Andor.cz - online Dračí doupě

Pán Jeskyně - 25. ledna 2009 21:43

Ylvir je svobodný! Je tomu 7 dlouhých let, co bylo v Ylviru potlačeno ozbrojené povstání proti říšské nadvládě. Vůdci, které se podařilo dopadnout byli zpacifikováni a vláda upevněna. Zrádci povstalců byli po zásluze odměněni půdou a privilegii. Slabý král Matyáš je jen loutkou v rukách vlivných magnátů a říšského místovládce Bendriviáše. Porádek tvrdě udržuje říšská legie a družiny loajalistů. Ale srdce Ylviřanů jsou jako jejich země, divoká a nespoutaná, a špatně snáší cizí nadvládu. Ylvir si představte jako středověké Uhry. Země plná hlubokých a tajemných hvozdů lemovaná horami bohatými na kvalitní železnou rudu a jiné kovy. Z jihu ji omývá Mare Interrano. Na východě se nachází říšská provincie Astiria (jako Benátsko), na severovýchodě pak Griefenland (jako Německo) a Danmar, obojí taktéž říšské provincie, na severu pak divoké Sedmihorsko a na západě Derikánie (taková Byzanc, ale menší).

Pán Jeskyně - 28. ledna 2009 12:30

Delerien a příliš dlouhý den, dvě hodiny po západu slunce Běžíš proláklinou mezi dvěma skalisky. Neohlížíš se, jsi si naprosto jist, že jezdec tam stále někde je. Zřetelně slyšíš, jak kopyta jeho koně bijí do skalního podloží. Naštěstí na té suti není o moc rychlejší než ty. Po tvé pravici se ze svahu sesune několik kamenů. Ulekem skočíš za nejbližší kámen. Vzduchem hvízdne šíp. Za sebou uslyšíš zaržání a pád něčeho těžkého. Potom bojový řev ze svahu a další jutálející se kameny. Jeden z vašich, neohroženě mávající sekáčem se řítí dobít vojáka, co tě pronásledoval. Voják se mezitím težce postavil na nohy. Pohledem zhodnotil dodělávajícího koně, zahodil zlámané kopí a pohybem profesionála vytáhl meč. Vyprostit štít zpod svého oře neměl čas. Musíte rychle dolů na pláž, loď už přistála. Zároveň se ti však nechce ponechat jednoho ze svých druhů, který ti právě pomohl, jisté smrti vojákovým mečem. And now the conclusion. (i když trochu retrospektivně) Posledncíh čtrnáct dní operovala vaše skupina v Dervani. Přivedly vás sem zvěsti o tom, že se vrací vévoda Štěpán. Všude se to hemží vojáky druhé armádní skpiny ylvirské legie. Věc se zkomplikovala, když byly uzavřeny brány Valdervenu, kvůli vypuknuvšímu moru. A nebyla to zdaleka posladní komplikace. Před pár dny jste přišli o šest mužů. Byli nalezeni rozsekaní na kousky ve stodole, kde přebývali.Andres a ještě jeden zmizeli beze stopy. Nezbylo než doufat, že jsou v pořádku a čekat. Dál hlídkovat na útesech a vyhlížet tauránskou loď. Od chvíle, co dneska padl soumrak, se věci konečně rozhýbali. Ba dokonce nabraly pořádné obrátky. A samozřejmě tím nejhorším možným způsobem.

Pán Jeskyně - 28. ledna 2009 12:58

Eimhael a dlouhý den na cestách Další dlouhý den se trmácíš po dervaňské cestě. Klikatě se jako had vine lesnatými údolými. Pouze občas z ní odbočuje pěšina k nějaké usedlosti nebo vesnici. Jelikož je to hlavní cesta spojující Valderven s Dračí a také s Brodem a dalšími důležitými městy na jihovýchodním pobřeží, je tu docela rušno. Jezdí tudy povozy, spěchají poslové a občas tudy projede vojenská hlídka. Je zvláštní, že se o to nestarají muži místních pánů, ale ylvirská legie. I když tady v Ylviru je všechno na hlavu. Už pomalu padá soumrak. Obvykle by ses už dávno utábořil, ale ten povozník, cos ho potkal před dvěma hodinami, říkal, že tu nedaleko je zájezdní hostinec. Dojdeš za další zákrut cesty. Zase nic. Povzdechneš si a podíváš se na zamračené nebe. Ty těžké mraky nezvěstují nic dobrého. Vítr rozvlnil a rozšuměl stromy lemující cestu. Přidáš do kroku. Tohle není dobré místo na to, přečkat bouřku. Nakonec v dáli zahlédneš světýlko a zanedlouho také konečně dorazíš k velkému, patrovému srubu s přístavkem pro koně vzadu. Z oken se line příjemné plápolavé světlo a nad vchodem se střípavě pohupuje vývěsní štít. V raném nočním šero zamžouráš, abys zjistil, co na něm je: pár stromů a oprýcaný nápis "Na Palouku".

Pán Jeskyně - 28. ledna 2009 13:16

Lian a hromada práce... dones tohle, honem, ať jim to nevystydne, udělej támleto... a neloudej se děvče... a ne abys to vylila Jsi ráda, že tenhle den už končí. Je sice hezké, když hostinec prosperuje a dostáváš nějaký ten měďák navíc, ale nemusí to být nutně každý den. Hostinský je na tebe většinou hodný, ale jeho prostorná manželka je ten, kdo tu nosí kalhoty. Není zlá, jen absolutně nemá představu o tom, co za určitý čas dá stihnout. Všechno by mělo být hotové hned, nebo raději ještě dřív, než ti to nakáže. Ale nebije tě a vaří dobře. Už sis zvykla, i když je to těžké. Dnes byl obzvlášť těžký den. Stavil se tu snad celý oddíl vojáků, co mířil k Valdervenu - a to bylo teprve poledne - pak přijel kupec z Brodu, pak další dva v Dervaně, kteří přinesly zvěsti o tom, že Valderven byl uzavřen kvůli moru (už zase) a sedláci z Polany vzali věc do svých rukou. Lépe řečeno, chopili se vidlí a vydali se místodržícímu Lomikarovi říct hezky od plic, co si o něm a jeho nových daních z hlavy myslí. Zrovna jsi obsloužila všechny hosty, nikdo nic nechce a hostinská zmizela do kuchyně. Už to skoro vypadá, že si neska sedneš. Holka, blíží se bouřka. Cejtim to ve svejch starejch kostech. povzdechne si hostinský opřený o bar. Aby se neblížila. Už je slyšet kvílející vítr a nebe se od rána podobá stádu černých beranů. Skoč prosimtě nahoru zavřít okna, než nám je vítr vytluče. Zase fouká od moře, z Tauránu. Odtud nikdy nepřišlo nic dobrýho.

Delerien - 28. ledna 2009 14:12

Bitka Nikoho neopustíme! probehnou mi hlavou slova jednoho z mých dřívějších druhů z bandy, kterou jsem opustil abych se přidal k Andresovy. Ten kluk za tuhle větu zaplatil vlastním životem. Zkrátka se pro Dreka neměl vracet, když se to kolem hemžilo legionáři. Ale tenhle ojáček je sám, třeba na něj ve dvou stačíme. Vytáhnu z toulce šíp a nasadím ho na tětivu luku, který jsem měl v ruce ještě za běhu. Zamířím a vypustím střelu, která při troše štěstí ukončí vojákův život.

Eimhael - 28. ledna 2009 14:15
	Vejdu dovnitř,sundám kápi a rozhlédnu se po lokále. Na hostinského pozdrav jen kývnu poručím si večeři s kalichem ředěného vína. Ale ať to není jenom voda. A hostinský, co víš nového? Na příliš vína si nepotrpím, ale slovy nešetři Vyberu si stůl někde u stěny, zády ke směru z něhož jsem přišel. Dám odpočinout unaveným očím a čekám až se udělá jídlo.

Pán Jeskyně - 28. ledna 2009 14:38
	Delerien, souboj Tvá střela zasáhla vojáka do ramene těsně před tím než na něj zaútočil tvůj společník. Vojáka to však příliš nerozhodilo a odrazil ránu sekáče a natáhl útočníkovi ránu loktem do protipohybu. V zápětí mu seknutím málem urazil ruku s pěstním štítkem. Takhle se to vůbec nevyvíjí dobře.

Pán Jeskyně - 28. ledna 2009 14:50
	Eimhael, hostinec Na Palouku Hostinský pokrčí rameny a naleje ti víno. A, co si dáte pane? Kaši, guláš? Holka vám to za chvilku přinese... Jinak tady je všechno při starým. Vojáci jezdí sem a tam, sedláci sou nespokojený, prostě blázinec.

Lian Door - 28. ledna 2009 15:10

Hostinec a celodenní práce Celý den jsem na nohou a mám pocit, že mi každou chvíli upadnou nohy. Hostinská po mě jede jako pes po uzeném a pořád jí moje rychlost není dost dobrá. Za celý den, co se tady vystřídali vojáci a různí jiní hosté, jsem nedělala nic jiného, než roznášela jídlo a pití. Konečně se přiblížil konec dne, trochu se to tady uklidnilo a já jsem doufala, že si aspoň na chvíli budu moct sednout. ve chvíli, kdy se přiblížím k židli, se na mě otočí starý hostinský, který je ke mě sice milý, ale rozhodně si vybírá ke svým přáním ty nejnevhodnější okamžiky, a pošle mě nahoru zavřít okna, protože bude bouřka. Nezbývá mi nic jiného než to udělat. Rychle vyběhnu nahoru a zamířím k jednomu z oken, abych ho zavřela. Zahledím se na temnou oblohu a nechám si tvář ofouknout chladnoucím větrem. Jen na chvíli zavřu oči a vychutnávám si zvuky přicházející bouře. Miluju, když je bouřka. Vždy mě fascinovala její síla. Potom si, ale uvědomím, že čím déle se tady zdržím, tím je větší šance, že si mé nepřítomnosti všimne hostinská a na její řeči jsem rozhodně neměla náladu. Pozavírala jsem okna a sešla dolů do hostince, kde mě hostinský hned poslal do kuchyně pro jídlo, které si objednal nově příchozí muž. Hostinský se zatím s tím mužem vybavuje.

Eimhael - 28. ledna 2009 15:41
	Eimhael, hostinec Na Palouku Kaši. Vše při starém a nového vážně nic? Se znepokojením naslouchám blížící se bouři. Neznervozňuje mne živel samotný ale neklid, který v ostatních vyvolává. Koutkem oka stále sleduji vojáky a po evidentně nepřínosném hovoru s hostinským si sednu poblíž abych případně něco zaslechl. Je mi dobře, ale tušení mám špatné.

Delerien - 28. ledna 2009 16:14
	Bitka Tak tohle vůbec nevypadá dobře! proběhne mi hlavou, když natahuju další šíp. Jsem připraven začít hned utíkat, kdyby souboj mého druha s vojákem dospěl k nezdárnému konci, ale pokud to bude jen trochu možné, toho vojáka dostanem!!! Další šíp! (9/0) A ještě jeden, pro sichr (13/0)

Eimhael - 28. ledna 2009 16:34

Sedím poblíž vojáků, sem tam zaslechnu slovo, ale zatím nic, co by znamenalo něco důležitého. Zaujme mě až holka co mi přinese večeři. I když je na ní znát, že je celý den na nohou, oproti ostatním, které už jsem takhle viděl, jí chybí v očích ten zvláštní výraz vlastní rezignace, je vidět, že o sebe dbá a co je nejzvláštnější, z nadcházející bouřky jako by měla radost - co chvíli se ohlédne k onk a tak zvláštně se jí pokaždé rozjasní tvář. Jako by mi to někoho/něco připomínalo...

Lian Door - 28. ledna 2009 16:59

Hostinec Dojdu do kuchyně a tam mi má drahá zaměstnavatelka vrazí do rukou nahnědlou kaši a kalich zředěného vína. Se slovy, ať si pohnu, že mám ještě dost práce, mě pošle zpět mezi hosty. Dojdu ke stolu, kde sedí onen muž. Položím na stůl jeho jídlo a pití, potom se ale zahledím z okna. Vypadalo to, že bouře to bude řádná. Na plných rtech mi zahrál příjemný úsměv. Do lokálu vešel další host a vítr, který se dostal dovnitř přes otevřené dveře, mi rozevlál dlouhé, vlnité, kaštanově červené vlasy. Obrátila jsem svou pozornost opět na muže a v duchu počítala, kolik musí zaplatit. ,, Takže to bude šest měděných, prosím!" usměju se na něj a usmějí se i moje tmavě hnědé oči. Ten muž byl zvláštní, něco mě na něm fascinovalo, stejně jako na bouřce. ,, Co to tak dlouho tvá holka?" ozve se z kuchyně protivný hlas hostinské. Smutně si povzdychnu a potom odpovím: ,, Vždyť už jdu!"

Eimhael - 28. ledna 2009 17:55

Hostinec ..koho mi to jenom..myšlenky na holku zaplaším, vojáci asi zmínili něco podstatného protože se semkli a ztišili hlasy, bohužel natolik, že neslyším ani slovo. Do lokálu vešel další host a na okamžik upoutal pozornost všech i mou. Pootočím hlavu a pramen téměř stříbrných vlasů se poodhrne, takže mi do zorného úhlu kromě nově příchozího padne i obsluha. Vybaví se mi zvláštní úsměv, co jsem u ní viděl před chvílí, jenž podivě kontrastuje s poněkud obhroublým výrazem kolem úst příchozího, který se až přespříliš snaží v rohu vzbudit dojem nenápadnosti. "Můžeš ji vzít sebou,"zašeptá mi v hlavě známá myšlenka "mohla by se něco naučit." Vojáci nejsou vůbec slyšet, jen mlčky jím, pozoruji lokál a přemýšlím. "Jenže také vůbec nevíš, co může skrývat", zašeptá druhý hlas, jemuž nelze dát za pravdu. Ať už je to jak chce, nejdřív se navečeřím a pak uvidíme co bude. Venku začíná temět, občas se ozve slabé klepání od okenic. Kaše na jazyku hořkne, ale oproti prachu z cesty je pořád dobrá i za 6 měďáků. Dnes nebude obyčejný večer, dnes ne..

Pán Jeskyně - 28. ledna 2009 19:40

Delerien S napnutým lukem vyčkáváš příležitosti ke střelbě. Voják se snaží krýt se za tvého spulubojovníka, ale přesto si ho dvě tvé střely najdou. Jedna ho škrábla do nohy a druhá ho zasáhla do břicha, avšak asi nebyla dost silná, aby efektivněji probila kroužkovou košili. Tvůj společník se mezitím snaží, co může, aby vojáka vyřídil. Co mu také zbývá, bojuje o život. Zatím jednou úspěšně legionáře zasáhl do ramene prostřeleném šípem, ale při druhém útoku si ho voják vychutnal, když mu ukázkovým předsekem otevřel hlubokou ránu na paži a v protiútoku ho ještě lehce bodl do břicha. Hostinec Vojáci, shluklí kolem sebe se najednou rozesmáli a opřeli se ve svých židlích. A co si s ní po tom všem proved, zajímal se jeden z nich, za břicho se popadaje. Já bych řek, že jí doprovodil domu, rozřehtal se druhý ještě víc. Víte co, dejte mi pokoj. Klídek mladej, my ti to přejem. Hej, holka ještě víno, sme nasuchu! křikne jeden z nich, poté, co v ruce obrátí prázdný korbel. Nově příchozí je nejspíš bača, soudě podle vesty z ovčího rouna a strýcovského kníru. Brej večír, hospodo. Zdar Kozle, ví tvoje stará, že už si zase tady, přivítá ho hostinský. Přece nebudu venku, copak sem ovce. za chvilku tam vypukne pěkná čina. Sem to stihnul jen taktak. Na obzoru už se hezky blejská, vysvětluje mezitím, co dojde k baru, kde opře svou valašku a obrátí do sebe panáka, kterého mu tam hostinský pohotově přistavil. Aahh, ta píše, prohlásí pochvalně bača a rozhovor pokračuje. Vítr venku mezitím ještě zesílil. Uhodil hrom a husté provazy deště začly bubnovat o střechu. Zdá se, že nocovat dneska venku by byl holý nerozum.

Lian Door - 28. ledna 2009 20:04

Hostinec Doběhla jsem do kuchyně ve chvíli, kdy se hostincem rozlehl hurónský smích vojáků, kteří se bavili na účet nějakého nováčka a jeho zážitku s nějakou dívkou. Nikdy jsem nechápala chlapský humor, tak jsem jen zakroutila hlavou a poslechla si další krátkou ódu na to, jak jsem pomalá. Jakoby toho nebylo dost, tak se ozve jeden z vojáku, že chce další víno, že je na suchu. ,, No jo!" zabručím si pod nosem a vezmu džbán s vínem a nesu ho ke skupince vojáků. ,, A nebrblej pořád, můžeš být vděčná za tuhle práci!" houkne na mě hostinská a já v duchu dokončím její obvyklé: Nevděčnice, jedna! , které zaniklo za zavírajícími se dveřmi od kuchyně. Dojdu rychle k vojákům a začnu rozlévat víno. na příchozího baču se usměju. Je tady stálím hostem, ať je venku bouřka nebo ne. Za chvíli z venku zaslechnu hrom a hned v zápětí začíná být slyšet, jak déšť bubnuje do oken a střechy. Vítr lomcuje s okny, až se otřásají. Znovu se zahledím na tmu venku, když v tom ucítím, jak mě jeden z vojáků štípl do zadku. ,, Hej! Roznáším tady jídlo, nejsem na hraní," řeknu rychle a dám mu malý políček a zamířím do kuchyně pro další džbán vína, protože ten jeden nestačil. Za sebou uslyším další bujarý smích vojáků.

Delerien - 28. ledna 2009 20:41

Bitka V pořadí čtvrtý šíp zasáhne přímo do hrudi, ale voják si z toho podle všeho příliš těžkou hlavu nedělá. Sice jsem slyšel překvapené heknutí, ale to je dost v protikladu s tím, jak dál řeže mého spolubojovníka. Vypustím další šíp, který je však sražen náhodným máchnutím mečem proti muži se sekáčem. Třetí šíp měl správný směr a nebýt nepatrného pohybu vojákova, nepochybně by mu provrtal lebku. Takhle jen lehce prosvištěl kolem, možná ho dokonce škrábnul. Už nehodlám střílet. Ta rána do hrudi by dostala na kolena i většího chlapa než je tenhle. Zahazuji luk do trávy a rozbíhám se k oběma bojujícím a po cestě tahám sekeru. Neuknikne mi, že muž si při svém zběsilém máchání zbraní zlomil šíp ve své hrudi. Jeho hrot však nepochybně v těle poskočil a konečně si našel cestu k vojákovu životu. Voják udělá pár kroků zpět, chytí se za ránu a vykašle slušné množství krve. Vzhlédne, když uslyší, že se přibližují další kroky. Poslední co asi uviděl byla čepel sekery mířící prímo proti jeho obličeji. S mlasknutím vyrvu sekeru z mrtvoly a hned jdu na pomoc druhovi. Jeho zranění nevypadají smrtelně. Aspoň ne takhle na první pohled. Jen ta zlomená ruka mi dělá starosti. Utrhnu kus vojákova varkoče, smotám ho a podám svému příteli. Ten pochopí, strčí si ho do úst, zapře se nohama i zdravou rukou o zem a zavře oči. Já vezmu jeho zraněnou ruku a kosti se pokusím srovnat k sobě. Dělal sem to už párkrát, ale nejsem žádnej felčar. Muž zařve a téměr omdlí. Soustředím své síly a vyšlu k němu léčivou moc (Uzdrav lehká zranění: hod 4). Zdá se, že se mu trochu ulevilo od všech bolestí. "Tak fajn. Jdeme!" řeknu, pomůžu mu na nohy a podpírám ho, když scházíme k pobřeží. Cestou ještě seberu svůj luk...

Pán Jeskyně - 28. ledna 2009 21:35

Hostinec No snad se tak moc nestalo, slečinko. Můžu já za to, že seš taková pěkná. hned se voják snaží o omluvu a zároveň se neshodit před kamarády. Á! bouchne voják rukou do stolu, jenco se zase otočí k ostatním, Na to se napijem! Za bujarého smíchu zvednou korbele a třísknou s nimi o sebe, jen se víno vyšplíchne. Hlavně, že je veselo. Venku se mezitím schyluje na boží dopuštění. Hrom stíhá hrom, obloha svítí blesky, prudký liják neustává. Večer se mění v noc. Většina hostů se už rozešla do svých pokojů. I bača prohlásil, že raději riskne bouřku než svojí starou, kdyby nepřišel domů. Rozloučí se, přitáhne si vestu blíž k tělu a posílen alkoholem vyrazí do toho nečasu. Vojáci zatím zůstávají. Dva z nich chrápou s hlavama na stole a zbývající tři hrají vrchcáby. Podle toho, jak se pomalu pohybují a jaké při tom dělají chyby je vidět, že už mají dost. Aby taky ne, chtěli dolít ještě dvakrát. Delerien a příliš dlouhý den, tři hodiny po půlnoci Nocí se rozléhají zvuky boje. Podpíraje svého kamaráda vylezeš z úvozu nedaleko pláže. Proti obloze se rýsuje nedaleká rybářská vesnička. Je celá v plamenech. Nachází se od vás asi dvě míle, ale zřetelně rozeznáváš jezdce jak jezdí kolem. Pohledem zkoumáte černočerné vzdouvající se moře. V dáli se občas ukáže silueta lodi proti ještě černějšímu nebi plnému bouřkových mraků. Pluje beze světel. Hele, támle, ukáže ti tvůj společník někam dolů na pláž. Je tam velký člun vytažený z vln na břeh. Jinak nikde nikdo. Rozhlížíte se dál. Někde na útesech vpředu nad vámi párkrát zabliká lucerna a z lodi odpoví. Jdete pozdě. Vévoda je už asi nahoře. A ještě ke všemu vás vyruší cval kopyt po písku lehce splývající s pěnícím mořem. ze zákrutu za vámi se vynoří několik černých jezdců s pochodněmi. Vojáci!

Eimhael - 29. ledna 2009 03:15

Dívám se jak alkohol rozjařené vojáky pomalu ukládá ke spánku s hlavami na stole. Hlavou se mi honí - mám něco riskovat a prohledávat je? Družinu nemám, tedy případné problémy by byly jen na mě, na druhou stranu, proč něco zkoušet, tihle řadoví kumpáni z mokré čtvrti u sebe žádné důležité listiny mít nebudou...alespoň ne tak důležité, aby si kvůli nim odepřeli bujarou pitku. Nakonec, po dlouhém sezení se pohodlně opřu v rohu místnosti, tlumok pod hlavu a lehkým spánkem začnu podřimovat.

Delerien - 29. ledna 2009 13:44
	Příliš dlouhý den! "Sakra!" zakleju tiše, když spatřím jezdce. Při troše štěstí nás neviděli. A támhle mezi ty stromy bysme se mohli taky dostat nepozorovaní! Do háje, já ty Říšany nesnášim!" Se zraněným se vydám k nedaleké skupince stromů. Snažíme se co nejvíc držet při zemi. Po očku kontroluji blížící se jezdce. Jestli se otočí k nám, můžem se těšit na cestu do nejhlubších pekel.

Pán Jeskyně - 29. ledna 2009 14:45

Delerien Vyrazili jste hezky při zemi ke skupince třech malých stromků poblíž, hned pod srázem, kousek od rozsedliny, kterou jste se sem dolů dotali. Čtyři jezdci oslnění plameny pochodní procválali nedaleko kolem vás. Zdá se, že si vás nevšimli. Když byli zhruba uprostřed dolní pláže, jeden z nich sebou trhnul, jak mu do zad narazil šíp. Vykřikl: Past! Hned na to koupil druhý a sesunul se ze sedla. Střelec bude nejspíš někde nahoře. Jeho tři kumpáni pobídi koně, a rozhlížeje se kolem, vyrazili tryskem pryč. Neznámý střelec ještě postřelil jednoho z nich.

Lian Door - 29. ledna 2009 15:08

Hostinec Dolívala jsem vojákům víno ještě dvakrát. Měli veselou a bujarou náladu, takže jsem nakonec jen nad jejich prohřeškem zakroutila hlavou a šla si po svém. Za nedlouho dva z nich usnou s hlavami na stole a další tři hrají, ale jde vidět, že už mají taky dost a taky, že měli, netrvalo příliš dlouho a následovali své přátelé do snové říše. Muž, který dorazil před bačou, si taky pohodlně upraví posezení a začne podřimovat. Z kuchyně vykoukla hostinská. Když spatřila, že všichni spí nebo podřimují, tak mi řekla, že ona jde s manželem spát a já to tady musím uklidit. Skousla jsem zuby a snažila se nic neříct. Počkala jsem, dokud neodešli i s manželem nahoru a pak jsem prošla přes kuchyň, zadními dveřmi na vzduch. Lilo jako s konve a hrom burácel, takže se v něm ztratili i moje kletby. Když jsem se konečně uklidnila, tak jsem se vydala pro koště a začala úklidem kuchyně. Zametla jsem podlahu a pak jsem začala umývat nádobí.

Pán Jeskyně - 29. ledna 2009 15:34

Ráno v hostinci Na Palouku Bouřka přestala až někdy k ránu. Otevřenými okny proudí dovnitř svěží lesní vzduch. Svítalo asi před hodinou, ale pořád je ještě dost šero, zvlášť v lokále. Na nebi totiž pořád visí hradba temných mraků. Nojo, bude zase lejt, poznamená hostinský, dívaje se z okna. Z jeho raního rozjímání ho proberou kroky na schodech. Kupec z Brodu už také vstal a se svým strážcem a společníkem právě scházejí dolů na snídani. Hostinský přehlédne místnost a chrápající vojáky, poškrábe se na pupku, mlaskne si a líně se vydá do kuchyně, aby zjistil, jak je na tom snídaně. Sám ještě nejedl. Huš dědku, vem si koláč ze včerejška, ozve se z kuchyně.

Eimhael - 29. ledna 2009 18:21

Ráno v hostinci Na Palouku Vzbudím se a rozhlédnu se kolem nejprve pod přivřenými víčky. Dole nikdo není, jen hostinský líně za výčepem otírá sklenice, takže jsou stále špinavější a u vedlejšího stolu snídají dva kupčíci ze včera. Chrápající vojáky nepočítám. Hostinskou také nikde nevidím, ale potom je slyšet z kuchyně; lehké kroky rusovlasé služky můj sluch nezaznamenal. Bača odešel až včera a ostatní hosté nejspíše ještě spí. Půjdu se po nich podívat. Vyrazím do patra. Ty dva kupce to nijak nevzruší, jen hostinský po mně střelí nerudným pohledem, avšak neřekne nic. Dojdu do chodby, kde vidím šestery dveře. Okno, podstatně chatrnější než ty v lokále, zalepené buď vepřovicí nebo křemenným sklem stejně špinavým, propouští jen tolik světla, aby se člověk (elf) nezabil při prvním kroku. Z pár pokojů jsou slyšet hlasy. Než si rozmyslím co dál, vyleze z nedalekých dveří člověk doprovázený dvěma půlčíky. Všichni na mě koukají dost zaražene, jako by snad nikdy neviděli elfa, jak si tak stojí uprostřed chodby. Patřičným gestem je odkážu do lokálu. Jako by se něco pohlo v koutě naproti oknu - nebo mě jen šálí zrak v přílišném šeru? Zatímco přidřepnu a šátrám očima po nezřetelných obrysech, otevřou se za mnou další dveře - tři lidé, evidentně též kupci. Pečlivě za sebou zamknou, i když si mě evidentně ani nevšimli. Podivný pocit mě pomalu opouští a zakrákání ,snad havrana nebo čeho, někde na střeše mě kupodivu naplní klidem. Jdu dolů, snídaně čeká a den je ještě mladý.

Lian Door - 29. ledna 2009 19:04

Ráno v hostinci a já mám půlnoc :-) Šla jsem spát až pozdě v noci, bouřka stále dováděla za okny a mě se díky tomu a určitě i kvůli únavě, usínalo, jako když mě do vody hodí. Zato ráno jsem měla problém se z postele dostat. Bylo divné, že mě vzbudili paprsky světla, které mi dopadaly do okna. Normálně jsem musela být vzhůru už před úsvitem. Tohle nejspíš byla zásluha hostinského. Ještě chvíli jsem se převalovala v posteli a pak jsem se rychle umyla, učesala, oblekla si čisté oblečení a vyšla na tmavou chodbu, kde jsem spatřila muže, který přišel před bačou. Konečně mi došlo, co mě na něm tak fascinovalo. Byl to elf. Mířil dolů do výčepu a já šla za ním. ,, Dobré ráno!" popřála jsem s úsměvem na rtech všem přítomným a zamířila do kuchyně, pomoci hostinské se snídaní.

Eimhael - 31. ledna 2009 19:05

Ráno v hostinci Na Palouku Sejdu dolů a poručím si snídani. Výrazným nedostatkem vlastního proviantu sice netrpím, ale jídlo na cesty je vždycky dražší a do Valverdenu mi i bez dalších zdržení zbývají dobré dva dny cesty. Navíc je to vítaná příležitost k další promluvě s hostinským. Nadhodím pár všedních témat a během hovoru jen tak přidám: "A co nějací učenci tady kolem,hmm? Ve Valverdenu je prý jeden Tauránec, co bych tu o něm mohl zaslechnout?"

Pán Jeskyně - 31. ledna 2009 19:25

Eimhael - rozhovor s hostinským Hostinský se cpe koláči z předchozího dne, ale když vidí, žes k němu zamířil, spolkne sousto a utěrkou smete drobky z baru na zem. Podívá se na tebe s pozvednutýma obočíma ve smyslu, co si budete přát? Na tvou otázku se však zamračí: Ve Valdervenu je Tauránců až hamba. Sou všude, kam se podíváš, obchodníci, řemeslníci, dělníci... dokonce i žebráci. Trochu se rozhlédne, jestli není nějaký poblíž, nakloní se k tobě blíž a ztiší hlas: Mě by sis na ně dávat pozor, pane elfe, jsou zrádný a záludný. Neni tajemstvím, že se už dřív snažili město ovládnout a zničit místní obchodníky. No, vážně.

Delerien - 31. ledna 2009 20:14
	Příliš dlouhý den Zhluboka si oddechnu, stejně jako můj raněný společník. Tak tohle byla záchrana. "Fajn. Takže zkusíme zjistit, kdo je na naší straně, ne?" zeptám se potichu. Můj společník jen přikývne. Pomůžu mu na nohy a vyrazíme směrem nahoru po kopci podívat se po střelci.

Pán Jeskyně - 31. ledna 2009 20:39

Delerien a příliš dlouhý den, tři a půl hodiny po půlnoci Vyškrábat se nahoru trvalo docela dlouho. Chtěli jste si to zkrátit přes suťové pole a to v téhle tmě nebyla šťastná volba. Sám by ses tam dostal mnohem rychleji, to ano, ale ne se zraněným. Nahoře jste nikoho nenašli. I tajemný střelec asi změnil pozici, možná prchl někam dál. A to nejspíš koňmo. Nepotřeboval jsi vidět, abys poznal, že tady byli koně, rozhodně několik. Zdá se, že Andresovi lidé, pokud to byli oni, kdo vévodu vyzvedl, se odsud snažili co nejrychleji dostat a ne se pouštět do boje s vojáky. Ti, co to stihli, jsou s nimi, a ti, co ne, ještě stále nemusí umřít, pokud se o sebe dokážou postarat. Tvojí starostí anitak nebyl nedostatek rozkazů - vzdy se přece dá dojít ke starému, vykotlanému dubu na rozcestí, kde by měly být rozkazy -, ale spíš to, že za hodinu se začne už pomalu rozednívat, a pak bude skrývání se mnohem obtížnější, zvlášť tady na pobřeží, kde je to sice samé skalisko, ale poze sem tam strom nebo křovina. Možná by ses mohl schovat někde v proléklině a doufat, že nepojede nikdo dostatečně blízko na to, aby tě zahlédle, ale zůstali byste tu trčet celý den, nebo přinejmenším do té doby, než to tu legie přestane pročesávat. Kdyby se vám ovšem podařilo dostat k lesu ještě teď za tmy...

Eimhael - 31. ledna 2009 21:34
	Eimhael - rozhovor s hostinským Nakloním se také blíž. A co jste ještě slyšel?

Pán Jeskyně - 31. ledna 2009 22:04
	Eimhael A jako o čem? O těch tauránských psech, jak řikám. Nedá se jim věřit. Jsou slizký jako hadi. Proto taky nosí ty svoje turbany s rouškou, aby nebylo vidět, kdy se tě snažej oblafnout. Jak řikám, pozor na ně.

Eimhael - 31. ledna 2009 23:15

Eimhael Díky.. Hmm, tady se evidentně moc nedovím. Otočím se a chci jít, avšak tu mi padne zrak na kupce, kteří v hospodě nocovali. MOžná by mohli něco vědět oni..hm, tak nic moc. Nevadí. Je svěží ráno a cesta do Velvardenu bude ubíhat. Ve dveřích je plno - zrovna vchází další pocestní v meším houfci, postojím tedy ještě chvíli vedle a naposledy obhlédnu. Hostinský, cpoucí se znovu oschlými koláči, mému zraku zrovna neimponuje a ani jinak není výhled příliš zajímavý, když tu zrovna vyjde z kuchyně rusovlasé děvče. Zarazím se, i když vchod je už volný a modrobílé oči se přivřou..přemýšlím...

Lian Door - 02. února 2009 17:32

Hostinec, snídaně se nese Společně s hostinskou jsme připravili většině snídani, a když bylo všechno hotovo, tak jsem vyšla s první dávkou z kuchyně. Položila jsem talíře na stůl před vojáky a pak jsem se zadívala ke dveřím, protože zrovna vcházelo několik dalších pocestných a já zase zahlédla onoho elfa. Vypadá zamyšleně, jeho modré oči a skoro stříbrné vlasy mě fascinují. Nevědomky se usměju. Z mého zasnění mě vytáhne hostinská jako vždycky: ,, Co tam tak okouníš? Hosté čekají na jídlo a ty tady čučíš do blba, alou do kuchyně pro další jídlo!" S povzdechem skloním hlavu a pak se narovnám, ještě jednou se podívám na onoho elfa a pomalu zamířím do kuchyně pro další jídlo. Hosté by jistě umřeli hlady, kdybych náhodou onemocněla nebo tak. Když jsem tady nebyla, tak to taky zvládali, tak proč mě tolik potřebuje, sůva stará?

Delerien - 02. února 2009 18:05
	Přííliš dlouhý den Do východu slunce nezbývá mnoho času, ale rozhodnu se zariskovat a stihnout ještě dorazit do lesů, kde máme větší šanci přečkat nepozorováni následující den...

Pán Jeskyně - 02. února 2009 18:44

Delerien a příliš dlouhý den, před rozběskem Cesta k lesu není vůbec snadná. Stále se to všude hemží jízdními partolami. Na další povstalce jste však již nenarazili. Jen v jednom ďolíku, kde jich leželo pět zle posekaných od vojáků. Nedopadli dobře, neměli kam utéct. Obloha se pomalu začala rozjasňovat. Les byl nadohled. Zbývalo překročit jednu zarostlou louku. Byli jste zrovna v půli, když jsi zaslechl jezdce. Přidali jste do kroku, co to šlo. Chtělo se ti běžet, ale nechtěl jsi tam svého společníka nechat. Jezdci se vyloupli zpoza lesního výběžku, zrejmě kontrolovali tuhle možnou únikovou cestu. Nebylo, kam se schovat. Hlídka vás zpozorovala a ihned se vydala k vám. Byli čtyři, tři vojáci a jeden ryhornský stopař a jeho pes. Už jen kousek mezi stromy, jezdci se blížili... deset metrů k lesu, jezdci tak patnáct od vás. Stopař se rozpřáhl a poslal za vámi ostěp. Na dvanáct metrů zasáhl tvého společníka a vyrazil ti ho zpod ruky, jak jsi ho podpíral. Tys proskočil trnkovým keřem nakraji lesa, aby ses vyhnul vojákovi, avšak pes, ta ohromná buldočí bestie, vyrazil za tebou. Co uděláš dál? Od jezdců tě dělí křoví, ale nejspíš seskočí z koní a půjdou tě dorazit. Pes jde po tobě. Stopař stále v sedle jedním pohybem vyrthl své kopí z bezvládného těla a ohlíží se po tobě.

Pán Jeskyně - 02. února 2009 18:57

Eimhael, cesta pokračuje Když ta holka opět zašla do kuchyně, otočil ses a vyšel ven. Právě všcas na to, aby ses stihl vyprat jednoho z kupců, který právě vedle hospody zapřahal koně k vozu. S hledáním taránského učence ti sice moc nepomohl, ale zjistil jsi dvě věci, které se tvé cesty rozhodně týkají: 1) Pokud ve Valdervenu hledáš nějakýho podivína, máš skusit krčmu U Medvědáře ve východní čtvrti. Buď tam bude, nebo tam o něm možná slyšeli. 2) Ve Valdervenu řádí mor a město je uzavřeno. Epidemie vypukla opět před třemi dny.

Delerien - 02. února 2009 21:19
	Příliš dlouhý den Fajn. Aspoň budu cestovat rychleji, když se nebudu tahat s raněnym. Pokud tohle teda přežiju! Prudce se otočím, vytrhnu sekeru ze závěsu a párkrát se oženu se po psovi (10/ 1 , 13/ 1 , 9/ 1). Počítám s tím, že jakmile se zbavím psa, dokážu vojákům utéct. I když jsem už opravdu vyčerpanej...

Eimhael - 02. února 2009 21:25

Eimhael, cesta skončila dřív než začala Tak špatný pocit nakonec nezklamal, nové informace mění situaci, nicméně ne rozhodnutí. Na vysedávání po hospodách není a času je málo. Ovšem zase se vracím k té holce. Je to člověk, k moru bude náchylnější, ale je příchylná a tudíž spolehlivá, i když na pozoru není elf nikdy dost. Ale co, počítat snad umí, že sama moc dlouho nepřežije, a jestli se obrátí proti mně, litovat bude jen ona. Evidentně se jí tu nelíbí, dýku snad udrží a na cestě není dvakrát bezpečno, nehledě na to, že při pohledu na dlouhé vlasy a bujnější ňadra přivře oko nejeden důstojník - na to Já spoléhat nemůžu... Zatřepu hlavou, abych z ní vyhnal dotěrné myšlenky; moc to pitvám, musím jednat. Obejdu hostinec, nepozorován se dostanu na malý špinavý dvorek a schvám se ve stínu u dvěří. Čekám skoro půl hodiny, když se dveře otevřou a vzápětí uvidím útlá ramena lemovaná ohnivou záplavou shrbená pod tíhou těžkého dubového vědra. Přiskočím a překvapený výkřik umlčím rukávem kazajky. Ustoupím s ní zpátky za dveře, ale ne vše se daří dle mého plánu, pád vědra zřejmě zaslechla hostinská, ta baba má uši všude. "Co to je tam za randál ty nemehlo? Pohni sebou, máš tu práci, nebo si tam pro tebe mám dojít?" Tázavě se na děvče podívám a pomalu odtáhnu ruku. V očích jako jeden velký otazník čtu stále stopy po úleku, ale z úst bez váhání vyhrkne odpověď: "To nic, panímámo, už běžím..". Pustím ji a zatímco se v rychlosti upravuje uváženě šeptám:"Život tady je samá slast, hmm? Ironicky se ušklíbne. Co takhle vyrazit se mnou do Valverdenu? V očích přibyde druhý otazník. Člověk jako ty si tam určitě práci najde a lepší než dřít tady od úmoru k úmoru za pár měďáků a střechu (mimochodem pekně děravou) nad hlavou. Sice je teď uzavřené kvůli moru, ale cesta tam trvá i mě dva dny, takže společně to bude víc a navíc mám takový dojem, že nás cestou čekají i nějaké nepříjemnosti. (třetí otazník) Nemůžeš čekat peníze ani pohodlí, neslíbím ti nic, než šanci začít znova a líp. Rozhoduj se rychle..."

Lian Door - 02. února 2009 21:42

Překvapení, které způsobilo pád vědra Hostinská mě pěkně proháněla. Udělej tohle, udělej tamto. Nakonec mě poslala s vědrem špinavé vody zadním vchodem ven, abych ho vylila. Najednou mě někdo chytil za pusu, abych nemohla křičet. Úlekem mi spadlo vědro na zem a hnusně špinavá voda se vylila. To hned přilákalo pozornost hostinské. Zase křičela, že jsem nemehlo, ale já ji pořádně neposlouchala, dívala jsem se do tváře elfa a přemítala o tom, co mi může chtít. Rychle jsem odpověděla hostinské, aby se sem nerozhodla podívat, a pak jsem se znovu zadívala na elfa. Mezitím se začnu trochu upravovat. Při jeho poznámce o tom, že pracovat tady je jistě slast, se znechuceně ušklíbnu. Potom mi učiní nabídku, abych s ním jela do Valverdenu. Překvapeně na něj pohlédnu, ale nic neříkám. Pokračuje a s jeho každým slovem se mi v hlavě rojí další a další otázky. jeho nabídka je velice lákavá, rozhodně by to bylo lepší než tady trčet, ale já jsem měla své povinnosti, vůči muži, který mi pomohl, a nemohla jsem ho zklamat. ,, Je mi líto, ale zůstanu tady. Není to slast, dřu se tady od úsvitu do západu slunce, ale přesto jsem zažila i horší časy a jsem vděčna za to, že mi byla dána možnost pracovat tady. Je to lepší než můj život předtím! Promiňte," omluvím se, zvednu vědro ze země a otočím se zpět k hostinci s těžkým srdcem. Skutečně jsem tady nechtěla dřít, ale vděk je vděk.

Eimhael - 02. února 2009 21:56

Eimhael, cestou necestou, lesem nelesem I přes viditelnou touhu jít řekla, že zůstane. Ne že bych s tím nepočítal, ale cosi ve mně to přeci jen jaksi zamrzí, což po chvíli s údivem určím jako neodbytný pocit, že tohle setkání nebylo poslední a další se zřejmě odehraje za úplně jiných okolností. Inu ..Osud. Překážky tedy budou jiné, ale zase nebudu muset brát ohledy..S pohledem na sluce vysoko nad vršky jedlí a povzdechem, kolik jsem tu promarnil času, vyrážím během na cestu...

Pán Jeskyně - 02. února 2009 22:15

Delerien a příliš dlouhý den, další honička na prahu vyčerpání... Tvá blesková reakce ti pravděpodobně zachránila život. Ohnal ses sekerou a srazil útočícího čokla. Udeřil si znovu a na pomoc přispěchal i tvůj hafan. Pořádně se mu zakousl do krku. Chtěl jsi zvíře dorazit, ale jak ses napřáhl, koutkem oka jsi zahlédl prudký pohyb. Tvá rána sice dopadla a ukončila psovo trápení, ale levou paří ti projela ostrá bolest. Nedbals toho a otočil ses k útěku. Proskočil jsi kolem dvou stromů a míjel třetí, ze kterého trčel oštěp, co tě zranil. Když jsi za sebou zaslechl zatroubení. Vlastně to nebylo úplně za tebou, ale dost daleko. Někde venku z lesa. Dovolil sis malé uklídnutí. Vojáci opět nasedali k odjezdu. Ryhorn však ne. Přehodil uzdu svého hnědáka přes nízkou větev a s taseným mečem proskočil do lesa, hledaje pohledem cíl. Tebe. Teď zaplatíš! Je od tebe asi deset metrů, má široký meč a kulatý štít, za kterým má zastrčený další oštěp.

Delerien - 02. února 2009 22:49

Příliš dlouhý den "Jo, začíná to být lepší a lepší." ujede mi z úst, když proskakuju kolem dalšího stromu a hned potom uhýbám větvi trčící tak akorát ve výši očí. Hvízdnu na psa, který ještě v zubech svírá hrdlo ryhornova mazlíčka. Pes pustí svou kořist a vyběhne rychlými skoky za mnou. Musim se ztratit mezi stromy. Jestli mi do zad hodí ten klacek, je se mnou ámen! Odrazím se od země a ladným skokem se dostanu přes kmen ležící na zemi. Za běhu zkoumám okolí. Všim jsem si vyvráceného pařezu. Dovolím si rychlé ohlédnutí. Ryhorn se mě stále drží. Takhle to nepůjde. Nemám šanci mu utéct! Ne v tomhle stavu! Skočím za kořeny čnící nad zem. To mi dá alespoň chvilku na oddech. Zaseknu sekeru do dřeva, ne však příliš hluboko, a rychlým zkušeným pohybem se ozbrojím lukem. Počítám s tím, že budu mít k dispozici jednu ránu. Možná dvě. Založím šíp, krátce vykouknu zpoza kořenů a pokud vidím nepřátelského stopaře, odhalím svůj úkryt tím, že po něm vystřelím (17/0 případně druhá rána 9/0). Pokud ho nevidím, opět se rychle skryji a zaposlouchám se do zvuků lesa. (pes je za vyvráceným pařezem se mnou)

Pán Jeskyně - 02. února 2009 22:50

Eimhael, tak dobře, až teď Ostřejším krokem jsi opět vyrazil po královské cestě, snaže se dohnat ztracený čas. trochu tě zamrzelo, že jediný kupec jedoucí tímhle směrem, je už dávno pryč.cesta však i přesto ubíhala docela rychle. Postupně se i trochu změnila tvář okolní krajiny. Silnice vystoupala z údolí a okolní les trochu prořídl. Už nebyl tak hluboký, jako celý včerejší den, kdys ráno vyrazil ze vsi pod Cavelským hradem. Naopak, teď se ti mnohem častěji otevíral výhled do krajiny, kde se místy schovávalo malé políčko, sad nebo vinohrad a tu a tam i šedá stříška nějaké usedlosti. Avšak za tohohle zšeřelého počasí tento obraz nepůsobí příliš malebně. Ráno jsi se sice nasnídal, ale táhne k polednímu a dostáváš už pomalu zase hlad.

Pán Jeskyně - 02. února 2009 22:59

Delerien a Ryhornova pomsta Vskutku se tě drží. Když jsi opět vyrazil mezi stromy, schoval meč a vyběhl za tebou. Cestou se zdržel jen proto, aby si opět přivlastnil svůj oštěp zaražený do stromu. Schoval ses za vyvráceným pařezem a vystřelil po příliš odhodlaném pronásledovateli. Ten se snažil rychle pozvednout štít, avšak tvůj šíp byl rychlejší a zasáhl ho někam do boku. Jak vážně sis nevšiml díky bolesti, jež se ti při výstřelu opět rozlila zraněnou levačkou. Hodlals však přežít a opět vykoukl z vývratu a vystřelil podruhé. Šíp se však tentokrát zaryl do okraje soupeřova štítu. Ryhorn se napřáhl a i jeho smrtonosný pozdrav ti zamířil v ústrety...

Eimhael - 03. února 2009 15:24
	Eimhael, metaleskum bleskum Když už se kručení žaludku nedá vydržet, vytáhnu z tlumoku část proviantu a zakousnu se. Z běhu při tom přejdu do pomalé až vycházkové chůze, aby se mi lépe trávilo, neboť poběžím až do noci, ale nezastavím úplně, i těch pár kroků co za tu směnu udělám se počítá, s tou děvěčkou jsem se opravdu zdržel; holt lidi. Po jídlě běžím dál

Delerien - 03. února 2009 16:51

Příliš dlouhý den a navíc otravný Ryhornský stopař Před oštěpem jsem se instinktivně skryl za vyvrácený pařez. Zbraň prosvištěla mezerou mezi kořeny a vytrhla kus hlíny, který se mezi nimi ještě držel. Pak letěla dál a zabodla se do země. Rychle hodnotím situaci. Má ještě jeden oštěp. Pro támhleten je to tak deset kroků. Dost na to aby mě trefil. A on je odsud také tak daleko... Úvahy mi zaberou jen pár vteřin. Odložím luk (tedy napůl odložím, napůl odhodím, není čas se zdržovat) a vyrvu sekeru ze stromu. Pak s povelem: "Trhej!" vyběhnu Ryhornovi v ústrety. Pokuším se využít stromů jako krytu, nebežím k němu úplně přímo, abych se nedostal rovnou do rány oštěpem.

Pán Jeskyně - 03. února 2009 22:07

Delerien, rozhodnutí dne :) Tvůj výpad zpoza úkrytu ho lehce zaskočil. Zrovna tahal druhý oštěp, když jste oba se psem vyrazili. Ryhorn tedy nechal oštěp oštěpem a tasil meč právě ve chvíli, kdy na něj skočilo tvoje psisko. Psa odrazil štítem a tvá rána mu sjela taktéž po jeho hraně, ale váš nápor byl tak silný, že mu nevyšel protiútok a noha mu uklouzla po mechu v nevydařeném výpadu, když jsi mu mistrně uskočil stranou. Naskytlo se ti jeho odkryté rameno dostatečně na to, abys mu způsobil lehčí zranění. Pln nadšení jsi však pozdě postřehl blížící se čepel, která ti sjela po žebrech. Štěstí, že máš na sobě zbroj, bez ní by bylo hůř. Tvá odplata však nečekala dlouho a v zápětí jsi opět využil jeho nevýhodného postavení a srazil mu z hlavy přilbu. Odskočili jste od sebe. Ryhorn konečně nabyl rovnováhu. Se svěšeným mečem a pozvednutým štítem očekával tvůj útok. Krev mu stékala po čele, ale on se neodvážil ji otřít. Jeho tmané oči na tebe odhodlaně hleděly z jeho slámovými vlasy lemované tváře s obřím knírem. Další výměna pro tebe neskončila zrovna dobře. Poprvé sice minul a jeho meč odsekl velký kus kůry z vedlejšího stromu, pak ale sám Ryhorn využil stromu jako krytu vůči tobě a potrestal tvého psa ošklivou ranou, která ho vyřadí po zbytek boje. Ty ses marně snažil stopaře zasáhnout, kryl se jak ďas než jste od sebe zase dostali pro malou mizivou chvilku oddechu. Další série rychlých úderů znamená pro oba z vás pouze další zrnění. Únava na odou stranách a protahující se boj už si začínají vybírat své. Sotva se držíte na nohou. Opět se srazíte, jeho meč se jen trochu opozdil zamotán v křoví a ty mu zasazuješ těžkou ránu mezi rameno a krk. Slyšíš jasné prasknutí, jak se ostří zakousne přes klíční kost do hrudního koše. Tvůj pohyb však pokračuje v setrvačnosti a nabíráš ho ramenem. Oba se hroutíte k zemi... Ale on už nevstane.

Pán Jeskyně - 03. února 2009 22:44
	Eimhael, Dervaňská silnice Spěšně jsi poobědval ze svých zásob, které ti tímto došly. Už jsi tím během docela unavený, tak jsi zvolnil. Vykračuješ si to osaměle po cestě, nebe se šeří, vlaštovky létají nízko, když náhle zaslechneš jezdce. Nevidíš je, ale jsou někde před tebou a je jich hodně a rozhodně moc neotálejí. Musí ty koně hnát jak zjednaní.

Eimhael - 04. února 2009 14:41
	Eimhael, křoví u Dervaňské silnice Moje cesty se prosě bez překážek neobejdou. Uskočím do blízkého podrostu dokud se nepřeženou. Už se blíží. Je jich opravdu dost, cítím jak se mi zem nohama lehce chvěje. Opět mne varuje můj tajemný smysl, i kdyby jen projeli zůstanu v podrostu ještě chvíli, kdyby se chtěl někdo vracet...

Pán Jeskyně - 04. února 2009 18:17

Eimhael, jezdci Zelezl jsi do křoví a za zákrutem se vynořila skupinka černých jezdců. Vojáci. Bylo jich asi deset, nestihls to pořádně zpočítat, najednou byli tady a pak zase pryč. Prohnali se kolem, jak kdyby je pronásledovalo něco strašného. Bláto jim odletovalo od kopyt. Avšak, všiml sis jednoho z nich. Vypadal jinak, snad to ani nebyl voják. Určitě neměl uniformu a jel na strakatém koni. A co víc, jel v čele těch vojáků.

Pán Jeskyně - 04. února 2009 18:43

Lian, podvečer v hostinci Na Palouku Po tom, jak bouřlivě dnešní den začal se to nakonec tochu uklidnilo. Když odjeli hosté a tys po nich uklidila a ustlala, mělas dokonce i nějaký čas pro sebe. Odpoledne se tu stavil starý Kožuch, takový bláznivý stařík, co žije tady v lesích nedaleko a přinesl nějakou zvěřinu, kožešiny a domácí pálenku na výměnu za jiné potraviny. Stavoval se tu běžně tak jednou týdně. Vojáci mezitím vystřízlivěli a jen tak očumovali, co se kde děje... hlavně tedy po tobě. Pozdě odpoledne dorazil nějaký posel od Brodu a chvilku po něm se tu stavila početná vojenská hlídka. Bylo jich osm a jejich poručík řádně prověřit ty povaleče, co vám tu vysedávali. Spěšně pojedli, žes nestihla nosit na stůl, ale skoro nepili. Každý důsledně jen jednen pohár vína a dost. Všimla sis, že jejich poručík si to docela hlídal. Pak se zvedli a zase odjeli, tentokrát i s těmi pěti místními. Poté, co odjeli, už se pomalu začínalo stmívat, dorazil další člověk. Byl oblečen docela dobře, s dlouhým zeleným pláštěm a vítal se s hostinských. Ale tys ho tu za těch pár týdnů zatím neviděla. Vítejte, pane Geberichu, dlouho jste u nás nebyl, služně se rozzářil hostinský a hned na tebe křikl, Holka, přines rudé Margovské. bylo to to nejlepší víno, co máte. To víte, měl jsem minule trochu naspěch a neměl se čas tu zastavit. Ah, to je ale škoda. No to určitě, tak dobře jako vaše žena tu v okolí vaří málokdo, nakloní se k němu blíž, ale ty zrovna procházíš do kuchyně, a tak zaslechneš, co říká. Mimochodem nestavil se tu teď někdy v poslední době takový, podsaditý, asi takhle vysoký... byla sis téměř jista, že se ptá na Andrese, všetně detailu s prstenem. pozastavila ses proto ve dveřích kuchyně, abys zaslechla i zbytek. ... Víte, je to můj dobrý přítel... větu nedořekl a položil na pult před hostinského stříbrňák. prohoď si postřech (normálně procenta)

Eimhael - 04. února 2009 22:16

Eimhael, bez jezdců Zatímco naslouchám v křoví, přemýšlím. Ujížděli jako by je hnal sám ďábel. Byl v tom strach z moru nebo něco víc? Možná by se něco zajímavého událo v hostinci odkud jsem odešel. Ale kde je jistota, že se zastaví zrovna tam? A kdo byl onen vůdce vojáků, dokonce bez zbroje - vysoká hodnost nebo šlechtic v přestrojení či obojí? Naposledy napnu sluch směrem k hostinci, kde se už před chvílí usadil zvířený prach kopyt po zběsilé jízdě neznámého s jeho suitou. Nic. Po krátkém zaváhání vyrazím směrem k Valverdenu. I když se šeří, do noci ještě chvíle zbývá a každý kus cesty dnes bude drahoceným časem zítra... ...vyšel měsic a svým bledým svitem zalil noční krajinu, sovy vyrážející na lov, a cíp pláště vylézající z křoví poblíž cesty, Možná, že tam spal jeden unavený elf...

Lian Door - 05. února 2009 15:36

Podvečer v hostinci Den začal příšerným tempem, které se ovšem zanedlouho uklidnilo. Vojáci vystřízlivěli a začali mě očumovat, ale toho jsem si nevšímala. Během chvilky, co jsem měla pro sebe, jsem se najedla a spočinula v jenom křesle, které jsem měla moc ráda. Jenže klídek mi zase nevydržel až tak dlouho, protože dorazilo ještě několik vojáků, kteří se chtěli nadlábnout, naštěstí moc nepili, takže se s nimi dalo rozumně mluvit a pak se vypařili. Přiblížil se večer, když přišel jeden dost dobře oblečený chlápek a hned se začal bavit s hostinským jako se starým přítelem. A hostinský mě hned poslal pro jedno naše nejlepší víno. Když jsem procházela do kuchyně, tak se ten muž začal vyptávat na Andrese, což mě trochu zarazilo, ale počkala jsem si mezi dveřmi do kuchyně, abych zaslechla zbytek. O co mu sakra jde? Proč hledá Andrese? napadne mě, ale potom rychle zmizím v kuchyni, abych přinesla víno. Po boháči přišli ještě dva hosté. Byli oblečení, tak normálně. Kalhoty, košile plášť. Sedli si blízko dveří a objednali si večeři. Když jsem nesla večeři k jejich stolu, tak se zrovna jeden natočil tak, že jsem zahlédla kousek pochvy od meče. Když se najedli, tak si objednali pití, ale vůbec se ho nedotkli, pořád se, ale rozhlíželi, jakoby něco nebo někoho hledali. Bylo to zvláštní. Náš boháč se usadil k rohovému stolu a celý večer klidně popíjel víno. Měla jsem z toho všeho divný pocit. Běhal mi z toho až mráz po zádech. Jdou snad po Andresovi? Nebo snad tady čekají na někoho jiného?

Delerien - 07. února 2009 18:17

Snad už konec příliš dlouhého dne Svalil jsem se i s Ryhornem do trávy. Cítím jak z něj rychle vyprchává život. Ještě chvíli chroptí, ale pak utichne. S velkou námahou se odvalím z jeho těla, odplazím se k jednomu ze stromů a opřu se o něj. Cítím, jak mi za rány na žebrnech teče krev. Naštěstí je to díky zbroji jen trochu hlubší škrábnutí. Krev crčí z dalších menších ran. Žádná z nich není smrtelná, ale cítím, že všechny dohromady by mě mohli dovést až k Mortis. Utrhnu kus již dost rozpárané košile a potrhané košile (poslední dny jí daly opravdu zabrat) a nacpu ji dírou ve zbroji na ránu. Pak stánu pár řemínků na zbroji a ta se ještě o něco úžeji přitiskne k mému tělu a zafungoje alespoň z části jako tlakový obvaz. Síly ze mne rychle vyprchávají. Snažím se soustředit a žádám přírodu aby mi ještě propůjčila kousek své magické moci a Sivrenu aby udržela všechny šelmy dost daleko. Prsty mi probíhá mravenčení jak s pomocí prastarého umění zkouším alespoň zčásti uzdravit mé tělo. Pak se mi už jen zavírají oči... (Lehká zranění... pokud se mi je podařilo seslat tak hod 4)

Eimhael - 08. února 2009 15:52

Eimhael, znovu na cestě Probudím se druhý den, když slunce je už vysoko. Trochu jsem to včera přehnal, pomyslím si a zakručí mi v břiše. Skvěle, a ještě hladový. Musím co nejdřív dorazit do města. Rychle se připravím na cestu, a porozhlédnu se kolem, jestli nenajdu něco k jídlu na stromech nebo na zemi (resp v zemi). I když tím strávím přes půl hodiny (4 směny), stejně vyrážím s více než poloprázdným žaludkem na cestu. Dnes jdu ovšem pomalejším tempem než včera, protože je mi jasné že s kručícím žaludkem, prázným tlumokem a únavou ze včera bych to dnes neměl přehánět. Valverden by měl být už jen den cesty. Hladověl jsem už déle, takže normálně bych si starosti nedělal, ovšem otázka je, jak obtížné bude sehnat si jídlo v morovém městě, navíc, když tu elfové nejsou zrovna na denním pořádku...

Pán Jeskyně - 08. února 2009 17:22

Delerien, den poté Z těžkého spánku ses probudil až někdy po poledni. Ležíš, kde ses svalil, na trávě a mechu mezi trouchnivými pařezy a kořeny. Otočíš hlavu a uvidíš bezvládné tělo ryhornského stopaře. Leží tam ve zkřivené póze s vyvrácenou rukou stále svírající jílec meče a hledí na tebe prázdnými očními důlky. Na jeho hrudníku sedí velký černý harvan. Jakmile ses pohnul, zvednul hlavu od své hostiny a začal si tě vyčítavě prohlížet svýma žlutýma kulatýma očima, "proč ještě žiješ?". Tvá sekera trčí vedle něj, stále zakousnutá do Ryhornova hrudníku. Celé okolí má takový přízračný nádech. Jen přítmí, jasná zeleň a závan mokré hlíny. Opodál se mezi stromy ještě převalují zbytky mlhy. (co budeš dělat dál? vydáš se ke starému vykotlanému dubu na rozcestí pro rozkazy nebo pojedeš na vlastní pěst? kam půjdeš? jsi zatím příliš unavený na to, abys mohl meditovat)

Pán Jeskyně - 08. února 2009 17:28
	Lian, pokročilá noc v hostinci Už ses chystala jít spát. Zbývalo jen vynést smetí ven na kompost. Hosti se začli ukládat ke spánku. Ctěný pán Geberich dopil své víno a odešel na dvůr před tím, než zamíří do připraveného pokoje v patře. Ti dva podivní chlapy si ustlali v lokále, ale jakmile geberich opustil hostinec, jeden z nich se zvedl a též vyšel směrem na dvůr... Je ti to podezřelé.

Lian Door - 08. února 2009 17:49

Pokročilá noc v hostinci Nakonec se nic nestalo, ale stejně mě to neuklidnilo. Musela jsem na to myslet a byla jsem tak trochu duchem nepřítomna. Večer se přiblížil jako vždy rychle, ale tentokrát jsem mohla jít spát, protože svou práci jsem udělala všechnu. Stačilo vynést smetí na kompost a mohla jsem se vydat do teplé postele, ale můj nápad byl zmařen, protože jsem si všimla něčeho hodně zvláštního. Pan Geberich se šel pravděpodobně vyprázdnit ven na dvůr, či nadýchat čistého vzduchu. Na tom nebylo nic divného, ale to, že se za ním vydal jeden z těch podivných mužů, kteří se stále rozhlíželi, mě docela zarazilo. Nečekala bych, že jdou po Geberichovy. Nedalo mi to, a když jsem vyhodila smetí, tak jsem nenápadně oběhla dům, abych se zpoza rohu budovy mohla podívat, co se bude dít na dvoře.

Pán Jeskyně - 08. února 2009 17:51

Eimhael, cesta do Valdervenu Další den na cestách, stejný jako ty předešlé: těžká mračna na nebi, chlad v předtuše něčeho zlého, co by narušilo plynulý chod světa. Snad je to jen tvá představivost, co kreslí tyhle pesimistické vzory ve tvé mysli. Snad za to může jen tvůj neutěšený tělesný stav ze spaní venku bez ohně, vyčerpání předchozího dne vyležené na studené zemi a předtucha moru, blízkosti smrti. Mortis jistě bedlivě sleduje tuto část Ylviru, aby si vybrala svůj příděl... Těch několik kyselých pláňat, co jsi očesal z pokřivené jabloně u cesty sotva zahnalo tvůj hlad. Spíš vzbudilo další žaludeční křeče. Ne, že bys nevydržel nejíst, ale příjemné to není. Ze tvých černých úvah tě opět vytrhl podivný zvuk. Schoval ses tedy opět raději do křoví. Už se zdálo, že by bylo bezpečné vylézt, když jsi na cestě zahlédl malou běžící postavu, snad dítě. Běželo jak o život. Za ním cválal černý jezdec mávající mečem. Blížil se. S širokým máchnutím meče se prohnal kolem postavy, která bleskurychle uskočila stranou a vytáhla na něj kuši. Nebylo to dítě, jak se zdálo, ale malý hobit. Jezdec zabral za otěže, kopyta jako koně se zabořila do ztrvdlého bláta cesty, a začal své zpěněné zvíře otáčet sotva pár metrů od místa, kde ses skrýval. Rozeznával jsi každý detail, tabard ylvirské legie, kroužkovou košili pod ním, opeřenou šipku trčící z jezdcova stehna, rozšířené koňské nozdry i vítězný škleb ve vojákově zjizvené tváři.

Pán Jeskyně - 08. února 2009 18:00

Lian a podivné zjištění Chvatně jsi vysypala obsah vědra na kompost nevšímaje si, zda něco padne vedle, a co nejtišeji, jak jsi uměla, jsi přeběhla k nároží hostince, abys měla výhled na dvůr. Přitiskla ses k chladné zdi a se směsicí strachu a zvědavosti jsi opatně vyhlédla. Čekala jsi lecos, ale ne tohle. Geberich něco šeptal tomu muži, který před ním stál v pozoru. Našpicoval jsi uši, ale zaslechlas jen něco jako: "Buďte ve střehu... nesmí uniknout... Danken... čeká v lese." Pak Geberichovi onen muž zasalutoval a rozešli se. Geberich zpátky dovnitř a muž k nedalekému stromu vykonat potřebu.

Lian Door - 08. února 2009 18:34

Překvapení a nová nejistota Ve chvíli, kdy jsem vyhlédla, tak jsem snad očekávala, že budou Gebericha vyslýchat nebo ho mlátit, že to on byl cílem jejich sledování, ale to co jsem spatřila, mě naprosto vyvedlo z míry. Ozbrojený muž salutoval Geberichovy a poslouchal jeho rozkazy. Hleděla jsem na to s otevřenou pusou. Napnula jsem sluch, abych zaslechla, o čem se baví, a zaslechla jsem jediné, ale i to mi stačilo k tomu, abych se vyděsila. Teď jsem tušila, možná i tušila jistě, že tihle jdou po Andresovi. Potíž byla v tom, že jsem nevěděla, jak ho varovat, aby sem nepřišel. Nechtěla jsem se prozradit, ale také jsem začala mít strach o jeho bezpečí. Šlo po něm příliš mnoho lidí. Ve chvíli, kdy se i voják, teď už jsem věděla, že je to voják v převleku, vrátil do hospody, tak jsem se vrátila ke kompostu. Zády jsem se opřela o stěnu a snažila se to rozdýchat, abych se nechovala rozrušeně. Kousala jsem se nervózně do spodního rtu, abych uklidnila zrychlený dech. Co jen budu dělat? Jistě jsem věděla jen jedno, budu muset zůstat vzhůru, abych je mohla ohlídat a dozvědět se něco dalšího. Když už jsem se uklidnila, tak jsem se vrátila zpět. Hostinský s hostinskou už spaly. Vzala jsem hadru a začala přelešťovat sklenice, aby to vypadalo, že mám práci.

Delerien - 08. února 2009 18:47

Nový den... a zdá se, že ne o mnoho lepší než ten předchozí Zamžourám na havrana sedícího na Ryhornovi a zle sasyčím. Havran se však své pochoutky nechce vzdát. Ztěžka vstanu, vytáhnu tesák a blížím se k mrtvole. Když už jsem moc blízko, pták odletí. Ze ztuhlých prstů vyrvu stopaři meč a seberu i jeho pochvu. Pak z něj vypáčím sekeru. Noc v těla jí nijak neprospěla. Budu si muset najít čas, abych ji vyčistil. Ostatně ten meč taky. Odříznu mu od pasu měšec, ve kterém zacinkají mince. Trochu se usměju. Alespoň něco z toho mám. Třeba bude i na pivo. Pak si uvědomím, že mi tu chybí Gart, můj pes. Hlavou mi bleskne vzpomínka na včerejší souboj a Garta najdu jen o pár kroků dál mezi stromy. Už mu nemám jak pomoci. Se slzami v očích vykopu sekerou mělký hrob, položím do něj mého věrného společníka a zas jej zahrabu. Ještě seberu jeden z oštěpů, které po mě Ryhorn házel, najdu svůj luk (který teď chvíli nepůjde použít, neboť tětiva značně provlhla a dřevu ranní vlhkost také nesvědčila) a vydám se na cestu. Rozhodně se necítím odpočatý a ještě méně zdravý, ale nedá se nic dělat. Tady bych umřel. Zamířím na rozcestí pro rozkazy ukryté ve vykotlaném dubu. A doufám, že mě aspoň an chvíli zavedou někam, kde je teplo, sucho, dobré jídlo a ještě lepší pití!

Pán Jeskyně - 08. února 2009 19:42

Lian a pozdní host Noc se pomalu vleče. Všechny korbele i poháry už jsi přeleštila dvakrát a přemýšlíš, co dál dělat. Také už jsi hodně unavená a stěží udržíš oči otevřené. Oba muži, předstírající spánek sebou však najednou trhnou. Jeden pomalu vytáhne meč. Druhý opatrně vyhlédne z okna. A pak to zaslechneš také. Dusod kopyt venku po cestě. Blíží se. Přemýšlíš rychle co udělat. Srdce máš až v krku. Z venku slyšíš nějaké štrachání, ale hlavními dvěřmi nikdo nevchází. Oba převlečení vojáci jsou ve střehu, po obou stranách venkovních dvěří. Jeden z nich ti naznačuje prstem: Psst.

Pán Jeskyně - 08. února 2009 19:57

Delerien a zpráva ve starém dubu Ke starému dubu to nemáš daleko. Stojí na kraji lesa na kopci nad Valdervenem, kde z hlavní silnice odbočují dvě stezky vedoucí okolním usedlostem. Je to stále více jak půl dne ostré chůze od města samotného. Z bezpečného úkrytu v křoví si přohlédneš okolí. Podle stop se tu v poslední době motalo až moc lidí a koní. Teď tu však, zdá se, není nikdo. Opatrně vyrazíš k rozložitému stromu plnému děr a dutin. Pro jistotu se ještě rozhlédneš než zašátráš rukou na tom správném místě. A opravdu, nahmátneš tam kousek přeloženého papíru. Usedneš pod strom a přečteš si těch pár řádků, co na něm stojí. Ještě si to potichu přeříkáš, aby sis to zapamatoval. Ten vzkaz bys tam totiž měl vrátit pro případ, že by se tu ukázal ještě někdo, komu je určen.

Lian Door - 08. února 2009 20:04

Pozdní host, bleskové rozhodnutí Čas běžel pomalu a já jsem cítila, že už neudržím oči dlouho otevřené. Ale přesto jsem již poněkolikáté leštila sklenice a snažila se zůstat vzhůru. Vojáci předstírali, že spí, ale mě neobalamutili. Najednou sebou škubnou a jeden z nich vytáhne meč, ale pomalu, aby nebylo slyšet tasení. Potom zaslechnu z venku to, co oni. Dusot kopit a pak podivný hluk z venku. Srdce se mi neposlušně přemístilo až někam do krku. Rychle přemítám, co budu dělat? Oba vojáci se postavili do střehu v blízkosti dveří, takže by ten, kdo vejde, neměl nejmenší šanci. Jeden z nich mi naznačuje, abych byla potichu, jenže jsem věděla, že nesmím. Nevěděla jsem s jistotou, kdo je tam venku, ale pokud to byl Andrese, pak jsem ho musela v čas varovat. Nevěděla jsem, co se mnou vojáci provedou, až vykřiknu, ale byla to jediná šance na to, varovat toho venku. Kousla jsem se bolestivě do rtu a pak jsem schválně začala hulákat, tak aby to slyšel i ten dotyčný venku. ,, Na co si hrajete, vy dva za těmi dveřmi?" Netušila jsem, jestli to bylo k něčemu, ale aspoň jsem v to doufala. Hrála jsem si schválně na hloupou děvečku, která nepochopila vojákovo gesto.

Pán Jeskyně - 08. února 2009 20:29

Lian a vojáci K sakru! zakleje voják a oba se vrhnou dveřmi ven. Zaslechneš frkání koně a ránu mečem. S hrůzou se běžíš podívat, jak to dopadne. Z okna zahlédneš venku jen siluetu koně s jezdcem, a jak do něj oba vojáci sekají a jak se jezdec hroutí ze sedla na zem. To přece ne! Vyběhneš ven úplně a sleduješ, jak oba vojáci čapnou bezvládné tělo a táhnou ho na světlo ke dveřím. Zakrýváš si tvář, snad ani nechceš vidět, kdo to je... Vzduchem hvízdne šíp a zasáhne jednoho z vojáků do ramene. Oba ihned pustí mrtvolu a skočí dovnitř. Přikrčíš se. Druhý šíp hvízdne vzduchem a zadrnčí v zárubni dveří. V hrůze spatříš, že tělo na zemi patří nějakému neznámému muži s roubíkem v ústech ve vojenském tabardu. Je mrtvý. Pak ještě zalechneš někde nad sebou v patře tříštící se sklo. A pak už nic.

Delerien - 08. února 2009 20:42

Rozkazy a trocha veselí Cesta k dubu docela odsýpala, ačkoli některá zranění se ještě sem tam ozvala. U dubu jsem si počínal opatrně, další případný boj by snadno mohl být mým posledním. Nikde poblíž zcela evidentně nikdo nebyl a proto jsem hrábnul do jedné z dutin stromu a vytáhl krátký vzkaz. Chvíli mi trvalo, než jsem ho přelouskal. V umění písmen jsem opravdu nebyl moc zdatný. Kdyby tak psali loveckejma značkama. To by hned bylo jinačí! Rudý květ na palouku? Zvláštní. Zatraceně, proč to vždycky šifrujou takhle divně? Snad jen... napadne mne, no jistě! Sivrena vyslyšela moje přání a posílá mne přeci jen do tepla a sucha, k troše pití a jídla! Hurá k hostinci Na Palouku! Třeba tam najdu i nějaký hezký rudý květ. usměju se v duchu. Seberu se ze země, opět se rozhlédnu, jestli není nikdo v blízkosti a pak uložím zprávu zpět do dubu. S o poznání veselejší náladou vyrazím podél cesty směrem od Valdervenu k místům, kde by měl stát hostinec Na Palouku. Držím se však mimo cestu co to jen jde. Dokud je alespoň po jedné straně lese, volím raději namáhavější cestu porostem, než to, že mne někdo uprostřed bílého dne zahlédne. Bez vojenského tabardu nebývá poslední dobou rozumné procházet se po cestě. Zvláště ne sám. A že jsem obchodník by mi taky nikdo nezbaštil.

Lian Door - 08. února 2009 21:14

Překvapení z noci Vojáci si mě nevšímali, pouze s kletbou na rtech vyběhli před hostinec a vrhli se na jezdce. Dívala jsem se oknem a krve by se ve mě nedořezal, když jsem spatřila, jak muž padá pod nohy svého koně. To není možné! uvědomím si s děsem. rychle jsem vyběhla ven, abych se podívala z blízka. Vojáci táhli mrtvé tělo po zemi, nedokázala jsem se podívat, když v tom jeden z nich skončil se šípem v rameni. Oba okamžitě skočili dovnitř hostince. Rychle jsem se přikrčila, když v tom se ozvalo další zadrnčení a šíp skončil v zárubní dveří. Konečně jsem mohla spatřit tvář mrtvého, který byl pro mě zcela neznámý a měl na sobě uniformu vojáků. Došlo mi, že to byla past na vojáky, musel vědět, že na něj čekají. Nepředstavitelně se mi ulevilo. Najednou se v patře nademnou roztříštilo sklo a pak všechno najednou ztichlo. V hostince se nepohnula ani noha, venku byl taky až strašidelný klid. Jediné, co jsem mohla slyšet, byl můj dech, který byl neklidný. Netušila jsem, jestli mám raději zůstat na místě nebo se někde ukrýt. Pak mě napadlo, že vojáci by mě mohli použít jako rukojmí, kdyby byli ještě naživu, tak jsem se v podřepu raději přesunula kousek stranou, abych nebyla tak na ráně. Snažila jsem se pohledem proniknout tmou, ale nešlo to. Nevěděla jsem, jestli je tam venku ještě někdo nebo ne.

Eimhael - 09. února 2009 17:25
	Eimhael, boj na cestě Ve chvíli, kdy se jezdci na tváři rozlije vítězoslavný úsměv, zaůtočí na něj z oblohy havran (3 6 1) a zároveň vyskočím z křoví a zkusím ho ze sedla srazit holí (5/-1 6 3). Jen se divím, že mě ještě neodhalil, při tom jak můj žaludek vyvádí. Ten zvuk je horší než severská bouře.

Pán Jeskyně - 09. února 2009 18:33

Eimhael a jeho útok ze zálohy Vyskočil jsi na cestu a s holí jako dřevcem ses rozběhl na jezdce, zatimco tvůj havran se snesl, aby ti pomohl. Podrápal mu obličej a tys ho nabral koncem hole pod žebra. Vojáka, jehož kůň se právě rozbíhal pobídnut k dalšímu nájezdu, útok dokonale překvapil a neudržel se v sedle. Těžce dopadl na zem. Avšak, polekal se i jeho kůň a vzepjal se než pláchl směrem k hobitovi, a tak ti znemožnil se k jeho pánovi dostal. Cvakla kuše, ale šipka vojáka jen škrábla. Nezpanikařil, léta vojenské dřiny ho zocelila. Převalil se, aby se dostal z tvého dosahu, a postavil se ve chvíli, kdys po něm chtěl opět vyrazit. Držel meč napřažený směrem k tobě, levou rukou si otřel krev a pot z rozseknutého čela a měřil si tě pohledem. Stejně jako ty jeho. Nebyl nejmladší, určitě už zažil několik bitev. Tohle byl, co se boje týče, profesionál, říšský legionář, voják nejlepší armády známého světa. Sice by měl být s prostřelenou nohou pomalejší, ale nepochybovals, že v boji nablízko proti němu nemáš mnoho šancí. Hobit mezitím popadl koně za uzdu, vyškrábal se do sedla a zmizel s ním v lese. Hádám, že je to teď mezi náma co? ušklíbnul se na tebe voják. Tak poď ty povstaleckej parchante...

Pán Jeskyně - 09. února 2009 18:37
	Lian, před hostincem Zíráš do tmy, přeješ si tam někoho zahlédnout, ale kolem není nic než černočerná tma a tři kužely slabého mihotavého světla z oken a dveří hostince, kde v blátě leží mrtvé tělo vojáka. Krev se pomalu rozlévá kolem.

Lian Door - 09. února 2009 20:16

Před hostincem, co bude dál?! Strašidla? Opírala jsem se o stěnu hostince a tiše oddechovala, abych nebudila příliš velkou pozornost. Snažila jsem se proniknout přes tmu, která mě obklopovala, ale zbytečně. Tou černotou mi nepomohlo proniknout ani matné osvětlení vycházející z oken a dveří hostince. Jediné na co jsem viděla dobře, byla mrtvola vojáka s roubíkem, jehož krev se rozlévala všude kolem. Začala jsem se chvět zimou. Bála jsem se jít do hostince, ale venku se mi zůstávat nechtělo. Bála jsem se, že jim to všechno došlo, že pomáhám Andresovy a budou se mi chtít pomstít, tak jsem raději zůstala venku nevědouc, jestli je tam venku Andres nebo ne. Třela jsem si nevědomky paže a stále hleděla do neproniknutelné tmy. Netušila jsem, co bude následovat, ale nechtěla jsem tomu být příliš blízko. Moje nebojácnost tady končila. Potom najednou vykoukl ze dveří jeden z těch vojáků. Zatajila jsem dech a doufala, že jeho pozornost zůstane upřena do tmy. Taky jsem tajně doufala, že ho zasáhne šíp přímo mezi oči.

Pán Jeskyně - 09. února 2009 22:10

Lian a strašidla :) Jsi stále přitisknutá ke zdi a hlavou se ti honí všelijaké myšlenky. Těžko říct, jak dlouho už tu stojíš, ale do reality tě vrátí ostré světlo lucerny. Tak tady seš, holka. , posvítí si na tebe jeden z převlečených vojáků. Začneš před ním couvat, ale on přiskočí blíž a chytí tě za ruku. Náno hloupá, dyť tě tu můžou zabít, řekne a táhne tě dovnitř. Uvnitř na stole sedí druhý a drží se za pravou ruku. Z ramene mu na obě strany trčí šíp. Ve tváři je docela bledý. "Dělej, musíš mu ten šíp vyndat," popostrčí tě ten, co tě přivedl. "A přines něco k pití nebo tu zhebnu bolestí," zasténá druhý. Ten co tě přivedl tě tam nechá jen tak, zírat na to prostřelené rameno jeho kamaráda, a zase vyrazí ven. Podle zvuků nejspíš odklidit mrtvolu.

Eimhael - 09. února 2009 23:46
	Eimhael a neznámý vojín.. Havrana mimosmyslově vyšlu sledovat hobita a znovu hodnotím bijce. Tohle nevypadá dobře..ale pro něj - avšak nedá-li jinak...Lapid Kela (za 22mag, 62 živ) ...protřepu si zápěstí, k tomuhle druhu boje jsem nikdy moc nepřilnul...

Lian Door - 10. února 2009 16:35

Strašidla nebyli, ale pořádná fuška ano! Ještě chvíli jsem se choulila u stěny, když si pro mě voják přišel. Chtěla jsem před ním utéct, ale neměla jsem šanci. Ještě jsem dostala nadané do nány. Stisk vojákovy ruky byl silný a nedovolil mi uniknout. Potom mě postavil před hotovou věc. Měla jsem ošetřit druhého vojáka a on si zatím odešel bůhví kam. Hleděla jsem na to zraněné rameno, chvíli neschopná jakéhokoli pohybu, potom jsem se nějakým zázrakem probrala a rychle zašla za pult pro láhev pálenky. Otevřela jsem jí a trochu si lokla, potom jsem jí polovinu vychrstla vojákovy na prostřelené rameno, až zařval bolestí. Potom jsem mu flašku podala a nechala ho pořádně se napít. Prohlídla jsem si jeho zranění důkladně, než jsem se rozhodla, co udělám. Vojákových blbých řečí jsem si nevšímala a začala pracovat. Jednou rukou jsem chytila pevně šíp za opeřenou část a druhou jsem chytila čouhající část tak, abych se nedotýkala ani rány ani špice šípu. Tohle byla ta bolestivější část, už proto, že jsem neměla tolik síly na zlomení šípu jako jakýkoli muž. Zabrala jsem a začala dřevo lámat. Chvíli jsem měla pocit, že to nedokážu, ale nakonec se to povedlo. Dřevo hlasitě křuplo a já odhodila na zem zkrvavenou špičku. Voják si zase loknul pálenky a já měla možnost pořádně si ránu prohlédnout. Naštěstí neprocházela přímo kostí, takže neumře na sepsi, která by vznikla ve chvíli, kdy by se morek dostal do krve. Šíp procházel pod klíční kostí, což bylo dobře, protože nebyla zasažena žádná kost. Potíž byla v tom, že jsem netušila, jestli šíp nezasáhl velkou tepnu, která se nacházela pod klíční kostí. Byla tu tady jediná možnost, jak zastavit případné krvácení a já tušila, že za tohle mě určitě ten voják zabije, přesto jsem šla k ohništi, kde jsem zapálila oheň. Dala jsem do rozžhavených uhlíků něco jako pohrabáč a nechala ho zahřát na vysokou teplotu. Potom jsem ho vyňala z ohně a nechala ho lehce, ale jen opravdu lehce zchladnout. Už nebyl zbarvený do ruda, ale byl dost žhavý, aby dokázal spálit maso. Položila jsem vojáka na záda, sedla si na něj obkročmo, abych ho mohla tělem jistit, nachystala jsem si pohrabáč, zapřela jsem se koleny o jeho paže, chytila šíp do rukou a rychlým záběrem jsem ho muži vyrvala z rány. Okamžitě se od tam vyřinulo velké množství světlé krve, tak jsem rychle šáhla pro pohrabáč a zasunula ho vojákovy do rány, až to zasyčelo, potom už jsem vnímala jen řev a svůj tvrdý dopad na podlahu hostince. Pohrabáč jsem měla v ruce a prudce jsem oddechovala, protože jsem se pořádně udeřila do ruky.

Pán Jeskyně - 10. února 2009 22:24

Lian a rušná noc v hostinci Na Palouku Vojákův řev musel probudit hostinského i všechny hosty, protože se vzápětí nahrnuli do lokálu, kde spatřili tebe sedící na podlaze s rozžhaveným pohrabáčem a vojáka ležícího na stole. Naštěstí to také přilákalo vojáka z venku a vše se snadno vysvětlilo. Krom několika nevyslovených otázek, co se to tu vlastně stalo takhle uprostřed noci. Všichni byli zktátka moc rozespalí, a když viděli, že nebezpečí nehrozí, zase se rozešli do svých pokojů. I ty ses už sotva držela na nohou, a tak ses odebrala do svého malého pokojíku nahoře v podkroví. Toho vzrušení bylo pro dnešní noc už docela dost. Navíc už tak budeš zítra nevyspalá a hostinská tě stejně šetřit nebude. Vešla si se svíčkou do pokoje a na zemi ležel šíp obalený kouskem pergamenu, samozřejmě v hromadě střepů z vyražené okenní tabule.

Pán Jeskyně - 11. února 2009 00:02

Delerien a stopy boje Procházíš lesem při kraji cesty. Vzpomněl sis, že nedaleko je tu v lese studánka, která napájí malý potůček, jenž pak teče na jih. Dál to moc neznáš, a tak zamíříš doplnit poloprázdný měch. Lepší teď jít na jistotu, když je všude klid než pak bloudit, až se začne zase něco dít. Na pěšině však zahlédneš čerstvé otisky kopyt. Zpomalíš a potichu se plížíš dál. Vyhlížíš zpoza křoví. Je tam kůň přivázaný k větvi. Podíváš se dál a vidíš i ležící tělo vojáka. Podle toho, tak tam leží, je ti jasné, že nespí. Leží tam s hlavou zvrácenou dozadu a kolem je spousta krve. Jinak nikdo. Bližší ohledání místa ti napovědělo, že tu nejspíš tábořili dva vojáci. Jsou tu jasné stopy po dvou koních a dvoje zavazadla, jaká používá legie, dokonce i dva štíty. Dále tu s nimi musel být nějaký zajatec, protože u stromu jsi nalezl kousky přeřezaného provazu. Nic víc nejsi schopen zjistit. Stop je tu v blátě sice spoustu, ale jedna přes druhou. A poslední jsou definitivně odjíždějícího jezdce, kterých sis všiml už na pěšině. Zrovna zvažuješ co dál a znechuceně pozoruješ zrudlou vodu studánky - tak taky vodu nenaberu, ta je tak pro upíry... když najednou zaslechneš zaržání koně někde opodál, nejspíš na cestě. No jistě, ten druhý odjel nalehko a jistojistě se teď vrací.

Lian Door - 11. února 2009 19:22

Příliš dlouhý večer Než jsem se stihla pohnout, tak už byl hostinec plný rozespalých hostů, hostinské a hostinského. Všichni na mě vykuleně koukali, co že dělám s tím rozžhaveným pohrabáčem. Naštěstí, než se stihli na cokoli zeptat, dorazil i druhý voják, který jim zkráceně řekl, že jsem toho muže ošetřila. Všichni, zjevně spokojení s vysvětlením, se rozešli do svých pokojů. Najednou jsem si uvědomila, jak byla tato noc dlouhá a jak moc jsem unavená. Zvednu se z podlahy a zamířím nahoru do svého skromného pokoje v podkroví. V ruce svírám svíčku, kterou si svítím na cestu. Ve chvíli, kdy vejdu do pokoje mě zaujmou dvě věci. Ta první je rozbité okno a ta druhá je šíp, který ho rozbil a na němž je nějaký lístek. Sáhla jsem pro šíp tak, abych se nepořezala o střepy a sundala z něj namotaný pergamen. Pomalu jsem si přečetla slova, co na něm byla napsána. Musela jsem číst pomalu, protože jsem v tom, ještě nebyla tak dobrá, ale nakonec jsem se dozvěděla to podstatné. Ve chvíli, kdy jsem dopis dočetla, tak mi srdce poskočilo radostí. Rychle jsem zametla střepy do kouta a po znovu přečtení pergamenu se ho rychle zbavím. Roztrhám ho na malé kousky, které si strčím do kapsy s tím, že je při nejbližší příležitosti hodím do ohně. Lehla jsem si do postele a sotva jsem zamhouřila oka, už jsem se vznášela ve snovém světě, kde mě doprovázely podivné obrazy, které se hodně podobali slovům z dopisu.

Eimhael - 11. února 2009 19:41

Eimhael a neznámý...kaše Mnu si svrbějící prsty a prohlížím si svůj výtvor...ačkoli není příliš chladno, tváří se, že je mu zima a kouká na mě tak nějak ztuhle. Je to takový ledově klidný pohled, skoro jakoby chtěl, aby mi z něj jezdil mráz po zádech. I na vojáka má opravdu chladnou krev.... I když..tváří se a kouká je trochu s nadsázkou, to co mu zbylo z obličeje po zásahu jedním bleskem..i na havrana je to tvrdé, jsem zvědav, co teď budu dělat, když jsem mu slíbil oči k večeři... Jak se tak na něj dívám, všimnu si, že tabard, který měl na sobě je celkem nepoškozený, sice mi asi bude velký a elfové jsou vojáky jen vyjímečně, ale mohl by se hodit na nějakou past nebo tak něco. Mezitím, co premyslim nad tabardem prohledávám kapsy, záhyby a pátrám po měšci...trochu peněz najdu (bez měšce) a v další kapse roztrhlý měšec. Když v tom mě to trkne: nemá ani štít. Jen meč, a pár peněz...Nevím sice kde se potkal a jak s tím hobitem, ale ve mě to budí dojem, že vyběhl jen tak dohonit hobita a počítal, že se vrátí...a tak by mohl někdo hledat. Zatrne mi a napnu uši. Jsem tu docela dlouho, dokonce i havran už se prokloval ke svačině. Na sundávání tabardu se vykašlu, meč je na mě moc těžký, vezmu tedy jenom peníze a s ostražitostí mně vlastní, vydám se směrem, kterým odjel hobit..

Delerien - 11. února 2009 23:17

Další mrtvej? Ještě že je to říšskej voják! Když zaslechnu raržání koně, na nic nečekám, zalezu mezi stromy a začnu připravovat luk. Tětiva už stihla proschnout, budu jen doufat že ještě stále trochu provlhlé lučiště nepraskne. Zkušeně tětivu napnu mezi oba konce luku, vytáhnu šíp a založím jej. Přikrčím se za stromem a opatrně vyhlížím směrem, odkud jsem slyšel koně. V podřepu se také sunu lesem proti domnělému nepříteli, připraven vždy natáhnout luk a poslat toho vetřelce do světa mrtvých.

Pán Jeskyně - 12. února 2009 17:23

Delerien Pomalu s napnutým lukem obcházíš houštinu. Jsi stále nedaleko prostranství se studánkou. Jezdec se blíží. Už zřetelně slyšíš zvuk koňských kopyt na pěšině. Sice odsud moc dobře nevidíš, ale máš jistotu, že ani ty nebudeš viděn. Chceš se mu úplně vyhnout nebo udělat něco jiného? Eimhael V jedné chvíli tam voják stál jist si svým vítězstvím, pak se vzduchem mihl záblesk doprovázený poryvem chladu. Ve druhé chvíli se už voják válel na zemi ztuhlý a zmodralý a stoupala z něj bílá mlha. Tvář a odhalené ruce měl rozpraskané a zničené. Neměl si zahrávat, nedostal šanci. Neváháš a ujmeš se jeho prohledávání. Jde to ztěška. I látka jeho varkoče je úplně ztuhlá mrazem a chladná na dotyk. Kroužková košile tě doslova mrazí. Tvůj havran usedne na jeho tvář a začne do něj klovat. Jeho hlas ti však v hlavě nezní moc spokojeně. Jakmile skončíš, vyrazíš za hobitem. Někde v místech, kde zmizel v lese sis všiml sotva znatelné pěšiny vedoucí někam ze svahu dolů mezi stromy.

Delerien - 12. února 2009 17:54
	Jezdec u studánky Nechci se jezdci úplně vyhnout. Když projede kolem mne, budu ho následovat. Chtěl jsem se mu dostat do zad. Chci vědět kdo to je a koho věznil. Ale jedno po druhém...

Pán Jeskyně - 12. února 2009 18:06
	Delerien a tajemný jezdec Čekáš ve svém úkrytu a jezdec chvatně projíždí kolem. Na velkém koni si tam sedí malá postava hobita. Kůň ani nezastaví a hobit lehce seskočí rovnou k věcem jednoho z vojáků a začne se v nich přehrabovat. Jakmile se však malinko pohneš uskočí prudce stranou za kmen stromu a zahlédneš, že zpod pláště vytáhl lehkou kuši.

Delerien - 12. února 2009 18:13

Jezdec Zatraceně! Tnen má ale našponovaný uši! zakleju v duchu. S lukem stále napnutým a mířícím směrem k hobitovi se přesunu na nějaké výhodnější místo. Potřeboval bych si ho prohlídnout líp. Ale co tak vim, tak v Ylvirský legii moc hobitů člověk nenajde. Dost možná je to někdo od nás. No ale co když ne, že jo! Přesunuju se, připraven vypálit při nějakém náznaku nebezpečí z hobitovy strany. "Kdo si!?" zeptám se dost nahlas aby mě slyšel, ale ne víc než je nezbytné. Nerad bych, aby se tu vyrojili další vojáci...

Pán Jeskyně - 12. února 2009 18:17

Lian a trocha spánku před úsvitem dalšího dne Další den sis opět mohla trochu přispat. Slunce tě ráno polechtalo na nose. V pokojíku byla docela zima, jak sem celou noc táhlo rozbitým oknem, ale zdá se, že i les venku trochu prokoukl, jak na něj skrz trhající se mraky vykukoval šluneční kotouč. Oknem jsi zahlédla Gebericha, jak ze stáje vyvádí svého flekatého koně s proutěnými klecemi s holuby. Zkontroloval postroje a vyhoupl se do sedla. Rozhlédl se po okolí a třikrát krátce, rychle za sebou hvízdnul. Z protější borovice se odrazil dravec a slétl mu na nastavenou ruku. Pak Geberich pobídl koně a ztratili se ti z výhledu. Hned jsi seběhla dolů na snídani a také se podívat, co se tam děje. Oba převlečení vojáci tu právě snídali. Královský posel už nejspíš pokračoval do Valdervenu.

Pán Jeskyně - 12. února 2009 18:23
	Delerien a hobit "Stuj kde si, ještě se pohneš a napálim to do tebe," zapištěl hobit za stromem. "Řek sem, že to do tebe našiju, už ani krok." Všiml sis, jak po tobě lehce nakukuje a nervozně svírá nabitou kuši. Dej ruce, a... a...abych na ně viděl. Zahoď měšec a vypadni! Ne vobráceně, jinak budu střílet.

Delerien - 12. února 2009 18:31
	Hobit "Mohl bych říct to samý! Za poslední dva dny sem sejmul už dva legionáře, další hobit k tomu by byl jen zákusek! Ale má to cenu, když je Ylvir svobodný?" Fajn. Teď trochu riskuju. Ale stejně bych riskoval, kdybych se pokusil zdrhnout nebo mu zkusil napílit jenu mezi voči!" Zkusím se dostat do krytu stromů. Tedy do lepšího krytu. Svým posledním pohybem jsem se zcela neúmyslně odkryl.

Pán Jeskyně - 12. února 2009 18:52
	Delerien a hobit Co je mi po tom. Svobodnej nebo ne, všechno je to stejně nahouby.... Chci vidět ty ruce!

Delerien - 12. února 2009 18:53
	Hobit "Hele víš co? Seber si co maj vojáci a pak vypadni. Ani jednomu z nás by neprospělo, kdyby ten drhej vystřelil, že jo?" Tohle neni dobrý! To se mi ani trochu nelíbí!

Pán Jeskyně - 12. února 2009 19:39

Tareril, krčma Za Branou v Cavelské vsi Celé odpoledne ses trmácel po Dervaňské silnici. Na obě strany se vypínaly jen srázy a zarostlé kopce. Mrholilo. Začlo to kolem poledního, jakmile jsi vsoupil do soutězky, a od té doby pořád, jak do zblbnutí. Připadalo ti, že se tu cesta naschvál klikatí v obtížném terénu. prostě, aby si každý, kdo míří do Dervaně, užil ten svěží deštík od moře. V Dervani jsi byl zatím za svůj život asi třikrát, a co si pamatuješ, vždycky lilo. Ještě by mohla ukodit nějaká pěkná bouřka, pomyslíš si ironicky a ejhle, soutězkou se rozlehne hrom. Se soumrakem jsi konečně dorazil do vsi dole pod hradem. Hrdá Cavelská tvrz se už zdálky temně rýsovala proti šedému nebi, zlověstná se svou mohutnou, zubatou věží. Tvé spěšné kroky tě zavedly do krčmy Za Branou. Ona tu sice žádná brána nikdy nebyla, ale to nevadí. Téhle cestě se říká Dervaňská brána. Vevnitř je hezky teplo a zamíříš rovnou ke krbu, aby ses ohřál. Opatrně rozbalíš loutnu. Je navlhlá. V hospodě sedí docela dost lidí. Opravdu nečekaně, když venku prší. Někteří si tě zvědavě prohlédnou, jiní se věnují svému. Jsou tu prostí i vznešení... tedy na místní poměry, možná nějací kupci a také několik bánových jezdců. Poznáš je snadno. Takoví jako oni patří k nejlepším ylvirským válečníkům, pocházejí z dobrých rodin a odmalička se učí jezdit na koni a střílet za jízdy. Do boje nosí šupinové zbroje a mívají přes záda přehozené exotické kožešiny leopardů a jiných kočkovitých šelem. Jejich počet je vždy ukazatelem šlechticova vlivu a bohatství. Možná se nevyrovnají těžké greifenské jízdě v nájezdu, ale svými luky dokáží pročesat řady nepřítele, na rychlých koních ho vlákat do pasti a pak šavlemi pobít. Jo, každý malý ylvirský kluk někdy snil o tom, stát se jedním z nich. Přijde k tobě docela hezká holka v zástěře a s úsměvem se tě ptá, co si dáš. Zvědavám pohledem přejede i tvé vybavení... myslím loutnu. :)

Tareril Wasellet - 12. února 2009 21:58

Krčma Za Branou Cestou si brukám písničku, na kterou jsem si zrovna zvpomněl. Zpívá se v ní kupodivu o dešti. Když zazní hrom, tak si přitáhnu plášť ještě víc k tělu. Otřesu se a trochu přidám do kroku, abych byl v krčmě, než začne bouřka. Jen zahlédnu Cavelskou tvrz, ještě zrychlím a za chvíli jsem v krčmě. Dojdu ke krbu a usadím se. Opatrně vybalím loutnu a zamračím se, dyž zjistím, že je navlhlá. Za chvíli přijde děvče a ptá se, co si dám. Oplatím dívce úsměv a objednám si pivo a polévku. Poté jemně pohladím svou loutnu a poté ji postavím trochu ke krbu, aby oschla, ale tak, aby nepraskla teplem. Spokojeně se usměju, když ji tak tam vidím stát. Stačí jediný pohled na dračí hlavu loutny. Jen co dívka přinese pivo, tak se napiju a rozhlédnu se po krčmě a zadívám se na válečníky. Na čele se mi objeví pár vrásek, jak se snažím vzpomenout si na nějaký příběhy o nich. Jo, pár jich tady mám. Hmm, co bych tak tady moh hrát? Snad mě něco napadne. Jak tak přmýšlím, objeví se přede mnou polévka a pustím se do ní. Teplá tekutina mi proudí krkem do žaludku a já si užívám příjemné teplo. Když dojím, tak zkontroluji loutnu. K mému potěšení je již celkem suchá a tak si ji vezmu do ruky a brnknu do struny. Zní trošku falešně, jak bylo dřevo povolené a tak ji začnu ladit. Po pár minutách jsem konečně spokojený a spustím. ,,Now you all know The bards and their songs When hours have gone by I'll close my eyes In a world far away We may meet again But now hear my song About the dawn of the night Let's sing the bards' song Tomorrow will take us away Far from home No one will ever know our names But the bards' songs will remain Tomorrow will take it away The fear of today It will be gone Due to our magic songs There's only one song Left in my mind Tales of a brave man Who lived far from here Now the bard songs are over And it's time to leave No one should ask you for the name Of the one Who tells the story Tomorrow will take us away Far from home No one will ever know our names But the bards' songs will remain Tomorrow all will be known And you're not alone So don't be afraid In the dark and cold 'Cause the bards' songs will remain They all will remain In my thoughts and in my dreams They're always in my mind These songs of hobbits, dwarfs and men And elves Come close your eyes You can see them too" odkaz

Eimhael - 12. února 2009 22:26

Eimhael, na cestě..nohama vzhuru Kradu se pomale v hobitových stopách..slyším ho jak na sebe s někým huláká. Co je mi po tom. Svobodnej nebo ne, všechno je to stejně nahouby.... Chci vidět ty ruce! "Hele víš co? Seber si co maj vojáci a pak vypadni. Ani jednomu z nás by neprospělo, kdyby ten druhej vystřelil, že jo? Připlížím se kolem křoví, ještě blíž, když vtom mi pod nohou praskne větvička. Hej uslyším hobita a vzápětí mám vnitřnosti bohatší o šipku z jeho kuše, kterou prve mířil na vojáka. Ležím, a přemýšlím, co dál...jak se to vyvine..

Delerien - 12. února 2009 23:34

Hobit Hobit se už chystá odpovědět, ale v tom se z lesa ozve prasknutí větvičky. Zaslechnu hobitovo "Hej!" a pak zadrnčení tětivy kuše. A pak překvapené heknutí, když šipka našla svůj cíl. Využiju hobitovy chvilkové nepozornosti a vyběhnu k němu, cestou odhazujíc luk a tahajíc meč. Hobit si všimne náhlého hluku způsobeného mým během a vyrazí pryč, cestou se pokouší nabít kuši. Už jsem jen kousek od něj, když se odrazí, udělá ve vzduchu podivnou otočku a spustí kuši. Šipka vyletí proti mě a zasáhne mě nepříjemně do stehna. Tím mne ještě trochu víc naštval. Pár skoky jsem zdolal zbývající vzdálenost a praštil hobita naplocho mečem. Heknul po zásahu do ramene. Druhou ranou jsem ho minul. Třetí opět zásah, ale to už hobit vrávoravě vstává a rozebíhá se pryč. Na nic nečekám a běžím za ním. V tom spatřím jak se proti mě blíží větev v nepříjemné výšce očí. Ten mrňavej parchant zvednul ruce, napružil jí a pak jí na mě pustil. Těsně se jí vyhnu a párkrát máchnu po hobitovi mečem. Napotřetí ho plochou stranou zasáhnu do hlavy a hobit se skácí na zemi. Padnu vedle něj. S oddechnutím se posadím a zkontroluju svoje zranění. Škrábnutí šipkou je trochu hlubší, ale ne příliš závažné. Znovu si oddechnu, postavím se a vezmu hobita za ruce a dotáhnu k znesvěcené studánce. Pak najdu toho, po kom hobit vystřelil jako první. Hmm.. Elfák.. A dost bledej.. To možná bude tou šipkou.. Prohlédnu si ho a pak bleskově prohledám jestli u sebe nemá něco, co by ho spojovalo s legií. Špičkou meče mu přitom mířím na krk. Když nic nenajdu, odložím zbraň a jmu se vytahovat šipku z jeho břicha. Jedno trhnutí a naštěstí rovný hrot vyklouzne. Stejně tak syknutí bolestí z elfových úst. Přiložní na ránu svoje ruce a z posledních sil, které mi propůjčuje příroda, se ji pokusím zacelit (Lehká zranění; 7 životů). Nechám elfa zatím ležet kde je. Odejdu k hobitovi a pevně ovážu vlastní zranění. Budu asi muset najít nějaký bejlí! Tyhle obvazy na sucho mi moc neprospějou! Pak konečně prohledám hobita a posléze ho pečlivě svážu. Pak také prohledám věci vojáků. U toho mrtvého najdu list s podobiznou hobita. Hmm.. Celých sto stříbrných? Kdo by to byl řek, že dneska narazim na někoho tak důležitýho! usměju se v duchu. Poberu peníze z věcí vojáků a také nějaké cenosti, které tak jako tak někde nakradli (tři prsteny, spona na plášť, jeden stříbrný pohár). Zbytek nechám kde je. Není bezpečné potloukat se krajem s takovouhle kořistí. Za to mi to nestojí. Poslední dva dny se mi stejně vyplatili víc než celej minulej měsíc. Když nepočítám rozesklou hruď a prostřelenou nohu. Seberu také měch s vodou a jídlo a dojdu zpět k raněnému. Dám mu napít a nabídnu mu kus sušeného masa s obilnou plackou. "Tak povídej! Co si zač?"

Pán Jeskyně - 13. února 2009 13:54

Tareril a ne tak poklidný večer, jak by se zprvu zdálo Dohráls první skladbu večera. Přilákal pozornost mnohým a vysloužil si potlesk alespoň některých z nich. Doba je zlá a Ylviřané si odvykli radovánkám. Nicméně sis vysloužil minimálně další pití, jež zaplatil nějaký z hostů a ta hezká holka ti ho přinesla. Dohráls i druhou píseň a vysloužil si další odměnu. Tentokrát v podobě několika měďáků. Poladils trochu svou loutnu, aby zpívala tak, jak má, a přemýšlel, co zahrát dál. Další balada by je už jistojistě uspala, tohle bude chtít něco od podlahy. Ať pivo a víno tečou proudem a hostinský má radost, neboť o toho tu jde především. Spokojený hostitel rovná se jídlo a nocleh zadarmo, nebo přinejmenším se slevou v těchto nejistých časech... Pak ale do hospody vběhl nějaký kluk, udýchaně se rozhédl a zamířil k jezdcům. Byl docela vyděšený. Řekl jim sotva pár slov a oni na sebe s hrůzou pohlédli a začli se hned zvedat, popadli svou výzbroj a hodili na stůl něco peněz za útratu. Chvatně opustili lokál. Ostatní si jich možná všimli, ale večer už pokročil a nálada způsobená baladami zabila případnou zvědavost. Někteří sice začli v hovoru spekulovat, co se mohlo stát, ale jen pár z nich opustilo hospodu a šlo se podívat.

Tareril Wasellet - 13. února 2009 14:38

Krčma Za Branou Když jsem dohrál svou druhou píseň, na stůl přede mnou dopadne několi mědáků. Usměju se a rozhlédnu. Většina z nich už je mírně ospalá a tak si zkusím vzpomenout na nějakou rychlejší písničku. Už se chystám spustit, když v tom vběhne do krčmy malý hoch a něco řekne vojákům. Ti se urychleně zvedli aopustili krčmu. Chvíli na to za nimi šli zvědaví patroni. Vetšina jich sice zůstala, ale poznal jsem, že hrát by už nemělo cenu, protože jejich pozornost je teď upřená na onu záhadu. Co se tady může dít? Možná nějaké příšery zvenčí? Nebo tlupa banditů? No aťsi je to cokoliv, lepší bude se nezamíchat. Pomyslím si a napiju se. Když kolem mmne porchází ono děvče, tak na ní pokynu. ,,Nevíte co se může dít?" Zeptám se jí.

Lian Door - 13. února 2009 17:59

Trocha spánku, ale práce nepočká Ráno mě probudilo slunce, které mě polechtalo na tváři a přinutilo mě procitnout do chladného pokoje. Nakonec jsem se dokázala po nějaké chvíli donutit vylézt z postele, kde mi bylo příjemně teplo. Přišla jsem k rozbitému oknu, abych se podívala, jak sluneční svit pozměnil barvy světa a jak oživil les, který se nacházel kousek od nás. Když jsem se podívala dolu na cestu, tak jsem spatřila, jak Geberich odjíždí na svém vraníkovy někam pryč. Rychle jsem se upravila a seběhla dolů, kde už se podávala snídaně. Převlečení vojáci snídali a zdálo se, že už je tomu jednomu lépe. Ulevilo se mi. Královský posel byl pryč, ale než jsem stačila zjistit víc, tak už mě do kuchyně volala hostinská. ,, Tak jestli už jsi vyspinkaná do růžova, tak bys mi mohla laskavě pomoc, nemyslíš?" ironie v jejím hlase nelze přehlednout. ,, Jistě!" řeknu pouze a vrhnu se do práce. Nosím snídaně, rozlévám kořalku nebo pivo či víno a poslouchám nemístné řeči. Snažím se mezi tím vším i zachytit něco užitečného. Vzpomínka na vzkaz mi dává naději a zvedá mi náladu, takže se dokonce i usmívám.

Pán Jeskyně - 15. února 2009 18:17

Tareril Dívka se k tobě zvědavě obrátí, ale když vyslechne tvou otázku, zavrtí hlavou: Nevím pane. A v očích se jí mihne strach v předtuše něčeho zlého. Tak dobře jsi měl všechny přítomné naladěné a tak snadno propadla veškerá tvá námaha vniveč. Snad se to brzy uklidní a bude ještě příležitost ukázat jim to, čeho jsi schopen... Tvé myšlenky však teď patří zcela něčemu jinému než noclehu v teple a zadarmo. Zvědavost, ta mrška jedna, tě užírá. Co se jenom mohlo stát, že odsud ti jezdci vystřelili tak rychle. Muselo to být určitě něco vážného a nečekaného, neboť ostatní lidé zde by se jen těžko radovali v předzvěti nějaké vzpoury. Co to jen může být?

Eimhael - 15. února 2009 20:33

Eimhael a Delerien Šipka v břiše není nic příjemného, ale jedno pozitivum to má. Majitel druhého hlasu má teď příležitost hobita dostat, protože šipka, které by se musel obávat, trčí z těla mě. A taky že ano - uslyším rychlé kroky, zasvištění větví a nezaměnitelný náraz kovu o hobití hlavu. Po chvíli uvidím člověka jak vleče hobita. Zatímco přemýšlím, co se mnou bude, stanou se dvě překvapivé věci. Nezabije mě, ale po tom co mne prohledá a nenajde nic, co by ho zneklidnilo mi dokonce vyléčí ránu a podělí se o jídlo a vodu. A kupodivu nneí to člověk ale půlelf. A pak přišla otázka, kterou sem čekal od začátku: "Tak povídej! Co si zač?"Byljsem na cestě do Valdervenu a potkal jsem tohle individuumukážu na hobita ještě s vojákem z legie, jak se snaží jeden druhého zabít. Voják to schytal a tenhe zdrhnul. A kdo jsi ty?

Tareril Wasellet - 15. února 2009 22:00
	Krčma Safra, safra, co to sakra může být? Zamyslím se na chvíli, ale pak pokrčím rameny a sbalím si své věci. Loutnu pečlivě zabalím a odejdu k pultu. Na pult položím potřebný obnos mincí a poděkuji. Poté se rozejdu ke dveřím. Tak, co se to děje? Třeba o tom budu moct napsat píseň. Napadne mne a vykročím ze dveří vstříc tajemnu.

Pán Jeskyně - 15. února 2009 23:10

Tareril a události toho večera v Cavelské vsi Sbalit věci ti trvalo jen pár chvíl. Zaplatils hostinskému 6 měděných mincí a chystal ses odejít, když zrovna v té chvíli jste z venku zaslechli nějaký šramot. Dvěře se rozlétli a se chladného vzduchu dovnitř vnikl i muž v plášti se šavlí v ruce. Z jeho oblečení crčela voda, ale z čepele, jež třímal v ruce stékala i krev. Krátce se ohlédl z otevřených dveří, kde se světlo loučí zevnitř trpytilo na kapkách hustého lijáku, a pak pohledem přejel ztichlou hospodu. Hosté strnuli uprostřed pohybu a sledovali neznámého, který vyrazil doprostřed lokálu. Nikdo mu nezastoupil cestu, všichni čekali, co se stane. Muž vyskočil na stůl ve svých zablácených botech a v širokém gestu shodil svůj promočený plášť. Krom kroužkové košile na sobě měl hnědý varkoč se stříbrnou vlčí hlavou. Trochu vybledlý, pravda, to dávný symbol knížat Ylviru. Dlouhých sedm let uplynulo od doby, kdy podobně oděná armáda byla rozprášena tady nedaleko u Dervaňské brány. Nastalé ticho přerušily těžké spěšné kroky ozbrojenců vtrhnuvších do krčmy. Bánovi lidé. Muž se však nenechal zastrašit. Naopak v jeho očích plál oheň. Když promluvil, zastavili se i zbrojnoši. "Slyšte, lidé dobří!" zavolal v širokém gestu, "Béla z Cavelu je mrtev! Vévoda Štěpán se vrátil a pomstil se zrádci! Ylvir je svob... Nedořekl. Jeden z ozbrojenců vypálil z kuše a rána srazila řečníka ze stolu. Cizinec se začal zvedat ze země. Z jeho hrudi mu trčela šipka a kašlal krev. Potácivě se postavil do střehu a přehodil si plášť přes volnou ruku. Pak se zbrojnoši jako vlci vrhli vpřed...

Tareril Wasellet - 16. února 2009 02:01

Krčma Když do krčmy vpadne muž zastavím se a sáhnu po meči, ale nevytáhnu jej. Čekám, co se bude dít a on skočí na stůl. Chíli za ním do krčmy vpadnou ozbrojenci a on jen zkřičí něco o tom, že Bán je mrtvej a že se Štěpán vrátil. Ne, to není možný! Vždyť ten je ve vyhnanctví. Tak a co teď. Teď bych se měl zdekovat. Ohlédnu se a běžím směrem ke schodišti. Tam se přikrčím a s rukou na meči vyčkávám, jak se souboj vyvine. Blázen, tak tenhle nemá šanci. Jestli mi ti vojáci načíděj, abych šel s nima, tak možná radši pudu hrát hluchejm.

Pán Jeskyně - 16. února 2009 02:46

Tareril a souboj v krčmě Jak se souboj vyvine jsi odhadl v celku správně. Cizinec sice prvního útočníka vykryl, předsekem mu vyrazil meč z ruky a probodl ho, ale ti tři další ho utloukli jak žito. Ani to dlouho netrvalo. Hosté jen koukali a klidili se bánovým lidem z cesty. Zahlédls, že jeden, či dva další ze zrpvu snad chystali proti nim zakročit, ale nikdo nechtěl být takový blázen a jít si pro jistou smrt. "Všechno prohledat," křikl jeden z ozbrojenců na své kolegy, "může jich tu bejt víc. Hej, támle je nějakej zpěvák! ukázal na tebe jeden z nich.

Tareril Wasellet - 16. února 2009 09:42
	Krčma Když na mne ozbrojenec ukáže, tak rozpřáhnu ruce a přistoupím k nim. Usměju se na ně. ,,Zdravím, já s nimi nemám nic společného, nebojte se. Jsem jen potulný bard, Tareril Wasellet. Jistě jste již o mne slyšeli." Představím se a ruce mám tak, aby na ně bylo vidět. Tak, teď se do ničeho nezaplést a bude to skvělé.

Delerien - 16. února 2009 14:08

Poblíž krvavé studánky Elfovu otázku na mou osobu přejdu bez povšimnutí. "Do Valdervenu? Co tam? Tam řádí jen mor a Říše!" Ještě pořád by byl čas ho zabít, kdyby špatně odpověděl. Jinak jak vypadám: Drobnější postava s čenými dlouhými vlasy a pronikavýma zelenýma očima. Jeho rysy jsou spíše lidské, uši pouze lehce zašpičatělé. Na sobě má zelený kabátec bez rukávů, značně špinavý a potrhaný. Pod ním koženou zbroj a košili, která možná bývala i bílá (nebo se bílé alespoň blížila), teď je však od bláta, trávy a krve. Na nohou má natažené hnědé nohavice a vysoké kožené boty. Za opaskem má (měl než si sedl) zastrčenou sekeru a pověšený lovecký nůž, na zádech pak pochvu s mečem. Přes rameno se pak tahá s tornou, jejíž největší část zabírá deka složená uvnitř a částečně vyčuhující ven.

Pán Jeskyně - 16. února 2009 19:01

Lian Tento den byl poměrně klidný a tichý. Nedorazili žádní noví hosté. Vojáci se zřejmě postarali, aby z morem zasažené oblasti nikdo neodjel, a zpráva o nákaze se zřejmě rozšířila už natolik daleko, že kupci změnili své plány a jeli obchodovat jinam. Dneska se tu nestavil ani Kozel. Seděli tu jen ti dva, moc toho nesnědli, ani nenamluvili. A odpoledne se přihnali dva další vojáci a z rozkazu velení zkonfiskovali část zásob. Tentokrát se jim platit nechtělo. To náladě v domě moc neprospělo, ani to, že odpoledne už zase začalo pršet.

Eimhael - 16. února 2009 19:56

Poblíž krvavé studánky Kolik mu toho tak asi můžu říct? Že mi moc magů nezbývá to neví, ale bez nich musím být opatrnější. Mor a Říše? Neplýtvej slovy, vždyť je to jedno a totéž. Bohužel, někoho tam chci najít a natolik to spěchá, že na mor nebo Říš nemůžu brát ohledy. Jak vidíš, nežiju si zrovna pohodlně a na čekání, až alespoň mor pomine, nemám peníze ani čas. Vím, měl bych ti nějak projevit vděčnost za uzdravení, ale víc než slova nemám co dát. A jelikož pro mé uzdravení pochybuji, že bys mě chtěl hned zase zabíjet, nemáš-li jiný důvod mě tu pozdržovat nebo kus společné cesty, asi se rozloučíme. Před tím bych se ovšem důkladněji podíval na zoubek tomuhle kývnu bradou směrem k hobitovi. Podoba: Štíhlá a vysoká (vysoká na elfa, takže asi stejně vysoká jak ty) postava se světlými popelavě stříbrnými vlasy, které jakoby v občasných záblesích slunce mezi větvemi někde přecházely až do modravého odstínu. Modrobílé ostražité oči, špičaté uši, jemné rysy v tuto chvíli trochu ztrhané. Elf. Na sobě plášť barvy rozdrceného kamene (šedý), pod ním tmavě modrou tuniku s vytkaným vzorem listu téměř k zemi, pod kterou zahlédneš zablácené okraje širokých nohavic neurčité (normálně bílé) barvy. Rukávy vypadají stejně (stejně špinavě) Brnění nebo zbroj žádná, jen za širokým opaskem pár dýk - z jedné strany za ním zahlédneš hvězdici, z druhé má kolem něj uvázáno cosi jako šátek stejné barvy jako tunika, s elfskými znaky na okraji. Vedle v trávě okovaná hůl s měchem na vodu, s popruhem přes rameno. V nohách mu leží torna z drsné kůže.

Pán Jeskyně - 16. února 2009 21:47

Tareril a bánovi muži Ten chlap, co se k tobě blížil, se ani nesnažil potlačit škodolibou radost. "Jistě, že si, a právě proto půjdeš s námi." Něco se ti velice nezdálo. Tvoje instinkty křičely na poplach. Tihle můži právě přišli o svého pána, budou se mstít. Rychle jsi zvažoval své možnosti. Vydat se jim by znamenalo přinejmenším ubytování hezky v chládku na dnešní noc. Na cokoli jiného jsi měl velice málo času. Jako únikové cesty připadaly v úvahu pouze dvě. nahoru po schodech a nebo skokem přes pult a přes kuchyň.

Tareril Wasellet - 17. února 2009 13:28

Krčma Sakra, tohle mi tka ještě chybělo. Nechat zaplést do takovéhle roztržky a pak nechat vojáky vybít si na mne zlost. To určitě. Opatrně přenesu váhu na pravou nohu a koutkem oka se podívám ke dveřím do kuchyně. ,,No, mohl bych jít s vámi. Ale teď ne." Poslední slovo již mumlám za startu. Odrazím se svojí pravou nohou a pár skoky dorazím k pultu, který přeskočím, až za mnou vlaje plášť. Rukou si přidržím loutnu a už vrážím do kuchyně. ,,Prdón." Vyklouzne mi, když potkám kuchaře a už letím k zadním dveřím. Jen co vyrazím ven, rozhlédnu se a běžím tam, kde vidím nejvíc stínů.

Lian Door - 17. února 2009 17:43

Tento den nestojí za zlámanou grešli Čekala jsem, že se zase v práci nezastavím, ale opak byl pravdou. Najednou nebylo, co dělat. Nikdo se sem nestavil, zjevně to způsobila šířící se zpráva o moru. Seděla jsem u pultu a tiše pozorovala dění v lokále a jen občas jsem něco donesla těm dvěma vojáků, ale toho bylo málo. Byl fakt, že lítat po lokále jako hadr na koštěti mě nebaví, ale tahle nečinnost byla ještě horší. Když nejsou hosté, tak nejsou peníze a já si je budu muset nějak vydělat a to nejspíš úklidem tohohle prokletého domu. Povzdechla jsem si, bylo už pozdní odpoledne, venku se zase zatáhlo a začalo drobně mžít, pořádný déšť na sebe nenechal dlouho čekat. Z mého tichého nudění mě vyrušili dva další vojáci, kteří vtrhli dovnitř s pověřením, že si můžou pro své potřeby zabavit nějaké potraviny. Hostinský se s tím tiše smířil, i když na něm bylo znát naštvání, tak mlčel. Kdežto hostinská soptila jako sopka těsně před výbuchem. Nafukovala se jako žába a byla rudá ve tváři. Několikrát naštvaně vběhla do kuchyně, chvíli tam nadávala na vojáky a pak se vrátila. Tohle udělal několikrát po sobě. Já jsem jim musela pomoc potraviny vynášet, takže jsem promokla. Schválně jsem jim dávala potraviny, které se měli už brzy zkazit s myšlenkou na to, že je přinejmenším pořádně proženou. Běhala jsem do sklepa a zpět ven před hostinec, abych jim podávala potraviny a také nějaké to pití. Rusé vlasy, které jsem měla přírodně kudrnaté, byly nyní zplihlé a zcela narovnané dešťovou vodou. Plné rty jsem měla pevně semknuté, a pokud jsem neměla zrovna něco v rukou, tak jsem si třela paže, protože jsem byla promočená na kost. Když byli konečně spokojeni, tak jsem si šla nahoru převléci oblečení a pak jsem si sedla na chvíli ke krbu, abych se ohřála. Ani hostinská tentokrát nic nenamítala, protože nechtěla mít nemocnou servírku.

Pán Jeskyně - 19. února 2009 00:56

Tererilův útěk Tvůj krkolomný kousek byl naštěstí tolik šílený, že ozbrojenec zaváhal. Poté, cos přeletěl pult a mámem srazil kuchaře, prokličkoval jsi kuchyní ke dvěřím. Naštěstí tu byly, většinou tu bývají. Pak jsi vyběhl ven do tmy a deště... Trvalo chvilku než ses rozkoukal, avšak první, co sis uvědomil bylo syknutí meče taženého z pochvy. Pak až jsi spatřil dalšího z bánových lidí. Hrot jeho meče se ti téměř opíral o hruď. Proklatě, skrýval se tu ve tmě, aby si podal ty, co budou chtít utéct zadem. "Tak, chlape, ani se nehni nebo tě propíchnu." Už to vypadalo na špatný konec mizerného dne. Tvá obrazotvornost tě zradila a kreslila ti hezky šedé vězení a nejspíš i... Srtrážný sebou však podivně trhl a jeho meč poklesl. Jak se natočil mírně stranou, zahlédls dva šípy trčící z jeho zad. Z kuchyně za sebou jsi zaslechl nějaký lomoz, jdou si pro tebe. Neváhals a vzal opět nohy na ramena a děkoval Sivreně za její přízeň. "Hej, ty," sikl na tebe někdo z uličky naproti. Sotva jsi v té tmě rozeznal jeho obrys.

Tareril Wasellet - 19. února 2009 05:46

Útěk Zarazím se, když yběhnu ze dveří a ucítím hrot meče na své hrudit. Polknu. No, tak to bude vězení a možná i poprava, při náladě voj... Tok mých splašených myšlenek přeruší dva šípy, které se zabodnou vojákovi do hrudi. Zlomek vteřiny na něj zírám a pak se rozeběhnu pryč. Když uslyším ten hlas, prudce zabrzdím a stáhnu si kápi. Najednou, jako by se rozsvítilo. Tak, Sivreno, doufám, že dělám dobře. S rukou na meči pistoupím k oné postavě. ,,To ste byl vy? Díky." Pokývnu směrem k mrtvole.

Delerien - 21. února 2009 21:47

Poblíž krvavé studánky "Podívej se mu na co chceš. Já mířím Na Palouk. Přeju hodně štěstí při cestě do Valdervenu. Ale věř, že tam tě nečeká nic dobrýho!" Odpovím elfovi, začnu sbírat svoje věci a opět se hotovit na cestu. (pokud ještě mám magy, sešlu na sebe Uzdrav lehká zranění; 4 životy) Po krátké chvíli jsem hotov. Ještě kouknu na elfa. Kývnu na rozloučenou a vyrazím směrem k vytouženému hostinci!

Pán Jeskyně - 23. února 2009 22:18

Tareril a muži v uličce Přiblížil ses k úkrytu neznámého střelce a všiml sis, že tam není sám. Něčí ruce tě chytily a vtáhly dovnitř. Už už ses chtěl ohradit proti hrubému zacházení, když ze zadních dveří hostince vyběhli tvoji pronásledovatelé. Ohlédl ses a zahlédl, jak šíp potrestal jejich troufalost. první z nich, zasažen do boku, skočil do nedaleký sud s vodou, druzí zapadli zpátky dovnitř. Oba střelci vypustili každý ještě další střelu, ale jedna pleskla do bláta a druhá se zabodla neškodně do přetékajícího sudu. "Tak, a tětivy jsou v háji. Zatracený počasí. Deme!" siknul jeden z nich a táhli tě pryč, někam do dvora. Konečněs měl víc času si je prohlédnout. Víc jsi vytušil než viděl, ale tihle tři nebyli žádní velcí vrahouni, ani jejich výzbroj nebyla bůhvíjaká. Ten, co mluvil, byl jediný ozbrojen alespoň mečem, ostatní dva měli tesařskou sekeru a druhý vidle a za pasem sekáč. Byli otrhaní a prekticky beze zbrojí. "Hele, nevim, co seš zač, a vlastně mě to ani vůbec nezajímá, ale zdrhals před nima, tak hádám, že sme teď na stejný straně. Naší věci by víc posloužilo, nechat je, aby tě chytli... no, doufám, že sem neudělal chybu," promluvil k tobě šeptem ten s mečem. Podle tváře mu táhlo na padesát a podle oblečení to musel být nějaký lovec nebo tak něco.

Tareril Wasellet - 24. února 2009 11:13

Tajemní muži Když přijdu k muži, který na mně zavolal, tak mne hrubě vtáhne dovnitř. ,,Tak mom..." Stačím říct předtím, než z hospody vyběhnou vojáci. Za chvíli vyletí další dvě střely, ale tětivy to nevydržej a prasknou. Taky co vydrží v tomhle počasí. Následuji muže do dvora a mezitím si je prohlížím. Díky svému plášti je vidím celkem dobře, i když si to as neuvědomujou. Ale, ale vždyť to jsou jenom vobyčejní sedláci! Sakra, tak tahle vzpoura je opravdu slabě zásobovaná. ,,Jasně, asi jsme na stejný straně, i když z mé strany to nebylo zrovna dobrovolné rozhodnutí. Vy jste Štěpánovi muži co? Nebojte, chybu jste neudělali, dokážu se o sebe postarat a s tamty zrovna v lásce nemám." Promluvím polohlasně k muži a vytáhnu svůj meč. ,,Tak, a kam teď?"

Pán Jeskyně - 26. února 2009 01:22

Tareril a povstalci "Teď právě nikam. Čim dýl je tu budem zdržovat, tim dál se vévoda dostane..." vysvětlu je ti ten prošedivělý lovec, který mluvil i předtím. "Dou sem, padejte, já je zdržim," houknul jeden z těch dvou dalších hlídající u vchodu na dvorek. "Fajn, aspoň sme ty vidle nekradli zbytečně. Drž se, my si dem pro jejich koně. Ylvir je svobodný!" Mezitím tesař vykopnul zadný dveře nějakého domu a mávnul na vás, abyste ho následovali. Ještě ses naposled ohlédnul. Ozbrojenci probíhali uličkou, kde před nimi chlapík s vidlemi převalil nějakou káru a začal je s řevem ohrožovat svým hrozivým nástojem na kydání hnoje. Šel si pro jistou smrt. Ale něco v jeho očích tě utvrdilo v tom, že on si to takhle vybral. Byl to nejspíš nějaký prostý vesničan. Ale věřil. Věděl, že dnes zemře a přesto dobrolně šel. Ale to už jste zmizeli v tichých útrobách nějakého stavení. Shora se ozvaly nějaké kroky, nejspíš majitele domu, ale to už jste vybíhali z otevřených dvěří na druhé straně do ulice. Prudký liják bičoval rozblácenou ulici. Z dálky se nesly výkřiky a příležitostné zvuky boje. "Musíme tudy," zavelel šedovlasý. "Na návsi mají koně." Běžíte postraně, aby vaše obrysy splývaly s okolními domy. Občas se zastavíte a nasloucháte. Potom minete otrhanou mrtvolu ležící uprostřed ulice v blátě. Ze zad jí trčí několik šípů. Dešťová voda zaplavuje čerstvé otisky kopyt. Zbývá vám ještě tak padesát metrů rovně a pak doleva, abyste se dostali ke svému cíli. Pak se ale naproti vám vynoří jezdec, přesněji jeden z bánových jezdců. Ihned pobídne koně do cvalu. Svírá ho jen koleny, zatímco natahuje luk. Řítí se přímo na vás.

Eimhael - 26. února 2009 22:04

Eimhael a půlčík Chvíli si s hobitem povídám, ale k ničemu to stejně nevede. Odměna 100stříbrňáků mne láka asi tolik, jako možnost zabít svázaného uprostřed divočiny, takže nijak zvlášť. Nakonec se rozhodnu pro kompromis...hobita rozvážu, nechám svázané jenom ruce a kus od nej hodim šipku, kterou jsem měl prve v břiše. Můžeš se tím prořezat, nebo někam utéct nebo umřít. Osvobodit tě nemám důvod ale zabíjet také ne. S pocitem, že bych opět něco snědl se vydám stejným směrem jako odešel půlelf...

Pán Jeskyně - 27. února 2009 21:09

Eimhael a rozhovor s hobitem Půlelf, co ti ošetřil zranění po vašem rozhovoru odešel a zanechal tě tu s důkladně svávaným hobitem toho času v bezvědomí, a také s mrtvolou vojáka, jež tu s překvapeným výrazem a rozpáraným krkem od ucha k uchu ležela na boku s rukama poblíž rány. Stopy v blátě byly zalité krví a zrovnatak vedlejší studánka. Opodál se valela rozhrabaná zavazadla, zřejmě obou vojáků, a dál mezi stromy postávali dva koně. Jeden uvázaný, druhý volně. Popošel jsi ke studánce a s bolestným siknutím ses u ní sehnul. Ta rána v břiše se sice jakoby zázrakem zatáhla, ale bolest zůstala. O magii něco víš a tohle je jasná ukázka toho, jak nepřirozená může být pro běžný běh věcí. Kouzlo zhojilo ránu rychle, ale tvoje tělo na to není zvyklé a dál přetrvává i pocit onoho zranění. Nabrals vodu do dlaní a chrstl ji hobitovy do tváře. Škubnul s sebou a otevřel oči. Zamračil se na tebe, když zjistil, že je svázaný. Během svého konání sis všiml kusu papíru ležícího v blátě. Byla na něm namalována podobizna právě tvého svázaného společníka a pod tím připsaná i odměna sto stříbrných ve Valdervenu. "A heleďme se...copak`s proved?" ptáš se ho zvědavě. "Co je ti po tom? Starej se vo svý." odsekne a dívá se jinam. "Koukám jsi vděčnej..po tom co jsem ti zachránil kejhák" "To nevim. Jestli si zabil toho vojáka, tak je to tvuj problém. Já byl dávno za horama. Nebejt toho chlápka, co tu na mě čekal, měl bych zpátky svý věci a už by to tak bylo..." "Co je s vojákem je moje věc, ale utek jsi díky tomu, že si voják všímal mě. A vůbec, co mi ted tak asi zabrání, abych tě do Valdervenu nedotáh zpátky a nevzal si 100 stříbrnejch, když jsi tak sebejistej?" "Jenom 100 stříbrnejch? To ti za problémy se mnou ani nestojí. První vojáci, co tě najdou, tě nejspíš sejmou a shrábnou za mě odměnu sami. Teda sejmou tě učitě, potom co jim řeknu, žes zabil vojáka... Nejlíp uděláš, dyš mě prostě rozvážeš a pudem každej svojí cestou. Věř mi, bude to tak lepší pro voba." přesvědčuje tě. "No jo, ty si vlastně myslíš, že jsem ho zabil a mohl bys to vykládat dál. Když to máš všechno tak hezky sesumírované řekni mi, proč by pro mne nebylo snazší tě zabít na místě, než tě pouštět, a proč by to bylo lepší pro oba. Vážně myslíš, že tě jen tak rozvážu po tom, cos mě střelil do břicha?" "Tak hele, to byla nehoda. Neměl ses tam tak plížit... Dyť smi chěl pomoct, ne, tak proč bys mě zabíjel. Dyť ti nic nedělám. Budu se starat o svý věci a nebudu tě zdržovat od těch tvejch, ať už je to cokoli... A, a víš co, dám ti třeba něco napamátku. Třeba takovej stříbrnej prsten. Jen mě pust k mejm věcem." snaží se tě pro změnu uplatit. ještě se s ním chvíli dohaduješ a moc mu nevěříš, a tak ho tam necháš a vyrazíš za půlelfem. Delerien Pokračuješ dál ke svému místu určení. Stále se držíš v bezpečí mimo cestu. Tobě to nedělá tak velké problémy, pohybovat se v terénu, a krom toho je to mnohem bezpečnější, jak ses před chvilkou opět přesvědčil. Přěmýšlíš o tom, co bude dál, když za sebou zaslechneš spěšné kroky. To elf, kterého jsi předtím ošetřil se tě snaží dohonit.

Tareril Wasellet - 27. února 2009 22:14

Povstalci Přikývnu, když mi lovec řekne, že musej zdržet vojáky, aby se vévoda dostal co nejdál. Otočím se a zvednu svůj meč, abych se bránil hlídce, ale jeden ze sedláků se proti nim obrátil a potom zazní heslo povstání. Ylvir je svobodný. Chudáci, nevěděj snad nic o historii? Pomyslím si, ale nahlas nic neříkám a bežím za vůdcem do domu a poté zamíříme na náves. Běžím, jak umím, takže jim celkem lehce stačím. Plášť za mnou vlaje a odhaluje mou loutnu na zádech, kterou pod ním ukrývám před vlivy počasí. Prudce zabrzdím, když na dvoře uvidím jezdce. Okamžitě skočím zpátky za roh. ,,Bacha, jízdní lučišník!" Zavrčím rychle na postalce. ,,Teď se ty vaše vidle budou hodit. Miřte na hruď koně." Poradím jim a skrčím se za roh, abych mohl jezdce překvapit a zaútočit na něj z boku. Sivreno, vím, že o tvou pomoc teď zrovna žádám nějak často, ale ještě trochu. Pomodlím se narychlo.

Pán Jeskyně - 27. února 2009 23:54

Tareril a bánův jezdec Hbitě jsi zapadl do postranní uličky mezi domky, avšak tvoji společníci takové štěstí neměli. Tesaře, běžícího za tebou, zasáhl šíp právě ve chvíli, kdy se objevil ve tvém zorném poli. Vlivem střely narazil na roh baráku, sekera mu vypadla z prstů a sesul se k zemi těžce dýchaje. Venku na ulici svistla tasená šavle a jezdec se prohnal skrze tvůj výhled. Jestli chceš něco učinit, tak teď je ta pravá chvíle.

Delerien - 28. února 2009 23:40
	Cesta Na Palouk a elf "Copak? Rozmyslel sis to s tím morem? Neláká tě Valderven?" prohlásím a hodím pohledem po elfovi. Tempo neměním, stále stejně rychle se prodírám lesem podél cesty. Nemám moc chuť mluvit. Daleko vetší chuť mám na pořádnou pečeni a dobrou teplou medovinu. A třeba i nějaké pěkné děvče na klíně. Ale to spíš až zítra. Dneska by to nestálo za nic.

Eimhael - 01. března 2009 01:56

Cesta Na Palouk a půlelf Nerozmyslel ale s tím jak jdeš nebylo nijak těžké tě dohonit, i když neúmyslně. Valderven mě stále láká, ale cestou bych se rád ještě stavil v jednom hostinci, když už to musíš vědět. Počítám, že tam míříš také, nevypadáš zrovna na dlouhou štreku, ale nemám potřebu se ti plést do tvých záležitostí, pokud okolnosti, které nás svedly dohromady, nerozhodnou jinak. Je mi jedno jestli něco odpoví, povídám si v duchu s havranem, nevidí-li někoho na cestě řed/za námi.

Tareril Wasellet - 01. března 2009 14:31

Boj s jezdcem Věci se pro nás nevyvíjejí zrovna dobře, sedlák byl zabit dřív, než jsme mohli něco dělat a jezdec je rychlejší, než jsme si mysleli. Tak tohle je v háji Pomyslím si, když se kolem mne jezdec prožene, aniž bych jej mohl nějak zadržet. Ohlédnu se a už vidím, jak krouží kolem lovce. Chvíli čekám a pak už jenom skáču za jezdcem a pokusím se jej zasáhnout mečem. Ozve se jen zvuk, ajk můj meč naráží do zbroje. Jezdec se otočil ke mne a já jej stačil seknout do nohy chvíli před tím, než mi v obličeji přistála jeho pěst. Zakolísám a potřesu hlavou. Rychle se přesunu k lovci. ,,Nemáme proti němu šanci. Musíme utéct. Postraní uličky." Zasyším na něj a již se přesouvám k jedné z uliček.

Pán Jeskyně - 03. března 2009 18:19

Uprostřed noci Na Palouku Delerien a Eimhael Cesta porostem podél silnice ubíhala pomalu, ale bez větších přestávek. Pouze jednou, někdy k večeru, vás minula vojenská hlídka směřující k Valdervenu. Setmělo se a vám stále zbývalo několik mil k hostinci. Úvahy o to, co dělat, vám usnadnil zvedající se vítr. Přinášel s sebou vlhkost. Hrozící čená mračna na nebi se brzy protrhnou a jakýkoli úkryt tady venku stejně nebude dostatečný. Přidali jste do kroku, jen co vám porost a tma dovolily. Vírt třásl větvemi nad vašimi hlavami. Pak to vypuklo. Nejdřív modrobílé klikaté čáry rozbrázdily zabračenou oblohu a burácení hromů se odráželo v okolních kopcích. Zakrátko na to i šumění listů změnilo svůj zvuk a ná vás začala dopadat voda. Nejdřív trochu, pak pořádně. Prodírat se teď porostem už nemělo smysl. V tomhle počasí snad budou hlídky zalezlé. Po cestě to půjde rychleji. Voda byla všude, dole, nahoře i vedle vás. Už jste byli tak promohlí, že vám to začínalo být jedno. Konečně jste před sebou zahlédli světýlko a za dalších několik chvil ve blátě a nečasu jste dorazili před patrový dřevěný srub stojící vedle cesty. Nad vchodem vrzal vývěsní štít, nečitelný díky tmě a dešti. Zevnitř se svítilo. Krásné, lákavé, žluté světlo ohně. Neváhali jste a vstoupili. Lian Když bys nepočítala ten nájezd vojáků na vaše zásoby během odpoledne, byl tento den až příliš klidný. Ale nenudila se. Odpolední nošení zásob nahromadlo v lokále nemálo venkovního bláta a tys pak musela celou místnost, a pak i kuchyň, dokonale vysmíčit a podhodit čerstvou slámou. Venku opět zuřila bouře, a taky byli jacíkoli další hosté nepravděpodobní. Právě ses konečně chystala, že půjdeš do hajan, když se otevřely venkovní dveře a vítr vehnal dovnitř vodu a chlad. A krom toho také dva poutníky. Jedním z nich byl i ten elf, který odsud odešel předevčírem ráno. Byli promoklí na kost a nohy a pláště měli po kolena zastříkané od bláta. Zhrozila ses. Živě se ti vybavila tvá celoodpolední práce s drhnutím podlahy.

Pán Jeskyně - 03. března 2009 18:33

Tareril a jezdec Lovec přikývl a vyrazil opačným směrem než ty. Pravda, taklhe budete mít větší šance... tedy alespoň jeden z vás. A bude to nejspíš on, protože jezdec pobídl svého koně za tebou. Vběhl jsi do uličky, kde ses předtím skrýval a pokračoval dál. Vmetls koni do cesty nějaký proutěný koš i desku z prken, co tam stály optřené o zeď. Běžels dál. I únava už si vybírala své. Hodinka posezení v hospodě ti nemohla dát dost odpočinku po celodením pochodu. Ulička ústila na nějaký dvorek z boku obklopený domy. Naproti stála otevřená stodola, spíš takový větší přístřešek na seno a slámu, momentálně poměrně plný a mezi jedním domem a to stodolou se nacházela asi dvoumetrová zeď s vraty někam ven ze dvora. U druhého zdi druhého stavení stála hranice dříví na otop, skrytá pod prodlouženou střechou domu. Tohle všechno ti utkvělo v hlavě, jakmile jsi to krátce obhlédl. Musíš ale jednat rychle, jezdec je hned za rohem. Překážky ho, podle klení, zaskočily, ale ne na dost dlouho.

Delerien - 03. března 2009 18:46

Konečně hostinec Poslední díl cesty k hostinci téměř běžím. Už si představuji to sucho a teplo, které tam bude panovat. To je teď, v tomhle nečase, to nejlákavější pomyšlení. Neváhám a otevřu dveře hostince, záhy vpadnu dovnitř a z hlavy strhnu promohlou kápi. Plášť nemám, ztratil jsem ho už při pronásledování prvním jezdcem před dvěma dny. Bohové, díky, že tenhle den skončil takhle! Už jsem ani nedoufal! Rozhlédnu se po lokále. První na co padne můj pohled je rudovlasá dívka, z jejíhož pohledu je zcela patrné, že se jí vůbec nezamlouvají dva zablácení pocestní. "Přeji dobrý večer." procedím skrze zuby rozdrkotané zimou, která ještě nestihla z mého těla ani trochu vyprchat.

Lian Door - 03. března 2009 19:57

Pokračování příšerného dne?! Od krbu jsem, ale nakonec musela odejít a pokračovat v práci, protože neustále chození z venku, dovnitř způsobilo, že byla podlaha samé bláto. Když všechno skončilo, nezbývalo mi nic jiného než vyhodit starou, promáčenou a špinavou slámu, pořádně vytřít a pak dát na podlahu novou vrstvu. Skončila jsem s tím až po setmění. Měla jsem toho za dnešní den plné zuby a už jsem se těšila do postele, protože díky dešti venku to vypadalo, že už nikdo nepřijde, ale moje plány byly zase zhašeny. Dveře se otevřely a dovnitř pronikl chlad a s ním i dva muži, kteří byli promáčení, zablácení a prochladlý. Jeden z nich byl ten elf, co odtud odešel před nedávnem a druhý byl půlelf, bylo to poznat z jeho rysů, které odhalil ve chvíli, kdy si stáhnul kápi. Sledovala jsem je naštvaně a trochu nerudně, protože jsem věděla, že takhle zašpiní zase všechnu nově položenou slámu. Chtěla jsem jim něco říct, ale dostala bych seřvané od Hostinské, že se neumím chovat k hostům. Tak jsem se rozhodla, že jim sice nic neřeknu, ale rozhodně na ně nebudu jako med. Půlelf pozdravil, neodpověděla jsem mu, pouze jsem ukázala na volný stůl a pak jsem k němu přišla blíž. Vypadal prokřehle a tak nějak zesláble, na chvíli jsem přemýšlela o tom, že se k němu nemusím chovat špatně, on přeci nemůže za špatné počasí. ,, Budete si něco přát?" zeptám se nakonec s milým úsměvem, i když jsem to původně nezamýšlela.

Delerien - 03. března 2009 20:15

Konec příliš dlouhého dne Usměju se, když se zeptá na naše přání. "Cokoli co je k jídlu, prosím. A když to bude teplé, budu opravdu rád. A trocha medoviny by také přišla vhod." odpovím. Z jejího pohledu předtím a po prohlédnutí hostinské místnosti mi dojde, že si dala dost práce s tím, aby nově vystlala podlahu, takže hned u dvěří zuji zablácené boty. Vezmu je do ruky a pak jdu k některému ze stolů, lépe nějakému u stěny. (Cesta po podlaze nic moc takhle naboso, ale pořád lepší než poslední dva dny.) Boty položím vedle lavice, stejně tak tornu. Než se posadí, svléknu si i promočenou kápi a kabátec, oboje rozložím na sousední lavici (pokud proti tomu nebude dívka nic mít). Zbroj zatím nechám na sobě. Budu potřebovat sebrat trochu sil, aby ji ze sebe dokázal dostat. Pohodlně se usadím a užívám si ten slastný pocit klidu.

Lian Door - 03. března 2009 20:41

Snad to nebude tak zlé Můj úsměv se ještě rozšíří, když si sundá boty a pak i promočený svrchník, aby nezašpinil podlahu. ,, Děkuji!" usměju se vděčně. Byla jsem skutečně hodně potěšena tím, že nebudu muset znovu uklízet. ,, Z teplých jídel toho máme dost, stačí si vybrat. Může to být třeba guláš za 6 měďáků, obilná kaše s chlebovou plackou za 4 měďáky anebo pečená slepice za 2 stříbrné, ale bohužel vás zklamu s tou medovinou, máme pouze několik druhů vín a také místní pálenku, tak co Vám můžu donést?" zeptám se znovu a sleduju chvíli i druhého příchozího, tedy elfa, který tam byl i předtím. ,, Jakmile budete chtít do pokojů, stačí říct, ukážu Vám volné," snažím se být milá. Přestože jsem byla po dnešku unavená, ten půlelf také neměl nejspíš příliš dobrý den.

Pán Jeskyně - 03. března 2009 21:07

Na Palouku Krom dvou nově příchozích a Lian se v lokále nachází už jen dvě další osoby, dva muži sedící nedaleko dveří. Jeden, s ovázaným ramenem sedí na zhoupnuté židli, opřený o zeď a má zavřené oči. Druhý nožem okrajuje jablko a pojídá jeho malé kousky. Příchozím věnoval dlouhý pohled, a pak se vrátil ke své činnosti. Poté, co se noví příchozí usadí a Lian zmizí v kuchyni pro jídlo, se jeden z nich zvedne a zamíří k pultu s prázdným korbelem v ruce. Dolej mi tam, holka, zavolá do kuchyně, a když je o něj postaráno, ještě tam chvilku postojí a položí na pult minci, poděkuje a odejde zpět ke svému stolu.

Lian Door - 03. března 2009 21:40

Na palouku Čekala jsem, co si dá, ale on řekl, že je mu jedno, co donesu, tak jsem se jen tak ze zvyku podívala na jeho váček, co mu vysel u pasu a pak jsem se vydala do kuchyně, abych řekla hostinské, co si přál. Nehodlala jsem ho z nějakého důvodu sedřít z peněz, tak jsem mu objednala pivo a guláš. V kuchyni jsem zaslechla, jak jeden muž, co seděl s tím s poraněným ramenem, si chce dát další pivo. Vyšla jsem z kuchyně a naplnila jsem mu džbán. Jenže neodešel hned, začal šeptat, abych nějak zjistila, co jsou ti dva nově příchozí zač a položil na stůl místo měďáku stříbrňák. Chtěl ze mě udělat donašeče. Odešel a já překvapeně hleděla na peníz. Chtěla jsem mu říct, že nejsem pitomý špeh, tak ať si to nechá, ale nestihla jsem nic z toho. Sbalila jsem peníz a vydala se do kuchyně pro jídlo, které už bylo teplé. Donesla jsem ho na stůl k půlelfovy a jelikož nebylo, co dělat a protože jsem sama byla zvědavá, co je zač, tak jsem si k nim stoupla a zeptala se: ,, Nebude vadit, když si k Vám přisednu?" Rozhodně jsem neměla v úmyslu donášet, prostě mě zaujal (i).

Delerien - 03. března 2009 21:50

Na Palouku "Mnohokrát děkuju," řeknu vděčně, když přede mne dívka položí misku guláše a korbel piva. S velkou chutí nechám nekolik doušků chmelového nápoje svlažit mé hrdlo. Na dívčinu otázku jen pokynu hlavou, že nevadí, protože to už mám v ústech teplý guláš. Chvíli jen tiše jím a ani dívka se na nic neptá. Asi chápe, že dřív než něco zkousnu jí stejně nic nepovím. S teplým jídlem a dobrým pitím se mi pomalu vrací paměť. Nebo se spíše zaostřuje na důležité věci. na palouku rudý květ, zajdi k němu posedět, ten ti bude vyprávět, kde je šelma černá. Náhlé osvícení. Vrhnu letmý pohled na dívku. Pak se kouknu na ty dva co sedí u dalšího stolu a pak i na elfa, který sedí vedle mne. Ti dva se momentálně o něčem tiše dohadují a elfova pozornost je také upřena jinam než na mne a dívku. Lehce se dotknu její ruky a jak jen to jde nejtišeji aby to slyšela zašeptám: "Ylvir je svobodný!"

Lian Door - 03. března 2009 22:11

Na Palouku Půlelf jen kývl, protože už měl plnou pusu. Chápala jsem, že musí být unavený a hladový, takže jsem ho nechala v klidu jíst a nic jsem neříkala ani se na nic neptala. Jen jsem odpočívala. Občas jsem si nevědomky pohrála s pramínkem svých jako oheň rudých vlasů a jinak jsem sledovala vojáky, kteří se zrovna o něčem dohadovali. Za chvíli, kdy se nikdo nedíval, spočinula ruka onoho půlelfa na mé ruce a já uslyšela sotva slyšitelně, snad ty nejhezčí slova: ,, Ylvir je svobodný!" Rychle jsem na něj koukla a pak jsem pousmála. Nemohla jsem riskovat, že bych promluvila, protože vojáci mě začali zase sledovat, tak jsem jen řekla: ,, Chutná vám?" Byla jsem moc ráda, že jsem konečně někoho potkala, ale také s tím vyvstali potíže, kvůli dvěma převlečeným vojákům. Podle vzkazu, co jsem dostala, mi měl někdo říct, co se bude dít dál a tak jsem o tuhle šanci nehodlala přijít. Hodlala jsem vojákům napovídat spoustu nesmyslů, ale rozhodně ne pravdu. Hodlala jsem ho v noci nějak dostat do svého pokoje, abychom si mohli v klidu promluvit. ,, Jak jsem řekla, kdybyste byl unaven a chtěl se jít prospat, tak stačí říct, ukážu Vám váš pokoj," uvědomila jsem si, že jsem trošičku nervózní. Už dlouho se tady nikdo neobjevil.

Delerien - 03. března 2009 22:25

Na Palouku "Je to výborné, děkuji." odpovím, ne tak docela si jist jestli to byla odpověď varovná nebo spíše taková, kterou chtěla zamluvit to co jsem řekl. Ale podle toho jak po ní koukli ti dva muži spíše varování. Jen ne žádný další rvačky! To by byla moje smrt! Dál do sebe lžící cpu guláš a přitom upíjím z korbele. Když mi opět nabízí pokoj, polknu sousto: "Už se nemůžu dočkat, až se konečně vyspím jinak než na tvrdé zemi s kamenem namísto polštáře." Netrvá dlouho, než dojím. Spokojeně se opřu o zeď a protáhnu se. Z rány na hrudi mi vystřelí bolest. Úplně jsem na ni zapomněl a jen díky kouzlům se teď znovu neotevřela. Radši takové protahování odložím o několik dnů. "Mhah," zívnu, "Čas jít na kutě." mrknu na dívku.

Lian Door - 03. března 2009 22:45

Na Palouku Sledovala jsem ho, jak jí a počítala snad každou lžící, kterou si vložil do úst. Čím dál častěji jsem si natáčela vlasy na prst a přemítala o tom, jak dlouho ještě. Když potom dojedl a začal se protahovat, tak jsem málem úlevně vydechla: ,, Konečně!" Naštěstí jsem se ovládla. ,, Věřím, že u Nás se Vám bude spát mnohem lépe než venku na kamenech," pousměju se a když pak řekne, že je čas jít na kutě a k tomu na mě mrkne, tak se zvednu a lehce mu naznačím: ,, Tudy prosím!" a pošlu ho na schody. Elf zůstal dole a dojídal své jídlo, tak jsem toho využila a muže jsem neodvedla do jeho pokoje, ale zamířila jsem do toho svého. Když jsme se dostali až nahoru, tak jsem za námi zavřela, ale ještě předtím jsem se zaposlouchala do ticha na schodišti. Chtěla jsem mít jistotu, že se za námi nikdo neplíží. Když jsem se otočila na půlelfa, tak jsem se široce usmála. ,, Ylvir je svobodný!" oplatím mu tiše a pak mu nabídnu místo k sezení na posteli, protože jiné jsem tady ani neměla. ,, Omlouvám se, že je tak chladno, ale šíp se vzkazem mi roztříštil okno, takže sem táhne," omluvím se rychle a sednu si vedle něj. ,, Máme jen chvíli, musím se jít ještě podívat dolů, aby to nevypadalo divně, ale musíme si promluvit, takže je tady možnost, že se v noci, až všichni budou spát, sejdeme se tady nebo tady zůstanete a já se vrátím, až dole skončím. Ti dva dole jsou vojáci, musíte si na ně dávat pozor!" řeknu rychle, protože jsem z toho tak trošku nervózní.

Delerien - 03. března 2009 22:53

Na Palouku Dojedl jsem a rzohdl, že je čas jít spát. Sebral jsem své věci a dívka mne doprovodila nahoru. Vešli jsme do pokoje, ve kterém byla zima oproti dolní vyhřáté místnosti. Svěží vzduch sem táhl rozbitým oknem. Pokoj vůbec nevypadal jako hostinské pokoje pro návštěvy. Byl zařízený jako pro delší pobyt. Tak nějak zabydlený. Jak se ukázalo, byl to pokoj té dívky. Trochu mne překvapilo, že mne přivedla sem, ale záhy jsem dostal vysvětlení. "Dobře. Asi raději počkám tady, protože nejsem daleko od toho usnout okamžitě jak se někde posadím nebo položím. Takhle mne aspoň budete moci snadno vzbudit." odpovím jí. Když pak odchází zpátky dolů do lokálu ještě jí požádám: "Nenašla by se někde nějaká suchá, čistá a.. ehm... celá košile?"

Lian Door - 03. března 2009 23:04

Na Palouku Rozhodl se zůstat a já jsem tomu byla vděčná, nechtěla jsem, aby večer někdo slyšel, že jde sem, takhle si můžou klidně myslet, že byl u sebe celou noc. Už jsem chtěla odejít, když se mě zeptal, jestli by se nedala sehnat nějaká košile. ,, Zkusím něco sehnat," usměju se a sejdu zpět do lokálu, tentokrát už mnohem klidnější. Sbalila jsem prázdný talíř po půlelfovy i elfovy, který už také dojedl. Ještě jsem třikrát dolila džbánek vojákovy, který se mě ptal, co jsem zjistila, ale já mu jen řekla, že nebyl čas nic zjišťovat a tak toho nechal. Nakonec se uložili ke spánku, vojáci jako obvykle tady dole, přímo v lokále a elf si vzal pokoj, co měl i minule. Poklidila jsem rychle kuchyň, hostinská šla už spát a pak jsem se šla podívat do skříně, kde si hostinský dává košile, které už nenosí, třeba kvůli tomu, že je tam dírka. Vyšla jsem nahoru do svého pokoje a našla tam půlelfa, který usnul. Zavřela jsem tiše dveře a došla jsem k němu. Nechtělo se mi ho budit, ale jinou možnost jsem neviděla. Lehce jsem se dotkla jeho paže: ,, Vzbuďte se, prosím!" Když otevře oči, tak mu ukážu košili: ,, Jenom ji trochu sešiju a bude jako nová, můžete si ji vzít," řeknu a dojdu si pro šití. Malou dírku mám spravenou za chvíli. Podám košili muži. ,, Mohu vědět, jak se jmenujete? Přijde mi divné, říkat Vám pane!" řeknu lehce nesvá.

Eimhael - 03. března 2009 23:11

Na Palouku Dorazíme do hospody. Půlelf se tvářil, jako kdyby se dostal do ráje a v jeho stavu - ani se mu moc nedivím, na jeho místě bych se také najedl a vyspal víc než rád. To ostatně i na mém místě, takže si objednám večeři společně s ním. Zatímco jíme, přisedne si rudovlasá děvečka. Věnuji se spíš jídlu než jim, na prázdné plky si nepotrpím, když vtom mi o mé špičaté uši brnkne: "Ylvir je svobodný." Zatím ještě netuším co přesně to znamená, ale něco určitě. Krom toho, jak se holka celá napružila a začala se chovat úplně jinak si také začali jakoby dávat úzkostný pozor na vojáky u protějšího stolu. Nakonec se po pár přehnaně hlasitých větách, které byly vyřčeny jen pro okolí, vytratili kamsi nahoru. Zamračeně se dál věnuji svému talíři a přemýšlím, co to všechno má znamenat. Po chvíli se děvče vrací samotné dolů. Na první pohled vypadá normálně, ale neuniknou mi jisté jemné náznaky vnitřního napětí. Poposednu si raději tak, abych měl v zoprném poli i vojáky a zdvojnásobím svou ostražitost.

Delerien - 03. března 2009 23:20

Na Palouku Když dívka odešla, začal jsem rozvazovat řemínky zbroje. Už jsem chtěl konečně trochu volnosti. Zbroj jsme měl během chvíle sundanou a svlékl jsem si i zpola uschlou košili. Chtěl jsem zkontrolovat své rány. Zvláště ty které jsem neléčil za přispění své moci. Sedl jsem si na postel. Ale svůj plán jsem neuskutečnil. Víčka byla příliš těžká a během několika vteřin jsem usnul. Probudil mne lehký dotek a tichá slova. Promnul jsem si oči a zívl. Necalá půlhodinka spánku mi alespoň trochu dodala sil. Ačkoli ne moc. Dívka přinesla čistou košili. V porovnání s tím rozsekaným kusem hadru, který jsem měl na sobě předtím, vypadala jako nová. A dívka navíc vyspravila i malou díru. To bylo skoro jak sen. Pak se mne zeptala na jméno. Chvíli mi trvalo, než jsem si na něj vzpoměl. Spánek sice přidal trochu sil, ale mysl se ještě nestačila rozběhnout. "Jsem Delerien." odpovím nakonec. "Řek bych vám i odkud, ale to je v poslední době dost neurčitý." Nedokážu potlačit další zívnutí. "Přišel jsem sem kvůli rozkazu ze starého dubu. Zněl takhle: na palouku rudý květ, zajdi k němu posedět, ten ti bude vyprávět, kde je šelma černá. Na Palouku jsem, rudý květ jste vy, krásná paní, takže bych si asi měl vyslechnout příběh." usměju se. Víčka už mi zase padají, ale přemůžu se a ještě chvíli se snažím udržet se vzhůru.

Tareril Wasellet - 03. března 2009 23:22
	Jezdec Vběhnu na dvůr a rychle se rozhlédnu. Za sebou již slyším jezdce. Můj pohled padne na stříšku nad dřívím a hned mne napadne naprostá šílenost. Jako za strých časů. Pomyslím si a rozeběhnu se proti stříšce. Když k ní doběhnu, rychle se pomocí hranice dříví pod ní naskládané vyšplhám na střechu. Jakmlile se dostanu nahoru, začnu utíkat po střeše nahoru.

Pán Jeskyně - 03. března 2009 23:48

Tareril a únik po střeše Dostat se na střechu byla pro někoho s tvými schopnostmi hračka. Ta je však z břidlice a tečou po ní proudy dešťové vody. Udělals dva kroky a ujelo ti to. Padls na ruce a nohy ti sklouzly k okraji střechy. V té chvíli se na dvůr vřítil jezdec a divoce se rozhlížel kolem. Přes zvuk deště a kvílící vítr naštěstí přeslechl rachot, který jsi na střeše nadělal. Přitiskl ses a vyčkáváš. Jezdec seskočil ze sedla a jal se prosekávat slámu v přístřešku. Pomalu a opatrně ses po všech čtyřech dosunul až k hřebenu střechy a překulil se na druhou stranu. Když jsi byl nahoře, zahlédls náves a koně vojáků, které hlídali jen dva muži. Alespoň tedy dva, které jsi zahlédl.

Eimhael - 03. března 2009 23:54
	Na Palouku - v lokále NIc moc se neděje. Ti dva u vedlejšího stolu nevypadají, že by chystali něco nekalého, půlelf šel spát nebo tam něco kutí s tou rudovláskou, která před chvílí odešla nahoru podruhé a ještě se nevrátila. Každopádně tady je mrtvo. Natáhnu se na vyhřátou slámu u krbu, vedle sebe dám plášť aby proschnul a stejně jako při své předchozí návštěvě, ponalu začnu upadat do spánku...

Lian Door - 04. března 2009 18:29

Na Palouku Jeho jméno bylo zvláštní, ale bylo to asi tím, že byl půlelf, tak jsem to nijak neřešila a představila jsem se mu také: ,, Já se jmenuji Lian Door Jeho zívnutí mi připomene, že musí být hodně unavený. Poslechnu si to, co mi chtěl říct a zaraženě na něj zůstanu hledět. Jeho slova nebo spíš slova té podivné říkanky mi nedávají moc smysl. První část teda jo, ale to o tom vyprávění a úkrytu černé šelmy, mi neříká vůbec nic. ,, Já se omlouvám, ale můžu Vám tak maximálně říct, co se tady za posledních několik dní událo, ale skutečně netuším, jestli Vám to pomůže," kousnu se nervózně do rtu. ,, No, v posledních dnech tady byl docela frmol. Věčně tady vysedávají vojáci, ti dva dole, co se snaží vypadat obyčejně, jsou také vojáci, ale to už jsem Vám říkala. Včera večer se tady semlelo to, že se tady objevil zabitý voják na koni, mysleli si, že je to Andres, ale nebyl to on. Jeden z vojáků to dostal do ramene, ošetřila jsem ho. No pak mi oknem proletěl šíp se vzkazem, že Vévoda Štěpán se vrátil a že ostatní mi řeknou, co bude dál. No a pak sem dneska přimašírovali vojáci, bez placení si vzali hodně z našich zásob a zase odjeli. A teď večer mi ten jeden voják zaplatil, abych o Vás dvou něco zjistila. O tom elfovy vím jen to, že už tady byl a že chtěl jet do toho morového města. Nechápu, proč se vrátil, nabízel mi, ať jedu s ním, ale já odmítla. To je celé. Nemám, co jiného Vám říct! Navíc nevypadáte moc dobře, asi byste se měl prospat!" řeknu a uhnu mu, aby se mohl natáhnout. Nechtělo se mi ho vyhánět a nutit ho jít do pokoje pro hosty. Mohla jsem tam jít já, ale bála jsem se, že se tady někdo ráno objeví, třeba hostinský a najde tu jeho, tak to bude poprask. Cítila jsem se nesvá, ale nakonec jsem si lehla vedle něj.

Tareril Wasellet - 04. března 2009 18:59
	Na střeše Plazím se po střeše stavení a za mnou se ozývá už jen zvuk naštvaného jezdce, terému jsem právě utekl. Jen co se dosanu přez hřeben, naskytne se mi nádherný výhled na náves. Stojí tam koně a dva strážní. Sakra, tak tyhle nezvládnu. Potřeboval bych kuš. Pomyslím si a plazím se díl po střeše, abych obkroužil co nejvíc náves.

Pán Jeskyně - 05. března 2009 00:25

Ráno v hostinci Na Palouku První se probudila Lian. Ranní chlad proudící z venku jí nedal už déle spát. Postel i peřina byly příliš malé, nato, aby se tu dalo příjemně vyspat ve dvou, natož s někým, koho sotva zná. Už svítalo, ač venku bylo stále ještě zamračené šero. Delerien stále tvrdě spal. Nic naplat, povzdechla si. Má alespoň čas se učesat a tak podobně. Mezitím dole v lokále procitl i Eimhael. Převalil se na podlaze u vyhaslého krbu a otevřel oči... Bylo tu stále šero, ale jeden z obou můžu, co tu také nocovali, ten s ovázaným ramenem, už seděl na své židli v koutě u dveří. V pravačce třímal meč a prohlížel si ho proti oknu. Na stole vedle něj se válel ušmudlaný hadr a kameninová lahev. Jeho společník tu nebyl.

Lian Door - 05. března 2009 11:53

Ráno v hostinci Ráno jsem se probudila chladem, který dovnitř proudil rozbitým oknem. Ještě bylo šero, přestože už pomalu svítalo. Vylezla jsem z postele snad víc dolámaná než normálně. Netušila jsem, jestli to bylo včerejší prácí, kterou jsem musela vykonat nebo tím, že jsem neměla svou postel jen pro sebe. Delerien stále spal a já ho nebudila. Ještě byl čas. Povzdechla jsem si, vzala si kartáč na vlasy a začala jsem si je řádně pročesávat. Potom jsem se lehce opláchla džbánem vody, který jsem si přinesla, a když jsem byla hotová, tak jsem se šla podívat, jak to s ním vypadá. Pořád spal a já se na něj zamyšleně dívala. Najednou mi na mysli vyvstala jeho slova, ta báseň. Všechno jakoby dávalo smysl. Ranní vzduch mi nejspíš očistil mysl, protože jsem přesně věděla, kam musíme vyrazit. V tu chvíli jsem se zaradovala, již tady nebudu muset zůstat. Nebylo to tady tak špatné, ale nebavilo mě tady dřít a obskakovat nechutně přítulné vojáky, kteří si dali moc pálenky. Hodina, kdy budu muset sejít dolů, se rychle blížila. Nakonec mi nezbylo nic jiného než ubohého Deleriena vzbudit. Sklonila jsem se k němu a tak jako včera jsem se ho dotkla: ,, Deleriene, vstávejte! Za chvíli budu muset zase pracovat a navíc už vím, kam jít," počkám, dokud neotevře oči. Usměju se a pak řeknu tiše, tak aby to slyšel, ale ne dost nahlas, kdyby někdo poslouchal. ,, Musíme k Černé kočce do Levehradu!"

Pán Jeskyně - 05. března 2009 22:31

Tareril Po střeše tohohle domu už se dál nedostaneš, není spojená s žádnou jinou. Sice by šlo přeskočit na další, ale jsou to nejmíň tři metry, což by v tomhle počasí mohlo být velice nebezpečné. Při svém posunu sis však všiml žebřiňáku stojícího u téže zdi, kde jsou nahnáni i koně. Je to sice na opačné straně návsi, ale možná by se ti tudy mohlo podařit proniknout ke koním nepozorovaně. Ale msel bys riskovat malou okružní výpravu, než by ses tam odsud dostal. Nebo se také se můžeš porozhédnout po něčem dalším, ale čas kvapí.

Tareril Wasellet - 06. března 2009 17:50

Na střeše Rozhlédnu se kolem sebe, abych našel nějakou cestu, ale střecha, na které jsem je bohužel nepropojená. Rozhlédnu se ještě jednou a všimnu si žebřiňáku u koní. Sice je to na opačné straně návsi, ale je to nejméně riskantní. Podívám se tedy rychle ještě na strážné a slezu ze střechy ze strany, kde je nejvíc stínu. Poté se začnu opatrně plížit stíny kolem celé návsi. Jakmlile si všimnu, že stráže zpozorněli nebo se ozve nějaký zvuk, značící problémy, přitisknu se ke stěně a jsem absolutně zticha, teprve, až když jsem si jist, že nic nehrozí, vydám se dál.

Delerien - 06. března 2009 20:15

Na Palouku - večer Lianino povídání slyším jen tak z poloviny. Moje druhá půlka se opět propadá do spánku. Krásného bezesného spánku, který mi dodá sil. Na Palouku - druhého dne ráno Probudí mne dotek na ruce. Prudce sebou trhnu, nervy jsou patrně stále ještě našponované z předchozích dvou dnů. Na mysl mi však naštěstí vytane, že jsem v bezpečí. Hledím do usměvavé tváře mladé dívky s rudými vlasy. Nejdřív trochu nechápu, co se děje. Paměť a mysl se však pomalu rozebíhají a začínají pracovat. To je Lian. Jsem v hostinci Na Palouku. Přišel jsem sem, protože to bylo v rozkazu. Měl bych hledat nějakou černou šelmu. Měl bych? Proč? Aha. Ylvir je svobodný! Když Lian mluví o černé kočce v Levehradu nejprve vůbec nechápu. Pak mi ale dojde proč to říká a že to má zřejmě hodně společného s onou černou šelmou z rozkazu. Pomalu se posadím a protáhnu. Tělo mi opět vysílá zprávy, že ještě není vše v pořádku, ale nedbám na to. "Kdy vyrazíme?" zeptám se potlačujíc zívnutí. Asi bych ještě snesl trochu spánku, ale nic se nemá přehánět. (PJ: jestli bude chvilka, zamedituju si. Nejlépe asi tady v Lianině pokoji. Potom rovnou "těžký" za 10 životů.)

Pán Jeskyně - 08. března 2009 01:41

Tareril a plížení se deštivou nocí Pohybuješ se podél budov a temnota noci a hustý déšť kryjí tvůj pohyb i nepatrné zvuky, kterým se občas neubáníš, jako čvachtání bahna, občasné otření se o zeď či shození nějakého vědra, při prudkém úniku do průjezdu. Postupuješ dál, hezky kolem bloku, aby ses dostal na druhou stranu návsi. Pouze dvakrát ses musel vyhnout hlídce a druhé setkání by se ti stalo osudným, nebýt tvého skvělého pláště, díky němuž jsi zaregistroval nehybného ozbrojence v temné uličce dřív než on mohl zahlédnout tebe, a bezpečně jsi ho obešel. Nyní se krčíš za přetékajícím sudem pod okapem jednoho z domů v rohu návsi a sleduješ, co se tam děje. Zahlédl jsi ty samé dva hrdlořezy, co předtím ze střechy. Stojí uprostřed prostranství u studny a na hlavách mají kápě proti dešti. Ač se často rozhlížejí a dávají si pozor na cokoli podezřelého, přecijen ony kápě značně omezují jejich periferní vidění. To by ti mělo pomoci. Na opačné straně návsi jsi však ještě zahlédl několik dalších pozuby ozbrojených postav v otevřené verandě starostova domu. Odhaduješ, že to budou bánovi jízdní družiníci, tedy chlapi nadmíru nebezpeční. Jsou tři, ale nevykonávají hlídku a mají u sebe i několik pochodní jako zdroj světla. Spíš se o něčem radí a budou pravděpodobně oslněni světlem natolik, že by si tě také neměli všimnout, pokud budeš opatrný. Vzdálenost ke koním, kterých je tu uvázaných asi dvacet, může být tak sotva třicet kroků, přičemž přímo u nich se nechází ten žebřiňák. Dost možná, že koní ještě přibylo, za tu dobu, než ses sem dostal.

Pán Jeskyně - 08. března 2009 01:49

Ráno Na Palouku Lian nechala Deleriena, aby si sesbíral své věci a pomohla mu převázat jeho zranění. Byla to sbírka hned několika čerstvých šrámů způsobených vesměs sečnými zbraněmi. Poté vyrazila napřed dolů do kuchyně, zatímco půlelf provedl svou meditaci a magicky pomohl svému tělu trochu zregenerovat. (Delerien: vůbec se necítíš dobře, trochu tě bolí hlava, škrábe tě v krku a máš ucpaný nos. Zřejmě jsi včera venku a v důsledku celkové únavy nastydl (hod 1 na odl... sry). Nicméně meditovat můžeš zatím bez větších problémů.)

Eimhael - 09. března 2009 01:02

Stále ráno Na Palouku Ráno se vzbudím celkem brzy. Za okny už se nečerná noční nebe, spíš jakoby se mrholení a mlha smísily v hustou šedou clonu zakrývající vycházejíci slunce. Naproti sedí jeden z mužů ze včerejška - po tom co jeho kolega nepřijde do půl hodiny usoudím na vážnější poslání než ranní úlevu. Mezi tím pomocné děvče sejde dolů a zamíří do kuchyně, odkud se vynoří hostiský ještě tak ospalý, že ji ani neplácne po zadku, jako jsem ho viděl mnohokrát před tím využít chvilky, kdy nemá za zády hubatou hospodskou. Opře se o pult jako vždycky a začne do sebe ládovat nepříliš chutně vypadající flákotu...přestanu se zabývat děním kolem, narovnám se protáhnu rozespalé tělo, pak se pohodlně posadím a zaostřím mysl...

Delerien - 10. března 2009 17:27

Ráno Na Palouku Spánek mi prospěl. A postel taky. Kombinace obojího byla něco, co jsem potřeboval už minimálně týden. A poslední dva dny zvlášť. Konečně mám dost sil na to, abych se dokázal v klidu soustředit a získat zpět ten kousek moci, kterým jsem obdařen. Podaří se mi i zaléčit kouzly některé rány, ačkoli ta nejvetší se ještě čas od času ozývá. Po necelé hodině od probuzení sejdu dolů, oblečen do čisté košile. U pasu mám pověšený pouze svůj nůž (a měšec s cenostmi). Nechci vzbuzovat ve vojácích žádné podezření. Požádám Lian o snídani a dám jí také pár bylinek, které jsem nahoře vybral ze malého váčku, aby mi z nich udělala čaj. Měli by trochu ulevit od nemoci, které se na mne pomalu sápe. Celé ráno popotahuji a čas od času musím odkašlat, abych ulevil krku. Když Lian přinese čaj, je to pro krk vyložené blaho, když (alespoň na chviličku) škrábání ustane. Po snídani se vrnu na očistu svých bot. Řádná vrstva bláta se z nich dá téměř odlamovat. I přesto ale musím použít trochu vody a slámy, abych z nich dostal to nejhorší. (Pochopitelně ty boty nečistim vevnitř, ale šel jsem kvůli tomu ven; pokud tam neprší)

Lian Door - 11. března 2009 13:28

Ráno na palouku Pomohla jsem Delrienovy převázat rány, které měl po těle, a pak jsem se vydala dolů, abych zase obstarávala snídani a takové věci, které byli potřeba. Dole už byli všichni vzhůru snad kromě hostinské, která naštěstí ještě spala. Rychle jsem zapnula vařiče a nachystala na plotnu kaši, aby byla teplá a další potřebné úkony. Hostinský už seděl u výčepu a ládoval se tím, co si sám ukuchtil, za což jsem mu byla vděčná. Elf si objednal snídani stejně jako voják, který si leštil zbraň, jeho kolegu jsem však nikde neviděla a bylo mi to nepříjemné. Cítila jsem se nesvá. Nakonec dolů přišel i Delerien, kterému jsem naservírovala, jak snídani, tak čaj z bylinek, které mi dal. Pořád vypadal vyčerpaně a nemocně, ale už nevyhlížel tak sešle jako včera a nebyla jsem si jistá, jestli za to mohla ta nová košile nebo něco zcela jiného. Doufala jsem, že se najde nějaká ta chvíle, kdy se budeme moci domluvit na tom, kdy a jak vyrazíme, tam kam musíme.

Tareril Wasellet - 11. března 2009 15:06

Na dvoře Plížím se co nejtiššeji dvorem ke koním na druhé straně. Strážným se díky svému plášti vyhnu celkem bez problémů. Dostanu se konečně do blízkosti koní a žebřiňáku. Rozhlédnu se, jestli je vše při starém. Dva strážní tam stále ještě stojí, s kápěmi staženými do tváře. Tak, to bychom měli, tihle nebudou představovat největší hrozbu. A co je tamhle? A do háje, další vojáci. Louč, hmm, tak tohle pude líp, než jsem šekal. Stačí se dostat ke koním a pak budu mít větší šanci. Pomalu se proplížím k žebřiňáku a schovám se za ním, aby mne bylo vidět co nejmíň. Když se ujistím, že jsem dobře kryt, prohlédnu si koně, na kterého se bude dát rychle naskočit a který bude pravděpodobně nejlepší v tomto počasí.

Pán Jeskyně - 17. března 2009 02:14

Delerien, Na Palouku Po snídani jsi jen tak nalehko v košili vyšel ven. Stále tam pršelo, ale už jen drobně. Zůstal jsi proto stát ve vchodu a začal z bot drolit bláto, jak jsi měl v úmyslu. Čas od času ses podíval kolem, prostě ze zvyku. Důkazem toho, že opatrnost se vyplácí a staré návyky většinou také bylo, žes sis všiml přijíždějících jezdců. V jejich čele cválal ten muž z hospody, co se tu celé ráno neukázal, a za ním se to černalo vojenskými uniformami. Dál sis je neprohlížel a zacouval rychle dovnitř, doufaje, že si tě, jen tak mezi dveřmi, nevšimli. Co teď? Budou tu co nevidět a pořád je tu ještě ten druhý. Sedí na lavici u zdi, na stole před sebou má svůj meč a snídá. Jakmile jsi o něj zvadil pohledem, taktéž vzhlédl a pak se témeř neznatelně uhlédl po své zbrani.

Pán Jeskyně - 17. března 2009 02:18
	Tareril za žebřiňákem na návsi Cavelské vsi Všichni koně jsou osedlaní. Na některých z nich vidíš zdobená sedla podložená exotickou kožešinou. Ti budou zajisté patřit bánově družině. Pokud hledáš ta nejlepší zvířata, budou to právě tihle. Ale budeš muset jednat rychle.

Tareril Wasellet - 17. března 2009 10:46
	Za žebřiňákem Rozhlédnu se a zahlédnu koně, bánovy družiny. Ještě jednou se rychle rozhlédnu, jestli se nikdo nedívá mým směrem a když jsem si jist, že jsem nezpozorován, rychle se přesunu k jendomu z koní se sedlem s kožešinou a vyšvishnu se na něj a prudce se rozjedu ven ze vsi. Jsem přikrčený ke krku zvířete, abych nebyl tak snadný cíl pro lučišníky.

Delerien - 21. března 2009 17:46

Na Palouku Zůstanu poblíž dveří a opřu se o zeď. Snažím se tvářit jako že mě dovnitř zahnalo spíš to drobné mrholení. Dál ještě slámou otírám boty a přitom směrem k vojákovi prohodím: "Nebyly tu poslední dobou potíže s povstacema? Ty vojáci se sem po cestě řítí jako by jim za patama hořelo." řříkám to dost nahlas, aby to mohla zaslechnout i Lian kuchyni, ale ne tolik nahlas aby to bylo nápadné. Sednu si na lavici a začnu se obouvat. Opět zkouším vypadat jako že mne vojáci trápí opravdu málo, asi tak jako každého slušného návštěvníka hostince. Když jsem obutý, zvednu se a jdu nahoru k Lian do pokoje. Snídani mám dojedenou, čaj dopitý, tak by na tom nemuselo být nic neobvyklého. V pokoji se začnu soukat do své zbroje, přes ni přehodím kabátec a kápi. Vyhlédnu z okna. Pokud ústí na cestu, zkontroluji, jak daleko jsou vojáci, pokud na dvůr, otevřu ho jako únikovou cestu. Začnu také rychle balit nějaké Lianiny věci (pokud nejsou zamčené; zámek truhly rozbíjet nebudu) do své torny (z té jsem předtím vyndal deku, stočil ji a ovázal si ji přes prsa jako bandalír nebo šerpu).

Lian Door - 22. března 2009 18:14

Na Palouku Připravovala jsem zrovna snídani pro hostinskou, když zaslechla slova Deleriena z lokálu. V tu chvíli ve mně hrklo a málem mi na zem upadnul hrnec s kaší. Došlo mi, že budeme muset vyrazit hned. Zároveň mi, ale došlo, že na sobě nesmím dát nic znát a tak jsem šla odnést ohřátou kaši do pokoje hostinské a pak jsem v klidu odešla do svého pokoje, kde už Delerien zabalil mé věci, které jsem měla v truhle, kterou jsem neměla potřebu zamykat. Byl připravený vyrazit, kdežto já ne. Přišlo mi, že utíkat v šatech bude hodně nepohodlné, tak jsem si vzala z připravených věcí kalhoty hnědé barvy, které zvýrazňovali délku mých nohou, jejichž nohavice jsem zastrčila do vysokých bot pod kolena. Hostinský šat jsem nechala ležet na zemi a vzala jsem si obyčejnou hnědou košili. Vlasy, aby mi nepřekáželi, jsem si stáhla do ohonu. Byla jsem připravená. Okno vedlo na ulici, takže jsme mohli vidět na vojáky, kteří se přibližovali. ,, Musíme přes kuchyň, dozadu na dvůr a honem pryč," řeknu a vykouknu z pokoje, jestli tam někdo nestojí.

Pán Jeskyně - 23. března 2009 23:11

Tareril a velký útěk z malé vsi Snažil ses nenápadně se proplížit mezi zvířaty, avšak tvá přítomnost je nějak rozptýlila a někteří koně začli nervozně frkat a jeden se dokonce postavil na zadní a zaržál. To vyburcovalo oba strážné a jeden z nich se šel podívat. Tys ale na nic nečekal a vyskočil na jednoho z koní, co sis vyhlédl. Přikrčil ses za jeho krkem a tryskem vyrazil do deště a tmy ulice. Neohlížel ses, ale dost možná, že za tebou vyběhli i další. Jejich luky byly naštěstí kvůli počasí nepoužitelné. Aspoň k něčemu bude ten slejvák dobrý...

Pán Jeskyně - 24. března 2009 01:26

Hadar, ne úplně vydařený obchod a (ne)šťastné shledání Byl pozdní večer. Seděl sis u svého ohýnku uprostřed březového hájku na kraji lesa. Tvé myšlenky se točily kolem dvou zásadních věcí dnešního dne. Ta první stála za starou bačkoru. Kupec, který si tě najal jako doprovod v Brodu se na tebe vykašlal hned druhý den potom, tedy dnes ráno, když zjistil, že ve Valdervenu, kam jsi ho měl doprovázet, vypukl mor. Svoje zboží prodal podcenou v první vesnici, která se namanula. Taková zatracená díra, kde neměli ani pořádnou hospodu. Prej: Cizím nenalejváme. Pakáž venkovská. Zbabělci... No a ten kupec, Mortis ho sper, to hned otočil k domovu a tobě hodil sotva pár měďáků. Ta druhá věc byla mnohem lepší. Tedy vzhledem k situaci. Po půldením se trmácení tady po okolí se ti podařilo střelit zajíce. A to docela "vyžranýho". Jakbyne, takhle po žních... Pomalu si s ním otáčel nad ohněm a sledoval, jak ho olizují špičky plamenů, jak mu zlátne kůžička... a ta vůně... Úplně se ti sbíhaly sliny. Skoro se zdálo, že dnešní den by nemusel končit tak mizerně jako poslední dobou skoro všechny. Ta pečínka ti vynahradí tu i prokletou práci se stahováním. Ne, že bys to s nožem neuměl, ale rozpárat člověka se ti vzdycky zdálo tak nějak snazší než stáhnout ulovené zvíře. Takovou pečínku jako máš dneska ty, nemá v těchto časech na stole ani kdejakej šlechtic... Prostě si tak sedíš a přemýšlíš o svém, když někde praskne větvička. Vyskočíš na nohy a zajíc spadne i s klackem do plamenů. Hned hmátneš po meči, na kuši není čas. Ještě, žes byl zatím líný stáhnout si zbroj. Mžouráš do tmy, ale jsi příliš oslepen tím, jak sis prohlížel svůj úlovek nad plameny. Posloucháš... Ve zlé předtuše se ohlédneš zrovna včas, abys vykryl útočníkovu zraň. Sakra, jsou dva! To už ale ze tmy vyskakuje ten první a za ním další dva. To není dobré, to vůbec není dobré. Snažíš se couvat z jejich dosahu, zatímco kryješ nápor útočníka. Nemáš čas si všímat podrobností, je jich prostě moc a všchno jde příliš rychle. Víš jen, že mají kápě na hlavách a že se tě snaží sejmout. Víc není potřeba. Vzdoruješ, ale je jich moc a temný háj není dobré místo pro taktický ústup. Couváš a zakopneš o padlou větev. Padáš na kmen stromu za sebou. Vzápětí se skulíš stranou a do břízy se zatne dřevorubecká sekera. Napůl na zemi odrážíš rány, ale jeden ti palicí vyrazí meč z ruky. Soupeřův meč se včak rozpřahuje, vidíš, jak se jako temná silueta smrti osvětlená zezadu ohněm rýsuje nad tebou. Meč nedopadá. Hadare, si to ty? zastaví se útočník v půli pohybu. Kdo to jen... Neznámý si shodí kápi z hlavy a v mihotavém světle plamenů zahlédneš známou tvář. Malkolm! Sice trochu šedivej a připlešlej, ale je to on!

Hadar - 24. března 2009 12:21

mýtina setkání Sedím si u ohníčku a pozoruji opékajícího se zajíce . No, snad bude zítřek lepší . Už dnešek se vylepšuje . Ďas , aby vzal všechny obchodníky i vesničany. Dostal jsem , alespoň pár měďáků a s tím se dá něco udělat ....... než stačím vymyslet plán na zítřek dostávám návštěvu. Poslouchaje svůj výcvik vyskakuji na nohy a tasím meč . Útoku druhého s mužů nastavím meč a srazím jej stranou. Využiji okamžiku , než se ke mně dostanou jeho společníci zachytím skříženým mečem a dýkou protivníkovu zbraň a kopnu dotyčného do holeně . Než se muže stačím zbavit už na dobro musím čelit třem dalším útočníkům . Tak tohle nevypadá dobře . letí mi hlavou zatím ,co se kolem mne splétá stříbrná pavučina oceli . Tohle nejsou lapkové ! Ti by neútočili na muže s prázdným váčkem a mečem . Že by mne dohonila minulost ? než stačím vymyslet nějaký plán zasáhne štěstěna . Zakopnu o kořen . Spadnu na kmen a ještě než se stačím vzpamatovat musím se odvalit s dosahu dřevorubecké sekery . Největší pozornost věnuji muži , jenž jako já má meč a stejně jako já s ním umí zacházet . První útoku znovu nastavím skřížené čepel. Když zachytím meč pokusím se využít páky své druhé zbraně a vyrvat meč s protivníkových rukou . Když mi úder palice vyrazí s ruky meč . Vím, co bude následovat, ale jelikož odmítám umřít s pouzdra u boku vytáhnu vrhací dýku s cílem vzít alespoň jednoho sebou . Stejně jako dotyčný i já se zastavím v půli pohybu , jenž by odeslal dýku do krku neznámého . Když muž sundá kápi chvíli nejsem schopen slova . “ Ne , stádo jehňátek .“ odpovídám přidrzle . Konečně šok přešel a já se zvedám na nohy. “ To jste , nemohli počkat až dojím ? Podívejte, co jste provedli !“ nadávám, když s ohně lovím silně připáleného zajíce . “ Rád tě vidím Malkolme . Jsem rád, že tě stále ještě nechytli . Jak vidím s formoval jsi kolem sebe povstaleckou buňku . Doufám, že se ti daří lépe než mně o poslední dobrou věc, která mne v poslední době potkala jsem díky vám přišel . „ prohlašuji ublíženě a sedám si znovu k ohni .

Pán Jeskyně - 24. března 2009 16:38

Na Palouku, v Lianině pokoji Ve spěchu balíte své věci. Lian vykoukne z otevřeného okna ve chvíli, kdy vojáci zastavují před hostincem. Je jich tak pět plus ten co je přivedl. S obavou, aby ji neviděli ucukne ztátky do šera pokoje. Vy dva, dozadu! Ostatní za mnou! štekne velitel a mávne rukou v rozmáchlém gestu. Dva jezdci se oddělí a pobídnou své koně, aby hospodu rychle objeli. Velitel i s doprovodem seskočí ze sedel a s tasenými zbraněmi se nahrnou dovnitř. Jen čtyři jejich koně stojí venku.

Pán Jeskyně - 24. března 2009 17:02

Hadar, malé posezení s Malkolmem a jeho "vrahouny" Rád tě vidim chlape, plácne tě po rameni a usedne s tebou k ohni. Svým společníků pokyne, aby se rozhédli ještě kolem. Přihodíš do plamenů pár klacků, aby se oheň opět trochu rozhořel a vytáhneš svého zajíce z popela a zkoumáš ho na světle. Mno, zas tak zlé to snad nebude, připálený bude jen navrchu. Tvůj starý přítel mezitím pokračuje. Já sem pořád jenom malá ryba, mě chytat nebudou, usměje se, ale pak zvážní, Posledních sedm let šlo všechno pěkně doháje. Neřikám, že sem chvilku za zadkem neměl špehy impéria, když sme to tenkrát v Chráni museli zabalit. Zvlášť některý sou horší jak štěnice. Musel sem na chvilku vypadnout z Ylviru... Nebudu tě nudit podrobnostma, na to nemáme čas. Věci se trochu změnily. Odmlčí se a ukáže ven z lesíka. Chvilku ti trvá, než pochopíš, co myslí. Po nedaleké cestě někdo jede. Občas zahlédneš i nějakou pochodeň. Nejmíň dvacet jezdců a vůz. Letos žádná diverze, teď stojim v první linii, řekne s pýchou v hlase a ohněm v očích. Co ty? Doufám, že jako za stajech časů...

Hadar - 24. března 2009 18:24

Ohniště překvapující rychlostí měnící se na vojenské ležení “Jsem rád, že tě nedostali . Jinak bych ti dělal v chládku společnost . Víš, že většina mích bývalých parťáků nás prodala hned, jak nám začalo týct do bot ? Kdybych tehdy byl v pořádku a účastnil se bojů, tak už dnes nejsem na živu. S mého komanda jsem přežil jediný. Dva zradili a tři další zavraždili, jejich parťáci a zbytek komanda byl vlákán do pasti v jednom starém skladišti . Kde na ně čekali dva oddíly královské stráže. Váš, co je na tom všem legrační ? Člověk, jenž mi na poslední akci udílel poslední pokyny dnes sedí na radnici a má pěkný dům a myslí si, že nikdo neví o jeho minulosti .“ zle se mi blýská v očích , když rozebírám minulost se svým bývalým velitelem a utrhnu zajícovy nohu .“ Starý časy minuli . Víš pro člověka bez zázemí a dokladů je dnes v království docela těžko . Na druhou stranu se k tobě rád přidám pokut po mne nebudeš žádat , abych dělal kuchaře .“ odpovím a tvářím se strašně vážně . Naslouchám klapotu podkov a skřípění kol . Malá ryba ? Támhle jede oddíl jezdců s vozem . No , proč se nepřidat ? Dostanu jídlo , střechu nad hlavou i nějaké zlato by mohlo kápnout . Pravda je tu jistá protiváha zvaná královská armáda , ale ta je nepodstatná . Pokut se generálům nedá cíl k útoku , pak jsou bezradní a tak bude naše profese v celku klidná . říkám si a nabízím Malkolmovy zajíce.

Delerien - 24. března 2009 21:06

Na Palouku aneb nepochybně začátek dalšího dlouhého dne "Vy dva dozadu! A ostatní za mnou!" Ozve se zdola. Polohlasně zakleju: "Zatraceně! Tohle už ne!" Chytnu truhlu a přisunuji ji před dveře. Cp nejrychleji ale zároveň tiše. "Jsi odvážná?" zeptám se Lian, "Nebo aspoň pořádnej blázen?" Přejdu k oknu a opět vyhlédnu ven. Zvlášť mě zajímá jestli někdo hlídá koně, jak daleko jsou od budovy a jak vysoko je to z okna dolů na zem.

Tareril Wasellet - 24. března 2009 21:39

Útěk z tvrze a cesta nocí Když se přiblížím ke koním, tak začnou být trochu neklidní, až se jeden z nich postavil na zadní a zaržál. Na nic nečekám a rychle se vyšvihnu na na nejbližšího koně a vyrazím do tmy, směrem na Valderven. Stále přikrčen, cítím jen, jak mi do pláště buší déšť a do tváře fouká protivítr. Neohlížím se a co nejrychleji utíkám pryč. Když vyjedu ze vsi, tak ještě chvíli uháním a když usoudím, že jsem dostatečně daleko, tak zpomalím a lehkým klusem jedu směr Valderven. Sice jsem celekem dost unavený a déšť mi stále pleská do pláště, ale přesto si začnu tiše prozpěvovat jednu ze svých písní. ,,Ride, ride, over the land Sorrow comes without a warning, dear And do never start to sacrifice your faith They, they, they betray And poisoned voices creep into your mind For this will be their final stand Ride, ride over the land! Outside - a light! He awakes in the deep of a stormy night They have come to get him now A feast for the raging crowd With torches still alight Suppressed by a might divine "Your science of the dark" Revoke what has been told Or at the break of dawn you will feel the holy spark Of a might divine... Snažím se udržet vzhůru, ale to se mi moc nedaří a tak začnu v sedle poklimbávat. Uvědomím si, že v klusu bych ze sedla asi spadl a tak zpomalím koně do chůze. Snažím se udržet vzhůru tím, že si zkusím znova zpívat, ale v krku mám již celkem vyschlo. Polknu a uvelebím se v sedle, abych nespadl, kdybych náhodou usnul. ,,Tak ne Tare. Takhle ty struny akorát tak prasnou. Musíš jemně. Asi tak takhle...“ Z dřímoty mě probudí podivný zvuk, ale po chvíli si uvědomím, že to je jen vítr. Potřesu hlavou, címž se mi mokré vlasy dostanou přímo do obličeje a tak si je rukou odhrnu. Rozhlédnu se a zahlédnu, že na obzoru již konečně svítá. Už abych byl ve Valdervenu. Potřebuju se vyspat.

Delerien - 26. března 2009 20:28

On the road again Lian jen přikývne. Jeden koutek úst mi povyskočí nahoru. "Tak fajn. Bude jízda! Drž se poblíž, jo?" Protáhnu se oknem a kouknu na tu hloubku pod sebou. Kruci, já sem blázen! A hroznej pechař! bleskne mi hlavou, když se spustím dolů a seskočím zbytek. Při pádu hodím luk před sebe a pád dokončím kotoulem (hod na obratnost 10, tak to snad vyšlo :)). Jediné co jsem úplně nepromyslel byl meč na zádech. trochu jsem se o něj narazil. A možná prask. Ale teď není čas to zjišťovat. Lian je těsně za mnou. Popadnu luk a vyrazím hned ke koním. Popadnu uzdu jednoho a pokud to vypadá, že nebude mít v úmyslu mne shodit, vyhoupnu se na něj (v opačném případě použiji Mluv se zvířaty a zkusím ho v rychlosti ukecat). Lian vyskočí na dalšího (doufám). Popadnu ještě uzdu jednoho ze dvou zbývajících a "svého" pobídnu k trysku. A vyrazíme směr Levehrad. Hejá!

Pán Jeskyně - 27. března 2009 00:47

Hadar a předzvěst nových časů Při tvé poznámce o zrádcích se Malkolm jen ušklíbne: "Na všechny jednou dojde, boží mlýny melou, a když melou moc pomalu, je třeba jim trochu pomoct. Sám Béla Caveleski už je na pravdě boží, vévoda to s nim včera vyřídil vlastnoručně." Na jeho tváři se mihne škodolibý úšklebek a pečlivě sleduje tvou reakci. Vévoda? Počkat, snad nemyslí... to přece nemůže být pravda... Zamračíš se a zmateně na něj pohlédneš. "No jasně, je to tak," zasměje se Malkolm nahlas, "vévoda Štěpán se vrátil... Tim, jak to skoncoval s Caveleskim dal jasně najevo všem zrádcům, že teď pude o jejich krky." To přece nemůže být... říkalo se, že je mrtev... Pokud se vrátil vévoda Štěpán, tak se opravdu hodně věcí brzo změní... Malkolm mlčí a nechává tě vstřebat tyto nové a vzrušující zprávy. Pak konečně opět promluví: "Je mi jasný, že bys mu nejrači hned přísahal věrnost, ale na to neni čas ani to neni dobrej nápad. takže klídek. Náš čas přijde, ale neni to teď a tady. Snad by se tu našlo dost horkých hlav, co by se shromáždilo pod jeho praporem, ale tady na území pevně v rukách legie a říšských loajalistů by to byla holá sebevražda. Jak dlouho by dokázal vzdorovat ví jenom bohové, ale do Bragy by se živej nedostal. Tu chybu už podruhý neudělaji. A to je teď náš hlavní úkol, zajistit, že vévoda dojede na svý panství a obnoví tam pořádek. Pak se uvidí. Dám ruku do vohně za to, že to potom bude stát za to... Hele, ty ses tu teď poslední dobou vometal kolem co? Jak moc tě znaj tady ve vokolí"

Pán Jeskyně - 27. března 2009 01:18

Delerien a Lian, odchod trochu narychlo Delerien se skulil v elegantním kotoulu na rozbahněném prostranství před hostincem. Teď rozhodně splyne s terénem, zvlášť zezadu. vyskočil na nohy a popadl odhozený luk. Lian se mezitím bezpečně protáhla oknem a bez problémů slezla za ním. Oba se vyhoupli do sedel "připravených" koní a vyrazili k cestě a dál, pryč z Dervaně, směrem na Cavel. Od kopyt jejich koní odletovalo bahno, jak je hnali. Vojáci uvnitř neměli šanci s tím cokoli udělat, avšak oba muži na hlídce vzadu za hospodou se, nečekaje na rozkazy, jali uprchlíky pronásledovat. Sice ve výbavě jízdních jednotek říšské legie zpravidla střelně zbraně nebývají, avšak jejich příslušníci jsou velmi dobrými jezdci, a tak pomalu začínají uprchlíky dohánět... Teď je to dva na dva, ano, dva vycvičení vojáci proti lovci a holce z hospody.

Pán Jeskyně - 27. března 2009 01:40

Tareril a bolavé ráno v sedle Svítá. Sluneční paprsky barvy plamene se derou skrez mračna při východním obzoru. Alespoň už přestalo pršet. Klimbáš a kůň pod tebou nevzrušeně kráčí po cestě. Už nejsi schopen udržet oči otevřené ani slova písně, která tě vedla celou noc, v paměti. Oči se ti zavírají a hlava klesá. Chvíli, co chvíli kloužeš ze sedla dolů. Pak se najednou kůň zastaví a ty sklouzneš hlouběji, než kdykoli předtím. Ihned jsi vzhůru, drže se křečovitě koňské hřívy, a škrábeš zpátky, pořádně do sedla. Tvůj kůň stojí a rozšířenými nozdrami větří něco před vámi. Ty jsi příliš unavený na to, abys donutil smysly se koncentrovat jedním směrem, ale uvědomuješ si, že tvůj kůň je poněkud nápadný: drahé sedlo, leopardí kožešina pod ním, stříbrem obšívané postroje... nehledě na vzhled tohoto vznešeného zvířete jako takový. Krajina kolem vás je poměrně zarostlá krovinami a občasnými shluky stromů. Stojíte na hřebeni nějakého kopce, přes který se cesta vine. Za sebou na severovýchodě spatříš siluetu Cavelského hradu, vpředu před tebou začínají lesy, které se, co si pamatuješ, táhnou až prekticky k Valdervenu. Ale ten je stále nejméně dva dny v sedle odsud.

Eimhael - 29. března 2009 18:25

Rychlý odchod z Palouku...ale koho? Proberu se u krbu ze svého transu a tělo mne ještě trochu brní z náhlého přívalu energie, který teď v sobě cítím, ovšem na nějaké pitvání vlastních pocitů není čas. Slyším křik a dupot. "Vy dva dozadu! A ostatní za mnou!" V mžiku mi dojde, že je hospoda obklíčena vojáky. Jdou po mě kvůli mrtvole na silnici, je to snad pomsta drzého hobita? To se mi však moc nezdá, v lokále vidím jednoho vojáka, vzápětí se tam vřítí další a oba se ostražitě dívají ke schodům nahoru. Takže tajemný "přtel", který mne uzdravil místo sebe je jejcih cíl... Než stihnu vydedukovat cokoli dalšího, můj citlivý elfí sluch zaznamená ržání tří a vzápětí dalších dvou koní. Podařilo se jim snad utéct? A na jak dlouho? Zdejší krčma se mi už zdaleka nejeví bezpečná, alespoň, že meditaci jsem stihl. Seberu hodím na sebe plášť a tlumok a v kuchyni požádám hostinskou, ať mi zabalí cestovního (skromného) proviantu asi na týden. Nevím, jaké plány mají vojáci, ale v mých vyrážím směrem Valverden...

Tareril Wasellet - 29. března 2009 20:25

Ráno v sedle Málem spadnu ze sedla a to mne jakžtakž probere, proto se narovnám a rozhlédnu se. Již svítá a já si uvědomím, že bych se měl aspoň trochu vyspat nebo z toho koně spadnu. Jen mě to napadne, kůň zastaví a já sklouznu docela hluboko. Překvapený se rychle vyškrabu výš do sedla a podívám se, co jej přinutilo zastavit. Náhle si uvědomím, že vzhled mého koně by přinutil případného kolemdoujcího přemýšlet, kdo to sakra jsem, že mám takového koně, a o potíže nestojím. Sklouznu proto ze sedla a vybočím z cesty a vedu koně kousek podél lesa. Asi po minutě chůze vstoupíme do lesa a já vyhledám vhodné houští. Když jej najdu, oči se mi již klíží a já proto rychle přivážu koně ke stromu a na sedlo narychlo naházím něco větví, aby nebylo tolik vidět a lehnu si do houští. Sotva se má hlava dotkne rukou, které jsem si dal pod sebe, usnu, jako když mne do vody hodí.

Delerien - 30. března 2009 14:12

Pronásledovaný Zatraceně! S tímhle nudu muset začít něco dělat! Opravdu už mě nebaví být celý život na útěku! Doufám, že Štěpán tentokrát získá, co mu náleží! Pustím uzdu koně, kterého vláčím za sebou. Svůj účel už splnil. Jedou za námi pouze dva vojáci namísto možných čtyř. Fajn. Asi je načase oprášit střelbu ze sedla. Už je to nějakej čas, co sem se naposled dostal na koňskej hřbet. Trochu zpomalím. Pustím uzdu svého koně. Luk, který mám stále v ruce rychle otřu od nejhoršího bahna. Rukávem také přejedu tětivu, abych ji očistil. Z toulce vytáhnu šíp, nasadím na tětivu, otočím se, napnu a vystřelím. (hod na obratnost 6 (pro případ, že by sis chtěl ověřovat, jestli něco takovýho vůbec svedu) a hod na útok 4 (čili 9/0 celkem).. další případné útoky: 6/0; 6/0; 16/0... a hody na obratnost: 5,7,4.. nějak se s tím poper ;))

Pán Jeskyně - 31. března 2009 11:20

Eimhael a jeho problémy Na Palouku Zaslechl jsi venku jezdce a nějaké rozkazy. Nenápadně oblečený muž v místnosti přestal zkumat svůj meč a lupl po tobě pohledem. Pak do lokálu vrazil jeho společník a za ním tři vojáci. Muž v místnosti vyskočil a zasalutoval. Přikrčil ses za stolem. Jeden z vojáků, jeho uniformu lemoval stříbrný proužek, houkl: "Kde je ten střelec?" "Nahoře, pane," odpověděl ten, co tu zůstával. "Nahoru!" Všichni, krom velitele a toho, co mluvil vyrazili do schodů. Slyšels, jak dupou po schodech a ržání koní venku, žeby další vojáci? Ano, už tu vážně není bezpečno. Pobrals rychle všechny své věci a vyrazil ke kuchyni, abys nabral zásoby a vypadl odsud. "Hej, kampak!" zabutácel velitel, jakmile si tě všiml. Něž jsi mu však stihl odpovědět, zeshora přiběhl jeden z vojáků: "Sou pryč, vzali nám koně! Chlapi jednou za nima." "Pane, tenhle včera přišel s nim," probodne tě prstem nadálku, ten, co tu čekal. "Na něj!

Pán Jeskyně - 31. března 2009 11:53

Rychle a zběsile Všichni koně, co předtím stáli před hostincem, se ženou s vámi, zcela pohlceni duchem běhu. Drží se vás i poté, co jste pustili jejich uzdy, abyste mohli jet rychleji. Delerien se otočil v sedle a začal štřílet po pronásledovatelích. Jedna střela za druhou opouštěla lučiště. Už první z nich musela zasáhnout, jelikož se vojáci okamžitě chopili svých štítů. Trochu je to zpomalilo, ale ne dost. Udrželi si vyrovnanou vzdálenost asi dvacet metrů za vámi. Ted tu proti sobě působily zkušenost a váha jezdců. Vojáci byli sice ostřílenými jezdci, ale tějich těžké zbroje hráli proti nim. A další střely létaly. Jedna minula, druhá narazila do štítu, třetí Delerien zamířil přímo na hlavu jezdce. Buď ho to vyřídí, nebo se bude krýt a se štítem před očima na chvilku ztratí přehled. Ale ejhle, šla někam úplně jinam. Proklouzla pod štítem a našla si podivuhodnou cestu mezi jezdcovým stehnem a hřbetem koně, kde nejspíš přeťala sedlový řemen, protože voják se po pár skocích i se svým sedlem svezl na zem. Uzdou strhl svého koně s sebou a oba se převalili na kamenité cestě. Delerien s otevřenou pusou přihlíží, tomu co způsobil, avšak druhý jezdec pobídl své zvíře k maximálnímu výkonu a dotahuje vás, napřahuje se mečem a seká. ( útok širokým mečem 12/0)

Hadar - 31. března 2009 19:40

lesní tábor Překvapeně naslouchám vyprávění svého učitele o tom , co se kolem mne zatím ve skrytu děje . “ No , znaj mně jako falešnej zlaťák . Tady se jen těžko hledá práce. Zvláště, pak pokut je tvojim řemeslem odemykání zámků a odstraňování problémů . Tak jsem se ptal po okolních vesnicích a usedlostech . Dělal jsem všechno možné, ale nejčastěji sezóní práce a nebo ty nejhorší a nejšpinavější.“ odpovídám vážně a zamyšleně sleduji svého bývalého mistra. “ Dnes bych s chutí zabíjel za pár stříbrných a něčeho k snědku , ale tady se lidi vraždí buď s afektu a vůbec. Zřejmě vím proč se ptáš mne si všimne jen málo, kdo ale vás každej .“ sleduji chladným pohledem .“ Máš zřejmě pravdu , tady by se našla spousta horkejch hlav, ale já k nim nepatřím. Na přísahy věrnosti bude čas až budeme stát na bitevním poli a nebo se k němu budeme blížit . Dnes stojí mnoho lidí na rozcestí . Je krásné, že se vévoda vrátil, ale pouhá jeho přítomnost armádu nepostaví a válku nevyhraje. To dělaj meče a otravený dýky. “ odpovídám rozvážně a je vidět, že se ve mne sváří svědomí s chladnou kalkulací a srdcem . Kalkulace právě výrazně vyhrává . “ Půjdu s váma, jen mi prozraď proč sebou taháš ty jezdce a vůz ? Vždyť menší skupina projde snáz .“

Pán Jeskyně - 01. dubna 2009 22:20

Hadar, u ohníčku na kraji lesa Malkolm žvýká opečenou zaječí nohu a poslouchá. Čas od času se rozhlédne, aby se ujistil, že vše je, jak má být. Vždycky si dával pozor, nejednou jste v minulosti akci odvolali, když se mu něco nezdálo. Na jeho šestý smysl byl docela spoleh. Nicméně, když teď máš možnost si ho na světle lépe prohlédnout, vidíš, že onen protřelý lišák Chranijského podsvětí už zdaleka nevypadá v takové kondici jako dřív. Těch sedm let pro něj byla dlouhá a těžká doba. Sedí tu hubenější a mnohem šedivější než dřív a je vidět, že si dlouho nedopřál dostatečného spánku. "Tam venku," řekne Malkolm a pokyne ke karavaně mizící ze zorného pole, "to sou nějaký cizinci. Prej Štěpánovi nějak pomohli, nevim. Jak řikám, nejsem žádná velká ryba a se svejma chlapama děláme spíš pro Andrese... Toho neznáš, ale bejval to jeden ze Štěpánových kapitánů. Schopnej člověk.. Nachvilku se odmlčí, ukousne a žvýká další sousto. Čas kvapí, tak se trochu pohnem... Využijem toho, že k nám zatim nepatříš. Hospodu Na Rozcestí předpokládám znáš. Neni odsud daleko. Pudeš tam a budeš se chovat jako dycky, jen se chvilku zdržíš. Nevim, jakej máme náskok, ale brzo se tam ukážou vojáci. A ty se jim hezky postaráš o koně. Je mi jedno, co provedeš, ale doufám, že je to na chvilku zabaví a zdrží... Pomalu se zvedne, mávne někam do stínů mezi stromy a kývne ti na rozloučenou. Znáš to, víc ti říct nemůžu. Kdyby...Pokud to přežiješ, tak se někam hezky ukliď. Až vypukne válka, poznáš to. Sivrena s tebou. Jo a nezapomeň, Ylvir je svobodný! S těmito slovy si nasadí kápi a zmizí do noci. Zanechá tě tu s dohořívajícím ohníčkem a nedojedenou porcí stydnoucí pečínky a se spoustou nových myšlenek... Hostinec Na Rozcestí se nalézá na křižovatce, kde se na Dervaňskou cestu napojuje silnice z Drače. Je to dost velký zájezdní hostinec, nebo spíš menší dvorec, který prosperuje z výhodné pozice. Znáš to tam dobře, včera jsi tam nocoval.

Eimhael - 02. dubna 2009 01:30

Eimhael a moje problémy Na Palouku "Na něj!" zařve ten patolízal co čekal v krčmě už dřív a všichni se na mne ženou s tasenými meči. Mám chuť se začít nahlas smát - taková hrstka proti Mě..na okamžik strnu ve střehu a magenergie mne zabrní v konečcích prstů, když mne napadne Proč je zabíjet? Vždyť jsou z legie...a ta teď leží u Valdervenu...můžu je nechat si myslet, že mne mají a dostat se kam potřebuji bez plýtvání manou... Lhostejně stojím a čekám na ty uřvance s ocelovými párátky...

Pán Jeskyně - 06. dubna 2009 00:13

Eimhael a vojáci Všichni tři muži k tobě rychle vyrazí, jakoby čekali, že hodláš působit nějaké problémy. Když však vidí, že klidně stojíš, zpomalí a svěsí své meče. Ten od schodů se postaví za tebe, druzí dva jsou vpředu. "Ty! Co si zač?" spustí velitel. "Bylo mi řečeno, že si včera přišel s tím druhým pobudou. Tak mluv, nebo to z tebe vytluču. Vysyp všechno co víš a fofrem!" vyhrožuje dál. Oba dva další vojáci se mezitím vrátili z horního patra, načež je jejich velitel poslal ven, aby zjistili, jak se věci mají.

Eimhael - 06. dubna 2009 01:54

Eimhael a vojáci "Všechno co vím? Hmm, to bychom tu byli dlouho. Ale co se týče "toho druhého" vím jen, že je hraničář. Toť vše. Uzdravil mě, když jsem dostal dýkou do břicha, a protože jsme měli oba společnou cestu, dohodli jsme se, že bude bezpečnější jít ve dvou...v kteréž to sestavě jsme dorazili sem, kde on se věnoval bůh ví čemu a já spánku. Támhleten, ukážu na toho, co byl prve v lokále mě ostatně viděl, takže vám neřekne nic jiného. Pozoruji obličej velitele co tomu asi říká.

Hadar - 06. dubna 2009 09:31

Tábořiště Mlčky vyslechnu, co mi Malkolm řekne “ Jak si přeješ .“ Jak se může svět během několika minut změnit ? Před půl hodinou jsem si myslel, že jsem na hranej a teď se chystám pomoc povstalcům. říkám si, když balím svoje věci a nakládám je na koně. Napnu kuši a pověsím jí k sedlu. Zruším ohniště a naposledy se rozhlédnu kolem . Dnes je zvláštní noc . s tím vyskočím na koně a vydám se k hostinci na rozcestí . Spěchám, ale v okamžiku, kdy se přede mnou objeví hostinec zpomalím a k němu dojedu v klidu . Sesednu s koně ještě před branou a svého koně dovedu dovnitř . Uvážu koně a jdu sednout. Kuši s vaky si vezmu sebou položím celí svůj náklad na lavici vedle sebe ( pokut tam není místo, tak na zem ) Objednám si pivo a pomalu popíjím zatímco se rozhlížím po lokále.

Delerien - 06. dubna 2009 10:47

Rychle a zběsile Když vidím, že se ke mě blíží jezdec, stihnu v poslední chvíli houknout na Lianu a hodit jí svůj luk. Nerad bych ho nechal ležet někde v blátě na silnici. (hod na obratnost: 7) Zároveň tahám zpoza opasku sekeru a jen těsně jí dávám soupeři do rány (tak teď fakt lituju, že nejsem šermíř.. na obranu: 6 6 6 6 4). Prudce trhnu za uzdu a zastavím tak koně. Přitom se oženu sekerou po protivníkovi (10/ 1). Ať už můj útok dopadne jakkoli, pobídnu pak koně kupředu a pokusím se muže strhnout ze sedla (skočím po něm: na sílu 4 2; na obratnost 3 1).

Pán Jeskyně - 06. dubna 2009 13:38

Rychle a zběsile continuous Lian sebou trhla, když po ní Delerien mrštil lukem, ale zachytila ho, aniž by ji to zpomalilo nebo měla spadnout ze sedla (hod 9... jsem si dovolil :) ). Delerien mezitím musel čelit náporu vojáka. Bleskurychle vytrhl od opasku sekeru a v zoufalé obraně s její pomocí chtě, nechtě odsmýkl soupeřovu čepel. Meč v oblouku odlétl do nedalekého křoví. Ale jelo se dál, ba přímo řítilo. Bláto odletovalo od kopyt zpěněných koní, kteří se hnali po královské silnici stále dál, pryč od hostince Na Palouku směrem na Cavel. Delerien útočil na překvcapeného vojáka nejprve sekerou, pak se ho snažil srazit ze sedla, nutno podotknout, neúspěšně, málem se při tom sám zřítil pod kopyta obou koní. Nicméně voják beze zbraně pronásledování vzdal s kletbou na rtech a zastavil. Divokost uprchlíkova náporu ho jistě zaskočila. Ještě chvíli se díval za odjíždějící dvojicí, tak si odplivl a vydal se zpátky k hostinci. Bude muset vysvětlovat, že ztratil meč a proč přivedl pouze dva koně. Kůň, kterého vedl Delerien se po chvilce běhu odpojil. Ten vedla Lian, stále ujíždí s uprchlíky.

Pán Jeskyně - 06. dubna 2009 22:50

Eimhael, výslech Velitel nejprve poslouchá tvůj výklad, rozhodně nesdílí tvůj smysl pro humor. "Hezká pohádka... víš já tyhle lidi," ušklíbne se a rozmáchlým gestem zahrne všechny přítomné vojáky, "taky potkal až včera a je to náhoda, že všichni pocházíme ze stejný legie, armádní skupiny a dokonce i jednotky. Věřil bys tomu? Ne, samozřejmě, že ne. Je to blbost, stejně jako všechno, co nám tu vykládáš. Tak začneme znova a naposled podobrým. Moje trpělivost není tak nekonečná, jak by se podle mýho dobráckýho ksichtu dalo říct. Kde je Štěpán a kam jel tvuj kamarádíček?" V té chvíli vešli do lokálu ostatní vojáci. Jeden z nich byl docela potlučený a zválený a kulhal. "Hmm, zdá se, že si to budeš moct chvilku promyslet." řekl velitel a šel se poradit s příchozími. Oba ostaní tě zatím bedlivě hlídají. Meč jednoho z nich se ti opírá hezky o rameno. "Tak," velitel si přitáhne židli a pohodlně se před tebou usadí, zkříží prsty, prokřupne a s úšklebkem se na tebe podívá, "Kdepak jsme to skončili?"

Pán Jeskyně - 07. dubna 2009 21:59

Delerien a Lian, cestou na Cavel Ještě nějakou dobu jste nechali koně cválat, abyste se doslali daleko od vojáků, než jste přešli do kroku. Všechna tři zvířata byla zpocená a těžce oddychovala. Nicméně neochvějně kráčela dál. Vojáci vždy zabaví ty nejlepší koně pro sebe. Pokud budete prohlédávat sedlové brašny, objevíte nějaké potraviny, vesměs to, co zbylo z včerejší konfiskace Na Palouku v přídělu pro tři. Máte tedy skromný oběd. Dále naleznete dřevěný pohárek s hracími kostkami, dýku, olej na zbraně, křesadlo a dvě louče. Za každým sedlem je přivázána deka. Cesta se vine dál, drží se v údolí obklopena hustým lesem. Sice tudy vede hlavní slinice do Dervaně, ale tyhle končiny moc obývané nejsou. Výjimkou je bezprostřední okolí Cavelu. Ostatní obyvatelstvo je zdržuje spíš při pobřeží u Valdervenu, v Polaně a poblíž Kamenodolu, kde je lepší půda. Tady nahoře v kopcích není moc o co stát. Kručení v břiše vždy spolehlivě oznámí poledne. Tou dobou už se škrábete na nevysoké návrší. Porost tu trochu řídne. Přiblížili jste se k hračičním kopcům. Pokud nebudete moc šetřit své koně, dovečera jistě dorazíte do Cavelské vsi pod hradem. Úvahy a štrachání v bračnách přeruší náhlé zaržání. Zaslechnete praskot větví a v zápětí se ze strany vyřítí osedlaný kůň. Ale jak osedlaný. Sedlo má podloženo leopardí kožešinou a obšívané postroje. Vás si vůbec nevšímá, zato jednoho z vašich koní ano. Zřejmě klisna... Ten někdo, komu kůň patří zřejmě pramálo dbá na to, že hřebci jsou příliš neklidní a nevypočitatelní. Někteří mají takové koně rádi, aby ukázali, že je umí zvládnout.

Pán Jeskyně - 07. dubna 2009 23:01

Tarerilovo probuzení Šli po tobě, skákal jsi ze střechy na střechu. Šipky z kuší hvízdali kolem tebe. Pomalu se nad tebou vznášela předzvěst smrti jako čepel připravená stít tvou drzou hlavu. Přesto jsi jí plavnými kroky šelmy unikal. Pak někde zaržál kůň... Cože kůň, tady, na střechách?... Něco zapraskalo a spadlo na tebe. V mžiku ses probudil. Posadil ses a dezorientovaně se rozhlížel. Byl den, přestalo už pršet, ale byl jsi stále promočený na kost a byla ti zima. Přes tebe ležela nějaká větev. Pro jistotu jsi nahmátl meč. Rozkašlel ses. Pak ti to došlo, kde je kůň?

Pán Jeskyně - 07. dubna 2009 23:37

Shardis, cestou necestou, nečasem a divočinou Je tomu už několik týdnů, co jste se Sinou pohřbily Rail. Drač jsi nechala daleko za sebou a toutáš se divočinou dál, směrem na jih. Rail vždycky chtěla vidět moře, proto jste se původně letos vypravily právě na jih. Držíte se obě převážně v divočině. Pokud není zrovna třeba doplnit zásoby, oslídnení se prakticky výhýbáte. Lidé se k tobě podobným občas chovají trochu nedůveřivě, zvlášť, když tě doprovází Sina. Ylvirské hvozdy jsou sice drsné a nebezpečné, ale jejich nástahy znáš lépe než lidské. Rail s lidmi jednat uměla a bez ní se cítíš až příliš sama mezi nimi. Podle toho, co ses dozvěděla před několika dny v krčmě, měla by ses nyní nacházet už v Dervani. Kopce začaly ustupovat a tys mohla sejít do údolí, do lesů. dnes dokonce přestalo pršet a tys mohla vyběhnout do přírody a pokusit se o doplnění zásob (ty cos měla z dřívějška, jsi snědla v kopcích, zbývá poslední porce na dnešek). Kolem poledního jste se Sinou knečně objevily nějaké stopy. Zdálo se to jako dar od Bohů, celé stádečko vysoké. Dáváš si pozor na vítr i nehlučnost a nenápadnost pohybu a blížíš se s připraveným lukem ke svému cíli. Sina se uličnicky směje a plíží se vedle tebe. Máte před sebou několik srnek, co se zastavily u malého potůčku, aby se napojily. Vyhlédneš si jednu z nich, Sina je připravená vyrazit, úplně se chvěje netrpělivostí doslova hypnotizována kořistí, uši stažené dozadu. Bereš šíp, zakládáš, napínáš tětivu... Náhle někde zaržá kůň. Dost blízko. Srnky se ihned rozutečou mezi stromy a tvůj šíp se jen neškodně zabodne do jednoho z nich.

Shardis - 08. dubna 2009 09:32

Cestou necestou Nedostatek jídla mě a moji vlčí společnici přinutil k lovu je to dar od bohů že zrovna přestalo pršet a kromě toho jsme našly stádo vysoké .Pokývnu na sinu že se má semnou plížit beru luk natahuji tětivu .sakra!! řeknu jakmile se rozprchnou srnky a jakmile se onen šíp co měl být v těle srny stojí zabodnutý ve stromě už jsem přezbrojená na tesák a pomalu se plížím po lese k dárci toho zvuku . Že by legie ? nebo pocestný i tak budu po bezpečnost ostražitá ! plížím se dál možná už vidím siluetu onoho koně plížím se a.....

Tareril Wasellet - 08. dubna 2009 15:45

Probuzení - bez koně Prudce se posadím, když na mne něco spadne a okamžitě sahám po meči. Náhle si uvědomím, že to je jen větev. S hrůzou zjistím, že to je ta větev, kterou jsem přikryl koně. Sakra, kde je ten kůň? A co jej tak vyděsilo? Uvědomím si zaržání. Vstanu, stále ještě promočený a třesouce se zimou. Otřepu se a sundám si plášť, ze kterého vyždímu vodu a pak se snažím vyždímat vodu i z kalhot a košile. Pak se rychle znova obléknu a vydám se směrem k cestě.

Pán Jeskyně - 09. dubna 2009 10:42

Hadar, k ránu v hostinci Na Rozcestí Ihned po večeři sis sbalil své věci a vyrazil hledat onen zmiňovaný hostinec. Jenže to se snadno řekne. Kdybys byl na cestě nebo alespoň nebyla taková tma, určitě by to šlo snáz. Věděls přesně, kde se to místo nachází, ale už zdaleka ne tak přesně, kde se právě necházíš ty. Nicméně po několikahodinovém bloudění jsi narazil na tu správnou hospodu. Cestou jsi měl pouze jednu nepřijemnou událost s potokem, jeož břeh byl, mno řekněme trochu rozbahněný a klouzal. Ale už jsi tu, trochu mokrý, ale Na Rozcestí. Už se začíná pomalu rozednívat a únava si také vybírá svou daň. Vešel jsi do lokálu. Všude byl klid, v koutě jen někdo chrápal. Oheň v krbu už dávno dohořel. Zanechal po sobě hrst řežavých uhlíků rudě zářících do ztemnělého prostoru. Hostniský je bůhví kde, pivo bude muset počkat.

Hadar - 09. dubna 2009 11:17

Hospoda Sednu si ke stolu nedaleko od dveří. Opřu se o stěnu a přemýšlím , nemůžu si dovolit usnout , můj bývalí velitel na mne spoléhá. Dost mi pomáhá, že se je mi v navlhlých šatech trochu zima . Ještě, abych se tak ještě nachladil! sundám si plášť . Meč opřu o stůl, aby byl po ruce pro případ potřeby. Porozhlédnu se po výčepu, konkrétně si prohlédnu okna jestli by se nimi dala v rozumné době pro lest . No, začal noví den a já jsem stejně unavený, jako včera možná i víc. Teď sedím v hospodě a ke všemu na suchu. Snad to tak nebude pokračovat ! To by byl hodně hloupej den. Sedím a naštvaně přemýšlím o své smůle zatímco venku začíná pomalu svítat. Obvykle miluji ten okamžik, kdy se slunce vyhoupne nad obzorem a oznámí celému světu, že už je ráno. Dnes mám hlavu plnou starostí, než abych se staral o takové hlouposti. Takže brzy znovu začne válka. Pokut to místní lordi vědí bude se krajem toulat velké množství stráží a to pro mne a mně podobné není vůbec dobrá zpráva . O žoldáky bude ještě menší zájem než je dnes, protože každej lapka zaleze do sví nory a nevystrčí nos. Určitě se tady někde v okolí najde teplé místo, kde uvítají meč a kuši na víc, jenže první otázka bude, co umíš . To není vůbec dobrá otázka, jelikož já se umím ohánět pouze mečem a nebo sekerou . přemýšlím a každý kdo by se na mne v tento okamžik podíval spatřil by muže , jehož pohled se toulá v dálce .

Pán Jeskyně - 20. dubna 2009 22:10

- Kdesi mezi Cavelem a Valdervenem - Tareril Snažíš se potichu dostat k cestě, ale nejsi zrovna v dobrém stavu. Únava a nedostatek spánku jen hezky korunují to, žes v noci značně promokl a prochladl. Necítíš se vůbec dobře a to vstávání... Od cesty tě dělí několik posledních křovin, když si uvědomíš, že tam těch koní je vícero. Dost možná i nějací jezdci. Že by tě hledali... a našli? Trochu zpanikaříš, útěk vždy býval vhodným řešení podobných situací. No výborně z potulného pěvce, kterého beztak každý podezříval z nepravostí ses teď nejspíš stal psancem. To na slávě nepřidá a na duchu nepotěší. Opatrně couváš a snažíš se zůstat co nejvíce potichu, avšak i příroda se proti tobě najednou spikla. Křup! Větvička... První, co tě napadlo, vyrazit pryč odsud a rychle, ale jak ses pohnul, obě nohy ti ujely po mokré trávě svahu a tak nakonec zvítězila zcela jiná strategie: ležet a ani nedutat. Shardis Se Sinou se plížíte za zvukem. Kůň, kterého jste zahlédly, se vyškrábal do mírného snahu k cestě - musí to být ta, cos ráno zahlédla z protějšího kopce. Jezdce neměl, ač osedlaný byl a ne zrovna ledajak, ale docela nóbl. Přemýšlíš nad tím a vyčkáváš. Z cesty, kam přes hustá a vysoká křoviska není vidět, zaslechneš další zvuky. I Sina špicuje uši a větří z toho směru. V té chvíli se do vašeho zorného pole dostane další postava. Nějaký muž, zřejmě muž, v plášti s podivným vakem na zádech a blíží k cestě. Jde docela tiše, dokud jsi ho nezahlédla, vůbec sis neuvědomila, že tam někde je. Nedá se říct, že by jeho oblečení odpovídalo vlastnictví takového koně i s postrojem. Ať už má v tom vaku na zádech cokoli, sedlo a uzda toho koně byly mnohem cenější. Muž sebou mírně trhne, jakoby si něčeho všiml. Pomalu začne couvat, ale se zapreštěním šlápne na nějakou padlou větev. Padne na ruce a přitiskne se k zemi.

Pán Jeskyně - 20. dubna 2009 22:25

Na Rozcestí Čas se vlekl, jak těsně před akcí. Tvé úvahy tě sice zaměstnávaly drahnou dobu, ale v tomhle šeru ozářeném pouze několika dohořívajícími polínky v krbu, kterými jsi přiložil, se nedalo spánku vyhnout. Ani chrápání spolunocležníků nepomohlo. Nakonec ti hlava klesla na stůl a už se nezvedla... Probudil tě až hluk a pohyb nedaleko tebe. Trhnutím ses probudil a narovnal na židli. Rukávem sis nepřítomně utřel slinu na tváři a mžoural na hostinského, který ušmudlanou utěrkou oprášil stůl, na kterém jsi usnul. "Snídani?" zeptá se a čeká na odpověď. Jen přikývneš a on ti ji po chvilce donese. Mezitím potlačíš zívnutí a rozhlédneš se po lokále. Nikdo známý, ani vojáci. Nejspíš nějací obchodníci z Drače, Brodu nebo Margovie. No a taky jeden žoldnéř, jako ty, co sedí mimo, v rohu místnosti a pomalu usrkává z korbelu. Máš dojem, žes ho tu zahlédl i včera. Trochu zvláštní, ale třeba ani on neměl štěstí na zaměstnavatele, zrovna jako ty včera. Dál už před tebou stojí miska ovesné kaše a korbel piva.

Shardis - 22. dubna 2009 17:51

Kdesi mezi Cavelem a Valdervenem Hmm pěkný koníček na takového vandráka budu si muset dát pozor dnešní dny jsou obzvláště nebezpečné ! pomyslím si a řeknu Sině aby tiše oběhla neznámého zatím co já se pustím zdřejmě do vyjednávání nerada zabíjím . tesáky si dám spátky na záda a beru si luk . Pomalím krokem se blýžím k trochu směšně vypadajícím snaživci aby zůstal utajen v trávě , trochu se zazubím jsem od něj sotva pár metru a mířím s pola napnutým lukem . Kdo jsi a ten koníček patří tobě ? zodívám se do trávy a zdřejmě vypadá že bude vstávat .A žádné rychle pohyby nemám sice v úmyslu vystřelit ale i tak je dobré být si jisty .

Hadar - 22. dubna 2009 20:19

Rozcestí Když se blízko mne ozve nějaký zvuk okamžitě se probudím a musím bojovat s reflexem tasit zbraň .V okamžiku si uvědomím, kde jsem a co tady dělám. Byl jsem unavenější než jsem myslel. na otázku hospodského jen přikývnu a začnu si protírat oči . No, nezdá se, že bych něco významného prospal. Příchod oddílu vojáku do výčepu bych jen těžko prospal. Tím pádem mám úkol nadále úkol. se zájmem si prohlížím osazenstvo hospody. Snad bych si mohl domluvit smlouvu na další týden. Můj starý učitel se v tom spěchu, tak nějak zapomněl zmínit o honoráři . Jestli si myslí, že budu pracovat jen za dobré slovo měl by se probudit. Na druhou stranu mu dlužím službu. Postaral se o mne, když mnou cloumali horečky. Dluh bude tedy splacen a já můžu klidně jít s tím, že mosty za mou minulostí jsou strženy. Moji pozornost upoutá žoldák sedící v rohu místnosti. Věnuji mu jeden dlouhý pohled a postím se do jídla, které přede mne postavil hostinský. Možná nejsem jediný, kdo tento týden má smůlu. Včera jsem ho ovšem neviděl. Takže pravděpodobně upoutám jeho pozornost stejně, jako on mou . To není dobré, to není vůbec dobré! Snad to není zvěd ve službách království. Začínám být už paranoidní ! Musím se na to dívat s té lepší stránky . Před sebou mám teplé jídlo nad sebou střechu . Nedaleko je krb . Rozhodně jsem na tom lépe než včera. snažím se přesvědčit sám sebe, ale nepřestávám sledovat své okolí pro případ, že by se neznámí rozhodl k nějaké hlouposti. Když dojím zvednu se a jdu k obchodníků. “Dobrý den pánové . Máte zde volno ?“ zeptám se slušně a přisednu si ke kupcům(v celém kraji vystupuji pod jménem Vorik ). “ Jsem žoldnéř . Bohužel poslední dobou nemám příliš práce nechtěli by jste mne angažovat, jako doprovod ?“ zeptám se bez valného zájmu . Dávám si pozor, abych stále viděl na dveř.

Tareril Wasellet - 23. dubna 2009 04:52

Cesta mezi Cavelem a Valdervenem Jdu k cestě a už se chystám na ni kročit, když uslyším další koně. Do háje! Jak mě tak rychle našli? Vždyť nemohli vědět, že jedu sem. Proto začnu pomalu couvat, ale má neopatrnost způsobí, že šlápnu na větvičku ta se s křupnutím zlomí. Zmrznu. Chvíli poslouchám, ale pak se otočím a rozeběhnu pryč. Už jen cítím, jak mi mizí půda pod nohama a pak se zem zvedla a vyběhla mi naproti. Plácnu s sebou do trávy, kde chvíli nehybně ležím. Jestli mne slyšeli, tak to určitě pudou prozkoumat. Musim se odsud dostat. Sotva mi to probleskne hlavou, už už se chci zvednout, ale náhle před sebou vidím nějakou ženu, mířící na mne lukem. Pomalu se zvednu do pokleku, a pak si shrnu kápi, aby mi bylo vidět do obličeje. Mokré vlasy okamžitě spadnou do tváře a proto si je pohybem ruky odhrnu. Poté se podívám na lučišnici. ,,Uhmm. Dobré ... ráno. Jméno mé je Tareril Wasellet, věhlasný bard na cestách. Ten kůň? Ne ten bohužel není můj, byl jsem nucen použít náhradní dopravní prostředek." Pokusím se o úsměv a čekám, zda má odpověď ženu uspokojí.

Shardis - 24. dubna 2009 07:15

Cesta mezi Cavelem a Valdervenem Bard!? ehm dobré ráno pozdravým a šíp dám do toulce Shardis hraničařka a moje přítelkyně Sina naznačím a z houští vylézá vlčice . Kam máte na mířeno ??zeptám se v umyslu se připojit protože nemám jinou cestu. Doufám že ne Valdervenem tam propukl mor a navíc všude se to hemží legii a vrahouny !!řeknu správu a poklesnutým hlasem řeknu ehm éé nemáš jídlo? asi si my vyplašil srnku.

Tareril Wasellet - 24. dubna 2009 11:07

Cesta mezi Cavelem a Valdervenem Mor? A sakra. Náhle se zarazím, když z křoví vyleze vlčice a už už sahám k meči, ale včas si uvědomím, že tahle mi nic neudělá, pokud neudělám něco já dřív. ,,Ano, chystal jsem se do Valdervenu, ale teď, když tam řádí mor, budu jej muset obejít. Do Cavelu bych se nevracel aspoň rok, pokud to nebude nutné. Došlo tam k nájezdu rebelů a zabili bána. Omlouvám se, ale žádné jídlo nemám. Sám jsem nejed, ani nepamatuju. Nevíš o nějakém blízkém městě, kde by bylo bezpečno?" Řeknu sníženým hlasem. Pak si na něco vzpomenu. ,,Jestli nechceme padnout do rukou vojáků, budeme s sebou muset hnout."

Delerien - 26. dubna 2009 20:05
	Cesta do Dervaně - Kůň Naznačím Lian aby byla potichu a sklouznu z koně a jeho uzdu podám své společnici. Vytáhnu meč (alespoň mám šanci zkontrolovat jeho stav) a pomalu dojdu k hřebci. Chytnu uzdu, pohladím ho po čumáku a podívám se směrem, kterým přišel. Pak tím směem opatrně a potichu vydám.

Pán Jeskyně - 26. dubna 2009 20:59
	Delerien Skrčíš se za křovím, když uslyšíš vzdálený hovor. Opatrně vyhlížíš a vidíš ženu s lukem a další postavu ležící na zemi nedaleko od ní. Žádné známky po komkoli, komu by takový ušlechtilý kůň mohl patřit.

Shardis - 27. dubna 2009 14:40

Kudy kam '' To bude těžké já to tu moc neznám sem z drače tady jsem poprvé , ale co navrhuješ ty ???řeknu sklamaně a ktomu mám ddocela hlad a taky musíme najít nějaké jídlo mám docela hlad vtom my zakručí v břiše trochu se zasměju a naznačím aby sme se vydali na cestu . A co si měl dělat v Valdervenu?tázavě se optám a všímám si jestly jsem ho nějak nepřivedla do rozpaku z mých slov. Hmm že by to byl jen obyčejný bárd se my nezdá ten kůn byl bohatě zdobený že by zloděj nebo některý vrahoun co přežil po zabití Rail ??hned po domyšlení jsem je rychle zapudila je to docela dlouho co se nemluvylo a já a moje společnice si budem muset zvyknout .

Delerien - 27. dubna 2009 18:59
	Cesta do Dervaně Jeden z nich ho mohl ukrát stejně tak, jako my vzali naše. Jdu blíž, abych si je mohl lépe prohlédnout a třeba i poslechnout. Snažím se přitom našlapovat tak tiše, jak jen dokážu.

Tareril Wasellet - 29. dubna 2009 21:07

Cesta mezi Cavelem a Valdervenem ,,No, já to tu taky neznám, ale navrhuji, abychom se vydali podél silnice, dokud nepotkáme ukazatel. Jídlo? Mno, naposled sem jedl v tej tvrzi, ale to bylo opravdu jen pár drobů mezi písněma. Zatraceně, nebejt těch zatracenejch rebelů, moh jsem spát v měkké posteli s plným břichem. Sakra." Zakleju a sáhnu pro svoji loutnu. Vyndám ji z vaku a něžně pohladím. Je sice trochu vlhká, ale jinak nic, co by trocha tepla nespravila. Dám si ji zpět na záda. ,,Navrhuji proto, abychom šli směr na Valderven, třeba cestou najdeme nějakou zvěř. Jsem si jist, že ty a tvůj vlk jste výborní lovci."

Shardis - 30. dubna 2009 07:20

Cesta mezi Cavelem a Valdervenem ''Děkuji'' poděkuji a shodnu se stím že pujdem podel cesty . ''Dobře ta podel cesty ''řeknu ,počkat!! špitnu jelikož začala Sina vrčet asi něco zvětrala člověka . proto v tom okamžiku vytahnu luk a zařvu vím že ste tam ukaš se !!! Sinu zas pošlu dozadu za houští Terelil stojí vedle mě Má vůbec nějakou zbran krom toho hudebního nástroje ? Doufám že je to nějaký pocestný .řeknu si a mirně napnu tětivu u luku a čekám co se bude dít dál .

Delerien - 30. dubna 2009 17:26

Mezi Cavelem a Valdervenem Kruci! Vlk! To mě nenapadlo! nadávám sám sobě a pomalu vystupuji zpoza stromů s rukama od těla. Meč však nikam neodhazuji. Vidíte muže drobnější postavy s čenými dlouhými vlasy. Bradu má holou, možná si všimnete lehce zašpičatělých uší. Na sobě má zelený kabátec bez rukávů, značně špinavý a potrhaný. Pod ním koženou zbroj a košili, která ještě nedávno byla čistá, teď je však od značně zašpiněna blátem, ostatně jako všechno ostatní oblečení. Na nohou má natažené hnědé nohavice a vysoké kožené boty. Za opaskem má zastrčenou sekeru a pověšený lovecký nůž, na zádech toulec se šípy a zřejmě i pochvu na meč, který drží v ruce. "Ten luk nebude potřeba. Jen jsem se přišel zeptat, jestli některému z vás nechybí kůň. Pěknej kůň. Řekl bych skoro kůň pro bána," promluvím hlasem, ve kterém je možno postřehnou úšklebek. Zvláště, když zmiňuji někoho s "autoritou". "Cestu na Valderven bych vám nedoporučoval. Tím směrem byste mohli potkat pár vojáků, který maj problémy s lidma co se jen tak potloukaj krajem," pokaračuji, zatímco jdu k oběma blíž. Očkam přitom pořád pokukuju po vlkovi.

Tareril Wasellet - 30. dubna 2009 19:08

Mezi Cavelem a Valdervenem Jakmile Shardis zařve, odhrnu plášť a odhalím sůj krátký meč, který vytáhnu. ,,Mno, jestli chceš, můžeš jít toho koně vrátit do Cavelu. Zrovna tam hledaj někoho, kdo jim toho koně ukradl." Ušklíbnu se. ,,Vojáci říkáš? Hmm, tak kterou cestu by jsi nám doporučil? Před námi vojáci, za námi vojáci. Vypadá to, že budem muset jít lesem." Zeptám se a poslední větu již pronesu polohlasem. Poté spustím meč, ale do pochvy jej zatím nedám.

Shardis - 04. května 2009 07:19

Cesta Cesta ''Já bych taky byla pro ten les není tam takové zlo jako ve městech ''řeknu a krapot po očku kouknu na muže ,luk je už dávno na zádech a Sina spátky v houští. můj vzhled : stojí tu žena která má hnědé vlasy a mírně opálenou pokožku ,trochu zašpičatělé uši a docela malá postava spíše vypadá jako náctiletník .nasobě má hnědé zdřejmě nové kožené brnění ktere spíše připomýná látku boty má po kolena kde ční malá dýka , na zádech jsou dva meče které se blíží tesáku . ''Jen tak mě to zajíma kdo ukradl toho koně ? ''řeknu naoba muže a trochu popojdu dál můžeme mluvit za cesty ne ? podmě !řeknu a trochu zmatěně pokukuji po lese vždy sem věděla kam jít dnes mě nic nenapadá .

Lian Door - 04. května 2009 15:31

Mezi Cavelem a Valdervenem Byla jsem ráda, že se nám podařilo uniknout, ale pocit tísně mě stále neopouštěl. Snažila jsem se být obezřetná, ale chvilkami jsem měla dojem, že začínám být paranoidní. Poslechla jsem Deleriena a uchopila uzdu jeho koně a tiše sledovala, jak se plíží. Ztratil se mi z očí, ale dřív než jsem mohla začít panikařit a přemítat, kde mohl zmizet, jsem zaslechla hlasy. Bavili se spolu v klidu, takže se mi značně ulevilo. Nervozita a zvědavost mě poháněly vpřed. Chtěla jsem vědět s kým se to Delerien vybavuje, ale nechtěla jsem ho naštvat tím, že jsem ho neuposlechla. Kousala jsem si nervózně ret a špicovala uši, abych mohla zaslechnout jakýkoli podezřelý zvuk. Teď bych dala nevím co, abych měla elfský zrak a sluch, jenže jsem obyčejný člověk a tak mi nezbývalo než doufat. Po dlouhém zvažování jsem se rozhodla zůstat. Nevěděla jsem, kdo přesně je s Delerienem nebo kolik jich je, takže nakonec rozum zvítězil nad zvědavostí. Nevědomky jsem hladila koně po boku.

Tareril Wasellet - 04. května 2009 17:03

Mezi Cavelem a Valdervenem Sáhnu dozadu pro loutnu a sundám z ní opět obal. Přesunu si ji na svou pravou stranu tak, aby co nejrychleji uschla. ,,Zatracený počasí, doufám, že mi nepraskne struna." Zabručím a pak se podívám na Shardis a pak na neznámého. ,,Jo, ten kůň, tak toho sem ukrad já." Pronseu, jako bych na to dočista zapomněl. ,,Mimochodem, co vás sem vlastně přivádí, smím-li se zeptat. Jestli máte nějaký cíl, nebo něco jiného. Vím, že mi do toho asi nic není, ale rád bych jen věděl. Možná bych pak moh složit další píseň." Pronesu a pohladím při tom svoji loutnu. ,,Co se mne týče, já se prostě potuluji od města k městu a vydělávám si na hudbou." Dodám.

Delerien - 04. května 2009 18:02
	Mezi Cavelem a Valdervenem Když žena řekne, že snad mluvit můžeme i za cesty, vydám se směrem zpět k Lian a našim koním. Na loutnohercovu poznámku o krádeži mi povyskočí jeden koutek úst nahoru. Takový potutelný úsměv. "Jedeme s mojí společnicí do Dervaně. Jestli chcete, můžete se přidat. Myslím, že další člověk, který má problémy už nám moc uškodit nemůže."

Pán Jeskyně - 05. května 2009 11:56

Hadar, Na Rozcestí Obchodníci spolu přestanou mluvit ve chvíli, kdy se přiblížíš. Změří si tě nepříjemným pohledem, jako bys byl něco méně než oni. U stolu s nimi sedí i několik žoldnéřů. Ti se na tebe pro změnu mračí. Jednoho znáš od vidění, ale to na věci, že se jim cpeš do jejich kšeftu nic nemění. "Lituji pane, ale dalšího nepřijímám," omluví se jeden z kupců, další dva jen zavrtí hlavou. Sehnat v této době práci bývá opravdu problém. Daně jsou vysoké, příležitostí málo a přes večkeré armádní manévry v okolí se i lapkové stáhli dál na sever. Zklamaně se vrátíš ke svému stolu a přemýšlýš, co dál. Kupci se brzy zvedli a nejspíš pokračovali ve svých cestách. Čas se nepříjemně vlekl a tys tu osaměl jen s tím dalším žoldnéřem a nějakým dráteníkem, co se až před chvílí probudil někde v koutě, za zvuku koulející se lahve. Dle jeho skelného pohledu bylo jasné, že včera notně přebral. S touhle zemí je opravdu něco špatně, když i rušné cesty jsou takhle prázdné. Tvé úvahy, chmurné jako počasí venku. Hodláš něco dělat nebo vyčkáš, dokud se neukážou ti vojáci?

Pán Jeskyně - 05. května 2009 12:34

Lady Katarina, věž bánova sídla v Levehradu, jednoho dne ráno Svěží ranní vánek ti čechrá tvé havraní vlasy. Se zavřenýma očima vychutnáváš pocit z výšky a dalšího svěžího dne, tady nahoře nad vším tím shonem dole. Pod tebou se rozhládá Levehrad lemovaný věncem políček, vinic a vísek táhnoucím se až ke kopečkům na západě a Dlouhé řece na východě. Dole ve městě už dávno učni a tovaryši roztopili pece a výhně, roztočili hrnčířské kruhy, dali se do své práce. Slunce se pomalu šplhá nad obzor a zahřívá tvou tvář svými zlatavými paprsky. Tam někde daleko na východě leží tvá rodná Trivera. Sladkou vůni z hradní kuchyně přebije hořká vzpomínka na domov a vyhnanství i na přísahanou pomstu, kterou brzy vystřídá pocit beznaděje. Tvé prsty se zaryjí do cimbuří, tvář ztvrdne a po tváři sklouzne zbloudilá slza. Snad ji způsobila vzpomínka, snad vítr. S povzdechem otevřeš oči a snažíš se zaměstnat mysl něčím jiným. Nakloníš se přes hradby a pozoruješ, co se děje pod tebou. Na nádvoří vyvádějí nějakého koně, před kuchyní se děvečka koketně vybavuje s jedním z bánových zbrojnošů, po hradbě nad nimi obchází hlídka a vedle v zahradách jsi zahlédla i svého hostitele, Jindřicha z Levehradu. Musel vstát dost časně. Prochází se mezi keři, opíraje se o svou vycházkovou hůl. Vždy musíš obdivovat jeho vitalitu vzhledem k jeho věku. Právě se usadil na lavičku pod vrbou u jezírka, když sis všimla jiné postavy, zahalené v plášti, jak se mihla mezi keři a plíží se ze zadu k bánovi. Chceš vykřiknout, i když pochybuješ, že tě někdo uslyší, ale postava se jen opře o kmen.

Shardis - 06. května 2009 11:52

Cestou necestou Já osobně bych byla račí kdyby jsme jely do Levehradu tam snad bude vespočnějš než v Cavelu nebo Valderven, snad nebudete mýt potíš s pochopením . Řeknu a po očku sleduji lovce Ach malem sem zapoměla Jmenuji se Shardis řeknu lovci Navíc zdřejmě každému znás už zásoby došly můžem někde v okolí nájít nějakou vísku nebo ehm někoho přepadnout v dnešní době by to stejně nebylo nic divného dořeknu a kouknu se jestli jsem neznepokojila ostatní .

Tareril Wasellet - 08. května 2009 20:26
	Mezi Cavelem a Valdervenem ,,Souhlasím. Levehrad je dobrý nápad. Snad tam najdeme tavernu, kde budu moct hrát. Zásoby bychom si nějaké obstarat měli, to je pravda, jaká je nejbližší vesnice? Krom Valdervenu a Cavelu?" Zeptám se svých nových společníků. Nýhle se zarazím. ,,Mimochodem. Jmenuji se Tareril Wasellet. Potulný bard, vydělávajíce si svou hudbou."

Delerien - 10. května 2009 21:57
	Mezi Cavelem a Valdervenem "Nebudeme nikoho přepadávat! Lidi tady už tak maj těžkej život! V lesích je zvěř. A nějaký peníz na útratu se taky najde! Stejně k ničemu jinýmu nejsou!" ohlédnu se trochu zle na ženu, která se představila jako Shardis. Chvíli mlčím. Když se představí i můj druhý nový společník, nezůstanu pozadu: "Já jsem Delerien. Ale stačí Del."

Eimhael - 20. května 2009 23:15

Eimhael se veze (v průs...) Správná otázka. Kde to nevím, ale že jsme skončiíli je celkem jasné, protože vám asi těžko řeknu něco, co nevím... ..v podobném duchu se debata odehrává ještě chvíli, ale vojáka moc neuspokojuje, takže vede stále nevrlejší monolog, až hoto přestane bavit úplně. "Nechceš mluvit, nechceš. Můžu tě nechat zbít, ale vy povstalci ste všichni stejná pakáž a myslíte si, že ste něco víc, zvlášť když de o vašeho vévodu... Chlapi, připravit k odchodu... Ale víš co, já sem jenom poručík říšský legie, ale vezmu tě někam, kde to z tebe dostanou... Štici, svázat, máš ho na povel." dost nepříjemně se ušklíbl, než rozkázal vojákovi stojícímu někde za mnou. Místo jakéhokoli dalšího vysvětlování nebo nadávek přilítla zezadu rána hlavicí meče a upadl jsem do bezvědomí... Probudil jsem se, s hlavou plnou permoníků (ale se špičatejma ušima!), hlava se kýve ze strany na stranu. na zápěstí i kotnících nohou dře lýčený provaz. Jeden z vojáků si mě přehodil přes koně jako pytel hnoje a sotva otevřu oči...naštěstí je to valach...prostě nijak pohodlná cesta. A o kouzlení si můžu nechat leda zdát. Alespoň, že po chvíli ucítím v mysli svého havrana, i když jeho zprávy mne moc nepotěší - prý jdeme směrem od Valdervenu...jenže v tomhle stavu můžu maximálně jen znovunabírat síly a spřádat plány na útěk...

Shardis - 29. května 2009 08:03
	Mezi Cavelem a Valdervenem ''Měly bysme vyrazit na cestu ''řeknu trochu nervozně a překvapeně z výstupu Dela otom že se krást nemůže . Doufám že nebude zas pršet ,tendle kraj je fakt mizerný. Domyslím si a obrátím se směrem ke kopcům . Naco čekáte vy nechcete jíst já osobně mám hlad....

Lian Door - 30. května 2009 19:13

Mezi Cavelem a Valdervenem Konečně se Delerien objevil a já jsem se dozvěděla, že budeme mít na cestu ještě dva společníky. Onoho muže a ženu. Neznala jsem je, ale Delerien jim uvěřil, tak jsem věřila i já. Když žena mluvila o krádeži, tak jsem se jen potutelně usmála. Byla pravda, že mě mé staré řemeslo pořád nějak lákalo, ale stále jsem se držela té správné cesty. Musela jsem si přiznat, že mě lákalo si vyzkoušet, jestli mi zůstaly stejně hbyté prsty jako kdysy, i když se říká, že co se jednou naučíš to už nikdy nezapomeneš. Skoro jsem nevnímala reakci Dela na poznámku ženy, protože jsem se trochu zasnila, ale když potom začala mluvit pocestná o jídle, tak mi došlo, že mám již také hlad. Z neznámého důvodu mi byli oba dva simpatičtí a chtěla jsem je poznat blíž: ,, Já jsem Lian a vy?" Muž měl loutnu a mě lákalo poslechnout si nějakou píseň, ale styděla jsem ho o to požádat, tak jsem raději mlčela.

Delerien - 30. května 2009 19:17
	Mezi Cavelem a Valdervenem "Jo, vyrazíme! Cesta je dlouhá a kolem se poslední dobou toulá víc vojáků, než by bylo zapotřebí pro pouhé pocestné." řeknu, přivedu bardovi koně a sám nasednu na svého. Počkám, co udělá bard. Pokud nabídne místo v sedle své společnici, nechám to tak. Pokud ne, nábídnu jí ho já.

Tareril Wasellet - 30. května 2009 19:41
	Mezi Cavelem a Valdervenem ,,Souhlasím, již je načase, abychom vyrazili na cestu." Poté se objeví společníce onoho muže a představí se jako Lian. Ukloním se a představím se. ,,Tareril Wasellet, potulný bard." Poté přijmu otěže koně a přikývnu. Otočím se k Shardis. ,,Smím vám nabídnout svého koně?"

Pán Jeskyně - 31. května 2009 12:40

Cestou, necestou ke kopcům na severu Shardis ráda přijala nabízené místo v sedle a Tareril musel vyrazit pěšky. Mohlo být něco po poledni, když jste opustili Dervaňskou silnici a ponořili se do lesnatého terénu v podhůří. Vlčice lehce cupitala vedle vás a házela na všechny krom Shardis nepřátelské pohledy. Nejednou i zavrčela. Zprvu šlo všechno vcelku hladce, ale čím více jste se blížili ke kopcům, vaše koně klopýtali po kamenitých svazích a nejednou jste museli sesednout, abyste projeli pod nízkými větvemi či se vydrápali po prudším svahu. Když se slunce počalo klonit k obzoru, začla být cesta tímto terénem i poměrně nebezpečná. Navíc vás trápil hlad. Něco málo jste pojedli ze sedlových brašen, ale nebylo to dost, aby vás to dostatečně zasytilo. A co hůř, mraky na nebi opět zkoustly a zčernaly a vítr začal nabírat na síle. Blížil se déšť, snad i bouře. Podle Shardisina odhadu byste se měli během zítřka dostat ke kopcům a dalšího dne je překročit. Vaše zásoby jídla jsou... tedy vlastně nejsou. S vodou rozhodně problém není, krajina je tu doslova protkána drobnými potůčky tekoucími z hor.

Pán Jeskyně - 31. května 2009 13:08

Eimhael a jeho návštěva Cavelské vsi... už druhá tento týden Den byl dlouhý a úmorný, pro vojáky proto, že velitel je nenechal oddechnout ani se soumrakem, pro tebe prostě kvůli tomu, jak ses vezl. Bolela tě hlava a cesta ti vůbec neubývala. Cítil jsi každý kámen, na který kůň stoupl. Díky bohům, že se držíte silnice a ne nějakých zapadlých roklí a kamenitých svahů, jakých je kolem mraky... A když už mraky, tak ty začaly opět hrozit další dervaňskou jarní bouřkou. Vše probíhalo podle klasického scénáře: zvedl se vítr, začalo hřímat, teď... a co dál, no přece déšť... 3, 2, 1... prší, prší víc, ještě víc... Jedinou prchavou útěchou pro tebe bylo, že ty tu mokleš sám, ale kolik tu s tebou mokne těch vojáků... Chudák tvůj havran se někam raději schoval. Najde si tě další den. Pochodovali dál a tebe vezli s sebou. Možná se okolí změnilo, ale tobě už to bylo jedno. byl jsi promočený na kost a bolestí hlavy jsi nedokázal udržet myšlenku. Najednou se ti zdálo, jako by si letěl. Možná přišla milosrdná Mortis a... plesk, svezl ses do bahna. Vnímáš hlasy a ruce, které tě někam vlečou po dřevěných schodech. Neprší tu a je tu teplo a světlo. Pomalu se rozkoukáváš a začínáš vnímat okolí. Tady to znáš, tady jsi byl... Cavelská krčma je to. Jenže dnes v noci je tu nějak mrtvo. Tebe hodili někam do kouta a Štic tě pořád hlídá. Sedí vedle tebe na lavici u stolu a cpe se nějakou kaší. I tobě nějakou dali. Máš ji v misce před sebou, bez lžíce samozřejmě. Zaslechneš útržky rozhovoru, ale nejsi se schopen víc koncetrovat, abys zjistil více. Jen, že: "... bán je posmrti... vévoda Stěpán osobně... Geberich... pokračovat dál...

Shardis - 07. června 2009 12:37

Cestou, necestou ke kopcům na severu Potom co jsme se rozhodly jít na sever hned jsme se tím směrem vydali ,sem tam nás sprchl déšť jako náznak že bude bouřka popár sekundách začalo lejt jak z konve tak jsme přidali na kroku . ''Máme takové štěstí že si to tu trochu pamatuju''řeknu z usměvem na tváři . Podle mě bude pršet tak zhruba 3-4 hodiny kouknu se na nebe a pokouším se na odhad pačasi (hod 4). přečkáme bouřku v nedalekých medvědích jeskyních ,myslím že jsou opuštěné. řeknu a otočím se na nové ''přátele'' jelikož eště netuším jestli jim mám věřit je to unás normálni že kříženci jsou nedůvěřivý máme to už v krvy ostražitost a silnou nedůvěru. Jsmeuž na dohled cesty od jeskyně kde se válí sposta zdechlin odhaduje se ták měsíce staré sem tam zrezivělé mmeče sekeryy atak dále .otočím se znovu na dobrodruhy a zeptám se tak co půjdem jeto velký jeskyní komplex zdřejmě má více východů . ukážu na tůnku která teče do jeskyně. '' snad se nebojíte je už dávno opustěná .'' navíc stejněnemáme co dělat dokud nebude pršet .

Delerien - 11. června 2009 21:25

Jeskyně Další liják mne už pomalu začíná rozčilovat, když si Shardis vzpomene na medvědí jeskyně. Jen přikývnu, protože mluvení je v tomhle větru a dešti zbytečné. Zvláště, když se chvíli po Shardisině návrhu ozval ohlušující hrom. Už jsem promočený na kost, přes všechny vrstvy oblečení, když dorazíme k jeskyním. O Shardis si pomyslím, že je blázen, když se nás v tomhle počasí ještě ptá, jestli jdeme dovnitř a už jsem v poloběhu a mířím k nějbližšímu otvoru ve skále. Dávám si pozor, abych někde neuklouzl. To je totiž opravdu to poslední, co bych těď ještě potřeboval. Cestou ještě pro jistotu vezmu do ruky sekeru, kdybychom náhodou narazili na nějakého jiného uživatele jeskyně.

Pán Jeskyně - 12. června 2009 00:12

Úkryt před deštěm Shardis vás dovedla až k jeskyním. Stojí pod převisem a láká vás dovnitř. Venku prší a dle těžkých mraků, které sem žene vítr, bude hůř. Delerien vytáhl z poza opasku sekeru a odvážil se jako první do šera jeskyně. Koním se tam moc nechce, nervozně frkají. Jeden se snaží vysmeknout. Delerien Držíš před sebou sekeru a postupuješ do šera. Jeskyně se mírně svažuje a po pár krocích narazíš na zákrut. Je to spíš takové zúžení, odkud se dá protáhnout dál jakoby za roh. Měli by tudy projít i koně, pojednom. Prosmekneš se dál, abys nepřekážel u vchodu a udělal trochu místa ostatním. Tady už je tma docela. Snažíš se druhou rukou kontrolovat zeď. Zdá se, že prostor se tu docela otevírá. Pak do něčeho kopneš a nepříjemně to zarachotí. Mírně ustoupíš a další věc ti křupne pod botou. Definitivně by to chtělo světlo.

Eimhael - 12. června 2009 02:46

Eimhael, zase "doma" Ačkoli nabývám pomalu vědomí, před očima mi stále spirálovitě krouží tmavě fialové víry...nevím kde jsem, kdy... ..po chvilkách se rozkoukávám, ale moc slavné to není...i vojáka vedle sebe poznávám, říkají mu Š...Šti...prostě ten co mě pořád hlídá...teď se cpe nějakou kaší... ..dívám se před sebe, ale otočit hlavu mi trvalo snad sto let...a ten na Š... vedle mě stále mlaská nad talířem...divím se že nepraskne - sto let se cpát kaší...tu moji mi snad dokonce přizdobili plivancem, aby mi líp chutnala...ne byl to jen stín mouchy co si sedla na lampu nízko nad stolem...začínám zase vidět rozmazaně...ještě zaslechnu nějaké útržky z řečí kolem sebe ... bán je posmrti... vévoda Stěpán osobně... Geberich... pokračovat dál... ale to už se zase pomalu propadám mezi temně fialové víry nevědomí...

Tareril Wasellet - 12. června 2009 06:03

Jeskyně Jdu svižným krokem vedle Shardis a snažím se zakrýt svou únavu. Náhle si uvědomím, že začíná pršet, a tak opět zakryji svou loutnu pláštěm a na hlavu si dám kápi. Zatracený počasí. U bohů, kdy tohle skončí. Potřebuju se vyspat. Pomylsím si a málem upadnu. Naštěstí udržím rovnováhu a to mne aspoň trochu probere. Jsem kousek za ostatníma a Shardis zrovna slézá z koně a ukazuje na jendu jeskyni. Náš nový společník jde dovnitř s vytaženou sekerou. Přijdu k Shardis a zeptám se jí. ,,Hele, nemohl by ten tvůj vlk zjistit číchem, zda tam něco není?" Navrhnu a v hlase je jistě znát, že se už moc dlouho bdělý neudržím.

Hadar - 12. června 2009 19:32

soukromá zpráva od Hadar pro Hospoda Po odmítnutí kupců se jen mlčky vrátím ke svému stolu. Hmm stejně to byl hloupí nápad. Jen velmi pošetilí kupec by najal strážce cestou. Cestou se najímají jen průvodci a to jen ti důvěryhodnější. Říkám si a upíjím se svého hrnku. Vyčkávám, jak mne můj bývalí mistr požádal. Čekat jsem se naučil už dávno, stejně, tak pozorovat. Pomalu upíjím a prohlížím si hosty. Zajímalo by mne kolik konfidentů sedí v téhle hospodě . Ten chlápek v rohu k nim patří na devadesát procent. Je ovšem nepravděpodobné, že by tu byl sám. Otázkou je, jaké má pokyny. Pokut sedět a čekat na vojáky, jako já a nebo tu má jiný úkol? Nestálo by za pokus to zjistit?

Shardis - 12. června 2009 20:53

Jeskyně Poté co šel první Del jsem vyšla i já spolu z bárdem který namě promluvil ,po chvilce mu odpovím ''to bude těžké ale skusit to může já tyhle jeskyně znám jsou už opuštěné'' řeknu a jdu ke vchodu a hned dovnitř je tam tma není vydět ani na špiču nosu měl by někdo rozdělat louč nebo lucernu .mluvím na ostatní . Jeskyně se vtéhle chvíli popsat nedá jak už jsem říkala je tu tma a jak velká obzvláš si dávám pozor abych nezakopla , pod nohama sliším akorát praskáni přípomínající kosti. Kívnu hlavou at Sina ''sčichne okolí''....

Pán Jeskyně - 14. června 2009 00:49

Eimhaelovo probuzení Večer jsi musel usnout, protože když tě probudil šplíchanec vody, bylo už světlo. Krčil sem v koutě, kam tě včera pohodili, jak sis mlhavě vzpomínal. Kručelo ti v břiše a měl jsi i žízeň. Zatimco vedle tebe stále seděl tvůj strážce, před tebou stál muž v honosnějším oblečení. přisunul si k tobě židli a medovým hlasem promluvil: "Jak se cítíš, příteli? Co ty jsi zač, čím se živíš?" Hadar Čas ubíhal pomalu, a tak ses věnoval svým úvahám. Obchodníci odjeli, zůstal jen ten žoldnéř v rohu. Pomalu jedl svůj skromný oběd a popíjel z korbelu. Trochu příliš často na to, že už mu ho dlouho nedolili. Za celý den sotva prohodil s někým slovo, jen ráno si vyměnil pohled s jedním z obchodníků, který jen přikývl. Skoro jako na pozdrav. Zdá se, žes ho odhadl dobře. Už sis myslel, že tu budeš zahálet celý den, když se odpoledne přihnali vojáci. Bylo jich sedm. Vlítli dovnitř jako blesk a objednali si jídlo a pití. Pobízeli nebohého hospodského, aby přidal a nosil na stůl. Skoro to vypadalo, že zase brzy vyrazí dál. V jeskyni Venku práskl hrom a chudák Lian ponechaná nakraji jeskyně s koňmi měla plné ruce práce je udržet. Víceméně se to i podařilo, ale jeden se vysmekl a uháněl někam pryč do deště. Ti, co jsou uvnitř, si plně uvědomují, že bez světla to moc nepůjde. Pokud se Shardis nebo Del rozhodnou zkoumat, co mají podnohama, každý z nich nahmatá jakýsi předmět podlouhlého tvaru, který bez potřeby větší představivosti snadno identifikují jako kost. Shardis: tvá louč je navlhlá, ale možná zapálit půjde... nikdo jiný žádnou nemá :)))

Tareril Wasellet - 14. června 2009 11:07

Jeskyně Když všichni krom oné dívky vejdou do jeskyně, tak se pořádně rozhlédnu. Vidím, že jeskyně je celkem velká a má dva další východy. Po zemi se povalují různé kosti, od zvířecích až po humanoidní. ,,Po zemi se tu válí spousta kostí. Většina z nich vypadá, že jsou zvířecí. Nevím, jak jsou staré, nejsem stopař. Nemáte nějaké světlo?" Zeptám se možná nelogicky, když stejně vidím. Jestli na nás něco vybafne, tak budu jedinej, kdo uvidí co a kde to je. Ech jo.

Delerien - 15. června 2009 12:00
	Jeskyně Alespoň částečný pocit sucha v jeskyni naruší došlápnutí na něco křupavého. Když pak zjistím, že jde o kosti, opustí mne zlepšená nálada docela. Kruci. Kam ses to zas dostal, Dele! "-aná říše! -aný legionáři! -anej déšť." nadávám polohlasně, když z měšce hrabu křesadlo, doufaje, že někdo vytáhne nějaké světlo.

Lian Door - 15. června 2009 20:11

Jeskyně a cesta k ní Toho, že jsem se jim představila a chtěla jsem je poznat si nevšímali. Trochu mě to zamrzelo, ale raději jsem to neřešila a pokračovala jsem v cestě. Po nějaké chvíli začalo drobně mžít, ale nakonec se drobné kapky začaly zvětšovat a vznikla obrovská průtrž mračen. Obvykle déšť miluju, ale v tuhle chvíli, kdy jsem byla hladová a tak trochu mimo svou kůži jsem si přála raději zahlédnout sluníčko, jenže o tom jsem si mohla jenom nechat zdát. Mraky byly tmavé a slunce jim určitě v brzké době nepronikne. Po chvíli jsem byla, stejně jako ostatní, promočená až na kost a zuby mi pomalu začaly drkotat zimou. Když už jsem myslela, že snad umrzneme, tak nás žena s vkem dovedla ke vchodu do nějaké jeskyně. Pohled na ten temný vchod mě moc nelákal dovnitř, ale sucho a trocha tepla bylo lákadlo, který by snad i zabralo. Del se rozhodl vejít do jeskyně jako první, poté ho následoval bárd a nakonec vlčí žena. Slyšela jsem, jak se společně baví a přestože stále hutně pršelo, tak jsem se rozhodla zůstat venku s koňmi, dokud to ostatní neobhlédnou. Zvědavě jsem nahlížela do tmavého ústí jeskyně a snažila jsem se něco zahlédnout, ale byla tam nepřekonatelná tma. Možná bych něco zahlédla díky blesku, který pročísl oblohu, jenže se splašili koně a já měla, co dělat, abych je udržela. Utekl jen jeden a to jenom proto, že mi na rozmočené půdě uklouzla noha. ,, Proklatě!" zasičela jsem naštvaně.

Eimhael - 16. června 2009 14:28

Eimhaelovo probuzení To je zase den - sotva se vzbudím, už se mě na něco ptají...ani snídaně nebyla. Nějak se mi nechce zabíjet je všechny, zkusím jim to zatím taktně připomenout:"Poslední čas se živím tím, že se nechám od nějakého blázna zajmout a spoutat, a ten, než zjistí, že nevím žádné úžasné tajemství (získáním vlády nad světem počínaje a tím kde vaří opravdu dobré pivo konče), dá mi zpravidla alespoň 2x denně najíst. Sice to není úplně nejzdravější životní styl, ale alespoň přežívám, než se najde něco lepšího. A kdo jsi ty, že mě nazýváš přítelem?"

Shardis - 20. června 2009 15:35

Jeskyně a její komplex Je tu tma jak v pytli ,po dlouhé době se rozhodnu rozdělat pochoden . Uběhlo snad třičtvrtě hodiny než začaly lítat jiskry z křesadla ´´No hurá´´ . pochoden za tu dobu už uschla a hned co jsem ji zapalila začala praskat jako zběsilá ,světla moc nevydávala ale stačilo to na základní rozeznání co a kde . Všude kolem se válely kosti lidí a další ztrouchnivěliny. Rozhlíželi jsme se po jeskyni a našly dva další vchody jeden by¨l velmy uzky a ten druhy zas dost široky. Budeme si muset vybrat já tady mezi těma skaženejma věcma bejt nechci a venku prší joko z konve řeknu na ostatní a popojdu k jedné dívce která se nam nedávno představovala Lian se jmenovala pokud si dobře vzpomínám Ahoj Lian já sem Shardis a to je Sina......

Pán Jeskyně - 25. června 2009 00:50
	Eimhael - stále v hostinci v Cavelské vsi Muž se mírně usměje a dál si tě zkoumavě prohlíží. "Mě říkají Geberich... a jsem, jak bys ty řekl, také na cestách z donucení. Jak se vlastně přihodilo, že tě tihle hodní pánové tak obětavě vzali s sebou?" Otočí se a sáhne pro lahev vína na stole, nalije ti pohár a podá ti ho.

Delerien - 25. června 2009 09:54
	Jeskyně Kruci! Rozhlédnu se po jeskyni, zajdu dokonce i kousek hlouběji (vezmu si pochodeň od Shardis, když se rozhodne jít ven). Pokud neobjevím nic, co by předpovídalo nebezpečí (kromě těch kostí.. ty se tu už asi nějakou dobu válí), vrátím se zpět za zúžení a na nějakém místě kosti začnu odhrnovat, abych vytvořil místo na sezení, popřípadě spaní. Také se poohlédnu po něčem suchém na podpal.

Shardis - 28. června 2009 21:02

Jeskyně a její komplex Jeto asi 5min co Del proskoumal prostor a začal odhrnovat kosti zdřejmě se utáboříme zde,ale něco vmé mysli mě láká dál do jeskyně.I Sina je nějaká nervozní Hmm podlě mě bude nejlepší tu to proskoumat , nejednodušší bude když se rodělíme a po hodině se zas vrátíme pokud se nějaká skupina nevrátí... zmírním hlas bude zdřejmé že tu někdo je moje kamarádka je nějaká nervozní a já mám také špatný pocit..řeknu Delovy a taky na ostatní se otočím. Dele jdeš semnou nebo jak , Lian ? nebo Tererile?ste pro bude bezpečnější když to tu trochu prozkoumáme. zdůrazním poslední slovo a namířím si to k uzké chodbě. Hhh měla jsem jim říct že tu dříve žili i skřeti ale to je už dávno zdřejmě se pobyli navzájem . zamislím se nad tou lží a nečestností co jsem jim neřekla a rozhodnu se jim to projistotu říct Ano ještě sem se zapoměla zmínit Skřeti.... zde dříve pobývali ale žádné stopi ponich nejsou asi už migrovali jinam jeto pravděpodobné když tady zuřila válka .... stejnak co sem se doslechla byl to malý kmen celkem o 20 členů a šamana skolí de kdo ... skloním hlavu a jdu spět ke vchodu do širší cesty...

Tareril Wasellet - 28. června 2009 21:50

Jeskyně Dívám se, jak Del odklízí kosti a v duchu si broukám jakousi melodii. Sáhnu si na záda a prohlédnu si loutnu. Znovu, i když jsem je viděl snad tisíckrát, žasnu na detajly řezby. Nádherně vyřezané tělo do podoby draka a hlva do podoby hlavy dračí. Zavřu oči a nechám do sebe proudit kouzlo loutny vyvolané mým dotekem. Ah, má loutna, ta mne vždycky uklidní. Doufám, že se pro jednou zas vyspím. Sakra, zatracení rebelové. Náhle se proberu z myšlenek, když Shardis říká, abychom prozkoumali jeskyně. Postupně se každého ptá, zda s ní půjde a než stihne kdokoliv zareagovat, vstanu a promluvím. ,,Půjdu s Delem. Ty jdi s Lian. Ty máš svého vlka a tak budete aspoň trochu vidět. Já ve tmě vidím velmi dobře." Hmm, snad se nebudou moc vyptávat. Dodám si v duchu a čekám, jak se k mému návrhu postaví ostatní.

Delerien - 28. června 2009 22:00

Jeskyně "No nevím, jak vy, ale já sem dost unavenej. A taky mokrej skrz naskrz, takže osobně bych se radši usušil. To co tu někde může přebejvat bych řešil pak. Ale jestli mermomocí chcete, jděte. Já se tu pokusim něco udělat s ohněm," odpovím na Shardisinu otázku a na Tarerilův návrh. "A jestli se půjdete projít, navrhl bych ten širší tunel. Jestli se tu ještě někde skrejvá medvěd, tak bude tam. Snad." Po svých slovech připravím ohniště z trochy klestí, jež do vchodu nafoukal vítr a které ještě zůstalo relativně suché. Poté (pokud někdo nenavrhne nějaký jiný postup) vyjdu ven do deště (dokud jsem ještě mokrý) a zkusím mezi stromy nasbírat nějaké dřevo. Možná budu mít štěstí a najdu něco suchého.

Shardis - 29. června 2009 17:22

Jeskyně ''No já pujdu '' řeknu Delovy a namířím si to širší chodbě ,cesta trvala celkem dost času , začala jsem se nudit tak jsem přidala krokem.Párkát jsem popřemíšlela např kdo jsou ti moji ''přátelé'' , všimala jsem si i jejich národností Del byl zdřejmě půl elf jako já , bárd byl člověk ,a Lian to samé co hudebník.... trochu jsem se po té myšlence zasmála . Pokračovala jsem dál cesta se rozšiřovala a podobala se už i cestě což je co říct. Všude byli krápníky které měly nevídané rozměry, najodnou jsem zaostřila čerstvý vzduch a večerní světlo nakouknu a uvidím nádhernou Ylvirskou noční oblohu chvíli se zasním a probudí mě z lelek Sina začala potichounku vrčet zdřejmě má špatný pocit nebo něco zvětrala ... Tak sem se rozhodla seknout s průskumem a vrátit se do tábora a povědět že sem zdřejmě našla skratku přes kopce ...

Lady Katarina - 29. června 2009 18:15

Lady Katarina v Levehradu Den míjel den, než jsem konečně mohla usnout s hlavou složenou ve mně hodném loži. Tento bláhový stařík nabídl svůj skrovný příbytek. Jeho panství se nedá srovnávat s územími, kterým jsem vládla, ale přesto je pobyt zde velmi poučný. Za to však nesmírně nudný. Ráno probouzená vidinou zajímavého dne a večerní usínání se zklamáním. Přesto, severní vítr jakoby sebou nesl něco nového, něco, co mě se bude líbit. Ach ano, vycházející slunce a za ním, daleko ukryté za jeho záři jsou mé země. Slib, že se vrátím, stále trvá a já nehodlám nic měnit. Chladivý větřík je osvěžující. Jako každé ráno je chudší část města na nohou jako první. Zřejmě je to dáno osudem, či pouze faktem, že jestli si jídlo neobstarají, chcípnou. Ovšem to platí i pro mě. Je tedy čas začít pracovat na vlastní obživě. Chvíli pozoruji lid pobíhající po městě bez zjevného smyslu, ale každý jejich pohyb smysl má. To už jeden vypozoruje po těch letech. Na zahradě se prochází lord Jindřich, taková příjemná ranní procházka, to jistě. A jeho společník. Už se chystám vykřiknout varování, ale společník se stále nemá k pohybu. Jen tak tam stojí v blízkosti. Dole si jej nikdo nevšimne, je schován keři. To ale neznamená, že by ho lord nemohl slyšet, na to byl vetřelec příliš blízko, tedy pokud to vůbec vetřelec byl. Chtě nechtě se mi na tváři objeví spokojený úsměv. Je čas jít na ranní procházku. S tím se otočím a svižným krokem se vydám ven. Jakmile vyběhnu na zahradu, okamžitě zpomalím do vycházkové rychlosti. Předpokládám, že jakmile se k lordu přiblížím, jeho host se vypaří, jestli ne čeká mě jen milé překvapení. Krásný to den pane Jindřichu, přímo stvořen pro krátkou procházku. Však tato zahrada za svítání je nejkrásnější. Pozdravím lorda se vší uctivostí, která hostiteli náleží, a zastavím se nedaleko jezírka. Můj odraz, mlhavý, rozplývá se jako na hranici mezi skutečností a pouhým přeludem. Jak příhodné pro mou osobu. Mírně se usměji, není to vřelý úsměv, který hřeje u srdce, pouze chladné pokřivení úst.

Delerien - 29. června 2009 22:53
	Jeskyně Ještě než vyrazí na průzkum i Tareryl s Lian, otočím se k bardovi: "Jestli půjde, ručíš mi za ní vlastním životem, jasný?"

Pán Jeskyně - 30. června 2009 00:53

Lady Katarina, ráno v zahradách Přesně podle svého očekávání, nalezla jsi Jindřicha z Levehradu už samotného, sedícího na lavičce a užívajícího si ranního slunce. "Dobré ráno, má drahá. Vidím, že i vy jste ranní ptáče. Já, co obvykle neudělám do oběda, už pak nezvládnu," usmál se, ale tys věděla, že každý den se své práci věnuje nejen dopoledne, ale mnohdy i dlouho do noci. A na jeho městě je to vidět. Zatímco jinde v Ylviru je bída a doléhá tam útlak bohatých a privilegovaných na prostý lid, Levehrad je doslova oázou v poušti bezpráví. Těch několik návštěv místního tržiště tě ujistilo, že starý pán je více než dobrým správcem svých držav. Jeho poddaní ho mají velice rádi... Zatímco se tvé myšlenky toulají po všech nitkách zdejší pavučiny a odhaduješ bánovi schopnosti, Jindřich pokračuje v neninné konverzaci: "... ano má drahá, to je stáří. Co mladý nechce, starý nemůže... Ale dost už toho, dnešní den je příliš krásný na řeči bláznivého staříka. Být mladší, snad bych i složil báseň a dvořil se vám pro vaši krásu. A v tento čas bych vás musel přirovnat k ranní rose, tak svěží a křišťálově třpytivé, jako je vaše přítomnost pro mě... Jenže už nejsem tak mladý, a tak se spokojím s tím, že se mnou posnídáte. Smím-li vás o to žádat." Netušíš jako, to stařík dělá, ale vždy ti dokáže vehnat ruměnce do tváří. ten pohled, zcela jistě za to může jeho pohled, kterým si tě prohlíží, když tě zahrnuje lichotkami. Ty se červenáš a on se tím prostě baví. Nikdy však nepřesáhl určité meze a chová se naprosto galantně a něco nepojmenovatelného ti dává jistotu, že u něj jsi v bezpečí a nemusíš se o nic bát. Během konverzace ses nenápadně snažila omrknout okolí, ale nezaregistrovala si nic podezřelého, ani žádný důkaz cizí přítomnosti. Chtělo by to tu důkladněji prohledat, ale v Jindřichově přitomnosti sis netroufla víc než několik pátravých pohledů, abys nevzbudila podezření.

Hadar - 30. června 2009 11:24

Hospoda Zaujatě sleduji mírnou úklonu jednoho z obchodníků a ukládám si jeho tvář, kdybych jej někdy potkal. Právě přemýšlím, jestli bych už raději neměl jít vstoupí do výčepu mnou očekávaná návštěva. Sedmice vojáků okamžitě upoutá moji pozornost. Tak je načase splatit dluh starému příteli. Tak teď stačí vymyslet, jak je nejlépe zdržet. V mám dvě možnosti. První je zranit některého z nich, ta má jednu zásadní chybu v tom, že raněného můžou nechat u některého s vesničanů s poznámkou, že se vrátí. Druhá je odehnat a nebo zranit koně, Tahle možnost je nejlepší. Zaručeně je zdrží. Klidně vstanu, zaplatím a odejdu s hospody. Tiše se modlím, abych se nedal do něčeho zaplést. Venku hledám koně vojáků a stráž u nich.

Tareril Wasellet - 01. července 2009 23:29

Jeskyně Pousměju se, když mi del oznámí, že za Lian ručím životem. ,,Neboj se, se mnou bude v bezpečí." Poté se vydáme druhou chodbou, než šla Shardis. Pochodeň jsme nechali ostatním. ,,Drž se mého pláště." Poradím Lian a vyrazíme na cestu. V magickém světle pláště nevidím nic zajímavého a když po chvíli narazíme na komín, stoupajíce kolmo vzhůru, tak si jen povzdychnu. Tak, tudy snad nic nepřijde. A jestli ano, tak doufám, že si to zláme vaz. Pomylsím si a vyrazíme na zpáteční cestu. Jen co dorazíme, předám Lian zpět do péče Dela a sednu si ke stěně, vytahujíce svou loutnu. ,,V tamtý chodbě nic není. Končí pěkně kolmým komínem." Oznámím výsledek našeho průzkumu a začnu potichu ladit svou loutnu.

Pán Jeskyně - 02. července 2009 01:45

Hadar a stíny za hospodou ... ber to obrazně, je odpoledne :) Najít koně vojáků nebyl žádný problém. Zaprvé tu zdaleka nejsi prvně, zadruhé takovéhle hostince mívají stáje zpravidla vzadu nebo ve dvoře. Hostinec Na Rozcestí je trochu větší, má tedy dvůr, kde jsou stáje, ale i studna, kurník, chlívek, seník a kadibudka. Proklouzneš otevřenými vraty vedle hlavní budoby do dvora. Procházejí se tu slepice a hlasitě a náramně důležitě kdákají. Ve stájích je slyšet nějaký rachot, pravděpodobně tam osmý voják pečuje o koně. Jinak nikde nikdo. Opatrně jsi nakoukl do stájí. Je zde devět koní a jeen z vojáků. Od pohledu nejspíš nějaký nováček. Ještě nená ty pro vojáky typické, naučené pohyby. Meč nechal i s opaskem pověšený na postranici. Asi aby mu nepřekážel, když vytíral koně a vodil je do stání. Sice od něj není daleko, ale být u toho jeho velitel, seřval by ho. Je ti však jasné, že i když je to zelenáč, patří k legii, tedy prošel solidním výcvikem a v boji nablízko by to za vyrovnaných podmínek byl velmi těžký soupěř.

Lady Katarina - 02. července 2009 13:15

Zahrada s lordem Nechám lorda mluvit, jak si on sám přeje. Jsem nucena hrát hru na vděčného hosta a pokornou dámu, přesto však vnímám, že z jeho zkušeností, se mohu velmi poučit. Pravda plně nevyužívá možností tohoto kraje, nesežehnutého sluncem, ani nerozdrásaného válkou jako ovce hladovými vlky, stále je to však prosperující kraj a lidé žijí spokojeně. Jenže nezajímá je příliš co se děje za hranicemi. Za to mě jo, mě zajímá i to, co ostatní nevidí, například záhadný neznámý. Teď jsem však lady a podle toho se musím chovat. Jeho slova jistě pobláznila nejednu dívku a jeho šlechetnost je známa celému městu, avšak tyhle koketní řeči jsou příliš časté na každém dvoře. Málokterý muž se projeví svou zvířecí silou. Tahle myšlenka mě chvíli provází, ale ze slušnosti ji raději zastrčím do kouta pro smutné a osamocené chvíle. Lichotíte mi, pane. A vaši nabídku nemohu odmítnout. Chci vás však požádat, abyste šel napřed. Ráda si před jídlem vychutnám krátké klidné procházky a vaše zahrada je pro ně jako stvořená. A po celém dni strávenými s mými družkami a strážemi po boku ocením i chvíli té samoty, což zajisté chápete, viďte. Běžte tedy napřed a já se k vám brzy připojím milosti. uctivě se pokloním, v rukou jemně přidržuji dlouhou sukni mých zdobených šatů. I ve vycházejícím rudém slunci je má pleť bledá, což zdůrazňují právě mé tmavé šaty. Přestože bílý pudr někdy použiji, není jej příliš potřeba. Osobně souhlasím s názorem, že opálení je pro rukama pracující, protože jejich činnost na slunku si to vyžádala. Já se však raději držím ve stínech. Ze stínů je lepší rozhled. Věnuji lordu další úsměv tentokrát ne tak chladný, přeci jen mu jsem vděčná a obrátím se směrem k jezírku.

Pán Jeskyně - 02. července 2009 13:49

Zahrada Starý bán pokrčil rameny. "Jak si přejete, má drahá. Nechám zatím vše připrvit. Budu vás nerpelivě očekávat v Malém sále," rozverně se uměje a s námahou vstane ze své lavička a pak se za mírné pomoci své vycházkové hole odebere z dohledu. Jestli byl zklamán tím, že ho nedoprovodíš, poznat nebylo. Nechává ti tu naprostou volnost a nikdy by neodmítl nic, co bys potřebovala. Občas ho máš za důvěřivého blázna, že tě tu takhle nechá bez jakékoli otázky na tvou minulost. Je dvorný, to ano, ale není takový blázen jako všichni ti rytíři, kteří ve jménu ideálů provádí ty střeštěné kusky jen proto, aby zemřeli v boji ve jménu některé z dam. Bude za tím něco víc. Nikdo se jen tak neujme toulavé kočky, byť s hezkou srstí. Poté, co Jindřich zmizel z dohledu, zajímá tě však něco zcela jiného. Popojdeš blíže k jezírku a nenápadně obhlížíš to místo. Pod vrbou s dlouhými vlasy je místo, kde ve vlkhé hlíně zůstala část otisku boty a polehlá tráva v místě u kmenu, kde ta zahalená postava stála. Když popojdeš kousek dál podél jezírka, spatříš mezi stromy a keři lemujícími zahradu i malou, branku v hradební zdi.

Shardis - 03. července 2009 17:38

Jeskyně Po pár minutkách jsem už viděla dálnou září našeho tábora , hned co jsem dorazila jim povím co jsem viděla ''našla jsem východ viděla sem koruny stromů možná to bude les což znamená že to bude asi skratka přes kopce '' řeknu a posadím se k ohni sundám mokré věci a zabalím se do deky kterou mám v torně a potichounku přemýšlím co bude dál . Mám hlad a velkej zachvilku se pokusím něco ulovit ...Jen co se prospím

Pán Jeskyně - 07. července 2009 11:34

Jeskyně Než jste se všichni vrátili z průzkumu, Delerienovi se podařilo rozdělat malý ohýnek. Spíš čoudí, než hřeje - co by se taky z nějakých trouchnivin, kořínků a morkého dříví z venku dalo čekat - ale lepší než nic. Noc začíná a většina z vás je poměrně unavená a značně hladová (Tohoto dne něco pojedl pouze Del a Lian, kteří meli ráno snídani a kolem poledne zchroupli zásoby vojáků... Tar nejedl už prakticky od minulého večera a Shardis od rána, Sina je v pohodě, cestou si vyhrabala nějaké hraboše a spolkla jednoho slimáka). Jak to uděláte dál? Budete spát, postavíte hlídky?

Shardis - 07. července 2009 15:17

jeskyně ''Vydím to asi takhle drazí přátelé můžem v klidu spát a Sina pokud něco zvětří tak nás předem varuje ,jestli má někdo lepší nápad tag šup sem sním'' řeknu a odhrnu si vlasy z očí a pokusím se trochu zdřímnout se sinou sem si už popovídala a souhlasila proto si lehla vedle mě a trochu ale příjemně zahřívala ,já skoro polonahá akorát zabalená v dece se pokusím usnou za tím zahnat kručení v břiše hned ráno se pokusím něco ulovit . Přitom odpočinku tajně pozoruju Barda Tarerila jak hladísvoji loutnu trochu sem dostala chut poslechnout nějakou z jeho básní která by my připoměla sladké chvilky z domova Tare nemohl bys mi něco zahrát rády bych si vzpomenula na svuj starý domov po boku elfu ikdyž mě nenáviděli že sem míšenec stejnak se my po nich stízká zeptám se bárda ...

Tareril Wasellet - 25. července 2009 19:14

Jeskyně Jak si tak hraju se svojí loutnou, skoro přeslechnu Shardino přání. Prudce vzhlédnu a pak se usměju. ,,Samořejmně. Hmm něco elfího? Nech mě chvíli přemýšlet." V duchu hledám nějakou hezkou elfí píseň. Po chvíli si začnu vybrnkávat jemnou melodii a po pár tónech začnu zpívat. ,,Snow-white! Snow-white! O Lady clear! O Queen beyond the Western Seas! O light to us that wander here Amid the world of woven trees! Gilthoniel! O Elbereth! Clear are thy eyes and bright thy breath, Snow-white! Snow-white! We sing to thee In a far land beyond the Sea. O stars that in the Sunless Year With shining hand by her were sown, In windy fields now bright and clear We see your silver blossom blown! O Elbereth! Gilthoniel! We still rember, we who dwell In this far land beneath the trees, Thy starlight on the Western Seas. " Když skončím. Ještě chvíli mlčím se zavřenýma očima a nechávám doznít kouzlo písně a poté je otevřu. Sakra, já mám ale hlad. Už nevím, kdy jsem naposled jedl. ,,Hmm, nemá někdo něco k jídlu?"

Lian Door - 28. července 2009 14:31

Jeskyně, průzkum a zase zpět Byla jsem promočená a naštvaná, že nám utekl kůň, ale s tím se nedalo nic dělat. Vešla jsem do alespoň trochu suché jeskyně, která byla poněkud zaneřáděná. Všude po zemi se válely ostatky něčeho nebo někoho. Byla jsem, tak vyvedená z míry, že jsem ani neodpověděla na slova Shardis, která se mi představila. Chvíli se jednalo o tom, že se půjde prozkoumat jeskyně, ale já jsem z toho nebyla nijak nadšená. Šla bych snad jen, kdyby šel i Del, ale než jsem stihla cokoli namítnout nebo říct, tak už jsem šla po boku barda nebo spíš za ním a držela se jeho pláště jako malá holka. On prozkoumával jeskyni a já se spíš dívala pod nohy, abych o něco nezakopla. Potom, kdy jsme došli k závěru, že tahle cesta nikam nevede, tak jsme se vrátili do hlavní jeskyně, kde se Delovy podařilo zapálit drobný oheň, který spíš čadil, než hořel, ale bylo u něj krásně teplo, takže jsem si sedla na zem, co nejblíže a poslouchala, co bude dál. Zanedlouho se vrátila Shardis se svým mazlíkem a oznámila, že našla zjevně cestu přes hory, což mě potěšilo, obzvlášť protože to znamenalo suchou cestu. Teplo a příjemná hudba, která se linula z loutny, mě uspávala, takže jsem si lehla na bok a vzpomínala na dny v hostinci. Už jsem toho tam zažila dost a uvědomila jsem si, že přestože se musíme někam plahočit a náš osud nebyl zcela jistý, tak jsem se cítila líp než kdy v bezpečí a teple hostince. S lehkou nevolností, která vycházela ze žaludku, jsem si zdřímla. Probral mě až chlad, který mi přejížděl po zádech. Posadila jsem se a zahleděla jsem se z jeskyně. Měsíc stále svítil. Ostatní vypadali, že spí. Pouze Sina ležela u vchodu a hlídala. Tiše jsem prošla kolem ní na čerstvý vzduch. Venku již nepršelo a obloha byla poměrně čistá, voněla však stále deštěm. Chvíli jsem tam stála a vnímala okolí, když jsem pocítila bolestivé stáhnutí v oblasti žaludku a napadlo mě, že kdyby bylo poblíž nějaké město nebo vesnice, tak bych mohla nakrást nějaké to jídlo. Pochybovala jsem, že jsem již vyšla ze cviku.

Delerien - 29. července 2009 18:32
	Jeskyně Své unavené tělo jsem složil poblíž ohně, jen tiše zírám do stropu jeskyně a poslouchám co se děje okolo. Jsem rád, že mám společnost. Mít někoho sebou vždycky znamená, že můžou dostat jeho místo vás. Musím si promluvit s Lian. je moje poslední myšlenka před tím, než upadnu do říše snů.

Hadar - 20. srpna 2009 13:30

Hospoda Co nejméně nápadně se proplížím ke stájím a nakouknu dovnitř. Sakra! za kleju si pro sebe, ale s toho, že koně někdo hlídá nejsem překvapen ani trochu, ale doufal jsem ve štěstí. Prohlédnu si mladíka, který se stará o koně. Vždyť je to ještě kluk! Hlasitě si odkašlu a vejdu, jdu ke svému koni a kontroluji jeho postroj a kování v následujících hodinách by mi to mohlo zachránit život. “ Dobrej den.“ dlaně mám natočeny k němu, aby bylo vidět, že v nich nic nemám. Prohlédnu si koně o které se stará a uznale pronesu: “ Hezká zvířata .“

Pán Jeskyně - 29. srpna 2009 17:29

Jeskyně Lian stála ve skrytu vchodu a utopená v myšlenkách zírala do temna noci. Už přestalo pršet, ale ve vzduchu byla stále cítit taková ta svěží vlhkost. Stromy a keře před jeskyní a dole pod svahem tichounce šuměli a z jeskyně za ní bylo slyšet oddechování spáčů a všudypřítomné kapání vody. Minuty plynuly, težko říct, jak to bylo dlouho od chvíle, kdy Lian vyšla před jeskyni, ale Sina u jejích nohou sebou náhle trhla, zvedla čumák a větřila. Údolím se rozlehlo táhlé vlčí zavytí. Hospoda na Rozcestí - stáje Když jsi vešel, voják se viditelně narovnal a snažil se tvářit důležitě. Na pozdrav odpověděl jen neurčitým zavrčením. Tvůj zájem ho nejspíš trochu vyváděl z míry a tak neodpovídal, jen po tobě občas střelil pohledem, a dál náramně důležitě hřebelcoval koně.

Lian Door - 29. srpna 2009 20:03

Jeskyně Ponořena do svých vlastních myšlenek jsem přestala vnímat okolí. Jako vždy, když jsem se zamyslela nebo zasnila, tak se svět kolem mě propadl do podivné strnulosti. Viděla jsem před sebe, někde v mozku jsem věděla, že je předemnou ztemnělá krajina, ale jinak jsem se na tu krajinu nesoustředila. Můj pohled směřoval jedním neurčitým směrem. Někde jsem slyšela, že tak spí elfové. Mohou prý jít za denního světla s otevřenýma očima, ale přitom spí. Nevím, co je na tom pravdy, ale já tak dokázala jít taky. Jenže jsem mnohdy skončila na zemi, jelikož jsem o něco zakopla. Z mého tichého snového světa mě vytrhl pohyb u mých nohou. Několikrát jsem zamrkala a pak jsem poznala, co Sinu znepokojilo. Zaslechla jsem vlčí vytí a přeběhl mi až mráz po zádech. Nevědomky jsem zacouvala hlouběji do jeskyně. Cítila jsem se najednou neklidná jako můra, která letí směrem ke světlu, přestože ví, že se jde na jistou smrt. Nechápala jsem svůj strach. Můžeme vlky odehnat ohněm. Třeba se vůbec nepřiblíži a navíc máme Sinu, takže... Přesto jsem byla napnutá jako struna na loutně a tiše poslouchala zvuky venku.

Pán Jeskyně - 31. srpna 2009 11:10

Jeskyně Když se Lian protáhla zpátky do jeskyně, všimla si, že i koně začínají být neklidní. Skomírající plameny líně olizovaly jedno z posledních polínek a na zdech jeskyně vykouzlily strašidelné stíny. I z venku se ozval šramot. Jakoby se po skále nad jeskyní sypalo kamení. POdobný zvk se pak ozval i ze zadního průchodu, toho širšího. Sina přiběhla a začala do své paničky strkat čumákem, aby ji probudila.

Shardis - 04. září 2009 08:43

Jeskyně ''Hmm to je krásný sen teda byl ''protože strkáním mě Sina probudila Co se děje ??? zeptám se Lian ale bylo to zbytečné zaslechla sem to vlčí vytí , rychle sem už stála na nohách a přemíšlela sem co bych měla udělat rozhlížím se p jeskyni a zaostřím na spáče proto zamířím k nejbližšímu spáči což je Del ... Lovče vstávej děje se něco divného řeknu a rychle vyjdu z jeskyně se sinou a pozoruji okolí zdřejmě sme vlkům narušily teretorium a chtějí ho bránit ,ty kosti otočím pohledem u bohů je to jejich jeskyně !!! zavřu oči a vrátím se spátky a řeknu lian že nejlepší bude když všechny vzbudíme...

Lian Door - 04. září 2009 20:13

Jeskyně Vlčí vytí se blížilo, dokonce i koně začali neklidně přešlapovat, což mi na klidu nepřidalo a vše se ještě zhoršilo ve chvíli, kdy jsem zaslechla podivné zvuky na skále a u rozšířeného vchodu do jeskyně na druhé straně. SRdce mi tlouklo jako splašené. Musela jsem si přiznat jednu skutečnost a to, že jsem měla strach. Bála jsem se vlků. Shardis se probudila skoro hned potom, co do ní začala Sina šťouchat čenichem. Když mě vyzvala, abych zbudila ostatní a sama šal vzbudit Dela, tak jsem na nic nečekala a rychlím krokem jsem došla k spícímu Tarerilovy. Dotkla jsem se jeho paže a řekla: ,, Vstávej, asi to nebude zase tak klidná noc!" Nálehavot v hlase musela být slyšet.

Delerien - 04. září 2009 20:18

Jeskyně Ve spánku ucítím lehké šťouchnutí a pak slova. Snad něco o probuzení a o divných věcech. Napřed jen tak zamručím a otočím se na druhý bok. Druhé dloubnutí už je trochu naléhavější a úplně mě vytrhne ze spánku. "Co se k čertu..." nedokážu potlačit zívnutí a až po táhlém "ááááá" dořeknu: "... děje?" Pak uslyším vytí. Nic neobvyklého v tomhle kraji. "Co je? To sou jen vlci. Snad! Kvůli tomu nemusíte hned každýho budit."

Tareril Wasellet - 06. září 2009 14:42

Jeskyně Prudce se posadím, křečovitě držíce svou loutnu, když mne Lian probudí. ,,Co? Vlci? Tak to nebyl jenom sen? Sakra." Zakleju a postavím se. Rozhlédnu se, abych určil zdroj vití, ale zdá se, že jsou všude kolem. Vlci, to nám ještě scházelo. Snad se nám jich podaří pár zabít, aby ostatní utekli a my aspoň budeme mít co jíst. Ne. Pomyslím si a podívám se na Shardis. ,,Nemohla by je tvá vlčice usmířit? Víš, promluvit k nim, že nejsme nepřátelé, že chceme jenom přístřešek a ráno zas pudem. Nebo tak něco." Navrhnu.

Pán Jeskyně - 06. září 2009 15:06

Jeskyně Šramot probouzejících se a neklidné frkání koní se rozléhá jeskyní osvětlenou malým mihotavým plamínkem tančícím uprostřed ohniště. Pohybující se postavy kreslí po stěnách temné, protáhlé stíny. Sina se otočí k bližšímu vchodu a začne vrčet. Z velku odpoví zavytí a další šramot sunoucích se kamínků. ------------ Máte několik posledních větviček, které lze přiložit do ohniště. Vy čtyři se dvěma posledními koňmi se tísníte v nevelké jeskyni, která má dva východy ven. Ten, kterým jste přišli je úzký, že se tudy koně sotva protáhli. Ten, který zkoumala Shardis je širší a vede nějakých cca 70 - 80m do další sluje, asi dvojnásobně velké, ze které se dá vylézt ven.

Shardis - 07. září 2009 07:17

Jeskyně vířivě se otočí na Tarerila a řeknu Hmm to nepujde protpže žila moc dlouho semnou a je nasákla mou lidskou stránkou myslím že by je nani ani nepodívaly , škoda jinak bych ten návrch přijala .A co ty chodby co sme proskoumaly ten co sem proskoumávala já je možno vyšplhat po kamenech mužem to skusit nebo ma někdo lepší nápad ??? řeknu hlásitějc větu aby ji slišeli všichni hlasitost v jeskyni se moc díky ozvěnám nemusela zvyšovat .Ale problém tu bude se čtyř nohejma jako je sina a ukážu na klisnu ...

Hadar - 15. září 2009 19:54

stáje Hřebelcuji svého koně a vythuji z opasku škrtící strunu. Když je muž ke mně otočen zády přetáhnu mu škrtící lanko přes hlavu. Škrtíci vlákno je ukončena dvojicí rukojetí, které se dají použít i jako boxer. Pokut se mi podaří správně umístit strunu, pak jej stáhnu k zemi a zapřu se kolenem proti jeho zádům. Je to nepřátelský voják. Věděl, jaká jsou rizika naší profese. Pokut se muž v poslední chvíli otočí, pak využiji konce škrtidla a udeřím ho jako řemdychem . Do obličeje a vrhnu se na něj cestou vytahuji z rukávu jehlovou dýku.

Lady Katarina - 18. září 2009 08:59

Ráno v zahrfadách Pousměji se nad Jindřichovou jednoduchostí. Je mi jasné, že najít onoho špeha nemusí být tak jednoduché, ale už jen to, že špeh existuje je vynikající zprávou. Nehodlám v této mírumilovné nečinnosti zůstat věčně, jsem přece Lady. Narodila jsem se pro vládu a tu taky dostanu. Rozhlédnu se po okolí, zda se někdo nedívá a poté se klidným krokem vydám k brance. Každé místo samozřejmě prohlédnu, ale pokračuji dál, dokud mě někdo nezastaví.

Pán Jeskyně - 20. září 2009 22:22

Hostinec Na Rozcestí - Stáje Hadar přiskočil k mladému vojákovi, přehodil mu přes hlavu smyčku, zatáhl a zapřel se kolenem. Drát se zařízl chroptícímu mladíkovi do krku. Voják v kleku, zpola opřen o pažení. se rukou snažil uvolnit sevření, ale marně. Házel sebou a levačkou rychle hmátl k pasu, tasil dýku a ohnal se jí po útočníkovi a zle ho pořezal na paži (11 životů dolů). Stisk trochu povolil a vojákovi se podařilo dostat ruku mezi smyšku a svůj krk a pevně sevřít drát. Rána na paži ti krvácí, měl nehorázné štěstí, že se mu podařilo tě tahkle vážně zranit. Nezdál se, ale nebude to žádný slaboch.

Pán Jeskyně - 20. září 2009 22:37
	Levehrad - v zahradách Nikdo ti nebrání a bez sebemenších problémů se dostaneš až k brance. Je z černého, krouceného železa a poměrně bytelně kovaná. Vede do nějaké boční ulice, domy zde obklopují hradební zeď. Opatrně vyzkoušíš kliku, ale je zamčeno. Tvému bystrému zraku však neunikne, že zámek i panty jsou pečlivě promazané.

Lian Door - 01. listopadu 2009 22:03

Jeskyně Tareril se naštěstí vzbudil dostaečně rychle a reagoval, ale stejně nám to moc nepomohlo. Vlci se evidentně přibližovali a mi jsme nemohli z jeskyně ven. Jediná cesta byla příliš strmá na to, aby to zvládli koně a mě jich bylo hrozně líto. A navíc bychom potom museli postupovat pěšky, což slibovalo pouze úmorné utrpení, ale také se mi zdálo, že tahle vidina nemusí být, tak hrozná. Raději tohle než se nechta sežrat vlky. Potom, co nám Shar vysvětlila, že Sina s nimi nemůže komunikovat, protože je nasáklá jejim pachem, tak už jsem byla v duchu rozhodnutá. ,, Shar? Zvládne Sina vyšplhat s pomocí na tu strmou cestu? Pokud ano, tak si myslím, že bychom odtud měli asi zmizet. Je mi koní líto, ale jestli se nedá dělat nic jiného, tak je tady budeme muset nechat," řeknu poněkud stísněně, ale přesto jasně, aby bylo poznat, že svůj názor změním pouze tehdy navrhne-li někdo jiný lepší plán než šplhat ven tím otvorem, který mohl sloužit jako akutní úniková cesta, což si myslím, že v akutní situaci jsme.

Hadar - 03. listopadu 2009 10:41
	soukromá zpráva od Hadar pro stáje Když mne protivníkova dýka škrábne po předloktí jen vztekle zasyčím. Když se vojákovy podaří zachytit drát, pustím jej a tasím dýku. Volnou rukou udeřím vojáka z boku do týla. Načež vojáka se vojáka pokusím bodnout do obličeje. Pokut by mi zachytil ruku, pak se na něj vrhám. Tak a teď je to buď já a nebo on. Pokut si zavolá posily budu v pěkném maléru.

Pán Jeskyně - 08. listopadu 2009 17:42

Dervaň, Severní kopce - Jeskyně Zatímco se v chvatu zvedáte k odhodu, sbíráte rychle své věci a hodláte vyrazit tou zadní chodbou, začne Sina vrčet ještě víc a udělá několik kroků k východu. Vzápětí se ústím jeskyně protáhne první z vlků a za ním hned dva další. Zpomalí a zpozorní, oslněni mihotavým světlem skomírajícího ohníčku. Cení zuby a obezřetně podél stěn se blíží k vám. Za nimi nepochybně přijdou další. Nejblíže se teď nachází Delerien se Sinou... pak jsou vaše koně a Tareril a ještě před nimi, prakticky už v té zadní chodbě Shardis i Lian. Hostinec Na Rozcetí - Stáje Jan jsi pustil smyšku a udeřil ho do hlavy, mladý voják přepadl ochroměně na zem, ale překulil se a s kašláním se rychle zvednul do kleku. Víc však nestihl, tvůj výpad se vyhnul jeho nedůslednému krytu a ostří tvé dýky mu slouzlo po obličeji. Vrhl ses na něj a opět ho srazil k zemi, kde ti po chvilce zápasu podařilo dostat nůž pod jeho krk. Tvou pěst s dýkou zalila teplá tekutina a voják sebou přestal házet. Odkulil ses na zem vedle něj, a leže na udupané hlíně poházené slánou, jsi oddychoval. Mohl sis dovilit jen pár chvil. Pot tě štípal s hluboké ráně na ruce, bolelo to jak čert. Ale už jsi dřív dostal i horší, věděls, že to přežiješ. teď se však musíš zvednout a dokončit úkol... a to dřív, než někdo příde a uvidí tě tu celého zakrváceného na bezvládným tělem vojáka říšské legie.

Delerien - 08. listopadu 2009 18:36
	Jeskyně a vlci "Fajn. Padáme odsud! Běžte!" volám na ostatní, zatímco se shýbám pro klacek z ohniště, který zatm nejvíce hoří (ale který se dá vzít do ruky) a pak pozadu ustupuji do jeskyně, k druhému východu. Teď už jen zbývá doufat, že o tý druhý díře nevědi i ty vlci!

Tareril Wasellet - 08. listopadu 2009 19:52

Jeskyně a vlci Zvedám a balím si své věci. Rychle a jemně si dávám na záda svou loutnu a chystám se jít směrem k druhému východu, když se zrovna do jeskyně vecpe první z vlků. Vytasím svůj meč a postavím se čelem k nim. Avšak Del je pohotovější a bere hořící klacek a snaží se je zahna, řvouce na nás, ať jdeme. Vezmu Lian za ruku a popoženu ji směrem k východu. ,,Rychle. Shardis, Dele! Jdeme, koně je trochu zdrží." Zavolám přez rameno. Sice se mi to nelíbí, ale radši obětuju ty koně. Rychle jednou rukou popáhním Lian kupředu a v druhé stále držím meč.

Pán Jeskyně - 23. listopadu 2009 20:12

Jeskyně Del popadne hořící klacek z ohniště, a snaže se ho držet mezi vlky a zbytkem skupiny couvá za ostatními kolem koní. Sina se otočí a zamíří za svou paničkou dopředu ustupující skupiny... Oheň však skomírá o to víc, jak z něj Delerien vytáhl největší z dřev. Větvičky, které ještě před chvilkou olizovaly plameny, se nyní mění v hrst doutnajícíh uhlíků. I plamen na Delově improvizované pochodni slábne. Vlků uvnitř přibývá, a jakmile pomine strach z ohně, vlky plně ovládne pach strachu a opatrnosti, který se v jeskyni vznáší, a vrhnou se na bezbranné koně. Del: Situace se zvrtla přesně va chvíli, kdy ses dostal do průchodu. Koně, šílení strachem, začli místo dosavadního nervozního frkání řičet a kolem sebe tlouct kopyty. Snažil ses jim uhnout, ale v té napjaté chvíli, kdy jsi sledoval spíše vlky, stíny v prakticky neosvětlené temnotě, jsi to nestihl včas a byl jsi zasažen kopytem do ramene (2 životy). Náraz ti vyrazil doutnající dřevo z ruky a tys narazil do boční stěny průchodu a podjely ti nohy (na obr padlo 4) po mokré skále. Svezl ses podél zdi a snažiš se odstačit dál do chodby. Vlci se vrhli na koně. Řev těch ubohých obětovaných zvířat se rozléhá jeskyní. Tar: Tlačíš ženy před sebou a pobízíš je ke spěchu. Na rozdíl od nich, nemáš problém s okolní temnotou. Kolem nohou se ti otřela Sina směřující dopředu. Čas od času se ohlížíš přes rameno a vidíš, jak byl Del sražen na zem. Mezitím situace vpředu vypadá následovně... Vlčice se protáhla až dopředu k Shardis a začala vrčet. Shardis: Dosáhla jsi konce chodby, když jsi zaslechla podezřelý zvuk kutálejících se kamínků a Sinino vrčení. Obezřetně se přibližuješ k ústí chodby. Ve sluji před tebou se mihnul stín a Sina se po něm vrhla. Slyšíš klapání zubů, kňučení a vrčení. Lian: Pohybovat se ve stínech jsi kdysi uměla docela dobře, křivolaká jeskyně však není temná levehradská ulička a klouže to tu také víc jak na střechách tvého rodného města. Shardis má tedy trochu náskok. Bard se však nachází kousek za tebou. V Jeskyni za vámi vlci trhají koně na kusy... nedovedeš si představit strašnější řev, než jaký ta zvířata vydávají. Ty ostré zvuky se ti zarývají do morku kostí... Tak nějak zpola vytušíš, že boj vypukl i vpředu před tebou.

Hadar - 23. listopadu 2009 20:14

Hostinec na rozcestí Rozhlédnu se kolem sebe, prvních několik okamžiků se zuřivě rozhlížím. Odvazuji všechny koně, které se v tento okamžik nalézají ve stájí a vypadají. Co největším tichu je vyvádím ze stájí. Ještě předtím sundám louč, která visí venku. Než nasadím koním ostruhy hodím na střechu stájí louč. Spoléhám na fakt, že první poběží hasit až pak mne budou pronásledovat. Teď mají zapomenou na oddíl povstalců putujících po postranních cestách. Ženu svého koně do lesa a modlím se ke všem bohům, které znám, aby mne nezasáhla větev. Nevěřím v jakékoliv milosrdenství, jenž by mne z rukou vojáků potkalo, kdyby mne dostihli. Dávám pozor, abych jel na opačnou stranu než mířil konvoj od kterého chi muže odvést. Zastavím až po několika hodinách. Převléknu si halenu a nasadím si čisté rukavice. Ze sednu až, když přejíždím některý z potůčků, v studené vodě umyji krev z rukou a tváře.

Shardis - 24. listopadu 2009 10:12

Jeskyně Sakra sino néé!!!stouto myšlenkou vytahuju tesák a dlouhým skokem útočím na vlka nemusela sem ani zasáhnout měsíce lovu se sinou ji hodně naučilo skončila to s vlkem rychle . Ale i tak sem si nemohl všimnout že sina kulhá pohladím ji a dívám se do dálky . Nikdo....nikdo nešel dostala jsem strach tesák zatahuju místo něho luk a hlídám přístupovou cestu dokud nepříjdou ostatní strach mě zakořenil do země zmocnují se mě instinkty sliším tlukot srdce mé společnice kapání vody .....čekám

Pán Jeskyně - 24. listopadu 2009 14:06

Jeskyně - Shardisin boj Vrhla ses hned za Sinou a společně jste vlka udolaly (jo, vážně mi to tak padlo :). Sina přitom utrpěla jen lehčí zranění (2 životy). Krátkým podrbáním její srsti se ujistíš, že je v pořádku. Chystáš se zasunout tesák a přezbrojit na luk, ale v temnotě jeskyně vytušíš další pohyb. Těch vlků tu bude víc. Než se naděješ, dva na tebe útočí. Prvního, skákajícího instinktivně odrazíš tesákem a jeho tělo se zakňučením narazí na skalní stěnu, ale druhý se ti zarafne do stehna (za 5 životů). Sotva se při tom udržíš na nohou. Sina je mezitím nucena, pustit se do křížku se třetím.

Delerien - 24. listopadu 2009 20:52

Jeskyně S dohořívajícím klackem se sunu podél zdi k druhému východu a přitom tahám pro jistotu meč, připraven se s ním ohnat po každém vlkovi, který bude natolik troufalý a přiblíží se na vzdálenost čepele ke mě (ovšem za předpokladu, že ho uvidím!) Čas od času se ohlížím za sebe, abych viděl, jak to vypadá vpředu, u druhého východu. Případné hody na útoky a obrany (přesně v tomto pořadí, tak se s tim Draku nějak poper ;)): 1, 5, 3, 9, 2, 3, 11, 3.

Shardis - 28. listopadu 2009 11:29

Jeskyně ''au'' řeknu si pro sebe když mě kousne vlk .Noha bolí jako čert vruce pořát skrvavený tesák všede je cítit smrt ,vlci jsou hladoví oči rudě žhnoucí cítí vůni potravy . Přemýšlím co dělat zatím co aba vlci krouží kolem mě . Rozhodla sem se že počká na ostatní kdybich tu nezůstala přepadli by je ,podívám se na sinu a vrhnu se na vlka co mě kousl do nohy . (co my padlo na kostce oč,uč , 4,2,6,1,9,5)

Tareril Wasellet - 12. ledna 2010 21:42

Jeskyně Podívám se za sebe a vidím, jak po Dělovi skočil první vlk. Ve světle pláště je moc dobře vidět. Zahledím se na jeho velké žluté oči. Po chvíli potřepu hlavou a odtrhnu zrak. Podívám se dopředu, kde Shardis a její vlčice už také bojují. Otočím se zpět a popoběhnu k Delovi a Zaútočím na prvního vlka, který mi padne do rány. ,,Tak poďte vy bastardi. Já vám dám nenechat mě se vyspat." (Hody: 1,8,10,6,7,3,3,8)

Lady Katarina - 17. ledna 2010 12:53

Zahrady, Malý sál Pečlivě si prohlédnu onu ulici. Každý její kousek a nějaké specifické místečko, podle kterého si ji zapamatuji. Ne nadarmo se přede mnou mí poddaní báli. Mě jen tak lehce neuniknou detaily. Vypadá to, že si dnes udělám procházku městem. Opravdu mě zajímá, kdo je místní informátor. A hlavně, proč neinformuje mě. Je pravda, že starý Jindřich je dobrák, ale přece jen, jeho kousek moci by se hodil. Ano, začínám znova, ano udělala jsem pár chyb a asi nebylo nejmoudřejší si tak pohrávat s poddanýma, ale tentokrát začneme jinak. I když musím uznat, asi neodolám. Těším se, až toho informátora najdu. Pozná mé pravé umění. ještě jednou si prohlédnu temnou ulici a poté se otočím. Myšlenky se mi toulají v minulosti i v budoucnosti. Nemohu se dočkat, až se mi pod ruku dostane někdo, s kým si pohraji. Ale teď jsem stále milá Lady, která plní poslední přání starého bana. Aspoň doufám, že jsou poslední, jeho přemíra dobroty je nechutná. Tak i tak, má nepřátelé, tak i tak jsou ty krysy z ulic nespokojené. Když uslyším zakručení v břiše, zrychlím. Opravdu se těším na snídani. Musím uznat, že místí kuchyně nemůže být lepší. Už brzy jsem v Malém sále. Doufám, pane Jindřichu, že jste nemusel čekat příliš dlouho. Já osobně jsem se nemohla dočkat vaší proslulé kuchyně. Je příjemné zvlažit rty číší vína ve vaší společnosti. pokračuji v těch formalitách i přes nedostatek zájmu. Tak mě napadlo, že se dnes vydám do města. Opravdu je to doba, co jsem se byla projít v ulicích mezi obyčejnými lidmi. No jistě obyčejní lidé, krysy jsou to! Mrzáci, děvky a pasáci, zloději lapkové hostinští, kteří prodají vlastní dceru za dva zlaté. Oh ano, pamatuji ty cesty útěku. Nikdo mě nesmí ukrýt ve svém hostinci. Nidko mě nesmí nakrmit ani napojit mé koně. A přesto jsem skoro každý den mohla nocovat v hostinci. myšlenkami jsem dnes opravdu mimo. Usednu tedy raději ke stolu a snažím se soustředit na jídlo a Jindřicha.

Lian Door - 28. ledna 2010 20:39

Jeskyně Bylo to divné, klopítat tmou a nevědět, kam jít. Nohy mi na mokré kamenité půdě podklouzavali a řev koní trhaných na kousky mě děsil snad ještě víc, než samotná tma a nevědomost toho, co na mě čeká vepředu. Ještě chvíli jsem vnímala, jak mě Tareril postrkuje dopředu, kde jsem slišela zvuky zápasu, ale pak jeho ruka zmizela a když jsem se otočila, už tam nebyl. Šel pomoci Delovy. Ve předu jsem zahlédla Shardis, jak bojuje se dvěma vlky, což mě téměř paralizovalo. Já jsem dostala příšerný strach. Srdce mi velilo jít ji na pomoc, ale mozek nedokázal přikázat nohou, aby se hnuli. Přišla jsem si jako malá poděšená holčička. Chvěla jsem se po celém těle a čekala, kdy si mě všimne nějaký vlk. Cítila jsem srdce až v krku. Nedokazala jsem pochopit, co mě drží na místě, ale byla jsem stuhlá jako kus kamene. Oči vyděšeně třeštíc do tmy a záblesků tesáku předemnou.

Pán Jeskyně - 30. ledna 2010 20:01

Jeskyně Tareril se vrhne na pomoc Delerienovi, vtáhne ho dál do chodby a pomůže mu vstát. Pak už jen zahlédne pohyb za ním a než stihne vykřiknout, Del leží znovu na zemi s vlkem na zádech (6 životů). Vlčí drápy se mu zaryjí do zad a roztrhnou mu plášť. Bard však neváhá a společnými silami vlka ubijí svými meči. Pak dál pokračují k Shardis, kde jim cestu blokuje vyděšená Lian. Shardis se Sinou mezitím čelí svým třema vlkům. Praští po hlavě toho, co se jí zakousl do nohy, avšak ne dost a stisk zesílí (2 životy). Až teprve druhá rána ho pošle do vlčích lovišť. Sina mezitím zápolí s dalším vlkem, vrčení, kousání a klapání zuby plní jeskyni. Shardisina vlčice je zraněna (za další 4 životy), ale i její protivník utrpěl nějaké to kousnutí. Třetí vlk se mezitím chystá na její paničku. Už se vzpamatoval z nárazu na stěnu a začíná kroužit kolem ní, vybírá si stranu, kde Shardis musí stát na své zraněné noze a útočí. Hraničářka však zkušeně uskočí a přetáhne ho tesákem po zádech. Vlk s kňučením peláší pryč. Couvá i ten, co bojoval se Sinou.

Pán Jeskyně - 30. ledna 2010 20:10

Kdesi jihozápadně od hostince Na Rozcestí Hadar se s ukradenými koňmi prodíral několik hodin po bočních cestách i zvířecích stezkách a teprve až se ubezpečil, že jej nikdo nepronásleduje, zvilnil a našel si příhodné místo k odpočinku. Rána na jeho paži se za jízdy několikrát otevřela a krvácela, štípal v ní pot. Cítil se jako omámený, malátný ztrátou krve. Ale žil a splnil svůj úkol. Poté, co si opláchnul tvář, přemýšlel, co dál. Co s koňmi? Navíc jej napadlo, že nejspíš není zase tak daleko od místa kde tábořil, když se po těch dlouhých letech setkal s Malkolmem. Stmívá se, brzy bude noc.

Tareril Wasellet - 31. ledna 2010 00:05

Jeskyně Poté, co s Delem úspěšně ubijeme vlky se stahujeme zpět do chodby, kde je Shardis a Lian. Rozhlédnu se a uvidím akorát, jak Shardis zahání jedoho z vlků a po chvíli si všimnu i té její vlčice, která zastrašila dalšího. Lianu najdu, sotjíce, jako solný sloup uprostřed chodby. Vezmu ji jemně za ruku. ,,Pojď. Musíme se odsud dostat, než přijdou další.Třeba najdeme i nějakou jeskyni a suchý dříví." Dodám spíše pro sebe a vedu Lian za Shardis ven z jeskyně.

Shardis - 31. ledna 2010 14:06

Jeskyně Konečně ... tááák poslední hmm jak ho přelstít ...noha celkem už dost bolí a sina můj chudáček je zraněná ....pomyslím si a klesnu očima , vtu chvíli zírám na chodbu kde stojí Lian je vystrašená stuhla strachem ,vyděla asi málo bitev nebo také moc .... Sina.....uteč.. a pak vlkovy skoč po krku až to nebude čekat zdržím ho povím Sině je vkuse jedno jestly mluvím vlk naprosto nerozumí a je zmatený zatím co Sina se stratila ve stínu (hod 5 za sinu ) , já vábím vlka z boty si vemu dýku ,využívám situace vlk se ohlíží je zmatený .....A pokusím se poněm hodit dýku hned co dýka opustí ruku vydám se vstříc vlkovy a pokusím se zasadit ránu , pokud se to nevyvede tak sina dokončí ...(hody na final Dm -4,5,3,1,7,)

Pán Jeskyně - 01. února 2010 02:04

Levehradské sídlo, Malý sál Starý pán vypadá potěšen, že tě opět vidí, a že ses k němu připojila při snídani. Příjemně se usměje, když vstoupíš a po tvé úvodní poznámce řekne: "Příliš mi lichotíte, má drahá." "Levehrad je hezké město, však uvidíte sama," spiklenecky se k tobě nakloní, "Doporučuji zvláštní návštěvu v pekárně U Preclíku, nemůžete ji minout, jen pořád z kopce a před náměstím doleva. Jejich mandlové rohlíčky jsou prostě nezapomenutlené. Občas mistra pekaře podezřívám z magického umění." Snídaně uběhne vcelku rychle, vyplněn lehkou konverzací. Jindřich se pak omluví a zanechá tě tvým úvahám a plánům.

Pán Jeskyně - 01. února 2010 02:11

Jeskyně Zatímco se ostatní portáhnou průchodem, Shardis se Sinou dorazí posledního vlka, který v jeskyni zůstal. Nacházíte se teď ve větším sále. Jediným dalším východem je úzký průchod vysoko u stropu, kudy se protáhli ti vlci, od něhož se skalní stěna plná mokré zeminy a suti pozvolna svažuje až k vám. Vlci, zdá se, jsou zatím stále zaměstnáni koňmi, kteří už přestali řičet. Delerien je zraněn na několika místech, ale není to nic vážného, Sina je pokousaná a podrápaná, avšak vlčice něco vydrží a vylíže se z toho nejspíš sama, bez následků. Hůře je na tom však Shardisina noha. Poslední boj jí zrovna neprospěl. Sotva na ní může stát, natož se sama bez pomoci šplhat někam k východu. Také jste tu potmě.

Shardis - 02. února 2010 10:32

Jeskyně ''Ste všichni v pořádku ??''řeknu hned co uteče poslední vlk , moje noha vypadá opravdu zle ale co naplat ....po noze my stéká horká krev ...a já už ucítila ten pach ....trochu začínám ponikařit první kdo si toho všimne že semnou něco není je moje Sina která začala knučet protože páničce se něco stalo .....začala olizovat ránnu i bez mého dovolení .... ''Já sem natom bledě''řeknu prvnímu kdo kemně příde a zeptá se ... No v boční kapse mám nějaké byliny a látky ...Boužel sem moc vyčerpaná abych udělala extrakt z lečivek a zemezila krvácení .... Tet sedím na místě kde skončil boj opřu se ještě o skálu a hladím za uchem Sinu ...

Delerien - 02. února 2010 13:16

Jeskyně Pomalu se proderu průchodem. Vlčí škrábance a kousance začínají pálit, jak jsem se otřel o vlhkou stěnu jeskyně. V nastálé tmě vidím jen obrysy svých společníků, spíš je tuším okolo sebe, prozrazují je hlavně zvuky, které vydávají. Když zalechnu Shardisinu otázku jen zabručím: "Zažil sem horší. Ale stejně t stjí za ho***!" Druhá věta byla pronesena dost tiše a hlavně nezřetelně, jen jsem ji procedil mezi zuby, které jsem musel zatnout kvůli bolesti, jež se mi rozšířila tělem, když jsem zkusil jak moc mne má zranění budou omezovat. Když odpoví i bard a Lian, jen se zeptám: "A co ty, vlčice. V pořádku?" Odpověď mne moc nepotěšila, naštěstí v téhle tmě nemohl nikdo vidět můj úšklebek. Pomalu jdu k místu, odkud jsem slyšel Shardisin hlas. Skoro jí srazím z nízkého plochého kamene, na kterém sedí. Zatracená tma! Pokleknu vedle zraněné lovkyně, zarazím ji, když si začne přikládat obvaz. Pokusím se zrakem proniknout temnotou, abych mohl zhodnotit zranění. To nevypadá úplně dobře. Kruci. Ne, že bych mi zbývalo mnoho sil, boj sice nebyl náročný, ale zranění spolu se zimou okolo mne jich zbavují nepříjemně rychle. Všechny tyhle zbytky teď zkusím dát do jediného léčivého kouzla (Lehká zranění, za plnej ;)).

Pán Jeskyně - 02. února 2010 14:41
	Shardis Tvým tělem prostoupila léčivá síla a zranění se zatáhla. Zůstala však bolest, jako vždycky. Magická lečení vždy vyléčí jen tělo, ale pocit ještě nějakou dobu zůstane.

Shardis - 02. února 2010 16:49

Jeskyně Podívám se na uzdravenou nohu ,no podívám jen to co my dovoluje zrak zahlédnout .. ''Mnohokrát děkuju Deleriene''řeknu a podívám se na ránu magie ronu uzavřela krvácení se zastavilo a na sametové kůži je jenom jizvička ve tvaru zubů ... Ještě pár škrábancu ale ty přehlížím ... Nha trochu bolí ale dá se to přežít .... ''Co bude dál , zdřejmě bouřka už dávno skončila a můžem pokračovat .....Zustat tady by bylo nemoudré''řeknu Delovy...

Lian Door - 02. února 2010 17:40

Jeskyně Stála jsem tam a strácela pojem o čase, ani jsem netušila, kolik uplynulo do doby, co jsem se tak zarazila, ale s toho podivného zatuhnutí mě dostal jemný dotyk a slova. Několikrát jsem zamrkala a pak jsem se začala slabě třást. Stuhla jsem jako malá holka. Nechala jsem se vést, když se ptal Del, zda jsme v pořádku jen jsem tiše špitla, že ano a pak tiše, zahanbeně sledovala, jak Delerien ošetřuje Shardis, protože než jsem se rozhoupala, tak už jí léčil. ,, Co to se mnou zatraceně je?" napadne mě a sleduji ostatní. Návrh Shardis, že bychom odtud měli vypadnou se mi hodně zamloval, nechtěla jsem tady strávit už ani vteřinu. Delrien měl také dots zranění. Tma mě neděsila, najednou jsem se si uvědomila čeho jsem se tolik bála, nikoli tmy, ale smrti. Tolik jsem se bála smrti a zranění, že jsem se nedokázala pohnout ani o centimetr. Chtěla jsem se omluvit Shardis a taky ostatním, že jsem jim nepřišla na pomoc: ,, Shardis, Dele, Tare, já, chtěla jsem se omluvit, promiňte, že jsem Vám nepomohla," byla jsem ráda za tmu, protože jsem mé tváře dostali barvu mých vlasů. Opravdu jsem se za to stiděla.

Tareril Wasellet - 02. února 2010 20:36

Jeskyně ,,Jsem v pořádku, jen stále ještě trochu unavenej." Odpovím Shardis na otázku a podívám se na Dela, který vypadá relativně v pořádku. Podívám se znovu na Shardis a zjistím, že je zraněná. Začnu lovit v torně, jestli tam něco nemám, ale Del je rychlejší a už ji magicky léčí. V magickém světle pláště vidím, jak se rána postupně zatahuje, až zbyde pouze světlá kůže. Mimoděk se zachvěju, magii moc nerozumím. Vlastně ani nerozumím magii svého pláště. Třeba umí i něco víc než jen noční vidění, ale to radši zkoumat nebudu. Vykročím a podívám se neahoru do komína. Zaslechnu ještě omluvu Lian. Otočím se jejím směrem. ,,V pořádku, to se může stát každému. Vlci mají občas tento účinek, teda co jsem slyšel z vyprávění. Hmm, zvládnete všichni vyšplhat tam nahoru?" Zeptám se a dívám se chodbou nahoru.

Shardis - 04. února 2010 16:43

Jeskyně ''Lian neomlouvej se každy znás zná moc dobře svoje řemeslo....a navíc zabíjení je jediní co umím ...takže ti i závidím...ve snech vydím své padlé nepřátele.....jeto jedna z mála jizev co se ti stanou když začneš rozumět mačům''povídám a oči mám skloněne je my až k pláči že zesebu sipu svoje tajemstvý...sina trochu zaknučí a opírá se o moji zdravou nohu . ''Tererile ? nevím jestly toho budu schona ale pokusím se .......taky máte takovej hlad ''obrátím rači téma a hned co my odpoví všichni odejdu k trhlině no spíše odpajdám ...

Delerien - 04. února 2010 17:00

Jeskyně "Jasně.. Hlad.. Jako vlk!" odpovím úsečně a unaveně Shardis na její v tuto chvíli naprosto nevhodnou poznámku. "A spal bych jak mrtvej!" dodám ještě úsečněji, "od čehož v tuhle chvíli nejsme moc dalek, takže radši hejbneme kostrama a vypadnem odsud. Při troše štěstí budou ty vlci dlouho trávit." Zvedám se ze země, kde jsem ještě chvíli klečel a nabíral dech po léčení. Podle hlasů už se poměrně orientuji kde kdo stojí. Vyrazím ke skalní stěně, která představuje naši jedinou možnost jak se odsud dostat. Ale přitom se ještě stavím u Lian, lehce ji chytím za ruku, trochu si jí k sobě přitáhnu a pošeptám: "Vážně si nic nevyčítej. Jsi v pořádku a to je hlavní. Musíme pokračovat v naší cestě. Na nic jiného nemysli. Nic vážnýho se tu nestalo. Tak poď." Poslední dvě slova řeknu už nahlas a vedu Lian sebou ke svažující se stěně. Pak se začneme (začnu?) drápat nahoru.

Tareril Wasellet - 04. února 2010 17:47

Jeskyně Zaúpím, když se zmíněj o jídle. ,,Sakra, to nemůžete mlčet? Doteď jsem to nevnímal a snažil se na to nemyslet." Zakleju a zarazím Dela, který se začne sápat nahoru. ,,Počkej. Shardis by mohla spadnout, když tam bude šplhat, nemáte někdo lano?" Zeptám se okolí. Sakra, já sem věděl, že si ho mám koupit, ale ne, já ho tam musel nechat, páč jsem víc potřeboval to zatracený víno. Vynadám si v duchu.

Delerien - 04. února 2010 23:07

Jeskyně "Kdokoli z nás může spadnout. Shardisina noha bude v pohodě, jen na ní musí šlapat trochu lehčeji. A nějaký lano snad bylo u koní, pokud se chceš vrátit. A teď jestli promineš, se jdu aspoň kouknout kam to vede!" začínám být dst úsečný. Události posledních dní v kombinaci s dnešním večerem mi moc na naládě nepřidaly a jedna noc strávená v hostinci nemá šanci přebýt všechny ty ostatní špatné věci.

Shardis - 05. února 2010 14:15

Jeskyně Trochu se skloněnýma očima pozoruji Dela jak leze nahoru ,trochu smutná ano protože sem hraničářka a ktomu ještě půlelf ...nikdo znás by nemusel být zraněný kdybych se věnovala více zvířatům než bylinkám,luku a meči ...''Mohla sem se pokusit snima vyjednávat ,má lesní polovička by my to snad ulehčila a nikdo by nepřišel o zdraví ...zmocnila se mě krvežíznivost.....já se nepoznávám.. pomyslím si a trápí mě to ....Ale trochu mě uklidnuje lidské ego ...že může bít lépe ... ''Jak to uděláme se sinou ??''povím ostatním smutným hlasem ... po dalších událostech se začnu po chvilce až namě příjde řada se taky škrábat nahoru s pomocí to zvládnu.

Hadar - 05. února 2010 20:56

Potok S klením sesednu z koně. Prohlédnu si krvácející ruku. S haleny si utrhnu obvaz a pevně si stáhnu ránu, abych zabránil další ztrátě krve. Je mi ovšem jasné, že musím najít felčara a nebo rozdělat oheň. Ruku zafixuji do provizorního závěsu, který vytvořím s kousku lana. V obou případech je se mi zdá, že tohle není dobré místo. Koně vojáků odeženu od sebe. Snažím se je zahnat směrem odkud jsem přijel, aby zametli stopy a zmátli případné pronásledovatele. Když se rozhlédnu zakleji. Jsem skoro tam, kde jsem byl včera, jen chudší a raněný. Nakonec se vydám do svého původního tábořiště. Natahám menší dřívka a zapálím malý ohýnek. Připravím si jehlu a niť, jenž obvykle používám k zašívání děr v oblečení. Po několika pokusech se mi podaří navléknout jehlu Pak si trochou pálenky s čutory si vydezinfikuji ránu. Načež stáhnu obě strany rány k sobě a začnu ránu sešívat. Nešetřím nadávkami na adresu kohokoliv, kdo mně přijde na mysl. Když je práce hotova, lehnu si do připraveného lůžka a okamžitě usnu a nebo omdlím, to nejsem schopen posoudit. Mojí poslední myšlenkou je modlidba k bohům, aby mně nenašli vlci.

Pán Jeskyně - 06. února 2010 14:03

Jeskyně Potmě se leze velice špatně a hlavně dlouho, ale postupně se všichni úspěšně vyškrábete ven. Je po deši, vane vlaký větřík a plující mraky chvíli co chvíli schovávají srpek měsíce. Momentálně se nacházíte na druhé straně toho kopce s jeskyní. Je vám zima, protože vaše oblačení nestačilo dostatečně proschnout a je stále trochu vlhké, jste unavení a máte hlad. Navíc vás čeká namáhavý pochod přes kopce, protože jinak byste se museli vrátit a risknout to Dervaňskou bránou, která bude jistojstě hlídaná vojáky... V dálce se ozývá vytí vlků.

Shardis - 06. února 2010 18:28

Venku Konečně jsem se vyškrábala ven ,ostatní taky. Je my zima ,halenka je ne doslova promočená ale chladný větřík mě schlazuje ,vzdoušek my omívá tvář a vlasi my mírně vlajou...Má to trochu uklidnující účinek . ''Hmm''vypadne ze mne když se koukám na kopce ..''Budem to muset risknout ....spátky rozhodně nepujdu ...''řeknu ostatním znaveným hlasem ale medovým po elfsku . ''Sivrena nam snad popřeje dobrou cestu ''povídám a poslouchá reakce druhých .

Lian Door - 07. února 2010 17:43

Jeskyně a čerstvý vzduch Všichni mi řekli, ať si nic nevyčítám, ale stejně jsem se nedokázala zcela zbavit pocitu viny za jejcih zranění. Del mi připoměl, že máme jistý úkol a to zahnalo malinko můj pocit viny a strachu a znovu jsem pocítila touhu jít dá díky tomu, jak mi stiskl ruku. Nakonec se nám všem podařilo dostat ven. Byla jsem ráda, že jsme na čerstvém vzduchu. Provlhlé oblečení nepřijemně chladilo na kůži a chladný většík pocitu tepla nenapomáhal. Bolestivě stažený žaludek mi připoměl, jak dlouho jsme nic nejedli a o únavě jsem raději ani nepřemýšlela. Čekala nás nepříjemná cesta přes kopce a já si nebyla jistá, zda tohle všechno výjde, ale hodlala jsem to risknout. Na poznámku Shardis o dopřání dobré cesty od Sivreny, jen pokývnu na souhlas, že v to také doufám a zahledím se na vzdálené kopce. Vytí vlků mi připomělo, že bychom možná měli vyrazit, ale dělal mi starosti Del a jeho zranění. Netušila jsem, zda se už stihl zahojit díky své magii nebo na to není příliš vyčerpaný. ,, Jsi v pořádku? Nemám se ti na to podívat?" zeptám se ho starostlivě a lehce se usměju, abych dokázala, že se budoucnosti nebojím, když jsem po jeho boku.

Shardis - 06. března 2010 11:38
	Venku ''Tak dobře lidi''zatleskám aych upoutala pozornost a medovím hlasem začnu ''musíme se rozhodnout kam pujdeme dál''povídam všem a všichni pochopili vážnost situace .. ''Kam se tedy vydáme?? ''řeknu a zakručí my v břiše ''No a rychle by sme se měly rozhodnout dokud nás nohy nesou''usměju se nad svou ne zrovna slušnou řečí ... Podrbu Sinu pod uchem a čekám jak se rozhodnem..

Delerien - 06. března 2010 23:42

Venku Aspoň už neprší, pomyslím si když se nadechnu svěžího studeného vzduchu a upřu svůj zrak do noci. Ve svitu hvězd a měsíce silně oslabeném oblaky spíše tuším než vidím kopce, jež na nás čekají. I přes celkově špatnou náladu se jedna má část usmívá, když si začíná uvědomovat co nás čeká za pochod. Jedna z těch mých částí, která si užívá vyčerpání. Z krátkého zamyšlení mne vytrhne Lianina otázka a Shardisin hlas, který slyším na ozadí oné otázky. "To zvládnu," odpovím Lian a dokonce se mi podaří na tváři vykouzlit upřímný úsměv, "Těch pár škrábanců snad přežiju, i když to pálí jak samotnej Ignil. Teď se opravdu musíme hnout, ty koně nezaměsnaj vlky navěky. Tak pojďte." Svá poslední slova potvrdím mocným kýchnutím. Pak se dám do pohybu a přitom mávnu rukou na své společníky aby mne následovali. Zkusím odhadnout směr a vhodnou trasu k cíli mé cesty - Levehradu (ať už přes něco nebo přímo... nějak se pořád ztrácim v tom kde jsem a kam mám jít... nějaká mapa by nebyla na škodu... já jak to nevidim, tak sem úplně ztracenej... a teda ještě hod na inteligenci na určení správného směru: 7).

Tareril Wasellet - 07. března 2010 10:34

Venku Konečně se vyškrábu ven a rozhlédnu se, všude je ticho, kromě občasného vití vlků a hluku, který nadělá naše skupinka. Stáhnu si z hlavy plášť a najednou se setmí. Zamrkám a po chvíli si uvyknu na tmu. Na obloze se vznáší srpek měsíce. ,,Tu vylezli ven na ten noční vzduch A promluvil k nim přírody mocný duch Že oni jedi.." Sakra, takhle ne. Zatřepu hlavou a podívám se na ostatní, vypadají víceméně v pořádku. ,,Kam pudem? Já bych šel někam, kde je teplo a jídlo." Ušklíbnu se.

Lian Door - 07. března 2010 14:19

Směr cesty Levehrad Když Del řekne, že to zvládne, tak mu oplatím úsměv a kývnu. Shardis se prozatím ptala, kam půjdeme. Mi s delem jsme měli v podstatě jasno o místě, horší to bylo o směru. Nikdy jsem neměla přílišnou orientaci a únava se na mě taky podepsala, takže jsem byla řekněme, poněkud vypatlaná. Doufala jsem, že Del bude vědět, kam dál. Tareril něco zapěl, ale bylo poznat, že ho únava taky zmáhá, tak raději změnil téma na to, že půjdeme někam do tepla a kde je jídlo, jenže tady to vypadalo, že poblíž nic podobného nebude. Přesto jsem tiše odkývla Delovu myšlenku o vlcích a vydala jsem se za ním, když se rozešel jedním směrem. Skřížila jsem si ruce přes prsa, abych si udržela, co nejvíc tepla, ale rozhodně jsem si nehodlala stěžovat, ostatn na tom byli hůř. Del byl zraněný a Shardisina noha byla sice zahojená, ale stále ji jistě bolela. Tiše jsem šla za Delem a sledovala okolí. Po chvíli jsem si uvědomila, že sleduju vše s přivřenýma očima a že skoro nevnímám, co se kolem mě děje. Prudce jsem zamrkala, abych se trochu probrala. ,, No tak holka vzpamatuj se, jsi jak malá!" vynadám si v duchu a lechce se poplácám po tváři, abych se vzpamatovala.

Pán Jeskyně - 09. března 2010 00:29

V kopcích Klopýtáte zamračenou nocí kamsi k severu. Držet přímý směr a ponětí o něm je velice obtížné i pro zkušené hraničáře. Alespoň jste po hodině slezli ze suťových polí do nějaké rokle. Je tu sice víc mokro, ale zároveň se tu z vás nesnaží vítr vysát veškeré teplo. Po chvilce narazíte na malý potůček a vydáte se proti jeho proudu. Porost tu kolem něj není tak hustý, ale i tak chvíli co chvíli zakopáváte o plazivé ostuřiní a klikaté kořeny stromů natahující se žíznivě k vodě. Pokroucené větve nad vašimi hlavami se černě rýsují proti o něco světlejší, šedavé obloze. V dálce se občas ozve zavytí, či zahouká sova, zatřepetají se nad vámi křídla nebo někdo z vás projde nastraženou pavučinou. Avšak tiché šumění potůčku vás alespoň trochu uklidňuje. Pokud tam ve tmě něco je, přinejmenším to neslyšíte... :) Pak se konečně začne rozednívat a další namáhavá noc konečně končí. Vyškrábete se do sedla mezi dvěma kopci. Tady v malého jezírka vytéká ten potůček, který vás vedl temnou nocí. Konečně se můžete trochu zorientovat. Za zmínku stojí dvě věci: několik mohyl na vrcholku většího z obou kopců a malé stádo kamzýků pohybujících se kolem jezírka.

Shardis - 09. března 2010 09:13

v kopcích ''Dele''poklepu mu na rameno ,''Máš hlad tak jako já ??''zeptám ,a už vím co odpoví. ''určitě si lovec stejních kvalit jako já''polichotím medovím hlasem ,prohrábnu si vlasy a čekám na odpověd . Když odpoví navrhnu plán jak je ulovit .''Musíme jít ale proti větru ,nesmíme riskovat''řeknu a ukážu na stádo kamzíku ,a určitě by stačil jenom jeden . ''Ale ty mohyly ,mohl by to být nějaký orientační bod, ale divné tahle rokle se my vůbec nelíbý mělybbichom být opatrnější nechci další potičku s místnímy,Mortis by vnaší poráýce byl opravdu štastný další duše které vstoupí do jeho královstí vtéhle větě my zamrasí v zadech . ''Ostatní tu zůstanou a del a já pudem lovit ,Bárdíku nechám tu sinu sem sní spojená pokud bude něco vnepořádku hned tu jsme .''povím a Sina olízne Tererilovi ruce ''Hezké oblíbila si tě''povím a čekám na Deluv plán.

Tareril Wasellet - 09. března 2010 09:42

V kopcích Jdeme skrz kopce směr sever. Své nohy již nevnímám. Když konečně dorazíme k potůčku, jeho šepot mne trochu uklidí. ,,Tam malý potůček byl chvíli co chvíli tvor lesní tu se objevil napil se z vody slastné tu šípek k zemi padne Tam zas jetel voní pobíhá tu stádo koní ti koně krásní jsou do říše snů tě odnesou." Zabásním si při pohledu na potůček a vydáme se znovu na cestu. Po klouzavé cestě do sedla konečně staneme na břehu jezírka. Okamžitě si všimnu několika mohyl. Přeběhne mi mráz po zádech a v mysli se mi začne opět rodit báseň. ,,Mrtvoly chodí po lese bacha dej, nějaká tě odnese." Zabručím si pod vousy říkanku, kterou jsem občas slýchával od dětí ve městech. Kamzíků si všimnu, až když na ně Shardis ukáže. Domluví se s Delem, že půjdou na lov. Když mi Sina olízne ruce, bezdečně ucuknu, ale pak se usměju a podrbu ji za ušima. Kývnu a sednu si na břeh jezírka. Sundám boty a ponořím si nohy do vody. Voda chladí rozbolavěné nohy. Tak, a teď už jenom něco k jídlu a bude to výborné.

Delerien - 09. března 2010 10:28

V kopcích Noční cestu vnímám jen tak napůl. Únava si vybírá svou daň a několikrát jsem upadl do velmi krátkého spánku, ze kterého jsem se po pár krocích probral. Omyl jsem si obličej studenou vodou z potůčku. To mne trochu probralo a zbytek cesty je tak trochu snažší, i když stále vyčerpávající. V duchu stále nadávám na Říši a legionáře. Rozbřesk je podobně osvěžující jako chladná voda. A jezírko slibuje i možnost očisty. Mohyl na kopci si zprvu nevšimnu, stejně jako si nevyšimnu kamzíků, jen se zhroutím vedle vody a spokojeně oddychuji. Shardisino upozornění na stádo zvěře mne zas tochu probere. Hlad je silnější než únava. Zatímco Shardis mluví, vybalím luk z jeho nepromokavého obalu, letmým pohledem zkontroluji jak přežil noční boj s vlky a putování. Když zjistím, že je v pořádku, začnu na něj napínat tětivu. "K těm mohylám se mrknem později. Možná odtamtud bude něco vidět. Ale teď bych se věnoval jim," kývnu hlavou ke stádu na druhém břehu jezírka. "Jeden bude stačit, bez koní se mi nechce tahat s přebytkem masa. Škoda, že tu je tak málo míst kam bysme mohi zapadnout. Mnohem radši bych lovil v lese. Tohle bude spousta plížení. Ale co by člověk neudělal pro kus flákoty," řeknu s úsměvem a pozvednu napjatý luk. Oblužím všechnu přebytečnou výstroj a z toulce vyberu tři šípy. "Tak jdeme?" mrknu na Shardis.

Shardis - 09. března 2010 11:16

v kopcích ''Zajisté člověk''řeknu Delovi ,a ukazuju na své mírně zašpičatělé uši.Trochu se namě zadívá ''dělám si srandu''zasměju se a kývnu Delovi k vypravě. ''Není to ironie jeden šíp a jídlo jak pro krále''zase se usměju ,dneska mám opravdu otimistickou náladu . Z toulce vytáhnu lovecký šíp kouknu jestly je ostrý a skontruluju taky luk .Ha přešil dešt ....jaké mám štěstí že je elfskýpomyslím si a skouším tětivu. Dobře vydali jsem se ke stádu zatím kamzíci nereagují nevidí nás zachvilku se už budeme muset plížit . Po pár minutkách to nastalo (plížení-případně rychle skrytí hod 2,6,1) Přiblíželi jsme se dál ukázala jsem na jednoho kamzíka schodli jsem se že budem střílet oba dva jistota je jistota vybraný kamzík byl tak akorát . Natahuju tětivu pomalinku šíp ze šedeho železa aby se nelesknul . Namíříme ''Silvreno ved můj šíp,pokud mě opravdu slišíš jsem tvá služebnice která je ti plně oddána ,hladovím paní prosím pomoc my''pronesu svoji tichou modlidbičku a vystřelím šíp proletl i s delovím ke kamzíkovy a zasáhl ho .(střelba hod 2,5,6)

Pán Jeskyně - 09. března 2010 19:17

V kopcích Zatímco Tareril a Lian vyčkávají na břehu jezírka, pozorují, jak si vedou Delerien se Shardis. Ti se právě plíží mezi křovisky kolem vodní plochy, aby se dostali na dostřel ke kamzíkům. Vítr se tu v horském sedle trochu točí a znesnadňuje práci oběma lovcům. Trvá to dlouho a slunce se mezitím vyhoupne nad hozizont a prozáří horská úbočí zlatem. Tedy na tu chvilku než ho opět zakryjí protrhaná mračna. Jeho paprsky příjemně hřejí. Lovci to mají opravdu těžké. Tohle není les s měkou trávou, ale kamenitá plocha s minimem porostu a výběru, kde se krýt. Často jim od nohou odskočí nějaký ten kamínek či kámen a zarachotí na svahu nad jezírkem. Kamzíci se pohybují obratně mezi kameny, jeden vždycky větří, zatímco ostatní pomalu poskakují vpřed. Oni nemají na spěch, je jim to prostě jedno. Jdou se prostě napít. Je jich asi šest, ale pozorovatelé si nemohou být jisti... Najednou několik z nich zvedne hlavu a rozhlíží se. Shardis podjela trochu noha na kamenech. Stádo znervózní a ve chvíli, kdy se lovci opět poknou, vyrazí přískokem pryč. Oba lovci však vypouští své šípy zaměřené na dohodnutý cíl. Shardis těsně mine, ale Del zasáhne do hřbetu. Kamzíci se rozbíhají pryč, ale půlelfka hbitě tahá další šíp a ještě ho stihne poslat tím raněným. Střela mu projede zadní nohou a kamzík se zhroutí mezi křovinami, za kterými zmizeli jeho druhové. Ještě sebou škubá.

Delerien - 11. března 2010 16:33

Rozběhnu se k místu, kde upadla naše kořist. Zkrátím jeho utrpení jedním říznutím tesáku přes krk. Pak od opasku odvážu několik kousků provázku, určených například právě k svázání nohou kořisti, což je věc, kterou začnu hned dělat. Pak se pokusím kamzíka hodit na záda. Je trochu težší než jsem čekal, takže raději požádám Shardis o pomoc. Společně pak naši dnešní snídani, oběd a večeři dotáhneme k Tarerilovi a Lian. Tam ho položíme a já sebou opět fláknu do trávy. Už toho mám dneska opravdu dost. Nedokážu se víc bránit a během několika vteřin se mi zavřou oči a vzápětí usnu...

Shardis - 13. března 2010 09:55

v kopcích Ulovek byl jak pro krále jak sem očekávala, Del si ji dal na záda a s mou pomocí jsme ji donesly do provizorního tábora . Všichni byly nadšení i Sina které sice nedělá problém ulovit něco menšího ale neměla dlouho opravdový kus masa . ''Měly bychom tu tag den zůstat nabrat síly''řeknu když se rozhodnu rozdělat ohen ,klacků a chroští je tu dost . ''Zatím můžem naporcovat nějakou část,Del at si zdřímne zaslouží si to vlastně my všichni by sme se měly prospat ''řeknu ostatním co ještě nejsou v říší snů . ''Mám u sebe elfské bylinky když nakrájím maso na menší části a nahustím je do toho roztoku z bylin maso vydrží déle ''řeknu a začnu pár části porcovat ohen je už rozhořený . Po pár chvilkách mám docela dost naporcováno oči se my zavírají už při porcování .. hodím sině jednu část masa .a jdu si lehnout .Pár částí masa jsem položila na kámen blízko ohně tag se to maso uvaří a já se můžu prospat .

Tareril Wasellet - 13. března 2010 11:54

V kopcích Jak sedím u jezírka, vytáhnu loutnu a zkontroluji její stav. Kupodivu je celkem suchá a tak ji začnu potichu ladit. Nevšimnu si ani, že se naši lovci už vrátili a hlavu zvednu teprve, až uznám, že je zvuk strun dobrý. F'sarn ji ticondo d'tluin ghil Len'xial a jal ussta waelin treemmai Lu'ka dos inbal ulu sevir Usstan daewl nindel dos orn'la fridj sevir P'wal dosst llanath k'jakr ann'ish ghil Lu'ol wo naut sevir uns'aa maglust." By mne zajímalo, co to je vlsatně za píseň nikdy mi neřekl, co je to za jazyk, ale je hezká. Pomyslím si, když si zabroukám pár veršů z jedné písně, kteoru mne naučil můj učitel. Z úvah mne vytrhne Shardis, kývnu a sleduji, jak porcuje maso a po chvíli usíná. I mne se klíží oči, ale studená voda mne trochu udržuje vzhůru. Otočím se k Lian. ,,Běž si zdřímnout, pohlídám to maso." Navrhnu jí. Poté vyndám nohy z vody a utřu si je do deky, kterou vyndám z batohu. Poté ji rozložím před oheň a sednu si na ni. Zatímco všichni leží, začnu brnkat jemnou melodii. ,,Dame, je sui cilz qui vueil endurer Vostre voloir, tant com porray durer Mais ne cuit pas que longuement l'endure Sans mort avoir, quant vous m'estes si dure Que vous volés qu'ensus de vous me traie Sans plus veioir la tres grant biauté veraie De vo gent corps, qui tant a de valour Que vous estes des bonnes la millour Las! einssi ay de ma mort exemplaire Mais la doleur qu'il me me convendra traire Douce seroit, se un tel espoir avoie Qu'avant ma mort par vo gré vous revoie Dame, et se ja mes cuers riens entreprent Dont mes corps ait honneur n'avancement De vous venra, com lonteins que vos soie Car ja sans vous que j'aim tres loyaument Ne sans Amours, emprendre nel saroie Fins cuers doulz, on me deffent De par vous que plus ne voie Vostre doulz viaire gent Qui d'amer m'a mis en voie Mais vraiement, je ne sçay Comment je m'en attendray Que briefment morir ne doie Et s'il m'en faut abstenir Pour faire vostre plaisir Ou envers vous faus seroie S'aim trop mieus ma loyauté Garder et par vostre gré Morir, se vos cuers l'ottroie Qu'encontre vostre voloir Par vostre biauté veioir Recüsse toute joie Fins cuers doulz, joliete Amouretes m'ont navré Por ce sui mas et pensis Si n'a en moy jeu ne ris Car a vous, conpaignete Ay mon cuer einsi doné" Když skončím píseň zkontroluji maso a popřípadě jej otočím. Poté odložím loutnu a vzhlédnu k nebesům.

Pán Jeskyně - 25. března 2010 14:45

V kopcích Maso se peklo pomalu a vašim prázdným žaludkům to připadalo jako naprostá věčnost. Malý ohníček neklidně plápolal a vlhké, čerstvé dříví dost čmoudilo. Avšak únava byla mnohem silnější a brzy vás přemohla docela. I Hadara a nakonec i Lian. První z vás se začali budit až hluboko odpoledne, celí rozlámaní z předchozího namáhavého dne a spánku na kamení. Maso bylo už studené a tuhé a silně načichlé kouřem, ale díky Shardisiným bylinkám to nebylo tak zlé. Hlavně jste měli hlad. Byl čas opět vyrazit, už jste měli velké spoždění i tak. Sebrali jste tedy zbytek syrového masa (ještě tak na dva dny minimálně) a vyrazili, abyste se do soumraku přesunuli alespoň na další kopec. Cesta ubíhala pomalu, ale relativně v klidu. Alespoň nepršelo, nebo ne moc, což byla docela příjemná změna. Za následující den jste překročili hlavní hřeben a začali sestupovat zase do lesů, někde na rozhraní Dračské a Počernavské oblasti. krom Shardis si všuïchni vybavíte, že na severovýchod od Dervaňské brány, v místě, kde se sbíhají tři hlavní cesty (Dračská, Železná a Valdervenská), stojí velký hostinec s příhodným názvem "Na Rozcestí"... Del odhadne, že by to mělo být dva, maximálně tři dny pěšmo někam na východ, severovýchod.

Pán Jeskyně - 25. března 2010 14:51

V lesích - Hadar Druhý den už se cítíš mnohem lépe. Vlci tě zjevně nenašli :) Otázkou je, co dělat dál. Asi by nebylo marné, držet se pár dní z dohledu vojenských hlídek, ale ti do lesů moc často nezabloudí, leda by někoho opravdu hledali. Taky by nebylo marné, obstarat si nějaký kus žvance z zakousnutí. Letmo si vybavuješ, že včera, když jsi hledal tohle své místo, zahlédl jsi pár mil zpátky nějaký srub, stavení či boudu.

Shardis - 17. dubna 2010 08:49

v kopcích ''Tak zde sem stracená nic tu neznám''promluvím a v mém hlase je cítit stud. Už aby sme byli prič mám chut na koupel a dobrou postel hmmpomislím si na myšlenku která my dává sílu, až my stoho zamrazí záda když Del řekne a ostatní že to tu znaj . Lépe pro nás. ''Můžeme přidat na kroku ,říkáte hostinec?''povím a hned se rozesměju ''Tak naco pořát čekáme až Mortis pro nás příde ?'' popíchnu spolucestující ,plná energie záhadně a toužící po teplém ''apartmá''. Sina pochuduje vedle pravého dříve zraněného stehna ,sem tam se ohlídne znepokojivě zestrany na stranu.

Delerien - 17. dubna 2010 10:46
	V kopcích "Jo, hodíme sebou. Ale dneska se budem muset utábořit trocu dřív. Ještě za světla by to chtělo zkusit najít něco k jídlu." Přitakám Shardisinu návrhu. Poupravím popruh torny a podívám se na Lian, jak je na tom se silami...

Lian Door - 27. dubna 2010 22:36

Jídlo, spánek, cesta pokračuje Sledovala jsem sotva polovinou svých smyslů, jak šel Del se Shardis lovit. Mému žaludku to jedno nebylo, ale můj unavený mozek si to nechtěl připomínat. Když se pak vrátili s masem, které začali připravovat, tak se po dlouhé době můj mozek vzpamatoval natolik, aby dokázal vnímat vůni pečícího se masa a tím ve mě vyvolal pocity hladu, ale tak hrozného, že jsem pochopila, co znamenájí slova ,, šilhat hlady". Nemohla jsem se dočkat až se maso udělá a když jsem si pak mohla vzít, tak jsem ho zhtla takovou rychlostí, že jsem ani encítila chuť. Pak mě postupně ovládla únava a já upadla do neklidného spánku. Člověk by si myslel, že po takovém vyčerpání bude spát klidně a jako by ho do vody hodili, ale já se budila a zase upadala do snové říše a sny se mi vůbec nelíbili. Když jsme pak ráno vstávali necítila jsem se vyspaně, motala se mi hlava a nemohla jsem se dočkat, až se jednou pořádně vyspím, snažila jsem se, ale držet rovně a vypadat v pohodě, nehodlala jsem přidělávat starosti. Každý tady byl unavený a všichni šli dál, tak jsem se rozhodla, že půjdu také. Všimla jsem si Delova pohledu a statečně jsem se na něj usmála.

Tareril Wasellet - 27. dubna 2010 22:51

V kopcích Tamhleto seskupení vypadá jako ta moje loutna. Hmm, tamhle je Tanečník, jak mu říkával můj starý mistr. A támhle je ten ,,Mladý hoch, který neposlouchal svého učitele a spadl ze střechy bohyni hvězd přímo do náruče. A ta se na něj tak rozlobila, že ho nakopla až... HEJ! Tarerile! Vyjmenuj mi všechny akordy, jež jsou v písni Malý kraj. Šupem, nebo si dáš další tři kolečka kolem tržnice." Jako bych ho slyšel... Lehnu si na trávu, s rukama za hlavou a za chvíli usnu tvrdým spánkem. Když se probudím, jsou již všichni vzhůru a už začínají balit. Všimnu si, že mi nechali kus masa, tak jej rychle spořádám a zapiju jej trochou vody z jezírka. Své věci mám v mžiku sbaleny. Zaslechnu slovo hostinec. ,,Jasně. Hostinec ,Na rozcestí' se mu říká. Jednou jsem tam hrál, ale pochybuji, že tam je stále ten samej hostinskej." Tlustej jako bečka. Ale muziku měl rád, to jo. Jak je to dlouho? Deset let? Možná. Po chvíli mi začne kručet v břiše a tak, abych na to přestal myslet, přehodím si loutnu tak, že mi spočívá na hrudi. Uchopím ji a začnu brnkat svižnou melodii. Prsty se mi na strunách jen míhají a občas zazní falešný tón. Safra ty prsty jsou ale ztuhlý.

Hadar - 05. května 2010 20:03

V kopcích Vstanu hodinu před úsvitem. Mé tělo sice protestuje, protože jsem toho moc nenaspal, pár hodin spánku nezachrání únavu ze zranění a útěku. Vyšlo nové slunce a já mám optimistickou náladu. Vyhrnu si rukáv a ránu na ruce stáhnu další vrstvou obvazů. Přes tu si pak s klením obleču rukavici. Když jsem hotov zkontroluji svého koně, posnídám trochu ze svých zásob sušeného masa. Není to zrovna skvělá pochoutka, ale neodvažuji se rozdělat oheň. Poté sbalím svůj tábor. Věnuji několik minut totálnímu úklidu. Když se konečně vyhoupnu na koně nejsou zde na první pohled vidět žádné stopy mého tábora. Chvíli na koni jen, tak sedím a přemýšlím kam se uchýlit. Nakonec si vzpomenu na srub. Zamířím do míst, kde by měl ležet. Spoléhám na svůj orientační smysl a na fakt, že kdo si postaví příbytek tak daleko od civilizace nebude milovat strážce zákona. Přesto zkontroluji, že můžu své zbraně tasit. Vyrazím směr chajd.

Shardis - 13. června 2010 18:49

V kopcích Neunavně koukám na Dela a Tererila kteří cestu znají ,trochu my to dělá starosti už chci vyrazit nevím co si počít ''Nechtě bych mít tet zazatkem svoje učitelé pěkně by mě hnaly že tu stojím jak kůl''zakroutím hlavou plácnu rukama do větru a kleknu si znuděně rukou si podepírám hlavu a přemýšlím . ''Ylvir se dost změnil od povstání ,až je my hamba že sem rozhodnutá zakročit až tet ''jen tak plácnu ,přitom Sinu drbu za uchem slastně za vrčí a protáhne se její ladné křivky by jí záviděl leckterý elf co se dal na dráhu lovu ...i ti největší mystři lovu se nedovedou plížit tak jako vlci a ostatní dravci z Dračského hvozdu . ''Lian můžu se tě na něco zeptat my všichni ovládáme určitej styl boje ale za celou cestu sem tě nevyděla abys zasáhla ,minulost ? nebo ovládaš slova ?''zvědavě se zeptám ale sme tu jen dvě ženy a vždy se mluví z ženou lépe o minulosti než z mužem .

Lian Door - 08. července 2010 19:59

Odpovědi, neodpovědi v kopcích Z mého tichého povzbuzování se, abych šla dál, mě vyrušila Shardis. Pohlédla jsem na ni, když zazněla její otázka. Popravdě jsem váhala z odpovědí, nějak jsem nevěděla, co mám na tohle říct. Nebylo to totiž ani minulostí a neovládala jsem rozhodně ani slova. Tak proč jsem vůbec s nima? Umím bojovat nebo spíš by se dalo říct, že v akutním případě se ubráním, ale nějak mi unikala souvyslost proč jsem tehdy v jeskyni nic nepodnikla. Nebyla jsem si teď ničím jistá. Byla jsem snad natolik vyděšená, že jsem nedokázala vytáhnout dýky? Nebo to bylo tím, že mé hlavní zaměření vždy bylo jiné!? Povzdechla jsem si, nechtěla jsem o tom s nikým mluvit a obvláště ne o své minulosti nebo o tom, proč jsem vůbec s nimi. Dostala jsem tento úkol a proto jsem zde. Nevím, co mě čeká nebo nečeká, ale rozhodně jsem si byla jistá v tom, že jim nebudu tolik užitečná jako třeba Del. Del byl aspoň bojovník, Shardis je zase bojovnice a navíc má u sebe Sinu, která je další silou, Tar zase ovládal slova a uměl se bránit, ale já ... zaváhala a mohlo to stát někoho život. ,, Omlouvám se Shadris, ale já o tom nechci mluvit, popravdě, nikdy jsem nebyla zaměřena na boj a slova také moc dobře neovládám, ale to je tak vše, co ti mohu říci. Za to, co se stalo v jeskyni se omlouvám, nějak jsem vytuhla a nevím proč!" odpovím a pak pokračuji dál v cestě a hlavou se mi dál honí myšlenky na to, co tady dělám a jestli jsem neměla zůstat v hostinci.

Shardis - 15. srpna 2010 13:19

Cesta Zamyšleně se podívám na Lian a pokračuju v cestě ,po chvilce se otočím a řeknu ''příště to už vlci nebudou jen Bohové ví jaký osud nás čeká na druhé straně cesty ''povím ne naštvaným hlasem spíše přátelským a starostlivím . Hned potom si to namířím k těm dvoum ,směšně se chytku kolem jejich ramen Ještě váš příběh sem hoši neslyšela ,co vás dovedlo až sem ? skrouceně se podívám na oba a přemýšlím co se jim tet honí hlavou . S Ylvirem je to zle ,bejvávaly časy kdy byla spravedlnost a mír a tet sou ti kteří se toho držely but na popravčím špalku nebo v mučírně jak tak mluvím koukám ponich jestli vubec semnou souhlasí vím není moudré takhle všem hlásit ,ale jak se říka je lepší žádat o odpuštění než o svolení .

Tareril Wasellet - 15. srpna 2010 18:43

Cesta Zatímco si zahřívám prsty pohybem, Shardis a Lian se začnou bavit. Moc pozornosti jim nevnímám a spíš si dávám pozor, abych nezakop o kámen vyčuhující ze země. Když se mého ramene dotkne Shardisina ruka, trhnu s sebou a zavadím rukou o struny, které vyloudí strašlivý akord. ,,Uh. Tak tohle mi už nedělej, obzvláště když hraju." Usměji se na Shardis. ,,Můj příběh? Nic zvláštního. Jsem sirotek a byl jsem vychováván jedním z nejlepších bardů, které Ylvir vychoval. Od něj mám tuto loutnu." Pohladím svou loutnu a na chvíli se zamyslím. ,,No. Pak si přijdu do jedné tvrze, sednu si, zečnu hrát. Pak tam přijdou Štěpánovi lidi, vyvolaj rvačku a já jsem díky Sivreně utek. A dál už to znáš."

Havran-údržbář - 06. října 2010 13:07

Koukám, že nám tu začíná něco zmírat na neaktivitu… Dokonce už 5 týdnů bez příspěvku! No tohle už bude hodně uleželá svačinka. :o) Jak vidíte, přišel se na vás podívat váš (ne-)oblíbený administrátor s velkým koštětem na odklízení odpadků… Co ale teď s Vámi? Díky dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do kategorie "Už se dlouho nehrálo -> odpad". Dejte mi sem nebo do pošty odkaz do dvou týdnů vědět, jestli jste našli novou chuť k hraní, chcete změnit Vypravěče, nebo se s tímto dobrodružstvím definitivně rozloučíme. Havran-údržbář.