Andor.cz - online Dračí doupě

Vegaš

Svět po magických válkách je jiný...
Vše jak jsme znali se změnilo – nenávratně a k horšímu.
Zde již není místo pro dobrotu a slitování – bohové přestali naslouchat.
Je až s podivem že nebylo vyhlazeno vše živé.
Sedm velkých katastrof se sešlo a z kdysi krásné země plné života a harmonie se stalo peklo ... a z pekla se stal domov.

Dále koukněte do "Reklamy na dobrodružství"

Na Vegaš se pomalu snáší soumrak a paprsky slunce vytváří krásné barevné efekty, jak se tříští o různá silová a ochraná pole, která zastřešují město. Nikdo kromě několika málo přibyvších lidiček však tuto krásu nesleduje. Všichni pospíchají do svých domovů aby unikli Dusnému smogu, který se začíná pomalu plazit ulicemi. Toto útočné kouzlo s pseudointeligencí se dodnes nepodařilo úplně vyrušit a ačkoli bylo mnohokrát oslabeno, pořád je napájeno toxickými výpary z bažin a produkce splodin z města jako takového také přidávají onu pověstnou trochu do mlýna. Dusný smog dokáže ještě dnes "uštvat" neopatrnou oběť. Jen nejsilnější nebo lidé chráněni magií se dokáží v těchto nešťastných hodinách pohybovat ve spodních ulicích Vegaše. Ještě že Dusný smog musí několik dní sbírat sílu k dalšímu úderu...Jinak by to bylo mnohem horší místo pro život.

Ovind


Pustina

Už je to skoro měsíc, co se zesláblý plahočíš pustinou. Hlad je tvůj věrný přítel a jen díky svému výcviku a schopnostem se ještě pořád držíš naživu. Hvězdy na noční obloze se každý den prohází – možná následek mocného kouzla z minulosti, které mělo za účel zmást ty, kteří se jimi snad chtěli řídit, možná se svět sám o sobě zbláznil.
Jdeš a doufáš, že víš kam. Řezavý vzduch, tak těžký k dýchání a páchnoucí po bůhvíčem už pomalu ani nevnímáš. Svištění poryvů větru, který s sebou nese prach a špínu už pomalu nevnímáš. Včera jsi sestoupil z Mrtvých skal – jak jsi si je sám pojmenoval (stejně jako Mrtvou oázu, Mrtvou řeku, Mrtvé tůně a mnoho dalších), na tuto planinu. V dálce, asi 2 dny pochodu, jsou chvílemi mezi oblaky zvířeného prachu poznat další kopce – tvůj cíl. Jiný a lepší zatím nemáš...
Na obličeji šátek, zahalený v plášti jdeš jako duše bez těla a bojuješ. Mnozí by už vzdali. Vzdali všechno a nechali pustinu, ať si vezme jejich život. Sám vlastně nevíš co tě přes únavu a vyčerpanost drží na nohou.
S hlavou skloněnou k zemi bojuješ s poryvy větru. Jen jednou za čas se rozhlédneš a při jednom z těchto rozhlédnutí zahlédneš na jedenácti hodinách budovu. Musí to být budova. Po půlhodině jsi u rozbořeného...rozbořeného čeho? Není poznat kolik to mělo pater, jen že centrální budova měla veliký půdorys. Hledal jsi. Věděl jsi, co hledat. Noční můra, ve které se nacházíš tě naučila, jak hledat úkryt. Vchod do sklepení pod ruinami chránily jen vzpříčené dveře. Prudkým kopancem jsi se dostal do podzemního labyrintu. Těch jedenáct místností jsi prošel snadno. Zarazily tě pevné, zachovalé dveře. Poté, co jsi se do nich popáté rozeběhl nalezeným trámem, povolily a ty jsi se dostal dovnitř. Venku se z větru ženoucího se planinou a mezi pahýly dávno mrtvých stromů stala písečná bouře. Trvají krátce, ale o to jsou prudší. To, co jsi našel bere dech. Dva o sebe opřené kamenné sloupy tvořící obrácené V a mezi nimi poblikávající hladina?...clona? zelené barvy Chvíli tam je a chvíli není. Naplňuje tě bázní. Určitě se tudy má projít...ale.
Na chvilku jsi hodil všetečné otázky za hlavu a poprvé se pořádně v nazelenalém přítmí rozhlédl. Písek na podlaze tvoří několikacentimetrovou vrstvu a několik zasypaných tvarů dává tušit zbytky vybavení místnosti. Bez nadšení procházíš prostorou, když tu ti noha zavadí o cosi zasypané pískem. Po chvilce horečného hrabání jsi mezi zbytky jakési úložné konstrukce našel tři kameninové zapečetěné šplouchající lahve. Je na nich nějaký znak. Držíš v ruce archivní víno, snad první poživatelná věc co jsi kromě mrchožroutů našel v těchto krajích. Jednu jsi načal a ačkoli vínu nerozumíš, je tento nápoj lahodný. Jedna lahev trvala až přiliš krátce, ale svět se ponořil do příjemné otupělosti a hrany ztratily ostří. Stojíš před napůl funkčním portálem a pohráváš si s myšlenkou, ještě před hodinou naprosto nehoráznou. Co tahle zkusit projít??

Sedíš na pohodlném polstrovaném křesle a kolem tebe je cítit nasládlá příjemná vůně tabákového kouře, sedíš u malého kulatého stolku pro jednu osobu, který je přeplněný talíři s jídlem, které jsi nikdy neviděl a zdobenými číšemi z modrého skla. Odněkud z venčí sem doléhají zvuky...zvuky, které jsi naposledy slyšel doma, na tržišti. Zvuky rušného trhu se mísí s příjemnou hudbou v pozadí. Někdo brnká na loutnu pomalou písničku. Bereš ze stolu do ruky nádherné, až podivně dokonalé zelené jablko a kousn...


Tohle znáš...jestli se nic nezmění tohle bude tvá blízká budoucnost...

Ovind

Tržiště ve Vegaši "U portálu" / Podnik "Portál"

Jak jednoduché. Protože v pustině zelená jablka nerostou, trochu rozjařeně jsi počkal, až bude portál zase zelený a vkročil dovnitř.
Do očí ti vybuchla záplava zeleného světla, do uší ti udeřil mnohohlasný chorál lidských hlasů a nos ti očarovala směs vůní tak příjemných, že máš okamžitě ústa plná slin ... když se ti po pár vteřinách začínají pomalu vynořovat obrysy, stane se to, co by jsi nečekal...
Drobná ručka tě chytne za předloktí a zvonivý dívčí hlásek tě osloví:

”Vítejte ve Vegaši pane, podnik Portál Vás vítá. Dovolte mi nabídnout jeho služby. Pojďte, musíte být trochu zmatený a určitě máte žízeň...”

Drobná dívka s medově zbarvenými vlasy upravenými do složitého copánkového účesu, který ale ve finále vypadá střídmě. Symetrický obličejík bez jediné viditelné vady, z něhož se na tebe smějí oči stejné barvy, jako má vlasy. Má přijemný nenucený úsměv, na krku jednoduchý zlatý řetízek s příveškem zvláštního tvaru, tmavěmodrou blůzku obepínající dobrou postavu a ještě vkusný výstřih. Zelená sukně až na zem jen doplňuje jakousi střídmou eleganci, kterou celá tato osůbka vyzařuje.
Jemným tažením za paži tě směruje do blízké úzké a vysoké budově , která už i na dálku září čistotou...
Sedíš na pohodlném polstrovaném křesle a kolem tebe je cítit nasládlá příjemná vůně tabákového kouře, sedíš u malého kulatého stolku pro jednu osobu, který je přeplněný talíři s jídlem, které jsi nikdy neviděl a zdobenými číšemi z modrého skla. Odněkud z venčí sem doléhají zvuky...zvuky, které jsi naposledy slyšel doma, na tržišti. Zvuky rušného trhu se mísí s příjemnou hudbou v pozadí. Někdo brnká na loutnu pomalou písničku.

Malá jižní tržnice / uličky / střechy Vegaše

Jak se začínáš zaobírat neradostnými myšlenkami ohledně své budoucí existence, pomalu ti přestává vadit, že vlastně nevíš kdo jsi. Rychle jsi zmizel z tržiště, kde jsi se jen propletl davem a jak jsi opustil jeho prostory, už jsi měl jasno. Musíš zmizet – najít si jiné útočiště. Vegaš je dost veliké město, aby ukrylo kohokoli, kdo se bude trochu snažit. Pravděpodobně tě čekají krušné chvíle, ale když to tak shrneš, vlastně není ještě nic, co by jsi nezvládl. Ostatně jsi ještě pořád tady a Filip přátelsky klábosí s démonem, kterého na tebe vyvolal. Možná už neklábosí. Když jsi ho viděl naposledy, měl jen jednu ruku ,byl nechutně zacákaný od krve – od vlastní krve a zrovna se snažil něco vysvětlovat pětimetrovému monstru z jiné dimenze. Jak nevkusné.
Město Vegaš je vysoké a hluboké, dá se v něm pohybovat na mnoha úrovních. Rozhodl jsi se stěhovat přinejmenším na druhý konec tohodle městečka. Když vyrazíš teď a nebudeš odpočívat, tak za svítání...za svítání už by jsi mohl být na místě.
Ze tvé nevydařené zkoušky se pravděpodobně několika lidem zamotá hlava. Přemýšlíš, jestli “Noc vyúčtování” ( Noční války gangů, gild, strážců pořádku a soukromníků na volné noze, které mají za úkol přehodnotit sféry vlivu, některé drobné třenice ohledně nárokování území a podobně. Odehrávají se přibližně tak často, jako v jiném mnohem depresivnějším světě, v jiné dimenzi dostávají nevolníci na účet výplatu.) nebude díky okolnostem o nějaký ten týden dřív.
Rozhodl jsi se měnit úrovně a rozhodně nejít přímou cestou. Potřeboval jsi se ztratit a tak jsi zapadnul přímo do nejbližšího vchodu “Tam dolů” ( Podzemní patra Vegaše. ). V průběhu následujících čtyř hodin, než se setmělo, jsi urazil vzdálenost jednoho kilometru a zabil dva ze šesti "Bludníků" (lidí, kteří se vyznají v nevyznatelném Vegaši a za drobnou úplatu provádějí kohokoli po svém úseku) za neupřímný pohled při tvém přehnaně velkém spropitném a ujištění

“Dnes jsi nikoho neviděl...”

Konečně jsi se dostal na svou oblíbenou úroveň. Nahoru na střechy středně vysokých domů, říká se tomu “Zlatá cesta”. Pod tebou je několik desítek metrů hluboko na “Dlažbu” ( Označení úrovně nula. ) a zároveň se nad tebou tyčí “Nebe” (Do mraků se táhnoucí budovy. Cestování na této úrovni je obtížné. Mnoho tzv. “Věží” je chráněných, nemluvě o tom, že jejich rozmístění je řidší než u středně vysokých domů. Bez zvláštního vybavení, schopnosti daleko skákat, nebo křídel je cestování zde nemožné. ).

Ještě ke všemu bude pršet. Nad městem se pomalu, téměř neznatelně schromažďují mračna a formují se do tvaru víru, který má střed nad centrem města. To “Počasníci”, nebo také “Vodáci” ( Kasta mágů zajišťující očistu města a přísun pitné vody, která se chytá do silových polí a svádí do čistících věží odkud je už nezávadná prodávána obyvatelům Vegaše. Voda, která se nezachytí, propláchne odpad z města ven do bažin.) konají svou práci. Podle toho, co se hromadí nad městem to bude obzvláště vydařené cestování...

Zastavil jsem se před putykou, zevnitř se ozejvaly typické zvuky pokročilé zábavy bohatých chlapíků kteří sestoupili z nebe a celý příští měsíc budou vyprávět jak zde mezi spodinou společnosti riskovali život. Vždy mě to pobaví, vyberou si hospody ve střední vrstvě kde každý desátý je strážný a každý třetí člen sítě která se stará o oškubání těchto zlatejch hus to znamená že si sakra dávaj pozor aby se jim nikdy nic nestalo.

dneska fakt ne, tohle nebude to pravé

vydal jsem jsem se do tišších (nebezpečnějších) koutů na stejné úrovni, v ranách mě ještě cukalo ale dalo se to snést. Žádné artistické kousky snad následujících 6 hodin nebudu muset provádět. Viděl bych to na anonymní koutek v hostinci, někde kde si mě moc lidí nevšimne, někde kde jsou častí cizinci a nehlídá to žádná velká gilda ani světská moc. Ale kde takové místo v našem krásném a mírumilovném městě najít. Podíval jsem se nahoru k obloze. No ať tak nebo tak musím najít něco hodně rychle, dnešní proplach bude sakra silnej, podobně to vypadalo před dvěma lety. Tenkrát to nazvali deratizací spodních pater města. Vody bylo tolik že spousta krys byla vyplavena až do bažin za město. (neoficiální zdroje hovořili o 10 000 mrtvých) náhle mě blikla myšlenka mozkem až jsem se zastavil a zašeptal

Portál

Protijdoucí obchodník se mého šepotu lekl tak že málem přeskočil zábradlí, usmál jsem se na něj a otočil se na patě. Mám to k němu tak půl hodiny a nebe opravdu nevypadá dobře.

Sedim, v prazvlastnim kresle a podezirave se divam na veci kolem sebe. Nechce se mi verit, ze je to skutecnost. Jeste pred nekolika malo hodinami jsem byl na pokraji smrti a ted tohle.
Pokousim se vzpamatovat, jestli to neni jen iluze vyvolana, nedostatkem vody.
Vse je tu zvlastni, kour ve vzduchu (jako by schvalne nekdo palil byliny), ale zadnou omamnou latku necitim. Hrac na loutnu drnka jednoduche melodie a hlucny ryk ciziho, misty az neprijemne deklamujiciho, jazyka se dere do okna z trziste venku. Mm.. stejne hovorila i ta mala slecna pred chvili.
Popojdu k oknu, abych si je lepe prohledl...
Jeste nikdy jsem nevidel takove tvory, nebo elfy podobne rasy. Prijdou mi trosku mensi a baculatejsi nez elfove.. a ty strohe saty...no zvlastni.
Vezmu do ruky jablko a chci se zakousnout. Uprostred pohybu smerem k ustum se zastavim - hm..maji tu ovoce opravdu hrozne chuti..?! Radeji do neho ani nekousnu a schovam ho do torny, abych si ho mohl blize prohlednout, az budu nekde venku ..snad to neni nejaky druh jedu (me vycvikem zostrene smysly mi rikaji, ze tu neco v uplne poradku nebude). No, vydrzel jsem nejist nekolik dni, nekolik minut me uz neznici.

Stojim v lehce zaprasene zbroji u okna v prezdobene mistnosti a prohlizim si rusny dej venku na trznici a ulicich. Snazim se odhadnout rozhlehlost mesta. Po chvilce se zamerim na mistni faunu, predevsim ptactvo (soucast naseho vycviku byla i orientace podle mistni fauny a flory - kdyz se objevi racek mohl by to byt pristav, nebo more nebude prilis daleko)
..jsem sice trochu neklidny, ale cekam, zdali nekdo neprijde a nebude mi ochoten vysvetlit, kde jsem se to vlastne objevil . . .

Evind

Podnik "Portál"

Zamyšleně si pohazuješ jablkem, když tu se v tvém salónku objeví podivný chlapík. Je to pomenší baculatý pán, oblečený jako...jako bohatý kupec. Na rukou má zlaté prsteny s drahokamy, má i poměrně nevkusné naušnice a kolem krku několik zlatých řetězů, bezpochyby musí často vystavovat na obdiv bohatství a moc.
Promluví na tebe podivnou, ale srozumitelnou elfštinou s ještě podivnějším přízvukem...
Zatímco mluví jde pomalu ke stolu, nalije si červené víno z karafy, napije se a před koncem poslední věty si vhodí do pusy něco, co vypadá jako cukroví. Pravděpodobně rád holduje dobrému jídlu, jak napovídá jeho kyprá postava a neudržel se při pohledu na lahůdky na stole.

"Zdravím, příteli. Mé jméno je Horch von Gimborn, obchodník. Určitě si povídáte sám se sebou a říkáte si, jaktože prefektně ovládám Váš složitý nádherný jazyk. Je to timto okouzleným kamenem velké ceny, který rozumí a překládá a učí. Stačí ho mít den u sebe a je ukončený. Vy potom umíte mluvit se všemi příslušníky Vegaše. Vezměte si ho ode mě jako malý dar, protože v našich úmyslech je aby nově příchozí Vegaše uměli rozpoznat mluvu...

Usmívá se na tebe a podává ti malý černý oblázek přidělaný na stříbrném řetízku.

Podnik "Portál"

Sice trochu prekvapene ..ale natahnu ruku k malemu obtloustlemu muzi, abych si vzal kaminek do ruky. Se zajmem si ho prohlednu a potom ho dam do kapsy.

"Zdravim vas take. Me jmeno je Øvind Gåtebarn a jsem z naroda elfu. Budu rad, pokud mi blize osvetlite v jakem meste se to nalezam a jakym kouzlem jsem sem byl dopraven."

Podnik "Portál"

Chlapík se mírně pousměje, když od něho talisman příjmeš.

"Rád Vás poznávám mistře Evinde Gatebarne. Věř, že město, do kterého jsi se díkybohu dostal, se jmenuje Vegaš. Je to jediné centrum kultury a civilizace, které zbylo. Může se ti zdát, že je zde přiliž mnoho lidí, ale je to zdání. Jsou zde všichni civilizovaní lidé, kteří zbyli. Je mi ctí tě uvítat jako první, protože zprávy z okolího světa mají...hmm...čerstvé zprávy stojí za pohostění, transkomunikační talisman a moznost třeba výnosného obchodu. Dostal jsi se sem jedním z portálů, je to jediná možnost dostat se do Vegaše nebo ven. Pouze jeden portál je obousměrný, ostatní jsou již staré a moc nefungují - většinou jedním směrem - naštěstí směrem do města. Vím, že jsi ještě zmatený pane, posaď se se mnou, pojez a povyprávěj. Nevypadáš sice jako obchodník, ale možná by jsi chtěl něco, co můžes postrádat prodat a přijít si na pár tisícovek..."

Přisune si židli ke stolku a pustí se do jedné z lahůdek.

Lorein

Věž / pod věží


Rozeběhla jsi se k rozbitému oknu v otcově pracovně na vrchloku věže. Vkládáš veškerou sílu do běhu o život. Cítíš, jak sama sobě působíš zranění v nohou, které nejsou schopny vydržet nápor, kterým tvá vůle nutí svaly a šláchy pracovat. Poslední z dlaždic, od které jsi se odrazila se vytrhla z uložení a byla odmrštěna zpět do místnosti, ze které se snažíš vyskočit a kde se právě rodí výbuch.

Nad tebou v zataženém soumraku nad Vegašem rozkvetl z pracovny tvého otce fialový výbuch, který se dosáhnul desítky metrů od věže.Plán přeskočit na nejbližší vyšší budovu se podařil. Teda skoro, prudký náraz zepředu a před očima zelený výbuch magie tě probral do kruté reality, že domy bohatých mívají ochranná pole. Skrz krvácející obličej vidíš, že na střeše pod tebou se rojí obránci a manipulují s podivnými přístroji, připomínajícími obléhací stroje z obrázků v historických knihách.

Začínáš pomalu klouzat dolů po silovém poli a velice zrychluješ. Všude, kde se tvé tělo dotýká silového pole září zelená barva magie. I proto se na tebe dobře míří a posádky obléhacích strojů po tobě začaly pálit - začaly bránit dům svého pána. Vzduch kolem tebe se rozesvištěl prolétajícími šípy. V rychlém sledu jsi byla čtyřikrát zasažena do různých částí těla a přesto, že tvorové tvého druhu vnímají bolest méně fatálně, nežli lidé, vydral se ti přes rty animální řev plný bolesti. Projektily si ubírají magickou sílu a tvé klouzání se mění v nekotrolovaný skluz. Jak se točíš hlavou dolů vidíš špičky svých nohou a silové pole, po kterém se táhne stopa tvé krve...
Znenadání jsi ztratila kontakt zad se silovým polem a už padáš volně vzduchem.

Šípy už ti daly pokoj, už jsi ze střeleckého úhlu, bojuješ s bezvědomím a matně si vědomuješ, že tvůj pád nemůže trvat dlouho. Proletěla jsi zády klenutý dřevěný můstek a padáš dál do propasti mezi domy. Smetla jsi během tří sekund několik desítek provazů s nataženým prádlem a vzápětí jsi bokem přerazila trám bezcílně vyčnívající ze zdi domu. Tvůj dopad na dlažbu se nepodobal ničemu, co jsi kdy zažila. Slyšela jsi zřetelně praskat desítky svých kostí a bolest tě udeřila do celého těla. Pod tebou se rozlévá louže tvé krve.

Okamžitě se k tobě začnou kradmě stahovat "běžní občané". Vztekle natáhneš svojí dvakrát přelomenou ruku k mohutnému chlapíkovy s kuší v ruce a předáš mu svou bolest zatímco pohltíš jeho životní sílu. Zatímco všichni ostatní utíkají a dotyčný sebou mlátí o dlažbu v bolestivé půl hodiny trvající smrti, tobě se trochu ulevilo.

Pálíš veškerou svou sílu a nutíš své tělo k regeneraci a soutředíš se hlavně na své dlouhé nohy, máš pocit, že je budeš ještě potřebovat. Jsi hladová, jako nikdy v životě, ale dokázala jsi se dát rochu dohromady. Je načase, protože úzký proužek oblohy nad tebou právě proťalo několik stínů, jak přeskočili ze střechy na střechu. Jen blázen by si myslel, že nejdou po tobě...

Aha, tak tohle jsou ty legendární "Běhy", kdy několik set lidí pronásleduje jednoho. Zdá se, že jsem na zajícově straně...

Vzpomněla jsi si na jedno Vegašské přísloví.

Podnik "Portál"

Kdyz vidim, jak se chlapik pustil do jidla na stole, prestal jsem se ostychat a nabidl si take ..pokrmy ale opravdu prazvlastni chuti, spise bez chuti. Nekolik dni bez jidla me dokazalo silne vycerpat a pokud mi to alespon trochu doda sily . . .
Stale mi sice beha hlavou rada pochybnych myslenek, ale jelikoz nemam co ztratit a nevim o nikom jinem, kdo by mi mohl momentalne pomoci, pustim se opatrne do vypraveni kousku sve historie:

"Slouzil jsem v armade jako dustojnik a clen zvlastniho pruzkumneho oddilu a pri jedne zvlastni operaci jsme byli prezivsi na palube tezce poskozene vzducholode odneseni vetrnou bouri daleko od naseho kraje a ztroskotali kdesi v pustine. Jako posledni zivy clen oddilu a posadky nasi lode, jsem jsem si vydal na dlouhou cestu zpet. Po nekolika dnech, co mi doslo jidlo a predevsim voda jsem narazil, na pokraji sil, na ruiny v nichz se naleza portal, ktery me dopravil az sem. Bohuzel veskere me vybaveni patri armade Rogalandskeho kraje a tutiz ho zpenezit nemohu. Pokud mate namysli to. Musim nabrat nove zasoby a dostat se zpet do naseho kraje, abych zjistil, jak dopadly obranne jednotky a pripadne jim pomohl. Za jakoukoliv pomoc samozrejme budu vdecny."

Evin

Podnik "Portál"

Jak začnáš pozorovat změny v tlouštíkově tváři, nejprve mírně nadzdvihl obočí a končil na naprostém úžasu. Úplně cítíš emoce v jeho hlasu...

Armáda ?!? ... Průzkumný oddíl ?!? V-zducho-loď ?!? Rogaland ?!? Obranné jednotky ?!?

Nervózně poposedne a opírá se do tebe pohledem.

Příteli, tohle musíš říci někomu, mnohem důležitějšímu, než jsem já. Nevadilo by ti jít se mnou za někým, kdo si s tebou bude vědět rady?

Začne se zvedat od stolu, asi se v něm něco důležitého mlátí...

Můžu se ještě zeptat? Co je to za prazvláštní zbroj, kterou v Rogalandské armádě nosíte? Zajímá mě...

Podnik "Portál"

Citim jak me telo opet nabira sily doslova z minuty na minutu ..opet se mi ostri vsechny smysly a triby myslenky. Nerad bych vyzradil neco o nasi armade, co by mohl pripadny utocnik pouzit, coz tito lide s jistotou mohou byt. Od ted si jiz na kazde slovo musim davat vetsi pozor. Zkusim trosku prehanet, abych pripadneho utocnika zaskocil:

"V nasi armade se tyto zbroje nosi u lehkodenych jednotek celkem bezne. Kazdy v nasem oddile mel zrovna uplne stejnou."

Podivam se smutne na ume vyrobenou elfi zbroj, z kuze jednoho z nejobavanejsich tvoru na zemi, zdobenou drobnymi elfskymi motivy, tak asi jak vsechny predmety vyrobene u nas. Strih, zapinani a kazdy detail na ni byl vlastne umeleckym dilem, kdyz ji zacnu srovnavat s predmety tady kolem. Ihned se mi derou nazpet vzpominky, kdy jsme je s hrdosti prijali za hrdinske ciny a jak vzdy slouzili az do posledni . .kamaradi, domov...
Okamzite zazenu myslenky:

"Jine oddily ale maji daleko lepsi, napriklad jezdectvo a lucisnici u nas maji uzasne kovove zbroje, ktere neprorazi zadna zbran, ni sip a chranene silnou magii"
"A pokud by snad po smrti nekdo jiny nez elf s cistym umyslem chtel obleci zbroj, zhyne pod tihou kletby, jez ho stihne za tak neuvazeny cin, jelikoz kazda mistrna prace elfich zbrojiru je u nas osazena silnou magii, aby nikdy nemohla byt otocena proti svym lidem!"
"Nuze ved me, pokud vis o nekom, kdo by mi mohl pomoci."

Podivam se s vaznou tvari smerem na obtloustleho chlapika a doleju si vina na cestu...

Ovin

Podnik "Portál"

V Gimbornových očích se mísí úlek, obdiv a ještě ještě něco, asi lakota. Počká až vstaneš a dáš se do pohybu...

Stejně mi to příteli nedá, nebyla by nějaká možnost, jak dohodnout obchod? Myslím že předměty o kterých jsi mluvil, by...

Hnusák

Hospoda Nad vodou

Sedíš v hospodě "Nad vodou" a už několik hodin se snažíš beznadějně opít...ostatně jako vždycky. Nad vodou to maš rád, je to jedna z nejslušnějších hospod v podzemí ale hlavně má vysoké stropy a dost místa. Co na tom, že je to jedna velká místnost a hromada stolů. Lavice tady mají bytelné a kouzlo proti zaplavení vodou pravidelně obnovují. Pro mnoho lidí je to jediná přílezitost, jak se při čištění města neutopit - zalézt do dobře chráněné hodpody. I když ceny tou dobou jsou pětinásobné, pořád lepší než se s veškerým majetkem mezi statisícemi dalších šplhat někam nahoru na střechy, nahoru nad hladinu vody, která příjde.
Tvoje tělo potřebuje k životu přísun masa, a pořádný přísun a pořádného masa, ne jídla, které se ve Vegaši vyrábí uměle. Vždycky ti bylo jedno jestli je to krysí nebo jake jídlo. Ve Vegaši stejně zbyly jenom nějaké slepice, psy - hlavně váleční a krysy. Každopádně pravé maso je drahé, velmi drahé a ty se musíš otáčet, aby jsi se uživil.
Kdosi vrazil do putikya zařval:

"JE NOVÝ BĚH !!!! ZAČALO TO U UPÍŘÍ VĚŽE !!! A !!!! U PORTÁLU VYPSALI PUL MILIONU NA HLAVU NĚJAKÝHO ELFÍHO CIZINCE V DIVNÝ ZBROJI !!!"

Během sekundy se dala do pohybu půlka lokálu a lidé se překotně hrnou ven, i když už je skoro tma a za chvíli by mělo začít pršet. U dveří je tlačenice. Podle tvého odhadu jich kvůli vodě nepřežije do rána ani polovina.

I když Běh je také výnosný podnik. Chytit běžce se vždycky vyplatilo. Nebo sejmout elfa a vydělat si půl milionu ???

Odchod z putyky "Nad vodou"

Po delší době strádání a hladu jsem si konečně mohl dovolit pořádný žrádlo a tak jsem se do syta nacpal grilovanými krysami - těmi speciálně šlechtěnými, které jsou dost drahé. Ale mě to bylo fuk, potřeboval jsem se nacpat. Snědl jsem jich snad deset kilo na posezení a zapil několika litry té hnusné břečky, které tu říkají pivo. Mám to tu "Nad vodou" celkem v oblibě, ale ta břečka tu snad nikdy lepší nebude. A ani dvacátépáté pivo mě neopije...

Pak do putyky vrazí nějaký chlap. Nemám chuť zjišťovat, co je to za otrapu, ale jeho slova ve mě vzbudí trochu zájmu.
Půl milionu za elfa? To je slušná sumička. A zrovna se pořádá další běh? Sakra, to si to ten "zajíc" a ten "elfoun" blbě načasovali. Jak je mám oba honit najednou? přemýšlím v duchu sebejistě. Jsem nažraný a nechce se mi hejbat. Dvakrát sakra... že si to pěkně blbě načasovali. Jak je mám honit s plným břichem?

Mezitím, co přemýšlím, jestli se mám zvednout nebo ne, většina osazenstva už zmizela. Nikam nespěchám, beztak bude všude tlačenice. Ale prachy by se mi hodily. Půl melounu v kanále jen tak nenajdeš...

Rozhodnu se. Začnu elfem. Už jsem s několika měl tu čest. Krom toho, stejně je nemám rád. Smrděj.

Dopiju pivo a mohutně si krknu. Z huby si vydloubnu krysí kůstku, která mi zůstala mezi zuby a zvednu se od stolu. Zamířím postranními kanály a šachtami k Portálu, abych zjistil něco víc. Vím kde to je. Cestou si prohlédnu moje kladivo, kterému říkám "Mírotvůrce", jestli je v pořádku. Ani náznak puklinky. Jako vždy připraveno rozbíjet lebky. zachechtám se sám pro sebe. Trochu přidám do kroku, aby mě třeba nezastihla voda.

před hospodou Portál

pomalu jsem se přiblížil, ležérním pohybem jsem si prohlédl oblohu a povzdechl si.

4 napravo, 3 nalevo ... je tu nějak moc spojek, tohle byla taková klidná hospoda, frekvence rvaček pouhé 2 za hodinu, to by mě zajímalo co se zase děje.

Kdysi jsem četl pojednání o magii, hodně podobný pohyb elementárních částic jsem tu pozoroval i teď, neustálý nenápadný pohyb, nic nebylo statické, neustálý koloběh. Pokud si člověk dá pozor na tyto detaily může v davu číst jako v knize. Každý vycházející z hospody vyvolal rychlejší pohyb, jak se zprávy dostávaly mezi víc lidí někdo se od skupiny odpoutal, někdo přišel ... zamračil jsem se, tohle bude velký. To skoro vypadá na lov. Postavil jsem se k zábradlí abych ulevil noze, ten sval si nějak stěžuje. Zklidnil jsem dech a začal dýchat s davem, myšlenky se rozvolnili, pole vnímání rozšířilo.

zabít ... zabít ... zabít

vrátil jsem se ... lov byl v proudu, všichni byly hodně nervózní, od poslíčků se to očekávalo, hlavní lovci byly skryti v okolí, cítil jsem jejich přítomnost, jejich lačné pohledy, jejich touhu po splnění úkolu. Podíval jsem se dolu na svůj poloprázdný váček.

Hmmm pokud je tu takovej frmol tak to bude minimálně za 400 tisíc, kolik schválně nabídne oběť za záchranu, peníze jsou příjemným prostředkem k "legálnímu" získávání věcí a požitků. A pravdou je že něco takového pro uklidnění své situace potřebuji

Mírně vratkým krokem zpola opilého člověka jsem se vydal od zábradlí ke vchodu do hospody. Věřil jsem že na první pohled odhalím cíl. Uvnitř jsem cítil příjemný adrenalin, rány už jsem skoro necejtil.

co si takhle užít zase trošku srandy?

Podnik "Portál"

Ihned co mi dojde zamer obchodnika ..se ve me probouzi vsechny bojove reflexy.
V jedne vterine se presunu mirnym pretocenim do praveho gardu, abych dostal obtlousleho chlapika pred sebe. Prenesu mirne vahu na zadni nohu a jako natazeny luk mi ruka spolu s rotaci boku vystreli, aby ve stejnem momente kdy vytasim Blandring mohla pretnout ruku obchodnika, ve ktere se prave objevila dlouha dyka (..zbran pro chladne zabijeni ze zadu, jez elfove vice nez odsuzuji!).

Tichy svist elfiho mece protal vzduch a ruku v zapesti obtloustleho muze, jez se obtezkana ozdobami z zdrahych kovu, zacala rychle barvovat krvi. Jeste nez zapesti s dykou dopadlo na zem jsem jemnou sermirskou zbrani opsal vzduchem osmicku a prosekl obchodnikovi ohryzek spolu s ustrojim hlasivek, aby nemohl vydat ani hlasku.

Muz se se zuchnutim ihned kaci k zemi a zdravou rukou nevi zdali drive drzet silne krvaceni z krku, nebo pahyl druhe ruky. Krev se rozleva po mistnosti a ze zmrzaceneho chropticiho obchodnika rychle utika zivot.

“Tak konci lide, co se pokousi ze zalohy napadnout dustojnika pruzkumneho Rogalandskeho oddilu - TINGHOMEN.”

Provedu rychle (rytualni) ocisteni zbrane mirnym poklepnutim zvane ciburi a zasunu zbran zpet. Rychle prohlednu mistnost a zkusim najit nejake veci, ktere by mi mohli usnadnit cestu pryc, nejlepe mapu mesta, ci klice od budovi ..take z obchodnika sundam trochu ozdob a prohledam ho, jelikoz ted budu jiste potrebovaj nejake prostredky na unik z mesta, a pokud tu jsou vsichni tak zradni a chtivi drahych kovu…!


Musim se rychle dostat pryc! A hlavne nepozorovane… (sakra, jeste nekde sehnat zasoby).

Ovind

Podnik “Portál”

Gimborn je v šoku, válí se na zemi. Schoulil se na bok a sevřel krvácející pahýl ruky mezi koleny, druhou rukou si drží krk. Oči má upřené někam do prázdna a něco chrčí...

Rychle jsi se porozhlédl po místnosti. Je to salónek ne delší a širší než deset kroků. Nízky strop. Místnost je přezdobená, stěny obložené dřevem s drobnými rytinami. Jsou tu tři pohodlná křesílka okolo malého kulatého stolečku na jedné noze. Na stolku je naskládáno plno rozličných potravin ovocem počínaje a masem konče. Vetšinu z jídel jsi ani neviděl, ale celkově ti to moc “nevoní”.
Jsi na rohu budovy a proto jsou dvě stěny s okny a ze třetí vedou rovné dřevěné schody dolů. Vedle schodů stojí věšák, na je kterém bůhvíproč šátek, spíš šála nezvyklého zdobení a ornamentů, je fialovo-zelená se stříbrně vypadajícím vyšíváním. Stojíš na koberci s … s umírajícím obchodníkem, který právě zvrací krev na výjev jakési bitvy. I on už má zřejmě dobojováno.

Zdá se že kromě jídla zde pro tebe nic užitečného není. Začal jsi Gimborna prohledávat…
Gimborn se přetočil na břicho a začíná se z pod něho kouřit. Má pěkně tuhej kořínek, tolik krve snad jestě ze člověka nevyteklo.

Hnusák

Kdesi v tunelech

Pohyb skrz tunely pro tebe rozhodně není procházkou. Se svou úctyhodnou postavou se vejdeš tak do poloviny průchodů a chodeb. Na druhou stranu to, že dobře vidíš v šeru i jakýsi smysl, který ti vlastně nikdy nedovolil zabloudit , ti tvou velikost vynahrazují.

Na svých dlouhých nohách postupuješ svižně vpřed, když tu tě začnou pálit paže a záda. Tohle znáš…Poté, co jsi utekl tě klan Alchymistů nepřestával hledat. Jako by jim leželo v žaludku , že jsi vyvraždil a zničil jejich výzkumné centrum. Ono vyhledávání probíhá skrze obrazce vytetované na tvém těle. Lidé ti řekli, že v ten moment linky run a symbolů červeně září. Potom se podaří alchům určit místo, kde jsi. To je sice ve Vegaši vzácnost, na druhou stranu, pokud se pohybuješ, tak za půl minuty je informace o tvé poloze bezcenná. Vegaš je město stvořené na schovávání se – když víte jak na to. Zezačátku jsi se schovával, ale když tě vyhledávací procedury budili ze spaní, prostě jsi to vzdal a poslušně čekal na místě, než přiběhne přepadové komando. Trvalo to kolem čtyřiceti mrtvých, než někdo “nahoře” pochopil, že nejsi dítě. Že se dokážeš bránit. Od té doby je kromě občasných návštěv pokoj. Teď je čas na návštěvu…

Zrovna se pohybuješ v tunelu . Má tři metry do výšky. Půlkruhový tvar vykládaný tmavými kameny. Žádné drolící se cihly. Zrovna jsi vyšel zpoza rohu a máš před sebou několik desítek metrů dlouhý rovný úsek.

Náhle se před tebou zablesklo. Prudké světlo tě udeřilo do očí a o zlomek vteřiny později tlesknul ostrý hlasitý zvuk a ve stojatým vzduchem podzemí prohnala malá vichřice.

Ještě jsi ani nevymrknul slzy se svých černách očí a ucítil jsi bolest. Bolest je tvou věrnou průvodkyní celý tvůj život, ale tohle zranění ti skoro vymáčklo život z těla. Udiveně lapáš po dechu. Potom tě začne přemáhat vztek. Parchant, co stojí před tebou, zakutý do zbroje nesoucí magické ornamenty si na tebe vzal tři metry dlouhé, masivní kopí. To musí být nacpané magií. Z rány ti neteče žádná krev i když určitě krvácíš. Kopí tě spaluje a vysává z tebe sílu. Špička ti určitě kouká ze zad.

Těžkooděnec s ním ještě trhne v ráně a způsobí ti mnohem těžší poranění. Pevně ho drží dva metry od tebe. Z jeho helmy, kryjící celý obličej se dutě ozve…

Chcípneš zrůdo, mutante !!! Tak….

Začne točit ostřím v ráně…

…už...konečně…chcípni…

Až řeknu, tak uhni Jareku…S ním to bude rychlé, nevím, proč se všichni bojí…Snadné peníze. Chudák Morg, koukni co z něj zbylo

Ozve se kultivovaný hlas. Clapík je...je čaroděj. Smrdí to z něho na sto metrů. Zakrytý ve svém přezdobeném černém plášti a širokými rukávy. Není moc vysoký ani robustní, narozdíl od jeho mohutného přítele ve zbroji a jejich…no vypadá to jako hromada šrotu ze smeťáku a kafilérky. Morg stéká ze stěny, pod kterou tvoří úhlednou hromádku sraček, ze které čouhá tyč se žlutě svítícím krystalem – studená louče. Právě řekl…

Plesk!!! Bleb…

A trochu nepatřičně se opět o kousek sesunul k zemi. Asi je naštvaný, že ho někdo teleportoval do zdi, protože už nic dalšího neříká…

Čaroděj rozpažil ruce a začal se soustředit. Ze země se začaly sbírat blesky a neškodně přeskakovat na jeho plášť, kde se drží a asi sbírají sílu…

Podnik Portál

Ihned odtahnu ruku od obchodnika. . .
Posbiram neco malo jidla ze stolu a pokusim se rychle vyklidit bojiste asi probehnu schodistem, kudy jsem se sem dostal a po ceste si lepe prohlednu sal na vesaku. Jakmile se objevim na schodek zacnu byt vice nez obezretny, budu se snazit drzet ve stinech a vice nez potichu.

Nyni pro mne muze byt nepritel opravdu kazdy...

Student

Před hodpodou Portál

Vegaš a Vegašské prostředí se vždy podobalo vřícímu kotli. Pohyb. Pohyb znamená život. Jenže před hodinou to začalo...Šíří se to jako požár. Jedno v centru, druhé u portálu. Voda se vyvařila. Tohle bude jeden ze dnů, na konci kterého se bude dýchat mnohem lépe. Lépe, protože bude méně přelidněno. Je toho moc. Je toho moc najednou. Chystá se Den Vyúčtování – to víš určitě. Bude pršet. Před chvílí se objevil v centru na jedné z věží magický výbuch ( ne, že by to bylo vyjímkou, ale většinou je zelený, ne fialový...a většinou potom špička věže nepadá dolů... ) a teď to podivné dění u Portálu. Znáš to, umíš to. Máš cit pro Vegaš. Pro tu všeobecnou těžko chytitelnou atmosféru. Město tě vychovalo, město tě stvořilo. Navíc bude skoro tma...

Na náměstíčku u Portálu je skoro prázdno. Nevídaná věc v tomto městě v běžný den a běžnou dobu. Když se má ale něco stát, lidé se umí podle jakéhosi instinktu vypařit. Tvoje myšlenky se točí kolem Portálu.
Ne kolem Portálu, který si tu stojí, pořád stejný jako generace předtím. Kamenný průchod do dvou a půl metrového čtverce se svojí klidnou zelenou hladinou tam, kde by normálně mělo být vidět na druhou stranu. Tenhle je jednosměrný. Jakýkoli průchod skrz vede k propadnutí na druhou stranu – jenže s následky. Magické předměty při špatném použití ztrácejí své schopnosti a živí tvorové své maso, tudíž schopnost žít. Je známý jen jeden případ, kdy ( v době kdy toto bylo oblíbeným způsobem veřejných poprav ) byl “prohozen” upír. Tento velmi životaschopný tvor žil ještě sedmnáct minut, než bez pomoci zemřel.
Tebe zajímá co se bude dít na vyprázdňujícím se náměstíčku v následujících chvílích.
Sice se ti zrovna nechce šplhat, ale zdá se ti, že bude nejlepší surově okrást chlapíka s pečenými “Masíčky na ostro” (všichni vědí, že ta masa velikosti lidské boty jsou speciálně šlechtěné krysy, ale jsme ve Vegaši – tohle je místní specialita) a sednout si někam na střechu, kde není strážce, nebo alespoň, kde je strážce, který pozná, že nemá obtěžovat “místní”. Ze střechy se dá sledovat spousta věcí.
Starého Maria znáš. Někde z hlubin tvého podvědomí se vynořilo jeho jméno. Je to stejnej hajzl jak ostatní obchodníci...

Kdesi v tunelech

"Doh....dohaj....zlu.... " lapám po dechu a upustím moje kladivo na zem. Nevěřícně se podívám na kopí, které projelo mým hrudním pancířem jako nůž máslem. Jsem zvyklý na bolest, už jsem utržil v životě tolik ran, že jsem si na ni vypěstoval skoro až lhostejnost a naučil jsem se ji využívat k mému vlastnímu prospěchu. Ale teď ... teď mě to bolí.... bolí to....kurevsky to bolí.... začne mě přemáhat vztek a od vzteku k zuřivosti už je to jenom krůček. Moje vidění zrudne a popadne mě amok. "TY SVINĚ!!!"

Vyrazím ze sebe šílený ryk, jako kdyby zařvalo deset rozzuřených šavlozubých tygrů najednou. Můj řev se rozlehne celou chodbou a ještě chvíli rezonuje někde v dáli.

Jakmile čaroděj začne rozpažovat ruce a kolem něj se začno sbírat blesky, na nic dalšího nečekám. Využiju toho, že "zakuklenec" se drží jako klíště magického kopí zabodnutého do mě. Chytnu kopí oběma rukama a trhnu s ním k sobě tak, že zajede ještě hlouběji do mě a povyjede víc z mých zad. A tím si zakuklence přitáhnu až k sobě. Pořád řvu, protože ta bolest je nesnesitelná. Můj řev je však zároveň hromosvodem té bolesti.

"Nikam uhýbat nebudeš, Jareku. Jestli mám dneska zhebnout, tak minimálně ty mě doprovodíš!" řeknu zakuklencovi zblízka, když si ho přitáhnu a pak mu vlastní hlavou co největší silou dám "čelíčko", až to zaduní. Bolest hlavy od té strašné rány je oproti kopí v břiše jako lehké pošimrání.

před hospodou portál

nadechnu se, nasaju do sebe Vegašský vzduch, nechám se jím prostoupit, odfiltruju si složku všudypřítomného smogu

ty pablby z těžkých čtvrtí kde vzniká největší znečištění by taky měl někdo navštívit. I s pořádnou výbušninou

další složka je pach lidí, živých i mrtvých, jsou tu všude, jejich pach se stal samostatnou kapitolou která lze přeskočit
další složky jsou už zajímavější, ale dnes mě zajímá jen jedna, pach strachu a smrti, pach který určuje zda v nejbližším okolí vyhasl život, nebo vyhasne.

copak to tu máme

tak odlišný, cizí pach tu nebyl už hodně dlouho, vrátil jsem se k původní myšlence. Dravci čekají. To napjaté ticho je ohlušující. Nějaký cizinec, tak jiný až to bolí. To mě hodně zajímá. Musím si rozšířit obzory, a to doslova.
Pomalu se otočím a vyklidím také připravovanou volnou plochu. Vegaš má hodně předností, jednou z nich je že stačí udělat deset kroků a falešný výklenek původně samostatně stojícího domu ke kterému přirostly další tři vám umožní pohodlnou cestu do vyšších pater.

nad hospodou portál

cítím to lehké opojení adrenalinem, nikdy mě to nepřestane bavit, ty situace kdy jste namáčknuti pod ozdobnou římsou, jednu ruku na úchytu tak aby se člověk mohl přehoupnout nahoru a překvapit střelce nahoře.
Očividně to je amatér. Někdo přilákán vidinou snadného zbohatnutí. Někdo kdo dostal tip od někoho kdo se ho chtěl snadno a rychle zbavit. Takovéto bouře nejsou pro nezkušené nebo nešikovné, těch jsou plné hřbitovní jámy ( v lepším případě jámy, ve Vegaši si člověk nemůže bejt jistej ani po smrti. ) Spíše jsem se rozhlížel po Lovcích, po těch o kterých se nemluví ani při tajných schůzkách, po těch kteří prý neexistují. Jsou tu, cítím je, někdo mě k nim taky přiřazuje. Nechávám plout své smysly.

je tu, jeden, ne dva … dva Lovci, to už bude opravdu zajímavé, asi bych neměl bejt tak zvědavej, ale co, žijem jen jednou.

Usmál jsem se a začal jednat.
Cíl první, varovat toho kdo vyjde na střelnici. Vyzkouším pevnost úchytu a počkám si na poposednutí toho nademnou. V okamžiku kdy je rozptýlen svou zdřevěnělou nohou se vyhoupnu vedle něj. Bez jakýchkoli skrupulí ho odhodím co nejdál do prostoru aby dopadl pokud možno co nejvíc ke středu náměstíčka. Jeho připravenou kuši kterou pustí díky šoku zachtím a prostřelím okno za kterým je schován jeden z Lovců, mířím tak aby střela způsobila co nejvíc hluku a majitel domu se šel podívat copak se to tam děje, sice je to rozsudek smrti, ale Lovec aspoň nebude mat plnou pozornost. Druhý Lovec čeká dole, bojuje na blízko, ten mě zatím netrápí, Po římse přeběhnu k vedlejšímu domu a vyřídím druhého amatéra.

Hnusák

Tunel smrti

Jediné, co se ti v tvém amoku podáří vnímat, je jak se Jarek vší silou zapřel nohama o zem proti tvému tahu. Je ale jasné, že i kdyby měl stokrát kouzelné boty tak si přitáhneš ty jeho a nebo sebe k němu. Zkrz průzor jeho helmy zahlédneš strachem vytřeštěné oči. Měl jsi přece už dávno být mrtvý. Pohled na tebe musí být hrozný.

Alchymie jako taková je hlavně vědou faktů. Z toho důvodu považují alchymisté jako fakt, že máš jedno srdce stejně jako většina tvorů na této bohem prokleté zemi. Pravdou je, že fakta se někdy pletou. Během tvého krátkého dospívání...i když nazývejme věci pravými jmény – v konečných fázích tvé mutace se rodí nové orgány a poměrně bezbránný organismus získává nové schopnosti. Jakkoli se skřet může zdát primitivním stvořením, ten, kdo se rozhodl pomocí magie zmutovat prapředky tvé rasy, byl rozhodně jeden z největších géniů, které planeta kdy nosila. Z toho důvodu jsou fakta alchymistického klanu..poněkud zastaralá. Proto se ti ještě nechce umírat. Tvé dvě zbylá srdce pumpují metadrenalin do tvých svalů a zakladní pudy přebírají tvou psychiku.

Jak jsi si přitáhl dvoumetrového těžkooděnce k sobě, zřetelně se ti ulevilo. Vražedné ostří je venku...
Čouhá z tvých zad. Téměř okamžitě se ti kolem dřeva začne rozlévat tvá téměř černá krev. Jsi skoro rád, že ji vidíš. Mít v sobě zaražené kopí a vůbec nekrvácet zavánělo průserem.
Zvednul jsi skoro dvěstěkilového chlapa za hrudní plát do vzduchu a bez přemýšlení jsi do něj udeřil hlavou. Tedy do něj. Svou helmou jsi mu to napálil přímo do té jeho. Ozval se zvuk kovu o kov a ohývaného plechu. Do tebe udeřila část ochranných kouzel ze zbroje protivníka, jedno tvé oko osleplo tvou vlastní krví. Určitě máš na hlave rozedřenou kůži, i když vlastně nechápeš, jak je to možné.
Z Jarekovi helmy se stala rozpláclá helma. Zrovna trochu malátně kope nohama ve vzduchu a pokouší se volnýma rukama nahmatat zdobenou kudličku, co má u pasu.

Martedy!!! Dě...dělej něco!!! ÁÁÁ...můj obličej...

Ozývá se dutě zpod zdeformované helmy.

Kolem postavy mága je nashromážděna energie schopná rozmetat cokoli živého, alespoň to tak vypadá. Celým tunelem září modré světlo elektrických výbojů a samotná postava nevýrazného čaroděje se v něm skoro ztrácí, výboje přeskakují od mága na nejbližší předměty, do stěn, do svítícího krystalu, který po svedení jednoho z výbojů explodoval, do zbytků Morga, ze kterých se začíná kouřit. Jeden z výbojů se vydal i ke kovové zbroji odvážného kopiníka, ale ztratil v půli cesty sílu a uzemnil se o podlahu.

Je třeba jedna a to hned. Mírotvůce je u nohou, kopí vězí pevně v tvém břiše a přitom čaroděj je pouhých sedm sáhů daleko...

Jovog

Věž utrpení

Stojíš na vrcholku jedné z nejvyšších věží na jižní straně města. jedné z nejvyšších, které nejsou chráněny silnou magií a strážci. Opíráš se o šikmou střechu a sleduješ svoje město.
Ve vzduchu je cítit vlhkost z přicházejícího deště. Zvedá se mírný vítr, tolik neobvyklý ve Vegašském velkoměstě. Jedna z věží v centru má vrcholek ve fialových plamenech a po střechách se míhá nezvykle mnoho postav. Z této výšky to máš jako na dlani, i když za chvíli bude tma a déšť. Bezmyšlenkovitě vytáhneš z kapsy “Příděl” - kostku výživové hmoty špinavě bílé barvy bez chuti, bez vůně a tvrdosti....Přídělu. Dá se to ukousnout, dá se to sníst, ale rozhodně to není o požitku. Bez přidaných chemikálií a kouzel udržujících správný tvar, konzistenci a hlavně pravou chuť a vůni se z Přídělu stalo jídlo chudých. “Všichni ve Vegaši jíme to samé, ale jen některým to chutná.” Tohle Vegašské přísloví se vymyslelo jen a jen kvůli tomuhle...tomuhle jídlu. Dávno ti přestalo vadit, že nemáš to nejlepší, hlavní je, že máš pořád co jíst.
Stojíš na vrcholku a sleduješ, jak se po Zlaté cestě rozebíhá několik desítek “občanů”. Podle toho, jak zdolávají překážky a jak rychle se pohybují, to nebudou kuchaři ani obchodníci. Stahují se kolem Věže, která horí na vrcholku fialovým plamenem. Podle rychlosti jejich pohybu se jedná o pořádnou hromadu zlata. Jedině tohle dokáže rozhýbat lovce. Většina z nich se žene, aby byli jako první na místě a zapomínají na ostražitost. Možná je to tím, že vidí na své sousedy, kteří se snaží dostat k věži neméně rychle. Druhá věc, která upoutá tvůj šerem namáhaný zrak je okolí Portálu. Tam se nespěchá. Pohyb na střechách, alespoň, co vidíš se podobá spíše pohybu válečného psa. Jedné z těch chytrých bestií, co se slepě nežene do boje, ale obchází, čeká a krouží kolem čekajíc na svou příležitost. Večer bude asi zábava...alespoň pro toho, co nikdy nespí...

Se zájmem vezmu šál z vesaku a nacpu ho rychle do male torny u pasu. Kusi si prehodim za zad dopredu a zalozim sipku z toulce co mam pevne pripevneny u stehna.. vsechny volne popruhy dotahnu, aby mi pri uteku nic neprekazelo a nikde se nemoho zachytit.
Pres oblicej si zdvihnu vojensky satek, aby mi do nej nebylo primo videt a Z kusi v ruce se vydam opratrne po schodech. Kdyz vycitim pritomnost, divky co me privedla do podniku, kusi sklopim dolu a udelam rychly skok smerem k ni a upru na ni sve pro lidi mozna az demonicky
vyhlizejici modre oci a ustedrim ji lehkym hmatem omraceni (normalne jsme to trenovali pouze ze zadu a v prekvapeni, ale take jen na silne a odolne muze ..takze si se slecnou dovolim poradit i kdyz uz o mne vi). Rychle ji zachytim v padu a polozim ji na mezanin na schodisti.
Posbiram vsechny dokumenty co nesla obchodnikovi, treba se z nich jeste neco dozvim. Pripravim se na dlouhy sprint z obchodnikova domu. Kusi zavesenou pres rameno pevne v obou rukach, musku pred prevym okem pripraven na jakykoliv nutny zasah. Venku je az podezrele klid ...neco neni uplne v poradku.
Kontroluju zpomaleni dechu a veskerou koncentraci sveruji svym smyslum ..oteviram dvere, prohlednu vycvicenym zrakem okoli - po pripadne hrozicim nebezpeci a vybiham z domu!

Kdesi v kanálech

Tušil jsem to, že zakuklenec bude mít zbroj napěchovanou ochrannou magií. Jinak by čelíčko nepřežil. Jstevšichni srabi... Ale co, o mnoho déle stejně žít nebudeš. Bleskne mi hlavou. Musím jednat rychle, ta čarodějná veš už sebrala dost síly na to, aby mě tu uškvařila jako obyčejnou kanální krysu.

Kladivo mi leží u nohou. Ale kopí mi vězí pevně v břiše a příšerně to bolí. Tolik, že mi nedovolí se pro kladivo ohnout.

"Tebe neučili spoléhat se na nikoho jiného kromě sebe, Jareku?" zavrčím posměšně na zakuklence. Zpod jeho zdeformované helmy se řine krev ze stejně tak zdeformovaného Jarekova obličeje. Pohled na jeho krev ve mě probudí ještě větší zuřivost. Nikdy jsem nepochopil, proč mě krev mých nepřátel vždycky vydráždila, že jsem přestával vnímat všechno ostatní kromě té jejich krve. Možná to byla vrozená vada od narození, možná ne. Faktem je, že to fungovalo i teď. Šílená bolest z kopí v bříše a pohled na Jarekovu krev začaly dělat své.

"Už jste někdy hráli na sendvič, hošani?" rozchechtám se jako šílenec, ale vzápětí znovu začnu řvát jako deset šavlozubých tygrů a rozběhnul jsem i s kopím v břiše a Jarekem před sebou jako pavézou. V té chvíli si připadám jako živé beranidlo. Beranidlo mířící přímo na Martedyho...

Hnusák

Kdesi v kanálech

Tvoje kroky,zvlášť když běžíš mají pěkných pár metrů. Stačil jsi ale udělat jenom jeden.

ÁÁÁÁÁ

Stačil jenom udělat Jarek, když se o něj kouzlo, držené na samotné hranici přetížení, uzemnilo. Přes Jareka a dále i přes tebe. Nohy ti ztuhly v křeči, stejně tak celý zbytek těla. Dvě vteřiny vnímáš tu podivnou bolest, křeč. Všimnul jsi si, že se ti nepohybuje hrudník.

Nedýcháš…

Zatmavuje se ti zrak a jakoby zdálky vnímáš, jak se kácíš k zemi, asi jsi se i praštil o zeď chodby…
Tma…Ticho, ne ticho neni. Někdo si něco mumlá a najednou ti do očí udeří slabý nazelenalý svit.
Martedy, bledý I v zeleném světle se nad tebou sklání.

Podělanej parchant, málem mě to upeklo…

Cítíš nejisté ruce, kterak ti sundavají helmu.

Ty jseš ale škaredá zrůda…

Pronese šeptem. Nejradši by jsi ho zabil. Zdá se ti ale, že špatně slyšíš, musíš se soutředit. Tvoje pokusy o pohyb skončily akorát hlubším propadáním se někam, kde by se ti určitě nelíbilo…

Do tmy…

Martedymu se v ruce zableskne nůž, a následující minuta, v které ti neobratně vydloubne pravé oko, jsou pro tebe hodiny a hodiny utrpení, při kterém se nemůžeš ani hýbat. To, že ti potom uříznul ucho na druhé straně, jsi skoro ani necítil.

Z posledních sil, ještě slyšíš, jak za sebou po zemi táhne pryč tvého Mírotvůrce…

Podělaný důkazy….Morg i Jarek jsou po smrti…

Nazelenalé světlo I s nadávajícím kouzelníkem zmizelo za rohem a nastala tma…
…
…
…
…
…
..
..
..
..
..
.
.
.
.
.





A přesně za další minutu jsi se opět zhluboka nadechl…

Student

Nad hospodou Portál

Tvoje akce pobavila několik desítek tajně přihlížejících civilistů. Ztichlým náměstíčkem se rozlehne…

Tlesk.tlesk.tlesk...tupý úder

Tvůj tajný fanoušek zkapal...

Držíš v ruce těžkou kuši, takovou, co se dlouho nabíjí, takovou, která rychle zabíjí. Poznáš mířidla očarovaná pro noční střelbu, magií nasáklou tětivu i lučiště. Ačkoli to byl amatér, někdo mu dal do ruky pěknou hračku. Tahle zbraň se neshání dobře a dokáže při troše štěstí zastavit na jednu ránu i Válečného psa, bestii, která nemá se starými psy nic společného. Je velká, rychlá, chytrá. Srst má prosycenou kovem, má schopnost ustát pořádný kus magie a pěknou porci zranění. Navíc nikdy není sám. Prohlížíš si tuhle zábavu, když se v prostřeleném okně naproti něco pohne…

Jowog

Na „Zlaté cestě“

Plíce máš v jednom ohni, jsi pokrytý potem. V dusnu a smogu, které panuje ve Vegaši těsně před deštěm, se běhá vskutku špatně.
Bolest nevnímáš, je to součást „běhu“. Jednou ti jeden moudrý muž řekl, že si to TVOJE tělo vymýšlí, protože je zvyklé. Dále jsi se tím už nikdy nezatěžoval, tvé pohyby nikdy neztratí ladnost a jistotu.

Čtyři rychlé kroky k okraji střechy.
Odraz a skok.
Pád sedm metrů do hloubky na kamenný klenutý můstek široký sotva dva metry.
Kotoul. Rychlý krok a krátký skok na zábradlí mostu.
Odraz. Čtyři metry skok na ozdobnou římsu protějšího domu.
Rukama o zeď odpružit dopad.
Deset rychlých cupitavých krůčků po římse k rohu domu.
Odraz. Sedm metrů let vzduchem. Dopad na spodní okraj šikmé střechy.
Rychlé vyběhnutí na hřeben. Ryhlé rozhlédnutí se po okolí.

Támhle…

Rozeběhnutí po hřebenu a skok v plné rychlosti.
Dopad a zachycení o kovové zábradlí balkonu.
Letmý pohled dolů…

Třicet, třicetpět metrů na dlažbu.

Vyšplhání směrem nahoru po dalších čtyřech balkónech.
Střecha. Strážce. Kopačka do hrudního koše.

Má zbroj, neublíží mu…

Rozeběhnutí po střeše domu.
Lávka – prkno.
Rozpažené ruce, přecupitání mezery mezi domy…


…

Takhle vypadá tvůj běh po zlaté cestě. Málokoho v dnešní Vegaši tímhle vyděsíš. Lidé si zvykli, že ti co takhle běží se nezajímají o pradleny, prodejce a řemeslníky. Většinou prostě zastaví a počkají tu vteřinu, než se někdo mihne.
Blížíš se k cíly. Ne nadarmo ti říkají “Vytrvalec”

Jak probíháš městem, cítíš přítomnost každého, komu vzápětí skřížíš cestu. Bleskurychle podsouváš lidem letmou myšlenku. Pocit, po kterém se neleknou, když proběhneš kolem, většina z nich tě ani nezaregistruje.

Pod Věží

Zesláblá se postavím ze zakrvácené dlažby na nohy. Většinu svých sil jsem spotřebovala na urychlení regenerace. Mám dojem, že to budu potřebovat.
Nad hlavou se mi mihnou Lovci. Lovci nebo Nahaněči. To je jedno. Znamená to, že se mě budou snažit uštvat.

Mě - Lorein de Morell !!!!

Chátra jedna. Copak neví, že se budou snažit ulovit Paní Smrt ?!?

Nevědomky mi povyjedou zuby. Uvědomím si, že mám hlad. Mám moc málo energie. Počkám si na prvního silnějšího Lovce a vytluču mu duši z těla. Nezbude mu ani špetka životní síly.
Sehnu se pro nataženou kuši. Obyčejná, masově vyráběná zbraň.

"S tímhle jsi tady běhal chlapečku?"

Řeknu medovým hlasem směrem k umírajícímu čtyřicátníkovi, kterému jsem dala ochutnat trochu bolesti.

Bude to muset stačit…

Ladným pohybem vpluji do nehlubšího stínu, který se v okolí namane. Lorein de Morell neutíká, jako štvaná zvěř. Lorein de Morell odchází z místa…

Na cestě "kávou"

Jak jsem to potřeboval...

Potřeboval být na cestě. Bylo mi vždy jedno, kam cesta vede, ale pocitu proplétání se Vegašem se v mém nitru nic nemůže vyrovnat. No, snad pouze když můj oblíbený nůž navštíví nitro "bláhového" nezbedníka. To se tomu možná vyrovná.

Kde že seženu jablko?

bleskne hlavou tesařovi, se kterým se náhodou ne své cestě mihnu, a přemýšlí, jak mu na mysl lákavá představa jablka přišla. Mezitím však dál překonávám kraje střešních štítů a připadám si jako jejich posel. Věrný posel, kterému vždy poskytnou pevnou záchytu.

Další neobezřetný stážný...

a nedlouho mi trvá, než se rozmyslím co se strážným stojícím zády ke mně na jednom ze svých "tajných" stonovišť, očekávajícím naplnění své záslužné práce. Už už sahám intuitivně po jednom za svých nožů, ale potutelnost mě nutí zapískat. Stážný se otočí s myšlenkou, že je hravým psíkem očekávajícím odměnu za poslušnost, místo toho mu však uštědřím kopnutí do hrudi. Pošetilost?

Jak mě to pobavilo!

Občas mě navštíví i myšlenky obyčejných lidí pod mojí úrovní, zvykl jsem si však na ně. Někdy mě i poskytnou pocit radosti, pokud jim mohu jejich mysl ovlivnit. Teď však na pobavení čas není. Cesta pokračuje. "Cíl" se blíží - už vidím vyvýšenou střechu, která byla jasnou volbou při pohledu z mého "Oka". Žiju z pocitů, proto chci být brzo u cíle. Jeden z nich mě totiž právě navštívil...

Už zase, hlad...

Kdesi v kanálech
Po nějaké době se proberu. Nevím jak dlouho jsem byl mimo. Párkrát už jsem něco podobného zažil, ale tentokrát to byla pěkná řacha, jako nikdy předtím. Až se divím, že jsem to přežil. Zřejmě mám tužší kořínek, než jsem si myslel... nebo si mysleli ty zkurvysyni alchymistický... nebo si myslel Martedy. Ale teď je to jedno....teď je mi to všechno šumák...

Sedím u zdi a poddávám se úlevnému pocitu, který mě zaplavuje. Zprvu se neodvažuju hýbat, abych ten ozdravný proces nezpomalil, a krom toho mě stejně každý pohyb bolí, i pouhé nadechnutí. Cítím se hodně slabý, v oku.... sakra, v prázdném očním důlku! (mi dojde až teď) mě pořád ještě pálí, uříznuté ucho o sobě také dává vědět, jakoby tam pořád bylo, ale vím, že není.

Když pocítím, že ozdravný proces mého těla pokročil, pohnu se. Zjišťuju, že jsem ztratil hodně tělesné vody... jako vždy, když se moje tělo samo léčilo, ale tentokrát to bylo mnohem víc.

Mezitím, co hodiny plynou a snažím se sebrat co nejvíc sil, povídám si s Jarekem a Morgem. Neodpověděli mi ani jednou.

Nevím, jak dlouho jsem tam seděl. Určitě hodně dlouho. Nikam jsem nespěchal. Proč taky. Martedy si myslel, že je se mnou konečně ámen, odměnu za elfa už určitě shrábnul někdo jiný a lov pravděpodobně taky skončil. A doma mě stejně nikdo nečeká. Nemám přátele. Nikdy jsem žádné neměl, pro všechny jsem byl vždycky jenom hnusnej poloviční skřet, hnusák. Snad jen tomu pekelníkovi můžu důvěrovat, i když vím, že mě stejně jenom využívá a jednou mě zahubí... Eh...co si to vlastně namlouvám? Už mi z toho hrabe, dyť přece ani žádnej domov nemám...

Pak se konečně odvážím zvednout. Cítím se pořád dost slabý, ale ne natolik, abych se nemohl hýbat.

Moje priority se však změnily. Žádnej elfoun, žádnej lov...

To oko by mi ani tolik nevadilo, to ucho koneckonců taky ne. To, že těch deset kilo grilovanejch krys přišlo nazmar, to bych taky ještě dokázal překousnout. Ale že mi vzal Mírotvůrce? To neměl dělat...

Mám chuť zařvat, ale ještě nemám dost sil. A tak jen chraplavě zašeptám:

"Martedy! Jdu si pro tebe!"

Ale ze všeho nejdřív se musím nažrat a napít. Neboj Martedy, těch deset kilo grilovanejch krys ti naúčtuju taky... a tak se snažím se najít cokoli, co se dá vypít a sežrat (krysy, podzemní houby, osamocený lidi...

Pred podnikem Portál

Na chvili me prekvapi muz co se objevi v rozbitem okne.. Ale rozhodne nehodlam cekat ..co se asi bude dit potom! Odhadnu tu nejkratsi cestu k nejblizsimu rohu budovy a vybehnu k nemu.
Bezim co nejrychleji, aby me muz nemohl zamerit..a snazim se zmizet za rohem, cekam, ze tu bude asi vic prekvapeni...

Sakra, co je tohleto za mesto..?! Nejlepsi asi bude opet zkusit tu branu, kterou jsem sem prisel..!

Rodný svět - Tartaros

Je už večer. Na kraj Adalachu padl stín nadcházející noci a já i Elaien stoupáme věží Urak až do nejvyššího poschodí. Cítím jak se mi srdce v hrudi chvěje a nohy jen stěží poslouchají mých příkazů. Bojím se… Nerad to přiznávám ale je to tak. Elaien po mém boku vypadá odhodlaně a není v jeho tváři ani stopa po strachu. Od vysněné komnaty nás dělí posledních několik kroků…

„Hele…“ chytím jej za rukáv a zastavím. „Myslíš, že je to dobrý nápad? Co když nás tvůj otec načapá…“ vyslovím své obavy. Mohl jsem říct otčín, ale Elaiena by takové oslovení jeho otce jistě popudilo a to si teď nemohu dovolit. Nevlastní bratr mě však i tak počastoval jen přísným pohledem, který nesnese dalších námitek.

„J-já jen…“ pokouším se mu to vysvětlit a on si jen povzdychne.

„Podívej. Můj otec je na setkání Velké rady v Tukardu – Věži čaroděje, nemusíš se bát.“ Řekl mi až podezřele klidně a znovu vyrazil na cestu. Povolil jsem sevření a následuji jej.

Proč mi vlastně pomáhá? Po tom všem?, hlavou mi prolétne několik vzpomínek na ty nejhorší bratrovi žerty, které mi kdy provedl. Několik neodbytných vzpomínek mi na okamžik zastře zrak a to už Elaien otevírá dveře do nejvyšší komnaty věže Urak. Dveře se otevřely a nám se naskytl pohled na místnost plnou všech možných vynálezů, kde přímo u protější zdi stojí to po čem pátráme. Velký portál určený k přechodům do všech zákoutí našeho světa, ale i do světů jiných, pokud s tím někdo umí zacházet…

Místnost je veliká a je zde jeden stůl, na kterém stojí různé drobné přístrojky všech možných i nemožných tvarů, vedle pak stojí pohodlná židle. Je zde soustava různých zrcadel ve skříni, která jinak vypadá zcela obyčejně, vidím i stohy pergamenů naskládaných v policích. Nás ale zajímá hlavně portál. Mnohokrát jsem si představoval jak vypadá, ale předčil všechna má očekávání. Velký kamenný oblouk. Alespoň vypadá jako kamenný, i když bych moc nedal za to, že je to spíše z nějakého jiného materiálu, který kámen jen připomíná. Jsou na něm všemožné ornamenty na destičkách, které se musejí správně uspořádat a tím se určí, kde se má portál otevřít. Existuje několik základních kombinací pro přechod mezi jednotlivými věžemi, pak jsou složitější pro přechod kamkoliv v tomto světě a ty nejsložitější vedou do jiných světů… Dívám se na to s posvátnou úctou jelikož vím, že tento portál stvořil nejmocnější alchymista, který kdy žil na tomto světě, který posléze dosáhl i božství…
Stačilo by jen zamžikat očima a viděl bych jistě tolik magie ukryté v této místnosti, že bych na to ještě dlouho vzpomínal, ale neučiním tak. Mé myšlenky se ubírají jiným směrem…

”Proč?” vyslovím najednou. Dveře za mnou tiše klaply a Elaien se na mě tázavě ohlédl.

”Proč mi pomáháš najít otce?“ zeptám se nakonec. Nesedí mi, že by mi nevlastní bratr, který mne nenávidí najednou pomáhal nalézt svět, kde žije můj pravý otec…
Elaien se na mě podíval, jako by tuto otázku čekal daleko dříve.

”Je to jednoduché,” začal a vytáhl z kapsy malý plochý klíč, který uměl portál otevřít, “na faktu, že tě nesnáším se nic nezměnilo, jen jsem změnil strategii,“ vysvětluje mi a začal na kamenné bráně přesouvat jednotlivé destičky se znaky, které určují cílové místo přenosu, “ty chceš najít svého otce, který žije v jiném světě. Když ti umožním abys ho našel, zbavím se tě, ne?“ ptá se nakonec a ještě než zasune klíč do portálu se na mě ohlédne.

Ve své mysli vážím všechna jeho slova. Nevím co na to říct. Taková upřímnost mě u něj překvapila a dokonce potlačila do pozadí i otázku, jak přišel ke klíči od portálu.

A co teď? Znamená to snad, že mi ukáže ten svět, jen když slíbím, že už se nevrátím? Už nikdy neuvidím matku a tento svět? Svět, kde jsem vyrůstal… Nikdy jsem neměl přátele mezi elfy, nikdy jsem z tohoto světa vlastně příliš nespatřil, ale… Zná cestu do světa mého otce. Mohu ho vidět už teď. Nemusím už čekat, až budu tak zkušený abych mohl cestovat mezi světy sám. To už by mohl být můj otec mrtvý…

Otázka je, zda Elaien skutečně zná cestu do Světa nové Valhaly a nebo to jen říká, aby tě přiměl projít branou ať už povede kamkoliv.

Ne… Určitě to zná. Je zkušenější, mohl to zjistit snadno a teď mi to řekne, protože mě chce poslat pryč, chce se mě zbavit…

Tolik mu věříš? Nebo spíš jen chceš věřit, že tě za otcem přivede…? Chceš věřit, že není tak zlý jaký je.

Ne… On není zlý… Prostě mě nemá rád a já se mu nemůžu divit…

Jsi naivní!

Povzdechnu si a přikývnu jeho podmínkám, které vyřkl jen z části a přece věděl, že já pochopím.

”Pokud mi ten svět otevřeš, už se nevrátím…“ vydechnu s nádechem smutku ve svém hlase. Elaien jen přikývl a s úšklebkem na tváři zasunul klíček do otvoru v portálu, který se okamžitě rozzářil jasným bílím světlem, které postupně zmatnělo a za ním se objevil nezřetelný obraz čehosi, co takhle nedokážu identifikovat. Obraz je rozostřený…

Cítím jak se mi vrací strach. Nejsem si pojednou jistý, že doopravdy toužím projít… Vím, že na to Elaien čeká. Napadne mě, co by asi řekl otčín, kdyby se dozvěděl, že jsme portál použili, co asi řekne matka, až se dozví, že jsem zmizel…

Jakýsi neurčitý pocit mi říká, že bych to neměl dělat, že to není ta správná cesta, kterou bych se měl ubírat, ale já už čekal příliš dlouho.

Když ne teď, kdy tedy? Můj otec stárne rychleji než já. Je to jen člověk... A co jsem já? Kam patřím...?

Rozhodně ne tam, kam teď chceš jít.

Ale... Já to musím zkusit... Neodpustil bych si, kdybych se o to nepokusil...
Přistupuji až k portálu a snažím se prohlédnout si co mě čeká až vejdu. Snažím se v rozzostřeném obrazu rozpoznat druhý konec magické cesty, ale moc toho nevidím. Ještě naposledy se otočím na nevlastního bratra.

”Díky...” vyslovím a do těch slov vdechnu všechnu svou nepopsatelnou vděčnost i strach. Otočím se zpět k portálu poté co mi ukáže zdvižený palec. Dýchám přerývaně. Bojím se toho jaký to asi bdue pocit. Neumím si něco takového ani představit. Nevím jak bych si to měl představit.

Náraz. Cosi - kdosi mě strčilo – strčil... Lekl jsem se ale to bylo poslední co jsem stihl...


Svět - nesvět

Chtěl jsem to ustát, ale nepodařilo se... Nestihl jsem se zachytit okraje portálu a tak jsem se jen s výkřikem řítil nicotou plnou hvězd...

S tímtéž výkřikem s jakým jsem se zjevil na druhém konci:

”Áááá...” snažím se ubrzdit svůj pád alespoň zde...

Jakoby z čistého vzduchu jsem se vynořil. Spíše s křikem vypadl... Ze všech sil jsem udělal jeden a půl kroku ve snaze zabránit tvrdému dopadu, kterážto však byla zbytečná. Dopadl jsem na zem. Můj pád zbrzdily ruce a kolena. Nebylo to tak hrozné, ani jsem se neodřel, ale rozhodně to nebyl příjemný zážitek. Chvíli jen dýchám. Dýchám se mi špatně. Je to zima...

Co se to stalo? Jak je to možné? Kdo...? Co...?

Prudce se otáčím zpět, ale portál zde není.

”NE!” vykřiknu. Ničemu nerozumím.

Takhle jsme to nechtěl...

Do plic se mi dostalo příliš zdejšího těžkého vzduchu. Zvyklý na čistý teplý vzduch z Hiluvan Dinierumin se začínám dávit...

Co to u Dimona je se zdejším vzduchem, proč je to zima? Kde to... Kde to jsem? začíná mě obestírat panika a já teprve teď začínám vnímat své okolí. Zvuky, které zrpvu vůbec nedoléhaly k mým uším. Nejprve je to jen jakýsi šum a tak zamžikám. Cítím jak ze mě pomalu odcházejí síly ale netuším proč. Ničemu nerozumím. Rozhlížím se ale všechno se mi zdá rozmazené. Svět kolem pokrývá neproniknutelná šeď a všude je hrozná zima. Nikde ani stopa po sněhu nebo jinovatce... Jen ta zima...
Třesu se.

Musíš vstát. Takhle zmrzneš. Musíš vstát.

Cítím se divně. Moc divně. Hlava se mi začíná motat a já musím vynaložit stále více a více sil na to, abych se udržel při vědomí. Vidím je. Podivné bytosti kolem. Jsou daleko ale i blízsko. Nemají pevný tvar, jsou oparem, ale snad jsou i hmatatelní v tomto světě.

Kde to jsme. Elaiene! Proč?! Kam jsi mě to poslal? Tohle... Tohle není nová Valhala...

Přibližují se. Už jsou všude. Od úst mi stoupá pára...

”Kdo ste? Nechte mě...“ říkám a drkotám zuby o sebe. Rukama si mnu paže. Je mi divně. Zoufalství s mi vkrádá pod kůži nezměrnou silou. Jako by mi tuhla krev v žilách. Jsem hrozně pomalý...

Bytosti – démoni – se zastavili. Nerozumím tomu. Sám ám pocit, že tohle není skutečnost, že takhle nemůe vypadat žádný svět, že jsme se dostal někam špatně...

”Jsi v podsvětí...,“ slyším ten přízračný hlas, “proč přicházíš za námi?“ pokračuje. Já se ale bojím. Vůbec ničemu nerozumím.

V podsvětí? Proč? Já tu být nechci... Jak jsme se sem dostal? Musím pryč... musím pryč...

Někdy stačí se uklidnit... Nadechni se, ber to s nadheldem. Sil ti sice ubývá, leč stále ještě můžeš myslet a ptát se.

”Rozmýšlej dobře... Platí zde pravidlo, že všechno má svou cenu...”

Svou cenu? Co tím myslí?

Že když chceš něco vědět, oni ti odpoví, ale ty jim za to musíš poskytnout nějakou službu...

Nadechnu se, ale oči už se mi sotva klíží...

”Jak...? Jak se dostanu odsud?” ptám se jen. Je to momentálně jediná otázka na kterou opravdu potřebuji znát odpověď... Pokud mi totiž neodpoví, nevím vůbec jak z tohoto podivného podsvětí uniknout...

Lorein


Pod Věží

Nad tebou hoří vrcholek Věže, kde jsi strávila většinu svého života. Její vrcholek prudce plane fialovým plamenem.
Stojíš ve stínu a čekáš, kdy se objeví první pronásledovatelé. Mít čas se rozmýšlet, možná by jsi začala plánovat nezbytné kroky k přežití Není to ani půl minuty, co křik muže, kterého zde necháváš v bolestech umírat, přivolá ty, které by mohl zajímat. Tušíš, že ti, kteří po tobě půjdou jako první jsou nezkušení, nebo příliš horliví, aby tě mohli vážněji ohrozit. Jejich úkolem bude tě zdržet a oslabit, než přijdou ti opravdoví Lovci.

Ulička, kam jsi dopadla je široká dva metry a v místě, kde se chováváš, se rozšiřuje, aby se o dvacet metrů dál opět zúžila do standartní Vegašské ulice. Toto místo tvoří jakýsi průchozí dvorek. Podle toho taky prostor vypadá. Kromě průchozího místa je zde cosi, co by se dalo nazvat členitou skládkou. Je zde kovový koš na oheň plný vyhaslého popelu. Okolo rozsypaný popel je samozřejmostí. Jinak zde najdeš zbytky rozbité káry, lidské kosti – tento fakt odhalily až tvé neobyčejné oči. Kosti jsou totiž zamotané do starých hadrů a hadry jsou zakryty rozbitou starou kádí. Je tu poházená hromada stavebního kamení – kusy kamene težké i deset kilogramů a rozbitá kovová mříž od jakési šachty vedoucí dolů. Je ti jasné že se tudy do kanálů nedostaneš – jsi moc vysoko na to, aby směřovala do kanálů a jsi v moc dobré čtvrti, bay byla chráněna jenom mříží. Pravděpodobně někde dole čeká překvapení pro nezvané hosty. Z šachty téměř neznatelně stoupá podivný železitý zápach.

Objevili se na okraji střechy. Mlčky prohlíží okolí a stopy. Dva kušiníci v destičkových zbrojích. Jeden chlapík, co vypadá na vrhače kopí. Jeden šermíř držící v pravé ruce šavli, v levé potom dýku. Chlap s mečem a štítem a nakonec podivné hrbaté stvoření s očima, které do nadcházejícího deště svítí zeleným přísvitem. Tito se objevili jako mávnutím kouzelné hůlky na okraji střechy, na kterou máš výhled. Jemné zašramocení někde nad tvou hlavou dává tušit, že nepřijdou jen z jednoho směru.

Stojíš ve stínu a sleduješ, jak banda prohlíží dráhu tvého letu, které je značena potrhanými šňůrami na prádlo, přeraženým trámem a kaluží tvé krve, ve které se válí šipky, které jsi si před chvílí vytahala. Kus od kaluže naříká udělaný střelec, kterému jsi provedla to, co jsi provedla.

Bude, někde blízko. Cítím to…

Ozvalo se od jednoho z kušostřelců. Aniž by kdokoli řekl slovo, půlka lidí se začala chystat k sestupu na dvorek, zatímco zbytek se snaží roztáhnout po délce okraje střechy…

Kristián

Nesvět / Portál

Kolem tebe se prohání poryvy ledového větru beroucí teplo ze žil a život z těla. Všechno okolo ztratilo barvy, jako by jsi sledovala obrysy jakýchsi budov skrze zakouřené sklo. Mělo by se tu ozývat ostré fičení, ale je tu podivně ticho, jen se tu ozývají v podivně bučivém tónu údery kamene o kámen, alespoň tak ti to příjde. Bum…bum…bum…
U úst se ti v krátkých chvílích bezvětří sráží pára. Vypadá to tady, jako…jako ve městě, v hodně členitém městě s vysokými věžemi a domy. Stavby pohlcují jedna druhou, hystericky se pnou k nebi, jako by neměli kam jinam růst. Deset metrů před sebou přece jen vidíš něco barevného. Na zemi lezí postava, hýbe se a asi něco křičí, nic neslyšíš. Je to muž v jakémsi lehkém brnění, ale obrys jeho těla jen tušíš, protože je tvořený načervenalou září…
Náhle tě to udeří jako blesk. Červená se rozlévá v obrysu těla, stejnými cestami jako krev v lidském těle, o něco více „šedivá červená“ tvoří pod tělem muže, který očividně umírá kaluž. Poměrně malou. Když ale člověk srovná vnitřní zranění, která jsou teď jasně vidět, když jeden ví na co se vlastně kouká, dojde mu že tato bytost počítá poslední minutu života. Ještě se pokouší hýbat, ale je to jen zoufalý pokus týraného organismu. Kolem umírajícího se shromažďuje několik podivných nezřetelně rozmazaných postav. Rozhodně nevypadají lidsky.

Další skupina tvorů se shlukuje kolem tebe. Nic je nebrzdí, ale v momentě, kdy jsi se ozval, se zarazí, jako by je udivilo, že na ně mluvíš. Jeden z nich – ze skupinky ten nejvyšší a rozhodně nejmohutnější na tebe promluvil. Jeho hlas je drsný a zároveň syčivým je mu ztěží rozumět.

Jak...? Jak se dostanu odsud?

Vyslovíš spíše tušená, než slyšená slova.

Nevíííí…nevííí…ono to nevíííí…

Ozve se ze všech stran několikahlasně. Jeden z těch, co je k tobě nejlíže se pohne směrem k tobě a napřáhne pařát. Kolem hrdla, jestli to vůbec hrdlo je, se mu ovine ruka se třemi silnými pařáty. Démon je zvednut do vzduchu, jakonějaké obtížné zvíře. Vzápětí mu v hrudi zeje díra, ze které tryská červené světlo a nejvyšší démon drží ve své pracce ještě tlukoucí srdce. Umírající tělo hodí za rameno, kde se po něm okamžitě vrhne zbytek smečky. Sám jedním kousnutím rozdrtí v tlamě srdce a spolkne ho...

Jssou pravidla. Zza vššechno je třeba platit a ty mášš ččím platit…

Jeho dlouhá končetina se na tebe zeshora snese a než si stačíš pomyslet

Je konec

Tě něco prudce trhne za ramena. Popruhy tvé torny prasknou, jako by nebyly z kůže ale něčeho velmi křehkého a celé tvé vybavení se ocitlo v ruce démona. Teď si teprve všímáš, že záží pulsujícími barvami od modré po žlutou.

Pan “Velký s křídly” složí pařáty volné ruky a s očividným soustředěním probodne vzduch. Pařát by měl projít vzduchem ale místo toho začne párat šeď a na tebe vytryskne záře normálních barev.


Běžžž…

Svět stínů

Je to šílené. Jako by se zde prolínaly dva světy. Svět démonů kolem mě se světem lidí okolo. Strach mne zcela obestřel. Jsem sám na pokraji sil a ještě mi zdejší vrchní démon vzal batoh se vším co jsme si připravil na cestu. Chtěl bych něco namítnout. Cokoliv jen aby mi to vrátila, ale vzpomínka na démona s vyrvaným srdce a zoufalé tělo snažící se o přežití je příliš čerstvá. Vždyť to všechno ještě je před mým zrakem.

Do bezbarvé šedi pronikají barvy normálního světa. Alespoň doufám normálního a přece mám strach projít branou, kterou pro mne démon stvořil.

Běž…

Zní mou myslí ale já se ne a ne rozběhnout jak bych si přál. Oči se mi klíží. Co chvíli bych měl upadnout do mdlob a nejspíše i do spárů stvoření žijících zde.

Neví… Ono to neví…

Vybavují se mi věci, které bych raději neslyšel.

Co teď?

Ptám se sám sebe jako vždy ve vypjatých situacích.

Jdi… Tady teď víc nezmůžeš. Zaplatil jsi a oni tě pustili, časem se sem vrátíš a budeš v lepší pozici než nyní, teď jdi!

Roztřeseně se vydávám k té bráně. Každý krok je jako padesát mil. Jsem unaven a stěží mohu dýchat ten ledový vzduch všude kolem. Naposledy se ohlédnu za sebe, na démona, který mne nechal jít. S pohledem vděčnosti umírajícího na něj upřu své zelené oči plné bláhové, pošetilé naivní naděje v lepší svět tam venku…

Nevím co si myslí a v tomto případě jako v jednom z mála platí, že někdy je lepší nevědět…

Poslední krok…

Vegaš - malé náměstíčko u portálu

Nohy mi vypověděly službu a já padám do prachu. Třesu se. Mé tělo si nemůže rychle zvyknout na to, že zde nepanuje takový chlad jako tam, odkud jsem právě vypadl jakoby z čirého vzduchu…

Těkám pohledem všude kolem. Kašlu... Znovu se začínám dávit kvůli zdějšímu vzduchu, který mi připadá nedýchatelný, ale i tak se po mém těle se pomalu začíná rozlévat teplo a radost. Radost z toho že jsme přežil, že jsme se nakonec přeci jen někam dostal.

Ale kam?

Ovind

Náměstíčko u Portálu

Rychlým pohledem zkontroluješ náměstí. Pořád tady zeleně žhne Portál, na náměstí je liduprázdno. Okolo malého náměstíčka nepravidelného tvaru se tyčí do výšky stěny domů, mezi nimi mosty a můstky a nohama cítíš mírné vibrace zespoda, asi tam dole pod dlažbou musel projet vůz. Uprostřed prázdného plácku leží postava v rozlévající se kaluži krve. Svíjí se v bolestech, končetiny nepřirozeně ohnuté. Snaží se nekřičet. Připomíná to skučení raněného bojového psa…Umírá, je to jen otázkou minut než umře na šok nebo vnitřní krvácení. Sledují tě desítky očí. Téměř v každém okně vidíš zvědavé pohledy, ze střech na tebe z letmého krytu kouká asi desítka podivných typů, naproti nahoře je obyčejné rozbité okno, ze kterého zuřivě vykoukl ostře vypadající chlap s červenými vlasy. Míří na tebe rukou, kterou má navlečenou v něčem, co se podobá, kovové trubce. Rozzuřeně střelí pohledem někam vysoko nad tvou hlavu, pravačkou si podepře levou, „otrubkovanou“ ruku, namíří na tebe. Čekáš cokoli – hluk, projektil, ale nikdy by tě nenapadlo, že z trubky vytryskne černý paprsek s červeným okrajem, který míří na tebe.
Ale to už sprintuješ k nejbližšímu rohu budovy. Svojí kuši držíš před sebou v obou rukou a snažíš se zmizet z tohodle prokletého místa. Paprsek šlehne do stěny domu, podél které běžíš a začíná zě sledovat…a co víc – i dohánět. Zůstává po něm černá očouzená stopa.

Jowog

Náměstí u Portálu

Zadýchaný běžíš po střechách když tu výtrysk emocí a údivu zasáhne tvou citlivou mysl. Tato skutečnost tě sama o sobě popožene k ještě k většínu spěchu...

Už jsi na vyhlídnuté střeše. Chlapík, který na střeše hlídá s opakovací kuší po tobě nezvozně střelí pohledem, ale potom opatrně kývne jako na pozdrav nebo spíš…

„Dělám jen svou práci a tak dobře mě neplatí. Takže pokud nechceš krást v domě ( Prosím někraď v domě. ), tak tě jako nevidím a ty mě jako neublížíš “

Je úžasné co někdo dokáže nacpat do jediného kývnutí.
Dalším pohozením hlavy tě upozorní na náměstí, kde se dějí vskutku zajímavé věci.

Na protější střeše jsi si všimnul chlapíka, který tě něčím zaujal, i když jinak působí dost nenápadně…Ten postoj, to držení těla…A hlavně to prázdno tam, kde by měla být obyčejná mysl. Jako by uměl skrývat své myšlenky. To umí ve Vegaši málokdo – neexistovat. Někoho ti připomíná…

Před očima ti bleske krátký pohled do Nesvěta a skutečně - v tom krátkém šedivém střihu vidíš energii umírajícího muže, kterého jsi shodil ze střechy a okolo smečku čekajících menších démonů, kteří se zatím alespoň perou o zbytky energie z vytékající krve. Až chlapík dodělá, porvou se o jeho karmu...
Doslova cítíš, jak je Tesák nervózní, že by mohl o toto sousto přijít.
V podstatě ti přijde i férové dorazit trpějícího...
Ne, počkat tady něco nesedí. Tobě by nepřišlo férové dorazit trpějícího. Za blbost se platí...
Tesák to zase na tebe zkouší. Jak jste dnem i nocí spolu, zjišťuješ, že se ti občas sanží podsouvat své myšlenky. Ještě díky bohu, že umíš uzavírat svou mysl, jak tě kdysi naučil....prázdno, tvoje paměť zase vynechala. Ksakru

Kristián

Náměstí U Portálu

Třeseš se vyčerpáním a sotva vnímáš svět okolo, tupě civíš na zem a dávíš výživný Vegašský vzduch. Jak upíráš oči na pravidelnou, až podivně pravidelnou dlažbu, zjistíš, že dlaždice, které si zrovna všímáš obsahuje magii. To je podivné. Ta vedle ní ale také. A ta další. Všechny jsou stejné.

Hloupost, není možné, aby někdo vyrobil pomocí magie dlažební kameny a jen tak s nimi vydlaždil...vydláždil co?

Tak přesně tohle ti bleskne hlavou než se rozhlédneš. Klečíš na čtyřech na malinkém náměstíčku a hezky od země sleduješ nelidsky pravidelnou dlažbu ze které sálá magie. Jak přejíždíš pohledem zemi, narazíš na něco povědomého. Na zemi v kaluži krve leží muž a snaží se hýbat, naříká a skučí. Toho už jsi viděl. Viděl v tom šedivém světě.

Normálně by jsi se rozhlédnul dál, ale do zorného pole ti vstoupily dvě běžící nohy ve vysokých botách. Oči ti padnou na sprintujícího elfa....ELFA!!!

Jediné, čeho si stihneš všimnout je, že má přes obličej šátek, že je vyzbrojený, jako do války, že běží a v rukou má nataženou kuši. Tvůj bystrý rozum si ještě stačí všimnout, že nejsi jeho cílem. Je ale velmi blízko a běží velmi rychle...

Nedá ti to přeostřit za elfova záda, kde se velmi rychle pohybuje sloupec světla? Paprsek? Ať je to cokoli, má to černou barvu s červenými okraji a míří to odshora šikmo dolů a od elfa k elfovi. Opírá se o zeď domu, podél které běží válečník, a zůstává po něm vypálená stopa velikosti lidské pěsti.

Tvá analytická mysl okamžitě usoudí, že jde o koncentrovaný tok záporné energie, která se snaží vyneutralizovat o...o svůj protiklad. Že by lidskou energii? To by odpovídalo, jinak by to do domu, který také obsahuje magii

Také obsahuje magii!!! Stěna toho domu obsahuje taky! magii!!

delalo rozhodně větší díry než jen očazení...Je to vlastně takový...Paprsek smrti.

Proč ale takové plýtvání energií? Vždyť samotný paprsek má obrovskou potenciální energii.

Vegaš - malé násmětíčko

Třesu se. Je mi zima. Koutky úst mi zacukají v neznatelném úsměvu, ale dlaněmi stále třu své paže, abych zahnal nepříjemný pocit chladu, jímž jsem přímo prosycen. Mé tělo je pokryté jinovatkou a ve vlasech mi ulpělo několik rampouchů. Nikdy jsem nepoznal takovou zimu. U nás v Hiluvan Dinierumin zimy tak kruté nebývaly a do Adalachu jsem připlul v létě.

Ničemu nerozumím. Slzy jen stěží potlačuji a popotahuji hleny, které mi ucpávají nos. Nejsem vyloženě náchylný k nemocem, ale takové prudké změny dokáží narušit mou imunitu.
Stále kašlu a mezi mnutím svého prokřehlého těla se chytám za hrudník.

Snažím se prohlédnout tmu všude kolem. Obrysy nic neříkajících obrovitých budov vzpínajících se k nebi jako se i spojené dlaně prosebníků v chrámu dotýkají bohů. Tmavé ulice plné stínů a tajemné hrozby, která přímo až dýchá na mou zmatenou mysl. Nevidím toho však mnoho. Opodál slyším sténat neznámého člověka. Vidím tělo v kaluži krve… Vím, že bych mu měl jít pomoci, ale také si uvědomuji, že bych jen stěží mohl.

Vím, že slzy fénixe mají hojivou moc, ale stačil bych vůbec vyndat fiolu, která mi zbyla z vnitřní kapsy vesty? A i kdyby, bylo by to k něčemu? Stihl bych to?

Měl bych pomoci a u nás bychse ani neostýchal. Snad ani tady ale pořád je zde ten strach. Strach z toho co číhá v neproniknutelné tmě, z démonů, kterým jsem unikl jen o vlásek díky tomu, že jsem se na cestu důkladně připravil. Teď však nemám nic a jsem si vědom toho, že teď už bych asi neměl čím platit a to nikomu.

Dívám se na pravidelnou dlažbu. Viděl jsem mnoho typů dlažby ale tahle je jiná. Ani nevím proč ale přemýšlím nad tím proč tomu tak je. Asi se jen snažím zaměstnat mysl, abych nebyl zcela vtažen do víru okolního světa, kterému nerozumím...

Lehce zamžikám očima a zvednu se na čtyři. Mám ztuhlé tělo a jde to těžce. Náhle to uvidím. Bílou záři, jakousi auru vycházející z...

Dlaždic? Co teď? Kde to jsem...?

Teplo se pomalu rozlévá v mých útrobách ale to už se nemohu soustředit na dlaždice. Srdce se mi opět rozbuší rychleji. Přibíhající postavou elfa jsem zcela konsternován, ale ani ne tak jím, ale spíše tím, co jej pronásleduje.

Co se děje?

Panika... Strach…

Vím, že není normální aby vše okolo vyzařovalo magii. Bílá aura tu vychází snad ze všeho. Z domů, dlažby… Dokonce i nebe je tím potaženo, jako by nad městem byla jakási kopule magie.

To nedává smysl… To nedává smysl…

Hnusák

Kdesi v kanálech

Není úplně tma. Roztříštěná pochodeň po Morgovy ještě dosluhuje a tak si můžeš prohlédnout okolí. Není toho moc k vidění. Věc, kterou by jsi zde viděl nejradši, odnesl Martedy. Jediná zajímavá věc je podivné kopí, které si budeš muset dříve nebo později vytáhnout z těla. Radši dříve, protože se zdá, že se tvůj organismus vypořádal s násadou po svém a zarůstá ti do těla, navíc skrze tvé hlavní srdce, které se tím pádem nemůže zregenerovat. Tohle slovo znaš, a jsi na to pyšný. Je to jedno z nejvíce používaných slov vyslovených v souvislosti s tebou, které jsi slyšel v dětství.
Kolem je cítit spálenina a nepříjemně tě tíží Jarek, který se ti sprostě válí na nohách. Všude po těle máš hojící se spáleniny.
Možná je čas se zvednout. Už jen proto, že jsi zjistil, že se vlastně válíš v tenounké vrstvě vody. Je chladivá. Klidně by jsi se mohl napít. Asi jako jeden z mála tvorů ve Vegaši si nemusíš dělat starosti s tím, odkud voda pochází, tolikrát se tě pokusili alchymisté otrávit cíleně a ty jsi přežil, že obyčejná toxická dešťová voda ti neublíží...

Dešťová voda!!!!! Sakra, musím se pohnout, nebo se utopím jako...jako...jako spousty obyčejných chudáků ve Vegaši.

Nejdřív by se to ale chtělo napít...

Někde v kanálech
Jemně odstrčím Jarekovu mrtvolu na stranu. No, podle mého názoru to bylo jemně. Nestranný pozorovatel by si myslel, že jsem ji hrubě odkopnul na zeď. ...a konečně se odvážím opatrně vytáhnout to zatracené kopí z břicha. Jde to trochu ztuha. Trochu se podivím tomu, že moje tělo chtělo kopí přijmout jako svoji novou součást."Uff... to by šlo, střeva ven nelezou, aspoň že tak. Snad to moje srdce vydrží..." Odložím kopí stranou a sundám si kyrys abych mohl ránu v hrudníku ovázat. Chtělo by to nějakou bandáž, aby mnou neprofukovalo skrz. Zrak mi padne na seškvařenou mrtvolu Jareka. Jeho hadry jsou spálené a použít se nedají. Sundám si tedy moji vlastní halenu a hrudník si jí ovážu. Utrhnu kus rukávu a vyrobím z něj provizorní pásku přes oko. Alespoň se tak trochu vyrovná tlak v prázdném očním důlku a tolik mě to nedráždí. Ucho nechám být, oproti ráně v hrudníku a vypíchnutému oku je to jen škrábnutí.

Postavím se na nohy a vezmu do ruky kopí a pořádně si ho prohlédnu. "Hmm, zajímavá věcička. Jestli ti to nebude vadit Jareku, tak si ho nechám. Stejně už ti nebude k ničemu." Loupnu okem po mrtvole. Pak se k němu sehnu a zkusím ho prohledat, jestli u sebe nebude mít ještě něco, co by se mi mohlo hodit.

Už se cítím mnohem lépe, ale pořád to ještě zdaleka není ono. Než něco podniknu, budu se muset zregenerovat co nejvíc. Ale kam jít? Kousek odtud mám jednu svoji oblíbenou skrýš, ale pravděpodobně bude přístup k ní zaplavený vodou. Ostatně, tady by se měla také každou chvíli objevit. Dojde mi, že zas tak dlouho jsem tu neseděl, dvě hodiny? Nebo tři? Měl bych si pospíšit. Přece se teď neutopím, když se mi podařilo se trochu dát do kupy! Ale to mi připomíná ukrutnou žízeň. Musím se nejdřív napít.

Naberu trochu vody z louže do dlaní a vypiju ji. To ve mě ale probudí ještě větší žízeň a tak jako nějaký zablešený čokl vylížu všechny louže vody, které najdu okolo, dokud aspoň trochu žízeň nezaplaším. Trocha kanální špíny mě nezabije, když to nedokázalo ani Jarekovo kopí a Martedyho pouťové kejkle...

Ale žádné pořádné žrádlo na dohled, Jarek se už sežrat nedá a ten druhý, co se ani nepředstavil, už vůbec ne... tak spěšně vyrazím zpět do putyky "Nad vodou". Tohle kdybych věděl, tak v tý putyce zůstanu.. Martedíku, dneska jsi neměl vstávat!

Nesrozumitelně zavrčím, pevně uchopím Jarekovo kopí, pod paží vezmu svůj kyrys a vyrazím opět na povrch.

Hnusák

Cesta tunely / hospoda “Nad vodou”

Držíš ve svých prackách masivní kopí.
Nejzajímavější je hlavice. Je tvořena z černého kovu, který obsahuje stříbřité šupinky. Nikdy jsi takový materiál neviděl. I když je pravda, že se ve Vegaši pomocí magie neustále objevují nové druhy materiálů, o nečem takovém by jsi měl vědět. A nebo taky ne. Hlavice je větší, než je běžné, ale je podstatně tenčí a při troše snahy by se s ní dalo určitě i sekat. U hrotu se téměř ztrácí. Celý kov je zvrásněný různými tenkými, ale poměrně hlubokými linkami a symboly, které v tomto šeru matně svítí světlemodrou září. Ostří je neporušené a stříbrně se leskne, i když právě projelo zesíleným tvrzeným kovem tvého hrudního pancíře, hrubou kroužkovou zbrojí a nakonec koženou nosnou vrstvou, metrem tvých tuhých svalů, nemluvě o tvých odolných kostech a znovu celou zbrojí. Okolo ostří se ve vzduchu tetelí něco, co by se dalo nazvat snad jedině černou aurou. Jak jsi se vzápětí přesvědčil, ostří dovede pořezat už na dva centimetry daleko od kovu a z rány na tvém palci nevytekla ani kapka krve.
Samotné tělo, tedy násada kopí je tvořena magicky stvořeným dřevem, které je po celé své délce obdařeno zvrásněním pro lepší úchop. Za připojením pro hlavici se okolo dřevěné násady spirálovitě obtáčí vtisknutý nápis starobylým druhem písma. Má osm znaků. Na konci kopí je malá nenápadná patka. Takové okování. Je ze stejného materiálu jako je hlavice, ale linky na ní světélkují mnohem méně a navíc červeně.
Držíš ve svých prackách dokonalý vražedný nástroj. Tak vražedný, že málem ukončil tvou existenci v několika sekundách.

Prohledat mrtvého Jareka bylo jen otázkou několika chvil. u pasu má ozdobnou dýku – moc malou, než aby jsi s ní manipuloval, části zbroje jsou pro tebe taky nepoužitelné. Na vnitřní straně helmy jsi nalezl symbol. Nějakou značku, možná cejch. Bohužel jsi při sundavání helmy přišel o příležitost podívat se Jarekovi do obličeje. Zprohýbaný kov mu z přední části lebky seškrábl obličej.
U Morgových zbytků jsi měl větší štěstí. Nalezl jsi mezi postupně vyhasínajícími svítícími zbytky světelných krystalů přívěšek - talisman. Je to jeden z mnoha druhů léčebných krystalů. Hojně se jich využívá ve vyšších kruzích. Jsou totiž pěkně drahé. Proslýchá se, že pro výrobu jednoho musí zemřít při děsivém rituálu několik lidí. Je to ale dvousečná hračka. Buď vám zachrání život, nebo nepříjemně prodlouží umírání. Tenhle se při Morgově smůle ani nestačil zaktivovat, což je ale šťastná událost pro tebe. Jak jsi ze zbytků lovil draze vypadající přívěšek, dotknul jsi se prstem kamene, který jen zlatavě zazářil, praskl a rozpadnul se na několik drobnějších krystalků.
Okamžitě se ti po těle rozlije mravenčení a teplé vlny. Bohužel se ti většina léčebné energie, jak se zdá soustředila do tvého očního důlku. Zrovna teď by jsi víc ocenil třeba novou „pumpu“.
Za tu dobu, co jsi se zabýval těmito nesmysly, voda v chodbě stoupla nad ůroveň tvých kotníků...Je čas spěchat.
S tvým orientačním smyslem a viděním ve tmě, s tvými znalostmi prostředí a dlouhýma nohama by jsi normálně neměl problém, ale tvá velikost tě nutí vybírat křivolakou cestu a tvůj stav ti na rychlosti také nepřidá. Proto, když se dostáváš na doslech hlučnému ryku hospody „Nad vodou“, sahá ti voda nepříjemně nad pás. Začneš stoupat po schodech vstříc zadnímu vchodu a hlaholu přeplněného lokálu.

Dvěře podniku jsou zavřené, zapečetěné kouzly, zámky, závorami. Jediné, co ti skýtá naději, je malé výsuvné okénko opatřené malinkou mříží. Vyčerpaně mžouráš na špehýrku a k tvému uchu tlumeně doléhají výbuchy smíchu, divoká hudba a řinčení půllitrů. Za tebou ve tmě pomalu stoupá vražedná toxická voda...a ty máš pocit, že jestli se budeš topit, budeš se topit zatraceně dlouho...

Lorein

Pod Věží

Střelec nejblíže k tobě má Opakovací kuši – děsivou zbraň, nynější módní hit. Zbraň je poháněna magií. Kuše umožňuje velmi rychlou střelbu. Zespoda se do ní zasunují zásobníky po sedmi střelách. Jsou sice menší než běžné střely a nemají takovou razanci, ale ve Vegaši platí, že „Pokud tě zasáhnou, tak tě zpomalí. Pokud tě zpomalí, tak tě dostanou.“ snad i proto bývají střely často napuštěny různými jedy a magii potírajícími prostředky...
Tento protivník je asi nejslabším článkem řetězu. jeho zbraň se naprosto nehodí do situace, která nastala. Navíc stojí zrovna nejblíže ke královně smrti.

Šermíř jako takový je kapitolou sám o sobě. tenhle člověk se živí ocelí. Je to znát z každého jeho pohybu. Na meče by jsi to s ním nedala. I když tvůj organismus snese hodně, rozhodně to neznamená, že by pošimrání od tohoto mistra oceli, nebolelo. Tenhle chlapík si věří. Má magické zbraně, určitě má i nějakou další ochranu. Jemná drátěná kvalitní zbroj vypadá, že neposkytuje kvalitní ochranu, ale Vegašské přísloví – Zdání VŽDYCKY klame. Platilo, platí a bude platit.
Šavle se i na tu dálku jeví jako nebezpečná záležitost, ale dýka, dýka vypadá jako ultimátní zbraň. Ostří žhne vysokou teplotou a dává tušit, že zbroj pro ní nebude překážkou. Alespoň ně překážkou na dlouho.

Hrbatec, zahalený v obyčejné tmavé kutně ti i na dálku příjde podivný. Probíráš se svými rozsáhlými znalostmi a nakonec usoudíš, že to musí být Mutant – uměle vyvinutý organismus, většinou stvořený k vykonávání jednoho účelu. Jeho vlastnosti bývají většinou uzpůsobeny k co nejlepším výkonům v dané oblasti. Většinou trpí vše, co přímo nesouvisí se specializací. Oproti legálním úpravám lidských bytostí je tvorba mutantů nezákonná a tvrdě postihována. Je ale také pravdou, že se za celou existenci Vegaše nepodařilo výskyt mutantů úplně vymítit. Každopádně tato bytost je stvořena jako primitivní generátor magické energie, kterou pravděpodobně umí jen v té nejsurovější fomě manipulovat. Při obrovském potenciálu je primitivnost kouzla nepodstatná.

Oštěpař je pohledný chlapík s širokými rameny a utlým pase nosící koženou zbroj. Nejzajímavější jsou na něm oštěpy. Po Vegaši koluje několik sad neobyčejných zbraní. Mají povětšinou úžasné schopnosti a vlastnost nebýt ztraceny. Přesto často mění majitele. Kromě toho, že jsou vyjímečné, je majitel jaksi...na ráně. Proto bývá jen otázkou času, než někdo majitele uštve. Je tedy těžko odhadnout, co oštěpy dovedou, ale rozhodně budou skrývat různá překvapení.

Druhý kušiník je muž drobného vzrůstu s Ostřelovací kuší. Tyto zbraně vznikly jako řešení honiček po střechách Vegaše a mnohdy nadlidských schopnosti účastníků těchto honiček. Klasická střelná zbraň nestačí při honičkách dotřelem, rychlostí střely ani účiností. Polovina běžných magických štítů si s běžnou zbraní poradí. Někteří jedinci jsou známí chytáním letících šipek z průměrných zbraní. Ostřelovací kuše pomocí robustního těla, magických vylepšení, magických mířidel a speciálních celokovových střel dosahuje úžasných výsledků v rychlosti, dostřelu a účinku střely. Nevýhodou je dlouhá příprava dalšího výstřelu. Z toho důvodu tuto zbraň obsluhují nadaní jedinci s talentem přesné trefy, neboť většinou nezbývá čas na druhý výstřel. Střelec je nervozní, má zbraň připravenou k výstřelu a trhaně míří z místa na místo.

Svalnatý těžkooděnec je posledním ze skupiny, která tě pronásleduje. Zakutý v jednoduché, ale robustní zbroji kryjící celé tělo je velmi dobře chráněn. Pravděpodobně spoléhá na svou malou zranitelnost.

Zatím o tobě nevědí, ale bojovníci na blízko jsou na zemi na tvé úrovni. Střelci se takticky rozmístili po celé délce “dvorku”. Čekají potíže, jen si nejsou jistí, jestli neplýtvají časem a jestli jim odměna neutíká zatím někde jinde. Pomalu, kryti svými společníky ze střechy, se vydávají oba ozbrojenci na průzkum dvorku. Směřují k řvoucímu umírajícímu, který působí jako jediný rušivý prvek na jinak “liduprázdném” prostoru.

Student

Střechy nad hotincem U Portálu

Držíš v ruce ostřelovací kuši. Používá jí jen určitý druh lidí. Načervenalé dřevo je základ. Masivní robustní tělo tvaru klasických kuší. Ve ramenní opěrce tě zaujal vložený material. Pažba tím vypadá pruhovaně. A pruží…dokonce rukou se dá trochu stlačit. V podstatě je to geniální odpružení zpětného rázu. Spoušť je velmi jemná a má pojistku kvuli nechtěnému stisknutí. Lučiště jako takové je podstatně širší než u normálních zbraní a je vrstvené nejméně z osmi materiálů. Ty budou určitě magické. Zbraň je tím dost neskladná. Tětiva vypadá jako spletená z mnoha pramínků černých lidských vlasů. V černých vlasech se sem tam objeví kousek modrého provázku, nebo tak něco. Mířidla jsou vlastně jenom dřevěné díly, ve kterých jsou zářezy, jako kam by měla šipka letět. Pokud se ale pokusíš zamířit, aktivuje je kouzlo a okolní barvy ztratí jas a viděný prostor se soutředí do malého výseku okolo mušky a poté se začne obzor přibližovat, jak kouzlo zaostřuje.
Zespoda, kde se kuše podepírá je držadlo se zdrsňující úpravou pro lepší úchop. Nad držadlem jsou na úchytech na těle kuše dvě nožičky, které se dají nezvyklým způsobem vyklopit a zase přichytit k tělu kuše. Slouží pro lepší opření zbraně při čekání. Nad nožičkami je ještě kousek místa, kde jsou příchyty pro náhradní střely. Ty tam ale žádné střely nemáš. Střelec si pouzdo s nekolika střelami frajersky přichytil ke stehnu. Zbraň vypadá obyčejně. Nemá zdobení a ani žádné nepotřebuje. Je přesně tím, čím se jeví – vražedným nástrojem na lovení lidí, jako jsi ty. Popruh z kůže na pověšení přes rameno s možností utažení je samozřejmostí.

Krz kanály k putyce "Nad vodou"
Jak se plahočím kanály k putyce, přemýšlím. Občas se mi to stává, ale ne zas moc často. Přemýšlet není moc zdravé. Pamatuju si na jednoho chlapa, co přemýšlel, až mu z toho pukla hlava. Ne vlastně ne, to se pletu. To mu pukla hlava po zásahu mým Mírotvůrcem. Sakra, cítím se bez něj jako bezruký. Každopádně zrovna jedna z těch vzácných přemýšlivých chvilek nastala.

Přemýšlím o Jarekově magickém kopí a snažím se držet jeho špičku co nejdál od sebe. Vlastně zjišťuju, že z něj mám trochu bázeň. Z toho, co dokáže. To ve mě vyvolává úžas, protože už dlouho jsem z ničeho neměl ani náznak strachu. Vždycky to bylo spíš obráceně. Napadne mě, že ti prašiví alchymisti začínají mít hodně nepříjemné hračky. A to jim musím zatrhnout! A tak mám to kopí napřežené před sebou, ať se na něj napíchne všechno kromě mě. Já už si to dneska vyzkoušel. Začal jsem mu říkat familierně Žihadlo.

Přemýšlím i o tom zvláštním symbolu z vnitřní strany Jarekovy helmy. Snažím se ho vštípit si do paměti. Tahle značka je zatím moje jediné vodítko k těm prašivcům.

A občas si rukou hmátnu do prázdného důlku, který už není prázdný a nahmatám v něm nové oko. Trochu se účinkům toho zvláštního krystalku podivuju, ale těmhle věcem jsem nikdy moc neholdoval. Raději jsem se vždycky spoléhal na vlastní schopnosti. I když teď se to hodilo...

...

K putyce se dostanu tak nějak podvědomě. Ze zamyšlení mě proberou zavřené dveře.

"Dohajzlu!" ulevím si nahlas. Já to věděl, že už budou zabarikádovaný. Tohle se mi ještě nikdy nestalo. Vždycky jsem přišel včas, nebo jsem byl prostě v jiném úkrytu. Co teď? Přes tolik zámků a kouzel se jen tak nedostanu. Zřejmě mi nezbyde než slušně zaklepat...

A tak slušně zaklepu. No, podle mého názoru to bylo slušně. Nestranný pozorovatel by si myslel, že jsem do dveří zabouchal jako beranidlo. Spoléhám se na to, že mě pustí dovnitř, jelikož mě tu znají a nikdy jsem tu nedělal žádné problémy a vždycky jsem zaplatil... a jestli mě dovnitř nepustí a budou se na mě dívat, jak se topím, tak.... tak už sem nikdy nepřijdu!

Hnusák

Putika „Na vodou“

Prásk...Prásk...Prásk...

Rozlehne se ztemnělým podzemím...

Rázem se za dvěřmi utne zábava. Ticho jako v hrobě, jen za tebou pomalu zurčí stoupající voda. Otevře se malá špehýrka. Už jen tím pohybem se zavlní ochranné pole okolo dveří. Koukají na tebe dvě věčně unavené oči hostinského. Vytřeští na tebe zrak!

Aidante...

téměř zašeptá jeden z mála tvých přátel. I když přítel...chodíš do jeho podniku utrácet horentní sumy peněz a děláš mu slušný obrat. Navíc jsi, co si pamatuješ, už čtyřikrát vynesl po kouskách lidi, kteří se začali prát a dokázali být nakolik nevkusní, že ti spadli nebo drkli do jídla. Potom jsi zjistil, že místní provokatér se bavil tím, že strkal lidi tvým směrem. Toho jsi vynesl po velmi malých kouscích.

Slib mi, že nikoho nezabiješ. Mám tě rád synku, nerad bych problémy.

Jo i to s tím synkem a problémech ti říká taky téměř pokaždé. Sejmul by jsi ho, ale ještě jsi nepotkal nikoho kdo umí tak připravit krysu.

Otočí se směrem do lokálu.

To je jenom Hnusák, je dobrej...Počkej Aidante, hned ti otevřu.

V lokálu zařinčí rozbíjené sklo a je slyšet padání lavic a židlí. Je možno zaslechnout rychlý pohyb několika lidí a udivený šum davu.
Tvář hostinského se najednou vzdálí ze špehýrky a malým okýnkem skrz mřížku a ochranné kouzlo je rozmazaně vidět, jak Skupina těžkooděnců ve zbrojích hlídky místní čtvrti drží hostinského Byllyhyho za paže a proti jeho vůli ho táhnou ode dvěří. Okolostojící dav a ani servírky jen stojí a němě koukají na tu drzost. Dovolit si na hostinského kdekoli ve Vegaši se téměř rovná sebevraždě. Tihle Ochránci, jak si oficiálně říkají placené ozbrojené složky. Ve Vegaši mají na několik set hanlivých jmen, ale vzhledem k tomu, že jejich metody a prostředky prosazování práva jsou velice brutální, málokdy se k jejim uším názvy donesou. Tihle ochránci si očividně nedělají hlavu s Tebou ani s davem, stejně jako většina těch, co mají v ruce moc.
Dva drží Byllyhyho a třetí mu nasadil okovanou rukavicí pěstí. Až k tobě se donese zvuk prasknutých žeber...a hostinský se zlomí v pase a zacně bolestivě úpět a kašlat. Ostatních šest Ochránců, tedy zbytek jednotky se začne pochechtávat.
Ten, který uhodil hostinského se pomalým krokem přiblíží ke špehýrce, ke které jsi přilepený.

Tak co, Hnusáku, tentokrát už konečně chcípneš co? Nemysli si, že jsem zapomněl, jak jsi mi zmasakroval moji předchozí jednotku.

matně si vzpomeneš na jednu z četných šarvátek minulý měsíc. Je pravdou, že jsi se nakonec nedopočítal mrtvol. Asi někdo musel utéct.

Když jsem se dozvěděl, že jsi zařval, šel jsem kurva voslavovat a koukám, že se mi to vyplatilo. Nakonec bude přece jenom odměna moje. Celá hospoda mi dosvědčí, že jsem to byl já, kdo nakonec dostal Hnusáka!!!!

Ten poslední blábol už moc nevnímáš, protože sleduješ, jak za zády toho magora Byllyhy zvedne hlavu a

GESPERRT!!!

Zakřičí hlasem plným nenávisti.
Vteřinu se nic neděje, jen ten co na tebe mluvil otočí hlavu a nadechne se, aby něco řekl, ale v ten moment se ozve v těsném sledu za sebou asi deset cvaknutí magií odemykaných zámků a odsouvaných závor...A nakonec se vlnění vzduchu přikrývající celé dveře rozplyne...
Zdá se, že jsi pozvaný dovnitř pánem domu.

Ovind

Náměstíčko „U Portálu“

V plné rychlosti se ti v cestě odnikud spolu s výdechem mrazivého vzduchu objevil mladíček elfích rysů. Spadl ti přímo do cesty a zmateně se rozhlíží. Na nic nečekáš, máš dost vlastních problémů a tak chlapce přeskočíš a běžíš dále ve snaze vyhnout se smrtícímu černému paprsku.
Rychlost tvého běhu se zdaleka nerovná rychlosti pohybu ruky, kterou zabiják směruje svou zbraň a tak se stalo, že tě paprsek dohonil, právě, když jsi přeskakoval mladičkého elfa. Kouzlo do tebe udeřilo, ale půl metru před tebou byl paprsek donucen se z nějakého důvodu vyhnout na stranu. Vrah ještě přesněji zacílil a paprsek se ustálil na středu tvého těla. Ani potom nepronikl pomyslnou bariérou, ale roztříštil se na několik menších svazků černého světla a rozletěl se kolem tebe všemi směry.

Kristián

Náměstíčko „U Portálu“

Zmateně koukáš na řítícího se elfího bojovníka. Rozhodl se tě ignorovat a přeskočil tě...Uprostřed jeho letu ho dostihlo smrtící kouzlo a....
a vyhnulo se mu.

To není možné, jako by ten válečník byl pro magii záporným činitelem, jako by neexistoval pro dimenzi magie jako takovou. Jako by, jako by byl zápornou hodnotou k energii magické síly.

Z hlubin paměti se ti vynoří odstavec, který jsi kdysi četl, pojednával o vyjímečných vlastnostech některých vzácných materiálů. Jediná látka, která by mohla mít podobné účinky by mohla být dračí kůže. Ale aby měla podobné účinky a aby zaměřené kouzlo pouze “neobteklo” antimagický prostor generovaný přítomností dračí podstaty, musel by být ten chlapík zabalený celý v dračí kůži...

On je celý zabalený v dračí kůži!!!

Tohle ti bleskne hlavou a v ten samý moment ti jeden z odražených paprsků předeje přes předloktí levé ruky a ukrojí ti za ten zlomek vteřiny pořádný kus masa z paže. Vypadá to, jako by ti z předloktí někdo vypařil pruh masa o hloubce půl centimetru a šířce tří centimetrů. Okamžitě se dostaví bolest a rána, naštěstí mělká, se zalije jasně červenou krví. Tvojí krví.

Jowog

Náměstíčko „U Portálu“

Celé to sleduješ z povzdálí a nevíš, co si o tom máš myslet. Jak sleduješ pohy po střechách zjišťuješ, že se smyčka, která doteď pomalu vyčkávala prudce zrychlila. Ze všech stran je to cítit. Peníze. Zmínka o útočící armádě nikoho nezaujala, ale závratně vysoká cifra by pohla půlkou Vegaše.
Ze všeho toho zmatku vystoupila jasná, červená myšlenka.

Vydrž, chvilinku tam vydrž parchante...

a hlavou ti bleskne obrázek sebe sama zezadu skrz hledí ostřelovací kuše...
Až teď si uvědomuješ, že jsi se několik vteřin zapomněl hýbat a tvoříš cíl.

Lorein

Pod Věží

Oba ozbrojenci se pomalu blíží k řvoucímu muži. Šermíř je u něho dříve.

Kde je ???

Zeptá se chlapa potichu, ale naléhavě.

KDE - JE !!!???

Opakuje hlasitěji, když ho bolestí týraný muž neslyší přes vlastní naříkání.

Místo odpovědi v křeči trhne hlavou a strnule zírá do místa, kde se schováváš ve stínech.

Zeshora ze střechy se ozve

Máme jííí je tady!!!

Chlap s ostřelovací kuší s sebou praští do lehu na střechu a začne pokrývat prostor, kde se nehybně schováváš.

Chlap s opakovací kuší poklekne na jedno koleno a

Svist-prásk...svist-ťuk...svist-cvak...svist-ťuk...svist-cink...svist-prásk...

Vystřílí celý zásobník do tvého prostoru. Jen to, že jsi se nepohnula a porce štěstí zapříčinilo, že tě nezasáhl. Střely se odrážely, zabodávaly a sklouzávali po vybavení “smeťáku”. Teď rychle dobíjí další zásobník.

Hrbatec se napřímil do své impozantní nížky a pozvednutím jedné ruky k nebi kolem sebe začíná hromadit zelenou magickou energii....přitom si něco syčí.

Oštěpař se jen pokrčil v kolenou a připravil se k hodu, bedlivě sleduje tvoje stíny. Z hlavice jeho oštěpu stoupá kouř, ten ledový druh kouře. Pamotná špička oštěpu začala modře světélkovat.

Šermíř odskočil, jako by byl zasažen slabým výbojem many a okamžitě se postavil do obranného střehu. podobný, ale ještě preciznější jsi vídala u svého otce, jenž platil za jednoho z nejlepších šermířů Vegaše.

Oproti tomu těžkooděnec se jen nahrbil, pozvednul více svůj veliký štít a meč připravil k úderu a pomalou chůzí míří směrem k tobě.

Náměstí u portálu - Vegaš

Uvědomuji si, že paprsek energie je silný. Vše se mi jakoby zpomalí…

Co to? Paprsek může být energie smrti snažící se neutralizovat sama sebe o energii života toho může, ale proč? Dá se odklonit? Co mám dělat?

Než stihne odpovědět můj vnitřní hlas elf mě přeskakuje. Ignoruje mou přítomnost ne však zcela. Dá se to pochopit je přirozené snažit se přeskočit překážku a já pro něj teď překážkou jsem…

Co když mě teď ten paprsek trefí?

Napadá mě vzápětí. V kleštích strachu nevím co dělat. Je však pozdě. Paprsek zasáhl cíl, ale ten jeho sílu odklonil. Mám jistou teorii, ale…

to přece není možné… V dračí kůži? Celý v dračí kůži?

chci utéct. Konečně se zdá že mě vlastní tělo začne poslouchat. Vím, že musím zmizet. To je teď primární cíl. Pak se mohu zajímat o ostatní o to jak pomoci, jak zastavit to běsnění magie…

Kdesi nade mnou se něco – někdo – pohne. Instinkt mi velí ohlédnout se tam, ale nic nevidím. Tento kratičký okamžik zdržení mě však stál mnohé. Odkloněný paprsek mě zasáhl levé ruky. Rukou mi projela palčivá bolest. Vidění magie se vytratí. Rána není hluboká ale nemám čas si to řádně uvědomit. Všechno je tak rychlé…

Chytám se za ruku. Chybí mi kus masa a poraněné místo se okamžitě polilo čerstvou krví.

“Áááá!!!“ vykřiknu. Instinktivně se odkulím stranou. Myšlenky na elfy a stín kdesi nad střechou se vytratili. Ruka mě bolí. Slzy se mi valí z očí a já se válím na zádech. Stěží si uvědomuji že smrtící paprsek zmizel z náměstí. Kdesi snad slyším kroky. Asi toho elfího muže. Nevím jestli běží, nebo už zpomalili. Krev se mi valí do mozku. Dýchám přerývaně. Už se ani nedávím protože tělo se teď musí vyrovnat s něčím závažnějším.

Přestaň řvát a válet se tu jako malej kluk. Seš někde kde můžeš chcípnout každou vteřinou tak přestaň řvát!

Snažím se uklidnit. Jsem však v šoku. Celý se třesu. Oči mám rozšířené… Rozhlížím se kolem sebe. Je tu až přízračný klid najednou. Bojím se co se skrývá v temnotách. Vím že bych měl vstát. Utéct ať už kamkoliv, ale nejsem toho schopen… Vstanu z dlažby. Zamžikám očima. Znovu vidím magii ve všem kolem sebe. Nechápu to ale pro teď tento problém odkládám na později. Rozhlížím se hledajíc jakékoliv magické nebezpečí. Předměty schopné kouzlit by měli ve vší té bílé auře zářit žlutě, stejně jako případní kouzelníci a předměty magicky utvořené pro útok zase rudě. Vím, že bych to poznal a je to teď jediné co mě napadá že bych mohl dělat. Přitisknu se zády ke zdi domu.

Já tady umřu... Tohle nemůže být pravda… To se mi jen zdá…

Putyka "Nad Vodou"
Ne že bych měl tuhle putyku nějak příliš rád. Ale tak trochu jsem k ní asi přilnul. Ne že bych měl putykáře Byllyhyho nějak příliš rád. Ale vždycky mě tu nechal nažrat se a napít co moje bezedné hrdlo ráčilo. I když za těžký prachy. Ale von mi řekl mým jménem! Slyšel jsem to dobře... Aidante...takhle mi řekla naposledy moje máma, než ji ustřelili hlavu bleskem ti prašiví alchymisti... neřek mi Hnusák!

Že bych trochu vyměk? Nebo jak ten pocit nazvat... ale ta rána do Byllyhyho žaludku... jakobych ji dostal přímo já. A když uslyším ty silácký řeči, trochu se ve mě vzkypí krev. Dneska už se do mě jeden takhle navážel... ale ovládnu se. Nemá smysl řvát, na což stejně nemám dostatek sil, nebo se dveřma lomcovat, poněvadž by se stejně ani nehnuly a kdoví, jestli bych nedostal od nich ještě nějakej trkanec...

Ten frajírek je mi nějakej povědomej. Kde jsem ho jen... přemýšlím, ale nedokážu se rozpomenout a tak jenom zabručím: "To se ti to vytahuje, že jo? Když jsou mezi náma začarovaný dveře! Pojď ven a popovídáme si o tom z vočí do vočí!"

Chci ještě něco říct, ale pak se však, k mému úžasu, najednou dveře do putyky otevřou... Ale nedám to na sobě znát.

Neváhám a využiju momentu překvapení, kdy celá osádka putyky včetně toho frajera zkoprněla. Vejdu dovnitř a vzápětí se mi vybaví jedna z potyček, do které jsem se nedávno nechtěněně zapletl. Měl jsem špatný den, spletl jsem si cestu kanálama a dostal jsem se na místo, kde zrovna nějací vojáčci honili nějakého dalšího nebožáka, na kterého byla vypsaná odměna. Okamžitě ho nechali a pustili se do mě. Možná proto, že na mě byla vypsaná odměna několikrát větší. Onehdy bezchybně zapracoval Mírotvůrce a ze všech zbyla jen krvavá kaše. Jen jednoho jsem nechal žít. Normálně to nedělám, ale když von se tam strachy posral a vřískal, ať ho ušetřím, že má rodinu a tucet dětí, který nechtějí přijít o tatínka. A já se tak smál, že jsem nad ním mávnul rukou a nechal jsem ho být....

"Zdravíčko vespolek! Už si vzpomínám, kde jsem tě viděl! To bylo to hejno švábů, kerý sem omylem rozmáčk, když jsem si sedal na prdel! To byla švanda. A koukám, že už máš nový hejno." Vychutnávám si pohled na vyjeveného chlapa. Jsem pevně rozhodnutej, že jestli se znova strachy posere, tak ho znova ušetřím. Každopádně dodám:

"Máš ale štěstí, nemám chuť se zrovna teď prát." To je koneckonců pravda, protože se pořád cítím dost zesláblý. Krom toho by určitě po bitce nebylo kam sednout, protože by z nábytku zbyly jen třísky a všechno by bylo zasviněné krví. A to taky nechci. Potřebuju si sednout na něco pohodlného. "Řekni těm svejm švábům, aby sundaly svoje špinavý pracky tady z pana hospody a hezky pěkně se všichni ukliďte někam do rohu, kde na vás neuvidím!"

Pak se otočím na putykáře a prohlásím: "Hospodo, přines mi sud piva a čtyři tucty grilovanejch krys. Těch nejlepších. Však ty víš. A zve mě tady pan Šváb!"

Vegaš, světlo - nad náměstíčkem

Dlouho jsem se zamyslel, to se mě přece nestává, to je nebezpečné, před očima se mě rozehrává děsivé divadlo, na jedné straně vypadl ze stínů nějaký muž.

Cože ?
COŽE?

oba nechápavě koukáme.
Abé se třese, vztekem, touhou, silou, já s neuvěřením a údivem pozoruji tuto děsivou scénu.

Hlavou mě táhne milión myšlenek, zmateně naráží jedna do druhé, klokotají hlavou a naráží pořád na ten temný mrak skrývající se uprostřed. Už když se zdá že se ta pandořina skříňka otevře nastane vždy to samé. Nic. Nenávidím toho kdo mě to udělal, i když nevím kdo to byl. To absolutní uzavření paměti se zachováním schopností už mě sere čím dál tím víc.

Zakroutím hlavou. Tak postupně, kuše je pěkná, proč měl takovej nuzák zbraň v hodnotě denního výdělku velmi zavedeného bordelu na zlaté stezce, zjistím později, střelivo nestandartní, těžká špička, dřík rotační, váhové rozložení přesné. Bohužel bez šipek. Takže si ji pověsím na záda.
Náhle Vzduch rozčísne množství energie. Rychle vzhlédnu. Muž v rozbitém okně se konečně projevil. Budu další na řadě a s ohledem na to jak je nasranej to nebude nic příjemnýho.

Tak tohle jsem už dlouho nežral
Žrát se to nedá, ale on je silnej, aspoň podle tý prokletý aury co se kolem něj promenáduje jak mladej cucák kolem vysloužilé kurtizány

Hluboký nádech a velmi pomalu vytáhnu Tesák, jako vždy se na něj podívám, 40 centimetrů ostří které opalizuje rudou barvou, tak neuvěřitelně dokonalé ostří bez jediného kazu, záštita cizelovaná do podoby paže démona a masivní rukojeť. Je obalená kůží, nikdy jsem neviděl něco podobného ale můžu mat ruce sebevíc kluzké od krve, a stále sedí jak přilepená. Uprostřed záštity jsou zasazeny dva rubíny, často žhnou slabou září a každý má pocit jako by to byly oči které ho pozorují.

nedočkavostí je rozklepán do takové frekvence že vydává vysoký bzučivý zvuk, zády se opřu o stěnu a vší silou která ve mně je se odrazím do volného prostoru. Na vrcholu balistické křivky rozpářu vzduch.

a vstoupim do stínů...

Vegaš, stín - nad náměstíčkem

GRRRRRAAUGGHHHTTT !!!

Vší silou se držím Abého,

ted nevypada jako zbran, ve svem nesvete je demonem se vsim vsudy, od minula trochu povyrostl asi ho dobre krmim, rudá kůže spíše připomínající krunýř. Protáhlá hlava osazena děsivýma očima, nad nimi z čela vyrůstají dva menší rohy. Velká kožnatá křídla vyrůstající ze zad mu umožňují let, spíše klouzavý ale přesto let. Mohutné silné nohy. Jeho pracky jsou zakončeny černými drápy které dokáží prorazit cokoli. Svaly po celém těle ukazují jeho obrovskou sílu.

do tváře se mě okamžitě zabodl pařát mrazu. Tisíce jehliček bičují moje tváře, ruce. Periferním viděním si všímám jak Abé druhou rukou přerazil vaz nějakému z nižších démonů, byl moc blízko a on nemá rád dotěrnost.

Stále jsme letěli, opět se ta doba zdála nekonečná, až konečně mávl rukou. Ozval se klasický zvuk páraného plátna. a vypadli jsme zpet do sveta

Vegaš, světlo – napůl v rozbitém okně

Dvakrá jsem mrkl, nohy mě visí z okna,
druhá půlka leží na tom zbytku kterej si říkal člověk. Tesák je zaražen až po jílec v místě kde bývá srdce. Vlastně by se dalo říct „kde je srdce“, on nikdy nemine. Cítím jak do něj proudí síla mrtvého.Je zaražen minimálně deset centimetrů v podlaze.
Z ironie situace se neudržím.

Dobrou chuť
popreju tesaku

Jak tak na mě bublá krev zkusím ho ještě vyzpovídat, i když znám Abého apetit, nevím jestli to stihnu.

Tak když už si se na mě díval tak upřímně stavil sem se na kus řeči. Copak že jsi tu byl tak rychle, kdopak tě poslal ? A neprskej tak ! Víš jak blbě jde krev z košile ?

Pod věží

Pohledem bedlivi prozkoumám uličku Vegaše do které jsem se na okamžik ukryla ovšem z chvíle se stala věčnost ,nebo to tak alespoň přišlo mě.
Prach ulic...a vyhaslý popel,několik kostí... prolétne mi hlavou když kopnu do hromádky popela který je rozsypán kolem kovového koše.

Je to tu jako na skládce...

Pokleknu k popelu jemně naberu mezi dva prsty,lehce rozetřu a přičichnu.

Je vidit že se zde neuklízelo..mnohdy se používalo zvláštního topiva...zřejmi tvořené za pomocí magie a nějakého odpadu...

Pohledem prozkoumám zbytky staré káry.Napadla mě jediná věc a tou je nenechat se zabít.Když tak chvíli pozoruji kdo všechno tu je a hlavně jak moc jsou nebezpeční a když usoudím ,že to nebude žádná sranda zamyslím se nad mím dalším krokem,abych vubec přežila.
Několika pomalými pohyby se dostanu dost blízko ke zbytkum káry.Zjistím že je zde několik kusu dřeva,loukotové kolo a také jedna z mích oblíbených vicí řetiz mím odhadem má tak 4m víc nejspíše ne.

Chytím do pravé ruky řetiz takovým způsobem, aby nenadělal příliž hluku a v levé ruce držím kuš je mi jasné ,že každičký můj hohyb muže být osudovím ovšem nevzdávám se jen tak bez boje.

Tak fajn zdá se že by to nikdo potoeboval trochu protáhnout...

Připravím si ruku na spoušť a i když by pro normálního člověka kuš měla být obouruční zbraní mě to nevadí je lehká jak pírko a to by nikdo do velkosti takovéto zbraně nikdy neřekl.
Zamířím na ten správný cíl,ten nejbližší nebo nejnebezpečnější?
Použiji zaměřovač k tomu abych cíl neminula.Když se mi konečně podaří zaměřit cíl (tu hrbatou postavu zjevni ovládající magii) zmáčknu spoušť a střela se vymrští rovnou k cíli a já doufajíc že svuj cíl nemine pevniji sevřu řetěz v pravé ruce a pomalými několika jistými kroky dojdu o trochu blíže k šermíři s dýkou vlačejíc za sebou řetěz.Rozpřáhnu se s řetězem takovou silou aby byl vymrštěn proti nepříteli buď aby jej rovnou usmrtil nebo stáhl do tmy tudíš směrem ke mě.

Je čas vám ukazat kdo je vlastně Lorein de Morell!

Student

Pracovna

Jsi v pěkně zdobené pracovně, která ale už zažila svou dobu slávy. Masivní stůl je odsunutý od okna do středu místnosti i s majitelem, tlustým starým mužem, který má hlavu na stole v kaluži své krve. Lovec si ho odstranil pro pohodlnější práci, stejně jako ty jsi odstranil Lovce pro lepší pocit.

Sedíš obkročmo na umírajícím Lovci, který ani teď nechápe, co se děje. Tesák, nebo Tesákem, jsi ho přibodl k podlaze.
Pouští se do tebe třesavka z náhlého přechodu ze skleníkové Vegaše do mrazivého Nesvěta a zpět. Po čele, po zádech a po rukou ti pomalu stéká tvá vlastní krev z mnoha drobných ranek, které ti způsobil prudký pohyb v jiné dimenzi.

Podrž ho za ruce. Podívej, hlupák si na krk navěsil spoustu léčebné magie. Pochutnáme si…

Démon zpomalil vysávání životní síly a nechal svoji oběť dobíjet z lečebných krystalů. Lovec trpí. Chytil jsi ho za paže. Z podivné zbraně znovu vystřelil proud černého světla a začal propalovat stěnu místnosti. Umírající pokašlává krev a snaží se z tě shodit. Jsou to marné a slábnoucí pokusy.

Zab mě…a…dozvíš..se…slib…

Pracovna - světlo

To je problém všech umírajících, chtěj se vykecávat, jako by jim to dalo naději žít ještě pár dalších úderů srdce, na druhou stranu se člověk občas dozví něco zajímavého, třeba že ten vzácnej porcelán na římse krbu odkazují své drahé milence, nebo že pod třetím prknem v ložnici je trezor. Mě teď ale zajímají jiné věci, pokud někdo uspořádá lov, je jasné že se seběhne polovina okolí (ta druhá je v bezvědomí nebo uprostřed souboje) ale nikdy se nevyskytne Lovec v připravené pozici v okamžiku kdy se otevře okno a začne se lov vyhlašovat. Takže buďto někdo věděl že tu bude něco ceného už předtím nebo Lovec šel po někom jiném, a když už jsem šel kolem mohl jsem to bejt klidně i já.

Abé, povol mu ještě trošku, pán bude tak laskav a bude mluvit bez přerývání, bez těch krvavejch bublinek a hlavně pravdivě. Potom ho necháme jít.

Tato věta je taky specifická, nikde a nikdy neznamená pravdu, ten kdo je jednou poražen se nenechává odejít nebo přežít. Alespoň ve Vegaši ne. Tomu můžou věřit nanejvejš děti do 4 let když se jim čtou nebo vypráví pohádky. A přesto když toto řeknete umírajícímu stává se že se toho chytne jako tonoucí slizkého řetězu který otevírá pekelnou bránu. Je mu jedno co způsobí, hlavně když má naději.

Zakroutím hlavou,

naděje je největší nebezpečí lidstva

Ty si dneska nějakej filosof, že ty si si vzal zase nějaký houbičky, to vždy začneš plácat takovýhle kraviny.

Kristian

Náměstí u Portálu – začíná pršet

Tlustý chlápek v okně pořád křičí.

Zastavte ho!!! Pokusil se mě zabít, je to špión elfí armády!!! Půl milionu tomu, kdo ho dostane!!!

Elfí válečník přes tebe přeletěl atletickým skokem, dostal se až k rohu budovy, kde byl donucen začít bojovat. Z uličky, kam nevidíš kolem něho létají střely. Stíhá se jim obratně vyhýbat a ještě u toho bojuje s hromotlukem, který se po něm ohání velikou dvoubřitou sekerou. Elf nemluví, nevydá ani hlásku. Jestli jsi někdy viděl válečníka, tak teď vidíš boha války, neudělá jedinou chybu, dokonale ovládá zbraň i své pohyby. Kombinuje boj svým zvláštním mečem a boj beze zbraně a zatím ani jednou nebyl zasažen.

Na dlažbu náměstíčka dopadají první kapky deště. Jsou černé…
Nad městem je silovým polem utvořen trychtýř a nad ním jsou nahuštěny mraky. Prudce prší a voda se ve víru vlévá hlouběji do silových polí. Je to bílá magie. Úzké hrdlo trychtýře obepínají tři prstence světla. První dva jsou zelené, třetí spodní je modrý. Zpomalují vodu a něco s ní dělají. Voda je dál ohýbána a odváděna někam, kam nevidíš.

Silové pole netěsní a tak se na Vegaš začíná snášet drobný deštík. Proráží vlny smogu a bere ho s sebou k zemi, smývá prach a odpad.

Útok vražednou magií zmizel a v okně, kde byl střelec je prázdno. Že by to mělo něco společného s bláznem, který proskočil do Nesvěta a zpět?

Tvá krev kape na dlažbu a začíná se mísit se špinavou vodou.
Na obzoru okrajů střech a i v oknech se začínají objevovat postavy. Nevypadají přátelsky. Mnozí se pohybují s ladností šelmy – to je poznat i na tu dálku.

Náměstí u portálu - Vegaš

Rozhlížím se. Nedaleko v uličce kam nevidím létají střeli a jakýsi hromotluk zaútoč na válečníka který mě přeskočil. Ten muž bojuje úchvatně a já dokonce na okamžik zapomenu i na svou bolest.

Viděl jsem boje i když u nás nebývají časté. Spíše jen ukázky bojů ale tohle je něco vyjímečného. Kam se hrabou údajné činy Calidora Simerského z mého světa oproti tomuto elfímu muži, který nevydá ani hlásku.

Řev tlustého muže v okně evidentně přilákal ty, kteří na elfa útočí. Strach mě stále neopouští, ale teď když kapek přibývá a já se zahledím na oblohu kde je mohutný vír magie bílé zelené a modré barvy. Sleduji to snažíc se odhadnout o co jde co se to s vodou děje, ale v tom mi do rány na ruce dopadne kapka zčernalé vody a já ucítím pálení. Špinavá voda nedělá dobře čerstvé ráně na mé paži. Skousnu zuby, abych nevykřikl.

Okno odkud vycházela vražedná magie je prázdné, alespoň se to zdá, ale všude jinde po střechách, oknech a stěnách se objevují cizí postavy. Neznám je ale teď si nejsem jist že je opravdu chci znát…

Co teď? Musím pryč…

Hlavně klid. Rozhlédni se normálně jestli se tu nedá někde schovat!

Přikazuje mi vnitřní hlas.

Rychle se rozhlédnu. Zamžikám očima, abych se podíval zda je tu kam se schovat. Hledám cokoliv, dveře některé z budov, které by byli otevřené či jiné místo kde bych nebyl viděn těmi ze střech, kteří všichni ze všeho nejvíce připomínají šelmy, které se sbíhají ke kořisti.

Do zorného pole mi padne portál. Nazval bych to tak ačkoliv ten, kterým jsem prošel sem vypadal úplně jinak. Vypadá, že tvoří neprůhlednou stěnu kde bych se mohl skrýt, ale rozhodně ne ze všech stran…

Těkám pohledem až se podívám na budovu o jejíž zeď se opírám a zjistím, že nedaleko mě jsou jedny otevřené dveře. Na nic už nečekám a rychle se odlepím od stěny. S úlevou zjišťuji že mi nohy nevypověděli službu a v rychlosti se vhrnu dovnitř a zavřu za sebou dveře o které se pak úlevně opřu jako bych právě uprchl z nějaké noční můry. Ale to ještě nevím kam jsem vběhl.

Uklidni se!

Měl bych a vím to. Srdce v hrudi mi divoce tluče rána na ruce mě pálí a vlasy mi z deště trochu zvlhli to ostatně oblečení taky. Dýchám rychle. Je tu vydýchaný vzduch ale pořád lepší než to co bylo venku.

Konečně vím, že mě nohy nezklamou když se rozhlédnu a tak upřu svůj pohled na místo kde jsme se ocitl. Třesu se. Jsem ještě stále v šoku z toho všeho a krev z rány mi stále vytéká…

Musím si to vyčistit a ováízat, napadne mě, ale pro teď jsem rád, že stojím.

Student

Pracovna

Úplně cítíš neochotu démona, ale nakonec téměř přestal odebírat životní energii. Lečivé krystaly se ještě jednou naposledy vzepjaly a zazářily v marné snaze zachránit život. Potom už jen matně žhnou. Zvláštní, měl toho na krku tolik, že být to normální zbraň, možná by přežil.
Ve zbrani zapraskalo a přestala vysílat onen podivný paprsek. Sada zelených krystalů, která ho napájela se roztříštila. Zůstaly po nich jen otvory pro vložení dalších. Na to, jak dlouho zbraň používal a kolik do ní musel nacpat energie ti přijde…hmm…téměř bezúčelná. Ale smrtící. Sehnat si někde pohon…
Oči Lovce se ještě rozjasní.

Jmenuju se Wolg Mahlow. Jsem členem Patriciových jednotek. Je nás málo a něco se děje. Hlídáme cesty ven i dovnitř. Alchymisti jsou slabí a cechy zlodějů pořád nemají upevněnou moc. Ty jsi to zavinil ty, Benedikte. Nejmocnější rod má padnout dneska. Už hoří. Bude…bude to nové město. Bude to trvat roky…Ale už je to v pohybu…

Ještě se nadechuje, že to něco poví, ale to už jenom vnímáš jeho rychlo smrt…

Abé, ten parchant…

Tak to už jako stačilo, myslíš, že mám čas se tady zdržovat? Takhle se nikdy neodrazím ode dna. Máme spoustu práce.

Nechápeš jeho odrážení ode dna. Když jste se potkali, byl napůl vysoký jako ty. Teď vypadá jako noční můra vyvolávače démonů a pořád trpí přesvědčením, že je slabý. Naví začímá být panovačný.

Ucítíš za sebou pohyb.

Můj !!!

Tesák se vytrhne z mrtvého těla a i s tvojí rukou sebou švihne za tvá záda. Jen tvé vyjímečné schopností kloubů a to, že jsi udělal kotrmelec na místě a praštil se o podlahu tě zachránilo od zlomení paže. Bolí tě v rameni a zápěstí. Do očí ti chrstne litr krve z uťaté nohy vraha, který odvážným kouskem skočil ze střechy do okna. Tesák je opět zaražený v dřevěné podlaze, probodl se o patro níže.

Vedle !!! Stárnu!!!

Zakleje Abé, ale tobě je jasné, že je to tím, že dal do úderu moc síly. Tohle celé jsi si stihnul prohlédnout když se oknem mihne další stín.

Pracovna - světlo

Myšlenky mě lítají jako zmatené. Jako by jméno Benedikt byl spouštěč, něco se vynořilo ale je to stále tak neskutečně zmatené a zamlžené že by se v tom nevyznal ani Gurlický překladatel živých run na drogách a při enormním výkonu. To co se mě děje v hlavě nechám hlavě, dál jednám podvědomím a reflexem.

Tak a mám toho právě dost ! S Abém si to vyřídím později, teď ty otravné problémy tady, člověk si ani nemůže vést poklidnej výslech, ne, furt sem někdo leze.

Nechávám Abého svému osudu, ať se chvilku v té podlaze moří sám, já vezmu to co mám právě po ruce, a hele, noha. Popadnu ji za kotník a vší silou ji vrazím do obličeje nově příchozího chlápka.

Buď rád že tě s ní nenakopu do prdele, to tu nemůžu mat chvilku klid ? !

Do potácejícího grupíka předemnou šťouchnu aby si sedl na zadek a konečně si nové návštěvníky prohlédnu.
Myšlenky nechám svému osudu, to budu sortovat později až bude chvilku klidu, hlavně bych měl zjistit proč patricij hlídá portály a proč se tak snaží aby se z nich nic nedostalo. Asi si budu muset promluvit s naším milým sprinterem.

Přeskočím mlčky mladého chlapce dlouhým skokem, není moc času na vybavování...

..Elf?! Jako hrozba nevypada.. Možná se sem jen dostal stejně jako já? Snad mě bude následovat..?



Po doskoku se jen letmo otočím, na vteřinu zacílíma a vystřelím z kuše, kterou pevně držím v obou rukách, směrem do obličeje chroptícího tlustého muže, o kterém jsem si ještě před chvílí myslel, že je již mrtvý.
Tohle ho snad již umlčí? Už nebude ze zálohy vraždit!!

Vím, že mě paprsek magie dostihne, ale mé zbroji se dá opravdu důvěřovat, jedna ze šestnácti nejlepších v Rogalandu!
Pokračuju v běhu, abych se vyhnul, další konfrontaci paprskem, když si všimnu, že paprsek zasáhl mladičkého elfa, který zmatený zůstává stále u zdi. (Vím co se bude dít) rána, paprsek zmizel, muž s trubkou také.

hm.. někdo se mi snaží pomoct..? proč? možná mě chce živého...? No, ale teď je pro mě priorita dostat se z náměstí, kde se ukrývat nedá a začínají se sem ze stínů stahovat ne zrovna přátelsky vyhlížející lovci odměn?

Kuši nechám volně zhoupnout přes popruhy opět na záda a tasím Blandring, dlouhá elfí čepel s mírně zahnutou a rozšiřující se špicí, tak jak ji umí vykovat jen ti nejlepší z elfích kovářů. Jako defenzivní zbraň do druhé ruky pevně uchopím bojovou dýku zvanou mezi válečníky "Rghorka" (podle zvuku, jež vydává při trhání lehčích zbrojí).
Mlčky pokračuju až k rohu domu, již si všímám všech nebezpečně vyhlížejících stínů kolem, jež se pohybují po střechách na krajích mého zorného pole a mé smysly pracují s maximálním soustřděním. Ruce natažené, mírně od těla a zbraně připravené k obraně.
Cítím jak z pozarohu přichází útok od obrovského válečníka, s časovou přesností nadskočím, abych se vyhnul zákeřnému a překvapivému nízkému seku obouruční sekerou. Ještě ve výskoku vedu lehký sek mečem do topůrka sekery, tam kde ho bojovník pevně svírá přední rukou abych mu dodal ještě více energie k rotaci a odělil několik článků prstů. S dopadem přenesu váhu na svou pravou stranu těla a bojovou dýkou proříznu vší silou nekrytou část čela a obličeje obrovského bojovníka, abych ho dezorientoval, až se mu zalije obličej krví a bolestí. S časovou sousledností se vyhýbám šipkám, které jsou odněkud z uličky vedeny mým směrem. Mé pohyby mohou vypadat jako zvláštní tanec mezi střelami a obrovským, lehce dezorientovaným válečníkem. Jako by všechny mé úhyby byly naprogramovány a předvídaly každý zásah. Vidím, že se ke mně ze stínu blíží chladný zabiják...

Sakra co ten elf za mnou? ..přece ho tam nemůžu jen nechat? ..mezi hyenama..

Letmo mezi bojem kontroluju, kam mladík mizí..

Sakra ..sakra ...tam přeci né!

Ze zlaté cesty do "pekla"

Konečně se přiblížím svému cíli, vyvýšené střeše nad Portálem. Byla střežena, ale střážný byl naštěstí rozumný a svoje stanoviště mi k pozorování přenechal. Další lovec... Tak jen pojď, mně to tady za to nestojí, dole je mela a já to ještě schytám... vyčetl jsem z jeho myšlenek, než utekl.

Dám si "jídlo" a porozhlédnu se...

Zahlédnu stín na protější střeše. Stín opatrné, vyčkávající bytosti. Zaměřím na něj své soustředění a čekám na myšlenku. Nic. ? Prostě nic. Zvláštní, dlouho se mi něco takového nestalo. Na něco se přitom velmi soustředí, myšlenek musí mít plnou kebuli. Nic.

Základní pravidlo mé existence ve Vagaši - nezamysli se, nebo zemřeš. Stalo se mi to již několikrát málem osudným hříchem.

Hele, hezkej kabát. Blbec, zatřelím ho!

dorazí ke mně spolu s obrázkem mého pozadí zaměřeného skrz kuši. Ani nevím jak jsem se otočil a vymrštil svůj vrhací nůž nemíjící srdce přímo směrem do srdce útočníka.

Krist i Ján

Hospoda Potrál

V krku cítíš své bušící srdce. Před tebou ve vzdálenosti jednoho metru stojí a upřeně tě pozoruje…nu nedá se jinak než ho nazvat majordomem, tihle lidé v sobě nesou vzácnou důležitost, že je jedno na kterém světě se nacházíte, nebo odkud jste, prostě majordoma pozná každý...

Tenhle je vytáhlý ve svém elegantním ustrojení, úzký obličej a dvě moudré oči, které už viděli příliš mnoho na to, aby byly překvapené.

Tvoje oči ale překvapené jsou – a to nemile. Skrze své magické vidění sleduješ, kterak je majordomovo předloktí, jinak normálně vypadající ruky, osvícenou červenou, tedy útočnou magií.
Určitě je důvod si dát na jeho pravačku pozor.
Oproti tomu je žlutou září slabě osvíceno téměř celé tělo. Žlutou, tedy obrannou magií.
Dovolíš se na zlomek vteřiny těknout očima po místnosti za "pozornoststrhávajícím" mužem. Ocitl jsi se v lokálu. Malé stoly maximálně pro čtyři, ale spíše dvě osoby. Bohatě polstrované židle, vkusně zařízené stěny, okenní tabulky zářící bílou aurou zajišťující soukromí i proti magickému odposlechu. Na zemi vysoký koberec, na který právě tvé boty otiskují tu trochu špinavé vody, kterou jsi stihnul nasbírat venku. Po tvé levici schody, kde se pohybuje několik lidí z personálu. Kuchař s pomocníkem, odvádějí nejistou servírku s copánky medové barvy, která vypadá, jako by jí právě vzkřísili. Za nimi ze schodů sestupuje tlustý…hmm obchodník. Je ověšený bílou aurou, hlavě kolem hrudi se mu kumuluje množství magie. Má za doprovod druhou servírku zlatých vlasů a pikolíka, který se mu snaží za chůze ošetřit předloktí pravé ruky, které je skrz na skrz prostřelenou jemně zpracovanou šipkou z kuše. Chlapík nahlas nadává a křičí na všechny kolem chraplavým hlasem plným bolesti.
Zarazí se uprostřed slova a zírá na tebe.

Tady je další !!!

Marco, zabij ho!!!

Lorein

Pod věží

Z nejtemnějšího stínu, co jich na celém dvorku je, vyletěla přesně mířená střela z kuše...po plochém oblouku se rychlostí vlastní jen projektilům sklouzla směrem na hrbatce. Neměl čas, ani šanci se bránit – byl totiž plně soutředěný na svolávání magických sil. Nevýhoda většiny kouzelníků, je, že při provádění kouzel, zvláště složitějších, se stávají nehybnými cíli. Šipka se trefila do mutantova krku, ve kterém zanechala ukrutnou díru a letí si dál směrem od centra Vegaše. Krční páteř – násilně přerušená nenese podivně zdeformovanou hlavu, která se za masivního stříkání krve zlomí na stranu. Jak mrtvola dopadla na zem nikdo neviděl, protože nashromážděná mana, kterou už nikdo neovládal provedla to nejzákladnější. Vybuchla. Vybuchla na místě, kde se právě nacházela a to půl metru nad hlavou zrůdy – vyvolávače. Obrovsky hlučná exploze rozmetala malé tělíčko i kus střechy.

Ze kraje střechy se spustila rychlá, ale zbrklá palba. Ještě než jsi úplně vyšla z temnoty, proletěly kolem tebe neškodně tři střely z opakovací kuše. Dalším třem jsi musela uhýbat. Rychlost tvého organismu je pro lidskou rasu nepochopitelná a pro netrénovaného střelce přímo ďábelská. Před první střelou stačilo vyhnout rameno, druhou zneškodnit zdánlivě pomalým úkrokem a třetí vyřešilo cuknutí hlavou. Hrátky s panem nervózním tě ale stály drahocené vteřiny překvapení a hlavně většinu soutředění. V momentě, kdy mladíček začal třesoucíma rukama nabíjet další zásobník šipek...

Něco tě zprava prudce udeřilo do hrudníku. Bolest následovala dříve, než jsi stačila otočit hlavou. A jaká. Tvé zničehonic rozmasakrované plíce se marně pokoušení nasát vzduch. Tam...Na jedné ze střech, zalehnutý a nenápadný. S ostřelovací zbraní.
Skrze tvůj trup proletěla celokovová střela a zanechala tam pěknou paseku. Máš v sobě díru skrz naskrz. Jakoby skrze clonu slz sleduješ, jak se k tobě s vítězným úsměvem na tváři přibližuje šermíř. Když pomalu otočíš hlavou, vnímáš přibližujícího se těžkooděnce a nyní už vítězoslavně stojícího a s klidem znovu nabíjejícího ostřelovače ze střechy.
Podlomila se ti kolena a ty si zprudka klekneš na zem. Ještě, ještě jsi vzpřímená, ale síly tě kvapem opouštějí...

Paní?...Kde jsi paní?

Hnusák

Putika „Nad vodou“

Už když jsi se skláněl do dveří od podniku ti došlo, že to, ostatně jako vždycky nemá cenu. Nikdo holt nechce poznat toho lepšího chlapíka, co se v tobě skrývá. Samé „Hnusáku sejmi“, „Hnusáku chcípni“, ale nikdy „Jak je? Hnusáku.“ Přitom lidi máš docela rád…někdy se to nedá jíst, ale nikdo nejsme bez chyby.

S tvým opatrným otevřením dveří polovina osob v místnosti s leknutím nadskočila. Nastala vteřina ticha, do které jsi skoro stydlivě pronesl nabídku na usmířenou. Na ten popud se začali dít věci…

Každý, kdo není nejhrubšího ražení se okamžitě vrhnul ke vchodovým dveřím, aby se jimi nechal zastavit. Zadržovací kouzlo vydrželo několik rozmačkaných a udupaných obětí, než

Znám odeklínací kouzlo!!!

Zelený záblesk many a zdivočelý dav se rozprchnul do slejváku venku. Pro mnohé je to rozsudek smrti. Když ve Vegaši prší, je lepší být vysoko, nebo v úkrytu. Zatímco průměrný obyvatel města se snažil zachránit tím, že rozšlape několik jiných obyvatel, těžkooděnci se synchronizovaně rozmístili do půlkruhu okolo dva a půl metru vysokého unaveného zraněného skřeta s jedním okem. Jak nefér - válečné monstrum jako ty by nemělo mít tolik navrch.

Hostinský odhozen mezi zbytky nábytku a každý, kdo zůstal je přitisknutý ke stěně a doufá, že na něm neulpí tvé temnotou zářící oko. Druhé se sice zdatně hojí, ale uvidíš na něj za několik dní. Obsluhující personál utekl do kuchyně a zavřel za sebou dveře.

Snad mají tolik rozumu, aby začali opékat ty krysy…

Všech šest těžkooděnců se ozbrojilo svými zbraněmi. Převážně jednoruční meče, ale objeví se i sekera, palcát a jednoruční útočné kopí. Kdo nemá štít, ten není náš. Každý má těžký kulatý štít s erbem magické guildy. Zatím stojí v uctivé vzdálenosti a čekají, co jejich velitel.

Šest? Sedm. Jeden utekl…

Žádný pivo, žádný maso. Až s tebou skončíme, budeš zase sedět v alchymistické cele a žrát vlastní hovna. Vzdej to. Jsi raněný a nemáš kam utéct. Jestli jenom pozvedneš to kopí, přísahám, že je po tobě.

Jowog

Střecha u náměstíčka Portál

Prudce jsi se otočil a nůž, který se jako by kouzlem objevil, opustil tvou paži. Vyletěl hnán tvými svaly i myšlenkami na cíl.
Rotujíc rozráží vzduch a razí si cestu za svým cílem. Po téměř rovné dráze uletěl několik desítek metrů, ale potom začal pomalu klesat, nemilosrdně tažen k zemi silou přitažlivosti.
Nevěděl jsi, ani jsi nemohl.
Nikdy jsi totiž nezachytil myšlenky někoho, kdo se díval skrze přibližovací zařízení. Hnán mylným pocitem vzdálenosti vhrnul jsi zbraní po nepříteli, který je tak daleko, že ani není okem k zahlédnutí. Nůž se zničehonic při pádu k zemi stočil a skončil v srdci neznámého nevinného člověka někde v nižších patrech. Nevidíš ho, ale přesto přesně víš, kde se zrovna nachází.

Jednu výhodu ale tvůj útok měl. Celokovová šipka, která by ti jinak jistojistě ukončila život, tě o nepatrný kousek díky tvé otočce minula. Letka tě řízla do žebra a způsobila navíc modřinu a tvůj kabát, který naštěstí jako jediná překážka v letu stál v cestě, to odnesl dírou velikou jako dvě lidské dlaně.

Z pekla štěstí.

Hospoda Portál

Je to jako noční můra ze které se ne a ne probudit. Za poslední okamžiky jsem viděl tolik zrůdných a hrůzných věcí, že je ještě můj mozek ani nestihl vstřebat a já si tak nestihl plně uvědomit, čeho že jsem se stal svědkem a co hůře, zřejmě i účastníkem.

Rozhlížím se kolem sebe. Můj vpád způsobil ticho a následný poprask, který bych si nikdy neuměl pořádně ani představit, že je možný. Navštívil jsem u nás několik hostinců, sice vždy jen na chvíli a nikdy nevypil víc než sklenku vína ale tam to bylo jiné. Nirmon, hlavní město Hiluvan Dinierumin mělo sice kamené budovy ale ty všechny tvořili Zpěváci stromů, kteří svými písněmi uměli přetvářet přírodu, k obrazu jaký byl požadován a tak domy v tomto městě byly přehlídkou dokonalosti v tom nejlepším slova smyslu. V hospodách pak bylo všude čisto, místnosti měli mnoho oken číšníci či servýrky vždy uctivě pozdravili každého hosta: ”Buďte zdráv, sai.”

Marco, zabij ho!!! zní mi v mysli jako poplašný zvon.

Nejen, že jsem se nedočkal pozdravu, sám neschopen jakékoliv reakce, ale ještě mě chtějí zabít...

Mě proč? Nic jsem neudělal!

Na to se tu zřejmě nehraje!

Kdo sem další? Co sem proved?!

Jsi půlelf a před tvým vpádem odtud vyběhl ten elf. Asi jim ho připomínáš.

On něco provedl? Proč ho nechtějí zatknout, proč hned zabít?

Na to teď neni čas!

Ano není čas... To jediné uvědomění mě vyvede z přívalu paniky a sítě jinak neproniknutelného strachu. Vím, že musím něco udělat. Mám však jen dvě možnosti. Vzdát se, zvednout ruce a doufat, že mě nezabijí, pokud jim vysvětlím, že nejsem zlý, že sem vlastně nepatřím, že jsem odjinud... A nebo utéct ven, kde ze střech slézají podivní lidé, jako další poslové smrti, či hyenny sbíhající se ke kořisti.

Rozšířenýma zelenýma očima, které znovu spustili magické vidění vím příliš dobře, kolik magie se zde nachází. Sám však nemám nic co by mne chránilo...
Uvědomím si co všechno mi zbylo po té co jsem zaplatil démonům...

Malý váček s bylinami, malá fiola se třemi slzami fénixe, jedna řasa stříbrného draka, gram střelného prachu a gram písku z pouště.

Ani jedno z toho mě neochrání, kdyby na to přišlo. Mohl bych třeba pouštní písek nebo střelný prach hodit někomu z nich do očí a pokusit se utéct ven, ale než bych to vyndal a použil bylo by po mě nemluvě o tom co by se asi pak dělo venku.

Zvednu ruce v bezbranném gestu. Každý laik musí vidět, že u sebe nemám žádnou zbraň.

”Prosím, ne...! Nic jsem neudělal!“ zakřičím prosebným hlasem plným beznaděje a překvapení.

Nejen, že nemáš rozum ale ještě seš zbabělec!

A co mám dělat?

Takhle tě tak akorát chytí, oberou o zbytek věcí, který máš, budou tě vyslíchat a při troše štěstí odejdeš jen s modřinama.

Ale...

Musíš si získat lepší pozici, přimět je aby tě nechali na pokoji, aby se tě báli!

Majordomus stojící sotva metr odemě, po mě střelí rukou. Oči mám rozšířené, jakoby spomaleně sleduji žár rudé aury kolem jeho ruky. Mé tělo jedná jakoby samo a jedná rychle. Všechno je v instinktech o kterých jsem do dneška ani nevěděl, že je mám.

Trhnu s sebou. Jeho ruka narazí do dveří a já skáču na nejbližší stůl. Sáhnu do vnitřní kapsy vesty a vytáhnu z ní malou fiolu se slzami fénixe, které tvoří čirou průzračnou tekutinu. Z toho co mi zbylo je to asi nejvzácnější surovina, přesto vím, že nic jiného mi teď nezbývá. S pohledem všehoschopného šílence, zároveň však naprosto vyděšeného dítěte se obrátím k tomu muži jež schází dolů a začnu svým nejsilnějším hlasem:

”Když to pustím tak to bouchne a všichni tu umřem! Když mě zabijete tak to pustím!”

Sám sebe slyším jakoby z velké dálky. Nechápu kde se ve mě vzala ta slova, kde beru tolik odvahy abych tu stál. Ruka s lahvičkou se mi nebezpečně třese a ta druhá, zraněná ruka, dál chrlí prameny tmavé krve, která se teď tříští o desku stolu na němž stojím. Sucho v ústech a krku začíná být nesnesitelné... Má tvář je pobleblá a nohy se mi třesou.

Tohle nedokážu, to nemůže vyjít.

Možná, pořád lepší než před chvílí, ne?

Ale...

Žádné ale, nech to na mě!

Ovind

Náměstí U Portálu

Blázinec, který panuje v tomto podivném městě vybičoval tvé dovednosti do maxima. Během několika minut se cítíš unavený z neustálého vyhýbání se smrti. Tvoje putování pustinou ti také na síle nepřidalo.
Dějí se zde podivné věci snad každou minutu, ale to ti zrovna hlavu netíží. Máš problémy se orientovat mezi přítomností a budoucností.
Rozhodl jsi se, že zákeřný vrah, převlečený za tlustého obchodníka zaslouží trest, ale to, že běžíš a střílíš z otočky, navíc v nevýhodném úhlu, způsobilo, že jsi van Gimbornovi pouze prostřelil gestikulující pravačku. Šipka uvízla v ruce. Okamžitě zmizel v budově.

Útočný paprsek tě nakonec dostihnul a roztříštil se na mnoho drobnějších. Jeden přejel mladíčkovi ruku a způsobil mu krvácející zranění. Jako tolikrát v životě poděkuješ své unikátní zbroji za její nevšední vlastnosti. Těsně u střelce se udála jakási podivná věc a a jiný chlapík vyskočil z prázdnoty ve vzduchu a oba spadli do místnosti, odkud byla vedena střelba.

Téměř nenuceně jsi přeskočil u země letící sekeru a seknul Blandringem přes topůrko a poté Rghorkou přes obličej mohutnému ozbrojenci v kroužkové zbroji. Pustil sekeru na zem, jen aby si mohl podržet poraněnýma rukama obličej. Hlavou však už stačil uhnout a tak mu působíš jen lehké zranění. Obličej se mu zalije krví. V uličce, do které máš teď možnost nahlédnout stojí v šeru a dostatečné vzdálenosti dva střelci s kušemi. Téměř současně po tobě vypálí, stáhnou se ke zdi a začínají dobíjet. Jejich střely neškodně proletí tam, kde jsi měl před vteřinou být. Do tvých zad se snaží dostat chlapík, celý v černém, který se téměř neviditelný odlepil od zdobené římsy několik metrů nad zemí. Seskočil ladným pohybem a provedl dlouhý přískok k tobě. Má jen v každé ruce jednoduše vypadající dýku a v očích tvou smrt.

Sekerník zuřivě zamrkal, aby dostal krev z očí a s nezvyklou silou opět máchá jednoruč oboubřitou obouruční sekerou. Motá se a teď už jen zuřivě řve a chová se instinktivně.

Možná naschvál, možná omylem jsi se zakoukal na potácejícího sekerníka a tím jsi vybídnul vraha v černém k útoku. Silným odrazem na tebe skočil. Řítí se neodvratně na tvou slabší stranu, na tu, kde máš Rghorku. Obě dýky připravené k bodnutí. Pravou drží vedle svého ucha , levou v napřažené ruce před sebou.

Student

Pracovna – venku se setmělo, tato noc nebude krátká…a začíná pršet

Jak jsi potlučený ležel na podlaze, vzepjal jsi se, abys chytil uříznutou nohu. Ostře tě zabolelo ve všech kloubech tvé bojové ruky. Proto jsi nebyl tak rychlý, jak jsi chtěl. Chlapík se elegantním kotoulem rozsekal a nedávno vyslýchanou mrtvolu. Majznul jsi ho nohou po nohou, ale úd se ti ohnul v koleni a tak jsi mu dal silou svých dvou paží koňára do kotníku. V okně na parapetu se objevil další zvědavec. Jak se sem ze střechy dostal mladík v kroužkové košili je ti záhadou. Samotný sestup po římsičkách je malá sebevražda.
Skoro se nejde soustředit, protože první vetřelec i přes chybějící nohu a značnou ztrátu krve řve, až se otevřená okna otřásají.

Kristián

Hostinec Portál – na stole

Na pokyn se Marco rozpřáhnul svou „červenou“ rukou. Jakmile jí uvedl do pohybu, cvaklo nějaké zařízení a rukáv košile mu protrhnul namodrale zářící břit, který vystřelil dopředu. Tato magická čepel prodloužila jeho ruku a samotná délka břitu je delší, než celé předloktí, kde je upevněn. Ta samá čepel se ti mihla okolo oka a skončila zaražená ve zdobených dveřích. Tvé instinkty zafungovaly dobře. Ještě teď tě bolí za krkem.
Tlustý obchodník jen syknul, jak se mu nelíbilo poškození vybavení podniku.
Stojíš na stole potřísněném svou krví a vše vsázíš na jednu kartu.
Celý pohyb v lokálu ustane…Zlatovlasá servírka po obchodníkově levici začně příšerně vysokým hlasem ječet

Jeíííííííííííííííí

Prásk!

Umlčí ji rána hřbetem ruky od tlustého pána domu, který poté měkce promluví.

Marco, nech toho. Už jsi se předvedl dost.

Majordomus nechá energického vyprošťování čepele ze dveří. A začne jí s klidem nájemného vraha dobývat vikláním ven.

Chlapče…slez z toho stolu a dej mi tu lahvičku. Nechceš přeci zemřít. Já také ne. Byl jsem trochu rozrušený, tak příjmi mou omluvu a promluvíme si u sklenky vína. Co ty na to?

Napětí v místnosti zmizelo, jako by mávnul proutkem. Skoro by jeden měl chuť se také začít omlouvat. Najednou si připadáš stojící na stole jaksi…nepatřičně.

Hospoda Portál

Srdce mi poskočí až bych málem lahvičku pustil, ale snad jsem i vím jak by bylo rizikové ji teď pustit a snad jen toto vědomí zabránilo mé ruce, abych povolil sevření okolo malé lahvičky, při leknutí které mi způsobilo servírčino ječení…

Když ji ten tlustý muž tak nevybíravě umlčí otřesu se ještě více.

To není pravda... To nemůže být pravda...

Majordomus je vybídnut, aby ukončil své snažení, ale mě to neuklidní. Až teď si uvědomuji jak je můj plán nedokončený...

Tlustý muž teď mluví téměř přátelsky, jen pohled jeho očí mě varuje, abych nepodléhaj milnému dojmu. Jenže já už takhle dál nemůžu. Jsem vyčerpaný jen za těch několik chvil zde.

Chvěji se, ale teď když se atmosféra v sále změnila mi přijde, že bych neměl být tam kde jsem, že bych vůbec neměl stát na tom stole a možná že i já sám bych se měl omluvit...

Zbláznil ses? Nic si neudělal tak proč se omlouvat?! Snad opravdu nechceš slézt dolů a jít s nim pít. Kdoví co ti dá do vína a jestli se pak kdy ještě probereš!

Ale ne... Prostě to bl jen omyl nic víc a teď už bude všechno dobré...

Seš naivní! To snad ani nemůžeš myslet vážně, tohle! Ono ti to s Elainem nestačilo?! Budeš věřit i těmhle lidem?

Nic jinýho mi teď steně nezbývá...

Vnitřní spor už mi přerůstá přes hlavu. Cítím tlak na spáncích... Snažím se dýchat zhluboka. Pomalu sevřu lahvičku, ale nepodám ji tomu muži, jen ji vrátím zpět do kapsy vesty a začnu pomalu roztřeseně slézat ze stolu...

“D-děk-děkuji vám… J-já… O-omlouvám se…“ vypravím ze sebe ještě stále vystrašeně, ale již alespoň zpět na zemi.

Putyka "Nad vodou"

"Takže žádný pivo, žádný maso? Říkáš? A že budu žrát za chvíli vlastní hovna? Víš co? Uděláme to jinak. Navrhuju, že to kopí budu jen držet v jedné ruce a tou druhou vám budu rozdávat výchovné pohlavky, pro které si budete po jednom přicházet. Hezky ve frontě. A já vás výměnou za to nechám jít. OK?"

Pobaveně čekám reakci velitele těžkooděnců. Na oko stále ještě nevidím, ale regenereční proces stále pokračuje, i když zpomalený trochou té námahy vynaložené na pochod k putyce a na hovor s těmi bláhovci. Co je mi však divné, je to, že mám nějak moc dobrou náladu. Takovou jsem nemíval. Vlastně až do doby, než mě málem zapíchnul Jarek a málem následně usmažil Martedy... Haha! Aby mi nezačali říkat místo Hnusák třeba Měkejš...

ulička mrtvích

Zatímco mi v prsou regeneruje díra ,kterou se málem dala prostrčit ruka skrz, švihnu prudce rukou s řetězem směrem k chlapovi nademnou ,je to ten s rychlopalnou kuší.A abych odvrátila pozornost kopnu do kamene tak aby se proletěl směrem odemne co nejdál a nad střechu.Tak nějak doufám že ten oštěpař mne mine při následujícím sportovním výkonu. No jakmile se ujistím že mím improvizovaným bičem dostal vyskočím k němu pro doplnění zásob paliva(vysosám ho jak značkové pití) a rovnou ho použiju jako živej štít....tedy živej ehmmm.A když už tu rychlopalnou kuši nebude potřebovat vezmu si jí a půl zásobníku vysypu do snajpra(3šípy) a půl do oštěpaře(4šípy).Zbraň potom pustím protože nemám čas na dobíjení. A tak přeskočím k snajprovy a kouknu se jak je na tom jeho kuš.Celou dobu mlčím co taky říct k tomu že tu nechci chcípnout jako looser.
Svému ghoulovy pošlu ještě myšlenku
mákni sebou už to tu dlouho nepůjde bez tebe děléééééj K***a

Hnusák

Masakr v hostinci „Nad vodou“

Ozbrojenci znejistěli.
Zpod jedné helmy se dutě ozvalo
Von si z nás fakt dělá prdel!!! Vždyť ten kouzelník říkal, že ho zabil a von si za dvě hodiny dorazí a dělá si z nás prdel!!!!

DRŽ HUBU!!!!
Zařval na něj velitel.

Ale nás je šest a posily jsou na...

DRŽ HUBU!!!! Je sám, je zraněný. Bojí se. Když se po něm vrhneme všichni najednou, nemá šanci a...

Ale to kopí...

Kurva Stephane, budeš sloužit ZA hradbama, až s tebou skončím!!!
Mamimálně někoho poraní...

Ta jeho zbraň...

Znáš to, někteří lidé mají potřebu se před bojem vykecat, dodat si odvahy, pomodlit se, provést rituály, sepsat závěť. Jediné, co jsi kdy potřeboval ty, byl rituál a to chycení Mírotvůrce do ruky. Je to rituál jednoduchý a krátký, ale jak ti teď chybí. Necháváš nervózního těžkooděnce hádat se s velitelem a zatím šetříš síly. Když tu...

Velitel nevydržel nápor logických faktů rozvracející morálku jeho mužstva, drapnul Stephana za kus těžké zbroje a smýknul jím tobě do náruče. Současně zařval...

Útóóók!!!!

A v těsném závěsu za svými muži se na tebe vrhne.
Na tebe letí, skoro padá Stephan. Vržen svým velitelem jako oběť se ani nesnaží pozvednout meč. Jen vydal výkřik zoufalství přidušený panikou, spíš takové zajíknutí...

Kristián

Hospoda Portál

Obchodník promluví
Vidím, že si necháš lahvičku pro sebe. Tak, to je rozumné, příteli, jen jí pěkně schovej. Pochop, že nechci přijít o podnik, můj jediný zdroj obživy. Kdybych jen tušil, že jsi významný alchymista, veř, že by se ti nedostalo tak hrubého uvítání. Posaď se, vyber si nějaký stolek. Pojíme a v klidu projednáme vzniklou situaci.

Jako by zapomněl na své zranění na ruce, které je doslova obalenou léčebnou magií. Majordomus už mezitím vyprostil zbraň a uchoval jí zpět do složitého mechanismu na zápěstí. Obsluha zmizela v kuchyni.

Marco, zamkni, prosím, dveře. Vidíš přeci, že začíná pršet.

Tak, přejděme ke zdvořilostem, tuto fázi nemám osobně moc rád, ale dobré mravy to vyžadují. Jmenuji se Horch von Gimborn, jsem skromným majitelem tohoto podniku. Omluvte mi mou náladu, ale byl jsem před chvílí málem zavražděn jakýmsi elfím žoldákem...

Dáš si něco k pití a k jídlu? Samozřejmě na účet podniku. Stačí se zmínit. jídla máme dost a pití, co hrdlo ráčí....

Tak. A teď mi něco pověz o té výbušnině. Tuším, že se tady začíná rýsovat oboustranně výhodný obchod...

Hospoda Portál

Naslouchám obchodníkovi, jen velmi pozvolna. Jeho slova jako bych nebyl sto pořádně vnímat. Majordoma jménem Marco sleduji, jako bych stále očekával, že se ostří skryté u jeho rudé ruky zabodne do mého hrdla, a obsluha zatím zmizela.

Pokouším se uklidnit, ale příliš mi to nejde. Sleduji léčebnou magii, jak se snaží uzdravit obchodníkovi ruku. Okamžitě si vzpomenu na lahvičku a její skutečný obsah, ale pak si uvědomím, že znovu ji tahat by nebylo nejrozumější.

Sucho v ústech a krku začínám znovu plně vnímat. Třesoucí ruce a celé tělo, další příval zimnice. To všechno mi teď působí trable. Začínají se mi před očima objevovat obrazy toho co jsme prožil umírající muž venku, který v démonickém světě byl obklopen hladovými démony, toužícími po jeho... ani nevím čem, elfí muž, pronásledovaný smrtícím paprskem, kdosi skákající ze střechy a pak to všechno tady uvnitř. Cítím jak se o mě pokoušejí mdloby.

Teď ne! Teď nesmíš omdlít nebo je po tobě.

Ale už... Je všechno... Já chci pryč... Kamkoliv ale pryč...

Kamkoliv? Třeba ven?

Otřesu se a znovu se vzpamatuji uvědomujíc si slova toho obchodníka, jakéhosi Gimborna. Rozhlédnu se po nějkém místě k sezení. Vůlbec nepřemýšlím nad tím kde to bude, prostě už jen nedokážu stát. Nejistě se posadím na volnou židli. Tuším, že bych i já měl něco říct, ale nevím kde začít...

“Já totiž… Jmenuji se Kristián Marvoj a… říkal jste elfím žoldákem? Tím co teď utíkal venku a honil ho ten rudočerný paprsek? To vy jste volal z okna? O-omlouvám se já… Jsem velmi zmatený, totiž já…“ zarazím se.

Co, řekneš mu, že jsi přišel z jiného světa? Něco takového nemůžeš vyřvávat kde a kdy se ti zlíbí!

Tentokrát opět přistoupím na svůj vnitřní hlas. Vím, že na tom něco bude i když bych tak rád vypověděl, pravdu. Směl někomu věřit.

”Ztratil jsem se...“ naznačím a stále se zmateně rozhlížím.

“Děkuji za nabídku, snad jen… Trochu vody, děkuji, Than.“ bezmyšlenkovitě použiju jednu z elfech frází pro velmi váženého muže vyššího postavení, která se používala v Hiluvan Dinierumin. Došlo mi, že mi nemohl rozumět, ale až poté co jsem to vyslovil, jak doufám s dostatečnou úctou k němu, i když pochybuji zda si ji doopravdy zaslouží.

A co teď? Budeš s ním obchodovat? Jak mu řekneš, co je to za výbušninu, že to žádná není? Zabije tě!

Ne… Pochopí, že jsme měl strach…

Tomu věříš a nebo v to doufáš?!

“Totiž pokud jde o tu výbušninu, ono… Já totiž… Jsem alchymista to ano, ale jen učeň víte? Omlouvám se za tu malou lež… Nechtěl jsem lhát, neumím to, ale… Měl jsme strach, víte? Nejprve ti démoni, pak ten elfí muž venku s paprskem…“ znovu si uvědomím bolest v ruce a chytím se za ni.

”Bál jsme se, že mě zabijete a tak... Není to výbušnina, jsou to jen... Jsou to slzy fénixe, mají léčivou moc a používají se do některých letvarů jako suroviny, ale... Nebouchají, to ne... Prosím odpusťte mi, nechtěl jsem vás nijak ohrozit nebo se vás dotknout...” pokouším se mu to vysvětlit, doufajíc, že nebude reagovat tak přehnaně jako při mém příchodu. Je na mě vidět nervozita i strach.

Tak a další obchod? Slzy fénixe za svůj život? Co prodáš příště?!” kárá mě můj vnitřní hlas. Připadám si zoufalý. Vůbec nevím co mám dělat a k tomu mě pořád bolí ta ruka a já bych ji potřeboval obvázat.

”Nemáte prosím obvaz? Trochu jsem se zranil...“

přeplněná pracovna

Jestliže před pěti vteřinama jsem byl naštvanej, tak teď jsem se dostal někam dál, kam to netuším, ale okolo vytočenosti sem se jen mihnul, nasranost sem proběhl rychlým sprintem a zuřivost sem přeskočil.

Na chviličku se zastavím, a pomalu se mě na tváři objeví úsměv. Je to úsměv jak z prvního zákona Hodinových mnichů. Rychlým úkrokem se přesunu doprostřed místnosti. Při přesunu se natáhnu po Tesáku,

Ty už taky přestaň simulovat, máme tu práci aspoň se najíš. Ale pomalu, začínáš se nám nějak kulatit.

Tak pánové, kdo z vás zná PRVNÍ PRAVIDLO ?

Zavřu oči.

Kristián

Hospoda Portál

Na tváři Gimborna se odrazí údiv, úleva a potom různá směska pocitů. Jako mávnutím proutku se jeho tvář uklidní.

Hmm...Tak ty jsi se ztratil. Alchymistický učeň se ztratil. Bezbranný alchymistický učeň s lahvičkou nějákých léčivých kapek se ztratil...
říká zamyšleně. Upře na tebe pronikavý pohled. Náhle zostra spustí.
Tak některý z alchymistů nakonec přece jen opustil svoje zabezpečené laboratoře a vyšel ven! Nedivím se, že jsi se ztratil. Asi jsi nečekal tu spoušť, co potkáš venku, že?! Tu zrůdnost, kterou jste vytvořili. Tu ubohost a špínu.
To můj pán Přemysl Tkocz a jeho předkové zachránily zbytky lidstva jako takového, uvedli stabilitu v chaosu. MY jsme záchrana. A co za to? Co za to od VÁS ??? ... nic. Z celého obchodování jste udělali jen frašku. Všechno vyrábíte. Jídlo, látky, i stavební materiál. Vy, alchymisté spolu s čaroději. Myslíte si, že držíte město pod krkem, že ho můžete celé generace ždímat a parazitovat na něm ??!!?? Ne !!! To obchodní gilda nikdy nedovolí!!!
Gimborn má na čele naběhlou žílu a zrudlý obličej, drží se desky stolu a stoupnul si k tomu. Je opřený o ruce a naklání se nad tebou. Teď už křičí, až se ti zaléhají uši. Zezačátku jsi se nadechnul, že ho zarazíš, ale poznal jsi, že to je ten druh proslovu, který se dost dobře nedá přerušit
Začal pěstí pravé ruky mlátit do desky stolu s každným úsečným slovem...
TY-BUDEŠ-PYKAT !!! VY-MLÁ-TÍM-TO-Z-TEBE !!!! ... – KDE MÁTE DÍLNY !!!! KDE MÁTE LABORATOŘE !!!!
MARCO!!!!
Za tebou se ozvalo tiché cvaknutí mechanismu a o krk se ti opřela ostrá namodrale zářící čepel. Majordomus zřejmě umí být velmi nenápadný. Nějak se ti dostal za záda, aniž by jsi to zaregistroval. Je ale také pravda, že Gimbornovo rozčilování stálo za podívanou.
Vezmi ho dolů, do třetího patra. Do salónku, kde provádíme choulostivé obchody. Zavoláme Informatika – ten z něho dostane i to, co neví...

Hospoda Portál

Sleduji obchodníkovu tvář. Všechny pocity, které se střídají v jeho obličeji, a pomalu ale jistě si začínám uvědomovat, že jsem asi něco pokazil, že mi rozhodně žádný obvaz ani vodu nedá... Za zvuku jeho tichých přemýšlivých klidných slov se otřesu. Znějí příliš zlověstně...

Tak a máš to! Už teď jsi mrtvý! Proč musíš vždycky všechno pokazit, hm? Měl si ho v hrsti. Mohl si mu ty slzy fénixe prodat on by si myslel, že je to výbušnina a ty bys odtud vyšel s penězi, nějakými informacemi, najezený a napitý do sytosti! Teď sis teda pomoh! vyčítá mi můj vnitřní hlas. Snad bych mu dal i za pravdu, ale nestihnu to. Když už jsem si myslel, že to skončilo, že všechno bude v pořádku a tento muž mi nakonec přeci je pomůže, všechno se najednou obrátilo.

Gimbornova další slova... Jeho stupňující se hlas mi nedovolí abych se na cokoliv zeptal, cokoliv vysvětlil... Jeho slova jsou plná vzteku a jakéhosi zadostiučinění. Bojím se. Ještě nikdy jsem se tak nebál, snad jen u těch démonů, ale asi ani tam ne tolik jako teď a tady.

Já přece za nic nemůžu. Nic jsem neudělal… Jen jsem… Jen jsem přišel nic víc…

Už-už bych chtěl něco říct, třeba jen, že jsem přišel z jiného světa, že o ničem nevím ničemu nerozumím… Jenže toto se nedá zastavit. Uši mi zalehly při zvuku jeho rozčileného hlasu. Rozumím jen tomu, že prý ze mě všechno vymlátí. Třesu se. Slzy mi vytryskly z očí, i když jsem to nechtěl.

Chtěl bych vstát, dát se na útěk, ale to už cítím chladné ostří na svém krku. Zastavím se tedy v ještě neprovedeném pohybu a zavřu bázlivě oči. Rozkazy pro majordoma ve mně vzbuzují paniku tak silnou, že jsem zcela ochromen. Nesleduji už pohyb Gimbornových úst, jeho vzteky rudého obličeje ani toky magie v této místnosti.

To je jen sen… Určitě jen sen… Ráno se probudím a budu zase v Uraku… Prosím… já nic neudělal, myslel jsem že alchymisté nejsou zlý, jídlo přece nejde vyrobit… O ničem nevím, neznám zdejší laboratoře… Proč mi nikdo nepomůže? Co jsem komu udělal?

Zoufalství mne sžírá svou drtivou mocí, úzkost v hrudi jako kleště svírá mé o překot bušící srdce a já zůstávám bezbranný v moci těch, kteří nemají žádné slitování…

Putyka "Nad vodou"

Pobaveně sleduju diskusi vojáčků. Každou vteřinu, kterou tím získám, využívám k pokračující regeneraci mých sil. Ještě jednou zalituju, že nemám u sebe svého oblíbeného Mírotvůrce, a jako vždy to ukončím příslibem budoucího potrestání Martedyho. Raději už na to nemyslím a soustřeďuju se na momentální situaci, dosti prekérní.... ne však pro mě, prekérní pro tyhle otrapy.

Pak se věci pohnou, některé dokonce letí...

Nehnutě si počkám až ke mě doplachtí Stephan. Vidím paniku v jeho očích. Aby taky ne, možná kdybych byl na jeho místě, byl bych na tom podobně... Ale dost měkoty! Přišel čas jim ukázat, kdo je to Aidante Hnusák! Pokolikáté už to vlastně musím dokazovat? Někteří jsou prostě nepoučitelní. Zřejmě budu muset uvést v chod přírodní zákon o tom, že ti, co se ze svých chyb nepoučí, jsou prostě slepou vývojovou uličkou života... Sakra! Co to se mnou je? Takhle jsem nikdy nefilozofoval! Na víc už není čas, protože Stepan právě přiletěl...

Kopí si prozatím nechám v záloze. Rozhodnu se využít kinetické energie letícího Stephana. Odhadnu jeho hmotnost a váhu, ještě za letu ho jednou rukou (tou volnou, kterou nedržím kopí) chytnu a jeho let prodloužím tak, aby pokračoval směrem na své kumpány. Doufám, že aspoň dva nebo tři z nich srazí. Pak se obořím na toho, který je mi nejblíž. Jsem zvědavý na Martedyho kopí a tak se ho snažím prošpikovat. Chudáčku, věděl jsi že budeš pokusnou krysou? Při té myšlence mi škodolibě bleskne v očích...

Náměstí u podniku "Portál"

Koutkem oka a mlčky kontroluji útok muže v černém, jež na mě vyrazil, přesně jak jsem předpokládal.

Hm.. vyrazit jen s dýkou proti muži s mečem je celkem odvaha. Nevím čím to, ale přijde mi, že lidé, nejen že neumí používat pořádné zbraně, ale ani se neumí pěkně obléknout a tak zvláštně zapáchají.

Vyčkávám momentu, kdy vrah přenáší váhu z nohy na nohu a bude ve skoku nejméně stabilní. Spolu s rychlým podřepem až na zem mu zasadím ostrý kop nad koleno právě došlapující nohy tak, aby se muž předklonil a jeho trup byl nucen se v rotaci částečně natočit bokem a zády v nekontrolovatelném pádu ke mně. Rukou ve které držím meč, lehce zachytím límec v zátylku vraha a druhou mu zarazím dýku hluboko do oblasti ledvin, aby mi již nevykluzl. Stále ho v podřepu nad sebou přidržuji hrudí k nebi, jako živý štít, tak abych byl dobře krytý před projektily, které se rychle snášejí shora.
Po levé ruce mi stéká krev vraha, do kterého se nejprve s šustivým a potom tupým zvukem nárazu ještě stále zasekávají kovové projektily tvarů hvězd.

Nechápu, proč po mně házejí ty neurvale opracované kovové plíšky?! No, kdo tohle může používat jako zbraň??

Cítím, jak mé reflexi začínají být zpomalovány unavenými svaly z pochodu přes poušť, ale na tyhle městské "lidi" ..budou mít mé vojnou zocelené svaly rychlosti vždy až až...
Mlčky shodím, teď již asi polomrtvý štít před sebe, abych sundal ze zakrvácené dýky tělo muže, tak abych udělal překážku mezi mnou a jednou rukou máchajícím obrovským válečníkem se sekerou.

Asi je čas se zaběhnout podívat jak je na tom mladý elf co zapadl do toho pochybného podniku. Snad mu nic neprovedou..Hyeny!

Ovind

Hospoda "Portál"

Vrah v černém ještě stačil marně mávnout dýkou před tvým obličejem.
Polomrtvý štít dopadl na zem probodnutý a navrch bezpečně otrávený kovovými hvězdicemi. Chlapík na střeše se ti ztratil o očí, jako mávnutím proutku. To už tě ale zajímá o hlavu větší hromotluk, který ač bez několika prstů, pořád zkouší bojovat se svou těžkou sekerou

Aáááááárg

otáčí celým tělem ve snaze uštědřit svou jedinou použitelnou rukou sekyře vražednou rychlost. Svůj sek vede vodorovně v úrovni tvého pasu...
Kušiníci přikrčení u stěny pořád horečnatě dobíjejí své zbraně. Zatím to rozhodně nevzdávají - vždyť běžet proti dvoum zkušeným střelcům se rovná sebevraždě.

Jowog

Temné uličky Vegaše, začíná pršet

Vydal jsi se pro svůj nůž, pořád podvědomě cítíš, kde se nachází.
Co to? Nůž se začíná pohybovat...
Je ti to jasné - někdo ho sebral. Ostatně není se čemu divit. Okrádání mrtvých je ve Vegaši legální povolání. Na zemi nic nevydrží dlouho. Dokonce i na náměstíčku se objevili dva - říkejme jim Uklízeči a potichu se dohadují o kořisti, která ještě trpí posledními záchvěvy života.
Štěstí je, že nebudeš muset chodit daleko. Nůž se pohybuje směrem k tobě.
Okolo náměstí houstně koncentrace různých živlů. jak jde o peníze nebo o senzaci, projevuje se u Vegašských pozoruhodná forma telepatie. Kolektivní vědomí...
Obešel jsi dva rohy, pohledem varoval chlapa, co se tě rozhodnul zapíchnout ze stínů...a pak se rychle rozmyslel a už ho vidíš.
Malý vyzáblý kluk běží o život. Nese ti tvou zakrvácenou dýku a v druhé ruce Peníztašku - koženou kapsu na peníze častokrát chráněnou kouzly, která však, hlavně u levnějších modelů ztrácí své schopnosti při úmrtí majitele. za chlapcem se zěnou dva dospělí ozbrojenci a jen jejich těžkjé zbroje dávají klučinovi nějakou neději na útěk. Jeden má pře rameno kuši, v ruce tesák, druhý dlouhý rovný meč a malý kulatý štít.

Hnusák

Putika "Nad vodou"

Tvé prodloužení letu se spíše podobalo tomu, že jsi chytil Stephana pod krkem a zvedl ho ze země tak, že se přestal dotýkat nohama podlahy. Sice tě přitom začaly pekelně pálit znovu otevřené rány, ale za tu zábavu to stojí. Zastavil jsi tím totiž hromadný útok. Strážní brzdí na hladných prknech a jednomu podjely nohy a plácl s sebou na zadek. Potom jsi rozvážně zamířil a hodil Stephana přímo na jednoho gardistu. Oba letěli k zemi.
S kopím si moc netykáš, ale stejně jsi ho použil. Zřejmě jsi pěkně pomalý, ale to tě většinou netrápilo. Gardista s mečem ani nepoužije štít a srazí ostří svým mečem. O to větší je jeho překvapení, když magické ostří ukrojí jeho kus smrtonosné oceli. Než protlačíš kopí všemi vrstvami jeho zbroje a jeho vypracovaným tělem, stačí jen udiveně zaostřit na žhnoucí řez na jeho kdysi krásném meči. Při vytahování dlouhého ostří z těla jsi nebyl tak šikovný a jak ti těžkla ruka rozpáral jsi nebožáka od hrudi k rozkroku. Na zem pleskla střeva.
Velitel se otočil a začíná sprintovat do deště venku. Vše se odehrálo v naprostém tichu.

Jowog

Temné uličky Vegaše

Ne vždy a ne vše jde tak, jak si představujeme. Klučina se ti s neývalou obratností smeknul pod rukama a tak místo toho, aby jsi ho uzemnil, jen se zakutálel po vlhké dlažbě a pádí dále. V duchu by jsi se i pousmál. Tolik ti připomněl tvé nebezpečné mládí.

Oproti tomu dva ozbrojenci nereagují na tvé přesvědčování. Touha po zabití je silnější, než aby se znepokojovali s nově objevenou myšlenkou na to tě obejít. Jeden z nich se zastavil a s nacvičenou rychlostí sundal ze zad kuši. Druhý se začal krýt za štítem, přihrbil se v běhu a už je u tebe.
Za zády ti utíká mírně potlučený mladík s tvým nožem a zepředu na tebe letí zeshora a zleva doprava razantní sek dlouhého meče. Chlap ani nezastavil v běhu. Prostě tě chce smést z cesty. Zastínil ti výhled na kušiníka, což je možná o dobře. protože ten už zdvihá mířidla kuše do nebezpečné polohy.

Lorein

Pod Věží - ulička mrtvých

Tebou vržený řetěz se ve vzduchu rozbalil a na konci svého letu omotal chlapíka s rychlopalnou kuší. Ta mu vypadla z rukou a spadla ze střech do boční uličky. To už na tebe letí magický oštěp. Zůstává za ním stopa přemrzlého vzduchu a to je naneštěstí okamžik, který si vybral šermíř ke svému útoku. Téměř tanečním kvoukrokem se k tobě přemístil na vzdálenost útoku a přes ruku švihnul svou šavlí po tvé hlavě. Navíc se za šavlí otáčí a jeho rozžhavenou dýku jsi ztratila z očí... Těžkooděnec se pořád pomalu přibližuje, ale už i tak je dost blízko na to, aby tě znepokojoval. Koutkem oka ještě stihneš zahlédnout, jak na střeše kleší odstřelovaš na jednom koleni a snaží se nabít svojí kuši, opřenou pažbou o koleno. Bedlivě tě pozoruje.

b>Náměstí u podniku "Portál"

Mírným úhybem stranou se vyhnu nemotornému seku obouruční sekyrou.

Už toho začínám mít právě dost! Nikdy jsem nemusel bojovat proti ubohým lidem, ale od samého počátku se mě jen pokouší zabít! Teď jistě chtějí ublížit i mladému elfovi, co se tu jen objevil jako já. Vypadl z nějakého portálu a možná ani neví jak se drží meč...

Vztek a bezmoc mi zaplavují rozum.

Co to jste k čertu za stvoření..?! Hyeny!!Skoro bych řekl, že mám slzu v koutku oka

...Opravdu zvláštní pocity zabíjet lidi.
Vyčkám přesný moment, kdy velký bojovník chce napřáhnout. Rychlejším obloukem v zápěstí otočím meč čepelí směrem za sebe (proti palci) a spolu s půl otočkou celého těla se zády přiblížím k hrudníku válečníka a nemilosrdně ho naskrz probodnu elfí čepelí, aby netrpěl v bolestech.
Blandring vytáhnu pomocí mírného kopu do již hroutícího se na zem bezvládného těla, jež upustilo sekyru a chroptíc krev z ústa aotevřeného hrudníku.

Postavím se do nízkého šermířského střehu a zakrvácený meč napřáhnu směrem k nabíjícím kušiníkům:
"Položte ihned kuše na zem a utíkejte pryč jež vám budou síly stačit, než vás má nenávist a zloba ztrestá! Ať vás již nikdy nepotkám sic vás rozčtvrtím jako Gjerkpravské bažinné červy! ...vy lidská chátro!"
Pronesu silným a zvučným hlasem, v němž je cítit silný elfí dialekt, ke zbývajícím mužům. Nechám ležet obě těla z posledních sil chroptících a sípajících umírajících valečníků v tratolišti jejich krve a vydám se se zpět do podniku "Portál".

Ovind

Náměstí u podniku "Portál"

Byl jsi zhruba v polovině svého proslovu, když tu se od kušiníků ozvalo

Mám...mám.

A oba svorně pozvedli mířidla k očím. Jednají, jako by tě vůbec neslyšeli. Jako by jim někdo vyhrožoval každý den.

Student

Pracovna

Zavřel jsi oči a čekáš...
Něco je špatně, měli by na tebe útočit, ale nic se neděje, okolo je sice pohyb, ale...
Skrz řev raněného, který mohutně

Jseš tuhej. Tojhle je ta největší blbost, kterou jsi mohl udělat...

Jiný hlas se ozval od okna

Proč se vůbec nehejbe, vždyť na něho mířím?

Za zády se ti ozve opatrné otevírání dveří

Co je? Proč ještě stojí na nohou? Co se stalo?

Ozve se mrazivým šeptem. Pomalu ztrácíš přehled, co se děje kolem, zvuky začínají být nepřehlednější a útok či nebezpečí pořád nepřichází ...

Pitomče, chceš se nechat zabít???

Zavříská ti v hlavě Abé a vtáhne tě do Nesvěta přesně v moment, kdy se na tebe sesype koordinovaný střelecký útok včetně střely z ostřelovací kuše někdě odnaproti.

Visíš v šeru, třeskutém chladu a vichru. Tvé nohy se nedotýkají země. Pod krkem tě drží Abé. Jako by se ti v Nesvětě už špatně nedýchalo samo o sobě.
Z okolní šedi se pomalu a opatně stahují menší démoni – mrchožrouti. Určitě tě považují za úlovek a doufají ve zbytky. Je ale jen otázka času, kdy sem zavítá někdo, pro koho je i tvůj mazlíček zákuskem.
Je čím dál agresivnější...zkouší to. Stejně jako pes...Ale tady má rozhodně navrch.

Takhle naše dohoda nezní. K čččemu mi budeššš mrtvej?! Každej den se starám o tvojí křehkou lidskou schránku. Vy lidi vůbec nevíte, co je to boj o přežití. Většina těch ubožáků v Posledním městě ani neokusila lidské maso. Jak potom můžete být silní?
Běž tam zpátky a dokaž, že se můžeš nazývat poslem démonů...AAAAHAHAHAHAAHAHAAAAAA!!!!!!

Propukne v šílený smích, když jedním pařátem trhá matérii svého domovského světa, aby vytvořil průchod zpět.
Jsi „vhozen“ přímo za zády hloučku, který diskutuje tvoje zmizení. Vypadá to na organizovanou bandu. Měli by ale mít lepší vybavení. Z toho usuzuješ, že se nemůže jednat o alchymisty nebo mágy. Na Patricijovy jednotky to také nevypadá. Proti těm jsou tihle kluci amatéři. Raněný muž dostal ránu z milosti a byl bleskově obrán o vybavení. Tvůj Lovec už je beze zbraně a několik šuplíků ze stolu je vysypaných na zemi.
Protože jsi se objevil za zády většiny přítomných, zaznamenal tě jen jeden ze šesti, kteří sem stihli vlézt...
Vytřeštil na tebe pohled. Aby taky ne, stoupá z tebe ledová pára a krvácíš z několika dalších drobných zranění.

Náměstí u podniku "Portál"

Jdu směrem ke střelcům. Dávám pozor, abych se důkladně soustředil na to "co příjde", na svůj postřeh i obranné reakce.
Vyhnu se místu kam by dopadly šipky rychlým úhybem stranou.

Vždy jsme se učili, že se mezi elfími bytostmi můžeme domluvit bez jakéhokoliv použití slovní agrese či snad hrubého násilí..a že i lidé jsou nám velice blízcí...

Udělám několik kroků až budu na dosah svou zbraní oběma útočníkům. V jedné rychlé smičce kterou opíši mečem, setnu hlavu jednomu a ruce druhému útočníkovi.
Žádné milostivé rány, ze kterých by se snad za několik týdnů dostali. druhého kušiníka ještě rychlým bodem do trupu umlčím.

Je mi líto... Už s vámi hloupými tvory vyjednávat nebudu!

Rychle očistím zbraň mírným poklepnutím v ruce a běžím zpět do podniku "Portál"...

Podnik „Portál“

Dveře jsou zamčené.
...sakra!
Zbraně zasunu zpět do pochvy, chytnu se za zakrvácený parapet vedle a lehkým skokem se vyhoupnu do okna. Zkontroluji místnost a potichu skočím dovnitř. Neslyšně tasím Blandring a začnu hledat kam mohli mladého elfa odtáhnout.
Snad je ještě v pořádku...
Chvíli naslouchám u schodiště a pak se po něm vydám kamsi dál pod úroveň prvního patra. Moc se nezdržuji letmo prohlédnu každý kout a pokračuji po hlasech, jež se linou z nějaké místnosti pod schodištěm.
Vydž, ještě chvilku vydž...
Tluče se ve mě nenávist, nejistota i naděje.
Když najdu místnost, z níž znějí hlasy zkusím z poza dveří poslouchat zdali nepoznám elfí jazyk, nebo o čem si uvnitř povídají.

Konečně!

Rozrazím dveře silným kopem a skočím do místnosti jako duch pomsty. V jasně, až démonicky modrých očích mám nenávist, jež bývá elfům spíše cizí, ale pokud vidí, že se kolem nich dějí nepravoti, mohou se stát velice nebezpeční..! Zbytek obličeje mi halí zelený, volný vojenský šál, či velký šátek, který elfové nosí v armádě pro lepší dýchání v poušti, či jinak horších podmínkách a hlavně pro větší anonymitu v boji. Co mi nekryje bohatě zdobená lehká přílba elfího typu jsou špičaté uši, jež jsou již od pradávna výsostným znakem elfího rodu.
Celé dveře teď již zabírá má i na člověka vysoká a snědší postava v neuvěřitelně propracované šupinovo - kožené zbroji zvláštního střihu, skládající se z větších, až dlaň velkých a menších i jen několik coulů, až přirozeně do sebe zapadajích šupin zeleno hnědé barvy s temně zlatým nádechem při odrazu světla. Jistě nějakého neuvěřitelného tvora. Na levém prsním štítu je zřejmě kyselinou umě vyleptaný jakýsi symbol:



Rukavice i vysoké pevné boty vypadají jako by patřili ke kompletu zbroje, ze stejného materiálu, někdo rozhodně nešetřil. Každá část je až do posledního detailu pečlivě a skvostně provedena, s mnoha ozdobami a ornamenty, jež umí jen ruka elfa.
V ruce se mi leskne zbraň neuvěřitelných kvalit, jež je svým jménem i tvarem unikátní, lehce zahnutá čepel pro větší rychlost a mírné rozšíření ke špičce ji dělá ještě silnější a nebezpečnější!



Zbytek oblečení a vybavení působí zřejmě prostě a bytelně, jako vojenská uniforma s prošívanými koleny a lokty s několika koženými popruhy přes ramena, křížem přes hrudník, držící batoh, kuši a další vybavení na zádech. U pasu je vidět tesák, či lépe bojová elfí dýka, dvě nádoby na vodu a na stehně praktický toule s několika šipkami. Vše důmyslně praktické.
Stojím v místnosti, trochu mokrý a umazaný od krve, jež prolili hloupí tvorové příbuzní elfům - říkající si lidé! Má přítomnost, můj meč i výraz v očích asi nenechá nikoho v místnosti dlouho klidným...

Hospoda Portál - Ovind

Dveře pod schody, které před chvílí kdy jsem pozoroval rozčileného majitele, kdosi zavřel, se otevřely dokořán (byly rozraženy). Prudce jsem leknutím otevřel oči a můj pohled padl na postavu, která nyní vešla. Prosebný vyděšený pohled někoho komu je jedno zda jsi nájemný vrah, na kterého vypadáš, či žebrák.

Tvé oči přelétnou prázdnou místnost až tvůj zrak padne na mne. Mladého chlapce. Určitě ještě chlapce. Věkem zhruba patnáct let, ale těžko si být jistý, protože jak si tvé oči jistě povšimnou, má tvář má v sobě elfí rysy, špičatější uši, jemněji tvarovaný skelet... Ale zároveň by ta tvář mohla zrovna tak patřit i člověku. Evidentně jsem vyděšený, bledý a celý se třesu. Z rány na ruce, kterou mi způsobil smrtící paprsek jsem ztratil již mnoho krve a to se podepsalo na mém těle zesláblostí. Oči, doposud křečovitě zavřené, nyní s úlekem v obličeji otevřené dokořán, mají ve zdejším magickém světle z krystalů, ještě zelenější barvu než jindy a hledí na tebe srkze drobné slzy deroucí se zpod víček ven v náznaku tichého zoufalství, kterého jediného jsem nyní schopen. Hnědé vlasy mám vzpurné, rozcuchané a ještě k tomu špinavé od deště.

Na sobě mám před časem asi bílou pánskou košili, přes níž mám oblečenou, nyní ale rozhalenou koženou vestu. Těžko soudit z jakého zvířete je ta kůže, či jestli byla stvořena magií jako i mnoho dalších věcí zde. Vesta má hnědou barvu, tak jako kalhoty, které se ale zdají obyčejné. Oděv je teď trochu špinavý. Na rukávech má stopy prachu, jinde zas látka zčernala pod náporem děšťových kapek... I boty mám špinavé, ale jinak jsou také hnědé a zdá se, že i pohodlné, pro mé drobné nohy.

Za mými zády stojí majordomus se svou zvláštní důležitostí ve tváři. Vytáhlý muž v elegantním obleku, který mu na krku drží svou namodralou čepel speciálně upevněnou původně asi uvnitř rukávu.

Naproti u téže stolu, kde nyní kousek dál stojí původně asi obývaná židle, nyní stojí tlustý muž s poraněnou rukou, dle oblečení zřejmě místní majitel. V obličeji je ještě celý rudý, od vzteku a žíla na spánku mu stále zlověstně těká. Do teď opřený o stůl sledoval chlapce v jeho bezbrannosti, která je více než zřejmá.

Nevím co si mám myslet, co dělat... Stojíš tam, zlověstný pohled elfích očí je upřen mým směrem a já cítím jak mi tuhne krev v žilách, že by mohla klidně zamrznout a asi bych to ani nepoznal. Možná bych se měl ještě více bát. Elfové v mém světě se na mě dívali s pohrdáním a tolerovali mne jen pro to, že takové zvyky panovaly v Hiluvan Dinierumin... Jenže zde o ničem takovém nevím. Nemohu si být jist jak zareguješ a přece můj pohled říká jediné...

Pomozte mi, prosím... Prosím... Neschopen slova s unaveným prosebným pohledem čekám zda a co se stane.

Myslíš, že ti pomůže? Co by z toho měl? Necháš si zachránit život? Znáš pravidla takového závazku!

Ale já... Co mám tedy dělat? Co?!

Odpověď však nepřichází...