X-Men: Stín strachu
hrálo se Jindy
od: 18. června 2015 00:41 do: 11. června 2016 19:45
Dobrodružství vedl(a) Starfire
| |
 |
Již po několik desetiletí se čím dál častěji v lidské populaci rodí děti s takzvaným Genem X. Mutanti obdaření nadlidskými schopnostmi, na něž většinová společnost nahlíží s obavami, ne-li často dokonce s nepřátelstvím, přestože mnozí z nich si nepřejí nic jiného, než žít zcela obyčejný, normální život. Neexistuje mnoho míst, kde by mutanti mohli najít bezpečné útočiště, ale Institut pro nadanou mládež profesora Charlese Xaviera mezi taková rozhodně patří. Pod jeho střechou se tito výjimeční lidé učí zacházet se svými schopnostmi a využívat je ku prospěchu všech, stejně jako přežít ve světě, který jim jen málokdy podá pomocnou ruku. V posledních týdnech chodí ze všech koutů světa stále nové a nové zprávy o podivných náhlých zmizeních mutantů. Nikdo netuší, kam se tito nešťastníci poděli, ani jaký je jejich osud; navzdory veškeré snaze úřadů i soukromých osob po nich nebyla nalezena jediná stopa. Neexistuje žádné vysvětlení a obětí zvolna přibývá. Jak se zdá, není v bezpečí nikdo, dokonce ani obyvatelé Xavierova institutu, který od předvčerejška postrádá jednu z mladších studentek. Iluze bezpečné oázy se tak začíná rychle rozplývat a i nad místo, které mělo mutantům sloužit jako bezpečný domov, se pozvolna vkrádá stín strachu... |
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro
|
| |
|
|
| |
 | soukromá zpráva od Andreas Thyssen (Kovir) pro Washington, D.C. Náš život byl až donedávna naprosto bezstarostný, peníze které Nikolaj vydělával nám stačili na to, abychom vlastně vůbec pracovat nemuseli, ale osobně nevím co bych doma dělala. Proto ta práce servírky. Jeden se dostane mezi lidi a zaslechne spoustu zajímavého. Nikolaj mě samozřejmě nechtěl nechat bez dozoru, takže si ihned našel místo jako parkovací poslíček. To bylo něco pro něj, sednout za volant a řídit. Náš život, až na pár výjimek, neměl chybu. Mezi výjimky se počítala například bratrova účast na všemožných, s legalitou hraničících, pokerových turnajích. Na ty jsem ho nedoprovázela. Buď jsem byla doma, nebo mě bratr při cestě do herny někde vysadil a já měla několik hodin naprostého klidu. Jak ale popsat moment, když se bratr vrátil předevčírem z turnaje, který měl být jako všechny předešlé? To se ani pořádně popsat nedá. V momentě kdy za ním zaklapli dveře si mě zavolal. To se nestává příliš často, pouze tehdy, když jde o něco opravdu vážného. Poslušně jsem tedy dorazila za bratrem a po krátkém uvítání mě posadil do křesla a natáhl ruku s vyhrnutým rukávem. To znamenalo jediné, bratr se dozvěděl něco, co mám vědět do naprostých podrobností. Rychle jsem proto svou chytla zápěstí svého bratra a zavřela oči. V hlavě mi ihned naskočila celá situace, jako bych jí viděla sama bratrovýma očima. Muž indiánského původu, původně nehledal přímo bratra, ale po finále ho nakonec kontaktoval. Nabídka kterou Nikolajovi dal byla vskutku zajímavá, nebezpečná a dobře placená, no nebezpečná, pro někoho se schopnostmi které já a bratr ovládáme to zas tak nebezpečné nebude, spíše riskantní. Riskujeme odhalení naší identity, toho nejdůležitějšího co máme. To že nás doposud neodhalili je jen díky tomu že jsme byli opatrní. Informace které se mi podařilo doteď získat jsme užívali pomalu a opatrně, takže nikdo neměl sebemenší podezření, že je na nás něco jiného než na ostatních. A vůbec, neměli jsme tušení kdo je tou osobou, pro kterou onen Scalphunter pracuje a jak chce pozvednout mutantskou rasu? Můj názor na situaci byl proto tento, uděláme pro ně několik prací, dozvíme se co hledají a zkusíme si poté dát dvě a dvě dohromady, protože tahle zakázka a mizení mutantů nemůže být náhodou. |
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro Druhá vize k tobě přišla před týdnem. Zahlédl jsi v ní obraz neskutečného místa, které se zdálo být utvářeno z růžových krystalů, v jejichž středu stála mohutná mužská postava. Do tváře jsi jí neviděl, rozeznal jsi jen její obrys a ohon dlouhých plavých vlasů povlávající ve větru. Pak se před tím mužem náhle v čistém vzduchu otevřela trhlina, skrz niž se dala rozeznat budova nápadně podobná Institutu. Neznámý prošel branou skrz a vidina se rozplynula v záblesku světla. |
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro
|
| |
 | Institut Co na to říci, nikdy jsem nebyla moc nadšená z toho, když "dospělý" odejdou někam, na misi, na zasedání, na bůh co vlastně všechno, a nechají ty prťata na nás ostatních. Neříkám, že nemám smysl pro odpovědnost, ale představuji si strávení svého volného času trochu jinak, než dáváním pozoru na tlupu děcek. Nah, co naplat, aspoň, že prozatím nedělají žádný větší bordel. Přesto, doufám, že se "dospělý" vrátí aspoň nějak rozumě, abych si mohla jít zastřílet, protože v noci to tu prostě nejde, pravidla... Trochu jsem se prošla po budově a sledovala jestli není třeba nějakého zásahu, ale pořád byl jaksi klid. Trochu ale divný klid. Jop, jasně, je mi jasný, proč ten splín... Jenže takhle to dál moc nešlo. Za chvíly bychom tu měli jedno velké emo doupě. "Tak fajn... já chápu, že vám není zrovna dvakrát fajn, ale tím, že tu budete sedět jako tělo bez duše nikomu nepomůžete, a už vůbec né sami sobě." pronesu k té větší skupince. "Co se zkusit projít po zahradě, nebo si vybít zlost a smutek na hřišti?" navrhnu jim s pokusem nahodit trochu té pozitvnější energie. |
| |
 | soukromá zpráva od Nikolaj "Nox" Nabokov pro Washington D.C. Keď som sestre ukázal všetko čo sa len dalo, povzdychol som si a odišiel do kuchyne. Otvoril som chladničku a vytiahol kúsky ľadu, ktoré som následne hodil po dvoch kockách do vysokej skleničky a to celé zalial whisky. Potom som vyšiel na balkón a zapálil si cigaru, hoci som vedel, že ségra mala na cigarety a ich zápach averziu. Preto som privrel balkónové dvere a v spoločnosti myšlienok odpíjal malé dúšky whisky. (Scalphunter.) zamyslel som sa. Tá prezývka mi nič nehovorila. Aj skrz množstva dostupných informácií, ktoré som mal som neprišiel na nič, čo by mi napovedalo o koho by sa malo jednať. Hlodala vo mne zvedavosť, ale aj obozretnosť. Musel som zvážiť fakt, že hoci sme so sestričkou žili celkom stereotypné životy, nebolo to až tak zlé, ale ani ideálne. Čo s prachmi, keď neboli k úžitku? Ľudí som síce nemal rád, ale fakt, že šťastie a spokojnosť si za prachy nekúpiš bol fakt. Hoci takto som to mohol vnímať len ja a tí, ktorí boli v balíkoch a nad ekonomickými problémami nemysleli ani vzdialene. No myšlienky ma opäť zaviedli k jadru problému. Znepokojovala ma skutočnosť, že aj skrz našu opatrnosť a “tajné“ životy, nakoľko sme svoje schopnosti nepoužívali nijako okato, aby si toho niekto všimol. (Ale čo si vôbec klamem?) Na svete žijú milióny mutantov s rôznymi schopnosťami. Určite sa nájde aj zopár tých, ktorí sú schopní odhaliť aj tie najmenšie náznaky alebo detaily. Nech nás už so sestrou prezradilo čokoľvek, mohli sme byť radi, že sme až doteraz mali celkom pokoj. Dopil som posledný dúšok a vrátil sa do kuchyne po zvyšok fľaše. Keď som sa vracal späť na balkón, na Innes som sa pozrel len kútikom oka, aby som mal istotu, či sa neznepokojuje. Dobre vedela, že občas chlastám viac než by sa patrilo, rovnako, ako vedela, z akého dôvodu to robím. Iných ľudí by alkohol a cigary skôr otupovali. Mne pomáhali prečistiť hlavu, keď som sa cítil nesvoj alebo pohltený výrom myšlienok, ktoré bolo nutné usporiadať. Keď som dopil, bola už hlboká noc, ale pomaly som nadobúdal pocit, že nech bol ten Scalphunter ktokoľvek, mal prístup k veciam a informáciám ako málokto. (Musí to byť veľké zviera. Alebo len pešiak v rukách niekoho väčšieho?) Poškriabal som sa na strnisku na brade. Len uvažovaním sa nič viac nedozviem. Vrátil som sa dovnútra a zašiel za Innes. Neprekvapilo ma, že bola hore. Sadol som si k nej a pohladil po ruke. „Hej, sestrička, ako to, že ešte nespíš?“ bola to blbá otázka, ale v tú chvíľu ma nenapadlo nič lepšie ako začať konverzáciu. Keď som uvidel jej grimasu nad tým, ako som zapáchal, odsunul som sa. „Prepáč“ ospravedlnil som sa previnilo a zahalil do oblaku hustého čierneho dymu. Ani nie o päť sekúnd som opäť sedel pri nej vo voňavých a čistých veciach. „Ohľadom tej... zákazky, že by sme pracovali pre Scalphuntera. Myslím, že by sme do toho mohli ísť. Sme bystrí, opatrní a určite budeme vedieť využiť jeho zdroje na oveľa viac než len na kontrakty, ktoré nám poskytne. Ten chlap musí mať prístup k mnohým informáciám.“ (Páni, to všetko som zo seba vychrlil len za dvadsať sekúnd? Kde sa to vo mne berie?) pomyslel som si a pokračoval v rozhovore so ségrou. „Okrem toho, naše schopnosti z nás činia dokonalých mutantov na infiltrácie. A popravde, už sme pár krušných chvíľ zažili. Som si istý, že si poradíme. A úprimne... hlodá vo mne zvedavosť, kto to je a čo vlastne chytá. Ak chce urobiť odvetný úder na ľudí a zároveň pomôcť nášmu druhu, nevidím dôvod, prečo to neskúsiť no nie?“ Usmial som sa na ňu a nadýchol sa. Tú sladkú vôňu domácich pečených koláčikov som miloval. (Počkať, kedy som ich dal vôbec piecť?) zmätene som sa zamyslel nad výpadkom pamäte a zaklipkal na sestričku očami. „Napadlo ti inak, ako je možné, že nás dokázali predsa len odhaliť? Vždy sme boli opatrní a dôkladní.“ Počkám čo mi k tomu povie, hoci ako bolo spomenuté o jedenástej večer ponuka vyprší. No ja som vo vnútri vedel, že aj ona s tým súhlasí rovnako ako ja. Preto som počas dňa sa snažil príliš nepremýšľať a taktiež si trocha zdriemnuť, hoci už pred deviatou som bol na nohách a po rýchlej sprche a raňajkách som vyrazil do parku na prechádzku spojenú s behom. Po návrate domov som pokračoval v rozčítanej knihe a čakal na požadovanú hodinu, aby sme sa stretli na vopred dohodnutom mieste. |
| |
 | soukromá zpráva od Rowen pro Sedm dní? Týden? Měsíc? Rok? Všechno se mi slévá dohromady. Už není přítomnost, budoucnost. Jen minulost prosvětlující mi okamžiky v tomhle pekle. Jedině minulost mě jako tenký paprsek drží nad temnou propastí dneška. Pamatuji si útržky. Dávno jsem zapomněl co je iluze a co skutečnost. Pamatuji si smích. Příjemný smích. Oblohu. Modrou s občasnými fleky. |
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro
|
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro
|
| |
|
|
| |
| Institut Ty pohledy mě maličko vydšsí. Dobře Cass, pamatuj si pro příště, kašlat na to... Měla jsem chuť si nafackovat za to, že jsem se vůbec k něčemu takovího odhodlala. Člověk projeví trochu dobrý vůle a místo toho se setká jenom s tím, že mu to hodí obratem na hlavu, div ho tím neubijou. Sama bych možná zvolila něco tvrdšího. "Žádný UFO a jiný blbosti nejsou." opáčim. "A kdyby nějaký byly, mají spadeno spíše na trotli, flákače a namyšlený frajírky." dodám ještě s menším úšklebkem. "Mno nic, nutit vás nebudu. Nejsem váš rodič ani poručník, ale vím jestli, že zdejší pozemky jsou jistě bezpečné. Možná tu zatím profesor není, ale dokud tu jsem já, nikdo jen tak nezmizí." Asi jsem se do toho neměla vůbec vměšovat... |
| |
 | Institut Zahalen v hluboké kapuci a šále, která je těsně omotána okolo mých tesáků, se zabývám přípravou čaje a dumám nad tím co se v poslední době děje. Šedě zbarvená ruka v černé rukavici, sevře ucho hrnku a položí jej na tácek k ostatním třinácti šálkům. Povzdychnu si a prohlédnu si kuchyni. Líbí se mi zvýšená teplota zde a zvuk prskajícího oleje. Ovšem i v tomto místě vládne jistá forma...napětí. Touto dobou tu obvykle postávali studenti a klábosily, či jinak vyplňovali ticho místnosti. Ovšem dnes...si připadám jako bych přišel do opuštěné jeskyně, ve které již po dvanáct let nic nežilo. Jednou rukou pozvednu tácek a druhou otevřu dveře z kuchyně. Zamířím směrem ke Cassandře a několika z našich svěřenců. Znovu si uvědomím jak tísnivě se cítím. Většinu ze studentů převyšuji o hlavu, či víc. Moje děsivá postava a neustále zakrytý obličej tomu moc nepomáhají, proto si dávám pozor abych mluvil co nejméně. Ovšem i tak nemůžu zabránit černým borcům, jenž vyrůstají z mé hlavy, aby procházeli skrz mou kapuci, či zabránit hlasitému klepání děsivé čelisti plné ostrých tesáků pokaždé když jsem nervózní, či naštvaný. S myšlenkami soustředěnými na únosy mutantů otevřu další dveře a zamířím za Cassandrou. |
| |
 | Institut Oh, jaký krásný den. Měl bych být nervózní. Jsem tady jenom chvíli, prakticky z donucení - tohle není můj život, ale brzy bude. Možná už je, možná proto nejsem nervózní. Nebo je to snad proto, že vím, co se stane? Jasně. Plačící hvězdičky a My Little Pony motorkáři budou brečet a naříkat, či co. Kdo by jen mohl chtít víc! Jenže na kryptické sny jsem byl zvyklý, na Institut nikoliv - a přece to byl krásný den. Příliš krásný na to, abych jej strávil ve svém pokoji, příliš krásný, abych byl uvnitř. Z vinotéky jsem vyndal muškát, z tašky (jsem proponentem "postupného vybalování") sklenku. Papír jsem měl, jako vždy, v zadní kapse džín a propisku v přední. Vše, co potřebuji - přeci jen jsem skromný člověk! Nebyl bych to ovšem já, kdybych nenarazil, v té obrovské a takřka prázdné budově, na lidi. Skupinku dětí a a mladou... ženu? dole pod schodištěm. Ona byla otočená záda, oni mne sice mohli vidět, nikdo z nich se ale nedíval. Třeba odejdou a nebudu s nimi nijak interagovat. To by bylo nejlepší - tohle není můj domov a jakékoliv interakce, nebo třeba vybalování, by mne víc a víc přetahovaly do jejich světa. Občas nesnáším, jak moc se znám. Slyše pravděpodobně celý rozhovor, sestoupil jsem - letmý pohled na nádhernou habešskou kočkou mi prozradil, že schody budu muset sejít po jednom, ne normálně. Občas přemýšlím, jestli bych skutečně spadl pokaždé - ale nebudu to zkoušet, ne teď s vínem. Cestou jsem slyšel ženinu odpověď místnímu frájovi. Je krásné, jak strašně snadno zapadáme do klišé, do rolí. Tak se ona žena-dívka jako bezvěká vychovatelka - UFO není (že UFO nejsou mimozemšťané a mimozemšťané velmi pravděpodobně existují, ponechme stranou), a kdyby bylo, vzalo by si jenom zlobivé děti! Zajímavé bylo i to sebevědomí - "dokud tu jsem já, nikdo nezmizí!" - to jsem byl ale dole, a čas na myšlení si uzurpovala řeč. "Je dobré vidět, že tu máme tak statečné muže," s ironickým důrazem na "muže", jako tady... eh... lejzr... prstíka? Lejzrprstík, že?" dětinské, ale nemohl jsem odolat, "kteří si jistě uvědomují, že je stejně tak snadné někoho unést uvnitř jako venku." Hm, to jsem moc nepromyslel. Je to pravda, ale stěží je to uklidní. Je dobře, že mi na nich vlastně vůbec nezáleží, jinak bych snad měl výčitky svědomí. "Nicméně venku budu já, což znamená že budu vědět," jen možná, samozřejmě, "zda, kdy a jak se něco stane. Ostatně, je krásný den, škoda jej promrhat vevnitř!" dokončil jsem zrovna když se blížil jakýsi zafačovanec. |
| |
 | soukromá zpráva od Richard Jagermeyer pro „Co jako podělat?“ houknu jí zpátky odpověď, „Ještě se mi nestalo, že bych něco podělal. Přivedu to.“ A doufám, že to tak i zůstane, nerad bych se stal jedním z objektů na pokusy. Hodím po Arclight nevrlým pohledem, když se rozvaluji na židli. Tahle ženská mě víc děsí než cokoli jiného. Viděl jsem, co dokáže a nelíbí se mi to. Jako kdyby se narodila do jiného těla a Ten nahoře jen pokrčil rameny a zahlásil „Příroda“. To je tak přírodní, až se mi chce zvracet, nevlezl bych na ní, ani kdybych se praštil do hlavy. Utřu si nos do dlaně a vzpomenu si na svůj honorář a jak mi bude krásně, až si budu moci pořádně užívat, a pak vstanu. Nejradši bych šel hned, vypadnout z tohohle místa, ale práce je práce a jak jsem tak slyšel, chvíli město ještě neuvidím. Zatím je moje barva čerstvě natřená a zelená. To jsem tady opravdu jediný, koho musí zrovna teď rušit? To, že volali v množném čísle, mi dojde až posléze. Ohlédnu se na Natali a sjedu ji pohledem. Prosím, že nemyslela ji. Obrátím oči v sloup: „Zkus to nepodělat,“ zopakuji právě pro ni věcně, protože si myslím, že zrovna já mít problém nebudu. Také proto, že je to aspoň někdo, na kom si můžu zchladit žáhu, jelikož přišla asi tak ve stejnou dobu jako já. Vydám se k místu, kde drží naši poslední výzkumnou jednotku. Stejně za chvíli skončí jako mastný flek – regenerace neregenerace. Rozpláclý na igelitu. |
| |
| Institut Zrovna jsem se nadechovala, že ještě něco řeknu, ale byla jsem tak nějak vyrušena trochu někým jiným a tak nějak jsem byla ráda, že mě přerušil. Aspoň trochu nějakého zastání "Díky, aspoň někdo tu vidí to slunce venku." poznamenám ohledně Mancerova přístupu. Čímž mi tak nějak aspoň trochu zvednul náladu. Počítám, že ale zřejmě mi moc dlouho nevydrží, protože ti prťata si stejně vždycky najdou něco čím mi jí znovu zkazí. Mnom, nechám je proto raději být, ať si dál dělají víceméně co chtějí, svůj díl ´mateřský´díl jsem snad splnila a moje duše tak zřejmě bude mít klid. Chtěla jsem se otočit a odejít si po svých, když se sem dostal zakuklenec. "Ahoj Jacobe." pozdravím jej vřele, připojím i lehký úsměv. Někoho možná mohl jeho vzhled zaskočit, nebo pobuřovat, ale já jsem si už zvykla, že tu vídám jiné, kteří zřejmě neměli tolika ´štěstí´ ohledně jejich schopností, jako já. Ale jak jsem řekla, nevadilo mi to. "Chceš snad taky přispět jakou tou ´dospěláckou ´ moudrostí?" |
| |
 | soukromá zpráva od Natali Hawke pro Ne že by se mi předtím nevedlo špatně,ale takto jsme si mohla dovolit prosázet částky které bych dřív pracně sháněla.I když pokud vsadíte na jistotu a pak doufáte že se váš favorit stačí uzdravit než ho jeho protivník rozdupe na krvavou kaši ... no museli by jste u toho být.I když je těžké být nováčkem a zde to je umocněné na entou.V současné době jsem plankton a pokud se mám stát korálem,hvězdicí nebo dokonce mořským koníkem potrvá to delší dobu než je měsíc. „Doufám že ten kluk vydrží ještě aspoň jeden pokus.Ráda bych měla uzavřenou řadu.“poznamenám a podívám se do notesu na čtyři čárky za sebou. „Rozhodně se zatím drží.Jeď ninjo,jeď ninjo.“vyfouknu bublinu,nechám jí prasknout a pak jí se srkavým zvukem vtáhnu dovnitř.Pak notes schovám a podívám se na Richarda který se baví tím že na mně čumí a docela přesně vím na co myslí. No nech si zajít chuť to že se nestydím neznamená ... Z mé myšlenky mně vytrhne Arclight která dodává nový význam pojmu mužatka.Jako by se příroda ohledně jejího pohlaví nemohla do poslední chvíle rozhodnout a i pak brala označení žena pouze jako doporučení.Nebo se rozhodla spojit to nejlepší i nehorší z obou pohlaví do jednoho těla.Přikývnu a na rozdíl od Richarda k tomu nic nedodávám. Ne že bych neměla respekt před jejím vzhledem nebo tomu co umí,ale mám pocit že jeho Arclight vysloveně děsí. Což mi potvrdí když papouškuje její poslední slova.Natočím se k němu vyplivnu žvýkačku a následuje žhavá slina která jí zpopelní už ve vzduchu.Pak vstanu a vydám se za ním k poslední cele. „No jsem zvědavá zda tohle vydrží,ale sázky jsou nízké.“dodám zatímco vyfouknu bublinu z nové žvýkačky. |
| |
| Institut Otevřu poslední dveře, které mne dlěí od místnosti kterou si momentálně pro sebe obsadily studenti i rekrutka Cain. Otevřu velice pomalu, tak jak mne učila paní Storm. Soustředěně, jemně, nenásilně. Příliš dobře si vzpomínám na šok v jejích očích, kdy jsem při zácviku v, jak to sama nazvala "Mírovém zařízení", omylem při zasvěcovací hodině vylomil dveře a při omluvné úkloně prorazil hlavu skrze část futer. V levé ruce mi hlasitě klepají šálky čaje, ze kterých stále stoupá pára a uniká lehká vůně mátového čaje s trochou medu a špetkou citrónu. Kdo ví, zda bude studentům tenhle čaj chutnat. Popravdě si nejsem jist, co může mládeži chutnat. Z mých mladých let, kdy jsem byl po většinu svého času zavřený pro bezpečí ostatních studentů ve sklepení, jsem povětšinu času trávil své hodiny koukáním z okna, pozorováním automobilů a lidí venku. Jen občasně se ke mně přiblížila malá holčička jménem Sofie, která se mnou mluvila pokaždé kdy jsem byl zachumlaný hluboko do své deky. Udělám krok kupředu a ve chvíli kdy zmerčím kdo všechno je přítomen, zaregistruju dotaz rekrutky Cain. Chvíli mlčím a přitom kráčím směrem ke studentům. Tác stále položený na rozevřené, levé ruce. Čelist mi třikrát hlasitě zaklepe o sebe a potom se ozve můj hlas, který je trochu tlumený silnou černou šálou, kterou mám omotanou okolo úst. Ze stínu mé kapuce vykukuje dvojice, ještěřích, rudých očí. Ještě než odpovím zaznamenám úsměv rekrutky Cain. Zahřeje mě to u srdce. Pravda je, že i ona mne ještě nikdy neviděla bez nekončících šálů a kapucí, ovšem i tak překonala odstup z neznámého a za to jsem jí velice vděčný. Pravdou zůstává, že ani pan Logan můj obličej neviděl. Jen paní Storm a pan Xavier mne kdy viděli bez nekonečných chuchvalců šálů a šátků, kapucí a hadrů. Postavím se mezi studenty a má nadlidská výška (dosahuji skoro dvou metrů výšky, dohromady sedm stop) mi zřejmě tak či onak přilákává nechtěnou pozornost. Přesto mi unikne pár slov, která se mi zdají vhodná. "Jedná se o děcké moudro, ale zdá se trefné. Důvěřujte si navzájem a zůstanete naživu.", řeknu prostě a první ze studentů, který bude chtít odemne obdrží co nejopatrněji předaný šálek čaje. Viditelně se mi třese ruka soustředěním, jak se snažím nezničit šálek mezi prsty. "Dobrý čaj umí rovněž povzbudit.", dodám jako by mimochodem a přejdu k dalšímu studentovi, pokud by se ještě někdo přihlásil o čaj. Jinak stojím na místě a hledím na studenty. |
| |
| Institut Když jsem přijde blíže, maličko mě jenom překvapí jeho výška, i když se svýma 180 taky nejsem zrovna prcek, přesto vůči jemu tu zřejmě kdokoliv vypadal jako prcek. Nevím jak u ostatních, ale jeho přítomnost na mě působila naprosto přirozeně, nebála jsem se, nebo něco podobného. Zároveň mě napadne myšlenka o tom, jaké to pro něj asi může, musí, být mezi ostatními, kteří vypadají... normálně. Ostatně, co je vlastně v dnešní době ´normální´? Pro nás, pro mě, je normální to, že výdám lidi/tvory, kteří dokážou číst myšlenky, létat vzduchem, procházet zdmi, nebo ničit pouhým zvukem svého hlasu. Proto vlastně, co je normalita? Trochu potřesu hlavou, abych se tak probrala ze svých myšlenek do kterých jsem nechtěně sklouzla. "Určitě si ráda vemu, pokud tedy smím." odpovím Jacobovy. Pokud mě někdo nepředeběhne, vezmu si ten šálek, co aktuálně držel v ruce s tím, že ho chtěl nabízet. Případně si pak tedy vemu další. Nebyla jsem zastáncem kávy či alkoholu a podobného a dobrý čaj se skoro hřích odmítnout. Navíc, tohle jakoby rodičování, je na dvě věci. Přála jsem si, aby se ´dospělí´ vrátily co nejdříve, než se něco semele. |
| |
| soukromá zpráva od Richard Jagermeyer pro Dívka vedle mě se nějak rozpovídala. To je většinou moje práce, ačkoli u ní zdá se, že mluví sama se sebou. Zpopělněnou žvýkačku nechám popelem, jen se lehce zašklebím a mířím za naší prací. Nechápavě se na ni ohlédnu, podívám se před sebe a pak zase zpět na ni s pozvednutým obočím: „Co to meleš? Ty si na to taky vsázíš?“ Dva druhy sázení – matematický a informační. Každý věří na něco jiného, kdo ví kde je pravda. Možná někde uprostřed. Já bych ale za žádnou cenu nesnesl ten pocit, když vsadím něco svého a přitom nedokáži ovlivnit, jestli sázku vyhraji nebo ne. Na to mám svou skříňku s poklady až moc rád. Poškrábu se na krku a ještě než mi stačí odpovědět, pokračuji: „Jestli nevíš co s prachama, fakt si je od tebe můžu vzít,“ trhnu rameny, „to tě maminka neučila, že utrácet se nemá? Vsázet na takový padavky, co tady máme.“ Zavrtím nesouhlasně hlavou. „Ženský,“ utrousím za chůze a moje myšlenky se začnou honit jiným směrem než zvláštním zacházením Natali s penězi. Schválně, jestli nás náš subjekt rád uvidí. |
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro
|
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro
|
| |
 | Xavierův Institut Napětí ve škole se po odjezdu Xaviera stalo natolik dusivým, že jsem si nedokázala pomoci abych před ním alespoň na chvilku neutekla, samozřejmě s vědomím, že kdyby se něco stalo, budu vždy dostupná skrz komunikátor a dokážu se vrátit k budově během pár minut. Téměř mě překvapilo, že mi byla navzdory zkušenostem a očekávání skutečně dopřána více než hodina klidu, kterou jsem strávila dílem procházkou po odloučenějších částech parku, dílem meditací ve svém oblíbeném koutku v lese. Takto duševně posílená jsem se mohla vrátit s jistotou, že bych měla být schopná nápor emocí rozhozených studentů udržet v bezpečné vzdálenosti. Ten mrtvolný klid je strašný, zavrtím hlavou, blížíce se k zámku. Jindy by se ozýval široko daleko pokřik studentů páchajících všelijaké neplechy, dnes je ticho jako o katolickém pohřbu. Hřiště a trávník, jindy se míhající duhou energetických stop pobíhajících osob, je prázdné. A stejně tak ošetřovna, kde bych jindy touto dobou už měla nejméně jeden rozbitý nos nebo alespoň koleno. Možná, že všechno zlé je opravdu i k něčemu málo dobré... Ale snad se to brzo vysvětlí... nemohou přece strávit zbytek svých životů ve strachu, zavření někde ve sklepě... Zahlédnu jen obrys Mancera vycházejícího z hlavního vchodu, když zaslechnu zevnitř školy pláč. Srdce mi poklesne. Už zase... Pospíším ke škole. S omluvou se spěšně protáhnu kolem svého cynického kolegy a zamířím rovnou ke shromážděnému hloučku. Jacoba rozdělujícího čaj zaznamenám spíše mimochodem, ale přesto obětuju vteřinku tomu abych mu úsměvem poděkovala. Pak obrátím pozornost zpět k plačící dívce, která se i se svou kamarádkou stáhla kousek dál od ostatních. Zatraceně... zrovna když už to začínalo vypadat, že se z toho pomalu dostává... Mezi stisknutými zuby mi unikne slabé zasyknutí. Posadím se vedle Lucie a Tien požádám aby mi udělala trochu místo. Vezmu do náruče dívku místo ní a broukajíce tichou konejšící melodii, položím jí dlaň rozzářenou zlatým světlem na čelo, ale už teď vím, že to bude pouze chvilková náplast. Jako by byla zahalená v matné špinavé mlze - energie se jí spíš zmateně omotává kolem fyzického těla než aby vyzařovala do prostoru, plná zacuchaných uzlů. Po krátké chvilce se však její barvy začnou přece jen trochu pročišťovat a Lucie postupně přestane plakat. Namísto žalu upadne do jakési polovědomé letargie. Aniž bych od ní odtahovala ruku, obrátím pohled zářících očí k dvojici starších studentů, především Cassandře. "Co se stalo, že se zase takhle sesypala?" zeptám se. Zármutek byl sice u dívky tyto dva dny konstantní, ale takový záchvat nejspíš nepřišel jen tak zničeho nic... |
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro
|
| |
 | soukromá zpráva od Ikashi Yuma pro Na lovu se smečkou Lov. Jeden z důvodů, proč žijeme. Abychom lovili. Jsme predátoři lesa, ne nejsilnější, možná ani nejrychlejší, ale určitě jedni z nejvytrvalejších. Jakmile zavětříme stopu, dáme se do pronásledování. Štveme svou kořist, dokud nezakopne, nebo nepadne únavou, teprve pak ji zabijeme. U jedné takové kořisti jsme právě byli. Pro tuhle příležitost jsem na sebe vzala svou rychlejší, obratnější podobu, abych nezaostávala, abych byla přínosná. Když nedokážete ve smečce projevit svou platnost, vyženou vás. V tom lepším případě. Seděli jsme u zdechliny, vydýchávali jsme se a já sledovala mladé. Stahovali se kolem, mnozí chlemtali vodu, jiní se snažili urvat si kus masa dříve, než Alfa. Byl to silný Alfa, měl respekt a dokázal mladé zahnat a nechat svou družku, aby jelena okusila prvního. Zažila jsem už hodně Alf, ale tenhle byl opravdu silný. Silnější, než jeho předchůdci. Držel smečku zkrátka, měl mezi nimi velký respekt. Hodování začalo, když jsem se dostala na řadu, libového už moc nezbývalo. I přes svou odlišnost od ostatních členů smečky jsem měla vysoké postavení, snad díky svému věku, možná díky mým zkušenostem. Ale na tom teď nezáleželo, teď bylo důležité se najíst. Když jsem měla dost, odstoupila jsem a nechala další, aby se najedli. Mezitím, co se cpali, očistila jsem si tlapy od krve, pořádně jsem si olízla čumák a šla se napít k řece. V tu chvíli se ozval ten divný pták. Zvedla jsem hlavu, napružila se a byla připravená k útoku. Hledala jsem ho pohledem na nebi. Když jsem ho spatřila, choval se divně, jinak, než před tím. Podívala jsem se na Alfu, čekala, jak se rozhodne. Útěk. Ne, útěk ne. Jen se stáhneme, nebudeme riskovat střet. Sledovala jsem, jak se smečka dává do pohybu, zůstávala jsem pozadu, abych popohnala opozdilce, ale stále jsem byla na dohled Alfě. Pořád jsem se ale otáčela, byla jsem zvědavá. Co je to za ptáka? Proč najednou změnil chování? probíhalo mi v hlavě, zatímco jsem následovala vůdce naší smečky. |
| |
| Institut Čaj zřejmě musel ještě chvíly počkat, protože sem přišla další část našeho ´dozoru´. Začínalo tu být na mě až moc lidí... tedy, pokud to tak vlastně můžu vůbec nazvat, mno to je jedno. Pozoruju jí jenom napůl oka. Trochu jsem totiž v hloubi sebe záviděla, že někdá má schopnosti, kterýma může pomáhat ostatním, zatímco já, jsem spíše ten druhý případ, opak pomáhání... "Nic extra..." poznamenám. "...jenom jistý machýrek si musel dokazovat svoje ego a nevinný holce, nic víc." dodám ještě poté. |
| |
| soukromá zpráva od Andreas Thyssen (Kovir) pro Washington D.C. Když mi bratr ukázal vše co jsem potřebovala vědět, tak odešel do kuchyně, kde si vzal svou skleničku whisky s ledem a poté zabruslil na balkón, kde si následně zapálil cigaretu. Nad jeho rychlím zavřením dveří jsem se musela ušklíbnout, ten kluk ví jak moc ten zápach nesnáším. Chvíli jsem jen tak seděla na gauči a přemýšlela o všem co jsem viděla v bratrových vzpomínkách, sama zahloubána ve svých myšlenkách, ze kterých mě vyrušil až bratrův návrat z balkónu a jeho poznámka. "Nejsi náhodou ty ten mladší?" Nad jeho výrazem jsem se jen tiše zasmála a sledovala jeho dráhu, která nakonec skončila vedle mě na gauči. Reakce na můj výraz ale ihned donutila Nikolaje k jedné věci, a to zbavit se cigaretového zápachu, kterým na balkóně načuchl, až poté jsem byla ochotna se posadit vedle něj a položit si hlavu na jeho rameno. "Tu zakázku můžeme zkusit, jen pár akcí, nic víc. Na základě informací co budou hledat můžeme zjistit, co vlastně chtějí a jestli budeme pokračovat nebo zkusíme vycouvat." Nad tímto rozhodnutím jsem uvažovala opravdu důkladně a poté co Nikolaj zmínil že se na tuto práci náramně hodíme jsem si byla jista, že on byl rozhodnut v momentě, kdy mu byla nabídka podána. Unaveně jsem si povzdechla a zvedla se z gauče. V kuchyni se pekli mufiny a mě se nechtělo je spálit. "Vypadáme sice normálně, ale každý telepat nás bude schopen odhalit, tebe tím že si tvé myšlenky přečte, a mě tím že mi je nebude schopen přečíst. Můžeme být sebeopatrnější, ale telepata neošálíme ani jeden." Byla to pravda, každý telepat by nás byl schopen odhalit, ale jediný telepat o kterém jsem věděla byl Charles Xavier, a ten Scalphunter nevypadal na člověka co by pracoval pro někoho jako je Profesor X. Nechala jsem své myšlenky být a vypnula troubu, ze které jsem vyndala čerstvou pochoutku, Nikolaj bude mít radost. "Zítra vyrazíme do toho baru." Po tomto oznámení jsem došla znovu k bratrovi, dala mu rychlou pusu na tvář a s přáním dobré noci jsem se odebrala do postele. Ráno normálně vstanu do práce, když jsem vstávala tak bratr ještě spal. Poté co dokončím svou směnu se vydám domů, kde si dám rychlou sprchu, převleču se do čistého oblečení a pak už jsem připravená na cestu do baru za naším možným zaměstnavatelem. |
| |
| Xavierův Institut To bylo... neinformativní. Obrátím tázavý pohled k Tien, která několika slovy upřesní předchozí výstup. "No vida. Alespoň máme dobrovolníka na rajóny," věnuji pak Dennisovi úsměv sice zářivý, ovšem pod vnější přívětivou slupkou sdělující chlapci, že má opravdu problém. Naštěstí pro něho mu pár hodin se sekačkou na trávu či jiným pracovním náčiním jen prospěje. Jen prchejte, krysy, ušklíbnu se v duchu, když se od provinilce začnou ostatní studenti kvapem odtahovat aby dali najevo, že s ním rozhodně nemají nic společného. Opatrně pomůžu omámené Lucii na nohy a požádám její kamarádku ať mi s ní pomůže do jejího pokoje. Než odejdu, oslovím ještě skleslý hlouček: "Víte, že pobíhající cíl se zaměřuje mnohem obtížněji než ten statický? Jo a máte speciální povolení ho hodit do bazénu," ukážu na zrzka a vydám se konečně s oběma dívkami po schodech nahoru. Po příchodu do Luciina pokoje mi okamžitě padne pohled na plátěný sáček sedící na nočním stolku. Zcela zjevně se ho za celou dobu nedotkla. S povzdechem zavrtím hlavou a podám ho Tien. "Běž z toho prosím udělat výluh. Tři čajové lžičky na hrnek, po zalití horkou vodou nechat pět minut stát a zcedit. Hodně jí to uleví." Měla jsem ji kontrolovat, jestli to pije, dám sama sobě mentální facku a zatímco Vietnamka odběhne se sáčkem bylinek, uložím Lucii na postel. Zatažené závěsy se postarají o příjemné přítmí. Posadím se na matraci vedle dívky a vezmu její ruku do dlaní. "Zavři oči a uvolni se," řeknu jí tiše. Pak znovu začnu broukat monotónní, ale příjemnou melodii, a jednu ruku natáhnu otevřenou dlaní nad Luciino tělo. Prostřednictvím doteku se napojím na její energetické pole a začnu ho usměrňovat a čistit. Bude se na ni muset pak podívat ještě profesor nebo Jean... tohle je těžký otřes a jen já sama ji z toho asi nevykřešu... Rozhodně ne během jediného dne, dokonce ani týdne či víc. Chudák děvče, má v auře chuchvalce jako voják z frontové linie. Nejvíce by jí pomohlo kdyby se Andrea vrátila, ale jak to zařídit, když nemáme nejmenší tušení, kde začít hledat? Zabraná do práce ani nevnímám, že se dovnitř tiše vplížila Tien, položila hrnek naplněný kouřící tmavou tekutinou na stolek spolu se sáčkem a zase odešla. Hlavně ať teď nevypukne nějaký poplach... |
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro
|
| |
| soukromá zpráva od Ikashi Yuma pro Útěk před neznámým Utíkali jsme dál do lesa, pryč od potoka, vedení alfou. Nikdo ho nepředbíhal, i když zde byli tací, kteří by to udělali. Já běžela jako poslední, dávala jsem pozor na opozdilce a popoháněla je pryč. Snad díky tomu jsem viděla to podivné stvoření dosednout na zem. Řvaní postupně ustávalo, křídla se uklidňovala, až přestala kmitat a já tak spatřila jejich podivný tvar. Nikdy jsem neviděla ptáka jeho tvarů, ani velikosti a to jsem znala všechny v lese. Však také pro to jsem měla tak vysokou pozici ve smečce, jakou jsem měla. Když pak pukl bok té stvůry, trochu polekaně jsem se přikrčila. Zastavila jsem se, takže mi smečka utekla, ale pořád ne tak daleko, abych je nemohla dostihnout. Zůstala jsem přikrčená v křoví a pozorovala. Sledovala jsem, jak dvounožky vyšli z toho zvířete, jak se rozhlíželi. Věděla jsem, že oni se nás bojí více, než my jich, ale také jsem věděla, že se bojí jen celé smečky, ne jednotlivce. Jiná by byla, kdyby byly v barvě lesa a v rukou drželi ty podivné větve (pušky). Vystoupili jen dva, ještě pestrobarevně oblečeni. Kdo ví, co tu chtěli. Moc často do našeho lesa nechodili, nebo aspoň ne takhle hluboko. Ohlédla jsem se, abych zjistila, jak daleko je smečka. Už jsem se moc zdržela, napadne mne a potichu, přikrčená opustím svůj úkryt. Když jsem už dál od svého úkrytu, přidám do kroku a nakonec se dám do běhu, míříc za smečkou. |
| |
| soukromá zpráva od Nikolaj "Nox" Nabokov pro Ráno som sa zobudil ako bývalo vo zvyku o šiestej. Umyl som sa i osprchoval a dal si ľahké raňajky z ovsených vločiek a s pohárom grepového džúsu. Obliekol som sa do krátkeho trička a šortiek a vyrazil na pravidelný ľahký beh cez park, ktorý bol neďaleko. Ráno bolo chladné, hoci vychádzali prvé lúče slnka, ktoré jemne zahriali. Keď som urobil pravidelné kolečko, posadil som sa na najbližšiu lavičku a vychutnával si scenériu prírody. Zatvoril som oči a pomaly dýchal, čím som si postupne vyprázdnil myseľ. Domov som dorazil o dve a pol hodiny neskôr, pričom sestra už bola dávno hore. „Čauko, ségra.“ pozdravil som ju a zvyšok dňa sa niesol v duchu voľnočasových aktivít. Prečítal som si najnovšie vydanie novín, prezrel internet a následne na to som sa začítal do knihy, ktorú som zhltol na jeden dúšok, metaforicky povedané. Keď sa blížil večer, bolo nutné sa vyfešákovať. Predsa len sa jednalo o pracovnú večeru. Aspoň som s tým rátal. Vzal som si na seba tyrkysovú košeľu s tmavočervenou a čiernou kravatou, na to smoking, priľahlé nohavice a naleštené čierne topánky. Na pravé zápästie som si pripevnil hodinky a na ľavý ukazovák nastrčil prsteň z bieleho zlata. K tomu kolínsku a čierny pracovný kufrík pre prípad odovzdávania nejakých správ a dokumentov. V podstate som tam nemal nič dôležité v túto chvíľu čo by stálo za spomenutie, ak nepočítam rozkladací nôž motýlika, ktorý bol v tajnej priehradke, pričom ho ešte žiadna kontrola či už na letisku alebo detektory kovov neodhalila. Sestra vyzerala úplne úchvatne, tak ako vo všetkom čo si na seba vzala. Obdivoval som sa nej, ako si dokázala elegantne zladil odev s doplnkami, aby boli decentné a dotvárali očarujúci efekt. Nastúpili sme do môjho najnovšieho auta BMW i8 a pomaly vyrazili na cestu. Na dohodnuté miesto sme prišli s odstupom času pätnásť minút. Zaparkoval som a otvoril ségre dvere, pričom som k nej vystrel ruku. Podišli sme k dverám, ktoré som jej otvoril a obaja sme vošli dnu. |
| |
| soukromá zpráva od Natali Hawke pro Na Richardovu otázku neodpovím protože je na úrovni otázky kdo vypustil psy.Jinak co jiného zde můžu dělat.Připomíná mi to dobu kdy jsem po podpálení domu kde jsme bydleli byla umístěná do ústavu který byl něco mezi cvokárnou a ústavem pro problémovou mládež. Ano to byla doba kdy jsem musela skrývat to kdo jsem zvlášť po tom požáru.Proto jsem později mohla dělat to co jsem dělala. Ale třeba jsem nesázela na dostihy protože to dělají jen snobové.Tedy pokud jsem se tam nedostala pak by to bylo divné. „Díky za tvou péčí,ale to nebude nutné.“dodám a usměji se na něj. I když máma mi říkala něco jiného,ale to se mi teď nechce říkat.A rozhodně se mi to nechce říkat jemu. „Divil by ses za co jsou schopní lidi utrácet peníze.Vážně,čtyři tisíce za diamantovou korunku?Dvě stě za andělíčka s přáním nebo co tam bylo v tom praštěném obchodě.“vyfouknu bublinu ze žvýkačky pak jí se srkáním vtáhnu zpátky.Jistě při každé nové totožnosti mně udivilo a dalo by se říct že i pobavilo za co byli někteří schopní utrácet peníze. „Navíc současný cíl padavka není vydržel docela dlouho.“vytáhnu opět svůj notes a podívám se na seznam čárek u jeho jména. „Doufám že vydrží ještě jeden pokus.“ Současné prostředí je strohé a sparťanské však je to taky vojenský komplex.Strohý a sterilní jako všechny vojenské stavby.Po průchodu těžkými dveřmi se vydáme k poslední cele a k poslednímu pokusného subjektu který byl horkým favoritem ještě za dob sázení. „Tak kdo otevře?“zeptám se zatím co pak vyfouknu další bublinu. |
| |
| soukromá zpráva od Richard Jagermeyer pro Ano, vím, za co jsou lidi schopni utrácet. Úplně za všechno – kupují buď to, co potřebují nebo to co nepotřebují. Na nic jiného se to rozdělit nedá. Třeba ženy – ty chtějí tu jedinou věc, která je nepotřebná a chtějí ji v každé místnosti v domě. Závěsy. To mě zase naučil otec. Jdu s Natali a myslím si své. Někde v polovině její řeči si dlaní promnu obličej, aby pochopila, že mě dost zmáhá, když mluví až moc. Od mluvení jsou tu jiní. Jakmile přestane vlhnout nad jedním z pokusů, mě nakonec dostane otázkou, kdo půjde první. Podívám se na ni pohledem ty-se-mi-snad-zdáš a pak si promnu obličej ještě jednou. „Já. Aby sis náhodou nezničila svoje nalakovaný nehtíky,“ pitvořím se a názorně u toho zastříhám prsty. Doufám, že mi ale bude krýt záda. Otočím se ke dveřím a odemknu je, přitom začnu mluvit na pokus uvnitř. „Jestli si jenom křivě uprdneš, tak skončíš jako mastnej flek na stěně týhle cely,“ otevřu dveře a druhou ruku mám připravenou k tomu, kdyby chtěl schytat nějakou tu bombu nebo pěst přímo mezi oči. Stejně si to potom vyléčí, ne? „To si teda kuř,“ zamumlám k Rowenovi. |
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro
|
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro
|
| |
|
|
| |
| soukromá zpráva od Nikolaj "Nox" Nabokov pro Washington, D.C. Reštaurácia vyzerala celkovo pekne a pôsobila upokojujúcim dojmom, kde sa mohol človek uvoľniť a zabudnúť na problémy. Skrátka na malú, no o to vzácnejšiu chvíľu vypnúť. Keď nás čašník zaviedol do zadnej časti, prekvapene som zažmurkal očami. Náš kontakt bol oblečený v tom najmenej formálnom oblečení aký som čakal. Ak chcel urobiť dojem, rozhodne mu to vyšlo. Či bol dobrý som nateraz nevedel posúdiť. Bol som predsa len trochu sklamaný. Ja i ségra sme boli oblečení ako najvhodnejšie sa dalo. Pracovné schôdzky som bral seriózne i vážne. Čo na tom, že niekto nepozná základy etikety a kódexu, nie je to môj problém. Ale napokon, každý má chodiť v tom, v čom sa cíti najlepšie. Ak náš kontakt má rád takýto druh odevu na formálne stretnutia, tak prosím. Možno by som to mohol tiež niekedy skúsiť, ale trvalo by mi dlho, než by som sa cez to prehryzol a nevyzeral ako blbec, ktorý neberie stretnutia vážne. V tomto prípade som sa držal zásady, šaty robia človeka. Naše oči sa stretnú, pričom nepatrne prižmúrim oči, keď sa pousmeje. Niečo ma na ňom znepokojovalo, no nevedel som zistiť čo to bolo. Osoby aké bol on som v živote postretával už kopec, no zároveň bol úplne iný než ostatný. Nateraz som sa akýchkoľvek predstavy o našom kontaktu rozhodol pustiť z mysle. Na to budem mať dosť času neskôr. „Dobrý večer.“ prehovoril som hlbokým hlasom bez emócií, popri tom, ako som sa usádzal a kufrík položil k nohám. Počkal som na čašníka, u ktorého som si objednal pohár chardonnay a grilované kúsky žraloka poliateho citrónom s nastrúhanou kokosovou kôrou, bazalkou s ryžou a k tomu jeden pohár tej najlepšej whisky, akú si myslia, že tu majú. „Útulné miesto.“ podotkol som taktne a počkal, kým mi čašník prinesie aspoň pohár vína. Pozdvihol som pohár a privoňal si k lahodnej vôni. Následne som si odpil malý dúšok na jazyk a vychutnával si spojenie lahodných chutí. „Lahodné.“ pochválil som výber vína a pohár položil späť na stôl. Chvíľu som sa díval na náš kontakt a počkal, kedy mi bude venovať pozornosť očným kontaktom. Hoci som vedel, že nebude nijak zvlášť prekvapený. „Tú ponuku berieme.“ dodal som vo chvíli, keď mi na stôl prinášali žraloka. Urezal som z neho malý kúsok a okoštoval ho. Vyváženosť slanej a kyslej chuti bola znamenitá a mäkkosť mäsa so šťavnatou konzistenciou spôsobovala doslova eufóriu chutí v ústach. „Za správnych podmienok v rámci práce.“ Odrezal som si ďalšie sústo a vychutnával výborne zvolený výber jedla i nápojov a čakal som, na ďalšiu reakciu zo strany kontaktu. Zrejme to nebol človek, ktorý by sa bavil o nezáväzných veciach. Predsa len sa jednalo o formálnu schôdzku bez ohľadu na odev či hrané divadielko emócií a masiek. |
| |
| Institut Trochu úlevně si vydechnu, když vidím, že nakonec se to tu nějak aspoň trochu vyčistilo. A po tom, co jsem se vracela z kuchyně, kam jsem zašla vrátit prázdný šálek od čaje, ze zdálo, že to čistění vzali tak nějak přímo a celkem doslova, podle toho jak jsem viděla bazén. Ještě jsem se chtěla podívat na pár případů a jí tam za nima, ale moje plány byly překaženy. Ten zvuk přijíždějícího auta se mi nelíbil. Takhle těžká a mohutná auta, vždycky znamenají problémy. Šla jem se na to podívat a podle toho co jsem viděla, jsem nebyla daleko od pravdy. Překřížím si ruce na hrudi. "Xavier a ostatní jsou pryč. Budeš muset vzít zavděk mnou, nebo pokud s najde jiný hrdina." poznamenám k němu. |
| |
 | soukromá zpráva od Victor Creed pro Ass-end of Nowhere, Queensland, Austrálie Zvuky buše už jsem se naučil nevnímat. Včetně těch, co zněj jako by si něco s akutní žaludeční nevolností právě zlomilo nohu. Takže mě celkem těší, že dnešní budíček zařídil otravnej malej vačnatec. Dost na to, abych si z něj následně neudělal oběd. |
| |
| soukromá zpráva od Natali Hawke pro Chápu že Richarda zmáhají všechny mé řeči a tak napodobím jeho gesto ovšem položím si dlaně na tvář a pak vzplane oheň.Oheň mně nepálí což jsem často využívala při své druhé možnosti jak si vydělat. Ovšem i zde byly jistá pravidla třeba nenosit nic v kapsách pokud bych musela odcházet jiným směrem. Oheň brzy vyhasne ovšem Richard je už na podobné kousky zvyklý.Často když mám třeba ruce v dlaních tak ty dlaně vzplanou vypadá to docela působivě. „Myslela jsem kdo otevře dveře abychom se v nich nesrazili.“dodám a ušklíbnu se.To že si nehty nelakuji mu neřeknu ani proč si je nelakuji. Narušilo by to můj vzhled nahé,špinavé bezdomovkyně pokud je to nutné. Richard vstupuje dovnitř a já dávám pozor přece jen nějaké útěky tu byly a některé dokonce úspěšné i když jak se jim to povedlo ... no Alcatraz byl taky dřív považován za nedobytný. To byl jen příklad navíc něco jako absolutní ochrana neexistuje. A Richard je divný,užvaněný a poněkud sebestředný.A to nemluvím o jeho kecech a to prý mně nejde rozumět. No nevím zda je teď vhodná doba na kouření a ohledně toho prvního jsem vážně zvědavá jak se dá správně uprdnout. Později se ho na to zeptám jistě bude rád. |
| |
| soukromá zpráva od Andreas Thyssen (Kovir) pro Washington, D.C., restaurace White Rose Cesta do restaurace naštěstí netrvala dlouho a to nejen díky malému provozu, ale i díky bratrově stylu řízení. Tím pádem cesta, která by normálně trvala i půl hodiny, zabrala jen nějakých deset minut. Bratr zaparkoval kousek od restaurace a poté už jsme dorazili do restaurace, kde se nás ujal číšník a dovedl nás ke stolu, kde už čekal Scalphunter, který oproti bratrově obleku, vypadal ve svém tak trochu jak vidlák, ale co, mě to nemusí zajímat. Když jsme se posadili, tak nás Scalphunter přejel pohledem, přičemž na mě se zastavil o něco déle než bylo nutné. S pozvednutým obočím jsem ho sledovala, co má v úmyslu? Poté co si objednal bratr své jídlo, tak jsem se i já podívala na číšníka. "Prosila bych krevetový salát a bílé víno, výběr nechám na Vás." Poté co bratr začne rozhovor se Scalphunterem, tak jen tiše sedím a pozoruji ho, snažíc se odhadnout jeho osobnost. *Úšklebky, gesta nadřazenosti i totálního nezájmu, do luxusní restaurace se neoblékl nejlépe. Nicneříkající tón hlasu...* Snažím se zpracovat všechny informace které jsem zatím zjistila, ale to už bratr domluvil. Zvědave se proto podívám na Scalphuntera, ujídajíc při tom ze svého salátu a místy upiji vína. *Co tenhle nám poví, to by mě opravdu zajímalo* |
| |
| soukromá zpráva od Rowen pro Blbci Protáhl jsem si krk, který je od věčného polehávání zatuhlý. Mám strach co si pro mě zase připravily, ale dát to najevo? Znal jsem jednoho. Kluk co to nezvládl. Dalo by se říct, že ta poslední rána co jsem mu dal byla z milosti. V koutku mé hlavy ale pořád sídlí provinilost. Zabil jsem ho, to ano, ale on by tu nepřežil a trpěl by a taky ten souboj byla dobrá podívaná. Zapamatují si tě a pak je to aspoň trochu lepší. Zajímám se jen o své přežití. Když jsme u toho... Proč jsou te dveřích jen dva? []"Ú tu náckovskou buchtu bych si dal..." "Máš mizerný vkus hombre." "Co se ti na ní nelíbí?" "Prostě není hezká." "Ty bys radši toho dědu Rusa vedle, co?"[/] Musím uznat, že Fily měl pravdu. Celá ta situace a zvlášť pokus Ruského soudruha být drsný před dámou je vtipná. Beze slov jsem vyšel ven z cely. Radši nic neříkám. Nerozuměli by mi. Nevím proč, ale nemluvim jejich jazykem. Špatně se mi dýchá, ale na tohle žádný tlak vody nepomůže. Nesnáším svůj strach. Je tak... nepříjemný. Ponižující. []"Hele amigo že dnes uskutečníme ten plán?" "Možná." "Jak možná?" "No je dost pravděpodobné, že budu rozřezán na kousky, takže..."[/] Zmlknul. Ani jsem nedoufal, že se mi to někdy povede. |
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro
|
| |
|
|
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro
|
| |
| Institut Trochu si povzdechnu a nechávám stále ruce překřížené na své hrudi. Ve tváři né příliš spokojený výraz. "Jo, povídej mi o tom." poznamenám ohledně toho, že Xavier si umí vybrat dobu, kdy zdrhnout někam. "Jsem z toho nadšená stejně jako ty, věř mi..." poznamenám suše. "...ale bohužel, jsem to jediné co ti může škola momentálně nabídnout, jako "dospělího" člověka..." dodám ještě, s poněkud né příliš nadšeným tónem. "Pokud se ti to nelíbí, támhle je tvoje auto a brána..." řeknu ještě poněkud drzeji, ale to mi bylo tak nějak jedno. Nelíbilo se mi, jak si ze mě jenom tak utahoval, jenom protože jsem mladší než on. |
| |
|
|
| |
| soukromá zpráva od Richard Jagermeyer pro Zamračeně čapnu Rowena za ruku nad loktem, kdyby se náhodou chtěl vysmeknout a vzít roha. Ale vypadá až nějak moc klidně a to se mi nelíbí. Sleduji ho s přimhouřenýma očima. Měli bychom tu mrchu zabít. Anulovat, zlikvidovat, inhumovat a amortizovat. „Chlape, ve čtyřce ti už zarezervovali postel,“ zamručím na něj, „prej chtěj vědět, jakou barvu maj tvoje játra.“ Vsázím na červenou. Když už nevypadá, že by se vzpouzel, postrčím ho hrubě směrem do chodby, abychom se taky hnuli a já mohl dokončit svůj odpočinek. „Jo a za jinejch okolností, bych se s tebou rád srazil, kočičko, ale ne tak nějak ve dveřích,“ koutkem oka mrknu po Natali, pak se chlípně usměju a zase dávám pozor na Rowena. Jsem připravený ho zpacifikovat. To znamená ho nakopat do zadnice tak, že bude týden kálet tenisky. |
| |
 | Institut Přijela jsem před pár dny a hned se dozvídám o zmizení. Takže se to děje i tady. Mou náladu to o poznání zhoršilo - aby taky ne. Rozhodněte se opustit místo, které znáte a zamilovali jste si ho, abyste se dostali do bezpečí a když jste v cíli dozvíte se, že ta bezpečno vlastně není? Tomu se říká ironie osudu. Jelikož je pro mě celý komplex Xavierova institutu stále velkou neznámou, rozhodnu se dnešní den věnovat právě jakémus takémus průzkumu. Při průchodu vnitřkem budovy míjím různě seskupené studenty, míjím kuchyň, místnost, co bude nejspíše společenskou místností, různé učebny a další pokoje, které mi nic moc neříkají o významu své existence. Kolem poledne vyrazím ven. Je vcelku pěkně. Zhluboka se nadechnu a na chvilku mám pocit, že jsem ucítila vůni, kterou jsem necítila už hodně dlouhou dobu. Někdo by ji označil spíše za pach, ale lidé, kteří mají rádi koně moc dobře vědí o čem mluvím, když mluvím o vůni. O vůni ze stájí, ve které se mísí seno, hnůj, koňský pot a vůně sedel a dalšího jezdeckého vybavení. To se ti musela zdát. Vždyť má tohle být škola, ne nějaký-... Nestihnu myšlenku dokončit. Znovu se nadechuji a tentokrát už nejsem na pochybách. Usměji se a zamířím směrem, kde tuším stáje. Za chvilku dorážím na místo a vcházím do potemnělého prostoru, kde jsou koně ustájení. Momentálně jsou ale všechny boxy prázdné. Procházím stájí dál, až vyjdu její druhou stranou, která ústí k výběhu s pastvou, na které teď koně postávají, krmí se, pobíhají. Když přijdu blíž, zpozorní. Ti odvážnější už ke mně vyráží. "No ty jsi ale krasavec. Ahoj." Zamumlám se širokým úsměvem směrem k tmavě hnědému hřebci, který k ohradě u které stojím přichází jako první. Vypadá překvapeně. Jak to? "To víš. Všichni tady jsou trochu divní." Kolikrát jsem tohle už musela vysvětlovat nejen koním? Musím s pousmátím potřást hlavou. To mi povídej. Minulý týden mi nějaký blázen málem zapálil ocas. Nespokojeně potřese hlavou. Pohladím ho po bílé skrvně která se mu táhne od nozder až po čupřinu hřívy. Pak pohodí hlavou ke zbytku své koní rodinky. Hej, pojďte sem, tohle musíte vidět. Musím se zasmát. Rozhlédnu se, jestli někdo není v doslechu. Zvláštní - i tady si připadám trochu nesvá. |
| |
 | Institut Jsem tu už asi dva měsíce a z počátku to bylo docela dobré, než zmizela jakási dívka. Její kámoši jsou od té doby trošku nevrlí a skleslí, ale to se stává. Dotyčnou jsem neznala, takže si nechci zbytečně dělat vrásky starostmi o ni, i když to není moc hezký... Navíc... Už jen to, že se ztratil zrovna mutant, je divné. Budovu a pozemky kolem jsem měla rychle oběhnuté a nejvíc se mi zalíbilo v jednom okně v patře v chodbě, kde sice za den proleze hodně lidí, ale to se dá přežít, pokud nebudou moc otravovat. Pokoj byl odtud navíc kousek, takže taky super. Usadit se dnešní den v okně v patře byl poměrně dobrý nápad. Výhled po pozemkách, k příjezdovce a podobně. Navíc se tu dobře přemýšlí a uvnitř je málo lidí, takže je i klid. Z instruktorů tu zbyli jen dva, jinak je to tu samý student. Xavier se kamsi ztratil na jednání či co, takže... Dá se říct, že je všude klid. Navíc se zdá, že je na pozemkách docela rušno. Ale to bývá často. Co už s tím, jen je otrava být jeden z těch "starších", co si hrají na chůvy děcek, se kterými řeže puberta. Fakt super. Hlídat kupu vačic by bylo lepší. K hlavní bráně dorazí auto a z něj vystoupí jakýsi maník. Párkrát jsem ho už potkala, ale nikdy se s ním nebavila. Neměla jsem proč. Dal se do rozhovoru s jakousi dívkou, se kterou se asi zná. Oba vypadají během konverzace nadšeně, ale asi dorazil za Xavierem, který tu ani není. Měl smůlu, no.. Netrvalo moc dlouho, sám si otevřel bránu a prostě si kráčí k budově. Buďto jde hledat kompetentní dozor nad tou partou zvěře, který tu skoro ani není, nebo si na něj jde čekat sem. Každopádně jsem pak odklonila pohled kamsi za plot institutu a nadále přemýšlela o nesmrtelnosti. |
| |
| Institut Taky jsem z toho nebyl zrovna dvakrát odvařená, že nám tu oxiduje, zvláště když momentálně co potřebujeme zřejmě nejvíc, je trochu normálního klidu. Ale evidentně ne. Nejdřív chůva, teď strážce brány, pak přijde ještě bodyguard, nakonec skončím jako uklízečka ne? Svoje čelo nakrčím ještě víc, když se sem chce opravdu skutečně vecpat. "Nechci ti krást iluze, ale to se načekáš celkem hodně. Xavier nezmínil kdy se sem hodlá vrátit, což obyčejně znamená, že to můžou být hodiny, ale i dny a nevím jak ty, ale já tu nerozhodně nehodlám tolik času strávit a už rozhodně né s tebou." |
| |
| soukromá zpráva od Andreas Thyssen (Kovir) pro Washington, D.C., restaurace White Rose Rozhovor do teď vedl spíše můj bratr a já jen tiše seděla a sledovala okolí, přičemž mi neušlo několik pohledů, které Scalphunter hodil mým směrem. Zatímco se ti dva vybavovali, tak mi číšník donesl mou objednávku a já si ji tak mohla v klidu vychutnat, takže když jsem byla najedená, tak jsem jen točila v ruce svou sklenkou vína a poslouchala ty dva. Pak se ale Scalphunter zeptal na naše podmínky, o kterých mluvil Nikolaj. "No naše podmínky jsou tyto, nejprve si práci vyzkoušíme, dvě tři zakázky a uvidíme jestli budeme pokračovat a druhou podmínkou je, že nijak nebudeme ubližovat žádným mutantům. Berte nebo nechte být a my se zase vrátíme k našim životům." Scalphunterovi jsem věnovala jeden ze svých klasických pohledů, zbavených jakékoliv emoce. Teď už jen počkat co nám na to řekne. |
| |
|
|
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro
|
| |
|
|
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro
|
| |
| Institut Nelíbí se mi s jakou arogancí se ke mě chová, možná nejsem tak stará jako on, ale to mu ještě nedává právo se ke mě povýšeně chovat. Proto mu svůj názor o něm dám vědět ve formě zdviženého prostředníčku jeho směrem. "Mno... moment!!!" obořím se na něj, ale evidentně to není moc co do nějakého účinku. Je mi jedno co tu chce a kam jde, jdu za ním Projdou mi hlavou myšlenky a taky tak udělám. Ať už je tenhle týpek nějaký Xavierův známí, či podobně, je mi to jedno, nenechám ho tady pobíhat jenom tak bez dozoru. A celkem to myslel i vážně, vzhledem k tomu, jaký tempo nabral, musela jsem skoro i běžet, abych mu nějak stačila. "Héj! Sem bez..." zarazím se, maličko, když se zastaví a já jen tak stačím doběhnout. Na řetězu skončí brzo někdo jinej... Nasadila jsem výraz, značící, že kam jde on, jdu i já, bez kompromisu. Byla jsem i rozhodnutá, že pokud to nevezme, nacpu se za ním do výtahu taktéž. |
| |
| Institut A protože lze chrousta rozmáčknout jen tak, je na 100% jisté, že nesmrtelný není.. Tím je šváb, kterého...... Co to sakra? Své úžasné úvahy musím skončit, protože mě vytrhne ze zamyšlení hlouček studentů, který se okamžitě nalepil na okna. Jeden z nich by si mi možná i sedl do klína, jen aby líp viděl. Jejich teorie se mi nahrnou do hlavy jako lavina. Fury? Tady? Co tu chce? Proč? Za chvíli se na mě snese dotaz od jakési dívky. Sklouznu pohledem k ní a pokrčím rameny. Poslyš děvče, nejsem tu tak dlouho, abych věděla, o co kráčí, ale myslím, že pokud tu ještě nejsou problémy, s jeho příchodem nastanou, protože jinak osobně nechodí. Odpovím jí a vyhlédnu z okna. Ale proč tu je se asi dovíme, až se vrátí Xavier, pokud nám to sdělí.. DOdám ještě nakonec. |
| |
| soukromá zpráva od Natali Hawke pro Zatím se tu naše hlasy rozléhají,ale brzy bude o zábavu postaráno až se to tu opět naplní pokusnými subjekty.Rowena máme dovézt na čtyřku což je o patro výš po půlkilometrové procházce a na konec chodby kterou jsem vtipně nazvala zelenou mílí. Protože než dorazí na konec často dotyčný zezelená strachy zvláště když mu mezitím detailně popíšu co ho čeká. Popadnu Rowena za druhou ruku a pak poznamenám. „No spíš chtějí zjistit jak silně dokážeš řvát až tě budou rvát na malinké kousky.Ale doufám že tento pokus vydržíš ráda bych měla uzavřenou řadu.“ Potom společně s Richardem vyrazíme k výtahu a já neodolám abych Rowena nenakopla aby si pospíšil.Tohle dělám u většiny vězňů a často se nezůstanu jen u jednoho kopnutí.Mezitím si Richard neodpustí jednu ze svých poznámek. „Jo to věřím v mých rukou nezměkne nic.Ale když už o tom mluvíme nevím zda je teď vhodná doba na kouření.A taky jsem zvědavá jak se dá správně uprdnout.“ Bohužel Muphyho zákon zapracuje a já to pak oběma ukážu.Asi mi neuvěří že to jsou ty kožené kalhoty které vydali ten zvuk.A i kdyby ano tak následný zápach je dostatečným důkazem. To byli ty uzenáče a fazole. |
| |
| soukromá zpráva od Rowen pro VŠICHNI JSTE TUPCI -"Mě už to tu nebavííí." "Chvilku vydrž." -"Do háje debile my na konci chcípneme, jestli ti to nedošlo." "Nemusí to být tak zlé." -"Řekla ROZCUPOVAT NA KOUSKY!" "Jen sýčkuj... AU!" Ta kráva mě kopla! Ona mě kopla. -"Hm... Chica diablesa." Řekl Fily. A mě už to tu taky nebaví. Jasně, ta kráva si myslí jak moc je silná, sexy a vůbec, ale za ní se skrývá jenom oplzlá naháněčka blbých vtipů. -"Takové mááááám rááád. Ne kecám. Je čas zmizet. Že jo?" "Ano, tento komplex ztrácí své kvality. Jenže jak to chceš provést? "-Nech to na mě." "Ne. To dopadne špatně." -"Ale notak." Najednou jsem dostal nezkutečný vztek. V duchu jsem zaťal pěsti. Proč mi to ten pakůň dělá? Nechci mít vztek. Dostal jsem tik do oka. -"Ano. Sere tě to tu. Chceš pryč. Už žádné další kreténské kopance. Svoboda, olivy a pneumatiky. Jen počkej do výtahu. Malinkou chvíli." Ano. A tak sbírám síly. Nedávám na sobě nic znát, nikdo by nic nevyčetl. A jakmile budeme ve výtahu, začne legrace. Protože výbuch je blízko a bude to bolet. |
| |
| soukromá zpráva od Annie Halle pro Jsem moc ráda, že jsem tyhle koníky našla. Samozřejmě - hledají něco dobrého. Z kapsy vytáhnu menší jablko. "Pardon. Víc toho nemám, měla to být moje snídaně a oběd." Je to možný? Já se jim ještě omlouvám za to, že jim dávám své jediné dnešní jídlo? Musím se nad tím v duchu zasmát. "No. Tak příště trochu víc, jo?" Podotkne hříbě, které si ukousne jako první. Pak se rozmluví o událostech posledních dní. "Jestli vám to udělá radost, můžu vás někam vzít, třeba dnes večer... A někam k vodě, co vy na to? Ale budete mě tam muset dovést. Sama to tu ještě neznám." Navrhnu jim a s úsměvem sleduji jak se o jablko dělí. Pak se přiženou dvě chlupatá tornáda. Když se podívám, co mě to očuchává, naráz se leknu a zaplesám. Ze života na ulici jsem zvyklá na křížence lecčeho, ale tahle dvě stvoření mě vyloženě překvapí. Přidřepnu s a hned je začnu drbat za ušima. "No nazdárek-" dřív, než stihnu pokračovat (hodlala jsem se jim představit a vylíčit, jak jsem sem před pár dny přijela) se objevil jejich - zřejmě - páníček. Asi je dobře, že slyšel jen pozdrav jeho chlupatých kamarádů, protože... To přece dělají i normální lidi. Zdraví pejsky. Většina lidí se jim už ale nepředstavuje. A i když zrovna tady opravdu nikdo "normální" není, jsem ráda, že mě jeho příchod přerušil. "To je v pořádku, chtěli se... jen seznámit." Usměju se na muže a narovnám se. Psi doběhnou zpět k němu a mumlají si sami pro sebe omluvy a výmluvy. Natáhnu se k muži - Rickovi - a stisknu jeho ruku. "Těsí mě. Já jsem Annie. Annie Halle. Přijela jsem před pár dny, tak jsem si říkala, že to tu trochu prozkoumám." Stáhnu ruku zpět, ústa stále v úsměvu. "Jak je to tu vlastně s koňmi a vyjížďkami? Je nutné je někde nahlásit, nebo požádat o doprovod, nebo tak něco?" Zeptám se rovnou, abych to nemusela kdo ví kde zjišťovat později. Mezitím si toho chlapíka prohlížím. Možná hledám nějaké známky toho, že je mutant, nějaké zvláštnosti, kdo ví. Možná si jenom ráda prohlížím nové lidi. |
| |
 | soukromá zpráva od Nargelas pro NY Big Apple Žil jsem, tedy. Byl jsem naživu nikdo se mě nesnažil zabít a dny ubíhaly. Měl jsem co jíst měl jsem se kde schovat. Sice jsem už slyšel drby o vlkodlakovi a sem tam se parkem procházeli nadšenci a páry které se chtěli nechat jakože "vystrašit" ale to bylo tak všechno. Nikdo víc se o mě nezajímal. A když se zajímal.. ne to je minulost teď jsem tu .. všechno ostatní je tak nějak pryč.. Rači jsem pracoval. Jako pomocná sila v kuchyni nebo jako uklizeč, případně pomocné práce na stavbě. Cokoliv kde jsem mohl nahlásit dopředu že nepřijdu, a cokoliv kde se nikdo nedíval moc na můj obličej a nezajímal se z kama jsem. Míst na přespání jsem měl pár. Nejrači jsem měl garsonku na vrcholku věžáku kterou kdosi obýval jednou na pár hodin jednou týdně. Stačilo se mi vyspat, osprchovat a vypadnout. Muzeum.. a přírodní historie .. no pěkná ironie mě sem poslala na nohách.. co .. to? Nasál jsem do nosu pach, už jsem si zvykl takhle využívat i pasivně svůj nos víc jako čenich než běžný lidský, kterému vše jen zapáchalo. Zajímavý pach a rozhodně odlišný od všeho možného. Zvědavost mě ovládla.. byl jsem nadlábnutý práce mě nečekala.. takže proč ne? Zaměřil jsem se na ten pach a vystopoval jeho vlastníka. Zvláštní.. Asiat.. ale podle pachu mě první napadne tak .. mumie? kdo ví.. možná je něčím sjetej.. ale asi ne protože někoho hledá.. koho pak? Stoupl jsem si pod lampu, a dělal že civím na mobil (rozbitá atrapa bez sim karty barteky a všeho.. teď už jen maketa) ale na první pohled nerozeznatelné. Pozoroval jsem Asiata a ten začal někoho stopovat.. toho jsem si taky prohlédl a pokusil se zachytit jeho pach. Skupinka, ale Asiat mě zjevně zájem o zakuklence. Přidal jsem se k vláčku který jsme tak hezky utvořili a abych si nepřipadal uplně blbě šel jsem spíš vedle nich ale hodně dál. Když zamířili do parku vyhovovalo mi to, znal jsem to tu a mohl se jednoduše schovávat. To co jsem viděl dál mě zarazilo a nahnalo mi adrenalin do žil. Že by někdo jako já? To světlo.. on ho prostě?.. Nechal zmizet? Kam ? a komu a proč volá?.. on to měl za úkol? Rozhodl jsem se potichu dostat blíž. Zaměřil jsem se na své uši.. a natáhl si kapuci trošku víc. Uši se víc blížily vlčím a měli by mi umožnit na větší vzdálenost slyšet o čem se to jenom proklatě ten asiat vybavuje. Kdybych ho tak mohl slyšet..ještě kousek.. |
| |
 | XAVIERŮV INSTITUT PRO NADANOU MLÁDEŽ Před rokem, dvěma měsíci a čtyřmi dny [/i] "Ale strýčku já sem nechci. Prosím." Současnost Od rána mám strašnou náladu. |
| |
| Xavierův Institut Jak se ukázalo, víra ve svět, který by mohl zůstat alespoň pár minut v klidu byla lichá. Uprostřed čistícího procesu mě ze soustředění vytrhne Tienin nesmělý hlas ode dveří. Zní naléhavě. V rychlosti proto uzavřu otevřené energetické uzle teď již spící dívky a ohlédnu se. Asi se netvářím právě vlídně neboť poselkyně špatných zpráv ucouvne a asi přemýšlí, že se opět nenápadně vzdálí. Jelikož však vím, že by nepřišla kdyby se skutečně něco nedělo, vzdychnu. "Tak co se děje?" zeptám se odevzdaně. Informace o návštěvníkovi mě nepotěší. Nikoliv pro jeho neodbytnost, ale proto, že se můj kolega zase někam zašil místo aby si hleděl svých povinností. "Dobře, já to vyřídím. Ty tu zůstaň s ní," ukážu Vietnamce na lůžko její spolubydlící a pospíším po schodech dolů. To už slyším rozčilenou Cassandru. Přidám do kroku a do haly dorazím současně s výtahem. "Plukovníku, bez ohledu na to, jak to tu momentálně vypadá je tohle pořád škola. Sem si nemůžete chodit jako do bordelu," zvýším hlas, což u mě není obvyklé. "Doufám, že vysvětlení nepodléhá absolutnímu utajení, protože bych si ho dost ráda poslechla." |
| |
| soukromá zpráva od Richard Jagermeyer pro Udiveně se podívám na Natali, pak trochu znechuceně sleduji cestu před sebou a prsty zarývám Rowenovi do kůže. A já myslel, že ženský všechno vypouští ušima. Nebo tak něco. „Jestli do teď nemluvil, protože byl podělaný strachy, tak teď to bude kvůli vzduchu,“ ušklibnu se, „sakra, holka, to žereš hadry na nádobí? Bleeh!“ Přinejmenším okusuje veverkám hlavy, jinak se to nedá vysvětlit. Naše kroky se vrací ozvěnou, když míříme chodbou k výtahu. Tiku v oku nebo čehokoli na našem vězni si nevšímám, jen sleduji, jestli poslušně vyšlapuje s námi. Jakmile se ocitneme před výtahem, přivolám ho běžným způsobem a zamračím se na Rowena. „Dělá hrdinu,“ zamručím k Natali a pokračuji, zatímco si prohlížím náš pokusný objekt, „to mě teda zajímá, jak dlouho ti to vydrží, kuřbuřte. Řekni, chystáš se chcípnout nebo to dáš? Jen tak ze zvědavosti.“ Vlastně je mi jedno, co odpoví, už jen přemýšlím o tom, jak mu rozmáznu hubu o stěnu výtahu, jen co se otevře. |
| |
| soukromá zpráva od Rowen pro Kretén jedna a klokan číslo padesát tři "Mám dojem, že to vyjde nastejno, pane." Zabrumlal jsem nespokojeně, mezitím co Fily pokračoval v devastaci mé psychické rovnováhy. Ne že by bylo něco, co by šlo devastovat, už mám nervy nadranc. To mu jen prospívá. "Kuřbuřte... Hah já ho přetáhnu hasičákem." "Hasič... cože?" "NO ve výtazích jsou, ne?" "To jo... ale..." "Jen vydrž, kuřbuřte." "Hele ty pytle plnej chcíplejch fretek..." "I když kdybys byl jeho kuřbuřt, tak to je spíš kuřpáreček. Hm... ne to se neujme." Ať už je zticha, nic jiného si nepřeji. Jakmile přijede výtah, poslušně naklušu dovnitř. Už se mi třesou konečky prstů. Adrenalin (nebo jeho zbytky) mi prostupuje úplně celým tělem. "A žaludeční krajinou prochází poutník hledající odtokovou jááááááááámu!" Pobrukuje si Fily, čímž mě naštěstí přivádí do nepříčetnosti. Ovšem ne do úplné. Chtělo by to nějakou bolest. A mám dojem že té bude brzy hafo. |
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro
|
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro
|
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro
|
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro
|
| |
|
|
| |
| soukromá zpráva od Annie Halle pro "To jo..." Přisvědčím s tichým pousmátím na poznámku, že bych tu byla pořád. "Moc jsem o tom zmizení neslyšela. Víte - totiž... Víš o tom něco víc?" Z toho náhlého tykání jsem trochu zmatená. Přeci jen - je tu starší on a přirozeně ho beru jako jakous takous autoritu. Když se ke mě přiřítí ty dvě chlupaté potvůrky, jen se víc usměju a přidřepnu si k nim, abych je mohla začít drbat. "Jo... Jo, za uchem. Nojo, přesně tam." "A dobrůtku - máš?" Potřesu omluvně hlavou. "No, nevadí. A teď drbej." Poslouchám jeho instruktáž ohledně projížděk a vůbec všeho, co se týká koní. Občas přikývnu, občas zamrkám k hřebci, který ke mě přišel jako první. "To si půjdu zajezdit určitě ráda. Vůbec jsem nečekala, že tu bude tolik možnosti náplně volného času, když jsem sem jela." Zvědavě se podívám na jeho ruce. Zajímalo by mě, jestli je to jeho schopnost - že mu třeba další narostou. Ta představa mě trochu pobaví. Zvednu se a následovaná psi přejdu k ohradě. "Tak co, který z vás by se chtěl proběhnout?" Promluvím o nejnormálněji, jako bych pokládala řečnickou otázku a prohlížím si koníky jednoho po druhém. "Každopádně... Kdybyste - kdybys chtěl někdy pomocnou ruku, budu jen ráda. Mám zvířata moc ráda, baví mě práce kolem nich." Navrhnu po jeho zmínce o marodícím koni. Ohlédnu se ke stájím. Trochu mě zarazí, že jsem si toho chudáka ani nevšimla, i když jsem stájemi procházela. |
| |
| soukromá zpráva od Nargelas pro New York, Manhattan Plížím se a zaslechnu kousek konverzace. Dost na to aby ve mě nepříjemně cuklo a probral se instinkt. Utéct hned či?.. Asiat vytáhne zařízení, a já tuhnu ještě víc. Pípá .. a mě už je jasné že jsem byl odhalen. Útěk či obrana? a kolik mu stačí na to aby mě nechal zmizet?.. stihnu mu to rozbít? ... Útěk reaguje to jenom na určitou vzdálenost Slyším ještě co říká, ale otáčím se a nahazuji pekelný sprint směr centrum kde je nejvíc lidí. Musím mezi lidi.. na veřejné místo.. Loví mě podobné.. je nás víc... je bezpečné se otáčet k němu zády? .. no sprintovat umím .. vlk mi v tom pomůže.. Soustředil jsem se na svoje nohy co vidím a vnímám a sprintoval jsem pryč z prázdného parku a pryč od asiata do města hlavně mezi lidi tam kde je rušno. Tam kde jsou kamery a kde bych se mohl dát případně s někým do řeči .. Hlavně sprintovat a dostat se mu z radaru.. a možná.. že se mu na radaru rozsvítí někdo jiný.. ale to bych zase namočil ho .. ne to nemůžu.. nejlíp mu ten křáp rozbít.. ne teď utíkám. Myšlenky se řinuly ale moje nohy ještě rychleji. |
| |
| Xavierův Institut "Jak vidíte, tak ne," vycením zuby v nevlídném úšklebku a stejně jako Fury střelím očima po Cassandře mísíce ve svém pohledu otázku i výtku. Na řešení této věci bude však dost času později. "Pokud jde o něco, co jsme zaznamenali, budu o tom vědět, nebo to přinejmenším dokážu vyhledat v systému," sdělím nezvané návštěvě chladným tónem. Jeho výraz "doufám, že ty budeš stačit" ve mně probouzí touhu přerazit Furymu nos (co by se ostatně stalo - zase bych mu ho hned napravila), ale jelikož je to hlavně on kdo zaštiťuje existenci institutu, nehledě na finanční podporu, která k nám skrze SHIELD protéká, by to nebylo moc chytré. Spolknu tedy své podráždění a pokynu mu ke společenské místnosti. "Pokud je mi známo nejsou tu nainstalované žádné odposlouchávací systémy... za předpokladu, že jste je nezařizovali vy," ubezpečím ho po té co zavřu dveře. Společenská místnost je v tuto chvíli zcela liduprázdná, s čímž budou mít nejspíš co do činění rozbité herní konzole, které předevčírem nedopatřením upekl v zápalu hry jeden ze studentů. "Takže?" založím si ruce na prsou a vyčkávavě se zahledím na plukovníka. |
| |
| soukromá zpráva od Andreas Thyssen (Kovir) pro Washington, D.C., restaurace White Rose Pečlivě si poslechnu všechno co nám Scalphunter říká. Také se dozvím že všechny naše podmínky budou splněny, pak nám ale řekne jak budeme dostávat úkoly a jak nám budou sdělovány, načež k nám přes stůl šoupne malou elektronickou krabičku, která má vše nahrát přímo do našeho mozku. Krabičku si nedůvěřivě prohlížím a jsem připravena kdykoliv zastavit jakýkoliv pohyb který by Nikolaj mohl směrem k té krabičce udělat. Tohle se mi ani za mák nelíbí. Když to může nahrát informace do našeho mozku, tak jak víme že to tam nehodí i nějaký program na ovládání nebo nějakou podobnou kravinu. Už jsem toho viděla docela dost, abych věřila že něco takového existuje. Zabodnu své oči do těch Scalphunterových. "Ne, buď dostaneme informace na papíře který pak zničíme, nebo formou nahrávky která se po přehrání sama zničí, ale nikdo nám nebude nic nahrávat do mozku. Buď tak nebo si budete muset najít někoho jiného." Rozhodně si nenechám šahat na mozek a užb e někoým takovým jako je muž přede mnou, který se mi vůbec nelíbí, jde z něj strach a téměř stoprocentně má vedlejší úmysly. |
| |
| Institut Trochu si povzdechnu. "Prakticky jsem nelhala..." pronesu dotčeně směrem k Sitě. "...když se sem nacpal, byla jsem tu jediná, ty ses věnovala jinde dětem... navíc mi nedal ani pořádně možnost, pač se sem nacpal, jako kdyby mu to patřilo..." obhajuji se dál. Navíc, co jsem udělala tak hrozně špatně? Přece se už taky tak nějak počítám mezi "dospělí", nebo říkejte tomu jak chcete. Regulérně jsem dospělá, ale podle některých evidentně né dostatečně. "Takže... mám ti asistovat, nebo chcete tokat jenom vy?" zeptám se nakonec a potom se tedy zařídím podle toho jak řekne ona. |
| |
| soukromá zpráva od Natali Hawke pro „To si asi myslel tím špatným uprdnutím že?“poznamenám pak než se Richardovi rozhodnu vysvětlit co to vlastně bylo. „To byly uzenáče,chilli fazole a omáčka vindaloo.“ Sotva dopovím ozve se další troubivý zvuk zanechávající za sebou silnou pachovou stopu. „Nejspíš z toho výtahu udělám plynovou komoru tak nedýchejte moc zhluboka a pamatujte že stačí abych luskla a všechno vyletí do vzduchu.“ To poznamenám k Rowenovi a zatímco kráčíme k výtahu tak ho znovu nakopnu.Richard pak přivolá výtah a zatím co čekáme až přijede tak po další Richardově poznámce dodám: „To je možné i když jak jsem říkala nemyslím si že je teď vhodná doba na kouření a pokud možno tak ... ach bože.“ Poslední slova zaniknou ve zvuku dalšího troubení zatímco kůže kalhot se napne a pak se vlní jako by byla v silném větru. Moje střeva zřejmě vykopali válečnou sekeru. „I když doufám že to vydrží chtěla bych mít uzavřenou řadu.“ Dodám pak abych změnila téma i když nemyslím si že by mně Richard poslouchal.Jistě už myslí na to jak Rowena zmlátí hned co vejde do výtahu. |
| |
| soukromá zpráva od Richard Jagermeyer pro Nejenže Rowen do výtahu nakluše, já chytnu jeho levou ruku levou rukou a pravačkou mu zmáčknu krk zezadu – pak s ním majznu o zadní stěnu výtahu. Nejspíš si trochu natluče nos. „Asi jo,“ zasměju se, „jo, to.... do psí prdele, Natali, co to je!?“ Nejdřív jsem si té „éterické bytosti“ nevšímal, ale jaksi to nešlo moc dlouho přehlížet. Pravou rukou si utřu nos, ale pak se lehce uchechtnu. „To si ze mě děláš...“ ani to nedokončím, jen nevěřícně kroutím hlavou. Radši zmáčknu tlačítko patra, do kterého míříme a zakryju si nos v dlani a zadívám se na Rowena, jestli tu ránu do nosu a tyhle výpary vydýchá. „To mi po* moje holý záda. Takhle tam nedojedeme, příště s tebou nedělám, ať si ta mužatka řve co chce,“ zahuhlám a levou rukou stále tisknu nadloktí našeho pokusu. (snad to není tak krkolomné, popřípadě napiš, ale ty mi to asi v dalším příspěvku ukážeš) |
| |
| soukromá zpráva od Rowen pro Eh... ble Ta ženská je nechutná. Víc než kterýkoli člověk, kterého jsem kdy potkal. A taky mi přijde mnohem víc blbá. O tom ale pomlčím. Řeknu jí to až později. Její poznámky ignoruji, i když z toho výbuchu trochu strach mám. Kdo ví, zda bych mu dokázal včas uniknout. Když dojdeme do výtahu a jakmile se za námi zavře, podniknu první výpad. Není to tak těžké, jak jsem čekal, neb Fily nadává na všechno okolo a to můj záchvat ještě víc podněcuje. Prostě všechny okolo začala příšerně bolet hlava. Víc vážně své schopnosti rozvést neumím, ale i to by mohlo vést k zajímavějším věcem. Šklebím se. Sice ne potěšením, ale odporem, ovšem to je jedno. Důležité je, aby si toho ta pakas všimla. "Uzavřenou řadu? Počkej až ti rozmáznu ksicht o stěnu týhle kraksny. Jediný co z tebe vyjde budou tvoje střeva ty páchnoucí hromado plynů." Nadává Fily a já výjimečně souhlasím. Rozmáznutí hlavy může být velmi zajímavé. Ano, ano šklebím se i přes fakt, že mě Zubejda přirazila ke stěně výtahu. Ano, to je přesně ta bolest, kterou jsem potřeboval. Jen aď si něco zkusí. Ještě jeden pohyb a já se vážně naštvu. Nemůžu se dočkat. "Bože to nás chce znásilnit, nebo co? Neboj se kámo, vzhledem k tomu jak velkou má asi nudličku to ani neucítíme." Jo tak tohle mě vážně uklidňuje. Zaťal jsem pěsti. Tři... dva... jedna... //:Autor vás nemá za žádnou cenu chuť zabít či vám způsobit trvalé ztráty na postavě. MOŽNÁ. :D (Ovšem neví, jak moc do brutality bude muset zajít, aby jste ho nechali odkráčet.) |
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro
|
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro
|
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro
|
| |
|
|
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro
|
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro
|
| |
| soukromá zpráva od Lillian Gianet pro Xavierův i.p.n.m "Tak královnu zajal a z lůžka si ji vzal sáám..." Zpívat starou písničku z Pirátů z Karibiku asi není úplně normální, ale já ji mám vážně ráda. Víc než začátek jsem ovšem nestihla. Jakoby odnikud se vynořila dívka. Trochu se mi napjala záda. Nemám ráda společnost a jak to vypadá tak ona taky ne. Je mi jí líto. Asi to nemá lehký... Vykouzlila jsem na tváři úsměv a poposedla blíž k ní. Nechci ji vyděsit, asi jí to stojí víc přemáhání než mě. "Ahoj... Jsi v pořádku?" Vzbuzuji v lidech důvěru, doufám že to bude fungovat i na ni. "Nechceš si sednout?" Dobře, možná jsem moc hrr. |
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro
|
| |
| soukromá zpráva od Lillian Gianet pro Xavierův institut p.n.m park Zasmála jsem se a postavila. |
| |
 | soukromá zpráva od Tsuruga "Blåst" Jin pro New york - Inštitút U Angusa to bolo tentokrát dobré. Oddýchol som si od mládeže z Inštitútu a na chvíľu si zaspomínal na kariéru, ktorú som viac menej obetoval prežitiu. No prežitiu. Do Inštitútu si ani otec nedovolí poslať svojich ľudí. Viem, že Angus má od neho pokoj. Neviem, ako to dosiahol tentokrát, keď som tak povediac z obehu, ale dosiahol to. Akurát mal fotenie. Mala príste Lele a Lee Wong. Lee Wong však nakoniec zmeškal lietadlo a tak pre staré časi a pre brata, som zaskočil. Je zaujmavé sledovať tých dvoch, ako spolu spolupracujú. Lele sa z nevinneho dievčaťa stane pod bratovýmrukami čímkoľvek, čo zrovna potrebuje. Zvodná a divoká, tichá a hrdá, temperamentná a vášnivá... Jediná zaujmavejšia vec je vidieť ich v súkromí. Dozvedel som sa, že onedloho budú mať svatbu a už sa neviem dočkať. Snáď budem onedlho strýko. S úsmevom som naviedol svoje auto, CHEVROLET CORVETTE STINGRAY so značkou začínajúcou CD, smerom ku garážam Inštitútu a čoskoro som nútený zastať. Rukou vytiahnem z bieleho obleku peňaženku a vitiahnem z nej môj diplomatícký preukaz. Zamierim si to smerom k autu a trochou šťastia k najbližším agentom. Chystám si jedinú vetu: "Páni, zaveďte ma za svojim šéfom." S tímyto ľuďmi sa musí z ostra a s rozumom. |
| |
| soukromá zpráva od Natali Hawke pro „Jak jsem říkal.To jsou uzenáče,chilli fazole a omáčka vindaloo.Proto by nebylo vhodné teď mluvit o buřtech.“odpovím pak Richardovi který by to jistě slyšel kdyby byl schopný poslouchat něco jiného než zvuk svého hlasu. „Ne,nedělám já vás varovala.“ V duchu se uchechtnu a sleduji jak se tváří Richard podobně se tváří když si sundám boty nebo si ulevím v kině.Když jsem jednou krkla na uvaděče a on se rozbrečel. „No já nevím.Myslím si že někdo kdo pěstí prorazí stůl,zvedne ho a rozbije si ho o svou hruď tohle jako důvod považovat nebude.“ Potom zatím co jedem začnu prdět a snažím se o nejtáhlejší a nejujetější zvuk jak to dělám u každého vězně.I když zde si odpustím to krknutí do obličeje,možná později to ho i ohodím. „No tak přičichni si a pověz mi jak je tohle cítit.No?Leklá ryba zabalená do propocených ponožek?“pobízím pak Rowena a vyjde ze mně další zvuk který je pěkně táhlý. „Nepřestanu dokud ti nevyhrknou slzy a hrůzou se nenatočí chlupy v nose.“ |
| |
| soukromá zpráva od Rowen pro Padadá! Už se na ni nedívám jako vězeň. Spíš by se to dalo přirovnat šelmě, která uvažuje zda prokousne tepnu, nebo si bude s kořistí ještě chvíli hrát. Pravdou je že doba tady mě více přiblížila mému zvířecímu já. Dívám se tomu páchnoucímu sudu do očí. Ušklíbl jsem se. A pak se před očima potemnělo i mě. Natali i Richard se proletěli dozadu a narazili o protilehlou stranu výtahu s takovou rychlostí, že by je to mělo minimálně na chvíli vyřadit z provozu. Tlakovou vlnu korigoval Fily. Já jsem byl jen něco jako divák. Nesnáším, když tohle dělá. Když jsem otevřel oči, octl jsem se v jiném rohu výtahu hned u panelu s poschodími. Tohle se mi prostě občas stane. Rychle jsem výtah zastavil, aby se najednou neotevřeli dveře a já nestál naproti ozbrojené haldě mimoňů. Nevím jestli jim to někde začne cinkat, že se zastavil výtah. Vím ale, že ta vlna musela poškodit čočky kamer, kdyby tu nějaké byly. Ještě jsem se raději rozhlédl, zda nějakou neuvidím. Pak co udělám s těma dvěma? "Zabijeme je." Promluvil jsem. Hej, Fily! "Ne. Na škrcení nebo mlácení do hlavy nemáme čas." Klekl jsem si k Natali. Jednou rukou se jí snažím ubrat všechnu její energii. Na lidech jsem to nikdy nezkoušel, ale když to jde z vody tak proč ne z ní? Prohledávám jí kapsy. Deník, žvýkačky... super. Fakt super. "Ok tohle trvalo čtyřicet dva vteřin. Pohni barde." Zavrčel Fily. Jen jsem kývl a kopl tu divnou ženskou do hlavy, aby spala dál a nepokoušela se probrat. Přesunul jsem se k Richardovi, abych udělal to samé. //: Za vyjádření PJe k ubírání energie lidem bych byl rád, nevím zda mi to dovolíš. :D |
| |
| soukromá zpráva od Richard Jagermeyer pro „Ať se třeba staví na hlavu, je mi to fuk,“ zavrčím zamračeně. „Bolí mě z toho smradu hlava, ty couro, za to chcípneš,“ dodám ještě víc nakvašeně. Přesto ale stisknu Rowena silněji a když se začne na Natali dívat přímo do očí, beru to jako vzdor a tak chci jeho obličej znovu naplácnout na stěnu výtahu, ale stane se něco, co mě překvapí. V sekundě ani nestihnu shromáždit v ruce jakoukoli energii, abych se mohl bránit. Vystřelí mě jako hadrovou panenku a to moje hlava se setká se stěnou výtahu. Parchante. Je mojí poslední myšlenkou. Obrátit kapsy naruby: cigarety, zápalky, pár (2) patron do kulovnice – vypadají jako kdyby je někdo leštil a hýčkal, prsten s okázalým kamenem v němž je vyryta miniatura jelena, pár obalů nebo papírků od čehosi, (asi se domluv s PJ, jestli vlastním nějaké věci, které se vážou ke komplexu jako klíče nebo zbraň nebo tak něco) |
| |
| soukromá zpráva od Nargelas pro Uff.. on .. nezkouší nic? Nadávky a tak ignoruji, až taxík který mi žďuchne do nohy mě dost probere. Nicméně přeběhnu ještě cestu rozhlédnu se ale stejně upaluji po všech čertech dál. Probíhám kolem muzea, proudí tu opravdu velké davy. To je dobře.. honem honem.. kdepak je ta kamera co monitoruje tuhle oblast? .. Aaah! Vidím správně? Zamířím k nejbližší veřejné kameře která vše natáčí. Nehodlám se pohnout prozatím mimo její obraz. Víceméně buď popocházím nebo postávám v jejím záběru, záleží na tom jak mi to situace umožní. Co dál? Ví o mě.. má za úkol chytat.. mutanty? .. nedá mi pokoj... musím jinam? .. Pracuje pro nějakou organizaci?.. a kolik jich vůbec je?..... DOST! ... ne musím se uklidnit a řešit jedno po druhém. Musím mít výhodu vědět o něm a pak se ho případně můžu ptát.. pokud nemá schopnost a nepošle mě pryč při pouhém dotyku... tak jo.. musím využit toho že to tu znám.. ale pro dnešek to chce klid.. Přemýšlím ale zkusím z ostřit své smysly a zaměřit se na onoho asiata který smrdí po zatuchlině a chemikáliích. |
| |
| soukromá zpráva od Annie Halle pro Poslouchám pozorně vše, co mi Rick vypráví - o zmizelé dívce, o koních... "Se zvířaty mám většinou velice dobré vztahy." Přisvědčím s úsměvem a zuřivě drbu oba psy, aby neměli důvod mít reptavé poznámky. Široce se při tom usměju. "Jsem za tohle místo hrozně vděčná." Vydechnu pak a přátelsky se na něj usměju. "A nejvíc asi - kromě Profesora X, samozřejmě - asi lidem, jako jste vy.. Totiž ty. Přijde mi, že celá ta parta kolem Profesora X je značně nadnášena oproti těm, kteří dělají všechno kolem..." Nevím přesně jak to mám popsat, ale snad mě chápe. Zajímalo by mě, kolik lidí tady na institutu ví, kdo Rick je. Hádám, že jich moc nebude. Trochu soucitně pohlédnu ke koním a musím se tiše zasmát. "No nebojte se, na všechny se dostane." Poplácám ještě psy po bocích a vstanu. Oklepu ze sebe většinu jejich chlupů a přiblížím se zpět k ohradě, abych si znovu prohlédla koníky a rozhodla se, který půjde "na holení" první. "Koně jsem měla vždycky moc ráda. Asi jako každá malá holka. Škoda, že jsem se k nim nikdy moc nedostala." Vydechnu. Ani nevím, proč to říkám. Nemyslím, že by to Ricka zajímalo. Možná to říkám koním. Možná jen tak, pro sebe. Stočím oči zpět k Rickovi. "Zvířecí telepat... Je... Hezké označení." Tváře mi trochu zrudnou. "Mohla bych se na tu kobylku podívat?" Zeptám se pak. Moc ráda bych jí pomohla, jestli je to s ní tak špatné, jak Rick říká. I osttaní koně vypadají ustaraně a to, co říkají, mě trochu rozesmutní. Jestli ani oni nevědí, co s tou kobylkou asi je...? Dřív, než mi Rick stihne odpovědět se ozv ten příšerný, bolestný zvuk. Jako volání o pomoc. evřelo se mi z toho srdce. Instinktivně vyrazím rychlým krokem - pak během - ke stájím, odkud se křik ozval. |
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro
|
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro
|
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro
|
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro
|
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro
|
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro
|
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro
|
| |
| soukromá zpráva od Tsuruga "Blåst" Jin pro Colsonovo auto. Pardon, Furyho. A žiaden človiečik v okolí. Aká smola. Nahliadnem do chvíľu premýšlam o charaktere jeho majiteľa/majiteľky. No nič. Je zo S.H.E.A.L.D.-u. S tým som počítal. Takže, čo vieme? Agent, ale taký, čo sa semi-ukazuje na verejnosti. Fajčiar. Podľa mň, človek bez vkusu. Hula-Hula, ajé staromódne. Aj fotky sú staromódne a vojenské. Najastné alebo a to skôr, po rodičovi. Vojenská kariéra a poslušnosť, národovosť a všetky tie ďalšie koniny, ktoré ja, ako multinárodnostný človek postrádam. Na "ucho" ani nepozerám. V živote som už videl kadečo.Poom pozreim do zadu a zbadám priepustku. No to ma po... Byť teatrálny, čo aj som, plácnem sa teda pres čelo. To teda bude zábav. CD preukaz odložím. Tochto chlapa nebude zaujmať. Miesto toho zamierim smerom, odkiaľ ide hluk. Asi je tam a možno s posilou. Ak aj nie, nevadí. Decká sú šikovné. Večne vedia aj to, čo vedieť nemali a budú ma vedieť nasmerovať. V tom je na nich spoľahnutie. Kde sú ale všetci a kto ostal strážiť pevnosť a škôlku? Mohli mi tiež dať vedieť. Už teraz mám bolehlav z toho, že sa budem najskôr musieť vyporiadať s Furym. Aka zbaviť sa ho rečami. Čo som komu urobil? Rečnícka optázka. Neodpovedajte. |
| |
| soukromá zpráva od Annie Halle pro S úsměvem pokývu hlavou na poslední poznámku. Pak však již vybíhám spolu s Rickem zpět ke stájím. Hned zjišťuji, proč jsem si při průchodu žádné klisny nevšimla - je uístěna úplně jinde. Snad by se to dalo nazvat karanténou? Rickovi psi běží za námi, přijde mi, že i oni vypadají ustaraně. Dorážím k boxu trochu zadýchaná. S klisnou je to horší, než jsem myslela. Vypadá opravdu zbědovaně. Skousnu si ret. "Můžu?" Zeptám se - na odpověď ale nečekám. Proklouznu vraty do části boxu dostatečně vzdálené od klisny. Rozevřu dlaně a dám paže kousek od těla - nic ti neudělám. Říká to gesto. "Ahoj, děvče." Pronesu k ní tiše a udělám krůček blíž. "Tak copak tě trápí?" Zeptám se jí. Mám silné nutkání něco dělat. Ani riziko zranění mě od toho nemůže odradit. To, jak křičela bolestí jako by odstranilo veškeré stopy pudu sebezáchovy. Jen doufám, že za mnou Rick ta vrata nezavře. Je dobré mít únikový východ. Udělám ještě jeden malý krůček blíž ke klisně. |
| |
| soukromá zpráva od Rowen pro Pocit zadostiučinění "Bože ještě štěstí že to nejde zastavit, ještě pár minut v tomhle srandu a chcípnem." Zaskučel Fily. Má pravdu. Rychle jsem na sebe hodil Richardovu mikinu x bundu (pokud má,) abych zakryl poněkud zakrvavené tričko. Nové oblečení je mi poněkud velké, ale co nadělám? Velmi mě udivil obsah jeho kapes. Nějaký dva náboje? Proč by je s sebou soudný člověk tahal? Mávl jsem nad tím rukou a rychle ty dva přetáhl na sebe aby to vypadalo, že po sobě lezou. Malinkou zlomyslnost jsme si nemohli odpustit ani v takové situaci. Byl to nápad Filyho. Po přejetí energie byl zlomený palec jen formalitka a moc mi to ani nevadilo. Výtah se s cuknutím zastavil. Zhluboka jsem se nadechl. Teď teprve začne nebezpečí. Myslím, že bezpečnost tu nebude velká. Minimálně pokud jde o dostání se ven. Nikdo nepředpokládá že by se odtud někdo dostal. Že přežije tak dlouho. Spíš se asi bojí, aby se někdo nedostal dovnitř. "OK, uklidni se nepotřebujem další záchvat. Teď ne, jasný?" Zaječel na mě Fily. Má pravdu, měl bych se ovládat. Zaťal jsem pěsti. Dveře se pomalu otevírají. Tři... Dva... Jedna... Nic. Prázdná chodba. Čekal jsem doprovod... Super, bude to mnohem snazší. Překvapeně jsem zamrkal a donutil se k pohybu. "Měli jsme je zabít." Zavrčel Fily. "Příště to uděláme, kámo. Ale víš že nechci zabíjet víc, než musím." Myslím, že moje myšlenkové pochody nepochopil, i když je v mém mozku. Tiše jdu po chodbě a snažím se vypadat co nejvíc přirozeně. Jako bych sem patřil. Příčí se mi to do morku kostí. Adrenalin mě nutí jít rychleji, ale nutím se ke klidu. "První co uděláme až budem venku... Co to bude?" "Budem zdrhat dokud budem moct. Co nejdál. Na jinej kontinent aby nás nikdo nenašel." Mířím chodbou dál, hledaje nějaký nápis "východ." Hlídám si, aby někdo nešel okolo. "Chtělo by to založit požár. Budou se soustředit na něj a nás nechají na pokoji. Navíc jim tu aspoň uděláme bordel." Jen tak mimochodem mi ruka zajela do kapsy k zápalkám. Není to špatný nápad, ale můžeme se zdržovat? |
| |
| soukromá zpráva od Natali Hawke pro Richard si stěžuje a já na jeho stížnosti odpovím vztyčeným prostředníkem.Ale pak se stane něco co jsem nečekala nebo nám aspoň někdo neřekl všechno.A tohle je zásadní informace protože jinak bychom se na Rowena vrhli,zmlátily ho a pak bychom ho tam dotáhli v bezvědomí. Ticho a prázdnota ve které se vznáším a nejen to jako bych byla sama její součástí.Ovšem náhle se rozezní protivný a pronikavý zvuk a po chvíli mi dojde že ten zvuk znám.Znám ho až moc dobře.Znám ho lépe než bych ho chtěla znát.Něco hoří a někdo pláče.A někdo jiný na mně křičí.Nebo to křičím já?Ne teď je to opět mužský hlas a znovu přichází oheň. Když opět přijdu k sobě byla bych radši kdyby se tak nestalo.Nesnáším tyhle stavy zvláště na kterých je snad jediné dobré ta sladká nevědomost.Pomalu otevírám oči a osahávám jimi prostor před sebou protože se ještě neodvažuji pohnout hlavou.Spatřím rozplizlou šedou skvrnu která na mně křičí.I když se to tak nejeví nejspíš ležím na zemi a někdo na mně křičí.Protože nemám dost sil ani abych na něj vyplázla jazyk tak jí nechám ať se vyřve sice nevím kdo to je,ale vím že nakonec dá pokoj.I přes protest mého těla které mezitím sepsalo petici abych zůstala ležet se mi po jistém úsilí se mi povede se převrátit na záda.A nade mnou se objeví dřevěný strop. Počkat dřevěný?No dobře to by se dalo vysvětlit,ale jak to že jsem oblečená? Protože tomu chci přijít na kloub,riskuji a přetočím se na bok.Ovšem vzhledem k úsilí které jsem vynaložila nejsem řešení o nic blíž když se do mého zorného pole dostane vážně ošklivý chlap který je tak naštvaný až mu hlas přeskakuje poněkud níž. Počkat to je Arclight,ale proč je naštvaná?A co se vlastně stalo?A proč jsem tady?I když potřebuje k tomu Arclight nějaký důvod? Rozhodnu se to zatím neřešit a zatímco se Arclight věnuje Richardovi se pokusit vstát.Ovšem není to snadné protože mé tělo sepsalo petici proti jakémukoliv pohybu.Navíc mám pocit jako by podlaha byla z gumy.A nejen podlaha,ale i stěny výtahu a tak mi přijde že trvá věčnost než vstanu a podaří se mi se opřít o stěnu výtahu.Dobře a teď ještě přijít na to proč je Arclight tak naštvaná.Asi by nebylo vhodné se jí na to ptát,ale možná to zaslechnu. |
| |
| soukromá zpráva od Lillian Gianet pro Park a stáje Zasmála jsem se když vyrazila jako neposedné hříbě dopředu. |
| |
| soukromá zpráva od Sitara Hughes *Lightbringer* pro Xavierův Institut Když ze sebe Fury vychrlí příčinu své neohlášené návštěvy přejedu si dlaněmi po obličeji a zhluboka se nadechnu. Má pravdu - jestli tu máme dalšího mutantského teroristu urvaného ze řetězu, bude po jeho odhalení následovat další kolo honu na čarodějnice. V duchu už vidím plot pozemků a bránu ověšené transparenty s nápisy jako "Mutanti do plynu" a děti, které nebudou moci vyrazot do města bez dozoru. Zamyšleně přejdu po místnosti a zastavím se před okenm. Pohled na rozkvetlé keře zahrady je příjemně uklidňující narozdíl od plukovníkova funění za mými zády. "Jistě že pomůžeme, pokud budeme moci," ujistím ho aniž bych se na něho otočila. "Co přesně chcete? Pomoc toho dotyčného chytit, nebo jen informace z Cerebra a počíháte si na něj sami?" |
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro
|
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro
|
| |
| Šialená Charlesova škola - hlavná budova - Cassandra Decká pri jazere nie sú té informované ako obvykle. Zjavne je tá zábavka, na ktorú prišli, v behu už nejakú tú dobu. "Dobre vážený. Len si dajte pozor a nešmyknite sa. Vy dvaja na to dohliadnite." Poviem dvom z detí, o ktorých viem, že sú najzodpovednejšie a voľky nevoľky zamierim do hlavnej budovi. Nerád ich tu nehávam samých, keď sú takto rozbujarený, ale mám dojem, že ktokoľvek má tú česť... ehm, smolu... jedať s Furym, bude potrebovať posily. Zamierim teda do hlavnej budovy a tu už je dav o dosť informovaneší. Rozhliadnem sa, od koho sa poinformuje, čo sa deje a po tom zbadám Cassandru pri dverách, tak k nej zamierim. "Slečna Cainová. Dobrý deň. Viete mi povedať, čo sa tu deje. Auto nášho hosťa som videl vonku. Fury..." Meno na konci precedím pomedzi zuby. Obvyklá ležérnosť je desi v ťahu. Miesto nej je tu vecnosť, na ktorú nie ste moc zvyknutý. Počkám si na odpoveď a zvažujem, že pôjdem do miestnosti za Furym and Co. |
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro
|
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro
|
| |
| soukromá zpráva od Annie Halle pro Když se vedle mě objeví Rick s uspávací pistolí trochu mě znervózní. Ohlédnu se po něm a naznačím mu jednou dlaní, aby pušku sklonil. Pak znovu přesunu pohled ke klisně. Vypadá překvapeně - to je to, co potřebuji. Udělám další krůček, trochu poklesnu v kolenou. Znovu zakřičí. Je mi z toho do pláče. "Neboj se. Už bude dobře... pověz mi... Bolí zevnitř? Nebo někde... konkrétně?" Zeptám se jí. Je t vůbec poprvé, co mluvím se zvířetem před někým dalším. Udělám další krůček k ní a poklesnu v kolenou úplně, do jakéhosi přidřepnutí. Natáhnu k ní ruce. "No tak... Neboj se - pojď ke mně. Podívám se na to. Dáme to do pořádku, ano? Jen se neboj. Nic ti neudělám." Opakuji stále do kola. Tak je to s každým zraněným zvířetem. Příval láskyplných uklidňujících slov. Teď si hlavně musím získat její důvěru. Z mého hlasu je citelné, že věřím tomu, že jí dokážu pomoci. Vyčkávám, prázdné ruce natažené, pohled upřený do očí klisny. No tak, děvče. Pojď ke mně... |
| |
| soukromá zpráva od Lillian Gianet pro Dívka a stáje Gohar? Velmi podivné jméno. Ovšem Lillian je taky divné. Jaký rodič by dal ještě ke všemu dívce jméno Gohar? Dobrá tohle je velmi zlé. "Starfluff?" Překvapeně jsem zamrkala. Nevím, zda dívka využila toho mého překvapení, či ne, ale rozběhla se pryč a já za ní. Dnes jsem ale buď podivně zatuhlá nebo se nemohu rovnat mladým dětským nožkám, ale nedohnala jsem ji. "Počkej, počkej Gor!" Vyjekla jsem a přidala co nejvíc mohu, ale prostě ne. Mé nohy stávkují. Jak mohla poznat koně po zvuku? Sama dobře vím, že to jde, ale tak malá holka? "Agrr." Vztekle jsem zavrčela a pokusila se ještě přidat. Spíš než za dívkou teď utíkám za směrem, odkud jsem slyšela řehtat Starfluff. Tam totiž určitě Gorah najdu. |
| |
| soukromá zpráva od Rowen pro Kam půjdeme? "Ok Einsteine kam by jsi se vydal?" |
| |
| Institut "Hmpfff." odfrknu si, protože jsem byla prostě zadupána do země. Mno co, aspoň toho blba nemusím poslouchat... Zkouším to brát nějak aspoň trochu pozitivně a opřu se zády o futra dveří. Když chce hlídacího psa, budu hold hlídacím psem. Moje "hlídka" však netrvá příliš dlouho. "Tu slečnu si odpusť, nebo tak říkej mojí matce..." pronesu. Je cítit, že nejsem zrovna dvakrát nadšená jednak z jeho přítomnosti ani z toho, že tu musím být. "Nevím o nic víc než ty, ale bohužel tě dovnitř pustit nesmím. A nejsem z toho nadšená o nic více než ty." řeknu a opřu se jednou rukou o protější futra dveří, čímž mu "zablokuji" případně cestu dovnitř. |
| |
| Institut Celý ten kravál kolem Furyho mě moc neláká. Určitě je tam už dost zvědavých a určitě zainteresovaných schopných lidí. Navíc, jsem tu jen krátce, takže se moc do takovýhle věcí motat nebudu. Své okenní stanoviště se rozhodnu tedy opustit. Achjo, ti zvědavci. Když se prokoušu davem u okna, zamířím do pokoje. Cestou potkám sice nějaké lidi, ale baví se spíš jen o tom, proč je tu ten kašpárek. Po příchodu do pokoje se jen rozhlédnu po tom nepořádku, co jsem ráno opustila. Holka, babička měla pravdu. Jsi horší než většina kluků. Zamručím si pro sebe se zasmáním a zamířím si ke svému odpočinkovému náčiní, tj. luk a šípy. Dám si toulec na záda, vezmu luk a vyrazím opět z pokoje pryč. Bordel tam zase samozřejmě zavřu beze změny doufajíc, že se to uklidí samo silou vůle nebo ateistického boha. Prolezu pomalu školu k východu, než mě zaujme cestou rozhovor. Hlas ženský a mužský. Věkově nemohli být o nic starší než já. Nakouknu jen z poza rohu a všimnu si Cass a Tsurugy, jak ji velice opatrně položil na zem. (Kk, tu si nejsem moc jistá, jestli jsem to měla zmínit po tom, co jsem četla v diskusi. O:) ) |
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro
|
| |
| soukromá zpráva od Rowen pro Zdrháme "Hej, bezva. Ještě nám všichni dají chvíli pokoj." |
| |
| Inštitút - dav pred dverami "Ktorý, že to neborák s ním musí jednať a kde sú ostatný? Nezdá sa mi, že by tu bolo moc profesorov. Decká vonku šalejú." Usmejem sa na slečnu "SBS". "A s tykaním prestaň, tezlatíčko. Stále som profesor a ty si študent. Plus, môžete zabrániť vo vstupe študentom, nie mne. Ak budem mať dojem, že to vnútri nezvládnu, pôjdem dnu. Kaźdopádne ale..." A teraz sa otočím na všetkych prítomných študentov. "Slečna Cainová ostane strážiť, aby Vás nenapadali nezmysli. Ostatný sa rozídu robyť si domáce úlohy. Kto chce, pripjte sa vonku k ostatným, ktorý si spravili súkromný tréning. Choďte si precvičiť schopnosti, vážený." Som pobavený sám sebou. Profesor a statný by z týchto pokynov neboli nadšený. Nechám deti byť chvíľu deťmi a čakám report od slečny "SBS". Dnes nemám náladu na to, ab mi nejaké dievčisko skákalo po hlave. Nie. Dnes som profesor, nie ich kamarát. |
| |
| soukromá zpráva od Nargelas pro Stojím pod kamerou a dělám že si prohlížím mobil. Samozřejmě je to onen rozbitý prázdný mobil který využívám jen tak. Zjištění že čich je tu přebit pachy mě nepřekvapuje. Nicméně jsem doufal aspoň trošku v něco dobrého. Velký zábavní komplex vypadá jako spása.. jenže 200 metrů k němu se jeví jako zkáza. Tak co teď? Teoreticky mě ještě nedohnal... nezbývá mi nic jiného. Rychlým krokem se vydávám k velkému nákupnímu komplexu. Jdu rychle sebevědomým krokem jako by mi nic nehrozilo. Jen jako kdybych se snažil rychle dojít do kina než začne film dokud ještě běží reklamy. Nádech.. výdech.. rychle podél výloh sem tam hodit okem do strany.. jestli za mnou někdo jde či ne. Pokračuji podél výloh dokud to jde. Snažím se dosáhnout oné kýžené lokace jen abych se ukryl všem na očích v záři kamer a malinkých monitorů v nějakém bezpečnostním centru kde snad hlídač neusnul a vyměnil hard disk pro další zápis záznamů z kamer. |
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro
|
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro
|
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro
|
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro
|
| |
| soukromá zpráva od Rowen pro Útěk "Mám nápad." Ozval se Fily, když jsem otevřel krabici se skalpely. Několik z nich jsem si narval do kapsy. Doufám, že kdybych padal tak se s nimi neprobodnu. V kapse jsem zavadil o zapalovač a hned jsem věděl, co chce Fily udělat. Dobrý nápad. Tiše jsem začal brát všechny hořlavé věci a kupit je na hromadu. Když jich bylo dost na slušný požár, škrtl jsem zapalovačem. "Fakt to uděláme?" Řekl jsem pochybovačně. "Jasně, dělej srabe! Uděláme jim tu trochu zmatek. Sakra měli jsme to udělat i s těmi blbečky ve výtahu. Vem si, že by se tu nikdo nedostal z jednoho patra do druhýho. Měli by jsme cestu úplně volnou." Trochu pozdě, navíc zapálit dva lidi se mi nějak moc nechce. Podpálil jsem kus látky a hodil ji do hromady. Tohle bude legrace. |
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro
|
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro
|
| |
| soukromá zpráva od Rowen pro Asi mě tu mají vážně rádi "Nemáš špekáčky?" |
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro
|
| |
| soukromá zpráva od Rowen pro Ten chlap se mi začíná líbit On mluví stejným jazykem jako já? Tedy stejnými jazyky... e to odporné vědět, že s tím chlapem mám něco společného. Během toho, co mi dělá se snažím zapamatovat si všechno. Jeho řeč, jeho přízvuk, všechno co mi přijde důležité. Musí odněkud být, musí mít nějaké jméno. "Nevysávat přístroje? On čte myšlenky?" Ano, ta možnost mě znepokojuje. Nemyslím si, že by to dokázal... Přes Filyho zatím nikdo neprošel. Když se mi hlavou začalo prohánět hejno včel, chtěl jsem sebou škubnout, ale zapomněl jsem, že nemůžu. Už se radši na nic neptám. Nechám ho dělat co chce. Ovšem musím podniknout druhý pokus o útěk, to je jasné i mě. Jak sám ten člověk říkal. Budou mě víc hlídat. Budou vědět jak mě uzemnit. Už nikdy nebudu mít šanci utéct. A já... my oba chceme znovu cítit vítr, ať to je cokoli. A taky cítit to mravenčení, to vzrušení, které jsem cítil v každém snu. Byly to podivné obrazy, čišela z nich nespoutanost a vím, že mě to někde venku čeká. "Mimochodem co jste mi udělal s tělem? Omluvte mou zvědavost, ale nikdo mě ještě nedokázal takhle uzemnit." Ano, snažím se mluvit tou divnou fistulí jako on. Nepředpokládám, že by byl tak blbý, aby mi to řekl, ale zkusit to musím. Musím do háje zkusit všechno. Přijde mi vážně znepokojivý, že na mě není naštvaný kvůli těm dvěma idiotům z výtahu. Neříkali, že mě bude chtít pitvat? Asi mě chce dostat do pocitu bezpečí a až pak mě rozřeže. "A co bude dál? Nepředpokládám, že by jste měl tak rád, že by jste mě za ty dva nýmandy z výtahu nechal..." Žít? Hah, asi vážně mluvím z cesty. Bez trestu. Ano, bez trestu. Že mě nenechá zabít pomaleji než to měl v plánu. |
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro
|
| |
| soukromá zpráva od Rowen pro Tak nic "Drobný vandalismus? Do háje příště se budeme muset víc snažit, chlape." Jo, pokud nějaké příště bude. Ten chlap mi pořád přijde nějak divně... klidný. To nikdy není dobré. Jakmile ucítím v ruce ostří. Zakousnu se do jazyka. Nedělám mu tu radost, abych ječel, ale zřetelně cítím, jak se začínám potit. Ten pocit... Nenávidím ho. Nenávidím tohle všechno. Nechat do sebe bodat a nemít žádnou moc se bránit. Radši zemřít než zažít to znovu. Naštěstí mi rukou nenechává projít celý nástroj. To bych asi vážně nezvládl. Kdybych se jen dostal k nějaké energii. Mohl bych... mohl bych snadno zahájit regenerační proces a urychlit vymizení chemikálií. Copak to ale teď jde? Mám hrudník napadrť a jen mluvit mi dělá potíže. Přežije jen ten, kdo se o sebe umí postarat." Zabrumlal jsem si sám pro sebe. Je to fráze, kterou jsem se naučil kdysi dávno a vím, že jsem kdysi viděl film, ve kterém lidi co mluvili tímhle jazykem mleli něco o nadřazenosti árijské rasy a rozpoutali nějakou celosvětovou válku. Je to něco jako moje heslo tady. Neohlížej se na ostatní, oni ti nikdy s životem nepomohu. Sebestřednost je na místě. Vždy když volíš mezi sebou a ostatními, vol pro sebe. Olízl jsem si popraskané rty. Voda by se hodila. Nepřipouštím si, jak velkou mám žízeň, ale pil bych snad i něčí krev. "Co takhle doktoru Strašákovi?" Zeptal se Fily. Možná na to jednou dojde. Možná. |
| |
| soukromá zpráva od Richard Jagermeyer pro Bolí mě hlava. Podivně sebou kýve, nemohu ji udržet v normální poloze a k tomu ty zvuky. Nechci otevírat oči. Aby to tělu nebylo líto, ozve se bolest i jinde než jen v hlavě. Co to má být? V plicích nemám dost vzduchu na to, abych se nadechl a celé tohle nepříjemné probuzení rozdýchal. Oči mi do mozku po chvíli bolesti vyšlou signál, že už jsou schopny reagovat. Pootevřu je a přestože mi hlava skáče na krku jako kdyby chtěla odletět kamsi do neznáma, rozeznávám Arclight. Já sakra říkal, že to na čtyřku zvládnu. Řekl jsem to nahlas nebo jsem si to jenom myslel? Ještě než si odpovím na otázku, cuknu sebou a těžce toho lituji. Otočím se na bok a vyzvracím všechno, co mi leží v žaludku. I to bolí, bolí to víc než pohled na mužatku, což je výjev, který bych nikomu nepřál. Ani tomu zmetkovi co stojí támhle... Zarazím se. Položím si hlavu na podlahu a zmůžu se pouze na to, že koukám před sebe a z hrudi se mi derou chrčivé zvuky, z koutku úst kape kyselá slina. On tu nestojí. Převalím se zpět na záda snad už jen ze setrvačnosti a je mi jedno, že mi účes leží v mých žaludečních šťávách. „Nepodě...lám,“ zahuhlám, „vezmu to. Toho haj...zla.“ Škytám u svého „proslovu“. Nejenže nemohu dobře dýchat, na prsou mi sedí pochybnosti a bezostyšně se mi pochechtávají. Já ho nedržím. Ona ho nedrží. Kde je? „Kde je?“ vyhrknu na Arclight. Úplně mi to ještě nedošlo, nechci si připustit, že bych někoho nechal jen tak lehce pláchnout. Ještě je tu možnost, že už jsme ho odvedli a pak mi Natali něco udělala. Nebo je mimo výtah a kope do něj někdo další. My byli poslední, kdo do něj kopali... Natočím hlavu, abych na svou kolegyni viděl. Snažím se vstát. |
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro
|
| |
| soukromá zpráva od Sitara Hughes *Lightbringer* pro Xavierův Institut Páni. Nemohu si pomoct, abych k onomu neznámému nepocítila jistý záblesk obdivu - jak dobrý musí být někdo kdo si dokáže dva měsíce s SHIELDem hrát na slepou bábu? "To by neměl být problém," ujistím Furyho a v zmíněného dárečka polituju. Slyšela jsem o Furym dost abych si mohla být jistá, že ho nejspíš vlastnoručně zardousí. Zatímco telefonuje procházím v duchu všechny signály z Cerebra za uplynulou dobu, které byly něčím neobvyklé. Nevybavuju si, že by se profesor Xavier o něčem výjimečném zmiňoval. Veškeré mé úvahy však vzápětí přehluší obsah sdělení, které plukovníkovi předal jeho kontakt. Zalapu po dechu a vyvalené oči upřu na Furyho. "Kde?" vyrazím ze sebe vzrušeně - šance, že bychom se konečně mohli přiblížit k alespoň malému poodhalení záhady mizejících mutantů mi z hlavy vymazalo veškeré ostatní myšlenky. "Jak k tomu došlo? Je naživu?" |
| |
| soukromá zpráva od Andreas Thyssen (Kovir) pro Washington, D.C., restaurace White Rose Poslouchám slova která Scalphunter říká. To co říká mě nechává celkem klidnou, ani jeho skryté vyhrožování mě nijak moc nepřekvapí, ale jeho pohled před poslední větou mě trochu znervózní, začínám tu z toho mít špatný pocit. A slova která poté vyřkne mě dorazí. Navenek sice nedávám nic znát ale uvnitř mé mysli šrotují kolečka. *On ji zná... on zná mou schopnost... Ale kde se ji dozvěděl?* Jsem trochu vyděšená, protože nikdo kromě Nikolaje o mé schopnosti neví a Nikolaj by ji nevyzradil. Rychle mrknu na Nikolaje, ale ten se tváří celkem normálně. Pohledem se proto znovu zabodnu do Scalphuntera. "Nevím co víte, ale Vaše jednání se mi nelíbí. Co se těch informací o misi týče, tak platí stejné podmínky jako před Vašimi výhrůžkami. Papír, který spálím před Vámi, nebo dohoda padá. A nemusíte mít strach... Já nezapomínám." |
| |
| Institut "Šla s ním ´slečna´ Sitara..." poznamenám k jeho otázce. To, že mě uvnitř nechtěli jsem se snažila skousnout. I když na druhou stranu, být uvnitř s Furim to nebylo moc pro mě, takže nakonec jo, vlastně jsem tu venku byla tak nějak spokojená. "Jo jasně a jak mám na první pohled ten rozdíl poznat hmm? " opáčím. "A je mi to jedno jestli student nebo profesor, kdo bude chtít dovnitř, skončí s protrženými ušními bubínky... v nejlepším..." dodám ještě tak nějak směřováno obecně do prostoru, pro kohokoliv v dosahu. |
| |
| Inštitút OK. Slečinka zjavne nevie nič. Prikývnem na jej ďalšiu poznámku a vôbec sa ňou ďalej nezapodievam. Že nerozozná, kto je kto? Môj probem to nie je. "Zatiaľ." Prehodím a zamierim do nižších poschodí Inštitútu. Chce to počítač a pozrieť si oslednú prichádzajúcu a odchádzajúcu komunikáciu. Odtial sa asi dozviem viac. Po ceste vytiahnem mobil z vrecka a vytočím číslo na Profesora. Aspoň budem mať šancu sa dozvedieť niečo viacej. Minimálne, ak nezdvihne,budem vedieť, že sa už bavia a začali bezo mňa. Vlastne my to nevadí. Dal my takto príležitosť užiť ssi voľno. Zistím si teda najprv, čo a kde sa porobylo, že odišli a či bude treba ísť vypomôcť. |
| |
| soukromá zpráva od Nargelas pro Nádech.. Výdech... skoro tam! Ruka která mě stiskne mě naštve. Hodně naštve. Nedám to ale naštěstí najevo. Bezdomovec který hodně smrdí začne cosi mlet. Abych se ho rychle zbavil zašmátrám v kapse. Drobák se ještě najde. "Víc nedám sám mám málo." Řeknu hodně nahlas až skoro křičím abych upoutal pozornost kolemjdoucích. "A teď mě laskavě pusťte!" Dodám stejně nahlas aby mě bylo hodně slyšet. Řeknu narvu mu do pracky půl dolaru v drobácíh a trhnu svou rukou abych se vymanil z jeho sevření pokud se mi to povede. Minimálně zvětším prostor mezi námi a upřeně se mu koukám do očí. Vůbec se mi tenhle týpek nelíbí a aktuálně mě hodně irituje protože mě odchytil těsně před mým cílem. |
| |
| soukromá zpráva od Lillian Gianet pro Xavierův institut pro nadanou mládež, stáje Já chtěla jen klidné ráno. Jedno klidné ráno, chci toho snad tak strašlivě moc? Remcám si v duchu sama pro sebe, mezitím co běžím za Gohar. Jsem celkem rychlá, ale oproti ní vůbec. Jak to dokáže? No dobrá, ona běží za někým, koho očividně miluje až za hrob, mezitím co já... Jakmile jsem doběhla do stájí, prudce jsem se zastavila. Ten výjev se mi ani trochu nelíbí. Naštěstí k té chudince klisně se Gohar nedostala. Jeden z Ricků ji pevně drží. Opřela jsem se o kolena a zhluboka vydechla. Nebyla jsem vůbec rozcvičená a tak mne ten běh přes pozemky poněkud dostal. "Omlouváme se, já ji... odvedu." Zasípala jsem po chvíli. "Co se tu děje?" Otočila jsem se na rudovlasou dívku, která vypadá že koním rozumí mnohem lépe než já. Tipovala bych těžší koliku nebo záchvat. |
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro
|
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro
|
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro
|
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro
|
| |
| Institut Rozhovor těch dvou nebyl zrovna zajímavý, ani jsem se nic nedověděla, snad jen výhružku na konci. Ještě chvíli jen stojím za rohem jako socha a přemýšlím nad nesmrtelností žížal, pak zamířím k velkým vchodovým dveřím ven, na pozemky. Na zádech se mi pohupuje toulec se šípy, v ruce si pohazuji lukem. Odeberu se do míst, kde moc lidí není, abych náhodou někoho netrefila. Odporoučím se víc mezi stromy, kde si položím luk na zem a sednu si do podřepu. Rozhlédnu se kolem sebe, při zemi, ale nikdo nikde není. Znovu se narovnám a vyndám jeden šíp z toulce na zádech. Natáhnu ruku nad luk z lehčeného kovu a vlastní silou si jej přitáhnu do ruky. Vložím šíp do luku, napnu tětivu a zamířím na vzdálenější strom, který jsem si vybrala jako terč a tam postupně střílím šípy z luku. |
| |
| Xavierův Institut Jak se zdá mají Furyho dobré zprávy jen omezenou kapacitu, ale musíme být vděčni alespoň za to málo. "Ano to budeme, díky," ocením jeho předvídavost a převezmu od něho papír kam rychle připojím i jméno styčné osoby. "A nějaký dozor se najde, spolehněte se," vrátím mu škleb. "Budete ale muset chvíli vydržet..." S tímto oznámením si pospíším ven ze společenské místnosti. Na chodbě ještě zahlédnu vzdalující se Jinovu siluetu. Srdce mi poskočí úlevou - úplně jsem zapomněla, že se má dnes vracet. To ovšem celou situaci hodně ulehčuje. Hlasitě na něj zavolám a mávnu rukou abych ho přivolala nazpět. Pak vytáhnu komunikátor. Po zmáčknutí příslušného tlačítka se zapraskáním ožije komunikační systém institutu, do kterého vyšlu jednu krátkou zprávu: "Všichni starší studenti se ihned dostaví do haly!" |
| |
| Inštitút -chodba Sitara sa už zjavne vrátila z riaditeľovho koberčeku, lebo začujem jej poriebojný hlas, ešte len zabáčam za roh a otočím sa nazad. Zamierim si to k nej. Decká pre teraz ignorujem. Obzvlášť slečnu neviem-sa-chovať-a-nepoćúvam-autority... "Ahoj Sit. Som späť z výletu. Zjavne ste sa tu nenudili. Kde sú všetci a čo chcel riaditeľ?" Ak vyšiel aj Fury, pozdravým pána riaditeľa. Nemá význam ho provokovať. Je isté, že ona si s ním poradila a ak by nie a potrebuje, aby mu dal niekto po prstoch, snáď tak pvie. "Deti vonku sa rozhodli, že si dajú tréningovú sešnu s povoleným používaním svojich schopností." Ddám len pre informáciu. Zdá sa, že ma rada vidí, pokiaľ môžem súdiť podľa jej výrazu v tvári. A madší ostanú vonku bez dozoru. Prebleskne my hlavou a zatvárim sa trochu klo. |
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro Xavierův institut pro nadanou mládež, příjezdová cesta (Erebos) Byly to pro tebe dlouhé a náročné dva dny. Od chvíle, kdy beze stopy zmizela jedna ze studentek Institutu, jsi se pořádně nezastavil. Wolverine si tě vzal jako posilu na pátrání po městě a za tu dobu jste prošli a pročenichali větší část New Yorku v honbě za stopami nebo svědky. Vaše snaha však vyšla vniveč; dokázali jste jen potvrdit, co jste už věděli od Andreiny přítelkyně, která s ní ten den byla: že se procházely mezi obchody v East River Plaza na Manhattanu a během dvou vteřin, kdy z ní dívka spustila oči, aby se ohlédla po hezkém mladíkovi, se Andrea jednoduše propadla do země. Prostor byl sice monitorován kamerami, ale v rozhodujícím okamžiku se přes zorné pole snímače přehnala velká skupina turistů a obě dívky i hypotetického únosce skryla. Vše se muselo odehrát během mžiku. Nikdo nic neviděl, nikdo nic neslyšel a pachové stopy už dávno setřely stovky a tisíce nohou, které přes to místo přešly dřív, než ho policie stačila uzavřít. Nepomohlo ani telepatické proklepnutí zaměstnanců obchodního centra. Jako ve všech ostatních případech byl výsledek nulový. Vzhledem k Wolverineově narůstající frustraci, jež z něj činila ne právě nejpříjemnějšího společníka, se ti mohlo jen ulevit, když vás kontaktovala jedna z dalších výzkumných skupin pohybujících se po Státech a zakrslého Kanaďana si vyžádala k asistenci. Tys byl vyslán nazpět do Institutu, abys zaznamenal průběh pátrání a zapojil se zpět do svých běžných povinností. Na adrese 1407 Graymalkin Lane tě jako první přivítal vojenský hummer, zaparkovaný před bránou stylem lidově nazývaným "zapíchnout to tam jako vidle do hnoje". Vozidlo nese insignie organizace S.H.I.E.L.D. a je zcela prázdné; kdokoliv s ním přijel, nachází se momentálně nejspíš uvnitř. Vedle něho stojí kobaltově modrá korveta Sting Ray, v níž poznáváš majetek svého kolegy Tsurugy, zřejmě se právě navrátivšího z dovolené. I sporťák je prázdný. Za plotem se prostírá obvyklá idylka Institutu, momentálně narušována hlukem odkudsi od bazénů, kde se velký chumel studentů věnuje nějaké pochybné a potenciálně nebezpečné zábavě. Je to však jisté zlepšení oproti předvčerejšku, kdy se většina dětí jen zaraženě krčila ve svých pokojích nebo společenské místnosti a bála se téměř i dýchat, otřesená ztrátou jednoho z vlastních řad. |
| |
| Institut Nejsem venku ani pět minut a už zase svolávají starší studenty dovnitř. To i já? Povzdychnu si a rozhlédnu se. Nejraději bych zůstala mimo dění úplně, ale nepotřebuji poslouchat negativní kecy instruktorů. Hlavně tedy, to má zůstat ta verbeš bez dozoru? Jak pak vysvětlí Xavimu, pokud se jim něco stane, resp. ublíží si sami sobě schopnostmi? Tvá starost to není, tak to neřeš. Položím luk a dojdu si ke stromu pro šípy, které postupně vytahám a navrátím do toulce na zádech. Hm, docela dobré místo, sem budu chodit častěji. Už si mluvím sama pro sebe. No co, někdy si musím pokecat i s poměrně velkým blbcem. Při cestě zpět se ještě sehnu pro luk a jdu k akademii. Vracím se stejnou cestou, více méně. Jen, jdu dost pomalu, nepřekvapilo by mě, kdybych došla mezi posledními. Když dojdu ke škole, u dveří se ještě rozhlédnu, pak vlezu do haly. Postavím se u zdi, o kterou se opřu ramenem a luk postavím podél své nohy a zlehka o něj opírám pravou ruku. Vlastně, ani nevím, co čekat. Tuším jen, že by se to mohlo týkat toho příjemného pána, který dorazil. |
| |
 | soukromá zpráva od Thomas Ennissyen pro DomůDva dny pro nic... Pouhá ztráta času zbytečným čenicháním po celém New Yorku a hádkami s Wolverinem, který mě má za malého a naivního brnkálka, jelikož jemu hudba nic neříká. Zrekapituluji minulé dva dny, když se vracím po cestě do Institutu a zaparkuji vedle ostatních aut. Jako první mě přivítalo vozidlo SHIELDu, zaparkované přesně tak, aby budilo dojem, že jim to tady patří. Vlastně mě trochu udivuje, že se neprobourali plotem. Co ti tady dělají? Zamračím se a pohledem sjedu k autu mého drahého a všemi milovaného kolegy. Zamračím se pak ještě o trochu víc. |
| |
| Xavierův Institut "Jako by jsme se tu někdy nudili," ušklíbnu se na Jina po letmém pozdravu. "Zbytek je na výjezdech, profesor Xavier odjel dnes ráno do Washingtonu - nezmínil přesně proč, ale prý je možné, že bude pryč několik dní. Scott a Jean mu dělají společnost. O tom nadělení venku vím, tam jsem je vyhnala já. Potřebují vypustit páru, už se tu skoro nedalo dýchat." Nevypadám, že by mě aktivity studentů znepokojovaly - věřím jim dost na to abych se nebála potenciální katastrofy. Ostatně je tam dost starších studentů, kteří v případě buď zasáhnou, nebo mě přivolají. A co se týče naší návštěvy... "Plukovník Fury si myslí, že jim ve státních záležitostech dělá bordel nějaký mutant a chce se podívat jestli Cerebro za poslední dobu nezachytilo nějakou aktivitu, která by s ním mohla souviset," vysvětlím svému kolegovi. Bude to ostatně nyní jeho starost. "Postarej se o to prosímtě, já si s pár juniory udělám výlet do Británie. Prý se konečně našel jeden z těch pohřešovaných mutantů." Rozhlédnu se, jak vypadá aktivita oslovených studentů. Kromě Cassandry, která nejspíš skutečně fungovala jako dveřník se moc nepřetrhnou. Hádám, že oprávněně tuší brzké zaúkolování. |
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro
|
| |
| soukromá zpráva od Thomas Ennissyen pro Bazénová bitvaTak fajn... Růže... Lotusy... Jablíčka... Housle... Čokoládový dort... Javorový sirup... Snažím se uklidnit, přičemž využívám taktiku: Nádech výdech a mysly na něco pěkného. Zabírá to, ale já mám co dělat, abych stále vypadal jako celkem uvolněnější učitel, což k mému "věku" patří. |
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro
|
| |
| soukromá zpráva od Thomas Ennissyen pro Profesora není třebaNasadím zklamaný výraz a poočku kontroluji skupinu poražených, kteří volají po vendetě tak bouřlivě, jako rozbouřený oceán, zatímco se druhá strana zaníceně veselí. |
| |
| soukromá zpráva od Natali Hawke pro Richard a jeho řeči a to i když vypadá že na to je podobně.Všimnu si že Arclight dokonce podepírá Richarda tedy potom co se vyzvracel.Potom mi začne docházet proč tu asi jsme a že Rowen si zřejmě moc nepolepšil. Asi narazil na ní a ona ho pak roztáčela nad hlavou. Ta představa mně docela pobaví a možná bych se zasmála i nahlas pokud by tohle byla vhodná situace.Takže on neutekl to je dobře přece jen tohle se může stát a o tomhle nikdo nevěděl.Věděli jsem jen o regeneračním faktoru,protože pokud bychom věděli že umí tohle tak bych počkala až ho Richard zmlátí a pak bychom ho tam dovedli v bezvědomí.Z mých myšlenek mně vyvede někdo ještě větší.Blockbuster neboli též balvan jak mu nejspíš někteří říkají.Včetně Arclight která nevypadá že by byla zrovna naštvaná že musí trávit čas s tímto obrovským tupcem.Pak ustoupí,Blockbuster vstoupí do výtahu a mně se brzy naskytne pohled na jeho ohromná záda.Dalo by se říct že jeho záda vyplňují celý můj pohled.No skoro celý ne,když otočím hlavou všimnu si označení na zdi které mi prozradí že Rowen unikl do obytného sektoru. No zde si skutečně nepolepšil. Její narážky ohledně výtahu mi nevadí protože dříve jsem se občas skrývala na pěkně nechutných místech patřilo to k mému vzhledu bezdomovkyně pro případ že by byl někdo až moc zvědavý.Cesta na ošetřovnu se protáhne vzhledem k tomu že se Richard snaží jako chromý kůň který chce vyhrát závod.I Blockbusterovi to nakonec dojde a přehodí si ho přes další rameno.Je otrávený že se umazal od jeho krve a pokud bych ho pozvracela bylo by to sice symetrické,ale on by z toho nebyl zrovna nadšený.A tak se rozhodnu reagovat jinak a ulevím si.Ozve se další zvuk bublajícího hrnce a do vzduchu se vznese zápach připomínající mrtvou slonici,Blockbuster to vydýchá,ale nevím co Richard. Když dorazíme na ošetřovnu Riptide mně nepřekvapí jen trochu udiví.Jeho bílý pracovní úbor bez sebemenší poskvrnky společně s jeho účesem ve mně vyvolá představu doktora v nějaké snobské nemocnici.Sem se hodí spíš někdo v zeleném s obřím stetoskopem na čele a velkou skvrnou od cizí krve na hrudi. Au. To mně Blockbuster shodí na postel s jemností zmiňovaného pytle s cementem.Poznamenala bych že tak složité informace není Blockbuster schopný pochopit,nebo co čekat od někoho kdo si led do sklenice tluče hlavou,ale na sarkasmus tu je Riptide.Podívala bych se zda Blockbuster otevře dveře nebo jimi rovnou projde,ale pohyby mi děla pořád potíže. Pokud se s Rowenem opět setkáme podpálím mu rozkrok nebo bych ho mohla bičovat a pak počkat za jak dlouho se mu to zahojí.Mám pocit že obojí by pobavilo i ostatní. Ovšem to se už nám začne věnovat Riptide co se týká krvácení to by se dalo čekat spíš u Richarda.Tedy ne že by mně bylo o něco lépe,navíc je mi zima.Uvažuji že bych se zahřála,ale Riptide by nebyl zrovna nadšený kdybych mu tu podpálila postel. |
| |
| soukromá zpráva od Rowen pro digbqebgojepqobguqep "Spoléhat tu na dobrosrdečnost jiných je větší pitomost než to tvrzení." Je mi jedno, co si o mě myslí, přeci jen je můj věznitel a no... brzo mi vykuchá mozek. Rozhlížel jsem se znovu a znovu po místnosti, co by se dalo využít, i když vím, že stoprocentně nemám šanci. Všiml jsem si těch papírových složek. Vypadají vážně divně. Fily si odkašlal, i když absolutně nemám dojem, proč. To čekání je ubíjející. Konečně ten parchant vstal. Kdyby se mi mohli svaly napnout, byl bych teď jako kost těsně předtím, než ji rozdrtí tlak. |
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro
|
| |
| soukromá zpráva od Rowen pro Rowen nemít rád "Jestli se mi tenhle týpek někdy dostane do ruky, skončí špatně." |
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro
|
| |
| soukromá zpráva od Rowen pro Cely "Co... se děje?" |
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro
|
| |
| soukromá zpráva od Rowen pro Cely "Takže..." |
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro Komplex Ravelin, chodba (Rowen) Dveře se otevřely bez nejmenšího odporu. Za nimi stále panuje mrtvý klid a, jak se přesvědčíš, sotva vystrčíš nos na chodbu, také pravá stygijská tma. Pokud má toto místo nějaký záložní generátor, musí být rovněž mimo provoz, neboť nesvítí nic, dokonce ani nouzové osvětlení. Před tebou se rozkládá temnota hustá jako moře inkoustu. Z předchozích zkušeností si odvodíš, že po tvé levé ruce se nachází vchody do dalších cel a chodba pokračuje přístupovými cestami k laboratořím, improvizované aréně a dalším těm příjemným místům, s nimiž jsi měl možnost se zde důvěrně seznámit. Napravo se táhne chodba, kterou obvykle přicházejí tví věznitelé, ale co je tam, nemáš nejmenší tušení. Nicméně právě odtamtud po několika vteřinách slabě zabliká malé bílé světélko. |
| |
| Xavierův institut pro nadanou mládež (Cassandra, Erebos, Jessica, Lightbringer, Tsuruga) Hala se po předchozí rozpačitosti nakonec staršími studenty zaplní poměrně rychle. Někteří se div nepřerazí o vlastní nohy, jiní se šourají s výrazem plným obav, protože správně tuší, že ať bude následovat cokoliv, legrace, jakkoliv křečovitá, pro dnešek nejspíš skončila. Pár se pravděpodobně raději ulilo, leč po několika minutách je přítomna alespoň ta zodpovědnější většina, převážně ukázněně srovnaná a zdvořile se zajímající, co se děje. Ode dveří do společenské místnosti se ozve uchechtnutí. Furyho přestalo bavit čekat uvnitř a teď se opírá o futra s další cigaretou v ruce a přezíravě se ušklíbá nad tím rozpačitým srocením. |
| |
| soukromá zpráva od Rowen pro Chodba Výborně, cesta je volná. |
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro Komplex Ravelin, chodba (Rowen) Tvůj plán skrýt se v jedné z prázdných cel naráží na zásadní problém: veškeré dveře jsou zablokované a bez klíče je nelze otevřít. Jedinou přístupnou zůstává ta tvoje. Z hlouby koridoru na tebe znovu zabliká ona malá bludička. Zcela zjevně se nehýbe z místa. Na moment zmizí a když se znovu rozsvítí, opíše zářící bod dvakrát po sobě krátký horizontální oblouk podobný mávnutí. |
| |
| soukromá zpráva od Rowen pro Blázen Zadíval jsem se na to světlo. Měl bych jít za ním? |
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro
|
| |
| soukromá zpráva od Rowen pro Blázen "Jsi idiot. Neskutečný idiot. Proč za tím jdeme?" |
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro Komplex Ravelin, chodby (Rowen) V absolutní temnotě se jako první vytrácí pojem o čase. Od chvíle, kdys opustil svoji celu, nemohlo uplynout víc než pět, maximálně deset minut, ale tvému mozku se to zdá jako věčnost. Začíná se samozřejmě nabízet otázka, jak dlouho může trvat, než se generátor znovu nahodí a chodby se zaplní strážnými, kteří tvůj pokus o útěk s radostí zhatí. Tohoto problému si je nejspíš vědom i tvůj neviditelný průvodce, neboť světlo se začne pohybovat o něco rychleji a několikrát tě gestem popožene k většímu spěchu. Trochu to komlikuje skutečnost, že jste se nyní ocitli v dokonalém bludišti, jak ti to po páté křižovatce v řadě za sebou začíná připadat. |
| |
| soukromá zpráva od Rowen pro Spěch Vyburcoval jsem poslední své síly a zrychlil. Nemám v úmyslu tu zůstat, až se zapne proud. Fily pořád protestuje, ale nesnaží se mi zhatit plány. Je s podivem, že tu nikdo nejde a další divná věc... Jak to, že byla odemknutá jen moje cela? Budu mít čas nad tímuvažovat buď venku, nebo po smrti. Nic mezitím neberu. |
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro Komplex Ravelin, chodby (Rowen) Když zaškobrtneš, světlo zakolísá. Pak zmizí, ale nahradí ho ty sametově tiché kroky, o něco zřetelnější, když se teď blíží k tobě. Přítomnost další osoby před sebou spíše vytušíš, než že bys alespoň něco viděl. "Vydržíš ještě chvíli?" ozve se šeptem ze tmy. Hlas je prost jakéhokoliv přízvuku, tlumený, jako by měl dotyčný zakrytá ústa, a toto zkreslení spolu s tichostí brání rozeznat byť jen to, zda jde o muže, nebo o ženu. |
| |
| soukromá zpráva od Rowen pro Spěch Světlo zmizelo a já si pomyslel "No bezva..." |
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro
|
| |
| soukromá zpráva od Rowen pro U portálu Ono se mi to směje? |
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro
|
| |
| soukromá zpráva od Rowen pro Svoboda Když se ke mě přiblížil, měl jsem chuť cuknout, otočit se a zjistit, o koho jde. |
| |
| Xavierův Institut Tak rychle rychle, pobízím v duchu trousící se studenty a netrpělivě podupávám nohou. Už se totiž vidím v kokpitu X-Jetu na cestě do Walesu. Po chvíli usoudím, že čekat dál nemá smysl. Přes rameno vrátím plukovníkovi úšklebek a založím si ruce v bok. "Vážení," oslovím juniorské shromáždění. "mám dvě zprávy. Jestli dobré, nebo špatné to nechám na vás. Zaprvé: pravděpodobně se objevil jeden z těch zmizelých mutantů takže je možné, že se brzy dozvíme něco víc o tom co se tu děje... a možná se nám podaří najít i Andreu. Zadruhé: potřebuji dva dobrovolníky, kteří se mnou poletí do Británie a pomohou mi to vyšetřit. Pokud se dobrovolníci nenajdou, budou určeni." Pak mi hlas trochu zvážní: "Vy ostatní pomůžete Jinovi držet pevnost. Stát se může cokoliv a poslední co chceme, jsou další unesené děti, ne-li něco horšího." Není co k tomu více dodat - odmlčím se a pohledem kloužu po studentech odhadujíce kdo (a zda vůbec) projeví ochotu zapojit se do akce. |
| |
| Xavierův Institut Čeká se a čeká na další, co dolezou. Avšak nezdá se, že by se sem nějak moc hrnuli, většina se jich courá úplně stejně pomalu jako já. Fury se nějak šklebí, pomalu mi leze na nervy a to jsem s ním nemluvila, nebudu a ani ho neznám. Už jen jeho obličej mě štve. Sitara hned objasnila o co jde a co potřebuje, resp. je třeba nebo v plánu. Po vybídnutí dobrovolníků se jen mlčky rozhlížím, ale když jich většina kouká, jako by tu nebyla, prostě se narovnám, udělám krok dopředu a dám si luk na záda. Klidně půjdu jako dobrovolník. Řeknu a sklouznu pohledem z Furyho na Sit. |
| |
| soukromá zpráva od Nargelas pro Moje herecké přehrávání mě zachránilo nakonec před ničím. Ale naštěstí, před ničím. Nebyl jsem v klidu to vůbec pokoušel jsem se držet chladnou hlavu ale tak nějak jsem cítil pořád nervozitu těsně pod kůží. Obchoďák. Ano teprv obchoďák mi dodá trochu klidu, ale z toho důvodu že jsem dosáhl aspoň nějakého cíle. Lezu dovnitř a proplétám se opatrně jako vždy. Jenže zachvilku.. periferně... Viděl jsem to ? nebo mi tak hrabe? Co teď? je jich víc? nebo ho jen nevidím? a jak to doháje funguje??!... ofenziva? .. tady nemůžu na plno a mu kamery zjevně nevadí.. zkusím upoutat víc pozornosti.. "Hej slečno, taky někoho hledáte?" Zvýším mírně hlas aby mě bylo slyšet a přibližuji se k holce která hledá kamarádku. Jen do toho nezatáhnout autority.. max ochranku obchoďáku.. Říkám si a hlavně čekám jestli na mě holka hned nevyletí jak na největšího úchyla. |
| |
| Inštitút - Z haly do útrob Vypočujem si, čo sa tu deje a s mierou poskytnutých informácií moc spokojný nie som. Nechám ju, aby inštruovala študákov a pobavene sledujem, ako sa k nám pripojí riaditeľ. Tak, keď už ho mám na starosti... "Vďaka Sit. Pôjdeme?" Ušrniem sa na Furyho, ktorého všetko to vyjednávanie a prodlevy už musí unavovať. Kým starší študáci pojdu na výlet, môže sa dosť dobre stať, že riadteľovi budem pomáhať viac, než prezretím si záznamov Cerebra. "Pôdoris ste najskôr už videli." Zamierim smerom k výťehu a letmým pohľadom sa presdčím, že ma následuje a že sa za nami nezakráda žiadne z detí. Tie z radosťou prenechávam iným. Profesor si vzal svoje obľúbené deičky do Washingtonu. Henk je najskôr na dákej konferencii a Storm riadi tím kdesi na záhadnej misii, o ktorej neviem. Logan musí byť šťastný, ako obvykle. Nie, že by ma nechal oslovovať ho krstným menom. Pre neho som stále zlý vtip, ktorý tu nemá, ćo hľadať a k deťom by nemal mať prístup. Hlavne, že ho má on. |
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro Divočina (Rowen) Tvé nohy jsou po takové době strávené na rovných podlahách komplexu přecitlivělé na každý kamínek, na každou jehličku pod chodidlem a po chvíli začne být chůze poměrně nepříjemná, tím spíš když se ti ještě zcela nezhojil zlomený prst. Tuto komplikaci se však zdá vyvažovat čerstvý vzduch a slunce, které tvůj organismus nasává všemi póry. Znenáhla si začíná světlo a teplo převádět na energii a po nějaké chvíli se ti i regenerace vzpamatuje natolik, že než dorazíš až k řece, většina utržených ran se ti když ne zcela zahojí, tak alespoň zajizví. Přinejmenším už si málem necvrnkneš do textilu pokaždé, když zakopneš o kámen. Trvá dobré dvě hodiny dostat se ke břehu řeky a za celou tu dobu je jediná postřehnutelná známka lidské přítomnosti dvojice kondenzačních čar za letadlem vysoko na modrém nebi, jinak široko daleko není vidět ani trčící vysílač. Zvířata na tebe hledí sice z uctivé vzdálenosti, ale vcelku beze strachu, jako by nikdy neviděla člověka. Po břehu řeky se bezstarostně prochází ptáci a v ohybu peřejí zahlédneš chlemtajícího hnědého medvěda. Mezi všelijakým křovím bujícím ve vlhké půdě objevíš i hustý porost maliníku, jehož plody zrovna dozrávají. Splaší se odtamtud několik ptáků, kteří doposud na červených malinách hodovali, ale stále tu zanechali dost alespoň na podráždění prázdného žaludku. |
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro
|
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro
|
| |
| soukromá zpráva od Rowen pro DIVOČINA"Měli jsme tam zůstat." |
| |
| Institut Když pak nakonec po chvíly vyjdou ven, tak trochu se mi uleví. Jednak se tu nemusí dál případně hádat s čumilama a zvědavíma děckama, ale na druhou stranu, zase jsem tolik netoužila znovu vidět ksicht Furyho. Vyslechnu si hlášení a víceméně potom už jenom vyčkávám na místě, s rukama založenými přes sebe na hrudi, ostatně, co bych měla taky jinýho dělat. Nicméně si pak vyslechnu to, že se zřejmě našlo jedno to unesený děcko/člověk/mutant, nebo jak to mám vlastně nazvati. "Jestli potřebujete výpomoc, jsem váš člověk." nabídnu se poté. Ostatně pro to nebrat jako opravdu prostě výlet, tedy aspoň já a částečně. |
| |
| soukromá zpráva od Richard Jagermeyer pro Vyčerpaně sleduji Natali, když se o ní Arclight zmiňuje. Trochu zpomaleně zvednu hlavu k věci, která zastíní světla v chodbě – ve dveřích stojí obr. Proč mě tam někdo nemůže teleportovat? Ta mrtvola ze mě vysála energii, nemůžu chodit. Protestovat a prosit dokážu pouze v myšlenkách, jelikož se nezmůžu na odpor, když mi Blockbuster pomáhá se pohybovat. Za ručičku, říkejte mi malý fakan. Na poznámky velké mužatky už nereaguji, okolo mě poletují jen zvláštní mušky. Jako když šumí televize, kostička vedle kostičky. Nechybí mi, abych každou chvíli omdlel, ale snažím se to udržet na uzdě a jít dál. V duchu se burcuji nadějí, že nás nechají chvíli oddechnout než půjdeme na kobereček. Po chvíli se mi podaří otevřít oči bez toho, aniž by mi vibrovala hlava bolestí, zahlédnu bílý plášť. Bělokabátník. Lékař. Co to mele...? Už se chci zeptat nahlas, jenomže to mě už obr-kolega hází na postel. Z hrudi se mi vydere heknutí. To je jako když mě někdo ze spánku vzbudí políčkem. Krvavým políčkem. Jak jsem se vůbec dostal na jeho rameno? Uniká mi až moc okolnosti, věcně začnu vnímat až poslední větu, kterou říká Riptide. „Co se stalo?,“ mluvit v takovém stanu není jednoduché, náležitě se u toho mračím a abych zapomněl aspoň trochu na bolest v hlavě, za krátkou větu dodám nějaké peprné sprosté slovo. Nepomáhá to. Navíc si uvědomím, že v puse cítím pouze krev a žaludeční šťávy. „Toho zmrda skopu do kulatý... krychle,“ dodám a zatoužím po vodě. Zatočí se mi hlava. „Co to děláš?“ ptám se bělokabátníka, už trochu vnímám, ale nejradši bych byl zase v bezvědomí. Říká se, že rány začnou pravého muže bolet až když ho začne ošetřovat vnadná dívka. Doufám, že ten, kdo to řekl, se teď smaží v pekle. |
| |
| soukromá zpráva od Tsuruga "Blåst" Jin pro S Direktorom Nad tým, čo sa deje, zas tak moc nežasnem. S.H.I.E.L.D. to tu spolufinancoval. Jeho riaditeľ by teda mal čosi vedieť. V relatívnej tichosti zídeme až ku Cerebrov. Na jeho otázku o zasvetení neodpovedám. Na čo? Nič poriadne mi nepovie. Len zavrtím hlavou, kým na mňa vidí. Dôjdem k ovládaniu počítača so záznamami a vduchu premietam, koľko nás je tam vonku a každý má iný príbeh. Otočím sa ku Furymu. "Akésú parametre?" Neobťažujem sa s nezáväznou konverzáciou. Fury neni ten typ, ktorý by ju viedol a už vôbec nieten, s ktorým by som ju chcel viesť. Koľko informácií sa tu skrýva. Určite aj o mne. A koľko toho profesor radšej ani nezaznamenal. Čakám na pokyny a hneď, ako ich dá, začnem prehľadávať pamäť. |
| |
| soukromá zpráva od Nargelas pro Když jsem se k ní přiblížil, mohlo mi dojít že vypadám jako poděs, dočkal jsem se reakce kterou jsem měl očekávat. Shit.. No tak tohle vůbec nevyšlo Napadne mě. Nechám ji v klidu říct všechno co chce a udělám krok dozadu. "Aha.. jasné omlouvám se s někým jsem si Vás spletl.." Podotknu udělám ještě krok dozadu a pak se otočím po té straně po které se můžu dívat do skla výloh a pozorovat co se mi děje za zády či jestli mě někdo sleduje. Začíná to být solidní psycho... ještě pár hodin takhle a hrábne mi.. možná bych měl zmizet z města.. Pomalu jdu dál obchodním centrem pod kameramy a u výloh a pokouším se zůstat v suchu a bez toho aby mě někdo unesl. |
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro
|
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro
|
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro
|
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro
|
| |
| soukromá zpráva od Rowen pro Wild and free"Nežer mě, ďáble! Já nechci, né... Zdrhal bych, ale to by se musel ten vůl probudit. Pomooc!" |
| |
| soukromá zpráva od Nargelas pro Ze situace jsem vyšel ještě dobře. O čem se dívka bavila jsem neslyšel a už mě to rači nezajímalo. Potuloval jsem se komplexem a byl jsem si jistý že už tady o moc dýl být nemůžu. Toulal jsem se dál a dál ale zatím po mě nikdo nešel. Že by to konečně vzdal? Dostal jsem se až k parkovištím a viděl jsem nově příchozí. Pár jsem si jich prohlédl až mě jeden zarazil. Jeden z původních obyvatel, minimálně rasou, nicméně povoláním byl určitě lovcem. Rozhodl jsem se zkusit něco opravdu riskantního. Prostě jsem šel dál, kolem parkovišť směrem k východům. Jako by se nic nedělo. Tak aby mě od něj dělil co největší dav lidí, normálním klidným krokem procházím a sem tam se dívám po lidech okolo tak jako kdybych měl běžný den a právě odcházel z obhlídky nabízeného zboží. |
| |
| Xavierův Institut Téměř okamžité naplnění stavu dobrovolníků je potěšující - nemám příliš ráda, když je musím určovat, protože to obvykle znamená nutnost vydržet příslušnou akci s jejich otrávenými obličeji. "Výborně," kývnu proto na obě děvčata. "Máte půl hodiny na převlečení a sbalení si - nepředpokládám, že by jsme tam nutně nocovaly, ale rozhodně to nebude výlet jen tak na otočku. Budu na vás čekat v hangáru. Ostatní rozchod!" Propustím zbytek přítomných a zamířím do svého pokoje, abych vyměnila své všední oblečení za uniformu a pobrala několik drobností nad rámec standartní výstroje, které by se mohly hodit - přinejmenším malé zásoby a pár hygienických potřeb. Na ošetřovně si pak vyzvednu vždy připraveou brašnu s lékařským náčiním i když dnes do ní přibalím ještě nástroje pro provedení pitvy. Přála bych si abych je nepotřebovala, ale většina přání, které jsem v poslední době měla stejně nebyla vyslyšena. Snad konečně najdeme nějakou stopu a přestaneme tápat ve tmě, zatoužím přesto v duchu, když opouštím lékařskou jednotku. Snad se v mezičase nikdo ze studentů nebo mých kolegů nepokusí zmrzačit... Než se obě dívky vypraví a přidají se ke mně, mám dost času provést kontrolu X-Jetu a zahájit předletovou přípravu. Čím rychleji zvládneme vypadnout, tím rychleji budeme na místě - úzkostné cukání v žaludku mi napovídá, že jakkoliv už bych si přála být na místě děsím se toho co tam najdeme. |
| |
| Xavierův institut Když nás rozpustí, jen s přikývnutím zamířím rychlým krokem do pokoje. Mám si brát luk a šípy sebou? Přeci jen.. Jsou pokovené a moje jediné ostré předměty, se kterými se případně mohu nějak bránit nebo i útočit, když to bude nutné. S myšlenkovým pochodem vrazím do pokoje, zabouchnu za sebou a začnu s přípravami. Navléknu se do uniformy "na výlety", vlasy si vyčešu na temeno hlavy a sepnu gumičkou, aby mi nepřekážely. Poberu si pár kousků vedle do brašny, včetně náhradní uniformy, kdyby se něco stalo s touto. Po přípravách se chopím luku a toulce se šípy. Pokud se zdržíme dlouho a byla třeba chvíle volna, můžu ještě trénovat střelbu. Přeci jen, případný dohled tam bude. Zamířím rovnou do hangáru, kde se máme sejít. Dojdu tam rychle, docela se těším, i když se obávám toho, co nás čeká. Teď už jen stačí se nasáčkovat do X-jetu a odložit si věci. |
| |
| soukromá zpráva od Natali Hawke pro Je mi zima,ruce které mám položené na ramenou hoří abych se aspoň trochu ohřála protože i přes všechny ty ohně to nestačí.Přesto nahota je nezbytná součást špíny a rozcuchaných vlasů které mají podpořit můj vzhled zanedbané bezdomovkyně.Ale zabírá to i když se občas najdou policisté kteří jsou poněkud víc iniciativní (nebo se nemohou dočkat svého první zatčení) vždy nasledovala věta za kterou jsem měla chuť jeho kolegu políbit nebo obejmout:„V našem autě rozhodně nepojede.“ Pak si všimnu že mně někdo přikrývá a ucítím teplo ovšem není to vychovatelka z ústavu kde jsem skončila když jsem podpálila náš dům.Je to Riptide který se hned potom se začne věnovat Richardovi se vší péči lékaře v polní nemocnici. Ne toho který křičí gázu,gázu,obvazy,obvazy než ho další zásah trefí. Riptide nás ujistí že naše zranění nejsou tak vážné jak asi vypadají.Nevím možná je zklamaný že tak brzo přijde o pacienty,ale možná se mi to jenom zdá.Když se přestane zabývat Richardem přišel čas na spuštění léčivého procesu a já ucítím oheň který se postupně šíříc celým mým tělem společně se silným mravenčením. Mám pocit jako by zde někdo škrtal zapalovačem ovšem oheň mu pokaždé zhasl.Taky ucítím že se něco pálí,ale je to jen slabá vůně,jako by se tu pálila kůže ze které jsou tašky a peněženky. Ovšem tohle bude něco jiné spouští se ozdravný proces podobný tomu který mají mutanti s regeneračním faktorem.Zítra už na to budu jenom vzpomínat a kdybych na to zapomněla zbytek týmu mi to rád připomene. Ale my neměli všechny informace a tak jsme netušili že tohle umí.Ale chybami se každý učí příští vězeň nejdřív absolvuje pořádný výprask než ho Richard v bezvědomí odtáhne na zádech. |
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro
|
| |
| soukromá zpráva od The Dealer pro
|
| |
| soukromá zpráva od Richard Jagermeyer pro Natali Zachroptím, v duchu nadávám. Měl mě nechat ležet normálně, já bych se z toho vyspal. Pak se mu dostanu do rukou, nemám sílu se bránit, ale kdybych věděl, co chce udělat, ty jeho pazoury bych mu urval i s ramenem. Znovu vydám heknutí, moje obratle protestují společně se mnou. Zvednu ruku a ohmatám límec fixující můj krk a náplast na čele. Krásná ozdoba. Aspoň mám už lepší motoriku. „Na to se*u,“ zavrčím nevrle a propálím Natali ležící opodál, snažím se krkem nehýbat, „co to mělo bejt? Nic si neřekla!“ Utrhnu se na ni zatímco zdravotník jde pro cosi. „Ta tlustá svině. Udělala to schválně,“ dodám jen tak do vzduchu, „za to obě chcípnete. To bude... drahý. Zaplatíš mi to.“ Vydechnu nakonec, to je zdravotník už u mě a já si nechám vpíchnout látku. Na další řeči už nemám náladu, ten pocit není příjemný. Bohužel je všude po mém těle, jako kdyby vás okusoval hmyz, ale nikdy si pořádně nekousnul. Zuby tisknu k sobě a snažím se přetrpět potupu. |
| |
| soukromá zpráva od Rowen pro
|
| |
| Xavierův institut Přikývnu ale nic vlastně další moc neříkám. Spíše cestou do svého pokoje tak nějak přemýšlím, co vlastně s sebou. Nikdy jsem totiž pořádně nebyla ani pod stanem, pokud se nepočítá ten co jsme s tátou postavily na zahradě a dělali, jak velcí kempeři vlastně jsme, nehledě na to, že večer stejně přišla máma a donesla nám horkou čokoládu... Povzdechnu si a zatřepu hlavou, ve snaze dostat tyhle myšlenky pryč... i když jsem si to nechtěla moc přiznávat, chyběli mi.... Nakonec jsem se rozhodla, že se převleču prve, letět někam ve vytahaných teplákách na jógu by asi nebylo moc reprezentativní. Pak jsem do tašky, malé tašky přes rameno, nastrkala jenom to njedůležitější - něco jenom na převlečení, snad to bude stačit. Nakonec se vydám do hangáru. |
| |
| soukromá zpráva od Nargelas pro Situace mě už značně začíná dohánět k panice a šílenství i když se to na venek neprojeví. Začnu za chůze přemýšlet a zhodnocovat své možnosti. A ten jeho úsměv mi moc nepomáhá. Okej.. můžu zkusit utéct... jenomže co pak? Zase mě budou nahánět po NY? Zjevně to tu maj pod palcem a ví o takových jako já.. Mohl bych leda utéct do přírody.. hodně daleko.. živit se zvěří?.. No syrový maso není nejhorší když jsem v přeměně... celkem se to dá.. blbost tak daleko se asi nedostanu.. boj.. strhnu na nás pozornost ochranky leda.. vyprovokovat rvačku dostat se do "ocrhany policajtů" vypadá to že to co dělá neprovádí za dohledu měšťáků.. a nebo.. přeměna a zabít ho.. ne to ne! Zastavím se, krev se mi začíná vařit. To to vždyck končí se mnou takhle? Prostě rvačkou?.. může za to vlk ? nebo já?... ale sral to pes teďkom! Otočím se ,už by měl být o dost blíž, a hnusně se na toho Indiána usměju a zařvu: "Hej ty kreténe! Jo ty! Indiánská tlamo. Co na mě tak blbě čumíš?" Vezmu svůj jakože "mobil" nebo spíš jeho maketu a mrsknu jí po hlavě toho vyčuhujícího indiána. Pak se na něj rozběhnu a hodlám ho uhodit pěstí do krku případně pak do ucha. Hlavně se modlím že touhle dobou už mám plnou pozornost od ochranky. |
| |
 | Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci. Bimba PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup. |
| |
| Já myslím, že to prospěje všem, když se to tu ukončí... Stejně už to nikam dál nevede. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR