Andor.cz - online Dračí doupě

Asgárd, u Heimdalla

Asgárd. Co tu vůbec dělám. Mým domovem byl Jötunheim, ale matka chtěla, abych šla za vyššími cíly. Vypadala jsem jako člověk, vlastně i ona, ale ona nemohla odejít. Její krev Jotuna ji neznemožňovala projít kolem strážce Bifröstu Heimdalla. Na mě se jenom podíval, pokynul hlavou a můj život začal jako by na novo. Několik roků jsem se zabydlovala a během toho mě uchvátil jeden jediný bůh. Loki. Patřila jsem mezi ženy, které se hodí ke dvoru. To byl jeden z mých cílů. Nakonec se mi to i podařilo, ač jsem na sebe musela někdy vzít podobu orla, abych špehovala a tak trošku podváděla. Ale to je mé kouzlo. Nehrát fér.

Stala jsem se dvorní dámou královny Friggy. Nevím, proč mě vybrala, ale bylo mi to jedno. Hlavně ve chvíli, když jsem uviděla jeho, Lokiho. I když s ním na každém kroku byl Thor, než provedl všechny ty věci, nemohla jsem od něj odtrhnout oči. Něco na něm bylo a měla jsem pocit, že jsme si blíž, než si myslíme. Já byla kříženec, ale další spojitosti jsem neznala.

Jednoho dne se ke mně dostala velmi zajímavá informace. Na Bifröstu u Heimdalla je nějaký sraz pro všechny, kdo chtějí následovat Lokiho. Nerozuměla jsem tomu, ale doufala jsem tím, že si u něj získám nějaké plusové bodíky. Aby mi to moc dlouho netrvalo, proměnila jsem se v černého oře a kopyty vytvářela jiskry na duhovém mostě. Dech se mi pomalu zrychloval, a když jsem se blížila k cíli, trochu mi to uklouzlo a netrpělivě jsem zadupala na místě. Nejsem si jistá, zda společníci pochopili, že jsem to já. Proměnila jsem se zpět do své lidské podoby.

"Tairo, vítám tě. Co tě zavedlo až ke mě? Snad ne nějaká touha?"

„V podstatě ano,“ řeknu ledabyle a pohlédnu na Sygrid.

"Omlouvám se, vlastně jsem se ani nepředstavila. Jsem Sygrid, Lokiho druhá dcera."

Ten... grrr. Rychlým pohledem jsem si ji prohlédla a našla pár podobností, které mě udeřily do očí. „A kdopak je první?“ napadla mě Hela, ale ta taky mohla být pátá jako třetí.

Asgárd, u Heimdalla

„Já věděla jenom o tom, že má jenom jednu dceru,“ podívala jsem se na Sygrid trochu nevěřícně, protože existovali tací, co se k Lokimu chtěli dostat blíž. Bohužel většina chtěla jeho hlavu. Taky si to ve světě trochu... posral. Omlouvám se za tak vulgární slovo, ale nedokážu to jinak vyjádřit.

„Na tom asi něco bude,“ vzdychnu. O jeho úletech jsem věděla svoje a více sem se bála toho, že tak bere všechny ženy, i když u Angrbody mám jisté podezření, že jej nějak omámila kouzly.

Jeden pán na holení bez vousů

Zatím nevím, co si mám o bldiem myslet. Vypadá jako holka! I já vypadám víc jako chlap. Tedy, asi ne, ale to berou do naší armády kdekoho? Nicméně mám podezření, že tu jsme jenom vyděděnci. Ne, že bych si někdy stěžovala na svůj život. Otec mi nechyběl. Ani nevím, kdo to je. Vím jediné, že to byl Midgarďan. Matka se o mě starala nejlépe, jak mohla, i když na Jötunheimu není zrovna nejlehčí život. O svém smíšeném původu vím a naučila jsem se s tím žít. Matka mě milovala a dávala mi to najevo každý den. Dokonce mě překvapila Frigga. Té, když si mně vybrala jakou svou dvorní dámu, jsem řekla o tom, co jsem zač a nevadilo jí to. Jako by něco podobného zažila už před tím.

Podívám se na Sinuse, která jaksi jeví zájem o dceru Lokiho a lehce se zamračím. A já jsem jako vzduch? Ty jedna podřadná... zastavím proud svých myšlenek a zadívám se směrem k Heimdallovi. U něj se zdá, že jej vůbec nezajímá, co se tu schází. Hledí před sebe a čte ve hvězdách nebo něco sleduje. Vždycky mě zajímala ta obrázková bedna, u které Midgárďané vždycky seděli a jedli.

„Hm,“ zabručím.

Já neřekla nahlas, že se nemáme v lásce

Podívám se nechápavě na Sygrid, jelikož jsem se nyní trochu vyděsila, že mi čte myšlenky. To moje hm bylo, že mě Sinusoida úplně vyignoroval! Tedy v tom, co řekl. Cítím se být uražená a navíc jako páté kolo u vozu. Pro jistotu Sygridinu poznámku nekomentuji a jen se zeptám: „A kdy vyrazíme? Nevypadá to, že by se ještě někdo přidal,“ prohlédnu si svoje nehty. Sakra, uštípl se mi lak.

Jötunheim znám na vlastní kůži. Sice jsem nežila s matkou v části, kde byl prý nalezen Loki, ale celkem jsem se těšila. Možná se s matkou i shledám, pokud nám bude přát štěstí. Je to velmi rozumná žena a věřím, že by nás pohostila teplým čajem.

„Mimochodem,“ podívám se na Sinuse, „jmenuji se Taira,“ lehce skloním hlavu, abych mu opravdu dala najevo, že proti němu nic nemám, ale takových, jako je on, se vidí opravdu jen málo.

Pan Sinus není rád v dámské společnosti

"Heimdalle, otevři Bifröst!"

Být Heimdallem, tak jí asi jednu vrazím, ale to si nechám pro sebe. Strážce Bifröstu není sice moc řečnický tip, ale někdy jsem sem zašla, abych se ujistila, že je moje matka v pořádku. Vždycky byl ochotný mi povědět, co pravě dělá.

„Možná by bylo lepší říct slůvko prosím,“ podívám se na Sygrid. Celý otec, pomyslím si. Ten taky kolem sebe máchal rukama, aby jej všichni poslouchali. Nad tím se lehce ušklíbnu. Já bych jeho přání splnila, pokud by to však nemělo potupit mou osobu.

"Rád vás poznávám."

No, Sinus (začínám mít depku, že mé jméno také nezačíná na s) se zdá být o něco přívětivější, než před tím, jen mám obavy, aby po Lokim neskočil nakonec on.

„Já nepotřebuju nic teplého,“ podívám se na oba dva. „Zima mi nevadí. Na Jötunheimu jsem vyrůstala,“ nejsem si jistá, zda to ví, Sygrid mne mohla vidět ve Friggině přítomnosti, ale moc jsem se s tím nedělila. No, co se týče toho zbytku, co mám sebou, tak se v mém vaku najde bochník chleba, sůl a tvrdý sýr. Mohla jsem vzít i maso, protože v té zimě bude jak v ledničce.

I když jsem o sobě hlásila, že nepotřebuju teplé oblečení, mám na sobě takové, které by mi v kruté zimě pomohlo. Jsem mág a kovovou zbroj nesnáším. Všude dře a je to nepříjemné.

Najde se u mě i dýka s vlčím vzorem na jílci. Chci spoléhat především na kouzla, která se hodně podobají těm od Jotunů.

Vykročím tedy k Heimdallovi, který mi věnuje svůj významný pohled. Možná by nás mohl přenést k mé matce, která by nám určitě dala na cestu další zásoby. Nakonec by mohla slyšet, kde se nachází Loki.

Jötunheim

Být zase doma je zvláštní. Už si ani nepamatuji, kdy jsem tu vlastně byla naposledy. Dlouhověkost může být dat, ale zároveň i prokletí. Nevím, co by mi na tuhle vycházku řekla Frigga, ale možná by mi poděkovala, kdyby věděla, že jdeme najít jejího syna. Často o něm mluvila, když jsem ji pročesávala vlasy, samozřejmě i o Thorovi, a z jejích slov jsem poznala, že nebude její vlastní. Nikdy jsem se však o tom nezmínila. Mezi námi panovalo tajemství a já nechtěla bohyni zklamat.

Oprášila jsem si z ramene sníh a jen letmým pohledem přejela po vzorci na zemi. Jestli přijde vánice, tak bude velmi rychle pohřben pod několika centimetry sněhu. Taky jsem se rozhlédla kolem sebe. Moc jsem to tu nepoznávala. Žila jsem v jiné části, v hradu, který byl vestavěn do vysoké skály a ozdoben třpytivým ledem. Podobných staveb tu mohlo být i víc, ale nikdy jsem nebyla zastánce cestování, tedy až do teď.

"Vítejte v Jötunheimu."

„Jötunheim je mým domove,“ řeknu jenom, protože mě opravdu vítat nikdo nemusí. „Nevíš, kde přesně jsme? Mohli bychom se zkusit stavit za mou matkou. Možná bude o Lokim něco vědět,“ navrhnu.

No, asi ano, ale ráda ti uháčkuju: Welcome to Jötunheim!

„Ráda bych tvou matku poznala.“

Tak to je první Ás, který projevil jistý zájem. Hlavně jsem o své rodině moc nemluvila, a kdyby se matka ukázala na prahu Asgárdu, věřím, že by jí Heimdall poslal okamžitě zpět. Útoky ledových obrů nejsou nikdy dobré znamení, ale ne všichni jsou stejní. Já jsem toho důkazem.

Nemohu si nevšimnout, že Sinus celý zmodrá a dokonce i Sygrid projevila známky modrání. Jak se nad tím tak zamýšlím, sešli jsme se tu jako by ze stejné krve. Poloviční obři, kteří o svém původu buďto věděli celý život, nebo se to dozvěděli během svého života.

"Já souhlasím, nevidím lepší možnost, od které se v téhle pustině odrazit."

Já bych se usmála, ale úsměvy nejsou mou doménou. Ty jsem především věnovala Lokimu nebo jeho matce Frizze. Má osoba pak nikoho dál nezajímala. Ba dokonce i pro boha lží jsem byla spíše vzduchem, než hmotnou osobou.

„Mám nápad,“ podívám se na oba dva, protože Sygrid zjevně taky neví, kde jsme, protože mi neodpověděla na otázku. „Proměním se do podoby orla a z výšky snad najdu nějaký bod, který bych poznala.“ Nezdržuju se dalšími řečmi a mé tělo se blesku rychle promění ve velkého dravce. Ihned máchnu křídly, abych nehodila držku do tuhého sněhu, a vyletím nejvýše, jak mohu. Cítím se trochu nemotorně. Dlouho jsem tuhle podobu na sebe nebrala a musím si zvyknout, že křídla jsou dolů a nahoru stejným tempem. Lidské ruce jsou trochu jinak dělané.

Po pár minutách jsem konečně ve výšce, v níž můžu v dáli vidět skály pokryté tlustou slupkou ledu. Ze zobáku se mi vyloudí charakteristický orlí skřek a v kruzích probádávám okolí. Ale neletím dál, aby mě ti dva měli stále na očích.

Zobrazit SPOILER

Freeedooooom

Po nekonečně dlouhé době se cítím být opět svobodná. Když mne matka poslala na Asgárd, cítila jsem se, jako by mi dávali na ruce pouta. Nemohla jsem se proměňovat. Co by na to řekl Všeotec, kdybych se mu proletěla kolem okna a on by se zrovna koupal? A co třeba Loki? Jemu bych vletěla i tím pootevřeným oknem. Ale dost o mě.

Vítr mi narážel do křídel, která se pod tlakem lehce třásla. Znovu jsem máchla, abych zrychlila svůj let, aby dole nemuseli na mě příliš dlouho čekat. Jötunheim z této výšky byl nádherný. Za svitu slunce se sníh třpytil jako roztříštěný drahokam na miniaturní zrnka a s orlíma očima jsem vše viděla mnohem barevněji, než jak jsem zvyklá. Na chvíli mě oslepila špička nejvyšší hory, kde vítr rozpohyboval lavinu. Ve velkém oblouku jsem se začala vracet ke dvojici, když jsem si najednou všimla něčeho, co mě vrátilo do minulosti.

„Tairo!“ volala na mě matka, když jsem se opět schovala mezi skalisky a tiše se smála. „No tak! Nesmíš se mi takto schovávat!“ její hlas byl naplněný nervozitou, ale já to v té době nechápala. Myslela jsem, že si se mnou jenom hraje.

Ostny. Takhle se jmenovalo pohoří, ve kterém jsem si hrávala. Nejvyšší hora propichující měkké bochánky mračen a mnohem nižší, mezi jejich skulinami žili různí tvorové včetně ledových obrů. Tam byla jedna chodba, která vedla do Ledového údolí, za nimiž se nacházela obrovská skála, v níž byl zasazen hrad. Zub času se na něm podepsal, že mnoho z jeho věží dávno spadlo, ale stále byl obyvatelný. Tam jsem žila.

Jako orel jsem se začala vracet k Sygrid a Sinovi. Při tom jsem opět vzpomínala.

Zalezla jsem do skalní pukliny a sledovala matku, jak mne hledá. Byla to velmi zábavná hra a já byla tichá jako myška. Najednou jsem napravo uslyšela divné mručení. Zatajila jsem dech a ohlédla jsem. Neviděla jsem nic, protože ten tvor se schovával za rohem. Musela bych vylézt, ale já se bála. Strach ochromil i můj jazyk.

„Tairo! Kde jsi!“ znovu zakřičela matka a já se o ní najednou začala bát. Co když jí to monstrum napadne? Co když jí zabije?

Udělala jsem krok dopředu, abych vylezla a běžela maminku varovat. Nevšimla jsem si uvolněného kamene a najednou jsem ležela ve sněhu s rozbitým kolenem. Začala jsem plakat.

„Tairo!“ matčin hlas byl nade mnou a její ruce mne objaly kolem pasu. „Co sis to pro Ódinovy vousy udělala?“ odhrnula mi vlasy z tváře.

Dál si toho moc nepamatuju. Vím jen to, že na nás něco zaútočilo. Myslím, že to byl ledový obr, který nesouhlasil s tím, že má moje matka dceru míšenku. Od té doby jsem nemohla chodit ven a učila jsem se magii, abych se mohla bránit včetně umu proměnit se v orla.

Ladně jsem natočila hlavu dolů, křídla stáhla k tělu a volným pádem směřovala rovnou k zemi. Mohlo se zdát, že narazím, ale několik metrů nad zemí jsem prudce rozevřela křídla, do kterých mě až bolestivě udeřil vítr a já se v tu samou chvíli proměnila do své lidské podoby a dopadla na nohy. Shrnula jsem si vlasy z čela.

„Vím, kudy jít,“ podívala jsem se na oba dva. „Je tam cesta. Jako malá jsem si tam hrála, ale není to tam moc bezpečné. Ledovým obrům by se nemuselo líbit, že tudy půjdeme.“

Měla jsem zůstat orlem

Jedinou nevýhodou mých proměn bylo, že čím déle jsem ve zvířecí podobě setrvávala, tím horší byl rozeznat mou lidskou stránku a začínala jsem se řídit pudy. Někdy jsem si říkávala, že by to bylo mnohem snadnější, ale pak jsem si uvědomila, že v životě stojí bojovat za svou lidskost. Kdybych si připustila, že má obří stránka nějak ovlivňuje, mohla jsem zůstat na Jötunheimu a být jednou z nich.

" To bylo prostě úžasné. "

Překvapené pohledy mě vnitřně potěší, ale na venek to nedávám příliš znát. Nechci doplatit na city. Nicméně se na Sina podívám a kdyby mě znal déle, poznal by, že jsem za jeho poznámku ráda.

"Tairo, dokážeš se proměnit v brouka? Mohli by jsme tím průsmykem nepozorovaně prolézt. I když nevím, jak je na tom s proměňováním Sinus."

Zavrtím hlavou. „Ne, jen v orla, vlka a klisnu,“ pro jistotu řeknu rovnou, aby později nedošlo k nějakému nedorozumění.

Pak najednou Sygrid zakřičí pozor. Ale proč zrovna na mě? Asi velmi blbá otázka. Ucítila jsem je hned potom, co nás Lokiho dcera varovala. Otočím se a vidím tři ledové obry, kteří si neberou servítku a vrhají se na každého zvlášť. Nemám čas sledovat, jak jsou na tom ostatní. Tady jsem taky o můj krk. Mou silnou stránkou je ledová magie, ale nejsem si jistá, jak moc bude platná v tomto případě.

Otočím se a prchám před obrem, který se rozhodl, že jsem pro něj snadná kořist a bez krytí se za mnou rozeběhl. Koutkem oka jsem se po něm dívala, a když měl ruce v poloze, kdy nechránily hrudník, prudce jsem se otočila na podpatku a vrhla po něm tři ledové šrapnely, které jsem vyčarovala ve vzduchu. Nevím, co jsem čekala. Asi, že jej to nějak zradí, ale on je taky z ledu. Obyčejného člověka by kusy ledu dokázaly ochromit na místě, takhle obr vztekle zařval, nevnímaje dva ze tří šrapnelů zabodnutých do hrudi.

A jsem asi v háji.

Mám jedinou možnost. Proměním se v bílého vlka, který je větší než obyčejný, ale ne větší než Fenrir. Přimhouřím šedivě fialové oči a vycením zuby. Z tlamy mi vyjde bručivé vrčení. Nechám, ať mě vlčí pudy plně ovládnou. Snažím se je jen ukočírovat, tak abych nezaútočila na své dva společníky.

Odrazím se od země do nelidské výšky a s pootevřenou tlamou skáču na ledového obra. Snad si myslel, že mi jeho dotek ublíží, ale místo toho srst, která se setkala s jeho kůží, zmodrá a po chvíli opět zbělá. Pokusím se zuby zabořit do měkkého masa na jeho krku. Obr tento útok čekal a chytá mě za krk, až přidušeně zakňučím. V jeho očích je něco, co se mi nelíbí. Oni nás přišli chladnokrevně zabít. Pak ucítím, jak mi něco trhá bok. Kdybych byla člověk, křičela bych bolestí, ale místo toho neustavičně kňučím, hrabu ostrými drápy, abych se dostala na svobodu.

Z jedné stránky se mi to podaří, protože mě obr kope do břicha a odhazuje stranou. Bezděčně padnu do sněhu a zůstanu tam ležet. Mé kouzlo pominulo. Místo vlka jsem ve sněhu ležela já, v boku ošklivou krvácející ránu, kterou jsem si držela, abych nepřicházela o potoky krve. Byla jsem naprosto mimo. Snad jsem neměla své vlčí části předávat velení. Měla jsem přemýšlet, ne útočit bezhlavě. Nejsem voják. Takové věc já neznám a asi se na to Sina zeptám, pokud tohle přežiju.

Ouch...

Čekala jsem, že na mě ledový obr skočí a začne mě trhat na kusy. Alespoň mi matka vyprávěla, že to dokážou s lidmi. U bohů si pak nejsem jistá a já se s Midgárďanem nikdy nesetkala. Neměla jsem důvod žádného z nich vyhledávat.

Cítím chladivý sníh, který mě konejší ke spánku. Nedokážu rukama zacpat ránu, ač tohle zní trochu morbidně. Víčka mi těžknou a Sygrid téměř nevnímám. Jen tiše dýchám a snažím se nemyslet na pulzující bolest.

Opět jsem se vracela do reality. Příjemný pocit se rozlil mým ztuhlým tělem. Otevřela jsem oči a zahleděla se nad sebe, kde jsem viděla Sygrid. Z jejich rukou se linula modravá záře a už jen dívat se na ni mě uklidňovalo. „Co... co se stalo,“ špitla jsem a pokusila se posadit. Sníh mi promočil vrchní kožešinu a nyní byla těžká a nepohodlná. Potřebovala by usušit u ohně. „Sygrid?“ podívala jsem se na ni a nedokázala najít ta správná slova. Když jsem se kolem sebe rozhlédla, vyděsilo mě množství krve, která se vsákla do bělostného sněhu. Dokonce jsem viděla i cestičku, kudy jsem letěla.

Já vyvázla živá, nemohla jsem tomu uvěřit. Mé štěstí však neměli tři ledoví obři. Ani jednoho jsem nepoznávala. Možná to tak bylo dobře.

Wut?

Nechápu, proč Sygrid najednou křičí na Sina. Já jsem jaksi vůbec nevnímala, co se děje na bojišti a navíc, když jsem krvácela, jsem byla ráda, že dokážu alespoň dýchat.

„Sygrid,“ podívám se na ni, „to je v pořádku,“ nechci, aby mezi námi vzniklo napětí. Toho jsem měla dost na Asgárdu, kdy se dvorní dámy praly o přízeň Friggy a vyhrála jsem já.

„Jsem tak ráda, že jsi v pořádku."

Snad poprvé, co jsme spolu, se mdle usměju. Za pomoci obou mých společníků se postavím na nohy a vděčně se zapřu o mužskou část naší expedice. Přece jenom je silnější.

"Tairo, svlékni si tu mokrou kožešinu, určitě je nepříjemné v ní pobývat. Usušíme jí u ohně."

„Sundám si ji až v jeskyni,“ kouknu na Sygrid, protože mě chytá hrůza, že bych tu měla lítat s holými rameny. To jsou ty slavné rukávy bez ramen. „Díky za starost,“ přinutím se udělat krok.

Jako vlk bych tam došla snadněji, projede mi hlavou, ale nemohu si být jistá, protože pak by mě museli nést jako chlupáče. Taky mě napadlo proměnit se v orla, ale má mysl byl ze zranění trochu oslabená a mohla bych je poklovat.

Tak, to by bylo

"Tak, a teď už si svlékni tu kožešinu."

Stále nejsem nadšená, ale při cestě sem jsem to slíbila, takže ze sebe shazuji promočenou kožešinu. V jeskyni není sníh, ale je tu i tak chladno. Sice jsem na půl ledový obr, ale jsem i člověkem, takže se lehce zatřesu zimou.

"A co se týče Sina, když jsi byla mimo, někam zmizel a nechal nás ve štychu. Docela sprosťárna. Jsem zvědavá na jeho vysvětlení."

To nemohu posoudit, takže jenom mlčím. Když Sygrid rozdělá oheň, sednu si k němu blíž a kožesinu rozložím tak, aby co nejrychleji usnula. Jak dlouho jsme na cestě? Hodinu, dvě? Možná ani to ne. Čas všude ubíhá trochu jinak, především délka dne.

"Nediv se mým velkým magickým schopnostem, to mám jen díky otci."

Lokiho jsem nikdy neviděla kouzlit. Na veřejnosti se s tím moc nepředváděl, tedy alespoň ne v blízkosti jeho matky. Jinak jsem slyšela mnoho klepů, jak sem tam proměnil víno v hada a podobné lumpárny.

„Je mocný,“ špitnu, objímajíc si nohy.

"Dáš si něco k snědku?"

Zavrtím hlavou. Teď hlad nemám. Jedla jsem těsně před tím, než jsem se vydala k místu setkání. „Spíš bych jídlo šetřila, až bude nutnost,“ podotknu.

Pak jsem ztracená ve svých myšlenkách. Stále uvažuju, jak se co nejrychleji dostat k jeskynní chodbě. Možná bych se mohla proměnit v klisnu a nést je. Nejsem si však jistá, jak to vezmou. Ano, pro mne by to bylo potupné, ale lepší odsud co nejrychleji zmizet.

Jaký je Loki? Muž mnoha tváří a pocitů...

Popíjet s lidmi, které téměř znáte a navíc někde, kde se každou chvíli může objevit nějaká hladová obluda, je... zajímavé. Nejsem si jistá, co ti dva mají v plánu udělat s touhle výpravou, ale mě nezbývá nic jiného, než se podvolit touze najít Lokiho, pokud možno v celku. Možná je mrtvý, možná je jen v bezvědomí a nebo všechno nahrál na své rodiče, potomky i Thora a jednoduše se vypařil. To mu bylo podobné. Alespoň jak Frigga vyprávěla.

"Tak na toho vašeho mocného prince. Snad je opravdu tak úžasný, že vám stojí za rozpáraná břicha?"

Medovina chutnala výtečně a něco na zahřátí se hodilo. Zkontrolovala jsem, jak je na tom moje kožešina. Už nebyla promočená, ale vlhká, to ano. Sledovala jsem ty dva se zájmem v očích. Cítila jsem, že Sygrid cosi táhne k Sinovi. Nemusím to cítit. Já jsem žena a poznám i malinkaté náznaky. Zakryju si ústa, aby mě nikdo neviděl usmívat se. Trochu jsem zabloudila jaké to bude, když se s ním setkám, co řekne a jak se na mě podívá. Mluvila jsem s ním jen párkrát a nikdy to nebyly rozhovory proložené city a touhou. Spíš něco typu: Dones mi tohle a támto taky a nezapomeň, že se matka vrátí za hodinu, takže máš čas na mě. Dobře, takhle by to asi neřekl, ale kdybych to polokištila, tak to bude znít víc uštěpačně a ironicky s nádechem namyšlenosti.

" Povězte mi něco víc, o tom vašem princi."

Nevím, zda oslovení princ myslel jako urážku, ale nikterak se mě to nedotklo. Byl nazýván už horšími jmény. Jako první začala svého otce popisovat Sygrid. Udělal toho spoustu a já věděla, že kdyby se Ódin zachoval jinak, nemuselo se nic z toho stát. Všichni tři jsme na tom byli jako Loki. Já o svém původu věděla od malička.

Možná, kdyby i on znal pravdu od dětství, dokázal by se s tím smířit. Nevím, jak bych se zachovala na jeho místě. Je známo, že Loki je více impulzivní a hlavně strašně špatně střebává křivdu vůči své osobě.

Sygrid konečně domluvila a já se mohla nad jejími slovy zamyslet. Asi jsi trochu vypadala, že spím. „Loki k Thorovi vzhlížel. Měl jej jako svůj vzor, protože jej všichni zbožňovali. Muži i ženy. Ženy jej brali jako idol, muži jako skvělého válečníka. To Loki nikdy neměl,“ podívala jsem se na Sina. „Frigga mi jednou prozradila, že má o Lokiho strach. Ptala jsem se proč, ale ona jen zavrtěla hlavou a řekla: Je jiný a on to v hloubi duše ví. Snaží na sebe upoutat pozornost lumpárnami a přitom být dokonalým synem jak mě, tak i Ódinovi. Kdysi jsem to nechápala, ale myslím, že po všech těch událostech, tomu rozumím. V podstatě mi prozradila jedno z velkých tajemství, o kterých Loki neměl ponětí.“

„Setkal ses s ním někdy, Sine?“ zeptám se. U Sygrid mi to je jasné. Je to jeho dcera. „Nebo s Thorem?“ porovnávat Thora a Lokiho bylo jako dvě vejce, ale jedno bylo čistě bílé a druhé nahnědlé.

Ohýnek praská a my tu máme diskuzi

Se zájmem jsem poslouchala Sina. Bylo zajímavé slyšet názor někoho nezaujatého, jak mluvil o Thórovi. Znala jsem historky o tom, jak se domů vracel v podnapilém stavu. Párkrát mě jeho dunivý smích i vzbudil, ale každý věděl, jaký je. Neustále oslavující, více lidský, nežli bůh. Pak začal popisovat Lokiho a já se zatajeným dechem naslouchala. Já se na něj dívala jinak a také bych cítila jiné posity, než Sinus. Povídání o Lokiho klisně mě vnitřně pobavilo, ale na venek jsem se neusmála. Jen mlčela a poslouchala.

„Takže,“ promluvila jsem potom, co dokončil svůj popis. „Jsi jej neviděl tváří v tvář,“ jen se ujišťuju, že jsem jej pochopila správně. „Já měla mnohem větší štěstí, ale nikdy jsem nedokázala odhadnout, jak se cítí. Se služebnictvem se moc nevybavoval a jediné city projevoval u rodiny,“ usrkla jsem medoviny, protože jsem si uvědomila, že mi chladne.

„Kdy vyrazíme na cestu?“ zeptám se, a pak jsem si vzpomněla na svou chybu. „Sine? Mohl bys mne naučit, jak bojovat nebo alespoň jak se bránit? Byla to moje chyba, když jsem se bezhlavě vrhla na toho obra ve vlčí podobě. Popravdě jsem to chvíli nebyla ani já,“ přiznám se.

Jéé, koník, hehe

Nemohu si nevšimnout, jak náhle Sinus změnil barvu. Já nevím, ale ono mě to trochu i pobavilo. Chápu, že ne každý umí ovládat svou modrou půlku, ale když se to stane tak náhle. Pro jistotu si rty zakryju vlasy a snažím se tvářit vážně, i když se mi oči lesknou.

"Nuž, to víš že se mohu pokusit ti v tom pomoci, jen si nejsem jistý nakolik jsem dobrý učitel. A taky bude málo času, řekl bych...“

Sinus souhlasí, že mi pomůže. Já jen dodám: „Hlavně bych chtěla vědět, kdy se vrhnout do boje, a kdy je lepší vrhat kouzla z dálky.“ Pak se zeptá, zda tu prosíme. Soudím, že to bude asi nejlepší, protože máme hlavy potopené do medoviny.

„Kdo bude mít první hlídku?“ zeptám se, ale to Sygrid vykřikne, že vidí obrázek pegase. Podívám se, kam míří a zamhouřím oči, protože oheň jásá a tmavá místa skomírají v temnotě. „Kde?“ zeptám se, ale to už malý pegas poletuje po jeskyni.

„Eh, dobrou,“ shlédnu na Sygrid, když se uvelebí, ač pro mě by její poloha byla velmi nepohodlná.

Co to zase bylo? Pomyslím si. Kdybych měla porovnat jí a Lokiho, tak jsou naprosté protiklady, i když její popis mluvil o opaku. Ona byla rozverná, živá a nebála se kouzlit a předvádět se. No, to poslední mají asi stejné, ale jinak bych o ni nikdy neřekla, že je jeho dcera. Ne chováním. Ale za to jsem byla i ráda. Stačilo, že já jsem tu byla ta chladná.

„Sine? Co ta hlídka?“

Tak brů noc

"Já zůstanu vzhůru."

Čekala jsem to od něj. Je tu mezi námi dámami jediný muž a můžu jen hádat, kolik podobných situací zažil. Jen přikývnu, že rozumím a sleduji, jak po Sygrid hází přikrývku. Než si pod ní taky zalezu, tak řeknu: „Pak mě probuď, ať se také vyspíš,“ lehám si na nerovnou zem a pod hlavu s dávám svůj vak. Jen doufám, že ten chleba moje převalování přežije.

„Dobrou,“ řeknu a zavřu oči. Spánek se ke mně však hned nedostává a nejsem zvyklá usnout na povel. Musím chtít a to se mi chce jen zlehka. Doma bych se převalovala, mumlala a nadávala, ale taky musím brát ohledy i na ostatní.

Nevím, kolik času uplynulo, ale nakonec přece jenom vpluji do říše snů.

Budíček

Vzbudilo mě, jak se ti dva mezi sebou vybavovali. Nevadilo mi to. Chvíli jsem je poslouchala, sem tam zase upadla do spánku, ale co mě probudilo bylo, že Sygrid prohlásila, že umí proměnit něco v kuře. Otevřela jsem oči a sledovala jí, jak odchází dozadu do jeskyně. Než přišla, sedla jsem si a podívala se na Sina. „Loki neuměl měnit věci na jiné,“ prohrábnu si vlasy, protože jsem ještě trochu rozespalá. „Co vím, tak svou moc má pro Frizze a všechno to jsou jenom iluze.“

Sygrid se vrátila s kamenem, které následně proměnila v kuře. Popřála Sinovi dobrou chuť a řekla, ať mi taky něco nechá. Nebyla jsem si jistá, zda to toho chci kousat. Iluze to může být až skutečná, ale jakmile by se začala soustředit na něco jiného, proměnilo by se měkké maso na tvrdý kámen.

„Už jsem vzhůru,“ pronesu k Sygrid. „Ehm, víš o tom, že to je jenom iluze. Ani tvůj otec neuměl z jedné věci udělat úplně jinou. Vím to, protože jednou ztropil jistý poprask, kdy proměnil špagety v žížaly. To byl jediný okamžiky, kdy jsem ho opravdu nes...“ nedořeknu, protože se mi opět začaly vracet vzpomínky. „Mám chléb a tvrdý sýr. To by na snídani stačilo. Pak můžeme něco cestou ulovit. Je toho tady spousta. Jen vědět, kde hledat,“ mrkla jsem. Narodila jsem se tady a žila tady.

Uf... raději pšt

Kuře měnící se zpět na kámen mě ujistí, že Sygrid není dokonalá, jak se trochu jeví. Umí všechno a mám i pocit, že toho umí mnohem víc než Loki nebo dokonce samotný Ódin. Pak jde lovit lišku, které mi je trochu líto. Taková zvířata jsou vzácná a navíc je teprve ráno. Ale nic neříkám.

Sinova poznámka mě trochu pobaví, ale moje pocity jsou stále smíšené. Alespoň se přes den nebudeme zdržovat s lovem, když už máme lišku na podnose.

"Kdo říkal, že je ta liška jen pro mě? No, ale pokud jí nechceš, ráda si jí sním sama."

„On to tak nemyslel,“ aspoň doufám, „můžeme ji připravit na později. Teď ráno si dáme ten chléb a sýr, a pak na oběd tu lišku. A já bych tu čepičku i chtěla,“ ušklíbnu se na Sygrid.

ze svého vaku tedy vytáhnu chleba, rozdělím jej mezi ostatní tak, aby nám zbylo i něco na později a to samé provedu i se sýrem. „Dobrou chuť.“

Och, já nic neslyšela

"Tak co, Tairo, vydáme se dnes k tvé matce?"

Podívám se na Sygrid s plnou pusou a trvá mi nějakou dobu, než svoje sousto sežvýkám a spolknu. Přitom zaúpím, protože to pěkně zabolelo. Znáte to, když potřebujete rychle něco spolknout, špatně jídlo rozkousáte a krkem se vám to táhne jako balvan. Dokonce se mi dostaly i slzy do očí.

„Eeeh,“ ulevím si a promnu si krk. „Ano, myslím, že to je nejlepší možnost, jakou nyní máme. A pokud by matka nevěděla, může nás nasměrovat jinam, kde nás nebude všechno hnedka sníst,“ ušklíbnu se ironicky.

"Slyšeli jste to, co já?"

Nevnímala jsem okolní zvuky, protože jsem měla starost s chlebem a sýrem, který jsem už jedla po menších kouscích a důkladně v ústech rozmělňovala.

„Co? Já nic,“ zavrtím hlavou, ale zbystřím, zda taky něco neuslyším.

Uch?

Nevím, co jsem si měla myslet o malé holčičce, která vypadala jako by si prošla skrze Helheim. Když natáhla svou malou ručku, lehce se mi stáhlo hrdlo. Čekala jsem nějaký podraz. Nevěřím ničemu, co vypadá takhle a objeví se někde, kde ani být nemá.

"Našla jsem ho, slečno Sygrid."

Našla? Koho? Zprvu nechápu, koho myslí, ale pak mi to docvakne. Lokiho? Jak vidím, tak se návštěva za mou matkou nekoná. Jsem z toho trošku smutná. Dlouho jsem jí neviděla a kvůli neprozrazení mého pravého já jsem za ní ani nemohla.

„Myslíš Lokiho?“ ujistím se ještě, hledíc na Sygrid.

Krize středního věku... alespoň co se týče nás vyšších existencí... bohem tu je nanejvýš Loki

Když Sygrid propukne v pláč, mám chuť ji jednu vrazit. Takhle se dámy přeci nechovají, ne? Ani dcery Lokiho. Navíc bych jí vlepila ještě druhou, protože před námi zamlčela jaksi velmi důležitou skutečnost. Nejsem si jistá, zda má cenu v tomhle vůbec pokračovat. Já mám svůj krk ráda, zbožňuji Lokiho, ale stojí mi za všechny ty problémy? Vždyť mě málem zabili!

Vzpomeň si na jeho oči, ozve se mi v hlavě malý plíživý hlásek. Na chvíli zavřu oči a nechám Sina, ať ji řekne, co si o tom všem myslí. V podstatě mluvil i za mě, jen nezahrnul všechno. Já nejsem bojovník.

„A i ty, Tairo. To co jsem udělala, bylo strašně nezodpovědné."

Ano! Bylo a šla jsi do toho po hlavě bez nějakého plánu, který by nám zajistil úspěch, pomyslím si uštěpačně a založím ruce na prsou. Takhle dávám znát svoji zlobu. Jsem dáma. Nebudu křičet ani brečet. Musím se chovat slušně a na své postavení.

„Máte na výběr, je to vaše volba. Když odejdete, budete štastní a v bezpečí. Já zemřu. Když zůstanete, možná se nám podaří Laufeye zničit. Ale opakuji - je to jen vaše volba a je na vás jak se rozhodnete. A já si pomoc nezasloužím."

Jo, tak nevím, jestli bych vyla zrovna šťastná, kdybych něco rozdělaného prostě nechala. I přes to, že mi Laufey dýchá na krk, chci Lokiho najít. Ne jenom kvůli mě, ale i kvůli Frizze, která byla z jeho zmizení nešťastná.

"Moje rozhodnutí zůstává pevné. Ale být tebou, je-li tu ještě něco, co bychom měli vědět, řekni to teď."

Podívám se na Sina a v duchu jen přikývnu. Ale musím také něco pronést nahlas. Celou dobu mlčím. „Neříkám, ať se mnou počítáš, Sygrid,“ podívám se na ni chladným pohledem, „ale půjdu. Mám několik důvodů, proč,“ skousnu si spodní ret. „Ale teď půjdeme za mou matkou a u ní vymyslíme plán. Nechci jít naslepo. Pokud bude potřeba, abych po Jötunheimu létala jako orel nebo běhala jako kůň, je mi to jedno. Musíme na sebe co nejméně upozorňovat. Zatím se tu producírujeme, jako by se nic nedělo, ale ono se STALO.“ Na konci lehce zavrčím.

Opět se omluví, ale to už nechám být. „Jo, půjdeme,“ vzdychnu a začnu si balit vak. „Pokud si pospíšíme, tak do poledne bychom měli u ni být. Jen musíme najít ten průchod.“

Mary Sue

Já už vážně nevím, co jí mám říct. Je toho spoustá a i ta ruka sebou cuká, aby přistála na její uplakané tvářičce. Myslela si snad, že se první den začneme zbožňovat? Já tu jsem hlavně kvůli Lokiho a nebojím se to přiznat. S ní jsem šla proto, že jsem doufala v její otcovu povahu, která nenechá nic na náhodě a všechno si pořádně naplánuje. Celý vesmír se najednou scvrknul a točí se kolem ní. Ona musí brečet jako malá holka a musí na sebe poutat pozornost, protože nemá přátele. U Ódina, já taky ne! A brečím tu snad? Vnitřně supím, ale dáma se musí chovat slušně a nedat na sobě nic znát. To je první pravidlo.

Sinus na mě pohlédne, abych mu pomohla, ale nestihnu nic říct, protože se Sygrid začne omlouvat. Zase. A jako vždy to směřuje jenom na něj a ona se má cítit ukřivděně? To já! Já tu jsem jak pátý kolo u vozu.

„Sine, poslyš! Já vím, zní to absurdně, ale ty mé náladové a emoční výkyvy mohou být nějaká magie cílená na mě. Magie od Laufeye, který se nás snaží rozdělit a rozhádat."

Svoje problémy svádí opět na něco jiného. Pokud vím, tak není obra, který by tohle dokázal. Nanejvýš Loki. Možná své dcerce dává právě pořádnou lekci, aby se vzchopila a přestala bulet a dělat ze sebe oběť.

„Ale problém je v tom, že to neumím."

Vzdychnu nahlas a krátce pohlédnu na Sina, že se chystám udělat něco, oč mě žádal.

Sygrid,“ promluvím konečně. „Pokud vím, tak ledoví obři umí jenom mrazit a dělat problémy,“ zamračím se a podívám se na ni tvrdě. „Všechno se kolem tebe netočí. Jsme tu proto, abychom zachránili tvého otce. Může mít potíže a svým brekotem mu nepomůžeš a zkus se ještě jednou omluvit a ujede mi ruka,“ syknu. To poslední jsem nechtěla říct nahlas, ale stalo se. „Jestli jsi chtěla přátele, neměla si nikde rozvěšovat, že hledáš lidi na svou záchrannou výpravu. Možná časem... nevím, ale teď máme úkol a ráda bych jej splnila. Nechci se na Asgárd vrátit s prázdnýma rukama. Pokud je Loki mrtvý, oznámíme to jeho otci a matce. Pokud je naživu, musíme doufat, že s námi půjde.“

Pohlédnu na Sina, zda to mělo vypadat nějak takhle. Cítím trochu nevolnost. Já takhle s lidmi mnohdy nemluvím, ale potřebovala jsem to ze sebe dostat. „Až se vrátíme, pozvi nás na medovinu. Takhle se splétá přátelství a ne tímhle sebevražedným dobrodružstvím.“

Tak konečně na cestě

„A teď už pojďme."

Přikývnu a zachumlám se do již suché kožešiny. Není to zimou. Ta je mou součástí, ale něco me přinutilo, abych podobné gesto udělala. „Nemám se zase proměnit v orla a zjistit, jestli kolem nejsou nepřátelé?“ zeptám se, když vycházíme z jeskyně. Nechci, aby nám opět vpadli do zad. „Nebo,“ skousnu si ret, „se můžu proměnit v klisnu a svézt vás. Moc mě ta myšlenka neláká, ale raději to, než abychom se plahočili hlemýždím tempem.“

Jsem hrdá a někoho nést na zádech mi hrdost trochu bourá. Nicméně se potřebujeme co nejrychleji dostat k matce a zeptat se na několik otázek.

Ale, Sine... hihi :D

Já jako orel.

Když už bych měla někoho nést, tak oba dva a ne jenom jednoho, ale Sinus mě svými důvody úplně odzbrojil a já v duchu neustále opakovala: Jak se někdo může bát koní, proódina! Já ty zvířata zbožňovala a byla to moje první podoba, kterou jsem se naučila. Ale nechme to nyní stranou. Důležitější je zjistit, co a jak, protože nemůžeme opět naslepo vletět do nezmapované části Jötunheimu. Ani moje matka nezná všechna ta úskalí a to tu žije.

„Musíš hlavně zjistit, jestli tam nežijí nějaké stvůry a tak. Ale to určitě víš.“

„Pokusím se sama nevletět jim do chřtánu,“ ušklíbnu se a opět se mé tělo ve víru, který rozvířil i sníh kolem, scvrknulo do malého tělíčka orla, i když na orla jsem o trochu větší, ale to je už detail. Zobák se mi otevře, jako bych něco chtěla říct, ale místo toho mi z něj vyjde typicky dravčí zvuk. Hledím na oba dva černýma očkama, ale pak roztáhnu křídla a postupně se zvednu do vzduchu. Rozlety jsou vždycky nejtěžší, ale to už tak bývá.

Já lítááám

Vznesu se do výšky, do jaké se odvážím, aniž by mě řídký vzduch strhnul směrem dolů. Fouká, takže někdy mám velké potíže udržet přímý let a musím usilovněji máchat křídly. Jako orel jsem na takové záběry zvyklá a necítím ani velkou únavu, i když ta se dostaví po nějaké době, pokud budu ve vzduchu příliš dlouho.

Sehnula jsem hlavu a hledala vstup do průsmyku. Jako všechno kolem je pokryté ledem a díky slunečnímu svitu se sněhová pokrývka třpytí. Je to krásné, ale zároveň to může být zrádné. Pokud byste stáli v určitém úhlu, nemuseli byste si průsmyku ani všimnout, protože by splynul s okolními horami. Naštěstí letím a rozeznám jej velmi snadno. Ze zobáku mi unikne orlí skřek a přiblížím se blíž, abych si mohla popřípadě všimnout problémů, které by nás během cesty potkaly.

Na vstupu do průsmyku není nic zvláštního, ba ani na cestě, která se táhne dál a je z obou stran ohraničená špičatými skalisky, ač nejsou moc vysoké. Zdá se, jako by špičky hor od cesty rostly do závratných výšin. Nezdálo se, že by na cestě něco číhalo, ale všimla jsem si několika ohnivě zářících znaků. Tohle mi divné už přišlo. Vybrala jsem si jeden ze zmrzlých větví a snesla se na ni. Kolem bylo ticho, ale ze symbolů vycházelo něco zlověstného. Ohniví obři tady nežili, ale neznamenalo to, že by tady být nemuseli. Pod označenými špičatými kameny byl sníh roztátý a odhaloval bahnitou břečku.

Hm, obejít to nejde, natočila jsem hlavu na stranu. Cesta byla jenom jedna. Pak jsem za sebou ucítila pohyb. Instinktivně jsem roztáhla křídla a vylétla do vzduchu. Ještě jsem se podívala, co to bylo. Jak jsem tušila, byl to jeden z divokých obrů, kteří žili ve skalních štěrbinách a útočili na všechno, co prošlo kolem jejich blízkosti. Netušila jsem, kolik jich u cesty je, ale jeden určitě nebude. Navíc mi dělaly starost ty symboly. Možná to bude jenom vyhaslý portál na jiný svět.

Vracela jsem se k Sygrid a Sinovi. Stále byli na místě. Na chvíli jsem se jim ztratila z očí. Opět jsem se proměnila do své podoby těsně nad zemí a lehce zavrávorala, protože jsem ztratila balanc.

„Když jsi říkala, že je průsmyk nebezpečný, tak jsi nemluvila z cesty, Sygrid,“ vydechla jsem a smetla jsem si z kabátku špínu. „Podél cesty jsem si všimla prasklin, ve kterých můžou žít divocí obři, kteří loví vše, co se jim připlete do cesty. Nicméně nejsou tak organizováni jak ledoví. A všimla jsem si podivných znaků. Stále hřejí a sníh všude kolem nich je pryč. Je tam bahnitá břečka. Nevím, co to je, ale nemám z toho dobrý pocit. Bohužel jinou cestu jsem nenašla. Buď to riskneme nebo...“ tohle jsem nerada říkala. „Nebo se budeme muset vrátit na Asgárd.“

Uhm... tak ji hold někam odtáhneme, no

Čekala jsem, že Sygrid bude mít plno protestů. Já to jenom navrhla. Sama jít domů... já řekla domů? Tedy, já na Asgárd zpátky nechci. Ne, dokud alespoň nedojdu k matce. Postupně zjišťuju, že jí chci vidět mnohem více, než Lokiho. Raději to nebudu říkat nahlas. Nevím, jak by to Sygrid pojala.

„Navíc, stejně jako v blízkosti šelmy jen sotva najdete pokojně si žijící zajíce, kdyby ty symboly skutečně představovali nebezpečí, jaký by byl důvod, aby kolem stále žili Obři?"

Podívám se na Sina. „Před jedním jsem ulétla,“ přiznám se, „A ty symboly jim zjevně nic nedělají, tak asi nebudou, hm, škodlivé.“

Najednou Sygrid sebou plácne do sněhu a já se na ni dokážu dívat jen s otevřenou pusou. Sinus to vystihne dokonale.

"Sygrid, jsi si jistá že chceš omdlít zrovna teď? Teda, nerad bych ranil tvé ženské srdce, ale teď?"

„Já myslím, že tě neslyší,“ šeptnu k Sinovi a ušklíbnu se. Pak dojdu k naši bezvědomé společnici a špičkou boty do ní jemně kopnu. „Ale vážně si nevybrala nejlepší čas,“ zabručím. „Sine?“ podívám se na něj pohledem, který říká, že tohle je vážně pod mou úroveň. „Hoď mi ji na záda. Nemůžeme čekat, až otevře oči.“ Po těchto slovech jsem se proměnila v černou štíhlou klisnu. Zatřepala jsem hlavou a krátká hříva mi poletovala sem a tam. Netrpělivě jsem hrábla do země, aby si pospíšil.

Sic nejsem PJ, ale dejme tomu, že se nám Sygrid probrala až po dvaceti minutách cesty :)

(ať to má hlavu i patu, protože jinak bych se v koně neproměňovala :D)

Když mi Sinus zavazoval její ruce kolem krku, nebylo mi to příjemné a mé koňské já po něm chňaplo s tím, že jej chce vystrašit. Ale nakonec jsem jen zatřepala hlavou a zaryla kopytem do sněhu, kde už byl pěkný důlek. Jeho poplácání beru jako pochvalu a ukážu nosem směrem k průsmyku. Pak se pomalu rozejdu, vědě, že na mě leží někdo, kdo by při špatném kroku mohl spadnout.

Hlavu mírně skloněnou dolů, což je u koní znak spokojenosti nebo alespoň toho, že budou svého jezdce poslouchat, pokračuji se Sinem po boku. Mé koňské já neřeší žádné lidské malichernosti. Nezajímá mě žádná matka ani Loki. Dokonce ani ti dva. Jedno z rizik, na která mě upozorňovala matka. Buď v jedné podobě příliš dlouho, a zapomeneš, kým jsi byla. Proto se snažím udržovat Sina na očích a myslet na to, že na mě leží Sygrid. Kdybych byla sama, nejspíš má smyslová transformace do koně probíhala mnohem rychleji.

*

„Za jak dlouho bych se stala zvířetem, matko?“ zeptala jsem se.

„Podle toho, jak moc se soustředíš. Pokud bys byla sama a proměnila se ve zvíře s tím, že chceš uprchnout od každodenního života, mohla to být otázka několika desítek minut. Jestli jdeš do podoby pro nějaký cíl, pak se můžou počítat hodiny, ale víc jak den nikdy ve zvířecí podobě nebuď. Neznám nikoho, kdo by břemeno pudů unesl. Dokonce ani Loki.“

Podívala jsem se nechápavě na matku. „Kdo je Loki?“

Matka se lehce pousmála a jen zavrtěla hlavou. „Až se dostaneš na Asgárd, uvidíš sama.“

*

A tak jsem se tedy soustředila co nejvíce na svůj cíl odnést Sygrid někam do bezpečí a zůstat v kontaktu se Sinem. Naštěstí to fungovalo, protože i když se Sygrid po dvaceti minutách konečně začala probírat, byla jsem to stále já, i když mě jejich problémy tolik netížili. Zastavila jsem a pohodila koňskou hlavou k Sinovi a zařehtala. Nemusel si všimnout, že se probouzí.

„Tak a teď už chci z Tairy dolů! Chudinka, musí vézt takovou lenošku jako jsem já."

Chtěla jsem se tomu zasmát, ale vyšlo to ze mě v kuckavém řehtání a přitom jsem natáhla krk a odhalila pobaveně zuby. Naše cesta ale přinesla ovoce. Průsmyk se před námi konečně rozevřel a ani ne za půl hodinky budeme přímo u jeho vstupu.

Už jsem to zase já

Sinus pomohl Sygrid z mého hřbetu a já se uvolněné zavrtěla. Být koněm se mi vždycky líbilo. Nicméně jsem dlouho neotálela a opět jsem se proměnila do své lidské podoby. Vypadalo to trochu komicky a nakonec jsem se musela trochu zaklonit dozadu, abych si ulevila na záda. Nebolely mě, jen jsem je měla mírně otlačená a po proměnách mi vždycky zůstává zvláštní pocit.

„Nebojte se, nic mi není, byl to jen výsledek poněkud velkého citového vypětí v krátké době."

„Tak jako minule?“ ušklíbnu se sarkasticky, protože její citové vypětí tu nebylo poprvé. „Hlavně neomdlívej v tom průsmyku. Nevíme, co nás tam čeká a nevím, jestli bychom tě stihli odtáhnout,“ odhrnu si vlasy z čela a podívám se na Sina, aby mě popřípadě podpořil. Nakonec se ale usměju a dodám: „Horší to být už nemůže, ne? Za průsmykem je už civilizace. Tedy po obřím způsobu,“ uchechtnu se.

Chodit za světlem? To není dobrý nápad ani v pohádkách

Litovala jsem, že jsem nemohla zůstat v podobě černé klisny. Tak jsem alespoň nemyslela na hrozby, které na nás číhaly mezi ostrými ledovými výstupky. Takhle jsem se neustále nervózně rozhlížela kolem sebe a každý stín se mi jevil jako případný nepřítel. Ani jsem si neuvědomila, že se lepím na Sina a mám zrychlený dech. Bála jsem se. Nikdy jsem na takovém místě nebyla. Atmosféra na mě dopadala jako kovové boty. Nebylo to příjemné.

„Podívejte, támhle."

Sygrid něco zahlédla. Zvedla jsem hlavu, abych se mohla porozhlédnout a taky si toho všimla. „Myslíš, že to je dobrý nápad?“ upozornila jsem, ale Sygrid už za tím běžela a mě nezbývalo dělat nic jiného, než přidat do kroku. Počkala jsem ještě na Sina. Nechtěla jsem se oddělovat od jediného muže v naší dámské jízdě, který umí zacházet se zbraněmi.

„Znáš je?“ všimnu si Sygridina zaujatého pohledu.

Uf uf, už se na něj těším

Bylo zajímavé, že i když byla Sygrid Lokiho dcera, neustále mluvila o tom, jak jej má ráda, nebo alespoň to šlo poznat z jejich omdlévajících stavů, většinou mu říkala jménem. Já znala jméno své matky, ale nedovolila bych si jí jím oslovit. Ale známka, že jsme mnohem blíž, než před tím, mě naplňovalo novou energií. Dokonce jsem zapomněla na Sygridinu chybu, kdy se z ničeho nic ke znakům rozeběhla, jako by to mělo někomu zachránit život, nemyslíc na své vlastní bezpečí.

Podívám se potěšeně na Sina a mrknu na Sygrid. „Opět máme naději a jen doufám, že to zanechal opravdu tvůj otec a ne někdo jiný, kdo nás chce zlákat z cesty.“

Achjo, to jsem neměla říkat. Nyní jsem cítím jako nabouravač dobré nálady. „Určitě to je jeho,“ dodám rychle, ač si už nejsem jistá tak, jako na začátku.

Mamii

Jak vypadá moje matka: odkaz

Nevím, co se mezi nimi dělo, ale Sinus byl opět vykolejen z rovnováhy a Sygrid byla sama sebou. Pro jistotu jsem dál mlčela a nechala, jestli nakonec dojdou k nějakému závěru. Cítila jsem se unavená a dlouhé chození mě ničilo. Nestěžovala jsem si nahlas. Stejně by to nikomu nepomohlo. Spíše naopak.

Pak za sebou uslyším důvěrně známý hlas. Zarazím se a pomalu se otočím, jako bych měla spatřit ducha.

Opravdu to byla má matka. Sice měla na sobě lidskou podobu, ale takovou, na kterou jsem si dávno zvykla. „Matko?“ špitnu a hledím do jejích světle zelených očí. „Co tady děláš?“ nechápala jsem, proč je tak daleko od domova. Do těchto končin nikdy nechodila, a pokud ano, tak nikdy sama, což mě trochu znervóznilo.