Ve stínu draka
hrálo se Jednou týdně
od: 19. září 2015 21:37 do: 22. června 2018 15:22
Dobrodružství vedl(a) Michiyo
| |
 | Draci jsou již dávno minulostí, pouhým stínem, zapomenutou legendou. Nikdo si je už nepamatuje, nikdo na ně už nevěří. Tedy...téměř nikdo. Hluboko ve spletitém bludišti mohutných horských štítů se skrývá tajné společenství, které samo sebe nazývá Dragara – následovníci poslední dračí vědmy. Ti draky uctívají jako božské bytosti a pevně věří, že se jednoho dne vrátí. A do řad Dragary jste se narodili i vy, abyste jí věrně sloužili... (Více v Homepage) |
| |
| Začátek - Další den v životě wyrmů *Všichni* Nad Dragarským údolím se pomalu rozprostíral úsvit a vyháněl stíny a tmu ze všech jeho koutů. Osvětlil mohutnou kamennou pevnost dračí vědmy a marně se pokusil proniknout i do hlubokých serpentorských tunelů. Nabarvil stany a přístřešky Breegan'ra jejich oblíbenou barvou ohně. Zaleskl se na střechách domků a kasáren Draganů. A budil i wyrmy, spící spánkem spravedlivě vyčerpaných. A ty, u nichž se to nepodařilo vynořujícímu se slunečnímu kotouči, vzápětí vytrhl ze sna nechvalně známý 'probouzecí signální roh' staršího seržanta Kruga, na který kníratý Dragan každé ráno před wyrmskými ubikacemi troubil, dokud nebyl jeho široký obličej celý brunátný. Což dělal, když měl dobrou náladu. Když ne, prostě hulákal výzvu k nástupu prokládanou velice vynalézavými urážkami. Poté, co byli všichni wyrmové nastoupení a spočítaní (ti, co přišli pozdě, ještě navíc pověření pomáháním faer'wa s čištěním latrín a mytím nádobí), jste všichni dostali krátký rozchod na snídani a očistu. Snídaně se dnes sestávala z ovesné kaše se sušenými jablky, zalitá kozím mlékem. Mladá faer'wa sloužící v Draganských kuchyních, pěkné, ale bohužel hluchoněmé děvče, vám každému dala pořádnou misku. Pro vodu na pití a očistu jste si museli s vědry dojit až k řece a pak odnést plná a ne zrovna lehká vědra zpátky k ubikacím. Ale fyzická námaha a studená voda vás většinou aspoň probrala a například mladší seržant Graec tvrdil, že je to úžasně zdravé. A byl to právě mladší seržant Luc Graec, který na vás měl dnes dohlížet a čekal na třetím cvičišti. To vám oznámila jedna mladší wyrma, když si každého z vás šesti našla jménem, po vykonání těchto obvyklých ranních procedur. Při vyslovení seržantova jména se jí do očí vkradl takový zvláštně nepřítomný pohled a vy byste nejspíš klidně mohli vsadit tvůj příděl na to, že je jednou z těch wyrmek, které se snaží zachytit každý pohled či úsměv mladého a na Dragarská měřítka pohledného seržanta. |
| |
 | Mladík se s trhnutím probudí se svého sna a ještě nějakou chvíli leží a přemítá, nad svým snem. Než si však stihne vybavit všechny vzpomínky na onen sen, tak jeho mysl strhne náhlé zatroubení seržanta Kruga k rannímu nástupu, a on většinu zapomene. V rychlosti na sebe natáhne svršek, který včerejšího dne stihl ještě zahodit na zem, než sebou plácnu na místo, jež už nějaký čas bývalo jeho nejoblíbenějším za celý den, přestože do pohodlí to mělo opravdu ještě daleko, a vyrazí chvatně ze společného pokoje v kasárnách, potkávajíc po cestě spoutu dalších mladých i starších Wyrmů, na jejichž jména si ani nevzpomínal. |
| |
 | Další všední den.. Nemám ráda ten zvuk. Troubení ani ty jeho nadávky. Jediná pozitivní věc na tom všem je, že jsem si tyhle neobvyklé a nepříjemné zvuky tak zažila, že dokážu po ránu fungovat na principu automatiky, aniž bych ještě pořádně byla probraná. Vykopu se z postele jako obvykle a rychle na sebe hodím těch pár ušmudlaných kousků oblečení. Světle hnědá košile, ze které se mi včera večer zase nepovedlo dostat tu skvrnu na boku od ani nevím čeho, se ocitne na mne do pěti vteřin. Tiše zaúpím. Je ještě vlhká. Následuje krátký povzdech a pokračování ranního rituálu. Stejně opotřebované - ale stále v jednom kuse! - kalhoty musím jako obvykle dotahovat provázkem, aby ze mně nepadaly. A přes to přehodit okraj košile, aby to nebylo vidět. A pak rychle ven, než se stanu jedním z opozdilců. To se mi stávalo ze začátku až moc často. Nikdy více. Zívám ještě za cesty chodbou dolů na nástupiště a přitom se snažím neplést nikomu z ostatních wyrmů do cesty. Jediné, co mi dokáže po ránu vyčarovat úsměv na tváři je pohled na naši vesnici. To, jak si slunce a jeho paprsky hrají se střechami domů a hlavně se sídlem velení... Nemůžu odolat a musím se na vteřinku zastavit před wyrmským domem, abych se tím prostě pokochala. *Jednou... Jednou... * zopakuji si jako skoro každý den. Několik wyrmů mě jako obvykle předběhlo, a tak i já raději přidám do kroku, abych si stihla najít své místo, než bude z toho zase průšvih. Další zazívání, tentokrát s pusou zavřenou. Další z věcí, co se hodí umět, aby člověk dokázal přežít ráno bez trestů. Teprve při tomhle stání a čekání se trochu probouzím. Mžourám po ostatních, ale jen tak po očku, aby mě nemohl někdo nařknout, že zírám. Zívnu ještě se zavřenou pusou třikrát, než skončí celý tenhle nástup. Nošení vody a tak mi přijde jako děsná otrava. Ale aspoň zjistím, co jsem si namohla předchozí den. Dneska to vyhrály paže. Unavená tupost v nich mi přijde tak častá, že už ji beru jako součást normálního cítění se. Dalším krokem k probuzení není ani tak voda na pláchnutí, ale jídlo samotné. Krátce se usměji na tu wyrmku, co nám podává jídlo. Netuším její jméno a ani nevím, jestli vůbec nějaké má a jestli jo, ví vůbec o něm? Aneb otázka nad čím přemýšlet nad miskou, mezi ostatními. "Já?" zeptám se hloupě, když uslyším svoje jméno. "No, dobře... třetí jo? Tak díky... hned tam půjdu..." řeknu ještě a pak se tam rovnou vydám svižným krokem. Tréninky s Lucem mě baví. *Třeba dneska bude jeden z těch lepších dní...* |
| |
3077.jpg) | „No konečne...“ zavrčal mierne chraplavý hlas skreslený kusom cez tvar pretiahnutéj latky do chladu nového rána. „Že to trvalo ! Už som mal strach že sa začnem nudiť“ podla tónu bolo možné postrehnúť slabé podráždenie. Aby nie... ono tie 3 hodiny a niečo spanku na noc moc nestačia.... noc čo noc.... každú noc. Na dnešnóm menu nočných môr si bohovia a demoni zlých snov dali obzvlášť zaležať. Skôr než dôznel Krugov signalny roh a spustila sa tak oblubená smes nadávok, vyčtu obscénnych poloch a značne do hlbky prevedeného vyčtu geneologie predkov rodin jednotlivých Wyrmov a ich spojitosti s rôznymi živočisnymi druhmi v obzvlášt intímných či chulostivých situáciach stal už Faemdurgh na nástupišti.... Opeť prvy.... ako vždy. „...Ako vždy eh... nu postav sa na svoje miesto a čakaj na ostatných Al´Haik“ mladík len prikývol. Za dobu odkedy sa Wyrmom mali s Krugom taký zvláštny vzťah. On nebude komentovať jeho kruhy pod očami oni dôvod prečo je vždy a zakaždým prvý, a na oplátku si Faem necha pre seba a mimo dosah jeho drahéj ženy, čo sa stalo onéj krasnéj, tepléj letnéj noci... vo výbehu pre ovce.... a že tie ovce tede riadne bečali. „Rozkaz... Bééée..“ neodpustil si. Krug na moment zamrzol a z tváre mu zmizla všetka krv. Ked už by jeden pomyslel že sa jednalo o zásah neviditelného upíra, brunatnosť ktorou o moment neskôr žiarili ako rajče pred exploziou bola dokonalím protikladom. Krug zpražil vážne sa tváriaceho, pohlad do dialky upierajúceho mladíka pohladom no nepovedal slovo, miesto toho sa otočil na ostatných novo príchozích a spustil svoju obvyklú dávku rannéj verbálnej masáže. *Heh*, nu aspon si zlepšil naladu. Zatial čo sa zvyšok mladistvéj chásky postupne zliezal Faem si v hlave preberal dnešný repertoar použitých superlativ. „Ty omdlievajúci výtok prašivého prasačieho čumáku ! Teraz sa chodi na nástup ?!“ niesol sa Krugov hlas nástupištom obštastnujúc oneskorencov ako aj tých dochvilnejších... „Tak tebe je veselo ty prismahnutý pyj bengálskej jašterice !“ dnešný repertoár bol obohatený o par neznámych prirastkov. *Ah toto je nové !* pomyslel si Faem a spravil si kratku poznámku do svojho mentalneho denničku. Zvyšok bola len bežná rutina. Nakolko mal vodu pripravenú ešte pred svítaním, zamieril rovno k ranajkám. Usmial sa na dievča ktoré osobne volal Iris a vzal si od néj misku s jedlom. Občas sa snou chodil rozprávať, teda rozpravat.... asi tolko kolko sa da rozprávať s hluchonemým. Napriek tomu mal pocit že jej jeho pritomnosť nevadi a jeho pozornosť je vytaním rozptýlením v inak celkom unavnom, a zrejme aj strastiplnóm dni. A to vedel pochopiť, možno lepšie než ostatný. Dojedol svoju porciu a poctivo ako každy vzorne vychovaný a etikety dbalí gentleman.... vylízal misku do čista až by sa jeden bál že si zadre triesku do jazyku... inu Bregan ra sa „skrašluju“ pri tom slove sa uškrnul, na rôznych miestach, istotne sa medzi nimi najde aj jeden či dvaja z niečim „umňe vpracovaným“ do citlivého miesta akým je jazyk. Miestnosť sa začala pomali ale isto plniť. Na malý moment zauvažoval že počka, ostatne ako ju poznal určite bude celá žhava nato zistiť čo nového sa mu snívalo tentokrat.... a to svojim tradičným sposobom plným prehnanej dávky energie..... V tom začul onen až prehnane veselý dievčenský hlas... a z neznámeho dôvodu sa mu chlpky na krku zježili akoby tušili istotné nebezpečenstvo.... Zrazu sa citil ešte znavenejší než predtym. *Ech....* Hlas sa ozval bližšie a znel spytavo... *možno čakať neni až tak dobry napad.....* Už bol naozaj blizko a jediné čo ho tlmilo bola husta skrumaž ludi okolo, dokonca sa mu zdalo že začul svoje meno... *Ok najvyšší čas ísť.* Tak či tak sa snou stretne, skôr či neskôr. A mimoto ak chce stihnut nazbierať listy čajovniku a červené bobule, najlepší čas je prave ráno. Nebolo tajomstvom že Faem dokázal – za adekvátnu odmenu samozrejme – trvalo nafarbit ich šedavé, odrané oblečenie do rôznych odtienov, aspon trochu tak davajúc možnosť móde preniknuť do jednofarebného wyrmského tábora. Plus nikdy neni naškodu ked vám niekto dlži laskavost. Jeho plány však boli zhatené, skôr než sa stihol dostať dolu z cesty do ubikacií. Sledujúc odchádzajúcu mladu Wyrmku premnul si bradu a poupravil viazanie okolo hlavy ktoré mu sklzlo do očí. „Čo len môže Luc chceť ?“ krákanie okolo preletujúcej vrany mu nebolo zrovna dostačujúcou odpovedou tak sa s dlhým povzdychom spravodlivých vydal na miesto stretnutia. To že nebol jediný znamenalo mohlo znamenať niekolko vecí.... „Ukončenie vycviku by už tiež nebolo od veci“.... ale to sa asi dozvie už čoskoro, ech. |
| |
 | Další den na cvičišti.... Další ráno přichází. Přicházím k sobě jako bych věděl, že už svítá. Ještě, než roh zazní nad údolím, vnímám jak se můj hrudník pohybuje, jak se ostatní probouzí. Ale oči mám zavřené, užívám si tu chvíli, kdy nevědí, že jsem již vzhůru. Ani nevím proč, snad je dobrý něco vědět o lidech kolem mě. Nějak se neprobírám tím, co slyším. Vnímám svůj dech a připravuji se na následující den. Den plný tréninku, námahy. Cíl je zase o krok blíže. Zaslechnu roh. *Oh,…Krug má dobrou náladu..dobré znamení..tohle by mohl být dobrý den...* pomyslel jsem si a otevřel oči. V následujícím momentu již sedím, krátce se protáhnu. Jsem připravený vyrazit na nástup. Jen upravím kalhoty, páskem je zpevním, aby nespadly. Na nohy se v rychlosti objeví boty a jen do půl těla vyběhnu s ostatníma. Na krku ozdoba ve tvaru hada prozrazuje můj původ. Není mi zima, nehledě na to, že potom nás čeká studená voda. Zařadím se mezi ostatní včas tak, abych se vyhnul latrínám. Počítají nás a opozdilci jdou na latríny. Sleduju je jen krátce. Velitel zavelí rozchod. Čas na snídani a vodu. Jako první zamířím pro vědro a jdu pro vodu. Nijak nechvátám, přesto jdu svižně. Plno wyrmů běží pro vodu a pak nemají sílu na to, aby donesli vodu či jim to trvá. Já si udržuji tempo a naplním vědro po okraj. Rozejdu se zpět stejným tempem, něco málo dopadne na mou kůži, ale je to minimum. Přece jen je to plné. Občas pocítím nějaký ten sval, sám pro sebe se usměji. Dělá mi to dobře. Vím, že je to dobře. Vědro s vodou položím na obvyklé místo. Opláchnu se, nepotřebuji se probírat nějak dlouho, jsem vzhůru celou dobu a moje ranní očista je většinou rychlá. Po očistě, ještě s vlasama od vody, si jdu pro snídani k naší mladé dívce. Dostanu pořádnou porci v hluboké misce. Najdu si místo, kde budu mít klid pro sebe. *Jo tady....to je to správný místo....cože...kaše s jablky...co nějaké maso...nebylo by...no asi ne..* Smutněji se zadívám na misku, ale pak se přece jen do ní pustím. Jím rychle, chci toho sníst co nejvíce,ačkoliv mě to moc neláká. Přes den je pak dostání k jídlu horší. A snídaně je přece základ. Nálada je stále ještě dobrá a nějak doufám, že mi jí dneska nic nezkazí. Všimnu si wyrmky, která prochází mezi námi a hledá určitě osoby. Očima jí sleduju, ale v jídle nepřeruším tempo. Dorazí dokonce i ke mě a sdělí mi, že budu dnes trénovat pod vedením mladého seržanta. Jen se ušklíbnu na znamení, že jsem zprávu vyslechnul a dojím. *takže dneska trénink přímo pod velením...hm..to jsem zvědav, kdo tam všechno bude a jak to bude probíhat....ale co..třeba to bude dobrý....třeba má seržant něco pro nás speciálně vymyšleného...pro mě...* Vrátím misku hluchoněmé dívce. Klusem vyrazím ještě pro košili, kterou navlíknu na tělo, vlhké konečky vlasů zlehka smáčí její okraje. K opasku dýku, kdyby bylo potřeba a za běhu na třetí cvičiště navlíknu prstové kožené rukavice. Přiběhnu na cvičiště, kde spolu s dalšíma máme být a trénovat. Protahuju se, svaly občas zapraskají, jak se probírají a připravují na námahu, která je čeká. Jsem připravený, očima se rozhlížím, kdo tu všechno další bude se mnou a rozmýšlím, co nás asi tak čeká. Občas se to dá odhadnout od složení skupinky. Třeba se mi podaří odhadnout i dnes. |
| |
 |
Víte, ráno je zvláštní čas. Nejzvláštnější z celého dne. Obloha světlá a často se barví barvami, které na oblohu vůbec nepatří. Slunce vylézá zpoza Dračí hlavy nad údolím, a když už se svými paprsky opírá do trávy, tak to nic nemění na tom, že je tu kosa jako v psírně a rosa vám zmáčí nohy během prvních pár kroků. Přes noc tu nemá šanci nic uschnout, kdo je tedy tak hloupý a pere večer, no, užije si ráno s oblečením své. Ale to na ránu není to nejzvláštnější, zdaleka ne. Budím se jako obvykle pár minut před zvukem trubky, jen tak nehybně ležím a zírám do střechy stanu, po které zevnitř leze mravenec. Snad ani nemrkám. V hlavě mám… Prázdno. Dokonale vymeteno jako při volném pádu. Je to ta vzácná chvíle dne, kdy nemusím nic. Absolutně nic. A to je na tom to zvláštní, protože vím, že jakmile se přetočím na bok a vylezu ze stanu, tak bude po všem.
Nechť hry započnou.
Při oblékání ke své nelibosti zjistím, že ruka ze včerejška stále bolí. Zápěstí je zatuhlé a předloktí pokryté pestrobarevným maskováním indigových modřin. Sedřená dlaň znemožňuje sbalit prsty v pěst, bez toho aniž by se neozvala ostrá bolest a nepopraskaly strupy. Chvíli zápasím s koženými nátepníky, i když dobře vím, že příliš nepomůžou. Pokud dnes půjdeme do boje beze zbraní či s dýkami, bude každý zásah znamenat mučení. O obraženém boku a nakopnuté kyčli raději dělám, že ani nevím.
S převlékáním si příliš hlavu nelámu, jako většina wyrmů stejně nemám zrovna na výběr. Hrudník si už ve zvyku stáhnu pomocí širokého plátna. Je to už pár let zpátky, co se začal velmi výrazně odlišovat od toho chlapeckého a běhat s tím začalo být velmi nepříjemné, to vám tedy povím. Přes sebe si přetáhnu temně šedou několikrát vyspravenou halenu s dlouhými rukávy. Právě přes rukáv přijdou nátepníky, značně poškrábané na znamení, že dostávají pravidelně dost zabrat a krom nátepníků ještě šněrovací kazajka se slabé kůže. Zbroj to sice není, ne, já se nesmím nijak omezit v pohybu a hbitosti, ale i tak to po celém dnu mordování se je přeci jen cítit. Kalhoty jsou volnější, v pase je drží ještě široký pásek, které slouží i jako jakási ochrana pásu ledvin. Už vás tam někdy někdo kopl? Nebo vás tam praštil jílcem dýky? Meče? Je to zatracená bolest, která vás složí a donutí zatracovat i ty nevznešenější dračí bohy. Nohavice jsou ovšem příliš široké, od kolen tedy lýtka obvážu pomocí úzkých nařezaných pruhů kůže. Boty, které si jako poslední nazuji, mají měkkou podrážku, ovšem jsou vyšší - tak, aby kryly i kotníky, do kterých někteří wyrmové tak rádi kopají. Nožík s kostěnou čepelí je ukrytý před zraky všech pod přesahem haleny, které mi dosahuje až pod zadek. Rudé vlasy - né rusé, ani zrzavé, ale rudé jako když je zalijí paprsky krvavého západu slunce - si sepnu do culíku. Příliš se jim nechce, pár pramenů podél tváří mi stejně uteče.
Na snídani dorazím jako obvykle mezi posledními. Né, že bych neměla hlad, bohové, mám takový hlad, že bych i uvažovala o uvaření jedné z drobnější wyrmek, ale ta největší zvěř se v tuto chvíli už spokojeně najedla i obrala o jídlo slabší kusy. A ze zbytků přídělů se dá taky dobře najíst. Stačí se každé ráno usmívat, hlasitě zdravit a vtipkovat a všichni, kdo mívají službu ví, že mají nechat něco bokem pro Ještěrku, která se ukáže až po všech ostatních. Kaši tak do sebe hrnu skoro bez polykání, a tak rychle, že jen díváním se na mě by si pár lidí asi přivodilo žaludeční vředy, ale jinak to nejde. Už to je chvíle, co mě u stanu odchytila wyrmka s příkazem, kde dnes strávím den. Tedy… Spíše s kým. Luc Graec. I teď se kysele ušklíbnu. Nemám ho ráda. Je příliš přátelský. Příliš osobitý ke každému z nás. A ať mě drak kousne, jestli to není prostě… Podezřelé. |
| |
 | Další ráno s troubením rohu. Jen jsem tiše zaúpěla a přetáhla si polštář přes hlavu. *Hnusné, hnusné ráno! Nevím co je horší, jestli když nadává, nebo když troubí jak na lesy! No, při těch nadávkách je aspoň originální...* S těmito a jim podobnými myšlenkami jsem se hrabala zpod přikrývky vstříc šedivému úsvitu nového dne. Jestliže ostatní wyrmové spěchali na nástup proto, aby zde byli jednoduše včas, já jsem spěchala jen z toho důvodu, aby na mě nepřipadla služba v kuchyni nebo na latrínách. Oblékla jsem se tak poněkud ve spěchu, kdy jsem na sebe wyrmskou uniformu spíš naházela, než abych si ji nějak upravila. A přesto jsem nástup stihla jen tak tak, než se se začalo s počítáním opozdilců. I pro vodu jsem se poté výrazně loudala, snad proto že jsem nikdy nepochopila ty blázny, co se pro vodu hnali a v půlce cesty tam jim už docházely síly. Na druhou stranu byla studená voda to jediné, co mě poránu dokázalo trochu probrat. Jediné, co mě na raní hygieně štve, jsou následně mokré kudrny. Pak vypadají ještě hůř než normálně. I na snídani jsem se loudala, takže jsem se dovnitř dostala až s posledními a zbyl na mě spíš studený zbytek kaše z jablky. *Super... opět něco, co není k jídlu...* s povzdechem jsem odstrčila nedojedenou snídani a stále ještě se značným nezájmem jsme se rozhlížela po jídelně. Překvapila mě až mezi wyrmi hledající wyrma, která se zastavila i u mě. "Proč mě?" otázala jsem se mrzutě a zvedla jsem se z lavice. Ruce jsem zastrčila do kapes kalhot a nakopávajících drobné kamínky jsem zamířila na třetí nádvoří. *Sedm dalších... a seržent Graec k tomu... to zase bude den...* |
| |
3746.jpg) | Výcvik pod dohledem Když jste dorazili na třetí cvičiště, seržant Luc Graec na vás už čekal. Seděl na dřevěné bedně a zády se opíral o zeď malého skladu s vybavením. A co bylo zvláštní, nebyl zde tentokrát sám. Společnost mu dělaly dvě ženy a každá z nich měla ve tváři nebo přinejmenším v očích něco, co je spojovalo se seržantem a se sebou navzájem. Sourozenci Graecovi. Starší z žen měla stejně tmavé vlasy jako bratr, hranaté rysy tváře a tvrdé oči, což jí dodávalo poněkud strohý, přísný výraz. Na sobě měla kroužkovou košili, světle hnědý tabard a tmavě zelený plášť, který nosili všichni Dragani. Na druhou ženu se stačilo jen podívat a bylo jasné, kam patří ona. Polovinu hlavy měla na jednom boku vyholenou a pokrytou tetováním. Potetované měla i paže, které jste mohli vidět, protože měla rudou tuniku bez rukávů. Ruce měla položené na hlavici velkého válečného kladiva a prsty vyťukávala jakýsi rytmus. Oči měla přimhouřené a každého z vás si bedlivě prohlížela. Luc počkal, až se dovlečete všichni a pomalu vstal, opíraje se přitom o svoje kopí. "No," prohlásil, když vás všechny přejel pohledem, "vypadá to, že jsme skoro všichni. Nemá smysl to protahovat, opozdilci se prostě budou muset chytnout..." Řečený opozdilec měl skutečné štěstí, že na Lucově místě nebyl třeba Krug. Ten by rovnou navrhoval bičování, nejspíš. "Tak dobře. Rekruti, seřadit!" Standartní začátek, seřazení podle velikosti na délku vlastní natažené paže jeden od druhého, hezky vedle sebe, nic neobvyklého. "Držte řadu. To ostatně uslyší ti z vás, kdo se přidají k Legii, dnes a denně, takže není na škodu si to zopakovat, že?" Řečnická otázka, samosebou. Luc měl řečnické otázky obzvláště v oblibě. "Dneska bych vám doporučoval se obzvlášť snažit, protože máme publikum, jak vidíte. Možná znáte mé dvě okouzlující sestry, Leah," ukázal palcem na nehybnou Draganku, "a Salminu," potetovaná vám zamávala a vzápětí mrkla na rekruta Grimrsona. Dost zvláštně. Luc si toho však nevšiml a nebo to ignoroval. "A pokud neznáte, tak ste na tom líp než já," zamručel si spíš pro sebe, takže jste to stěž zaslechli a pobaveně se ušklíbl, ale pak zase nasadil vážný výraz. "Takže si dojděte do zbrojnice pro tréninkový zbraně a zbroje a hlaste se mi tady. Až budete ohlášený, rozdělíte se do dvojic, podle následujícího: Malika a Ghoren. Skadi a Zaira. A zatim Faem a Oli, než dorazí náš opozdilec. Rekruti, rozchod! A hněte sebou!" Zbrojnice byla malá, ale přesto dobře vybavená. Krátké meče, dýky, různé druhy delších jednoručních čepelí, kopí, jedna nebo dvě bojové sekery. Všechno pro tréninkové účely ztupené a bez hrotů. (Ale i tak zásahy bolí.) Také okrouhlé nebo oválné štíty. A zboje, zejména prošívanice, kroužkové hauberky a jedna nebo dvě poněkud omlácené brigantiny z tvrzené kůže pobité nýty a destičkami. Pár draganských přileb s licnicemi a nosním chráničem, také plné důlků a škrábanců. Zadání nebylo těžké. Vybrat si co vám sedne, seřadit se do dvojic a pak toho druhého porazit v souboji. |
| |
| Cvičení začíná Dorazím na cvičiště a rozhlížím se kolem sebe. Seržant tam seděl na dřevěné bedně, zády se opíral o zed skladu a u něj byly dvě ženy. Přimouřil jsem oči, protože tohle jistě něco znamená. Obě ženy od setkání znám, ale nic bližšího o nic nevím. Vlastně mě to tolik ani nezajímá, když se s nimi denně nesetkávám. *Teda..návštěva….asi dozor či dohled? Hm….kdopak to asi je? …no podle rysů, které má náš seržant, pravděpodobně budou nějak příbuzný…tak tohle bude opravdu zajímavý trénink.* Pomyslím si. Vypadá to, že jsme nakonec dorazili skoro v plném počtu. Pro sebe se nad slůvkem skoro zašklebím. Na to se dle rozkazu začneme řadit. I já tento rozkaz poslechnu a tak se zařadím mezi ostatní tak, jak jsem zvyklý z nástupu. Však to není nic těžkého ani na fyzičku, ani na pamět. I když mě osobně to přijde bezmyšlenkovité. Ale jsem rekrut a ten musí ze začátku poslouchat. Jak stojím v nástupu, očima sleduji seržanta. Ten má svůj oblíbený proslov o tom, že bychom se měli snažit, protože na nás budou dohlížet jeho dvě sestry. *Joooo….jsem dobrej..já věděl, že mezi nima něco je..* projde mi hlavou vítězná myšlenka. A tak poslouchám, kdo z jeho rodiny nás to přišel navštívit. *Hm…takže Leah a Salmina….hm….copak po nás budete vy dvě chtít? Rekrutit?* pro sebe se opět usmívám, ačkoliv má tvář je stále vážná. Na škádlení mezi sourozenci nereaguji, je mi to fuk, co mezi s sebou mají. Jako mi byla jedno rekrutka, co nás hledala a nejspíše si na seržanta myslela. Hned po představení nás seržant vypustí do zbrojnice, kde si můžeme vzít zbraje a zbroj. Jsem moc rád, že jsem si vzal svoje rukavice, protože s nima se výborně bojuje a dobře drží zbraně. Dostanu za soupeře Faema. Jen se na něj zadívám a na to zamířím do zbrojnice. Mířím klusem, však musím trošku šetřit síly na boj. Ve zbrojnici se rozhlížím, tolik zbraní, co si jen vybrat. Líbí se mi sekerka. Moc se mi líbí, až neodolám a vezmu si jí. Líbí se mi a k pasu si dám ještě delší dýku dám, přece jen bylo řečeno, kolik si toho můžeme vzít. Dále si vezmu zbroj – nátepníky, něco na nohy. Přece jen to bolí, když vás soupeř pořádně praští. Vestu přes košili na hrud, abych měl chráněné orgány, ale více to neřeším. Sekerku v rukou mám a usmívám se pro sebe. Líbí se mi tahle zbran více než meče či kopí. Postavím se a dívám se, kdy se můj soupeř vrátí, abychom se mohli pustit do boje. Přitom si zvykám na váhu sekerky, různě jí v rukách přehazuji a rozcvičuji se. |
| |
|
„Bré ránko, háďata. Skvělý den pro pár nových modřin, že? Čuju ve vzduchu i pár pěkných zlomenin a aspoň jednu obraženinu, jej,“ zašvitořím zvesela, když se mezi posledními dostavím na cvičiště. No co, všichni se tady tváří tak vážně, až by si jeden snad myslel, že jde o něco vážného. Hrozná to představa, no ne? Široký úsměv si ve tváři ještě chvíli lebedí, dokonce, i když mé oči zavadí o nezvyklou sestavu dospělých draků. Zajímavé. Vlastně více než to! Fas-ci-nu-jí-cí! Nikdy jsem je neviděla takhle pohromadě. Bylo poučné přelétávat pohledem z jedné tváře na druhou a spojovat si ty drobné rysy do jednoho společného celku. Jsou si tak podobní, a přitom každý úplně jiný. Nabízelo to neméně podivuhodnou otázku, která se možná tak maličko týkala jater a sleziny, a tak jsem si ji raději nechala pro sebe. Faem mi už stačil kdysi vysvětlit, že tyhle dotazy lidé nemají moc rádi, že je z nějakých nepochopitelných důvodů znervózňují.
Začátek dnešního dne se jinak neliší od jiných, je to takové malé zklamání, které na sobě ovšem nedávám příliš znát. Nastoupit. Najít si své místo ke konci řady a pak jen tupě jak ovce čekat, až nám náš hlídací pes vyštěká patřičné rozkazy. Chicht. Seržant jako obvykle sděluje potřebné příliš mnoho slovy, i když aspoň si pro sebe nechává slova povzbuzení a drakví čeho ještě, co jsem stejně nikdy příliš nechápala.
Rozhození dvojic mě příliš nepřekvapí, spíše zklame. Ale co. Třeba to bude zajímavé. S rozchodem stačím ještě na Zairu s mrknutím zamávat, než se přesně dle pokynů vydám do zbrojnice. No, na rozdíl od ostatních si nátepníky ani zbroj brát nemusím, co potřebuji, to už mám. Vyplatí se to tahat nejen mimo výcvik, rvačky tu jsou na denním pořádku a nejoblíbenější bojový styl je zde podlost a přesila. Nic moc, to vám povím, v potravinovém řetězci jsem spíše krysa než… No, nekrysa? To je stejně jedno.
S výběrem zbraně neváhám. Tesák, který je jen o něco málo kratší než jednoruční meč a dlouhou dýku. |
| |
| Výcvik pod dozorem 3 párů očí Krátce se usměji, když uslyším poloznámý hlas. Částečně je to proto, že je to nejspíš to, co čeká nejednoho z nás. Přeci jen, cvičíme se na boj a ačkoliv máme i nátepníky a tak podobně, téměř nikdy to neskončí jen u pár modřin. Z další části to bylo i kvůli tomu, komu ten hlas patřil. Znala jsem ji. Ne, že bychom spolu vedly dlouhé konverzace a tajně si špitaly jména našich současných idolů, ale prostě Skaði je... zapamatovatelná. Ano, ano, přiznávám, občas mě nějaký ten její výrok zarazí a velmi znepokojí, ale jinak je vcelku fajn. A asi chápete, že mě moc podivínství nevadí. Já totiž nemám nárok soudit. Ještě dřív, než Luc představí ty dvě, tak já vím aspoň o jedné z nich. S kořeny mé rodiny by bylo divné, kdybych neznala aspoň z doslechu tu či onu osobu z Draganů. O čem si myslíte, že jsou rodinné večeře, když se náhodou uskuteční? Pff... Seřadit. Mlčet a poslouchat. To jsou tři věci, co umíme všichni až moc dobře. Až tak, že člověk při Lucově proslovu už stačí vymyslet několik variant, proč tu ty dvě jsou a co z toho plyne. Výběr. Soudkyně. Specializovaný trénink. Znervóznění. Zmatení. Výběr na misi. Sotva jsem se dozvěděla to jméno, s kým jsem ve dvojici, tak jsem měla nutkání se tím směrem otočit. Naštěstí jsem odolala. Vždycky takhle, když jsme v týmech nebo dvojicích, tak mám nutkání se ostatním omluvit. Prostě.... tak. Ale teď na to zatím není prostor a tak mě ta myšlenka za všeho mentálního úsilí přejde. Určitě aspoň jeden z mých bratrů by mi udělil dlouhý proslov na téma, proč se neomlouvat. Ale když ono mi přijde, že bych měla. To už jsem byla ve zbrojnici s ostatními a vybírám si mou nejosvědčenější kombinaci. Nebo rozhodně tu, se kterou mám nejvíce natrénováno. Jednoruční meč a oválný štít. A ještě pár nátepníků. Draigha ví jak se mi budou hodit. Vrátím se pomalu zpět rozhlížejíc se, kde je Ghoren. Když ho najdu nebo on mne, věnuji mu krátký nervózní úsměv. Ne, že bych se ho bála, nebo tak něco, jen je to automatické. Snad to supluje tu omluvu, kterou jsem neřekla. "Ahoj," řeknu ještě tiše. Ne, neumím se tvářit jako děsivý a všemocný nepřítel. |
| |
| Denní utrpení, část druhá Jeden by si i řekl, proč to třetí cvičiště musí být tak blízko? Vlastně mi cesta netrvala ani moc dlouhou, i když jsem se loudala jak jen jsem mohla. Tak na půl ucha jsem zaregistrovala halas až po mě dorazivší Skaði a krátce jsem protočila oči. *Jak může někdo mít po ránu tolik energie??* I přes mojí znuděnost a kdo ví co ještě jsem ale s jakýmsi zájmem zaregistrovala dvě nezvyklé pozorovatelky našeho tréninku. *Kdo, co, proč?* povytáhla jsem obočí, myšlenky mi ale přerušil povel k nástupu. Rutina - seřadit, dívat se před sebe, mlčet, nemyslet. No, to se občas dělá těžko... Jediné, co si při nástupu dovolím, je letmé ušklíbnutí. Teoreticky se seržantovi nemůžete divit, o svých sourozencích tak mluví skoro každý. Tedy... ten, kdo nějaké sourozence má a nejsou výrazně mladší než oni. *Ale co tu chtějí...?* vkradla se mi do hlavy vtíravá myšlenka, kterou přerušilo až oznámení dvojic na trénink. V duchu jsem tiše zaúpěla. *Skaði né! V lepším případě budu jen samá modřina, v horším případě...* Jenže to taky bylo tak všechno co jsem mohla, když jsem se ne zrovna nadšeně ploužila do skladu. Nejspíš by bylo zdvořilé opětovat Skaðiino zamávání, aůe prostě jsem neměla ani chuť, ani energii. Ve skladu jsem si spíš po paměti vybrala delší a kratší dýku. S mou tělesnou konstitucí jsem prostě s ničím jiným mávat nemohla. Pak ještě omlácené nátepníky a zbroj volím jen koženou, dostatečnou na to, aby mě úder do žaludku nebo ledvin nebolel tak moc jhak by měl. |
| |
| Fal Sherra, Posledné kroky Prvých Ticho stáť a vstrebávať informacie. Pozorovať a analyzovať. Po krátkej uváhe bolo Faemovy jasné čo sa bude diať. Vyberove cvičenie do jednotlivých kast prebiehalo rôzne no skutočnosť že dnes boli na mieste aj priami predstavitelia len podporovala jeho teoriu. Ostatne už to tak či tak dlho trvať nemalo. Povzdych nasledovalo premnutie čiernych kruhov pod očami. Po zadaní rozkazu sa vydal po výstroj no neodpustil si uctivú krátku uklonu smerom k Leah. Všetci prislušnici jeho rodiny (až na jednu vynimku) boli členmi Draganských oddielov, aspon do istéj miery teda. Ked niekto niečo robi dostatočne dlho je len samozrejmostou že skôr či neskôr spozná ostatných v tej istéj lodi. Faemova rodina poznala a bola známa aj iným Draganským rodinam ako jedna z tých kde tradične všetci členovia vstupovali do ich radov. Bol sice vtedy ešte stale dieta ale Leah si zapametal počas neurčitých rodinnych stretnutí. Jej profesionalny pristup, disciplína a tvrde odhodlanie napriek všetkým prekážkam v nom zanechali velmi silný dojem. Svôjho partnera osobne nepoznal, no za tu krátku chvilu ktorú si ho mohol obzreť rýchlo dosiel k názoru že čo do čistéj fyzickéj sily, ho jeho super predčí. Faemové prednosti spočivali v mrštnosti, technike a finesach. Nepatril k najtvrdších ani najsilnejším a veril že aj vetší a fyzicky zdatnejší super sa da poraziť. Otazkou len bolo ako nato. Po chvíle motania, po slabo osvetlenéj zbrojnici sa nakoniec rozhodol pre prešivanu latkovú zbroj, cez ktorú prehodil koženú vestu. Nakolko mal dlane obalené cármi šedéj latky, rukavice vynechal. Nič viac. Nakolko sa jednalo o bojové cvičenie rozhodol sa pre lahšiu vystroj kde može uprednostniť volnejší pohyb. Iná situacia by bola v centre bojovéj vravy kde čim lepšsia zbroj tym vyššie šance na prežitie, avšak v situaciach ako su boj jeden na jedneho by skôr prekážala. Dlhší jeden a pol ručný bastard si pripasal okolo pasu. Prazdny vyraz pri pohlade na tuto zbran nedával nič najavo, no v očiach bolo možné postrehnuť silnú stopu nespokojnosti. Nebola tu.... Prešiel celu zbrojnicu niekolko krát, no nenašiel ju. Zbran ktorú hladal nikde nebola. Čo ho znepokojovalo najviac bol fakt že napriek tomu že zbrani tohto typu v Dragare moc nemali, jeden exemplar sa v zbrojnici Wyrmov najsť vždy dal. Už snou nesčetne krat trenoval počas cvičných subojov no dnes.... tu proste nebola. Prečo prave teraz ? Neštastne si povzdychol a pohladom sklzol po meči ktorý si vybral. „Toto bude museť stačiť“ Ako bočnu zbran si vybral dlhú dyku pripominajúcu skôr krátky meč, s vlnitou čepelou a priečkami stočenimi smerom dolu, poskytujuc istú ochranu ruke ktorá ju zvierala – Kris. Ked sa vratil na cvičisko všimol si že jeho súper je už pripravený a čaká naňho. Sekerka ktorú zvieral nebola sice z najvetších ale v jeho rukách budila dostatočny rešpekt. Jeho súper pôsobil sebavedomo. Opeť nasledoval kratky povzdych... Meč u jeho pasu sa nerytmicky pohupoval a neprijemne ho plácal do stehna akoby tušil nespokojnosť snim u svojho dočasného majitela. Postavil sa mu zoči voči, nechal na krátky moment padnut viečka a zhlboka sa nadýchol. Cítil ako sa jeho nedostatkom spanku a nočnymi morami strapená mysel vyprazdnuje a nastupuje intenzívny pocit chladného odhodlania... Otvorí čiernymi kruhmi podmalovane oči a uprie ich na mladého muža stojaceho pred nim. „Faem“ predstavý sa a kývne hlavou na pozdrav. |
| |
| Začátek výcviku Zamyšleně hledím vpřed dlouho po tom, co byl vlastně vydán rozkaz k výběru výstroje pro trénink. Myšlenkami mimo tuto zemi, možná i v cizím světě, nějakou dobu stojím a tupě hledím před sebe, než mi konečně dojde, že ostatní už se rozešli pro svou výstroj do dřevěné boudy, které se ani zdaleka nedalo říkat zbrojnice, nicméně nebyl jsem tu od toho, abych rozjímal nad tím, co se jak nazývá a k čemu slouží, nýbrž proto, abych plnil rozkazy a úspěšně prošel výcvikem. Když už si konečně uvědomím, že se na mne upírají zraky tří velících důstojníků rodiny Graec, tak se nervózně uchechtnu, jako by to mělo ospravedlnit mou totální ignoraci k jejich proslovu a urychleně se klidím z cesty, než někoho z nich napadne mi napařit službu nebo trest. Cestou pro vybavení si následně snažím aspoň trošku vybavit z Lucova proslovu, než to vzdám a zanechám vzpomínky na tento nástup pouhým představám, jak asi vypadají Lucovi sestry bez té uniformy a všudy přítomné armádní přísnosti. Zamyšleně se rozhlížím po vybavení, až se nakonec rozhodnu ujmout se langsaxu a okrouhlého šítu. Na sebe navléknu obyčejné chrániče holení a předloktí, přičemž hruď nechám kvůli volnému pohybu dnes bez ochrany. Takto zbrojen vyjdu mezi posledními ven a rozhlédnu se okolo sebe, zatímco očima tápu mezi přítomnými, zda mezi nimi není někdo, kdo se ke mne přihlásí. A samozřejmě, že tentokrát byl, nebo vlastně byla. Přistoupím k Mal a kývnu jí na pozdrav, není to poprvé co se tu přeci všichni vidíme. Už několikrát jsem měl tu čest některé z přítomných potkat a sem tam prohodit jedno nebo dvě slůvka. Co se týkalo dívky, jež přede mnou stála, tak výběr jejích zbraní se ke mne hodil asi ze všech nejvíce. Vypadalo to, že v budoucnu bychom mohli sloužit dokonce ve stejné jednotce, nicméně to teď nebylo podstatné. "Ahoj," odpovím jí s vřelým úsměvem a postavím se před ní do střehu. Štít před sebou natažený a čepel meče ležérně položená na rameni mohla dívce napovědět, že konverzace byla prozatím odložena aspoň po dobu dalšího pokračování z její strany. Moc výřečnosti jsem totiž v sobě nechoval, nic osobního v tom však nebylo. *Jsme šupinami draka, jeho neproniknutelným pancířem! Jsme ostny a drápy draka, jeho zbraněmi!* vznese se mi na mysl heslo Draganů. Byla to slast, slyšet to odříkávat jednohlasně celé vojsko, nebo aspoň jednotku. Probouzelo to ve mne jakési bojechtivé chvění. |
| |
|
Zaira Cillaer
Zaira se zrovna nadšeně netváří. Vlastně dosti kysele, asi jako rybička naložené v octu. Tedy, ne že by se dal tak úplně specifikovat výraz takto naložené mrtvé rybičky – samozřejmě, že mrtvé, nakládat tam živou rybu by bylo přeci hloupé – ale vede mě to k myšlence, jak by se asi tvářila Zaira naložená v octu. Odpovím si sama, asi o něco méně kysele, spíše vyděšeně. Ale kde jsem to… Na cvičiště dorazím dříve než má drahá spolubojovnice, využiji tak tu chvíli náskoku k protažení. V kloubech pěkně praská a ztuhlé svaly tiše naříkají, když se je snažím rozhýbat, a kdo by tvrdil, že je to příjemná bolest, lhal by. Je to obyčejná bolest, zvyknete si na ni, ale nic to nemění na tom, že je to prostě a jednoduše otravné.
Když se Zaira vrací, tasím tesák, který chytím do pravice a zkusmo zkusím proti neviditelnému útočníkovi pár krytů a stejně tak i cvičný útok. Dobré. Konám tak bez přemýšlení, je to jen malá zkouška svalové paměti. Než se děvče připraví, do levé ruky si vezmu dýku. Prozatím ji držím jako pro vrchní bod – ostřím směrem k zemi, palcem se opírám o konec rukojeti. „Můžeme…?“ Pousměji se. Nečekám na odpověď, s těmi slovy se postavím do střehu. Tohle nebude úplně boj dle mého gusta, má protivnice je též lehká a hbitá, výhoda tentokrát není na mé straně. Šance jsou příliš vyrovnané. |
| |
| Boj! Sourozenci Graecovi chvíli kritickým pohledem prohlíželi vaši různorodou výzbroj i výstroj. "Jen dva mají štíty, téměř žádné zbroje. Děláš z nich snad gladiátory, bratře? Zdá se mi to...nedbalé," prohlásila Draganka Leah a slovo 'nedbalé' přitom vyslovila tónem, který si lidé obyčejně vyhrazují pro slova jako 'lepra' nebo 'výběrčí daní'. "Správný slovo který hledáš, Leah, je 'neohrožený'," oponovala téměř okamžitě Salmia a do očí, kterýma na vás pohlížela, se jí vkrádal horečnatý lesk, její rty sebou cukaly v dravčím úsměvu. "Smím si vzít toho velkého, Lucu?" Vycenila Salmina zuby a dívala se přitom na Oliho Grimrsona, jako kdyby byl rekrut její večeře. "A možná i ty druhé dva, s trochou snahy..." její hlas se vytratil do zasněného mumlání. Seržant si zhluboka, téměř teatrálně povzdechl, prsty si promnul můstek nosu a zhluboka se nadechl, než začal svou pozornost opět věnovat vám. "Tak dobře. Všichni na místech? Jo? Fajn. Bojuje se, dokud se váš protivník nevzdá a nebo neutrží 'zásah' považovaný za smrtelný, či znemožňující další boj," Luc to vyslovil dostatečně jasně, tedy, že jde o zásah jako takový, který vaše publikum zaregistruje. Neznamená to, že byste měli své kolegy vykuchat, doopravdy probodnout, či jinak zmrzačit. Ale na druhou stranu to neznamená, že byste se měli nějak zvlášť šetřit. "Ukažte co ve vás je! Opřete se do toho! Všichni připravený? Tak...boj!" |
| |
| Začátek dlouhého dne Měl u mě malé bezvýznamné plus, když mi odpověděl na pozdrav. Někteří se tím ani neobtěžují. Buď kvůli tomu, že jsem mladší, holka, nebo prostě proto, že si myslí, že za to prostě a jednoduše nestojím, aby prohodili vůbec slovo. Takovým asi nebylo vštěpováno, že i v boji musí být čest a ukazovat se protivníkovi úcta. Postavím se do postoje chvilku po Ghorenovi. Postavit se tak, aby byla váha rozložená tak padesát na padesát. Mohla bych teď zfleku vám povědět, jak je to po teoretické stránce, úhel chodidel, kam koukat na nepřítele, jak nedat znát na sobě strach, jak mít záda správně narovnaná, ale přitom se neodkrývat. Jenže převedení do skutečných pohybů je prostě... náročnější. Pro mě. Takže využiji tu krátkou chvilku k tomu, abych se postavila do toho správného postoje. Dvakrát mírně pošoupnu nohu a rychle se ještě očima zkontroluji, než se podívám zpět na svého protivníka. Většina wyrmů to bere jako velkou známku slabosti. Nedivím se jim. Ale díky tomu mě občas podcení. Když se poručí boj, nezaútočím vpřed. Nechávám luxus prvního úderu Ghorenovi. Nerada útočím první. |
| |
| BOJ Bojová sekerka není nic lehkého, přesto si na její váhu zvykám. Svaly jakoby tímto menším cvičením před bojem se připravovali, do krve stoupá adrenalin. Brzo bude boj. A na to se těším. Sekerka si zvyká na mě, a já na ní. Vím, co ted musím udělat. Bojovat a nevzdat se. Nesmím udělat blbost. Snad se mi povede. Jizvy na těle svědčí, že život se mnou nepáře jako soupeři. A ani já s nimi. Můj protivník přichází a postaví se proti mě. Prohlídnu si a hlavou pokynu na pozdrav. Všimnu si, jak mu padla víčka, ale možná se jen koncentruje. To je jeho věc, já si rozmýšlím, co bude. Sekerka je v mým rukách připravená a já též. Vlastně se nyní čeká jen na povel k útoku, či k boji. Vyčkávám, ačkoliv už bych rád vyrazil. Otočím se na velitele, kdy se tedy bude moct začít a střetnu se s pohledem ženy. Vrátím jí ho beze strachu, snad s trochou vyzývavosti. Nepřijdu si rozhodně jako nějaký chod. *Takže poto bude boj i s nima? To by byla čest...* pomyslím si, protože bojovat proti někomu zkušenějšímu a učit se, zdokonalovat, to je přece to, proč tu jsme. Nakonec velitel dá povel, kdy můžeme začít. Otočím se střelhbitě na protivníka a přikývnu hlavou. Ano, můj výpad bude první. A tak vyrazím vstříc do jeho prostoru. Sekeru držím na úrovni ramen , rovnováha rozložena v nohách automaticky. Jedna je vždy v před, druhá v zad, abych mohl případně rychle ustoupit a uhnout se jeho výpadu. Držím sekerku oběma rukama, u čepele je blíž pravá, u rukojeti levá ruka. Jak jsem dostatečně blízko, sekerka směřuje na jeho levé rameno. Je to však první a cvičný výpad, kterým zkouším zkušenost svého protivníka. Jak je sekerka na úrovni lokte, ve zlomku vteřiny výpad změním a sekerka udělá krátký oblouk nad hlavou a směřuje do protivníkova hrudníku z pravé strany. Očima sleduji každý pohyb nepřítele, snažím se předvídat a v případě útoku ustoupit a krýt se. Pokud však se bude jen blokovat, jsem připraven pokračovat. |
| |
| Boj? Kdy? Právě teď! Můj výraz už není tak moc kyselí, když se stavím proti Skaði. Možná je to tím, že i mě se dostává do krve jakési nadšení spojené s návalem adrenalinu před bojem. A ač mě v zásadě ani jedna z frakcí, jejíž zástupkyně jsou zde přítomny, nezajímá, vím, že se musím snažit. I když vím, a vidím, že Skaði na mou odpověď nečeká, přesto lehce kývnu a i já tasím dýky, delší z nich natáčím tak, že mi její čepel kopíruje předloktí a slouží tak pro prvních pár okamžiků jako jakýsi kryt. Levá ruka, ta ve které držím krátkou dýku, se posouvá lehce za tělo, pravačka naopak zůstává před tělem a já se lehce přikrčím. Jedna noha pokrčená vepředu, druhá... no ale však to znáte, ne? Když zazní povel, no možná spíš povolení k boji, zůstává stát. Nechávám luxus prvního útoku své soupeřce, zároveň se snažím soustředit na její kroky, abych případně v jejích pohybech našla nějakou skulinu, je-li tam nějaká. |
| |
| Boj! Zpočátku mírně poslouchám naše pozorovatele, ale v momentě, kdy se Malika několikrát v postoji pohne, vypustím jejich konverzaci a kritickým okem, shlédnu její postoj a dojdu k názoru, že nejde o nedostatek stability nýbrž o perfekcionismus. Málo kdo se zabývá v postoji přesnými parametry stavby svého těla, obzvláště před bojem. Z tváře mi zmizí veškeré známky po vřelém úsměvu i po jakémkoliv jiném výrazu, který by mohl prozradit něco z toho, co se následně stane. Nikdo neútočí rád první, první úder o protivníkovi říká téměř všechno. Občas se také říká, že kdo první útočí, tak také první prohrává, nicméně někdo začít prostě musí. Náhle uslyším téměř však instinktivně povel, na který všichni čekali a vystřelím kupředu. Prach a písek zaskřípe pod tvrdou podrážkou tvrzených bot a zadní noha se náhle pohne kupředu. Provedu posun kupředu a čepel meče svíraného v pravé ruce se odlepí od mého ramene a vystoupá do svislé polohy. Tušil jsem co bude následovat, bylo to prostě předvídatelné, sám bych to udělal a odtuším, že by to udělal i jakýkoliv jiný šermíř. Krýt první úder štítem bylo přirozené. Přesně proto se rozhodnu upoutat pozornost na výpad mečem a dokončit posun tvrdým kopancem do spodní části štítu. Vzápětí spustím i ruku s mečem směrem ke své protivnici ze střechy. |
| |
|  Smím prosit? Zaira Cillaer
Nedbalý. Neohrožený. Hm. Do svaté trojice snad mohlo patřit už jen šílený. Uculím se, i když nahlas pro tu chvíli nic neřeknu. Šílenství se přeceňuje. Bezpočet wyrmů i dospělých draků o sobě s hrdostí tvrdí, že jsou šílení, ale ve skutečnosti právě takoví bývají… Nejnudnější. Opravdové šílenství je jako ryzí zlato v kapse nevěstky. Velmi vzácné. A následované řadou problémů. Místo Zairy na moji otázku odpoví Seržant. Můj úsměv se rychle změní v ušklíbnutí. ‚Zásah považovaný za smrtelný či znemožňující další boj.‘ V tomhle jsme se se Seržantem nikdy neshodli. Lidské tělo je přeci plné tolika možností posouvajících činy, kterých je schopný, leckdy až za hranici předpokládaných možností. Jediný dobrý protivník je mrtvý protivník, protože to, co nezabijete, se vás jistě v budoucnu pokusí zabít. A znáte to. Co vás nezabije, zkusí to znovu. Dostanete se tak do nekonečné smyčky…
Ah, kde jsem to… Ano, ano, šílenství.
Než Luc stačí domluvit, Zaira už stojí připravená ve svém postoji. Teď už má moji plnou pozornost. Neútočí, čeká. Dává mi tu plytkou vteřinu času, abych si ji mohla prohlédnout. Jak stojí. Jak ze své pozice zaútočí. Jak se bude bránit. Sladké. Koutky se mi roztáhnou v široký úsměv, ve kterém odhalím i řádku rovných zubů. Ve stejnou chvíli se pohnu vpřed. Dýku přechytnu do držení na spodní bod a nechám ji v úrovni pasu tak, zatímco tesák zvedám do útočné pozice nad rameno, ale že tam příliš dlouho nezůstává, když v tom pohybu směrem k mé soupeřce přecházím do útoku. Á, dva, tři… Útok vedu přesně tak, jak se od tesáku čeká. Ve velmi rychlém sledu se pustím do jednoduché výměny, občas užívané při mlýnku. Sek vedoucí diagonálou od pravého ramene dolů, přetočit čepel a ve zlomku vteřiny stejnou cestou zase k rameni nahoru a místo sladké tečky na závěr plynule přejít do seknutí na krk. |
| |
| První akce a reakce Snažím se samozřejmě vykrýt ten sek mečem. Ale ne štítem, ale mečem. Štít si nechávám poblíž svého těla, aby mi nahrazoval zbroj. Vím moc dobře, jak někteří zde jsou rychlí a že se to prostě vyplatí. Avšak než se vůbec naše meče střetnou, rána do štítu mě donutí couvnout. [24%] Pevně stisknu čelisti k sobě, takhle rychlý zásah jsem nečekala. Ale naštěstí nehrozí vyražený dech. Trochu štěstí s dnešního dne jsem vyčerpala už takhle z rána. Rychle se opět postavím pevně na nohy a moc nechci otálet v té příliš dlouhé zóně na útok. A s myšlenkou na to, že nejlepší obrana je útok - samozřejmě to říkal ten z mých bratří který má nejvíce jizev - udělám rychlý posun mírně doprava a kupředu, abych se vyhnula jeho meči a švihnu mečem po jeho přední noze ze strany. [98%] Přišlo mi to místo nejvíce odkryté a ne všichni útok na nohy čekají. Navíc, nerada útočím na hlavu, netuším proč. Snad že hlava je místo vzpomínek a její úrazy bývají nejvážnější a nejčastěji smrtelné. |
| |
| Boj pokračuje Úder do štítu nedopadl přesně tak jak jsem očekával, nicméně tak jako tak stejně vyšel. Bylo ale od mého soupeře zvláštní, když se rozhodl bránit můj klamný sek svou jedinou zbraní. Na moment mě to až natolik vyvede z míry, že úplně zapomenu, že tohle cvičení ještě neskončilo a připomene mi to až má soupeřka, která se bleskurychle vzpamatuje a podnikne úkrok stranou a výpad svým mečem ze stany, jež se rozhodne směřovat na mou přední nohu. [63%] Rozhodnu se rychle ještě na poslední chvíli zareagovat a rychle couvnout. Stehenním svalem mi náhle po jejím úderu projede prudká bolest, když se tupá čepel srazí s mou přední nohou a honem se stáhnu z dosahu jejího meče. Bolest byla však snesitelná, tělo si za nějaký ten čas zvyklo přijímat rány, a tak pouze jen prohodím nohy a provedu pár rychlých úkroků do strany, abych aspoň částečně rozchodil náhlou křeč ve svalech. Mezitím však nemeškám už se mi v hlavě rodí další nápad, jak prolomit Maliky obranu. Po třech krocích se zastavím a následně postavím opět do střehu. Štít přesunu dál od těla, abych jím zabral větší zorné pole své soupeřce a skryl tak polohu meče. Když konečně bolest v noze trochu poleví, tak přejdu okamžitě opět do útoku. Jelikož jsem přišel na nějaký čas o plnou podporu nohy, rozhodnu se provést krátký rychlý úder, vedený záměrně přímo na čepel meče, aby po ní sjela až k ruce a zbavila soupeřku zbraně. [82%] |
| |
| Zajisté. Cítím se poněkud jako nemehlo, když mě zasáhne hned první útok. Asi není omluva, že mi tanec nikdy nešel, co? Skaðiin první úder mě odhazuje dozadu a žebra a bok si začínají už dopředu stěžovat. Ráno se mi určitě ještě připomenou krásným sledem modřin, i když být to skutečně boj o všechno, Skaði by mě tím úderem docela efektivně vykuchala. Na druhou stranu se tak ale vyhýbám jejímu druhému útoku a to už má něco do sebe. [58%] Dva, dva, tři... a otočka! V příštím krátkém okamžiku se snažím alespoň zahlédnout nějaké slabší místo v její obraně. Pak vyrážím vpřed. Jako první jde dopředu levačka, i když je to spíš testovací útok. Rána směřuje na levý bok a šikmo se zvedá vzhůru. Setrvačností pohybu přecházím do otočky, delší dýka v pravačce se natáčí čepelí od předloktí a švihem zasazená rána směřuje od levého ramene úhlopříčně dolů k pravému boku. Levačka se pak vrací do úrovně mého hrudníku, opět jako kryt, zároveň o půl kroku odskakuji ze Skaðiina přímého dosahu. [52%] Přeci jen bych jí nechtěla nabídnout přímí cíl pro další útok. |
| |
| Zásadní chyby *Já určitě nebudu ten, kdo se vzdá...* pomyslím si a koutek úst mi vyletí na kratičký okamžik nahoru. Zatím jsem se nikdy nevzdal a byl jsem na to hrdý. Rozhodně jsem neplánoval tuhle svou tradici a předsevzetí porušit. Pevněji sevřu svou zbraň a přeměřím si znovu svého soupeře. Jsem sice unavený, ale ne víc, než kdy dřív. Netuším, zda je to na mne poznat, ale dávám si záležet na tom, aby to zřetelné nebylo. Seržant dá povel k útoku a on se hned vrhne na mě. Ale já nechci čekat na to, až mne zasáhne. Občas to protivníka zmate, když vyrazím hned s ním a do toho si třeba zařvu. A před Leah jsem se potřeboval vytáhnout. Určitě se to pak donese dál. A tak vykračuji vstříc soupeři pravou nohou. Zbytek úsměvu i soustředěnosti najednou vymizí z mého obličeje. Ruce se zbraní klesnou o kousek dolů, jako kdyby někdo vypnul přísun energie, zjišťuji, že nad svými končetinami nemám už vůbec žádnou kontrolu. Zahlédnu tmavou šmouhu řítící se na mou hlavu *Vereeno, odpusť....* Nejdřív přišla příšerná bolest tryskající ze strany mé hlavy. A pak svět zčernal. |
| |
| Ups Seržant a jeho dvě sestry se zaujetím sledovali bojující dvojice se smíšenými pocity. Luc měl zjevně každému z vás co říct, ale nejspíš si to šetřil až na konec soubojů. Který nastal poněkud náhle, když se Faem skácel k zemi jako loutka s přestřiženými provázky a z pod vlasů mu tekla krev. A nevypadalo to, že by se chystal zvedat. "Á kruci. Stop! Přestaňte! Konec!" Využil vlastnosti snad vrozené všem seržantům a jeho autoritativní hlas vám málem zalehl uši. Pak se rychle přesunul k Faemovi a opatrně ho otočil na záda, aby prohlédl jeho zranění. a podle jeho výrazu to nebylo dobré. Seržant vzal mladého wyrma do náruče a i s ním se zvedl. "Musím ho vzít k léčitelům. Rekruti, jste pod dočasným velením kaprála Graecové!" a s těmi slovy odběhl směrem k sídlu Vereeny. |
| |
|
Zaira + ostatní přeživší
První útok přejde přes zcela chybějící obranu stejně hladce, jako když se červ zavrtá do hnijícího masa. Nepřekvapilo by mě to tolik, kdyby prošel nejen horní sek, ale i ten spodní vedený zpátky nahoru. V ten okamžik se v duchu pozastavím, co to má sakra znamenat, ale i přes nakrčené obočí to dotahuji dokonce sekem na krk. Doufám, že aspoň ten má soupeřka vykryje, protože lekce, která má přijít, by byla rozhodně zasloužená. Malicherné, já vím, ale v tu chvíli mě to… Popudí. Veškerá radost a rozjařilost z boje je pryč. Chcíplina nadšení zmizí úplně, když se Zaira rozhodně úplně opomenout fakt, že má u sebe něco, čemu se říká zbraně, které dokonce i fungují na stejném principu jako běžné zbraně a chrání se ústupem. Tesák ji mine jen tak tak a já ve stejnou chvíli místo dalšího útoku prostě ustupuji též, zatímco nespokojeně krčím nos.
Zaira neváhá a vrací mi můj útok. A tím je celé dílo zkázy u svého vrcholu. Útok levačkou lehce vykrývám tesákem. Nad tou taneční kreací s otočkou, která by se hodila spíše do pěkně ostrého waltzu, se jen ušklíbnu. Koutky se mi roztáhnou do vlčího úsměvů. Ne, nečekám, až se ke mně opět přitočí a zaútočí, proč také, když mi tak krásně ukáže záda, bez toho aniž by si je kryla pádným železným argumentem. Vstoupím do toho. Rychle. Rázně. A to, když ji s chutí kopnu přímo do zadku, který společně se zády tak provokativně vystaví. Konec tance, hudba dohrála. Tedy, kapela spíše poplašeně ztichla dříve, než jsem stačila tuhle lekci na probrání Zairy dovést do úplného konce, a to se Seržantovým rozkazem. Tesák skloním k zemi, ustupuji od soupeřky o pár kroků vzad. [83%]
„Ts ts ts, mrtvolko…“ Zapředu k Zaiře. „Nikdy neukazuj soupeři záda, pokud ho nedržíš v pozoru něčím dost ostrým a kousavým mezi tebou a jím. Pokud tedy nestojíš o něco fakt pevnýho a tvrdýho zaraženého přímo mezi… No, vlastně ne mezi, ale do ledvin. Pak je to samozřejmě správná taktika.“ Mrknu na ni spiklenecky. Až poté otáčím hlavu k seržovi a tomu, co se děje na jiné straně cvičiště. Hlavu nakloním ke straně. Vše se najednou děje tak rychle. Faem dostal nakládačku? „… auč.“ No… Podle toho, jak Graec zbledl a Faem byl podezřele potichu… „Hele, háďata, to s těmi zlomeninami nemusíte brát zase tak vážně…“ |
| |
| Jak se naruší klidné ráno průšvihem... Zezačátku Ghoren a pak ostatní wyrmové Moje rána dopadla tam kam měla a Ghoren se zakolísá. Čekám. Mohla bych na něj útočit zatímco se snaží vyrovnat s bolestí, ale já mu dopřeji čas se postavit zase do postoje. Je to čestné. Dát mu šanci se bránit, vyhrát. Ne teda, že bych se hodlala nesnažit, to ani náhodou! Ale... chápete.. že? Vracím se do svého postoje, štít si držím blízko sebe, ale tak, abych s ním mohla snadno manipulovat, meč držím v ukázkové poloze. Ano, stání s mečem mi jde. Ale to už se Ghoren staví naproti. Štít dává od těla. Snažím se dívat za Ghorenův krk a ne na ten pohybující štít. Myslím, že mě tím chce zmást, odvést pozornost. Na jeho rychlý výpad reaguji trhnutím zbraní do strany dřív, než se dostane moc blízko na to s vlastní čepelí, aby mi ji vyrazil z ruky. [97%] Najednou se zarazím a spustím meč dolů, když slyším seržantova slova. Je to automatické, i když ani ne praktické. Ale hádám, že bych to v pravém boji neudělala. Snad. Podívám se, kam běží a ztuhnu. Musela jsem i poblednout. Cítila jsem, jak mi krev utekla z tváří. Faem. Ne, že bych ho nějak dobře znala, ale nevypadalo to s ním vůbec dobře. Rána do hlavy a to jak nereaguje? Viděla jsem takových už pár. Sklopím hlavu a polknu. Ani štít už mi nekryje tělo. Zavřu na moment oči. *Nechť se o tebe draci postarají a nikdy na tebe nezapomenou...* To je taková moje malá modlitbička, kterou jsem si vymyslela kdysi. Poprvé, když jsem něco takového viděla, dělalo mi problém se s tím vyrovnat. Ne, že by mi teď z toho bylo do skoku. Je mi to líto. Hrdlo mám stažené. Na Skaði komentář nereaguji. To je jedna z těch chvil, kdy její humor nechápu a nesdílím. |
| |
| Auuu Skadi+ostatní Neee... uz zase...! stihne mi akorát proletět hlavou, než se mi Skadiina bota otiskne na pozadí. Pár metrů uletím setrvačností vzduchem, než se rozplácnu jako žába na zemi. Dokonce i dýky odjedou z meho dosahu. To je tedy vážně super... Nemám ani chuť zabývat se tím, co se děje o kolo, natož abych vnímala posměšné rady ze Skadiiny strany. No, přeci jen je ve mě asi zakořeněné něco z výcviku, protože se aspoň zvednu na všechny čtyři, abych viděla kvůli čemu seržant tak křičí. Proboha... pouze chabě polknu a znovu sklopím oči. To je nás rychle o jednoho míň... |
| |
| Další mrtvý... Čepel mého meče sjede pár palců po jejím ostří, než energicky zareaguje a odrazí jí stranou. V tu chvíli se už ale seržant Graec rozkřikne a má ruka se zastaví uprostřed spodního výpadu, který jsem měl v záloze. Ohlédnu se směrem za zdrojem rozruchu a skloním zbraň k zemi. Povzdechnu si. Boj se zbraní vyžadoval disciplínu a spoustu sebeovládání. Pokud se bojovník nekázat v souboji ovládat, nebo svou zbraň dokonale neovládal, končilo to přesně takhle. "Ksakru!" ulevím si a mrsknu štítem o zem. Faema jsem znal od vidění, ostatně jako všechny přítomné a i s ním jsem už několikrát střetl svou zbraň. Byl to dobrý bojovník, nedokázal jsem chvíli pochopit, jak se tu mohlo stát. Možná jsem ani nechtěl. Zakroutím hlavou, abych se zbavil nepříjemným myšlenek a rozhlédnu se po ostatních. Skaði komentář přejdu jako bych ho neslyšel a postavím se vedle Mal. Odlehčím natlučené noze a věnuji jí jeden chabý úsměv, vyjadřující situaci lépe jak tisíc slov. |
| |
| Rychlý konec Udělám výpad a protivník jde proti mě. Můj krátký oblouk je rychlý a sekerka míří do hrudníku, když mi dojde, že útočník jde sice dopředu, ale nijak se nekryje. Divím se, proč se nekryje.Nemá výpad a jeho pohled jakoby byl mimo. Moje sekerka není zrovna lehká a tak jí zkusím zpomalit, aby tedy nedostal plnou silou. Všimnu si ale toho divného chování pozdě. Díky zpomalené rychlosti sekerka narazí místo do hrudníku do hlavy, s čím jsem tedy nepočítal. Jediné, co stihnu, otočit jí tak, že ho praští na "tupo". Protivník mi klesne k nohám a já se zarazím. Tohle byl můj nejrychlejší boj. Sekerka klesne k zemi a já se skloním k protivníkovi, protože mi přijde mimo. Celé to bylo divné. Najednou je u mě seržant a řve. Jen ustoupím a dívám se na to, co se tu děje. Vůbec mi nějak nezapadá, co se tu sakra stalo. |
| |
| A představení pokračuje... Na pár vteřin nastalo rozpačité ticho. To bylo přesně v ten moment, než Luc zmizel úplně z dohledu. Každý z vás si to primárně u sebe musel vyřešit, jak s touto událostí. Ovšem nebylo vám dopřáno se do sebe pohroužit a nebo třeba se jít podívat, jak bude vypadal kontrola Faema. Leah předstoupila blíže k vám asi o tři kroky. Každý její pohyb působil naprosto jistě a promyšleně. Všechny si vás prohlédla. "Wyrmové," nebylo pochyb o tom, že tahle žena je zvyklá velet většímu množství lidí než je tato malá skupinka. Její slova byla ostrá a zřetelná. "Tohle," rukou ukázala směrem, kde ještě před chvilkou ležel Faem, "je realita v celé své parádě. Život je boj. U nás, dračích bojovníků, to platí dvojnásobně. Uděláte chybu a zemřete. Ne vždy vás zachrání bylinky a modlitby. Většinou to je jedna chyba a konec hry. A nezáleží na tom, jestli to bude bitva století, nebo hospodská šarvátka. Musíte si být vědomi ohrožení v každý moment, jinak na to doplatíte jako ten wyrm, kterého seržant Graec nese na ošetřovnu." Na každém z vás se na chvilku zastavila s pohledem při své řeči. Odmlčela se na přesné tři vteřiny. Nehybná jako socha v tom postoji, co jasně dával najevo její postavení. "Upřímně řečeno, je velmi nepravděpodobné, že by to přežil. A mohl to být každý z vás. Nad tím ale v boji nebudete mít šanci přemýšlet. I když to bude váš velitel, přítel nebo rival. V boji to musí být jedno. Jak jsou mrtví, tak je konečná. A vy musíte jít dál, úkol musí být pro vás všechno. Takže konec přestávky. Ty se sekerou, jdeš s živou." Ano, ano, Leah byla schopná si všimnout i toho, že boj dívek měl výherce a poraženého. "Tentokrát tu sekeru víc kontroluj. Mrtvá jde k partnerovi od Daciany. Plonková dělá po padesáti, až skončí, bude střídání. Na místa. Připravit. Boj." |
| |
| Vhled šílence Salmina Graec se po čas soubojů nakláněla tak moc k bojujícím, až to málem vypadalo, že přepadne dopředu. Nervózně se ošívala, klepala prsty na kladivo v oněch podivných rytmech a tahala se za zbytek těch vlasů, co si nevyholila. Když se složil Faemdurgh, nezděsila se jako ostatní, pouze se ušklíbla. "Zadrž, sestřičko!" Vyhrkla, ve chvíli, kdy se Leah dala do nového rozdělování a prudce vyskočila na nohy. "Chci si něco ověřit!" Provázena nechápavým pohledem své tmavovlasé sestry, došla Breegan'ra až k Zaiře a vytáhla ji na nohy, jako kdyby wyrmka skoro nic nevážila. Avšak nepustila její ruku, přitáhla si dívku k sobě, až se na ni prakticky nalepila a zblízka jí zírala přímo do očí. Ty její byly lesklé a rozšířené, zíraly však s děsivou intenzitou. Pak ji zničehonic pustila a otočila se ke Skadi. I na tu zírala, znepokojivě dlouhou chvíli, než zrzku kupodivu očichala kolem hlavy a dokonce do jejího těla několikrát rychle dloubla, pozorujíc reakci. Ale dřív, než stačila snad Leah nějak zasáhnout, Salmina se dala opět do pohybu. Přiskočila ke Ghorenovi, nalepila se mu na štít a přes jeho okraj se na wyrma šíleně zazubila, než naklonila hlavu ke straně, znovu se zatahala za pramen vlasů a odskotačila. V kontrastu se svou nehybnou sestrou se zdálo, že Salmina je úplně všude, nucená konat, poháněna ohněm hořícím ve vlastní duši. "Tančící zrzku s hezounem," mávla nejdřív roztržitě rukou ke Skadi a pak na Ghorena. "A toho velkýho k té malé lasičce!" Tentokrát byli označeni Oli a Zaira. "Ty i bratr vybíráte dobře, ale nikdo z vás nemá můj čuch! " Poklepala si na řečený orgán ze strany. „Vybíráte podle zaběhlýho řádu, vítěz k vítězovi a tak dále. Ty vaše pravidla. Já vyberu podle toho, co v nich cítím!“ Leah si byla nejspíš dobře vědoma toho, že odporovat Salmině by bylo nejspíš na dlouho a nebylo by to moc pěkné, takže si jen povzdechla a odmávla to jako souhlas. "Luc se o tomhle dozví!" Sykla ještě. "Už se třesu," převrátila oči Breegan'ra a našpulila pusu, než si zase všimla rekrutů. "Co čumíte jak panna na koule?! Přeskupit podle novejch istra...istur...is...jak já kurva chci a ať to lítá!" |
| |
|
Všichni
No, nikdo mi neodpoví, natož abych se dočkala nějaké reakce, ale ruku na slezinu, nečekala jsem nic jiného. A přitom jsem o ně projevila takovou… Tu… Radost! Tedy, uhm… Starost. A někteří o tom mluvívali i jako o starostlivosti. Tesák si opřu o rameno, ruku s dýkou si opřu o bok a dovolím si uvolnit postoj. Jako po každém takovém incidentu přichází proslov od jedné ze sester, který bych mohla odříkat zpaměti společně s ní slovo od slova. Asi bych měla říci, že mě to mrzí a Faemova smrt mě zasáhla, ale věděla jsem o něm více než ostatní. Zemřel by tak či tak, dříve nebo později. Jeho vlastní odlišnost a výjimečnost by ho zradila a posléze zabila. Kdo ví. Možná se to stalo právě… Teď. Dobrá, tahle myšlenka mne zaujme mnohem víc. Vlastně natolik, že si až po chvíli uvědomím, že proslov Leah se blíží ke spásnému konci. To, co následuje vzápětí, je mnohem… Zajímavější. Nejsem si jistá, co to Divoká provádí a co přesně tím sleduje, ale donutí mě to naklonit hlavu ke straně a nepatrně přimhouřit v tom zamyšlení oči.
Řada v tom bizarním představení záhy přichází na mě. Salmině pohled oplácím se zvědavostí. I její výstřednosti přejdu stoickým klidem, i když v okamžiku, kdy se ke mne přiblíží na dosah, se můj postoj změní, stejně tak i držení zbraní. Vyčkávám jako had, chybí jen jazykem ochutnat vzduch, držím si ji v zorném poli. Co tím sleduje, pochopím až o pár úderů srdce později. Nové rozdělení! Přelétnu pohledem ke svému novému soupeři, krátce našpulím rty. Ghorena jsem viděla bojovat mnohokrát, nebude to lehké. Je pomalejší. Hm. Hm. Mohla bych ho utančit. Zaútočit, stáhnout se. Ale silnější. To, že si vybral štít, mi taktéž zrovna nepřidává. To, co k Zaiře si k němu nemůžu dovolit…
Při pobídce Salminy se vesele zašklebím a potřesu hlavou. S tím čile vyrazím ke Ghorenovi. „Zdravíčko…“ |
| |
| O normálnosti se dá pochybovat... Oceňuji Ghorenovu snahu o psychickou podporu, nebo snad pouze akt soucítění. Pokusím se mu oplatit taky tím úsměvem, ale ten zakolísá a já se raději podívám jinam. Nevadí mi, ani že si stoupl vedle mě. naopak, člověk pak ví, že tam není tak úplně sám. I když jsem si jistá, že to dělá jen kvůli tomu, aby viděl lépe na kaprálku, či prostě nestál za mnou. Co mě naopak vůbec neuklidňuje je proslov Leah. Ano, vím sice, že to všechno je to nejlepší, co se má udělat, že člověk má jít dál, že ztráty jsou někdy nevyhnutelné a tak, ale... prostě se pořád nedokážu odprostit od toho, abych s těmi lidmi, co jsem zatím viděla umřít/věděla jsem, že jsou mrtví, nesoucítila. Pořád to byli lidské bytosti, s duší, přáními a unikátními vlastnostmi. Jediné, co jim chybělo byla delší délka vlákna života. Na povel Leah se opět krátce kouknu po Ghorenovi, abych mu kývla na prozatímní rozloučenou a snad na popřání hodně štěstí s Olim. Ale to se ozve Salmina. Trhnu hlavou překvapeně k ní a lehce se mračím. Nemám ráda její vyjadřování, je podle mě zbytečně hrubé. A to její čichání a zírání? Musím se hodně snažit, abych se neoklepala. Je to děsivé. Tak moc, že se zapomenu po konci jejího proslovu na místě. Uhnu pořádně stranou až ve chvíli, kdy vidím přicházet ke Ghorenovi Skaði. Poodejdu pár kroků od všech ostatních, odložím výzbroj a začnu se svým individuálním cvičením. |
| |
| Výměna soupeřů.. Se zájmem koukám zpříma do očí Slaminy, když se přilepí takřka skoro na mne, nebít štítu mezi námi, který jsem se rozhodl posléze zvednout opět ze země. Vlastně jsem ani nevěděl, proč jsem si pro dnešní souboj štít vůbec vzal, nebyla to obvyklá volba, nicméně zvolil jsem tak a nehodlal jsem utíkat to měnit při očividné výměně soupeřů. Postřehnu, že se na mě zubí, a tak jí věnuji jeden ze svých svůdných pohledů, když mi pobaveně vystřelí koutek úst vzhůru. Chvíli naslouchám novému rozhodnutí o přerozdělení a poté se otočím na Mal a kývnu na její pozdrav, než se ke mne přiblíží má nová soupeřka. Stoupnu si naproti ní a zamyslím se. Měl jsem pře sebou úplně jiného soupeře, než jím byla Malika, ne však méně schopného nebo zkušeného. Jestli jsem jí měl nějakým způsobem překvapit, tak to muselo být hned a muselo to být něco razatního a úplně odlišného, než co mohla vidět v mém předchozím souboji. Bez sebemenšího dalšího rozmýšlení odepnu přezku na štítu a odhodím jej na zem, přičemž si vysvleču košili volnou rukou a postavím se do střehu. Ve volné ruce držíc košili za rukáv s ní začnu pomalu kroužit, vyčkávaje, než zaujme svůj postoj. "Smím prosit?" pronesu s úsměvem na rtech, který se náhle změní v soustředěný výraz, jež nedával najevo žádné emoce. Má ruka prudce vystřelí vpřed dosud držící rukáv mé košile, která za doprovodu rychlého pohybu práskne soupeřce před obličejem ohlásí můj první, vzápětí následující úder meče. Jakmile zazní prásknutí, tak udělám krok vpřed a rychlým výpadem pravé ruky vedu ostří meče šikmo ze strany dolů k stehnu. [73%] |
| |
| Shrnutí a jede se dál Sleduji, jak seržant bere mého bývalého protivníka do náručí a odnáší na ošetřovnu. Můj pohled padne na sekeru a pak za dvojicí, oči se zúží. V hlavě mi to konečně maličko zapadá, ale je fakt, že svého soupeře jsem neznal úplně nejlíp. Nesetkával jsem se s ním moc často. Jak zmizí, převezme velení seržantova sestra a hned vydává rozkazy a poučení o tom, co se stalo. Mě šlo o krk už tolikrát, že moc dobře vím, co znamená boj. A tady je boj s pravidly, jinde jsou boje bez pravidel. *Měl si vzít štít......* prolítne mi hlavou věta matky, kterou jsem slýchal dřív tak často. A myslím, že dneska si na tu větu nejednou ještě vzpomenu. Dostaneme rozdělení do nových dvojic a já se zadívám na svou novou protivnici. V tom vylítne druhá a hned pobíhá od jednoho k druhému. Ke mě však nejde. Moje oči jí však sledují, aniž by se moje tělo pohnulo. moje tělo, tvář nejeví známky strachu, zaskočení či opatrnosti. Jediné, co v mých očích je, je zvědavost. Její chování, její provokování ostatních a zkoušení, co zvládnout a jak zareagují, je tak živočišné, až to jednoho zaujme. Nakonec mi právě ona určí jiného soupeře a to Zairu. Otočím se na dívku, která proti mě bude mít dýky. Lehké , rychlé zbraně. Jak já tuto zbran nemám rád, snad proto, že je tak moc spojená s mým původem. Snad proto, že sekerka je proti tomu těžší bratr a pomalejší. Přesto se nevzdám předem. Poslední věta, která nás má rozhýbat mě donutí se úsměvně ušklíbnout. Fakt dobrý přirovnání. Přejdu k Zaiře. "Hm...tak půjdeme tamhle?" zabručím, snad moje první dlouhá věta na celý tento den. Na to poodejdu stranou, abychom měli prostor a připravím se. Sekerku v ruce chytnu více v prostředku, abych mohl užít obě její konce. Můj pohled se plně upře na dívku přede mnou. Hlavou pokynu, že jsem připraven a dám jí prostor zaútočit jako první. Přece jen můj první výpad dopadl...hm...překvapivě. |
| |
| Lepší a lepší... Tedy, ne že by mě zrovna moc nadchlo vyhlášení soupeřů, ale první, co vás tu naučí, je neprotestovat. Přesto jsem se ale do jisté míry vyděila, když mi Leah za soupeře určila Ghorena. Jen jsem slabě polkla, nicméně pak se ozvala její sestra a pro mě přišla "skoro" záchrana. Tedy... než jsem se stihla zvednout, byla jsem vytažena na nohy snad hůř než jeřábem, stěží jsem stihla sebrat ze země své dýky, a dostalo se mi toho potěšení prohlédnout si druhou seržantovu sestru víc než zblízka. Ostatně... komu by takový detailní průzkum byl příjemný, že... a já se nedokázala ubránit jakémusi zapitvoření obličeje. Umh... já nechci skončit jako Faem... krátce jsem střelila poněkud vyděšeným pohledem po Olim, na jeho slova jsem jen kývla. Vlastně jsem dneska na nikoho ještě pořádně nepromluvila... Tentokrát moc dlouho nečekám, nesnažím se zaujmout nějaký konkrétní postoj. Jen krátce přejedu pohledem po Oliho postoji a pak už vystřelím proti němu, krátkou dýku vedu v oblasti žaludku od pravého boku k levému, dlouhá dýka se naopak objeví u krku a zrcadlově zopakuje pohyb krátké dýky. [23%] |
| |
| Nový souboj začíná... Ani můj nový protivník není moc mluvný, ale aspon není na ní vidět únava. Což je utěšující, že bude ve střehu a připravená. Jen se postavím a čekám na její útok, dal jsem jí možnost prvního útoku. Což teda moc často nedělám, ale dneska je vážně divný den. Možná jsem vstal jinou nohou napřed. Ale co, život je pes a musí se dohrát až do konce, i kdybychom plivali krev. Jen co kývnu hlavou, moc dlouho nečeká, nepromýšlí a zaútočí. Její výpady jdou na břicho a na krk. Použiji oba konce sekerky tak, abych mohl vykrýt její rány, které konci sekery se snažím od sebe odrazit a změnit jejich dráhu mimo moje tělo. [86%] Když se mi podaří změnit směr dýk, zatlačím na její zbraně tak, abych jí dostal dál od sebe a udělal si prostor na můj útok, který přichází záhy a to tak, že sekerkou směruji na její hrudník u ruky s dlouhou dýkou, který díky útoku na krk více odkrývá tělo dívky. [46%] |
| |
|
Ghoren Lion
Ghorenovo představení sleduji se zájmem. Štít padá na zem a tělo se stejnou rozhodností opouští i košile. Chm. Zajímavé. Rty se mi zavlní a ustrnou v zamyšleném úsměvu, tolik zvláštním pro mou tvář ve spojení s nepřítomně zamženýma očima. Ne, nejsem hloupá, vím, proč se zbavuje štítu, a že gesto s košilí nemá nic společného s potěchou mého oka. Což neznamená, že si ho v tom krátkém okamžiku, než zaujmu s tesákem i dýkou obranný postoj, neprohlédnu. Ghoren je mladý. Ještě ne na vrcholu, ten přijde až za pár let. Jeho tělo nebrázdí tolik jizev jako starších, které jsem už viděla a studovala z dálky. Příběh, který vypráví, je prozatím nudný. Dřina, trénink, rvačka, nic víc, nic míň. Ale některým se to tak líbí. Děvčatům, co wyrmy obdivují z dálky. A některé i z blízka. Z velmi blízka, zatímco u toho vydávají zvuky jako mrouskající kočky. Zachichotám se. Po nějakém smutku či strachu z toho, co se stalo před chvílí, by někdo památku hledal jen těžko.
Jenže pýcha předchází pád, má mysl je v ten okamžik příliš roztěkaná, příliš nesoustředěná, příliš… Pomalá. Ghoren zaútočí prudce, rychle a zákeřně jako had schovaný pod kamenem. Dragaře dělá čest, jen co je pravda. Na rozdíl ode mě. Košile práskne, já udělám bez přemýšlení úkrok vzad. Ruka s tesákem se pohne příliš pozdě, čepel meče tak místo zastavení mým krytím sklouzne po tesáku a pokračuje ve své cestě. [8%] Bolí to. Bolí to jako pohlavek od draka. Stehna mám i bez toho pokrytá starými modřinami a jedním šrámem. Není tak divu, že v okamžiku, kdy se po něm sveze i tupé ostří meče, bezděčně vyjeknu. Tedy. Zní to spíše jako zvířecíkníknutí polekané lišky.
Stáhnu se. [78%] Rychlými kroky, krytá zbraněmi, odtančím do bezpečné vzdálenosti na znamení přerušení boje, který sotva začal. Tedy, s tím tancem bych to asi nepřeháněla, připadám si jak kulhavá tanečnice s jednou nohou kratší než druhou. Není to žádná slast, ale nesmím nechat bolest, aby nohu ochromila úplně. Bolest je jen v hlavě. Ale vysvětlete to tý zatracený noze.
„Dobrý tah. Tančíš s mrtvolou.“ |
| |
| Zasloužená přestávka... Po vydařeném útoku vyčkám, než se má soupeřka stáhne a poskytnu ji v klidu čas, aby se vzpamatovala z mé rány. Přeci jen jsem moc dobře věděl jak rána do tohoto místa bolí a nepředpokládal jsem, že do ní rodiče už od mala bušili bidlem snad do všech míst na těle, aby zocelili její svaly proti bolesti, jako tomu bylo u mne. Na moment moje mysl vklouzne zpět do vzpomínek na mého nevlastního otce, než je pohotově zaženu zpět. Minulost by měla zůstat minulostí. Tohle už začínalo být směšné, přehodím si svou košili přes rameno a meč vsunu za opasek. Tyhle souboje byli více či méně už jen o štěstí a náhodě. Když jsem se kolem sebe rozhlédl, nemohl jsem spatřit jediného wyrma, který už si tohle neprošel minimálně stokrát. "Příště to můžu být zas já. Dáme si přestávku," pronesu ke Skaði a věnuji jí jeden za svých úsměvů. Otočím se ke skladišti se zbraněmi a vyrazil jsem tímto směrem pro ještě jeden další langsax. Vlastně ani nepomyslím na to, že bych se nějaké z nadřízených dam dovolil, neboť jsem zas vcukuletu zpátky. A tentokrát svou pozornost zaměřím konkrétně na Salminu. "Proč jste tady?" touto otázkou jsem si chtěl vlastně jenom více méně ujistit, co jsem odtušil. Mohl jsem se mýlit, ale proto jsem tu otázku přeci jen položil.Nicméně vrátím se zpět ke Skaði, abych nepůsobil neurvale a nedisciplinovaně. |
| |
| Pauza mezi údery "Ten se mi líbí!" zasměje se Salmina, ale v očích jí blýskne, když to říká s pohledem na Ghorena. Leah si pouze založila ruce na hrudi a zavrtěla nad svou sestrou hlavou. Kaprálka přesunula pohled z vaší dvojice na sousední dvojici a pak zase rychle k vám. Zřejmě též zvědavá, co se bude dít. Na účinek jeho útoku se i Leah lehce kývla hlavou. Salmina se zubil od ucha k uchu. Ne slovo umírněná k ní prostě nesedělo. Avšak sotva se Ghoren rozhodl vyhlásit si pauzu, tvář Leah mírně ztvrdla a obrátila zrak k druhé dvojici, jak jejich trénink jde. Maliku také krátce zkontrolovala. Na Ghorenovo otázku se Salmina zachechtala. "Přece na potěchu oka. A nejen toho. HA. HA." Opět následoval její smích. Trochu hrubý, takový drsný a zvláštní. "A teď zrovna chci vidět, jak ti to ta holubička vrátí. Nebo se nenecháš, chlapáku? Šup, šup, než se začnu nudit!" Na Leah bylo vidět, jak se snaží neprotočit oči v sloup, nebo nedej bože se vyjádřit k chování sestry. Docela určitě se rozcházely v mnoha věcech a bylo to na nich znát. Otázka byla, zda takové byly pořád, nebo to z nich udělali různé druhy výcviků po té co se přidaly k té či oné sekci. |
| |
| Od desíti k pěti... Nevím čím to je, že dneska je to jen a jen horší. Skutečně to jde se mnou od desíti k pěti, jelikož tak levá jako dnes jsem už dlouhou nebyla. Tedy - nejen že jsem opět nezasáhla, ale jsem natolik hloupá, že zapomínám i přitáhnout ruku zpět k hrudi, a zůstávám tak nechráněná. Není tedy ani tak moc divu, že když sekerka mého soupeře udeří, zasáhne přesně to samé místo co předtím Skaði svým mlýnkem. Docela to bolí. [8%] Hlavně jsem natolik... ani vlastně nevím co, asi levá... protože mě úder dokonce srazý na zem. *To vážně není dobrý....* zaúpím v duchu a alespoň se svému soupeři pokusím podkopnout nohy, když už se válím na zemi. [60%] |
| |
| Souboj - Zaira Můj útok je čekaný, vlastně by tam zaútočil nejspíše každý a dívka si brzo uvědomí, jakou udělal chybu. Nejdu proti ní plnou silou, protože to zatím není třeba. Zvláště moje zbraň je těžší než její dýky a tím i dopad na tělo je rozhodně bolestivější než dýkou díky váze zbraně. Možná jen špatně stála, možná jsem to se silou přehnal a můj úder srazí dívku k zemi. Nečekal jsem to, rozhodně toto ne. Můj pohled sjede k zemi, abych se mohl bránit. Zrovna v okamžiku, kdy její nohy narazí do mých a snaží se mě podkopnout. Pocítím náraz, jak se jí podaří kopnout mě do nohou. Ovšem nedá takovou sílu, aby mi nohy podkopla. [91%] Ihned najdu zpátky rovnováhu a sekerku si v ruce přehodím tak, abych jí chytnul jen na jednom místě. Udělám úkrok stranou, abych se vyhnul jejím nohám a sekerkou zamířím do oblasti jejího břicha. Stále ale mám na paměti, kdo je přede mnou a tak sekerku mám mírně nakloněnou, aby při případném dopadu na její tělo, měla jen minimální zranění. [33%] |
| |
| K nasrání *Ne, prostě ne! Já dneska prostě nezasáhnu!* tohle už mě jednoduše sere, jinak se to snad ani říct nedá. Já se tu válím po zemi a ani ty nohy mu nejsem sto podkopnout. Co už se mi ale daří je odkulit se bokem, abych nedostala další ránu. To už bych mu totiž asi označkovala nohy svou snídaní... [76%] Zároveň se zvedám na nohy a dýka tentokrát za pohybu míří na koleno a podkolení vazy. KDyž nic jiného, bolí to. [19%] |
| |
| Štěstěna se otáčí - Zaira Sekerka míří na její břicho, ale protivnice proti mě je mrštná a tak se odkulí a moje rána jde mimo. Možná jsem za to trošku rád, protože bych nerad měl na svědomí jednoho mrtvého a jednu zmrzačenou. Ale to bych svou protivnici hodně podcenil a nejspíše jsem tak asi i udělal, protože jsem dost polevil. Jinak si to vysvětlit nedovedu, protože ona se sbírá a povede se jí dostat se mi na nohy, přesněji na moje koleno, kdy se jí povede mi zasadit ránu. Nohou projede bolest, která způsobí krátkodobou ztrátu rovnováhy.[18%] Vyveden z konceptu využiji sekerku k nabití zpět rovnováhy a přenesu převážnou zátěž na druhou nohu. Hlavou sleduji, co dělá protivnice. Zraněnou nohou kryji zdravou nohu, která nyní nese celou váhu. Bolest Zairou způsobená mě pomůže se opět probudit a že nemám brát ohled na ty, co jsou proti mě. Jdu proti útočnici tím, že si sekerku krátkým obloukem před svým tělem opět pohotově připravím na útok a tentokrát zamířím její pravé rameno. [88%] |
| |
|
Ghoren Lion, povedené sestřičky
Pousměji se po vzoru Ghorena. No, ne že by mi do smíchu zrovna bylo, jestli si myslíte, že krátká chvíle oddechu bolest zmírní, jste na zatraceně velkým omylu a zasloužíte si tím mečem zmlátit tuplem. No, ale zpět k tomu úsměvu. Lidi ho mají rádi, je to taková ta… Přirozená reakce. Usměješ se na mě, já se usměju na tebe, všichni jsou šťastní a pak se můžeme bez výčitek třeba rozsekat navzájem. No dobrá, to možná není úplně nejlepší příklad. Každopádně, kdo jsem, abych to měla Ghorenovi nějak za zlé. Právě tohle naučí každého se pořádně krýt. Anebo umřít jako pitomec. Vyberte si, jak je libo. „Však vono by to bez nový modřiny ani nebylo ono,“ odmávnu to rukou. Noze se snažím chvílemi, co nejvíce ulevit, sedat si však nechci. Jediný způsob, jak to skousnout a jít dál, je zvyknout si na ni. Na přestávku tak nic nenamítám, i když úplně šťastná z toho, že Ghorenovi tím poskytuji čas jít si pro další zbraň, úplně tedy nejsem. No jo, nikdo si nechce nechat vypráskat kožich, když ho pozorují tak vzácný blechy.
Tak jo, tak jo. Došlápnout. Ulevit. Došlápnout. Ulevit. Vyzkouším si střeh, svaly zatínám a povoluji. I tak čuju ale pořádnou připomínku vlastní nešikovnosti. Takovou temně fialovou. Velmi uměleckou. A sakra bolavou, až se zítra ráno vzbudím a vyrazím na další kolo toho-jak-se-nechat-co-nejméně-zbít. O tom, co mě dneska ještě čeká, ani nemluvím. Raději.
Loupnu okem po Ghorenovi a Salmině, kteří spolu akorát mluví. No, nic podstatného se z toho krátkého hovoru nedozvím, teda krom toho, že asi měním živočišný druh. |
| |
| Solo jako kůl v plotě? Měla bych se cítit privilegovaná, to že jako u jediné z wyrmů věděli, kdo je, nebo spíš čí je. Jenže jsem se cítila naopak. Mí bratři již v tomhle věku vyhrávali tajné neoficiální turnaje mezi wyrmy, kde výhrou bylo snad naprosto vše. A já se zatím do takového souboje ani nezapsala, ale to přičítám spíš tomu, že mám rozum a nechuť pro hazard. Ale zpět k současnosti. Začala jsem s cvičením a v duchu si počítám. Ani na vteřinu mne nenapadne podvádět a ubírat si. To už i z ostatních, co tak ze začátku dělali, snad ostatní učitelé vytloukli. Nicméně si neupírám tu možnost a občas se po očku rozhodnu sledovat ostatní na dnešním cvičení. Ghorenův první útok mne zaskočí tak, že místo toho, abych se zastavila hrudníkem těsně nad zemí, tak na tu zem tiše žuchnu. *Sundal si košili?! Proč by to... Co to? Oni spolu..?* Myšlenky běží jedna za druhou jako o život. Všechny se ale bezvýsledně točí ohledně onoho odhaleného hrudníku. To se smíchalo s věcmi, které tak ještě pořád nemám pod kontrolou a upřímně teprve přicházejí a já ani nevím, co si o nich myslet. Ukončeno je to tím, jak onu košilu použije pro útok. Doufám, že nikdo neviděl, jak mi rudne tvář a jak se rychle zvedám zpět do kliku. Tentokrát s pohledem přísně upřeným do země. Svaly mi pracují ještě usilovněji, aby se pokusily dostat přebytečnou krev z hlavy a s ní snad i ty myšlenky. *Ještě že tu není žádný vyšší serpentor. Ještě by mi četli myšlenky,- To je myšlenka, co mi proletí hlavou, když měním cvik a začínám počítat od znovu. Tou dobou mne stále pálí tváře, ale nyní to snad ostatní mohou připsat na vrub cvičení. Odhodlávám se při třiceti pěti a zvedám svůj pohled k ostatním. Obloukem se vyhnu Ghorenovi a jeho taneční partnerce a se zvědavostí hledím na Zairu a Oliho. Cítím, jak se mi na spánku vytváří kapky potu. Nezapomínám počítat. Jejich souboj je velmi zvláštní na pohled. A upřímně děkuji dnešnímu dni, že nestojím proti Olimu. Viděla jsem dost dobře demonstraci jeho síly. Měním cvik a pohledem zavadím o Ghorena a Skaði. Nedá se říct, že bych někomu fandila, jen jsem ... byla pohledem přitahována k někomu víc a k někomu méně. I když se snažím tvářit, že je všechny vůbec nepozoruji. Hluboce vydechnu a hrabu se opět na nohy. "Konec," ohlásím zřetelným a dostatečně hlasitým způsobem, tak aby nebylo pochyb, že to je i pokyn pro ně. Stojím vzpřímeně a dívám se na břízu kousek od našeho cvičiště, abych zkusila utvrdit pověry o disciplíně naší rodiny. |
| |
| Když se to sere, tak se to sere Mno, že by aspoň něco? Využívám toho, že Oli musí bojovat aspoň na chvíli s bolestí o rovnováhu, o půlkrok couvnu a snažím se chytit dech. Jenže u toho asi trochu moc vypnu. To si uvědomuji až v okamžiku, kdy přichází otupující úder sekerkou do ramene. [38%] Prsty ochromené ruky vypovídají poslušnost a dýka cinkne o zem. Sakra! Ruka bozvládně visí a snad o to víc bolí. Začínám si říkat, jestli má vůbec dneska cenu ještě pokračovat v jakémkoliv boji, kterého bych se měla účastnit. Nějak bych to snad dneska mohla přežít... Levačku zvedám do tak moc možného krytu, který lze s krátkou dýkou vymyslet a provést, poněkud se přikrčím. Jaksi už na útok myšlenky nemám. [21%] |
| |
| Snad se štěstím získávám vítězství Můj výpad i přes bolest nohy se povede, až se divím. Moje sekera dopadne tupou stranou na rameno až pustí dýku. Nohu stále cítím a mám jí před sebou, aby mi ve výpadu případně odrovnala už tu zraněnou než zdravou, kterou mám krytou. Ovšem výpad není, né okamžitý, spíše vidím kryt a tak obloučkem nad jejím tělem protočím sekeru, aby mířila opět tupou stranou a jdu na břicho na levé straně. Narazím sice na její kryt, ale naštěstí má sekerka dostatečně velké topůrko, aby tupá strana dopadla na její tělo. [26%] Narovnám se, považuji boj za ukončený. Myslím, že ani ona už nemá moc chut pokračovat. „Vzdáváš?“ zeptám se pro jistotu a pokud souhlasí, natáhnu k ní ruku, abych jí pomohl na nohy. Sám mám nohu stále ještě trochu pokrčenou, jak jí šetřím, ale už na ní přenáším váhu. Bolest ze zranění, i když je to jako modřina, je určitá lekce pro mě. Nohy jsou také důležitý a i ty si musím hlídat. |
| |
| Prohra Ouč... otec nebude nadšený... Proč se vůbec u boje snažím myslet? Kdo ví, jestli je to tím, ale i druhý kryt mi vyšel špatně, takže sekyrka sklouzla po ostří dýky a konec násady mě bolestivě udeřil do žaludku. Reagovala jsem na to bolestivým syknutím a ne zrovna půvabnou grimasou. Vzdávám... syknu, místo abych přijmula nabízenou ruku však couvnu a snažím se chytit dech, částečně se snažím i pohnout potlučeným ramenem, což vynáší další ne zrovna hezkou grimasu. Bolí to. |
| |
| Konec konců... Seržantovo načasování bylo jako zásah prozřetelnosti, neb se vrátil na cvičiště takřka ve chvíli, kdy se Zaira vzdala a Malika ohlásila konec svého osobního tréninku. "Rekruti, ukončete trénink a nástup," ohlásil jasně a zřetelně, abyste ho slyšeli. Byl neobvykle vážný a jeho pohledu scházela veselá jiskra, pro něj tak charakteristická. "Wyrm Faemdurgh ah'Haik dnes vydechl naposledy. Netruchleme však pro jeho duši. Nevyčítejme si jeho smrt," promluvil k vám vážným hlasem, hledíc střídavě na každého z vás. "Faem byl dobrý člověk a i když byla jeho duše tvrdě zkoušena, on nepodlehl a dál bojoval. Dbal zákonů našeho společenství a pevně věřil v naše zásady. Jeho duše je nyní s jeho předky v řiši Mocných..." Mocní bylo přizvisko, kterým občas Draganští nazývali draky, neb to nepopiratelně byla jedna z jejich vlastností. A samosebou to bylo patřičně majestátní. Obecně odmítali uvěřit řečem cizinců zvenčí, že by draci snad vymřeli nadobro. Část Vereeniných proroctvi tvrdila, že se draci pouze povzneli na vyšší úroveň existence mimo tento svět. Že ascendovali. A pokud se člen Dragary držel zákonů společenství, dělal vše pro jeho prospěch a pokud bylo jeho tělo nakonec rituálně spáleno, věřilo se, že jeho duše se takto připojí k drakům v jejich nové požehnané říši. Co se dělo s popravenými a do země pohřbenými zrádci, o tom nikdo moc nemluvil. Avšak šuškalo se o místě zvaném Hlubina, o ponuré řiši plném temných tunelů a bahnité vody. Ovšem je možné, že tuhle fámu vypustil někdo ze serpentorů, aby jejich příbytek opletl další vrstvou pověr a strachu. Odpovídalo by to jejich povaze. Sezřant se zhluboka nadechl a vydechl, na okamžik se odmlčel, ale pak se, snad podvědomě, se narovnal do pozoru. Ale než stačil něco říct, ozvala se Salmina: "Moc pěkná řeč, bratříčku, dojemná a tak. Ale musíme udělat to, pro co sme sem dneska přišli Je čas si vybírat..." Breegan'ra rázně vstala a stoupla si vedle Luca. Chvíli očima přejížděla tváře všech rekrutů, než vyhrkla, téměř s dětským nadšením: "Chci je všechny!" Následovala chvíle ticha, kdy na ní Luc i Leah upřeně hleděli a Salminin šroký úsměv pod jejich pohledy pomalu tál a stékal dolů. "Ne? Achjo, vy ste hrozní!" Dospělá žena nafoukla tváře a doopravdy si uraženě dupla. Nakonec ale převrátila oči a ukázala na Oliho. "Dneska deš se mnou. Ukážu ti takový věci, jaký si ještě nezažil!" Zahlaholila nadšeně. Následovala další chvíle ticha provázena výrazy zbylých dvou sourozenců, které se nedaly popsat jinak, než jako zhrozené. "Co je?" Zarazila se potetovaná žena, načež se přidušeně zachechtala. "Ho vemu do našeho tábora, aby si to tam prohlídl. Co ste mysleli..." Zavrtěla pobaveně hlavou a naznačila Olimu, ať ji následuje. "Rekrute Daciano, rekrute Leone, vy můžete jít se mnou..." oznámila stroze Leah, tónem, který naznačoval, že pokud nepůjdete, nutit vás sice nebude, ale bude velice zklamaná. I ona se rozešla pryč a nejspíš očekávala, že ji budete následovat. Na cvičišti tedy zůstal seržant, Skadi a Zaira. Luc se, poněkud rozpačitě, podrbal špičkou oštěpu za uchem, jak měl ve zvyku, když si nevěděl rady a rozhlédl se kolem. "Děvčata, pomozte mi to tu uklidit, ano? Však my už pro vás něco vymyslíme!" Lucův optimismus byl zase zpátky, odolnější než dračí šupiny. |
| |
|
Tak nějak asi všichni
Náš souboj s Ghorenem ani nestačíme znovu započít. Ne, že bych toho nějak zvláště litovala. Nejsem srab! To ne! Po většinu času, samozřejmě. Ale pokud máte možnost se v týhle mordýrně vyhnout pár modřinám a naraženinám, hrábněte po tom všemi prsty, co vám zbyli. Ostatně, nejlepší boj je boj školy „bez ruky“. A pak ještě podříznutí či bodnutí do ledvin dříve, než ten druhý zjistí, že vlastně stojíte za ním, to není moc dobré hlásat nahlas, když se mezi Draganskými najde dostatek chrabrých idiotů, co si všechno vůbec tak nějak nejraději vyříkávají v čestném boji.
Odložím zbraně a nachystám se k nástupu. Využiji té příležitosti i k protáhnutí zad a procítěného zasyknutí, když musím přenést váhu i na druhou nohu. Jo, pořád to bolí. Místo soustředění se na bolest ovšem raději upnu svoji pozornost k seržantovi. Přemýšlivě nakrčím nos při pohledu na jeho výraz. Něco je jinak, ale kdo se v tom má u dračích koulí vyznat, když vedle mě nestojí Faem a nenapovídá mi. Z nás dvou byl empat on. Byl. Jak příznačné. Ale ne, netruchlím. Místo toho jen při seržantově řeči povytáhnu levé obočí a chvíli musím krotit cukající se koutky. Tak dobrý člověk? Věřil v naše zásady? No nevím, chvíli váhám, jestli náhodou neumřel jiný Faem, než sotva znatelně potřesu hlavou. Nesmutním. Co je to smutek? Měl rychlou smrt. Takovou, kterou si možná za pár let bude někde tam venku ve světě přát většina z nás. Faeme, ty bídáku. Kdo mi teď bude říkat, proč se všichni kolem chovají tak divně?
Netrpělivě popošlápnu. Můj postoj má do ukázkového pozoru daleko. Tak jo… Zvědavě se podívám po Salmině, která se ujme rázně slova. Celý tohle ráno je divný, chci vědět proč. „Chm…“ Salmina je opravdu zvláštní. Jiná. Tak nějak podivně jiná, až nevím, jestli se mi to líbí nebo ne. A ne že bych byla nějak zvláště moudrá z toho, co se děje potom. Olli s breegan´ra, Daciana a Goren s Dragankou a já se Zairou…
Regulérně se zamračím. Tentokrát ani nepromluvím, jen střelím pohledem po Zaiře a krátce přikývnu. Uklízet? To je dobře nebo špatně? U všech draků! Bez řečí se pustím do sbírání zbraní. Co jiného taky zbývá. |
| |
| O jednoho méně... Sotva se seržant blížil, bylo mi jasné, že nenese žádné dobré zprávy. Hrdlo se mi mírně stáhlo, jen co jsem pomyslela, co by snad mohl říct. Rychle jsem se přesunula na místo na nástupu, snažíce si namluvit, že to nejspíš tak ani není. Ale ono to tak vážně bylo... *Faem je mrtvý. Oli ho zabil. Prostě jen tak. Rychle. Najednou. A ani to nebyl skutečný boj! To je... nefér...* Přiznávám se, že jeho slova jsem moc neposlouchala, slyšela jsem to již několikrát, ale nezdálo se mi, že bych to brala lépe. Bylo to hrozné a na mne padl stín zármutku. Neznala jsem jej moc dobře, ale určitě by si přál zemřít nějak lépe, v pravém boji, při chránění Vereeny a jména Dragary. Mírně mi klesne hlava, jak se trápím těmito myšlenkami, než promluví Salmina. Její hlas je jako budíček pro mě. Jeho život skončil, ale náš ne. Popravdě, trochu mě vyděsí, když zmíní, že by si nás vzala všechny. Nechci být její panák na mlácení! Ani student, ani... ani nic! No dobře, vyděsí mne to trochu víc, než bych čekala. Ale... ale byli jste někdy v blízkosti někoho z nich? Nejsem si jistá, jestli mě děsí víc serpentoři, či breegan'ra, ale ani s jedním bych nechtěla být zavřená v jedné místnosti. Tolik vím. Proto jsem ráda, když si nakonec vybere jen Oliho. Cítím úlevu a vzápětí opět strnu. Leah si mne vybrala! Jo! Rychle popoběhnu za ní a musím brzdit, abych jí nepředešla. *Jo, jsem na správné cestě. Tak a teď to jen nepokazit. A... přežít to. To by taky bylo vhodné. Jo.. A Ghoren jde taky... Je... stále bez...?* Neudržím se a musím se na něj krátce podívat, abych zjistila, zda si již oblékl košili, nebo ne. Opět dostanu nádech rudé ve tvářích, když se obrátím rychle zpátky a setnu ruce v pěst. A přestože bych ten pohled ráda vrátila, držím se, abych se dívala Leah na záda. |
| |
| Na ocet Bude to asi znít divně, ale za povel k nástupu jsem neskutečně šťastná. Kdybych totiž měla pokračovat čímkoliv dalším, asi už bych to dneska moc nesvedla. Řadím se tak někam ke konci řady, stále se snažím aspoň trochu rozhýbat rameno do jakési funkčnosti. Ač oznámení o úmrtí jednoho z nás navenek přejdu s klidem, obrátí se mi poněkud žaludek. Je tak snadné vypadnout navždy... I když jde jen o trénink... polknu a snažím se znovu soustředit víc na okolní dění než na náhlou nevolnost. Mhm... výběr? poněkud zbystřím, postupně ale mé tváře zalije stud, který mě přiměje sklopit oči. S mým dnešním výkonem se ani nedivím, že zůstanu na ocet na cvičišti. I tak to ale zabolí... Otec mě nejspíš zabije... mlčky vša sklápím hlavu a začnu sbírat opuštěné zbraně i cvičnou zbroj. Nefunkční ruku používám jen jako jakousi opěru, sbírám vše levačkou. Když krátce střelím pohledem po Skaði, protočím oči nad seržantovým optimismem a pak už jen dál sbírám. Co mi taky zbívá, že? I když ten jeho optimismus... je k nevydržení... |
| |
| V momentě, kdy stojím připraven se opět pustit do soubojů se svou protivnicí, se náhle objeví na cvičišti náš seržant a chvíli přemýšlím, zda jsem si nedovolil příliš. Možná, že přeci jen jsem měl více dbát na disciplínu. Hned vzápětí však nad tím mávnu rukou a sklopím konečně zbraně. Zdroj nepokoje v Lucově tváři byl zcela jiný. Možná, si i nepatrně oddechnu. Zpráva o úmrtí wyrma byla zde více jak na denním pořádku. Výcvik byl tvrdý a mnohdy žádal až příliš mnoho. Přeci jen, i mé začátky nebyli o moc lepší než výkon pleskající ryby na souši, jež se snaží se opět dostat do klidné vody. Nad jeho ztrátou si povzdechnu a zakroutím hlavou. Nic víc, nic míň. Mezi wyrmy to už i tak kolikrát bylo bráno jako gesto projevení slabosti. Nestyděl jsem se však projevit svůj upřímný nesouhlas s rozhodnutím osudu o jeho životě. Stále ještě jsem si pamatoval den, kdy jsme spolu poprvé bojovali, jako by to bylo včera. Byl by z něj jednou skvělý Dragan. Následující události vnímám spíše jako tiché mumlání než mě z uvažování vytrhne hlas Leah, jež vysloví mé jméno. Pochopím, že se rozhodla si vzít mne a tak nic nenamítám. Zmateně jen chvilku hledím na Maliku a Leah, jak vyrazí pryč a pohledem zabloudím ke svým zbraním a boudě, ve které jsem je vzal. Nakonec pokrčím rameny a rozhodnu se je zde zanechat, ba ani štítem si nelámu hlavu. Prostě mám v hlavě až příliš myšlenek, než abych si uvědomil, že to bude muset někdo uklidit a pospíším si za nimi. Koutkem oka zachytím Malin pohled a pohlédnu na ní. Jenže zjistím, že se na mne už nedívá, možná se mi to jen zdálo, nebo taky ne, nicméně i já jsem byl rád, že do nového prostředí se dostanu aspoň s nějakou známou tváří, i když to byla jen okrajová známost. Za celou dobu výcviku, jestli jsme spolu prohodili pár vět, tak bych přeháněl. Ale aspoň někdo. Oli byl sám. Byl jsem zvědav, jak bude probíhat má proměna z wyrma na dragana. |
| |
| soukromá zpráva od Jeden z mnoha pro Během svého jistě svědomitého úklidu si musela zajít až do jakési uličky mezi dva malé přístavky, abys mohla sebrat štít, který tam někdo z neznámých pohnutek zahodil. Seržanta i Zairu si nechala za zády a dokonce i zvuky okolí tu poněkud utichaly. Musela ses sehnout, abys mohla relativně těžký štít sebral ze země. A když ses zase narovnala zpátky, něco bylo najednou...jinak. Tedy, přístavky byly pořád stejně odrbané, zem pořád stejně udusaná nohama rekrutů a ty si patrně také byla pořád Skadi. Jen ta dívenka v příliš velké wyrmské košili a plandavých kalhotách, jejíž světlé oči tě upřeně pozorovaly zpoza záplavy plavých loken, poněkud...řekněme vyčnívala. Stála v uličce před tebou, kde se zjevila 'jako duch' (a nebo se spíše tiše vynořila zpoza rohu, nabádala logika) a bezelstně se přitom usmívala. "Viděla jsem tě tančit," pravila obdivným hláskem a oči se jí rozšířily. "Piruety smrti. Vábivé smyčky hada. Nikdo z nich neumí tančit tak jako Skadi, říkají..." zamumlala, fascinovaně, ale pak pomalu zamrkala, sáhla do váčku u pasu a natáhla k tobě dlaň plnou malých oranžových čtverečků. "Dáš si karamelku?" Pravila rozjařeně, v poněkud děsivém kontrastu k předchozímu hypnotickému šeptání. |
| |
| soukromá zpráva od Jeden z mnoha pro "Je to pech, co? Když si tě...nevyberou." Zrovna si zašla za roh skladu, aby ses přesvědčila, že si skutečně nic nevynechala, když si zaslechla ten hlas. Chraptivý mužský hlas někoho, kdo je nejspíš nemocný a nebo příliš mnoho pije. A ani majitel toho hlasu nevypadal dvakrát dobře. Muž neurčitého věku mezi dvaceti a třiceti, tedy rozhodně žádný wyrm. Ale neměl ani jasné znaky žádného klanu. Místo toho měl potrhanou a špatně pozašívanou halenu, stejně odrané kalhoty, koženou vestu a opelichanou kožešinovou čapku, která mu zakrývala vlasy. Obličej měl vyzáblý, špinavý a začínal mu zarůstat strništěm. Podle zanedbanosti jeho stavu a taky díky faktu, že u sebe neměl zbraň, ti nejspíš došlo, co musí být zač. Jeden z faer'wa, těch jimž se nedostalo pocty. Díval se na tebe šedýma očima a v jeho výrazu se zračila zahořklost, cynismus, ale i lehké pobavení, snad nad ironií vlastního osudu. "Občas se chodím dívat na souboje," vysvětlil, patrně aby vysvětlil svou přítomnost a to, proč se s tebou vůbec dal do řeči. "Asi protože já se do žádnýho nikdy doopravdy nedostal..." Uchechtl se a na malou chvíli se odmlčel, než pokračoval, v šedých očích se mu zle zablesklo. "Asi sem nikomu z těch..šmíráků nebyl dost dobrej. Prostě...mě tu nechali stát...." Zaskřípal zuby a zaťal ruku v pěst, nebo se o to aspoň pokusil. Zdálo, se, že nemůže úplně ovládat všechny prsty na pravé ruce. Že by to byl ten důvod? "Otec se málem pomátl, to dá rozum. Matka se jen...tvářila zklamaně, pokud mi paměť slouží. A mí bratři, ti se mnou odmítali byť jen promluvit..." Potřásl hlavou a znovu upřel pohled na tebe. Oči se mu nyní leskly, zdály se více než trochu nepříčetné. "Nikomu bych nepřál takhle skončit, milé děvče..." Zašeptal a naklonil hlavu ke straně, jakoby očekával, co mu odpovíš na jeho blábolení. |
| |
| soukromá zpráva od Skaði Valerean pro
Děvčátko
„Mezi poli úzká cesta, musím po ní jít…“ pobrukuji tiše do práce tu ponuře veselou melodii. Nebo snad vesele ponurou? Nevím, příliš v tom nevidím rozdíl, i když si jsem jistá, že by se našel jistojistě nějaký rejpal, který by nesouhlasil a tak dále. Znáte to, mlčeti zlato, mluviti železo. Ostré. Protáhnuté krkem. Nebo se to snad říká jinak? Chm. Jednám mechanicky, naučeně, jen ze zvyku se rozhlížím kolem a sbírám věci, co vypadají, že by sebrány být měly. Asi. Doufám. Tohle se naučíte velmi rychle, jak vypnout, nepřemýšlet, když to není třeba a nechat hlavu odpočívat. A pak, stejně tu není nikdo, kdo by si chtěl povídat. Zaira obvykle bývá asi stejně příjemná společnice jako záděra na ukazováčku – do té taky nejdřív rýpáte ve snaze to o něco dobrýho, ale nakonec to jen zhoršíte a raději děláte, jako by nikdy nebyla. „… do kroku mi osud tleská…“ Že se vzdálím od stáda, vnímám jen okrajově, i když nepleťte si to s nepozorností! To ne! Pár přepadů a znuděných wyrmů potulujících se mezi chatkami jak smečka hyen číhající na mršinu, naučí obezřetnosti a opatrnosti jako nic jiného. Užívám si klidu, snad i ticha, nikam nepospíchám. Proč také. Noha stále bolí a ten modrák rýsující se přes stehno si umím živě představit, aniž bych musela stahovat kalhoty. Což by v této situaci byl vyloženě nerozum, že ano.
Jenže pak se to stane. Když zvedám štít, okamžitě mi to dojde, i když to nedávám příliš znát. Jen cvičené oči by postřehly tu změnu postoje, když se podvědomě se rozkročím a nohy zaujmou nepříliš hluboký střeh, aniž bych si to sama uvědomila. „... že to tak má být…“ Zbytek popěvku uteče zpoza mých rtů sám a bez zeptání, sotva mé oči zavadí o dívenku. Usmívá se tak nevinně a neškodně, až jsem si v jednu chvíli naprosto jistá, že se v další chvíli vynoří někdo další za mnou a vykuchá mě jak ovci. Štít příliš velký na mé ruce stále držím v náručí. Pro jistotu. Umím ho sice používat stejně jako ta ovce, ale na to, abych s ním někoho majzla po hlavě a vyrazila mu tak z držky zuby i s čelistí, s ním umět ani nepotřebuji.
Hlavu nakloním lehce ke straně. „Chceš si snad zatančit? Nebo někdo z tvých přátel, maličká?“ pousměji se tak, jak to umím jen já. Jako vždy, když nevím, jak reagovat, co si o situaci myslet. Ne, že bych měla v úmyslu s kýmkoliv bojovat, jediný tanec v případě, že by jich tu bylo vícero, bude zatraceně rychlý úprk, kterému by ani kvapík nestačil. Karamelku? Zamrkám. Pro sladké bych občas i zabíjela, o tom žádná, ale teď… Ten pocit. To nepopsatelné… Divné… Nepřirozené… „Copak tu vlastně děláš?“ Já vím, já vím, odpovídat na otázku otázkou je neslušné, ale to i někomu udělat výplach žaludku dobře mířenou ranou na solar, a přesto to dělám, takže… |
| |
| soukromá zpráva od Dračí hlas pro Pochodem chod! Následovali jste Leah. Ani jste se nemuseli ptát, kam vás vede, bylo to celkem zřejmé. Směrem ven z údolí, těsně k bráně, k místu, kde jsou kasárny. Domov a cvičiště Draganů, vojska Dragary. Vaše vysněného cíle a snad také i budoucího domova. Vaše průvodkyně měla pevný krok postrádající neomalenou ráznost bregaan'ra a plazivou ladnost serpentorů. Šla jistě, ale uvážlivě, rychle, ale předem promyšleně. Před kasárnami postával hlouček Draganů. Zrovna vyndavaly své zbraně od pasu a stahovali své brnění. Byli zablácení, špinaví a unavení. Nicméně všichni okamžitě po té, co spatřili Leah, rychle zvedli pravou ruku a sevřenou v pěst ji položili na levou část hrudi, na srdce. A jako na povel se narovnali v zádech, postavili se tak do pozoru, a na tváři se jim objevil jen vážný a soustředěný výraz. Leah pozdrav vrátila, nezastavila se, jen zpomalila svou chůzi a kývla na ně. Na každého toto chování Draganů působilo jinak. Někteří je obdivovali, jiní nechápali... Pár kroků po té, co jste přešli tuto skupinu, pootočila k vám hlavu a poprvé za celou cestu promluvila. "Každý Dragan musí být připraven neustále na to, že jej povolají do války. Ať už jde o den či noc, svátek či oslava zrození potomka. V období velkých bojů se stává, že Dragané si dojdou jen pro novou zbroj, napijí se vody z vědra a hned jsou povoláni na další cestu za hranice Údolí. A každý Dragan tuto povinnost ctí a vítá. Ale povězte mi, wyrmové, co podle vás je ta nejdůležitější vlastnost, kterou každý Dragan musí mít?" S poslední větou se zastavila u menšího cvičiště, kde jednotka Draganů byla nastoupená a jako jeden muž plnily rozkazy a výpady, jež slyšely od svých velících. Byla to spektakulární podívaná. Ta soustředěnost, koordinovanost a preciznost. Vše dozajista potřebné k tomu, aby dokázali spolupracovat jako těleso a ne každý za sebe, jak to jinde bylo zvykem. Hlasy povelů střídaly pokřiky cvičících. |
| |
| soukromá zpráva od Malika "Mal" Daciana pro Cesta do kasáren Přijde mi, že je tu divné ticho. Slyším kroky, cítím svoje bušící srdce, můj mozek mě zaplavuje různými myšlenkami a obrazy ohledně toho, co se teď bude dít, ale stejně to ticho cítím. Připadá mi tíživé. Chci ho porušit. Něco říct. Na něco se Ghorena zeptat, rozpoutat rozhovor, nebo... ach jo, já vlastně ani nevím co. Na druhou stranu vím, že bych měla mlčet. Vše, co bude řečeno, uslyší i Leah. A nemyslím si, že by se chtěla připojit do rozhovoru o tom, jak vlastně dnešní snídaně celkem šla, nebo tak něco. Naštěstí cesta není až tak dlouhá. Tou cestou jsem chodila už tolikrát. Ale nikdy mě nepřestanou udivovat malé či velké skupiny Draganů. Obdivuji je. Mají to něco, díky čemuž se zdají heroičtí. Snoví. Přesně tato slova mě napadají, když procházíme kolem skupinky, která se vrátila z nějakého boje. Zvednu trochu ruku, abych je též pozdravila, ale pak si to rozmyslím. *Nepatřím mezi ně, ten pozdrav mi ještě nepřísluší...* A rychle stahuji ruku zpět k tělu, klopím zrak a dělám to, co wyrmové dělat mají. Tvářím se, že tu vůbec nejsem, abych tím nikoho neobtěžovala. Nicméně, nic na světě mi nezabrání v tom, abych se rozhlédla po pár krocích po celém cvičišti, kde mnoho Draganů cvičilo jako jeden. Bylo to úžasné. "Páni," špitnu velmi tiše, mohl to slyšet jen někdo, kdo stál těsně vedle mě. Jenže Leah nám položí otázku. Zamyslím se. Chtěla bych říct čest, protože Dragani jsou tímto proslavení a jsou na to i hrdí. Jenže moje odpověď bude jiná. Slyšela jsem totiž tolikrát doma od otce a od bratrů to jedno slovo. To, co se vyžadalo od všech doma, i tady. "Poslušnost..." hlesnu a upírám všechnu svou vnitřní energii na to, abych stála rovně a neshrbeně. |
| |
| soukromá zpráva od Zaira Cillaer pro Mluvící stín?? Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že na mě vůbec někdo mluví. Dalších pár minut mi trvalo, než jsem pohledem našla zdroj těch slov. A pak ještě než jsem vůbec pochopila, co mi říká. Jaksi se mi nedostávalo slov. Jen jsem naprázdno otevřela pusu a zase jí zavřela, jakobych se o něco scvrkla. Nechala jsem přítomného faer'wa dál mluvit a zavřela jsem s povzdechem oči. Nejhorší na celém tom monologu byl asi fakt, že měl pravdu. Byl to pech, k tomu navíc těžká ostuda. Otec se bude zlobit... hořce jsem se usmála a bezděky zatnula ruku v pěst. Ale pozdě s tím cokoliv dělat... Až po chvíli ticha jsem zaregistrovala faer'weho odmlku a zkoumavý pohled, jakoby mě vybýzel, abych k tomu něco řekla. Jenže mě jaksi chyběly slova. Navíc - co k tomu lze říct? Že jsem selhala? Sklamala sebe i jiné? Proč to říkat? Stejně už je na to pozdě. Krátce jsem pohlédla na faer'wa a v krku se mi udělla knedlík. Co když skončím stejně...?! |
| |
| soukromá zpráva od Jeden z mnoha pro "Oh, já netančím, ne ne," zasmálo se děvčátko a v kontrastu s těmi slovy se zatočilo v piruetě, až mu blonďaté vlásky poletovaly. "Ale mí přátelé s tebou chtějí tančit, tanec, který mnohým dráčkům zlámal nohy," zastavila se a začala dělat piruety na opačnou stranu, její nohy se jen míhaly. "Musíš běžet! Musíš běžet za hranice utrpení, tam na tebe čeká! Princ na plese temnoty, nejlepší tanečník stínu!" Vyhrkla na tebe zadýchaná dívka, když dotančila a vehementně si do úst nacpala další karamelku. A pak už jen soustředěně žužlala a snažila se od sebe odlepit zuby, což tobě nechávalo prostor na přemýšlení. Bylo možné, že děvče stihlo šílenství a blábolilo nesmysly. Bylo možné, že byly karamelky něčím napuštěné a malý wyrm tak svištěl na pořádném tripu. A nebo možná obojí. Ale jak s oblibou říkávali Vereeniny pomocnice, které vykonávaly funkci vychovatelek v chrámu, 'V každém bláznovství je aspoň šupina vědění.' A tak, pokud by ses nad tím hlouběji zadumala, mohla si dojít k jistému závěru. 'Wyrmovo utrpení' byl neoficiální název nechvalně proslulé běžecké dráhy s různými překážkami, lany, žebříky, zákopy naplněnými vodou, překážkami pod kterými se museli rekruti plazit bahnem a podobné 'veselé' kratochvíle. Všichni rekruti to místo nesnášeli. bylo to pro ně skutečné utrpení. Dráha končila hustým porostem stromů, šerem a stíny. Co bylo za nimi, žádný wyrm netušil. Wyrmové tam nechodili, protože ti, kteří byli zvědaví, měli tendenci se už... nevracet. |
| |
| soukromá zpráva od Ghoren Lion pro Cesta do kasáren Než se naději a stačím za cesty k bráně Dragary cokoliv říct, tak už můj pohled upoutá skupinka Draganů, jež se právě vraceli neznámo odkud. Všichni jako na povel se zastavili a přes všechnu tu únavu, jež byla na nich zřetelná, poctili naší velitelku válečným pozdravem. A přesto, že pozdrav nebyl mířený mým směrem, tak neodolám a svou pěst na hruď také přitisknu, zatímco zkoumavým pohledem sjedu jednoho po druhém. Nakonec mi to nedá a koutek rtů mi stejně povyskočí o pár milimetrů výše, než by měl být, když se mi v hlavě vynoří stará vzpomínka na sebe a svou setru, jak jsme stejným způsobem vítali svého otce vždy, když se vracel domů ze služby. Očima se odlepím od Draganů v momentě, kdy zaslechnu Maliku vedle sebe cosi šeptnout. Pochopím, že nemluvila ke mne a tak sleduji její pohled a rozhlédnu se konečně pořádně kolem sebe. Z myšlenek mě vytrhne až Leah, jakmile nám položí otázku. Pohled mi sklouzne směrem k ní na moment a poté zpět na cvičiště, kde cvičili Dragani svou symfonii povelů a pokřiků, třeskotu zbraní a chrastění kovových částí zbroje. Stejně jako Malika mám na jazyku slovo poslušnost, jež jsem denně slýchával doma, avšak při pohledu na pohybující se masu se zarazím. *Poslušnost je k ničemu, když nablízku není nikdo, kdo by ji mohl vyžadovat...* "Disciplína," odpovím, aniž bych odtrhl oči od cvičiště. Jen díky disciplíně může Dragan důvěřovat tomu po svém boku, jen díky disciplíně může Dragan pokračovat i když už poslední naděje upadá, jen díky disciplíně si Dragara může být jistá poslušností Dragana. "Tomu věřím já." |
| |
| soukromá zpráva od Skaði Valerean pro Náhody neexistují Děvčátko na… Karamelkách
Maličká tančí a já její pohyb pozoruji. Držím si ji v zorném poli, ovšem o to bedlivěji pozoruji okolí, stíny budov, blízké rohy i střechy, od kterých by děvče mohlo odvádět pozornost. Děvčátko bylo zvláštní, ovšem na tomto místě se střetávalo šílenství s nudnou šedí lidské povahy tak často, až bylo snadné to přestat vnímat jako něco pozoruhodného a neobvyklého. Jenže útok nepřichází na rozdíl od slov, které se řinou z dívčiných úst. Nakloním hlavu ke straně a chvíli zůstanu na děvčátko upřeně hledět. Bylo by tak snadné odsoudit její řeči jako dětské žvatlání, utahování si, hru. A většina wyrmů by to udělala. Ovšem… Pokud někdo sedí v rohu a tváří se ztrápeně, něco se mu muselo stát. Pokud se někdo se slzami v očích drží za zkrvavenou ruku, musel se zranit. Pokud se někdo dotýká neustále stejného místa na boku v cyklickém pohybu, má tam zbraň. Pokud uchopí jílec dýky místo toho, aby se jen dotkl pouzdra prsty, je připraven zaútočit. A pokud se tu náhle zjevila holčička se zjitřenou myslí a zvláštními slovy, pak to… Má svůj význam. Protože náhody neexistují. Vše se děje s nějakým určením, za vším je potřebné hledat stíny a tichý šepot, nitky vedoucími k rukám toho, kdo za ně tahá.
A v tu chvíli mi to dojde. Široce se pousměji. Wyrmovo utrpení. Zlámané nohy. Sražené vazy. Proběhnout stezku chromých nebylo lehké, zvláště když vás nutili dělat to znovu a znovu, dokud únava neroztřásla paže a zpomalila postřeh. V úsměvu zasvítí i zuby. Les. Děsivé místo. Vždy přitahovalo můj pohled. Pozornost. Říkalo se, že tam žijí příšery. Stíny duší popravených, zneuctěných, vyhoštěných zrádců, které nikdy neměli dojít spásy a lačnily tak po krvi a utrpení těch, co jsou natolik hloupí, aby se jim vydali všanc. Tak málo představivosti! Nikdy jsem tomu nevěřila.
„V šeru a stínech…“ Štít pouštím zpátky na zem. Rozhlédnu se. Měla bych dokončit práci? Ano. Měla bych utéct seržantovi, aniž bych mu něco řekla a zadělat si tak na trest? Ne. Ale kdy se bude dít zase něco… Zajímavého?! Faeme, brachu, tobě by se to líbilo. Spiklenecky na děvče mrknu. „Už to nejez. Slepí ti to čelisti k sobě a budou ti muset vyrazit zuby a krmit tě přes ně tou hnusnou řídkou kaší z řepy a brambor…“ Prohodím zvesela, ale to už jsem na odchodu. Tedy… Plíživém útěku.
Vždyť co by to bylo za život bez trochy smrtící legrace? |
| |
| soukromá zpráva od Dračí hlas pro V kasárnách Leah vás pozorně sleduje, jak postupně odpovídáte na její otázku. V obličeji se jí nehne ani sval. Jen po chvilce si pro sebe kývne hlavou, ale co že z těch dvou je správná odpověď, to vám nedala najevo. A zřejmě se ani nechystala nikdy v blízké budoucnosti vám odpovědět, neboť mávla rukou, abyste ji následovali a vedla vám podél cvičiště až k hlavní budově celých kasáren. Ani jeden z vás jste tam nikdy nebyl. Jakmile jste vstoupili do první místnosti, viděli jste, jak se budova rozbíhá na tři různé strany pod úhlem 90 stupňů. Vlevo se nacházela jídelna, odkud se ozývaly zvuky mytí nádobí a tichý hovor Faer'wa. Napravo se táhla chodba, kde bylo několikero dveří. "Tam se nachází generál Grywayn a zbytek velení. Ale my půjdeme rovně," ujala se opět slova Leah a vedla vás poslední cestou k velkým těžkým dveřím. Před vámi se otevřela středně velká místnost, které jednoznačně dominovala socha jakéhosi Dragana, jež byla osvícena přes stropní okna slunečním svitem. Meč měl zvednutý k obloze, štít pevně držel v rukách a vypadal až překvapivě živě a detailně. Všude jinde v místnosti bylo rozestavěno několik lavic, takže to všechno působilo trochu jako modlitebna. V místnosti na sloupech byly i pochodně, ale nebyly zapálené. Leah vás přivedla až k samotné soše. "Tohle je socha Dragana. Nepoznáte v tom žádného konkrétního bojovníka," hlas Leah byl nyní tlumený, téměř až obřadný. "Je to pravý symbol nás všech. Je to to, čemu se každý z řad Draganů snaží přiblížit. Důvod, proč je tato socha bez spojitosti s jakýmkoliv bojovníkem je ten, aby si vojáci uvědomili, že hlavní náš cíl nikdy nemá být sláva jednoho, jde vždy o celý oddíl, všechny Dragany, celou Dragaru. Jsme především bojovníci Dračí vědmy. Žádný z nás by na to nikdy neměl zapomenout. A ano, vítězství v bojích a zručnost vám přinese obdiv kolegů a vyšší postavení, ale nesmíte nikdy zapomenout, že jste vojáci. Bojujete pro větší dobro. Nikdy ne jen pro sebe. A tak se musíte umět i obětovat, když je třeba." Celou tu dobu se vám dívala střídavě do očí. Vážně se snažila, abyste si ta slova pořádně uvědomili. |
| |
| soukromá zpráva od Malika "Mal" Daciana pro Socha Dragana Ghorenova odpověď zněla dobře. Lépe než ta moje. Víc promyšleněji. Ale... Leah neřekla nic. Snad nás jen zkoušela? Pff, tenhle druh otázek bez správné odpovědi nemám ráda! Vydechnu, když se otočí k nám zády a začne nás vést zase někam dál. Přiznávám, že jsem nikdy nebyla v téhle budově. Otec mi ukazoval pár míst, stejně jako bratři, ale tohle nikdy. Snad se to nesmělo, nevím. Jako první se podívám doleva, tam, kde se zdá být jídelna. Skoro hned mi dojde, čí ty hlasy jsou. Je to tak všude. Faer'wa. Přejede mi mráz po zádech, když si uvědomím, že kdyby se něco hrozného stalo, mohla bych sice být mezi těmito zdmi, ale nemusela bych vůbec být Dragan. Nechtěně jsem se ošila. Spíš to ale asi pro ostatní působilo, jako kdyby mi spíš byla zima. A nebo si toho nevšimli vůbec. Leah celkem určitě ne, protože se pustila do výkladu. Jenže mnohem více než místnosti pro velení mě zaujala ta místnost se sochou. Od chvilky, co jsem jí spatřila, se mi sevřelo hrdlo. Připadala jsem si tak malá... A s každým slovem Leah jsem se cítila vyděšeněji a špatně. Tohle všechno mám zosobňovat já? Já mám být jedním z těch lidí? Já, která jsem mnohdy plná pochyb? Měla jsem pocit, že Leah to všechno musí vyčíst z mých očí. To, že toho určitě nejsem hodna. Ty moje pochyby. To všechno. Polknu. A cítím, že jsem trochu pobledla. Podívám se znovu na sochu, pak na Ghorena, pak na Leah a znovu na sochu. není mi moc do řeči. |
| |
| soukromá zpráva od Ghoren Lion pro Prohlídka kasáren //Omlouvám se za krátký příspěvek, ale zrovna jsem se přestěhoval a byt mám v rekonstrukci, tudíž bez internetu. Aby hra zbytečně nestála, tak píšu přes mobil :) V tichosti následuji Leah až do nitra hlavní budovy kasáren. První co mě zaujme je prosté rozdělení této budovy. Zvuky z jídelny mi připomějí, že se pomalu blíží čas oběda, a tak se zamyslím, jaké jídlo podávají zde. Zda bude stejné, jako to, co nám podávali doposud, či Dragani, jakožto dragarské vojsko má nějaké větší výsady v rozmanitosti a pestrosti jídelníčku. Následně nám Leah vysvětlí jednoduché a prosté je rozdělení budovy, a že napravo najdeme vedení armády včetně samotného generála Draganů. My ale pokračujeme pořád rovně až dospějeme k podstavci obrovité sochy Dragana. Tam se zastavíme a Leah opět promluví. Během proslovu se upřeně sleduji sochu a rozjímám nad odpovědí, kterou jsem jí sdělil. Pak se ale zmíní o jejím zjevu a mám sto chutí se jí zeptat, co by se stalo, kdyby se jednoho dne narodil někdo, kdo by vypadal přesně jako ona socha. Vzápětí odolám nutkání jí skočit do řeči a spolknu otázku, jež se mi drala na jazyk. Nakonec zachytím Maliky pohled a zamračím se. Měl jsem sto chutí jí nějak povzbudit, když jsem zahlédl její výraz ve tváři a říct jí, že se nemusí ničeho bát, že jí budu krýt záda, ale nakonec jen spolknu další slova, kdyż si uvědomím, že by to nutně nemohla vzít tak, jak to zamýšlím, a tak nakonec se vzmůžu jen na rozpačiný úsměv, než se má pozornost opět upře na Leah. Nerad bych, aby pojala podezření, že jí neposlouchám, tak nakonec pouze kývnu hlavou ve znamení, že její slova jsou mi jasná a srozumitelná. |
| |
| soukromá zpráva od Jeden z mnoha pro Faer'wa, vidouc tvůj pokleslý výraz, se na tebe usmál zažloutlými zuby. "Vidím, že ti to začíná docházet. Co tě čeká..." Zachechtal se tiše, ale pak zvedl jeden špinavý prst, snad aby si udržel tvou pozornost. "Ale...nemuselo by," zamrkal na tebe významně. "Pojď blíž, mám pro tebe tajemství. Speciálně pro tebe," ušklíbl se a pokynul ti kostnatou rukou, abys šla k němu. Vsázel na tvou zvědavost a na to, že ti nakonec stejně nic jiného nezbývá. "Máš dvě možnosti. Můžeš se zbytek svého života hrabat v zemi jako já...a nebo uvěřit povídačkám. Že ti, kteří hledají, najdou své odpovědi v temnotě a stínech. Můžeš se pokoušet pěstovat brambory v tomhle zasraným počasí, tahat z lesa dřevo, dělat pasačku koz...a nebo můžeš sestoupit do hlubin Hadí hlavy. Pokud máš odvahu. Já ji tenkrát neměl..." Pošeptal ti muž chraplavě do ucha a zase se narovnal. |
| |
| soukromá zpráva od Dračí hlas pro U sochy Dragana - nečekaná návštěva "Nicméně žádný z Draganů nebude nikdy zapomenutý. To má také symbolizovat tato socha," ozval se hlas za vámi. "Ani v tomto světě, ani v tom druhém." Leah, která se jako první podívala na nově příchozí, naprosto zkoprněla a rychle se hluboce uklonila. I vy, když jste se podívali, jste prostě museli hned vědět o koho jde. Nebyl to žádný váš kamarád, ani známý velitel. Tahle osoba, jež narušila Leah monolog, byla mnohem víc. Dračí vědma osobně. Vereena. Dlouhé vlasy měla spletené do dlouhého copu přehozeného přes levé rameno. Její šaty, tak podobné šupinám, měnily svou barvu dle toho, jak se pohybovala. Magie nebo klam? Byly to vůbec šaty? S tím, jak se prostě končily pod klíčními kostmi a jak tvořily jen jakousi jemnou síť se dalo uvažovat i o tom, že jsou to prostě nějak propojené šupiny s Vereenou samotnou. Na tváři jí hrál příjemný úsměv, ruce měla volně podél těla, dokud nenaznačila pětici stráží z její vlastní gardy, že dále nemají jít. Přistoupila k vám blíže. "Kaprál Graecová, že?" zeptala se měkkým hlasem, když k vám přistoupila. Jestli jste se stále klaněli, mohli jste naprosto bez problémů vidět spodní lem jejích šatů doléhající na zem. "Ano, Vznešená," přikývla Leah a ještě víc se uklonila. "Ach, vstaňte, všichni tři," pobídla vás a stále působila tím vřelým dojmem. Tak mateřsky a povzneseně zároveň. "Hádám, že ukazuješ adeptům tyto prostory, které se jim stanou domovem, že?" obrátila se ještě na Leah a ta opět souhlasila a málem se uklonila znovu. "Ano, Vznešená, domníváme se, že jsou vhodní na to, aby byly v řadách Draganů," řekla tím svým vojenským způsobem Leah. "Ach, tak to je skvělé. Mladý talent je vždy potřeba. Ale víte doufám, že konečné slovo, kam chcete jít vy, je jen vaše? Musíte to hlavně cítit srdcem. Jedině tak se dá žít správně," řekla Vereena a prohlížela si vás dva velmi důkladně. Zdálo se, že vidí víc, než jen to, jak vypadáte. Její úsměv mírně pohasl. Každému z vás položila jednu ruku na rameno. "Och, mé děti. Osud vás bude zkoušet. A to tvrdě. Nepřestávejte ale doufat. Stále věřte a držte se své cesty. Jedině tak se opět naleznete," řekla naléhavě a stále se na vás střídavě dívala. "Já se za vás budu modlit. Ale teď mi musíte něco slíbit. Maliko, ty mi slib, že se nenecháš zlomit. Musíš být schopna se sama sobě podívat do tváře. Nikdy neudělej nic, díky čemuž by si zradila sama sebe. A ty, Ghorene... Ty mi slib, že budeš věřit a nevzdáš se, jakkoliv nepravděpodobný a mlhavý cíl bude." |
| |
| soukromá zpráva od Malika "Mal" Daciana pro Opravdu velmi nečekaná návštěva Naše pohledy se na chvilku střetnou a Ghoren mi věnuje mírný úsměv. Připadalo mi to jako gesto podpory. A já se akorát utvrzuji v tom, že Ghoren nebude jeden z těch wyrmů, co rádi shodí ostatní pod kola vozů, jen aby sami nějak zazářili. A mne to trochu uklidnilo. Ne, moc, ani ne dost, ale trochu. Aspoň jsem si mohla říkat, že na to tady nebudu úplně sama. Nicméně socha samotná neměla být našim největším překvapením. A soudě podle reakce Leah, tak to bylo překvapením i pro, že se tam objevila samotná Dračí vědma. Vereena. Ukloním se rychleji, než si stačím v duchu vyděšeně třikrát zakřičet, že to je Vereena. Má tak melodický a milý hlas. Zkoumám každou částečku informace, co mohu. Tón hlasu, způsob řeči, dokonce i styl chůze odhaduji podle toho, jak slyším kroky. Nechci si nechat z ní naprosto nic uniknout! Až když nám dovolí se narovnat, tak se zvednu a podívám se na ni. Tedy... podívat se je asi nedostatečné slovo. Hltám ji pohledem. Prostě tak trochu zírám. Ale nemohu si pomoct. Samotná Vereena a stojí přede mnou! *Až to řeknu doma, puknou závistí!* Zaraduji se v duchu nad tím, že konečně budu mít nějakou historku, kterou budou bratři rádi poslouchat. Nestává se to totiž moc často. Jsem z toho všeho tak unesená, že mi málem unikne slova Leah o tom, že jsme vhodní adepti na to být Dragany. Jsem nadšená a vyděšená z toho všeho. Snad díky tomu jsem schopná stát tak rovně a v klidu, jako snad nikdy předtím. *Srdcem? Jak srdcem?* Takto oslovený orgán v mém těle začne zběsile bít jako o život a já mám pocit, že jsem dostala těžkou otázku, na kterou neznám odpověď. Nikdy nikdo nemluvil o srdci. Tedy... vždy mluvili seržanti a další lektoři o tom, že se máme dát na cestu, která nám nejvíc vyhovuje, na kterou pasujeme, ale srdce? V ústech mi vyschne. Její pohled je naprosto pohlcující a já nejsem schopná ani slyšitelně dýchat. Bojím se, že mi vidí dál než do žaludku. Cítím její ruku na svém rameni. Je to tak nereálné! *Viděla můj strach? Jsem -* Jenže všechny moje myšlenkové pochody se zastaví, když vysloví mé jméno. Jak to, že mě sakra zná jménem?! To zná všechny v Dragaře? Nebo jsem něčím výjimečná? Naprosto zkamením. Ta její věštba se mi vůbec nelíbí. Děsí mě. A nebojím se to sobě přiznat. Ne však ostatním. "Já... já... a-ano, Moudrá, já..." zakoktám zmateně. "Nenechám se zlomit." Je pro mě těžké vydržet to všechno. Hlas mám ochraptělý a přidušený. Hlasivky nechtějí spolupracovat. Nicméně mě určitě slyšela. Je tak blízko! |
| |
| soukromá zpráva od Zaira Cillaer pro Zvědavost Na chvíli jsem zaváhala, když mě faer'wa zval blíž k sobě. Nakonec byla zvědavost silnější než pud sebezáchovy, takže nakonec udělala pár kroků blíž k němu a s hlavou lehce nakloněnou k levému rameny poslouchám. Už v polovině si ale přestávám být jistá, jestli to vůbec chci slyšet dál. Už jen při té představě, že bych měla sejít do temnot Hadí hlavy, mi naskakuje husí kůže a skoro mám pocit, že se mi kudrny na hlavě staví na hlavě do pozoru. Mám JÁ tu odvahu, abych sešla dolů, když se bojím i vlastního otce? slabě polknu, je na mě docela dost vidět, jak moc mi v hlavě šrotuje. Jenže se nechci hrabat v zemi... nebo pást kozy... skousnu si dolní ret, spíš pro sebe si nakonec kývnu na potvrzení svých myšlenek. Mám umřít na povrchu při živoření nebo umřít pod zemí? Aspoň se tak o něco pokusím... Draci nejsou všemocní. vím, že moje myšlenky jsou rouhání, ale já z vůle draků nehodlám chcípnout jako ten poslední červ. Teď už jsem si tím jistá. Až se setmí, pokusím se sejít do hlubin Hadí hlavy. |
| |
| soukromá zpráva od Jeden z mnoha pro Wyrmovo utrpení se zdálo jako nejlepší výchozí bod - koneckonců se o něm děvče zmiňovalo. Naštěstí kolem samotné dráhy vedla stezka, kterou většinou klusal výcvikový seržant a hulákal na lopotící se rekruty pokyny, povzbuzoval je, hecoval a nebo jim často i spílal. Cestička se vinula podél lezecké stěny, obkroužila příkop naplněný na dně vodou se strmým srázem na druhé straně, kopírovala i všemi nenáviděnou 'rouru', kterou se museli rekruti plazit několik útrpných metrů. Následoval rovný a holý úsek pro sprint s překážkami na přeskakování... A pak již konečně trávou zarůstající prostranství, na nějž vrhala dlouhé stíny mohutná hradba stromů, čnící se výhružně před tebou. Les se zdál hustý a neprostupný. Odmítavý ve své rozsáhlosti. Větve tiše šuměly ve větru a šeptaly si navzájem svá tajemství. Listy stínily slunci v průchodu a koruny byly tak husté, že by se v nich klidně mohl ukrývat člověk a ani bys jej nepatřila. A...co když tomu tak doopravdy bylo? Když si vešla mezi stromy, les jakoby tě pohltil, spolknul a zavřel za tebou své stromové mřížoví. I zvuky zvenku jakoby utichly, tlumené atmosférou lesa. Zem tu byla zvlněna kořeny, které se všude vinuli jako...nu, jako hadi. A možná, že tě jen šálí zjitřené smysly, ale je to stezka co vidíš a nebo jen náhodný útvar vytvořený terénem? |
| |
| Dneska se všechno mění Soupeřka slovy potvrdí prohru, ale nabízenou ruku odmítne. Její škoda. Nenabízím jí často a tak se zase narovnám. Snad jen ledabyle pohodím rameny, je to její rozhodnutí. Můj pohled se zabodne do přicházející seržanta, který oznámí okamžitý nástup. Jeho tvář je vážná a já tuším, co přijde. Nic veselého. Postavím se do pozoru a nohu schválně více zatížím tak, že cítím bolest. Uvnitř mě to zvláštně hřeje, tělo i mozek se právě učí. I když o tom soupeři nemají ani ponětí. Slova od seržanta nás nenechají dlouho tápat, co se stalo. Zemřel. Vydechl naposledy a on hovoří o něm v tom dobrém. Vždy se o nich mluví v dobrém. Vždy? *A je to ....zabil jsem...to bude zase něco pro mou pověst...matka už ted určitě vzteky rozsekla stůl....proč to vždy ví mezi prvníma?..Na druhou stranu, už přestanou ty kecy na mě a...nebo zesílí...no necháme se překvapit..* můj pohled nespouští seržanta a tak se jeho pohledu nevyhýbám. Ani po slovech u mě není moc znát smutek. Však jsem ho moc neznal. A jestli jsme se tu setkávali, byl jen jedním z nich. Upřímně, koho mezi sebou fakt známe? Než však může pokračovat, nastoupí jeho sestra. Prohlíží si nás jako stádo oveček či hraček. Můj pohled s větší zvědavostí přejde z něj na ní. Její nadšení mě nenechává chladným. spíš se zase plně soustředím na to, kvůli čemu to celé bylo a né proč vůbec někdo zemřel. *Obyčejný trénink to nebyl. Ne, tohle byl výběr. * podvědomě se narovnám. Bolest z nohy zmizela s představou, že konečně se můžu dostat tam, kam chci. A třeba můj boj pochopí právě jen ti, kteří jsou jako já. Nebo já o tom aspoň tajně sním. A nebo nejsou? Žena přede mnou nafukuje tváře jako malé dítě, ale hned pokračuje jakoby se nic nedělo. Sleduji mimiku všech a hodnotím z toho dobré pro mě. Ne, nejsem tak vesele naladěný jako je ona. Moje emoce jsou v trošku jiné sféře. Ale stejného ražení. Její prst ukáže na mě a tak moje cesta je pro nyní určená. Zadívám se jí do očí a s úšklebkem souhlasně kývnu hlavou. Těžko říct, zda na její nabídku, že jdu s ní a nebo že mi ukáže něco, co jsem ještě nezažil. Upřímně, nebyl bych pravděpodobně proti. Opustím řadu, kterou doufám, že už držet nebudu a sám následuji ženu, o které si tu každý asi myslí své. Ale mě se zamlouvá čím dál víc. Pozoruji její kresby a uvnitř žaludku cítím jemné šimrání, jak moje vlastní nedočkavost a netrpělivost škádlí dutinu břišní. Jen krátce se otočím na zbytek, ale neloučím se s nimi. Nemám potřebu. Budeme se třeba stále někde potkávat a upřímně, jsem rád, že jdu s ní jen já. cítím se hrdý a moje tělo podvědomě se drží vzpřímený. *Nejsem jako on. Nejsem jako ona. Jsem jako OLI.* |
| |
| soukromá zpráva od Ghoren Lion pro Dračí vědma "Dneska je divný den," ucedím tiše spíše sám pro sebe, nežli pro někoho jiného, když spatřím přicházet dračí vědmu. A soudě výrazu kaprála, to asi nebude běžná záležitost. Začal jsem ji podezřívat, že s námi něco plánuje, a že to nebude naposledy, co ji takhle z blízka uvidíme, i když to pro mne bylo poprvé, co jsem si jí mohl pořádně prohlédnout. Měla podmanivý hlas a sama její krása poutala pozornost každého, s kým mluvila. Bylo pro mě celkem obtížné, nehltat ji pohledem a neviset, na každým jejím slovem. Krom toho všeho tu byl ale nějaký zvláštní pocit. Slaboučký hlásek, který mi radil, abych se držel od ní dál. Probudila ve mne pocit, jakési bázně, který jsem pociťoval vždy, když jsem se setkal s něčím neznámým a fascinujícím. Snad každý slyšel o jejích schopnostech a obzvláště o jejím původu. Jako vždy mě z myšlenek vytrhnou slova směřující na mne. Notnou chvíli potom rozpačitě mlčím, abych vstřebal co přesně tím myslela, než si uvědomím, že mi pouze a jednoduše chtěla říci, že víra je ta nejdůležitější vlastnost, jakou člověk může mít. Avšak je třeba míti se na pozoru, neboť víra je křehká a měl bych být na pozoru. Zkrátka občas až příliš přemýšlím. "Dragara mi dala domov, rodinu i smysl života, rád jí budu sloužit a pokud bude potřeba položím za ní i život," odvětím vědmě a skousnu si ret. Na mysl mi přijde náhle jedna myšlenka a sám se sebou zápasím, abych ji ihned nevybalil. Což nakonec stejně vybalím, protože člověk se občas neuhlídá. "Prý máte šupiny na těle," vypustím z pusy dřív, než si to stačím uvědomit. Mezi wyrmy se to ale šuškalo a já si nemohl odpustit se nezeptat. Vždycky jksem nějakou chtěl najít a vlastnit pro štěstí. |
| |
| soukromá zpráva od Dračí hlas pro Pokec s Dračí vědmou Po té, co jí odpovíte, tak se Dračí vědma narovnala a nasadila opět ten sladký úsměv, díky kterému by muži vraždili, i kdyby nebyla jejich spojnice se samotnými draky. Dračí geny zřejmě nebyly zas tak špatná věc, když se člověk pak podíval i na syna vědmy a Aliora. Ani Ghorenova otázka ji nerozhodila, ačkoliv Leah se zatvářila, jako kdyby před ní někdo rozvěsil zvěčněnou nejtrapnější chvíli jejího života. Nadechovala se k tomu, aby Ghorena napomenula a omluvila se vědmě, ale vědma samotná ji předběhla. "Zdá se, že tahle otázka trápí nejednoho člena Dragary," řekla s pobaveným úsměvem na tváři. "Na to se ale budeš muset stát Aliorem, nebo se ho zeptat." Bylo naprosto surreálné, jak se vzápětí usmála, mrkla na Ghorena a pak se otočila na Leah. "Ale teď k vám, kaprále, měla byste pár minut? Potřebovala bych s vámi něco probrat. Jsem si jistá, že oba naše nadějné adepty tady můžeme nechat na pár minut. Pak můžete pokračovat s prohlídkou..." řekla poněkud formálněji, než doteď. "Jistě, Moudrá," řekla rychle Leah a mírně se uklonila. "Zůstaňte tady," obrátila se na vás dva. "Ráda jsem vás poznala a nezapomeňte na to, co jste slíbili." To byla poslední slova Vědmy, co patřila vám. Pak už se v závěsu s Leah rozešla pryč z této místnosti. Směrem k místnostem, kde měli místnosti velící. |
| |
| soukromá zpráva od Malika "Mal" Daciana pro Co ještě lepšího by se dnes mohlo stát? *On se jí ptá na šupiny?!* Říct, že jsem z jeho odvahy byla zaskočená je asi hodně velké podcenění. Upřímně mě spíš překvapilo, že se vůbec na něco zeptal. Já mám co dělat, abych ze sebe vymačkala to málo, co jsem řekla. A i tak jsem myslela, že omdlím, nebo začnu žvanit pitomosti. Nezbylo mi než jej obdivovat a děsit se zároveň. Uvědomím si, že zadržuji dech, až když se rychle ukloním Vereeně, když se vydala na odchod. Ten rychlý automatický pohyb donutil mé plíce opět pracovat. A já se díky tomu přestávám cítit jako socha, které někdo dal oči a vědomí. A hodně myšlenek. Převážně vyděšených myšlenek. "U všech draků, to byla Vereena, dračí vědma!" zašeptám nadšeně a chytnu Ghorena za paži a dřív než si to uvědomím, poskočím. Dvakrát. Jak malá holka. Rychle mi to ale dojde a tak jej pustím a odstoupím. Zamumlám omluvu, ale pořád se usmívám. "Ta je naprosto úžasná! Nemyslíš?!" pronesu směrem k němu a nemohu se zbavit toho pocitu naprostého okouzlení a uvolnění. Kolena jsou mírně roztřesená, ale sakra, co jiného by měla dělat, když jsem potkala ji?! Ji?! "A zná naše jména!" řeknu spíš už pro sebe. |
| |
| soukromá zpráva od Jeden z mnoha pro „Zairo? Zairo, kde si?“ Ozval se hlas seržanta, který již asi čekal, až skončite s úklidem. Když to zaslechl faer’wa, škubl sebou a poplašeně se rozhlédl. „Pamatuj, je to tajemství!“ Sykl na tebe ještě, než se otočil a zmizel mezi domky…inu, jako duch. „Rekrute, nástup!“ Dobře, Luc byl asi dneska poněkud podrážděný. Ale kdo by se mu divil, že? A pokud si nechtěla, aby si to vybíjel na tobě… Když jsi naklusala na nástupiště, Skadi nebyla nikde k nalezení a to seržantovi taky na náladě očividně nepřidávalo. „Bylas…předvolána. Okřídlené dcery sice požadovaly Skadi, ale ta někam utekla. Takže souhlasily, že se úkolu zhostíš ty. Hlas se v chrámu,“ oznámil ti a pak začal sám sbírat zbylé zbraně. „Odchod!“ Houkl na tebe ještě přes rameno. A tak ti asi nezbylo opět nic jiného, než poslechnout a zamířit k chrámu. Chrám veškerého vědění byl vlastně takový provizorní mix všeho možného. Spíše než o jednu budovu se jednalo o menší komplex, splácaný z toho, co bylo potřeba. Byl tu archiv všemožných spisů a zajímavých předmětů nashromážděných za staletí. Byly tu rituální místnosti, které využívaly Okřídlené dcery – ženy vybrané Vereenou jako její pomocnice. Byly tu vyučovací místnosti, kde se wyrmům do hlav lily všemožné znalosti. Ale byla tu i ošetřovna pro raněné a nemocné. A také dočasná márnice. Do chrámu se vstupovalo prostorným klenutým vchodem, do jeho uklidňujících a tichých útrob. Po chodbách se tu a tam procházeli archiváři s náručemi plnými svitků, ploužili otrávení wyrmové a nebo tiše pluly Okřídlené dcery, alabastrově bledé a s nepřítomnými pohledy ve svých smaragdových róbách a se zdobenými čelenkami, připomínajícími rohy ve vlasech. |
| |
| soukromá zpráva od Ghoren Lion pro Že by...volno? Musím se pousmát, když mě odkáže na svého muže, nebo abych se stal jím. Popravdě mě to vyvede z míry, nemluvě o následném usmání a mrknutí. Tušil jsem, že jsem si tímto činem nejspíše vysloužil vroubek u naší kaprálky, ale život by byl nudný, kdyby se člověk měl řídit pravidly a předpisy. Jednoho dne za ní položím život, tak proč se nebavit, dokud to jde? Jakmile se však nadřízená s vědmou vzdálí, tak sebou trhnu a ohlédnu se po Malice, která v tu ránu začne jančit. Což mi vykouzlí na tváři další jeden z úsměvů. "Ano, zná naše jména, řekl bych ale, že k tomu má své vlastní důvody," pronesu k Malice, avšak kazit jí nadšení nehodlám svou podezřívavostí. Proto se raději rozhlédnu kolem sebe a zamyslím se, zda by vadilo, kdybychom se šli porozhlédnout kolem sami. Já měl totiž jasno, jakou kastu si vyberu. "A žádné dračí šupiny nemá," zamumlám si pod kratičkým strništěm, jež mi před několika týdny začalo rašit. "Jen doufám, že nás přidělí do stejné jednotky," podělím se o své obavy a mrknu na ni. "Rád bych měl po boku někoho, na koho bych se mohl spolehnout a ne jenom v boji." "Nepůjdeme se porozhlédnout dál?" optám se své společnice a rozhlédnu se po sálu, ve kterém jsme se nacházeli. |
| |
| soukromá zpráva od Zaira Cillaer pro Příliš mnoho informací Trhla jsem sebou, pohled upřený směrem ke cvičišti, odkud přišlo volání. A když jsem se obrátila zpět, vypadalo to, jako bych doposud rozmlouvala pouze s rohem domku. *U všech hadů a švábů!* ne, Luc rozhodně nezní nadšeně a já se radši dávám urychleně do pohybu. Už teď to evidentně bude průser, když nic jiného tak proto, že Skaði se neuráčila dostavit. *Do psí mateří...* Ač by mě jeho oznámení asi mělo potěšit, spíš mi přidělává další vrásky. "Okřídlené dcery? Při vší úctě, pane..." jenže evidentně mi není přáno domluvit či vyjádřit vlastní názor. *Do pekla a zase zpátky...* nejradši bych se na to vykašlala, jenže vážně nechci, aby si na mě Luc vybil svou dnešní náladu. A tak se pomalým krokem loudám do chrámu se svěšenými rameny, těžce se mi příčí skutečnost, že bych měla být nějaká náhrada za "úžasnou" Skaði. *Doprdele...* ulevím si aspoň v duchu, když se zastavím ve vstupu do chrámu a nechám oči přivyknout lehkému přítmí, které uvnitř panuje. Rozpačitě přešlápnu a popojdu dovnitř, necítím se tu zrovna dobře. *To je hezké, že mě sem Luc pošle jako náhradu... jenže komu se mám hlásit?* nervozně se rozhlédnu, v hlavě se mi stále ale převíjí rozhovor s faer´wa. *Nechci být náhrada... chci sejít dolů do Hadí hlavy...ať to stojí co chce... a ať mě Luc třeba vykostí... I když ještě nevím, jak to udělám...* |
| |
| soukromá zpráva od Jeden z mnoha pro Salmina se neohlížela a ani nečekala, jestli se rozhodneš ji následovat. Ona s tím prostě počítala. Hnala se vpřed ráznými kroky a vedla tě napříč Údolím. Bylo zřejmé, že směřujete zpět k řece. "Náš tábor je kousek za řekou. Mocná na tom trvala, po několika, é, nehodách s požárama..." Vysvětlila ti Bregan'raa a poprvé za celou dobu vypadala poněkud rozpačitě, možná dokonce pokorně. Z jejího tónu a důrazu na ono označení bylo nejspíš jasné, o kom hovoří. Nějakou dobu jste pak jen šlapali kupředu, blíže a blíže ke korytu řeky. Po vaší levici byla na jednom kopci Údolí vstupní brána a stanoviště hlídky. Po vaši pravici na opačném konci se nacházela Dračí skála a Aliorova pevnost. Cvičistě a ubikace wyrmů jste nechali za zády. Na břehu řeky se Salmina zastavila a ohlédla se na tebe. A když se na tebe začala pobaveně šklebit, došlo ti, že vlastně nikde nevidíš žádný most ani provaz či brod. Prostě žádnou pomůcku k překonání. Ale to už se divoká žena otočila vrhla se do proudu řeky, jemuž se postavila stejně odhodlaně jako jakémukoli jinému nepříteli, probíjejíc se na druhý břeh. |
| |
| soukromá zpráva od Oli Grimrson pro Vyrazím za Salminou, která jde rázně a nečeká. Taky nemá proč, je na mě, abych jí dohnal. A já s ní držím krok. Směřujeme k řece, kdy mi ten důvod hned vysvětluje. Snad nějak jsem to tušil, ale jsem rád, že to řekla a já se případně nemusel ptát. Pokud bych se na to vůbec zeptal. Zadívám se na ní a mírně se ušklíbnu. "Chápu..." odvětím jen, protože co na to říct jiného. Normálně moc nemluvím, natož na toto. Je to spíše věta oznamovací než na vyvolání diskuze. Jdeme až k řece a až teprve u ní se zastavíme. Salmina se na mě zadívá a ušklíbne se. Zamrkám překvapením, protože v první moment tento úšklebek nechápu. Můj pohled padne na řeku a slova, že tábor je za ní. Dojde mi to, ale to už jde do řeky a brodí se skrz proud. Pochopím a sám se usměji. Tohle se mi líbí. A tak se nemusí ohlížet a já už vstupuji do řeky taky. Moje tělo si razí cestu přes proud. Noha ještě trochu bolí, ale už to není nic hrozného. Nohama hledám opěrné body na dně a zapírám se tak, abych mohl přes proud. Rozhodně mě to nehodlá zastavit. Zvláště, když vidím, že to zvládá i Salmina. Studená voda je osvěžující, a moje myšlenky jdou jen dopředu, na nějaké úmrtí nemyslím. Jak jsem na druhé straně, jen si rukou prohrábnu mokrý vlasy, aby mi šli z obličeje. Usmívám se, líbí se mi takovéto zkoušky. |
| |
| soukromá zpráva od Malika "Mal" Daciana pro Asi máme rozchod... Nakloním mírně hlavu ke straně, jak se na něj zamyšleně zadívám. Jde o to, co řekl. Že zná naše jména z nějakého důvodu. Možná kvůli těm věcem, co nám naznačila tím, jak nás donutila slíbit jí ty věci? Nebo zná jména všech? Ale dřív, než se nadechnu k tomu, abych otevřela ústa, tak mi tak trochu vyrazí dech. A to si tentokrát ani nemusel sundat košili. Cítím, jak se mi přesouvá teplo do tváří. "Jo... bylo by fajn nebýt na to všechno sám," dostanu ze sebe dřív než se rozhodnu, jestli si skutečně myslím, že to bylo od něj upřímné, nebo je to nějaký žertík, který tak často a rádi vymýšlejí moji bratři, kdy si ze mě utahují, ani bych to sama pochopila. Vytlačím ze sebe i úsměv a raději se podívám zpět ke dveřím, když se ptá, jestli někam nepůjdeme. *Nebyl to rozkaz od Leah?* napadne mne okamžitě. "No můžeme, ale nejsem si jistá, zda tu je něco zajímavějšího než tahle socha..." souhlasím. Nějak se nemůžu donutit k tomu, abych nesouhlasila. "Teda soudím podle toho, jak i doma máme vše strohé a jen účelné. On teda táta a většina rodiny je mezi Dragany..." dodám rychle, aniž bych věděla proč mám tu potřebu se ospravedlňovat. Odkašlu si a spojím ruce za zády. "Myslíš... myslíš, že viděla něco, kvůli čemu si myslela, že neuposlechneme, nebo tak něco? Jakože viděla třeba, že někdy ... porušíme pravidla, nebo ... tak něco? Musíš uznat, že to znělo tak trochu zlověstně," řeknu, abych zamezila tomu, že by mohlo nastat ticho. |
| |
| soukromá zpráva od Skaði Valerean pro Vzhůru do dobrodružství!
No rozhodně si Wyrmovým utrpením neprolézám normální běžeckou trasou, možná sice jsem blázen, ale ne sebevrah. Vlastně si užívám, že se pro jednou také můžu plížit cestou výcvikového seržanta. „No tak pohni se, kůže líná! I má matka by to zvládla lépe, a to je na jedno oko slepá a chodí o holích!“ Představuji si, jak na něj hezky z bezpečí a sucha řvu, zatímco do vzduchu práskám bičem. A že zatraceně dlouhým bičem! To by si ten sadista zasloužil, to mi věřte, a to jsem na něj ještě mírná. Zažila jsem tu tolik zlomenin a sražených vazů, že by se vám z toho zatočila hlava, než byste se vzápětí nad tím číslem a krvavými detaily pozvraceli jak malé holky. Tedy, ne zdejší malé holky, ty na krvavých detailech a zlámaných kostech vyrůstají od batolete a bez povídání o mučení a popravách na dobrou noc nechtějí chodit spát.
Nebojácně se blížím k lesu. Tedy, nebojácně, plížím se jak ta krysa a našlapuji s opatrností lišky na lovu. Poslední co chci je, aby mě tady někdo nachytal. Žádný trest, dobrý trest, to platí stále a pořád, ať jste rekrut či ne. Zhluboka se nadechnu, než překročím jeho hranici. Naposledy se ohlédnu za svá záda a… Rychle vkročím mezi stromy.
Les je děsivé místo. Děsivé a tak nesmírně… Fascinující! Rozhlížím se za chůze kolem s očima pomalu na vrch hlavy. Zvuky se ztlumí, noha mi co chvíli sklouzne po kořenu, kterými je země protkaná. Zpomalím, krok od kroku jsem opatrnější a opatrnější, než… Stezka? Cesta? Hlavu nakloním ke straně. Pokud tu je stezka, musí někam vést. Pokud tu je stezka, musel ji někdo svými kroky vytvořit. A pokud tomu tak je… Usměji se. A pokračuji po ní dál. Dál, hlouběji do lesa…
|
| |
| soukromá zpráva od Dračí hlas pro Průzkumu jen tak někdo neodolá Zřejmě váš pocit pro povinnost zůstat na místě podle rozkazu, pokud vůbec se objevil pro tuto chvilku, se ztenčil tím, jak tato místnost sama vypadala. Heroický Dragan uprostřed přímo vybádal ke kuráži a průzkumu. Mihotající se světlo vám nicméně kazilo snadný vhled do zajímavosti této místnosti. Ale jste velmi mladí a váš zrak dobrý, takže jste si mohli povšimnout, že zdi nejsou vlastně jen holé kameny. Nejdříve to mohlo vypadat jako kdyby to byly jen nějaké vytesané linky v kameni, ale pravda se ukázala být trochu jinde. Ty vroubky se ukázaly být písmem. Nebyl to souvislý text, naopak, byla to jen sousloví. Tato dvojice slov nebyla ničím jiným než jména. Jména různých původů, ale písmo vždy stejné. Všechny stěny byly popsány a ta jména sahala až i do místností okolních. Jídelnu vyjímaje. Další chodby vedoucí v této budově napůl určené jako budova pro nejvyšší velení a částečně jako snad místo rozjímání pro ty, kteří si chtěli připomenout kam patří, byly taktéž popsány tímto drobným písmem. Našli jste i jméno předchůdce generála Grywayna, nelišilo se stylem písma, ani způsobem vyrytí či velikostí, před jeho jménem bylo jen vyryto malé g, jako důkaz toho, že byl generál. Co se na zdech nenacházelo byla jména soudobých lidí, které znáte. Možná jste hledali špatně, ale samotný seznam končil v jedné první třetině jedné z chodeb a dalších několik bylo stále nepopsaných. Seznam nebyl u konce. Nic dalšího takto zajímavého se zde už odhalit nedalo, snad to, že jídlo v jídelně vonělo celkem příjemně a že je tu neobvykle malý ruch. Potkali jste jen pár lidí a ti většinou měli tolik práce, že se ani neptali, co tu pohledáváte. |
| |
| soukromá zpráva od Jeden z mnoha pro Prostory chrámu byly rozlehlé a tiché takovým tím majestátním způsobem ticha, které by mohlo někomu připadat hrozivé, zvláštně pro někoho, kdo tu nikdy dříve nebyl. Čas jako kdyby tu navíc plynul jiným tempem než venku - a to nesmírně pomalu. Už to začínalo vypadat, že se tě skutečně nikdo neujme a ty tu prostě zůstaneš stát jako slaměný panák, na kterém jste si v raných fázích výcviku nacvičovali údery. Zkameníš a staneš se jednou ze soch zdobících chrám. Co když ani neví, že tu jsi? Co když na tebe opravdu všichni zapomněli? "Proč tu stojíš jako duše ztracená v Hlubině? Již na tebe čekáme, dítě. Následuj mne," těžko říct, proč mají lidé kolem tebe tendenci se náhle vynořovat ze stínů, ale ať už byl důvod jakýkoli, šero chrámu ti náhle vyjevilo vysokou ženu, podle vzhledu a oděvu nejspíše jednu z Okřídlených dcer. Ta se na tebe povzbudivě usmála a rukou v ocelové rukavicic, jejíž konce byly zabroušené do drápy připomínajících hrotů ti pokynula v jasném 'poď za mnou' gestu. A za předpokladu, že si neutekla, ale místo toho kněžku následovala, došly jste obě několika prostornými chodbami, v nichž se třpytil poletující prach a těžce voněly hořící mísy s bylinami a oleji. Takovými, které se obyčejně používají k zamaskování pachu mrtvých. Takže to nejspíše nebyl takový šok, když na konci vaší cesty byla malá kruhová místnost s katafalkem, na nemž leželo Faemovo bledé, studené tělo v pohřebním rubáši.  |
| |
| soukromá zpráva od Zaira Cillaer pro Musí se nechat, že relativní klid v chrámu je po hluku cvičiště a wyrmských ubikací příjemná změna, snad právě kvůli tomu mi nevadí, že si mě nikdo nevšímá. Ale když už to trvá až podivně dlouho, začínám se slabè ošívat a rozhlížet se. A i přesto nadskočím, když se náhle ze šera chrámu vyklubala jedna z okřídlených dcer. "Do psí mateří..." ujede mi, než si urychleně připlácnu dlaň na pusu. *Nadávání v chrámu a ještě před okřídlenou dcerou, krásná práce Zairo...* Ale když já se vážně lekla... Chvilku mi ještě trvá se přimět k pohybu, než za ní vykročím, stále se ale ohlížím. Bojím se, že už bych nemusela najít cestu ven a nemohla tak zkusit svoje 'štěstí' v Hadí hlavě. I když vůně bylin a vonných svící mě alespoň částečně připravý na to, co se skrývá v šeru přede mnou, stejně sebou škubnu a výrazně poblednu při pohledu na Faemovo tělo. Snad za to může fakt, že ještě před 'chvílí' byl s námi živý na cvičišti, ani to ale neospravedlňuje část obsahu žaludku, která se mi pokouší vrátit do úst. Začínám pochybovat, jestli je tohle správný výběr pro mě... |
| |
| soukromá zpráva od Ghoren Lion pro Vůně jídla se odmítnout nedá! Se zvědavým pohledem se rozhlížím kolem sebe a zkoumám rytiny ve zdech všude kolem nás. Bylo to, jako by to byla jakási svatyně, kam se psala jména Draganů, kteří se nějakým způsobem zasloužili o to, aby byli vyryti do této síně slávy, aby každý nový Dragan uctil jejich památku a motivovalo jej to sloužit Dragaře až do posledních sil. Možná jsem byl úplně vedle, ale nebylo od věci si trošku přibarvit. Rozhlédnu se po místnosti a vykouknu ven ze sálu na chodbu, kde zmizeli vědma z naší kaprálkou. Od jídelny se linula chodbou docela lákavá vůně jídla a zakručení břicha mi připomene, že už se stejně blížila doba, kdy se by se měl jíst oběd. A tak se otočím na Maliku. "Co takhle se jít najíst. Řekl bych, že porada s dračí vědmou bude důležitá a určitě se protáhne. Mohli bychom to stihnout," mrknu na ní a spiklenecky na ní kývnu, aby mě následovala, zatímco se vydám na cestu do jídelny. Cestou sice potkám nějaké ty Dragany, ale ti si mě a Mal(za předpokladu, že se rozhodne jít se mnou) nevšímají a řeší své starosti a povinnosti, do kterých jsme měli být teprve zasvěceni. |
| |
| soukromá zpráva od Jeden z mnoha pro Salmina na břehu snad ani nezpomalila a poklusem se hnala dál kupředu. Přeběhla oblázkový břeh a dusala po mírném travnatém svahu nahoru. Šlo v podstatě o jakýsi přírodní násep, na jehož vrchol jste směřovali. Z druhé strany k tobě začínaly pozvolna doléhat nejasná směsice zvuků - něco co snad mohlo být mnoha skandujícími hlasy najednou. Zvuky bubnů, neurčitý, avšak živelně dunící rytmus. Ucítil jsi ve vzduchu lehkou vůni kouře z hořícího dřeva a snad i uviděl proužky dýmu stoupajícího k nebi. Po chvíli usilovného šlapání do kopce (Bregan'raa stále zrychlovala, jako kdyby zvuk hlasů a bubnů probouzel ten živel v ní stále intenzivněji) jste se přehoupli přes vrcholek náspu. A ty jsi to poprvé spatřil na vlastní oči. Díval ses z vyvýšeného místa na chaotické hemžení, jímž byl tábor Bregan'raa. Byl to...ztělesněný život. Lidé se pohybovali mezi ohništi, hučícími neustále vysokými plameny. Někteří horečnatě přikládali, jako kdyby na tom závisela samotná jejich existence. Kus stranou od shluku ohnišť si spatřil hlouček mladíků, který nadšeně povzbuzoval dvě zuřivě se peroucí dívky, z nichž zrovna jedna klečela na druhé, držela jí za vlasy a tloukla ji čelem o zem. Další hlouček se utvořil tentokrát kolem o něco poklidnější scenérie, kde právě byla pokrývána záda jedné mladé členky spletitou sítí inkoustových obrazců. Umělec přitom používal velice tenký nůž namáčený do zeleného inkoustu. Přihlížející se patrně o něco vsázeli, nejspíš jak dlouho dívka vydrží potichu. Scenérie tábora jako celku byla svým způsobem fascinující. Ale to by s tebou nesměla být Salmina, která by klidně mohla být bohyní netrpělivosti. "Poslední dole je jednokřídlej přizdisráč!" Vykřikla nadšeně a rozeběhla se ozlomkrk z příkrého srázu dolů vstříc svým kumpánům a celou cestu nadšeně výskala a 'jódlovala'. Toho si zjevně povšiml jeden z procházejících, rozložitý ramenatý mladík s černým ježkem a překvapivě přátelským výrazem a otočil se k vám, s širokým úsměvem pozorujíc váš závod. Rozpažil ruce v medvědím objetí a zapřel se do země, aby ho téměř letící Salmina mohla použít jako 'přistávací plochu'. |
| |
| soukromá zpráva od Malika "Mal" Daciana pro Vnitřním orgánům se neodporuje! Musím uznat, že když jsem se přestala soustředit na to, co správně říct a jak se tvářit, mohla jsem si teprve pořádně všimnout, co kolem sebe vidím. Nebyla to totiž textura to, co dělalo zdi skoro až živé. Byl to text. Jména! Nechám trochu prohloubit ticho, kterého si můj dočasný společník asi ani neuvědomil a přešla jsem k jedné ze zdí, kousek od vchodu do místnosti. Žádné z nich mi nic neříkalo, nebo aspoň nic, co bych si spojila s někým koho znám. *Bývalí válečníci? Současní? Kde to začíná a kde končí?* Bohabojně se opatrně dotknu prsty zdi a přejedu po jednom z jmen. Snad doufám, že se dozvím, kdo to byl. Jako kdyby napsaná jména uměla vyprávět příběhy. Ale z téhle místnosti mám prostě pocit, že je nějak protkaná s magií. Takže... všechno je možné, ne? A pak najednou Ghoren dostane ten skvělý nápad. Tedy, není skvělý ani trochu, naopak. Je příšerný. V duchu zaúpím. Nemůžeme jen tak jít se najíst někam, kam nepatříme. A ještě k tomu neuposlouchnout příkaz! Rychle se po něm natáhnu dřív, než stačí dojít někam daleko. Mám v úmyslu ho chytit za zápěstí s pevně ho sevřít. Zdá se mi, že možná se s ním dostanu do více problémů než heroických situací. Srdce mi bije zrychleně. "Nemůžeme tam jít! Copak to nechápeš? Co když to je zkouška? A co hůř, co když ne!" upozorním ho šeptem a vyhnu se ohledu jednomu pospíchajícímu Draganovi. "A nevíš, jak dlouho to potrvá. A ty chceš jen kvůli prázdnému břichu riskovat, že by tě přeřadili jinam? Jestli teda vůbec někam?" naléhám na něj tiše a prosebně se na něj dívám. Proč ho nutím, aby zůstal se mnou, jo to vůbec netuším. A tu ruku mu pořád držím, pokud se nevykroutil. |
| |
| soukromá zpráva od Jeden z mnoha pro Cesta vedla hlouběji do lesa, hlouběji do šera, hlouběji do mlžného oparu, který se zde držel navzdory faktu, že bylo rozhodně několik hodin po svítání. Bylo takové ticho, že si slyšela svůj dech a tlukot vlastního srdce. Jako kdyby v tomhle lese snad nic nežilo. O to zvláštnější byl ten sílící pocit, že jsi pozorována. Mohl se mezi stromy někdo skrývat? Nepochybně. A pokud ano, dělal to zatraceně dobře. Lepší na to nemyslet. Bylo těžké určit, jak dlouho už jdeš. Očividně bylo snadné se tu ztratit, díky špatným podmínkám viditelnosti a tomu, že to všechno vypadalo tak nějak...stejně. Bylo to jako kdyby se stezka táhla na obě strany do nekonečna. Do prázdnoty, nicoty, věčné temnoty. Bylo to ubíjející, mysl otupující a pochyby vytvářející prostředí. Mohl to však být účelný záměr? Narušení tohoto mysl rdousícího stereotypu tak působilo o to násilněji. Stromy se totiž náhle rozestoupily, aby daly prostor vskutku podivnému výjevu, z něhož mrazilo v zádech. Nebo byl opravdu nudný, to záleželo na představivosti pozorovatele. Stavba před tebou připomínala nejvíc ze všeho nějaké prastaré bludiště. Nebo možná hřbitov nějakých obřích bytostí, protože kdo jiný by potřeboval tak velké náhrobky? Mohutné kamenné útvary - které by někdo z Archivářů nazval jejich učeným jménem, tedy dolmeny - byly rozestavěné takovým způsobem, že vytvářely uličky a průchody. Některé široké tak, že by mohli vedle sebe projít pohodlně tři dospělí muži, jindy natolik úzké, že i ty by si snad musela zadržovat dech. Téměř každý průchod měl odbočky, zákruty a některé zdánlivě nevedly nikam. A to nejspíše nebylo vše, protože si viděla jen prvních pár řad tohoto tajemného labyrintu. |
| |
| soukromá zpráva od Jeden z mnoha pro [/b] Faemdurgh Du'Ar Naan Al Haik ležel na kamenném katafalku, oděný ve svém obvyklém šatu a v rukou sepjatých na hrudi držel svůj scimitar. Někdo, nejspíš některá z Okřídlených dcer mu zavřel oči a očistil hlavu i vlasy od krve. Nebýt toho, že se mu nezvedal hrudník, vypadalo to téměř jako kdyby spal. Avšak ani světlo moha svící, které jeho tělo obklopovalo mu nedokázalo dodat onu jiskru života. "Počkej tu," pravila potichu Okřídlená dcera a stejně potichu odešla. A tak si osaměla s mrtvolou vašeho druha, která tam pořád strnule ležela, a vyčkávala si...na co vlastně? Svíčky dál hořely, vosk pomalu odkapával na katafalk i podlahu a Faem nadále zůstával nehybný. Prostě zábavně trávené dopoledne. Proto byl zvuk hovoru na druhé straně dveří po nejasné době čekání najednou vítaným zpestřením. "Co tu děláme, Abhayi? Je to jenom wyrm. Proč nás volá k nějakýmu wyrmovi?" Hlas prvního mluvčího byl skřípavý a nepříjemný na poslech, navíc se zdálo, že má ona osoba opravdu špatnou náladu. "Já nevím, Mahavire," odpověděl prvnímu druh hlas, tenhle tichý, smířlivý a jaksi nezaujatý celou situací, "Není našim úkolem zpochybňovat kam Karna zamíří. My následujeme. To přece víš." Na to první hlas v odpověď jen cosi rozmrzele zavrčel. A přesně v tu chvíli se dveře do pohřební komnaty otevřely dokořán a dovnitř vstoupila vskutku podivná trojice. Dva muži a jedna žena. Všichni tři si byli velmi podobní - bledá kůže, hluboké černé oči a umolousané černé vlasy. Sourozenci, možná dokonce trojčata. Nejvyšší z nich, muž, měl na sobě něco co by mohlo být tradiční Draganskou uniformou. Ovšem žádný Dragan by se nezanedbával jak jako on. Kroužkový hauberk měl soustu začernalých a polámaných kroužků, stejně tak jeho helmice byla pokryta rudými skvrnami rzi. Plášť měl zašpiněný a potrhaný a jeho ocelové rukavice tiše skřípaly, jak zavíral a otvíral pěsti. Podle zamračeného výrazu to musel být první mluvčí- Mahavir. Menší z mužů se netvářil nijak. Prostě tam stál, zahalený od paty až po krk v těžkém koženém kabátě s mnoha přezkami. Vlnité, až téměř kudrnaté vlasy měl příšerně rozcuchané a celé to ještě zhoršoval tím, že se v nich pořád hrabal dlouhými, pavoukovitými prsty. Nejvýraznější na něm byl asi ten zápach, který kolem sebe šířil. Abhay, neb to jistě byl on, páchl jako smrt. Rozkladem, chladným zatuchlým smradem kobek a krypt. To všechno ještě podtrhoval čpavý odér balzamovacích chemikálií. Žena byla vyhublá téměř na kost a z celé trojice nejvíce bledá. Nejvíc připomínala mrtvolu. Nepromluvila ani slovo. Jen její oči téměř doslova plály horečnatým vnitřním světlem. Upírala je přitom přímo na Faemovo tělo. A na tváři jí přitom poškubával nepřítomný, šťastný úsměv, když k němu přešla a konečky bledých prstů se dotkla jeho tváře. Pohladila ho a pak se sklonila tváří až těsně k němu, k jeho uchu, do něhož něco pošeptala. Pak naklonila hlavu ke straně, jako kdyby naslouchala. Po chvíli se narovnala, otočila se na své bratry a pomalu přikývla. Tebe si, zdá se, zatím nikdo z nich nevšiml. |
| |
| soukromá zpráva od Zaira Cillaer pro Je to zvláštní, ale i u mrtvoly a ve stoje se dá spát. Jinak totiž nevím, jak by bylo možné, že jsem nezaregistrovala hovor za dveřmi už dřív. Cuknu sebou a poněkud rozpačitě a nehcápavě se dívám na příchozí. *Co jsou u všech všudy zač...?* nepamatuju se, že bych je někdy viděla dole ve vesnici a věřte mi, že oni by se zrovna přehlédnout nedali... Podvědomě cítím, že bych se nejspíš měla hnout a i přes rozkaz čekat bych měla běžet najít jednu z Okřídlených dcer. nejlépe dokonce tu, co mě sem přivedla. Moje tělo se ale odmítá pohnout, dokonce i pohled mám stále ukotvený na podivných trojčatech. *Co jsou u skořápky dračího vejce zač?* přijde mi, jakobych se dívala na něco téměř intimního, u čeho bych rozhodně neměla být. Jen s obtížemi přiměju svoje tělo k pohybu a začnu couvat. Jenže bych to nebyla já, abych nevrazila do jednoho stojícího svícnu a ten se nezačal povážlivě houpat. A jelikož jsem se milého svícnu lekla, tiše vypísknu. |
| |
| soukromá zpráva od Jeden z mnoha pro Tři téměř identické tváře se otočily tvým směrem prakticky naráz. Ozbrojený muž se instinktivně dotkl hrušky meče, ale poté, co si tě prohlédl lépe, svěsil opět ruce podél boků. Kudrnatý muž v kabátě se netvářil stále nijak a žena se mírně, avšak přívětivě usmívala. „Takže ty jsi ta, kterou vybrali?“ Promluvil Mahavir a popošel blíž, jeho černé oči jako kdyby tě přitom hodnotily, vážily a přezkoumávaly. Kabátník Abhay ti už to dobou pozornost nevěnoval, místo toho začal z hlubin svého páchnoucího oděvu vytahovat všelijaké lahvičky a malé kovové nástroje a rozkládat je na katafalk vedle Faemova těla. Karna si mezitím začala broukat nějakou ponurou melodii, která se zadírala do mysli jako pila. Nevypadala, že by snad byla duchem tak zcela přítomna. Mahavir obhlédl tvé ošacení, tvář, oči a ruce, než tak nějak mnohoznačně pokrčil rameny, až kroužky jeho zbroje tiše zacinkaly. „Nejspíš vědí, co dělají,“ spíše si povzdechl a pak rychlým pohybem tasil rezavý meč, který na své cestě z pochvy děsivě skřípal. Avšak místo toho, aby se s ním rozmáchl, otočil ho jilcem napřed a nabídl ti ho. Tvářil se přitom dosti netrpělivě. „Vezmi,“ dodal pak, aby to bylo křišťálově jasné. „A co přísaha?“ Zabručel Abhay, který zrovna natíral Faemovo tělo nějakou ostře a pronikavě čpící mastí. "Tvoje neúcta k tradici je známá, bratře, ale mohl by ses aspoň snažit…“ Na ta slova ozbrojenec jen cosi zavrčel a znovu si povzdechl. „Dobře. Zatraceně, Abhayi, natahuješ to…je to jenom wyrm…“ mrmlal. A zrovna v tu chvíli by sis mohla všimnout, že Karnina tvář se na okamžik vrátila do této reality a dívka se na tebe zadívala, Velice upřeně a velice naléhavě. „Wyrme, jak se jmenuješ?“ Otočil se k tobě opět Mahavir. |
| |
| soukromá zpráva od Zaira Cillaer pro "Vybrali?" vybreptnu a o půl kroku ucouvnu, když se ke mě jedno z trojčat přiblíží. Tohle se mi ani v nejmenším nelíbí a ještě hůř mi je, když si mě Mahavir začne tak prohlížet. Jak kus masa u řezníka, brrr... "Kdo vybrali, k čemu vybrali?" pokouším se zjistit aspoň něco. Opravdu, nebýt za mnou zeď, tak asi ucouvnu ještě o víc, když vytáhne meč, takhle můžu jen poněkud zděšeně přihlížet a ani v nejmenším netušit, co se to kolem mě děje. *Co se to do psí mateří vůbec děje?!* pohledem hypnotizuju jílec meče a nakonec očima zatěkám mezi sourozenci. A pohled ženy mě vůděsí už úplně... *Přísaha? Tradice? Cože?!!* polknu. "Zai... Zaira..." vybreptnu nakonec. |
| |
| soukromá zpráva od Oli Grimrson pro Moje zkouška ovšem ještě neskončila, protože Salmina pokračuje bez ohlédnutí dál a poklusem běží v před. No přece se nenechám zahanbit, to by mi tak ještě chybělo. A tak vlasy z čela a rozběhnu se po oblázcích. Noha na moment zradí, ale hned najdu rovnováhu a s menší ztrátou zabírám do travnatého svahu. K mým uším doléhají zvuky, které jsem předtím tolik nevnímal či je neměl tak nahlas. A právě zvuky bubnů, hlaholy a pravděpodobně ještě něco dává sílu Salmině, která přidává. A tak zaberu víc, protože mám tušení, že nahoře to bude ještě lépe slyšet. A možná nejen to. Doběhnu na kopec a musím se zastavit. Prostě musím. To, co vidím před sebou, je můj sen. Sen, který se mi začíná plnit. Naplno už vnímám zvuky tábora, a taky hemžení, lidi pode mnou. Ti, kteří jsou jako já. Kteří po tomto také toužili. Nemůžu se vynadívat. Ale Salmina si toho nejspíše všimne, protože si dáme závod. "Joooooo!!!!!" zavřu z plných plic nadšením souhlas a zajásám , jsem nadšený. Na to se vrhnu dolů do toho tábora. Jak jinak se mezi ně mám uvítat než po hlavě. A já jsem horká hlava, a tohle je prostě pro mě. Běžím a snažím se jí předběhnout, i kdybych si měl zlomit nohu. Dole se postaví nějaký mladík, který dělá záchranný lano Salmině. Já kolem něj prolítnu, brzdy nějak nefungujou tak, jak jsem si představoval a tak dorovnávám běh ještě kus pod kopcem. Upřímně vůbec nevím, zda se mi nakonec podařilo Salminu předehnat. Rozzářeným úsměvem se na ní otočím. První chvíle v životě, kdy se cítím štastný. Nasaji vzduch do plic. Tento pocit už mi nikdo nevezme. |
| |
| soukromá zpráva od Jeden z mnoha pro Mahavir si opět tiše povzdechl, za tu krátkou dobu už poněkolikáté. Rozhlédl se po místnosti a sedl si na kamenou lavici u zdi, meč položený přes stehna. "Budu předpokládat, že víš o Hlubině. Myslíš si, že je to pověra?" To byla patrně spíše řečnická otázka, protože vzápětí pokračoval, chladým a věcným tónem: "Protože není. Hlubina je skutečná. Velmi skutečná. Tedy, natolik skutečná, nakolik jen může být skutečný úlomek jiné sféry existence...ale to poněkud odbočuju..." Zamával rukou, snad aby naznačil, že na technická specifika nemá čas. "Stejně tak jsou...skuteční její obyvatelé - zkažené, pokřivené duše plné zášti, bloudící nekonečnými chodbami. A někdo, kdo čerstvě zesnul, kdo má na sobě stále ještě...otisk života, je pro ně jako maják, jako hostina..." Bojovník v rezavé zbroji se odmlčel se, aby se ohlédl na Faemovo tělo. U kterého právě bledá Karna odsrčila ještě bledšího Abhaye od procesu, eh, olejování Faema a štíhlýma, téměř éterickýma rukama nebožtíka objala s uchem na jeho hrudi. Mahavir si při tom pohledu překonal kvótu svých unavených povzdechů a promnul si oči. "Karna to ví. Ví, že tvého kamaráda už ucítili. Že si pro něj jdou..." Bojovník položil ruka na prastarý meč a opět ti nabídl jilec. "Zairo...budeš bránit jeho duši?" |
| |
| soukromá zpráva od Zaira Cillaer pro Průser... Vždycky jsem si myslela, že y řeči o Hlubině jsou hloupost. Tak dobře - jasně, naše duše musí někam jít a tak... ale proč tomu říkat zrovna Hlubina a vyprávět o tom takovéhle příšernosti? Copak není nějaké lepší místo? I přesto ale jsem se nyní ošila a při pohledu na zbylé dva z přízračných trojčat jsem poněkud pobledla. *Proč zrovna já? To mám za trest nebo co...?* polkla jsem, když mi Mahavir znovu nabídnul meč. Co mi zbývalo, než přijmout... Jenže už od pohledu byl pro mě meč příliš těžký... Navíc jsem s mečem nikdy necvičila, maximálně tak s mečem krátkým... "A... umh... musím tímhle?" ukážu nakonec poněkud nerozhodně bradou na meč. "Neunesu ho..." |
| |
| soukromá zpráva od Jeden z mnoha pro Před tebou se nyní černal jeden z vchodů do labyrintu, jenž tě ovanul svým dechem plným studené vlhkosti. Vzduch zde byl cítit tlejícím listím a vodou. Pomalu si minula dva vstupní kameny a ačkoli už pomalu obrůstaly zeleným mechem, byly na nich stále patrné rytby – hadi, kteří ovíjeli dolmeny od paty až po vrchol. Pocit, že tě někdo pozoruje, ještě zesílil. Chodba po několika metrech končila křižovatkou zhruba ve tvaru písmena T. Na jedné straně chodba pokračovala někam dále do tmy a na straně druhé bylo asi o deset metrů dál vidět další křižovatku, tentokrát skutečně křížového typu. A zrovna ve chvíli, kdy ses tím směrem podívala, mihl se křižovatkou stín. Lidský tvar, avšak velmi rychlý a velmi znepokojivě tichý. Tak tichý, že by se téměř dalo uvažovat o tom, zdali se ti to jen nezdálo. Vzápětí se dojem umocnil tím, že se chodbami rozezněl hlas, mluvčího však nebylo vidět. "Další mládě zabloudilo do labyrintu?" K výčtu věcí, které byly v labyrintu podivné by se dala přičíst jistě i akustika, protože bylo opravdu těžké a matoucí určit, odkud hlas přichází nebo jak je přesně daleko. V jednu chvíli jakoby se ozýval před tebou, jindy zpoza stěn vedle tebe a občas si měla pocit, že je i v šeru někde nad tebou. A navíc to nebyl vůbec příjemný hlas. Tiše v něm bublalo zlomyslné pobavení, škodolibá radost, jakou by jistě projevoval pavouk nad mouchami v jeho síti. "Uteč, dokud ještě můžeš, šedivátko. A já nebudu tvůj omyl brát osobně. Uteč, než si to rozmyslím..." Vybízel tě hlas, posmíval se a dobíral. |
| |
| soukromá zpráva od Skaði Valerean pro A znáte tu historku, jak zvědavost zabila kočku? Podtitul: Ještěže ještěrka přichází jen o ocas
Co to vlastně děláš, ty hloupá, hloupá, hloupá? Zašklebím se a potřesu hlavou. Štěstí přeje bláznům a nevědoucím. Tak zní verdikt. Nevím. Nevím, a to je na tom to lákavé. To vzrušující! Tohle není náhoda, na náhody nevěřím. Vše se děje z nějakého důvodu, a pokud tomuhle uvěříte, váš život nikdy nemůže ztratit smysl. A to je důležité, moc důležité. Protože život, který nemá smysl, je zbytečný. Jen mrhání potenciálem a zabírání místa jiným.
Nepříjemný pocit slídivých očí jen jitří smysl a nutí smysly napínat se až k jejím samotným hranicím. Ve vzduchu je snad cítit krom tlejícího listí a smůly cítit i to zvláštní… Cosi. Varování? Strach? Nebezpečí? Výzva. Výjev, který mi nabídne záhy les, mě v tom jen utvrdí. Fascinující! Obrovské kameny ční k nebi, zatímco průchody se utápí v temnotě. Ostražitě se rozhlížím kolem, opatrně našlapuji, když se blížím. Zbraň mám po ruce, avšak dokud nebudu mít důvod ji vzít do rukou, nestane se tak. Rytina na kamenech u vchodu je to, co mě táhne blíže.
Hadi. Potomci draků, příbuzní, kteří si jejich sílu a moc vybírají v počtu a úlisnosti. Prsty přejedu opatrně po hřbetech kamenných plazů. Nepřítomně se usmívám, nedávám najevo, že cítím ten pohled. Cítím přítomnost někoho dalšího. Nesmím dát najevo strach, nejistotu. To je zhouba, pomalu stravující jed. To mě by se měli bát. Zamyšleně na krátkou chvíli našpulím rty, než vkročím do labyrintu. Zastavím se před první křižovatkou ve tvaru T. Zády stojím k jedné ze zdí. Po straně jednoho boku tak mám východ vzdálený několik metrů, zatímco z boku druhého dvojící se cestu, na jejíž oba konce nahlédnu zpoza rohu.
Zahlédnu koutkem oka pohyb. Prsty ovinou jílec ukrytého nože. A v další chvíli se ozve ten hlas. Chtě nechtě s sebou lehce škubnu, levá noha se posune vzad, zatímco na pravou lehce pokrčenou přenesu váhu. Přimhouřím oči, přivykám je tmě. Nehýbu se, snažím se zůstat uvolněná. Klid. Dýchej. Chce tě vyděsit, ale to se bude muset snažit více. Nejsi už malý wyrm. Tedy, malá jsi, ale duchem určitě velká. Chm. „Pokud uteču, budu si to brát osobně já. To je pak taková… Patová situace,“ odpovím tiše hlasu. „A pak… Nemyslím si, že chceš, abych odešla.“ Udělám pomalý krok do prostoru křižovatky. Za zády si nechávám roh. „Musí tu být o samotě strašlivá nuda.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jeden z mnoha pro Mahavirův výraz se nezměnil, jeho hluboké tmavé oči se stále upíraly do tvých s nehybností a vytrvalostí mrtvoly. Mrká ten chlap vůbec někdy? "Tenhle meč je jediná věc, která je zastaví. Neptej se proč. Nedokázal bych ti to vysvětlit. Stejně tak ti nemohu vysvětlit, proč jsou tvé obavy o jeho...použitelnost vcelku nepodstatné. Slova v tomto případě prostě nestačí." Stále ti nabízel jílec s čepelí meče opřenou o jeho předloktí a z toho gesta začínala vyzařovat netrpělivost. Mezitím Abhay oblékl Faema do jeho nejlepších šatů, které poskytla jeho rodina a do rukou zkřížených na jeho hrudi mu vtiskl jeho meč. Tvářil se u toho pořád stejně, jako kdyby ho práce s mrtvolou vůbec nevyváděla z míry, což byla nejspíš taky pravda. Z kabátu vytáhl nůžky a břitvu a dal se do úpravy Faemových vlasů a vousů. To že jste mrtví ještě neznamená, že na pohřbu budete vypadat neupraveně, bylo jeho motto. "Tohle by klidně mohly dělat Okřídlené dcery, Abe, víš o tom?" Ucedil koutkem úst Mahavir a na okamžik tak prolomil tíživou atmosféru. "Vím, ale mě to baví, prostě. Lepší než tahat je na dvoukoláku," odvětil balzamovač svým tichým a smířlivým hlasem. Pak ale Karna začala broukat jakousi melodii, píseň bezeslov, možná jeden z pohřebních žalmů a tahle světlá chvilka byla opět pryč. Její hlas stoupal a klesal, píseň se linula komnatou a zůstavaly za ní ozvěny, které by tam prostě neměly být. Abhay přestal s úpravou Faemových vlasů a rozhlédl se, poprvé něčím znepokojený. "Mahavire..." "Já vím!" Odsekl ozbrojenec podrážděně. "Posílají nás na cestu...zasraný načasování..." Odmlčel se a volnou ruku zaťal v pěst, až články ocelové rukavice zaskřípaly. "Nemáme moc času, Zairo. Vezmi si ten meč a důvěřuj mi..." |
| |
| soukromá zpráva od Zaira Cillaer pro "Pomoc...?" Pořád jsem tak nějak netušila, co si o celé té situaci mám myslet. *Proč sakra právě já?!* Tak trochu jsem se cítila jako obětní beránek nebo faer´wa - taky jsem měla dělat práci, po které evidentně nikdo netoužil... A k tomu mi něco našeptávalo, že prostě nemám možnost odmítnout... "Tak... tak dobře..." hlesla jsem nakonec na začátku paniky a natáhla jsem se pro meč. Stále jsem ale pochybovala, že bych tu věc mohla unést... už od pohledu totiž byla mnohem těžší, než jakákoliv zbraň, se kterou jsem kdy cvičila a bojovala... *Tohle nemůže fungovat...* |
| |
| soukromá zpráva od Ghoren Lion pro Někdy je lepší ustoupit Zastavím se. Chvíli naslouchám tomu, co mi říká a zamyslím se nad tím. "A proč ne? Na druhou stranu, třeba jen čekají, jestli zapojíme svou vlastní iniciativu a prozkoumáme neznámé prostředí kolem nás, nebo jestli pouze budeme stát a poslušně čekat, než se naše nadřízená vrátí," argumentuji jí, ale rozhodnu se jí poslechnout a zůstat tu s ní. Očividně by mne sama nenásledovala a z nějakého důvodu mi nepřišlo správné ji tu nechat samotnou. Oči mi sklouznou k ruce, jež svírala tu mou a zamyšleně na ní chvíli mlčky hledím. Bylo to zvláštní, už docela dlouhou dobu se mě takhle nikdo nedotkl. Lásku milující matky jsem nikdy nezažil, a jediný člověk, který se mě takto dotknu, byla má nevlastní sestra a i o už bylo nějakých pár let nazpátek. Po takové době to bylo celkem zvláštní a uvádělo mě to upřímně do rozpaků. "Máš pravdu, musíme držet při sobě," pronesu nakonec. Následně zvednu zrak k jejím očím a usměji se na ní, načeš svou druhou ruku položím na její rameno. "Počkejme tedy!" |
| |
| soukromá zpráva od Jeden z mnoha pro Tvé prsty se váhavě dotkly opotřebovaného jilce Mahavirova meče, když tu se začaly dít vskutku podivné věci. Zbraň ti v ruce začala pulzovat a hýbat se, jako kdyby snad byla živá. Povrch čepele se tak zvláštně zachvěl a začaly z něj opadávat velké vločky oranžové rzi. Než ses třikrát překvapeně nadechla, zbraň byla dokonale čistá a její ostří se ve světle svíček a luceren ostře lesklo. Pak meč zapulzoval podruhé a změnil svůj tvar, přímo před tvýma očima. Jilec se přetvořil a zmenšil, takže ti nyní dokonale sedl do ruky, jako kdyby byl přímo pro tebe vyrobený. Čěpel zeštíhlela a zkrátla se, křížová záštita se přelila do ochranného koše pro prsty, zdobeného stříbrným drátem. A když se změny konečně ustálily, držela si v rukou dlouhou, nebezpečně vypadající dýku nebo spíše krátký meč se štíhlou vlnovkovitou čepelí. Zbraň byla lehká, perfektně vyvážená a rukojeť i ochranný koš měla trvarovaný přesně pro tvé prsty. Kdybys ji fyzicky nedržela v ruce, bylo by těžké uvěřit, že to ještě před chvíli byl starý opotřebovaný meč. Mahavir naklonil hlavu ke straně a pozvedl lehce jedno obočí, ale nakonec jen pokrčil rameny, jako kdyby říkal 'no když myslíš...' Na oakamžik zaváhal, ale pak ti položil jednu ruku na rameno a krátce stiskl. "Hoďně štěstí, Zairo. Nechť ti Dračí matka dodá sílu..." Popřál ti skoro obřadně, než se otočil na patě a se svými sourozenci v závěsu rychle odešel. Dveře za ním zapadly a prostorná obřadní komnata byla nyní osvětlena jen množstvím svíček a luceren. Draganští věřili, že jejich světlo ukáže duši správnou cestu a strážci duše vyjeví zákeřné přízraky. A tvá hlídka právě začala... |
| |
| soukromá zpráva od Jeden z mnoha pro Hromotluk natáhl ruku a chytil tě za tuniku, abys snad náhodou nevletěl ve svém trysku do jednoho z ohňů. "Hooou, mladej, bacha. Popálená držka neni při prvním dni zrovna fajn," zakřenil se a svou mohutnou tlapou tě vzal familerně kolem ramen. Měl čelist jako kovadlinu a bradu o kterou by de daly brousit meče. "Ty asi budeš novej rekrut, he? Super, zrovna hledám někoho s kym se napít!" Ani nepočkal na tvou odpověď a zručně odšpuntoval velký hliněný demižon opletený proutím, který nesl v jedné ruce. Okolím se rozšířila silná ovocná vůně. "Vyrábíme to společně s dvěma klukama z Hadí hlavy, pučujou nám aparatůru. Sou to fajn chlapi, na to, že sou to serpentoři," zašklebil se a vědoucně do tebe drkl loktem, jako kdyby sděloval nějakou obecně platnou pravdu. A asi ti při tom tak trochu dobrácky pohmoždil žebra. Zaklonil hlavu a nalil si do hrdla hlt čiré kapailny z demižonu. "Uuuuuf! Jojo, fakt vědí, co dělají. Napij se taky Graec, třeba potom dostaneš konečně pořádnou barvu!" Zachechtal se a podal láhev Salmině. Ta se na oplatku zašklebila, vyplázla na něj jazyk a pořádně si přihnula, než podala láhev tobě. Stále ještě to v ní žbluňkalo aromatickým obsahem a z těch výparů tě až svědil nos. Na hromotlukově tváři se usadil výraz, který se dal popsat nejlépe jako 'poťouchlé a napjaté očekávání'. "Taak, mladej, šup tam s tím!" |
| |
| soukromá zpráva od Jeden z mnoha pro Neznámý mluvčí se zasmál, syčivým a táhlým smíchem, který však zároveň zněl upřímně pobavený. "Jssi drzá ješštěrka. To sse mi líbí. Bude sss tebou zábava..." Hlas protahoval sykavky a zněl tak nějak zvláštně...tlumeně, jako kdyby mlučí hovořil přes tlustou látku. Ozýval teď velice blízko. A blíž. A blíž. A pak si to koutkem oka zahlédla. Ne jeho, ne ji. Ale to. Střední rod je na místě, neb Nigredo, První Had, Ztělesněná Temnota, Všehovrah není omezený takovými konvenčními hloupostmi, jako je pohlaví. Neostré rysy postavy byly způsobené pytlovitým oblekem s černé látky, který zakrýval tuhle bestii z Draganských pohádek na špatnou noc od hlavy až ka patě. Přezky, které poutaly na místo katovksou kapuci tiše, výhružně cinkaly. Proč to nedělaly předtím...inu, Nigredovy oběti ho prý slyší, když si to ono samo přeje. Když už je příliš pozdě. Černé průzory na oči z kouřového skla se mihotavě leskly, stejně jako zakřivený tulvar, který to svíralo v jedné ruce. Co ale bylo nejpodivnější byl fakt, že to k tobě mířilo z chodby, ze které si přišla. Tedy se nabízí otázka, jak se to tam dostalo bez tvého vědomí. Velmi rychle nahrazná uvědoměním, že ti to odřízlo cestu pryč. Vláčný krok Požírače dětí se zrychlil. Klusal k tobě, roztočená šavlce se začala nedočkavě svištět. |
| |
| soukromá zpráva od Zaira Cillaer pro Until my watch is ended... Překvapeně zírám na měnící se meč, tedy vlatsně nakonec dýku. "U skořápek dračího vejce...." vydechnu skoro zděšeně, když se z meče stane dlouhá dýka, tak akorát padnoucí do mé ruky. *Do čeho jsem se to u všech všudy zamotala?!* hypnotizuji zbraň tak dlouho, že odchod trojčat postřehnu až ve chvíli, kdy za nimi zapadnou dveře. "A dohajzlu...." hlesnu a bezděčně se ošiju při pohledu na Faemovo tělo, se kterým jsem tu osaměla. *Proč musím hlídat mrtvolu? Proč né někdo jiný?* |
| |
| soukromá zpráva od Jeden z mnoha pro A tak jste svorně čekali, zatímco kasárny si kolem vás žily svým vlastním životem. Vůně jídla trápila vaše žaludky a nohy už začínaly od stání bolet, když se kaprál Greacová vrátila. Její záda měla stále stejné, pevné držení ocelové tyče, její kroky byl stále stejně pravidelný, avšak její pohled se teď zdál poněkud nejistý. Roztěkaný. Překvapený. "Ah. Rekruti. Uhm. Jistě. Musím...musím zařídit určité kroky. Uděluji vám dočasný rozchod..." Zamávala nepřítomně rukou, jako kdyby vás odháněla, ale pak si uvědomila, že vám vlastně neřekla, co dál. "Hlaste se u poručíka Markuse Drescentui. On už...bude vědět co s vámi..." S těmi slovy vám Leah popsala cestu do částí komplexu, kde byste mohli na poručíka narazit, popsala vám jeho zjev a chvatně odspěchala pryč, očividně něčím rozrušená. A z očividného důvodu Osobní rozhovory s Vereenou nedostával jen tak někdo. Netrvalo vám dlouho najít místo, které jste hledali. Posedlost pořádkem a organizací, která byla Dračí Legii vlastní, se projevovala i na architektuře a uspořádání budov. Brzy jse našli chodbu, kde by se měly nacházet ubikace nižších velitelů. A skutečně, na stoličce před jednou místností seděl muž, jehož jste hledali a mezi zuby drtil troubel dýmky. Markus Drescentui byl mohutný muž se širokými rameny, která měl však nyní nahrbená. Jednou zjizvenou rukou se pomalu drbal v krátkých tmavých vlasech a nebo na šedinami prokvetlém strništi a vypadal...inu, nevesele. Svaly na široké, autoritativní čelisti se zatínaly a hnědé oči se zlobně leskly pod hustým obočím. Když zaslechl kroky, zvedl hlavu a na tváři se mu vystřídalo několik emocí. Očividný vztek přešel ve zmatek, který ovšem muž vzáptí narušil širokým, i když pravda poněkud unaveným úsměvem. "Vy musíte být ti noví rekruti!" Zvolal a měl kupodivu příjemný, vlídný hlas. "A ty jsi určitě mladá Daciana! Tví bratři mi o tobě vyprávěli!" Poručík mluvil bodře a hlasitě. Přehnaně hlasitě, uvědomíte si. Jako kdyby se snažil něco záměrně přehlušit. A v tom malém okamžiku, kdy se nadechoval, aby honem řekl něco dalšího, jste to zaslechli. Zasvištění a prásknutí, jaké se nedalo splést s ničím jiným. Zvuk letícího a dopadajícího biče, následovaný tichým výkřikem a vzlykáním. Markusův úsměv popraskal a on se opět zakousl do svojí dýmky. Toho dne jste poprvé viděli někoho bafat tabák v rozzuřené bezmoci. |
| |
| soukromá zpráva od Jeden z mnoha pro V místnosti bez oken plynul čas podivně. Těžko říct, jak dlouho tu již jsi a jak dlouho tu ještě budeš muset být. Svíčky tiše praskaly a vosk z nich odkapával na zem. Čas plynul. Jak dlouho ještě? Jak dlouho, než se začne dít to, co předvídala bláznivá Karna? Byl to všechno nějaký špatný vtip? Náhlé ticho, které zničehonic nastalo, rozhodně nebylo dobré znamení. Hlasy i kroky, které si předtím občas zalechla z chodby, umlkly jako když utne. Bylo to, jako kdyby celý chrám náhle vyplnila obrovská hromada ovčí vlny a zadusila veškeré hemžení jeho obyvatel. O to hlasitěší byl tvůj dech a tlukot tvého srdce. Zdálo se ti, že jsou to jediné zvuky v celé budově. Možná proto si to, co přišlo pak, zaslechla. Tichoučké praskání, vrzání a skřípení. Vycházelo to ode dveří. Otevíral je někdo? Ne. Ten zvuk vydával led a námraza, která se přímo před tvýma očima začala tvořit na klice a kolem klíčové dirky a rychle se rozrůstala, až byly během chvilky omrzlé celé dveře. Zpod jejichž štěrbiny se začala zničehonic valit mlha, hustá a studená. Teplota v místnosti poklesla snad o deset stupňů během pár vteřin. A z bílého oparu se, pomalu a hrozivě, vztyčila postava. Byla přibližně humanoidního tvaru, avšak nešlo rozeznat žádné jasné rysy tváře či vzor šatů, neb byla celá tvořená jen mlhou a vířícími ledovými krystalky. V jedné dlouhatánské ruce svírala ta bytost cosi co připomínalo dlouhý srp, avšak celý ze zelenomodrého ledu. Jeho zubaté okraje se ve světle luceren a svíček ostře, nebezpečně leskly. Bytost otevřela...pro nedostatek jiných výrazů té díře říkejme ústa a ven vyšel zvuk, který se dal popsat snad jen jako 'tlustý led praskající na zmrzlém jezeře.' Pak se její modře opaleskující oči upřely na tebe a přízrak se neskutečně rychle vrhl vpřed, ledový srp svištící v oblouku na tvojí hlavu. |
| |
| soukromá zpráva od Malika "Mal" Daciana pro Má svoje vlastní argumenty. Jak jinak. Už otvírám ústa k tomu, abych rychle řekla ještě něco, ale jeho pohled mu sklouzne na ruku. Neuvědomila jsem si, že ho stále držím. Tedy, nenapadlo mě ji hned sundat tu ruku, tak moc jsem nechtěla, aby udělal něco co může ohrozit naše místo u draganů. "Já..." vykoktám ze sebe překvapeně. *Sakra! Určitě ho to nějak urazilo? Překročila jsem nějaké meze? * Nevyrůstala jsem nijak odloučeně od ostatních, ale přeci jen vím, že ne všichni oceňují, když se k nim někdo přiblíží, nebo nedejbože se jich někdo dotkne. Pamatuji na jednoho wyrma, kterého kvůli tomu, že hrát na babu s lidmi, co o to neměli zájem, skončil se zlomenými prsty a přelomený předloktím. Už s tou vzpomínkou chci stáhnout ruku, když Ghoren zareaguje naprosto nečekaně. Teda, nečekaně pro mě. Ale teda, ne že bych se za to na něj zlobila! Ne, já jsem fakt ... ráda, jen mě to překvapuje. Trochu se mi uvolní ramena pod vahou jeho ruky a pousměji se krátce. Opravdu se mi ulevilo, že si nebudeme hrát na průzkumníky. "Díky," řeknu místo předtím plánované omluvy a svou ruku z té jeho stáhnu. A poodstoupím lehce z toho příliš intimního kontaktu. Jistě, na pár zlomků vteřiny to bylo vážně fajn. Vlastně mi to připadalo, jako kdybychom uzavřeli nějakou dohodu, že se v tom navzájem nenecháme. Ale v takové blízkosti jsem u nikoho nebyla, když se nepočítají chvíle, kdy jsme se učili boj zblízka. A to nikdy nebylo takhle příjemné. Další věc, se kterou jsem absolutně nepočítala, bylo to, jak dlouho to Leah trvalo se k nám vrátit. Žaludek se mi kroutí a nohy mě bolí. Navíc to ticho mezi námi a vůně oběda! *Sakra, proč jsem musela být takové vystrašené kuře?! Mohli jsme být určitě už po obědě!* Než se stihnu přiznat k tomu, že si myslím, že měl pravdu on, tak se objevuje na scéně kaprál Leah. Vypadá jaksi zamyšleně, rozhozeně. Povytáhnu obočí. To by mne opravdu zajímalo, o čem si povídaly s Vereenou. Ohlédnu se na Ghorena, abych se ujistila, že si toho taky všiml. Nicméně nemíním klást žádné otázky a raději se rozhodnu poslechnout ten rozkaz. Kdybych otce poslouchala vážně pečlivě, tak bych asi věděla, proč mi jméno Marcus Drescentui něco říká. Ale těch vojenských historek bylo mnoho a já si prostě nebyla schopná zapamatovat všechny, se kterými kdy kde byl. Naštěstí ho ale nemusíme poznávat v davu. On poznal nás. Vypadal velmi sympaticky. Něco jako Luc Graec, akorát v trochu unavenější a asi trochu starší verzi. A mohutnější. "Vy musíte být ti noví rekruti! A ty jsi určitě mladá Daciana! Tví bratři mi o tobě vyprávěli!" Hned se mi skoro chce červenat. Naštěsítí jen skoro. Bůh ví, co mu o mě pověděli. S tím, jak se občas chovali, tak se obávám nejhoršího. opět se snažím najít hlas, abych mu odpověděla, ale cosi mě přehluší. Trhnu s sebou leknutím. Tenhle zvuk se nedá mít prostě rád. Hlavně, když je následován nářkem. Vykulím oči. "Co..." pokusím se říct, ale nedořeknu to. Místo toho se rozhlédnu, odkud to asi jde a pak s otázkou v očích se podívám na Marcuse a Ghorena. |
| |
| soukromá zpráva od Zaira Cillaer pro Čekání... na co vlastně? To čekání a ticho byly nekonečné a nevydržitelné. Nějakou dobu jsem přecházela poněkud neurčitě po místnosti, abych alespoň pocitově něco dělala, přičemž jsem se snažila nedívat se na mrtvé tělo kousek ode mě. Vážně... kdyby to nebylo tak děsivé, asi bych usnula... Možná o to horší pak byl okamžik, kdy se dveře začaly pokrývat jinovatkou a omrzat. "Co to u všech draků..." kdybych nevěřila v draky, nejspíš bych to přiřkla magii, ale takhle...? I tak jsem ale měla problém neucouvnout, když se přede mnou objevila ona ledová postava. Pohled mi bezděky sjel k její zbrani a o to horší byl možná zvuk, který se mi zařízl do uší. "A dohajzlu..." V tu chvíli zmizel jakýkoliv čas na přemýšlení - skoro až bezmyšlenkovitě parírovala útok a odrazila srp ze svého dosahu, aby couvla blíž ke katafalku s tělem. Tohle přestávalo být... hezké... |
| |
| A čekání se protahuje... Nepříjemně mlasknu, když tu čekáme další nekonečnou dobu. Ve chvíli, když už to chci vzdát a prostě si sednout na zem, se náhle zčistajasna objeví a nasměruje nás někam dál. Chvíli přemýšlím, co by se asi stalo, neboť se nezdála příliš ve své kůži. Něco ji rozrušilo a muselo to být něco vážného, když se samotná Verenna obtěžovala s tím jí to sdělit. Střihnu pohledem po své společnici, zda myslí na to samé co já a pomalu vyrazíme dle instrukcí za naším novým instruktorem, nejspíš. Cesta tam byla jednoduchá a převážně tichá. Nebylo moc o čem mluvit, sami jsme se až tak moc navzájem neznali, a tak jsme mlčky pokračovali chodbami a míjeli spousty dalších, kteří tu měli nějaké poslaní, nebo se prostě jen chvilku uvolněně procházeli chodbami a hovořili o tom, co se jim přihodilo a tak podobně. Netrvá nám dlouho, než konečně dorazíme do ubikací nižších velitelů, kde najdeme onoho poručíka Markuse Drescentui, ke kterému jsme se měli hlásit. Na první pohled je mi jasné, že není zrovna v nejlepším rozpoložení, ale jakmile nás zahlédne, tak vstane a přivítá nás celkem vlídně, možná až moc. Než však stačí něco dalšího říct, hned mi došlo, co bylo zdrojem jeho nepokoje a povzdechnu si. Rozpačitě si stoupnu opodál a v tichosti se opřu o zeď chodby, abych co bude dál. Byl jsem upřímně rozladěný z dlouhého čekání a neměl jsem náladu se do ničeho míchat. Nebyla to moje starost, a stejně bych nebyl schopen říct nic, co by této situaci jakkoliv pomohlo. Jen pohledem střihnu po Malice, neboť mi právě došlo, že pochází z jedné z významnějších Draganských rodin. Kdežto já jsem byl prakticky cizinec vychovaný v cizí rodině, na kterého se doposud koukalo skrze prsty. Cítil jsem se najednou nesvůj. |
| |
| soukromá zpráva od Oli Grimrson pro Můj běh končí díky záchraně a přiškrcení na tunice, ale i tak mi to úsměv na tváři neukradne. Než se naději či rozkoukám, drží mě kolem ramen se starostlivou větou o mé držce. Rozesměji se. " To bych první den teda fakt nechtěl." odvětím snad jednu z dlouhých vět za poslední dobu. Dívám se zblízka na hromotluka a líbí se mi. Vypadá tak neurvale, surově. Žádný klučík,ale podle mě chlap. Tak nějak jsem si jako malý představoval svého otce. Promluví o mě jako o novém rekrutovi a já přikývnu hlavou na souhlas a jen se podívám po Salmině, zda jsem to řekl dobře. Ale myslím, že už jen to, že jsem tu, je jasný důkaz toho, že jsem to já, kdo bude jejich nová krev. Ovšem na pití jsem opravdu nováček, k alkoholu jsem se dosud nedostal. Chci něco namítnout, ale sleduji, jak už otvírá demižon a tak jsem ticho. Očima ho sleduji a srdce mi bije jako splašený. Ne, nemůžu se ted shodit. Nemůžu přiznat, že jsem ještě nikdy nepil. To by nebylo ono. A však toto k tomu patří a já věřím, že já sem patřím. A pokud sem patřím, tak to prostě dám. Roznese se tu vůně, která se dostane až k mému nosu. Je ovocná a sladká. Nasaji jí a naslouchám jeho slovům. *Oni spolupracují se serpentory? Ale ti přece s nikým se nebaví....nebo tak mi to matka říkala....nebo mi lhala? * zarazí mě jeho slova, ale v tom dostanu žďuchanec do žeber až vypustím vzduch s náznakem nárazu a bolesti, který vyjde z úst. Na to se demižon nakloní a vidím, jak to do něj padá. Ovocná vůně se více rozline a moje oči lítají od něj, přes demižon na Salminu. Po pořádném loku jde demižon k Salmině a ta vyplázne jazyk a pořádně se též napije. Vypadá to, že to nic není. Ovšem pak se objeví demižon v mých rukách. Úsměv na tváři zůstává, přičichnu si k tomu. Je to sladké, ovocné a řekl bych, že to slabé určitě nebude. Ale třeba se mýlím. Chlápek mě povzbuzuje a na jeho tváři vidím škodolibou radost, jako kdyby věděl, že toto je můj první alkohol. "Tak na seznámení. " řeknu a chytnu si lépe demižon do rukou. Na to přiložím hrdlo k ústům a zakloním nádobu, aby obsah mohl jít do mého hrdla. Sám se plný očekávaní, jakou to bude mít příchuť. |
| |
| soukromá zpráva od Jeden z mnoha pro Když odezněl prvotní šok, zůstalo jen sálající teplo v celém tvém těle, které dokonale vyhnalo jakýkoli zbývající chlad z řeky. Bylo to skoro jako by z tebe vyzařovalo ven. Je tohle snad ten vnitřní oheň o kterém se pořád mluví? Salmina i tvůj nový kamarád příliš dlouho nečekali, než se vzapamatuješ a než bys řekl kocovina, započali druhé kolo. A přitom tě oba táhli do 'vnitrozemí' tábora. Zobrazit SPOILER  |
| |
| soukromá zpráva od Jeden z mnoha pro Ve chvíli kdy led srpu narazil na ostří dýky, ozval se příšerný skřípavý zvuk a přizračná zbraň se roztříštila na spousty drobných úlomků ledu. A podle všeho sebou magická exploze vzala pár vetřelcových prstů. Ledový duch zavrávoral nazpět a i když neměl zřetelně jasné rysy obličeje, tak nějak si vycítila, že je šokovaný, nejistý...vyděšený. |
| |
| soukromá zpráva od Zaira Cillaer pro |
| |
| soukromá zpráva od Dračí hlas pro Marcus se zatvářil nespokojeně. Jednou z možností byl i fakt, že jste se mu ani jeden nepředstavili, anebo to též mohlo být tím praskavým zvukem, který znovu naplnil chodbu po pár vteřinách vašeho vyměňování pohledů. „No, přesuneme se asi jinam, co vy na to? Vzadu na cvičišti si vyzkoušíte plnou zbroj a můžete mít na mě pár otázek a já pak budu mít pár na vás,“ ozval se pak Marcus a schoval svou dýmku a postavil se rovně, tak že vás dva snadno přesahoval. Samotná jeho postava budila respekt, ale způsob mluvy stále ještě měl poměrně přívětivý, i když teď s příměsí toho, že se mu něco nelíbilo. Nečekal ale na váš souhlas, vykročil rychlým, ale pevným krokem ven, jenž by nikdo nemohl nazvat úprkem, protože to stále byl důstojný způsob chůze. Zřejmě odsud ale chtěl pryč. Vyvedl vás ven z chodby a zamířil na malé prostranství. Na tom plácku byl menší dav, který vám zastiňoval možnost vidět na toho, kdo byl právě trestán. Což vám bylo připomenuto prudkým zasvištěním bičem, který nyní nebyl tlumen žádnou chodbou, následovaný výkřikem bolesti. Marcus zatnul pěsti, ale úpěnlivě se snažil tam nedívat a chtěl vás vést odsud pryč. Málem se mu to i povedlo. „Poručíku Drescentui!“ ozvalo se přes celé prostranství a Marcus zatnul i druhou pěst, ale zastavil se a otočil se za tím autoritativním hlasem. Všechno ostatní ztichlo. Část davu se otočila směrem k vám. „Kam se tak ženete?“ zeptal se hlas prosycený dominancí a povýšeností. Nebylo těžké poznat, kdo mluví. Nebylo těžké si ani domyslet, kdo patří mezi těch pár lidí, co si mohou dovolit být takhle povýšení nad ostatními. A když jste spatřily ti příliš pichlavé modré oči a k tomu tu tvář tak podobnou samotnému Aliorovi, nebylo už žádných pochyb. Ten muž s bičem v ruce a sebejistým hlasem nebyl nikdo jiný než kapitán Torret, syn Aliora a Vereeny. „Odvádím nové rekruty na cvičiště, abych jim ukázal správnou plnou výzbroj, kapitáne,“ odpověděl Marcus poslušně. Ale vy jste stáli dost blízko Marcuse, abyste viděli, že chřípí nosu se mu roztahuje. „Výborně, tak to přiveďte rekruty sem blíž, dostanou hned první pořádnou lekci o poslušnosti a řetězci velení. Je třeba znát své místo, nemyslíte, poručíku?“ zeptal se ho a na tváři se mu objevil úsměv. Přitom neplýtval ani jedním pohledem na vás. Trvalo to tři údery srdce, kdy Marcus jen stál a ani se nehnul, než se zhluboka nadechl a přikývl. „Jistě, kapitáne, máte pravdu,“ odpověděl Marcus svým zvučným hlasem a pokynul vám, abyste ho následovali a šli blíž k hloučku. Ačkoliv, mluvit o hloučku je trochu nevhodné, ve většině hloučků lidé nestojí v předem daných rozestupech a nestojí tak prkenně, jak to předváděli vaši budoucí kolegové z Dračí legie. Mohli jste si tak prohlédnout Torreta celkem zblízka. Rysy vašeho Aliora v něm byly více než zřetelné. Jeho dominantním rysem v tváři byly modré pichlavé oči. Dívky v Dragaře si o něm často šeptaly a ono vlastně nebylo vůbec divu. Tvář měl velmi přitažlivou, postavy by vysoké a jeho úsměv uměl zamotat tak hlavy mnohým z nich. Navíc, které by se nelíbilo být po boku tak mocného? Ale další věc, co jste mohli spatřit a prohlédnout si, byla krčící se postava někoho pár metrů od Torreta. Vlastně to byl někdo, ale záda byla tak rudá, až se vlastně jeden ptal, zda to nebylo spíš něco. Všechny pochyby o lidskosti daného krčícího se útvaru ale pominuli, když ji na Torretovo pokynutí hlavou dva dragani zvedli. Vlasy té ženě přepadávaly do obličeje, ale jakmile i pohnula hlavou, aby se podívala k vám a Marcusovi, spatřili jste celou její tvář zbrocenou potem a slzami. A co víc, jeden z vás poznal tuto ženu. Byla to Nivia. Ghorena starší sestra. |
| |
| soukromá zpráva od Jeden z mnoha pro Místo krve se z něj začala řinout mrazivě studená voda, vylévající se na podlahu márnice. Duch po tobě natáhl svůj zbývající spár, ale i ten se rozpouštěl doslova před očima a dřív než tě stihl uchvátit, rozplizl se přízrak docela. Opět nastalo ticho. Bylo po všem? Byl tohle konec? Tak brzy? Odpověď na tuto otázku přišla vcelku záhy. A to dost nehezkým způsobem. Náhle si ucítila, jak se něco suchého a dřevitého otřelo o tvůj kotník, aby ho to vzápětí omotalo a pevně, bolestivě sevřelo. Při rychlém pohledu jsi jistila, že tě za nohu drží něco, co se vzdáleně podobalo uzlovité a kloubnaté ruce, vytvořené z kořenů, úponků břečťanu a tuhých vláken pavučin. Hned na to ze země vyrazila druhá ruka, která prorostla spárami mezi dlaždicemi ven během mrknutí oka. Následovala hlava, nestvůrná a deformovaná věc, kolem které povlávaly husté pavučiny, jako závoj dlouhých šedých vlasů. V 'obličeji' tomu nazelenale žhnula dvojce očí, podobná shlukům bludiček nad močálem. a upírala se přímo na tebe, zatímco jedna pokroucená ruka tě svírala stále pevněji a podle všeho se tě snažila přitáhnout blíž k té nestvůře. |
| |
| soukromá zpráva od Zaira Cillaer pro |
| |
| soukromá zpráva od Malika "Mal" Daciana pro Jak se zdá, poručíkovi se tyhle zvuky taky moc nelíbí a chce jít jinam. Za což se na něj vděčně pousměji a lehce se mi uvolní ramena. "S radostí, pane," řeknu, i když vím, že se ode mne nečeká odpověď. Nechám se prostě unést pozitivním prvním dojmem z poručíka Marcuse. *Možná je tohle fakt začátek lepší etapy,*napadne mne, protože jsem až mockrát slyšela vyprávění bratrů a jejich kamarádů, že být wyrmem, je to nejhorší a pak už to je jen a jen lepší. Lepší lidi, lepší prostředí, postavení... Musím natáhnout krok, abych jeho velkým nohám stačila. Dle stupňujícího se hluku jsem hádala, že stejně asi uvidíme kousek toho bičování. Ne, že bych něco takového ještě neviděla, ale... nepotřebovala jsem to vidět opět. Proto se mi na tváři usadí zamračený výraz. Jsem si jistá, že tím nikomu strach nenaženu, ale to taky není účel. Soustředím se raději na poručíkova záda, ale stejně mi pohled krátce ulétne ke skupince lidí. Zrovna v tu chvíli se rozlehne čísi hlas a my rychle zastavíme. Tentokrát jsem do nikoho nenarazila při tom rychlém zastavení. Aspoň něco se mi dnes povedlo. Moje přání se samozřejmě obrátilo proti mně. Polknu. Odolám nutkání se nahrbit a hledat u někoho podporu v pohledu, a místo toho po Marcusově souhlasu se vydám za ním. Samozřejmě, že jsem si prohlídla kapitána Torreta. Několikrát jsem jej už viděla. A vždy mi připadal tak neskutečně přitažlivý. I teď, když jsem viděla jeho tvář zblízka, jsem své dřívější já chápala. Byl neskutečně krásný a impozantní... Ale pak se můj pohled stočil k někomu, kdo byl trestán. Neznala jsem tu ženu, ale navalilo se mi. Vypadala naprosto zřízeně. A zdálo se, že jejímu trestu nebude ještě konec. Musela jsem před jejím pohledem uhnout stranou. To že musíme bojovat za naši věc chápu, ale ... tohle? Snažila jsem se potlačit své svědomí, když jsem hned nevyrazila ji pomoc. Zatnula jsem pevně čelisti a zavřela ruce v pěst. *Tohle je příšerné. Jak jí tohle mohli udělat?!* |
| |
| soukromá zpráva od Jeden z mnoha pro Monstrum, které nyní krvácelo něco jako hustý modrý oheň, nakřáple, tak nějak vyschle zaječelo a začalo sebou divoce zmítat. Aniž by tě přitom pustilo. Z udržení na nohou se nyní stával velmi závažný problém. |
| |
| soukromá zpráva od Zaira Cillaer pro Nakonec se tak při dalším trhnutí ocitnu na zemi, u čehož si poměrně dost bolestivě o jeden z kořenů narazím záda. I tak se ale pokouším nadzvednout v zádech a přetnout kořenovou ruku dřív, než mi kotník rozdrtí nebo mě dotáhne moc blízko k sobě. "Vrať se zpátky k tomu hnusu, co tě vyvrhl na tenhle svět!" |
| |
| soukromá zpráva od Jeden z mnoha pro A v tu chvíli sis uvědomila, že slyšíš něco, co předtím překrýval zvuk tvého zběsilého souboje. Z chodby za dveřmi byla slyšet doslova pekelná kakofonie: škrábání drápů o kámen. Šustění cárů látky po dlaždicích. Zvířecí vrčení a čenichání. Zlověstný a přeskakující smích. Cvakání velkých kusadel. Pleskání přerostlých křídel. Další duchové. Zástup nočních můr. A pak další zvuk, který jakoby přehlušil všechny ostatní. Těžké kroky obrněných nohou, které jakoby duněly celou katedrálou. Skřípění a vrzání těžké zbroje. Blíž. A blíž. A blíž. A pak všichni ti netvoři, kteří byli hned za dveřmi do márnice, celá ta sbírka monster začala téměř jednohlasně vřeštět hrůzou a podle všeho se snažila utéct. Věc, které by samy měli vzbuzovat paralyzující strach byly nyní vyděšené k nepříčetnosti a snažili se prchnout. Marně. Vzduch prořízlo temné zahučení následovné vlhkým zvukem páraného masa a drcených kostí. A pak znovu. A znovu. A znovu. A znovu. Něco venku právě začalo téměř bez námahy masakrovat procesí duchů namačkané v chodbě. Stromový přízrak úplně ztuhl a ani se nepohnul. Bylo to zvláštní, pozorovat jak je něco tak děsivého nyní samo paralyzováno strachem. |
| |
| soukromá zpráva od Zaira Cillaer pro *Chce se mě snad někdo zbavit a proto jsem tady?* polknu. |
| |
| soukromá zpráva od Jeden z mnoha pro Věc za dveřmi se sehnula, nahrbila a pomalým, přesto rozhodným a rázným krokem vešla dovnitř. Bylo to...vypadalo to jako...mělo to na sobě těžkou zbroj Dračí stráže, plnopláty, ocelovou helmici s lícnicemi a kovové rukavice. Zelený plášť byl však potrhaný a zetlelý, zbroj zanesená špínou. To ale nebylo to nejhorší. V helmici totiž nebyl vidět lidský obličej. Vlastně nebyl vidět vůbec žádný obličej. Jen přelévající a vířící masa much. Černá a zelená tělíčka se vlnila pod helmicí a podle toho hnusného bzukotu nejspíš vyplňovala celou zbroj. Bylo tedy opravdu podivné cítit, ne vědět to, že ta věc se dívá přímo na tebe. Pohledem bez očí si tě prohlédla a v jedné ruce pozvedla něco, co by teoreticky mohl být dlouhý meč, kdyby nebyl tvořen absolutně černým vrstvených chitinem, který se matně a velmi nebezpečně leskl. Obrněnec chvíli stál strnule, než se hbitě otočil na patě a jedním švihnutím černého meče přeťal stromový přízrak, který nestačil včas zareagovat, čistě vejpůl. a zatímco kořenovec dodělával na podlaze, otočil se muší přízrak zpět k tobě a mečem tě pozdravil v šermířském pozdravu. NAčež vykročil tím stejným rázným a sebevědomým krokem k tobě. |
| |
| soukromá zpráva od Zaira Cillaer pro "U skořápek prvního vejce..." polknu, když ona věc přetnula vedví kořenévé monstrum. A pak se to obrátilo ke mě... "Do psí mateří..." ani jsem se nenamáhala se šermířským postojem, místo toho jsem couvla, aby mezi mnou a muší příšerou byly alespoň máry, nechávala jsem mu možnost prvního útoku. Ani v nejmenším jsem totiž netušila, s čím a jak právě teď budu bojovat... *Tam nahoře si na mě vážně někdo zasedl...* |
| |
| soukromá zpráva od Jeden z mnoha pro "Co to je? Nový Szzzztrážzczze? Rozzzzzkošné!" Ta věc promluvila, ačkoli neměla žádná viditelná ústa, jen zběsile vířící mouchy, lezoucí jedna přes druhou. "Szzlyš tohle, szzztrážczze. Nejdřív tě zzzzabiju. Pak pozzzzřu tvou ještě čerstvou duši a nakonec polapím i duši toho mladého věštczzze!" Muší přízrak se znovu řezavě zasmál a ak místo toho, aby se obtěžoval s obcházením már a Faemova těla, prostě rychlým pohybem bodl chytinovým mečem po tvém obličeji, nad márami a tělem. Jeho zbraň na to byla dost dlouhá. Na druhou stranu, možná až moc dlouhá, aby s ní vydržel bojovat nějak dlouho v takto omezeném prostoru.... |
| |
| soukromá zpráva od Zaira Cillaer pro |
| |
| soukromá zpráva od Jeden z mnoha pro A možná, že to byla jen další halucinace a nebo přání zoufalého mozku, ale zdálo se ti, že si koutkem oka zahlédla postavu, vysoký obrys obalený stíny, který se, aspoň ti to tak přijde, zformoval z černého kouře, který vydávaly povalené svíce. A ten stín se začal nenápadně a tiše posouvat, tak aby se dostal mušímu monstru do zad. Je to snad nějaký spojenec či nový nepřítel? Mezitím obrněnec, vztekle bzučící, skoro vyprostil meč z popadaných svícnů. Pokud něco neuděláš, osvobodí se a bude moci znovu udeřit. |
| |
| soukromá zpráva od Zaira Cillaer pro Vážně ale musím něco udělat, pokud nechci skončit skrz naskrz prošpikovaná jeho mečem... Fajn, takže znovu... Pokusím se prosmíknout kolem něj a znovu po něm seknout, nejlépe trefit nějakou díru ve zbroji... a z nějakého vnitřního popudu u toho cestou "omylem" shodím další svícen. A modlím se, aby mě to nestálo život. |
| |
| soukromá zpráva od Jeden z mnoha pro Což zjevně byla chvíle, na kterou čekal Stín. Během vašeho tanečku se dostal Mušinci do zad a nyní, když byl bzučící obr zaměstnán, ve Stínově ruce se zableskl nůž, který vypadal prostě jako střep černého obsidiánu. Následně se mihl vzduchem, když Stín velmi ladným a vypočítaným pohybem bodl Mušince do podpaží zdvižené paže, přesně tam kde nebyla zbroj. Monstrum zařvalo vzteky a bolestí, ale víc nestihlo. Stín kopl Mušnce do nechráněné podkolenní jamky a obr šel do kolen. Štíhlá ruka tvořená mastným kouřem drapla okraj helmy a zaklonila mušímu monstru hlavu. A pak už s jen sledovala, jak Stín bodá do hledí přilby znovu a znovu svůj obsidiánový nůž a pohrdavě se přitom směje. Smích to byl chraptivý a zlý, ale jinak zněl skoro lidsky. Netrvalo dlouho a špinavá zbroj se s rachotem sesypala na zem. Ještě chvíli se hýbala, ale to byly pouze umírající mouchy, které padaly otvory ven. "Dobrá práce," pronesl tichý hlas u tvého ucha. Byl potměšilý a sebejistý, s jen lehkým dotykem nelidského chrapotu. "Dostali jsme ho hezky, co? Nemáš zač mimochodem. Nebo vlastně máš. Zachránil jsem ti život, Sluníčko, je to tak?" Hlas se zachichotal, tentokrát do tvého druhého ucha. "A teď pomůžeš ty mě!" Vzduch před tebou zavířil kouřem, ze kterého se zformovala vysoká postava v plášti, tvořená stínem a dýmem. Zpod stažené kápě pomrkávaly dvě oči, jako dva mdlé plameny svíček. Zjišťuješ, že při pohledu do těch očí se ti víc a víc motá hlava, přestáváš cítit ruce a nohy a dělá ti potíže dýchat. "Neboj. Nebude to bolet," ujistil tě Stín, než ti v podstatě vrazil jednu kouřovou ruku do úst. Začínáš se dusit, svět kolem tebe pozvolna černá. "Nebo aspoň moc..." Je to poslední co vědomě slyšíš, než kolem tvého vědomí padne tma. |
| |
| soukromá zpráva od Zaira Cillaer pro Škubnu sebou, když se mi stín ozve u ucha a následně se ohlédnu, když ho uslyším z druhé strany. Mám tak trochu pocit, že buď blázním, nebo trpím nějakým ... roztrojením osobnosti. Ale nestihnu říct ani á ani bé, než se začu dusit a odpadnu. |
| |
| soukromá zpráva od Skaði Valerean pro Bubáci ne, ale příšery ano |
| |
| soukromá zpráva od Jeden z mnoha pro Stahovat si botu a běžet přitom, navíc tiše, je úkol značně náročný a tudíž si musela aspoň trochu zpomalit. Tedy pokud nemáš v úmyslu se rozplácnout na zemi obličejem napřed. Je tedy pravděpodobné, že ozbrojená hrůza za tebou tím získala nad tebou pár metrů k dobru. Ovšem na křižovatku jsi doběhla aniž by se ti šavle zakousla do zad, což je dobré znamení. Nicméně ať už máš v plánu cokoli, mělo by to být vykonáno rychle. Tři chodby, kterými se můžeš vydat se na první pohled zají velmi podobné, ne li stejné. Avšak chodba která z tvého pohledu směřuje vlevo se zdá přecijen o něco temnější než ostatní a vzduch který z ní vane je chladný a jakoby zatuchlý. Že by nějaké podzemní prostory? Chodba, která vede rovně je poměrně dlouhá a zdá se ti, že po pár desítkách metrů se o něco rozšiřuje a jsou v ní jakési nejasné útvary. Chodba která vede vpravo se zdá poměrně obyčejná a a na konci se ohýbá do kolena. |
| |
| soukromá zpráva od Oli Grimrson pro |
| |
| soukromá zpráva od Oli Grimrson pro Několik vteřin trvá, než mi dojde, že nehořím a můžu zase dýchat. Skoro bych se vsadil, že mi to vypálilo cestu od jazyka do žaludku. Otočím se na ty dva a ukáži palec nahoru. Mrkáním zaženu slzy a zase vidím jako předtím. Pomalu mi dochází, že se pohybujeme vpřed, jakoby moje tělo vedl někdo jiný a oni dva jednou další kolo. V hlavě rozmýšlím, zda jít do toho znova. Ale nechci před nimi vypadat jako rozmazlenec, co nezvládne trochu bolesti. Vždyt je to už vypálený. Ale už ted vím, že pokud se ke mě to znova dostane, nedám si takový lok jako ten první. Ale menší. |
| |
| soukromá zpráva od Jeden z mnoha pro Vaše veselá trojice se zastavila u stolu, kde posedávalo několik dalších Ohnivých a čekalo, co se bude dít. S vašim příchodem ožili, neb kde byla Salmina Graec, se vždycky něco dělo. A vypadá to, že mají pravdu, neb proslavená žena vytáhla zpod stolu jiný demižon s tekutinou zabarvenou podezřele zelenkavou barvou. Několik spolusedících se ušklíblo, když dodala tři malé kalíšky a nalila do nich. A pokud ten dryák předtím byl cítit silně, tohle slibovalo smrt uchlastáním. Salmina si sedla na jednu stranu za stůl, ty a Abbarak jste byli posazeni naproti. "Mladej, co by řek na takovou menší soutěž?" Zazubil se na tebe černovlasý Abbarak, když opřel ruku loktem o stůl a počkal, až Salmina udělá naproti němu to samé. Pak přesně mezi jejich lokty postavil dva kalíšky. "Je to jednoduchý," odpověděla Salmina, když se chytila s Abbarakem za jeho ruku (pracku) a zadívcala se mu upřeně do očí. "Kdo prohraje, pije. Připravenej, chlapáku?" Ta poslední slova byla mířena na jejího soupeře. Abbarak přikývl a oba počkali, až jim to spolustolovníci odpočítají. Pak už bylo jen ticho, rušené občasným vrzáním kloubů a zafuněním jednoho nebo druhého. Překvapivě dlouhou chvíli to byl vyrovnaný souboj, při kterém spolusedící uzavírali sázky v podobě přídelů a kdy oba soupeři pomalu rudli v obličejích, ale pak mohutnější Abbarak začal Salmininu ruku pozvolna tlačit dolů. A když její ruka klepla o dřevo stolu, žena sprostě zaklela a za hlasitého jásotu do sebe kopla oba kalíšky. Rozdýchala to a upřela lesklé oči na tebe. "Teď ty!" Zavýskla, pošoupla se a nastavila ruku. |
| |
| soukromá zpráva od Oli Grimrson pro Je to maličko lepší, ale že bych to měl vypálený a už ten oheň necítil, to jsem se opět mýlil. Ohledně alkoholu, mám opravdu velké mezery. Směji se s nimi a vlastně ani nevím čemu. A je mi to upřímně jedno, protože jsem na sebe hrdý. Dal jsem to a vypadá to, že jsem udělal dojem. A nebo se mi to zdá. Je to jedno, směji se se Salminou a Abbarakem. Zastavíme u stolu a já mávnu na pozdrav ostatním. Moc nemluvím, protože vůbec netuším, jak by mi to šlo. A myslím, že představovat se tady mezi nima ani nemusím. Přivedla mě Salmina a Abbarak a tak je to jasné. Přinesou jiný demižon, tentokrát zelený. Moje tvář vysloví nehraný výraz překvapení. Objeví se tři kalíšky a je to cítit ještě víc než to, co se pilo předtím. Posadím se vedle Abbaraka, Salmina sedí naproti nám. Vysloví mě s nějakou hrou, povytáhnu obočí. "Ehm...co?" vypadne ze mě opravdu smysluplná odpověď. Ale myslím, že oni ani nečekají nějakou odpověď a hned mi to začnou vysvětlovat. Dívám se na to a je to vážně jednoduché. Pochopím to i ve stavu, v jakém jsem. Zadívám se na tu zelenkavou břečku a pak na ten souboj. Je to vyrovnané, ale nakonec Salmina to nedá. Bez keců vypije břečku z obou kalíšků. A hned jsem postavený před hotovou věc. Další na řadě jsem já. Rozhlídnu se kolem sebe a vidím ty pohledy, které jsou zvědavý, zda výzvu příjmu. Upřímně, ty pohledy mě dráždí a nutí do toho jít. Vzpomenu si na matku, její pravidla, řeči o alkoholu, o těchto lidech a jak mě chtěla mít někde úplně jinde. A já tu ted sedím, opilý, v jednom ohni a nejspíše dneska skončím s prázdným žaludkem pod stolem. Zadívám se Salmině do očí a rozesměji se. "Tak se ukaž." řeknu a položím ruku na stůl tak , jak to udělal předtím Abbarak. Spojím ruku s její a vyčkávám na počkání. Zaberu jak se to odstartuje a snažím se držet krok. Rozhodně nechci pít tu břečku. Oheň vtěle se více rozlévá, jak se svaly napínají a mě to začíná bavit. |
| |
| soukromá zpráva od Oli Grimrson pro |
| |
| soukromá zpráva od Jeden z mnoha pro Získal si pro sebe tedy ještě aspoň nějaký čas a jakous takous sebeúctu, než tvé klouby kleply o hrubé dřevo stolu. "Há! Piješ, mladej!" Zahulákal ti nadšeně do ucha Abbarak (kterému ve skutečnosti je asi tak dvacet) a dal ti přátelskou herdu do zad, po níž je rozumné obávat se o vlastní páteř. |
| |
| soukromá zpráva od Oli Grimrson pro Její tělo se nakloní a já přeruším oční kontakt a moje soustředí je ....slušně řečeno v háji. Sice se o holky moc nezajímám, ale Salmina je tak jiná a upřímně, kdo by se nepodíval. A myslím, že nejsem jediný, komu tam sjel pohled. Moje ruka se zarazí a mě dojde, že mě dostala. Přivřu víčka a opět se zadívám do její tváře, ušklíbnu se a dám najevo, že bez boje nevyhraje. A postupně, co její ruka jde nahoru, mi dochází, že ona s tím počítala. Zatínám svaly, zuby a snad všechno, co jde. Přestava té zelené břečky mě nutí bojovat do poslední chvilky. I když má ruka jde dolů, svaly upí a bojují, okolí skanduje její jméno, nevzdávám se. Klouby klepnou o stůl. V ten moment uslyším smích u svého ucha a herdu v zádech. Mám na sebe vztek a tak silou praštím oběma rukama do stolu. Ve tváři je vidět nespokojený s prohrou. Procedím skrz zuby nadávku a zadívám se na tu zelenou břečku. Vezmu první kalíšek do ruky. Zhluboka se nadechnu a snažím se nemyslet na nic, nečuchat a snad ani nekoukat, co to do sebe budu házet. *udělám to rychle ....a bude to....musím....musím to dát.* řeknu, ale vím, že rozhodnutí má na straně žaludek a tělo takové. A tak do sebe hodím první kalíšek a dokud to jde, chytám druhý, aby rychle následoval první. Čím dřív, tím třeba udržím ještě snídani. (hodil jsem 42%) |
| |
| soukromá zpráva od Jeden z mnoha pro Dnes byl vskutku prapodivný den. Schylovalo se k polednímu a slunce svítilo vysoko na obloze, takže i ty nejtemnší kouty Údolí byly prozařeny teplými slunečními pakrsky, které tě hřály na kůži, když si tak seděla ve velké chrámové zahradě. A přesto se zdálo, že si zde dnes sama. Vlastně, téměř celý den si nikoho neviděla. To sice zrovna tobě nebylo proti šupinám, takříkajíc, ale...kde jsou všichni? Vědmu si od rána nezahlédla stejně jako Okřídlené dcery. A i těch pár, které v chrámu toho rána byly, se zdály až nezvykle napjaté a uspěchané, což se k nim ani trochu nehodilo. Starý alchymista Merap, kterému však nikdo neřekl jinak, než Magistr, sice ráno zahájil jednu z vašich, pravda dosti svobodymslných lekcí, avšak sotva o hodinu později byl odvolán k jakési 'neodkladné záležitosti.' Takže tě poněkud rozstržitě poslal meditovat do zahrad a kvapem odběhl i se svoují taškou plnou různých mastí, tinktur a chirurgických nástrojů. Zahrada byla pokojným místem, kterým se teď rozléhalo pouze štěbetání drobného ptactva, šumění ve větvích ovocných stromů a a basové bzučení včel z blízkých úlů. Na druhou stranu však možná až moc hlasité, včely by v tuhle dobu rozhodně takhle aktivní být neměly. Ani ty a ani sestry za včely odpovědné jste si nepovšimly žádných známek rojení. Když už je o tom řeč, i Kar se zdál podivně neklidný. Poskakoval na tvém rameni, čechral si zobákem nestále peří a varovně, chraplavě krákal. S takovou bude to meditování k ničemu. |
| |
 | soukromá zpráva od Ruthiel pro Indika je nenáročná, celkem odolná horská rostlina, které se nejlíp daří v chladných kamenitých oblastech. Je celá lehce jedovatá, ale v malém množství léčivá. Kvete takovými červenými kornouty skoro po celý rok. Podařilo se mi ji z hor přenést sem a vysadit ji k severní zdi do hromady napadaného kamení, ta zeď je v hrozném stavu. Každopádně sazenice se chytily. Indika je taky důležitá kvůli své schopnosti vytvářet určité látky, které můžou působit na psychiku. A já vím, jak to udělat správně, aby indika fungovala co nejlíp. Takže jsem ke včelínu v podstatě odplula a celou dobu jsem cítila v puse med, připadala jsem si celá obalená pylem a než na mě konečně zakrákal Kar, už jsem si skoro myslela, že na pozdrav zabzučím. *A to není všechno, co indika umí.* Ušklíbla jsem se pro sebe. Vešla jsem do včelína. |
| |
| soukromá zpráva od Dračí hlas pro Vážně se nestávalo často, že by tě tvůj bratr vyhledat. Vlastně se to nestávalo vůbec nikdy. Když jste se náhodou potkali, tak pokýval hlavou, ale jinak, pokud to bylo možné, šel vlastní cestou. Vždy byl tak trochu samotář. Vlastně to bylo asi i částečně tím, že se hodlal vydat na naprosto jinou cestu, než kdokoliv z vaší smečky. Nicméně dnes večer, těsně před půlnocí, se objevil ve tvém pokoji. Dveře se nezamykaly, ale platil pravidlo, že mimo vlastní pokoje se wyrmové v noci neměli nacházet. A už rozhodně ne v cizích pokojích, natož u opačného pohlaví, ať už šlo o rodinu nebo ne. Dostal se bez vzbuzení pozornosti až do tvého pokoje, co jsi sdílela ještě s dalšími třemi wyrmkami. Všechny tvrdě spaly, protože jste měly za sebou celkem perný den, jako obvykle. "Gráinne," zašeptal do ticha a chvilku setrval na místě, než zjistil, která postel je tvoje. Pak směrem k tobě došel. "Vstávej, Gráinné, dělej, musím ti něco ukázat!" šeptal naléhavě a zároveň se pořád rozhlížel po ostatních, zda je nebudí. "Pospěš, musíme rychle, pojď!" zanaléhal ještě tiše k tobě a štípl tě do paže, aby si byl jist, že jsi vzhůru. "Pojď," řekl už naposled a kývl hlavou ke dveřím, kam se hned sám vydal. |
| |
| soukromá zpráva od Jeden z mnoha pro Obrátil jsi do sebe postupně oba kalíšky. Snídani jsi v sobě udržel, to ano. Ale máš pocit, že ti na chvíli znecitlivěl jazyk i rty ve tvém krku někdo simuluje lesní požár, který se zvolna přesouvá do tvého břicha. Chuťové buňky asi pod vlivem procent alkoholu spáchaly sebevraždu, protože si nejsi vůbec jistý, jak to chutná. A o pár nejistých chvil později se dostavily další symptomy. Cítil jsi se celý tak nějak lehčí, volnější a bezstarostnější. Salminin rozpustilý smích se nedal ignorovat a byl prostě nakažlivý, i přes špatnou náladu z prohry. Barvy se ti zdají jasnější a sytější, což dodává potetovaným Breegan'ra téměř nelidský vzhled. A je ton klam a nebo se skutečně některá ty tetování hýbou samy od sebe? Rudé pláště se hypnoticky vlní, plameny ohňů tančí a odrážejí se od zbraní a náušnic, svítí v očích tvých nových přátel...celá ta scéna je jako z jiného světa. Čas se podivně ohýbá, natahuje a smršťuje. V jedné chvíli si seděl na lavičce v stolu plného lidí a v další chvíli, snad během nějakého mrknutí, stojíš na začátku 'uličky' tvořené těly mladých Ohnivých, kteří na tebe pokřikují, povzbuzují tě a mávají pěstmí ve vzduchu. Na kocni tohohle 'průchodu' hoří poměrně velký oheň, plameny se vlní a kroutí, hučí a řvou. Pčímo před tvými zraky v ohnivé stěně mizí záda rozeběhnuté Salminy. Diváci šílí. A pak se pět obrací na tebe... |
| |
| soukromá zpráva od Oli Grimrson pro Dám oba kalíšky. Mám dojem, že jsem přišel o vše, co mi dovolovalo rozeznávat chutě. Ale pro mě je důležitý, že jsem to dal. Udržel jsem v sobě jídlo a nespadl v jejich očích hned první den. Nechci před nimi spadnout. Oni jsou to, co jsem si vždy přál. Smějou se a já ani nevím, kdy jsem se k nim přidal. Moje myšlení nestíhá realitu, či to, co vidím. Dochází mi vše zpomaleně a já něco dělám a najednou nevím, jak jsem se tam ani dostal. Jsou všude kolem mě. Je to úžasný. Jejich těla, tetování a oheň. Ta živelnost, ta energie. A já se cítím poprvé jako doma. Mezi svýma. Kde mě neodsoudí za to, kdo byl můj otec. Tady jsem jen já. Jen já. Nemůžu zastavit smích. Opět jsem asi byl mimo, moje myšlení dobíhá a mě dochází, že jsem mezi nima. Stojím. Ani netuším, jak je možný, že se ještě udržím na nohou. A kolem mě jsou všude. A já jsem mezi nima. Oheň. Tetování. Těla. Zbraně. Oheň. ( Počkat..přede mnou je oheň a Salmina.....co.....co se tu děje?.....kam mi zmizeli...moje .....počkat...ona běží do ohně????A oni mě povzbuzují...povzbuzují.....mě..???) jsem v šoku, v rauši. jsem mimo. A usmívám se jako debil. Nemůžu si pomoci. Salmina mizí a mě trvá, než mi dojde, že se dívají na mě. Zadívám se na oheň a na ostatní kolem sebe. Zařvu z plic a ani nevím, kde se ve mě ten hlas vzal. Ani kde to všechno bylo. Možná jsem to v sobě držel. Možná to bylo vše, co jsem cítil jako zradu. Moje myšlení se opět ztrácí v nicotě, zatímco moje nohy se dají do pohybu. Nevnímám nic, vše je rozmazaný a barevný. Přesto se dívám na ohen přede mnou a odmítám se vzdát. Odmítám. A moje nohy, tělo to tuší. Běžím a ohen se blíží. Přesto nezastavím, nezpomalím. Jen se odrazím před ohněm a zavřu oči. Moje mysl je mimo, nemyslím. Jen jednám. Běžím za Salminou. A ani ten oheň mě nezastaví. (hodil jsem 20%) |
| |
| soukromá zpráva od Jeden z mnoha pro Vzduch kolem úlů plnilo hlasité, basové bručení. A taky včely. Spoustu, spoustu včel. Každý roj kroužil a rotoval kolem svého úlu v nepřirozených, spirálovitých obrazcích, které se hypnoticky přelévaly a měnily. A nad každým úlem, vždy přesně uprostřed, se vznášela jeho královna - nehybná v oku bouře miniaturních včelích tornád. Což znamenalo buď to, že příroda a vešekeré její zákony se dnes totálně zbláznily, anebo nic z toho co vidíš, není skutečné. Ani jedno není příliš uklidňující. A ať už to bylo co chtělo, každou chvílí se to stávalo ještě divnějším. V nedalekém shluku keřů náhle zasvítil pár zvířecích očí a hned nato druhý, čtvrtý, šestý... Dřív, než si je stihla spočítat, ze křoví vyrazila smečka loveckých psů. Vrčeli, štěkali a od vyceněných tesáků jim kanuly krví zabarvené sliny. Kolem šlachovitého krku každého psa byl pevně utažený obojek, vyrobený z čistého zlata a zastříkaný zaschlou krví. Psi si ani tebe ani Kara nevšímali, místo toho se vztekle vrhli na úly. Včelí roje však odpověděly stejně zuřivě a navzdory vlastním ztrátám se malí bojovníci pustili do boje s ohaři. A zdálo se, že jejich sebevražedné odhodlání nese ovoce, protože psi se s kňučením váleli po zemi plní žihadel. V následujícím okamžiku na tvé uši téměř doslova zaútočil nový zvuk. Vlčí vytí, v němž stejnou měrou zaznívala bolest, zuřivost, žal i šílenství a z něhož mrazilo do morku kostí. Ten hrůzostrašný zvuk byl však jen přezvěstí, neb jej následovala ještě hrozivější bestie. Přes zeď zahrady se mohutým skokem přenesl obrovský černý vlk a dopadl mezi tebe a úly. Pod olejnatou, slepenou srstí se vlnily svaly, z rozšklebené mordy trčely ostré tesáky a oči netvora nenávistně žhnuly. Avšak něco bylo s tím zvířetem velice... v nepořádku (tedy krom faktu, že šlo o nemožně velikého vlka černého jako půlnoc). Každému, kdo se aspoň trochu vyznal ve zvířecí anatomii by se jeho svaly zdály neproporciálně přerostlé a pokroucené. Čelisti byly příliš mohutné a zuby až moc dlouhé a nenormálně ostré. Na několika místech jeho těla byly vidět kostěné výrustky, hroty a trny, které zraňovaly jak jeho kořist, tak bestii samotnou. Kůže se na vypelichaných místech leskla a vypadala spíš jako dehet než živé maso. Tohle nebyla normální, přirozená věc. Netvor znovu drásavě zavyl a dalším skokem se vrhl mezi úly. Zablýsky se zuby, zasvištěly drápy, vycákla krev. Vlčí bestie řádila jako smyslu zbavená a odhazovala od sebe zmrzačené nebo rovnou zabité psy, převracela a drásala úly, ryla do země. Bylo to nekotrolované, vzteklé běsnění. Chaos, nenávist, šílenství. Když bylo po všem, netvor zvedl zakrvácený čenich od jednoho z převžených úlů a pohlédl přímo na tebe. Až teprve teď sis všimla že i tohle...zvíře má kolem krku obojek, tenhle však ze železa a s hroty, které vlka zraňovaly při každém pohybu. Vlčí oči zažhnuly karmínovým světlem a ty si schytala plnou dávku jeho...pro nedostatek lepších slov řekněme emocí. Plnou nálož vzteku, takřka vražedné zuřivosti a nenávisti. Ale také bolesti drásající útroby, žalu který rdousí a nečeho co byl nejspíš....stesk? Takovéhle mentální kladivo, společně s vizí a požitím smysly budící indiky na tebe bylo zkrátka příliš. Cítilas, jak se svět houpe, převrací a padá.... |
| |
| soukromá zpráva od Dračí hlas pro „Vemte si to,“ rozkázal. Když jste se ani jeden k tomu neměl, zaměřil se právě na Maliku. Ve tváři byl brunátný, v postoji vyznačoval nebezpečí. To vám oběma bylo jasné, aniž byste museli být nějací velcí experti na rozpoznávání emocí či samotného Torreta. „Daciano, to byl rozkaz,“ zakřičel hlasitě Torret. „Nebo si to snad s ní chcete vyměnit?“ zeptal se o vteřinu později klidným hlasem a s nepříjemným úsměvem, jenž vás vybízel, abyste se ošívali jako malé děti a přáli si, aby se na vás takto neusmíval. „To po nás nemůžete chtít…“ špitla Malika ostýchavě a hned litovala, že promluvila. Ale i její vyhýbaví pohled by mu však byl dostatečnou odpovědí na to, aby si spokojeně pokýval hlavou. Otočil se na patě a odešel od vás bez dalšího slova. Tedy, nijak daleko nedošel. Jen tak daleko, aby dosah biče byl ideální. Byla to neskutečná rychlost, jak se otočil a práskl bičem tak, že vás od sebe oddělil, nechtěli-li jste se stát cílem toho švihavého konce. „Ji první,“ štěkl rozkaz a dva muži se jí chopili. Na Malice bylo vidět, že je vyděšená k smrti, ale ani hlásku ze sebe už nevydala. Asi pořád doufala, že to celé je jen nějaký hloupý vtip, nebo tak něco, nebo měla tak moc zaryté zásady draganů a jejich poslouchání rozkazů, že si netroufla dál odporovat. „Dragani, jsou vycvičeni tak, že poslouchají rozkazy! Nemají za úkol je hodnotit, nemají za úkol se rozmýšlet o jejich správnosti, nebo se jim protivit! Za každé zprotivení se řetězci velení s sebou hned táhne trest!“ řekl hřmotným hlasem a vychutnával si pozornost všech okolo. A pak přišla první rána. Hned se rozevřela rána na zádech mladé wyrmky, která vyjekla a rychle se kousla do rtu. Celým tělem projela vlna bolesti. Druhá rána na sebe nenechala dlouho čekat. Ani ta třetí. To už dívce po tvářích tekly slzy. A pak se Torret zastavil a podíval se na Ghorena. Opět k němu natáhl ruku s bičem. „Ukaž, jak se dodržují rozkazy, wyrme. Tři rány pro ni, nebo ty jich dostaneš deset!“ |
| |
| soukromá zpráva od Ghoren Lion pro Bylo politování hodné, že proti tomuto tyranství všichni jen přihlíželi a nic nedělali. Nyní již jsem rozuměl slovům, která mi Dračí vědma řekla. Chápal jsem, že viděla tento okamžik ještě dříve, než nastal a nyní mi nezbývalo nic jiného, než aby ona pochopila cestu, kterou jsem rozhodl vydat. Tolik jsem si přál, abych tehdy věděl také a mohl se jí omluvit. "Přikázal jsi, abych zbičoval svou sestru, a nyní mi přikazuješ, abych zbičoval ji," pronesu a zamyšleně hledím na zbraň, kterou jsem třímal. Chvíli mlčím a hledím do země, než zvednu zrak a podívám se po všech přítomných, přičemž pohledem zastavím na kapitánovi. "Zákon však praví, pokud-li kdokoliv neuposlechne rozkazu jemu udělenému, pak je trest individuálně řešen s vůdcem kasty. V případě wyrmů je trest řešen s přiděleným velícím důstojníkem. Pokud je mi však známo, tak ještě stále nespadáme pod kastu Draganů, tak jako jsme nebyli přiděleni tobě Torrete. A vzhledem k tomu, že v tomto případě jsi napadl a neprávem ublížil na zdraví svobodnému občanu Dragary, jsi porušil zákon. Budu tedy nucen nahlásit tento zločin, za který se budeš muset zodpovídat před svým vůdcem kasty a na každého, kdo by se mě třeba jen pokusil zastavit či umlčet, bude pohlíženo jako na zrádce. Nechť jsou mi všichni zde přítomní svědky a rány na jejích zádech důkazem!" "Pokud je mi známo, zákony stále stojí nad rozkazy," pronesu a věnuji mu jede ze svých vzácných úsměvů. Poté se odmlčím a hodím bič na zem. Byl jsem připraven postavit se každému, kdo by se pokusil mě nějak začít ohrožovat. |
| |
| soukromá zpráva od Dračí hlas pro Tvá slova vytvořila nejen na tvé tváři úsměv. U Marcuse jsi zahlédl letmé souhlasné zakývání hlavou, jenž však se zdálo jako pouhá iluze, stejně jako to mihnutí koutků. Ostatní se tvářili převážně překvapeně, zmateně, ale nezdálo se, že by se kdokoliv pokusil ti pomoci, nebo naopak se ti postavit. Takže jsi vlastně tam byl jen ty a Torret. Sice to bylo tedy jeden na jednoho, ale rozhodně to nebyl fér boj. Samotný syn Aliora se na tebe zpříma díval. A až když jsi domluvil, tak se mu na tváři objevil až znepokojivě spokojený úsměv, který sliboval nějaký trumf v rukávu a naprostou sebejistotu daného jedince. "Víš, kdo ty, kdo já jsem?" zeptal se tě a při každém slově udělal mírný krok kupředu a ani na vteřinu nespustil oči z tebe. Jeho modré oči propalovaly, zkoumaly a štípaly svou pichlavostí. Jeho krok byl klidný, rozhodný a tichý. "Dragani pozor! Otočit a dva kroku kupředu! Teď!" zahřměl najednou hlasitě a všichni ostatní. I ti dva, co drželi Maliku. Kolena jí drhla o zem, když ji otáčeli. Ten úsměv predátora, který si je jist tím, že kořist má už téměř na talíři, se o něco zvětšil, když jsi odhodil bič. Asi nebylo nejchytřejší se zbavovat jediné zbraně, kterou jsi měl, když jsi stál proti samotnému potomku draků. A navíc byl už tak blízko, že stačilo udělat krok a dosáhl bys na něj. "Máš poslední šanci stáhnout ocas a zmizet mi z očí. Wyrme," řekl tichým hlasem. A pak najednou, a bez jakéhokoliv signálu, varování v postoji jeho těla, tě vyvedl z omylu. Nestál krok od tebe na to, aby na tebe dosáhl, nebo ty na něj. Byla to přesně vzdálenost, při které stačilo pouze vykročit a natáhnout se a zasáhnout přesně mířenou ranou tvou bradu (to je těch 13%). Hned sis mohl uvědomit, že tato rána je tak zvaný 'vypínák'. Stačí na to, aby člověka uvedla do bezvědomí, aniž by musel jeden cokoliv přidat. A pak už tě jen obejmula tma. |
| |
| soukromá zpráva od Ghoren Lion pro Alinorův syn výhružně přistupujíc ke mě pronáší slova, která neměla v mých očích váhu. Neměl jsem potřebu mu cokoliv dalšího říct, vše co bylo nutné říct jsem řekl, nespáchal jsem žádný přestupek a nedopustil se žádného zločinu. Hrdě jsem stál a vzpříma hleděl vzdorovitě do jeho očí. Hořel ve mě plamen nenávisti k této osobě, hořel ve mě plamen odhodlání a cti, se kterou jsem se narodil. Byl jsem jako Lev, tichý a trpělivý, vyčkávající na vhodný moment k úderu, jenže tento čas ještě nenastal. Sleduji jeho ránu, jak pomalu letí ke mě a lhostejně zadržuji klid, takových už jsem dostal mnoho. Poté rána dopadne a já propadnu temnotě. |
| |
| soukromá zpráva od Dračí hlas pro Malika, Ghoren, Ruthiel, Zaira, Oli Na počátku byla tma. Za černočernou tmou, která obestírala všechny vaše mysli, se ale něco nacházelo. Něco, co žilo, pulzovalo. Bylo, ačkoliv nebylo vidět ani slyšet. Žádný zápach to neměla a chuť také ne. Hmatatelné to rozhodně nebylo. Ale bylo to tam, někde v koutku vašeho vnímání, nepolapitelné, ale tak blízko. A pak přišla bolest. Pro každého zvlášť tak specifická, že byste si ji poznali, i kdybyste měli cítit bolesti všech lidí ve stejné místnosti. Bolest byla jako upomínka na předešlé dny a rozhodnutí, jež jste v nich podnikali. Nutno podotknout, že to pro nikoho z vás nebylo vůbec nic příjemného. V jednu chvíli vás konejší tma a nicota, a pak BUM! Realita se hlásí pomocí svého posla bolesti. Jmenovitě se například Malika mohla pochlubit štípavou bolestí zad, kvůli které jako jediná ležela na břichu a v nastávajícím čase způsobí značné omezení pohybů, minimálně aspoň těch rychlých. U Ghorena vynikala bolest čelisti v místě, kde si potřásl s rukou jednoho nejmenovaného člena Dragary, a zároveň i drahá tvář, se kterou si potykal s matičkou zemí. V jiné tónině bolesti a ve větším poli působnosti byla probouzejícím faktorem Oliho hlava, jež byla doplněna štiplavou spáleninou holeni levé nohy a esteticky i chybějícími chlupy na pravé ruce. Méně esteticky pak v budoucím čase bude působit podráždění žaludku, které naprosto nesouhlasí s konzumací takového množství tolikaprocentního alkoholu. Oči taky nebyly nadšené z jakéhokoliv světla a nutnosti být otevřené. Podíváme-li se na dalšího člena probouzejícího se osazenstva, který nebyl v původní sestavě na nástupu, Ruthiel, zjistíme, že i ona by si mohla podat ruce s Ghorenem a Olim v tématu bolesti hlavy, ale i tak se jejich bolesti lišily. Na rozdíl od alkoholu působila bolest jaksi hlouběji v mozku. K tomu se přidával mrazivý podpis zimnice na celém těle a mírným podrážděním žaludku spojeným s lehce protikladným pocitem – hladem. Zairu zase bolelo celé tělo, nejvíce však ruka, ve které předtím držela onen meč. Dále jí strašlivě pálily oči a strach jí stále svíral žaludek. Každý z vás ležel sám na něčem, co by se dalo buď nazvat kamennou postelí, nebo jednoduše nezkrášlovaným oltářem. Vedle každého z vás stála jedna osoba. Salmina rozverně mrkla na Oliho a slíbila mu tichým hlasem, že „příště to probuzení bude lepší“. Ať už to myslela tak či onak. Sama však vykazovala náznaky toho, že jí třeští hlava nejspíš naprosto stejně jako našemu mladému wyrmovi. U Ghorena stál Marcus, mezi dragany oblíbený velitel, na tváři měl úsměv mezi hrdým a starostlivým. Kývl na něj, sotva otevřel oči a podal mu ruku, aby mu s tím pomohl do sedu. Bylo jen na Ghorenovi, zda ji přijme, či z nějakého důvodu odmítne. Malika by si asi stěžovala, kdyby mohla, na výběr člověka, který u ní stál, nicméně taková možnost tu nebyla. Torret v celé své kráse se k ní sklonil. Na tváři mu hrál úsměv. Tentokrát ani nepůsobil tak nepříjemně, naopak se zdál celkem milý. Přesně ten úsměv, kvůli kterému se dívkám podlamují kolena. „Vstávej, Daciano, všichni se dívají,“ řekl k ní tiše a i on k ní natáhl ruku. Jedna z Okřídlených dcer vypadající na věk mezi 50 a 120 si ustaraně prohlížela Zairu, až mohla mít wyrmka jako důvod k probuzení právě to, že se na ni někdo tak upřeně díval. Ruce měla spjaté na hrudi a ze své pozice se nehnula, dokud neuviděla první známky vědomí. Na tváři vykouzlila opravdu babičkovský úsměv a rychle jí změřila puls na zápěstí, než na ni líbezně promluvila. „Vítej mezi živé, děvčátko,“ řekla taktéž tichým hlasem. „U všech draků, dala sis ale na čas, slečno Ruthiel,“ pronesl stejně tichým hlasem muž, stojící vedle poslední z vás. Všichni jste o něm slyšeli, tak nějak jste ho znali, aniž byste s ním promluvili jediné slovo. Říkalo se mu Magistr, byl to jeden z mála lidí v celé Dragaře, který nebyl přiváben voláním Vereeny, ale sám za ní přišel. Říká se o něm, že na serpentorech provádí experimenty, také se říká, že vytvořil Nigreda, místího strašáka pro všechny neposedné wyrmy, nebo také to, že sám je nesmrtelný. Vlastně se o něm říká vcelku hodně věcí. Pravda byla taková, že vypadal vcelku vlídně, i když mírně roztěkaně. Ale když jste se trochu rozkoukali, posadili se na vašich kamenných lůžkách, zjistili jste, že jste v jedné z mnoha síní, které se nachází v Dračích skalách, u kterých stála vaše vesnice. Jak jste to poznali? Inu, to něco vibrujícího, co jste cítili ze začátku, mohla být jen jedna věc, a to magie. Poznalo se to už podle toho, jak to místností jemně stále vibrovalo. A také tím, že kousek od vás všech stál někdo, kdo magii ovládal. Samotná Vereena ve svých nádherných, ale odvážných šatech tam stála a usmívala se na vás. Vedle ní stál jako vždy naprosto impozantní a kamenný Alior, jenž sice neoplýval úsměvem, ale zato rozpřáhl ruce, když jste se na něj podívali. „Wyrmové, přestupte před nás,“ řekl a jeho hlas se nesl celým sálem. Měl ten typ hlasu, co okamžitě upoutá a je snadné ho ihned uposlechnout. |
| |
| soukromá zpráva od Ruthiel pro *U všech draků, dala sis ale na čas, slečno Ruthiel,* U všech draků, proč je tu tolik lidí? Seděla jsem tam jako zmoklá hromádka, pod zadkem studený kámen, v žaludku bolestivě prázdno a v hlavě zase bolestivě plno. Dojezd teda slušnej. Zkusila jsem se pohnout a porozhlédnout se po okolí, ale píchlo mě v krční páteři, až jsem sebou cukla. Nebo to nebylo v páteři? Sáhla jsem si vzadu do vlasů a v prstech mi uvízla mrtvá včela. Chvíli jsem si zírala do dlaně a pak mrtvolku upustila. Včely, no jo, vzpomínám si. Asi jsem si dala trochu moc. Pousmála jsem se, haha. Ještě jsem se snažila nahmatat žihadlo, které mi muselo zůstat v kůži, ale nic jsem nenašla, divný. Potom mě napadlo, že takhle sedět a drbat si hlavu asi není úplně taktní, vzhledem k přítomnosti samotné Vereeny. Zastesklo se mi po skleníku v zahradě, pak mě napadlo, že jsem mohla provést něco, co se Magistrovi třeba nelíbilo, ostatně takových věcí jsem už udělala několik, nikdy na ně ale nepřišel... Zatím. Ale počkat, co tu potom dělají všichni ostatní? Podívala jsem se na Magistra, stařík se zase díval na mě, sakra, díval se celou dobu? Divný. Zkusila jsem se usmát, ale prasknul mi obličej, tak jsem jenom zašeptala: *Kde je Kar?* Moc mi tu chyběl. Nevím, zda se Magistr chystal odpovědět, ale asi deset sekund mlčel a pak... *WYRMOVÉ, PŘEDSTUPTE PŘED NÁS!* A je to. Obrátil zraky za zdrojem hlasu a s nimi i svou pozornost. Můžu to vzdát, teď už mi neodpoví. Skvělý. Slezla jsem z kamenného kvádru a postavila se bosýma nohama na ledovou zem ke starýmu pánovi, čelem k Vědmě. Ještě jsem si nenápadně sáhla do kapsy, jestli tam nenajdu něco na později, až to tady skončí, ale bylo tam zoufale prázdno. Ouvej. Bez ptáka, bez zásob, to nezačíná moc dobře. Tak doufám, že tu alespoň nebudu muset s nikým mluvit. |
| |
| soukromá zpráva od Jeden z mnoha pro S každým slovem se znovu a znovu ozývala bolest hlavy. Tepala v synchronním rytmu, jako kdyby Zaiře mluvčí při hovoru vrážel do hlavy ledový rampouch. A znovu a znovu a znovu. "Ale pšššt, teď musíme být hodní, všichni se dívají. Tvoje tělo se mi líbí, sluníčko. Ale pohraju si s tebou později. Slečna Vševědka," v tu chvíli hlas zaskřípal opovržením a vztekem, který chutnal po žluči a krvi, "taky nemusí vidět všechno..." Jedna dívčina ruka se náhle sevřela v pěst, aniž by ji k tomu mladá wyrma dala pokyn. "Tak pššššt..." A stejně jako se ovjevil, hlas s tichým zachechtáním zmizel a Zaira opět nabyla vládu nad svými končeinami. |
| |
| soukromá zpráva od Zaira Cillaer pro *C-cože?! To.. to ne!* pohledem jsem zatěkala vyděšeně kolem, jen pomalu jsem se posadila, jakoby mě mohl hlas zase přimět si lehnout... Krátce jsem se podívala na Okřídlenou dceru, než mou pozornost přitáhl jiný, zvučnější hlas. A v duchu jsem tiše zaúpěla, když jsem si uvědomila kde že to jsem a na koho se to dívám. A kdo se asi dost dlouho díval na mě... *Čím jsem si to proboha zasloužila...* tohle mohlo znamenat cokoliv, jen stěží něco dobrého... I tak jsem ale nějak automaticky spustila nohy z oltáře, byť jsem měla pocit, že se brzo poroučím zpět, a opatrně jsem se zvedla, abych uposlechla nenápadně vepsaný rozkaz v hlase Aliora. |
| |
| soukromá zpráva od Skaði Valerean pro Dozajista Šílená
Poskočit. Ještě jednou. Uch. Kous. To byl můj jazyk! Je spíše zázrakem, že při tom nehodím efektního žabáka přímo do stěny přede mnou, ale zvládnu to. Cena je velká, zdržení, ale upřímně… Kolik šancí asi mám v temnotách před někým, koho tma vychovala? Jehož jméno samotné pochází ze samotné černé noci, černější než myšlenky odsouzence na popravu. Chce si hrát. Chce, abys utíkala. Bála se. Snažila se schovat a vyhrát tuhle absurdní hru na schovávanou. Ale ještěrka se nedá, nebude se bát, na to má příliš studenou krev, to se přeci dobře ví. Blížím se ke křižovatce a mé nohy předbíhají snad jen myšlenky.
Má šavle. Špatná zbraň pro omezený prostor. Tesák by byl lepší. Hodnotím rychle. Musím. Sama mám dýku, která znamená, že si ho musím pustit k tělu. Nechce tě zabít. Ne hned. Je to hra. Hra by nebyla zábavná, kdyby kočka zadávila myš hned v prvním tahu. Usměji se navzdory situaci. Na křižovatce se zpomalím. Vybírám si chodbu vpravo, ale sotva po sáhu se v ní zastavuji. Nadechnu se. Vydechnu. Zaposlouchám se do zvuků okolí. Botu v ruce třímám místo zbraně, zatímco v druhé stále držím za jílec netasenou dýku. |
| |
| soukromá zpráva od Malika "Mal" Daciana pro Bylo to tak náhlé! Vůbec netuším, co bylo předtím, ale vím, že to skončilo moc prudce, znenadání! A stejně prudce jako to něco odešlo, tak se dostavila stará známá. Upřímně, kdo by z nás neměl už těžká rána plná modřin, a nebo něčeho horšího? Ale stejně mám pocit, že si na to úplně nezvyknu. Obličej se mi zkřiví připomínkou mého rozhodnutí. Ani nevím, proč jsem se rozhodla nezanadávat si aspoň trošku, nebo nezaskučet, ale v další chvíli jsem za to byla ráda. Sotva otevřu oči, už mám pocit, že tohle celé musí být sen. Netuším scénář, ve kterém bych se měla probudit a u mé - velmi nepohodlné - postele by stál Torret. Chladná lože ani bolest zad mě neprobrala tak, jako jeho obličej a hlas. Každý sval se napnul, připravoval se na prohraný boj. Jenže on ke mne natáhl ruku a upozornil na to, že tu jsou ostatní lidi. *Cože? Kde to... a do háje!* Kdybych toho byla schopná, asi bych ještě o pár odstínů zbledla, když uslyším Aliorův hlas. Nicméně mě to donutí se posadit. Zapřu se rukama o svou podložku a potlačím zasyknutí, jak se ozývají rány na zádech. Přijmu nakonec i Torretovu pomoc, abych slezla z toho kamenného čehosi, na čem jsem ležela. Avšak ruku z té jeho vytáhnu, hned jak to bude možné. Zvědavě se rozhlížím po ostatních a trochu mě uklidní, že vidím povětšinou známé tváře, i když některé více než jiné. Ač nerada, zůstanu stát vedle Torreta, který přistoupí hned vedle mě a napne svou hruď. Krátce jej sjedu měřícím pohledem, než se zadívám na zbytek osazenstva. Nevidím v něm stopy po tom netvorovi, jenž jsem měla čest poznat nedávno. Řídím se vzory dvou dívek, co jsou tu se mnou v místnosti a zůstanu též stát a dívat se na naše modly. Tedy moje určitě. Nutím se kvůli jejich pohledům a jim samotným stát rovně, i když mě má záda pálí jako čert. |
| |
| soukromá zpráva od Jeden z mnoha pro Opozdilci Byl to okamžik téměř posvátný. Alior hleděl na vás, Vědma hleděla na vás, všichni hleděli na vás. Ticho houstlo, natahovalo se, drnčelo. A právě proto bylo náhlé otevření dvoukřidlých vchodových dveří tak nepatřičné. Ovšem dvojice narušitelů, která do malého chrámu vešla, si to zjevně ani neuvědomovala, nebo to nedávali příliš najevo. Dva muži se mezi sebou živě dohadovali a jeden z nich přitom zuřivě gestikuloval rukama a občas tiše sykl bolestí. Zpod rukávu černé tuniky mu vyčuhoval kus bílého obvazu, nasáklý čerstvou krví. U pasu se muži houpaly dve šavle, což byla odvážná volba bojového stylu. I přes zranění se však pohyboval lehce a pružně, s grácií dravce. Jeho společník mu cosi odsekával značně dotčeným tónem, avšak on moc gestikulovat nemohl, protože v náručí opatrně nesl vaši společnici ze cvičáku - rudovlasou Skadi. Na jejím bledém obličeji se hezky vyjímal blátivý obtisk něčí podrážky. Muž, který jí nesl, byl oblečený v praktickém lovcekém oděvu v hnědých a zelených barvách a přes rameno měl vskutku exoticky vypadající samostříl. Zdálo se, že byli tak zabraní do zběsile šeptané hádky, že si ani vás, ani obřadního momentu prostě nepovšimli.
Skadi z mdlob probraly dva šeptající, o to však zanícenější hlasy. Oh a taky bolest. na několika různých místech. Vznášela se lehce nad zemí, nesená v něčím silném náručí. "Já jen řikám, Wedgi, žeš jí nemusel šlapat do obličeje! Podívej se, jak vypadá. Co kdyžs ji...poškodil, no?" Vynadal vyčítavě muž, který ji nesl v náručí, někomu mimo její zorné pole. "Zaútočila na mě botou! Botou!" Ohradil se ještě o zlomek dotčeněji druhý hlas, Skadi velmi vzdáleně povědomý. "Přišlo mi jen spravedlivý se jí trochu projít po makovici..." Chvíle ticha. "Ale notak, Dragomire, nedívej se na mě takle! Bude v pohodě! Podívej, už je vzhůru!" Do zorného pole dívky vpluly dva obličeje, které se nad ní zkoumavě vznášely. Ten co ji nesl měl dlouhé, patrně do copu stažené vlasy barvy kaštanů a stejně zabarvené oči, vsazené v docela přátelském, oválném obličeji. Duhý mluvčí, ten jenž si bral útok obuví tak osobně, měl kůži bledou jako mramor, ostré, přesto elegantní rysy a ty nejmodřejší oči, které Skadi kdy viděla. Velice ostře kontrastovaly s hnízdem havranních vlasů. A pokud by se v tu chvíli rozhlédla, zjistila by, že je v jakési kapli, či malém chrámu. Nebo možná hrobce. Vitrážovaná okna, zašlé fresky, kamenné kvádry, ze kterých právě mátožně slézali její nedávní kolegové. Všichni vypadali zhruba tak, jak se Skadi cítila a někteří ještě o trochu hůř. Byli tu i další lidé, z nichž některé viděla ráno při cvičení a někteří, které ne. Zejména Vereena, dračí vědma, jaksi vyčnívala. Ruce s dlouhými a ostře vypadajícími nehty měla nyní založené na hrudi, poklepávala bosou nohou o zem a propalovala Skadiin doprovod poněkud rozezleným pohledem zlatých očí. Byl tu s ní i jej druh, Alior, který jako vždy vyhlížel autoritativně, vznešeně a nyní i jako člověk, který se chystal něco říct, ale byl nečekaně přerušen. Jeho pronikavé oči také pozorovaly vaši malou trojici, avšak jeho pohled se pohyboval někde mezi pobavením, rezignací a vladařským rozhořčením. "Jdete pozdě," pronesl stejně ambivalentním tónem potlačovaného pobavení a kárání. "Jak nečekané chování, od vyslanců kasty hada." "Se omlouváme, blahorodí," začal rychle černovlasý ozbrojenec, "Když ta malá je pořádně kluzká mrcha a Dragomirovi se blbě nesla a..." nedokončil, protože mu jeho kolega v loveckém oděvu dupl na nohu a pak jej loktem praštil do žaludku, aby se černovlasý svezl do jakési poklony. Jeho společník přitom ani trochu nezměnil výraz a dál držel Skadi, jako kdyby nic nevážila (což nebylo daleko od pravdy.) "Přijměte naši pokornou omluvu, Aliore, Vědmo," promluvil poté a jeho hlas byl tichý, klidný a pevný jako skála. "Zkoušky hadí stezky bývají často obtížné nejen pro novice, ale i pro mistry," loupl svýma hlubokýma, temnýma očima po svém stále sípajícím kolegovi. "Avšak je nám ctí oznámit, že tentokrát se obešly bez zbytečných umrtí..." Odmlčel se a opatrně položil procitající Skadi na nejbližší katafalk. "Prosím, nenechte se již déle naší přítomností zdržovat," a s těmi slovy se oba mlčenlivě zařadili po bok Skadi, každý z jedné strany. |
| |
| soukromá zpráva od Skaði Valerean pro Velké finále
Houpavý pohyb. Sílící šepot. Au, au, au. Zamžourám kolem sebe, ale nic v tu chvíli nedává smysl. Oči zase zavřu a zpoza rtů se mi vydere tichý mručivý zvuk místo slov. Místo, kde jsem, nepoznávám stejně jako dvě tváře, co se mi mihnou v zorném poli. Zůstává jen otázka, zda vůbec chci vědět, co se…
„… blahorodí… kluzká mrcha… Aliore, Vědmo…“
Strnu v náručí Dragomira jako myš, když spatří hada. Co se to, pro dračí matku, … Procítěně syknu, když se paže, co mě drží, neočekávaně pohnou a já dojdu ke krutému poznání, že vše, co mě bolelo předtím, ve skutečnosti vše nebylo.
„… zkoušky, bez zbytečných umrtí…“
A najednou si vzpomenu! Tma. Šavle. Boj. Au! Někdo mě praštil, někdo mě praštil tak moc, až jsem… UŽ VÍM!
v ten okamžik sebou škubnu a ke svému neskonalému překvapení zjistím, že už nejsem v náručí a nikdo mě nedrží. Zašátrám kolem sebe rukama a oči tentokrát už nezavřu. Bolí mě hlava. A kdyby jen hlava. Už ze zvyku je první, co hledám, má zbraň, kterou téměř neodkládám. Očima zatěkám kolem sebe. Pootevřu ústa a zase je zavřu. „Do psí hadí…“ zasyknu tiše, aniž bych si uvědomila, že jsem to vyslovila nahlas namísto v myšlenkách. „Uchm…“ Zvednu pohled ke své čestné stráži. A pak poprvé pohlédnu k dračí vědmě a jejímu rytíři. Tedy dá-li se to tak říci, a pokud nedá, tak už na tom stejně nezáleží. „Uh, uchm…“
|
| |
| soukromá zpráva od Dračí hlas pro Proslov a začátek nové etapy Alior stál jako kdyby byl vytesaný z kamene, zatímco jste se všichni tak nějak malátně zvedali ze svých kamenných lůžek. Jeho pohled však těkal z jednoho na druhého, jako kdyby ve vás četl lépe, než ze všech složek, co by o vás měli připraveni ti nejlepší serpentoři. Vereena zachovávala převážně též dekórum dramatické nepohyblivosti, avšak oblažila vás občas aspoň hezkým úsměvem. Toto mlčení bylo již zachováno bez dalších náhlých přerušení, všemi přítomnými v místnosti. Až když všichni stojíte více méně na vlastních nohou, nadme se mu hruď a on začne svůj proslov. „Sled událostí posledních hodin vás dovedl přímo sem na toto místo, před nás. Ti bystřejší z vás již pochopili, že to má co dočinění s tím, že vás Luc Graec doporučil na zkoušku. Ačkoliv všichni z vás slyšeli různé zvěsti o zkouškách, které vás dostanou do řad té či oné kasty, věřím, že nikdo nevěděl, že to, co jste teď prožili, byla vaše zkouška,“ jeho velmi jasný hlas dozníval kolem vás. „Někteří z vás by možná chtěli namítnout, že zkouška vůbec neobsahovala boj, nebo snad nebyla úplně ortodoxní,“ dodal po chvilce a dopřál si další malou pauzu, aby vás přejel pohledem a přitom pozvedl lehce jedno obočí, zda-li se najde mezi vámi někdo, kdo by snad chtěl takto do řeči skákat Aliorovi. Lidem, kteří stáli poblíž Wedgeho, nemohlo ujít jeho tiché uchechtnutí a ošití se při zmínce boje. „To je proto, že tuto část zkoušky měli plně ve svých rukou vaši zkoušející. A ano, řekl jsem tato část. Vaše přijetí do řad plnohodnotných členů měla samozřejmě víc částí. Kdybychom si nebyli jisti, že jste schopni vykonávat vše, co dostanete za úkol, nikdy bychom vás nenechali přijít k dalším krokům zkoušky. Nicméně vaše zkouška nekončí tímto. Odteď je vsázce totiž pro vás mnohem víc. Už se na vás nebude pohlížet se shovívavostí. Všechny vaše činy budou mít následky, vaše rozhodnutí budou ovlivňovat celou Dragaru. Neboť teď jste nám rovni ve svých povinnostech.“ Byl to jen drobný posunek, který se sotva dal postřehnout, ale sama Vereena se usmála ještě více a postoupila o krok dopředu. Byla ve svém šatu, který odhaloval a částečně i sám byl, šupinami. Rozpřáhla ruce, jako kdyby vás všechny chtěla sevřít ve své náruči. „Mé děti! Rozleťte se do svých nových domovů a nechte se uvítat do nových životů. Jménem všech draků vám přeji, ať vaše kroky jsou vždy uvážené a nikdy nezapomenete na náš hlavní cíl! Jsme tu, abychom chránili odkaz draků! Naše činy reprezentují nás a je. Takže od vás nečekám nic než jen vaše naprosté maximum!“ Ačkoliv Vereena začala s mírným úsměvem na rtech, během své řeči zvážněla a hlas jí klesnul. Cítíte, jako kdyby se kolem vás něco hýbalo. Něco, jako kdyby se kroutilo se slovy vaší vědmy. Možná to něco, co jste cítili celou dobu, ale teď jste si to teprve byly pořádně schopni uvědomit. Pozvedla svou bradu o něco výše. „Wyrmové, rozevřete své náruče! Zavřete oči, uchopte své bratry a sestry za ruce a soustřeďte se! Do vašich těl vstoupí požehnání draků. Až oči otevřete, už nebudete wyrmy, ale dragany, serpentory, breegan’ra a dračími sestrami!“ vyzývala vás Vereena sama se zavřenýma očima a rukama široce rozpaženýma. A zároveň se za ní vzedmul pár majestátních křídel, které Dračí Vědma tedy nejspíš skutečně měla. Jestli jste učinili tak, jak vám radila, ucítili jste najednou zvláštní příval energie, proudící vámi jako teplá voda. Jako kdybyste najednou byly celkem, jako kdyby vás někdo žehnal, prostupoval jimi, naplňoval vás něčím nejhmotnějším ale skutečnějším než je hmota. Slyšeli jste Vereenu říkat jakási prastará slova z jazyku draků. Některá jste znala ze svých studií. Jiná vám byla naprosto neznámá. Energie ve vás vířila, promývala vás, osvobozovala vás. Vaše vědomí, vnímání vlastního já se pomalu rozprostírá, rozpouští a mísí v jeden prapodivný amalgám. Šest lidí, jedna mysl. Jednotný účel. Jednotná vize. Jednotná vůle. Byl to zvláštní pocit, který se snad ani nedal vhodně a docela popsat. Zaira dokonce přestala vnímat otravného vetřelce, protože ten se před onou energií stáhl jako šváb, náhle odhalený v jasném slunečním světle. A pak se, z ničeho nic, ozval hromový výbuch a země vám poskočila pod nohama. Tělo vám zpočátku přišlo těžké a zároveň jako vězení. Hlava se vám točila a vy jste viděli cáry různých neskutečných barev povalující se po rozmazané místnosti. Energie z těla se chtěla dostat a nemohla, bylo to, jako kdyby se něco z vás chtělo dostat ven. Myšlenky byly strašlivě pomalé a nejisté, jak se s prásknutím metafyzických vláken rozpletly z úžasné jednotné tapiserie vytvořené rituálem. Zrak se pozvolna projasňoval, v uších hvízdalo. Mohli jste ale i tak spatřit, jak se do svatyně vevalila skupina ozbrojených lidí. Kolem se rozlehl křik, řinčení zbraní a dupot nohou. Dragara byla pod náhlým a zřejmě velice zuřivým útokem. Útočníci na první pohled vypadali jako lidé. Avšak na ten druhý, po potřesení hlavou a promnutí pálících očí vyvstaly na povrch vskutku zrůdné detaily. Někteří měli ruce porostlé karmínově rudou srstí a zakončené leskle černými drápy, jako vysekanými z obsidiánu. Jiní se kolem rozhlíželi třemi páry očí, které byly posazené nad sebou a jedovatě zelenkavě žhnuly. Pár útočníků se se zlovolným (a vpravdě nelidským) syčením zběsile ohánělo jakýmisi kostěnými kosami, vyrůstajícími přímo z jejich předloktí. Vypadalo to, jako kdyby někdo vzal původně lidské bytosti a pak na ně porůznu narouboval různé nestvůrné součástky. Někdo opravdu nechutně kreativní a s neomezenými možnostmi. Oh, a ten někdo je také nezapomněl vyzbrojit podobně nechutným arzenálem různých zbraní, které mnozí z nich třímali, pokud jim to končetiny dovolovaly. A uprostřed této přívalové vlny náhlých nočních můr stál docela obyčejně vypadající muž, zahalený v potrhaném plášti, který sice již byl značně opotřebovaný, ale jeho barva byla zcela nepochybně smaragdově zelená. Cizinec nekřičel, neútočil a ani nemával zbraní. Jen tam stál, široce rozkročený s hlavou zakloněnou, zatímco kolem něj dovnitř proudil dav monster… a smál se. Hlasitě, řeřavě se chechtal, smíchem plným pohrdání. A také jasného, ostrého a do očí bijícího šílenství. „Nastal čas!“ Zavyl tak nahlas, že si snad musel poškodit krk, to ho ale v nejmenším neutišilo: „Nastal čas, nelidská čubko! Čas zúčtování! Zaplatíš za to, cos mi provedla! Vy všichni zaplatíte! Budete pykat!! Zabijte je! ZABIJTE JE VŠECHNY!!“ Zaburácel a ansámbl z nočních můr mu na to odpověděl strašlivou kakofonií vytí, skřeků krvežíznivých pokřiků. Byl to nápor na samotnou mysl obránců, zkouška jejich odvahy a vůle. A Dragara odpověděla tak, jak Dragara uměla nejlépe. Směsicí profesionálně ledového klidu, opovržlivé elegance a tvrdohlavého vzdoru. Jako první zareagovali dva přítomní serpentoři, což zpětně nejspíš nikoho nepřekvapilo. Wedge ledabylým pohybem oběma rukama mrštil nože po dvou nejrychlejších obludách v čele houfu. Vrhací nože nejsou logicky jako zbraně příliš efektivní a je téměř nemožné vrhat oběma rukama naráz dva projektily na dva různé cíle. Ovšem, když dojde na serpentory, logika, pravděpodobnost a hranice možností se většinou svorně seberou a jdou se bodnout. Stejně jako dvě zasažené nechutnosti, které se svorně chytily za hrdla a jejich hbitý postup se změnil ve zmatené chroptění a cákání krve do okolí. Wedge se ani nepozastavil, aby sledoval jejich konec a s tasenými meči se vrhl kupředu, bleděmodré oči upřené na muže v zeleném. Dlouhovlasý Dragomir, celou dobu s poněkud nepřítomným úsměvem na rtech, zvedl svou komplikovanou kuši a začal metodicky střílet do davu jednu šipku za druhou. Jeho kuši nebylo očividně nutno zdlouhavě přebíjet, vždy jen stačilo trhnout jakousi nabíjecí pákou a komplexní mechanismus sám nabil další šipku z bachratého zásobníku pod zbraní. A hnusáci, kteří by se jinak dostali jeho postupujícímu příteli do slepých úhlů, vždy na poslední chvíli padali pod náporem strašidelně přesných zásahů. Sourozenci Graecovi nezaháleli a téměř bez jakéhokoli signálu se seskupili k sobě. Luc a Leah chránili simultáně boky Salmině svými štíty a rychlými výpady krátkých mečů, zatímco tetovaná žena zasypávala nepřátele urážkami a její válečné kladivo vířilo a sráželo stvůry k zemi, polámané a zmrzačené, kde je dobíjeli meče sourozenců. Byli to právě oni a jejich sehranost, kdo poskytl wyrmům dost času na to, aby se vzpamatovali z rituálu a šoku nečekaného útoku. Za jejich zády se, rychle, tiše a bez známky strachu semkla kolem Vereeny Dračí garda – zocelení veteráni, muži a ženy v té nejlepší zbroji, jakou dokázali Draganští kováři vyrobit. V rukou třímali meče a velké hranaté štíty, připraveni (a snad i schopni) probít se tím peklem ven. |
| |
| soukromá zpráva od Zaira Cillaer pro Proč se všechno tak rychle sere? Slovům Vereeny jsem naslouchala dost... zaraženě. Nevěděla jsem, jak si je vyložit, byť vědma během svého projevu řekla vlastně naprosto vše, co bylo potřeba. Nějak víc ke mě pronikl až její pokyn, abychom se chytili za ruce. *Umh...* rozhlédla jsem se po ostatních poněkud rozpačitě, nicméně ten blažený pocit, který potom přišel...! A hlavně to ticho v mé hlavě... Jenže náhle to bylo vše zpátky a těch zvuků kolem bylo mnohem víc, skutečně až moc. Poměrně dost dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomila, co se vlastně kolem děje, jakobych nebyla schopná zaostřit na okolní dění. *Co se to u všech draků děje...?* zmateně jsem zamžourala a ucouvla jsem doslova automaticky před vším tím hlukem, tedy dokud jsem o něco, respektive někoho nezakopla. *Mrtvola? Co...? Kde jak proč?* znovu jsem zmateně zamrkala a ještě chvíli trvalo, než k mému mozku pronikly zvuky boje a sebrala jsem ze země krátký meč. Ne zrovna moje oblíbená zbraň, ale budiž. Teď už se akorát zvednout... |
| |
| soukromá zpráva od Malika "Mal" Daciana pro Bolest hlavy se mi začala ještě víc rozmáhat. Podnětů je prostě moc. Od přítomnosti samotného Aliora a Vereeny, přes skupinku mých vrstevníků, se kterými jsem ještě před pár hodinami - asi tedy - cvičila, až po příchod další lidí. Automaticky se otáčím směrem k nim, abych zjistila, co dalšího se na nás chystá. Ty dva nijak zvlášť neznám, ačkoliv mi jeden z nich připadá lehce povědomí, ale možná si to jen myslím. Všechny myšlenky na jejich povědomost se však zastaví, když zaostřím na toho někoho, koho nesou v náručí. *Skaði!* pomyslím si překvapeně a trochu zadržím dech. Jistě, nejsme nejlepší kamarádky, vlastně se skoro známe, ale takto malátnou ji vidět není pro mě žádná radost. Však díky takovému soucítění cítím svá záda, jak je cítím. Nicméně, to něco, co se má tady odehrávat se prostě odehrává. A opět toho je až moc! Opustím tedy pohledem Skaði a raději se snažím vnímat slova Aliora a naší vědmy. *Tohle byla ta zkouška?* Neubráním se tomu, abych se zamračila a krátce se podívala na krásného Torreta. On byl ten zkoušející, on nás do toho s tou dívkou tahal úmyslně? Sevřu ruce do pěstí a kratičce zavřu oči. Chce se mi omdlít. To všechno byla … zkouška. Lehce nevěřícně potřesu hlavou, brada se mi krátce zatřese, jak přemáhám svou chuť se teď a tady rozbrečet a říct něco neuváženého. Jsem tak unavená. Naštvaná. A nic nechápu. Ale pak převzala slovo Vereena. Vyzvala nás k drobným fyzickým úkonům, které jsme snad byli schopni zvládnout všichni. Nejistě jsem napodobila Zairu, která se statečně k tomu pustila jako první. Vypadala také zmateně, v tom jsem nacházela svoji útěchu. A pak to přišlo. To něco, co nás naplnilo, přečilo a měnilo. Nevím sice jak, co to přesně bylo, ale tak nějak bych si představovala, že by mělo vypadat, když se nás dotkne dračí magie, energie. A nebo už jen blouzním a chci to mít mnohem poetičtější, než to bylo. Ale úžasnost té chvíle se popřít nedá! *Cože?* proplížilo se mi hlavou znenadávní. Netuším, co se stalo, ale najednou jsem se cítila malátná, pomalá a světe div se, byla jsem zase na zemi. A do místnosti se valili jakési příšery? Pomalu a neochotně se zvedám ze země, ale snad jen z určitého cviku a zvyku, že na zemi se prostě nemá wyrm zdržovat dlouho. Byla to opět Zaira, ke komu mé oči zalétly, načež můj mozek zareagoval a uvědomil si, že taky bych si měla pořídit nějakou zbraň. Ať už jsou ty obludy jakékoliv a ať je to další část zkoušky nebo ne. Štěstí v neštěstí bylo, že mrtvoly se tu začaly množit vcelku rychle. „Musíme pro zbraně,“ křiknu po ostatních a sama se rozkolébám k nejbližší mrtvolě vytvořené tím nebezpečným, ale efektivním duem serpentorů. Polknu, nemotorně se dám do okrádání mrtvoly, která stále vypadá jako nějaká noční můra víc než jako člověk. Netuším, jak se mi to povede v sobě udržet jídlo, možná už prostě v žaludku žádné nemám, ale nic a nikoho nepozvracím zatím co seberu mrtvole dýku od pasu a z mrtvých rukou meč. Byl těžší, než je standartem u nás, ale i tak se rychle vracím k známým tvářím, dál od té mrtvoly. Dýku dám rychle za pas. A zmateně se rozhlížím, zatím co opatrně kladu nohy na zem, abych se dostala k přátelům. Což jsou momentálně všichni, kdo se nesnaží mě zabít. |
| |
| soukromá zpráva od Oli Grimrson pro Přicházím k sobě, ani oči neotvírám. Mám dojem, že se mi hlava roztříští na milion malých kousků. V žaludku se mi něco bouří a moje paměť dost silně pokulhává. Vlastně hodně. Poslední, co se mi vybavuje, je oheň. Salmina a oheň. To nebude dobrá kombinace. Zkouším otevřít oči, ale zabručím nevolí, i to rozhodně není příjemné. Přesto se mi to podaří a já se silou vůle, pokud mi to bolest hlavy dovolí, držím otevřený. Ze začátku je kolem mě plno věcí rozmazané, ale nakonec vidím o trochu líp natolik, že rozeznám Salminu vedle mě. Zašklebím se a pomalu se snažím posadit. Břicho protestuje víc než před chvilkou a moje tvář bledne. Zašeptá, že to příště bude lepší a rozverně se na mě zadívá. Nedocvakává mi to. Pak ale můj rozmazaný pohled padne na nohu a dojde mi, že mě nebolí jen hlava, břicho, oči, ale i ruka a noha…vlastně celé tělo. Až na to, že holeň mám popálenou. *Co…..to ten oheň…já…já vážně skočil…..no a co vůbec bylo…dal?* snažím se vzpomenout, ale jsem ztracený a moje paměť je úplně vygumovaná. Zavřu oči a znova je otevřu, aby se aspoň trochu vzpamatovali. I když naději tomu moc velkou nepřikládám. Rozhlídnu se kolem sebe, jsem na oltáři. Zarazím se. *počkat…co to je….to mě budou…..jak jsem se sem…aaa…ta moje hlava…* chytnu se za hlavu a prsty prohrábnu vlasy. Začínám vnímat hlasy kolem sebe, a dochází mi, že tu nejsem sám. Rozhlídnu se, už je to trochu lepší a už rozeznávám i tváře. Zjišťuji, že jsou tu i ostatní z naší tréninkové skupinky a je tu i Magistr. Nebo myslím, že je to jeho hlas. Pohledem se ho snažím najít, a když už ho konečně najdu, jeho pohyby mě donutí se opět podívat dál. Spatřím dvě další osoby, je tu Vereena a Alior. Můj zrak se vrátí na Vereenu a pohledem sjedu její tělo. Je opravdu krásná. Než mi to ale naplno dojde, promluví - WYRMOVÉ, PŘEDSTUPTE PŘED NÁS! V duchu zaúpím, protože jsem rád, že sedím. Zkusím se tedy postavit, ale břicho odmítá a protestuje. Přesto se mi podaří postavit se na nohy. Ovšem to je pro můj žaludek už hrubé porušení příkazů a tak zbytek večera jde ven hned vedle oltáře. Naštěstí v ten moment vejdou dva, kteří vláčí dívku -Skaði přehozenou přes rameno a tak mám nějaký ten čas se narovnat a dojít tam, kde po mě chtějí, abych stál. Musím se držet a rovnováha je nyní něco, co moje hlava odmítá akceptovat či vůbec připustit, že něco takového existuje. A pak Alior začne mluvit. Snažím se ho poslouchat a tak jen párkrát zavřu oči, abych potlačil pokračující nevolnost žaludku, i když ulehčení mi udělalo rozhodně dobře. A lepší se to. Dozvídám se, že mám za sebou část přijímací zkoušky. Usměji se pro sebe, že jsem to zvladnul a Salmina je se mnou spokojená. Nebo aspoň mám ten dojem. Dohovoří Alior a předstoupí krásná Vereena. Nemůžu z ní spustit oči, něco je na ní jiné. Vnímám, že tu něco je, ale nic nevidím. Vyzve nás, abychom se chytli za ruce a zavřeli oči. Moc se mi to nezdá, ale je to příkaz a tak poslechnu a chytnu se rukou těch, co mám po svých bocích. Než však zavřu oči, spatřím její křídla. *Má křídla...vážně má křídla..* bleskne mi hlavou a oči zavřu. Vnímám, jak do mě něco vstupuje, ale rozhodně to není meč. Je to jiné, naplňuje mě to energií. Je to hodně zvláštní pocit smíchaný se slovy, kterým nerozumím. Výbuch. Země se pod nohami pohne. Více stisknu ruce svých druhů, jak se snažím udržet na nohou. *Tohle patří taky....k rituálu?* projede mi hlavou a vidím barvy, které nevím, kde se tam vzali. Ale otevření dveří mě donutí otevřít oči. Vidím nepřítele, který se hrne dovnitř a rozhodně jich málo není. Ze začátku vidím rozmazaně jak už dnes jednou, ale tentokrát se mi zrak rozjasňuje rychleji. Kdo na nás útočí, není člověk. A vede je někdo, koho vede pomsta. Přivřu oči a rozhodně se mi nelíbí, že někdo narušuje náš rituál. Můj rituál, kdy jsem už tak blízko. Útok i obrana probíhá rychle. Dochází mi, že Salmina je už v boji a já tu stojím jako tvrdé Y. *Co to se mnou je.....pro tohle přece žiji....pro boj....a na co teda sakra čekám?* zaklepu hlavou a krknu si, jak žaludeční šťávy pracují. Slyším, jak Mal křikne něco o zbraních a můj pohled na mrtvoly našich nepřátel, které padli již v boji. Ať tělo chce či nechce. Neptám se. Dám se do pohybu. Zařvu na dodání odvahy a běžím k nejbližší mrtvole. Vezmu její zbraň, kterou má. Neberu si štít, ale jdu po meči a sekerce. Jen co je mám v rukách, jen je krátce protočím, abych si uvědomil jejich vyvážení a hmotnost. Mé tělo se vrhá na nepřítele a moje mysl přestává řešit včerejšek, ale dnešek. Jako jsem se vrhal do ohně, nyní se vrhám do nepřátel. Vereena chce plné nasazení a já do boje dávám své srdce. |
| |
| Velmi se omlouvám a stydím, že jsem to nechala zajít tak daleko. Ano, mám v úmyslu v jeskyni pokračovat a pevně doufám, že hráči (aspoň jeden či dva) budou mít chuť pokračovat. :) Měla jsem teď trochu větší nálož povinností než obvykle (zkouškové, prezentování a stěhování), takže jsem naprosto nebyla schopná napsat a splnit, co jsem slibovala. Takže se všem moc omlouvám. Poslední zkoušku mám teď ve čtvrtek. Pokusím se o víkendu konečně něco spáchat, ale jak ještě renovujeme byt, do kterého se budu stěhovat, takže když to nebude přesně o tomto víkendu, tak ten další už určitě. Ještě jednou se všem omlouvám. Brzy vám ukáži, že to stále s jeskyní myslím vážně. :) |
| |
| Boj[/u] Všichni Ačkoliv vjemy útočící na všechny vaše smysly je více než dost, přichází další jakási informace z vás samotných. Něco, co vám našeptává, že chcete se mstít. Chcete pobít ty, co narušili váš rituál. Ty, co chtějí ublížit vaší Vereeně. Něco vám říká, že tohle je přesně to, co chcete. Skoro jako kdybyste měli vlastního trenéra v hlavě, co vám křičí povely. Samozřejmě jde je neposlechnout, ale tato slova jdou ruku v ruce s nutkáním přežít. Oli V ruce potěžkáš dobře vyváženou sekeru. Tvůj křik probere Ghorena z jakého si zamrznutí. Začal se teprve zvedat, když se k němu přihnal jeden z těch tvorů, co tu útočili a silnou ranou jej nakopl do žeber. Tím jej ve vzduchu obrátil a donutil se dokutálet kousek od tvé trajektorie běhu. Obluda s radostí zařvala a pokračovala ve svém běhu vůči již ležícímu wyrmovi, aby jeho obsidiánové drápy dokončily to, co započala jeho neobvykle chlupatá a bosá noha. Současně s nakopnutím si všímáš i toho, že samotný Alior vytasil meč a přidal se k ochrannému voji vaší milované věštkyně. Několik oblud se již díky dlouhým skokům dostalo až k nim a meče začali řinčet o sebe. Samotná spirituální vůdkyně se dívala omámeně a zmateně. Snad na ni působilo to přerušení stejně, nebo hůře než na vás samotné. A ty vidíš, jak se několik velkých oblud šine jejich směrem. Chtěl-li bys jim pomoci, musel bys ale změnit svou dráhu běhu. Zaira, Mal Ani vy nestojíte dlouho osamocené. Dvě obludy se řítily vaším směrem. Jedna byla jednou tak velká jako dospělý muž a běžela po všech čtyřech vaším směrem. Druhá připomínala více člověka. Jen měla dva páry rukou. Jedny z toho vypadaly jako černé stíny. Ovšem i tyto končetiny držely zbraně. Obě dvě stvůry se mohly pyšnit dalším společným znakem. Od úst (nebo spíše tlam) jim při řvu stékaly sliny a celkově připomínali psi se vzteklinou. Na poslední chvíli, kdy už ta větší obluda se odrážela k poslednímu skoku přímo na vás se odkudsi ozvalo hlasité zvolání "K zemi!" Ovšem bylo těžké to zaslechnout a ještě těžší bylo určit, zda to bylo na vás. Takže stojíte se zbraněmi proti příšeře či uskakujete, nebo se skloníte? Bohužel na rozhodnutí máte jen zlomek vteřiny a obluda již vyskočila! (Hodíte-li více než 54%, uhnuly jste včas, aby na vás příšera neskočila.) |
| |
| Smůla Jo, zvednout se... to by byl asi dobrý nápad, ne že ne. Jenže i když se mi to povedlo, už bylo jaksi... složitější se soustředit na boj a uhnout se dostatečně rychle. Absolutně netuším, na co jsem šlápla nebo co se stalo, že jsem se při pokusu sklonit se rozmázla na zemi, jakobych šlápla na banánovou šlupku. (31%) Dokonce se mi i na chvíli zatmělo před očima, když jsem se hlavou praštila o zem. |
| |
| Zaira a Mal Smůla nechodí nikdy sama. Rozmáznutí na zemi nekončí jen tím, že ti to dozajista shodilo sebevědomí, ale ona příšera dopadla na všechny končetiny přímo nad tebe. Při pohledu do strany vidíš, že nejsi zdaleka jediná na zemi. Pomineme-li mrtvoly z obou řad, které neznáš jménem, spatřím i Skaði, jak je zhroucená na zemi. Nejspíše se ani nestihla zvednout, kdo by se jí divil vzhledem k tomu v jakém stavu byla sem dopravena. Mal neležela vedle tebe, takže to znamenalo, že smůla zůstává jen u tebe a na ostatní se nepřenáší. Zatímco jsi měla na zlomek vteřiny možnost spatřit tesáky zblízka a s tím i poznat, co to je takový pekelný dech – jak jinak popsat takový neskutečný smrad z tlamy monstra?! – je, neboť příšera vesele zařvala, či zavyla, těžko říct. A pak jsi už jen viděla, jak se tlama sklání rychle dolů s touhou ti prokousnout hrdlo. Jako kdyby tahle situace nebyla už tak dost kritická a nepříjemná, ve chvíli, kdy ti netvor zavyl do obličeje, zaslechla si uvnitř své hlavy onen povědomý syčivý hlas. „Hej! Nešahat, já ji viděl první!“ Nasledovaný záchvatem prudké nevolnosti a bolesti v oblasti hrudníku. Ta bolest prohnula záda a mysl naplnilo zlověstné zavrčení: „Nebojuj se mnou, poklade, snažím se ti pomoct!“ A v příští chvíli sleduješ, jak ti z oblasti žeber vykvetla dvojice rukou, tvořených jakoby hutným kouřem a olejnatým stínem. Tyhle podivné končetiny se vztáhly a chytili tu zubatou příšeru nad tebou za tlamu, kouřové prsty tlačíc do nestvůrných rudých očí. „Nnngh…dělej něco…poklade…dlouho tu ohyzdu neudržím!“ Tvůj nový nájemník zněl nyní napjatě, jako kdyby skutečně bojoval ze všech sil a držel útočící bestii na místě a efektivně ji oslepil. Nejbizarnější na tom je nejspíš to, že Zaira byla jediná, kdo slyšel onen hlas a v okolním chaosu se zdálo, že si těch přízračných končetin vůbec nikdo nevšiml. Zvláštní. I když v tuto chvíli pro Zairu patrně nepodstatné. |
| |
| Boj, boj, to jako fakt boj?! Zaira Noční můra, ve které jsme se všichni ocitli mi přišla velmi neskutečná. Příliš hlučná, příliš zmatená na to, abych dokázala si vybavit všechny poučky a postoje a výpady, co do nás byly vtloukávány den co den už několik let. Sotva jsem byla schopná udržet meč, co jsem pro sebe získala. Dostanu se dost blízko Zairy, abych ji viděla periferně ve svém zorném poli a měla to k ní na dva kroky. Neznám ji moc dobře, ale momentálně je to můj nejlepší přítel a nehodlám ji jen tak opustit. Spatřím obludy, které se řítí k nám. Polknu. Hluk nepřestává, ale nějak v něm dokáže vyniknout ten jejich jekot, nebo jak nazvat ty pazvuky řinoucí se z jejich tlam. Chtěla jsem pozvednout meč a prostě zřejmě doufat, že se na něj napíchnou, když jsem uslyšela ten hlas. Nevím, jak jsem ho rozeznala, nevím, proč jsem ho poslechla, ale rychle jsem skočila k zemi dál z trajektorie té obludy. Byl to jen čirý nacvičený pohyb, hned se vyškrábat na koleno a pak na nohy dřív, než mohl někdo přijít a nakopat mě do žeber, jak se to při trénincích často dělo. Ohlédnu se po Zaiře, kterou nyní už nevidím jako předtím. Všimnu si, že neměla tolik štěstí co já a je uvězněná před tou obludou, co si ji prohlíží z takové blízkosti a řve na ni. Nemusím se dlouho rozhodovat, opět je to spíše podvědomé, než vědomé, ale překonám vzdálenost mezi mnou a obludou se zaklíněnou Zairou a seknu mečem do jejího krku. Obludy, abych byla přesná. Jenže... Meč se zarazil! Vytřeštím oči a pokusím se jím trhnout, abych jej uvolnila. Až na třetí škubnutí se povolí. Příšera se na mně otočí a zavřeští. Cítím, jak se mi kolena chtějí podlomit. *Doháje! Doháje! Doháje!* |
| |
| Co zase děláš v mé hlavě?! "Ale já tě tu sakra nechci!" začínala jsem poněkud panikařit. Příšery byly jedna věc, daly se přežít. Tedy... pokud člověk ležel na zemi, tak jako já, tak to asi šlo poněkud hůř, nicméně pořád to šlo... prý. Jenže jak se mám asi něčemu bránit, když mám pocit, že můj žaludek dělá kotrmelce a hlava začíná třeštit? Já ho v hlavě opravdu nechci! Dobře, uznávám... ty stínové ruce pomohly, i když si nejsem úplně jistá, jestli chuť se zbavit vlastních vnitřností a bolest, jakoby mi někdo lámal několik kostí naráz, za to stojí... Nicméně ten přízrak (nebo cokoliv jiného to je) má pravdu - nemůžu tu zlstat jen tak hezky ležet a čekat, že se za mě všechno vyřeší. A jelikož ta příšera má prsty v očích... s tím by se dalo něco dělat. Pokusila jsem se tedysrovnat do nějaké použitelné polohy a seknout dýkou po tepně na krku, která tepala jen kousek ode mě. (77%) |
| |
| BojZaira, Mal Malika si hned po svém zásahu do tvora mohla vyzkoušet jaké to je být pokryta hnusnou tmavou lepkavou hmotou, co se při troše fantasie mohla označit jako krev. Pachem to připomínalo v té době neexistující ekvivalent připáleného plastu smíchaného s trochou uhlí. Tvor jí opravdu věnoval veškerou svou pozornost a nechal tak svůj krk nechráněný vůči čemukoliv, co by přišlo od jeho ležící oběti. Tak o ní pomýšlel, což byla ovšem velká chyba. Zaira jakožto vcelku mrštný wyrm, tedy bývalý wyrm nejspíše, měla dost prostoru pro rychlé popadnutí dýky. Terč byl mnohem blíže a mnohem nehybnější, než to bylo na cvičišti, a proto se její útok setkal s naprostým úspěchem. V několika málo sekundách i ji zalila množství krve připomínající tekutiny, která byla o řadu stupňů nižší, než teplota normální krve. Trvalo to jen pár vteřin, než se příšera začala hroutit na svého vraha. Všichni kdo by měl čas podívat se k nově vytvořenému vchodu do této svatyně, zjistil by, že se objevila ve dveřích další vlna nepřátel. Stejně nepříjemných na oko jako ta první a snad ještě o něco rozzuřenější. Hluk boje byl nyní velmi hlasitý. V místnosti nebyl nikdo, kdo by nebojoval, nebo nebyl již z boje vyřazen. Ať už dočasně či permanentně. Vzduch byl prosycen čímsi, co dělalo i dýchání trochu obtížnější, namáhavější. Snad i to něco mělo spojitost s tím, že jste cítili jakési mrazení na kůži, jako kdyby se vás někdo dotýkal chladnými ocelovými zdmi, kolem vás. Bylo to cosi izolujícího. Něco, co vám kradlo cosi, co jste neuměli moc dobře popsat. |
| |
| Tolik ke štěstí... Tlumeně jsem vyhekla a bolestivě jsem se zašklebila, když si na mě příšera ustlala k věčnému spánku. A že byla nechutně těžká! "U skořápky prvního vejce! Ta věc snad váží tolik co drak!" zaúpěla, když se ze sebe snažila o mnoho těžší příšeru shodit nebo se zpod ní alespoň vyprostit, nicméně to šlo poměrně špatně, jelikož nebyla sto příšeru nadzvednout ani o pár centimetrů. |
| |
| Jedna bitva za námi Kolena mě nezradily snad jen kvůli tomu, že čekaly na příležitost, kdy bych místo toho okounění se rozhodla rozběhnout pryč. A třeba najít nějaké bezpečné místo. Sakra, já vím, že to není ani trochu hrdinské pomýšlet na to, kam by se měl jeden schovat, místo toho, aby tu stál, tasil zbraně a zabíjel příšery jednu za druhou. Jasně, že jsem byla cvičená jako všichni ostatní, ale pohled do očí té bestie, jež zela jistě pomýšlela kam mě hryzne, abych dlouho a bolestivě umírala, bylo něco, na co mě žádný sebenáročnější trénink se zbraní nepřipravil. Výcvik se ale asi nám vyplatil, když jsem si všimla, jak Zaira neotálela a příšeře podřízla krk, jako kdyby to nebylo nic děsivějšího než jen velké, sakra těžké prase. O vážnosti toho zranění jsem nemusela moc dlouho uvažovat. Množství jeho krve, stejně jako ochabování jeho svalů a celého těla, byla naprosto vypovídající. "Sakra," vypadne ze mne, když si uvědomím, že jen tak stojím a Zaira se s jeho vahou musí vypořádávat naprosto sama. Rychle se přemístím k ní a mrtvole, abych jí pomohla. Ačkoliv se snažím ze všech sil, nejsem schopná s tím tvorem pohnout (26%). *Sakra, sakra, sakra!* |
| |
| Rytíř s rozeklaným jazykem Zaira a Mal I když jste spojily své síly, není vám to nic platné. Mrtvola je prostě mrtvolná a nehne se o víc než jen pár centimetrů. Divný pocit, který cítíte, se smíchá s pocitem jako kdyby jste byli někomu na mušce. Něco podobného cítí snad lovná zvěř v posledním okamžiku, než šíp opustí luk. Jestli jste se podívaly správným směrem, uvidíte včas to, že se k vám blíží někdo či snad něco s několika horními končetinami, jež připomínaly spíše velké ostří. Není pochyb, že jste jeho dalším cílem, neboť z vás nespouští žhnoucí oči. Běží k vám a rozmachuje se s jitotou někoho, kdo to dělal již stokrát. I kdyby se to Malika pokusila, nestihla by včas sebrat ze země svůj meč, tak rychlý a blízko už byl. Chybí už jen pár skoků. Vítězný výkřik. A pak skřek. Vrhá se na vás. Hlavou napřed. Rozevřená přezubená tlama vás chce pozřít. Vidíte obří výrůstek na jeho zádech, jak se vrhá k zemi na Zairu a po nohách Maliky. Hned se ale ukazuje, že to není další část toho démona. Je to někdo další. Někdo, kdo právě vytahuje dvě dlouhé dýky ze zad té příšery. Tělo obludy padá k zemi, zatímco z něj v elegantně seskakuje ten, jež ho zabil. Rychlých několik kroků a je už u vás. „Uhni, krasssotinko, to chce chlapa,“ zasyčí vesele mužský hlas. Hlas je vám oběma známý, slyšely jste jej se dnes hádat. Jeho dech smrdí sice pekelně jako kdyby pozřel něco, co hnilo na slunci už několik dní polité kompostem a zvratkami, ale jinak jste ho ve tváři už i mohly poznat. Je to jeden z těch dvou, co přitáhli Skaði. Ještě rozverně mrkne na Maliku. Sáhne podmrtvou příšeru a bez jakékoliv známky námahy ji ze Zairy shodí a konečně jí dovolí pořádně zase dýchat. "Válet se po sobě můžete až večer. A chci o tom vědět, jasné?" řekne ještě rozverně, než vás počastuje širokým úsměvem a vyběhne vstříc další příšeře. |
| |
 | soukromá zpráva od Gráinne Oighrig pro …Do noci temné ať vzplane ohnivý drakův dech a hvězdám oči zaslepí… Z hloubky zaslouženého spánku mne nemilosrdně vytrhl zvuk, jež do ticha noci vůbec nezapadal. Se zrakem ještě zamlženým jsem se rozhlédla po společné tmavé ubikaci, přejela spící wyrmky a hledala původce toho probuzení. Z ničeho nic promluvil kdosi hned za mnou a má ruka reflexivně vystřelila, aby útočníku uštědřila řádný políček, ale na poslední chvíli se zastavila, rozpoznávaje v hlasu mladšího bratra. „Blázne zatrolená…“ zavrčela jsem a s úlevou si oddechla, svalíc se zpět na kavalec. Cukla jsem s sebou, jak mne bratrovy nehty štíply do paže a s nesrozumitelným tlumeným mrmláním se vyrhabala na nohy. Nazula jsem rychle boty, přioblékla se, ozbrojila a vydala se chvatně za tím pošetilcem. Ale i když jsem remcala, probouzela se ve mně zvědavost a touha po dobrodružství mne nutila přidat do kroku. „Tak povídej Brane – co se děje?“ zívla jsem rozespale, ale ledově modré oči už žhnuly vášní a nadšením pro věc, přestože o ní zatím pramálo věděla. |
| |
| Placička. Tedy... skoro Tlumeně jsem lapla po dechu, když se mrtvola na malý moment nadzdvihla a zase dopadla zpátky. "Jak ta věc může být tak těžká?!" zaúpěla jsem, napůl pro sebe napůl k Malice. Vzápětí mi ale naskočila husí kůže, zrovna tady a teď jsem měla ještě horší pocit z faktu, že mě/nás někdo pozoruje. Snažila jsem se nějak natočit hlavu, abych pozorovatele zahlédla a zjistila, jestli je to jen špatné nebo ještě horší... no, to druhé bohužel bylo správně. "Do psí mateří!" Uvězněná pod tvorem jsem tak akorát mohla zavřít křečovitě oči a modlit se, aby řítící se monstrum něco zastavilo. Přesto jsem sebou překvapeně trhla a tak tak že jsem nevykřikla, když se poblíž ozval ještě další hlas. Upřímně - jaksi jsem neměla ani chuť ani energii se zabývat tím, kdo mi pomohl - přednost mělo se lapavě snažit nadechnout a doplnit absenci kyslíku. Snad proto jsem v první chvíli nereagovala na mužovu poznámku, zrudla jsem tak až v momentě, kdy už byl skoro pryč. "Dělal si srandu, že jo...?" můj hlas zněl poněkud zděšeně, navíc jsem se zakuckala, když jsem se zvedla na všechny čtyři a spíš automaticky jsem se natáhla po dýkách. Opravdu se mi nechtělo skončit jako krmení pro nějakou jinou bestii. |
| |
| Zachráněny na poslední chvíli Přiznávám, že jsem nevěnovala tolik pozornosti okolí, kolik by bylo potřeba na přežití. Oné zrůdy, která toužila po naší krve a mase - nebo aspoň smrti - jsem si všimla až když jí Zaira věnovala nadávku. Cítila jsem také, že nás něco pozoruje, ale sakra, v tolika lidech a tvorech?! Prostě jsem asi předtím doufala, že je to jen můj strach. Vidím, že meč jsem nelogicky odložila. Najednou cítím, jak si uvědomuji, že zemřu. Je to konec. Není šance, jak to stihnout, není kam utéct, není se kam schovat. Já umřu, projede mi myslí a tělo mi zaplaví zvláštní pocit. Je to lehké a těžké zároveň. Hodně definitivní a děsivé, ale zároveň přirozené a jasné. Jenže pak zjistím, že nejsem ani trochu mrtvá. Co mě v tom naprosto utvrdí, je pach z mužových úst, co se z něj line jako vzdušný útok. Nemohu věřit svým očím když vidím, jak bez problémů zvedá mrtvolu té obludy. Vykulím na něj oči a ani se nehnu. Strnule jej sleduji, jak na nás mrká, jak pronáší ta slova a zase mizí do víru boje. Cítím, jak mám krev nahrnutou ve tvářích. A rozhodně to není horkem okolí, ani fyzickou námahou. Stejně jako Zaira mám problém zpracovat tu větu, co pronesl. Moje mysl totiž hned mi naznačila, co to znamená. A taky mi připomněla, jak moc se v tomhle tématu nepohybuji. "Určitě jo," ujistím Zairu svým naprosto nejistým hlasem. Seberu meč a nabídnu jí ruku, abych jí pomohla se zvednout a my mohly společně čelit dalším příšerám. |
| |
| soukromá zpráva od Dračí hlas pro Probuzení nebo jen další sen? Jeden by řekl, že probouzení se s bolestí už pro tebe musí být naprosto normální a obvyklá věc. Pravda je taková, že ať je to pro tebe všední doplněk rána, nebo něco, na co sis ještě nezvykla, tak stejně to byla sakra nepříjemná věc. Všechno to bylo jako v mlze. Příšery, magie a bitva? Znělo to jako sen, stejně jako celá zkouška u hadů. Bolí tě především hlava. Cítíš chlad na zádech. Ačkoliv si to třeba ještě úplně neuvědomuješ, ale slyšíš čísi tiché kroky a cinkání lahviček. Občas zamumlaná tichá slova. Okolní vjemy, krom chladu a bolesti jsou jakoby za závojem čehosi, co ti úplně nedovoluje je rozeznávat. Rozhodneš-li se však otevřít oči, můžeš se ujistit, že nejsi sama. Oči, do kterých se díváš, tě upřeně pozorují a zároveň tě nediví. Jsou prázdné, trochu se to podobá pohledu mrtvé ryby. Tupý výraz bez života za ním schovaný. Nepříjemný podtón toho zírání, kromě toho samotného aktu, je blízkost těch očí. Ten někdo od tebe leží sotva 30 čísel. Kdybys chtěla, rozhodně bys danou osobu mohla pohladit po tváři, nebo jí vrazit facku, za to, že na tebe upírá svůj zrak bez mrkání. Má to však své opodstatnění. Podíváš-li se trochu dolů, zjistíš, že danému nevychovanci, který je o pár let asi starší než ty, končí tělo trupem. Následuje jen a jen prázdná podlaha zamazaná čímsi černým. Krví. Světlo v místnosti, kde se nacházíš je slabé, nicméně zřejmě postačující dvěma lidem, kteří se zde pomalu pohybovali. Tiše přecházeli po místnosti a cosi kontrolovali. A to cosi byli lidé. známé i neznámé tváře, ne všechny vidíš, ale jsi schopná poznat, že je vás tu hodně. Na každém kousku plochy této místnosti někdo leží. Někdo někde zakašlal. Někdo v koutě skučí. Ozývá se tichý hlas. " Pij, jen pij, udělá se ti lépe." Hlas patří jakési ženě či dívce sklánějící se asi u té dané osoby. Dalším pomalu se hýbajícím člověkem je starý muž. Vrásky na jeho tváři hluboké, výraz vážný. Od vidění jsi ho znala. Věděla jsi, že patří k serpentorskému oddílu. Není to vyloženě bojovník. Snad léčitel? Víš, že mu říkají Magistr. Zrovna se sklání nad někým o dva lidi od tebe. Tiše cosi řekne a na čelo toho člověka udělá značku prsty namočené v černé barvě. |
| |
| soukromá zpráva od Skaði Valerean pro Překvapeníííí "Urchgm..." Zamžourám před sebe. Řekla bych, že mě bolí hlava jak střep, ale střepy nic nebolí, správný příměr tak zní jako bych měla v hlavě střepy. Dost nic moc, to vám povím. Vnímám bolest, chlad, ten podivný šum, ale cokoliv více je pro pár dlouhých chvil příliš. Až po několika minutách přivírání očí mi dojde, na co se dívám. Na koho se dívám. Tedy spíše kdo se dívá na mě. Zhluboka se nadechnu a syčivě vydechnu. Rty se mi zkroutí do bolestného úšklebku, ale dříve, než se skrze rty prodere zachraptění, oči mi sklouznou níže. "Blah..." Žaludek se stáhne a já se začnu dávit, jak mi do krku vhrknou kyselé šťávy. Matně si uvědomuji, že ti neležím jen já a mrtvola, že mrtvoly a dodělávající jsou všude kolem. S tím uvědoměním mě do nosu praští železitý odér krve a nasládlý pach masa. A já vím, že to musí být zlé, když jsou lidi cítit jako syrové karbanátky. |
| |
| soukromá zpráva od Dračí hlas pro Přivítání Bez toho, aniž by kdokoliv cokoliv řekl, se během pár vteřin u tebe jeden z nich objeví a chytne tě pevně za ramena a otočí bokem, aby ti pomohl s dávením a ty ses vlastními zvratky případně neudusila. Čeká, dokud to nevypadá, že jsi se svým vyprazdňováním skončila. Pak ti ústa otře nějakým hadrem, který je cítit různými věcmi, takže u něj je třeba pouze doufat, že tě to něčím nenakazí. "Vítej, zpět, děvče," ozve se hlas dívky kousek od tebe, což naznačuje, že je to právě ona, kdo tě drží a kdo ti otíral ústa. Pomalu a opatrně ti pomůže tě posadit. Stále tě přidržuje. Je to černovlasá mladá žena, jejíchž bledá pleť v tomto matném osvětlení kontrastuje s okolím. Další zajímavou věcí na ní - pokud se obtěžuješ se dívat a vnímat - jsou její fialkové oči. Jedna z věcí, co asi nesedí je fakt, že nemá klasickou roucho Dračích sester, které obvykle pomáhají se zraněnými. "Víš, jak se jmenuješ? Tušíš, kde asi jsi?" zeptá se tě a upřeně tě přitom sleduje. Druhá z věcí, na kterou se tě ptá, vyžaduje trochu tipování, protože tohle není místnost, ve které jsi ty kdy byla. Ale absence slunečního světla společně s Magistrem a chlad v této místnosti naznačují, že by se mohlo jedna o jednu z mnoha místností patřící serpentorům. Ale to chce, abys byla schopná vnímat okolí, zařadit si tváře ke jménům a celkově se soustředit. |
| |
| Příchod Beznaděje Kolem stále běsnila bitva, prosycená ryčením, sykotem, skřeky a dalšími zvuky, které vydávaly bojující bestie. Nicméně ona strašlivá horda se nyní poněkud zmenšila a s pomocí Dračí gardy, v oceli zakutých rytířů Vereeny, byli vetřelci pomalu ale jistě vytlačováni ven, hnáni ven ze svatyně neochvějnou hradbou ze štítů a kopí. I muž v zeleném se dal na ústup. Ohlížel se přitom přes rameno a štěkal jakési vám nesrozumitelné rozkazy. A když se otočil zpět, jeho tvář byla rozšklebenou maskou pomstychtivé zloby. "Zemřete...všichni tu zemřete..." Zasípěl a znovu se nepříčetně zasmál. Jeho blábolení nekončilo, viděli jste, jak se jeho rty pohybují, ale zbytek jeho maniakálního projevu náhle utonul v novém zvuku, vycházejícím zvenčí. Byl to výkřik, naplněný směsicí příšerné bolesti a zuřivosti, výkřik, který rval za uši a zařezával se do mozku jako pila. Ten výkřik následovaly těžké, potácivé kroky a hlasité řinčení...řetězů? A dřív, než jste si stačili uvědomit, co se vlastně děje, do svatyně vpadl nový vetřelec. Byla to osoba, nepochybně lidská postava, avšak bylo na ní cosi...podivného. Znepokojivého. Byl to muž, nejspíš, i když dlouhý těžký kabát se spoustou děr a záplat poněkud deformoval jeho postavu. Postavu, která se tyčila do výšky bezmála dvou metrů a jeho končetiny byly nepřirozeně dlouhé a vyzáblé, s přerostlými nehty nečím připomínaly dravčí spáry. A kolem každého zápěstí měl zacvaknutý masivní želený okov napojený na dva dlouhé řetězy, které s výkružným cinkáním táhl za sebou. Klátil se a potácel, prameny dlouhatýnských urousaných vlasů kolem něj povlávaly a lem kabátu se smýkal po zemi. Jeho kůže byla mrtvolně bledá, až skoro průsvitná a prosvítaly pod ní žíly. Žíly, které byly naběhnuté, vystouplé a dokonale černé. Bylo vidět každé větvení, každá žilka. I vlásečnice v očích byly černé jako smola a vytvářelo to tak dojem, že muž skoro nemá bělma. Když proti němu gardisté napřáhli kopí a postoupili kupředu, muž se prohnul v náhlé, nenadálé křeči a opět vykřičel svou bolest a nenávist. Pak se něco mihlo vzduchem, hrozivě to zasvištělo a narazilo do hradby zbraní. Následovalo praskání dřeva, zvuk drcených štítů a výkřiky překvapených mužů. Bylo vidět, jak se gardisté potácejí dozadu, plivou krev a padají. Vetřelec pomalu stáhl ruku zpátky. Teď to bylo jasné. On je uhodil tím řetězem a přitom to bylo, jako kdyby do nich vrazil beranidlem. Nejlepší bojovníci Vědmy se však nedali tak snadno zastavit a opětovali útok. Vetřelec se v reakci na to začal pohybovat jako démony posedlý derviš, uskakoval, uhýbal a znovu a znovu vířil svými řetězy, které páchaly mezi vaší poslední linií obrany děsivé ztráty. |
| |
| soukromá zpráva od Dračí hlas pro
|
| |
| A co dál? Dost se mi ulevilo, když ozbrojenci začali zatlačovat ony příšernosti ven - jen draci ví, co to bylo a kdo byl vůbec ten zelený blázen, který je sem přivedl. Svým způsobem mě to úplně moc nezajímalo - na to mě moc bolelo celé tělo, jelikož ta zrůda, co si na mě ustlala, byla poměrně těžká. A hned v následujícím momentu jsem si zacpala uši, div že mi dýky nevypadly z rukou, jak jsem se pokoušela co nejvíc ztlumit vřískot, který se mi zarýval hluboko do mozku. "Při všech dracích.... co to je?!" zaúpěla jsem tiše a automaticky jsem ucouvla, už jen jak jsem zahlédla padající gardisty. |
| |
| soukromá zpráva od Malika "Mal" Daciana pro Já bych třeba zdrhala Zaira Přichází peklo. Tak to cítím do morku. Tak to slyším. Tak to vnímám. Samotné peklo otevřelo svoje brány a vyslalo svoje vojsko pro nás. Ne, nejsme vychováváni v tradičním Nebe a Peklo alias posmrtná odměna a trest. Ale tohle nám přece jen kdysi říkávali. Nejrozšířenější přesvědčení o posmrtném životě. V knihách navíc měli občas i obrazy. Ale asi bych to poznala i bez nich. Ten řev! Rychle se pokusím zakrýt uši, ale stejně to nepomáhá! Couvnu o pár kroků a krčím se. Naštěstí to končí a kráčí už jen to pekelné monstrum. Kráčí přímo směrem ke gardistům a k Vereeně a Aliorovi. Nedokáži pochopit jejich kuráž, jejich schopnost držet ještě zbraně. Tváří tvář tomu, co jde proti nim. A pak začali padat k zemi! Nejlepší dragani z celého našeho kolektivu. A oni padali k zemi rychle a rudě jako listí při podzimním větru. "Všichni umřeme," hlesnu a zopakuji tak slova toho šílence, co to na nás před pár minutami, staletími?, pořvával. |
| |
| soukromá zpráva od Dračí hlas pro Finální bitva Zaira, Mal Neuběhlo asi deset vteřin od chvíle, kdy poslední z vás vyděšeně promluvila, a v místnosti se objevila další nemyslitelná věc. V první chvíli jste si mohli myslet, že se na vaší straně objevil drak, nebo že jedno z monster se rozhodlo napadnou vlastního kolegu. Skutečnost asi byla někde veprostřed směrem do jiné osy, než byly tyto dvě myšlenky. Svět totiž není vůbec lineární a plochý. Řetězy se vyškubly ze dvou obránců vaší vědmy, když se ten tvor vznesl ke stropu. Dvě zelená blanitá křídla jej udržují ve vzduchu. Tělo je z větší části pokryto šupinami, které se lesknou různými barvami na základě toho, pod jakým úhlem se od nich odráží světlo. Přední končetiny jsou přeměněny na pařáty s drápy. Na konci těla pod zbytkem šatů vyčuhuje ocas. Některým z vás to došlo hned, jiným ne. To na co jste se dívali byl pravý potomek draků. Ten, který žil celou dobu mezi vámi. Vereena. Vaše vědma se nějak proměnila na tohoto tvora tak podobného těm, jimž sloužíte, jejichž odkaz jste se zaslíbili bránit. Nezůstává však ve vzduchu vyset jen tak. Je to jen kratičký okamžik, než se rozletí směrem k tomu monstru, jež tak úspěšně doposud decimovalo její strážce. Narazili do sebe. A pak všechno bylo strašně pro vás rozmazané. Více vycvičení vojáci a serpentoři by stačili jejich rychlosti – aspoň se na ni dívat a vše sledovat – nicméně vy nemáte potřebné zkušenosti a vylepšováky, aby to pro vás bylo něco víc než jen hromada křiku, řinčení a rozmazanosti spletené s otřesy. V jednu chvíli společně narazili do jedné stěny, následně letěli až ke stropu, v další vteřině se řítili k zemi, společně s kusy kamene. Cítíte vibrace všude kolem. Je to následek těch nárazů, nebo se celá síň hroutí? Je čas hlídat si nepřátele? Je čas utéct? A kam? Směrem ke vchodu, který je za zavřenými dveřmi? Nebo kolem těch monster do díry, co tu vytvořili? Schovat se do výklenku ve zdi? Je čas pomáhat Vereeně? Je čas na to se skrčit a doufat, že vás někdo zachrání? (Poprosím o hod % kostkou) |
| |
| soukromá zpráva od Zaira Cillaer pro Humbuk Rozbolela mě z toho hlava. Jednak z faktu do čeho se to Veerena proměnila, že je něčeho takového schopná a jednak z té rychlosti, v jaké se pohybovali po celé síni. *Jak je tohle vůbec možné? Nikdo by neměl být schopný hýbat se tak rychle...* prolétlo mi hlavou téměř vyděšeně, skoro jsem si ani nevšimla padajících kamenl, aspoň dokud mi několik menších z nich nepřistálo na ramenou. "U všech draků..." hlesla jsem tiše při pohledu na strop. (72%) |
| |
| soukromá zpráva od Dračí hlas pro Finále prvního aktu ZairaOno zamrznout na místě může mít občas své výhody. Vidíš, že někteří se snaží utéci, ale rychle je strefí větší či menší padající kámen odloupnutý od stropu. Ty jsi schopná svět pozorovat na několik dlouhých vteřin, než tě někdo nebo něco srazí k zemi a ty ucítíš jen na zlomek okamžiku jak chladná je vlastně podlaha. A pak ... "Už zase?" zaslechneš syčivý hlas. Není jasné jak, ale poznáš, že mluvčí kroutí hlavou a zakládá si ruce na hrudi, přesto že jej nevidíš. Jak si můžeš uvědomit, nevidíš nic. Ačkoliv někde ležíš, není vidět rozhraní mezi podlahou a okolím, není žádné dole a nahoře, stejně jako není světlo ani tma. Je prostě a děsivě jen a jen nic a ty. A pak se před tebou zhmotní ten stín. Oči mu tentokrát nejdou vidět. "Udržet tě naživu, sluníčko, bude mnohem obtížnější, než jsem si myslel..." mlaskne nespokojeně. Opravdu má zkřížené ruce na hrudi jako zklamaný rodič. "Nevěřil jsem, že to budu někdy někomu muset vysvětlovat," začne a povzdechne si, aby bylo vidět jak naprosto jasné a hloupé mu to připadá, "ale když padá strop, tak utíkej. Výklenek, východ, pevný oltář ... Příště popadni štít a někam se běž schovat, ano princezno?" Kárá tě tím jeho chraplavým hlasem a stále nad tebou stojí jako nějaká zvrácená verze sudičky. |
| |
| soukromá zpráva od Zaira Cillaer pro Jauvajs Snazim se nejak pochopit, co se to vlastne stalo, uvedomit si kde jsem skoncila... uz jen proto, ze kolem sebe nevidim vubec nic. A nasledne tlumene zaupim, kdyz zjistim, ze on je tu se mnou. "Vazne za mnou musis lezt naprosto vsude?!" zaupim a opatrne si ohmatam hlavu. Jasne, vim, ze me neco srazilo, jenze... co a kde me to vlastne trefilo? "Pokud sis nevsiml... slunicko," trochu znim, jakoby se mi z toho slova chtelo zvracet a to to ani nedelam naschval, "pokud sis nevsiml, tak ty, co bezeli, dostali kamenem skoro okamzite." ne, ani se mi nechce se pokusit zvednout. Vubec by mi nevadilo zustat chvili lezet a prospat se. "A tu princeznu si laskave strc do prdele!" zaupim uz doslova zhnusene. |
| |
| Zaira Mezihra Ještě to přece nebolí... Při tom, jak si kontroluješ hlavu zjišťuješ, že něco není úplně v pořádku. Paradoxně je to ten fakt, že všechno je naprosto v pořádku. Necítíš bolest, nic není rozbitý, nikde ani škrábanec na tvojí kůži. Vlasy dokonce nemáš ani zacuchané, oblečení čisté a ničím neposkvrněné, dokonce to vypadá, že jej někdy někdo i pral. S tím, co jsi zažila v poslední době, je to vůbec možné, abys takto vypadala? "Klid, klid," promluví v jeho nepovedené verzi na konejšivý tón. S tím jeho syčivým podtónem to prostě zní špatně, i kdyby se vážně snažil. "Nerozčiluj se tak, květinko," dodá vesele a ty nějak víš, že pod rouškou temna se zubí na tebe. "A myslím, žes to celé nepochopila," mlaskne nespokojeně a svěsí ruce a když se ty nezvedáš, tak se k tobě skloní a jeho děsivá ruce se k tobě přiblíží, až se tě skoro dotkne. Ale místo pokusu se tě dotknout, na tebe ukáže. Nejhorší je, že přes tu jeho kápi mu vůbec nevidíš do tváře, ať se snažíš soustředit, jak chceš. "Ty, moje malá květinko, jsi totiž moje kotva s hmotným světem. Nádoba, chceš-li. Nelezu nikam za tebou, já jsem v tobě, v každičké kosti, vlasu, v každičké tvojí částečce," protahuje ta slova a vychutnává si pohled na tebe z takové blízkosti. Ty si díky jeho intonaci a jeho syčivosti můžeš uvědomit tu slizkou oplzlost této situace, nebo v jeho podání se aspoň tento aspekt prohlubuje. "Tákže," protáhne a přitom se opět narovná do přímého stoje, ruce rozhodí kolem. "Co kdyby ses smířila s touhle situací, že ty a já jsme teď spolubydlící v té tvé malé nakřápnuté hlavičce na dobu neurčitou." Kývne k tvojí hlavě a opět cítíš jeho úsměv. "A začneš trochu pracovat na tom, jak nás dva udržet v hmotném světě? Jak ti už určitě došlo, mám určitý... zájem v tom, abys zůstala živá. A jak jsi viděla - a ani nepoděkovala - tak ti v tom občas mohu pomoci. Ale jak jsi viděla, je pro nás oba dva pohodlnější, když jsem uvnitř tebe. " Opět cítíš, jak si ty dvojsmysly užívá a kdyby měl viditelný obličej, určitě by pozvedl obočí a ušklíbl se. Svět se zatím neobjevuje, ani nic jiného. Možná je teď čas si s ním pár věcí vyříkat, nebo se můžeš pokusit nějak najít cestu odsud, co nejrychleji ke svému tělu tam.. kde jsi jeho zbytek nechala? |
| |
| Zaira Mezihra Ještě to přece nebolí... Při tom, jak si kontroluješ hlavu zjišťuješ, že něco není úplně v pořádku. Paradoxně je to ten fakt, že všechno je naprosto v pořádku. Necítíš bolest, nic není rozbitý, nikde ani škrábanec na tvojí kůži. Vlasy dokonce nemáš ani zacuchané, oblečení čisté a ničím neposkvrněné, dokonce to vypadá, že jej někdy někdo i pral. S tím, co jsi zažila v poslední době, je to vůbec možné, abys takto vypadala? "Klid, klid," promluví v jeho nepovedené verzi na konejšivý tón. S tím jeho syčivým podtónem to prostě zní špatně, i kdyby se vážně snažil. "Nerozčiluj se tak, květinko," dodá vesele a ty nějak víš, že pod rouškou temna se zubí na tebe. "A myslím, žes to celé nepochopila," mlaskne nespokojeně a svěsí ruce a když se ty nezvedáš, tak se k tobě skloní a jeho děsivá ruce se k tobě přiblíží, až se tě skoro dotkne. Ale místo pokusu se tě dotknout, na tebe ukáže. Nejhorší je, že přes tu jeho kápi mu vůbec nevidíš do tváře, ať se snažíš soustředit, jak chceš. "Ty, moje malá květinko, jsi totiž moje kotva s hmotným světem. Nádoba, chceš-li. Nelezu nikam za tebou, já jsem v tobě, v každičké kosti, vlasu, v každičké tvojí částečce," protahuje ta slova a vychutnává si pohled na tebe z takové blízkosti. Ty si díky jeho intonaci a jeho syčivosti můžeš uvědomit tu slizkou oplzlost této situace, nebo v jeho podání se aspoň tento aspekt prohlubuje. "Tákže," protáhne a přitom se opět narovná do přímého stoje, ruce rozhodí kolem. "Co kdyby ses smířila s touhle situací, že ty a já jsme teď spolubydlící v té tvé malé nakřápnuté hlavičce na dobu neurčitou." Kývne k tvojí hlavě a opět cítíš jeho úsměv. "A začneš trochu pracovat na tom, jak nás dva udržet v hmotném světě? Jak ti už určitě došlo, mám určitý... zájem v tom, abys zůstala živá. A jak jsi viděla - a ani nepoděkovala - tak ti v tom občas mohu pomoci. Ale jak jsi viděla, je pro nás oba dva pohodlnější, když jsem uvnitř tebe. " Opět cítíš, jak si ty dvojsmysly užívá a kdyby měl viditelný obličej, určitě by pozvedl obočí a ušklíbl se. Svět se zatím neobjevuje, ani nic jiného. Možná je teď čas si s ním pár věcí vyříkat, nebo se můžeš pokusit nějak najít cestu odsud, co nejrychleji ke svému tělu tam.. kde jsi jeho zbytek nechala? |
| |
| soukromá zpráva od Zaira Cillaer pro Mezihra Kam jsem to zase vlezla... Zarazím se, když zjistím, že vše je až podivně v pořádku - nelíbí se mi to. Tedy, za normálních, přirozených okolnotí by se mi to líbilo, užila bych si ten klid a pokoj... ale být někde "zavřená" jen s touhle... věci? To mě poněkud děsí. Když jsme u mého nezvaného návštěvníka, z jeho údajně konejšivého hlasu se mi dělá špatně. Kor když se na mě tak zubí... brrr. Poněkud sebou cuknu a pokouším se odsunout, když ke mě natáhne ruku, jakoby se mě chtěl dotknout. Ne - neuklidňuje mě, že na mě jen ukazuje... A ne, rozhodně se mi nelíbí, co říká, ani jak moc si vychudnává všechny ty dvousmysly, které používá. "Jak pro koho." odtuším jedovatě. No dobrá, JE pravda, že mi zachránil život... nicméně se mi rozhodně nelíbí, že je to za cenu toho, že ve mě... bydlí. "Co kdybys prostě vypadl a našel si někoho jiného, v kom se ubytuješ, sluníčko?" Na jednu starnu bych se velmi ráda vrátila odtud, ať už je to kdekoliv, zpět do svého světa. Na druhou... no, třeba se mi ho prostě podaří přemluvit a vyhodit ze sebe... |
| |
| Zaira
Na chvíli ztuhne. Je těžké odhadnout, jak se tváří, natož určit, na co myslí. Připomíná na pár vteřin jednu z těch děsivých soch, co se občas objevují v chodbách k různým větším síním, kam ses jen zřídkakdy dostala. Někdo u těch soch zmiňoval, že někteří z nich znázorňovali milosrdenství, jiní zase byli nositeli zkázy a utrpení... A pak si zase mlaskne. Odfrkne si. Nakonec to završí sprásknutím rukou. Je to rychlý prudký pohyb, snadno mohl vyděsit někoho, kdo to nečekal. "Když už nic, tak se ti musí nechat, že máš elán, i když se ti třese dušinka, srdíčko," prohlásí tím syčivým hlasem a už můžeš aspoň odhadovat, že se usmívá. Jeho hlas tak určitě zní. Je naprosto zřejmě pobaven tebou a tvými výroky. "Bohužel to není tak jednoduché, že bych si skočil jen tak na někoho, květinko. A navíc," přehnaným gestem se rozhlédne a rozpřáhne ruce, "se mi tady docela líbí. Sice by to chtělo trochu prosvětlit a přinést pár závěsů a kytek, aby to trochu ožilo, ale jinak je to tu vcelku příjemné." Na poslední slovo dá opět velmi zvláštní důraz, dokonce se jemně zavrtí u toho. Velmi špatné napodobení veselosti děvčete nad novým domem, nebo co to vlastně mělo být. "Ale teď dekorace stranou, květinko. Co takhle si projít pár věcí, co se ti budou hodit, až se opět probudíš z bezvědomí? Pokud sis totiž nevšimla, ty můj medový kvítečku, tak takhle to vypadá a vždy bude vypadat, když jsi v bezvědomí. Většina lidí si na tohle místo nepamatuje, někteří jej nikdy nezažijí, ale všichni, naprosto všichni jej mají uvnitř své hlavy. Slyšel jsem dokonce i několik názvů na tohle místo, ale žádný z nich se mi nelíbí," začne s proslovem a je ti jasné, že ho nemáš přerušovat. Trochu opustil už i od toho protivného používání dvojsmyslů a celkově vypadá, jako že se chystá být mnohem věcnější. "Až se začneš probouzet, bude se ti točit hlava. Bude se ti chtít zvracet a budeš se cítit prochladlá a celé tělo tě bude bolet. Všechno tohle ale musíš odstrčit stranou. Tvoji pravou ruku drtí obrovský kámen. Musíš ho ze sebe odvalit. Sebrat sílu uvnitř sebe. Ne odsud, ale zespodu své vlastní existence. Budeš se muset soustředit, zasunout bolest do nejzazšího koutu tvé mysli a vnímat vlastní krev, svaly a kosti. Ale ne jejich zranění, ale jejich schopnosti. Všechno to v sobě naakumuluj a pak odsuneš ten kámen. Teda, pokud do konce svého života nechceš být otravný mrzák, který bude se dřít na poli a podstrojovat usmrkaným malým parchantům a těhotným ženským." Poslední větu řekne se silným despektem, který je vcelku charakteristický pro značnou část Dragary, když se mluví o faer'wa - jednokřídlých. |
| |
| soukromá zpráva od Zaira Cillaer pro A sakra Poněkud nervozně jsem se ošila, když ztichl. Čekala bych, že mi to vadit nebude, spíš že z toho ticha budu nadšená... jen se tak prostě nestalo. Takže ho prostě budu muset poslouchat dál - skvělé. "Ale mě se tu nelíbíš!" zasyčela jsem nespokojeně, nicméně to tak bylo všechno, co jsem mohla v tuhle chvíli dělat. Pochybovala jsem, že on sám by mi poradil s tím, jak bych ho ze sebe mohla dostat... Krátce jsem se nadechla, chystala jsem se ho v jeho monologu zarazit - sama nevím, co jsem se chystala říct. Jenže jak se mi jeho slova postupně zažírala hlouběji a hlouběji do mozku a docházelo mi, co vlastně říká, dost nepříjemně mě zamrazilo v zádech. A můj výraz dost jasně napovídal, že tímhle má právě dost vyděsil. Ne, opravdu jsem nechtěla skončit jako faer'wa... "Do psí mateří..." bezděčně jsem si přejela prsty po pravačce. Udělalo se mi už jen z té představy dost špatně... obzvlášť, když se pak přihnal strach. *Jak mám sakra JÁ odvalit obří kámen, když nejsem schopná unést ani obyčejný meč nebo nějakou jinou zbraň..?* prohnalo se mi hořce hlavou. |
| |
| Zaira
"Jsem rád, že to konečně bereš vážně," řekl spokojeně a pokývá si hlavou. Zvedne ruku, aby luskl prsty, ale pak se zarazí. "Ještě jedna věc, kvítečku. Pokus se nenechat se zabít nebo přizabít během příštích pár dní, jo? Chci si to nové bydlení trochu užít," ušklíbne se na tebe. Pokud bys čekala, že dostaneš nějaké specifičtější rady ohledně toho, jak to sakra máš udělat, tak by ses hrozně mýlila. Prsty bez čekání luskl a ty sis začala zase uvědomovat svět. Jak to asi začíná být u tebe obvyklé, tak ze všeho první jsi vnímala bolest. Všechny symptomy ti popsal velmi věrně. Opomněl však zmínit, že každý z nich já vážně silný a uzurpující si většinu tvé pozornosti. A pak tu byl ten šutrovitý problém. Jestli byl ten kámen obří? Hm, záleží na perspektivě. Kdyby ležel na cestě a ty bys jej měla obejít, byl by to jen malý kámen, co sotva změní tvou cestu. Kdybys ho měla nosit na zádech během tréninku, tak by se pořádně pronesl. Ale teď ti leží na ruce, kterou už skoro ani nejsi schopna cítit. Nevidíš většinu svého předloktí a dlaň je také někde za ním schovaná. Těžko říct jestli jsi ji skutečně ještě měla. Zbytek těla ležel nepohodlně zkroucený na zemi. Sotva se pohneš, už z tebe padá jemný prach a drobné kamínky. V nejbližším okolí nevidíš nikoho, rozhodně ne nikoho živého. Tu a tam vykoukne nějaká končetina z hromady sutin, ale nikdy nikdo, kdo by ti opětoval pohled. Na druhou stranu, nevidíš zbytek sálu. Pár metrů od tebe se totiž udělal předěl až ke stropu, díky kterému jsi byla odříznutá od větší části. Snad je to dobře, že jsi takhle mimo. Aspoň nikdo jen tak nepřiběhne tě dorazit, ne? (Jsem nejzlejší PJ a nechám tě hodit si kostkou % :) ) |
| |
| soukromá zpráva od Zaira Cillaer pro Horší a horší Chtěla jsem nějak zaprotestovat, alespoň proti jeho závěrečným nechutnostem - ne, opravdu je mi dost proti srsti, že mám v době něco... takového, i když už mi několikrát pomohl. A zároveň mi s jeho lusknutím došlo, kam mě vrací... "Do psí mateří....!" zaúpěla jsem tlumeně ve chvíli, kdy se tenhle svět začal prolínat se skutečným. Ten chlad a bolest celého těla jako po brutálním tréninku mi nevadili tak moc, jako to točení se hlavy a pocit na zvracení. A popravdě se mi v okamžiku, kdy jsem se podívala na šutr, navalilo ještě víc. *Jak mám s tímhle hnout?!* zaúpím v duchu. Oběma rukama možná... ale jednou? Tu druhou víc jak po loket necítím - a i já vím, že to není dobré znamení, že s tou věcí prostě MUSÍM hnout. Automaticky se rozhlédnu, jestli není někdo kolem, kdo by mi pomohl... ale jako obvykle mám smůlu. Měla jsem pocit, že se pozvracím, když jsem se pokusila aspoň trochu zvednout, abych se mohla zapřít nohama a opřít se o kámen - hlava se mi točila jako na kolotoči, který se točí zatraceně rychle. Ani nevím, možná to bylo právě tím, že jsem se o kámen opřela celou vahou, jak jsem se pokoušela nabýt rovnováhy a docílit toho, že se mi přestane motat hlava. (95%) Nicméně kámen se pohl - netuším jak, ale pohl. Já jsem ale ztrácela rovnováhu a jak se kámen postupně odvaloval, já jsem padala. Takže kámen nakone zarachotil kus ode mě, nechávajíc mojí pomačkanou a nejspíš pochroumanou ruku konečně napokoji... jen abych se na ní rozplácla já a poměrně hlasitě jsem zakňučela. Jo, tohle bolí... Vím, že bych se odtud měla dostat... ale hlava se mi moc točí na to, abych se zvedla a šla. Což mi vzápětí prozradí i můj žaludek, když se pokusím postavit... a už v okamžiku, kdy se zvednu na všechny čtyři - ehm, tedy tři... začnu zvracet, zraněnou ruku při tom držím jak pes zraněnou packu - pokrčenou, ve snaze se s ní ničeho nedotýkat. |
| |
| soukromá zpráva od Skaði Valerean pro Moc jsem toho nesnědla, krom žaludečních šťáv tak ze sebe nevydávím ani kousek jídla nazbyt. Naštěstí. Chraplavě zalapám po dechu a zamžikám, když si uvědomím, že mi něčí ruce pomáhají. "Zpátky?" uskřípnu, můj hlas zní jak když o sebe dřou dva rezavé kovové pláty. "Bolí mě... Hlava... Ta hlava..." zadrmolím. Slova se hledají těžko. Pohledem zavadím o fialkové oči, ale i když bych se jindy podivila, teď je to jen okrajový detail. "S-ssskadi..." spíše bolestně než kdovíco se pousměji. Ovšem i přes veškeré mžourání nevím, kde bych mohla být. Co se stalo? "Ošetřovna... To asi nebude..." |
| |
| soukromá zpráva od Dračí hlas pro Horší, ale přeci jen naživu Ozve se obdivné hvízdání. "Napoprvé, květinko? Ty se nezdáš! Možná jsem si přece jenom sedl do správného povozu!" ozve se pochvalně a chechtavě zároveň uvnitř tvé hlavy. Naštěstí tohle není jediný hlas, který uslyšíš. Sice to chvilku trvá, než jej uslyšíš, ale tvoji pozornost si na tu dobu stejně uzurpuje obracení žaludku a vyměšování dalších šťáv, co měly v normálním stavu zůstat v tvém žaludku. Jen Bůh a hlas v tvé hlavě ví, jak dlouho vlastně uběhlo od té chvíle, kdy ses vysvobodila k tomu, než tě našli. "Tady někdo je! Jeden z našich!" ozve se hlas a pak slyším rychlé kroky směřující k tobě. kdosi k tobě přiklekne. Pokud se na toho klučinu podíváš, zjistíš, že je o něco starší než ty. Místo jednoho oka má vypálenou díru, druhým, zeleným si tě starostlivě prohlíží. Tmavé vlasy mu padají přes čelo a trochu tu ohyzdnost zakrývají. Vzhledem k jeho chatrnému tělu a nepřítomnosti jednoho oka, může tě napadnout, že je to jeden z faer'wa. Není jediný, kdo k tobě přijde. Přijde i jeden z mladších Draganů a kontroluje mrtvoly okolo tebe. Možná sis toho předtím nevšimla, ale nebyla jsi tu tak úplně sama. Společnost ti předtím dělalo pět mrtvol různě poházených po tomhle malém prostoru. "Jste v pořádku, slečno?" ptá se uctivě faer'wa s jedním okem. |
| |
| soukromá zpráva od Dračí hlas pro Stále naživu "Skadi?" zopakuje jako kdyby si nebyla jistá, že správně slyšela. Upřeně se ti přitom dívá do očí. "Já jsem Sellorie." "Dobře, velmi dobře," pochválí další formulace slov a dedukci, že tohle úplně obyčejná ošetřovna není. "Tohle je Magistrova laboratoř. Momentálně ale ošetřovna. Proto jsi tady a proto říkám zpátky. Byla jsi mimo sebe. V bezvědomí," vysvětluje zatímco se natahuje pro pár lahviček stojících opodál na stole. Na dřevěnou lžíci nakapala trochu z jedné z nich a přisunula to blíž tvému obličeji. Nevonělo to ani to nesmrdělo. Což nebylo těžké v téhle místnosti rozkladu a těl, nebo spíš rozkladu těl. "Tohle by za chvilku mělo otupit tu bolest hlavy," vysvětlí ještě a pak čeká, zda poslechneš, či ne. Ať tak či tak, pokračuje s další otázkou a prosbou. "Potřebovala bych ještě, abys mi řekla, co si posledního pamatuješ? Napadli tě těmi chapadly nebo normálními zbraněmi?" Při těchto slovech se na tebe pátravě dívá, ačkoli se neomezuje jen na tvůj obličej. "Musím tě ještě prohlédnout, jestli nemáš další zranění, krom těch na rukou a nohou... Zvládneš si prosím vyhrnout halenu?" Skutečně máš nějaké šrámy na rukou a nohou. Ale to je ještě památka na tu procházku lesem a ty dva. Nebo spíš toho jednoho? Což ti připomnělo, že ani obličej nebyl úplně ušetřen... |
| |
| soukromá zpráva od Zaira Cillaer pro Au au.. "Udělej mi laskavost a táhni třeba do horoucích pekel!" zaúpím mezi dávením, tohle mi tak chybělo ke štěstí. Opravdu netuším, jak dlouho tu trčím, jen velmi brzo už naprázdno dávím - v žaludku mi nezbívají ani ty šťávy, které by mohly jít ven. Když se ke mě konečně donesou hlasy, nejsem si úplně jistá, jestli jsem se už vážně nezbláznila - ten úžasný hlas v mé hlavě k tomu jen přispívá. Slabě sebou cuknu, když kroky zamíří ke mě a v první chvíli se na chlapce dívám poněkud... nedůvěřivě, než nakonec můj pohled jaksi změkne a změní se. *Mohla jsem dopadnout úplně stejně... * napadá mě, když se na něj mlčky dívám. *Mohla jsem skončit úplně stejně a neštěkl by po mě ani pes.* tahle možnost mě začíná docela děsit, mnohem víc, než mě vyděsila napoprve. Krátce se rozhlédnu po okolí, pohledem přejedu ostatní mrtvoly. Udivuje mě, jaké jsem vlastně měla štěstí... Při jeho otázce krátce zavrtím hlavou. "Moje ruka..." ta slova znějí dost nejistě, popravdě si sama nejsem jistá, jestli má ruka je to jediné, co utrpělo újmu, minimálně to teď bolí ze všeho nejvíc. Pak tedy ještě moje točící se hlava, ale bůh ví, jestli to je důsledek rány kamenem do hlavy nebo za to může můj aktuální "nájemník". |
| |
| soukromá zpráva od Dračí hlas pro V cizích rukou "Peklo je mým domovem, sluníčko, někdy tě jím provedu, bude se ti líbit," chechtal se hlas uvnitř tvé hlavy. Zřejmě měl velmi dobou náladu na to, co jste právě přežili. Faer'wa se podívá na tvou ruku. Velmi opatrně ji vezme do rukou, ale ty stejně ucítíš bolest. Na druhou stranu bolest znamená, že žiješ. Takže je to vlastně dobře, ne? Chlapec se zamračí, když si tvou ruku prohlíží. "To vypadá zlomeně," zhodnotí tiše snad pro sebe. Hlas ve tvé hlavě se jen tiše ošklivě zasměje. "Raději si na to nech kouknout někoho zkušenějšího, než je tohle ucho, kvítečku..." poznamená hlas ve tvé hlavě nedůvěřivě vůči mladíkovi. Mladý Dragan zatím odhazoval nějaké kameny kus od vás. Pak někoho zvedne ze země. Mohla sis všimnout záplavy blond vlasů obarvené něčím červeným. "Hej, mrzáku, odkladiště nebo má ještě šanci?" houkne na tvého ošetřovala ten Dragan, když jde blíž. "Vydržte, hned vás nechám odvést k felčarovi," omluví se úslužně jednooký a otočí se k tomu tělu, co sem nese. V obličeji si mohla poznat známou tvář, nebezpečně pobledlou a skoro až mrtvolně nehybnou. Byla to Malika. "Řekl bych, že ještě žije..." řekne ne zrovna dvakrát přesvědčeně ten ošetřovatel. "Asi bych je vzal obě na ošetření, ať rozhodnou tam..." Vrátí se pak k tobě. "Můžete chodit, nebo vás mám nést?" zeptá se tě opět velmi úslužně. |
| |
| soukromá zpráva od Zaira Cillaer pro Zklapni už, prosím Slabě syknu, když se dotkne mé zraněné ruky a podívám se na mladíka skoro vyčítavě, jakoby přece musel vědět, že to bude bolet... Krátce zatřesu hlavou, pokouší se tím zbavit hlasu ve své hlavě i když už předem vím, že je to rovnou ztracený boj. Pohled pak stočím automaticky za hlasem, nějakou chvíli mi ale trvá, než vůbec zjistím na koho se to dívám. Skoro byh Maliku nepoznala... a nějak jsem snad ani nečekala, že by tady pdo tím závalem mohl žít ještě někdo další. "Umh..." sklopím pohled k vlastním nohám a pokusím se pomalu zvednout - klepou se mi kolena, jakoby byla z rosolu a já jen pevně doufám, že neupadnu, jakmile udělám první krok. "Asi..." zamumlám neurčitě, než se pokusím udělat první krok - točí se se mnou celý svět a viditelně mám co dělat, abych nezačala znovu zvracet, i když už nemám co. Můj krok je sám o sobě výmluvně vrávoravý. |
| |
| soukromá zpráva od Dračí hlas pro Ošetřovací proces "Ukažte, odnesu vás," zarazí tě hned jednokřídlý a vezme tě opatrně do náruče. Je jasné, že to pro něj není nic lehkého, ale nevypadá to, že by tě nechal samotnou jít už jen proto, že je to nejspíš pro tebe nemožné. Druhá věc je, že ho očima pohání ten mladý Dragan, jemuž zřejmě nedělá absolutně žádný problém nést tvou blonďatou vrstevnici. Protáhnou se s vámi úzkým vchodem, ze kterého byly tak tak odházené kameny aby se sem vůbec dostali. V chodbách se pohybuje mnoho lidí. Nikdo se ale nesměje, nevtipkuje. Většina ani nemluví nahlas, jestli vůbec. Větší ruch kolem sebe uslyšíš, ale až když dojdete ven ze skály. Na zemi a všude se válí a poléhává spousta lidí, které částečně znáš od vidění. Venku je docela teplo. Slunce už vyšlo, je teprve v první třetině své denní cesty. Tvůj nosič trochu vrávorá ke konci, když překračuje různé lidi a překážky. Cítíš, jak má všechny svaly napnuté. Otázka je, kolik jich dnes už nesl. Nebo zda má tak špatnou kondičku. "Tohle muselo být velké," pronese překvapeně hlas v tvojí hlavě, když sám si všímá toho, co se kolem vás děje. "Myslím, že poznáš pořádnou válku, pískle," uchechtne se ještě. To už tě tvůj nosič položí na zem k jedné z dračích sester, která ošetřuje kohosi sedícího s krví na čele. Obvázala mu to nakonec jakýmsi čístým plátnem a otočila se po vás. Stejně jako všichni, jak sis mohla všimnout, vypadala unaveně a ustaraně. "Mluvila se mnou. Má nejspíš zlomenou ruku," prohlásí jednokřídlý a ustoupí trochu od tebe, aby si tě mohla dračí sestra prohlédnout. "Jak se jmenuješ a kde jseš, to poznáváš?" vychrlí na tebe otázky a vezme tě pevně za bradu, aby ses jí musela dívat do tváře a mhouřit oči kvůli slunci. konec jemnému zacházení, jak se zdá. A to přitom vypadá jako stará hodná babička. S bílými vlasy spletenými do copu a vráskami v celém obličeji. "No, nekecej! To je stará baba Krejčová! Jak ona může ještě žít?" směje se ti v hlavě ten otravný příživník. "Ukaž tu ruku," řekne ošetřovatelka bez dalšího čekání a za tu ruku tě vezme. O trochu šetrněji než předtím tvou bradu, ale nedá se říct, že by ti to nezpůsobovalo bolest, jak ji osahává. Druhou rukou tě ale drží za paži a navzdory svému věku má dost síly na to, aby tě udržela, pokud by ses jí chtěla vyškubnout. "Kde jsi byla v době útoku?" ptá se to zamračeně a dál prohlíží tu tvou pochroumanou končetinu. |
| |
| soukromá zpráva od Zaira Cillaer pro Možná změna k lepšímu Původně jsem chtěla protestovat - chodit přeci umím po svých, nepatřím mezi faer'wa... Nakonec jsem ale ráda, že mě zvedl - asi pro něj nejsem nejlehčí břemeno, mezi svými vrstevníky ale pořád patřím k těm drobnějším a lehčím. A dle všeho i křehčím, jak si připomenu pohledem na svou ruku. Nějak víc své okolí začínám vnímat až při poznámce mého nájemníka - začínám zároveň uvažovat jak dlouho jsem byla mimo. Vždyť se všechno seběhlo tak rychle... jak můžou mít tolik zraněných a takové ztráty za tak krátký čas? Ani jsem si moc neuvědomovala, že mě můj průvodce usadil, jen jsem automaticky přitáhla zraněnou ruku blíž k tělu, vrozená snaha neukázat slabost se zase jednou projevuje. Dost překvapeně zamrkám, když mě dračí sestra začne tak vyslíchat, pokusím se jí automaticky hlavou uhnout, ale její stisk je nesmiřitelný. "Ano, vím..." zamručím nakonec tlumeně - jako bych v krku měla struhadlo, každé slovo bolí. "Na hlavu ki kámen nespadl, abych si nic nepamatovala..." a ještě k tomu to sluníčko, díky kterému musím mít přivřené oči. *Můžeš být aspoň chvíli ticho? Prosím!* zaúpím v duhu, svého nájemníka mám už plné zuby. A následně vyjeknu bolestí, jak dračí setra začne prohlížet mou zmrzačenou ruku. "To bolí!" Protestuji místo odpovědi. |
| |
| soukromá zpráva od Dračí hlas pro Neočekávaná situace „Hm,“ ohodnotila ošetřovatelka naprosto neoceňující tvou odpověď na téma jména a kde jsi. Nicméně tě aspoň pustila, na chvilku. „Samozřejmě, že můžu,“ ozvalo se ti v hlavě. „Kde jste ji našli?“ obořila se na toho, který tě sem donesl. Mračila se jako kdyby jí něco ukradl. „Ale nechci,“ uchechtl se hlas v tvé hlavě. Docela určitě si tam hověl skvostně. „Kousek od sálu, byla za hradbou kamení, ještě s touhle…“ jal se vysvětlování rychle mladý faer’wa a ukázal na blondýnu, která se stále neměla k tomu, aby se probrala a začala vnímat svoje okolí. „To bylo završení zkoušky, že? Přiřadili vás už někam?“ zeptala se zase ošetřovatelka a vytáhla nějakou láhev, ze které sundala korek a následně namočila do té páchnoucí věci kus látky. „No, hádám, že to je jedno, ten šamalounský felčar určitě do vás tu břečku nestihl nalít, tak či tak,“ zabručela si pro sebe a pak ten hadr přitiskla na tvé čelo. „Drž si to tam,“ přikázala a začala hledat něco dalšího. „Jo, ale to ti Magistr štimoval, když jste se zlili tím vínem ve sklepích, co?“ chechtal se hlas ve tvé hlavě. „Sestro?“ ozvalo se kousek od vás. Tvoje ošetřovatelka se zarazila a podívala na malou dívenku, které nemohlo být víc jak deset. Snažila se tvářit statečně, ale vypadala ušmudlaně a utahaně. „Je to pravda?“ špitla tichým hlasem a oči se jí naplnily slzami. „Opravdu unesli naši vědmu?“ Mohla sis všimnout, jak tahle otázka na ostatní zapůsobila. Mladičký faer’wa zbledl, Dragan, jenž předtím nesl Maliku, pevně sevřel svůj meč a svaly ve tváři se mu napjali. Samotná sestra se na okamžik zarazila a ve tváři se jí zobrazilo něco jako záchvěv strachu nebo bolesti. Ale bylo to hned pryč. Dokonce i ten hlas v tvé hlavě na chvilku mlčel. Ošetřovatelka si odkašlala. „Je to pravda,“ řekla pak vážně, ale ne tak přísně jak mluvila doposud. „Ale všichni už pracují na tom, aby ji dostali zpět k nám domů. Musíme pomoct my všichni. I ty. Naši ranění potřebují čistou vodu na ošetření a pití. Vezmi s sebou ostatní wyrmy, co znáš a nejsou zaúkolovaní a běžte s vědry pro vodu a noste je, kam je potřeba. Dobře?“ Děvče se zaslzenýma očima si je rychle otřela to otrhaného rukávu a přikývla. „Vrátí se, že?“ „O tom nepochybuj ani na jediný okamžik,“ řekla neústupně ošetřovatelka a pohybem ruky jí popohnala, aby běžela splnit svůj úkol. „Musíme za hadím jazykem,“ ozval se pak i hlas ve tvé hlavě. Tentokrát jeho syčení znělo jen výhružně. |
| |
| soukromá zpráva od Zaira Cillaer pro Co se to jen sakra děje... "Přiřadili...?" zarazím se a chvíli pátrám v paměti, než moje přemýšlení znovu přeruší Dračí sestra. Pro jednou mi, alespoň na chvíli, mrmlání hlasu v mé hlavě nevadí - alespoň vím, o kom je řeč. "Umh...!" mám pocit, že budu znovu zvracet, když mi na čelo je přitisknut ten smradlavý kus látky. Čemu to má pomoc? Rozhodně asi ne k uklidnění mého žaludku... Poněkud zmateně stočím pohled po tázajícím se děvčátko a celkem v šoku pohlédnu na svou ošetřovatelku. Nemyslela jsem si, že něco takového by se vůbec kdy mohlo stát... Sklopím oči ke své nepoužitelné ruce, jak děvčátko odběhne a na poznámku hlasu v mé hlavě jen slabě zakroutím hlavou. "Nehodlám se ztratit v chodbách Serpentorů..." zamumlám tiše pro sebe - snad to není přes hlasy kolem slyšet. |
| |
| soukromá zpráva od Gráinne Oighrig pro Zvědavost nás často žene do záhuby… Na něco přišel. Bylo na něm na první pohled znát, jak moc se touží o to s někým podělit, ale zároveň se snaží být hrozně tajuplný, jak se na serpentora sluší. Následovala jsem ho, jak by taky ne, já vždycky byla pro každou špatnost a když už s něčím někdy přišel, vždycky to stálo za námahu. Přesto mne fascinovalo jak rychle a výrazně se změnil. Chodil tak potichu a téměř splýval se stíny, že jsem si připadala doslova jako slon v porcelánu, když jsem se tak marně pokoušela ho nenápadně následovat. „Tak povídej…“ vybídla jsem ho zvědavě a jen mi to všechno vysypal rychlostí blesku, cítila jsem, jak uvnitř celá hořím vzrušením a modré oči mi jen nadšeně plály. Rychle je to ale přešlo a ztvrdly do kusů ledu, když pronesl tu pitomost. „Jsi drzé štěně – to tebe jsem musela vždycky přesvědčovat, aby ses pustil máminy a sestřiny sukně a podnikl se mnou nějakou lumpárnu, takže si tu nehraj na tvrďáka a jdeme.“ Odfrkla jsem si pobouřeně a jen tak pro jistotu, protože jeden nikdy neví, jestli náhodou nějaká z těch pověstí nebude pravdivá, jsem položila ruku na rukojeť zbraně, připravená ji použít, kdyby bylo třeba. „Tak mne veď, bráško...“ zazubím se na něj vesele, protože jsem se nikdy nedokázala zlobit příliš dlouho a on to moc dobře ví, zmetek jeden. |
| |
| soukromá zpráva od Dračí hlas pro Nečekaná situace a co dělat? Zdálo se ti to, nebo ten hlas v té hlavě opravdu nepříjemně na tebe zasyčel? Bylo to skutečně jako hlasité hadí syčení opravdu velkého plaza. Až měl skoro člověk chuť se oklepat, nebo se ujistit, že v okolí skutečně nic takového není. "Jestli jsi už zařazená, tak už mezi ně patříš.." ozval se tiše ten, co tě sem donesl. Ošetřovatelka ho zpražila nepříjemným pohledem. "Možná to je had, možná není. Každopádně je to zraněný člen Dragary. Takže nikam nepůjde, dokud já neřeknu. A vy. Jděte hledat další, tady nepomáháte," zaúkolovala je oba a dál se věnovala hledání něčeho ve svých věcech. Podala ti nakonec malou dřevěnou nádobku naplněnou čímsi, co vypadalo asi tak lahodně, jako posekaná tráva namletá do kašovité hmoty. "Vypij to, najednou. A celé, bez protestů. Pak mi budeš tady pomáhat s těma, co neměli tolik štěstí, co ty." *Není čas tady pít tyhle zelené břečky. Nechápeš, že jde o celou Dragaru? Co za cenu má Dragara, pokud nebude Vereena zpět a v pořádku?!* obořil se na tebe hlas v hlavě. |
| |
| soukromá zpráva od Dračí hlas pro Cesta do lesa Bratříček se na tebe ušklíbl. Rozhodně si z tvého tónu hlasu nic nedělal. "Tak se mnou zkus držet krok," prohlásil pobaveně, ale tiše, přece jen, nechtěl být odhalen. Tvůj bratříček byl zřejmě velmi obeznámený s tímto okolím a věděl přesně, kdy se kde schovat. Cestou jste narazili na pár dospělých, kteří to tu obcházeli, ale on tě zvládl včas strhnout do stínu, abyste se nenechali odhalit. Protáhl tě do jednoho z domů poblíž skály. Vzal tě tam za ruku a vedl schodištěm dolů, někam pod zem. Všude panovala tma tmoucí, až sis říkala, že každou chvilku musíte do něčeho narazit. Což se taky stalo. Ale až po nějakých deseti minutách rychlé chůze. Tvůj bratr najednou prudce zastavil a ty jsi do něj mírně vrazila. "Au! Dávej pozor!" špitl rozrušeně směrem k tobě. Cítíš hlínu, vlhkost a snad i slyšíš stékající vodu někde. Je tu chladno a jinak překvapivé ticho. Ani sýčka nebo jiné zvíře neslyšíš. "Za těmihle dveřmi jsou staré příkré schody nahoru. Klouže to a je to staré. Takže opatrně. Až vylezeme budeme v lese, takže nehulákej. Mohou mít noční trénink..." Poslední možnost, kdy si to zřejmě můžeš rozmyslet. Jdeš dál, nebo se raději vrátíš? |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR