Andor.cz - online Dračí doupě

I. SCÉNA (Nástin situace)
Tahle scéna se odehrála před třemi dny. Mezitím bylo město obklíčeno a obleženo Yzaghary. Okolní vesnice byly vypáleny, obyvatelé zotročeni a některým se podařilo stáhnout do města. Zda si tím pomohli, bude záležet na vývoji hry. Také všechny postavy zůstaly kdoví proč ve městě. Z jakého důvodu a ve kterém místě či ulici Na Lynairu, nechám na Vás hráčích. Ať už se rozhodnete sjednotit do družiny nebo jednat na vlastní pěst, nezapomínejte vždy na logiku. Je jaro, slunečné ráno, ve městě vládne zmatek a strach, ale zatím ne panika.

„Město je obležené, ve zmatku, je jarní ráno a čas běží.“ :-)

*Už hodinu je to co červeno - zlatý drak utekl ze zajetí a skočil o řeky. Už je to hodinu co ví že to byl špatný nápad protože ze svázanýma tlapama se skoro nedá plavat. A teď, slyší vodopády. napne všechny síly co mu zbyli a snaží se dostat na břeh.. Už je to jen kousek a konečně po hodině ve vodě cítí pod nohama zem. Už ale nemá sílu vstát, jen zakňučí a oddychuje mlží se mu vědomí .. jen tak tak se drží vzhůru a leží jak ho proud vyplavil, se svázanýma rukama nohama i křídly a z roubíkem na tlamě a skoro nahý. V duchu prosí o pomoc

město

Každodenním ranním ruchem se pochází vyšší postava. Je zahalena do šedozelené páštěnky a vidět z ní jdou pouze ústa. Kdo by ji sledoval, věděl by, že jde z hostince Na Lynair do zbrojířství. A kdo by viděl i část tváře, začal by se ptát.

Proč jde žena do zbrojířství?

Odpovědí by mu bylo zaryté mlčení.

Lidé nemusí vše vědět.

A proč žena zůstala v obležení?

Další mlčení.

Protože se mnou mají o trošku větší šanci, že se jich pár z obležení přežije.

Jinými slovy, tajemná postava o sobě nic neprozradí.

Přesně tak.

Za chvíli by vás asi její sledování přestávalo bavit. Dívka přechází z obchodu do obchodu ve zdánlivě nesmyslném řetězci. Nakonec skončí na tržišti, kde si hodlá nakoupit něco jídla.

Ve městě

Stojím na kamenném mostu. Jsem drobná dívka menší postavy s krátkými černými vlasy a zelenýma očima. Na sobě mám vysoké boty, hnědé kožené kalhoty a zelený šál, kterým jsem si obmotala horní část svého těla. Je mi teplo a tak mám hnědý plášť přehozený přes popruh svého koženého měchu.

Do města jsem se dostala s přívalem obyvatel okolních vesniček. Pobývala jsem zrovna v jedné z nich, když do ní vtrhli Yzaghorové. Musela jsem rychle zmizet, protože jsem nestála o to, abych padla do jejich rukou. Bleskově jsem se rozhodla, že uteču do města a navštívím tamní cech zaklínačů, o kterém nám řekli v mé bývalé zaklínačské škole.

Zamířím tedy směrem k Cechu čarodějů a těším se na atmosféru zaklínačské školy, která mě vždy uklidňovala. Mám v úmyslu pozdravit a seznámit se s ostatními kolegy zaklínači a možná doplňit zaklínačské elixíry.

Na tržišti je poměrně málo lidí a zaslechla jsi, že většina obyvatel i stráží, se trénuje v pevnosti v boji. Ostatní jsou buď zalezlí v domovech, případně zapíjejí strach z války v místních krčmách.

Tvůj plán byl čistý a jasný. Navštívit místní cech a poohlédnout se po možnostech, které by nabídnul. Avšak tvé myšlenky se rozplynuly ve chvíli, kdy jsi v řece zahlédla rudý patvar trčící z vody, který se pohyboval ze severu, směrem k západnímu břehu. Možná ryba, možná ne? Možná jsi jakživ neviděla nic podobného a na chvíli se ti zatajil dech.

Zahlédnu tu věc ve vodě a zarazím se. Co to je? Něco červeného - a zjřejmě obrovského, podle mého zkušeného oka zaklínačky - se plácalo ve vodě. Rozhodnu se, že návštěva čarodějnického cechu chvíli počká (stejně bych se musela plahočit přes celé město). Zajímá mě, co je to tam ve vodě a jestli to třeba není objekt mé profese - na příšeru by to rozhodně bylo dostatečně velké. Mohla bych si vydělat nějaký ten peníz.
Rozběhnu se k západnímu břehu, abych lépe viděla a zjistila, o jaké stvoření se jedná.

První setkání
Mína: Proběhla jsi lesem až k řece, bez větších potíží. Avšak tvůj rozum i zrak byly docela v šoku, z toho co jsi uviděla před sebou. (Viz Theodorův obrázek + jeho popis.) Je celý poraněný.

Theodor: Slyšel jsi dusot z lesa, do kterého jsi se chtěl schovat. Po chvíli jsi spatřil dívku (Viz obrázek Míny + její popis.), se kterou se střetly vaše pohledy. Máš těžká zranění díky vodě a dřívějším událostem.

*couvne a kníkne.. Potřeboval by pomoc na druhou stranou, mohla by mu pomoci. Potřebuje pomoc jak sůl. Jde trošku blíže pomalu. Snad mu neublíží.
"Prosím pomoc" *prohlásil raněný drak a doufá že mu dívka rozumí*

Chvíli ohromeně civím před sebe. Drak. Když kníkne, tak se vzpamatuji a okamžitě sáhnu po dýce.
Chladnýma a nedůvěřivýma očima si přeměřuji jeho poraněné tělo a z mého pohledu nejde vyčíst ani náznak pohnutých citů.
Poté, co drak požádá o pomoc rychle schovám dýku. Chvíli tu rozpačitě stojím a pak se váhavě vydám k tomu stvoření.
,,Já ti ale asi nedokážu pomoci," řeknu vyhýbavě a neubráním se ušklíbnutí, kdy uvidím jeho zranění z větší blízkosti. ,,Mám u sebe jen nějaké elixíry, ale ty nejspíš na tak velké tělo nebudou působit. Tak proč jimi plýtvat?"
Popojdu ještě o krůček blíž a omámeně natáhnu k drakovi ruku. ,,No i když... Možná tahle rána by se vyléčit dala... a támhleta možná taky. Čert to vem! U zaklínačů si můžu sehnat nové elixíry!" mávnu nakonec rukou a užasle se na draka usměji. Potom se mu ale zpříma podívám do očí vážným a přísným pohledem. ,,Ale slib mi, že když ti pomůžu, tak mi nikdy neublížíš! A budeš mi dlužit pomoc naoplátku, kdybych se náhodou v těchto zlých časech ocitla v úzkých. Slibuješ?"
Přehrabuji se v koženém vaku a hledám ty správné lahvičky.

"Kcháá."
Dubara probudilo protivné zaskřehotání. Otevřel jedno oko a udiveně zamžoural na na bortu rybářské lodice sedícího racka, který na něj hleděl korálkovým červeným okem a nakláněl hlavu na stranu, jakoby odhadoval, jestli je Dubar živý, nebo už je to jídlo.
"Kcháá," zaskřehotal opeřenec znovu a pročísl si zobanem peří na hrudi.
Trpaslík se po něm ohnal rukou a vyplašil ho. Ten prudký pohyb ale přivolal bolehlav a to pořádný. Dubar s heknutím padl zpět na záda na dno loďky. Žádný div, že si ho racek spletl s mrtvolou. Včerejší divoká a veselá pitka v podniku Veselý Gnóm zanechala na Dubarovi své následky. A taky pořádnou díru v měšci. Těch nemnoho kulatejch se rozkutálelo při hře v kostky neznámo jak a zbytek padl na účet za pitivo. Aspoň co si Dubar pamatoval.
Chvíli ještě poležel, ale líné pohupování loďky mu nakonec udělalo natolik nedobře, že se musel chtě nechtě naklonit přes bočnici a poslal tak ke všem čertům včerejší večeři. Kde se na té loďce vlastně vzal? Nu, paměť tento detail jaksi nezaznamenala. Žádný div. Byl naložen v lihu vlastně po celé tři dny. Hned jak s velkým očekáváním dorazil do města, neváhal a vrhl se do centra zábavy. Nejprve se mu i dařilo v hazardu, jenže včerejšek jej definitivně zbavil růžových brýlí. Je švorc.
Nedá se nic dělat, musí se postavit na vlastní nohy. Nic se ovšem nesmí uspěchat, proto vylezl z loďky po čtyřech a postavil se až u schůdků vedoucích na molo, ke kterému byla jeho noclehárna přivázaná. Aspoň, že někde nepotratil uzlík se svým skromným majetkem a vlněnou deku po tátovi. Z poloprázdné lahvice si nalil do hrdla něco vody a zbytek si vylil na hlavu. To trochu pomohlo.
Když se mu hlava přestala motat, vydal se vrávoravým krokem do města. Nejprve se musel opírat rukou o zeď, postupně ale jeho krok nabíral na jistotě a v žaludku se začal ozývat hlad.
Jenže co to? Město je plné zmatku - neobvyklý ruch sice na půl ucha zaznamenal už včera i předevčírem, ale nepřikládal tomu důležitosti, jelikož věděl z vyprávění, že lidé žijí uspěchaným životem. Teď ale mezi domy mašírovaly zástupy ozbrojenců... Že by se chystala nějaká přehlídka?
Dubar zamířil k tržišti, kde hodlal ukojit svůj hlad nehledě na finanční nedostatečnost jeho míšku. Cestou mu to ale přece nedalo a když kolem propochodoval obzvláště početný oddíl zachmuřeně se tvářících mužů nesoucích sudlice, partyzány a halberdy, obrátil se na kolem spěchající baculatou ženu s košíkem plným vajec.
"Brýtro, kmotra. To je ale rumrajch. Co sa bude dít? Chystne se parádemarš, či co?"

*Chvíli se na ni dívá jako by se mu hlavou honily myšlenky, ale pak pomalu kývne hlavou* "Slibuji ti to" *následně se mu zatočí hlava div neupadne. Zranění a únava dělají své i tak odolného tvora jalo je drak. Drak pohled do očí a opětuje a jeho oči jsou překvapivě plné strachu a bolesti. Rozhodně nevypadá nijak útočně, už jen dle zpřetrhaných okovů na tlapách. Pak k ní natáhne tlapu hlava se mu zatočí znovu a on spadne na všechny 4.*

Žena tě změřila ostrým pohledem, odfrkla si a přidala do kroku. Cestou jí upadlo pár sušených jablek z núše kterou nesla, všimla si toho, ale ani se neohlédla a zrychlila do kroku ještě víc. Stráže se mezitím přehnali směrem k mostu na západě. Odhaduješ, že tě ani nezahlédli.

Dubar chvíli nechápavě civí za vzdalující se ženštinou, pak pokrčí rameny a pokračuje na tržiště. Jsou-li tam nějaké stánky s jídlem, zamíří k nejbližšímu z nich s úmyslem nasytit rozbouřený žaludek a vyptat se prodavače na důvod zmatku ve městě. A pak bude na čase najít si nějaké lepší ubytování, než houpající se loďku... a taky nějakou práci, protože splasklý měšec nevydrží moc dlouho a Dubar zrovna přijel, tak přece neuteče hned domů.

,,Dobře," vytáhnu všechny lahvičky s léčivými elixíry, které jsem ve svém koženém vaku dokázala najít. Když drak zavrávorá a upadne na všechny 4, tak se na něj zamračím. ,,Lehni si, chvíli mi to bude trvat. Musíš si trochu odpočinout, aby ses vůbec dokázal hýbat! A neboj se, nikdo tu není. Všichni se buď cvičí k boji, nebo jsou zalezlí," řeknu pevným rozhodným hlasem a odšroubovávám první lahvičku. Vyliju trochu elixíru na cár látky a začnu jím potírat drakovu ránu, která se mi zdá největší. Pak se zarazím, zamyšleně se podívám na cár látky a potom na ránu. Látku zahodím a obsah lahvičky začnu kapat rovnou do rány.
,,Nevím, jak na tom jste vy draci s regenerací a tohle nevypadá jen na nějaká povrchová škrábnutí. Potřeboval bys medika. Možná by ses se mnou měl vydat do cechu čarodějů, až budeš schopen se postavit na nohy."

Kráčím směrem od mola (29) k tržišti (26)

Cestou sleduju vojenský rumrajch jen tak napůl, pátrám po nějakém krámku s jídlem, nebo aspoň po pouličním prodavači pochybných dobrot.

*Podívá se na ni a pak se beze slova převalí na záda. Jen se na ni dívá, má co dělat aby se udržel př vědomí. Jen pootevře tlamu jako by chtěl něco říct ale nedokáže ze sebe nic dostat.*

Hostinec
Posadím se na posteli a rozhlédnu se po svém pokoji. Zkejsl jsem v tomto městě kvůli řádu Alanor. Vždy jsem toužil se k němu přidat, snad se mi to tentokrát podaří. Zvednu se a pohledem hledám své věci, z nějákého mně neznámého důvodu leží na druhé straně pokoje. Popadnu měšec a obleču se, zkontroluji obsah, deset stříbrňáků. Zajdu dolů do nálevny a sednu si a objednám si polévku. Poté zaplatím a vyrazím ven. Rozhlédnu se po ulici, na to že jsme v obležení tu není až takový zmatek. Chvíli přemýšlím kam vyrazím ale poté se rozhodnu jít na tržiště porozhlédnout se po nějákém šátku protože ten předchozí jsem ztratil, hold zvyk je železná košile.

tržiště

Hledám vlastně něco určitého? Ne. Snad někoho. Ano. Hledám nějakého člověka, elfa, trpaslíka či jinou myslící bytost, která má v úmyslu také pomoci místním lidem. Otázka zní: Je tady ještě někdo takový nebo se po hrdinech slehla zem?

Lidé si myslí, že si chci něco koupit. Není to pravda. Ve skutečnosti pátravým pohledem zkoumám veškeré obyvatelstvo. Hledám muže či ženu se zbraněmi nebo čímkoli, co by naznačovalo nebezpečnost. Kouzelník, šermíř, chodec, druid, je mi ot jedno, hlavně když to bude někdo.

Procházíte se po tržišti, prohlížíte si různé věci (viz odkaz v homepage „CENÍK“) a chováte se jak je Vám přirozené. Tržištěm před chvílí prošli stráže a směřovali směrem k mostu, odkud se před chvílí právě přiběhnul voják v kroužkové zbroji s měsícem v erbu.

„Yzagharové! Yzagharové se blíží k hostinci! Za chvíli budeme úplně obklíčení.“
Zakřičel voják z mostu a kapitán na tržišti pokynul jednomu z jeho vojáků, který hned odhodlaně vyběhnul směrem na sever. Zbytek čety se rozběhnul na most.


Pokud je Váš výsledek vyšší než cílové číslo, všimli jste si jeden druhého, pokud niží, tak ne. Dvojnásobné přehození znamená šťastný úspěch a méně než polovina neúspěch. Podle toho hodu, můžete scénu zahrát. Pro všechny případy tu máte ještě ty Yzaghary. :-)

Když přicházím na tržiště, v hlavě mi konečně přestává hučet. Krátce se rozhlédnu a bez otálení přistoupím k nejbližší kramářce, která prodává něco na zub, konkrétně vejce natvrdo. Jedno si vezmu, zaplatím a poodejdu stranou. Loupu vajíčko a kousky skořápky házím na zem. Pak vytáhnu zpoza tuniky parohovou slánku visící na řemínku, odzátkuju ji a vajíčko posolím. Spokojeně se do něj zakousnu a několik drobků žloutku mi napadá do vousů. Žvýkaje, začnu se zajímat o dění okolo. Zaznamenám pohledem elfku a snad půlelfa, nebo co to je zač. Nezdá se, že by patřili ke strážím, přesto nevypadají ani jako běžní měštěníni. Dál se jim ale nevěnuju, snídani si kazit přece nenechám.

"Co znamená to srocení zbrojných lidůch?" brblám si pod vousy. "Jeden si ani v klidu nemože pokousnout snídaňu."

Když zazní volání a vojáci vyrazí směrem k mostu, neváhám ani chvilku.

"Šturmovat na taverňu, totě věru velká ohavnost! Tomu Dubar rozhodopádně nebude jen tak nečinně přičumovat!"

Nacpu do pusy zbytek vajíčka, vytáhnu z poza opasku těžké jednoruční kladivo a se zachmuřeným výrazem se rozběhnu za oddílem strážných.

Popis postavy: Nepříliš věkovitý (i když těžko říct, u vousatého národu se stáří těžko odhaduje) trpaslík se zrzavohnědými vousy a vlasy, kníry má na koncích zakroucené. Oděn je v obyčejné lněné tunice a pytlovitých kalhotách šedé barvy. Na hlavě mu sedí promaštěná kožená čapka s oslíma ušima svázanýma pod bradou. Přes levé rameno má zavěšený plátěný vak, který není evidentně příliš naplněn. Přes druhé rameno a křížem přes záda má do bandalíru svázanou vlněnou deku. U pasu se mu ještě houpe malý kožený míšek na peníze. Ani ten není zrovna naditý. Krom kladiva, které vytáhl zpoza opasku, je ozbrojen ještě koženým obuškem, který má zastrčený pod opasek za zády.

Drak se rozvalí a já tiše a soustředěně vyprazdňuji jednu lahvičku s léčivým elixírem za druhou. Když padne na jeho tělu poslední kapka, schovám prázdou lahvičku do vaku a kleknu si k jeho hlavě. ,,Tak a je to. Teď musíme počkat, jestli to vůbec pomůže. Jsi teda pěkně vyřízený, ani nevím, jestli mě vnímáš," zamumlám a konečky prstů se ho dotknu. Rychle zase ucuknu, složím ruce do klína a čekám až začnou elixíry působit. Použila jsem celkem čtyři lahvičky a rány se po chvíli opravdu začaly zacelovat. ,,No sláva," brouknu. ,,Trochu jsem se bála, že na draka nebudou působit."

Adolamina zaujal Dubar i Renira. (Elfek tu moc nechodí.)
Reniru zaujal Dubar, ale Adolamina přehlédla.
Dubara očividně zaujali jen vojáci a potenciální nebezpečí.

*drak vdečne zamrní když ciítí lék v jeho ranách. Na dotaz zda vnímá jen lehce kývne hlavou a na dotyk znovu zapřede, jak přerostlá kočka pomalu. Jeho šupiny jsou hladké, ale nejsou studené ani slizké jak by se dalo čekat, naopak docela hezky hřejí. Po chvíli promluví tichým hlubokým a vrčivím hlasem "Kdo... jsi? Kde... kde to... jsem? Neublížíš mi... že ne... já tam nechci... nechci zpět do... té železné věci... do klece." *Mluví pomalu a s odmlkami jako by si rozmýšlel jaké slovo má vlastně použít.

,,Á, tak už se ti ulevilo?" řeknu přívětivým hlasem, jako bych mluvila poránu se sousedem a ne s obrovským strhaným drakem. ,,Já jsem Mína," představím se. ,,Obvykle příšery jako jsi ty zabíjím, jenže ty příšery většinou nemluví a necítí narozdíl od tebe. Takže se mě bát nemusíš." Trochu znejistím. ,,A doufám, že se nebudu muset bát ani já tebe, až se úplně zotavíš..." řeknu trochu sarkasticky. ,,Nevím, jestli jsi spadl z měsíce nebo odkud, ale tady je válka. Jsme ve městě u řeky. Všichni jsou pryč - jak už jsem ti říkala: buď trénují nebo jsou zalezlí - takže když na sebe nebudeš moc upozorňovat, tak tě snad nikdo do klece nezavře. Máš nějaké jméno? Řekneš mi, co se ti stalo? Odkud jsi přišel... nebo spíš přiletěl?"

*Podívá se na ni ve chvíli kdy řekne že by ho zabila a nadechne se zhluboka a pak vydechne když řekne že se ho bát nemusí a promluví už silnějším hlasem "Jméno? Moje... jméno... Theo.. Theodor... ve vaší řeči. A ne...eubližuji když to není nezbytný... proč proč bych měl ubližovat jinému.... intro...intio... inta... itneligentnímu tvorovi když on neublíží mě. A neubližuje ani... jiným. A další otázka. Nespadnul sem z měsíce ten je na obloze.. a dakeko?To slovo.. jo, Daleko... Musím se omluv za život sem toho moc nenamluvil... Oni divní muž mě zavřeli nevím proč.. já jim, utrekl, upekl... utekl, jo, utekl sem jim a skočil do řeky a vyplaval tady. A... ehmm co je ta válka?" *jeho řeč získáva na plynulosti ale pořád se pozastavuje jako by hledal slova a poslední vyslovil s podivem

,,Je zvláštní mluvit s drakem," řeknu tichým, ohromeným hlasem. ,,Draci jsou velmi vzácná stvoření. Ani se nedivím, že se tě snažili unést - pro dračí kosti, zuby, drápy, šupiny, ocas a další části těla by spousta čarodějů doslova vraždila. Jsou to ty nejkvalitnější přísady, díky kterým se dají umíchat ty nejvzácnější, nejdražší, nejúčinnější a nejnebezpečnější lektvary. Tak proto na sebe musíš dávat pozor a nesmíš lidem věřit. Musíš pocházet opravdu z daleka, když nevíž, co je to válka. Válka znamená, že se živé bytosti mezi sebou zabíjejí navzájem a nikomu - ani spojencům - se nedá věřit."
Vstanu a rozhlédnu se kolem.
,,Ale co teď s tebou, milý Theodore? Kam tě schovat? Jsi příliš velký..." zamračím se. ,,Jak se cítíš? Už je ti líp?"

*Drak jen kývne hlavou a pomalu vstává* "Jaký má vál..ka.. vůbec smysl?" *narovná se do své dvoumetrové výšky, přesněji dva metry 30 centimetrů* "Ano už se cítím... lépe ale lep.. ještě nezvládnu"

tržiště

Jak se procházím po tržišti, všimnu si malé postavy, jež si zrovna koupila vajíčko.

Dítě? Ne, na dítě je to má dospělé rysy. Trpaslík! Páni, začíná mi přát štěstí.

Už chci jít za neznámým trpaslíkem, ale v tom přiběhne voják se špatnou zprávou. Tedy tou, že město je napadeno. Skoro automaticky, jsem šáhla po svém luku a sundala ho z ramene. Trpaslíka jsem mezitím ztratila.

Ale co, jestli je to ten koho potřebuji, bude na místě útoku.

Se šípem založeným do tětivy se rozeběhnu k místu napadení.

popis: Vysoká dívka s blonďatými vlasy, sepnutými čelenkou. Z pod vlasů vykukují špičky uší. Je to elfka. Vypadá tak na dvecet. Je celá zahalená v šedozelené pláštěnce. Vypadá to, že jedinými zbraněmi jsou luk a šípy, jestli má nějaké další, jsou schované pod pláštěnkou.

Váš rozhovoř přerušilo řinčení a dusot.

Výsledky hodů a součtů, napište pod reakci do spoileru.

"Co se děje?" *zmateně se otáčí, co je to za kravál*

,,Kruci, nemám tušení," syknu a rychle se rozběhnu k drakovi a postavím se vedle něj, připravená na útok. ,,Vím, že ti teď asi není zrovna nejlíp, ale snaž se prosím tě tvářit silně a strašidelně," řeknu a sama se snažím vypadat, jako profesionální bojovnice, která zabije každého, kdo se na ní pokusí jenom sáhnout.

POZNÁMKA:
Ten voják na mostě, nebyl na mostě, ale volal z druhé strany břehu. Není to most, jen přívoz. Pro představu kde kdo je ukážu mapu. Mina s Theodorem o ostatních nic neví a naopak. Myslete na to. Černočervené vlajky patří Yzagharům, Modrobílé Arijamě, (nyní jen posádka Na Lynairu.)
Jak budete město oběvovat, budou se objevovat i další ikony. Víc jste ovšem zatím nezjistili.

*kývne napřímí se, vycení zuby, zvedne tlapy z drápama. K tom trošku rozevře křídla takže vypadá děsivě, díky zbytkům okovů doslova jak utrženej ze řetězu.

Trochu polekaně cuknu. ,,Páni!" řeknu obdivně, když se podívám na vzpřímeného Theodora. ,,Jenom doufám, že to nejsou Yazagharové. Nezjistil náhodou tvůj dračí sluch, odkud se ten rachot ozývá?"

Tržiště
Procházím si tržiště a hledám vhodný šátek, upoutá mně jeden který prodává postarší obchodník a tak ho koupím, zaplatím a rozhlédnu se kolem. Mojí pozornost upoutá trpaslík který se láduje vajíčkem. Když vtom přiběhne voják stím že město bylo napadeno, povzdechnu si, můj meč jsem ztratil posledně při útěku jako většinu věcí, což mi znemožňuje zůčastnit se útoku, tedy, šlo by to ale s pěstmi moc nezmůžu proti zbraním. Rozhlédnu se kolem ale většina lidí zůstává v klidu, poté mně upoutá elfka s blon´datými vlasy a lukem v ruce se rozběhne kamsi pryč.
Zas by nebylo na škodu tam zajít, třeba se nakonec budu hodit. Popadnu šátek, zavážu si ho kolem obličeje a rozběhnu se směrem k přívozu.

Vzhled: Na sobě mám modrý plášť se zlatým lemováním, přes obličej mám červený šátek s černými tribaly. Zelené oči a dlouhé blonďaté vlasy. Vypadám na 19. Na sobě mám kromě pláště modrou vestu a pod ní vykukují černé rukávy. Kalhoty mají stejnou barvu jako vesta. Pásek jako tunika. Přes rameno mám koženou tašku.

"Drakužel ne je mi líto" *pokrčí křídy a zubne se*

Sledujete co se děja a za chvíli, k Vám začnou prosvítat tmavé pláště pochodujících vojáků ze severu. Jdou po cestě. Zatím si Vás nevšimli a jsou asi padesát sáhů daleko.

Všichni tři jste se rozběhli k přívozu. Cestou jste se potkali na cestě, před Vámi běží asi četa Na Lynairských vojáků v kroužkových zbrojích, dlouhými meči a bílými rytířskými štíty s modrým měsícem ve znaku. Mají na sobě bílé tabardy, rovněž stejně zdobené. Kapitán má na sobě bílý plášť s modrým sluncem (znak Arijamy) a je ozbrojený stejně jako vojáci. Před Vámi a za Vámi běží další obyvatelé i cizinci různě ozbrojení. Dohromady Vás cestou běží (před Vámi i za Vámi) asi kolem dvaceti (nejspíš) lidí.

Mezitím naproti vidíte zmatek a blížíci se skupiny Yzagharů. Pronásledují obyvatele a pár vojáků ze západu směrem k břehu řeky.


Všímavost 2:(int+obr)+1k6
Heraldika (Nikdo tuhle schopnost nemá, takže všichni hod + 1/2 int)

"Nechci do toho moc tento mluvit ale nebylo by lepší se zdeklovat než nás bude šlehačka? Tohle asi nezvládneme" *mluva mu už docela jde až na to že si plete slova a mluví furt zpomaleně i když bez odmlk*

,,No jasně, přece se s nima nebudeme pouštět zbytečně do boje, když nemusíme, že?" plně souhlasím s drakem a začnu se plížit hlouběji do lesa. ,,Ehm.. dokážeš se pohybovat trochu potichu?" ohlédnu se s obavou na Theodora. Potom se podívám na cestu: ,,Snažím se rozpoznat, o čí vojáky se jedná. Nejsou to náhodou černočervení?" šeptnu ještě směrem k němu.

"Myslím že tak trochu vypadají, jinak dokážu sem ehhh tento lovec" *začne potichu našlapovat aby nedělal kravál* "Neschováme se radši za za ty kamenný věci, ty co kryjou tuhle velkou vesnici"

Nechápavě se podívám na draka. ,,Myslíš hradby? Tam hlídkují stráže, odtamtud by nás mohli zahlédnout... Ale za chvíli vojáci projdou a my bychom snad měli být v bezpečí. Co pak ale budeme dělat? Kam půjdeme? Nevím, jestli by drak jako ty byl v bezpečí v Cechu čarodějů. Mohli by zatoužit po ehm.. částech tvého těla." přemýšlím nahlas. Přikrčím se za převráceným stromem a bezradně pohlédnu na Theodora.

Vojáci se přibližují (30 stáhů). Theodor pořád stojí a přemýšlí...

*Plácne sebou na zem a doufá že pohledu vojáků unikne

Pádím za vojáky. Zpočátku hned v závěsu, postupně se ale propadám čím dál víc do hloubi chumlu ozbrojených měšťanů a všelijakých dalších individuí. Když zahlédneme přívoz, jsem věru rád, anžto se mi dech už pomalu krátil. Úsměv mi však zamrzl na rtech, když jsem spatřil nepřítele, který počtem jednoznačně převyšoval oddíl spěchající na pomoc posádce a obyvatelstvu druhého břehu.

"Herdek filek, tohle čmuchne po průsernosti..." odtuším a se zachrchláním si odplivnu.

Ač nejsem nikterak zkušený válečník, nejvýhodnější obranné rozestavení je jasné.

"Hola, ogaři! Do vody nae! Tam nás porubnou jak nyc! Hotovte obranu tuna na tom břehu, totě naše šance!"

Nehledě na to, jestli mě ostatní poslechli, ergo vůbec slyšeli, vybírám si nejlepší místo k obraně brodu - tedy nejlépe kryté nějakou kůlnou, hromadou beden nebo tak něčím. Nemaje štít, nechce se mi slíznout střelu z kuše nebo luku. Těžko by nepřítel vyrazil na šturm města nezajištěn střelci, že ano.

"Je jich faktyš celá kompanie... to by chtělo početovnější posily, než pár nažehlenejch vojáčků..." brblám si spíš pro sebe.

Přestože jsem jenom v hadrech a jako zbraň mi slouží akorát kovářské kladivo, nevypadá to, že bych se chystal couvnout. I přes brblání se mi pod vousy roztáhl do šířky natěšený úsměv. Zastrčím si kladivo do podpaží, plivnu si do dlaní, popadnu zas kladivo a zatočím s ním nad hlavou - tedy zhruba ve výši hrudi ostatních obránců.

"Tož pote si pro henten držkobinec, chrapouni!" zahalekám a přidám i hrdelní pokřik: "Aar KhÖoor, Borlaaa!"

Pokřik mi zvedl náladu. Jo, jo... blíží se boj a ač je to zvláštní, začínám se těšit.

útok na město

Než doběhnu na místo útoku, potkám onoho trpaslíka a k tomu ještě půlelfa. Trpaslík je ozbrojený, ale půlelf zřejmě nic nemá. Trpaslík moudře poznamená, že není vhodné přejíždět na druhou stranu. Tam by nás dozajista převálcovali.

Sakra. Je jich moc, ale zase my máme výhodu. Oni jsou sice v přesile, ale my bojujeme o domov. Tak se mrknem, kolik jich stačím složit, než se dostanou přes vodu.

Hej, vy srábotky! To se bojíte vody?! Vždyť i vůl umí plavat!

Snažím se je rozzuřit co nejvíc. V takové situaci snadno udělají chybu a o to mi jde. Natáhnu luk, zamířím, vezmu v potaz počasí, počkám na vhodný okamžik a vypustím šíp. Nemohu si dovolit počkat a podívat se na výsledek a tak vypouštím další šíp. Zkouším poznat co by mohli být jejich vůdci a mířit na ně.

Přitisknu se ke kmenu stromu a napjatě čekám.

Po cestě lesem směrem na jih, Vás minula větší skupina (asi 20) yzagharské sebranky. (Směs válečných zajatců, otroků vrahů, zlodějů, pobudů, banditů a barbarů. Mají lehké nebo žádné zbroje a různé zbraně a někteří z nich mají válečná malování.) Jeden z posledních ovšem ukázal směrem k Vám, když za stromem zahlédl čouhat Theodorův hřbet, snažící se jej mermomoci zamaskovat za padlou kládou.Pět mužů se oddělilo z cesty a míří směrem k Vám. Jsou 15 sáhů daleko.

*vykoukne* "A do pytle.. tohle vypadá na tento průsmyk vlastně průšvih" *dá se ústup k řece*

Vyskočím spoza stromu a pohlédnu na přicházející pětici. ,,Notak, draku jeden obrovský, otoč to rychle! Nebo si budou myslet, že se jich bojíme," syknu směrem k drakovi. ,,Takoví chcípáčci utečou, jen co na ně promluvíš... je jich jenom pět!"
Sama se napřímím, rozkročím se, ruce dám v bok a se sebevědomou tváří čekám, až k nám vojáci doběhnou. ,,Pche.. takoví pobudové," odfrknu si, abych dodala odvahy sobě i drakovi.

*zastaví se otočí se na ně zubne se .. jde pomalu po bok Míny a čeká až budou na dosah jeho ohnivému uvítání*

Když je pětice nadoslech, zářivě se falešně usměji a hlasitě na ně zavolám. ,,Zdravíčko, přátelé! Taky na houbách? Musím vás zklamat, tady nic není... Jen samé prašivky." A najednou zní můj hlas výhružně. Skoro vrčím, ale s drakem se nemůžu rovnat. ,,Zkuste to na druhé straně cesty, třeba se vám to vyplatí víc," řeknu dvojmyslně a snažím se je zastrašit. Připravuji se k boji.

*Drak se usměje a překvapivě se zasměje dunivým smíchem* "Jo je tady jen mochomůrka červeno zlatá smrtelně jedovatá" *pak se přestane usmívat a hrdelně zavrčí, zní jak trabant z rourou od kamen místo výfuku*

YZAGHARSKÁ ARMÁDA

Yzagharská sebranka
Směs válečných zajatců, otroků vrahů, zlodějů, pobudů, banditů a barbarů. Mají lehké nebo žádné zbroje a různé zbraně. Někteří z nich mají jizvy a válečná tetování. Někteří z nich mají znaky Yzaghary (černá barva, rudý drak)

Zbroj:
tvrzená -1 zranění -1 obrana
okovaná -2 zranění -1 obrana

Zbraň:
Kopí: inic. 6 (1k6 zranění) dostřel 10/20/30
Sekyrka: inic. 4 (1k4 zranění) dostřel 10/20/30
Prak: inic. 6 (1k4 zranění), dostřel 10/20/30


ARIJAMSKÁ ARMÁDA

Na Lynairští rytíři
Zkušení a čestní arijamštví rytíři. Plně oddaní k obraně města, jsou odděni v kroužkových zbrojích a strážních helmách. Přes zbroj nosí bílý tabard, se znakem Na Lynairu (Bílý podklad, tmavě modrý měsíc). Nosí dlouhý meč a dřevěný okovaný rytířský štít, rovněž bílý se znaky Na Lynairu. Kapitán nosí bílý plášť se stříbrným lemem a znaky Arijamy (slunce).

Zbroj:
kroužková -3 zranění -3 obrana

Zbraň:
Dlouhý meč: inic. 6 (1k8 zranění)
Rytířský štít: inic -2 (+5 obrana)

Na Lynairští střelci
Jsou oděni stejně jako rytíři, avšak nemají štít ani dlouhý meč. Nosí jen krátký meč u pasu a na zádech dlouhý luk s toulcem šípů.

Zbroj:
kroužková -3 zranění -3 obrana

Zbraň:
Dlouhý luk: inic. 6 (1k8 zranění)

* Chvíli jen zírá a pak zle zavrčí*"Zkázy možná ale leda tééé vaší táhněte mi z očí než z vás udělám tento mašlovanou. Sám se rozhodnu koho zničím a můžu začít třeba tento u vás" *udělá k nim krok výhrůžně se napřímí a pootevře tlamu a rozevře křídla* "Koukejte ... ehmm zmizet dokud mám dobrou náladu."

Obrana břehu
Zmateně se rozhlížím kolem, všude křik, hromada lidí a několik Lynairštích obránců. Chtěl bych se přidat k obraně ale nemám zbraň, na druhou stranu mám celkem sílu a vytrvalost takže bych se mohl vyhnout. Ještě jednou se krátce rozhlédnu kolem, asi ano, měl bych pomoci, přitáhnu si více tašku aby mi lehce nespadla a pokusím se nalodit a protlačit se hromadou lidí.

,,Jáká věštba?" brouknu. ,,O žádné jsem neslyšela," zamumlám si a chvíli přemýšlím, zatímco Theodor rázně odmítá jejich žádost. ,,Dobře děláš. To by jsi klesnul hodně hluboko, kdybys ty, takový krásný silný drak, měl poslouchat takové ubohé hnusáky," řeknu mu s úsměvem a nesnažím se nijak zvlášť tišit hlas. Každému tady je jasné, že je mi úplně jedno, jestli zraním jejich city, pokud nějaké vůbec mají.
Vykouzlím na na tváři zase ten falešný úsměv a sladce promluvím. ,,Ale vážení, přeci nebudete věřit pohádkám! Nebuďte tak pověrčiví, žádná věštba neexistuje. A pokud tomu hodláte stůj co stůj věřit..." podívám se na Theodora a nevinně pokrčím rameny, ,,tak se obávám že stojíte u špatného draka. Tenhle, jak už se zmínil, nic ničit nehodlá. No, je mi líto, ráda jsem vás poznala," naznačím jim, že je na čase, aby odešli a bojovně se rozkročím. ,,Tak sbohem!" řeknu tvrdě.

Stojím na molu a se zájmem sleduju bitku rychle se měnící v masakr.

"Pfff... To je taky nápad nechat předměstí bez ochrannýho hradbiska. To je jak štola bez výdřevy. Jak se to začne sypat, nedá se to zastavit a jeden je pak rád, dyž spásne dušu..." brblám si pod vousy.

Zavrtím hlavou a vyhledám v tlačenici na molu nějakého zbrojnoše, nejlépe důstojníka v plášti se sluncem. Nevím tedy, jestli se takto označují oficíři, ani jaká by to mohla být šarže, nicméně se zdá, že řadová pěchota je poslouchá, proto usuzuji, že jejich slovo má svou váhu. Protlačím se k němu a zatahám ho za rukáv.

"Hej šéfiku!" snažím se překřičet všeobecnou vřavu. "Totoť oučinkování sa mi zdá na dvě věci. K pšouku a na lejno, jak by říknul starej Grušňa. Lodice nepojme moc vojclů a na druhej břeh plavíte se po troškách. Akorát posíláte fechtýře pod kudlisko. Nejsem teda žádnej feldmaršálek, enem sprostáckej důlník, ale podobá se mi, že když jsme v šachtě nakopli podzemní řečisko, taky jsme sa nesnažili upchať ďouru proti valícímu se průdu holejma pazůrama. Místo marnýho boje jsme prorazili podkop a vodu pak odvedli jinam." Po těch slovech ukážu na nedaleko stojící individuum s šátkem přes obličej. "Dyk některý tady nemaj ani mečisko, ni sekerčisko, ni nyc. Tak si myšluju, že je čas taky na nějakej hen ten podkop. Ergo tedy spíšejc vrazit na druhou stranu po mostě, co je tamhlenc," ukážu kladivem směrem proti proudu, kde jsem při svém příchodu do města zaregistroval most. "Myšluju jako bacit do nich větší silou v ten ráz, než jen tuctem chlapůch na vratký loďce..." tázavě se odmlčím a čekám, jestli důstojník nějak zareaguje.

Ať tak či tak, nalodit se rozhodně nehodlám. Pokud oficír neodpoví, nebo odpoví negativně, seberu se a sám zamířím směrem k mostu, kde se, předpokládám, bude formovat masivní protiúder.

Pro postavy, které tu mou ještě neviděli, je tu krátký popis:
Nepříliš věkovitý (i když těžko říct, u vousatého národu se stáří těžko odhaduje) trpaslík se zrzavohnědými vousy a vlasy, kníry má na koncích zakroucené. Oděn je v obyčejné lněné tunice a pytlovitých kalhotách šedé barvy. Na hlavě mu sedí promaštěná kožená čapka s oslíma ušima svázanýma pod bradou. Přes levé rameno má zavěšený plátěný vak, který není evidentně příliš naplněn. Přes druhé rameno a křížem přes záda má do bandalíru svázanou vlněnou deku. U pasu se mu ještě houpe malý kožený míšek na peníze. Ani ten není zrovna naditý. Krom kovářského kladiva, které třímá v ruce, je ozbrojen ještě koženým obuškem, který má zastrčený pod opasek za zády.

Město

Ostré slunce stoupalo po mém těle, až na víčka což mne vyrušilo s poklidného spánku a já se jen převalil na druhý bok čímž jsem pravou ruku odložil na prso slečny ležící vedle. Ihned otevřu oči a hledím do tváře spící mladé krásky a ihned si vzpomenu na události předchozí den a následující noc. Jen se uchechtnu a posadím se, abych se protáhl své zlámané šlachovitě svalnaté tělo.
Ozve se rána a následně dusot těžkých bot do schodů. „Zlato sem doma!“

„Manžel!“ Uslyším vykřiknout sličnou dívku jenž se s trhnutím probrala a tlačila mne z postele snažíc na sebe hodit nějaký šat.
„Neřikala si…“ Jen zmateně hledím na vyplašenou ženu a nahazuji na sebe prostý oděv.
Dveře se otevřou a hledím tváří v tvář mohutné ochlupené postavě, která jen vyděšeně hledí na mne a následně na svoji ženu. Překvapenost vystřídá hněv.
„Ty!! Ty všiváku!!“ Vyhrnuji si rukávy statný muž.
„Já ti to vysvětlím zlato!“ Křikne žena a snaží se ho zadržet.
„Mlč ty děvko!!“ Odhodí ji zpět na postel a hrne se na mladíka, který osouložil jeho ženu.
„Já sem nic neudělal! Ona mne svedla!“ Ukážu prstem na ženu a přehazuji si tronu přes rameno a následně pochvu, v níž spočívá ostrý meč bastard. Ve vteřině přiskočím k otevřenému oknu a odrážím hozenou židli ale to už se rozlobený manžel vrhá s napřaženou pěstí.
„Těšilo mě! Máte šikovnou ženu!!“ Křiknu a vyskočím z okna, aniž bych věděl co pod ním je.
Naštěstí dopadám do hroudy sena, ze které se ihned zvedám a ulicí peláším s nadávkami v zádech.

Nevím, jak dlouho běžím ale vím že běžím směrem k molu, kde se hrne více a více lidí. Vběhnu do davu a kličkuji mezi obrněnci směrem k přívozu, kde se zastavím. Hledím na bitvu na protějším břehu a všude panuje zmatek. Jakýsi trpaslík tu nadává a ostatní se snaží dostat na pomoc na druhou stranu nebo jen nečinně přihlíží.
Přemýšlím co dělat když za mou v davu uslyším hlas podvedeného muže, jak se vyptává místních.
Teď nebo nikdy…pokusím se prodrat na pramici…

Symbol zkázy – (1 směna)
*Směna = deset minut

Ozval výkřik a následovaly další výkřiky a řinčení zbraní. Sebranka znejistila ohlédla se směrem na jih. Ten s kyjem šťouchnul do toho se sekerou.

„Co uděláme!?“ Vykřiknul ten se sekerou a ten s kopím pootočil hlavou směrem k němu a hned zase na Theodora. Ušklýbnul se.
„Ať seš kdo seš, nebudu riskovat setnutí hlavy tím, že tě zabiju. Ale ta holka k tobě nepatří.“ Začal se zubit a chechtat a namířil kopí proti Míně.

Já vás varoval *nadechne se a plivne po nich svůj dech*

,,Ops, oni si všimli?" zamumlám potichu ironicky. Pak k nim nahlas promluvím, jen ze zvyku: ,,Ale co to povídáte? Já jsem jeho sestra!" sama se zasměji svému vtípku a bleskurychle složím prsty do znamení Aard. Vlnou energie mířím na toho s kopím.
,,Theodore," zašeptám potichu směrem k drakovi. ,,Fakt nerada bych tě nechala ve štychu, ale mám jenom dvě dýky. Budu muset vzít roha, jestli se rychle něco nestane," pokrčím rameny a nesnažím se ani předstírat, že je mi to nějak líto.
Pak se ušklíbnu. ,,Ale co to povídám!" mávnu rukou. ,,Je jich jenom pět. Zvládnem je? Doufám, že umíš trochu bojovat," usoudím nakonec.
Prsty automaticky složím do znamení Aadrd, připravena vyslat další vlnu.

"Krucajselement!" heknu, když jsem tak nedobrovolně naloděn.

Když se zběrchám ze dna lodice, zachytím se bočnice a vytáhnu se do kleku.

"Chm. A včil jsem v trúbě..." obrátím oči v sloup, když spatřím, že se vzdalujeme od břehu a plujeme přesně tam, kam jsem nechtěl.

Vyhledám na dně lodi kladivo, pokud tedy nespadlo do vody, a zvednu ho.

"Tak teda do toho. Je třeba nakopat zo pár zadelí, tož popichuj hen tým bidliskem krapet fofrovnějc, ogare," pravím přes rameno k převozníkovi.

Pak už jenom čekám až přistaneme. Na lodi se nekrčím, pokud přeci jenom na druhém břehu nespatřím nějakého nepřátelského střelce. Pokud zdárně doplujeme, budu se snažit po vylodění držet rytířstva a prozatím bojovat spolu s nimi. Vzhledem k malému dosahu mého kladiva se samozřejmě nepoženu jak smyslu zbavený na nepřítele, spíš budu čekat na příležitost a v pravou chvíli nějakého nájezdníka ubezduším kladivem, případně obuškem, který jsem vzal do levičky. Pokud by se to tak povedlo, seberu nějakou delší zbraň a pak už se nebudu držet tak vzadu... propichování pajšlů je totiž mnohem zábavnější, než rubání v dole.

Do města jsem přišel před několika málo okamžiky Jižní bránou. Byl jsem obeznámen s tím, že město je ve válečném stavu, a tak jsem se mimo hradby příliš dlouho nezdržoval. Šel jsem přímo cestou k Alanorovu chrámu, když jsem najednou z levé strany uslyšel křik a spatřil hemžící se lidi. Ihned jsem se rychlým krokem vydal k řece.

K řece přichází vyšší člověk starý okolo 20-ti let v rukou držící dlouhou dřevěnou hůl. Na sobě má hnědou tuniku v pase přepásanou koženým opaskem a hnědý plášť. U opasku má připásáno několik různých váčků a jeden vak má hozený také na zádech. Na hlavě mu rostou delší hnědé vlasy, ale vousy má pečlivě oholené. Má hnědé oči a orlí nos.

Přibližuji se k řece, abych zjistil, co se děje. Obhlédnu situaci a rychle se rozhodnu, že musím pomoci. Snažím se dostat k molu, kam před chvílí přirazila loďka s lidmi z druhé strany, „Já jim pomůžu,“ řeknu vojákům, kteří s nimi přijeli, „raději jděte pomoci svým druhům na protější břeh a přivezte další občany a zraněné.“ Snažím se pomoci otřeseným a zraněným lidem.

Obrana břehu (1 směna)
(detail akce)

Velké ikony značí skupinu asi 10 lidí, v případě armády tedy četu. Smajlíky znamenají obyvatele, kteří se nestali domobranou a tváří se podle situace. (Oranžové strach, modré obavy a zelené klid, případně lítost nad zemřelými, starosti, atd...) Červený terčí značí krátký, střední a dlouhý dostřel střelců, či vrhačů. Modré šipky ukazují pohyb lodí a červené křížky značí, že na místě loď není. Červenoblílé křížky značí vyřazenou jednotku, ať už mrtvou, zraněnou či v bezvědomí.

Obrana břehu (1 směna + 2-3 minuty)
(detail akce)

Symbol zkázy – (1 směna + 2-3 min)
*Směna = deset minut

Mína pohlédla a ukázala na muže s kopím, pronesla slovo „Aadrd“. Překvapený Yzahgar zakřičel bolestí a začal se chystat za hlavu. Mezitím Theodor vyšlehnul oheň z tlamy, zbylí čtyři ucukli, ale nic se jim nestalo.

*drak zle zavrčí a rozběhne se na že si to vyřídí na drápy a zuby.*
"tady poteče tento krev." *zavrčí na ně*

Když se pobudové vzpamatovali, zuřivě se na Vás vrhli. Ten s kopím se sbírá, 3 se vrhli na Theodora jeden se sekerou co stál vedle toho s kopím na Mínu.

Normálně se to nedělá, ale protože budeme testovat a také aby jste pochopily princip boje, zde uvedu info o nepřátelích, včetně hodů. Nejprve určíme iniciativu. To znamená kdo provede další akci jako první, ať už kouzlení či útok, připadně útěk, atd... Výsledky jsou dole ve spoileru.

Yzagharská sebranka
Směs válečných zajatců, otroků vrahů, zlodějů, pobudů, banditů a barbarů. Mají lehké nebo žádné zbroje a různé zbraně.

VLASTNOSTI
Síla 7, Obr 6, Odl 6, Int 5, char 4, vůle 4)

VÝSTROJ
Kožená a vycpávaná zbroj (20 zdraví)
-1 zranění, -1 obrana, -1 rychlost,
Tvrzená a okovaná zbroj (30 zdraví)
-2 obrana, -2 zranění, -2 rychlost

ZBRANĚ
Kyj s ostny: rychlost -1 (1k6 zranění)
Jednoruční sekera: rychlost -1 (1k4 zranění), dostřel 10/20/30
Kopí: rychlost -2 (1k6 zranění), dostřel 10/20/30
Prak: rychlost -3 (1k4 zranění), dostřel 10/20/30

VAROVÁNÍ:
Tento článek může vyvolat nevolnosti, záchvaty, srdeční příhody, atd... Pokud nesnášíte pohled na krev, byť i černou na bílém, opusťte prosím tento článek. :-)

Lidé uvolnili cestu Urianovi, očekávaje, že uleví od bolesti všem raněným a postiženým, pro které mezitím zřídili provizorní obvaziště. Mezitím, skládali jednoho zraněného obyvatele za druhým do mladé trávy v loučce, která ještě nestačila povyrůst a květiny začínaly teprve kvést. Urian prošel davem od paniky až po odvahu naplněnými obyvateli.

„Tady ten krvácí,“ ozval se jeden.
„Tady, tady!“, Volal a mával další, přičemž stál u muže, kterému se snažila mladá dívka vyprostit sekeru z ramene.
„Uáá, moje noha!“ Ozval se jeden ze zraněných, doufaje, že mu kněz uleví.

Urian:
Po chvíli rozhlížení, jsi ve zmatku a utrpení uviděl nehybně ležícího muže celého od krve. Seděla u něj žena, která držela v rukou deku a tlačila na jeho krvácející hrudník. Plakala a křičela. Byla k tobě otočená zády.

K přívozu právě dorazila loď a tvůj pohled upoutal další muž, který z pramice vytahoval silnějšího muže s černými vlasy i vousy. Z protějšího břehu přiletěl šíp a trefil jej přímo do krku. Pustil muže, kterého držel asi z metrové výšky a ten se silně praštil do hlavy.

Mezitím jej potřísnil proud krve muže, který mu před okamžikem ještě pomáhal, avšak nyní dopadal na zem, pod tlakem projektilu. Několik lidí začalo propadat panice a viděl jsi, jak nějáký muž udeřil drobnou ženu surově do zátylku když křičela, načež ji chytil aby nespadla. Dost zvážněl a odnášel ji pryč.

Obrana břehu

Po zjištění, že je město obléháno zařídím důležité věci pro chrám, které jsou pro mne jako hlavní kněžku povinnosti a vydám se ven z chrámu směrem na místo, kde jsem vždy zjistila, co jsem potřebovala, ale nikdy to nebylo zadarmo "Ale ten poslední informátor se kterým jsem spala nebyl zase tak špatný, snad tam bude opět on." pomyslím si, když si vzpomenu na hospodu v hlubokých uličkách Na Lynairu. Po cestě procházím kolem řeky a když vidím, kolik těžce raněných a zmrzačených mužů tak se ďábelsky usměji a pokračuji dál ve své cestě. Jakmile odbočuji od řeky tak se začínám chovat obezřetněji a poohlížím se po každém krůčku za sebe, ale i přesto se nadále chovám nenápadně. Když už se blížím k hospodě tak začínám přemýšlet nad tím, kdo tam asi dnes bude, protože jsem tam potkala již mnoho ras a tvorů. Po vstupu do hospody přimhouřím oči a zakuckám se z kouře, kterého je hospoda celá plná. Světlo je zde mdlé a celkem to tu i páchne a co je hlavní je tu strašný rámus. Rychle se snažím vyhledat někoho kdo by mohl být pro mně vhodným informátorem a pokud jej najdu tak si přisednu s pozdravím jej.

*On se vrhne na jednoho z kyjem a drápy ho chce rozsekat na kusy*

Sešlu na vojáka se sekerou kouzlo. Použiji sugesci a snažím se o to, aby ze mě dostal strach a vydal se na útěk.

Zatímco Mína formovala myšlenku ke kouzlu, voják se sekerou (vůle 4, síla 7), se rozmáchnul a na ni zaútočil. (Na obranu hážeš obr + 1k10, nebo můžeš blokovat, pokud máš lepší bonus k bloku se zbraní, než k uhýbání což nemáš.)

Kouzlo se mi nepovedlo a voják se po mě ohání sekerou. Nezbývá mi, než uhýbat.

*drak se snaží zakousnout vojákovi do krku*

Obrana břehu (1 směna + 2-3 min)
(Ano už po třetí, tentokrát s popisky a krátkým shrnutím děje.)

Obležení Na Lynairu – přepadení (1 směna + 0 min)
Ráno došlo k přepadení na východním břehu. Obyvatelé se začali
bránit a prchat k přívozu. Mezitím stačili Yzagharové vydrancovat
a zapálit několik domů, přístavků a pobít asi dvacet obyvatel a také
několik kusů dobytka.

Obležení Na Lynairu – příchod rytířů (1 směna + 2-3 min)
Rytíři svým příchodem pozvedli morálku a pomohli vytvořit obranu.
Neznámá elfka ze západního břehu vystřelila na vrhače, snažícího
se vrhnout oštěpem na připlouvající pramici. Obyvatelé se mezitím
přesouvali do města a první skupina obyvatel, byla zachráněna. Další
skupina dmobrany, se i s hrdiny přesouvala na východní břeh,
aby v boji pomohla.

Mimochodem, kdyby někdo z Vás náhodou zavítal do trojúplňkového chrámu noční bohyně Syrith (na mapě lokace č. 10), může se i něco dočíst o historii města a původu o chrámu. V uvítací síni chrámu, je hned u vchodu mramorový podstavec zdobený stříbrem a symboly hvězd. (Urian, Tylis a Adolamin o historii už ví.)

Hospoda Veselý Gnóm
Když vidím, jak se celá hospoda zachovala tak si pomyslím "Vypadá to, že ze mě opravdu mají respekt." a posadím se ke stolu, hospodský Ječmínek nezaváhá a ihned mi donese to nejlepší co tu má, já se mezitím porozhlédnu po hospodě a hledám někoho kdo by mi mohl dát ony informace po které jsem sem přišla. Mezitím co hledám se zakousnu do vynikajícího sladkého pečiva, které zapiji medovinou, rovněž výtečnou.

Po vylodění na břeh sezařadím za první řadu vojáků a rozhlédnu se po bojišti. Jak se zdá, první nápor útočníků byl odražen. Vlastně kousek ode mne bojuje podlení z nich, ostatní jsou buď vyřazení z boje, nebo o něco dále. Pokusím se tedy využít situace a toho posledního nepřítele z první vlny oběhnu ze zadu a udeřím ho vší silou kladivem ze strany do kolena. Pokud se útok povede, rozhlédnu se po bojišti a hledám nějakou delší zbraň, nejlépe asi meč. Najdu-li, zastrčím kladivo i obušek za opasek a meč uchopím oběma rukama. Poté se zařadím opět k vojákům.

Chrám
Když po několika denní cestě podzemím dorazím k točitým schodům vzhůru , uvolně se otočím na svého osmi nohou průvodkyni.Sednu si na první schod a jeho hlavo si položím na kolena.
Tak jsem tady moje milovaná. Vezmu její hlavu do dlaní a políbím ji nad oči.
Ať tě bohyně ochraňuje.
Vstanu a zvednu vak ze země.Se mnou jít nemůžeš , tam kam jdu misím jít sama je to moc nebezpečné.
Pomalu vystoupím o tři schody a otočím se.No tak už běž.
Když se je otočí a její baňaté onyxové tělo začne mizet mezi skalisky tak mě polije studený vánek chladného pocitu osamění.
Jdeme na to. řeknu polohlasně abych si dodala odvahy
Rychle stoupám vzhůru aby co nejrychleji zdolaly schody.

Hospoda u Veselého Gnóma
Když se ani po bedlivém porozhlédnutí nenajde nikdo, kdo by byl vhodný pro mé účely, tak se skloním k jídlu, které spěšně dojím a zapiji je výtečnou medovinou, poté se zvednu k odchodu, naznačím hospodskému Ječmínkovi, že jídlo i medovina byly výborné, a odejdu. "Asi jsou ti, které jsem hledala příliš zaneprázdnění nebo mají nějaké jiné povinnosti, budu se muset poohlédnout jinde nebo někoho najít." 

Po cestě do chrámu se zastavím u řeky, povzbudím pár vojáků a přijdu k veliteli, poklepu mu na rameno a vyčkám než se otočí, poté se mu podívám do očí a řeknu "Když vyčkáte do noci a udržíte řeku, tak vám bohyně Syrith pomůže" na to se otočím a odcházím dále do chrámu, ani nečekám na odpověď.

Když po delší cestě dojdu do chrámu tak vyhledám jednoho z kněžích, který se vždy vyznal ve věcech tajemných a špionáži a podobně, je něco mezi kněžím a zvědem - získával informace pro kněží a kněžky, poznala jsem ho teprve nedávno. Zavolám jej k sobě do pokoje a tam mu sdělím, že bych potřebovala sehnat někoho kdo dává informace, nemusí to být ani zadarmo a náznakem ruky ho pošlu pryč a po jeho odchodu se svalím na postel a přemítám nad tím, co mě ještě čeká, ale zároveň čekám, jestli nepřijde.

Alanorův řád
(Vše co už tvá postava ví.)

Řád paladinů a kněžích v bílé barvě na slunci jen září. Je to řád držící
dobro a ochranou ruku na celou Arijamou. Je nejvíc rozšířený a každý
mladý muž, který se chce stát arijamským rytířem, musí projít zkouškou
a splnit slib doživotní věrnosti kodexu Alanorova řádu.

Alanorův klášter leží asi 400 stop jihozápadně od pevnosti a jeho
hlavním představitelem je kněz Ariolin z Ari Aledainu, který však
dlouhodobě přežívá v Na Lynairu a stará se o dobrou morálku obyvatel
a duchovní život ve městě. Přikázání Alanorova řádu, která kněží a rytíři
dodržují, jsou velmi morální a neústupná.

Legenda o „svatém“ Alanorovi
Mnohé zvyklosti a tradic, Arijamové převzali od elfů v Ineoře. Elfové
naopak na známku jejich uznání, slaví v létě každoroční „svátek Alanorův“.
Arijama se však nestala svatou zemí díky vlivu elfů. Obyvatelé dosud věří
ve staré náboženství a také stačili vybudovat několik klášterů a kapliček
v Alanorově jméně.

Legenda o svatém Alanorovi, patří k nejslavnějším legendám Yarmy a dodnes
stovky následovníků hrdě kráčí v jeho stínu. Ve věku elementární katastrofy,
když čtyři praotcové vedli lid skrz pustiny se během přechodu pouště
Alanor zasloužil o morálku, kterou podporoval než dorazili k řece a zachránil tak
několik životů. V zelené oáze byl založen první tábor a tisíce poutníků si mohli
konečně odpočinout.

Žádný z pěti praotců, však nebyl na tropické podmínky zvyklý. Společně
s horaly a mnoha dalšími, se všichni čtyři rozhodli pokračovat dál. Tisíce
lidí se zde rozdělilo, aby dle své volby následovali své průvodce do
neznámých krajů tehdejší divoké Arijamy, plné prapodivných tvorů.
Alanor se společně s dalšími rozhodl zůstat s vyčerpanými a nemocnými.

Cesty praotců se na dlouhá léta rozdělily a Alanor daroval svého koně
jednomu z pratoců Thanagrimovi, který vedl své lidi k severovýchodu.
Lidé zvolili Alanora za správce osady a on se tak přímo podílel na
výstavbě prvních léčitelských opatření. Přestože nechal pro tehdejší
osadu zajistit několik zdrojů jídla, stovky lidí ještě umřeli, na následky
nemocí, hladu a vyčerpání.

Podle legendy, byla osada po několika měsících, napadena. Stovky
padlích a zetlelích z pouště neznámou příčinou povstali a zaútočili
na osadu. Proti přesile však měli obyvatelé jen slabou ochranu. V té
době se ještě převážně zajišťovaly zdroje a zásoby. Těžilo se jen dříví
a kamení. Palisády ještě nebyly dostavěné a slabá domobrana z lehce
ozbrojených oddílů, byla složená jen s dobrovolníků.

Nejlepší obranou před nemrtvími byla víra, odvaha a v nemalé míře také
zdržovací taktika, kterou se Alanor proslavil. Během střetů nemuseli
bojovníci díky střelcům čelit přesile. Lovci a lučišníci omezovali tlak na
město a když se setmělo, z drobných vyvýšenin a návalů podporovali
bojovníky salvami ohnivých šípů, do řad nepřátel uvnitř osady, které
byly nejen účinější, ale také poskytovaly bojovníkům částečné osvětlení
a lepší taktické možnosti.

Hlavní úlohu však sehrál nakonec Alanor, který svou udatností a
proslovy, podporoval morálku oddílu ze špatně ozbrojených bojovníků
a dobrovolníků. Jako dřívější gardista, měl jediný těžkou zbroj a díky
jeho koni, který mu ji přenášel skrz pustiny, byl jediným z mála dobře
vyzbrojených a zkušených bojovníků. Obrana města vydržela a Alanor
zachránil mnoho dalších obyvatel před smrtí.

Díky mnoha předešlým událostem, získal Alanor po této bitvě přívlastek
„Svatý“ a k této významné historické události, pojmenoval osadu Ari
Aledain. (Přeloženo z Arijamštiny do všeobecné řeči jako „Bílé slunce“.)
Osada se tak stala nejen světlým místem, ale zároveň i budoucím hlavním
městem a svatým symbolem celé Arijamy.

V místech, kde dříve stály ošetřovny, postavili obyvatelé později klášter,
který po Alanorově smrti pojmenovali po něm. Tedy na Alanorův klášter.
Proto dnes mnozí Arijamové často tíhnou k rytířství a bílé magii, kterou
studují v Tel Ineoře a všichni rytíři dodnes splňují přísahu, kterou kdysi
pronesl Alanor. Později vznikla další města a Alanor byl zvolen králem
arijamského království.

Dubar:
Než jsi doběhnul, jeden z rytířů zasadil nepříteli poslední úder a ten se zhroutil k zemi. V okolí asi 30 sáhů, se válí několik zemědělských nástrojů, pár kyjů, jednoručních seker, oštěpů, jedno kopí, dva dřevěné posekané štíty (ale ještě použitelné) a za domem leží těžce zraněný rytíř se štítem a mečem opodál. Jeden z rytířů se k němu zklonil a pronáší nějáká slova, kterým nerozumíš.

Přiložil mu ruce k ráně a přestávala krvácet. Pomalu se zvednul a začal se behlat k loďce. Další rytíř i ten první, mu pomohli na nohy a odvádí jej k přívozu i s výstrojí.
„U svatého Alanora, vydržte! Vrátíme se.“ Řekl jeden z rytířů.
Mezitím začali dobíhat další nepřátelé a ostatní se rychle seskupili do obrané linie střídavě rytíř a muž či žena domobrany. V levé linii zůstal jen jeden muž v pytlových kalhotách, blůze a s velkou sekerou na dříví.

Boj
Hned jakmile loďka přirazí k břehu vyskočím a kreju se za prvním z bratři, předemnou stojí několik Alanorských rytířů, ti jenž už splnili přísahu. Pomalu vytáhnu svůj meč a rozhlédnu se kolem. Je tu několik poházených zbraní. Poté se několik Alanorských rytířů stáhne a já se postavím do střehu připraven kdykoliv na nepřítele. Zároveň si držím dostatečný odstup od dosahu střelců.

Mína těsně ucukla ve chvíli, kdy ji míjel švih nepřítelovy zbraně. Mezitím se Theodor zakousnul do hrdla dalšího, který se začal hroutit k zemi. V tiché agonii doprovázené tryskáním krve z krční tepny i s předměty, které před okamžikem ještě svíral se hroutil k zemi. Zbylí nepřátelé přitom ucukli a vyděsili se. Ten očarovaný se probral a společně s dalšími se všichni dali na útěk.

"A už se koukejte nevracet tento hajzlové" *zařve za nima sehne se a začne prohledávat mrtvého třeba bude mít něco užitečného, tiše si u toho něco brouká*

Pár minut času
Nepřátelé prchají.

V měsíčním chrámu

"Vím o této knihovně, ale informace, kterou hledám není uložena v knihovně, neboť může každou chvíli měnit a tyto informace v knihovně uloženy nejsou." ušklíbnu se, poté se zakaboním a pokračuji v mluvě "Potřebuji zjistit existenci a polohu něčeho, pokud víš co tím myslím. Jedná se o měsíční elfy, potřebuji aby jsi sehnal někoho, kdo mi tyto informace podá, ale informace musí být BEZCHYBNÉ. Potřebuji totiž zjistit kolik měsíčních elfů chodí po tomto světě a kde se nacházejí jednotlivci, více vědět nepotřebuješ, teď jdi." pokynu mu hlavou ať odejde a v tom mě přepadně strašná chuť na sex. "Už jsem skoro týden s nikým neměla sex a teď mě to přepadlo, uáááá, musím to napravit." a ihned vyrazím najít někoho kdo by mohl uspokojit mé divoké touhy.

Bojiště

Pramice dorazí k břehu, a já opodál sleduji rytíře vrhajíc se na nepřátele, jak se od nich také očekávalo. Otáčím se zpět od kud se vyplulo, a pak zpět na bojiště. Jen si povzdechnu a vytasím meč bastard a pevně uchopím do rukou. Prohlížím si poházené zbraně okolo, ale neuvažuji o sebrání. Postačím si s tím, co mám a s čím nejlépe dovedu zacházet. Hledím na odvážného trpaslíka a poté dalšího dobrodruha, jenž vyčkává.
Vyběhnu kupředu přímo za jednotkou rytířů jako bych byl jedním z nich a hořím nedočkavostí, co mi další okamžiky přinesou.

Osamělý muž s vidlemi na cestě, zapíchnul svého nepřítele vidlemi a začal se stahovat směrem k Vám. Jak běžel, dostal kamenem do hlavy a složil se k zemi. Nejbližší nepřátelé jsou od Vás necelých 100 sáhů a běží k Vám.

V komnatě nejvyšší kněžky

Černovlasý muž trpělivě a místy zaražený naslouchal tvému monologu.
„Měsíční elfové?“ Podivil se.
„Paní, jediná zmínka o měsíčních elfech, je v zápisech o vzniku města.“
Na chvíli se odmlčel.
Avšak co jsem živ, nikdy jsem neslyšel nikoho o nich mluvit.“
Promnul si bradu a zdálo se, jakoby přemýšlel a potom klidně pokračoval. Mám obavu, že je to jen pověra, nebo už nežijí. Vědělo by se o nich, kdyby existovali.
„Jediní elfové které znám, žijí v Ineoře, jak jistě i sama víte a sousedí s hranicí Arijamy na východě. V bájích se povídá něco o divokých elfech, ale je to taky nejspíš mýtus.“
Dodal a tázavě se na ni podíval.
„Pokud je to ovšem Vaše přání, mohl bych po nich začít pátrat, avšak sám toho mnoho nezmůžu a ani nevím kde bych měl začít hledat. Mé možnosti jsou omezené jen na Na Lynair, který je navíc teď obležený. Bylo by dost obtížné, dostat se i teď ven z města.“
Odmlčel se.

Setřu si pot z čela. ,,Uf, díky bohu že zdrhli! Asi jsi je trochu vyděsil, kámo," mrknu žertovně na draka. ,,Mám radost. Ale co budeme dělat teď? Nemáš takový pocit, že by se pro tebe mohli vrátit a to ne sami, ale... ehm... s armádou?" řeknu trochu nejistě.
,,A mimochodem," řeknu ještě rychle. ,,Co víš o té věštbě?"

"no kvůli tý věštbě mě jeden eh.. jo šílený čaroděj stvořil... Ale já mu tento zdrhnul. Pak mě chytli okrové chi říct orkové a nutili mě děla galadiatora. Pak sem se ocitl tady" *prohledává mrtvolu* "Nevim jak ty ale já bych zdrhnul do města, risknu si býtračti.. mm tento surovina než zase v kleci"

,,A uvědomuješ si, že ve městě na tebe bude každý civět?" namítnu, ale už sbírám ze země své dýky a prohledávám okolí, jestli tu náhodou vojáci něco nevytrousili, abychom se mohli vydat co nejdříve na cestu. ,,Zajímalo by mě, co ta věštba říká. Neměl bys to náhodou vědět, když je o tobě? A jak se jmenoval ten šílenej čaroděj? Třeba ho znám..." zamyslím se.
Kývnu hlavou, že jsem připravená vyrazit. ,,Jo a promiň, že na tebe mám tolik otázek. Možná ti to je trochu divné, ale můžeš mi věřit. Řeknu ti na oplátku něco o sobě: Jsem zaklínačka, narodila jsem se jako sirotek, ale ujali se mě čarodějové z Tel Ineory. Neboj, jinak s čaroději nic společného nemám! Mám na ně svůj vlastní názor... Jsou to cáklí dědci," řeknu pobaveně a mrknu na draka.
,,Ehm... kterým směrem se vydáme?"

"Tam na mě budou civět tady mě budu chtít zabít beru to civění. Rači zmizím za ty stěny než se vzpamatuji. Jméno neznám, ale vim že by mě rád v kleci" *tiše zamručí vstane od mrtvoly a otočí se směr město.*

Vyrazíme tedy k městu a já musím vedle obrovského draka skoro běžet. Nakračuji si a cestou poskakuji, abych mu vůbec stíhala. Když na něj mluvím, dívám se vysoko nahoru. ,,No, tebe by měl asi každý rád v kleci," ušklíbnu se. ,,A zdá se, že tě nikdo zabít nechce - to spíš já jsem příliš nedůležitá a překážím. Doufám, že nezapomeneš na svůj slib za to uzdravení a že mě ochráníš..." řeknu trochu tišeji. ,,Ve městě může být ještě větší mela. Je tam asi spousta vojáků. Měli bychom ale zjistit, o čem je ta věštba. Mohla bych se tam porozhlédnout po nějakých informacích."

*drak jde pomalu aby mu stačila pozoruje kudy jde* "Nebj nezapomenu. Mám kus tento cti. A myslim že ty ve městě budou mít víc rozumu." *klidně se vykračuje*

,,Fajn," zamumlám a díky tomu, že drak zvolnil tempo tak se mi jde mnohem pohodlněji. ,,Ale co máš teď v plánu? Co chceš ve městě dělat, když nevíš nic o věštbě?"

"Vim jen co říkal ten voják a to mi stačí abych se distancoval jak to jen jde" *zamručí a pokrčí křídly* "A co budu dělat.. to se uvidí."

Můj pokoj

"Ano měsíční elfové, pokus se zjistit, zda-li jsou ještě na živu a pokud ano, tak kde žijí. Vím, že elfové žijí v Ineoře, ale ty nehledám, potřebuji najít tyto. Stačí zjistit, jestli a kde žijí nebo jestli nežijí, ale informace musí být na 100% správná, pokus se kontaktovat někoho ze zlodějského cechu, je DŮLEŽITÉ to zjistit." konec zdůrazním a pokynu mu k odchodu a rázně naznačím, že si nepřeji již žádné další zbytečné otázky.

Po odchodu elfa se vydám do knihovny, kam mám přístup pouze já a začínám hledat informace o dřívější hierarchii církve, jak fungovala dříve, abych to porovnala s tím jak funguje nyní a mohla případně zlepšit vše co se dá.

V lese

Mezitím jak jste si povídali, začal Theodor schnout, avšak i přes jeho rudé zbarvení je vidět, že má posvačíno. Povídáte si a běžíte lesem k mostu. Před Vámi začne pomalu prosvítat zájední hostinec a slyšíte řinčení a výkřiky.

Dobíháte blíž a vidíte asi dvacet, třicet arijamských vojáků v kroužkových či poloplátových zbrojích s kopími a luky, jak bojují proti yzagharské sebrance, v počtu asi přes dvacet. Morálka Yzagharů, nevypadá dobře a už několik se jich válí po zemi a buď se nehýbou, nebo volají o pomoc. Arijamští kopinicí, se kryjí štíty proti prakům a narozdíl od nepřátel, se drží poměrně v sevřené formaci štítové zdi, protknuté kopími namířených proti nim.

Vytáhnu krátký meč a dýku, abych se mohla bránit případnému napadení, ale jinak se do boje moc nehrnu. Je mi jasné, že Yzaghaři nemají šanci, takže jenom stojím poblíž šarvátky a pokud se mi naskytne nějaká příležitost, tak dorážím svým krátkým mečem vojáky, kteří už byli poranění buď Theodorem, nebo arijamskými vojáky. Jinak mlčím a obezřetně sleduji arijamské vojáky.

*zastaví se a usměje se* "Hele tady jsou ty šmejdi tak jim nakopeme ne?" *než stihne Mija na odpověď zařve a vrhne se na ty rudý zmetky, zuby a drápy* "Vy šmejdi z draky ve znaku rudý jste mrtvííííí!!!"

Komnata nejvyšší kněžky (4 směna)

Během rozhovoru chtěl něco namítnout, ale po nátlaku si to rozmyslel a zatvářil se zase neurčitě.
„Jak si přejete, bude to ovšem chvíli trvat,“ zdvořile.
Pochopil co má udělat i když z toho radost očividně neměl, pouklonil se a taktně odešel.

Theodor si všimnul, jak jsi vytahovala mědáky z kapsy toho nebožtíka.

Tak jste všichni ve stejné linii u domu a můžete bojovat.

Dám Vám jednoduchý návod, jak vyřešit obě situace. Na iniciativu se teď vykašlete, zešíleli by jsme všichni. :-)

Každé kolo hoďte 1k10 a přičtěte svou sílu. Pak to samé udělejte i u Yzaghara. Odečtěte sobě nebo nepříteli tolik bodů zdraví, kolik bude rozdíl mezi Vaším a jeho hodem. Můžete bojovat jen tolik kol, kolik je váš trojnásobek síly. Pak musíte směnu odpočívat, ale to už bude po boji. Tak se jděte někam stáhnout do bezpečí a napište to tak. Za každé zranění co utrpíte, odečtěte 1 od morálky. V případě, že Vaše morálka klesne na 1 tak se stáhněte (0 = panika).

Yzagharové: (Síla 8, Obr 6, Odl 7, Int 5, char 5, zku 5)
Útok (sil) 8 + 1k10
Stamina (sil x3) 24
*Morálka (zku x2) 10

*Bojovníci mají morálku (zku x3), čarodějové a kněží (zku x1)

Bojujte do vyčerpání zdraví, staminy nebo morálky. Pak se stáhněte a počkejte na lodě, které Vás odvezou i s rytíři. (Jsou na cestě připlujou do 1 směny.) Mluvit jako postavy spolu můžete.

Kdyby někoho náhodou vyřadili, poznáte to tak že:
a) klesne morálka na 0 (házejte 3 kola na ověření vůle proti číslu 10 = nic, nebo zajetí nepřáteli)
b) zdraví na nulu, nebo zranění větší než 6 (vyřazení, krvácení a vyhledat rychlou pomoc, myslím hlavně ty další dva okolo.) :-)

Arvin
Útok 8(+3)
Zdraví 14/14
Stamina 24/24
Morálka 9/9

Yzagharové
Útok 8
Zdraví 14/14
Stamina 24/24
Morálka 10/10

Projdu s tebou pár kol, ať to pochopíš, hodil jsem za Yzaghara (4 + 8 = 12). Teď házej ty a odškrtávej si někam zranění (tvoje + nepřítele) a zářezy

Nájezdníci přešli do protiútoku, začali na nás zle dotírat. Tak tak, že jsem stačil zvednout ze země oštěp s širokým listem, který tam zůstal po jednom z nich, po chlapisku škubajícím nohama v tratolišti krve, moče a vlastních potrhaných střev, jejichž obsah se dral ven a plnil okolní vzduch pachem exkrementů.

"Šak, vojna nejni kojná, braše," prohodil jsem směrem k němu nevesele.

Neslyšel, oči už mu skelnatěly. Nepřítel byl už blízko, já měl ale pozici dobrou, ukryt za erbovními pány číhal jsem s oštěpem na svou šanci.

"Arrr KhÖoor! Borlaaa!!!" zahlaholil jsem stejně jako na molu a bodl prvního nájezdníka. Ošklivě, zespodu ve výši kolen rytíře stojícího přede mnou. Nájezdník patrně ani neviděl, odkud rána přišla. Hrot oštěpu mu napoprvé projel stehnem, netrefil jsem přesně jak jsem chtěl. Jeho zbraň byla ale ve vazbě se zbraní rytířovou, proto jsem měl dostatek času na druhý pokus. Tentokrát jsem nechybil. Oštěp se zabořil zespodu do mužových slabin. Pronikl oděním a nadělal mu z vnitřností v břiše pořádný guláš. Pro zvýšení efektu jsem otočil ratištěm prudce doprava. Útočník vykřikl a padl k zemi, jen tak tak, že mi tím nevytrhl oštěp z ruky. Musel jsem se prodrat okolo rytíře vpřed, přišlápnout mužovu hruď a prudkým škubnutím uvolnit zbraň, která se částečně vzpříčila mezi žebry. Z rány se vyvalil ron krve, muž umlkl a jen sebou několikrát škubl v poslední křeči.
Tím, že jsem musel kvůli vyproštění zbraně pokročit vpřed, ocitl jsem se rázem v první linii a obořil se na mne další z útočníků. Jeho první ránu jsem tak tak vykryl a víceméně náhodou se mi povedlo škrábnout ho na předloktí. O krok jsem ustoupil a zakopl o mrtvolu prvního útočníka. Nepřítel využil mého zaváhání a zasadil mi rychlý úder do levého ramena. Ranka nebyla hluboká, nicméně bolest mě přiměla k zuřivému výpadu. Mířil jsem na útočníkovo hrdlo. On ale nebyl žádný nováček, pokusil se o ústup stranou a skoro se mu to povedlo. Skoro. Hrot oštěpu jej zasáhl pod klíční kost. Ač muž zkřivil tvář do bolestivé grimasy, počastoval mě nadávkou a opětoval útok. Tentokrát se jeho zbraň jen otřela o klouby prstů mé pravé ruky. Zranění nepatrné, přesto z hlediska boje a ovládání zbraně velice nepříjemné. Škubl jsem oštěpem, vytrhl ho z nepřítele a vida, že zavrávoral, přetočil jsem zbraň nad hlavou, obrátil ji k seku a ťal jsem přímo shora dolů. Ač je oštěp primárně vrhací a bodná zbraň, sek dopadl přesně a rozťal muži čelo a nos téměř v půli a zastavil se až o horní čelist. Druhý nepřítel padl k zemi, tentokrát tiše, zemřel dřív, než dopadl na zem.
Stihl jsem si narychlo prohlédnout svoje zranění. Vida, že není vážné, pustil jsem se do dalšího boje. Do třetice jsem ale narazil na evidentně dobrého válečníka. Kroužil okolo mne v půlkruhu a držel se z dosahu zbraní mých spolubojovníků. Dvěma rychlými výpady mne poranil na již jednou zasaženém rameni a na levé líci. Chuť vlastní krve stékající mi do úst ve mně opět probudila zuřivost. Nechal jsem hrot oštěpu klesnout mírně dolů a na oko se zapotácel. Soupeř vida, že jsem patrně již zesláblý, pokročil s úšklebkem vpřed. Když se napřáhl k smrtící ráně, bodl jsem ho bez varování do hrudi, vytrhl jsem oštěp ven a bodl ještě jednou. První rána nejspíš zasáhla plíce, protože muž ošklivě zakašlal a v koutku úst, ze kterých zmizel úšklebek, se mu objevily růžové bublinky. Druhá rána dopadla tvrdě a probila srdce. Věru povedený zásah, který uznale ohodnotil kdosi stojící za mnou. Jeho pochvalná slova jsem ovšem slyšel jen na půl ucha, jelikož přes padlého nepřítele okamžitě zaútočil další.
První ránu jsem kryl ratištěm a jeho patkou jsem soupeře udeřil z vnější strany do kolena nohy, na které měl přenesenou váhu. Zvuk trhaných vazů byl mi odměnou. Nepřítel zaúpěl a klesl na zasažené koleno. Na nic jsem nečekal a bodl jej do krku. Bod se mi opět povedl, list hrotu projel soupeřovým krkem skrz naskrz, přeťal krkavici, utrhl ohryzek a vlastně ho napůl dekapitoval. Další mrtvola, které se dostalo milosrdenství rychlé smrti.
Nepřátel bylo ovšem stále víc než dost. Vyhlédl jsem si jednoho z nich, menšího muže, který již šedivěl na skráních, a obořil jsem se na něj rychlým bodnutím v plném běhu. Nevykryl a oštěp jej nepříjemně ranil do boku. Ač byl větší než já, kousek jsem jej na oštěpu i poponesl. Vytrhl jsem zbraň a bodl znovu, tentokrát jsem mířil na břicho. Pokusil se vystavět kryt, ovšem nepovedlo se mu to zcela a vlastně si sám vrazil hrot mého oštěpu do levého stehna. Zařval, přesto se nevzdával. Ztráta krve jej ale viditelně oslabila a zpomalila. Na další bod nedokázal už zareagovat a to se mu stalo osudným. Opět jsem musel mrtvolu přišlápnout, když jsem chtěl vytáhnout oštěp ven.
Reflexy důlníka, který pracuje v nevydřevěné štole, případně koudelí odpaluje metanovou kapsu, musí v čase ohrožení pracovat na plné obrátky. To se mi zřejmě vyplatilo i v této řeži. Periferním zrakem jsem si totiž všiml dalšího útočníka, který ke mně přibíhal tiše, bez jediného výkřiku a sekl zabijáckým a nerytířským nízkým vodorovným sekem. Uskočil jsem dozadu a nastavil mu oštěp do cesty. Setrvačností se na něj nabodl a rána ho vyvedla z rovnováhy a natočila ke mně bokem. Přitom se mi ale oštěp vytrhl z rukou. Nesnažil jsem se o něj přetahovat, zpoza opasku jsem vytáhl kladivo a tvrdým úderem mířícím z boku do oblasti kříže jsem muže zasáhl a pravděpodobně mu rovnou rozdrtil několik obratlů. Krátce vykřikl, prohnul se v zádech a padl k zemi, kde zůstal bez hnutí ležet.
Oštěp jsem nestihl osvobodit a už tu byl další z útočníků. Uhnul jsem jeho ráně a kladivem jej udeřil přes zápěstí. Křuply kosti a muž zařval bolestí jak tur. Bolelo to asi hodně, jelikož jsem dobře viděl, jak mu vyhrkly z očí slzy. Patrně i proto nestačil vykrýt můj druhý úder mířící na obličej jinak, než nastavenou zraněnou rukou. Rána dopadla tentokrát na předloktí a opět praštěly kosti. Nepřítel měl ale tuhý kořínek a se zvláštní zarputilostí vyrazil do protiútoku. Zaútočil jednoruč zdravou rukou a nachytal mě nepřipraveného. Pokusil jsem se o ústup z jeho dosahu, přesto mě lehce škrábl do boku. Zbraň se o mne vlastně jen otřela, roztrhla mi ale tuniku a způsobila lehkou, leč krvácející ránu. Mou rukou padlo sedm nepřátel a osmý je takřka vyřazen z boje. Usoudil jsem, že je na čase přenechat iniciativu taky jiným a aniž jsem dorazil posledního protivníka, stáhl jsem se zpět do druhé řady. Funěl jsem při tom jak kovářský měch a nahrubo jsem si ohledával utržené šrámy.

"Loknul bych si čehosik ostřejšího," pravil jsem jen tak neurčitě do davu. "Nemáte někdo krapet šňapsu?"

Procházím mezi raněnými a jsem opravdu otřesen. Když vidím danou situaci, rozhodnu se rychle jednat. Doběhnu do středu loučky, kde leží zranění, a zvolám: „Doneste všechny zraněné tady na tu louku kolem mě, pokusím se jim pomoci silou svatého Alanora. Vy se zatím snažte zastavit jejich krvácení a vyčistit jejich rány alespoň vodou.“ Sednu si na zem a dám se do vyvolávání Aury života.

Obrana

Nepřátelská vlna se blížila. Zem se neposlušně chvěla, ale to byl snad jen můj pocit. Pach krve dorážel na mé nozdry a já potlačil nutkání zvracet. Křik, pláč a hromady mrtvol v kalužích krve. Hluboký nádech a pevně uchopit meč. Pohlédnu na ostatní a cítím podporu rytířů i ostatních. Nejsem sám a to je důležité.
Skupina rytířů se vrhla na nájezdníky a já udělal totéž. Běžel jsem do první linie bok po boku obrněnců a s napřaženým mečem se vrhl na prvního z Yzagharu. Ten překvapivě jen tak tak uhnul a v otočce mne sekl do ramene což mne dosti překvapilo a já se ihned otočil čelem k němu ránu nevnímajíce. Bylo to jen škrábnutí.
Začínal jsme mít vztek. Muž se opět dral k útoku což jsem nestačil odrazit a seknutí do boku bylo nevyhnutelné. Zaskučím bolestí a se zuřivostí v očích se rozeběhnu proti němu a rychlým sekem z boku se meč zařízne do jeho krku. Krev jen vycákne a muž se hroutí do bláta. Odkopnu ho nohou, abych vytáhl zakrvácený meč. Bolestivě si chytnu a rozhlížím se po bojišti. Hledím na trpaslíka bojujíc s vervou o svůj život a další dobrovolníky, jež brání své město.
Protočím meč v ruce a postavím se dalšímu protivníkovi. Ten s bojovým pokřikem prořízne vzduch jednoruční sekerou a končí na špici mé zbraně, kterou ještě více zajedu do jeho střev. Hledím do jeho vytřeštěných očí a cítím vztek a zároveň potěšení. Odkopem vysunu meč připraven se bránit dalším.
Mohutný zbojník rozseskne tělo rytíře vejpůl a vrhá se s pokřikem na mne. Odrážím první výpad a opřu se nohou dozadu, abych zvětšil stabilitu. Bláto klouže. Cítím jeho smrdutý dech a prskající sliny. Odrazím jeho zbraň a seknu hlubokou ránu do boku a poté do ramene. Jen zavrávorá ale k zemi nepadne. Jako by nic necítil se chystá opět k útoku jenže díky jeho mohutnému tělu a nemotornosti lehce výpad odrazím a zasadím ráno do jeho pravé nohy. Jako bych si s ním hrál. Se zuřivostí ostří jeho zbraně těsně mine moji hlavu a končí na ostří mé zbraně. Přetlačujeme se. Hledím mu do očí a napínám svalstvo. Nepřítel slábne a rány vykonávají svoji práci. Odstrčím ho a skopnu do bláta. Zabodnu mu meč do nohy na což zareaguje mohutným výkřikem v agonii. Snaží se mne seknout do nohy ale já potočím zbraní v jeho noze tím přeruším jeho snažení. Poté mu jen dupnu na krk a škubnu.
S mečem v rukou se vrhám s kuráží na dalšího nepřítele a zasekávám mu ránu do boku a po pár jeho snaženích další řeznou ránu do pravého. Zasáhne mne do předloktí ale je to jen povrchová rána, kterou ani nevnímám. Oba bojujeme s vervou a vyrovnaností. Výpad střídá výpad a já již pociťuji únavu v rukou. Vyčkám okamžiku a uskočím do strany, abych odsekl jeho ruku se sekerkou a poté pořízl hrdlo.
Ihned se otáčím a skřížím zbraň s dalším útočníkem. Dobře mířenou hlavičkou ho odstrčím od sebe, abych mu poté mohl čistou ranou odseknout celou hlavu od těla.
Skloním meč a oddechuji. Srdce mi tluče jako o závod a čím dál více pociťuji únavu. Rytířstvo úspěšně odráží nájezdníky a já jsem hrdý na to, že mohu stát po jejich boku.
„Chlapče si v pořádku?“ Křikne na mně jeden z rytířů a jeho meč prořízne tělo nájezdníka od hlavy až k patě. Jeho zbroj je jiná než u ostatních. Je to kapitán. Odkopává obě půlky těla a přiběhne, aby mne poplácal po zádech a dodal dalšího dechu.“Ještě není konec synku!“ Pevně uchopí mou ruku v přátelském gestu. „Odvedl jsi dobrou práci ale raději se stáhni zpět. Další bratři jsou již na cestě. Zby…“ Nedokončí větu a tasí meč proti dvěma nepřátelům.
„Beru si toho nalevo!“ Křiknu a oba se s taseným mečem vrháme k útoku.
Yzaghar mávne mohutnou sekerou a odrazí mne bolestivě zpět do bláta. Slyším jen mohutný posměšný hlas, který ani nevnímám.
Ihned se škrábu na nohu a odrážím sekeru snažíc se udržet rovnováhu a utvořit prostor. Ani nevím jake ale dostanu ránu pěstí do břicha a poté okovanou botou do téže místa. Znovu končím v blátě. Sleduji jak se napřahuje k ráně a já se stačím jen odkulit stranou. Jeho sekera se zarazí do lepkavého bláta a to je má šance. Vyskočím na nohy a bodnu mečem do jeho boku. Ten neváhá a vysekne zbraň z bláta a sekne po nohou. Vyskočím a abych se vyhnul odseknutí končetin a již vytažený meč z jeho rány zaseknu do nájezdníkovo zad. Zachrčení a tuny krve dokazují, že je mrtev.
Vyčerpán a potlučen se belhám do zadní linie ale s potěchou že jsem aspoň trochu pomohl.
Sleduji potlučeného trpaslíka a postavím se nedaleko něj. Musel na tom být podobně jako já ale přežil.

Chrám

Ležím na posteli a přemýšlím "Přišla válka, finance chrámu jsou stále menší, věřících je taky pomálu, je potřeba s tím něco začít dělat. Chrám musí začít vzkvétat, přečíslíme věřící Alanorovi, zvýšíme úroveň chrámu a rozšíříme víru dál za hranice Arijami." po chvilce dalšího přemýšlení se zvednu a jdu činit co jsem si předsevzala.

Prvním za kým půjdu bude Margir Uprchlík, ten je v chrámu dlouho a zaslouží si nějakou odměnu. Dojdu ke dveřím, zaklepu a řeknu "Tady Tylis, potřebuji s tebou vyřídit jisté záležitosti." počkám než mi Margir otevře, poté vstoupí a začnu ihned hovořit "Jak jistě sám víš v chrámu sloužíš již velmi dlouho a já si myslím, že je čas na to, aby jsi byl za své služby Syrith povýšen. Pokud přijímáš, tak ti právě uděluji titul mého zástupce. Tvým úkolem bude starat se o veškeré interní věci chrámu, seženeš více dělníků, necháš vyčistit chrám a zvýšit jeho úroveň. Dále doplníš veškeré jídlo a pití do plné kapacity chrámu, konec konců přišla válka a musíme začít jednat. Vše co jsem potřebovala říct, jsem ti řekla tak se dej do práce, času je málo a věřících ještě míň." po mé řeči se rozloučím a odejdu.

Poté co jsem vyřídila věci ohledně interních věcí chrámu, začnu řešit finance, takže mě ihned napadá Frederik Objevitel - zajdu tedy za ním. Vstoupím do jeho pokoje a ihned začnu mluvit "Jsi velmi oddaný své bohyni a snažíš se ji obhájit co nejlépe dokážeš, jsi velmi diplomatický a tak si myslím, že zrovna ty jsi ten pravý, komu bych měla svěřit tento úkol. Chrám začínám reorganizovat a je potřeba začít hledat finance pro chrám. Ty dokážeš velmi diplomaticky jednat, proto je tvým úkoleme toto. Domluvíš se s bohatými kupci, šlechtici a vlivnými osobami co nejlepší podmínky pro náš chrám, seženeš peníze a jiné příspěvky pro chrám, budeš udržovat se všemi co nejlepší vztahy. Co jsem ti chtěl říct jsem řekla, dej se do práce, chrám se musí rozvinout." oddechnu si po dlouhé mluvě a vydám se na cestu za Amélií.

"Jestli takhle budu muset zařizovat všechny věci ještě dlouho tak se z toho rozskočím, budu muset pověřit co nejvíc lidí nějakou prací." a počas přemýšlení jdu po chrámu a náhle narazím na Amélii. "Potřebuji s tebou něco probrat můžeš prosím se mnou do svého pokoje ? Je to neodkladné a opravdu důležité, potřebuji to co nejrychleji zařídit." Amélie kývne hlavou a vydáme se do jejího pokoje, jakmile tam dojdeme zavřu dveře a začnu mluvit. "Syrith sloužíš již velmi dlouho a myslím si, že ty jsi ta pravá aby jsi šířila víru co nejvíce po městě. Přesvědčuj lidi s tím, že nás napadl Yzagharové a Alanor nebyl schopen je nijak ochránit a říkej jim, že jedině Syrith je dokáže zachránit, pokus se přesvědčit co nejvíce lidí, samozřejmě ve vší slušnosti, ať se proti nám nepostaví vládce města. Budeš zaučovat všechny nové učedníky do víry a budeš je přesvědčovat ke stále hlubší víře, cokoliv budeš potřebovat dostaneš, bude-li to ku prospěchu Syrith, nyní se dej do práce nechť se naše stavy rozšíří a přečíslíme Alanora." otočím se, popoženu Amélii aby nezahálela a jdu dále dělat co jsem si předsevzala.

Další na řadě je Ulgir, sice poněkud starý strážný, ale je velmi zkušený, což se mi bude hodit.
Zrovna procházím kolem strážnice, když v tom vidím Ulgira jak si prohlíží strážní věž "Zdravím tě, Ulgire, vidím, že si prohlížíš strážnici, je známo, že jsi nejzkušenější ze strážných a proto si myslím, že i přesto, že již nemáš věk na vykonávání pořádně práce stráže, tak ti přeci jen něco svěřit mohu. Své mnohé zkušenosti předáš tvým mladším kolegům a vydáš se do města, kde nalezneš co nejvíce mužů vhodných pro výcvik na stráže, pak je sám vycvičíš a pohneš je k víře v Syrith. Nuže dej se do práce, času není mnoho a válka nám klepe na dveře." naznačím mu ať jej Syrith provádí na jeho cestách a vydám se dál a počas cesty přemýšlím co asi ještě bude třeba. "No jistě, zapoměla jsem na vykonavače obřadů, je potřeba pozvednout úroveň obřadů, aby zde mohlo chodit více lidí." vydám se tedy za Reginou.

Hledám ji celkem dlouho až ji nakonec objevím tam kde jsem ji měla hledat už na začátku, chystá obřad na úplněk, zavolám si ji tedy k sobě a začnu mluvit. "Kompletně reorganizuji dění v chrámu a je potřeba zvednout i úroveň obřadů a myslím si, že ty díky tomu, že jsi mladá by jsi mohla být velmi nápaditá, proto ti dávám úkol, který je nutno splnit co nejdříve, vymyslete spolu s ostatními vykonavateli jak udělat obřady záživnější pro veškeré lidstvo, které sem bude chodit, pozvedni tedy úroveň ať zde chodí stále více lidí. To jest tvůj úkol, ten splň co nejdříve, nejlépe do příštího obřadu." načež ji pošlu zpět ku práci a vydám se za (snad) posledním koho bych měla navštívit a tím je Kondur.

Zrovna přemýšlím, zda-li jsem na něco nezapoměla a v tom zahlédnu Kondura, jak opravuje svícen, přizvu si ho tedy k sobě a započnu hovořit "Jsi velmi pracovitý dělník, proto seženeš nové dělníky, kteří budou moci spravovat chrám, budeš jim přidělovat práce a Fiona je bude zaučovat - vyřiď jí to. Přidáte počet lavic, pozvednete vybavení chrámu a další věci, které jsou na vás dělnících. Dokonči co máš rozděláno, pokud potřebuješ odpočiň si a začni plnit úkoly." a jdu dál, tentokrát zamířím za Yrikou, protože jsem si právě vzpoměla na to, že potřebuji splnit svůj úkol s měsíčními elfy.

Zrovna když vkročím do pokoje Yriky tak si všimnu, že tam něco dělá, zřejmě tajně, ihned jak mě uslyšela, to ovšem schovala a čekala co se bude dít dál, podívám se na ni úkosným pohledem a začnu /snad/ naposledy dnes hovořit. "Nejde nepoznat, že ty sama se vyznáš v intrikách a podobných věcech, proto pro tebe mám tento úkol, který splníš bez výhrady ! Seženeš spolehlivé informátory, kteří budou pro chrám zjišťovat citlivé informace, které nepůjdou zjistit jinou cestou, sama pak budeš veškeré informace schraňovat a ověřovat jejich důvěryhodnost, jakmile si budeš pravdivostí informací jistá, předáš je mě, ale pamatuj si - lepší je nestoprocentní informace než zničení kláštera. Takže když to zrhnu - seženeš špiony, špehy a posly kláštera. Budeš je mít všechny pod velením a informace budeš předávat mě. Všechno co budeš činit bude na MŮJ rozkaz. To je vše co jsem ti chtěla říct, dej se tedy do práce." otočím se na patě a rychle odkráčím do svého pokoje. "Uff, to by snad bylo všechno, snad se chrám konečně pohne kupředu, jinak se z toho zkácím k zemi."

Střet
Pomalu vytáhnu svůj meč a postavím se do horního krytu abych mohl za obranou mých bratrů bodat. První z nepřátel se rozhodl pro přímý běh, připravím se, udělám si hlubší střeh a bodnu, můj meč ovšem sjel po nepřítelově kopí a to mně zasáhlo do levého ramene. V duchu si zanadávám a bodnu znovu, tentokrát zasáhnu nepřítele do ruky a ve zlomku vteřiny jeho nepozornosti mu pohybem těla vytrhnu kopí, v rameni mi projede ostrá bolest ale tu díky hladině adrenalinu nevnímám, vytáhnu si kopí a probodnu zvedajícího se nepřítele zpět k zemi. Rychle si prohlédnu své zranění, není to nic vážného ale i tak si v duchu zanádávám.
Rozhlédnu se po bojiští a zaregistruji dalšího nepřítele který se na mně vrhá, v ruce má pouze meč. Upevním si střeh a použiji jeden z triků, nejprve předstírám útok "střechou", sek shora dolů a jakmile nastaví meč rychle přejdu na "trpaslíka", sek z pravé strany do levé. Můj meč se zakousne do nepřítelova boku, pokusím se o otočku a vytrhnutí meče ale místo toho uklouznu na blátě a to je šance pro nepřítele, naštěstí se překulím a v jeho meč mně pouze škrábne do ruky, podrazím mu nohy, popadnu nejbližší krátký meč a zabodnu mu ho do hrdla poté si vytrhnu svůj meč a krátký si dám za opasek pro jistotu. Pohlédnu na svou levou ruku která schytala všechny zásahy, ignoruji bolest a opět vezmu meč do obou rukou když vtom ucítím hroznou bolest v boku, překulím se kotrmelcem do boku a možná to mně zachránilo před nepřítelovou sekerou, rychle se postavím a naslepo seknu, díky štěstí můj meč skončí v nepřítelově ruce a udělá vní hluboku ránu, ovšem to nepřítele ještě více naštve, sekne sekerou do mého boku, nastavím mu tam meč v zoufalé snaze zachránit rameno ovšem dnešek mi nepřeje, nebo spíš těla kolem, uklouznu po zbytku střev jakéhosi střelce a Yzagharova sekera se mi zakousne do ramene. Zatnu zuby ale můj meč mi vypadne z ruky, v tu chvíli je mi to jasné, další sek bude můj poslední začnu se tiše modlit k Alanorovi a čekám na ránu z milosti, ta ovšem neskončí v mém krku ale v boku. Tiše vykřiknu a zatnu zuby a přepadnu dopředu tiskonoucí v ruce pravděpodobně střelcův žaludek, pomalu zvednu hlavu a spatřím jednoho ze svých bratrů jak bojuje s mým nepřítelem, poté už jen cítím jak mně někdo popadne za ruku a vláče pryč.

Obrana (2 směna)

Linie pomalu houstla a boj se stával čím dál tím víc obtížnější. Když jste každý postupně zasadili poslední ránu a dobelhali se za dům, plavovlasá žena kolem 30 let, k Vám rychle přistoupila s provizorními obvazy z plátěných prostěradel, džberem vody a miskou jakési směsi provoněnou bylinami. Snažila se ošetřovat Vaše zranění. Muž středního věku se zraněnou a obvázanou nohou, který seděl opodál si Vás s úsměvem změřil a loknul si z čutory.
„Dobrý boj,“ A s uznalým pohledem ji podal Dubarovi.
Mezitím rytíři s domobranou drželi linii a z lesa se objevili další čety Yzagharů. Když pramice znovu dorazila, ohlédli jste se a na řece spatřili dvě další pramice.

Margir Tylis trpělivě vyslechnul a jeho drsné rysy se u toho příliš neměnily. (Vypadá trochu jako starý samuraj.)
„Jsem nesmírně poctěn madam.“ Odvětil stroze. (Margir +2 loajalita)
„Víra Syrith je brána příliš na lehkou váhu. Mnozí si nejsou vědomi důležitostí jejího uctívání. Mrzi mne, že se tím naše počty ještě sníží, avšak obávám se, že pro rouhače v prostorách chrámu není místo.

Jako první bych navrhnul redukovat obsazenstvo chrámu, jenže bude obtížné sehnat dostatek dělníků. Zvlášť v této těžké době, kdy mají lidé málo jídla a šlechta peněz. Navíc obliba Syrith a chrámu, se mezi Arijamy nikdy moc nezlepšila.“

„Kromě toho k vyčištění chrámu a doplnění zásob je třeba dost pěněz a nejsem si jist, zda naše pokladna má nyní takovou hodnotu. Navíc jak už jsem podoknul, bude obtížné doplnit zásoby a jídlo na maximální mez.“

Chrám

Pečlivě si vyslechnu co Margir říká, poté se zatvářím velmi divně, když řekne, že se naše stavy ještě zredukují a začnu ihned mluvit. "Místo zatím redukovat nebudeme, stačí pouze ostatní přesvědčit trošku více ve víru, ale tvojí starostí bude správa chrámu a ne přesvědčování členů chrámu na vyšší stupeň víry. Takže na redukci počtů tu stále budu já a ty budeš pouze zařizovat věci chrámu a ne víry. Dělníky sežene někdo jiný, tvojí starostí bude doplnění stavů až se dělníci naberou. Vyčištění chrámu zvládneme, za chvíli pošlu Frederika aby svou diplomacií získal na naši stranu nějaké bohaté kupce a šlechtice, jeho schopnostmi jsem si plně jista, proto pevně doufám, že jakmile budou peníze tak ihned začneš dělat to co máš." poté si oddechnu po dlouhé řeči, prohoupnu se v kolenou a bedlivě sleduji Margirův obličej.

Frederik je docela sympatický starší kmet plný energie a optimusmu. Když jsi k němu přišla, na stole měl vyskládáno několik knih a pročítal staré záznamy. Na stole ležela hromada pergamenů, kalamář a brk.

„My lady, račte dál.“ S nadšením ji přivítal a položil několik pergamenů.
„Právě jsem došel k objevu, že měsíční kámen není přirozený artefakt, nýbrž ruda, která by se mohla vyskytovat možná v horninách poblíž Na Lynairu. Tento malý kousek byl nalezen při stavbě chrámu a hloubení chodeb.“ Zvedne ruku a ukazuje ji malý tmavěmodrý a průsvitný kamínek, avšak náhle trochu zvážní.
„Oč mne žádáte, je těžký úkol, i kdyby válka nebyla za dveřmi. Mám několik přátel ve městě a podařilo se mi je přesvědčit ke spolupráci i přes velkou nelibost k víře v Syrith. Nevykládejte si to nijak zle, avšak od té doby...“ na chvíli se zarazil.
„Od té doby co přišla válka a Frederion zemřel, mnoho lídí vypovědělo, z těch kteří chám podporovalil.“
„Jediné dotace které nám zůstaly jsou od města a k úlevě chrámu nás zprostili daní z církevního majetku, dokud válka nezkončí. Veškerý pohyb financí, se ve městě poněkud zmenšil, k dobrému i špatnému. Město vydalo několik zákonů k úlevě obyvatel, avšak jídlo a mnoho životně důležitých věcí je teď zdražších.“
(Frederik +1 k loajalitě)

Rozhovor s Frederikem

„Žádaná?“ Frederik se trochu pobaveně podivil a zvednul další štos pergamenů, který svazoval líkem. I když už nepatří k nejmladším, stále z něj vyzařuje mladistvý šarm a nadšení.
Madam mám dojem, že nerozumíte situaci. Jsme v obležení. Dostat se z města je téměř nemožné a za branami Na Lynairu, nemá Syrith žádnou moc. I přesto, že městská pokladna chrám ještě stále financuje, mám obavy, že se budeme muset ještě více uskromnit. Díky válce dostáváme menší dotace a veškeré jednání je teď mnohem obtížnější i díky Frederionovu odchodu.

Pokud se podaří rozluštit tyto staré dokumenty, mohlo by se prokázat, že legenda o Syrith byla nešťastná náhoda. Dokázali bychom, že veškerá Syrithtina moc, byla magií měsíčních elfů a obyvatelé by Syrith už nevnímali jen jako hrozbu, ale jako historickou tradici. Nemuseli by se tolik obávat a každou noc by viděli v lepším světle.

No jen si to představte. Žádné zákazy svícení, to uhrančivé ticho, rozléhající se po celém městě. Žádná hrozba už by nebyla a v té chvíli by z městské pokladny, už nemuselo padat tolik zdrojů na striktní obřady a investice by mohly směřovat do jiných oblastí rozvoje města.

Kněžská moc, by se později přeměnila na obor magie a pokud bychom objevili ložisko měsíčních kamenů, mohli by tuto zvláštní sílu využívat i čarodějové z univerzity. Těžba by jistě přinesla nějáký dočasný zisk, avšak lektvary magenergie by později ztratily svou cenu. Měsíční kámen je teď chápán jako přírodní artefakt. Zvažoval jsem, zda by nebylo lepší, aby to tak zůstalo. Jeho kapacita je nekonečná a v záznamech chrámu, jsem nikdy nenarazil na zápis, který by toto tvrzení vyvracel.

Při vší uctě k Vám madam, i když jste nesmírně přitažlivá a talentovaná žena, která je hodna obdivu,“ uznale přikývnul.
„Domnívám se, že Vaše moc vychází z Vašeho původu měsíčních elfů.“

Rozhovor s Ulgierm

Ulgir se právě strojil k obřadu. Když Tylis přišla a promluvila, trochu se uraženě zamračil a zkušeně, si oběma rukama přetáhnul kroužkovou košili přes hlavu.
„Paní Tylis, můj věk se pomalu dovršuje, ale přesto cítím v kostech, že se ještě mnohé změní. Jako starý válečník však vím, kdy je čas odejít a ten čas právě nadešel.“
Postupně si utahoval jeden řemen za druhým.
„Dosloužím ještě několik obřadů a přidám se k místní domobraně do války. Obávám se, že už se nevrátím, avšak kdyby se přece na starého bojovníka usmála válečnická štěstěna a bylo mi ještě dovoleno žít, z chrámu bych odešel a dožil někde v ústranní.“
„Mrzí mne, že Vašemu přání nemohu vyhovět a jak jste sama odhadla, k tomu co po mne žádáte již nemám dost sil, doba je zlá a má poslední cesta vede smrti vstříc.“

Rozhovor s Reginou

Regina byla klidná a čile chystala vše potřebné k obřadu. Když Tylis přišla, pomalu se k ní otočila, vlídně se usmála a uctivě se jí pouklonila. Trpělivě vše vyslechla a nakonec odpověděla jen kývnutím. Potom se jen mírně usmívala a čekala, až Tylis odejde.

Rozhovor s Kondurem

Kondur si při práci se svícnem broukal a když Tylis přišla, přestal a otočil se. Byl cítit pryskyřicí a dřevem z borovice, kterého bylo v okolí Na Lynairu spousta.
„Fajne, fajne! Šeknu fo tom Fioně a splaším kluky fot fušky, ale aby saplatila...“
Mluvil hrozně nahlas a podezíravě se na ni krátce díval a zvednul trochu hlavu.
„Šedm štříbrnáků za jednocho za týden.“
Odbyl Tylis krátkým přikývnutím a zase si hleděl svého, čili svícnu.

Rozhovor s Amélií (+2 k loajalitě)

Oči Amélie se mírně rozzářily a taktně jste odešli do jejího pokoje, který byl čistý, upravený a plný Syrithtiných symbolů.
„Madam jsem nesmírně vděčná Syrith, že Vás poslala. Chtěla jsem se s Vámi sejít už dávno, avšak okolnosti k tomu nebyly příznivé. Avšak teď když jste získala právoplatné místo, Vám mohu povědět, co dříve jsem nemohla.“
Vážně, zaujatě a energicky promluvila.
„Vím kam směřujete, avšak proti Alanorově víře, je Syrithtina moc bezmocná. Lidé bohyni noci uctívají jen ze strachu. Alanor nebyl bůh, ale byl nejvznešenějším člověkem v Arijamě, který dokázal ochránit celé město a řady lidí. Syrith je však pro mnohé symbolem strachu, zkázy a utrpení. Mezi lidmi, víra v Alanora zakořenila příliš a dobrovolně se jej nikdy nevzdají.“
Na chvíli se odmlčela, nadechla se a vážně promluvila.
„Jediná cesta jak zlepšit víru v Syrith, je uplatňování její moci a existence nad Na Lynairem.“

Rozhovor s Yrikou (+1 k loajalitě)

Když Tylis bez zaklepání vešla do pokoje, Yrika se nejprve ostře zamračila. Vzápětí na to, se ale pobaveně rozesmála, když Tylis uviděla a podala jí pergamen, který schovávala.
„Madam, jistá jsem si mnoha skutečnostmi jistá už teď.“ Než chladně zvážněla, ještě se usmála.
„Většině následovníků v chrámu, se nedá věřit a ve chvíli, kdy uděláte cokoliv, co se jim nebude líbit, Vás zradí. Měsíční magie by se neměla dostat ven mezi lidi, pokud chcete, aby její moc zůstala v rukou jejích a v rukou kněžích.
Usmála se a políbila malý stříbrný přívěsek se Syrithtinou soškou, který si nasadila na krk.
„Moc kterou nám Syrith svěřila, by se neměla vyučovat a šířit bez rozmyslu. Měla by být brána jako požehnání těm nejvěrnějším a nejtalentovanějším. Můžete si být jistá, že učením těch hlupáků jen ztrácíte čas.“
Ukázala na pergamen.
„Tohle je skutečný seznam loajálních a věřících členů, ostatním nevěřte. A mimochodem...“ Zase se pousmála.
„Poslat toho krysaře za brány města, aby zjistil něco o měsíčních elfech, nebylo moc chytré. Zná stoky pod městem lépe, než kdokoliv jiný a jestli jej zajmou Yzagharové...“ S obavami hlavou kývla do strany.

,,Ne, ne! Nelez tam!" zašeptám na draka a zavrtím panicky hlavou, div si ji nevykroutím. Přikrčím se do dolíku v lese a ostražitě pozoruji bitku u brány. Mám připravený meč a dýku, kdyby si mě náhodou někdo všiml a zaútočil na mě.
,,Zalez někam, ať tě nevidí!" pošeptám naléhavě Theodorovi.

Ošetření se nebráním, ale nijak zvlášť to neprožívám. Spíš s nelibostí prohlížím zničenou a zakrvácenou tuniku.

"Aj, to mňa ti hnojáci řácky nasrdili, teď abych se někde znova vymódil, cákryš," brblám si pod vousy.

Nabízenou lahev přijmu a pokývnutím hlavy zraněnému poděkuju.

"Tož to díky, sousede," poděkuju, loknu si a je-li to pálenka, tak spokojeně mlasknu.

Pak se rozhlédnu po bojišti. Nikam se ještě nehrnu, ještě čerpám síly a užívám si chvilku oddechu (odpočinek 1 směna k doplnění staminy) Přizabitého Adolamina si možná všimnu, každopádně je to pro mě jen jeden z mnoha padlých, takže ho dál neřeším. Navíc je to elf, že ano.

"Ale krucajselement, je jich jak ďour v řešetu," zamračím se, když už už kolísající nepřítel znovu posílil. "Každý fechtýř na houno, když nepřátel nerovno, jak sa u nás povidá... Myšluju, že je na čase troubnout na ústupek a sešiknout se na druhým břehu... nae?" obrátím se s otázkou k majiteli čutory, kterou mu zas vrátím. "Rubačka řácká, toť pravda. Ale totok huž asi je aj na trpasla přespřílišně moc."

Přesto přese všechno rozhodně nehodlám ustoupit jako první, nepropadám panice a počkám si, co udělá rytířstvo. Nejraději bych se v klidu stáhnul na druhé nebo třetí pramici. Když se vydýchám a trochu si odpočinu, vezmu do ruky zase kladivo a do druhé obušek a připravím se na další boj. Nicméně zůstávám na provizorní ošetřovně, protože předpokládám, že vojáci a rytíři budou pomalu ustupovat směrem k nám, respektive k molu.

Vida Arvina, o kterém samozřejmě nevím, jak se jmenuje, kývnu na něj, protože se se zbraní oháněl taky pěkně čile.

"Hola, synku. Dobro ses s tým fechtováním popasoval. Pustils jim žilou o něco víc, než oni tobě a to je dycky lepší variantnost, cheche. Než teďkon sa seber a hupsni na veslicu, tady to zatouchá po průsernosti, je jich moc."

*drak naštvaně zavrčí ale plácne sebou k z zemi a jen tiše z dálky přes křoviny pozoruje. *
"A kdy dojde na kopání tento nory?" *zamručí po chvíli*

S pomocí několika dalších knězů se nám povede stabilizovat stav všech zraněných a někteří jsou naší aurou i vyléčeni. Mám z toho radost, že sem mohl pomoci tolika lidem, ale když se podívám na druhý břeh, tak mě lepší nálada ihned přejde. Naši se stahují a vypadá to, že už břeh dlouho neudrží. Vidím, že pro ně jedou dvě pramice a někteří se pokouší nakládat zraněné. Čekám až připlují k našemu břehu a pak se jim ihned vydám pomoci, do té doby pomáhám někomu, kdo je na tom i po léčení naší aurou ještě špatně.

Pobaveně se zasměju. ,,Ty jsi ještě více horlivější než já sama, draku. Musíme být trpěliví, hlavně tě nesmí uvidět. Yzagharové tě chtějí pro sebe, uvěznili by tě. A proč se vůbec pokoušíme dostat do města? Co tam? Není to bezpečnější tady venku v lesích?" zamyslím se.
,,Tady jsme na území Yzagharů, řekla bych... Ti tě alespoň nechtějí zabít, narozdíl od těch z města. Ti z města zabíjejí každého, koho vidí se znakem draka... Co by asi udělali přímo s drakem?"
Pak se otočím a znova sleduji bitku u brány, schovaná v úkrytu stromů. Zamračím se a nespokojeně si zabrblám sama pro sebe: ,,To mě budou chtít zabít obě strany, když mě s tebou uvidí, Theodore"

*drak smutně vzdychne. jen se kouká na boj.. po chvíli mlčení tiše zabrblá*
"Ne ty se mnou chtějí udělat ještě něco horšího .. smrt by byla hračka. Sem tu skříplí mezi dvěma tento kameny. Obě strany mě chtějí vidět buď mrtvého nebo v řetězech"

,,Tak proto bychom měli být opatrní. Ale ať přemýšlím jak přemýšlím, nenapadá mě žádné místo, kam bychom teď měli jít. Tak co si někde tady v lesích udělat útočiště? Vy draci přeci žijete ve svých doupatech v jeskyních, nebo je to jen pověst?" usměji se. ,,Možná bychom se mohli po nějaké jeskyni kolem porozhlédnout, odpočinout si a vymyslet, co dál. Tady to moc bezpečné není, každou chvíli tu pochodují vojáci."
Zoufale si pozvdechnu a zamračím se.

"Upřímně mě jeskyň jako místo pro bydlení nelká. Možná to to platí o normálních dracích ne o dvounohých dračích křížencích. Nemusíš být se mnou jestli nechceš"

Zkoumavě se na Theodora podívám. ,,Ty jsi kříženec?" řeknu překvapeně.
,,Tak se zkusíme dostat do města? Mohli bychom najít stoku a zkusit to skrs ní... Musíme se nějak dostat do města a rozhlásit tam, že nebojuješ spolu s Yzaghary. Třeba tě pak obyvatelé přijmou mezi sebe a budeš moci bojovat na jejich straně."
Zamyšleně přehrávám v hlavě tenhle nový plán a čekám, co na to Theodor. Pak se na něj ještě dodatečně otočím: ,,Jasně, že chci být s tebou. Člověk přeci nepotkává draky každý den," usměji se.

"Jo jsem tento kříženec mezi drakem a elfem proto chodim po dvou a sem o dost menší. Stoky?" *drakse chvíli škrábe na hlavě* "Eh já nevím co ta stouka je, ale za pokus něco dám.. vlastně chci říct nic nedám"

,,Mezi drakem a elfem?" zůstanu chvíli na Theodora civět a pak nad tím další chvíli zaujatě přemýšlím.
Potom zavrtím hlavou, abych setřásla myšlenky, a promluvím opět k věci: ,,Stoka.. Jak bych ti to jen vysvětlila? To je kanalizace... ehm.. Jenže ty asi nevíš, co je to kanalizace, viď? Jsou to takové podzemní tunely, ve kterých plave odpad od obyvatel města. Ten odpad se musí nějak dostat pryč a proto někde v hradbách musí být otvor, kudy protéká ven. A takový otvor většinou bývá nestřežený. Mohli bychom se ve stoce ukrývat do té doby, než bych po městě nějak rozhlásila, že nejsi zlý."
Zkontroluji očima bitku u brány, abych se ujistila, že o nás zatím nikdo neví.
,,Co myslíš? Bylo by moudřejší jít až v noci, aby nás nikdo neviděl? Ve dne za světla možná budeme moc nápadní..." zapřemýšlím.

"No já rozhodně.., ale žít mezi odpadem.. hmm lepší než tento v kleci" *drak kývne hlavou *

Když ti Mína vysvětlovala, co jsou to stoky, tak si jeden ze zraněných Yzagharů všiml něčeho červeného v křoví (draka) a zamířil k vám. Zatím neví, co se tam skrývá a proto tam míří v domění, že je tam nějaký zbabělý Yzaghar, aby jej dohnal k boji. Nemá proto tasený meč a belhá se k vám celkem pomalu.

Drak jen natočí hlavu a začenichá moc veselo mu není že se k němu blíží další ozbrojenec.. už jich má dost nejradši by zalezl někam hluboko.. Teď mu nezbývá než čekat jak tohle dopadne nebo se zkusit odplížit což v následující vteřině zkusí. Honem rychle plížením fuč a co nejdále.

Když uvidím to, co drak dávno přede mnou, leknu se a ihned jej následuji. “Proč?!” ptám se tiše sama sebe proč mám takovou smůlu zrovna já. Jen s pokrčením ramen ale draka následuji. Mám pocit, že kdybych ho nechala osamotě, něco by vyvedl.

Dračisko se plíží jen potichu houštím vpřed co nejdále od těch vojáků co jsou za ním a ani neví kam se to plíží, prostě se někam plíží. Zatím to nevypadá že má v plánu něco vyvést spíše jen zdrhnout.

Skrývání v lese (2 směna)

Yzaghar se ozval ve chvíli, když jste se nořili do vysoké trávy všudypřítomného lesa. „Hej pacholku, zvedni se a vrať se bojovat. Nebo,“ výhružně dodal. Ale přerušil jej dusot kopyt a blížící se jezdec cestou ze severu. V té chvíli Vám přestal věnovat pozornost a ztratili jste se někde na pobřeží. Po chvíli rozhlížení jste si všimli kulatého narezivělého poklopu z mříží, kdesi ve stráni pár sáhů nad řekou.