Za zlámanou grešli
hrálo se Denně
od: 04. srpna 2016 11:05 do: 20. listopadu 2016 19:08
Dobrodružství vedl(a) Landstreicher
| |
 | Těžký život je tulákův, nájemného žoldnéře či barda. Často nestojí za zlámanou grešli. Je to o těžkém životě v zimě a o hladu. Nechávat se najímat za pár zlaťáků na nebezpečnou práci ve které jde často o krk. Doba je však tvrdá a dřít na poli či šenkovat se každému nechce. Může se dát člověk na zboj, ale to pak dost často končí s provazem kolem krku či do armády, ale ta disciplina každému také nesedí. Pak je tu ta nuzná možnost vydat se na cesty, zkusit štěstí a protloukat se světem stát se jak někteří říkají dobrodruhem. |
| |
|
Menší špinavá vesnička obehnaná poměrně slušně udržovanou palisádou na rozdíl o zbytku vesnice, živoří na hranici mílového práva nedalekého města Vaenwir. Díky této poloze muže rychtář alespoň vařit pivo a hostinský má tak vlastní mok, který muže čepovat žíznivým pocestným. Ne, že by v tuto dobu bylo nějak extra kupců a pocestných, neboť království Gemmera prošlo před nedávnem jednou z dlouhovlekoucích se válek. Po vyčerpání obou stran si teď Gemmera i vévodství Vivocaro si dávají odpočinek, aby si našetřili na další kratochvíli králů a zakousli se do sebe jako vzteklí psi. Králové a šlechta se na bojišti předhání, kdo udělá udatnější skutky a jejich podaní žerou rašelinu, rozemleté bukvice a zdechliny. Všude skupinky maroldérů, lapků či nezaměstnaných žoldnéřů kteří se rvou o svůj kousek chleba. Není divu, že doba nepřeje obchodu a poctivému řemeslu. Navíc se občas přidají i skuteční mrchožrouti jako ghůlové, nekkeři, či prostě jen skupina skřetů holdující na nepohřbených mrtvolách. Takže i cesty jsou více než nebezpečné. Ale jíst se musí a tak rolníci dál dřou na svých políčkách vyrvaných ze spárů okolního lesa, kováři kovou, ševci šijí boty jen těch bezprizorních vdov a dcer je nějak víc a ty se musí živit prostitucí. Za kus chleba za pár stříbrných jsou ochotny dělat cokoliv. Na nich se pak živí pasáci a zlodějíčci. A na těch zas zlodějské gildy. Rozvrat po válce je vždy stejný jedno jestli je válka vítězná nebo prohraná. Všichni vždy parazitují na prostém lidu a ten jim to dává sežrat nenávistí a občas i selskou rebelií při, které lehne popelem vše v širokém okolí. Tím vším si prošla i oblast okolo města Vaenwiru a tak je každý, kdo se odváží vydat na cestu i za tuto ušmudlanou vesničku Velký úhor. Poutníci vcházejí velkou bránou v zesílené palisádě blátivá cesta, která spíš připomíná stoku neboť nejen, že místní na ni vylévají splašky, ale hrabou v ní i slepice a válí se prasata. Občas, někdo zavazející zvíře nakopne nebo přetáhne cestovní holí a pak se dočká mrmlání o místních, ale nic co by někdo řešil. Cestu lemují nepříliš udržované chaloupky se slaměnou střechou, z nichž stoupá kouř z černé kuchyně. Po cestě má svůj krámek taky hrnčíř a švec. Okem k dohlídnutí jsou taky jirchář a koželuh, kteří jsou záměrně na kraji vesnice, neboť jejich živnost smrdí štiplavou močí. Kovář a sladovník je také odsunut na okraj kvůli možnosti požáru. Na bahnitém leč přeci jen udusaném plácku, který se dá označit asi za náves je pranýř a na něm uvázaný patrně nějaký zloděj neboť místo jedné ruky má jen krvavý pahýl zafašovaný v špinavé hadře a nedaleko je pohozena ruka useknutá v zápěstí a hrají si s ní psi. Nejfrekventovanější místo návsi je rozhodně hospoda „U KAVKY“ kolem které stojí několik koní a taky několik kurev. Které se trochu vnucují jak mužům, tak ženám.
„Fešáku za 3 stříbrný tě vykouřím jako žádná jiná“ „Borče můžeš mě opíchat do všech děr a ještě u toho svázat a zmlátit. Fakt mě to rajcuje. Tak co jen 5 stříbrných.“ „Holčičko vylížu tě jako medový cumel z hrníčku co ty na to 3 stříbrné?“ Do hospody se vchází jednoduchými dveřmi a podlaha je alespoň v té lepší části poskládaná z prken, zatím co v té horší je klasická udusaná hlína. Když však člověk vstoupí do hospody praští ho do nosu štiplavý kouř z černé kuchyně a smrad, potu, moči a zkyslého piva. Hospodský je zachmuřený a zrovna smlouvá s řezníkem o kus koniny, ze které bude večer guláš. Je tu také deska, na které je velmi neuměle uhlem napsáno. „Kdo jde za panem Hermanem, rohový stůl vzadu, pod lebkou vlka.“ Je k tomu také připíchnutý kus papíru s inzerátem na nebezpečnou práci za slušný peníz, který visí i v okolních vesnicích a těm co neumějí číst to přeříká každý hospodský okolo….
|
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Na cestě od fušky k fušce Rukh Už je to nějakou dobu od poslední fušky co jsi dělal pro jednoho rychtáře v úpatí hor na jihu. Vláčíš se už nějaký ten týden a přeci jen ruzné nákupy a chlastačky a sem tam nějaká štětka ti udělali díru do měšce. Po sečtení všeho co máš ve váčku to dělá zhruba 22 zlatých 30 stříbrných a 65 měďáků. Za to se dá chvíli ještě žít, ale je ti jasné, že je potřeba najít si co nejdříve nějakou další akci při, které se dá zbohatnout. Při procházení vesnice Chmelová jsi tedy už obhlížel vývěsní štíty, krom ruzných podřadných prací a prací pro vyhazovače či strážce si narazil i na jeden celkem zajímavý. Sliboval odměnu kolem 100 zlatých práci sice nespecifikoval, ale z textu bylo jasné, že to nebude mlátička se sedláky. Sraz má být ve vesnici Velký úhor první uterý po úplňku což je za tři dny a z toho tak den a pul ti zabere cesta přes les. (Můžeš to vklidu dotáhnout až do hospody) |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Kam dál a neb jak si vydělat na chleba Sia Právě jsi dokončila jedenu z posledních zakázek která zněla jednoduše, vyhnat krysy a myši ze sýpek ve vesnici Vápenky. Znělo to snadně, ale praxe byla složitější, prvně jsi myslela, že na to budou stačit bylinky ale hlodavci byly tak hladoví, že jsi musela asi po 4 dnech neúspěšného snažení uvařit i lektvary a použít trochu Síly. Celkově to byl ale otravný týden starostův synek si tě chtěl přidat mezi cejchy a tak tě otravoval co to jen šlo. Pak si tě chtěli koupit partička žoldnéřů a když jsi neměla zájem chtěli si pohrát zadarmo. Naštěstí jsi se jako hádě vysmekla a pláchla. Ostatně byly tak ožralí, že to nebyl ani moc velký kumšt. Pak ses ještě o cenu musela handrkovat se starostou protože ti nechtěl vyplatit celou dohodnutou částku kvůli tomu, že to moc dlouho trvalo. Prostě fakt týden na prd. Jediné pozitivum, že ses spřátelila s servírkou Rozou se kterou jste občas večer tlachali. Když jste se bavili o tom, co máš v plánu dál, říkala tí, že byl v hospodě nějaký velmi pěkně oblečená chlap (zaručeně pěknej hajzl), který hledal lidi na nějakou nebezpečnou ale zato hodně dobře placenou práci prý až za 100 zlatých. Což s tvým platem 15 zlatek za vyhnání krys se nedá srovnat. KOnečně by tě to třeba posunulo dál. Ostatně pohled do tvého měšve kde se dohromady krčí 22 zlatek, 7 stříbrných a 72 měďáků tě přesvědčil, že je to možná dobrý nápad, alespoń vyslechnout o co jde. Prý se chlap jmenoval Herman a sraz tech co o fušku mají zájem je ve Vesnici Velký uhor která je asi 5 dní pěšky směrem na jih. Vzledem k tomu, že to je až v úterý po úplňku máš poměrně čas takže můžeš cestovat v klidu a po cestě příadně jestě něco nakoupit a připravit se. (Mužeš popsat tak zhruba pulku cesty taky soukromě) |
| |
 | soukromá zpráva od Rukh pro Na ceste od fušky k fuške Pokojné a tiché ráno mi spríjemňuje cestu na mojoch potulkách. Vôňa lesa po rannom daždi mi preniká hlboko do pľúc. Pre tieto okamihy sa oplatí žiť väčne. Pomyslím si pri pomalej chôdzi úzkou cestičkou. Len keby tých peňazí bolo viacej... Pootvorím mešec a začnem z neho vyberať dukáty. Jeden, dva, tri.... necelých dvadsaťtri zlatých s tým už dlho nevydržím. Za minulú robotu som dostal pekne tlstý mešec, ale týchto posledných niekoľko týždňov dalo mojím úsporám zabrať. Premýšľam nahlas s vedomím, že ma nikto iný nepočuje. Chce to zase niekomu ponúknuť svoje služby za poriadny žold. Takto cesta pokračuje ešte hodnú chvíľu. Spríjemňujem si ju pospevovaním a všemožnými myšlienkami na minulosť aj budúcnosť. Keď konečne v diaľke spozorujem dym z komínov skromných domčekov, spokojne sa pousmejem. Konečne poriadna posteľ a teplé jedlo. Nezdržujem sa obzeraním po miestných krásaviciach. Rovno zamierim do hostinca, kde si popýtam to najlepšie čo ich kuchyňa ponúka. Popri jedle sa opýtam hostinského: -Neviete, či sa nešušlo niečo o nebezpečnej no dobre zaplatenej práci? Trebárs skántrenie nejakej potvory alebo pobitie lapkov. Vzal by som aj prácu ako ozbrojený doprovod. Proste čokoľvek pre schopného žoldniéra. -Nepočul som nič zaujímavého, toto je pomerne pokojná oblasť, ale vonku pred hostincom stojí vývesná tabuľa, tam z času na čas sa objaví oznam pre ľudí ako ste vy. Pokiaľ teda viete čítať. Ak nie, môžem vám to za malý poplatok prečítať ja. Odpovie hostinský a hrdo si prstamni prejde po mastných fúzoch. Ja sa naňho len šibalsky usmejem a vykročím z hostinca. Nuda... nuda... nezáujem..... Toto však vyzerá celkom sľubne. Sto zlatých za... sakra, žiaden bližší popis? Zraz bude prvý utorok pi splne... Hmmm.... dnes je sobota alebo nedela? Zamrmlem si popod nos. Má to byť vo Veľkom Úhore. To je odtiaľto tak deň až dva dni cesty po vastných. To aby som vyrazil. Kto vie či ma počas cesty lesom ešte niečo nezdrží. Vrátim sa naspäť do hostinca aby som zaplatil za jedlo. Chcel som sa tu síce zdržať, ale noc, dve bez postele ešte vydržím. Popýtam si ešte pohár piva, ktorý do seba rýchlo otočím a vyrazím na cestu. Nahodil som vražedné temto aby som to náhodou nezmeškal. Noc pod holým nebom má svoje čaro rovnako ako skoré letné rána. Cesta mi ubehla pomerne rýchlo. Celý čas mi vŕtalo hlavou čo by to mohlo byť za prácičku. Snáď to bude stáť za to. Ani sa nenazdám, a už sedím v miestnom hostinci. Krčmárovi hneď poviem kvôli čomu som prišiel a opýtam sa ho či o tom nevie niečo bližšie. Popýta si izbu a hodnú porciu nejakej teplej hustej polievky. Zvyšok času potom už len strávim v izbe v ktorej som ubytovaný a samozrejme sa zo tri, štyri krát do dňa zbehnem dole dobre najesť aj napiť. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Cesty života se klikatí Mirabela Took Nuda, úžasná nuda v tomto kraji. Samé léčení sedláků a vesničanů za pár stříbrných či kus slaniny. Jen občas odstřel nějakého velkého balvanu či něco podobného co alespoň zavánělo alchymií. Co ti ale vážně vadilo to naprosté pohrdání tebou, rasismus a často i nenávist. Když tě nepotřebovali štítili se tě. Slyšela jsi od dětí jak na tebe pokřikovali "hnusný humusák" Matky odváděli své děti aby od té zavšivené zrůdy nic nechytili. Toho jsi už odvykla v armádě to bylo jiné když ti přistál někdo na stole nebo když jsi někomu pomáhala na bojišti byl vděčný, že tě vidí. Samosebou byly i blbečci z jiných kumpanií, kteří Divoké husy nenáviděli, ale těm vždy zavřelo hubu když se šlo do šturmu to pak každá kumpanie chtěla mít na křídle právě kumpanii nelidí. Po cestě pokračuješ směrem k městu Eiddon snad tam to bude lepší, něco se přiučíš a třeba lidé ve městě přeci jen budou přátelštější. Cesta ti poměrně pěkně utíkala i když tvé myšlenky byly zachmuřené, bláto se ti lepilo na botky ale nic co by tě extra zdržovalo. Cesta byla po válce málo využívaná a tak jsi během dne nepotkala živou duši. Když už se slunce dostalo do třetí třetiny své dráhy, praštil tě přes nos hrozně divný nasládlý smrad. Přemýšlel jsi co to je a pokračovala v cestě, hned tí to nedošlo. Byl to smrad zděchlin, ale ne obyčejných zdechlin .... ....smrad lidí ... ...kupy mrtvých lidí. Bylo pozdě když sis to uvědomila, patrně se zde odehrála nějaká menší šarvátka a nikdo mrtvé nepohřbil a už nějaký měsíc zde tlejí. Což sakra může přilákat mrchožrouty. Pozdě! Slyšíš v dálce asi tak cca 70 m zvuky boje, vrčení, kńučení, údery mečem, nadávání. Zas tebou zase dusot a šustění listí. Ohlédneš se a za tebou jsou dvě obrovské zrůdy které se pásli na mrtvých. Patrně je to ghůl podle informací co jsi vyčetla kdysi z knih, ale sama nevíš co to je. JE jasné že půjdou po tobě...  |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Cesty života se klikatí
Posraní lidé! Posraní rasisti! Posraný město Eiddon! Tyto zlobné myšlenky ti rotovali v hlavě, a hořkost a nechuť k všemu člověčímu ti hořkla v ústech. Přál sis, aby všichni lidé vymřeli protože nenávist vůči nelidem se den ode dne stupňovala. To naprosté pohrdání tebou tě pálilo jak oheň, rasismus a často i nenávist. Když tě nepotřebovali štítili se tě. Slyšel jsi od dětí jak na tebe pokřikovali "hnusný humusák" Matky odváděli své děti, aby od té zavšivené zrůdy nic nechytili. Jeden večer tancovali na to cos hrála bavili se dobře a pak hned rýno po tobě házely výkaly ze stoky a řvali "zrůda". Když byla ještě válka takto nějak šlo, lidi byly tak nějak solidární či co, ale ted nenávist a pogromy. Právě jsi jednomu takovému pogromu uniknu v městě Eiddon. Jen tak tak, že jsi stihnul zmizet. Na vlastní oči jsi viděl ajk tam chátra uvláčela trpasličího kupce a hromadně znásilňovali malou elfku a pak ji uřízli hlavu. Kurva co to je? Nechápu ty rasisty když se ti něco hnusí tak to přece neznásilńuju ne? Tahle myšlenka ti lítala hlavou když sis na ten výjev křičící mlaďounké elfky jak se na jí sápají čtyři chlapy vzpomenul. Hnus, hnus hnus! otřásl jsi se a pokračoval dál po lesní cestě. Cesta ti poměrně pěkně utíkala i když tvé myšlenky byly zachmuřené, bláto se ti lepilo na botky, ale nic co by tě extra zdržovalo. Cesta byla po válce málo využívaná a tak jsi během dne nepotkal živou duši. Když už se slunce dostalo do třetí třetiny své dráhy, praštil tě přes nos hrozně divný nasládlý smrad. Přemýšlel jsi co to je a pokračoval v cestě, hned tí to nedošlo. Byl to smrad zdechlin, ale ne obyčejných zdechlin .... ....smrad lidí ... ...kupy mrtvých lidí. Bylo pozdě když sis to uvědomil, patrně se zde odehrála nějaká menší šarvátka a nikdo mrtvé nepohřbil a už nějaký měsíc zde tlejí. Což sakra může přilákat mrchožrouty. Pozdě! Slyšíš v dálce asi tak cca 70 m zvuky boje, vrčení, kňučení, údery mečem, nadávání. Zas tebou zase dusot a šustění listí. Ohlédneš se a za tebou jsou dvě obrovské zrůdy které se pásli na mrtvých. Patrně je to ghůl podle informací co jsi vyčetl kdysi z knih, ale sám nevíš co to je. JE jasné že půjdou po tobě...
|
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Láska rodu lidského Zelenáč Lidská nenávist tě nepřestane překvapovat. Pokřikování na tebe a urážení tvé osoby už sis tak nějak zvykl, vždy tě to pálí, ale pochopil jsi, že nemůžeš vyvraždit celý svět. Ale pogrmomy na gnomy, elfy či trpaslíky, se kterými lidé žijí třeba v jedné vesnici celý život a pak se najednou na ně vrhnou to jde mimo tvé chápání. Během války to snad ještě tak nějak šlo lidé byly snad solidární, ale ted když na ně dopadla poválečná bída a utrapy, pogromy a lynče se stali častější. Snažíš se do toho neplést když se něco takového děje, ale vždycky se tomu vyhnout nemůžeš. Tu chybu jsi udělal právě teď. Právě ve vesnici lynčovali jednoho gnoma za čarodějnictví, když jim chudák za pár peněz ukázal mechanickou mašinku vypadající jako metrový drak plivající oheń a dým. Jen ti to vyklouzlo to slovo: "Nechte ho!" Bylo to nevědomky, ale stalo se. Část davu frustrovaného nenávistného davu se obrátila proti tobě. Cos to řekl ty hnusný hovno! Ty zkurvená zrůdo! Zdechni! Druhá část davu, ale vklidu pokračuje v mlácení gnoma. Chudák se svíjí v prachu a dav po něm háže kameny, mlátí ho klacky a kope mu do hlavy. Občas ho vláčí po zemi v prachu po něm zůstává krvavá stopa. Situace poměrně houstne, naštěstí máš tak 100 metrů za zády konec vesnice kde už začíná les... |
| |
 | soukromá zpráva od Mirabella Tooková pro Přitom jsem si nikdy nežádala víc, než co byl nutné a k nasycení žaludku. Dokonce si začínám zvykat na absenci svačinek, obou! Povzdechnu si, válka je strašná ale měla jsem pocit, že tehdy vše mělo řád, pořádek a hlavně jsem měla čas a možnost se rozvíjet. „Nemá smysl nad tím dumat, stejně s tím nic neudělám, zatím,“ i bych se pousmála, kdybych náhle nešlápla to rozvodněného bláta a neumazala si sukni, „Sakra,“ povzdechnu si. Boty, naučila jsem se je nosit v kampatii. Zezačátku to bylo nepříjemné ale stále lepší než si pořezat nohu a chytnout infekci – amputace. Z myšlenek mě vytrhne nasládlý pach, zase jsem se do nich ponořila natolik, že jsem okolí vnímala ledabyle – „Tohle se mi jednou stane osudný,“ napomenu se. Pak si ale moje paměť konečně spojí pach s jejím zdrojem. Hniloba a rozklad, není pochyb. Zaposlouchám se a náhle zaslechnu zvuk boje-vrčení, kňučení, řinčení zbraní, šustění listí a dusot. Ne, poslední dva rozpoznané vychází od jinut. Ucítím zvláštní chlad na zátylku. Sakra, prolítne mi hlavou to prosté slovo doprovázející lehkou paniku, když uvidím krčící se mrchožrouta – se kterými jsem na bojišti nikdy do křížku nepustila. Proč to musí být příšera s velkými tesáky, ostrými drápy co se na mě dívá jako na pozdní svačinku, ne večeři. Lidé, zvykla jsem se bojovat s lidmi, orky, elfi ale ne s ….. Ghůli – vynoří se nejistá vzpomínka na obrázek v knize, nejistá proto že jméno tvora je zamlžené. Co dělat? Být jeden tak bych si na něh opakovací kuší a alchymii i troufla ale oni jsou dva! Fakt mám smůlu. Co bych dala za nějakého bojovníka s velkým štítem, co by stál přede mnou, nejlépe orkem. Mohla bych po nich hodit granátem s jedovatým mrakem, ale pokud jsou to Ghůlové kteří mají v žaludku jeden z nejjedovatějších jedů – díky jejich zahnilému jídelníčku – tak by nemusel vůbec zabrat. Výbušný granát by to mohl vyřešit ale co když se jich v okolí schovává víc? To vše mi během kratičkého momentu proběhlo hlavou a napadla mě jen jediná možnost, opatrně jsem otevřela pouzdro s posledním kouřovým granátem a druhá zamířil k ohnivému. Takže jdeme na to! Povzbudím se a hned poté hodím ohnivý granát (efekt zápalné láhve) po příšerách a kouřový v cestě mezi mnou a mrchožroutem. Pokud budu mít štěstí tak ohniví jednoho zabije- nedoufám v že bych měla takové štěstí a zabila oba. Chvíli bojuji s myšlenkou, že bych vylezla na nějaký strom, ale než bych našla nějaký vhodný tak bych mohla ztratit drahocenné vteřiny, místo toho se rozběhnu za zvuky boje připravená ihned vzít do ruky opakovací kuši. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro |
| |
 | soukromá zpráva od Holst *Krkavec* Mandsfelt pro |
| |
 | soukromá zpráva od Francesco "Zelenáč" Caste pro Lepší neukazovat tesák Zelenáč Bylo to z ničeho nic, přesto se to stalo. Vyslovil to, ne vyslovil, spíše vykřiknul. Je pravda, že takové věci často nedělal a řídil se životním mottem - drž hubu a krok, ale přesto se v něm někdy probudila divokost jeho druhého já, kterou nedokázal zcela ovládnout. Možná to ani nebyla tolik divokost, jako spíše potlačovaný hněv, vztek a zášť, kterou musel čas od času pociťovat. Čas od času... Radši bych se tomu měl vyhnout... bude to lepší. Dneska nemusí být prolita další krev... a rozhodně ne moje. Ta rozhodně ne. Po chvilce se mlčky otočil a s tváří hluboko schovanou pod tlustou černou kápí se vydal pryč. Cestou k lesu. Úsporným krokem, pozorně posluchajíce zvuky okolo a pravou rukou položenou na jílci tesáku u pasu, zatímco levá ruka, s nehty ostrými jako hrot kopí, se pohupovala nebezpečně blízko jeho tulvaru. Vše skryto pod pláštěm... včetně jemného úsměvu, ve kterém odhalil své tesáky. Jestli to zkusí... tak bude sranda. |
| |
 | soukromá zpráva od Tick Nackle Turen pro Cesty života se klikatí
Já to věděl! Já věděl, že nemám chodit touhle cestou! Posraní lidé! Kdyby to nebyli takoví rasisti, moh jsem si teď užívat v bordelu s ňákou krasotinkou. A místo toho, pokud rychle nezmizím, to vypadá, že si tyhle dvě zrůdy budou užívat se mnou! Povzdechl si tiše Tick na svou smůlu a dál stál jako přimražený uprostřed té lesní cesty, protože mu strachem zdřevěněly nohy. S hrůzou v očích sledoval ty dvě bestie jak se přibližují čím dál blíž k němu. No tak! Pohni se! Viděl jak jim z tlam, rozevřených v strašlivém úšklebku, kape krev smíšená se slinami. Dělej! Teď! Uteč! Ghůlové, či co tyhle démonické stvůry byly, se rozběhli a už se chystali udeřit na snadný cíl. Na poslední chvíli však Tick sebral všechnu odvahu, která se v jeho zbabělém srdci našla, strhl šátek ze své levé ruky, namířil ji přímo proti Ghůlům a hlasitě zakřičel "Archom Ignéa!". V tu chvíli z jeho ruky vyšlehl oheň v širokém kuželu a obě dvě nestvůry, běžící proti Tickovi, zahalily plameny. Tohle je asi nezabije, ale mohlo by je to aspoň zpomalit než se jim ztratím z dohledu.. Pomyslel si Tick. Nečekal jestli mu Ghůlové ráčí dát vědět zda jsou naživu, či ne, a rozběhl se dál po cestě rovnou za zvuky bitvy, které předtím zaslechl. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro
Hrůzné poznání, tvého protivníka tě bodlo do duše jako hrot ledového meče. Taková stvůra! Hnilobný pach z jejich tlam div necítíš. Přesto jsi dokázala zmobilizovat svůj mozek, zprvu ochromený hrůzou a vymyslela jsi poměrně slušný plán uniku. Jen mrknutí oka na strukturu lesa ti dalo odpověď na možnost vylést na strom. Stomy but jehličnaté s vysokým kmenem a nebo slabé buky, nejen že by se po nic špatně lezlo, ale i Ghoul podle svých mocných drápů asi také nebude špatný lezec. Proto se rozhodneš využít petard a rychlých nohou k útěku. Tvá ruka bleskově sjede k ohnivému granátu a s mrštností tvé rasy ho vrhneš po stvuře. Ozve se ohlušující rána na na chvíli zahalí tvůj výhled ohnivý záblesk. Jak dobře si však zasáhla nemáš čas sledovat. Vrháš další tentokrát kouřovou petardu, a prcháš dýmem. Dým tě škrábe v očích i v krku, ale běžíš určeným směrem kde jsi prve zaslechla zvuk boje. Vyběhneš na otevřené prostranství a tam už vidíš bojovat chlapa v modrošedé blůze s dvěma dalšíma ghůly. (jeden je už rozbit na umření) Ohání se jednoručním mečem jenž si vídala u vojáků střeleckých kumpanií Vivokarského knížectví a kryje se pukléřem. Vedle něj zuřivě bojuje i obrovský pes, který už dost krvácí, ale neustále nepřestává dorážet na zrůdy. Všimli si tě ve stejný čas jako tě dohnal jeden z "tvých" ghůlů a sekem drápu tě srazil na zem a rozsekl ji nohu na stehně. Praštila jsi sebou do listí ted bylo na rozhodnutí onoho bojovníka jestli se rozhodne ti pomoci, protože to s tebou vypadalo dost bledě. Vzhledem k tomu, že to je člověk věřila jsi že to máš spočítané, protože po předchozích zkušenostech by tě velmi překvapilo, že by riskoval život pro špinavou hobití zrůdu. Ozvala se však velká rána z Vivocarské ručnice a ghůl který se tě pokoušel zmocnit se válel v listí. Není pochyb, že střílel bojovník, ale bylo to k jeho škodě, protože tu chvíli co se odpoutal od svého protivníka a střílel využil jeho ghoul a drápem mu roztrhl bok. Bojovník zařval a roztrhlou blůzu zalila krev. Se svým psem se opět vrhl na zrůdu, ale je vidět že sil jemu i jeho psu ubývají... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Cesty života se klikatí
Hrůzné poznání, tvého protivníka tě bodlo do duše jako hrot ledového meče. Taková stvůra! Hnilobný pach z jejich tlam div necítíš. Přesto jsi dokázal zmobilizovat svůj mozek, zprvu ochromený hrůzou a vymyslel jsi poměrně slušný plán uniku. Ale plány jsou jedna věc a jejich realizace věc druhá. PO vyřknutí kouzla se tvé tetování rozzáří o něco více a ve vnitř tvé mysli uplně cítíš jak uniká energie z tvého těla dříve nabitá krystalem. Vyšlehne plamen který olízne jednoho z ghůlů natolik, že strašně zařve co se děje dál nevíš, protože tvou pozornost plně zaměstnal ten druhý který se plameni šikovně vyhnul skokem. To ti dalo jedinečnou šanci k uniku, ale i ghůl kterému se podařilo plameni vyhnout se rychle zmobilizoval. Prcháš seč ti síly stačí aby ses dostal tam odkud jsi slyšel zvuky boje. Zvuky zesílí, ozývají se rychle po sobě dvě rány jasně připomínající petardy. Pak chvíli klid a další rána tentokráte patrně z nějaké zbraně. Hákovnice nebo ručnice, nevíš co to je, ale jasné, že ses vydal dobrým směrem směrem který ti muže zachránit život. Obratně skáčeš přes padlé věštve a kameny, sem tam ti ujede noha na vlhkém listí za tebou se však zesilují skoky ghoula který tě pronásleduje Už však vidíš nedaleko vysokého šlachovitého chlapa v helmici a v modrošedé blůze bojujíc s dvěma ghouly (z nichž jeden už je vice méně rozsekán). Bojuje s ním i jeho pes a oba dva už jsou slušně zranění. Každopádně svuj boj vedou poměrně srdnatě. Koutkem oka zahlédneš o kus dál ležet v listí dalšího chroptícího ghůla, který mele z posledního a kousek od něj se v listí válí nějaký malý tvor nepoznáš co to je. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro
Zelenáč Kousl ses do rtu a nejraději by sis dal facku za tu nerozvážnost. Dav který se rozlítil i na tebe naštěstí nijak dál nepostupuje když ses rozhodl vydat se na ustup. Jen po tobě letí nějaké kameny, výkaly a shnilá zelenina. Tomu všemu se pomerně snadno vyhneš a dáš se na ustup až do lesa. Jen celou dobu slyších vřestět lynčovaného Gnoma. Nakonec za strašného jekotu ho narazí na kůl, kde zemře. To už ale ty vidíš jen z dálky a bezpečí lesa. Prodíráš se chvíli lesem, než se dostaneš na nějakou cestu uběhne skoro celý den. Přemýtáš co vlastně vede lidi k takové nenávisti k nelidem. Sám ale v duchu víš, že chuť krve je opojná. Už je skoro tma a tvůj nos zacítí mrtvolný pach sladký puch hnijících lidských mrtvol. V šeru rozpoznáváš i nedaleko mrtvé Ghůly, ještě čerstvé. JE vidět, že je to po boji. Když nastražíš uši nedaleko slyšíš zvuk nějakého nástroje a lidské hlasy... Kdo ví co to uže být, všude se to tu hemží maroldéry a lapky nebo taky někdo kdo by se dal obrat či někdo kdo potřebuje pomoc.... |
| |
| soukromá zpráva od Tick Nackle Turen pro Cesty života se klikatí Tick Nackle Thuren Krev, pumpující obrovské dávky adrenalinu Tickovi dává sílu do nohou při úprku před tím ohavným páchnoucím stvořením. Jakmile spatřil vysokého bojovníka, po boku s chlupatou bestií, sekající ghůly na kusy v koutku duše mu svitl plamínek naděje. Snad to opravdu ještě přežiju. Tick vytasil za běhu svůj krátký meč, který za svůj život používal tak málo, a už z dálky vykřikl na cizince. "Pozoooor! Běží za mnou další hnusák!" Všiml si, že ten chlap už vypadá celkem bídně, ale snad ještě jednoho Ghůla navíc zvládne, zatímco on se pokusí něco vymyslet z bezpečné vzdálenosti. Když se však přiblížil o kousek blíž, všiml si dalšího ghůla, svíjejícího se na zemi vedle neznámého tvora. Toho bych snad už mohl dorazit, ať když to přežijem, pak ten maník nenadává, že jsem na něj jenom poštval dalšího hnusáka. Tick to hned stočil rovnou za tím ležícím monstrem s nadějí, že ten co ho pronásleduje snad zaútočí na toho člověka, nebo na jeho psa, ale hlavně ne na něj. |
| |
| soukromá zpráva od Francesco "Zelenáč" Caste pro Hlavně neschytat šipku Zelenáč Bez okolků se vydal dál. Přetrpěl pár kamenů, dokonce i špínu ze všeho možného, jen ne pěkného, co po něm rozzuřený dav hodil. S povzdechem si kilometr za vesníci uprostřed hvozdu sundal plášť a vrhl se na čištění, ve snaze se alespoň částečně utlumit ten smrad a špínu. Proč kurva vždycky házej sračky a odpad? Taky by po mě někdy mohli hodit třeba měšcem zlaťáků., pronese s lehkým úšklebkem, načež přes sebe jakž takž vyčištěný plášť opět přehodí. Den se neúprosně táhne a jeho myšlenky se zastaví na události, kterou si pořádně ani nepamatuje. Dav, matka, karavana. Všechno se leje přes sebe, přičemž zjišťuje, že si pamatuje možná více, než je ochotný přiznat. Možná jsem toho gnoma mohl zachránit... stačilo by jen pár z nich useknout ruce, nohy... vždyť sem to už dělal tolikrát, proto ten tulvar mám..., se zavrčením zavrtěl hlavou a chopil a instinktivně sevřel jílec tesáku. "Kecy, kamaráde, kecy. Tohle by tě přivedlo akorát do hrobu, tak se na to vykašli.", si pronesl pod vousy a lehce se uchechtnul. S dalšími myšlenkami se vydal dál. Zelenáč sebou prudce trhl a zavětřil jako ohař. Jedna z dalších mnoha výhod, kterou jeho genová výbava nesla byl nadlidský čich, i když nutno dodat, že v tomto případě ani nebyl třeba a zvážíme-li okolnosti, tak se ve výsledku dal za výhodu považovat vskutku stěží. Ghůlové... rozsekání ghůlové. Někdo měl zábavnej večer, ale doufám, že to nepřiláká další. Po chvilce zvedne hlavu k obloze a mlčky se zamračí. Hlasy. Lidské hlasy a nějaká... věc? Možná by bylo lepší se tomu vyhnout... ale možná by bylo lepší zjistit, co to je, než si to pro mě přijde. Následně, pokud to okolí dovolí, se vydá opatrně a co nejvíce neslyšně vpřed, kryjící se za přirozenými překážkami - stromy, keříky, v mírném předklonu, levou rukou na jílci tesáku a očima pozorně sledujícíma všechny možné větvičky, pohybujíci se tak, aby byl v dostatečné vzdálenosti, ve které by byl rozhodně nepozorovaný a krytý před možnou šipkou... Protože šipku tu fakt potkat nechci., pronese si v duchu pro sebe s jemným úšklebkem. |
| |
| soukromá zpráva od Mirabella Tooková pro Cesty života se klikatí Mirabela Took Z deště pod okap, jinak se nedá nazvat situace, pověděla bych si v duchu, když jsem uviděla muže v modrobílé šedé blůze, kdybych na to měla čas. Sám bojuje o přežití, sakra. Nemohl to být zrzavý trpaslíci a nebo orkové, ne musel to být člověk a pes. Vykřiknu bolestí, jak mi dráp pronikne kůží a rozsekne mi nohu. Svalím se n zem. Uvědomím si, že je konec, skutečný, který mi odpoví na otázku, zda skutečně existují bohové. Cítím, jak moje tělo dopadá do mazlavého bahna, cítím, jak mi umaže obličej, schoulím se do klubíčka a čekám. Čekám, až se mi drápy zabodnou těla, zuby začnou trhat maso a já se budu v agonii bránit a zbytečně se bránit. Kéž bych aspoň měla šanci odbouchnout rachejtli, ale ta zrůda mi nedopřeje rychlou smrt. Stejně jako nemá cenu si namlouvat, že mě člověk zachrání. Místo zubů ale vzduchem otřasné rána a uslyším, jak se vedle svalí tělo. Výstřel, uvědomí si po pár vteřinách strachem paralyzovaná a myšlence smrti oddaná mysl. Otevřou oči a uvidím mrtvolu mrchožrouta. Zachránil mě, nevěřícně se podíváme směrem k bojovníkovy a uvědomím si, jakou cenu zaplatil za záchranu někoho, koho v životě neviděl- a je k tomu ještě příslušníkem jiné rasy. Musím ho zachránit! Můj mozek začne zpracovávat obrázek situace. Zápalnou rachejtli hodit nemůžu, riskovala bych tím, že zasáhnu i zachránce a jeho psa. Exploze také nepřicházela ze stejného důvodu jako možnost, naopak by ho zasáhla určitě. Možná by ale mohla ghůla exploze zastrašit anebo ho vyvést z rovnováhy? Stejně jako je tu možnost že přiláká něco jiného i když mrchožrout přece tak odvážný být nemůže, když pojídá mrtvoly a loví jen osamělou kořist. Pokud je to mrchožrout. Dobře, risknu to! Rychle se posadím, nahmatám petardu doslova narvanou výbušnou směsí. „Pozor výbuch,“ zakřičím tak jak mě to učili a hodím ji za útočícího ghula, ne tak aby je (jak zachránce tak i zrůdu) ohrozila samotná exploze, ale naopak aby ho pouze zasáhla tlaková vlna a překvapila – dezorientovala jeho zvířecí mysl řídící se instinktem. Potom už jen popadnu opakovací kuši, zapřu jí o rameno a čekám na vhodnou příležitost, abych do té zrůdy nastřílela všech patnáct šipek ze zásobníku |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Cesty života se klikatí
Krkavec Tvá košile se lepí krví na tvé tělo hluboká šrám na boku tě pálí jako oheň. Musel sis tam několikrát sáhnout jestli ti nevyhřezli střeva. Naštěstí ne ale víš, že to nebylo tak daleko aby ses dostal do tohohle stavu. Krunýř by tě býval asi zachránil, ale Vivocarští střelci ho nemívali často a ani ty jsi tomu těžkému plátu neholdoval. Když ses rozhodl pomoci pulčíkovi věděl jsi co přijde a trest přišel po právu. Hlavou ti lítají nadávky, ale nemáš čas se moc rozhlížet. Dalšímu útoku se vyhneš odražením drápu mečem a pukléř zastaví utok ghůlích zubů. Je nahlas slyšet jak cinknou o kov. Tvá ručnice už ted jen leží v listí k nepotřebě jednu jedinou ránu jsi vyplýtval na záchranu někoho koho ani neznáš. A nevíš co je to za tvora, třeba nevděčný parchant co obere tvoji mrtvolu až tu zakalíš a nebo nějaký nechutný roznašeč nemocí jak se o těchto tvorech říká. Přesto však bojuješ poměrně úspěšně, Odskokem se vyhneš dalšímu seku drápy a máchneš doprotivky mečem uděláš půlměsíc a odsekneš pařát ghloulovi. Signore Luigi odskakuje s utočí zuby na stvůru stejně jako ty, kdykoliv se ožene po tvém psu mužeš zasadit ránu. Z soustředění tě však vyruší křik z pravého boku. Kdy koutkem oka vidíš pelášit dalšího malého tvora a za ním ... jak jinak Ghoula. Má tasený krátký meč který drží jako prase kost a ze všech sil řve obecnou řečí "Pozoooor! Běží za mnou další hnusák!" V tu samou chvíli se ozve v levo „Pozor výbuch,“ A ty koutkem oka uvidíš Malého pulčíka jak cosi odpaluje. Pak nastává rána a ty odskakuješ jen tak tak aby tě výbuch nesmetl. Naštěstí však gejzír kamení , hlíny a větví zasáhne přibíhajícího goula s tim novým skřítkem a tvého vykolejí natolik abys ho konečně mohl dorazit. Tick Nackle Thuren Běžíš směrem k bojovníkovy a hledáš u něj ochranu. Jak rozumné. Tvůj varovný křik, že přivádíš na hostinu dalšiho hnilobného strávníka tak nějak zaniknul v křiku ještě někoho jiného. To tělíčko co leželo u chroptícího goula se zvedlo zakřičelo: „Pozor výbuch,“ Uvědomil sis,že jsi v dráze výbuchu až ve chvíli kdy jsi ranou div neohluchl a kamení a hlína tě pohltili. Pak jsi ztratil vědomí. Mirabella Tooková Boj mezi válečníkem v modrém a jeho psem proti zrůdám nevypadal dobře. Tvůj nápad odpálit petardu byl fenomenální. To mohlo vyřešit velkou část problému, ostatně od toho alchimie podle tebe má být k řešení problémů. Odpálila jsi petardu a zavolala na bojovníka aby se kryl. V lese se však tvůj hlas smísil s jiným. S hlasem prchajicího gnoma z druhé strany který přímo vešel do rána tvojí petardě. Petarda dopadla na místo mezi ghoula pronásledujícího gnoma a oba je zahalila hlínou a kamením. Ghoul patrně dopadl fatálně neboť jsi viděla letět pařáty zrůdy někam do listí. Ghoul bojující s bojovníkem se také vykolejil a uskočil před tou velkou ránou čehož bojovník využil a rozetl mu hlavu vedví. Dorazil ještě toho druhého který už se jen svíjel a bylo po boji.... |
| |
| soukromá zpráva od Holst *Krkavec* Mandsfelt pro Cesty života se klikatí Mirabela Tooková "Scheisse" Úpěnlivě zakleju. Přemýšlím jestli mám opravdu ještě pajšl uvnitř dutiny břišní. V armádě jsem viděl vyhřeznutá střeva u lidí i u koní, hnusný pohled a asi i hnusná bolest. Naštěstí mám střeva ještě v břichu i když ze mě valí krev jak z vola na porážce. Luigi se drží v boji po mém boku byť je také už zraněný, vážím si ho pes parťák, v boji i v loji. Další úskok před pařátem a svist Katzbalgerem po zrůdě. Snad to ten pulčík přežil probíhá mi hlavou. Vím že riziko bylo velké, ale nezkusit to by byla ostudnost, nehodná vivocarského střelce. A i když se o těchto nelidech vykládá ledacos seru na to, stejně jako na ty dementy co takové sračky roznáší. Luigi opět zautočí a Když se zrůda po něm ožene vší silou ho seknu do trupu. Pak ale začnou mít věci rychlí spád Po levé straně vidím prchajícího skřítka a za ním další zrůdu. "Schaisse Wichtel! Kolik ještě přijde skřítků a dovede si kamarády." Zakleji nahlas fakt už nasraně. Všechno se ale ukončí ve výbuchu, který způsobí půlčík nějakou svojí petardou. Využiji získaného času a uderem zabiji stále ještě bojujícího zmetka. Píská mi v uších a Luigi je viditelně teké otřesen. Rozhlédnu se po bojišti a dorazím případné přeživší ghouli. Je dobojováno a já mám taky dost, jsem na hraně vysílení zabodnu meč před sebe do země a opřu se o strom. Prohlénu zběžně Luigiho jestli na tom není vážně hned začnu nabíjet arqebuzu. Zvyk je zvyk a mohl by sem ještě přiběhnout nějaký další skřítek a přivést mrchožrouta. Signore Luigi:  |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Modré nebe slunce zář Sif Sif Líně ses protáhla opřená o kládu a vyplivla kousek stébla trávy, kterou jsi právě žužlala. Paprsky sluníčka tě píchaji do tvé tváře a ty si užíváš pohody. Lesní vůně již pomaličku tlejícího listí a voňavých trav se mísili s vůní klokotajícího kotlíku. V kotlíku se vaří čerstvě ulovený zajíc kterého jsi zabila ráno. Pěkně si plave s mrkví, petrželkou, kuličkami pepře, bobkovým listem a novým kořením. Máš čas a jsi už fakt unavená z toho trmácení se někam. Tenhle veget a odpočinek je fakt zasloužený. Navíc jsi četla, ve vesnici Malá Lhota, že ve Velkým uhoru někdo shání nějaké bojovníky na velký kšeft. Psalo se tam až o 100 zlatkách to je slušná sumička. Ale sraz v hospodě ve Velkém úhoru je až za dva dny a ty to áš už jen tak pul dne cesty takže si mužeš náležitě užívat volna a vystavovat svoje tělo sluníčku navzdory. Občas kolem prolétne pták a nebo nějaký neopatrný zajíc či králík, ale najednou tě něco vyruší lidské kroky, které míří k "tvému" paloučku. Derek "Pekař" Barch Utíkáš už čtvrtý den a máš toho plné zuby, skupince lapků, kteří si tě obhlédli a chtěli tě obrat o všechno snad i o život ses ztratil snad tak před pul dnem. Ale stále jsi ještě prchal, protože takovou cházku člověk fakt nechce potkat znova. Máš už toho plné zuby tak rád by sis odpočinul a vydechnul. Místo toho se motáš po lese. Situace je sice špatná ale ne bez východná. Zase se zvedneš tak jako vžycky. Bohové ti do cesty zas postaví jistě něco co ti pomůže. Aspoň v to doufáš. V těchto myšlenkách ponořen si z prvu nepovšimneš příjemné vůně která v lese nemá co dělat. Až po chvíli se zarazíš. Kruci co to je ? To je vařený králík. Tady v lese a teď? Herdek aby to tak byli ti lapkové Tu myšlenku ale rychle zavrhneš protože by asi těžko si dělali oběd a vklidečku si vařili když po tobě slídili jako ohaři. Tak se postupně přibližuješ po vůni vařeného masa směrem k malému paloučku jako by tě tam táhlou nějaké kouzlo. Kouzlo prázdného žaludku.... |
| |
 | soukromá zpráva od Sia pro Kam dál a neb jak si vydělat na chleba Vypravěč, Poslední týden nebyl zrovna veselý, pravda práci jsem měla, ale těch nesrovnalostí kolem. Ono se řekne vyhnat krysy , jenže když ti hlodavci jsou tak hladiví že i návnada pro ně byla pochoutka, dokonce se jedna drzá krysa pustila do mé kožené boty. No nakonec jsem to zvládla, ale řeknu vám, prostě žádná sláva. Pracujete pro starostu a myslíte si, že to bude v pohodě. Starosta, má rozum, jenže tahle vesnice asi neměla z koho vybírat aneb mezi slepými jednooký králem. Tak tady byl mezi idioty, blbec starostou a jeho syn, bože ten měl ještě menší mozek než jeho otec. Myslel jedině rozkrokem, každá holka v okolí musela být jeho, protože on je přece partie, a nejlepší hřebec v okolí, no velmi se divil když jsem mu toho jeho hřebce nekopala. Pravda, podařilo se mu dát mi facku, ale myslím, že tak týden bude přemýšlet nač toho svého krasavce vlastně má. Dohadování se starostou taky nebyla žádná sláva, nakonec mi sice zaplatit, ale bohatou jsem se tím nestala. A pak ta bandička co si myslela, že si mě koupí a když to neklaplo, pokusili si mě vzít zadarmo, naštěstí na mé straně stála hbitost a oni měli nepřítele v alkoholu. Roza, to bylo to jediné dobré co mě v téhle vesnici potkalo. Mohla jsem si s ní popovídat a občas zanadávat, od ní jsem se taky dozvěděla o nabídce velmi slušně placené práce, rozhodnutí mi trvalo vteřinu. Rozloučila jsem se s Rozou a podstrčila ji tři zlatky a pytlíček bylinek, tedy oni to nejsou úplně tak neškodné bylinky. Jasně Sio, oni to jsou omamné bylinky, trochu víc omamné a dokážou chlapa vyřadit z provozu na dva tři dny, a rozhodně jsi ji neřekla, na koho je má použít, že? Nad svým svědomím mávnu rukou a vydám se do Velkého uhoru, první den se nic nestane, celkem klid a pohoda, jen jednou jsem potkala skupinu jezdců a raději sešla z cesty. Není potřeba vyhledávat nebezpečí když se mu lze vyhnout. Večer jsem se utábořila a zkusila rozdělat oheň, ptáte se proč zkusila, inu...ne vždy se mi to povede. První pokus a začalo hořet křoví, než jsem to uhasila, byla jsem samá šmouha a prach, druhý pokus zapálil jen kus mého pláště, na třetí pokus vzplál oheň tam kde měl. Přiložila jsem a vydala k nedalekému potoku abych se za svitu měsíce vykoupala a šla spát, čekala mě cesta za prací . |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro
Palouk se studánkou na půl cesty k Velkému uhoru Cesta ti ubíhala i když občas už zavanul chladný vítr, který tě celou rozcuchal a zastudil. V lese bylo už plno vůní začínajícího podzimu i když bylo stále krásné babí léto. Začínající tlení listí ti do nosu občas přiválo dubovou vůni, jinak voněla smůla a občas zapomenuté trnky a ostružiny. Byla jsi ráda, že není příliš vedro. Cesty byly ted po válce hodně opuštěné takže potkat někoho s kým by se dalo promluvit bylo téměř nemožné, nehledě na to, že to nebylo ani bezpečné. PO setkání s jezdci ses nevědomky odklonila z cesty a cesta po které jsi šla dál byla o poznání užší a méně znatelná. VEdla, ale stejným směrem a možná to byla i zkratka tak jsi to příliš neřešila. Občas jsi viděla proběhnout srnky a v dáli zatroubil jelen. Čím hlouběji po cestě jsi šla tím ti připadal zpěv ptáků jemější a bylo ho míň. Tvé vytříbené smysli začali citit magii. Říkala sis, že to je tím, že dnes bude ten úplněk, který jako vždy dělal s tvým tělem a hlavou divy. Přeci jen se ti to, ale zdálo divnější a silnější. Přesto jsi se navečeřela a šla se vykoupat do potůčku vedle studánky. Nikdo v lese nebyl kromě tebe tak jsi nechal sklouznout své šaty na vlhkou trávu a vycáchala jsi se pořádně nahá. No co stejně tě mohou vidět jen srnky a jeleni. Pak jsi šla spát. Luna však jako rybí oko svítila jasně a silně pak tě probudilo něco v tvé hlavě jako by se někdo na tebe díval. Uplně jsi se lekla a chladné měsíční světlo dělalo z stínů větví hotové strašidelné divadlo. Když ses posadila u studánky stál jak vyřezaný z mramoru obrovský jelen a zíral na tebe. Měsíční světlo jako by se mu tříštilo v parozích. Všiml si že jsi se posadila a díváš se na něj. Ozvalo se zatroubení jelena v říji, tak silné, že jsi sebou trhla leknutím. Cítila jsi z něj magii a on ji evidentně cítil z tebe a tak se ani nepohnul .... Znovu zatroubil jako by tě volal k sobě a zaleskli se mu jeho zvířecí oči... |
| |
| soukromá zpráva od Sia pro Quemadmodum Desiderat Cervus Vypravěč, Palouk se studánkou na půl cesty k Velkému uhoru Koupel byla velmi příjemná, když chladná voda laskala mé nahé tělo, bylo to dokonalé souznění s okolní přírodou. U ohně jsem si usušila své dlouhé vlasy a pak s pohledem na hvězdné nebe usnula. Nevím jak jsem spala dlouho, ale probudil mě podivný pocit, že mě někdo sleduje, posadila jsem se a plášť mi sklouzl k pasu, odhalil luně tak má bělostná ňadra, ale mě zaujalo něco jiného, majestátní jelen. Jeho pohled byl upřen přímo na mě, fascinovaně jsem zadržela dech a nedokázala jsem odtrhnout pohled od toho mohutného tvora a on, jako by zíral přímo na mě, jako by mě sledoval. Zachvěla jsem se, cítila jsem ve vzduchu magii a byla jsem jak omámená, pomalu jsem vstala a čekala zda zvíře uteče, ale ne, stál tam a pak zatroubil, přišlo mi to zvláštní, neodolala jsem a udělala několik kroků ke zvířeti. Neuvědomovala jsem si svou nahotu, zahalená jen do dlouhých vlasů, krok za krokem mířím za tím zvířetem. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Quemadmodum Desiderat Cervus ad fontes aquarum
Přitahována majestátem tvora i jeho velkýma očima u kterých se zdálo jako by se nejen leskly, ale i zářily, jsi se krok po kroku blížila k jelenu. Přerývavě jsi oddechovala jako by tě něco tísnilo na hrudi a v podbříšku jsi měla najednou divné mravenčení. V tom jako by z prostředku parohů mu vysvitlo bílé světlo které tě úplně oslnilo. Udělala jsi krok zpět a málem jsi upadla. Když si tvé oči opět zvyknuli na tmu. Jelen byl pryč a misto něj zde stál statný chlap. Svalnatý s hnědými vlasy a zrzavými fousy v nejlepších letech. Byl zcela nahý a promluvil k tobě hlasem, který jako by ani nevycházel z něj. "Vítám tě v mém lese. Sledoval jsem tě dnes celý den. A v tuto posvátnou noc mám pro tebe nabídku. Jsi krásná, mladá a nadaná v oblasti sil které ovládáme oba. Byť ty jen velmi na malé úrovni. Pokud se mnou ulehneš pod větve mých stromů a necháš se zahalit jen měsíčním světlem, zjevím ti část dalších tajemství jak ovládat sílu lesa a přírody. Nebudu zastírat, že to odčerpá část tvé energie, která mě nabije a omladí. Ty ji však rychle doplníš." Sleduješ ho s široce rozevřenýma očima a hučí ti v hlavě. Napadá tě, že tohle by mohl být strážce nebo démon lesa Lešij, který tě chce získat jako trofej. Stojí před tebou zcela nahý a ty sleduješ jeho tělo i velký ztopořený úd, který zcela bezostyšně tí míří smerem k tvému klínu. Nevíš jeslti nejseš ve snu a co vlastně udělat. |
| |
| soukromá zpráva od Mirabella Tooková pro Mirabela Tooková Holst *Krkavec* Mandsfelt Tick Nackle Turen Vší silou hodím petardu a dokonce bych na ten hod i byla hrdá, kdybych nezaslechla další hlas přímo z místa, kam mířila. On ale vlastně svým způsobe povedený byl, protože pro nečekaně přibíhajícího ghůla - který by jak mě tak i mého zachránce bez potíží nejspíš dorazil - byl fatální i když také zasáhl utíkajícího mu gnoma, což už tak skvělé nebylo. No ale z matematického uhlu pohledu ano. Ani jsem nemusela vystřelit z opakovací kuše jedinou šipku a dva ze tří dnes mají šanci přežít. První pravidlo alchymie: Složité řešení ne vždy je geniální a stejně tak nezaručuje úspěch, zato jednoduché muže uspět tam, kde složité selhalo. Na filozofické úvahy nemám sakra čas, zatřesu hlavou a začnu si určovat postup a priority. Nejprve jsem si zkontrolovala nohu. Životu nebezpečné to nebylo – naštěstí díky kozačkám, vlastně pokud si jí pořádně ošetřím, použiju správné masti - ingredience si budu muset v nejbližším městě koupit - a nebudu nohu přemáhat tak jizva bude tenká a sotva postřehnutelná ale přesto mě bolest bude několik dní omezovat. Z kožené brašny vytáhnu tmavozelený plášť a začnu ho trhat na obvaz, ránu si pořádně očistím a desinfikuji tekutinou z jedné ohnivé rachejtle (Zbytek si schovám pro zachránce) a pevně a důkladně si jí obvážu. Nemohlo mi to trvat déle než půl druhé minuty -praxe je praxe - a už jsem opatrně vstávala. Rychlím kulháním a pomocí kuše - sloužící jako provizorní berle- zamířím k muži se psem, který se opíral o strom. Sice bych spíš měla zamířit ke gnomovi ale přeci jen bez toho muže bych určitě už nežila. „Můžu Vám ošetřit rány, když mě necháte,“ zastavím asi dva metry před ním, spíš z respektu před psem a přece jen, i presto že mě zachránil tak nemusí chtít, aby se ho „Prašivá pulčice,“ vůbec dotkla. Přesto si ho i na tu vzdálenost už prohlížím a snažím se odhadnout zranění. Popis: Osmadvacetiletá Mirabella patří se svýma sto a patnáct centimetry k těm výším hobitům, má atraktivní plnoštíhlou postavu a kaštanové kudrnaté vlasy sahající až po boky má svázané stuhou. V tmavě hnědých očích se odráží zvědavost a plné rty prozrazují, že se ráda usmívá. Nosí světlezelenou ošuntělou vestu, bílou na několika místech zalátanou halenu, kterou má zastrčenou v tmavě zelené sukni končící jen několik centimetrů od země. Na opasku má několik pouzder, malou díku – někdo větší by ji mohl používat jako párátko anebo příborový nůž. Přes rameno má hozenou koženou brašnu a na zádech se jí pohupuje jedinečná opakovací kuši vlastní výroby a spoustou uprav. (Momentálně je celá od bahna) Opakovací kuše.  |
| |
| soukromá zpráva od Sia pro Quemadmodum Desiderat Cervus ad fontes aquarum Palouk se studánkou na půl cesty k Velkému uhoru Omámeně sleduji tvora před sebou, dech se mi krátí, celé tělo mi brní a bradavky mi tuhnou, možná nočním chladem, možná podivným pocitem, který si zotročuje mé tělo. Couvnu a málem upadnu, ale nakonec zůstanu stát, oči vnořené do pohledu jelena, ostré světlo mi zastře zrak a najednou je jelen pryč. Pohled který se mi naskytne je, je stejně majestátní jako byl jelen. Nádherně stavěný muž, pevná hruď, svalnaté nohy a....polknu když můj pohled sklouzne do jeho klína na mohutný penis trčící z těla. Pak promluví a je to jako by mě někdo po těle šimral peříčkem, mám co dělat abych nepřekřížila nohy. Až teď si uvědomím že jsem nahá a v typicky ženském gestu si dlaněmi zakryji co se dá. Jeho nabídka je tak nehorázná, ale přitom tak svůdná. Kdo to je? Je to Lešij? A dodrží to co nabízí, nebo si jen užije mé tělo a , je to vůbec skutečnost? No jistě Sio, každý takhle vybavený mužský čeká jen na tvou mrňavou prdelku, koukej se probrat, to se ti jen zdá...nebo ne? Mé svědomí někdy mluví kdy nemá, takže se jen zhluboka nadechnu a kývnu. "Mít víc vědomostí i dovedností, to zní jako dobrý obchod, pokud tedy svou část dohody splníš. Pokud ano, myslím, že ti dovolím odčerpat mi trochu energie při společné noci." |
| |
 | soukromá zpráva od Sif pro Zasloužilý odpočinek Derek "Pekař" Barch Opřená o kládu kterou jsem našla hned při cestě si jen tak užívám sluníčka a vůně přírody kolem. Štít a brašnu s věcmi nechávám hned vedle klády abych mohla lépe relaxovat, dokonce jsem si sundala i zbroj aby mně nijak netlačila. V puse stéblo trávy a v kotlíku se vaří zajíc, jehož jsem dnes ulovila. Zásoby jídla se tenčí, tak proč zbytečně plítvat že? Co víc by si člověk než tohle mohl přát? Samozřejmě by se pár věcí asi našlo, ale zrovna teď jsem zcela spokojena. Když někdo cestuje jako já a pak ho takhle bolí nohy, tak je odpočinek velice vítaný. Ještě že jsem měla štěstí a narazila na tohle místo. A co že mně sem dovedlo? Přeci to jako vždycky, zvědavost. Touha něco zažít. Na každém místě člověk může zaslechnout nějaké drby že ten viděl to a ten zas ono. Sama jsem něco takového vlastně slyšela a proto jsem zde. Sto zlatek už zní jako docela zajímavá sumička, jsem si jistá že bych si s tím chvíli vystačila. "Bojovníky na velký kšeft"... Hmm, to nebude jen tak. Jsem si jistá že v tom bude háček, vždycky v tom něco je. Ale co? No, hádat by nemělo cenu, takže nezbývá než raději počkat až dorazím do Velkého uhoru. Ještě že mám tolik času a nemusím nijak spěchat. Zrovna kolem prolétává nějaký pták. Pousměji se, vyplivnu stéblo trávy jež jsem měla v puse a podívám se jak je na tom můj zajíc. Zdá se že už jen chvilku a bude hotovo, to je fajn. Chystám se si znovu lehnout, ale v tom uslyším nějaké zvuky. Jako by snad... něčí kroky? Sakra práce, měla jsem čekat že se tu dříve nebo později někdo ukáže. S poněkud podrážděným výrazem vezmu do levé ruky svůj štít a do pravé meč. Chviličku čekám a objeví se nějaký muž. "Stůj, už ani krok!" Křiknu na něj. "Tady mám tábor já, budeš si muset najít jiné místo". S ledově chladným výrazem na muže upřu svůj zrak a čekám zda odjde nebo se rozhodne dělat potíže. Vzhled:  |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Quemadmodum Desiderat Cervus ad fontes aquarum Palouk se studánkou na půl cesty k Velkému úhoru Vidíš jak se po tvé odpovědi usměje a i jemu se rozšíří zorničky očí které má stále jelení. Tmave hnědé s černou úzkou zorničkou. Udělá dva kroky k tobě a dotkne se tě. Je to jako by tebou projel chlad který se okamžitě zmení v žár. Jeho prsty které se tě první dotknou zajiskří statickou elektřinou a lehce tě to štípne. Trochu to zabolí, ale jako by tě tahle bolest spíš vzrušovala. Najednou si s lehkým studem uvědomíš, že jsi v klíně pořádně vlhká. Je to pro tebe jen dobře když vidíš, co má do tebe vniknout. Mohutný žilnatý pyj vrní energií stejně jako jeho majitel. Pohladí tě po tvých vlasech a políbí tě na krku. Postupně tě k sobě přivine a vy cítíš jeho penis jak na tvém těle pulzuje. Hladí tě rukou po ňadrech a pak po podbříšku. Jazykem ti dráždí bradavky když je lehce obkružuje. Pak si tě položí do trávy která je snad ještě jemější než byla večer. Jazykem sjíždí od bradavek přes bříško až ke klínu, kde ho několikrát zasune do tvé štěrbinky. Má jazyk nezvykle dlouhý a tak ti muže dráždit nejen poštěváček, ale i zajíždět hluboko dovnitř. Celá se chvěješ a v tvém těle se bouří magická energie. Jen jazykem tě dostává někam kam ještě nikdo nikdy. Nakonec lehce přejíždí žaludem svého penisu po vnějším okraji tvé vagíny, nevnikne tam hned i když jsi dole uplně promočená. Tak vlhká jsi snad nikdy nebyla. Nanednou ti ho tam bez varování zasune. Málem u toho omdlíš a musíš se chytit trávy. Seš ho uplně plná. Toho jeho horkého pulzujícího pyje který ti právě roztáhl vagínu tak jak sis ani nedokázala představit, že to bude možné. Začal ho do tebe rytmicky vrážet víc a víc, div jsi popadala dech. ZAčala jsi ujíždet na vlhké tvávě ale ze země vyrostli kořeny a šlahouny a omotali ti ruce i tělo dokonce i kolem krku, byla jsi uplně připíchnutá k zemi a lesní démon ho do tebe vrážel silněji a silněji. I ten jeho penis jako by hrubnul a zvětšoval se. Měla jsi pocit, že tě snad roztrhne, ale nebolelo tě nic. Strach se mísil se vzrušení a energií. Ze začátku si se snažila nekřičet, ale velmi brzy jsi dosáhla orgasmu takové síly, že to nešlo nekřičet. Pak se to opakovalo další orgasmus a to už jsi kříčela tak, že se otřásal les. Při každém orgasmu, ale jsi cítila jak slábneš. Jak se tvé energie přesouvá k němu. Nakonec už to bylo takové tempo, kdy do tebe bušil svým pyjem jako bucharem, že i on doáhl vyvrcholení. S troubením jelena v říji jsi cítila jak tě v podbříšku zaplavuje horko jeho vyvrcholení. Cítila jsi jak tě zalehl a jak kořeny tě pustily a bezvládně leželi na zemi. Ty sama jsi také omdlela... Probudilo tě až polední slunce. Byla jsi na palouce úplně sama. Slabá jako čaj a v rozkroku tě vagína pálela a mravenčila. Stehna jsi měla ulepená od jeho i tvých štáv. Pruhy modřin, na stehnách, rukou i na krku, na místech kde tě drželi kořeny. Nemohla jsi se postavit jak jsi byla slabá. Cítila jsi ale ještě něco. Otevřelo se ti nové vnímání lesní magie věděla jsi, že mužeš ovládat kořeny, keře, šlahouny a větve. AlespoŇ částěčně. Budeš to muset trénovat, ale Lešij dodrožel své slovo i když tě pořádně zrajtoval... |
| |
| soukromá zpráva od Sia pro Quemadmodum Desiderat Cervus ad fontes aquarum Palouk se studánkou na půl cesty k Velkému úhoru, To co se stalo poté co se mě dotkl, to snad ani nejde vyprávět. Něco takového jsem nikdy nezažila, už jen dotek jeho ruky mi způsobil vlhkost v klíně a pak? Prožívala jsem jedno vyvrcholení silnější než druhé, větve a šlahouny mě drželi když jsem se zmítala v orgasmické extázi s každým vyvrcholením víc a víc křičela a sténala. Nakonec vyvrcholil i on, výstřik mocný a horký který mě zaplavil mě zároveň s rozkoší přivodil i mdloby.Když jsem se probrala bylo poledne, celé tělo mě bolelo, modřiny od šlahounů jsem měla všude stejně jako stopy po jeho výstřiku. Klín jsem měla v jednom ohni a cítila jsem se slabá, ale cítila jsem i něco víc, větší příval magických sil, nakonec tedy dodržel svůj slib. Ještě chvíli jsem sbírala sílu vstát, pak jsem se dobelhala k tůňce, i samotná chůze mi dělala problém. Voda zchladila mou rozpálenou štěrbinku a trochu mi pomohla se vzpamatovat, omyla jsem se a oblékla jsem se. Zapálila jsem oheň, tentokrát hned na první pokus a ulovila jsem si zajíce, měla jsem hlad a rozhodla jsem se, zůstat ještě noc a pak se vydat dál. Po jídle jsem si vyzkoušela nové dovednosti, ale moc mi to nešlo asi jsem byla vyčerpaná, pak jsem se uložila k spánku. Další dny byli celkem jednotvárné, bez jiného setkání jsem dorazila až do Velkého úhoru, vesnice jako každá jiná. Špinavá, a zanedbaná, možná jen trochu větší. Najdu hostinec a ignorujíc mlsné pohledy vesničanů a nerudé pohledy vesničanek, vejdu do hostince. "Dobrý den , hledám muže jménem Herman." |
| |
| soukromá zpráva od Holst *Krkavec* Mandsfelt pro Cesty života se klikatí Mirabela Tooková Stále mě píská v uších je to nepříjemný pocit, ale ne že bych to ve víru bitvy nezažil když prásklo něco blízko u nás. Teď jsem se snažil vnímat jednotlivé úkoly, které byli důležité přesně v tom pořadí jak jsem je měl naučené a snad tisíckrát zopakované. Jako bych slyšel velitele. Prvně vždy nabijte ručnici, ať nejste bezbranní. Pak zastavte nejhorší krvácení. Vyhledejte jednotku nebo felčara. Tak honem prach, udusat, kule, ucpávka, jemný prach na pánvičku. Luigi vztekle zavrčí seknu očima směrem k půlčici. Jemně se na ni usměji a pokývnu hlavnou na pozdrav. "Luigi v pořádku." Pes se uklidní byť stále sleduje nedůvěřivě malého tvora. Když na mě pulčice promluví znovu se jemě usměji a s dost silným vivocarským přízvukem odpovím. "Možná bys prvně měla najít svého malého parťáka, viděl jsem ho jak ho to odhodilo tam do křoví. " Ukážu směrem kde jsem viděl zmizet gnóma. Nějak automaticky předpokládám, že jsou tu spolu. "Pomůžu ti." Pokusím se vstát a palčivě mě v boku zapíchá vyhrnu si košili a zírám asi na patnácti centimetrovou díru v boku. Vytáhnu trpasličí pálenku naliji ji do a kolem rány a přiložím natrhané čisté plátno. V duchu řvu jako zvíře jak to pálí a bolí, ale navenek se mi jen zkřiví tvář do podivné grimasy. "To bude chtít zašít. Zvládneš to malinká? " Počkám na odpověď a pak pokračuju. "Viděl jsem tu kousek polorozbořený lovecký srub až najdeme gnóma můžeme se aspoň na chvíli schovat a dát se dohromady. Tady na otevřeném prostranství bych moc dlouho nezůstával. " Schovám meč a pomalu se šinu k místu kde jsem viděl zmizet gnoma. Pobídnu i Luigio, který nemá s nalezením malého tvora nejmenší problém. Za vrčení ho po chvíli nalezne a vytáhle z hromady klacků a hlíny. Sám ho pomalu obhlédnu jestli je živ. Kdyby nezabíral na pokusi o probuzení vytáhnu pepřovou kořalku a strčím mu ji pod nos.... Popis: Muž poměrně vysoký, věkem odhadem tak kolem 27 zim. Ne nijak zvlášť svalnatý spíš jen šlachovitý. Tmavé polodlouhé vlasy mu splývají na jeho špinavý krk a zrzavý plnovous mu na jeho umouněném obličeji zakrývá starou jizvu. Krom jizvy má obličej docela jemných rysu a z něj mu tak nějak vystupují oříškové oči o kterých by se dalo říci, že jsou krásné kdyby je neměl tak nějak zkalené podivnou melancholií. Oděn v roztrhanou modrou blůzu s řadou knoflíků z nichž jsou již některé utrhané, na této blůze visí zásobníky na předpřipravené střely jenž se mu houpají na širokém pásu, na který má dole na pravé straně připevněný: Katzbalger - obousečný meč, z menším železným košem a proplétanou záštitou jež používají Landsknechti a jenž je již docela dost dobitý a ozdoben mnoha zuby jak na čepeli tak na záštitě. K pasu je také připevněn dosekaný a malinko poprohýbaný pukléř, který lehce žere rez. Z roztrhané blůzy mu vysvituje košile, která snad dřív mohla být bílá teď je již spíš barvy šedé. Za pásem jež mu drží široké nabírané kalhoty. Má ještě pistoli s kolečkovým zámkem a prachovnici se zásobou kulek a ucpávek. Dole mu kalhoty sepínají modrošedé punčochy roztrhané stejně tak jako jeho až do třičtvrtě lýtek mu sahající vysoké boty. Z jedné této boty také čouhá úzký tesák (terčová dýka) zřejmě také již dost používaný. Na hlavě má jednoduchou domlácenou helmici jen tak položenou než nějak připevněnou. V jedné jeho špinavé a odrané ruce se mu houpá delší Arqebuza s kolečkovým zámkem a je na ni vidět, že stejně jako její majitel i ona si dost prožila. Ještě má ve svém pytli dvě vzácné věci které si chrání jako oko v hlavě a to dýmku s vonným tabákem a malou loutničku (kvinternu), kterou by jsme mohli přirovnat k dnešní mandolíně. Jeho věrným druhem v boji i jinde je pes (Signore Luigii), který vypadá něco jako kříženec mezi Dogou a Rotvajlerem a který tak stejně jako jeho pán je ke světu nedůvěřivý a ví, že od něj nemůže čekat nic dobrého... |
| |
| soukromá zpráva od Mirabella Tooková pro Cesty života se klikatí Mirabela Tooková Vrčení psa trošku narušuje moje soustředění, ale snažím se ho ignorovat. Vrčí, vždy vrčí, naštěstí nikdo na mě zatím žádného nepoštval, i přesto že tím nejednou vyhrožovali. Usmál se, opravdu a dokonce si dělá starost i o gnoma – nebo nechce, abych se ho dotkla, možná má strach abych ho nenakazila z těch neexistujících nemocí, na které umírají po desítkách? „Cestuji sama,“ uvedu ho na pravou míru a stále stojím v uctivé vzdálenosti. „Nevsta…“ snažím se ho zadržet, pak už jen sleduji zkřivený obličej. Sleduji, jak si opatrně vyhrne košili, a prohlížím si ránu. Bude to chtít zašít a pořádně obvázat. „Zvládnu, zašila jsem vojákům už horší rány. Jen potřebuju jehlu,“ oplatím mu předešlí úsměv. Zvláštní, ani si nevzpomínám kdy jsem se na člověka naposledy skutečně a upřímně usmála. Tak nemá strach z neexistující nemoci, kterou roznáším a nazval mě „malinkou“ ne „zrůdo, prašivá coura td.„ Opravdu jsem měla štěstí, že jsem zkřížila cestu zrovna této výjimce, ale vysvětlení jeho chování může být armáda, setkal se tam s nelidmi. Bohové jsou nevyzpytatelní, pokud existují. „Srub? Dobře, měli bychom odsud zmizet dřív, než ucítí čerstvou krev nějaký jiný mrchožrout a ta rána taky může přilákat nechtěné zvědavce toužící obrat mrtvoly.“ Přemýšlím, jestli bych ho neměla podepřít ale okamžitě tu myšlenku označím za nesmysl. Bylo by to vzhledem mé velikosti obtížné, i kdybych byla zdravá a ne se zraněnou nohou. Chvíli sleduji, jestli dokáže chodit, jestli se mu nezatočí hlava a nepodlomí kolena. Naštěstí dokáže. A tak za ním kulhám v uctivé vzdálenosti, až nakonec dojdeme za ležícím tělem gnoma. „Má všechny končetiny,“ konstatuji fakt a kleku si k tělu naproti muži, který ho stejně jako já obhlíží. Opatrně gnoma prohlížím aniž bych zbytečně hýbala tělem, zkontroluji, zda je dech pravidelný, zda nenajdu známky jakéhokoliv závažné zranění, zda někde není známka po průniku šrapnelu -kamene, zbytku rachejtle nebo i ghůla - do těla… |
| |
 | soukromá zpráva od Sexius, Pán plodnosti pro Modré nebe slunce zář [/i]Sif Rozhodl jsem se špatně v momentě kdy se má cesta stočila i s koněm směrem do hustého lesa. Jako vždy jsem měl lapky a vrahy za zády, ale na strach z náhlé smrti si mé tělo už dávno zvyklo. S jasným a nelidským klidem v hlavě mě má cesta vedla skrze houštiny. Musel jsem ze svého povozu sesednout a vést ho pěšky, což mě značně zpomalovalo. Výhoda byla jen v tom, že jsem se svým nepřátelům v lese ztratil, aspoň dočasně. Byla pravda, že jsem se mohl také otočit a pobít je, ale kašlu na to. Pořád jsem jen člověk. Tak dlouho nespat jako to dělám já, to je něco co se nedělá. Probudit se přitom jak mi někdo podřezává hrdlo se mi moc nechce, i když vojna vás naučí se probudit i při závanu větříku, když je třeba. Trochu jsem doufal, že mi bohové nějak pomůžou, jelikož mě takovéto putování už přestávalo bavit. Moc jasně jsem na ně ale nespoléhal. Poslední laskavost co jsem dostal byl úklid svatyně ve Vilhelmu. Místní fanatici tam přivezli hromadu nasekaných panen, že prý tak uklidní boha války, který jim zaručí výhru v boji. Vzpomínám si, že ten bůh nebyl moc nadšený, že má svatyni celou od hnijících lidských vnitřností. Když už si tak při tom pochodu lesem přemýšlím o těch mrtvolách... necítím náhodou mrtvolu vařícího se králíka? Radši nechám koně stranou přivázaného a pomalu se vydám směrem k vůni. Ano, mám jídlo sebou, ale mohlo by to být dobré zpestření. Jako obvykle je oheň založen na otevřeném malém paloučku. Ne, že by se někdo staral o to, že se tu pohybují vrahové, a takto ho mohu napadnou ze všech stran. Jejich problém. “Jsi na holku celkem vnímavá a rozhodně máš nějaké zkušenosti jak se o sebe postarat. Je mi ale líto, že o tom místu to tak cítíš. Takže tu není jiná možnost jak tu zůstat bez toho, abych tě musel zabít. Chápu. Inu dobrá.“ Promluvím svým typickým hlubokým hlasem, když se rázným krokem vynoří má maličkost na světlo malého paloučku. Na rozdíl od krásné neznámé jsem byl já chlapem jako hora, který ve svých rukou třímal masivní obouruční meč, jež zřejmě dnes ráno porcoval Tarrasque k obědu. V plátovém brnění doplněné mou mohutností jsem se nezdál jako někdo kdo zná slitování. Hned na první pohled bylo jasné kdo má navrch. Žena byla sice opatřena kroužkovým brněním a štítem, ale měla spoustu zranitelných míst. Já měl kompletní brnění, které sotva jednoručním mečem prorazí. Byla to klasická „David a Goliáš“ situace. Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Sif pro Souboj s obrem Derek "Pekař" Barch V okamžiku kdy vidím toho cizince na vlastní oči mi skoro přejede až mráz po zádech. Muž jako hora, zakutý v brnění s obrovským mečem. Vypadá jako někdo kdo rozhodně rád a často bojuje o čemž mně přesvědčují i jeho slova. Jak jsem si myslela, bude to nějaký tupec který si myslí že snadno porazí a obere ženskou. Jestli je to skutečně tak, tak se velice plete! Nehodlám mu dát nic zadarmo, už vůbec né svůj život. Jestli mně chce zabít, tak to může zkusit. Pokud jej tedy já nezabiju dřív. Je to riskantní se s tím pouštět do boje, ale i když má takové ohromné brnění, tak právě to by ho mohlo zpomalovat a navíc, nemůžu přece jen tak utéct, to by byla hanba! Zhluboka se nadechnu a s výdechem se rozbíhám přímo proti tomu vetřelci. Chce boj, má ho mít... Dle mého by se mohl pokoušet máchnout prostě tím mečem a sejmout mně dřív než se k němu přiblížím. Pro to se aspoň z počátku budu držet dál a jakmile se k němu přiblížím, uhnu do strany abych se mohla otočit a zaútočit mu na záda. Vím že by tohle mohlo být hodně nebezpečné a tak na tento boj půjdu jinak než obvykle, počkám vždy až máchne tím svým mečem, přičemž mu přesně v tom okamžiku uhnu (případně se pokusím vykrýt úder tak aby sklouzl po mém štítu) a přejdu do protiútoku, přičemž si vyhlížím slabá místa v jeho brnění jako U krku, rozkrok, v podpaždí, vnitřní strana kolen. Kdyby se mi ho podařilo zasáhnout do nohou bylo by to nejlepší, aspoň by se pak už nemohl hýbat. Bohové stůjte dnes při mně... |
| |
| soukromá zpráva od Sexius, Pán plodnosti pro Souboj s bobrem Sif Pevně uchopím meč a zpozorním, když vidím jak si mě neznámá holka prohlédne. Ihned mi projde hlavou, že se snaží objevit nějaké mezery v mém brnění kam by bylo možné vrazit meč, ale ty jsou díky kožešině dobře zakryté. V momentě kdy se zhluboka nadechne a rozeběhne, pozvednu zbraň a namířím její ostří proti ní. ”Že by?“ Pomyslím si a okem shlédnu vzdálenost mezi námi. Musela by se hodně snažit, aby na mě tím malým mečem dosáhla. Mám třikrát tak více prostoru kolem sebe, než ona. Když však přiběhne, ale hned nezaútočí, tak mi to v hlavě sepne. ”Aha, tak není tak blbá. Má taktiku.“ A jak mi to tak v hlavě pracuje, uvědomím si, že čeká až zaútočím první. Provedu tedy falešný výpad, abych viděl jak na to zareaguje. Dle její následné akce pak zaútočím, ale neútočím na její tělo, nýbrž na její zbraň. Má síla je mnohem větší než její a nemělo by mi dělat problémy jí meč vyrazit z ruky, nebo jí do něj udeřit tak silně, že jí zraním ruku, či ho prostě pustí. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Boj na palouku Sif Situace se na klidném paloučku vyostřile velmi brzo. Neni se čemu divit doba poválečná je doba víc než nebezpečná. A i povalující holka se na paloučku si nenechá strkat nos do jídla obzvláště když je to zkušená šermířka, která už musela mhohokrát krátit údy silnějším chlapům, aby se vyhnula znásilnění či okradení. Blondýnyka našlapuje lehce jako kočka a její pohyby jsou mrštné jako její smysly. V lehké zbroji má velkou výhodu mrštnosti a dobrého rozhledu. Ovšem nedostatek přilbice by se jí mohl stát fatální. Bojovník v zakutý v zbroji má zase výhodu menšího množství slabých míst ve zbroji. Ale výhled z zavřené přilby je tritvní a pohyblivost špatní i když je brnění děláno a funguje dobře. Blobdýnka vyčkává prvního utoku ze strany Pekaře. Ten přijde a ona se ho pokusí odrazit. Tento utok byl však klamný a následující jde na zbraň. Velká rána do zbraně obrovským mečem ze kterého sálá energie div nevyrazí meč dívce z ruky. Jen tím včas povolila meč ve střehu udržela svojí zbrań v ruce. Tim si však otevřela kryt směrem k rameni a tam ji zasáhl odražený meč. Byl zbržděný, ale i tak prosekl kroužkovou brń i prošívku. Rameno ji zalila krev. Poučena tím, že neradno skočit na fintu klamného útoku obvzlášte s tak velkým mečem jako má protivník. Blondýnka tancovala v bezpečném dosahu od meče. Sama pak přišla s finesou střechy a pulměsíce, kdy využila energie velkého meče s povoleným střehem se rychle vymrštila k úderu a zasáhla Pekaře do oblasti krku kde navazuje přilbice na ramění pláty. Věděla přesně kam zasáhnout prosekla kožešinu i vycpávku a i z obra se začínala linout krev. Pak následoval odskok a jen její štít zadržel mocný úder Pekařova meče. Ve štítu to zapraskalo a je jasné že brzo bude na třísky. Následovalo další kolečko tanečku kdy se oba protivníci setkali v finese která skončila sousekem. Pekař zasáhl Sif do boku rozťal jí kroužkovku i vycpávanku a z boku ví vytryskla rudá krev. Sif bodem zasáhla slabé místo zbroje pod paží, meč se zabořil hodně hluboko a byl trochu probém ho vytáhnout z Pekaře, odkopem se to nakonec tak tak povedlo. Pekař, začíná ztrácet hodně krve i slil, Sif je na tom o trochu lépe i když ani její zranění nejsou lehkého rázu a budou chtít minimálně šití. |
| |
| soukromá zpráva od Sif pro Zabij nebo budeš zabit Derek "Pekař" Barch Co to.. Ten parhcant! Docela mně překvapilo že ten obr dokázal tak rychle udělat něco jiného než co jsem myslela že udělá. Klamný útok jsem nečekala, čímž jsem jej podcenila a to se mi vymstilo v podobě rány na rameni. Aaah... K čertu.. Ještě že se mi povedlo udržet aspoň v ruce ten meč. Držím se od obra a ani na chvilku jej nespouštím z očí. Vyčkávám jako kočka a až ve chvíli kdy nastane správný okamžik udeřím. A zdá se že mám docela štěstí, protože se mi podařil docela pěkný zásah do oblasti krku. Jen škoda že se mi nepovedlo useknout celou hlavu. No co.. Pokračujeme v boji a ten je dost tuhý. Dokonce bych řekla že to začíná vypadat jako jeden z nejnebezpečnějších bojů které jsem za poslední měsíce zažila. Sic mám štít skoro na třísky a zraněný bok, tak se mi aspoň povedlo zranit i toho hromotluka. Myslím že už dlouho nevydrží, ještě jeden dva zásahy a mám to. Samozřejmě se sama nesmím nechat zasáhnout, to by mohl také znamenat konec. Takže v okamžiku kdy vytáhnu meč z mužova těla začínám ustupovat. Stáhnu se od něj asi na vzdálenost patnácti metrů a přemýšlím jak dál. Jít proti němu přímo by byla hloupost. Něco však udělat musím. Možná že když se od něj udržím daleko tak ztratí dostatek krve čímž bude oslabený a pak bych ho mohla vyřídit. Takže chvíli jen čekám zda začne ustupovat nebo se na mně vrhne. V obou případech zabodnu meč před sebe a vytáhnu svojí sekyrku, kterou po něm co nejprudčeji vrhnu. Mířím na oblast krku, ale i kdybych ho zasáhla do hlavy, mohlo by ho to aspoň vyvést na chvilku z rovnováhy. Pokud by se nerozhodl že uteče, tak vyčkám na okamžik když bude už značně oslabený a popadnu meč, přičemž zaútočím a půjdu na to stejně jako před tím s tím že teď si na ten meč dávám vážně pozor. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro
Rukh Už můžete psát veřejně Rukh Když ses v hospodě U Kavky vyptával hospodského jestli neví něco víc o té prácičce inzerované panem Hermanem a nebo něco o panu Hermanovi osobě. Moc toho nevěděl. O práci vůbec nic a o Hermanovi, že je to tady místní "kupec" který má sídlo ve městě. No To kupec bylo řečeno tak, že bylo vice než jisté, že jde o nějakou černotu. Posadil ses tedy ke stolu který ti ukázal, pod špatně preparovanou lebkou vlka a za chvíli ti přinesli co jsi obědna. Lidi by se už měli pomalu začít scházet tak aspoň uvidíš co to bude za zoufalce co by chtěli urvat nějakou tu zlatku a koho si nakonec ten Herman vybere. Když odkládáš svůj pohár tak vidíš prvního zájemce - mladou dívku která se u pultu ptá také na pana Hermana. Ukáže jí stůl u kterého sedíš a ona míří k tobě.... Sia Unavená a zničená jsi musela vypustit den a odpočnout si neboť tě démon pořádně zvalchoval. Behem cesty se už, ale nic jiného nepřihodilo tak jsi do vesnice Velk úhor dorazila sice zvalchovaná, ale v pořádku. Vesnice byla malá a zanedbaná viz. první příspěvek, ale hospodu jsi našla bez problému jako bys byla ohař slídící za pernatou. Vešla jsi dovnitř a pach a kouř tě udeřil přímo do nosu. Buclatý hospodský s prackami jak lopaty tě nedůvěřivě prohlédl a pak ti řekl, že Herman přijde večer a sraz maji všichni kdo se hlásí na práci pod tím stolem s lebkou vlka jak tam sedí ten divnej chlápe. Neco zabručel o tom, že to bude zas tady sraz podivínu, rabiátů a rváčů. A že doufá že budete pořádně chlastat aby jste udělali útratu a nebudete nic rozmlacovat jak má taková cházka v oblibě. Pak tě pošle směrem ke stolu. (Pište veřejně ... klasika seznamovačka popisy postav zabavte se než dorazí ostatní.) |
| |
| soukromá zpráva od Sexius, Pán plodnosti pro Zabij nebo budeš zabit Sif Byl jsem celkem ohromený tím, že uprostřed lesa na nějakém palouku najdu někoho kdo by se mě dokázal postavit. To mám zřejmě za to, že jsem tu svatyni ve Vilhelmu nevymetl pořádně. Ještě více udivující bylo, že ta někdo není nijak zvlášť ozbrojena a ani nevypadá, že by měla nějaký speciální trénink. Jasně, že všechno nakonec vyřeší naprostá náhoda. ”Umřít kvůli místu na palouku jsem si nepředstavoval, ale což.“. Hromadný nával adrenalinu a proudící krvácení mě nečekaně vyburcovalo. Nezbývalo mi moc času, abych tento souboj mohl ukončit. Ke všemu mě zranění velmi bolela. Rozhodl jsem se vyrazit přímo proti ní v momentě kdy sklopila špičku meče ode mne, což byla od ní celkem nečekaná chyba. Věděl jsem, že sahá po sekeře rukou, takže byla na moment prakticky bezbranná a ne, vážně jsem nestál dvacet metrů stranou, abych na takovou chybu nestačil zareagovat. Byly jsme stále uvnitř pevného konfliktu a já byl zkušený šermíř s plamenným mečem. Řekl jsem plamenným? Ano, jsme přeci ve fantasy dobrodružství, a tak můj meč vzplál mocným ohněm, který jí při nárazu zapálil štít a možná i vlasy. Přeci jsem jen stále pekařem. |
| |
| soukromá zpráva od Tick Nackle Turen pro Cesty života se klikatí
Poslední věc, kterou si pamatuju byla obrovská záře, která vyplnila celé mé zorné pole a pak mě pohltila temnota.. kdo ví jak dlouho jsem byl mimo. Hodinu? Den? Pár minut? Probere mě až silný štiplavý pach. Otevírám oči a přímo před sebou na mě hledí tvář toho chlapa, co ještě před chvílí bojoval s těmi odpornými ohavnostmi, a u nosu mi drží nějakou lahvičku. "Pálí, pálí! He? Co se stalo? Pozor na ghů.." Zarazím se v půli věty, když si všimnu mrtvých těl, vyhřezlých orgánu a useknutých končetin válících se v prachu cesty. Pak mé oči padnou na neobyčejně krásnou hobitku klečící u mě naproti toho člověka. Opatrně se posadím a nevěřícně hledím na své končetiny, pořád pevně připojené k mému tělu. Bolí mě sice celé tělo, ale prozatím nikde nevidím známky krvácení, či něčeho horšího. Hlavně že mám všechny prsty. Zvednu hlavu a podívám se do očí mým zachráncům. "Díky, že jste mě dostali z týhle šlamastyky. No nebýt vás dvou.." opět se zarazím, a podívám se směrem ke psovi s tlamou celou od hnusné tmavé krve, "..teda tří, skončil bych beze vší pochybnosti jako předkrm jedné z těch bestií." Pomalu se zvedám na nohy a zjišťuji, že kromě pár odřenin a modřin se mi opravdu nic nestalo. "Mé jméno je Tick Nackle Turen, ale můžete mi říkat jenom Tick." Podívám se na hobitku, "Petarda. Brilantní nápad! Škoda jen, že jsem vletěl rovnou do oblasti výbuchu." a zasměju se. "A vy pane a ten váš chlupáč.. je vidět, že jste perfektně sehraní. Ještě jednou vám všem děkuji!" Lehce se ukloním a chystám se opět něco říci, avšak muž mě zarazí a s hobitkou mi sdělí plán o úkrytu v nedalekém opuštěném loveckém srubu. "Nemám žádné námitky!" Odpovím a ihned si začnu balit své saky paky. Naštěstí se mi z brašny nic nevytratilo a můj milovaný Fendr na sobě nemá, jako zázrakem, ani škrábnutí. Teda nové škrábnutí. Za okamžik všichni vyrážíme na cestu, avšak po chvilce si vzpomínám, že jsem na něco zapomněl. Prudce se otočím a peláším zpátky na místo střetu, zatímco ostatní mě překvapeně sledují. Kde sakra je? Že já se s tím vůbec tahám. Tož kruci! A pak ho uvidím. Z pod tlejícího těla slavnostně vytáhnu svůj krátký meč a peláším zpátky za svými zachránci. Popis: Tick je průměrně vysoký, mladý gnóm, štíhlé postavy, měřící necelý sáh. Co vás na něm však oproti ostatním z jeho rasy zaujme, jsou jeho blonďaté, rozcuchané vlasy, které volně přechází do zastřiženého vousu. V jeho modrých očích je vždy přítomna jiskra úsměvu, který podtrhuje dobře pěstěný, dlouhý knír. Pokud se podíváte pozorně, můžete si na jeho levé ruce všimnout barevných tetování, které však většinou zakrývá košile, či šátek. Oblečené má hnědé kožené kalhoty, modročervenou košili, hnědé kožené nárameníky, ke kterým má připevněný hudební nástroj, vypadající jako malá pokovaná loutna se spoustou páček. Kalhoty mu drží kožený okovaný opasek, na pravé ruce má kožený nátepník, před zimou ho chrání tmavě modrý plášť a na hlavě mu vlasy drží veliké zvláštní brýle. Přes rameno pak má přehozenou brašnu. Jediná zbraň kterou má Tick u sebe je krátký meč, zasunutý v pochvě u pasu. Rezavá dýka zastrčená za pasem stěží nakrájí maso, natož nepřítele. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Boj na palouku Sif Situace se vyvíjela všelijak a oba bojovníci ztráceli dost krve. Sif ve snaze ukončit to z dálky se pokusila vrhnout sekeru. Byť byli oba bojovníci od sebe odskočeni na to aby se to dalo stihnout a zamířit to nebylo a Pekař toho chytře využil jeho prudký utok navíc s mečem který vzplanul vyvedl Sif z rovnováhy a než stihla uskočit zasáhl ji znovu do štítu kterému uletěla tak třetina vyštíplého dřeva. Sif se pokusila vyhnout piruetou s protistřehem ale nevyšlo jí to a zásah jejíh měče neškodně dopadl na pevnou přilbici a nic Pekaři neudělal. Ten však pokračoval v sérii uderů a mečem ji zasáhl na stehně, jen spálená kůže zasmradila ovzduší. Sif byla jak srnka a snažíla se o uhyby a výpady jediné co se ji však povede zasáhnou zranitelné místo pod kolenem kde zároveeň i přesekne popruh od kolena a holení. Jinak její seky vždy míří do plátů. Zato dalším uderem Pekař ji zcela zruší štít který se rozlítne snad na tisíc kousků a Sif zároveň pochroumá ruku... Opět od sebe odskočí a jasné, že se schyluje k závěrečnému krvavému finále. NEboť z obou teče poměrně dost krve a síly se ztrácí jako voda při suchu... |
| |
| soukromá zpráva od Holst *Krkavec* Mandsfelt pro Cesty života se klikatí
Pomůžu malému Gnomovi na nohy. Vypadá, že je v pořádku, ale pusa mu jede jako hadrníkovi na tržišti. Je ale příjemný a milý. Všem nám děkuje s výmluvností podomního prodavače. Akorát když mluví o mém chlupáči hned mi nedojde, že myslí Luigiho chci se ohradit, že hobitka není má protože si myslím, že mým chlupáčem myslí ji. Naštěstí nic takového ze mě nevyjde protože si z jeho pohledu uvědomím, že myslel psa kterému tedy chlupáč opravdu nikdo neříká. Spíš "chlupatá svině", "bestie", a nebo "ten tvůj hajzl". I přesto se trochu provinile a omluvě podívám na hobitku, nemůže mi čist myšlenky tak neví co ten pohled měl znamenat, ale stejně jsem se aspon v duchu musel omluvit. I když roztomilej chlupáč ona je. Gnoma nechám vybrebentit a pak ho poplácám ho po zádech. "Rádo se stalo ty šlejfíři" Řeknu s výrazným vivocarským přízvukem a ukážu, že by jsme se měli tedy fakt už hnout k tomu srubu. POsbírám si svoje věci mezi kterýma je i Kvinterna malinká "mandolína" Všimnu si, že i Gnom má nástroj. Uznale na něj kývnu, jistě bude lepší muzikant jak potulnej voják bez práce, ale aspoń se něco přiučím. Představí se nám jako Tick a dál něco což jsem okamžitě zapoměl. Podám mu ruku. "Já se jmenuju Holst ale říkají mi stejně Krkavec. A Ty maličká jak tobě říkají. " Vyslechnu je a i malé podám ruku. Pak už za pro mě poměrně náročného výstupu jdeme do malého kopečka s hustým hajkem břízek a tam je polorozbořený lovecký srub kde jsem přespával a kde jsem si vařil ráno polévku. Po chvíli tam dojdeme a já už mám ránu zas celou rozškebenou a čisté obvazy prosáklé krví. KOnečne se posadím vedle ještě doutnajícího ohniště. Přihodím pár kusu dřeva a mrknu se na Luigiho. Natržené ucho, šrám na boku, rozrtrhlá kůže u čumáku nic vážného. HOdím pod sebe deku a pod hlavu vak. Jen kvinternu vytáhnu bokem aby se jí nic nestalo. Podívám se na Hobitku vytáhnu flašku kořalky znova to vyčistím a nesměle se zeptám: "Tak co zalátáš mě to nějak? Ale jehlu nemám." |
| |
| soukromá zpráva od Sexius, Pán plodnosti pro Boj na palouku Sif Uklidním se a vydechnu a v mozku mi během chvilky prolétne pár informací, které mi pomohou se zoorientovat. Ihned změním postoj a hlavně nohy dám, tak abych si co nejvíce bránil poškozené místo. S opatrností vstoupím do své kontaktní vzdálenosti a bedlivě sleduji nepřátelskou holku, připraven na ní zareagovat. Zaujímám obrannou pózu a využívám toho, že mám delší dosah meče. Je to teď moje největší přednost. Působim rádoby agresivně a snažím se holku vyvást z míry párem falešných výpadů, aby si myslela, že objevila mou slabinu a přesunula se proti mě. Byl jsem velmi opatrný a pohyboval jsem mečem jen tak daleko, jaký jsem měl dosah, abych mohl její případný útok mnohem snadněji vyblokovat. Soustředil jsem se, jestli třeba nevytáhne proti mě ruku moc daleko, protože se svým obouručním mečem bych jí mohl odskenout, nebo zranit tak, že meč už dále neudrží. Nešlo mi přímo o smrtelný zásah. |
| |
| soukromá zpráva od Mirabella Tooková pro Cesty života se klikatí Mirabela Tooková „Klid, žijeme aspoň zatím,“ sleduji gnoma jak sebou ošívá a prohlíží se, „Mě neděkuj, za to může on, i když to je komplikovaný.“ Oddechnu si, no vypadá v pořádku, aspoň po fyzické stránce je skoro fit. „No brilantní nebyl, ale vyšlo to,“ povím skromně a než stihnu cokoliv dalšího říct, tak už gnom začne chrlit jedno slovo za druhým, jako moje kuše šipky. A tak se spokojeně aspoň na moment posadím. „Jmenuji se Mirabela Tooková,“ stisknu nabízenou ruku a pak dodám „můžete mi říkat Mira, jestli Vám Mirabela přijde moc dlouhé.“ Opatrně se postavím za pomoc kuše, když vidím, jak se oba pakují. Pokusím se ten čas využít i k očištění tváře, co nejvíc to jde, stejně jako se zbavit bláta na oblečení – zbytečně naopak ho ještě víc ušpiním. Když jsou oba hotoví tak vyrazíme. Stejně tak uvažuji o tom zvláštním pohledu, kterým mě mě obdaroval člověk. Vypadal omluvně ale proč by se tak měl tvářit? Nejspíš se mi to jen zdálo. Vydáme se ke srubu. Neustále oba nové společníky sleduji. Gnom stále mohl mít otřesu mozku, ale zatím tomu nic nenasvědčovalo. A člověk, viděla sem menší rány, které dokázali svalit na zem člověka, ne jen vykrvácení ale i bolest dokáže být stejně nebezpečná jako sama rána – vyčerpává sílu rychleji, než se zdá a oslabuje mysl. Pak konečně dojdeme ke srubu. Uvnitř ze sebe shodím brašnu a porozhlédnu se, světlo ohniště mě skoro lákalo, abych se vedle něho svalila na zem a usnula. Jenže nejprve musím zašít tu ránu ale jak? Pak zahlédnu kvinternu. „Jehlu nemám, zatím ale budu potřebovat strunu z kvinterny“ kleknu si vedle. „Zašiju sní tu ránu, jen musím vymyslím, kde sebrat jehlu. Možná bych jí mohla vyřezat ze dřeva, jednou sem to viděla, ale fakt to bolí, je velká a třísky taky nejsou ideální,“ zamračím se, jak přemýšlím, ale pak mi to dojde, „šipka, můžu použít kovový hrot ze šipky, jen ho budu muset zplacatit a zúžit, jen to minutku zabere. Stejně to bude bolet, protože nebude tak tenká jako skutečná jehla ale furt lepší něco než nic,“ usměji se vítězně a dám se do práce, následně do zašívaní. Poliji si dlaně zbytkem z provizorní desinfekce -z ohnivé petardy. Ránu vyčistím trpasličí kořalkou a dám se do šit, obvázáním... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Na cestě - a neb jak vydělat na chleba.
Už je to nějakou dobu od poslední fušky co jsi dělala pro jednoho rychtáře v úpatí hor na jihu. Vláčíš se už nějaký ten týden a přeci jen rúzné nákupy a chlastačky a sem tam nějaká zábava ti udělali díru do měšce. Po sečtení všeho co máš ve váčku to dělá zhruba 22 zlatých 30 stříbrných a 65 měďáků. Za to se dá chvíli ještě žít, ale je ti jasné, že je potřeba najít si co nejdříve nějakou další akci při, které se dá zbohatnout. Při procházení vesnice Vápená jsi tedy už obhlížela vývěsní štíty, krom ruzných podřadných prací a prací pro vyhazovače či strážce si narazila i na jeden celkem zajímavý. Sliboval odměnu kolem 100 zlatých práci sice nespecifikoval, ale z textu bylo jasné, že to nebude mlátička se sedláky. Sraz má být ve vesnici Velký úhor první úterý po úplňku což je za tři dny a z toho tak den a pul ti zabere cesta přes les. (Chtěl jsem tě hodit k Sif ale ti se ještě si chvili budou bít takže tě hodím samostatně. Dohraj to až do té hospody kde se máte setkat viz veřejný příspěvek. Už by tam měli být Sia a Rukh. HOspodský tě navede. Pak si dejte seznamovačku a popište se. Chvíli se zabavíte než se k vám dostanou ostatní. Příspěvek už mužeš hodit veřejně, Sif a Rukh taky už budou hrát veřejně.) |
| |
| soukromá zpráva od Holst *Krkavec* Mandsfelt pro Cesty života se klikatí Mirabela Tooková Dívám se na mladou hobitku se zaujetím, jak pohotově rozklepává šipku aby mi pomohla. Líbí se mi jak jsou šikovní pulčíci, dopleři, bužci i gnomové. Jsou to Boží stvoření, jejich šikovnost, elán do života a veselost jsou nakažlivé. To jsou jediný nemoci co tihle tvorové roznáší a díky Bohu za ně. Jasně poznal jsem i pěkný zmetky mezi nima, ale převážně nemysleli jak s člověkem vydrbat jako lidé mezi sebou. Pes zašít nepotřeboval tak vytáh můj smotaný starý plášt, rozvrkočil si ho a ulehl na něj. Ví, že nesmí, ale dnes si to zasloužil. Jen jsem tedy na něj udělal přísný pohled a on zas na mě psí oči. Vše odpuštěno. Mira pěkně vše připravila, ale strunu jsem jí dát odmítl, mám sice náhradní, ale střevovou strunou plýtvat na svůj bok je zbyteční navíc by to asi bolelo ještě více než lněnou dratví kterou mám také. "Ne Miri strunu ti nedám, ale mám tu lněnou dratev, namočím ji do kořalky s tou to pujde stejně lépe." Pak začne. Je to bolest při které mě vyhrkli slzy do očí syknu bolesí a zakousnu se do pásku. "Boha všemohocího" Tiše vzdechnu když mi táhne steh nahoru a dolů. V duchu však volím ty nejsprostější vojenské nadávky co znám. Když už to bolí moc chytnu ji za ruku aby na chvíli přestala. Znovu de nadýchnu a pohladím ji po zádech že muže pokračovat. Takhle mě mučí aspoň pět minut a já mám ke konci vážně dost. Jsem spocený jak dveře od chlíva. Ale nakonec přestane. Dám si pořádný, ale opravdu pořádný lok kořalky, která se mnou sice otřese, ale probere mě. Nabídnu i půlčici a gnomovi na porobrání. Malinkou jemně pohladím po rameni. "Diky ti odvedla jsi dobrou práci máš to u mě." Pak se uvelebím zády k srubu abych viděl do ohně a vytáhnu kus uzeného a chleba s cibulí. Také dýmku s tabákem. Je mi mezi těmi tvory dobře, působí na mě nějaká nostalgie, která s melancholickou povahou občas pusobí tyto stavy, kdy si přeji, aby všichni na sebe byly dobří a člověk mohl člověku či nečloveku věřit. Tak jako před válkou kdy se potkali tři poutníci a u ohne si sedli jako kamarádi bez strachu, že jeden druhému podřízne krk a okrade ho. Prostě to chci aby to bylo teď. Teď hned. Zavřu oči abych si to představil, ale místo klidné idylky jak tu s hobitkou a gnomem nabíráme pirožky ze smetanového jezírka, vidím zas a znovu vypalování vesnic, a vraždění takových jako jsou oni. Místo usměvu vytřeštěné oči a prořízlá hrdla. Zesmutním. Jak bych byl rád aby ten gnom teď něco plácal. Místo toho vezmu zachráněnou kvinternu a začnu brnkat a jemně zpívat jednu vivocarskou píseň.
Kvinterna:  |
| |
| soukromá zpráva od Tick Nackle Turen pro Cesty života se klikatí Mirabela Tooková Po nějaké době jsme došli, mí společníci se spíše dobelhali, do zapadlého srubu, u kterého ještě plápolal zbytek ohniště. Krkavec, ač vážně raněný, jako první přiložil do ohně a až pak si začal zkoumat svou ránu. Do této chvíle jsem si neuvědomil, že to je tak vážné. "To vypadá vážně ošklivě." Poznamenal jsem, ale očividně úplně zbytečně, protože Mirabela už připravovala hrot jako provizorní jehlu na šití. "Šikovné!" Kromě mých poznámek jsem však celou dobu jen seděl neschopen cokoliv udělat. Sledoval jsem celý ten proces a žasl nad tím, že Krkavec při tom skoro nevydal ani hlásku. "Ksakru chlape, ty musíš mít nervy z oceli! Já být na tvém místě, už se tu tím křikem sbíhají všichni ghůlové z okolí na ohlášenou hostinu." Můj pokus o vtip však zanikl v těžké atmosféře. Jakmile Mirabela ošetřila ránu, zavdal si Krkavec pořádného doušku té jeho pálenky, pak nabídl půlčici a pak i mě. To mě vážně překvapilo a mé mínění o tomto člověku se ještě zvýšilo. "Víš, není moc lidí," začal jsem, když jsem s úsměvem přijal pití, "kteří by jiným rasám, a zvláště nám malým," zdůraznil jsem " nabídli z vlastní falšky. Ale když se tak na tebe koukám, tak ty vypadáš, že budeš z jiného těsta." Napil jsem se a vrátil jsem mu láhev nazpět. Pak jsem si vytáhl suchou chlebovou placku a zakousl se do ní. Pak jsem si z brašny chtěl vytáhnout měch s vínem, jen abych zjistil, že jsem ho musel asi po cestě vytratit. Dojedl jsem a vzhlédl ke společníkům a se zaujetím jsem pozoroval jak si Krkavec bere loutnu a začíná hrát jednu z vicovarských písní. S potutelným úsměvem si beru do rukou můj Fendr a potichu se přidávám. Ještě že jsem potkal toho barda z Vicovaru. Říkám si v duchu zatímco hrabu do strun mého nástroje a hýbu příslušnýma páčkama, abych vyloudil dlouhé tóny, připomínající nejméně čtveřici fléten dohromady. Sice jsem neznal slova, ale naštěstí jsem nezapomněl melodii a decentně jsem podkresloval Krkavcův zpěv. Když dohrály poslední tóny skladby, ucítil jsem v sobě duševní klid a odpočatost. S obrovským nadšením jsem si uvědomil, že tahle píseň by mohla mít kvality na to se stát další z mých bardských kouzel, avšak bude to chtít hodně cviku. A možná to bude vyžadovat aby se zahrála ve dvou, co já vím. "Ty seš fakt správnej chlap!" Řeknu Krkavci. "Teď, pokud ti to nevadí, bych zahrál já jednu píseň, kterou mě naučil můj starý přítel Slavix. Ta je pro tebe Mirabelo." Hrábnu do strun a s lišásckým úsměvem mrknu na rozomilou půlčici. |
| |
| Veľký Úhor, Hostinec u Kavky Všetci Stôl v zadymenom hostinci pod hlavou vlka Po dlhšej chvíli môjho vysedávania pri stole pod vlčou hlavou, konečne nastane večer a do krčmi sa začnú schádzať ľudia. Nie že by som nejak zvlášť obľuboval spoločnosť opilcov, ale vždy sa nájde pár jedincov, vďaka ktorým je potom veselo. Pomedzi tú zberbu miestnych, ktorí natešene a s krikom vchádzajú do veľkej zadymenej miestnosti si všimnem mladú krásnu ženu ako sa prešmykne pomedzi nich a postaví sa ku pultu pred hostinského. Na niečo sa ho opýta a hostinský ukáže tlstým prstom na stôl kde sedím. Hmm... že by ďalšia záujemkyňa o prácu? Keď si uvedomím ako zamyslene na ňu hľadím, rýchlo otočím hlavu iným smerom, aby to vyzeralo, že sa len tak obzerám po okolí. Nenápadne sa vyrovnám, vypnem hruď a podotiahnem koženný remienok z pochvy meča, ktorý mám prevesený cez chrbát. Pomaly a nezaujato oprášim chlebové omrvinky zo svojej pomerne čistej, tmavej ľanovej košele. Tie následne na to spadnú na čierne plátené nohavice zastrčené do ošúchaných vysokých koženných topánok. Prudkým pohybom ruky ich zmetiem na zem a povytiahnem si topánky. Skontrolujem či mám všetky štyri nože pevne pripevnené o boky a tiež ľavou rukou nahmatám podlhovastú kožennú tornu horizontálne priviazanú o zadnú časť opasku. Trochu si ešte povyhrniem rukávy nad úroveň lakťov a prehrabnem si dlhé, špinavozlaté vlasy. Keď si spomeniem na svoje mierne zašpicatené uši rýchlo ich nahmatám rukami, aby som zistil či ostali vlasmi zakryté. Prenikavými modrými očami na okamih ešte skontrolujem svoj spací vak položený na starostlivo uloženom čiernom plášti vedľa seba. Sakra hýbem sa tu ako keby ma žrali blchy a to som si chcel len ponapraviť puzdro s mečom. Ztrápnene sklopím zrak do pohára s pivo a celý ho do seba obrátim. |
| |
| soukromá zpráva od Mirabella Tooková pro Cesty života se klikatí Mirabela Tooková Během měnění šipky na provizorní jehlu cítím oba pohledy - aspoň moje mysl si to namlouvá. Když jsem hotová, tak ještě zkontroluji finální výtvor: „Ujde to?“ zhodnotím výsledek. Když mi odmítne dát strunu tak chci namítat, že nic lepšího nemáme a že mu pak klidně jednu koupím ale pak se zmíní, že má lněnou dratev: „Ta bude určitě lepší,“ přikývnu. Nadechnu se a začnu. Připomíná mi to staré časy, jen tehdy mě obklopoval chorál bolestivého sténání, vzlykání, umírání a já měla v rukou skutečnou jehlu. „Bůh, už udělal, co mohl,“ pokusím se jeho myšlenky odvést od bolesti. Vidím, jak polyká jednu nadávku za druhou, zatím co škleb rány se zatím pomalu uzavírá. Když mi zastaví ruku, jen chápavě přikývnu a čekám, až mi dovolí pokračovat. „Hotovo,“ ukončím jeho trápení. „Možná později, zatím potřebuji mít bystrou mysl,“ odmítnu láhev a posadím se na zem k ohni, nadechnu se a odvážu obvaz z pláště. Podívám se na ránu na noze, dva, tři stehy, zhodnotím znovu ránu. Vezmu další z petard a tentokrát už jejím obsahem tak neplýtvám, a celý proces opakuji -od očištění nástrojů až po psychickou přípravu - ale tentokrát na svojí noze. „Nic mi nedlužíš, já tobě,“ snažím se odvést pozornost od bolesti mluvením, ale příliš to nepomáhá – naštěstí jsou to jen malé dva stehy. Jak s křiveným obličejem dokončím druhý steh tak si oddechnu. Jsem ráda že to nebylo horší. Jak se uklidním tak vytáhnu plášť a tentokrát ho už definitivně zničím – stejně už byl nepoužitelný. Ale za pár dní bych měla být schopná chodit bez problému. „Není moc lidí jako on, ten blázen se skoro sám odsoudil k smrti pro někoho, koho v životě neviděl,“ povím gnomvi a souhlasně přikývnu, „ani nemohl vědět, jestli mu pomůžu, mohla jsem…“ odmlčím se a radši se otočím, vytáhnu starou deku a rozprostřu jí nedaleko ohně, „Žiju, děkuji Holste, být tam někdo jiný tak jsem mrtvá,“ z tonu jakým zmíním někoho jiného, jde poznat, že mám na mysli člověka. Pak už k mým uším dolehne brnkání, natáhnu se pro brašnu a vytáhnu půlku chleba a kus sušeného masa. Podívám se na oddechujícího psa, jeho pána a nakonec gnoma, *Kdy naposledy mohl srub poskytovat přístřeší takové trojici.* Pak se přidají flétny a znovu podívám na psa s polovinou sušeného masa v ruce, chvíli přemýšlím, zda se zeptat Krkavce na svolení ale rozhodnu pro jistotu neriskovat zákaz. „Tady máš hrdino,“ položím mu z uctivé vzdálenosti zbytek masa před tlamu. A vezmu flašku s kořalkou, dám si pořádný doušek a následuje pocit hořícího hrdla a tváří. „To mám za to, že jsem tě skoro odpálila k nebi?“ odpovím pobaveně Tickovi a svalím se na deku. A zaposlouchám se do melodie. |
| |
| soukromá zpráva od Tick Nackle Turen pro Cesty života se klikatí Mirabela Tooková Hraju na Fendr už nějakou tu chvíli, když tu si uvědomím, že moje vášeň, zase zaslepila zdravý rozum. Ukončím poslední skladbu, která by měla mým novým společníkům dodat sílu a odhodlání, zvednu se a sebevědomě prohlásím. "Vím, že odpočinku bylo málo a vaše zranění nejsou zrovna z nejlehčích, ale věřím, že v tuto situaci, kdy nevíme kolik tu ještě pobíhá těch hnusáků, by bylo nejlepší se co nejrychleji dostat do bezpečí palisádami obehnaného Úhoru. Je sice možné, že po cestě narazíme ještě na pár ghůlů, ale tentokrát na ty zrůdy budeme připraveni a je to lepší varianta, než kdyby nás tady obklíčili a uvěznili nás vevnitř. Navíc já mám taky nějaké to eso v rukávu." Pousměju se nad vlastní slovní hříčkou. Je mi jasné, že kdybych se vydal sám, byl bych sice rychlejší, ale ze zkušenosti už vím, že ghůlům se utíkat moc dlouho nadá. Proto jsem se rozhodl přesvědčit je aby šli se mnou. Avšak pak si uvědomím, že jsem tak možná učinil i proto, že se mi oba dva docela zamlouvají. U velkého Glitteroglda, na takového člověka jsem snad ještě nenarazil a ta půlčice má zajímavou jiskru v oku. Nesmíš si je tak pouštět k tělu! Copak jsi zapomněl, co se ti už tolikrát stalo? Ozval se hlas v Tickově hlavě, připomínající mu minulost, na kterou se snažil ze všech sil zapomenout. Však se ještě uvidí. Pomyslel jsem si. Znovu jsem se podíval na oba členy družiny. "Tak co říkáte? Hmm??" |
| |
| Velký Úhor hospoda U Kavky Stůl v zakouřené hospodě pod hlavou vlka Konečně jsem se celá rozlámaná dostala do vesnice Velký Úhor, inu velkého tam bylo asi jediné, hromada hnoje hned za první chýší a ještě větší nuzota než jinde. Jestli zrovna tady bude někdo, kdo má kapsy plné zlaťáků, tak já jsem královna Mab. Přesto ladnou chůzí dokráčím až k hostinci, zdá se, že i když místní nemají pořádně co jíst, na chlast nějaký ten měďák vždy najdou, ale to už tak bývá. Rozumných v této době je jen velmi málo. Vejdu do hospody a je to jako bych narazila do bariéry z kouře, smradu a hluku. Pro můj citlivý nos je to opravdu jak tvrdá zeď, přesto se lehce protáhnu kolem špinavých nemytých těl až k hostinskému a než se dozvím že Herman přijede později, musím se vyslechnout řeči o ožralech, rváčích a podobné havěti. Věnuji mu jeden ze svých okouzlujících úsměvů, na to aby poznal kalik sarkasmu je za nim ukryto je příliš velký hlupák, a medově sladkým hlasem mu poděkuji za jeho obrovskou ochotu, pak se vydám ke stolu na který mi ukázal. Všimnu si, že tam už sedí muž, na dálku zajiskří jeho čistě modré oči a upoutají mě trochu nervozní pohyby. Když dojdu zastavím se a dám mu chvíli aby si mě prohlédl, u divokých zvířat funguje , že když si na vás zvyknou, tolik se vás nebojí. Co může vidět? Smaragdově zelené oči, černé vlasy do pasu, drobná postava.Úzké kalhoty z jelenice, přes to cosi jako pánskou košili pod zadek a na tom vestičku bez rukávů. U pasu pás s několika kapsičkami, Velkou dýku a dvě vrhací dýky v botách. Boty jsou pevné, vysoké a asi to nejcennější co má. "Dobrý večer, hostinský mi řekl, že zde je místo kam se dostaví kupec Herman, nevadí vám když si k vám přisednu?" Popravdě ani nečekám jak odpoví, nohy mě bolí nejen od chůze, ale ještě od setkání s démonem, takže se usadím a od hostinského si objednám pohár vína, pak se rozhlédnu kolem , několik místních na nás čučí s otevřenými ústy, zda proto že neviděli ženskou nebo proto, že jsou jen zvědaví, to nehodlám zkoumat a s chutí se napiju vína, které naštěstí není úplně nejhorší. "Taky jste tady kvůli práci...pane?" Zeptám se konverzačním tónem a upřu na něj svůj pohled. |
| |
| soukromá zpráva od Holst *Krkavec* Mandsfelt pro Cesty života se klikatí
Když se Tick a později i Mira zmíní, o mém jiném pohledu na nelidi. Jen pokrčím rameny. "Za to muže jen hloupost, neznalost a strach nelidi poznat. Nebyl jsem jiný v mládí. Armáda mě prvně naučila nenávidět všechno a pak jsem pochopil, že je i jiná cesta." Když pak Mira mluví o tom, že jsem ji pomohl jako neznámému nečlověku a děkuje mi, že žije. Musím se usmát. "Věřím v pavučinu osudu, nemusel jsem ti pomoci - pomohl, nemusela jsi pomoci ty mě - pomohla, mohl tam být někdo jiný, ale nebyl byl jsem to já - ty a tady náš malý bard. Nic k děkování - jen osud." Tím celou událost uzavřu. Z celé věty je citit opravdový fatalismus - smíření s osudem, lehce melancholického člověka, který patrně zažil věci na které nevzpomíná rád a které ho dost poznamenaly. I tak se mi malá Mira líbí a v pravdě jsem zvažoval, že by bylo příjemné třeba byť jen na dnešní noc ji přivinout do náručí, vzájemně se hřát a sdílet vzájemné teplo. Snad by to i zahnalo moje noční můry, ale vidím, že se i gnom snaží a v pravdě kdyby se mu ji podařilo sbalit byly by určitě lepší pár. Zanechám tak jemných narážek a doteků, které by ji stejně asi nedošli. Balit holky jsem nikdy moc neuměl, celková balící taktika, kterou jsem odkoukal ve vojenském táboře bylo smlouvání o stříbrně. "Za kolik jdeš? 7 stříbrnejch ses posrala ne? Se na sebe podívej! Seš projetá jak cesta na konci dubna. Ani 6 ti nedám za takovou starou kůži by se naopak mělo ještě připlácet aby na ni někdo vlezl. 5 dobrá ale musíš předvést pořádnou pecku abych byl z toho odvařenej nejmíń do večeře." Tohle byla celá romantika vojenských táborů, kterou jsem pochytil. Pak Tick zahraje parádní písničku která sice není úplně můj styl ale krásně člověka nabíjí. Tick se ještě zmíní o tom, že by jsme měli ze srubu vypadnout co nejdříve, aby se nevrátili ghůlové. Vzhledem k tomu, že brzo bude noc nepřijde mi to jako dobrý nápad. "No Ticku v pravdě nevím jestli se teď na noc hnát do vesnice, která je podle toho co jsem slyšel odtud minimálně ještě dva dny cesty. Místo toho bych raději nasbíral dostatek dřeva na noc a přečkal to tu. Navíc jednu noc jsem tu už spal a po těch potvorách tu nebyla ani stopa. To až dole." |
| |
 | Na cestě - a neb jak vydělat na chleba. Všichni Zásoba blýskavých zlaťáků v měšci se pomalu tenčí, je čas přestat se poflakovat a najít si zas nějakou práci. "Tak jdem na to, brachu." promluvím tiše ke koni, poplácám ho po šíji a pobídnu do klusu. Ve vesnici sesednu, vedu koně za uzdu a obhlížím kdejakou vývěsku, zda-li mne něco nezaujme. "Tohle nezní úplně špatně, co říkáš?" poklepu prstem na plakát, co slibuje celkem obstojnou odměnu. V odpověď mi zazní zafrkání, jakoby mi snad mohl rozumět. Jen se pro sebe usměju a vydám se na cestu. Vesnice Velký úhor nevypadá a hlavně nevoní příliš vábně. Opatrně prokličkuji mezi slepicemi a dalšími zvířecími obyvateli a rozhlížím se po vesnici hledajíc onen hostinec, jenž byl zmíněn v inzerátu. Zas taková práce by to být neměla, pochybuju, že jich tady budou mít víc... Najít hospodu vskutku nedalo žádnou práci. Nechám koně venku, jen sundám sedlové brašny, a vejdu dovnitř ignorujíc lehké děvy nabízející zde své služby. Vstoupím do lokálu a rozhlédnu se kolem. Zaujme mne deska se vzkazem a inzerát, který už znám. Rohový stůl, lebka vlka...tak kdepak tě máme...hmm, zdá se, že nejsem jediná koho inzerát patrně zaujal... "Zravím." kývnu na pozdrav k osazenstvu stolu. "Mohu?" ukážu na volnou židli. Zkoumavým, hodnotícím pohledem přejedu přítomné, snad stejným jakým oni jistojistě zkoumají i mne. Vyšší postava, havraní vlasy svázány do nedbalého copu. Zelená kočičí očka, ne příliš pěkně vypadající jizva táhnoucí se od kořene nosu přes pravou tvář. Tmavě modrá halena a kožená kazajka, zelený plášť s rudým lemováním, vysoké jezdecké botky a u pasu jednoruční meč. |
| |
| soukromá zpráva od Mirabella Tooková pro Cesty života se klikatí Mirabela Tooková „Pavučina osudu,“ jen z těch dvou slov čiší víc smutku, než z jeho očí – hezkých očí, kdybych utekla, nejspíš by to odevzdaně přijal a označil by to za osud, zatím co já bych to nazvala vraždou. Protože i kdyby ho roztrhaly zuby a drápy ghůla, tak já bych byla ta co to dopustila. Zatím co on kdyby mě nechal zemřít, tak bych mu nemohla vyčítat, že dal přednost vlastnímu životu. „Jsem alchymistka, věřím ve fakta. Ty jsou taková, že si mě zachránil i když si nemusel.“ Když navrhne Tick odejít tak se zamyslím, „Taky nemyslím, že je to dobrý nápad. Určitě ne v našem stavu, tedy spíš v mým a Holsta.“ Zavrtím hlavou a podívám se na nohu, „A taky se chci vyspat, jsem vyčerpaná,“ usměji se a přitáhnu si deku k tělu a obalím se jí. Co bych dala za postel, peřinu a možná i … hrnek čokolády, jo horký čokolády. Podívám se na své dva společníky- no vlastně tři. Mám pocit jako by Tick sváděl nějaký vnitřní souboj s nejasným výsledkem, jako by se mu na povrch prodrali zakopané vzpomínky- ne ty hezké. Nejspíš všichni takové máme. A ne jen gnom ho sváděl. Jeho oči se na mě dívali jinak, ne jinak, spíš jako by sám sebe přesvědčil, že se má stáhnout ale proč... Připustím si, co jeho letmé dotyky které se vytratili stejně jak pohledy, mohli znamenat. Jenže předtím jsem si to nepřipouštěla, lidé-muži- většinou dávají přednost elfkám i když by se k tomu nepřiznali. Možná si jen uvědomil, že není vhodná doba ani místo se mi dvořit- pokud se to dá tak nazvat, jeho rána by se mohla otevřít a musel by znovu procházet tou agonii. Stejně tak tu byl Tick, možná, kdybych tu byla jen já, on a jediným dalším svědkem by byla němá tvář a ne gnonom který by o tom setkání napsal baladu – lidé by ji nazývali perverzní a nelidé by jí označili za snůšku lží- tak by bylo příjemné utopit se v těch očích a na moment zapomenout na to, co se děje mimo srub, na lidi kopající do nelidí bez jediné záminky, vytvořit si na moment iluzi že to vše se nikdy nedělo, že to je jen zlý sen. *Sakra, ještě chvíli a snad budu litovala, že ho to neodbouchlo, blbko, blbko, vzpamatuj se* zatřesu hlavou šokovaně, abych si vyčistila mysl která se zatoulala od logického uvažování. Jenže rostoucí žár tváří náhle vystřídá mráz, „Něco se blíží, něco je blízko, vím to, možná je toho víc,“ povím naléhavě tak aby mě slyšeli pouze společníci, a nahmatám kuši. |
| |
| soukromá zpráva od Tick Nackle Turen pro Cesty života se klikatí Mirabela Tooková Na můj návrh Mirabela s Krkavcem nezareagovali tak jak jsem si představoval, ale tak nějak jsem to čekal. Kdybych sám byl v jejich kůži s poraněnou nohou či roztrženým bokem, asi bych si taky chtěl přes noc odpočinout. A možná mě jenom šálí zrak, ale zdá se mi, jako by mezi nimi vznikalo nějaké napětí. Trošku ve mě při téhle myšlence hrkne, ale pak si pomyslím: *Jen ať si děti hrají, když se jim to líbí. Snad ji při tom nerozthne vejpůl.* Načež zachrochtnu smíchem, ale hned zase nasadím vážnou tvář. "Dobrá tedy, odpočiňte si. Jako jediný bez vážnějšího zranění zůstanu jako první na hlídce, kdyby se ta monstra vrátila. Teda pokud jsi, Krkavče, toho chlupáče nevycvičil aby hlídal i za spánku." Dodám s náznakem vtipu. Trochu mě zamrazí na zátylku, jako by mě někdo sledoval. Nebo něco. Ohlídnu se, ale nic nevidím. *Nic tam není ty poseroutko, uklidni se!* "Osud," nadhodím, "taky jsem v něj dřív věřil. Že bohové mají pro každého vymyšlený účel." Nechám větu doznít v optimistickém tónu. A pak s trochu temnějším hlasem pokračuju. "Bohové se o nás nestarají. Jsou stejně krutí jako lidé." Zarazím se a s omluvným pohledem na Krkavce řeknu. "Bez urážky, ale viděl jsem, asi jako každý z nás, svůj podíl zvěrstev co lidi dokáží udělat. Já věřím v to, že osud si každý utváří sám svými skutky a rozhodnutími." Po chvíli oba dva ulehají a já si začnu polohlasem pobrukovat jednu z mnoha elfských písní. Když tu mě najednou Mirabela utiší a potichu řekne: "Něco se blíží, něco je blízko, vím to, možná je toho víc." *Néééééé, co jsem komu udělal, že si ani odpočinout nemůžu! Uklidni se, tohle zvládneš, připrav se.* Ihned se připlácnu k zemi a snažím se skrýt paniku, která je však na mém obličeji znát asi dost jasně. *Tetování, musím si připravit tetování!* Sundám šátek z ruky, vykasám si rukáv a odhalím slabě zářící tetování, na předloktí a dlani. Snažím se potichu vytasit můj krátký meč, ale v leže s pochvou zápasím jako s nějakým ghůlem. Konečně se mi povede tu zpropadenou věc vytáhnout, podívám se na mé společníky a čekám, co se bude dít. |
| |
| soukromá zpráva od Holst *Krkavec* Mandsfelt pro Cesty života se klikatí Mirabela Tooková Dožmoulám, zbytek uzeného masa a zapiju dalším lokem kořalky. Hmmm ta umí hřát. Pomalu si začnu nabíjet svoji dýmku. Svazce tabáku smotané v váčku a smýchané s dalšími voňavými bylinami pomalinku řežu na jemno a desce mého buckleru. Trochu mě mrzí, že gnom přestal hrát. Ale třeba ještě začne. Nakonec ho přesvědčíme, že odcházet na noc není úplně dobrý nápad. Aspoń tak. Zmínil vesnici Velký úhor ??? Proč vlastně? "Vidíš co máš v plánu ve Velkém úhoru? Už jsi tam byl? Taky tam mířím kvůli nějaké práci." Když nabídne že bude první hlídat, beru to jako pěkné gesto a na jeho vtip odpovím možná pro něj překvapivě, ale pravdivě. "Diky za nabídku, je to od tebe pěkný, ale Luigi nás v klidu ohlídá i v noci jeho smysli jsou takové, že není potřeba držet stáž." Debatu o osudu už vic nerozvíjím byť argumenty pro mou teorii mám víc jak srovnané, ale přeci je jsem s nimi první noc a jak se říká o náboženství a politice se můžeš bavit jen s nejlepším přítelem. Mira se pomalu už ukládá ke spánku já jsem chtěl ještě kouřit, přihodím ještě pár klacků na oheň když Mira zpozorní. Někdo se blíží tady? "Scheisse." Zakleju a odložím dýmku. Zvednu se a ihned zvednu ručnici. Zkonroluju ji a popojdu ke rozpadlím dveřím. Meč a buckler připravím hned vedle mě. Upírám oči do prostoru koho uvidím a mířím ručnicí. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Podivné setkání pod korunami stomů
Francesco "Zelenáč" Caste Tvá zvědavost ti nedá a tvůj čich a smysly tě vedou přesně ke zdroji hlasů a vůni ohně. Našlapuješ jako kočka a ukrýváš se za stíny stromů. Ovšem v lese a když se šeří je přeci jen tvá opatrnost, odměněna neúspěchem. Vidíš polorozbořenou chatu jak z ní jde světlo, ty hlasy šli od tam. Ted už je ale neslyšíš. Misto toho vidíš přikrčené stíny, dokonce snad rozeznáš i stín ručnice a kuše. Je jasné že o tobě vědí. MOžná netuší, kde jsi přesně, ale ví, že jsi tady venku. Kdo to je a co udělají nevíš ... Mirabela Tooková Holst *Krkavec* Mandsfelt Tick Nackle Turen Od doby kdy Mira zjistila, že je někdo venku jste připraveni a jako na drátkách. Holst několikrát zaslechl praskout větvičku a šustění listí. Gnom také. Napínáte zraky do tmy a zahlédnete občas stín. Vaše zbraně jsou namířené směrem k příchozímu. Kdo nebo co to je nevíte, ale už tušíte, že to bude nejspíše humanoid a že jich neboce víc jak dva (pozorováno podle stínů) Luigi je dost neklidný a občas zavrčí, asi čeká že ho HOlst vypustí na nezvaného, ale zatím nic neděla vztekle přidušeně vrčí a Holstovy rozsypal tabák z dýmky.... |
| |
| soukromá zpráva od Mirabella Tooková pro Podivné setkání pod korunami stomů Mirabela Tooková Stále sedím na dece a zaměřovačem sleduji vchod do srubu, žaludek se mi sevřel. To skutečně někdo nahoře rozhodl, že je prostě konec, ať se snažíme sebevíc. Opravdu mi chcou dokázat že moje pochyby jsou rouhačství… Seber se! Nadechnu se a začnu uvažovat co dělat a pak špitnu na své společníky: „Mohla bych tam hodit ohnivou rachejtli a osvětlit les, jenže můžu tím zasáhnout i ty venku – nevím, jestli by to bylo dobře – nebo tam hodím rachejtli s jedovatým kouřem, protilátku ale už nemám?“ Oznámím jim svoje možnosti, třeba jednoho ze společníku napadne jak situaci vyřešit. |
| |
| soukromá zpráva od Tick Nackle Turen pro Podivné setkání pod korunami stomů Mirabela Tooková Ve chvíli, kdy jsem uslyšel první prasknutí větvičky, mi srdce spadlo až do žaludku. Všichni chvíli napjatě čekali s očima přišpendlenýma na vchodu do srubu. Pak jsem uslyšel zašelestění listí a na zemi se mihl neznámý stín. Či byly dva? V napjaté chvíli vzpomínám, jak bezstarostně jsme se s Krkavcem ještě před chvílí bavili. "Úhor? Nikdy jsem tam nebyl. Poslal mě tam starý přítel, když jsem prchal před lidmi z Eiddonu. Že prý tam si najdu nějakou tu fachu za slušný peníz." Ale vzpomínka na tenhle rozhovor se ve tváři nebezpečí rozplynula tak rychle jako se objevila. Chvíli bylo ticho a pak se šeptem ozvala Mirabela a nabídla nám nějaké možnosti jak se s touto situací vypořádat. Okamžik uvažuju a pak potichu odpovím. "Ještě to na nás nezaútočilo, to je dobré znamení. Třeba to je inteligentní bytost. Já bych hodil ven hořící poleno a zakřičel, ať to vystoupí ze stínů na světlo, pokud to nechce umřít. A pokud nevystoupí," podívám se na Mirabelu, "petarda zní jako solidní plán." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Boj na život a na smrt Bojovníci po další sérii kolem sebe krouží a jsou už hodně vyčerpaní, line se z jejich ran rudá krev a barví trávu na palouku. Sif záhodí zbytky uplně zničeného štítu sekerku kterou chtěl prvně hodit nyní třímá v ruce jako druhou zbraň. Stále se drží v bezpečné vzdálenosti od dlouhého obouručního meče. najednou se pokusí o výpad který ji nevyjde na coř však Pekař čekal, využije délky svého meče a seká na předloktí. Sif se to ještě pokusí zvrátit záštitou ale nevyjde jí to jen se jí podaří zpomalit uder. a meč pčesekává na předloktí jení zesílené nátepníky a zasekává se do ruky. Je ot rána tak velká, že ruka bude určitě nejmíń zlomená, ne li rozmašírovaná tak, že bude potřeba amputaci. Tryská z ní krev a Sif automaticky pouští meč. Avšak v té samé Chvíly dopadá sekerka kterou má Sif v levačce plnou silou do prostoru mezi helmou a zameným plátem. Proniká hluboko do krku jak už to sekerky mají v oblibě, protíná tepnu a zasekává ce do krční páteře. Oba bojovníci od sebe odskočí, pekaž si chytne krční tepnu z které tryská krev ale je tak ochromen zaseknutou sekerkou, že se kácí na zem, kde ztrácí vědomí a behem par minut jeho život vyhasíná. Hrdina a bojovník mnoha bojů, zabit holkou kvůli vařenému králíku a hlavně jeho vlastní aroganci se kterou na ni nastoupil. Takové jsou ale již rozmary osudu a velcí válečnici často umírají v zbytečné pouliční rvačce, vidlemi nebo na hnoji. V tomto případě jeho krev pije mech zastrčeného palouku. Sif však stále nemá vyhráno poslední zásek ji patrně také přeťal nejaké důležité žíly, a život z ní rychle uniká. ( takže napíše co dělá co používá na zastavení velkého krvácení a hodí si 2x ) |
| |
| Derek "Pekař" Barch Tvé tělo obestře mlha a uslyšíš zvuk trub. A božskou hudbu volající tě k někam do dálky do temnoty. Nemůžeš se, ale hnout pal, ale prostor rozčísne šustění velkých křídel a nádherná postava okřídlené ženy se tě dotkne kopím. Cítíš že mužeš jít a tak ji následuješ to mlžného oparu. Tvá strastiplná cesta životem právě končí.
|
| |
| soukromá zpráva od Sif pro Hořké vítězství Boj byl velmi drsný, jenže jsem zdá se měla štěstí. No "štěstí", jak se to vezme. Můj protivník je mrtvý, ale já sem na tom hodně špatně. Ostatní zranění by šla vydržet, ale ta ruka bolí jako čert. Sundám si z ní rukavici a s pomocí zdravé ruky a zubů natrhám několik kousků látky ze spodku své košile. Tím se pokusím zaškrtit a ovázat ránu na ruce. Pokud by to pomohlo tak bych vzala své věci, meč a vyrazila bych směrem k Velkému Úhoru . (Kdybych našla Derekova koně bylo by to fajn) |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Hořké vítězství Rychle si sundáš nátepník a vidíš, že ti z ruky opravdu valí krev proudem, je asi přeseknutá tepna. Snažíš se ruku zaškrtit a rychle trháš kousky košile na obvazy. Ale teplá krev a s ní i tvoje životní energie uniká rychleji než ty ji stíháš zastavovat. Upadáš od bezvedomí a z tvého těla postupně život zcela unikne, umíráš byť jako vítěz, ale vedle svého agresivního protivníka. Snad ve valhale přeci jen dostaneš lepší místo u stolu. |
| |
| Sif Tvé tělo obestře mlha a uslyšíš zvuk trub a božskou hudbu volající tě k někam do dálky do temnoty. Pak slyšíš slovo - Vítej bojovnice. Nemůžeš se hnout pak, ale prostor rozčísne šustění velkých křídel a nádherná postava okřídlené ženy se tě dotkne kopím. Cítíš, že můžeš jít a tak ji následuješ to mlžného oparu. Chytne tě za ruku a vede nad oblaky. Tvá strastiplná cesta životem právě končí.
|
| |
| soukromá zpráva od Francesco "Zelenáč" Caste pro Podivné setkání pod korunami stomů Mirabela Tooková V tichosti našlapuju a snažím se dávat co největší pozor, přeci jen, už nějaký pátek v tomhle chodím... přesto se zdá, že mé snažení zhatila větvička, chroští nebo snad hra stínů a paranoia osob, které jsou předemnou. Není divu, když je před chvilkou chtěli sežrat ghůlové... Zhluboka se nadechnu a jemně si zkousnu spodní ret, načež zavrtím rezignovaně hlavou. Buď mě střelí, protože si budou myslet, že jsem ghůl nebo mě možná uvítaj... a vzhledem k tomu, že se šeří a mrtvoly budou lákat další mrtvoly by bylo možná rozumnější být s nimi. I pro ně. No co... tak to zkusíme, Frane. "Viděl jsem ghůly na cestě! Určitě jich přijde víc, ale těžko říct z jakého směru. Bude lepší, když nás bude víc, pokud nechcete být sežraní zaživa, takže zbraně dolů, aspoň pro teď, dobře?", houknu lehce zastřeným hlasem, tak, aby nebyl příliš hrdelní a hrubý a vyčkám na jejich odpověď. |
| |
| soukromá zpráva od Tick Nackle Turen pro Podivné setkání pod korunami stromů Mirabela Tooková Naši potichou debatu najednou přeruší ten tvor, který promluví obecnou řečí. Varuje nás před dalšími ghůly na cestě, ale chce, abychom schovali zbraně. To se mi ani za mák nelíbí. Zavolám proto v odpověď. "Jestli opravdu nemáš s námi zlé úmysly, a pouze hledáš útočiště, nebude ti vadit přijít dovnitř neozbrojen! Jakmile si budeme jistí, že nám nemíníš žádnou újmu, taktéž složíme zbraně." Ani nevím kde se ve mě ta rozhodnost vzala. *Možná, že ve mě přeci jen něco dobrodruha je.* Pomyslím si a s výmluvným úsměvem se podívám na ostatní, jako bych čekal že mě snad pochválí. |
| |
| soukromá zpráva od Holst *Krkavec* Mandsfelt pro Podivné setkání pod korunami stromů Mirabela Tooková Napínám zrak do tmy a arqebuzou mířím do prostoru kde se pohybuje stín. Nakonec si stín uvědomí že o něm víme tak se zastaví. Plán s vyhozením hořícího klacku se mi líbí, osvětlilo by to prostor před srubem. "Ticku vyhod nějaký ten klacek ven aspoň budeme vidět." Mira sdělí své možnosti, jen pokývnu jako, že rozumím, ale zatím bych je nechal do zálohy, nevíme kolik jich je. Ale odhaduji i kdyby byly dva až tři máme lepší postavení ve srubu, že by jsme je mohli zvládnotu. Pak se ale ozve onen stín a dává nám zaručeně dobou nabídku ochrany. Musím se jedovatě ušklíbnout. A tiše sdělím spolunocležníkům. "Je to dobrý myslím, že je stejně podělanej jak my." Pak se ozve Gnom a zahuláká na něj ven z chaty. Já jen jízlivě a ironicky k tomu přidám. "Jasně šance, že nás goulové sežerou zabarikádované v srubu je jistojistě větší, než když ty jsi venku sám. Jesli chceš ale do bezpeči k ohni tak poď ale drž se instrukcí co ti dal parťák. Každopádně pokud tě neuvidíme zapomeň že by jsme dali zbraňe dolů. Jdeš ty k nám ne my k tobě. Takže pomalu a žádný hlouposti." Pak čekám jak se rozhodne. Ručnicí mířím do prostoru kde je a když se bude držet instrukcí gnoma nebudu nic dělat... |
| |
| soukromá zpráva od Mirabella Tooková pro Podivné setkání pod korunami stromů Mirabela Tooková No není zrůda, oddechnu si, když zaslechnu hlas mluvící obecnou řečí, ale přesto stále nemáme po starostech. Ne jen zrůdy jsou jediné nebezpečí, co číhá venku. „Počítejme s tím, že není venku sám, můžou to být lapkové. Mohly vidět tu spoušť a jít po naších stopách, ta exploze byla skoro maják,“ podívám se na oba společníky a porozhlédnu se po srubu, „Dejte mi minutu,“ odložím kuši a po čtyřech začnu lozit po srubu a uklízet všechny známky po krvi a hadry umazané od krve, které by vyzradili závažnost zranění. Poté se znovu posadím na deku a přikryji s ni nejen sebe ale i opakovací kuši namířenou ke vchodu. „Kdyby se cokoliv semlelo a zakřičela bych kakao, tak zadržte dech aspoň na tři minuty. Tak dlouho by měl být jedovatý kouř smrtelně jedovatý. Dobře?“ pak se podívám Holsta a následně psa, „Snad k tomu nedojde hrdino,“ |
| |
| soukromá zpráva od Francesco "Zelenáč" Caste pro Podivné setkání pod korunami stomů Mirabela Tooková Vyposlechnu si hromadu řečí a požadavků, kterými oplývá skupinka uvnitř srubu. S tónu hlasu je jasné, že se nebude jednat o skupinku hrdlořezů, ale kdo ví... Mají minimálně jednu kuši, takže mi stejně bude ten tulvar k ničemu. Ach jo... měl jsem se na to vykašlat, ale je jasný, že je v okolí další skupinka ghůlů nebo kdo ví čeho, takže tohle bude určitě lepší volba, než se nechat rozsápat. Přinejhorším mi jenom prostřelí lebku., řeknu si pro sebe a lehce se ušklíbnu, načež polohlasně pronesu "No co..." Odepnu si od pasu tulvar, který držím v pravé ruce, zatímco se s rukama nad hlavou blížím pomalu vpřed, abych svou zbraň mohl hodit před skupinku, avšak ještě předtím schovám tesák za kalhoty, hezky skrytý před očemi všech pláštěm. Jak se pomalu blížím a odhazuji svůj tulvar, můj obličej zakrývá těžká černé kápě, stejně jako plášť většinu mého dva metry vysokého těla. "Předpokládám, že máte minimálně jednu kuši... já mám tulvar, který je před vámi, se kterým toho moc neudělám. Jestli chcete, dojděte si pro něj.", pronesu opět zastřeným tónem hlasu, načež vyčkám na jejich odpověď. |
| |
| soukromá zpráva od Holst *Krkavec* Mandsfelt pro
Mirabela Tooková Sleduji Miru jak jako lasička šikovně poklízí vše co by mohlo prozradit, že jsme oslabení. Musím uznat, že ji jedním okem pozoruje a pohled na ni mi alespoń trochu znovu rozehřívá srdce. Ostatně komu by se nelíbila šikovná kráska jak šuruje podlahu. Mezi tím nechám chlapa přijít blíž až na dohled. Sleduji tmu jestli se ještě někde nezaleskne kov, bělmo nebo nepraská větévka. Vypadá, že nic nikde není. Podám Arqebuzu gnomovi, ten by snad měl vědět jak se sní zacházi. "Miř na toho chlapa a zkus mě případne netrefit kdyby se něco semlelo." Vytáhnu krátkou pistoli a vezmu katzbalger a jdu ven. Protože kdo jiný by to měl udělat když né já. Obhlédnu chlápka a přijdu k němu. "Dej mi ten tvůj meč" A natáhnu pro něj ruku. Teď buť to bude v pohodě a nebo se to uplně posere. Pokud mi meč vydá ukážu mu, že muže jít do srubu kde si ho prohlédneme. Nechám ho posadit k ohni a dám mu loka kořalky a začnu konverzaci. "Odkud a kam jdeš a co hledáš tady v takové řiti světa?" Popis: Muž poměrně vysoký, věkem odhadem tak kolem 27 zim. Ne nijak zvlášť svalnatý spíš jen šlachovitý. Tmavé polodlouhé vlasy mu splývají na jeho špinavý krk a zrzavý plnovous mu na jeho umouněném obličeji zakrývá starou jizvu. Krom jizvy má obličej docela jemných rysu a z něj mu tak nějak vystupují oříškové oči o kterých by se dalo říci, že jsou krásné kdyby je neměl tak nějak zkalené podivnou melancholií. Oděn v roztrhanou modrou blůzu s řadou knoflíků z nichž jsou již některé utrhané, na této blůze visí zásobníky na předpřipravené střely jenž se mu houpají na širokém pásu, na který má dole na pravé straně připevněný: Katzbalger - obousečný meč, z menším železným košem a proplétanou záštitou jež používají Landsknechti a jenž je již docela dost dobitý a ozdoben mnoha zuby jak na čepeli tak na záštitě. K pasu je také připevněn dosekaný a malinko poprohýbaný pukléř, který lehce žere rez. Z roztrhané blůzy mu vysvituje košile, která snad dřív mohla být bílá teď je již spíš barvy šedé. Za pásem jež mu drží široké nabírané kalhoty. Má ještě pistoli s kolečkovým zámkem a prachovnici se zásobou kulek a ucpávek. Dole mu kalhoty sepínají modrošedé punčochy roztrhané stejně tak jako jeho až do třičtvrtě lýtek mu sahající vysoké boty. Z jedné této boty také čouhá úzký tesák (terčová dýka) zřejmě také již dost používaný. Na hlavě má jednoduchou domlácenou helmici jen tak položenou než nějak připevněnou. V jedné jeho špinavé a odrané ruce se mu houpá delší Arqebuza s kolečkovým zámkem a je na ni vidět, že stejně jako její majitel i ona si dost prožila. Ještě má ve svém pytli dvě vzácné věci které si chrání jako oko v hlavě a to dýmku s vonným tabákem a malou loutničku (kvinternu), kterou by jsme mohli přirovnat k dnešní mandolíně. Jeho věrným druhem v boji i jinde je pes (Signore Luigii), který vypadá něco jako kříženec mezi Dogou a Rotvajlerem a který tak stejně jako jeho pán je ke světu nedůvěřivý a ví, že od něj nemůže čekat nic dobrého... |
| |
| soukromá zpráva od Francesco "Zelenáč" Caste pro Podivné setkání pod korunami stomů Mirabela Tooková Okem pomalu spočinu na muži, který se ke mně blíží, přičemž zhodnotím jeho stav a výbavu. Pomalu se vydám vpřed a sehnu se pro svůj tulvar, který leží na zemi, přičemž zvednu levou ruku, která je lehce ohlá tak, aby zakryla jako dýka ostré drápy. "Jen se pro to ohnu, nemám v plánu dělat blbosti.", pronesu opět zastřeným hlasem, natáhnu se pro tulvar a muži ho předám. Teď těžko budu zakrývat své fyzické předpoklady, takže to je právě ta část, kdy všechno může jít do kopru. Přesto, pokud vše proběhne v pořádku se vydám směrem do chatky. Zběžně pohlédnu na další přísedící. Mé pohyby jsou krátké a úsporné, snažím se neukazovat svůj obličej a co nejméně i své ruce, přesto pozornému oku nemohou jít jak mé dlouhé černé nehty, tak nezdravě modro-zelená barva mé kůže v okamžik, kdy se natáhnu pro kořalku, ze které upiju. "Z východu... nebo spíš jihovýchodu. A kam? Popravdě nevím, asi někam, kde se sežene práce, kterou nikdo jinej dělat nechce.", odvětím a předám muži pálenku zpět. Vzhled Půl-ork s nezdravě modro-zelenou barvou pleti, vysoký přibližně dva metry. Spíše pevné, šlachovité postavy než hora svalů, jako jeho orkští příbuzní. Dlouhé rozpuštěné, jako uhel, černé vlasy, které rozhodně nejsou nějak přehnaně upravené, narozdíl od stylové kozí bradky. Jeho nehty jsou dostatečně dlouhé a ostré na to, aby někomu dokázaly rozseknout krk a rovněž mají černou barvu (zda to je přirozené, či nabarvené, těžko říct). Jeho ústa zdobí několik ostrých tesáků, který připomínají jeho původ - spodní tesáky mohou lehce připomínat nevyvinuté kly. Oči mají modro-zelenou barvu. Většinou zabalený v mohutném černém plášti, s tváří hluboko schovanou pod kápí. Krom tulvaru, který má u pasu (momentálně ne) si lze všimnout poměrně kvalitních zpevněných kožených bot černé barvy a koženého kyrysu s chrániči ramen, rovněž v černé barvě. |
| |
| soukromá zpráva od Mirabella Tooková pro Podivné setkání pod korunami stomů Mirabela Tooková Když zametávám stopy, opět zahlédnu Holstuv pohled, i bych se možná přihlouple usmála, kdyby situace nebyla tak vypjatá. Ať se nic nepokazí, prosím, sleduji, jak předává zbraň Tickovi a pak sám vychází se střetnout z neznámým hlasem. Nervózně naslouchám, co se venku děje. Až uslyším blížíce se kroky a nakonec uvidím i zahalenou dva metry vysokou postavu. Zvedá pálenku a předává jí Holstovi- zavrtím hlavou aby jí už nepil. Měla jsem jí otrávit, jen trochu aby se mu udělalo špatně, ale to samý mohl udělat teď on, existuje spousta způsobu. Například vzít si protijed a následně si nalít do úst jed. Promlouvá ke mně moje alchymistické já, i když nemám pocit, že by něco takového měl v úmyslu. Jenže opatrnosti není nikdy dost. „Stáhni si kápy a rozepni plášť, nech ho sklouznout, jsme v civilizované společnosti,“ sleduji každý jeho pohyb. Nechce ukázat tvář, proč? Ale myslím, že nám nechce ublížit, aspoň takový na mě dělá dojem. Popis Osmadvacetiletá Mirabella patří se svýma sto a patnáct centimetry k těm výším hobitům, má atraktivní plnoštíhlou postavu a kaštanové kudrnaté vlasy sahající až po boky má svázané stuhou. V tmavě hnědých očích se odráží zvědavost a plné rty prozrazují, že se ráda usmívá. Na světlezelenou ošuntělou vestu, bílou na několika místech zalátanou halenu, kterou má zastrčenou v tmavě zelené sukni končící jen několik centimetrů od země. Na opasku má několik pouzder, malou díku – někdo větší by ji mohl používat jako párátko anebo příborový nůž. Přes rameno má hozenou koženou brašnu a na zádech se jí pohupuje jedinečná opakovací kuši vlastní výroby a spoustou uprav. Opakovací kuše |
| |
| soukromá zpráva od Francesco "Zelenáč" Caste pro Podivné setkání pod korunami stomů Mirabela Tooková Chce abych si stáhnul kápi. No nevím, holčičko, jestli chceš vidět zrovna tohle, pronesu si pro sebe a lehce se ušklíbnu. Stočím pohled směrem k ní a upři na ni pohled svých očí. Drásavě dlouhé dvě vteřiny ji pozoruji, než nakonec začnu svůj plášť pomalu rozepínat, přesto ho nenechám sklouznout na zem. "Vážně mě chceš vidět? Moje krása vyrazila dech už nejedné slečně.", pronesu s lehce pobaveným, hořkým podtónem, načež stočím pohled na Holsta, který obrátím zpět ke gnómce. Po její odpovědi, pokud nějaká přijde opravdu kápi stáhnu a odhalím se v celé své kráse, avšak plášť mám stále přes ramena. Mezitím pronesu polohlasem "Hlavně nestřílejte... nikoho nesežeru. Čestný slovo dobrodruha." |
| |
| soukromá zpráva od Mirabella Tooková pro Podivné setkání pod korunami stomů Mirabela Tooková „Jistě že chci, věř mi, že jen tak mě nepřekvapíš, už dávno nejsem malá holčička“ odpovím klidě s ne moc dobře hraným úsměvem -ne že bych se nějak snažila přetvařovat- a vzpomenu si na Divoké husy – orci, gnomové, elfové, trpaslíci a různí míšenci byli jejich součástí stejně jako já. Bohužel většinu jsem viděla i zevnitř, když jsem je dávala dohromady. Nevypadám nějak zvlášť šokovaně, když si stáhne kápi. Nejspíš to nemá snadné, prolítne mi hlavou. Míšenci to nikdy neměli snadné. Lidé je považovali za zrůdy a nelidé jim zase ne vždy důvěřovali. Stáhnu deku ze sebe a i z opakovací kuše, už na první pohled jde poznat že je vlastní výroby a jinou takovou nenajdeš. „U ohniště je teplo, ten plášť potřebovat nebudeš. Věřím, že nám nechceš ublížit, stejně jako mi tobě.“ povím upřímně. |
| |
| soukromá zpráva od Tick Nackle Turen pro Podivné setkání pod korunami stromů Mirabela Tooková Po mém troufalém oslovení cizince se přidá Krkavec s dalšími požadavky a bere celou záležitost pevně do svých rukou. *Ještě že tak.* Oddychnu si a pozoruju Holsta, jak mi předává svou pistoli a oznámí mi tónem, který naznačuje, že nečeká žádnou odpověď, že ho mám krýt. Sice jem s otcem zbraně sestavoval, opravoval, či vylepšoval, ale nikdy jsem je ještě nepoužíval. No základní princip znám, zamířit na nepřítele a zmáčknout spoušť. Snad to bude tak jednoduché i v reálu. Když si potěžkám Krkavcovu Arqebuzu cítím, že musí mít sílu jak kůň. Tahle kráska se určitě provrtá pancířem jedna báseň. Avšak ihned si všimnu, že se správnými nástroji, by se na ní dala spousta věcí vylepšit. Tyhle myšlenky však nechám pouze v hlavě a dokud toho člověka ještě více nepoznám, radši si své poznatky nechám pro sebe. Následně Mirabela šeptne něco o kakau, ale zbytek věty mi zanikne v tlukotu srdce, které slyším v uších bušit jako o závod. Pak se Krkavec vydá k tomu cizinci. S puškou namířenou na neznámého a nervy napjatými jako struny na mém nástroji čekám co se bude dít. Naštěstí k žádnému boji nedošlo. Cizinec neozbrojen vejde do chatky a pomalými pohyby usedne k ohni. *Žeby nějaký zbloudilý ork?* Pomyslím si, když pozorně sleduji jeho ohromnou postavu a zespodu kápě se v ohni odrážející tesáky. Pomalu sklápím Arquebuzu a vracím ji Holstovi. Přisednu si k ohni a košilí a šátkem si zakryju své tetování. Po tom co cizinec Krkavci vrátí kořalku ho Mirabela vybídne, aby sundal svůj plášť s kápí. Nepřekvapuje mě, když se mé domněnky potrdí. Je to ork. Teda, ne tak úplně. Nevypadá jako ty ostatní hnusné zjevy co jsem za svých cest potkal. A ostatně má i celkem slušnou bradku. Samozřejmě ale ne tak upravenou jako moji, pousměju se. Mám z něj dojem, že je v úplně stejné šlamastice jako my. Mirabela vypadá, že mu věří. Odkašlu si a spustím. "Mé jméno je Tick Nackle Turen, říkej mi Tick. Nějak jsem přeslechl tvé jméno cizinče. Nechci ti říkat orku, to by bylo přeci nezdvořilé. Nezdáš se však být jako tví příbuzní. Ty které jsem potkal na svých cestách, byli trochu více.." chvíli přemýšlím, jak to slušně podat, "..zvířecí. Nebo mě jenom šálí zrak? Pravda, tma si ráda hraje s našimi smysly." Zeptám se ho s úsměvem v pravém koutku. "Ale důležitější je. Nenarazil jsi po cestě na nějaké ghůly? Pokud ano, bylo by ve všeobecném zájmu, abys nám sdělil všechno co víš. Nechceme, aby nás opět zaskočili nepřipravené, že ano?" Dodám ještě. Popis: Tick je průměrně vysoký, mladý gnóm, štíhlé postavy, měřící necelý sáh. Co vás na něm však oproti ostatním z jeho rasy zaujme, jsou jeho blonďaté, rozcuchané vlasy, které volně přechází do zastřiženého vousu. V jeho modrých očích je vždy přítomna jiskra úsměvu, který podtrhuje dobře pěstěný, dlouhý knír. Pokud se podíváte pozorně, můžete si na jeho levé ruce všimnout barevných tetování, které však většinou zakrývá košile, či šátek. Oblečené má hnědé kožené kalhoty, modročervenou košili, hnědé kožené nárameníky a vedle něj leží zvláštní hudební nástroj, vypadající jako malá pokovaná loutna se spoustou páček. Kalhoty mu drží kožený okovaný opasek, na pravé ruce má kožený nátepník, před zimou ho chrání tmavě modrý plášť a na hlavě mu vlasy drží veliké zvláštní brýle. Přes rameno pak má přehozenou brašnu. Jediná zbraň kterou má Tick u sebe je krátký meč, zasunutý v pochvě u pasu. Rezavá dýka zastrčená za pasem stěží nakrájí maso, natož nepřítele. |
| |
| soukromá zpráva od Francesco "Zelenáč" Caste pro Podivné setkání pod korunami stomů Mirabela Tooková Lehce přimhouřím oči a ženu pozoruji. Je jasné, že je hobit. Dlouho jsem už takové neviděl. Není divu... na ty malé si většinou dovolí jako na první. Už sem jich viděl dost jako zrůdiček, atrakcí, na které se házelo všechno možný. Sračky, shnilý rajčata, kameny. Jo, jako dneska... na toho člověka bych si měl dát ještě pozor... Zavrtím hlavou a prokřupu si prsty. "Radši si ten plášť nechám. Brzy bude větší zima a hlavně nikdy nevíš, kdy bude vhodný zmizet... ale když už obě strany ví, že si nehodláme ublížit, bylo by fajn, kdybyste mi vrátili můj tulvar. Cítil bych se o něco líp.", pronesu s pobaveným, hořkým úšklebkem a stočím pohled na Holsta. |
| |
| soukromá zpráva od Holst *Krkavec* Mandsfelt pro Podivné setkání pod korunami stromů Mirabela Tooková Vezmu si kořalku zpět a i přes nabádání Miry opětuji prátelské napití a pošlu ji i gnomovi. I kdyby ji případně otrávil, bude to prostě osud, který si snami takhle zahrál. Černá fortuna která řídí život vojáka. Jednou stojíš v řadě s kamarádem a jdete do šturmu, jeho si najde zbloudilá šipka a tebe nechá na živu. Udělám co mohu, ale bát se o svůj bídný život nebudu při každém náznaku nebezpečí. I tak přesluhuji. Tak to je. V klidu se usadím, snažím se atmosferu uklidnit. Vidím jak se Mira a ten poloork handrkují o plášť jak děti. Jediný kdo to bere s nadhledem je kupodivu ubrebentěný gnom. Hned je mi sympatičtější. Jen suše poznamenám k pášťové kauze. "Ať si ten posranej plášt nechá. Kdyby nás chtěl sundat nedával by nám meč a nenechal by se vtáhnout do vnitř." Vemu ten jeho tuvar a bez řečí mu ho podám. Kouknu ještě na Miru a mrknu na ni aby nebyla tak paranoidní. I když asi se jí toho v životě stalo hodně tak prostě taková je. Nechám znovu kolovat kořalku a konečně si zapálím dýmku. (Pokud ješte nesedí vyzvu ho ať si sedne) Nabidnu do placu ješte i tabák s bylinkama do dýmky kdo by si chtěl dát. Pak zcela nenuceně navážu na předchozí rozhovor. "No Tick má pravdu, ješte ses nepředstavil jak se sluší ve vybrané společnosti jako je ta naše. Já jsem Holst Mansfeld vývalej voják Vivocarské armády. Střelec a rabiát, somrák a chuďas, hrdina a idol, vrah a šmejd, jak to u nás chodí. Tahle sličná pulčice, co ti za mák neveří je Mira zvaná po dnešku Ohnivá. Jediný kdo nám tu v chalouce chybí je 7 trpaslíků, stromolidi, a král elfů. No a abych nezapoměl skupinka lidských rassitu co nás bude lynčovat. " Říkám to sice s vtipem, ale tak jaksi hořce a jizlivě, až možná příliě se můj styl humoru podobá na nelidský než lidsky. Možná znalec by tu zahořklost a jizlivost přirovnal k trpasličímu humoru. Znova si přihnu kořalky a pošlu dokola. "Hledáš práci? Hmm po jedné zrovna jdu, akorát jsme se o tom bavili tady s Tickem než jsi se vydal nás oslnit svoji neslyšností. Ve vesnici Velký uhor, prý nějaká je. Četl jsem pobídku,cena je 100 zlatých, Takže to bude asi pěkně svińská práce." znovu se ušklíbnu "Pokud neševcuješ a nebo nepečeš chleba coý podle toho tvýho párátka nepředpokládám, myslím, že tam něco najdeš." Popotáhnu pořádně z dýmky a dám prostor zas jiným. Jen je vidět, jak celou situaci z dálky sleduje Signore Luiggi. |
| |
| soukromá zpráva od Francesco "Zelenáč" Caste pro Podivné setkání pod korunami stromů Mirabela Tooková Takže bejvalej voják... a kdo ví co ještě. Mohlo mi to být jasný, ale má pěkně divnou kumpanii. Následně si převezmu svůj tulvar a pronesu. "Francesco, ale klidně mi říkejte Zelenáč.", pronesu s úšklebkem, přičemž zabafám z dýmky, kterou mi předtím voják podal. "Nejsem voják, vrah, maraudér nebo kdo ví co ještě. Jsem prostě obyčejnej cestovatel, bejvalá ochranka kupecký karavany, daleko na východě... a proč jsem až v týhle prdeli? Protože jdu, kam se dá. Někomu s mým krásným obličejem nikde dlouho nevěří, respektive vůbec nevěří, ale dokud jsem k užitku, tak se to dá tolerovat... a proto se radši seberu dřív, než pohár tolerance přeteče." Vyslechnu si informaci o práci a rovněž narážku na můj tulvar, kterou opětuju stejným úšklebkem, snad ještě více zahořklým. "Předpokládám, že nebudu jedinej v týhle chajdě, kdo má na těch sto zlaťáků zálusk, co?", pronesu s jemným úsměvem, zandám si tulvar za opasek a zavřu oči. |
| |
| soukromá zpráva od Mirabella Tooková pro Podivné setkání pod korunami stromů Mirabela Tooková Vlastně i mě samotné nepřipadá nečekaný jako potížista,který by nám chtěl úmyslně ublížit, jenže někdy nedokážu své přehnaně opatrné já potlačit – přeci jen když si hrajete s jedy, chemikáliemi, černým prachem, krví salamandra atd. tak opatrnosti není nikdy dost. Sama vím, že občas to přeháním a potlačuji i vlastní pocity, jenže dnešní byl už tak dost náročný a utekla sem jsem ze spárů smrti jen díky… Zhluboka se nadechnu, jsem jen vystrašená, nemyslím s čistou hlavou, klid. Můj pohled spočine na Holstovi, usměju se a kývnu hlavou, že věřím, že nám nehrozí nebezpečí z jeho strany. „Promiň, jen jsem…dnešek byl pro mě trochu náročný“ povím omluvně a schovám rachejtli plnou jedovatého dýmu spět do pouzdra u opasku a stejně tak odložím kuši vedle sebe. „Nevěř mu, minimálně ten šmejd není,“ usměji se. „Já doufám jen v to, že se si tam budu moct doplnit zásoby- pokud najdu někoho, kdo nemá moc velkou přirážku pro nelidi- a snad se najde někdo, kdo se nechá ode mně ošetřit. To my postačí.“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Holky v akci - práce je však třeba. Anna Už je to nějakou dobu od poslední fušky kterou jste dělaly pro jednoho rychtáře v úpatí hor na jihu. Vláčíte se už nějaký ten týden a přeci jen různé nákupy a chlastačky a sem tam nějaká zábava vám udělali díru do měšce. Po sečtení všeho co máte ve váčku to dělá zhruba Cis 22 zlatých 30 stříbrných a 65 měďáků Anna 40 zlatých 12 stříbrných 60 měďáků. Za to se dá chvíli ještě žít, ale je vá jasné, že je potřeba najít si co nejdříve nějakou další akci při, které se dá zbohatnout. Při procházení vesnice Vápená jste tedy už obhlížely vývěsní štíty, krom různých podřadných prací a prací pro vyhazovače či strážce jste narazily i na jeden celkem zajímavý. Sliboval odměnu kolem 100 zlatých práci sice nespecifikoval, ale z textu bylo jasné, že to nebude mlátička se sedláky. Sraz má být ve vesnici Velký úhor první úterý po úplňku což je za tři dny a z toho tak den a pul ti zabere cesta přes les. ( Dohrajte to až do té hospody kde se máte setkat viz veřejný příspěvek. Už by tam měli být Sia a Rukh a Freya. Hospodský vás navede. Pak si dejte seznamovačku a popište se. Chvíli se zabavíte než se k vám dostanou ostatní. Příspěvek už mužete hodit veřejně.) |
| |
| soukromá zpráva od Holst *Krkavec* Mandsfelt pro Podivné setkání pod korunami stromů Mirabela Tooková V klidu pokuřuji vońavý tabák a baví mě dělat kroužky. Když mě MIra opraví s tím aby mi nevěřil, že jsem šmejd. Mile se na ni usměji a pohladím ji po rameni. Erotično dotyků to je romantika, spocení špinaví v polorozbořeném srubu s poloorkem a gnomem k smíchu. Trochu dotčeně se ohradím proti tomu maraudérovi. Přeci jen to je pro vojáka nejvetší profesní urážka. "Ho ho tak opatrně Francesko maroldér jsem nikdy neby, svuj vojenský stav jsem nikdy neopustil. Proléval jsem krev vždy jen v zájmu koruny a ctnostných šlechticů a velitelů. Pro jejich potěchu a slávu." Opět ironie mísící se s hořkostí ze které by se dal pálit absint. Pak pokračuji k tématu práce. " To víš, že si na tech 100 zlatých brousím zuby, když umřít tak aspoń za pořádnej balík. A mimo jiné tech 100 zlatých bylo pro každého kdo se přihlásí splní úkol a přežije. Za 100 zlatých by se v pohodě dalo žít i pul roku a to si i člověk muže vyhodit skopýtka." Mrknu na Miru a Ticka. " Třeba by jste se taky v té práci k něčemu hodili, taková šance to není jen tak každý týden i když to asi bude nějaká nepříjemná fuška. Vlastně jste mi ani neřekli odkud a kam jdete. " Holt u kořalky chce každý slyšet příběh druhého, aspoń ten jeho člověku nepřipadá tak banální a život tak posranej. |
| |
| soukromá zpráva od Mirabella Tooková pro Podivné setkání pod korunami stromů Mirabela Tooková Když se ohradí Holst proti mordérovi a zmíní smrti pro peníze, tak se napiji trochu kořalky „Já vyhazovala lidi do povětří v zájmu vědy a stejně tak sem je poté sešívala dohromady,“ přiznám a podívám se postupně na všechny- nakonec na Krkavce trochu déle než by bylo potřeba, „lhala bych, kdybych tvrdila, že mi šlo tehdy o nějaký výší cíl. Válka je nejlepší učitel, během ní jsem se naučila mnohem víc než z knih,“ konstatuji fakta klidným hlasem „Koruna, šlechtici, velitelé a rytíři na Divoké husy většinou koukali z vrchu, byly jsme pro ně postradatelná kompanie plná nelidí a oni mě zajímali ještě míň,“ přiznám a uvědomím si, že jediný důvod proč to vše vyprávím, je aby si uvědomil, koho vlastně zachránil. Napiji se znovu pálenky. „Popravdě nesměřuji nikam, chodím od jednoho místa k druhému a snažím se dál rozvíjet, což by se mi doma nepodařilo,“ |
| |
| soukromá zpráva od Holst *Krkavec* Mandsfelt pro Podivné setkání pod korunami stromů Mirabela Tooková Mira se rozpovídá o své vlastní službě v armádě. No vida, máme asi opravdu víc společného než se zdálo. A pak, že osud nesplétá své sítě s náležitou důmyslností. I když teď po válce je vojáků bez práce všude jako much. "Takže jsme vlastně bojovali proti sobě. Pěkné. A tys říkala, něco o tom že má víra v osud ne hloupost. Pavučiny osudu si vždycky najdou svoji cestu. " Ušklíbnu se na ni a znovu si zabafám z dýmka a upiju kořalky a pak ji předám Miře. "Tak na všivou a prašivou armádu" Polknu lok kořalky a pokračuji V Gemerských regimentech se nevyznám, vím, že jsem možná zaslechl o Divokých husách jako o nelidském regimentu. Možná jsme proti sobě stáli i v druhé bitvě u Dan Dyrfa. Asi jsi tehdy špatně vrhala petardy když jsem ješte tu. Trochu škodolibě se ušklíbnu. "My jsme byly "elitní" střelecký regiment Vivocarského knížectví. Říkali nám Schwarzen haufen v obecné řeči černé houfy. Sice jsme měli modré kabátce, ale po každé bitvě jsme byli cělí černí a umounění od ohnivého prachu. Ale víš co na takové "elitní" špinavce velitelé stejně tak srali jak na ty vaše Divoké husy. Když bylo někde zle poslali nás tam, vymetali snama kde jaký průser, ale když se bojovalo o špek a sud vína to jsme byli špindírové. Všude stejné. Velel nám ale Florian Geyer to byl dobrej chlap. Vidíš tohle byla naše pochodová možná jsi ji zaslechla." Vezmu kvinternu a zabrnkám s jistou hrdostí píseň Wir sind des Geyers Schwarzer Haufen Opět si připiju kořalky a podám do kola. "No tak nějak to bylo, každopádně znám i jednu vaši Gemmerskou vojenskou píseň, tedy byl to takový evergreen, že se chytl i u nás, ale znám to jen s našim textem. Mužeš se přidat. A Tick taky jestli to zná." Opět rozezvučím struny kvinterny a začnu: Wir zogen in das Feld, Dozpívám a tak jaksi nostalgicky se usměju. "No už se nebudu víc ztrapňovat. Ticku zahraj něco pěkného zase ty to bude lepší, tyhle nostalgické srágory už nejsou co bývaly." Opět se napiju kořalky a pošlu do kola Opřu se více o stěnu a možná blíž k Miře. Už jsem trošinku v náladě. A tak jak se malé dívám do očí ani nevím proč nějak se moje ruka dotkne její. Uvědomím si to. Moje oči sjedou k Tickovi. No mohl by ted dat něco rozumnýho jemného loutnového, ale ne žádný slaďák. Chvíáli ho poslouchám. A pak se nakloním k Miře a pošeptám ji. "Nechceš jít vzpomínat ven pod čistou oblohu, pod hvězdy. Sice jejich jména neznám, ale určitě si je vymyslím. Co ty na to?" |
| |
| soukromá zpráva od Mirabella Tooková pro Podivné setkání pod korunami stromů
„Možná jsem zapříčinila smrt někoho, na kom ti záleželo, nebo naopak,“ povím zamyšleně, napiji se trochu kořalky a na přípitek jen mlčky přikývnu. „Divoké husy... Mi jsme byli žoldáci,“ přiznám trochu zahanbeně „Náš velitel bojoval pro každého, kdo platil, bylo to tak podle jeho slov lehčí. A pokud jsem jí tehdy špatně hodila, tak děkuji tomu tvému osudu, jinak bych byla dneska mrtvá a nepotkala tě,“ upravím si neposlušný pramínek vlasů a pokrčuji „Mi nebyly nic extra, nebyli jsme jako Vlaštovčí korouhev, o které věděli všichni, nejlepší z nejlepších, ale vojáci nás respektovali, děkovali mi, když jsem je ošetřovala, nebyla jsem malá špinavá zrůda – samozřejmě i tam se našli idioti“ usměji se trochu smutně a pak už jen v tichosti sleduji, jak bere Holst kvinternu Poslouchám každé notu a z nějakého důvodu je to pro mě mnohem hezčí než Tickova balada, možná na mě působí nostalgicky a nebo to bude tím kdo hraje. „No buď rád že jsem, nezpívá já,“ Jeho ruka se pomalu přibližuje, až ucítím její teplo. Tiše polknu a cítím, jak mi tváře hoří, zrychluje se mi tlukot srdce. Mám pocit, že v tom tichu ho musí každý slyšet jak zběsile buší. Dívám se na špičku bot, až nakonec uslyším hlas šeptající mi do ucha. Pootevřu ústa ale hlas mi uvízl v krku a ne a ne ven. Nakonec jen přikývnu a stisknu jeho ruku pevně. |
| |
| soukromá zpráva od Rukh pro Veľký Úhor, Hostinec u Kavky Sia a Freya Stôl pod vlčiou hlavou Krátko potom ako som do seba obrátil korbel piva sa zelenooká čiernovláska smelým krokom vybrala ku "môjmu" stolu. Na jej otázku či si môže prisadnúť som len súhlasne pokýval hlavou aj keď to vyzeralo, že o môj súhlas nijak nestojí. Popýtala si pohár vína, čo ma trochu prekvapilo, ale keď už ku nám došiel hostinský, patrične som to využil. ,,Poprosil by som si ešte jednu poriadnu porciu toho skvelého gulášu čo tu máte a samozrejme pár kúskov chleba k tomu." Mierne sa na hostinského usmejem nech to nevyzerá ako že mu rozkazujem. Ešte to by mi chýbalo, aby mi nachriachlil do polievky. Potom začnem venovať všetku svoju pozornosť oproti sediacej čiernovláske. Hmm... pane... pripadám si zrazu nejako staro.... a to som jednoznačne mladší než ona.... asi chcela byť len zdvorilá. Trochu sa osmelím a sebaistým tónom začnem rozprávať: ,,Nie je potreba tých zdvorilostných fráz. Moje meno je Rukh." Podám jej ruku na znak mojej priateľskej povahy. ,,Áno som tu kvôli tomu inzerátu. Zlaťákov v mešci nie je nikdy dosť. A už sa mi aj trochu zažiadalo po nejakom novom dobrodružstve." Očami prebehnem jej zovňajšok a pobavene ho zhodnotím. ,,Cesta sem ti asi dala zabrať." Ledva to dokočím a už si všimnem druhú zelenookú čiernovlásku ako si kráča našim smerom. To ma podrž... možno sú to sestry... Pri dvoch ženských budem zas o niečo nervóznejší... To mi bol čert dlžný! Keď sa nás opýta či si môže prisadnúť zatvárim sa trochu spokojnešie. Predsa len keď sa nepoznajú ony dve navzájom, tak sa nebudem cítiť tak nesmelo. ,,Samozrejme, ďalšia záujemkyňa o prácu?" V tom mi už hostinský donesie druhú misku s gulášom a hneď sa doňho aj lačne pustím. Na striedačku teda sledujem jeden pár zelených očí, misku s gulášom a potom druhý pár zelených očí a zvedavo čakám o čom začnú rozprávať. |
| |
| soukromá zpráva od Mirabella Tooková pro Podivné setkání pod korunami stromů Mirabela Tooková Oprava : „No buď rád, že jsem nezpívala já,“ |
| |
| soukromá zpráva od Holst *Krkavec* Mandsfelt pro Podivné setkání pod korunami stromů Mirabela Tooková Vezmu Miru za ruku seberu pistoli i katzbalgen stejně jako plášť a zmizíme ze zakořeného polorozpadlého srubu ven. a dále pro Ticka a Zelenáče je to
|
| |
| soukromá zpráva od Holst *Krkavec* Mandsfelt pro Podivné setkání pod korunami stromů Mirabela Tooková Mira cití jak se moje prsty propletly s jejími. Cítím její horké dlaně a malinké prsty. Vypadneme ve, když se za námi polorozpadlé dveře zaklapnou, ovane nás čerství noční povětří. Stále ruku v ruce poodejdeme kousek od srubu, aby jsme nebyli slyšet. Oboum nám je jasné, že taky o vzpomínání ani o hvězdy nejde. Ale přesto když tak pěkně svítí nemužu si odpustit poznámku, možná spíš tak na odlehčení situace. Ukážu na skrumáž hvězd které vzdáleně připomínají naběračku. "Vidíš tam to je souhvězdí vojenské naběračky, a támhle zas souhvězdí prasklého kola od vozu." Říkám to takovým způsobem, že je jasné že si dělám legraci, že o hvězdách nevím vůbec nic. Dívám se pak už misto na hvězdy MIře do očí. Chytnu ji kolem pasu a pohladí ji po vlasech. Hučí mi v hlavě a v ústech mám trochu sucho, vlastně ani nevím jak se to stalo a najednou ji líbám. Je to příjemný horký vlhký polibek až se mi z toho točí hlava. Hodím na zem plášť a položím ji na něj. Opět ji líbám a má ruka ji hladí po ňadrech. Hlesnu u toho. "Jsi moc krásná malinká lasičko" Znovu ji líbám a jedna ruka ji hladí po vlasech a druhá jemě přes kalhoty na rozkroku. Vlastně jsem ještě nikdy neměl hobitku, tak vlastně ani nevím co tam dole mají a jestli nám to půjde dát dohromady. Pokusím se jí vysvléci kytlici a druhou rukou zajet pod kalhoty až tam.... |
| |
| soukromá zpráva od Mirabella Tooková pro Podivné setkání pod korunami stromů
Následuji ho, svírám jeho ruku jako bych se bála, že se můžu zatoulat. Jeho dlaň mi přijde najednou větší, než ve skutečnosti je. Podívám se na tichý les, který nás obklopuje. Pak zmíní souhvězdí, některá jsem znala z knih, jenže jejich nová jména se mi líbí mnohem víc. Od dnešní noci budou mít nová jména která budeme znát jen mi. Měla bych něco říct, něco, cokoliv, jenže než jen stačím pootevřít ústa tak už s topím v jeho očích. Stále v nich je ten smutek ale i něco jiného… Poprvé v životě si přeji být vyšší, abych zmenšila vzdálenost pohledů. Poté už jen cítím, jak mě objímá a jeho ruka mi prohrábne vlasy. Cítím se proti těm velkým rukám bezbranná, stejně jako jsem si jistá, že neexistuje bezpečnější místo než v jejich obětí. Jeho rty se začínají přibližovat a ty mé jim vycházejí vstříc, tváře mi hoří, vlastně mám pocit že ne jen tváře. Naše rty se na sebe přisají, a jsou jako jedny. Vousy mě škrábají příjemně po tváři. Nic jiného nevnímám ani nevím, jak a kdy jsem se ocitla na jeho plášť. Jeho ruka od pasu zamíří víš. Dýchám zhluboka, pomalu, zatím moje ňadra zahalená vestou a halenou se při každém nádechu vydávají vstříc jeho velké horké dlani. „Víš, že tvoříme baladu, kterou budou opovrhovat a nevěřit jí,“ pokusím se o úsměv jenže místo toho skousnu spodní ret, když jeho ruka směřuje níž a následně mě přes sukni hladí, až nakonec najde cestu k zarostlému klínu. Ze rtů unikne tenký tichý sten a moje ruka zamíří k mašličce držící sukni a opaku. Jeho velké dlaně zápasí s malými knoflíčky vesty, „Může se ti otevřít rána,“ špitnu tiše a podívám se do jeho očí a poté spěšně dodám, „Měl by sis lehnout a já…“ nemůžu najít odvahu mu říct na, co myslím zatím, co jeho prsty slavili vítězství nad knoflíky. Sleduji, jak si ulehá a sama zatím nechám sklouznout sukni do trávy společně s vestou. Moje tělo zahaluje už jen po boky dlouhá halena. „Pomůžu ti,“ kleknu si vedle něho a začnu mu pomáhat vysvobodit se ze zajetí šatů, se zatajeným dechem sleduji každou část těla, která se přede mnou odhaluje, až nakonec uvidím obvázanou ránu. Jemně jí pohladím „Tohle je moje vina,“ povím s výčitkami, ale pak se usměji a pohledem sklouznu k tvému rozkroku „Stejně jako tohle,“ usměji se a rozkročmo si nad něho kleknu, „Já s člověkem nikdy,“ zašeptám trochu s obavami. Přetáhnu si halenu přes hlavu, abych zahalila aspoň na mement rudou tvář. Nakonec i ten poslední kousek oděvu skončil v trávníku. Jemný chlad mi pohladí jemnou pokožku těla a obkrouží okolo malých růžových bradavek. Na těle se mi udělá husí kůže, nejsem si jistá, jestli chladem nebo vzrušením. Nejspíš tím druhým. Cítím, jak pohled těch oříškových očí zkoumá každou část těla. Položím svojí malou ručičku na jeho velkou hruď. Cítím každý nádech a výdech, cítím jeho srdce a mám pocit, že tluče ve stejném rytmu jako moje. Zatím co druhá putuje níž, mnohem níž pomoct s tím co bude následovat, pomalu začnu dosedat. Dívám se mu do očí, už vidím mnohem víc než smutek, vzrušení, souznění, porozumění, které možná možná bude trvat jen dnešní noc, ale i přesto jsem odhodlaná se mu oddat... |
| |
| soukromá zpráva od Freya pro Velký Úhor, Hostinec U Kavky Sia, Rukh Pohodlně se usadím u stolu na volné místo. "Přesně tak, za prací." kývnu souhlasně na položenou otázku. Když se nad stolem rozline vůně právě přineseného guláše, můj žaludek se hlásí o slovo. Zastavím hostinského a požádám taktéž o misku a pohár vína. Očividně tu budem chvilku čekat, tak proč tu sedět jen tak na sucho. Sem tam po očku zkoumavě pozoruji přítomné pro sebe si odhadujíc, copak asi mohou být zač. V duchu i přemítám, copak to asi bude za práci, ten inzerát nebyl příliš sdělný spíše tajemný a zajímavá na něm byla hlavně odměna. Však se brzy dočkáš...a ještě jsi na nic nekývla... S chutí se pak pustím do přineseného jídla, které tak lákavě voní a pak už se věnuji jen poháru s vínem, ze kterého sem tam upíjím. Nijak se mi nechce zapřádat nenucená konverzace. Budeme-li nakonec pracovat spolu, bude na to času ještě dost. |
| |
 | PRÁCE Anna Už jsem ani nevěděla, kolik týdnů uběhlo od poslední práce. Byla jsem ráda, že jsme si mohly trochu odpočinout (a popít, hodně popít), ale teď jsme postupně zjišťovaly, že jestli brzo nenarazíme na další práci, budeme moct maximálně tak kousat trávu před hostincem. Když jsem zjistila, že kousek od našeho tábořiště je vesnice Vápená, přesvědčila jsem Annu, abychom se tam vydaly. Nedalo to moc námahy, i ona si uvědomovala, že peníze potřebujeme. Ve Vápené moji pozornost upoutal vývěsný štít. Kývla jsem k němu hlavou, aby mě Anna následovala. Chvilku jsme si to obě pročítaly, než jsem ukázala na jednu práci, při které bychom si mohly docela slušně vydělat. A to jsme potřebovaly. Sice jsme se musely trmácet až do Velkého úhora, ale nějak to překousneme. Cesta trvala tři dny, z toho většina byla v lese. Neměla jsem z toho radost, nechtěla jsem být v noci ohrýzána zdivočelým vlkem, ale kord a šlehající plameny jakoukoliv zvěř spolehlivě zahnaly. Trochu jsem si natrhla plášť o keř, ale byl téměř nový, takže mě malé opotřebení až tak nerozhodilo. Skoro celou cestu jsem byla potichu, nebylo moc o čem mluvit. Když jsme dorazily do vesnice, okamžitě jsme se vydaly do hostince. Už chci na hostinského promluvit, aby nás navedl, když si všimnu desky, na které jsou instrukce. "Rohový stůl vzadu, pod lebkou vlka," sdělím Anně, která přeze mě na nápis nevidí. |
| |
 | ZA PRACÍ Cisi Jsem ráda že necestuji sama. Cisi je docela fajn a aspoň je s kým si popovídat. Většinou tedy mluvím já, ale to snad vůbec nevadí. Když se člověk dobře baví, tak si ani nevšímá jak se mu postupně víc a víc zlehčuje měšec. Stačí se párkrát napít, trochu si s někým užít a hned je to tady. Možná by někdo řekl že to byli nerozvážnosti, ale mně to nevadí, utrácela jsem jak sem chtěla a oběma nám bylo jasné že dříve či později nějakou práci budeme muset sehnat. S tím co mám bych si tedy nějaký ten pátek ještě vydržela, ale co, aspoň se nějak zabavím. Po vyspání chvilku plánujeme co dál a nakonec se rozhodne že půjdeme do blízké vesničky kde snad něco bude. Ve Vápené bohužel žádná práce není, ale aspoň zjišťujeme kde by práce být měla. Takže po nakoupení zásob se ihned vyráží na další cestu. Né že by mi nocování v lesích nějak vadilo, za ta léta co jsem z domova jsem si už zvykla. I tak mi ale cesta skrze les připadala šíleně dlouhá, ještě když se člověk musí mít pořád na pozoru aby ho nenapadl nějaký vlk či bandité. Po tom co vyjdeme z lesa se snažím navázat konverzaci, ale Cisi je jako obvyle docela zamlklá a tak si cestou aspoň pískám. Když dorazíme do Velkého Úhoru, tak se mi docela uleví. Po tom všem chození mně docela bolí nohy, takže se ráda posadím a napiju. Hned míříme do hostince, než však vejdu tak se na chvilku zastavím a kouknu na jednu z pracujících dívek. "Nechoď daleko. Pokud budu mít čas tak si tě najdu". Usměji se a dám jí jeden stříbrňák. Poté už vstupuji dovnitř, za svou přítelkyní. Vyslechnu si Cisi a začnu se rozhlížet, hledaje místo které popisuje. Samozřejmě jej najdu velmi brzy a zjišťuji že nebudeme jediní kdo sem za tou prací přišel. "Zdá se že budeme mít společnost". Řeknu Cisi a kývnu směrem ke stolu kde už sedí nějaké dvě ženy a muž. "Pivo nebo medovinu, podle toho co máte lepší". Objednám si u hostinského, kývnu na Cisi čímž naznačím aby mně následovala a dojdu ke stolu pod lebkou vlka. "Zdravím. Nevadí když se připojíme? Zdá se že budeme čekat na tu samou osobu". Pousměji se, sundám si štít a vak ze zad, posadím se na místo u kterého je nejvíce volného místa kolem a k nohoum si složím své věci. "Já jsem Anna, těší mně". Představím se a začnu si osazenstvo stolu prohlížet. Vzhled: |
| |
| soukromá zpráva od Sia pro Velký Úhor, Hostinec U Kavky Stůl pod vlčí hlavou. Víno se mi doneslo a je kupodivu i dobré , Rukhu já jsem Sia a ráda tě poznávám, ve světě není moc přátelských ...bytostí." Usměji se na muže a v očích mi blýsknou ohníčky, už otvírám ústa abych pokračovala, ale k našemu stolu přijde další žena, sjedu ji pohledem a musím se usmát, stejná barva vlasů, stejné oči, stvořitel měl asi smysl pro humor. Přikývnu na pozdrav, " za prací jsme tady asi všichni, kdo by odmítl zlato, ani ony ne..." Kývnu hlavou ke dvěma dalším ženám co k nám míří a je jasné, že ne proto aby si s námi dali pohár, nejspíš i oni jdou po zlatu, což se mi potvrdí když dorazí až ke stolu. Té co se představila jako Anna, směle oplácím pohled, zdá se jiná než její společnice, má hrdé držení těla, ne namyšleností, ale takové s jakým se narodíte, že by šlechtična? "Zdravím Anno, já jsem Sia a stejně jako ty, jsem tady kvůli práci." Vzhled Upiji z poháru a pak se otočím na Rukh abych mu odpověděla na otázku kterou mi položil, " ano, cesty jsou nebezpečné, potkala jsem démona a jsem poněkud, vyčerpaná, je ten guláš tak dobrý jak vypadá?" Uvědomuji si, že pociťuji hlad a asi by bylo dobré nabrat sílu. |
| |
| soukromá zpráva od Tick Nackle Turen pro Podivné setkání pod korunami stromů [/b]Mirabela Tooková Krkavcova kořalka už párkrát obešla kolečko té naší prapodivné sebranky a atmosféra je čím dál více uvolněnější. Zrovna jsem na řadě a tak si pořádně zavdávám toho dryáku, když tu se Krkavec zmíní o tom, že ta práce v Úhoru může každému vydělat 100 zlatých kousků. Překvapením vyprsknu alkohol na všechny okolo až se na okamžik zvedne plamen. "Sto zlatých? Hrome, tak co tu ještě děláme?" Vyhrknu, ale s vtipem. Vím, že teď večer by nebylo chodit ven až tak chytré. Chvíli tam sedím a poslouchám příběhy ostatních *Hrome to je těžké neskákat nikomu do řeči!* Pomyslím si, ale překousnu tu urgentní touhu a čekám, než mi dají slovo. "No jak už víš," říkám Holstovi, "tak taky směřuju do Úhoru. A hlavně teď když jsi mi řekl o tom balíku zlata! No nicméně mě nikdy do armády nenaverbovali. Ani za války ani před ní nebo po ní. Mým živobytím byla vždycky tady tahle kráska." Ukážu na Fendr. "Vlastnoručně vyrobena, víme? Sice jsem díky otci vyučený mechanik, ale nikdy jsem neměl dost peněz na to, otevřít si krámek s touhle živností. Tak celou dobu co jsem tady, v tom zpropadeném světě plném lidí, vymetám krčmy, panství a dokonce i nějaké pevnosti a starám se o zábavu tamních opilců. Ale nikdy jsem si nevydělal tolik, abych to hned všechno neutratil za jídlo, chlast a střechu nad hlavou a když se ten večer zadařilo tak i děvku v posteli." Při poslední větě se trochu zasměju a opět chvíli poslouchám své společníky. Krkavec po chvíli vytáhne kvinternu a zahraje jednu z těch válečných písní, které se v poslední době už moc neslyší. Vždycky jsem si představoval jaké to musí být když ji zpívá zástup mužů na bojišti Já ji slyšel jenom z úst opilých vojáků v hostincích, kteří utápěli své noční můry v lahvi. Fendr beru až u druhé písně a přidávám se ke Krkavci a tentokrát páčky na nástroji nastavím tak, aby to znělo jako kovová loutna s ozvěnou. Poté mě Krkavec požádá abych zahrál něco vlastního a tak se neostýchám a prohlásím. "Děkuji za předání štafety. Nyní vám zahraji rozvernou píseň vlastní tvorby, která vždycky všem pozvedne náladu. Nelekejte se, trochu se odlišuje od většiny skladeb a balad dnešní doby, ale však posuďte sami." A se samolibým úsměvem začnu vybrnkávat. Jsem zabraný do hraní, ale po chvíli si všímám, že Krkavec odchází ven společně s Mirabelou a, u všech drahých kamenů, oni se drží za ruce! Dohraju skladbu a pak se nakloním k Franciscovi a s rukou u pusy polohlasem řeknu, "A takhle vznikli první trpaslíci." Výrazně očima ukážu ven a hlasitě se zasměju. *Jen si užívejte děti, dokud můžete, dokud můžete.* Pomyslím si s jistou melancholií, oklepu se a řeknu. "No, nevím jak ty Zelenáči, ale já dám poslední píseň a pak to zalomím. Dneska jsem měl fakt náročný den. A neboj, tenhle chlupáč nás v noci ohlídá, má uši jako ostříž!" Pohraju si znovu s páčkami na nástroji a počnu hrát ukolébavku dnešního těžkého dne. Ráno se vzbudím až jako poslední jen abych zjistil, že všichni už na mě čekají. Rychle si sbalím své saky paky vydáváme se směrem do Úhoru. Naštěstí se cesta obejde bez dalšího Ghůlského pozvání na večeři s hlavním chodem jménem MY a po nějaké době dorážíme z palisádami ohraničené vesnici. Krkavec nás všechny zavede do jakéhosi zaplivaného hostince, kde má údajně být člověk, jež zadával tu práci s pohádkovou odměnou. |
| |
| soukromá zpráva od Holst *Krkavec* Mandsfelt pro Podivné setkání pod korunami stromů Mirabela Tooková Holst *Krkavec* Mandsfelt [/right] Pevně malinkou Miru držím a líbám ji na ústa a šíji. Srdce mi buší jako zvony při požáru a já se topím v malé Miře. Cítím vůni její kůže, vlasů a chutnám její horké vlahé polibky. Jazykem lehce obkružuji její bradavky a pak jen jemně ji chytím do zubů. Hlesne o tom, že vytváříme baladu, kterou budou jedni opovrhovat a jiní ji nebudou veřit. S trochu svým humorem a usměvem ji zašeptám do ucha. "Záleží jak moc si Tick pustí pusu na špacír a jak moc si bude vymýšlet. Typl bych, že v jeho podání z tebe bude nejmíń královna lesních elfů a ze mě hrdinný bojovník bez bázně a hany, nejmíń zapomenutý následník trůnu. A určitě nám dá nějaká úplně pitomá jména třeba Arwen a Aragorn nebo tak nějak. Třeba na tom vydělá balík." Srdečně se nad takovou hloupostí zasměji, ale pak už mě zaměstnává jen krása Miry. Ohromí mě následná její starostlivost, vlastně mě i učaruje. Popravě v tuto chvíli poslední na co myslím je můj šrám. Její ohleduplnost mě opravdu zasáhne. Když ale pak začne znova s tím že za ten šrám muže ona trochu se zamračím a nesouhlasně zavrtím hlavou. "Dost už o tom." Sedí na mě obkročmo a hlesne, že ješte nikdy s člověkem nespala. Horkým hlasem odpovím. "Ani já s hobitkou musíme pomalu, aby tě to nebolelo" Na člověka jsem vybaven víc jak pruměrně a chtěl bych, aby její malé tělo si s tím poradilo bez bolesti, aby naše milování bylo něco na co bude moci vzpomínat v dobrém a se slastí ne z bolestí. Nasliněným prstem ji dráždím klitoris a druhou rukou ji hladím po těle, nespěchám počkám až bude dostatečně vlhká. Pak žaludem svého pyje přejíždím a obkružuji její štěrbinku. Dokola a napříč až cítím, že je úplně promočená a milostné štávy zcela uvolnily vstup. I přesto ještě nevstoupím a združuji vniknutí. Stupňuji vzrušení nás obou nad únosnou úroveń. Mám z toho trošku škodolibou radost jak oba hoříme touhou, abych do ní zajel. Pak už to překročí všechny meze a pomalu do ní vstoupím, prvně želud a pak centimetr po centimetru. Pomalinku a jemně, vidím, že největší tlak jde do podbříšku tak ji ho jemně chytnu a druhou rukou ji pohladím po zádech. Pak se frekvence pomalinku zrychluje a ona nasedá na můj penis rychleji a rychleji. "Poď srdíčko, poď poď" Hlesnu Celý hořím touhou a vášeń mě uplně pohltí. Kašlu na nějaké zranění postavím se tak abychom zůstali stále spojeni a mé velké dlaně ji drž za zadeček aby mě mohla obejmout nohama kolem pasu. Zádama ji opřu o strom. Cítím borovici drsnou kůru borovice a nádhernou smůlu borovicové kůry. Jsem ovládán touhou a zajíždím do ní v divokém tempu a možná hlouběji než bych měl, přeci jen musí to být pro její malinké tělo zápřah. Rukou ji dráždím poštěváček a líbám. Snařím se tempo vydržet, až dosáhne orgasmu i ona. Až si myslím, že se dostala do tohoto nádherného stavu. Několikrát do ní mohutně zasunu a jí se v rozkroku rozvine horkost. Jsem udýchaný a spocený stejně jako ona. Navíc má asi trochu odřená záda a zadeček od borovice a borovicovou smulu ve vlasech. Nádherně voní borovicí a vůní po milováni. Lehneme si na plášť obejmu ji pažemi aby se mohla schoulet mi v náručí. Možná se jí trochu klepou nohy z nezvyklé námahy jejich svalu tak ji mezi ně strčím svoji aby si mohla odpočinout a přikriju ji mou vojenskou blůzou. Aby ji nebyla zima. Chvíli ji ještě hladím a líbám ve vlasech. Pak asi usnu a spím až do rána. |
| |
| soukromá zpráva od Mirabella Tooková pro Podivné setkání pod korunami stromů Mirabela Tooková Jeho drsný prst horký od slin zamíří ke správnímu místu, zatím co druhá hladí, prozkoumává a laská zbytek těla. Ucítím, jak jeho pyj krouží okolo jeskyňky jako dravec číhající na vhodnou příležitost k útoku. Chvěji se, ne zimu ale vzrušením, cítím rostoucí vlhkost zapříčiněnou chtíčem, nedočkavostí a touhou, přesto vyčkávám. Pak se dravec vydá za kořistí. Pomalu vstupuje, jemně, citlivě, kousek po kousku aby se mé tělíčko – spíš podbřišek- přizpůsobilo jeho velikosti, oběma rukama se zapírám o jeho hruď. Cítím, jak jeho penis svírám, chvíli čekám, až tlak ustoupí, až tělo příjme jeho velikost. Pomalu se nadzvednu a poté zase nasednu na jeho kyj. Hladím jeho hruď a dech se zrychluje. „Poď srdíčko“ poví a já pouze vzdychnu. Zvedne mě, já ho obejmu nohama a drsná kůra se mi zaryje do kůže, jenže to už nevnímám, cítím rostoucí mravenčení v podbřišku, které s každým jeho divokém přírazu nabírá na síle. Obejmu ho rukama, hlasitě vzdychám do jeho ucha, což ho povzbuzuje k rychlejšímu tempu a divočejšímu tempu. Mravenčení přerůstá v křeč, silnou křeč, příjemnou křeč, která vyvrcholí při posledních tvrdých přírazech. Pevně obejmu jak rukama, tak i nohama trhaně oddychuji do jeho hrudi. V podbřišku cítím příjemné teplo, které mě vyplňuje. Cítím se šťastně, spokojeně a vyčerpaně, uloží mě ne plášť a já se na něho přitisknu, rozbolavělé nohy od příjemné námahy sevřou tu jeho „Neutečeš mi, ne dnes,“ zašeptám, zavřu oči a usnu. |
| |
| soukromá zpráva od Francesco "Zelenáč" Caste pro Podivné setkání pod korunami stromů Mirabela Tooková Celou dobu se nenápadně rozhlížím okolo a sleduji ostatní. Přestože ve srubu panuje klidná, přátelská atmosféra a já se snažím tvářit alespoň vlídně, fakt je takový, že zrovna tohle mě znervózňuje mnohem více, než kdyby mi někdo šel po krku. Mé oči zabloudí na muže a hobitku již v okamžik, kdy si po pár locích pálenku přisednou blíže a jejich ruce se dotknou. Rozhodně ale nezírám a spíše předstírám spánek a únavu, než přehnanou, horečnou aktivitu. Slova gnoma a vztahu naší dvojice opětuji jen drobným úšklebkem a přikývnutím, načež mu popřuje také dobrou noc a zabalím se do svého pláště... s jedním okem otevřeným a dlaní na jílci tesáku. Vzhledem k tomu, že se v noci nedělo nic závažného a já se jakž takž prospal, mohu tento večer soudit za povedený. V rámci mezí. Na ráno vyčkáme na dvojici milenců a gnoma, přehodím si přes hlavu černou kápi a v tichosti se vydám s různorodou skupinkou do hostince, kde dle jejich slov čeká zlato. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Prapodivná kumpanie Mirabela Tooková Setkání i seznámení proběhlo celkem bez problémů, tedy alespoň v rámci možností v dnešním světě. Atmosfera v srubu se stala uvolněnou díky flašce Krkavcovi kořalky i díky příjemnému brebentění gnoma a jeho hře na nastroj. Snad se nakonec i Zelenáč uvolnil, protože potkat takhle přátelské lidi je v dnešní době opravdový zázrak. A je opravdu neuvěřitelné až směšné jakou to skupinu lidí osud svedl dohromady. Mezi Mirou a Krkavcem se odehrálo krásné romantické večerní dobrodružství, které nemá tomto světě časté šance vůbec vzniknout. Milování a sex na kuráž je v tomto světě naprosto normální, takže jste to nijak neřešili, ale hobit a člověk to už je něco jiného. Gnom jakožto poetická duše ihned zapojil svoji invenci a zapřemýšlel jak by se dala napsat nějaká krásná balada na toto téma. No ale hobitka hmmm co kdyby to byla třeba elfka hmmm ještě lip elfí princezna. Jo to by bylo hustý a nějakej otrhanej voják to taky není ono mohl by to být hraničář, ale ne jen tak obyčejný zapomenutý dědic trůnu. A ty jména by šli také vylepšit. hmmmm třeba místo Mirabell tak Arabel nebo ještě lip Arwen to je takový vznešený a místo krkavec tak Aragon.... ale ne to je pěkná blbost to by nikdo nekupoval pokud by v tom nebyli nějací demoni, kouzelníci a třeba nějaká začarovaná naušnice, kulička a nebo prsten. Ale stejně bych na tom asi nevydělal... Myšlenky mu lítají v hlavě, a sedí zamlklý zatím co ostatní si uvařili polévku na snídali a pomalu se sbalili. Divná skupinka sešla zase na cestu kde je přepadli gulové, tentokrát o dost opartněji. Nic se však už nestalo petardy oheń a masakr který jste po sobě zanechali je dostatečně odradil, ale je jasné, že to zkusí třeba za pár dní znovu a budou hodovat i na svých padlých druzích. Během cesty jste se setkali s pár lidskými poutníky i jednou karavanou, dříve tyto cesty byly více využívány, ale dnes jste byli rádi alespoň za tyto cestovatele. Nakoupili jste od nich aspoň čerstvé jídlo a nějaký ten chlast či tabák. Vždy se na vás dívali dost znechuceně a nakupovat musel Holst. Občas si děti neodpostili nějakou nechutnou básničku, hlavně na Zelenáče a gnoma měli spadeno. Cesta pak už ubíhala celkem v pohodě, postupně jste si o sobě na vzájem mohli i něco říct a sblížit se. PO dvou dnech jste dorazili do vesnice Velký uhor (viz. první příspěvek) a mohli jste jít rovnou do hospody. Hospodský měl na gnoma i Hobitku jizlivé řeči ale nakonec vás navedl ke stolu s vlčí lebkou kde už seděla parta uchazečů o lukrativní zaměstnání. (Dohrajte to až do té hospody a seznamte se s ostatníma a popište se. A už hrejte veřejně. ) |
| |
| Prapodivná kumpanie Mirabela Tooková
Časně ráno mě polechtají na nose paprsky slunce roztříštěné o větve stromů. Vedle mě cítím vonět vůni borovicové pryskyřice a ještě něco navíc. Vedle mě stále spí Mira políbím ji do vlasů a o trochu víc ji zachumlám do vlněného pláště a mojí vlněné blůzy. Pak se zvednu a rozdělám oheń, do kotlíku dám špek, cibuli trochu hrachu, uzené a kroupy. Silná polévka na cestu se bude hodit. Pak vstanou i Zelenáč s Tickem nabídnu polévku i jim a pomalu se sbalím. Když se Mira probudí beze slova se na ni usměji a políbím ji. Nabídnu jí misku teplé poměrně silné polévky. " Je čas vyrazit." Řeknu do placu a hvízdnu na psa. Signore Luiggi přiběhne obhlédnu jeho rány ze včerejška a už je má zaschlé. Je to v pořádku. Pak vyrazíme zpět na cestu, Luiggi jde první aby jeho jemné smysli nás včas varovali před ghouli. Naštěstí žádné nepotkáme a můžeme si to vklidu rázovat po nepříliš udržované cestě. Setkání s pár skupinkami Gemerských civilistů bylo pro mě nepříjemné jako vždy, navíc s mými společníky to bylo ještě horší. Zjev Gnoma a Poloorka je vyloženě provokoval. Co naplat zasranej svět a já jsem zasranej blátošlap, který šlape po tom světě. Jedním z nových paprsků světla pro mě bylo, že vedle mě ted cupitala malá Mira a já ji to dával najevo. Občasné letmé pohlazení a nebo polibek bylo nečekaně krásné zpříjemnění cesty. Se Zelenáčem i Tickem jsem občas prohodil pár slov, o vlastních i jejich příbězích. Moc hovoru jsem ale nenadělal i když mi oba byly sympatičtí každý svým zpusobem. Co z nich vyleze však nevím. Přespávali jsme v lese a tam jsem také mnoho slov nenadělal, ale ani moc nenaspal noc a hvězdy byly nám s Mirou příjemní společníci na pouti. Po dvou dnech jsme konečně přišli do Velkého uhoru. Prdel světa, nic co by mě překvapovalo. Luigiho jsem chytl na provaz, pro jistotu. Prostitutky před hospodou jsem bral jako folklor, stejně jako v vojenském táboře, tyhle byly ale zachovalejší než ty co se poflakovali v táborech. Přišli jsme do hospody. Vešel jsem první na zelenáče jsem udělal posunek, že by nebylo špatné, aby šel poslední a hlídal nám záda. Rozhlédl jsem se v zakouřeném prostoru a všiml si nápisu. Přeluštil jsem ho a pochopil kam máme jít. Kecy hospodského na Miru a Ticka okomentuju jen zavrčením: "Strč si ty žvásty do prdele a dones nám všem víno a ten tvůj guláš." nějak jsem se automaticky přepnul do vojenského chování, byt mi to není uplně příjemné. Jdu směrem ke stolu kde už pár lidí sedí. "Dobrý den je tu už pan Herman nebo také všichni čekáte až se zjeví?" Řeknu s výrazným Vivocarským přízvukem a usadím se ke stolu kde je místo. Popis: Muž poměrně vysoký, věkem odhadem tak kolem 27 zim. Ne nijak zvlášť svalnatý spíš jen šlachovitý. Tmavé polodlouhé vlasy mu splývají na jeho špinavý krk a zrzavý plnovous mu na jeho umouněném obličeji zakrývá starou jizvu. Krom jizvy má obličej docela jemných rysu a z něj mu tak nějak vystupují oříškové oči o kterých by se dalo říci, že jsou krásné kdyby je neměl tak nějak zkalené podivnou melancholií. Oděn v roztrhanou modrou blůzu s řadou knoflíků z nichž jsou již některé utrhané, na této blůze visí zásobníky na předpřipravené střely jenž se mu houpají na širokém pásu, na který má dole na pravé straně připevněný: Katzbalger - obousečný meč, z menším železným košem a proplétanou záštitou jež používají Landsknechti a jenž je již docela dost dobitý a ozdoben mnoha zuby jak na čepeli tak na záštitě. K pasu je také připevněn dosekaný a malinko poprohýbaný pukléř, který lehce žere rez. Z roztrhané blůzy mu vysvituje košile, která snad dřív mohla být bílá teď je již spíš barvy šedé. Za pásem jež mu drží široké nabírané kalhoty. Má ještě pistoli s kolečkovým zámkem a prachovnici se zásobou kulek a ucpávek. Dole mu kalhoty sepínají modrošedé punčochy roztrhané stejně tak jako jeho až do třičtvrtě lýtek mu sahající vysoké boty. Z jedné této boty také čouhá úzký tesák (terčová dýka) zřejmě také již dost používaný. Na hlavě má jednoduchou domlácenou helmici jen tak položenou než nějak připevněnou. V jedné jeho špinavé a odrané ruce se mu houpá delší Arqebuza s kolečkovým zámkem a je na ni vidět, že stejně jako její majitel i ona si dost prožila. Ještě má ve svém pytli dvě vzácné věci které si chrání jako oko v hlavě a to dýmku s vonným tabákem a malou loutničku (kvinternu), kterou by jsme mohli přirovnat k dnešní mandolíně. Jeho věrným druhem v boji i jinde je pes (Signore Luigii), který vypadá něco jako kříženec mezi Dogou a Rotvajlerem a který tak stejně jako jeho pán je ke světu nedůvěřivý a ví, že od něj nemůže čekat nic dobrého... |
| |
| Prapodivná kumpanie Mirabela Tooková Probudí mě vůně polévky a následný polibek „Už vstávám,“ řeknu rozespale a zabalím se do blůzy. Vezmu si horkou polévku, „Mohli byste mi poskytnout na moment soukromí,“ kývnu na Ticka a Zelenáče poté co jí dojím, zatím co na Holsta se pouze usměji, a seberu oblečení ležící vedle. Cesta probíhala poklidně a bez potíží což jsem uvítala, stejně jako že většinou cesty jme moc nemluvil a já se tak mohla ztrácet v myšlenkách a přemýšlela co bude dál. Jenže jeho letmé doteky a polibky mi to prozradili. Když, jsme se dostali k místu, kde nás svedla cesta dohromady, tak jsem přejela pohledem po všech zúčastněných. Ještě pár hodin předtím jsem měla v plánu prozkoumat mrtvé ghůli – pokud by tam ještě byli – a obrat je o zuby, jazyk, extrakt z žaludku. Ve chvíli kdy jsme tam dorazili, tak jsem si to rozmyslela a chtěla odtamtud co nejrychleji zmizet. Dokonce jsem se přistihla, jak jsem pár kroky zmenšila vzdálenost mezi mnou a Holstem. Pohled do jeho očí mi většinou vykouzlil nekontrolovatelný úsměv. Chovám se jako malá, pokárala jsem se ale bez jakéhokoliv výsledku. Když jsme potkali karavanu, tak jsem doufala, že bych možná mohla nakoupit nějaké zásoby, které už jsem skutečně postrádala. Znechucené tváře mě však okamžitě odradili od jakéhokoliv pokusu zjišťovat, zda mají něco z toho, co bych potřebovala a rozhodla se počkat až do Velkého uhoru. Nakonec Holst aspoň nakoupil nějaké zásoby. Nakonec jsem se rozhodla změnit plány a místo hledání někoho, kdo by se nechal ošetřit za drobný peníz nebo kousek jídla, jsem se rozhodla společně se zbytkem skupiny vydat do hospody za prací, i když můj důvod byl jiný, více osobní a nejspíš jsem byla jediná. Jízlivé řeči hospodského mě nepřekvapují, naopak pokud by je neměl tak by mě to překvapilo mnohem víc. Chtěla jsem Holstovi říct že ať ignoruje jeho řeči, ale jeho odpověď byla rychlejší. Stejně tak štiplavý kouř, zápach moči, potu a zvětralého piva jsou společně s mou výškou důvody, proč takové podniky nenavštěvuji. Nakonec jsme došli ke stolu nad kterým vysela vlčí hlava. „Mirabela Tooková“ představím se a celo dobu stojím vedle Holsta. Popis: Osmadvacetiletá Mirabella patří se svýma sto a patnáct centimetry k těm výším hobitům, má atraktivní plnoštíhlou postavu a kaštanové kudrnaté vlasy sahající až po boky má svázané stuhou. V tmavě hnědých očích se odráží zvědavost a plné rty prozrazují, že se ráda usmívá. Na světlezelenou ošuntělou vestu, bílou na několika místech zalátanou halenu, kterou má zastrčenou v tmavě zelené sukni končící jen několik centimetrů od země. Na opasku má několik pouzder, malou díku – někdo větší by ji mohl používat jako párátko anebo příborový nůž. Přes rameno má hozenou koženou brašnu a na zádech se jí pohupuje jedinečná opakovací kuši vlastní výroby a spoustou uprav. Opakovací kuše vlastní výroby se spoustou modifikací, je jisté že jiná taková nejspíš není. |
| |
|
Velký úhor Pomalu se venku šeřilo a začal přicházet večer. Hospoda U Kavky se plnila vesničany, kupci i prostými poutníky. Hospodský a jeho pomocnice kmitali aby každá všechno měl. No tedy aby si alepoń mohl vybrat s dost omezené nabídky. Po té co Holst sjel hostinského, ze jeho blbé kecy vůči zbytku "prapodivné kumpanie" už držel hubu a krok, neměl v zájmu aby se něco semlelo a on měl rozmlácenou ne li vypálenou hospodu. Navíc byl i poměrně prozíravý v tom, že největší rasistické rabiáty a potížisty usazoval na druhou stranu hospody. I přesto bylo pár plivnutí vaším směrem a nechutné narážky které navíc dehonestovaly i ostantní ženy u stolu. "Co ti to tu sedí za prasata! Kurva tohle bývala slušná knajpa a ne zveřinec!" "Hele hele tady je nějaká nová kundí farma? " "Ty vole když vydím tu latrínu tam chce se mi blejt. Samý nový prcinky co si sebou dovedli nějaký svoje nechutný zvířátka. Hej kotě já jsem v posteli taky zvíře." Převážně jste byli nuceni takové nechutnosti ignorovat co vám zbývalo, když jste tu čekali na svého zaměstnavatele. Naštěstí přišli do hospody muzikanti, kteří tu patrně hrávají každý večer a tak se potížisté věnovali spíš hulákání na ně. Muzikanti to byli patrně místní, žádná svetová senzace, ale jak štakš hrát uměli. Flétna, šalmaj, buben, cistra a fidula dali celému tomu místnímu doupěti uplně jiný váraz tak jak to už u hudby bývá. Hráli převážně zcela známé fláky jako pijáckou totus floreo a lidi vesele šlapali po udusané zemi a samosebou o to víc lili do sebe pivo a víno. Sedíce u stolu jste se trochu okoukali na vzájem a tak zkušeným okem jste trochu odhadovali kdo co umí. Bavili se mezi sebou hlavně ti co se znají a přišli spolu. Anna s Cici a Zelenáč s Tickem Mirou a Holstem i když Holst a Mira si přeci jen špitali o trochu víc. Ostatní se tak sporadicky zapojovali do hovoru. Pak do hospody vstoupil člověk se svým doprovodem. Od pohledu sem nepatřili. On velmi vybraně oblečen podle nejnovější mody trošku oplácený, ale bojovník si všimne, že jeho krok je pružný jako u kočky a že to tedy nebude typický kupec. Za ním následují ještě dva zcela černí holohlavý bodygurdi ozbrojení šavlemi patrně ze Zerrikanie což je vzdálená země o které jste slyšeli jen samé divoké zvěsti. Za nimi cupitá ještě chlápek který vypadá na písaře. Herman:
Jde rovnou k vašemu stolu a jen jeden bodyguard zajde za hostinským něco bobjednat a možná i vyjednat. Přistoupí ke stolu. Shlédne vás trochu pohrdlivým, ale zkoumavím pohledem a neznatelně nesouhlasně zakoutí hlavou. Pak začne. " Dobrý den, jsem pan Herman řečený šídlo a předpokládám, že jste tady kvůli práci co nabízím." Vlastně ani nepočká na nějakou odpověd, usedne ke stolu a za něj se postaví ti jeho chlapy. Písař si sedne trochu bokem, ale tak aby všechno slyšel a mohl případně zaznamenat. Pak pokračuje: "No psal jsem jaká bude zhruba cena za vykonání té fušky, je to 100 zl pro každého kdo ukol vykoná a přežije. Pro nelidi dám 70 pokud něco umí. KOmu se to nelbí muže rovnou jít." Podívá ve na hobitku, gnoma i pulorka. Zkoumavě sjede i Rukha ale je vidět, že tam si není jist. "Je vám jasné, že za takovou sumu to nebude nějaké vyhánění opilců z špeluńky jako je tohle. Jak ale náročné to bude to vám nepovím ani já, protože to prostě nevím. Takže o do jde. Pravidelně jsme posílali nějaké zboží z Vaenwiru do Maechtu trochu po své vlastní cestě ne tedy po té tradiční a oficiální. Jednak kvůli clům a jednak kvůli závažnosti toho nákladu. Co to je vás nemusí zajímat a nebudete o tom ani mluvit. No a dál je to jednoduché prostě se nám ztratila jedna karavana a pak druhá. Prvně jsme mysleli, že to byli nějakcí hodně odrzlí lapkové a tak jsme tam poslali svoje lidi a ty se taky nevrátily. Takže po vás budu chtít nasledovné, jít potrase konvoje, najít ho, zjistit co se stalo, stáhnout za živa z kuže ty co za to můžou nebo je prostě nechat trpět jak nikdy. Taky v té druhé karavaně byly dvě truhličky označené červeným tlapatým křížem a 3x runou Thurias. Ty dopravit buť zpět mě a nebo do Maechtu kupci jménem Chlodovik řečený shnilozub. Záleží co bude blíž. Každopádně když by jste to dopravovali do Maechtu přihodím 30 zlatek a Shnilozub mi pošle po vás psaní jestli je vše v pořádku. " Koukne na vás dokola a sleduje vaše tváře i chování. "No to je zatím vše cestu i trasu karavany řeknu těm koho vyberu a kdo bude mít opravdovej zájem. Teď je, ale na vás aby jste se projevili. Teda ti co mají zájem, ti co nemají mužou jít, hned ted do prdele. Chci po vás aby jsem mi řekli co umíte a proč vás mám najmout. Jestli teda vůbec něco když se tak koukám. Chci se Vám pořádně podívat do ksichu a stisknout vám pazouru, abych věděl kdo jste. Pak ti který vyberu se nahlasí tady Jobikovi který vás zapíše, Jméno, rasu odkud jste a nejakou poznámu o tom co umíte. Zálohu standartně nedávám, ale pokud je někdo tak v hajzlu, že nemá ani na jidlo na cestu a uznám, že by se fakt hodil na ten úkol dostane max 10zlatých. Jinak dnes je tady zaplacená utrata i pro ty co nevyberem, za to že se obtěžovali sem dojít. NO a pro ty co vyberu tak i jsou zaplacený pokoje. Takže se vymáčkněte jeden po druhém." Písař Jobik:
|
| |
| Hospoda U Kavky - "Hermans lied" píseň zlata Velký úhor Poté co jsem se posadila vedle Holsta, tak jsem si s neskrývanou zvědavostí začala prohlížet osazenstvo. Nejspíš jsme byla nejzvláštnější skupinka u jednoho stolu, co tahle knajpa pamatovala za hodně dlouhou dobu. Urážlivé poznámky opilců, rabiátu a potížistů se snažím nevnímat a ignorovat. Holstova ruka, kterou svírám pod stolem a vzájemné špitání mi v tom hodně pomáhá. Jak malá. Pak přikráčí k našemu stolu dobře oblečený muž s dvěma bodygurdi a drobným človíčkem připomínající už od pohledu písaře. Zaměstnavatel je tu. Snížená odměna pro nelidi mě nepřekvapí a nijak na to nereaguji, přeci jen pro peníze tu nejsem. Lidé vždy, když obchodují s nelidmi, tak ceny zboží zvedají a odměnu za vykonanou práci snižují. Tak už to chodí a nemá smysl nad tím uvažovat. Nic s tím stejně neudělám, aspoň ne dnes. Potom jen poslouchám, o jakou práci se jedná. Celkem zajímavé, nejspíš veteráni co ví jak zametat stopy a bez skrupulí všechny zabijí, možná konkurenční boj nebo... Zvažuji ale bez víc informací jsou to pouhé nejisté spekulace. Když Herman zmíní stahování z kůže a bolestivou pomstu tak se jemně zamračím. Všechny u stolu sjedu postupně pohledem, abych věděla, jak na to zareagují oni. Nikdy jsem neměla ráda mučení, takže tuhle část nehodlám plnit a doufám, že to tak vnímají i ostatní. Nechci být svědkem nějakých zbytečných zvěrstv na raněných a ukájení sadistických choutek, nebo vybíjení křivd na lidech za to jak nás vnímají. „Mirabella Tooková, umím číst, psát a počítat a jsem alchymistka. Dovedu lidi vyhazovat, zapalovat a otrávit na dálku stejně dobře jako kdejaký čaroděj, možná i lépe. Stejně tak, poté ošetřit ty, co se nechají. Bývala jsem součástí kompanie Divokých hus, kde jsem tohle umění zdokonalila, a naučila se zacházet k tomu ještě s kuší. A jsem Hobitka, což ale myslím, že jste poznal,“ odrecituji to jako nacvičený text, ale pak se na moment zamyslím a dodám už důraznějším tonem „Pokud mi dáte zálohu deset zlatých a zařídíte, aby mi obchodníci zde nedávali přirážku pro nelidi, což myslím pro vás nebude tak obtížné. Tak Vám pane Hermane můžu zaručit, že nebudete litovat. Litovat budou ti, kterým petardy s dračím ohněm budou vybuchovat pod nohama, ti co budou vdechovat jedovatý kouř a ztrácet se v černé štiplavé mlze, ti které oslepí sluneční záře.“ A spolubojovníci taky budou rádi, že je bude mít kdo kvalitně ošetřit, případně jim poskytnou povzbuzující přípravky. Tenhle argument už si nechám pro sebe. Přeci jen, každý mrtvý z nás znamená ušetřené zlaťáky. |
| |
| Hospoda U Kavky - "Hermans lied" píseň zlata Velký Úhor Vůbec mě nepřekvlapily všechny ty zhnusené pohledy všech okolo, hned když jsme se společníky vkročili do Úhoru. Co mě překvapilo byl ten odporný zápach. *Jak můžou být ty lidi takový prasata?* Pomyslím si se znechucením. Počítám s tím, že v hospodě bude spousta těch, kteří nemají nelidi moc v lásce, a tak své společníky požádám o chvilku strpení, že si ještě potřebuji zahrát jednu píseň, než půjdeme dovnitř toho Kavčího hnízda. Postavím se stranou a na svůj vlastnoručně vyrobený nástroj zahraju "Píseň Labutí Elegance", která by mi měla na nějakou dobu zvýšit charisma. Vidím, že společníci už jsou netrpěliví a tak s nimi konečně vcházím do hostince. Pohledů, narážek a nadávek si nevšímám a uvědomím si, že už mě ani nepřekvapuje, že se nás Krkavec zastává. No, zastává se určitě hlavně Mirabely, ale já jsem už součástí našeho malého gangu nelidí a posílen Holstovou podporou a mou písní kráčím sebejistě dál s úsměvem na tváři. Koutkem oka pozoruju ostatní, jak se jim ve tvářích objevil výraz, který dal najevo, že jim to tu moc nevoní. Abych se přiznal, na odér opilců, tabáku, moči a zvratků jsem už tak zvyklý, že to je příjemná změna oproti zbytku vesnice. Docházíme ke stolu, u kterého sedí velice pohledná skupinka krásných slečen a jeden podivín. Krkavec nás uvede a já prozatím mlčím a vyčkávám na správný moment se ozvat. Avšak po chvíli přichází náš zaměstnavatel v doprovodu pěkných hromotluků a obeznámí nás s jeho nabídkou. *Do čeho jsem se to zapletl? Ten Herman vypadá na nějakou velkou figurku na šachovnici podsvětí.* Proběhne mi hlavou při jeho projevu. *Nepanikař, všechno máš pod kontrolou. Teď se seber a ujmi se iniciativy!* K mému velkému překvapeníse však jako první ozvala Mirabela. *Ta si troufá.* Usměju se pod knírem a ihned jak domluví postavím se na židli, jednu nohu dám na stůl a kolem dokola pronesu. "Takže ti nejmenší nazačátek? Dobrá tedy. Mé jméno je Tick Nackle Turen, gnóm z prastarého města Marpenoth. Můžete mi říkat Tick." Pak pohlédnu Hermanovi přímo do očí a pokračuju. "Jsem sice pouhý potulný bard, avšak na tom brnkání je víc, než by se na první pohled mohlo zdát. V krizových okamžicích mé písně rozhodují o vítězství, čí porážce, o životě, či smrti. Zatímco mí spolubojovníci čerpají tolik potřebné síly k boji z mé hrdinské balady, nepřátelé se svíjejí na zemi v agóniích z kakfonických zvuků, vydávaných tímto nástrojem," Pozvednu do výše svůj Fendr, "a s trochou kouzla mé maličkosti." Přibížím se k němu trochu blíže a polohlasem pravím, "A nebyl bych to správný gnóm, kdybych neměl ještě slušnou řádku es v rukávu. Ale pochopte, kouzelník přeci nevyzrazuje své nejlepší triky." Mrknu na něj pravým okem, stáhnu se zpět a opět nahlas pokračuju. "Avšak pokud byste chtěl využít mých služeb na této výpravě, nespokojím se s méně, než kolik dostanou ostatní. Chcete mít své zboží zpátky a ty loupeživé parchanty stažené z kůže? Sto zlatých! To je cena mých nedocenitelných služeb!" Zakončím svůj projev a usadím se zpátky na židli. |
| |
| Hospoda U Kavky - "Hermans lied" píseň zlata Velký Úhor Neřešil jsem nic. Neřešil jsem blbý kecy, neřešil jsem smrad, neřešil jsem špínu. Prostě jsem se snažil neřešit nic. Sem tam jsem prohodil pár slov, aby se neřeklo s mou novou kumpanií, ale rozhodně jsem se nesnažil být extra sdílný. Popravdě, nikdo se nesnažil, což mi vyhovuje a jim asi taky. Krom toho prapodivného páru, ale co... to je jejich věc. Dokud mi za to nebude chtít někdo useknout hlavu... ale to by stejně přišel o všechny údy na tom jeho špinavym těle. Mé fyzické předpoklady očividně hrají roli v tom, že v hospodě si na mě krom ožralů nepustí jen tak někdo hubu na špacír... ono, když jste o víc jak hlavu vyšší a dvacet, třicet kilo těžší, většina jednotlivců si rozmyslí, jestli vypustí z huby nějaký kecy, rasismus nerasismus. Zatímco sedíme u stolu, snažím se na sebe příliš neupozorňovat a většinu času v tichosti sleduju jak své nové společníky a jejich chování, tak především vchod hostince. Už od chvíle, kdy jsme přišli jsem si pohledem zkontroloval všechny viditelné otvory, kterými by se dalo v případě problému utéct ven a ze kterých by mohly i problémy samy přijít. Nakonec přijde klient. Dost podivný klient, rozhodně na tenhle kraj. Už jsem viděl dost negrů, kteří byli uhlazení a vyšnoření jako on, ale tady působil jako pěst na oko. Určitě měli kecy i na něj, ale radši držej hubu, než aby je ty jeho gorily seřezaly tak, že by z nich mohli skládat další den skládačku, pomyslím si, načež se lehce ušklíbnu. Na zmínku o stažení z kůže nijak zvlášť viditelně nereaguji, krom toho, že si pozornější oko může všimnout toho, že si utáhnu šňůrku na pravém nátepníku, stejně tak jako na obeznámení o nižší odměně. Proč taky... ono se k tomu určitě dostane, navíc se těch třicet zlatých dá ještě vydělat. Po slovech gnoma se však zarazím a zvednu pohled svých očí ke kupci, s lehce přidrzlým úsměvem, ve kterém odhalím pár svých horních špičáků, lépe řečeno tesákům a dolní špičáky, které vypadají jako pár ne zcela vyvinutých klů. Vzhled Půl-ork s nezdravě modro-zelenou barvou pleti, vysoký přibližně dva metry. Spíše pevné, šlachovité postavy než hora svalů, jako jeho orkští příbuzní. Dlouhé rozpuštěné, jako uhel, černé vlasy, které rozhodně nejsou nějak přehnaně upravené, narozdíl od stylové kozí bradky. Jeho nehty jsou dostatečně dlouhé a ostré na to, aby někomu dokázaly rozseknout krk a rovněž mají černou barvu (zda to je přirozené, či nabarvené, těžko říct). Jeho ústa zdobí několik ostrých tesáků, který připomínají jeho původ - spodní tesáky mohou lehce připomínat nevyvinuté kly. Oči mají modro-zelenou barvu. Většinou zabalený v mohutném černém plášti, s tváří hluboko schovanou pod kápí. Krom tulvaru, který má u pasu spolu s tesákem, si lze všimnout poměrně kvalitních zpevněných kožených bot černé barvy a koženého kyrysu s chrániči ramen, rovněž v černé barvě. |
| |
|
Herman se pohodlně opřel do židle prokrupl prsty a pak jen postupně sledoval tvář vedle tváře. Nakonec se zvedla hobitka. Malá šikovná půlčice která všechno vysypala na jednou, jasně stručně tlak se mu to líbilo. Díval se na ni sice trochu s opovržením, ale bylo vidět, že je zvyklí jednat s nelidmi což se při jeho práci asi dá očekávat. Kývl na ni když skončila a dal znamení písaři aby to zaznamena že v pořádku. "Dobrá pulčice bereme tě, zálohu dostaneš, tady, ale nemám páky ani chuť se angažovat a smlouvat o cenách. To si vyřeš sama a s takovýma hloupostma me neobtěžuj. Tím to pro něj bylo vyřešeno. Pak začal mluvit gnom a Herman na něj z prvu nevěřícně zíral, bylo vidět, že i Jobik a strážci zpozorněli. Gnom evidentně přestřelil. Jak moc to mu asi vubec nedocházelo a tak mlel dál. Když zkončil Herman se začal smát, prvně pomalu a apak to přešlo v opravdový záchvat smíchu. Až se dosmál a ještě utírajíc si slzy od smíchu povídá písaři. "Slyšels toho malýho zmrda? Toho berem sice je uplně k hovnu, ale takhle mě nikdo dlouho nerozesmál." Pak zvážněl a s ledově klidným hlasem říká Gnomovi. "Tvá drzost se mi líbí umíš uplně hovno co by se dalo považovat jako prospěšné k dokončení ukolu i přesto máš drzost, žádat plnou taxu. Jsi fakt super. Dám ti 50 zlatých ať skupina má talisman a zasměje se pomáhá to morálce. Normálně bych tě asi hned kopl do prdele ale tvá drzost mě přesvědčila." Pak se trochu zamračí a pokračuje dost zlým a výhružným tonem. "Jsem veselá kopa, ale ještě jednou zkusíš se mnou jednat tímto způsobem nechám tě roztrhat psy. Doufám že si rozumíme. Dostaneš 50 zlatek spíš z mého rozmaru a pokud se ti to nelíbí tak táhni hned do prdele." Pak se podívá po ostatních a dodá. "Nesmlouvám, komu se podmínky nelíbí támhle jsou dveře" Je jasné, že si nedělá srandu a gnom opravdu hodně neodhadl situaci. Chlap asi nebude jen obyčejný kupec ale asi i docela ranař, což mnohým z vás došlo když viděli zerikánské strážce, gnomovy však evidentně nikoliv a jen šťastnému osudu muže děkovat, že to s ním nedopadlo hůř, protože tady by si do něj spíš kopli než aby ho někdo rval zuřivým psům z tlamy. |
| |
| Hospoda U Kavky - "Hermans lied" píseň zlata Velký Úhor Nechám Annu, aby se socializovala, přeci jen to byla její parketa. Křiky kolem sebe jsem ignorovala a objednala si medovinu. Teprve když se ozvalo slovo kotě, střelila jsem po chasníkovi pohledem, který by dokázal vraždit, ale nahlas jsem nic neřekla. Nestáli mi za to, abych na nich plýtvala drahocennými slovy a opotřebovala si panty. Ale za kotě jsem se tedy rozhodně nepovažovala. Čekala jsem na zaměstnavatele a nikdo na mě naštěstí nepromluvil a Anna věděla, že když se zaseknu, nerozmluví mě. Muže, který nám má platit, poznám okamžitě. Oni vždycky vypadali stejně. Když se zastaví u našeho stolu a zatváří se, jako by viděl kupku hnoje, nehnu ani brvou. Už jsem viděla tolik "lepších lidí", kterým nelidi připadali jako něco horšího. Možná mi nelidi úplně nevoněli, ale bylo příliš namáhavé, nenávidět lidi individuálně. Bylo lehčí si nad medovinou povzdychnout, jak vám hobiti berou práci, než nenávistně pokukovat po té hobitce vedle nás. Žít a nechat žít. Poslouchám, když popisuje práci. To nezní jako nic namáhavého. Jeho lidi se možná nevrátili, ale jeho lidi byli dost možná banda amatérů. Podívám se na Annu. Už jsme se vypořádali s horším. Jakmile domluví, představí se hobitka a nakonec gnóm. Povytáhnu obočí nad jeho odvahou, ale Herman ho následovně dost drsně usadí. Počkám vteřinu, dokud nikdo nezačne mluvit. "Cisi Jasnojará, člověk," uvedu zjevný fakt. "Jsem šermířka, pracovala jsem pro šlechtice, kteří byli příliš připosraní, aby se osobně ukázali, když je někdo vyzval k duelu. Jak je vidno, všechny duely jsem vyhrála," řeknu. Kdyby ne, žrali by mě teď červy. "Nabídnout tedy mohu svůj meč a znalosti v boji." VZHLED |
| |
| Hospoda U Kavky - "Hermans lied" píseň zlata
Popíjím víno přinesené víno a sleduji ostatní u stolu Mira mě drží pod stolem za ruku a mě se to v pravdě líbí. Je to něco co vůbec nepatří snad do tohoto světa, nějaký sen který se snad opardu nikdy nestal, ale jak je vidět tak ano. Pohladím ji po zádech tak jen jako by letmo, není rozumné něco takového vystavovat na veřejnosti obzvláště v tomto pajzlu. Jen se k ní nakloním a tiše ji řeknu s tonem hlasu který prozradí na co myslím. "Voníš borovicovou kůrou, čím to je, že kdykoliv na tebe myslím cítím borovice." a pod stolem ji jemně pohladím po vnitřní straně stehen. Pak už ale vše nabírá rychlý spád. Přijde Herman i s doprovodem, přiznám se, že jsem nečekal v takové osadě toto, ale dotyčný ví co chce. Od pohledu je jasné, že to nebude jen obchodníček co nechává hledat svoje ztracené štulky s plátnem a nasolené ryby. Vysvětlí situaci. Hmmm je mi jasné, že to nebude jen tak pokud má svoje lidi a raději pošle partu cizinců muže to taky znamenat, že jsme kanonenfuter. Pak se zvedne Mira a představí se je přijata bez problému. Pak se hrdině zvedne Tick a já nestačím zírat. Myslel jsem, že má lěpší odhad na lidi, u tohohle chlápka bych to nezkoušel ani já a on to zkouší vážně dost na drzo. Herman to našetěstí vezme jako vtip, v tom asi gnomovi pomohla jeho malinkatá postava a to že v něm nikdo nevidí ohrožení. To je opravdu jeho výhoda. Pošeptám stranou Miře: "Musíme toho blázna asi hlídat, nebo se sám uvrtá do něčeho z čeho jen tak snadno nevyvázne." Pak se představí Cisi šermířka, prohlížím si ji celkem pozorně a sleduji jak moc je asi dobrá. Pak se představím já. "Holst Mansfeld, čistá rasa člověčí" řeknu trochu s kousavou ironií "Voják Vivocarské knížecí armády. Sloužil jsem u elitního střeleckého regimentu "Schwarzer Haufen" černé houfy po vašem. Pod velením Floriana Geyera jsem prošel celé Gemmerské tažení. Co mužu nabídnout? Arqebuzu, meč a taky základy vonjenské taktiky a znalost vojenských fíglů. Nic víc nic míń." Odmlčím se a předám slovo dalšímu... |
| |
| Hospoda U Kavky - "Hermans lied" píseň zlata Velký Úhor Nekecej, nechce smlouvat... ale očividně nechce ani rozruch. Zajímalo by mě, jak moc v tajnosti to chce držet... a navíc, skupinka nelidí se ztratí jak nic. A ty krasotinky... v přístavnim bordelu jim to bude slušet, hlavně tý blondýně. Ještě jí naučí na co všechno se dá použít jazyk. Pronesu si pro sebe, přičemž sleduji zamlklou plavovlásku. Právě ona většinu času byla potichu a nevypadá, že se chce ostatních vyptávat... aspoň někdo, krom mě. Ušklíbnu se a stočím pohled k Holstovi. Když dokončí plavovlasá válečnice svou řeč, prokřupu si prsty a spustím. "Francesco Caste, ale můžete mi říkat Zelenáč. Půlork. Neptejte se jak, já sám mám jenom hrubý představy.", dodám s pobaveným, hořkým úšklebkem, dostatečně drzým a vyzývavým. "Přes 25 let jsem jezdil s obchodní karavanou na východ, jihovýchod... až k pouštním městům, i po hedvábnejch stezkách, takže mám představu, co taková ochrana zboží znamená. Proto si mě taky nechali...", pokrčím rameny a odhalím svůj plášť tak, aby byl vidět tulvar, o něco delší a tlustší než obvykle bývá, který je v těchto končinách pravděpodobně ne moc typickou zbraní, ale Hermann a jeho muži určitě dobře vědí, co takový tulvar dovede udělat s rukou někoho, kdo je dost drzej na to, že proti vám jde. "No a poslední roky dělám podobný věci jako je tahle fuška... nebo i lov jinejch potvor než jsem já.", dodám s úsměvem, jak jinak než hořkým a opět tulvar schovám před zraky ostatních za svůj plášť. |
| |
| Hospoda U Kavky - "Hermans lied" píseň zlata Velký Úhor U stolu jsem byly přijaty bez problémů a nějakých řečí, za což jsem byla ráda. Brzy poté co jsem se posadila sem dostala objednanou medovinu, přičemž se ale hostinský tvářil jako by mu dělalo kdo ví jaký problém to donést. Docela mně překvapuje že se nevymlouvá na bolest zad nebo tak něco. Ale co, to je vlastně jedno. Vezmu džbánek a napiji se. Aaach, aspoň že pití tu je dobré. Se spokojeným výrazem sleduji své "kolegy" a dění v hospodě. Výraz v mém obličeji se však změní sotva k nám přijde další skupinka. Co to má být? Hobiti, člověk a.. Co je vlastně tohle? S poněkud nedůvěřivým, možná až podezřívavým výrazem ve tváři sleduji toho velikána a říkám si že je pro ně nejspíše zázrak když se dostali až sem. Není však na mně abych říkala zda se připojit smějí či ne, takže si dál "hledím svého" a čekám až se objeví náš možný zaměstnavatel. Čas se pomalu vleče, hospoda se plní lidmi a Herman stále nikde. Místo toho se k našemu stolu dostavuje spousta nadávek od lidí kterým se část našeho osazenstva nelíbí. Vlastně je i docela chápu, taky jsem z toho trošku nesvá, ale co mohu dělat? Kouknu na Cisi a upiji ze džbánku. Tekutiny uvnitř ubývá a já přemýšlím zda si objednat další nebo ne. Nakonec se rozhodnu že né, aspoň tedy prozatím to stačí. Přeci se nemůžu střískat ještě před tím než se objeví pan Herman. Aspoň že se ukázali hudebníci. Sice nejsou nijak dobří, ale i tak je to vítané rozpltýlení. Ještě chvíli to trvalo, ale nakonec se otevřeli dveře a dovnitř vešel člověk u kterého mi ihned bylo jasné kdo to je. Konečně.. Když muž přijde ke stolu, tak mu zdvořile kývnu na pozdrav a poslouchám. Úkol zní docela zajímavě. Někomu by se to mohlo zdát prosté, ale když zmizí karavana s doprovodem a poté i lidé kteří byli poslání zjistit co se stalo, tak to určitě nebude jen tak. Možná to mohli být nějací bandité, ale to mi k tomu nějak nesedí. No co, uvidíme. Herman chce abychom se představily, čehož se jako první ujmou ti z poslední skupinky. Všechny pozorně poslouchám, přičemž když mluví ten gnóm, tak se musím smát. Prcek je buď odvážnej nebo hloupej. O Cisi už nějaké věci vím, ale další kteří se představují jsou docela zajímavý. Přinejmenším ten půl-ork. Na jednu stranu mi to přijde jako holý nesmysl aby něco takového šlo s námi. Kdyť si ho každý musí všimnout už z dálky a pokud bychom například musely s někým jednat, pochybuji že by tomu nějak kladně přispěl. Na druhou stranu by byl určitě vítaná společnost v boji. Když máte po boku takového kolohnáta, tak by si měl někdo dvakrát rozmyslet zda se s vámi pustí do křížku. Po představení Zelenáče už je ticho a tak se toho ujmu já. "Co o sobě říct... Jmenuji se Anna a pocházím z Razwanu. Ač se to možná nemusí zdát, tak zkušeností z bojů mám dostatek. Ať už se jedná o rytířské turnaje či skutečné bitvy... Věci jako bitevní taktika a strategie unám samozřejmě také, dá se říci že jsem to chvíli chtě nechtě musela studovat. Mohu nabídnout svůj meč a štít a také své slovo že úkol splním nebo padnu při pokusu o to". |
| |
| Hospoda U Kavky - "Hermans lied" píseň zlata Velký Úhor Dobře, lepší něco než nic. Sice věřím, že zařídit pro mě u obchodníků normální ceny by si nežádalo víc než mávnutí ruky. Takhle se mu ale nejspíš určitá část peněz vrátí zpět. Deset zlatých zálohy bude muset stačit. I bych si spokojeně sedla a těšila se po dlouhé době na postel – nechám ho zaplatit pokoj, i když budu spát v jiném- jenže pak Tick začal to své trilaterální představení pro nesprávného diváka. Sebedůvěra ho zaslepila. Měla jsem chuť zakřičet Kakao, jenže to bych musela věřit, že si pamatuje, co to heslo znamená. A takové iluze si o něm nedělám. Naštěstí pro něho válečný překupník – aspoň tak působil – dnes ještě nedostal pravidelnou dávku pobavení. „Hlídat? Příště ho radši uspíme, ta jeho pusa je nebezpečnější než paterda v dětských rukách,“ odpovím šeptem Holstovi a oddychnu si, když vidím, jak slovo přebírá šermířka. Šermířka-Cisi- působí schopně, vyrovnaně, jako někdo kdo by se skutečně hodil a opravdu ho chcete mít spíš na své straně, než aby mířila špicí meče na vás. Dokonce si ani zhnuseně neodfrkla, když mě spatřila. Zato Zelenáčův pohled směrem k bojovnicím je arogantnější, než je zdrávo. Myslí si, že selžou, zatím co o svém úspěchu nejspíš nepochybuje. Pud sebezáchovy u něho převládá a neobtěžoval by se někoho z nás zachraňovat. Nejspíš by se neobtěžoval kohokoliv zachránit. Druhá bojovnice působila tím potencionálně zábavnějším dojmem – pokud se to tak dá nazvat - z dvojice. Jejímu slovu, že buď padne, nebo splní úkol, jsem věřila. Zbývali už jen tři – dvě ženy a muž, u kterého si nejsem jistá „Čistou rasou člověčí.“ Jenže těm už jsem věnovala pozornost jen tak napůl, druhá polovina už přemýšlela, co vše si budu muset po skončení setkání sehnat. Jehlu, neubráním se lehkému úsměvu, kvalitní desinfekci, plátno, nitě, možná i skalpel- pokud v takové díře o něm vůbec slyšeli, nějaké byliny, narkotika na bolest a zpomalení krevního oběhu… Střelný prach, Fénixův prášek, možná bych mohla zkvalitnit Holstuv střený prach? Možná by mi Tick mohl pomoc vylepšit Hystrixe (kuši), taky nějaké jedy- čím nebezpečnější tím lepší, černou vodu na zápalné petardy. Nejspíš tu polovinu věcí ani nebudou mít, ale plášť -tmavě zelený, jiný nepřichází v úvahu - by neměl být problém, pak šipky – nějaké kvalitní. Hmm chvíli potrvá než vše oběhám, možná bych měla jít a Holst mi detaily dopoví později. Chvíli se snažím přemluvit k odchodu, omluvit se že musím jít nakupovat, smlouvat s idioti, jenže jeho ruka na stehnu je dostatečně silný argument abych zůstala a já se rozhodla zůstat, poté jak tohle skončí, poprosím ho, aby šel semnou za obchodníky a nakonec se ukryjeme před světem v jednom z pokojů. Jestli pak jsou postele z borovice? |
| |
| Hostinec u Kavky - "Hermans lied" Pieseň zlata Veľký Úhor Všetci Krátko po príchode Hermana nabehne do krčmy hneď niekoľko muzikantov. Žiadni profesionáli, len poobíjané staré nástroje a už dávno známe, dookola spievané piesne mnohohlasom. Presne tak ako to mám rád. Páni my teda budeme ale partička... Pomyslím si keď očami prebehnem spolusediacich. Dve dosť podobné zelenooké čiernovlásky plus ďalšia čo na mňa z nejakého dôvodu pôsobí viac chlapským než ženským dojmom. Veterán, ktorého zovňajšok pripomína z pod zeme vyhrabaný a chudobne obvešaný stromček počas zimného slnovratu. Malá hobitka z namakanou kušou a ešte menší gnóm prakticky neozbrojený. No a na záver keby to niekomu bolo málo dvaja miešanci, polork a polelf. Miestni sa nás pokúsia zlinčovať ešte skôr než skončí večer. Aspoň tá blondína pôsobí normálne... teda ak si odmyslím tie vražedné pohľady, ktoré hádže po každom kto niečo vykríkne jej smerom. Keď Herman spomenie sťahovanie z kože, mierne podvihnem kútiky úst. Som rád že lupičov nechce živých a máme ich zabiť mučivým spôsobom. V hlave sa mi okamžite zrodia desiatky nápadov na pomalú a tríznivú smrť pre tých nešťastníkov. Následné vystúpenie odhodlaného gnóma ma pobaví natoľko, že len s veľkou námahou udusím nutkavý záchvat smiechu vo svojom hrdle aby som si mohol zachovať vážnu tvár. Poteší ma Hermanovo rozhodnutie o jeho prijatí. Podľa môjho názoru je dobré mať po boku parťáka so zmyslom pre humor. A to že je bard je len ďalším veľkým plusom vzhľadom na to, ako obľubujem hudbu. Okrem milej Sii a vtipne drzého gnóma mi všetci prídu obyčajní a dosť nezaujímaví. Ale predsa len, sa mi málo kedy stáva, že moju pozornosť niekto upúta, takže aj svoj vlastný názor beriem trochu s nadhľadom. Zaujme ma však ešte ten polork. Je na ňom niečo fascinujúce ale neviem prísť na to čo. Budem mať snáď ešte dosť času na to ho spoznať. Pokiaľ teda nepokašlem svoj prejav. Som rád že je náš zamestnávateľ chlap a nie ženská. To by som sa zase zakoktal. Chcel som sa predstaviť ako posledný, ale keď po krátkovlasej bojovníčke obráti Herman pohľad na mňa nemám už na výber. Sakra musím zapôsobiť poriadne drsne, nech to má grády... Opriem sa teda lakťami o stôl pri čom sa mierne nakloním k Hermanovi a uprene sa mu pozriem do očí. Dám si záležať, aby tón môjho hlasu pôsobil naozaj tvrdo. ,,Moje meno je Rukh. Som polelf ale od svojich krehkých príbuzných som tak maximálne zdedil trochu špicatejšie uši a nevinnú tvár. Možno ste o mne počuli a možno tiež nie. Niekde som opradený kdejakými legendami a inde považovaný len za nechutného hrdloreza. Mečom vládnem dobre, ale moja skutočná moc je ukrytá v plameňoch." Trochu vážnejšie sa zatvárim a po týchto slovách letmým mávnutím ruky, nechám prudko stúpnuť plameň na najbližšej svieci. Vytvorí sa tak neškodný no na efekt dobrý plamenný jazýček, ktorý zvíši intenzitu vydávaného svetla aj tepla a krátko na to získa tvar hada. Ten sa potom zavlní a zasičí. ,,Verte že až tých vašich lúpežníkov dostanem budú umierať v bolestiach celé hodiny." Moju pozornosť však vzápätí upúta nádherná blonďatá a poriadne obdarebá dievčina, ktorá ako v spomalenom zábere vychádza z nejakého skladu vzadu. Úplne v tej chvíli zabudnem na Hermana sediaceho oproti mne, na tých dvoch hromotĺkov stojacich za ním, aj na umelecky vytvarovaného hada z malého plamienku, ktorý tancuje nad sviecou. Na mágii je pekné to, že sa v nej odzrkadľujú pociti osoby, ktorá ňou vládne. Čo čert nechcel, ako som ja zahorel túžbou vyprášiť z tej dievčiny dušu, zahorel tak isto aj môj malý výtvor. Behom sekundy sa zväčšil natoľko, že veľkosť jeho hlavy sa približovala rozmerom vchodových dverí. Začal sa nekontrolovateľne zmietať a krútiť. Z jeho rozdivočenia bolo priam cítiť vášeň, ktorou som v tej chvíli prekypoval. Ako sa tak neskrotne zmietal po miestnosti, podarilo sa mu podpáliť niekľko okolitých stolov aj časť stropu nad ním. Okamžite vezmem do rúk svoj pláš a poriadne ním švihnem nech vytvorím čo najväčší vzdušný základ. Plášť pustím a mocným gestom rúk, ktoré vyzerá ako keby som roztáčal vzduch a zároveň ho tvaroval do podivnej gule vytvorím prudké tornádo okolo hada s cieľom ho zahasiť. Úspešne. Po krátkej chvíli zhasol oheň v blízkosti tornáda aj samotný had a ostal po ňom len dym, ktorý rozfúkalo toto mohutné tornádo tesne pred tým, než splynulo s okolitým vzduchom. Ufff... to bolo tesné.... Zatvárim sa trochu nevinne, pravou rukou sa poškrabem na zátylku hlavy, zľahka sa pousmejem a potom pobavene dodám: ,,Asi som sa nechal trochu uniesť." Poskladám opatrne svoj plášť a znovu ho položím vedľa seba pod spací vak. Tým je môj výstup ukončený. Myslím že som urobil dojem... Nie! Určite som urobil dojem. Spokojne sa zatvárim a uvelebím na stoličke. |
| |
| Hospoda U Kavky - "Hermans lied" píseň zlata Velký Úhor. Zatím co se všichni představují mám čas pozorovat, je dobré všímat si drobností, výrazů tváří, intonace nebo i drobných gest. Každý i drobný poznatek se může hodit, některý dřív, jiný později. Jsme hodně zajímavá skupinka, upíjím vína a můj pohled putuje z jedné tváře na druhou a pokaždé když se představí další, jen si pro sebe kývnu hlavou. Představení Rukha mě málem donutí zasáhnout, ale nakonec to zvládne sám. Věnuji mu pohled svých smaragdových očí a lehce povytáhnu obočí, ale to už je řada na mě. Myslím, že kupec už viděl vše, válečnice, lidi i nelidi, a bláznivého gnoma. Kdo jiný než blázen by se takhle pokusil zaujmout svého možného zaměstnavatele. Zdá se, že gnom nejdřív jedná a pak teprve myslí i na to je třeba brát ohled v případné nebezpečné situaci. Když tedy zachytím Hermanův pohled lehce skloním hlavu na znamení pozdravu, nikoliv však úcty, tu si musí lidé zasloužit, ta se jen tak nedává. " Jmenuji se Sia, to zda je někdo člověk či nikoliv by nemělo být ukazatelem toho jaké kvality má. Co mohu nabídnout? Své znalosti ohledně bylin, um vrhacích dýk , inteligenci a pozorovací schopnosti. Myslím, že by to mohlo být přínosem pro tuhle skupinko a...mimo jiného, umím velmi dobře hasit oheň." Ve tváři se mi nepohne ani sval, ale pro sebe se musím usmát, kdyby věděli kolikrát jsem musela po sobě hasit plameny, a že jsem jim neřekla všechno? Vsadím se, že to neučinila ani většina z ostatních. |
| |
| Hospoda U Kavky - "Hermans lied" píseň zlata Velký Úhor. Herman sedí u stolu bedlivě vás pozoruje a usrkává víno sleduje bojovnice, vojáka, poloorka i další. Když se představuje Rukh a při tom málem zapálí půl hospody otočí oči v sloup a znechuceně zakroutí hlavou. Kapela přestane hrát a vesničani jsou dost viditelně nasraní. Jobik se na něj podívá jestli vůbec má vzít Rukha. "Ale jo kurva vememe ho ale zálohu mu nedávej, mužou ho vždycky použít jako beranidlo a nebo jako pochodeň. Snad toho nezkurví víc jak v čem pomůže." řekně dost znechuceně a s naprostým despektem dodá. "Kurva škoda, že od těch elfů nepobral i krom těch uší i víc rozumu a šikovnosti v magii." Pak sleduje poslední dost strohé představení Sie a Freyy (dožene nás po víkendu), ale je vidět, že už je dost znechucený a znavený tím vším co jste předvedli. Nakloní se k Jobikovi a prohodí k němu. "Kurva je to horší než jsem čekal, samý ženský, nelidi a to co předvedli mě přivedlo k názou, že je raději najmeme všechny a když se jich vrátí aspoń třetina tak jim budeme moc zatleskat. Fat takovou tragédii jsem opravdu nečekal. Až mě mrzí ta nabídnutá zaloha." Povzdechne si a pak promluví k vám. "No dobrá tedy, nadšený z výběru nejsem to je pravda. Bereme vás teda všechny a budeme doufat, že se aspoň někdo vrátí a řekne nám co se stalo s karavanama. Rád bych jednal ale pak jen s jedním z vás, tedy zvolte si velitele který bude odpovědný za úspěch akce a ideálně jeho zástupce. Dohodněte se a zítra dopoledne se tu staví Jobbik a sdělíte mu s kým tedy budeme ve spojení a taky který bude mít mapu trasy konvoje po které půjdete." Pak vytáhne mapu kde je řerveně vyznačena trasa konvoje. Od Vaenwiru do lesů podél levého přítoku velké řeky Im Lebar a pak po řece k peřejím před Maechtem a pak opět lesem. Je jasné, že během této cesty se opravdu mohlo udát cokoliv. "NO to je odemě všechno, myslím, že jsem s vámi ztratil času víc jak dost, zítra ještě drobnosti dořešte s Jobikem. Dnes tu máte zaplacené jídlo i pití a pokoje, ale za vaši bezpečnost před těmito milými domorodci si odpovídáte samy, takže hodně stěstí." Pak se zvedne a se strážci odejde. Jobik si ještě nechá podepsat "pracovní smlouvy" a řekne že zítra dopoledne se potkáte opět tu. |
| |
| Hospoda U Kavky - "Hermans lied" píseň zlata Velký Úhor. Prohlédnu si všechny. No, teď se začnou hádat, každý si bude chtít urvat post Velitele nebo aspoň zástupce, jenže to mě nezajímá. Nemám chuť se bavit s naším zaměstnavatelem víc než je potřeba stejně jako nemám v plánu dohlížet na tuhle sebranku. Jenže koho vybrat? Musím zasáhnout dřív než se začnou handrkovat. Zelenáč nepřichází v úvahu. Stejně tak ten poloelf, nedokáže pořádně ani ovládat svůj dar. Je stejně nebezpečný jako Tick a byla by to sebevražda pro nás všechny. Pak je tu ta záhadná, něco skrývá, vím to. Stačilo se podívat do jejich očí, když viděla zdivočelý plamen. Podívám se na Holsta a zavrtím hlavou, ne ani on se na to nehodí, je příliš odevzdaný své víře v Pavučinu osudu, i když je nejspíš jediný ochotný nedělat rozdíl mezi lidmi a nelidmi. Je jen jedna logická volba, postavím se na židli „Velitel a jeho zástupce by měli být tyhle dvě,“ ukážu na Annu a Cisi, „Jsou nejlogičtější volba, velitel a zástupce by se měli dobře znát nebo aspoň trochu, aby v případě potřeby věděli, jak ten druhý uvažuje. Stejně tak by měl mít vojenský výcvik, zkušenosti z boje, taktikou, velením, diplomacii a být civilizovaný, ne hulvát co každého hned odpálkuje. A jen ony to splňují.“ Opět si sednu a tím pro mě vše končí, otčím se na Holsta „Měla bych nakoupit nějaké zásoby abychom tam nepoumírali, aspoň ne všichni a hned. Půjdeš semnou, Luigii by se mi hodil při smlouvání stejně jako ty a taky se mi moc nechce tu toulat samotný.“ usměji se. |
| |
| Hospoda U Kavky - "Hermans lied" píseň zlata Velký Úhor Jako obvykle sleduji jak ostatní u stolu, tak po očku vstupní vchod a ostatní v krčmě. Rozhodně na nikoho neupírám delší pohled, než je nutné. Oční kontakt nese vždy neoddiskutovatelnou reakci. Po slovech šermířky se chopí slova plavovlasý muž. Dle toho co říká půl-elf... který se tu chystá zkoušet magii. Takže nejen, že tu je parta nelidí, ale ještě ke všemu čaroděj. Místní budou nadšení, ale dokud tu je ten negr, tak se o nic nepokusí... Pomyslím si pro sebe, načež se kouzlo míšence zvrhne stejně jako pohár čistoty jeho krve. Instinktivně sebou cuknu a moje ruka vyletí k tesáku, který je schovaný pod pláštěm... prozatím však stále zůstává na jeho jílci. Mé oči si ani tolik nevšímají nevydařeného kouzla, jako ostatních osob v hostinci, protože u stolu alespoň dle všeho nikdo výrazněji nezakročil. Jestli na nás někdo skočí, tak mu podříznu hrdlo a předhodim jim ho... Všechno v pořádku. Negrova přítomnost očividně byla dostatečná na to, aby si nikdo neotevřel svojí špinavou vesnickou hubu. Dobře... Poté co negr se svými kumpány odejde se chopím korbele piva, medoviny nebo čehokoliv, co je na stole a zatímco hobitka provolává své názory, tiše upíjím a sleduji ostatní v hostinci... pro jistotu, kdyby se rozhodli udělat něco, co se nedá považovat za příliš rozumné..., pronesu si pro sebe v duchu s letmým úsměvem. |
| |
| Hospoda U Kavky - "Hermans lied" píseň zlata
Sledují celou tu galerii těch co se představují. Občas přílišná snaha o efekt není až tak vítána. Poloelf s jménem Rukh dokázal dost slušne znechutit nešeho zaměstnavatele ostatně mě také. Prapodivná skupinka. Vidím jak je Mira neposedná a chce prchnout už před koncem představovačky, nemyslím, že je to dobrý nápad, tak jen zakroutím hlavou, a´t ještě vyčká. No a je na co se dívat. Pak nám Herman představí cestu kudy šla karavana. "Hmmm pěkně lesem, řekou a zas lesem, no jasná šmelina. Pašování něčeho vzácnějšího a nebo prostě jen nelegálního." Pak přijde na řadu výber velitele. Je to jasné každá skupina potřebuje velitele, někoho kdo bude určovat taktiku v boji a strategii při přípravě. Bude mít odpovědnost za vedení, za životy lidí a zdar mise. Tohle jsem už zažil a není to pozice po které bych prahnul. Člověk udělá rozhodnutí, nemusí být ani chybné jen prostě rozhodnutí a pak umírají lidé často kamarádi. Fakt nemám zájem. Opět se zvedne Mira jako první, líbí se mi to jak je akční, její elán do života a prostě vůbec její živelnost, jak je malá tak o to víc má v sobě ohně. A navrhne Annu a Cisi. Proč ne? Sice šermířka sběhlá v soubojích nemusí mít o vedení skupiny ani anung, ale vypadá klidně nezbrkle jak někteří jiní tak proč ne. "Souhlasím, klidně Anna a Cisi." Pak už mě zajímají jiné věci. Rozloučím se u stolu s tím, že je vyřešeno co potřebuji a jdu s MIrou pryč. Stavím se ještě k pomocnici hostinského. Vrazím ji 4 stříbrné vrátím se asi za hodinu a pul nachystejte mi do pokoje velkou vanu, tu největší co mmáte a rozehřejte vodu, jestli máte nějaké vuně do koupele přichystejte to tam a čisté plátno na osušení. Pakuž pokračuji s Mirou a Luigim k obchodníkům smlouvat. Vrazím ji měšec s 25 zlatkama a 40 stříbrnými využij to k nákupu, bude se to hodit. Já nepotřebuju víc než trochu peněz na jídlo, kořalku a tabák. |
| |
| K lepším zítřkům
Po té co odešel Herman a jeho strážci a nakonec i písař. Atmosfera v hospodě trochu zhoustla. Přesto stále Holstvův pes a snad i v ruce houpající se "hromová hůl" drželi hospodskou chátru v dostatečné vzdálenosti. Jak se ale on, a zuřivě vyhlížející Luigi vzdálili, začalo lo vztelké bzučení vůči vám sílit. Bylo to jistě i tím co předvedl Rukh a to že jeho kouzlo jim zhatilo veselou náladu a ulmčelo hudbu. MUzikanti se pak sbalili a odešli. Teď asi bylo na každém zdali jestli ještě bude riskovat hněv vesničanu a nebo se také rozhodně vzdálit. Sebevědomě vyhlížející a vždy připraven Zelenáč je dráždil nejvíc. Samosebou Gnom a Rukh byly v těsném závěsu. Přesto Zelenáč byl v tomhle ohledu jedničkou. "Vidíš to zelený hovno? Hnus! Když jsem žral špenát bylo v latrýně pak podobný myslíš, že to vylezlo a teď je to tu?" "Jasně hnusnej zelenej výkal." "Vidíš jak ten sráč se furt drží toho svýho velkýho meče? Protože je posranej jít naférofku by tu dostal na tlamu." "A víš proč je ten jeho meč tak velkej? Větší než je v těchto krajích obvyklé? Protože si tím kompenzuje malýho šulínka." "Hááá ha ha ha háááá!" Hospodský se je snaží sice mírnit, ale je jasné, že hospodští rváči chtějí zmeřit síly s kýmkoliv kdo se odváží jim postavit. Občas i vaším směrem letí i ohlodaní kost, zbytek chleba nebo ohryzek z jablka. |
| |
| K lepším zítřkům Všichni kdo neutekli nakupovat Zase hromadu keců od pytlů sraček. Férovka... jo. Tyhle férovky znám. Tři, čtyři na jednoho. Většina z nich se rozuteče potom, co první dva rozsápeš na sračky. Když se tě chytne rudá... tak to není dobrý. Pro nikoho. Mlčky pozoruji rozvášněný dav na protější straně krčmy, zatímco upíjím z korbelu. Jejich reakce mě momentálně příliš nezajímají, narozdíl od reakcí mých společníků. Každému z těch, kdo tu zůstal věnuji svůj pohled. Především pak plavovlasé válečnici, která se představila jako Cisi, na níž můj pohled spočine déle než na ostatních. S povzdechem odložím korbel, který jsem dopil na stůl a začnu nehty vyťukávat na stůl pravidelný trojtakt, s pohledem upřeným zpět k davu. |
| |
| K lepším zítřkům Všichni Moje vystoupení nemělo takový úspěch, jaký bych si přál, nebylo to však nic, co by se mi dřív už nestalo. Stejně mě Herman vytočil. *Co si to o sobě myslí?!! Stačí abych hrábl do strun a už by se všichni váleli na zemi a mohl bych mu podpálit ten upravený vous, spodky jeho goril a pergamen tomu pisálkovi. Heh.* Zasmál jsem se vlastnímu vtipu a trochu se uklidnil po tom trapasu , co jsem si tu vystřihl. Alespoň, že jsem zaujal troufalostí. Přesto jsem však stále slyšel jak mi někde v koutu mysli křičí rozzuřený hlas. *Vůbec se s nima neser! Ať shoří! Zapal je! Ať shoří!* Naštěstí jsem se ho už naučil ve většině případů ignorovat a tak jsem radši mlčel a pozoroval dění kolem sebe. Zatímco si Krkavec s Mirabelou pořád něco šuškali, představil se zbytek skupiny. Mezi nimi i Rukh, jak se ukázalo, půlelf, který mě zaujal nejvíce, hned po nádherné Cisi Jasnojaré, jejíž krása mě oslnila. Avšak všiml jsem si pohledů, jimiž obdarovávala místní násosky..jako by očima probodávala srdce ledovým ostřím. Nebo spíše tím svým mečem. *Tak ta se jen tak nedá. Nechtěl bych vidět chudáka, co by na ni vytáhl svůj kord.* Navíc jsem si všiml, že Zelenáč po ní taky pokukoval déle, než by bylo zdrávo. *To ještě bude hodně zajímavá cesta.* Pomyslím si pobaveně. Rukh, obdařený magickými schopnostmi zanechal velký dojem. Teda, že by to byl obdiv se říct nedá, spíše údiv, že se někomu povedlo se ztrapnit ještě víc, než já. Při demonstraci jeho schopností se očividně něčím nechal vyvést z míry a málem podpálil celou hospodu. Nedivil bych se, kdyby to bylo některou z místních dam, sám jsem taky pořád koukal kolem dokola. Než Herman odešel sdělil nám ještě, že si máme zvolit vůdce. Hmm..těžké to rozhodnutí. No Holst by se určitě na tento post, jako bývalý voják, perfektně hodil, ale z jeho reakce soudím, že po tom moc neprahne a navíc si toho už zažil dost. Z toho co tu prozatím všichni řekli, se mi nejlogičtější možností zdá být Anna. Poněkud mužná, avšak udělala na mě dojem, že je rozhodná a se zkušenostmi. Nehledě na všechno, co si myslím však prohlásím. "Náš vůdce by měla být Cisi Jasnojará! Její krása a rapír se stanou zhoubou nepřátel a ti budou prchat dřív, než stačíme tasit zbraně!" Chvíli se odmlčím, "Ale pokud jste všichni za jedno pro Annu, tak s tím asi můj názor nic neudělá, žeano." Oznámím pak suše. A poslouchám další konverzaci. Mezitím Krkavec s Mirabelou kamsi odešli a s nimi i Holstův chlupáč. Uvědomil jsem si, že to byl asi ten důvod proč nás zatím nikdo více neobtěžoval, protože se najednou začali štamgasti ozývat a nadávat, hlavně na Zelenáče. *Tohle je tvoje parketa, ovládání davů, získat si jejich přízeň. Tři. Dva. Jedna.* Opět se postavím na židli avšak nyní tak, abych si získal pozornost lidí okolo a prohlásím. "Zdravím Vás, dobří lidé Úhorští. Chtěl bych se omluvit za mé společníky a jako dar za vaši nesmírnou velkorysost, že nás tady vůbec trpíte, bych Vás chtěl zabavit svým muzikantským uměním." Vezmu si nástroj do ruky a začnu hrát veselou písničku, kterou znají široko daleko, abych hned ze začátku zaujal a čekám zda se přidají, či ne. |
| |
| K lepším zítřkům Všichni Nervozní pohledy a zlostné bzučení v hospodě se stupńovalo. Zelenáš se zatím vyprovokovat nenechal, ale bylo jasné, že se agresivní nátlak bude stupňovat až bu´to se jim postaví a nebo se na něj vrhnou. Nervozne si o stůl házel svoji vybroušenou rytmickou pecku "trojtakt" a loupak očima po ostatních. Patrně se mu nechtělo přes tlamu dostat samotnému a tak doufal, že se někdo odváže a skončí spolu pod stolem s hlavama rozbitýma od krýgů. Nakonec to vyřešil malý gnóm, který jak bylo vidno měl opravdu pud sebezáchovy posunut někam za měřitelnou hranici. Postavil se před rozvášněný dav a promluvil k nim. Prvně po něm letělo pár kostí, ale jeho omluvná řeč vážně zabrala. No řeč vlastně ne, začal hrát a na lidi v hospodě to opravdu zapůsobilo. Vlastně to zapůsobilo i na všechny ostatní na někoho míń někoho víc, ale u všech malý gom rozhodně stoupl v ceně. Začal prvně s taneční odrhovačkou zvanou pizzicarela, což je vlastně jeden ze starých tanců z Etolie. a nějak to samo o sobě rozproudilo zábavu. Možná tedy také děvčata v hospodě nechtěli nějakou rvačku aby se jim nezašpinili jejich šaty a kdo ví mohli by navíc přijít i k nepěknému monoklu. Znáte to když lítají pullitry nikdy nevíte jestli něco nechytnete i když jste na té správné straně. Pak se situace která mohla být opravdu vážná uplně vyčistila a dokonce Tick dostal pár panáků pálenky a dokonce místo kostí k nohám mu padali stříbrńáky. Dokonce i jedna lascivní panička mu podstrčila psaníčko s touho o noční baladu. Každopádně se zábava rozproudila uplně jiným směrem a když létaly židle jen proto aby nezavazely při tanci a převraceli se stoly když na nic někdo tancoval.... Každopádně večer jak víno....
|
| |
| K lepším zítřkům
Stůl se pomalu zaplňuje dalšími zájemci o práci, která slibuje tučnou odměnu. Zkoumavým a snad i trochu zvědavým pohledem zkoumám nově příchozí. Parta je to tedy vskutku k pohledání, jen co je pravda... Konečně se pak dočkáme pana Hermana. Ztracená karavana mimo oficiální cesty a zvláštní zboží...nu proč ne... Pak dojde na představování a přesvědčování, že zrovna ten či onen mohl by se pro tuto práci hodit nejlépe. Trochu si začínám připadat, jak na tržišti. Nu co naplat práci potřebuješ, tak se koukej snažit... Poslouchám ostatní a nestačím se divit, když dojde na gnóma a na tváři se mi objeví celkem pobavený úsměv. Výstup Rukha přejdu jen nevěřícným zakroucením hlavou. Tady se někdo nehá snadno vyvést z míry... Vyčkávám, tak jako obvykle, takže nakonec zbydu už jen já, kdo se ještě nepředstavil. Tak tedy do toho... "Freya, nájemný žoldák, mám za sebou už pár bitev, doprovod a ochranu karavan. K vašim službám mohu nabídnout svůj meč a štít." Vím, že je to poněkud strohé a stručné, ale co říkat víc? Popisovat bitvy a šarvátky jimiž jsem prošla? Vzpomínat na ty, co jsem poslala do první řady a pak je viděla mrtvé? Či na ty, vedle kterých jsem stála a pak je viděla umírat? Ne, to nemám zapotřebí, a když nevyjde tahle práce, vyjde jiná... a teatrálně slibovat, že raději padnu, kdybych nesplnila úkol, to už máme taky dávno za sebou a pak svůj krček mám docela ráda... Nakonec to kupodivu vyšlo. "Mají i můj hlas." přidám se pak k ostatním, kteří navrhují ty, co mají nás vést. Gnómovi se pak povede šťastně zažehnat rvačku, ke které se schylovalo, takže vše vlastně dopadlo celkem dobře. Třeba nám nakonec přinese aspoň štěstí... Na chvíli se ještě vytratím ven, abych obstarala koně a pak se vrátím zpět do lokálu, abych ještě chvíli seděla u stolu, poslouchala hospodské odrhovačky a popíjela víno. |
| |
| K lepším zítřkům Všichni Dohadování s ochodníky bylo přesně takové jako vždy. Tvrdili, že všeho je málo, že vše i ty nejzákladnější věci jsou skoro nedocenitelný artikl. Naštěstí Holst a jeho věrný čtyřnohý druh dokázali vše urychlit. Pak jsme se ale začali přibližovat zpět k hospodě, odkud vycházel smích, hudba a veselé hulákání. Působilo to jako úplně jiný lokál než, který jsme opouštěli. Nebýt tak unavená možná bych se pokusila Holsta přemluvit k nějaké kulturní zábavě – tu mi Hobiti máme rádi ale ještě radši máme pohodlí.Postel a vana s horkou vodou bylo to, o čem jsem si na cestách mohla nechat jenom zdát, dokud jsem se nedostala do nějaké osady nelidi. Proto zamířím rovnou po schodech k pokojům. Proč lidi milují domy s patrem? Nic se nevyrovná pohodlné noře, jenže to si lidi nepřiznají a dál si budou stavět tyhle domečky. „Ráno ještě musíme koupit nějaké jídlo,“ připomenu Holstovi předtím než dojdeme k pokoji. Konečně si budu moc snad dopřávat snídani, dvě svačinky, oběd, dvě svačinky a nakonec večeři. Při tom pomyšlení se neubráním spokojenému úsměvu, konečně se vše obracelo k lepšímu. |
| |
| soukromá zpráva od Holst *Krkavec* Mandsfelt pro Koupel s pěnou a není to malá mořská víla Mira Vytratili jsme se a já jsem vyjednával zboží. Bylo to výhodnější pro nás pro oba. Miře jsem dal zlatky co mi ještě zbyly k nákupům, prospěšných věcí vpodstatě nejen pro nás, ale pro celou skupinu. Trochu mi dělalo problém, že jsem se ji vlastně nemohl příliš něžně dotýkat veřejně v hostinci. Zakázaná láska jak z blbé balady. Přesto jsem hrál svoji roli na veřejnosti jak jsem nejlíp uměl. I když mi to občas nedalo a stejně jsem se jí letmo jako náhodou dotknu a pohladil. Když mě pohladila ona na zpět cítil jsem jak mi roste v kalhotách boule. Snad to ani nevěděla ale když jsem ji přivoněl ke vlasům vzrušovalo mě to. Tancovačka která se rozjela byla jistě lákavá, ale pro mě asi tak na odpočinek, te´d jsem chtěl s Mirou tancovat úplně jiný taneček. Šli jsme vedle sebe nahoru a jakoby se nic mezi námi nedělo. Každý sám, tak blízko, ale tak daleko. kalhoty jsem měl napjaté a cítil jsem jak moc ji chci. Ještě chodbu a je to. Otevřel jsem jí dveře do svého pokoje a jakmile se zabouchly sotva jsem stačil zaklapnout petlici a už jsem ji držel v náručí. Líbal jsem ji na horká ústa a mezi tím jsem z ní sundával šaty. Pár vášnivých polibků na krk a už byla bez košilky, pár polibků na ńadra a už byla bez kalhot. Pár polibků na podbříšek a kalhotky se válí v rohu pokoje. Vidí jak jsem vzrušený když ve výšce ramen se k ní tyčí moje naběhnuté mužství. Trochu se sám vždycky divím jak ho vlastně do ni dostanu. Musím se ale ovládnout čeká na nás krásně vońavá vana. Vezmu Miru do náručí je teď vypadá jak panenka v mém náruči a i s ní vstoupím do horké vońavé dřevěné vany. JE v ní i trochu březové pěny. Ponořím se i s ní. Je to užasný pocit po takové době se vykoupat v horké vodě. Líbám ji a crčí z nás voda. Pak prřijde na řadu mydlení, stojíme proti sobě a já ji jemně mydlím na krku, prsou pomaličku a s energií erotična. Pak níž a níž, mydlím ji v klíně i na zadečku. Náramně si to užívám a je to na mě vidět určitě mydlení tolik v intimních partiích nepotřebovala ale nešlo mi nějak přestat. Pak se spláchneme a jen ve vaně ležíme. Jedna ruka jí hladí po mokrých ńadrech a druhá po vnitřjí straně stehen pod vodou. Občas prstík zajede až k mušličce a hladí ji po okrajích, jen ale tak že zajede jen kousíček. Pak palec dráždí poštěváček a pak zas prstík zajede o neco hlouběji. A ješte hlouběji. A ještě o kousek. Pak už se to nedá vydržet opět ji zvednu do náruče a zabalím do čistého vońavého plátna které bylo proloženo mateřídouškou a položím ji na nedalekou postel. Nechám ji ležet na zádech a postupuji od nohou. Pusinku po pusince nahoru podkolení jamky, pak jedu jazykem po vnitrní straně stehen, polibek na venušin pahorek, polibek na podbříšek na pupík a pak zase dolů. Políbím Miru na mušličku a jazykem obkroužím poštěváček. Pak ještě jednou a pomalu zasunu jazyk do její šterbinky. Jazyk vniká pomalu hlouběji a houbeji do horké vaginy a začíná se tam stále rychleji zmítat. Je to jemné a se záměrem vždy v mezičase obstarává i poštěváček. Hraju si s ní jazykem tak dlouho dokud nedosáhne prvního vyvrcholení. Pak ji dám trošku odpočinout. Vysunu se nahotu a mám svuj penis akorát ve výšce jejího klínu. Špičku žaludu vysunu mezy stydké pysky tak aby byl jakoby naplocho a pomalu ji začnu drářtit tímto milováním bez vsunutí. Samotnému mu ale po chvíli tepe v spáncích a už to nemužu vydržet. A pomalu ho do ní zasunu. Sleduji její obličej i to jak do ní zajíždí. Vzrušuje mě to víc a víc chci se na to dívat jak to ho té její malinké kundičky vrážím. Dám její nohy na svoje ramena a zadeček ji podložím polštářem aby byla v uhlu kdy se na to bude také moci dívat. Pevně ji držím za boky a narážím ji na svuj naběhlí pyj. Víc a víc. začíná se mě zmocńovat vášeń taková, že div nevyskočím z kůže. Přirazy jsou rychlejší a rychlejši a snad i divočejší a hlubší jestli to ješte jde. POkračuji dál a dál a cítím, že už to dlouho nevydržím. Pak me začne cukat v mém nástroji a v hlubokém zásunu zustanu natažen v ní. Cítím velký vystřik a zároveń i orgasmus. Udelám ješte pár už daleko menších zásunů a položím si svoji hlavu na její spocené ňadra. Cítím jak z ní vytéká moje sémě. Je to příjemný pocit ležet na ní s cítit její tep i kuži. Krásně voní po milování. Cítím ale ještě neco mnohem víc. Určité souznění, cítím, že jsem se asi opravdu zamiloval .... do hobitky... je to vubec možné? "Jsi užasná, asi jsem se do tebe vážne zamiloval ty má malá lasičko." Řeknu trochu přerývavým hlasem jak oddychuji.... |
| |
| soukromá zpráva od Mirabella Tooková pro Koupel s pěnou a není to malá mořská víla
Otevřu dveře do pokoje a tam můj zrak spočine na vaně, ze které se zvedá krásný dým prozrazující její teplotu. Skutečná nádhera, konečně z těla smyji pot, špínu, bahno za nehty a umyji si vlasy. Dokonalé. A k tomu ještě on. Co by si o mě pomysleli doma kdybych si ho přivedla sebou. Je to snad poprvé co uvažuji o Kraji. Jak to tam asi teď vypadá? No na tom nesejde. Dřív než jsem stihla zahnat myšlenky tak zacvakla petlice a já už byla v jeho náručí. Jeho rty ochutnávají ty mé, jenže než se jich stihnu sama nabažit, tak už směřují ke krku. Musím obdivovat, jak rychle získal cvik v rozepínání malých knoflíčků vesty. Svléká mě jako panenku a já se nebráním, naopak se oddávám polibkům dopadající na mé tělo. Během chvilky stojí naproti sobě naše nahá těla, skoro nepřekonatelný velikostní rozdíl, přesto nic neznamená. Vezme mě do náručí a nese do vany, vany, která je dost velká pro dva lidi a co teprve pro nás dva. Uloží mě do horké vody a já cítím vysvobození od potu a špíny. Jsem naproti sobě, líbá mě, laská má ňadra a míří níž, důkladně mě umívá – opravdu důkladně. Začnu se jeho těla také dotýkat, nejprve stehen, poté zamířím k tříslům a nakonec se dotknu jeho krví naběhlého nástroj. Jemně se ho dotýkám, nejprve žaludu a poté po celé jeho délce. Spláchneme ze sebe mýdlo a lehneme si ve vaně. Pod vodou jeho prsty znovuobjevují místa na mém těle, stejně jako ty mé na jeho. No vlastně objevují jen jedno místo. Odnese mě a uloží na postel, nechá mě ležet na zádech a postupuje od nohou. Pusinku po pusince nahoru od podkolení jamky, pak jede jazykem po vnitřní straně stehen, polibek na venušin pahorek, polibek na podbřišku, na pupík a pak zase dolů. Odemkne mé rty polibkem, jenže ne na rty. Vzdychnu, nejprve jen tiše, jenže jak jeho jazyk utočí tak v rukách začnu svírat plato, zrychluje se mi dech, mravenčení v podbřišku narůstá, svaly v těle se začínají stahovat, slyším své vzdychání a pak přijde to příjemné vysvobození. Prohrábnu mu vlasy. Nechá mě se zapamatovat z toho příjemného zamlžení mysli, vstává a předvede svého bojovníka připraveného k boji. Nejprve mě jím hladí mezi stydkémi pysky, dráždí mě, podívám se mu do očí. Pomalu začne jeho bojovní znovudobývat mé hradby. Proniká do mě, a já opět cítím ten příjemný pocit, jak se okolo něho stahuji. Moje nohy si dá na svá ramena, nohy, kterými většina lidí pohrdá a jsou terčem posměchu a urážek, přesněji chodidla s tvrdými chlupy díky kterým nemusím nosit boty. On jim nevěnoval sebemenší pozornost. Podloží mi zadeček polštářem abych i já viděla jeho meč mizící v mé pochvě. Nejprve pomalu, ale to mu za chvíli nestačí stejně jako mě. Zrychluje, já rudnu ve tváři, ňadra tančí v jeho rytmu a hlasitě dávám najevo vzrušení rozpalujícího se těla, každý kdo prošel okolo dveří, musel okamžitě poznat, co se za jeho dveřmi odehrává. Bylo mi to jedno, tento pokoj byl dnešní večer pro mě celý svět a nic víc neexistovalo. Křeč v podbřišku sílila a stejně tak jako poznám že jeho bojovník už se schyluju k posledním odvážným výpadům, která budou stačit. Poslední výpad a já se prohnu jako luk, křeč v podbřišku se rozšíří do celého stejně jako teplo jeho sémě, jenž mě vyplňuje. Dám nohy od sebe, abych ulevila příjemně zamženým svalům. Jeho tvář se uvelebí mezi ňadry, vousy mě příjemně bodají do kůže, unaveně oddychuje stejně jako já. Zajedu prsty do jeho vlasu, pak ho znovu pohladím. „asi jsem se do tebe vážně zamiloval ty má malá lasičko,“ ta slova mi zazní v hlavě několikrát dokolečka. „Já už se zamilovala,“ zašeptám jako by to snad někdo jiný mohl zaslechnout. Člověk, miluji člověka, je to vůbec v dnešní době možné? Ano je, usměji se spokojeně. S těmi slovy se ale připlíží nový pocit. Strach ze ztráty… |
| |
| K lepším zítřkům Všichni Ani nevím, jak se to stalo, ale najednou jsme byly s Annou houfně nominovány na vůdkyni a zástupkyni výpravy. Můj flegmatický výraz naruší jen jedno překvapeně zvednuté obočí. Se vedením žoldáků jsem měla stejné zkušenosti jako se štrikováním - žádné. Ale dělat zástupce velitele nemůže být tak náročné, pokud tedy velitelka nezemře, ale Anně jsem v tomhle ohledu věřila. Trhnu rameny, abych tedy naznačila, že souhlasím, pokud se na tom skupinka shodne. Sama nikoho nenavrhnu, zdá se, že už se rozhodli bez nás. Náhle se gnóm postaví na židli, aby předvedl další ze svých představení. Jakmile otevře pusu, napůl čekám, že ho dav rozcupe. Po tom, co odešel šídlo, nám nevěnovali příliš laskavé pohledy a atmosféra značně zhoustla. Nijak moc jsem se tím netrápila, moje rasa (a rapír) mi poskytovaly dostatečnou ochranu; ačkoliv to se mohlo díky mé nové společnosti změnit. Uhnu první kosti, která byla po gnómovi vrhnuta, ale pak se dav uklidnil, ukolíbán omluvnou řečí. Pohodlněji se usadím na židli, když gnóm začne zpívat. Vlastně není tak špatný. Brzy se však cítím až moc unavená na to, abych se účastnila zábavy. Se všemi se rozloučím kývnutím a vydám se nahoru do jednoho ze zaplacených pokojů. Je mi jasné, že se Anna dokáže zabavit sama a mě tam nepotřebuje. |
| |
| soukromá zpráva od Holst *Krkavec* Mandsfelt pro Koupel s pěnou a není to malá mořská víla Mira Po milování ležím vedle Miry zaklesnutý v obětí. Líbám ji na krku a honí se mi hlavou myšlenky co vlastně dál. POhladím ji po tváři a zašeptám. "To jsme se dostali do pěkné šlamastiky. Co vlasntě bude snámi dál. BUdeme něco plánovat, nebo to všechno necháme plynout? Už to slovo plánovat odemě zní asi divně. Ale pokračuji dál. "Co si vastně představuješ dál, máš neco v plánu? Míříš za něčím? Jaký vlasně byl tvůj život před tím než jsi narukovala do armády? Myslíš, žeby jsme případne byli schopni najít místo kde by jsme byly spolu?" Trochu se pousměju. "Vím moc se ptám, ale člověku to nedá. Když už jsme si uvařili takovou polízanici." Trochu se zasmeju při slově polízanice když si uvědomím co se tu dělo před chvílí to byla teprve polízance. Naliji nám oboum trochu červeného vína a posadím se na posteli a hladím ji dál po vlasech. "Víš, že muj otec byl sedlák? Svobodný sedlák na ostrovech. Otec ale zemřel stejně jako starší bratr v tu ve válce na kontinentu. Matka se znovu vdala proto jsem odešel, měl jsem sice ještě mladší sourozence, ale možná, že jsem přeci jen dědic toho statku. Statek byl docela slušnej, dost velkéj na uživení, tedy nebyla to nějaká latifundie, ale žít se z toho dalo, když jsme pracovali všichni. Několik polí a pastviny, kousek lesa, a pár ovocných stromu, nějaké koně a stádo ovcí. Plus drobná domácí havěť. U nás je ale hodně zima a dost prší. To není jak tady. " POhladím ji a znovu políbím noční hovory patří také ke kráse začínajících vztahů .... |
| |
| soukromá zpráva od Mirabella Tooková pro Koupel s pěnou a není to malá mořská víla Mira Poslouchám tlukot jeho srdce, už se uklidnilo – tluče pravidelně a silně. Náhle nahodí téma o naší budoucnosti což mě překvapí a neubráním se úsměvu. „Myslela jsem, že vše necháváš na Pavučině osudu a já budu první, která načne téma o budoucnosti.“ Poslouchám vyprávění o jeho minulosti. Vezmu si víno a trochu upiji „No moc toho o sobě nevíme,“ konstatuji prostý fakt a pak pokračuji „Já chtěla být zase čarodějka, už od mala jsem o nich slyšela spoustu příběhů a fascinovali mě už od mala. Jenže magický talent postrádám. Naštěstí jsem časem našla alternativu – alchymii. Začala jsem shánět knihy, spoustu knih a dělala jsem pokroky, i když nejednou jsem skoro podpálila záclony a začoudila pokoj. Jenže pak jsem začala stagnovat, zamrzla jsem a nedělala jsem pokroky. Uvědomila jsem si, že pokud neopustím Kraj tak už se nebudu vyvíjet. Nebudu lhát, rodičům se moc nelíbilo, že jejich jediná dcer chce do světa, ale držet mě nemohly,nakonec to pochopili,“ usměji se smutkem v očích při vzpomínce na ně. „A hned v prvním městě jsem se nechala naverbovat. Měl to být počátek dobrodružného života alchymistky Mirabelly Tookové, která předčí i mágy – to byl vlastně donedávna můj cíl. Než si mě zachránil,“ přitisknu se k tobě. „Teoreticky by nemělo nic bránit návratu domů, i když už jsem tam nebyla několik let. Pravidelně jim píšu ale kvůli cestování je to jen jednosměrné. Takže ví že žiji ale já nevím nic.“ Potom se ti zadívám do očí: „Jak moc by ti vadilo žít v noře, bílí plot a žít mezi půlčíky, měla bych největšího chlapa široko daleko,“ usměji se ještě víc při té představě. |
| |
| soukromá zpráva od Holst *Krkavec* Mandsfelt pro Koupel s pěnou a není to malá mořská víla Mira Poslouchám ji a něžně ji laskám po těle. Pohlazení po vlasech, ňadrech bocích prst tancuje po nahém rameni. Vykládá o rodičích no ti by asi byly nadšení, když by si převedla takového kolohnáta. Jací jsou vlastně hobiti mimo velký svět. V tom jejich Kraji? Jsou to taky rasisté jak lidé? "Vaši by asi nebyly moc nadšení když by sis přivedla mě? Jací jsou vlastně hobiti v Kraji? Asi bych tam tak malinko no ...... vyčníval." Jo vyčníval je to pravé slovo, doslova a do písmene usměji se nad tím. A poslouchám jak dál mluví o svém životě. O tom jak se dobrovolně v prvním měste přihlásila do armády. Bylo takových hodně, ale nikdy jsem to moc nechápal z pohodlného života vkročit to takové břečky jako je vojenský život. "Asi bych se do armády nepřihlásil kdybych měl moc na výběr. Člověka to změní zhrubne a vnitřně vyhasne. Celkem tě obdivuji, že máš tak krásný pozitivní přístup k životu. Asi i proto jsem se do tebe tolik zamiloval a dokázala jsi ve mě zažehnout něco o čem jsme myslel, že už tam dávno není." Pak se zeptá jesli by mě vadilo žít v noře. Asi by to bylo docela komické, moc si to nedokáži představit jak by to vůbec bylo, každopádně přemýšlet nad tím je docela pěkné. Chvylku se zarazím a pak odpovím. "No ... víš... nemohl by být ten plot spíš žlutý nebo modrý? Bílá ta je hned špinavá." Zasměju se a políbím ji. "To víš, že nevadilo, pěstoval bych dýmkové koření, olivy a víno. Pokuřoval bych na zápraží hladil metály z války a pil u toho koňak. Ty bys byla domácí ranhojička a měla vekou knihovnu a laboratoř kde bys vyráběla ruzné potřebné sarapatičky seděla na zápraží vedle mě, štrikovala a pila kávu a kolem nás by běhal Luigii a 5 malých capartů. Není to sen každého vojáka po skončené válce? Snad se člověk po 15 letech dokáže vrátit k civilnímu životu. Třeba nám to vyjde. .... Doufám, že nám to vyjde." Znovu ji začnu líbat a hladit převrátím ji pod sebe a pak už je po hovoru a my si dáme další kolo milováni. A po něm už jen spokojeně usnu a spím až do rána. |
| |
| K lepším zítřkům Všichni Poté co se představím začíná jít vše do kytek. Elf který zde mezi námi sedí se snažil kouzlit, ale vůbec mu to nevyšlo. Spíše nám málem všechny upálil, hlupák jeden! A pak se všichni diví a že lidé nemají ostatní rasy zrovna v lásce... Kdyť ten trouba nejspíše magii nedovede ani pořádně kontrolovat! Myslela jsem že bude zle a že se na nás lidi třeba rovnou vrhnou ve snaze jej rozčtvrtit. Ale zdá se že je zatím vše v pořádku, ani našemu novému zaměstnavateli to nejspíše nijak extra nevadí. Nebo už je mu všechno jedno.. Nakonec se dozvídáme že nejsme úplně to v co Herman doufal, ale i tak nás bere všechny. No jó, taky bych nebyla nadšená z toho kdybych scháněla někoho na úkol a přišlo by mi tohle. Ale co, už jsme všichni tady, nezbývá nic než jen se pokoušet své kolegy trochu krotit a dávat i pozor na lidi které cestou potkáme. Kupodivu si máme zvolit nějakého vůdce a ještě více se divím když začnou všichni navrhovat mně a Cisi. Vypadám jako někdo kdo by dokázal vést? Hmm.. Sama přemýšlím o tom kdo jiný by se této funkce mohl zhostit, ale nikdo takový zde bohužel není. Možná tak Holst, ale jinak to na nikoho jiného rozhodně nevidím. Brzy je však rozhodnuto a zdá se že jsem se oficiálně stala novou vůdkyní této sebranky. No, mít zodpovědnost za úspěch výpravy na svých bedrech bude jistě zajímavé, snad mně tedy budou aspoň poslouchat když si mně zvolili. "Děkuji všem za projevenou důvěru, udělám vše co bude v mých silách abych nikoho z vás nezklamala". Pousměji se a k mé nevoli následuji příšerná scenérie, při které jsme byly málem "ukamenováni", nebýt tedy našeho malého hobita. Pardón, tedy gnóma... Zdá se že v tom co dělá je vážně dobrý. Stejně tak jako lidem v hospodě se i mně jeho hudba docela líbí. No vidy, někdy ani není třeba pěstí.. Chviličku ještě jen tak poslouchám hudbu jež se nyní nese lokálem pak si objednám něco k jídlu. Třeba aspoň kus chleba, maso a sýr. Pití jsem už měla dost, ale také mi docela vyhládlo. Poté co se pořádně najím se rozhodnu trošku pobavit. K korbelem piva vycházím ven a beru si stranou do stájí onu ženštinu, kterou jsem potkala při vstupu do hospody. Dám jí stříbrňáček jako zálohu a až dokončí svou práci tak dostane další čtyři. Jakmile je hotovo (já jsem hotová), tak se upravím, ujistím se že u sebe mám vše a zaplatím dívce. Následně se rozloučím a zamířím už také spát do jednoho z pokojů jež máme mít k dispozici. Kdyby náhodou nebyl dostatek místa tak se s Cisi uskromníme v jednom, snad by jí to nijak nevadilo. |
| |
| soukromá zpráva od Mirabella Tooková pro Koupel s pěnou a není to malá mořská víla Mira Naši by nás přijmuli lépe, než kdyby se on vrátil domů a přivede si sebou hobitku. U nás by to dopadlo mnohem lépe, vlastně jsem si jistá, že dobře. „Máma by to pochopila, táta je sice bručoun, když na něho ale udělám oči tak bude jen pár dní brumlat, než tě pozná. A kraj? Když jsem ho opouštěla tak to byla izolovaná… “ chvíli se odmlčím, „vesnice, jo soběstačná vesnička kterou jednou za čas navštíví nějaký ten obchodník nebo potulný čaroděj. A jestli máš strach, že by tě nenáviděli, tak ne. Na to jsme moc pohodlný. Jen by si o nás chvíli šuškali, nic víc.“ Přitulím se mnohem blíž, obejmu ho nohou a rukou hladím ránu na jeho boku. Je to tak, mi hobiti rádi probíráme drby o tam že dcera Burcivala Tooka chce opustit Kraj, nic víc Zmíní moje naverbování k Divokým husám, uvědomím si že nejspíš ani dnes bych se tehdy nerozhodla jinak. „Viděla jsem v tom příležitost, kde jinde si vyzkoušet petardy? Kde jinde skutečně využívat své znalosti. A změnilo mě to, počítám vždy spíš s tím horším. Když jsem tě poprvé viděla tak jsem si byla jistá, že je konec. Proč by měl člověk ohrozit vlastní existenci pro zrůdičku s chlupatýma chodidlama. Byla jsem smířená s tím, že mě ten ghul určitě sežere.“ pohladím mu hruď, "Naštěstí jsem se spletla," a poté ho na stejné místo políbím. „Tak modrý a udělám všechno proto, aby se to stalo skutečnostní… Musí,“ pak mě začne líbat, přetočí mě pod sebe a tím vážný rozhovor končí. Ne že by mi to vadilo… |
| |
| K lepším zítřkům. Velký Úhor. Každý se představil a Herman odchází, i když nás platí, tedy snad nás dobře zaplatí, něco na něm se mi nelíbí, ale zatím nevím co. Sleduji okolní stoly a zachytím několik nevraživých pohledů, ale co jsme čekali, když jsme taková cháska poskládaná ze všeho možného. Začne se debatit o tom, kdo by měl být velitelem, jsou navržené naše krasotinky. Sjedu je obě pohledem a trochu nakrčím čelo. Nevím jestli je to dobrá volba, ne proto, že bych měla něco proti nim osobně, a taky ono není z čeho vybírat, ale když velí žena, málokdy to dopadne dobře. Ale co, třeba se pletu, každopádně na souhlas zvednu korbel s vínem. Pak se členové naší skupinky začnou trousit pryč a chvíli to vypadá, že se na nás místní vrhnou, ale to už si bere slovo gnom, protočím oči a čekám katastrofu, jenže chvíli na to se mu už v duchu omlouvám. Jeho slova a následná hudba zažehnala problémy a já, já jen očarovaně sedím a hledím na něj. Je to jako by se hudba dotýkala samotného mého srdce. Když dohraje věnuji mu jeden ze svých vzácných podmanivých úsměvů. "Musím říct, že tak krásnou hudbu jsem dlouho neslyšela, necháš se pozvat na korbel vína, nebo něco podle tvého přání?" Mohl by pak třeba ještě zahrát, nebo by mohl zahrát jen pro mne...kruci Sio vzpamatuj se, to jsou snad nějaká kouzla, nebo jsi se pomátla? Čekám zda se vyjádří a nebo mě pošle k šípku a půjde spát, pak bych se šla podívat co se zde kde dá dokoupit do mých zásob a co jiného Úhor nabízí za radovánky. |
| |
| On the Road - Beat generation
Večer nakonec dopadl pro všechny nadočekávání dobře. Probíhala láska v mydlinách, jidne rozkoš na slámě někdo pařil, někdo kalil, ale nakonec se všichni probrali v měkkých postelích což je luxus pro sebranku co se toulá po světě. Po vydatné snídani a pro některé i po vyproštováku přeci jen přišel Jobik. Mluvil už pak jen přímo s Annou a Cisi jako velitelem a zástupcem velitele. Možná se trochu divil, že byly zvoleny ženy jako velení, ale nekomentoval to i kdy na něm bylo vidět, že snimi jedná trochu pohrdlivěji, než by si asi dovolil k chlapovy. Takový je však uděl žen. Když pracují musí stejně tvrdě pracovat, když bojují musí stejně tvrdě bojovat, ale jejich plat i ucta k nim je vždy menší. Tak to ve světe chodí. Tak jak tak nakonec vytáhl mapu trasy karavany se zbožím. Mapa:
Červenou čárou do mapy byla zakreslena trasa konvoje. Rozvinul ji na mapě aby ji mohlividět i ostatní a pak ukazoval trasu. "Tady je Velký úhor ta tečka a taky Vaenwir. Tomu se vyhněte ze severu. Tady jde cesta po ubočí vrchoviny a pak hned lesem. Tady se naloďoval na přítok do Im Lebaru a po prougu až do něj na lodích. Standartě se nocovalo vždy na břehu, protože přítok i samotná řeka Im Lebar jsou zrádné a v noci se nedalo plout. Takže je mohli přepadnout i tam. Pak po Im Lebaru proti proudu až k peřejím. Tam se kotvili lodě a pak lesem až do Maechtu. Kde Se konvoje ztratili opravdu nevíme, ale je to nebezpečná oblast a vždy byla. Můžete narazit úplně na všechno, od stvůr, po lapky." Pak se na chvíli odmlčí a přidá ješte jednu radu. "Mapu nikomu neukazujte a o konvoji se příliš nezmińujte. Chápu, že budete muset v hostincích po cestě zjistit jestli tam kovoj projel, dělejte to opatrně, je to pro vaši bezpečnost." Řekl to s jistým durazem, ale těžko říci jestli jen dělal důležitého a vlny a nebo je to opravdu tak vážné. Pak se ješte stočil k Anně a Cisi. "Když vše dopadne velitel dostane bonus v hodnotě 20 zlatých zástupce v hodnotě 10 zlatek tak se snažte. A hlavně nezapomeńte najít ty truhličky. Pokud vše klapne jak má možná budeme vašich služeb využívat častěji." Vše je řečeno tak se sbalí a pomalu odchází jen ještě dodá. "Hodně zdaru." A odejde. Byl čas vyrazit. Někteří nakupovali už večer a ostatní nakoupily jido ješte ráno. (jidlo na jeden den 2 stříbrné) Popakovali jste a vyrazili jste po obědě který jste si ještě užili v hospodě a placený panem Hermanem. Vaenwiru jste se obloukem vyhli na základě důrazné rady Jobbika, proč jste neměli jít do města když od tam vyjížděl konvoj bylo záhadou, ale vzhledem k tomu, že to celé zavánělo levotou ani vás to moc nepřekvapilo. Pak následovala celkem slušná stezka po úpatí mírné pahorkatiny lemovaná vesničkami, která se táhla příjemne v mirném stoupání a klesání. Byla to vedlejší cesta, ale až tak špatná nebyla. Dalo se stravovat v hostincích a u místních, kteří rádi prodali sýr a mléko. Po kopcích se pásla stáda, ovcí, koz a občas nějaký ten kůń či stračena. Rána při nocování byla už chladná, ale byli jste zvyklí a někteří se k sobě tulili takže jim ani zima nebyla.
Posléze jste odbočili z této cesty na ještě zanedbanější, evidentě, ale i tam jezdili občas nějaké vozy. Bylo vám jasné, že moc jiných než tech Hermanových to ale nebylo. Už když jste byly na té cestě na úpatí, měli jste tak od pátého dne pocit, že vás někdo sleduje. Všiml si toho Zelenáč, když byl ráno kontrolovat oka na zajíce které si nachystal na případnou snídani. Později k Krkavec když se opozdil s Mirou což se občas stávalo. I Mira začínala mít divný vnitřní pocit, že se vám někdo lepí na paty. Podle odhadu to mohlo být tak 10-15 jezdců a obchodníci to určitě nebyli. Mohli vás předjet kdykoliv, ale nikdy to neudělali. Drželi se v dostatečné vzdálenosti jen občas v nějakém udolí jste je zahlédli na druhé straně. Bylo vidět, že to jsou zkušení veteráni mnoha bojů a sledování někoho nedělají poprvé, kdyby jste byli zelenáči určitě si jich nevšimnete, ale léta bojů a průzkumu u Krkavce, Zelenáče a Frey přinesli své ovoce. Jdou evidentně po vás a to že se problém bude muset nějak vyřešit je teď víc jak jasné. Cesta na které jste:
|
| |
| On the Road - Beat generation Velký Úhor Někdo nás sleduje, o tom není pochyb, víme to všichni. Sice na nás zatím nezaútočili ale to může naznačovat že čekají na určitý usek cesty. Ukousnu krajíc chleba se sýrem – druhá svačinka, hobit si na ní rychle znovu zvykne. „Hned se vrátím,“ mrknu s úsměvem na Holsta a zamířím k Anně, pomalu opatrně. Přeci jen i přesto že jsem pro ní hlasovala tak vím pramálo o tam jaká je. Většinu času jsem strávila v soukromé společnosti nebo jsem si chytala své petardy a speciální střelný prach pro Krkavce. I když něco mi říká, že nebude někdo, kdo by prskal, když na ní promluvím. „Anno,“ povím přátelským tonem, když jí dojdu, „ Možná bych mohla nastražit pasti, výbušné petardy nebo naopak s jedovatým mrakem. Nejsem si ale jistá, jestli je to dobrý nápad Jezdí tudy podle všeho karavany, i když málo, nebo je to vyprovokuje k útoku ale je šance že to zmenší jejich počty.“ svěřím šeptem svou myšlenkou a pohladím tašku. |
| |
| soukromá zpráva od Tick Nackle Turen pro Milé překvapení večera Sia Byla šance 50 na 50 že se na mě ti lidi vrhnou nebo že se díky zpěvu zklidní. Naštěstí se stalo to druhé a navíc s nečekaným úspěchem. Nejen, že se mi podařilo zahnat rvačku, ale lidé mi začali házet pod nohy měďáky, tančili si do rytmu a dokonce na mě laškovně pokukovaly místní ženské. *Dneska si zatančí, užijou a zítra už zase budu malý hnusák. Klasika.* Pousmál jsem se. Pak jsem si však, během hraní, všiml, že se na mě překrásně směje dívka z naší skupiny, která se představila jako Sia. Všiml jsem si jí už předtím, ale díky mému vystoupení před Hermanem jsem nečekal, že by na mě pohlédla jinak než na vtip. V jejím pohledu jsem však necítil pohrdání, ale místo toho zalíbení, možná trochu vášně. *Je to možné?* Pomyslel jsem si, *No, je jen jeden způsob, jak se přesvědčit.* Dal jsem si pauzu abych si koupil další pití a za velice příjemného potlesku jsem zamířil k baru. Očima jsem hledal Siu, ale dřív než jsem stačil cokoliv udělat si ona našla mě a dokonce mě pozvala na víno. "Moc ti děkuju za kompliment Sio. Není to pokaždé, kdy se mi vystoupení takhle zadaří. Mnohdy mě ženou ven košťaty, lítají na mě kosti a občas nějaký ten korbel." Usměju se na ni a pokračuju. "A víno si dám moc rád. Avšak jen pod podmínkou, že mi pak dovolíš, abych na další pozval já tebe." Znovu se usměju a mrknu na ni jedním okem. *Co si myslíš, že děláš?* ozve se hlas v hlavě, *Určitě se jí nelíbíš, vždyť se na sebe podívej ty skrčku.* Avšak zaženu ho myšlenkou. *Viděl jsem pohled jejích očí. Nebylo v něm žádného klamu!* Musím se vzpamatovat, abych nevypadal jako idiot, posadím se vedle ní a nahodím nějaké téma. Chvíli sedíme,bavíme se a smějeme za popíjení vína. Všechno jde překvapivě dobře, avšak pak řeknu, "Líbíš se mi Sio a mrzí mne, že tě musím opustit, ale měl bych opět začít hrát, aby si to tady ta místní cháska s tou rvačkou ještě nerozmyslela. To je holt prokletí bardů. Ovšem pokud bys chtěla, až dohraju, koupím nám víno já a mohl bych, v trochu větším soukromí, zahrát píseň jenom pro tebe." Zeptám se se svůdným pohledem, nebo aspoň s tím, co si já myslím, že vypadá jako svůdný pohled, a nedočkavě čekám na odpověď. |
| |
| On the Road - Beat generation - severozápadně od Vaenwiru Bylo mi jasné, hned jak jsme se vydali na cestu, že na mě nikdo ohledy brát nebude a většina mě vnímá převážně jako šaška a ne plnohodnotného člena výpravy. Dokud nenastal žádný boj, kde bych mohl ukázat svoje nedocenitelné schopnosti, musel jsem se jim dostat pod kůži jinak. Tak jsem se rozhodl pro to, v čem vynikám nejvíce - kecání. Přes den, jsem se snažil, aby nám cesta líp utíkala, povídat si s každým (vyzvědět jejich minulost, libosti i nelibosti), vyprávět všem veselé historky, hrát různé písně (na základě toho, co jsem o ostatních dokázal zjistit). Přes noc jsem na to moc netlačil a hrál jsem jenom, když ještě nikdo nespal, či když mě někdo požádal. Rozhovor s každým členem družiny vypadal přibližně stejně. "Krásné počasí, není-liž pravda? Vždycky jsem měl slunce rád, obzvláště když svítí tak jako dnes. Marpenoth je překrásné gnómské město, ale slunko tam nemají. Popravdě je to jedna z mála věcí, které jsem si po mém vyhoštění na povrch dokázal opravdu oblíbit. Slunce a víno, abych byl přesný. Gnómské víno ochutnat nechceš, je to břečka. Zato naše pálenka má krásnou jemnou chuť. Stejně se mi to s všemi těmi tajnostmi okolo té karavany nezdá. V tom ještě bude nějaký háček. Ale dost o mě, jaký je tvůj příběh?" Někteří byli sdílní, jiní ne, jak už to tak bývá. Z Mirabely a Krkavce jsem se snažil dostat šťavnaté detaily z jejich "malého románku" a co vůbec mají v plánu do budoucna. Se Siou jsem se snažil ještě více sblížit a tak jsem s ní strávil víc času než s ostatními a taky jsem jí toho o sobě řekl o dost více. Avšak díky všemu tomu kecání a vyhrávání jsem si ani nevšiml, že nás, prý už pár dní, sleduje nějaká skupinka jezdců. Dozvěděl jsem se to až od Krkavce a Mirabela říkala dokonce něco o nějakých pastích. Chvíli jsem uvažoval, jak bych s tím naložil já a vymyslel jsem plán, který mi zněl poměrně solidně. A tak jsem se sebral a sebevědomě šel za Annou, jakožto naší velitelkou, abych s ní sdílel alespoň to málo co mě napadlo. "Vím, že do toho mám asi nejmenší právo kecat, ale mám pár nápadů. Je tu možnost, že to jsou ti samí jezdci, co měli co dočinění se zmizením karavany, co hledáme, nebo o tom aspoň něco ví." Pozvednu významně obočí a pokračuju. "Nevyznám se sice v bojové taktice, či přepadeních, ale nemyslím si, že bychom měli čekat na to, co udělají oni, protože pak bude výhoda na jejich straně, a místo toho se sami ujmout iniciativy a dostat z nich informace. Čísla jsou jim sice nakloněna, ale pokud se zaměříme pouze na jednoho, který bude hlídkovat v okolí, či se zajde vychcat do lesa, myslím, že by to nebylo marné. Mohli bychom ho vyslechnout a měli bychom aspoň zajatce na vyjednávání, při případném střetu s ostatními." Ukončím svoji větu a tázavě pohlédnu na Annu. |
| |
| On the Road - Beat generation - severozápadně od Vaenwiru Poté co jsem si pěkně užila jsem šla spát abych byla na ráno aspoň trošku čilá. Raději jsem hostinskému řekla ať mně vzbudí až tu bude Jobik (ten týpek co tu byl s Hermanem) a skutečně se tak stalo. Oblékla jsem se, vzala si všechny své věci a společně s Cisi jsme vyrazily dolů do hospody. Usadily jsme se u stolu, koukaly na mapu a poslouchaly. Vše si pozorně vyslechnu, sroluji mapu a schovám si jí u sebe. "Chápu. Budeme opatrní". Odpovím Jobikovi a ještě si vyslechnu další poznámku. Zdá se že Herman skutečně touží po tom dostat věci z karavany zpět, především tedy ty truhličky. Neumím si představit co by v nich mohlo být že po tom tak touží a možná i bude lepší když se po tom nebudu nijak pídit. "No, to by bylo.. Ať se všichni připravý, po obědě vyrážíme". Oznámím Cisi a sama se vydávám sehnat si ještě nějaké ty zásoby na cestu. Je toho tedy dost, ale naštěstí to moc nestojí. Peněz mám ještě dostatek, ale kdo ví co nás po cestě potká. Kdo chce si může dát ještě oběd, ale pak už tak jako tak vyrážíme. Dvanáct dní je docela dlouhá doba, aspoň tedy když někam jdete a s sebou máte takovouhle skupinku. Snažila jsem se zjistit o ostatních co nejvíce, ale bohužel né všichni byli tak sdílní jako náš gnóm. Co se mně týče tak jsem sama nic moc o své historii neříkala, nemyslím že by to teď bylo třeba. Určitě si někdo už obrázek udělal a když né, tak na to budou mít ještě spoustu času. Tedy aspoň doufejme. Po celou dobu cesty nenastal žádný problém, až teď bylo zjištěno že nás někdo sleduje. To nikdy není dobré znamení... Buďto si chce Herman ohlídat svou investici a nebo máme problém. Stála jsem kousek opodál a přemýšlela co dál, nemůžeme přeci pokračovat jen tak. Když v tom se u mně najednou objevila Mirabella. Ani jsem si to nestačila rozmyslet a už u nás byl i Tick. "Nemyslím že by se nám podařilo odchytnout jen jednoho z nich. Vypadají že v tom co dělají se vyznaj". Odpovím gnómovi a oba dva človíčky si pohledem ještě jednou přeměřím. Rozhlédnu se po okolní krajině a kývnu. "Nastražíme past..." Oznámím rozhodně a pokračuji. "Všichni ke mně, ať to nemusím opakovat!" Svolám si k sobě družinu a začnu mluvit. "Budeme se muset vypořádat s těmi co nás sledují. Nemusí to nic znamenat, ale také to může být vážné. Takže postup bude následující: Já a Freya zůstaneme zde. Zelenáč bude jen kousek za námi aby nám v případě potřeby pomohl. Mirabella, Holst a Rukh se schovají (na strom, do křoví či trávy) a jakmile bych dala znamení (zapískání) tak začnou střílet proti těm jezdcům (nejlépe na ty uprostřed skupiny). Rukh bude schovaný se Siou aby mu v případě potřeby pomohla kdyby se něco podělalo a stejně tak bude Cisi u Miry aby jí též v případě potřeby pomohla. Rozmístěni budete tak aby se na ně dalo střílet ze sran. Tick bude u nás hrát na loutnu aby to vypadalo jako že se nic neděje a hrajeme si k pochodu a abychom na sebe také upoutaly pozornost. Jakmile se jezdci přiblíží, schová se k Holstovi... Ještě před tím dá Mira mně, Freye, Zelenáčovi, Cisi, Tickovi a Sie ty bouchací petardy abychom je případně mohly na ty jezdce hodit a vyplašit jim koně. Pro případ že by chtěli utéct a třeba si dojet pro posily budou ještě nastraženy kousek po cestě zpět dvě petardy s jedovatým mrakem, které se odpálí při jejich ústupu či kdyby došlo k bitvě, aby uéct už nemohli (určitě se jim nebude chtít vjet do podivného mraku který bude za nimi)... Napřed se pokusíme vše udělat v klidu (zjistit proč za námi jedou) a k boji dojde teprve až kdyby se jim mluvit nechtělo." Vysvětlím svůj plán, dlouze vydechnu a zadívám se na skupinku zda všichni souhlasí nebo bude mít někdo nějaké námitky. |
| |
| On the Road - Beat generation - severozápadně od Vaenwiru Anna si vyslechla můj a Mirabelin plán a během okamžiku přišla s odpovědí. *Na to, jakou chvilku na to měla, to vymyslela dost dobře. Vypadá to, že jsme zvolili správě.* Pomyslím si a odpovím. "Tvůj plán zní perfektně. Naprosto souhlasím. Jenom mi vrtá hlavou jediná věc. Jak je donutíme, aby přijeli až k nám? Podle toho co jsem slyšel si zatím drží odstup. A vlastně jsem si ještě na něco vzpomněl, furt zapomínám. Mám ještě jednu věc, kterou bych mohl nabídnout. Můžu použít brýle po otci, které jsem si náležitě upravil, a na ty pronásledovatele, až na ně bude volný výhled, se můžu zblízka podívat a zjistit co nejvíce informací se dá." Zaklepu si přitom na brýle, co mám na hlavě. Pak si vzpomenu na moje seznámení s Mirabelou, zasměju se a dodám, "A petardy mi radši žádné nedávejte. Jednou už jsem vyletěl do vzduchu a nechci si to vlastní blbostí zopakovat." |
| |
| On the Road - Beat generation - severozápadně od Vaenwiru Podívám se na Annu: „Petardy nejsou žádný hračky, který můžete nosit po kapsách,“ ukážu na speciální pásek s pouzdry a pak kývnu hlavou k Tickovi „a házet s nimi nemůže taky kde kdo i on si to uvědomuje. Tohle nejsou žádný práskací kuličky na plašení koní, co koupíte na kdejakém trhu ale tohle je moje vlastní směs – tohle roztrhá čtyři koně, není to jako máchat mečem – bez urážky ale ve vašich rukách budou nebezpečné spíš pro nás, než pro ně,“ nesouhlasně zavrtím hlavou a je to pravda, viděla jsem spoustu vojáků, co se odpálilo samo i standardními petardami. „A pokud chceš, jen vytvořit mlhu, která je má vyděsit a ne zabít tak je jedovatý mrak plýtvání, můžu požít obyčejné kouřové. Pokud chcete tak vám můžu poskytnut jeden Sluneční – prostě silný záblesk ostrého světla co oslepí a desorientuje. Mám jen dva a druhý si hodlám nechat.“ |
| |
| soukromá zpráva od Sia pro Milé překvapení večera. Tick Nackle Turen Omámena hudbou jsem ještě jednou zamrkala, pomalu polkla a znovu se usmála na Ticka, kdo by čekal , že se v něm skrývá takový talent. Rozhlédnu se a vidím, že po něm pomrkává i místní děvečka, kdyby takhle hrál pořád, bude holky z postele vyhazovat a vůbec nevadí, že to není člověk. "To je dobrý obchod, myslím, že míst kde se budeme moci napít bude po cestě dost, a třeba si i v klidu popovídat." Nakrčím nosík , vážně jsem řekla něco co vyznělo jako možnost dalšího setkání a třeba i...mno nic to nemění na tom, že pokud umí někdo takto hrát, je prostě i dobrý tvor. Chvíli si povídáme a je to opravdu příjemný večer, víno je silné a tak cítím jak se mi lehce motá hlava, to už ale Tick zavelí k ukončení večera. Vlastně ne, jen jde hrát a nabídl, že mi zahraje v soukromí. Položím mu drobné prsty na předloktí a trochu se k němu nahnu, může i přes veškeré pachy v krčmě cítit vůni bylinek a levandule z mých vlasů i těla. "To bych moc ráda, poslechnu si jak hraješ a pak, pak si ráda vyslechnu tvé hraní mimo, mimo zvědavé oči." Opřu se a sleduji jak se mu bude dařit a zda mé okouzlení nevyprchá. |
| |
| On the Road - Beat generation Cesta by se dala nazvat příjemnou, bylo hezké sledovat ty dva zamilované, ne že by se nějak předváděli, ale prostě to z nich vyzařovalo a člověk jako já to nepřehlédne. Tick byl příjemný společník, hodně mluvil ale to mi nevadilo, když jsem chtěla ztratit se v myšlenkách jen jsem přestala vnímat okolí, což ovšem teď nebyl ten případ, na takové cestě musíte mít všechny smysli v pozoru. O sobě jsem řekla jen to, že se vyznám v bylinkách, umím trochu zacházet s dýkou, to myslím stačí. Povídat všem , že jsem čarodějka by asi nebylo vhodné, cesta teprve začala a kdo ví, co nás čeká. To něco přišlo záhy, už nějakou dobu jsem měl podivný pocit v zádech, ale po chvíli to byla jistota která byla vyslovena nahlas, někdo nás sleduje. Mir i Tic přijdou za Annou s návrhy a po chvíli je vymyšlen plán, zdá se celkem dobrý, jen ohledně bouchacích petard je zádrhel, Mir je nechce dát do ruky nepovolaným , rozhodně si myslím, že pokud je stvořila a ví co dokážou, pohledem zalétnu k Tickovi, který se o ničem nezmínil, měla by sama rozhodnout jak s nimi naložit. Rozhlédnu se kolem a přemýšlím, zda by právě teď nebylo vhodné použít co umím, zesílené darem od démona, a rozhodnu se. " Já...no tak trochu umím kouzlit, kouzla lesa, takže tady bych to mohla využít, padající stromy, šlahouny pod kopyty koní či strhnutí jezdce, nečekaná jáma v cestě, myslím, že by nám to poskytlo výhodu , pokud tedy chcete?" |
| |
| soukromá zpráva od Tick Nackle Turen pro Milé překvapení večera. Sia Když pokračuju v hraní, cítím ještě pořád v nose její omamnou vůni. Najednou se mi už nechce být tady a hrát tu těm hlupákům. Ale nehledě na to co chci, mi tady lidi pořád hází mince pod nohy a stále tančí a tančí. Kdybych teď přestal, se zlou bych se potázal. To mi ale nezabránilo, mezi hraním pokukovat na Siu a posílat jí úsměvy. V jednu chvíli ke mě přišla jedna z místních žen a předala mi jakýsi dopis a laškovně na mě mrkla jedním okem. V tuhle chvíli mě to však nezajímalo a bez přečtení jsem ho mezi písněmi vhodil do ohně. Když už mi lidi přestali házet peníze, rozhodl jsem se, že to tu ukončím a rozloučil jsem se s obecenstvem. "Děkuji vám všem dneska za přízeň a doufám, že jste se dobře pobavili. Bohužel už jsem znaven a zítra mne ještě čeká náročný den. Proto užívejte života, dokud můžete a dobrou noc!" Hodím si nástroj na záda a zamířím rovnou za Siou, a prohodím. "Tak jak sis užila představení?" Usměju se a objednám nám ještě jedno víno. Opět ucítím její vůni a zhluboka se nadechnu. Pohladím ji nesměle po tváři a zeptám se. "Chtěla bys teda slyšet ještě jednu píseň? Nechával jsem si ji pro tebe. Naučila mě jí samotná princezna gnómského království. Je to sice píseň smutná, avšak plná vášně. Mám tady pokoj, ale to ty asi ostatně taky. Tak se můžeme přesunout tam, nebo pokud máš ještě jiný nápad, poslouchám." Upiju z vína a zahledím se jí do očí. |
| |
| On the Road - Beat generation - severozápadně od Vaenwiru - na cestě k levému přítoku Im Lebar Všichni[/right] Poslední jednání s Jobikem mě ještě utvrdilo, že celá ta akce okolo karavany je pořádná šmelina, ale co už práce je práce a 100zl je slušná gáže. Vyrazíme na cesty jak jak mnohokrát akorát had vojáků tentokrát není roztažen do několika kilometrů, ale vendeme se do pár metrů. Při cestě si bu´t všímám Miry nebo ukecaného gnoma a když je nálada tak si hvízdám staré pochodové fláky. Občas se i odvážu a s gnomem zaspívám nejakou sloku victovarské pochodové. 1. Unser liebe Fraue Připomíná mi to stare svińské časy ale stejně si nemužu pomoci prostě to se člověku z krve nedostane. Stejně tak se člověku z krve nedostane opatrnost a vypěstovaný pozorovací cit na nezvané hosty. Když jsme se jednou s Mirou opozdili všiml jsem si vzadu v dálce jezdců, už o nich mluvil Zelenáč ale nepředjeli nás. Když pak už i Miře začínalo být podivné toto pronásledování Anna se to rozhodla řešit. Každý má dost nápadů jak to vyřešit, ale chce to asi síš jasný plán, všeho se dá využít ale bylo by dobré vědět proti čemu stojíme. V klidu vyslechnu Annu i ostatní. Pak lehce odkašlu, " Hmmm nechci se plást do rozhodování, ale pokud by byl zájem o další názor mohl bych možná posloužit." Zabafám si v dýmky a modré obláčky stoupají nahoru. "Prvně si asi musíme řict co snimi chceme udělat. Pokud zlikvidovat, tak jim nedat žádnou šanci k obraně. Přepad ze zálohy se vším všudy, chycení do křížové palby, odříznutí ustupových cest, nikdo nesmí utéct nikdo nesmí přežít. Případně po vyslechnutí nikdo nesmí přežít. " Mluvím dost chladně a technicky, ale každému se za tím zjevuje teplá krev lidí i koní která nám ulpí na rukou. "Zvážit musíme pro a proti, ale musí v tom být jasno. Nemusí to být vrazi co na nás čekají, mohou to být klidně Hermanovi lidi kteří nás jistí. Či prostě jen partička dobrodruhů co nás nechce předejet protože se nás bojí či cokoliv jiného. Jasně na 90% je to někdo komu ležíme v žaludku ale těch 10% tu je a je na Velitelce aby jasně řekla pozabíjíme je. A až budou v pasti musí to být jasné že je musíme zabít." Znovu vyfouku dým a posunu si helmu do týla. "Pak je tu druhá věc vubec nevím proti komu stojíme, kolik jich je a jak jsou vybavení. MUže mezi nimi být mág, střelmistr, pyrofor atd... Když budeme dělat přepad musíme dětet koho sundat prvního, a´t se nepářeme s pěšáky zatím co mág stvoří ohnivé koule keré nás usmaží zaživa. Chce to průzkum. Myslím, že je k tomu vhodný Zelenáč, nebo Cisi a já." Kouknu na zelenáče co on na to. "Mám tedy návrh, oni ještě neví, že onich víme. Proto by bylo dobré aby skupina pokračovala dál pomalým tempem. Musí být vidět, dělat hodně zastávek, třeba lovit. My se zelenáčem počkáme a okoukneme co jsou zač a v noci se vrátíme. A Zítra připravíme ten přepad." Kopuknu na anu a Cisi "Co vy na to?" |
| |
| soukromá zpráva od Sia pro Milé překvapení večera. Tick Nackle Turen Tick hraje jak o život a mince mu k nohám padají víc a víc, občas si zabroukám taky, když je melodie chytlavá, mám pěkný podmanivý hlas, ale rozhodně na sebe nechci strhnout pozornost, takže si spíš jen tak broukám. Nožky pod stolem mi dupou do taktu a na tváři mám úsměv. Vracím Tickovi občasné pohledy a neunikne mi psaníčko od jedné z žen v krčmě. Tak vida, už má o zábavu postaráno, určitě dá přednost jistotě vášnivé noci, než zpívání při měsíčku. Ale pak si všimnu , že dopis letí bez přečtení do ohně a překvapeně zamrkám, to jsem nečekala. Nakonec zahraje poslední píseň a přisedne si s pohárem vína, které žíznivě vypije. Pak na tváři ucítím letmé pohlazení a uvnitř těla se mi rozehraje podivná struna, pokud jsem čekala, že mé okouzlení zmizí, mýlila jsem se. "myslím, že pokud by jsi hrál na pokoji nejspíš bychom rušili ostatní, co si vzít na cestu ještě džbánek toho dobrého vína, které už mi teď motá hlavu, a šli se podívat na hvězdy, poslechnout si tu tvou píseň od gnomské princezny, slyšela bych ji moc ráda." Vstanu a trochu zavrávorám, ale přejdu to smíchem a otočím se na Ticka s rozzářenou tváří, doufajíc, že přijme. |
| |
| soukromá zpráva od Tick Nackle Turen pro Milé překvapení večera. Sia *Neztratila o mě zájem!* Pomyslím si a sleduju, jak jí září oči. *Když jsem ji uviděl poprvé, líbila se mi, ale nepřišla mi jako žádná velká krasavice. Ale teď, když se usmívá, je nádherná. A jasně, pozvi ji hned do pokoje blbče. Proč taky neumíš být někdy romantický i bez toho tvojeho nástroje?!* "Máš pravdu, pojďme na čerstvý vzduch. Hostinský! Ještě džbánek toho dobrého vína prosím!" Beru džbánek a jdeme ven. Naštěstí jsem si vzpomněl na vyvýšeninu porostlou trávou poblíž hostince, schovanou za pár stromy a keři, kde jsem hrál na Fendr před příchodem do krčmy. Hvězdy zářily o sto šest aby nám osvětlily cestu. Vzal jsem Siu za ruku a pobídl ji "Pojď za mnou, znám pěkné místečko, kde budeme mít krásný výhled." Když jsme tam došli sundal jsem si plášť a hodil ho na zem ať si máme aspoň na co sednout. Napil jsem se vína a nabídl ho Sie a začal jsem "Tahle píseň je beze slov. Avšak není bez příběhu. Vypráví o překrásné princezně" S úsměvem se podívám na Siu. "a chudém bardovi. A jak jinak tomu mohlo být, než že se do sebe hluboce zamilovali. Nějaký čas jim bylo nádherně. Než však na to přišel král. Ten, zlostí bez sebe, chtěl barda ihned popravit, ten však chytl svou loutnu a zahrál králi tuhle píseň, aby obměkčil jeho srdce." (není to to celé video ale jenom cca do 3.00) "Král byl pohnut touto písní. Pochopil jak moc bard jeho dceru miluje. Avšak nemohl dopustit aby si vzala takového nuzáka. Král tedy barda nezabil, ale místo toho ho vyhnal z království, aby bloudil po světě. A jak tak bard bloudil po světě, smutnil po své milé a myslel na to jak nenávidí krále, složil ještě zbytek té písně." (teď to je od 3.00 do 6.56) Když dohraju poslední tón zakoukám se na Siu. *Teď nebo nikdy!* Pomyslím rychle, nakloním se k ní a políbím ji. |
| |
| soukromá zpráva od Sia pro Milé překvapení večera. Tick Nackle Turen Se džbánkem vína se ocitneme pod hvězdami a Tick si vzpomene na vhodné místo, mé prsty se ocitnou v sevření jeho ruky a mě, mě to připadá jako ta nejsprávnější věc na světě. Následuji ho na malou vyvýšeninu a usadím se na jeho plášť, zakloním hlavu až se dlouhé vlasy dotknou trávy za mnou a nasaji čistý noční vzduch. Pak si od Ticka vezmu víno, napiju se a stočím pohled k jeho očím, na chvíli jsem lapena hloubkou pohledu i podmanivými slovy, vyslechnu si jeho řeč a pak už se zaposlouchám do tónů hudby. Je to nádherná píseň, ač beze slov je v ní vše. Když dohraje, chvíli jen tiše sedím, jako bych ani nedýchala, pak rozechvěle vydechnu a zvednu pohled k Tickovým očím. V tu chvíli jsem věděla co se stane, věděla jsem, že mě políbí a celé tělo se mi roztřáslo touhou, když jsem pak opravdu ucítila jeho rty na svých, spokojeně jsem vydechla, své drobné pružné tělo jsem přitiskla k němu a tiše zasténala potlačovanou touhou. Příroda sama ožila a větvoví se sklonilo a zahalilo naše postavy, tvoříc tak dokonalou iluzi soukromí, další šlahoun se obtáčí kolem Tickova těla a táhne ho k zemi aby se položil na záda a já mohla svými ňadry spočinout na jeho hrudi. Nedokážu přestat s polibkem tak zvláštním, prodchnutým touhou a tragédií právě skončené písně. |
| |
| soukromá zpráva od Tick Nackle Turen pro Milé překvapení večera. Sia Vyvinulo se to nad všechna má očekávání. Sia, nejen že mi nedala facku a neřekla mi prase, ale můj polibek opětovala. Vášnivě opětovala. Mezi polibky jsem se snažil ještě drmolit, "hmmhm..překrásná..hmmhmh..voníš...hmmhh" a v tu chvíli, jako by sama příroda ožila se větve stromů spojily a zakryly nás přede všemi. Chtěl jsem ihned něco poznamenat, ale jako by to Sia věděla (doufám, že to dělala Sia, jinak bychom byli v průseru), chytla mě větvičkou za pás, položila na zem a přitiskla na mě své sexy tělo. V tu chvíli jsem přestal přemýšlet, přestal se ovládat a poddal se pudům. Zajel jsem jí rukou zezadu do kalhot a stiskl jsem její perfektní zadek. Pak se od ní odlepil, podíval do jejích nádherných zelených očí, rukou shrnul vlasy pryč z cesty, přitáhl si jí pevně k sobě a pokračoval ve vášnivém polibku. Neumím se zastavit a začnu Sie rozepínat vestu a košili zatímco víno leží rozlité na zemi... |
| |
| soukromá zpráva od Sia pro Milé překvapení večera. Tick Nackle Turen Vášeň převzala otěže, když na zadku cítím pevné sevření, když Tickovi prsty začnou zbavovat mě oblečení na chvíli se zarazím, ale to už touha zatemnila můj mozek, potlačila veškerou myšlenku o správnosti mého počínání. Tick mě líbá s vášní tak divokou až se mi motá hlava, jeho tichá slova mi vykouzlí úsměv na rtech, který nevidí, nemůže vidět a pak, pak mu jeden šlahoun omotá zápěstí a přitáhne k zemi, další šlahoun udělá to samé s druhou rukou, takž tam leží na zádech, ruce nad hlavou v zajetí šlahounu. Pohled svých smaragdových očí zabodnu do jeho tváře a špičkou jazyka si navlhčím rty, zatím co se pomalu začnu svlékat, kousek po kousku, vestička, pak knoflíčky u košile, jeden po druhém až se objeví pevná ňadra s tvrdými bradavkami, ůtlý pak a smyslné boky, zvednu se stáhnu kalhoty, už mě halí jen dlouhé vlasy, když se přes rameno ohlédnu na Ticka, co tomu pohledu říká. Je stále vězněn přírodními pouty, takže ho pomalu začni svlékat já sama, zatím co se o něj otírám tělem, ústy občas polaskám jeho krk a rty. " Je to zvláštní noc Ticku, líbí se ti to?" Mohl by odejít, pokud by chtěl, stačilo by slovo.... |
| |
| soukromá zpráva od Tick Nackle Turen pro Milé překvapení večera. Sia Nejsem schopen myslet na nic jiného než na ni, na to co děláme, teď a tady. Když jí začnu rozepínat vestu, políbí mě ještě vášnivěji. Srdce mi buší do spánků, v hlavě jako by vymeteno, nos naplněn její podmanivou vůní. Když tu mě najednou chytne za ruku šlahoun, a pak druhý. Sia mě pak uhrane svýma smaragdovýma očima a já tam ležím přivázaný vydaný jí na pospas. "I ty divoško!" Zasměju se, avšak úsměv se postupně mění v němý úžas když se celá svlékne a přes rameno se na mě opět podívá, zatímco si vítr hraje s jejími černými vlasy. Pak si ke mě lehne zpátky a začne svlékat mě. Cítím každý její dotyk, vstávají mi chlupy na těle když líbá můj krk, až nakonec jsme oba nazí a Sia se zeptá co na ten večer říkám. "No ň..ň.." zakoktám se, ale pak si dodám odvahu, "Nic krásnějšího jsem od té doby co jsem vylezl z té díry na svět ještě nezažil. A doufám, že to jen tak neskončí." Dostanu ze sebe nakonec a volnou nohou ji přitáhnu k sobě. |
| |
| On the Road - Beat generation - severozápadně od Vaenwiru Většina se k mému plánu ani nevyjadřuje, ale ti co ano vypadají že souhlasí. "Ano, zatím. Ale zvědavost je silná věc. Určitě je nějak přilákat půjde". Odpovím Tickovi. "Aha. To zní docela užitečně. Dobře, pokud budeš mít příležitost, tak neváhej". Řeknu ještě gnómovi a podívám se na Mirabellu. Moc se mi nelíbí že tak moc protestuje, zřejmě jí nikdo nikdy rozkazy nedával. Nasadím tvrdý výraz a napřímím se do celé své výšky. "Pokud ti jde o to aby jsi neplýtvala, tak jsi si vybrala špatnou profesi.. Nechci jen vytvořit mlhu, chci tam ty jedovaté pro případ že by ustupovali. Kdyby se někomu z nich povedlo utéct tak je aspoň šance že se toho nadýchá a pak stejně zemře". Tím má řeč prozatím k hobitce končí, doufám že mi už rozumí. Pokud ne, tak si asi budeme muset promluvit později někde stranou... Chystám se začít s přípravami plánu, ale najednou se ještě ozve Sia. Na tváři se mi objeví překvapený, možná trošku naštvaný výraz. "To by šlo.. Třeba za nimi můžeš nechat spadnout nějaký větší strom a chytit těmi šlahouny co nejvíce koní". Odpovím naší nové čarodějce a zadívám se po celé skupině. "Ještě někdo má nějaké tajemství o které by se chtěl podělit? Dříve než zemřeme?" Řeknu tak aby mně slyšeli a poté přesunu pozornost k dalšímu člověku, Holstovi. Poslouchám co říká a pousměji se. Zdá se že tu máme někoho kdo umí používat hlavu i když na to možná nevypadá. Výborně... "Dobře, souhlasím úplně se vším... Jen pár drobností: Na ten průzkum se vydáš ty, Cisi a Tick. Zelenáč je moc velkej, nechci aby ho viděli už z dálky. Velet bude Cisi. Připravte se a rovnou vyražte". Kouknu na Cisi a přijdu k ní trošku blíže. "Dávej na ně pozor. Pokud se nevrátíte do půlnoci, budu předpokládat že vás odhalili. V tom případě se za vámi vydám... Zkuste zbytečně neriskovat". Přátelsky ji poplácám po rameni a zadívám se na zbytek skupinky. "My půjdeme dál. Zelenáč půjde před námi a bude dávat pozor na případné problémy před kterými nás samozřejmě ihned varuje". Podívám se přímo na půl-orka. "Když to bude možné, tak zkus cestou i něco ulovit..." Ještě jednou se podívám na Cisi, Holsta a Ticka. Chviličku sleduji jak se připravují a následně odcházejí. Sami se vydáváme dál po cestě. "Tak pohyb... Jelikož jsou naši básníci pryč, zná někdo něco co bychom si mohly k pochodu zanotovat?" |
| |
| On the Road - Beat generation - severozápadně od Vaenwiru Sleduji, chování naší novopečené velitelky se znechucením, takovu míru arogance od jinak celkem sympaticky vyhlížející slečny jsem opravdu nečekal. Připomnělo mi to jednoho mladého rytmistra potomka nějakého zchudlého šlechtice co se dostal k velení přes známost. Věděl celkem hovno o boji, ale měl potřebu si dokazovat svoji autoritu za každou cenu. Jako by chlapy byly na buzerplace. No a tak jednou v boji schytal šipku ze zadu do hlavy a byl od něj klid. Říkalo se tomu Schweine Abschuss odstřel sviní. Dobrý velitel si udělá autoritu i bez toho, aby se musel vytahovat na ostatní a dokazovat si to. To on nebyl. A Anna mě právě taky nasrala když se začala obouvat do Miry která se jí snažila vysvětlit jak se to má s jejíma petardama. Když do ní valí, že si vybrala špatnou profesi, když se ji nechce plýtvat. S ledovým klidem ji v pálím do očí. "Neser se do ní laskavě. Snažila se ti vysvětlit, že má jen omezené zásoby a dlouhá cesta před náma. Nebo si myslíš, že suroviny na výrobu tu najdeme na stromech? Navíc mi nepřipadlo, že by ses podílela na financování jejich zásob petard. Tak se chovej jako člověk a ne jak piča, tady nejseš na buzerplace a nech si laskavě poradit od lidí, kteří rozumí své profesí. A dělat je jejích práci. Takové arogantní chování není na místě. Jsi velitelka nikdo tvé postavení nezpochybńuje, ale tady nejsme vojenská jednotka s subordiancí, aby nemohl každý říci svůj názor. Tohle jsem viděl naposledy." Dívám se ji přímo do očí a jestli bude chtít něco zkusit výzvu přijmu. Pokud ne kývnu na Miru a necháme velitelku svým můrám. Pak se připravím počkám na Ticka a Cisi i když si nemyslím, že zrovna Tick je dobrá volba, ale nekomentuji to a vyrazíme směr průzkum. |
| |
| Velitelské intermezzo - severozápadně od Vaenwiru Když Holst tak příkře odpálil Annu bylo jasně vidět, jak v obličeji zbrunátněla. Z jejího pohledu to vypadalo na urážku velitelské šarže a že se vlastně tak nic nestalo a stěr jakého se jí dostalo od Holsta přímo volal po oplátce pár ranami pěstí. "Řekls jako piča?" Zadívá se mu do očí a pokračuje. "Pouze jsem upozornila na to, že není problém aby ty věci používala. Od toho je přeci tady. Bylo by to pro dobro skupiny, né jen pro mé rozmary. Kdyby jí něco došlo, stačilo říct a já bych na další přispěla". Položí levou ruku na hlavici meče a trošku se k Holstovi nakloní. "Na to, že jsi byl v armádě jsi moc rozumu nepobral. Tohle byla chyba..." Z ničeho nic Holstovi vypálí ránu do obličeje. I když to bylo nečekané přeci jen Holst stihne uhnot hlavou tak, že ho rána jen škrábne po bradě a zasáhne rameno. Při úhybu odskočí a odkutálí se mu přilba. Anna pak pokračuje v útoku kopem, míří přímo na rozkrok. Bohužel pro ni i ted je holst rychlejší udělá překrok podrazí jí nohy a otevřenou dlaní levačky ji zasahuje na bradu. Je to pecka a Anna se zvrácenou hlavou letí na zem do prachu. Tvrdý dopad v brnění ji téměř vyrazí dech. Co se však stane je asi překvapením jak pro Annu tak pro ostatní. Holst ji s ledovým klidem nabízí ruku aby se zvedla. „Nedělej ze sebe husu a stávej, příště jednej s ostatníma s úctou a tak tě taky budu respektovat.“ a čeká co se bude dít dál. Anna má síly na to aby se zvedla a pokračovala v boji…. |
| |
| Velitelské intermezzo - severozápadně od Vaenwiru Z Annina pohledu je jasné že každé mé slovo bere jako útok a zpochybňování jejího postavení. Když se napřímí do celé své výšky tak se musím pousmát. Skutečně si myslí, že jsem si nevšimla velikostního rozdílu a stejně tak ostatní? Jenže lidé většinou mají potřebu jí předvádět, myslela jsem ale, že není ten typ. Ve chvíli kdy Anna zpochybní mou kompetenci, tak se nadechnu a udělám krok dopředu, ale v tu chvíli se do mé obrany vpustil Holst. Vztek ze mě vyprchá a sleduji ho. Nejspíš se tvářím přihloupě ale uvnitř mě roste pocit štěstí. Nepohybuji, že by se tak zastal kohokoliv, přesto se nemohu ubránit tomu pocitu. Jako vždy měl pravdu, mé zásoby jsou skutečně značně omezené zato ale účinné. I velitel Divoký hus si nedovolil s nimi plýtvat. Petardy nejsou něco, co stvoříte z bobulí, bahna a nastrouhané kůry stromu, kdykoliv je budete potřebovat. Z toho uděláte jen obklad na zklidnění rány. Jenže někteří si přesně toto o alchymistech myslí – obzvlášť ti co o ní nic neví. Vinu na tom značně nesou balady o MedGriverovi, který pouze s nožem dokázal překonat kdejakou překážku a dokázal za každé příležitosti stvořit až fantastické pasti, rachejtle a údajně i mechanického koně na kterém na konci ujel za sluncem. Jenže to jsou jen pohádky. Jenže pak vidím, jak Annin obličej zrudne, udělá krok v před a já tuším, že skutečný problémy začínají. Snažím se situaci uklidnit: „No tak to by snad…“ Než to však stačím doříct tak ho udeří. Mrcha. Chtěla jsem zakročit, jenže bylo pozdě. Holst jí vlastním úderem poslal k zemi. Pocítila jsem hrdost. „Dost oba,“ vytáhnu z pouzdra dýmovnici a jsem připravená ji v případě potřeby použít, kdyby se cokoliv zvrtlo. Spíš počítám že Anna by nemusela zkousnout výsledek. |
| |
| On the Road - Beat generation - severozápadně od Vaenwiru Ráno jsem se probudila a cítila se dobře, což byla dobrá změna. Neměla jsem ztuhlá ramena ani krk, hlava mě nebolela - spaní na posteli mělo své výhody. Obleču se rychle, abych se stačila ještě dole na účet našeho zaměstnavatele nasnídat. Když dorazí jeho zástupce a já cítím, jak se nad námi ošklíbá, protočím oči. Byla jsem zvyklá, že jsem byla ta ženská, ale ve městě, odkud jsem pocházela, jsem už měla nějakou pověst a úctu, takže takhle chovat se ke mě nikdo nedovolil. Nechám ho ale domluvit, než přikývnu na znamení, že rozumím. Na jeho hodně zdaru se jen ušklíbnu. Po celou dobu naší cesty jsem dohromady prohodila asi tři věty. Když se gnóm snažil vyzvídat, jen povytáhnu obočí a neodpovím. Všem je tedy jasné, že já budu ten nudný člen výpravy, který mluví jen když je to nezbytně nutné a možná až moc přemýšlí a analyzuje. Jakmile zaznamenáme pronásledovatele, začnou všichni do placu házet svoje nápady. Ze Sii se nakonec vyklube čarodějnice a to mě přinutí k pousmání. Nemůžu ale nic poznamenat, protože náhle vzniká vyhrocená situace mezi Annou a Mirabellou. Když ji Holst začne bránit, nespokojeně mlasknu, ale to už jsou s Annou v sobě. O krok poustoupím. Nemá cenu se do toho míchat, oni si to vyřeší mezi sebou. Jako zástupce velitelky rozhodně nemám v popisu práce, abych se za ní rvala v každé šarvátce, kterou si ona uměle vytvoří. "Možná byste si měli vaše ublížená ega kompenzovat, až nás nebudou pronásledovat," poznamenám ledově, moje slova míří na všechny tři. "Holst a Tick se mnou. Ticku, pokus se nezpívat moc nahlas," řeknu a tím úspěšně zdvojnásobím počet vět, které jsem řekla za celou dobu. Počkám, až se ti dva seberou a pak je vedu do lesa, abych mohli pronásledovatele obejít a prohlédnout si je hezky zezadu. |
| |
| On the Road - Beat generation - severozápadně od Vaenwiru No, bezva. Někdo by mohl říct že mám v poslední době více štěstí než rozumu, já říkám že mám kurva smůlu. Jak mohl do hajzlu tak v pohodě uhýbat? Skoro jsem ho ani nezasáhla a on mně bez problému dostal na záda. Auu, do hazlu.. Při dopadu na záda jsem si málem vyrazilla dech. První na co myslím je samozřejmě že se zvednu a pořádně Holstvoi nakopu prdel. Ale... K čemu by to vlastně bylo? Vsadím se že by se našel nějakej blbec a hned by se nám do toho vrhnul s chytrýma řečma. Pomalu se chystám zvednout, když v tom ke mně Holst natáhne ruku. Chviličku se na něj jen tak dívám s vraždícím pohledem ve tváři. Nakonec však ruku přeci jen stisknu a dostanu se s pomocí na nohy. "Měl jsi štěstí.." Poznamenám suše a kouknu na Cisi. "Konečně, už jsem se bála že ti někdo ukous jazyk". Ušklíbnu se a dál už si její skupinky nevšímám. Sama se jistě dobře rozhodne co mají dělat dál. Místo toho přejedu pohledem všechny zbylé a dojdu k Zelenáčovi. "My jdeme na průzkum krajiny vpředu. Držte se kousek za námi". Oznámím ostatním a pokud Zelenáč nebude proti, tak společně vyrážíme po cestě dál. Chviličku jen tak jdeme a pak se na něj zadívám. "Nemáš něco k pití? Teď by sklenička bodla.." |
| |
| On the Road - Beat generation - severozápadně od Vaenwiru Když se situace uklidí, popojdu k Holstovi, „Tos nemusel, ale cením si toho,“ usměji se, prohrábnu si vlasy a pokračuji, „Buď opatrný a dej pozor na Ticka, je schopný se na ně rozběhnout a pokusit se je umlátit kakofonickými zvuky.“ Pohladím ho po hřbetu ruky, „Tak běž, ať nečekají.“ Sleduji, jak odchází a žaludek mi začne svírat mraziví pocit. Mám strach. Jakmile se vzdálí z dohledu tak zamířím k Anně, otevřu pouzdro z tvrdé kůže a vytáhnu petardu, „Pokud chceš tak si jí vezmi, ale udělej nám všem potom laskavost a drž se tak šest kroků od nás. Neohrožuj i ostatní,“ napřáhnu ruku s petardou před ní a počkám, zda si jí vezme nebo ne. Poté se usměji, „A pro příště, všichni vidí, že jsi vyšší. Tohle není armáda i přesto že tu pár vojáků je.“ otočím se na patě a zamířím k Sis a začnu s ní rozhovor, protože chci vědět, co vše dokáže. Její schopnosti by se mohly dobře doplňovat s mými. A také mě vždy fascinovali mágové. |
| |
| On the Road - Beat generation - severozápadně od Vaenwiru Vyhrocená situace se vystupnovala do takové míry až se mě Anna pokusila natáhnout, ne že bych něco takového nečekal, ale její zuřivost mě připoměla vzteklého kupeckého fracka který je jedináčka musí být jen a jen po jeho s nesnese žádnou kritiku. Byť uznávám, že sem se sní nemazal a pěkně vojenskou mluvou ji vyslal do míst kde slunce nesvítí. První uder mě jen líznul měl sem co dělat abych se mu vyhnul. Při dlurém jsim už byl připraven a úderem na bradu jsem ji poslal hajat. Mohl jsem k ní přikleknout a namlátit jí co se do ní vejde nebo ji zkopat na zemi, ale to bych neudělal ani hospodskému rváči. Navíc mlátit ženskou mi bylo vždycky proti srsti. A přesto, že je asi trochu sebestředná, je Anna celkem hezká a škoda jí rozbít ciferník. Když přijme moji ruku tak si o ní přeci jen zlepším mínění, bude v pohodě jak se vyklidní. Je sice furt nasraná, ale to k tomu patří. Na odpověď, že jsem měl štěstí se jen usměju poplácám ji po zádech a dodám. "Kašli na to, za mě vše dobrý, srovnáme to v hospodě." Takhle to řeší chlapy bum bum pár po čuni a vyřešeno čistý stůl. Jestli to tak řeší i ženské to nevím a neřeším to. Za mě hotovo a odcházím. Přidá se ke mě Mira, vlastně si až teď uvědomím, že během té strkanice něco říkala. Pak pokračuje, ze jsem se ji nemusel zastat. "Musel a nebylo to jen pro to že jsi to byla ty, ale proto že takové sebestředné chování velitelů vždy zavede vojáky jen na krchov. A to já nechci víš přeci, že máme plán. A já už plán hodně dlouho neměl." Usmněji se a jestli se nikdo nedívá políbim ji a pohladím pak pokračuji za Cisi a Tickem. Cisin výrok o ublížených ezích nijak nekomentuju, přejdu ho jako bych ho neslyšel, už to mám s Annou vyřešené hotovo dál neřeším. Upřímě nejsem moc nadšen výběrem lidí na tuhle akci. Cisi se umí pohybovat ladně jako nájemná šermířka, ale nevím kolik toho ví o průzkumu a vedení takové akce. Tick chudák to je jak kámen na oko. Barda posílat do lesa na průzkum je podle mého velká chyba, navíc při rychlém pohybu nám bude sotva stačit. Byl byl o moc raději kdyby se mnou poslala lovce. Sundám si batoh a vše co by se mohlo lesknout a nebo cinkat, i přilbici odložím, veškeré světlé či lesknoucí se části výstroje zašpiním hlínou a nebo starou hadrou co mám v brotsacku. Hotovo jsem připraven. Poplácám Ticka po zádech. "Tak pojďme, zkus se mě držet a zkus nedělat velký hluk, takovou fušku ti byl čert dlužen co? Aspoň budeš mít novou baladu Gnom průzkumníkem." Když vidím jeho modročervenou košili zakroutím očima a skočím ještě za Mirou jestli by Tickovi nepujčila ten svůj zelený plášť, který bude jistě lepší než to co má na sobě. "Tak nás veď Cisi Jasnojará" A následuji ji do lesa. |
| |
| On the Road - Beat generation Mé nabídnuté schopnosti byli naší velitelkou příjmuty, no řekněme značně chladně, její pohled a následná slova mluví za vše, měla bych být ticho, ano Sio nemluv, ale. "Velitelko...ty jsi nám zajisté řekla všechna svá tajemství, rozhodně se tedy....omlouvám." Jen naprostý hlupák by v tom nepoznal ironii, a ona hlupák není, ale rozhodně nemám v úmyslu, ze sebe nechat dělat husu, jen proto, že někdo je válečník a jiný ne. To podle mne není metr podle kterého by se měli soudit lidi. Stejně tak Tick, člověk by řekl, že v něm nic není nic neumí a jak moc by se spletl. Pro sebe se usměji a už ani nečekám na další reakci Anny, není potřeba, protože se rozhoří neshody ohledně Mir a jejího vybavení, mezi Holstem a Annou. Se zaujetím sleduji jak to skončí, a mé obavy se potvrzují, pokud žena velí smíšené skupině, vždy se bude bát že má málo respektu a bude se snažit si ho vynutit za každou cenu. Nakonec to však uhrají do autu a jsou rozděleny úkoly. Mir se přidá ke mě a já se s úsměvem otočím do její dychtivé tváře. "myslím, že až tohle skončí, mohli bychom se toho navzájem hodně naučit. Souhlasíš?" Pak už podle pokynů velitelky čekám co bude dál. |
| |
| soukromá zpráva od Sia pro Milé překvapení večera. Tick Nackle Turen Musím se usmát jeho nadšení, je tak, tak zvláštně přitažlivý, jako by mě omámil svou hudbou, jako bych nedokázala myslet na nic jiného než na to, že se ho chci dotýkat. Skloním se a když si mě přitáhne volnou nohou, okamžitě tento nedostatek napravím a šlahouny poutají i jeho nohy za kotníky. Teď ho mám vydaného napospas jen sobě, smyslně se protáhnu, nechám tak vyniknout každou křivku svého sice drobného těla, ale žensky tvarovaného a pak se skloním, rty zavadím o jeho ústa, nasaji ret a chvíli si pohrávám, pak pokračuji na krk, drobné bradavky, které trochu skousnu, zatím co mé prsty se pomalu semknou kolem jeho mužství, syčivě nasaji vzduch a podívám se Tickovi do očí. V klíně mi tepe touha a vlhko , oheň který chce uhasit. Má ústa putují níž, přes břicho a ještě níž až poprvé olíznou hrot mužského kopí, opět ten pohled do jeho očí... |
| |
| On the Road - Beat generation - severozápadně od Vaenwiru Sledoval handrkování mezi Krkavcem a Annou a radši jsem mlčel, aby mi taky jedna nepřiletěla. Strhla se mela a Holst překvapivě Annu usměrnil k zemi jednou ránou. *Snažila se si zřídit autoritu a spíše si jí podryla.* Usměju se pod vousy a sleduju další dění. S obrovským překvapením zjišťuji že mi přidělili místo ve výzkumu. *Že já jsem se o těch brýlích zmiňoval!* Jediné, co jsem zatím měl zkušenosti s průzkumem, bylo, když jsem kdysi sledoval jednu děvečku, ale to se asi těžko dá považovat za zkušenosti v průzkumu. "Jste si jistí, že chcete na průzkum vyslat neukecanějšího a nejhlasitějšího člena družiny? No nezaleknu se nové výzvy a udělám všechno, co bude v mých silách pro úspěch téhle výpravy!" Prohlásím s nadšením, ale v hlavě skoro brečím. Když Cisi přísně vyzve mě a Krkavce abychom šli k ní, neohrabaně zasalutuju a odpovím. "Ano pane!... Teda, madam!" Na Krkavcovu poznámku o nové baladě zareaguju úsměvem a prohodím. "Pokud to všechno vyjde a ve zdraví se vrátím, určitě složím píseň o dobrodružných výpravách čestného Krkavce a ukecaného Ticka!" Všimnu si, jak si Holst začíná své oblečení maskovat a ještě se mě zeptá jestli nechci plášť od Mirebel, ale řeknu mu, že můj tmavě modrý plášť mě určitě schová. Struny svého nástroje podložím obvazy, aby se nestalo, že by zabrnkal v nevhodnou dobu a poprosím Siu, jestli by se mi, dokud se nevrátím, nepostarala o tašku, ať sebou netahám zbytečnosti, nebo aby mi o sebe nazacinkalo nářadí. Ještě než odejdu, obdařím Siu dlouhým pohledem s nervózním úsměvem a s ironickým výkřikem "Vzhůru za dobrodružstvím, vstříc smrti a zpátky ni krok!" vyrazím s Cisi a Krakavcem do houštin. |
| |
| soukromá zpráva od Cisi Jasnojará pro On the Road - Beat generation - severozápadně od Vaenwiru Sundám si rudý plášť z ramen a uklidím ho do jednoho z vaků. Až zpětně mi dojde, že jsem si je mohla nechat u hlavní skupinky, ale už nemá cenu se vracet. Chvíli mě oba následují a já mlčím, snažím se utřídit si myšlenky. "Myslím, že nejlepší bude, když je obejdeme a obhlídneme to zezadu. S něčím takovýmhle nemám zkušenosti, tak můžu nabídnout jen to, co se mi zatím zdá logické," vylíčím jim svůj plán. "Jestli máte lepší nápad, řekněte to hned," dodám. Lesem se snažím jít tiše, ale je vidět, že jsem nikdy něco takového nedělala. Občas neopatrně šlápnu na suchou větev, která se pod tíhou okované boty zlomí a zvuk rezonuje v prázdném lese. Dokonce jednou si div nevypíchnu oko o až příliš nízkou větev. |
| |
| soukromá zpráva od Holst *Krkavec* Mandsfelt pro On the Road - Beat generation - severozápadně od Vaenwiru Vkročíme do lesa a postupujeme vstříc blížící se skupině jezdců. Sleduji naši velitelku jak si sundá rudý plášť a schová ho aby nebyla nápadná. Dívám se na její odění okované boty a plátové brnění a je mi tak trošku jasné, že jen červený plášť to nezachrání. Ale mlčím už jsem se dostal do konflikru s jednou velitelkou není potřeba si to zopakovat. Pak vidím, jak si Tick podkládá struny nástroje obvazy. No do prdele tak to jsme v hajzlu. Proklínám se, že jsem vůbec ten nápad vznesl měl jsem držet hubu a nechat plánování přepadu na ostatních, ale kdyby bylo po mém a já šel se zelenáčem a ostatně i o Cisi jsem měl pocit, že bude v lese ladná, což se ukázalo jako špatný předpoklad. Když už se vzdálíme od skupiny dostatečně daleko a Cisi se zeptá jestli němá ještě někdo nějaký plán, než ten její chvíli zaváhám. Nemám náladu aby si zas semnou někdo vytíral prdel a dokazoval si že boss je tu on. Ale nakonec přeci jen nemám v plánu skapat kvůli chřestící zbroji, a nebo drnčícímu nástroji. "Hmmmm no jestli je o názor zájem tak jeden bych měl." Podívám se na Ticka i Cisi a pak pokračuji. "No nemyslím, že jsme ideálně složená skupina na průzkum. Tak by bylo asi nejlepší kdyby ste tu na mě počkali a já to udělám. Bez řinčící zbroje i bez nástroje. Až to zjistím vrátíme se společně ke skupině a nahlásíme to jako společnou akci" No připadám si jako hrdina a hořím celý nadšením (myšleno ironicky samosebou) ale lepší tak než pak ležet na zádech. Podívám se na Cisi to na to. Pak ještě na Ticka a dodám. "Myslíš že bys mi byl ochoten pujčit ty tvoje přibližovací skla a jestli bych stím byl schopen zacházet? Zvládnu to i bez nich, ale určitě by to byly informace na víc." Čekám na reakci. |
| |
| On the Road - Beat generation - severozápadně od Vaenwiru Než jsme ráno vyrazili z tý prdele, měl jsem čas vydat se na lov. Nevadí mi koupit si něco od lidí, ale jim to občas vadí... i když peníze se hodí. Tak či tak, někdo kdo je na cestách by měl bejt sakra schopnej ulovit si jídlo - a tenhle zajíc není výjimka. Bude z něj dobrá večeře. Zatímco jsem už byl vzhůru a že jsem se vyspal na svůj vkus relativně dobře - dokonce šest hodin, vydali jsme se po poledni z tý prdele, do který se už fakt vracet nechci a doufám, že si půjdeme pro další prachy do toho druhýho města... Po cestě jsem narozdíl od gnoma většinu času potichu. Nemám potřebu se s ostatníma vybavovat, protože je beztak znova neuvidím. Čas od času se však neubráním pohledu na Cisi... tak se ta plavovláska označila. Rozhodně se dá říct, že mě ze všech zaujala nejvíce... a hned po ní dvojici jezdců, která nás sleduje, což prohodím i směrem k ostatním, kteří si toho museli všimnout taky. Mlčky si vyslechnu plán Anny a nic nenamítám. Proč bych měl... sám chci, abych měl ty prachy a mohl jít zase dál a když se něco posere... nežiju tolik let proto, že bych nebyl opatrnej. Do sporu Holsta a Anny nezasahuju, popravdě, je mi to jedno... spíše než je sleduju reakci Cisi. Nic... to je dobře. Počkám na Annu až se zvedne a vydám se s ní dopředu. Poté, co se zeptá na něco k pití se lehce ušklíbnu a sáhnu pravou rukou do brašny, kterou mám přehozenou přes rameno, načež z ní vytáhnu malý, půllitrový měch, který jí podám. "Calvádos... to je jablečná pálenka, rozhodně ne odtud. Posluž si.", pronesu a kráčím v klidu dál, pomalým krokem, tak aby se mnou mohla Anna držet krok, načež se ještě jednou ohlédnu za svá záda... očima hledajíce plavovlásku... |
| |
| soukromá zpráva od Tick Nackle Turen pro Milé překvapení večera. Sia Ležím nahý na zemi, spoutaný větvemi, zakrytý listovým okolních stromů a ponechán na pospas vášnivé Sie. Je tak nádherná. Kdykoliv se na mě podívá jsem znovu a znovu učarován tím pohledem plným touhy. Líbá mě, po celém těle. Zhluboka se nadechnu blahem, když si vezme do pusy malého Ticka a jen se blaženě usmívám. *Tahle kočka přesně ví co dělá.* Pomyslím si a nechám Siu dělat si se mnou co se jí zlíbí. Ostatně je to jako by přesně věděla, co se mi líbí a věděla to ještě dřív, než na to vůbec pomyslím. Po chvilce, jako by se konečně poddala ohni, který v ní hoří, na mě nasedla a já konečně pocítil nádherné teplo a vlhko jejího klína. Spojili jsme se v jednu bytost a jako bych se napojil i na přírodu kolem. Nechal jsem ji, aby ze mě vyšukula duši. I když není moje péro z největších, vydržím klidně celou noc. A to se taky stalo. Usínali jsme až za pískání ptáků, těsně před svítáním. Měl jsem problém potom vstát tak, abych si ještě stihl nakoupit věci na cestu a hlavně se mi nechtělo vstávat od té překrásné divošky, se kterou jsem zažil jednu z nejkrásnějších nocí mého života. Vůbec bych to do ní neřekl..jaké to milé překvapení. |
| |
| soukromá zpráva od Tick Nackle Turen pro On the Road - Beat generation - severozápadně od Vaenwiru "No abych pravdu řekl, nic bych proti tomu neměl, kdybych zůstal tady. Ale záleží to tady na Cis. Nechci se vrátit s tím, že jsem neposlechl Annin rozkaz, aby mi pak dala do huby. Tááákže dokud Cisi neřekne jinak, jdu s tebou." Nesměle se usměju a nestačím se divit, odkud se ve mě bere ta odvaha. *Vždyť to je kruci nebezpečné! Ale jak bych pak před ostatníma vypadal, kdybych zbaběle nechal Krkavce jít samotného. Co kdyby se mu něco stalo? Ale co když se mu něco stane kvůli mě? Aaaaaaagghhhh!* Trochu se uklidním, zhluboka se nadechnu a s trochu klidnějším hlasem pokračuju. "Hele, kdyby došlo na nejhorší, nástroj se bude ještě hodit. A co bych pak řekl Mirabele, kdyby se ti něco stalo a já byl celou dobu tady? Nemůžeš jít sám. Však pokud budu dělat celou dobu přesně to, co mi řekneš, nemůže se nic špatného stát, ne?" zase nahodím ten nesmělý úsměv a pak ještě dodám. "Noa ty brýle nejsou až tak těžké na obsluhu, ale nerad bych je dal z hlavy pryč. Mám k nim velký vztah. I když to tak možná nevypadá, tak neměj strach, dohromady to zvládneme!" Nehledě na to, co říkám, mám pořád bobky u prdele, ale snažím se to na sobě nedat znát, aby ostatní z toho nebyli nervózní, tak jako já. *I kdyby došlo na boj myslím, že bychom obstáli. Krkavec se jen tak nedá a Cisi vypadá, že má taky dost bojových zkušeností. S mojí podporou zezadu to určitě zvládneme. Přinejhorším ty nepřátele usmažím ohněm.* |
| |
| soukromá zpráva od Cisi Jasnojará pro On the Road - Beat generation - severozápadně od Vaenwiru Zastavím se a otočím se na Holsta, když začne mluvit. Jak už je zvykem, nehne se mi ani sval v obličeji, ale pak vypadám, že o jeho nápadu přemýšlím. Nechci ho tam pouštět samotného, ale je pravda, že bez nás má větší šanci. Na půl ucha poslouchám Ticka, ale nikdo mě nemůže vinit z toho, že jeho nápady neberu tak úplně v potaz. Holt se u skupiny zapsal jako tak trochu blázen. "Nemůžeš jít úplně sám," rozhodnu. "Doprovodíme tě co nejdál, abychom byli schopni ti popřípadě přijít na pomoc," pokračuji. Výkřiky se lesem budou pěkně rozléhat. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro On the Road - Beat generation - severozápadně od Vaenwiru Vaše skupinka po rozhodnutí Cisi tedy vyrazí společně. Holst už neprotestuje a jde trochu ve předu. Přesto je postup vaší skupinky dost slyšet. Cisi se snaží ze všech slil jít opatrně, avšak není schopna zabránit občasnému zacinkání zbroje, zaskřípění holenic či plesknutí větvičky do kovového kyrysu. Pokaždé vám takový zvuk zní jako rána do zvonu. Samosebou je to tím, že jste tak našpicovaní a připraveni na setkání s nepřítelem. Tick jsem víceméně bezstarostně a hluk co dělá je uplně stejný jako u Cisi jen za to muže jeho fender a neopatrný pohyb. I když má podložené struny občas nějaké brnknutí se v lese rozezvučí. Holst jediný jde opravdu potichu, otázka je jestli má vůbec cenu se snažit když jde s takovým procesí. Jeho veteránské smysly ho nezklamali a je vidět, že opravdu ví co dělá. Asi po půl hodině cesty vám dá znamení, že bude lépe se skrýt a sám pokračuje víc dopředu. Jste na mírné strži porostlé mlázím, cesta se klikatí do zatáčky, prostor jako dělaný na výzvědy. Jezdci jednou pomalu a vykládají si. Holst je u nich dost blízko, ale je jasné, že o něm nevědí. Odhaluje, že v bandě jsou asi 4 bojovníci, minimálně 2 kouzelníci, 2 alchymisté z toho jeden určiě střelmistr pyrofor, 3 střelci z těžkých kuší, stopař a jedna pochybná existence kterou nebyl schopen určit ale patrně někdo kdo má styky s podzemím. Jezdci kolem něj projeli za hovoru o zlodějské gildě v Vaenwiru o tom kde co pašovali atd.. Stopař evidentně sledoval stopy vaší skupiny. Takhle by to mohlo pěkně skončit kdyby Cisi rozhodla, že Holsta nechá udělat tu práci samostatně chtěna ho však jistit a bohužel pro ni se to posralo. I když Cisi i Tick byly dost daleko od Holsta přeci jen byly v trase a viditelnosti z cesty nebo si to aspoň mysleli. V tomto okamžiku by vsázel každý na Ticka, že když se to podělá bude moct za to on, ten pro tentokrát ale seděl jako pěna, bílý jako stěna a snad se i trochu třásl. Cisi si uvědomila, že možná její zbroj může házet prasátka když jezdci projížděli u téměř na úrovni vašeho ukrytu. Chtěla se lépe chchovat za strom a opřela se o něj. Bohužel si nevšimla, že ten strom je uhnilá souška a jak se o něj opřela začal padat a ona s ním. Strom se s rachotem skácel dolů a ona se s řinčením zbroje kutálela ze svahu, všude létalo listí a klacky vlastně vůbec netušila co se děje. Nakonec se jí asi v pulce podařilo zachytit kořenů. Chlapy dole najednou řvali jako pominutí. "Přepadení přepadení" a rozezvučeli se tětivy kuší. Cisi je rozpláclá jako terč na střelnici, mužete vidět jak i jeden z alchymistů vytahuje své petardy a kouzelník asi začíná kouzlit. Pokud zvažujete své šance ji jít na pomoci a zachránit ji je to tak 40:60 že u toho zemřete u Ticka možná trochu víc. Když naopak uprchnete je téměř 90% šance, že si vás chlapy vůbec nevšimnou ... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro On the Road - Beat generation - severozápadně od Vaenwiru Cisi ležíc chvíli bez sebe se pomalu začínala dostávat do reality situace ve které se ocitla. A byla to pro ni pěkně zkurvevná realita. Rozpláclá jak široká tak dlouhá na stráni a její zadek jako výstavní terč. K životu ji probralo zadrnčení tětiv kuší a tupá rána následovanou prudkou bolestí ve stehně. Šipka z tězké kuše ji projela stehnem jak máslem, prorazila ochranu nohy ze vnitř a připíchla ji k zemi jak bezmocného motýla. Nemohla se pohnout a v podstatě teď se rozhodovalo o jejím životě. Tick udělal to co musel viděl, že situace je ztracená a vystavovat se dalšímu nebezpeší byla hloupost. Logika věci zvítězila a on se vypařil tak aniž by o něm bylo slyšet nebo vidět. Dobře schovaný Holst se mohl krásně vypařit, akce už byla stejně prozrazená a záchranou Cisi nejen, že mohl situaci ještě zhoršit, ale také ohrozit svůj život a romantický plán který měli s Mirabellou. Tak jak tak buť proto, že byl naivní, hloupý a nebo prostě proto, že jako voják se naučil neopouštět spolubojovníky v nouzi když byla naděje na jejich záchranu či prostě za to mohla jeho víra v osud, rozhodl se Cisi pomoci. A jeho Osud mu to po právu spočítal. Zacílil jeho arqeburzou na kouzelníka a vypálil. Prostor kde stál zahalil modrobílý štiplavý kouř. Bohužel nezasáhl, možná v tom bylo nějaké ochrané kouzlo nebo prostě jen štěstí mu nebylo nakloněno. Pak hodil ručnici na záda a utíkal k Cisi. Přilákal na sebe tím slušnou palbu, která ale tím pádem nesměřovala na Cisi. Prolítly kolem něj dvě šipky a dokonce ohnivá koule rozttříštila pařez vedle něj. Byl trochu ozořelý a lehce krvácel z čela ale dostal se k Cisi kolem k které dopadli další dvě šipky z nichž jedna minula uplně a druhá ji jen lehce škrábla díky prošívanici a zbroji. Holst nakonec pomohl Cisi vstát a pomáhal jí ze stráně, Najednou je zahalil gejzír hlíny a ohluchli od výbuchu. Protože Holst pomáhal Cisi na straně kde proběhl výbuch schytal nejhorší následky právě on. Odhodilo ho to na zem a když vstal nepoznali by jste ho rozražená hlava kamenem z které mu krev zalila obličej, v boku trčí kus klacku jako kopí a drží si pravou ruku ze které mu vysí dva prsty jen na mase a kůži. Je bledý v obličeji ale pokračuje v cestě po stráni. Cisi má pro ni naštěstí jen menší rány, ale také z nich krvácí, nejvetěí problém ji dělá noha na kterou sotva muže došlápnout. |
| |
| soukromá zpráva od Holst *Krkavec* Mandsfelt pro On the Road - Beat generation - severozápadně od Vaenwiru Cisi nakonec rozhodně, že mě doprovodí když slyším jak s Tickem chrastí a dělají hluk, nadšený z toho nejsem, ale co už handrkovat se s velením nehodlám, jedno tření s annou stačilo, nechci být za potížistu. Nakonec jde všechno jak má. Připlížím se k projíždějícím jezdcům ani nedutám, ne že bych tuto záplavu adrenalinu nezažil už dříve při průzkumech a ne že by mi nebyla příjemná. Tak a hotovo a teď rychle podat zprávu ... Slovo "skupině" už ani v duchu nedořeknu. Rachot padajícího stromu a binčení kovu mě rozhodí. "Do prdele určitě Tick" Pomyslím si a přemýšlím co se stalo. vykouknu z podrostu a vidím,že ne Tick ale Cisi. "Kurva fix... blbá blbá blbá!" V duchu zakleji a zhodnotím situaci. Je v hazlu! Když ji nepomůžu je prostě v hajzlu. Sjedu okem prostor kde je Tick. Naštěstí vzal nohy do zaječích to nejrozumější co mohl udělat, ostatně vůbec tady neměl být. To byla prostě pičovina ho sem poslat. Koukám na Cisi připíchnutou na stráni je mi jasné co mám dělat. Naučil jsem se za léta v armádě, ni nepříliš vážit života, nedělat plány, ale ted je to trochu jiné. Láska kterou prožívám s Mirou je něco co mi nahlodalo muj pohled na svět i život. A plány ? Zahodit je kvůli, ženské co sotva znám? a která se do toho průseru dostala vlastní nešikovností? ..... ale jsem to já a Osud který rozhodne jak to má dopadnou. Nesmím nechat spolubojovníka skapat takhle blbě. Vemu arqebuzu a zamířím na magiče. "PRÁSK" Kule protětí vedle. "Do prdele!" Zakleji už nahlas protože už jsem se stejně prozradil a běžím k Cisi. Lítá to kolem mě pěkně, ale nakonec jí dosáhnu a pomůžu ji zvednout se. "Dělej kurva pojď. Neválej se tu jak hovno honem!" Postavím ji na nohy a koriguji ji k nejbližšímu mlází a honem ze stráně. Zatmí se mi před očima a najednou ležím na zemi já. Chčije ze mě krev a trochu nevěřícně zírám na visící prsty z ruky. Vím, ale že musíme z tohoto prostoru pryč. Zvednu se a a vyráhnu krátkou pistoli namířím na pyrofora který na nás vrhl petardu a pak honem pryč z prostoru pomáhám Cisi ať jsme od tam pryč co nejdříve. Vybírám cestu tak aby nás částečně kryly stromy nebo pařezy psotě co tam je jako přirozený úkryt. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro On the Road - Beat generation - severozápadně od Vaenwiru Situace pro vás vypadala hodně bledě vystaveni palbě a petardám v prostoru kde krytí bylo naprd. Nepřátel byla na víc naprostá přesila a o ušetření a případném zajetí by jste si mohli nechat jen zdát. Možná v případě zajetí by jste jen prodloužili utrpení sami sobě, protože tihle rabiáti by vás umučili k smrti s takovým gustem, které by se jistě vyrovnalo oligarchům v Zerikánii. Holst přeci jen vstal a jako nějaká krvavá zombie přeci jen se vymotivoval vystřelit z pistole. Byla to poměrně dálka pro tuto nepřesnou zbrań a navíc se tím zbavil možnosti jakékoliv obrany pro budoucnost. Či případně sebevraždu v obklíčení. Avšak povedlo se. Osud který při prvním výstřelu mu byl naprosto nepřátelský teď mu to vynahradil i s úroky. Kule zasáhla alchymisty který zrovna vrhal další petardu přímo do oka které se rozprsklo a díra pokračovala dál a dále do hlavy, kde ji zakončilo denní světlo, které prosvěcovalo tuhle krásnou díru skrz. Navíc petarda kterou chlě hodit dopadla i s jeho tělem na zem mezi své spolubojovníky a explodovala tam. Zabila minimálně dva z střelců a jednoho bojovníka a kouzelníka těžce zranila. To je ta nevýhoda petard o které mluvila i Mirabella při sporu s Annou. A jak je vidět měla více než pravdu. Ostatním se splašili zranění koně a poslední o co se pokusili tak jden z kouzelníků po vás poslal bubnovou palbu ohně. Ale naštěstí pro vás byl tak vyvedený z míry, že to šlo celkem mimo jen asi jeden nebo dva menší ohnivé výboje ošlehli Cisi, které ale spálili jen část učesu a drobě popálili na rameni, když většinu pohltila zbroj a prošívanice. Podařilo se vám tedy nakonec uprchnout ale situace není úplně dobrá musíte se dostat k skupine a dát se dohromady, protože vám je víc než jasné, že po tomhle na skupinu určitě zautočí. (Dohrajte to až ke setkání se skupinou, už se vám v lese nic nepřihodí, vysvětlete situaci skupině a připravte plán) |
| |
| On the Road - Beat generation - severozápadně od Vaenwiru Po té co se vaše skupinky oddělili jdete vcelku pohodovým tempem. Anna popíjí kořalku s Zelenáčem Mirabella se baví s Siou. Vše je celkem v klidu. Občas vaše myšlenky asi zaletí na to jak se vede průzkumníkům, ale doufáte, že dobře. Zhruba tak po pul hodiny někde v dálce třeskne výstřel. Je vám jasné, že to musí být Krkavcova arkebuza. Pak silná byť dálkou tlumená exploze. To už oči vás všech jsou obráceny dozadu do míst kam zmizel průzkumný tým. Je vám jasné že se něco posralo. V tuto chvili je slyšet další výstřel a pak následuje ještě mohutnější exploze. Pak kdesi v dálece je vidět světlo jako by z ohně Rukhovi i Sie možná i Mirabell je jasné, že v dáli někdo kouzlí ohnivou magií a patrně seslal ohnivý déšť..... Něco se fakt hodně posralo. Najednou je naprosté ticho ve skupině i v dálce v některých by se krve nedořezal co dál? |
| |
| On the Road - Beat generation - severozápadně od Vaenwiru Běžím lesem jak nejrychleji dokážu. *Blbec! Blbec! Proč vylézal z toho úkrytu!* Mé myšlenky přeruší hlasitý výbuch. Ohlédnu se a vidím náznaky světla, ale nic určitého. Otočím hlavu zpátky, ale nevšimnu si kořene a sletím držkou napřed na zem. V tu chvíli se ozve druhá exploze. Vyskočím na nohy a peláším dál a dál..a dál. *Musím k nim doběhnout včas, než stihnou zaútočit. Jejich smrt nesmí přijít vniveč.* Po nějaké době doběhnu zpátky k naší skupině. S ostrými bolestmi na plicích, bez dechu, naprosto uřícený padnu před ostatní na kolena a mezi hlubokými nádechy a výdechy drmolím. "Cisi...prozradila se.....Krkavec...blázen...chtěl ji zachránit" Na chvíli se uklidním, pořádně se vydýchám a spustím znovu. "S Cisi jsme z dálky jistili Krkavce, který šel blíž, aby zjistil co nejvíce informací. Čekali jsme a pak přišli. Viděl jsem tam asi 12 postav. Nějací válečníci, mágové, alchymisté a střelci. Většina na koních. Jenže pak se Cisi opřela o vratký strom a sletěla dolů přímo na ty jezdce. Viděl jsem jak začali střílet z kuší a v tu chvíli vyletěl Krkavec a pustil se do nich. Nechápu, proč to udělal. Cisi byla bez šance na přežití a on tak jenom zahodil i svůj život! Ale bylo mi jasné, že někdo musí přežít a předat zprávu. A tak jsem se zbaběle vytratil." Sklopil jsem provinile oči, abych se nemusel koukat na zdrcený výraz ve tváři Mirabely. Ale v tu chvíli se hlas v mojí hlavě ozval. *Vždyť ty za to kurva nemůžeš! Tak tady ze sebe nedělej mučedníka. Za všecko může ta neschopná kráva, že poslala tebe a Cisi na ten průzkum!* Začne mě naplňovat vztek, až to už nevydržím a rozkřiknu se směrem na Annu. "A vůbec, jak tě mohlo napadnout, vyslat nýmanda jako mě na ten průzkum! Bylo jen holé štěstí, že jsem přežil! A vůbec Poslat tam Cisi v plné zbroji. Bylo na ní vidět, že z toho není bůhvíjak nadšená." Pak se omluvně podívám na Miru a řeknu. "Věř mi, že kdyby tam bylo něco, co bych pro něj mohl udělat, udělal bych to. Ale byl jsem moc daleko a navíc bych jenom zahodil i svůj život. Holst byl jiný. Postavil se takové přesile i když byla jen minimální šance, že z toho oba vyjdou živí. A za tu šanci bojoval." Už jsem nebyl schopný nic říkat. Vzal jsem si od Sii svoji brašnu, zhluboka se napil vína, dal si nástroj na bok a rozplácl se na zemi. |
| |
| On the Road - Beat generation - severozápadně od Vaenwiru No, všechno se nám to nějak posralo. Skutálela jsem se všem nepřátelům přímo do rány a pád mě omráčil natolik, že mě probrala až šipka do stehna. Vyjekla jsem a koutkem oka viděla Ticka, jak utíká. To moje kariéra průzkumnice skončí stejně rychle jako začala. Najednou je u mě Holst a něco křičí, ale v uších mi stále hučí po tom nepěkném pádu. Zvedá mě a já se snažím co nejrychleji zmizet, ale na zraněnou nohu se nedá pořádně došlápnout. Pak se ozve výbuch a Holst vedle mě najednou není. Výbuch ho odhodil a on si rozrazil hlavu o kámen, navíc mu to téměř urvalo dva prsty. Pokusím se mu pomoct na nohy, ale zvládá to překvapivě sám a ještě stihne zastřelit alchymistu. Tomu vybouchne petarda v ruce a zabije i nějaké nepřátele kolem něj. Možná nejsme úplně v prdeli, dovolím si zadoufat, když se snažíme co nejrychleji vylézt po stráni a jen těsně nás mine ohnivá koule. A pak jsme konečně z jejich dosahu, padám na záda a těžce oddechuji. Dovolím si tak setrvat jen dvě sekundy, než zkontroluju, jestli je Holst se svými zraněními schopný pokračovat. Přes zbroj nemůžu pořádně zkontrolovat svoje vlastní zranění, takže nám nezbývá nic jiného, než se vydat svižným krokem ke zbytku skupinky a doufat, že u toho nevykrvácím. "Musíme jít," řeknu a znovu se zvednu. Ke skupince se přidáme se značnou prodlevou, všichni už nás mají dávno za mrtvé. Vynoříme se z lese, navzájem se podpírajíc, já kulhám. |
| |
|
- severozápadně od Vaenwiru S roztřesenou rukou zamířím a vypálím na pyrofora, který předchozí petardou nás málem zabil. Chystá se vrhnou další petardu ale to já skoro nevidím přes krev která se mi line do očí z rozbité hlavy. I přesto vypálím jeho směrem. Vlastně ani nedoufám příliš v zásah, možná nás je zahalí dým střelného prachu a snázeji unikneme. Moji smůlu z předchozího výstřelu však tentokrát nahradí opravdu štěstí. Prostřelená díra v hlavě pyrofora prosvítá paprskem světla které ze záhy změní v ohnivé peklo. Petarda vybuchne mezi jejich vlastními spolubojovníky a minimálně tři to odnesou a další dva zranění. Samolibě bych se usmál, ale už musím zas utíkat, protože se na naše hlavy snáší oheň míží včak přiliš mimo. Vyškrábeme se na stráň mimo jejich dohled a dostřel. Ale pravda je, že nás už ani nikdo nepronásleduje mají vlastní problémy, za které mohou jejich petardy víc jak my. Vydechnu a všude se ze mě line červená lepkavá horká tekutina. Ruce se mi klepou jak staré kurtizáně co jede 20 let na fisstechu. Když vidím prsty visící na masu a kůži, chvíli zapřemýšlím jestli se to ještě vůbech dá zachránit. Zabalím si do špinavé hadry ruku, aby tolik nekrvácela. Z boku mi trčí klacek jako kopí a hlava špinavá a ulepená od krve. "Asi vypadám jako Zombie nebo nějaký nemrtví který už brzo asi bude mrtví." Pak mě Cisi pobízí bych se postavil, nechce se mi a nevím jestli takový kus vůbec dojdu. Když se dívám na sebe jak vypadám. Tak se pokusím o beznadějné odlehčení situace. Ukážu na uplně roztrhanou blůzu celou od krve a hlíny s trčícím klackem. "Kurva to mi teda vypereš holčičko!" Vlastně se ani nemůžu smát a pochybuju, že ona ano, ale v duši mě můj vlastní cynismus prostě pobaví. Belháme se lesem a klacek v boku si pro jistotu nechám abych nevykrvácel, stejně to bude krvácet jakmile se to vytáhne jako blázen. Když dorazíme ke skupině musí být na nás strašný pohled, opálení, zakrvácení špinavý, nedivil bych se kdyby nás odstřelili jako zrůdy z lesa. Když se vynoříme očima podvědomě hledám hned Miru aspoń jako uklidnění když už by mi nemohla pomoci.... |
| |
| On the Road - Beat generation Na má slova naše kapitánka či velitelka mlčí, takže jen pokrčím rameny a věnuji se Mir. Ta, nevím ,ale rozhodně vypadá, že má strach o svého milého a já inu prožité společné chvíle s Tickem mě taky nutí myslet na to, jak to vše dopadne. Jeho věci pečlivě hlídám a když odchází ještě mu věnuji dlouhý pohled a jemný úsměv, snad se všichni v pořádku vrátí. Čekání na to co bude je dlouhé, nemůžeme nic dělat, nejraději bych je všechny nechala pohřbít pod stromy a zeminou, ale plán je jiný, nervozně si mnu ruce a čekám, čekám zda tohle dobrodružství neskončí dřív, než začalo. A pak, pak zazní výstřel, na to výbuch a mě se zježí chloupky na krku, něco je špatně, hodně špatně. Zalétnu pohledem k Mir a přemýšlím jestli se rozeběhnout na pomoc průzkumníkům nebo setrvat. Myslím na Ticka, na Holsta a i na blonďatou Cisi a doufám, že se vrátí. Po nějaké chvíli se vyřítí Tick, bez přemýšlení se k němu rozběhnu, nevnímám co říká, jen pohledem kontroluji kde a jak je zraněn. Až jeho další vysvětlení začnu vnímat a nakrčím čelo, nelíbí se mi, že se obviňuje, rozhodně není jeho vina že se stalo to co se stalo. Podám mu pití a pohladím ho po tváři, víc si nedovolím. "To bude v pořádku, nemůžeš za to, viděl jsi jejich těla? Pokud ne, není vše ztraceno." Snažím se dodat naději nejen Tickovi, ale i Mir, která musí šílet strachy o svého milého, ale pak se z lesa vynoří stín a já pevně, snad až bolestivě stisknu Tickovi rameno...."žijí" |
| |
| On the Road - Beat generation - severozápadně od Vaenwiru Vydávám se se Zelenáčem dál dopředu a ostatní necháváme kousek za námi. Zdá se že mám štěstí, skutečně u sebe nějaké pití má. "Jablečná pálenka jo?" Usměji se a vezmu si měch. "Díky". Poděkuji svému kolegovi a napiji se. "Uff, teda!" Má to vážně sílu, cítím že mně to pořádně nakoplo. Chviličku vstřebávám prvotní šok, pak se usměji a napiji se znovu. "Moc dobrý". Řeknu trošku tichým, možná i zachroptělým hlasem. Ještě než se stihneme nějak vzdálit tak je u nás Mirabella a opět si vyskakuje. Natahuje ke mně ruku s patardou a se spoustou keců. Jen se na ni podívám a lhostejně mávnu rukou, víc už si jí nevšímám. Musela bych tu petardu vzít a nacpat jí to do pusy aby aspoň na chvíli ztichla. Letmo kouknu na Zelenáče a pokračujeme dál, přičemž se ještě dvakrát napiji té pálenky než mu měch vrátím. Cítím jak mi maličko brní prsty a po celém těle se mi rozlévá příjemné teplo. Se spokojeným výrazem a lehce ačervenalými tvářemi pokračujeme dál. Chvíli je klid a já si užívám procházku. Zničeho nic se však ozve nějaký hluk, hádám že Holst vystřelil ze své pistole. Začínám mít trochu obavy a ty se ještě zvětší když uslyším další výstřel a několik explozí. Do hajzlu.. Otáčím se a udělám pár kroků zpět. Dívám se směrem kterým průzkumná skupina odcházela když v tom si všimnu že se někdo blíží. Ruka mi instinktivně vystřelí k meči který se chystám tasit, naštěstí se však ukazuje že je to náš gnóm. Vypadá dost ustrašeně a udýchaně. Když začne vysvětlovat co se stalo tak se na mé tváři objeví zděšený výraz. Holst.. a Cisi... Jsou mrtví? To né.. To není možné! Pevně sevřu ruce v pěst a mám chuť do něčeho praštit. Najednou se však u mně objevuje Tick a začíná mně obviňovat z neúspěchu. Takže za všechno můžu zase já? Mám chuť se na gnóma rozkřičet, ale uvědomuji si že by to ničemu nepomohlo, musí být ještě v šoku z toho co se stalo. Nechám Ticka být a přemýšlím co dál. Pokud jsou Cisi a Holst po smrti, nemá smysl tu čekat. Na druhou stranu zase by nemuselo být moudré jen tak odejít, mohli by nám vpadnout do zad a pobít nás všechny. Nejrozumnější asi bude když tady počkáme a pořádně se na nepřátele připravíme. Chystám se navrhnout ostatním plán, když v tom s v dálce všimnu jak se přibližují dvě postavy. Cisi a Holst! Sice oba dva vypadají že sebou každou chvíli seknou, ale žijí.. A to je hlavní."Pomoz mi!" Křiknu na Zelenáče a rozeběhnu se k těm dvěma. "Probůh, vy teda vypadáte.." Popadnu Cisi a nechám Zelenáče aby pomohl Holstovi. S Cisi zamířím k ostatním a opatrně ji položím na zem. To samé snad udělá Zelenáč s Holstem. Chviličku si je oba prohlížím a pak se podívám na Mirabellu. "Udělej co můžeš aby si jim pomohla. Prosím". Pronesu "přátelsky" a zadívám se na cestu kterou Holst a Cisi přišli. "Vím že jsme se možná nepohodli, ale teď se musíme připravit. Zapoměňte na to co bylo". Řeknu všem a přejedu skupinku pohledem. "Sio, použij tu tvou magii a udělej na cestě o kus dál co největší jámu. Pokud to půjde tak jí nějak zamaskuj, třeba mechem a listy. Miro, ty nastraž do té jámy nějaké ty petardy aby je to trochu pocuchalo. Pro jistotu dej ještě třeba nějakou tři-čtyři metry blíže k nám od té jámy pro případ že by tam nespadli všichni a někteří by jí třeba objeli... Já, Freya, Francesco a Rukh vám dáme čas aby jste mohli odejít s raněnými co nejdál. Já a Freya zůstaneme na cestě, ve snaze přilákat na sebe nepřátele. Ti by se měli chytit do pastí a se zbytkem si už snad nějak poradíme... Rukh na ty co přežijí zezadu nebo z boku vyšle nějaká ta kouzla, přičemž se jich pokusí co nejvíce zabít. Zelenáč na ně pak vlítne z druhé strany a Já s Freyou zaútočíme přímo". Vydechnu a doufám že tentokrát mně všichni poslechnou. Není čas na hádky, musíme spolupracovat aby se nám podařilo ty nepřátele zlikvidovat. Přejedu skupinku pohledem a chviličku ještě čekám zda nebude někdo nějak výrazně protestovat. Sama si do levé ruky vezmu svůj bitevní štít a v pravé sevřu svůj meč dívaje se při tom na cestu. |
| |
| On the Road - Beat generation - severozápadně od Vaenwiru Konverzace se Sia mi pomáhá neustále koukat směrem kam zmizeli naši průzkumní. „Takže se…“ slova zůstanou na věky ztracena, jak zaslechnu výstřel – okamžitě ho poznám, sice jsem výstřel té zbraně slyšela jen jednou, ale v mé paměti zůstane společně s tou vzpomínkou. Kurva, sevřel se mi žaludek a otočím se směrem k výstřelu. Pak přichází další série explozí vyvrcholená magii, taková světla viděla na bojištích. Holst, Holst, jiné jméno se mi v hlavě neozývalo. „Musíme, musím…“ podívám se na Siu a udělám zoufalí krok vpřed. Jenže v tu samou chvíli se vyřítí Tick rozběhnu se k němu ale Sia je rychlejší. Je dobře, že ho kontroluje, protože já sama nejsem schopná pohybu, už při jeho prvních slovech se mi podlomí kolena a zkončím na zemi. „Chtěl…“ sleduji ho zoufale v naději že jsem to jen špatně pochopila pak ale spustí znovu, slovy jenž nedovolovali doufat. Přesto se seberu a vstanu: „Musím jít!“ oznámím, zoufala a uchopím kuši, je mi jedno co se semnou stane. Zabiju je! Všechny do jednoho, poznají, jaký omyl udělali. Zkontroluji tašku. „Holste…“ nemůžu uvěřit tomu, co vidím, kuši hodím na zem a rozběhnu se jeho směrem, ne protože vypadá nejhůř ale, protože jen on je pro mě skutečně důležitý. Klacek trčící z jeho boku mě děsí, doslova děsí stejně jako zkrvavený obličej. Naštěstí Zelenáč ho podepře a položí na zem. „Neboj, budeš v pořádku,“ utěšuji spíš sebe než Holsta a opatrně ho pohladím po zkrvavené tváři. Pak mi Anna řekne tu nejstupidnější větu, :Mám to v plánu, na rozdíl od tebe,“ sice za mě mluvil vztek ale co jiného bych asi měla dělat, koukat jak mi vykrvácí oba před očima. Minimálně Holst nezemře, udělám cokoliv a klidně zaprodám vlastní duši nějakému temnému božstvu. Pak Anna začne rozdávat rozkazy. „Na to zapomeň, dát dohromady Holsta…. Potřebuju čas, teď hned jinak vykrvácí. Musím vytáhnout tu větev a zašít to. Snad nemá poškozený vnitřní orgány a to nevím, jak je na tom jeho hlava.“ Povím diagnózu určenou z letmého pohledu. Zkontroluji nejprve hlavu, kůže je rozseklá až na lebku – ta je naštěstí v pořádku. Bude to chtít desinfikovat, zašít tak šest stehů a bude to v pořádku. Pak sjedu pohledem k tomu nejhoršímu, „Zasraná, větev,“ ulevím si a začnu si prohlížet ránu „Díky bohu že tam zůstala a nikdo jí nevytáhl,“ Tohle bude horší ale podle místa a síly krvácení to vpadá že orgán zasažený nebyl. Budu to muset rychle vytáhnout, vyčistit a zašít- ještě rychleji a pořádně, ztratí dost krve takže bude slabí. Pak rychle mrknu na malíček a prsteníček. „Na ty prsty budu potřebovat čaroděje,“ podívám se na Siu „Potřebuji aby si spojila šlachy a svalovinu, ty prsty zachráním ale bude potřebovat hodně času,“ povím nekompromisním tonem. Budu je muset zašít, pořádně hned poté co Sia dodělá to co po ní chci a poté ve městě budu muset, najít maga-léčitele co to dokončí. Otočím se k Cisi. Rychle jí přejedu pohledem „ Tu nohu budu muset otevřít, je to hluboká rána, vytáhnout šíp, desinfikovat a zašít.“ Vytáhnu z tašky mast na popáleniny „Sio zatím jí opatrně namaž aspoň to rameno, nešetři – silnou vrstvu, pokud umíš šít tak by si jí mohla ošetřit aspoň ty šrámy – desinfikovat a dva, tři stehy,“ Vrátím se k Holstovi „Dobře jdu na tu větev, Zelenáči potřebuji aby si ho držel- pevně“ Nejprve ale vytáhnu směs bylin – přírodní narkotika proti bolesti- a dám je Holstovi. Dám se do práce. Pořadí je jasné, Holstuv bok, hlava, noha Cisi a nakonec Holstovi prsty. |
| |
| On the Road - Beat generation - severozápadně od Vaenwiru Dopotácíme se ke skupince Tick už tam je. Jsem rád, že už tam Tick je kývnu na něj jako, že ho rád vidím i jako souhlas, že vzal nohy na ramena. Pokusím se na něj usmát, nejde mi to a div se nepozvracím. Pak už sleduju jen Miru jsem rád, že ji vidím mé oči to jasně říkaji. Když mě ujišťuje že bud v pořádku odpovím. "Vím, že budu v pořádku, když jsem u tebe." Chtěl bych se i rozněžnit víc, ale nějak na to nemám moc pomyšlení. "Byl to veselý taneček, ale nějak sem se zadýchal" Pak odsekne Anně, která jak je vidět má momentálně starostí až nad hlavu. Pohladím Miru po tváři a zakroutím nesouhlasně hlavou. "Teď není moc čas se hádat. Myslím, že jak se seberou tak do pul hodiny na nás zaútočí. Musíme se připravit a mít jednotné velení. Annu jsme si odsouhlasili tak ted je třeba, aby ukázla co v ní je a k tomu je třeba disciplína." Nadechnu se a syknu jak mě ošetřuje. Slyším jak Anna už plánuje obranu a past. Zavolám na ni. "Anno pojď sem. Na díru se vykašli mají stopaře vyhnou se tomu, podle toho mála co jsem viděl je zkušenej ostatně všichni jsou to zkušení zabijáci. Budeme potřeba všichni k boji. V té jejich bandě jsou asi 4 bojovníci, minimálně 2 kouzelníci, 2 alchymisté z toho jeden určitě střelmistr pyrofor, 3 střelci z těžkých kuší, stopař a jedna pochybná existence patrně šéf podsvětí, možná zástupce šéfa zlodejské gildy z Vaenwiru to, ale jen hádám z toho co jsem viděl a odposlechl. Jednoho z alchymistů a dva střelce jsem dostal kouzelníka a jednoho z bojovníka asi dost slušně poranil. Ale i tak jich je dost. Chce to klasický boj ze zálohy kde na ně budeme připraveni a bojovat budeme všichni. Střílet ještě mužu a Mira ať vrhá petardy. Tick mi muže nabíjet. Sami je určite nedáte. Pak si všicni odpočnem a Mira mě pořádně zaštupuje." Mira mezi tím stále na mě pracuje. Tickovi podám Arqebuzu i pistoli, aby mi je nabil už jsem toho nebyl schopen. Dívám se na Annu musí nějak rozhodnout te´d má veškeré informace. Je na mě vidět, že ani nechci aby někdo Anne dál házel klacky pod nohy. Teď je třeba jednoty a discipliny, protože jen tak vyhrává armáda či jednotka. PAk se podívám na Miru. "Lasičko co moje prsty zachráníš je? Budu moct ještě někdy hrát?" |
| |
| On the Road - Beat generation - severozápadně od Vaenwiru Samozřejmě, že cesta nemohla proběhnout v klidu. Po pravdě jsem to ani příliš nečekala. Někdo se nám začal lepit na paty. Kdo a proč ?...snad příčina zmizení karavan...ovšem proč si udržují odstup a už dávno se do nás nepustili?...čekají snad na vhodný čas či místo?...možná na obojí... Další problémy na sebe nenechají dlouho čekat. Ještě než, stačím říci jakoukoliv poznámku k právě navrženému plánu útoku, pustí se do sebe Anna s Holstem, jakoby nestačila nezvaná společnost za našimi zády. A oba si dokazují jako co?...k jaké sebrance ses to zase přidala?...tohle nejsou vojáci nenechají se sepsout jen tak, nesrazí mlčky paty a nepůjdou si zas po svých, copak to nevidí?...začínám trochu pochybovat o tom, zda jsem svůj hlas dala té pravé...no co, stalo se, tak zatím drž hubu a krok, třeba to nakonec nebude taková tragédie... Bohužel ovšem byla a nenechala na sebe ani dlouho čekat. Toho ukecaného gnóma na průzkum? To jako vážně?... Výstřel a následná exploze ozvavší se za našimi zády trochu poplaší mého koně, je třeba pěkně přitáhnout otěže, aby se nedal na úprk. "No tak, jen klid." promlouvám k němu tiše a poplácám ho po šíji. Raději sesednu a za chvíli poslouchám Tickovo vyprávění, co všechno se nepovedlo. No výborně... Kupodivu se domnělí nebožtíci nakonec objeví vcelku živí, i když dosti pocuchaní. "Má pravdu." promluvím pak po Holstově poznámce, že to chce boj ze zálohy. "Postavit se jim přímo rovná se sebevraždě. Když nás na cestě zůstane jen pár, dojde jim, že něco chystáme. Ovšem rozhodnutí je na tobě." dodám pak ještě, nechci se hádat ani dohadovat o nejlepším postupu, jí jsme si jednou zvolili, takže nezbývá než držet krok a pak ani na to není čas. Než zazní nějaké další rozkazy, stáhnu zpoza sedla štít a připravím ho k případnému boji. Kouzelníci, střelci z těžkých kuší... přehrávám si v hlavě výčet těch, které máme v zádech. Proti těm vážně nechce se mi stanout čelem... |
| |
| On the Road - Beat generation Beze slov se vrhnu na pomoc potřebným. Ještě hodím pohled na Ticka a pak se dám do práce, jsem k ruce Mir a snažím se v hlavě vymyslet plán jak nejvíc využít co umím. Ozve se Anna a pronese plán, do toho Holst s informacemi které jsou dost podstatné, pochvalně něco zabručím, jeho průzkum byl opravdu k něčemu, takže bychom se ani mi ostatní neměli nechat zahanbit. "Obyčejnou díru možná odhalí Holste, ale pokud si dám záležet a Mir mi pomůže se svým třaskavým nádobíčkem, myslím, že bychom mohli vyrovnat počty, nebo se dokonce dostat do výhody. Doufám, že budou všichni v pořádku, ještě zajdu za Mir a nabídnu ji ze svého váčku jednu směs hodně omamných bylin, je to skoro jako droga, ale při operacích nebo velkých bolestech to funguje tak, že to člověka nabudí a vydrží několik hodin jako by se mu nic nestalo. "Dej to Holstovi až to bude třeba, nebo pokud poznáš , že už má teď velké bolesti, vydrží než bude klid na pořádné ošetření ." Pak se ještě rozhlédnu kolem a začnu v hlavě snovat plán, který mě napadl, zda se povede je v rukách bohů. |
| |
| On the Road - Beat generation - severozápadně od Vaenwiru Když vidím, jak se o mě Sia bála, trochu mě to uklidní. Ale pořád mám v hlavě obrázek Hosta, jak běží vstříc své smrti proti té bandě. Chvíli jenom civím do blba a nevnímám nic kolem. Slyším vzdálené hlasy mých zbylých společníků jak se o něčem horlivě dohadují a domlouvají. Z letargie mě dostane, když mi Sia pevně stiskne rameno až to zabolí. Podívám se jí do očí a automaticky otočím hlavu směrem, kam se dívá. "Oni jsou naživu!!! Hahahahahahaha!!!" Rozkřiknu se na celé kolo a rozběhnu se jim naproti a se smíchem na ně křičím. "Jak jste to kurva přežili?!! Holste ty jeden kanonýre!" Pak si všimnu zkrvavené nohy od Cisi a ohromného klacku trčícího Holstovi z boku a o jeho hlavě ani nemluvím. "Proboha! Miro! Sio! Léčení! Dejte je dohromady než jim tu vyteče všechna krev!" Pak si uvědomím. *Tolik krve...bože..jak může..tolik. Krve.* Zvedne se mi žaludek, zatočí se mi hlava a už se podpírám rukama o zem a valí ze mě dnešní snídaně. Po chvilce se zvednu ze země, otřu si pusu, vypláchnu nepříjemný pocit vínem a začnu zase sledovat dění kolem. Sice jsem už viděl spoustu krve, roztrhané ghůly, ale když se to stane někomu koho znám, je to něco úplně jiného. A s tou rozbitou hlavou a málem bez prstů vypadá Krkavec skoro jako zombie. Něco říká a pak se dopotácí až ke mě a podá mi svou Arquebuzu s potřebami na nabíjení. *Co s tím mám dělat?! A jó, nabít, střílet, jasný.* Vzpamatuju se, vzpomenu si na to, jak jsme s tátou takové zbraně vyráběli a začnu v klidu nabíjet. Opět už se spřádají plány k útoku. Vyslechnu si ostatní, zamyslím se a rozhodnu se nahlas vyjádřit i své myšlenkové pochody. "Je ještě jedna věc, kterou bych měl říct, protože by mohla být v nadcházející bitvě potencionálně důležitá." Sundám si šátek z levé dlaně a ukážu všem své rudě zářící tetování. "Toto je magické tetování a můžu, s tím co mám nabito, seslat jeden kužel ohně a jednu ohnivou kouli s pěkným vybuchujícím závěrem. Moje myšlenka je taková, že Sia by měla díru vytvořit až po tom, co se ti hajzli přiblíží, tudíž na to předem nemůžou přijít, a zezhora je obdaříme petardami i magickým ohněm. O ty, co nespadnou by se měli postarat válečníci v přední řadě a já pak klidně můžu zezadu pálit Holstovou Arquebuzou. Co na to říkáte?" Nervózně se rozhlédnu kolem a očima visím na Sie. |
| |
| On the Road - Beat generation - severozápadně od Vaenwiru Když mě Holst napomene tak se na něho omluvně podívám ale jen tak, aby to mohl zahlédnout jen on „Třicet minut je málo, udělám, co se dá“ povím tiše, otřu si krvavé dlaně do rukávu haleny a pokrčuji, zatím co ho poslouchám. Nic z toho nezní příliš povzbudivě až na to že nepřátelský alchymista by u sebe mohl mít léky- dobré léky a vybavení. Pokud oni přepadávají karavany, což je naprosto jisté, tak musí být dobře zásobovaný a vždy musím předpokládat, že je lepší alchymista než já. „Mágové a alchymista musí padnout první, nesmíme je nechat zasáhnout a určitě pojedou v zadu. Z karavan musí být dobře zásobovaný, a pokud je lepší než já tak mě děsí, co vše by mohl udělat. Vlastně i kdyby byl průměrný tak s tím co má k dispozici je nebezpečný. Stejně tak by bylo skvělé pokud by neskončil na prach, může u sebe mít zásobu léčiv ale to je vedlejší, pokud s ním budete bojovat na blízko, tak bacha na pouzdra a váčky abyste se nevyhodili do povětří společně s ním, jestli si hodí petardu pod nohy, tak to bude nejspíš jedovatý mrak. Je to jedna z nejčastější a nejlepších taktik jak zvítězit v boji na blízko - zadržíte dech minimálně na třicet vteřin zatím co udýchaný rytíř vše vdechne. Nebo oslepující pokud má tmavý okulár nebo brýle a pak vás ubodá dýkou.“ povím zatím co látám Holsta, „Cisi může střílet z mojí kuše, v první linii s tou nohou je snadný cíl,“ Dodám v rychlosti. Když se mě zeptá na své prsty tak se na moment zarazím. V lazaretu jsem se brzy naučila nedávat vojákům sliby, u kterých si nejsem jistá, že je splním. Jenže on není neznámá tvář, „Budeš a ne jen na struny,“ usměji se a políbím ho na čelo pokryté krví. Udělám proto všechno, zatím je ale budu muset provizorně ošetřit a zalátat tak aby o ně nepřišel, než se z toho dostaneme. „Sio, potřebuji abys ses ještě podívala na jeho prsty, musíš spojit svaly, šlachy všechno co dovedeš a co zatím čas dovolí... A díky“ kývnu hlavou vděčně když a položím vedle sebe směs omamných bylin. Na moment se zamyslí: „Do té díry bych mohla dát nebo vrhnout výbušnou a o kousek dál jak se jí budou pokoušet objet tak nastražit jedovatý mrak, mohly by do něho možná vjet. Potom pokud dovede Sia vyvrátit strom tak bych na něj mohla připevnit ohnivou, jak by dopadl tak by hodně rychle vzplál a mohl by je vyvést z míry -někoho snad i zabít. Stejně jako bych je mohla na moment oslepit světlem jenže pokud budou moc blízko tak to zasáhnout i nás,“ víc už tomu své pozornosti nevěnuji a radši se plně soustředím a mé oblečení rudne a tmavne, jak se do ní občas otřu stejně, jako mě začíná obklopovat odér alkoholu -desinfekce. |
| |
| On the Road - Beat generation - severozápadně od Vaenwiru Pomalým krokem kráčím s ženou, která byla zvolena naší velitelkou... nic nenamítám, nic neříkám, jen v tichosti jdu a sem tam se napiju pálenky nebo vody s myšlenkami na to, že má holka smůlu... o respektu se tu moc mluvit nedá a rozhodně ne ode mě. Po chvilce uslyšíme explozi, která nepochybně indikuje něco špatného. Přiběhne udýchaný gnom, který vypoví slet událostí a oboří se na Annu. Takže se prozradila... škoda. V tom bordelu by jí to vážně slušelo..., pronesu si pro sebe s povzdechem a zavrtím hlavou. Vytáhnu od pasu svůj tesák, se kterým si odříznu kousek slaniny, kterou začnu žvýkat, zatímco velitelka očividně usilovně přemýšlí, co dál. Asi nebyla tak tichá, jak se zdála... Následně však po několika minutách spatříme dvojici, která se k nám blíží. Nutno poznamenat, že zraněnou a jak se ukáže, známou. Takže přece jenom přežila... mrška., lehce se pousměje a odhalím své zuby, zatímco poslechnu velitelku a vydám se spolu s ní. Beru si Holsta... přičemž se snažím tvářit nad věcí a dovedu ho opatrně k Miře. Radši bych si sáhnul není, než mrzáka bez ruky... Poté, co se ostatní starají o raněné si vyslechnu slova velitelky a v tichosti se vytratím pryč... mimo hlavní cestu, ve snaze najít si místo, odkud udeřím ze zálohy... a konečně ukážu své naostřené krasavce. |
| |
| On the Road - Beat generation - severozápadně od Vaenwiru Pitomá, nafoukaná hobitka.. Mirabela mně vážně už začíná štvát. Musí se pořád chtít hádat? Pořád mně schazovat? Samozřejmě že jsem myslela ať to udělá až se postará o raněné, jenže to jí asi díky tomu malému mozečku co má ve své hlavince nedošlo. Chápu že je naštvaná a má strach o Holsta, ale i tak mi přijde že to už přehání. Chystala jsem se jí říct něco o tom ať si teda dělá co chce když má zájem o to aby nás rozsekali na kusy, ale naštěstí se ozval Holst. Tím co řekl ji zdá se docela pěkně usadil. Aspoň někdo má trochu rozumu. Když zavolá Holst abych přišla blíže tak neváhám a skutečně k němu dojdu. Zadívám se na něj a poslouchám. Z toho co slyším mi přejede mráz po zádech. Kouzelníci, alchymisté, střelci.. Koho to na nás sakra poslali? Vypadá to že ať je poslal kdokoliv, tak nechce abychom uspěly. To by mohlo další postup zančně komplikovat. Teď je však hlavní se nějak dostat z téhle kaše. Holst navrhuje klasické přepadnutí ze zálohy, což se o moc nelyší od toho co jsem říkala já. Jen by se chtěl zbavit té jámy, což se mi tedy moc nezdá. Po Holstovi se ozývá konečně i Freya, která s ním souhlasí. Oba dva přejedu pohledem a přemýšlím, když v tom se ještě ozve Sia. Nikdy jsem jí v akci neviděla, ale už jen to že dokáže manipulovat s přírodními silami je něco neuvěřitelného, aspoň tedy pro mně. Myslím že v tom co umí se docela vyzná a já jí věřím. Takže to nejspíše zůstane tak jak jsem navrhovala původně, jáma zůstane a co nejlépe se skryje. Následně se ozve několik dalších názorů a je na mně abych vše pořádně promyslela a rozhodla. Tak či tak to bude dost drsné.. Doufejme že už se nikomu z nás nic nestane. Jsem z toho všeho docela nervózní, ale teď zkrátka musím být ve střehu. "Dobře teda. Všichni zaujmou takové postavení aby kolem sebe měli dostatečný protor a mohlo se pak bez problémů udeřit. Sio, pokud to dokážeš, tak to udělej tak jak říkal Tick, tu jámu vytvoříš až se přiblíží, pokud možno tak aby jich do ní napadalo co nejvíce. Nebo pokud by jsi si byla jistá že to dokážeš udělat tak aby nikdo nic nepoznal, tak to můžeš zkusit rovnou... Tak či tak, Mira tam pak dá nebo vrhne tu výbušnou a pro jistotu připravý i ten jedovatý mrak. Aby to bylo co nejůčinější tak můžeš dát i tu ohnivou jak jsi říkala na strom, který na ně nebo za ně pak Sia shodí.. Tu světelnou si Miro nech, pro případ že bychom se museli třeba stáhnout nebo přeskupit. Tick a Rukh se zaměří na likvidaci kouzelníků. Dělejte co budete moci aby jste je co nejdříve zničily, jinak by to mohli udělat oni nám... Cisi zůstane někde vzadu a s tou kuší od Miry se pokusí zneškodnit nepřátelské střelce. Kdokoliv pak bude mít příležitost, tak může zabít i ty alchymisty (třeba Sia)". Nadechnu se a všechny znovu přejedu pohledem. "Hlavně si pamatujte že tady jde o všechno, takže spolupracujte a ať se nikdo sám nepouští do ničeho co by nám mohlo ještě více zavařit... Budou tady určitě každou chvíli, takže udělejte co musíte a pak už se rychle dostaňte na pozice". To je poslední co řeknu, sama se začnu připravovat. Jsem ochotna dělat třeba návnadu kdyby to bylo třeba (ukázat se a upoutat na sebe jejich pozornost), nebo být skryta a připravena k co nejtvrdšímu úderu. |
| |
| On the Road - Beat generation - severozápadně od Vaenwiru Tak to vypadá, že máme jakýs takýs plán a každý dělá vše co může. Když Anna přistoupila na můj návrh ohledně jámy, pyšně se nadmu a vykouzlím na ní velký úsměv. *Aspoň někdy dokážu být užitečný. Snad budu užitečný i naostro uprostřed bitvy. Bitva. Hmm.* Jsem z toho celý nervózní. Viděl jsem kolik jich je a nebude to vůbec nic snadného. Ale pokud je zaskočíme, snad z toho všichni vyvázneme živí. Když Anna domluví pokusím se ještě pozvednout náladu skupiny a napůl vtipem ale s jistotou v hlase odpovím. "Ti kouzelníci ani nebudou vědět co je trefilo. Stihnou si tak akorát vyčarovat urnu na svůj popel!" Po očku sleduju Miru se Siou jak dávají dohromady Holsta s Cis, zatímco já nabíjím Krkavcovu Arquebuzu. Sice s tím moc zacházet neumím, ale jakmile vyčerpám své ostatní triky, budu ještě rád, že ji mám po ruce. V hlavě si celou dobu opakuju tóny, slova, akordy, prstoklady. *Teď jim musím ukázat, že jsem plnohodnotný člen výpravy!* Hodím pistoli na rameno, dojdu ještě k Sie, položím ji ruku na rameno a zašeptám. "Vypusť na ně toho démona, co máš v sobě. Spoutej je všechny, pohřbi je zaživa. S tebou poblíž nemám strach, že bychom nevyhráli! Stejně mi pak musíš říct, jak děláš ten trik s větvema. To byla paráda." Políbím ji na tvář a jdu, jak to Anna nazvala, "dostat se do pozice". Rozhlédnu se kolem sebe a upaluju k nejbližšímu temnému místu ve stromoví. Po cestě ještě prohodím na Annu a Freyu. "Dejte jim co proto! Jistím vás zezadu!" Směrem k Rukhovi zase "Podpal je borče! Nebo zmraž, sešli blesky, proměň je ve sliz, co já vím. Hlavně je znič!". Zelenáče nikde nevidím, už se asi schoval někde v podrostu. *Snad se schová líp, než když jsme ho potkali.* Usměju se a dojdu na místo. Vyhlídl jsem si mělkou díru na okraji cesty mezi stromy, částečně krytou kamenem, za který bych se v případě nouze mohl schovat. Arquebuzu opřu o kámen, vykašu si rukáv na levé ruce a připravím obě tetování. Můj nástroj si nechám na zádech, abych mohl hned začít hrát. Přikrčím se a čekám, zatímco sleduju, kam se kdo schovává a jaké postavení zaujímají, abych pak v tom zmatku věděl kde kdo je. Oči mám upřené na cestu odkud si myslím že se objeví ti zmetci. *Počkat, oni o nás taky vědí. Určitě nepůjdou po cestě. Aspoň ne zepředu. Buď si nás obejdou, nebo zaútočí...* Zděšeně se otočím směrem do lesa, ani nedutám, nasadím brýle a snažím se zpozorovat jakýkoliv pohyb. |
| |
| On the Road - Beat generation - severozápadně od Vaenwiru "Dobrá, tak tedy do toho... Jen mlčky přikývnu. Snad trochu starostlivě kouknu po Tickovi, který zdá se si celkem věří. Už, už se nadechuji, abych mu řekla, ať se raději drží vzadu, ale pak si to rozmyslím. Ještě by se mohl urazit...jenže kolik takových nadšených už bylo....a vždycky je to stejné... Stáhnu zpoza sedla štít a přitáhnu řemení. Koně odvedu poklusem o kus dál, aby se mohl v relativním klidu volně popásat a pak se rychle vracím zpět, abych zaujala místo po boku Anny. Rychle ještě poupravím štít, aby sedl lépe na ruku a tasím meč, jehož jílec pevně sevřu a jen tak zkusmo s ním mávnu do vzduchu a pak se ještě rozhlédnu kolem, kde kdo zaujal svá místa. |
| |
| On the Road - Beat generation
Pomůžu s ošetřením, dokonce se mi podaří i tak nějak ošetřit Holstovi prsty, a co si budeme povídat hodně pomáhá trocha magie, trocha bylinek a velká Holstova odolnost, no a taky bych nechtěla aby mi Mir utrhla hlavu. Když jsou zeanění ošetřena, beze slov si vyslechnu různé nápady a nakonec plán Anny. Trochu se ošiji, jen doufám, že to vše dopadne jak má, dokonce jsem si vzpomněla na jedno kouzlo co patří k lesní magii, ale jestli se povede, je to ve hvězdách. Všichni jdou na svá místa, ještě věnuji úsměv Tickovi a pak se ponořím do své mysli a soustředím se na velkou jámu, mám v úmyslu udělat ovál na povrchu udržet zdání prašné cesty, jáma bude značně hluboká a dole budou trčet ostré kůly, kdo si nezláme vaz, nabodne se, mělo by to být dostatečně destruktivní. Dále ještě nechám ožít šlahouny podél cest, ty by měli zabránit útěku a omotat hrdla nepřátel. Nakonec se stáhnu a pokusím se probudit lesního pomocníka, velkého zeleného draka , tichého a smrtícího tvora. Pokud budou bohové stát při mě a vše se povede, mělo by nám to dát značnou výhodu. |
| |
| On the Road - Beat generation - severozápadně od Vaenwiru Sedím opřený o kmen a Mira dělá co umí. Cítím každé zatáhnutí nitě každé propíchnutí kůže. Trpím jako zvíře. A ta desinfekce, pálí jako čert a smrdí jako deset kořalečníků. Křivím pusu a bolestí se pitvořím, ale co naplat, je potřeba mě rychle zlátat stejně jako Cisi v boji budeme potřeba. Proběhne drobná diskuze jak dál s plánem nakonec je zvolena kombinace obého. Tak snad to vyjde. Vidím, že si Tick přivlastnil Aqebuzu. Ten se teda cítí. Poprosím, Miru aby mi všechny rány zafixovala a na ruce mi nechala volný a odhalený ukazovák a palec abych dosáhl na spoušť. "Budu aspoň střílet, lehnu si k Tickovi za kameny a ze zálohy je budu ostřelovat. Nic nebezpečného." Zalžu Miře i sám sobě. A políbím ji. Upřímě ted úplně seru na to co si řikájí ostatní o mezirasovém vztahu. Ten veřejný polibek byl vlastně přiznáním. Uplně s klidným svědomím se k tomu přiznám tady i na veřejnosti. Holka co zaštupuje člověka jak ponožku si uznání zaslouží. "Buť opatrná lasičko, po hození petard se hned schovej. " Ostatně bojovníci si zatím svůj žold nijak nezasloužili tak ať se tak ukáží. Pak už jdu na místo kde se ukryl Tick. Zkontroluji obě zbraně pro jistotu připravím i meč a Buckler kdyby přeci jen došlo na boj muže proti muži. "Ticku, jak provedeš svoje utoky potřebuju abys mi nabíjel ty zbraně sám s tou zkriplěnou rukou bych to nabíjel kdo ví jak dlouho, ty seš šikovnej pujde ti to rychle." Pak mu ještě jednou vysvětlím jak nabíjet a provedu aspoň zbězné maskování pozice vypálím jakmile přejdou okolo díry nebo jakmile začne boj. |
| |
| On the Road - Beat generation - severozápadně od Vaenwiru Dávku utěšujících bylin jsem musela omezit pouze na minimum, pokud chce zůstat při smyslech a nakonec jsem mu podala i ty od Sii. Každé jeho syknutí, zasténání mě mučí, přesto pokračuji. Rychle, ne ale natolik, aby to mělo vliv na kvalitu výsledku. Vše končí zafixováním prstů. Budu muset Sie poděkovat, protože nebýt jí, tak by jejich amputace byla nezbitá. Magie je užitečná, aspoň do té doby než i věda dojde do bodu, kdy jí plně nahradit a nepochybuji, že ten den nadejde. „Radši si tě pohlídám,“ pročísnu mu krví slepené vlasy a oddám se jeho polibku jako by měl být poslední, což může být. Je mi fuk, jak se na to dívají ostatní. „Budu, pokud ty si nebudeš hrát na hrdinu. Uvědom si, že tvůj stav ti to nedovoluje, stejně jako já.“ Usměju se. Zamířím k Cisi a vysvětlím jí jak střílet z Hystrix - sice nebude střílet tak rychle jako já ale i tak by měla být rychlejší, než jejich střelci. Voss a já jsme si na ní dali během války dost záležet a jiná taková naštěstí pro nás není. Vydám se k jámě, kterou tvoří Sia. Poté co vidím bodce na jejím dnu tak se rozhodu připevnit na její kraj jen výbušnou a zavrhnu svůj nápad přidat i jedovatý mrak pro ty, co přežijí pád a explozi – o ty se postarají bodce. Místo toho se rozhodnu nastražit jedovatý mrak z obou směrů, kterým mohou objet -obejít - jámu. Dám si záležet, abych petardu změněnou na past skryla co nejlépe. Poté začnu hledat vhodný strom, tak aby byl silný s hustými větvemi - které rychle vzplanou. Připevním petardu tak, aby jí nemohly vidět z cesty a poškodím její plášť, aby při dopadu vzplál stejně jako poté strom. Nakonec hledám vhodné místo, ze kterého bych měla dobrý výhled, čistý prostor na házení petard a byla skryta jejich zraku co možná nejdéle. Stejně jako, abych byla dost blízko Holsta - v případě potřeby abych mu mohla pomoc. Bude se jich muset snažit odpálit co nejvíc hned, jak spadnou do pasti – pokud to klapne- a než se přiblíží moc blízko. Zkontroluji si díku na opasku a pouzdra. Hystrix -kuše- mi chybí ale musíme to ukončit dřív, než se to zvrhne a je lepší pokud bude střílet hned od počátku. |
| |
| První kroky menuetu smrti - na cestě k levému přítoku Im Lebar Jak černý mrak už táhne smrťák zabiják Protivníci vám nakonec dali víc času, než Holst předpokládal, než se dostali k vám trvalo to aspoň hodinu možná hodinu a půl. Patrně průzkumný oddíl jim způsobil věší problémy než se očekávalo. No průzkumný oddíl vlastně spíš jen Krkavec. Zatím co se Cisi válela v listí a Tick prchal až se za ním prášilo dobře mířená Krkavcova rána jím evidentně zadělala na kupu problémů. A teď tři kupky mrtvého masa bezvládně visely z kolpýtajících koní a dva další byla různě ovázáni a jejich bojová učinost byla snížena. To vaší skupině dalo šanci se jim postavit alespoň vyrovnaně. Pečlivě poschovávaní na krajích lesní cesty, jste čekali na příchod nepřítel. Atmosfera byla dost tísnivá a dusivá. Věděli jste, že to nejsou ořezávátka a že boj bude brutální. Sia vytvořila jámu a docela umně jí zakryla iluzí také se jí podařilo vytvošit iluzi draka z listí, jehličí větví, klacků i hlíny a kamení. Vše bylo připraveno. Nepřátelský stopař:
První jste uslyšeli tiché kroky jejich průzkumníka našlapoval opatrně se založeným šípem jako lovec. Každý svůj krok šetřil. O dost dál po krajích cesty téměř až v podrostu pokračoval střelec z těžké kuše a bojovníci dál se dalo předpokládat, že následuje zbytek. Stopař šel pomalu a sledoval cestu i okolí šel až zamaskované díře, iluze byla vytvořena pěkně, ale za zkušeného stopaře byla krátká. Zastavil se ve vzdálenosti tak 7 metrů od kraje jámy. Rozhlédl se a pronikavě zahvízdal. Pak jen rychle skočil do podrostu a zmizel. Stejně jako jeho spolubojovníci zmizeli v lese. Z Prostoru kde zmizem ještě vylétl kámen, který dopadl do prostoru jámy a plně odhalil iluzi a zasáhl nastraženou petardu která explodovala zbytečně. Vlastně jáma která mohl být vašim bonusem , se proměnila v fiasko a spíš než překvapila nepřátele odhalila vaši pozici, nebo respektive oblast přepadu. V lese slyšíte přibližovat se dvě skupiny bojovníků jištěné střelci. Po obou stranách cesty. O Kouzelnících se dozvíte až ve chvíli kdy jedna skupinka narazí na Siina Draka a šlahouny. Drak z klacků a kamení lehce vyděsí postupující trojici a udeří na ně. Ti začnou ustupovat ale signálem přivolaný čaroděj. Protikouzlem rozhodí draka na tisíc kousků, všude lítají jen kameny, klacky a listí. Lesní kouzelník nepřátel
Šlahouny v podstatě dopadli stejně, ale i když vás připravil o Siiny překvapení aspoň odhalil svoji pozici. Nekteří z bojovníků se dostali až do vaší blízkosti první se vyloupl vlastně v prostoru kdy byl schovaný Zelenáč, to, že to je více než dustojný protivník, byť je o hlavu a pul menší prokázal okamžitým zuřivým utokem, který nedal šanci Zelenáčovi využít možnosti překvapení. Další následují hned po něm. Po pravé straně cesty 2 bojovníci a stopař (jeden právě napadl zelenáče), po levé straně dva bojovníci (jeden je zraněný) Střelec z kuše, a kouzelník. vzadu v lese jsou patrně ještě další lidé o nich ale jen tušíte. Bojovník který utočí na zelenáče:
|
| |
| První kroky menuetu smrti //Jsem mimo pc a píšu z tabletu tak se omlouvám za chyby.
Netrpělivě sleduji přibližujícího se stopaře. Pojď, pojď, nejde, zastaví se kousek před jámou a pak už mizí skokem pryč. Kamínek dopadne do středu jámy a spustí jí, sakra. Zkontroluji prostor, kde leží Tick a Holst, naštěstí nic podezřelého se tam neděje. Pak už vše následuje rychle Sii drak odhalí plížící se útočníky zatím co na druhé straně zahlédnu jak utočí na Zelenáče. Mojí pozornost však upoutá ta skupina po levé straně – dva bojovníci, střelec ale hlavně kouzelník který musí zemřít co nejdřív. Rychle se podívám, zda se někdo ze spolubojovníků neukrývá v jeho blízkosti, koho bych mohla vrženými petardami ohrozit. Nejvíc mě štve, že nejspíš tuší že i na naší straně je alchymista – podle petardy co explodovala v jámě. Začnu uvažovat, zda to stojí za to riziko, ale to sama sobě přikývnu. Až budou blízko, tak už budu k ničemu a od nich mě dělí naši bojovníci. Otevřu pouzdro petard Nejprve hodím jednu s výbušnou směsí a hned po ní jednu se zápalnou – výbuch je zabije, a pokud by i tak měli štěstí, tak se o ně postará plamen. Priorita je pro mě samozřejmě čaroděj tak proto vrhám petardy tak aby zasáhly ho a střelce z kuše. Stejně jako se snažím nebýt moc vidět. |
| |
| První kroky menuetu smrti - na cestě k levému přítoku Im Lebar Ležím skrčený za kameny a listím aspoň primitivně maskován. Arqebuzu i pistoli už mám zkontrolovanou snad třikrát a chlápci stále nepřichází. Že by se na to vykašlali? To se mi nezdá ti nás jen tak nepustí. Promýtá se mi v hlavě možnost, že bychom přeci jen mohli vyváznout bez boje. Ale tak jak se stane to co se stát má nakonec se objeví. Stopař, kterého jsem už viděl při průzkumu, zkušeně rozpozná nastraženou past. Nic jiného jsem ani neočekával, těžko ošálit veterána. Mám ho na mušce ale je stále dost daleko na výstřel. Pak jako mžikem zmizí v podrostu a i jeho kumpáni. "No a teď to bude kurva tanec" polohlasem sdělím gnomovi vedle mě. A taky, že ano. Zmocněju se mě záplava adrenalinu. Kouzelník zamete s Siinama kouzlama a chlápci pokračují lesem. Trojička bojovníků a kouzelník vlevo míří tam i Mira a vrhá tím směrem petardu. "Kurva fix! Odhalila se moc brzo." Zakleji a mířím na Kouzleníka případně na toho koho Miřiny petardy nezabijí tak pak vypálím .... |
| |
| První kroky menuetu smrti
Situace pomalinku začínala nabírat reálných obrysů a ty pro vaši skupinku nevypadala zrovna ideálně. Postup trojičky po levé straně se zdál nezadržitelný. Mira usoudila, že je čas na trochu alchymie. Ovšem na hod petardou na kouzelníka to bylo dost daleko a bylo třeba se připlížit. To rozhodně nebo jednoduchý úkol a co si budeme povídal, bylo k tomu potřeba hodně velké odvahy nebo spíš možná bláznovství a neúcty k vlastnímu životu. Protože kdyby si ji všimli dřív, než se dostala na vzdálenost ze které muže vrhnou petardu, střelec i kouzelník by ji rozšmelcovali na kusy než by stačila říct, "modrý plot". Na štěstí pro ni se ji to podařilo a vrhla obě petardy. Jí zamýšlený hlavní cíl kouzelník si ji však naposlední chvíli všiml a podařilo se mu vyčarovat štít, který odklonil výbuch i následný oheň a zachránil se tak. Méně štěstí měl všal střelec z kuše a onen již zraněný bojovník který se držel trochu vzadu, petady je zasáhly na plno a výbuch je odhodil stejně jako gejzír hlíny a kamení na skupinku stromu. Bojovník s proraženou hlavou se napích na zlomenou větev a zůstal tam bezvládně viset. Sřelci výbuch utrhl ruku a nohu tak v šoku se válí v zkrvaveném listí a v agonii vřeští jako zvíře. Teď však musela přijít odplata kouzelník se velmi rychle vzpamatoval a vyslal do oblasti kde se nacházela Mira ohnivý déšť. Z nebe se najednou řinula zapálená olejovitá tekutina a která ulpívala Miře na oblečení které vzplanulo. Mira se snažila tomuhle dešti uprchnout, ale mrak ji pronásledoval a krutě spaloval. V tu chvíli se prostorem rozezněl výstřel z Arkebuzy ukrytého Holsta. Kule prosvištěla vzduchem a v hrudi kouzelníka udělala tak deseticentimetrovou díru a kouzelník se přeci jen poroučel k zemi. Mrak Miru přestal pronásledovat, ale nezmizel zůstal na místě a stále z něj padala hořící tekutina která ohrožovala vaše pozice. Rukh se postaral o tento mrak když ho větrným vírem prvně poslal k pozicím přicházejících nepřátel a pak nechal zcela rozfoukat v obavě aby nezapálil úplně les. I tak si hořící Mira zadělala na pěkný průser, protože zbylí dva bojovníci z levé strany pořádně nasraní smrtí svých spolubojovníků se vydali zakroutit Miře krkem. Jejich dlouhé nohy na rozdíl od hobitích vzdálenost rychle zkracovali a pokud se ji někdo nevydá na pomoc nezvládne utéct. K pronásledovatelům zahřměla i druhá rána z hlavní, které vlastní Krkavec tentokrát z krátké pistole, ale bylo to příliš daleko na krátkou pistoli a tomu odpovídala i přesnost střely. Kulka ze zaryla do stromu nedaleko probíhající Miry které se krátí čas.... |
| |
| První kroky menuetu smrti - na cestě k levému přítoku Im Lebar Chvíle napětí, než nepřátelé přišli byly nekonečné. Užasnu, když uvidím Siu vytvořit draka z jehličí a listí. Ale pořád nikdo nikde. *Že by si to rozmysleli? Prosím, doufám, že si to rozmysleli.* Pak se seběhne vše naráz. Odnikud se objeví průzkumník, který naši past ihned prokoukne a zmizí v houští. Kouzelník, který s nimi přišel rozmetal draka od Sii, zatímco Mira se k nim přiblížila z boku a vrhla na ně nějaké petardy a zahalila je v oblaku prachu. *Tohle nemohli přežít! Ha!* Když však prach sedne, kouzelník pořád stojí a vyčaruje ohnivý děšť. Naštěstí Holst jednou ranou z Arquebuzy kouzelníka umrtvuje. Nyní jsou problémem ty dvě gorily, co se ženou na Miru. Pokud jsou ještě dostatečně daleko od Miry, abych ji nezasáhl, napřáhnu levou ruku a vystřelím ohnivou střelu na jednoho z nich a doufám, že výbuch zasáhne oba. Ihned potom sáhnu pro Fendr a začnu hrát smrtící kakofonii v naději, že to ovlivní co nejvíce nepřátel. Pokud to na ně zapůsobí vykřinu. "Teď! Zmasakrujte je!" |
| |
| První kroky menuetu smrti - na cestě k levému přítoku Im Lebar Vše bylo připraveno a nezbývalo než čekat na příchod pronásledovatelů. Zpoza svých úkrytů vyhlížíme nepřátele a srdce bije snad o několik úderů rychleji než obvykle. Není to strach, jen takové to napětí před bojem, kdy nikdo neví, jak nakonec skončí. Jenže je to náš denní chléb, tak do toho... Samozřejmě, že vše nemůže vyjít tak růžově, jak jsme si plánovali. Očividně se nenechají jen tak nachytat a nalákat do připravené pasti. Proč nikdy nic nemůže vyjít tak, jak si to člověk plánoval?.... Když se bojovníci rozběhnou za Mirou, jen tiše procedím mezi zuby pár nadávek a vydám se do nejrychleji k ní, abych se jim postavila, pevně doufaje v to, že se přidá ještě někdo další. Jsou rozčílení a vzteklí a vzteklý bojovník dělá chyby...využij jich...využij jejich rychlosti, úkrokem uhnout, v krytu povolit a vrátit ránu... v duchu bleskově projdu, co by šlo, však jestli se něco povede je ve hvězdách. |
| |
| První kroky menuetu smrti - na cestě k levému přítoku Im Lebar Víte jak to dopadne když něco moc chcete? ano, přesně tak, všechno se to podělá. Pravda, jáma se mi povedla, dokonce i celkem pěkný drak, šlahouny odvedli svou práci, ale vše bylo k ničemu, když to nezapůsobilo jak mělo. Stopař odhalil past, petardy vybuchli moc brzo, kouzelník rozmetal draka a i se ubránil Mir a jejímu peklíčku aby na oplátku on na nás seslal peklo, takže to vypadalo, že jsem totálně až po krk ve sračkách. Prioritou je kouzelník, který na Mir seslal ohnivý déšť, ale zdá se, že aspoň na chvíli je štěstí na naší straně, po ráně se kouzelník odporoučel k zemi, přesto se zdá, že Mir má namále. Rozhodně nejsem žádná hrdinka, ale ta holka mi tak nějak přirostla k srdci ani nevím jak se to stalo, prostě to tak je. Takže se rozhodnu ukázat , že magie není vše co umím. Tichounce se mihnu lesem vytáhnu obě vrhací dýky a přiblížím se co nejblíž k oběma mužům co se snaží sprovodit Mir ze světa. Tick k tomu spustí povyk a tak bychom mohli mít šanci, říkám mohli protože si všimnu jak i Freya se chystá k nějakému útoku, takže si musím rozmyslet jak hodím své dýky, ale to i šlo vždy lépe než čarování. Pokud mi bude štěstí přát dostanu se dost blízku a rychlím švihem ruky pošlu tichou smrtící zbraň jednu po druhé do těl bojovníků, mířím na krk a k lesním bohům vysílám tichou modlitbu. |
| |
| První kroky menuetu smrti
Zdá se že tentokrát všichni poslouchají. Dobře, pokud to vyjde tak snad máme i naději na přežití. Snažím se zapamatovat si kam se kdo schovává a když se kě mně přidá Freya tak jí kývnu na "pozdrav". Bohové, ať tohle vyjde.. Prosíím.. Zhluboka se nadechnu, vydechnu a pak už se jen tiše dívám na cestu, čekaje kde se asi objeví nepřátelé. Trvalo to docela dlouho, déle než jsem předpokládala. Už jsem začínala být trochu nesvá, nervózní, ale nakonec se nepřítel přeci jen objevil. Jako první byl vidět ten jejich stopař. Asi bylo trochu najivní doufat že do té jámy spadne. Odhalil to jako nic.. Asi to budou vážně profíci.. Sakra... Zamračím se a čekám jak se situace dál vivine. Čekala jsem že to bude těžké, ale že to půjde do hajzlu tak rychle to tedy rozhodně ne. Aspoň to tedy vapadalo dost bledě když žádné z kouzel Sii nevyšlo. Následně se situace začala maličko obracet, když byl zklikvidován kouzelník, střelec z kuše a dokonce i jeden z bojovníků. Nebýt toho jak na tom byla Mira tak bych to považovala i za docela velký úspěch. Kurva práce!! Už už se chystám vyjít hobitce na pomoc, ale místo mně se k ní rozeběhne Freya. Dle předchozích událostí bych řekla že ani Holst a ostatní je ve štychu nenechají, takže se přesouvám jinam. Věřím tomu že to oni zvládnou... Zvládnout by to však nemusel Zelenáč, protože naše pravá strana je na tom dost bídně. A právě jemu se rozhodnu vyjít na pomoc. Pokusím se proplížit kolem tak aby si mně nikdo nevšiml a pak zaútočím co nejtvrději na toho zvláštního týpka který se zrovna vrhá na našeho půl-orka. Pevně držím štít i meč a hodlám dát každému nepříteli kterého budu mít poblíž co pro to. |
| |
| První kroky menuetu smrti - na cestě k levému přítoku Im Lebar Když vidím Mirin odvážný kousek nejsem z něj nadšen, protože tohle muře dopadnout hodně špatně a já jsem tady připoután k postu střelce. Mira šikovně vrhne petardy, ale kouzelník se dokáže skrýt za magický štít. Exploze ho ani nepouchá za to střelce ze kterého jsem měl také obavy ano a ještě jednoho z bojovníků. Arqebuzou zamířím na kouzelníka jakmile vykouzlí mrak který pošle na Miru je jasné, že se připravil o štít. Zmáčknu kohoutek a celé naše postavení zahalí bílý štiplavý kouř. Po rozplynutí tohoto oparu vidím jak se kouzelník kácí k zemi s dírou v hrudi. Dobrá rána řeknu si v duchu samolibě. Ale pak už vidím hořící prchající Miru a srdce se mi div nezastaví. Hořící nebo umírající spolubojovník je věc na kterou si člověk časem zvykne. Je to vždy kruté, ale zvykne si. Ale tohle prostě ne. Takhle to nejde. To bylo hodne nezodpovědné a mě říkala nehraj si na hrdinu? hmmmmm Vidím jak za ni běží dva válečníci vypálím z pistole, ale jde to vedle, asi by to musela být náoda na takovou dálku, ale ted se nezdařilo. Předávám postupně zbraně Tickovy aby je nabíjel, kdyby to udělal možná jsem už mohl mít další střelu do arqebuzy, ten ale zvolil vlastní zbraně, prvně vypálí svoji ohnivou kouli a pak zuačne hrát nervy drásající kakofonii. V tuto chvíli jsem v podstatě bez zbraný na dálku, tak nechám zbraně vedle ticka a popadnu meč a buckler a vrhnu se na pomoc Miře. vidím jak zároveň semnou vybíhá i Freya. Ve dvou resp. ve třech by jsme je snad dát mohli. |
| |
| Menuet smrti - na cestě k levému přítoku Im Lebar Prchající Mira musela zahodit svůj hořící plášť, opálené vlasy i obličej vypadá dost hrozně (následky na obličeji partně trvalé) a stále kusy šatstva ještě hoří. Uprk ji dost vyčerpává a nemá šanci to stihnot až do pozic odkud vyšla, To si naštěstí uvědomili jak Holst, tak Tick i Freya. Tick vypálil ze svého těla impulz v oheň zhmotnělé energie, který jednoho z pronásledovatelů zasál do ramene a srazilo ho to na zem. Utrpěl lehké zranění a rychle se zvedl, to Miře dalo snad trochu více času. Druhý ji však stíhal dál. Tick se pokusil zahrát svoje bardské kouzlo Kakofonii, ale snad v roztržení z celého toho boje, si nechtíc přerval dvě struny a celý fender zablokoval. Tak jak tak se neozvalo nic. Jeden z bojovníků zasažený Tickovým ohněm:
Za to Freya a už značně pocuchaný Krkavec se dlouho nerozpakovali a vyrazili bojovníkům i Miře v ústrety. Krkavec pokulhával a krev prosakovala obvazy a čerstvě zaštupovanými ranami. Freya zkušeně jako veteránka vyčkala v prvotním střetu a využila rychlosti a kinetické energie rozběhnuvšího bojovníka. V povoleném střechu a s ukrokem do strany lehce odrazila jeho meč a zasáhla ho do břicha z kterého se vyvalila krev a vnitřnosti. Bezhlavě se pokusil po ní seknout ale odkrytí tváře se mu stalo osudným Freya mu rozsekla ksicht od ucha směrem dolu a usekla i kus čelisti. Krev a zuby na kosti se rozlítly do prostoru. Poslední sek už byl jen dorážecí, kdy chroptícímu nebožákovi odsekla již tak rozmašírovanou hlavu. Holst při utkání s nepřítelem tolik štěstí neměl. Ten si dal pozor, aby se mu nestalo to samo co jeho kolegovi a Jeho razance byla o poznání menší. Holst na něj zaútočil výpadem a bojovník to vykryl štítem, a sám zaútočil sekem ze spodu a zasáhl Holsta do boku, kde mu rozsekl právě zašitou ránu. Vztekem a bolestí vytočený Holst pokračoval serií úderů na horní část, které bojovník vykrýval, když náhle změnil sérii na nohu a tvrdě zasáhl bojovníka do kolena až vylezla kost. Bojovník se znovu ohnal po Holstovy a ten jen tak tak uskočil, ale i přesto mu špička meče zasáhla stehno. Bojovník se, ale dostal do nepříjemné situace, když zrovna Freya končila život jeho příteli a Sia začala vrhat dýky byl naprosto přečíslen. Pokusil se o kulhavý ustup, ale ten ukončila Siina dýka do jeho krku. Utok po levé straně byl nakonec šťastně odražen, ale Krkavec je tak dobitý, že už pokračování v boji pro něj nepřipadá v úvahu. Navíc do prostoru kde jste dopadne pár petard, které explodují sice daleko od vás, ale je jasné, že taky stojíte jak ve výkladu. Za to na pravé straně je to hodně špatné tam je přečíslen jak Zelenáč tak Cisi. Ta vystřelí párkrát z kuše, ale ani jednou nezasáhne, není to prostě její zbraň. Za to si jí však všimne nepřátelský stopař doprovázející dva bojovníky. A luk to je pro změnu jeho specialita a tak Cisi zasáhne hned dvakrát jednou do krku a jednou jí projede šíp otevřenou pusou, horním patrem až do mozku. Složí se na zem a její zlaté vlasy zbarví rudočerná krev. Teď je to vpravo tři na jednoho. Nad prostorem se navíc odehrává fenomenální bitva magie kouzel a protikouzel, které svádí Rukh s nepřátelským mágem. Lítají blesky až se vám ježí chlupy a vítr oheň voda, země všechno se míchá v jako obrovském mixéru. Rukh je celý bledý a vyčerpaný, je jasné že tohle nedává. Nepřátelského kouzelníka však nevidíte stejně jako zbylého alchymisty co na vás vrhá petardy. Na tyhle myšlenky však Anna ani zelenáč nemají čas. Zatím co zelenáč zuřivě bojuje s chlapem co používá dvě šavle. Anna proti sobě má staršího veterána s obouručním mečem. Podle výzbroje to bude jeden z veteránů Vivocarských landsknechtů kdy bojivníci s obouručními meči na rozích formace proráželi nepřátelská postavení. Těmto bojovníkům se říkalo dopllesoldneři, protože pobírali dvojitý žold, dvakrát zaslouženě. Do pohledu je jasné, že to bude sakra tuhý protivník, zkušený a odhodlaný. Anna proti němu vypadala jako tintítko. Přesto měla výhodu, neboť jeho dlouhý meč mu byl v lesním podrostu spíše nevýhodou. Jejich první střed byla jako rána z děla srazili se a zase odskočili po prvotním otuknutí jeho uder mířil na Aninu hlavu lehce ho však zpomalila větev a této zpomalené rány Anna perfektně využila vyhla se jí a spodním podsekem ho zasáhla do boku kde mu prorazila kyrys i prošívku a okolí rány se zbarvilo krví. Zařval a kopancem do břicha odkopl Annu která se zarazila o strom. Další sek šel rychle a přesně Anně se podařilo ho jen utlumit a ze směru na hlavu jej srazit dolů do ramena. V rameni jeho meč který prosekl všechny ochranné prvky zanechal velmi hlubokou krvácející ránu. Následným úderem hranou šítu do jeho obličeje mu zkrvavila ksicht a než dostal vlastní krev z očí odraženou ranou mu zasáhla stehno. Annin protivník:
|
| |
| Menuet smrti - na cestě k levému přítoku Im Lebar Štěstí tentokrát stálo při nás a první protivníci jsou zneškodněni snadněji a dříve, než jsem se vůbec odvažovala doufat. Jen Holst, zdá se, má celkem dost. Blázen... "Koukej se někam uklidit." prohodím jen k němu zatímco pohledem přejíždím dění kolem. Vypadá to, že všichni neměli tolik štěstí. Petardy vybuchnuvší nedaleko nás nám dávají jasně vědět, že tohle není dobré místo na rozjímání, na které ostatně není ani čas. Rychle zhodnotím situaci a zamířím k Zelenáčovi, kde mi trochu starostí přidělává stopař s lukem. Tak jdeme na to... Vyrazím jim vstříc a v plánu mám použít své oblíbené finty, útok z leva přes štít či naznačit sek na býka a pěkně protáhnout a skončit až někde v úrovni stehna. Obvykle to zabírá, tak jen doufejme, že štěstí bude stále při mě... |
| |
| Menuet smrti - na cestě k levému přítoku Im Lebar Alchymisté mají nepříjemný zlozvyk a to že často neodolají pokušení, bohužel tenhle experiment byl neúspěch. Přesto že petardy zabila cíle tak ten hlavní přežil a za mou troufalost mě skutečně potrestal. Okamžitě jsem poznala, že je zle. Ohnivé kapky začaly na mé tělo dopadat dřív, než stačil pořádně opadnout prach a já se mohla stáhnout. Okamžitě ucítím rostoucí teplo hořících šatů, do nosu mě udeří štiplavý zápach pálících se kadeří. Začnu utíkat směrem pryč, až nakonec zaslechnu známí výstřel a přestanou na mě dopadat další rudé kapky. Okamžitě jak mám šanci, shazuji plášť a začnu válet sudy, abych se uhasila. O tělo příliš velké obavy nemám, to před přílišným zohavením uchrání trpasličí košile. Přesto že jsem se snažila zakrýt si hlavu a obličej tak mě do něho udeří nával bolesti a do nosu další zápach - spálené kůže. Jen ne obličej, jen ne obličej prosím. V hlavě se mi zhmotní vzpomínky na zohavené obličeje, ze kterých se dělá nevolno jen při letmém pohledu. Vlastněn pokud mě někdy něco děsilo tak je to mít zohavený obličej. Když se mi konečně povede uhasit a zklidnit nával paniky, tak se rozhlédnu. Na zemi ležící Holst mé psychice nepomáhá už vůbec. Blázne, blázne, blázne. Nejsem si jistá, jestli nadávám sobě nebo mu. Vzpamatuj se, vzpamatuj se, nadechnu se a cítím pulzující bolest. Odolám šílenému nutkání se dotknout obličeje a zjistit jestli místo něho mám jen pokroucenou a ohněm seškvařenou hromádku masa a kůže navlečené na lebce. Vzpamatuj se! Poručím si. Poté dopadne pár petard snad až nebezpečně blízko. Teď není moc co vymýšlet, musím dostat Hoslta do bezpečí. Rozklepanou rukou zamířím k petardám, nahmatám jednu vybuchující a vší silou jí hodím směrem k schovanému alchymistovy podle nejlepšího odhadu, který vzhledem k situaci dovedu (Pokud tam není samozřejmě někdo ze spolubojovníku) Nejsem natolik naivní abych věřila, že ho zabije – i když bych to uvítala, snad by mu to ale mohlo aspoň na moment vzít odhodlání se přiblížit, aby nás měl na dosah. Zamířím k Holstovy a začnu mu pomáhat se stahovat spět k Tickovi. Teprve až bude v bezpečí tak se pokusím najít způsob jak zasáhnout. |
| |
| Menuet smrti - na cestě k levému přítoku Im Lebar Vyběhneme společně s Freyou, vstříc dvoum nepřátelským bojovníkům. Cítím, že jsem oslaben, ale přeci nenechám Miru aby ji dostali a Freya dva sama jen těžko dá. Freya zkušeně sundá nepřátelského bojovníka, rozseká ho jako malého kluka. Musím se na ni během boje usmát a pokývnou souhlasně hlavou na znamení spolubojovníkova uznání. Druhý bojovník poučen tím jak rychle byl sundaný jeho přítel je daleko obezřetnější. Je to tuhý nepřítel a schytávám zranění jak já tak on. Nakonec Se vydá na ustup, ale Siina dýka ukončí jeho trápení. Pokývnu i na Siu jako poděkování a už se starám o Miru. Sice krvácím z nohy i z boku, ale nějak to nevnímám, nebo aspoň to nevnímám rozumově. Vidím jak se válí po zemi, aby se uhasila a pak ještě vrhá petardu Jdu k ní. Vypadá hrozně je celá opálená, ale snažím se to nedát znát. V duchu nadávám, že se zbláznila takový kousek, co vyvedla. Grrrrrrrrrr Ale co se stalo nedá se odestát. Když kolem nás vybuchují petardy, je čas se stáhnout. "Pojď srdíčnko honem." Když mi Freya řekne ať se koukám někam uklidit. Jenom se usměji a s přátelským úsměvem jí ukážu neslušné gesto, které ji říká ať si trhne. Ale vím, že má pravdu pomůžu Miře zpět do naší pozice. Tak se ošetřím aspoň provizorně. "Lasičko chceš nějak pomoci?" Snažím se jí pomoc s obličejem a popáleninama kam si nevidí. |
| |
| Menuet smrti, aneb jak šlo všechno do hajzlu... - na cestě k levému přítoku Im Lebar Nebylo na co čekat a tak jsem tedy vyrazila. Jak jsem se plížila tak jsem si všimla několika věcí. Kolem létal oheň, šípy a ozývali se výbuchy petard. Vypadalo že i Rukh se činí a snaží se svádět bitvu s nepřátelským mágem. Těžko říci jak se mu vede, nemám čas to zjišťovat. Ale doufám že bude mít štěstí. Dále už okolí nijak nesleduji, spíše se soustředím jen na to co čeká mně samotnou. Vypadá to že můj souboj bude velmi těžký. Do hajzlu práce... Kdo je na nás mohl poslat? Vážně mi vrtá hlavou proč někdo sebere skupinu výtečně cvičených lidí a pošle je na jinou skupinu. Je asi pravděpodobné že to bude mít co dočinění s naším úkolem, ale.. teď není čas nad takovými věcmi přemýšlet. Můj protivník je už trošku starší, ale to mu jistě nebude ubírat na jeho umu. Tak do toho, tohle zvládnu... Musím... Zhluboka se nadechnu a s výdechem se vrhám na nepřítele. Zprvu se mi docela daří, zasahuji nepřítele na boku. Není to pěkné zranění, ale pochybuji že by ho to nějak omezovalo. A také že ne... V následující chvíli se situace obrací. Dostávám kopanec do břicha a na rameni mám ošklivou ránu. Aaah, kurva! Tak tak se držím abych nevykřikla bolestí. Zadívám se na protivníka, nasadím pořádně nasraný výraz a přejdu opět do útoku. Rána do obličeje a stehna museli protivníka slušně pocuchat. Už teď je na tom hůře než já + má tu krev v obličeji, takže by mohl mít i zhoršený výhled. Na nic nečekám a znovu zaútočím. Štítem si dávám pozor na jeho meč. V případě potřeby jsem ochotna štít i objetovat (nechat nepřítele aby mi ho rozsekl na kusy), hlavně kdyby mi pomohl. Ideální by však bylo kdyby se mi podařilo narazit do nepřítelovi hrudi štítem, následně se sklonit a jedním rychlým pohybem mu useknout hlavu. Na to bych musela mít asi hodně štěstí, ale co... Hlavní je ho zabít a to jakýmkoliv způsobem. |
| |
| Menuet smrti, aneb jak šlo všechno do hajzlu... - na cestě k levému přítoku Im Lebar Když se dostaneme do ukrytu tak pohlédnu do jeho očí - odráží se v nich děs a hrůza, musím vypadat… zrůdně. Pohltí mě myšlenka, že vše jsem pokazila a pokud přežijeme, budu muset pod rouškou tmy zmizet. Vím, že by se mnou zůstal i tak, ale něco takového si nezaslouží. Musím ho odsud dostat a pak… Je to zvláštní, v takové chvíli při návalu paniky myslím zrovna na tohle? Nejspíš ne, na co jiného myslet než na ztrátu něčeho jedinečného a pouze vlastní vinou. Pootevřu rty. Chci se mu za všechno omluvit, hlavně za to že jsem zničila budoucnost, kterou jsme si toho večera vysnili ale nejde to. Jen mlčím a odvrátím se, aby se na mě nemusel dívat - nebo já na něho? Nevím nejsem si jistá. „Jsem v pořádku,“ zalžu nepříliš přesvědčivě a na několik sekund se odmlčím, než pokračuji, „měli byste ve vhodný chvíli zmizet, ty a Tick. Vzít Frey…“ siknu bolestí „koně. Ve svým stavu budeš, ustup zpomalovat a ohrožovat. Počítám, že zkolabuješ ze ztráty krve a…“ opět přichází odmlka, tentokrát delší než ta první, doprovázena dvěma opatrnými nádechy. Je stále složitější udržet mysl pohromadě jak mi hlava pulzuje a nedotknout obličeje, „Proto musí Tick s tebou. Já počkám tady, bezemě se jim to nepovede.“ Chtěla bych toho říct víc, přesvědčivěji ale nejde to. |
| |
| Menuet smrti - na cestě k levému přítoku Im Lebar Když se vyloupl bojovník s dvěma šavlemi před Zelenáčem bylo jasné, že to bude sakra tvrdý střet. Zelenáč spoléhal na svoji sílu a velký tuvar. Bojovník zas na rychlost a dvě šavle kterými se kryl a zároveń utočit. PO prvním otuknutí se zelenáč rozhodl prorazit seriií těžkých úderů na hlavu. Nepřátelský bojovník, jako by to čekal první úder kryl šavlí, kterou nechal při úderu zápěstím povolit a druhou šavlí ho tvrdě zasál přes břicho. Úder byl tak brutální ze mi břicho rozsekl až bylo vidět dovitř těla na střeva. Od pasu dolů ho zalila krev. Další sek nepřítele zelenáč špatně vykryl a nepřítelova šavle se mu zasekla do ruky a z jeho pravačky odlétly tři prsty. Pak se Zelenáš vzpamatoval adrenalin mu zastřel boles a vrhl se na nepřítele, seky zespodu a na rameno obojí se mi povedlo prorazil kryt šavlí a jeho tuvar se zasek do stehna bojivníka a udělal mu tam hlubokou ránu, i sek na rameno se povedl a zasekl se byť zbržděný šavlí do prostou ramene a zlomil nepříteli klíční kost. Ten zařval a sekem druhou šavlí opět zasáhl zelenáče do břicha a z něj se vyvalili jeho vlastní vnitřnosti. Zelenáč se zhroutil na zem a zoufale si snažil nacpat zkrvavené vnitřnosti i s listím zpět do břícha. Bojovník však byl nemilosrdný další uder šavlí mu rozekl hlavu v oblasti ucha až se kalota mozku odklopila a zelenáč ulehl do listí vlastních střev a rozbitého mozku k věčnému spánku. Freya se rozhodla pomoci Anne na druhé straně, ale prvě se k ní musela dostat přes cestu s doběhnout k střelci. To však dávalo šanci střelci ji zasáhnout. Uvědomila si to ve chvíli kdy kolem ní zadrnčel šíp nepřátelského stopaře. Jen tak tak i minul vlastně kolem ucha ji zalechtali letky jak ji těsně minul. Odhadovala, že muže vystřelit ještě maximálně dvakrát. To přece musí dát. Nedala! Druhý šíp ji trefil přímo do hrudi projel kroužkovkou i koženou kazajkou a zůstával poměrně hluboko ve vnitř. Navíc... po dalších pár krocích zjištuje strašnou pálivou bolest v hrudi. Šíp byl napuštěný nějakým sajrajtem. I přesto se k němu dostane když vykryje další šíp štítem a podaří se jí zasadit mu ošklivou ránu do boku. Stopař se rychle stahuje do lesa, ale Freya nemá už dost sil ho pronásledovat. Ochrnutí ji dostihnulo. Jen chroptí a z úst ji jdou krvavé bublinky. Svalí se k nejbližšímu kmenu stromu a kde se ukryje a dál se nemůže téměř hýbat. Zatím Anna zápolí se svým protivníkem, vidí že situace pro ni se sakra rychle zhoršuje a musí ji vyřešit. Koutkem oka vidí jak bojovník s dvěmi šavlemi rozsekal Zelenáče a hned po té jak střelec odstranil Freyu, která ji šla na pomoc. Z jejího pohledu jsou oba mrtví stejně jako její přítelkyně Cisi. Uvědomuje si, že je vlastně úplně ztracená. MOžná ale toto uvědomění ji dalo sílu do nejbrutálnějšího boje co zažila. Znovu naprala štítem do ksichtu nepřítele a ten jen na slepo máchl mečem. Pak se však vzpamatoval a silným úderem záštitou ti nabral do obličeje a roztrhl jí tvář a vyrazil dva přední zuby. Dalším krokem měl být sem na Anninu hlavu, ....ale nepřišel meč se chlapovy zasekl do větve stromu a toho Anna plně využila, sekem na koleno zo zchromila a usekla mu nohu v koleni. A na zemi ho bodem do krku dorazila.... |
| |
| Francesco "Zelenáč" Caste Tvé tělo obestře mlha a uslyšíš zvuk trub. A božskou hudbu volající tě k někam do dálky do temnoty. Nemůžeš se, ale hnout pak, ale prostor rozčísne šustění velkých křídel a nádherná postava okřídlené ženy se tě dotkne kopím. Cítíš, že můžeš jít a tak ji následuješ to mlžného oparu. Tvá strastiplná cesta životem právě končí.
|
| |
| Menuet smrti
Ustupujeme, směrem k Tickovy. Vidím jak je zelenáš vyvrhnut za živa jako vepř a pak bezmilosti doražen. Jasně v tomhle boji není žádného slitování jako v žádném jiném. Podlehneš jsi zabit. Anna ve stejném principu ukončí, život doplesoldnéři. Měla štěstí, obrovské štěstí tito chlapíci nebývali z vubec snadní soupeři. Naštěstí se ten hajzl už válí v listí. Bohužel stejně jako Freya. Anna je tam ted sama proti dvoum a oba vypadají dost nebezpečně, ten stopař je fakt číslo. Musím ho dostat jinak dostane Annu. Navíc si uvědomuji, že se tu toulá někde ještě ten alchymista s kouzelníkem bojuje, Rukh a hlavně ten hlavní hajzl co vypadal jak nšjaký šéf gildy se do boje taky dosud nezapojil. Adrenalin mi ještě dovolí pokračovat alespoň ve střelbě. Je mi nasné že si to odskáču později. Ale spolubojovníky nenechám zařvat. Mira se mi snaží domluvit, zamračím se. Vím že by mi nikdo nezazlíval kdybych se schoval někde za bukem a snažil se dát dohromady, ale to prostě nejsem já. Řeknu tvrdě Miře takovým tonem, který odemně ještě neslyšela, tonem co jasně říká nemá cenu odporovat, to je rozkaz. "Co? Zblaznila ses nechat tě tu Pche! A nechat tu ostaní nepřichází v úvahu. Kurva dokud budu stát budu střílet!" Pak se podívám na Ticka. "Kurva Ticku, máš už ty moje kvéry naládovaný? Jak dlouho mám do hajzlu čekat! Ať to lítá!" Jsem nasraný, zaplavený adrenalínem a vím, že jsme v hajzlu, ale boj se vyhrává odhodláním a disciplinou. A tak štěkám rozkazy. Najednou jako bych se stal někým jiným, tím čím nejsem rád poddůstojníkem Vivocarské armády. "Sio! Okamžitě pomož Rukhovi šlahouny spoutej toho magiče. Mira! výbušná petarda na stopaře! Kouřová petarda směrem k Alchymistovi ať to udělá kouřovou clonu! Tick donabíjí kvéry, přestane si hrát s fendrem a pohne prdelí směrem k Anně jestli zvládneš ještě jeden oheň naper to do toho hajzla z blízka ať netrefíš Annu. Jedeem!!!" Jakmile mám v ruce Arqebuzu Mířím na stopaře a snažím se ho sundat. Pokud ho dostane petarda tak Se přiblížím k Anne a střelím ho z pistole z blízka. |
| |
| Menuet smrti - na cestě k levému přítoku Im Lebar Všechno je to v háji, moje dýka sice zasáhne aspoň jednoho, ale je mi jasné, že to bude málo, hodně málo. Zelenáč se právě podíval na své vlastní vnitřnosti a Freya ta vypadá taky víc mrtvá než živá. Rychle sáhnu do sáčku s bylinkami a vytáhnu malou kapsičku z voskového plátna, je tam mast se silným přírodním opiátem dá se použít mnoha způsoby, rychle se skloním k Mir. "Krásko bude to dobré slibuji, teď prosím vydrž, dám ti na tvář mast a za chviličku neucítíš žádnou bolest, jen prosím pak nebuď až moc hrr ano? Zvládneme to uvidíš." Kouknu na Holsta a kývnu hlavou, je jasné , že má o Mir starost ale tohle není chvíle na sladké řeči, pohledem ještě vyhledám Ticka abych zjistila, že je v pořádku a Annu, pak se přesunu a rychle se pokusím o zázrak, nejdříve zvolím magii na šlahouny. Omotají kůly a když mávnu rukou slouží jako šíp vystřelený z luku, akorát že šlahouny mohou uhnout překážkám, další šlahouny vyšlu aby svázali nepřátele tak jak chtěl Holst a doufám, že kůly dokonají dílo zkázy a udělají do těl nepřátel pořádné díry. Pak vytáhnu z mrtvoly svou dýku a vydám se na pomoc Anně i já, následujíc šlahouny. |
| |
| Menuet smrti...sakra, já ale neumím menuet! - na cestě k levému přítoku Im Lebar "Proč mi kurva musí prasknout struny zrovna teď?!!! Zasraný krám!" Zakleju a hodím Fendr na zem. *No aspoň jsem trochu zpomalil toho jednoho..* Vzduchem zazněl výstřel Holstovy pušky a kouzelník padl k zemi. Se zatajeným dechem jsem sledoval jak se Mira na zemi snaží zbavit plamenů, zatímco přiběhla Freya a rozsekala jednoho zmrda na cucky. "Jóóóó! Dej mu!" Pak si však všimnu, že Holst už nestojí vedle mě, ale běží do boje. V tu chvíli si vzpomenu, že jsem měl už dávno něco dělat. Zdvihnu Arquebuzu a začnu konečně s nabíjením. *Ták, profouknout, nasypat prach, kule pěkně až na doraz, nechceme, aby vypadla ještě před výstřelem. Trochu prachu ke křesadlu. Áááá hotovo! Teď ta druhá.* S nadšením, že jsem tento složitý úkon zvládl zvednu hlavu a podívám se na bojiště. To co jsem spatřil, byl obraz z nejtemnějších nočních můr. Zelenáč, klečící na zemi se snaží vrátit si své střeva zpátky do svého těla, když v tom mu nepřítel usekne půlku hlavy. Cisi leží opodál, vlasy nasáklé krví, která jí vytekla z rány hned po dvou šípech, trčících jí z hlavy. Ozval se mi slabounký, ustrašený hlas v hlavě. *Co se to děje?!! Proč všichni umírají???* Krkavec se svými ohromnými zraněními bojoval s tím dalším hajzlem a rány mu pořád přibývaly. Naštěstí Sia překvapila nejen mě, ale očividně i protivníka, protože si nevšiml nože letícího mu přímo na krk. V pozadí jsem viděl Annu jak bojuje jako lvice s ohromným válečníkem, ke kterému bych se nepřiblížil ani na krok a Freyu, jak jí běží na pomoc. Pak ji však zasáhl šíp rovnou do hrudi. *Co budu dělat? Co můžu dělat? Přece tu musí být nějaký způsob!* Freya sice stihla ještě zasáhnout toho stopaře, ale pak se skácela na zem. *My tu všichni pochcípáme! Zabijou nás jako prasata na porážce!* Stojím na místě, jako kámen a nemůžu se ani pohnout. Celé tělo se mi klepe hrůzou. *To všechno kvůli mě. Kdybych zvládl udělat to jediné, co umím..zahrát, v klidu bychom je pobili. Ale asi neumím vůbec nic. Tohle je můj konec..* "Kurva Ticku, máš už ty moje kvéry naládovaný? Jak dlouho mám do hajzlu čekat! Ať to lítá!" Prudce sebou trhnu a podívám se na Holsta. "T-ttt-tu je máš." Vykoktám ze sebe a podám mu obě zbraně. Chvíli ještě stojím jako opařený, ale Krkavcův silný hlas plný odhodlání mě z té melancholie násilím vyrve. "Sio!..spoutej magiče! Mira!..kouřová petarda! Tick...pohni prdelí směrem k Anně jestli zvládneš ještě jeden oheň naper to do toho hajzla z blízka ať netrefíš Annu. Jedeem!!!" *Jsem zpátky. Tohle zvládneš. Jsi malý, ani si tě nevšimnou.* Mezitím se do toho Sia obuje se vší vervou. Užasle sleduju, jak jenom ladně pohybuje tím svým božkým tělem a kolem ní se bouří příroda. Kořeny a šlahouny metají ostré kůly na nepřátele jako by to byly párátka. *Hodně smrtící párátka.* Nastal čas se konečně pochlapit. Obhlédnu situaci, který z nepřátel zůstal naživu a kudy se k němu nejlépe dostanu, zatímco z celého svého těla čerpám ohnivou energii a ukládám ji do ruky. Tetování na dlani se rozzáří jako žhavé uhlíky, tělem mi prochází záchvěvy elementární magie a v hlavě se mi rozléhá šílený smích. *Jsem připraven.* A s opatrností mi vlastní (ha, ha), za Siiny krycí palby, se rozeběhnu usmažit si nějáký zmrdy. |
| |
| Menuet smrti - na cestě k levému přítoku Im Lebar Kus látky s mastí, kterou mi Sia přiložila na tváři, pomalu začne účinkovat a společně s Holstovím okřiknutím mi to pomůže srovnat myšlenky jako rozházené knihy do polic. Bolestivé pulzování se vzdaluje stejně jak třes v pravé ruce a nahradí ho jemný příjemný chlad. „Zvládneme to uvidíš,“ nejsem si pravdivostí těch slov moc jistá, ale chci jim věřit, musím věřit. „Já vím,“ odpovím jí „Promiň,“ špitnu Holstovi aniž bych se k němu otočila. Bylo naivní si myslet, že se stáhne a nechá nás tu, ale za to se mu neomlouvám. S čirou hlavou se podívám na bojiště a vidím mrtvé druhy Cisi, Zelenáč a Freya – Ne. Všimnu si, že ještě dýchá, i když jí z hrudi trčí šíp. Odsud nedokážu usoudit jak moc je to závažné. Musíme to ukončit rychle. Pak do mích uší udeří jasné a stručné povely. Dobře ještě nejsem mrtvá, musím zasáhnout. Zhodnotím rychle vzdálenost stopaře od Frey – která je schovaná ale přesto by jí to mohlo ohrozit, pokud udělám chybu, stejně jako se podívám na čerstvé krátery od nepřátelského alchymisty. Musím se pokusit na vzdálenost jeho hodu moc nepřibližovat. Postavím se a už svírám výbušnou petardu i přesto že by bylo lepší nejprve hodit dýmovnici, jenže nerada bych aby dým společně s větrem mi zhoršili výhled a proto to radši risknu. Zamířím k vhodné pozici a hodím jí. Poté následuje rychle dýmovnice a směrem k alchymistovy. |
| |
| Menuet smrti - na cestě k levému přítoku Im Lebar Že mi ten střelec měl dělat daleko větší starosti, došlo mi velmi záhy. Druhý šíp bezchybně našel svůj cíl. Trochu zavrávorám a pohledem nevěřícně sklouznu na šíp trčící z mé hrudi. Tak tohle moc nevyšlo, děvče...za tohle mi zaplatíš příteli.... Bolest a hněv popohnaly mne dál. Podaří se mi k němu dostat a trochu ho pocuchat, ale velmi rychle mi dochází, že něco je špatně, něco je strašlivě špatně. Mé tělo přestává mne poslouchat, hrudí pulzuje palčivá bolest a každý nádech je utrpením. Dávno jsem pustila jílec meče a prsty se křečovitě zaryly do půdy. Nevím, zda-li se dusím svou vlastní krví nebo návalem paniky, dost možná obojím. Takhle to přeci neskončí...ještě dýcháš tak to nevzdávej... Nutím se v duchu ke klidu a ke stále dalším bolestivým nádechům. Před očima míhají se mi tváře těch, co viděla jsem umírat. Krev na mé zbroji dnes bude má....ne dnes ještě ne, dnes ještě snad naposled mohlo by štěstí stát na mé straně... |
| |
| Menuet smrti - na cestě k levému přítoku Im Lebar Boj pokračuje dále brutálně a nemilosrdně. Změna postoje Holsta k velení na levém křídle je výrazně znát. Systematicky organizuje boj a to vám stabilizovalo "řady". Situace byť je špatná, je v rámci organizace z vrchu řízená a každý ví co má dělat. Slovo opuštění druhů Holst ve slovníku nemá a jeho zkušenosti vám dávají naději na vítězství. Rozdrcené pravé křídlo potřebuje okamžité posílení, neboť velitelka Anna tam najednou zůstala úplně sama. Nutno říci, že se drží velmi slušně, ale je jasné, že to nezvládne dlouho. Chlapík, který vykuchal Zelenáče automaticky přešel rovnou do útoku na Annu. Stopař, který vyřídil Freyu mu slušně sekundoval a stihl vpálit na Annu jeden šíp než si všiml, že ho zaměřila Mira. Mira vrhla petardu, snažila se ho trochu přehodit, aby nezasáhla Freyu a nebo Annu, což se sice povedlo, ale exploze byla od něj poměrně vzdálená. Exploze ho i přesto odhodila do křoví a zranila na hlavně a noze. Přesto to přežil dokonce se zvládl postavit a vypálit po Miře šíp. Ten však naštěstí pro ji letěl mimo. Host vystřelil z arkebuzy, aby stopaře konečně umlčel. Střela ho zasáhla do ramena a švihla s ním o zem, ale i přesto ho nezabila. Stopař se zdál snad nesmrtelný. Teď z něj, ale lila krev a na boj evidentně neměl žádnou chuť tak se listím plazil pryč. Druhá kouřová petarda se po odhození zasekla mezi větve a dým se z ní sice řinul, ale motal se ve větvích tak se kouřová clona moc nepovedla. Toho využil nepřátelský pyrofor, který tím konečně odhalil svoji pozici a vrhl petardu po Tickovi. Byl to velmi dobrý hod petarda padla kousek od něj a exploze byla tak silná, že gejzír hlíny vylétl vysoko a kameny se rozlétli do širokého okolí. Bylo to jasné Tick musí být roztrhaný na tisíc kousků, jeho křehké tělo tohle nemohlo přežít. Když se však rozptýlil dým, viděli jste něco neuvěřitelného Tick, stál na místě kde byl a kráter kolem něj. Také ho obklopovala lehce namodralá aura, Sie, Rukhovi a případně i Miře mohlo být jasné, že váš malý gnóm zvládne kromě ohně i štítové kouzlo. I tak je velmi otřesený rozklepaný a muže prát kalhoty. Přesto se nakonec rozběhne dál a překoná nebezpečný úsek cesty a doběhne na pomoc Anně. Šlahouny ovládané Siou se plazili v lese hledající zatím skrytý cíl, neboť jste kouzelníka dosud neobjevili i s Rukhem vede magický souboj spíše nad vašimi hlavami. Nakonec ho však asi začali ohrožovat protože v lese na pravém křídle se rozhořel magický oheň jak kouzelník pacifikoval šlahoun. Víte tedy ted o něm přibližně kde je. Nejblíže k němu má pak Anna a Tick ti však, ale mají velký problém s dvěma šavlema. Alchymista na levém křídle:
|
| |
| Menuet smrti - na cestě k levému přítoku Im Lebar Všechno šlo do hajzlu.. Všechno šlo do hajzlu tak rychle, že jsem skoro ani nestačila vnímat co se kolem mně děje. Možná pro to že jsem se soustředila hlavně na svůj vlastní souboj. I tak jsem ale koutkem oka zahlédla aspoň něco. Zelenáč je mrtvý, rozsekaný na kousky. Stejně tak Freya která mi zřejmě chtěla pomoc a.. Cisi. Cisi né!! Nejsem si jistá zda je mrtvá nebo ne, konec konců ji pořádně nevidím. Ale vzhledem k tomu jak leží a nehýbe se bych řekla že už to bude mít za sebou. Do prdele práce... Všichni tady chcípneme... Pomalu jsem si začínala říkat co se to kurva stalo. V jednu chvíli si jen tak jdeme lesem a v tu další je polovina z nás mrtvá. Stojí tohle za těch posranejch sto zlatých? Ale co, když už mám natáhnout bačkory tak ať je to v boji. Pevně sevřu štít i meč a opět se vrhám na svého protivníka. Zprvu se mi moc nedaří, ten parchant mi roztrhl tvář a vyrazil pár zubů. Jestli tohle přežiju tak budu vypadat jako bezzubá stařena... Skvělý.. Právě v ten moment jsem začala být vážně nasraná a znovu jsem se na protivníka vrhla. Aspoň tentokrát mám štěstí. Napřed se mi podaří tomu zmrdovi useknout nohu a pak ho další ranou do krku dorazim. Přesně tak šmejde, zabila tě ženská.. Zhnuseně na to co z chlápka na zemi zbylo plivnu a ohlédnu se kolem. Vidím jak se ten s šavlemi který sejmul Zelenáče blíží ke mně. Zároveňale také slyším Holsta jak křičí na ostatní. Pro to se rozhodnu držet se trochu vzadu a dám šanci Tickovi aby se pokusil toho chlápka usmažit nebo aby ho sám Holst zabil. Teprve pokud by to ani jednomu z nich nevyšlo, tak se vrhnu do boje znovu já sama. |
| |
| Menuet smrti - na cestě k levému přítoku Im Lebar Anna se pokusila odpoutat od bojovníka s šavlemi, ale ten po ní šel dál jak slepice po flusu. Byl šikovný nasraný a odhodlaný. Věděl, že má stále převahu když mu kryl záda stopař. Ostatně jeho vystřelený šíp Anna jen tak tak vykryla štítem. Ted z něj trčel jako memento aby si dávala pozor na oba dva, aby neskončila jako Freya. Naštěstí pro Annu se situace velmi brzo začala vyvíjet v jeho neprospěch. Když Mira a Holst společnými silami odstranili stopaře a Tick se dostal až k Anně bylo mu jasné, že se situace obrátila. Vzhledem k tomu, že malého gnoma nepovažoval za příliš velké nebezpečí věnoval se hlavně Anně. Stihl ještě dvakrát zaútočit šavlemi. Jeden úder Anna krásně vykryla štítem druhý ji však prosekl maso na zadku. Tím však, že nechal gnoma přijít až do kontaktní vzdálenosti a spíš ho jen kontroloval aby se k němu nedostal blíž udělal fatální chybu a také poslední chybu svého mrzkého života. Podceňování gnomů se holt nevyplácí a když malému ukecanému tvorovy s posranými kalhotami vyšlehl plamen z ruky, celý bojovníka pohltil. S řevem zahodil zbraně a skočil do listí ve snaze se uhasit. Nepovedlo se oheń ho sžíral až po chvíli z něj nezůstalo nic než ohořelá beztvará hmota spáleného masa, zbytku oděvu, chlupů a kostí. |
| |
| Menuet smrti - na cestě k levému přítoku Im Lebar Ne vše vyjde jak bych si představoval, ale to je prostě klasika, člověk míní a osud mění. Nakonec to ale aspoň jakš takš dopadne. Mira vrhne petardu po stopaři zasáhne ho, ale ten hajzl opět vstane a znovu vystřelí, tentokrát po Miře. Tak to ne ty šmejde to jsi posral. Pečlivě zamířím a vypálím z arqebuzy. Je to poměrně rána na dálku, ale i přesto ho zasáhne. Mrští s ním do listí, ale i tak ještě žije a honem rychle se plazí do bezpečí. Aspoň, že je ze hry. I tak si musím ulevit nadávkou. "To je svině nesmrtelná ten má snad životů jako kočka." Nejvíc mě zatrne, když gejzír hlíny pohltí Ticka, docela jsem si ho už oblíbil a hodně by mě zasáhlo, kdybych ho poslal na smrt. Ale ten malý taškář má v rukávu samé překvapení a jako zázrakem se mu podařilo přežít výbuch i usmažit bojovníka s šavlemi. Štěstí se přeci jen kloní na naši stranu. " Sio! Ten Alchymista. Sio pokus se ho svázat šlahouny nebo na něj shoď strom to je jedno, jdu po něm i s Luiggim. Miro! Kouzelník dostaň se k Anně a Tickovy pak ho vyřaď plynem nebo explozivní. Pomož jim. Ticku, vem si Miřinu kuš leží u Cisi. Nabij ji a obejdi toho magiče z prava. Mira půjde z leva Anna střed. Zkuste ho dostat z dálky, nebo aspoň zmrzačit dřív než si vás všimne." Pak dodám jemnějším hlasem k Miře. "Opatrně přes cestu počkej až Sia vykouzlí šlahouny a alchymista se bude věnovat jim a Luiggimu." Snažím se rychle dobelhat kousek za pozici tam, kde je uvázaný Signore Luiggi. Je rozzuřený a jde mu pěna od huby. Je bylo mi to jasné, proto jsem ho uvázal jinak by šel do útoku mnohem dřív a nedopadlo by to pro něj dobře. Teď je ale jeho čas. Odvážu ho a držím ho jen za obojek, cuká se mnou sotva ho se zraněními udržím. Pak ukážu na Alchymistu v lesíku. "Běž Luiggi! Ber ho hajzla! Ber ho! Luiggi vyrazí a řítí se na Alchymisty. Jakmile ho alchymista spatří mávnu na Miru ať se rychle pokusí dostat přes cestu pomoci Anně a Tickovi s kouzelníkem. Pak ukážu Sie, aby jsme šli vpřed a dorazili Alchymistu. Mám nachystanou pistoli a belhám se rychle dopředu za Luiggim. Když bude možnost a neohrozím psa střelím po alchymistovy.
|
| |
| Menuet smrti - na cestě k levému přítoku Im Lebar První vržená petarda sice neublížila Freye, přesto se nedala nazvat úspěchem, protože stopaře pouze odhodila. Bohužel nám nemohl udělat laskavost a prorazit si lebku. Ne, naopak ještě sebral dost sil, aby vystřelil mým směrem. „Prask“ zasáhne ho Holstova střela, ale její zásah už nevidím, protože vrhám druhou petardu. Ta je totální fiasko, za které nemám být potrestána já ale Tick! Pouze zoufale sleduji, jak petarda směřuje v dokonalém oblouku k němu. Je to moje chyba. Přichází exploze a uvědomuji si, že je mrví. Něco takového přežít nemohl. Jenže v tom v prachu zahlédnu namodralou bardova silueta. Díkybohu nelhal, když tvrdil, že má esa v rukávu. Nečekám, až prach opadne a odhalí Ticka stojícího v kráteru. Pohlédnu na alchymistu, který se odhalil. Sice koutek oka zahlédnu záři plamenů nepřátelského maga ale jeho pozice je příliš orientační a vzdálená zatím co pyrofor je na dosah. Každá má ruka zamíří k ohnivé petardě. Pokud budu mít štěstí tak uhoří nebo plamen odpálí některou z jeho petard. Bohové pokud existujete, buďte prosím na mé straně. Pak ale zaslechnu opět jasné rozkazy od Holsta, neváhám a ruka ucukne od petard. Přikrčím se a přesně jak řekl, čekám až šlahouny a čtyřnohý hrdina strhnou pozornost na sebe. Poté rychle zamířím směrem k Anně. Chvíli váhám, zda nejít zkontrolovat Freyu ale stejně bych jí teď nemohla nijak pomoc. Určitě je dost chytrá na to, aby se nehýbala a nepokoušela si ten šíp vytáhnout. Plížení z leva k magovi si načasuji společně s Tickem a Annou, abych tam případně nebyla dřív a sama, pokud by zaregistroval mou přítomnost. Snažím se k němu dostat co nejopatrněji, stejně jako jen na vzdálenost nezbytně nutnou k jistému hodu, stejně jako se snažím sledovat větve, které by mohly být problémové a vyhnout se jim. Je to zvláštní ale zrovna v ten okamžik mě napadne vylepšení kuše, proč pouze házet petardy? Menší nálože by se dali připevnit i na šipku a se správným mechanizmem by jí hrot mohl odpálit. K té myšlence stačilo zažít tuhle osobní řezničinu, místo bitev kde bojovali stovky a nemělo smysl se zaměřovat přímo na jednotlivce - k tomu účelu byli jiní. Stejně rychle jak se ale myšlenka vynořila tak stejně rychle jí zaženu. Ne, po tomhle končím a Hystrix… nevím možná jí dám první alchymistce, kterou potkám při cestě domů – poté si ale vzpomenu na obličej, pokud půjdu domů… Zatřesu hlavou, abych se znovu začala plně soustředit, a pokračuji ještě opatrněji v plížení. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nad lesem se blýská hromy divobijů - na cestě od levého přítoku Im Lebar z vesnice Blatná Kamínky pod tvýma okovanýma botama křupali, stejně jako klacíky. I přesto ti sem tam sklouzla noha po špatné a trochu blátivé cestě. Už začínal podzim, bylo to znát a od řeky byl často chlad, jsi rád, že jsi vypadl z vesnice Blatné kdy jsi měl poslední fušku. Vlastně dvě fušky... no když se to tak vezme tak tři. První fuška byla vyřešení problému s tajemným démonem, či snad čertem z lesa, který kolem vesnice dělal bordel. Znásilnil dvě děvečky a jednu rozmrdal tak až z toho chuděra onemocněla. Kradl na polích ale poslední dobou i začal krást ovce a i nějaký pes zmizel. Po posledním znásilnění na něj vypsali odměnu a tys to za slušných 20 zl měl vyřešit. Měls hlad a peníze skoro žádný tak to byla dobrá volba navíc jsi měl k dispozici kováře a střechu nad hlavou zadarmo. Chvlíli jsi tomu dal a nakonec se ukázalo, že tajemný démon a čert, je jeden mrdlej poustevník co žije nedaleko, nadrženej, agresivní a hladovej. Asi ho služba jeho bohu moc neuspokojovala a tak vyrážel do okolí uspokojovat své touhy. Vyřešils to jednoduše Přišel, Viděl, Vykuchal. Borec nepochopil, že s tebou jen tak nevyjebe a zautočil na tebe. Vykuchal jsi ho jako břenku a jeho pajšl rozvěsil po jeho přístřešku z větví aby se i lišky nažrali a zametli ten bordel. Hlavu jsi přinesl rychtáři a ten ti vyplatil prachy. Mohls odejít, ale pak tu byly dvě další fušky cos dělal. Hospodský potřeboval při tancovačkách vyhazovače a za to jsi měl střechu nad hlavou, slušný jídlo a ještě na útratu. Docela ti to sedělo, práce snadná a pupík ti z toho pomalinku tučněl. Třetí facha byla vdova po dřevolubci, celkem mladá Lili cca kole 27 let. Tak trochu jste se sblížili ona ti dobře kouřila péro a tys ji mrdal až jí její velká prdel mlaskala o dubový stul na kterým si ji nakládal když u toho vřeštěla jako opice. Jo docela to šlo, ale toulavé boty jsou toulavé boty, navíc si ji patrně naštěkal do boudy a tak když ji začal růst pupek, rychle se vdala za sousedovic jircháře. Bylo to pochopitelný, sice si ji slušně nakládal do čáry, ale jinak jsi prostě k hovnu. Máchání mečem je fajn ale co sním v takové dědině jako je Blatná. Tak si se rozloučil a po třech měsících si vypadl. Jdeš už třetí den a vlasntě si docela užíváš cesty, svobody a tak no jen ti trochu hučí v kládě, holt každý má něco. Zasněný na pochodu vzpomínáš na dávné pochody s Legií, na pochody u kterých se nakecalo pičovin a udělal prasečin a vychlastalo a ukradlo kde co bylo kolem cesty. Z tohohle pěkného snění tě probudí vzdálená rána. Pak další a ještě jedna. Na obzoru nad lesem najednou vidíš obrovské víry a prolínání všech možných živlů. Je ti nasné, že se něco sakra špatného děje. Jako vysloužilí voják jsi rozpoznal bojovou magii kdy kouzelníci spolu bojjí a rány, jsou na sto procent vybuchující alchymistické petardy a ještě slyšíš střelbu z Vivocarské arkebuzy, to bys poznal kdekoliv. Je to jasné tak ve vzdálenosti cca 1,5-2 km probýhá hodně ostrý boj.... |
| |
 | soukromá zpráva od Quintus "Železo" Regulus pro Nad lesem se blýská hromy divobijů - na cestě od levého přítoku Im Lebar z vesnice Blatná " Zpíčený bahno", zanadávám pokaždé, když mi na nepevné cestě zabrní kontíky, což chvílemi zní jako nepřetržitý proud nadávek. Vzpomínky jsou krásná věc, na krev, na jídlo, na Lili... Chvilku se rozhlížím, jestli neuvidím pěkné křoví, kde bych mohl pohodlně proplesknout čerta, když se ozve šílená rána. Za poslední tři měsíce je znát, že mi trochu povolilo bříško i instinkty, protože sebou jednak cuknu a pak hned musím potlačit touhu se rozběhnout. Vlastně obě, jedna mě táhne běžet k boji "to víš, že jo naběhni tam jak stádo turu přímo na hroty, větší kokotinu jsem neslyšel ty hovado. Možná bys to tak měl udělat, když máš tak skvělý nápady a já bych měl o starost míň. Jenže to nejde, musím z vás udělat armádu a tak vám musím tyhle dementní nápady vytlouct z hlavy." Zacuká mi v koutku, jak se mi v hlavě ozve hlas výcvikového seržanta. Toho se asi člověk nikdy nezbaví. A druhé nutkání rozběhnout se na opačnou stranu. Tož co, můj fajt to není ne? Jak není, a co si? Nooo.. Tak vidíš vole, boj boj boj! Možná tam budou prachy! A kamarádi! Ústa se mi rozšíří do téměř blaženého úsměvu, před kterým roztála nejedna žena a omdlel nejeden medvěd a začíná se mi pomalu vřít krev. V hlavě mi jedou postupy a jelikož nevím do čeho jdu, teda nemám ani nutnost vyloženě spěchat, nespěchám. Dopnu řemení, utáhnu všechny tkanice, zkontroluji závěsy výstroje, povolím řemení na štítu, abych jej mohl zhoupnout, udělám několik poskoků, úkroků, skrčení, zda mi nic nepřekáží, protáhnu nohy (natržený sval není radno podcenit), rozhýbu ramena. Do pravé ruky uchopím jak těžké kopí, tak lehký oštěp, nahodím štít, otočím se patřičným směrem a pomaličku se rozpohybuji do důstojného, energeticky úsporného klusu. Vyvažujte holomoci, celý běh s plnou výstrojí musí mít řád. Neběžíte jak koně, neposkakujete mi tu jak kozy, běžíte jak přecpaný býk, štít před sebe, nohama doháníme. Krom hlasu seržanta mi bokem běží vlastní myšlenky, přeci jen nejsem už dávno nováček. Já se neskryju, jsem velký, nesmím se dostat dál, než za lini. Já jsem linie. Poběžím asi deset minut, k randálu, arkebuza určitě nestřílí nablízko, nestíhal by dobíjet, boj je tedy rozprostřen po větší ploše. Budou tam střelci. Jedné skupině střelců tedy vpadnu do zad, či do boku, druzí mě budou mít na mušce, petardy, oheň... Povolím špunt na měchu s vodou aby se dal odzátkovat palcem jedním pohybem. ...magie, do píči, nemám rád magii, teď by se střelec hodil, kdepak jste černé houfy. Kurva soustřeď se. Čím jsem blíž, tím víc zpomaluji a hledám pravidelný dech, zklidňuji rozhoupaný bachor, poněkud zvětšený posledním obdobím blahobytu. Štít již před sebou, kopí i oštěp opřené o horní hranu a hledám první cíle, až do úplného zastavení. Opravdu, ale opravdu nechci vlítnout mezi ně, ani nepotřebuji vlítnout někomu do zad (bůh ví, kdo stojí v jeho stínu). Takže to vypadá asi tak, jak kdyby přidusal po cestě jednorožec a začal se rozhlížet, mířeje při tom hrotem, kam se natáčí. Plán je jednoduchý, nejvíc se bojím magie, pak dlouhých luků - ty mi můžou vážně ublížit. Dlouhý luk zde moc nepředpokládám, tudíž hledám po čem bych vrhnul oštěp. Pokud nevidím lučišníka či mága, kterýmu bych to prohnal hrudí, snažím se zorientovat. Kopí si pustím na špičku nohy (abych jej kopem dostal zpět do ruky), nakrčím se jen s oštěpem a hledám, zda poznám na někom nějaké znaky, či cokoliv, podle čeho bych se mohl rozhodnout pro nějakou stranu. A další postup ať už proti jakékoliv straně je klasický, nejbližsí soupeř (jedno jaký), oštěp opřený o štít, postup bod. Pokud se dostane blíž, tasit meč, opakovat. Pokud by mě mlě obcházet, vždy couvám, nekroužím. Stačí takto? |
| |
| Menuet smrti - na cestě k levému přítoku Im Lebar Proč nejde vše podle plánu? Asi proto, že prasata neumí lítat, chvíli jen stojím, sleduji své dílo a doufám, že to bojovníkům dá potřebný čas a třeba i odpraví nějakého toho padoucha. Jenže stačí se podívat na naši skupinku a po zádech mi přeběhne mráz, ještě mám stále před očima zelenáčova střeva, krásnou tvář Cisi, a zranění která utrpěla Mir i Holst, stejně tak Freya, uvědomuji si, že jsme šli jak stádo na porážku, žádné informace, už ten pocit co jsem měla v hostinci, že vše není zrovna košér a teď tohle. Jediné dobré co z toho vzešlo bylo, že jsem poznala Mir, a ostatní a taky...Ticka. Usměji se a zalétnu pohledem k místu kde by měl stát a záblesk ohně mě donutí vykřiknout, tichou modlitbou poprosím bohy aby stáli na jeho straně a nikdo netuší jakou úlevu pociťuji, když ho vidím stát v kráteru. Tohle si ještě odnese, takhle mě vyděsit, ale to už reaguji na Holstova slova a doufám, že mám ještě sílu na pár triků, ale dar od démona se zdá vyplácí. Zaměřím se na šlahouny kolem alchymisty, jeden kolem kotníků, druhý přes paže a tělo, pak zkusím ještě dalším hodit jeden špičatý kůl do středu jeho hrudi, s tím ze země seberu nějakou zbraň a mířím na pomoc s vědomím, že pokud to rychle neskončí, zemřeme. Rychle se rozhlédnu |
| |
| Menuet smrti - na cestě k levému přítoku Im Lebar Siiny trnité ostružinové šlahouny vyrůstajíc ze země jako hadi opravdu začali omotávat nohy a tělo alchymisty a jeho se začínala zmocňovat panika. Pokoušlel se z nich dostat ale oni ho pohlcovali víc a víc. Toho využila Mira a podařilo se jí rychle překonat lehce rozblácenou cestu když si ji všiml byla už prač na druhé straně ku pomoci Anne a Tickovi, kteří měli v plánu zlikvidovat posledního kouzelníka. Také se alchymista teď už s děsem v očích zaměřil na řítícího se bezmála pulmetrákového psa kterému šla pěna od huby a hrozivě vrčel. Vrhl po něm petardu, ale omezená pohyblivost způsobená omotávajícími se šlahouny kolem jeho těla, i velmi rychlí pohyb psa zapůsobila na jeho jinak poměrně slušné mířící schopnosti a petardu hodil za psa. Ta vybuchla a psa jen lehce zranili kousky kamení a klacků. To psa rozzuřilo ještě víc, až do naprostého amoku.. To co následovalo pak bylo jak z nějakého strašného hororu. Pes se vrhl na ležící postavu a začal ho rvát na kusy. Za šíleného vřeštění alchymisty mu serval z hlavy pul obličeje i z okem, vyrval kus masa z krku u páteře, ukousl při prsty na pravé ruce a téměř oddělil levou ruku v ramenním kloubu. Pak zmítajícího alchymistu skalpoval a kůže i s vlasy zůstala vyplivnutá ležet opodál. Pak se teprve konečně dostal ke krku a hrtanu. Ten vyrval a prokousl i krční tepny. Za stříkání krve a chroptění rozcupovaný a zcela znetvořený alchymista skonal. Jemnějším povahám se z toho zvedne žaludek, minimálně Tick a Sia (i Mira s Annou má co dělat) dost zápasí s tím, aby se nepozvraceli. Pak pes s tlamou celou od krve radostně doběhne k Holstovy, vrtíc ocasem, že úkol je splněn zlej pán zneškodněn a teď chci pohlazení. |
| |
| Menuet smrti - na cestě k levému přítoku Im Lebar Zdá se že ten maník s šavlemi očividně nemá v úmyslu nechat mně se aspoň trochu vzdálit. Jde stále po mně a ani na chvilku nepolevuje. Jeden útok za druhým, tak tak se mi daří je blokovat. Náhle však! Do hajzlu, ty zkurvenej parchante!! On mně seknul do zadku! Zmetek jeden. Samozřejmě jsem vykřikla bolestí a chystala se z něj nadělat sekanou, ale místo toho se objevil Tick. Nevím zda je to přímo nějaká magie nebo co, ale vrhl na protivníka oheň ze svých rukou a doslova jej usmažil zaživa. Dobře.. Využiji toho že mám aspoň chviličku klid a pokusím se si aspoň trošku oddychnout. Do háje.. Chtělo by to ošetření, nebo tady ještě vykrvácím.. Snad boj už brzy skončí.. Stále trochu zadýchaná se rozhlížím kolem. Holst začal opět rozdávat rozkazy. Já sama se na nějaké myšlení pod tlakem moc necítím, navíc když ze mně skoro všude teče krev tak je to snad i nemožné. No co.. Sleduji jak se Holstův pes vrhá na alchymistu. To co s ním provádí je tedy něco. No fuuj... Ještě že je ta bestie s námi. Je to příšerný pohled, tak tak se držím abych se nepozvracela. O alchymistu méně, dobře.. Teď už jen vyřídit kouzelníka a pak už by vše mohlo jít snad aspoň o něco lépe. Společně s Mirou a Tickem se tedy tiše plížím do lesa, na místo kde by měl být kouzelník. Nechci jej upozornit na naši přítomnost, takže si dávám pozor. Teprve až to bude vypadat že by se třeba chystal zaútočit jeden z mých kolegů, tak udělám totéž a vrhnu po něm svou dýku. Následně se připravuji vrhnout se na něj s mečem v ruce, nebo krýt ty dva prcky pokud by bylo třeba. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nad lesem se blýská hromy divobijů - na cestě od levého přítoku Im Lebar z vesnice Blatná Postupuješ pomalu v před. Jsi rád za podbité boty, pěkně se zaseknou do bláta a drží. Za to na dlažbě ve městech to je jak na ledě, ale ty se zas do míst kde mají dlážděné podlahy tak často nedostaneš. Jak se přibližuješ zvuky boje sílí už slyšíš jasně výbuchy, výstřely i řev zabíjených a zraněných. To co se tem děje musí být pořádná legrace a rozhodně to není jen nějaká loupežinická potyčka. Ti by se pokusili překvapit ukrást co jde a zmizet. Tohle je prostě vyvraždovačka. Na život a na smrt boj profesionálů žádní dementi vesani co si hrajou na lupiče. Jdeš po cestě a když se vyloupneš z poza kopečka lesní cesty k pohledu se ti ukáže parádní místo zkázy. Jak v válečné bitvě vidíš krátery po petardách, poloorka s vyhřezlýma střevama, docela pěknou holku s šípem v krku a její blonďaté vlasy slepené krví. O kus dál uškvařená postava ve zbroji. Napravo malou hobitku která má ohořelé vlasy a spáleniny na levé pulce hlavy, kníratého vyděšeného gnoma s kuší a podělanými kalhotami. Pěknou tmavovlasou kundičku v plnoplátech. Rajcovní lesní čarodějku nebo snad druidku vidíš zase vlevo jak se znechuceně odvrací od zkrvavené masité hmoty dřív bývající zřejmě člověkem. A nejblíže ji je tmavovlasý chlápek držící v ofašované ruce Arkeburzu má na sobě také vojenský mundůr, už ale roztrhaný, špinavý a slepený krví která z něj dost chčije. Rozdává rozkazy a snaží se udržet na nohou. U něj je velký zakrvácený pes dost podobný dnešnímu rotvajlerovi. Při bližším pohledu vidíš, že asi ten mundůr by mohl být uniforma Vivocarských knížecích střelců, černých houfů jak jste jim říkali. Všichni jsou k tobě zády a zatím tě nezpozorovali, evidentně jejich nepřítel je na druhé straně takže jsou jejich zraky upřeny hlavně tam. (dále už piš veřejně) |
| |
| - na cestě od levého přítoku Im Lebar z vesnice Blatná Dusám po cestě tempem a vytrvalostí kontinetnů. Pravděpodobně i se stejným rámusem. Čím blíž jsem boji, tím jsem pomalejší, až se můj pohyb zastaví na úrovni nejzažších aktérů boje. Po mé pravici se tak ocitá prapodivná až groteskní skupina, šukézní baby v plátu a dvou zakrslíků a po mé levici zase jiná, dle vzhledu soudím alternativní dívčina a voják. To je nějaký panoptikum? Napravo někdo tahá děcka do bitvy a nalevo demonstruje nějaká mírotvůrkyně? Zas kdyby pěkně objala strom a trochu se ohla.. Kuš, teď ne. Srdce mi zaplesá, když rozeznám uniformu černých houfců, našich posledních druhů v bitvě. A že to byl nějaký boj! Zaměřím svůj pohled především na vojáka a kam míří. Babu v plátu si prohlédnu po boji třeba i bez plátu? a ostatní jsou civilové. V hlavě mi naběhne opět hlas výcvikového seržanta. Co dělají civilové? Civilové dělají tři věci. Dávaj nám význam, kdyby nebyli, byli bysme jen po zuby ozbrojení a organizovaní civilové. Civil máme chránit!Co dál dělají? Překážejí! No a poslední k čemu jsou je, k následnému odečtení ztrát. Jakmile dodusám na úroveň, přesněji těsně před, dvou skupinek. Hodím si kopí na špičku nohy (abych jej kopem mohl hodit zpět do ruky) a s oštěpem připraveným k hodu se rozhlížím po vhodném cíli. Avšak vidím, že boj, pokud ještě neskončil, se jasně blíží ke konci. Do tváře se mi vloudí výraz tak hlubokého zklamání, že by se žula rozplakala silným pramenem. Nedá se svítit, tento boj nebyl pro mě. Zavěsím tedy oštěp na záda a nahodím kopí zpět do ruky a pozvednu jej již hrotem k nebi. Uvolním se. Ve chvíli, kdy už se chystám i přitáhnout závěs štítu si uvědomím, že vlastně nevím, zda ve skutečnosti nestojím na začátku nového boje, proti lehce zdecimoavné přesile. Ne, kdepak, vidím uniformu, tohle budou naši. Co když ji ukradl? Pche, leda by ji stáhl mrtvýmu a tisíc duchů by ho za trest nenechalo měsíc se vysrat, tohle budou naši. Hmm, třeba bude někde schovaná i pěchota. Mírně natáhnu krk v naději, že by třeba okolní houštiny skrývaly nějaký ten kapesní batalionek těžké pěchoty a střelců. Nezdá se a opět zklamán zapřemýšlím, co teď. Asi by nebylo dobré jen tak hulákat ne? No jo, ale když se leknou, tak...jak to říkala babička? Budou škytat, zarazí se jim prdy, se leknou? Jak to říkal seržant? Když se leknou tak někoho zraní vy tupci! Jo, tak to bylo. Nezbývá mi, než improvizovat. Chvilku tam tak tedy postávám, jako, že se nic neděje, rozhlížím se po díle skázy, občas špičkou boty popostrčím nějaký ten kamínek a tvářím se jako, že jsem tam vlastně náhodou. Nakonec se však klidným krokem vydám směrem ke kolegovi v uniformě a pokouším se, přes teda kopletní výstroj a výzbroj příslušníka těžké pěchoty vypadat co nejméně nebezpečně, jako plyšový králiček. Mírně radioaktivní plyšový králíček možná. Z pohledu cizí osoby je tak možné spatřit nemalou postavu oděnou v kroužkovou košili s těžkým masivním štítem před sebou. V ruce trímá čtyřmetrové těžké bojové kopí a na zádech má zavěšený lehký oštěp s dlouhou hlavou. Dlouhý meč u pasu a krátky pod prsy. Mezi lícními chrániči helmy se na tom kousku viditelného obličeje rozlévá poněkud křečovitý škleb. S největší pravděpodobností se pokouší vynaleznout variantu na americký úsměv, nebo má zácpu. S tím kráčí k druidce a vojákovi. Dojdu k nim na standardní naučenou kontaktní vzdáleno tří metrů Objímat se s nikým nebudete a takhle na ně akorát tak správně dosáhnete, jasný?! a s pohledem neustále kontrolujícím magickou ženštinu spustím na kolegu. "Čabas chlape! Ty vole, ani nevíš, jak rád tu vidím někoho z našich. Kam pochoduješ? A kde máš jendotku?" Vychrlím ze sebe proud otázek, jak když se valí dobrosrdečná lavina balvanů s láskyplným obětím. Stejně tak hlasitě pravděpodobně zazní do krajiny i můj nikterak netlumený bas. |
| |
| Menuet smrti - na cestě k levému přítoku Im Lebar Síly mě pomalu opouští, ale i přesto se snažím stále stát na nohou a mít přehled o situaci. Trochu křečovitě svírám pistoli a Arqebuzu mám hozenou přes záda. S upspokojením sleduji, že šlahouny od Sie a rychle pohybující se pes jsou nad alchymistovy síly. Vzhne petardu ale Luiggi se vyhne a zasáhne ho jen nějaký bordel. Tak chlapečku ted si ho fakt nasral užij si to mazlení s chlupáčem Strhne zmetka na zem a pomalu jej svléká z kůže. Luigiiho brutalita trochu překvapí i mě. No takovej je... teda byl život. Konečně s chroptěním přestane vřeštět a Luiggi se vrátí ke mě. Pochválím ho poplácám po plece a hlavě. Vytáhnu z kapsy kousek uzeného a dám mu ať žene tu hnusnou chuť mrtvého všiváka. Tak další je vyřešen. Už ani nemám moc sil nějak dál to organizovat. Spíš ještě unaveně řeknu zlomeným hlasem Sie: "Doražte to už beze mě, mám dost. Nezapoměňte na toho hlavního hajzla, ať vám neuteče." V brotsacku mám nějaké pruhy látky a mám v plánu se aspoň co nejprovizorněji ošetřit než to se mnou sekne. V Tu chvíli se zamnou ozve hlas. Cuknu sebou a namířím tím směrem pistoli. Kurva co to je obešli nás nebo co, jak se dostali za nás. To jsou moje první myšlenky, když ho, ale vidím a vidím jak se zubí a hlavně co říká rychle mi docvakne, že to není jeden z bandy co nás sledovala. Navíc má zbroj i insignie Vivocarské těžké pěchoty. Nějak podezřele často v Gemmeře potkávám spolubojovníky asi Vivocaro propouštělo z vojska víc než obvykle. Tenhle naštěstí aspoň není na opačné straně. Unaveně mu pokývnu na pozdrav a uvědomuji si co vlastně říká. Trochu zmateně odpovím. "Ahoj. Co co jakou jednotku? ... aha myslíš Schwartzen haufen. No zbytky jsou asi v Darn Dyffra, ostatní propustili po vyhlášení míru." Trochu na mě působí jako zjevení, přijde mi jakoby ani nevěděl že válka před půlrokem skončila. Unaveně se posadím do prachu a začnu se ofašovávat a zastavovat krvácení. "Ted jsem s touhle partou. Jak jsi se tu zjevil ty je mi ale záhadou. Hele kdyby sis chtěl trožku protáhnout svaly a mrskout si železem docela by nám to i helflo. Vidíš tam tu pěknou tmavovlásku s brnění?" Ukážu na Annu "To je naše velitelka, hodila by se jí pomoc ještě se tu poflakuje magič a šéf té její bandy to bude taky pořádnej, lstivej hajzl. Kdybys nám pomohl bylo by to super. Támhle je Sia naše magička možná bys sní mohl pokračovat místo mě. Já mám už kurva dost." Ukážu na Siu a ještě na další z naší skupiny, aby věděl kdo je s náma. A snažím se ze všech sil utáhnout obvazy dřív než upadnu do bezvědomí. |
| |
| - na cestě od levého přítoku Im Lebar z vesnice Blatná ...a zatímco oni dělají tudlydudlydudlydý, tudlydudlydudlydá... Skrze rychle se zatoulané myšlenky pronikne hlas kolegy. Díky tomu jakoby se mi i zaostřilo blízké okolí a víc vnímám co se děje právě tady na tomto místě. S tím co vidím mě i přechází škleb. Mír? Zasraný mír a snižování stavů. Ležérně nechám klesnout kopí špičkou za záda přes předloktí a jak se špička dotkne země, pustím je a přistoupím blíž. Když vidím jeho snahu s jednou rukou v trapu, vytáhnu svůj kus plátna a pokouším se pomoci. Nemám sice ruce jak švadlenka, ale praxe mám víc než dost. Ať už se nechá, či ne, skloněn navážu hovor. "Já tu hledám svoji jednotku. Jsem se ztratil." Neplýtvám časem ani dechem a rozhlídnu se směrem, který ukáže. "Jo vidím, na to, že je v plátu má dobrý křivky, to se moc nevidí." hmmm baba velitel, pár jsem jich zažil, kurva to byly krvěžiznivý bestie a kde braly energii to ví snad je duchové starých. Ubráním se zasalutování a jen houknu. "Jasný, jdu na to. Ne že mi tu zhebneš parťáku, ještě si chci pokecat až bude po všem. Říkaj mi železo, ty si svoje jméno schov po bitvě, máš dluh mi jej pak říct." S tím se narovnám a vytáhnu oštěp. Kopí nechám, kde je, jde zjevně o čas. Mírně zadupu abych udržel nohy prokrvené a houknu na magičku, zatímco mi v hlavě opět hučí hlas z výcviku Vlastní bojový mágy chráníme za každou cenu, cizí masakrujem za každou cenu. Možnost sejmout mága je jedinou výjimkou pro krátké opuštění formace! "Čau holka, slyšelas ho, nevím jak ty, ale já du pozdravit ten černovlasý plech s pěknou prdelkou." Tak nějak předpokládám, že je to dostatečně jasné a zdvořilé vyjádření mých následujících úmyslů a vydám se směrem přes cestu. Mluvil jsem já někdy z mágem? Co si pamatuju, tak ti co ke mně stáli čelem říkali něco jaku gruáááh bubly bubly plesk a ti co mi stáli za zády většinou štěkali nějaké poziční rozkazy. No třeba budu mít šanci popilovat své komunikančí schopnosti. Jak to asi probíhá? Brej den, tak jak sis dnes zakouzlil? Jéé vy ale máte krásné kouzlíčko, můžu si ho pohladit? To máme dneska kozlíčka co? Jedná báseň. Jen aby se nám to navečer nezkazilo. Co já vlastně vo nich vím? To mi běží hlavou zatímco se přesunuju opět poměrně důstojným klusem někoho, kdo i beze zbroje váží přes cent. Už se nezubím, vrací se sebejistota z naučených postupů a přestávám přemýšlet nad tím co dělá můj nepodstatný zevnějšek a čím se zaobírá má "inteligence". V organizovaném boji překáží a tohle nevypadá na duel, abych musel mozek obtěžovat. Dodusám k Anně a letmo koukám, zda má nějaké frčky, či insignie, pokud nenajdu, co hledám, jen zklamaně dupnu a poměrně hlasitě ohlásím. "Quintus Regulus se hlásí do služby veliteli!" Pak již mírnějším hlasem dodám. "Prý by se vám hodila nějaká pohyblivá stěna a já se vždycky rád zúčastním nějaký tý srandy" Mezitím si velitele prohlížím. Má vypnutá inteligence někde na pozadí něco křičí, ale vzhledem k situaci spíš jen tak zírám, než že bych nyní přemýšlel srdcem, či ptákem. |
| |
| Menuet smrti - na cestě k levému přítoku Im Lebar Chtěla jsem se stále držet svého plánu, jít společně s Tickem a Mirou na kouzelníka, kterého obklíčíme a snad i zabijeme. Slyšela jsem však směrem od místa kde byl Holst nějaké hlasy, což mně trošku rozptylovalo. Najednou jsem si uvědomila že se ke mně zezadu někdo blíží. Rychle se otočím a zamířím mečem přesně na krk toho chlápka který se zde objevil. Vypadá jako nějaký voják nebo co a podle toho jak mluví bych řekla že to voják skutečně bude. Může si všimnout jak si jej nedůvěřivě prohlížím, přičemž mi z pusy teče troška krve a z rozřízlé tváře též, stejně jako na části mého pozadí nebo levého ramene ruky ve které držím štít. Hádám že na výslech bude dost času později, když jej nechali projít Holst a Sia, tak to nepřítel asi nebude. "Fajn, tohle je totiž strašná sranda... Musíme sejmout jednoho kouzelníka, ale zatím se nám to nedaří. Takže vezmi ten svůj meč a společně s Tickem kterého budeš krýt vyražte z pravé strany. Já a Mira půjdeme zleva, tak kouzelníka obklíčíme a zabijeme." Odpovím a sama se už přesunuji k hobitce. "Jo a zajatci se neberou". Dodám ještě jen tak a dál už si vojáka moc nevšímám. |
| |
| Menuet smrti - na cestě k levému přítoku Im Lebar Sia nezklamala, ve chvíli kdy jsem zahlédla, jak šlahouny omotávají alchymistu a ten ztrácí nadvládu nad vlastním tělem, tak mi ho bylo i na moment líto. Co může být horšího než sledovat jak se na vás řítí čtyřnohá smrt a při tom se skoro nepohnete? Odvrátím hlavu ve vhodné chvíli, a co nejrychleji přeběhnu na druhou stranu cesty. Výbuch následné petardy mě přinutí se otočit pohledem zpět, naštěstí minul ale pak vidím jak se na něho ten čtyřnohý hrdina vrhá a… Okamžitě se dostaví v ústech pachuť žaludečních šťáv,stejně jako mám pocit, že se ze mě snaží dostat snad i před týdnem snědená svačinka. Nějak nemůžu uvěřit, že to je ten samý Luiggi kterého drbu už několik dní za ušima, dávám mu kousky uzeného masa, při čemž mi olizuje vděčně ruce a rád se nechává drbat na břichu s výrazem spokojeného štěněte. Sakra toho němého společníka jsem si už oblíbila jako domácího mazlíčka i když jsem si byla jistá, že umí zabít – jen jsem nemyslela, že tak brutálně. Budu mu muset umýt a dezinfikovat tlamu. Pomyslím si při dalším jeho útoku, stejně jako svačinky snažící se dostat opět ven a pak už je konec. Taky dostane odměnu. Pak doběhnu k Anně a letmo prohlédnu její zranění i přesto že náš vztah není příliš přátelský. Při pohledu na chybějící dva zuby se mi vynoří vzpomínka na velitele Divokých hus. No nabídnu jí pak náhradu z kosti salamandra, sice je to bolestivé ale výsledek je skoro k nerozeznání. Nakonec se lehce dotknu plátna na obličeji, snad i mě půjde pomoc... V tom se Anna otočí a já o vteřinu později. Holst! Jemu patří první vystrašená myšlenka, protože pokud nepřítel přišel z týlu tak… Jenže místo útoku se neznámí hlásí do služby, nebýt na tom tak špatně i bych se té groteskní situaci snad zasmála. Prohlédnu si ho, už ale podle štítu v něm poznám bývalého nepřítele. Jejich štíty jsou díky své velikosti ucházející náhrada za nosítka a skvěle se na nich klouže z kopečka. Ano i žoldáci se občas chovají dětinsky mezi bitvami a obzvlášť s kořalkou v krvi. Anna vydá rozkazy. „No možná toho šéfíka bychom mohly ušetřit, pokud bude šance. Ráda bych věděla, o co jde,“ povím co nejmírněji, nemám chuť vyvolat hádku, ale informace by se nám hodili. Pohlédnu na mrtvá těla spolubojovníků a místo kde leží snad ještě živá Freya, "Pyrrhovo vítězství," povím spíš sama k sobě. Popis: Zobrazit SPOILER |
| |
| Válka. Válka je vždy stejná. historické intermezzo Knižectví Vicovaro a království Gemmera, země ležící na jihu rozsáhlého kontinentu z jedné strany oblévaného moře z druhé strany osýpaného dunami zlatého písku z pouští které se rozprostírají do dálky až do tajemné Zerrikánie. Země sousedi, země bratři, země obchodní partneři, země nepřátelé. Země navzájem odděluje velká řeka Alba, člověk by řekl, jasná přírodní hranice, která země oddělí a vše bude jasné. Ale lidská chamtivost je hybnou silou lidských osudů - zvětšovat zisky a ukázat se v lesklé zbroji je pro šlechtu a obchodníky jediným kritériem spokojenosti. Jejich spokojenosti. Pokaždé když se šlechta prsí v cizelovaných zbrojích a kupec sčítá zisky, prostý lid umírá na nemoci, podvýživu, je vražděn, znásilňován, rabován a jeho děti nemají šanci dorust ani do dospělých kalhot.
Tyto země během posledního století už spolu válčili třikrát, vždy krvavě a do vyčerpání a vždy bez výsledku. Tedy výsledek by - smrt a útrapy obyvatel. Několikrát se pokoušeli vládci po zničujících válkách situaci vyřešit sňatkovou politikou pokaždé to zklamalo a pokaždé se díky potomků stala situace ještě zamotanější. Šlechta vždy měla další a další argument pro své nároky. Tohle byla už 4 válka která trvala 8 let a jistě není poslední. Předehrou k válce bylo několikeré přepadení karavan a lodí směřujících do Vicovarského města Imlac u stejnojmeného jezera na soutoku Alby s jeho levým přítokem. Mohli za to vojáci malého šlechtice Theodericha dar Rope na Gemmerské straně. Když šlechtě z Imlaku došla trpělivost a přepravili se do Gemmery a milému Theoderichovi zakroutili krkem a společně s tím si vzali jako kompenzaci lup z přilehlých vesnic z Waenvirského kraje, byl důvod k válce. Gemerský král Roderic svolal šlechtickou hotovost a doplnil stálé jednotky a vtrhl do Vicovara. V první bitvě "u Královského mostu" rozbil na padrť narychlo svolanou místní hotovost. Mistní šlechtic padl a zhruba desetitisícová armáda gemerských vtrhla do země a plenila co šlo. Knížecí síly si standartně ponechávali jen svoji těžkou pěchotu a kušníky, ale v poslední době rozšířili své jednotky Střelce z nových zbraní, o střelce z prachových ručnic. Navíc také vždy během války najímaly odolné žoldnéře z ostrovů, syrové chlapy co je drsný život ostrovana naučil se nebát nějaké rány, ale hlavně také vykuchat nepřítele ať už to byl kdokoliv.To byla devíza, která měla hrát v této kritické chvíli velkou roli.
Zatím co knížecí armáda složená z hotovosti kličkovala před Mnohem silnější Gemmerskou a utrpěla několik menších porážek "u žlutého potoka" "u Višňové" a "u Modré Kamenice" U jejich hlavního města se zformovala armáda, která čítala asi 7000 čerstvých chlapů z čehož byla většina žoldnéři. Po spojení s knížecí armádou jejich počet narostl na uctyhodných 14 000. Tomu také odpovídala "První bitva u Darn Dyfra" Vicovarská těžká pěchota zastavila postup Gemrských fanatiků i gerských bojarů společně s Knížecími střelci rozcupovali postup i královské gemerské gardy. Pak přišel nejkritičtější okamžik bitvy kda zautošila na pravé křídlo Gemerská těžká jízda a oslabenou knížecí jizdo zahnala. Vypadalo to na končnou. Teď nastoupily žoldnéřští landsknechti, které vedl Jörg von Frundsberg. Na toto ohrožené místo byly narychlo stáhnutí i knížecí střelci. Celé pravé křídlo zahalil dým štiplavého dámu z ručnic a řev, lidí i koní. Když se dým rozplynul byla Gemerská jizda rozdrcena opěšalými vandráky a umouněnými střelci z ručnic. Bivta byla pro Gemeru ztracená a král zavelel k ústupu. Všichni střelci byly od střelného prachu tak umounění a černí, že jejich modrošedé uniformy zanikly v černé barvě. Od tě doby získaly jméno Schwartzen haufen - Černé houfy.
Pak se válka přelila na území Gemmery v bitvách "u Rodsteru" "u Blatné" zvítězili Vivocarské jednotky a oblehly město Eiddon Obléhání se protahovalo a ztráty narůstaly. Dobito bylo až v zimě. Během této doby Gemmera najímala také žoldnéře a investovala do alchymistů a kouzelníků. Což se vyplatilo v následujícím tažení Kdy knížecí armády přitáhli téměř až k městu Walmyr a u obce Trhová byly rozbity hlavně zásluhou kouzelníků a alchymistů. Opět se bojovalo o Eddion a opět byl dobit až v zimě. Další rok se válčilo v Gemmeře a pak ve snaze udeřit nečekaně se gemerský král rozhodl pro zimní tažení. Překročil v lednu zmrzlou Albu a zaútočil na Ymlac. Knížecí jednotky přispěchali městu na pomoc na zamrzlém jezeře Ymlac se v únoru odehrála bitva při které exceloval nelidský žoldnéřský pluk Divoké husy. V této bitvě byly donuceny jednotky Vicovara se stáhnout. Až na sklonku léta kdy se ještě odehrála bitva "u vesnice Květná" na Victovarské straně kdy knížecí vybojovali spíše phyrovo vítězství, byl obsazen Ymlac. Ovšem jen proto aby byl následný rok zase ztracen.
Následný čas byl proložen spoustou malých bitev s oboustranným štěstím, až se gemmerský král rozhodl ukončit válku vysávající jeho pokladnu rázným krokem a definitivním vítězstvím. Najal množství žoldnéřu až se mu povedlo navýšit stav jeho armády na 15 000. A vtrhl na jaře do knížectví stejnou cestou jako první rok a vypadalo to na stejný úspěch po překročení řeky rozdrtil jednotky Hermana von der Vogelweide v bitvě "u dlouhé Lhoty" a opět oblehl hlavní město Victovara. Tam však přitáhly i hlavní knížecí vojska a odehrála se tam "Druhá bitva u Darn Dyfra" V této bitvě se střetli Divoké husy a Černé houfy na přímo zatím co knížecí těžká pěchota opět držela střed. A Stejně tak jako ta první bitva skončila porážkou gemmerských a jejich stažení za Albu. Bohužel v této vítězné bitvě zahynul i von Frunsgerg. Vicovarští je pronásledovali i za řeku a po dalším phyrrově vitězství "u záhorského lesa" a po porážce "u Eiddonu" obě strany zjistili, že mají prázdné pokladnice, zničenou zemi a žádnou chuť se dále prsit v cizelovaných zbrojích a tak byl uzavřel už čtvrtý Albský mír.
|
| |
|
Pomalu se přibližujete k místu, kde ještě před chvílí šlehaly plameny jak kouzelník zápasil s šlahouny vytvořenými Siou. Opravdu, po chvilkovém prodíráním se lesem jste zahlédly vypálené místo v lese. Ještě na některých větvích hořely plameny. Bylo vidět, že se s tím kouzelník nemazal, když ho začali omotávat šlahouny prostě kolem sebe nechyl vzplanout oheň v okruhu skoro 50 metrů. Teď se už zase věnoval Rukhovi a slušně mu nakládal, bylo vidět, že Rukh ty protikouzla už nezvládá a má na kahánku. Mira s Annou se k němu dostali z levé strany jako první a celkem slušně ho obešli. Mira si nachystala petardu a obloukem ji vrhla na kouzelníka, ten ji spatřil na poslední chvíli a udeřil holí do země a kolem něj se vytvořil štít jako předtím u Ticka petarda tak vybuchla kolem něj, polámala zbytky ohořelých keřů a stromů. V odvetu vypálil po Miře elektrizující výboj, která ji zasáhl a praštil s ní asi o pět metrů vzdálený strom. Jen štěstí a dobře polstrovaná taška tomu chtěla, že ostatní petardy neexplodovali. Tick a Quintus schovaný za velký štít se přiblížili po druhém křídle. Tick vystřelil z kuše a Quintus vrhl pilum, obojí sjelo po bublině z magického pole, která stále držela tvar. Přišel čas na ocel a přímý boj. Quintus skrytý za velký štít, vyrazil proti kouzelníkovy. Ten mu stihl v ústrety vrhnou ohnivou kouli která však zasáhla jen štít který to kupovivu vydržel ožehla Quintovy nohy a vlasy a fousy, jen to zasmrdělo spálenými chlupy, ale vážnější ujmu neutrpěl. Zatím co ve věnoval Quintovy vyrazila i Anna. Quintus do kouzelníka a jeho ochrané bariéry naběhl štítem, a bariéra se zachvěla a začal ase rozpadat. Tak velké těleso nemohla zvládnout udržet obzvlášť se stálým tlakem. Anna jej napodobila a bariéra se zcela rozplynula. Kouzelník chtěl něco vyčarovat, ale nestihl to, neboť jak udělal pohyb rukou Anna mu ji nemilosrdně usekla. S řevem a vytřeštěnýma očima ještě zíral na to jak mu do břicha vniká Quintův meč a postupuje nahoru a kuchá jeho pajšl. Další Annin sek mu rozsekl hlavu nad pod uchem a bylo definitivně jasné, že je konec. Všem bylo jasné, že je bitva vyhraná ted už jen dorazit zraněné, kteří nestlihnuli vytuhnout a najít velitele skupinky, nepřátel o kterém říkal Holst. Nebylo to těžké ho najít jeho červená kazajka svítila do daleka, sledoval celou dobu boj z týlu. Když však viděl, že i kouzelník se poroučel k zemi. Vypálil jednu poměrně neškodnou ránu Quintovým směrem z pistole a pobídl koně k ústupu. Uháněl pryč po lesní cestě odkud přijeli. Na cestě kde stál, byly ještě veškeré koně skupinky a dokonce i tři volné koně, na kterých byly přehození mrtví z předchozího boje. Navíc ze hrušku jednoho z koní byl přivázán provaz, který vedl do listí kde ležela svázaná postava bez hnutí. Patrně nějaký zajatec... |
| |
| Menuet smrti - poslední kroky a pukrle
Když dostanu za úkol chránit nějakého Ticka, nic proti tomu, když si pak všimnu, že se jedná o jednoho z těch, co jsem pvoažoval za ošklivé děti, trochu mi zatrne. Co to kurva je? Vždyť ho zašlápnu. Nedá se svítit, přijal jsem roli pro tento boj, přijal jsem rozkaz, potáhnu se se skřetem, nebo co to je. A tak se jen nahrbím, vytvořím stěnu a pokračuji vytyčeným směrem. Když je pilum jen neškodně odhozeno magickým štítem, nesouhlasně zmaručím "zkurvení magiči". Vzápětí se však přiřítí ohnivá koule a já tak tak stihnu přidřepnout. Vlastně podle tepla, které se mi rozlilo po nohách, jsem to nestihl. Kokot, asi mě slyšel! Díky všem prastarým za kování štítu, si stihnu ještě pomyslet, než mě pach spálené kůže a chlupů vrátí do reality s mírnou nostalagií vzpomínek na ostřejší milostné hrátky. V takových chvílích spíná automatika a jelikož se nejedná o situaci číslo dvě, zběsile se rozbíhám a plnou silou a vahou vrážím proti štítu mága. Vidím jak kolísá, tasím meč a jen s malinkým zpožděním za černovasou bojovnicí dokončuji, co ona začala. Rychlá je holka, to se musí nechat. Pěkná práca, seržant by měl radost. Hmm, vlastně asi ne, ne neměl by, nevěděl co to je. Hořkej starej parchant. No nic, je po souboji, i když možná ne po boji. Zdá se, že ostatní ještě někoho hledají a tak se jen v rychlosti podívám, zda někde nedoutnám, či zda neulpěl magický plamen někde na štítě. Sloučeniny alchymistických, či magických plamenů hasíme octem, či vínem! Otřesu se jak kdyby se do mě dala zima. Brrr, občas mám pocit, jak kdyby serža žil furt v mý hlavě. To se ti zdá, toho si nevšímej. S touto myšlenkou se rozhlédnu po bojišti a hledám si praci. Netuším nic o motivaci ani jedné strany a tudíž nemám potřebu prohledávat houštiny, ani jiná zákoutí. Vrhnu nejdříve rychlý pohled na mrtvolu u mých nohou, zda zahlédnu váček, či něco co vypadá cenně a jde jedním rychlým pohybem sebrat a následně jdu oprašovat raněné. Kdo leží na zemi, tomu pomůžu vstát, kdo vypadá, že by využil umění první pomoci, tomu pomohu. Nakonec vyhledám oštěp, který vracím do závěsu na zádech. Když je objeven zajatec, nevěnuji mu pozornost, vydávám se přesvědčit, zda přežil střelec z černých houfů. Něco bych zakous. Takový malý boj a jak člověku vyhládne, taková kachýnka, dvě, jen tak na zobnutí by se teď hodily. Jéé všeci staří, jak Lila uměla píct. A když jsme u toho, jaký měla pěkáč Nechám se na chvilku unést pěknými představami a vzpomínkami, tudíž ke střelci přicházím s mírně nepřítomným, trochu idiotsky blaženým výrazem a jednou rukou lovím v chlebníku nějakou zeleninu na zakousnutí. |
| |
| Menuet smrti - poslední kroky a pukrle - na cestě k levému přítoku Im Lebar Vše jde líp, než jsem očekávala. Opatrně a obezřetně jsme se s Annou dostaly až k vypálenému místu. No tohle ho muselo stát celkem hodně magické energie – přesto ale jí má dost aby dokázal vzdorovat našemu mágovi a dokonce nad ním vítězit. Lepší šanci mít nebudu. Šáhnu po pouzdru s petardou, nadechnu se a vrhnu jí. Byl by to krásný hod, kdyby si ho opět na poslední chvíli nevšiml a neudeřil holí do země. Nenávidím mágy, tuším, že se stihl obalit magickým štítem. Dřív než hlína, listí a prach dopadne na zem a já si povzdechnu, tak ke mně míří klikatící se modrobílí blesk, který mě nakopne jako osel do žaludku. Zatmí se mi před očima a hned na to cítím tvrdý náraz, jsem mrzák, prolítne mi hlavou, jak se sesouvám k zemi bez vzduchu v plicích. To jsem opravdu tak nápadná? Doopravdy jsem lepší terč než skoro dva metry vysoká bojovnice s mečem ve zbrojí? No určitě jsem nebezpečnější. Vyřeším malou soukromou debatu na téma proč já a pootevřu oči. Pomalu začnu opět zaplňovat plíce vzduchem. Nejprve pohnu pravou nohou, levou nohou, potom levou rukou a pravou rukou. No hýbat se můžu. Ruka zamíří k brašně a zkontroluje jí. Vše je v pořádku, nic nevytéká ani jiné známky poškození obalu nejsou. Dobře opřu se kmen a sleduji jak Anna a neznámí doráží mága. „Konec,“ aspoň pro bojovníky, teď je budu muset všechny zalátat, nejprve ale ukradnu ještě půl minuty sobě, než zamířím k Freye a poté k Holstovi. Vytáhnu díku z pochvy u opasku, zatím co druhá zamíří k látce na obličeji. Musím se podívat. Musím vidět, jak vypadám. Sundám látku. Ostří dýky začnu používat jako zrcátko. Celý obličej je špinavý a začouzený, polovina pravého obočí je pryč, třetina čela, spánek, škraň, kus krku a brady je popálené a vypadá to škaredě i když posoudit to příliš nejde– aspoň v provizorním zrcátku, povzbudím se a vrátím kus látky zpět na pravou část obličej. Nejprve je ošetřím… pak se budu věnovat sobě. Ještě si prohmatám hlavu, no díky bohům schytali to jen vlasy - vezmu dýku odříznu ohněm pokroucený cop. Nakonec vstanu, dobře musím dostat Freyu a Holsta k sobě. Rychlím krokem zamířím k neznámému se štítem a zastavím ho dřív, než dojde k Holstovi, „Potřebuju, aby si mi pomohl,“ zastavím od něho na vzdálenost dvou kroků a ukážu směrem, kde leží Freya „Mohl by si mi prosím pomoc, je tam vážně zraněná a sama jí nevytáhnu. K tomu ten tvůj štít můžeš použít jako nosítka, nesmíme s ní moc hýbat - má šíp v hrudníku.“ osvětlím mu situaci a doufám že bude souhlasit. Jakmile oba dostanu k sobě a tím je budu mít oba pod dohledem tak se dám do jejich ošetřování. Na Holstovi si budu procvičovat šití, ale nejprve vytáhnu šíp z Frey. |
| |
| Menuet smrti - poslední kroky a pukrle
Mé načisto blažené myšlenky na gáblík a pekáč, stejně tak jako mou chůzi z ničehož nic přeruší hlásek vyžadující moji asistenci. Začnu se rozhlížet kolem sebe. To co říká zní logicky, ale kdo to kurva říká? Pak se konečně můj zrak sklopí níž a já zahlédnu druhé z ošklivých dětí. Tohle je navíc podezřele černé, či špinavé. Instinktivně se přidržím svoje mošničky, zaostřím a otevřu ústa k odpovědi. Neviděl jsem já už takový nějaký někde? Ono to někde něco dělalo a mně se to... Co to jen kurva bylo? Cože? Zaduním místo smysluplné odpovědi. U všech prastarých, to je hlásek. Co to říkalo? Zatřepu hlavou a rychle zahazuji všechny myšlenky, včetně poslední, jak musím být vlastně geniální, když se mi to v té hlavě tak rychle střídá. Konečně se tak hlava vyčistí a zní v ní jen poslední slova. Jo ranění, jasný, jestli ono to nebude felčar. Kývnu hlavou už o poznání přítomněji a zkusím odpovědět znovu. Jasný, ukaž kam a běžíme Na místě pak uvolním řemení těžkého štítu, shodím jej z ramene a dle pokynů felčara pomůžu s naložením zraněné válečnice. Při té příležitosti si prohlédnu, zda má vše na svém místě a stála by za hřích. Co si to namlouvám, stačí díra. |
| |
| Menuet smrti - poslední kroky a pukrle - na cestě k levému přítoku Im Lebar Nejprve nevím, jestli se mě bojovník se štítem snaží urazit, jak mají někteří lidé ve zvyku – vtipy s výškou jsou populární a dvojnásob když jsem nablízku – jenže jeho nepřítomný, v myšlenkách ztracený výraz jako by snad naznačoval, že neviděl v životě hobita. To mi ale přijde jako hloupost a momentálně je to vlastně i naprosto jedno. Nevypadá zrovna jako někdo s kým bych mohla diskutovat na téma syntézy několika druhů černého prachu – no na tohle téma si s málo kým popovídám, musím nakonec přiznat na jeho obranu. Ale nakonec souhlasí a to je hlavní. Dovedu ho do míst, kde leží Freya, rychle jí prohlédnu - nechci aby cesta její její stav zhoršila. „Budeš v pořádku,“ povzbudím jí a pomůžu jí uložit na štít. Bojovníka poprosím, aby jí odnesl – spíš dotáhl na štítu – k Holstovi a sama zamířím k mrtvému Alchymistovy. Léky, léky, léky, cokoliv, opatrně prohledávám jeho roztrhanou mrtvolu. Chudák, zvedne se mi při pohledu na něho žaludek a vzpomenu si na čtyřnohého hrdinu, jak ho trhal. Fujj Prohledám tašku, pouzdra a stejně tak přeskládámvám opatrně jeho výbavu do své tašky – obzvlášť si dávám pozor na petardy ostatní nebezpečné alchymistické vybavení. Obírat mrtvé budu samozřejmě až po ošetření, jak vždy - pokud to tedy v této družině bude fungovat jako v žoldáckých kampaniích, kde každý respektoval kořist jiných, aspoň u Divokých hus to tak bylo. Samozřejmě o majetek Alchymisty se podělím spravedlivě se Siou, je to i její zářez a ne jen Holstův a tak všechno co vypadá cenně stejně, jako případný váček s penězi dávám zvlášť. Na to ale bude dostatek času později. Když je vše prohledáno a zabezpečeno rozběhnu se za Holsetm a prohlédnu ho, „Budeš v pořádku, aspoň si na tobě procvičím šití,“ pohladím ho po tváři. Chvíli váhám kvůli popálenině, ale pak ho políbím na tvář. A dám se do do práce, přednost má Freye - vytáhnu ten šíp a zaštikuji, nejprve si ale umyji ruce alkoholem. Pořadí je jasné, Freya, Holst, Anna a pak jsem na řadě já. Nakonec, pokud nikdo nebude mít námitky, nebo Anna nerozhodne jinak, půjdu pro mojí a Holstovu kořist. Zároveň při tom obejdu všechny dýchající zraněné nepřátele a dopřeji jim co nejsnadnější a co nejméně bolestiví odchod. Nic se nemění na tom, že nemám v úmyslu sledovat mučení z důvodu odplaty. O zajatce a vše ostatní ať se postarají ostatní - pokud nebude potřebovat ošetřit. |
| |
| Menuet smrti - poslední kroky a pukrle - na cestě k levému přítoku Im Lebar Musím říci, že v prvních chvílích myslela jsem si, že tohle bude má poslední hodinka. Mé tělo mne odmítalo poslouchat a jediné, na co jsem se dokázala alespoň trochu soustředit byly bolestivé nádechy. K mým uším jakoby vzdáleně doléhaly zvuky boje. Vyhráváme či prohráváme?....a není už to jedno?... Nevím, jak dlouho to trvalo, snad jen pár chvil, ale mě to připadalo jako celá věčnost. Cítím mravenčení v prstech u rukou a povede se mi sevřít ruku v pěst. Bohové díky... v duchu pronáším tiché modlitby. Pomalu, pomaloučku přestávám být hadrovou panenkou a zvládnu se opět pohnout. Stejně pomalu jako doznívají účinky toho svinstva, kterým byl napuštěn šíp, přichází nevolnost. Svět se houpe a točí, hlava mi třeští jakoby v ní bušilo tisíce permoníků a zvedá se mi žaludek. Chvíli snažím se nevolnost rozdýchat, ale už v příštím okamžiku zvracím, sotva jsem se stihla převalit na bok. Do háje... Hřbetem ruky si otřu ústa. Bohužel nemůžu říct, že by mi bylo líp. Kdybych toho hajzla dostala do ruky... V duchu spílám stopařovi s otrávenými šípy. Můžeš si za to sama, měla sis dávat větší pozor... Když ke mě dorazí Mirabella a kdosi další, nijak neprotestuji a nechám se naložit na štít. Popravdě bych se na nahou asi momentálně neudržela. Žaludek stále jako na vodě, marně se snažím rozdýchat další nával nevolnosti. V ústech se mísí pachuť zvratků a krve. A pak děj se vůle boží. Nechám Miru, aby dělala svou práci a jen trpně zatínám zuby. "Děkuju." hlesnu pak jen tiše a snažím se nevnímat pulzující bolest. |
| |
| Menuet smrti - poslední kroky a pukrle - na cestě k levému přítoku Im Lebar Tak se zdá, že je po boji, naštěstí jsem k něčemu byla, nedokázala bych jen tak stát, sledovat jak lidi se kterýma cestuji umírají a neudělat vůbec nic. Pravda, nejsem kdoví jaký válečník, spíš tedy žádný, ale svůj díl jsem odvedla, jen kdyby nebylo tolik ztrát a zranění. Pohled mi zalétne k Miře, bude potřebovat mou mast, pak Holst, Feya a co Tick? Kde je ten pacholek? Do toho se zjeví chlap jak hora, trochu chování divočáka, ale byl k užitku, uznale kývnu hlavou nad jeho bojem, ale to už je čas pomoc raněným. Válečník pomáhá Mir přesouvat Freyu k Holstovi, dojdu k ní a podám ji trochu té masti. " To máš pro sebe, a zbytek použij jak uznáš za vhodné, se správnými rostlinkami uděláme další, až bude čas." Vidím, že má Mir vše pod kontrolou a tak se vydám hledat Ticka, při té příležitosti mě kroky zavedou i k zajatci. Postava svázaná, ležící na zemi, do tváře tomu vidět není , ale podle drobného pohybu lze usoudit, že to žije. Kdybych nevěděla, že je zajatec spoután nepřiblížila bych se tak blízko, takhle vezmu osobu za vlasy a zvednu tomu hlavu abych viděla tvář. "Tak kohopak to tady máme? " |
| |
| Menuet smrti - poslední kroky a pukrle - na cestě k levému přítoku Im Lebar "Uvidíme.." Odpovím prostě Miře na její návrh že bychom velitele mohly nechat naživu. Ve skutečnosti jsem chtěla udělat pravý opak, rozsekat na kusy každého šmejda kterého najdeme. Oni by s námi slitování neměly, tak pro bychom jej měli mít my? S hobitkou po svém boku vyrážím směrem k místu kde by měl být čaroděj. A skutečně, už jen spálená zem vypovídá o tom že zde vážně někdo bude. Jen o kousek dál stojí nějaký muž který zřejmě dává pořádně zabrat našemu kouzelníkovi, Rukhovi. Útok na toho hajzla zahajuje Mira, vrhnutím petardy. Trefa by to byla dobrá, kdyby si ten šmejd nedokázal vytvořit magický štít. Patardou jej Mira zřejmě dost naštvala, protože přímo na ní vylétl nějaký výboj. Bohužel jsem nestačila skrýt Miru štítem, takže dostala přímí zásah. Chvíli to s ní vypadalo špatně, ale nakonec zřejmě nebude pocuchaná více než už je. Dobře, to by tak chybělo aby teď zařval ještě někdo další... Útoky kopím a šípem jsou kouzelníkem vyblokovány, ale když se na něj Quintus rozeběhl a narazil štítem do té bariéry, tak to začalo vypadat že má úspěch. S úšklebkem jsem vojáka ihned napodobila, nebylo nač čekat. Stačila už jen chvilka a kouzelník byl na kusy, doslova. Uznale na vojáka kývnu a plivnu na tu zdechlinu u našich nohou. Dobře, to by bylo. Celé mé tělo touží potom sebou někam fláknout a odpočinout si, ale ještě ne. Ještě se musí dořešit spousta věcí. Pomocí šatů mrtvého kouzelníka na zemi očistím svůj meč od krve a zandám jej zpět do pouzdra. Štít putuje také zpět na záda a vyrážím směrem k Zelenáčově mrtvole. Sotva však udělám tři kroky, ozve se výstřel. Rozhlédnu se a vidím nějakého prchajícího sráče na koni. Nepochybně jejich velitel. Jistě velmi statečný když je takhle z dálky podporoval... Mít více sil tak nasednu na koně a jedu za ním, ale takhle by to nemělo cenu. Jen zavrtím hlavou a dojdu k Zelenáčovi. "Promiň, ale teď už ti to stejně k ničemu nebude". Pronesu tiše a najdu u něj poloprázdný měch s pálenkou. Zubama vytáhnu zátku a loknu si. Áááachhh.. S úlevou vydechnu a trošičku alkoholu naliji na ránu na své tváři, stjně jako na rameni. Kurevsky to zaštípalo, ale co, hlavně že by to mohlo aspoň trošku pomoc. Znovu se napiji a s měchem v ruce zamířím ke gnómovi. "Ticku, vem tu kuši a jdi k tomu zajatci. Zkus zjistit kdo to je. Hlavně ale dávej pozor, ať nic nezkouší". Poté zamířím mezi ostatní. Ještě jednou si loknu pálenky a pak nabídnu měch Holstovi. "Tak jo... Všichni jste si vedli výborně, jsem na vás hrdá". Oznámím jen tak aby se neřeklo. "Co se kořisti týče, bude rozdělena mezi ty kteří zde bojovali už od začátku". Řeknu rozhodně a kouknu po Quintovi. "Ty jistě odpustíš. Za pomoc s tím kouzelníkem děkuji, ale nebylo by to fér vůči ostatním... Až dorazíme do nějaký knajpy, tak si na mně můžeš dát všechno co vypiješ a sníš". Ušklíbnu se, kouknu jak na tom kdo je a pak pokračuji. "40% všeho zlata dostane Mira, aby si mohla pořídit nějaké další zásoby na věci co bude potřebovat. Zbytek bude spravedlivě rozdělen mezi ostatní. Co se vybavení týče, tak si každý může vzít co chce, tady už jim to stejně k ničemu nebude... Něco co by se nepotřebovalo (jako třeba meče či brnění padlých) se může dát na jednoho z koní a třeba to prodat až budeme v nějakým městě." Kouknu na Miru. "A vzhledem k tomu že jsem dost nasraná by se neměl nikdo zkoušet hádat. Bude to tak jak jsem řekla a hotovo". Řeknu důrazně tak aby to všichni pochopili. Dál už není co řešit a tak zamířím za Tickem ke koním. Kouknu jak je na tom zajatec a pak pokud to bude možné začnu koně přivazovat k okolním stromům, nerada bych aby nám utekli. Pokud mi Tick nebude nic chtít říct, tak popojdu kousek zpět a kouknu na Siu. "Pokud máš volné ruce tak by se mi hodila pomoc". Řeknu čarodějce a dám se do prohledávání mrtvol. Primárním cílem je najít a spočítat všechno zlato a to včetně toho které u sebe měli i naši padlí. Až tohle bude hotové, tak se začnu dívat po nějakých zásobách které by se dali shromáždit na jedno místo a pak později nějak rozdat mezi ostatní, pokud to tedy bude poživatelné. Až tohle všechno bude hotové, tak zamířím k místu kde leží Cisi. Padnu na kolena vedle jejího těla a se slzou v oku jí přejedu prsty po tváři. Promiň.. Je mi to líto. Měla jsem dávat větší pozor, neměla jsem tě tam posílat... //M.H.: Vzhledem k tomu že chci udělat všechny zmíněné věci, tak nebudu na nikoho reagovat dokud to všechno nebudu mít hotové// |
| |
| Menuet smrti - poslední kroky a pukrle - na cestě k levému přítoku Im Lebar „Děkuji,“ odpovím Sie, když mi dá zbytek masti. Potom přijde Anna s pochvalou na rtech. Hrdá? Dva spolubojovníci jsou mrtví ale možná je potřeba pozvednout ducha takže mlčím a věnuji se ošetřování. Pak přichází na řadu kořist s důrazným pohledem na mě, nejspíš očekává, že budu protestovat místo toho jen zavrtím hlavou – no možná bych neměla porušit načatou tradici ale určitě ne kvůli penězům. Mám svou hrdost. Určitě ale bude dost příležitostí k hádkám, obzvlášť když znovu zdůraznila své postavení. Opravdu nechápe, že nejsme vojáci? Už ne. V nejbližším městě se bude muset znovu ten post Velitele probrat, už víme, kdo se jak zachoval a Anna popravdě zrovna moc neexcelovala. Jak zahlédnu, že Anna nebo kdokoliv jiný chystá obírá mrtvé spolubojovníky, tak se na něho obrátím s varováním „Mrtví druzi se neobírají, zaslouží si být pohřební se svými věcmi. Nejsme žádní špinaví lapkové bez cti, abychom obírali naše a pokud uvidím kohokoliv, dotknout se jejich věcí tak ho už nikdy neošetřím – přesněji nechám ho chcípnou jako krysu, protože taková špína si ošetření nezaslouží. A je mi naprosto jedno, jestli jen plní rozkaz nebo ne. Protože ten kdo to udělá, nezaváhá obrat ani moji mrtvolu, stejně jako každého z nás,“ nijak nekřičím – pouze mluvím dost nahlas, aby mě všichni slyšeli, ve hlasu není ani známka agresivity nebo touhy po hádce, pouze oznamuji všem tento prostý fakt a je jen na nich jak se rozhodnou. Pokud přesto někdo obere mrtvého druha tak ho skutečně neošetřím i kdyby to byla Anna – tu neošetřím ani, pokud je obere někdo jiný. Pokud s tím souhlasí tak je stejná špína. Nikdo nechce skončit jako okradená nahá mrtvola v díře. Velitel Stone měl v tomhle jasno, proto jsme ho následovaly. „Stejně jako pokud uvidím, že si někdo ukájí sadistické nebo jiné choutky na umírajících a na zajatcích,“ dodám ještě nakonec, aby bylo všem jasno. Sice tohle Velitel s nelibostí toleroval, ale já na to přihlížet nehodlám. Poté se vrátím k ošetřování a doufám že jak Sia tak Tick si nezvolí špatně. //Upřímně a bez urážky je jedno na co chceš reagovat a na co ne. : ) Pokud se nám něco nebude líbit máme právo zasáhnout stejně jako ty, nejsi PJ |
| |
| Menuet smrti - poslední kroky a pukrle
Odtáhnu dívčinu se šípem kam mi felčar řekl a nijak moc nevnímám co se děje kolem. Není tu nějak podezřele moc ženských? Očekávám, že teď začne klasická symfonie řezání, cákání, řvaní, trhání, bublání, zvracení, prostě všeho, co patří ke kvalitní chirurgické práci. U toho být nemusím, nemusí do všeobecného chaosu zaznívat "uhni ty buvole" a "kam se ženeš paznechte", jak je to v mé přítomnosti obvyklé. V klidu se tak přešourám pár metrů za holsta, kde jsem nechal válet své kopí, usadím se a začnu si povolovat řemení pro pochod. Vzpomenu na starou píseň a začnu si pobrukovat melodii, zatímco mi slova zní v hlavě ...tu zásobák se probírá humus z vlasů obírá klíč od zásob zabírá Láhev rumu otvírá..♪♫♪ Jakmile mám povoleno a mohu se usadit konečně trochu pohodlněji, začnu prohrabávat chlebník a rovnat si před sebe úplnou hostinu všemožného ovoce a zeleniny, většina je poněkud omačkaná. Zakousnu se do mrkve se slastných výrazem právě umučeného člověka a snažím se seč to jde představit si, že je to biftek. Jím krávu, jím krávu, jím krávu, krím jávu...ee Mezitím se rozkřičela černovlasá plechovka na všechny okolo. Asi jejich seržant, taky je nějaká nerudná. Vykropit kapli by potřebovala, to je po boji nejlepší. Nebo jak říkal Srážka, vole babu probrat na bitvu ať se vyzuří na nepřítele a pak ju vzít palcátem na plocho a nechat spát do další bitvy. Kažodpádně co tam pokřikuje moc nevnímám, je mi to fuk a mám bohatý vnitřní život, tak si povídám se svými myšlenkami. V jednu chvíli zaregistruji akorát mrknutí. hmmm má holka vkus, to víš, že jo, zajdi z večera, pobudem spolem A mrknutí šibalsky oplatím. Nad podezřelou morálkou dětskýho felčara přestanu dokonce na chvíli žvýkat. Co to mele, ten vořech? Jakože nahážem dobrý věci pod hlínu, když to bratrovi v lajně může zachránit kejhák? Takhle si asi shání pacoše, už mi to dává smysl. Jen nad tím zakroutím hlavou, ale nekomentuju to. Co by taky člověk čekal vod zasraný menšiny. Jelikož takový ošetřování a plundrování bojiště není záležitostí pár vteřin a mě se to netýká, tak mám hromadu času, který krom jídla vyplýtvám na protřepání svalů, vyčištění oštěpu a možná párkát obtáhnu meče. Zalezu si někam, abych měl za sebou křoví, štít opřu o záda abyhc měl provizorní stříšku a nenechám se rozptylovat. |
| |
| Menuet smrti - poslední kroky a pukrle - na cestě k levému přítoku Im Lebar Stále mně udivuje jak je možné že si ta hobitka dokáže tak moc otevřít tu svojí malou pusu. Zřejmě si ani neuvědomuje kdo je, za takové řeči by jí v nejbližším městě mohli klidně pověsit. Zelenáč mi připadal v pohodě, stejně jako Rukh a Tick. Ale Mirabella je pro mně oříšek. Jako by si myslela že si může říkat a dělat co chce a ostatní jí v tom jen podporují. To jsou snad všichni slepí? Poté co se zmíní o zajatcch se podívám jejím směrem. Kéž bys místo Cisi umřela ty, ty malá voprsklá opice... Utřu si slzu která mi teče po tváři a zavřu Cisi oči. To co Mirabella říkala... Pořád mi to přijde jako blbost, nevěřím tomu že by od někoho mrtvého nevzala nějakou věc kdyby tím třeba zachránila život Holstovi. Ctí se nenakrmíš.. Čest ti střechu nad hlavou nezajistí! Jsem na tu hobitku tak naštvaná že kdybychom tu byly sami, tak jí přivážu ke stromu a namažu medem. To by byla sranda... Ale fajn, dobře. Pálenku od Zelenáče jsem si už vzala, s tím nic nenadělám. Ale s ostatními věcmi to pro tentokrát mohu zkousnout a nechám je tam kde jsou. Když o tom tak přemýšlím tak by se mi ani moc nechtělo obírat Cisi. V poslední době to mezi námi trošku skřípalo, ale měla jsem ji ráda. Dám jí ruce na hruď a zvednu se. Místo to abych se zajímala o někoho ze skupiny, tak zamířím hledat toho nepřátelského stopaře, který by tu někde měl ležet raněný. Ráda bych se ho zeptala na pár věcí a kdo ví, možná mu i vyrazila pár zubů... |
| |
| Menuet smrti - poslední kroky a pukrle
Sedím na holé zemi a snažím si pruhy plátna zastavit krvácení. Vím, že to stejně bude chtít zašít a rekonvalescence si vyžádá pořádný čas. Během toho sleduji jak společnými silami nakonec dorazí čarodeje, Díky bohům za to. Velitel nepřátelské skupiny, ale uprchne. "Scheisse! To se nemělo stát." Řeknu spíš sám pro sebe než pro někoho jiného. Pak už je čas honem rychle rozdělit kořist. Vlastně je to první "bojoví" rozkaz co Anna udělá. Její pochvala mi příjde trošku tragikomická, protože já tedy opravdu nejsem spokojený s jejím velitelským uměním. Nemám jí to za zlé každému není dáno, je ale i o odpovědnosti, si to všas uvědomit si to a vysrat se nato. Rozdělení kořisti, dalším rozkazem proti zavedené tradici a s dovětkem "Bude to tak jak jsem řekla a hotovo" mi přijde opravdu spíš jako marnost a nedat nic novému pomocníku v boji s tím vyloženě nesouhlasím. Pak sleduji trochu s údivem i Miru kdy se snaží vnutit ostatním kodex jejich jednotky. Proč proboha? V rámci solidarity s ostatními ti jenž padli u nás si přáli aby jejich bratři ve zbrani získali jejich vybavení neboť věděli, že dobré boty, či teplejší přikrývka či lepší meč ulehčí ostatním druhům jejich těžký život v poli. Vidím jak se běhá kolem Frey a ta naštěstí je živá. Aspoň že tak. Shledávám, že celkově byl tento boj hodně brutální a krutý dva mrtví a plno dost vážně zranění. Sleduji jak Anna truchlí nad Cisi. Není se čemu divit, když to byly kamarádky. Už proto se zatím nevyjadřuji k jejím rozhodnutím to přijde po pohřbení druhů kdy si opravdu musíme sednout a celou situaci pořešit. Prohodím nahlas k Anně i Miře. "Po pohřbení druhů a dočištění oblasti si musíme bezpodmínečně sednout a vyřešit tyhle problémy a rozhodnití. Zatím si ale dejte pokoj už z úcty k padlým kamarádům." Zakaboním se protože celá situace je fakt na hovno a takhle to dál nejde. Tick hledá stopaře prohledávám očima les v místě kde stopař zmizel. Vytáhnu měch s vínem a pořádně si přihnu, kývnu i na Quinta s nabídkou ať si taky dá. "Kámo díky za pomoc poď si vypláchnout hubu od prachu bitevního pole - ty vole." S úsměvem se na něj ušklíhbnu. "Tvou odměnu ještě pořešíme. Super, žes nám helfl takovej starej harcovník by se nám hodil do party." Pak se dobelhám k Miře a vezmu ji trochu stranou. Pohladím ji po nespálené tváři a políbím. "Tak to bylo tentokrát fakt o fous. Jsem moc rád, že to nedopadlo hůř musíme toho po této fušce nechat, jestli chceme ten svůj modrý plotek." Pak řeknu tiše a hlasem kterým se domlouvá a řeší citlivé otázky. "Srdíčko, chápu že jsme mezi vašimi měli nějaký kodex a ctím ho i když mám na věc jiný názor. Protože mezi Černými houfy byl kodex solidarity mezi bratry ve zbrani. Vždy padlý druh dával ostatním volnou ruku k rozebrání jeho věcí, aby ostatním ulehčili jejich těžký život. Sám bych si přál kdybych nedejbože padl, aby moje věci byly rozděleny mezi ostaní v hlíně už mi nebudou na nic. I když to vidíš jinak je třeba respektovat ostatní, jejich zvyky a nic jim nevnucovat. Je to o toleranci a v zájemném respektu. Je to přesně to co lidé nemají vůči nelidem a proti čemu se vymezuji. Prosím i když to u vás fungovalo jinak, nenuť to ostaním, nestávej se tím čím opovrhujeme, netolerantním člověkem, který je povýšený proti jinakosti a jiným zvykům. Buď tolerantní." Pak ji znovu políbím |
| |
| Menuet smrti - poslední kroky a pukrle [/u] - na cestě k levému přítoku Im Lebar Ve chvíli kdy už mi zbývá poslední steh k uzavření rány na Freyně hrudi tak zahlédnu, jak se blíží Holst. „Neměl by si se hýbat. Divím se, že jsi při vědomí,“ povím vyčítavě, jenže pak mi jemně naznačí, že si chce jít stranou promluvit, „Minutku,“ kývnu směrem na Freyu. Zahalím její ňadra látkou tak aby je nikdo nemohl obdivovat víc, než by si sama přála a ovážu jí ránu. Znovu jí pomohu se zahalit, „Tak a je to. Trochu odpočinku, vyhýbat se pokud možno fyzické námaze a co nejméně máchat mečem. Dala jsem si záležet.“ Přiblížím ústa k jejímu uchu, tak aby to co jí chci říct, slyšela jen ona, „Při pohybu to bude bolet, šíp byl hluboko. Můžu ti dávat byliny proti bolesti, ale nechci to s nimi přehánět. Pokud bys potřebovala pomoc s čímkoliv, stačí říct.“ Poté už se nechám Holstem odvést stranou, když mě pohladí po tváři a políbí skoro zapomenu na popálenou tvář zahalenou plátnem. Pouze mlčky s úsměvem přikývnu. Modrý plot mi přijde vzdálenější, než když tato výprava začala a zda se opět přiblíží, záleží ve chvíli, kdy přijde řada na mě. Až opláchnu špinavou tvář, prohlédnu si odraz a následně jej ošetřím. Pak promluví znovu, mnohem jemněji na téma ohledně obírání druhů a znovu mě nakonec políbí. Odpovím mu stejně jemným a citlivým hlasem. „Dala jsem jim možnost volby, stejně jako jim řekla, co se pro mě potom stanou. Cos získal za života, si zasloužíš mít u sebe i po smrti – pokud nerozhodneš jinak. To byla jedna z jistot. Tady nejde o toleranci, nebo co si myslí ostatní a o jejich zvyklostech ale pravě o respekt k mrtvím a jejich přání. Neznám na to jejich názor a nikdy už ho neuslyším, stejně tak ostatní. Právě proto dohlédnu, aby jim vše zůstalo a upřímně? Má Cisi nebo Francesco cokoliv bez čeho se neobejdeme? Potřebujeme další meč, štít, přikrývku, trochu jejich zlata a jídla? Neválí se toho okolo nás dost? Pokud umřu, tak ať si klidně vezmou felčarské zásoby z brašny i zlato ale přála bych si, aby věci na kterých mi záleží, zůstali se mnou. Můžeme si o tom promluvit později s ostatníma, co by si přáli, v případě že by zemřeli. Ať se každý rozhodne a ostatní jeho přání budou respektovat. Snad i Anna.“ ani na moment neuhnu pohledem, dokud neskončím, potom se jemně dotknu Holstovi rány na boku. „Teď jsi na řadě ty. Díkybohu za to že mám jehlu a nemusím tě šít šipkou,“ povím s úsměvem a odvedu ho pomalu zpět, kde se dám do látání jeho kůže. |
| |
| Menuet smrti - poslední kroky a pukrle
Sedím si, upravuju se a nesmírně mě potěší, když vidím, že střelec je živý a teda i když vypadá jako dobrý aspirant na strašáka do zelí, nebude to tak hrozný, když klopí víno. Huba se mi rozšíří od ucha k uchu a jak je mi mněch nabídnut, z těžka se poposedáváním posunu blíž. Vstávat kvůli těm třem metrům nebudu. Díky, zabasuju, když do tlapy popadnu měch, jsem rád, že jsi zdráv, aspoň co se chutí týče. Vzpomínám jak Hrubákovi v bitvě někdo ustřelil chuť na chlast. Už nikdy nebyl jako dřív. Na chvilku se mi obličej zatáhne smutným výrazem, aby jej pak hned nahradil nechápavý. Co to mele o odměně? Někdo něco říkal o odměnách nebo co? S odměnou si hlavu nelámej, jsem si posloužil na tom mágovi, jak je zvykem, to snad spolem řešit nemusíme? A hele, než najdu svoji jednotku, rád vypomůžu druhovi v boji. Mezitím si konečně mocně přihnu, zdá se, že střelce něco trápí a než dopiju zmizí kamsi k morálně pochybné hobitce, kde si něco špitají a... Co to dělá? Von ji voblíz? Vždyť se musí zlomit v pase. No vole, doba míru mění lidi k nepoznání. Ale zase při kuřbě si vona nemusí klekat a na její hlavu si může odkládat pivo. Nechtěl bych vidět, jak to vypadá v noci. Něco mi říká, že to bude něco jako plnit holoubě nádivkou. S těmito myšlenkami si opět mocně přihnu. Chvilku dumám, jak moc by bylo fér všechno vypít. Jako ostatní to potřebujou víc, to je jasný. Ale ocení to tak jak já? No, to těžko, jenže zase by to vypadalo blbě, kdybych to všechno vypil hned. Nebo bych vapadal jako frajer? To asi ne, posledně jsem nějak zkoušel projít stěnou u chlíva ne? Při chlastu musím sedět, to už víme a nejlíp tam, kde se možu rovnou složit. S těmito myšlenkami a s těžkým povzdechem zašpuntuju měch a položím ho na místo, kde střelec seděl. Když zahlédnu, že se s hobitkou vrací, ozvou se mi zase myšlenky. Jen ten hlas těch myšlenek je zase sežantův. Teprve půl dne pochodu a on už sedí ja pecka, zvedej se ty máslo, oheň rozdělat, okolí zajistit, žrádlo najít. Takže se pomalu a urputně zvedám, kopí opět nechávám na místě a začnu se rozhlížet po nějakých šutrech, že bych udělal ohniště a ohřál vodu aspoň. |
| |
| Menuet smrti - poslední kroky a pukrle - na cestě k levému přítoku Im Lebar Celý boj se pro mě smrsknul na opravdu úzký pruh vidění světla. Je dost možné, že mě někdo mohl zabít zatímco jsem se snažil bojovat s tím jejich kouzelníkem. Od začátku jsem věděl, že je zkušenější a silnější. Holt každý kouzelník zraje jako víno a já jsem prostě neměl ještě tolik možností studovat a učit se, takže jeho kouzla byla silnější než moje a já se musel hlavně soustředit na to, aby mě nezabil nebo potom Ty, kteří tady byli se mnou. Nutno říct, že v tuhle chvíli mi byli totálně u prdele. Základ byl, abych to přežil já. Moje ohnivé štíty vířily kolem mne a vykrývali kouzla, které na mě vrhal ten druhý kouzelník. Ubývalo mi rychle sil a pak to celé najednou skončilo. Uvědomil jsem si, že jejich kouzelník je mrtvý. Opřený o svoji hůl jsem se skácel na zem. Zhluboka jsem oddechoval a byl jsem rád, že jsem rád. Z hola nic jsem si nevšímal toho co se dělo kolem a nezapojil se do obírání mrtvých, i když to je aktuálně asi taky problém, podle hlasů, které jsem slyšel. Pomalu jsem si sedl a neuvědomil jsem si ani, že mi spadla kapuce z hlavy a ostatní mohli vidět můj obličej, který jsem většinou nechával zahalený. Teď to bylo jedno. Prošli jsme spolu bojem a tak mají aspoň už nějaké sympatie ode mně. Doprdele to bylo o fous. Díky Pronesu jen tak do vzduchu, ale dost hlasitě, aby mě slyšeli ostatní. Potom slyším řev. Můžeš vykouřit mě, ale hlavně drž hubu. Ať je to kdo je to, chvíli tam ještě vydrží. Obličej Rukha |
| |
| Menuet smrti - poslední kroky a pukrle - na cestě k levému přítoku Im Lebar Možná jsem měla zůstat a vyslechnout si řeč Anny, ale popravdě nějak mě to moc nezajímá. Je po bitvě, ztráty jsou velké i když ne do počtu, ale každé lidské bytosti z řad přátel a vlastně i nepřátel je škoda. Zní to divně? Ne, jen ctím život každého živého tvora, pokud mi tedy nechce urvat palici. Takže když pomůžu Mir, zjistím že snad všichni přežijou, slova naší velitelky jdou už mimo mě. Rozdělování kořisti? Fajn, zlato se hodí na nákup lektvarů a různých potřebných věcí, ale mít toho hromady? Nač, kdo se s tím má nosit. Takže ne obírám válečníky , spíš se rozhlížím kolem. Náš nový přítel co má na sobě víc železa než jsem kdy viděla se zdá k užitku, takže mu věnuji úsměv a projdu kolem něj. Anna a její rozdělení kořisti, stejně jako další povely mě trochu míjí, ztracená ve vlastním světě probere mě až řev zajatce. Nad Rukhovou odpovědí jen protočím oči, " vykouřit se můžete později pánové", odseknu a skloním se s dýkou v ruce k zajatci. Prohlížím si chlápka který vypadá jako když přežil nájezd amazonek, ale jen velmi těsně, ovšem žádné vážnější zranění nemá takže se usadím naproti a rozhodně se zatím nemám k tomu, rozvazovat mu pouta, naopak mám chuť trochu ho ještě přišněrovat šlahounama okolo, aby se o nic nepokoušel. "Tak povídej šípková růženko, co jsi zač, a proč tě naši ,,přátelé,, drželi jako zajatce. A možná bychom si mohli odpustit slova typu, já nevím, ztratil jsem paměť. Na ztrátu paměti máme dobrý lék, vidíš támhle toho mohutného chlapa?" Ukážu na Reguluse a ušklíbnu se, "je schopný ti urvat hlavu jednou rukou, ale myslím, že by začal s trháním jiných částí tvého těla, částí které by ti jistě chyběli, takže co jsi zač?" |
| |
 | Menuet smrti - poslední kroky a pukrle - na cestě k levému přítoku Im Lebar Tak si takhle sedím u stromu. Hlava třeští jako prase a voni mi tu ještě budou pořvávat? Kurva! To se mě snad zdá jak mě je šoufl. Jak kdybych se týden "léčil" v knajpě u "Bagouna". Rozlepím oči a vidím, že moje "vábení" přilákalo prvního zájemce o můj stav, když se blíží v duchu si říkám, že tahle by mi ho vykouřit klidně mohla hehe. "Hele ženská, jestli si myslíš, že výhružky pomůžou tak Tě musím zklamat stejně jako tyhle chcípáky co mě včera sestřelili" "Dejte mi kurva něčeho napít. Mám v hubě jak kdybych sežral ježka." Kouknu se jedním okem na Reguluse a v duchu si říkám, že řeknu všechno co vím jen abych nepřišel o svou mužnou pýchu... |
| |
| Menuet smrti - poslední kroky a pukrle - na cestě k levému přítoku Im Lebar Než se posadím a začnu konečně ošetřovat vlastní tvář, pohlédnu směrem k mrtvému alchymistovy na koni a zamířím k němu. Začnu se přebírat v jeho věcích, beru felčarské zásoby, ukládám jeho alchymistické náčiní a petardy bezpečně do své brašny a pouzder – Dětem výbušniny do ruky nepatří stejně jako lidem co o nich nic neví. Nerada bych byla svědkem nečekané exploze nešikovností. Nemám záruku, že se v jeho věcech bude přehrabovat Anna. Dopřeju si pobavený úsměv při té představě. Stejně jako beru cennosti a ukládám jé zvlášť do kapsy, abych je potom snadno našla, až je budu házet na společnou hromádku. Jakmile to dokončím tak popojdu stranou a začnu umývat, ošetřovat tvář v odrazu co se mi každou minutou víc a víc podobá. |
| |
| Menuet smrti - poslední kroky a pukrle - na cestě k levému přítoku Im Lebar Chvilku přemýšlím, že bych mu zabodla dýku do stehna, nezabije ho to, ale bolí to jak sviň. Ovšem, co když nám k něčemu bude? Pak by ho Mir musela ošetřit a nemohl by chodit, zpomaloval by nás, to už by ho bylo lepší zabít. Pokud mě zajatec pozoruje, musí mu podle výrazu mé tváře dojít nač myslím a že mé přemítání není zrovna o tom zda ho pozvat na čaj o páté. "To nejsou výhružky, to je konverzace o daném stavu věci, pokud bych ti chtěla vyhrožovat, řekla bych ti, že na tebe nechám spadnout strom který ti rozdrtí nohy na kaši, to by byli správné výhružky, takto tě jen seznamuji s naším Regulusem." Zalétnu pohledem k Mir a říkám si, že nesmím zapomenout trochu ji pomoc s hojením tváře, pro ženu je to vždy utrpení. "Hele co nebo koho jsi měl v hubě je tak nějak tvůj problém, ale když nám povíš co jsi zač a proč tě zajali, možná se něco k pití najde, nebo bys raději poznal osobně našeho železňáka?" |
| |
| Menuet smrti - poslední kroky a pukrle
"Jasný, já Ti rozumím. Výměnnej obchod? Informace za trochu vody? To beru!" a hezky se zazubím jak to umím jen já." "Mno takže jak jsem říkal. Sejmuli mě včera kolem poledne. Zrovna jsem se vyhrabal z vlastních zvratků a hledal svou ztracenou flašku láhve, když mě někdo přetáhnul po hlavě a poprvé jsem se probral tesně před Vaším střetem. Přitáhli odněkud od Vaenwiru a furt kecali o nějakejch balíčcích a jak se Vás co nejlépe zbavit. Toť vše a teď druhá část dohody", prohodím a šibalsky se usměji. Sakra ty pouta mě ale začínají pekelně... "Grrr", cedím skrz zuby. |
| |
| Menuet smrti - poslední kroky a pukrle - na cestě k levému přítoku Im Lebar Jeho šklebení přejdu jen povytažením obočí, na někoho kdo má pouta , si celkem věří. Začínám mít dojem, že to bude taková ta rychlá huba, co hodně mluví a nic neřekne. Stejně jako teď, skoro nic vlastně neřekl. Zasvrbí mě dlaň jak bych mu chtěla dát pořádný pohlavek, ale zase bít svázaného zajatce, to není moc fér. "Hele nějak ti nevím, neříkej, že jsi neslyšel víc. To jsi taková třasořitka, že jsi veškerou tu srandu prospal? " Vstanu a dojdu pro vodu, pokud si panáček myslel, že mu hned rozvážu pouta tak se plete, podržím mu vodu u rtů aby se mohl napít a když i myslím, že to prozatím stačí, ruku stáhnu . "Možná tě tady necháme svázaného a pohozeného jako pytel brambor, nic nevíš, nic jsi neslyšel, tak čím by jsi pro nás mohl být užitečný? Řekni nějaký důvod, proč bychom tě měli brát sebou?" |
| |
| Menuet smrti - poslední kroky a pukrle - na cestě k levému přítoku Im Lebar Chlemt, chlemt, žbluňk a žblebt nic jiného není slyšt, když se do sebe snažím dostat maximum z minima co mi tady dávají. Darovanému koni ovšem na zuby nehledíme ale rovnou mu je vezmeme šmirglem, takže "Mohli se na mě taky vysrat že?", pomyslím si a užívám si slast v podobě zkrápění mého vyschlého hrtanu. "Hele, rád bych Ti řekl víc ale kde nic není ani smrt nebere, tudíž ani Železňák.Mám takové tušení, že mě ten hajzlík zaklínačská držel v šachu nějakejma sajratama nebo čím, fakt bych Ti rád podal lepší informace ale dalšího nevím fakt nic" "Důvodů proč mě nezabít a využít je dost a dost. Tvoje hodnocení mé výdrže už jsem si poslechnul ale zlato já mám páru a ještě Ti to rád ukážu. Taky se mi zdá, že máme společné nepřátele a já jsem Vám tak nějak vděčnej za svůj bídnej život, tak bych si měl něco odmáknout ne?" |
| |
| Menuet smrti - poslední kroky a pukrle - na cestě k levému přítoku Im Lebar Počkám až domluví a s jedovatým úsměvem mu položím dýku na hrdlo, "ještě jednou mi řekneš zlato a budeš mít úsměv dokola kolem hlavy. Jmenuji se Sia, a možná by měli rozhodnout ostatní co s tebou." Postavím se, dýku pořád v jedné ruce a pak mu pomohu vstát, tedy pokud nebude protestovat, pouta na rukách mu však nechám, uvolním mu jen nohy. Nakonec pokynu na změť šlahounou kolem, lehce pohnu rukou aby se začali plazit k jeho kotníkům. "Malá ukázka toho, že i když máš nohy volné, neměl by jsi se pokoušet zdrhnout a teď pokud budeš tak laskav, přesuneme se k ostatním." Pomalu ho vedu k ostatním na menší palouk a zastavím se vedle železňáka, kouknu na Mir, Anna někam zmizela a Rukh ani nevím zda nás vnímá. "našla jsem dáreček, tak vám ho vedu, moc neví, ale prý bude hodný, poslušný a vděčný, že jsme mu zachránili život." S tím na zajatce mrknu a trochu ho postrčím, je už na něm zda se usadí nebo zůstane stát. |
| |
| Menuet smrti - poslední kroky a pukrle - na cestě k levému přítoku Im Lebar Stihnu tak tak polknout, když ucítím chlad na své krční tepně. "Sakra to bude vostrá kočička", pomyslím si a lehce se pokusím polknout. Když mi rozváže nohy v duchu se zasměju ale moc dlouho mi to nevydrží. Pozoruju tu změť a jak mě znovu stahuje... "Kurva! Co to je? Mno jasně že tomu rozumím sakra!" "Naseděl jsem už v životě dost a dost a ještě se nasedím až mi na to všechno přijdou. Jmenuji se Sithar a živil mě dosud můj měč, který by sakra tady někde měl být" a začnu se smát. Se smíchem docházím k mrtvole čaroděje a z gustem sobě vlastním ho nakopnu do ksichtu až se mu hlava protočí. "Na mě sis to zkusil? Na mě ty dobytku?!" a zvesela mu plivnu na mrtvolu. Pak se vrátím k ostatním a pozorně si je všechny prohlédnu a počkám jak se skupina rozhodne. |
| |
| Menuet smrti - poslední kroky a pukrle - na cestě k levému přítoku Im Lebar Sundám narudlé plátno a opatrně si druhým začnu omývat obličej, opatrně, jemně. Nakonec uvidím sama sebe a ne ohořelou bramboru. Nevypadá to tak zle, jen pravá třetina byla zasažená. Naštěstí mast proti bolesti od Siy funguje skvěle a tak se můžu dát do ošetření. Jak skončím, budu si muset projít zásoby a sebrat petardy co jsem nastražila na cestě a stromu. Po pár minutách konečně znám diagnózu – půl roku, nanejvýš rok bude hyzdit můj obličej ale nakonec… nakonec bude jako před tím. Pokud seženu schopného léčitele-mága co urychlí proces hojení - kterého stejně musím najít kvůli Holstovím prstům – magické přípravky a tak dál, tak možná i podstatně dřív ale hlavně zařídí, aby to nevypadalo tak děsivě. V té chvíli přistoupí Sia i se zajatcem kterého od hlavy k patě prohlédnu – nevypadá, že by měl jakoukoliv újmu na zdraví. „Potřebuje ošetřit? Pokud ne tak ho přiveď, až bude potřebovat, snaž se ale být milá. Né jako posledně, fujj en si vzpomenu na ty šlahouny v jeho…“ zatřesu se „ no ještě teď mi je špatně,“ prohodím směrem k zajatci a pak se usměji na Siu Sice bych nedovolila jakékoliv mučení zajatce ale to neví, tak proč mu nevsunout do mysli nějakou tu lež. Pousměji se a vrátím se k ošetřování odrazu. Nebudu zrůdička, to je důvod k dobré náladě. |
| |
| Menuet smrti - poslední kroky a pukrle - na cestě k levému přítoku Im Lebar Nosím si kameny, já kameny si nosím, na ohniště skvělé, bude potom celé, jooo kamený, kameny a dříví, slunce nám tu svítí a já upeču... Zpívám si pěkným basbarytonem pod fousy, zatímco vyrábím ohniště a oheň. Pak se však má píseň dostane k místu, kde si uvědomím, že nemám co upéct a opět mi přes obličej přeběhnou mraky chmur. Nakonec je dílo dokonáno. Jo, tak na tohle by byl i serža hrdej! Co si to namlouvám, nejspíš by řekl. Ty paznehte smradlavá, co ti tak dlouho trvalo, já tu mrznu a ty si tu hraješ s hranicemi, mrdni to tam ať to lítá. Huf povzdechnu si a usadím se do trávy pár metrů od malého ohníčku. Než se stihne rozjet můj další myšlenkový pochod útrpné vnitřní samomluvy, Je to samomluva, když ten druhý hlas je jiný?, je přiveden zajatec. Stepylý jinoch, jen co je pravda. Do první linie by se hodil, štít, kopí, těžká pěchota jak dělaná. Usměji se na barbara z pod helmy a zabasuju. Nazdar Sitare, jak ses do tohohle svrabu dostal co? Když tě tak vidím, znal jsem jednoho, co byl tak obrovský jako ty, skvělý plavec z plání. Měli tam jezero. Hrudník jak zvon, vlajku mohl vázat na stožár jen na špičkách. Jen ta disciplína. Seža se snažil co to šlo, ale porušil lajnu a zůstal ležet. Na chvilku mi zacuká oko a koutek úst, jak se mi vybaví obraz padlého spolubojovníka, ale rychle ho zaplaším. Moment, on je svázaný Hele, čí ty jsi vlastně zajatec? S tímto dotazem se rozhlédnu kolem sebe i po ostatních, jako kdybych je viděl poprvé. Vlastně jen pohled na Holsta mě uklidňuje |
| |
| Menuet smrti - poslední kroky a pukrle - na cestě k levému přítoku Im Lebar Pozoruji chování členů skupiny a zdá se mi, že při vší té smůle můžu mít i trochu kliku. Lehce se pousměju a poslouchám zpěv Quintův. Když mě osloví obrátím na něj svůj pohled, opětuji úsměv a "To víš má tak někdo smůlu. Prolezu zrovna z toho smrdutýho dolu, kde jsem otročil, trošku oslavím svobodu a hned jsem zas v provazech. No řekni nenasralo by Tě to? S tou disciplínou to mám trochu těžší ale v boji se držím dobře, však taky nic jiného než rozbíjet hlavy nepřátel mě doma neučili" a znovu se rozesměji. Reakce na prohlášení o poutech na sebe nenechá dlouho čekat "Mnoo taky by mě to zajímalo a hlavně bych se rád trochu protáhnul", pronesu pobaveně a prosebně koukám na ostatní. |
| |
| Menuet smrti - poslední kroky a pukrle - na cestě k levému přítoku Im Lebar Mládeneček prozradí své jméno a ukáže jak moc byl nadšen, že na něj poslali silnějšího protivníka, trochu nakrčím čelo, kopat do mrtvoly se mi moc nezamlouvá, ale na jednu stranu ho chápu, což mu ovšem nikdy nepřiznám. Slova Mir mě donutí si odkašlat abych nevyprskla smíchy, myslíš toho chudáka, co měl šlahouny i tam kam slunce nesvítí a chloubu měl obtočenou trním? Nevypadal, že se mu to líbilo, ale třeba tady Sithar je jiného ražení." Pak promluví železňák a já si jen odfrknu, "tak pánové když si tak rozumíte, nechám vás tady spolu, třeba ti náš zajateček poví víc, ale nerozvazovala bych ho ještě." Pak se přesunu k Mir a sáhnu k pasu do váčku, " mám ještě nějakou mast, myslím že to urychlí hojení, nemá to takové oblbovací účinky jako tamta, ale hodně pomáhá, pokud chceš?" |
| |
| Menuet smrti - poslední kroky a pukrle - na cestě k levému přítoku Im Lebar Přestanu se rozhlížet a upřu opět svůj pohled na Sithara, pak na Siu. Vím, kdo to vůbec je? Řekli jsme si jména? Co tu vlastně dělám? Když dívčina pronese větu o porozumění, tvářím se tak nechápavě a chvilku mi trvá, než pochopím, že tím asi myslím i mě. Héé, nooo, jak bych to. Jako mně je klučina docela sympatickej, takový materiál akorát an pěchotu, ale já jsem vlastně jen šel náhodou kolem a viděl kamaráda v nesnázích. Jinak vlastně tady hledám svoji jednotku Opět se v naději rozhlédnu, zda odněkud nevyskočí nějaká ta stovečka pěšáků. Cha, to by jim bylo podobný, šprýmařům, se mi někde schovat, ale já je nadju. Když se tak neděje, opět upřu pohled na vězně. Vstanu, chvilku přemýšlím, jak mu podat ruku, ale nakonec to asi nevymyslím a spustím tak svou ruku zpět k tělu. Hele Sitare, mně říkají železo, jinak jsem Quintus, druhý manipul první legie, těžká pěchota. Bohužel ti teď nemám jak pomoct, vlastně jsem šel jen kolem, ale jestli chceš, plácni sebou tady vedle mě, můžu ti posloužit aspoň trochou vína do krku. S tím se opět pomalu složím na zem k ohni. Takový pískle. Ale kdyby ho do pracek dostal náš serža, ten by z něho vojáka ukoval. Seržante, správný oslovení je seržant ty pytle kobylích hoven a kozích chcanků |
| |
| Menuet smrti - poslední kroky a pukrle - na cestě k levému přítoku Im Lebar Jsem ráda, když je Mirabella konečně hotová s ošetřováním, nedá se říci, že by to zrovna bylo nějak dvakrát příjemné. "Děkuji." pronesu ještě jednou tiše. Lehce zakroutím hlavou, když mi nabízí nějaké byliny. "Radši budu mít čistou hlavu." Pomalu se posadím a pečlivě si urovnám halenu. Žaludek se ještě trochu houpe na vodě, nevolnost ale postupně mizí. Co to u všech čertů bylo za sajrajt?...aspoň si příště budeš dávat větší pozor... Cítím každý nádech i neopatrný pohyb. Ale žiješ, tak si nestěžuj...stačilo málo, ale mohlo to taky dopadnout úplně jinak... Dění kolem začínám vnímat až teď. Po zběžném rozhlédnutí kolem zjišťuji, že mnozí skončili daleko hůře než já. Ti byli zatraceně dobří...na koho jsem to narazili?... Opatrně se vyhrabu na nohy. Poohlédnu se po svém koni. Odepnu měch s vodou a konečně spláchnu tu hořkou pachuť vlastních zvratek. Pak se přesunu ke zbytku, který zjevně cosi řeší. Usadím se na zemi a pokouším se trochu zorientovat v nastalé situaci. |
| |
| Menuet smrti - poslední kroky a pukrle - na cestě k levému přítoku Im Lebar K zajatci se blíží Sia a musím říct, že její poznámka, je velice přínosná. Vypadám jako někdo kdo rád kouří chlapům? Važ slova! Konstatuji se smíchem a zášlehem plamene z mé ruky. Vím, že jejímu přírodnímu umění se moje plameny asi moc nelíbí, ale to nějak není můj problém. Tím co jsem zač se netajím. Ovšem pokud jde o Tebe, tak si o tom můžeme později promluvit. Přeci jen podle sebe soudím Tebe že? Vrátím jí úder a jen v klidu odpočívám, zatímco si hraje se zajatcem. Když ho potom rozváže a ten jde kolem mrtvoly kouzelníka, do kterého kope a má blbé řeči bojuji s touhou nezapálit ho jako pochodeň. Nakonec si to rozmyslím jen a jen proto, že očekávám co z něj vypadne za moudra. Že je to pitomec, ale vím určitě. Jak to vlastně bude teď? Pokračujeme dál? Nebo tu zapustíme kořeny? Zeptám se směrem k naší drahé velitelce. |
| |
| Menuet smrti - poslední kroky a pukrle - na cestě k levému přítoku Im Lebar Počkám až si Mir vezme mast a rozhlédnu se kolem, na tak velkou přesilu jsme nedopadli zas tak špatně, i když mi je samozřejmě mrtvých líto, ale tahle doba je krutá a zlá. Nakonec se zdá , že Freya taky bude v pořádku, povzbudivě se na ni usměji.Kam zmizela naše kapitánka mi je tak trochu jedno, já nejsem moc člověk co rád poslouchá rozkazy. Železňák se ujme našeho zajatce a zdá se, že si budou rozumět, doufám, že ho nenapadne ho rozvázat, přísahám, že pak by to byl on, kdo by měl šlahouny v řiti. Nakonec se rozhodnu přesunout k našemu Rukhovi, i když se mohlo zdát, že jsem jeho slova přeslechla, rozhodně to tak není. "Vypadáš jako někdo kdo by klidně mohl kouřit ptáky kentaurům, nebo dělat dobře vojákům v hospodě, a víš proč? Neznám tě natolik dobře abych mohla říct, co jsi vlastně zač, tedy až na to, že v boji jsi si vedl dobře." Pokrčím rameny a nechám pár šlahounů omotat se kolem jeho nohy skoro až k vnitřní straně jeho stehna. "Stejně jako nevím zda by se ti pozornost rostlinek líbila, ale myslím že ne a pokud jde o mě...možná vypadám, že kouřím na potkání, ale věř, že si pečlivě vybírám a teď když jsme si to ujasnili....potřebuješ ošetřit nebo jsi v pohodě? " |
| |
| Menuet smrti - poslední kroky a pukrle - na cestě k levému přítoku Im Lebar Myslel jsem, že Sia mě bude ignorovat, ale nakonec se vrátila. Tak aspoň něco zajímavého se bude dít, když naše velitelka asi spí. Joo kentaurům by to byl slušný hukot, to bych si možná i dal říct, ale vojákům díky nemám zájem. Na druhou stranu díky za poklonu. Ovšem nutno říct, že ten parchant byl silnější a zkušenější, takže to bylo slušně o tlamu. Rád bych Ti poklonu vrátil, ale vzhledem k tomu co jsem teď řekl jsme neměl čas sledovat jak sis vedla. Sleduji šlahouny, které se mi omotávají kolem nohou. Jindy bych asi zareagoval automaticky a nechal je shořet, ale teď je nechávám být. Nemám pořádně síly na to, abych se o něco pokoušel. Mě rostlinky nevadí, ale jim vadí oheň. Takže se ke mě moc nepřibližují. Jsem rád, že jsme si to vysvětlili, tím odpadá moje následující otázka a může přijít moje odpověď, že jsem v pohodě. Jenom jsem trošku více vyčerpaný. Takovýhle souboj jsem nevedl už opravdu dlouho. Snad takových nepotkáme více. |
| |
| Menuet smrti - poslední kroky a pukrle - na cestě k levému přítoku Im Lebar Vytáhnu si v klidu z tlumoku malý dřevený hrníček a naleju tam víno a trochu převelice silné pálenky. Usrknu labužnicky. Snad je to ten správný poměr. Správný poměr náladu dělá, špatný poměr nohama motá! Zamlaskám, polknu, hůůů a natáhnu se s hrníčkem k Sitarovi, aby si mohl taky srknout. Začíná to tu vypadat jak v polním špitále, ale na to, jak vypadali a vypadají je tu podezřele máklo sténání, ten prcek felčar asi svému řemeslu rozumí. Nakonec to asi bude pěkně vostrá banda. Jakmile se Sithar napije, začnu něco vyprávět, jen abych zabil čas. Zobrazit SPOILER Při vyprávění si tak občas lehce usrknu a na konci vyprávění mám oči mírně zvlhlé. Dávej si bacha, ještě není tady po všem, ještě není čas se rozsedět Na připomínku reality kolem mě si rychle přitáhnu některá řemení, aby posez nebyl tak pohodlný. |
| |
| Ticho po bouři
Ztichlé lesní prostranství kolem cesty plné polámaných či ohořelých větví rozechvíval jen lehký vánek od jihu. Větve se komíhaly nad krátery po petardách a ostatcích nepřátel i přátel. Mezi tím šmejdili jen Anna a Tick. Anna i když hledala pořádně zraněného nepřátelského stopaře nenašla. Jak říkal Holst ten bastard měl snad devět životů. Na místě kde padl bylo jen listí od krve pak kousíček krvavé stopy která se zachvíli ztrácela. Patrně by k pronásledování po pachové pobarvené stopě mohl být použit Luigii, otázka je kdo by ho vedl, protože Holst po ošetření usnul spánkem spravedlivých. Anna i Tick společně poobíraly mrtvé, ty které padli v boji i ty které Holst zabil již dříve při průzkumu. Jen oba alchymisté byli úplně očesaní a neměli u sebe nic protože je obrala Mira a kouzelníka kterého o váček stihl obrat Quintus. Celkově to však ale byla žeň chlápci byly buď opravdu zazobaní lupiči a nebo něco víc. Anna a Tick sebrali dohromady 160 zl 231 st. a 195 měďáků plus vybavení a zbroje zhruba za dalších 200-250 zl a také 11 koní (jeden je zraněný). Což je tedy majetek opravdu královský, ze kterého se dá žít víc jak dva tři roky. Když Quintus rozdělal oheň a udělal ohniště postupně jste se všichni k němu přesunuly, oheń příjemně sálal a na další cestu dnes to už opravdu nevypadalo. Snad zítra. To ale budete muset nalést nějaký zájezdní hostinec kdy si budete muset odpočinout podle zranění druhů to ale bude trvat minimálně 3-5 dní když budou požívat klidu, léčivé magie a lektvarů. Teď ale zničeně sedíte okolo ohně nekdo poklimbává a Tick hraje jen unavenou melancholickou melodii odkaz Sedíte proti sobě a pomalu se setmělo, je hodně co chcete řešit, zároveň jste, ale unavení. Koluje Tickova i Holstova láhev s kořalkou. Klepou se vám svaly z vyčerpání, ale zároveń máte touhu t,o že jste tu bitvu přežili, oslavit, vypustit nahromaděný stres.
|
| |
| Ticho po bouři
Zdá se, že dnes už se dál nejde, za což jsem vcelku vděčná. Jsem unavená, a i když se snažím vnímat dění kolem, ne zcela se mi to daří. Nakonec se ale ještě přinutím vyhrabat se na nohy, potřebuju se postarat o koně. Povolit podbřišák a sundat uzdu ještě jde, horší je to se sedlem. Ostrá bolest mi připomíná, že to nebyl ten úplně nejlepší nápad. Nakonec od sedla ovážu jen deku a tiše při tom nadávám. Stojí to všechno vůbec za to?...nabídka, která je příliš lákavá, mívá vždycky nějaká svá ale...a tohle opravdu nevypadá na nějakou jen tak obyčejnou ztracenou zásilku...tohle nebyli obyčejní lapkové...čert ví, co za tím vším vězí... Poplácám koně po šíjí. "Budeš muset ještě chvíli vydržet, děvče." S dekou pod paží se pomalu vracím k ohni. "Mohl by mi prosím někdo pomoci odsedlat koně?" oslovím přítomné doufaje v to, že někdo bude té dobroty. Pohodlně se pak usadím u ohně. Deku přehodím přes záda a nahřívám si ruce. Začíná se smrákat, Tickova tichá melodie mne pomalu uspává. Vlastně momentálně netoužím po ničem víc, než po pořádném, klidném spánku. |
| |
| Ticho po bouři na cestě k levému přítoku Im Lebar Nutno dodat, že mě Rukhova odpověď pobavila, ono je snadné najít někoho s kým si zaskotačíte, nebo pomlátíte pár nepřátel, ale rozumně a vtipně si popovídat bez toho aby se jeden bál, že někoho urazí, to už je umění. Tenhle kouzelníček se zdál celkem v pohodě a i když se mi nelíbilo jeho kouzlení, ubližoval rostlinkám, no mohu přivřít oči. Trochu unaveně se usadím kousek od něj a tiše vydechnu, pravda je, že i když jsem nebojovala fyzicky, pokud pominu hození několika dýk, čarování ze mě vycuclo pořádnou dávku energie. "Popravdě, taky bych brala chvíli klidnější cestu, ale mám obavu, že tohle do čeho jsme se namočili smrdí pořádným průšvihem." Anna a Tick posbírali kořist, která je velmi, velmi slušná, rozhodně neodmítnu pokud odstanu nějakou odměnu, protože vše se nedá najít v lese a občas je potřeba někde za něco zaplatit. Náš železňák rozdělal oheň a tak je jasné, že zůstaneme tady, zranění potřebují odpočinek to je jasné a popravdě i já se necítím na další cestu, alespoň na teď, v tuhle chvíli. Ne Freyino zvolání se zvednu a přejdu k jejímu koni, přejedu mu dlaní po nozdrách a něco zašeptám , jeho hebké nozdry se mi otřou o krk, jak jsem řekla, s přírodou a stejně tak se zvířaty si víc než jen rozumím. Koně zručně odstrojím a zároveň zkontroluji kopyta a nohy, zdá se, že je v pořádku, ještě jednou ho pohladím a se sedlem se vracím k Freye, zatím co kůň se vydal za mnou jako pejsek. Frey, sedlo ti dám sem, odpočívej, kůň je v pořádku." Pak se znova usadím nedaleko Rukha, oheň příjemně hřeje, melodie dokresluje atmosféru a pálenka rozehřívá tělo, cítím podivný neklid, jako by příval jiné energie, euforie z vítězství, chuť oslavit život? Jak? Zpěv? Tanec? Možná něco úplně jiného? Pro sebe se pousměji a nervozně zavrtím, rozhodně nedokážu jen v klidu sedět. Nakonec se ještě jednou napiju a vstanu, "jdu se porozhlédnout kolem ." Pronesu k ostatním, nechci aby mě zbytečně šli hledat, nehodlám jít nějak moc daleko, ale kdyby se mi podařilo najít řeku, jezírko, tůňku, možná by chladivá koupel pomohla na mé zjitřené nervy. Freyn kůň se vydá za mnou a já ho se smíchem pohladím a odvedu zpět k Frey, teprve pak zmizím mimo odlesky ohně. |
| |
| Ticho po bouři na cestě k levému přítoku Im Lebar Tak si tak krásně sedím a hřeji se u ohně. Pozoruji jak si Quintus míchá svůj "elixír" a říkám si, že ta voda byla sice dobrá ale troška chlastu nikdy neuškodí. Dneska to byl fakt náročnej den. Připadám si celej rozlámanej kurva. "Hele krásně se mi tu s Váma sedí ale s rukama za zády si nemůžu ani poškrábat rozkrok! Nechtěl by mě někdo konečně rozvázat? Nebo máte z jednoho neozbrojenýho chlápka takovej strach? Ha!Ha!Ha!" Musím se přiznat, že bez svého měče se necítím moc dobře a kde byli jedni banditi můžou bejt klidně další a s holejma rukama se mi tu na ně moc čekat nechce. Zobrazit SPOILER |
| |
| Ticho po bouři na cestě k levému přítoku Im Lebar Sleduji tančící plameny ohniště, posadím se vedle Holsta mnohem blíž než by bylo třeba. Jenže chci slyšet, jak dýchá, cítit jak se jeho hruď pohybuje. Pod třetina obličeje zahalenou plátnem se tvoří puchýře, je nateklá a bolí, skutečně bolí za což sem ráda – znamená to, že nervy nebyli poškozeny. Musím se něčím zaměstnat. Nakonec vytáhnu z brašny knihu, které vděčím jednomu z alchymistů a začnu v ní listovat. Světe div se ale tuto jsem neměla tu čest si přečíst a přitom autor je známý – Flamel. „Nevzdělanci,“ vrhnu nenávistný pohled směrem k místu kde leží mrtví, „psát si poznámky na okraje stránek, barbaři.“ Než stihnu k bývalému majiteli poslat další nadávku tak mou pozornost strhne Freyna žádost o pomoc. Nabídla jsem jí, že jí pomůžu s čímkoliv ale moje výška a tělesná konstituce zrovna k tomuto požadavku není nejideálnější. Naštěstí jí pomůže Sia a tak se vrátím ke čtení – některé zapsané poznámky jsou sice zajímavé a stojí za přečtení, přesto jsou neodpustitelné. „Buď opatrná,“ kývnu na vzdalující se Siu a s tím i zavřu knihu. Bolest a lidé okolo jsou příliš rušivé elementy. Místo toho se rozhodnu zkontrolovat kuši, kterou mi Tick vrátil, nic nenasvědčuje výraznému poškození jen je od krve. Chvilku mi trvá, než si uvědomím čí je. Namočím tedy kus hadru do směsi vody a alkoholu a začnu jí čistit. Opět mě vyruší hlas, tentokrát našeho zajatce. „Strach ne, ale jak vidíš tak náš stav není nejideálnější zatím, co tobě nic není. Takže ne, jsme jen opatrní. Přeci jen ty nebudeš asi první majitel těch hezkých bot.“ Odpovím na jeho otázku, a zakroutím hlavou na čemž se vrátím k Hystrix dokud není perfektně čistá. Chvíli opět nečině sedím, než si najdu další práci. Vytáhnu z brašny jehlu a nit. Sice tentokrát už si budu muset koupit novou halenu ale aspoň jí dám trochu dohromady. |
| |
| Ticho po bouři na cestě k levému přítoku Im Lebar Všechno sleduji dlouhou dobu dost malátně a jsem na hranici mezi omdlením a životem. Mira mě zaštupuje, sleduji při tom její zranění na hlavě a obličeji. Pro ženu nic příjemného. Anna a Tick se vydají obírat mrtvé nepřátele nakonec i Mira zmizí obrat alchymisty. Mezi tím usnu opřen o kládu a vedle mě leží Luigii, který mě olizuje. Probudím se až když ostatní rozdělají oheň. Přesunu se k němu a opřu se o strom, jsem vyčerpán na nějvětší míru klepe si mi ruka (za co není uvázaná v obvazech) i unavená noha, těžce dýchám. dívám se na Freyu jak je zmasakrovaná. Když se dozvím, že stopař také uprchl, odplivnu si. "Řekl bych, že nám utekli ti nejdůležitější, až se dají do hromady řekl bych že je budeme mít zas na krku. Ten stopař si nás najde a bude asi hodně hodně nasranej." Koluje kořalka a víno z vína si hodně loknu, cítím jak mě to zahřívá. Jak mě to staví na nohy. Vytáhnu šrutku uzené slaniny, chléba a cibuli z každého si uříznu pořádný kus a sním a pak to pošlu do kola. Tak jak je to mezi "bratry v boji" normální. "Hodilo by se kdyby někdo udělal eintopf nebo silnou polévku, nechce se toho někdo ujmout? " Za normálních okolností bych se do toho vrhl sám, ale jsem tak zničený, že chci jen sedět postouchat brnkání Tickova fenderu a tupě zírat do ohně. No možná bych si dal ještě trošičku haššise na uklidnění a ventilaci všeho stresu. No a přitom bych si ještě nejradeji s Mirou zašukal, ale asi to dnes neklapne, pokud by nepřevzala veškerou aktivitu ona. Sleduji našeho nového zajatce. Úplně nechápu proč ho ještě nerozvázali, s námahou se zvednu a nožem, kterým jsem krájel slaninu přeříznu pouta. Pak mu podám jak chlast tak jidlo ať to pak pošle dál. Znovu se posadím vede Miry a políbím jí na její malinká ústa. "Miláčku nemáš trochu hašiše? Teď by mi asi přišel i vhod." trošku sice čekám až nám Anna představí kolik, že dělá kořist, ale zatím tomu nechávám volný průběh. "Zítra by se hodilo asi pohřbít všechny zabité." Prohodím do davu a pak už se věnuji Quintovi. "Super, že ses tu objevil. Odkud ses vlastně vyloupl? Je to poblíž nějaká osada nebo tak? Znáš tu okolí? Asi by se hodilo se někam zašít na chvíli. Hele kdy ses vlastně ztratil od legionářů, žes ani nevěděl, že je konec války? To se už musíš toulat víc jak pul roku." Nabiji si dýmku (jestli má Mira hašiš říznu si tabák napul s hašem pokud ne tak jen tabák) a začnu pokuřovat stres se pomalinku odplavuje. Navíc to že cítím vedle sebe hřejivé telíčko Miry mě dělá dostatečně štastným. Popis postavy pro Sithara: Zobrazit SPOILER |
| |
| Ticho po bouři na cestě k levému přítoku Im Lebar „Stopař? Pokud můžu hádat, tak tak brzo to nebude. Musel se hned plazit pryč, takže musel ztratit značné množství krve, viděla jsem, že se udeřil do hlavy – lehčí otřes mozku, nasvědčuje tomu šíp, co letěl mimo, místo do snadného stojícího terče kterým jsem tam byla. Nakonec kule do ramene. Že by ho zabila infekce, v to doufat nemůžeme. Vše je samozřejmě pouhá spekulace,“ odtrhnu pohled od jehly s nití látající prozměnu látku, „spíš mi dělá starosti jejich šéf – není zraněný, má koně a určitě i zlato takže si na nás najme kde koho. Máme pár dní, abychom zmizeli anebo se připravili. Pokud není nejhloupější tak nás bude hledat v blízkém okolí. Daleko se v našem stavu nedostaneme.“ Znovu se začnu věnovat šití a odmítnu jak kořalku, tak i jídlo. První protože chci mít čistou hlavu a druhé protože žvýkání by bylo bolestivé. Utěšující byliny si vezmu, až když půjdu spát, jinak bych asi neusnula. Pak Holst zmíní polévku, chvíli přemýšlím jestli se do ní mám pustit ale nakonec jen zavrtím hlavou. Jsem na to moc unavená, ať se toho chopí někdo v lepším stavu jak fyzickém tak i psychickém. Holst s námahou vstane a sleduji jak přeřezává pouta, povzdechnu si „Si důvěřiví miláčku, příště by nebylo od věci se zeptat na názor i ostatních. Nevíme kdo je, třeba v tom jede s nimi ale chtěl víc, víc než ostatní byli ochotní snést,“ povím si v duchu jednu z variant, sice jí nepovažuji za příliš pravděpodobnou ale stále je ve hře. Nakonec jen bez zájmu pokrčím rameny a vrátím se k šití. Na to abych to rozebírala jsem až příliš unavená a tak hned jak se posadí, se k němu přitulím ještě víc a těším se, až se přikryji dekou. Chystám se jí vytáhnout, když v tom mě políbí a hned na zeptá na hašiš. Chvíli zvažuji, zda mu kostku dát nebo ne. „Jo mám, ale nepřežeň to,“ vytáhnu jednu kostku z lékařských zásob. Sama sice moc drogám neholduji, protože ráda vnímám realitu takovou jaká je, obzvlášť když v brašně mám tolik výbušnin. Přikryji se a volnou rukou začnu hladit Luigiiho který mi sem tam olízne ruku - patnáct minut mi trvalo, než jsem tu jeho krví umazanou tlamu desinfikovala a umyla. „Ráno je dám trochu do pořádku, hlavně Francise trošku sešiji dohromady a pak je pohřbíme,“ zmíním se tak trochu o zbytečném luxusu pro mrtvé ale času máme dost, takže je nemusíme naházet do díry v takovém stavu. Pak už jen poslouchám v klidu rozhovor. |
| |
| Ticho po bouři
Sleduji, co se kolem mě děje, stále mírně zmaten. Když už to vypadá, že se nikam nepude, odepnu štít, povolím řemení, sundám zbraně a snažím se pochopit o co tady jde. Fakt chcete zůstat tady? Přímo u cesty? Není možný, že se objeví ještě někdo další, jestli jste nasrali někoho bohatýho, tak za váma nemusel poslat jednu skupinu, ale prostě jen vypsat odměnu a tak tady může být každou chvíli další. Nemám aspoň naháze mrtvoly na jednu hromadu? Jelikož se zdá, že další pochod nebude, udělám, co je v mých silách, abych se tu uvelebil. Najdu křoví, zajistím tam oštěp, pár větví, provázek, opřu štít, přehodím plášť a s trochou štěstí je z toho něco jako ministan. Pak zpět k ohni. Když Holst vyjádří přání, že by chtěl polévku, ani moc neváhám a vydám se hledat buď kotlík, nebo dobře tvarovanou přilbu. Máte někdo kotel? zkusím to. Zeleninu mám, kus špěku asi taky, ale kdyby měl někdo nějakou flákotu... Začnu se rozhlížet po koních, zda některý nepotřebuje ukončit již své trápení a tím nám maličko posloužit. Hostinka by byla, náá koni koni koni, ná koni koni Nakonec se usadím, k nádobě s "vývarem", sundám si konečně i přilbu a začnu se hrabat v tlumoku. Kdepak tě máme, kdepak tě máme S vítězoslavným úsměvem a lehkým zvoláním vytáhnu na šero dvě nádobky, slánku a pepřenku. Pak ještě nožíkem zkultivuju nějaký klacek aby vypadal víc jako vařečka a míchám. Nakonec když mě osloví Holst, vrhnu na něj to co považuji za šibalský úsměv. Můj párkrát přeražený nos a jizvy tomu musí dodat na kráse. Hele, ty mi ještě dlužíš jeméno, černej z houfců. A vyloupl jsem se od tam, ukážu prstem po cestě odkud jsem přišel. Hele, moc se tu zase v okolí jako nevyznám. Tak tři dny takovýho pohodovýho výletu je odsaď Blatná, taková prdel, kde nic tu nic. Věří tam na čerty, ale dokavaď mrdal jejich cérky, tak cajk, jak však volíz ovci, tak na něj vypsali odměnu. Vidláci. Uchechtnu se. Ale zase jaké cérky tam něměli špatné, jako mrdačka solidní, holky nevybouřený. Asi jak tam maj větší starost vo dobytek, tak sou neukojený. Když začne mluvit o konci války, jako kdyby se mi rozostřil zrak. ladadýdadadýda djadá dá djadý dý ja dá, brum brum a frni frni. Nakonec se však zase vrátím do reality a pomalu a unaveně se k Holstovi otočím. Jak konec, bitvy končí, války se posouvají, ale armáda funguje. Armáda vždycky funguje! Jo, pamatuju si, že byla nějaká oslava, asi že jsme zvítězili, hodně se pilo, fakt hodně, jakože fakt strašně moc, přes poněkud zmatené vyprávění je můj hlas poměrně smutný, pak jsem se probral a bylo už kolem mě jen pár kamarádů a ti taky říkal něco vo tom, že dou dom a že bych se na to už měl vysrat a já jsem jim něco řekl, ale už nevím co. Třeštila mi hlava. Trochu jsme se porafali a já pak najednou byl sám. Hlas mi znenadání přejde spíš do šepotu a hlava se skloní do klína. Války nekončí, války nekončí, bratři šik a kupředu krok Pak zase jak kdybych nic z toho neřekl se mi na tváři usadí mírně křečovitý úsměv, opět se rozhlédnu i po ostatních tvářích u ohně a pokračuji již veselým hlasem. No a tak se mi ti čerchmanti někam schovali, museli asi odtáhnout beze mě, ale nevím kam, tak chodím a koukám, kudy se mašíruje, abych se k nim zase přidal. Je mi jasný, že dostanu pojeb od seržanta jak malý děcko, ale to je v cajku, hlavně když je najdu. Rozzářím se a upřu pohled na Holsta asi jako když čerstvě vylíhlé kuře poprvé zahlédne mámu. Ale jsem rád, že vidím tebe, aspoň vím, že už bude líp. Pověz mi, co se vám to vlastně přihodilo? S poslední otázkou se rozhlížím i po ostatních. Mezitím opět skloním hlavu k vývaru. Chá, teď vypadáš jak šílenec. Měl by sis dát občas radši pár facek, než začneš mluvit. Kušuj! No ne, fakt, jsi jak přerostlý děcko. Ticho, našel jsem spolubojovníka, tady už bude ticho, jasný, jen já a Serža! . Halo? Tak se seber ty měchuřino, musíme udržet spolubojovníka na živu, střelectvo je paží armády, nesmíme ji nechat useknout! A tomuhle vokolo ty říkáš základní tábor, flusnul bych ti do ksichtu, kdyby to nebylo plejtvání mejma drahocenejma tekutinama! Mírně mi zacuká oko, ale následně se mi po obličeji rozlije klidný a uvolněný výraz. Jelikož jsem unaven spíš cestou, než bojem a stále nejsem přesvědčen, že je moudré jen tak sebou plácnout na bojišti, nehodlám nijak pít, beru to spíš jako delší přestávku v pochodu. Navíc vzhledem k poničení ostatních si tak nějak beru za osobní odpovědnost zůstat ve střehu. |
| |
| Ticho po bouři na cestě k levému přítoku Im Lebar Sia na tom byla zjevně stejně jako já. Myslím, že tohle vyčerpání pochopí jenom pravý mág, protože magie prostě umí vysát sílu a ta se těžko dočerpává. Zavřel jsem oči a zhluboka oddechoval. Přišla ke mě placatka s kořalkou a já jsem si pořádně přihnul. Teplo kořalky se mi rozlévalo tělem a já jsme opět otevřel oči. Poslouchal jsem ostatní jak se baví a stále jsem čekal, až něco teda řekne naše velitelka. Zjevně podle toho co jsme viděl obírala mrtvé a měla by být nějaká kořist, ale ni se nedělo. Ani předtím mi už neodpověděla a mě to začínalo štvát. Přeci jenom jsme jí zvolili za velitele a měla by se tak chovat. Bohužel zatím jsem neviděl nic, kromě řvaní na nás. Takových jsem viděl hodně, ale nikdy si nezískali můj respekt. To, že se rozvázal zajatec mi nijak nevadilo. Ostatně kdyby se o něco pokusil, tak ho pravděpodobně zabiju dřív, než se ke mě dostane. Ten nový co se k nám přidal ani nevím kdy má dobrou poznámku, že ležíme tady u cesty, ale aktuálně nemám ani chuť se přesouvat na jiné místo. Pokud teda velitelka nemá problém, tak to přežiju i já. Přitom sleduji Siu, jak odchází do lesa a přemýšlím, že bych šel za ní. Přijde ke mě jídlo, odříznu si a pošlu ho dál. Našim mrtvým můžu udělat krásný plamenný pohřeb. Za mě rychlejší a lepší než kopat díru. To zbytečně vysiluje. Konstatuji, když se baví o pohřbívání. Nemyslím, že budeme ve stavu kopat díry pro kohokoliv. Žeh je rychlejší. Hlava se mi otočí k místu, kde zmizel zadek Sii. Pomalu se zvednu a vyrazím směrem, kterým odešla Sia. Nemám potřebu nic říkat. Že jdu do lesa ostatní vidí. |
| |
| Svatá Anna chladno z rána na cestě k levému přítoku Im Lebar Sedíte v klidu u ohně a Quintus jako nejsvěžejší krev se ujal vaření polévky, která je vojákovým elixírem po každé bitvě, ať vyhrané tak prohrané. Mnozí z vás čekají na velitelku Annu, ktá stále nejde. Máte jí opravdu co říct a ona to ví, její velení nebylo zrovna z nejlepších velmi mírně řečeno. Od zamrznutí v boji, přes vynucovaný respekt až po pokusy o despotické zacházení s kořistí. Čekání se však po chvíli změnilo na obavy o její život. Přeci jen se zde asi někde pohyboval ten přeživší stopař a ona ho šla hledat. Tick se po ní nakonec šel podívat a zjistil jednu naprosto prozaickou věc, Anna zmizela. Zmizel i jeden kůň a celá kořist peníze i nejlepší kousky zbraní a zbrojí které muže prodat. Anna jako velitelka, vydrbala s celou skupinou, nejen že zradila druhy ve zbrani navíc je i okradla. Dá se vůbec pochopit myslí vojáka či druha v boji jakou zradu provedla? Jen velmi těžko a trest je za to jen jediný.... |
| |
| soukromá zpráva od Sia pro Ticho po bouři na cestě k levému přítoku Im Lebar Nehledala jsem moc dlouho, cesta a okolní příroda jako by mě sama zavedla k malebnému koutu lesa. Nádherné místo které je zřejmě dobře ukryté před zraky okolních případných cestujících a přitom není tak daleko od místa kde táboříme. Konečně mohu odplavit nahromaděnou energii a trochu se uvolnit. Ano jsou i jiné možnosti, ale nedokážu si představit jak jdu za někým z naší skupiny se slovy,, tak co fešáku dáme sex?,, Pro sebe se zasměji a začnu se rychle svlékat, po chvíli stojím nahá a na tělo mi dopadá měsíční světlo, rozpustím vlasy, které mi spadnou až k pasu a pak se ponořím do chladivé vody tohoto kouzelného jezírka. Voda laská mé tělo jako by to byla ruka milence a já cítím stále větší touho po úplně jiném doteku, s tichým výdechem se vynořím nedaleko malého vodopádu a postavím se tak, aby voda dopadala na mé tělo. |
| |
| soukromá zpráva od Rukh pro Ticho po bouři na cestě k levému přítoku Im Lebar Nevím proč jsem se vlastně zvedl a šel za Siou, ale ta naše konverzace, těsně po boji mě zaujala. Rozhodně to byla žena, kterou by stálo za to trošku poznat. Mimo dosah té ostatní verbeže. Ti jsou schopní se ještě teď dohadovat, jestli rozvázat toho zajatce bylo rozumné. Já vím, že kdyby byl mág není svázaný a pokud není tak mě netíží. Můžu ho spálit hned jak budu chtít. Namyšlné? Ano, ale je to prostě tak. Nejdu moc daleko, když před sebou vidím postavu Sii, jak vchází do vody jezírka. Vystoupím k jezírku a začnu se svlékat také. Není na mě asi tak impozantní pohled, jako na ní, ale to mě moc nevadí. Potichu vklouznu do vody a plavu směrem k ní. Voda je poměrně chladná, což zrovna není něco co bych vyhledával. Oheň je mi bližší. Doufám, že to přežiju, ale nechce se mi tady křičet, hlavně když nevíme jak to vypadá v okolí. Potom, když si Sia stoupne pod vodopád a já vidím její tělo, jak na něj dopadá voda, tak touha se stane mi vlastní. Můžu se přidat? Zeptám se a pokračuji v plavání stejným směrem. |
| |
| soukromá zpráva od Sia pro Ticho po bouři na cestě k levému přítoku Im Lebar Voda dokonale ochlazuje mé tělo, zážitky z boje, příval energie, vyčerpání a pak neklid. Tím vším jsem si prošla a teď potřebuji něco dalšího, neklidně se zavrtím. Možná bych se měla vrátit, ale myšlenky na to, co se děje v táboře jdou tak trochu mimo mě. nechci teď přemýšlet o tom jaký byl lup, kdo byl jak zraněný a jestli zítra přežijeme, chci se nějak odreagovat. Trhnu sebou když zaslechnu hlas a automaticky překřížím ruce přes ňadra, chvíli mi trvá než si uvědomím, že to je Rukh. "Co tady děláš? Tady Kentauři neběhají." neodpustím si poznámku a koutky úst mi pobaveně zacukají, samozřejmě si prohlédnu to co voda neukrývá, to bych nebyla já a má zvědavost. "krom toho, nemohu ti zakazovat nebo nařizovat co můžeš a nemůžeš." Když si uvědomím nač jsem před chvíli myslela, zachvěji se a cítím jak se mi pod dlaní bradavky nalévají touhou, raději se otočím zády a snažím se uklidnit, i když vlastně na druhou stranu, nebylo by příhodné využít situace? Tedy pokud opravdu nedává přednost kentaurům.... |
| |
| soukromá zpráva od Rukh pro Ticho po bouři na cestě k levému přítoku Im Lebar Vidím jak sebou Sia trhnula a překřížila ruce na prsou. Je zajímavý, že prsa si zakryje obě, ale níž nesměřuje ani jedna. Ovšem můj pohled ano. Těžko se dívat jinam. Svůj pohled zvednu a vynořím se z vody. No kentauři ne no. Je to škoda. Myslel jsem, že tady nějakého najdu a zatím jsi tu Ty. Můžeš to nařídit, ale jestli já budu poslouchat to je druhá věc. Konstatuji se smíchem. Když se otočí a nechá mi volný pohled na zadeček, těžko se udržet v klidu. Ovšem já nemám potřebu nic zakrývat. Už mě takhle vidělo lidí. Těžko říct, jestli Sia bude ochotná k něčemu svolit, hlavně když si vzpomenu na Ty šlahouny o kterých se bavili u zajatce. Nerad bych skončil s liánou v zadku. |
| |
| soukromá zpráva od Sia pro Ticho po bouři na cestě k levému přítoku Im Lebar Jeho slovům se musím zasmát a natočím hlavu tak abych na něj viděla a zalapám po dechu, vynořil se z vody celý a rozhodně se nesnaží zakrývat svou nahotu, a že je rozhodně nač se dívat. Na chvíli zapomenu co jsem chtěla říct, jen velmi těžko odtrhnu pohled od jeho těla a zadívám se před sebe, takže mluvím zády k němu. "Chápu tvé zklamání, že místo statného Kentaura je tady obyčejná ženská, ale pokud toužíš po exotice, mé šlahounky ti přání splní." Nevidí mi do tváře, takže nemůže zahlédnout jak mi pobavením jiskří oči, za to můj hlas zní naprosto vážně. "Nějak si myslím, že nemáš zrovna v oblibě poslouchat, takže by asi byla má snaha ti něco nakazovat, naprosto marná." Přemýšlím zda si půjde zaplavat, nebo zda mě překvapí a řekne si o exotiku v podobě šlahounků, což by byla škoda, kdyby takové tělo bylo zaměřené na něco jiného než jsou ženy. |
| |
| soukromá zpráva od Rukh pro Ticho po bouři na cestě k levému přítoku Im Lebar Na chvíli se otočí, ale potom už jenom vidím zase její záda a absolutně vážný hlas. Na chvíli mě to rozhodně zaskočí, ale doufám, že to je stále jenom hra. No, budu se muset spokojit s obyčejnou ženskou, když tu nepobíhá stádo kentaurů no. Ovšem, ejstli na mě zkusíš svoje šlahouny, tak je budu muset spálit a to nebude zrovna příjemné. Konstatuji také, zcela absolutně vážně. No myslíš si to absolutně správně. Směji se při své odpovědi a vylezu z vody za ní pod vodopád. Moje tělo se přitiskne na její a moje ruce hledají její prsa pod jejíma rukama. |
| |
| Svatá Anna chladno z rána
Když jsem zjistil, že velitelka vzala roha i s prachama a kořistí tak se mě zmocnila neskutečná zlost. "To je ale svině! Přísáhám u všech bohů, že tohle je na kulku do týla" a vztekle se otočím směrem k cestě kam nejspíše prchla. "Nevím jak Vy přátelé ale já nemám moc chuť tu čekat až sem ta kurva dorazí s partou kámošů pro zbytek kořisti a naše hlavy. Nebylo by vážně lepší to tady pro jistotu zabalit a zkusit alespoň změnit místo pobytu?" Tak nějak doufám, že mi tento návrh projde, protože tady to fakt začíná smrdět. Pobalím svých pět švestek a čekám co se bude dít. "Možná by nebylo na škodu okouknout koně", prohlásím a činím. |
| |
| soukromá zpráva od Sia pro Ticho po bouři na cestě k levému přítoku Im Lebar Když slyším co by provedl mým rostlinkám je mi jasné, že mi dva bychom neměli stát proti sobě v boji. "ano, to by se mým šlahounům nelíbilo, byl to jen žert, nebo si myslíš, že si zasloužíš něco takového?" Ovšem než se dočkám další odpovědi, jeho tělo se přitiskne k mým zádům a ruce se snaží překrýt má ňadra. Cítím jeho mužství jak se mi otírá o tělo a veškeré zábrany padnou, proč nevyužít co se nabízí. Nechám ruce klesnout podél těla a tiše vydechnu. "Takže jsem dostala přednost před kentaury?" neodpustím si tiché zašeptání . |
| |
| Svatá Anna chladno z rána na cestě k levému přítoku Im Lebar Pokuřuji a popíjím, najednou je mi opravdu parádně. Jsem unavený, rozbitý, ale nezávazně kecat s kamarády a popíjet je povznášející. Přežili jsme další boj a ted mužeme hýřit. Tedy kdybych mohl hýřit. Bavím se s Quintem. "Já bych se už snad dneska ani nikam nepřesunoval, jsem rád že jsem rád. A ty mrtvoly dáme zítra rovnou do hrobů dnes už se s tím nebudeme srát. Na polívku si vem odemě nějaký špek, cibuli a kožení mám to vše ve vaku. " Na jeho otázku jestli na nás někdo nevypsal odměnu jen zakroutím nesouhlasně hlavou. "To těžko odměnu na nás asi nikdo nevypsal, spíš bych řekl, že náš ukol leží někomu v žaludku, že jsme se dostali mezi mlýnské kameny. Abys rozuměl, najal nás obchodník abychom našli ztracený náklad z jedné jeho karavana a hlavně nějaké speciální balíčky, myslím že zájemců o ně je asi víc." Když mě upozorní, že jsem se mu ještě nepředstavil trochu se zastydím, nějako mi to vůbec nedošlo. "Eh promiň kámo jmenuju se Holst Mandsfelt říkali mi v kumpanii Krkavec. Jsem moc rád, že jsi tu s náma." Poslouchám jeho vyprávění o vesnici Blatné myslím, že to by bylo fajn místo kde se dát do kupy, ale bude v okolí víc takových míst určitě. Pak ještě dovysvětlím jak to snáma vlastně je. "No jak jsem říkal, že nás najal kupec, tak jsme se předtím většina z nás vůbec neznali, bylo to klasické najmutí na práci. Najděte karavanu, vyřešte problém. No a tihle šupáci nás po nějaké době začali sledovat. Buď to byli najatí vrazi na nás a nebo samotní lupiči co olupovali ty karavany co máme najít. Uvidíme co se najde u jejich mrtvol třeba se něco dozvíme. Naše velitelka Anna až je doobírá určitě nám k tomu něco řekne. Navíc si myslím, že by bylo vhodné s ní probrat jestli by jste nechtěli se připojit ke skupině. V tomhle boji jsme měli docela ztráty a nabídka 100 zl za fušku je víc jak lákavá. Byl bych rád měl po svém boku opět spolubojovníka z války. " Pak kývnu na Sinthara "A tady mladej taky nevypadá jako uplná jelito a kdyby si ho Quintus vzal do parády věřím, že bude platnám společníkem v boji. Ale nepředbíhejme počkáme na Annu ono to s váma probere." Když se Anna dlouho nevrací, záčínám být dobek nervozní. Přeci jen se jí něco mohlo stát. Po zjištění co Anna udělala, ve tváři zesinám, zezelenám, zežloutnu a pak zrudnu. Vykoktám ze sebe jen. "Co - co - co ta zkurvená svině." Přelétnu očima zraněnou Freyu, škaredě popálenou Miru, a ostatní, které podle zradila, okradla o odměnu a nechala svému osudu za mrzký peníz. Velitelka? která má jít příkladem jednotce. "Porušila veškeré vojenské ctnosti, zrada velitele na svých vojácích, na svých lidech. To je jeden nejnechutnější zločinu jakého jsem byl svědkem. Tu svini dostanem a necháme ji roztrhnout koňmi." Rudý vztekem a zlobou se prudce zvednu, ale zakolísám bolestí se zranění. "Svině všech sviní co to je za lidský odpad." vykoktám unaveně ze sebe.... |
| |
| soukromá zpráva od Rukh pro Ticho po bouři na cestě k levému přítoku Im Lebar Nemyslím, že bych něco takového zasloužil, ale ostatní si to myslet můžou. Konstatuji s pokrčenými rameny, kteréžto gesto nevidí. Její ruce klesnou podél boků, takže můžu pevně sevřít její prsa a jemně mnout bradavky. No, nikde tu nejsou, takže ano. Odpovídám jí do ucha. Jedna ruka pokračuje v mnutí prsu a druhá se přesouvá dolů mezi nohy. Podle letmého ohmatání nejsem sám, kdo je z celé chvíle vzrušený. |
| |
| soukromá zpráva od Sia pro Ticho po bouři na cestě k levému přítoku Im Lebar Jeho ruce, chladivá voda a napětí z boje, to vše je stimulující a vzrušující. Tiše zasténám když mě dráždí bradavky a pak jeho ruka zamíří do klína kde ho vítá vlhko prozrazující vzrušení, stejné jako se mi otírá o zadek. Dám ruku za sebe a sevřu ho v ruce, tiše vydechnu překvapením, je velký, silný a plně připravený. Možná si zasloužíš něco úplně jiného.... |
| |
| soukromá zpráva od Rukh pro Ticho po bouři na cestě k levému přítoku Im Lebar Její vzrušení ještě podporuje to moje. Prsty chvíli projíždím mezi jejími pysky a potom dvěma prsty vniknu do ní a pomalu s nimi začnu pohybovat. Když její ruka chytne můj úd jenom syknu. A co by to mělo být? Chci jí a nehodlám čekat na odpověď. Vyndám z ní ruku a stáhnu jí k sobě, abych mohl svůj úd správně nasměrovat. Trochu zatáhnu za její nadro, aby se předklonila a já do ní mohl vniknout. |
| |
| soukromá zpráva od Sia pro Ticho po bouři na cestě k levému přítoku Im Lebar "Nejspíš přesně tohle..." Syknu když do mě nejprve vnoří své prsty a pak si mě vezme úplně. Donutí mě abych se předklonila a vnikne do mého klína, do zurčení vodopádu zazní můj výkřik a pak už jen vzdechy ruší klid okolní krajiny. Proniká do mého lůna, noří se do mého těla, hlouběji a dál, naplňuje mě a já konečně cítím jak se odplavuje můj stres, jak se uvolňuje nahromaděná energie a jak se blížím k výbuchu. |
| |
| soukromá zpráva od Rukh pro Ticho po bouři na cestě k levému přítoku Im Lebar Vodopád umocňuje celý tento okamžik, který si chci užít a vychutnat. Ještě před chvílí jsem v principu věděl, že umřu a nyní se můžu radovat z krás života a nehodlal jsem se nechat rušit ani si to nechat nijak zkazit. Siin výkřik splyne s vodopádem. Já se držím jejích boků a přirážím rychleji a rychleji. Nohy se mi sice třesou chtíčem, ale stále se držím. Všechen stres dnešního souboje se dostává z těla a já vzdychám, stejně jako Sia. Jsem rád, že se shodneme. Ještě pronesu, ale musím se soustředit. Ženu jsem už dlouho neměl a tak moje výdrž taky není taková, jaká bych chtěl. |
| |
| soukromá zpráva od Sia pro Ticho po bouři na cestě k levému přítoku Im Lebar Výkřiky pohltí vodopád, stejně jako ostatní zvuky které se tento večer a ještě dlouho do noci ozývali z břehu jezírka. Plenili svá těla několikrát, přítomnost smrti která byla tak blízko je stimulovala, užívali si každý dotek, každé vyvrcholení a když měsíc na obloze pokročil, znaveni leželi v objetí. Sia si uvědomovala že po dlouhgé době zakusila pocit jaké to je opravdu žít, Rukh se ukázal jako skvělý milenec a v duchu doufala, že to nebylo naposledy kdy spojili svá těla. Nechala ho odpočívat a vykoupala se, pak se posadila na kámen a ozářena měsíčním svitem si splétala vlasy do silného copu, přemýšlejíc, co je ještě čeká. "Asi bychom se měli vrátit co myslíš? Bůh ví, co se tam děje..." |
| |
| soukromá zpráva od Rukh pro Ticho po bouři na cestě k levému přítoku Im Lebar Vyvrcholení nás obou přišlo brzy, ale pohled očí rozhodl, že to nebylo naposledy. Pokud ve mě byl nějaký strach ze smrti nebo stres z boje, tak se tímhle totálně smyl a uvolnil mě. Věřím, že Sia celé toto vnímala stejně. Vodopád byl úžasný na tlumení všech zvuků a že jich nebylo zrovna málo. Sia byla skvělá milenka a já po čase opět cítil maximální spokojenost. Sice jsem měl původně odpočívat, ale i já jsem potřeboval trošku ze sebe smýt pot a všechno po našem dovádění. Zatímco šlapu vodu sleduji nahé Siino tělo, jak si zaplétá cop. No asi by to bylo nejlepší. Jak je znám, tak se jich tam zvládla půlka povraždit. Vylézám z vody, abych se mohl obléct a společně jsme mohli vyrazit do tábora. Ovšem stejně sleduji nahé Siino tělo, než ho zakryje do šatů a já budu mít po potěše. |
| |
| soukromá zpráva od Sia pro Ticho po bouři na cestě k levému přítoku Im Lebar Rukh se taky ponoří do chladivé vody jezírka a já po očku sleduji jeho tělo a v mysli mi naskočí vše co jsme spolu vyváděli. Tiše vydechnu a odvrátím zrak, rozhodně doufám, že to nebylo naposledy. Zapletu si vlasy a začnu se oblékat, na těle cítím jeho pohled a po kůži se mi rozeběhne mravenčení, neodolám, otočím se zpátky na něj a kleknu si před ním abych završila společnou noc drobným poděkováním. "No já doufám, že tam žádné mrtvoly nenajdeme, takže jdeme?" Zadívám se na Rukha a bouřkové oči mi zajiskří spokojeností jako mlsné kočce co dostane misku smetany, dokonce si olíznu i rty. |
| |
| soukromá zpráva od Rukh pro Ticho po bouři na cestě k levému přítoku Im Lebar Oblékám si košili, když se Sia otočí a vidí můj pohled. Oči se střetnou a v obou zajiskří. Musím říct, že kdybych věděl, že bude následovat něco takovéhleho co jsme zažili teď, tak jsem jí sem skoro odtáhl hned po boji. Její poděkování je krásným završením a já ho málem neustojím ,kdy se mi podlamují nohy, ale potom už vše musí skončit. Je smutné, že vše takovéhle musí skončit a člověk se musí vrátit do reality, kde bojuje o život. No já v to doufám taky, ale nikdy nevíš. V mých očích problesknou ohníčky. Doufám, že takovýchto chvil se po naší cestě najde o mnoho více. Pomalu si natahuji kalhoty, když je mám natažené jenom pokynu Sie směrem k táboru. Vidím Ty kočičí oči a vím, že to nebylo naposledy. Co si budou myslet ostatní je mi jedno. V tuhle chvíli jsem absolutně spokojený. Bohužel, návrat do tábora měl vypadat jinak. |
| |
| Ticho po bouři-Svatá Anna chladno z rána na cestě k levému přítoku Im Lebar Vracíme se do tábora, v myšlenkách jsem někde úplně jinde a mám pocit že kráčím jak šelma, s ladností , plíživou tichostí a nasyceností . Když dorazíme do tábora, pocit spokojenosti je trochu otřesen ve chvíli kdy se dozvídáme co provedla Anna. Pravda, jako velitelka mi moc nesedla, ale ostatní si ji zvolili, její rozhodnutí nebyla vždy správná nebo dobrá, ale byla to velitelka, jenže velitelé svým lidem nedělají takový podraz. Střelím pohledem po Rukhovi co tomu říká a nedivila bych se, kdyby ji na místě spálil až ji najdeme. Stejně se tváří i ostatní mimo Mir, která není z těch co by se mstila. Naštěstí se to vše obešlo bez úmrtí což mi trochu uleví, představa , že se stane to co říkal Rukh, mě doprovázela celou cestu zpátky. Všichni co žili při mém odchodu , žijí stále, je teď jen otázjou zda se vydáme za Annou nebo ji necháme svému osudu. "Rozhodli jste se zda za ni někoho vyšleme, nebo ji necháme osudu? " |
| |
| Ticho po bouři-Svatá Anna chladno z rána na cestě k levému přítoku Im Lebar Vycházím z lesa vedle Sii spokojený s celou situací, ale když vidím jak vypadají ostatní u ohně vím, že se něco epesně posralo. První moje myšlenky jsou jednoduché a to, že někdo ze zraněných umřel, ale pár slov stačí, abych byl na správné vlně. V očích mi plane oheň a já se ho nesnažím maskovat. Tohle rozhodně není chvíle, kdy bych si zachovával chladnou hlavu a obecně možná chvíle, proč je moje pověst taková jaká je. Upřímně nejde mi tak ani o peníze, kterých se najde vždycky dost, ale jde mi o princip, Nesnáším zloděje. Navíc jsme kvůli jejím skvělým velitelským schopnostem málem umřeli. Ano zvolili jsme si jí sami, ale mohla říct, že se na to necítí. Chci jí zabít, je mi jedno kdy, ale musí umřít. Chyby dělá každý, ale tahle chyba jí bude stát život. Mluvím absolutně vážně a oči mi planou. |
| |
| Svatá Anna chladna z rána na cestě k levému přítoku Im Lebar Mého koně se nakonec ujme Sia. "Děkuji." odvětím s náznakem úsměvu. Spoléhat se na pomoc ostatních...to jsem to dopracovali... Povzdechnu si v duchu. Klimbám u ohně zachumlaná do deky. Sem tam, když se mi podaří rozlepit unavené oči, přejedu pohledem ostatní a chvíli poslouchám rozhovor, pak zase chvíli vnímám jen hřející plameny ohně. Z takovéhoto polospánku probere mne až konstatování, že naše milá velitelka vzala roha i s většinou kořisti. Ze rtů splyne mi pár tichých nadávek. Po naší milé velitelce ani po jejím úžasném velení se mi tedy rozhodně vskutku stýskat nebude, což ovšem nemění nic na tom, že je to vskutku parádní podraz. Holt kořist byla lákavější než pokračování v pochybném úkolu...na jednu stranu ji možná i trochu chápu... Když si ovšem vzpomenu na její teatrální výstup v hostinci, kdy slibovala, že pro splnění úkolu položí třeba i život. Že by byla tak dobrou herečkou? Nebo to bylo jen momentální neodolatelné pokušení? Kdo ví... Většina velmi je rozhořčena touto zradou, ve vzduchu visí krvavá pomsta. Snad za jiných okolností, přidala bych se k nim, dnes ovšem vítězí únava. "Já se obávám, že dnes už se nikam nehnu." odpovím tiše na poznámku Sithara, zda-li se raději někam nepřesunout. "Leda by mě někdo nes na zádech." dodám si spíš jen tak pro sebe a těsněji si k tělu přitáhnu deku. Pohledem pak přejedu po ostatních a čekám, zda-li padne nějaký konečný ortel či rozhodnutí, co dál. |
| |
| Svatá Anna chladna z rána na cestě k levému přítoku Im Lebar Tick který vše objevil chvili seděl jako zařezaný, tohle určitě nečekal, když po té co obral mrtvé nepřátele předal vše Anne jako velitelce. Lákalo ho, aby si něco nechal za nechtíkem, ale protentokráte se rozhodl veřit lidem. Přeci jen Holst ho zachránil a nechtěl po něm nic a to jak to tu vypadalo mluvilo se hodně o cti a soudržnosti skupiny - jednotky či jak tomu všichni říkali. A teď tohle zase má být okraden člověkem. Proč jen proto že je nečlověk? Tak to ne. Zbrunátněl a svým tenkým hlasem zařval co to šlo. V tom hlasu bylo cítit všechno ponížení, zlost, zoufalost i zrada. Bylo to jako by chtěl plakat, ale ted to šlo vztekem. "Nechat ji jít? COŽE? Nechat se okrást svińským člověkem už zase a jen proto že jsem Gnom? Já se přitom boji strachem posral a veškerou kořist má ziskat nějaká lidská hyjena, která se i v boji kryla za mě? Ne já chci aby byla potresaná chci aby trapěla. Nechci aby si semnou stále někdo vytíral zadek. Chci jít po nííí." Poslední věta byla vyslovena tak nějak plačtivě, podle všeho Tickem ta zrada zamávala víc než by se dalo čekat. |
| |
| Svatá Anna chladna z rána na cestě k levému přítoku Im Lebar Poslouchám Holstovu debatu a nijak se do ní nezapojuji – jsem na to moc unavená. Vzala jsem si byliny proti bolesti a chystala se nechat únavu dělat svou práci – uspat mě. Jenže nebylo mi to dopřáno, místo toho přiběhl Tick a oznámil, že Anna zmizela s kořistí. Upřímně tohle bylo něco co bych do ní nikdy neřekla, jako velitelka sice neexcelovala a sama jsem jí to dost připomínala. Jenže v tom mi to došlo, důvod, který změní nejeden charakter – strach. Strach že jí obviníme ze selhání, za smrt a naše zranění. Přeci jen nikdo z nás jí za celou dobu nepodpořil, zatím co moje námitky ano. A pak přišla smrt Cisi. Sice jí to neospravedlňuje ke krádeži ale nemůžu s jistotou říct, že bych se při podobném selhání, zachovala jinak. Muselo to být zkrat. Tušila jsem, co se honí druhům v hlavě. Trest, štvanice, zabit, znásilnit, mučit, potrestat. Upřímně, většina inteligentních tvorů uvažovala takhle v podobných situacích. Já jen pokrčím rameny a zabalím se ještě víc do deky. Pak přichází série nadávek, prokletí a nevímco ještě. Svým způsobem se tak vyřešil problém s velením. Osobně nemám v plánu vykonávat všemi slibovanou pomstu anebo se jen účastnit nějakého honu na Annu. Lidský život je prý dar Bohů - píše se to v několika knihách - a já se nepovažuji za někoho kdo má právo tento dar jen tak krást. No vlastně co si budu nalhávat, ukradla jsem si jích víc než dost – vždy mě ale chtěli dotyční zabít. A to o existenci Bohů pochybuji. Válka ale skončila a já se domů přesto nevrátila. Možná se jen snažím odčinit to, co jsem v zájmu alchymie tehdy páchala, čemu jsem nezabránila. Možná proto jsem se toulala a ošetřovala nemocné i zraněné v osadách, přesto že plivaly na cestu, kterou jsem kráčela. Možná jsem jen nechtěla, aby rodiče viděli v mých očích to, co jsem udělala, než to odčiním. Vlastně dnes jsem poprvé použila petardu proti někomu jinému než vojákovy – nikdo už není voják, je období míru – nebo zvířeti. Zvláštní chvíle na takové myšlenky. Možná za to mohou byliny proti bolesti, co jsem si vzala. Vynořím se z myšlenek. Holstova reakce je pro mě další překvapení, roztrhat koňmi? Sice to řekl v návalu zlosti ale ton, odhodlání a pohled se kterým to řekl, se mi nezamlouval. Proto využiji toho, že se postaví, abych se od něho odsunula. Pak následuje, otázka od Siy, další slib pomsty Rukha, a nakonec unavený pohled od Frey. „Holst ani Freya nejsou ve stavu, kdy by jim cesta nepřitížila,“ konstatuji svůj lékařský názor, ano ležet tady není nejideálnější, ale příliš na výběr nemám: „Takže doporučení felčara: spánek, zítra se postarat o mrtvé, zatím co budou odpočívat, pak využít zbytek dne na to co nejdál se vzdálit a najít místo kde se budeme moct na pár dní schovat - dát do pořádku“ Pak se na moment odmlčím: “Co se týká Anny, tak tohle hraje v její prospěch, stejně jako nevěřím, že to plánovala, dohnal jí strach a nemůžu říct, že bych jí nechápala, dnes zemřela jediná osoba, které mohla věřit. Zatím co nám nejspíš nemohla. Ano byla špatná velitelka, stejně jako není první ani poslední. Neomlouvá jí to, ale pro mě to není dostatečný důvod jí štvát, mučit a zabít. A nevím co všechno by jste chtěli. Moje volba je jí nechat osudu a Bohům – pokud v ně věříte. Snažím se zbytečně nezabíjet, naopak se pokouším o to, aby duše neopouštěli těla. Proto dám přednost klidnému zotavení a případnému pokračování v úkolu.“ Po další pauze a nadechnutí pokračuji: „Pokud se rozhodnete jí pronásledovat, tak je mí líto ale toho se nemohu účastnit, případně vás ráno ošetřím, dám vám nějaké zásoby a půjdu.“ Sjedu pohledem po všech, nesnažím se o nějaké citové vydírání ale jako vždy pouze konstatuji fakta. |
| |
| Svatá Anna chladna z rána
Když se do problému vloží i ostatní včetně Miry s jejím protinázorem uvědomuju si, že má v něčem pravdu. Opravdu nejsem stavu zrádkyni pronásledovat stejně jako Freya, ale narozdíl od Miry si myslím, že s tím kalkulovala, aby získala náskok. Reakce Miry mě překvapí Jak muže někoho takového hájit??? Není mi to vůbec jasné. Nemám problém se obětovat pro kamaráda v boji i cizího pokud je v nouzi o to více vnímám tuhle zradu na přátelích jako nejhorší sviństvo. "Miro byla to zkušená dobrodružka, ne nováček co se podělal při první bitvě. O pár kamarádů už určitě přišla, aby to pro ni nebylo něco nového. A pokud si uvědomovala, že je velitelka na hovno mohla to kdykoliv složit. to také není veliká tragédie. Ale promiń myslím, že si nic takového neuvědomovala ani nic takového necítila, byla to arogantní sebestředná mrcha, která by tě zabila kdyby k tomu měla příležitost. Ostatně myslím, že si minimálně tvou a mou smrt přála." Pak se otočim k ostatním: "V jednom má, ale Mira pravdu, nejsem schopen ji pronásledovat ani Freya a ostatně ani Mira. Myslím, že s tím Anna kalkulovala. Jsem, ale schopen držet hlídku a vy ji pronásledovat můžete. Navíc Anna má náš kontrakt na práci a mapu takže bez ní stejně nemůžeme pokračovat v úkolu. Navrhuji, aby ostatní šli pronásledovat Annu, a já s Freyou a Mirou zustaneme tu do rána. Pak pomalu pobalíme věci a ubytujeme se v hostinci v Blatné a tam počkáme na vás až se vrátíte s mapou a kontraktem a mezi tím se dáme dohromady." Podívám se na Miru i ostatní co oni na to. |
| |
| Svatá Anna chladno z rána na cestě k levému přítoku Im Lebar Spokojený jak želva na břiše jsem zase jednou. V žaludku teplá polévka, v ruce opojný nápj, teplo ohně, kdyby mě někdo podrbal, tak snad začnu vrtnět jako kotě. Když se mi Holst konečně představí, chňapnu jeho ruku do své tlapy a pořádně zatřesu. Rád tě poznávám Krkavče Při jeho zničené grimase mi dojde, že to asi nebyl nejlepší nápad, vzhledem k jeho stavu a ruku rychle pouštím. Eh, sorry, to mi nedošlo. S omluvným výrazem se rovnám zpět na své místo. Poslouchám detaily o úkolu a občas se při tom rozhlížím po ostatních. Zajímavě se tu sešli, každý sám drsoň, ale dohromady nic. Časem, pokud vydrží se to změní, časem budou fungovat jak prsty jedné ruky v úchopu a pěsti. Pokud vydrží. Na zmíňku o možnosti se přidat reaguji s nadšením i překvapením. To je snad jasný, že tě teď neopustím, když už jsem tě našel. Jdu s váma. Pro jistotu ještě dodám Jasná věc Pomalu se propadám zase do svých myšlenek a sem tam si zabroukám kus melodie pod fousy, koukám po ostatních a prostě si užívám společnost, když přiběhne to druhý mrňavý stvoření a vykládá cosi o velitelce. Hmmmm, velitelka hmmm Chvilku trvá, než se skrze mlhu myšlenek prodere skutečný význam jeho slov a začínám být šokován. Všechny tyto procesy probíhají pozvolnu, nejsem rychlý člověk. Rychlej pěšák je mrtvej pěšák! Už už se konečně začínám nadechovat k nějaké peprné nadávce, když ale stihnou mezitím ostatní už lecos probrat a zanadávat. Podaří se mi nakonec jen hluboce zabručet a zvolat:"Kurva zasraná". To už se však slova opět zhostí jiní a já se rozhlížím po emocích naplněných tvářích a zničených, teď už společnících. Jediný, kdo vypadá podezřele smířen je zas ten zakrslý felčar. Hele, nehraje to vona s ní? Třeba jsou domluvený, někde čeká a pak se šábnou. My se po ní vydáme, vona se pak bude tvářit dotčeně, odejde, někde se slezou a je vymalováno. Nesnaž se přemejšlet jo, vypadáš u toho děsně a stejně by tě přechytračil i papoušek s opičkou, tak neblbni. Vůbec nechápu o čem to felčar mluví a kam chce jako jít. Zkusím si znovu přerovnat v hlavě, co tu právě proběhlo a s poněud rudou tváří zlobou se konečně ozvu. Tak to jako ne! začnu možná maličko hlasitěji, než by bylo nutné. Co tu do kyselý prdele jako řešíme? Támhle mladej je plnej energie a žhavej si do někoho taky vyřezat konečně monogram a teda jsou mi upřímně u píči nějaký motivy ubohý vystrašený baby, která si v nepravou chvíli třeba vzpomněla, jak jí otčím vobjížděl a teď se její hloupá dušička má zhojit na polormtvejch kamarádech. Koho to zajímá? Maličko se uklidním a pokračuji už věcnějším toném. Když teda jako pomineme všechny ty jakože morální aspekty činu, zůstává nám stejná rovnice. Ta baba zdrhla, má vaše věci, není to tak dlouho a je třeba jak získat věci zpět, tak se jí zdvořile zašklebím se směrem k felčarovi zeptat, co má kurva za problém. Stoupnu abych měl lepší výhled po okolí, kouknu, kolik je koní a lidí. Všinmnu si též, že navrátivší dvojici se vrátila brava do tváří a vypadají náramně odpočatě. Jak já to vidím, máme tu tři skvělý adepty na cestu a v zásadě dvě možnosti. Nevím, jak je schopná šermířka, ale jeden by stačit nemusel. STačí když ji mladej dožene jako první a zdrží ji dost dlouho než ho doženou tady magiči ne? Pak už je to jen otázka správně položené žádosti o návrat. Buď v celku, nebo po kouskách. Oddechnu si, jak už ze mě vyprchává zlost a nastupují naučené postupy a v hlavě mi ječí seržantovy poučky. Druhá možnost je, jak říkal starej serža, spěchat pomalu. Určit priority, udělat si zářez, aby jeden nezapomněl a pak jít dál za svým cílem. A až jendou bude klid, bude zmáknutá fuška, člověk si nehodí kopyta na stůl, to ne, jde dál, jde po svýhc stopách až najde tu mrchu a pak teprve bude konec. Já nejsem sprinter, to byli bráchové, ti jo, to jo. Na koni se udržím, ale žádnej zázrak to není a pohled to taky není veselej, takže já bych spíš zajistil permietr a trochu to tu uklidil před vašim návratem. Asi už jsem vyčerpal, co jsem mohl k danému tématu říct a tak jen stojím, rozhlížím se, rukama pocukávám za řemení na zbroji a přemýšlím. Tyve ta malá moralistka nás vlastně asi vydírá co? hmmm díra soustřeď se. Proč vlatně říkaj, že jim zdrhla velitelka, když to vypadá, že do všeho tady kecá ta malá mrška? Třeba ráda vaří. A to sem jako patří jak? Nevím, mám zase hlad. |
| |
| Svatá Anna chladno z rána na cestě k levému přítoku Im Lebar Poslechnu si všechny názory skupiny. Zvláště ten Quintův se mi velice zamlouvá. Asi jsem z celé skupiny v nejlepším stavu ovšem, že bych jí chtěl lovit bez zajištění to se mi dvakrát nepozdává... "Hele bando, přece jí to všechno nenecháme ne? Já nemám problém jí začít lovit a udělám to dokonce s radostí ale bral bych někoho v rozumném stavu jako zálohu. Tak co jdete někdo se mnou? Musíme připravit koně a co nejdříve vyrazit!", zvednu se a jdu zkontrolovat koně. Při cestě jen tak prohodím, "Jen tak mimochodem, pokud jí mám jít lovit tak s prázdnejma rukama to půjde vážně těžko... Hodil by se mi meč!", prohlásím a kouknu se na ostatní a jejich reakci. |
| |
| Svatá Anna chladno z rána na cestě k levému přítoku Im Lebar Vyslechnu si Holsta ale Quintusuvu štěkání už nevěnuji pozornost ani se to nepokouším skrýt, mohla bych tvrdit, že je to únavou což by byla lež. Ve skutečnosti mě to prostě nezajímá. Pak převezme žezlo bývalí zajatec, jediné co si poslechnu je to jeho: Hele bando přece jí to všechno nenecháme. Nevím o žádném mi ale to už mě nejspíš nemusí zajímat. Já se už rozhodla. Otočím se na Holsta „Nevím, co by si přála, ani to už nezjistím a ani mě to už nezajímá. Stejně jako si myslím, že i někdo z nás uvažovali o jejím zabití. Pokud chceš tak ráno můžeš vyrazit s nimi – ten lektvar tě sice nevyléčí úplně, ale dost na to aby si byl schopný cesty, to samé platí pro Freyu, pokud chce,“ Na moment pohlédnu na ní a pak se opět vrátím pohledem na Holsta „ za to mám jen jedno přání, rychlou smrt a pohřeb pro Annu, žádné ponižování, mučení, nebo snad znásilňování,“ pohledem sjedu po všech mužích v družině,“ Nechci žádný prázdný slib,“ vytáhnu dvě lahvičky z brašny. |
| |
| Svatá Anna chladno z rána na cestě k levému přítoku Im Lebar Vyslechnu si Miru a hned reaguji "To Ti slíbit mohu. Pokud jí dostihnu tak se dočká spravedlnosti ale taky slušného pohřbu souhlasíš?" Zatímco si povídám s Mirou podívám se po nějakém meči, který by mi nejlépe seděl do ruky. Konečně si nebudu připadat jako nahej sakra |
| |
| Svatá Anna chladno z rána. na cestě k levému přítoku Im Lebar Sleduji jak se dohadují, jak probírají co by se mělo a v případě Mir i nemělo, na jednu stranu Mir chápu, život je dar ale anna nás všechny zradila, čert vem, že nebyla kdoví jak dobrá velitelka, podle mě jsme volili špatně, takže část viny padá i na nás, ale potřebujeme mapu i to ostatní takže ji nemůžeme nechat utéct. Taky je jasné, že zranění nemohou pronásledovat zkušenou šermířku, to je jako kdyby jsme poslali jehňata k vlkovi. Kdo je v pořádku jsem já, Rukh, železňák a Tick který je ale někde zalezlí a pak náš zajatec, kterému moc nevěřím. nemám k tomu důvod, ale je to prostě...zajatec, tedy byl. "Pokud mohu něco navrhnout, myslím, že železňák by měl zůstat tady a hlídat zraněné, pokud si Holst vezme od Mir lék, mohl by mu v případě ohrožení pomoc a až se vrátí Tick, byl by vám taky k užitku, já Rukh a tady mladý mušketýr bychom vyrazili za Annou, potřebujeme mapu a stejně tak i zlato abychom mohli doplnit zásoby." Na chvíli se odmlčím a rozhlédnu se kolem co na to ostatní říkají, "pokud máte nějaký jiný návrh sem s ním, ale neměli bychom otálet dlouho." |
| |
|
na cestě k levému přítoku Im Lebar Dále se kolem celého rozbíhá debata které se vleče a Anna s lupem získává náskok. Trochu mě to znervozńuje kolik planých řečí se kolem toho nadělá. Mira mě nabídne, že mě dá dohromady ale až ráno. To už je prostě pozdě musí se za Annou vyrazit hned teď jestli jí máme dostihnout. S koněm v noci nemá moc na výběr kam jet než po cesté, ale zítra ráno už muže být jinak. Pohladím Miru po nespálené tváři. "Nepojedu miláčku, musí se vyrazit hned aby se dostihla zůstanu tu na hlídce a uděláme to ideálně tak jak jsem říkal. " Pak se otočím na Siu. "Myslím, že bude lepší když Quintus pojede s váma přeci jen je to zkušený bojovník a ve větším počtu toho prozkoumáte víc. Mám své arqebuzy a meč a Mira má petardy myslím, že to tu zvládneme. Pokud ji dostihnete během noci případně zítra nánu budeme tu pak se kdyžtak potkáme v Blatné v hostinci. Bylo by ale dobré vyrazit okamžitě. Případně při rozdělení si držet dvojce, bojovník a kouzelník dohromady." pak si znova sednu k ohni. Jen na ně kouknu a dodám. "Hodně štěstí a spravedlnosti zdar!" |
| |
| Svatá Anna chladno z rána na cestě k levému přítoku Im Lebar Když mě Holst pohladí po tváři tak zavrtím jen hlavou „Řekla jsem to předtím myslím dostatečně srozumitelně, ráno vás ještě prohlédnu a jdu, vrátím se k starému způsobu života. Rozhodnutí která nebudu schopná akceptovat, budou přibývat a z toho by se zrodil nevyhnutelný konflikt. Osm let sem si spoustu věcí omlouvala tím, že je válka, znovu taková už nebudu.“ Vezmu lahvičky a opět je vrátím do brašny: „Stejně jako nikomu nebudu přát šťastnou cestu, protože bych lhala.“ |
| |
| Svatá Anna chladno z rána na cestě k levému přítoku Im Lebar Po Holstových slovech si jen povzdechnu a vydám se pro odloženou výzbroj a výstroj, připnu zpět helmu a jdu shánět nejmohutnějšího koně, na kterého připnu vše co mám. Asi budu chvíli zápasit se štítem. Mluvím zatím tiše ke koni. Tak se zase setkáváme ty funící potvoro, hele, uděláme dohodu, ty budeš hodný a já ti nedám pěstí jo? Poslední co to na mě zkoušel šel už jen do guláše, tak v klidu Neměl bych radši nechat štít tady? Stihnu ho vůbec sundat? Ale co jsem bez něj, lehká pěchota. No lehkej určitě nejsem. Ať už se mi daří, či ne se nějak naskládat na koně, otočím se ještě k ostatním. Hele, mně nepřísluší vykonat pomstu jako takovou. Zkusím ji, seč to pude dotáhnout zpět v celku a jak vidím, bude tu mít snad i obhájce. To je nejvíc fér, jak to snad jen jde. Jestli ale bud bojovat do posledního dechu, nebudu mít na vybranou a přivezu, co zbude. Otočím se k mágům a mladýmu. Nejsem dobrý jezdec, popravdě jsem spíš mizerný jezdec, ale víc očí víc vidí a záchrana v poslední chvíli se taky šikne, takže nečekejte na mě, jste-li rychlejší, spěchejte. Jen kdybyste sešli z cesty, dejte přes ni větev, holým koncem tam kam jste šli. Já vás nějak dokodrcám. S naprosto nešťastným obličejem čekám na to co mě čeká. |
| |
| Svatá Anna chladno z rána na cestě k levému přítoku Im Lebar Zůstat se zraněnými... Je mi dost proti srsti, že na mě někdo musí brát ohledy a dost nerada si přiznávám, že teď jsem na tom tak, že bych jim byla jen zbytečnou přítěží a velmi snadným terčem. Aspoň si příště budeš dávat větší pozor... "Myslím, že tentokrát to nechám na jiných. Dřív než s někým znovu zkřížím meč, ráda bych se dala trochu víc do kupy." odmítnu nabídku k tomu, že ráno bych se k nim mohla přidat. Nehledě na to, že pokud ji chtějí dostihnout, není nač čekat. Věčnou ochranitelku všech slabých a utiskovaných, Miru, nějak přestávám chápat. Možná má jen v sobě něco z toho, co já už jsem dávno ztratila...ideály, čest...bývalo... Nahlas ale radši nic neříkám, momentálně je lepší mít ji na své straně. "Dávejete na sebe pozor." prohodím ještě k ostatním sledujíc je při tom, jak se chystají na cestu. Štve mne, že musím zůstat sedět nečině na zadku. Můžeš si za to sama... |
| |
| Svatá Anna chladno z rána na cestě k levému přítoku Im Lebar Poslechnu si všechny přítomné a připravím se na cestu. Přivedu koně za uzdu k ostatním a otočím se ke Quintovi, "Dobře beru na vědomí. Měli bychom vyrazit ať neztrácíme čas." Poodejdu kousek a vsednu do sedla, Sejdeme se buďto zde a nebo v hostinci. Dávejte si bacha na záda, nevíme kdo všechno o tom co se tu stalo ví" Sám doufám, že nikdo další takový není ale přesvědčený o tom nejsem. A tyhle soudy jsou pro mě taky nějak zbytečné. Někdo Tě takhle sprostě okradl? Minimálně ruka musí od těla grrr! |
| |
| Svatá Anna chladno z rána na cestě k levému přítoku Im Lebar Když se Mira odtáhne a řekne, že zítra odchází, jen udiveně vzhlédnu. Zdá se mi, že se se mnou točí svět. "C- cože? Zítra odcházíš?" Když ještě přidá, že nebude nikomu přát šťastnou cestu je mi jako by mi do srdce vrazil ledoví rampouch třikrát otočil a pak zalomil. Posadí mě to zpět na zem. Tentokrát uplně na opačnou stranu ohně od Miry. Co se to stalo? Co se děje? Proč? Co to kurva je? To se mi přece nezdá. Vysoukám ze sebe jen. "Dobře, já ti štěstí, ale přeju. Snad už mi ale nikdy nevstoupíš do života, kde jsem to měl srovnané." Jsem pobledlí a zapálím si znovu dýmku, která mi vyhasla. Opřený o kmen stromu jen silně bafám směs tabáku dívám se do ohně a cítím jak se mé vytrhnuté srdce z těla válí ve sračkách kde po něm dupou chlupaté nohy malé hobitky. Nikoho však nehodlám přemlouvat nebo se doprošovat, volba je volba. Nelidi jsou opravdu zrádné svině, nikdo se jí přece neprosil, aby malovala naši společnou budoucnost, s plaňkovým plotem v Kraji. Uplně mi rozbila život - dala mi naději na vytáhnutí z poválečné morální kocoviny a pak všechno jen tak bez varování lusknutím prstů rozdupala. Kdyby se mě pokusila zabít a okrást, vzal bych to lépe. Osud si semnou opravdu opět krutě zahrál. Další hluboká jizva na duši a srdci. Cítím jak se opět zatvrzuji a v duši začíná opět pohlcovat odevzdanost osudu a melancholie příjemně říznutá nenávistí. Díky Miro ty nečloveku, snad moje utrpení udělá dobře tvému egu. Pak už jen mlčky sedím a piju a kouřím dýmku, dvě zrady během jednoho večera je i na silného chlapa smířeného s osudem víc jak dost. I kdyby mi chtěla neco říci prostě ji ignoruii jen mlčím a zírám do ohně. Zírám jak očistné plameny tancují uklidňuje mě to stejně jako kroužky kouře.
|
| |
| Svatá Anna chladno z rána na cestě k levému přítoku Im Lebar Rukh, Sia, Quintus a Sithar vyrazili pronásledovat zrádkyni a zlodějku Annu ještě byli přítomni tomu jak s Holstem zamávalo rozhodnutí Miry opustit, všechny i jeho. O to víc se vám nechtělo zůstávat při této vypjaté atmosféře. Jeli jste cestou odkud jste přišli tam vedy stopy Annina koně a kolem vás projet na druhou stranu nemohla protože jste byli přímo u cesty, tedy jedinou cestou kudy mohla jet byla tato. Už byla tma ale vaše oči prořezávali krajinu jako blesky za bouře. Ty blesky co z vás šlehaly byly blesky zlosti. Projeli jste kolem místa kde se utkal Hlolst, Cisi a Tick při průzkumu s chlapy co vás pak napadli. Krátery na cestě a zlámané větve jasně poukazovali na tvrdý boj. K třetí hodině ranní po 4 hodinách cesty narazíte na rozcestí Jedna cesta vede do Vaenwiru z kteréhou jste přijeli a druhá do vzdáleného Rottenburgu. Potřebujete vydechnout a rozhodnout se jak dál. U táboráku zato to byla naprosto ledová atmosfera, Holst mlčel jako zařezaný a pil na miru ani nikoho jiného se ani nepodíval, Frea raději usnula a Holst také klimbal jen smutný Luiggi se mu lísal u nohou. (Dále už píšte zase v soukromých zprávách Skupina pronásledovatelů zvlášť a Skupina táborák) |
| |
| soukromá zpráva od Mirabella Tooková pro Odchod Chtěla jsem Holstovi vysvětlit že nepřeji štěstí pouze lovcům Anny a že to vše jsem pouze vychrlila najednou. Místo toho se ale zabalím do deky a pokusím usnout, nedaří se mi to a tak čekám. Možná to tak bude lepší, obviní mně a zapomene – doufám v to. Možná bude lepší odejít teď. Podívám se na místo odkud by mělo vyházet slunce - jeho paprsky jsou ještě daleko. Místo marného pokusu usnout se rozhodnu otevřít brašnu. Dva silné léčivé lektvary s papírkem: Pro Freyu a Holsta. Deska na vyvolávání démonů, alkohol – desinfekce, jehlu s nití, trochu plátna na rány, pár bylin proti bolesti. To vše přikryji dekou, aby to nelákalo přílišnou pozornost. Využiji tvrdého spánku obou zraněných k letmí kontrole – vše se zdá v naprostém pořádku. K Holstovi ještě přiložím váček s 44 zlatými a dalším papírkem, tentokrát prosbou aby 10 vrátil zaměstnavateli a zbytek je jeho. Pohlédnu na koně a zavrtím hlavou, pulčík na koni je v očích všech zloděj a vrah. Chvíli ještě v tichosti sleduji spícího Holsta. Poškrábu Luigiiho mezi ušima: „Postarej se o něj.“ Vezmu kuši a udělám první krok z tábora. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Odchod a něco na víc Mira a Anna I když Holst toho moc neřekl tvoje vnitřní citění vnímá jak moc si mu ublížila víš, že jsi ho zdrtila co víc dala naději nechala ho do sebe zamilovat a pak mu tu naději rozbila. Tento pocit proniká tebou jako jed, jako zdrcující pocit. Otázka jestli se na sebe někdy budeš moc podívat. Nido se nevzbudil když jsi odcházela, ale po pár metrech narazíš na šustení kopyt kone a uvidíš postavu ve tmě která vede koně. Taky si tě všimne. Vidíš, že je to Anna. Hledíte na sebe pak Anna tiše promluví. "Prosím Miro nekřič, vím, že to co jsem udělala bylo špatné, ale selhali mě nervy prosím, vím že jsi mě neměla ráda, ale ušetři mě, ostatní by mě určitě zabili." |
| |
| Svatá Anna chladno z rána. na cestě k levému přítoku Im Lebar Bylo rozhodnuto, sice bych byla raději kdyby tady železňák zůstal a chránil raněné, ale na druhou stranu mít ho jako zálohu je taky dobré. Další rána přichází od Mir, jako měla jsem tu holku ráda, moc se mi líbilo jak se k sobě s Holstem měli, a teď tohle? Ať táhnou k šípku nějaké zásady, v lásce a válce je vše dovoleno, zrovna ona by to měla vědět. Stála jsem ji po boku když byla Anna protivná, fandila jsem ji i Holstovi, ale tohle je podraz. "Mir myslím, že děláš velkou chybu, ale je to tvé rozhodnutí, hodně štěstí." Dotknu se hrudi na znamení rozloučení a zachytím strhanou tvář Holsta, chvíli váhám a pak k němu přikleknu, nepotřebuje slova soucitu, s tímhle si musí poradit sám, takže schválně drsně ho oslovím. "To, že jsi zraněný ještě neznamená, že musíš všechno vychlastat sám, dej sem to pití." Počkám až mi podá pití a nepozorovaně do něj přidám trochu mé zvláštní medicíny, neublíží mu jen mu to bude všechno jedno a bude se moc vyspat, což jeho tělo potřebuje víc, než přemýšlet kde udělal chybu. Když mu lahev vracím, poklepu ho po rameni a pak se otočím na Frey, "vadilo by ti kdybych si půjčila tvého koně? Budu se o něj dobře starat neboj." Viděla, že její kůň za mnou běhá jak pejsek a muselo ji dojít, že to se zvířaty umím stejně dobře jako s rostlinkami, pak ještě mrknu na Rukha a usměju se. "Jsi v pořádku? Nabral jsi sílu? " Pro mě byl pobyt v lese očistný, jako by do mě sama příroda vlila novou dávku energie, takže mi nic nebrání vyrazit. Zkontroluji své dýky a vyhoupnu se na koně, ještě jednou přelétnu pohledem tábor a pak už mě pohltí les. |
| |
| soukromá zpráva od Sia pro Svatá Anna chladno z rána. na cestě k levému přítoku Im Lebar Jelo se celkem svižně, ale i tak mě trápilo, že má Anna takový náskok, samozřejmě si nepřeji nějaké dlouhé mučení, ale i já chápu, že za zradu je trest smrti., krom toho odjela s kořistí a naší mapou. Dlouhé čtyři hodiny jsme sledovali Aninu stopu, občas jsem okoukla jak je na tom náš železňák, sem tam pošeptala nějaké to slůvko jeho koni, který vypadal, že už moc dlouho nevydrží, ale jako by příroda sama nám pomáhala, žádné výmoli a překážky na cestě. Když jsme dorazili na rozcestí byla noc, nebo spíš už skoro ráno a mi se museli rozhodnout jakou cestou se vydat. Přemýšlela jsem nad nějakým kouzlem a pak mě napadlo, že bych mohla něco zkusit. " Pokud nemáte lepší nápad, nebo někdo z vás nevidí stopy které ostatní ne, mohla bych zkusit jedno kouzlo aby se nám ukázali Anniny stopy, otázkou je, zda se i to povede." Přesto na nic nečekám, stoupnu si do míst kde se rozděluje cesta, skloním se a prsty se dotknu země, zašeptám několik slova a doufám, že zem ukáže stupy kudy jít. |
| |
| Svatá Anna chladna z rána na cestě k levému přítoku Im Lebar Atmosféra poněkud zhoustla, když Mira svým rozhodnutím ťala přímo do živého. Trochu začínám litovat toho, že zůstanu sedět tady a nevyrážím s ostatními. "Jo vem si ho." kývnu souhlasně Sie na dotaz, zda si může vzít mého koně. "Jen doufám, že se vrátíte oba." neodpustím si ještě poznámku. Ještě chvíli se dívám za odjíždějící skupinkou a pak pohledem přejedu zdrceného Holsta. Nějak přestávám rozumět a možná ani rozumět nechci. To bude tedy krásný a příjemný večer... "Kdyžtak mě pak vzbuď, chvíli můžu být taky vzhůru, ale teď si potřebuju chvíli orazit." otočím se na Miru. Na Holsta teď asi nemá moc cenu mluvit, beztak by nevnímal. Zachumlám se víc do deky a natáhnu se kousek od ohně. Zbývá jen doufat, že bude klidná noc. V tomto stavu byli bychom více než snadný cíl. Sotva zavřu oči, tak spím. Jen chvíli si odpočinout, nic necítit a nic neřešit. |
| |
| Svatá Anna chladno z rána. na cestě k levému přítoku Im Lebar Já Ti neslíbím nic. Ty prázdné sliby nechceš a já nebudu slibovat něco co splnit pravděpodobně nemůžu. Možná můžu říct, že její pohřeb bude žehem, ale nevím jestli to uneseš. Pronesu chladně směrem k Mir. Je mi nějak zcela jedno co zažila nebo jaké má přesvědčení. Moje přesvědčení je taky už stokrát překroucené. Z mé strany nemá moc co cenu říkat. Odejdu si vybrat svého koně. Krásný černý vraník, který se asi teď nejvíce ke mě hodí. Potom jenom slyším jak Mira vlastně sestřelí Holsta a to nemusela použít ani arkebuzu. Musím říct, že je to krásný citlivý přístup typické pro ženské. V téhle chvíli jsem mu bohužel nemohl nijak pomoci, ale rád bych. Rozhodně ho tu s ní nerad nechávám. Rozhodně Quintus by mu tu byl něco platný, ale má i pravdu v tom, že čím více nás bude, tak tím nám asi úkol půjde i lépe. Neboj nabral jsem jí plnými doušky. Odpovídám Sie a mrknutí jí oplatím. Ovšem barva hlasu je jiná, než když jsem mluvil na Mir. I já se vyhoupnu do sedla a pevně chytím svoji hůl. Meč je na svém místě také, takže kopnu koně do slabon a vyřítím se vstříc noci. |
| |
| soukromá zpráva od Rukh pro Svatá Anna chladno z rána. na cestě k levému přítoku Im Lebar Držel jsem se s ostatními během jízdy a možná jsem i trošku poklimbával, ale jenom trošku. Nepřemýšlel jsem vlastně vůbec nad Annou. Upřímně toho jsem měl už dost. Potřeboval jsem se spíše zklidnit, protože pokud jsem naštvaný tak moje magická síla je sice silná, ale moje koordinace je horší. Mladej Miře sice něco slíbil, ale já se ho ptát nebudu. Jeho neokradla a on nemá právo něco slibovat. To se bohužel bude muset naučit, ale to je jeho boj. Život prostě není peříčko. Znásilňování není něco co bych zastával a hnusí se mi stejně, takže toho bych asi schopen nebyl, ale jen tak jí zapálit a sledovat jak hoří? No proč ne. Bude to mít i s pohřbem. Odfiltroval jsme z hlavy tyhle myšlenky a více se vracel do lesa k jezírku. To byly přece jenom příjemnější myšlenky. Nepočítal jsem vzdálenost a ani hodiny, které jsme urazili, až jsme přijeli na rozcestí. Nesnáším rozcestí už jenom proto, že nejsem dobrý stopař. Pokud víš, tak udělej co umíš. Odpovím Sie, protože pokud by to vyšlo, tak nám usnadní mnoho práce. Já naopak použil svoje kouzla, ale mnohem jednodušeji. Jenom přiměřeným vánkem jsem se snažil chladit naše koně, kteří jsou uřícení z cesty. |
| |
| soukromá zpráva od Quintus "Železo" Regulus pro Svatá Anna chladno z rána. na cestě k levému přítoku Im Lebar Co se děje v "táboře" už nevímám, soustředím se na ovládání zvířete a na úkol, jež nás čeká. Vyrazím mírným pobídnutím koně patami. Přes obličej se mi míhají výrazy někde mězi bolestí, pláčem a hněvem. Někdo je nervák, někdo kliďas, někdo prudí a někdo je pohodář. No a já jsem pochodář, je mi skvěle za pochodu. Snažím se z ostatními držet alespoň trochu tempo a připadám si víc jako pytel volně neuspořádaných kostí a orgánů než obvykle. Občas mám pocit, že mě snad i žebra dloubají do žaludku a zadek se snaží vyšplhat někam ke krku. Ne, že bychom v armádě neměli koně, ne, že bych na něm občas i nejel, ale holt jízda na koni vyžaduje víc altetického nadání ve spodní části těla, než je jakýkoliv příslušník těžké pěchoty schopen. Spodní polovina těla je jako kamená základna pro věž, jako podvozek pro dobývací stroj. Když konečně přijedeme na křižovatku, snažím se seč to jde, ačkoliv mi v té tmě stejně asi není vidět do obličeje, udržet důstojný výraz a vzpřímený posez. Pch, musím ukázat, že ještě nepatřím do starého železa Snažím se odignorovat bolest a přemítám, zda bude výhodnější slézt, nebo zůstat sedět. Když slezu, tak se protáhnu. No jo, ale už by ses nemusel vydrápat do sedla. Ale ulevil bych nohám. Ostatní by slyšeli praskání kostí. Jsi starej. Nejsem, jen na tohle nejsem stavěnej. Koně jsou jídlo, ne dopravní prostředek. Kdyby byli co k čemu, maj místo nohou kolečka a páteř ve tvaru křesla. Nakonec se rozhodnu nesesednout, jen se snažím nějak povolit stehna a najít nějakou pohodlnější polohu, zatímco kůň přešlapuje na místě. Otázku čarodějky a její snahy mě nechávají klidným. Čemu nerozumím, do toho se neseru. Pro mě je stejným výkonem vytažení holubice z rukávu, jako vyčarování dvě míle dlouhé ohnivé stěny. Obojí neuvřitelné a tím pádem i nedůvěryhodné. Stejně tak se nikterak nesnažím hrát si na stopaře, svoje vědomosti a zkušenosti spíš používám k pečlivému soustředění na okolí, zda něco nezaslechnu, zda mě instinkt nevaruje před něčím, prostě vojákování, spíš jak na hlídce, než na honu. Očima propátrávám tmu, snažím se vnímat okolí, abych vytušil cokoliv, co tak nějak nesedí. |
| |
| soukromá zpráva od Mirabella Tooková pro Odchod a něco na víc Mira a Anna Pohlédnu na Annu, zatím co udržuji dostatečnou vzdálenost od ní: „Jestli mě uvidí s tebou, tak taky umřu. Budou si myslet, že v tom jsem s tebou, protože se nechci účastnit lovu na tebe. Moje rada: Otoč se a zmiz, daleko, staň se někým jiným a využij k tomu všechno zlato, co máš. Protože věř mi, nechceš, aby tě chytli. Chytej“ vytáhnu z brašny léčiví lektvar a hodím jí ho, hned potom falkonek s jedem „ První je léčiví lektvar, druhé jed – pokud by jsi byla v situaci kdy si budeš jistá, že jim už neunikneš tak ho vypíjí – umřeš rychle a bezbolestně. A ať si tady ještě z jakéhokoliv důvodu, tak na něj radši zapomeň a utíkej – lesem ne po cestách.“ Sleduji Annu a zatím co jsem se hrabala v brašně pro lektvar tak jsem si nachystala dvě petardy. Zoufalí lidé dělají zoufalá rozhodnutí. Pokud je tedy opravdu zoufalá. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Odchod a něco na víc Mira a Anna Anna si viditelně oddechla když jsi jí neprozradila a navíc ses ji rozhodla i pomoci v útěku lečivým lektvarem a radou. Všimla si že si držíš odstup a tak ukázala obě ruce že je má prázdné a meč i dýku odložila uplně na zem, od pasu odepla váček s pěnězy a udělala k tobě nekolik kroků a podává ti ho. "Díky to je zhruba polovina toho co jsem si nechala mužeš si to nechat nebo to vrátit ostatním, třeba je to alespoń trochu utiší jejich zlobu." Stojí tam s napraženou rukou a váčkem v ní. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro na cestě k levému přítoku Im Lebar Jste udýchaní a rozhození a stále jste nenerazili na tu svińskou mrchu. Nakonec se Sia rozhodně seslat kouzlo které zvýrazní stopy pronásledované. První pokus o seslání kouzla nevyjde, a jen se z jejího těla odčerpá energie a kouzlo krachne pravděpodobně vinou špatné koncentrace po cestě. Musíte chvíli počkat, což zvláště pro Quinta je vítané a on si trochu odpočine. Druhé kouzlo vyjde, ale Anniny stopy nezvýrazní. Všem vám to dojde. Patrně s váma vyjebala. Někde se schovala nechala vás přejet a buď jela na opačnou stranu, nebo ještě hůř. Jede v tom s někým z vás. MOhla by Mira a její unáhlený odchod hrát v tom nějakou roli? Nebo Holst? Nebo je vše náhoda a prostě vy jste ji přehlédli ukrytou i s koněm v lese? Co to znamená Jsou ostatní v bezpečí? Všechny tyto myšlenky vám jednomu po druhém vytanou v hlavě. Každopádně víte, že s váma naprosto vyjebala. A ještě z vás udělala jelita co jí skočili na špek. |
| |
| soukromá zpráva od Mirabella Tooková pro Mira a Anna Ve chvíli kdy odepne meč tak i já vytáhnu ruku z brašny, nechám jí popojít blíž a vezmu váček: „ Je to asi zvláštní ale v něčem jsme si asi podobný a proto jsme se nemohly vzájemně moc vystát,“ usměji se snad poprvé upřímně na Annu, „ Vrátím jim to a omluvím se tvým jménem, tudy jeli“ ukážu směrem, kterým vyrazili lovci „ takže tam nemiř a nemáš u sebe náhodou kontrakt na práci a tu mapu? Dá jim to jiný směr kam soustředit pozornost a mě důkaz že nelžu, když se tvým jménem budu omlouvat.“ Počkám, jestli mi předá i mapu a kontrakt i tak mám ale v plánu se vrátit do tábora. „Doufám, že nikoho ze spolubojovníků už nikdy nepotkáš. Z mojí strany se nemáš čeho obávat, vše je odpuštěno. Hodně štěstí,“ to jsou slova se kterýma se s Annou rozloučím a vydám se zpět do tábora. Jestli budou ještě všichni spát tak pobalím všechny zásoby zpět do brašny a stejně tak si vezmu váček s penězi. ( u Holsat) |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Odchod a něco na víc
Anna se na tebe usměje snad poprvé také upřímně. A jemně snad jako by se styděla ti odpoví. "Asi máš pravdu v něčem jsme byli asi stejné." Dá ti do ruky ten měšec a pak vytáhne i Kontrakt a mapu a postupěn ti to předává do rukou. Kdyř ti však předává jako poslední mapu a ty máš zaměstnané ruce držením tech daších věcí. Dostaneš strašnou ránu pěstí v železné rukavici ... zatmí se ti vědomí a jen zaslechneš její smích. "Miro ty byla vždycky blbá naivní kráva doufám, že chcípneš...." ...... ...... Bolí tě strašně hlava probouzíš se v něčem lepkavém.... co to sakra je? .... Je to chlupaté.... kalné oči celá tlama od krve.... Mrtvý Luiggi ležíš mezi ním a ...... herdek studená od krve dodraná uniforma.... knoflíky... uniforma Holsta... Odskočíš ale zamotá se ti hlava padneš přes podříznutého psa a vidíš, že Holstova hlava visí na jeho těle jen na kuži a do jeho těla je vražen tvůj krátký meč. Ty sama jsi celá od krve jeho i chudáka Luiggiho. Neměli ani jeden šanci Holst opilí a omámený bylinami od Sie a chudák Luiggi asi věřil Anně. v Kaluži krve leží jen kontrakt na práci a mapa a jeden stříbrńák. Tvoje věci také zmizeli všechny peníze i alchymistické věci a co víc i všechny koně.... |
| |
| soukromá zpráva od Mirabella Tooková pro Odchod a něco na víc „Doufám že chcípneš“ ta slova se opakují v mé hlavě dokolečka jak se vědomí pomalu vrací zpět, popálená tvář tepe bolestí – rána musela natrhnout puchýře. Až teprve po chvíli v ruce ucítím něco chlupatého, vlhkého, otevřu oči. Vše je rozmazané, jenže během několika sekund rozeznám obrysy… Luigii? Otočím hlavu a začnu rozeznávat další detaily, pokusím se vstát. Jenže v tom si všimnu Holstova stavu – no to slovo nevystihuje to co vidí. „NE NE NE NE NE NE NE,“ v tom se ale opět svalím na zem jak se semnou zamotá svět. Ani si neuvědomuji že se moje tělo snažilo o pohyb. Po čtyřech se připlazím k Holstovi „ To nemůžeš, nesmíš!!! Dám tě dohromady, neboj všechno bude v pořádku…“ rukama se snažím nahmatat brašnu, marně, stejně jako moje mysl se mě snaží marně přesvědčit, že mu už není pomoci. „Neboj se neboj“ jemně se dotknu jeho hlavy a naprosto nelogicky se jí pokusím vrátit zpět. Je mrtvý! Ne není, já ho ošetřím! Roztřepané ruce ho opatrně uloží na zem a hlavu dá do správné pozice. „Musím najít brašnu, brašnu, brašnu….“ Je mrtvý a je to tvoje vina. Já vím, ale zachráním ho… ne nezachráním. Zabila jsem ho. Svalím se bezvládně na jeho tělo, „Omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se, omlouvám, omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se, omlouvám….“ Opakuji stále a stále omluvu, zatím co vzlykám do jeho zkrvavené košile. Všechno je moje vina jen moje, možná…. Podívám se na ostří v jeho hrudi a přiblížím k němu svoje zápěstí. Možná, měla bych se zabít, je to moje vina, já ho zabila Kůže se dotkne ostří a rozšklebí jí. Musíš, měla by si to udělat. „Doufám že chcípneš“ uslyším znovu Annin hlas v hlavě. Chcípnu ale až po tobě, pak chcípnu a budu tě zabíjet v pekle furt do kolečka. Ucukne zápěstí od ostří a znovu zabořím obličej do zkrvavené košile. |
| |
| soukromá zpráva od Quintus "Železo" Regulus pro Svatá Anna chladno z rána. na cestě k levému přítoku Im Lebar Sleduji bez valného zájmu snažení mladé čarodějky, ne že bych nevěřil v magii, mnohokrát nám zachránila bitvu, ale je to pro mě podobné jako sledovat balet. O to víc jsem překvapen, když pochopím, že se vlastně kouzlo povedlo, ale Anniny stopy nikde. Tak to je jasný, to buď odbočila, nebo se jen schovala někde u tábora. Což jsme v piči jak Baťa s dřevákama. Trošičku komplikace, ale aspoň se zbavím toho zvířete. Zafuním a těžce slezu s koně. Zatímco odvazuji z koně své věci, zuří uvnitř mě bitva a když mám konečně věci dole otočím se k ostatním. Chtěl bych jednoho dobrovolníka, zpět se chci vracet pochodem. Mírně zrychleným, přesto pochodem. Nechci něco přehlídnout a poslední o co teď stojím je, aby mi někdo vlítl do zad, zatímco sedím na to pitomém zvířeti. Zatímco řečním, automaticky začnu rovnat přezky a výstroj. Vše narovnám do pohodlné polohy, dotáhnu, párkrát poskočím, znovu dotáhnu, pak teprve začnu vázat štít. Osobně bych to viděl tak, že dva by mohli jet napřed, ale zase ne tryskem, jen tak na pohodu, takový předvoj, strhnou na sebe pozornost, v noci hovno kdo pozná, zda jedou dva, nebo čtyři jezdci, zvláště, když za sebou potáhnete mýho koně. Jakmile připnu i štít, začnu trochu podupávat na místě a točit se v trupu. Víte jak to myslím. Dva s prázdným koněm se jakože zničeně a v klidu vrací zpět a rozhlíží se kolem sebe a za nimi s mírným zpožděním dupu já s někým a koukám co přehlídli, případně, kdyby začala být neopatrná v domnění, že už jste přejeli a že je v bezpečí. To už dělám dřepy a připravuji se ke klusu směrem zpět, avšak stále vyčkávám, zda se některý z nich k mně přidá, jako součást zadního voje. Předpokládám, že se přidá na koni, neočekávám, že by klusal se mnou. |
| |
| soukromá zpráva od Sia pro Svatá Anna chladno z rána na cestě k levému přítoku Im Lebar Soustředím se na své kouzlo, ale nejspíš ne dostatečně, první pokus se nepodaří a já cítím jak mi z těla odčerpal kus energie, tiše si povzdychnu, rozhlédnu se po tvářích kolem a kousnu se do rtu. Přeci nebudu úplně k ničemu, musím se víc snažit. K mé radosti se druhé kouzlo povede, ale výsledek, výsledek je nulový. Překvapením a odčerpanou energií si kecnu na zadek do prachu cesty, v té chvíli mi dojde co se stalo. Anna nás pěkně zmátla a sem nejspíš nedojela. Tahle úvaha má za následky ty další, kam zmizela? Jela jinou cestou nebo se vrátila do tábora aby... "tábor, co když jede zpět a...?" Má slova znějí spíš jako výkřik, než konstatování a myslím, že zaznělo jen to co si myslí všichni, pokud se vrátila a náš tábor ji stojí v cestě, nebude mít slitování.Quintus sleze z koně a začne přednášet svůj plán, zní to dobře, ale nemohu si přestat říkat, že měl zůstat v táboře, měl chránit zraněné. "Železňáku asi máš pravdu, myslím, že tvůj návrh zní rozumně, měli bychom udělat vše proto aby nám neunikla. Osobně si myslím, že by bylo dobré rozdělit nás do seskupení jeden mág, jeden bojovník, ale to nechám na vás, je mi jasné, že zrovna ty magii asi moc neholduješ co? " nemyslím to zle, popravdě raději bych zůstala s druhým mágem, ale když se přihlédne k rozdělení sil, je tohle možná dobré řešení, ale nechám to na nich, zatím se opřu o strom a snažím se doplnit ztracenou energii, alespoň na tu chvíli než se dohodnou. |
| |
| Svatá Anna chladno z rána na cestě k levému přítoku Im Lebar Otočím se k čarodějce. Jasně, že jo, určitě bude výhodné mít sebou někoho, kdo dokáže jednak smažit na dálku a pak taky překvapit. Rád si sebou vemu mága. |
| |
| soukromá zpráva od Rukh pro Svatá Anna chladno z rána na cestě k levému přítoku Im Lebar Sledoval jsem počínání Sii plný nadějí. Chtěl jsem co nejdřív pokračovat v cestě a dostihnout Annu a vrátit se. Nelíbí se mi, že zůstal tábor odkrytý tak jak zůstal. Pokud Anna zůstala někde za námi, tak už je možný že je na všechno pozdě. Doprdele. Naletěli jsem jak banda usoplenejch parchantů. Vztekám se, protože fakt nemám rád, když mě někdo takhle napálí. Nerad vypadám jako nejapný pitomec. Potom se začne rozmýšlet plán a já jenom kývu hlavou. Jediné co se mi na tom nelíbí je to, že se musíme rozdělit. Už tak se tříštíme dost. Nelíbí se mi, že se musíme zase rozdělit Quinte. Vím co myslíš, ale stejně mě to štve. Pojedu na koni. Kdyby se mělo něco posrat ve předu věřím si, že tam něco vydržím. Hlavně pojeďme. Ať chytmeme tu čubku a můžeme zase v klidu spát. |
| |
| Odchod a něco na víc Freya: Usnula jsi unavená po boji a spalo se ti na měkkém jehličí jako v nebi. O to horší bylo probuzení. Po svítání se ti jako ze snů v hlavě ozývalo. „...... Omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se....." vzbudilo tě to a mžouravě se rozhlížíš. To co vidíš tě šokuje. Mira je celá zakrvácená a drží v ruce svůj krátký meč, který je do něčeho zabodnutý, vedle ní mrtvý pes s vyplazený zmodralým jazykem se zakalenými oči a celou hlavou slepenou zaschlou krví.... ... lekneš se a oči se ti úlekem od široka rozšíří a to co uvidíš je ještě horší. To do čeho je Miřin meč zabodnutý je tělo Holsta, který má podřezaný krk a jeho hlava vidí jen na páteři a kusu kůže. Všude kolem miri je obrovská kaluž krve ve které leží jen nějaký papír a mince. Skupina pronásledovatelů: První sled tedy ti co jeli na koních rychle spěchali zpět k táboru, někteří v předtuše co se mohlo stát. Dorazili ve stejnou dobu kdy se probouzela Freya tedy vidí to samé co ona. a všude kolem změť stop. Podle nich se dá ledacos určit zvlášť když se vylepší kouzlem. Duhý sled, tedy ti co šli pěšky, dorazí až za dvě hodiny po té behem cesty se nestane nic divného jen asi kilometr od tábora jste narazili na stopy které mohly být Anny. Dost pravděpodobě se tam schovala a počkala až pronásledovatelé ji přejedou a pak se vydala na druhou stranu a došla zpět k táboru a tady... uvidíte tu spoušt. |
| |
| Holst *Krkavec* Mandsfelt Tvé tělo obestře mlha a uslyšíš zvuk trub. A božskou hudbu volající tě k někam do dálky do temnoty. Nemůžeš se, ale hnout pak, ale prostor rozčísne šustění velkých křídel a nádherná postava okřídlené ženy se tě dotkne kopím. Cítíš, že můžeš jít a tak ji následuješ to mlžného oparu. Tvá strastiplná cesta životem právě končí.
|
| |
| Odchod a něco na víc Všichni Dusám si to se Siou úsporným klusem, rychlostí svižnější chůze a snažím se seč mi síly stačí nepustit pozornost. Normálně za pochodu se totiž moje vědomí vydává kamsi do prázdna mezi obláčky a já nevnímám do dalšího rozkazu. Tentokrát však je současí pochodu být ve střehu a sledovat možné stopy. Proto také dorazím do tábra v podivném, až skoro zamyšleném rozpoložení. Ve chvíli, kdy vidím spoušt, mrtvého střelce, zcela automaticky vytáhnu z pouzdra na zádech oštěp a okem zaměřím na tu malou bestii. Něco uvnitř mi však ruku s oštěpem nasměřuje zpět k závěsu. Nedává to smysl Nemusí to dávat smysl, ta malá čubka zničila spolubojovníka prvně v hlavě a pak i tělo prostě. Mělo by to dávat smysl. Je to ženská, teda asi, ty nedávají smysl S uklizeným oštěpem zpět na zádech se vydám velmi klidnou a velmi kontrolovanou chůzí k místu, kde jsem si vytvořil své původní provizorní ležení. Ruce mám zaťaté v pěst a zuby skřípu o sebe. Začíná se navíc ozývat příšerná únava a je vidět, že se na každý pohyb soustředím. Z křoví vytáhnu své pěší kopí, pomalu se otočím a nahrbím do bojové pozice s kopím zapřeným o štít. Klouby i svaly protestují, do roztříštěného myšlení pronikají volání jednotlivých částí těla nárokující si odpočinek, šok se pere s adrenalinem a mozek hraje druhé housle. S občasným bolestivým zamrkáním se přiblížím ze strany k Miře a skrze zaťaté zuby zkusím vyslovit otázku. Czzsssto tdy sztlo? Po vteřince mi dojde, že jsem ani já sám sobě nerozumněl a začnu pořádně dýchat, uvolním svaly v obličeji a zkusím to znovu. Co se to tady stalo? Ruka se mi chvěje těžko skrývanou chutí a v očích se zračí vnitřní boj, nechápání, nenávist k jiným rasám, láska k druhům ve zbrani i možná sem tam špetka respektu k felčarství. Zdá se, že vnitřní seržant už spí. |
| |
| Odchod a něco na víc Všichni Únava, vyčerpání i zranění vybraly si svou daň, a tak spala jsem jako zabitá, nevzbudilo by mne snad ani to, kdyby vedle mne stříleli z děla. "Omlouvám se, omlouvám se... zní mi v uších stále se opakující slova. Ještě sen? Když konečně rozlepím oči, mám pocit, že je to jen noční můra. Nevěřícně zírám na scénu před sebou a doufám, že se za chvíli probudím a vše bude tak, jak když jsem usínala. Ovšem zdá se, že tohle je skutečnost. Šokující a ohavná, ale skutečnost. Vzpamatuvši se z prvního šoku setřesu se sebe deku a bezděky sahám po meči. Ospalost je rázem tatam. "Co to k sakru udělala?" vydechnu tiše, protože na první pohled to skutečně vypadá tak, že to byla Mira. Ale proč?...to přeci...nedává to smysl...tolik ho nenáviděla?...třeba se to nějak vysvětlí... Ze zamyšlení mne vytrhnou až ostatní vracející se ze své pátrací výpravy. Na Quintovu otázku jen pokrčím rameny. "To by mě taky zajímalo." pronesu tiše. |
| |
| Odchod a něco na víc Všichni Doufal jsem, že tábor bude v pořádku a najdu tu Holsta jak v klidu spí, Freyu též a Miru, která hlídá a léčí naše dva raněné. Když jsem přijel do tábora, tak jsem opravdu našel spícího Holsta, ale už spánkem mrtvých a spravedlivým. Ostatní mluví, ale já jsem se na slovo nezmohl. V principu sklouznu z koně a jdu k Miře. Pro mě není větší ukrutnosti než zabít spolubojovníka a to ještě ve spaní. Sakra já nejsem dobrý člověk nikdy jsem nebyl, ale tohle se mi prostě příčí. Proč? Mluv! Vztekle vykřiknu. Svoji hůl držím v ruce, kdyby jí napadlo cokoliv blbého. Jsem připravený jí spálit na místě kde stojí, aktuálně vztek na tom mám obrovský. Kde je Anna? Tak mluv už! Ve chvílích kdy jsem naštvaný je moje sebekontrola ještě horší než jindy. Pohledem těkám kolem a vidím papír i mince. Co to je? Ukážu holí na mince s papírem. |
| |
| Odchod a něco na víc Všichni Tak ta naše cesta se rozhodně nepovedla, i mé kouzlení ač by se dalo nazvat úspěchem neskončilo dobře, ve chvíli kdy nám došlo, že nás Anna napálila jsem pocítila takový vztek jako už dlouho ne. Rozhlédla jsem s po mužích a na chvíli jsem měla dojem, že Rukh vzteky vzplane jako ohnivá koule, bylo jasné že musíme zpátky a to hodně rychle. Rozdělení se mi moc nelíbí, ale nakonec jen mlčky přikývnu a sleduji jak Ruk se Sitharem mizí na koních , zatím co já a Quint se vydáváme za nimi. Jdeme rychle a mlčky, nemám potřebu mluvit, je to zbytečná a myslím, že Quin to vidí stejně, někdy jsou slova zbytečná. Když před táborem narazíme na stopy Anny, přes rty mi přejde taková kletba, že by se za ni nemusel stydět ani starý námořník, pak vejdeme do tábora a v tu chvíli mě ovane závan smrti. Pohled na Holsta, Miru i ostatní je děsivý, co se stalo je jasné, otázkou je proč. Divím se, že Mir ještě žije když vidím výraz ve tváři Rukha i železňáka, mám obavu, že by to nemuselo trvat dlouho. Freya vypadá stejně zmatená jako ostatní a je jasné , že nic neviděla. Kruci, pokud je láska taková tak ať táhne do pekla. "Toliko k tvým zásadám svatá Mir? Zabít zraněného ve spánku, ano, to je opravdu čin hodný čestného člověka." Ani se neuvědomuji vztek který ze mne pryští, ani to, že silné zelené šlahouny se obtáčejí kolem Miřina těla a svírají její krk víc a víc. Nezajímá mě ani papír, ani mince, jediné vysvětlení které je přípustné je, že Holsta zabila Anna, ale proč by ho pak nebránila, je spousty otázek a jen velmi málo odpovědí a šlahouny svírají Miřino hrdlo dál a těsněji. |
| |
| Odchod a něco na víc Všichni Nevnímám příchozí, podvědomě slyším vycházet jednu a tu samou otázku jen z různých úst i přesto že je naprosto jasné, jejich mysl je schopná vidět pouze nejednoduší a nejzřejmější vysvětlení. Má cenu se jim pokoušet tvrdit něco jiného? Chci jim tvrdit něco jiného, popisovat to co se stalo? Cítím jak mě šlahouny obmotávají mé tělo. Láska? To téma vytáhla zrovna ta pravá, nejprve Tick – dívala se na něho zamilovaným, starostlivým pohledem a bum bác za pár dní jde do lesa s jiným. Myslela si, že si toho nikdo nevšimne? Jestli pak pomyslela na to jak to vnímá Tick? Opravdu nemám náladu zrovna s ní to probírat. Vlastně s nikým. Zanořím obličej do Holstovi zkrvavené košile, "Zabila jsem ho," špitnu pravdu , "Stejně jako vy," dodám další skutečnost. Bylo hloupé že odjeli všichni a nechali zraněné o samotě…Pokud budou tvrdit že na tom nenesou žádný podíl viny tak jsou slepí a nemá cenu se snažit vyhnout osudu mé osobě předurčený. "Nemá smysl abych cokoliv vysvětlovala, když mi nebudete věřit..." schovám rudou tvář ještě hlouběji do košile a vzlyknu. |
| |
| Odchod a něco na víc Všichni Když vidím, co se kolem děje a k čemu se schyluje, trochu mě to uklidní. Zdá se, že boj jako takový nehrozí a situace tak vypadá více méně kontrolovaně. Jedním pohybem zapíchnu kopí do země a ramenem nadhodím štít trochu bokem. Houknu na Siu. Povol! Snažím se o velmi hlasitý povel, ale ne zbytečně ostrý tón. Prostě aby ji pronikl můj hlas do zatemněné mysli. Dojdu k poházeným věcem a za jemného úpění, skučení a funění se mi podaří sebrat papír z kaluže. Pokouším se ho trochu oklepat a prstem oškrabat, co již zaschlo zatímco s ním jdu k Rukhovi. Je to to, co jsme hledali? Zeptám se a strčím mu papír prakticky před oči. Pak se otočím tak nějak ke všem. Hele bando, bylo to vypjatý, únavný a zcela jistě marnost střídá hněv, takže nejlepší, co se může teď dít, je nějaká metodika. Zajištění ehm v podstatě zajatce, kývnu k Miře a když vidím (snad už povolující) šlahouny jen dodám to si asi můžem odškrtnout, pak zajistit perimetr, pak si dáchnout, navařit čaj, sednout si v klidu a poslechnout si, co má holka na srdci. Ztratila někoho milovanýho a očividně teď mele z cesty a taky hledá viníka. Takže my se teď pokusíme chvilku nikoho z našich nezabíjet jo? Odmlčím se aby slova v klidu pronikla do hlav, než se ještě zeptám Dokáže někdo ze stop poznat, kam jela ta vaša kamoška a případně, zda odsuď pelášila jak s koudelí v řiti, nebo šla na pohodku? Rozhlédnu se naposled po ostatních, zda se bude někdo hádat. Pakliže ne, pokusím se znovu rozfoukat oheň a postavit vodu, stále jsem však ostražitý a napnutý, únava z pochodu by měl mohla skolit, tak radši zůstávám napružený. |
| |
| Odchod a něco na víc Všichni Vidím Siu, která se rozhodně v tuhle chvíli ovládá méně než já. Ono kdybych se neovládal já, tak je z Miry hořící pochodeň. Ovšem pomalá smrt uškrcením šlahouny Sii taky není nic moc. Všichni jsme byli opravdu hodně rozezlení a smrt tu obcházela. Mira mluví o tom, že jsme ho zabili my, ale s tím já nesouhlasím. Holst byl dospělý a vše schválil. Stejně jako nikdo z nás nečekal, že mu ta malá mrcha vrazí meč do těla. Nechali jsme ho tu s někým komu věřil Miro. Odpovídám jí temně a pak poslouchám Quinta. Má pravdu, že musíme zjistit co se tady stalo, ale já stále bojuji s tím, že bych někoho zabil. Přístoupím k Sie a položím jí ruku na rameno. Povol. Musí mluvit a to nebude, když jí uškrtíš. Zkus se podívat na Ty stopy. Já taková kouzla neumím a nejsem stopař. Poto mse dívám na Quintovo rozžínání ohně a drobným kouzlem mu pomůžu. Přeci jenom než by vykřesal oheň chvíli to trvá a není naškodu ukázat, jak rychle to tu může vzplanout. Počkej, podívám se. Vezmu si od něj papír a zkoumám co je na něm. |
| |
| Odchod a něco na víc Všichni nevnímám pořádně nic kolem sebe, jen se soustředím na šlahouny, které se stahují Miře kolem krku, vidím její odsuzující pohled, ale já neplánovala s nikým svou budoucnost, ani jsem neslibovala věčnou lásku až za hrob. Holst si něco takového nezasloužil. Uslyším tvrdý , rázný rozkaz železňáka, ale zatvrdím se ještě víc. Proč by neměla zemřít? Je to jinak než se zdá? Mohla mluvit, ale ne stále s vražednou zbraní v ruce a mlčela. Měla bych být shovívavá, sama vím, že spousty věcí vypadají jinak, než ve skutečnosti jsou, přesto ještě stále váhám. Na rameni ucítím ruku a otočím svůj pohled na Rukha, mé oči jsou v tu chvíli studené jak led, vypadá to, že nevisím ani jeho, jako bych byla na míle daleko, nakonec však zamrkám a šlahouny začnou povolovat. "Podívám se na ty stopy.", odvětím tiše, Miře nevěnuji už ani jeden pohled, má možnost vysvětlit celou situaci a pokud ji to hrdost nebo cokoliv jiného nedovoluje, musí čelit následkům. Přejdu stranou, vyslovím kouzelnou formuli a doufám, že se nám stopy ukážou. |
| |
| Odchod a něco na víc Všichni Sia vyřkne formuli a stopy v blátě snad jako by se zvýraznili. Číst je však umí málo kdo. Ten kdo je uměl nejlépe ted leží v kaluži krve vez hnutí a vedl něj jeho pes. I přesto se dá z toho ledacos usoudit. Anna vyšla ze svého ukrytu po cestě, ale tak aby ji nikdo z tábora neviděl. Stopy kroků jsou lece našlápnuté, šla v klidu a snažila se jít co nejvíce potichu. K tomu vedou kroky Mir také se snažila jít v klidu a potichu. Setkali se - lehké přešlapování v klidu, žádné stopy boje. Patrně probíhal rozhovor. Otisk na zemi od váčku s mincemi. Obrys v blátě Mirabely, kroky Anny k Mirabele pak k Luigimu a pak k HOlstovy a zpět k Miře, tažení těla Miry k Holstovy. Anniny kroky mizí po cestě... |
| |
| Odchod a něco na víc Všichni na cestě k levému přítoku Im Lebar Kouzlení si nevšímám a věnuji se ohni. Sem tam si brblám něco pod vousy, když mi kouř letí do očí a když se mi nedaří. Foukám na všech čtyřech, v ne zrovna pohodlné poloze, když tu najednou hoeň vzplane jako by se mi chtěl pomstít za mé neúspšené pokusy. Za smradu připáleného obočí se svalím na bok a vykašlu zbytky kouře. Upřu zlý pohled na Rukha a zanadávám. Šmejde, nemohls mě varovat aspoň? Ostrosti sdělení poněkud ubírá má nedůstojná poloha v leže a únavou zkreslený hlas, který přejde spíš v nespokojené brblání. Jakoby těch překvapení už nebylo dost. Nejlepší by bylo se tu už moc nezdržovat a vypadnout někam, kde se může člověk vyspat se slušnou stěnou za zády. Usadím se a začnu povolovat řemení. Potřebuji dát svalům na chvíli trochu volnosti a tak začnu s automasáží a proklepáváním lýtek. Vyměním ponožky a pak se snažím protáhnout i ramena a záda aby mi svaly nazečaly tuhnout. Prostě se snažím aktivně odpočinout pro případ dalšího přesunu. |
| |
| Konec zvonec. Byť mě to mrzí jeskyně se dostala trochu do slepé uličky, hlavní hybatelé nehrají a většina je neaktivní takže to zruším. Je to trochu škoda. Měl jsem pro vás připravenej celkem slušnej příběh. Abych dovysvětlil pár základních věcí. Ty bedýnky co jsem měli najít byly pašovaný zboží ukradený zlodějskou gildou co vás najala jiné zlodějské gildě a ta za vama vyslala ty bojovníky. No po cestě také byla nachystaná lidožravá "chýše" rodiny Mac Galiganu volně insporovaná podobou rodinkou ve 16. století ve skotsku která žila v jeskyni a žrala lidi. Pak byly ještě nejaké ukoly ve městě po to co jste měli předat ten balík a nenechali by jste se sežrat. Ti co hráli a bavilo je to moc díky. Třeba zas někdy. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR