Vocaloid II - VIP
hrálo se Domluvený termín
od: 08. prosince 2013 19:49 do: 25. května 2014 12:24
Dobrodružství vedl(a) Satsuki
| |
 | Soukromé pokračování minulé jeskyně :) |
| |
 | Loučení s Tokiem... Je to tu zas. Máma znovu mění zaměstnání a já tudíž i nové místo k bydlení. Nemůžu o těch několika neplánovaných stěhování říct, že by se z nějaké zastávky stal můj domov. Snad možná jen právě Tokio mi trochu přirostlo k srdci a to je špatně. Za těch několik let jsem se naučila, že v této situaci kočovného života je lepší nasadit si klapky na oči a přijímat změny s tím přístupem, že se člověk nebude ohlížet na takové ty zbytečnosti okolo jako jsou třeba přátelé nebo i pouhé hezké vzpomínky. Nic takového pro mě nesmí existovat. Každé stěhování i s těmi k zbláznění hodnými okolnostmi jako jsou problémy s novou školou a novým prostředím už moc dobře znám. Nikdy se nezbavím nálepky "ta nová" a musím se smířit s životem osamělého poutníka, jenž nikdy nenalezne místo kam by se mohl vrátit mezi milované lidi a nazvat ho domovem. Slunce zapadá za vysoké paneláky Tokijských ulic a každý jednotlivý dům vrhá stín. Dlouhý pařát temných myšlenek co se líně natahuje, aby do své moci uchvátil ten jediný kopec a s ním imě. Přemýšlím, sedíc v trávě pod osamělým stromem na onom kopci a očima projíždím světélka města dýchajícímpode mnou. Jako každý jiný den od té doby co mamka přidala Tokio na předlouhý seznam míst kde jsme bydleli. Povzdechnu si a přitáhnu kolena blíž. Ačkoliv to tak nevypadá, tenhle život je mým mučením. Jsem trestanec s železnou koulí připoutanou k noze řetězy a nemohu se té zátěže zbavit. Co to bude tentokrát? Už brzy to zjistím Zbývá den. |
| |
 | Práce volá ___________________ Slunce pomalu a zároveň líně zapadalo za horizont a já pozoroval tak jeho krásu, která se mi naskytla. Opíral jsem se o zábradlí rozeseté na kraji betonové cesty, podél jíž se tyčily rozkvetlé sakury. Hluboce jsem se nadechl a vydechl, abych si ten okamžik vychutnal co nejvíce. Měl jsem ještě nějakou chvíli čas, tak jsem toho chtěl využít, než vyrazím do práce. Jelikož moje rodina nebyla zrovna nejbohatší, svůj volný čas jsem investoval hlavně do brigády v jedné restauraci, abych tak mámě alespoň trochu odlehčil. Sice jsem se vracel pozdě domů, za to to ale byla restaurace plná milých lidí. Ještě malou chvilku jsem pozoroval malé, rozpínající se Kjóto než jsem se přestal opírat a vyrazil směrem po schodech dolů přímo do centra. |
| |
| Nová cesta a nové město... Znovu Už se pomalu schylovalo k večeru, když naše auto sjelo z dálnice na menší silnici do Kjóta. Nevím proč, ale nějak mi to nevadí. Přeci jen už jsem si na nové věci zvykla natolik, že už je to vlastně úplně normální. Musím přiznat, že tolik zeleně okolo jsem snad pohromadě ještě nikdy neviděla a proti svému vědomí se mi Kjóto hned na první pohled zalíbí. Zase špatně. To je totiž to nejhorší co může být. Nějaké místo mi přilne k srdci a já pak nemůžu vystát další loučení. "Už tam budeme." prohodí máma jen tak lhostejně i když vím, že mě poočku upřeně pozoruje, co já na to. Nevšímám si toho a raději pozoruji centro Kjóta, které se míhá kolem nás. Pohodlně vypadající domky, obchůdky a dokonce jsem si všimla i obchodu s hudebninami a velké knihovny. Usměju se. Už vím, kde ztrávím těch pár měsíců, co tu pobudeme. Náš domek je uprostřed centra a vypadá moc hezky. Jako by právě vypadl z časopisu s domy z devatenáctého století. Vypadá tak nádherně staře a přitom útulně rodině. Celkově nezapadá mezi ty ostatní moderně vypadající domy, ale mě se líbí. Moc dá se říct. Před ním je malá zahrádka se zarostlým trávníkem a zaplevelenými záhonky. Máma bude mít alespoň mimo práci co dělat. Z toho co mi řekla vím, že má pracovat v nějaké restauraci jako kuchařka či servírka. Moc jsem se o to v tu chvíli nezajímala takže si nejsem úplně jistá jakou, že to pozici vlastně bude mít. Já osobně vděčím za to, že máma souhlasila s tím kdy nastoupím do školy. Abychom znovu nemusely čelit problémům s nástupem před koncem školy tak mám teď spoustu volného času. Kdo by to nebral? Užít si dva měsíce bez školy a pak ještě dva měsíce oficiálních prázdnin? Já toho hodlám samozřejmě využít. Hned jakmile máma začne vytahovat věci z kufru auta popadnu dvě pouzdra. V jednom mám housle a druhé, které si dám na záda, obsahuje kytaru. Obrovské piánové křídlo, které mi otec daroval k šestým narozeninám, rok předtím než nás opustil dorazí až pozdě večer. Lidi kolem se na nás mile usmívají a děti zvědavě okukují kdo to přijel a proč chodí do toho starého domu, který zřejmě, dle mého úsudku dlouho nikdo neobýval. Rozhlédnu se kolem a musím se na ty kolemdoucí stejně mile smát. |
| |
| Nástup ________________ Dobře, tohle nejspíš nebyl dobrý nápad. Říkal jsem si, že mám času dost, ale ve skutečnosti jsem teď musel hodně rychle běžet. Chvátal jsem po ulici, div jsem do někoho nestrčil, či nesrazil. "O-omlouvám se!" Křiknu po cestě když do někoho strčím ramenem. Nakonec se mi přeci jen podařilo doběhnout do restaurace včas, i když 'za pět minut dvanáct'. Rychle jsem upaloval do šatny, přičemž jsem proběhl kolem kuchyně dozadu. Hned si mě všiml vedoucí kuchař a pobaveně se zazubil. "Ahoj, Kaito." "Ahoj!" houknu ve spěchu. Mizera jeden. Očividně se dobře bavil mým pozdním příchodem! V šatně jsem se rychle převlékl do bílého kuchařského oblečení a zadýchaně se vrátil zpět do kuchyně, při čemž jsem se chopil první práce, kterou jsem mohl udělat. Při tom jsem se vydýchával. "Co se děje? Dneska nějak na poslední chvíli.." prohodil ke mě. Podíval jsem se na něj po očku zatímco jsem myl nádobí. "Trochu jsem to nevypočítal." povzdychnu a nechtěně, když vkládám trochu mimo mísu špinavý talíř do dřezu s vodou, vystříkne při tom na mě voda. Kuchař se mi znovu zasměje. "Dneska bude frmol, tak se snaž, ať se tu nezblázníme oba najednou." |
| |
| Bloumám si bloumám, sám a sám... Máma se vypařila do práce a přenechala mi tak celý dům. Usedlý prach, zašlé černobílé fotografie na stěnách, krb v každém pokoji, koberce nasáklé vůní tabáku, křehký růžový porcelán v malé kuchyňské skřínce i jemné barvy starých tapet, to vše na mne působilo až dojemně. Jak jsem tak zkoumala každičký stoletý záhyb, prasklinku ve dřevě nebo kousek z křišťálového lustru se mi tenhle dům čím dál víc dostával pod kůži. Už jen ta směsice dřeva, tabáku a usušené levandule v malých pytlíčcích na dně každé skříně mě do nosu udeřila okamžitě co se vstupní dveře poprvé rozevřely a ta vůně mnou zacloumala. Své drahocené nástroje jsem pečlivě odložila na stůl v obývacím pokoji a rozhodla se vydat na obhlídku města. Během chvilky jsem vyběhla ven jen tak a opatrně zavřela dveře s mosazným klepadlem ve tvaru do kruhu dvou propletených hadů. Moje kroky směřují právě tam kde jsem z ujíždějícího auta zpozorovala ten obchod s nástroji. Trvá mi to jen chvilinku než za rohem spatřím železný štít ve tvaru noty vysoko nad hlavami kokemjdoucích. Dveře jsou dokořán a tak se nebojím vstoupit. "Dobrý den." věnuji úsměv malému staříkovi za pultem co právě radí nějakému muži s flétnou a podívá se na mě zpoza půlměsíčkových brýlí. Jen kývne hlavou a krátkým úsměvem opětuje můj pozdrav, přičemž se znovu obrátí na zákazníka. Pohled mi okamžitě padne na malé kruhové vyvýšené místo uprostřed místnosti s nástroji na kterém je vystavený přenádherný klavír. "Mohla bych si ho vyzkoušet?" zeptám se s nadějí v hlase prodavače aniž bych uhnula pohledem. "Pro mě za mě proč ne." zazní pobaveně od pultu a mě při té odpovědi poskočí srdce blahem. Usedám na malou stoličku a náhle si připadám jako bych v lese na piáno připravovala koncert zvířatům. Až tak je to pro mě magické. Jen chvilinku mi trvalo rozhodnout se kterou skladbu zahrát. Nakonec se mé zkušené prsty rozeběhly po černobílých klávesách za čisté melodie Ludovico Einaudi - Nuvole Bianche. |
| |
| Pracovni zapal _______________________________ Jak Andre rikal, zacala se restaurace plnit a my meli co delat. Lital jsem od nadobi k plotne a od plotny k zelenine.. Zkratka jsem se snazil udelat svou praci co nejlip. Mel jsem ji rad i pres to, jak byla namahava. Slyset pote pichvaly za dobre jidlo zahralo u srdce. Kazdopadne jsem se nemohl dockat, az pujdu domu. Situace se bzry ukludnila a my si mohli na chvili sednout. "Asi te nepotesim, ale Yuki te chtela poprosit, jestli bys ji zitra nezaskocil na place. Nebude tu." Tady to bylo tak, ze jsem byl tam, kde me zrovna potrebovali. At uz na place nebo v kuchyni, zvladal jsem oboji. Dalo by se to tak rozdelit vlastne na dve ruzne brigady. "Ah, fajn. Budu tu." Kratce jsem se pousmal a vstal ze stolicky, abych se napil studene a osvezujici vody. Cas utekl rychle a blizila se zaviracka. To slovo tu slysel rad kazdy zamestnanec a ja tu uz dyl nebyl potreba. To nejhorsi bylo za nami. Akorat jsem se prevlekl a pomalu vyrazil k vychodu. "Mejte se tu, uvidime se zitra!" Houknu jeste nez za mnou klapnou dvere. Boze, jak ja se nemuzu dockat postele. Jindy bych si chtel jeste chvili zahrat na nas stary klavir, ale na to jsem uz unaveny. Byla uz noc a cestu mi osvetlovaly poulicni lampy. Moje volne tricko bylo na tuhle teplou noc idealni, protoze je mensi vedro nez pres den. Prochazel jsem skrze namesti a na chvilku se zastavil. Muj pohled se uprel ke sraremu domu, ktery uz dlouho nebyl nikym dlouho obydleny a preci se tam svitilo. Jakto? |
| |
| Slibně prožitý den... Když jsem hrála na klavír přicházeli lidé nebo a zůstali poslouchat. Nevnímala jsem nic okolo, jen chladivý povrch kláves pod bříšky prstů a onu melodii, kterou hrálo i mé srdce. Nic víc mi nebylo v tu chvíli třeba. Jemné chvění v podobě elektrického náboje se mi hrnulo žilami a putovalo dál od prstů na nohou až po konečky modrých culíků dotýkajících se země. Po skončení skladby lidé začali tleskat a musela jsem prodavači slíbit, že jim znovu přijdu něco zahrát. Ještě pak jsem stihla navštívit knihovnu. Moc milá paní knihovnice si se mnou povídala o nejnovějších knihách a nakonec po takhle krásně stráveném dni jsem se dostala domů. Kytaru s houslemi jsem si odnesla do svého pokoje. Pod oknem byla malá komoda na kterou jsem položila obě pouzdra a okno otevřela do noci. Nakonec jsem se s houslemi šla posadit na postel. Myslela jsem na tátu. Vezmu ten nástroj do rukou a opřu o rameno, načež smyčec rozhýbu po strunách v tiché smutné skladbě od Lindsey Stirling - What child is this. Při tom zavírám oči a vzpomínám jak mi tuhle skladbu hrával. Byla jsem malá a před spaním si vždy stoupl k otevřenému oknu aby temné noci do očí stříbrných tou melodií vrátil bolestivé slzy. Z postele jsem ho pozorovala a usínala s těmy tóny v uších. Vlastně nikdy neřekl proč odešel. Rok po mých šestých narozeninách se jednoho dne prostě sebral a nikdy už se nevrátil. Od té doby mám za to, že mi ten klavír daroval jako takové odčinění toho co udělal. Nikdy se toho nástroje nevzdám. Když na něj hraju cítím, že je tu zase se mnou. Jako by nikdy neodešel a dál mě uspával melodií svých houslí. Napodobuji ho a nechávám vánek ať si procítěnou hudbu odnáší do noci. Máma se ještě nevrací a já si vzpomínkami krátím čas. |
| |
| Očarován hudbou _________________________ Chviličku jsem ten dům pozoroval. Přemýšlel jsem, kdo by se tam mohl přistěhovat, nebo se mi to snad jen zdálo z přílišné práce? Zavrtěl jsem hlavou a ofina modrých vlasů mi lehce padla do očí. Vykročil jsem k tomu domu o něco blíž, jelikož se mi zdálo, že jsem něco zaslechl. Znělo to.. jako hudba. Chtěl jsem slyšet, zda se mi to opravdu jen nezdálo. Zastavil jsem se pod jedním rozsvíceným oknem u plotu a pozoroval jej. Nezdálo se mi. Vážně hrála hudba! Srdce mi poskočilo. Ta maličká, bušící věc v mé hrudi bušila celý život jen pro tuhle jedinou věc - pro hudbu. Uvolnil jsem o něco svůj postoj, zavřel oči a zaposlouchal se. Jako by z té hudby vyzařovala přímo láska dotyčného, kterou tu skladbu zrovna hrál.. |
| |
| Hrej hudbo hrej... Ke konci skladby už mi slzy stěkají po tváři jako divé a já nejsem sto zastavit vzlyky. Tolik vzpomínek v jedné jediné melodii a přitom se v ní mísí i to hezké s tím bolavým. Spustím ruce s houslemy a rukávem si otřu mokrou tvář, načež jedním pohybem otevřu okno dokořán a nadechnu se té sladké vůně noci. Hned se vrátím do pokoje abych z malého batůžku, který mi mamka odpoledne do pokoje odnesla, vytáhnu svůj notebook a rychle naťukám ten správný kód, aby se rozezněl hudební doprovod ve kterém je zahrnuta i předehra nutná pro úplnost. Pak znovu zavírám oči, připravená se smyčcem na strunách začít hrát trochu dynamičtější skladbu. Poslouchám trpělivě předehru a pak se přidávám. Jenže teď už se i pohybuji. Soustředěně a s vášní hraji na své housle. Hudba mne pohlcuje a já cítím jen její odezvu v nitru své duše, když se ve vibracích vrací zpět odražená ode stěn pokoje. Prochází skrze mne. Ten žár a bič mnou vytvořený při znovu otevření přihrádky zakázaných vzpomínek se dere na povrch s touto skladbou a já jen nechávám ať se s tóny vypudí ven. Ať se celý vtiskne do mé hry. |
| |
| Křišťálové slzy ______________________ Ještě notnou chvilku jsem se zaposlouchal do posmutnělých tónů umění houslí, když zhruba za chvilku melodie utichla. Otevřel jsem oči. Byl jsem si jist, že se mi to nezdá, že tam někdo skutečně bydlí. Otevřely se křídla okna a z něj se vyjevil záblesk světle modrých vlasů. Zarazil jsem se. Bylo to děvče. S dlouhými vlasy, jemnými rysy ve tváři a uplakanýma očima. Párkrát jsem překvapeně zamrkal a mě hlavou probleskla jediná otázka. Proč pláče? Než bych si na to stihl odpovědět vlastními předpoklady, stáhla se zpět. Se zábleskem lítosti v očích jsem ještě malou chvilku pozoroval ono okno ještě před tím, než jsem se konečně rozešel zpět domů.. |
| |
| Konec vzpomínání a hudby Máma se za chvíli vrátí a já musím jít ven čekat stěhováky, kteří by měli přivézt můj klavír. Vyběhnu ven před dům a všimnu si odcházejícího kluka s nápadně modrými vlasy. Vidím jen jeho záda, ale všimnu si, že vypadá nějak zamyšleně. Co když mě slyšel? ptám se sama sebe. Je to zvláštní... |
| |
| Konečně doma _____________________ Celou cestu až domů se mi hlavou proháněla myšlenka, proč brečela. Ublížil jí někdo? Nějaký kluk? Nerad jsem vidím dívku brečet, ale teď s tím už nejspíš nic nenadělám. Když jsem se konečně dostal domů, zul jsem si boty. "Jsem doma!" zavolám směrem ke kuchyni a poté vyrazím přímo ke schodům, kde v patře byl můj pokoj. V něm jsem se ihned vyčerpaně plácnul do postele a vydechl. "Bože, jak jsi mi chyběla, postýlko.." |
| |
| Kamarád do deště Konečn mi přivezli mého milovaného společníka. Dostat ho nahoru trvalo poměrně dlouho, ale hned jakmile dokončili svou práci jsem se usadila za něj. Máma už se asi vrátila, ale mě to bylo jedno. Konečně tu byl zase se mnou. Hladím posvátné klapky černé a bílé barvy abych ho přivítala. Vítám ho znovu u sebe. Tak moc mi chyběl. Opět se ztrácím v hudbě. Tak ráda a tak moc. |
| |
| Sladké sny ____________________ Netrvalo příliš dlouho, než jsem se zvedl z postele a vydal se směr koupelna, kde jsem dal přednost své osobní hygieně. Zvlášť sprchovací část, jelikož tu jedinou jsem potřeboval teď ze všeho nejvíc. Jakmile jsem byl se vším hotov, vklouzl jsem do tepláků na spaní a zamířil rovnou do postele. Dnes toho bylo pro mě dost a zítra si to budu muset zopakovat. Každopádně jsem byl na sebe hrdý v tom, že moje pomoc se mamce opravdu hodí. Dřív, než si to vůbec uvědomuju, usínám.. |
| |
| Poprvé klidně Až někdy pozdě v noci jsem přestala hrát. Ani nevím kdy se máma vrátila a jestli vůbec. Když vylézám z koupelny už v noční košilce musím se rozhlédnout po pokoji. Je zařízený tak jako pro nějakou dámu z jiného století vše v bledě modré barvě. Polovinu pokoje u okna zabýrá klavírní křídlo a ve zbytku pokoje se nachází postel s nebesy z tmavého dřeva a vyřezávaná šatní skříň vedle níchž stojí psací stůl s přihrádkami. Připadám si jako komtesa na zámku. V těch měkých peřinách je krásně příjemně a já poprvé za celou tu dobu kdy se plahočíme s kočovným životem bez problémů a okamžitě usínám. Cítím se být chtěná, cítím, že jsem konečně doma. |
| |
| Ranní ptáče _____________________ Zhruba kolem šesté hodiny jsem byl už na nohou a strávil momentální chvíli ve sprše. Po několika minutách jsem si dal na čas se řádným vysušením a následně úpravou. Prohlédl jsem se přitom v zrcadle. Krok 1: Udělat ze sebe člověka - splněn. Krátce jsem se zazubil. Rychle jsem se do pokoje vytratil do pokoje obléknout do bílé košile a černých školních kalhot společně s tmavě modrou kravatou se znakem školy. Hned na to jsem se vrhl na přípravu potřebných učebnic do tašky a vyrazil směrem ven. Seběhl jsem schody a mířil bez snídaně rovnou ke dveřím. Ovšem jen jednomu pohledu jsem nestihl uniknout a to mojí mámě. "Počkej - co snídaně?" Houkla na mě ve chvíli, kdy jsem už v ruce tiskl otvírání dveří. Krátce jsem se ohlídl přes rameno. "Musím letět, dám si něco ve škole!" opáčím a vyrazím ze dveří. Měl jsem sice ještě čas, ale chtěl jsem se cestou ještě na chvíli zastavit u okna toho domu. Možná se mi poštěstí ještě zaslechnout nějakou malou melodii. |
| |
| Okamžik Ráno je svěží a takhle mile a odpočatě vstát je pro mě dalším poprvé v dosavadním životě. Nemůžu se ubránit uchechtnutí, když si na hodinách všimnu jak je brzy. Máma určitě ještě spí. Vymotám se z peřin a bosé nohy přehoupnu přes okraj postele, kde se dotknou chladivého dřeva. Ze skříně vytáhnu nadýchané bavlněné bílé šaty s červenou stuhou a mašlí těsně pod prsami. Dnes je mi lehko a volím podle toho i oblečení. Měkké, pohodlné sandály, do vlasů vplést červenou stuhu a následně vytvořit krásný drdol. Otevřu okno dokořán a s úsměvem sleduji tu nádhernou ranní podívanou. Nebe je modré, bez mraků a okolní svět dýchá barvami. Cítím ten okamžik kdesi hluboko a cítím se tak jako ještě nikdy. Nechám okno otevřené a s houslemi se posadím na parapet, nohy na komodě. Proč světu nedopřát milé probuzení? |
| |
| Slastný okamžik ________________________ Chvíli jsem tam jen tak stál jako tvrdé Y. Vypadalo to i, že moje naděje na hudbu byla nereálná, jelikož nejspíš v tuhle dobu dotyčná ještě spala. Přeci jen, vstal jsem o dost dřív a dokonce i sám. Což už je teda něco. Krátce jsem si povzdychl a pomalu se otočil na odchod, jenže pak jsem ji uslyšel. Otočil jsem se zpět. A.. byla tam. Překvapeně jsem zamrkal. Vypadala.. jako kdyby si uloupila kousek nebe. Jako kdyby s oblohou splývala. Přivřel jsem oči a zaposlouchal se do té něžné melodie, dokud jsem měl času navíc. A že rozhodně se mi vyplatilo vstát dříve. |
| |
| Tichý společník Chvíli trvalo než mi ruka se smyčcem klesla dolů a já otevřela oči po opětovném spojení s tóny. Vyjeveně se podívám dolů na toho kluka a jak se předkloním, abych dobře vyděla málem vypadnu z okna. Jen tak tak najdu zpátky rovnováhu a obličej mi okamžitě rudne. "Ehm... promiň. Já... nevěděla jsem, že tu někdo je." vykoktám a snažím se obrátit pohled. Co je to se mmnou? Nikdy jsem se přece před cizími nestyděla! běhá mi hlavou. Jenže ten kluk... je na něm něco zvláštně kouzelného a nejenom to jak je vlastně hezký. Po chvíli se mi daří se uklidnit. Pevně semknu víčka a s upřeným pohledem mu věnuji milý úsměv. |
| |
| Přistižen ___________________ Když ustala hudba a já zaslechl její hlas, jen jsem sebou poplašeně cukl. Co-cože? Jako kdybych se probral pod chrstnutím ledové vody z kýble. "Ehm... promiň. Já... nevěděla jsem, že tu někdo je." Zavrtěl jsem hlavou a podíval se na ni. "To ne, já.. to já se omlouvám." Víc jsem ze sebe nevypustil. Byl jsem trochu stejně rozhozený jako byla ona. Jenže jak jsem se měl teď z téhle situace vykroutit? "Já.. nechtěl jsem rušit." |
| |
| Nade všechny rozpaky Tak nejsem jediná kdo je zaskočen. Trochu váhám co udělat nebo jak reagovat. "Právě jsem skončila, takže to není důležité." usměju se a pak mě něco napadne. Škola přece začíná až za nějakou dobu takže je ještě čas. Mohla bych se pozeptat na to jak to tu chodí. Když už tak už! "Vydrž chviličku prosím." zvednu ukazováček, zabouchnu okno a vyběhnu z pokoje jak nejtišeji dovedu, abych nevzbudila mámu a ženu si to po schodech. S rukou na klice se zarazím. Co to vlastně dělám? musím se na okamžik ptát, ale nakonec s pokrčením ramen otevírám domovní dveře. |
| |
| Moment překvapení ___________________________ Když mi pokyne, abych vyloženě počkal, překvapeně jsem zamrkal. Já? Ona jde za mnou? Vyhnal jsem zvědavé myšlenky z hlavy a brzy ji zahlídl ve dveřích. Teprve až po chvilce jsem si uvědomil, že jsem se načapal v momentě, kdy přemýšlím, jak hezky vlastně vypadá zblízka. No.. i tak. Jen mě ta hudba zaujala." Věnoval jsem jí krátký úsměv, trochu si povolil kravatu a rozepl první knoflíček. Přeci jen, škola ještě nezačala tak můžu trochu pozvolnit, když je i zrovna teplo. Nakonec jsem k ní natáhl ruku s mírně dlouhými prsty. "Jsem Shion Kaito." |
| |
| Představte se prosím Pomalu k němu přijdu. Až teď vydím, že je o hlavu vyší než já a ještě kouzelnější. Po něm musí holky zaručeně šílet. "To mě těší, že se ti má hudba líbí." usměji se na něj, vezmu jeho nabízenou ruku a s jemným stisknutím mu vyseknu malé pukrle. Když se znovu se zvonivým a lehkým smíchem narovnám musím si trochu odkašlat. "Miku. Hatsune Miku." představím se též. "Projdeme se?" dostanu ze sebe nesměle a s rukama za zády sklopím zrak k sandálům, aby neviděl ten ruměnec. Co se to se mnou děje? |
| |
| Naruzovele pokoukani _______________________________________ Ocima jsem si ji prohlizel. Pusobila tak pratelsky a pritom tak nesmele, az jsem dosel k zaveru, ze je jeji malickost zkratka roztomila. Pousmal jsem se. "Jsi tu nova, ze? Muzu ti neco malo ukazat, dokud jeste nezacne skola." Urovnal jsem si popruh u tasky pres rameno a bokem se natocil jednim smerem. "Muzeme zacit kousek odsud. Znam jeden prijemny park." |
| |
| Milá ochota Opravdu je to tak poznat, že jsem nová? Unikne mi povzdech. "No ano... přistěhovali jsme se včera." přiznám s pokrčením ramen. Nápad s parkem mě nadchne víc než bych čekala. "Děkuju... budu ti vděčná." věnuji mu sladký úsměv. Konečně už nebudu tak dezorientovaná jako při jiných začátcích, kdy mě podobné trable neustále pronásledovaly. |
| |
| Smer park __________________________ Nad jejim priznani o stehovani jsem pousmal. "V tomhle dome dlouho nikdo nebydlel, proto jsem si toho vsiml hned. Cirou nahodou jsem z nej slysel vcera hudbu tak jsem se chtel presvedcit." Nesmele jsem se podrbal ve vlasech a pohledem maliclo uhnul. Pote jsem ss podival zpet na ni. "Pujdeme." Usmal jsem se mile a vykrocil smerem k jedne z ulic. "Odkud jste se vlastne pristehovali?" |
| |
| Park "Ee... vážně?" trochu rozpačitě jsem si odhrnula ofinu z očí a podívala se jinam, zatímco jsme se vydali do parku. "Teď poslední dobou jsme bydleli v Tokiu. Vydrželi jsme tam dýl než kdekoliv jinde." pousmála jsem se. Na to, že bylo tak brzy ráno jsme potkali pár lidí v ulici, která vedla do parku. Bylo skutečně krásné ráno. Nevím proč, ale už od samého probuzení mne pronásledovala chuť si prozpěvovat. Znovu se mi do žil vlila radost a veselí. Točila se, poskakovala a pořád si něco broukala. Takhle jsem se necítila už dlouho. Hodně dlouho. Musela jsem se smát a ani mi nedošlo jak moc jsem vlastně najednou uvolněná. |
| |
| Malý ráj na Zemi _________________________ Výhodou bylo, že park nebyl daleko. Jen zhruba o dvě ulice dál. "Bude se ti tu líbit." Věnuju jí přátelský úsměv a naše kroky brzy nakročí do měkké zeleně. Místo, které se před námi vyrýsovalo, bylo obrovské a zarostlé přírodní krásou, skrze níž vedly upravené cestičky. Byly zde stromy a i menší louky. Jemně jsem ji chytil za zápěstí a zazubil se. Svižnějším krokem jsem ji kamsi vedl a přitom tiše začal zpívat slova jedné písně. |
| |
| Kousíček světa Ani jsem se nestačila pod stromy pořádně a už mě někam táhl. Ten jemný dotek způsobil, že mi tváře znovu zrůžověly a jak jsem tak překvapeně klopýtala za ním musela jsem jen udiveně zírat. Nejenom na něj, ale i na okolí. Skrze stromy byly vidět kousíčky modré oblohy a jako skládanka puzzle do sebe zapadaly. Oči se rozšířily a obdivný úsměv zahalil mou tvář. Jen jsem se nechala táhnout a zrak mi přitom přetékal tou krásou. Krásná příroda s krásným klukem a za krásné písně. Kdo by řekl, že budu mít najednou tolik štěstí? Až po chvíli jsem si začala uvědomovat, že tu píseň vlastně znám. Zrychlím krok, abych mu šla po boku a broukám si s ním, zatímco jdeme a on stále drží mou ruku. |
| |
| Cesta do fantazie _________________________ Vedl jsem ji směrem k jednomu roští, z pod kterého byla vidět už velmi málo znalá cestička. "Dávej pozor." ujistím ji dopředu a odhrnu větve stranou aby mohla projít. Trochu se do mě zapíchly větvičky ale to ignoruju. To, kam tahle cesta vedla, za to stálo. Jen co jsme překonali ono křovisko, objevili jsme se u menšího jezírka, na jehož druhé straně byl výhled na zbytek města. Obloha byla ještě jemně naoranžovělá a letmý vánek pronikal mezi listy stromů. Pustil jsem ji a zhluboka se nadechl. "Lidé sem moc nechodí. Proto sem chodím alespoň já když si potřebuji odpočinout." |
| |
| Ráj Protáhnu se roštím a malinko ho tam vtáhnu za sebou. Na druhé straně strnu. Pokid mi předtím zrak přetékal krásou, teď z toho byl hotový rybník. "To je... to je..." koktám. Nemám slov a na jazyk mi ne a ne přijít správné přirovnání. Až po chvíli vydechnu. "...pohádkové." Cítím se poctěná, že mi ukázal takovou podívanou a to se vlastně vůbec neznáme. Zavřu oči a s rozpřaženýma rukama se zatočím dokola. "Děkuju, žes mi to tu ukázal Kaito!" vypísknu radostně. V návalu štěstí ho na okamžik obejmu a ve zlomku vteřiny už ležím rozvalená v trávě, zhluboka dýchajíc s úsměvem na tváři. |
| |
| Můj pohled se stočil k ní a můj úsměv nemizel. Radost, která z ní sálala, ve mě hřála jako příjemné teplo. S jejími slovy o pohádkovém místě jsem v duchu musel jedině souhlasit. Snad, jako bych poprvé potkal člověka, kterému se můžu otevřít. I když ji znám jen malou chvíli, ten pocit mne neopouštěl. "Děkuju, žes mi to tu ukázal Kaito!" Zaskočil mě však ten moment, kdy mě pevně obejmula a to jsem nečekal. "Mik-" Neudržel jsem balanc a spadl na zem společně s ní. Ona ležela vedle mě a já se válel vedle mě. Nevydržel jsem to. Začala jsem se smát. "To je.. to.." snažil jsem se pobrat dech. "..hezké vidět někoho, kdo má tohle místo rád." |
| |
| Přítel? Musím se taky začít smát. "Promiň. Někdy se neudržím na uzdě a vyvádím pitomosti." zakřením se na něj a napřáhnu ruce k nebesům. "Nemám ho ráda." pronesu tvrdě a pak na něj se smíchem vypláznu jazyk. "Byla to láska na první pohled! směju se a prohlížím si své dlaně. Natahuju je jako bych si chtěla uloupit kousek nebe. Najednou je mi smutno, že nejdu do školy a to je u mě vážně co říct. Ž bych našla přítele? |
| |
| Jako ve snu ____________________ Smál jsem se stejně jako ona a na chvíli pak zavřel oči, abych si užil melodii tohohle místa. Ptáci pípali své písně a vítr jim dělal hudební doprovod. Nechtělo se mi pomyslet na to, že budu muset vyrazit do školy a poté znovu na brigádu. Nejraději bych tu zůstal celý den a s ní. Přeci jen, být sám netroufne být tu sám ve dvou. Po chvilce jsem se posadil s rozcuchanými vlasy a usmál se trochu smutně. "Budu muset vyrazit do školy." |
| |
| Čas jít Posadila jsem se, objala nohy pažemi a podívala se na něj. Nadšení malinko pohaslo. Povzdechla jsem si. "To už?" zeptala jsrm se a nepodařilo se mi skrýt zklamání v hlase. Teď mi začalo být líto, že ty zbylé týdny nebudu chodit do školy. "Mohla bych jít s tebou?' musela jsem to zkusit. Pak jsem se uculila a trochu mu pocuchala vlasy. "Takhle ti to šluší." nezadržela jsem smích. Opravdu takhle vypadal krásně. |
| |
| Ženské ________________ "Bohužel." Povzdychl jsem si. Nejraději bych nešel, ale potřeboval jsem napsat testy, jinak by předešlé učení bylo k ničemu. "Mohla bych jít s tebou?' Překvapeně zamrkám a poté se zazubím. "Budu rád." Pomalu jsem vstal a oklepal ze sebe smítka z půdy. Co se týkalo její poznámky, chvíli jsem na ni nechápavě hleděl a poté mi to došlo. Rychle jsem zavrtěl hlavou a vlasy si srovnal. "Řeči!" zasmál jsem se a poté jí podal ruku, abych jí pomohl vstát. |
| |
| Muži Moc mě potěšilo, že ho smím doprovodit. Alespoň si budeme moct ještě třeba chvíli povídat. "Je škola tady někde?" zeptala jsem se a chytila se ho za ruku, načež jsem si pak musela oklepat šaty. Ještě jsem se na něj podívala. "A efekt roztomilého rozcuchání je pryč." opět jsem se rozesmála a pak ještě chvíli jen tak uculovala. Dneska mi bylo nějak veselo. |
| |
| Prijemny doprovod __________________________________ "Par metru odsud, zhruba." Reknu kdyz ji vytahnu na nohy a povsimnu si jejiho sibalskeho uculovani. Polozil jsem si dlan na vlasy. "Stacilo!" Zasmeju se a seberu ze zeme tasku. Pomalu jsem se pak s ni po boku rozesel skrze krovisko zpet do parku. Uz ted mi ale pripadalo, jako by jsme snad byli nejlepsi kamaradi. Dlouho jsem se s nikym tak nepobavil. "Miku?" Zeptam se po chvilce. |
| |
| Cesta zpět "Tak to je skvělé. pousmála jsem se a šla. Vrátili jsme se tou samou cestičkou a mě se nějak podář nedařilo smazat úsměv. Bylo mi lehko. Ještě víc než když jsem se ráno probudila. Šli jsme a já odolala nutkání znovu ho rozcuchat. S těmi uhlazenými vlasy vypadal krásně upjatě, s rozcuchanými krásně uvolněně. Vážně mi přišlo jako bychom se znali roky. Tohle jsem ještě u žádného člověka necítila. "Ano?" otočila jsem se na něj zvědavě. |
| |
| Vtipek za vtipkem _______________________________ "Uz nic." Vyplaznu na ni jazyk a zasmeju se. Z nejakeho duvodu jsem se citil rozdovadeny a mel tak provokativni naladu. Mozna proto, ze po neustale praci mi chybelo nejake odreagovani. A s ni to slo jako po proudu. Nesla me sebou tim prijemnym tempem. "Odkud tu pisen znas?" |
| |
| Rozdováděná modrovláska Musela jsem na neěj taky vypláznout jazyk a pak mu v nestřežený okamžik znovu pocuchat vlasy. "Nos to takhle. Holky ve škole zešílí." zase jsem se smála, poskakovala a byla... šťastná. Dala jsem si za chůze ruce za hlavu. "Už ani nevím. Mám paměť na písničky, ale ne na to kdy nebo kde jsem na ně přišla." pokrčím rameny. Slyšela jsem jí od táty, z televize nebo v rádiu? Kdo ví. Kdybych si měla pamatovat i tyhle nedůležitosti, hlava by mě za chvíli odnesla do nebes jako balón. |
| |
| [bVlasovy utok][/b] ___________________________ Ve chvili kdy mi znovu zautocila na vlasy, castecne jsem tomu stihl i uhnout. I kdyz ne uplne a tak jsem si jen odfrkl pramen vlasu co me lehtal na nose. "Pozornosti bych se naopak radsi zbavil." Priznam nakonec a zrovnam neposedne vlasy jak maji byt. "Zdala se mi jako vhodna.. pro tohle rano." Pousmal jsem se. Brzy jsme se uz dostali k ulici, kde se jiz tycila skola. |
| |
| Škola na dohled Jen se usměju a s hlavou nakloněnou na stranu ho pozoruju. "Kluk jako ty se jí zbaví asi těžko." pokrčím rameny a začnu si zaujatě prohlížet budovu školy. Vypadá obyčejně. Velká béžová budova ve tvaru obdélníku, kolem plácky s trávou mezi betonovými chodníčky a sem tam nějaký strom, vše pěkně ohraničené velkými železnými mřížemi. Bránou se už dovnitř trousí studenti a všimla jsem si, že jedna skupinka holek si na nás už takhle zdálky ukazuje a vrhá zvláštní pohledy. Najednou mlčím. Už mi není do smíchu ani do zpěvu. "Byla vhodná." přitakám ještě rychle jak se čím dál víc přibližujeme. Nedaleko od brány se zastavím. "Máš něco odpoledne?" zeptala jsem se ještě plna odv.ahy s nadějí. |
| |
| Zpět do starých kolejí ____________________________ "Kluk jako ty se jí zbaví asi těžko." Odevzdaně jsem si povzdychl. Nejspíš měla i pravdu. Zpozornil jsem však, když jsem zahlídl děvčata opodál a trochu se napjal. Upjatě mě pozorovaly a s jemnými ruměnci ve tvářích se hihňaly. Očima jsem tak trochu hledal únikovou cestu ale nakonec jsem si znovu jen povzdychl a vlasy si znovu urovnal. Nakonec se rozejdeme. Rozhodnu se v tule chvíli dělat, že jsem si ničeho nevšiml. "Máš něco odpoledne?" Zastavím se a s příjemným udivením se na ni podívám. "Já mám-" Zarazil jsem se. Měl jsem jí o tom vůbec říkat? Přeci jen.. je.. trapné mě vidět se zástěrou a účtenkou v ruce. ".. hodně testové období. Budu se muset učit." |
| |
| Nejistý Jen jsem se na něj mile usmáka, aby nebylo vidět, že mě ta odpověď zklamala. "Škoda... tak třeba jindy. Alespoň navštívím mámu v práci." pokrčila jsem rameny a rychle odvrátila pohled. Byl najednou celý nejistý. Udělala jsem snad něco špatně? Konečně jsme došli k bráně. Zastavím se. "Tak se měj a hodně štěstí s testy." usmála jsem se na něj. Určitě mu zamávám. |
| |
| Udrženo v tajnosti _________________________ V duchu jsem byl rád za to, že to zabralo. Nechtěl jsem o své brigádě zrovna dvakrát mluvit, byť už takhle jsem byl některým jedincům pro smích. "Kde tvoje mamka pracuje?" Zeptám se ještě než zastavíme u brány a jsme tak donuceni své cesty rozdělit. "Tak se měj a hodně štěstí s testy." Věnoval jsem jí letmý a přátelsky hřejivý úsměv. "Díky. Třeba se ještě uvidíme." |
| |
| Rozlučte se Musím se zasmát. Kde? To kdybych věděla. Netuším kolik je ve městě restaurací.. Snad se mi podaří mámu přemluvit ať mě vezme do práce jako výpomoc. Vím, že si ji lidi velice rychle oblíbí a nebude to tak veliký problém. Umýt nějaké to nádobí nebo posbírat špinavé nádobí je maličkost. Navíc tak zabiju volný čas, když nebudu s Kaitem. "To musím nejdřív zjistit." zasmála jsem se, pohladila ho děkovně po rameni a s úsměvem začala couvat, ruku rozpohybovanou v mávání. "Budu se těšit." přiznám a pak se uculím. "Můžeš k nám kdykoliv přijít jestli chceš." řeknu ještě. |
| |
| Školou povinný _______________________ Překvapivě mě překvapila její zmínka o návštěvě. Cítil jsem se tak na pár vteřin nesměle a tak se jen mile pousmál. "Děkuju. Rád tě zase uvidím." řeknu nakonec a poté se už radši vydám do školy dřív, než začne zvonit. Dnešní rozvrh byl mým terorem, obzvlášť když se hrdě tyčil po obědech tělocvik. Jen to ne.. Moje malá dušička přímo brečela. Nedalo se ale nic dělat. Věděl jsem akorát to, že i po brigádě dneska budu jako zombie. |
| |
| Odpoledne... hurá do práce! Většinu dopoledne jsen strávila u klavíru, protože jiná zábava mě nenapadla a jak jsem předpokládala přemluvit mámu bylo jednoduché. Volala do té reataurace a prý budou za pomoc rádi. Prý tam je i nějaký brigádník. Rozhodla jsem se tedy strávit to čekání s hudbou. "Miku! Připrav se za chvíli odcházíme! zavolala máma zpod schodiště a já už se hrabala v šatníku po něčem vhodném na sebe. Nakonec jsem si vybrala světle modré šaty obyčejného střihu a neposedné vlasy svázala do jednoho dlouhého culíku červenou stuhou. Slušivé, ale zase ne nějaké nóbl a přitom dostatečně vyhovující do restaurace. Přece budu pomáhat v kuchyni. Restaurace od našeho domu nebyla zase tak daleko jak jsem si myslela. Obešli jsme útulně vypadající stavbu a prošly vchodem pro zaměstnance. V šatně se máma převlékla do bílé rádoby uniformy a se zástěrou v ruce jsem ji následovala chodbou přímo do kuchyně. "Tak tady vás máme. Nová posila?" otočil se na nás jeden z kuchařů, pokývl mámě na pozdrav a mě věnoval milý úsměv. Vypadal docela mladě, takže jsem si tipla, že tu nemůže pracovat moc dlouho. "Paulo ti řekne co máš dělat ano?" otočila se na mě máma, ukázala na mladíka a sama odešla k jedné z ploten. Takže tentokrát je z ní kuchařka. Paulo mě odvedl k nádobí. "Tak a můžeš se do toho pustit. Náš brigádník se ještě nedostavil." zazubil se a já se s úsměvem pustila ddo práce. Přitom jsem si pobrukovala různé melodie co mě v tu chvíli napadly a hnedle to šlo rychleji. |
| |
| Dotěrná škola ______________________ Čas rychle utekl. Co jsem strávil přestávky opakováním na test, skoro až jsem nestíhal jeden předmět za druhým. Vždy to fungovalo tak, že jsem jakoby 'přepl' a fungoval na ten a ten předmět. Nicméně, zazvonilo poslední zvonění, ale k mojí smůle se rozvrh o trochu protáhl. A já s hrůzou zjistil, že jdu pozdě! "TO NE!" Vyhrknu, ihned si naházím věci do tašky a vyběhnu ze třídy směrem do přízemí se přezout. Jen co se tak stane, co nejrychleji peláším do restaurace. Díkybohu spolužáci už šli svým směrem a mě tak aspoň neviděli. Rychle jsem vletěl dovnitř zadním vchodem a dostal se tak do šatny. "Omlouvám se, nestíhám!" Prohodím rychle. Tašku jsem prudce odhodil na lavičku kousek ode mě a horlivě odemykal zámek na skříňce a začal se převlíkat. |
| |
| Práce Plně se věnuji své práci a jde mi to od ruky. Kuchaři okolo mě si podupávají do rytmu mého broukání a i tak panuje v kuchyni veselá nálada. Všichni pracují a přitom se baví. Nezaměnitelná kombinace. Když domyju nádobí, hlásím se u Paula. "Mohla bys dojít pro tuhle zeleninu." podal mi kartičku, mísu a ukázal na jedny dveře. Poslušně odejdu, zavřu za sebou a začnu hledat potřebné suroviny vypsané na kartičce s nějakým mě neznámým receptem. |
| |
| Čas práce ___________________ Zadýchaně jsem konečně na chvilku mohl popadnout dech. Nicméně, urovnal jsem si límec bílé košile, upravil černou zástěru s černýma kalhotama a zamknul skříňku. Prošel jsem skrze kuchyň směrem na bar. "Ahoj Paule." pronesu po cestě a na baru se začnu věnovat leštěním umytých skleniček. Znovu jsem si povzdychl. Dneska mě zkrátka čekal moc náročný den a já bych se nejradši svalil do postele a spal. Jenže mé nohy to ještě musely do večera vydržet. Stejně jako můj žaludek, který už o sobě dával vědět. Ne z pocitu hladu, ale chuti. "Buď zticha." Řeknu nepříjemně ke svému břichu a po očku se podívám se kuchyni, kde měli kuchaři uložené sýry, šunky, zeleninu apod. Možná.. nějak nenápadně bych mohl, až si odskočí. |
| |
| Hudební kuchyně Vracím se ze skladu se všemy potravinami a předávám je kuchařům. Paulo zatím nemá další práci, kterou by mi dal a tak se jen opírám o linku a pozoruju kuchaře. Paulo se ke mě přitočí s úsměvem. "Notak Miku zazpívej nám něco!" pobízí a od ostatních se ozývá souhlasné mručení. Chtějí hudbu při práci? Mají ji mít. Jediné co mě v tu chvíli napadne je jedna anglická píseň. Popadnu plastovou skleničku a začnu soustředěně klepat a vytvářet rytmus. Potom začnu zpívat Cup Song. Tak aby to nebylo slyšet ven z kuchyně. Pracovníci v kuchyni se s úsměvy vrací k práci zatímco jejich uši zaujatě a spokojeně poslouchají. |
| |
| Pracovní zápal ______________________ Dneska bylo podezřele mrtvo. Byly tu zhruba dva stoly o třech lidech a jinak víc nic. Povzdychl jsem si a opřel se o linku. Očima jsem přejížděl po okolí a povzdychl si. Jen pak.. jsem zaslechl melodii. Zvláštní.. povědomou. Šla z kuchyně? Ne.. to se mi určitě zdálo. Přeci jen.. jsem ale víc naslouchal. "Promiňte, pane.." Trhnul jsem sebou, když jsem za sebou zaslechl hlas zákaznice. "J-já.. omlouvám se." Odvětím a odvedu ji ke stolu, kde se jí začnu věnovat. Byla to starší paní takže naštěstíměla pochopení. |
| |
| V kuchyni panovala úžasná nálada. Dozpívala jsem a odměnou mi byl potlesk přítomných. Paulo mě pak poslal se dvěma talíři do restaurace. Stůl číslo tři. Zádama jsem si otevřela dveře z kuchyně, prošla kolem baru a u stolu tři položila objednané jídlo. S přáním "ať vám chutná" a s milým úsměvem jsem, ještě vzala špinavé nádobí a otočila se k odchodu. Co když pro mě má Paulo další práci nebo úkol, který mám splnit? |
| |
| Zrovna kdyz jsem odchazel od stolu, abych stare pani donesl piti, doslova jsem primrzl na miste kdyz jsem uvidel Miku kus ode me obsluhovat jeden z mych stolu. Polkl jsem. Co ted? Rychle jsem to vzal druhou stranou baru, aby me nezahlidla. Vysmala by se mi. Co tu ale vubec dela? Nezminovala se o zadne brigade. A uz vubec tady v tehle restauraci. Co ted? Nesmela na tohle prijit. Nevedel jsem jak se kryt, proto jsem se zacal nenapadne venovat praci na baru zady ke kuchyni. |
| |
| Vrátila jsem se do kuchyně. Když jsem, ale procházela kolem baru všimla jsem si kluka a jeho modrých vlasů. Položila jsem špinavé nádobí na linku a s mírným zamračením si dala ruce v bok. Mozek mi pracoval na maximální výkon. Otočím se a vykouknu ze dveří. Nepletla jsem se. Ty modré upjatě ulízané vlasy bych poznala kdekoliv i za tak krátký čas. Potichu jsem se přikladla k pultu a posadila se na jednu barovou stoličku. Uvidíme až si mě všimne. Prý testové období... |
| |
| Cerny caj s citronem jsem vzal na podsalku smerem k one pani. Aniz bych se podival, koutkem oka jsem ji spatril. Ucitil jsem jak se mi v krku dela knedlik. U stolu jsem jemne polozil caj na stul a vracel se zpet, aniz bych si ji nejak povsimnul. Ofinu vlasu jsem mel scesanou dozadu aby mi nevadila a prave ted pusobila mou malou nadeji, ze si me treba jen s nekym splete. U baru jsem se na nej podival s okouzlujicim kocicim vyrazem a pozvednutym koutkem. Rozhodl jsem se nasadit profesionalitu. "Prejete si?" |
| |
| On volí úsměvy, já budu tvrdá. Dám to chlapečkovi pěkně sežrat. Nasadím ten otráveně nejsladší úsměv co mám. "Ráda bych se vás na něco zeptala a případně dostala i radu pane barmane." řeknu, můj obličej ztratí jakýkoliv výraz a věnuji mu přímý propalující pohled. Uvidíme ci udělá. Bude si dál takhle hrát nebo kápne Božskou a ochrání se tak? Jsem zvědavá. Však há to z něj dostanu. Pohled mám ostře ledový a ta chladná modř se do něj vpíjí. Čekám. |
| |
| Znovu jako bych prepl. Veskerou paniku jsem vyfoukl a uchovaval si klidny postoj profesionalniho chovani mezi hostem a obsluhujicim. Vzal jsem do ruky jednu uterku se sklenickou a mezitim ji lestil. "Nejsem si jist, zda vam dokazu vyhovet, slecno." Nenecham se nijak spalovat jejim uprenym pohledem. Preci jen, v zastere, kosili a vazance pusobim uplne jinak nez bezne. |
| |
| Prohlédnu si ho od hlavy až k patě a nezamaskuji lehké uchechtnutí. "Myslím, že to zvládnete." řeknu a nakloním hlavu mírně na stranu. "Co by jste si myslel o klukovi s ukvapenými závěry o osobě, kterou zná sotva den a místo toho, aby jí řekl pravdu tak jednoduše zalže?" zeptám se klidně a pozorně ho sleduji. Ne, že bych byla zase tak naštvaná, ale spíš nechápu proč to udělal. Z jakého důvodu mi o své brigádě nechtěl říct? |
| |
| Vylestenou sklenicku jsem dal na policku a pokracoval v lesteni dalsich. I kdyz jsem na venek pusobil ledove klidne, srdce mi buselo. "Kazdy ma sve duvody. Date si neco k piti?" Trval jsem na sve hre. Bylo jen otazkou casu, nez ji zavolaji zpet do kuchyne a ja se budu moct po tehel napjate situaci normalne nadechnout. Pripadal jsem si trochu pridusene. A ke vsemu jsem mel tu smulu, ze jsem na baru jeste prozatim sam. Leyla odesla pred par minutami. |
| |
| Jen si povzdechnu a stočím pohled jinam. Nakonec se zvednu ze stoličky. "Ne děkuji." řeknu a otočm se k odchodu. Ještě se zarazím a mile se pousměju. "A mimochodem, tomu sympatickému klukovi z dnešního rána vyřiďte, že jsem se s ním ráda seznámila." řeknu, věnuji mu poslední pohled a namířím si to ven z restaurace. I já mám své dúvody. Teď například takové, nemít ho na očích. |
| |
| Jen jsem otevrel usta ale pote je zase zavrel. Vypadala nastvane. Ted uz jsem ji to alw nejspis vysvetlit nemohl. Ne, kdyz zakaznici zacali prichazet a ja se jim musel venovat. Nezbyvalo mi tedy nic jineho nez si najit sanci si s ni promluvit az po praci.. |
| |
| Ušla jsem jenom kousek a pak se ohlédla zpět k restauraci. Byla jsem moc ukvapená, když jsem odešla a teď je mi to líto. Chvíli jen tak postávám, přešlapuju a nakonec jdu pomalu zpátky. Nejenom kvůli němu. Máma by se sháněla kde jsem a navíc Paulo počítal s mojí pomocí. Nemohla jsem se jenom tak sebrat a odejít. Se sklopenou hlavou a ztrápeným výrazem se pomalu přišourám k baru a sednu si. Uhýbám pohledem jak jen to jde. "Promiň mi to. Byla to přehnaná reakce."[/b] pípnu tiše. |
| |
| Jelikoz prisli zhruba tri stoly najednou, byl jsem trochu zaneprazdnenejsi. Pobiral jsem plny tac s pitim, jindy zase nekolik taliru najednou.. A kdyz jsem se vratil zpatky, zahledl jsem ji sedet na baru. Jak rad bych si s ni promluvil v klidu, ale musel jsem se venovat praci. Zvlast kdyz jsem mel plac na starost ja. "Ja.. mozna ti to reknu po praci." Vic jsem uz nestihl, protoze jsem se musel vydat zpet na plac. |
| |
| Musím mu pomoct. Na baru najdu bloček s tužkou a zajdu k nově obsazenému stolu, aby si zákazníci mohli objednat načež to sdělím v kuchyni a na baru připravím pití. Tác pak odnáším k onomu stolu. Snažím se ze všech sil. Příjemné úsměvy do všech stran i když mi samotné moc do usmívání není. Ještě párkrát takhle obejdu stoly, vyslechnu objednávky a nápoje nebo již hotové pokrmy roznáším po lokálu restaurace. |
| |
| Jeji pomoc jsem uprimne uvital. Celkem casto to byvalo tak, ze kdyz je na smene clovek sam, potrebuje vypomoc. I ta trocha s cim mi pomohla, mi dokazala chytit zpet ztracene tempo. Byl jsem rychly, presny a spolehlivy. Brzy se mi tak naskytla chvilka klidu kdy jsem mohl zustat na baru, to uz tam ale nebyla. Rozhledl jsem se patrave, ale pak si jen nakonec povzdychl. |
| |
| Když jsem oběhla stoly a udělala těch ppár věcí co jsem mohla, rozhlédla jsem se a zamířila k němu na bar. Znovu, dnes už po třetí, jsrm se posadila na barovou stoličku a trochu nesměle se na něj usmála. Přeci jen to já jsem reagovala tak přihlouple dětinsky a nedala mu ani možnost pořádně to vysvětlit. Snad se nám naskytne chvilka klidu. Chvíli jsem si ho jen tak prohlížela. V bílé košili, sčesaných vlasech a celkově tom barmanském "looku" vypadal skvěle. Najednou jsem se nemohla vynadívat. Takže se na chvíli přistihnu, že jen s růžovými tvářemi a hlavou podepřenou rukama sleduje jeho obličej neschopná soustředit se na cokoliv jiného. Opravdu netuším co se to se mnou děje, ale domnívám se, že je to čím dál horší. |
| |
| Jako by se mi ulevilo kdyz jsem ji zahlidnul znovu na jeji uz vysezene barove stolicce. Oddychl jsem si. Jako kdybych prave nasel ztracenou penezenku. Na chvilku jsem se dlanemi oprel o pult naproti ni a uzival si chvile odpocinku. "Dekuju za pomoc." Pokusil jsem se o usmev. Vedel jsem ze byla nejspis jeste trochu nastvana ze jsem zalhal. Pak ale muj usmev ustal a ja nechapave zamrkal kdyz jsem zahledl jeji zasneny pohled. "C-co?" Reknu nejiste. |
| |
| Vytržená ze svého snění okamžitě rudnu až po kořínky modrých vlasů a okamžitě uhnu pohledem, schopná vydat ze sebe jen nesrozumitelné koktání. Přistižena při činu se zmůžu jen na rozpačitý nesmělý úsměv. "Eeee... já... no... ehm... není zač." dám nakonec dohromady alespoň trochu srozumitelnou větu. Musím od sebe odvrátit pozornost. "Řekneš mi konečně proč jsi lhal?" zeptám se. |
| |
| Mel jsem chut se vyrazne uculit pri jejim rumenci, ale udrzel jsem se. Momentalne jsem si z ni utahovat nechtel. Ne ted dokud vypada, ze jeji nalada nad nulou. "Ne tady.. Nechci aby se to nekdo dozvedel a pletl se do toho." Narovnal jsem se a po ocku zkontroloval plac. "Po praci." Ustanovim s vyrazem prave-jsem-domluvil. |
| |
| Jen pokývám hlavou i když jsi nejsem jistá proč vlastně. "Tak dobře..." usměju se na něj, dělám, že sleduju lidi, ale přitom ho potajmu obdivně sleduju. "Takhle jako barman vypadáš jinak." usměju se povzbudivě a hned na to sklápím hlavu. "Nespoutaně přitažlivě..." pípnu tichounce tak, že to není slyšet a modlím se aby to nezaslechl. Jinak bych se musela do země propadnout a to by byla moje smrt. |
| |
| Po preventivni kontrole stolu jsem k ni stocil zpet tazave modry pohled oci. "Jinak? V cem?" Odpovim jako nejaky maly chlapec, ktery se chce dozvedet o necem, cemu nerozumi. A ja skutecne nerozumel. Jeste pred chvili div nevybouchla a najednou puf.. sedi tu jina Miku. Nesmela a tichounka. Neco si pro sebe pipnula ale to jsem diky hluku restaurace neslysel. |
| |
| Děkuju Bohu za hluk a tudíž jeho hluchost. Nemusím se tedy propadnout do země hanbou z toho co jsem řekla, nebo si myslela. "Sluší ti to..." usmála jsem se na něj rozpačitě a trochu se nervózně poškrábala na hlavě. Proč musí být takový... neodolatelný? Dělá to mnohem horší než to je. Zjistila jsem totiž, že ta má zvláštní choroba má něco společného s ním. |
| |
| S lehkym prekvapenim jsem se na ni dival. Nad jejim komplimentem se me tvare lehce zacervenaly, proto jsem radeji uhnul pohledem. "Dekuju." Reknu nesmelejsim tonem. Tenhle tah jsem tak trochu necekal. "Mela by sea vratit do kuchyne. Uz se po tobe schaneji." Podivam se na ni uz vazneji. Shodl jsem se a tom ze je lepsi, aby se s nimi yporadala sama nez abych jim neco nalhaval. |
| |
| Jeho reakce mě potěší. Už zase se mi vrací ta bezstarostná nálada. "Ano, Paulo se už určitě diví kde jsem tak dlouho." usměju se na něj hřejivě, mrknu a zvednu se. "Tak po práci." řeknu a vyrážím do kuchyně. A opravdu, hned jak za mnou zaklapnou kuchyňské dveře, mám už zase práce nad hlavu. |
| |
| Jeste notnou chvilku jsem pozoroval dvere za kterymi zmizela. Pripadal jsem si jako kdyby prave zapadlo slunce. Zavrtel jsem hlavou. Citil jsem jako omameny. Mozna jsem byl jenom prepracovany. Nicmene doo zaviracky zbyvalo uz malo hodin, proto bylo na case dat do prace jeste trochu snahy abychom to uz oba meli za sebou a mohli si konecne promluvit. |
| |
| Většinu zadaných úkolů se mi povedlo zvládnout tak, aby byl Paulo spokojený a já nikomu nepřekážela. Ani bych se nenadála jak rychle to uteklo. Začalo se uklízet a lidi už pomalu odcházeli. To jsem zrovna myla poslední za dnešek použité nádobí. Odložím talíř, aby odkapal a všimnu si Paula s mámou. "Určitě si jí přiveďte zas. Moc nám pomohla a spříjemnila den." usmál se Paulo, podal mámě ruku a pak mi mávl na pozdrav ještě předtím než odešel do šatny. "Já už půjdu, tak pak přijď domů." usmála se na mě máma a já se pustila ddo práce, abych dodělala ten zbytek nádobí co mi chyběl. Ještě jsem jí zamávala než zmizela ve dveřích. Jsem v kuchyni sama a tak se nestydím broukat si onu Cup song, která dosáhla takové chvály. |
| |
| K mému štěstí se plac vylidnil ještě před zavíračkou takže jsem nemusel zbytečně čekat na nějaké otrapy, kteří nevědí, kdy přesně zavíráme. Čistil jsem právě kávovar jako poslední a to jediné mě dělilo od toho, abych se mohl jít převlíct. Zhruba za několik minut mám hotovo a povšimnu si, že v kuchyni se ještě svítí. Zvláštní. Myslel jsem že už všichni odešli, nicméně, bylo na čase jít do šatny. |
| |
| Konečně mám hotové všechno nádobí a zatímco se vypouští dřez, utírám jej, aby pak už suché přišlo na své místo. Je příjemné zjistit, že nám tu lidé natolik věří, že se ani nebojí nechat mne tu, byť jsme se sotva poznali. Paulo byl moc milý a určitě jim sem budu chodit často pomáhat. Mám k tomu dobrý důvod. pousměji se, doleštím talíř a společně s jeho bratry je uložím na místo. Pak hrnce, příbory a další z potřebného nádobí. |
| |
| Jen co jsem si usušil ruce do utěrky, rozešel jsem se svýma bolavýma nohama ke dveřím kuchyně a vešel dovnitř. Hned za nimi se zarazím, když tam uvidím Miku jakožto poslední. Letmě jsem na ni tázavě ukázal prstem s otevřenou pusou ale pak ji zase zavřel. "Nechali tě tu samotnou?" |
| |
| Musela jsem se na něj mile usmát. "Samozřejmě, že ne. Musela jsem přece dodělat svou práci." řeknu a ukážu na zbytek ještě neuklizeného nádobí a začnu jej ukládat. Konečně se na něj otočím. "Jsi příliš unavený nebo si promluvíme?" zeptám se s úsměvem a přistoupím k němu blíž. Opravdu mě zajímá důvod jeho chování toho dne ráno. |
| |
| Přišel jsem blíže a opřel se zády o linku za mnou. Ještě malou chvilku jsme se tu zdržet mohli, obzvlášť když tu byl klid a nikde ani živáčka. Už ale dle mého výrazu bylo poznat, že se mi o tom mluvit zrovna dvakrát nechce. Nakonec jsem si povzdychl. "Co konkrétního chceš vědět?" |
| |
| Přišla jsem k němu a poližila si ruce na linku. Kdo by si pomyslel, že v době najdu odvahu sama se mu držel takhle blízko. Byl tak v obklíčení. Laskavě jsem se usmála a naklonila hlavu na stranu. "Jen chci vědět proč jsi lhal? Co je špatného na tom, že odpoledne pracuheš?" zeptala jsem se vlídně a hravě mu foukla do tváře, aby se atmosféra malinko uvolnila. Srdce mi tlouklo až v krku i když to navenek nebylo znát. |
| |
| Když na mě foukla, se zábleskem strachu jsem přivřel oči. "Zkrátka.. nechci aby se to dostalo někam dál. Nechci aby se to dozvěděli lidé ze školy. Stejně tak jako ostatní lidi o tom, jaká je naše rodina." |
| |
| Kdesi uvnitř mě se vyrojí ochranitelské pudy a se smutkem v očích ho pevně obejmu. Jemně až mateřsky, jako by skutečná matka chtěla svému synkovi vyhnat z hlavy zlé sny a říct mu, že všechno bude dobré. "Neboj se. Já to nikomu neřeknu." zašeptám mu do ucha a nejsem sto se oddělit. S přivřenými víčky vdechuji jeho jemnou vůni a cítím jak mnou prostupuje teplo sálající z jeho těla. |
| |
| Ucítím jak se mi rozbuší srdce, když mě obejme. Hodně mě to překvapilo, nevěděl jsem jak na to zareagovat, proto jsem ji zatím ještě neobjímal. Po chvíli jsem odevzdaně vydechl. "Celkem.. často se stávám terčem gangů ze školy. Žárlí, že děvčata ze tříd ve mě svého idola a o ně ani nezavadí. Proto si to konpenzují takhle. Zjistit, že.. dělám tohle, našli by si další záminku jak si ze mě utahovat stejně, jako např. z mojí barvy vlasů." |
| |
| Pomalu a nejistě otevřu oči, když povídá a nakonec se mírně odtáhnu se zkoumavým pohledem. "Každý kluk by žárlil na někoho tak... ta-kového." trochu se začervenám. Úplně chápu ty děvčata... dodám v duchu. Pak jemně vezmu pramínek jeho vlasů mezi dva prsty a pak prsty pročísnu vzadu, takže ho vlastně pohladím, druhou ruku opřenou o jeho rameno. Soustředěně a s péčí hladím a čechrám jeho vlasy s blaženým úsměvem na tváři. Pak ruku spustím a položím ji na dtuhé jeho rameno. Podívám se mu s pousmáním do očí. "Modrá je přece krásná." |
| |
| Tak trochu jsem nerozumel jejimu "takovemu". Nebylo na me nic tak zvlastniho a presto jsem se citil zranitelne. Nevedel jsem jak se prat, jak se branit.. vzdy jen to, jak zazpivat pisen svymi emocemi a trefit tony na hudebnich nastrojich. Vic v mem zivote nebylo potreba. "Nejsem nicim zvlastni, jsem jako ostatni. A presto si vybrali me." Dival jsem se ji do oci. Pripadal jsem si ted jako nejaky maly kluk, ktery hleda pomoc a utechu u sve maminky. |
| |
| Měla jsem najednou nutkání pochovat ho v náručí. Zdál se být tak smutný a bezmocný. "Jsi vyjímečný a k tomu krásný." řeknu mu vlídně. S povzdechem ho opět pevně obejmu. Neemohu se za něj prát, můžu mu poskytnout jen něco málo z útěchy. "Nevím jak udělat, aby tě nechali na pokoji. Můžu jenom poradit, abys byl siln. Budou si víc dovolovat, když uvidí jak ti to vadí." šeptám tiše a najednou je mi smutno. |
| |
| Když mě objala, jen jsem jí dlaň položil na záda a pohladil. "Já vím. Ale s tímhle se musím poprat sám.." A taky nechci aby ses do toho zapletla. Víc jsem se k tomu nechtěl vyjadřovat. Položil jsem jí dlaně na ramena a jemně ji od sebe odtáhl, abych se na ni podíval. "Měli bysme se převlíct a jít domů. Není zrovna ideální tu ještě strašit." Přes obličej mi přeběhlo něco, co zřejmě značilo náznak úsměvu. |
| |
| Je mi smutno. Nemám náladu se smát i když ten hřejivý dotek jeho dlaně mne trochu roztřese. Jen nedobrovolně se ho pouštím. Má pravdu měli bychom jít. "Dobrá, tak tedy pojďme." kývnu na souhlas a odtáhnu se. Jak ráda bych ti pomohla. pomyslím si a vezmu ho za dlaň, abych ho mohla odtáhnout do šatny. Jenom pověsím zástěru na věšák a trochu zrudnu. "Ne-nechám ti soukromí..." řeknu nesměle, pohladím šaty, pustím jeho ruku a otočím se k odchodu, abych ho nechala se převléknout. |
| |
| Snažil jsem se zahnat malý, ale přesto kousavý pocit zklamání, když se ode mě oddálila. Ale-! Nech toho. Okřiknu sám sebe v duchu a přikývnu. Už jsem chtěl vykročit k šatně, jenže mě chytila za dlaň a vyvedla. Mé podvědomí zaraženě otevřelo pusu div mu tam nevletěla moucha. (som pochytila inspiraci s podvědomím xD představuj si ho jako chibi Kaitíka xD) Lehce jsem se cítil v rozpacích, proto jsem se raději podíval jinam. V šatně mě pustila. Tak trochu mi spadl kámen ze srdce a já už klidněji zamířil ke třetí skříňce. Když jsem otevřel dvířka a rozepnul první dva knoflíčky košile, tázavě jsem se na ni podíval, jak se červenala. "Ne-nechám ti soukromí..." Trochu jsem sebou cuknul. "Uh.. mě to nevadí." řeknu poněkud trochu zaskočeně. |
| |
| Jenom chvíli zírám do prázdna poněkud vyvedená z míry, ale nakonec se tedy poslušně posadím na lavičku se sklopenou hlavou. Chováš se jako dítě! směje se mi malý nerudný hlásek uvnitř, když rudnu jenom při pouhé myšlence, že bych Kaita viděla pár sekund bez košile. Jsem prostě slušná holka. Přesto po něm maličko pokukuju. Jsem totiž zvědavá, když jsem schopná nepřítomně zírat na jeho obličej, co asi udělá zbytek? Cítím se hrozně zvláštně, když přemýšlím nad takovými věcmi, jenže si nemůžu pomoct. On je dokonalý! To se mi utvrdí hned jakmile se na něj nenápadně podívám. |
| |
| S velkou ulevou jsem si vytahl kosili z kalhot a rozepl knoflicel po knoflicku. Pote jsem rozvazal zasteru a hodil ji do skrinky. S nejakym skladanim se mi uz nechce piplat. [b"Kupodivu se divim ze to tu se mnou vydrzis do konce."[/b] Zasmal jsem se. Kosili jsem pak sundal uplne a dal ji na vesak, zaroven jsem se pak natahl pro tricko. [b"Jak dlouho se uz vlastne venujea hudbe?"[/b] Prpnesu zatimco pokracuju v prevlekani. |
| |
| Přistihnu se, že znovu jen nepřítomně zírám a nejsem si jistá zda se mi ta jeho otázka vlastně dopravila do mozku. Nakonec se mi povede zatřást hlavou, zapíchnout pohled do země a pokusit se skrýt rozpaky. "Proč bych tu s tebou neměla být? Chtěla jsem." dostanu ze sebe a zpod ofiny se na něj zasněně dívám. Všiml si snad mého nepřítomného výrazu? "Od tří let pokud si vzpomínám." pokrčím rameny a jdu se odvážně postavit k němu a zády se opřít o skřínky vedle. |
| |
| Uznale jsem pokyval hlavou. "To jsi na tom zhruba stejne jako ja." Zazubil jsem se usmevem maleho chlapce. Sundal jsem ze sebe kalhoty a ty uz teda slozil jak mam. Pote jsem na sebe zacal natahovat normalni. "Jako maleho me k hudbe privedl tata. Byl to skvely muzikant, uzasny hlas a hlavne smysl pro dobrou hudbu.." Muj hlas se ke konxi trochu zlomil ale nastesti to nebylo tak poznat. Pak jsem se na ni podival. "Udelam ti soukromi at se muzes prevlwknout." Nesmele jsem se podrbal ve vlasech a pak odesel za roh skrinek, kde se nachazela stolicka. Porad jsem s ni ale mohl mluvit normalme. |
| |
| Teď už mé tváře nemůžou být červenější. Snažím se uhýbat pohledem někam jinam. "Mě taky... pak nás opustil." povzdechnu si smitně a hned tu myšlenku vyženu z hlavy. Pak mě trochu zaskočí, když odejde. Zvednu se, abych se mohla posadit k němu na lavičku a musím se usmát. "Já jsem, ale přišla takhle. Nepracuju tu." zasmála jsem se na něj. Pak zase trochu zrudnu. "Tobě nevadí převlíkat se před cizí holkou?" nadzvednu jedno obočí. |
| |
| Parkrat jsem na ni udivene zamrkal. Trochu se mi rozpalily tvare tak jsem se podival jinam a ukazovackem se nenapadne poskrabal na brade. "Nijak ne.. Nestydim se." Pak nasledovala pomlka, behem ktere jsem premyslel. "Tatu jsem mel rad, ale.. Umrel na moje pate narozeniny." |
| |
| Potěší mě, že nejsem jediná kdo se červená. Prstwm ho pošimrám po tváři a musím se uculovat. Pak se odtáhnu. "To je mi moc líto... nás otec opustil na mé šesté narozeniny. Tuhle jsem hrála pro něj." posmutním, pozoruji svoje prsty a unaveně ai položím hlavu na jeho rameno aniž bych si uvědomila co dělám. Bylo mi smutno za nás za oba a nenapadlo mě nic co bych v takové chvíli měla udělat. |
| |
| Zavrtěl jsem hlavou a podíval se na ní. "Nebudeme to rozebírat. To bude nejlepší." Položil jsem jí dlaň na hlavu a lehce jí rozcuchal se svým hřejivým úsměvem. "Je čas jít. Tedy, pokud tu nechceš přespat." |
| |
| Jako na povel jsem si hlasitě zívla, ale zvedat hlavu se mi nechtělo. Spíš naopak. Změnila jsem úhel tak, že jsem si o jeho rameno opřela bradu a zamžourala na něj ospalýma očima. Když mi rozcuchal vlasy, chtěla jsem se dětinsky rozčílit jako to dnes několikrát udělal on, ale už kvůli tomu úsměvu se mi to nepodařilo. "Mě by vůbec nevadilo tu přespat." uchechtla jsem se a dívala se na něj jako modrooké štěně. Párkrát jsem zamrkala, abych se ujistila, že těch pár centimetrů vzdálenosti mezi našimi obličeji není jen přelud z ospalosti. Ona ta práce člověka vyčerpá víc než si myslí. |
| |
| I přes onen úsměv se v mém pohledu zračila únava. Pomalu jsem vstal z lavičky a nabídl jí ruku, abych jí pomohl vstát. "Postel čeká už nedočkavě oba z nás." Usmíval jsem se a pak ji vytáhl na nohy. Za krátko jsme vyšli ven a já se ujistil, že jsem vše řádně zamknul. "Ten pocit, že mám zítra volno, je k nezaplacení." Vydechnu omámeně a podívám se na ni. "Budeš chtít zajít ven?" zazubím se znovu tím bezstarostným úsměvem malého opuštěného chlapce. |
| |
| Jen ospale se nechám odtáhnout ven a nohy se mi pletou jedna přes druhou. Jenže to jsem ještě se nestačila naučit nové reakce vlastního těla a přese všechnu únavu se celá rozzářím. Mám chuť ho obejmout. Vykročím k němu, ale pak se zarazím a zadívám se do země. "Strašně moc chci." usměju se na něj šťastně. Pak nakloním hlavu na stranu. "Víš co je zvláštní? Známe se od rána a přitom to tak nevypadá." |
| |
| Pocítil jsem při jejím 'oživení' mírné rozpaky. Proto se můj pohled jevil trochu nesměle. "Jo.. jako bych tě znal od dětství." pousměju se a udělám jeden krok směrem domů. "Půjdeme?" /promiň, víc mě nenapadlo :D |
| |
| Pomalu se rozejdeme potemnělou ulicí pryč od restaurace. "Náhodou je krásný najít takhle někoho. Budeš mi chybět..." vzpomenu si na svá pravidla. Když jsem našla Kaita, bude o to víc těžší ho opustit. Dávám mámině rozmaru maximálně dva nebo tři měsíce a pak určitě bude čekat nový dům a jiné město. Jenže jak se za ty dva dny ukázalo, s Kjótem odejde kus mě, který tu zůstane napořád. Kaito ani nevíš jak moc se mi po tobě bude stýskat... / pohodaaa :D |
| |
| Jeji poznamka me trochu zaskoci. Nemam poneti jak o myslela a usoudim,ze by nebylo na skodu se na to zeptat. "Jak to myslis?" zeptal jsem se s nadzvednutym obocim, zatimco obloha nad nami se stale vice zatemnovalq. Jen jsem pozoroval jeji jemny oblicej skryty v seru. Snad se jenom prerekla a i kdyz kdyz me tesi,ye bych ji chybel nevim, proc by mela odchazet. Snazil jsem se odhadnout co mi odpovi. |
| |
| "To je jedno. Nezabývej se tím." odbydu rychle jeho otázku protože opravdu netoužím po tom rozebírat náš život. Nerada mluvím o těch letech neustálého cestování. Jak tak jdeme rojí se mi v hlavě nápad.Proç bych h měla vždy čekat až do odpoledne? Je to sice k mé osobnosti hodně velký obrat, ale už kvůli tak úžasnému klukovi jako je Kaito, to za to rozhodně stojí. |
| |
| Ještě chvilku jsem ji nechápavě pozoroval, ale pak jsem to už nechal plavat. Neměl jsem rád někoho nutit do odpovědi už z toho důvodu, že jsem si zažil svoje. Následovalo trapně dlouhé ticho než jsem se umínil k tomu něco říct. "Doprovodím tě. Pokud tedy chceš." |
| |
| "To by od tebe bylo moc hezké. Za chvíli budeme doma." usměju se na něj mile a změním směr. Náš dům je už jenom kousek. "Co kdyby jsme se ráno sešli na našem místě než půjdeš do školy?" navrhla jsem mu vesele. |
| |
| Měl jsem tu výhodu, že už jsem věděl, kde bydlí, tudíž jsem se nemusel ptát. Společnost nám dělaly pouliční lampy osvěcující naši cestu po prázdné silnici. "Co kdyby jsme se ráno sešli na našem místě než půjdeš do školy?" Podívám se na ni a na chvilku předstírám, že přemýšlím. "Jo, to zní dobře." Zazubím se. Brzy tak dorazíme před její dům a já se zastavím u vrátek. Najednou tak trošku nevím, co dál říct, proto se nesměle podrbu ve vlasech. "Tak tedy... zítra?" |
| |
| Jak tak jdeme, je mi hezky a zároveň smutně, že už se musíme odloučit. "Tak tedy zítra..." přikývnu na souhlas a jen tak přešlapuju. Co dál? Mám neskutečnou chuť ho obejmout, ale nejsem si jistá jestli můžu. Po tom mém připravovaném nápadu asi bude dost vyvedený z míry a docela ráda bych mu to pak nějak vynahradila, jenže nevím jak. Bude se namě zlobit? |
| |
| Venoval jsem ji jestw rozpacity usmev predtim, nez jsem se otocil bokem na odchod a zamaval. Pote jsem se uz rozesel smerem domu primo do jasneho a ocekavajiciho cile - postel. |
| |
| Jen mu zamávám na rozloučenou než projdu malou brankou přes zahradu až k domku a vejdu vstupními dveřmi. Otupělá ospalost se pomalu vrací. Jenže já nejdřív musím něco vyřídit než půjdu spát i když se mi tělo víceméně vzpouzí. Jen namáhavě projdu halou do kuchyně, protože se z pootevřených dveří do potemnělé haly valí tenounký slabý proužek světla, který vyluzuje stará žárovka, jenž nikdo od posledních majitelů domu dlouho nikdo nepoužíval. Hodně dlouho, ale nám i tak postačí. Přes den je totiž kuchyň skrze tabulková okna zalitá slunečním světlem a žárovka tudíž není potřeba. Nakouknu do místnosti. Máma sedí u stolu, před sebou hrnek s kávou a v rukách drží noviny. Divím se, že ještě nespí, ale teď se mi to náramně hodí do krámu. "Mami? Vadilo by ti moc, kdybych přece jenom zítra nastoupila do školy?" protáhnu lhostejně, když mamka právě usrká z hrnečku a hned jakmile promluvím se zakucká a k mému zděšení vyprskne kafe na stůl. Vyjeveně se na mě podívá. "Opravdu jsi řekla to co si myslím, že jsi řekla?" vysouká ze sebe zaraženě a mě její reakce během sekundy přestane udivovat. No ovšem... jít dobrovolně do školy poslední měsíc před prázdninami to je už i pro člověka jako já až moc. Chudák máma nejspíš protrpěla šok. Jen protočím panenky. "Co tak najednou?" ptá se, ale mě už to pro dnešek stačí. Já jí tu usínám mezi dveřmi a ona se mě ptá na takové zbytečnosti? Musí to být právě teď? Zaskučím. "Mohla bys tam zavolat prosím hned?" ignoruju její otázku a dožaduji se konečného výsledku, aby byl můj plán kompletní. Jenom zdvihne obočí, aby mi dala jasně najevo, že tomu vůbec nerozumí, ale po chvíli sáhne po telefonu a vytočí číslo. Už ani nevím s kým nebo o čem přesně mluvili protože mi ospalost zacpala uši. Doléhalo ke mě akorát takové to nepříjemné hučení. Musela jsem se opřít o rám dveří, abych se náhodou nesvezla na podlahu a neusnula hned na místě. No... popravdě řečeno jsem meměla daleko k tomu usnout ve stoje. "Všechno je zařízené. Máš si s sebou vzít jen nějakou tužku a blok. Dívky mají předepsanou černou sukni a košili nebo halenku." řekne mi máma poté co dotelefonuje a znovu si mě měří zvláštním pohledem. Jen něco zamumlám. Teď toužím po jediném - postel. |
| |
| Noc.. Ve chvíli, kdy jsem ležel v posteli, ve tmě a čekal, kdy přijde ta chvíle než usnu.. nepřicházela. Díval jsem se do stropu a párkrát zamrkal. Proč už vlastně nespím? Většinou jsem nemohl spát jen proto, že jsem se na něco těšil. Jenže na vyučování zítra jistě ne. Možná na volno. Možná na ten volný čas který budu moct konečně zase strávit tak, jak já chci. Nakonec jsem zavřel oči a otočil se na bok. Tiše jsem si začal broukat písničku, kterou jsem se Miku rozhodl zazpívat. Obvykle jsem nikomu než rodině nezpíval. Ale já měl pocit, že ona je se mnou na stejné lodi a na stejné notě. Koutek mého úsměvu se při pomyšlení na ni o kousek povytáhl. Těšil jsem se na ni. Jenže stále byla zahalena temným závojem tajemství. Chtěl jsem ji znát víc, mnohem víc.. Než jsem se nadál, již jsem pomalu usínal a můj sen začal. V bílé košili a černých kalhotech jsem se objevil pod mořskou hladinou a zmateně se rozhlížel. Teprve až pod sebou jsem to zahlédl. Ty krásné modré vlasy jako obloha, se právě teď utápěly do hlubiny pode mnou. Poznal bych je kdekoliv. Proto jsem nezaváhal a začal plavat směrem do hloubky za nimi. Už jdu.. Zobrazit SPOILER  |
| |
| Jen s vypětím všech sil se po schodech dosouram nahoru do svého pokoje a zády spadnu na postel, protoze mě už nohy déle neudrží. Cítím se zvláštně. Všechno ve mě se nedočkavě svírá a i když bych nejradši okamžitě usnula, nedaří se mi to. Dlouhou dobu ziram do stropu a přemýšlím nad tím jak se asi bude Kaito zítra tvářit. Bude se zlobit, bude šokovaný nebo nadšený? Nemám ponětí, ale jsem zvědavá. Až teď se mi ukazuje, jak ta skola vlastně může být užitečná. Myslím, že bych nevydržela čekat než odpoledne přijde a jestli je skola jediná možnost jak byt s nim, půjdu tam i když jí nijak zvlášť nemám ráda. Jenže mě se po něm nejak stýská. Chci Ho poznat, bavit se a smát. Poznat jeho přátelé a dat na nej pozor, kdyby se znovu stal terčem posměchu. Stát mu po boku a díky krásné náhodě mohu být v jeho třídě. Nemůžu spát. Prevleknu se, pak znovu zachumlám do peřin a z okna vidím první hvězdy. Zítřek bude osudový den a já se Ho nemůžu dločkat. |
| |
| Budík ráno začal brnět tím svým otravným řinčivým tónem a já byl někde neurčitě zahrabaný pod peřinou s polštářem přes hlavu. Jen jsem něco rozespale zabručel a naštvaně začal šmátrat po té otravné věci, než jsem ji konečně umlčel. S výrazem, který říkal, že ještě napůl spím, jsem se podíval na hodiny a zhrozil se. A sakra! Přísahal bych, že nikdy víc jsem nebyl rychleji připravený a na cestě do školy zrovna jako teď. |
| |
| Probuzení bylo více než drastické. Malém se mi povedlo udělat díru do stropu tím, jak jsem nadskocila, když se na nočním stolku ozval budík. Srdce mi malém vyletělo z hrudi a ještě pár minut se mi nedařilo to rozdýchat. Až pak konečně jsem se mohla pomalu vysoukat z postele a začít se prehrabovat v šatníku, jestli mám oblečení podle norem místní školy na oděv pro studenty. Bílá košile s krátkými rukávy a černá skládaná sukne. Rychle se obléknu, vlasy spleti do toho složitého drdolu se stuhami a pak si kolem krku uvážu černou sametovou našli. Nevypadám zase tak špatně... Cestou do školy běžím. Je ještě brzy a já navíc musím být deset minut před zvoněním u sekretářky v kanceláři a dat jí potřebné formuláře. Paní učitelka si mě pak sama odvede a představí třídě. Na školním hřišti je ještě prázdno, když se protlačím branou na pozemky a jen díky šipce na zdi ve vstupní hale nájdu cestu do ředitelny. Je to malá kruhovitá místnost s pultíkem a buclatou paní, co se schovává za štosem papírů a lejster. Zřejmě sekretářka. Pokyne mi ať se posadím a začne kontrolovat papíry, co jsem ráno naházela nedbale do tašky. Hipnotizuji velké nástěnné hodiny. Vteřinová ručička se pomalu posouvá. Už zbývá jenom čekat. |
| |
| Dvě minuty před zvoněním. Zadýchaně vtrhnu do třídy a vděčně se plácnu na své místo u okna. Vydýchávám se. Díkybohu, stihl jsem to.. Po očku jsem si všiml, jak se skupinka děvčat, které mě obdivovala, se rozplývala nad mojí maličkostí, na které bylo zřejmě poznamenána ještě ranní ospalost. Nabral jsem vzduch do plic a vydechl. Z tašky jsem si začal vyndávat věci. Přeci jen to běhání po place i k něčemu je. Příště bych si raději měl vzpomenout, že jednou do týdne máme o hodinu dřív. Na chvíli jsem se natáhl na lavici a zavřel oči, abych si ještě na tu malou chvilku odpočinul. Dnešek tedy začíná pěkně.. |
| |
| Ručička na hodinách se neúprosně blíží k cíli a během chvíle se místnost naplní otravným drnčením školního zvonku. Konečně si mě bere na starost třídní učitelka. Chodby jsou vylidněné jen sem tam učitel vejde do třídy a ozve se povyk studentů. Naše třída je na konci zastrčená úplně vzadu v levém křídle školy. Začínám být opravdu nervózní. Samozřejmě ne z nové třídy, ale z Kaitovy reakce. Co bude dělat až mě tam uvidí? Učitelka bere za kliku a já vchazim za ní do třídy. "Žáci, ráda bych vám představila Hatsune Miku. Přijela k nám až z Tokia. Někam se prosim posaď." řekne a pak ke mě mávne. Jen nerada vejdu do zorného pole třídy. Tam ho uvidím. Úplně vzadu u okna. Ie tak krásně rozcuchaný. Jako by si ty neposedné vlasy rozcuchal schválně. Všechny oči se na mě upírají. Nahodím rozzářený úsměv, který jsem se učila roky a pak zamířím k němu. Samozřejmě delam, že se rozhodují mezi volnym místem u něj a ještě jiného kluka naproti přes uličku. Posadím se na zidli vedle nej. "Nepřišel jsi na smluvené místo." pošeptám mu. |
| |
| Ležel jsem a pomalu i usínal do doby, než jsem zaslechl hlas učitelky. A obzvláště jméno, které vyslovila, mě donutilo hlavu rychle zvednout a překvapeně zamrkat. Ona? Kdy-? Ucítil jsem jak se mi rozbušilo srdce. Jakto že je tady? Měla přeci do konce roku zůstat doma. Nenápadně procházela mezi lavicemi a posadila se vedle mě. V duchu jsem jen užasle vydechl. Vypadala tak hezky upraveně a roztomile. Jako malý anděl bez křídel. (:3) "Nepřišel jsi na smluvené místo." Z toho překvapeně sebou trhnu a proberu se. Omluvně se podrbu ve vlasech. "No.. zaspal jsem. Omlouvám se." |
| |
| *překvapení :D |
| |
| Vidim jak ho to potesilo. Myslím, že já sama jsem z toho uplne vedle. Jenom nad tim mavnu rukou. "To vubec nevadi." venuji mu jeden ze svych nejkrasnejsich usmevu a samotne se mi z jeho pohledu zamota hlava. Citim na zadech nenavistne pohledy devcat ve tride, ale je mi to uplne jedno. Jeho pohled patri jen a jen me. Jenom me. Neni urceny pro nikoho jineho a me se z tiho pod lavici tresou kolena. Radeji se s rumencem odvratim a podivam se dopredu. Jsi rozcuchany. |
| |
| Pri poznamce o mych vlasech se pokusim o vyraz, ktery zrejme mel pripomenout, ze se marne snazim si zachovat dustojnost. Vlasy jsem si srovnal a do tridy uz vesel ucitel. Po par minitach psani vypisku jsem utrhl kousek papiru a soupl ji ho k sesitu. "Jestli sis nevzala na dnesek obed, udelal jsem par onigiri." |
| |
| Jeho pokus o uhkazeni vlasu me rozesmeje. Pak ale uz musim zacit psat vypisky a poznamky k vykladu ucitele. Papirek me trochu udivi a zaroven potesi. Rychle naskrabu odpoved a s uskevem mu ji prisoupnu. "Budu moc rada. Tedy jestli te ma spolecnost nebude obtezovat." |
| |
| Sam pro sebe jsem se pousmal a potaji odepsal. "O obtezovani se zminujes uz pozde." Rypnul jsem si a papirek ji vratil. Sam jsem se snazil potlacovat usmev. |
| |
| Musim se usmat. Culim se na lavici kdyz mu soupu papirek zpet. "Vzdycky je dobre se zeptat, ale nejspis se ti na krk povesim po zbytek dne. Tvoje fanynky budou nejspis zklamane, ze se jim nebudes venivat." |
| |
| Tentokrat jsem se uz zazubil. "Budu rad, kdyz me jich na chvili zbavis." Hodim ji kulicku papiru pred nosem na sesit a uchechtnu se. |
| |
| Dobre tak dtohle mu verim na 100% a musim se usmat. A dokonce se zardim. "Alespon k necemu se hodim." |
| |
| Za nekolik minut zazvonilo a my si mohli odpocinout od neustaleho psani. Trochu jsem se usklibl nad tim, jak jsem poznamky naskrabal abych je stihal mit vsechny. Otocil jsem pohled modrych oci k ni s tazavym pohlede. "Mas hlad?" |
| |
| "Nevím. Ale určitě mě láká představa toho, že jsi něco ukuchtil sám. Většinou je to u kluků výjimka." usmeju se na něj zeširoka s na židli se otočím směrem k němu, abych mu viděla do očí. S nakloněnou hlavou se omylem opět propadnu do bezmyšlenkovitosti, když se na mě dívá tak krásně. |
| |
| Zazubil jsem se usmevem typickeho desetileteho kluciny, ktery si prave vyslouzil hrejivou pochvalu. "Snazim se. Moje mamka je skvela kucharka. Naucila me plno ruznych receptu a moznosti. I kdyz moje kucharske umeni se ji nevyrovna." Doseptal jsem ve chvili kdy zazvonilo na prestavku. Akorat na to, abych vytahl z tasky sve onigiri a nabidl ji. "Cerstve a s laskou delane." |
| |
| Ten nenahraditelný pocit, že nemusím dlouhé hodiny čekat než mu skončí škola a užírat se neředěnou nudou, stále roste a mění se v hřejivé teplo jenž stoupá nahoru až tam, kde se končí modré špičky vlasů. Nemohu uvěřit, že je přede mnou ještě několik hodin s ním a pak i celé odpoledne. Je to jako by jste dítěti dovolovali stát den co den před výlohou v hračkářství, nechaje ho zářivýma očkama obdivovat jednu jedinou hračku a dodávat mu onen krásný požitek. Nemůžu z Kaita spustit oči, když povídá o své kuchyňské dovednosti a je mi jedno, že už mi zřejmě ostré pohledy nechtěných obdivovatelek tohoto kluka propálily díry do zad. Úplně cítím pach spáleného masa a v hlavě mi vyskakuje červený vykřičník, že jsem si během prvních pár minut udělala víc nepřítelkyň než by bylo nutné. Asi jsem si v ten osudný okamžik, kdy se má neurvalá zadnice opovážila posadit vedle Kaita, proti sobě poštvala většinu třídy z dívčí poloviny. Sice někde uvnitř trůní obavy, ale jak mozek tak i srdce se shodnou, že to rozhodně stojí za to! "Určitě to bude výborné." pošeptám na oplátku k němu s mrknutím oka dřív než se rozdrnčí školní zvonek a studenti se pomalu vytrácejí na chodbu za kamarády z jiných tříd. My však zůstáváme sedět. "...s láskou dělané." vím, že to nebylo myšleno nijak tak, jaj by se na první pohled zdálo, ale i tak se mi do tváří nekontrolovatelně nahrne kvalitní dávla červeně a musím sklopit zrak. "Děkuji..." špitnu a vezmu si. |
| |
| Kdyz Miku sedela vedle me, citil jsem se uvolnene. Nikoliv napjate jako pred kazdou hodinou a hlavne ve spolecnosti tridy. Mimo sklu byli kluci nevypocitavy a danou vec jsem si uvedomil az ted. Venoval jsem ji kratky usmev a po ocku se podival z okna. "Miku.. Slib mi jednu vec." |
| |
| Trochu se zarazím a s nemalou zvědavostí se mu podívám do obličeje možná s nadějí, že se mi povede z jeho výrazu vyčíst něco podstatného. Jenže ať se snažím jak chci, nejsem toho schopná. Co chce, abych mu slíbila nebo proč? "Podle toho co mám slíbit." řeknu opatrně v domnění, že bude žádat něco nad mé možnosti a aby byl zklamaný opravdu nechci. |
| |
| V mem pohledu se projevila znamka starosti, kterou jsem se snezil nedat najevo. "Po skole pujdes hned domu. Nebudes na me cekat, sejdeme se pozdeji v parku. Dobre?" Byl jsem si jisty, ze chytne podezreni ale to byl uz detail. |
| |
| Trochu ve mě hrkne. Nakloním hlavu na stranu. Zní to jako by mě vyháněl. Styděl se za to, že se se mnou baví. Troxhu posmutním, ale poslušně přikývnu na souhlas. "Ach tak... no když chceš." pokrčím rameny a zvednu se v úmyalu prohlédnout ai školu než skončí přestávka. |
| |
| Omluvne jsem se na ni podival. "Tak si to neber, jen.. te nechci zaplest do mych problemu." Odpovim rychle kdyz si vsimnu jejiho zklamaneho vyrazu. |
| |
| "To je jedno." pousměju se a znovu posadím, protože znovu začne zvonit. Je to divný pocit, když to vyzní z jeho úst takhle. Ty pohledy ostatních mě ubíjí. "Nevím proč bych měla mít ve škole nějaký problém. Ať už tvůj nebo ne." pokrčím rameny s nechápavým výrazem v obličeji. |
| |
| Po ocku jsem se podival na skupinku holek na druhem konci tridy, jenz stale se zasti pokukovaly mym smerem. Bylo poznat, jak jsou nespokojene. "Zkratka.. Sejdeme se na nasem miste dnes ve dve. Dobre?" Zaseptam diskretne aby to nahidou nejaka neslysela. Obvykle totiz takovehle skupinky byly jako hejno hladovych supu. |
| |
| "Budu tam. věnuji mu úsměv. Jak krásně to zní. Naše místo… Jen mě nepatrně znervózňuje nechtěná pozornoat, které se nám dostává. Jasně slyším ty řeči. …Shion Kaito a ta nová. povzdechnu si a schovám hlavu do dlaní. Už, aby bylo odpoledne. |
| |
| Brzy zazvonilo na dalsi hodinu a ja se po zbytek dne musel soustredit na testy pri poslednich hodinach. Pripadal jsem si ze mi nejspis mozek brzy vypovi sluzbu ale nastesti to dnesni odpoledne jisti. Konecne zazvonilo a zanedlouho jsme uz prochazeli dvermi skoly ven. Uz ve tride jsem se s Miku rozloucil a po par krocich opustil pozemek skoly uplne. Dnes bylo vedro celkem slusny. Na mysl mi jako prvni prisla zmrzlina, coz nebyl spatny napad. Vedel jsem o jednom stanku s dobrou zmrzkou. Prosel jsem jednou ulickou pokrytou stinem, za coz jsem byl v tuhle chvili vdecny. S kazdym krokem jsem se tesil na zmrzlinu o mnohem vic. Po chvili jsem ale zpomalil a zastavil. Na konci ulicky se objevili zhruba tri kluci, kteri me nenapadne sledovali. Polkl jsem. Radeji jsem se opatrne otocil a chystal se vykrocit jenze jsem do nekoho narazil. Nez jsem stacil vyslovit pardon, stretl jsem se tvari v tvar jinemu klukovi se svymi komplici. "Vida vida, Shion.. Jaka nahoda ze des stejnym smerem."[/i] Ucitil jsem jak mi zacalo buset srdce. Poodstoupil jsem. "Ja..." Onen kluk do ktereho jsem narazil me chytil za kosili a pritahl k sobe. Znechucene si me prohlizel. "To uz jsi tak namyslenej ze se neumis ani omluvit?!"[/i] Okrikl me a prudce hodil na zem. Spadl jsem na zada. V tuhle chvili mou mysl zacal ovladat strach. Bojacne jsem e na ne podival. Mezitim prisli i ti druzi. "Vzal jsi co patri nam.. Tak my si ted vybereme ucty!"[/i] Prohodil a silne me kopl do bricha. Vydal jsem ze sebe priduseny zvuk a zakaslal. "Prosim.." Zadal jsem rozklepane. Jenze to jsem nejspis nemel delat, jelikoz se do me akorat vsichni pustili. |
| |
| Den se vlekl víc než bych čekala a snad jen Kaito sám, mi pomohl krátit čas. Podařilo se mi nějakým zázrakem nevnímat ty propalující pohledy a nepříjemný pocit sledovanosti. Školu jsem opouštěla osamotě, neboť se Kaito hned sebral, rozloučil a odešel i s příslibem odpoledního setkání v našem malém fantastickém světě. S hlavou sklopenou a rozuteklými mušlenkami do všech možných stran jsem se pomalu doatala přeš školní hřiště na ulici a jen jednou ve mě zaplál malý plamínek naděje, že snad mezi davem uvidím modré vlasy, neposedně trčící do stran. Leč k mému přílišnému zklamání už byl Kaito ten tam. Snad nezapomene. Loudavým krokem jsem se nechala unášet a se znuděným pohledem zkoumala každičký šedý kousek staré asfaltové silnice. Nepřítomně odkopávat kamínky se mi stalo skvělou zábavou, ale stejnak si moje myšlenky dělaly co chtěly. Nemůžu ho dostat z hlavy. Kroky mě zavedly někam do ulic, kde jsem ještě nebyla a chvíli mi trvá než si to uvědomím. Rozhlédnu se a jdu dál. Zpoza rohu se ozývá křik. Možná by mi mohli poradit. Nakouknu za roh a srdce se mi ve vteřině bolestivě otiskne do žeber s úmyslem vytrhnout se ze zajetí hrudníku. V jednu chvíli mám pocit, že se mi to jenom zdá, nohy se mění v třaalavé želé a mozek nedokáže vatřebat otřes. Strach však náhle vystřídá hněv a do očí se mi derou slzy. "Kaito! vykřiknu nahlas a rychle se k němu rozeběhnu, neboť se mi do nohou opět vlije cit. Hrubě odstrčím toho hajzla stranou a vrhnu se na kolena, abych vzala Kaitův obličej do dlaní. "Co jste mu to udělali!" vyjedu na nejbližšího z bandy. Z odřených kolenou stéká pramínek karmínové krve... |
| |
| Ve chvili kdy se ozval divci hlas, dani kluci se po hlase otocili. Zhluboka jsem dychal a kaslal. Byl jsem trochu mimo misu. Kdyz ke me rychle kroky dobehly, zaslechl jsem jak se ty ostatni rychle rozutekly. Ucitil ksem teple dlane na tvari. Snazil jsem se rozeznat rys postavy a temer ihned poznal nebesky modre prameny vlasu. Dikybohu ze prisla. Mirne jsem se pretocil na bok abych si odkaslal a trochu nadechl. Vykaslal jsem par mensich kapek krve a to bylo zhruba vse. Hrudnik se mi notnou chvilku zvedal a dychtil po poradnem nadechu. Kdyz jsem se uz tak nejak poskladal dohromady, krecovite jsem se posadil a unavene se na ni podival. "Jsi.. jako strazny.. andel. Prisla jsi.. akorat." Vydam ze sebe trochu chrcive. Rozhodne jsem uz popadal dech o trochu lepe nez pred nekolika vterinami. |
| |
| Dívám se na něj notně vystrašeně a ani už se nestarám o ty, co mu to způsobili. Mám o něj strach. "Jsi v pořádku? Ublížili ti moc?" hlas mám přiškrcený a slzy stékají po tvářích. Nevšímám si jich a opatrně si ho k sobě přitáhnu do objetí. Jediné co milu v takovou chvíli můžu dát. Po chvíli se odtáhnu a opráším mu rameno. "Úplně jsem ti zmáčela košili." pousměju se a postavím se. Pak k němu natáhnu ruku. "Odvedu tě domů." |
| |
| Opatrne jsem kyvl a pokusil se ji dat nadeji chabym usmevem s roztrzenym rtem. "Budu v poradku, nastesti." Pomalu si me ke me pritahla a pevne objala. Lehce me to prekvapilo ale byl jsem hlavne rad. Ucitil jsem znovu ten chybejici pocit bezpeci. Kdyz se odtahla, palcem sve dlane jsem ji setrel slzy z oci. "Bude to dobry.." Zaseptam konejsive a kdyz vstane, jeji ruku prijmu a pomalu vstanu. Na nohou se zakymacim ale nastesti mi operku delala jeji nabizena pomocna ruka. Zrejme to vypadalo tak, ze se o ni budu muset chvili opirat nez to rozchodim. "Bude to dobry." Zaseptam presvedcive znovu. V modrych ocich tak pomalu ale jiste zacinala znovu svitit zhasnuta jiskricka. |
| |
| Trochu zdráhavě ho vezmu rukou kolem pasu, aby se mohl opřít. V takových situacích mi srdce říká, že pro mě je tenhle kluk tak moc důležitý a přitom ho znám tak krátce. Ten pocit, kdy si malé dítě na hřišti udělá jen během chviličky. "Tak kudy k vám?" usměju se na něj. |
| |
| "Na konci ulice je cesta smerem dolu." Zkratim zdlouhave popisovani cesty. Drzel jsem se ji a spolecne se rozesly. Me ruce byly rozklepane a nohy jako paratka, ale dalo se to. Jaka byla ale nahoda ze me nasla zrovna ona. Dikybohu ze ti kluci utekli a ji se nic nestalo, to bych si rozhodne vycital do konce zivota. Pri tom pomysleni jsem jeji ruku jeste o trochu stiskl. "Odpoledne stale plati. Rozchodim to." |
| |
| Rozešla jsem se tím směrem, který mi řekl a velmi pomalinku ho vedla. "V žádném případě. Ty hezky zalezeš do postele a odpočineš si. Nebudu riskovat, že se ti něco stane cestou." odporuji mu a můj hlas je nesmlouvavý. Nedovolím, aby až půjde domů zkolaboval. Vždyť se aotva drží na nohou. Když jsme došli k nim domů, zaklepala jsem. Otevřela Kaitova maminka. "Dobrý den paní Shion. Jsem Miku Kaitova kamarádka. Mohla by jate mi ukázat kde apí?" představím a zeptám se zdvořile, přičemž se na něj starostlivě podívám. |
| |
| Dobre, seznameni Miku s mamou jsem si predstavoval mozna trochu jinak. Nicmene se mama nepokousela nijak skryt zdeseni, kdyz me uvidela. "Proboha Kaito, co se ti stalo?" Ihned me sla podeprit a pomoct mi dovnitr. Byl jsem v tuhle chvili ale rad, ze jsem doma. "Pojd dovnitr Miku, das si aspon caj." |
| |
| Předala jsem Kaita do péče mámy a s vděčností vešla. "Děkuji, to by jste byla laskavá. Vadilo by kdybych tu na chvíli zůstala a dělala Kaitovi společnost?" věnuji jí milý úsměv. |
| |
| Bez váhání přikývla. "Buď tu jak jen dlouho chceš Miku. Jsem ti vděčná za to, že jsi mu pomohla." Máma mě uvedla do mého pokoje rovnou do postele a s prohozením pár slov se vytratila do kuchyně pro lékárničku. Krátce jsem si povzdychl, že Miku tak musela vidět v čem bydlíme. Tenhle malý domek byl opravdu.. nic moc. Omítka byla místy sloupaná a podlaha už krapet ztrouchnivělá. Omluvně jsem se na ni podíval. "Moc.. si sem návštěvu nevodíme." |
| |
| Šla jsem za nimi až do Kaitova pokoje a cestou se zvědavě rozhlížela. Líbí se mi tu. Ze všeho vyzařuje láska domova. Když jeho mamka odejde donutím ho, aby se posadil na postel. "Nechápu proč. Máte to tu moc hezké." usměju se na něj upřímně a posadím se na postel. Je to zvláštní být u něj doma. Zvlášť potom co ho zbili. "Bolí to?" zeptám se a jemně se palcem dotknu natrženého rtu, kde mu už stihla zaschnout trocha té krve. Mám o něj starost. |
| |
| I když to byl jen letmý dotek, ucuknul jsem. Ret byl v místě roztržení už trochu nateklý. "... trochu." přiznám nakonec. Zanedlouho se vrátila máma společně s teplou vodou, hadříkem a náplastmi. Když potřebné věci položila na noční, zastavil jsem ji. "To je dobrý. Udělám to sám. Udělej prosím pro Miku ten čaj a něco malého." pohlédl jsem na mámu se žádostí a ta mi jen se starostlivým výrazem přikývla, ještě než zmizela mezi dveřmi. Začal jsem si opatrně rozepínat košili a přitom trochu zaťal zuby. Zasažená místa se začínaly ozývat. Po očku jsem koukl po Miku. "Budou to jen modřiny.." ujistím ji. |
| |
| Omluvně jsem stáhla ruku a jen se následně usmála na paní Shion když přinesla potřebné věci na ošetření. Jen jsem se dívala a nakonec ve mě přemohly mateřské instinkty. Opatrně a jemně jsem ho pleskla přes prsty a sama mu sundala košili. "Ukaž. To chce ženskou ruku." usmála jsem se na něj vesele a namočila hadřík do vody. Poté jsem začala omývat místečka tam kde z kůže vystupovaly fialové fleky. Samozřejmě tak, aby ho to mpc nebolelo. Nemohla jsem skrýt trochu té nachové barvy, ale podarřilo se mi alespoň zůstat v klidu. Když jsem skončila i se zády, začala jsem se věnovat jeho obličeji a přitom se mu párkrát podívala do očí. Zvláštní pocit. |
| |
| Otevřel jsem pusu s tím, že jsem se chystal něco namítnout, ale při jejím přísném pohledu jsem to radši vypustil. Ucítil jsem lehký studený závan, když mi košili sundala a já se jí v podstatě ukázal.. polonahý. Pohledem jsem raději uhnul do strany a snažil se nedat najevo svoje rozpaky. Netvrdil jsem teda, že bych na tom se stavbou svého těla byl nějak špatně ale tak... zkrátka, znáte to. Brzy jsem pocítil i vlhké teplo mokré žiňky, se kterou mi Miku začala čistit některé ranky a modřiny. Jako poslední nakonec byl obličej a jestli mam být upřímný, měl jsem přitom.. vcelku zvláštní pocit. Sledovat ji jak opatrně omývá každý detail zranění a přitom se soustředěně dívá.. Mírně jsem stiskl rty k sobě a snažil se nedávat příliš najevo své jemně růžové a nesmělé tváře. |
| |
| Všimla jsem si jeho rozpaků a musela se uculit. "Vadí ti to? V restauraci jsi byl odvážnější." prostě se musím smát. Vypadá nádherně i s těmy modřinami a musím říct, že už se ani nepokouším skrývat zaujatý pohled. Párkrát mám i nutkání jen tak ho pohladit na hrudníku, ale přemůžu se. Konečně jsrm dokončila svou práci a odložila žínku zpět na její místo. Jemným zatlačením ho donutím lehnout si a pak jej jako malé dítě zachumlám do peřiny. Roztomilý, vyjukaný, rozpačitý malý chlapec. Rozkošné. Musím se usmát. |
| |
| Prudce jsem k ní otočil pohled s poznámkou na jazyku. "To bylo-" než bych to stihl doříct, donutila mne si lehnout na postel. Její snahu mě přikrýt jsem ale zamítl, protože i bez peřiny mi bylo vcelku vedro. Přeci jen, sluníčko venku pálilo jako divé. Mamka brzy přinesla tác se dvěma čaji a několika sušenkami. Ten vyměnila za věci z lékárničky a dál nás nechala o samotě. V tomhle ohledu jsem ji měl obzvlášť rád. (pozor, smexy moment - Kaito bez košile ležící na posteli! :D) "Trvám na tom, že odpoledne ještě platí. Měl jsem své plány. Nejsem na tom tak špatně, abych se doma válel celý den." pousmál jsem se. |
| |
| Když odmítl přikrýt se, zatvrzele jsem se na něj zamračila ale nechala ho ať si dělá co chce. Jeho maminka přinesla čaj a já jí za to chvilkové vyrušení byla vděčná. Alespoň se mi povedlo odtrhnout oči od... nádherného Kaita. (Sexy smexy... :3 mmmmm :D) Za čaj jsem jí vřele poděkovala a když odešla byla jsem nucena znovu obrátit svůj pohled na něj. "Jak si jeho veličenstvo přeje." uklonila jsem se mu se smíchem. "Stejně by mě zajímalo proč všechny ty holky ignoruješ. Já myslela, že kluci se rádi nechávají obletovat fanynkami a zdá se, že ty jich máš až nezdravě moc." usmála jsem se na něj a mrkla. |
| |
| Pomalu jsem se znovu posadil, paty přitáhl k sobě a lokty si opřel o kolena. Víceméně jsem seděl v takovém tureckém sedu. Zavrtěl jsem hlavou. "Já.. nemám na navazování nějakých vztahů tolik času. A když už, ten vztah nikdy nefungoval, protože jsem nikdy neskákal tak, jak si holka pískala." díval jsem se jí do očí. Pokrčil jsem rameny. "Některým klukům jde o to mít na krku co nejvíc holek, mě zase jde o to co nejvíc mámě pomoct." |
| |
| Se zaujetím si ho prohlížím. "Proč bys měl být nějakou loutkou? Vztah má být o rovnocenosti, respektu, podpoře a vzájemné úctě. Hlavně taku o lásce, ale to už je detail." pokrčm rameny s pohledem z okna. Poté přikývnu. "To tě šlechtí. Jsi opravdu vyjímečný. pomoc mámě je opravdu dobrý důvod. Navíc si ani nedokážu představit, že by Kaito byl ten typ kluka co má rád, když se o něj holky perou a omdlívají jen pod pohledem. |
| |
| Krátce jsem se uchechtl. "To si nemyslím. Nejsem ničím výjimečný." I když představa.. že bych někdy měl nějaký hezký vztah nebyla špatná. Měl jsem na mysli ten opravdový, kdy blbnete jako nejlepší kamarádi ale přesto se milujete jako manželé. Spustil jsem nohy z postele a pomalinku se postavil. Chtěl jsem to rozchodit a zachránit tak ještě narušené odpoledne. Pomalými krůčky jsem ji jemně chytil za zápěstí a usmál se. "Děkuju, že tu jsi." |
| |
| Jen zavrtím hlavou. "Nesmíš o sobě pochybovat." namítnu jemně s úsměvem a zasněně ho pozoruji. Nikdy jsem nic podobného necítila k nikomu. Nikdo pro mě není tak sůležitý a stále mi vrtá hlavou proč to tak je. Když se pokusí postavit pohotově vyakočím a přejdu k němu, abych ho chytila, kdyby mu nohy vypověděly službu a on upadl. Musím se usmát. "Jenom nelida by nechal zraněného aniž by se ujistil, že bude v pořádku. Hlavně dávej pozor ať se mi tu nesvalíš na podlahu." usměju se na něj kamarádsky s náznakem kárání. Chová se jako neposedný klučina. To se mi na něm líbí. Nebojí se toho. |
| |
| "Je mi fajn." usměju se na ni přesvědčivě a pomalu se rozejdu směrem ke dveřím mého pokoje. "Něco ti ukážu." navnadím její zvědavost s bezstarostným zazubením a vedu ji směrem ke druhým dveřím našeho chudého domku. Otevřel jsem dveře a nechal ji vyjít jako první. Poté jsem vyšel za ní. Před námi se rozprostírala krásná letní louka táhnoucí se až do nevidim. Letní vánek si pohrával se stébly trávy a utvářel tak na travnatém koberci mírné vlny. Polaskal taktéž její vlasy, které pomalu až splývaly s oblohou. Byly tak krásné.. Vesele jsem ji znovu chytil za zápěstí a vykročil ze dvou schůdků vedoucí do travnatého porostu. Chtě nechtě, začal jsem při tom zpívat melodii správně naladěné písničky. |
| |
| S nadzvednutým obočím jsem ho nechala a šla poslušně za ním. Když otevřel dveře a vpustil mě dovnitř, na první okamžik mi přišlo, že jsem právě vstoupila do země snů a fantazií. Tak nádherně tam bylo. Jen s vykulenýma očima a otevřenoh pusou jsem si to všechno prohlížela a když mě chytil za ruku, vzhlédnu k němu a v očích se mi odráží něco zvláštního. Rozejdeme se. Nechávám se unášet vánkem a krásou jeho hlasu. Je tak jemný a já jen s radostí vycházím mu vstříct. "Dokonalé..." zašeptám tak, abych ho nerušila a vymaním se. Jediné co teď chci je lehnout si do trávy a zavřít oči. Nechat se unést... |
| |
| Když se vymanila, má slova pomalu dozněla a já se usadil do trávy, abych dal svému tělu zase chvilku oddech. Musel jsem ale uznat, že bez košile mi bylo akorát. "Je to sice jen obyčejná louka, ale napadlo mne, že máš přírodu ráda." usmíval jsem se na ni. Brzy si lehla do trávy vedle mě a já na ni mohl koukat zeshora. "Krapet jsi se zmenšila." zazubil jsem se s provokativním úsměvem.. |
| |
| Poslouchám ho se zavřenýma očima a ležím v trávě. Psst... nemluv. Nechci se probudit z tak krásného snu." zašeptám a zvednu ukazováček. Pak otevřu oči a posadím se. Jeho poznámce se zasměju. "Nevytahuj se! Už zase tak malá nejsem." vypláznu jazyk jako malé dítě než se rozesměju. "Miluju přírodu!" vydechnu a znovu padnu do trávy s rozpřaženýma rukama. On je jediný kdo toho o mě ví víc než jsem kdy komu řekla a chci, aby věděl všechno. |
| |
| Napadl mě jeden šibalský nápad a taky jsem chvilku zvažoval, zda ho uskutečním. Její poznámku o snu jsem tedy hodlal obrátit proti ní a nasadil šibalský výraz. "Jenže tohle je... REALITA!" S posledním slovem jsem ji začal prsty lehtat na bocích a vůbec i na břiše. Zkrátka na nejvíce lehtivých místech. |
| |
| Šokovaně jsem zaječela z plných plic. Nejenom, že jsem se ho příšerně lekla ale navíc mě okamžitě přepadla silná chechtavka. Rozesmála jsem se a začala kopat, různě se vrtět a mchat rukama vše jen proto, abych se lehtání vyhnula. "Neeeee! Přestaň... prosím... dost!" popadám dech a jen těch pár slov se mi přes smích říká těžce. "Ty podrazáku! To si odskáčeš!" vykřiknu, ale plané výhružky jsou mi k ničemu. Směju se jako blázen a už nemůžu. |
| |
| V tuhle chvíli jsem se nemohl křenit víc. Její jekot mě rozesmíval a teprve až po pár vteřinách jsem se rozhodl si zahrát na milosrdného, takže jsem nakonec přestal. Ještě ve mě odezníval onen záchvat smíchu. "O-odskáču? To bych musel jako začít skákat?" |
| |
| Konečně toho nechal a já se mohla pořádně nadechnout. Zvednu ruku a ještě celé tělo se mi otřásá doznívající chechtavkou. "Jo! Po... jedný... noze!" dostanu ze sebe po chvíli a zakřením se. Na blbou otázku blbá odpověď. Vždyť to znáte. Když vidím jejo obličej musím se zase smát. "Takhle jsem se nebavila už dobrých pár let." řeknu pak vesele a je to tak. Nikdy nebyli přátelé s kterými bych se mohla takhle bláznivě smát a teď konečně takového mám. Ne on není jen to. |
| |
| Naposledy jsem se uchechtl a za ruku ji vytáhl do sedu. Jakmile jsem tak učinil, ocitla se poměrně blízko mému obličeji. Samotného mě ta blízkost lehce znervózňovala, ale nechtěl jsem aby skončila. Nakonec jsem si opřel své čelo o to její a svůj úsměvem stáhnul do mírnějšího. "Já.. jsem vážně rád, že jsi tady. Že jsi mě našla. Bůhví co by se stalo kdyby jsi mi nepřišla na pomoc." |
| |
| Nechala jsem se vytáhnout nahoru a naše obličeje se objevily až příliš blízko. Přesto mi ta vzdálenost byla až moc velká a nějaká touha ve mě ji chtěla zmenšit. Ty jeho azurové oči jsou ještě krásnější než jsem si myslela. Když si své čelo opře o mé připadám si jako bych najednou byla králem světa a mohla úplně vše. Jen jsem přivřela oči. "Nohy mě k tobě zanesly náhodou, ale jsem za to ráda. Nevím co bych... kdyby ti... víc ublížili." nenacházím správná slova v tento okamžik. Je tu a je tu se mnou. Tak blízko... |
| |
| Přivřel jsem lehce oči a zaslechl, jak se jí lámal hlas. Pramen vlasů jsem jí dal za ucho. "Ššš.." utěšil jsem ji. Co se stalo, stalo se. Důležité bylo, že jsme tu byli oba. Právě teď a tady spolu. Pramen vlasů, který se připletl, jsem jí narovnal. "Jsme tu spolu. Oba. Víc není potřeba." nedokázal jsem víc odolávat nutkání. Jemně jsem nadzvedl její bradu a přiblížil se ještě o něco blíže, dokud se naše rty nesetkaly úplně. Mé oči se zavřely a onen polibek jsem si víc než jen užíval. |
| |
| Ano. Jsme tu oba a spolu. Na tom jediném záleží a na ničem jiném. Věnuji mu oddaný pohled plný lásky a krácení vzdálenosti mezi našimi obličeji uvítám s nemalou radostí. Konečně. Se zavřenýma očima vnímám jen jeho tepli a hebké něžné rty. Bezmyšlenkovitě si ho za zátylek přitáhnu blíž, opatrně však, abych nezavadila o modřiny a nezpůsobila mu tak bolest. Ten polibek si skorp až vychutnávám. Tam moc je úžasný a navíc si chci tenhle okamžik vrýt do paměti. Byli jsme tu. Spolu. |
| |
| Dlaně mi sjely na její boky a něžně jsem si ji přitáhl k sobě blíž do jemného objetí. Byla tak krásná a přesto tolik laskavá. Nechtěl jsem, aby tahle chvilka někdy skončila. Přeci jen jsem se ale po notnej chvilce odtáhl a zadíval se jí do těch azurových očí. Nevěděl jsem jak najít správná slova, proto jsem se jen nevinně pousmál. |
| |
| Ač nechtěně nakonec jsme se od sebe přeci jenom odtáhli. Neudržela jsem se a vtiskla mu jemný polibek na ten nevinný úsměv a pak se mu opatrně schoulila do náručí, hlavu opřenou o hrudník. Nechci tuhle chvilku rušit slovy a stejně ani nepřicházím na taková, která by byla vhodná a dostatečně výstižná. Zůstávám proto potichu. |
| |
| Když se opře o můj hrudník, malinko sebou cuknu, jelikož se ozvala jedna z modřin, ale brzy to přešlo. Dlaň jsem položil na její vlasy a lehce ji v nich výskal. "Jsi roztomilá.." zašeptal jsem se šťastným úsměvem. Teď už jsem měl jasno. Opravdový vztah si vás najde sám. A já ho myslím i právě našel. |
| |
| "Když to říkáš ty." zašeptám mu do kůže cítím se ospale a šťastně. Jako bych konečně nala něco, co jsem tak dlouho hledala. V jeho náručí se cítím bezpečně. "Jak myslíš, že to vezmou tvé obdivovatelky. Že ty a já." přemítám nahlas a podívám se na něj se zaujetím. Vzdají se hladoví supi vyhlídnuté kořisti? |
| |
| Nejiste jsem se podrbal ve vlasech. Vicemene mela pravdu. Jaka bude jejich reakce? Nechtel jsem Miku dostat do.zbytecnych potizi jen kvuli me. "To... to nevim." Vyklopim bezradne. Otazkou ale bylo jestli bude dobry napad jit takhle zrizeny do skoly. Byl bych radeji, kdybych se pripadnemu vyslechu vyhnul. |
| |
| Jen jsem se na něj mile usmála. Bude zajímavé všechno to takhle formulovat pro okolí, když proti nám stojí tolik překážek, co vše komplikují. Nejenom to, že Kaito není oblíben mezi kluky, ale já velice klesla na oblíbenosti mezi děvčaty. Celá škola je proti nám, ale je tojedno. Jsme na to dva. Jsme spolu. "Nechceš to doufá, ututlávat?" zeptám se opatrně. |
| |
| Zavrtel jsem hlavou. "Nechci to ututlat. Ale chci byt opatrny. Nechci abys dopadla jako ja." Reknu trosku pridusene protoze modriny na ktere mi lezela na hrudniku se ozvala uz intenzivneji a ja ji musel od sebe jemne odtahnout. |
| |
| "Neboj se. Budu opatrná." usmála jsem se na něj vlídně a posadila se naproti. "Zvládneme to." snažím se ho upokojit, ale sama si tím tak úplně nejsem jistá. Byli by tak hnusní aby napadli holku? |
| |
| Starostlive jsem ji pozoroval. "Nevis kam az daleko jsou schopni zajit. Proto te prosim, ve tride se radeji chovej stale jako kamaradka." Oprel jsem si znovu sve celo o to jeji. "... protoze.. te mam rad, Miku." |
| |
| Pohladím ho po tváři. "Pro tebe udělám všechno. Neznamená to, ale, že tě nechám samotného." zavřu unaveně oči. Bojím se o něj víc než o sebe. "Cítím to stejně." zašeptám tiše. |
| |
| Dnešní odpoledne probíhalo trochu jinak, než bylo v plánu, ale to nevadilo. Našli jsme jiný způsob jak si ho vynahradit. Čas však byl proti nám a utíkal rychleji než obvykle. Bylo to skoro až nefér. Čekal jsem před školou na Miku jak jsme byli domluvení. Byl jsem však nejistý z toho, co nás ve škole dnes čeká. Kvůli testům jsem už nemohl zůstat doma jak jsem původně plánoval. |
| |
| Když jsem přišla ke škole už tam byl a k mému štěstí nebyl nikdoj v dohledu, takže jsem mu mohla vtisknout jemný polibek na pozdrav. Pak jsme se společně vydali do školy. |
| |
| Necekane jsem ucitil jemny polibek na tvari. Otocil jsem se tim smerem a s mirne cervenymi tvaremi se zazubil. "Tesil jsem se na tebe." Uznam pak nesmele. Nejradeji bych muj vztah k ni neskryval, ale nedalo se nic delat. Proto nezbyvalo nez skolni chvili prezit a uzit si odpoledne spolu. Spise jsem se bal toho, zda spoluzaci vypozoruji moje zraneni. |
| |
| Tváře mi okamžitě s jeho slovy získaly nádech barvy dozrálého jablíčka. Sklopím hlavu s rozverným úsměvem. "I já na tebe a moc. Jenom mě mrzí, že to nemůžu ukázat." pokrčím rameny a stoupnu si na špičky, abych mu ještě na rty vtiskla polibek předtím než jsem pozpátku "utíkala" do třídy. |
| |
| Její polibek na uvítanou mi byl příjemnější než ranní čokoláda z automatu. Snažil jsem se nedat najevo své lehké rozpaky, tak jsem se jen pousmál. "Odpoledne bude naše." skloním se k ní a špitnu jí to do ucha. Poté nás však už stejně roztrhne otravný zvonek školou povinný. |
| |
| Zmůžu se jen na slabé zrudnutí v obličeji a raději sklopím zrak. Přece nemůžu vejít do třídy a mít tváře stejné jako západ slunce. Raději ho trochu šťouchnu tak aby jsme šli. Navíc se už začínají scházet lidi a tázavé pohledy s těmi nenávistnými opět vyrazí do útoku. |
| |
 | Nový příspěvek v dobrodružství. Modrý. Kvůli dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad" a přišel na Vás správce s koštětem. Dejte mi do dvou týdnů vědět (nejlépe přímo herním příspěvkem, pokud si nechcete spamovat v dobrodružství, můžete i poštou), jestli jste našli novou chuť k hraní nebo byste rádi vyměnili vypravěče. Pokud se mi neozvete, po skončení lhůty bude dobrodružství ukončeno! Drag Oncave PS: Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu!Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR