Trhliny
hrálo se Jednou týdně
od: 30. června 2010 15:08 do: 11. března 2011 21:22
Dobrodružství vedl(a) g.mess
| |
 | Mariyn, země rozsáhlá a prastará, pod jejímž povrchem usnula magie už před dávnými věky. Zůstala jen úrodná pole a do výšin sahající šedivá úpatí hor, jejichž špičky mizí v bílých mracích, pokryté sněhovou peřinou. Dlouhá desetiletí tento kraj nepoznal ani útrapy války, až na občasné rozbroje na okrajích země, které však končí stejně rychle, jako začínají. Přesto jsou v poslední době v zemi patrné záchvěvy strachu. Magie, spící a tichá, neuspokojená dlouhou absencí čarodějů jakoby začala psát vlastí příběh. Protrhala prostor a tak vznikly černé trhliny, kterými do Mariynu pronikají podivná stvoření. A nebo je možná za vším jakýsi temný pán. |
| |
| Obecné povědomí o trhlinách je, objevují se totiž už nějakou dobu - z počátku ovšem byly neškodné. Místa, kde se objevily, byla označena za nebezpečná, protože zde magie není normální a jinak se trhliny vysvětlit nedaly, a tak sem převážně zavítali jen zvědavci a mladí odvážlivci. Časem se však ukázalo, že trhliny jsou skutečně nebezpečné – jsou totiž jakýmisi branami, které do Mariynu pronikají podivná stvoření kdoví odkud. Vesměs se jednalo o jednotlivce, malá stvoření, která škodila hlavně úrodě a dobytku, to ovšem mohlo malé vesnici přinést velké problémy. Avšak s postupujícím časem se začaly objevovat zprávy o tvorech větších a více nežádoucích. A jako všude jinde, i zde se na příbězích o šílených tvorech začalo vydělávat, strašily se jimi děti a bylo jedno, jestli mají reálný základ nebo jsou zcela smyšlené. Příběhy se rozšířily, s nimi strach a obezřetnost, ale trhliny jsou stále spíše ojedinělým jevem v poměru k velikosti země. |
| |
| Nico Robin Je to už dlouhá doba, co jsi naposledy viděla moře. Vystřídalo se kolem tebe mnoho karavan a s tím i mnoho osob, které jsi na svých cestách potkala. "Hej, Nico, tak se teda měj!" zamával ti chlapec z posledního vozu. Tihle nestáli skoro za řeč. Postarší, znudění a věčně protivní, až na toho mladíka, který se kolem tebe neustále motal. Možná i kvůli tomu řekli, že dál už to zvládnout sami. Dali ti osm zlatých a nechali tě ve Vrutu. |
| |
| Estillon Ve Vrutu jsi už několik dní a zatím se ti vede dobře. Jeden z obchodníků se zmínil, že by pro tebe měl práci, ale budeš muset pár dní počkat, a zatím ti sehnal něco u svého známého. Nebyla to těžká práce a zajistilo ti to jídlo a nocleh, přičemž další práce slibovala peníze. Jenže dnes ráno se celá situace změnila. "Poslyšte, je mně to vážně líto, ale z toho obchodu sešlo. Tu práci pro vás nemám," ošil se na prahu svého domu, když ses ráno podle domluvy dostavil. "Samotnému mi to přineslo víc problémů. Zeptejte se jinde," pokrčil rameny s tím, že pro tebe prostě nic nemá a zavřel dveře, aby se s tebou nemusel dál bavit. |
| |
| Eoin Moc štěstí jsi zatím neměl. Sem tam jsi sice potkal nějakou tu skupinu nebo dobrodruha, ale nikdo z nich nestál o to jít s tebou. Místy jsi také za drobné služby získal nějaké peníze navíc, což rozhodně stálo za to pokračovat. A tak jsi šel prostě dál, jednou se to stát musí. Jednou musíš mít štěstí. Vrut, městečko v divočině, kde možná najdeš to, co hledáš. |
| |
| Darniena Dlouhonohá Družina se rozpadla a přestože se dva členové rozhodli pokračovat společně, zvolila jsi jinou cestu. Loučení nebylo příjemné, ale zároveň nebylo ani tak těžké, jak jsi čekala. Od té doby jsi poměrně dlouhou dobu cestovala sama a hledala, kde by ses mohla uplatnit. Něco málo jsi našla. Najíst se, nakrmit oba své zvířecí společníky, na tohle to stačilo, ale nebylo to nic, proč bys ve své cestě nemohla pokračovat. A tak ses ráno ocitla před branou města Vrut, které tě brzy pohltilo. |
| |
| Vrut – Darniena, Nico, Estillon, Eoin Vrut je menší město postavené poměrně daleko od dalších měst a vesnic, přesto se zdejší lidé, podle toho, co vidíte, nemají špatně. Střed města tvoří náměstí s poměrně velkým žlabem pro napojení koní, jehož vodou se sem tam cákají místní děti. Na náměstí se denně rozkládá trh, kde se dají koupit věci zcela běžné, ale také ty zajímavější a dražší. Kolem náměstí stojí podle všeho domy bohatších měšťanů a čím blíže hradbám, kterými je město obehnáno, tím více chatrnější domy jsou. Vstupní brány jsou tu dvě, obě hlídaném jedním strážným. Také se zde nachází svatostánky různých bohů. Je zhruba poledne, čas tak akorát k nějakému dobrému obědu, když zaslechnete křik a zvědavé huhlání uhýbajících lidí. Jejich středem probíhá udýchaný, vyděšený muž mířící k radnici – odtud kvůli humbuku vyšel starosta města. "Trhlina! Pane Matlere, objevila se trhlina!" slyšíte, jeho slova, když se už na dálku snaží starostu informovat. Jeho další slova se ztrácejí v obecném halasu a dav se sbíhá blíže radnici. |
| |
| Ghoordan Do vesnice jsi dorazil už včera během pozdního odpoledne a světe div se, hned se tě ptali, jestli bys za jídlo a nocleh nepohl s nějakým dřevem z lesa na topení. Až později večer u džbánku medoviny ses dozvěděl, že si sedlákům synek poranil chvíli předtím nohu. Štěstí ti holt přálo, sice nepřineslo blýskavé mince, ale i tohle bylo lepší než nic. A tak jsi v Merdonku zůstal až do rána, kdy tě probudilo pořvávání nějakého opilce z ulice. |
| |
| Allon V poslední době jsi neměl moc štěstí, samé slabší úlovky a nic moc výdělky. Buď lidi nemají peníze nebo máš prostě smůlu. Aspoň, že o jídlo není nikdy nouze a to ani tady, v malé vesničce, kde se dá na pár dní zašít. I mistr tesař se totiž někdy utne a kdo mohl vědět, že ten tlusťoch má prvotřídního stopařského psa? I tak jsi utekl, ale bude lepší se na chvíli schovat v takové díře, jakou Merdonek je. Kousek přes tebou je stánek s nějakým jídlem a u něj se zrovna příhodně naklání jakási žena, u jejíhož pasu se příhodně houpe váček s penězi. |
| |
| Calimë "Hééé! Týý! Cheche-che, za kolik bys šla, có? Elficá, za kolík?" pořvává na tebe už takhle z rána nějaký opilec sedící před hospodou. Vedle sebe má postavený džbánek, ale nevíš, co v něm je. Ostatní obyvatelné Merdonku si tě nevšímají, možná ti věnují krátký pohled, ale jinak se starají o své. Zavítala jsi sem spíš ze zvědavosti, než že bys vesnici jako je tahle opravdu potřebovala navštívit. |
| |
| Merdonek – Calimë, Allon, Ghoordan Merdonek je vesnička na okraji lesa. Nic velkého od ní očekávat nemůžete, už od pohledu je jasné, že tady nikdo bohatý není, snad až na hospodského a nějakého toho kupce, ale ani oni na tom nebudou nejlépe. Vesnice je obehnána dřevěnou hradbou, ale vstup je stále otevřený a prakticky nehlídaný. Je zde malé náměstíčko a to nejlepší, co na něm je, je hospoda U Tří topolů. Domy jsou prosté, nezdobené. Sem tam stojí nějaký stánek s prostými věcmi, ale moc jich není. Je jasné, že se tady žije prací a ne flákáním se. |
| |
 | Merdonek Ten pes mi dal opravdu zabrat. Už jsem se začínal bát že mě dostane, ale nakonec se mi podařilo zmizet mu. Ovšem to už je za mnou. Teď je tu zcela jiná situace. Pomalým krokem se vydám ke stánku s jídlem. Rozhlížím se po okolí zda mě nikdo nevidí a blížím se k ženě s jistým úmyslem. "Vypadá to, že si mne nikdo nevšímá." pousměji se. Již jsme téměř u ženy a sahám po dýce abych mohl měšec odříznou a nebyl tolik nápadný, když tu náhle znejistím. "Co se to děje? Proč ta nejistota? Teď už ji nemohu okrást. Zloděj, který si není jist svou kořistí nemůže krást." povzdychnu si a abych neprozradil svůj původní úmysl, zastavím se vedle ženy a začnu si prohlížet jaké jídlo zde kupec nabízí. |
| |
 | Ve Vrutu Usměji se na mladíka, který se se mnou jako jediný loučí a pošlu mu vzdušný polibek. Jeho rodiče si nejspíš mysleli, že bych jim syna zkazila jen proto, že jsem s tím kolouškem trochu flirtovala. Nejspíš nechápali, že mladému muži se nějaká ta zkušenost bude v životě hodit. Ale zase nejsem tak lehkých mravů abych zneužívala nezkušené mladíky. Ale co. Zaplatili mi a to je to hlavní co mě zajímá. Spokojeně potěžkám mince v dlani a pak si je schovám do přední kapsy vesty. Hodím si na záda brašnu se svými věcmi a poplácám po pochvě svůj věrný meč, vše je jak má být. Spokojená sama se sebou spojím ruce za hlavou a vydám se ulicí vpřed. První si skočím na trh, kde si koupím něco na zub a pak si najdu nějaké hráčské doupě, kde bych mohla obrat pár zoufalců co si myslí, že umí hrát. A za jejich peníze si pěkně užiju. Při té představě se natěšeně usměji, když mě z plánování vytrhne nějaký randál. Zastavím se a dívám se na muže, který už z dálky vykřikoval co se dělo. „Hm... hm...“ zahuhlám si. Tak trhlina, to znamenalo, že se brzy objeví nějací škůdci. Tedy pokud nejsou ty zvěsti pravdivé a neobjevují se víc nebezpečnější potvory. Vydám se blíž k davu, abych si vyslechla kde se ta trhlina objevila. Ne proto, abych s tím něco udělala, ale spíš proto abych se tomu místu vyhnula. Proč bych s tím měla něco dělat? Nejsem žádná hrdinka a ani samaritánka, jedině kdyby za to zaplatili. Odplivnu si a poškrábu na nose zatím co čekám co se dozvím. |
| |
 | Vrut Náhle se za kopcem vynoří městečko. Podle mapy, kterou jsem nedávno viděl by se mělo jmenovat Vrut. Možná tam konečně najdu někoho, kdo by se mnou tu potvoru dostal pomyslím si a pobídnu koně. U brány stojí strážný, který jak je vidět své povolání miluje. Nevěnoval mi ani pohled a tak jsem bez potíží mohl vjet do města. Ihned zamířím k tržišti. Musím si koupit nějaký meč jako náhradu za ten Theolinův, s dýkou proti těm potvorám jít nemůžu pomyslím si, a tak jdu rovnou ke stánku se zbraněmi. Hned se rozhlížím, jestli mají nějaký obouruční meč, který bych si mohl dovolit, a aby mi také zbylo na nějaké to jídlo a pití. Pokud tam takový je tak ho koupím. Když tu náhle uslyším křik "Trhlina! Pane Matlere, objevila se trhlina!". Pokud byly mé informace pravdivé, tak z nějaké trhliny pocházel i ten tajemný tvor. A tak si seberu svoje věci nasednu na koně a zkusím zjistit, kde se trhlina objevila a zda-li z ní nuž něc vylezlo. Určitě tam budou i jiní lidé, kteří se jim touží za něco pomstít. |
| |
 | Vrut Volným krokem jsem procházel po tržišti, i když ve skutečnosti se po nějakých věcech rozhlížel jen málo. Pohled ocelově šedých očí nebyl upřený na cokoli z tohoto světa, ale někam skrz něj, avšak i přesto smysly vnímaly dění okolo sebe a byly připraveny reagovat. Na cokoli, s bleskovou rychlostí a pevnou jistotou někoho, kdo ví, co dělá. "Poslyšte, je mně to vážně líto, ale z toho obchodu sešlo. Tu práci pro vás nemám," Nezaobíral jsem se tím, zda onen muž mluví pravdu, či ne. Odpovědi bych se stejně nedobral a byla by to zbytečná ztráta času. Místo toho jsem uvažoval, kde sehnat práci. Nevadilo mi, co to bude a jaká bude. Peníze sice ještě byly, s přihlédnutím k možnosti lovu ve zdejší divočině i bez placení za jídlo a nocleh také nebyl nutností... ale tělo si už zvyklo být něčím a nějak zaměstnáno, odpočinek na delší dobu mu nedělal zrovna nejlépe. Stáhl jsem tmavý, delší plášť z ramenou a rozhlédl se. Místní hostinec? Nebo snad nějaký... hospodář? Z myšlenek mne ale vytrhlo něčí volání. Pohled se konečně zaostřil, a sice na přibíhajícího muže, který křičel cosi o... Trhlina? obočí se mírně pozvedlo, stejně tak ruka, co vzápětí promnula bradu, mezi prsty zašustily vousy. Zvedl jsem se a vydal pomalým, rozvážným krokem k radnici, i když zůstal stát spíše opodál, než abych se tlačil mezi vznikající dav. Sluch jsem měl víc jak dobrý, nebylo tedy třeba jít blíž. Raděj to místo přenechám někomu, kdo to potřebuje, ať už jsou důvody jakékoli. Jevit se jako nezaujatý pozorovatel, či někdo, kdo se na místě octl vlastně jen náhodou přinášelo občas ovoce. Rozhodně častěji jak pravý opak. Dlaň ruky sklouzla na jílec jedenapůlručního meče a pohodlně, zlehka se o něj opřela. Vyčkával jsem. |
| |
 | Merdonek No to si ze mě dělá srandu...pořvávat tu a navíc možralý hned po ránu? Tak to teda ne!!! To můžu jedině já!!! Ustrojím se, bastarda hodím na záda, rukavice s zesílenýmy klouby na ruce a s škodolibým úšklebkem hurá na opilce. Vykročím směrem k ulici a pořádně se rozhlédnu kde pak je tan mů křikloun. HA... hospoda to je příjemné místo a navíc hned před ní sedí opilec...paráda, příjemné s užitečným. Blížím se k němu a jen co jsem od něj tak na sto metrů tak na něj křiknu: Co tady řveš u všech potvor... když mě napadne jak se napít zdarma....Slavíš snad něco? a vycházkovou chůzí si to hrnu k němu. |
| |
 | Vrut Městečko na obzoru mi vždycky dovedlo vykouzlit úsměv na rtech. Ne, že by mi můj putovný a samotářský život vadil, to nikoliv, ale jsem člověk a občas se potřebuji dostat do jiného prostředí, než je to lesní. Nedaleko před branou sesednu z nazrzlého koně s mohutnými plecemi a silným hřbetem, lehce klenutým krkem a výrazným hřebenem s neobyčejně bohatou černou hřívou a nízko posazeným ohonem, taktéž černým. Jeho tmavé mandlové oči vyjadřují jeho dobráckou a příjemnou povahu. Mezi očima, má tenhle nazrzlý krasavec, bílou lysinku, která začíná u lehkého klabonosu a končí u úhledných uší. Ke kolenům jsou tři z jeho nohou zbarvené do bíla, tvoří tzv. ponožky, a jediná levá přední je do půli kolen černá, a poupravím mu sedlo a postroj a ohlávku přehodím ledabyle přes hrušku sedla. Kolem mne pobíhá můj druhý zvířecí přítel – černý mohutný pes, co vypadá jako zvířecí verze čerta. Má 60 cm v kohoutku, špičaté uši a zkrácený ocas. Vše dodává velkému psovi na respektu – dokonce i četné viditelné jizvy přes mordu a v oblasti očí. S vyplazeným jazykem, na kterém má černou tečku, probíhá za mnou a zkoumá cestu. Na jediné syknutí přiběhne a řádně si přejde k mému levému boku a následuje mne tak do města. odkaz “Přeci nebudeme dělat zbytečný rozruch, že.“ škádlivě ho zatahám za ucho a pes se po mě ohlédne, vyplazený jazyk značí jeho naprosto pohodové rozpoložení, ale ušiska mi říkají, že je ve střehu. A opravdu, jeho šestý smysl mne nezklamal. Když dorazíme doprostřed náměstíčka, plácnutím přes zadek vyšlu koně směrem ke žlabu a na kolem poskakující děcka nedbám. Však on si kůň dokáže sjednat poslušnost. Dav již na sebe dokázal strhnout mladý hoch vykřikující cosi o trhlinách. Něco jsem o nich zaslechla, a proto nejsem příliš nadšena, když se dozvím, že v okolí se zrovinka jedna objevila. Kde je magie, tam to nevěstí nic dobrého. Nenápadně se posunu směrem k davu, se psem po boku, a pozoruji, co z kluka vypadne dál. Doufám, že by mohl upřesnit místo, kde se trhlina objevila. |
| |
| Merdonek – Allon Žena si dál klidně vybírá z nabízeného zboží – je zde čerstvý chléb, koláče, sušené maso, sušený hrách, fazole, namletá mouka, mladé mrkve a pak také třešně. Na okraji si můžeš všimnout nějakých vyšívaných šátků a nožů pro domácí použití, zřejmě ne na moc dlouho. Prodávající se na tebe s úsměvem podívá a nechá tě vybírat, zatímco sleduje ruce ženy, která vybírá mrkve. |
| |
| Merdonek – Ghoordan Muž těžce zvedne svou opilou hlavu a zamžourá na tebe očima. "Có? Hé? Jakých potvor?" vedle muže stojí džbánek, ale nemůžeš odhadnout, co v něm je. Z chlapa táhne pot a chlast. "No jó, slavíl jsem. Ta elfica mi nechce dát, asik není prodejná! Chacha-chá!" rozesmál se a dlaní si práskl do stehen. "Každou chvílu je co slavít! Jen v hospodě mě vyhodíli.. z hospody. Krásnej dén, có? A jak by řekla moje stará – co včil udělat můžeš, udělej. Též už je pod ní! Teda po ní.. ale pod ní taky, chacha-ché!" uchopil džbán, naklonil se a mocně si lokl, až mu růžová tekutina stekla po bradě na košili. Ředěné víno, podle všeho. |
| |
 | Merdonek Procházela městem a dívala se, jak to tady vypadá. Je to menší městečko, je to tady takové normální. Dívala jsem se na domy a na trhy, hospody i lidi co jsem zahlédla. Když jsem však procházela kolem hospody začal po mě pořvávat ožrala. Polknu a podívám se na něj. Chvíli mlčím a sleduji ho. Podívám se na jeho džbánek a poté na něj. Stále jsem mu však neodpověděla. Slyšela jsem za sebou kroky, poté hlas. Otočila jsem hlavou a uviděla jsem Ghoordana. "Vy ho znáte, ožralu?" Zeptala jsem se a stále jsem ho sledovala. |
| |
| Vrut – Darniena, Nico, Estillon "Cože?!" muž v zašlém rudém plášti obšívaném stříbrnou nití zbledl a nejistě se podíval po přihlížejících, kteří na rozdíl od něj chtěli slyšet podrobnosti. V téhle chvíli by raději nebyl, jako každý na vysoké pozici, když se něco přihodí. "Trhlina.. velká trhlina! Kus za městem, v Modrákovém lese, pane starosto!" informoval muž znovu. Jeho kroky zpomalily a na jeho upocené tváři je poznat, že by nejraději chvíli nemluvil. Chybí mu dech a aby ne, po takové běhu. Přesto se ale v jeho očích odráží něco, co trápí jeho duši, a proto pokračuje. "Objevila se před chvílí, zcela nečekaně. Nevím proč. Prostě jsme tam byli a stahovali stromy jako obvykle, když se s třaskotem objevila. Nevím, jak to jinak popsat," dav se ztišil, i když polohlasné diskuse jsou stále patrné. "Musíme zakročit, Matlere," postavil se po boku starosty muž, který vyšel z davu. V černém kabátě, naleštěných botách a košilí z jemné látky, jejíž bělost odráží sluneční paprsky vypadá důležitěji, než hlava města. V obličeji má ostře řezané rysy, jeho oči jsou tmavé a vlasy mají kaštanovou barvu. "A co chceš udělat? Co můžeme.. nemáme žádnou ochranu! Nikdo v Mariynu ji nemá a mimo, kdo ví," opáčil starosta. "Něco musíme.." "Jistě. Sto padesát zlatých pro toho, kdo se rozhodne pomoci! Dejte to rozhlásit po městě a napište vývěsky, ať se o tom ví. To je dobrý začátek. Pojďme si o tom promluvit dovnitř." Tím celá scénka skončila. Starosta, muž v kabátě i udýchaný posel špatných zpráv zmizeli za dveřmi radnice, které se zavřely hned za nimi. Venku zůstal jen muž, který v rychlosti naškrábal na kus pergamenu jasné a stručné sdělení, že se hledají odvážlivci na práci pro město, protože se objevila trhlina a že se zájemci mají dostavit nejdříve ku večeru na radnici, kde budou přijati. Rozhodnutí je tedy na vás a máte na něj dokonce docela dost času. Každopádně sto padesát zlatých není málo, ačkoliv nevíte, o co přesně půjde. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávač pro Jednou tě osud zavede tam, jindy zase sem. Procházíš tiše životem a žiješ ho tak, jak umíš a snad i máš rád. Nikdo nikdy neříkal, že to bude lehké a je pravdou, že v mnoha chvílích to lehké opravdu není. Někde v dálce slyšíš sekery dřevorubců, kteří kácejí strom, ovšem nevidíš je. A vše zaniká mezi přirozenými zvuky lesa, drobné praskání, zpěv ptáků a sem tam nějaké to vřísknutí. Procházíš lesem a začínáš mít docela hlad, když les skončí a před sebou zahlédneš mýtinku, uprostřed které sedí drobná zahalená postava. |
| |
 | soukromá zpráva od Arcelot pro Jdu, ani nevím kam ale jako vždy je mi to jedno, svět ten svět okolo mě je mým domovem, takže ať dojdu kamkliv vždy budu doma... Na chvíli se posadím na okraji mítiny kde vidím jakousi zahalenou postavu, chvíli ji jen pozoruji, ukryt ve spleti křevin a přemýšlím o tom zda se po letech podívat do nějákého města nebo zase jen do vesnice, či nejlépe najít nějákou samotu kde bych za kůže zvěře vyměnil něco do zásob a zase se vydal po své cestě která nikdy nekončí... Nechám to náhodě, co první mi vstoupí do cesty tam se podívám... projede mi hlavou a pak tiše jako rys započnu svou cestu k neznámé zahalené posavě uprostřed mýtiny vnímajíc každý zvuk přírody i ty dopady sekyr zaínajíc se někde v dálce do kmenů, když jsem několik sáhů od pařezu přestanu se snažit chodit neslyšně a lehce si odkašlu abych upozornil postavu na svou přítomnost, meč je pochvě, luk na zádech a k dýce to mám vždy blízko kdyby muselo dojít k boji.... Dobrého dne přeji v tento čas, mohu se optat v jaké zemi se to nyní nacházím? |
| |
| Merdonek "Už bych zase kradl, ale protentokrát se udržím." říkám si sám pro sebe. Výběr je tu opravdu dobrý. Sušené maso je dobré na cesty. Jak se znám, tak budu muset brzy prchnout z města, jelikož budu spatřen při nějaké krádeži. "Kolikrát již se mi to stalo? Třikrát? Šestrkrát? Desetkrát? Už to raději ani nepočítám." "Mohu se zeptat, vážený pane, jakou cenu si žádáte za toto sušené maso?" usmívám se a zkouším zapůsobit na obchodníka. |
| |
| Cesta z Vrutu – Eoin Koupil jsi obouruční meč za 18 zlatých, což se dá zhodnotit různě. Na poměry města je to slušná cena, ale meč není nový a potřeboval by pořádnou péči, aby vypadal opravdu k světu, ale zase je to lepší než nic. Mohl bys hledat déle, ale kdo ví, jestli by ses nakonec nevrátil. A dokud bude držet pohromadě, což jak se zdá bude ještě několik dlouhých let minimálně, nemáš si na co stěžovat. Vydáš se tedy pryč z města, ale problém je v tom, že vlastně nevíš, kam jet. Můžeš jen odhadovat přibližný směr podle brány, odkud muž přiběhl, ale to je vše. Poblíž městské brány a vlastně města samotného jsou spíše pole a nějaké louky, dále pak lesy, ale nic na první pohled nenasvědčuje tomu, že by tam byla trhlina. Pokud se otočíš, vrátíš se zpátky do města, před tebou, z levé i pravé strany jsou pole a les, ze kterého k tobě doléhá zvuk dopadající sekery, jak dřevorubci kácejí stromy. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávač pro Postava je drobná a skutečně si tě nevšímá, ovšem není jasné, jestli pro tvé schopnosti nebo jen mazaně vyčkává, aby v další chvíli zaútočila. Vidíš jen lehké pohyby látky, když dotyčný dýchá. |
| |
 | soukromá zpráva od Lina pro "Co tady děláš?!" vyjeknu s hlasem z půlky zaraženým v hrdle, až se mi do očí vženou slzy. Rychle však zamrkám a příchozího si prohlédnu. Vůbec jsem si nevšimla, že někdo přichází. "Tady nemáš co dělat! Tohle je posvátná mýtina!" stáhnu rty a dětsky se nasupím, ovšem spíš než přesvědčivé je to roztomilé. Bohužel. Proto holky bere jen málokdo vážně, stačí, aby jim z očí přímo nešlehaly blesky a mají utrum. Jenže prvotní rozhněvání a překvapení mě rychle přechází a já si v hlavě snažím zopakovat mužova slova. Znovu si jej prohlédnu, hezky od hlavy až k patě. "Totiž.. v Mariynu..," jak náhle se ve mně všechno vzbouřilo, tak rychle vše opadlo a já zůstala mlčenlivě stát. |
| |
| Vrut Se zájmem poslouchám to co hodlají podniknout ohledně té Trhliny. A udělali přesně co jsem čekala, budou hledat pomoc a za pěkné peníze. Div se mi v očích zlatě nezalesklo jak jsem slyšela slovo peníze. Moje slabost byla že jsem hrozně hamižná, ale nikdy mi to nevadilo. Podle mě nebylo nic špatné na tom, když chci mít hodně peněz abych se měla dobře. „Sto padesát zlatých...“ Zabručím si, otočím se a vydám se na trh. Stojí mi ta práce za to? Ano!! Rozhodně ano. Ale teď je čas na jídlo. Na trhu si koupím nějaké pečivo a ovoce, v hospodě si nechám načepovat korbel piva a usadím se venku, kde se pustím do svého oběda. Teď už příliš šetřit nemusím, brzy mi do kapsy spadne dobrých sto padesát zlaťáčků. Už jsem skoro slyšela jak mi tam cinkají. Po jídle ještě chvíli sedím s druhým korbelem piva, naštěstí pouhé dva korbeli mi nijak neublíží, na to jsem uměla příliš dobře pít. Vyrůstat s piráty má své výhody. Vypěstuješ si špatné mravy a železný žaludek. Nakonec se plácnu do stehen a vstanu, bylo načase vrhnout se na práci, povytáhnu si opasek a vydám se na radnici. |
| |
| soukromá zpráva od Arcelot pro Lehce se pousměji nad rekcí dívky která se na mě zprvu nahněvala ale pak se začala uklidňoat, z pod kápě stažené hloub do obličeje jdou z mé távře vidět jen oči které si ji stejně jako ona mě prohlíží..... Omlouvám se ale to jsem nevěděl, nejsem zdejší, jen procházím, tudíž odpověď na tvou otázku je ta že procházím... udělám krok k ní a natáhnu ruku na pozdrav.... Jsem Arcelot, hraničář, brzy snad již chodec, omlouvám se že jsem tě vylekla a vstoupil na tuto posvátnou půdu, pokud je to nutné ihned se ztratím tak jako sem přišel.... čekám zda zareáguje a lehce se podívám kolem sebe, nikde sem neviděl znamení posvátného uzemí, a nebo sem jej přehlédl? Děkuji za odpověď dodám a pokynu hlavou |
| |
| soukromá zpráva od Eoin pro Nakonec jsem koupil meč za 18 zlatých. Na Smrtonoš to nemá ani zdaleka, ale jinak docela ujde pomyslel jsem si při vzpomínce na Theolinův meč. Nakonec jsem se vydal směrem, odkud přišel ten muž. Když jsem vyjel branou, uvědomil jsem si, že vlastně ani nevím, kam bych měl zamířit. Chvíli jsem se kochal blízkou krajinou. Viděl jsem pole nějké ty lesy, ve kterých káceli dřevorubci. No nic, asi se budu must vrátit na tržiště a toho muže se zeptat. Že jsem na to nemyslel dřív já hlupák pomyslel jsem si a vrátil se na tržiště a poté směrem k radnici kam běžel onen muž. Našel jsem však jen zavřené dveře s nějakým kusem pergamenu, na kterém stálo: "Sto padesát zlatých pro toho, kdo se rozhodne pomoci!" Dále také. že se zájemci mají večer dostavit na radnici, kde budou přijati. To je dobrý začátek, nejenže potkám lidi, kteří budou ochotni ty stvůry zabít, ale ještě k tomu dostanu zaplaceno pomyslím si a du si dát nějaké to jídlo na posilněnou před bojem, který nejspíš nastane. Rozhodně to ale nesmím prošvyhnout. |
| |
| Merdonek Chvíli pozoruji opilce jak se dobře baví a něco si znechuceně zamumlám...zní to jako Pěkný den? pche!!! Potom na mě někdo promluví, rozhlédnu se a nikoho nevidím, lehce se zamračím...aha třeba v nižších vrstvách... a sjedu pohledem o něco níž zhruba směrem odkd hlas přicházel. Ha, elfka, tak už jsou i tady. Už jsem dlouho žádného neviděl, taky co by dělali v horách a tam by s nima trpaslíci zpevnili hradby. Lehce se usměju vlastním myšlenkám a jen prohodím: Co takhle něco k pití? nějak mi vyschlo...a ne neznám ho! Bez čekání na reakci si to začnu razit k místnímu hostinci. |
| |
| Merdonek – Allon "Pět stříbrných," odpoví pohotově prodávající a věnuje ti příjemný úsměv. "Měl byste zájem?" jen po očku se podívá na ženu vedle tebe, která ti kupodivu také věnuje krátký pohled přes rameno, a přesune se blíže nabízenému masu. "Je to z dobrého kusu dobytka, nemusíte mít strach o kvalitu. A vysušené je taky dobře, jak můžete vidět. Doma mám i pár ne zcela usušených kousků, ale to je spíš na domácí chutnání a ne na cesty, i když," lišácky se usmál. "Když si toho jeden nekoupí moc, vydrží to ten den a nezkazí se." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávač pro V okolí skutečně nevidíš nic, co by jen náznakem odpovídalo posvátnému místu. Je zde jen tráva, nějaké květiny a to je vše. Žádné znamení, dokonce ani kámen, který by vyznačoval střed mýtinky nebo nějaký oltář. |
| |
| soukromá zpráva od Lina pro vrátil se mi lehce nasupený výraz, ale jen trochu. "Mé jméno je Lina. Učím se.. švadlenkou," odpovím zdráhavě a vůbec ne nadšeně, jako bych se snažila. Avšak přesto doplním své představení se o lehké zatahání o vlastní plášť, abych dala najevo, že je to má práce. A sundám si přitom kapuci, která schovávala dlouhé tmavé vlasy. Světlo dalo vyniknout i světlé pleti a modrým, téměř nafialovělým očím, jinak vypadám docela obyčejně. "Ale jednou dokážu, že když člověk chce, dokáže i nemožné! Jednou ze mě bude čarodějka a to přímo tady. A budu pomáhat lidem a těm, kteří budou škodit, budu také škodit, aby prozřeli," odpovím sebejistě, ale zvlášť ten konec věty zní jako by byl naučený z nějaké knihy. "A kam míříš?" zeptám se zvědavě. |
| |
| Merdonek - Ghoordan; případně Calimë Ožrala zareagoval hlavně na tu zmínku o něčem k pití a začal se vrávoravě zvedat, přičemž stále hází počkej po Calimë a jejích vnadách. Sem tam se k tomu pousměje a olízne si rty, na to všechno opravdu čas má, protože to vstávání mu nejde moc rychle. Kolemjdoucí si vás stále nijak zvlášť nevšímají, když opilý muž nevyřvává. Po vstupu do hostince se naskytne obyčejný pohled – lokál je plný stolů a židlí takticky namačkaných k sobě, aby byl co nejvíc míst k sezení a tím pádem i větší zisk, když se lidi přijdou napít. Všechno je ošoupané a osahané, flekaté, včetně podlahy. Kousek od dveří je výčepní pult, i u něj jsou přisunuté tři židličky, a odtud na vás kouká usmívající se hospodský. Za pultem jsou dlouhé police s různými džbány, poháry a pohárky, nějaké zazátkované lahve a podobně. Zhruba uprostřed polic jsou dveře do další místnosti, zřejmě kuchyně, ale nevidíte tam. V lokále to páchne zvětralým alkoholem, kouřem a směsí vůní nějakých jídel. Hospodský si přehodil kus hadru na otírání všeho možného přes rameno a vydal se k vám. Ožrala je ještě daleko za vámi. "Vítám vás! Vítám vás! Co si budete přát?" kromě vás v lokále nikdo není, což vás nemusí překvapovat. Lidé mají své domovy a svou práci, nemůžou jen vysedávat v hospodě. |
| |
| Vrut Pozoruji dění na náměstí a aniž bych se musela poptávat, sám starosta a jeho pracovník, či co, sdělí místo kde se vše událo. Mohli být ale konkrétnější a alespoň říct, co tam ti dřevorubci viděli Shlédnu na Kníra, který špicuje uši a dívá se kolem. "Stopadesát zlatých zní jako dobrá nabídka. Nebude to o moc horší než problémy, které jsme řešili s předchozí skupinou, což." podrbu jej laškovně na hlavě mezi ušima a pak se vydám tam, kam mi zavelí mé prázdné břicho. Několik peněz v měšci zbylo a dlouho jsem si nedopřála teplý oběd. Je načase nabrat síly před bojem. Naberu kurz směrem k hospodě. Ještě předtím ale projdu tržní stánky a zvědavě nakukuji kupcům přes pulty a probírám se zbožím. Třeba si pak budu moci dovolit koupit nějaké nové oblečení Natáhnu krok a vstoupím do hospody následována psem. Vyberu si volný stůl a usadím se. Pes si lehne poslušně k nohám. Popis - Jsem poměrně mladá dívka, která obličejem klame – vypadám totiž mladší, než ve skutečnosti jsem. Leckdo by mne odhadoval, že jsem neprožila ani dvacet zim, ale pletl by se. Sice o trošku, ale pletl by se. Světle hnědé vlasy s několika odstíny zrzavé, která se táhne až k tmavě zlaté, mi padají volně na ramena a končí několik cm pod nimi. V mém upřeném pohledu očí modrých jako letní nebe, by se ztratil leckterý pocestný. Naneštěstí si nijak neuvědomuji, jak působím na muže. To, že bych pro ně mohla být přitažlivá mi nepřijde. Leckdy se mi stane, že si nějaký pán v hospodě vyloží můj pohled špatně a já se poté musím prát o své místo na slunci. Je tak teskné, že šlechetní muži, kteří se za dámu postaví, téměř vymřeli. Oblečena jsem do volné bílé tuniky s rudým prošíváním okolo krku a krátkých rukávů, která mi končí těsně pod boky. Není zastrčená do kalhot, pouze páskem opatřená, aby volně nelétala, tam kam nemá. Na pravé ruce mám okrasné kovové náramky s magickou tématikou a na levé ruce kožený chránič předloktí, zřejmě často používám svůj luk. Klapot vysokých cestovních bot s tvrdou, ale pohodlnou podrážkou se zastaví u volného stolu. U pasu mi visí jednoruční meč, který nosím ukrytý v pochvě a netasím, pokud není třeba. Z pravé boty mi vyčuhuje uložená dýka. |
| |
| soukromá zpráva od Arcelot pro Lehce se tiše rozesměji a dál jí raději neodporuji, jak známo ženám to ani není radno... Stále hledím na to jak sem ji opět lehce rozčíil a skoro mě to až potěší, ani nevím proč, lehce očima přejedu její plášť a pokynu hlavou, kvalitní práce, i na učednici, to se musí nechat, ale když začne mluvit dál, spozorním a mé oči se opět zalesknou z pod kápě, neboť ani kápy, ani šátek který kryje má ústa nesundám, chvíli se na ni dívám a pak pokynu souhlasně hlavou.... Všichni by měli jít za svými cíli, ale věz maličká že stát se kouzelnicí není nic snadného, to bys nemohla jen sedět zde a nebo se učit švadlnou, musíš najít kouzelníka, jež ti ukáže alespoň základy a pak putovat po světě, pročíst mnoho knih, v mnoha písmech, luštit staré pergameny a hlavně získávat zkušenosti, a ty se na jednom místě získat nedají věř mi... pomalu domluvím a pak ji zodpovím ještě její otázku.... Mířím tam kde se něco děje, kde je třeba dobrého stopaře a zdatného bojovníka či lukostřelce, prostě za dobrodružstvím, a vlastně i těmi zkušenostmi, protože vše nové ti jich dá víc než dost |
| |
| Merdonek Když koutkem oka spatřím, jak se žena přesouvá blíže k masu a tudíž i ke mne, spustím ruku k pasu a sevřu měšec v pěsti. "Každý může být zlodděj. Myyslím, že já bych to měl vědět hodně dobře." pomyslím si a podívám se důkladněji na to maso. "Nevypadá špatně. Dokonce i docela chutně. Avšak ta cena...mohl bych ty peníze využít mnohem lépe." Pohlédnu na obchodníka a věnuji mu lehký úsměv "Opravdu lákavé, avšak při své momentální finanční situaci si to nemohu dovolit. Ale určitě přijdu až mi můj známý slatí svůj dluh." řeknu prodavači a vydám se pryč přes tržiště. |
| |
| soukromá zpráva od Lina pro vykulím zvědavě oči. "Ja bych hledala! Ale každý tvrdí, že jsem hlupačka, protože tady kouzelníci nejsou. Jsou jinde?" visím na tobě pohledem. A s další odpovědí se v mých očích jen rozhoří drobný plamínek zvědavosti. "Vezmeš mě s sebou?" |
| |
| Merdonek – Allon "Jen aby ještě bylo!" zazubil se prodavač aby na sobě nedal znát, že ho neúspěch mrzí a štve a věnoval se dál druhé zákaznici. Ta ti už nevěnovala ani pohled a ty ses klidně mohl vydat bloudit po městě. |
| |
| Vrut – Darniena, Nico, Eoin Hodiny plynuly. Některým z vás rychleji, jiným naopak pomaleji a tak jste měli kromě shánění jídla čas i na to prohlédnout si trochu město, případně se zabavit v nějaké putyce. Ať tak či tak, nakonec jste se dostavili před radnici, jak vás už zrána vyzýval vyvěšený pergamen. Přivítaly vás dveře otevřené dokořán a čilý ruch uvnitř budovy, jak lidé přecházeli sem a tam a téměř pokaždé jim něco vyklouzlo z úst. Prošli jste hlavní chodbou jak vás směroval drobný muž a po průchodu krátkou chodbou jste byli vpuštěni do prostorné místnosti s obrovským stolem uprostřed a jedním menším, za to však bohatě zdobeným, u okna. První přichází Nico, následně Darniena a poté Eoin. Ihned si můžete všimnout tří lidí – starosty Matlera, muže z davu v černém a dlouhovlasé plavovlásky ve zdobených šatech barvy letní oblohy. Kromě toho je zde pět dalších dobrodruhů, jak odhadujete podle jejich výrazů i oblečení. Čtyři z nich jsou muži, pátá je statná žena, která se šklebí ze všech nejvíc. Rudý plášť zašustěl na podlaze a starosta si vás nešťastně prohlédl. "Vítejte..," začal nepříliš přesvědčivě. "Jak se zdá, není mnoho takých, kteří by chtěli městu pomoci. Nu.. nevadí. Městské stráže jsou v pohotovosti, ale chceme, aby byl hlídána trhlina přímo. Kvůli bezpečí města a jeho obyvatel. Prozatím, že vymyslíme, co dál. Na místo vám bude donášeno jídlo a voda, ale nehnete se odtamtud. Takový je zatím náš plán. Není dokonalý, ovšem tato situace není něco, co by se dalo brát na lehkou váhu a dalo se řešit jinak," sdělil vám. "Deset dní, cenu znáte. Nyní dostanete část peněz, zbytek po splnění úkolu. Snad chápete, že si nenecháme vyplenit pokladnu jen proto, abyste nám pak utekli. Zapište se tady," přesunul se k velkému stolu na který rozložil pergamen, inkoust a brky. |
| |
| Merdonek – Allon, Ghoordan Ghoordan vešel do hospody následován opilým násoskou, zatímco Calimë váhala venku, zda se přidat či zůstat sama. Zanedlouho si mohla všimnout přicházejícího muže (Allon), stejně, jako on ji. A že pohled na ni není jen tak. Příliš obyvatel vesničky si nevšimlo, když se jen několik metrů před hospodou zvlnil vzduch, ovšem všichni krátce na to nepřeslechli hromovou ránu – tehdy se prostor protrhl a ve vzduchu se objevila úzká trhlina končící asi dvacet čísel nad zemí, dlouhá jako dospělý muž. Další prásknutí hromu lehce otřáslo okolím, trhlina se o něco jakoby roztáhla a nastal klid. Vzduch kolem trhliny je čistý, jako by skutečně bylo po bouřce. Na místo se seběhlo mnoho místních, ale nikdo se nepřiblížil, jen si zděšeně kryli ústa rukou a rozhlíželi se po ostatních. Z trhliny však najednou vyskočil kostnatý tvor podobný kočce, jen s mnohem protáhlejším čumákem připomínajícím spíše psa a zuby, jako jehličkami. Přikrčil se, když lidé vykřikli, a blankytně modrýma očima s úzkou zorničkou čekal… na Calimë se vrhl rychle a s takovou silou, až to elfku odhodilo o několik metrů dál. Po zemi se rozprskla sprška krve, přestože se elfka pokoušela bránit. Tvor je však příliš silný a zběsilý, než aby se jí to povedlo. Během několika okamžiků zůstalo její tělo bezvládně ležet na zemi, v kaluži vlastní krve. |
| |
| soukromá zpráva od Arcelot pro začnu se smát až se musím posadit do trávy a jen zakroutí m hlavou.....Maličká, víš vůbec co by tě čekalo? Studené noci, málo jídla, dlouhé cesty, ještě delší dny, boj o život a neustálý strach o tom co bude zítra.... Pohlédnu na dívku a jen se zase rozesměji.... Navíc, ty chceč jít s někým kdo putuje krajinou od hranicím k hranicím jen tak, jak můžeš vědět že se tě nezmocním při první příležitosti,uvažuj, sem hraničář, ženu někdy nevydím celé měsíce a ty chceš abych tě vzal sbou? Zakroutím hlavou a zvednu se, mohutná postava hodí na dívku stín a vítr kolem jen zahvízdá.... Rozmysli se dobře zda chceš živořit na cestách za dobodružstvím nebo si v klidu užívat života, pro mne za mne vezmu tě sebou ale nebude to med to ti říkám na rovinu,,,, znovu se zahledím na dívku a čekám jak bude reágovat.... |
| |
| Vrut Vejdu do radnice spolu s dalšími zájemci, kteří si rádi přivydělají stejně jako já. Se zájmem jsem se rozhlížela, nakonec jsem nebyla na první radnici a každá se nějak lišila. Nakonec nás uvedou do místnosti, kde byl starosta spolu s dalšími lidmi. Samozřejmě, že tu početně převládají muži, ale to mi nijak nevadilo. Kývnu starostovi na pozdrav i když tedy nezněl moc jistě, zajímalo by mě jestli to bylo kvůli tomu, že musí vyplatit tolik peněz tolika lidem a nebo jestli za tím nevězí něco víc. No přinejmenším ho peníze zajímali, skoro hned jak začal mluvit prohlásil, že není moc lidí co chtějí městu pomoci, jen tak zadarmo. Usměji se. Hezky si to představuje, zadarmo ani kuře nehrabe. Jen někdo kdo nemá starosti s penězi si může dovolit dělat něco zadarmo a mezi takové já rozhodně nepatřím. Makat zadarmo? Ani nápad! Starostův plán je jednoduchý, hlídat trhlinu, zabít co z ní vyleze a to je asi tak všechno. S tím já problém nemám, jen doufám, že to nepotrvá moc dlouho a nebo se přinejmenším bude něco dít, nehodlala jsem zlenivět. Nic nedělání není pro mě. Prohlédnu si muže co s námi přišel a pak ty co tu už byli, jdou také nebo je to nějaká ta rada? Nakonec to tedy bude deset dní, jo to přežiju. Za ty prachy rozhodně. Už jsem se těšila až mi budou cinkat v měšci. Třeba si někteří z těch co budou trhlinu hlídat zahrají karty, nebo kostky a když budu mít štěstí ještě je o to co dostanou teď hezky oberu. Přistoupím ke stolu, kde byl rozložený pergamen a podepíšu se, moje vzdělání sice nebylo nic moc, ale uměla jsem od každého trochu a počítat jsem uměla dobře. A podepsat se nebyl problém. To bylo v podstatě to první co jsem se naučila. Kdybych dělala jen křížek nebo tak, tak by mi každý mohl kde co přinést pod nos a tvrdit, že jsem to podepsala. Houby... to by se jim tak hodilo. „Tak fajn... já můžu vyrazit kdykoliv.“ Řeknu vesele a povytáhnu si pásek a můj meč se mi u pasu zhoupl. |
| |
| soukromá zpráva od Lina pro "Nejsem hloupá! Kdybys chtěl, uděláš mi něco už teď a nečekáš s tím až po tolika řečech!" zavrtím nad tím hlavou a kapuce mi sklouzne po dlouhých hnědých vlasech na záda. Vlní se a lesknou, jeden pramen mi přepadne přes čelo. "A to ostatní.. vím, že to bude těžké. Ale překonám to! Všechno! A až se sem jednou vrátím, všem dokážu, že jsem našla magii a naučila se ji využívat. Přesně jako ti čarodějové v příbězích," stojím si za svým a zdá se, že jsem při své bojovnosti vůbec nepostřehla, že jsi souhlasil. Dál se mračím a stojím jako nějaká paňmáma hubující pacholkovi. |
| |
| soukromá zpráva od Arcelot pro poupravím si opasek přes hrudník jež drží můj meč na mých zádech a pokynu hlavou... Budeš potřebovat cestovní tornu,houni nebo deku,křesadlo, vak na vodu,a další věci, si schopna si to obstarat nebo ti to mám sehnat já? skrz kápy se zadívám na její vlasy a ehce se pousměji, to ona ovšem nemůže postřehnout neboť má tvář je pořád skryta v šátku jež z úst nesundávám.... Chci se nyní dostat do prvního obydlí, nebo města, prostě co je po cestě abych zjistil zda je mě tu zapotřebí, tedy teď už nás vydechnu a začnu si uvědomovat že od teď už se nebudu starat jen a jen o sebe, ale i o tuhlé dívku jež jistě není navyklá spát v noci venku, nebo i ve sněhu.... |
| |
| Vrut Vyslechl jsem všechna slova, i když podstatné bylo jediné: Trhlina. Zlatý lesk cinkavých mincí v tu chvíli jako by nebyl podstatný a zapadl až kamsi hluboko. Ne však tak, abych ho alespoň na pár vteřin nepostřehl. Pozornost snad na chvíli upoutal muž, co se postavil po bok starosty, ale dlouho u něj myšlenky nezůstaly. Hmm... Modrákový les. Prsty promnuly bradu, opět mezi nimi zašustily vousy. Ještě pár okamžiků jsem setrval téměř nehnutě na svém místě, podobný spíš šedavému stínu, než se kroky stočily do jedné z křivolakých, úzkých uliček, která ústila k okraji města. Potřeboval jsem přemýšlet... Večer - radnice Stál jsem před budovou, ocelově šedé oči přejížděly po vrcholcích střech a siluetách města, které pomalu splývaly s přicházející temnotou noci. Jednu ruku podepřenou mečem, druhou volně podél těla. Výzva... znělo v mysli stále hlasitěji zprvu šeptavé slůvko. Dlaň se semkla v pěst, stejně jako rty pevně stiskly. Nohy vykročily vpřed za tím, co duše už tak dlouho hledala. Cena sto padesát zlatých se zakutálela poměrně snadno - jako jeden jediný měďák pod stůl. Nakonec jsem vešel až do místnosti, která nebyla prázdná, což se dalo samozřejmě čekat. "Dobrý večer." zkušený pohled přelétne ostatní, nakonec se ustálí na muži v rudém plášti. "Starosto..." uctivé pokývnutí hlavou a zvučný, možná překvapivě výrazný hlas. Kdyby však někdo prohlédl přes mírně zcuchané prameny po ramena dlouhých, hnědočerných vlasů, na koncích mírně zvlněné a trochu nedbale rostlými vousy zakrývajícími tvář, možná by část z toho překvapení zmizela. Rysy pod touhle maskou lehčí nedbalosti nepostrádaly jistou, trochu zvláštní eleganci. Stejně takové jsou v jistém smyslu i gesta a pohyby. Ty však nejsou zbytečné, naopak umírněné a jen když jich je třeba. Nejvýraznější jsou asi trochu zvláštní, ocelově šedé oči, co vypadají místy skoro až jako stříbrné. Postava je spíš štíhlá, atletická, šlachovitější, je na ní vidět každodenní pohyb a i víc, než jen to. Je vzpřímená s hlavou zdviženou. U pasu, zčásti skrytý pod dlouhým tmavým pláštěm jedenapůlruční meč, Na zádech pak toulec s šípy, luk, brašna a měch na vodu. Rozhodně nevypadá, že by neznal různé nástrahy cestování, vyhlíží tak trochu jako lovec, i když meč u pasu spíše ukazuje na něco jinačího. Průvodce divočinou? Snad... |
| |
| Vrut – radnice - Darniena, Nico, Estillon, Eoin První se podepsala Nico, ačkoliv čekající skupinka vypadá už dost rozhodnutě, zatím stojí opodál a sem tam si mezi sebou něco řeknou. "Hej, a kolik předem?" promluvil jeden z bandy. "Deset zlatých." "Cóó?! To je málo! Jste blázen! Chcete po nás takovou službu za deset zlatých předem?! Budem tam nasazovat svůj život, možná zhebnem..," začal se rozčilovat. "Právě proto jen deset zlatých," ozval se muž v černém a oči se mu zaleskly nesmlouvavým chladem, "mrtvému ti peníze budou stejně k ničemu." To nespokojeného dobrodruha umlčelo, ale jen co se vzpamatoval z kruté odpovědi, obrátil se ke svým druhům a propukli v živou diskusi, čímž se dostali stranou od pergamenu, na němž se čerstvým inkoustem leskne zapsané pouze jediné jméno. Když vešel Estillon, ohlédlo se po něm mnoho párů očí, ale jen některé se zdržely déle. Diskutující skupinka s opětovně se vztekajícím mužem zatím nikam nepokročila, jak se zdá, jen šklebící se žena čím dál tím častěji bystří na pergamen. Starosta však očividně zpozorněl. Dvakrát si muže prohlédl, kývl hlavou na pozdrav. "Dobrý večer, pane..?" zvedl tázavě, nejistě. Nico zatím začal na kůži pálit neskrývaný pohled tmavých očí. Pořád sice nevíte, kdo je muž v černém, ale zřejmě to nebude jen tak někdo, když má co mluvit do záležitostí města. |
| |
| Radnice Sotva se zadívám na ty, co se hašteří opodál. Není v tom opovržení, či něco podobného. Jen zcela prostý nezájem, jelikož to není důležité. Ne pro mé uši. Stejně jako se mě pohledy dotkly i tak ten pocit zas vymizel, alespoň z velké části. A tak to má být. Nejsem někdo, kdo by měl poutat hned mnoho pozornosti a důvody jsou různé. Když mě starosta osloví, přikročím blíže, stačí jen dva, tři kroky dlouhých nohou, přesto udržuji jakousi... uctivou a zdvořilostní vzdálenost. "Estillon. Stejně jako ostatní zde... byl jsem na náměstí a slyšel jsem. A nabídku přijímám, na penězích nesejde." Tón hlasu je vyrovnaný, klidný a pevný. I když slova jsou prostá, nevyzní úsečně. Stejně jako neplýtvám gesty tak ani řečí, není to třeba. V tisíci nepodstatných slov se utvoří mlha, která zahalí, někdy i zcela, to podstatné. Tak proč neřící jasně a narovinu to, co chce druhý slyšet, když je toho třeba? Buď to, nebo činy. Vyčkám, zda bude muž nějak reagovat, koutkem oka zavadím o toho v černém plášti, pak opět pokývnu hlavou skoro až v jakési poloviční úkloně a dlouhým krokem dojdu k pergamenu, kde je již jedno jméno... a připíši vlastní. Další věc, co může dosti překvapit - rukopis je jaksi zvláštně úhledný, i když nepostrádá energičnost a pevnost. Lovec? Průvodce divočinou? Skutečně? Odložím pero a ustoupím vzad, abych udělal místo dalším, věnuji ještě jeden krátký pohled starostovi, stejně jako, nyní již sotva znatelné, kývnutí hlavou. Podvědomně vnímám ovšem i přítomnost toho druhého muže a... vyčkávám. |
| |
| Vrtu – radnice Nikdo mi neodpoví, ale to asi proto, že se jeden z mužů ozval. Zajímal se kolik dostanou předem a přišlo mu to málo. Obrátím oči v sloup, co je to za pitomce? Čekal snad, že dostaneme půlku? Starosta nevypadá zase jako takový idiot. S půlkou slíbených peněz by už stálo za to zdrhnout a na druhou půlku si nepočkat. Někteří lidé nemají vůbec žádnou morálku. Sice jsem pirát, ale sliby dodržuji. Nikdy jsem žádnou domluvu neporušila. Podívala jsem se ostatních, kteří se nějak neměli k činu. Pravděpodobně to byli ti co se chystali s penězi utéct, jinak by neváhali. Vešel další muž který upoutal pozornost všech v místnosti a tak jsem si ho také prohlédla, ale neviděla jsem na něm nic by bylo tak zajímavé aby to zvládlo umlčet celou místnost. Možná, že je nějak proslulí, těžko říci. Začnu se houpat na patách, jak jsem čekala až se tahle věc vyřídí. Taky mě napadlo, že jsem pod jméno mohla napsat něco co by mi mohli dát na náhrobní kámen, kdybych náhodou přišla o život. Třeba něco jako „Stojíš mi na hlavě.“ nebo nějakou podobnou vtipnou věc. U mého hrobu by nikdo nebrečel, tak by se aspoň zasmál. Zavrtím se a podívám se na toho muže v černém jehož pohled jsem na sobě cítila. Také jsem si ho prohlédla, zajímalo by mě kdo to má být nebo koho má v téhle místnosti představovat. Asi má co skrývat, jen lidé co mají co skrývat se snaží působit co nejvíce tajemně, plus do toho ta černá. Tajemnost sama. Vesele se na muže v černém usměji a šibalsky na něj mrknu. Muž co se představil jako Estillon se také podepsal, tak jsme už dva. Jsem zvědavá jestli se ta partička srabáků k něčemu nakonec rozhoupe. Ať už k podepsání nebo odchodu. |
| |
| Merdonek, před hospodou Mé další kroky vedou kolem hospody. "Krásná to žena." pomyslím si, když spatřuji dívku stojící nedaleko hospodských dveří. Avšak nedokáži se přemoci a oslovit ji, proto jen bezeslov procházím. Ujdu pár kroků, když se mi za zády ozve hromová rána. "Sakra!" zakleji když ránu zaslechnu. Rychle se otočím, abych zjistil co se stalo. Netrvá dlouho a poznávám trhlinu vznášející se kousek od dveří hospody. Ta žena tam stále stojí v šoku. "Tak blízko....musela ohluchnout." pomyslím si. Začínají se stahovat lidé doběhnu tedy o něco blíže abych stále měl přehled. Náhle z trhliny vyskočí jakýsi kostěný tvor. Přikrčí se a zavrčí na nás. Stejně jako ostatní lidé ucuknu. Okamžik se nic neděje, když náhle tvor změní svůj názor a vrhne se na tu dívku stojící opodál. Odhodí ji o několik metrů. V ten okamžik se začnu prodírat panikařícím davem blíže k tvoru. Když se davem protáhnu, elfka již leží v kaluži krve. Uvědomuji si, že tohle nedopadne dobře. Sáhnu tedy rychle pod svůj plášť a když ruce vyndám v každé svírám jednu vrhací dýku. Obě hodím po onom tvoru. V okamžiku kdy se dýka v pravé ruce dá do pohybu tato ruka opět sjede do pláště a vynoří se s dýkou, již využívám na boj zblízka a připravuji se k boji. |
| |
| soukromá zpráva od Lina pro "A co nějaké životní zkušenosti? Poučení se z vlastních chyb?" zkusím trochu vzpurnosti, ale jak začneš mluvit o vybavení, tvářička se mi docela změní a rozzáří se. "Určitě to budeme mít doma! A kolik toho unesu? Aspoň dvoje šaty? Co myslíš?" podívám se na svoje ruce. Je jasné, že jsem nikdy nic moc těžkého nenosila, i když práce v domě a kolem domu mi jistě cizí není. Zhoupnu se na patách, ruce stále držím natažené před sebou. "Třeba tam bude i něco k jídlu," dodám a usměju se. |
| |
| Vrut – radnice – Estillon Starostovi se po tvých slovech očividně uleví. Na pravdě tomu dodá i jeho úsměv, kterým blýskne na své dva společníky. Nechá tě dojít až k pergamenu a krátce po tom, co na něj zapíšeš své jméno, tě jeho ruka přátelsky poplácá po rameni. "Je dobře, že takoví jako vy ještě nevymřeli," pokývá hlavou. "Nevím, co bychom si jinak počali. Snad to s vámi i s ostatními bude lehčí, i když.. máte zkušenosti s trhlinami? Slyšeli jsme, snad jako všichni, že přinášejí mnoho špatného, ale co je na tom pravdy.. kdo ví. Nikdy jsem se s ničím takovým nesetkal, ale upřímně mne děsí, že se objevila ta blízko města." Hlučná skupinka se mezi tím začala zapisovat, opět poměrně hlučně. Nikdo další se do radnice kvůli tomuto úkolu nehrne. |
| |
| Vrut – radnice – Nico Muž na tebe stále zírá a když se na něj usměješ a mrkneš, odpoví ti kývnutím. Nic víc. Žádný vlastní úsměv, žádný posunek, jen to kývnutí – zdvořilé, ale je v něm něco, z čeho lehce mrazí v zádech. Starosta se zatím připojil s Estillonovi, jejich rozhovor ze svého místa dobře slyšíš. Ostatně není důvod, aby se tady kdokoliv držel nějak stranou, protože je více než pravděpodobné, že budete spolupracovat. Hlučná skupinka se mezi tím začala zapisovat, opět poměrně hlučně. Nikdo další se do radnice kvůli tomuto úkolu nehrne. Nevíš kdy, ale za tu krátkou chvíli co starosta mluvil, zkrátil vzdálenost mezi vámi o víc jak polovinu. Jeho chůze je svižná a sebejistá, jeho oči si tě stále prohlížejí. |
| |
| Vrut – radnice Zamračím se, když vidím jak starosta toho Estillona vítá. Je snad nějak proslulí? Nebo tohle dělá zadarmo? A nebo proto, že je to chlap? To by bylo docela sprostý. I ostatní se začnou zapisovat, ale nepřestávají diskutovat, nebo možná si stěžovat. Jsou nějak hluční, no zatím se předvedli jako pěkní pitomci. Snad aspoň umí máchat meči. Muž v černým na mě kývl a nepřestává se na mě dívat, zvláštní... úplně mi z něj přejel mráz po zádech až jsem se mimoděk oklepala. Sleduji mužský, když si všimnu, že ten v černým se ke mě nějak přiblížil. Znovu se na něj podívám a pozvednu obočí. Co může chtít? Nakonec se k němu otočím čelem a vydám se k němu, abych mu tu cestu usnadnila. A taky abych ukojila svoji zvědavost. „Copak? Chceš po mě něco?“ zeptám se ho na rovinu. |
| |
| Vrut – radnice – Nico Jeho oči si tě znovu přeměřily, když ses mu vydala vstříc. Zřejmě nečekal, že bys mohla vynaložit tolik námahy, abys ukojila vlastní zvědavost. Vlastně možná počítal spíše s ignorací. Bledé rty se roztáhnou do úsměvu, když položíš svou otázku. "Jakpak by ne. Každý z nás něco chce, proto tady jsme," odpoví pohotově rozpustilým tónem, který, protože se k němu příliš nehodí, působí o dost hrozivěji, než jeho samotný zjev. "Ačkoliv.. já středem vašeho zájmu budu díky vlastní snaze dostat se k vám," usmívaje se spojil ruce za zády. Nyní si jej můžeš pořádně prohlédnout – rozhodně je to muž, po kterém by skočila nejedna ženská, a to i přes to, že z něj místy nemáš dobrý pocit. Je pohledný, středního věku. Delší kaštanové vlasy rámují obličej s ostrými rysy a dávají tak krásně vyniknout tmavým očím. Na sobě má dlouhý černý kabát, jasně bílou košili z jemné látky, černé kalhoty a naleštěné kožené boty. |
| |
| Merdonek – Allon První dýka rozsekla zvířeti kůži na lopatce a spadla do prachu na zemi. Rána se okamžitě zalila krví, ale než tvor stačil pořádně zareagovat, zasekla se mu do boku druhá dýka. Blýsklo to po tobě modrýma očima, pokusilo se dýku neúspěšně vytrhnout a s nepříjemným mručením se dalo na útěk – rychlými trhanými skoky nevelké délky, jak jej rána v boku bolela a znemožňovala bezchybný pohyb. Jen co zvíře uteklo seběhli se k napadené elfce vesničané, snad ve snaze pomoci, ale bylo pozdě. Příhodně se z nich stal tedy pouhý žvatlající hlouček čumilů neustále se otáčející k trhlině. K té se přiblížil jeden z chlapců, ale než se jí stačil nataženou rukou dotknout, strhla ho s hulákáním jeho matka k sobě a vyčinila dvěma pořádnými fackami, až chlapci docela zrudly tváře. Jedna z tvých dýk leží nehybně v prachu, nikdo si jí nevšímá. Kdybys zvíře zabil, sklidil bys jistě větší úspěch, než těch několik obdivným pohledů a uznalého pokývání hlavou od starších chlapů. |
| |
| Vrut – radnice Zaháknu palce o pásek a překvapeně pozvednu obočí. „To je pravda.“ souhlasím a prohlédnu si ho. Byl to pěknej chlap, ale jeho vystupování a pocit, který jsem z něj měla mě jasně varoval, že jak je pěknej tak to bude i pěknej zmetek. Ale i když měl chytré řeči, tak co chce ze sebe nedostal. „No... jak pak by jsi nebyl? Vypadáš jako jedno velké tajemství, jistě, že se o tebe pak lidé zajímají.“ Řeknu mu a pousměji se. „Takže... co by jsi po mě chtěl? Z nějakého důvodu jsi ke mě šel. Tak o co jde? Máš snad nějakou prosbu? Nebo mě chceš na něco pozvat?“ znovu se usměji a zhoupnu se na patách. Ale i když jsem s ním jednala lehce, dávala jsem si pozor. Instinkt mě jasně varoval a tak dokud si ho trochu neoťukám nebudu ho podceňovat. |
| |
| Vrut - radnice Otočím se na starostu a shlédnu na něj, pokývnu hlavou. "Děkuji, ale nechvalte dne před večerem. Kdo ví, co všechno nás tam čeká a jeden člověk nikdy díru do světa neudělal, hrstka snad. Jen vám nechci slibovat něco, co se možná bude rovnat téměř zázraku. S trhlinami sice přímou zkušenost nemám, ale slyšel jsem dost zkazků plus svěděctví jednoho či dvou lidí, co u nich přímo byli. Mohu slíbit, že vynaložím veškeré úsilí, aby lidé zde nemuseli na jejich sílu a moc, co z nich vychází, doplatit." Jen krátce zaostřím k té ženě a starostovu muži, ale pak sklouznu ocelově šedýma očima zpět na něj. "Strach a obavy jsou oprávněné a namístě. Není dobré mávnout nad podobným rukou, či si snad myslet, že to bude hračka. Protože není." na slovo "není" dám vcelku dost důraz, i když hlas je stále vyrovnaný a pevný. Jen doufám, že se podobný nevyskytne ve skupině a nebude se snažit co nejvíce prosadit. Jistě, lehkomyslní pošetilci občas vyhráli bitvu, ale ve válce těžce pohořeli a často s sebou strhli ostatní. Zběžně si prohlédnu i nemálo hlučnou skupinku, přičemž mi neuniklo, co se odehrává nedaleko ode mne. Citlivější sluch občas není na překážku. A kdo je vlastně ten muž celý v černém, co působí více než sebevědomě? Čas mne naučil trpělivosti... |
| |
| Merdonek Zvednu ze země svou dýku, jež ve stvůře nezůstala. "Zavolejte stráže a nechoďte k té trhlině!" zařvu z plných plic na všechny lidi. Rozhlédnu se a pro jistotu ještě najdu prvního muže, jež stojí poblíž "Hlídej tu trhlinu. Nikdo nesmí k ní a pokud něco vyleze vyvolej poplach." přikáži mu. "Snad nebude jen tupé stádo, když jim jde o životy." "Tak. A teď si jdu pro svou dýku." pomyslím si a vydám se směrem kudy stvůra prchla. Dávám velký pozor, jelikož předpokládám, že se někde skrývá někde ve stínu. Snažím se hledat stopy krve, aby odhalení její potencionální skrýše bylo snadnější. |
| |
| Vrut – radnice – Nico "Beru to skoro jako lichotku," odvětil nezaujatě na zmínku o velkém tajemství. Oči mu sjely ke tvým rtům, které se na něj pousmály. Těžko říct, co se mu v tu chvíli odehrávalo v hlavě. Tvým dalším otázkám se jen vědoucně usmál. "Mám pocit, že jsem někoho tvého vzezření viděl ráno vycházet ze Tří rudých. Jeden z mých dlužníků tam prohrál větší obnos," řekl zcela klidně, ale otázka v těch dvou větách je víc než patrná. |
| |
| Vrut – radnice V duchu se zasměji. „Jistě, to klidně můžete.“ Souhlasím pobaveně. A pak už vím o co běží. Takže šlo o peníze, jeho dlužník nejspíš prohrál to co měl dát jemu a je možné, že se mnou. Chtěl by své peníze? Hm tak to hošánek pěkně narazil, chtěl by snad aby se mi toho chudáka zželelo a dala mu ty peníze? Přestanu se houpat na patách a zatvářím se na oko lítostivě. „Aje... chudáček. Prohrát peníze co dluží. Tc, tc tc... to je tak, když hrají lidi co to neumí. Dostanou se do potíží ani neví jak.“ Zavrtím hlavou, zadívám se na něj a pak nasadím svůj pokerový výraz. „No možná jsem tam byla. Nejsem si jistá, byla jsem trochu přetažená z té dlouhé cesty. Tak či onak... co to má co dělat se mnou, že tam váš dlužník prohrál?“ pozvednu obočí. |
| |
| soukromá zpráva od Arcelot pro Neboj všeho budeš mít víc než dost, ale co se týče cesty a přežití v přírodě tak mě prosím poslouchej platí? dojdu k ní na pár kroků a jen zakroutím zahalenou hlavou nad jejím nadšením... Uneseš toho dost, to se neboj, ale na nějáké zdobené šaty zapoměň tam kde chodím by ti dlouho nevydrželi, vezmeš si jen to nutné, ostaní si když tak pořídíš, ale když na tom budeš trvat je to tvá věc, jen ti říkám že dlouho nevydrží... lehce se protáhnu a přejdu před ní, otočím na ní své oči a pokynu hlavou... Tak tedy veď snad mě tvý rodiče nebudou proklínat že jim beru dceru vydechnu a zadívám se před sebe očekávajíc až dívka vyrazí ku svému domovu... |
| |
| soukromá zpráva od Lina pro "No, já stejně žádné moc zdobené nemám. Leda jedny vyšívané, povedly se mi, ale.. nechám je raději doma," odkývnu souhlasně. Celou dobu jej pozorně sleduji a usmívám se. Když se pak zmíní o rodičích, mé nadšení opadne a tvář náhle zkamení s nenadšeným výrazem, rychle se to ale pokusím skrýt pod pokřiveným úsměvem. "A jak přečkáme zimu? Jako všichni dobrodruzi venku?" zamířím domů. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávač pro Lina tě provede půlkou vesničky – jejím domnělým středem se táhne široká cesta, oproti vyšlapaným chodníčkům mezi domky, a zabočí k malé dávno neopravované chaloupce. Zahrádka před domem je hezká a voní snad tisícovkou omamných vůní, někdy si tady na pěstování bylinek dává opravdu záležet. Z otevřených dveří na vás se štěkotem vystartuje středně velký kříženec psa, ale jakmile zavětří Linu, uklidní se a jen kolem vás radostně pobíhá. V domě něco dřeveného třískne o zem. "Lino? Jsi to ty?" ozve se vyčítavý ženský hlas. |
| |
| Merdonek – Allon "Stráže? Stráže z města? My nemáme stráže.. jsme jen my, nikdy nebylo třeba..," mumlá jakýsi muž kousek od tebe a zmateně na tebe hledí, nejeden člověk mu přikyvuje. Všichni jsou tak divně paralyzovaní strachem a překvapením, a zároveň živí a pružní. Je to zvláštní stav, nicméně předpokládatelný vzhledem k tomu, co se stalo. Muž, kterého jsi pověřil hlídáním neodporuje. Jen se narovná a přikývne. "Slyšeli jste! Pryč od toho. Uděláme hlídky," rozhodne nabit tvou kuráží a rozhodností. Ale kdo ví, jak dlouho mu odhánění zvědavých děcek i dospělých vydrží. Dýka vypadá neporušeně, je jen od krve a jedinou nepatrnou zvláštností je, že krev je světlejší, než bývá obvyklé, ale není to nic extrémního. Krvavé cákance vidíš, ale není jich mnoho, zvíře bylo rychlé a zdá se, že ačkoliv se rána zalila krví, tak zase tolik nekrvácí. Zato stopy v prachu, jsou o něco větší než kočičí, tě vedou ke shluku mladých stromků a hustého křoví kus od lesa. Ve stínu nic nevidíš, ale to neznamená, že tam tvor nemůže být. Kolem je ticho, ptáci odletěli nebo tiše sedí na větvích a ani nepípnou. Těžko říct, jestli kvůli ráně při vzniku trhliny nebo cítí predátora. |
| |
| Vrut – radnice – Nico Zvedl bradu, takže se na tebe díval skutečně spatra, a na tváři se mu rozlil úsměv. Trochu spokojený, trochu samolibý. Rozhodně však jeho celková póza nepůsobila příjemně. "Téměř nic, samozřejmě. Jen jsem si chtěl ověřit své informace, drahá..?" temně se mu blýsklo v očích, což se až neuvěřitelně hodilo k úsměvu i jeho postoji. |
| |
| Vrut – radnice Přimhouřím oči a pak pozvednu obočí. „Nico. Nebo Robin. Slyším na oboje.“ Řeknu a rozhodně se nehodlám nechat tím jeho postojem zastrašit. Setkala jsem se už i s méně příjemnými muži jako je on. Třeba takoví co se mě snažili propíchnout mečem, ať už v době když jsem byla pirát, nebo když jsem je obrala o peníze. Ale je pravda, že u nich jsem věděla na čem jsem. U tohohle jsem nevěděla co můžu čekat. „A jak, že se jmenujete vy?“ zeptám se, založím si ruce na prsou a vystrčím bok do strany. „Tak... a ještě něco? Nebo už máte všechno co jste chtěl?“ |
| |
| soukromá zpráva od Arcelot pro Jen pokynu hlavou... Nech, protože venku by se ti lehce zničili, a o to jak přečkáme zimu neměj strach, vždy se najde hostinec, nebo samota, kde se hodí někdo kdo umí lovit, takže si v teple a máš trochu jídla na to přečkat mrazy...horší je podzim, to jen prší a vítr šlehá do tváří, a lidé nejsou tak vstřícní jako v zimě... Po té se vydám s ní do vesnice, pohledy ani pozornost lidí mě nezajímá, stejně brzy pomíjí, vesničané jsou jen zvědavý, když vidí někoho s mečem a lukam v zeleném hábitu a evidenťně jdoucího od města k městu.... Na to si zvykej, budeme teď více středem pozornosti ve vesnících, ve městech si nás skoro ani nevšimnou pokud nás tam vůbec pustí, a pokud tam půjdu... když se dostaneme na zahrádku jen lehce pohladím psa a pak se podívám na Linu... Myslíš že bych si pár bylinek mohl vzít? zeptám se nerozhodně když slyším lehce nabroušený ženský hlas.... Snad tvá rodina pochopí proč chceš jít pryč, nemám zájem se dohadovat s dráby o tom že jsem chtěl unést dívku.... řeknu lehce zachmuřele a sednu si na malou skalku, vytáhnu hadřík s malým flakonem, lehce na hadr stříknu černou tekutinu a pak malým brusným kamínkem začnu brousit meč, který pak ošetřuji ještě olejem..... |
| |
| Vrut – radnice – Estillon "Nu, nejednou jsem již slyšel, že víra je půlka úspěchu," pousmál se starosta. "A já přece jen.. se zdravým rozumem nevěřím, že byste dokázali to zlo zastavit, ale zmírnit ho a čase přijít na skutečné řešení.. Lidé začínají šílet strachy. Ne tady, ale jinde. Slyšel jsem i o krvavých dětských obětech. Něco takového naši společnost zničí," hleděl si při těch slovech na špičky bot a přemýšlel, snad vlastními vyřčenými slovy, snad na něčím, co dosud zůstávalo jen v jeho hlavě. "M-hm.. ti lidé, o kterých jste se zmínil, .. jaký byl jejich názor? Zmizet dřív, než se někomu něco stane?" ulpěl na tobě pohledem. |
| |
| Vrut – radnice – Nico "Ah, nezdvořák v každé situaci. Lisar Iw’ryen," ani z téhle věty nevíš, jak to vlastně myslel. Ani jestli to dělá vědomě a snaží se na tebe nějakým způsobem zapůsobit. Sjede očima ke tvému boku – oproti všemu předtím to působí příliš obyčejně, chlapsky. "Nebudu vás déle.. zdržovat," opět ten vědoucí úsměv. "Těšilo mne, Robin," bez poklony se otočil na patě a zamířil k ženě, která zde byla už za vašeho příchodu. Ona jediná postává na místě, oplácí případné pohledy a usmívá se. Lisar zamířil rovnou k ní. Pokud ho sleduješ, kývl na ni a ona přikývla nazpátek, ale co to znamenalo, to ví jen oni dva. Starosta se stále baví s Estillonem, hlučná skupinka je už zapsaná a hádá se, zřejmě čekají, co bude dál, podle některých tázavých pohledů, které mají jasný cíl - tebe. |
| |
| soukromá zpráva od Lina pro "Určitě. Ony dorostou, stejně je občas Trhan okusuje," pohladím psa. "No.. jsem skoro dospělá! Můžu si snad i rozhodnout o tom, co chci dělat! A šít šaty bohatým paničkám a ze zbytků látek tvořit pro chudé, o to nestojím!" rozohním se a s rukama sevřenýma v pěst sleduji tvé počínání. Dovnitř se mi očividně moc nechce, ale nakonec se otočím a vejdu do dveří. "Ano, Litto, to jsem já.." |
| |
| Vrut – radnice „Ale vůbec jste nezdržoval. Stejně si dávají na čas.“ Odpovím lehce a významně pohlédnu na ostatní, hádavou partu a toho co se vybavoval se starostou. „Potěšení na mé straně, Lisarde.“ Řeknu vesele a dívám se jak odchází, přestanu se usmívat skoro ihned co ode mě udělá pár kroků. Všimnu si, jak kývl na ženu. Napadlo mě jestli si tím snad něco nepotvrdili? První to divné zjišťování jestli jsem toho jeho dlužníka neobrala a teď tohle... a nebo jsem prostě jen příliš paranoidní. Otočím se a zadívám se na vybavující se muže, ten hlouček žvanilů se začne otáčet na mě jestli nevím co dělat. Zadívám se na ně a pokrčím rameny, otočím se na starostu. Pak se, ale rozhodnu že budu neurvalá. Jo to mi nedělá problém. Přistoupím ke starostovi a muži. „Nezlobte se, že vás teď přeruším.“ skočím jim klidně do rozhovoru. „Ale mohli by jste nám starosto říci co teď? Kam máme jít a tak? Povídat si můžete později až mi ostatní budeme mít co na práci namísto nečinného postávání.“ Usměji se sladce na starostu. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávač pro Bylinky ti voní pod nosem, sluníčko hřeje tvé tělo a vánek občas pohladí tvář, není to taková idylka jako na paloučku v lese, ale má to svou krásu. Hlavně kvůli té omamné vůni. Chvíli se nic neděje, slyšíš hlasy, ale nijak zřetelně. Ale následné kroky a prudké otevření pootevřených dveří tě tak trochu z té vší krásy vyruší. Na prahu stojí dívka, o něco starší než Lina, ale tváří i postavou velmi podobná. Vzhledem ke jménu, kterým ji tvá mladá učednice zvala to bude její sestra, na matku je příliš mladá. Linu samotnou pevně drží za paži. "To s váma chce odejít?! Máte rozum?! Je to malá holka! Nemůžete jí vytáhnout..! Vždyť vás ani nezná!" |
| |
| soukromá zpráva od Arcelot pro Pohlédnu na dívku ve dveřích a jen si povzdychnu.... Už je to tady zase, osočování, nadávky a za chvíli na mě bude poštvávat psa...tak to ne vstanu a začnu se pomalými kroky přibližovat k dívce, využiji své schopnosti k tomu aby se mé oči rozzářili podivným vnitřním jasem který té dívce místo nadávek vžene do krve pokoru a bázeň.... Tak za prvé maličká, chce-li někam jít tak ji stejně neudržíte, tak bys mohla být ráda že jde s někým kdo zná putování.... zastavím se až u ní a stále ji hledím do očí, které jsou nyní opravdu uhrančivé, hluboké a přísné... Za druhé, já ji odvést nechtěl, ona chtěla jít se mnou... zadívám se i na Linu a jen pokrčím rameny.... A za třetí, buď ráda že půjde s někým kdo skutečně putuje a né s někým kdo nemá ani meč a připravil by ji o počestnost hned za první zátočínou a utekl by nebo ji prodal do otroctví, zanech kříku, a pomož jí sbalit, tvá sestra odchází, nebo spíše, já za chvíli odcházím, ať s ní nebo bez ní.. z váčku na opasku vytáhnu stříbrňák a podám jí ho do rukou.... Vezmu si pár bylinek, budou se mi hodit děkuji.... s tím se otočím a vydám se pro již vyhlédlé rostlinky |
| |
| Vrut – radnice – Nico, Estillon "Ééh, jistě..," starosta ztratil sebejistotu, dost podobně, jako když přišel Estillon, a začal se ohlížet. Jako první očividně hledal ženu a Lisar Iw’ryena, kteří však byli příliš daleko, než aby mu mohli být oporou. Další pohledy vyšly naprázdno, protože většina přítomných právě od starosty očekávala nějaké vysvětlení. Tím víc, když ses vydala jeho směrem. "Máme.. řekněme zpoždění některých složek, které potřebujeme. Město je ve zmatku, přesně proto jsme vás chtěli.. uum.. ano, jistě, co dál," promnul si bradu. Ani jeden z jeho kolegů se k vám nevydal a starosta se očividně topí v tom, co vám má říct. Naneštěstí se ale z chodby ozvaly rychlé kroky a do místnosti vpadl zadýchaný chlapík v nenápadném stejnokroji městských stráží. "Konečně," poznamenal si starosta pro sebe a Robin věnoval spokojený milý úsměv. "Promiňte, pane, zase rvačka U Tominů, tentokrát s nějakými cizinci. Tohle jsou všichni?" zklamaně se podíval po místnosti. Možná spíš zoufale. Starosta si odkašlal. "Toto je velitel městských stráží, Ced Rinn." "Dobrý den. Takže.. je vás míň, než jsem předpokládal. Rozdělím vás do dvou skupin, jednu na den a druhou na noc. Stanovat budete, pro větší bezpečí všech dobrovolníků, přímo v lese. Obstarali jsme vám stan i postele, o jistý luxus nouzi mít nebudete. Jídlo bude dováženo jednou denně. K dispozici bude i jeden z mých mužů a kůň, abyste mohli informovat město v případě ohrožení. Takže, jestli nemá nikdo připomínky, můžeme vyrazit." |
| |
| Vrut – radnice Pozvednu obočí a dám si ruce v bok zatím co čekám až se starosta vymáčkne. Chudáček si najednou nevěděl rady. „Aha...“ poznamenám jenom, ale to se už někdo blížil. Ohlédnu se ke dveřím, odkud vypadne nějaký chlápek. Viditelně je zklamaný, že nás není víc. Našpulím rty. „A co jsi čekal?“ zeptám se pobaveně. „Že se sem pohrnou zástupy zájemců?“ uchechtnu se. Pokud jde o Trhliny, přihlásí se jen opravdu odvážní nebo šílení. Já mám od každého trochu. „Páni... stan a postele? Super.“ A nebylo to myšleno ironicky. Při spaní venku jsem zvyklá spát na zemi, tady budeme mít i postele. „Tak nashle starosto.“ Kývnu mu a pak zamávám ještě Lisardovi a té ženě. Pak mě něco napadne, usměji se. „Lisarde? Až bude po všem tak si spolu vyjdeme!“ houknu předtím vyjdu ze dveří. „Tak pojď Cede! Nemůžu se dočkat.“ Pobídnu velitele stráží. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávač pro Jen co domluvíš, trochu překvapeně zamrká. Řeč byla jistě působivá, otázkou je, jestli ji přesvědčila. Upře pohled na sestru a pak se jen zamračí, zavrtí hlavou. "Je to malá holka. S putováním možná zkušenosti máš, ale jak zvládneš dívčí marnosti a starosti..," povzdechla si. "Ale máš pravdu, bránit jí nebudu," řekla neurčitým hlasem. Snad pochopila, cos chtěl říct a toleruje přání sestry, možná se chce jen po svém pomstít, abyste oba poznali, že má pravdu. Kdo ví, tak hluboko do její hlavy nevidíš. Nakonec, pokud je Lina taková, jak jsi poznal ty, odjakživa, musela její sestra dávno tušit, že se tohle stane. "A s těmi bylinkami opatrně," upozornila tě, stiskla peníz v ruce a s ladnou otočkou na podpatku se vytratila do domu. Předtím jsi ještě mohl zaslechnout tiché vzlyknutí. Lina se jen radostně usmála a následovala sestru do domu. |
| |
| soukromá zpráva od Lina pro Už se sbalenými věcmi doslova vytančím ven. Balíček hodím na zem, dramaticky si dám ruce v bok a hrdě zvednu bradu. "Připravena! Kam půjdeme? Za hory, za doly, dřív než si to rozmyslí?" radostně poskočím a tlesknu. "Jen nemám nic pořádného na zimu. Tady kolem chalupy to stačí, jenže takhle na ven, na pořád..," stejně si s tím moc nelámu hlavu, jen oznamuji. Do zimy je ještě času dost. |
| |
| Vrut – radnice – Nico, Estillon Po tom, co Robin pronesla, starosta i velitel stráží protáhli obličeje, skoro, jako by očekávali jeho reakci.. a ne zrovna líbivou. Jenže vás mimo jiné poslouchala i hlučná skupinka a té byl onen chlapík docela ukradený, i když si od něj očividně udržovali odstup. Vzhled často prozrazuje, co člověk může čekat, jenže takové domněnky bývají také mylné. Ať tak či tak, obrátil se na tebe velitel stráží. "Říkejte mi raději veliteli Rinne. Na nějaké kamarádíčkování je brzy, pokud na něj vůbec dojde," odpověděl ti suše a pohlédl na ostatní, kteří se zatím přesunuli blíže k vám. "Nejdřív.. potřebuje někdo nějaké zbraně? Můžeme vás dovyzbrojit zpětně, ale co si můžete vzít tady, to vezměme raději ihned," tázavě zvedl obočí. Skupinka mezi sebou prohodila pár slov, ale pak jen zavrtěli hlavou s tím, že nic nechtějí. Pokud se někdo ohlédne, zjistí, že žena i poměrně jemný pan Iw’ryen jsou pryč. |
| |
| Vrut – radnice Usměji se. Ah... jak bylo snadné muže popichovat. Velitel Rinne je jedním z nich, najednou se snaží působit seriózně, ale kdyby věděl jak si sjednat respekt tak by sem neběžel a nevpadl dovnitř jako nešikovný zelenáč. Tohle autority nedělají. Pozvednu obočí, založím si ruce na prsou. „A kdo říkal, že se chci kamarádit?“ zeptám se zvědavě. „Zatím jste se moc jako velitel nepředvedl. Když jste vešel myslela jsem si, že jste nějaký poslíček.“ Pokrčím rameny. Pak na něj mrknu. „Ale vypadal jsi mile.“ Pak se na něj usměji. „Ale neber si to osobně. Časem se to jistě zlepší.“ Ujistím ho a pak poklepu na svůj meč. „Já mám všechno co potřebuji. Tady hoši taky, takže můžeme vyrazit, Cede.“ Pokývnu hlavou. Já nerespektuji nikoho jenom tak, když si o to řeknou. Respektuji staré lidi a z ty z kterých prostě síla a autorita vyzařuje. Ced nebyl ani starej a ani jsem z něj necítila co je potřeba. |
| |
| soukromá zpráva od Arcelot pro Chvíli čekám než se Lina objeví a když dojde pokynu hlavou... Dobře a co tedy si sebou bereš hmm? skrz kápy na ni pohlédnu a přistoupím k ní,nakloním hlavu a dám si ruce v bok.. Nejdřív mi ukaž co sis vzala, a pak vyrazíme, nejspíš do města, kdo ví, prostě někam kde si vydělám, a třeba někam kde jsou čarodějové co by si tě vzali pod křídla a učili tě, a s tím že nemáš co na zimu, to bude horší ale modli se abych ulovil něco a prodal kůže, za to si koupíš šaty a boty, doufám, a pak mi to někdy splatíš.... zadívám se na ni a vydechnu.... Bude to těžké, moc těžké, opravdu chceš vyměnit suchou postel v teple za tvrdo zem, v zimě, a dešti? |
| |
| Vrut – radnice –> cesta k trhlině - Nico "Ano, věřím, že byste vše na mém místě zvládala lépe. Máme možnost se o vašich vlastních schopnostech přesvědčit v následujících dnech, slečno," odpověděl s nezájmem, jako by jej tato konverzace unavovala a otravovala, ale přes ji chce vést, jinak by dávno mlčel a nevšímal si tě. "Možná se po vašem výkonu starosta rozhodne vyměnit lidi na jejich místech," pomalu mrkl, zdálo se to tak nepřirozené. "Pokud ovšem neumíte jen kritizovat, od ženy ostatně mnohé jiné neočekávám. Bude mi téměř ctí přesvědčit se o opaku," dodal na půl hlasu, protože si vás začali všímat ostatní víc, než o co velitel Ring stál. Pak se už jen rozhlédl kolem sebe a když shledal, že se skutečně nikdo o žádné další vybavení nehlásí, pokynul vám, abyste se vydali za ním. Před radnicí, kam vás doprovodil sám starosta, stál starý ošuntělý vůz s nízkými lavičkami po krajích tažený čtyřspřežím. Cesta jako taková se tedy proměnila v dokonalé peklo, protože nebylo přípustné, aby někdo šel po svých, a vůz se natolik kymácel a kodrcal po cestě, že svaly musely být téměř stále napnuté a připravené reagovat. Navíc se úzké nepohodlné lavičky brzy oseděly, až vás rozbolely zadky. A cesta k trhlině se nepříjemně táhla. |
| |
| Les – poblíž trhliny Přijeli jste k jehličnatému lesu a kus jím projeli, když se před vozem rozprostřela malá mýtinka. Na protějším konci jsou čerstvě pokácené stromy a několik dřevorubců, kteří je táhnou pryč. Celé okolí je provoněné pryskyřicí. Blíže k vám je postaven bílý plátěný stan, do něj nevidíte, ale po trhlině ani vidu ani slechu. Jen vojáci postávající a přecházející z místa na místo naznačují, že jste skutečně u cíle cesty. Velitel Rinn vám naznačí, abyste seskočili, a začne s rychlým výkladem, zatímco vás vede za stan. "Tady budete spát. Ohniště je z druhé strany. Postele ještě zřejmě nebudou úplně připraveny, ale času než bude večer máme dost. Nu, a zde -," vypadá to kouzelně. Vidíte čtyři strážné, jak postávají mezi stromy, ale až co Rinn odhrne olistěnou větev, spatříte štíhlou černou skvrnu visící ve vzduchu. Dlouhá je snad dva metry a jak už její název napovídá, skutečně připomíná trhlinu. Kryje o, co je za ní, ale přesto nevidíte, co je v ní – jen černočerná čerň. "Je objekt vašich hlídek. Co máte dělat víte." |
| |
| Radnice – a u trhliny „Hohoho....“ Poznamenám na uštěpačná Cedova slova. „Čertík vystrkuje růžky! Óóó... s tebou bude ještě legrace Cede!“ nenechám se jím vykolejit. „Koukám, že tady někdo má předsudky vůči ženám. No dobrá pane chytrej, však uvidíš co zvládnu. A když ne... tak si budeš moci zatancovat na mém hrobě a zpívat si, že jsi měl pravdu. Máš k tomu mé požehnání.“ Zazubím se. „Klidně mi to můžeš vytesat i na náhrobní kámen. „Ženská co měla plnou hubu keců.““ A udělala jsem při tom gesto jako kdybych ten nápis před sebou viděla. Pak ho plácnu silněji do zad a vydám se s ostatními na cestu k trhlině. U trhliny to bylo poměrně poklidné. Chvíli jsem okukovala dřevorubce, měla jsem ráda silné muže, ale pak jsem se začala znovu rozhlížet. Ale jak uvidím trhlinu zvážním, byla poměrně velká. Takovouhle potvorou může vylézt cokoliv. Poškrábu se ve vlasech, zajímalo by mě co je na druhé straně a co by se stalo, kdyby na druhou stranu někdo přešel. Ale měla bych leda tak odvahu zkusit tam strčit dlouhý klacek, ale nevlezla bych tam. „Mi už to zvládneme, Cede.“ Řeknu a hledím na trhlinu. Ohlédnu se po ostatních, mlčení, zase se podívám na trhlinu, to, že ji nikdo nehlídal tak aby se na ní nevidělo se mi nelíbilo. Nikdo se k ničemu neměl, plesknu dlaněmi o sebe. „Tak fajn lidi. Asi bychom se měli pustit do práce. Od toho nás platí. Takže bych navrhovala, abychom se rozdělili do dvou skupin po čtyrech. Noční hlídka a denní. Já se hlásím na noční hlídku, takže pojďte ke mě tři další co taky chtějí dělat noční, zbytek budou hlídat ve dne.“ Rozhlásím nahlas a rozhlédnu se a čekám kdo se ke mě přidá. |
| |
| soukromá zpráva od Lina pro "Mám dvě košile, jednu tenkou na léto a tu druhou hrubější, pak taky kalhoty, ale jen plátěné, taky deku. Na zimu asi taky nic moc, ale je nová, takže bychom ji mohli prodat a pořídit mi jinou," tázavě se na tebe podívám a podám ti vzorně poskládanou deku. Vypadá obyčejně, ale teple, navíc bude zřejmě dost velká, a voní po bylinkách. "Pak jsem našla vak na vodu po otci a taky celtu, ale je jí jen kus. Prý ji kdysi rozřezal, ale.. podle mě jí je dost, abych si na ni lehla nebo se jí přikryla. Taky lžíci a nůž," ukazuji pyšně. "A taky tuhle zimní vestu a šátek kolem krku. A nějaké kusy látky na obvázání ran, trochu soli, hm, hřeben a tuhle misku ještě," zimní vesta je opravdu nuzná, místy zalátovaná, žádná sláva. "No a pak jednu sukni, co jsem si ušila, a pod ní spodničkové kalhoty. To jen kdybychom šli někam, kde bych měla vypadat k světu," přešlápnu. Na sobě mám stále svůj zelenkavý plášť s kapucí, pod ním bílou halenu a úplé kalhoty, zjevně ne příliš teplé, a boty. Ty vypadají nově a pevně, vysoké ani ne do poloviny lýtek. Při tvé otázce zvednu hlavu a dlouze se na tebe zadívám, ústa mírně pootevřená, ve tváři výraz nejistoty. "Když se mi to nebude líbit, vrátím se. Nebo tam někde zůstanu." |
| |
| Hlídky u trhliny Nikdo se k ničemu moc neměl, ale jak jsi pronesla, abyste se rozdělili, vyvolalo to hlasitý šum řečí. Nakonec dopředu přece jen vystoupili tři muži. Jeden z nich byl ten, který mluvil se starostou Vrutu, druhým dvěma jsi nevěnovala příliš pozornosti, ale nyní si je můžeš prohlédnout. Jeden je modrooký blonďák, jako princ z nějaké pohádky, jen ušmudlanější a s dlouhou jizvou na tváři. Svalnatý tak obyčejně. "Jsem Grimvin," představil se. Druhý byl obyčejnější, s mužnou tváří i postavou, hnědé vlasy mu padaly do stejně tmavých očí, a téměř neustále se ve svém zeleném plášti usmíval. Trvalo mu déle, než se od skupiny odpojil, ale pak vám věnoval svou plnou pozornost. "Takže ty budeš paní velitelová? Hah, ženský by neměly vést chlapy. Argon, nebo mi taky říkají Bard," strčil si ruce do kapes. "Takže, velitelová, co budem do večíra dělat?" a překvapivě ti celou dobu hledí do tváře, než aby si tě prohlížel od hlavy až k patě. Ve druhé skupině zůstala ona statná a nejvíc se šklebící žena, dva z jejích kumpánů, a navíc drobnější muž, spíš ještě hoch, který se k nim přidal v sále radnice, Eoin. |
| |
| Hlídky u trhliny Čekala jsem, jistě, že začali brblat. Nebylo jim po chuti, aby jim velela ženská. Nakonec se přece jen přihlásili ti co se rozhodli jít na noční. Kývnu na mladíka co se mi představil, kývnu i na toho co se předtím vybavoval se starostou a pak se podívám na toho co se věčně uculoval. Také na něj kývnu. „Já se jmenuji Robin. Nico Robin. Říkejte mi Nico, Robin... slyším na oboje. Nebo klidně i velitelová.“ Zadívám se na něj a přistoupím k němu, zabodnu mu ukazováček do prsou. „Víte Argone nebo taky Barde... vzhledem k tomu, že vy muži jste se k ničemu neměli a nejspíš by jste se nejraději vybavovali jako nějaké ženské, byla jsem tedy nucena se toho chopit já, abych vás přinutila k činu... takže...“ Počkala jsem až skloní hlavu aby se podíval na můj prst, já v tu chvíli vystřelila a prstem ho cvrnkla do nosu, pak se otočila a se stále zdviženým prstem pár kroků ustoupila a zase se k nim otočila. „Takže... kdo si myslel, že tohle hlídkování bude nějaké lehárko, že si tu bude válet šunky a nic nedělat, na to může klidně zapomenout.“ řeknu nahlas aby to slyšela i druhá skupina. „Tohle je vážná věc lidi. Naší prací je hlídat, opravdu hlídat a kdyby se něco stalo včas varovat obyvatele Vrutu. Na naší bdělosti závisejí lidské životy. Takže toho kdo to nebude brát dostatečně vážně nakopu osobně do prdele!“ Pak se usměji na Argona. „A co si myslíš, že bychom měli dělat? Spát přece. Máme noční hlídku a ospalá hlídka je k ničemu. Naše hlídka bude těžší, protože mi chudáčci lidé nevidíme v noci příliš daleko.“ „Ale teď pojďme všichni blíž k trhlině, musíme si vysvětlit kde kdo bude stát. Denní skupino! Taky pojďte. Rovnou vás rozestavíme na hlídku. Která myslím už dávno začala.“ Mávnu na skupinu a vydám se k Trhlině, ale ne moc blízko, jen tak abychom na ní měli dobrý výhled. Rozhlížím se, abych si promyslela, kde bude nejlepší stát. „Tak dobře... podle mě by dva měli stát tady a tady.“Ukážu na každou stranu. „Tak aby na Trhlinu dobře viděli. To, že celou dobu ji hlídali tak, aniž by ji měli pod dohledem se mi fakt nelíbí. Klidně jim mohlo cokoliv proklouznout. Jako kdyby si mysleli, že cokoliv Trhlinou projde si to pomašíruje hned k nim. Klidně by to mohlo odejít kudykoliv. Takže dva budou mít trhlinu stále na očích. Jeden... ten nejrychlejší ze skupiny bude stát tady a kdyby se začalo něco dít hned poběží ostatní varovat.“ Vysvětlovala jsem své nápady a ukazovala při tom na místa kde by měla hlídka stát. Problém byl v tom, že jsme byli čtyřčlenné skupiny, takže jeden přebýval. Ale během chvíle jsem to vymyslela. „A poslední člen hlídky bude hlídkovat v táboře, když ostatní budou spát. A to i ve dne. Člověk nikdy neví.“ Zadívám se znovu na Trhlinu a otočím se k ostatním. „Takže... denní hlídko nástup. Kdo kam se postaví nechám na vás. A vyberte mezi sebou toho jednoho nejrychlejšího a kdo bude hlídkovat v táboře. Noční hlídka, mi se potom až je budeme střídat také dohodneme.“ Rozhlédnu se a otočím se k denní hlídce. „Až se začne stmívat tak ten co bude hlídat v táboře nás probudí a až se setmí úplně vystřídáme vás.“ „Nějaké námitky? Nebo nápady? Klidně sem s nimi.“ Pobídnu je. |
| |
| Hlídky u trhliny Argonův pohled sjel ke tvému ukazováčku na jeho hrudi a jeho úsměv se jen rozšířil, a pak překvapeně zalapal po dechu, když jsi ho cvrnkla do nosu. Dokonce se na chvíli zamračil, zřejmě to skutečně nečekal. Když pokračuješ v mluvení, obrátí se k tobě i zraky ostatních, tedy druhé skupiny. Muži vypadají tak nějak normálně, klidně, ale druhá žena se netváří vůbec přívětivě. Argon opětuje tvůj úsměv. Ke tvému, v podstatě, sprdnutí jeho osoby nic neříká, ale usmívá se o poznání míň. Asi to s ním bude těžké, ale časem se jistě niance v jeho úsměvu naučíš pořádně rozeznávat. Obě skupinky se tedy přesunuly blíže. Ta druhá neochotněji po tom, co svalnatá žena cosi zabručela. Nerozuměla si tomu, ale dle jejího výrazu ti to opakovat nebude. Každopádně poslouchá a nijak jinak ti do toho neremcá, což se dá považovat za úspěch. Mimo to jsi postřehla několik souhlasných přikývnutí. "Jó, ale to si můžem vyřešit i před spaním," otočil se Argon na patě a vydal se, následován svým kamarádem, ke stanu, kde máte možnost přespávat. "Tak zmiz, holubičko, my se o to postaráme a až bude čas, dáme ti vědět," řekla slizce svalnatá žena a posadila se na zem kus od trhliny. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávač pro Pravá ruka ti zacukala tak silně, že si jsi jistý, že právě to tě probudilo. Levou jsi proti tomu vůbec necítil, ale jak ses začal probírat a vnímat chladnou vlhkou zem, došlo ti i to, že si na ruce ležíš. A pak jsi ucítil prudkou bolest na hlavě, jako by tě někdo právě neúspěšně něčím přetáhl. Sluch máš ale v pořádku, takže tuhle možnost vzápětí vyvracíš – kolem tebe je ticho, až příliš tiché ticho a šustění, které případně slyšíš, děláš ty sám. Les je potemnělý a čím dál více vnímáš vlezlý vlhký chlad. Netušíš, co se stalo, ale podle boule na hlavě a vracejícímu se motání hlavy je možné, že tě někdo skutečně srazil k zemi. Nebo jsi upadl – tady si začínáš uvědomovat, že si skoro nic nepamatuješ. Jak jsi vyrůstal, kus života.. ale poslední dva tři měsíce si pamatuješ jen jako něco, co jsi prožil – sem tam nějaký nepatrný a nedůležitý útržek vzpomínky, ale jinak nic. Žádná jména, místa, nic. Na rukách i po tvářích jsi trochu poškrábaný, malé modřiny, jsi otlačený, ale jinak v pořádku. A kolem tebe jen les a les, kam až oko dohlédne, a co hůř – netušíš, kde vlastně jsi. Jediné, co se nezměnilo je to, že si pamatuješ, jak je na světě nebezpečno. Ani ne tak kvůli lapkům, jako spíš kvůli roztodivným potvorám, které nejsou žádnými výjimkami. I když je pravda, že jich není tolik, jako když jsi byl malý. To byly lesy mnohem nebezpečnější. |
| |
| Hlídky – nejsem moc oblíbená Vzhledem k tomu, že jsem se stala samozvaným vůdcem, jsem se pro ostatní stala tak nějak nepřítel číslo jedna. Nelíbilo se jim to... ale na druhou stranu, kdyby někdo chtěl tuhle bandu vést, tak by se ozval. Ne... oni se tvářili kysele jen ze zvyku nesnášet autority. Škoda... raději bych rozkazy přijímala než rozdávala, jenže tohle je banda lenochů a vsadím se, že kdybych se toho nechopila vážně by se jenom flákali, jedli, kecali a hráli karty. A já jim to překazila. Jestli si mysleli, že tohle bude leháro tak mají smůlu. To já nedovolím. Když už přijmu práci, tak ji odvedu pořádně a těmihle flákači si nenechám zkazit pověst.. sic nebyla moc velká, ale i na to málo jsem hrdá. Kývnu na Argona, který řekl, že to vyřídíme později a vydali se do tábora. Pak pohlédnu na tu ženskou, která se celou dobu tvářila jako, že by mě nejraději sežrala. „Dobrá. Hodně štěstí.“ Rozhlédnu se. „Spoléhám na vás.“ Řeknu vážně a vydám se za ostatními do tábora. Možná moje strategie měla své mouchy... ale je to lepší než nic. Promnu si zátylek. Tohle bude dlouhé... hodně dlouhé. Šla jsem si pro něco k jídlu a sedla si k ohništi a pustila se do jídla, abych si nešla lehnout hladová. Kdyby se se mnou nikdo nechtěl bavit, ani bych se nedivila. Trochu mě to mrzelo, ale k životu jsem to nepotřebovala. Teď jenom ještě budu moci spát na půl oka, protože mám pocit, že ta ženská by byla schopná jít, okrást nás o všechny peníze a podřezat ve spánku krky. Budu si dávat pozor, dokud lépe tyhle lidi nepoznám. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávač pro Grunga – kostnatý tvor podobný kočce, jen s mnohem protáhlejším čumákem připomínajícím spíše psa, a zuby, jako jehličkami, blankytně modrýma očima s úzkou zorničkou. Má obrovskou sílu, člověka odhodí i několik metrů daleko. Vydává mručivé zvuky podobné kočičím. Barvou bývají šedohnědé nebo černé. Haat – je pták podobný orlu, zhruba stejné velikosti a síly. Jeho peří má tmavé zbarvení. Je velmi rychlý a našel-li svou oběť, vydává před útokem táhlé pisklavé zvuky. Kolkal – je zvíře dosti podobné srně, tělem i barvou. Nemá paroží, jen dolů visící delší uši. Jeho štíhlé hbité nohy ho donesou daleko za velmi krátký čas. Přesto, že vypadá neškodně, je to kopýtkatá šelma, která už nejednomu dítěti utrhla ruku. Jinak je plachý, nebrání-li svá mláďata. Rzirra – klidný tvor velikosti pumy, které je dost podobný – jen hlavu má více protáhlou a štíhlou, s krvavě podlitýma očima, díky čemuž vypadá zle. Má drtivý skus, též je výborným stopařem – často lepší, než pes. Vši Unemu – je to odnož vší, které jsou nepříjemné, ale ne smrtelně nebezpečné. Tyto vši vstřikují do svých hostitelů jed, ten je schopný člověka zabít do několika dní. Vší je velmi obtížné se zbavit a hlavně přijít na to, že je někdo má. Nevyskytují se totiž v tak hojném počtu, jako obyčejné vši, jsou menší. Jinak jsou v tom světě úplně normální zvířata, nebezpečná i domestikovaná. Pověsti navíc vyprávějí o Guutunovi, velkém tvoru, který vychází jen za novu, aby ho kryla tma. Nikdo přesně neví, jak vypadá, ale kvílí prý jako dítě. Není známo, že by některé z těch zvířat bylo odolné proti magii. Jdou zabít i běžnými zbraněmi, ale zvláště u některých je to obtížné, protože se pohybují ve smečce. |
| |
 | soukromá zpráva od Arëol pro |
| |
| Noční hlídka u ohně Jen co ses vzdálila o pár kroků se malá skupina denní hlídky rozpovídala. Reakce na svá slova ses samozřejmě nedočkala. Tví muži se na chvíli ztratili, ale když jsi je viděla přicházet z lesa, drželi několik pružných větviček z lísek a zamířili rovnou k tobě a posadili se k ohništi. Oba se usmívají, zvláště Argon, ten to musí mít vrozené. "Byla ses už podívat uvnitř?" kývl hlavou ke stanu. "Je to lepší, než kdejaký zájezdní hostinec. Nekecám. Nikdy jsem nespal v lese na posteli. Téda, jsou to jen takové slamáky, ale vypadají nově," pokýval uznale hlavou, zatímco tě sjížděl pohledem. "Chtěl’s jí to říct. To o těch větvích," drcl do něj blonďáček Grimvin. Ten pro změnu hltal očima všechno, na co dohlédl. Dokonce se tak loučil i s odjíždějícími vojáky, kteří vás tady nechali docela samotné, ovšem s informacemi, že ještě dovezou nějaké zásoby. Zřejmě však až zítra ráno. "Áá! Zapomněl jsem," zavrtěl se Argon. Přitáhl si jednu z mladých větví, vhodnou třeba na opékání nějakého masa, a vytáhl si z boty nůž. "K tomu, co jsem tam zmínil. Nevím, co všecko tady je. Ale moc asi ne.. a já si myslím, že se nám v noci budou hodit pochodně. Umístili bychom je do kruhu kolem trhliny. Možná dvou," podíval se na tebe a pak nožem lehce načrtl obrázek na zem. "Viděli bychom i stíny, kdyby to uteklo přímému pohledu. Jo, a taky by ty klacky měly být zahrocené. Kromě ohně ještě ostrá zbraň, co myslíš? Já nikdy pochodně nevyráběl, netuším, jak to hoří k té násadě," promnul si bradu. |
| |
| soukromá zpráva od Arëol pro Proč mě bolí hlava? proč tu jsem? KDE vůbec jsem? proč je tu taková zima? proč?, Vytane mi na mysli několik otázek. Když se trochu uklidním, snažím se porozhlédnout se okolo sebe. Les.... a ticho... divné, tady bych býti neměl... nebo snad... ano? Překontroluji jestli u sebe mám vše co bych měl mít a vydám se na průzkum blízkého okolí. Třeba si na něco vzpomenu.... Moment... Proč si nic nepamatuji? Co se dělo posledních pár měsíců? Halóoo!? Ač nerad, jdu dál, opatrně, obezřetně, vůbec nevím, co mám čekat.... snad jen, že jsou tu všudě nějaké potvory, někdo někde někdy říkal... Tedy ovšem, jestli jsem tam, kde si myslím, že jsem... Ruku na meči, kdyby náhodou... |
| |
| Noční hlídka u ohně V odpověď zavrtím hlavou, no aspoň se mě nestranili. „Ještě ne.“ Odpovím a pozvednu obočí. „No... nejspíš si nás dost cení.“ Řeknu pobaveně. No nakonec říkali, že budeme mít postele, ti se vážně snažili tedy... a nebo to vypadá na to, že tu budeme dlouho. Překvapeně pozvednu obočí, když se od blonďáka dozvím, že mi chtějí něco zdělit. Co? Hodlají stávkovat? To brzy. Pak mi vysvětlil, že dostal nápad ohledně pochodní, přisunu se blíž abych se podívala na nákres na zemi. „To vůbec není špatný nápad.“ Podařilo se mi to říci normálně a ne překvapeně. Po pravdě jsem od nich nečekala nějaké nápady. „To je vážně dobrý nápad.“ Pochválím potěšeně. „Hm... pokud jde o to hořlavé... většinou stačí hadr namočený v oleji co se dávají do olejových lamp a tak..“ Pokrčím rameny. „Ale ten po pravdě nevím kde sehnat... pak možná ještě nějaká ta míza ze stromů... ale tím si nejsem jistá.“ Pokrčím rameny. „Půjdu se zeptat stráží jestli tu něco nemají.“ Vstanu a rozhlédnu se. Najdu si jednoho z oficiálních strážných a vydám se k němu. „Zdravím... hele... nemáte tu nějaký olej? Nebo ještě lépe... nemáte pochodně?“ |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávač pro Les tiše šumí, je klidný a chladný. Pod nohama ti občas něco zašustí nebo křupne. Na konec lesa nevidíš. Všude je to stejné – jen stromy, půda, kousky nebe. Dokonce se ani nezdá, že by tady mohlo být místo, kde je méně stromů. Na okamžik se rozfouká vítr, který však nepřináší nic nového, jen více chladu. Cítíš, jak ti tuhnou konečky prstů. A najednou to slyšíš zcela jasně, mezi ševelením větru mezi větvemi – táhlé kočičí mručení. |
| |
| Noční hlídka u ohně "Pryskyřice!" luskne prsty Argon a hned vstane, aby měl lepší rozhled. Jenže tak či tak je jasné, že do večera moc smůly ze stromů nezískáte, i kdybyste se snažili. Jednoho z městských strážných jsi našla, zbytek zřejmě odtáhl do města. Měla jsi pocit, že jich zůstalo víc, ale kdo ví. Teď tu zkrátka posedává jen jeden. "Olej? Á, takhle myšleno.. pojďte," s loupnutím kolen se zvedl a namířil si to do stanu. "Docela se divím, že jste takovou práci vzali. Já, kdybych nemusel, tak tu nejsem. Les je les, ale ta věc.. není to tu bezpečné," řekl ti cestou. Odhrnul bok stěny stanu a uhnul tak, abys mohla projít. Konečně vidíš váš nocleh v plné kráse. Opravdu jsou tady provizorní postele a vypadají dobře, i pohodlně. Tlusté deky jako bonus, pro každého dvě – na zahřátí, nebo pod hlavu. A postelí je tady šest, takže dek máte skutečně víc než dost, pokud se ti venku nerozhodnou si nějaké vzít, ale vzhledem k tomu, že se ještě nešli ani podívat dovnitř a drží stráž u trhliny se toho zatím nemusíte obávat. "Pochodně jsou tady. Jen jich není moc, ale ráno je dovezou z města, to se nemusíte bát. My moc nesvítili," sdělí ti ještě voják, když otevře dřevěnou bednu. Kromě jiného jsou tam naskládané i dvě lucerny, několik svíček a nějaké věci k ošetření a dva nože. |
| |
| U Trhliny Vydám se za strážným. Usměji se. „Jsme prostě parta sebevrahů. Někdo je tu kvůli penězům a někdo kvůli zvědavosti a penězům. Já jsem ten druhý případ. Nejraději bych do trhliny šťouchla klackem, ale nemám k tomu odvahu.“ Přiznám se. Ukáže mi kde jsou pochodně, začnu je sbírat a taky ty lampy. „Ať jich přivezou hodně. V noci si trhlinu osvítíme, aby nám pod rouškou noci nic neuniklo. Tohle se hodí.“ Řeknu a posbírám co unesu. „Tohle bude stačit.“ Usměji se na muže. „Děkuji za ochotu.“ Poděkuji mu upřímně a vyjdu ven ze stanu. Vydám se k chlapům. „Podívejte co nesu.“ Houknu na ně a pak náklad složím na zem. „Tohle nám na noc bohatě stačí. A lampy se dají taky dobře využít. Zítra nám dovezou další. Takže máme vystaráno.“ Rozhlédnu se po mužích. „Musím uznat, že to byl opravdu dobrý nápad.“ Pokývám hlavou. „Ale teď bychom měli jít spát ať v noci jsme čilí. Takže... dobrou chlapy.“ Kývnu jím a sama si vlezu do stanu a uvelebím se na jedné pryčně a přikryji se dekou. Meč jsem si položila vedle sebe, pro jistotu. Člověk nikdy neví. |
| |
| soukromá zpráva od Arcelot pro Na někoho kdo chce cestovat máš víc oblečení než kupci na cestách, ale máš pravdu, něco se dá prodat nebo vyměnit, máš dobré boty ale i tak toho budeme muset sehnat více, jelikož ti chybí věci opravdu potřebné, snad budu mít štěstí a něco seženeme, ale nyní pojď půjdeme tedy, asi přes město a pak se uvidí kterým směrem se mé kroky ponesou, každopádně, noci budou jíž jen chladnější, strava skromnější, i když někdy ulovíme zvěřinu, ale vše zříš, vše tam na tebe čeká.... ukážu ji někam od vesnice, do lesů, ale myslím tím obzor, pak jen pokynu hlavou... Měli bychom tedy jít, naposledy se podívej na svůj domov, třeba ho již nespatříš, já také odešel a už mnoho zim sem neviděl kraj kde sem se narodil.... nechci ji strašit, to ne, jen říkám jak se věci mají.... Neděje se v tomto kraji nic zvláštního? Něco kde je třeba někoho kdo umí číst ve stopácvh a nebo i bojovat? |
| |
| Nepříjemné probuzení Probudí tě až hlasité rány a hlasy kolem tebe. "Vstávejte, volové.. a ty," i do tvé postele jeden ze členů denní skupiny kopl a naklonil se nad tebe, až byl cítit jeho smrdutý dech mimo jiné prozrazující pití nějaké pálenky. "Už je noc, budižkničemové! HEJ HOLA! VSTÁÁÁVAT!" zaječel jeden z nich a hromadně se začali smát, včetně ženy-vůdkyně stojící ve vchodu do stanu. "Uhni, holubičko, chci čichat tvé ženské teplíčko, cos mi tu nechala," tahá tě jiný z postele, aby si mohl lehnout vedle tebe. Všichni jsou opilí, někteří víc, jiní míň, jenže hlavní problém je v tom, že tady jsou všichni a u trhliny nikdo z nich. Žena se tváří triumfálně a nad věcí, zřejmě je jen lehce opilá, aby chlapáky zvládla a přitom si užila. Jak vidíš dírami za ženinými zády, venku je už tma, ale kolik by zhruba mohlo být hodin netušíš. Tví společníci z noční skupiny se pomalu budí, vstávají dost neochotně a zdá se, že se jim podařilo usnout až před chvílí. Strkají se s ostatními a přidávají do hulákání vlastní nadávky. |
| |
| Zaslouží si pár facek Prudce otevřu oči, když mě někdo táhne postele dýchá na mě opileckým dechem , což to by mi zase tak nevadilo. Ale uvědomění, že jsou tu všichni a jsou na mol mě rozzuřila. Sevřu meč a vyskočím na nohy, odstrčím toho opilce tak, že upadne. „Co má tohle znamenat!“ Vyštěknu, vyrazím k té babě, která je očividně vedla a strčím ji špičku meče pod bradu. Z očí mi srší blesky a tvář se změnila v chladnou masku. „Co si sakra myslíte vy hovniválové!?“ vyštěknu na ně, ale dívám se stále na tu ženu. „Ticho!“ okřiknu ostatní. „Koukám, že nikdo... ale nikdo mě předtím neposlouchal o tom, aby jste tuhle práci brali vážně! Noční hlídka viditelně nešla spát včas a je jasné, že v noci budou spíš spát než hlídat. A denní hlídka? Nejen, že se vožere, ale kdo teď hlídá trhlinu?! No? Kdo?“ nejraději bych tu nafrněnou ženskou podřízla, ale to jsem nemohla. Přitlačím na meč až se špička víc zapíchne do kůže, ale aniž bych ji poranila. Pak meč stáhnu. „K čertu s vámi všemi! Jste už dospělí a tohle by jste měli brát zodpovědně! Chráníme tu celou vesnici. Co když mezitím co se tady bavíte něco proklouzne trhlinou? A zaútočí na vesnici a všechny je tam zabije?“ zasunu meč a přelétnu všechny pohledem. „Kolik z vás žije ve vesnici? Kolik z vás tam má přátele nebo rodinu? A vy namísto toho, aby jste je chránili, tak se bavíte?“ zatnu zuby abych potlačila nutkání někoho zamordovat. „Měli by jste se stydět.“ Syknu a vypochoduji ven. Pohlédnu na nebe, abych se zorientovala a zjistila kolik je hodin. Ale zastavím se jen na chvíli, hned zamířím k trhlině. Zmetci jedni. Když už si myslím, že by to mohlo být v pořádku chovají se jako nějací zelenáči co si myslí, že je všechno jen hra. |
| |
| soukromá zpráva od Lina pro Když začne s tím, že už možná nikdy neuvidím svůj domov, trochu mi zatrne. Přece jen, doteď to byly jen sny a odhodlání, ne skutečnost popoháněná odhodláním. Hledím víc do země, než na dům a na něj, a s obtížemi potlačuji pláč. Jak lehce ve mně vyvolal pocit viny, smutku a stesku, i když stojím stále jen kousek ode dveří. Klid. Vrátíš se. Budou tady. Až získáš, co chceš.. a všem dokážeš, že jsi měla pravdu, budou tady. Nadechnu se a vydechnu. Stejně je to ale těžké. Zamrkám, tentokrát překvapením, protože mne vytrhl z mého zamyšlení. Začnu balit své věci. "O ničem nevím. Tedy, o ničem kromě trhlin," na chvíli zvednu oči. "Nás nic netrápí, nikdy trápilo. Občas sucho, jindy povodeň.. ale teď se mluví hlavně o trhlinách. Prý z nich lezou nějací tvorové, ne psi, něco nebezpečnějšího. Moc o tom nevím, jen z doslechu. Tady si každý myslí, že jsem moc malá na to, abych o tom poslouchala..," hlas mi sklouzne do téměř neslyšné hlasitosti. "Jenže oni netuší, že tam někde magie je. A já ji opravdu chci. V těch trhlinách bude taky, víš. No..," zamyslím se a dobalím si věci. Ty poslední tam spíš naházím, než abych je skutečně balila. "Možná ve městě něco seženeme, tam prý bývá hodně práce pro takové, jako jsme my." |
| |
| Noční hlídka Žena stojí zpříma a hledí ti rovnocenně do očí, ovšem ten úšklebek, který má ve tváři, jen podněcuje tvůj hněv. Muži se zklidnili asi o půlku, většinou už sedí na vysněných postelích, ale dál se polohlasně pochechtávají a něco mumlají. Očima šilhajícíma jednou k tobě a podruhé ke své vůdkyni. Nikdo ti neodpovídá, ale že by se nějak styděli, to se taky říct nedá. Jen proč tomu tak je, to je docela jasné – jsou té ženské podřízení, berou ji jako hlavu celé tlupy a pokud jim něco nevyčítá ona, zřejmě si z toho moc dělat nebudou. A kdyby jo, nedají to najevo. Jen co vyjdeš ven, slyšíš, jak tebou už jistě nenáviděná ženština výskne a hluk ve stanu zase nabere na hlasitosti. Dojdeš tedy k trhlině, kde u rozdělaného ohníčku sedí se zkříženýma nohama onen voják, který ti ukazoval pochodně a zbytek vybavení ve stanu. Okusuje kus chleba a když se přiblížíš, jen k tobě zvedne pohled, ale nic neříká. I jeho pohled a výraz mlčí, prostě to zřejmě bere jen jako další prodlouženou směnu. O minutu až dvě později se k ohni doplazí i rozespalí a protahující se dva další členové tvé hlídky. Argon si k tělu přitahuje svůj zelený plášť a ve chvíli, kdy se na něj podíváš, se zeširoka usměje. Přesto, krom trvajícího hluku ze stanu a občasného zaržání koně za stanem, je to temná tichá noc. Grimvin zapálí dvě pochodně a po chvíli snahy je upevní v zemi, ale stejně máte pocit, že v temnotě lesa téměř nepomáhají. A trhlina se zdá být temnější, než ve dne. |
| |
| Noční hlídka Podívám se na vojáka. „To je teda sebranka budižkničemů. Nemají vůbec žádnou disciplínu. Nejspíš je budu muset začít lynčovat abych je k něčemu donutila.“ Řeknu mu roztrpčeně. Když se doplazí i ostatní znechuceně se na ně zadívám a znovu se otočím na vojáka. „Běž si už lehnout. Mi se už o hlídku postaráme. Díky. Aspoň někdo tu má smysl pro zodpovědnost.“ Pošlu ho ať si jde odpočinout. Tohle byla otázka vůdcovství. Zdá se, že ta hnusná ženská jim je příjemnější, protože jim dovoluje se bavit namísto práce. Ale já to tak nehodlám nechat. Jestli to takhle půjde dál budu se s ní muset utkat v souboji o velení téhle sebranky. Je to otázka nadřazenosti. Nic jiného mi nezbude. A jestli někdo prohraje... bude muset odejít. Vrátit starostovi peníze a odejít domů. Ano... nehodlám ženskou podceňovat. Jistě má sílu, ale já mám zase obratnost. A pokud jde o zákeřnost... kdo je tady vychovaný piráty? O zákeřnosti vím všechno. Ale budu to muset udělat brzy, než si na to chlapy zvyknou.„Moc si na tenhle styl nezvykejte.“ Oznámím jim prostě a chladně. Pak si jich dál už nevšímám a sleduji trhlinu. |
| |
| soukromá zpráva od Arcelot pro Thrliny? rychle upoutá mou pozornost, to se ví, víc než rychle, přítočím se k ní a hledím na ni zpod kápě a mé oči zahoří touhou vědět více.... Jací tvorové? Démoni? Draci?Zlobři? začnu mluvit jako nedočkavý malý kluk, draka jsem ještě neviděl, ale moc o to celý život stojím, jdu vedle ní a dívám se před sebe.... Tak dobrá veď mě prosím a vyprávěj vše co víš o těch vašich trhlinách... pomalu se začínám zase dostávat do klidu, hlavou mi začnou běhat otázky... Trhliny v zemi, divní tvorové, nejlepší bude se zkusit zeptat přímo země o co jde, pokud mi můj um v tomto postačí, nebo že by zavolat druida jež by mohl vědět víc? kráčím vedle Liny a přistihnu se jak automaticky stavím své tělo jako štít před to její, neboť mi příjde tak křehká a bezbranná.... Už nejsi tak malá, tomu věř, ne odvahou, tou převišuješ většinu těch jež si nechala za sebou.... řeknu tiše a ukážu za sebe, jak se vzdalujeme od její rodné vísky dál a dál.... Takhle to už bude napořád, jen půjdeme a půjdeme a domov se nám bude víc a víc vzdalovat... vím že jí musím trošku tímhle děsit a tak ji lehce obejmu a stisknu rameno.... Neboj, jednou se tam vrátíš a všem ukážeš jak se v tobě pletli..... |
| |
| Noční hlídka Voják kývl a s díky se odešel natáhnout. Muži se po sobě jen nechápavě podívají, ale protože nechtějí přilévat olej do ohně, zůstanou mlčky a odpustí si dokonce i přátelskou konverzaci mezi sebou. A tak kolem vás nastane ticho. Nepříjemné, dlouhé a táhnoucí se, vytvářející spolu s plápolajícími pochodněmi atmosféru tak akorát vhodnou k usnutí. Sama cítíš, jak se ti klíží víčka. Když se někde kousek od vás rozezní mručivé, téměř kočičí zvuky.Vítr trochu pohazuje s listím, takže šustí, ale jinak se kolem vás nehnula ani větvička. Jen to podivné mručení. "Co to je?" zeptá se Grimvin. "To by mě taky zajímalo.. v lese jsem párkrát spal, ale tohle vypadá spíš na pořádně vypaseného kocoura, než jeleny a vlky," rozhlídne se kolem Argon. "Čiči, čičiči, kde jsi?" |
| |
| Noční hlídka Když uslyším ten zvuk jsem hned bdělá. Rozhlédnu se, zamračím a tasím meč. „Kocour? Tak to zkontrolujeme.“ Řekla jsem a kývla na Argona. Podala jsem mu lucernu. „Budeš mi svítit. Jdi za mnou a na tři kroky.“ Přikážu mu a čekám až si lucernu převezme. „Buďte ostražití. Nesmíme nic podcenit.“ Vybídnu ostatní, aby to nebrali na lehkou váhu. Vydala jsem se pak pomalu k místu odkud se ten zvuk ozýval. Srdce mi začalo rychleji bušit, ale nenechala jsem se zastrašit. Možná, že si někdo z tábora z nás dělá legraci, třeba ta příšerná ženská, možná chce abych se vyděsila a utekla. Čímž by získala úplnou autoritu. A to já nehodlám dopustit, jestli něco vyskočí tak to prošpikuji mečem. A tak nějak jsem doufala, že je to ta potvora. Aspoň bych od ní měla klid a nikdo by mi to nemohl vyčítat. |
| |
| Noční hlídka "Tak co jiného? Je to zatoulaná kočka, co vidí oheň a tak si myslí, že vyžebrá něco k jídlu," mávne rukou Argon. Ovšem poslechl tě, vzal lucernu a jeho tvář ozářená tančícími plamínky souhlasně kývla. "O to se neboj," hlesl Grimvin, který očividně tomu, že se jedná o kocoura tak docela nevěřil. Taky se neustále rozhlížel kolem sebe, mžoural do tmy, ale nikde nic. Ujdeš asi deset kroků, ale mručení utichlo. Když znovu ozvalo, bylo to docela blízko tebe, jen o několik stupňů napravo. Argon rychle zareagoval a stočil tím směrem ruku s lucernou. Za jedním útlým stromkem se krčil podivný kostnatý tvor podobný kočce, jen s mnohem protáhlejší hlavou, čímž připomínal psa. Jeho mručení se ozvalo znovu, v téhle chvíli vám připadá mnohem hrozivější, než před chvílí, a jak se na vás dívá blankytně modrýma očima, to poznáte v téhle tmě, je to skutečně nepříjemný pocit. Jeho barva je tmavá, něco mezi hnědou a černou. Díky ohni je ale taky vidět, jak krvácí z boku. Krev kolem rány je na mnoha místech zaschlá a cuchá tak srst, ale přesto krvácí. Zvíře vycení zuby.. jsou nad očekávání delší a tenčí, skoro jako jehličky v řadě. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávač pro Nicméně nic určitého ses nedozvěděl. Mluvila o podivných, velmi silných a rychlých tvorech, kteří napadají stáda a někdy i člověka. O tom, že pocházejí z trhlin, i když nikdo neví, jak tomu je. Tehdy se odklonila k tomu, že ví, že magie existuje a že už jako malá cítila a věřila tomu, že jí jednou ovládne. Sice se jí to nedaří, ale určitě je už blízko. A tyhle divné věci, co se začaly dít, ty jsou určitě jen znamením toho, že má pravdu. Načež se rozpovídala o divných lidech a jak se lidem rodí i divné děti, o těch, kteří mají hned po narození zuby a jak z nich mají lidé strach. Párkrát se přitom ještě zmínila o domově a ohlédla se. Pak mlčela a jen tiše šla vedle tebe, a chvíli měla co dělat, aby stačila s dechem. Po chvíli se ale zdálo, že se přizpůsobila, což bylo zhola nemožné, aby si tak rychle zvykla na tvé tempo, i když jsi o něco zmírnil krok, ale snažila se. Prošli jste hodný kus kraje, ale s blížím se večerem a tím, jak se Lině začínaly plést nohy, jste se rozhodli se zastavit. A zřejmě taky přenocovat. |
| |
| soukromá zpráva od Lina pro promnu si kotníky, ale nepomáhá to. "Mám pocit, že mi upadnou nohy. Taky se ti to stává? Nikdy jsem tam moc nešla.. ale půjdeme víc, že ano?" sundám si z ramen vak, upravím ho a s úlevou se o něj opřu. Cesta je skutečně úmorná, ale za každou cenu se snažím, abych neskuhrala a raději šla. Ale mám pocit, že musím mít na ramenou stovky puchýřů, jak je vak těžký a jak se při chůzi kolébá. A na nohou zřejmě taky, ale zatím to nebolí. Ne tak, jako svaly v nohou. "Půjdeme dál, dokud se nesetmí, ano? Nesmíš mě šetřit, abych si nezvykla. Žádné úlevy, jen trochu," usměju se, když si uvědomím, že jsme zastavili hlavně kvůli mně. Nechci úlevy, ale musím si na okamžik sednout. Jen chvíli a pak půjdeme. Nějakou dobu jsem si hověla, ale bolest nohou ustupovala jen pomalu. Odběhla jsem si do lesa ulevit si, ale během chvíle jsem byla zpátky, nechtěla jsem, aby mi utekl. Lidé jsou zlí, někdy, a i když mu věřím, měla jsem strach. Začínalo se stmívat, ale jen pomalu. Zbývají nám ještě tak dvě hodiny, kdy můžeme pokračovat. "Jdeme," zvednu se najednou a zadívám na svého nového učitele a snad i přítele v jednom. "Ještě kus půjdeme," nakonec jsem zjistila, že při chůzi mě nohy bolí míň, než když sedím. Hlavně proto, že nemám čas na to myslet. Když jdu, myslím na budoucnost. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávač pro Shodou okolností jste začali být nejistí až na okraji lesa, jehož hojný porost propouštěl jen opravdu málo světla a tak jste měli najednou pocit, jako by se posunul čas. Kousek od vás, museli jste sejít malý svah, vyl vyvrácený starý strom, jehož kořeny nabízely dobrý úkryt před větrem i případným deštěm. Po zvířatech nebylo ani vidu ani slechu, stejně jako po lidech. Zdálo se to jako dobré místo, hlavně kvůli Lině. Říkala sice, že jí nemáš šetřit, ale už tak byl tohle pro ni náročný den a měla by se na další vyspat co možná nejlépe. Zkrátka a dobře, vyvrácený strom vám nahrál. Navíce zdálo, že je z toho Lina nadšená. Nějakou dobu se potulovala kolem a snažila se stopovat, s vírou, jestli nemá někde poblíž pelech liška nebo zajíc. Marně. Rychle se setmělo. Najedli jste se, abyste nabrali síly, připravili se na noc a ulehli ke spánku. Tehdy se Lina třesoucím se hlasem rozpovídala o tom, jak si šila plášť, ve kterém jsi jí poznal, a proč. Byly to ženské tlachy, ale i tak jsi jasně vycítil, že se jí stýská. Nic víc v tom nebylo. Chtěla mít jistotu, snad to i chtěla slyšet, že ji nenecháš samotnou. Utichla až ve chvíli, kdy usnula, a z pod její deky se ozývalo tiché chrupání. Tys nemohl usnout ještě dlouho.. a pak jsi zaslechl, i když z dálky, nějaké hulákání. |
| |
| Noční hlídka „No není na škodu to zkontrolovat.“ Odpověděla jsem mu klidně. Jak jsme se blížili, ten zvuk mi připadal víc... hrozivější. Ale pak utichl, nejspíš si všiml, že se blížíme a teď neví co dělat. Už jsem si říkala, že to uteklo, když se to ozvalo znovu a poměrně blízko. Já i Argon jsme se otočili a uviděli jsme tu „kočku“. V první chvíli jsem se vážně lekla, ale pak se uklidním. Nakonec... bylo to velký jako kočka, možná o chlup větší. A i když jsem podobného tvora ještě neviděla, nevypadal že by byl nějak na životě nebezpečný. „No... měl jsi tak napůl pravdu. Ať je to cokoliv, jistá podobnost tu s kočkou je.“ Řekla jsem Argonovi. „Ale nikdy jsem nic takového neviděla.“ Ne... jistě to nechtělo útočit. Bylo to příliš malé, navíc zraněné. A žádný tvor by neútočil na početnější skupinu, navíc zraněný. Možná doufal, že mu tady někdo pomůže. Pomalu schovám meč. „Je to zraněný. Zkusím to k sobě přilákat. Ztlum trochu to světlo Argone.“ Požádám a pak si pomalu dřepnu. „Pojď sem, drobku.“ Začnu zvíře lákat k sobě. „Chudáčku. Jsi zraněný.“ Mluvila jsem na něj jemně. „Pojď sem ke mě. Neboj. Já ti tu ránu ošetřím.“ Zamlaskala jsem na to. Pak jsem zkusila vytáhnout kousek sušeného masa a zkouším ho nalákat na jídlo. Ale ty zuby... vypadají pěkně ostře. Kdyby se mi zakousli do ruky, tak by si mohl utrhnout pěkný kus masa. |
| |
| Noční hlídka Pokud věnuješ trochu pozornosti i svému společníkovi, můžeš si všimnout, jaký na tebe vrhl nevěřícný pohled spolu pomalým otočením hlavy. Oči má vytřeštěné, mimické svaly očividně stažené děsem a trochu překvapením, že si dokážeš zachovat takový klid. A když se rozhodneš pomoct, je jeho zděšení na pokraji zhroucení. "Ty na to chceš šahat? Co když je to nebezpečnější, než to vypadá? Tohle.. to není kočka!" mluví tiše, ale s důrazem. "Muselo to přijít.. tím.. průchodem.. trhlinou..," mračí se o sto šest, ale poslechne tě a lucernu o něco málo ztlumí a dá jí tak, aby nesvítila přímo na tvora, ale tys na něj přece jen viděla. Zvíře se přikrčilo jen co jsi na něj promluvila. Přešláplo zadníma nohama a zavrčelo, načež tlamu otevřelo a pořádně zasyčelo – jeden by čekal, že to taky bude znít víc jako kočka, ale syčení bylo přízračné, trochu kovové, a k zvířátku a jeho vzezření se ani trochu nehodilo. "Ty, Nico, já si fakt nemyslím, že je to dobrej nápad," špitl Argon, aby zvíře nevyplašil. "Zranění psi taky snadno zaútočí, jen aby se jim neublížilo víc," dodal o něco hlasitěji. Každopádně jeho si zvíře nevšímá, protože ty jsi blíž. |
| |
| Noční hlídka „Jen klid Argone.“ Řeknu mu tiše i když po tom zasyčení se mi zježí všechny chlupy na těle. „Jestli to zaútočí, tak to zabijeme. Ale první bych chtěla zkusit to chytit živé. Dokážeš si představit co by to bylo za úspěch chytit živý exemplář?“ zeptám se ho. „No tak... nesyč na mě drahoušku.“ Zašvitořím na zvíře mile. „Kdyby si ten tvor nechtěl nechat pomoci, tak se tu kolem nepotuluje a už vůbec by nevydával ty zvuky. I jeho zvířecímu mozečku musí být jasné, že jsme v početní převaze a i větší. On je navíc zraněný. I on musí chápat, že útok by znamenal smrt.“ Oponuji mu. I když to že je tenhle podivný tvoreček silnější než vypadá je také docela možné. „Když zaútočí tak ho zabijeme. Takže buď ve střehu. Spoléhám na tebe, protože když zaútočí půjde jako první po mě.“ Vložím na jeho bedra zodpovědnost za mé bezpečí. „No tak... neboj se.“ Pak hodím maso jeho směrem, mířila jsem přesně, takže dopadl kousek před něj. „Dej si. No... buď hodný tvoreček a pojď sem ke mě. Neboj se.“ Mluvila jsem na něj mírně. Vím, že mi nerozuměl, ale zvířata rozumí tónu v hlase, který jim většinou prozradí úmysl člověka. |
| |
| Noční hlídka Zvíře sebou cukne dozadu, když maso dopadne, nedůvěřivě se na něj podívá a pak znovu děsivě zasyčí vašim směrem. Argon už nic neříká, jen mlčí a civí na zvíře, občas na tebe, ale víc si nedovolí. Kdyby nemusel, ani by nedýchal. Lucerna v jeho ruce se zlehka zachvěla. Zvíře zavrčí, opět máte pocit, jako by to byla jen kočka, a pak naprázdno sekne packou dopředu. Bylo by to nic, kdyby její dopad na zemi nezněl mnohem víc silně, než by se od takového pohybu dalo očekávat. A pak se zvíře natáhlo pro sušené maso a odtáhlo si ho dva kroky stranou, do větší tmy. "Měli bychom to zabít hned, i když je to jen zvíře," vydechne Argon a přidá trochu světla. "S vlkem se taky jen tak nekamarádíš, nebo s medvědem. .. Ne?" Dodá s nejistotou v hlase, jako by čekal, že odpovíš něco, co rozhodně slyšet nechce. |
| |
| Noční hlídka „Nebuď takový srab, Argone.“ Rýpla jsem si do něj. „Zkusit to přece můžu. Navíc si myslím, že kdyby jsme na to zaútočili tak by to dřív zdrhlo.“ Oponovala jsem mu. „Navíc jsem to já kdo se vystavuje nebezpečí. Když mě to zraní nebo zabije, budu si za to moci sama. A ty mi klidně po zbytek života můžeš říkat. „Já jsem ti to říkal.““ Vytáhnu další kousek masa, jen musím doufat, že to přilákám než mi dojde, sice mám vždy trochu u sebe, ale bylo to jen pár kousků. Hodila jsem ho znovu směrem, kde se kočkopes něco schovávalo, tentokrát zase o kousíček blíž ke mě a další jsem si připravila do ruky. „Navíc kdo ví kolik podobných tomuhle už proklouzlo ven? Když to tady tak nedbale hlídali? Navíc si myslím, že denní hlídka se taky na nějaké pořádné hlídání vykašlalo. Když jim to ukážeme třeba to začnou brát vážněji.“ Potlačím vztek. „Nejraději bych všechny za takovou nedbalost zlynčovala.“ Utrousím. |
| |
| Noční hlídka "Po zbytek života?" zopakoval v otázce, mnohem veseleji, než předtím. Z jeho výrazu bylo znát, a nakonec i z tónu hlasu, když ta tři slova říkal, jak je pobaven a zároveň, jako by byl rád, že něco takového slyší. Zvířátko jsi chvíli musela hledat, než jsi jej zahlédla. Krčilo se stejně, zíralo na tebe modrýma očima, ale čumákem už docela jasně větřilo další dobrotu. Zemí otřáslo prudké zahřmění. Zvíře se polekalo a vyběhlo směrem k Argonovi, který najednou spadl, lucerna se rozbila a olej začal hořet na lesní půdě. "Kruciál! Ono to do mě vrazilo! Co to bylo?" sbírá se rychle ze země, zatímco země ještě trochu duní a vzduch je prosycený čistotou a podivným napětím. |
| |
| Noční hlídka Když slyším jeho otázku pozvednu obočí. Na co zase myslel? Ale byl to chlap, jistě si to v hlavě přebral nějak divně. Konečně jsem zase zvíře uviděla a zdálo se, že mu sušené maso chutná, nějak mi teď přišlo méně nebezpečné. Ale pak se něco stalo, co vyděsilo nejen mě, ale i zvíře, které vystartovala k Argonovi a pryč. Vyskočím na nohy a rozhlédnu se. „To se mi nelíbí.“ Řekla jsem a podívám se na Argona, pak na oheň co se na zemi pomalu začínal rozšiřovat. Zanadávám, přiběhnu k němu a začnu se snažit ho udusat. „Vrazilo do tebe?“ podivím se. „Sakra... to zvíře musí mít tedy sílu, když zvládne porazit dospělého chlapa.“ Řekla jsem. Nebo možná se Argon prostě lekl a jak chtěl uskočit spadl. „Chlapy! Pojďte sem!“ zavolám na ostatní z hlídky. Teď už mi bylo zvíře jedno, stejně nejspíš někam zmizelo. Sakra... Víc starostí mi dělalo to co se dělo teď, to náhlé hřmění... a to napětí. Něco se jistě stane. Když k nám ostatní přišli, zrovna jsem si sundavala kabát, hodila ho na oheň a začala jsem oheň dusit, nakonec šlapáním bych ten oheň tak lehce nezastavila, když má jako zdroj olej z lucerny. „Grimvine.“ začnu a pak pohlédnu ještě na druhého. „Vy dva utíkejte do tábora a všechny probuďte. Nějak se mi tohle nelíbí a bude lepší, když budou teď všichni ve střehu a ozbrojení. Jen co je probudíte vraťte se. Já tu zůstanu s Argonem.“ Rozkázala jsem a podívala se k trhlině. Raději jsem je poslala ve dvou, nebyla jsem si jistá co se děje a chci mít jistotu, že se do tábora aspoň jeden dostane. Navíc pořád jsme nevěděli co je to zvíře zač, a jestli je tak silné mohlo by jednoho člověka napadnout. Navíc jestli je teď vylekané. Počkám až odejdou než znovu promluvím. „Pořád si říkám co to zvíře zranilo.“ Řekla jsem Argonovi. „Mám trochu obavy jestli se to teď nerozhodlo objevit.“ Kousnu se do rtu. |
| |
| soukromá zpráva od Arcelot pro Ušli jsme kus cesty, ale pro mne to bylo málo, jít sám jdu i přes noc, ale s ní to nejde, je ještě tak křehká a nezkušená.... Proč jsi vůbec svou důvěru svěřila někomu kdo se toulá od města k městu nejlépe pustinou? proběhne mi hlavou když mi vykládá o plášti a to že se jí stýská vycítím hned, na to nemusím být ani moc všímavý, než usne lehnu si blíž k ní aby se necítila sama, ale pak nemohu usnout, dívám se do tmy a tiše sleduji sem tam její spánek.... Bohové, jistě mě zkoušíte, byl sem dlouho bez něhy.... další myšlenky zaplaší hluk který upoutá mou pozornost, nejdřív vyskočím a chci se automaticky jít podívat co to je, odkud slyším ty hlasy, ale pak si uvědomím že už nejsem sám a že by se bála, pomalu dojdu k ní a položím ji ruku na rameno.... Lino, něco slyším, půjdu se podívat co, zůstaň tady a nikam nechoď, kdyby jsi slyšela zvuk boje a já se dlouho nevracel, vrať se domů prosím... mluvím šeptem, a tak abych si byl jistý že i po probuzení vnímá má slova, pak se vydám tiše jako rys směrem odkud slyším hluk, vytasím pomalu meč a začnu se plížit nocí.... |
| |
| Noční hlídka Ozývalo se dusání, kývání a souhlasné mručení, stejně jako tiché nadávky a otázky, co se děje. Pak muži zmizeli ve tmě, i když jsi viděla jejich siluety proti světlému plátnu stanu, ve kterém spí ostatní. Pokud si prohlížíš zběžně kabát, neutrpěl žádné velké škody, nebo to alespoň teď nevidíš ani necítíš. Argon je nervózní, ale snaží se držet a být co k čemu. "Cokoliv. Po lese bude plno pastí a jestli se dostalo do města, muselo způsobit pozdvižení. Hm, jenže odsud je město daleko. Ale nějaké vesničky tady jsou..," pokrčil rameny. "Jako, že by se to chtělo mstít?" Grimvin s tím druhým se vrátili téměř okamžitě. "Už vstávají, jen se oblečou," zahlásili ti. Argon se mezi tím, co čekal na tvé objasnění toho, co jsi řekla, vzal jednu z pochodní v zemi a začal procházet po okolí, ne moc daleko, ale dosvítil dál, než dovolovala vaše pozice. "Tad-y," hlesl přidušeně. "Podívejte..," hatáhl ruku a posvítil do prostoru před sebou.. kmeny, pařez, půda a mezi tím neproniknutelně černá trhlina. |
| |
| Noční hlídka Zamručím. „Neřekla bych, že by to šlo do města. Proč když tu je kolem les plus jsme tu my?“ Raději tasím meč. „Ne... ta kočko něco ne... spíš to co ho mohlo zranit.“ Řekla jsem mu. „Pasti? Doufám, že tam žádné pasti nejsou. Protože jestli ano měli nám o nich říct a říct nám jejich umístění, aby se do nich nechytil někdo z nás.“ Těkám očima ze strany na stranu, abych viděla co nejvíc. Muži se vrátí. „Dobrá práce.“ Pochválila jsem je. A když zavolal Argon přišla jsem blíž a když jsme uviděla co nám chtěl ukázat zarazila jsem se. „A do prdele...“ ulevím si. Další trhlina. Druhá! „To není možný! Jak se můžou udělat dvě vedle sebe?“ nechápu to a postavím se vedle Argona. „Tohle není dobré znamení. Sakra...“ Promnu si tvář. „Musíme někoho poslat do města aby informovali starostu.“ |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR