Andor.cz - online Dračí doupě

Osud - 02. srpna 2011 08:01

Možná jste už něco podobného četli, možná jste i viděli nějaký ten film, ale nejspíš jste si nikdy nemysleli, že by se to mohlo stát právě vám. Jste obyčejní lidé, jedno odkud, žijete si své obyčejné životy, někteří z vás možná jsou spokojení, jiný nejspíš už tolik ne, ale co se dá dělat? Nic, tak je to a tak prostě dál žijete nejlépe jak jen dokážete. Přesto se něco stane, problém je v tom, že si nemůžete být jistí jestli je to dobré nebo spíš hodně, hodně špatné. Jednou v noci jste šli jako obyčejně spát, nic divného se za ten den neudálo, dokonce ani špatný pocit jste neměli. Prostě jste šli jen spát. Problém nastal druhý den, byl to vůbec druhý den? Tak či onak, když jste otevřeli oči nebyli jste ve své posteli, nebyli jste ve svém domě, a nejspíš jste nebyli ani na své planetě. Nepamatovali jste si, že by země měla dvě slunce. To větší bylo normálně žluté, ale to druhé, menší bylo modré a rozhodně jste si ani nepamatovali že by mraky byli žluté a nebe spíš do zelena než do modra. Jen co jste se posadili a rozhlédli jste se, uvědomili jste si, že jste se ocitli v zahradě, musela to být zahrada, byli tu lavičky, sochy, schody a fontány. Kde to jste? Jak jste se tu ocitli? Jak se dostanete domů? Nebo tu uvíznete až do konce života? Vítejte v Zahradě.

Aimée Lovett - 02. srpna 2011 21:54

"Dobré ráno, paní Séverinová." pousměji se a v úkloně skloním hlavu zlehka na prsa. Žena, opravdu krásná se všemi možnými šperky, nádhernými šaty a podzimním kabátkem se na mne podívá, pak mi zlehka zvedne bradu. "Probůh dítě... Běž se omýt, než půjdete s Raoulem ven do parku." pokusila se kapesníčkem otřít pár šmouh - patrně od uhelného prachu - měli jsme totiž kousek společné cesty s Lucem. Ani jsem nepostřehla, kdy jsem se umazala. Trochu rozpačitě se na ni zadívám. Vedle ní jsem si teď o to víc připadala jako šmudla.... a vedle Raoula zas jako princezna. "Nemusíte mít starosti, madam. Určitě s tím něco udělám, nechci být vašemu synovi ostudou." pokrčím se v kolenou, koště svázané z proutí, kterým jsem zametala listí naváté před kostelem, mi málem spadlo na zem. Naštěstí jsem ho stihla zachytit včas. Suzanne se usmála a spokojeně kývla hlavou, ale ještě neodešla. "Takže se uvidíme... o polední mši?" Kývla jsem a pousmátí jí oplatila, pak ladně odkráčela. Musela jsem obdivovat, s jakou lehkostí a elegancí se umí pohybovat na botách z úzkým, jehlovým podpatkem a bylo ještě mnohem víc věcí, které mi přišly téměř nepochopitelné a k neuvěření. Ještě několik vteřin jsem tam fascinovaně, bez hnutí stála - kdyby nevyšel ven místní páter, asi bych tak zůstala ještě bůhvíjak dlouho. "Necháváš myšlenky příliš plynout a práce ti stojí, dítě. Slyšel jsem vás Jestli chceš... tak už dodělej úklid jen tady před vchodem. Schody můžeš umýt až zítra, však to pánbůh z té nebeské výšky stejně ještě nevidí, že jsou trochu špinavé." pousmál se. Zlehka jsem sebou škubla a snad kvůli tomu, co řekl, měla ještě horší pocit provinění, že jsem jen mlčky přikývla a cítila, jak se do tváří hrne krev. Přikývl, ještě se krátce rozhlédl a pak zmizel v útrobách kostela. Dometla jsem pečlivě snad každý centimetr - pak koště opřela o zeď starodávného, svatého stavení, krátce se pokřižovala... Dva, tři pomalejší kroky, ale pak jsem už nevydržela a rozběhla se domů. Na hrudi mne hřálo štěstí... "Aimée! Aimée je doma! Aimée je tady!" všechny hlásky sourozenců se mísily dohromady jako to nejlibější cinkání zvonků - vyhrnuli se ze dvora jako velká voda a vmžiku jsem se octla mezi nimi. Desiré mě okamžitě objala kol pasu a pevně stiskla, jako by mě už nechtěla pustit. Sehnula jsem se k ní a pohladila ji po vláskách. "Mon cheri... jestli máme jít za maminkou, tak mě musíš pustit, víš?" jemně se na ni pousměji. Chvíli váhá, na okamžik se přitiskne ještě pevněji, ale na slova o matce zareaguje zdvižením hlavy a dlouhým pohledem až neuvěřitelně velkých, kalně zelených očí. Pustila mě, ale vzápětí hned chytla za ruku. Tu druhou ukořistila Joycelyn. Teprve když jsme se rozešli k domu, starému a zchátralému, všimla jsem si, že Cedric stojí opodál se skoněnou hlavou až na prsa. Zlehka jsem se vymanila ze sevření obou dívenek, sehnula se k nim a plácnutím je jemně pobídla, aby šly napřed. Pak jsem se vrátila k bratrovi... Opatrně jsem zaklepala na pootevřené dveře. Jeden z pantů byl ulomený, takže stejně nešly zavřít úplně. Pár okamžiků jsem počkala, pak se prosmekla a vklouzla do pokoje, kam pronikalo matné sluneční světlo. Na krbové římse byly vyskládané rámečky s fotografiemi, některé byly už starší. Všude ulpíval prach a špína, jak se drolily zdi, strop a omítka. Všechno jako by bylo pokryté jemňounkým, křídovým sněhem. Přiklekla jsem k matce, vzala její ruce do svých dlaní. Jako vždy seděla ve velkém, proutěném houpacím křesle, nohy přikryté dekou, do níž bylo zčásti zabalené i tělo. Pousmála se, pak pozvedla víčka a rozhlédla se kolem sebe. Povzdychla si. "Měla bych tu uklidit...." usměji se také, současně mě zabolelo, že ji takhle musím vidět. Hlas měla zastřený, mírně ochraptělý a slabý, kůži šedavou a křehkou jako papír. Pohladím ji po ruce a povzbudivě stisknu. "Neboj se. Zas se pustíme do úklidu, uvidíš. Bude to tady jako z cukru." Krátce se zasmála, pak několikrát zakašlala. Hrubá kůže na její dlani mi přejela v něžném, mateřském gestu po tváři. "Víš, Aimée.... že lhát se nemá..." zašeptala pak a položila mi ruku na temeno. Mlčky jsem přikývla, i když jsem věděla, že byla za ta předchozí slova ráda. "Nechceš.... se projít? Venku je nádherně, svítí tam slunce a listí je tak krásně barevné! Pamatuješ si, jak jsme v něm chodívaly, jak krásně šustilo a jak jsme vždycky vybíraly ty nejbarevnější listy a zdobily jimi celý dům, nebo jich spousty rozsypaly po podlaze?" Mlčela, dívala se k oknu, co bylo na druhém konci místnosti. Teprve po chvíli se na mě zas podívala, jako by se vrátila ze světa mimo ten náš. Stávalo se jí to poměrně často.... A já se začínala bát. Sklonila hlavu, čelo se jí mírně podmračilo. "Jsem... jsem unavená, Aimée... Však to víš. Říkali, že potřebuji klid a neměla bych moc chodit ven." I já sklonila hlavu, vzápětí ucítila jemné pohlazení ve vlasech. "Ale no tak... co bys se mnou dělala? No?" přecijen jsem vzhlédla - a spatřila její úsměv. Pustila jsem ji a zvedla se, udělala krok ke krbové římse a vzala do rukou jeden rámeček s fotografií. Skoro jako bych se dívala do zrcadla. "Ta je ze dne, kdy jsme se poznali s tvým otcem. Byla krásná, že?" ještě několik okamžiků jsem se dívala na podobenku, pak sklouzla pohledem na matku. "Pořád je." stisknu krátce rty a položím rámeček zpět, pomalu se otočím ke dveřím. "Jdeš dnes na procházku s Raoulem?" Zarazím se, nakonec mlčky přikývnu. "Jdeme spolu i na polední bohoslužbu." pootočím se na matku přes rameno - opět hleděla někam stranou, ale nakonec sama pro sebe pokývla hlavou. Věděl jsem, že bude lepší, když ji nechám odpočívat... *** Ještě jsem si uvázala šátek jak přes ramena, tak i přes vlasy, aby se ty nerozlétaly větrem, a vyběhla jsem ven snad s ještě větší radostí, než předtím od domu Páně. Když jsem došla do parku a kráčela k altánu, vytahovala jsem krk a vyhlížela Raoula. Lidí zde bylo pár, ale nikde jsem nemohla zahlédnout vysokého, urostlého mladíka s černými, delšími vlasy. Snad jednou, už se otočil a já měla na rtech jeho jméno, avšak... byl to někdo jiný. "Excuse moi." šeptnu, skloním hlavu a protáhnu se kolem neznámého, načež dojdu až k altánu. Stále nikde. Snad by mě tady nenechal? Samnotnou....? Třeba se jen někde zpozdil... Po dalších několika minutách čekání jsem cítila, jak se přes nepříliš teplé oblečení a dlouhou sukni i přes punčocháče prodírá zima. Nemůžu tady jen tak stát - nesmím - onemocněla bych a co potom? Nejdřív jsem přešlapávala na místě, ale nakonec se vydala k nedalekému stromořadí, odkud i uvidím, že se Raoul blíží. Když jsem míjela vzrostlý dub, někdo mě chytil za ramena a přitiskl zády k jeho kmeni. Hrklo ve mě leknutím, ale když si onen neznámý shrnul černé vlasy z čela... vydechla jsem úlevou. "Raoule...." nakonec sotva zašeptám. Teprve po pár okamžicích si uvědomím jeho těsnou blízkost. Tohle bylo jiné než se procházet a držet za ruce. Usmál se, pak naklonil blíž... oči se mi doširoka rozevřely a dech zrychlil - všiml si toho a odtáhl se, vypadal zklamaně. Možná... Možná bych měla.... Cítila jsem se opět provinile. Byli jsme spolu již přes měsíc... krásný měsíc kdy bylo vše, jak já jsem si přála a jak mě se líbilo, uděla první poslední co mi na očích viděl, i když jemu samému to přineslo pomluvy. Měla bych se mu nějak odvděčit... Zašeptala jsem jeho jméno ještě jednou, ale teď v tom byla i tichá žádost. Možná bych se měla hanbou propadnout, avšak... nebyla to ta nejhezčí odměna a ta nejvíc zasloužená, co jsem mu mohla dát? Příjemné mrazení se rozlilo tělem. První polibek byl spíš nesmělý, jako by se ještě tázal, zda opravdu smí... Po dalším se mi zatočila hlava a nemít pod sebou kmen stromu, podlomila by se mi kolena. V něžném naléhání se ke mě přitiskl ještě víc a políbil mne ještě hlouběji. Pak se pomalu odtáhl. Cítila jsem, jak bere mou tvář do dlaní, jak se na ni dívá - ale oči jsem otevřít nechtěla. Ještě ne. "Jsi krásná... Tak krásná, jako anděl..." Pevně mi stiskl ruku, skoro táhl za sebou. "No tak, poběž! Honem poběž!" Zajíkala jsem se, občas i zakopla, sotva popadala dech. "Ra.... Raoule. Počkej, prosím...! Já už.... opravdu nemůžu." chytila jsem se druhou paží za hruď, zpomalil a ohlédl se na mě. Nakonec rezignovaně pokýval hlavou. "Dobře, ale... mám pro tebe překvapení a rád bych tam byl včas." řekl nakonec a pousmál se, v pohledu měl tajemství a v očích také. Nejen to ale ve mě vzbudilo zvědavost. Ta mi dala dost sil na to, abychom doběhli ke kostelu a já hned u jeho prahu nepadla vyčerpáním. Bylo zde ještě zcela prázdno, bohoslužba začínala až za hodinu. Vypadalo to, že zde není ani kněz. Raoul se obezřetně rozhlédl, pak mě opět vzal za ruku a jemně zatáhl. "Tudy..." šeptl a vydal se k malým dveřím za oltářem. Byla zde menší, skrovnější místnost a užší chodba, vedoucí někam dál. Došel ke skříni, ale než ji otevřel, zadíval se na mě. "Teď... zavři oči." zašeptal, pak se obrátil. Nadechla jsem se a udělala, co mi řekl, vnímaje lehounké pnutí v podbřišku. Slyšela jsem, jak zapraskalo již staré dřevo. "Neotvírej..." Jen jsem mlčky přikývla a stále vyčkávala, napětí vzrostlo. Když se mě dotkl a objal mě kolem boku, pak svou dlaň přitiskl na moje břicho, cukla jsem sebou. "No tak.... nemusíš se ničeho bát. Přeci mi věříš.... nebo ne?" "Věřím..." odvětím šeptem. Mírně se odtáhl, až jsem měla pocit, že někam zmizel, odešel... nechal mě samotnou. "Raoule....? Raoule!" vykřikla jsem, aniž jsem ve skutečnosti chtěla. Vzápětí mi přiložil něco na hruď. "Chytni je.... Tak..." obešel mě, že stál čelem. "Už můžeš otevřít." udělala jsem to, shlédla a... "Raoule! Proboha.... já... Ty jsou.... pro mne?" Tiskla jsem k hrudi až na zem dlouhé, bílé šaty z lehounké látky. Střihem byly jednoduché, rukávy volné a široké, dlouhé - ale tím nádhernější byly. Jako stvořené pro anděly... To poslední jsem vyslovila nevědomky i na hlas. Mladík se usmál. "Však ty jsi anděl... můj anděl. Oblečeš si je?" V očích se mu objevil matný lesk. Já zrozpačitěla. "Teď? Tady?" přešlápla jsem a cítila, jak mi hoří tváře. Vzal mne za ramena. "Ano.... Teď.... a tady. Nemusíš se bát... Bůh tě za to nezatratí. Kdo by mohl někoho takového, jako jsi ty? Tak krásná, tak čistá, tak ryzí, přímá, nevinná." nesouhlasně pokýval hlavou. "To snad leda sám ďábel." chvíli se na mě ještě zvláštně díval - zatrnulo mi. Pak se ale pousmál a políbil mne na čelo. "Půjdu ven. Abys měla soukromí." pokývl hlavou a zas se odtáhl, učinil dva kroky ke dveřím. Učinila jsem krok za ním, pootevřela ústa, ale pak se stáhla. Jen se usmál, pak se prosmekl mezi dveřmi a tiše zavřel. Ještě několik minut jsem stála vprostřed prázdné místnosti a nevěřícně si prohlížea ty nádherné šaty. Na to, jak se Raoulův pohled v jednu chvíli tak změnil jsem rázem zapomněla. Bůhví, co si má představivost opět vykouzlila za obrazy. Odložila jsem vestu, pak živůtek, svlékla svrchní sukni, pak i spodní. Zůstaly boty, punčocháče a košile dlouhá nad kolena. Mírně jsem se zachvěla zimou, ale stačil jediný pohled na tu nádheru, co se jako bělostné andělské peří rozprostírala přede mnou. Nadechla jsem se, zkřížila ruce a přetáhla přes hlavu jednu z posledních věcí, co halily tělo. O zbytku světa kolem sebe jsem v tu chvíli neměla ani tušení. Nevěděla jsem, že se dveře dovnitř pootevřely, ani necítila pohled, co přejížděl po křivkách a nahé kůži. Vylekalo mě pleskání holubích křídel zvenčí, škubla jsem sebou a zadívala se vzhůru, nakonec ale zas vydechla a přetáhla si šaty přes hlavu. Sklouzly přes tělo, jako by přesně na něj byly určené. Zatočila jsem se a zasmála, roztáhla paže a hlavu zvrátila ke stropu. Zaplavila mne nejen radosta štěstí, ale i láska... "Rozpusť si vlasy...." zadrhla jsem se vprostřed pohybu, zlehka klopýtla a chytila se za srdce. "Raoule... ty.... děsíš mě." Nakrčil obočí, pak si povzdychl. Odtáhl se ode zdi, o kterou se opíral. Mě se tentokrát prudce bušící srdce uklidňovalo jen velmi pomalu a zvolna. "Moc se omlouvám... nechtěl jsem, ale... vypadalas tak nádherně.... Já.... vážně ti to moc sluší a znovu se omlouvám, můj anděli." stačilo vidět tu upřímnou lítost v jeho tváři a očích - odpustila bych mu v tu chvíli snad cokoli. Rty zvlnilo něžné, láskyplné pousmátí - ale to už ke mě přiklekl, vzal mne za ruku a vzhléd ke mě. "Smím vás doprovodit na kúr?" Opět mi vyrazil dech. Několikrát jsem zamrkala, nevěříc vlastním uším. On chce.... nějak zařídil, abych. A jak se dozvěděl, od koho, že....? Konsternovaně jsem na něj hleděla, neschopna slova. Mohl být někdo ještě víc.. obětavý? Mohlo být něco ještě vřelejším důkazem opravdové lásky? Přesto trochu váhavě jsem přikývla. Usmál se, vstal a nabídl mi rámě... *** Byl již podvečer, Raoul mne doprovodil až domů. Tiskl mi ruku, jednou, dvakrát jsme se po cestě zastavili a opět se políbili. Měla jsem pocit, že jsem se octla v ráji... Chtěla jsem mu šaty vrátit, ale přitiskl mi balíček zpět na hruď s tím, že jsou mé a že je nechce zpět. A že si mě tak bude navždy pamatovat. Rozloučila jsem se, ještě jednou mu poděkovala a pak.... odešla domů. "Aimée! Aimée zpívala! Na kúru v kostele! Lidi říkali, že má hlas jako anděl a že snad ani ti nezpívají tak krásně! Au!" "Nerouhej se, Jocelyn!" "Ale... ale oni to říkali....! Aimée!" otočila se na mě, když jsem pootevřela dveře do jejich pokoje. Musela jsem se pousmát, když se ke mě vrhla málem s pláčem a zamračeně se dívala na Cédrica. Chápala jsem ho, ale nemohla jsem jí odepřít pohlazení. "Tak.. ale dost už. Nemáte dávno spát? No?" pohrozím jim a v okamžiku všichni zjihnou a začnou se chystat do postele. Všichni, krom našeho benjamínka. "Copak, zlatíčko?" "Budeš tu zas spát s námi? Jako dřív?" usměji se, nadzdvihnu ji a přitulím k sobě. "To víš, že ano. Moc ráda." odvětím, sama jsem byla hodně unavená, ale usínala jsem s víc jak hřejivým pocitem. "Miluji tě, Aimée. Miluji tě tak, jako jsem žádnou nikdy nemiloval...." *** Čelo se mi mírně podmračilo, trochu jsem se na posteli zavrtěla. Jako by mě něco nutilo vstávat. Že by už bylo ráno? Připadá mi, že jsem sotva zavřela oči... Po té, co jsem pozvedla víčka jsem ovšem byla přesvědčená, že stále sním. Vždyť... to jinak není možné. Není! Musí se mi to jen zdát...

Osud - 02. srpna 2011 23:08

Aimée Probudila jsi se a... nebyla jsi doma. Nebe? Zelené? S žlutými mraky? Ne to není tapeta, na stropě tapety nemáte. Pod rukama jsi cítila trávu, aspoň ta měla správnou barvu, svěže zelená. Posadila jsi se, byla jsi někde... Vypadalo to tady, jako zahrada... ale už hodně stará a zanedbaná. Kamenné sloupy, které vypadali jako z mramoru, byli popraskané a obrostlé lišejníkem nebo břečťanem. Vstala jsi a zjistila jsi, že máš na sobě to v čem jsi šla spát. Před tebou se táhl most, stejně jako sloupy z mramoru, ale už byl tak obrostlý vším možný, že se to pod tím ztrácelo. Kolem mostu proudila voda na které se plavili rozkvetlé lekníny a dál před tebou byl kupolovitý vstup do nějaké stavby bez střechy. Kupodivu tu nic nevyhlíželo ani strašidelně, spíš... mírumilovně. Slyšela jsi zpívat ptáky a voda zurčela. Vydala jsi se ke vchodu, prošla jsi pod zarostlým obloukem a ocitla jsi se uvnitř stavby, který vypadal jako... pozůstatky nějakého shromaždiště. Byl to otevřený prostor, který zaplňovali jen kamenné lavice, které byli poskládané vedle sebe pře vyvýšeným pódiem. Ale nic jiného tu nebylo. Naproti dveřím, kterými jsi přišla byli další, které vedli hlouběji do lesa ve kterém jsi se ocitla. Lekla jsi se, když se najednou mezi zelené něco mihlo, ale byla to jen pruhovaná ještěrka, která se zavrtala pod kámen a vykukoval jen kousek ocásku. A pak jsi něco zaslechla. Měla jsi dojem, že někde v dálce slyšíš nějaký hlas. Ale slovům jsi nerozuměla. Tak nějak ti nezbývalo nic jiného než se tam vydat, co bys taky dělala tady? O samotě? Vydala jsi se zarostlou, ale stále viditelnou stezkou za hlasem. Les byl stále temnější, jak se stromy nakláněli k sobě a zakrývali tak oblohu, takže vytvořili přírodní střechu, ale to nevadilo, protože jsi během chvíle viděla světlo, kde les končil a tam zase svítilo slunce. Když jsi vyšla z pod stromové střechy a ocitla jsi se před... ohromným domem. Byl z bílého a červeného kamene, krásně zdobený, na jedné z budov byli i hodiny, které z každé strany drželi kamenní lvy. Ale stejně jako místo kde jsi se probudila byl i tento palác zanedbaný, rostliny si našli cestu všude. A také jsi zjistila kdo byl zodpovědný za hlas, který jsi slyšela. Na jednom z mnoha balkónů stál kluk v žlutém tričku, modré bundě a kalhotách. Na očích měl letecké brýle a v ruce držel dřevěný mečík. Pořád jsi nerozuměla tomu co vykřikuje, ale pochopila jsi si, že si na něco hraje. A pak jsi si uvědomila další věc... nebyl to kluk. Ne obyčejný. Tak za prvé... měl zelenou kůži, za druhé, měl ocas a za třetí na nohou měl drápy. A ty ryšavé vlasy ti začínali spíš připadat jako ostny. Klukněco si tě všiml a zastavil se uprostřed heroického proslovu a zůstal na tebe nehnutě koukat.

Aimée Lovett - 03. srpna 2011 10:17

Neznámo kde Stále jsem se kolem sebe nevěřícně rozhlížela. Všechno bylo tak... neskutečné a přeci, když jsem se dotkla trávy, listů... Měla jsem už pár opravdu živých snů - že by tohle byl tedy další z nich? Ten klid.. zpěv ptáků, jakási přívětivost... Mohl by takhle vypadat Ráj? Patrně bývalé shromaždiště mi spíš připomene lavice v kostele, a menší pódium večer. Nitro se zlehka zachvělo při pomyšlení na Raoula, v nedočkavosti, až ho zas spatřím a on mě sevře v náruči a... Někdo by možná řekl, že mé myšlenky jsou hříšné, ale - láska přeci hřích není. Jak řekl i Bůh: Milujte se a... Něco zaslechnu - když se otočím a lem dlouhé noční košile v barvě slonové kosti se smýkne stranou, zahlédnu ocásek nejspíš ještěrky. Musím se pousmát. Ale žije tady vůbec někdo? Odpověď přišla vzápětí - a sice v podobě vzdálenějšího hlasu. Odkud přicházel a komu patřil? Tohle vše a možná i něco víc hnalo nohy a protáhlo kroky - než ty zastavila mohutná, nádherná stavba, jistě velmi stará. Přesto nic neztrácela na svém majestátu, který však ani v nejmenším nepůsobil hrozivě. Možná díky opět zeleným rostlinám, které byly snad všude. Znovu se ozval ten hlas - očima jsem přeskakovala z jednoho balkonu a výklenku na druhý, až jsem konečně spatřila... nějakého chlapce. Vypadal docela obyčejně. Učinila jsem pár kroků, ale jak jsem se přiblížila, zjistila jsem, že to není jen tak. Onen chlapec vypadal spíš.... jako velká ještěrka. Zarazili jsme se oba téměř ve stejném okamžiku. Nevěděla jsem, co dělat, ale vzápětí jsem si uvědomila, že on je ze mě podle všeho překvapený stejně jako já z něj - a možná i víc. Zlehka jsem se pousmála a přecijen trochu rozpačitě uhladila obyčejnou, splývavou látku noční košile. "Dobré... ráno? Omlouvám se, jsem trochu zmatená, já...." opravdu jsem nevěděla, co říct. Že jsem se ztratila? Ztratila ve vlastním snu. Znělo to tak trochu hloupě. "Kde to vlastně jsem? Mimochodem, jmenuji se Aimée." nakonec... lhát se nemá a nemyslím si, že by tenhle ještěrčí klučina měl nějaké vysloveně zlé úmysly. Možná proto, že byl zvířetem., která jsou bezelstná už ve své podstatě - i když měl v sobě i něco víc.

Osud - 03. srpna 2011 12:16

Aimée Ještěří kluk se na tebe ještě chvíli díval, pak si strčil dřevěný mečík za kalhoty a... což dokazovalo, že má co dělat s ještěrkou, přelezl zábradlí balkónu a pak začal slézat po zdi dolů až na zem. Když se postavil, povytáhl si kalhoty a vydal se k tobě, zastavil se od tebe asi metr. Sundal si z očí brýle, které si posadil na čelo a odhalil ti opravdu krásné, velké, jantarové oči. Čekala jsi protáhlé panenky, ale měl je normálně černé a kulaté. S takovými kukadly vypadal roztomile, zvlášť když jsi zjistila, že ti dosahuje jen někam do pasu. Bylo to dítě, to bylo jasné. Krátký ocásek mu pomalu pohyboval ze strany na stranu a všimla jsi si, že na krku má nějaký řetízek, který líně poblikával mezi oranžovou, červenou a zelenou. Ale když začal mluvit, řetízek začal poblikávat rychleji. „Nerozumím tomu co říkáš.“ Řekl. „Jmenuji se Aisen, ale všichni mi říkají jen Ais.“ Prozradil ti své jméno a všimla jsi si, že se mu trochu protahuje „s“. „Nemáš univerzální překladač?“ poklepal drápkem na svůj řetízek a pak si tě prohlédl. Koukl ti na krk, ruce a sklonil se, aby se ti podíval na kotníky. „Nemáš... ahááá... tak to pak budeš rozumět jenom ty mě.“ Pokýval si hlavou a znovu vytáhl z kalhot svůj dřevěný meč. „Ale vypadáš, jako nová... to je divný. Všichni noví vždycky měli překladač.“ Poškrábal se v rusých štětinách na hlavě. „Kde jsi se probudila? Třeba tam někde bude.“

Maya Lee - 05. srpna 2011 22:41

Jednoho letního dne, Praha Dnešní den za moc nestál, stejně, jako většina předchozích. Co jsem odmaturovala, zavládl v mým životě stereotyp - World of Warcraft, jídlo, spánek... Pořád dokola. Svátečně mě kamarádi vytáhli do hospody, ale nejsem příliš dobrej společník. Většinou mě pohled na ožralý kamarády moc netěší, takže zpravidla po prvním takovým odcházím. Kolem poledne, když jsem se konečně vyhrabala z postele, jsem našla na ledničce lísteček se vzkazem: "MAYO, JE POTŘEBA UDĚLAT NÁKUP, POVĚSIT PRÁDLO A UKLIDIT OBÝVÁK. PŘIJDU VEČER V 6. MĚJ SE, Máma. PS.: Neseď pořád u toho počítače!" No jistě. Jako vždycky. Neodpustí si ty poznámky a neodpustí. Občas si začínám připadat jak nesvéprávná, aby mi pořád říkali, co mám a nemám dělat. Sundala jsem dětskou magnetku s připitoměle se šklebícím sněhulákem a sebrala lístek od mámy spolu s dlouhým seznamem na nákup a tisícovkou. Mámin vzkaz jsem obratem zmuchlala a hodila do koše a zbytek jsem si nacpala do kapsy. Když jsem si obouvala tenisky, byla jsem nucená podívat se do velkýho zrcadla v předsíni a konstatovat, že ty vlasy už prostě potřebujou umejt. Narazila jsem si teda aspoň kšiltovku, popadla klíče a vylezla ven na denní světlo. Aaaaa... Otočila jsem se na patě a běžela si zpátky pro sluneční brejle, abych tam venku vůbec něco viděla. První půlku odpoledne jsem strávila potupným dobíháním metra a tramvají a trčením ve frontě za pokladnou, dokreslovaným mozek vymejvajícím píp... píp... píp.... Tu druhou jsem pak zabyla děláním otravnejch domácích prací. Doma přirozeně nikdo nebyl. Brácha byl na dovolený s přítelkyní, táta na služebce a máma pořád někde lítá. Jen co jsem to měla za sebou, zapadla jsem do svýho pokoje, zavřela dveře a zapnula počítač. Měla bych si umejt ty vlasy, vzpomněla jsem si. Ále co, seru na to, umeju si je, než půjdu spát, smetla jsem to klasicky ze stolu. Stejně jsem kdesi v hloubi duše věděla, jak se mi od huby práší. Kolem čtvrtý hodiny ranní už jsem tak nějak usoudila, že by mi prospělo něco málo naspat. Vyčistila jsem si zuby s tím, že se umeju ráno (v poledne), a zalomila jsem to. Když jsem tak nějak procitla z hlubokýho bezesnýho spánku, připomínajícího spíš bezvědomí, měla jsem pocit, že jsem spala snad celou věčnost. Neotevřela jsem oči hned. Chvíli jsem strávila uvědomováním si vastního těla a přemejšlením, kolik asi může bejt hodin, že mě ještě nikdo nepřišel vzbudit. Podle světla, který se prodralo i skrz oční víčka, jsem soudila, že asi už hodně pozdě... Počkat... Vždyť mi nikdy do pokoje takhle nesvítilo! Rozlepila jsem pomalu oči, zamžourala do jasnýho světla... a nestačila se divit.

Vasil Fjodorovič Sokolov - 05. srpna 2011 22:57

Sotva jsem vystoupil z rozhrkané vojenské rachotiny, kterou jsem si vyžebral v garážích na vlastní triko, Kesuk rozpřáhl ruce, které vypadaly jako seschlé větévky, a objal mě. Docela mě to překvapilo. Nic neříkal, v černých očkách mu jiskřilo. Ten starej prevít se o mě nebál, on prostě věděl, že se vrátím. "Je támhle v jurtě," odpověděl na otázku, dřív než jsem se zeptal. Celkem zbytečně jsem zamkl auto - kdo by mi ho tu kradl? - a rychle se vydal skrz vesnici. Už si tu na mě zvykli, sice jsem pro některé pořád byl víc cizinec, což se nikdy nezmění, ale aspoň si už nešeptali pokaždé, když jsem prošel. Nebyl bych první ani poslední Evropan, co jejich holkám pobláznil hlavu. Vzpomínám si, když se nám narodil Jegor. A musím přiznat, že ta radost nebyla o nic menší, když mi Saghani dala Sikua do náruče. I přes to, že jsem za sebou měl dlouhou cestu, nehodlal jsem hned ztrácet první hodiny opušťáku tím, že bych spal. Chvíli jsem pobyl se Saghani, přijal pozvání ke Kesukovi, ale jen pod podmínkou, že dnes do ohně nebude házet divné byliny... Prostě jsem si užíval volna. Ale toho bych si užíval, i kdybych byl někde v Moskvě, v Petrohradu, Kyjevě... kdekoli jinde, ne uprostřed přírody. Někdo s mým povoláním tolik nedocení romantiku hlubokých lesů. Zvlášť když se z nich třeba vrátil. Společensky unaven po té jejich divné pálence a ještě divnějších příbezích, které si povídali u ohně, jsem padl do postele k Saghani. Aspoň myslím. Zamžourám do slunce a zasténám. Ten pocit znám. Pobolívá mě hlava, motá se mi a hlavně se mi podařilo si ustlat pod širákem. Neochotně vstanu a doufám, že se mi nebudou pochechtávat, že nic nevydržím. Můj klid se vytratí ve chvíli, kdy si všimnu těch divných věcí. Divných barev a sluncí. Divnýho místa, kde jsem. Takhle to v Jakutsku nevypadá. Nikde. A hlavně... "Do prdele," zasyknu, když instinktivně hrábnu po noži, kterej nemám. A víte proč? Protože jsem nahej. Naprosto. Samotná nahota by mi nevadila, kdybych se probral někde, kde jsem doopravdy usnul. Takhle se cítím jako žížala, která si spokojeně žila pod kamenem a najednou ho někdo zvedl, pustil na ni teplo a slunko a čučí na ni. A něco mi říká, že tohle nebude halucinace z Kesukových bylin. To by se teď objevil mluvící jezevec, já bych asi nebyl nahej a byli bychom v tajze. Podvědomě se pohnu někam, kde budu mít aspoň chráněný záda. Připadám si jak někde ve starejch časech, na zkoušce přežití. Počkat, oni aspoň měli bederní roušku, co? A oštěp.

Kristýna Málková - 06. srpna 2011 12:12

Podivné události Den skončil a já si chtěla ještě chvíli číst, než se oddám sladkému snění, ale nemohla jsem se donutit. Zírala jsem, usazená v pohodlném křesle, na obrazovku notebooku a přemýšlela, proč jsem tam zatraceně líná cokoliv dělat, i když jde o věci, které mě baví. Pár vražd, autonehod, finanční krize a do toho pár rad, jak správně udělat guláš nebo jak prožít ten pravý orgasmus. Někdy opravdu nechápu, proč tenhle internetový plátek ještě čtu a vůbec, proč se zajímám, co se děje. Nemám z toho špatný pocit, to ne, ale je to tak nic neříkající a zbytečné, až je to k pláči. Zaklapnu počítač a hlavu otočím směrem k oknu. Noční část Ostravy, to je něco. Vždycky mě tak trochu fascinoval náš výhled, v noci i ve dne, ale v noci mohl člověk líp proniknout do životů jiných lidí, aniž by to věděli. Kolik z těch, co bydlí ve vyšších patrech, dbá na své soukromí? Skoro nikdo, a tak přes propast vzdálenosti zírám do jejich bytů, kde se svítí a s nezataženými žaluziemi je toho někdy vidět opravdu hodně. Do půl hodiny jsem schopná odloudat se do kuchyně pro zbytek Coca Coly z lednice a cestou zpátky zabočím do koupelny. Rychle se osprchuji, pročešu vlasy a stáhnu je do ohonu, a natáhnu se pro dlouhé triko, co nosím na spaní. Poslední pohled do zrcadla, natáhnu se pro Colu a vrátím se do pokoje. Postel je měkká a brzy hezky vyhřátá, ale spánek nepřichází. Převaluji se dobré dvě hodiny z boku na bok, než konečně usnu. Probudím se asi po hodině, obrátím se na druhý bok a zase usnu. Jenže pak.. Co to..? Přimhouřím oči, abych se mohla pořádně podívat na nebe, a pak i kolem sebe. No fajn, takový sen se mi ještě nezdál. Posadím se, ale jsem trochu na pochybách. Takhle živé sny se mi nezdávají, i když nemám problém si uvědomit, že je to jen sen. Nikdy nejsou tak živé. Tohle je spíš.. jako bych byla vzhůru? Vyskočím na nohy, trochu zavrávorám a když cítím zem pod nohama, dojde mi, že se mi to vážně nezdá. Co to má být? Nějaký hloupý vtip? Moderní a divně předělaní Ztraceni? Arhg, ani nevím, o čem to pořádně bylo.. kde to jsem? Udělám váhavý krok kupředu, ale není moc příjemné tady chodit bosa. Hned na to mi dojde, že mám na sobě jen dlouhé tričko do půlky stehen a kalhotky, jinak nic. Vůbec nic. Ani zapalovač nebo sirky, ani trochu jídla, zkrátka nic, co by se mi zřejmě mohlo hodit. Viděla jsem spoustu filmů a četla pár knih, neříkám, že je to dobrá škola a že mě na tohle připraví, ale trochu prakticky to člověka myslet naučí. Jen ho to v žádném případě nepřipraví na všechnu tu paniku, co cítí.

Osud - 06. srpna 2011 14:26

Maya Lee Když jsi otevřela oči zírala jsi na nazelenalé nebe, které by správně mělo být modré a nažloutlé mraky, které by měli bít bílé, místy šedé nebo namodralé, ale určitě ne žluté! A s jistotou jsi věděla, že dvě slunce také nejsou správné. Jedno vypadalo v pořádku, jako to vaše, ale bylo tam ještě jedno slunce, které zářilo namodrale. Ne... to rozhodně nebylo správně. Posadila jsi se a s malou úlevou shledala, že aspoň tráva tu má správnou barvu, hezky sytě zelenou. A i stromy vypadali normálně, aspoň na první pohled. Lepší nezkoumat, ještě by jsi zjistila, že je na nich taky něco divného. Jak jsi se dál rozhlížela zjistila jsi, že jsi někde uprostřed lesa. Tedy zrovna na místě, kde jsi byla bylo otevřené prostranství, ale jinak všude kolem tě obklopoval les a musela jsi být v nějaké dolině, protože kam jsi se podívala se zvedali zelené kopce. Nejzajímavější však, asi bylo, že nedaleko tebe stála rozvalina nějakého domu, nebo něčeho takového. Jediné co z něj zbylo byl obloukový průchod, kterým vedla cestička z kamenných desek a dvě stěny. Když jsi se postavila ucítila jsi jak ti něco sklouzlo do výstřihu, cítila jsi jak to klouže dolů, po noze až ti to skončilo na nártu. Když jsi se podívala co to je zjistila jsi, že je to řetízek s drobnými barevnými kameny. Vasil Sokolov Probudil jsi se na podivném místě. Nebe je spíš do zelena, mraky nažloutlé, dvě slunce jedno žluté druhé modré, zelená tráva... ne vlastně počkat. Ta byla v pořádku. Jediné co jsi měl byli tvé instinkty vojáka a sám sebe.... a vlastně nic dalšího jsi neměl. Jak jsi si lehl tak jsi taky vstal a to nahý jako novorozeně. Ale přece jen tu něco bylo, jak jsi rychle vstal, cítil jsi jak ti něco spadlo z krku a když jsi se podíval zjistil jsi, že je to řetízek s pár barevnými kamínky. Rozhlédl jsi se a zjistil jsi, že jsi někde na okraji listnatého lesa a někde nedaleko teče voda, tu jsi slyšel zcela jasně. Slyšel jsi bzučet hmyz a zpívat ptáky, aspoň, že zvuky lesa zněli také normálně. Zrovna když jsi se skláněl pro ten řetízek nedaleko zašustilo listí. Hned jsi se měl na pozoru a připraven nepřítele, zaškrtit třeba holýma rukama nebo umlátit kamenem. Akorát, že to co přišlo nebyl člověk, ani zvíře, ale snad.... nějaký hmyz? Trochu to připomínalo kraba s hodně vysokou ulitou, ale nejspíš to nebyla ulita, protože to vypadalo měkce. Mělo to čtyři oči na tykadlech a ostře vypadající nohy. Tvor byl velký asi jako Zlatý Retrívr, ale s tou ulitou ti dosahoval těsně pod ramena. Hmyz se zastavil a natočil všechny čtyři oči na tebe. Chvíli tam stál a zíral na tebe, pak se mu ulita začala lehce třást a začal se posunovat po pryč a pořád na tebe koukal. Skoro jsi měl pocit, jako kdyby se ti smál. Nakonec ti zmizel z očí po směru odkud přicházel zvuk vody. Krystýna Málková Probudila jsi se v tom v čem jsi šla spát a že toho nebylo moc. Tráva a drobné kamínky tě tlačili do holých chodidel a lehký vítr si povážlivě hrál s lemem tvého dlouhého trička, které bylo skvělé na spaní, ale rozhodně ne někam na ven. Hned tě napadli takové věci jako, že by se ti hodilo vybavení... nejspíš takové to vybavení dobrodruhů. Louč, křesadlo, lano, proviant... jenže jsi nic z toho neměla. Ať už jsi se sem dostala jakkoliv tak osud ti nadělil jen sebe samu a poraď si jak chceš. Něco tě zašimralo na noze a spadlo to dolů. V první chvíli jsi si mohla myslet, že to byl nějaký brouk, ale když jsi se podívala zjistila jsi, že je to řetízek s barevnými kameny. Tak přece jen ti něco dali. I když tedy k čemu by mohlo být tohle dobré, kromě na ozdobu? Asi nějak ano, když je to to jediné co jsi měla. Byla jsi někde v pralese, vypadalo to tak, protože stromy nebyli jehličnaté a ani nevypadali na normálně listnaté, které jsi znala z domova. Navíc jsi poznala i nějaké palmy a viděla jsi liány, takže to musel být prales. A slyšela jsi moře. Určitě to bylo moře. Nemusela jsi se ani moc rozhlížet a našla jsi ušlapanou cestičku, někdo tu žil a tudy nejspíš často chodili. Vydala jsi se za zvukem moře až jsi po pár minutách svižnější chůze vyšla z lesa a ocitla se na pláži. Moře bylo modré. Krásně modré... aspoň že některé barvy tu jsou správně. Z místa kde jsi stála jsi viděla, že cesta se táhne dál někam směrem ke dvěma horám, které připomínali hřbet ryby. Ale co tě spíš nejvíc zaujalo byla napůl potopená loď uvízlá na mělčině.

Vasil Fjodorovič Sokolov - 06. srpna 2011 18:56

Nepamatuju si, že bych tohle kdy měl. Saghani mi dala nějakou cetku, kterou jsem si nechal jenom proto, že mi připomínala ji a za ty měsíce bylo jednodušší nezapomínat na přesné črty tváře. Jenže ta nevypadala takhle. Byla z kostí a ze dřeva. Být v nějakým hodně technologicky vyspělým světě, někde v budoucnosti, určitě bych začal uvažovat nad tím, jestli to není nějaký cvičení. Umělá realita, kde se prokáže, jak se doopravdy chováme v krizových situacích. Co je mi známo, tohle fakt ještě nedokážeme - a pochybuju, že bych se stal pokusným králíkem zrovna v době opušťáku. A že by se někdo namáhal vymýšlet planetu se dvěma slunci a divnýma barvama. Tudíž vysvětlení nebo aspoň nějaké vodítko musí být v tom náhrdelníku. Zohnu se pro něj. A přikrčím se. Mám sice zvířata rád, ale tím myslím zvířata, co normálně vidím naživo nebo v televizi. Moje zkušenosti mi velí, abych se moc nehýbal a počkal. Jen málokteré zvíře, navíc když to nevypadá jako dravec, zaútočí jen tak. Radši uteče. Což podivný krab udělá. Aspoň něco tu je v pořádku. Ulehčeně oddechnu. Pokud tu chodí krabi velcí jako psi, asi bych si měl pořídit nějakou zbraň. Nerad bych potkal medvěda velkýho jako autobus. Vlastně jakýkohokoli medvěda. Ale ještě než se do toho pustím, zaposlouchám se. Někde tu teče voda. To je dobré, utábořím se poblíž, hlavně dál od nějakého zvířecího napajedla. Poslouchám hlavně pohyb v trávě nebo ve větvích, jestli se nepotkám s dalším podivným tvorem. Teprve jestli je klid, začnu si prohlížet cetku, jestli je to opravdu jen nějaká ozdoba, nebo něco, co mě dostalo do téhle šlamastyky.

Osud - 06. srpna 2011 20:12

Vasil Sokolov Když podivný, obří krab nebo brouk zmizel, začal jsi zkoumat řetízek, ale ať jsi koukal jakkoliv, ať už jsi zkoušel ho zmáčknout kdekoliv, nic se nestalo. Ale něco umět prostě musí! Jinak proč by jsi ho měl? Zkusil jsi si ho zapnout kolem zápěstí a to byl nejspíš spouštěč. Barevné kameny začali pomalu blikat, jako kdyby to snad byli nějaké divné žárovky, ale nic jiného se nestalo. Pak jsi začal hledat něco... no... čím by jsi se mohl bránit. Ale kromě kamenů se nic moc použít nedalo. Stromy kolem byli příliš tlusté na to, aby jsi z nich mohl udělat aspoň klacek s ostrým hrotem. No a tak jsi si aspoň vzal kámen s ostrou hranou, později snad bude příležitost a materiál k výrobě lepší zbraně. Nezapomněl jsi si dávat pozor na místní faunu, ale další krab se neobjevil i když jsi měl na chvíli pocit, že jsi slyšel opici. Nebo něco na ten způsob. Přinejmenším to tak znělo. Nakonec jsi šel kouknout za zvukem vody... čekal jsi řeku. No ta tu rozhodně byla. Ale mnohem víc. Až do nedohledna se táhly vodopády, které se ztráceli v oparu páry, takže jsi neviděl kde je jim konec. Bylo tu mnoho velkých i menších vodopádů, které dělali z pohledu na něj opravdu dojem. Ale co tě asi nejvíc překvapilo byl velký, bílý most, který spojoval oba břehy. Nebyl nijak přehnaně ozdobený, ale i tak působil impozantně, zvlášť, když byl tak neobvykle moc klenutý. Všiml jsi si, že ten krab zrovna pomalu leze nahoru po schodech přes most.

Kristýna Málková - 06. srpna 2011 20:43

Objevování Prudce ucuknu s nohou, když na ni něco ucítím. Nemám všechny ty dotěrné mouchy, brouky, pavouky.. řetízky ráda? Překvapeně zamrkám. Čekala bych prakticky cokoliv, ale tohle ne. Copak to asi je? Sehnu se pro tu hezkou věcičku a začnu si ji prohlížet, ale na nic kloudného asi nepřijdu. Co by to taky bylo za divnou událost, kdybych teď objevila lísteček s vysvětlením, co se stalo. Jenže, možná bych za takový byla vážně ráda. Řetízek si připnu, abych ho neztratila, a začnu se zase rozhlížet. Tentokrát pozorněji a míň roztřeseně, abych něco nepřehlédla. Cestičky jsem si všimla už předtím, ale teď mám konečně důvod se k ní vydat, tady už nic moc nezmůžu a žádný portál nebo jezero, kam bych mohla skočit a objevit se zase doma, tu není. Příroda je tu zvláštní, nikdy jsem nic podobného na vlastní oči neviděla, ale těch pár dokumentů, co vysílali v televizi, mi přímo před očima vyvolávaly hady a nejrůznější zvířata, od kterých bych se chtěla držet dál. Naštěstí pláž není tak daleko a je přímo úžasná. Srdce mi zaplesá, když to vidím. Takové krásy všude kolem, dokonce i to moře je jen modré – a musím vzhlédnout k obloze, abych se přesvědčila, že ty dvě slunce a divnou barvu oblohy jsem si nevysnila. Zajímalo by mě, jestli je tohle trest nebo šance. Slétnu pohledem hory, znovu prales za sebou a sehnu se, abych nabrala trochu písku mezi prsty a pak ho nechám protéct. To už cílím na loď, která je kousek ode mě. Potopená, třeba je v ní poklad? Hloupost. Musí být tisíckrát a jednou prošmejděná. Pokud tu jsou nějací další lidé. Stejně mi to ale nedá a pomalu se k ní vydám, abych si ji prohlédla z větší blízkosti. Chtěla bych se kouknout i dovnitř, ale bez nějakých bot si netroufám. "Haló, je tu někdo?" zavolám polohlasně, protože víc to nejde. Už nikdy si nebudu myslet, že člověk v takové situaci dokáže volat hlasitě. Je to totiž neskutečně hloupé, volat, když tu zřejmě nikdo není. Na druhou stranu tou cestou sem někdo dochází a já bych na dotyčné mohla mít štěstí, pak už můžu jen doufat, že nejsou kanibalové. K lodi jdu blíž, špičkou nohy taky zkusím, jak teplé moře je.

Ary Evans - 06. srpna 2011 20:44

Probuzení Už pěknou dobu jsem seděla na mé oblíbené lavičce v parku kousek od našeho domu. Bydlela jsem na malém městě a upřímně řečeno, jsem si nedokázala představit život ve velkoměstě. Milovala jsem své soukromí, klid, ale i nějakou tu vstřícnost lidí, kterou člověk obvykle už nepotká nikde jinde než na venkově nebo v právě takovém malém městečku. Bylo už témeř pět hodin, ale mě se zdaleka nechtělo domů. Vedle sebe jsem měla položenou tašku z učebnicemi a na zemi pohozené sportovní tenisky. Normálně jsem touhle dobou byla dávno doma, ale dneska jsem měla pravidelný trénink basketballu. Dostali jsme pořádně zabrat a vůbec mě nelákalo jít zas domů, do toho blázince. Někdo říká, že je nejhorší být starší dítě v rodině, jiný zase, že mladší... ALE JÁ můžu stoprocentně říct, že nejhorší je obojí, mít jak mladšího, tak staršího sourozence a cholerického otce k tomu. S povzdechem jsem vstanula, sebrala věci a pomalým krokem se rozešla domů. Domovní dveře byly samozřejmě odemčené, takže jsem vrazila dovnitř a hodila si věci na svoji postel. Mám společný pokoj s mladší sestrou, což mě zrovna netěšilo, ale pokud neštvala, tak mi to bylo lhostejné... co mě ovšem pořádně štvalo byl společný pc, který musel stačit celé rodině. Zaklepala jsem na rameno ségře, měla na uších sluchátka a Slipknoty jsem slyšela na druhé straně místnosti. Můžeš mě tam pustit? Potřebuju si dodělat věci do školy. Samozřejmě že to byla pravda jen z části... ve skutečnosti jsem si měla dělat věci do školy, ale vážně jsem to neplánovala. Zaskočeně jsem sledovala, jak vstanula od pc a podala mi sluchátka. Co se děje? Čekala jsem odpor... Díky. Zbytek večera probíhal v klidu, teda až na malý zádrhel v podobě vaření večeře, ale ty špagety se nakonec přece jenom daly konzumovat. Zalezla jsem si do postele a během chvíle byla tuhá... Probudil mě podivný šustot... látky? Otevřela jsem oči a okamžitě mě oslepilo světlo. V úžasu jsem se posadila. Málokdy se mi něco zdálo, ale tohle... Páni, tak živý sen. Dotkla jsem se prstem nejbližší květiny, úsměv mi pomalu mizel z tváže. A do háje... Bleskově jsem se vstanula a s otevřenou pusou hleděla na ten ráj přede mnou. Na sobě jsem měla pouze bílé tilko na ramínkách a volné kraťasy. Pomalu mi všechno docházelo... Šla jsem spát a teď... tady? Jak... ?! Všechna radost ze snu zmizela a já stála bosa uprostřed nádherné zahrady, jen tu pusu se mi už podařilo zavřít.

Osud - 07. srpna 2011 12:54

Krystýna Málková Pohled na pláž, hory tě uchvátil. Vypadalo to tady jako v ráji, jen škoda, že tohle není místo dovolené, ale místo kde jsi skončila ani nevíš jak. Připnula jsi si řetízek, nic se nestalo, možná kdyby jsi si viděla na krk všimla by jsi si, že barevné kameny začali poblikávat jako kdyby to byli nějaké kontrolky. Ale neviděla jsi si na něj, tak sis toho nevšimla. Vydala jsi se blíž k lodi, která vypadala opuštěně i když ještě na ní nezapracoval zub času, tak se musela potopit nedávno. Možná dokonce včera. V duchu jsi si říkala, že není asi nejlepší nápad se moc rozkřikovat, nevíš kde jsi a vypadalo to tak, že tady někde v okolí někdo je a nemusí být přátelský. Jenže jsi byla sama, bez ničeho a třeba to bude dobrý člověk co ti pomůže. A tak jsi volala spíš polohlasně, aby tě uslyšel někdo v okolí, ale ne nikdo dál. Zkusila jsi se dostat co nejblíže k lodi. Což by nebylo těžké, když byla na mělčině. Jak jsi tak koukala na moře, tak by jsi k ní mohla dojít aniž by jsi si namočila oblečení. Zkusila jsi teplotu moře, opatrně, jednou nohou a zjistila jsi, že je příjemně chladivá, ale dost teplá na to, aby se ve vlnách dalo dovádět. Vydala jsi se blíž k lodi, jejíž rudý praporek vlál ve větru, jako kdyby na tebe mával. Loď nebyla nijak velká, ale měla podpalubí a tak to byla cestovní loď pro jednoho... možná dva lidi. I víc, ale to by jste se už pěkně mačkali. Začala jsi loď obcházet a našla jsi nápis se jménem. Kupodivu jsi písmo nepoznávala, ale i tak jsi to dokázala z nějakého důvodu přečíst. Jmenovala se „Bojovnice“. Pěkné jméno. Pak jsi našla i příčinu proč se potopila. Kapitán neviděl schovanou skálu v nánosu písku a prorazil si do lodi pěknou díru. Na tvé volání zatím nikdo neodpověděl. Přesto... jsi měla pocit, že se něco stane. Automaticky jsi se zadívala směrem na cestu a upřeně ji pozorovala. A ne nadarmo tě tvůj smysl varoval. Protože cesta se po chvíli svažovala směrem dolů, takže to vypadalo jako kdyby se ze země vynořoval... Lev. Hned jak jsi uviděla jeho hřívu jsi se vyškrábala na palubu lodi. Z poza okraje zábradlí jsi zvíře pozorovala. Už mu byla vidět celá hlava, je to krásné, majestátní zvíře, ale zatraceně nebezpečné. A pak... jsi mohla jen valit oči. Protože zvíře nešlo po čtyrech, ale po dvou. Objevili se ramena, paže, hrudník, trup, nohy... a k tomu všemu byl oblečený jako nějaký válečník a dokonce měl meč! Tak tohle bylo šílený.... napůl člověk a napůl lev? Mužlev se zastavil a rozhlížel se. Asi tě zaslechl a šel se podívat kdo to tady pokřikoval, ale nejspíš si tě nevšiml, jak přicházel. Ary Evans Probudila jsi se uprostřed přírody. Všude tě obklopovali stromy, keře, rostliny, mech, tráva a kamení. Vypadalo to na pěkně zanedbanou zahradu, poznala jsi to podle toho, že jsi ležela na popraskané a už zarostlé kamenné desce, která byla nejspíš součástí chodníku. Viděla jsi sloupy, obtočené popínavými rostlinami, ale všechno tu už pořádně zarostlo. Když jsi vyskočila odlétlo od tebe něco kovového, zahlédla jsi ten záblesk a pak to dopadlo na zem. Hned jsi to sebrala a zjistila, že je to řetízek s barevnými kameny, který ti rozhodně nepatřil. Ale ležel na tobě, takže... ti ho někdo nebo něco muselo dát. Zkoumala jsi ho jak se jen dalo, ale nic jsi nenašla. Nápis, tlačítko... nic to nedělalo. Znovu jsi se rozhlédla a teprve teď jsi postřehla, že vzduch tu byl vlhký a slyšela jsi přes zpěv ptáků a bzučení vážek, někde blízko burácení vodopádu. Vydala jsi se za tím zvukem. Nešla jsi ani pět minut a stanula jsi na okraji lesa. Naskytl se ti úžasný pohled na vodopády... Vypadalo to, jako kdyby někdo do země zabodl obrovský nůž a rozkrojil zemi na dvě poloviny. Voda z obou stran padala dolů do hluboké rokle. Neviděla jsi však žádnou cestu, nebo most, jak se dostat na druhou stranu. Ale po chvíli zkoumání jsi si všimla, že přece jen cesta přes vodu tu byla. Kameny, ne úplně ploché se za sebou táhly podél rokle až někam pryč. Dalo se po nich přejít. Zrovna jsi zvažovala co udělat, když najednou... se všechno začalo zbarvovat do ruda. Vypadalo to skoro, jako kdyby chameleon pozvolna měnil barvu s podkladem na kterém právě stál. Byla to úžasná podívaná. Ale moc dlouho jsi si ji neužívala, protože tě vyrušilo hlasité pleskání křídel. Rozhlížela jsi se až jsi nakonec spatřila že od západu k tobě míří skupina velkých ptáků. Hleděla jsi na ně a jak jsi je sledovala, poznala jsi, že jsou tři. A byli stále větší... až příliš velcí! Hned jsi se schovala do stínu jednoho stromů, ale nespouštěla jsi z nich oči. Na těch ptácích bylo něco divného. Ale až byli skoro nad tebou jsi poznala co. Jejich těla... se podobala lidským. Navíc ptáci nemají ruce. Tihle ano. A ani nemají ve zvyku se barevně, a trochu výstředně oblékat! První ze skupiny letěl černobílí ptakočlověk, který měl kolem pasu uvázanou něco jako rudou roušku, připevněnou modrým šátkem a za zády se mu ze strany na stranu pohupoval nějaký pytel co měl kolem krku. A pak jsi si všimla další věci. Tihle tři nebyli kámoši. Ti dva, co ti připomínali trochu sokola a sovu černobílého pronásledovali. Černobílí najednou stáhl křídla k sobě a střemhlav se řítil do lesa ve kterém jsi se ukrývala. Nejspíš uznal, že je to dobrý úkryt. Stejně jako ty. Slyšela jsi jak se nedaleko lámou větve. Šustí listí a pak to ustalo, jak nejspíš našel vhodné místo na schování. Druzí dva ptákolidi se nehodlali vzdát a začali nad lesem kroužit.

Kristýna Málková - 07. srpna 2011 19:35

Jsem v loji Začínám uvažovat o tom, že bych se šla koupat. Maličko, na sluníčku bych jistě rychle uschnula a kdybych se válela jen u břehu, nehrozilo by mi žádné napadení žralokem nebo podobně. Jen medúzy a mořští ježci, pokud tady něco takového žije. Takže Bojovnice? Jestlipak jsi bojovala až do poslední chvíle? Pousměju se, i když vím, že to moc úsměvné není. Co se ale stalo, stalo se, a já na tom nic nezměním. Procházím loď a prohlížím si ji, v žádné takové jsem nikdy nebyla, a na tomhle místě to má do sebe ještě o dost víc, než obyčejně. Asi. Svým laickým pohledem usoudím, že by se loď dala opravit, kdyby někdo hodně chtěl. Jenže podle mě se taky dá opravit skoro všechno, pokud to není totálně napadrť, tak se jen pro sebe ušklíbnu a pokračuju v prolézání lodi. Dokud mne nepřepadne ten divný pocit. Vylezu nahoru a sleduju, co se kde děje, až úplně zkoprním. V tu chvíli mi hlavou zní jen opakované „co, co, co, co“ bez ladu a skladu, naprosto scestné a bez větší hloubky. Je to prostě překvapené šokované co, které není schopno se dotvořit v pořádnou otázku. Plně myslet jsem schopná až po chvíli. Kde jsem se to ocitla?! Měla jsem být zticha, kruci! Je to masožravec a má dobrý čuch, kruci.. snad fouká směrem k moři a ne naopak, aby nezachytil můj pach. I když, třeba je civilizovaný. Víc lidský a nedává si takové, jako já, k obědu. Jenže se bojím a tak té civilizovanosti moc nevěřím, nebo prostě věřit nechci. Přikrčím se ještě víc, ale protože ho chci sledovat, mohl by si mě klidně všimnout. Tak se snažím aspoň nehýbat, abych zbytečně nepřiváděla pozornost. Né, ty stopy v písku! Polknu. Krom toho všeho napětí se mi taky začíná chtít čůrat a to není vůbec dobré. Strach mě sice „zmrazil“ tak, že se ani nepohnu, ale možná by bylo lepší se někam odplížit a schovat. Možná skočit do vody a počkat tam, kočky přece nemají rády vodu, ne? Jenže kočky ani kočkovité šelmy taky nemají meče! Jen pěkně ostré drápy a krvelačné tlamy.. V tu chvíli se poprvé za celou dobu pokárám, dělám z toho horší situaci, než ve skutečnosti je. Hysterčím, div si nepředstavuju, jak mi rve střeva ven z těla a já tu ležím v kaluži své horké krve, která prosakuje mezi prkny dolů. Ve skutečnosti vypadá hezky. Válečník, silný, zuřivý - no, vždycky si budu domýšlet, a zkrátka a dobře žádná padavka to nebude, ochránce a zároveň dobyvatel s hebkou srstí a hrubým hlasem, který rychle uspává, když někoho konejší. Tak se tam tak krčím a čekám, jestli půjde dál nebo se vrátí, odkud přišel.

Osud - 07. srpna 2011 21:29

Krystýna Málková Věděla jsi, že by jsi se měla schovat. Ale prostě.... tohle se jen tak nevidí! Lví člověk, jak z nějakého fantasy příběhu! Na něj se nedalo nezírat. Lví chlap se po chvíli poškrábal ve hřívě, nejspíš na krku, který se pod hustými chlupy schovával a otočil se. Zarazil se, nejspíš si něčeho všiml... a nejspíš těch stop, jak jsi se modlila aby si jich nevšiml. Přišel blíž, klekl na koleno a bedlivě si otisk, tvé jemné nožky prohlížel. Podíval se po směru od kterého jsi přišla. Dokonce se sklonil i níž a čichal, jak se snažil zachytit pach. Už jsi se pomalu loučila se životem, když se narovnal, otočil se a vydal se zase zpět odkud přišel. To tě překvapilo... viděl tvoje stopy, nejspíš i zachytil pach a přesto mu nedošlo, že jsi na lodi? Že by byl přece jen stále víc zvíře a moc mu to nemyslelo? A nebo... což byla ta horší možnost. Pochopil a odešel pro posily. No a pak tu ještě byla další možnost, která ti byla nejvíc sympatická. Že věděl, že se tam schováváš, ale nechtěl tě vylekat, když tě začne nahánět. Ale tahle třetí možnost by byla až příliš idylická. Nebo ne? Tak či onak. Lví člověk ti za chvíli zmizel z očí. Což byla tvá šance utéct.... ale kam? Netušila jsi kde jsi byla. Vypadalo to tady jako na pěkný kus divočiny. A ten lví muž přece musí někde bydlet. Třeba tu je někde město, kde by mohli být i normální lidi.... a nebo je to město samých takových tvorů a klidně by tě mohli brát jako za jednohubku. Ale nemáš zase moc možností. Prales? Kde nevíš co potkáš, jak tam přežít... nebo polozvířecí lidé, kteří si tu určitě poradí, ale hrozí ti možnost, že by tě mohli sníst. Ani jedna možnost nebyla moc valná. Ale možná, když se zamyslíš napadne tě i jiná možnost.

Kristýna Málková - 07. srpna 2011 22:53

Stále v loji Co mám dělat? Hloupě vzpomínám na všechny možné varianty útěků a schovávání, které jsem kdy viděla nebo četla v nějaké knize. Přitom opatrně vyhlížím lvího muže, jestli se nevrací nebo tak někde nečíhá a nečeká, že vylezu. Měla jsem pěkně nahnáno, když čichal k mým stopám. Byl tak blízko a mohl by být ještě blíž a já nemám nic, čím bych se mohla bránit. Sice se tu nabízí pár prken, ale těmi se před mečem moc neubráním. Nezdá se, že by se vracel, ale já stále nemám plán. V hlavě mi vládne pusto prázdno a začínají mě bolet kolena, takže se pomalu odplížím na druhou stranu. Nic. Ani půl nápadu, co by mě dostal z téhle bryndy. Sakra, sakra, proč není na krizové situace manuál! Zrovna by se mi tolik hodil! Mohla bych se vydat do pralesa, ale nevím, co mě tam čeká. Navíc by mě hned vystopovali, protože v písku půjdou vidět mé stopy a i kdybych se hodně snažila, nezakryju je tak, aby nebily proti zbytku pláže do očí. Jedině, že bych utíkala rychle a dlouho a doběhla daleko, takže bych měla náskok a třeba je tak setřásla. Pokud mě vůbec někdo bude pronásledovat, to je další věc. Ovšem, pokud bude, není pak úplně jedno, o co se pokusím nebo ne? Opatrně nahlédnu přes okraj lodě do vody a zahledím se i dál, kde je větší hloubka. Pokud tady může být lví muž, mohlo by tady klidně být i něco dalšího divného a žralok by pak byl to nejmenší, co by mě mělo při koupání trápit. Žádný plán nemám, utíkat se mi nechce, ani to nijak rychle neumím a má výdrž je malá, takže se posadím u boku lodi a čekám, jestli mě něco netrefí do palice. Minimálně zatím strávím strach a to všechno nové, co je kolem mně.

Osud - 07. srpna 2011 23:28

Krystýna Málková Levmuž se nevracel a ty jsi začínala být z téhle polohy celá rozbolavěná a tak jsi se přesunula na druhou stranu loď, tedy až do míst, kde nebyla mořská voda. Ale měla jsi ji na dosah. Jen zkusmo jsi ji ochutnala, jestli je slaná... no slaná byla, ale bylo tam ještě něco jiného. Skoro jako kdyby jsi cítila... něco na způsob křenu. Solené, křenové moře? Čeho se ještě dočkáš? Čokoládových stromů nebo skořicových žížal? Zavřela jsi oči a přemýšlela. Šumění příboje bylo uklidňující a zvuky ptáků klid jen podtrhovalo. Ale i když to bylo uklidňující, tak jsi nemohla na nic přijít. Jedna možnost horší než ta druhá. Možná, že jsi si zdřímla, nakonec nebylo se čemu divit... ocitla jsi se v poměrně dost stresové situaci a zvuky tohohle místa byla uklidňující. Tak či onak, když jsi znovu uviděla nebe zdálo se ti tmavší než předtím a do zelené začínali na západě pronikat temně modré barvy. Nemluvě o tom, že i slunce změnili pozici. Oranžové se ti zdálo menší zatím co se zvětšilo modré. Že by se obě slunce střídali? Ale to pak bude i v noci světlo jako za dne nebo jak? To však bylo vedlejší. Čas postoupil a věděla jsi, že může kdykoliv přijít noc... ať už byla jakákoliv a noci většinou vládnou predátoři. A taky... začínala jsi mít hlad. Podle toho jsi tak tipovala že je už tři hodiny po poledni a ty jsi ještě nic nejedla. A lev se neobjevil. Za to jsi už věděla, kde určitě kde je. Poznala jsi to podle sloupu tmavého kouře stoupajícímu k nebi. Což ti říkalo, že tam je. Prohlédla jsi si pláž jestli se tam třeba neobjevili další stopy toho tvora, jestli tu nebyl během tvého zdřímnutí. A zjistila jsi, že byl a dokonce ti tu něco nechal. Na pláži ti nechal tři kulaté plody. Tvarově připomínali pomeranče, ale byli hezky červené jako jablka. Tak určitě o tobě věděl. Ale co tímhle mohl sledovat?

Kristýna Málková - 07. srpna 2011 23:58

Opustit úkryt? Křenové slané moře. Zůstával nad tím rozum stát. V našem světě měly věci aspoň logiku, ale tohle? I když.. v našem světě mělo všechno logiku, protože to takové prostě bylo. Tady to je prostě takhle, takže na tom není nic nenormálního. Nakonec usnu, ale probudím se, což je skvělá zpráva. V první chvíli se mi opět divoce rozbuší srdce, mohlo se totiž stát cokoliv. Hned v další chvíli mě otráví pachuť v ústech. To je vážně hnus. Mlasknu si a promnu rameno, o které jsem byla opřená. Spánek to nebyl dobrý, ale to jen díky tomu, že tu není žádná měkká postel. A čůrat se mi chce jako ještě nikdy. Důležitější než to je ale kontrola mého úkrytu. Našel mě.. Koukám na ovoce, pokud je to ovoce, a trochu se stydím. Asi nebude nijak krvelačný, protože by mě sice mohl chtít nalákat tímto způsobem k sobě, ale měl by mnohem snazší, kdyby po mě prostě skočil. Močák mě už ale tlačí, nikde poblíž nic pořádně není a tak mě nenapadne nic lepšího, nebo horšího?, než seskočit do vody a vykonat potřebu tam. Triko jsem si utáhla výš, aby se nenamočilo, a kalhotky to holt nějak vydrží.. však to nemůže být zase tak jiné, než čůrání někde v rybníce. Ale je mi pěkně stydno. Když přestanu koulet očima a říkat si, jak moc potupné to je a jak se cítím hloupě, vylezu zpátky na loď a natáhnu se vedle ovoce, abych oschla. Jeden divný pomeranč vezmu do ruky a prohlížím si ho. Kůrou bych si mohla vyčistit zuby, aby to nebylo tak hrozné. Nemám ráda jezení se špinavými zuby. Pak mi ale dojde, že jsem celý den nic nejedla a večer si čistila zuby, takže by to nemuslo být tak moc nechutné a hladová jsem. A komu nakonec sejde na tom, jestli mi tu bude smrdět z pusy? Zkusím ovoce oloupat. Pokud má klasicky šlupky, vrátím se k vodě a stejně si ty zuby tak nějak vyčistím, teprve potom se vrátím k jídlu.. a zkusím si kousnout. Čekám všemožné příchutě, takže je to malé sousto. Mohla bych za ním jít. Donesl mi jídlo, takže.. někam se stejně schovat musím a takové nové přátelství, jako Robinson a Pátek.

Osud - 08. srpna 2011 00:29

Krystýna Málková Nakonec jsi svůj problém vyřešila normální, i když trapným způsobem. Ale tak lepší než lézt někam do křoví, když nevíš co to za rostlinu je. Klidně by to mohlo být něco jako škumpa jedovatá a měla bys vyrážku na zadku. Nakonec jsi se pro hlad rozhodla vyrazit prozkoumat ovoce co ti tu ten Levmuž nechal. Ovoce mělo slupku, naštěstí jen tenkou, tak jsi s tím nemusela tak zápasit a mohla jsi si s ní i vyčistit zuby. Bonus... ještě, že jsi si něco pamatovala z tábora kde vás učili všechny ty přírodní věci jako poznávání rostlin, hub, rozdělání ohně a podobné věci. Pak jsi zkusila ono ovoce. Bylo plné sladké šťávy a dužina byla temně rudá a snadno se kousala. Skoro jako kdyby jsi si kousla do třešně. Chuťově ti to, ale připomínalo... u vás by to nejspíš byla příchuť lesních plodů. Asi tomu byla chuť nejvíc podobná. Nakonec jsi snědla všechny tři, což na zahnání nejhoršího hladu stačilo. Ale chtělo by to něco hutnějšího. Maso, chleba... ovocem se nenajíš pořádně. Přemýšlela jsi o tom, že se za ním vydáš. Nakonec tohle se dalo považovat za gesto dobré vůle... navíc na tebe odnikud nevyskočil. A tak jsi se vydala za kouřem. Navíc na té lodi jsi nemohla zůstat, příliv by mohl loď odnést hlouběji a potopila by jsi se i s ní. Přesto jsi se měla na pozoru a plížila jsi se jako nějaký zloděj, schovávajíc se za kameny a stromy. Vyšlapaná cesta tě vedla spolehlivěji než kouř. Odvedl tě nedaleko od pláže, hloupěji do pralesa až tě dovedli k chatrči. Vypadala... no... poněkud neudržovaně, ale používaně. Z komína se kouřilo a některá prkna na střeše byla nová. Lvamuže jsi nikde neviděla. Proplížila jsi se až k němu a nadechla se. Rozhodně to bylo pečené maso. Nakoukla jsi oknem dovnitř a uviděla jsi Lvamuže jak sedí u krbu, zády k tobě a něco nad ohněm opéká. Takhle z blízka vypadal ještě větší. Jistě měl aspoň 190 cm. Přinejmenším a navíc jak byl mohutný... a jeho srst vypadala hladce a hebce. Tentokrát si tě nevšiml, přes vůni masa nemohl tebe cítit.

Kristýna Málková - 08. srpna 2011 00:53

Chaloupka v pralese Musela jsem vypadat jako zloděj, když jsem se tu plížila kolem a tiše nahlížela dovnitř, aniž bych o sobě dala vědět. Civěla jsem mu do domu, bylo mi stydno, ale nemohla jsem přijít na žádný vhodný způsob, jak na sebe upozornit. Navíc tady byl můj hlad a jeho pečené maso a moje myšlenky kolem obou věcí kroužily tak dlouho, až jsem si připadala jako obyčejná vyžírka. Žádné takové, pomůžu aspoň nasbírat dřevo, nebo bych mu mohla něco zašít. Moc toho, pravda, neumím. Rozhodně nic moc pro takový svět. Ustoupím od okna, aby to nevypadalo tak moc divně. "Ehhhm," dostanu ze sebe tiše, ale měl by to slyšet. Začátek to není nejlepší, ale po mém volání v prázdnu a následovném schovávání se, čert to vem. "Dobrý den," hlesnu zaraženě a najednou ze sebe nemůžu nic víc dostat. Jen se na něj dívám, asi se tvářím dost přiblble a čekám, co bude. Ruce mám spojené za zády, nervózně si pohrávám s prsty, a celá se tak trochu kroutím a hýbu. Kéž by to tak šlo i jazyku a já řekla víc, než dvě slova.

Vasil Fjodorovič Sokolov - 08. srpna 2011 09:16

Marně přemýšlím, kdy jsem se dostal do takových sraček. Tehdy jsem měl aspoň nějakou výbavu a byl jsem někde... někde na Zemi. Náramek mi nijak nepomohl, i když mám podezření, že je to něco jako stopovací zařízení. Kdykoli jindy bych to zahodil, teď tak nějak doufám, že si mě to najde a vysvětlí mi, co se děje. Nebo to je nějaká zvrácená zábava? Házet lidi doprostřed neznáma. Protože vážně pochybuju o tom, že se mi to zdá. Bod číslo jedna - sehnat si kalhoty a pořádné boty. Takhle nahej se šutrem v ruce zbraň nepotřebuju. Umřou smíchy. Další problém je, že se dvěma sluncema doopravdy nevím, jak odhadovat čas. Až se bude smrákat, asi to poznám. A taky asi poznám, co tu v noci chodí. Myslím, že ten krab bude ten nejmenší problém. Když jsem přemýšlel o vodě a o řece, nečekal jsem tohle. Jak v nějaké fantasy. Doufám, že se na mě nevyřítí banda těch malých skřetů s chlupatýma nohama. Nepamatuju si, jak jim Jegor říkal, ale nutil mě jít do kina na všechny tři díly. Když jsem poprvé viděl toho záporáka, marně jsem přemýšlel, proč do filmu pro děcka dávají... Zas ten krab! Moc se mi nechce se k němu přibližovat. Proto bude lepší, když počkám, až to přeleze. Kdyby se rozhodl na mě zaútočit na mostě... Pohled na řeku s touhle myšlenkou mi nedělá moc dobře. Sice to není žádný ledový veletok, ale asi bych už neměl tolik štěstí jako jindy. Vodopády by mě semlely jako nic.

Osud - 08. srpna 2011 10:52

Kristýna Málková Lvímuž se narovnal v ramenou a ohlédl se na tebe, ulpěli na tobě jeho žluté oči a okamžik na tebe jen hleděl. Pak zvedl ruku... nebo tlapu? Nebo měl prsty, takže ruku a pokynul ti, aby jsi šla dovnitř. Vchod neměl dveře, ale byl zakryt jen obyčejnou látkou barvy písku. Vevnitř bylo o poznání tepleji a vonělo tu maso. Zadívala jsi se na to co bylo nad ohněm a vypadalo to jako menší prase. Aspoň podle těla, hlavu to už nemělo. Prase... budeme tomu říkat prase už bylo skoro hotové, kůže už byla pěkně zlatá a vypadalo to stejně výborně, jak to vonělo. Pak jsi si prohlédla zařízení domu. Byla tu postel, pryčna se slámou, trávou a i pískem. Na lvomuže vypadala příliš malá. Otlučený dřevěný stůl, jedna židle a jedna trojnožka. Už zmíněný kamenný krb a dřevěná bedna nahrazující nejspíš skříň. Ještě jsi si všimla i větší kádě, která stála opřená o stěnu. Ale to bylo tak všechno. Lvímuž žil poměrně skromně. „Sedni si děvče.“ Řekl a měl přesně ten hlas, který jsi si představovala, hrubý, bručivý. Udivilo tě trochu že umí česky, ale tak... asi to nebylo důležité, hlavně, že jste si rozuměli. „Jak jsi se dostala až sem? Na takové zapadlé místo?“ zeptal se tě a otočil prase. Pak na tebe znovu pohlédl a prohlédl si tě bedlivěji, nakrčil obočí. Vasil Sokolov Krab lezl po schodech opatrně, protože při každém se povážlivě jeho krunýř nakláněl a vypadalo, že každou chvíli bude dělat kotrmelce zase dolů. Měl jsi dojem, že kdyby skončil na zádech, byl by bezbranný jako želva. S tímhle krunýřem muselo být těžké se zvedat. Krab si dal na čas, nikam nespěchal. Ty jsi se aspoň mohl lépe rozhlédnout. Tu a tam jsi zahlédl nějaké to peří, jak přeletěl pták ze stromu na strom. U jednoho vodopádu jsi dokonce viděl ryby jak vyskakují nahoru proti proudu. Dokonce jsi viděl i neviditelné motýli. No nebyli tak zcela neviditelní, všiml jsi si jich jen proto, že na ně z jistého úhlu dopadlo světlo a to se pak lámalo a tím se odhalili tvému pohledu. Krab konečně zdolal schody, přešel po rovné části a pak šel na druhé straně zase po schodech dolů. Tentokrát, ale opravdu spadl. Skutálel se dolů, jako pytel brambor a skončil na zádech. Viděl jsi, jak kmitá nohama a snaží se rozhoupat. Nakonec to udělal tak, že zapíchl dvě nohy do země a přitáhl se. Podařilo se mu narovnat, oklepal se a postupoval dál až zmizel na někde na druhé straně v lese. Ještě jsi chvíli počkal a pak jsi se také vydal na most. Byl to silný, dobře postavený most, ten tu vydrží ještě hodně dlouho. Přešel jsi na druhou stranu a vydal jsi se po dál po cestičce, na chvíli jsi se zarazil protože jsi zaslechl hlasy. Ale opravdu.... a měl jsi dojem, že se tam někdo hádá. Hned jsi se měl na pozoru, sešel jsi z cesty a ukrýval jsi se mezi stromy až jsi došel na kraj lesa odkud jsi uviděl... město. Tak trochu podivně roztroušené po ostrovech, ale bylo to město. Místo cest tu měli jezero a do určitých částí města se dalo dostat jen na lodi. Viděl jsi jich na jezeře hned několik. V oknech nezářilo přívětivě žlutá světla, ale oranžová, která spíš působila hrozivě. Nedaleko tebe u břehu stála skupinka... lidí.... a tvorů. Bylo tam jedno krátké molo, kde mohli přistát loďky a ta skupina nejspíš čekala na převoz. A zase ten krab! Byl tu a taky čekal na přívoz. Nikdo si ho nijak zvlášť nevšímal, asi pro ně nebyl neobvyklý. Ale hned jsi si všiml dvojce jejichž hlasy jsi slyšel. Stáli od ostatních stranou a hádali se, jako staří manželé. No to by asi nebylo tak nezvyklé, kdyby mladá žena s červenými vlasy se nehádala s vlkodlakem. Byl to šedomodrý vlk o velikosti člověka a byl to určitě samec. Kromě srsti měl na sobě také bederní roušku a u pasu velký, dlouhý nůž. Vlk vypadal, jako že by mohl ženu každou chvíli sežrat, ale žena se nelekla a vzpurně na něj hleděla a viditelně se nehodlala vzdát.

Vasil Fjodorovič Sokolov - 08. srpna 2011 12:46

Opravdu divný místo. Tohle bych si nevymyslel ani ve snu. Moje sny vypadají poněkud jinak, pokud si je teda pamatuju. Trpělivě jsem vyčkával, dokud krab neodleze, poohlížel se po něčem, do čeho bych se zahalil. I když dělat si havajskou sukýnku se mi fakt nechtělo. Nu což, budu tu muset běhat takhle. Mnohem víc mě trápí nějaký boty, protože jestli potkám štěrkovou cestu nebo tak, bude to asi hodně bolet. Mít zdravý nohy v suchu je základ, jinak při pochodu člověk nikam nedojde. Hlasy znamenaly civilizaci. V duchu jsem nad svým stavem pokrčil rameny. No co, maximálně se mi vysmějou. Naštěstí díky službě nejsem chcípák, což moji ješitnost poněkud uklidňuje. Přesto se poblíž města rozhlížím, jestli není nějaká usedlost mimo jezero, kde bych mohl štípnout něco na bederní roušku - vlkodlak mě inspiroval, ale jemu bych to nekradl. Nad tím, že přemýšlím nad vlkodlakem, krabem a neviditelnými motýli, jsem se už zarazil jen chvilku. Nezbývalo mi nic jiného, než tu šílenost akceptovat. Pokud je to simulace, musím hrát podle pravidel jejich světa, jestli jsem tu doopravdy, tak si taky budu muset nějak poradit. A nechat se neustále šokovat další skutečností a divnými tvory, to není můj styl. Kesuku, jestli jsi mě zase zfetoval, tak tě kopnu do prdele! Ale ten nůž by se mi taky hodil...

Kristýna Málková - 08. srpna 2011 13:20

Domek lvího muže Připadá mi zvláštní, že je tak klidný. Nevzrušený, možná spíš znuděný. Chvíli si jen tak pohrávám s prsty a prohlížím si ho z blízka, pak se posadím. Oči mi sklouznou k praseti. Mám hlad, vypadá to lákavě, ale to počká. "Probudila jsem se tady," pohlédnu znovu na něj a zkoumám jeho tlamu, která na mě mluví rodným jazykem. Že by čeština najednou byla světová? Dalších několik kradmých pohledů patří vybavení domku, teď, když už jsem tu v podstatě pozvaná, zkoumám, jestli tu bydlí někdo další. Čistě ze zvědavosti. "Včera jsem šla spát doma a dneska se probudila tady, kousek odtud po pěšině k moři. Nemám nic, jen tohle," zatahám na řetízek kolem krku. "Objevilo se to asi se mnou, nevím. Děkuji za ty pomeranče.. a.. jakto, že umíte česky?" ještě mi dojde, že bych se měla představit, jenže to by toho bylo už moc.

Osud - 08. srpna 2011 13:53

Kristýna Málková Lvímuž pokýval hlavou, že rozumí, vzal nůž a píchl do masa, pak ho znovu schoval a znovu otočil. „Takže jsi nová. Myslela jsem si to, když jsem tě uviděl.“ Řekl. Podíval se znovu na tebe, když jsi mu ukazovala řetízek a znovu pokýval hlavou. „Tomhle místu se říká zahrada. Nemyslím zrovna přesně tomuhle, ale celé planetě.“ Řekl. „A nejsi první ani poslední, co byla takto unesena ze svého domova. Mnoho dalších tvorů bylo sem přeneseno úplně stejně. Z různých míst, planet.“ Vysvětlil ti a sundal prase z ohně. Postavil se a otočil se ke stolu, táhl prase ze železné tyče na dřevěné prkno. Tyč pak odložil. „Ten řetízek.“ Sáhl někam pod svou hřívu a vytáhl kousek řetízku identického s tvým. „Je univerzální překladač. Každý mluvíme nejspíš jiným jazykem nebo podobným. Díky tomuhle si rozumíme.“ Vysvětlil ti a znovu vytáhl nůž a začal maso porcovat. „A nemáš zač. Říkal jsem si, že jsi se tu možná ztratila a poznal jsem, že jsi se schovala na té lodi. Kdyby jsi neměla strach neschovávala by jsi se. Tohle byl asi nejlepší způsob jak ti říct, že zrovna mě se obávat nemusíš.“ Odešel k truhle z které pak vytáhl dvě dřevěné misky a měch. Jednu misku položil před tebe a měch doprostřed stolu, nejspíš něco na pití. „Vem si kolik chceš. A nebuď skromná. Až začnu jíst já, nic nezůstane.“ Varoval tě a když jsi se na něj podívala viděla jsi, že se pousmál. „Jmenuji se Mornat. Naší rase se říká Selové.“ Vasil Sokolov Prohlížel jsi si vlkodlaka, naštvanej vypadal nebezpečně, ale vypadalo to, že s ženou už našli nějakou domluvu i když se oba tvářili stále rozčíleně. Rozhlížel jsi se na všechny strany, ale nějaký dům.... nikde. Máš nejspíš vážně štěstí. Vypadá to tak, že budeš muset do města nahej. Ale pak tvou pozornost upoutal zase ten krab, který věděl, že tam jsi. To jsi poznal podle toho, že dvě jeho oči koukali na tebe nebo aspoň tvým směrem. Zatím co na něj koukal chlap stojící vedle něj a pokyvoval hlavou, jako že rozumí. Pro všechno na světě, že by ten krab uměl mluvit?! Muž se pak začal chechtat. Měl jsi podezření, že mu krab řekl o tobě. Že by to třepání krunýře předtím fakt byl smích? Parchant jeden! To ti nemohl něco říct? Tak či onak krab se znovu začal posouvat směrem k tobě a v rukou něco držel. Dostal se blízko k tobě, zahýbal na tebe očima a pak látku odhodil na zem a zase se vracel. Krab nejspíš od někoho vyžebral kalhoty, sice byli odporně zelené a uvazovali se na provázek, ale byli to kalhoty. Aspoň něco. Všiml jsi si, že jedna z oranžově osvětlených lodí míří směrem k vám. Nejspíš všichni lidi a nelidi co tu stáli brzy odjedou do města.

Maya Lee - 08. srpna 2011 16:22

Probuzení "No ty vole!" ulevila jsem si nahlas, když jsem otevřela oči. Co to má bejt? Vyhrabala jsem se na nohy a rozhlížela se kolem. Přitom mi něco sklouzlo po krku a spadlo na zem. Sebrala jsem podivnej přívěsek a prohlížela si ho, což mě na chvíli vytrhlo z úvah kde že to sakra jsem. Moc se mi líbil. Odjakživa mám slabost pro hezký třpytivý věcičky. Bejt v komiksu, asi se mi nad hlavou objevila hromada otazníků. Vůbec jsem nechápala, kde se tam vzal nebo k čemu má bejt. Držela jsem ho v ruce a zase začala přemejšlet o okolí. Jako první mě napadlo, že se mi to jenom zdá. Tohle prostě nejde. Potíž byla v tom, že člověk si začátek snu nikdy nepamatuje. Začne ho vždycky vnímat někdy odprostředka, asi jako si nepamatuje, jak se narodil, ale jeho vzpomínky začínaj někdy okolo tří let. Už to, že jsem se semka "probudila", bylo podivný. Ještě víc ale nasvědčoval proti-snový teorii fakt, že jsem tu stála přesně v tom, v čem jsem šla spát, totiž v tyrkysovejch bokovejch kalhotkách se žirafkou a v o číslo větším černým triku Nightwish. Normálně bych si byla jistá tím, že je to prostě sen, to bez debat. Ale tohle bylo fakt jak skutečný. Počkat... Ale co když jsem mrtvá? Zděsila jsem se. Ne, kurva! Jsem moc mladá na to, abych umřela. Začala jsem se cejtit podpsa, protože bejt mrtvá jsem nechtěla ani náhodou. Jak jsem mohla jen tak zařvat ve spánku? Nedávalo to smysl. Nebo je to ňáká... magie? Znovu jsem zvedla ruku a pozorně si prohlížela přívěsek z drahokamů. Kdysi jsem psala povídku, kde čaroděj z fantasy dimenze přišel do našeho světa a odváděl si obyčejný mladý lidi s sebou, aby mu sloužili, a dával jim amulety, pomocí kterejch mohli cestovat tam a zpět. Že by se mi stalo něco takovýho? Poněkud jsem pookřála. Ono vidět fantasy svět na vlastní oči a moct si ho osahat... To jsem si vždycky moc přála a strašně mě štvalo, že to nejde realizovat. Ale že by to vážně šlo? Paráda! Čert vem real life, ten byl vždycky nuda. A počítačový hry jen chabá náhražka. Ale tohle? Yeah! Za chvíli už jsem se šklebila od ucha k uchu. Udělala jsem pár kroků a zanadávala, že nemám boty. Ještě, abych tak na něco šlápla. Vůbec jsem si svůj vstup do fantasy světa většinou nepředstavovala jen v kalhotkách a triku. Ještě štěstí, že jsem zrovna nešla spát bez oblečení, jak to občas taky dělávám. Vzala jsem to teda po chodníčku skrz kamennej oblouk a byla zvědavá, na co asi narazím. Nadšení ze mě ale rychle začalo vyprchávat. Co když mě zabije ňáký zvíře? Co když potkám bandity nebo barbary nebo tak něco? V žaludku jako bych měla kýbl studený želatiny. Nohy se mi třásly, naskočila mi husí kůže a furt jsem se ustrašeně ohlížela zpátky a na všechny strany. Pak jsem si uvědomila, že pořád ještě držím v ruce ten náhrdelník (však už byl pěkně zpocenej) a po chvíli váhání jsem si ho zapla kolem krku, kde už jsem měla uvázaný ocelový sluníčko na černý kůži, a zastrčila pod triko.

Vasil Fjodorovič Sokolov - 08. srpna 2011 16:38

Pohled na vlkodlaka a holku mi připomněl mnoho podobných scén, které jsem zažil s Jekatěrinou. V tomhle světě je možný všechno - tak že by to byli manželé? Když jsem si všiml, že mě krab pozoruje a přišel ke mně, jen jsem se ušklíbl, ruce založil, už bez kamene, na prsou. Já si to nevybral, nezbývá mi nic, než se s tím smířit. Dokud mě nepřivážou na provaz a nezačnou nahýho lynčovat, není to taková pohroma. "Díky," ucedím směrem ke krabovi. Konečně můžu se zbytky důstojnosti dojít na molo. Tvářím se jakoby nic, jako bych tu před chvílí neběhal s holým zadkem a nenechal se zachránit krabem. Bod číslo jedna je z poloviny splněn, což je úspěch. Navíc zatím to nevypadá, že by mě chtěli zabít nebo zmrzačit, to už by dávno udělali. Nestvůry a lidé tu tak nějak žijí pospolu, i když se určitě vraždí jako lidi v našem světě, o tom nepochybuju... Horší bude najít cestu zpátky.

Kristýna Málková - 08. srpna 2011 21:08

Se lvím mužem Takže tu takových jako já bývá víc? Přetáhnu si triko víc přes kolena, trochu ze stydlivosti a trochu bezmyšlenkovitě, jako když si hrajete s prsty a uvědomíte si to až po chvíli. Já byla zaujatá a tak jsem poslouchala. "Vážně?" překvapeně zamrkám ve chvíli, kdy mi řekne, k čemu řetízek slouží. To mě ani ve snu nenapadlo a jsem ráda, že mě nepřepadl vztek, protože to bych taky mohla takovou cetku zahodit daleko do moře. Na řetízek krátce sáhnu, ale pak si dávám dohromady informace, které mi řekl, a to co jsem už na vlastní oči viděla. "Páni. A proč nás unášejí? Je tu nebezpečno? Kdo stvořil tenhle svět?" zajímám se, skoro jako malé dítě. K pomerančům už nic neříkám, jen se pousměji. Můžu být jedině ráda, že projevil svou dobrou vůli. Jídlo voní až se mi sbíhají sliny. Mám sice obavy, abych maso snědla, obvykle přikusuji hromady chleba nebo jiného pečiva, ale nemůžu si vymýšlet. S tichým díky si naberu maso, tolik, že ho asi všechno nesním, ale co kdyby náhodou, a ještě jednou děkovně kývnu. Nebýt jeho, ještě bych bloudila po pláži a pak marně hledala jídlo, a hlavně co je vážně k jídlu, a taky úkryt. Lvomužova ochota mi poskytla doslova luxus. "Ahh, promiň. Já jsem Kristýna. Člověk, i když mi připadá nemožné, že bych tu byla jediná svého druhu," je v tom otázka, ale není to tak důležité. I kdyby tu byli lidé, moc platné to nebude.

Osud - 08. srpna 2011 21:35

Maya Lee Vydala jsi se na průzkum tohohle místa. Tvé vyjevení bylo kupodivu krátké a nahradilo ho spíš... nadšení? Zvědavost pro tenhle svět? Jenže naivní představy tě taky rychle opustili, když jsi si uvědomila, že netušíš co všechno tady může žít. Klidně i něco co by tě mohlo sníst jako jednohubku a dal by si tě klidně ještě třikrát. Těžko říct co na takovém místě může žít. A tak jsi se začínala mít pořádně na pozoru. Prošla jsi zříceninou a brzy jsi ji nechala za sebou. Nescházela jsi po cestě, místy se sice ztrácela pod nánosem zeleně, ale nebylo těžké ji zase najít. Znala jsi pohádky a co se stalo, když někdo sešel ze stezky a tak jsi se ji skoro až úzkostlivě držela. Šla jsi půl hodinu a nohy už tě boleli, kvůli tomu, že jsi šlapala na drobný nepořádek. Sice to není cítit ale po nějaké době už máš chodidla citlivá a začnou bolet. Ale naštěstí... lez začal řídnout, začal se prosvětlovat a už nevypadal tak temně a hrozivě. Zastavila jsi se, když jsi uslyšela nějaký hluk. Blížilo se to. Bylo to hulákání hned několika hlasů, k tomu se pak přidal zvuk praskajícího nebo ohýbaného dřeva a nakonec šustění listí. „Jahůůůů!!!“ znělo to jako výkřiky radosti a pak ti došlo.... nebyli to dětské hlasy. A pak jsi to uviděla, nějaké červené opice skákali ze stromu na strom a s něčím se házeli. Zůstala jsi na ně ohromeně zírat, blížila se a poznala jsi v nich... ne opice, ale děti... nebyli úplně lidští, ale byli to děti. A to za čím se honili byl hadrový míč s kterým si házeli. Prohnali se nad tebou a jedno z dětí vypísklo a začalo padat. Už už jsi ho viděla rozplácnutého na zemi, ale rudé dítě se stačilo zachytit ocáskem poslední větve stromu a zůstalo viset vzhůru nohama v úrovni tvé hlavy. Zakoulelo na tebe bledě modrýma očima a zvedl ruku na pozdrav. „Hoj!“ pronesl rázně. Vasil Sokolov Muž s kterým se krab bavil a možná jsou ty kalhoty od něho se na tebe zadíval a mávl na tebe. Přišel k tobě a ty jsi si uvědomil, že ač vypadal hodně lidsky, mrkal jako plaz, měl černé rohovky a na krku žábry. „Zdravím tě, příteli.“ Řekl přátelsky a jak mluvil v souladu s tím mu na krku blikali kameny stejného řetízku jako byl ten tvůj. „Šolak mi řekl, že tě potkal na cestě doslovně obnaženého.“ Nechodil kolem horké kaše. „A vzhledem k absenci věcí i oblečení je nám jasné, že jsi na téhle planetě nový. Vítám tě v Zahradě, příteli.“ Usmál se. „Tohle je město Jaket.“ Ukázal za sebe. „A já se jmenuji Koloník.“ Představil se ti. Kristýna Málková Mornat se znovu usmál a posadil se, když jsi si nabrala on si vzal zbytek, přesně jak řekl tak hodlal udělat. A to sníst všechno co zůstane. „Jo to by chtěli vědět všichni. Kdo ví proč to dělají? Co jsou zač? To nikdo neví. A jestli to někdo ví, nechává si to pro sebe a nebo jsou to tak šílený věci, že tomu nikdo nevěří.“ Odpověděl ti a nakonec on svou misku nepoužil, místo toho si přitáhl prkýnko k sobě a začal holýma rukama odtrhávat maso. Pokýval hlavou. „Těší mě, Kristýno. A máš pravdu. Nejsi jediná svého druhu. Lidí je tu spousta. Většina inteligentních tvorů tady jsou nějak humanoidní. Ne všichni, ale je jich hodně.“ Prozradil ti a strčil si maso do pusy, odhalil hezky ostré zuby. Polkl a utrhl si další kus. „A ano. Je tady nebezpečno. Jsou tady i zvířata. Býložravci, ale i masožravci a ne všechny rasy jsou zrovna přátelští. A jak už to bývá... každý je nějakej. I v mé rase jsou někteří, kteří jsou zlí, krutí... a tak dále.“ Takže jako u vás doma. „Zrovna teď jsem na lovu. Najali si mě, abych zabil jednu potvoru co tu někde poblíž žije. Zabíjí děti a taky se nebojí napadnout nějakého osamoceného cestovatele.“ Požvýkal další kus. „Kdyby jsi do setmění nepřišla musel bych tě jít nahánět. Byla by jsi pro Kranika snadná kořist.“ Zaváhal a zatvářil se trochu rozpačitě. „Teda... ale nemyslím tím nic špatného...“

Maya Lee - 08. srpna 2011 23:28

Cesta do neznáma Nebyla jsem zvyklá chodit bosá, takže jsem zezačátku měla problémy udělat vůbec pár kroků. Postupně jsem si už ale nějak zvykla. Držela jsem se chodníčku, protože jsem se nehodlala někde úplně ztratit, a hlavně dával bosejm nohám nejmíň zabrat. Připadala jsem si jako debil, uprostřed lesa takhle oblečená-neoblečená. Na druhou stranu jsem kdesi v hloubi duše pořád doufala, že se mi to všechno jenom zdá. Nejdřív jsem se furt rozhlížela dokola a zkoumala krajinu, jenže po nějaký době, kdy se pořád nic nedělo, jsem se na to vykašlala a spíš jsem jenom za chůze přemejšlela. Sakra, tady to je jak na Shivering Isles... Aspoň ta obloha. Akorát tam nebyly dvě slunce, ale dva měsíce... Ne, tam vlastně dva měsíce nebyly, ty byly v Cyrodiilu. Heh, kolik měsíců vlastně bylo na Shiveringu? To je fuk... Tam bych se dostat nechtěla, do bych si rovnou šla hodit mašli. Snad to tady není tak šílený. Zajímalo by mě, co tu vůbec žije za lidi... Teda, jestli vůbec ňáký... Ale když ne, jak si seženu jídlo? Existuje tu něco jako civilice? V podobným duchu jsem pokračovala dál. Po bůhvíjak dlouhý době už jsem začala bejt značně demoralizovaná, páč cesta vedla furt dál lesem a nikde nikdo ani nic. Nohy mě bolely a hlavně ty chodidla už byly nadranc. Fakt jsem začínala mít pocit, že tu trčím jak Robinzon uprostřed divočiny. No to by bylo úplně v prdeli... Konečně začaly sromy trochu řídnout. Že bych se blížila k okraji lesa? No sláva... Trochu jsem zrychlila, ale pak jsem se zastavila. Něco jsem slyšela. Nějaký blížící se hlasy, křík a praskání větví. Wtf?! Srdce mi div nevylítlo z hrudi. K smrti vyděšená jsem hledala, kam bych se schovala, ale pak mi došlo, že to zní jak ňáký děcka. Děcka mi snad nic neudělaj, říkala jsem si, ale moc jistá jsem si nebyla. Pak jsem je uviděla a zůstala jsem zírat s vykulenejma očima. To nebyli jen tak obyčejný haranti. To byly jakýsi antropomorfní opice! Ani jsem se nenadála a jedno smrádě mi zůstalo viset za ocas přímo před ksichtem. Zůstala jsem tam stát jak přimrazená a oči jsem měla vykulený, div mi nevypadly z důlků. "Hoj," vybafl opičák. Zvedla jsem obočí a vykulila oči ještě víc. "Eeeh... čau," vypadlo ze mě asi po deseti vteřinách. Furt jsem na něj koukala a nějak jsem se neměla k ničemu dalšímu.

Vasil Fjodorovič Sokolov - 09. srpna 2011 11:01

Podívám se nejdřív na plazáka a potom, když se zmíní o krabovi, tak i na něj. Ta potvora umí mluvit? Proč mi nic neřekl? Asi se náramně bavil, no výborně. Znovu se pohledem vrátím k ještěrákovi. Planeta. Takže jsem měl pravdu, není to simulace ani mě nezfetoval Kesuk bylinkama. A ta tretka bude něco jako překladač, protože pochybuju, že by si tolik živočišných druhů, co třebas ani nemají stejný způsob komunikace, rozumělo. Chvíli po jeho výstupu mlčím a přemýšlím. Mimo práci nejsem ten typ člověka, co bezmyšlenkovitě přijme, co mu řeknou. "Jsem Vasil. Ale proč to všechno? To nás na Zemi odchytávají nějací mimozemšťani, nebo co? Co je tahle... zahrada zač?" Marně se snažím přijít na to, proč by někdo organizoval takovou frašku, když ne na vědecké pokusy. Proč by se namáhal unášet tvory... pravděpodobně z celého vesmíru. "A podle čeho nás vybírají?" V hrudi se mi zatetelí strach. Takový, jaký jsem dlouho necítil. Jestli je tohle opravdu planeta - a nemám teď důvod tomu nevěřit - tak jak se dostanu domů? Za rodinou? A budou vůbec ještě živí? Navenek ale nedám nic znát. Roky nástupů na buzerplace, kdy jakákoli mimika je provokace, vás naučí.

Osud - 09. srpna 2011 14:56

Maya Lee Červené dítě s ocasem a podivnýma, velkýma ušima se tvému udivení zachichotalo. „Jamiku! Honem! Nenecháme se porazit od holek!“ zavolalo na něj jiné dítě. To před tebou se zhouplo a během chvíle se vyšplhal zase nahoru a pokračoval ve hře. Brzy ti děti zmizeli z očí, ale jejich hulákání jsi slyšela dál. Jestli tady byli děti... znamenalo to, že i dospělí a budou i ti takhle... no... neškodní? Šla jsi dál i když jen pár kroků, když se znovu ozval ten zvuk praskajících větví. Tentokrát to byl dospělí, červený... no... muž. „Sakra děcka! Nechoďte tak daleko od vesnice!“ volal na ty menší. Nejspíš byl něco jako jejich ochránce... nebo chůva. Na rozdíl od těch malých, on byl celý potetovaný barevnými pruhy. A všiml si tě. Seskákal na zem po stromě, jako opice, rovnou před tebe a zamířil na tebe konec své hole. „Kdo jsi a co tu děláš?“ zeptal se tě. Vasil Sokolov Koloník pokrčil rameny. „Prostě Zahrada. Protože když sem přišli první, nebylo tu nic jiného než příroda.“ Odpověděl ti. „Máš otázky jako každý. Ale nikdo na ně nezná odpovědi. Tvorové se prostě objevují a jsou nuceni tady žít. Jestli někdo našel cestu zpět domů. Nikdo netuší. Ale noví se už neobjevují tak často. Jen tu a tam za pár let. To je nejspíš proto, že většina tvorů žijících zde se zde už narodili. Já také se zde narodil. Mi pra, pra rodiče ti sem byli uneseni.“ Vysvětlil ti, že už sem byli lidé unášeni dlouho a většiny z nich zde žijí už jen jejich potomci. Začal se škrábat a ty jsi poznal, že si není jistý jak ti to má vysvětlit. „Těžko říci. Většinou sem hodí několik exemplářů zastupující svou rasu. Různé vlastnosti, osobnosti, pohlaví... ale posílají sem i zvířata, ty kteří neumí s námi komunikovat. Takže... nevím jak na tohle odpovědět. Skoro to vypadá jako náhodný výběr.“

Ary Evans - 09. srpna 2011 15:31

Ptačí muž Ohromeně jsem si prohlížela zahradu. Vypadala opravdu zanedbaně, ale to jí neubíralo na kráse. Všechno bylo kouzelné svým vlastním způsobem. Kamenná deska mě nepříjemně chladila bosé chodidla. Téměř jsem nepoznala kudy pokračuje... byly v ní velké pukliny. Chtěla jsem přejít pryč ze studenného kamene, ovšem mou pozornost upoutal bílý záblesk kovu u nohou. Sehla jsem se pro tu věcičku a zvědavě, ale zároveň obezřetně si jí prohlížela. Řetízek byl obyčejný, ale ze zvláštního kovu, moc se mi líbil. Rozpačitě jsem se rozhléla po okolí. Byl to jen zvyk... připadala jsem si hloupě, že jsem brala cetky z chodníku, ale očividně ho už nikdo hledat nebude, takže jsem si řetízek připla na krk a zastrčila ho pod tilko. Je to zvláštní... běhá mi mráz po zádech, ale při tom... je tu tak krásně... Pomalu jsem se rozešla dál. Ve vzduchu jsem sylšela zvláštní hučení, jako by letadla, ale pochybovala jsem, že něco se něco takového tady objeví. S každým krokem se hučení zesilovalo a já zahlédla záblesky duhových barev. Na nebi nebyl ani mráček, nemohlo pršet, ale byla jsem si jistá, že se tam v dáli objevuje duha. Prošla jsem malým lesíkem a objevila se na kraji obrosvké rokliny. No páni... Nikdy jsem nebyla u velkých vodopádů, ale věřila jsem, že ani samotné Niagáry, nemůžou být tak úchvatné, jako tohle. Bála jsem se přistoupit blíž, ale už teď byl hluk skoro nesnesitelný a na kůži mi ulpívaly jemné kapky křišťálově čisté vody. Puklina se táhla do dálky, nedohlédla jsem, jak dlouhé to vlastně je... Ustoupila jsem zpátky k lesíku. Je čas zjístit, kde to jsem a co tu vlastně pohledávám. Setřela jsem si rukou kapky vody. Bylo to příjemně osvěžující, ale především to dokázalo jednu věc - rozhodně tady DOOPRAVDY jsem, není to sen... tedy přinejmenším to není OBYČEJNÝ sen. Rozešla jsem se po straně vodopádu, ovšem držela jsem se dost daleko, aby se mi z té výšky nezatočila hlava a rozešla se. Bylo mi jedno kam... ale trápilo mě pomyšlení, že jsem tady úplně sama... potřebovala jsem někoho najít. Nad hlavou se mi ozval ptačí křik. Úplně ve mě při tom zvuku hrklo. Chtěla jsem sice někoho najít, ale... ale... nečekala bych... ptačí lidi?! Ucouvla jsem do podrostu a šokovaně sledovala tři siluety na obloze. Nebyla jsem vystrašená, myslím, že jsem si to nějak k tělu nebrala, ale rozhodně mě to při nejmenším překvapilo. Ten vepředu klesnul do podrostu pár desítek metrů ode mě. Len byl dost hustý, neviděla jsem kam, ale nohy mě samovoně za ním nesly. Zjístila jsem, že je při nejmenším stejně velký jako já, ovšem vážně se mi nechtělo zjišťovat víc. Možná byl neškodný, ale přesto ve mě jeho vzhel vzbuzoval respekt. Hlasitě jsem se nadechla a vyšla z mého úkrytu za stromem. Kdo jste? hlas jsem měla kupodivu poměrně klidný a poté, co se na mě "muž" podíval jsem se okamžitě zacítila hloupě. D-Dobrý den, prosím kde to jsme? Jistě, jeho uším (Má vůbec nějaké?) to zřejmě znělo hloupě, ale pro mě to teď byla ta nejdůležitější otázka.

Maya Lee - 09. srpna 2011 15:38

Červený opičáci! Co? Oni mluví česky?! Z toho jsem byla vykulená ještě víc. Oklepala jsem se a ještě chvíli se za něma dívala. Tak je to nakonec asi fakt jenom sen. Jak můžou nějaký postavičky z jiný dimenze mluvit zrovna česky? Vždyť je to na hlavu. Vůbec jsem to nechápala. Ale když jsou tady děcka, tak tu musí bejt někde nějaká vesnice nebo něco. Než jsem o tom stihla přemejšlet víc, zas se přiblížilo praskání větví a objevil se ve větvích dospělej červenej "opičák" a nadával harantům, ať nechoděj tak daleko. Měl v ruce hůl. Najednou si mě všimnul a vyrazil ke mě. „Kdo jsi a co tu děláš?“ zeptal se a namířil na mě tou holí. "Ne, prosím, nechte mě!" V záchvatu paniky jsem se krčila a kryla si obličej rukama. "Já... Já nevím co tady dělám. Ztratila jsem se, nečekala jsem... Neubližujte mi... Ne, prosím..." koktala jsem. To je konec, říkala jsem si. Vzpomněla jsem si, jak jsou zvířata agresivní, když se jim přiblížíte k mládejm. A já jsem červenejm opičákům taky vpadla mezi děcka.

Osud - 09. srpna 2011 17:19

Ary Evans Ptačí muž sebou trhl, když jsi na něj promluvila a podíval se na tebe. Chvíli na tebe hleděl temnýma očima a pak se na tebe náhle vrhl, už už jsi chtěla zaječet, ale on ti zakryl rukou pusu a strhl tě na zem. Kdyby jsi nebyla vylekaná mohlo by tě zaujmout, že jeho ruce byli díky drobnému peří hebké. „Pšššttt...“ Zasyčel. Což jsi nevěděla jak to zvládl, když má zobák... „Ticho buď. Skrývám se.“ Ulevilo se ti, že ti nechce ublížit, když se ujistil, že jsi pochopila pustil tě, ale zůstali jste oba na zemi. „Ti dva zmetci tu pořád poletují. Jestli mě najdou je po mě. A po tobě možná taky, protože si budou myslet, že jsi můj komplic.“ Vysvětlil ti, že se ocitl v poněkud nezáviděníhodné situaci. „Polez.“ Pobídl tě a pak se začal plížit pryč, ohlédl se jestli jdeš taky. „Potřebujem zalézt hlouběji do křoví. Pak už nás nenajdou.“ Mluvil tiše. „Nakonec to vzdají.“ Ujistil tě. Ale to jestli s ním půjdeš nechal na tobě, nenutil tě, ale ani na tebe nečekal a lezl dál až ti za chvíli zmizel za jedním z mnoha křovisek. Maya Lee Červený muž se zatvářil překvapeně a pak rozpačitě. Stáhl ruku tyčí a opřel se o ní. „Hele... klid. Nemusíš tak vyvádět. Vždyť ti nic nedělám!“ bránil se. „Nechtěl jsem tě... vyděsit děvče.“ Omluvil se ti. „Ale všude nám tu pobíhají mladí a tak musíme na cizince dávat pozor. A ty bys jim neublížila.“ Řekl přesvědčeně. „Jsi totiž srábotka.“ Pokýval sám pro sebe hlavou. „Takže jsi neškodná.“ Znovu pokýval hlavou. No nebylo divu, že si to o tobě myslel, když jsi hned začala panikařit a prosit o milost. „Takže jsi se ztratila? Tak to běž pořád tímhle směrem. Dojdeš do naší vesnice.“ Navigoval tě a pak zaváhal a prohlédl si tě. „Odkud jdeš?“

Vasil Fjodorovič Sokolov - 09. srpna 2011 18:01

Nuceni tady žít... To mi zní v hlavě nad tím vším. Když jsem dostal rozkaz od velitele, nepozastavoval jsem se nad tím. Prostě jsem to přijal. Teď je to jiné - vždycky jsem měl možnost prostě vystoupit z armády, až mě to začne štvát (byť by to nebylo tak jednoduchý, jak to vypadá), vždycky jsem měl možnost vybrat záložní peníze z konta a odjet někam do Kolumbie jako žoldák, jak to dělá většina profesionálů se šmouhami na minulosti nebo rváčů. Nikdo se mě neptal. A přitom jsem tady, na cizí planetě, bez rodiny, kterou jsem si nedávno našel. Nucen žít v cizím světě. Další jeho slova mě jen utvrdí v tom, že utéct bude oříšek. Pokud se to vůbec dá. Co to může být za technologii, když nás teleportuje stovky světelných let pryč? Během jediné noci? Anebo to možná nebyla jediná noc, kdo ví. Dovolím si povolit trochu ve svém sebeovládání a nahlas vydechnu. Jestli tu mám zůstal do konce svých dní, musím se oprostit od všeho, co mě na Zemi drželo při životě. Voják můžu být v jakémkoli světě, Saghani a děti jsou však jen tam. Takže pokud se mi nepodaří najít únikovou cestu, bude lepší, když na ně co nejdřív zapomenu. Když přesvědčím sám sebe, že ten transport trval tak dlouho, že Saghani je dávno mrtvá a Saku je stařec nad hrobem. "Nikdy jste neviděli někoho z těch, co to dělají? To prostě lidi a ostatní... padají z nebe?" Otázka "proč" mi tak úpěnlivě v hlavě nezněla už dlouho. Ale jsem rád, že jsem ji v armádě nezapomněl. Otázky a odpovědi zdejších obyvatelů budou to jediné, co mi pomůže se tu naučit žít. "Máte tady vůbec nějakou vládu? Země? Krále, prezidenta..." Pochybuju, o to víc pochybuju, že bych se k němu dostal. Jenže mohl by to být správce těch, co nám tohle dělají.

Kristýna Málková - 09. srpna 2011 20:50

S Mornatem "Hmm," jen brouknu místo odpovědi, k tomu se ani nedá pořádně co říct. Prostě to tady nějak je a funguje, informací je málo, ale mrtví nejsme a nutně nestrádáme. Zahrada, svět nezodpovězených otázek. Utrhnu si kus masa a pomalu, po částech, ho žvýkám. Jeho hlas se hrozně dobře poslouchá a občas skoro zapomínám vnímat, co vlastně říká. "Takže jsi nájemný lovec. Zabíjíš všechno, na co tě najmou?" zajímám se. Klidně bych taky někomu mohla přijít jako někdo nepohodlný a pryč se mnou, ale tomu by asi nikdo nevěřil. Nic neumím a než to někam dotáhnu, škoda mluvit. "Hm, a to tu všichni prostě žijí, zakládají rodiny a no.. ono se toho asi ani moc dělat nedá. Zase rychleji mluvím, než přemýšlím," omluvně se usměju. "Zajímalo by mě, jaký účel má být tady. Jestli je to trest, dar nebo prostě náhoda. Nic moc neumím, ani bych se nenajedla, kdybys tu nebyl a..," olíznu si mastné prsty, utrhnu další kousek masa, ze kterého se ještě kouří, a strčím si ho do úst. Jsem klidná, jen místy rozpačitá. Rozhodně se to nehodí k tomu, co se mi stalo, ale co můžu dělat? Hysterie a pláč odsud určitě ještě nikoho nedostaly. Možná tak zprovodily ze světa. "K tomu říkáš, že tu něco loví. Jak ten krabík vypadá? Víš, připadá mi to celé divné. Neskutečné a to tak moc, že tomu asi ještě ani nevěřím a neumím být správně vyděšená a smutná.. nebo je možnost se nějak vrátit?" Promýšlím si to ještě mezi tím, co mluvím, zvažuji možnosti. A myslím i na to, že bych neměla být tak klidná. Ovšem, jak jsem řekla, asi tomu ještě moc nevěřím a beru to jako, no, asi jako nedobrovolnou dovolenou a čekám, že to zase jednou bude dobré. Jednou to ale jistě dolehne, všechna ta tíseň a bezmoc. V Ostravě to nebylo tak zlé, neuměla jsem nic, ale pořád tu byly supermarkety a jiné práce, kde bych se jakž takž uživila, jenže na tomto místě? Tady nastává problém, v tom, co dál, ale i v tom, že mě to nijak neničí a nevyvolává depresi. Třeba všechnu tu racionalitu a klid vyvolává to, že jsem zřejmě v bezpečí a mám co jíst. Kdybych zůstala na lodi, mohla bych panikařit, ale takhle nemám moc důvodů.

Ary Evans - 09. srpna 2011 22:24

Nečekaný spojenec? Rozpačitě jsem zírala do jeho očí. Připadala jsem si čím dál hloupěji, ovšem všechen strach z ptačího muže zmizel. Nedokázala jsem to moc dobře popsat, ale ty oči byly natolik inteligentní, lidské, že jsem čekala cokoliv, ale to přepadení ne. Ani jsem si nestihla uvědomit, jak mě zradily smysly a ležela jsem na zemi. Vyjekla jsem, ovšem jeho ruka už byla na mé tváři, takže se témeř neozvalo. O-On mluví... ? Tedy jistě, že jsem tušila, že mluví, jinak bych ho vůbec neoslovila, ale stejně je zarážející, jak skvěle vyslovoval. Srdce jsem měla pomalu až v krku, ale přikývla jsem, jakože rozumím a vypada se za ním do hustšího podrostu. Měla jsem na jazyku tisíce otázek, ale bála jsem se znovu promluvit. Přidala jsem na tempu, ať se mi neztratí z dohledu. Sedla jsem si pod hustý keř. Nešlo přes něho vidět na oblohu, ale po pár minutách čekání, se mi zdálo, že obě siluety opět zvlétly výš a rozletěly se pryč. Už jsou pryč? zašeptala jsem, jak nejtiššeji jsem dokázala, ale měla jsem takové tušení, že mě bude slyšet.

Osud - 10. srpna 2011 13:59

Vasil Sokolov Koloník pokrčil rameny. „No, že by zrovna padali to asi ne... to by je budili dost dolámaní.“ Vzal tvá slova doslova. „No jsou tu nějaké zvěsti o létajících předmětech, ale jestli je to pravda?“ pokrčil rameny. Takže něco jako u vás doma, když se tvrdí, že viděli UFO. Koloník se podíval na město a to jak se k vám blíží převozník, pokud šlo o hádavý pár ti už byli klidní. „Samozřejmě, že je tady vláda. Jak by jinak mohl tenhle svět existovat? Každý potřebuje vůdce.“ Pronesl. „Nikdo nemá rád chaos.“ Zase se podíval na tebe. „Jsou tu země a těm vládnou králové. Například teď jsme v zemi Herie a vládne ji asi nejstarší tvor na této planetě. Jmenuje se Jaked a podle zvěstí tu je už přes tři sta let.“ Zatvářil se nadšeně. „Je to studnice moudrosti a zkušeností.“ Kristýna Málková Pokýval hlavou. „V podstatě. Ale jenom na nebezpečné tvory. Nejsem vrah. Jsem lovec.“ Vysvětlil ti. Maso chutnalo jako jako maso, vepřové, ale chutnalo ti mnohem víc, protože bylo připravené nad ohněm, na dřevě což tomu dávalo takovou příjemnou příchuť. Mornat přestal uždibovat, utrhl praseti nohu a pořádně se zakousl. „Co tě nemá...“ Řekl po chvíli. „Tenhle svět je pořád plný neobjeveného tajemství. A spousta tvorů se ho snaží probádat. Další se smíří a začnou tu normálně žít, hledají si partnery, další se ze všech sil snaží dostat pryč a hledají cestu domů. Aspoň teda když mluvíme o nových jako jsi ty. Ti co se tu už narodili nemají nutkání zkusit se vrátit do vlastni svých rodičů. Tu a tam ano... pár... ale ti už považují za svůj domov tohle místo.“ Požvýkal další sousto. „Jestli nic neumíš, tak se naučíš. Tohle není žádné klidné místo. Mimo vesnice nebo města je to všude nebezpečné. Musíš se naučit bránit, jinak jsi jenom obyčejná kořist.“ Varoval tě a myslel to vážně. Když jsi to stvoření co loví nazvala krabíkem vyprskl a bujaře se zasmál. „Kranik, děvče. Kranik. Ne krabík.“ Opravil tě. Pak zvážněl a naklonil se. „Měla by jsi tomu začít věřit a to pěkně rychle. Když tomu nebudeš věřit a brát na lehkou váhu, jako že se tohle neděje... je s tebou konec.“ Znovu se narovnal. „Kranik se asi takhle velký.“ Ukázal rukou od země. Velký byl asi jako poník. „Je rychlý a hubu má plnou ostrých zubů. Plíží se kolem a skočí nic netušící oběti na záda a rozdrtí mu krk jediným kousnutím. Neuvidíš ho dokud není pozdě a možná že ani pak ne.“ Ary Evans Jeho černá hlava se objevila u tvých nohou, kde jsi se krčila. Natočil hlavu na stranu, v tu chvíli ti připadal jako zvědavý ptáček. „Ne... jenom předstírají, že odletěli.“ Odpověděl ti a podíval se na tebe. „Ale už je bezpečné mluvit.“ Pronesl a opřel si hlavu o ruku. „Takže... co taková krasavice dělá v takovémhle zapadákově?“ loupl očkem po tvém oblečení. „Navíc takhle málo oblečená? Vydala jsi se na procházku daleko.“ Krasavice? Snad se tě nepokouší balit? „Nejspíš byl osud, že jsme se tu takhle potkali. Nakonec... jaká je šance, že bychom na sebe tady narazili, když v okolí není žádná civilizace?“ Pokýval hlavou.

Vasil Fjodorovič Sokolov - 10. srpna 2011 22:30

Takže povídačky o UFO, které se určitě zajímají tajné vojenské útvary po celém světě, asi nebudou jen... povídačky. Neříkám, že jsem na UFO věřil. Vlastně nemůžu ani říct, že bych nevěřil. Neřešil jsem to. Až doteď. Nejstarší tvor na této planetě. Svitne mi naděje. Sice nevím, jak dlouho sem lidi a zvířata unášejí, ale pokud se tvorové jeho druhu dožívají tolika let, určitě by měl vyprávění svých předků z první ruky. Ve své podstatě je můj bojový úkol prostý: dostat se za ním a zjistit, jak to je. V duchu se kysele zasměju. Ano, prostá myšlenka to je, ovšem s realizací to bude horší. Tak jako tak tu budu muset nějaký čas pobýt, abych zjistil víc. Nejlepší by bylo, kdybych se nechal najmout jako žoldák nebo nějaká palácová stráž nebo co to tu mají. Boj beze zbraně musí umět každý z nás a s jejich zbraněmi bych se rychle naučil. Moderní váleční není jen o technice, kdepak. Dojdou vám náboje a co pak? Vysílačka ztratí signál a co pak? Vím, co pak. Člověk je pohřešovaný a za pár týdnů mu vystrojí pohřeb. "Když je tu tolik inteligentních tvorů, určitě tu máte knihovny...?" chrlím dál na něj svoje dotazy. Klidně a srozumitelně, ale je vidět, že mám spoustu otázek. Nejsem knihomol, ovšem když mi nezbude nic jiného, budu otravovat knihovníky. "Anebo počítače? Rád bych se o tomhle světě dozvěděl co nejvíc." To je základ. Poznat místo, kde jste se dostali do sraček. Domorodce a okolí. "A ty máš určitě lepší věci na práci než odpovídat na dalších tisíc otázek, co mě při pohledu na tohle všechno napadá."

Ary Evans - 11. srpna 2011 15:03

Podivná konverzace Lehce jsem ucukla, když se objevil těsně u mě. Teď když promluvil a většina napětí zmizela, uvědomila jsem si, jak hloupě musí vypadat, jak se tady těsníme pod křovím. Co tu dělám? To kdybych věděla, do hlasu se mi vkradlo lehké podráždění. Prostě... prostě jsem se tu objevila. Dokončila jsem a odmítla se více se k tomu vyjadřovat. Přitáhla jsem si nohy více k tělu a rukami si je obejmula. Jeho pohled mi přišel nepříjemný, takže jsem se odvrátila. Řekl osud? Možná..., ale rozhodně ne tak, jak si to vykládá on. Rozhodla jsem se to dát na pravou míru. Žádný osud, prostě jsem objevila uprostřed téhle pustiny a narazila na nějakého opeřence, který mě zátáhl do svých problémů. Spustila jsem trochu zostra, ale v hlase mi zazněla úzkost. Nevím, co jste ukradla, ale ráda bych, abyste počítal s tím, že se rozloučíme hned, co ti dva odletí. Dodala jsem nabručeně. Nemyslela jsem to vážně, pokud ti dva odletí, tak je jediný, kdo mi může pomoct, ale ať už to tu bylo sebekrásnější, byla jsem naprosto zmatená a zatoužila se objevit opět ve svém pokoji, dát si čaj a sušenky a klidně si trávit večer s otravnou sestrou. Co to povídám... měla bych se konečně dát dohromady, musí být přece nějaká cesta ven. Hlasitě jsem se nadechla a s rozpačitým úsměvem se na "opeřence" otočila. Co jsou zač a proč jste utekl do téhlé pustiny?... Jsou tu ještě další lidé? Slovo "lidé" jsem pronesla velmi nejistě, jelikož jsem si nebyla jistá, co vlastně je zač, nebo jestli ho to neurazí. Ale podle toho, jak na mě zareagoval bych tipovala, že člověka nevidí poprvé.

Osud - 11. srpna 2011 19:19

Vasil Sokolov Koloník pokýval hlavou. „Jistě, že máme. Svět bez psaného slova... hrozná představa. Ale jestli mají knihovnu i tady tak to nevím. Město se stále ještě buduje. Je to teprve dvacet let co se změnil z vesnice na město.“ Vysvětlil ti. Naklonil hlavu na stranu. „Po-čítače?“ zopakoval. „Nevím co to je. Bohužel.“ Pokrčil rameny. Převozník konečně přirazil k molu a uvázal loďku, aby neplavala pryč než se nalodí cestující. Koloník ti pokynul a postavili jste se do fronty. „No... mě nevadí, že se ptáš. Jsem badatel... tedy... rád se za něj považuji. Stále mám ještě co studovat. Otázky a odpovědi je můj koníček.“ Usmál se. „Ale cestuji teprve tři roky, takže mám velké mezery. Ale odpovím ti na co můžu.“ Byl ochota sama. Nejspíš byl rád, že ho někdo poslouchá. Nastoupili jste na loďku a posadili se vedle sebe. Koloník si sundal své zavazadlo a dal si ho mezi nohy. Začal v něm něco hledat. Nakonec vytáhl plášť. „Na. Tohle se ti bude hodit. V noci je v těchto končinách poměrně chladno. A taky... tohle. Není to nic moc. Jen nůž na krájení, ale nic lepšího na obranu ti nabídnout nemůžu. Já osobně používám prak s práškovými kuličkami.“ Ary Evas Pozvedl trochu hlavu a zatvářil se uraženě. Což bylo překvapující, že má nějakou mimiku. „Jak zatáhl?“ odfrkl si. „Já tě nenutil, aby jsi za mnou chodila. Tak to nesvaluj na mě.“ Otočil se a lehl si na záda. „Jo? No když se chceš rozloučit tak klidně. Jsem zvědavej jak si poradíš, když nejbližší město je dva dny chůze odtud a navíc ani nevíš na jakou stranu.“ Usmál se. „A aby bylo jasno... nic jsem neukradl. Jen jsem si vzal zpátky to co je moje. To oni mi to ukradly.“ Bránil se. Uvědomila jsi si totiž, že se tvůj ptačí společník podobá Strace. Znovu se otočil, asi neměl moc pohodlí, složil si zobák do dlaní. „No co by? Nechtěl jsem se nechat zabít. Zdrhal jsem dokud jsem už nemohl a tady to bylo dost zarostlé abych se mohl schovat.“ Vysvětlil ti. „Lidi? Jasně že jo. Spoustu takových jako jsi ty. I když tu a tam s nějakýma odchylkami.“ Zamyslel se. „Počkej... říkala jsi, že jsi se tu prostě objevila? Polonahatá... ahá! Ty jsi nováček. No tak tě vítám v Zahradě. Na planetě, která je vězením pro mnoho druhů tvorů z celého vesmíru.“ Pronesl dramaticky i když to kazil jistý sarkasmus.

Kristýna Málková - 11. srpna 2011 21:36

Mornatův domek Jistě, když nic jiného neznají. Kdybych měla pevné vazby, myslím víc, asi bych se taky chtěla vrátit hned a okamžitě.. a určitě se jednou vrátím. Tomu věřím, tomu i věřit chci. Všechno přece jednou skončí, tak proč bych se neměla vrátit? Vytřesu takové myšlenky z hlavy. "Jsou tu i města? Já myslela, že jen pár osad, ne, že je tu tolik obyvatel," leknu se, ale hned rudnu. Takový přeslech, to se mi stane jednou za uherský rok a muselo se to stát zrovna teď! Už musím, s tím svým zmatením a zběsilým plácáním informací přes sebe vypadat dost vypatlaně. Jako blondýna.. "Hmm," zabručím nenadšeně, ale má pravdu. A Karnik tomu nepřidává ani napodruhé. "A jak ho chytíš?" zůstanu raději u toho podivného tvora, než abych přemýšlela o tom zbytku věcí, které jsou důležitější.

Osud - 11. srpna 2011 21:49

Kristýna Málková Přestal ohlodávat kost. „Ano. Jsou tu města. Mnoho měst, některá zapomenutá a znovu objevená... nově budovaná. Ale i osady, vesnice, městečka... lidé musí někde žít.“ Pokrčil širokými rameny. „Navíc všichni touží mít nějaký domov kde by se mohl cítit bezpečně.“ Pokýval hlavou. „Až to tady vyřídím vezmu tě do města a pomůžu ti se tu tak nějak zorientovat. Tady tak nějak nepsaným pravidlem, že všem novým se musí poskytnout pomoc ať už jakákoliv.“ Odložil kost a pustil se do zbytku. Dovnitř pronikl studený závan vzduchu. Mornat zvedl hlavu do výše, jako kdyby větřil. „Přichází noc. Brzy budu muset jít. Ty tu, ale zůstaneš. Tady budeš v největším bezpečí.“ Řekl vážně. „Kranika nebudu chytat. Budu s ním bojovat. Buďto zemře on nebo já. Dávám má čestnou šanci zvítězit. Kdybych ho chytil do klece a pak zabil....“ Zamračil se. „Bylo by to jako kopat do nebožáka co leží na zemi. Ale v souboji může uhájit své právo na život.“ Dojedl a pak hodil kosti do ohně. Vytáhl hadr, kterým si utřel ruce a pusu, pak vzal měch a napil se. „Pokud se nevrátím hned ráno odejdi. Jdi pořád podél moře až narazíš na řeku. Pak musíš jít podél ní a dojdeš do města.“ Řekl ti co máš dělat kdyby prohrál. „Kranik po tobě nepůjde. Bude nažranej.“ Ujistil tě, že budeš před Kranikem v bezpečí. Protože se bude krmit na něm. To bylo dost morbidní, ale pro Mornata to byla reálná možnost, že se to může stát. Položil ti ruku na hlavu a sklonil se k tobě. „Zůstaneš tady, slibuješ?“ chtěl ujištění, že nikam za tmy nepůjdeš.

Vasil Fjodorovič Sokolov - 12. srpna 2011 10:49

Tipuju, že zdejší nejrozšířenější úroveň teda bude před dobou technickou. Počítače nemají (anebo je má jen někdo z vlády emzáků a střeží je jako magii), knihy ovšem ano. No, bude to složitější, v knihách těžko zadáte fulltextový vyhledávání. A abych pravdu řekl, ani nevím, pod jakým heslem bych měl hledat. Zatím. Aspoň v něčem jsem měl štěstí. Narazil jsem na někoho, komu moje zvědavost dělá dobře. I tak mi věčně bude stát za zadkem, proto z něj musím vydolovat všechno důležité, než se naše cesty rozejdou. S díky přijmu to, co mi dává. Byl bych hlupák, kdybych se snažil o nějakou zdvořilost s odmítáním. I takový pitomosti mi můžou zachránit život. S nožem se hned cítím líp. Sice to není můj kvalitní armádní nůž, ale co se dá dělat. Sakra, kdybych zrovna nebyl se Saghani, tak bych ho určitě měl u sebe. Proč mě museli sebrat zrovna ve chvíli, kdy jsem byl nahej? "Ale v tom hlavním městě určitě knihovny budou. Jak je odsud daleko? A čím se tady platí?" napadne mě ještě, protože v naší dobře už i za tu blbou knihovnu musíš zaplatit.

Osud - 13. srpna 2011 14:05

Vasil Sokolov Když se všichni cestující usadili, převozník odvázal loďku a odrazil se od břehu. Vypluli jste na jezero směrem k městu. „Co? Město nebo knihovna?“ znejistil. Chvíli přemýšlel. „Tímhle tempem budeme v městě přibližně za dvacet minut.“ Odhadl. „No s měnou to tu není valný. Stále na většině místech převažuje výměnný obchod. Ale už se objevuje i platidlo.“ Řekl a znovu začal hrabat až našel malý váček a vysypal si obsah do dlaně. A ukázal ti něco co by u tebe doma mělo náramnou cenu. Byli to drahokamy. Rubíny, Smaragdy a Diamanty. Koloník ti začal vysvětlovat. „Tyhle rudé mají nejvyšší cenu. Pět těchto zelených je jako jeden rudý. A tyhle bílé mají nejnižší hodnotu. Zase... pět je jeden zelený.“ Ukazoval při tom na drahokamy. Jaká ironie, že diamanty tady měli nejnižší cenu.

Vasil Fjodorovič Sokolov - 13. srpna 2011 15:45

"To hlavní město," upřesním. Většinou se tak zmateně nevyjadřuju. Vlastně většinou se nevyjadřuju ani takhle vytrvale dlouze, odvykl jsem tomu. Snad jen v jednotce nebo s Kesukem, i když toho spíš poslouchám. A když řvete na nějaký muhadžedýny, taky zrovna nehýříte slovní zásobou, protože já krom nadávek a "lehni na zem s rukama za hlavou" arabsky beztak neumím. Je to docela zvláštní změna. Sice ne úplně unikátní, protože těch pár měsíců v Jakutsku mě změnilo... Povytáhnu nad platidlem obočí a málem se začnu smát jako šílenec. Tohle je opravdu ironie osudu nejvyššího kalibru. Nakonec mi fakt nezbude nic jinýho než se tomu smát. A to jsem tu teprve pár hodin. Drahý kameny. Diamanty jako drobný. Zakroutím hlavou, ale nijak to nekomentuju. Nemusí vědět, že u nás se za to kupujou drahý auta a domy. Kdyby tu byla Jelizaveta, urvala by mu ruku, jen aby ty blýskavý cetky dostala. Sotva mi vysvětlí tu další věc, po chvíli odvrátím oči a rozhlédnu se okolo. Tenhle svět se od začátku tváří jako oáza klidu, a ačkoli vím, že je to jen zdání, dostal jsem chuť si tu pár věcí před odchodem užít. Něco, co bych nemohl, pokud se dostanu zpět domů. Stačí, abych přestal přemýšlet nad Saghani, odprostil se od ní, jako když jsem na misi, a ta svoboda a divočina okolo mě doslova láká. Ne, i kdybych měl pytel těch drahokamů a měly tu stejnou cenu jako na Zemi, nevydržel bych v klidu. Ne navždycky. Pár dní si odpočinout u rodiny, pobavit se s přáteli, ale nejpozději za měsíc by mě to zase táhlo pryč. Příliš jsem si na to zvykl.

Osud - 14. srpna 2011 11:33

Vasil Sokolov Koloník nechápal co tě tak rozveselilo, ale pokrčil nad tím jen rameny a zase kameny schoval na dno svého zavazadla. Všiml jsi si, že obloha začala tmavnout, takže ze světle zelené se stávala pozvolna tmavě zelená a místy temně modrá. Ale nejvíc tě asi zaujalo to, že oranžové slunce se jakoby zmenšovalo a modré zase zvětšovalo. „A odkud jsi ty? Mohl by jsi mi vyprávět o svém domově? Planetě?“ zeptal se na oplátku a zaujatě na tebe hleděl. Vlkodlak za tebou se začal štěkavě smát něčemu co mu žena s růžovými vlasy vyprávěla. Až se loďka zakymácela a převozník je okřikl s tím, že by vás mohli převrhnout.

Kristýna Málková - 17. srpna 2011 10:31

S Mornatem "Aha," odpovím polohlasně, když řekne, že se novým musí pomoct. Sice nechápu, jak to tady funguje, protože mě by tohle „musení“ pěkně štvalo, ale na druhou stranu, každý z těch, nebo tedy většina, se ocitl v podobné situaci. Jenže si teď víc připadám jako vetřelec, kterého tady Mornat nechce. Nebo to je zase to moje domýšlení si. Proč by taky za vším, co kdo řekne, muselo být víc? Jím maso po kouscích, aby mi vydrželo, ale stále nemám dost. Když k němu není chléb nebo jiná příloha, je to zvláštní. Jiné. Nikdy jsem nezkoušela jíst maso jen tak samotné, nebyl důvod a přílohy mám ráda. Pak zmíní, že zůstanu a na noc tady a on půjde. Prve jsem nechtěla protestovat, jenže s každou další informací o jeho lovu se mi víc a víc svírá žaludek. Takže tu mám zůstat. Sama. A někde venku bude ten Kranik.. Žádné ujištění mě neujistilo. Třeba bude naštvaný a půjde po pachu a.. ale kuš! Nic takového se nestane. Sice nevím, jak ten tvor vypadá a jestli je vážně tak nebezpečný, ale koukám tu na lvomuže a ten mi už na začátku připadal nepřemožitelný. "No jo, no jo," vydechnu otráveně a pod jeho dotek se zlehka zachvěji. "Taky nevím, kam bych šla. Bez bot.. ale moc se mi to nelíbí. Nebylo by lepší, kdybys to nechal na zítra a někdo šel s tebou? Jako pojistka?" odsunu misku s masem, kterého jsem trochu nechala, stranou a hledím upřeně na Mornata.

Osud - 17. srpna 2011 12:30

Kristýna Málková Mornatovi v chlupatém hrudníku zabublal smích. „Tváříš se jako trucující dítě.“ Řekl pobaveně a sundal ruku z tvé hlavy. „A kdo by podle tebe měl jít se mnou? Kromě tebe je tu někdo další vzdálený dva dny cesty.“ Zavrtěl hlavou. „Ne. Na to nemám čas, zvlášť když jsem k němu tak blízko. A ve dne to také nejde. Je to noční tvor. Ve dne je schovaný ve svém brlohu a hledat ho by byla jen ztráta času a energie. Ne... lepší je ho vylákat ven v jeho době.“ Ale když mluvil koukl ti na bosé nohy o kterých jsi se zmínila. „Ale abych uklidnil tvou mysl.“ Mrkl na tebe. „Nevěřím, že prohraji. Ale člověk nikdy neví. Přesto spíš počítej s mým návratem.“ Vyndal svůj meč, který měl hodně širokou čepel a vypadal v jeho rukou nebezpečně. „Nedělej si starosti. Běž klidně spát. Tak se nejlépe zbavíš starostí.“ Vydal se k východu. „Dobrou noc a ahoj zítra.“ Rozloučil se a vyšel ven. Chvíli jsi ho ještě slyšela, ale pak jeho kroky utichly a ty jsi slyšela jen zvuky džungle venku. Žáby, hmyz a šumění moře. Bez Mornata tenhle domek najednou byl... strašidelný. A venku se stále víc stmívalo. Ale naštěstí jsi tu měla dost dřeva na to, aby jsi udržela oheň v krbu celou noc. Uslyšela jsi vzdálené vytí, připomínalo vlčí, ale nebylo tak hladké a jemné jako opravdového vlka. Tohle se zdálo drsnější.

Vasil Fjodorovič Sokolov - 17. srpna 2011 17:52

"Jsem ze Země. Je to hodně technická planeta, a protože tam žijou jenom lidi, tak tu není takový klid. Neustále se někde válčí kvůli pitomostem, velký firmy odmítají věci, co jsou dobrý pro přírodu a lidstvo, protože by přišly o peníze. Vlastně odjakživa, co mě v dějepise učili, jde jen o to, jak co nejlíp a nejefektivněji ovládnout tehdy známý svět. A protože my ho máme probádaný - krom oceánů a nejhlubších pralesů - celý, jsou naše potyčky globální. Já třeba pocházím ze země, která před několika desetiletími ovládala obrovský kus světa, i když nechala země, které pod ni spadaly, tvářit se, že mají svoji vládu. A byla vítěznou velmocí v poslední z velkých, světových válek. A pak tu byla ještě jedna velmoc, taky vítěz, a posledních asi padesát let spolu soupeří o to, kdo stáhne větší kus světa pod svou sféru vlivu. To soupeření a nepřímý konflikt provádějí skrz války míň vyspělých zemí..." Odmlčím se. Kdybych byl schopen si přesně přehrát to, co jsem právě řekl, asi by to působilo dost zmateně. "Prostě a jednoduše - v našem světě je bordel a pomohlo by jedině to, kdyby se stala nějaká světová katastrofa a vyhladila lidstvo. U nás jsou lidi už moc prohnilí. Vůdci zemí a jejich suity hledí jen na svoje koryta a posílají vojáky do nesmyslných válek. Já jsem teda voják z povolání, vybral jsem si to. Když už jde všechno do sraček, abych měl aspoň mizivou šanci ovlivnit výsledek. Proto jsem se dal ke speciálům." Čekám, že Koloník na mě vybalí možná ještě větší množství otázek. Mluvil jsem, jak jsem zvyklý, tak jsem si neuvědomil, že možná něco z toho nepochopí. "Oproti naší planetě, kde skoro každá zemička mluví svým vlastním jazykem a nesnesou se ani lidi, co mají jinou národnost v občance, natož jiný vzhled, je tohle fakt ráj, o kterým mluvěj jehovisti."

Osud - 17. srpna 2011 18:31

Vasil Sokolov Koloník na tebe zíral a po chvíli mu dokonce poklesla čelist, když jsi mu vyprávěl jak násilný a prohnilý je tvůj lid. Nakonec sklapl a přes tvé očekávání nezačal hned mluvit. Mlčel a trávil to. „No...“ pronesl asi po dvou minutách. „Tvůj lid je poměrně bojovná rasa. Podle toho co říkáš to vypadá, že se řítíte do záhuby.“ Pronesl. „Ale slyšel jsem už i horší. Jeden nový třeba pocházel z umírající planety. Ta se už změnila v pustinu, kde bylo velmi obtížné přežít. Byla tak taková nouze o jídlo, že se museli snížit ke kanibalismu. V podstatě tím, že ho sem odnesli mu zachránili život.“ Vyprávěl ti, že na tom ještě nejste tak hrozně. Vzhlédl k nebi, kde už modré slunce bylo větší než to oranžové. „Takže jsi voják.“ Zopakoval. „A co rodina? Máš rodinu?“ zajímal se dál. „Jestli ano, tak je jasné, že se budeš snažit dostat domů. Všichni co mají doma někoho se chtějí vrátit. Je to hezké. Řekl bych, že i kdyby to tady byl doopravdy ráj... tak by tu nechtěli zůstat.“

Vasil Fjodorovič Sokolov - 17. srpna 2011 18:48

Nevesele se ušklíbnu. "Je jen otázkou času, než naše planeta dopadne stejně jako planeta toho kanibala. U nás jsou moderní města, kde se lidi baví, pijou, žijí v luxusu, kde jim nehrozí nebezpečí z divočiny. A hned vedle najdeš slumy, kde jsou lidi bez domova, co si za to můžou sami, nebo za to může společnost... to je jedno, jen chci říct, že ty rozdíly jednou budou důvodem, proč se lidi mezi sebou vyvraždí. A chudých je víc, jenže bohatí zase mají prostředky. Takže to bude masakr, až dojdou zdroje. Ale i kdybych na té planetě byl, myslím, že umřu dřív, než to nastane. Možná v příští nebo popříští generaci s tím ale počítám. Nepokojů je čím dál víc po celým světě." Když jsem to řekl všechno nahlas, racionálně nemůžu pochopit, proč se chci na tu umírající, prohnilou Zemi vrátit. Emocionálně to vím. Kvůli Saghani. Ale stojí mi ženská za to? Nedopadlo by to po pár letech stejně jako s Jelizavetou? Siku je maličký, nebude se mu po mně stýskat, protože mě ani nepozná. A Jegor mě vidí tak málo... a už jsem mu vysvětloval, že se někdy nemusím vrátit. Je dost velký na to, abych mu nelhal. Nevím totiž, co by mu Jelizaveta napovídala. "Mám," odpovím dutě. Právě svádím boj sám se sebou. Jestli tedy trvat na původním plánu a pokusit se utéct - a podle toho, co říkal Koloník, se to ještě nikomu známému nepovedlo - anebo se na to vykašlat a děkovat bohům (teda mimozemšťanům), že mě vytáhli z pozemské žumpy, kde bych beztak chcípl v nesmyslné válce. "A abych pravdu řekl, když se nad tím zamyslím, nevím, jestli odcházet. Nevím ani, kolik času uplynulo. Vrátím se můžou být mrtví. A nic jinýho mě na mé planetě nedrží. Já jinak dokážu žít a přežít kdekoli, je to jen otázka času a zvyku. Když si to tak vezmeš, tak láska a manželství je taky jen otázka času... a potom zvyku. Vím, že než jsem zmizel, měla se moje žena dobře. A to je hlavní. Já spíš počítám s možností, že ačkoli se budu snažit, asi nepřijdu na to, jak se odsud dostat. Můj plán je šílený a kdo ví, kolik by mi zabral let. Víš, říkám si, jestli mi ta vidina něčeho, co ani nemusí vyjít, stojí za mrhání životem. Jestli radši nemám zkoumat nový svět jako ty. Nebo aspoň v tom někomu pomáhat, protože já nejsem vědec, vždycky budu bojovník..."

Ary Evans - 17. srpna 2011 19:13

Pan Straka Jak mluvil, uvědomila jsem si, že to jsem opravdu JÁ kdo ho následoval. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby mě sen nezatáhl, mohlo být po mě... ale taky po něm. Třeba jsou ti ptáci nebezpečnější než ve skutečnosti vypadali. Máš pravdu, omlouvám se a... děkuju. Proč ale nesletí na zem stejně jako ty? Poté, co mi začal tykat, mi hrdost nedovolila mu pořád vykat. Přece jen nemohl být o tolik starší. Když jsem slyšela o dalších lidech tady, okamžitě jsem se zaradovala. To musí znamenat, že jsem se nedostala na úplně cizí místo, stačí je najít a oni mi pomůžou se odtud dostat. Úplně jsem se zamyslela a toho tvora vedle mě nevnímala. Nemyslím, že je v tom tak úplně nevinně... vypadá prohaně, ale je jediný, kdo mi může pomoct a... vlastně podle mě není zlý "člověk". ... počkat?! Jakto vězením? Zorničky se mi doširoka rozevřely a do hlasu se mi v kradl lehce panický hlas. Měla jsem tušení, že vlastně nic říkat nemusí... Bylo to dokonce víc než jasné. Není cesta zpátky? Proč... proč jsme se tu objevili? Ani v nejmenším to jsem to neslyšela ráda, ale myslím, že teď jsem si připadala jako ve snu víc, než předtím. Pořádně mi to nedocházelo. Že se nevrátím do svého světa mě ani nevyděsila tolik, jako skutečnost, že jsem se objevila v zemi, o které nevím nic a teď tady budu nucena žít?! Taky jsem si uvědomila další věc. Musel se sem objevit stejně jako já... Takže každý tvor tady pochází z jiné planety?

Kristýna Málková - 17. srpna 2011 19:23

Děsivá chatrč Dva dny cesty? A to určitě jen pěšky.. Protáhnu obličej, do smíchu mi není. Melou se ve mně pocity, ale jeho smích uklidňuje. Je mi divně. Měla bych se o něj bát, ale není mi to víc jedno? Vždyť ho neznám. Ale je milý, moje jediná naděje. Co mám dělat? Ale všechno to, co bylo dosud, netušeně rozetne vytáhnutím meče. Něco takového jsem snad ještě neviděla, ne ve spojení s tak velkou sílou a majestátností, kterou ve mně lvi asi vždycky budou budit. "Dávej na sebe pozor, Mornate," pousměji se, když míří ke dveřím, a prohlížím si ho aniž bych nad tím nějak víc přemýšlela. "Tak.. hodně štěstí a dobrou noc," dodám, ale to je už pryč. Mohl mě slyšet, pokud nechodí rychle a tiše, ovšem spíš počítám s tím, že ještě chvíli setrvá v blízkosti domu, aby si ověřil, že nikam nepůjdu. Na druhou stranu, proč by něco takového dělala a tolik se strachoval? Stočím pohled k oknu. Za ním je svět, který vůbec neznám. Jsem tu sama, v cizím domě, a někde venku se pohybuje Kranik, kterého si díky vlastnímu přeřeknutí představuji jako krvelačného kraba pojídajícího děti. Po zádech mi přeběhne mráz a tak si začnu tiše broukat, abych tolik nevnímala okolní děsivou přírodu. Sehnu se pro několik dřívek a přihodím je do ohně, ale ani tak si nemůžu pomoci a neustále se zběsile rozhlížím kolem sebe. Po chvíli mi dojde, že krom všech ze stínů stvořených příšer čekám, až odněkud vyběhne monstrózní pavouk. "Uuuh..," ohlédnu se po směru vytí a posunu blíž k ohni, přičemž jedno z už ohořelých dřev přitáhnu blíž k okraji. Třeba se spálím, ale chci mít jistotu, že nezvaného hosta budu mít možnost ohrozit. Ohořelou větví.. no, jistě. Vlkodlaka nejlépe zaženete dvaceticentimetrovou ohořelou větvičkou! Ach jo, to je stejná hrůza jako Babicovy dobroty.. a co bych za ně teď dala! Jsem zkoprnělá strachy, mačkám si nohy k sobě, vyhlížím pavouky na stěnách a děsivé obyvatele ostrova v okně. "Jak bych tady asi mohla usnout..?"

Osud - 17. srpna 2011 21:15

Vasil Sokolov Koloník se oklepal. „Hrozná představa. Ale nemohu se divit. Války jsou všude, jen někdy je to horší a někdy lepší.“ Poposedl si. Nejspíš mu tohle téma moc nesedělo, ale nemohl si stěžovat, však se sám ptal. Tak nějak jsi tušil, i podle toho co používal za zbraň, že Koloník je vůbec dost nebojovný tvor. Nejspíš jako všichni badatelé by nejraději bojoval jen slovy. To, že váháš s vracením se domů ho znovu ohromilo. Ale pak se zatvářil zamyšleně. „Máš pravdu. Nemůžeš mít jistotu. Přesto musím pochybovat o tom, že by uteklo u tebe doma tolik času. Přece jenom posunout se tolik v čase a nezestárnout... nevím. To se mi nezdá.“ Zavrtěl hlavou. „Musím přiznat, že mě trochu děsí to jak jsi racionální. Neděláš si naděje, chceš se uchránit možného zbytečného snažení dostat se domů a zahodit tak zbytek života. Tvoje rodina se měla dobře, takže tě nutně nepotřebují. A ty si zvykneš na to být bez nich... nakonec ženy tu jsou také.“ Odmlčel se. „Jsi zvláštní... spíš jsem čekal tvrdohlavé tvrzení, že se domů nějak dostaneš.“ Zadíval se na tebe s respektem v očích. Ary Evans „Protože mají strach. Ví, že v lese se umím pohybovat lépe jak oni. Navíc neví kde přesně jsem. A tak to tady hlídají ze vzduchu, protože kdybych vyletěl uvidí to a kdybych šel pěšky taky to uvidí. Problém je v tom, že neví kdy a tak časem jim prostě dojde trpělivost a vzdají to.“ Mávl rukou. Slova o vězení tě zaujala a poděsila. Zadíval se na tebe. „To nikdo neví. Možná, že se dá odsud dostat. Ale jestli někdo našel cestu nevrátil se aby nám to řekl.“ Odpověděl ti. „A proč jsme tady.... to nevím. Ale mám teorii. Přivedli nás sem, aby viděli, jak spolu dokážeme vycházet nebo možná chtějí vidět důsledky křížení. Jsme jeden velký experiment. Aspoň to si myslím já.“ Pokrčil rameny a uhladil si pírka na hlavě. „No tak nějak. Z každé planety sem vždycky přivedou několik jedinců. Zahrada je velká tak možná i stovku nebo tisíc od každého druhu. Všude možně roztroušeni. Ale ne všichni jsou přímo z jiných planet. Nových jako jsi ty už je pomálu. Většina tvorů tady jsou už potomci těch co byli uneseni. A tak už je Zahrada jejich domov.“ Kristýna Málková Krčila jsi se ustrašeně u ohně. Nějaký spánek ti teď nepřipadal možný, navíc... nebyli tu žádné dveře. Mohlo sem vlézt cokoliv. Tma přicházela, světla ubývalo a teplé světlo oranžového slunce nahradila přízračná modř modrého slunce. Cítil jsi jak se ochladilo, ale díky ohni to nebylo skoro znát. Napila jsi se opatrně z měchu a překvapilo tě, že to bylo příjemně kořeněné pivo. Aspoň ti to jako pivo chutnalo. Čas utíkal a vytí už dávno ustalo. A pak se ozvalo něco co ti napovědělo co se děje. Uslyšela jsi vzdálený bojovný výkřik. Nejspíš se Mornat a Kranik střetli. Musela jsi jen doufat, že se tvůj nový, chlupatý přítel vrátí v pořádku. Dál jsi už nic neslyšela, na strašidelné zvuky jsi si začínala zvykat a díky pivu a teplu jsi začínala být ospalá. Až jsi nakonec usnula. Probudila jsi se ve chvíli, kdy tě někdo bral do náruče. Hned jsi věděla, že je to Mornat. Takže se vrátil živý. To bylo dobře. V jeho náručí ti bylo dobře. Byl silný, ale také teplý a díky srsti hebký. Odnesl tě na pryčnu, kde tě opatrně položil a pak tě přikryl. Během chvíle jsi zase klidně usnula. Věděla jsi, že Mornat je zpátky a to stačilo, aby tě to uklidnilo. Když jsi se znovu probudila, venku už bylo světlo. Kousek od tebe se ozývalo tiché předení. Když jsi se podívala přes okraj pryčny zjistila jsi, že na zemi Mornat leží hned vedle s rukama za hlavou a to jeho předení, bylo ve skutečnosti tiché chrápání. Všimla jsi si, že má na pár místech na oblečení i chlupech zaschlou krev, ale jinak se zdál nezraněn.

Vasil Fjodorovič Sokolov - 17. srpna 2011 22:31

Pokrčím rameny, k tématu Země se už nevracím. "Pokud mají technologii na to, aby přesunovali tvory z celého vesmíru a dali jim zařízení, které překládá všechny jazyky, nevidím důvod, proč by na jejich lodi nemohla být třeba stáze. Ono by bylo kontraproduktivní, kdyby mě sem přenesli jako starýho dědka, pokud nás chtějí zkoumat nebo tak něco. Jak říkám, nejsem vědec, zas tolik tomu nerozumím, ale třeba tu čas plyne jinak než u nás." Trochu rozhodím rukama v klíně, jako že to nedokážu vysvětlit, ale možnost, že uplynulo několik let, určitě beru jako reálnou. Nad jeho podivnou poklonou, i když pro něj to asi poklona nebyla, se uculím. "Musím být. Tak nás to učili. Nemá cenu lpět na něčem, co už třeba není. Voják se musí umět rychle přizpůsobit, potlačit city. Víš, oni nás už nepovažovali za lidi. Ne ve službě. Ve službě jsi něco jako dobře udržovaný stroj, ale s tím rozdílem, že máš mozek člověka a dokážeš, co stroj ne. Místo na chyby není, plníme důležité úkoly. Ale za to dostáváme dobrej plat, výhody... ovšem ve výsledku jsi jen číslo na psí známce." Mimoděk si sáhnu k hrdlu. Většinou si na ně ani nevzpomenu, pokud mi nescházejí. Zakroutím hlavou. "Tvrdohlavost se hodí jindy a jinde. Když jde o přežití, o holej život. Jak říkám... já můžu žít kdekoli. Neříkám, že nebudu zjišťovat, jestli odsud jde utéct. Určitě tomu ale nehodlám zasvětit celý život jako někteří ostatní. Tenhle rozhovor mi pomohl si to utřídit dřív, než kdybych nad tím přemýšlel sám," pousměju se trochu, dívám se někam nad vodu. "Nejzákladnější vlastnost dobrýho vojáka je přizpůsobit se. Tak to udělám." Odmlčím se. Nejsem na takový proslovy. Trochu mi vyschlo v krku, ale netroufám si strčit do vody ruku a osvěžit se. Nevím, co tam žije a jestli je voda pitná. Ale zdejší příroda na tom bude líp než na zemi. "Nevíš o nějaké organizaci nebo vašem vládci, co potřebuje bojovníky? Anebo necestuješ někam ty, kde budeš potřebovat někoho, kdo umí bojovat?" nadhodím po chvíli. Práci si musím najít tak jako tak, informace se dají nejlépe získávat na cestách. K té knihovně se taky jednou dostanu. Mám na to přece celej život. No ne? Hlavně si nesmím dovolit žádnou vzpomínku na rodinu, než to nejhorší přebolí. Potom už to budou útržky filmu, o kterém budu mít pocit, že jsem to zažil v jiném životě.

Osud - 18. srpna 2011 12:51

Vasil Sokolov Koloník zavrtěl hlavou, když jsi řekl, že voják musí umět potlačit city a že vás ani nepovažovali za lidi. „Smutná existence.“ Pronesl zachmuřeně. „Tohle bych já nesvedl. Já na přátelství hodně lpím a mít rodinu tak bych se ji nedovedl ani vzdát. Já bych dělal přesně to co jsem řekl. Snažil se najít způsob jak se dostat domů. Takový realista jako ty bych nezvládl být.“ Ale to, že budeš stejně tak trochu pátrat po způsobu jak se odsud dostat ho viditelně trochu uklidnilo. Byl z tvých slov vážně vykolejený. „No... jsem rád, že jsem ti mohl být nápomocný.“ Pronesl už veseleji. Břeh prvního ostrova, který byl součástí města se za tu dobu povážlivě přiblížil. Za chvíli přistanete. „Všude se hodí válečníci. V téhle profesi se uplatníš kdekoliv. Jako nájemný žoldnéř, lovec, voják, osobní ochránce... prostě jakkoliv.“ Pronesl. „No a pokud jde o mě. Hodlám se tady zdržet pár dní a počkat na svou přítelkyni a pak vyrazíme dál. Jestli budeš chtít jít s námi tak budeš vítán. Cestování je samo o sobě nebezpečné. Nevíš na co můžeš narazit. Banditi, kočovné kmeny, divoká zvířata, monstra...“ Pokrčil rameny. Převozník vyhodil lano na sloup a začal vás přitahovat k molu. Byl to jen kousek pláže a pak už všude byli jen ulice a kamenné domy, které vypadali jako kdyby je vytesali přímo do skály. „První bych šel do hostince se ubytovat a pak bych ti sehnal něco lepšího na sebe. Ale se zbraní to bude složitější. Meče jsou poměrně hodnotné a nevím jestli si to budu moci dovolit. Ale nějak to zařídíme.“ Ujistil tě a poklepal tě přátelsky po holé paži.

Vasil Fjodorovič Sokolov - 18. srpna 2011 13:27

Smutná existence? Nevím, předtím mi to vyhovovalo. Někdo se pro to prostě narodí. A je jedno, jestli jde do armády s ideály, že bude chránit vlast, s tím, že dostane balík peněz, když bude dobrej, nebo prostě s tím, že bude v civilizovaný společnosti moct dát průchod svý přirozenosti. Když mě odtáhli na vojnu, jako každej jsem to tam nenáviděl. Ale za těch pár let se mi to dostalo pod kůži a najednou jsem zjistil, že mi to bude chybět. Ne buzerace velitelů, ta mi šla krkem a vždycky jsem si myslel svoje, zvlášť u těch, co dostali metál snad jen za pitomý kecy u zelenýho stolu. Spíš adrenalin, ten pocit, že nemůžeš být víc naživu, než když přežiješ hvízdání kulek nad hlavou a zlikviduješ nepřítele. Pokývu hlavou. Jo, bojovníci byli potřeba vždycky. Když na to přijde, lovit umím, sice jsme někdy lovívali osobitým způsobem - granátem nebo kalachem - ale při výcviku a v blbých situacích došlo i na oka a pasti. Takže nemám strach, že bych se v tomhle světě ztratil. A riziko, že vás něco zabije, je tu vždycky. Je jedno, na jaké planetě. Proto žiju tak rychle a rychle házím věci za hlavu. Nemá cenu si tím kazit náladu, když druhej den můžete rýt hubou v hlíně. To si většina obyčejných lidí, co nežijou v boji, neuvědomuje. "Meče?" Držel jsem v ruce kdeco, hlavně s lukem nás učili zacházet, prý až dojde munice, ale meč... "Určitě bych si s ním po chvíli poradil, ale co bych dal za starý dobrý ákáčko." Jednou s ním nespím a jak to dopadne. "Nemusíš za mě utrácet. Jen za oblečení tu budu vděčný, přece jen pokud budu někde nabízet svoje tělo k boji, nemusí si ho prohlížet tak detailně." Ten úšklebek jedním koutkem s blýsknutí v očích asi bude můj typický kousavý úsměv. "A když dojde na boj, poradím si klidně jen s nožem. Anebo i bez toho. Když víš, za co a jak chytit, ublížíš tak jako tak." Pokrčím rameny, říkám to lhostejně. Několikrát jsem nebyl daleko od toho, aby mi cvičitel zlomil ruku, protože v mládí jsem se odmítal vzdávat v nesprávných chvílích. Tak mi aspoň několikrát něco vykloubili, abych si to zapamatoval. Když dorazíme ke břehu, vyskočím ven. Docela jsem se rozpovídal, samotného mě to překvapilo. I na občasné tepání ve spáncích jsem zapomněl. Díky bohu, že to nebyla ta hrozná kocovina, kdy se člověk vybleje z podoby. "Začínám mít docela hlad. Tak co, máte tu na trhu pečený leguány?" Vzpomněl jsem si na scénu z jednoho filmu. Chodil tam takovej polonahej kulturista... a jedl pečený leguány.

Osud - 18. srpna 2011 16:07

Vasil Sokolov Koloník vystoupil o poznání opatrněji. Vydechl a podíval se na budovy z černého kamene, kdyby tu nezářila ta oranžová světla a okna nezdobili barevné květiny vypadalo by to tady pochmurně a depresivně. Ale takhle to působilo spíš zajímavě. „Ákáčko?“ zopakoval a samozřejmě netušil co to má být. „No tak většinou se používají meče. Ale pak jsou tu i oštěpy, luky, samostříly, kyje, palcáty...“ Vyjmenovával ti. Podle všeho ve skutečnosti se ty zbraně jmenovali jinak, všiml jsi si totiž, že slova co ti řetízek překládal nesedí do toho jak Koloník otevírá ústa. Nejspíš to překladač prostě překládal tak, aby jsi tomu rozuměl. Možná že zbraně vypadají stejně nebo podobně jako u vás doma, ale není divu, že tady se jmenují jinak. Koloník se na tebe usmál. „Jen klid. Rád ti pomůžu. A nějakou pořádnou zbraň ti seženeme. Možná by jsme ji mohli zkusit vyhrát.“ Řekl a vydal se po dlážděné ulici dolů z mírného kopce. Také jsi se rozhlížel a nejspíš bys tomu nikdy nevěřil kdyby jsi to neviděl. Byli tu lidé, kteří vypadali úplně normálně nebo takoví jako Koloník, že jsou lidští, jen mají nějaké odchylky jako třeba chvost, tlapy, chlupaté uši, nozdry místo nosu. Ale byli tu i tvorové, kteří vypadali jako z nějakého sci-fi filmu. Něco co vypadalo jako nosorožec jen bez rohu a protáhlou tlamou, prošlo kolem vás na čtyřech nohách. Kolem hlavy ti zakroužilo něco co by jsi popsal jako rosolovitá ryba. Nejvíc tě, ale mohla zaujmout velká, skoro jako kůň velká potvora, která připomínala psa, jak si to vykračuje ulicí zatím co ji na hřbetě seděla modrá ženská. Byla hezká, o tom žádná a vypadala docela lidsky jen měla modrou barvu kůže. Koloník si ji ani nevšiml. „Tak najdem hostinec a najíme se tam. Chutná pečený leguán dobře?“ zajímal se a počkal až ho dojdeš.

Vasil Fjodorovič Sokolov - 18. srpna 2011 16:23

Mávnu nad tím rukou. Nechce se mi popisovat, jak vypadá samopal, jeho skládání a rozkládání jsem si užil až až. Nechci zdejší lidi kazit tímhle. Promítám si v hlavě obrázky jednotlivých zbraní a přemýšlím, co by mi sedělo nejlépe. Nejsem sice sniper, ale mušku jsem musel mít vždycky dobrou. To jediný vám totiž mnohdy zachrání život. Chlap s prostřelenou palicí nespustí poplach. Takže určitě se budu poohlížet po pořádném luku, s tím jsem se seznámil a řeknu vám, ten pohled na jejich ksichty, když koukali na šíp místo kulek... ten stál za to. Luk taky nenadělá takovej randál. I když byly doby, kdy jsem měl chuť řešit všechno dobře vrženým granátem. Zadívám se na překládací věcičku. Hodně zajímavý. Asi proto Koloník rozuměl i slovům, o kterých jsem si myslel, že jsou hodně nový. "Vyhrát?" To vybičuje mou pozornost a zvědavost. Z pubertálních let, kdy jsem měl tendence se předvádět a něco si dokazovat, jsem vyrostl, ale něco zůstane hluboko pod kůží každýmu chlapovi a svým způsobem i ženskejm. Stačí se podívat, co někdy nosí. Vzpomínám si na jedno přístavní město, kde jsme dostali rozchod na jednu noc. Hádejte, kam chlapi mířili. No a Čadko se začal ochomýtat kolem jedné holky, smáli se... ale jakmile se zeptal za kolik, dostal kabelkou. "Jak? A kde? To si piš, že to vyhraju," pronesu skálopevně, třebaže nemám ponětí, co to bude. Ale já vyhraju! Když se jedná o zbraň, klidně někomu ukousnu ucho, jen abych tu nechodil jak vesničan a nemusel nosit v ruce pitomej šutr nebo ten Koloníkův žabikuch. Protože čekám odpověď, radši se moc nerozhlížím okolo, je to příliš rozptylující.

Osud - 18. srpna 2011 17:03

Vasil Sokolov Znovu jste vykročili a Koloník se rozhlížel, aby našel hostinec. „No jo... vyhrát.“ Zopakoval a nejspíš si neuvědomil, že bys rád vysvětlení. „No to ještě nevím. Ale jistě brzy na něco narazíme. Páka, pěstní souboje, karty, kostky. Všichni se rádi baví. A v hospodě se jistě něco dovíme, kde se co koná nebo možná rovnou tam se bude i něco dít. Hraje se o kameny nebo o věci. Když nasadíš dost velkou sázku můžeš si říct co by jsi chtěl jako protisázku. Třeba nějakou zbraň. Pokud majitel uzná, že mu to za tu zbraň bude stát tak ji vsadí.“ Vysvětlil ti. „Díky tomu můžeš přijít k mnoha zajímavým a užitečným věcem.“ Usmál se na tebe. „A! Tady je hospoda.“ Řekl a ostře zahnul k jedné z černých budov. Vešli jste, dveře byli otevřené a nad dveřmi byl vyrytý znak co vypadal jako postel a láhev. Ale ten co to kreslil nebyl moc umělecky nadaný. Vešli jste dovnitř a i když domy vypadali jako z kamene vytesaný, místnost do které jste vešli byla dřevěná. Stěny, zem i strop, byli z matného dřeva. No jistě... kdyby byli domy jen z kamene byla by tu dost zima. Nepřekvapilo tě, že to tu vypadá jako v normální hospodě. Stoly, židle, výčep a schody do patra kde byli pokoje. Příjemné bylo, že tu bylo čisto a také poměrně plno. Většina stolů byla obsazená, lidmi i nelidmi a šuměli tu hlasy. Ani nenastalo žádné chvilkové ticho, když jste vešli. Jen pár co bylo nejblíž se na vás letmo podívali, dvěma i více očima a zase se věnovali svým věcem. Ale co tě nejvíc zaujalo, byla vůně jídla. Vonělo to jako pečené maso a dušená zelenina. „Najdu nám místo. Já zajistím pokoje a jídlo.“ Pobídl tě Koloník a vydal se k výčepu, kde začal mluvit s vysokým hostinským co měl nějak hrozně dlouhé uši. Takové jako když u vás doma někdo nosil hodně dlouho něco těžkého na uších a oni se mu vytahali. Jinak vypadal poměrně normálně. Netrvalo to dlouho a Koloník se vrátil a posadil se k tobě. „Pokoje máme a jídlo už se připravuje. Taky jsem si dovolil objednat pro nás mok. Snad ti to bude chutnat. Ono chvíli potrvá než si zvykneš na nové chutě.“ Vypadal natěšeně. Buďto na jídlo nebo na to, jak budeš na jídlo a pití reagovat. Možná obojí.

Vasil Fjodorovič Sokolov - 18. srpna 2011 19:02

"Aha. Já čekal nějakou exotiku, nějakou šílenou soutěž, když už jsem se octil na tak divným místě," zamručím zklamaně jako turista, kterýmu na propagačním letáku ukazovali velkolepou zříceninu a místo toho je tam jen pár šutrů. Vevnitř jsem teda našel nějaký místo a po očku se rozhlížel kolem sebe. Divných lidí jsem potkal dost, Čadko se svými dvěma metry a přitom tatarským původem mluví za vše (a to na něm byly ty nejmíň divný věci), jenže on měl furt jen dvě oči, ne čtyři. A podobně. Zase mi vrtá v hlavě, proč tohle všechno. Jestli to mají emzáci jako zvrácenou reality show a koukají, co z těch všech druhů vznikne. "Dokud nebudu muset žrát syrovýho drozda, je to v pohodě." To fakt jen v krajní nouzi, když jsme nemohli rozdělat oheň. Jak je to mrtvý, má to konzistenci gumový slepice pro psy. A stejně tak hnusně to chutná a člověk pak plive peří ještě dva dny, i když se to snažil nějak oškubat. Nejsem vybíravej, ale vzpomínka na tohle je doopravdy nechutná. To už radši toho hada smaženýho na kapotě. To teda nebylo z nouze, to bylo z hecu, když se kluci trumfovali, co nejdivnějšího snědli. O pití ani nemluvě.

Osud - 18. srpna 2011 20:04

Vasil Sokolov Koloník pokrčil rameny. „No uvidíme na co narazíme. Třeba tě bude něco bavit. Pak se trochu poptám kde se tady nějaké soutěže konají.“ Řekl. Tvoje zklamání ho očividně netrápilo. „Syrový maso nemusíš jíst, když ti nechutná a neboj. Objednal jsem normálně pečené maso.“ Ujistil tě. Přinesli vám pití. Podíval jsi se do dřevěného korbelu. Ať už to bylo cokoliv, mělo to křiklavě fialovou barvu. Podíval jsi se na Koloníka, který se bez zaváhání napil a vydechl, jako někdo kdo měl už chvíli žízeň. Pak se s očekáváním zadíval na tebe. No když to neublížilo jemu... napil jsi se. Překvapilo tě, že to chutná jako nějaké ovocné víno. Chutnalo to jako víno, ale cítil jsi tam i ovoce. Bylo to celkem osvěžující. „Chutná ti to?“ zajímal se Koloník a během chvíle vám přinesli jídlo. Měli porcelánové nádobí, možná že by mohli mít tedy i porcelánové záchody? Dostal jsi dva kusy masa, víc než dostačující s hezky hnědou, opečenou kůrkou. Vonělo to dobře. K tomu jsi dostal trochu dušené zeleniny. Bylo potěšující, že některé jsi poznával. Byla tu mrkem a brokolice. Pak něco červeného, ale rajče to nebylo. K tomu jsi dostal něco co vypadalo jako pečené brambory. Když jsi je ochutnal zjistil jsi, že to jsou sladké brambory. Pokud šlo o maso, chutnalo to jako dobře upečený biftek. Jen by to chtělo trochu pepře.

Kristýna Málková - 19. srpna 2011 16:50

Přežili jsme noc Pivo? Hmm, to je zvláštní. Ochutnám ještě trochu, ačkoliv žízeň mě už přešla. Kořeněné pivo, další z věcí, se kterou jsou mé zkušenosti chabé ne-li rovnou žádné. Ale chutná to dobře a cítím se tak alespoň na chvíli opravdu spokojeně. Dokud se ovšem neozve ten zvuk. Nadskočím, jak se leknu, po zádech mi přeběhne mráz. Když někdo řval pod panelákem nebo ve městě, lezlo mi to na nervy, ovšem tohle budí každý smysl a je to tak intenzivní, že ani nevím, proč se mi tak roztřásly ruce a rozbušilo srdce. Bojím se o sebe? O Mornata? "Uáá," zívnu si a ani se neobtěžuju zakrýt si pusu. Zvuky nyní připomínají nějakou hru nebo film, jsou vzdálené, přitom dost blízko, jak noční klid zkresluje. Pivo mě unavilo. Mohlo mě to napadnout, já hloupá, jenže kdo ví, třeba tady ani žádná obyčejná voda není. A tak, i když nechci, protože strach je silnější než víra v to, že se nikomu z nás nic nestane, usínám. Pomalu, občas sebou ještě trhnu a probudím se, ale je vždycky jen na pár sekund a posledním záškubu těla se mi sen prolíná s tmavou realitou Mornatova domku. Muou..nat.. muo.. hmm.. Vnímala jsem jen hodně okrajově, spánek byl silnější, než já, a navíc když bylo jasné, že mu nic hrozného nebude, když mě přenáší, nebylo ani nutné se zvedat a panikařit. Sladký spánek mne opět pohltil a jak jsem musela uznat až ráno, při vracejícím se vědomí, nebyly to nijak špatné sny na to, co se mi stalo. Zahrada.. Nakloním se přes pryčnu a musím se usmát. Přesně tak, jako se smějete na roztomilá koťata nebo štěňata, a hned na to mi to připadalo tak nějak nedůstojné, vzhledem k tomu, že byl válečník a ne nějaké nezbedné kotě. Jenže i tak byl roztomilý a předení uklidňující. Nebo.. asi spíš chrápání? No, nakonec viděla jsem i kočky, co ze spaní kňouraly, tak proč ne. I když ty nejsi kočka, Mornate. Několik okamžiků jsem si ho ještě prohlížela, než jsem se pokusila pomalu a opatrně vstát. Netuším, nakolik má tvrdý spánek, jestli spíš jako člověk, nebo vážně jako kočka. Kdysi jsem četla, že kočka má dva druhy spánku, nebo spíš odpočinku. Při tom jednom stíhá sledovat co se děje, i když nemusí mít otevřené oči, a v tom druhém spí obyčejně, skoro jako člověk. Co je na tom pravdy těžko říct, každopádně jsem Mornata nechtěla po těžkém nočním boji probudit. Mohla bych donést trochu vody na očištění těch ran a vyprání skvrn. Možná by se hodily i nějaké bylinky, aby se rány nezanítily, ale v těch se nevyznám. Můžu jen doufat, že v tomhle světě tělo něco vydrží. U nás jsem nikdy neviděla, že by se někomu nějaký škrábanec zanítil a když, do dvou dní to bylo v pořádku. Jenže všechny ty filmy a knihy, kdy se umírá na neskutečnou pitomost.. Povzdechnu si, přehodím nohy přes okraj a vstanu. Hned na to, dobře se dívaje pod nohy, zamířím ven. Podlaha pod bosýma nohama není nic příjemného a venku to nebude lepší, ale určitě časem seženu nějaké boty. Zvykat si nechci, chodit na boso mi připadá docela nebezpečné. Vědět to, šla jsem spát v holínkách. Hmm, škoda, že se tyhle věci neříkají.. co asi dělají naši? Myslí, že jsem někam odjela? Nebo že jsme utekla? Běží tam čas stejně rychle? Posmutním. Poprvé od včerejšího dne je mi vážně teskno, ale moc se s tím toho dělat nedá, tak se aspoň dívám, jestli tu někde není Kranikova mrtvola. Konečně bych se dozvěděla, co to přesně je, a taky bych svedla myšlenky dál od vzpomínek na domov.

Osud - 19. srpna 2011 18:53

Kristýna Málková Překročila jsi spícího Mornata. Neprobudil se, ale tušila jsi, že kdyby bylo na blízku nějaké nebezpečí hned by vyskočil. Zamířila jsi ven, to že jsi bosa tě obtěžovalo, ale díky porostu to nebylo tak hrozný i když tu a tam tě do chodidla bodl kamínek. Venku byl vzduch svěží a voněl po moři, ptáci zpívali, skrz stromy pronikali sloupce slunečního světla a vůbec to všechno vypadalo tak krásně a mírumilovně, jako kdyby se včera nic nestalo. První jsi chtěla najít vodu, ale pak tě začalo zajímat jestli tu někde není onen Kranik. Ale nic jsi neviděla až ve chvíli, kdy jsi se ohlédla a hned na rohu stavení jsi viděla nějaký vak. No jistě... nejspíš mu stačilo vzít si jen hlavu a netahat sebou celé tělo. Kdo by se s tím pořád nosil. Nejspíš to bude nechutný pohled, ale zvědavost tě táhla k vaku. Opatrně jsi rozvázala uzel a podívala se dovnitř. Vykoukli na tebe rudé oči, šedá kůže, čenich a malé, ale hodně ostré zuby. Hlava byla přibližně velká asi jako fotbalový míč. „Byl to tuhý boj, ale zvítězil ten lepší.“ Ozval se za tebou Mornat. Když jsi se na něj ohlédla jednou rukou si zakrýval pusu při zívání a druhou si uhlazoval hřívu. „Teď se budeme moci vrátit do města.“ Řekl a vydal se k tobě. „Ale první zkusím vymyslet něco na ty tvoje nohy.“ Vzal ti vak a znovu na něm udělal uzel. „Máš hlad? Co by sis dala?“ zajímal se.

Judith Dernier - 22. srpna 2011 18:16

Mon Dieu C'est où tu veux, quand tu veux Comment veux-tu que je sache? Úzkostně se podívám do zrcadla a hlubokým pohledem podložím svou pomlku srdceryvným drama. Na chvíli se zarazí a jakoby někdo pustil na pomyslné kameře reklamy, si očistím zrcadlo od koupelové pěny. Spokojeně se zahledím do svého odrazu a s rozhodnutím pokračovat v mém představení nahodím sexy výraz. Jak jen jsem dokonalá... Prudce cuknu hlavou a hravě tak rozhodím své dlouhé vlasy v horkém letním vánku.... elektrického fénu. Začnu se pohupovat do pomyslné hudby a točit se v rytmech...Samby...Vydechnu roztouženě a jako sladkou tečku předvedu piruetu... dokonale blbě. Au, kruci! Zakleju a bolestivě si promnu pravý bok, kterým jsem vrazila do poličky s antiperspiranty. Nesnáším ty ohlušující rány, které se ozvou vždy po té, co do něčeho strčíte. Jsou tak otravný a trhají uši. Trochu poklidím tu spoušť a zabalím se do bílé osušky. C'est où tu veux, quand tu veux... Zabroukám si tichým hláskem a s doprovodem čvachtajícího zvuku mokrých chodidel se uráčím odevzdat do svého pokoje. Vypadni debile! Zakřičím na svého bratra, který v poslední vteřině narve hlavu do škvíry mezi zavírajícími se dveřmi. Poháněná vztekem a arogancí praštím mladšího brášku nataženou dlaní přímo doprostřed čela tak, že se zapotácí a spadne na zadek přesně před mé dveře... naštěstí na té opačné straně, kde ho právě teď mám náladu mít. Ještě když spokojeně zamykám, slyším dětské chechtání a následné cupitání malých nožiček dolů po schodech. Judith! Nebuď na bratra zlá! Mámi přísné zavolání z kuchyně přejdu znuděným výrazem naprostého ignoranta. Shodím ze sebe osušku a laxně jí odhodím na postel. Obléknu se do pyžamových proužkovaných kalhot a velké košile. V posteli si ještě chvíli čtu zítřejší věci do školy... píšeme test a já se na to za celý víkend nekoukla. Ale po chvilce mi víčka ztěžknou (z historie by ztěžkla všem") a s nelogickým zabrbláním odhodím knížku na koberec. Zahrabu se do nadýchaných peřin a stočím se do klubíčka... miluju spaní. Semknu víčka a zase je povolím. To nepříjemné světlo mě vzbudilo a to docela nekompromisním uvítáním. Ten idiot, jak se dostal do mého pokoje? Měla jsem přece zamčeno...... až přestanu být tak líná a naštvu se do takové míry, že se přinutím něco dělat, tou baterkou ho určitě umlátím. Tak fajn...a dost! Prudce se posadím a otevřu oči... ... ... Aaaaaaaaaaaa!

Osud - 23. srpna 2011 13:01

Judith Dernier Probudila jsi se na pastvině. Všude kam jsi se podívala se táhli krásně zelené pastviny, kopečky a v prohlubních tekli čůrky čisté vody. Bylo by to krásné jen kdyby jsi se nedívala i na zelené nebe, žluté mraky a dvě slunce. A nebyla jsi tu sama. Svým jekotem jsi vylekala hlouček zvířat co spásali trávu. „Jéééhehehehehe!“ vydali podivné volání a rozprchli se do stran. Ale ne moc daleko, prostě se po chvíli zase zastavili a začali jíst. Když jsi se postavila a rozhlédla jsi se. Díky tomu, že jsi to měla za zády jsi to hned neviděla. Ale když jsi se otočila uviděla jsi město. Dost bizardní město. V podstatě bylo postavené na kusech země vznášejících se ve vzduchu. Mohla jsi jenom zírat. Tohle musel být jenom sen. Protože něco tak bizarního může být jenom ve snech. Vše vypadalo však krásně. Pohádkově a mírumilovně. Ale působilo to tak skutečně!

Maya Lee - 23. srpna 2011 15:42

Červený opičáci... a já jsem za sraba Vypadalo to, že opičák byl z mý reakce zaskočenej skoro stejně jak já z jeho. Bože! Cejtila jsem, jak v obličeji celá rudnu. Užuž jsem měla na jazyku, že nejsem žádná srábotka, ale v duchu jsem se propleskla. Vždyť je to pravda, a teď jsi za vola... Epic fail! Doufám, že je to jenom sen... Narovnala jsem se trochu, a odkašlala si. "Ehm, sorry..." zamumlala jsem, rudá jako rak. "Chápej mě, představ si, že jdeš večer normálně spát a pak se probudíš v úplně cizím světě a nemáš páru, co tě tam může potkat. Já vůbec netušim, kde jsem se tady vzala. Fakt!" Zase jsem si připadala jak debil. Kdo mi tohle uvěří? Snad jen, kdyby to tady byla normální záležitost. "Vždyť se na mě podívej. Myslíš, že bych si tu běhala po lese jenom v tomhle?" zatahala jsem se zoufalým výrazem za lem svýho spacího trika a nervózně se ho pokusila stáhnout níž, abych zakryla tyrkysový kalhotky se žirafkou. Při tom mě hlodlo, že nemám ani oholený nohy, ale konec konců, pochybuju, že zrovna opičákovi by to přišlo blbý. Vždyť jejich ženský si nohy asi fakt neholej. Pak mi popsal cestu do vesnice. "Je to daleko? Už mám fakt zničený nohy. Nejsem zvyklá chodit bez bot," postěžovala jsem si. "A co, když mě přivítaj taky s holí v ruce?" Jo. Jsem srab. Hroznej. S-r-a-b! Fuuuuuuj! *palec dolů* Aaaaaargh.

Vasil Fjodorovič Sokolov - 24. srpna 2011 13:14

Už jen při zmínce o jídle mi málem ukápne slina. Přesto zaváhám nad divně zbarveným pitím. Že to neublížilo jemu, to neznamená, že mě to třeba nepoloží. Není člověk. Nejdřív k tomu čichnu a s myšlenkou, že už jsem pravděpodobně pil větší hnus, třeba Kesukovy vývary, když jsem tehdy ležel v horečkách, se napiju. A kupodivu mi to nevypálí sliznici ani nic. I když v novým prostředí je zdravá paranoia vždycky dobrá. Pravděpodobně dýl přežijete. Zamyšleně přikývnu, rozhlížím se okolo, občas se očima zastavím na Koloníkovi. Nad přineseným jídlem zaplesám. Sakra, za tohle mu dlužím teda hodně. Nerad bych někde žral kořínky a syrový maso. Protože mi to připomíná pozemský jídlo, vrhnu se na to tentokrát bez čekání. Kdybysme nebyli v hospodě ale někde u ohně, klidně bych to jedl rukama. Kvůli své práci a výdeji energie jsem ten věčně hladový prototyp, co se na určitou dobu dokáže uskromnit, ale jakmile se dostane do civilizace, lednička je ohrožený druh. Teda její vnitřek. Jak se láduju, tak mi do řeči zrovna není. Leda by o něčem začal on. Já pořád přemýšlím o některých věcech, co mi řekl, spřádám plány, co a jak.

Osud - 24. srpna 2011 20:45

Maya Lee Opičák se najednou chápavě usmál a opřel se o svou hůl. „Aha. Chápu. Ty jsi nová. To pak vysvětluje tvou přítomnost zde.“ Narovnal se a ukázal holí za sebe. „Není to daleko. Za chvíli tam dojdeš. Vyhledej Agilu. Ta ti všechno vysvětlí. Já musím hlídat děti.“ S tím se s tebou rozloučil a vyšplhal se bleskově na strom a spěchal za děcky. Ta chvíli jsi sama a tak ti nezbývá než jít tam kam ti ukázal. Měl pravdu. Nešla jsi daleko i když s bolavýma nohama ti přijde, že je to hodně daleko. Ale pak se stromy rozestoupili a ty jsi narazila na vesnici. Domy byli ze dřeva a měli hodně vysoké střechy. Viděla jsi jak tam chodí červení lidi, někteří nesli sítě, jiný koše. Trochu ti to připomínalo nějaký ten Africký kmen. Jedna stará červená žena co měla bílé vlasy tam jen tak stála a koukala se na nebe. Když jsi přišla blíže podívala se na tebe. Srazila zatnutou pěst do otevřené dlaně. „Vítám tě.“ Pozdravila tě. Čekala jsi, že řekne něco dalšího... ale ne. Jen na tebe koukala a nejspíš čekala až něco řekneš ty. Vasil Sokolov Koloník při jídle také mlčel. Upřednostnil ticho stejně jako ty. Když dojedl vytáhl kapesník a otřel si pusu a prsty. Pak položil zatnuté pěsti na sebe, opřel si o ně čelo a zavřel oči. Chvíli jsi ho sledoval a pochopil jsi, že je tohle asi nějaký jeho způsob poděkování za jídlo? Něco jako modlitba. Když se narovnal odsunul talíř a napil se. „Ah... to jsem se najedl.“ Řekl spokojeně a říhl si. „Pardon...“ Odkašlal si. „Takže... co teď? Můžeme jít spát. Už je stejně skoro noc a zítra bychom vyrazili na průzkum města, koupení oblečení, knihovnu, soutěž... něco z toho určitě. A nebo můžeme jít vykoupat něco už teď.“ Navrhl a viditelně mu bylo jedno co z toho. Nechával výběr na tobě.

Kristýna Málková - 24. srpna 2011 21:24

Ráno "Uá!" odhodím pytel na zem, když poplašeně poskočím při zvuku Mornatova hlasu. Ve skutečnosti mi v první chvíli vůbec nedošlo, že je to Mornat, na mysl mi přišla nemrtvá mluvící hlava a to byl konec.. a zároveň začátek toho křiku. Srdce se mi rozbušilo jako šílené, ale rychle se uklidním a omluvně se podívám na Mornata. "Tys mě ale vyděsil.. promiň, nechtěla jsem křičet, ale.. vážně jsem se lekla," vydechnu. "Myslela jsem, že bych sehnala trochu vody, aby sis mohl otřít krev a pak mi nedala zvědavost," sklouznu pohledem k pytli se zbytkem toho, co ohrožovalo ve zdejší oblasti téměř kohokoliv. "Hm, dala bych si koblihy," zasměji se a na chvilku se mi zasteskne po domově. "Ale sním cokoliv, když to nebude maso. To bych do sebe teď asi nenacpala," snídaně, můj věčný problém. Nejsem zvyklá snídat a když se náhodou potřebuji nasnídat, je to větší problém, než se na první pohled může zdát. Tady je to jiné, mám hlad a pocit, že bych všechno z žaludku vyhodila, se nedostavuje, pokud nemyslím na maso. "A jak daleko je to do města? Třeba bych to ušla a mohli bychom sehnat něco až tam. Není to zase tak hrozné, jen nepohodlné a nejsem zvyklá chodit bosky."

Vasil Fjodorovič Sokolov - 25. srpna 2011 19:36

No, já vím, komu bych měl děkovat za jídlo, a rozhodně to není žádná vyšší bytost. Někomu víra možná pomáhá v boji, viděl jsem dost těch, co vedle svých psích známek měli i křížek. Ovšem pomohlo to někomu? Myslím tím doopravdy, ne placebo efekt, že v sobě našel sílu a myslel si, že je to skrz něco jinýho. Necítím se unavený. Probral jsem se, mně to přijde, před chvílí. Ale je pravda, že pokud je tu rytmus stejný, v noci toho moc nenaděláme. Ledaže... ano, všivácké soutěže se pořádají většinou pod rouškou tmy. Jenže občas bývá těžké podobná doupata vyčmuchat, tváří se jako soukromý kluby. Jo, soukromý kluby, kde nutí šlapat malý holky a ujíždějí na sněhu. "Zkusil bych najít nějakou soutěž. Ať už legální nebo ne, večer to u nás doma ve městech bujelo zábavychtivýma puberťákama."

Maya Lee - 26. srpna 2011 15:53

Vesnice červenejch opičáků Eh, "nová"?! To je snad nějaká hra nebo co? Takže sem se prostě lidi dostávaj přesně takhle blbě, jako já. No super. Měla jsem na jazyku hromadu otázek, který zůstaly nezodpovězený, páč vopičák utekl hlídat haranty. Co je tohle místo zač, doprdele? Proč jsem se tady objevila a co to má za účel? To je ňáká virtuální realita, něco jako pokus nebo reality show? A nebo je to teda fantasy svět, kam poťouchlej čaroděj portuje nic netušící vyhlídnutý oběti a má s něma bůhvíjaký záměry? Co tady mám sakra dělat? Škobrtala jsem po cestičce, až se nakonec přede mnou vylouplo cosi jako vesnice jihoamerickejch indiánů. Hm, asi jsme doma... "Brý den," odpověděla jsem a bezděky zkusila napodobit její gesto. Slova "vítám tě" byly docela příjemná změna po ohrožování holí. "Omlouvám se, že jsem sem tak vpadla, ale jsem tady, ehm, nová," použila jsem vopičákův výraz, " a prej mám najít Agilu, která mi všechno vysvětlí." Vytvořila jsem na xichtě cosi jako širokej úsměv, abych na ni hned neudělala blbej dojem (jak na toho předtím), a tázavě čekala, co bude dál.

Osud - 27. srpna 2011 22:15

Kristýna Málková Mornat se začal smát a poklepal tě po rameni. „To je v pořádku. Není divu, že jsi se polekala. Vidět poprvé tuhle potvoru a pak na tebe vybafnout... ah... to ode mě vůbec nebylo hezké.“ Zdá se, že Mornat není jen válečník se smyslem pro čest, ale je i trochu hravý. Hodil zase vak na zem. „A ukojila jsi svou zvědavost?“ zeptal se tě. „Koblihy?“ tvářil se nechápavě. „Dobrá. Něco nemasového.“ Souhlasil. „Ale první ta voda. Pak jídlo a nakonec něco na tvoje nohy.“ Řekl pořadí. „Cesta do města jsou dva dny. Myslím, že hlad bychom jen tak brzy nezahnali.“ Vzal tě za ruku, aby tě vedl. Vedl tě někam za vaší chatu až ke skále, která byla šedá se zlatým žilkováním. Byla v ní puklina z které vytékala dolů do malé kamenné mísy a z té zase přetékala ven. „Tady.“ Řekl a namočil si kus látky s kterou si začal omývat skvrny od krve. „Asi bude rychlejší, když půjdu do moře. Sůl mi aspoň vypálí rány aby se mi na nedostala žádná špatnost.“ Řekl zamyšleně. „Jinak k jídlu natrhám nějaké ovoce a upečeme chleba. Ovoce bychom mohli rozdrtit a dát si ho na chleba.“ Zamnul si bradu. Pak si nabral vodu do dlaní a napil se. „Zajdu se umýt. Počkej na mě v domku.“ Požádal tě a vydal se k moři, aby se umyl. Když jsi si vyřídila co jsi potřebovala, vrátila jsi se do domku. Ne dlouho na to přišel Mornat. Byl celý mokrý, ale už z něj nekapala voda a konečky hřívy se mu zvlnili co spirálek. Na stůl položil to ovoce co vypadá jako pomeranče. Tři malá vajíčka, nejspíš je vzal nějakému ptákovi z hnízda. Začal se hrabat v bedně až našel měděný hmoždíř. „Postarej se o ovoce. Já udělám chleba.“ Řekl. Vzal si otlučený kotlík a začal připravovat těsto. Zdá se, že měl sebou všechno potřebné. Tenhle lev už byl jistě mnohokrát na cestách a už věděl co si sebou brát. Chleba sám o sobě by dlouho nevydržel, ale když si nosí suroviny na jeho přípravu to je něco jiného.

Kristýna Málková - 27. srpna 2011 23:21

Ráno ráníčko Prostě jako kočka.. toho se už nezbaví. Nebo spíš já se toho už nezbavím. Pousměju se a odstoupím o krok stranou, abych nepřekážela a zadívám se na něj. Odpověď na položenou otázku chvíli převaluji na jazyku, pošilhávám totiž po pytli, který si Mornat vzal. Je to jeho kořist a určitě by nebylo dobré, kdyby se ztratila, a už vůbec ne, kdybych v tom měla nějakým způsobem prsty, i když třeba nechtěně. "V podstatě. Už vím, jak to vypadá, dám si pozor, kdybych něco podobného viděla," blábolit tady o tom, že bych to chtěla taky vidět živé a v žáru bitvy, nebudu. "Koblihy, to je.. takový bochánek z měkkého těsta, plněný buď ovocnou marmeládou nebo třeba čokoládovým krémem, a většinou je posypaný cukrem. Je to sladké jídlo," pokusím se mu přiblížit, co to ta kobliha vlastně je, jenže mě s každou další vyslovenou věcí napadá, jestli to tady znají. "Určitě by se daly udělat i tady, i když neznám přesný recept a nebyly by asi stejné, jako u nás. Hm, třeba by ti ani nechutnaly, určitě máš raději maso," to už mi je ale zrekapitulováno, co se jde dělat a hledat, ale hlavně jsem šokována představou, že budu muset někam jít dva dny a to jen pěšky. Počítám, že s mou výdrží to budou dny tři nebo dokonce čtyři a u cíle bude Mornat už tak otrávený, že mě nebude chtít víckrát vidět. Než jsem se nadála, stáli jsme na vyloženě idylickém místě a Mornat si začal čistit rány. Posadila jsem se na zem a zahleděla se do dálky, zatímco rukama jsem si mnula chodidla. Nebolely, ale už teď jsem je litovala kvůli té cestě, co budou muset ujít. Při představě chleba s čerstvým ovocem, které se mi v hlavě chtě nechtě měnilo na marmeládu, se mi sbíhají sliny. Sleduji Mornata a sem tam kývnu, aby si nemyslel, že jej neposlouchám a jen na něj civím, a když se rozhodne, že půjde dolů k moři, opět jen kývnu. V rychlosti si aspoň vypláchnu pusu a přejedu si po zubech prstem, aby byly čistější, a ještě si opláchnu obličej. Pak se už podle domluvy vydám k domku. Cestou k domku jsem se opět cítila osamělá a trochu ohrožovaná okolní přírodou. Musela jsem se neustále ohlížet, a tak se Mornat asi ani nedivil, když mě našel skutečně v domku, usazenou se zkříženýma nohama na posteli, oči na šťopkách. Ještě, že už je tu. Povzdechnu si a spustím nohy z postele. "Hezké kudrlinky," podotknu s úsměvem směrem k jeho hřívě a jdu blíž prozkoumat, co donesl za dobroty. Můžu jen obdivovat, jak dobře se tu umí orientovat, když sehnal tohle všechno během malé chvilky a ještě se umyl. Hned na to jsem dostala úkol. "Má se to loupat? Jestli je to to, co jsem měla včera, tak jsem to jedla se slupkou a nebylo to špatné. No, já to oloupu a ty slupky můžeme mít navíc. Třeba by se daly usušit nebo kandovat, jenže to nevím, jak se dělá," drmolím si polohlasně spíš pro sebe zatímco loupu. "Ta vajíčka, co by z nich vyrostlo?"

Osud - 28. srpna 2011 12:04

Vasil Sokolov Koloník pokýval hlavou. „Dobrá. Vydrž.“ Vstal a šel znovu za hostinským s kterým si začal vykládat. Viděl jsi, že hostinský je ochota sama a s úsměvem Koloníkovi odpovídal. Netrvalo to ani deset minut a už byl zpátky. „Výborně. Už vím kam jít.“ Řekl a pokynul ti, že jdete. Vstal jsi a vydali jste se ven z hostince. „V tomhle městě podporují zdravou soutěživost. Takže mají vystavěné místo, kde se soutěže dají pořádat aniž by při tom byl někdo zraněn nebo se něco rozbilo.“ Řekl. „Dneska se prej pořádá turnaj v kostkách. Což znamená, že výhry budou hodně zajímavé.“ Řekl spokojeně. Jak se stmívalo, byl jsi rád, že ti Koloník dal ten plášť do kterého jsi se mohl zavinout. Protože s příchodem noci začal foukat studený vítr. Koloník se jednou zastavil, aby se zeptal na cestu. Začínal jsi mít trochu pocit, že Koloník je mírně zženštilý. Přece pořádní chlapy se nepotřebují ptát na cestu. Ale našli jste to. Překvapilo tě, že to místo kde se ony hry konaly, bylo o velikosti fotbalového hřiště. Hřiště bylo osvětlené oněmi oranžovými kameny, takže bylo dost světla. A bylo tu spoustu lidí, a dokonce tu byli i stánky. Tedy takové ty co si je nosí lidé na krku, ale byli tu. Nemohl jsi ani přehlédnout stůl za kterým seděl chlápek s fialovou kůži a rohy jako nějaký pekelník. Tam se nejspíš hlásili sázky. A za ním byla tabule s vývěskou. Koloník tě vzal rovnou k ní. „Tady se dávají informace o výhrách. Kdo co vsadil. Podívej. Třeba tady někdo vsadil štít z lyria. Lyrium je moc krásný a silný kov. Jediný problém je v tom, že hodně svítí a tak se s ním nedá pohybovat tak nějak v utajení. A tady někdo vsadil živého Doroka. To je hodně dobrá výhra. Doroci jsou jízdní zvířata. Těžko se krotí, ale jsou rychlí a kdyby došlo na boj tak je hodně nápomocný.“ Dál si prohlížel nabídky. „Co by jsi chtěl za zbraň?“ zeptal se aniž by z toho spustil oči. „Oh! Oh! Meč s Masového dřeva! To by byla výborná zbraň! Macesové dřevo je ta nejlepší surovina. Tvrdší než kov. Ale na takovou protisázku nemáme. Musel by jsi pár věcí první vyhrát než bychom na to měli.“ Zamnul si bradu. Maya Lee Žena se pousmála. „Já jsem Agila. Pojď se mnou.“ Pobídla tě a vedla tě vesnicí. Až k jednomu z větších domů. Vešli jste dovnitř, neměli tu dveře, ale jen závěs z dřevěných korálků. V domě jsi si přišla jako někde v indii. Byla to jedna velká místnost, kde dominovalo velké ohniště uprostřed místnosti. Všude leželi pestrobarevné polštáře, ručně pletené deky a různé ozdoby. Ale nikde jsi neviděla nějakou postel. Nakonec jsi se podívala nahou a zjistila jsi proč mají tak vysoké střechy. Asi metr nad úrovní hlavy ze zdí trčeli velké dřevěné klády, jako jakási bidýlka. Na jedné hlavou dolů viděla žena za ocas a nohy a zdálo se že spí. Agila se posadila do polštářů a počkala až učiníš totéž. „Této planetě říkáme Zahrada. Protože když sem byli přivedeni první unesení, nebylo tu nic než vegetace. Ale to je již tisíce let.“ Řekla ti stařešina. „Od té doby sem bylo přivedeno, mnoho... mnoho tvorů z jiných planet. Stejně jako ty. Ale noví, jako jsi ty už nejsou tak častí. Většina obyvatel této planety už jsou potomci unesených.“ Vysvětlila ti. „Nikdo neví proč tohle někdo dělá. Za jakým důvodem, ale mnoho tvorů po tom pátrá. Jestli však se někomu podařilo ze Zahrady uniknout a vrátit se domů... to nikdo neví.“ Kristýna Málková „Kdyby jsi někdy něco podobného viděla. Vylez na strom. Neumí šplhat, ale musíš si vybrat nějaký silný strom. Protože ty slabší by mohl vyvrátit.“ Dal ti ponaučení do budoucnosti. Zaujali ho koblihy a pak pokýval hlavou na to, že by jsi je někdy mohla zkusit udělat. Znovu se zasmál. „Jistě. Maso mám rád. Ale nemusím ho mít pořád.“ Bránil se, že jí i jiné věci. Když se vrátil a pochválila jsi mu kudrlinky, něco nevrle, nesrozumitelně zavrčel. Zřejmě se mu nelíbilo, když se mu takhle hříva kroutila. „Oloupej je. Ze slupek se těžko dělá marmeláda. Nedá se pořádně rozdrtit. Dáme je pak na chvíli nad oheň a budou hezky křupavé.“ Řekl a už hnětl těsto. Pomyslela jsi na chlupy, ale Mornat taky. Nevíš kde je vzal, ale na rukou měl rukavice z kůže. „Jsou to vajčka takového malého, modrého ptáčka. Hezký tvoreček. Ale je jich všude dost. Takže se neboj, že by jsi jedla nějaký ohrožený druh.“ Příprava sice nějakou chvíli trvala, ale chleba se konečně pekl a ty jsi už byla hotová s marmeládou. Nakonec vám jedno vejce zůstalo a tak ti z něho udělal volské oko. Když bylo vše hotovo, chleba krásně voněl až ti kručelo v břiše. Když jsi si namazala chleba a kousla překvapilo tě, že chleba chutnal... jinak. Hodně jinak. Po pravdě chutnal jako pečené kaštany. Nebylo to vůbec špatné. „Udělám ti boty. Sice nebudou nic moc, ale budou ti dostatečně chránit nohy.“ Řekl ti během jídla. „A pak vyrazíme.“

Kristýna Málková - 30. srpna 2011 11:44

Snídaně Představa malého modrého ptáčka mi na chuti moc nepřidá, ale když si vzpomenu na naše klecové chovy se slepicemi, tak je to mnohem menší zlo. Jen teda tahle vajíčka nejsou slepičí, takže v nich je určitě zárodek schopný života, ale pak si jen povzdechnu sama nad sebou a pokárám se, že jestli tak budu přemýšlet nad vším, můžu se s jídlem rovnou rozloučit, protože všechno bude buď moc živé, nebo v tom jistojistě budou boubele tasemnice a podobně. Marmeláda mi dala zabrat. Nikdy jsem to neviděla, ale i tak tohle ovoce bylo jiné, než jsem zvyklá. Mít jahody, je to hned. Ovšem ty se těmhle pomerančům či co to je nevyrovnají chutí. Hlad mě ale dožene takovou silou, že málem slintám všude kolem sebe. Snídaně se parádní, marmeláda, chléb a ještě volské oko! Tak dobře jsem se neměla ani doma. A jak si naplňuji žaludek, přestávám mít pocit, že mi domov tak hrozně moc chybí. Je to prostě dlouhá a nečekaná dovolená. Mám jen kalhotky a triko, ale stejně je mi hej. "Hmm!" kousnu si ještě do chleba a pak mluvím s plnou pusou. "Touhle jhe dobhý! Takohé..," polknu. "Jiné. My máme doma chleba hlavně s kmínem. V Česku. Je tam víc zemí no a všude jí něco trochu jiného, někde jen takový měkký chleba, jinde podobný tomu našemu, ale něco takového jsem ještě nejedla," sdělím mu. Jak se asi dělá chleba? Mouka, kvásek, sůl a kmín, a co ještě? Přemýšlím o chlebu a plánuju si, jak to zkusím stejně, jako ty koblihy. Vyruší mě ale zmínka o botách. "Z čeho budou, z kůže? Myslela jsem, že by třeba stačily nějaké z listí. Z palem, kdysi jsem to viděla v nějakém filmu. Nebo látka," během toho, co čekám až mi odpoví dojím jeden krajíc chleba a načnu druhý. Mám hlad a tohle je tak sakra divně chutné, že si nemůžu pomoct. Navíc čerstvému pečivu se nikdy nic nevyrovná a je jedno, jestli je to tvarůžkový šáteček, plundra s marmeládou nebo rohlík. "Mohla bych si upárat kus trička, i když to bych si pak musela určitě sehnat něco víc na sebe, abych tu nebloudila jen v kalhotkách a polovičním tričku," zamyslím se a volnou rukou se tahám za okraj trička. V tu chvíli už dojídám, ale v koutku mysli mám ještě místo na jeden krajíc, stejně, jako v břiše.

Maya Lee - 05. září 2011 11:30

Vesnice červenejch opičáků "Eh, těší mě, já jsem Maya," pokusila jsem se slušně představit. Tak to jsem zvědavá... Agila mě zavedla do jejich... domu, kde jsem byla svědkem něčeho fakt bizarního. Neudržela jsem se a vyprskla smíchy. No ty vole! "Vy vážně spíte jak netopejři?" vypadlo ze mě bez rozmyslu. "Teda, pardon," omlouvala jsem se spěšně, zase rudá až za ušima. "Ještě nikdy jsem tohle neviděla." Sakra uklidni se, děláš ze sebe debila... "Pla-neta?" vykoktala jsem. Takže žádnej fantasy svět, žádná jiná dimenze... "Ale jak je to možný? Teda, chci říct... Musí bejt od tý mojí hrozně daleko. Vždycky se snažili najít obyvatelnou planetu, ale široko daleko žádná nebyla. To musí bejt hafo světelnejch let od Země." Poslední větu jsem si poznamenala spíš pro sebe. Agila asi tyhle pojmy sotva bude znát. Co asi můžou mít za technologie, že jsou schopný cestovat beztak desítky nebo stovky světelnejch let daleko? Žeby nějakou zkratku jako byla v Duně? Nebo pohon, překračující rychlost světla jako ve Star Wars? Nebo nějaký stázový komory jak v Červenym Trpaslíkovi? Při představě poslední možnosti mě zamrazilo. Znamenalo by to, že už lidstvo na Zemi nemusí vůbec existovat. A Země samotná konec konců taky ne. Ale to moc nesedělo do ostatních údajů. Jestli to takhle dělaj nějakejch tisíc let, tak to cestování až tolik pomalý zase nebude. Nicméně několik let (nebo desítek let) od chvíle, co jsem šla spát klidně uběhnout mohlo. A nebo vynalezli teleport... Štěstí, že byla Agila tak trpělivá a nerozhodilo ji následujících pět minut ticha, kdy jsem se to snažila nějak přežvejkat. "A oni nás tady prostě jen tak nechávaj žít? Nijak do toho nezasahujou?" zeptala jsem se nakonec. "Kolik národů z různejch planet se tady vlastně sešlo? Nevíte, jestli je tu i někdo další ze Země, tak jako já?" bombardovala jsem ji otázkama, jak mi zrovna přišly na jazyk. "Jo a hlavně..." Tahle věc mě napadla už dřív, akorát se jaksi v nastalým shonu zakecala. "To tady všichni mluvíte česky?"

Osud - 08. září 2011 19:05

Kristýna Málková Mornat se usmál. „Hlavně, že ti to chutná.“ Řekl pobaveně. Také jedl i když on tak nehltal jako ty, spíš vypadal zamyšleně. Znovu se na tebe zadíval, když jsi se zeptala na boty, pozvedl huňaté obočí. „Máš pocit, že by jsi botami z listí někam došla?“ zeptal se tě. „Boty potřebují tvrdou podrážku.“ „Už tak jsi skoro nahá. Nic si nepárej.“ Řekl a vstal. „Najez se a já půjdu udělat boty.“ Řekl a zamyslel se. „Jestli nebudeš mít co dělat, tak můžeš začít balit věci. Co nejdřív vyrazíme.“ S tím odešel. Když jsi dojedla, otevřela jsi truhlu a našla jsi brašnu. V truhle byli i další věci, věci na vaření a našla jsi tam i sekerku. Byl tam další menší vak ve kterém byli zásoby a pak měch s tím pivem. Umyla jsi po snídani nádobí a začala to skládat do brašny. Uběhla hodina a půl, když se Mornat vrátil. „No... snad to bude stačit.“ Řekl a podal ti sandále. Podrážka byla ze dřeva potažená šedou kůží, bylo jasné z čeho a trčeli z nich provázky, které jsi si musela uvázat k nohám, ale drželo to. „Moc dlouho nevydrží, ale tak snad s tím zvládneš dojít do města.“ Řekl a díval se ti na nohy. Podrážka byla větší než bylo potřeba a nesouměrná, ale tak měl snahu. Maya Lee Agila pokrčila rameny. „To nevíme.“ Odpověděla ti na tvou otázku jak je to možné, být na jiné planetě. „Předpokládá se, že je to planeta. Kvůli dvěma sluncím a posazení hvězd.“ Odpověděla ti. „Jestli do toho zasahují také nevíme. Jestli ano tak tak, abychom to nepoznali. Ale předpokládám, že nás sledují. Nějaký důvod k tomuto musí mít.“ Mluvila klidně. „Kolik národů? Stovky? Tisíce? Nikdo nás nepočítal. A ano. Lidé jako ty tu jsou. Stejní nebo hodně podobní.“ Potvrdila ti, že nejsi zde sama. „Nikdy tu není jen jeden zástupce rasy. Vždy jich je přeneseno přinejmenším několik desítek.“ Odpověděla ti. Sáhla si na krk a tam jsi uviděla mezi korálky stejný řetízek jako ty. „Tohle mají všichni. Díky tomu si rozumíme. Univerzální překladač.“

Vasil Fjodorovič Sokolov - 09. září 2011 11:38

V duchu se ušklíbnu. Takže se nebude jednat o nějaké zakázané zápasy - to by tam nefigurovala slova "aniž by se někdo zranil". Škoda, musím přiznat, že chvíli jsem tu myšlenku převaloval v hlavě a začal se na to i těšit. S kostkama je to horší. Tam se prakticky nedá vymyslet strategie, nedá se švidlovat, není to o umu. Jen o blbým štěstí. A já si nejsem jist, jestli ho mám. Mlčky poslouchám Koloníkův monolog, hlavně vysvětlení, co je co. Lyrium. To bude asi zdejší specialita. Ale má pravdu, takovej štít bych neocenil. Vlastně momentálně bych neocenil žádnej štít, přijde mi, že je neohrabanej. Hodil by se mi možná tak k tomu, abych někomu zarazil ohryzek na druhou stranu krku. "A jak se to u vás vlastně hraje? Je to jen náhoda? Jestli jo, nejsem si jistej, jestli bych neměl počkat na jinou soutěž, kde s tím něco zmůžu." Trochu se rozhlédnu kolem, abych viděl, co se děje. Jak to hrajou. Normálně? Nebo to taky bude šílený?

Kristýna Málková - 10. září 2011 15:52

Před cestou Musela jsem se zamračit. Jistě, že jsem skoro nahá, taky jsem neměla v plánu spát zabalená jako kosmonaut, tak co mám dělat? A mé řešení mi prostě přišlo dobré. Nelíbí se mi představa, že mu budu muset být zavázaná. Jídlem, teď i botami, k jejich výrobě nijak nepřispěju. "No jo," zabručím nakonec a rozhlédnu se po chatrči, abych zmapovala, co všechno je třeba uklidit a sbalit. Stejně nevím, kde se ve mně bere ta důvěra. Taky mě klidně hned po dvou kilometrech může prodat otrokářům.. arr, tohle je hrozné. Začnu balit věci. Snažím se být úsporná, co se místa týče, a tak kladu jednu věc do druhé, opatrně, a pak taky zkouším, jestli to nedělá moc hluk. Připadám si divně, nepatřím sem, zbytečně řeším věci, které nejsou třeba a pak mávám rukou nad těmi důležitými. Určitě bych někam došla i na listí! Sakra, nepotřebuju přece luxus. Myšlenky na pomoc, boty a možná nebezpečí mne hlodaly stále dokola, ale když se Mornat vrátil i se sandály, docela se rozplynuly. Kdyby mě chtěl prodat, nedal by si takovou práci. Nebo dal? Nasadím si boty a pevně je zavážu, až mě šňůrky tlačí na kůži. Myslím, že to cestou stejně povolí a skoro s jistotou vím, že se mi tak jako tak udělají puchýře. Pak se ještě chvíli snažím posunout si nohu tak, aby vepředu trčelo co jak nejméně „podrážky“ a já nezakopávala. "Bude to fajn, děkuju," zvednu pohled ke lvímu muži. "Snažila jsem se sbalit ty věci, snad je to tak správně. Co mám vzít já? A je v pralese hodně hmyzu?" vyslovím další z mnoha opravdu scestných otázek, ale takhle prostě myslím. "Ach jo, doufám, že se rychle najde něco, jak bych ti mohla oplatit tvoje laskavosti. Nechci ti být nic dlužná, i když vím, co jsi říkal o nově příchozích. Jen je mi hloupé, že nedělám nic a někdo se o mě musí starat, protože to tady neznám. Nechci si připadat jako malá." Zase plácám páté přes deváté. "Vyrazíme?" zahýbu prsty na nohách.

Osud - 10. září 2011 18:22

Vasil Sokolov „No... jde tady i o sílu.“ Řekl Koloník a neodtrhl oči od tabule. O sílu? V kostkách? Nechal jsi Koloníka být a šel se podívat k hloučku mužů, což byli nejspíš hráči. Když jsi k nim došel a podíval se kolem čeho se shlukli, uviděl jsi koš s podivnými koulemi. Vypadalo to jako koule o něco menší než fotbalový míč, z průsvitného gelu, který modře fosforeskoval. Jeden jsi sebral a udivilo tě, jak je těžká. Měla tak tři kila její povrch i když vypadal kluzce, byl pevný. Trochu jak kuželková koule. Co bylo ještě víc udivující bylo, že ve středu koule byli dvě kostky. Normální, krychlová, z kamene s bílými tečkami. „Uhni kámo.“ Požádal tě jeden z chlapů co vypadal normálně až na jelení parohy na hlavě, aby jsi mu uhnul. Všichni se totiž stáhli za něj až na tebe. Muž s parohy si vzal jednu z koulí, potěžkal ji a zadíval se do dáli na hřiště. Rozkročil se, naklonil a odhodil kouli. Ta letěla dobrých pár metrů, dopadla a ještě se kousek kutálela. Někdo k ní přeběhl a po chvíli zavolal. „8! 22! Výsledek 176!“ Chlapy kousek od tebe pochvalně zabručeli. „Hm.“ Odkašlal si Koloník co se objevil vedle tebe. „Na kostkách mu padlo 8. Hodil to daleko 22 kroků. Pak se vynásobí číslo z kostek s číslem jak daleko to hodil.“ Vysvětlil ti princip těchto kostek. Kristýna Málková Spokojeně přikývl a usmál se, když jsi si hned boty uvázala a řekla, že to půjde. „V pořádku. Já nesnáším balení. Nikdy se mi pak do vaku nevejde všechno co jsem si sebou přinesl.“ Řekl a poškrábal se v hřívě. „Hmys? No... tak nějak normálně. Tu a tam jsou místa, kde jsou fakt otravní, ale jinak bych řekl, že problém nepředstavují.“ Pokrčil rameny. „Ale džunglí moc dlouho nepůjdeme. V podstatě jsme na jejím okraji.“ Vysvětlil ti. Položil ti ruku na rameno. „Neměla by jsi si s tím dělat starosti. Nejsi mi nic dlužná. Vždyť to co dělám jsou drobnosti. Navíc... mě stačí, když se usměješ a poděkuješ.“ Rozhlédl se. „Ještě chvíli.“ Řekl a za chvíli se vrátil s vodou, kterou zalil krb. Prošel se po místnosti a sebral ze země deku, kterou vyklepal a pak se na tebe zamyšleně zadíval. A najednou deku roztrhl. Přišel k tobě a jednu půlku deky ti dal kolem pasu. Musela jsi si ji přidržet. Utrhl z deky další proužek a s tím ti improvizovanou sukni uvázal jako páskem. Už držela. Pokud šlo o zbytek deky, tu ti uvázal kolem krku jako plášť. „A jsi oblečená! Mohlo mě to napadnout dřív.“ Řekl spokojeně. Vzal brašnu, kterou si hodil přes rameno. „Můžeme jít.“ Řekl. Venku sebral ještě vak s hlavou. „Jaké máš vlastně plány?“ zeptal se tě.

Kristýna Málková - 10. září 2011 18:34

Skoro už na cestě Usměješ a poděkuješ? Chvilinku mi to vrtá hlavou, protože ve své náhlé domýšlivosti přemýšlím vážně nad vším, a tak nějak si říkám, jestli jsem vůbec kdy uvažovala normálně, nebo alespoň většina lidí – a ne, že tady hledám v jedné prosté větě div ne románek, ale pak už to jde rychle. Jenže zase, nepřipadalo mi, že by v mém světě bylo tohle důležité pro někoho jiného, než rodinu, pár kamarádů a někoho, kdo vás balí. Takže tak. Provizorní sukně, k ní pásek, plášť. Připadám si jako bambula, že mě něco takového nenapadlo, na druhou stranu bylo deky škoda. Možná kdyby tady byli lidé, jenže s ním jsem si už po pár hodinách jen v tričku a kalhotkách divně nepřipadala. "Stejně každý pozná, že jsem tu nová. Jen nebudu tak.. lehce nová," ušklíbnu se a znovu poděkuji, ale o dost míň nadšeně. "Hm, v budoucnu? Nevím. Nepřemýšlela jsem omžím, pořád si připadám spíš na dovolené kdy jen nevím, kdy půjdu domů. Ale když sena to ptáš, mohla bych dělat něco, co jsem chtěla dělat doma, ale nebylo to dost perspektivní. Uživí se tu umělci nebo tak? Víš, u nás, pokud neděláš něco s technikou, s penězi nebo tak, tak jsi v háji. Lidi mluví o národním bohatství, jak je důležitá kultura, ale když se tomu věnuješ tak jen živoříš. Pokud teda nejsi hvězda, jenže to je jeden člověk z tisíců. No, nebo bych mohla dělat něco.. třeba obsluhovat v hospodě. To aspoň vím, jak se zhruba dělá, na rozdíl od nějakého kovářství a tak. Nebo bych se taky mohla pokoušet hledat, proč tu jsme a kdo to zařídil, jestli se nedá vrátit.. vůbec nevím. Možná by bylo nejlepší, abych si zalezla do nějakého kláštera nebo kostela a tam byla a pomáhala potřebným." A to by si jeden skoro řekl, že by mohlo být fajn mít šanci začít znovu. "Jo a nebo bych se mohla rychle a dobře vdát, a pak se už o nic nestarat," zaculím se.

Osud - 10. září 2011 19:04

Kristýna Málková Pokrčil rameny. „A to vadí, že to někdo pozná? Nikomu to vadit nebude. Některým to bude jedno a někteří se ti budou snažit pomoci.“ Vyrazil vpřed, skrz džungli. Ohlédl se na tebe, když jsi mu začala odpovídat, počkal až ho dojdeš, aby jsi šla vedle něj. Poslouchal tě a neskákal ti do řeči. „Umělci? Ano. Ale záleží jaký. Keramika? Práce s dřevem? Kreslení? Po první i druhém je poptávka všude. Pokud jde o malování, tak po tom je sháňka ve městech. Protože tam se lidé usazují už natrvalo a chtějí si dělat svůj domov hezčí.“ Odpověděl ti. „A v hospodě hezký holky berou rádi a pořád. Chlapy nechodí do hospody jen kvůli pití.“ Odmlčel se a zamyslel. „Ne... do hospody raději nechoď. Ne dokud se neotrkáš.“ Zamítl ti možnost hospoda. „A klášter? Jo... bojové sestry by ti mohli hodně pomoci.“ Řekl zadumaně. Znovu se na tebe zadíval. „Vdát se?“ zopakoval. „No když najdeš toho pravého, proč ne?“ souhlasil. Pousmál se. „Ale hledání cesty domů taky není zlý nápad. Budeš cestovat. Poznáš lidi. Jiné kultury. A možná, že na něco narazíš. A když ne... usadit se můžeš všude.“ Pokýval hlavou.

Kristýna Málková - 10. září 2011 20:07

Na cestě "To jsou tady vážně všichni tak ochotní?" podívám se na Mornata a poupravím si sukni. Krátkým pohledem ještě kontroluji chatrč, ale pak už spěchám za mým zachráncem a průvodcem tímto světem. Vypadá to dobře, moje plány hatí jen to, že ani jedno neumím a umělcem se nikdo nestane jen tak z týdne na týden. Ovšem jeho vyprávění se hodí, budu si mít z čeho vybírat a zkusit toho přece můžu víc, nemusím se upínat k více věcem. Zarazí mě až další odpovědi. "Proč do hospody ne?" tak na jednu stranu by mi lidé ve městě chtěli pomoci, ale na druhou mám pro začátek vynechat hospodu? To by se o mě snad poprali, nebo se v těch hospodách dělá víc, než jen servíruje v rámci pracovní náplně? Tiše jsem se tomu zasmála, i když to vůbec k smíchu není. "Bojové sestry? Myslela jsem něco klidnějšího. Pomoc bližnímu svému, celibát a takové věci," z počátku mám s novými botami problémy, ale s každým dalším krokem je to lepší. S tím ostatním vesměs souhlasím, jenže když to řekl takhle na rovinu tak ani nevím, jestli to chci. Nevím nic. On mi připadá jako jistota, ale na druhou stranu je mi jasné, že já jsem spíš přítěž a že se nesmím k nikomu takhle upnout. Nebo bych alespoň neměla.

Osud - 10. září 2011 21:01

Kristýna Málková Zaváhal. „No... všichni ne. Po pravdě. Ale nechtěl jsem tě strašit. Protože to se ti nestane, když na tebe dohlédnu.“ Poškrábal se na nose. „Někteří by toho mohli využít. Mohli by tě zavést do pochybných podniků a prodat tě.“ Odkašlal si. „Ale jak říkám. To se ti nestane.“ Podíval se na tebe. „No. Když se chlapy opijí umí být docela nepříjemní. Můžou tě ochmatávat. A i když hostisnký si dává na děvčata bacha, tu a tam se stane, že některou dívku nějaký muž, co v ní najde zalíbení hodně obtěžuje. Tahle práce je spíš pro děvčata od rány.“ Zaváhal. „Nechci tím tedy říct, že bych tě nějak podceňoval.“ Zdá se, že se do vlastních slov zamotal. Nakonec se zatvářil zděšeně. „Jo ty myslíš tyhle sestry. Ty by jsi šla dobrovolně do celibátu? No tak to jsi nejspíš drsnější, než jsem si myslel.“ Zvedl jeden velký list co vám překážel a nechal tě projít. „Ale tedy jsou tu takové sestry. Ale je jich málo.“

Kristýna Málková - 10. září 2011 23:07

Na cestě Pokývám hlavou, jakože jsem rozuměla. Tak aspoň něco je tady.. normálního. Jak by taky ne, říká se, že je to obchod starý jako lidstvo samo a je jedno, jestli je k tomu pasák nebo ne. Hm, občas si tu připadám přechytřele. "To je u nás taky. Jen se o tom mluví. Teda, ne moc pro lidi, co žijí mimo takový ten obyčejný život a s nikým nebezpečným se nezaplétají," odpovím a nechám to plavat. Stejně jsme už u obtěžování servírek a tehdy se musím zasmát. Snaží se mě neurazit, a já ani nevím, jestli by mě to urazilo. Často jsem si myslela, že mě se něco stát nemůže, nebo že nějak nezareaguju, ale jsou věci, které občas neuhlídáme. Takže si tu klidně můžu namlouvat, jak bych dala opilci pěstí a pak tam jen budu stát a doufat, že už bude ráno, a nebo naopak a budou mě soudit za ublížení na zdraví. Jenže tady je asi pravděpodobnější, že si mě podá nějaká partička chytráků. Teď by se hodilo být nějakou Larou Croft a ochránit ty, co to potřebují, včetně sebe. "Já vím. Tělesnou stavbu na nějakou rváčku nemám a sama nevím, co bych dokázala a co ne." Prosmýknu se kolem něj a trochu zakopnu o vlastní botu, ale tvářím se, že se nic nestalo. "Aha. Když o tom tak mluvíš, vypadá to spíš, že je to veliké utrpení. Tady je asi problém v tom, jak tenhle svět vidím. U nás je všechno reálné a takhle funguje církev, ženy jsou tam vesměs dobrovolně si myslím, ale taky myslím, že mohou odejít. No, jenže pak je tu historie a četba a tam chodily do klášterů třeba mladé nezadané dívky, aby vyrostly a nepropadly hříchu. Vlastně ani pořádně nevím. Já bych si to představovala úplně jinak. Tak víc do fantasy, protože tady je to je jako v nějakém fantasy.. a to by byl chrám nějakého boha, kde by poskytovali pomoc poutníkům, chudým a tak, ale bylo by to dobrovolné a mohl bys kdykoliv odejít. Prostě služba z vlastní dobré vůle, dokud nebudeš vědět, co dál, ale třeba bys u toho zůstal do konce života, kdyby tě to naplňovalo," rozpovídám se a gestikuluju přitom rukama. "Ty bojové sestry jsou co? Nějaké dobrodružky? Nebo spíš to.. hm.. strážkyně? Ochránkyně?"

Vasil Fjodorovič Sokolov - 12. září 2011 00:36

Zvědavě se pustím do zkoumání stylu hry - nejdřív nechápu, proč se tomu říká kostky, když je to koule. Zamyšleně ustoupím a odložím tu věc. Takže to nebude úplná náhoda. To mě uklidnilo. Bude to jako házet granát - jen trochu větší a těžší, heh. "Jasně," odpovím Koloníkovi, aby věděl, že jsem vnímal, a jdu za chlápkem, co přijímá sázky. Je těžký vymyslet, co nabídnout, když sem člověk padl s holou prdelí. Doslova. Nakonec si sáhnu ke krku. Tady už je potřebovat nebudu. Identifikaci ruský armády tu nikdo nerozumí, a i kdyby jo, není tu žádná databáze, kde by mě našli. Pokud někde moje tělo ohlodají mrchožrouti, krom Koloníka si na mě nikdo nevzpomene. A tak si psí známky sundám, a třebaže jsou posledním pojítkem se světem, kde jsem žil, bez emocí je nabídnu jako sázku. Je tam napsáno pouze ВС России a moje číslo. Kdybych byl svině, nakecám jim, že jsou to magický znaky. Jenže tady je magie dle všeho možná opravdová. Někde na Zemi v cizině bych to možná i zkusil, abych z toho vytřískal víc, tady si netroufám. Aspoň zatím.

Osud - 12. září 2011 14:07

Kristýna Málková Mornat se poslouchal a občas ti sundal z cesty nějakou překážku. „Aha... takováhle věci. Po pravdě... do tohohle bych nikdy nešel. Máme tu jedno takové místo. Kde lidi žijí v pokoře, zbavený všeho co je podle nic špatné. Majetek, touha a jediné co můžou je milovat boha. A když projdeš očistou, pak z tebe udělají eunucha a je to. Fuj...“ Pomohl ti přes spadlou kládu. „No tak nějak. Bojové sestry jsou vycvičené v boji a pak pomáhají lidem jak můžou. Zastánkyně spravedlnosti a dobra. Moc záslužný řád.“ Pokýval hlavou. „Cestují po celém světě a pomáhají. Hodně lidí je vítá a obdivuje. A také obává. Jsou to skvělé válečnice.“

Kristýna Málková - 12. září 2011 14:19

Na cestě "Uéé.. to se nedivím, že se toho straníš," zašklebím se, jako bych snědla citrón, a při té představě mi přeběhne mráz po zádech. Tady je to nejen jiné, ale místy taky očividně dost divné. Nemůže tu být aspoň něco podle mých představ? "Ty bojové sestry zní zajímavě, jen mám dojem, že jsem na to už stará. Pro takovou disciplínu a tak, to by měl být člověk mladší.. i když, no, stejně to asi není nic pro mě. A ty? Jak ses k tomu, co děláš dostal ty?" zeptám se už s úsměvem. Sukně se nosí dobře, narozdíl od bot, na které si snad nikdy nezvyknu. Je to lepší, než jít bosky, ale taky žádná sláva. Těším se, až uvidím město, jenže to je ještě hodně daleko před námi. Co tam asi bude? Nebude lepší se vrátit k moři a žít si klidně tam? Podívám se na Mornata, ještě stále s úsměvem, a čekám, co mi odpoví.

Osud - 12. září 2011 15:15

Kristýna Málková „Stará? Nejsi stará. Jsi mladá a naučit se bojovat můžeš vždy. Ovšem to stejně budeš muset. Neumět se bránit v tomhle světě se rovná smrti. Pokud se tedy nehodláš usadit ve městě. Tam tě sice někdo může přepadnout, ale většinou se tam žije klidně.“ Protestoval. „To moji rodiče. Oba to byli válečníci. A je jasné, že tak vychovají i své děti. Dalo by se říci, že je to rodinné řemeslo. Má sestra je také válečnice.“ Usmál se hrdě. „Rodiče vždy říkají, že válečníci musí být hrdí a spravedliví a pomáhat ostatním. Ale také nesmí zapomínat na sebe. I válečníci musí z něčeho žít. Takže si nezapomeň nechat za práci platit.“ Pokrčil rameny. „Je to dobrá životní filozofie.“ Souhlasil. Porost kolem vás začal řídnout a za chvíli jsi už viděla konec džungle. No říkal, že jste na jeho kraji.

Maya Lee - 12. září 2011 15:44

U Agily "A jo," zatahala jsem se za řetízek. Úplně jsem na něj mezitím zapomněla. Jsem si říkala, kde se tam vzal... "Ale co teď budu dělat? Nemám vůbec nic! Nemám kam jít, ani peníze... Ani to oblečení," lamentovala jsem a tvářila se jak hromádka neštěstí. Na jednu stranu to sice bylo super, že jsem skončila v tak žůžo fantastickým světě, ale tváří v tvář tý situaci mi až tak hej nebylo. Kdybych se takovým způsobem dostala na Zem, neměla bych tam šanci přežít. Snad to tady funguje trochu přívětivějc, když už sem většina obyvatel přišla jak slepí k houslím. Kdysi jsem si hrála s myšlenkou, jaký by to bylo se takhle probudit do světa Oblivionu. Jenomže potíž byla v tom, že Oblivion jsem znala skrz na skrz, ale Zahradu ani trochu. Doufala jsem, že mi Agila nějak pomůže, protože jinak bych byla pěkně v kelu.

Ary Evans - 12. září 2011 16:49

Vězení Trochu jsem sebou při jeho odpovědi cukla. Tak to je ztracené... Oni tu jsou uvězněni celé staletí a nenašli cestu zpět... Opět jsem dosedla na zem a zabořila hlavu do klína. Bylo zajimavé, jak skutečnost postupně měnila. Při prvním pohledu na Zahradu, jsem si myslela, že tady je opravdový ráj. Poté se tu objeví tihle a teď... Zajímalo by mě, jestli taky běží čas stejně jako u nás doma. Jako malá jsem přečetla všechny díly Narnie a uvědomila si tu spojitost. Rozesmála jsem se na celé kolo, což muselo zřejmě mého společníka trochu překvapit. No tohle... He... Já vždycky- vždycky jsem chtěla prožít něco takového, ale... Zbytek řeči už spláchl další záchvat neveselého smíchu, ale kupodivu mě zaplavil jakiýsi vnitřní klid. V prvních sekundách jsem měla pořádný náběh k hysterčení, ale teď jsem se spíše děsila následujícího života, zapojení do zavedeného společenství, než věčném vězení. Nad lesem přeběhl letící stín, což mě okamžitě zase vrátilo do reality. Natočila jsem hlavu k ... Jak se vlastně jmenuje? ... a tiše zašeptala. Co jsi jim PŘESNĚ ukladl? Jsou dost vytrvalí a já už bych ráda šla z tohohle křoví... První, co mě napadlo byla nějaká drahá cetka nevo peníze, ale kdo ví, co se v tady cení.

Kristýna Málková - 12. září 2011 17:01

Na cestě s Mornatem "A oni jsou tady také?" neodpustila jsem si další otázku. Mohla bych mít spoustu dalších otázek, ale nepřipadaly mi důležité a koneckonců zeptat se můžu i později. "Moji rodiče po mně vždycky chtěli, abych se dobře učila a pak měla dobrou práci a hodně peněz. Prý, abych se měla dobře. Jenže víš, většinou když hodně vyděláváš, stojí to taky hodně snahy a času, takže k čemu ti ty peníze pak jsou? Abys měl krásný dům, kde pak nejsi ani půlku dne?" zavrtím hlavou, tyhle představy o dobrém až skoro dokonalém životě jsem nikdy nesdílela. Jeho způsob se mi líbil víc, ale zase, krom dobrých skutků, které moc nestály za řeč, bych asi lidem nedokázala jen tak pomáhat. Jenže kdo ví, zatím jsem neměla možnost to zkusit. Horší je, že mi stále nedochází, že tady už zůstanu. Konec džungle je tu, tak zvědavě pokukuju po okolí a ohlížím se, abych si to tady prohlédla a kdybych mohla, běžela bych, jen abych ukojila zvědavost, co že je před námi. Pole? Louky? Nebo jen nějaká pustina?

Osud - 12. září 2011 21:56

Vasil Sokolov Nabídl jsi jako sázku své známky. Muž co přijímal sázky zaujatě známky prohlížel. Nikdy nic takového viditelně neviděl. I Koloník se naklonil blíž, aby si to prohlédl. „Zajímavá věc. Bereme to. Co je protisázka?“ zeptal se a připravil se napsat. „Jakou hodnotu to má?“ zajímal se Koloník. „Není to z drahého kovu, ale vypadá to zajímavě a nikdy jsem to neviděl. Řekl bych, že začneme na Jantarovém luku.“ Pronesl. „Dobrá. Tak tedy proti tomu.“ Souhlasil Koloník. „A já sázím na Vasila tohle a proti Devinu.“ Dal muži svoje drahé kameny. „Takhle se dřív dostaneme k pořádné zbrani.“ Řekl Koloník. Byli jste zapráni a pak jen počkat až se na tebe dostane řada. Netrvalo to dlouho a už jsi v ruce držel kouli. Potěžkal jsi ji a viděl jsi, jak kostky uvnitř koule se převalili. Bylo to u vás jako vrh koulí. Nebo hod granátem. Rozmáchl jsi se a mrštil jsi koulí do dáli. Sledoval jsi, jak svítící koule letí, dopadá a ještě se kousek kutálí. Neznámí človíček hned běžel zkontrolovat výsledek. „5! 38! Výsledek 190!“ což bylo lepší než od chlápka z parohy. „To je dobrej výsledek.“ Plácl tě někdo pochvalně do ramene. Pár přihlížejících tě pochválil potleskem. „Ty jsi už někdy házel?“ zajímal se Koloník, když jste uhnuli dalšímu. Další byl chlap s modrou kůží a hodně velkýma rukama. Přesto hodil méně než ty. Zatím jsi vedl. „Dáme si něco? Další kolo bude až za patnáct minut.“ Maya Lee Agila se natáhla a poplácala tě chlácholivě po ruce, její ruka byla teplá a suchá. „Jen klid, dítě. Můžeš dělat cokoliv chceš.“ Řekla ti. „O oblečení se nestarej. Pokud jde o peníze. Tak tady spíš funguje výměnný obchod i když už pomalu začíná fungovat i platidlo. Ale to je teprve v začátcích.“ Vysvětlila ti. „Zamysli se. Tohle je nový svět. Není ještě zcela prozkoumán. Mnoho druhů tvorů, lidí, které můžeš poznat. Kraje. Tohle je svět plný tajemství a magie.“ Snažila se tě povzbudit. Ary Evans „Ale ve skutečnosti je to úplně něco jiného že?“ dořekl za tebe „Jo, jo... vítej v realitě.“ Poklepal tě po koleně. Zamračil se na tebe. „Říkal jsem ti, že jsem nic neukradl. Ale vzal jsem si to zpátky.“ Oponoval a vytáhl ten modrý ruksak a otevřel ho. „Moje rodina byla po generace strážci vejce našeho prapředka.“ Začal vysvětlovat. „Byli jsme osudem vybráni. A i po tom co jsme sem přišli, nás vejce kvůli spojení následovalo.“ „Ptačí lidé tu vybudovali svou novou zemi. A našemu zvolenému vůdci, stoupla moc do hlavy. Vykašlal se na naši rodinou tradici a udělal si nárok na vejce a že on je vládce a že jen on může vejce chránit!“ rozohnil se. „Ukradl nám ho. A mě se ho podařilo získat zase zpět.“ Vytáhl ho a ty jsi se koukala na vejce velikosti míče na americký fotbal. Akorát, že bylo celé tmavě modré s pruhy ze světle modré. Bylo moc hezké. „Tohle je vejce našeho prapředka. A jednou se z něj vylíhne náš opravdový vůdce.“ Kristýna Málková „Mí rodiče? Samozřejmě. Já a sestra jsme druhá generace. Rodiče mých rodičů sem byli také přeneseni.“ Řekl. Poslouchal tvé vyprávění, začal vrtět hlavou. „Takže vy doma tvrdě pracujete, aby jste měli na věci co chcete a pak je zase kvůli práci sotva využijete? No... jestli to funguje.“ Řekl váhavě. Nechtěl asi odsuzovat způsob vašeho života. Vyšli jste z džungle. Moře jste nechali někde za sebou, protože tam kde jste se objevili nebyli po moři ani známky. Byla to moc krásná pláň s divokým kvítím a v pozadí se rýsovali hory se zasněnými vršky. „Pár hodin půjdeme směrem k horám, ale pak zahneme vlevo a půjdeme podél hor až k roklině mezi horami, kterou projdeme na druhou stranu a budeme u města.“ Vysvětlil ti kudy půjdete. Sklonil se a utrhl jednu z rudých květin, kterou ti podal jako dárek.

Vasil Fjodorovič Sokolov - 13. září 2011 02:25

Pojem jantarový luk mi zní docela divně. Hlavice meče vykládaná jantarem, proč ne, ale sázet to do dřeva, který má být pružný? I když v tomhle světě to může znamenat cokoli. Neptám se, prostě čekám, co se z toho vyvrbí, a odhaduju chlapy, co stojí u vrhací dráhy. Ne každej, co je třebas vyšší a vypadá silnější, dobře hází. I když je to v něčem určitě výhoda. Opravdu mě překvapuje, že je Koloník ochoten na mě i vsadit. Je zvláštní, v našem světě by se se mnou takhle nikdo asi nepáral. Jedinou útěchou tam by mi mohlo být, že by mi neměli co ukrást a pro co mě zabít. Zhluboka se nadechnu, rozkročím se. Granát je malej, líp pasuje do ruky. Přesto jakmile se mi tenhle pocit vybaví - a vzpomenu si na jednoho, kterej zaváhal - hodím koulí opravdu ze všech sil, jako by mi to mělo explodovat v ruce. I když tím granátem bych určitě dohodil dál, kdybych chtěl. Samotný čísla mi nic neřeknou, ale reakce okolostojících mě donutí uculit se. Jak jinak než samolibě a zároveň potěšeně. Mám rád soutěžení a ještě raději vyhrávám. Uhnu dalšímu, ale pozoruju ho. Teď už nejsem přihlížející a oni nejsou atrakce, teď jsou moji protivníci. Koloníka poslouchám, ale nedívám se na něj. "Jo. Ale nebylo to tak velký. Jen mnohem nebezpečnější," zamumlám. Nevím, jestli se mi chce mu vysvětlovat, co je to granát. Teď mám v hlavě jiný věci. A tahle šílená verze kostek je tak ujetá, že mě po prvním hodu baví. I když bych nepohrdl ani pěstním soubojem, pokud by měl tak vazký pravidla, abych mohl použít špinavý triky. Problém je v tom, že my nejsme cvičeni pro předvádění a oťukávání, ale na likvidaci. A kdybych tu někomu fakt ublížil, asi by mi místo výhry dali kopanec do prdele. Horší varianta by byla, kdyby se proti mě postavil nějakej nečlověk a natrhl řiť mně. Tady nemůžu počítat se svým odhadem protivníků - vypadaj jako lidi, ale můžou mít sílu, že by utáhli tank. Když tu krabi můžou mluvit... "A kdy se dozvíme výsledek? Kolik to má kol?" zajímám se dál o hru a je mi jasný, že ještě chvíli a asi se nechám strhnout.

Osud - 14. září 2011 14:06

Vasil Sokolov Koloník se nadechl a tobě bylo jasné, že ti toho poví víc. „Výsledek se dovíme, až hodí náš soupeř. Kostky mají dohromady tři kola. Až hodí náš soupeř a bude mít méně, máme vyhrané první kolo. Pak se hází druhé, pokud vyhraje protivník. Je to vyrovnané. Třetí kolo je rozhodující. Jednoduše kdo vyhraje víckrát vyhrává celou výhru. Získáme zpět co jsme vsadili a ještě to co protivník prohrál.“ Vysvětlil ti. „Pak si můžeme znovu vsadit, proti jiné věci, ale hodnotnější, protože budeme mít hodnotnější věci.“ Pokýval hlavou. „Náš protivník je Selek. To je támhle ten s vyholenou hlavou až na ten dlouhý cop.“ Ukázal rukou na chlápka, co vypadal úplně normálně. Jako indián. Snědý a jediné vlasy mu rostli na temeni hlavy, které měl spletené do dlouhého černého copu dlouhý až ke kolenům. A taky byl docela namakanej. Ať jsi koukal jak jsi koukal, neviděl jsi na něm žádnou abnormalitu. Vypadal prostě jako člověk. „Ještě dva budou teď házet a přijde na řadu on.“

Vasil Fjodorovič Sokolov - 14. září 2011 14:25

Změřím si Seleka profesionálně, kalkuluju a hledám, co by na něm bylo nenormální. Možná nic. Možná je to taky člověk. Každopádně hned podvědomě hledám slabinu a tu vidím v jeho dlouhým copu. Ne pro hod koulí. Pro boj. Stačilo by si je omotat kolem zápěstí a Selek by tancoval, jak já pískám. Hmm, zajímavá představa, ještě jsem se nedostal k nikomu, koho bych mohl pohodlně uškrtit vlastníma vlasama. "Fajn." Několikrát za tu chvíli, co jsem je dal pryč, jsem marně hrábl po známkách. Nakonec si založím ruce na prsou, abych se nechoval jako idiot. Stačí, že s pláštěm přes ramena si připadám jako herec ze špatnýho fantasy nebo scifi filmu z osmdesátejch let. Jen ten úděsnej teploušskej účes mi chybí. Nějak mě zrovna nenapadá, co říct. Na všechno možný jsem se vyptal. Mám jasnej cíl - pokusit se zjistit něco o těch, co tu velí, co v tom všem mají prsty. Dostat se k nim. Protože pokud se ještě teď transportujou lidi, určitě u toho někdo musí být. Není to tak, že kdysi to dělali a třebas vyhynuli. To mi dává naději. Přesto, jak jsem řekl Koloníkovi, jsem zhodnotil svoje šance střízlivým odhadem vojáka a tuším, že se odsud beztak nedostanu. "A co nějaká válka?" nadhodím otázku, která by mě podle některejch přece měla napadnout jako první. Ne že bych se jí chtěl účastnit, byl jsem ochoten vlastenecky umírat jen za Matičku Rus. Tady asi nejdřív budu dělat garde Koloníkovi a pak se uvidí. "U nás se pořád někde bojuje, lokální konflikty, protože si vlády velkejch zemí něco dokazujou skrz ostatní. Jak je to tady?"

Osud - 14. září 2011 14:47

Vasil Sokolov „No.... války tak úplně ne. Jasně jsou tu boje. Mezi městy. Vesnicemi. Boje mezi konkurenty. Ale největší problém představují asi banditi a taky ti co by rádi tenhle svět ovládly. Ti co si myslí, že jsou lepší než všichni ostatní a proto by jim měli vládnout.“ Pokrčil rameny. „No a pak tu jsou ještě ti co by nás rádi sežrali. Řekl bych, že o boje tu není nouze.“ Selek se dostal na řadu, rozpřáhl se, vypadal při tom skoro jako z Olimpiády a mrštil kouli. Sledovali jste jak letí. Dohodil dál než ty, ale na kostkách mu padlo 3. Takže dostat méně bodů. První kolo jste vyhráli. „Fajn. Ještě jednou hodíš víc než on a máme výhru v kapse.“ Řekl Koloník potěšeně a měl jsi dojem, že už si byl výhrou jistý. Zdá se, že ti docela věří. Problém je v tom, že výhru rozhodně jistou nemáš. Kdyby Selek neměl smůlu a padlo mu víc na kostkách, tak by jste tohle kolo projeli. „Díval jsi se na tabuli? Viděl jsi tam nějakou zbraň co by se ti líbilo?“ zeptal se.

Vasil Fjodorovič Sokolov - 14. září 2011 15:24

Zase se ušklíbnu. Co mi to jen připomíná? "Ti, kteří by rádi ovládli tenhle svět." Nechci si ani představit, jak by to vypadalo, kdyby se sem dostal někdo z těch kecalů, měl štěstí, že ho nic hned nesežralo, a dělal, co doposud. Političil. A že se tu možná tací i najdou. "Předpokládám nějaká jiná rasa? Jaká?" Rád bych věděl, komu podříznout krk hned po první větě, dřív než to udělá on mně. No dobře, to je poněkud přehnaná představa. I tak tuším, že v novým světě svoje válečnický schopnosti zužitkuju mnohokrát víc než doma. Hlavně se budu muset naučit pořádně ohánět mečem, nůž se nehodí na všechno. A oprášit základní znalosti chemických výbušnin, co nás učili všechny, třebaže pyrotechnik jsem zaměřením nebyl. Bylo to moc poučný, hlavně ta část o tom, jak stačí smíchat pár čistících prostředků, a když víte jak... Já to říkal pořád, že teroristi jsou takoví malí domácí kutilové. Někteří i docela chytří. Jsem rád, že jsem toho pyrotechnika nedělal. A krom asi dvou triků, co už jsem použil a vím, že to funguje tak, jak má, bych to ani nezkoušel. Ovšem Zajcev od nás, vystudovanej chemik, ten byl na podobný blbosti třída. Tiše zakleju, když vidím, jak Selek mrštil koulí daleko. Přece jenom to fakt není granát a je na to lepší nějakej olympijskej styl. Jenže ten já neznám a teď, v žáru souboje, nebudu zkoušet nový věci. Musím sázet na jistotu a házet tak, jak kdybych chtěl zahodit i vykloubený rameno. "Nevař vodu, dokud husa ještě běhá po dvoře. Ještě jsme nevyhráli. Hází líp," zamručím nespokojeně, přiznat tohle mě štve. Ohlédnu se k tabuli. Byl tam nějakej meč. Což taky Koloníkovi zopakuju. Představa hraní na Conana je docela vtipná, ale tak nějak tuším, že až dojde na věc, on mě ten humor přejde.

Osud - 18. září 2011 11:49

Vasil Sokolov „Qerinci. Jsou to spíš inteligentní masožravá zvířata. Napadnou všechny co nejsou z jejich rasy. Možná, že oni nás považují za zvířata. Parchanti.“ Odfrkl si znechuceně. „Jestli někdy potkáš Qerince, tak buďto uteč nebo zabij dřív než on tebe.“ Složil si ruce na útlém hrudníčku. Vůbec kromě těch abnormalit, vypadal jako nějaký knihomol. Chytrý, ale ne silný. „Husa?“ zopakoval a tudíž nepochopil zcela ono přísloví. Pokrčil rameny. „Taky to mohlo být jenom náhoda. Raději se snažím myslet pozitivně.“ Usmál se. Další kolo. Šel jsi házet. Rozmáchl jsi se ze všech sil a mrštil koulí před sebe. Sledoval jsi svíticí kouli jak letí hezkým obloukem nahoru, jak dopadla a kutálela se. Temný stín k ní přeběhl. „9!“ Zavolal. „39 kroků!“ sekunda odmlky. „351!“ vykřikl konečný výsledek. Což si u publika vysloužilo silnější potlesk než předtím a dokonce někdo zahvízdal. „No vidíš to. Je dobré myslet pozitivně.“ Usmál se Koloník, když jsi se k němu vrátil. „Teď tě ostatní budou už brát vážně a brát tě jako konkurenci.“

Vasil Fjodorovič Sokolov - 18. září 2011 13:13

Že by se nakonec splnilo to, nad čím jsem přemýšlel? Pokud je to tak, jak říká, asi mě nikdo nebude lynčovat, když jim vypráskám kožich. Potom se Koloníka musím zeptat, jak vypadají a jak bojují, nerad bych skončil s rozervaným břichem a někde nad sebou slyšel hlas: Tak tohle byli oni. "Já se snažím myslet realisticky. To pomáhá většinou nejvíc." Neměla to být urážka. Znám tucty lidí, co by se na mě obořily. Myslím, že dobře naladěný Koloník není ten případ. Je až s podivem, jak snadno se mě ujal a neváhal na mě vsadit nebo mi dát najíst. Jeho přístup mi připomíná Saghaninu vesnici a pár zapadlých vesniček vůbec všude po Rusku. Tam, kde nedosáhla nenažranost civilizace. Tam, kde lidi ještě nejsou prázdní a vyhaslí a nesnaží se tu prázdnotu zaplnit nakupováním hovadin jako Jelizaveta. Sám jsem překvapenej, co za čísla mi padá. Prohýbu si rameno, protože jsem fakt málem zahodil i ruku. A pak se vítězoslavně zazubím. Pokřikování čumilů je někdy jako droga. Pokud zrovna nejste navlečení v černý zásahový iniformě a nemáte je krotit. "Třeba nosíš štěstí," uchechtnu se, evidentně jsem si na něco zase vzpomněl. "Takže teď jsme vyhráli ten luk?"

Kristýna Málková - 24. září 2011 18:09

S Mornatem na cestě Druhá generace. Tohle mě taky čeká? Já a moje druhá generace? To zní příšerně. Trochu mi z toho zatrne, ale i tak se pousměju a chápavě kývnu. Když nezná jiný svět, jedině z vyprávění, je asi hodně věcí snazších a vidět pravý domov zůstává krásným snem, ale ne nutností stahující nitro. Vrátila bych se ráda, jednou, ale zatím se mi tady ještě pořád líbí. Cizí místa, cizí příroda. Mornat. Stesk obvykle přichází až s večerem, tak uvidíme, jaké to bude dnes. "Myslím si, že to tak je. Dobře placené jsou ta místa, kde musíš obětovat hodně času. No, jasně, můžeš si to zařídit i jinak, ale nevím, jestli to funguje. Nebo pak prostě prodáváš v obchodě, máš průměrný plat a žádné drahé zboží si jen tak nepořídíš, ale můžeš být šťastný, když ti to stačí," pousměju se. "Jenže si myslím, že můj svět je příliš složitý a plný podvodů a takových věcí, než aby se to dalo vůbec škatulkovat. V práci se končí dřív, než se má, protahují se pauzy, práce se odkládá a pak rychle dohání.. takže i to, co vypadá hodně složitě nebo těžce může být pohodářské," dodám a sama se nad tím zamyslím. O životě vím houby na to, abych to vážně soudila, ale takto mi to vždycky připadalo. "To je krása!" vydechnu nadšeně, když se objeví zcela nečekaná přírodní scenérie. Něco takového jsem snad ještě nikdy neviděla, leda na obrázcích nebo v televizi, ale na vlastní oči ne. Dalo by se v tom hledat trochu podobnosti s makovými poli, ale tam byla vždycky v pozadí nějaká vesnice nebo alespoň asfaltka, tohle byl dokonalý pohled. Mírně zrudnu, jakmile mi Mornat podá květinu. "Děkuju.. moc..," nepamatuju se, že bych kdy dostala jen tak kytku. Navíc od kluka, nebo muže. Povzdechnu si a pohrávám si s ní, zatímco si obraz téhle krajiny snažím co možná nejpodrobněji vtlačit do paměti. Na chvíli se zastavím a potáhnu si boty. Květinu jsem si zastrčila do vlasů na pravé straně tak, abych měla stonek za uchem. "Nejdelší cesta v mém životě po svých.. tak snad to zvládnu," s rukama v bok se rozhlédnu, ale skončím na Mornatovi. Pak se konečně zase pohnu kupředu. "Hmm.. myslíš, že.. že bych.. s tebou třeba nějaký čas mohla zůstat?" zeptám se polohlasně. "Myslím i potom. Ve městě.. a tak."

Osud - 26. září 2011 20:54

Vasil Sokolov Koloník se zazubil. „Já a nosit štěstí? Možná. Jestli vyhraješ i nějakou další hru začnu o tom vážně uvažovat.“ Řekl pobaveně. „Ne ještě jsi nevyhrál. Ještě záleží na tom kolik hodí náš protivník.“ Řekl a kývl na Seleka, který se vydal hodit. Napjatě jste sledovali jak se rozmáchl a hodil. „Tak teď to rozhodne.“ Řekl Koloník a nedočkavě nadskočil. „6!“ zaznělo první číslo. „26 kroků! 156! Vyhrává Sokolov!“ „Hurá!“ zajásal Koloník spolu s obecenstvem co ti tleskáním gratulovalo. „Teď jsme vyhráli“ Potvrdil ti výhru. Přišel k tobě Selek a mírně se ti poklonil, aby uznal tvou výhru. Šli jste si pro odměnu. Koloník dostal zpět své kameny a spolu s ním i jantarový luk. Nebyl to opravdový jantar. Ale bylo to dřevo, které mělo jantarovou barvu. Byl zdobený rytinou, která možná měla nějaký význam, to jsi nemohl poznat. „Skvělý luk.“ Řekl spokojeně. Ty jsi dostal zpět své známky a spolu s ním i pěkný, dlouhý nůž. „Skvělé. Teď máme na opravdu velkou sázku. Už jsi se rozhodl co by jsi chtěl za zbraň?“ Krystýna Málková Mornat se zamyslel. „Takže mi tím chceš říct, že u vás doma se práce odbývá? Takhle vám nic dlouho nevydrží. Kdo by chtěl kladivo co se po roce rozlomí?“ zavrtěl hlavou. No v podstatě to pochopil i když on si to představil poněkud jinak. Nechal tě ať se pokocháš krajinou. „Ano. Mě se vždycky líbili ty hory v dáli.“ Řekl spokojeně a když jsi poděkovala za květinu co ti dal, usmál se na tebe. Tvá poznámka o tom, že tohle bude tvá nejdelší cesta po vlastních zasmál se. „Jen počkej. Zažiješ ještě delší. I když si můžeš pořídit nějaké zvíře na kterém se povezeš.“ Po tvé otázce ti položil ruku na tvé rameno. „Samozřejmě. Já s tím vlastně počítal, že se mnou zůstaneš i pak ve městě. Přece si nemyslíš, že bych tě nechal jen tak na pospas? Když o tomhle světě nic nevíš? Ani náhodou.“ Pustil tě a vykročil směrem k horám. „Nenechám tě samotnou, to se spolehni.“ Ujistil tě.

Ary Evans - 27. září 2011 11:47

Přikývla jsem jeho poznámce. Jo, je to něco úplně jiného. Škubla jsem s sebou při jeho rozhořčeném tónu. Promiň. Přsunula jsem se blíž, abych si mohla vejce pořádně prohlédnout. Vypadalo jako ze skla, lesklé, hladké... zajímalo mě, jestli je také stejně chladivé. Natáhla jsem ruku a konečky prstů se ho dotkla. Příjemně zachladilo na kůži. Moc dobře jsem vnímala pohled ptačího člověka na vejce. Opravdu věřil, že se z něho jednou vylíhne jejich král, přestože je po staletí pouze... vejce. Pobaveně jsem zavrtěla hlavou. Takže tak je to... A kam s ním chceš jít? Budou se za tebou držet pořád ne? Najednou jsem si uvědomila, že ještě vlastně neznám jeho jméno. Odtáhla jsem se zpět od vejce a pronesla: Ještě jsem se vlastně nepředstavila. Jmenuju se Ary Evans, a ty?

Maya Lee - 29. září 2011 14:21

U Agily "Jů! Magie?" ptala jsem se nevěřícně. Tohle mě šokovalo. Takže to klidně může bejt jiná dimenze, vždyť v našem vesmíru přeci magie není. Nebo aspoň o tom nevím. Tohle mi zvedlo náladu. Že by to skutečně byl svět, po jakým jsem vždycky toužila? Fantasy svět? Woooooow! Good! Tak jo, ale kde začít? "Agilo, ráda bych si opatřila nějaký oblečení a naučila se něco užitečnýho pro tenhle svět, třeba bojovat, nebo tak. Nebo úplně nejradši kouzlit," ušklíbla jsem se. "To jsem u nás neměli, akorát nevím, jak to tady vlastně funguje."

Vasil Fjodorovič Sokolov - 29. září 2011 15:26

Na výkřik "vyhrává Sokolov" bych si dokázal zvyknout. Připomnělo mi to sovětský přebory, odkud se z řad sportovců taky verbovali Specnaz. Ješitně jsem se pousmál. Když pracujete coby záškodník, v utajení hlídáte důležitý osoby nebo získáváte informace, mnoho takových hlasitých projevů uznání a nadšení se vám nedostane. Vojenský projev uznání je číslo na účtu, které má tak akorát nul. A hodnosti. Ale na tohle šplhání na koberečky a do kanclů jsem nikdy nebyl. Pověsím si známky znovu na krk. Zastudí. Nový nůž ozkouším prstem, jak moc je ostrý, a sevřu rukojeť v ruce, jak mi do ní padne. Je delší než ty naše. Ale dobrej voják dokáže opětovat palbu i polní lopatkou. "Tak samopaly tady asi nemáte... tudíž něco, čím se tu normálně bojuje. Meče?" Pořád si sám sebe nedokážu představit jako bohatýra v kolčuze a s normanem v ruce. "Akorát bych k němu potřeboval vyhrát i instruktora. Pochybuju, že mi budou stačit návyky z boje s nožem." To teda nebudou. Tam jde o to, abyste se co nejrychleji dostali tělo na tělo, jde o jednu precizní ránu, ve zbytku boje nůž vůbec nemusí figurovat. Prostě toho člověka lapnete. Ale s tím kusem železa předpokládám, že se ho snažíte držet co nejdál od těla a v mezičase mu to zarýt pod žebra.

Kristýna Málková - 01. října 2011 21:02

S Mornatem "No, nikdo. Ale obchodníkovi se to hodí, protože si budeš muset koupit další a on vydělá..," namítnu trochu scestně, ale pak už to nechám být. Trochu pookřeju, ale stejně mám pocit, že musím být rudá. Kdo jiný by něco takového řekl? Byl tak obětavý? Je to vážně jako sen, nebo jen svůj svět soudím příliš tvrdě, protože jsem tam nic podobného nepoznala. "Děkuju," pípnu a rychle si za ním pospíším. "A ty hory, co tam je?" zeptám se zvědavě a pak marně pátrám v paměti, jestli mi to už neříkal včera.

Osud - 02. října 2011 13:34

Ary Evans Ptačlověk pohladil také vejce a pak ho začal zase schovávat do brašny. „Ano. Tohle je nejen poklad, ale i vzácné dědictví. Nejspíš se ze mě teď stane pronásledovaný, hledaný vyvrhel. Ale to mi nevadí. Já rád cestuji. A za tohle to stojí.“ Poplácal si brašnu a znovu si ji nasadil na záda. „Ary?“ zadíval se na tebe a mrkl. „Rád tě poznávám, Ary. Já jsem Palar.“ Také se představil a zvedl se na všechny čtyři. „Ale řekl bych, že je čas se trochu přesunout. Sice se budeme muset pořád trochu ukrývat, ale můžeme projít lesem na druhou stranu a pak uvidíme.“ Řekla a vylezl z křoví, jen proto, aby se narovnal a přilepil se k nedalekému kmeni stromu. „Tedy jestli chceš jít se mnou?“ zeptal se. Maya Lee Agila zřejmě nečekala, že budeš tak nadšená a překvapeně zamrkala. Ale hned byla zase vyrovnaná. „Oblečení nebude problém.“ Řekla a vstala. Odešla k proutěné truhle ve které začala hrabat. Jednou se na tebe podívala a znovu začala hledat. „Také tě můžeme naučit bojovat. Ale naše rasa magií nevládne. Budeš muset se ji naučit jinde.“ Odmlčela se. „Magie je něco co se můžeš naučit. Stačí aby jsi měla v sobě aspoň kapku té správné krve. Jinde tě ji jistě naučí.“ Vstala a vrátila se k tobě. Podala ti dlouhé kalhoty z červené, vzdušné látky, která byla na dotek příjemná. Střih kalhot připomínal takové ty kalhoty co nosí v Aladinovi Jasmína. Pokud šlo o tričko. Bylo povážlivě krátké. Tak akorát dlouhé na to, aby ti zakrylo prsa, ale břicho budeš mít celé odkryté. No je pravda, že místní se taky moc nezakrývají. Vasil Sokolov „Ano meče. Luky, kuše, sekery, cepy nebo taky takhle praky jako mám já.“ Řekl. „Ale tak pro tebe meč.“ Řekl a šli jste zase k tabuli. „O učitele se neboj. Toho tu jistě najdeme. Ale záleží na tom do jaké úrovně se to chceš naučit. Takové zacházení s mečem může trvat měsíce než se to naučíš.“ Píchl prstem do jednoho papíru. „Tady jsou hned dvě nabídky. Jednoruční meč s tenkým, titanovým ostřím. A stejný meč akorát obouručný. Co by jsi raději?“ prohlížel si nabídku. „A měli bychom mít dost na protisázku.“ Informoval tě. Kristýna Málková Mornat si všiml, že ho musíš dobíhat a tak trochu zvolnil, aby jsi mohla jít vedle něj. „Hory? Jako myslíš přímo na horách nebo za horama?“ zeptal se. „No na horách je sníh. A pokud vím žije tam jen velmi málo zvířat, ale slyšel jsem že tam žijí kmeny velkých, dvounohých tvorů s hustou, bílou srstí a chovají tam Buroky. To jsou zvířata s velmi jemnou vlnou. Je hodně drahá a špatně se shání. Ale to jsem tedy jen slyšel. Jestli je to pravda to nevím.“ Pokrčil rameny. Trochu ti to připomínalo příběhy o Yetttym. Tedy popis by seděl. Ne že chovají dobytek. „Ale dál za horami je město Jarach. Město mého lidu i když už tam nežijeme jen my, ale i další rasy. Město obklopují hory, takže je to spíš takové údolí. Město také obklopuje hustý les, který se táhne až ke konci údolí, je to taková naše umělá hranice, tam kde končí údolí se dál táhnou zelené pláně. No až projdeme stezkou mezi horami tak to uvidíš jak na dlani.“ Vychvaloval svůj domov. „Myslím, že se ti tam bude líbit.“ Usmál se na tebe.

Kristýna Málková - 02. října 2011 20:36

S Mornatem "Takže je lepší se horám raději vyhnout?" zabrousím k nim pohledem a i když se snažím zapojit představivost s něčím inovativním, nabíhají mi jen domnělé fotky, které někdo doložil jako důkazy o sněžných mužích a podobných věcech. "Určitě. I když mě se líbí i tady, v divočině. U nás prostě moc takových míst není. A navíc ta pláž a moře, i když chutná divně..," oplatím mu úsměv. "Docela se už těším, až tam budeme, začínají mě bolet nohy. Nejsem stavěná, nebo spíš zvyklá na takové vycházky," postesknu si polohlasně, ale mě to stejně znělo jako kňourání, které jsem si nemohla odpustit. Navíc, když vím, že přestávka mi nijak moc nepomůže a co hůř, že jdeme teprve chvíli. "Mimochodem, všichni mají tohle?" sáhnu na svůj náhrdelník, díky kterému si prý rozumíme. No, a pak tu byla ta druhá věc. "Zajímalo by mě, jak mluvíš bez toho..," po očku se na něj podívám.

Osud - 02. října 2011 21:04

Kristýna Málková „Ano. Pokud nejsi na to pořádně připravená. Výstup na takovou horu není sranda. Ale jinak tam klidně můžeš jít. Kromě umrznutí a lavin tam nic moc nehrozí.“ Pokrčil rameny. Podíval se ti na nohy, když jsi si postěžovala, že tě bolí nohy. „Zkus to ještě chvíli vydržet.“ Požádal tě. „Až tě nohy opravdu hodně budou bolet tak řekni.“ Požádal tě. Nejspíš v tu dobu dá přestávku, aby jsi si odpočinula. Začali jste scházet z mírného svahu. „Tohle? Ano. Někteří se tedy snaží naučit jazyky, ale je jich tolik... takže ano. Všichni to mají. Nově narození dostanou překladač od zemřelého. Z nějakého důvodu, ale mám pocit, že jich je víc než by mělo. Nakonec některé jsou předávané z generace na generaci. A před třemi generacemi bylo méně lidí na planetě, tak by logicky mělo být málo překladačů. Ale ještě jsem nepotkal nikoho kdo by ho neměl.“ Vrtalo mu hlavou, kde se berou překladače, když každý nový dostane jen jeden pro sebe. Zajímala jsi se jaký má asi hlas. „To není těžké zjistit.“ Řekl a odepnul si přívěšek. Začal mluvit. Barva hlasu se mu nezměnila. Měl ho pořád tak příjemně bručivý. Ale nic jsi mu nerozuměla. Měla jsi pocit, že se jeho jazyk podobá Korejštině ve spojení s Italštinou. Ale všimla jsi si, že se mu protahuje „M“ a vždy když dokončí větu krátce, snad jen na sekundu zapředl. Znovu si přívěšek nasadil. „Tak co říkáš? Mám divný přízvuk?“ zavtipkoval.

Maya Lee - 03. října 2011 16:16

U Agily Áááá, škoda... Tak moc mě to zajímalo. Říkala jsem si, že se zkusím dostat někam, kde se budu moct třeba magii naučit, jenže nic nemám a kdo ví, jak je to daleko a co je tam za lidi. A nakonec ještě můžu bejt z těch, co nejsou magicky nadaný, jako třeba tuhle... ti. Už mi přišlo divný jim říkat opičáci. To by prostě nebylo rozumný. Ostatně byla jsem ráda, že jsem vypadla z divočiny a jsem aspoň ve vesnici, kde mě tak snadno něco nesežere. Ale určitě bych si to vytkla za cíl. Jen by bylo lepší se nejdřív trochu aklimatizovat na zdejší podmínky, sehnat si nějakej inventář osobních věcí, možná se něco přiučit a tak... Agila konečně našla pro mě nějaký oblečení. "Děkuju," usmála jsem se vděčně a zálibně si kalhoty prohlížela. Jsem kalhotovej typ a tenhle střih mám ráda. Rovnou jsem si je natáhla, protože chodit jak blbec jen v kalhotkách už mi pěkně lezlo krkem. Dokonce mi i celkem padly. Na vršek jsem koukala celkem pobaveně, protože kromě kalhotovýho jsem i mikinovej typ a kromě plavek nevlastním žádný svršky kratší než po zadek. No co... Jinej kraj, jinej mrav. Asi si zvyknu. Co mě ale štvalo víc, tak že jsem neměla podprsenku. Nevím, jestli tady takový věci nosej, ale jestli ne, tak si nějakou musím vyrobit, jinak se zblázním. Prozatím jsem si ale nechala spací triko a to od Agily jsem ledabyle složila a držela v ruce. "Hm, Agilo? Mohla bych tady nějakou dobu zůstat? Zatím vůbec nevím jak dál. Potřebuju si tady zvyknout a trochu se rozkoukat než něco podniknu dál..." Bylo mi hrozně blbý se takhle k někomu nasockovat, ale co jsem měla dělat? Byl ze mě bezdomovec a ještě v cizím světě! "Budu se snažit nějak si to odpracovat, slibuju," dodala jsem.

Osud - 03. října 2011 22:19

Maya Lee Usmála se na tebe. „Jsi zde vítána. Zůstaneš bydlet v mém domě. Tedy zde.“ Prohlédla si tě a pak pohlédla ke stropu. „Nejlepší asi bude, když si uděláš lůžko z polštářů. Myslím, že tak vy spíte, že ano? V leže.“ Vstala a přinesla dřevěný tác na kterém leželo ovoce. Aspoň tak vypadalo. Jedna věc vypadala jako hruška, ale byla silně zelená s modrými fleky. Další jako jablko, akorát že vypadalo jako v gepardí kůži. Další co bylo červené... akorát, že až nepřirozeně červené. „Dej si.“ Pobídla tě. Snad to nebyli vegetariáni, na ovoci a zelenině by jsi asi furt nevydržela. „Až se najíš tak si to tu klidně prohlédni. A kdyby jsi chtěla začít s učením boje, tak najdi Kerim. Je to nejlepší učitelka boje.“ Informovala tě.

Kristýna Málková - 03. října 2011 23:40

S Mornatem Kruci.. možná, kdybych chodila každé ráno běhat, zmohla bych se na víc, než těch pár bídných kroků. Jsem naprosto neschopná.. Neslyšně si povzdechnu. Musí se to časem lepšit, jinak skončím jako troska, která se neumí přizpůsobit novým podmínkám a stále žije v představě, že jí všude doveze autobus nebo trolejbus. Prohnu nespokojeně rty, když se zmíní o předávání překladačů. Představa, že mám na sobě něco, co nosíval někdo jiný, ale zahynul.. raději nemyslet. Pohledem jsem se raději na chvilinku zaměřila na blízký porost, bylo to mnohem příjemnější než představa vraždění pro nic a následné „boží“ předání náhrdelníku. Jenže tu byla taky ta druhá věc s počtem přírůstků na planetu. "Možná je nějak vyrábějí navíc," tázavě se na něj podívám, jako by mi snad mohl dát odpověď. "Pokud to tu někdo opravdu řídí. Musí.. jinak by to nebylo možné, ne? Nějaká entita, něco takového," něco jako náš Bůh. Je to dávno, co jeden učitel zmínil, že věří v Boha ne jako v nějakou postavu, ale jako v sílu vesmíru či podobně, tehdy mě poprvé napadlo, že věřit v něco takového není zase takový úlet, je to vlastně jako věřit ve fyziku.. v hodně hrubé představě, která mě stačila, ale rýpalům nikdy. Vesele jsem se uculila, když začal mluvit. Bylo to zvláštní, roztomilé, a vždycky trochu známé, i když jsem mu nerozuměla ani ň. Úsměv mi zůstal i po tom, co si nasadil překladač zpátky. "Ne. Je jiný, exotický..," se zvednutými koutky rtů pohodím lehounce rameny. Nedá se to přesně specifikovat, natož přirovnávat, když u nás nikdy nebyl a nemůže vědět, o čem mluvím. "Ale je to příjemné. Uklidňující, hlavně to předení," přiznám více ostýchavě. "Děkuju. A -uu-!" zaskáču na místě, když zakopnu a strhnu si botu z nohy. Kruci! Musím dávat větší pozor, kam šlapu a jak.. Omluvně se usměju a sehnu, abych si botu znovu uvázala. Naštěstí se provázek neutrhl, jen se smýkl po kůži dolů. "Promiň, nějak jsem zakopla. A zapomněla, co jsem chtěla ještě říct."

Osud - 03. října 2011 23:59

Kristýna Málková „Ano... musí je jistě vyrábět. Ale spíš mě zajímá jak to dělají, když se narodí tady nový člověk, no jak to, že nikdo nic nevidí, když se řetízek objeví? Je to pro mě záhada.“ Pokývá hlavou. Zasmál se. „Takže tam to předení je? Zdá se, že je to prostě součástí mého hlasu.“ Projel si rukou hřívu na krku. Když jsi vyjekla, rychle se k tobě naklonil, jak se bál, že upadneš, ale nebylo nutné tě chytat. Zase se narovnal. „To nevadí.“ Zavrtěl hlavou. „Ty boty jsou vážně hrozné. Zničíš si leda tak nohy.“ Zamyšleně se zamračil. „Dal bych ti svoje boty... jenže já žádné nemám.“ Podíval se dolů na své nohy. Mimoděk se mu na nich vysunuli drápky, ale hned se zase zatáhly. Pak si přendal tlumok dopředu a klekl si. „Vlez mi na záda. Ponesu tě.“ Pobídl tě. „A neboj se. Nejsi těžká. Jsi lehká jako peříčko.“ Ujistil tě, že jsi pro něj lehká.

Kristýna Málková - 04. října 2011 13:20

S Mornatem "Jsou fajn," opáčím pohotově. "Časem si zvyknu, teď budu prostě trochu nešika a loudal," pousměju se, ale to si už začal klekat a já stačím jen zběsile zamávat rukama, jako by ho to snad mohlo zastavit. "Ne.. ale ne.. vždyť..," výmluvy se mi hledaly těžko. On sám musí vědět, co unese a co je už moc, takže přijít s tím je skutečně pitomost, a nic dalšího alespoň podobně dobrého mě nenapadlo. K tomu tu samozřejmě byla ta špatná část mně, která si to chtěla vyzkoušet, i když se trochu bojím. Ještě okamžik nerozhodně postávám, načež se k němu opatrně přiblížím a nejistě se rozmýšlím, jak celou akci provést aniž bych ho tahala nebo mu jinak ublížila. Na zádech mě nenosili ani jako malou, nějak jsem měla vždycky raději nohy na zemi. "Tak jen kousek. Nechci zbytečně unavit nás oba," pronesu omluvně a ruku mu položím kolem krku a ramene tak, abych se mohla pohodlně přitisknout a obejmout jej nohama. Připadám si jako idiot, ovšem cítit jeho měkkou hebkou srst mezi prsty a pod nimi všechny ty svaly, které se napínají a pohybují, všechen ten nepříjemný pocit mažou. Opatrně ale pevně se tedy chytím a i když si nejsem jistá, jak dlouho tohle oba dva vydržíme, svým způsobem se uvelebím. "Kdybych tě nějak tlačila, řekni mi to prosím, seskočím."

Osud - 04. října 2011 13:47

Kristýna Málková Ohlédl se na tebe. „Je to lepší než zastavovat.“ Řekl a když jsi mu vlezla na záda, provlékl své ruce pod tvými koleny a tak tě podepřel. Zvedl se a ještě si tě trochu nadhodil. Zasmál se. „Jen se neboj. Kdyby něco půjdeš po po svých.“ Řekl s úsměvem. Jak jsi si myslela, jeho krátká srst byla jemná, příjemná na dotyk, stejně jako jeho teplo. Jen se přitulit a usnout. Vykročil svižným krokem, ani jsi při chůzi moc nenadskakovala. Dívala jsi se kolem, viděla jsi jak nad jedním květinovým polem poletuje hejno motýlů. Vypadali stejně jako ti vaši, jen někteří byli větší, nebo úplně prťavý a samozřejmě měli i neobvyklé zbarvení. Ale přítomnost motýlů zase přilákali ptáky, kteří se do hejna střemhlav řítili a odletěli se škubajícím se motýlem v zobáku. Mornat se na motýly podíval jen krátce a pak zase hleděl před sebe. Rybník se rychle blížil a v tu chvíli si začal Mornat broukat. „Cestou toulavou, cestou toulavou... já jdu, jdu, jdu...“ Bylo ti to povědomé a Mornat asi ani tu písničku příliš neznal, protože po pár slovech přešel znovu jen do broukání melodie. „Je to fajn, že jsi tu se mnou. Někdy když takhle cestuji za prací se cítím trochu osamoceně. Ne, že by mi to nějak zvlášť vadilo... ale takhle je to taky fajn.“

Kristýna Málková - 04. října 2011 22:03

S Mornatem Motýli a ptáci, zajímavá podívaná. Krutá, ale takový je život.. a při té myšlence uhnu pohledem. Nechci být takový motýl, a nechci si připouštět, že tohle je realita. Poprvé od chvíle, kdy jsem se tu objevila opravdu nechci. Podivný pocit prázdnoty prohloubila písnička. Možná, že to byla nějaká z našich, ale já na písničky nikdy nebyla a neumím pořádně ani jedinou vánoční koledu, takže jsem po jejím původu a zbytku slov ani nepátrala. Třeba to za chvíli přijde samo. Místo toho jsem se jen o kousek víc přitiskla a dělala, že jsem si musela upravit svůj „posed“, abych se k němu mohla přitulit. Jediná jistota v tomhle světě.. bláznivé, ale pravdivé. "Hmm..," zabručím, až se může zdát, že mě to nezajímá, ale trochu pookřeji. "To jsem ráda. Nerada bych byla na obtíž.. proč vlastně nepracuješ s někým? Nějaký parťák by se ti určitě hodil, ne?" nadhodím otázky, když už o tom sám začal. Zůstala bych, ale.. bude trvat, než se tady naučím žít. Zahleděla jsem se z jeho zad někam do dálky k horám, ale pravidelně jsem pohled klopila k boku jeho hlavy, abych na něj viděla.

Osud - 04. října 2011 22:25

S Mornatem „Míval jsem. A nebyl jen jeden.“ Odpověděl ti a koukl na tebe. „Ale většinou to nefungovalo. Často jsme se prostě neshodli na strategii nebo kam jít. Jakou práci přijmout. Tak jsem pochopil, že s válečníky nemůžu být v partě. Dva dominantní jedinci se nedohodnou.“ Vyprávěl ti zatím co vykračoval dál, ze svahu trochu zrychlil. „Pak jsem byl i jednou ve skupině s čarodějkou. Ale to jsem taky vzdal. Ta byla tak namyšlená!“ postěžoval si. „Tak jsem se prozatím rozhodl být sám. A prostě počkat až se někdo objeví.“ Zase zpomalil, když jste se dostali na rovinu. Jak jste se přiblížili k rybníku, polekali jste hejno ptáků... nejspíš to byli ptáci. Protože ti spíš připomínali klacky rostoucí z vody. Ale když jsi se podívala pořádně viděla jsi to. Listí byli křídla, tenký zobák vypadal jako krátká uschlá větvička a zbytek těla hubeňoučký a zelený. Mornat se mu vyhnul a šel podél něj. „Hledání parťáka je jako hledání životního partnera. Prostě si musíme sednout. Rozumět si, věřit a podporovat. No vím, že je to asi divné přirovnání, ale řekl bych že to docela sedí.“ Zaváhal. „Nebo aspoň já mám o tom takovou představu.“

Vasil Fjodorovič Sokolov - 05. října 2011 19:58

To je mi jasný, že měsíce, ale budu potřebovat nějakej rychlokurz. Jak to efektivě chytit, jak vykrýt rány... útoky zvládnu instinktivně. Snad. A existuje spousta dalších triků, se kterýma nemá meč nic společnýho. V armádě je čestnej boj docela luxus. Zamyslím se, vzpomínám na obrázky v učebnicích, na filmy. Obouruční bude asi moc těžkej, neohrabanej, to už radši boj s tyčí. "Jednoruční. Tak mi koukej přinést zase trochu štěstí."

Osud - 05. října 2011 21:25

Vasil Sokolov „Mám tě poplivat?“ zeptal se Koloník a uchechtl se. A tak byla další hra, vsadili jste proti krátkému meči, který by byl pro tebe nejspíš to nejlepší. V další hře jsi si znovu vedl dobře i když jsi tedy měl docela namále. Kočkovitá žena, která hrála proti tobě házela poměrně daleko. Problém byl v tom, že ji ne a ne padnout vyšší čísla na kostkách. Takže první kolo jste měli remízu, ale druhé a třetí jsi už vyhrál ty. Dostali jste zpět své věci, plus jsi dostal i meč. Rukojeť byla z bílé kosti, zpracovaná tak, aby neklouzala v dlani a ostří z lithia vypadala jako by byla ze stříbra. Zkusil jsi ostří prstem a nařízl jsi si kůži, jako když se pořežeš o papír. Pěkně ostrý. Zkusil jsi si jeho váhu, měl taková tři kila. Chvíli s ním mávat a bude tě bolet ruka. Zatím co jsi si zkoušel meč, Koloník šel vyměnit svou výhru. Měl možnost si vzít kameny, ale místo toho luk vyměnil za pytlík s kořením a vypadal šťastně jako dítě o Štědrém dnu. Tvrdil, že s tímhle si pak na každém jídle na cestách znamenitě pochutná. Ale už začínalo být pozdě a cítil jsi únavu. A tak jste se vrátili do hostince a šli spát. Když jsi si vlezl do postele zjistil jsi, že je až neuvěřitelně pohodlná a polštář s dekou krásně měkké. Nevěděl jsi z čeho tady dělají peřiny a matrace, ale rozhodně to tady mají mnohem vychytanější než u vás doma. Neměl jsi problém usnout. Když jsi se druhý den probudil. Nebyl jsi doma, byl jsi tam kde jsi usnul. Po tom co jsi vykonal co jsi musel, jsi odešel do výčepu, kde už seděl koloník a snídal. Zamával ti. K snídani jste měli modrý sýr, opravdu byl modrý s chlebem a uzeným masem. Maso vypadalo jako maso, chleba vypadal jako chléb jen chutnal trochu jako pomazánkové máslo s bylinkami. Připadal ti trochu krémový. „Takže... dnešní plán. První půjdeme pro oblečení pro tebe. A pak najdeme učitele.“ Zadíval se na tebe. „Souhlasíš?“ snědl kus sýru. I na tu šmoulovskou barvu kupodivu chutnal jako sýr.

Kristýna Málková - 06. října 2011 19:38

S Mornatem Jo, tak to nám to spolu asi taky nepůjde.. škoda, no, ale měla jsem se s tím smířit už dávno. "No a co třeba nějaký učedník? Já nevím, jak bych to.. víš, myslím, že jsou lidi, co by to dělat mohli, a byli by v tom i dobří, jen by potřebovali vedení," zamyslím se, ale rychle mi dojde, že je to hloupost. "Jenže to by asi mohlo dost otravovat a stejně ty neshody to nevyřeší, hm," dodám trochu zklamaně a dívám se na ptáky. První, na co jsem si vzpomněla byla základka, když jsme šli do chovné stanice, kde byly kroužky pro mladé teraristy a děti podobných zájmů. Tedy, nejen děti. Měli tam strašilky, tohle mi je připomnělo. "Co to je?" teprve potom se rozhlédnu kolem nás. Je tu hezky, tak akorát na piknik, pokud ovšem v nějakém koutě nečíhá něco sakra nebezpečného. "Nebyla ta vajíčka ke snídani z nich, že ne? Jsou.. docela divní," pronesu opatrně.

Osud - 06. října 2011 19:55

Kristýna Málková Zaujatě mlčel. „To není špatný nápad!“ řekl najednou nadšeně. „Mohl bych předat řemeslo i jiným než jen pak svým dětem.“ Zvesela si tě znovu nadhodil. „Neshody? Ne... učedník to je něco jiného. Ten musí poslouchat zkušenějšího.“ Usmíval se. „Mohl bych to zkusit.“ Pokýval hlavou. „Jsi chytrá. Máš dobré nápady.“ Pochválil tě. Podíval se na ptáky. „To jsou Krosové. Ptáci co se maskují jako rákos. Jinak nejsou nijak nebezpeční. Živí se menšími rybami a hmyzem.“ Prozradil ti něco o těch dřevnatých ptácích. Po tom co jsi zmínila své znepokojení, začal se smát. „Spíš jsi chtěla říct, že jsou oškliví, že?“ zeptal se pobaveně. „Nene... od těchto ne. Tamten pták byl modrý, drobný... řekl bych že je hezký. Ale nevím jaké ptáky máte u vás a tak pro tebe můžou být taky oškliví.“

Kristýna Málková - 07. října 2011 01:22

S Mornatem Při pochvale jsem se samolibě zakřenila, těšilo mě něco takového slyšet. Zvedlo mi to náladu a nakonec jsem se díky tomu poťouchle usmívala i ve chvíli, kdy jsme probírali už úplně jiné věci. Dobře, že na mě takhle pořádně neviděl. "Tak..," začnu dlouhým výdechem, nechce se mi přiznat, že má pravdu. "Nechce se mi jíst něco hnusného nebo divného. To je jako bys po mě chtěl, abych jedla to.. hmmm.." Krabík.. krabík.. kruci! Jak to bylo? "Hmmm.. Kranika!" vykřiknu konečně. "Mě tihle ptáci připomněli jeden hmyz, ten zase vypadá jako větvička. Ovšem máš pravdu, je to relativní.. s těmi ptáky i s tím, co bych jedla. Třeba u nás někteří lidi nejí prasata, protože jsou podle nich špinavá, když žijí ve špíně. Mě vepřové chutná," ještě chci namítnout, že u nás máme ptáky normální, ale včas se zarazím. "Porovnáme to s nějakými dalšími ptáky, až je uvidíme. Třeba budou stejní jako ti naši," usměju se. "Mám si seskočit?" zeptám se ještě a protáhnu si kotníky.

Vasil Fjodorovič Sokolov - 07. října 2011 11:35

Že by se mi štěstí schovávalo do zásoby, dokud jsem nedošel do tohodle novýho světa? Možná. Ale soutěživost ve mně prostě odmítala připustit, že bych vyhrál jen kvůli tomu, že kočkoženská měla smůlu. A není to jedno? Beztak jsem měl v ruce novou zbraň a to mi stačilo. Když jsem ji potěžkal, vážila podobně jako samopal, zásadní rozdíl bude v tom, že samopal mi visí na popruhu přes rameno, s tímhle budu muset máchat. Ještě že jsem nevyšel ze cviku, z akce jsem se vrátil před pár dny. A velitel dobře poznamenal, že my si nemůžem dovolit vypadnout z formy. Mno, aspoň bych mu dělal radost. Usnout kdekoli a kdykoli, takřka na povel. Spánek je pro tělo důležitej a je jedno, jestli se zrovna ospalí necítíte, protože vám v žilách tepe adrenalin. Když se zavelí, že ty jdeš spát a za dvě hodiny máš hlídku, musíš spát, dokud můžeš. Protože pak už se nevyspíš. Když jsem se probral - a příjemně mě překvapilo, že jsem se doopravdy vyspal, nikdo mě netahal na hlídku ani nebyl poplach, ať ostrej nebo cvičnej - byl jsem zmatenej. Všechno bylo sugestivní, jistě, ale podvědomě jsem čekal, že se probudím na Sibiři. Navzdory tomu, co jsem tvrdil Koloníkovi, mě to poznání bodlo za hrudní kostí. Ani já nejsem ze železa. Chvíli jsem jen tak seděl na posteli (pokud tomu okolnosti nechtějí jinak, zvyk mě budí téměř s úsvitem) a pohrával si se známkama, přemýšlel. Až po chvíli mi došlo, že Koloník tu není. Jsem rád, že u sebe nemám nic, co mi vyrobila Saghani. Ať už oblečení, nebo amulet, se kterým jí pomáhal Kesuk. Jednak bych se toho asi nevzdal, ani kdybych to měl vyměnit za něco, co potřebuju, druhak by to bylo jako břemeno, jako těžký oblečení, co vás ve vodě stáhne na dno. Nedokázal bych to hodit za hlavu. "Jo. Jenom s tím pláštěm a kalhotama od tebe si připadám trochu jako exhibicionista." Zajímalo by mě, jak překladač přeloží tohle slovo. Ale určitě tu maj podobný blázny. Magoři a devianti jsou všude. "Za jak dlouho jsi říkal, že má přijít ta tvoje kamarádka? Kolik času budu mít na výcvik." Tipuju tak max dva dny. Asi budu muset zase preferovat styl "hodíme tě do vody a neutop se". To se osvědčilo. Aspoň pro začátek. Samozřejmě když chce člověk něco fakt umět, musí tomu věnovat čas. Ovšem seznámení s různýma věcma probíhalo právě takto.

Maya Lee - 07. října 2011 13:16

U Agily "Děkuju moc," vypravila jsem ze sebe téměř dojatě. Mám docela kliku, že jsem narazila na tak hodný... bytosti. "Jak se vůbec vaše rasa jmenuje?" zeptala jsem se nakonec, protože už mě štvalo pořád ten název obcházet, když o nich přemejšlím. "Jo, jasně, hlavou dolů bych se asi fakt nevyspala," přikývla jsem pobaveně při tý představě. Polštáře vypadaly lákavě. Kdepak si asi udělám pelech? Lákalo mě to do rožku, ale tam zas bylo daleko k ohni. Jenže u ohně bych asi překážela. Zatímco Agila na chvilku odešla, zkoumala jsem opatrně kouty jestli tam nenarazím na pavučiny. Nevím, jestli tu mají pavouky, ale jestli jo, tak do rohu nejdu. Brr... Pak se Agila vrátila a donesla mi nějaký vtipně barevný ovoce, který vypadalo, jako kdyby ho vymyslel zhoubovanej hipík. Znova jsem poděkovala a se zdviženým obočím a pobaveným výrazem jsem ho zkoumala. "Teda, takový hezký u nás nemáme," podotkla jsem s úšklebkem a pak jsem prostě zkusila do toho prvního kousnout, protože mě hrozně zajímalo, jak to sakra může chutnat. "Co tady vůbec všechno jíte?" zajímalo mě. "Jenom ovoce, nebo třeba i lovíte?" Ve skrytu duše jsem doufala v tu druhou možnost, protože jsem vždycky byla ortodoxní masožravec a dlouhodobější konzumace většího množství ovoce by mě asi zabila.

Osud - 07. října 2011 19:08

Kristýna Málková „To se neboj. Kranikovo maso je příliš tuhé na to, aby se jedlo. No a řekl bych, že když dostaneš hotové jídlo na talíř tak ho sníš a nepřemýšlíš na tom odkud to maso je. A je lepší, když se nad tím ani nepřemýšlí. Hlavní je, že je to k jídlu a chutná to dobře.“ Ohlédl se na tebe. „Ne dobrý. Jen jsi mi trochu sklouzla. Nejsi těžká.“ Řekl, že nemusíš jít ještě po svých. Zamyslel se nad tvými prasaty a začal se pochechtávat. „To je hloupost. Pokud to maso z toho zvířete není špinavé, tak to je hloupost. A pochybuji, že by naporcované maso pak někdo obaloval v hlíně. Bez urážky, ale ti někteří lidé u vás jsou pěkně na hlavu.“ Protočil oči. Zastavil se nedaleko jednoho pařezu. „Tak podívej. Tohle je pták o kterým si myslím, že je pěknej. A je podobnej tomu ptákovi od, kterého jsme měli vejce. Jen byl modrý.“ Ukázal bradou na ptáčka co kloval do pařezu. Vypadal jako Ťuhýk akorát, že byl celý bílí, černá očka a zobák s nožkama měl červené. Vypadal jako albínek. Pták na vás koukl a pak si k vám nevšímavě stoupl zády. Mornat znovu vykročil. „Dávej si, ale pozor na černé ptáky. Ti létají vysoko a vypadají tak malí. Ale když sletí dolů jsou obrovští. No... mě by nezvládli odnést, ale tebe určitě. Když takového ptáka uvidíš je nejlepší si lehnout a nehýbat se. Oni vidí jen pohybliví cíl.“ Že by tu měli Ptáka Noha? Rybník se od vás pomalu vzdaloval a vy jste se blížili k horám i když velmi pozvolna. Vasil Sokolov Koloník se zamyslel a uždibl kousek chleba. Nakonec pokrčil rameny. „Každým dnem. Tak do tří dnů. Ale nemusíš se honit. Nikam nevyrazíme dokud se nenaučíš s mečem. Takže klid.“ Řekl povzbudivě. Najedli jste se a pak jste vyrazili na průzkum města. Domy byli všechny podobné, z černého kamene a všude protékala nějaká strouha nebo říčka. Ty oranžová světla co jsi viděl, když jsi plul do města byli kameny, prostě jen normální, červené kameny, které svítili. Používalo se převážně jako venkovní osvětlení. Šli jste ulicí do mírného svahu, takhle po ránu moc lidí venku ještě nebylo, ale ulice rozhodně prázdné nebyli. „Jak jsi zvládl první noc?“ zeptal se tě Koloník a podíval se na vývěsní štít, který hlásal, že tady sídlí truhlářství a kamenictví. Maya Lee „Jsme Mukati. Tak si říkáme.“ Odpověděla ti a znovu si k tobě sedla. Podívala se na ovoce co přinesla. „Máme i víc druhů.“ Řekla a pak zavrtěla hlavou. „Neboj se. Jíme i maso. Ale v tuto dobu zpravidla maso nejíme. Teď je svačina. Potom k obědu bude už teplé jídlo i s masem.“ Pousmála se. „Jíme maso, ovoce, zeleninu a hmyz.“ Stočila nohy do tureckého sedu. „Vypadáš, že jsi poměrně vyrovnaná z toho, že jsi tady.“ Pousmála se. „Sice jsem ráda, že nevyvádíš jak bych očekávala, ale je to překvapující. Jak to, že jsi tak vyrovnaná?“ zajímala se.

Maya Lee - 08. října 2011 19:57

U Agily "No jo, jasně," přikývla jsem rozpačitě. "My většinou taky ne." Takže všežravci, sláva. Akorát ten hmyz nevím nevím... Ale co, vždycky jsem to chtěla zkusit. Jen když to nebude syrový. "Vyrovnaná?" Tomu jsem se musela zasmát. "Heh, ani ne. Určitě nejsem vyrovnaná. Spíš jsem momentálně v euforii ze spousty věcí, co se mi tady splní, ale vsadím se, že za chvíli budu mít zas depku, že jsem uplně někde..." Rozhodila jsem rukama. "V pryč," dodala jsem. "Asi jsem trochu jak malý dítě. Snadno se pro něco nadchnu, ale moje nálady jsou jak na houpačce." Pokrčila jsem rameny. "Uvidíme, jak to bude dál." Žvýkala jsem ovoce a snažila se určit, co mi ta chuť připomíná. Pak jsem se znovu rozpovídala. "Víš, tam u nás je to divný. Lidi jsou tam zkažený a zlý, divoká příroda už tam skoro není, protože všude jsou města a podobný věci. Lidi se naučili jak příroda funguje a vyráběj umělý látky, který tu přírodu ničí... Prostě tak. Na ničem jim nezáleží - po nás třeba potopa, říkaj si. Lidi jsou sobecký, rodina už nemá žádnou váhu... Zničí na co přijdou... Prostě děs. A v tomhle musím žít, tak je jasný, že se od toho snažím nějak utýct. A lidi vymysleli spoustu světů, kde se civilizace vrátila do dob dávno minulejch, kde příroda ještě existuje v původní podobě... Dělaj z toho pak takový hry." Přemýšlela jsem, jak to vysvětlit. "Vymysleli takovej přístroj, kde máš takovou... obrazovku... Prostě deska, na který se zobrazujou obrázky, co se i hejbou... No a tam máš ten fiktivní svět, můžeš si tam vytvořit nějaký svoje alterego a pomocí různejch tlačítek tu postavu ovládáš a pohybuješ se v tom světě a tak... Prostě na chvíli žiješ jinačí život. Samozřejmě to neprožíváš na vlastní kůži, ale docela tě to vtáhne." Zavrtěla jsem hlavou a ukousla si další kousek. "Já teda nevím, jak moc si to dokážeš představit, ale snažila jsem se to vysvětlit nějak srozumitelně," dodala jsem omluvně. "Každopádně hodně lidí tak tráví skoro víc času, než v reálným světě, kde není tolik o co stát. Třeba i já... No to je jedno. Ale vždycky jsem si říkala, jak by to bylo skvělý, kdybych si mohla takovou hru prožít opravdu na vlastní kůži a ne jenom na to koukat přes sklo. No a teď jsem najednou ve světě, kterej se těm hrám podobá," uzavřela jsem. "Což je pro mě tak trochu splněnej sen." Pokrčila jsem rameny. "Takže tak."

Osud - 08. října 2011 22:10

Maya Lee Agila tě poslouchala a jak jsi mluvila a mluvila, začínala se tvářit napůl ohromeně a napůl nechápavě. Když jsi domluvila, poposedla si a odkašlala. „Musím říci, že jsi mi řekla víc než jsem potřebovala vědět. Vy si u vás hrajete na někoho jiného? To je... zvláštní. Tady si nikdo na nic nehraje. A většinu věcí jsem nepochopila. Snad se nebudeš zlobit.“ Řekla omluvně. „Jsem, ale ráda, že se ti to tady líbí.“ Vstala a poklepala si na kolena. „Teď musím odejít. Musím obejít nemocné a dát jim léky. Chovej se jako doma.“ Řekla, usmála se na tebe a odešla. Venku jsi ještě viděla, jak sebrala nějaký košík a byla pryč. Osaměla jsi, tedy až na spící Mukati u stropu.

Maya Lee - 08. října 2011 22:59

U Agily Došlo mi, že jsem jí vlastně z ničeho nic začala tykat. Bylo mi to trochu blbý, netušila jsem, jaký tady mají zvyklosti a nerada bych ji urazila. "Teda, ehm, nejsem si jistá, jak vás (použila jsem radši zdvořilejší formu) mám oslovovat. U nás používáme pro cizí nebo starší lidi většinou oslovení "vy", ale vlastně nevím, jak je to zvykem tady," dodala jsem honem a omluvně se usmála. "Já se vám ani nedivím," pokrčila jsem znovu rameny. "Možná je to lepší si nepředstavovat. Každopádně se tu asi žije líp než u nás. Nechtěla jsem vás zdržovat," kývla jsem na Agilu. "Děkuju. Pokusím se tu nějak zapojit." Agila odešla a já jsem zůstala sama v jejich domě. Dojedla jsem to podivný ovoce, který bylo navzdory prapodivnýmu vzhledu docela dobrý, a přemýšlela, co teď. Položila jsem dřevěnej tác na zem a jala jsem se sbírat polštáře, který se mi líbily nejvíc, a stlát si je do volnýho rohu. Udělala jsem si tam báječnej pelech. Nahoru jsem položila kraťoučkej top od Agily, protože se mi ještě pořád nechtělo tak moc obnažovat abych si ho oblíkla, a nakonec jsem se rozhodla trochu prozkoumat vesnici. Vylezla jsem opatrně ven a rozhlížela se nejistě kolem.

Osud - 09. října 2011 15:33

Maya Lee Ohlédla se na tebe a usmála se. „Říkej mi jen Agilo. Nemusíš tu nikomu vykat.“ Řekla ti a zrovna když jsi kousla do malého plodu co chutnal jak jahodová žvýkačka. „A nezdržuješ mě.“ Dodala než odešla. Po tom co jsi si udělala pelech s různobarevných polštářů, a samozřejmě, že jsi ji i vyzkoušela, pěkně pohodlná. Vyšla jsi ven a rozhlédla se. Viděla jsi všude jen Mukati. Každý byl nějak jinak potetovaný, tedy aspoň dospělí. Děti žádné tetování neměli. Nikdo nikam nespěchal, sice někam směřovali, ale spíš šli pomalou, klidnou chůzí. Někteří se na tebe podívali, jiní tě i pozdravili, ale nikdo se s tebou do řeči nepouštěl. Pokud šlo o domy, ty byli všechny stejné, jen větší či menší, všechny měli vysoké střechy a byli dřevěné. Už jsi se chtěla jít projít, když ti něco mlasklo do ucha a ucítila jsi vlhký čumák. Samozřejmě, že jsi se lekla a když jsi se otočila viděla jsi něco.... no... psa? Možná. Bylo to čtyřnohé, chlupaté a mělo to čumák. Ale psovi, které znáš se to nepodobalo žádnému. Malá, něžná, hnědá očka na tebe zamrkala a začal vrtět velkým ocasem. „Hojm...“ Vydal zvuk, který se vzdáleně podobal štěknutí.

Vasil Fjodorovič Sokolov - 09. října 2011 22:53

"Jsem zvyklej dělat pod tlakem. Abych pravdu řekl, někdy je to víc motivující a nutí to člověka k lepším výkonům. Pokud na to má povahu. Ti další se zhroutí, to je pravda, no," zakousnu se do modrýho sýra. Chtěl bych vidět tu krávu, ze který to dostávaj. To bude nějaká sestřenice Milky? Když má modrý (a ne fialový) mlíko? Potom se teda vydáme pryč. Už mi není zima jako k večeru, tak si plášť ani neberu. Jenom v něm se cítím divně, neúplně, nedooblečeně. Pokrčím rameny. "Normálně. I když jsem si teda myslel, že se proberu... doma," dodám poslední slovo dutě. Ano, kdyby to byl sen, bylo by to vysvětlení pro všechno šílený, co se stalo. "Ale to by si myslel asi každej. Aspoň jsem si naprosto jistej, že nesním. Nehledě na to, že tak živý sny jsem nikdy neměl." V tom trochu lžu, ale nemám důvod mu říkat, že pár nočních můr ze začátku mý vojenský kariéry bylo živejch až moc.

Kristýna Málková - 12. října 2011 23:07

S Mornatem "Ten je zrovna jako od nás.. jen bývají tmavší, aby se lépe skryli mezi větvemi, nebo v křoví. Ale už si zvykám, že tady je to takové barevnější. Spíš teda pestřejší, protože i věci tu mají občas jinou chuť, než u nás. My máme jen slaná moře," řeknu informativně a sklouznu pohledem z ptáčka na Mornatovu hlavu a pak jej zvednu k obloze. "Huuu.. to jako vážně?" zeptám se překvapeně. U nás jsou velcí je orlové a supi, co vím. Pštrosy do toho nepočítám, ti jsou trochu jiná kategorie. "Na co ještě si mám dávat pozor? Nepít z jezírek nebo tak? Abych byla připravená," usměju se, i když to není veselé téma, natož moc na vtipkování. Jde o přežití, ne o školní výlet. Takže pozor na velké ptáky. Pfů, co já jen budu dělat.. chtěla bych domů, na chvíli, aby byly věci normální.

Osud - 12. října 2011 23:58

Vasil Sokolov Koloník se přátelsky poplácal po rameni. „Zvykneš si. A taky si tu určitě najdeš něco co se ti bude líbit. Uvidíš... a hele. Krejčí. To zrovna potřebujeme.“ Zatáhl tě do jednoho z kamenných domů. Zase... uvnitř obložené dřevem. Na co tedy ty domy tesali do skály, když to stejně pak obložili dřevem? Rozhlédl jsi se po místnosti. Za pultíkem stál rohatej, blonďatej mladík, všude byli stolky na kterých byli vzorky látek, krejčovské panny, které zdobili hotové šaty, stěny byli samý věšák s klobouky nebo kabáty. Vypadalo to tady spíš jako skladiště. „Vítám vás pánové. Jak vám mohu pomoci?“ zeptal se mladík přátelsky. Koloník tě dovedl k pultu. „Potřebuji oblečení tady pro svého přítele.“ Ukázal na tebe. Rohatej si tě prohlédl. „Dobrá. Mohl by jste si stoupnout tamhle na stupínek. Musím si vás přeměřit.“ Řekl muž a vytáhl barevnou stuhu a ukázal ti na stoličku na kterou jsi si měl stoupnout. Rohatej vyšel z poza stupínku a odhalil kopyta s ocasem, připomínal čerta. „Co by jste si tak představovali? Na běžné nošení? Nebo někam do společnosti?“ zajímal se a začal si tě měřit. Kristýna Málková „U vás musí být tedy hodně nebezpečné šelmy, když dokáží chytit tak malého ptáčka. Vždyť musí dřív uletět.“ Zavrtěl hlavou. Pousmál se. „Já vím, že to zní jako kdyby na každém kroku číhalo nebezpečí. Ale tak to není. Zní to tak jenom proto, že ti toho říkám hodně v tak krátkém čase. Asi bych s tím měl přestat než se budeš bát vlastního stínu.“ Obešel větší kámen. „No... pokud jde o jezírka tak by neměl být problém. Spíš si dávej pozor na studánky. Ale jenom ty v lesích. Jestli narazíš na studánku na jejíž hladině nepoplave ani smítko tak se ji vyhni. Takové studánky obývají vodní víly a vždycky se děsně naštvou, když se jim z ní někdo napije.“ Řekl vážně. „Kradou duše. Jsou to potvory.“ Zavrtěl hlavou. „Ale raději ti už opravdu nebudu říkat o nebezpečí... “ Odmlčel se. „Až dorazíme ke mě domů. Nechám tě tam chvíli samotnou a půjdu vyzvednout odměnu. Pak bude záležet na tom kolik bude hodin. Jestli nebude moc pozdě půjdeme ti koupit oblečení a boty.“ Plánoval.

Osud - 13. října 2011 00:12
	Vasil Sokolov Rohatej krejčí - sry zapomněla jsem na obrázek.

Kristýna Málková - 13. října 2011 00:26

S Mornatem "To je v pořádku," uculím se. "Je lepší být připraven, ne? Než tady chodit s bláhovými sny, že všechno to barevné je jen hezké, ale už ne nebezpečné," zlehka mu projedu prsty srst, nemůžu si pomoct. Částečně za to ale mohl jakýsi zvyk, protože zvířata se hladí, a i když je Mornat příjemný a inteligentní, má v sobě kus zvířete.. a místo děsu mi to připadá spíš roztomilé. Jenže tak je to až teď, včera jsem myslela, že mě těmi zuby musí zákonitě roztrhat na cucky. "Duše..?" zeptám se překvapeně a zírám před sebe. Takže tady věří v duše? Je blbé, když se zeptám, jak duše vypadá? No, asi, to přece nikdo neví, tady nebo doma. "Víly jsou u nás jen v pohádkách.. asi," připustím i možnost, se kterou si pohrává spousta autorů – a to ta, že takové bytosti dávno nevidíme, nebo je hubíme stejně, jako spousty živočišných a rostlinných druhů. Zlehka zatřesu hlavou a vyženu myšlenku, že bych takovou vílu chtěla vidět. "Dobře," kývnu na informaci o tom, co se bude dít po příchodu do města. Už se blížíme, ale nepociťuju ani trochu nervozity. Možná to přijde, až budeme blíž, nebo až v srdci města, jak se říká, a budu se krčit před pohledy všech těch tvorů, které si právě teď neumím ani představit. "A kde mě necháš? Chci říct, kde se potkáme? A ke komu si pro tu odměnu vlastně jdeš? Neboj, nikomu nic neřeknu, jen mě to zajímá.. a taky by se to mohlo hodit, kdybych se ztratila. Můžu se zeptat na cestu tam. Pokud to není nějaký bručoun, co by mě zotročil."

Vasil Fjodorovič Sokolov - 13. října 2011 16:11

Vím, proč by ty domy tesali do skály a pak je obkládali dřevem. Je to docela chytré - dřevo odstíní chlad kamene, ale samotná stavba je pevnější, nerozpadne se hnilobou a dřevo vevnitř se dá vyměnit. Taky to vypadá líp než obyčejnej kámen, působí to... domáčtěji? A pokud začne hořet, tak shodí možná tak vnitřek, ale ne celá budova, oheň těžko přeskočí dál. U krejčího si připadám divně. I když je to chlap, připadá mi to jako typicky babský obchod, kam občas zavítala Jelizaveta, zatímco já jsem uprchl do jiných končin města. Aspoň to není svatební salon, tam jsem vkročil jen tehdy, kdy jsem si šel pučit oblek na svatbu, kdežto ona tam trávila nějak moc času. Pořád si nemohla vybrat a já se distancoval od toho, abych říkal jakýkoli názor. Jednak jsem neměl čas, druhak mi to bylo úplně jedno. Tehdy, kdy jsem ji měl ještě rád, by mohla přijít v pytli od brambor a kašlal bych na to. No prostě v armádě je to jiný. Tam vám vezmou míry a vyfasujete hadry svýho čísla a je pokoj. Nehldě na to, že podobný obchody mám spojený s rozežraností a velkou sumou peněz. Šití na míru je u nás docela drahej špás. Stoupnu si nahoru, kam mi ukázal. Já mám naprosto jasnou představu, co bych chtěl, jenže nechci sahat Koloníkovi hluboko do kapsy. Jinak bych si nadiktoval oblečení podobný tomu, co jsem nosil doma. Ale... ale co, zkusit to můžu. "Na běžný nošení. Pevná, ale poddajná látka, co nebude škrábat." Bože, jak kdybych slyšel Jelizavetu. "Ale... chtěl bych pár věcí navíc, pokud by to teda nestálo moc." Krátce kouknu na Koloníka. "Tady na obou stranách kapsy. Velký jako moje ruka." Poplácám se těsně nad kolenem, kde kapsáče mívají kapsy. "A samozřejmě i klasický kapsy." Matně tuším, že středověký gatě tohle asi neměly, jinak by nikdo nenosil měšec a další věci na opasku. Podle toho, jak se krejčí a hlavně Koloník tváří, pak zkusím představit svoje pojednání o něčem, co by se mělo blížit triku s krátkým rukávem, a bundě. Bundě s kapsama, jak jinak. Jsem zvyklej na taktickou vestu, kam se vejde skoro všechno, když na to přijde. Zapalovač... Jo, ten mi bude chybět.

Osud - 13. října 2011 18:29

Kristýna Málková „To jistě. Ale zase se to nesmí přehánět.“ Souhlasil. Přeskočil s tebou padlý stromek. „Ano. Duše.“ Potvrdil ti. „V pohádkách? No to je možná lepší. Jsou to potvory.“ Trval si na tom, že jejich víly nejsou vůbec hodné. Tázavě se na tebe ohlédl. „Kde bych tě nechával? No u sebe doma. Pak tě vyzvednu.“ Řekl zmateně, protože to přece před chvílí říkal. „Pro odměnu jdu ke starostovi. Kranik byl velký problém a tak se o to musel začít zajímat i velký šéf.“ Odpovídal ti popořadě. „A kam bys chodila? Myslel jsem, že jsme se dohodly, že zůstaneš u mě.“ Zavrtěl hlavou. „Asi bude lepší to nechat až tam budeme. Nějak mě mateš.“ Zasmál se. „A starosta je bručoun. Ale neprodal by tě. Ono se oficiálně otrokářství nepodporuje. Ale je tam no...“ Vasil Sokolov Krejčí pokyvoval hlavou, když jsi mu říkal o by jsi chtěl. „To nebude problém pane.“ Řekl a narovnal se, aby ti změřil obvod krku, hrudi, ramen, pasu a i rukou. Odstoupil. „Výborně. Vaše míry mám... jakou barvu látku by jste chtěl?“ zajímal se a začal si za pultem všechno zapisovat. Počkal až si barvu vybereš. „Dobrá. Chcete si na oblečení počkat? Za půl hodiny by mělo být hotové. Nebo se vraťte později, jak chcete.“ Řekl a na chvíli se ztratil vzadu za závěsem. „Vrátíme se.“ Řekl Koloník a zaplatil zálohu. Vyšli jste ven. „Výborně. Teď půjdeme pro boty.“ Švec nebyl daleko. Tentokrát tě obsluhovala žena, která neměla nohy, připomínala džina, protože od pasu dolů vypadala jako převalující se mlha. Našel jsi boty, které byli podobné těm co jsi nosil doma, s tlustou, podrážkou z jemné kůže hnědé barvy, trochu připomínali kohorky. A mohl jsi v nich rovnou odejít. Pak jste šli vyzvednout oblečení, které už na tebe čekalo. Za závěsem jsi se převlékl do nového oblečení. Kalhoty měli kapsy navíc jak jsi chtěl, byli to klasické kapsáče. Triko, také odpovídalo a bunda byla z kůže. Když jsi se podíval do zrcadla musel jsi se podivit, že oblečení vypadá jako kdyby jsi ho koupil u vás doma. Švadlena je šikovná, nikde jsi neviděl švy. Vypadal jsi trochu jako Indiana Johns, jen klobouk a bič scházel.

Vasil Fjodorovič Sokolov - 13. října 2011 18:54

Bezva, takže se tu možná už objevili lidi, co chtěli něco podobnýho. Lidi, co jsou ze Země. Zatím to totiž nevypadá, že by ti ostatní nosili tak... nevím, jak to říct. Moderní? Moderní věci. V krámě ševce byla opravdu ironie, že obsluhovala ženská bez nohou. Uchechtl jsem se tomu jen v duchu. Nevím, jak to ten kozlík šikula udělal, že to měl hotový tak rychle. A podle všeho i kvalitně. Tak za tohle budu Koloníkovi zachraňovat zadek s radostí. Konečně se cejtím zas víc sám sebou, mnohem jistěji. Běhat tu polonahej bez bot a s nožem možná tak na chleba nebylo příjemný. "Doufám, že se budu tvý kamarádce líbit, když už jsi mě tak vyšňořil," uchechtnu se, míněno je to víceméně ze srandy. Radši myslet na jinou ženskou než na Saghani. Popohání mě zvědavost, co za kreaci uvidím tentokrát. Bude chlupatá? Jako všude, ne jen... Nebo bude mít šupiny a hadí tělo?

Kristýna Málková - 13. října 2011 19:12

S Mornatem Jen pokrčím rty a stáhnu koutky dolů. Takže uvidím, kde bydlí, a najednou se přihnala drobná nervozita. Co tam budu dělat? Bude tam někdo? Vždycky jsem ty přátelské návštěvy u kamarádů bydlících u rodičů nebo na společném privátě místo kolejí nesnášela. "Aha, no jo. Ptám se na spoustu věcí a pak jich spoustu sama zapomínám, nebo se mi míchají," odpovím s úsměvem. "Zařídím se podle tebe, neboj. Ono to jinak stejně nejde, já to tu neznám, ty jo, ještě bych se dostala fakt do nějakých potíží a zatáhla bych do toho tebe, raději nemyslet." Proč si tu všichni vlastně tak pomáhají? Sice byli všichni v takové situaci, ale stejně.. hmm, soudím je příliš tvrdě. Měla bych myslet na to, že i v mém světě není všechno tak špatné a všichni tak sobečtí, nebo hamižní. "Dobře," kývnu pak ještě na věci kolem starosty a rozhlížím se po okolí. Mám v hlavě spoustu myšlenek, jedna z nich se teď nebezpečně motá kolem techniky a její vyspělosti tady. Každý přináší něco nového a i když tady nebudou nejlepší podmínky a suroviny, určitě by se s tím dalo něco dělat. Jenže je to důležité? Asi bych raději každoročně trhala jabka, než pracovala v nějaké ústředně. Jenže to si myslím teď, za týden budu mluvit jinak. Pousměju se. "Co jsou zač támhle ty květiny? Víš, když už mi ukazuješ tolik věcí, nehodily by se třeba bylinky? I když nevím, jestli si něco zapamatuju," tichounce se zasměji. "Nebo něco povídej, nemám ráda ticho na cestách."

Osud - 13. října 2011 20:04

Vasil Sokolov Koloník zaplatil a prohlédl si tě. „To nevím. Možná, že ano. Těžko říci. Ženy jsou nepředvídatelné.“ Pokrčil rameny. Vyšli jste ven. „A já tě tak nevyšňořil. Vyšňořil jsi se takhle sám.“ Usmál se. „Já to jen zaplatil.“ Myslel jsi si, že se vrátíte do hostince, ale on šel úplně jiným směrem. Odvedl tě do části, kde byli rodinné domky se zahradami. K jednomu tě vedl, nemusel ti ani říkal kam tě bere. Domek také měl zahradu, ale tahle byla zaplněna terči a dřevěnými panáky. Koloník ti našel učitele, vzadu zrovna někdo trénoval. Slyšel jsi jak řinčí meče. Koloník hlasitě zaklepal, řinčení skoro hned ustalo. „Hostinský říkal, že tady tě naučí bojovat.“ Řekl Koloník a přešlápl z nohy na nohu. Otevřela ti žena, prohlédl jsi si ji. Ale také nebyla úplně normální i když se tomu už blížila. Bílé vlasy by nebyli tak nenormální, ale spíš ty chlupatá ouška a ocas překáželi. „Ano?“ zeptala se. „Můj přítel by se chtěl naučit zacházet s mečem.“ Ukázal na tebe. Žena si tě prohlédla. „Už jsi se někdy s mečem oháněl?“ zeptala se. Kristýna Málková Znovu se zasmál. „O mě si starosti dělat nemusíš. O potíže se umím postarat.“ Uklidňoval tě. „A navíc... do jakých potíží by jsi mě asi tak mohla dostat? Taková květinka jako ty.“ Nechtěl tomu věřit, že by jsi mohla způsobit problémy. Chvíli jste mlčeli, projížděla jsi prsty jeho srst, nemohla jsi si pomoci, prostě to bylo příjemné a jemu to viditelně nevadilo. Ale ticho ti začalo vadit a tak jsi se zeptala na květinové pole, kolem kterého jste šli. „Já moc bylinek neznám.“ Řekl, zastavil se a zadíval se na květiny. „Ale o pár ti můžu něco říci.“ Pomalu tě postavil na zem. „A na chvíli si dáme pauzu.“ Vydal se do pole a pak se svalil na záda přímo do květin. „Tak pojď.“ Pobídl tě. Jak se svalil nějaké modré květiny co vypadali jako bubliny se stonkem se pozvolna vznesli do vzduchu jako heliový balónek.

Kristýna Málková - 13. října 2011 21:48

S Mornatem Seskočím z jeho zad a automaticky si opráším triko. Pár chloupků na něm možná zůstalo, ovšem nic, co by vyžadovalo takovou proceduru. Musím vypadat jako rozmazlenec. "A co když se ti něco stane?" nadhodím ještě k tématu bylinky. Stoupající květiny sleduji užasle, s každým dalším krokem mám pocit, že jsem v tak kouzelné zemi, jakou by si někdo jen těžko vysnil. Krátce se podívám na válejícího se Mornata. "Už jsem se pronesla, co?" zasměji se a posadím se kousek od něj, po důkladné kontrole, jestli tam nejsou mravenci nebo podobný hmyz. Sice mám svou novou sukni, ale přesto nechci být poštípaná. Potom vzhlédnu zpátky ke kvítkům. "Tady je nádherně.. tak nádherně..," povzdechnu si. "Kdyby se mi to zdálo, asi bych se nechtěla probudit. Bydlím na místě, kde si o tomhle můžu nechat zdát a vyjíždět někam za město, no, na to naše rodina nikdy nebyla. Ani na dovolené."

Vasil Fjodorovič Sokolov - 13. října 2011 21:49

Dobře, tak tohle nepadlo na úrodnou půdu, Koloník zjevně nepochopil vtip. A vůbec se nechytil na to, že by o ní třeba něco řekl. Pokud s ním bude cestovat a já jim budu dělat garde, rád bych se na možnej šok připravil předem. Když se objevíme u domu mýho budoucího učitele a otevře nám další divnej tvor, začíná mi to vrtat hlavou. Chápu, že existuje spousta ras. O tom jsem se včera přesvědčil. Ale proč... proč je jich tolik jako lidi s něčím zvířecím? Vzhledem k tomu, že má ušiska jak pes, radši nezkouším Koloníkovi zašeptat otázku, která mě zrovna napadla. Jestli je to učitelka, tak by mi to pak mohla dát pěkně sežrat. Nikdy neser cvičitele, to je první pravidlo. Leda až projdeš zkouškama. "Ne. Jenom nožem. A bojoval jsem beze zbraně," odvětím prostě, o střílení se nezmiňuju, protože ve světě bez samopalů a pistolí to nikdo v mým životopise neocení.

Osud - 13. října 2011 22:28

Kristýna Málková „Tak bych si řekl „Takový je hold život“.“ Pokrčil rameny a mrkl na tebe. „Nemysli na takové věci.“ Utrhl květinu, přičichl a kýchl. Utřel si nos. „Ale ne Kristý. Jsi lehká a šli jsme jen chvíli. Klidně bych tě mohl nosit celý den a ani bych se nezadýchal. Ale jestli si chceš prohlédnout rostliny, je lepší si je prohlédnout z blízka a ne z dálky.“ Přetočil se na bok a zadíval se na tebe. „A to jsi ještě nic neviděla. Počkej až uvidíš vodopády.“ Foukl na jednu z bublinových květin, zachvěla se a vznesla se do vzduchu. „Tyhle květiny jsou šikovné. Snadno se utrhnou, ale ať přistanou kdekoliv, tam znovu zakoření.“ Řekl a cvrnkl do další, ta odletěla o něco rychleji. „Tyhle červené neznám. Ale ty tyhle modré se věší k oknům. Hezky voní, ale také odhání hmyz. A taky se dávají na záchod.“ Řekl a ukázal ti na květinu s hodně, malými, modrými lístky a žlutofialovým středem. Voněl jako vlčí mák. „Z téhle červené se dělá červeň na ženské rty.“ Ukázal ti na květinu. Květ vypadal jako červený lampión. „Ale nemysli si, Kristý. Tady je to stejné. Ve městě je rostlin kolik jde, ale tohle tam také neuvidíš. Musíš mimo město.“ Vasil Sokolov Přikývla. „Takže začátečník. Dobře. Pojďte dál.“ Řekla a když jste vešli měl jsi dojem, že jsi vešel do zbrojnice. Všude byli zbraně, na zdech, stojany, každou stěnu zdobili jeden druh zbraní jen různých tvarů. Bylo s podivem, že se tu vešel ještě nějaký nábytek. „Za chvíli přijdu.“ Řekla a vyšla dalšími dveřmi ven. Ty jsi si prohlížel zbraně a na zdi jsi uviděl co tě hned přinutilo si to jít prohlédnout blíž. Vypadalo to totiž jako pistole. Trochu divná, ale určitě to byla pistole. „Tak.“ Řekla, když se znovu objevila žena. „Kdy chcete začít? Hned? Můj bratr na vás má čas... jinak já jsem Esme.“ Představila se. „Já jsem Koloník. Těší mě. Nebude vadit, když tu třeba občas budu a budu se koukat?“ zajímal se. „Vůbec ne.“ Odpověděla Esme.

Kristýna Málková - 13. října 2011 23:21

S Mornatem Plevel? Šibalsky se zaculím, ale není za tím víc, než obyčejná radost ze života a to, že se občas tvářím nevhodně. Stáhnu si sukni, aby mi pod ni nebylo vidět, ale nakonec se stejně posadím tak, aby to bylo jedno a já se zároveň cítila pohodlně. "A tyhle do žluta?" ukážu zvědavě na něco, co mi nejvíc připomíná heřmánek, jen drobnější a barevný. Je mi divně, a cítím se tak zřejmě jen proto, že moc přemýšlím a myslím si, že bych se měla cítit smutná z toho, že už asi nikdy neuvidím domov, ale nic takového se nestalo. Vždycky je mi smutno jen na chvíli, jenže pak vidím něco tak nádherného a dokonalého, pro co stojí žít zrovna tady. I kdyby jen pro těch pár kytek.. domů se mi nechce. Nejde to, tak ani nemám na výběr. Utrhnu si jednu z těch, co se prý věší na záchod a čichnu si k ní, potom si ji zasunu do vlasů kousek od té, kterou mi předtím utrhl Mornat. Nakonec se s dlouhým výdechem položím do trávy a zahledím nad sebe, na oblohu. Najednou mám nutkání napít se trochu z křenového moře, bylo to tak zvláštní..

Osud - 13. října 2011 23:48

Kristýna Málková Podíval se z blízka na květinu na kterou jsi ukazovala. „Hmm... nejsem si jistý. Myslím, že buďto je to na rýmu a nebo na růst vlasů. Ty dvě rostliny si jsou podobné.“ Odpověděl. „Není to tak, že bych měl problémy s vypadáváním chlupů. Ale jednou jsem měl menší potyčku po které mi pak na některých místech srst scházela. Nepelichám.“ Ujistil tě rychle. Všiml si, že se díváš do nebe a tak se také svalil na záda a zadíval se do zelenkavého nebe. S kombinací žlutých mraků to působilo zvláštně. Vaše nebe bylo rozhodně hezčí. Nakonec jste se zase zvedli a Mornat tě vzal znovu na záda. Vydali jste se dál k horám. Povídali jste si, chvílemi mlčeli a ty jsi si prohlížela okolí. Čím blíž jste byli k horám tím víc ubývalo květin a zůstala jen zelená tráva. Věděla jsi proč, protože jak jste se blížili, ochlazovalo se. Tobě to nevadilo. Díky improvizovanému oblečení jsi byla poměrně zakrytá a navíc tě zahříval Mornat. Stačilo se jen přitulit. Už jste byli poměrně blízko hor, když se začínalo stmívat a to přinutilo Mornata zastavit. „Brzy bude noc. Utáboříme se.“ Řekl. Rozhlédl se a odešel jen kousek stranou, kde tě postavil na zem. Začal sbírat kameny, kterými připravil ohniště. Ty jsi zatím nahledala klacky a suchou trávu na podpal. Za chvíli jste už měli plápolající oheň. Mornat vytáhl měch, který ti podal.„V noci bude chladno.“ Řekl a podal ti další deku. „Tak co si dáš? Ovoce? Nebo si opečeme chleba?“ zajímal se a sedl si vedle tebe. „Ještě bych se mohl podívat po houbách. Takhle blízko hor docela rostou.“

Vasil Fjodorovič Sokolov - 15. října 2011 13:54

"Jsem doma," uchechtnu se, když ženská odejde, a já mám čas si prohlídnout aspoň část ze zbraní. Jasně, většina mi toho moc neříká, ale ve zbrojnicích jsem se vždycky cejtil dobře. Když už nás škola tahala na nějakou historickou exkurzi, nejvíc jsem si to užil v loveckých sálech. Už se docela těším, až se naučím něco novýho. A co je to tam? Pistole? Nechci jim tu na to sahat, tak se spokojím s tím, že si to prohlídnu hodně zblízka. Nejradši bych prozkoumal ten mechanismus, protože to nevypadá jak starý bambitky a zbraně na střelnej prach, ty kolečka a vůbec celej mechanismus, objem zbraně dábaj tušit, že to možná v sobě má víc nábojů. Že by nějaká stará verze prvního revolveru? "Vasil," odpovím krátce, zadumaně a narovnám se. "To je tu běžný, nebo je to rarita?" ukážu směrem k pistoli. Jó, kdybych měl plány kalacha, mohl bych ho tu s pomocí nějakýho kováře nebo tak vyrobit. Akorát s municí by byl asi problém. Ale svítá na lepší zítřky.

Osud - 15. října 2011 23:20

Vasil Sokolov Esme přišla blíž a zadívala se na pistol. „Rarita.“ Odpověděla. „Jeden z naších studentů to našel na nějaké své výpravě. Nějaké ruiny. Držel to v ruce kostlivec a připadalo mu to zajímavé. Nějakou dobu jsme to studovali a uznali, že je to zbraň. Ale nikdy jsme ji nespustili.“ Pokrčila rameny. „Nováčku.“ Ozval se za tebou přísný hlas. Otočil jsi se a viděl jsi... muže... nejspíš. Bylo to modré a podivně vrásčité... vypadal jako skřet. Jen tedy byl stejně vysoký jako ty. Rodinná podobnost s Esme? Žádná. „Nevlastní bratr.“ Upřesnila Esme než jste se stačili zeptat. „Jere. Tohle je Vasil. Vasile, tohle je tvůj učitel Jere.“ Představila vás. „Tak vás nechám. Musím pokračovat v práci.“ Řekla a vyšla ven. „Začneme s dřevěnými meči.“ Řekl Jere a vzal dva ze stojanu. „Pojďme ven.“ Pobídl tě a vyšli jste ven na cvičiště. Viděl jsi Esme, jak stojí u dvou žen, které učila s lukem.

Vasil Fjodorovič Sokolov - 16. října 2011 00:12

Kdyby nás nevyrušil můj budoucí učitel, s chutí bych se nabídl, že to spustím a vyzkouším. A taky bych se poptal na ty ruiny. Možná bych si měl začít dělat seznam toho, co chci v tomhle novým světě udělat, s každým krokem tady to přibývá. Řekl bych, že takhle nějak se cejtil Jermak, když objevoval Sibiř a její obyvatele. Chtě nechtě jsem se narovnal, jako bych spolkl pravítko. Zvyk. My vojáci, tedy ti dobří, jsme jako psi. Jakmile slyšíme velitelskej hlas, co má správnej tón, nutí nás to přinejmenším sebou škubnout do pozoru. Jakkoli si o některejch velitelích myslím svoje, přesto to v sobě mám. Jak Pavlovův reflex. Bez keců vyjdu ven za Jerem. Zmizela uvolněnost z Koloníkovy společnosti, teď jsem lehce zamračen a napružen. Znám výukový metody, jejichž jádro spočívá v tom, že na vás zaútočí znenadání a testujou vaše předpoklady. A protože od toho chlapa nevím, co čekat... Navíc se fakt cejtím tak, jak mi řekl. Jako nováček. Zelenáč. Tak, jako když jsem přišel do armády, když jsem byl odvedenej na vojnu a ještě jsem netušil, že tam zůstanu. Není to nic, na co bych chtěl nějak extra vzpomínat. Krom kanadskejch žertíků.

Maya Lee - 16. října 2011 11:38

Jééé! Pejsánek! ^^ "ÁÁÁáá!" zavřeštěla jsem a málem to se mnou seklo. Rozumějte, já chlupatý zviřátka miluju. Ale pokud to chlupatý zviřátko zrovna neznám a nedrží si ho majitel na vodítku, tak z toho bejvám posr... až za ušima. Zvlášť když je ta potvora velká jak já. Zůstala jsem tam stát jak přibitá a klepaly se mi kolena. Rychle jsem se rozhlížela na všechny strany. "T-t-t-to je vaše?" vykoktala jsem směrem k jednomu Mukati. Tak nějak jsem doufala, že jo. Navíc, když jsem tak na hafana koukala, nevypadal, že by mě chtěl sežrat. Skoro bych si ho i pohladila, ale radši jsem počkala na odpověď.

Kristýna Málková - 16. října 2011 16:39

S Mornatem Jen co mě začne ujišťovat o tom, že nepelichá, tiše se rozesměji. Nechci jej urazit, ale něco takového jako pelichání mě ani v nejmenším nenapadlo a divím se, že to napadlo jeho. A k tomu, proč by mi to vlastně mělo vadit? Něco na vypadávání vlasů by se hodilo u nás.. ale nesmělo by se to zneužívat. Už vidím ty zchlupatěné nohy modelek.. Ještě jednou se uchechtnu a omluvně se na něj podívám, pro jistotu. Vysvětlovat mu to nebudu, bylo by to nadlouho a krom toho o nic nejde. Jak se to ze začátku zdálo fajn, nechat se jen tak nést, po pár hodinách se z toho stalo tiché utrpení. Možná něco podobného tomu, když vás posadí na koně a pár hodin jezdíte, jenže potom nemůžete ani slézt. Mě bolely ruce i záda, s nohama to bylo lepší, i když v těch mi zase mravenčilo. Alespoň mi nebyla zima, a přesto jsem se mohla nerušeně tulit k jeho heboučké srsti. Jenže bych to nebyla já, kdybych se nezačala cítit hloupě, trapně, a ještě hůř, takže jsem toho nechala. Ze zad mu slezu pomalu a hned se začnu protahovat, svaly bolí, ale vím, že bolet brzy ustoupí a bude to zase fajn, minimálně do rána. Když jsem si stěhovala pokoj, bylo ráno pro svaly nejhorší. Sbírání klacíků a trávy mi šlo, jak by taky ne. Nějakou průpravu k tomu jsem měla z domu a tady to nebylo o tolik jiné. Až tedy na to, že jsem dost cukala očima až pod větvičky, čekající příležitost uvidět nějakého dalšího divného tvora. Jestliže tady byli tak divní ptáci, co teprve hmyz? U nás byli ptáci hezcí, tady divní, u nás je hmyz hnusný, takže..? Otřásla jsem se a donesla dřívka a „uválené“ chomáčky trávy k ohništi. Deku si dám v první chvíli pod sebe, abych nechytla vlka, jenže mi záhy dojde jaká je to hloupost a že tak deku nezahřeju. Pak si ji už hodím přes sebe, jaképak starosti. "Dala bych si chleba," usměju se na něj a podrbu se na holeni. "Ale jestli se to ovoce zkazí, sníme raději to. Ať neplýtváme, když nemusíme," vezmu si jeden klacík a zlehka jím šťourám do ohně, přemýšlím nad těmi hříbky. Určitě i tady budou červivé a to je.. no, zkrátka je to blé. "Taky se u vás říká, že kdo si hraje s ohněm, tak se počůrá?" napadne mě najednou. "A ty hříbky bychom si opekli?" vrátím se k jeho návrhu, pokud to byl návrh. Nechce se mi je jíst, ale na druhou stranu mě honí mlsná a třeba tady i houby chutnají jinak.

Osud - 16. října 2011 18:32

Vasil Sokolov Jere ukázal na jednoho dřevěného panáka a Koloníka vykázal na stranu ať nepřekáží. „Útoč na panáka dokud ti neřeknu dost.“ Řekl ti tvůj učitel a čekal. To nebyl problém, sevřel jsi rukojeť dřevěného meče, ten byl ovázán látkou, aby si lidé nezadřeli třísku. Zaútočil jsi na panáka, udeřil jsi ho mečem, jenže co jsi neočekával bylo, že panák se otočí a praští tě dřevěnou rukou do boku. Bolelo to. Takže to byl otáčiví panák. Pustil jsi se do boje a uhýbal jsi před panákem, díky výcviku už tě znovu nezasáhl. „Dost!“ pronesl Jere klidně, ale rázně. „Máváš s tím jako s klackem.“ Což vlastně byl, ale ty víš jak to Jere myslel. „Ale pohyby máš dobré. Je vidět, že jsi už bojoval... i když s mečem rozhodně ne.“ Přišel k tobě a vzal tě za ruku ve které jsi držel meč. „Musíš mít pevné zápěstí. Takhle mít opravdové meče, snadno by ti zlomili zápěstí. Pohyb musí vycházet z celé paže.“ Pustil ti ruku. „Ukáži ti pár výpadů a ty budeš cvičit.“ Řekl a sám si ukázal výpady na panáka. „A tohle budeš cvičit dokud neuznám, že to umíš. A taky budeš muset trénovat i doma. Začátky nejsou nikdy snadné.“ Maya Lee Mukati se zastavil a koukl na tebe a pak na zvíře. „Ne. Není.“ Odpověděl a pokračoval. Ale jeho přítomností se nijak neznepokojoval. Takže... tu byli tihle tvorové normální? A nejspíš ani ne nebezpeční. Jinak by určitě Mukati něco udělal, přinejmenším by začal řvát, ale ne... on šel prostě dál. Pes...pes něco... říkejme tomu prostě pes se posadil na zadek a vyplázl jazyk, který měl do špičky a ne kulatý. „Hojm...“ Vydal znovu ten zvuk a přisunul se k tobě. Vypadalo to legračně, protože se k tobě přitáhl předníma tlapama zatím do zadek šoupal po zemi. Jeho jazyk vystřelil a olízl ti ruku. „To je Hakoni. Žijí tady s námi. Starají se o naše děti. Jsou to přátelé.“ Řekla ti jedna žena co šla kolem a viděla, jak se toho zvířete bojíš. Kristýna Málková Mornat ti podal ovoce a chleba, který jste předtím udělali jste nakrájeli a dali nad oheň, aby se hezky do křupava udělal. Udiveně se na tebe zadíval. „Počůrá? Ne. To slyším prvně.“ Pak vybouchl smíchy. „To zní legračně. Proč by se měl někdo počůrat, když si hraje s ohněm?“ pobaveně vydechl a otřel si slzu veselí z koutku. „Upekli nebo podusili v popelu. Tak jsou také dobré.“ Pohlédl na nebe. „Jestli, ale není příliš pozdě na to je hledat. Možná bychom je mohli sbírat zítra po cestě.“ Zauvažoval. Otočil chleby, aby se nespálili. „Bude pěkně jasná noc. I když podle toho, jak ztmavlo nebe to vypadá tak, že zítra bude pršet.“ Začal mluvit o počasí. Což asi znamenalo, že neví o čem jiném mluvit. O počasí se mluví většinou z nouze.

Kristýna Málková - 16. října 2011 20:47

S Mornatem "To netuším," zasměju se s ním. "Ale říká se to tak, nebo teda naši mi to tak říkali. Možná proto, že tě ty plamínky uchvátí natolik, že na to prostě zapomeneš a když spíš, jde to pak raz dva," přitáhnu si deku blíž ke krku. Zima mi není, ale všechno to šero kolem nás.. a bude hůř. "Áha. Tak to necháme na zítra, já na hříbky nějak nemám chuť. Pokud teda chutnají podobně, jako ty naše," prohrábnu si rukou vlasy, potřebovaly by pořádně učesat. "Aspoň nebudeme riskovat, že na nás skočí něco z lesa. I když jak jsme mluvili o tom čůrání.. tak já musím, budu na sebe dávat pozor a když tak hlasitě křičet," neodbíhám daleko, jen za křoví, aby mi nebyl vidět zadek. Určitě jich už pár viděl, ale přece jen, mám ráda své soukromí. Spěchám, abych od ohně nebyla daleko moc dlouho a nevychladla mi ani deka, co jsem tam nechala. Hlavně ať nemám žádné klíště. Když se vrátím, cítím se mnohem líp. Jen bych vzala za vděk sprchou, ale třeba půjdeme zítra kolem nějakého pěkného potůčku. "Můžu se napít?" zeptám se, když si sednu zpátky k ohni. Nikdy mi nedošlo, jak může takový pečený chleba nádherně vonět. "Nemáš nějakou historku? Raději teda veselou.. mám ráda strašidelné příběhy, ale tady bych se mohla asi fakt bát."

Vasil Fjodorovič Sokolov - 16. října 2011 21:16

Řídil jsem se prostě tím, co mi Jere řekl. Jaký bylo překvapení, kdy jsem po první ráně dostal herdu do boku. Uskočil jsem a sykl. Chvíli jsem vypadal jak nějakej pes, kterej právě dostal po čumáku, ale to, o co usiloval, bylo silnější než nějaká rána. Podruhé jsem se samozřejmě nenechal napálit. Sice jsem pořádně neveděl, co s klackem dělat, zato jsem věděl, co dělá ten zpropadenej panák. Ono se to nezdá, ale trefil se hezky, do kyčle, aprotože jsem vlastně zinkasoval téměř stejnou sílu, kterou jsem vložil do úderu, zabolelo to pěkně. Na celý Jereho proslov jedinkrát přikývnu a změřím si panáka jako před bojem. Je dobrý si představovat, že je to někdo, koho nesnášíte. Ne nadarmo si občas kluci tajně dávali na terče na střelnici fotky neoblíbenejch velitelů. "Koloníku, budeš se mnou cvičit?" houknu rozdováděně. Musím přiznat, že bolest mi v životě připomíná, že jsem živej. Modřiny a naraženiny, bez těch si nedokážu představit svoji existenci, i když nejsem masochista. A proto se zase cejtím jako ve svým živlu. Dneska se mi bude dobře spát a nebudu se zaobírat myšlenkama na domov. Tohle je dobrej způsob, jak zabavit mysl a nenechat tělo zlenivět.

Osud - 16. října 2011 22:39

Kristýna Málková „Je to chytré. Strašit tak děti... děti se neradi počůrávají. To by je od ohně mohlo odradit.“ Pokýval spokojeně hlavou a sundal chleby a dal další. Zarazil se, když jsi se zmínila, že si musíš odskočit. „Jo... jasně. Neboj nebudu se dívat.“ Slíbil a začal si hledět chlebů zatím co ty jsi běžela vykonat potřebu. Když jsi se vrátila a požádala o pití podal ti měch, byla to voda a ne to kořeněné pivo jako předtím. Podal ti pečené chleby a ovoce, aby jsi se mohla najíst. Sám si ukousl, hezky to zakřupalo. Zamyslel se co by ti mohl vyprávět. Nakonec ti během jídla vyprávěl příběh o tom, jak se mu jednou povedlo na dva dny ztratit svou sestru, když ji hlídal. Vyprávěl ti o tom, jak šílel a nemohl ji najít jen aby pak zjistil, že se celou dobu schovávala v koši na špinavé prádlo, kam by nečekal, že by se vešla. Roky se pak vytahovala, jak ho dostala a nakonec v dospělosti se teprve přiznala, že se tam zasekla a nemohla ven. Jeho vyprávění tě nakonec ukolébalo do dřímoty a tak jsi za chvíli ležela a usínala. Mornat přiložil do ohně a lehl si za tebe, ale ne tak aby se tě dotýkal. Usnula jsi, v noci tě, ale stejně probudil chlad i když jsi byla zachumlaná jako v zámotku. Přidala jsi dřevo do ohně, který už skomíral. Mornat spal, slyšela jsi ho jak chrupká. Koukla jsi na něj, spal klidně i když jsi viděla, že mu na srsti sedá jinovatka. Vasil Sokolov Koloník přešlápl. „No já nevím. Rád bych ti pomohl, ale mám křehké kosti. Snadno se zlomí. Proto mám prak a ne jinou zbraň.“ Váhal, ale to mu už Jere dával dřevěný meč. „Potřebuje pomoc. To zvládneš. Jsi chlap.“ Řekl mu nekompromisně a Koloník už nic neřekl a koukal na dřevěný meč. Jere ti ukázal chvat na blokování rány, nechal tě ji chvíli cvičit zatím co otáčel panákem a ty jsi ho musel blokovat. „Dobrá. To stačí.“ Bolela tě od těch nárazů paže, ale nic hrozného. „Cvič si výpady a blokování. Zítra ve tři přijď na další hodinu.“ Řekl. „Ty meče si prozatím nechte.“

Aimée Lovett - 17. října 2011 10:22

S Aisem Ještě jednou, tentokráte zblízka, si ještěrčího hocha prohlédnu. Koutky úst se jemně pozvednou v náznaku pousmátí, přesto ale nesvede úsměv zakrýt zmatenost z toho všeho tady kolem. "Překladač?" spíše se ptám sama sebe, i když zprovpočátku je otázka mířená na Aise, jak se představil. Hlavou mi prolétla slova o tom, že je dobře vychovaný - pousmátí se o něco víc rozšířilo a v očích snad krátce zatančily jiskřičky pobavení. Pohled vzápětí sklouzne na poblikávající přívěsek a ruka zabloudí k hrudi, zda tam přecijen není, jako by se chtěla přesvědčit. Nebyl. Nadechla jsem se k odpovědi, ale nakonec si opět uvědomila, že by mi beztak nerozumněl - a proto po pokývnutí hlavou stočím kroky zpět - tam, odkud jsem přišla. Nemohla jsem se cestou zas ubránit, abych co chvíli nezvedala hlavu nebo naopak neklopila pohled k zemi. Je to sen? Jistěže ano, musí být. Jinak to snad nelze vysvětlit... Nebo ano? Krátce se otočím přes rameno, snad v obavách, zda za mnou klučina stále jde a nerozplynul se ve vzduchu. Konečně se dostaneme tam, kde jsem se... probudila? Možná zvláštní, ale vlastně ne nepravdivé. Předpokládám, že přívěsek co jsem měla mít bude vypadat stejně jako ten, co má na krku Ais. Beztak zvláštní jméno - ale co tady zvláštní není?

Vasil Fjodorovič Sokolov - 18. října 2011 14:12

V očích mi zajiskří, když se Jere chytne mojí poznámky a podá Koloníkovi meč i přes jeho chabý protesty. "Jo, Koloníku, jsi chlap, ne? Anebo ne?" Poslední věta zazní trochu váhavě, protože co já vím, jestli není hermafrodit nebo vůbec nějaký pohlaví má. Ale nemyslel jsem to zle. Akorát se v tomhle světě budu muset ujišťovat hned několikrát i u věcí, o kterejch si myslím, že jsou naprosto jasný. Myslím, že Jere mě zezačátku docela šetřil, aby věděl, co ve mně je. Až přijdu zítra, nasadí těžší kalibr, tím jsem si jist. A světe div se - já se těším. Mám svůj malej cíl, ke kterýmu se můžu upnout, a později na něj budu nabalovat větší cíle. Pokud se mi bude chtít. "Díky." Místo sklapnutí podpatků a zasalutování jsem se rozhodl pro něco mnohem univerzálnějšího, a to sklopení hlavy. Poznám, když je někdo dobrej. A pokud to není idiot, klidně před ním ten hřbet skloním. Pokud mě do něj teda nekope ať už obrazně, nebo doslova. Ještě než odejdeme se chci ale poptat na tu pistoli. Takže pokud má Esme čas (anebo na ni počkám)... "Kdo našel tu zbraň? Nebo aspoň kde. Tu pistoli. Docela mě to zajímá, protože je to ten typ zbraní, na kterej jsem zvyklej. Teda, skoro, tahle vypadá zastarale."

Maya Lee - 21. října 2011 15:00

Hafan "Aha?" vylezlo ze mě. Není jejich? Co to teda je? Žeby něco jako veverka? "Eeeh," ošila jsem se, když mi z ničeho nic olíznul ruku a odtáhla se od zvířete co nejdál. Pomoc... Zachránila mě nějaká žena, co mi vysvětlila, že to je vážně jenom hodnej pejsek. "Jo tááák..." vydechla jsem úlevou a spad mi balvan ze srdce. "To je dobře." To jsem přesně potřebovala - ujištění, že je to jenom hodnej mazel, protože to zásadně měnilo situaci. "Pocém, ňuňuňu..." natáhla jsem ruku a opatrně ho podrbala za ušima. Za chvíli už jsem ho za neustálýho přesladkýho šišlání různejch zdrobnělinek s vervou dlachnila, mazlila, hladila, objímala a pusinkovala. Já byla vždycky blázen do chlupatejch zviřátek^^! Když mě to konečně asi po čtvrt hodině přestalo bavit, pustila jsem hafana a pokračovala v průzkumu vesnice. Zajímalo mě, jak moc primitivně vlastně žijou. Snažila jsem se vypozorovat, co tam kdo dělá, jestli tam je něco jako záchod, kam se chodí mýt a tak podobně. Tyhle otázky mě trápily nejvíc. Začala jsem uvažovat, co budu vlastně dělat. Chtěla jsem se naučit šít, abych si mohla vytvořit nějaký oblečení podle svýho, a možná taky proto, že jsem to tak nějak vždycky chtěla umět. Chtěla jsem se naučit bojovat, ačkoliv jsem při svým pohybovým antitalentu dost silně pochybovala, že to bude možný, a taky lovit, rybařit, poznávat bylinky... Vlastně tak trochu všechno.

Osud - 21. října 2011 20:42

Aimée Lovett Ais šel za tebou, aby jsi mu ukázala kde jsi se probudila. Nic neříkal, stejně nebylo k ničemu mluvit, když ti nerozumí. Hned jak jsi ukázala na místo začal Ais hledat, začal všude lézt po čtyrech a koukal pod každý větší lis. „Aha... tady je.“ Zvedl se a držel úplně stejný řetízek co měl on. Podal ti ho. Nasadila jsi si ho. „Tak... teď už budu rozumět i já tobě.“ Řekl spokojeně. Vzal tě za ruku, kupodivu byla suchá a trochu drsná, ale teplá... na to, že byl plaz. Vedl tě zase zpátky k opuštěnému paláci. „Tak... přišla jsi na moje tajné místo. Ne že někomu prozradíš tohle místo. Kdyby se to doma rozkřiklo, seběhnou se tu všechny děti a úplně mi zničí moje sny.“ Nabádal tě. „A kdo jsi? Jak jsi se tu ocitla mi nemusíš říkat... je to jasný. Rodiče mi o takových jako ty říkali. Nová...“ Pokyvoval hlavou. Vasil Sokolov Koloník se zašklebil. Tvé zaváhání postřehl. „Jo. Jsem chlap. Aspoň co jsem se naposledy díval.“ Odfrkl si. Jere ho plácl do ramene, div sebou chudák neflákl o zem, jak na to nebyl připravený. Když jsi Jeremu pokývl hlavou, také na tebe kývl a vydal se do domu, odkud po chvíli vyšel s opravdovým mečem. Asi měl teď hodinu s někým pokročilým. Ty jsi se vydal za Esme, která korigovala ženy, které stříleli do terče. Šlo jim to. Vždy strefili střed i když ne přesně, což právě pilovali. Esme si tě všimla a tak nechala ženy chvíli samotné a šla k tobě, aby zjistila co chceš. Začal jsi se vyptávat na zbraň. „Jeden náš student. Ale už je to delší doba. Ten už je kdo ví kde.“ Pokrčila rameny. „Aha.... takže je to opravdu zbraň... no nebyli jsme si tím úplně jistí.“ Znovu pokrčila rameny. „Ale říkal, že to našel když procházel lesem. Našel hodně zarostlou zříceninu, skoro by to nepoznal, kdyby zrovna tam nezakopl.“ Zamyslela se. „Říkal, že to bylo u jedné velké, černé skály. Těch v lese moc není. Tak by zase neměl být takový problém to najít.“ Maya Lee Pes byl celý šťastný z tvé společnosti a spokojeně si funěl a vydal mručivé zvuky, když jsi ho drbala. Podupával při tom nohou, byl vážně jak pes. Nakonec tě mazlení přestalo bavit a vydala jsi se dál na průzkum. Po chvíli jsi si všimla, že hafan podupává za tebou. Asi jsi si ho tím mazlením získala. Jak jsi šla uviděla jsi i dalšího Hakoni. Tenhle jen byl modrožlutej. Vezl na zádech dvě děti a poskakoval jako zdivočelý kůň i když děti se tomu smáli. Jak jsi dál šla všimla jsi si velkého stromu, který podle všeho byl... uprostřed vesnice. A jak jsi šla blíž uvědomila jsi si, že ten strom je fakt velkej. Připomínal ti vrbu. Když jsi se k němu dostala, zjistila jsi, že je to náměstí. Byla tu fontána, takže znali aspoň zavlažovací systém. Takže by mohli mít potrubí a tedy i tekoucí vodu a splachovací záchod. Teoreticky. Všude kolem stromu a fontány to bylo vydlážděné složitou barevnou mozaikou znázorňující ryby a vodu. Strom byl opravdu impozantní. V jeho koruně se pohybovali Mukati nebo na tlustých větvích odpočívali. Nepředstavovalo to tady něco jako park? A co víc... jeden z jeho návštěvníků nebyl Mukati, ale vypadal na člověka, jako ty. Tvůj chlupatý společník se ti opřel o nohu. Fontána: Mozaika: Člověk:

Kristýna Málková - 21. října 2011 21:54

S Mornatem Pravda, trochu mě zamrzelo, že pivo už není. Bylo dobré a zahřálo by, ale co naplat. Dáme si ho třeba ve městě.. a pak, pak se ho můžu upít kolik jen chci, když už tu budu asi na pořád. Polknu doušek vody a pousměju se, i když to není zase tak veselá představa. Jenže má rozpolcenost myšlenek a názorů, toho, zda být nadšená nebo ne, trvá, takže se není čemu divit. Pak přišel na řadu lahodný chleba, který klouzal do žaludku v podstatě sám a pěkně ho dráždil. Nikdy dřív jsem tolik nejedla, ale teď si tělo žádalo víc a víc, až jsem si připadala jako nějaký žrout, kterého není možné nasytit. Jenže s plným žaludkem, a zlepšenou náladou díky historce, přišla únava.. Spánek byl klidný, stejně jako předchozí noc, ale jen co jsem se vzbudila, všechna jistota a klid byl ten tam. Jistě, kočkovité šelmy mají dobrý sluch a není problém je vzbudit, jenže všude kolem je neznámé prostředí a.. …jen klid, jen klid, Kristýno. O nic nejde, jen si tu maluješ netvory do stínů. Hleděla jsem chvíli na žhavé, a některé dokonce pomalu se rozhořívající uhlíky, než jsem si zívla a těžkým přesvědčováním sebe sama, že se za oheň nemám dívat, rozhodla se znovu uložit ke spánku. Mornat vypadal skoro roztomile, dojem kazila jen jinovatka, která vyvolávala pocit chladu, který ostatně vládl všude kolem. Ale, ani nemysli na to.. néé. Kousla jsem se do rtu. Něco jsem slyšela, něco jako křupnutí, ale Mornat dál spal. Nic to nebylo, jistě. Ještě jednou bázlivě přihodím do ohně, pak se pořádně zabalím do deky a lehnu si na chladnou zem. Kdybych si pospíšila, byla tu možnost, že by byla ještě teplá, takhle to bylo jen nepříjemné. A snažila jsem se ze všech sil usnout. Ne proto, abych byla vyspaná, odpočatá a snad i krásná, ale proto, abych unikla svým vtíravým myšlenkám a představám, které zhmotňovaly stíny a i těm nejběžnějším zvukům připisovaly obludné a strašlivé původce. .. bylo to.. bylo.. Nervózně jsem se zavrtěla a pak otevřela oči, protože mě do nich pálilo ostré narudlé světlo. Viděla jsem jen to a pak černou nicotu, ze které se vytvořil spár a ten ničil, mačkal tu drobnou planetku, a já věděla, že už.. .. s trhnutím se proberu, čelo svraštěné strachem i zlobou, srdce bušící jako o závod. Oheň ještě ani nevyhasl a přesto se spánek najednou zdál horší, než zírat do neznámého lesa. Nemohla jsem spát déle, než deset minut, ale na to, aby mě to pořádně vyděsilo to zkrátka stačilo. No jo, to jsem celá já. Vyděsit se a pak se proklínat, super.. a ještě to byla taková blbost! Pařát ze tmy a já lítající ve vesmíru, ježíš.. Promnu si obličej a otočím se na druhý bok, tak, abych viděla na Mornata. A hned na to zase zpátky, ať tu potvoru, co z lesa určitě nepřijde, hezky vidím.

Osud - 21. října 2011 22:23

Kristýna Málková Když jsi se po chvíli znovu probudila, tvůj prudký pohyb Mornata vyrušil ze spánku. Zavrtěl se a zabručel. Navíc ti byla zima, vždy z jedné strany. Z jedné strany tě hřál oheň a z druhé nic. A tma za hranicí ohně ti připadala stále víc temnější a tvá bujná fantasie v temnotě viděla podivné, strašidelné tvary. „Uff...“ Polekalo tě, když za tebou Mornat najednou vydechl a posadil se. Ohlédla jsi se na něj. Rozespale zamručel a oklepal se, aby setřásl jinovatku. Promnul si oči a rozhlédl se. „Co se děje?“ zeptal se a podíval se na tebe.

Kristýna Málková - 21. října 2011 23:02

S Mornatem Skoro jsem vykřikla, když se Mornat probral, takže si dost oddechnu, když se uklidním po prvotním šoku a vnímám už jen své zběsile bušící srdce. Jako malá holka.. ach jo, ale vážně mě vyděsil. "Nic..," vydechnu úlevně. Pomáhá to jen málo. "Jen špatný sen. Na chvíli jsem se probudila, přihodila do ohně, ale stejně.. fantasie udělala své a když už to nepůsobilo při vědomí, tak alespoň takhle," otočím se k němu čelem. "Promiň, nechtěla jsem tě probudit. Nejsem zvyklá spát venku," omluvím se mu.

Osud - 21. října 2011 23:20

Kristýna Málková „Ty jsi mě neprobudila. V podstatě.“ Řekl. „Ale probudilo mě to, jak se bojíš.“ Zavrtěl hlavou. „To není dobré. Musíš věřit, že kdyby se něco dělo tak tě ochráním.“ Podíval se na tebe. „Nebudu tvrdit, že tam venku ve tmě nic není. Ale buď si jistá, že sem si nic jen tak netroufne. Za prvé kvůli ohni a za druhé protože ví, že je tady někdo nebezpečnější než jsou oni.“ Zívl. „No... ale teď pojďme spát. A neboj se. Jsem tady.“ Zase si lehl, ale tentokrát se posunul těsně za tebe a pak si tě přitáhl do náruče. Za chvíli ti už nebyla taková zima a za další chvíli jsi cítila, jak mu vibruje dech v hrudi a začal zase chrupkat. On vážně neměl problém s usnutím.

Vasil Fjodorovič Sokolov - 22. října 2011 03:08

"Tady někde v okolí?" nevzdávám se, protože pokud se tam našlo tohle, mohlo by jim tam být víc. Nebo jiných zbraní. Třeba bych zjistil, že se sem dostali lidi z moderní doby jako já, ne samý pohádkový bytosti. "A mohl bych to vyzkoušet? Jestli v tom budou náboje a nebude v tom fígl, kterej neznám, mohl bych ukázat, jak to funguje." Pokud mají takovou sbírku zbraní, jistě je nemají jen proto, aby jim visely na stěnách, protože obrazy se jim nelíbí. Musí k tomu mít vztah. Aspoň já jsem vždycky zvědavej na každou novou zbraň a zajímá mě, jak se s ní zachází a k jakýmu typu boje je určena.

Kristýna Málková - 23. října 2011 14:50

S Mornatem Trošku se stydím, ale co naplat, neovlivním všechno, co bych chtěla. Stejně ale to sdělení, že ho probudilo jak se bojím, znělo hrozně. Třeba vnímá víc, než si myslím, hmm.. Zanedlouho ale jdeme opět spát. Přitáhne si mě k sobě a téměř okamžitě usne, zatímco mě to trvá. Poslouchám jak dýchá a svým způsobem mě to uklidňuje. Taky se mi líbí, že mi není zima, ale na druhou stranu – musím vypadat jak děcko, co se o sebe neumí postarat. "Tak teda dobrou," povzdechnu si, dám si ruku pod hlavu a zavřu oči. Chtěla bych domů. Přes všechnu snahu musím nakonec přistoupit k tomu, že vytěsním téměř všechny myšlenky z hlavy, abych měla alespoň pocit, že usínám.

Osud - 23. října 2011 18:51

Vasil Sokolov „No ne přesně v okolí. Mimo město. Myslím, že to bylo v západním lese. Ale nic bližšího ti o tom říct nemůžu.“ Zamyslela se, ale pak nic neřekla. Nejspíš si vážně už na nic jiného nevzpomínala. „No... vyzkoušej si ji jestli chceš. Ale nevím co jsou to ty náboje. Ale klidně si s tím pohraj, jen to prosím neznič.“ Kývla ti a počkala jestli ještě něco nebudeš chtít a pak se vrátila ke studentkám. Spolu s Koloníkem jste se vydali zpět do domu. Ty jsi se hned přihrnul k vystavené zbrani. Byla o hodně těžší než co jsi znal. Ale taky se vším tím kovem na sobě. Začal jsi to zkoumat, ale nemohl jsi přijít na to kudy se tam leze. „To je tedy složité zařízení.“ Okomentoval tvé snažení Koloník. Najednou jsi něco zmáčkl, sotva slyšitelně to cvaklo, slyšel jsi jak zacvakala kolečka a pistom se rozdělila na dvě poloviny a ty jsi viděl její mechanismus. Jako kdyby jsi se díval do vnitřku hodinek. Ale hlavní je že jsi našel komoru na kulky. Podle všeho tyhle kulky měli být kulaté. Kristýna Málková Nakonec jsi usnula a už tě netrápilo noční můry o tom, že na tebe z okolní tmy něco vyskočí. Znovu jsi se probudila až když už bylo světlo a probudil tě převážně chlad, protože Mornat vstal a jeho teplo ti scházelo. Oklepala jsi se, od úst ti šla pára a viděla jsi, jak tráva byla mokrá. „Dobré ráno.“ Pozdravil tě Mornat zatím co se protahoval a začal znovu rozdělávat oheň. Pohlédl na zamračené nebe. „Hmm... dneska bude ošklivě. Ale ještě nějakou dobu pršet nebude.“ Zívl. „Tak jaká byla noc? Šlo to?“ zajímal se zatím co připravil zbytek vašeho chleba a dal ho nad oheň. Nahrabal stranou trochu horkého popela a do něj, jako do hnízda zasadil dvě, ony velké třešně. „Dneska dorazíme do údolí. A do večera nejpozději dorazíme do města.“

Kristýna Málková - 23. října 2011 21:20

S Mornatem Líně se protáhnu a na Mornata v první chvíli jen kývnu hlavou, ani trochu se mi nelíbí momentální počasí. Kde jsou ta stébla trávy zalitá sluncem? Teplé dny..? Místo toho jen odporně chladné ráno a vlhká tráva. Zkřivím pusu a posadím se, načež si rukou začnu rozčesávat vlasy. "Dobré," Sleduji Mornata a lituji, že to není větší spáč. Zrovna dneska bych si pospala, minimálně až do pozdějšího dopoledne, až by bylo příjemně teploučko a nescházel by mi Mornatův kožíšek. "To je odporné..," zívnu na jeho zhodnocení počasí, ale hned se vzpamatuju. "Totiž.. jsem chtěla říct, že je to škoda. Nemám ráda déšť a zimu, pokud nesněží. Je to vlezlé a studené..," dodám na vysvětlenou, s jemným úsměvem na rtech. Protřu si oči a když už nic, projedu dosud suchýma rukama trávu a osvěžím se tak. Ještě by to chtělo něco na zuby, ale tady? Snad by se našla nějaká neškodná bylinka, která by splnila svůj účel. Nebo bych se na to taky mohla jednou vykašlat a být prostě prase. Komu tady na tom sejde? "Spalo se mi docela dobře, když jsem se pak uklidnila, ale pravda, za moc to nestálo.. já ani nevím, jsem otrávená z toho počasí," povzdechnu si a bolestně se protáhnu, spaní na zemi mi nedělá dobře. "M-hm, tak fajn. Bude tam tepleji? Myslím, jestli je možnost, že se vyčasí?"

Osud - 23. října 2011 21:57

Kristýna Málková Posadil se. „No tak aspoň, že jsi se trochu vyspala i když nic moc.“ Podal ti měch, aby jsi se zbavila ranního vyprahlého krku. Překvapilo tě, že včerejší voda najednou chutná jako hroznové víno s rumem. Co je to? To má víc těch měchů? Nevšimla jsi si. „No jo... s tím počasím se nedá nic dělat.“ Pokrčil rameny. Přetočil ovoce i chleba, ten už byl z jedné strany pěkně hnědý a třešně popraskala jako terakota. „No... možná. Třeba nad městem už mraky odplují. No je tu šance. Ale nejsem Meteorolog. Většinou jen poznám, že má pršet, ale kdy se má vyjasnit to ne.“ Sundal chleby a vytáhl ovoce. Jednu velkou třešni ti podal a chleby. Pak odloupl vršek třešně a zjistila jsi, že dužina byla tekutá. Vylil si trochu na chleba a hned to slupl. Zkusila jsi to taky a kombinace těch dvou chutí byla zvláštní. Pečené kaštany a ovocná marmeláda? „Jen co se najíme tak vyrazíme.“ Podíval se na tebe a pak na nohy. „Ty boty... nebylo by nakonec jednoduší jít bos?“

Kristýna Málková - 23. října 2011 22:24

S Mornatem "Co je to?" zadívám se do měchu jedním okem. "Pokaždé to chutná jinak," kouknu zpátky na Mornata a měch mu vrátím. Pití mě v krku zahřálo, nálada – zvednutá vidinou toho, že možná dojde i na kořeněné pivo, mi přidala i na úsměvu, který přestal být tak křečovitý. Přesto mě mraky nad hlavou a chlad všude kolem nutil cítit se dost mizerně, vzpomínat na domov, na teplou měkkou postel.. a když už nic, tak na Mornatovo objetí. To bylo z těch myšlenek nejšílenější, zase jsem se za sebe jednou styděla. Ve vzduchu ale visela lákavá vůně jídla a brzy došlo na první sousta. Lezla do mě, pravda, jen pomalu, i když to bylo dobré. "Boty? Ještě to s nimi zkusím a uvidím," ukousnu si jedno z posledních soust a volným prstem zkouším, jestli odloupnu ještě něco z vnitřní strany třešně. "Nebude to naboso v tomhle počasí nebezpečnější?" na ty meteorology se neptám, nakonec mě to vlastně vůbec nemusí překvapovat. Tady neudělám díru do světa ani s kuličkovým perem, protože našinců je tu spousta. "Nechci prochladnout nebo tak něco," dodám a strčím si do pusy poslední sousto. Až když dožvýkám, pustím se do převázání bot, aby mi zase alespoň nějakou dobu držely na nohách. V tomhle počasí je dost možné i to, že poženu jako šílenec dopředu, jen abych se pak mohla hřát někde mezi čtyřma stěnami u ohně. Já bych se opila.. tím dobrým pivem.

Osud - 23. října 2011 22:42

Kristýna Málková „Jo... no tenhle měch má určitou schopnost. Každý den se její obsah změní na něco jiného. Bohužel, ale není samodoplňovací. Můžu ji naplnit klidně blátem a druhý den z toho bude ořechový džus. Ale v tom případě si pak musíš dávat pozor, protože občas se stane, že se to změní na původní obsah a loknout si bláta z bažiny je hnus.“ Zašklebil se. Takže se mu to stalo. Rozhlédl se. „No... nejhorší co se ti může stát je, že uklouzneš. V tomhle počasí je havěť co by tě mohla nějak zranit zalezlá. Ale zkus to a vidíš.“ Pokývl hlavou a také dojedl. Vstal a vytáhl svůj meč, který zabodl do země. Vydlabal drn, otřel čepel a zase ho schoval. Pak chytil drn a vytrhl velký kus trávy i s hlínou a ten hodil na ohniště, které hned uhaslo. „Aha... pravda. Prochladnout to by jsi mohla. To mě nenapadlo.“ Řekl už chápavě. Posbírali jste své věci a znovu jste vyrazili na cestu. „Ale no tak... hlavu vzhůru. Mysli třeba na to, jak to bude fajn sedět v domě u krbu s plápolajícím ohněm. Uh... už se těším.“ Zdálo se, že jemu tohle rozhodně náladu zvedlo. Takže Mornat byl optimista.

Vasil Fjodorovič Sokolov - 24. října 2011 18:34

Klid zdejších lidí mě docela dostával. Jak jsem už včera říkal Koloníkovi, můj svět je plnej zloduchů - a je jedno, jestli jsou to ti, co tě pro chleba zabijou, nebo prasata ve vládách. Slušnejch lidí je málo, strašlivě málo. To je jim to tu jedno, nebo... Samozřejmě mě ani nenapadlo zbraň ukrást. Mám svou čest a kradl bych jen ve specifických situacích. Jenže jiný by to napadnout mohlo, ne? Asi se na to budu muset zase zeptat Koloníka. "Tady se nekrade? Že jsou všichni tak... bezstarostní," nadhodím, zatímco si prohlížím pistoli nejdřív zvenčí a zkusmo s ní mířím někam mimo mě a Koloníka. Vždycky, když se na něco soustředím nebo přemýšlím, se trochu mračím. "A jak je to s těma..." jednou rukou udělám gesto obsahující ušiska, mluvím potichu, "to se na tomhle světě prostě... kříží? Nebo jsou to nový rasy?" Jenže pak pistole cvakne. No... hodinář fakt nejsem. Ale kdybych na to měl chvíli času, zjistil bych, snad, jak to funguje. Hmm, takže kulatej projektil. Otázkou je, jestli to Esme vůbec zajímá. Jestli to nebere prostě jen jako kuriozitu. Zas takový nadšení jsem u ní neviděl.

Osud - 24. října 2011 18:58

Vasil Sokolov „Jistě, že se tu krade. Ale pokud jde jen o drobnosti tak se to příliš neřeší. A když se ukradne něco hodnotnějšího... tak pokud to majitel nezvládne získat zpět má prostě smůlu. Navíc, když majitel zloděje dopadne, tak má právo s ním naložit jak uzná za vhodné. Což vedlo k několika odstrašujícím příkladům a tak se zase tolik nekrade.“ Krčil rameny. Zvědavě se na tebe zadíval, když jsi naznačoval uši. Znovu pokrčil rameny. „To je různé. Jsou tu původní obyvatelé svých planet, ale i kříženci, ale to nikdo neřeší. Prostě proto, že to nejde poznat je tu až příliš mnoho ras. Jediný kdo ti může říct jestli je někdo kříženec je jen ona osoba.“ Ukázal na sebe. „Já třeba jsem kříženec. Mí rodiče nejsou stejné rasy.“

Kristýna Málková - 25. října 2011 22:01

S Mornatem Vyvalím oči. A pak si ani moc dlouho nepředstavuju, co všechno by se do toho dalo nalít, a druhý den.. nikdo nic neví, nic špatného v tom není. Zašklebím se chvíli po Mornatovi. To by se hodilo do parných dní, kdy voda v plastové lahvi po pár hodinách přebere její odpornou chuť.. hmm, i když ořechový džus zní taky docela strašně. "No jo, jenže ty budeš doma..," postesknu si. "Já ale ne. Ale, ono i tak to bude asi fajn, lepší než břečky, kaluže a zima," nepříliš přesvědčivě se usměju. Nechci mu kazit náladu svou vlastní, nemuselo by to přinést nic dobrého, protože dva mrzutí jsou nejhoršími společníky. Srovnám si sukni a tričko, a vůbec se tak trochu upravím, ačkoliv je to úplně zbytečné, a můžeme se vydat na cestu, abychom zase byli blíž našemu cíli. Ten krb zněl přece jen líp, než jsem si v první chvíli připustila.

Osud - 25. října 2011 22:19

Kristýna Málková Zadíval se na tebe, objal tě kolem ramen a přitáhl k sobě. Lehce s tebou, přátelsky zatřásl. „Já vím, že se ti stýská. Ale já říkám, že domov máš tam kde máš srdce. Třeba si tady najdeš něco co si tě získá a stane se to tady i pro tebe domovem... druhým domovem a pak se ti už nebude tolik stýskat.“ Snažil se tě povzbudit. Jeho náladu jsi mu tedy nezkazila. „Tak. Pojďme. Ať už tam jsme.“ Pobrali jste věci a pak tě vzal za ruku. „Až se ti bude špatně chodit tak řekni.“ Pobídl tě. „Zase tě vezmu na záda.“ Vydali jste se k horám, kterým se vrcholky schovávali v mlžném oparu. „Až budeme u mě doma. Budu tě učit se bránit. Ale opravdu. To by nešlo, aby jsi se takhle bála. A to by jsi pak z města nikdy nevytáhla paty.“

Vasil Fjodorovič Sokolov - 27. října 2011 00:12

"Moji teda jo," dodám vcelku zbytečně. Představa dělat to s něčím chlupatým, třeba, s něčím, co vypadá jako pes... to je trochu moc i na mě. "A to jim jako nevadí, že... Ne, já to možná nechci vědět." Už jen jak se v našem světě donedávna dívali na to, když byl běloch s černochem nebo Asiatem. Případně naopak. Vrchol hnusu. Zaklapnu pistoli. Už se mi nechce Esme otravovat. Stejně tu budu chodit častěji, tak jí, pokud bude mít zájem, třebas vysvětlím, jak to funguje. A pokud nechá odlít kulky, klidně ji z toho naučím střílet. S pistolí budu mít jistější ruku než s lukem. Opatrně ji vrátím na místo a cvičnej meč si opřu o pravý rameno. "Máš teď něco v plánu?" Nechci mu být zase pořád za zadkem a už vůbec nechci, aby se cítil nějak zodpovědnej na svýho novýho lidskýho mazlíčka. Protože tak si trochu připadám. Nakrmil mě, oblíkl, našel mi cvičitele. Jako s toulavým psem. Nejsem zvyklej na takovou pozornost a zájem od někoho, kdo mě zná ani ne den.

Ary Evans - 27. října 2011 13:03

Na cestě Přišlo mi neskutečné, jak někdo může kvůli vejci tak riskovat, ale zároveň jsem mu rozumněla. Věřil, že se z vejce vyklube jejich zachránce a dělal vše pro to, aby ho ochránil. Také jsem vstanula. Palar, snažila jsem se jméno pečlivě vrýt do paměti. Obvykle jsem zapomínala jména a tváře hned poté, co jsem je uviděla, ale kdo ví, jestli by se neurazil, kdybych se ho opět musela ptát. No myslím, že nemám na vybranou, ucedila jsem napůl hořce. Půjdu s tebou ráda. Netuším, kam bych jinak šla, dodala jsem s vděčným úsměvem, aby mě náhodou neposlal pryč. Z toho dlouhého klečení mě už pekelně bobely záda. V rychlosti jsem se protáhla a následovala Palara lesem. Přestože jsem vyrůstala v městě, často jsme jezdili k babičce na venkov a moc ráda jsem se procházela, ale tady mi to vůbec nic nepřipomínalo. Všechno od kamene na zemi až po obrovské listnáče bylo jiné. Čemu se vlastně pořád divím, jsem na jiné planetě, sama jsem se vysmála vlastním myšlenkám. Jak daleko je tu vlastně nějaká civilizace? Žijete všichni dohromady v městech nebo vesnicích? Vrtalo mi hlavou jestli se tvorové ze všech možných galaxií, nebo odkud vlastně jsou sžili, nebo žijou samostatně. Palar sice před tím říkal něco o tom, že dneska tu jsou už pouze potomci těch, kteří tu přišli, a kříží se mezi sebou...

Maya Lee - 27. října 2011 23:54

Průzkum vesnice Pesan byl úžasnej! Dokonce i když jsem ho nechala bejt, šel pořád za mnou. Často jsem se na něj otáčela, něco mu žvatlala a občas ho pohladila. Pak jsem potkala druhýho takovýho, jak veze bandu harantů na zádech. Proč, když já byla malá, jsme nic takovýho neměli? Pokračovala jsem v průzkumu, až jsem dorazila na jakýsi náměstí. Nutno říct, že mě to docela překvapilo, protože jsem pořád měla představu, že je to taková jakási "indiánská" primitivní vesnice, a oni zatím mají náměstí s mozaikovým dlážděním a kašnou. Ale když mají kašnu... To by mohli mít i záchod. Paráda! Uprostřed náměstí vyrůstal velikánskej vrbě podobnej strom. V jeho koruně se dováděli nebo odpočívali Mukati. Nemohla jsem si pomoct, ale strašně mi to připomnělo Avatara. Co mě ale udivilo víc - na stromě seděl i jakejsi týpek, co vypadal úplně na člověka. Mohl bejt snad i mladší než já, ani neměl fousy. Pes se mi opřel o nohu, tak jsem se já opřela o něj a drbala ho na hlavě. Zvědavě jsem po maníkovi pokukovala. Nevěděla jsem, jestli ho oslovit, nikdy jsem se do kontaktu s cizíma lidma moc nehrnula. Na druhou stranu pokud by byl ze stejnýho světa jako já... Mohl by mě snad trochu uvíst do situace. Nejdřív jsem chtěla pokračovat v průzkumu a odchytit si ho pozdějc, ale nedalo mi to. Co kdyby tu pak už nebyl? Tak jsem si trapně odkašlala a zamávala na něj. "Ehm, ahoj?" pozdravila jsem a připadala si zas jednou jako vůůůůl!

Osud - 03. listopadu 2011 08:06

Vasil Sokolov Zmateně se na tebe díval. „No... nevím co si představuješ, ale asi to taky nechci vědět.“ Řekl. Chvíli mlčel a přemýšlel. „Abych to víc vysvětlil. Není to tak, že by humanoidní jedinec se křížil s jedincem co chodí po čtyrech. Kříží se mezi sebou jen humanoidní jedinci.“ Vysvětlil ti. „No chápeš?“ zeptal se, protože to asi už nechtěl moc rozebírat. Asi to pro něj bylo náročné na vysvětlení. Když jsi vrátil pistol na své místo, vyšli jste z domu a ty jsi se zeptal co chce Koloník dělat. Pokrčil rameny. „Nemám nic zvláštního v plánu. Nic co by nemohlo počkat.“ Byl ochoten kvůli tobě své plány změnit. Co je to s lidmi na tomhle světě? Nikdo u vás by se nikdy takhle o cizího člověka nestaral. Samaritánství je tu asi nějak rozšířené. „Rád bych se dřív nebo později podíval po té knihovně.“ Prozradil ti co přesněji měl v plánu. Ary Evans Palar tě vedl jedním směrem, ale díky tomu, že jste spíš přebíhali od stromu ke stromu, jste moc rychle nepostupovali. Palar neustále kontroloval oblohu mezerami mezi korunami stolu. Na chvíli jste se zastavili u stromu, který vypadal jako kaštan, jen kůra stromu byla černá... ne... spíš ebenová a listy byli zlaté. Nebo jako ze zlata vypadali, chvíli jsi na listy koukala a začínala jsi mít mžitky před očima. Zeptala jsi se, jak tady lidé žijí. Palar přestal koukat na oblohu a zadíval se na tebe. „Jak daleko... hm...“ zaváhal a vytáhl něco z kapsy svého velkého pásku... nebo co to bylo. Vypadalo to jako průhledný krystal tak akorát velký do dlaně. Byl placatý a tenký asi jen čtvrt palce. Podívala jsi se blíž a dívala jsi se, jak krystal blikl a najednou se na jeho povrchu objevila miniaturní holografická mapa. Viděla jsi les ve kterém jste nejspíš stáli a nedaleko nahoru vystupoval pahorek. V místě kde jste stáli byl žlutý křížek. Nevěděla jsi co Palar udělal, ale krystal znovu blikl a mapa se změnila do menšího měřítka. „Hmm...“ Na mapě jsi teď viděla dva křížky. Žlutý jste byli vy a modrý označoval nejspíš místo kde už někdo žil. „Den cesty. Vypadá to na nějakou opevněnou vesnici.“ Řekl a mapa zmizela, znovu krystal schoval. „No... jinak žijeme ve městech, osadách, vesnicích... ale jsou tu také nomádi a kočovné kmeny... A žijí spolu tam všechny možné rasy. Místní obyvatelé nejsou moc rasisti. Ale nebudu to zapírat. Pár ras tu je, které si myslí, že jsou lepší než ostatní a žijí jen spolu a žádnou jinou rasu nesnesou. Naštěstí jich není moc.“ Maya Lee Pesan, kterému jsi tak v duchu říkala, zahrabal nohou, když jsi ho znovu podrbala. Když jsi mladíka oslovila, nevšímal si tě, nebo možná tě neslyšel... a nebo nevěděl, že to patří jemu. Zavolala jsi na něj trochu hlasitěji a to se už na tebe konečně podíval. Mávl ti na pozdrav, vzal svou tašku, schoval do ní knihu a sklouzl se dolů po kořenu, ze sedu se odrazil, přeskočil na další a začal dolů seskakovat stejně jistě a elegantně jak se pohybovali Mukati. Za chvíli už stál před tebou. Dal si brašnu přes rameno a rukou si sundal hnědé vlasy z čela. Zadíval se na tebe. „Zdravím tě, mladá dámo.“ Řekl zdvořile. „Mé jméno je Fern.“ Představil se a smekl před tebou pomyslný klobouk. Choval se maličko teatrálně. „Už jsem o tobě slyšel. Tady se novinky šíří rychlostí požáru.“ Usmál se.

Kristýna Málková - 05. listopadu 2011 21:25

S Mornatem Vydechnu, vezmu věci, které mám vzít – pokud mi takové tedy Mornat nechal, protože je o hodně silnější a je pro něj těžší se unavit, a pomalu vyrazím kupředu. Najednou mi ani Mornatova přítomnost není dost, chybí mi domov, to všechno.. i to zlé, hustý smog ve kterém by se dalo plavat, všechno. Zvolím tedy nepříliš vyzkoušenou taktiku převedení pozornosti na okolní přírodu, která je neokoukaná a krásná. Trochu to zabírá, ale koutky jsou stále taženy smutkem dolů. "Kdo ví, jestli vůbec z domu," pobaveně se pousměji. "I takové město je nebezpečné, pro někoho, jako já. Ale aspoň mám další věc, na kterou se můžu těšit. Jen abych na to nebyla levá," kousnu se do rtu. "Asi v šesté třídě na základce jsem dělala judo, a to mi teda vůbec nešlo. Ono, já jsem tak vůbec dřevo."

Vasil Fjodorovič Sokolov - 13. listopadu 2011 17:21

Rozhodl jsem se dál nezkoumat sexualitu v tomhle světě. Koloník se mi to snažil nějak vysvětlit, ale když existujou úchyláci u nás, určitě jsou i tady. Kvůli rozmanitosti ras to bude určitě těžší kalibr. Venku se protáhnu. Moc nevím, co dělat. Od včerejška mám v hlavě plno plánů, to ano, ale některý věci se nesmí uspěchat. Když se mám teprve učit bojovat po jejich způsobu, nehodlám hned vyrazit někam do divočiny hledat černou skálu a pozůstatky někoho, kdo tu měl relativně moderní zbraně. "Tak jdem. Povídej mi ještě něco o tomhle světě. Co je důležitý, co je zajímavý..." Asi mi výjimečně došly otázky, nebo mě nic nenapadá.

Ary Evans - 13. listopadu 2011 18:06

S údivem jsem sledovala věcičku, kterou držel v ruce. Už tak mi připadalo, že informace se na mě hrnou ze všech stran, takže jsem vzdala otázky, co to je. Každopádně mě zaujalo, že nejbližší vesnice je den cesty. Jak daleko a především, jak dlouho musel letět za zády s těmi potvorami. O rasách, které se povyšují nad ostatními mluvil se značným pohrdáním. Okamžitě jsem si vzpomněla, jak to je u nás ve světě. Není snad nikdo, kdo by nebyl rasista... I já jsem se kolikrát zmohla na nějaké to pohrdavé gesto k ostatním rasám. Tohle je snad všude stejné. Takže nás čeká poměrně dlouhá cesta, pronesla jsem poměrně spokojeně. Źnamenalo to dost času, abych se trochu aklimatizovala na tenhle svět. Automaticky jsem zvedla hlavu k nebi, abych se podívala, jak vysoko na obloze slunce stojí, ale došlo mi, že podle toho se jen těžko můžu měřit. Kdo ví, třeba tady slunce nezapadá. Kolik je hodin? Sotva jsem větu vypustila z pusy, došlo mi, že i celé formulování věty může být špatně. Je to přece jiný svět, mají tady vůbec hodiny? Asi ano... Mluvíme stejnou řečí. Následovala jsem Palara v jeho partyzánské chůzi a vzdala rozhlížení po "jeho" nepřátelích. Stejně jsem nic neviděla... Moment, na té věcičce s mapou, můžeš vidět i je ne?

Osud - 18. listopadu 2011 11:33

Kristýna Málková „Já bych řekl, že se podceňuješ. Jsi silná. To vím. Ne mnoho lidí by zvládlo tohle s takovým klidem, jako ty. A to ukazuje jak silného ducha máš.“ Pohlédl na nebe. Mraky byli těžké, jako kdyby vám měli každou chvíli spadnout na hlavu. Mraky neměli teď takovou tu lehkou žlutou barvu, jako včera. Teď spíš to byla nezdravě žlutá, jako když se ti hojí modřina. Snad tady místo deště nepadají kameny. „Co je to judo?“ zeptal se. Prohlížela jsi krajinu. Jako včera jsi viděla samé květiny tak teď jsi viděla jen zelenou, mokrou trávu i když, květiny tu byli také, ale jak bylo zataženo nebylo tak výrazné, jakoby schované ve stínu. Hmyz tu také nebyl skoro žádný a ptáky jsi tu a tam zaslechla, ale neviděla je. Začali jste šlapat z menšího svahu, Mornat ti nabídl ruku, jako oporu pro případ, kdyby jsi uklouzla. Hory byli stále blíž i když jste už směřovali trochu do strany. Vasil Sokolov Koloník přikývl, rozhlédl se a pak znovu zamířil do centra města. „Co je důležité... zajímavé...“ Opakoval si. „Toho je hodně, že ani nevím kde přesně začít.“ Zamyslel se. „Ano!“ lekl jsi se jak najednou zajásal „Tohle by tě mohlo zajímat.“ Ukázal prstem do nebe. „Tahle planeta je rozdělena na mnoho... řekněme zemí. Některé si vyznačili své hranice, ale některé ne. Jako nebeské země.“ Pronesl a pohlédl na žlutá oblaka. „Jsou tu také země, které plují po obloze. Ty jsou velice zajímavé. Podle všeho tyto země jsou nejvíce technicky rozvinuté. Jednou jsem viděl jeden jejich vynález. Říkají tomu létající loď.“ Řekl nadšeně. Myslel vzducholoď? „Není to tak dávno co to začali využívat jako cestovní prostředek z Nebeské země tady dolů k nám. Jednou se tam podívám.“ Zadíval se na tebe s nadšením jeho vlastní. „Je to pro tebe zajímavé?“ Ary Evans Palar znovu něco udělal a v krystalu se objevil čas. Podívala jsi se bedlivěji. Chvíli jsi měla pocit, že vidíš nějaké divné znaky, ale po pár mrknutí jsi už viděla normální čísla. „Něco po jedné.“ Odpověděl. Na tvůj dotaz ohledně sledování pohybu jeho pronásledovatelů, zavrtěl hlavou. „Ne. To by první moje krystalka musela přijít do kontaktu s jejich, abych je pak mohl se svou krystalkou sledovat.“ Řekl a schoval tu věcičku. „Kdyby to šlo, tak bychom měli problém. Protože by pak mohli sledovat i oni mě. To by nebylo moc kuprospěchu.“ Podíval se na tebe a odběhl k dalšímu stromu. Skoro se zdálo, že si to užíval. „No a co ty? Co jsi dělala u vás doma?“ zajímal se.

Ary Evans - 21. listopadu 2011 17:51

Tenrokrát jsem se dívala opravdu pozorně, když Palar používal krystalku (jak to nazval) podruhé. Jediné, co jsem tam viděla, byla změť nějakých prapodivných znaků. Trochu mi to připomělo řeckou abecedu, ale asi už jsem byla vážně přetáhnutá. To je ještě spousty času. Pokud se poštěstí a ty potvory na nás znovu nezaútočí, tak ujdeme ještě kus cesty. To má být vaše verze GPSky? pobaveně jsem se zasmála. V částečně průhledném krystalku mohly být těžko baterky, zajímalo mě, jak to vlastně funguje, ale zaskočila mě Palarova otázka ohledně mého života na Zemi. No studovala jsem na střední, příštím rokem jsem měla maturovat a pak jsem plánovala doktorát nebo něco podobného. Jo, krev byla jedna z věcí, které mi nevadily a to i případě, že je má vlastní (ale rozhodně se v tom nevyžívám, masochista nejsem). Ani nevím, proč se mi práce chirurgů nebo třeba jen obvodních lékařů tak líbila. Pomáhat lidem je sice šlechetné, ale to v tom hrálo jen malou roli... A co ty? Co vlastně děláš? "Kromě toho, že kradež," chtěla jsem dodát rýpavě, ale s úsměvem jsem si zkousla ret, ať mi to náhodou nevypadne. Před tím reagoval dost prudce.

Kristýna Málková - 22. listopadu 2011 19:33

S Mornatem "Třeba panika ještě udeří. Asi bych se ani moc nedivila, kdyby mě to složilo až za pár dní, ale opravdu pořádně. Až prostě člověku dojde, že už opravdu nemá jinou šanci, že tu musí zůstat," připustím a zároveň nadhodím ke znovu promyšlení. Sama nevím. Jednou se cítím tak, podruhé onak. Čas všechno ukáže, tak se to říká, nebo ne? Čas.. chmm, no snad. Svah mi přišel vhod. Bylo to nebezpečné, ale zároveň to znamenalo menší prověření toho, jak se mi v botách skutečně chodí – a zatím to bylo ucházející. "Judo? To je bojový sport. Různé úchopy, podkupnutí nohou, už ani přesně nevím, bylo to opravdu dávno a víckrát jsem se s tím už nesetkala," odpovím. "Jsou i různé soutěže, šampionáty. Kdysi jsem jako spousta jiných lidí věřila, že když tě někdo přepadne, tak tohle pomůže, ale dneska si to už nemyslím. To překvapení tě ochromí a to už prostě může být pozdě, ale zase je fakt, že teoreticky by to bojové umění mohlo pomoci," zamyslím se. "Máme takových sportů víc, ještě třeba karate a tak. Ty názvy ani moc neznám, ale připadá mi, že je to všechno asijské a v podstatě na stejném principu. Není to jako fotbal nebo dostihy," Dodám a podívám se na Mornata, abych se dozvěděla, jak moc mi rozuměl a jaké pojmy budu muset zopakovat a vysvětlit. "Co děláš ty, když tě někdo přepadne? Tebe ale asi moc lidí nepřepadává, co? Ale kdyby tě někdo přepadl.. co bys dělal? Máš k tomu nějaké trénink mimo, hm, běžné zkušenosti z boje.. protože ses už určitě někdy popral a to mi připadá jako něco jiného, než si boj trénovat. Mě totiž přijde docela těžké si s někým jen tak trénovat a pak, když dojde na nečekaný boj, nemůžeš vědět, co udělá nepřítel. Může mít jiný styl a tak.. takže by ten trénink byl na nic."

Osud - 04. prosince 2011 18:01

Ary Evans Podíval se na tebe. „Nevím co je to GPSka.“ Odpověděl. „Ale asi ano.“ Pokrčil rameny. „Jo tak ty jsi studovaná. To je fajn. Co je to ten doktorát?“ zajímá se. Na chvíli se zastavil a počkal až ho dojdeš. „Já? Kromě chránění vejce? Živím se hledáním. Hledáním věcí, zajímavých a ty pak prodávám. Prolézám staré ruiny, kopu v zemi nebo cestuji do dalekých zemí a nosím zajímavé věci domů.“ Odpověděl ti. Takže něco jako vetešník. Asi. Kristýna Málková Mornata nejspíš to s bojovým uměním zaujalo. „To mi pak musíš ukázat.“ Řekl. Tvá otázka ho překvapila. „No... asi po tom co mě přejde překvapení z toho, že si na mě někdo takhle troufl, tak tasím meč a budu bojovat dokud někdo z nás nepadne nebo dokud neutečou.“ Poklepal rukou na svůj meč. Dál jste šli a povídali si. Asi kvůli tomu cesta utekla poměrně rychle. Nebo aspoň dřív než jsi se nadála jste zastavili, aby jste se naobědvali a ne dlouho na to jste už procházeli úzkou průrvou mezi horami. Vlastně co byla jakoby vesta vysekaná skrz horu. Vešli by se sem mezi sebe jen tak tak dvě dodávky. Bylo to trochu tísnivé, zvlášť když se tu nesla hlasitá ozvěna a chvílemi jsi slyšela něco co hodně připomíná praskání ledu, asi se to neslo až od shora, kde na vrcholcích byl sníh a led. Začínalo se stmívat, ale Mornat tě ujistil, že je to už kousek. Opustili jste průrvu a kolem se to zase začalo zelenat až jste nakonec stanuli na místě odkud jste měli údolí jak na dlani. A tam dole... jsi viděla i město. Odsud ti připomínalo... takové to středověké, kamenné město s hradem uprostřed. „Tak tohle je můj domov.“

Kristýna Málková - 10. prosince 2011 23:32

S Mornatem V průrvě mi začalo být skutečně hodně úzko. Nic podobného jsem dřív nezažila, jenže to si říkám od chvíle, kdy jsem se ocitla na tomhle podivném místě, často. Přesto jsem najednou zase cítila hodně blízko smrti. Bolestivé smrti. Co kdyby led nebo i jenom pouhý sníh spadl? Kolik ho tam je? Rozdrtil by nás a pohřbil, aby za pár dní někdo našel naše tlející těla? Neměla jsem odvahu se na to ptát. Až co jsme byli za průrvou, nedala mi zvědavost. Krátce jsem se ohlédla a otřásla se. "Mornate, co tam je? Tam nahoře? Jsou i nějaké legendy, jiné, než o jakých jsi mi už říkal? Zdálo se to.. skoro živé. Všechno to praskání..," polknu. Den se chýlil ke konci, ale průrva už byla za námi a to se mi zdálo důležité. Nikdy víc tím místem nechci procházet. Krátce na to jsme došli na místo, ze kterého se dalo dohlédnout na město. Kousla jsem se zlehka do rtu, spíš po něm jen přejela zuby, a usmála se. "To je úchvatné," vydechla jsem. "Nic podobného jsem ještě neviděla. Jak je to ještě daleko? Dojdeme tam, nebo budeme spát venku?" po tom všem bylo nocování v přírodě dokonale odstrašující. Nejhorší na tom celém ale bylo to, že se vlastně nic nestalo, proháněly mně jen vlastní myšlenky a představy.

Osud - 24. prosince 2011 12:05

Kristýna Málková Podíval se na tebe a pak se ohlédl. „Nic dalšího. Možná jen nějaká sněžná zvířata. Nic hrozného.“ Uklidňoval tě a objal kolem ramen, přátelsky tebou lehce zatřásl. „To byla jen ozvěna. Nahoře zapraská led a tady dole to zní jako kdyby se to na tebe mělo celé zhroutit. Ale nikdy co si pamatuji dolů nic nespadlo.“ Pustil tě. Hrdě se usmál. Byl pyšný na svůj domov. „Už jenom kousek. Zbytek cesty se svezeme.“ Řekl a mrkl na tebe. Šli jste ještě kousek až jste narazili na sloupek se zvonkem. Mornat na něj zazvonil a čekal. Nechápala jsi na čem by jste se tady měli svézt. Za chvíli jsi uslyšela rachocení, jako když jede vlak po kolejích. No vlak ne... něco menšího. V dálce jsi uviděla, jak něco k vám jede. Když jsi konečně věděla po čem se dívat, tak jsi uviděla koleje schované mezi porostem. Přijel k vám vozík, takový ten důlní jen trochu větší. „Tímhle se svezeme až k městu. Bude to jen pár minut.“ Řekl a vlezl si do vozíku. Ale stejně zabíral většinu místa, takže si jsi se mu musela sednout na klín. Objal tě rukou kolem pasu a za chvíli jste se pohnuli dopředu a rozjeli jste se dolů. Bylo to jako na horské dráze, šimralo tě v břiše, vítr se ti třel o tváře a čechral ti vlasy. „Moc neotevírej pusu aby jsi nespolkla brouka.“ Varoval tě Mornat vesele.

Kristýna Málková - 07. ledna 2012 17:58

S Mornatem Vozík! Koukám na to jako spadlá z višně, neschopná slova. Doteď jsem myslela, že tady nic takového nebude, ale.. jsem hloupá? Podle čeho jsem to vlastně porovnávala, když pořádně ani nevím, jestli je tohle normální nebo ne. A taky proč by nebylo? Jsem tu já, z 21. století, stejně dobře tu můžou být i jiní, mnohem schopnější. "To je vozík!" vyjeknu po chvíli polohlasně a usměju se. Jsem ráda, že už nemusím jít po svých, ale zároveň jsem stále tak trochu šokovaná. Problém s místem mi nevadil, po dnešní noci jsem si zvykla choulit se k jeho hebkému tělu, a tak jsem se nepatrně přitiskla a udělala si pohodlí tak, abych zároveň nevadila jemu. Jenže jen co se vozík rozjel, dostala jsem strach a můj stisk zesílil. Obličej jsem zabořila Mornatovi do kožichu a roztřeseně křikla, protože jsem z nějakého důvodu měla pocit, že by mě jinak neslyšel. "To se neboj! Neotevřu ani oči! Nemůže se nám něco stát?" horské dráhy, to nebylo nikdy moje, jenže jsem na žádné nebyla už tak dlouho, že jsem dočista zapomněla, proč je vlastně nemám ráda. Pocit, že co chvíli vypadnu a rozstříknu se někde o strom byla ale najednou hodně silná, i když zřejmě neoprávněná. Po chvíli jsem se přece jen odvážila hlavu zvednout a rozhlédnout se, byla to nádhera. Jen ten žaludek byl stále víc na vodě.

Osud - 07. ledna 2012 20:21

Kristýna Málková Mornat se zazubil. „Ano. Vozík.“ Potvrdil. Nečekal však, že budeš mít z jízdy strach a tak, jak jsi mu zabořila tvář do kožichu, začal tě chlácholivě poplácávat po zádech. „Už jsem tím jel mnohokrát. Nic se nestane, neboj se.“ Odpověděl ti. „Je to naprosto v pořádku, jen klid.“ Chlácholil tě. Pak jsi se odhodlala a vzhlédla, sice ti nebylo dobře od žaludku, ale opravdu jsi měla hezkou vyhlídku. Kolem projel jiný vozík, stačila jsi si jen všimnout vytáhlé postavy a byl pryč. „Zavedli to tu teprve před pár lety, protože cesta dolů byla vždy zdlouhavá a skoro denně si někdo zvrtl kotník. A pak přišel někdo s tímhle, prej to měli u nich doma na přepravu lidí... no a mi se toho chopili. Pomalu koleje rozšiřujeme. Prej, že tam u nich jejich koleje vedli od města do města což by bylo skvělé pro obchod.“ Vysvětloval ti, aby tě nějak zabavil a ty nemyslela na nějaké nebezpečí. „Moc tomu nerozumím jak to funguje, ale funguje to.“

Kristýna Málková - 08. ledna 2012 14:26

"Heh..," utrousím nejistě. "U nás jsou taky takové.. jen teda mi připadají bezpečnější. A jsou kryté. Vlastně i nekryté, pro zábavu, tomu se asi podobají víc. Dráha vede schválně nahoru a dolů, mnozí to považují za výsostnou zábavu. Na mě to moc dojem nedělá," zatvářím se křečovitě, ale třeba mu dojde, že to byl úsměv. "Ušetří to čas. Uff, no, už abychom byli ve městě," poškrábu se na hlavě a díky rychlosti vozíku tím kolem sebe rozvířím vlasy. "Máte tu ještě něco podobného, co vám pomáhá překonávat vzdálenost nebo tak?" zajímám se. "U nás jsou dráhy, ale i stroje nezávislé na kolejích a tak. Asi je škoda o tom mluvit, v technice se nevyznám a neuměla bych to pořádně popsat.. no ale stejně, je tu i něco jiného?"

Osud - 15. ledna 2012 23:14

Kristýna Málková „Jestli je to něco jako tohle, tak mě to připadá taky jako zábava. Takhle se vozit je fajn.“ Řekl spokojeně. Slyšela jsi jak zaprskal, jak se mu asi do pusy dostali tvé vlasy, které všude vláli. „Něco podobného?“ řekl konečně. „Jo... je tu taková technická země. Je nahoře v oblacích a ti vymysleli létající lodě. Tady dole o nich vědí jen nějakých padesát let, protože předtím ty létající lodě neměli a nikdo nevěděl, že jsou nahoře. A pak před padesáti lety sestrojili první létající loď a sletěli sem dolů.“ Vyprávěl ti. „Byl to docela problém, protože si lidi mysleli, že to oni jsou ti únosci. Takže bylo pár nepokojů než se to vysvětlilo.“ „Už tam budeme.“ Poznamenal a tak jsi vzhlédla. Město bylo velké, ale takhle za tmy jsi toho moc neviděla. Tedy viděla, ale v šeru vypadlo všechno tak nějak mdle. Za plného světla by to jistě bylo hezčí. Konečně jste dojeli, projeli jste branou a zpomalovali až jste nakonec zastavili na něčem co ti připomínalo zastávku u tramvaje. Teď tu momentálně nikdo nečekal. Ale zaujalo tě něco jiného. Lidé co kolem chodili, nebo spíš nelidé. Viděla jsi tu hodně takových jako je Mornat a také samic, které byli vysoké, štíhlé a bez hřívy. Jako lvice. Ale byli tu i další tvorové. Tvorové co vypadali jako lidé jen měli nějaké abnormality. Třeba trochu divné nohy, končetiny navíc, ocasy a uši a viděla jsi i něco co vypadlo jako přerostlí brouk. „Vítám tě v mém městě. Snad se ti tu bude líbit. Teď takhle za šera to není moc veselé, ale počkej zítra.“ Sliboval ti a pomohl ti ven z vozíku než sám vylezl. Vedl tě městem, které byli jak ze středověku, jen domy byli hezčí, v lepším stavu, zem byla dlážděná, byli tu pouliční lampy, které svítili.... no na kdo ví na co. Také tu bylo hodně zeleně, hodně domů mělo zahrady. Ale Mornat tě vedl trochu stranou od centra, spíš ke kraji města, kde domy měli kolem sebe víc pozemků, víc místa a domy se tu na sebe tolik nemačkali. Nakonec tě zavedl k domku. Ne moc velkému, ale ani malému. Hezkému s červenou střechou. „To je můj domov. A teď i tvůj, jestli si to tedy budeš přát. Možná nevypadá moc velký, ale to bude v pohodě. Pojď dál.“ Pobízel tě a odemkl dveře a skoro tě dovnitř strčila. „Co říkáš?“ ptal se nedočkavě. Chtěl vědět, jak se ti jeho domov bude líbit. Přibližně takhle to u něj vypadá :P

Vasil Fjodorovič Sokolov - 16. ledna 2012 01:35

Podívám se k nebi, jako bych čekal, že tam uvidím tu zemi, o který mluví. Lítající kusy pevniny? To je tu zvláštní gravitace? Nebo v sobě mají nějaký lehký prvek a plyn, co je nadnáší? Jasně, že se to snažím vysvětlit tím, co znám z domova. V hlavě mi běhaj různý varianty, jak je to možný, aniž bych si uvědomil, že jsem vlastně ve vesmíru, kam vědomě naše lidstvo nikdy nedosáhlo. To, co platí doma, tu fakt platit nebude. Stačí si vzpomenout na tu holku s psíma ušima. Nebo co to bylo. A na mýho novýho učitele šermu. "To máš teda co dělat, abys to všechno stihl. Kde vlastně pracuješ?" Neexistuje svět, kde by se nemuselo pracovat. V to nevěřím. Možná jsem tuhle otázku už položil... anebo ne? Ne, týkala se toho, co dělá. Je něco jako vědec. Ale z něčeho žít přece musí. Někde musí brát svoje kamínky. Kde by jinak vzal na to, aby se o mně postaral? Byť jsem mu za to přislíbil svoje ruce, kdyby došlo na boj.

Ary Evans - 17. ledna 2012 20:27

S Palarem Promiň neustále zapomínám, že jsem v jiném světě, podívala jsem se na něho s omluvným výrazem, který se hned změnil v zamyšlený. Nó to je... elektronika sloužící k navi- Raději jsem se v polovině věty zarazila a sklapla. Ať řeknu, co řeknu tak... to nemám jak říct! Raději jsem se soustředila na vysvětlení dalšího pojmu o nic jednoduššího. Vlastně ani nejsem študovaná. U nás vzdělání, které jsem měla já dosáhne každý druhý člověk, odvětila jsem lhostejně. Ovšem kdybych dostala právě ten "doktorát", tak už to něco znamená. Mohla bych léčit a ošetrovat zranění a tak. Dořekla jsem krkolomě a raději rychle přemýšlela, jak opět srthnout hovor k němu. Konec konců tady je jedno, jak to funguje v našem světě. Spíš já bych se měla vyptávat. Palar se mi začíná zamlouvat čím dál tím víc. Už jsi někdy objevil něco opravdu cenného? zeptala jsem se se zájmem. Tedy samozřejmě kromě toho vejce, které opatruješ. Mrkla jsem na tašku, ve které bylo ukrytu a díky, kterému jsme se také potkali. Cože to říkal? Že ho po celá staletí střeží? Možná se to děďí přes rodinu. Máš nějakou rodinu nebo přátelé, kteří ti pomáhají vejce střežit?

Osud - 25. ledna 2012 08:34

Vasil Sokolov Koloník, tě napodobil a díval se nahoru. „Co? Kde pracuji? Nikde....“ Odpověděl. „Teda... jsem badatel. To je v podstatě moje práce. Ale když potřebuji jídlo nebo něco jiného, tak se hold v nějakém městě zdržím, odpracuji si co potřebuji a jdu dál.“ Vysvětlil ti, jak to u něj funguje. „Práci najdeš všude. Támhle potřebují pomoc se stavbou domu. Jinde potřebují pomoc se zvířaty. Tady a tam potřebují sehnat bylinky.“ Odpověděl. Museli jste nastoupit na další loďku a nechat se převést přes vodu, trvalo to jen tři minuty. Nakonec jste došli ke kamennému domu, který ti připomínal kostel. Dvoukřídlé dveře byli otevřené a tu a tam někdo vešel nebo vyšel ven. Koloník se zhluboka nadechl a vešli jste dovnitř. Kostel, nebo spíš knihovna byla rozdělena do dvou pater. Na pravé straně vedlo schodiště do druhého patra, ale kromě stolů a křesel tu byli už jenom police. Všude byli police, jenže knih tu bylo vážně pomálu. Police vzadu byli úplně prázdné. První police u vás byli plné, ale čím dál postupovali tím méně knih bylo. „Páni! To je knih!“ řekl Koloník nadšeně. Jo kdyby viděl knihovny u vás, tak omdlí. Hned se vydal k jedné z polic a začal si je prohlížet v tu chvíli na tebe nejspíš úplně zapomněl. Ary Evans Když jsi zjistila, že vlastně nemáš jak mu vysvětlit, jak funguje navigace nenaléhal na tebe, aby jsi mu to vysvětlila. „Jo... být doktor to musí být fajn.“ Pronesl zamyšleně. „Tady u nás studuje jen kdo sám chce a pokud teda k tomu má prostředky.“ Zastavil se a podíval se na tebe. „Cenného? Jasně. Našel jsem třeba krystalovou jeskyni. A našel jsem nějaké ty ruiny obyvatel před námi. To bylo cenné pro všechny ty badatele. A pak nějaké drobnosti.“ Neřekl ti nic určitého. Znovu vyrazil. „Rodina? Jasně, že mám. Ale nepomáhají mi. Střežit vejce je vždy úkolem nejmladšího potomka. A to jsem já. Nejstarší potomek se zase stará o rodinu, majetek a podobně.“

Ary Evans - 27. ledna 2012 22:33

Nakonec jsem se odhodlala ještě k jednomu pokusu poodhalit taje mého světa a pustila se do vysvětlování funkcí, kterým jsem sama pořádně nerozuměla. GPS funguje jako navigátor, kterému zadáš, kam se chceš dostat a "ono" ti to ukáže cestu. V podstatě je to mapa, která ti ukáže cestu k jakémukoliv místu, které chceš. Byla jsem na sebe pyšná, jak to dokázala vysvětlit, ale nálada mi poklesla o pár stupňů dolů, když se zmínil o doktorovi. Jo, to musí být fajn, odpověděla jsem suše a dál se k tomu nevyjadřovala. Tak tos to teda chytl, zasmála jsem se, ale pak jsem si uvědomila, že ho tohle poselství spíše baví a naplňuje, než by mu vadilo. Nevypadáš, že by ti to dvakrát vadilo co? Asi tě vážně baví hledat ty věcičky... Nevím, mě takové věci nikdy nezajímaly, usmála jsem se na něho. Kam vlastně teď půjdeš? Znovu jsem stočila konverzaci na cíl naší cesty (tedy JEHO cíl, já byla pouze ocásek). Věděla jsem, že právě jdeme do nejbližší obydlené vesnice, nebo snad města? Ale najednou mě začala cesta opravdu zajímat. Sice mi nevadila představa, že budu putovat s Palarem, ale zajímalo mě, co má dál v plánu... se mnou, s nováčkem.

Vasil Fjodorovič Sokolov - 28. ledna 2012 19:06

Abych pravdu řekl, tohle se mi docela zamlouvalo - a našim mrtvým vůdcům by se to jistě líbilo taky, kdybych jim mohl věřit, že byli tak naivní. Co si odpracuješ, to dostaneš. To se v našem světě říct nedá. "To se mi líbí. Náš svět je prohnilej. Nejvíc dostávají ti, co nic nedělají, a ti, co dřou jako koně, jsou vykořisťovaní. Hlavy států akorát vymýšlej hovadiny, jak z lidí vytřískat peníze, a mají za to plat jak králové." Aspoň vím, jak si vydělám. Tady po mně nepůjdou lidi z berňáku, heh. Knihovna ve mně nevyvolala takový nadšení jako u Koloníka. Pozvedl jsem nad tím obočí. Nad čím se tak raduje? Vypadá to tu jak po slevách v cigánský čtvrti... za předpokladu, že by to nebyly knihy. Nechal jsem ho jeho nadšení a sám se vydal prohlížet si písmenka, jestli je poznám, anebo aspoň obrázky. Však jsem zelenej mozek, obrázky budou lepší, no ne? Ale i tak by mě docela zajímalo, jestli tady uspěju aspoň s latinkou. A kdybych našel něco s azbukou, aspoň bych věděl, že tu byl někdo od nás.

Kristýna Málková - 31. ledna 2012 20:32

S Mornatem ve městě "Létající lodě? Vau..," ihned mi na mysl přišly první návrhy létajících strojů, které jsem viděla už ani nevím kde. Bude to podobné? A pak jsem na to přišla. Možná to vůbec nebylo tím, jak byl tenhle svět odlišný, třeba mě udivovalo a fascinovalo právě to, co už v našem světě dávno nebylo možné, nebo to bylo příliš zastaralé. Jenže, pravda, dost věcí tady bylo spíš fantasy, než historických nebo prehistorických. "Aha, to se nedivím. Takhle je to vždycky.. nedorozumění se řeší bojem, až pak slovy, jenže je to asi tak nějak přirozené. Hm, a asi není důležité o tom uvažovat," usměji se. V hlavě mám plno obrázků, plánů, ale taky strachu z toho, že všechno bude jinak. Z města toho moc nevidím, ale i tak cítím mrazení v zádech. To pak ještě zesílí, když si všimnu zdejších obyvatel. Mnozí budí úctu a nutkání obdivovat je, jiní jsou.. jiní. Divní. Neatraktivní, až se jich skoro štítím. Jenže tak to bylo i doma, a je pak fajn poznat, že i ti vzhledově nehezcí mohou být velmi dobrými společníky. Jenže předsudky jsou předsudky, hlavně ty ohledně krásy, a vždy budou a zůstanou. Takže i když jsem schopna si odůvodnit, proč něco nedělat, stejně je to k ničemu. "Je to tady..," zamyslím se nad vhodným výrazem a přitom si prohlížím blízké okolí. Držím se blízko Mornata, nechci se tady hned tak narychlo ztratit. "Jako v jiné zemi. Trošku jako expedice do nějakého příběhu s prvky fantasy.. jé, to je celé tak šílené! Ta loď, naše setkání, všechno! Tohle místo..," uculím se, podívám rozjařeně na Mornata a když se snažím schovat svůj úsměv, skloním hlavu. Jako malá holka. "Věříš na náhody?" zeptám se záhy. "Nebo myslíš, že naše setkání má nějaký důvod?" Počkám, co mi odpoví a zbytek cesty spíš mlčím a prohlížím si to tu. Taky se dostavují první mravenečci nervozity z toho, že se potkám s jeho rodinou. "Dokonalé..!" vzdychnu, když uvidím domek a rychle nakouknu i dovnitř. Vypadá to tam skoro tak, jak jsem si za tu chvíli stačila představit. "Asi to zní přehnaně, co? Jak jsem ze všeho nadšená.. jenže.. prostě tohle je něco jiného, úžasného. Jednou se mi to zevšední, ale zatím mi to připadá tak moc neskutečné, že to ani neumím pořádně popsat. Ani pochopit. Proč se zase nebojím? Proč nechci domů? A přitom si tu připadám cizí, víš..," snažím se nějak popsat své momentální pocity a vklouznu hlouběji do domu. Od tématu, zda chci zůstat, se držím dál. Chci. Jistě, že chci, ale není to využívání? Každý má rád svůj klid, a i když je Mornat upřímný, nerada bych, aby mi jednou něco takového vyčetl.

Osud - 02. února 2012 16:46

Ary Evans „Vážně? Tak to by se nám tu taky hodilo. Krystalka to teda tak nějak umí taky, ale jenom do míst, kde jsem už někdy byl nebo si zmapovanou oblast nenahraji od někoho jiného.“ Řekl. Podíval se na tebe a i když to bylo ve vašem světě nemožné, aby se pták usmíval... on se fakt usmál. „Vadilo? Ani náhodou. Je to čest být strážce vejce a navíc cestuji, poznávám lidi a místa... je to skvělý život. Jsem pánem sám sobě a nikdo mi neříká kdy a co mám udělat. Nejlepší život ze všech.“ Pohlédl na nebe a znovu se zastavil. „Nejsou to jen věcičky.... je to i historie. Před námi tu žili celé civilizace. Všude se po nich dají najít pozůstatky.“ Znovu se dal do pohybu a zkontroloval směr v Krystalce. „Jednou jsem našel... takovou podivnou věc. Byla napůl pohřbená v písku, celá ze železa, mělo to ruce a možná i nohy a hlavu bez obličeje. Poklepal jsem na tu hlavu a znělo to jako sklo, když jsem se pokoušel to sklo rozbít, začala ta hlava najednou zeleně blikat. No a utekl jsem. Bylo to děsivé. Nevím co to bylo. Nikdy jsem nic takového neviděl.“ Vyprávěl ti o tom co kdysi našel. Z popisu ti to skoro znělo jako kdyby to byl nějaký robot. Vasil Sokolov „Tvůj svět funguje podivně.“ Ohodnotil Koloník tvé vysvětlení, jak to funguje v práci u vás. „Divím se, že si to lidi nechají líbit. Kdyby to takhle někdo vedl u nás, tak by mu dali co proto.“ Nechal jsi ať se Koloník raduje nad knihami, no nakonec ti říkal, že u nich to není dlouho co se začali psát knihy. Tak nebylo zase divu, že to tady bylo tak chudé. Začal jsi si prohlížet knihy, první jsi písmena nepoznával, ale když jsi se podíval znovu zjistil jsi, že klikyháky se změnili na tvůj rodný jazyk. Že by to dělal ten tvůj překladač? Začal jsi si číst názvy knih. O Lidech Život uneseného Básně Orega Historie Zahrady Miliony hvězd Minerály Sofie A další názvy, romány, informační knihy, životopisy, zápisky cestovatelů a podobně. Kristýna Málková Usmál se na tebe. „Náhoda? Ano. Asi ano. V osud nevěřím, nevěřím, že je někde dané co se s námi stane. Takže ano. V náhodu věřím.“ Mrkl. „Ale zdá se, že to všechno co se děje... tě spíš těší.“ Zamyslel se nad tvou otázkou jestli jejich setkání mělo nějaký důvod. „Asi ano. Řekl bych, že ti co lidi unáší tak je dají někam blízko někoho o kom ví, že dá na nového pozor. Tak to nejspíš bude. Bylo by hloupé dávat nového do pralesa, kde ho bez pomoci může cokoliv sežrat.“ Pokrčil rameny. Když jsi zhodnotila jeho domov znovu se usmál. Těšilo ho to. „Přehnaně? Trochu ano, ale je to upřímné, tak to nevadí.“ Řekl a sundal si svůj meč i s páskem, který pověsil na věšák u dveří. Pytel s hlavou hodil za dveře a vydal se dál do domu, kde se svalil na židli a spokojeně si natáhl nohy. „Je fajn vrátit se domů.“ Liboval si a zadíval se na tebe. „Možná je to pro tebe... dobrodružství? Něco jiného? Žene tě dál zvědavost a všechno kolem je pro tebe nové? Jiné? Zvláštní? A tebe to zajímá.“ Znovu se zvedl. „Jinak sprcha a záchod je venku... já něco uvařím dobře? Co by jsi si dala?“

Vasil Fjodorovič Sokolov - 03. února 2012 01:00

"Jo, to bych si taky přál," povzdechl jsem si víceméně pro sebe, na chvíli ztracenej v myšlenkách, ve vzpomínkách na to, kde se o to pokusili a jak potom dopadli. Ne, nebudu sentimentální, mělo to spoustu příčin, bojovali pro svůj Džihád, pro... nevim co, pro prachy? Proto, že jim někdo něco nakecal? Vždycky to tak je. A revoluce nebo hnutí, co mělo přinýst chudejm dobrou věc, akorát zmasakrovalo zemi válkou, protože to přitáhlo lidi, jako jsem já. Ale nelituju toho. Nemohl bych sám se sebou žít, kdybych dělal něco, čemu nevěřím, čím pohrdám. Sám jsem si to přece vybral. Zamyšleně jsem došel k regálu. Úplně jsem zapomněl na ten překladač. Šikovná věcička, s takovou bych třeba i věděl, co krom nadávek mohamedáni křičí. Zaujaly mě dvě knihy. Život uneseného a Historie Zahrady. Nikdy jsem nebyl velkej čtenář, ale když mě něco chytlo... Prolistoval jsem nejdřív Život, abych zjistil, jestli je to prostě jen román, nebo to je opravdu něčí deník nebo snad... příručka? Do Historie, která na Zemi teda nebyla vůbec můj obor, jsem koukl hlavně na začátek a na konec. Co bylo první a jaká událost byla zaznamenána poslední.

Kristýna Málková - 05. února 2012 15:29

S Mornatem "No.. těší.. vlastně jo. Víš, je to změna, něco jiného. A bez očekávání ostatních. Ani si neumíš představit, jak hrozné je, když někdo pořád něco očekává a život máš vlastně nalajnovaný dopředu. Teda, oni to rodiče myslí dobře, jenže.. v našem světě potřebuješ hlavně peníze, jinak nepřežiješ. Tady můžeš jít klidně do lesa, postavit si chatrč a něco sbírat a lovit, přivydělávat si, ale nežít proto, abys pracoval a tak přežil, víš," zvesela se usměju. "Hlavně jsem ráda, že nemusím do školy. Z počátku to bylo fajn, ale nechce se mi učit. Chtěla jsem klid.. a teď je tu tolik možností!" snažím se mu to celé vysvětlit, a nakonec možná i sobě. "Asi ano. Třeba mají vážně nějaký záměr.. třeba, třeba nás zachraňují. Víš, jako že ví, že bych měla umřít a tak mě takhle zachrání a dají mi šanci něco ještě udělat. Nebo nevím. On to taky klidně může být jen rozmar," stejně se zase pousměju. "Nebo je to chyba. Jako kdyby to kdysi mělo mít smysl, ale pak se něco stalo a takhle se to děje už automaticky a na pořád." Opatrně se dotknu stěny, zajímá mě, jestli bude teplá nebo studená. Ani nevím proč, je to skoro jako reflex. Vypadá to tady útulně. "M-hm," přikývnu a dál bloumám místností, prohlížím si s odstupem každý roh. Jsou tu pavouci? "To a všechno možné. Včera mi bylo líto, že tu jsem, že už neuvidím svůj svět. Rodiče a tak.. ale to, že jsem tu přece nemusí znamenat, že nejsem i tam, ne? Třeba z jedné udělali dvě.. a nebo budou naši trpět. Hmm.. jenže trpí spousta lidí, a většina proto, že jejich bližní jsou fakticky mrtví. Já nejsem. Jenže to oni neví. Je to těžké, když nad tím takhle uvažuju, jenže co s tím? Neudělám s tím nic. Asi," posadím se na zem a zahledím na něj. "Asi jsem dávno resignovala, podvědomě, když vím, že se nevrátím. A i když je tu teoretická možnost, chce se prostě moje já přizpůsobit a nedělat si starosti. Áá, je to šílené..," nevěřila bych, že kdy zvládnu vymyslet takové fantasmagorie. "Hm, nevím.. třeba něco, co máš vážně rád?" navrhnu zvědavě.

Osud - 05. února 2012 17:45

Vasil Sokolov Vzal jsi si knihu Život uneseného a začal jsi jí listovat. Věnováno mé ztracené rodině Už je to pět let co jsem se objevil zde v Zahradě. A řekl bych, že jsem se už s myšlenkou, že tu navždy zůstanu poměrně smířil i když nerad. Ano... je to úžasné místo. Ale schází mi rodina. Mé děti, manželka a dokonce i ten holohlavý Visom. Ale měl bych začít od začátku. Probudil jsem se ve velkém údolí blízko jezera na kterém se plavilo spousta růžových květů. Takže jsi zjistil, že je to deník někoho jako ty, kdo byl unesen. Pak jsi nahlédl do Historie Zahrady. K úvodu. Zahrada je hodně stará. Podle pozůstatků tu před námi žilo mnoho dalších ras ba dokonce Civilizace, které vznikly a také zanikly. Podle zkoumání a nálezů pak nastalo období, kdy v Zahradě nežil vůbec nikdo až do dalšího osidlování, tedy unášení zástupců ras z celé galaxie. Jak jsi ji prolistoval kniha spíš byla jen úvaha a spekulace na to co se kdysi dělo. Aspoň z větší části. Od poloviny už začali záznamy, které byli už jasnější. Jako zapisován vzniku měst, jejich jména, počet obyvatel. „Našel jsi něco zajímavého?“ zeptal se Koloník, který si nesl celou horu knih. Kristýna Málková Díval se na tebe, přešel k tobě a zvedl tě na nohy. „Uvažuješ dobře, Kristýno.“ Řekl a přisunul ti židli. Nakonec proč sedět na zemi, když tu měl nábytek. „Já ti nechci dávat zbytečné naděje, ale třeba se ti jednou podaří dostat domů. Možné je všechno. Tady je život fajn, jsou tu dobří lidé, ale rodinu ti přátelé nenahradí... ani, kdyby jsi si tu založila vlastní rodinu. Vždycky na ně budeš myslet, ale to ti nebrání, aby jsi tady nebyla šťastná. Je to trochu jako kdyby jsi se od rodiny hodně daleko odstěhovala.“ „Dobře. Tak já něco udělám. Ty se jdi upravit a já uvařím večeři. Zítra ti půjdeme sehnat oblečení a boty a pak navštívíme moji sestru a ano... vyzvednu odměnu. To jako první.“ Usmál se.

Vasil Fjodorovič Sokolov - 06. února 2012 12:47

Jak jsem předpokládal, historie je děsná nuda. Proto ji odložím a vrátím na místo, tímhle se prokousávat nebudu. Zato ten deník mě zajímal už jen proto, jak si chlápek poradil, co tu dělal a hlavně jestli něco nezjistil. Během toho všeho mě napadla další šílená věc, která je stejně špatně realizovatelná jako návrat domů. Co mi tu chybí? Svět tu funguje tak, jak by měl, co uděláš, za to něco dostaneš. Asi jsme na tom většina stejně, ale chybí nám rodina. Kdyby se dalo nějak udělat, aby příštím návštěvníkem byla Saghani a můj syn, ani bych se vracet nechtěl. To všechno záleží na tom, jestli najdu ty emzáky, co to mají na svědomí. Nebo aspoň jejich teleportéry. A budu muset doufat, že tu čas plyne stejně jako na Zemi. "Jo. Aspoň zatím to zajímavý je. I když bych radši jiný věci a ty tady asi nebudou. Proč by emzáci vyzrazovali svoje tajemství, že jo." Zamyšleně sedím, jedním uchem trochu vnímám, co mi Koloník odpoví, jinak pořád balancuju na vnitřním boji, kde mi racionální já říká to, co od začátku. Smiř se, žij tu, máš novou možnost. Kdežto srdce chlapa, co se po dlouhý době vrátil za rodinou, by mě hnalo do emzáckých paláců a laboratoří, jestli něco takovýho tady maj. Přestanu tupě zírat na azbuku a začnu pomalu listovat, vždycky očima přelítnu stránku, jestli se nezarazí na nějakým zajímavým slově nebo větě. Tuším, že chlápek sice mohl mít stejný ambice jako já, ale stejně nakonec skončil jako farmář nebo tak něco.

Kristýna Málková - 11. února 2012 20:54

S Mornatem Jsem ráda, že jde vařit, už začínám mít hlad. Tak se usměju a stoupnu si. Mám se upravit – no jo, ale nic moc s tím nenadělám, bez nějakých lepší šatů. "Tak jo, kdyby něco, volej," řeknu mu a vyrazím ven. Tam chvíli tápu, ale snažím se dělat, jakože se rozhlížím. Je to tu vážně hezké, naši by mu záviděli a já nakonec taky – jenže teď tu v podstatě bydlím, takže si to pořádně užiju. Pomalu pak zamířím na záchod a do sprchy. Úleva přichází jen pomalu.. hlavně kvůli nervozitě. Co když se objeví? Uvidí mě? Z toho jsem měla vždycky strach, že mě někdo překvapí ve sprše. Tohle byla navíc venkovní sprcha, takže riziko bylo vyšší. Ale hlavně jsem si konečně sundala boty, které mi trochu rozedřely nohy. To byl můj problém se všemi novými botami, ať byly od Mornata, vietnamců nebo od Bati.

Osud - 11. února 2012 22:41

Kristýna Málková Vyšla jsi ven a jen chvíli hledala než jsi uviděla dvě budky. Obě byli ze dřeva, ale bylo jasné co je co. Budka s dírou ve dveřích ve výšce hlavy ti jasně říkalo už z tvého domova, že je to kadibudka. Druhá budka... to byla spíš kůlna, vešla jsi dovnitř a zjistila jsi, že sprcha byla zároveň i sauna. Kromě sprchy tu byli i lavice na sezení a koš na horké kameny, který byl momentálně prázdný a samozřejmě vzadu malé okýnko. Svítilo tu pár oranžových kamenů, nejspíš nějaký druh fosforu, takže tu bylo dost světla. Našla jsi mýdlo, které vonělo trochu jako bylinky. Pustila jsi si sprchu, díky bohu za to, že tu měli tekoucí vodu. Byla trochu vlažná, ale dost teplá na to, aby ti nebyla přímo zima. Umyla jsi se a pak se zase oblékla do provizorního oblečení a vrátila se do domu. Jakmile jsi vešla už jsi cítila vůni jídla. Vonělo to jako guláš s hovězím masem co dělali doma. Mornat klečel u krbu a míchal něco v kotlíku, když jsi se podívala viděla jsi hnědou omáčku. Takže vážně guláš? Nejspíš bude, ale chutnat jinak než znáš. Mornat se na tebe usmál. „Brzy to bude hotové. Snad si pochutnáš. Navíc to je to nejlepší k tomu chlebu co máme sebou, který je už trochu tvrdší. Ale když si ho nalámeš dovnitř zase změkne.“ Pokýval hlavou a pak ukázal rukou na jednu skříň s vitrínou, kde bylo poskládané nádobí. „Můžeš prostřít?“ požádal tě. Po tom co jsi připravila talíře a příbor na stolek, trvalo už jen chvíli než byl guláš hotový. Oběma nandal a pak tvrdší chleba rozlomil napůl. Jednu si nechal a druhou dal tobě. Ochutnala jsi guláš, který k tvému překvapení chutnal jako obyčejný guláš. Tedy obyčejný dobrý guláš s masem, které se snadno rozkousalo. „Já mám nejraději guláš a vůbec cokoliv s nějakou omáčkou.“ Vysvětlil ti a pořád bylo vidět, že je pozitivně naladěný.

Kristýna Málková - 12. února 2012 00:41

S Mornatem Nejprve zkoumám ty svítící kameny, takové věci mě vždycky fascinovaly. Pak se dívám po pavoucích, ti mě naopak nikdy nefascinovali, jako spíš děsili a přitom uchvacovali. Byl to podivný stav odporu a obdivu. Musím se ale začít chovat rozumně, a hlavně se přizpůsobit – tady se žije víc v symbióze s přírodou, musím si na to zvyknout. Sice asi nikdy nebudu jíst červy a opatrně přesouvat nějaký hmyz, nebo tak, ale nemusím ho vyloženě vyhledávat jen proto, abych se na něj mohla škaredit. Chtěla jsem se rychle umýt, ale pak jsem to trochu protáhla. Mýdlo krásně vonělo, voda nebyla přímo teplá, ale rozhodně osvěžující, a já se cítila tak nějak znovuzrozeně, jak to vždycky říkají v reklamách. Byl to velmi příjemný pocit. Když jsem se vrátila, vonělo už domem jídlo. Jak dlouho jsem tam byla? Leknu se a pospíším si za Mornatem. "Krásně to voní," pochválím mu to. Sliny se mi sbíhají víc, než předtím, a dokonce i žaludek se hlasitě ozval, že by už měl rád tu mamku v sobě. Chuť jídla mě trápila jen chvíli, přece jen, zatím mi tu všechno chutnalo a jak se říká, hlad je nejlepší kuchař – takže i kdyby to bylo odporné, tak to sním. Stejně to odporné nebude, nemůže, když to tak krásně voní! Pak mě požádal, abych prostřela, což nebyl žádný problém. Sice jsem to odbyla, ale nějakou slavnostní tabuli si můžeme udělat jindy. "Chutná úplně stejně!" zaraduju se nahlas. Taky tomu říká guláš, aspoň něco je tu stejné. "Nečekala bych, že tu narazím na něco, co stejně chutná a dokonce se to stejně jmenuje, jako u nás. A je vážně vynikající.. hm.. mám chtít vědět, z čeho to maso je?" zeptám se opatrně. "U nás se dělá z hovězího nebo vepřového a je to docela tuhé, i když se pořádně rozvaří. Teda aspoň u nás doma, no, protože jsem někoho slyšela mluvit o mase v guláši, co se rozplývá. Muselo být nějaké takové!" s chutí si ulomím kousek chleba a žvýkám ho nasucho, abych si pak mohla dát zase lžičku guláše. "To určitě děláte i nějaké polívky. Vývar, nebo nějakou hustou zeleninovou. V Polsku, teda tam jinde u nás, v jiné zemi, vaří sladké mléčné polívky. Jednou jsem takovou jedla a byla vážně super," usměju se nad gulášem. "Ale na tohle nic nemá." "Mh.. a ta sprcha je super. Tu jsi dělal taky ty?"

Osud - 12. února 2012 09:39

Vasil Sokolov Koloník zavrtěl hlavou. „Jo kéž by tu něco takového bylo. Ale tyhle knížky napsali obyvatelé Zahrady. Příběhy z jejich planet, životopisy, záznamy cestovatelů a podobně.“ Vysvětlil ti. Sedli jste si k jednom ze stolku a každý jste se začali zabývat vybranou knížkou. Jako prvního obyvatele Zahrady jsem potkal Zimoru. Dost mě vyděsila, protože to byla dívka s černou pokožkou a žlutými oči. Nikdy nic takového jsem nespatřil. Pokusil jsem se s ní domluvit, rukama, nohama, dělal jsem ze sebe docela hlupáka, dokud se nezačala smát a neřekla, že mi rozumí. Netušil jsem, že ten řetízek, který jsem měl na sobě při probuzení je překladač. Četl jsi jeho popis o prvním setkání v Zahradě. Vzala mě k sobě domů a pomohla mi se v tomhle světě trochu zorientovat. Jak tu svět funguje. Její vesnice byla malebná, obyvatelé přátelští, všichni se tu znali. Takovou soudružnost jsem ještě nezažil. Přetočil jsi na další stránku. Věděl jsem, že se tu něco děje. Čím víc se blížil úplněk tím víc byli místní nervózní. Ale Zimora o tom nechce mluvit. Zdá se, že deník se přehoupl do přítomnosti. Tedy znamenalo to, že muž co ho psal už popisuje věci co se ten den stali. Je úplněk. Lidé se celý den chovali divně. Pořád někam spěchali, aspoň ti co se odvážili ven. Domy jsou zabedněné. Když jsem se vrátil k Zimoře i ona hned dává na dveře závoru, zabedňuje okna. A pořád mi o tom nechce nic říct. Pořád říká jen, že ji mám věřit. Zdá se, že se něčeho bojí. Začínám si říkat, že tu na ně nejspíš něco pravidelně útočí. Jinak si tohle chování neumím jinak vysvětlit. Nechápu proč mi to nechce říct. Nakonec tu žiji. Měl bych to vědět. Nějak to z ní musím vytáhnout. Další stránka. Je den po úplňku. Lidé se zase uklidnili. Nevím co se v noci dělo. Nic kromě kvílení větru co jsem slyšel venku se nedělo. Zkusil jsem se zeptat pár lidí o co jde. Ale jen vrtí hlavou s tím, že je lepší o tom nemluvit. Mám dojem, že si myslí, že když o tom budou mluvit přijde to znovu ať je to cokoliv. Netušil jsem, že jsou místní tak pověrčiví. Ano... pověrčiví. Protože je hloupost, aby na sebe přivolali neštěstí jen kvůli tomu, že o tom mluví. Konečně jsem to ze Zimory dostal. Nakonec pod tíhou argumentů uznala, že mám právo vědět co se děje. Nakonec nechtěla by, abych někdy o úplňku uvízl venku. Podle toho co mi řekla na ně vždy o úplňku útočí nějaké velké zvíře. Ne přímo útočí, ale spíš unáší lidi. Krade je a odtáhne si je kdo ví kam a už je nikdy nespatří. Zimora říká, že už dlouho se neukázal, ale přesto se každý úplněk radši schovávají. Pro jistotu. Zeptal jsem se, jak dlouho to trvá. Prej už je to přes padesát let. Já ji na to řekl, a co když ten tvor umřel? Padesát let je hodně na zvíře. To, že sešel stářím by mohlo vysvětlovat to, že se už dlouho neukázal. Bylo docela vtipné jak se Zimora zatvářila. Docela vykuleně. Zdá se, že ji to nenapadlo. Řekl bych, že by se tu všem ulevilo, kdyby ta potvora byla vážně mrtvá. Ale nikdo si netroufne jít se podívat. Tak nějak jsi tušil, že tenhle chlápek se podívat půjde. Začal jsem si od místního bojovníka, šermíře učit, jak se bojuje. Nejsem na to moc stavený, ale mistr Lukas tvrdí, že každý člověk se naučí dobře bojovat. Jen se musí přijít na to co mu sedí. Učil jsem se, abych se mohl jít podívat po té úplňkové potvoře. Vím, že je to nebezpečné a rozhodně si nechci hrát na hrdinu. Ale místní ke mě byli velmi hodní a tak bych jim to chtěl splatit. A možná.... nikdy jsem nebyl zrovna takovej ten typ co by něco dělal, kdyby z toho něco neměl. Takový jsem býval doma. Tohle místo mě změnilo. Tak či onak... možná, že jdu na ten průzkum i kvůli sobě. Nebaví mě sedět pořád v bezpečí vesnice. Není tu nic moc pořádného na práci. Sice budu riskovat, ale lepší než umřít nudou. Kristýna Málková Mornat se usmál. „To jsem rád, že ti to chutná a jestli vaříte podobné věci na vaší planetě, tak to si musíte docela vyhrát s jídlem.“ Řekl a snědl sousto. Tiše se zasmál. „Maso? No bude ti stačit, když ti řeknu, že je ze zvířete?“ Vstal a šel si přidat, za chvíli už seděl zase na místě. „Hmm... mléčná polívka? To zní dobře. Znáš recept? To bych chtěl zkusit.“ Řekl zamyšleně jak se snažil si to představit. Znovu se usmál. „Lichotnice.“ Pronesl, když jsi řekla, že na guláš nic nemá. Zeptala jsi se na koupelnu. „No tak trochu. Sprchu mi tam zavedli a já pak kolem ní jen postavil ten zbytek. Pak jsem slyšel o sauně a tak jsem ji zvětšil, abych si to tam mohl taky zařídit. No není to tak, že se snažím mít novinky, ale doporučila mi to sestra. Tak jsem si to první šel zkusit, líbilo se mi to a tak jsem si to taky zařídil.“ Pokýval hlavou a vstal. Odešel na chvíli z místnosti, něco tam dělal a najednou se ozvala hudba. Připomínalo ti to Jazz jen nebo něco na ten způsob. Ale znělo to hezky. Mornat se vrátil a zase se pustil do jídla. „To je gramofon. Vymoženost z horního světa. Jak jsem říkal, tak tam jsou technologicky vyspělejší. Nechápu, jak dokážou strčit hudbu do takové malé krabičky, ale funguje to.“ odkaz

Vasil Fjodorovič Sokolov - 12. února 2012 12:52

I když nejsem zrovna čtenář, deník byl docela zajímavej. Ještě chvíli jsem v něm listoval a četl, ale pak mě to přestalo bavit. Navíc čas už docela pokročil a já byl ještě nadšenej z toho, že se budu učit bojovat novým způsobem. Tak jsem hecoval Koloníka, aby si se mnou šel zacvičit, že jemu to neublíží, mně to pomůže - a knihy mu neutečou. Dal jsem si pořádně do těla, abych si nezvykl na tohle lenošení. Koloníka jsem ušetřil, kdyby dělal to, co já, tak dlouho a intenzivně, žábry by mu nestačily. Ale kdyby chtěl, klidně mu pomůžu trochu se pochlapit. Zbrocenej potem, ale spokojenej, jsem se vrátil do hostince, kde jsme se ubytovali a se slovy, že zítra po tréningu zkusím něco vydělat, abych ho nevyžíral, jsem zhltl večeři. Usnul jsem příjemně unaven, což znamenalo, že se nedostavily žádný protivný sny ani noční můry, a protože teď jsem už věděl, že jsem v bezpečí, spal jsem jako špalek.

Kristýna Málková - 12. února 2012 16:09

S Mornatem Nad dalším soustem zaváhám, když mi nechce prozradit, co za zvíře to je. Představím si dost nechutností, ale pak nad tím dokážu pomyslně mávnout rukou. Je to dobré, nemá to žádnou pachuť, měkčí maso jsem snad nikdy nejedla – tak proč si nechat kazit chuť poznáním? "Tak mi to řekneš až tak hodinku po jídle, abych to případně neběžela vrhnout někam ven," usměju se a hned na to se usměju víc omluvně, nevím, jestli mu takové řeči vadí, takže pro jistotu. "Ale je to vážně moc dobré. Recept neznám, ale nemůže to být tak těžké ne? Máte něco, jako nudle? Takové věci z těsta, co plavou v polívce.. pamatuju se, že tam byly. A zbytek se už vymyslí podle toho, co si pamatuju. Nakonec nemusí to být úplně stejná polévka." "Nemáš pak problém s kožichem?" zeptám se zvědavě a hned na to dodám malé vysvětlení, abych nevypadala tak hloupě. "U nás se chlupatá zvířata moc nekoupou, teda, kočkovité šelmy.. prý to není dobré, ale nedává to moc smysl, když tak nad tím uvažuju, protože psi se koupou běžně a tygři v zoo taky měli vždycky k dispozici bazén.. hm, nikdy mi nedošlo, jak je ten náš svět v některých věcech divný." Pak pustil gramofon a já se musela chvíli nad talířem jen tak usmívat. "Teď už si tady připadám vážně, jako doma. U nás tohle umí taky, jen jsme o pár kroků od gramofonu dál.. ale tomu já zas tak nerozumím, takže ti to nevysvětlím," stále se usmívám. Hudba je to úžasná, táhne mne víc a víc do tohohle světa. Je mi najednou ještě příjemněji, i když taky o trochu víc smutno, ale to nedávám najevo, zůstává to je uvnitř mě. Naberu další lžíci guláše. "Kolik tě ten gramofon stál? Jeden by řekl, že takový lovec toho moc mít nebude a přitom..," ulomím si kousek tvrdého chleba a namočím ho na chvíli do guláše a pak šup rovnou do pusy.

Osud - 12. února 2012 19:23

Vasil Sokolov Nakonec jsi přemluvil Koloníka, aby ti šel pomoci se šermem. Takže jste opustili knížky s tím, že sem zase zajdete jindy. Vrátili jste se do hostince, kde jste na dvorku cvičili, i když jsi s mečem příliš neuměl, poměrně jsi chudáka Koloníka zrasil. Snažil se, ale pořád jsi mu dřevěný meč vyrážel z ruky a nebo jsi ho zasáhl, takže bude samá modřina. Ale dostal bod k dobru za to, že neskuhral. Když jste skončili nebyl jsi sám, kdo byl zničený. Najedli jste se a pak jste padli. Druhý den jste šli znovu na tvou hodinu šermu. Jere tě znovu zkoušel v útocích na panáka a nechal tě se pořádně zadýchat než uznal, že jsi se nepatrně zlepšil. Ale pořád tě nečekaně klepal přes zápěstí a ty jsi vždy dřevěný meč pustil, protože to bolelo. Jere na to nic neřekl, ale mračil se. No nakonec ti hned ze začátku říkal, že musíš mít pevné zápěstí. Tenhle tréning trval déle a tak jste se vrátili do hostince pozdě odpoledne. Když jste vešli do hostince a Koloník se rozhlédl, najednou radostně vypískl. „Je tady!“ řekl nadšeně a přeběhl k ženský co se zvedla od stolu. Vypadala docela lidsky až na pár detailů. „Koloníku! Kde se flákáš ty houžvičko!?“ slyšel jsi jak říká a plácla ho do zad div se nepřekotil přes židli. „Byli jsme cvičit.“ „Byli?“ „Ano. Já a můj nový přítel Vasil. Vasile. Pojď se seznámit s Jakodou.“ Zamával na tebe a žena se na tebe zadívala a obezřetně si tě prohlédla. Kristýna Málková Usmál se. „Trochu. Stejně jako z vody tak i z páry se mi všechno kroutí do spirálek. Ale mám to doma, tak mě tak nikdo nevidí.“ Dojedl. „Pokud ty zvířata umí plavat nechápu proč by měla být pro ně voda problém.“ Pokrčil rameny. Zůstal sedět a čekal až se najíš ty. „No... živím se lovem celý život. A od té doby co jsou ty lesklé kameny, tak je to jednoduší. Ale tenhle gramofon jsem dostal za odstranění škůdců ze sklepa jednoho obchodníka.“ Jestli na ty škůdce museli najmout jeho asi to bylo něco většího než brouci. „Pak mi dal vybrat ať si jako odměnu vezmu co se mi bude líbit. A já si vzal gramofon. Pořád si myslím, že ten obchodním na tom prodělal, ale co.“ Usmál se. Když jsi dojedla uklidili jste spolu nádobí a Mornat ti pak ukázal ložnici. „Tady budeš spát dokud nezařídím další postel. Ale to nebude problém. Sestra by měla mít jednu navíc tak si ji od ní vezmu. Je vycpaná vlnou, tak by se ti mělo spát dobře.“ Ochotně si přenechal svou postel. Mornat i na to, že je bojovník, byl i gentleman a nejspíš tedy nějaké pření, že mu nemůžeš zabrat postel by bylo k ničemu. Prohlédla jsi si hrající gramofon. Vypadal podobně jako ten váš, starý s takovou tou trubkou a na desky. Jen tenhle byl menší. „Jestli jsi unavená běž si lehnout kdykoliv chceš.“ Řekl. „Zajdu se umýt.“ Oznámil ti a odešel do venkovní koupelny. Osaměla jsi, ale necítila jsi se sama. Tenhle dům působil tak domácky, plus hudba a oheň v krbu. Působilo to příjemně. Navíc Mornat podle všeho plánoval, že tu s ním zůstaneš. Sice se tě ptal jestli chceš zůstat, ale na to jsi neodpověděla. A podle všeho si to tedy vložil tak, že s ním zůstaneš... no jestli je to tak, tak viditelně mu to nevadilo. Začala jsi si prohlížet jeho dům víc do detailu. Měl tu knížky, nahlédla jsi do nich, ale písmo jsi nepoznala. Chvíli jsi ho zkoumala, když tu se najednou změnilo do tvého rodného jazyka. Podle všeho jsi teď v ruce držela bestiář, byli tam popisy a vlastnosti nebezpečných tvorů. Našla jsi tam i popis Krachena. Popis docela odpovídal. Dál tam měl nějaké příběhy, které se ti jevili jako legendy, nebo pohádky. Uslyšela jsi klepnout dveře, vykoukla jsi z ložnice. Mornat se právě snažil hřebenem něco udělat s kroutící se hřívou. Mrkl po tobě. „V pořádku?“ zeptal se a zadrhl se na zcuchaném místě, začal hřebenem škubat a šklebil se.

Kristýna Málková - 12. února 2012 19:49

S Mornatem Zahihňám se, ty spirálky byly vážně famózní! Roztomilé detaily na jinak děsivém lvím muži, tedy, dokud jej nepoznáte. To je skoro jako nějaký přitroublý reklamní slogan, ale aspoň pravdivý. I historka s gramofonem je dobrá, taková poučná. Obchodníka, pokud to cítil stejně jako Mornat, to totiž rozhodně muselo odnaučit říkat takové věci. Ale pokud se s ním nehádal, tak co, aspoň mám možnost si poslechnout hudbu, kterou bych si jinak nepustila, ani kdybych byla doma. S plným žaludkem jsem v Mornatově doprovodu navštívila ložnici. Jen jsem pokývala, že souhlasím, co jiného jsem taky mohla dělat? Hádat jsem se nechtěla a když na to přijde, můžeme se třeba další den domluvit na jiném řešení. Jenže vzhledem k tomu, že mluvil o zítřejší návštěvě jeho sestry tak asi nebude ani třeba. "Užij si to.. a přijď mi pak ukázat ty kudrlinky, je to hrozně veselé," usměju se na něj a opatrně se natáhnu na postel, tělo mě trochu bolí a když se chci natáhnout na záda, několik okamžiků to prostě nejde – záda mám prohnutá a musím ulehat velmi pomalu, abych nekřičela bolestí. Doma se mi tohle už párkrát stalo, většinou po nějaké namáhavé práci. Pak se spokojeně překulím na bok a dívám se do místnosti. Dlouho mi to ale nevydrželo, protože i když jsem byla najedená, zlobila mě zvědavost. Tak jsem se vyšvihla na nohy a začala se rozhlížet tak trochu blíž. Bestiář.. chm.. to s tím mluvením a teď i psaním je divné, skoro jako zázrak. Buď je to nějaká super technologie nebo magie.. Listuju si knížkou, abych něco zjistila o jejím obsahu, když uslyším Mornata. Na tváři se mi okamžitě objeví pobavený úsměv. "Měl ses mi přijít ukázat!" odložím knížku na nejbližší plochu a jdu k němu. Ty kudrlinky jsou prostě boží! "Ukaž, pomůžu ti, co říkáš? Můžeš to brát jako oplátku za ten oběd.. a za spoustu dalšího. A ta postel je super. Vážně se vyspíš někde jinde bez újmy? Není to jako spát venku, tam si ani pořádně pohodlí udělat nejde.."

Osud - 12. února 2012 20:31

Kristýna Málková „Moc veselé...“ Zasmál se při odchodu. Když jsi ho pokárala, že se ti nepřišel ukázat, pozvedl obočí. „Ale vždyť jsem tady no ne?“ usmál se a nechal tě, aby jsi se chopila uvízlého hřebenu. Trocha jemného tahání a dostala jsi ho ven a začala jsi mu hřívu rozčesávat. „Neboj se. Já se nějak zařídím. Nedělej si s tím starosti.“ Dařilo se ti jeho kudrlinky rozčesávat do vln, což bylo pro něj lepší než kudrlinky. „Stejně chvíli mi potrvá než si zase zvyknu na měkké. Tak si na to aspoň zvyknu postupně.“ Ujišťoval tě, že je to v pořádku. Když jsi se postarala o jeho hřívu posadili jste se spolu ke krbu a Mornat ti zase vyprávěl o svém životě. Dětství a dobrodružství co zažil. Kupodivu se to moc nelišilo od dětství jakéhokoliv chlapce, co vyrůstá na vesnici. Lezení na stromy, chytání ryb, rvačky, zranění, hraní si na cokoliv možného. Nakonec tě to začalo uspávat. Když si toho Mornat všiml, pomohl ti do postele, kde tě přikryl, vypnul Gramofon a nechal tě spát. S chutí jsi se zavrtala do měkké postele a brzy jsi usnula. Když jsi se druhý den probudila venku už bylo světlo a oknem do místnosti svítilo slunce. Mornata jsi pak našla u krbu, kde si přitáhl koberec, vzal si polštář a přikrývku a zdálo se, že spal poměrně klidně na boku. Udělala jsi jen krok do místnosti a Mornat hned otevřel oči. Na okamžik jsi v nich viděla obezřetnost, ale když tě uviděl objevila se rozespalost. Zdá se, že to byl takový ten reflex bojovníka. Kdyby jsi byla nepřítel, asi by byl hned probuzený. Ale byla jsi to ty, tak si mohl dát načas. Zívl, zamumlal něco ve smysli dobrého rána, převalil se na záda a hodil si přikrývku na hlavu, neochotný se zvednout.

Vasil Fjodorovič Sokolov - 12. února 2012 21:00

Připadal jsem si jako na začátku, když jsem nastoupil do armády. Ne, počkat, tam to bylo horší. Na vojně, jo, k tomu bych to přirovnal. Na vojně to nebylo tak hrozný, ale taky jsem se zapotil, v armádě nám nakopali zadek a u speciálů vyloženě šikanovali. Myslel jsem si, že po tomhle to bude hračka, ale učit se zcela novýmu stylu boje, když jsem zvyklej držet akorát kalašnikov nebo nůž... Musím před Jerem smeknout. Dal mi do těla. Ale stejně! Stejně je to kvůli tomu, že jsem byl pár měsíců mimo a sotva jsem složil zkoušky k opětovnýmu zařazení do jednotky. Na vrcholu formy by mi meč z ruky nepadal. Eh, možná. Ale neodmlouval jsem, ani jsem necekl. Kdo mě zná, poznal by, že jsem ho rád přijal za mistra. Kdyby to byl nějakej pitomec, neztrácel bych čas, když nemusím a nikdo mě za to neplatí jako v armádě. Po cvičení jsem měl opět dobrou náladu, bavilo mě to. Kalacha bych svýmu synovi do ruky nedal, ale kdybych mohl, klidně ho, až by byl velkej, učím tohle. Protože na rozdíl od střílení k tomuhle potřebujete být ve formě a dá se to cvičit i s klackem. Akorát jsem to s tím časem trochu přecenil, myslel jsem, že ho budu mít dost. Nevadí, však tady mi nic neuteče. Koloník se nemusí bát, že bych mu to nesplatil. Jakkoli. Jeho kamarádka mě překvapila. Uchechtl jsem se a už se nedivil tomu, že se někoho jako já ujal. Byla asi podobnýho ražení jako já. Podvědomě jsem ji sjel pohledem - kdo by se nepodíval, když chodí takhle spoře oděná. Na naše poměry. "Ahoj. Jsem tu novej." Opřu cvičný meč o stěnu vedle stolu a donutím se dívat se jí do tváře, jinak bych do té své mohl dostat.

Osud - 12. února 2012 21:25

Vasil Sokolov Jakoda... což znělo trochu jako Dakota, si tě znovu prohlédla. Pozvedla obočí. „Líbí se ti co vidíš?“ zeptala se provokativně a zavrtěla boky. Pak se, ale usmála se a stiskla ti ruku. „Jakoda.“ Podívala se na Koloníka. „Zase se staráš o toulavé psy, Koloníku?“ utahovala si z něj a pak jste si sedli ke stolu. „No co? Nemohl jsem ho nechat na pospas Zahradě. Když se objevil byl nahatej.“ Pokrčil rameny. Jakodu to rozesmálo, měla malé, ostré zoubky. „Tak tě tu pěkně vítám, Vasile. Měl jsi štěstí. Koloník má zlaté srdce. Ale je fakt, že i on měl štěstí na tebe. Koliník je sice zlato, ale je to děsná houžvička. Potřebuje nějakého drsňáka co by ho ochránil před parchanty.“ Koloník zrudl. „Já se o sebe umím postarat.“ Protestoval slabě. „Jo... jo... já vím. Před zvířaty a příšerami... ty docela zvládneš. Ale parchanty ne. Jsi příliš důvěřivý. Někdo ti něco nakecá a ty tomu hned věříš jak nějaký malí dítě.“ Poplácala ho po rameni a pak vám třem objednala pití z kterého se vyklubal pořádný alkoholický nášup, který ti spálil hrdlo. „Takže jste prej cvičili? Co jste cvičili?“ zeptala se. „Vasil se učí s mečem. Já mu pomáhám.“ Jakoda se na tebe překvapeně zadívala. „Takže ty jsi ho donutil se zapotit? To jsi dobrej.“ Zasmála se.

Vasil Fjodorovič Sokolov - 12. února 2012 21:45

Když začne trochu provokovat, tak už neskrývám to, že si ji prohlížím. Pokrčím rameny. "Co by ne, akorát u nás doma bys takhle vyšňořená umrzla." Podám jí ruku. "Vasil. No co? Spím nahej, nemůžu za to, že mě před únosem neprobudili a neřekli mi, ať se laskavě ráčím oblíknout. A navíc, nemám se za co stydět." A jsem rád, že moje myšlenky rozptyluje něco jinýho, něco svým způsobem natolik agresivního, abych při mluvení o únosu a o Zemi nemyslel na rodinu. Snažím se přesvědčit sám sebe, že jsem na misi. Na dlouhý, dlouhý misi. S úsměvem poslouchám její bezprostřední vyprávění. To se mi líbí. Akorát když se napiju, jsem trochu zahanbenej. Vodku jsem do sebe hodil jak nic, ale z toho jsem se i zakuckal. "Co to do prdele je? Nemrznoucí směs s okenou a vodkou?" zasípu. Cejtím se jak polykač ohně. "Koloník mě v tom přece nemohl nechat. Že? A ještě se nechat zahanbit mým učitelem, Jerem. Neboj, jsem na něj hodnej. A co ty? Taky jsi bojovnice?" Dokážu si představit, jak by mě ve slabší chvilce porazila. Kdybych chtěl, samozřejmě. Stačilo, kdyby si sundala tu divnou podprdu.

Osud - 12. února 2012 22:22

Vasil Sokolov Jakoda se chraplavě napila i ji to spálilo hrdlo, ale zvládla bez problémů. Chudák Koloník se napil a padl hlavou na stůl. Jakoda ho poplácala po hlavě a znovu se zasmála. „Za chvíli se probudí. Slabší nátury to na chvíli dokáže vyřadit.“ Vysvětlila ti, že mu nic není. „Jinak místní tomu říkají Šleh. Pročistí ti do dutiny a je to dobrej protijed na jedy. Tě tak projede, že to zničí všechno špatný v těle.“ Pokývala hlavou. Koloník se zase trhnutím narovnal a začal kašlat a celý zrudl. „Jo... potřebuje cvičit.“ Zašeptal v odpověď a asi si ani nevšiml, že na chvíli omdlel. Jakoda přikývla. „Jasně. Nájemná. Bojuji za odměnu, nechávám se najímat na zabíjení otravných potvor a podobně.“ Odpověděla ti. „Je to fajn práce. Cestuji, poznávám lidi a morduji škodnou. Super.“ Zasmála se znovu a znovu se napila. „Jakoda je moc dobrá bojovnice. Možná by ti mohla pomáhat ona.“ Navrhl tiše Koloník. „Ani nápad!“ pronesla hned. „Konečně jsi se začal hýbat. Z toho se jen tak nevymluvíš. Navíc pro něj je lepší, když se cvičí na někom kdo je horší než on.“

Kristýna Málková - 12. února 2012 23:56

S Mornatem "Promiň..," omluvím se tiše po tom, co jej nechtěně probudím. Asi vrzlo prkno, nebo mě jen slyšel, kdo ví. Mít jeho schopnosti, taky bych byla obezřetná. Navíc tady, to se může hodit. Zamířím ven. Chce se mi na záchod, což si odbudu jako první, a pak na krátkou chvilku zapadnu do sprchy, abych si jakž takž umyla zuby a ještě se trochu opláchla. Noc to sice byla klidná, ale stejně mi připadalo, že jsem byla celá ulepená. Což se začínalo podepisovat i na mém oblečení. Snad dneska něco koupíme, abych mohla tohle vyprat. Nakonec nemusíme ani nic kupovat, kdyby Mornatova sestra měla něco navíc.. chmm, jenže ona asi taky moc věcí nenosí. No, uvidíme. Zůstanu venku a posadím se na trávník před dům a užívám si toho, jaké to tu je. Mornatovi se stejně vstávat nechtělo a já nemám důvod ho nutit. Mimo to jsem si vzpomněla, že mi včera ani neřekl, z čeho ten guláš byl.

Vasil Fjodorovič Sokolov - 13. února 2012 00:08

"Připomíná mi to, co se pije u nás doma. Vodka. Tohle teda o trochu silnější, ale u nás, kdo neumí pít vodku, dopadne po chvíli podobně jak Koloník. Ve zbytku světa se pijou takový tlamolepy nebo pivo." Pivo nemám rád. Když už chlast, tak tvrdej. Vodku nebo zahraniční kvalitní whisky. "Doma jsem byl v armádě, to je podobný, jen ta svoboda tomu chybí. Ale uvažoval jsem, že v tomhle světě budu asi taky lovit škodnou, pořádně nic jinýho neumím. Než zabíjet." Podívám se stranou a pohled mi na chvíli ztemní, jak mi před očima prolétnou všichni, kteří stáli za zapamatování - byli důstojní soupeři nebo naopak svině a já je dostal tak tak. Znovu se napiju, tentokrát vím, co to dělá, ale i tak to musím rozdýchat. Jestli ráno půjdu za Jerem, aby mě cvičil, budu rád, když budu stát na svejch nohách. "No... jak v čem. Zase mi nemůže říct, co dělám špatně, a bojím se do něj opřít, abych mu něco neudělal. A ženská mi v našem světě prdel ještě nenakopala." Ale v tomhle je to všechno jinak.

Osud - 13. února 2012 07:35

Kristýna Málková Po tom co jsi se dala do pořádku jsi si sedla na studenou trávu a sledovala své okolí. Všimla jsi si, že po cestě nedaleko tu a tam někdo prošel. Viděla jsi tam projít i muže, který vypadal normální, ale vedl zvíře zapřáhnuté do malého vozíku ve kterém byla kupa sena. To zvíře ti připomínalo nepatrně buvola. Slunce pomalu stoupalo nahoru a hřálo, slyšela jsi ptáky a všechno vypadalo malebně. Pak jsi si něčeho všimla za domem. Vstala jsi a šla se podívat. Zjistila jsi, že tam je pizza pec. Nebo něco na ten způsob, hodně se to tomu podobalo, ale nejspíš v tom dělal jen pečivo. Kdo ví jestli zná pizzu? Ale možná by jsi mu to mohla ukázat! Nakonec pizzu je lehké udělat. Mornat vyšel ven, protáhl se, švihl ocasem a vydal se k tobě. „Dobré ráno, květinko.“ Pozdravil tě dobře naladěný. „Dnes je hezky. Konečně uvidíš město v tom dobrém světle.“ Usmál se a pak zapadl do koupelny. Po chvíli vyšel ven, nesprchoval se, to by zase pak byl celý kudrnatý. „Půjdeme. Nasnídáme se ve městě.“ Řekl a zašel do domu, pro svůj pás s mečem a hlavu. Obula jsi si provizorní boty a vyrazili jste do města. Město teprve ožívalo, ale jak jste míjeli první dvoupatrové domy, lidí... tedy tvorů přibývalo. Potkávali jste lidi, co vypadali jako ty, nebo se jen nepatrně lišili, že měli ocas, zvířecí uši, kopyta, někteří vypadali lidsky jen vážně nepatrně. Otevírali se obchody. Míjeli jste pekařství, cukrárnu, krejčovství, kováře, obuvnictví, truhlářství, zlatnictví, prostě tu bylo všechno. Mornat tě, ale vedl dál. Zavedl tě do většího domu, kde podle všeho bydlel někdo s majetkem. Když jste vešli do haly viděla jsi totiž spoustu naleštěného dřeva, obrazů s pozlacenými rámy. „Chvíli tu počkej.“ Řekl ti a vydal se dál do domu. Na konci chodby byli dveře co kterých vešel, nebyl tam moc dlouho, ale když se vrátil nesl menší měšec ve kterém to chrastilo, jako kdyby si nesl kamínky. „Tak... teď na snídani a pak pro oblečení.“ Řekl vesele a znovu jste vyšli ven. Vrátili jste se trochu zpět, kde jste zašli do pekařství. Koupili jste si bochánky plněné masem a zeleninou a pak jste zašli do cukrárny, kde měli stolečky. Mornat vám objednal čaj, který voněl jako borůvky a k tomu něco zeleného, vypadalo to jako pěna zabalená do košilky z marcipánu. První jste snědli plněné bochánky, vypili čaj, který opravdu chutnal jako borůvky, ne jen tak trochu, ale fakt to bylo jako kdyby jsi jedla borůvky a pak sladký zákusek. Chutnal jako sladký tvaroh s náznakem chutě zelených jablek. Po jídle tě vzal do obuvnictví. Chtěli ti ušít boty na míru, ale Mornat to odmítl s tím, že potřebuješ boty hned. Nechal tě ať si vybereš co chceš. Zobrazit SPOILER Třeba něco na tenhle způsob Pak tě vzal do krejčovství, kde znovu... potřeboval nějaké už hotové oblečení a tak tě žena s obrovskýma očima, že ti připomínala postavičku z anime, tě vzala dozadu ať si vybereš a vyzkoušíš co chceš. Žena ti začala nosit modely, jestli jsi si myslela, že tady neví co je to móda... tak to jsi se zhluboka spletla. Zobrazit SPOILER

Osud - 13. února 2012 07:50

Vasil Sokolov „Armáda?“ zeptala se Jakoda. „Aha... o tom jsem už slyšela. Hromada lidí co se zabíjejí za svou zemi s armádou jiné země. Už jsem doma.“ Pokývala hlavou. „Mi tady armády nemáme. Jo máme tu vojáky a tak, ale armádu ještě nikdo nesestavil. Zahrada je velká, když někdo chce založit zemi stačí si prostě jen jít a najít si místo, kde se začne stavět. Tady nejsou oficiální hranice, spíš jen pomyslné.“ Pokrčila rameny. „Armáda by byl jen problém. Vůdci by si pak mohli myslet, že když mají armádu může si dělat co chce. Pokud vím, tak to zatím nikoho nenapadlo.“ Šeptl Koloník stále ochraptělí a zbytek toho Šlehu strčil Jakodě. Jakoda se zazubila. „No... když to říkáš takhle, tak bych ti mohla píchnout. Ale to neznamená, že jsi z toho venku Koloníku. Stejně se budeš dál potit s Vasilem. Hele... jsi přece badatel. Ber to tak, že se učíš něco nového a to máš přece rád.“ Hodila do sebe zbytek pití. „Houžvičko... když tohle nebudeš pít, tak budeš nemocnej. Tohle tě zocelí.“ Zavrtěla hlavou, ale necpala mu pití zpátky. „Dneska se, ale na to ještě vybodneme. Nakopu ti prdel zítra.“ Řekla zase tobě. „Takže... co máte v plánu až se naučíš ohánět mečem?“ zeptala se tě.

Vasil Fjodorovič Sokolov - 13. února 2012 16:58

"Jo, dalo by se to tak říct." Jejich úvahy nad armádou nekomentuju, akorát mi přijde divný, že tu je správa zemí tak... volná. Nebo spíš že tu ti tvorové žijou tak v klidu. Co vím, tak dějiny jsou plný válek a bojů, pořád nám vtoukali do hlavy, že je to přirozený, že silnější sežere slabšího, že silnější kmen porobí slabší kmen, že silnější země okupuje slabší zemi. Asi to bude tím, že nejsou tlačení penězma. Podle všeho tu násilí existuje, jen ho nikdo ještě nespojil pod vlajku nějakýho státu. Je to síla. Celou dobu se lidi snaží vymyslet, jak by to na emzácký planetě mohlo fungovat... píšou knihy a filmy o emzáckých invazích... A nakonec je to lepší jak na Zemi. "Dneska jsem už dostal svůj příděl nakopání," souhlasím a mimoděk si promnu zápěstí, který se vybarvuje modřinama. "Jak říkám, asi budu dělat to, pro co jsem byl vycvičenej na Zemi. Bojovat. A taky objevovat. Třeba tady s Koloníkem, jestli mu nepolezu na nervy. Rád bych se dozvěděl něco o těch, co nás sem unášej."

Maya Lee - 14. února 2012 16:33

Na náměstí Nemohla jsem zadržet ušklíbnutí nad jeho vystupováním. By mě zajímalo, jestli to takhle dělá normálně, nebo se jenom předvádí."Maya," odpověděla jsem a natáhla k němu ruku. "Těší mě," dodala jsem ze zvyku. "Um, no jo..." No, moc jsem z toho nadšená nebyla. Co o mně asi tak moh slyšet? Nejspíš to, jak jsem se bála tam toho... s holí. Great... "Já si říkala, že jseš mi podobnej, tak jestli třeba nejsme ze stejnýho světa, nebo tak. Teda přinejmenším aspoň nevypadáš jako Mukati," pokrčila jsem rameny a doufala, že to nezní nějak zvlášť blbě. Ikdyž soudě podle toho, jak mrštně se pohyboval, tu beztak už nějakej ten pátek s něma žil.

Osud - 16. února 2012 11:25

Vasil Sokolov Pokrčila rameny. „I bez těch vašich válek máme co dělat. Nebezpečí číhá na každém kroku. Máme dost starostí i bez toho.“ Uzavřela to. Pak poslouchala to co hodláš dělat, pokývla spokojeně hlavou. „To je správný přístup! Hlavně nezabřednout v sebelítosti a nic nedělání!“ souhlasila a napila se na to. Pak se bujaře zasmála. „Ale jestli si myslíš, že tě někdy Koloník pošle k šípku tak s tím nepočítej. Jeho trpělivost je bezedná, to by dřív obrostl mechem než aby tě poslal k šípku. Jestli si tě už vsugeroval jako svého přítele jsi jím na vždy.“ „Nebavte se o mě jako kdybych tu nebyl.“ Protestoval Koloník. Maya Lee Mladík se natáhl a pohladil Hakoni po hlavě. Pak se Fern usmál na tebe. „No Mukati naštěstí nejsou nakažliví a tak nezčervenám a ani ty tak se neboj.“ Zavtipkoval. „Ale to, že bychom mohli být ze stejného světa je nanejvýš možné.“ Obešel tě, aby si tě mohl prohlédnout. „Hmm... žádné deformace, končetiny navíc, zvířecí rysy... ano... ty jsi čistokrevný člověk.“ Pronesl a postavil se zase před tebe. „Narodil jsem se ve Velké Británii roku 1855 a v Zahradě jsem od svých sedmi let... to je... hm... asi už jedenáct let.“ Zvědavě se na tebe díval a čekal, jestli ti to něco bude říkat.

Vasil Fjodorovič Sokolov - 16. února 2012 11:46

"Nicnedělání bych nevydržel." Stačilo mi párkrát ležet v nemocnici. Ten pocit, že se možná nikdy nepostavíte, že se uvidí... Chtěl jsem se co nejdřív vrátit do normálního života. Kdyby ze mě měl bejt invalida, říkal jsem jim, ať mě střelí jako psa. S pitím na to jdu opatrně, nechci dopadnout jako Koloník. Ale myslím, že si na tuhle živou vodu zvyknu. Jednou, jestli mi to neprožere trubici. Je dobrý vědět, že to z člověka vypudí jedy. Kdo ví, s čím se na cestách setkám. Bude to jednodušší než s sebou nosit krabku antibiotik a dalších sraček a doufat, že zaberou i na to, co mě zrovna hryzlo nebo co se zanítilo a čím. "A ty jsi odkud? Narodila ses tu, nebo tě unesli?" nadhodím, když se Koloník tak chabě brání.

Maya Lee - 16. února 2012 21:44

No tohle...O.o "Heh," ušklíbla jsem se. Smysl pro humor teda měl. Když mi pak ale řekl, odkud je, vyvalila jsem oči. "Cože? Si děláš prdel..." koukala jsem na něj a nevěřícně kroutila hlavou. Tvářila jsem se asi jako kdybych přistihla opravdovýho Ježíška, jak mi dává dárky pod stromek. "Wow... Jak to udělali?" Chvíli jsem se pokoušela ten fakt nějak zpracovat. Tak teorie, že by si jen tak přiletěli, sebrali mě a zase odletěli, padla. Očividně to byla záležitost nějaká komplikovanější. "Jo jo, Británii znám. Sice jsem tam nebydlela, ale patří řekněme k těm úspěšnějším státům. Vypadá to, že jsme skoro stejně starý. Mně bylo 19, když mě unesli." Ušklíbla jsem se. "Potíž je v tom, že já jsem ročník 1992."

Kristýna Málková - 16. února 2012 23:29

S Mornatem No teda! Taková pizza, to by bylo! Hmm.. stačilo by pár věcí, klidně i čistě zdejších a mohli bychom kuchtit. Jen vychytat těsto, ale jak těžké to může být? Mamka to párkrát přece zkoušela a nebyla to žádná tragédie. Nebo cibulový koláč! Sbíhají se mi sliny, jen co je pravda, a tak ani nepostřehnu, že se Mornat vzbudil. Proto, když mě pozdraví, mírně poskočím leknutím. Květinko? Zamrkám a usměju se na něj. "Dobré ráno. Omlouvám se, jestli jsem tě vzbudila, nechtěla jsem..," řeknu, ale nezdá se, že by si z toho něco dělal. Jak se navíc zdá, bere to vstávání hopem, hezky koupel – a zase ty kudrlinky! A pak na snídani do města. Těšila jsem se, takže jsem neváhala s tím upravit se do vycházkové podoby, což ostatně nebyl problém, když jsem neměla žádné pořádné oblečení, ani nic na „zkrášlení“ a mohli jsme vyrazit. Trochu mi vrtalo hlavou, proč si bere ten meč, ale nakonec jsem se vlastně ani nechtěla ptát. Cestou do města a následně i ve městě se držím blízko, hodně blizoučko mého průvodce. Nechci se ztratit, nechci, aby mě někdo odtáhl stranou a nechci zůstat stát u nějakého stánku nebo výlohy a tak jako tak se ztratit. Vlezli jsme do nějakého domu, vypadalo to tu.. hezky a přitom divně. Necítila jsem se zrovna nejlépe, bylo to jako stát někde a bát se čehokoliv dotknout, no zkrátka se ve mně bily všechny pocity. Z domu, města i jeho obyvatel, kterých tu byla spousta. Okamžik jsem si myslela, že jsme v domě jeho sestry, že je třeba bohatá nebo se dobře vdala, a teď se musí uvést, ale záhy zjistím, že jsem dočista zapomněla na tu odměnu za Kranika krabíka. No jistě! Pak šupem do pekařství a do cukrárny. Až na všechny ty divné obyvatele kolem a neznámou architekturu jsem si připadala jako doma. Sice u nás takové bochánky nebyly, ale různé plněné taštičky jsme měli přece taky. Jen většinou bez zeleniny, jen s kečupem, kořením a nejlevnějším salámem, co byl k mání. Tohle bylo pravé, pořádné a mnohem lepší! Nemluvě o čaji a pak i o sladkůstce. Jíst si takhle každý den, je ze mě za chvíli koule a můžu se jen koulet z místa na místo. Nakupování oblečení bylo o něco horší. Jeden by si řekl, že se tu projde jako po tržnici a něco si vybere, ale ne. Ta rozmanitost a naprostá odlišnost mě zmátla a vtáhla během vteřinky. Nakonec jsem si boty přece jen vybrala, s myšlenkou upnutou na nízkou cenu, ale chtěla jsem nějaké vysoké a fantazácké. Malý splněný sen, dalo by se říct. Pro ně to nebylo nic nového, ale já se cítila jako bohyně. Boty by mi tak na hodinu nadšení stačily, byly prostě parádní a tak netradiční! Co na tom, že je tu mohl mít kdokoliv, ale ještě zbývalo nakoupit oblečení. Prodávající žena ve mně budila znovu haldu podivných pocitů. Vážně jsem na ní nechtěla tak zírat.. ale přece jen, ty oči byly působivé. Nad tím, co mi nabídla, mi ovšem klesla brada. Mohla jsem si vybrat cokoliv! Cokoliv z desítek nejrůznějších modelů, šaty, kostýmky, nebo i něco lehčího a víc domáckého.. a najednou jsem prostě nevěděla. Chtěla jsem být a tím pádem i mít prostě všechno! Ne proto, že bych byla vyloženě rozmazlená a zaujatá módou, ale tohle bylo fantastické místo! Člověk chtěl být jiný, lišit se a bylo jedno, že pocit odlišnosti bude mít jen on. Bylo třeba použít vylučovací metodu. Žádné šaty – nechtěla jsem být přece princezna nebo dáma, ale nějaká nápomocná hrdinka. Tak jsem si vybrala pevné dlouhé kalhoty v hnědé barvě a k tomu lehké tričko ve světle šedé barvě a k tomu tmavý kabátek. A pak taky lehounké kalhoty a košilku, abych měla v čem spát, ale nemusela se stydět v tom vyběhnout i ven. Nakonec, kdo ví, co mě tu ještě čeká. A nakonec taky nějaké spodní prádlo. Uuh, už se těším, až se umyju a převléknu! "Děkuju!" zaculím se na Mornata. Záhy mě ale přepadne provinilý pocit. "Jak ti to můžu vrátit, než si něco najdu?" sice jsme o tom už mluvili, ale stejně.. teď je na to vhodnější doba.

Osud - 17. února 2012 07:24

Vasil Sokolov „Já jsem z Virklu.“ Odpověděla. „To je železné město. Vše je tam stavěno ze železa.“ Řekl Koloník. Jakoda přikývla. „Řekneme, že je to Podsvětní město. Tedy řízeno Podsvětím. Scházejí se tam různé frakce, zloději, vrazi, mágové, válečníci, ale i třeba tesaři. Nikdo tam nedělá sám na sebe, všechno tam mé své zastupitelství a pokud tam chceš dělat musíš se k jednomu z cechů přidat a odvádět poplatek. Pokud to neuděláš většinou se ti stane menší „nehoda“.“ Ušklíbla se. „Ale i když se to tak nezdá, je to dost organizované. Zloději jsou spíš špehové, jejich síla je hlavně v informacích, vrahové... jasně... můžeš je objednat na vraždu manžela, ale u nich jde spíš o vlastnosti... rychlost, krátké čepele, jsou nebezpeční hrají nějakou politickou hru, které rozumí nejspíš jen zasvěcení... nevím přesně jak to u nich funguje. Žoldnéři... to je už taková poctivá frakce. Je to prostě shromaždiště, kam lidé posílají prosby o pomoc.“ Pokrčila rameny. „Nikomu to zvlášť nevadí. Hlavně proto, že tyhle frakce udržují město v bezpečí. Objeví se nějaký šílený vrah? Zbaví se ho, objeví se nějaký podvodník? Srovnají ho do latě. Chrání město.“ Pak se zamyslela. „Jo a já... narozená v Zahradě. Jedenáctá generace. Jsme tu už docela dlouho.“ Maya Lee Zatvářil se zmateně, ale pak zavrtěl hlavou. „To je hloupost. Nemůžeš být narozená 1992. Jsem tu jen deset let. Takže by na Zemi mělo být 1871 přibližně.“ Nechtělo se mu věřit. Pak, ale vykulil oči. „Ty to myslíš vážně, že? To... ale není možné.“ Otevřel knížku co držel a začal si něco zapisovat. „Takže je možné, že tu jde čas pomaleji než na Zemi. Jeden den tady by mohl být týden na Zemi.“ Zarazil se. „Nebo umějí únosci cestovat časem a unášejí zástupce planet z různých časů. Fascinující.“ Znovu zapisoval. Hakoni vrtěl ohonem a otáčel hlavou z jedné strany na druhou podle toho kdo z vás zrovna mluvil. Fern se na tebe nadšeně zadíval. „Dokážeš si to představit? Jestli umí cestovat časem... mohli by měnit dějiny a tak změnit svět a to jak se bude dál rozvíjet. A to nemluvím o tom, že kdybychom je našli a donutili nás vrátit domů, můžou nás vrátit do dne kdy nás unesli, takže by to vypadalo, že jsme nikdy nezmizeli.... tedy až na ten rozdíl, že budeme starší.“ Zamračil se. „Což by se těžko vysvětlovalo, že by někdo zmizel jako dítě a ten samý den by se objevil jako třeba člověk ve středním věku.“ Kristýna Málková Když jsi vylezla s prodavačkou z kabinky, hned jsi se vrhla celá nadšená k Mornatovi, který měl ruce spojené za zády a houpal se na nohách. Usmál se tvému nadšení, zjevně potěšen tvou radostí. Znovu jsi otevřela to téma s tím, jak mu to splatíš. Vzdychl. „Když na tom trváš... no... prostě, když něco vymyslíš co si myslíš, že by mi udělalo radost tak to udělej. Nic určitého mě nenapadá. Časem zjistíš co mám rád a něco určitě vymyslíš.“ Dotkl se prsty lehce tvé brady, kterou stiskl mezi palcem a ukazováčkem. Pak se, ale otočil k prodavačce a sáhl pro peníze, tedy kameny. Podal ji pár zelených Smaragdů a poděkoval. „Tak pojďme. Vrátíme se domů, aby jsi se mohla upravit a pak za sestrou.“ Řekl a vydali jste se domů. Tam jsi hned zapadla do koupelny, umyla se, osušila a pak jsi si oblékla nové oblečení. Všechno ti hezky sedělo, boty byli pohodlné a nemluvě o tom, že jsi se v tom cítila dobře a připadala jsi si v tom... hezčí. Což bylo pochopitelné, nakonec jsi celou dobu zatím nosila jen hadry. Mornat na tebe čekal. Když jsi se objevila usmál se. „Je z tebe úplně jiný člověk, Kristýno. Sluší ti to.“ Pochválil tvůj výběr.

Vasil Fjodorovič Sokolov - 17. února 2012 20:55

Jo, žoldáci, ti by mi seděli asi nejvíc. Každej z nás měl náhradní plán, kdyby se něco posralo - a ten spočíval většinou v tom dát se k žoldákům někde v Africe nebo Jižní Americe. Ale nedá se říct, že bych je považoval u nás doma za poctivý, většinou to byli cvoci nebo psychouši. Kdyby to tu bylo stejný, tak bych do toho města teda nelez. "Jedenáctá generace? To je sakra dlouho," řeknu po kratším zamyšlení, když jsem to přibližně počítal. Posunuju po stole skleničku, kde ještě zbyl poslední lok. Zhluboka se nadechnu a kopnu ho do sebe. Hospoda se trochu zhoupne, jsem rád, že sedím. Pít tuhle žíravinu na lačnej žaludek nebyl možná nejlepší tah. Snad neplácnu ksichtem o desku stolu jako Koloník. "Jaký jste měli plány, než jsem vám vpadl do života?" Koloník na ni asi nečekal jen tak, aby si jeden večer pokecali. Koloník se zmiňoval o cestování a utvrzoval mě, že je to fakt jen kamarádka, tak jsem zvědav. Nerad bych někomu dělal křena. To bych si dal další skleničku a skácel se v pokoji do bezvědomí.

Kristýna Málková - 18. února 2012 19:43

S Mornatem Ahh.. ten mi to nedělá jednoduché! Přesto se usměji nad jeho „radou“, jak mu udělat radost. Takové vytáčivé odpovědi nemám ráda, jejich řešení bývá složité a co hůř, mám spíš dojem, že nesplnitelné. Uklizený dům, navařená večeře.. a i jiné věci, jenže tady? Když to neznám? Uff, bude to zkrátka první složitý úkol. Taky – jak bych si mohla myslet, že tady bude život jednodušší? Tak se jen usměju a kouknu po tom, tedy spíš nenápadně, čím Mornat prodavačce platil. Kamínky. No, broušené sklo to asi nebude, takže už bych měla jen zjistit, jak drahé ty kameny jsou. Vyrazíme domů, kde se upravím. Konečně! A své staré věci si rychle přeperu, kdo ví, třeba je jednou budu potřebovat nebo se prostě budou hodit. Mimo to, jsou to jediné kusy z domova, které tu mám. "Čím jsi jí to platil? To byly vážně drahé kameny, nebo jen nějaké kamínky? U nás jednu dobu hrozně letěly věci z křišťálu a měly různé barvičky, pak jsem měla pocit, že ty drahé kameny už vlastně nemají smysl. Myslím diamanty a takové ty safíry a nevím co," rozčešu si v rychlosti vlasy. "Děkuju! Nebýt tebe.. nejsem taková, jako teď," zazubím se a mrknu na něj. Jsem mu opravdu vděčná, už si tu nepřipadám tak moc jako vetřelec. "A teď tedy půjdeme za tvou sestrou? Jaká je? A kde bydlí?" protáhnu si v nových botách nohy, které mě po včerejšku ještě trochu pobolívají, ale spíš úlevně. Musím si na to chození zvyknout, tady je hlavně chodí. "Nebude se zlobit, když jí vezmeš tu postel?"

Osud - 19. února 2012 14:07

Vasil Sokolov „No. Já chtěl dál cestovat, bádat, poznávat a...“ Začal Koloník. „A já budu dávat pozor na jeho kůži.“ Dokončila Jakoda s úšklebkem. „S tím svým pračíkem zaženeš zvířata, ale před ničím jiným tě neochrání.“ Zdá se, že tohle byla mezi nimi nějaká už delší rozepře. „Mám ještě dýku.“ Protestoval. „Jo... a co si myslíš, že s ní zmůžeš třeba proti Křípákovi? Vrazíš mu ji do prdele? Přes jeho tlustou kůži se jinak tím párátkem nedostaneš.“ „Mé vybavení mi mnohokrát pomohlo a bylo dobré i předtím než jsme se potkali.“ Oponoval. „Jen štěstí.“ Odfrkla si a podívala se s uculením na tebe. „Už se o tom přeme dost dlouho. Koloník je jako dítě. Dokud se něco nestane bude tvrdohlavý a nenechá si říct.“ Kristýna Málková „Kameny. Jsou hezké a lesklé. Někdo vymyslel, že se jimi bude platit za věci a služby. Což nebyl špatný nápad. Protože předtím se platilo věcmi nebo taky službami.“ Vytáhl kameny a ukázal ti je. Zírala jsi, protože to byli drahé kameny, které u vás měli velkou cenu. Jestli ten váček byl plný těchto kamenů u vás by mohli mít cenu několika milionů. Byli tam červené Rumíny, zelené Smaragdy a bílé diamanty. „Tyhle červené mají nejvyšší cenu. Pak deset zelených kamenů je jeden červený. A deset bílých je zase jeden zelený. Ten má nejnižší cenu.“ Docela vtipné, diamanty, které u vás mají nejvyšší cenu tady bylo nejnižší platidlo. „Lidé je objevili v korytech řek a ve skále a i v zemi... a využili je.“ Řekl a zase chtěl kameny schovat, ale pak zaváhal a pak hrst nabral a podal ti je. „Tady... pro jistotu si jich pár vezmi, kdyby někdy něco náhodou.... nevím. Třeba kdyby jsi se ztratila, aby jsi si mohla koupit něco k jídlu.“ Zajímala jsi se o jeho sestru. „Ano. Teď za ní půjdeme a ta postel ji nebude vadit.“ Přikývl. „No a jaká je... je svá. Rázná, ochranitelská. Možná tě bude ze začátku trochu znepokojovat, ale je to hodná holka.“ Vydali jste se znovu do města. „Bydlí nedaleko. Ona je víc do města, takže má byt a ne dům jako já. Bydlí nad hostincem.“ Vysvětlil ti a odvedl tě k taverně s vývěsným štítem ve tvaru.... slimáka? „Hostinec Slimka.“ Řekl Mornat, ale nevešli jste tam. Místo toho jste šli kolem hospody. Na druhé straně byli kamenné schody do patra. Mornat zaklepal a pak vešel. „Ahoj, sestři. Tak jsem zpátky.“ Slyšela jsi ho pozdravit. „Ahoj, Mornate.“ Slyšela jsi ženský hlas, stejně jako u Mornata jsi slyšela podtón předení, ale bylo to jemnější. „Přivedl jsem ti představit mou novou kamarádku. Ne v Zahradě nová. Kristýn?“ pozval tě dál. Tak jsi vešla a uviděla jsi jeho sestru, podoba tu tedy rozhodně byla. „Sestři tohle je Kristýna. Kristýno tohle je moje jestra Agora.“ Představil vás. Agora si tě přeměřila žlutýma očima a vypadala poměrně... přísně.

Vasil Fjodorovič Sokolov - 19. února 2012 19:52

"Popichujete se a hádáte jak staří manželé," neodpustím si. "Ale v dobrým. Moje první žena byla v tomhle rýpání pod žebra odborník. Kdybych jí dal do ruky nůž, nevěděla by, co s ním, ale jak se jednalo o slovní přestřelky..." Tak byla lepší jak kdejakej sniper. Přesně věděla, kam zasáhnout. "A Jakodo, věř mi, že jsem viděl pár chlapů jako on. Ale když přišlo na věc, když jim šlo o život a oni neměli co ztratit, během pár vteřin jim narostly koule - nic proti, Koloníku," dodám jedním dechem k žábrovci. "Myslím, že Koloník, bejt v jejich kůži, by taky prokusoval krky." Musel jsem se ho nějak zastat, tak doufám, že má v sobě trochu testosteronu a nezklame moje přesvědčení. "A vůbec, čím bojuješ? Jakej styl..." V boji beze zbraně bych ji určitě položil na lopatky, ale to si nechám až na nějakou při, poprvé se nechám zmlátit mečem po jejich způsobu. Nemusím odhalovat všechny svoje trumfy, no ne?

Ary Evans - 20. února 2012 20:51

Na cestě Vypadalo to, že je Palar vážně spokojený se svým údělem nejmladšího sourozence. Nevím, nevím jestli bych příjmula něco, co by mi bylo nalajnované už od narození..., ale ten svobodný život zní dobře. Nj, konec konců, je to pořád chlap, tenhle život ho bavit musí. Taky ho zřejmě dost bavila historie. Sice jsem ji nikdy moc nepřišla na chuť, ale pokud to bere jako koníček... Pozorně jsem poslouchala, když začal vyprávět o svém dávném objevu. Podle toho, co popsal jsem si "onu" věc představila jako super-moderního robota nebo (a tady spíš) mimozemšťana. Není snad tahle civilizace postavěna z celého vesmíru? Představila jsem si obrázky mimozešťana s anténkou na hlavě, jak jsme ho malovali v první třídě a s létajícím talířem navrch. Hm, to zní vážně děsivě. Moc bych se do takových vykopávek nepouštěla, ale kdo ví? Třeba se ti jednou podaří přijít na kloup, jak je to s původem všech druhů tady, pokud to budeš koukat, usmála jsem se na něho. Roboto-mimozemšťana jsem vypustila z hlavy a začala se soustředit na nohy, abych přidala do kroku. Čas rychle ubíhal a do TÉ vesnice bychom měli dorazit ještě dnes... tedy alespoň podle toho, co říkal Palar.

Kristýna Málková - 23. února 2012 22:13

S Mornatem "Nehodlám se ztrácet, neboj," chtěla jsem tam ty peníze, tedy kamínky, odmítnout, ale taky jsem se nechtěla hádat. Nakonec je můžu doma položit na stůl, a pak taky, co kdyby měl pravdu.. jen jsem se necítila s takovým obnosem v kapse nijak dobře. Tak jsem si je chvíli prohlížela, a po tom, co jsem odolala mu říct, že u nás jsou nejdražší diamanty, jsem je skutečně do té kapsy schovala a usmála se. Povídání o jeho sestře mě znepokojilo ještě víc, než jsem už byla. Ale co naplat, nikdy neexistují jen lidé, co si sednou, a takhle jsem aspoň věděla, do čeho jdu. U jejích dveří můj žaludek doslova šílel, a nejen on. Pokud cítil i moje pocity, nebo něco takového, muselo mu to připadat směšné. Tolik nervozity.. a nervozita je způsobena čímsi, co vyvolává cosi, ale zvířata to prý vycítí. A on prostě částečně zvíře byl. Vešla jsem opatrně, pomalu a tiše. Bála jsem se, aby hned nevyštěkla, koho si to sem tahá. Zase jsem se, i když velmi chabě, usmála. "A-ahoj.. jsem Kristýna," připadala jsem si trochu jako holoubě, které může každou chvíli spolknout. Nesnášela jsem takové návštěvy a ta její přísnost tomu nepřidávaly. Nejraději bych byla, kdyby se vyřešila ta postel a byli bychom pryč. Vlastně jsem se ani necítila ani tak bídně kvůli ní, jako spíš kvůli tomu, co jsem se o ní stačila vsugerovat.

Osud - 25. února 2012 17:49

Vasil Sokolov Jakoda se ušklíbla. „No už jsme s Koloníkem taky něco zažili. Tak není divu, že ti to tak připadá.“ Řekla pobaveně. „Jooo... to jsi musel mít šťastné manželství...“ Poznamenala kysele. „Slova jsou někdy ostřejší než meč. I když tedy proti těm co by tě rádi sežrali nic nezmůžou.“ Zastal jsi se Koloníka, který se potěšeně narovnal v zádech a pak vrhl na Jakodu pohled typu „Tak to vidíš“. „Díky Vasile.“ „Používám dva meče. Obsidiánové ostří.“ Řekla. „Meče mám na pokoje. Nechci tady s nimi šermovat, kdybych se dala moc do ráže.“ Vysvětlila jejich nepřítomnost, ale určitě uměla bojovat i bez nich jinak by je z ruky nedala. To bojovníci prostě nedělají. „Jakoda umí zacházet s duševní silou. Dokáže pohybovat předměty na dálku. Kdysi jsem viděl jak si při boji zlomila ruku a tak druhý meč ovládala svou duševní silou. Bylo to působivé.“ Ary Evans „Bylo to děsivé. Ale i když mám obavy pořád mě to tam nějak láká. Ale ještě jsem nesebral odvahu.“ Pronesl. Šli jste dál až jste se asi po hodině dostali k okraji rudého lesa. Palar znepokojeně vykukoval z poza stromu a sledoval oblohu. Naslouchal zvukům, ale nic kromě obvyklých zvuků jste neslyšeli. Palar se mračil na širou zelenou pláň před vámi. V dálce po pravé straně jsi viděla hory. Po levé straně byla jen pláň, ale když jsi zamhouřila oči viděla jsi hodně daleko začátek dalšího lesa. A před vámi? Zase jen pláň a v dálce jsi viděla nějakou podivnou stavbu tyčící se do prostoru jako zvednutý palec. „Támhle je vesnice.“ Řekl Palar zbytečně. Zhluboka se nadechl a znovu se rozhlédl. „Myslím, že je vzduch čistý.“ Řekl a vyšel z úkrytu. Sledoval nebe a ty taky, ale jeho dva pronásledovatele jste neviděli. „Fajn. Pojďme.“ Zavelel a vyrazili jste. Tu a tam, aby jsi si odpočinula, tě Palar vzal v podpaží a kus s tebou letěl dokud se mu neunavili křídla a šli jste zase pěšky. Den postupoval, na chvíli jste se po poledni zastavili a trochu jste pojedli. Měl u sebe sýr a sladké bochánky. Bochánek chutnal jako oříšková kobliha a sýr byl výborný, takový krémový až se ti rozplýval na jazyku. Pak jste znovu vyrazili a na sklonku dne jste dorazili v vesnici nebo spíš městečku. Město bylo postavené na kraji jezera, ale ne tak úplně na zemi. Vypadalo to, jako kdyby někdo vytrhl kus půdy ze země, který zůstal nějakou neznámou silou vyset ve vzduchu. Vznášející se země, byla ukotvena čtyřmi tlustými lany, které byli využity jako výtah. „Tohle je FarFar.“ Představil ti Palar městečko. Kristýna Málková „Zdravím.“ Řekla Agora a sledovala tě, měla jsi skoro chuť utéct. Mornat se zachechtal. „Sestři! Přestaň ji laskavě strašit!“ ochranitelsky ti položil ruku na rameno. Agora se na Mornata zadívala a její výraz polevil a už vypadala víc přátelsky. Usmála se a podívala se tebe. „Promiň. Je to zvyk.“ Řekla. „Hloupý zvyk a navíc Kristýna není moje partnerka.“ Ohradil se Mornat a otočil se na tebe, aby ti to osvětlil. „Pokud si náš druh najde partnera jiné rasy tak když ho představuje rodině snaží se ho zastrašit. Pokud by se stáhl, utekl nebo jinak projevil slabost... rodina by ho nebo ji nikdy nepřijali.“ Vysvětlil ti. „Je to hloupý zvyk.“ Ale pak se na tebe pyšně usmál. „Ale ty jsi neustoupila. To ukazuje jak jsi silná.“ Agora přikývla. „Tak. Pojďte dál.“ Otočila se a vedla vás do svého patrového bytu. Byl jen o něco menší než Mornatův dům, ale ona měla sprchu a záchod v domě. Bylo to tu zařízené v podobném duchu, jako u Mornata. Dřevěné, uklizené, ale měla to tu tak nějak do přírodních barev. „Sestři. Mohl bych si pro Kristýnu vzít tu druhou postel?“ zeptal se Mornat když jste se usadili k čaji a medovým koláčkům. „Jistě. A můžeš si ji nechat. Jenom mi překáží, ale bylo škoda ji vyhazovat, když je jako nová.“ Souhlasila Agora. Otočila se na tebe. „Co máš v plánu Kristýno?“ zajímala se tě Agora.

Ary Evans - 26. února 2012 12:06

Vesnice Jak začaly stromy řídnout a my se přibližovali velké planině, začal hovor váznout, protože Palar obezřetně kontroloval jestli se nám jeho pronasledovátelé pořád nedrží v patách. Naštěstí to vypadalo dobře. Nikde ani živáčka. Palar mi ukázal směr, kterým je vesnice. Nekokázala sem tu podivnost identifikovat, vypadalo to jako nějaká obří hora, že by byla vesnice až za ní? Cesta přes planiny byla o dost pohodlnější než se prodírat křovinami. Dokonce jsme se zase rozpovídalitakže by cesta pěkně ubíhala, kdyby se mi pořád nezdálo, že se k té obří hoře vlastně ani nepřibližujeme. Podle Palara máme dorazit ještě dneska večer na místo... no, asi tuhle cestu zná líp než já. Divné, zdá se mi, že je ta hora ve vzduchu, okomentovala jsem zamyšleně tu věc a hledala jsem nějaké řešení, proč to tak vypadá, ale zarazil mě Palarův pobavený pohled. Cože?! Snad to není... opravdu... Bylo to tak. Dokonce jsem rozeznala světla z oken na úplném vršku té obrovské hory. Samozřejmě, že mě to uchvátilo. Tohle jsem v životě NEMOHLA vidět... Skoro se mi zachtělo začít zkoumat, proč to tak je (tedy zkoumat z fyzikálního hlediska), ale pak jsem nad tím jen zavrtěla hlavou. Tady narazím ještě na tolik roztodivných věcí, že bych si měla zvyknout. Palar mě naposledy vzal pod paží a vzletěl nahoru, abychom urychlili závěrečný kus cesty. Ze začátku jsem se tomu chtěla vzepřít, výšky mi sice nevadily, ale připadala jsem si neskutečně hloupe... jak pytel brambor, jak mě tak držel pod paží, ale vlastně lítat nebylo vůbec špatné. Aspoň jsem se mohla za letu pořádně prohlédnout krajinu pod námi. FarFar... zvláštní jméno, k tomuhle místu se opravdu hodí, zasmála jsem se. To jsou všechny vaše města takové? Vypadá to úžasně, i když pochybuju, že to má po praktické stránce nějaké výhody, usmála jsem se výtahům. Vlastně bych se cítila bezpečněji, kdyby se mnou Palar tam nahoru vyletěl, ale to bych mu nikdy neřekla. Musel být pěkně unavený, pořád se se mnou vláčet. Doufám, že nás to udrží.

Vasil Fjodorovič Sokolov - 26. února 2012 12:13

"Jo, o to se Jelizaveta postarala," ušklíbnu se, a když je to teď tak daleko, navzdory pozdním nehezkejm vzpomínkám to začínám čím dál víc brát s nadhledem. Už doma si z mé typické manželky dělali srandu, což mně zas tak vtipný nepřišlo, když jsem v tom žil. Na Koloníkovo díky jsem jen kývl hlavou. Přece mu nevrazím nůž do zad, no ne? "Magie?" vyhrknu nevěřícně. Slýchal jsem klepy, že i ruská armáda má nějaký paranormální oddělení, co hlavně během druhý světový testovalo, jestli se to nedá využít. Ale stejně dobře to mohly bejt kecy jako to, že v roce 2012 má bejt konec světa nebo že nad Tunguzkou ztroskotali emzáci. Což... se mi teď, na jiný planetě, nezdá tak nepravděpodobný, uvědomím si v letu myšlenek. "U vás to jde? U nás to nikdy nebylo prokázáno. Jasně, existovaly povídačky do paranormal časopisů, nevysvětlitelný věci, na který stejně vždycky někdo našel nějakou historku... ale stejně..."

Maya Lee - 27. února 2012 00:05

Na náměstí - Fern "Jo, už to tak bude," pokrčila jsem rameny. Ani jsem se mu nedivila, že mi to moc nevěřil. Však já mu jeho verzi taky moc nevěřila. Po chvíli to nějak přežvejkal a začal nadšeně rozvádět teorie o možnostech využití cestování časem. Facepalm... pomyslela jsem si. Nebrala jsem mu to, ale nikdy jsem nevěřla, že by cestování časem mohlo fungovat zrovna tímhle způsobem, jestli vůbec. Kdo ví. Psisko na nás koukalo jak na zjevení, div si hlavu nevykroutilo. Poplácala jsem ho po hlavě a rezignovaně několikrát pokrčila rameny a znova se podívala na toho týpka. "Co já vím," utrousila jsem nenadšeně. "Kdo ví, jak to funguje. Já bych se asi bála v minulosti vrtat. Když se to stalo, tak se to asi mělo stát, i když to třeba stojí za prd. A ty, co nás sem unesli, asi sotva najdem, když je nenašel nikdo před náma. Mně je to jedno. Já se asi vracet nebudu. Nemáš ponětí, jak to po těch sto padesáti letech u nás vypadá. A buď rád. Za moc to nestojí," uzavřela jsem pesimistickej monolog. Heh, chudák, co si to na něm zase vylívám za stavy, vynadala jsem si v duchu. Snad mě za to nebude moc nesnášet. "Hele, co tady tak s... eh," nemohla jsem si vzpomenout, "jo... s Mukati děláš? Jseš nějakej bojovník, nebo tak něco?" plácla jsem první blbost, co mě zrovna napadla. Třeba bych se od něj mohla nějak inspirovat, říkala jsem si.

Osud - 27. února 2012 07:29

Ary Evans „Ne. Všechny města taková nejsou. Což je škoda, protože kdyby všechny města, vesnice byli v podobném stylu mají přirozenou ochranu.“ Mávl rukou k městu. „Jistě, že to má výhody. Nedostanou se tam příšery a kdyby je napadl nějaký kmen, tak jednoduše zastaví výtahy a nikdo se nahoru nedostane. Je to jako nedobytná pevnost.“ Došli jste k výtahům. Lana byla tlustá jako tvoje stehno a ocelová, to se jen tak nepřetrhne. Tiché kovové vrčení ti oznámilo příjezd výtahu, vzhlédla a sledovala jsi jak se k vám blíží kovová kabina. S klokotáním koleček se zastavila před vámi. Byla prosklená až na železnou branku, která se automaticky otevřela. Nastoupili jste a Palar za vámi branku zase zavřel. Chvíli jste čekali, ale pak se ozvalo další klokotání a výtah se rozjel nahoru. Sledovala jsi, jak se země vzdaluje. Metr, dva metry, tři, čtyři, sedm, devět... byla to pořádná výška. Ale musela jsi uznat, že výhled byl úžasný. Zapadající slunce zalilo krajinu do teplé oranžové barvy. V dálce jsi viděla i červený les. Konečně jste byli nahoře, určitě to bylo přes třicet metrů od země. Vystoupili jste a ty jsi uviděla co výtahy pohání. Kounek od vás se kovové lana napojovali na několik kruhů s tyčemi za které se dalo chytit a tahat nebo tlačit. Momentálně se tam opírali tři muži svlečení do půli těla a další dva seděli na lavičce. Nejspíš náhradníci, kteří střídají unavené. Dva muži vypadali lidsky a už to dělali asi dlouho, protože měli viditelně vypracované svaly, které se při každém pohybu pohybovali. Další tři už tak lidští nebyli. Byl mezi nimi jeden lví muž, ale stejně silný a svalnatý jako ostatní. Hnědá bujná hříva a tlapy, které by tě snadno zlomili v pase. Další muž byl pokrytý od hlavy k patě červenými šupinami, hlavu vyholenou až na dlouhý černý copánek na temeni hlavy. I když byl šupinatý, tvář měl krásnou a nejvíc jeho tváři dominovali oči barvy šeříku. Zrovna se něčemu smál a plácal se při tom do stehen. Třetí nelidský muž... vypadal vlastně lidsky až na to, že měl další pár rukou navíc. „Takhle pozdě už funguje jen jeden výtah. Až se setmí úplně, tak odchází domů a znovu se výtahy rozjedou až za rozbřesku.“ Řekl ti Palar. Pak jsi pohlédla na město. Od výtahu se dál táhli vydlážděné ulice, které se táhli třemi směry. Jedna vedla rovna, další se zvedala nahoru a třetí svažovala dolů. Ulice osvětlovali lampy s nějakým zdrojem světla, plynové asi nebudou. Domy byli postavené z hnědých cihel nebo dřeva a v oknech nebo vchody osvětlovalo žluté světlo. Domy měli různé tvary, patrové, jednopatrové nebo i kulaté. Odtud jsi viděla i na stavbu s kupolí. I když už byla skoro tma, tak ulice nebyli prázdné. Lidé a nelidé chodili sem a tam, sami nebo s někým, mířící domů nebo za zábavou. „Pojď. Vezmu tě k sobě.“ Řekl Palar a vykročil. „Mám ubytování skoro v každém městě, nebo vesnici, které jsem navštívil. Pro jistotu. Tady jsem už byl a tak jsem si zařídil bydlení. Je to lepší než chodit do hospody.“ Vedl tě ulicí, která se zvedala nahoru. Brzy jste prošli kolem hospody, to jsi poznala podle toho, jaký šum hlasů se z něj nesl. Odvedl tě k jednomu dvoupatrovému domů. V přízemí se svítilo, ale v druhém byla tma. Nevedl tě ke dveřím, ale kolem domu až ke schodišti po straně domu, které vedlo do patra. Chvíli hledal klíč, ale našel ho a odemkl. Vešli jste do tmy, slyšela jsi, jak Palar chodí po bytě a za chvíli se postupně rozsvěcovala světla. Byli to kameny, které začali vydávat žluté světlo. „Delší dobu jsem tu nebyl, tak tu bude asi trochu víc prachu.“ Řekl Palar omluvně. Byt zabíral celé patro, právě jste stáli nejspíš v obýváku, aspoň podle té pohovky co stála před kamenným krbem. Za pohovkou celou stěnu zakrývali skříně, které přetékali... krámy. Prostě věcmi, které nejspíš Palar za svůj pobyt tady nasbíral. Dál jsi viděla kuchyni s jídelnou a nakonec jsi nahlédla do ložnice, všude se nacházeli krámy, takže to vypadalo, že je tu bordel. Palar přešel ke stolu na kterém byl velký polštář ve kterém si hověla křišťálová koule. Tu dal stranou a místo ní dal do na polštář vejce a poklonil se mu. „Tak... teď jídlo.“ Řekl zamyšleně. „V ložnici je koupelna. Někde v ložnici by měla být truhla s oblečením. Zkus si něco najít. Já zajdu pro jídlo.“ Usmál se. „To co tu po mém odchodu zůstalo už k jídlu nebude. Jo?“ Vasil Sokolov Jakoda přikývla a stejně tak Koloník. „Samozřejmě.“ Řekla. „O tom jsem četl. Pojednání o magii v Zahradě. Říká se v ní, že první lidé v Zahradě neměli o Magii ani potuchy. Prý až po pár generací se objevila. Teorie říká, že tu magie byla hned od začátku, ale až když se dostala do krve dalších generací se s ní dalo zacházet. Ale kdo ví jestli je to pravda. První obyvatelé Zahrady se tu objevili před tisícemi lety.“ Pokrčil rameny. „Takže je to vlastně k ničemu tohle vědět.“ Dodala Jakoda. Otočila se na tebe. „Tak či onak není to nic co se nedá naučit. Pokud máš k tomu vlohy a dobrého učitele, naučíš se to taky. Pokud bys tedy chtěl.“ Maya Lee „Aha!“ pronesl Fern. „Ale jak víš, že se nikdo nevrátil domů? Mnoho lidí hledalo cestu domů a mnoho se jich už nikdy neobjevilo. Co když cestu domů našli? To nemůžeš vědět.“ Usmál se. Hakoni vyplázl spokojeně jazyk, když jsi se ho dotkla. „Přizpůsobuji se.“ Řekl, když jsi se ho zeptala co tu dělá. „A ano... i učím se bojovat. Ale já zacházím s lukem na blízko používám dýku. Už v tom jsem docela dobrej a mohl bych odejít, ale pořád jsem měl dojem, že bych tu měl ještě zůstat.“ Pokrčil rameny a strčil si knihu do brašny, která mu visela na boku u opasku. Pak si strčil ruce do kapes. „Zahrada je velká, tak odlišná, čím víc se učím tím mám větší šance, že to tu zvládnu. Mimo osídlené oblasti je poměrně nebezpečno. Příšery, divoká zvířata, loupeživé kmeny, zločinci.... nesmíš se nechat ukolébat mírumilovností tohohle místa. Venku je to ještě víc nebezpečné než u nás doma. Tam nás mohlo něco sežrat leda v Africe nebo vlci. Což se nestávalo zase tak často.“ Usmál se. „Ale nechci tě strašit. Promiň.“

Kristýna Málková - 01. března 2012 22:04

S Mornatem.. a jeho nebezpečně vyhlížející sestrou Silná? No, možná, ale takhle malinká. Stačila jsem si snad dvakrát představit, jak asi ostré mají zuby. Teď jsem byla trochu zmatená, a i když se jeho sestra tvářila už víceméně přátelsky, respekt vůči ní přetrvává. "Aha.. to si jako myslela, že jsem tvoje dívka? Nebo to tak vážně děláte na každého? Protože.. no, to je jedno," pousměju se. Prostě mě to vyvedlo z míry a nevím, co si o tom myslet. Každopádně se mi ulevilo a jsem opravdu ráda, že se už na mě tak nekouká. "Jen prostě u nás se o tom vždycky ví dopředu, než si někoho přivedeš. No, leda teda ne v případě, že tě rodiče nachytají s někým v posteli nebo tak..," dodám tiše na malou vysvětlenou. Ovšem i dál se držím zkrátka. Prohlížím si dům, Mornata i jeho sestru, prostě všechno. "Díky," řeknu, když se posadím a vezmu si jeden medový koláček. Co na tom, že jsem před chvílí jedla, honí mě nějak mlsná. "No..," začnu neurčitě, když se Agora zeptá na mé plány. "Pořádně nevím," přiznám popravdě. "Těch prvních pár hodin jsem byla nadšená, tedy, to jsem pořád, a chtěla se zapojit do nějakých velkých věcí, co u nás nejdou. Něco skutečně dělat, někomu pomáhat, ale aktivně, ne jen sedět a pořádat sbírky na postižené děti nebo tak.. ale teď nevím. Město je úplně jiné, než džungle. Tady to svádí k něčemu, hm, lepšímu. Ne tak akčnímu, ale nevím. Já jsem ale měla vždycky problém s tím, co chci dělat v dospělosti.. tak bude asi nejlepší nejdřív zkoušet a podle toho se nakonec rozhodnout," pousměju se a ukousnu si z koláčku. "Nejsem nijak vybíravá, i když je fakt, že bych třeba nechtěla kuchat ryby. Hm, nejen ryby. A taky kdo ví, co všechno dokážu.. u nás jsou ty možnosti přece jen úplně jiné, třeba lov krabíka.. e, teda Kranika."

Maya Lee - 02. března 2012 00:36

Na náměstí - Fern "No to máš taky fakt," uznala jsem. Přikyvovala jsem na to, co říkal. "Ne, to je v pohodě. Taky mě to napadlo, když už je tady taková džungle," zašklebila jsem se na něj. "Hele a co teda plánuješ dělat pak? Víš, kam bys šel, když odejdeš z vesnice? Máš nějakej cíl, teda kromě toho vrátit se domů?" To mě zajímalo. Říkala jsem si, že bych se k němu třeba mohla přisockovat a dopravit se tak relativně bezpečně někam, kde se budu moct naučit tu magii. Nad tím jsem musela pořád přemejšlet, protože to bylo něco tak neuvěřitelnýho, že jsem si to dřív nedokázala představit málem ani v nejdivočejších snech.

Osud - 02. března 2012 18:49

Kristýna Málková Agora se začala usmívat a Mornat se znovu zasmál. „Ano. Tedy aspoň každého koho nezná. Navíc Agora je Alfa naší rodiny. Je to i její povinnost.“ Vysvětlil ti. Agora se taky zasmála. „Jo seznámení s rodinou zrovna když jste v nejlepší. Stará dobrá historka. Tohle se děje i u nás. Ale jinak... samozřejmě, že když jde o seznámení s celou rodinou tak se to oznamuje dopředu. Ale je to až po tom co se nový partner seznámí s někým z rodiny. Dokážeš si představit, jak by to dopadlo, kdyby na tebe takhle zíralo hned několik lidí jako já? To by neprošel myslím nikdo.“ Usmála se. Agora se zatvářila nechápavě a prohlédla si tě, pozvedla obočí. „V dospělosti? Mě připadáš dospělá víc než dost.“ Tady možná měli jiné věkové měřítko na dospělost. „Takže něco méně akčního... to znamená, že máš smůlu Mornate. Parťáka budeš muset hledat jinde.“ Uculila se. „Prosimtě.... Ať už bude chtít Kristýna dělat cokoliv tak ji v tom podpořím.“ Ohradil se Mornat. „Určitě tady na něco přijdeš. Můžeš vyzkoušet všechno co tě zaujme. Tohle je velké město, ani já ho neznám celé... “ Mornat se zvedl. „Půjdu připravit tu postel.“ Řekl a vydal se do vedlejší místnosti. Agora se na tebe zadívala. „Teď když jsme samy...“ Pronesla pomalu. „Jaký je tvůj vztah k Mornatovi?“ zajímala se. Maya Lee „Ani ne, Mayo. Neznám Zahradu. A ani tu nemají mapy, takže se nemám podle čeho řídit. Ani podle hvězd... takže plánuji jít namátkou nějakým směrem a uvidím kam mě to zavede.“ Pokrčil rameny a vzal tě za ruku. Odvedl tě k fontáně, kde jste se posadili na kamennou lavičku. Hakoni skočil do fontány a chlemtal vodu. „A možná by mi ani k ničemu mapa nebyla. Hodně měst, vesnicí vznikají každou chvíli. Nikdo by to nestihl zmapovat.“ Vysvětlil ti. „Někam nakonec dojdu. Jen nebudu vědět kam... musím říci, že je to poměrně vzrušující nevědět co se stane za příštím rohem.“ Usmál se.

Vasil Fjodorovič Sokolov - 02. března 2012 22:23

Točím skleničkou mezi prsty. Musím to chvíli vstřebávat. Kesuk byl přesvědčenej, že je šaman, že je mág. Já mu to nebral, léčitel to byl dobrej a bylo mi jedno, když jsem ležel v horečkách, jestli za to můžou duchové, nebo jeho bylinky. Já věřil jeho znalostem, naší vědě, co ze mě vždycky vytahala kulky a zašila rány, pomohla narovnat kosti, vědě, co nám pomohla mrzačit cizí lidi, zdokonalovat pomůcky pro výsadky, pro boj. Vždycky to byla věda, prostě fyzika, chemie, biologie, žádná magie. Ale co když tady odhalili nějaký mozkový vlny, co dokážou nějak fyzikálně působit na okolí? Jako třeba magnetický pole na kovy? "Pochybuju, že by někdo od nás ze Země na to měl vlohy, teda někdo z mýho okolí. Znal jsem člověka, kterej by mohl mít. Byl to šaman, ale tehdy jsem to bral jako čestnej titul. Představa, že ten jezevec nebyl výplod mysli, je trochu děsivá..." řeknu nesouvisle, když si vzpomenu, jak mi jednou Kesuk dal nějaký svoje byliny a tvrdil mi, že uvidím svoje totemový zvíře. Což o to, jezevec by na mě seděl... "Jak to zjišťujete? A co všechno se tou magií dá tady dokázat? U nás existujou příběhy, fantasy, o mázích, co metaj ohnivý koule a tak, co volaj nemrtvý, co ovládaj živly a čtou myšlenky..." Nechtěl bych se s někým takovým setkat.

Kristýna Málková - 04. března 2012 00:20

S Mornatem (a Agorou) "Ahá!" přikývnu chápavě, když mi řeknou, jakou pozici Agora v rodině zastává. Hned je to celé jasnější a líp stravitelné. Slýchala jsem to totiž o vlcích – Alfa a Omega, přirozenost. Nečekala jsem, že se s tím setkám i tady, ale takových překvapivých a přitom zcela logických věcí tu asi uvidím víc. "Teď už je mi to jasnější," dodala jsem s úsměvem. "No, dospělá.. kdysi bylo u nás normální, že se děvčata vdávala mnohem mladší, než jsem já, ale později se dospělo k názorů, že to není zdravé fyzicky ani psychicky, změnila se doba.. uznávané hodnoty a tak. Je to takový znak naší modernosti, rodit děti v pozdějším věku," ušklíbnu se. Ono to má svá pro i proti. "Ale v rozvojových zemích to zůstalo stejné. Tam měly holky děti i třeba v patnácti.. to bych já ž mohla mít slušnou řádku dětí, žít tam," usměju se. "Jenže u nás prostě letí kariéra," pokrčím nad tím tak trochu bezmocně rameny. Když o tom totiž teď přemýšlím, připadá mi to jako pěkná blbost, rodit poprvé až někdy ve třiadvaceti. Přece jen, v přírodě je to zařízené automaticky – a to i u nás lidí, jenže jsme se to rozhodli ignorovat a stanovit si vlastní pravidla a hranice. V dnešní společnosti bychom přeci komplikace měli zvládnout, stejně jako výchovu a podporu.. a přece, není tomu tak. Najednou jsem zase byla ráda, že jsem tady, pryč od toho všeho – jednak proto, že jsem konečně přicházela na věci, které by mi doma připadaly normální, a jednak proto, že mě nesvazovaly naučené zvyklosti. Budu se na to pak taky muset zeptat, abych tady někoho nevědomky neurazila. Jenže zase, tady se asi předpokládá, že ne všichni jsou znalí a že tu jsou tedy dlouho – že by to byl nadmíru tolerantní svět? Mornat zmíní, že půjde připravit postel. Vděčně se na něj usměji a řeknu tiché díky dřív, než zmizí. Pak konečně nerušeně dojím koláček, ovšem s posledním soustem přijde taky docela nečekaná otázka. "Můj vztah k Mornatovi?" zopakuji po ní a protáhnu obličej. Na co asi myslí? "Hm, přátelský, řekla bych. Je to trochu brzy, ptát se na to," řeknu popravdě a zamyslím se nad tím. "Mám ho ráda. Pomohl mi, i když ze začátku jsem se zatraceně bála a myslela si, že mě sežere. U nás to není normální, aby se objevil někdo takový, my jsme jen lidi. No a vytvořili jsme si různá fantasy nebo sci-fi a tak, vlastně i báje a pověsti k tomu svádějí, že sice ne všichni jsou zlí, ale předpokládá se to. No a lev je prostě vládce zvířecího světa..," zarazím se a zamračím nad tím, kam jsem to v nahlas vyřčených myšlenkách vlastně došla. "Ém, to spolu asi moc nesouvisí, ale prostě lvi jsou u nás nebezpeční a divocí, nebo zavření v ZOO a stejně nebezpeční. Takže jsem se bála, ale postaral se o mě a choval se ke mně hezky. Tak.. ze začátku to bylo divné, protože tohle u nás taky není moc normální, nebo to tak aspoň vnímám já, že se lidi spíš okrádají a zabíjejí, než aby se starali o to, aby měl druhý co jíst.. jenže tady je to prostě jiné. A jsem za něj vděčná. Oblíbila jsem si ho, a líbí se mi ty jeho kudrlinky, když se namočí a tak. Nevím, prostě přátelský vztah. Možná trochu obdivující, protože on je obdivující muž.. lvomuž..," v tu chvíli raději sklapnu.

Maya Lee - 13. března 2012 21:14

Na náměstí Týpek mě chytil za ruku. Docela ve mně hrklo, nikdy jsem na tak familiérní způsoby nebyla zvyklá a už vůbec ne od kluků. Vylezlo ze mě něco jako "É...", ale pak jsem zavřela pusu a nechala se odtáhnout k lavičce. Sakra... Určitě se červenám, pomyslela jsem si ne zrovna nadšeně. Situaci zachránil hafan, kterej jumpnul do fontány a začal z ní chlemtat vodu, z čehož jsem chytla takovej výtlem, že jsem na všechno ostatní zapomněla. Když jsem se konečně přestala chechtat, už jsem byla zase v pohodě. Fern se ukázal bejt takovým tím romanticky založeným dobrodruhem. Toulat se jen tak po světě a neřešit co bude... "No, proč ne," pokrčila jsem rameny. Ostatně co tady taky jinýho dělat? "Já půjdu určitě hledat místo, kde bych se mohla naučit magii. To mě strašně fascinuje," prozradila jsem mu nakonec trochu zasněně. "Teda doufám, že se mi to povede. Ale nejdřív se musím trochu zaopatřit, abych tam nešla jen tak s prázdnou. A aspoň se naučit trochu bojovat, nebo tak, aby mě hned někde něco nesežralo," vyprávěla jsem dál a přitom s cukajícíma koutkama sledovala cachtající se psisko. "Hej já zas půjdu, ještě jsem si chtěla projít vesnici a podívat se, co a jak tady funguje. A pak najít tu... Á kruci, už jsem zapomněla, jak se jmenuje," plácla jsem se do čela a protáhla obličej. Bože, ta moje paměť... "No tu, co mě měla naučit bojovat." Útrpně jsem se podívala na Ferna a doufala, že snad bude vědět on.

Osud - 02. dubna 2012 21:11

Vasil Skolov Jakoda se zamyslela. „No co vím, tak jako oživovat mrtvý tu nikdo neumí. To jsem ještě neslyšela. Ale třeba ten oheň. Takovým co umějí ovládat oheň říkáme Pyromani. Ale moc jich není. Oheň je totiž těžké ovládat.“ Pokývala hlavou. „Čtení myšlenek to taky nevím, ale jsou tu zase Empatici... což je docela podobný.“ Protáhla se. „A živly myslíš teda oheň, voda, země, vzduch, kov...“ Začal vypočítávat na prstech Koloník. Asi jich tu měli víc. „Jo... no zjišťujeme to tak, že to lidi zkouší. Zkusí a když to nepřinese výsledky, tak toho nechají. Někomu to jde a někomu ne. Pokus a omyl. Tak to tady zjišťujeme. Dobrý je, že po týdnu už můžeš umět první trik, když nic po dvou týdnech neumíš, je jasné, že ti to nepůjde. Je fajn, že to jde tak rychle.“ Pokývala Jakoda hlavou. Kristýna Málková Když jsi se přiznala, že při prvním setkání jsi si myslela, že tě Mornat sežere upřímně se začala smát. Pak, ale zaujatě začala poslouchat. Na chvíli zvážněla, ale jak jsi začala mluvit o kudrlinkách zase se smála, až se musela ohnout a plácat otevřenou dlaní do stolu. „Oh bohové...“ otřela si slzy. „Kdyby to slyšel Mornat.... byl by rudý až na prdeli.“ Znovu se začala smát. „Promiň... tomu se nedalo smát.“ Oddychla si pak konečně. „Ale nedivím se ti, že ho máš ráda. Spolu s jeho povahou a tím, že je muž někdy budí dojem roztomilého zvířátka o které se musí postarat.“ Napila se. „Ale nesmíš se mýlit. Ne všichni jsou jako Mornat. Jak jsi říkala, že to u vás chodí... u nás je to taky. S Mornatem jsi měla štěstí, jiní by se takhle zachovat nemuseli.“ Ujišťovala tě, že tak růžové to tady není. „Mornat je takový, že tě nespustí z dohledu dokud si nebude jistý, že se o sebe dokážeš postarat. Což ti možná začne být časem protivný. Ale až to budeš umět nechá tě jít. Pokud tedy o to budeš stát.“ Ohlédla se. „Myslím, že si tě taky oblíbil.“ Dodala pak tiše. Za okamžik se ozvala dutá rána, jak se Mornatovi postel vzpříčila ve dveřích. Začal si mručet nadávky a začal zkoumat, jak to udělat, aby prošel dveřmi on i s postelí. Maya Lee „Takže chceš magii? To je dost hloupé, že jsi skončila tady, kde Mukati nepoužívají magii. Jenom Šamanství.“ Řekl a pohlédl na velký strom. Už jsi se chystala jít, podíval se na tebe. „Možná tě to taky už napadlo. Ale mohli bychom pak vyrazit na cestu spolu.“ Navrhl a postavil se. „Počkej... učit tě bojovat?“ zamyslel se. „Tak to tě jistě poslali za Kerim. Chceš abych tě k ní zavedl?“ zeptal se a tentokrát tě za ruku nedrapl, ale nabídl ti ji.

Vasil Fjodorovič Sokolov - 03. dubna 2012 18:28

Uchechtnu se. "Pyromani? Tak se u nás říká lidem, co maj takovou poruchu..." uculuju se dál, protože pro ně, jestli nedají tolik na vědu, to možná bude taky směšný - u nás je to popsanej jev, ale jak je to u nich? Setkali se s tím vůbec? "Rádi zakládaj ohně. Někteří jen ohýnky, jiní podpalujou domy, sýpky... no a často to maj spojený se sexem, že je to rajcuje." Mimoděk si vzpomenu na jednoho mohamedána, co jsme ho dostali, úsměv trochu pohasne. Tam neplatila žádná Ženeva, ne, když prohnal kulku děcku hlavou. Hořel fakt pěkně a já si připomenul, že až na tu úchylku jsem v podstatě taky v zárodku pyroman. Že by vyléčenej? Ne, možná jen ukočírovanej. Když mi dali možnost metat granáty, rozstřelovat autům nádrže a připomenout při výslechu dávno zakořeněnej strach z ohně, byl jsem spokojenej. Ale kdyby mi někdo do ksichtu řekl, že jsem pyroman, asi ho praštím. Tohle je jen moje věc. A najednou mi kurevsky začíná chybět zapalovač, se kterým jsem si často pohrával. Všechno tu bylo tak nový, že jsem na svůj zlozvyk na chvíli nemyslel. Tak si zas hraju se skleničkou. "A jak se to dá teda zjistit? Jak konkrétně." Teď už mluvím vážně. Ta informace se chytila v hlavě za háček a bude tam držet asi tak dlouho, než to vyzkouším. Jenže říkala, že oheň je nejtěžší. A já musím ještě trénovat s mečem... Ne poprvé si říkám, proč je den tak zatraceně krátkej.

Kristýna Málková - 09. dubna 2012 13:03

Mornat a postel "Je mi to jasné," kývla jsem a ušklíbla se nad tím, že ne všichni jsou stejní jako Mornat. Klidně by mi mohlo hrozit nějaké nebezpečí ohrožující mě na životě. Při jejích dalších slovech jsem se trochu zarděla. "Měla jsem štěstí, to vím. Velké, když jsem se dostala do tak dobré společnosti, ani si neumím představit, že by to dopadlo jinak..," musela jsem zapřemýšlet nad tím, jaké by to bylo, kdybych se zamilovala. A nestalo se to už? Přece jen, poblouznění by tu bylo, fyzický kontakt mi nevadí a pryč od něj taky nechci.. ale ne, tohle nebylo žádné zamilování. Jenže – co kdyby? Probralo mě bouchnutí postele, až jsem nadskočila. "Chceš pomoct?" okamžitě jsem byla na nohách, ačkoliv nemám moc síly.

Osud - 10. dubna 2012 18:44

Vasil Sokolov Jakoda pokrčila rameny. „No řekla bych že to je už každého jeho věc. I když tedy na ohni zrovna nevidím nic vzrušujícího.“ „Konkrétně nijak. Prostě to musíš zkoušet. Tu a tam se stává, že pokud je talent fakt velký tak si najde cestičku ven jako náhlé něčí vyléčení, odolnost vůči ohni, dýchání pod vodou... prostě pokud máš talent tak se to projeví. Někam ta energie jít musí. Kdyby se jen hromadila asi by majitel brzy vybouchl.“ Jakoda se ušklíbla. „No to by byla podívaná. Ale jak říkal Koloník. Prostě to zkoušet.“ Koloník zívl. „Hmm.. hele já vás tu nechám a půjdu spát. Dnešek mě docela zmohl.“ Vstal. Kristýna Málková „Ne.... to je v pohodě. Jen si dál povídejte... holky.“ Odpověděl a začal uvažovat. Jeho sestra se uchechtla. „Jen ho nech přemýšlet. Někdy je lepší nechat je ať si trochu lámaj hlavu.“ Usmála se a napila. „Jinak by za chvíli byli úplně natvrdlí.“ Mrkla. „Já to slyšel.“ Odpověděl Mornat a nakonec vyšel dveřmi první a pak protáhl postel. Zatvářil se spokojeně a pak odnesl postel ke dveřím. Pak se vrátil k vám. „Má milá sestřička si myslí, že kdyby muže nevedli ženy nedokážou si ani sami utřít nudli u nosu.“ Prozradil ti s uculením. Agora pokrčila rameny. „Je to pravda. Například... muži jsou děsné fňukny. Mají bebí, odmítají si to nechat ošetřit, prej se to zahojí samo. Jo to se může jevit jako statečné, jenže pak celej týden chodí a každému vypráví jak se jim to stalo a jak je to bolí.“ Protočí oči.

Kristýna Málková - 14. dubna 2012 18:09

U Mornatovy sestry Tiše jsem se uchechtla. "To je fakt," přesně to sedělo na tátu a pár spolužáků a kamarádů taky. Holky zvládaly bolest líp, jenže zas vyšilovaly z jiných věcí. Mě se to týkalo jak kdy, jak v čem. Nikdy jsem si nepřipadala, že bych patřila jen na jednu stranu. "Ono proto to tak asi bude zařízené, že jsou chlapi a ženské. Nejen kvůli rozmnožování," usměju se, i když to není nic nového a takový závěr si může domyslet kdokoliv. "Jdeme už nebo si ještě můžu dát?" zeptám se a podívám na Mornata, který už vytáhl postel a přidal se na chvíli k nám. Nechci zdržovat ani jednoho z nich, ale něco dobrého bych přece jen ještě slupla. A to nejsem nenažraná, spíš mlsná.

Osud - 15. dubna 2012 19:02

Vasil Sokolov Posun Nakonec jsi se rozloučil se sličnou Jakodou s ostrými zoubky a šel jsi taky zalehnout. Padl jsi a hned jsi usnul. Další dny probíhali v podobném duchu. Přizpůsoboval jsi se. Chodil na tréningy, ale teď s tebou chodila Jakoda, protože Koloníkovi přišlo, že nemá vůbec žádný čas ke zkoumání knihovny. Zlepšoval jsi se, když jsi něco zvládl dostalo se ti od mistra pochvaly v podobě spokojeného kývnutí, nebo slabé pousmání. Když jsi něco nezvládl jen ti řekl ať to zkusíš znovu a znovu a znovu dokud jsi si nevysloužil přikývnutí. Jakoda ti předvedla při tréningu svou schopnost. Jeden její meč se vznášel ve vzduchu, jako kdyby ho držela neviditelná ruka a bojoval s tebou zatím co Jakoda si hověla kousek stranou a zdála se spokojená. Prej, že dokud se nedokážeš přes její meč dostat až k ní nemá cenu, aby se do toho zapojovala i tělesně. Nebyl to z její strany výsměch, ale spíš výzva. Tu a tam jste do toho zapojili i chudáka Koloníka, který z toho nebyl nadšený, ale zdálo se že i on se zlepšil. Dva týdny uběhli jako nic, ani jsi si toho nevšiml. Musel jsi si to spočítat. Tady sice mají také dny a týdny, problém je v tom, že žádný kalendář jsi zatím nenašel. Začátek dne začal vesele. Probudila tě rána, jak někdo rozkopl dveře vašeho pokoje. Samozřejmě, že jsi byl hned na nohou, ale jakmile se ti podařilo rozlepit oči uviděl jsi stát ve dveřích dobře naladěnou Jakodu. Měla na sobě ten samý obleček jako při prvním setkání... tedy až na ten rozdíl, že tyhle byli temně modré. Asi měla takového oblečení víc, stejné jen v jiných barvách. „Lenoši!“ pronesla s uculením. „Hele Vasile... dostala jsem skvělej nápad. Trénuješ každej den, tak dneska si dáme oraz. Co bys na to říkal? Vím o místě kousek od města, kde je horký pramen. Koloníku vstávej!“ strhla z něj peřinu. Koloník si hned přitáhl nohy k tělu a ospale začal šmátrat kolem sebe, aby si ji zase přitáhl. Marný. Jakoda mu ji sebrala úplně. „Tyrane...“ Zamumlal a posadil se. Kristýna Málková [/i] posun Mornat se na tebe usmál. „Klidně si dej. Nikam nespěcháme.“ Řekl ti. „Agora má ráda společnost.“ Podíval se na sestru. A tak jste ještě zůstali nakonec na další tři hodiny, i jste u ní poobědvali. Agora byla nakonec příjemná a řekla by jsi, že jste se docela spřátelili. Agora si moc ráda utahovala z Mornata, ale ten ji to bez mrknutí vracel a nějakou dobu jsi slzela smíchy, když se trumfovali v tom kdo co udělal nejtrapnějšího nebo nejlegračnějšího. Agora ti prozradila na Mornata, že ho jako dítě fascinovali ostatní druhy, tedy ty bez srsti a kdyby ho jejich otec včas nezadržel, oholil by si srst. Na to Mornat zase práskl na Agoru, že se ji podařilo kdysi přiskřípnout si ocas ve dveřích a musela čekat dvě hodiny než ji někdo objevil. Což by nebylo tak směšné, kdyby ještě neřekl, že to udělala schválně, protože chtěla být jako máma, které kdysi při boji usekli kus ocasu a myslela si, že kvůli tomu, že ho má delší nikdy nebude jako ona. Nakonec jste odešli zase domů a pustili se do menší přestavby ložnice. Museli jste přesunout nábytek, aby se na druhou stanu pokoje vešla druhá postel. První tedy Mornat chtěl dát druhou postel do obýváku, aby jsi měla v ložnici soukromý, ale pak uznal, že to není dobrý nápad, protože pak by musel dát sedačku a stůl do ložnice a to by bylo divné. Takže jste se nakonec dohodli na tom, že Mornat tam bude jen spát, ale jinak je pokoj tvůj. Uběhli dva dny a ty jsi si zvykala na své nové okolí. Navštívila vás Agora a máš dojem, že jsi zaslechla jak si ti dva povídají a něco o dalším pokoji. I když si tě Agora oblíbila asi nesouhlasila s tím, aby s tebou sdílel Mornat ložnici i když to bylo úplně nevinné. Dny ubíhali, za chvíli už to byl týden. Mornat tě bral do města, ukazoval ti kde co je, nechával tě zkoušet jídlo, aby jsi zjistila jakou má chuť. Koupil ti knihu s ilustracemi jídla, tedy plodů... no jednoduše tě pak učil z té knihy co se v tomhle světě jí a co ne, co je jedovaté nebo co má účinky drog. Osmého dne, kdy jste uklízeli po snídani se na tebe Mornat obrátil. „Tak mě napadlo... už si tu poměrně zvykáš... napadlo mě, že bychom mohli zkusit zajít do obchodu se zbraněmi, aby jsi se podívala po nějaké zbrani, která by ti sedla.“ Navrhl.

Vasil Fjodorovič Sokolov - 23. dubna 2012 12:08

Úplně jsem se do toho položil a zapomněl na čas. V něčem, trošku, mi to připomínalo výcvik - ten neustále se opakující režim, rozlámaný tělo, modřiny a touha zlepšit se. Ale to základní chybělo, ta temná stránka armády. Nesvoboda. Tady to byla jenom moje vůle. Jasně, že i tam jsem s tím mohl kdykoli šlahnout, ale ve výsledku by to nebylo totéž. Mělo by to pachuť prohry, kádrovýho posudku a kdo ví co ještě. Nikdo mě nebuzeroval, nefoukal si na mě svoje titěrný ego. A na svou ženu, jakkoli hrozně to zní, jsem si za ty dva týdny vzpomněl všehovšudy jednou... dvakrát, dobrá. Když jsem se nad ránem budil ze snu, kdy jsem byl rád, že Koloník ještě spí a já se můžu zakrýt dekou. Rozkopnutí dveří mě z příjemných dnů navrátí na "zem". Vteřinu nebo dvě mám pocit, že ty dva týdny byly jen dlouhej sen a nastala realita. Budíček hezky zostra, po vojensku, nástup, Sokolove, a jedem. Jakodu možná pobaví, jak jsem vyskočil nahej do pozoru. Ještě že jsem nezasalutoval. Starejch zvyků se člověk zbavuje těžko a povědmý reflexy pracujou. "Tak tohle mi v barvách připomnělo Zemi. Myslel jsem, že mě de budit velitel," uvolním se a natáhnu si kalhoty. Aspoň jsem před Jakodu nevyskočil s ranní kontrolou nádobíčka, to by se asi složila smíchy. Jsem rád, že se na chvíli obrátila k šikaně Koloníka, tak jsem se zatím dooblík. "Koloníku, křepce a zvesela!" Myslel jsem, že když má takovou kámošku, že na to bude zvyklej, ale vypadá jak vyoranej krtek. "Jo, zajdem tam. Aspoň se konečně podívám i mimo město. Ale k večeru si stejně musím zatrénovat, co kdyby se mi mezitím zahojily nějaký modřiny, to bych neunes."

Osud - 30. dubna 2012 16:33

Vasil Sokolov Jakoda se zase podívala na tebe. „U vás muselo být teda veselo.“ Zazubila se. Když jsi začal popohánět Koloníka i ty, zvedl ruce v bezradném gestu. „Vy dva jste se fakt hledali.“ Postěžoval si a vstal. Jakoda na tebe vesele mrkla. „Jen se neboj. Klidně se budu kopat a mlátit cestou tam.“ Vtipkovala. „Tak se dejte do pořádku a uvidíme se dole.“ Zase odešla. Vy dva jste se opláchli, oblékli a sešli dolů na jídlo, které vám už Jakoda objednala. Najedli jste se a pak jste vyrazili. Jakoda si kromě zbraní sebou vzala i balíček ve kterém vám nesla jídlo. Museli jste první plout loďkou, aby jste se dostali do jihovýchodní části města, odtamtud jste už šli pěšky. V téhle části města jsi ještě nebyl, ale po chvíli jsi měl dojem, že jsi se dostal do části, kde se shromažďuje vojenská síla města. Sice neměl nikdo stejnou zbroj jako vojáci nebo stráže, ale většina lidí i nelidí co jste potkali byli ozbrojení a vypadali jako ostřílení válečníci. Prošli jste kamennou branou za kterou vás čekala cesta. Jakoda vás vedla chvíli po ní a pak vás z ní svedla směrem k nedalekým skalám. Pokud šlo o okolí města, vypadalo poměrně vyprahle. Cestu lemovala pole trávy, které místy už zežloutla, jak ji zpražilo slunce. Stormů tu moc nebylo, spíš keřů s rudými listy a zelenými plody. Připomínalo ti to skoro jako plantáž, jen keře nebyli zasazeny úhledně v řadách. „To jsou Řezáky.“ Řekla Jakoda. „Až ty plody zmodrají dají se jíst. Jen je trochu problém je sbírat. Ty rudé listy jsou ostré jak břitva. Když nemáš ochranu, pořádně tě pořežou.“ Šli jste ještě chvíli až k těm pahorkům z kterých se vyklubali přírodně vytvořené jezírka s horkou vodou. „Tak jsme tu. Těch jezírek je tu desítky. Některé jsou chladnější a jiné zase vařící. Tak než někam vlezete tak si dejte pozor.“ Varovala vás.

Vasil Fjodorovič Sokolov - 05. května 2012 12:54

Docela jsem se těšil, až se zchladím v nějakým jezírku. Přece jen plavat v tom velkým jezeře, kde si nemůžu bejt jistej, co tam žije, a jen v nějaký tůňce je rozdíl. Při té myšlence jsem se zadíval na vodu, jako bych čekal, že něco vyskočí. To mě předtím nenapadlo, moc jsem si neuvědomil, že to tu bude naprosto jiný, když jsem poprvý jel na loďce s Koloníkem. Taky jsem si vzal zbraně, klobouk taky, protože slunko tu pražilo, nikde žádný pořádný stromy, kde by se dalo schovat. Než jsem se stačil zeptat, Jakoda vysvětlila, co je to za kytky. K těm jsem nikdy netíhnul, mně by chcípl i kaktus, ale je dobrý to vědět. U jedný jsem se zastavil a prohlížel si ji, hlavně ty listy. Ale radši jsem na ně nesáhl. S dobrou rukavicí by se to dalo použít jako provizorní nůž? Že by? Nemoc z povolání. Naučit se přežít v novým prostředí, kdyby se něco posralo. Zakroutím nad myšlenkama hlavou a doženu ty dva. Rozhlídnu se po okolí jezírek a po Jakodině varování se vydám hledat nějaký, který bude mít pro mě co nejlepší teplotu. Ty, ze kterejch se moc kouří, rovnou vynechám, hledám nějaký chladnější. Výhoda je, že nebude úplně ledový, tak se v něm člověk bude moct válet dýl.

Ary Evans - 07. května 2012 16:01

Už jsem se k jeho reakcím nevyjadřovala a beze slova se dívala, jak k nám sjíždí velký výtah. Byl to opravdu moc pěkný pohled. Výšek jsem se nikdy moc nebála, ale když jsem koukla dolů pod nás, hlava se mi roztočila a kolena nepatrně zaklepala. Palarovi to stoprocentně nic nedělalo, ale já jsem toho viděla... - prostě se mi z toho všeho začala trochu točit hlava. Doufala jsem, že mou nejistotu vezme jako únavu a ne, strach z té výšky. Úplně nahoře jsem uviděla muže, kteří nás sem vytáhli. Vlastně jsem během stoupání ani nepomyslela, jak tohle funguje, ale nepřekvapilo mě to. Při pohledu na muže se čtyřmi rukami jsem si vzpomněla na Palarovu poznámku o ochraně města a jen tak mimochodem jsem zauvažovala, co všechno by mohlo na tohle nádherné městečko zaútočit. Palar mě dovedl do svého malého domečku. Hned se mi omluvil, že už tady dlouho nebyl a proto ten nepořádek, ale to mi vykládal nemusel. Jednou jsme byli s rodiči měsíc u příbuzných v Americe a vypadalo to u nás dost podobně. Jen jsem se tomu zasmála a poděkovala za oblečení. Hned potom, co odešel jsem si také šla nějaké vybrat... Bylo tam toho opravdu dost, ale všechno o SPOUSTU čísel větší. CHvíli jsem uvažovala, že si na sobě pyžamo nechám a asi bych to i udělala, kdyby nebylo roztrhané, jak jsem se prodírala křovím. Nakonec jsem si vybrala tmavě hnědou košili s černými kalhotami a odebrala se do koupelny. Než se Palar vrátil, stihla jsem ještě uklidit kuchyň a utřít prach na některých policích a tak... Ne, že bych byla puntičkář, doma jsem si z úklidem dělala pramalé starosti, ale chtěla jsem Palarovi nějak oplatit jeho pomoc... a ochotu. Byl vážně strašně milý. Co teď vlastně budeš dělat? Jako myslím teď, když jsi to vejce už dostal zpátky... Chtěla jsem tak lehce naťuknout, co teď budu dělat JÁ.

Kristýna Málková - 08. května 2012 00:37

S Mornatem Překvapeně zvednu oči a pomalu polknu sousto, abych měla čas si rozmyslet, co mu odpovím. Nechtělo se mi. Zbraně, to bylo něco pro mě na míle vzdálené a nepotřebné, a i když už to byl víc jak týden, co jsem byla tady, nedostala jsem se ve svých úvahách dál, jak na obyčejně snění, které jsem nakonec nikdy nemyslela opravdu vážně. Bylo to trochu jako cvičit a držet dietu – nemyslitelné. Prostě mi nešlo do hlavy, jak bych to mohla dokázat, když jsem takové dřevo a o boji nevím zloha nic. "Neměla bych se nejdřív naučit hýbat nebo tak? I kdyby jen cvičně," zeptala jsem se opatrně. Možná prostě jen chtěl, aby se o mě nemusel dál starat. To jsem mu nemohla mít za zlé. "Ale proč ne, aspoň si pořádně projdu všechny možnosti. Víš, nože to asi nebudou, možná něco delšího sečného nebo luk, ale kdo ví, jak budu umět mířit. Nikdy jsem to nezkoušela. Nebo.. hm.. mohla bych se prostě jen něčím ohánět," přemýšlela jsem nahlas a jezdila prsty po misce od jídla. "Hůl ne, na to nemám dost pružné tělo. Co? Co si myslíš ty? Jsi bojovník, válečník, máš zkušenosti a určitě jsi mě pozoroval, co si myslíš, že by mi sedlo?" oči mi v tu chvíli zářily, bylo fajn přijít taky na nějakou chytrou a co k čemu otázku, místo těch hloupoučkých, co jsem často vypouštěla jen proto, abych něco řekla. "Áh, je to tak těžké. Já nevím. Nemám s ničím zkušenosti a vlastně se na to ani moc necítím, i když mě to klidně může začít bavit. Co já vím," vyslovím nakonec své obavy nahlas. "Ale je fakt, že čím dřív budu co nejdřív samostatná, tím dřív budeš mít svůj klid," rozhodnutě jsem se zvedla – ale bylo to tak trochu hrané, nadhodila jsem to schválně, byť jsem tušila, že mě bude uklidňovat, že mu tady nevadím. Jenže ten pokoj, všechno, co pro mě dělal.. byla jsem mu zavázaná, ale neměla jsem to jak splatit, třeba si to uvědomil a měl toho prostě dost. Hleděla jsem mu do jeho kočičácky roztomilé tváře a čekala, jak mu které svaly a vousky zacukají.

Maya Lee - 09. května 2012 01:34

Na náměstí "To jo, no," přisvědčila jsem kysele a uzavřela tak krátkej hovor o magii. Pak mi navrhl, že bysme potom mohli cestovat spolu, což mělo asi stejnej efekt, jak když mě předtím chytil za ruku. Ten týpek bral všechno hrozně jednoduše a přímočaře. To jsem fakt ještě neviděla. Že by to mělo co dělat s tím, že žil o stopade let dřív než já? Nebo to bude tou jinačí kulturou tady ve vesnici? "Hm, uvidíme," pokrčila jsem rameny a radši koukala jinam, páč teď už jsem se musela červenat dovopravdy. Tu, co učí boj, si naštěstí pamatoval, takže se mi trochu ulevilo, že zase nemusím otravovat Agilu, aby mi to připomněla. "Kerim, fajn," opakovala jsem si a doufala, že si to budu pamatovat i za dalších pět minut. "To bys byl hrozně hodnej," zamumlala jsem a přemejšlela, jestli je fakt blbý, vodit se za ruku s úplně cizím týpkem, i když tím on osobně asi nic konkrétního nesleduje. Nakonec jsem se kousla do rtu a ruku mu podala, ikdyž jsem z pochopitelnejch důvodů přitom zaujatě zkoumala nějakej kamínek na zemi. Stejně je to k nevíře. Už jsem si tak zvykla na status samotářský počítačový zombie, o kterou se nikdo nezajímá (zvlášť pak opačný pohlaví), že mě teď tenhle prapodivnej človíček dokázal úplně vykolejit. Huh! Oklepala jsem se. "Um, hele... poškrábala jsem se na hlavě. Myslíš, že bys mi moh cestou trochu popsat, jak to tady funguje? Myslím, co se tady jí, kam se chodí umejvat, kam se chodí na záchod a tak..." nadhodila jsem, když jsme vyrazili a doufala, že zas nevypadám jako debil. Nebo aspoň pro něj. Pro sebe už jsem tak vypadala dávno. Ach bože, co se to se mnou děje! Facepalm...

Osud - 14. května 2012 16:20

Vasil Sokolov Našel jsi jezírko, které vypadalo dobře. Zkusmo jsi do ní strčil prst a zjistil jsi, že má optimální teplotu kolem třiceti stupňů. Vysvlékl jsi se a vlezl dovnitř, příjemná teplá lázeň. Když jsi se ponořil voda ti dosahovala do výšky prsou. Někdo po tobě něco hodil, sáklo to do vody, nahmatal jsi to a zjistil, že v ruce držíš mýdlo ve tvaru okurky z jedné strany byla hladká a z druhé drsnější. Ohlédl jsi se, nedaleko se ve vodě rochnila Jakoda s Koloníkem. „To v případě kdyby jsi chtěl trochu vonět.“ Uculovala se a seděla na okraji tůňky a sama se mydlila, až byla samá mydlinka. To mýdlo nejspíš dost pěnilo, protože se od ní nahoru vznášeli bublinky. „Já proti poctivému potu a zápachu nic nemám, ale když začneš smrdět i sám sobě tak je načase něco se sebou udělat.“ Ary Evans Díky tomu, že jsi uklidila kuchyni, mohl Palar připravit jídlo. Přešel ke kamennému sporáku. Na kraji byla zátka, kterou vytáhl a nahlédl dovnitř. Pak ze šuplíku vytáhl krabičku s modrýma kuličkami, velké jako vlašský ořech azurové barvy. Nastavil ruku a kuličku zmáčkl. Ta praskla a k tvému překvapení mu na dlaň vyplivl malinký modrý plamínek. Ten pak hodil do díry ve sporáku a zase ji zašpuntoval. Za chvíli jsi slyšela hučení ohně. Sporák se začal rozehřívat. Palar se pak věnoval přípravě jídla, začal škrábat brambory. Vypadalo to tedy jako brambory. „No... nějakou dobu tu zůstanu. Možná měsíc a pak se přesunu do dalšího mého úkrytu. Časem by mě totiž vypátrali a mohli by mi vejce zase vzít. A mě popravit.“ Přejel si prstem po krku. Dal na sporák hrnec s vodou a házel do něj nakrájené brambory. Pak přidal pánvičku a hodil na něj kus masa. Maso ti připadalo trochu jiné. Jakoby zbarvené trochu do růžova a ne červena. „Můžeš tu zůstat jestli chceš. Klidně i po tom co odejdu. Nebo budeš moci jít se mnou. To záleží na tobě. Třeba si tu za ten měsíc už zařídíš život.“ Kristýna Málková „Půjdeme do zbrojnice a tam si budeš moci ohmatat všechny zbraně co tady a v okolí existují. Uvidíš co ti sedne. Já si myslím, že by ti šla střelba. Ale to sama uvidíš. Až tu pravou zbraň budeš držet v ruce sama to ucítíš jestli jste spřízněné duše.“ Usmál se na tebe. „Já si šel pro svou první zbraň v pěti letech. Bylo to hrozně vzrušující... tolik braní na jednom místě. Tvarů, velikosti, každá jinou vlastnost.“ Usmál se nad tou vzpomínkou. „Úplně se mi zježili chlupy vzrušením. Naše zbraně totiž mají duši. A ta duše je zakovaná ve zbrani. Esence ducha, esence ohně, ledu, přírody, vzduchu.... a tím získávají unikátní vlastnosti.“ Přešel ke svému meči co vysel v pouzdře na věšáku. „Můj meč má esenci ohně.“ Tasil ho. „Jakmile se zbraně dotkneš tak zareaguje. Je to jako kdyby se něco otřelo o tvou duši.“ Přidržel meč před sebou a najednou začal planout. Doslova planout, jako kdyby ho olizovali plameny, které žijí vlastním životem. Znovu pohasli a vrátil ho do pouzdra. „Neřekl jsem ti to, protože to mělo být překvapení, ale když vidím, jak jsi kvůli tomu nesvá. Třeba tě tohle trochu jinak naladí.“ Začala jsi zase mluvit o jeho klidu, tedy že kdyby jsi se naučila bránit šla by jsi pryč. Mornat se na tebe zadíval, povzdychl si a zase vstal. Přešel k tobě. „Svůj klid? To myslíš jako to, že bych tu byl zase sám. Úplně sám. Ve velkém, chladném domě. Bylo by tu hrozné ticho, neměl bych si s kým povídat....“ Mrkl na tebe. „Klidu si užiju dost v hrobě.“ Popadl tě do náruče, vzal tě na ruce, jako kdyby jsi nic nevážila, vyhodil tě do vzduchu a zase chytil. „Děvenko moje. Já jsem rád, že tu jsi. A dokud sama nebudeš chtít jít, tak zůstaneš u mě. Zbav se toho pocitu, že mi tu překážíš. Ani náhodou.“ Postavil tě zase na nohy. Maya Lee „Jistě. To není problém.“ Souhlasil, šli jste vedle sebe, držíc se za ruku a za vámi poskakoval ten veselej hafan. Možná, že se ho už nikdy nezbavíš. Vypadalo to tak, že se rozhodl tě následovat. „Záchod? No to můžeš kdekoliv.“ Podíval se na tebe a vyprskl smíchy. „Ne vtipkuji. Ale měla bys vidět ten svůj výraz.“ Zasmál se. „Ne teď opravdu. Vidíš tamhle ty budky? Jsou všude po vesnici, to jsou záchody. Všechny jsou splachovací. Si představ mé překvapení, když jsem to zjistil. U nás doba ne každý měl takový luxus.“ Podíval se na tebe. „A pokud jde o koupel. Tak ty mají každý dům. Někteří ho mají v domě, jiní mimo dům. Ty jsou podobné jako ty budky na záchod, ale větší. Jsou to přírodní jezírka s teplou vodou ty co jsou venku. Voda je pořád čistá díky tomu, že voda tam přitéká, ale i odtéká zase pryč.“ Vysvětloval ti místní sociální zařízení. „A teď jídlo. Ovoce, zelenina... sice některé druhy vypadají divně, ale všichni chutnají dobře. A maso... no... ukážu ti jaká zvířata chovají.“ Odvedl tě stranou od cesty. Vedl tě k ohradě, kde bylo stádo podivných, hnědých zvířat. „Tohle je maso které se tu jí. Říkají jim Minze. Vypadají sice úplně jinak, ale chutnají jako hovězí.“ Vysvětlil ti a polekalo tě, když jedno z těch zvířat se zachechtalo. Připomnělo ti to Hyeny.

Vasil Fjodorovič Sokolov - 14. května 2012 18:31

Uvelebil jsem se ve vodě. Jakoda mě už ráno viděla nahýho, takže mi to bylo celkem jedno, ohodil jsem šaty, abych je měl po ruce, ale zároveň je nezmáčel. Když něco šplíchlo, zprvu jsem se lekl. Že se moje myšlenky naplnily a ve vodě něco žije. Nechtěl bych, aby mi to ukouslo... aby mě to kouslo. Podívám se za hlasem. Škoda, že už se s plnou vervou pustila do mydlení. Namydlený ženský jsou sice pěkný, ale ne tehdy, když z nich není nic moc vidět. Nahmatám tu věc a ušklíbnu se. Připomene mi to jednu věc patřící Jelizavetě. "Já nesmrdím, to jsou moje samčí feromony," houknu pobaveně, ale rád služeb mýdla využiju. Když to není škodlivý pro ně, tak snad ani pro mě. "Znal jsem jednoho," začnu v asociaci s mýdlem vyprávět historku, "co nesnášel koupání. Mám takovej dojem, že jsem ho ve sprchách mužstva nikdy neviděl. Prej že je na mýdlo alergickej. Pak u nás kolovala historka o tom, jak můj kolega vlezl jednou do stanu... A málem ho zastřelil, protože si ho podle zvuků a smradu spletl s medvědem."

Osud - 14. května 2012 19:46

Vasil Sokolov Zašklebila se. „A co když ty tvoje feromony zrovna smrdí jako pytel sraček?“ Poslechli si tvůj příběh o smradlavém kolegovi. Jakoda se tomu zasmála. Koloník byl zamyšlený a zeptal se co je medvěd. „Fakt... Koloníku na to, jak toho hodně víš jsi někdy jak poleno. Taky nevím co je to medvěd, ale podle příběhu je jasný, že je to něco hodně smradlavého.“ Zavrtěla hlavou a začala si mydlit vlasy, že za chvíli vypadala, že má bílou paruku. Tvoje mýdlo taky hodně pěnilo. Trochu ti co připomínalo šumák do pití. Podobně rychle taky pěnilo. Čichl jsi k tomu svému. K tvému příjemnému překvapení to nebyla žádná zženštilá vůně jako jahody, vanilka nebo tak něco. Tohle vonělo jako ořechy s příměsí dřeva. Koloník protočil oči a potopil se. Po dvou minutách se pořád ještě nevynořil. No jo... on má přece ty svoje žábry. Nejspíš může pod vodou dýchat. Což by se mohlo hodit ve chvíli až se Jakoda potopí taky. „Ještě tak týden Vasile a myslím, že bychom mohli vyrazit na menší výpravu. Už se fakt zlepšuješ.“ Dostal jsi od Jakody pochvalu.

Vasil Fjodorovič Sokolov - 14. května 2012 23:14

"V tom případě jsi mě urazila, a kdybys při boji nešvindlovala svojí magií, vyzval bych tě na duel!" řeknu naoko dotčeně. "Počkat, tady medvědi nežijou?" podivím se. Tak nějak jsem myslel, že tu sice jsou divný zvířata, ale že je to bonus k naší fauně a floře. "No, třeba tomu říkáte jinak. Je to takový obrovský zvíře, šelma, medvědovitá - u nás se tak dělí: na psovitý, kočkovitý, medvědovitý. Můžou ho bejt různý druhy. Je huňatej, smradlavej a nebezpečnej. Když se postaví na zadní, je větší než vzrostlej člověk." Je těžký popisovat něco tak... jasnýho. Známýho všem děckám na Zemi. "Čím jsem si to zasloužil? Pochvalu? Žes mě ráno viděla nahatýho? A výpravu kam?"

Kristýna Málková - 24. května 2012 21:35

S Mornatem Spadla mi brada, když předvedl to s mečem. "Ty vole..," vyklouzlo mi nekontolovaně, ale šok byl tak velký, že jsem se ani nepokoušela omluvit. Bylo to úžasné. Ještě víc, než cokoliv dalšího tady. Na jednu stranu mě to ale nutilo pochybovat o tom, že nikdo neví, co a jak tu chodí – leda by to bylo celé velké magické dílo, protože takhle by to dávalo větší smysl. Rozhodně víc, než nějaká nadřazená inteligence s příslušnými technickými vymoženostmi. Pak mě začal konejšit. Zvedání do náruče jsem nikdy neměla moc ráda, ale v jeho rukách byla taková síla, že mi to nevadilo. Nebála jsem se, že by mě pustil, zkrátka jsem mu důvěřovala. "Dobře..," zasmála jsem se a váhavě se dívala střídavě na něj a kolem sebe. Byla to trapná chvilka, protože jsem si to ujištění vynutila, a najednou jsem mu zase věřila i v tomhle. "A jak.. asi je hloupost ptát se, jaké to je, když to uvidím sama," přemýšlím. Duše. Duše mi nevadí, nikdy jsem jí nepopírala, ale že bych ji vyloženě cítila, to ne. Prostě jsem nikdy nedošla k názoru, že rozhodně není. "Nemůže se tak stát něco zlého? Třeba když si člověk nesedne s duší?" vzpomněla jsem si na hůlky z Harryho Pottera, ale pomlčela jsem o tom, byť to na mé tváři vyvolalo pobavený úsměv. "A co fakt zlí jedinci? Nebo jde o toho člověka a vždycky mu sedne nějaký element, který sám o sobě není ani dobrý ani zlý?" tohle mě zajímalo. Pohádková zbraň s duší, to už člověk opravdu něco dokáže.

Osud - 24. května 2012 22:30

Vasil Sokolov „To vypadá na pořádnou bestii.“ Pronesla a sklouzla do vody. Ponořila se a za chvíli vynořila, zbavena mydlinek. Opřela se rukama o okraje bazénku. Jakoda si pobaveně odfrkla. „Ty si nějak věříš. Pro mě nahota nic neznamená. Klidně bych se prošla po nádvoří plném nahatých chlapů aniž bych se jedinkrát začervenala.“ Natáhla se a nejspíš Koloníka kopla, protože se s prskáním vynořil. „Občas prostě neuškodí uslyšet pochvalu, když tak tvrdě makáš. A výpravu. Napadlo mě, že bychom se mohli jít podívat na ty ruiny, které tě tak zajímali.“ Zazubila se. „Zaujalo mě to, jak tě zajímala ta věc... podle tebe zbraň u tvého mistra. Začala jsem být zvědavá. Tak jsem trochu šťourala a už znám cestu.“ Otočila se a natáhla se. Tentokrát jsi si mohl hezky prohlédnout její bujné poprsí. K tvé úlevě ji nic nepřebývalo. Vytáhla něco z brašny. Vypadalo to jako kus vyleštěného krystalu. „Tohle je Krystalka. V téhle oblasti se dost těžko shání. Ale je to investice k nezaplacení. Ukazuje ti cestu.“ Kristýna Málková Překvapeně nadzvedl huňaté obočí, když jsi ho nazvala volem, ale nijak jinak na to nereagoval. Pak se zazubil. „Je to vzrušující. Jinak to ani popsat nejde.“ Nad tvými obavami zavrtěl hlavou. „Ne. Tak to nefunguje. Zbraně nejsou zlé nebo hodné. Sice jsem říkal, že mají duše, ale tím jsem se nesnažil říci, že jsou živé. Jsou to duše, esence živlů. Hmm... jak bych to vysvětlil.“ Zaváhal a zamyslel se. „Každý se narodil s něčím takovým v sobě. Se silnou vlastností, která představuje některý ze živlů. Já třeba byl vždycky neohrožený, statečný... za mládí trochu neřízený. Řekl bych tedy, že oheň se ke mě hodí.“ Odmlčel se. „Ale to jsem odběhl. Takže jednoduše. Je jedno jestli jsi zlý nebo hodný člověk. Nějaká zbraň si tě vždycky vybere. Jak ji pak použiješ to je už na tobě.“

Kristýna Málková - 24. května 2012 22:44

S Mornatem "Áha, áha. Rozumím. No, to jsem zvědavá, co si vybere mě. Myslíš, že se to jakoby může splést? Myslím, že dostanu něco, s čím mi moc nepůjde zacházet," vyzvídám dál. "Jo a s tím ohněm máš myslím pravdu," usměju se. Střílení, šerm, co je ještě? Boj na blízko se zbraní? A kolik tu mají zbraní, co určitě ani neznám. Heh.. to bude. Duše. Trochu z toho mrazí v zádech. Zlehka se zvedám na špičky a zase klesám, zatímco procházím po místnosti a poslouchám jeho odpověď. Měl pravdu, navnadil mě a teď se na to vybrání těším. Zdá se, že s něčím takovým to bude lehčí, než jen tak s kusem dřeva nebo železa. Jako by to byl osobní trenér, nebo prostě něco víc osobního, než obyčejné zbraně a trénink. "Poslyš..," zarazím se najednou, protože jsem to jeho ujištění přešla a možná až příliš lehce. "Proč vlastně s nikým nebydlíš? Myslím, krom mě."

Osud - 24. května 2012 22:57

Kristýna Málková „Nikdy...“ Odpověděl ihned. „Pokud se vaše duše neshodnou nic se nestane. Tu pravou poznáš hned jak se ji dotkneš.“ Řekl rozhodně bez jediné pochybnosti. „Navíc by jsi nesprávnou zbraň nemohla ani správně použít.“ Díval se jak pochoduješ a vypadal spokojeně. Věděl, že tě navnadil a byl rád. Tvá náhlá změna tématu ho zastihla nepřipraveného a tak z toho byl na chvíli popletený. „Jak to myslíš? Jako proč nemám spolubydlícího?“ zeptal se. Pokrčil rameny. „Nevím. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel. A vlastně mě to nikdy ani nenapadlo. Ale teď už je to jedno ne? Nebo proč se ptáš?“ chtěl znát důvod tvé otázky.

Maya Lee - 25. května 2012 02:29

Exkurze po vesnici Kysele jsem se na Ferna zašklebila. Takový blbý vtipy, sakra... Ta věc se záchodem mě prostě nenechávala v klidu, protože při představě, že budu muset sr...(však víte co) někde v podřepu za stromem a vytírat si zadek lopuchem, se mi hrůzou ježily všechny chlupy na těle. Jsem prostě zvyklá na starou dobrou porcelánovou mísu a měkkoučkej hajzlpapír vonící po kytičkách, takže tohle by mě asi vážně zabilo. Ne, kecám. Stačí i kadibouda a ten nejlevnější toaleťák za tři kačky. Hlavně když to nebude lopuch nebo jehličí. "Nekecej, fakt?" Tím popisem mě zcela seriózně zaskočil. Tak nějak jsem tajně doufala v nějaký špinavý kadibudky, ale splachovací záchody? Cože?! Furt jsem mu to sice věřila jen tak napůl, ale v duchu jsem děkovala všem bohům, že v tomhle divným, na hlavu postaveným světě není nic jak se zdá. "No jo, to u nás měl právě splachovací záchod každej, takže by mi tu fakt asi chyběl," reagovala jsem na jeho vlastní dojmy. Když popsal i koupelnu, to už jsem vážně jenom kroutila hlavou. Je to možný? Tady je fakt všechno. "Wow..." bylo jediný, na co jsem se zmohla. Jeho popis ovoce nebylo nic novýho, na to už jsem stačila přijít taky. Když ale řekl 'maso', nadšeně jsem se zavrtěla. Nikdy jsem se netajila tím, že jsem masožrout. Většinou mám solidní absťák, když třeba den - dva maso nepotkám. Když jsem nad tím tak přemejšlela, došla jsem k závěru, že bych si dala stejk. Pořádně šťavnatej čerstvej stejk přímo z grilu... Nebo aspoň tatarák. No to se ví, že jsem byla zvědavá, co mi pozdějc (doufejme) bude ležet na talíři. Cestou jsem se ohlídla a s potěšením zjistila, že moje věrný psisko nám hopsá v patách. Našpulila jsem pusu a naznačila mu několik mlaskavejch pusinek a pak jsem se zájmem sledovala, kam mě to ten týpek vlastně vede. "Hej, to vypadá jak pes!" koukala jsem napůl nevěřícně na zvíře v ohradě. Zároveň jsem vysmekla ruku z tý jeho a instinktivně si ji otřela o kalhoty, protože byla samozřejmě celá zpocená. "To bude fakt divnej pocit to jíst," dodala jsem s úšklebkem. Neměla jsem ale zase strach, že mi to bude proti srsti. Konec konců bych asi klidně snědla i psa, když už by mi ho někdo dal na talíř. No co? Už by byl stejně uvařenej a nebylo by přece hezký, aby umřel nadarmo, ne? "Heh, ale myslela jsem si, že ty zvířata loví, ne že je chovaj," podotkla jsem zamyšleně a podrbala se na hlavě. Prostě mám pořád v sobě zakořeněnou představu indiánskýho kmene, nadávala jsem sama sobě.

Vasil Fjodorovič Sokolov - 26. května 2012 15:20

Tím líp, pomyslím si s úšklebkem, když se tu promenáduje nahá. Nač jí vyprávět, že u nás se to bere poněkud jinak. Podobný historky si nechám na později. O tom, jak přes pár stoletíma málem ženská nesměla ukázat ani kotník nebo koleno, aby nebyla nazvána děvkou. Je pravda, že když chodím každej den za mistrem, vždycky se u té pistole zastavím. Vrtá mi to hlavou, ale pořád si říkám, že dokud na tom nebudu dobře, abych se zvládl ubránit s tím kusem železa, nebudu se pouštět do větších akcí. "Beru tě za slovo, za týden vyrazíme," přikývnu, v hlavě spoustu teorií a myšlenek o tom, kde se tam ta zbraň vzala a co najdem. Kdybych šel na vojenskou vysokou studovat na zbraňovýho technika, vsadím se, že bych tu dokázal vyrobit samopal. On kalach není zrovna složitej. Jen kde pořád brát munici. V naší době velkovýroben si to člověk neuvědomí. Vždycky, když se vrátíme z akce, nám zas nacpou kapsy zásobníkama. A situace, kdy člověku dojde munice, na tu jsme cvičeni, ale víme, že pak zas všechno bude, jestli se vrátíme.

Osud - 03. června 2012 21:57

Vasil Sokolov „To tedy ber. Sama se těším. Jsem na to zvědavá. Když už jsi nám říkal o vašich zbraních a že tahle se tomu podobá.“ Dala si ruce za hlavu. „Si představ kdybychom takových našli víc a zprovoznili je... stali by se z nás největší válečníci v Zahradě. Jedinou ranou skolit jakéhokoliv protivníka aniž by se dostal k tobě. Už teď to zní hrozivě.“ Usmála se. Prudce se posadila a začala čichat. „Cítím.... fialové bahno.“ Řekla zamyšleně. Koloník se taky posadil a začal čichat. „Hmmm... když to teď říkáš, taky mám ten dojem.“ Jakoda vylezla z vody a vydala se hledat. Měl jsi to potěšení ji sledovat. Co to zase je to fialové bláto? „Juchů! Tady je!“ vykřikla Jakoda když ti zmizela z dohledu. Koloník taky vyskočil z vody a následoval ji. Další nadšený výkřik. Tobě to nedalo a musel jsi jít za nimi. Našel jsi je v dalším bazénku, ale v tomhle nebyla horká voda, ale vážně fialové bahno. Vonělo trochu jako citrón s nádechem zatuchliny. Bahno bublalo a vytvářelo velké bubliny, které chvíli poskakovali jako hopík a pak praskli. Jakoda do jedné skočila a s hihňáním jako u dítěte poskakovala spolu s bublinou. Koloník neváhal a skočil do další bubliny. Je s podivem, že nepraskli. Oba si hopsali v bublinách. „Pojď Vasile!“ pobízel tě Koloník. Maya Lee Fern se na tebe pousmál. „No... nekecám. Nakonec viděla jsi jejich fontánu ne? Ví jak zavádět vodu. Pak není divu, že znají i splachovací záchody a... prostě tekoucí vodu.“ Pokrčil rameny. Pak ti ukázal zvířata. „No... trochu ano. Nohama ho připomíná. Ale zbytek? No... fakt nevím k jakému zvířeti to přirovnat.“ Pokrčil rameny. Usmál se. „Zvykneš si. Přece u krávy taky víš jak vypadá a nevadí ti jíst její maso. Nebo kuřata. Tady je to stejné.“ Opřel se o ohradu. „Samozřejmě, že i loví zvířata. Ale tohle není jediná vesnice v okolí. Musí dávat pozor, aby nenarušili rovnováhu přírody. Pokud by jenom lovili, za chvíli by tu nebyla žádná zvěř a museli by vesnici přesunout. Takhle to je jednoduší. Chovají zvířata. Když neuloví dost, tak porazí tyhle chechtáky.“ Pokývne na zvířata. „Takhle nehrozí, že někdy všechny zvířata v okolí vyloví. Byla by vážně škoda, kdyby se museli stěhovat. Ten zavodňovací systém by si těžko odnesli. Nebo ten Hlavní strom. Nebo fontánu.“ Odkašlal si. „Chápeš?“

Osud - 03. června 2012 21:58

soukromá zpráva od Osud pro Ethan Broks Dny utíkali. Bylo ti trochu smutno, nakonec tvůj Marik musel domů a tak po pár dnech jsi měl pocit, že jsi ho neviděl věčnost. Ale ne, že by jsi neměl o zábavu postaráno. Seral tě stále učil s mečem. Prst mu dorostl, přesně jak slibovala Ilča, která k vám stále chodila pod nějakou záminkou jen aby mohla být na blízku zamlklému a tajemnému Seralovi. Ale zdálo se ti, že s Ilčou stále víc mluví. Ne tedy nějaké dlouhé věty, ale byl ji ochotný i krátce odpovědět na dotaz. Nejspíš byl sdílnější, když mu zachránila ruku a mohl tak zase máchat mečem. A že tě nešetřil. Tahle planeta byla vážně neskutečná. Pořád jsi vídal a slyšel nové věci. A potkával nové lidi. Nedávno městem prošla skupina okřídlených lidí s leteckými brýlemi a pestrým peřím. Jeden je měl dokonce duhové. Podle toho co jsi slyšel tak tihle se snaží přijít na důvod existence Zahrady, proč jsou různé rasy unášeny a přeneseny sem. Ne.... nehledali cestu pryč. Ale spíš hledali ten smysl. Takže byli asi něco jako badatelé. Prej už jsou na cestách pět let a ještě se nevrátili na místo odkud vyrazili. Tahle planeta musí být tedy mnohem větší než Země. Zeerk si užíval svého bahna, zvlášť v poslední době, protože se docela oteplilo. Začal jsi pracovat v obchodě se zvířaty Lara. Tvého zavalitého přítele, který tě taky učil jak zvířata chytat. Uběhli dva týdny. Od Marika ti přišel dopis s tím, že se brzy vrátí. Podle data to trvalo čtyři dny než sem došel, takže by se klidně mohl vrátit už zítra. Zrovna jsi byl v práci a Lar ti dal první samostatný úkol. Měl jsi sám ulovit zvíře, kterému se říkalo Chiu. „V blízkosti města se jich pohybuje docela dost. Mají nory blízko vody a ve vysoké trávě. Chyť jednoho.“ Předal ti jeho obrázek. Pak ti dal sítě a značkovací kroužky. To byli takové elastické kroužky, které se přichytne na těle zvířete a nedovoluje mu vzdálit se od ovládací hůlky dál než několik metrů. Tu jsi samozřejmě taky dostal. „Nejsou nebezpeční, ale jsou rychlí. Když ti uteče musíš pak v úkrytu počkat než znovu vylezou.“ Trochu ti to připomínalo Surikaty.

Ethan Brooks - 03. června 2012 22:21

soukromá zpráva od Ethan Brooks pro Chystáme se na lov Začínal jsem se podezřívat, že se mi po Marikovi stýská mnohem víc, než po domově. Po tom skutečném, kde jsem jedné noci usnul a probudil se zde…v bažinách. Nevím, byl to zvláštní pocit. Neměl jsem v sobě prázdno. Snad jsem se smířil. Ale hlavně jsem byl neustále v příjemné společnosti. Jen jako kdybych se přestěhoval. Musel jsem se té myšlence pousmát. Také jsem si ostříhal vlasy, tedy..Ilča mi je zkracovala Seralovým nožem a jsem rád, že mám hlavu na krku. Při tréninku mi překážely a i v práci lezly do očí. Navíc, chtěl jsem se cítit..mužněji. Tvář jsme nechal porostlou lehkým strništěm. Uvidíme, co tomu řekne Marik. Přičichl jsem k dopisní obálce a schoval ji do kožené brašny připevněné k opasku. Byl čas věnovat se práci. A rozhněvat Lara by chtěl jedině šílenec. Sice jsem ho zuřit ještě neviděl, ale uměl jsem si to živě představit. „Chiu, hmmm“ žmoulal jsem v ruce obrázek zvířete, které připomínalo hodně zvláštní surikatu. Nohy mělo štíhlé a bylo mi jasné, že kromě běhu bude umět i výborně skákat. Asi se trochu zapotím. Trochu dost. „Díky, Lare.“ zazubil jsem se a převzal si vybavení, ovládací hůlka mi nemotorně vypadla z rukou, ale já se pro ni rychle sehnul a odkašlal si. Cítil jsem se hrdý. Poprvé bez dozoru. Snažil jsme se tvářit vážně, ale byl jsem z toho nadšený. Larovi to muselo být jasné. „Tak zatím. Brzy jsme zpět.“ prohlásil jsem sebevědomě a zamával jeho krásným dcerám. Vykračoval jsem si to městem. U stánku s pochutinami jsem si koupil balíček s čímsi sladkým, abych si ukrátil možnou dlouhou chvíli. Zahnul jsem do postranních uliček, až jsem se sklouzl z mírného kopce do křovin, které vedly k rybníku. Hmyz bzučel a já našlapoval tiše. Kdo ví, kde mají své úkryty. Asi bude nejlepší, když se dostanu blíž k vodě, nejlépe na vysoký strom a budu chvíli předstírat, že tu nejsem… zapomněl jsem se Lara zeptat, co mají rádi! Jsem tupec.

Osud - 03. června 2012 22:39

soukromá zpráva od Osud pro Lov Lar se hřmotně zasmál. Znělo to jako v dutém sudu. „Jestli se vrátíš dřív jak před soumrakem dostaneš bonus k výplatě.“ Řekl a zamával ti. Jeho tři dcery ti také zamávali a přáli štěstí. Vyrazil jsi na lov. Věděl jsi kam jít. Ještě jsi si zašel koupit něco k jídlu, ale pak jsi se vrhl do práce. Tiše jsi se připlížil k rybníku a schoval jsi se za stromy. Rákosí a vysoká tráva, která nikdy neviděla sekačku se pomalu pohybovali ve větru. Sedl jsi si a čekal. Brzy jsi uslyšel takové podivné ševelení. Znělo to jako kdyby kdyby předla kočka co má v krku vodu. Takové s jakoby klokotání. Tráva se začala pohybovat jinak a po další chvíli jsi už uviděl modrou srst jednoho Chiu. S tím skákáním jsi měl pravdu, protože začali poskakovat. Určitě byli nejméně tři. Jak poskakovali uviděl jsi na chvíli jejich hlavy než se znovu zanořili do zeleného moře. Jeden z nich vylezl z úkrytu trávy a začal se čvachtat ve vodě. Ruce co připomínali ploutve tučňáků tloukly do vody a cákal ji na sebe.

Ethan Brooks - 03. června 2012 22:49

soukromá zpráva od Ethan Brooks pro Lov Jako každý neohrožený mladík, jsem na Larovy vtípky nedbal. Přece to nemůže být tak těžké! Ale jak jsem viděl jejich mrštnost v akci, začal jsem litovat, že jsem si nepořídil víc zásob na případné přenocování. Seděl jsem v trávě a skulinkou sledoval Chiu, cachtajícího se ve vodě. S každým pohybem se prozradím. Rákos je dobrá skrýš, ale zároveň i dost nevhodná pro plížení. Rozhodl jsem se ještě chvíli vyčkat a sledovat jejich chování. Abych je alespoň kapku poznal. Připomínal mi vydru. Ty jsou také dost hbité, kluzké a elegantní. Ale mohl by být hravý…možná. Připravil jsem si k ruce jeden kroužek. Hlavně nevytratit ovládací hůlku. Zvolil jsem techniku, hmm…nevšímání. Pomalu jsem se posouval ke břehu, ale snažil se nevěnovat pozornost roztodivným zvířatům. Jako kdyby mě vůbec nezajímala. Posadil jsem se a zašustil s papírovým sáčkem.

Osud - 03. června 2012 23:02

soukromá zpráva od Osud pro Lov Jakmile jsi zašustil sáčkem, Chiu vykviklo a všichni se vytratili. Nejspíš zalezli do nor. Zůstal jsi sedět a dělal sis své. Dokonce jsi začal jíst a dělal, že tě zajímá všechno možné jen ne ty potvůrky. Nevíš přesně jak dlouho to trvalo, připadalo ti to docela dlouho než se znovu objevili. Znovu vyskakovali, ale tentokrát sledovali tebe. Pořád to byla zvířata. A zvířata bývají zvědavá. Tvoje taktika fungovala. Zvědavost jim nedala. A zvědavost kočku zabila, že? Chiu se opatrně blížili. Jeden vešel znovu do vody, ale ostatní zůstali jen vykukovat z trávy a kloktali na sebe. Co si asi říkali? Ten odvážnější tě nespouštěl z pohledu žlutých očí a začal se znovu cákat. Bylo to trochu legrační. Vypadal jako někdo kdo se přišel podívat co se děje, ale při tom vypadat, jako, že ho to nezajímá. Ale pořád byl docela daleko od tebe. Sice by jsi po něm kroužek mohl hodit, ale těžko říct jestli by jsi ho zasáhl. Třeba přijde později blíž. Ale kdy později? Mohlo by to trvat hodně dlouho.

Ethan Brooks - 04. června 2012 09:55

soukromá zpráva od Ethan Brooks pro Lov Dobrá, představoval jsem si něco víc akčnějšího. Tohle je práce pro zelenáče. Teda...já vlastně víc ani nejsem. To je ta má blbá vlastnost - přeceňování vlastních schopností. Lar ví, proč mě neposlal hned chytat něco nebezpečného. To bych se dozajista nevrátil. Aaaah, asi se tu ukoušu nudou! Žvýkal jsem cosi připomínající fíky z mého světa. Občas jsem si k tomu i zahmkal nějakou melodii. Nechtěl jsme házet kameny do vody, abych je zbytečně neplašil. Začalo mne bolet za krkem a na kamenitém břehu se taky nesedělo zrovna dvakrát pohodlně. Navíc jsem si nemohl dovolit, aby mi myšlenky létaly kolem. Musel jsme se soustředit. Konečně! Chiu se začali objevovat. Zajímalo by mě, copak je na nich tak zvláštního (kromě jejich vzhledu). Umí něco speciálního? Taková plachá zvířata asi jako domácí mazlíček neposlouží. Musel jsem se tiše zasmát, když jsem zbádal jednoho odvážlivce, který zaujal stejnou taktiku jako já. Možná kdybych si na sebe připevnil kroužek, chytila by se ta potvůrka sama. Hehe. Každopádně jsem si s kroužkem hrál, nesnažil jsem se to schovávat, aby nepojali podezření, že je to něco tajného a nebezpečného. Vyštrachal jsem ze sáčku jednu z posledních kuliček a zkusil ji nabídnout Chiovi, který plaval ve vodě.

Osud - 04. června 2012 21:26

soukromá zpráva od Osud pro Lov Dostrkal jsi kuličku až k okraji vody a doufal, že se na to Chiu chytí. Natáhl nos jeho směrem a čenichal. Další Chiu taky vystrčili hlavy. Odvážnější Chiu se přikrčil a k tvému překvapení a neskonalé nudě, takhle vydržel další půlhodinu. Na to, že to byla rychlá zvířata dokázala vydržet dlouho nečinná. Tipoval jsi, že jsi tu byl už aspoň dvě hodiny. Konečně se Chiu pohnul a vydal se ke svačince. Nejspíš to pobídlo i ostatní, protože další dva se vyřítili v před, aby se k mňamce dostali první. Teď se na tebe řítili hned tři. Chiu nevypadala moc chytře a asi ani nebyli. Protože se ti chudáci srazili a svalili se na omráčeně na zem. Bylo to legrační. Škoda, že tady neměli kameru. Tohle by vyhrálo jistě hlavní cenu v Neváhej a toč. Tak či onak, když si pospíšíš určitě jednoho z nich chytneš.

Ethan Brooks - 05. června 2012 20:00

soukromá zpráva od Ethan Brooks pro Lov Vyprskl jsem smíchy, když se ti neřádi srazili, aniž by dostali svou sladkou odměnu. To bylo skutečně jako z nějakého animáku. Bylo to sice podlé, ale hodil jsm kroužek na jednoho z nich a vytáhl ovládací hůlku, aby mi neutekl. Nedalo se nic dělat. Usmál jsem se a vysypal zbytek sladkostí na zem, aby se už nemuseli prát. "Je mi líto, cvrčkové .. ale váš parťák půjde se mnou. A nemějte strach, ubližovat se mu nebude." byla to asi slabá útěcha, ale patřilo to k mé práci. Ale až teď jsem si uvědomil, že být lovcem, znamená rozdělovat rodiny, i když ne ty lidské. Mírně jsem se pousmál. "Tak pojď, Chiu...poznáš nové kámoše." bylo miho líto, ale na druhou stranu...nebude se nudit celý život v rybníku. Jsem zvědavý, jestli mi Lar dá fakt ten řád.

Osud - 05. června 2012 20:28

soukromá zpráva od Osud pro Lov Natáhl jsi se a označil jednoho omráčeného Chia, ale už se pomalu dávali dohromady. Za odměnu jsi těm potvůrkám dal zbytek své svačiny. Jeden z Chiu otevřel oči, ani se nenamáhal zvednout se a prostě vystřelil z tlamy růžový, tenký jazyk, jedna kulička se mu na něj nalepila a za chvíli si spokojeně chroupal. Tvůj Chiu se otřepal a začal si prohlížet kroužek na ocase, pak se, ale taky pustil do sladkostí a tebe si nevšímal. Posbíral jsi své věci a vydal jsi se zpět do práce, jakmile jsi se dostal s hůlkou k hranici dosahu, Chiuv ocas se napnul, překotil se dopředu a překvapeně koukal, jak se pod ním pohybuje zem aniž by chtěl. V podstatě to bylo jako kdyby jsi ho popadl za ocas a táhl po zemi. Nezvedl se, ani se nebránil, vypadal spíš zmateně a dával to najevo tím svým klokotáním. No aspoň se tedy nebránil. Bylo to pro tebe snadnější, už tak ti ho bylo líto.

Kristýna Málková - 08. června 2012 21:12

S Mornatem "Hhmm," nechtěla jsem to přiznat, doufala jsem, že ho to ťukne samotného. "Vlastně jsem se chtěla zeptat, proč nemáš holku, vyklopila jsem záhy, teda děvče." Koukla jsem se na něj a propletla prsty, do jeho života mi nic není a třeba o tom ani nechce mluvit. "Ale pokud o tom nechceš mluvit, nemusíš. Jen jsem zvědavá," pokrčila jsem rameny, ovšem nejistotu z toho, co bude následovat, to ani v nejmenším nezahnalo.

Osud - 16. června 2012 20:23
	Kristýna Málková Mornat se usmál. „Proč se ptáš? Myslíš, že bych nějakou měl mít?“ zeptal se a zvědavě se na tebe díval. Pak, ale zavrtěl hlavou. „No není to tak dávno co jsem měl známost. Ale nevyšlo to. Nerozuměla si s mou rodinou. Byla taky hlavou rodiny a tak si nesedla se sestrou. To by nefungovalo.“ Pokrčil rameny jako před chvílí ty. „Tak co? Půjdeme?“ zajímal se.

Kristýna Málková - 18. června 2012 20:06

S Mornatem "Myslím, že měl," nenuceně pokrčím rameny. "Každý by měl někoho mít, ne?" dodám a tentokrát jsem zvědavá já. Pak zmíní svou minulou známost, nezarazí mě to, ale připadá mi divný důvod jejich rozchodu. Snažím se vzpomenout si na víc o hierarchii, ovšem nakonec se musím zeptat. "Aha, takže ona Agora je vůdcem celé rodiny? Čekala bych, že když žiješ sám, tak jsi vlastně hlava rodiny ty,"otáži se a jen, co mi odpoví, jsem připravena jít.

Osud - 18. června 2012 21:35

Kristýna Málková Otočil se na tebe a zavrtěl hlavou. „Ne. Agora je hlavou celé rodiny. Stane se jím ten kdo je z rodiny nejsilnější, nejschopnější a tak dále. Tak je to v každé rodině. Například. Je dvoučlenná rodina. Šedesátiletá babička s desetiletým vnukem. Pokud dokáže, že je silnější než babička stává se hlavou rodiny. Ale je to ještě složitější. Hlava rodiny má na starost celou rodinu. Je na nich aby zajistil, aby se jim vedlo dobře. Pomohl najít práci, když není dost jídla pomoci jim s lovem. Je to velká zodpovědnost.“ Vysvětloval ti. „Není to tak, že bych nebyl zodpovědný, ale Agora mě porazila a tak je ona hlavou rodiny. Každý rok je možné, aby jiný člen rodiny hlavu vyzval... ale jen jednou za rok.“ Odmlčel se. „Ale abych to vysvětlil. Vždy je jen jedna hlava rodiny. I kdyby se Agora vdala, tak musí soutěžit s jak manželem tak členy jeho rodiny, kdyby se někdo chtěl stát hlavou. Proto by to byl s mou přítelkyní problém. Šli by si po krku, rok co rok. Obě silné, vůdcové... do by v rodině jen vyvolalo rozpory. Jen ta představa je děsivá.“ Zavrtěl hlavou.

Kristýna Málková - 18. června 2012 21:54

S Mornatem "Ach tak, tak to chápu," na okamžik posmutním. Kolik takových vztahů asi bylo zmařeno proto, že je někdo silný a schopný? "A nebylo by tedy lepší do toho upustit a nechat vždycky ty, kteří tvoří nový pár, aby měli vlastní hlavu rodiny? Leccos by se tím usnadnilo, ne?" podívám se na něj. Aspoň to ale funguje. To u nás nefunguje nic, každý si myslí, jak je důležitý a přitom neumí nic a jen čučí na televizi. "Můžeme klidně jít, nechci zdržovat svou zvědavostí," odbočím od tématu. "A povídat si můžeme i cestou," pravdou bylo, že bych nechtěla, aby mi někdo rozkazoval a protože jsem byla hostem, o kterého se ale Mornat staral, spadala jsem i pod Agoru, nebo ne? Nakonec jsem se rozhodla, že se nezeptám a prostě to nechám být.

Osud - 18. června 2012 22:11

Kristýna Málková Přikývl. „To také samozřejmě jde. Ale znamená to, že už pak nemůžeš zasahovat do záležitostí rodiny. A podle mě to musí být opravdu silné pouto, aby ses dokázal vzdát rodiny. Jistě stále se můžete vídat, ale tvé slovo by v rodině už nemělo váhu. Co kdyby se něco stalo? A ona se nechtěla vzdát rodiny a po pravdě ani já nechtěl.“ Vyšli jste ven a on ti dál vysvětloval, jak u jejich druhu funguje párování. „Vím asi co si myslíš. Kolik vztahů tím bylo zmařeno. Ale i když to vypadá tvrdě tak to funguje. Díky tomu se uzavírají většinou pevná manželská pouta, která vydrží život. Hodně mladých párů, poblázněný láskou si tím ušetřili spoustu trápení. Chtějí se vzít, jsou zamilovaní, tvrdohlaví a pak po dvou letech se už nemají rádi.“ Zavrtěl hlavou. „Navíc... mi jim nebráníme, aby byli spolu. Ať si jsou, ale pokud to neschválí hlava rodiny tak se nemohou vzít. Mladé páry nikdy hlavy neschvalují. Ale můžou být spolu. Pokud jim to vydrží, tak to hlava schválí, protože pouto je silné. Pokud chtějí založit vlastní rodinu, pak znají podmínky a musí si být sakra jistí tím co dělají.“ Pokrčil rameny. „Já a má bývalá přítelkyně jsme se oba rozhodli, že nejsme ochotní se rodin vzdát. Bylo to dobré rozhodnutí.“ Přikývl a usmál se. „Dává ti to smysl? Je to složité.“

Maya Lee - 19. června 2012 00:28

Exkurze po vesnici "To je taky fakt," uznala jsem. Že mě to nenapadlo už když jsem tu fontánu viděla poprvý. "Já bych to asi snědla, ať je to, co je to," přiznala jsem se smíchem. "Ikdyž..." otočila jsem se na svýho hafana, "tohodle bych asi snízt nechtěla," dodala jsem a podrbala ho za uchem. "Jo, zní to celkem logicky," přikývla jsem a chvíli nad tím přemejšlela. Pak jsem se rozhlídla kolem. "Půjdem?" zeptala jsem se. Byla jsem zvědavá na tu... Kerim?... Fakt jsem si nebyla jistá, jestli se takový poleno jako já může vůbec naučit bojovat. Chodila jsem sice pár let do karate, ale oproti ostatním jsem zoufale selhala ve snaze získat vůbec nějakej pásek, natož abych se dokázala v praxi ubránit. A o tanečních ani nemluvě. Prostě pokud došlo na nějaký koordinovaný pohyby, byla jsem totální antitalent. No co, nějak už to dopadne, pokrčila jsem rameny a byla připravená vyrazit.

Ethan Brooks - 19. června 2012 21:49

soukromá zpráva od Ethan Brooks pro Konec lovu Skutečně mi ho bylo líto. Byl tak naivní, až to bolelo. A tenhle způsob chytání se mi nelíbil. Vždyť to vypadá jako kdybych jo táhl za ocas! Nebolí ho to. Připadám si jako tyran. Setřel jsem pot z čela a dřepl si. „ Hele, kámo…nechceš se postavit na všechny čtyři? Bude to tak důstojnější věř mi.“ usmál jsem se. Dal jsem mu čas, aby zareagoval. Jestli není až tak hloupý, pomalu zatáhnu za hůlku, jako kdybych měl stvoření na vodítku, aby si na ten tlak zvykl a mohl jít normálně po svých. Ale abych ho tu učil psí kusy, na to vážně nemám čas. Došel jsem pomalu zpět do své práce. Nečekal jsem, že tu najdu svého bujarého zaměstnavatele, ale jeho nádherné dcery tu bývají téměř vždy v otevírací době. „Nazdar, děvčata…tak mě máte zpátky, spanilé holubice!“ zašklebil jsem se jako hrdina, který místo nebezpečného draka ulovil…chiu. Usmál jsem se a prošel k výběhům a zabočil k nádrži, kde by se neposedovi mohlo líbit. Pokud tedy nedostanu jiné instrukce.

Osud - 19. června 2012 22:19

soukromá zpráva od Osud pro V obchodě Chiu na tebe koukal, zatím se tohle zvíře předvedlo jako ne moc chytré. Ale možná to byla jen nemotornost. Tak či onak se nakonec posadil a zvedl se na nohy. Když jsi vyrazil a Chiu ucítil znovu táhnutí tak už sám vykročil. I když pořád vypadal zmatený. Možná, že ta srážka byla vážnější než vypadala. Dorazil jsi do obchodu, kde byli tři krasavice. „Ahoj, Ethane!“ pronesli unisono a zachichotali se. Věděli, že máš přítele a tak nehrozí, že by jsi si s některou s ní něco začal, ale stejně s tebou moc rády flirtovali. Byla to spíš taková hra než myšleno vážně. Ale měli tě rády. Odvedl jsi Chiu k nádrži a pustil ho do ní. Pak jsi vypnul hůlku, nemusel jsi tak sundavat kroužek. Chiu se spokojeně čvachtal. Brzy se objevil Lar, který se první podíval na Chiu než šel za tebou. „Dobrá práce hochu.“ Pochválil tě. „A stihl jsi to před západem slunce. Bonus k výplatě si zasloužíš.“ Poklepal tě po zádech. „Pojď se napít a řekneš mi jak to probíhalo.“ Pronesl a vzal tě na pivo, no nebylo to úplně pivo, ale hodně se to k němu blížilo. Když jsi mu vyprávěl, jak se Chiu srazili smál se až se plácal do kolen. „To je dobrý.“ Otřel si slzy smíchu z očí. „Trochu neobvyklé, ale dobrá práce. Už můžeš jít domů.“ Pouštěl tě o něco dřív domů.

Osud - 19. června 2012 22:23

Maya Lee Tvůj chlupatý přítel zatřepal nohou, když jsi ho podrbala a olízl ti ruku. Fern se usmál. „Na zemi taky přece domácí zvířata nejíme. Tady je to stejné. Tohle jsou mazlíčci.“ Také ho pohladil. „Jistě.“ Souhlasil a odstrčil se od ohrady. Vedl tě dál vesnicí až tě dovedl k domu, který byl stejný jako ostatní, ale tenhle měl oplocenou zahradu na které byli střelecké terče. Byli tam dva Mukati co stříleli z luků. Podle výšky bys je tipovala na dospívající jedince. Také tam byli slamění panáci jako umělí protivníci do kterého holí mlátil další puberťák. „Tady to je. Tady žije Kerim.“ Řekl a přelezl nízký plot. Následovala jsi ho, Hakoni měl trochu problém dostat se přes plot, ale pak to zvládl i když chudák spadl nemotorně rovnou na čumák. Ale to mu veselou náladu nesebralo. Hned se sebral a mazal za vámi. „Kerim!“ zavolal Fern na jednu dospělou Mukati, která se opírala o stěnu domu a pozorovala dorost. Byla to žena, díky jasně modrým očím měla chladný pohled, vypadala tak docela přísně. Ale když se na Ferna usmála její výraz to zjemnilo. „Zdravím. Koho jsi to přivedl?“ zajímala se a zadívala se na tebe. „To je nováček. Maya. Zrovna ji unesli. Mohla by jsi ji naučit bojovat?“ požádal ji. Přikývla a už se věnovala tobě. „Tak... už jsi někdy bojovala? Umíš něco?“ chtěla vědět.

Maya Lee - 20. června 2012 00:56

Kerim "Zdravím," zvedla jsem ruku na pozdrav a přemejšlela, jestli je tahle osůbka hodná, nebo přísná. Měla báječný vlasy. Tiše jsem jí je záviděla. "No... Abych pravdu řekla, tak moc ne," přiznala jsem se s úšklebkem. "Teda, asi jsem něco na ten způsob párkrát zkoušela, ale jsem v těhle věcech docela nemehlo." Pokrčila jsem rameny. "Ale snad se aspoň něco naučím. Tady na to budu mít spoustu času." Jasný, spoooustu času... Co bych tady taky jinýho dělala? Žádnej kompl, žádný knížky, prostě nic, čím jsem zabíjela čas předtím. A jenom tak se tady poflakovat by mě za chvíli nebavilo. A i kdyby, asi by mě za chvíli vyrazili jako příživníka. A navíc, tohle jsem přece vždycky chtěla, ne? Dostat šanci začít znova, když ten můj život za moc nestál. A tady ji mám, skoro přesně takovu, jakou jsem si vysnila. Když zvořu tohle, do smrti si to neodpustím.

Ethan Brooks - 22. června 2012 22:24

soukromá zpráva od Ethan Brooks pro Po práci..přijdou koláče? Byl jsem na sebe hrdý. Ale možná jsem se nadouval až moc. Chiu nebyl žádný nebezpečný tvor. Přesto jsem Zara dokázal pobavit. Taky jsem se tomu zasmál. Teď s odstupem času docela lituju, že tu ještě nikdo nevynalezl kameru. Byla by z toho pěkná groteska. „Díky, Zare. Těším se na zítra!“ zasmál jsem se, když mi dal pro zbytek dne volno. Vletěl jsme zpět do obchodu a políbil na líčka všechny tři krásky a rozloučil se s nimi. Začínaly pro mne být jako sestry. Pomalu jsem zapomínal na svou rodinu. Nebo spíš jsem si nepřipouštěl ten stesk, který nezmizí nikdy. Stával jsem se někým jiným. Novým. A nebránil jsem se. Cestou domů jsem to vzal přes trhy. Obstaral jsem si nevyplněnou přihlášku do zápasu o nevylíhlé vejce. Stále jsem přemýšlel, zda tam Serala přihlásit nebo ne. Uvidíme. Ještě jsem nakoupil bezinkové víno a trochu čerstvého ovoce. Byl jsem celý napnutý, zda se Marik vrátil. Stýská se mi po jeho živoucí osobnosti. Ani jsem se u Serala dnes nezastavoval. To bude zase řečí, že jsem vynechal trénink. Ale většinou k tomu přistupuju zodpovědně, jinak by se na mne polodémon už vykašlal. Došel jsem až k Marikovu stromovému příbytku a vešel dovnitř hledajíc známky po jeho přítomnosti.

Osud - 23. června 2012 22:19

Maya Lee Kerim přikývla. „Dobře. Uvidíme jaká zbraň ti sedne.“ Řekla a vedla tě do domu z kterého se vylíhla pěkná zbrojnice. Všude byli zbraně. Luky, bojové hole, tenké meče, některé ti připomínali Rapíry, halapartny a dokonce jsi tu viděla jeden dva trojzubce. „Začneš s lukem. Ty sedí spíš ženám než mužům.“ Řekla a požádala tě, aby jsi roztáhla ruce, aby si tě přeměřila kvůli rozsahu a aby ti dala dostatečně velký luk. Jeden ti vybrala a dala ti ho. Kupodivu nebyl moc těžký. Snad jen půl kila. „Už jsi někdy střílela? Z čehokoliv?“ zajímala se a vedla tě zase ven k terčům. „První to zkus sama než ti řeknu co a jak.“ Podala ti šíp. Fern zůstal stranou, posadil se na zem a celé to pozoroval.

Osud - 23. června 2012 22:34

soukromá zpráva od Osud pro U Marika Lar ti zamával a šel se věnovat nějaké další práci. Když jsi děvčata v obchodě pomuckal, všechny se rozpustile chichotali a rozloučili se s tím, že se uvidíte zítra. Než jsi vyrazil domů.... tedy k Marikovi zašel jsi si pro přihlášku na zápasy a něco málo nakoupit a pak jsi už upaloval k Marikovi. Chodil jsi tam v poslední době co chvíli. Nemohl jsi se svého Marika dočkat. No a aspoň jsi mu udržoval dům čistý. Prach se tu hromadil docela rychle. Vešel jsi do jeho stromového domu a hned jsi ho prošel, aby jsi zjistil jestli už není zpátky. Ale neviděl jsi žádnou změnu. Zamrzelo tě to. Nějakou chvíli jsi čekal, ale Marik nikde. Nakonec jsi se vrátil zklamaně domů. Seral ti ani nevynadal, možná na tobě něco rozpoznal a tak tě nepokáral. Zeptal jsi se ho na tréning a on ti řekl, že dnes žádný nebude, že ho nějak bolí ten prst. A tak dnes nechá ruku odpočívat. V poslední době teď často vysedával na balkóně. Napadlo tě jestli třeba nevyhlíží Ilču. Ale nikdy sis vlastně nevšiml, že by pro ní měl nějakou slabost. Ale z toho věčného vysedávání na slunci měl ještě temnější kůži než obvykle. Navečeřeli jste se a pak jsi si šel lehnout. Usínal jsi s těžkým srdcem. Snad Marik dorazí zítra. Probudil jsi se uprostřed noci. Měsíc jasně svítil a ty jsi chvíli uvažoval co tě probudilo. Sen? Zvuk? Horko? Dnes v noci bylo docela teplo i tady mezi kamennými zdmi. Pak jsi to uslyšel znovu. Něco cinklo o okno. Hned jsi byl na nohou a vyhlédl ven. Stačilo ti zahlédnout jen siluetu s dlouhými vlasy a hned ti srdce poskočilo radostí. Marik se vrátil. Zamával ti.

Vasil Fjodorovič Sokolov - 05. července 2012 19:05

"To teda," zamumlám. Zajímalo by mě, co by Jakoda říkala, kdyby třeba viděla nějaký dokumentární záběry z našich válek. Taky by jí to připadlo tak fascinující? Jsme opravdu ve své podstatě tak násilničtí? Asi jo. "U nás se už jinak skoro ani nebojuje. Všechno je na dálku, dokonce se vytvářejí armádní roboti na průzkumy a infiltraci, aby bylo co nejmíň ztrát vojáků." Jestli se mě zeptá, co jsou to roboti, laicky jí to vysvětlím. Znovu si uvědomím, že ten překladač je zvláštní věc. U něčeho, o čem bych si myslel, že to znát nebudou, to v pohodě přeloží. A přitom u spousty věcí se musím ptát. Chtělo by to stopařova průvodce po galaxii. "Asi nebude dne, kdy nebudu překvapenej." Až chvíli po nich se zvednu z vody a vezmu si, ze zvyku, svoje věci. Připadám si, že jsem se nadýchal nějakejch bahenních výparů, když je zahlídnu blbnout v ... Bublinách? S úsměvem zavrtím hlavou. Kam se hrabou surrealisti. "Myslím, že zatím vám tu kratochvíli přenechám." Mimoděk mrknu na Jakodiny přednosti a fialový bahno je mi hned sympatičtější. K dokonalý nirváně chybí jen kvalitní kořalka a místo Koloníka druhá holka v bahně. Zápasy by mohly začít.

Kristýna Málková - 05. července 2012 20:41

S Mornatem "Ale jo," usmála jsem se. "Jen je to fakt tvrdé. Jak jste po tak krátké době mohli vědět, že se nechcete vzdát rodiny? Ono plno vztahů je přece o postupném budování vztahu, to tak jako tak nepoznáš za dva tři roky," přemýšlím nahlas. "A hlavně se v té rodině vlastně vůbec mít rádi nemusí. Teda myslím nový partner s tvou sestrou třeba. Co když si nepadnou do oka jen ty dvě, ale jinak to funguje skvěle? Hm, ale zase máš pravdu a pokud to tak funguje.. i když myslím, že se vždycky může objevit někdo nový a celé to zničit. Nebo ne zničit, ale narušit, když jednoho miluješ a chceš s ním být, ale ten druhý tě láká svou novostí a tak.. i kdyby šlo jen o sex," usměju se. "Já myslím, že sex je taková dost pudová věc na jedné straně, na straně druhé zábavná. Aspoň u nás to tak chodí a taky určitě máte šlapky, ne? Hm, lehké děvy.. netuším, jak se jim tady může říkat. Prostě zábava, povyražení," nadhodím a čekám, jak se k tomu vyjádří. "Takže ty, ani tvá sestra nikoho nemáte, jo?" vyzvídám dál nerušeně. "U nás skoro vždycky někdo někoho má, a pak jsou lidi, co jsou z toho nešťastní. Já měla pár známostí, ale nic velkého, takže i kdybych nikoho neměla, asi by mi to bylo jedno.. jenže to je takové spekulování nad něčím, o čem vlastně nic nevím," začnu povídat taky něco málo o sobě. "Mí rodiče jsou třeba spolu, ale myslím, že je to už víc zvyk, než láska. Vlastně spolu víc nejsou, než jsou. Kdy už tam budeme?" Pak jsem se zarazila, koukla po očku na Mornata a vypustila z pusy něco, za co jsem se následně taky slušně zastyděla. "Stejně si neumím představit, jak se ty líbáš.."

Osud - 08. července 2012 11:41

Vesil Sokolov Jakoda se zasmála. „Suchare!“ obvinila tě a dál s Koloníkem poskakovali jako hopík. Jakodě bublina praskla jako první, se smíchem skončila na zadku, celá olepená tím fialovím slizem. „Zábava.“ Vydechla. „Ale teď abych se znovu umyla.“ Prošla kolem tebe a znovu vklouzla do koupele. Kolínokovi taky bublina praskla a skončil na břiše. Hned se posadil. „Víš, že se v tomhle konají i soutěže? Kdo s tím dokáže doskákat nejdál než praskne.“ Řekl a vstal. Bahno s něj líně odkapávalo. „Hele....“ Přišel k tobě. „Jestli se ti Jakoda líbí proč si s ní nevyrazíš?“ zeptal se tě tak, aby to zmíněná neslyšela. Kristýna Málková Mornat se na tebe zadíval. „No... taky se tohle stává hlavně u mladých.“ Řekl pomalu, ale poslouchal tě. „No Kristýno. Tyhle bokovky to je už na páru. Jak to ten partner snese nebo nesnese. A navíc tyhle záležitosti se na veřejnosti neřeší. Takže nemám moc přehled o tom jak to pak dopadá. Ale náš druh má nejméně rozvodů ze všech tady.“ Pokrčil rameny. Vysvětlovala jsi mu, že u vás pořád někdo někoho má. „Mám z toho skoro pocit, že tví lidé jsou osamělí, když jsou sami a proto si dělají tolik známostí. Nějak si neumím představit, že bych skákal od jedné k druhé.“ Natočil hlavu na stranu. Trochu jsi ho popletla, když jsi najednou změnila téma. „Hm? No... tak deset minut chůze.“ Odpověděl a tvoje otázka ho zarazila a zatvářil se rozpačitě. Podrbal se ve hřívě. „No... na to nevím jak ti odpovědět. Myslíš, jako, jak to vypadá nebo technika? Zatím si žádná nestěžovala.“ Nedíval se na tebe. Koukal se stranou a škrábal se, viditelně jsi ho uvedla do rozpaků jako sama sebe.

Vasil Fjodorovič Sokolov - 08. července 2012 12:13

Pořád lepší čistej suchar, pomyslím si. Ale když je to baví... Koloníkova otázka mě zaskočí tak, že nestihhnu skrýt překvapenej a výraz. Jako by mi četl myšlenky. Nebo jsem takovej zoufalec, že to na mě jde tolik vidět? Asi to druhý. Ale tak do prdele, kdo by se nepodíval, když se tu producíruje nahá a má to na háku. "Nějak nevím, jak se to u vás dělá a popravdě mě to ani nenapadlo realizovat. Lepší pěkná kamarádka, než naštvaná ženská, co mi dá košem. U nás se často stává, že ženská je samej fórek, je otevřená, ale jakmile jí dáš najevo zájem, vychladne jak ohniště v sibiřský noci a celý přátelství je v hajzlu. Tak je někdy lepší to nechat plavat a užívat si toho, co mi život dal," pousměju se, když mrknu, jak se Jakoda znovu mydlí. "Když bude mít zájem ona, myslím, že se to dozvím. Není to typ ženský, se kterou jsem se běžně setkával, moje první žena byla typická baba, co měla svůj slepičí kroužek a milovala oblečení (jenže to člově zezačátku nevidí) a druhá..." Zarazím se a radši zmlknu. Zadívám se bokem, nevím proč, ale vybavil se mi vyčítavý pohled Saghani a to jsem si na ni zakázal myslet, protože momentálně je to stejný, jako by byla mrtvá. Nemůžu se k ní vrátit.

Kristýna Málková - 08. července 2012 16:01

S Mornatem "Asi záleží na druhu.. a tom, jak se opravdu cítí, ono to s tím osaměním zní totiž jako dobrý důvod, proč tomu tak je," přemýšlím na jinými druhy, jenže, popravdě, zbývají spíš jen zvířata. Ta spolu kolikrát vydrží déle, než lidé, ale je to něco trochu jiného. Nebo není? Docela jsem, díky tomu líbání, zapomněla na to, že jsem se ptala na to, jak ještě dlouho půjdeme. Místo toho cukám pohledem z Mornata k zemi a do strany a zase nazpátek. "No.. ne.. tak obecně jako..," co mu asi tak mám říct? Jééj, to jsem zase něco vypustila. "Nech to být. Nějak mi to ujelo ven, taková ta nechtěně vyřčená myšlenka," pokusila jsem se o úsměv – byl dost pokřivený. Co si tak o mě asi bude myslet, že myslím jen na samé blbosti a osobní věci? Na jednu stranu se s ním dobře povídalo, ale na tu druhou mezi námi prostě byla bariéra a pak vznikaly situace, jako tahle. Ne, že by jich za dobu mého pobytu bylo nějak hodně, ale občas se prostě vyskytly.

Ethan Brooks - 09. července 2012 16:54

soukromá zpráva od Ethan Brooks pro Marik Pevně jsem sevřel okraj parapetu. Radost mi zacloumala celým tělem. Pocit blaženosti a nedočkavosti mě na pár okamžiků přikoval k zemi. Zíral jsem na siluetu mdle ozářenou měsícem. Nebylo pochyb, kdo to byl. Snad mě nešálí přeludy! Odskočil jsme od okna a roztržitě se podíval kolem sebe. Přehodil jsme přes sebe bílou košili a na boso vyběhl z pokoje ven. Schody jsem bral po dvou. Málem jsem se rozmáznul v předsíni, ale čert to vem. Vyběhl jsem na terasu a přeskočil zábradlí. „Mariku!“ vykřikl jsem a úplně jsem zapomněl, že bych mohl probudit Serala. Objal jsem ho a pevně k sobě natiskl. Vdechl vůni jeho vlasů, které voněly po vzdálených místech. Spokojeně jsem zamručel a rty propadly úsměvu, kterého jsem se nedokázal zbavit. Ani jsem nechtěl. „Jsem tak rád, že jsi v pořádku.“ vzal jsem jeho tvář do dlaní a zadíval se mu do očí. Potom jsem se sklonil, abych jej mohl políbit na rty. Tolik se mi stýskalo. Když jsem se nepatrně odtáhl, stále jsme se usmíval. Netušil jsem, nač se ho zeptat. Jel na pohřeb svého dědečka, tak by asi nebylo vhodné se ptát na detaily. „Musíš mít hlad! Něco ti připravím. Nebo bys raději nejdřív horkou lázeň?“ rozhodl jsem se ho operovávat.

Osud - 10. července 2012 10:09

Vasil Sokolov Horké prameny Koloník se zazubil. „No jak by se to dělalo? Prostě k ní přijdeš. Zeptáš se jestli si nechce vyrazit a je to.“ Pokrčil rameny. Zasmál se. „Jakoda aby vychladla? No dělej jak myslíš.“ Pokrčil rameny, ale pak se znovu začal křenit. „Ale vždyť ona o tebe projevuje zájem.“ Plácl tě po zádech a šel za Jakodou, aby ze sebe smyl to bláto. Jakoda po chvíli znovu vylezla už čistá a začala se oblékat. Začali tě svědit uši. Prošťouchl sis je malíčkem, ale nepřestalo to. Jakoda se zarazila a zvedla hlavu, pak se rychle dooblékala. „Koloníko vztyk! Oblékej se!“ pobídla ho Jakoda. Koloník se zamračil, ale poslechl ji. „Zdá se, že budeme mít menší problémy.“ Poznamenala Jakoda pomalu. Svědění v uších se změnilo. Jako kdyby jsi slyšel bzučení. Koloník se začal oblékat ještě rychleji. Jakoda tasila svou zbraň a sledovala oblohu. Také jsi vzhlédl a viděl jsi, že k vám něco letí. Tři černé objekty. Taky jsi se raději dal do pořádku. Když jste byli hotoví, přišli jste k Jakodě. „Trocha zábavy na víc. Skvělé!“ řekla vám radostně. Tři tvorové, jeden jako druhý přistáli kousek od vás. Byli černí s fialovými, hmyzími křídly. A taky jako hmyz vypadali. Jako přerostlá hovada. „Minzové. Jsou to škůdci. Asi si přišli pro fialové bláto na své úly.“ Řekla Jakoda a ohlédla se na tebe. „Mohl by jsi si na nich vyzkoušet své šermířské umění. Jsou rychlí, ale tupí a nejsou zrovna nebezpeční.“ Kristýna Málková Na cestě Mornat se zasmál, objal tě kolem ramen a přitiskl za chůze ke svému boku. „Některé tvé otázky jsou zvláštní a někdy mě vyvedou z rovnováhy, protože se mě nikdy nikdo na něco takového neptal, ale neznamená to, že mi vadí.“ Řekl pobaveně. „Mě se tvoje zvědavost líbí. A nechci, aby jsi se bála ptát na věci, které tě zajímají. Odpovím ti pokud budu znát odpověď.“ Pohladil tě po paži. „Ale jestli chceš znát odpověď na svou otázku... můžu ti to předvést.“ Pronesl náhle mručivým hlasem. Zastavil se a ty spolu s ním. Otočil si tě k sobě, držel tě za ramena, ale ne nijak násilně. Sklonil se k tobě a ty jsi si uvědomila, že se tě chystá políbit. A taky to udělal. Byl to hebký polibek. Srst na jeho obličeji byla heboučká, jeho vousy tě polechtali na tvářích. Jeho zvlněná ústa byla teplá a měkké, jako lidská. Tohle všechno jsi cítila i přes to, že to byl krátký, letmý polibek než se zase odtáhl. Usmál se. „Takže... už máš trochu představu?“ zeptal se.

Osud - 10. července 2012 10:17

soukromá zpráva od Osud pro Marik Seběhl jsi dolů, div jsi se nepřizabil. Vpadli jste si do pevného objetí. „Jsem v pořádku.“ Ujistil tě jemně a ty jsi se při zvuku toho milovaného hlasu zachvěl. Jeho ruce se ti obtočili kolem, zvedl jsi mu hlavu a zadíval jsi se mu do očí, které mu jiskřili radostí a citem. „Chyběl jsi mi.“ Řekl jako kdyby ti četl myšlenky. Políbili jste se, Marik vztáhl ruku a projel ti prsty vlasy. Šťastně se zasmál, zašimralo tě z toho v břiše. „Hlad mám a koupel taky bude fajn. Ale první....“ Pevně tě objal, přenesl váhu na špičky a donutil vás tak se svalit do trávy. „První se chci tulit.“ Zašvitořil a přesně jak řekl ,tak udělal. Přitulil se k tobě. „Povídej mi, jak jsi se měl?“ požádal tě s hlavou na tvém rameni.

Judith Dernier - 10. července 2012 17:09

Hodná kráva, hodná... Ježiš, co jsem to hulila za matroš? Co když jsem otrávená? Jídlem? Má vlastní matka mě chce zabít! Ne... to musel být můj zavrženíhodný bratr! Nenávidím ho! Budu ho žalovat! A nebo snad... co když mi někdo násilím píchnul LSD a teď mě znásilňuje? Proboha musím se probrat! NE! Nechci být znásilněná! Sedím na měkké trávě jako opařená. Opírám se o hebkou podestýlku a nevědomky si nechávám stébla proplétat mezi prsty. Můj výraz se mění podle nádechu chaotických myšlenek. Nakonec se mi rty pootevřou v upřímném úděsu a starosti o mé lůno! Tak počkat, počkat... zelené nebe... 2 slunce... krávy s obličejem kočky šklíby. Jop, je to LSD. Uzavřu svou jednočlennou diskuzi o různých možnostech, čím vším bych mohla být nadopovaná. Je to zvláštní, ale teď, když vím, co mi proudí v žilách, jsem se trochu více uklidnila. Nakonec usoudím, že mě nikdo neznásilňuje, musela bych přece cítit nějaký tlak... Jednou jsem slyšela o schizofreničce, které se opakovaně zjevoval Ježíš Kristus a chtěl jí znásilnit. Ještě než však stihnul započít se svými muky na ubohé pacientce, zjevil se Bůh a začal se s ním hádat o to, kdo jí znásilní první. Já jsem ateistka! Podívám se výhružně na žluté mraky, jako kdybych se připravovala na útok z nebes! Nejistě se postavím na nohy a očima zatěkám na zvláštních, obřích... kopytnících? Ano, odteď to budou kopytníci, co na tom, že mají lví tlapy. Budu jim tak říkat. Já je našla a budou to mí kopytníci. Z počátku váhavým, ale postupně na jistotě přibývajícím krokem se rozejdu k jednomu ze zvířat. Když už sem zdrogovaná, tak si to užiju. Stejně jsem to chtěla jednou zkusit. Ahoj, krávo. Já jsem Judith. Mluvíš anglicky? Haloo! Mluvím tenkým, roztřeseným hláskem a s nataženou rukou se jí pokusím pohladit po šklebícím se obličeji. Lidé, kteří v sobě mají drogy nejspíše méně vnímají číhající nebezpečí. V tomto případě je to řada mohutných zubů, které mám pár centimetrů od ruky. Konečky prstů se zlehka dotknou huňaté srsti mého kopytníka. Koutky růžových rtů se neubrání lehkému pousmátí, přes záda mi přejede mráz a já pocítím šanci, zvláštní šanci, o které jsem v hloubi duše vždycky věděla. Šanci zažít něco jiného, než ostatní, šanci dostat se na místo, kam jiní nemůžou. Mé srdce poskočí radostí a já se v tomto okamžiku zamiluji do krávy. Hmm... moc pěkní. Jste jedlí? Zeptám se vesele a trochu se nakloním do strany, abych si tvora mohla prohlédnout z boku. Zasměji se, nejspíše jako jediná, svému vtipu a potlačím chuť skočit krávě kolem krku a šišlavým hlasem se omluvit. Miluju LSD. Ani nevím proč... možná kvůli větru, který mé vlasy pročesává tím směrem, možná kvůli přirozené tendenci rozhlédnout se v cizím prostředí, nebo snad kvůli zavádějícímu pohledu černých očí krávy Šklíby... se ohlédnu. Brada mi povolí směrem k zemi a mé oči zajiskří překvapením. Napjatá dlaň, která se doteď mazlila s hnědou čupřinou zvířete povolí a já nesoustředěně poplácám Šklíbu po čumáku, přičemž jí málem vypíchnu oko. Hodná... hodná kráva. Vydechnu, topící se v kráse předemnou. Chtěla bych se rozběhnout, rozběhnout a nikdy se nezastavit. Přála bych si, aby to co vidím, bylo skutečné, abych si opravdu mohla dokázat můj celoživotní sen, že jsem vyjímečná. Že jenom já můžu být v krajině obklopená žlutými mraky, dvěma slunci, krávami bez vemena a se lvími tlapami a že jenom já můžu mít před sebou... létající město. Já to věděla! Vyjeknu rozrušeně, aniž bych si všimla, že jsem opět poplašila zvěř kolem mě. Srdce se mi rozbuší, tlak se mi zvýší a růžové líce se rozhoří vášní a nastávajícím dobrodružstvím. Ha! Kašlu na dopis z Bradavic, stejně bych tam nejela, kdyby mi ho poslali! Já mám něco lepšího, mám krávu a jdu do létajícího města! V tu chvíli mi hlavou proběhne známá věta o Eshi Ketchemovi z oblázkového města a rázným krokem se rozejdu kupředu. S hmotnou nedočkavostí v očích se snažím nerozeběhnout se. Občas si pohladím krávu (pokud mám ještě ruce), ikdyž náhlá horlivost, která se mnou rozlévá až do konečků prstů učinní z jemného pohlazení spíše mlácení přes hřbet a přes čumák.

Osud - 10. července 2012 18:27

Judith Dernier Když jsi své čtyřnozce plácala tak tvrdě po hlavách, nespokojeně se chechtali. „Hej!“ slyšela jsi někoho vykřiknout. „Co to sakra děláš s mými Minzy?!“ Překvapeně jsi zamrkala na vysoké stvoření, které se k tobě blížilo. Stvoření bylo to správné slovo. Nebyl to totiž člověk i když to mělo dvě nohy, dvě ruce a hlavu. A taky ocas. Měl aspoň dva metry, na nohou tři prsty s drápy a na rukou čtyři. Dlouhý, štíhlý ocas zdobila ostře vypadající špička. Podle stavby těla a hlasu jsi poznala, že je to muž a dost spoře oděný. Jediné co měl na sobě byla dost malá rouška. Krk mu obepínali zlaté kruhy. A taky rohy...nebo to možná byli pevně svázané vlasy.Ale vlasy, které opravdu vypadali jako vlasy, měl moc hezky zbarvené. Konce měl černé, pak nastoupila žlutá, pak růžová a u konečků byli bílé. Když se zastavil před tebou, dal si ruce v bok a naštvanýma očima, úplně černýma očima se na tebe díval. Takhle blízko jsi poznala, že jeho tělo je pokryto velice krátkou srstí s tmavě hnědými skvrnami. „Ty je mlátíš? Nestydíš se ubližovat těm zvířatům?“ plísnil tě tvor.

Vasil Fjodorovič Sokolov - 10. července 2012 19:00

"Jak? Tím, že mě nezkopala do kulata?" Tenhle rozhovor, jak se zdá, budem muset nechat na jindy. Kvapně se dooblíknu, potřesu hlavou nad nepříjemným pocitem. Radši nechci přemýšlet nad tím, co by to mohlo bejt. Tady? Asi cokoli. Podívám se směrem, kterým hledí i Jakoda. Její nadšení zrovna nesdílím, protože netuším, co čekat. Takhle se asi cejtila Ripleyová v Alienovi? Dobře, to nebyl dobrej příklad, Alien byl asi horší. "A v čem přesně spočívá jejich škůdcovství?" Držím meč, jak mě to učil mistr, a protože jsem byl varován, jsem připravenej k boji. Žilama se mi rozběhne ten opojnej pocit, ticho před bouří, a srdce mi duní proti žebrům. V těhle chvílích jsem mnohem víc naživu než kdy jindy.

Judith Dernier - 10. července 2012 19:01

Jsou psychiatři drazí? Eh... já... Jako napomenuté dítě se zastavím uprostřed mých radostných skoků. Zakloním hlavu a vyvalím oči na stvoření předemnou. Ikdyž jsem na dívku dost vysoká, stále mě výška mého společníka nutí se přizpůsobit. Ramena mi zvadnou a spustí se dolů, trochu se nahrbím a jsem si jistá, že kdybych měla ocas, měla bych ho stažený až na břiše, jako malé, pokárané štěně. Promiň... pane? Hlesnu nejistě a zadívám se na jeho flekaté tělo. Krátká srst mě přirozeně nutí pohladit ji, jako u každého jiného zvířete, které potkám. Líbí se mi její lesk, barva, barva, kterou bych si "doma" nedokázala ani představit. Jeho... obličej? Dá se tomu tak říkat? Vypadá spíše jako roztomilý čumáček malého kotěte. Opět mě přepadne nepopsatelná chuť dát svému novému, dvoumetrovému společníkovi pamlsek. Překvapivě, rohů a ocasu si všimnu snad až naposledy... jako kdyby mě mé tělo přirozeně chránilo před šokem. Ehm... totiž... Na hlavě máš to... Začnu si dlaněmi neschopně kroužit nad hlavou, abych nějakým způsobem vyobrazila kulaté rohy, které objímají jeho lebku. Přitom všem se stále nemůžu zbavit tupého, neslušného zírání na jeho... všechno... Máš tam to... no... nějaký smítko. Vykoktám ze sebe jedinou věc, která mě napadne v domění, že je to nejlepší označení pro jeho vzhled. Jo a taky... tady, něco dole, visí ti tu... um... Zahledím se na jeho kmitající ocas a dlouhým ukazováčkem kroužím kolem dokola vedle svého zadku. Nakonec větu nedokončím, nejspíše mě k tomu donutila konečnost mé snahy, jako kdybych vyčerpala všechny síly. Mám potřebu zvednout bílou vlajku a se slovy "Tak nic, já jdu, čau" odejít. Zhluboka se nadechnu. Nevím, jestli to víš, ale máš na hlavě rohy a ocas, nechtěla jsem tě nijak urazit, ale podle mě by nebylo na škodu občas použít zrcadlo. Podle mě se nemáš čeho bát, plastiky to spraví, totiž... chtěla jsem říct, že jsem ty manga nemlátila, hladila jsem si je a taky jsem si povídala se Šklíbou, ale pak si přišel a ještě před tím, přísaha bych, že spím ve svém pokoji, možná že tohle všechno je bratrova práce a... Můj drmolící hlas náhle přestane a já utnu větu v polovině. Můj těkavý, topící se pohled sklouzne na prostou roužku mezi nohama. Trochu nejistě si prohrábnu vlasy a pokusím se uvolnit. Kolik mě bude stát psychiatrická léčebna? Snažím se nemyslet na to, jak se mi do bledých lící hrne krev. No... Máš za tou řožkou to, co s myslím, že tam máš? Zeptám se z ničeho nic a prstem nenápadně ukážu mezi jeho nohy.

Kristýna Málková - 10. července 2012 21:46

S Mornatem Spokojeně jsem se usmála, když mne objal, protože jsem se zase cítila o kus víc v bezpečí. Bylo to něco úžasného, cítit se opravdu příjemně, bezpečně.. dokonalé. K tomu jsem se usmívala a stále klopila pohled, byla to zkrátka trapná otázka a i když to dopadlo tak, že se nezlobil, stejně.. "No jo.. jen si nevybírám ty správné okamžiky," dodala jsem ještě mezi řečí. Tehdy mi to už ale tak moc nevadilo, stalo se. Jenže pak začal s tím, že mi to předvede a já nevěřila. Myslela jsem si, že mě jen tak jako balamutí a kecá, jak to občas chlapi (a kluci) dělávají, takže jsem stála a s napůl ironickým úšklebkem čekala.. jenže pak byl příliš blízko. Zůstala jsem jako opařená, oči vytřeštěné. Fakt mi teď dal pusu?! "Heh.. heh.. jo..,"dostanu ze sebe přidušeně. Pořád cítím to teplo i lechtání, jenže můj mozek ne a ne pochopit to, co se právě stalo. "Tak to bylo dobrý.. nečekala jsem.. že to fakt uděláš," uhnula jsem očima do země, tváře jsem musela mít úplně rudé studem, a tak jsem se pomalu dostávala ze šoku. "Fakt ne.. myslela jsem, že jen tak kecáš a hraješ to," zasmála jsem se. V tu chvíli ze mě ona zbržděnost opadla a já se spokojeně protáhla, možná až moc. Asi to celé působilo dost divným dojmem. "Hehe, jsi neskutečný," zazubila jsem se.

Osud - 10. července 2012 22:50

Vasil Sokolov Horké prameny Jakoda se na tebe nepodívala, ale odpověděla ti. „Nikoti dělají letecké nájezdy. Přiletí, slétnout dolů a popadnou co se jim dostane do spárů a zase odletí. Jídlo, zvířata, předměty, ale i děti.“ Přehodila si meč z jedné ruky do druhé. Druhý netasila, asi měla pocit, že jeden na ně bude stačit. „Ale jsou pitomí. Nepoznají ani nebezpečí. A nedoletí dokud se s něčím nevrátí do úlu.“ Koloník vytáhl svůj prak. „Mám jim slepit křídla? Aby neuletěli?“ zeptal se a odněkud vylovil oranžovou kuličku, kterou nabil prak. Mezi prsty držel další tři. „Počkej... Vasile. Ty na ně půjdeš zprava a já zleva. A Koloník je slepí ve chvíli kdy po nich půjdeme. Dobře?“ zeptala se tě a začala pomalu postupovat do strany, aby zaujala pozici. Postavil jsi se také na místo. Koutkem oka jsi sledoval Jakodu a pohnul se ve stejnou chvíli jako ona. Koloník vystřelil rychle, ani jsi nestačil udělat dva kroky. První Nikoti se zapotácel, když se kulička rozprskla o jeho křídla. Vypadalo to jako nějaká lepkavá umělá hmota. Další dva tvé kroky a Nikoti měli slepená křídla všichni. Jakoda říkala, že prak je Koloníkova hlavní zbraň, ale netušil jsi, že s ní umí tak dobře zacházet. Teď už vám nikam neuletí. „Jo a.... jejich krev je jedovatá!“ zavolala Jakoda jakoby mimochodem. Judith Dernier Pastvy Tvor pozvedl tenké obočí, když jsi začala koktat. Po chvíli se začal tvářit zmateně nechápaje co se snažíš říci. A pak, když jsi to ze sebe konečně vymáčkla, tvářil se překvapeně. Zvláštní, že jsi v té podivné tváři zvládla rozeznat tyhle pocity. Otevřel ústa, ale zase sklapl, když jsi upozornila na jeho roušku. Podíval se dolů a pak na tebe zamračeně pohlédl. „Je tam co tam má být.“ Odpověděl. „Mluvíš divně, děvče.“ Pronesl nakonec. „Rohy a ocas mám mít. Není co spravovat.“ Řekl rozhodně. „Tys je hladila? To bylo tedy pěkně tvrdé hlazení.“ Spustil ruce podél těla, takže už nepůsobil tak hrozivě. Promnul si čelo. „Počkej. Říkala jsi, že jsi spala ve svém pokoji?“ když jsi mu to potvrdila chápavě přikývl. „Aha... v tom případě to řeknu tohle, děvče.“ Zadíval se na tebe a naklonil se nad tebou, aby svá slova zdůraznil. „Tohle není sen, ani žádný vtip. Jsi na jiné planetě. Říkáme tady tomu Zahrada. Někdo unáší všechny možné bytosti z celého vesmírů a umisťuje sem do Zahrady. U všech je to stejné. Jsou uneseni ve spánku a probouzí se tady.“ Zavrtěl hlavou. „Tohle není sen.“ Zopakoval. Kristýna Málková Venku Usmál se s veselými jiskřičkami v očích. „Pokud jde o líbání dívek, tak nikdy neblafuji.“ Mrkl. Pak si položil ruku na prsa. „Já a neskutečný?“ zopakoval. „A co je neskutečné? Má osobnost? Můj osobitý humor? Nebo moje líbání?“ mrkl na tebe a znovu tě objal rukou kolem ramen a vykročili jste. „Nebo všechno dohromady? Jen povídej. Moje ego se nafoukne do neuvěřitelných rozměrů.“ Vtipkoval. „Ty se červenáš?“ podíval se na tebe s úsměvem a pak zaváhal. „Už tě někdy někdo políbil?“ zajímal se s náhlou obavou jestli ti neuloupil tvůj první polibek.

Judith Dernier - 10. července 2012 23:09

Potřebuju cigáro... Probleskne mi hlavou, zatímco marně hledám na jazyku odpověď. Po pár vteřinách těžkého ticha vzdám své pokusy o sestavení srozumitelné věty a zavřu rozechvělá víčka. Hluboce vydechnu a oči opět upřu na velké stvoření předemnou. Jeho tvář mě na malou chvilku odežene od zběsilých myšlenek, od mého vzdáleného domova a od počínajícího strachu z pravdy. Je zvláštní, nádherná, jak mládě lesního zvířete... však lidské pocity v ní dokážu rozeznat dokonale. Fascinovaná mimikou potlačím chuť dotknout se bytosti svou dlaní. Počkej takže ty... vy... chceš mi říct, že teď právě nespím, nejsem předávkovaná LSD, nikdo mě neznásilňuje a ty nejsi moje halucinogenní koza, co si chrání svoje krávy se lvými tlapami? Vyhrknu ze sebe, možná trochu hystericky, přičemž máchám rukama kolem, abych dala každému lovu větší váhu. V mém tělě se odehrává válka dvou nesmírně silných pocitů. Nepopsatelné radosti ze zázraku, ve které doufá každé malé dítě a tajně i každý dospělý na Zemi. Krev mi koluje v žilách rychlostí blesku a nutí mě zrychleně dýchat. Vzrušení z nového světa dává mým nohám potřebu k běhu, přesto je mám ztěžklé hrůzou, co bude semnou samotnou a s mým domovem. Oči mě začnou nepříjemně pálit, rychle zamrkám. Dlaněmi si vjedu do vlasů, snad abych aspoň nějakým pohybem potlačila tu narůstající nejistotu v mých prsou, která mě tlačí do žeber, jako kdyby mě chtěla roztrhnout. Kdyby sis vzal aspoň něco na sebe! Hlesnu při dalším pohledu na obří stvořní. Zrak se mi stočí ke mně samotné a já si teprve teď všimnu, že jsem oblečená jen v tílku a kalhotkách. Nemám tu nic... nemám jídlo, nemám oblečení, nemám přátele ani rodinu... mam pastvinu a krávy. Promiň já... Omluvím se za svou nepříjemnou změnu nálady spojenou s nemístnými poznámkami a opět zhluboka vydechnu. Na malou chvilku zabořím pohled do země a pak se o trochu jistěji a mnohem méně labilněji zadívám bytosti do očí. Já jsem Judith. Pokusím se o lehký úsměv a nejistě si zastrčím prameny vlasů za ucho.

Osud - 10. července 2012 23:25

Judith Dernier Pastvina Zase jsi ho zmátla svými slovy. Nejspíš neví co je to LSD a nepochopil proč mluvíš o znásilnění. Ale nijak se s tebou nepřel, nejspíš čekal, že budeš vyjevená. I když tedy to, že jsi ho označila za kozu se mu viditelně nelíbilo. Ale nic neřekl. Když jsi si však postěžovala na jeho oblečení odfrkl si. „Nemám se za co stydět.“ Bránil se. Ale když jsi se omluvila, přestal se tvářit uraženě. Představila jsi se. On vrazil pěst do dlaně a uklonil se. „Já jsem Sirl.“ Narovnal se a znovu se na tebe zadíval. Prohlédl si tě, pak se ohlédl a vzdychl. „Dobře. Dobře.“ Pronesl spíš k sobě než k tobě. „Pomůžu ti. Je to takový nepsaný zákon. Pomáhat nováčkům, jako jsi ty.“ Přemýšlel. „Pojď za mnou. Vezmu tě k sobě domů a dám ti něco na sebe a k jídlu.“ Pobídl tě, udělal pár kroků, pak se otočil a čekal na tebe. Šel směrem ke vznášejícímu se městu.

Judith Dernier - 10. července 2012 23:49

Se Sirlem Skoro až nadskočím, když muž předemnou udělá... to, co udělal. Se stáhlým žaludkem se bolestně podívám na jeho uvítací gesto. Pod víčky se mi zobrazí představa mé hlavy mezi jeho dlaní a pěstí. Až teď si uvědomím, jak velké má ruce. Promiň... Si... Kdože? Natáhnu zvědavě krk a trochu ironicky nadzvednu obočí. Opět riskuji... Já opravdu budu před býkem mávat červeným šátkem tak dlouho, dokud mi prostě jednu neubalí. A o co hůř, budu neustále dráždit jediného spojence, kterého prozatím mám. Um... moc krásné jméno. Zamumlám zbrkle, abych situaci naposledy zachránila a utekla tak zlým představám o obří pěstí, kterou mi tenhle bystrý kozlík za malou chvilku uštědří, pokud toho nenechám. Nováček? Tak moment... asi, špatně si mě pochopil. Já nejsem nováček, moc dlouho se tu nezdržím, víš? Já... jenom jsem si odskočila. Ber to jako takovou... dovolenou. Zazubím se na něj, aniž by na mě dolehl těžký význam jeho důležitých slov. V hlavě se mi vytvoří automatická obrana proti faktu, že bych tu snad mohla zůstat na delší dobu. Ou, děkuju... Myšlenkami se opět vrátím ke svému prostému oblečení a tílko si stáhnu o trochu níže. Nejistá sama sebou, stále neposkvrněná myšlenkou, že je Zahrada na nějakou dobu mým novým domovem následuji svého společníka. Jdu jen o pár kroků za ním a nenápadně si prohlížím jeho postavu. Nejspíše je na mou rasu zvyklý, nijak ho nepřekvapil můj vzhled, který je tak rozdílný od toho jeho a přitom je něco vyššího spojuje. Je... je tu hodně lidí? Myslím... lidí, jako jsem já?

Vasil Fjodorovič Sokolov - 11. července 2012 00:10

Kývnu jak na informaci, tak na rozkaz. Koloník se konečně ukáže. Musím se ho pak na tu lepivou sračku zeptat, určitě by se z ní daly udělat něco jako granáty, akorát by to bouchalo tady tímhle. Podle toho, jak to drží, by to na zneškodnění fungovalo. "Nedivím se." Doufám, že mi bude přát štěstí a při seknutí mi to nevystříkne rovnou do ksichtu. Spolíhat na to, že existuje protijed, by se mi fakt nechtělo. A mám slíbenej výlet! Nejdřív málem zaútočím, jak jsem zvyklej, jenže v ruce nemám bojovej nůž, ale meč. Sakra, zvyk je silnější, a to jsem tvrdě trénoval. Pořád mi to přijde jako moc fantasy, že já, voják ruský armády, mám bojovat s mečem. Rychle však přepnu na správnou zbraň, přesto i v cvičným boji bylo vidět, že se vždycky snažím dostat dost blízko. Tady si to odpustím, když jsou jedovatí.

Osud - 11. července 2012 13:02

Judith Dernier Pastvina Sirl obrátil oči v nebi, jako kdyby bohy prosil o trpělivosti. „Sirl.“ Zopakoval své jméno. „Ehm... díky. Tak pojď.“ Znovu vyrazil a ty jsi po bosých nohou cupitala vedle něho. Podíval se na tebe, když jsi tvrdila, že jsi tu jen na chvíli. „Jo. Jasně. Když myslíš.“ Nevyvracel ti to. Zeptala jsi se na lidi, jako jsi ty. „Jasně. Pár jich tu je. Ne moc, ale jsou tu.“ Odpověděl ti. Zastavila jsi se, protože jsi uviděla podivný stroj, opřený o strom. Stálo to na jednom kole, mělo to křídla, místo na sezení a vzadu to mělo něco co vypadalo jako přerostlý papiňák nebo možná menší kotel. Podle těch křídel... tahle rachotina by asi měla létat. Sirl šel rovnou k tomu. „Pojď.“ Pobídl tě a jedním, elegantním skokem se vyšvihl do kabiny, nebo jak by se to dalo nazvat. Podíval se na tebe a natáhl ruku, aby ti pomohl dovnitř. Přišla jsi blíž. Vypadalo to tam docela stísněně. Než jsi stačila protestovat, nahnul se, chytil tě za ruku a vyzvedl tě nahoru. Zvedl tě jako nic. Dopadla jsi za něj, ale bylo tam vážně málo místa. Sirl se posunul víc dopředu, ale i tak na něj budeš muset být namáčknutá. Sedla jsi si a nohy jsi musela pokrčit podél jeho těla. Aspoň jsi si na něj konečně mohla sáhnout. Krátká srst byla měkká a příjemná a pod ní jsi cítila tvrdé svaly. Nebylo divu, že tě tak snadno vytáhl nahoru. „Fajn. Drž se mě a nenahýbej se do stran.“ Poučil tě a spustil ten svůj vynález. Začal rachotit, znělo to, jako kdyby cloumal převodovkou a papiňák za tebou začal bručet. Celý stroj se začal chvět, papiňák začal bafat obláčky páry a křídla se samy od sebe začaly hýbat. Sirl vás odrazil od stromu a stroj se rozjel. Myslela jsi, že na tom jednom kole nebudete držet balanc, ale kupodivu jste jeli rovně. Stále jste zrychlovali, křídla mávala stále rychleji a najednou jste se odlepili od země. Pořád jste stoupali a kroužili jste kolem dokola, dokud jste neměli dostatečnou výšku. „Tak a je to.“ Řekl Sirl spokojeně. Držel páku, co vpadala jako dřevěná varianta joysticku. Tím to řídil. Rozletěli jste se ke městu. Vasil Sokoliv Nikoti Jakoda na tebe kývla a rozběhla se k nim. Nikoti se snažili odletět, ale jediného čeho dosáhli bylo pochroumané bzučení. Jakoda přiskočila k Nikoti, který byl nejblíže a sekla. Plynulým pohybem odsekla jeho ruku. Nikoti nevykřikl nebo nic takového. Nevydal žádný zvuk, neměli hlasivky, takže se jenom bolestivě za zmítal. Jakoda hned uskočila když z pahýlu ruky vystříkla zelená krev. Už od pohledu byla jedovatá. Taky jsi se vrhl vpřed, když jsi konečně přesadil na styl s mečem. Nikoti co byl nejblíž k tobě se zmateně pokusil utéct, ale viditelně nohy moc nepoužívají. Pohyb to byl pomalý a nemotorný. Hned jsi ho dostihl a sekl jsi po něm ze strany. Mířil jsi do tenkého pasu co kterého se s mlasknutím zasekl a projel tělem jako nůž máslem. Vršek těla se sesul na zem, zatím co nohy ještě ušly pár kroků než se škubáním spadly na zem. Z obou polovin těla se vyvalil zelený hnus. Tvůj Nikoti ještě žil a tak jsi ukončil jeho trápení, utnutím hlavy. Aspoň jsi tedy doufal. Byl to hmyz. Některý hmyz dokáže žít docela dlouho i na tři kusy. Jakoda zabila svého hmyzáka a zůstal jen jeden, který napodobil tvého Nikoti a snažil se utíkat. Jakoda se uculila a pokynula ti, že je tvůj.

Judith Dernier - 11. července 2012 14:03

Se Sirlem v kotli Počkej, počkej, počkej... Vytrhne mě z přemýšlení jeho ironická poznámka o mém pobytu zde a donutí mě trochu popoběhnout, abych svého průvodce dohnala. Nedočkavě, popoháněná svou přirozenou netrpělivostí ho chytím za paži a lehkým trhnutím ho otočím k sobě. Mé rozčilení trochu zmatní fakt, že jsem se ho právě, naprosto nerozvážně, dotkla a ani jsem si nestihla uvědomit dotyk jeho srsti na svých prstech. Jak to myslíš, když já myslim?! Zastavím se, doprovázená možná trochu zmatenou otázkou. Podezíravě si ho změřím pohledem, aniž bych se snažila najít ve svých očích omluvu za svou nevychovanost, kterou jsem mu právě tím neslušným, trhavým pohybem předvedla. Dostanu se odtud... že ano? Pronesu mělkým hlasem. Sirl ale nevypadá jako někdo, kdo by chtěl dlouho stát na jednom místě a proto mi nezbyde nic jiného, než opět pobíhavými skoky dohánět jeho rychlou chůzy. Zarazím se, když uvidím hrnec na kolečkách. Zmateně zamrkám a těkavě si přístroj prohlédnu. Neubráním se zvonivému zachichotání, které udusím do své dlaně. Tak tady bydlíš? Pronesu s hlasem ještě stále plný veselého posměchu, přesto se pokusím do něj přenést co nejvíce hrané lítosti. Děkuji... Zacvrlikotám s největší elegantností a než stihnu obdarovat Sirla svým hrdým úsměvem, kterým jsem měla v plánu poděkovat mu za jeho vybrané chování, trhne semnou a já přistanu rovnou uprostřed toho kotle. Hej! Vyjeknu, přičemž poplaším pár zvířat kolem. Nespokojeně se zamračím, kam se poděl ten gentleman? Z počátku se cítím trochu nejistá z těsné blízkosti... řekla jsem z počátku? Beru to zpět, po celou dobu se cítím nejistá z těsné blízkosti, do které mě Sirl (doslova) hodil. To, že mám obmotané své nohy kolem jeho pasu přenesu jen utrápeným protočením očí za doprovodu pomyslné otázky, proč jsem vždycky tak líná holit si nohy. Spíše řeším větší problém... a to kam s rukama. Přirozené by mi bylo obmotat mu je také kolem pasu, nebo mu dlaně položit na záda, ale ani jedno mi nepříjde zvlášť vhodné. Nakonec si tedy dlaně položím na svá stehna, což je celkem nepohodlné, ale aspoň se nijak schválně nedotýkám Sirla víc, než musím. Přesto mě má zvědavost donutí stočit pohled na jeho svalnatá ramena a zkoumat každý detail jeho kůže, který jsem schopná pouhým okem zahlédnout. Svým obličejem jsem, ať chci nebo ne, pár centimetrů od jeho zad... a tak se neubráním si Sirla nenápadně "očichat", schválně jaké zvíře mi to připomene. Ubráním se vzpomínce na přírodovědecký dokument, kde si opice láskyplně vyndavaly blechy ze srsti na zádech a odvrátím pohled jinam. Máš to tu moc hezké Sirle... tedy, trochu menší, ale věřím, že pro jednoho to bohatě stačí. Než stačím dopovědět svůj monolog o tom, že nikdo se za svou chudobu nemusí stydět, začne se přístroj hýbat. Zarazím se uprostřed věty a strnu... Já... radši půjdu pěšky. Zazubím se. Stejně jsem se chtěla projít, navíc... na taxík nemám peníze. Snažím se vymluvit z téhle jízdy, ve kterou pevně věřím, že je má poslední. Snažím se nahnout do strany (ano, udělám přesně to, o co mě Sirl před pár vteřinami prosil, abych nedělala) a pokusím se vystoupit. To už je však kouzelný kotel skoro ve vzduchu a já se dívám na sytě zelenou trávu, která se od nás pomalu vzdaluje. Zarazím se zpět hluboko do čehosi, čemu by se dalo říkat sedačka. Já... moc se omlouvám, už nikdy nebudu mlátit tvoje krávy, ani kozy, ani se nebudu posmívat tvé hlavě. Už si nikdy, nikdy, nikdy nebudu myslet že bydlíš ve starém kotli na kolečku s křídly, opravdu, jen mě nezajíbej. Kéž bych tohle všechno mohla říci nahlas, ale v téhle chvíli ze sebe nemůžu dostat ani hlásek.

Osud - 13. července 2012 08:57

Judith Dernier Stroj Zeptala jsi se jak to myslel. Pokrčil rameny. „Nerad ti beru naději, ale zatím jsem nikdy neslyšel o nikom kdo by se odsud dostal. Jo možná nějaký způsob je... ale zatím nikdo na to nepřišel. Možná budeš první.“ Když jsi se zeptal jestli bydlí v tom stroji, podíval se na tebe takovým způsobem, jako kdyby pochyboval o tvé inteligenci. Když už jste seděli ve stroji a ty jsi začala blábolit, že je to jeho domov, asi bylo lepší, že jsi neviděla jeho výraz. „Tohle není můj domov, Judith. Přemýšlej trochu.“ Poprosil tě. „Vypadá snad tohle jako dům?“ Brblal. „Seď!“ přikázal ti, když jsi chtěla vystoupit. „Klid. Je to bezpečné.“ Stejně už bylo pozdě aby jsi vystoupila, byli jste ve vzduchu. Stroj horlivě mával křídly a kotel vzadu bafal, ale i když to vypadalo kdo ví jak nepravděpodobně, letěli jste. Jak jste se blížili k městu, vzdušný provoz zhoustl. Viděla jsi nějakou ženu letět na něčem co vypadala jako okřídlená motorka. Tamhle kolem proletěl tvor se čtyřmi rukama na něčem co bylo... velký brouk? Jo... byl to brouk. Nebyl tamhle to drak? V dálce jsi zahlédla vzducholoď. Sirl s vámi mířil k hornímu městu. K té části, která byla méně obydlená. Proletěli jste nad městem a mířili k travnaté části města, kde stáli rodinné domky. „Jdeme na přistání.“ Oznámil Sirl a podíval se dolů a začali jste klesat. Pomalu, když jste dosedli na zem, zhoupli jste se a ještě chvíli jste jeli než jste se zastavili. „Vystup.“ Pobídl tě. Začala jsi se hrabat na zem, připadalo ti, že je to vysoko, ale když jsi se pustila kabiny dopadla jsi měkce na zem. Měla jsi zvláštní pocit. Poskočila jsi a k tvému překvapení jsi se zase dolů snášela pomalu. Zdálo se, že je tu nižší gravitace. Sirl také vystoupil. „Pojď.“ Řekl ti a vedl tě ke svému domu. Který byl současně strom. Byl to stromový dům u pěkného jezírka. Sirl opřel svůj stroj o kmen pokrouceného stromu a vydal se nahoru po schodech z kamenů. Ty jsi zaváhala, protože na stromě seděla nějaká, velká okřídlená stvoření. Kočky? „Huš! Mazejte pryč.“ Odehnal je Sirl a ty vystřelili do vzduchu, jako splašení ptáci. „Tohle je můj dům.“ Zdůraznil Sirl a ohlédl se na tebe.

Kristýna Málková - 14. července 2012 19:28

S Mornatem – Venku Z úst mi uniklo tiché „hihi“. "Možná všechno, svým osobitým způsobem," zazubila jsem, ale červánky z tváří to neodfouklo, spíš naopak. Zase mě chytí kolem ramen a tak klidně pokračujeme, dokonce přijde i otázka na polibek. " Jasně, že jo!" vyhrkla jsem to jako největší samozřejmost světa. "Ale ne takhle. V takové situaci.. vždycky to bylo váhavé, asi tak nějak promyšlené a cílené, aby to vedlo někam dál. Tohle bylo jiné," uculila jsem se. " Proto mě to vyvedlo z míry."

Osud - 14. července 2012 20:07

Kristýna Málková Venku Uklidnil se, když jsi se ohradila, že ano. Začal smát. „Chápu... a tohle bylo spontánní a velice cudné.“ Zavrtěl hlavou. Pak natočil zamyšleně hlavu. „Počkej... takže vaši muži, ženy líbali jen když se chtěli dostat dál? Nikdy jen tak?“ obrátil oči k nebi, jak se nad tím vážně podivoval. „No... aspoň vědí, jak dosáhnout svého, když nic jiného.“ Zase se usmál. „Ale jsi roztomilá, když jsi vyvedený z míry. Pozor na to, abych to neudělal pravidlem.“ Mrkl a na chvíli jsi si nebyla jistá jestli vtipkuje nebo flirtuje.

Vasil Fjodorovič Sokolov - 15. července 2012 01:24

Taky uskočím před tou hnusnou břečkou, nerad bych si zamazal boty. Je sice zvláštní konečně použít meč "naostro" (jak příhodný přirovnání), ale samotnej boj mě poněkud zklamal. Nebyl to ani boj, spíš prostý vraždění přerostlejch much. Něco tomu chybělo. Nejsem ten typ, co jen tak ze sportu, protože může, zabíjí a vypaluje vesnice, ačkoli hořící stodola je... řekněme fascinující podívaná, jakou si nenechám jen tak ujít. Radost vyprchá stejně rychle, jako ve mně vzplála. Rozběhnu se za posledním a rychle to skončím. Je to škodná, bylo třeba to udělat. Pak hned začnu opatrně čistit meč, abych se od jedu nezasvinil. "Vrátíme se? Nebo jste chtěli ještě někam zajít?"

Ethan Brooks - 17. července 2012 17:40

soukromá zpráva od Ethan Brooks pro Marik Zasmál jsem se. Nemohl bych mu nic odmítnout. Trochu vylekaně se mi zadrhl hlas, když jsme spadli do trávy. Ale trocha bolesti byla vzápětí utlumena Marikovou přítomností. Spokojeně jsem zamručel a přitáhl si ho blíž. „Umíral jsem žalem a steskem po tvé dokonalé bytosti!“ zadeklamoval jsem jako nějaký tragický hrdina. Zakřenil jsem se a vlepil mu pusu do vlasů. „To, co vždycky…zaměstnával jsem hlavu, aby se mi po tobě nestýskalo.“ vyplázl jsme špičku jazyka. „Seral mě nešetřil i se zraněným prstem. Pořád je to mručoun, ale myslím, že má Ilču celkem rád.“ pousmál jsem se. „V práci dostanu bonus k výplatě.“ napjal jsem hruď pýchou. „Chytil jsem taková ztřeštěná, ale celkem hloupá zvířátka v rekordním čase. Jsou sice plachá, ale když jde o jídlo, přestanou přemýšlet a srazí se hlavami.“ snažil jsem se potom Marikovi vylíčit, jak vůbec vypadali. „A pořád přemýšlím, jestli Serala přihlásit do té soutěže nebo ne…“ promnul jsem si zamyšleně bradu. „A co ty? Přihodilo se ti něco zajímavého cestou?“ zajímal jsem se.

Kristýna Málková - 22. července 2012 16:20

S Mornatem – Venku "Ne vždycky, ale u mladých.. myslím, že jo, že ti to dělají spíš proto, aby se dostali dál," popravdě, moc jsem nad tím neuvažovala. Možná, kdybych byla zamilovaná, mluvila bych jinak, ale takhle jsem vesměs měla pocit, že náš svět popisuju jako svět plný nadržených úchylů. Roztomilá? Usmála jsem se. "Díky," i jeho další slova mne opět překvapila, ale odpovědí mu bylo jen tiché zachichotání a několik letmých pohledů, když jsem se snažila vyčíst, jestli vtipkuje či nikoliv. Nepoznala jsem ale nic, takže jsem se rozhodla, že musím počkat. Nakonec, ani jsem nevěděla, jestli chci, aby to byl flirt. Co pak? Dával by mi polibky a potom..? Potřásla jsem hlavou a mírně nadskočila, jako bych jen vyjadřovala radost z života. Cesta mi ubíhala, díky rozhovoru o to víc. Připadala jsem si trochu jako první den, s hlavou plnou nevyjasněných otázek jsem kráčela vstříc něčemu novému, i když dnes už značně jistěji. Těšila jsem se na město, i na zbraň, dokonce i na boj.

Osud - 24. července 2012 21:37

soukromá zpráva od Osud pro Marik Znovu se zasmál. „K dokonalosti mám daleko.“ Políbil tě na bradu. Zvědavě pozvedl obočí. „Tak Ilča? Hmm... že by tu něco vznikalo? Vždycky měla slabost pro muže jeho ražení. Má romantickou duši.“ Pohladil tě po prsou. „Tak bonus? Gratuluji.“ Ale když jsi mu popsal co se stalo, smál se až se chytil za bok. „Ahh...“ Vydechl. „Jak je na tom jeho ruka? Pokud není fit nebylo by to moc dobré. Je to drsný boj a musí být ve vrcholné formě.“ Zavrtěl se a přitiskl se k tobě ještě víc. „Ani ne. Potkal jsem pár cestovatelů a někdy se k nim přidal, když jsme měli stejnou cestu. Ale nic neobvyklého se nestalo. Díky bohům za to. Jsem raději, když moje cesty proběhnou bez přepadení lapků nebo divokých zvířat.“ Vzdychl a posadil se. „Pohřeb byl uctivý a krátký. Ale pak bylo ještě období truchlení, kdy se jeho smrt oplakávala a zapíjela. A pak dva dny když jsme tu opici vyspávali. Byl to dobrý pohřeb.“ Vstal a nabídl ti ruku. „Říkal jsi něco o jídle?“ usmál se.

Osud - 24. července 2012 21:43

Vasil Sokolov Horké prameny Jakoda si taky čistila meč. „Ano.“ Řekla a zadívala se na tebe. „Zklamanej co?“ ušklíbla se. „Tohle nebyl žádný soupeř, ale zabíjení škodné. Ale jako první protivník pro začátečníka, jako ty to je dobrý. Aspoň je vidět že nemáš problém někoho zapíchnout.“ Posbírali jste své věci a vydali jste se zpět do města. „Docela nám to spolu jde. Jsme dobrý tým.“ Řekl pozitivně naladěný Koloník. „Jen si moc nemysli. Tohle bylo prd. Počkej na opravdové protivníky. Ti ti jen tak nebudou stát a čekat až je trefíš.“ Shladila ho zase Jakoda. „Teď si tak uvědomuju.... ty asi nebudeš umět jezdit Vasile co? Sakra... budu tě muset vzít ještě na jízdy, než někam vyrazíme.“ Kristýna Málková Venku „Už tam budeme.“ Řekl najednou Mornat. Uslyšela jsi podivný zvuk. Jako kdyby... jako kdyby jsi slyšela prskat elektřinu. Zahnuli jste a před tebou se objevila průrva na jejíž dně proudila řeka. Ale co bylo zajímavější byla věž, která se vznášela uprostřed průrvy na kusu skály z jehož konce šlehali modré záblesky. Do věže se dalo dostat přes dřevěný most. „Tady žije Mistr Darak. To on vyrábí ty zbraně.“ Vysvětlil ti a vzal tě za ruku, aby tě bezpečně převedl přes most. Elektřina, která z věže šlehala způsobila, že ti vstali chloupky na těle a některé vlasy se ti zježili. Podobně dopadl i Mornat, který se však naježil celý. Vešli jste dovnitř. Cítila jsi tu vůni ozónu, ale přestali se ti ježit vlasy. Uvnitř věže to bylo takové... podivné. Tajemné. Věž byla z šedého kamene a v oknech byli krásné vitráže. Mornat tě vzal do otevřených dveří. Ocitla jsi se v laboratoři. Určitě. Viděla jsi spoustu polic se sklenicemi jejíchž obsah vypadal... podezřele. Měl tu chemickou laboratoř. Ve skleněných baňkách bublala fialová tekutina. A muž, který se skláněl nad velkým kotlem ti víc než co jiného připomnělo čaroděje. Aspoň podle oblečení. Byl to honosný háv, křiklavě barevný... aspoň, že na něm nebyli žádné hvězdy. Ale muž samotný vypadal... jako kříženec člověka a draka. Byl celý rudý a šupinatý. A další věc. První jsi si myslela, že je to socha, ale když se tvor pohnul poznala jsi v něm opravdového dráčka a když jsi nahlédla do kotle uviděla jsi tam ve žhavých uhlících ležet spoustu vajec. „Mistře. Přivedl jsem svou přítelkyni, aby si vybrala zbraň.“ Řekl Mornat uctivě. Dračí muž vzhlédl. „Mornate. Jistě. Okamžik.“ Řekl a znovu se sklonil nad kotlem. Věž Mistr Darak

Vasil Fjodorovič Sokolov - 24. července 2012 22:04

"To teda," přitakám bez nadšení a schovám zbraň. "A tihle šmejdi rozhodně nebyli první, co jsem zabil. Myslel jsem, že jsem to dal dost najevo." Koloníkovi jeho nadšení neberu, zato Jakoda se hned musela ozvat. Tiše se uchechtnu, spíš takový pobavený odfrknutí. Ale je dobře, že ho vrací na zem, jakmile bude nějakej problém, nebude to taková sranda jako trefovat se do skoro nepohyblivejch a pitomejch cílů. "Co? Jezdit... řídit umím," odpovím automaticky, aniž bych se nad tím dlouze zamýšlel. Pak mi dojde, že tady auta asi nebudou, že myslí něco čtyřnohýho. "I na koni umím. Nijak brilantně, ale udržím se a donutím ho jít, kam chci. Většinou," dodám s úšklebkem. "Moje... Saghani pocházela z kmene chovatelů koní. Sice to byli koníci spíš na nošení nákladů, mrňaví, že mi nohy skoro brouzdaly o zem, ale naučila mě s nima." Podívám se stranou. Mluvím o ní v minulým čase a dál si v hlavě buduju tu hradbu, že už není, že třeba uběhlo tolik času, že je mrtvá. Potřesu hlavou a přemýšlím, jak dlouho to bude trvat, než se donutím tomu uvěřit úplně. Vždycky si říkám, že je to v pohodě, jenže dneska asi není ten den. Asi bych měl dát na Koloníkovu radu a jít za Jakodou. Třeba pak líp zapomenu. Jakoda nevypadá jako ženská, u který bych měl čas přemýšlet nad jinou.

Osud - 24. července 2012 22:19

Vasil Sokolov Zpět do města Jakoda se usmála. „Jasně, že jo. Ale mečem je to trochu jiné než střílet je na dálku. U toho to totiž cítíš. Jak ostří projíždí masem a drtí kosti. Odsekává údy jako nic. Už jsem zažila i takového, který ztuhl uprostřed pohybu a později zvracel.“ Pokrčila rameny. Jakoda si tě vyslechla. „Aha.... koně předpokládám jsou nějaká jízdní zvířata. To je dobře. Cestou zpátky půjdeme jinudy a já ti ukážu na čem se tu jezdívá.“ Řekla a zamířila mírně doprava, aby jste vešli do města z jiné strany. Vlastně to nebylo ve městě, ale těsně u města, aby tam chovatel měl dost místa pro ta zvířata. Velký kus pastviny byl ohraničen vysokým polotem. Jakoda tě vedla rovnou k němu a ukázala asi na hejno deseti zvířat. Vypadali jako kříženci dinosaura s ptákem. Běhalo to bo dvou silných nohou s třemi velkými, ale ne moc ostrými drápy. Mělo to přední ruce o něco menší a zobá. „Tak na tomhle pojedem. Chlapík co je chová je pronajímá, ale taky prodává. Mi si je půjčíme. Na koupi jsou příliš drahý.“

Vasil Fjodorovič Sokolov - 24. července 2012 22:37

Jakoda mě v něčem nepřestává udivovat. Ještě jsem nezažil, že by mi ženská řekla něco takovýho, tak mi chvíli chyběj slova a moje zvrácená část jen slintá blahem. Marně vzpomínám na nějakou takovou babu ze Země. Generálová se nepočítá, to byla tlustá svině, co by nám akorát ráda zarazila okovanou botu do koulí jenom proto, že nějaký máme a shodou okolností je měl i její manžel, co během obědový pauzy píchal mladou spojovatelku z vojenský školy. "Vy tu nemáte koně?" Spousta věcí je tu jinak, ale koně... to je takový zvíře - na jídlo, na vození, na ježdění, na mlíko... - že bych čekal, že to sem emzáci přinesou. "No, jsou takoví... chlupatí, ale ne moc, krátká srst. Stavbou těla jako jeleni nebo krávy, jsou to býložravci. Maj kopyta a tak." Pak mi řekne, že nemaj ani krávy, a mě vomejou, heh. "No do prdele... tohle mě má vozit? To mě spíš sežere, ne?" Nedůvěřivě se na ty bestie koukám. Vím, jak to bolí, když kousne kůň, a to má zuby uzpůsobený na trávu. Jestli mě tohle klovne, tak to bude kurevsky bolet. Navíc to určitě musí mít jinde těžiště, když to nestojí na čtyřech nohách... celkově vypadaj jak nějací raptoři, nebo jak se těm hajzlům z Jurskýho parku říkalo.

Osud - 24. července 2012 23:19

Vasil Sokolov Chovatel „Možná že máme. Ale nejsou v téhle oblasti. Třeba budou někde jinde, kde jsem ještě nebyla.“ Pokrčila rameny. „Krávy?“ zeptala se a ty jsi se mohl jít picnout. Možná, že tu ta zvířata měli, ale možná, že je znali pod jiným názvem. Ale asi ne. Zatím překladač nezklamal. Jakoda tě se smíchem plácla po zádech. „Jen se neboj. Ti žerou jen rostliny a semena.“ Ujistila tě, že to jsou býložravci. „Takže chceš si to první natrénovat než vyrazíme na výpravu?“ podívala se na tebe. „Bude tě bolet zadek.“ Uculila se.

Ethan Brooks - 27. července 2012 19:56

soukromá zpráva od Ethan Brooks pro Usmál jsem se. "Jen nevím, jestli i Sera je takový romantik." nevím proč, jsem si ho představil v růžové mašli. "A Ilča mi na něj připadá až moc živá. Ale přesto si asi rozumí..." zamyšleně jsem se zadívl do koruny stromů a pohladil MArika po vlasech. "Dobrá, asi ho nebudu přihlašovat...ten prst ještě není úplně zahojený. I když on by je porazil raz dva." řeu přesvědčeně. Zvednu se s jeho pomocí a sklepu si smítna plátěných kalhot. "Říkal." mrknu na Marika. " Počkej tu na mne, prosím. Jen pro něco skočím do kuchyně." tím jsem mu dal najevo, že půjdeme k němu domů. Domácí prostředí je pro odpočinek pohodlnější. V kuchyni jsem zabalil kus ovocného koláček, sklenici naloženého kořeněného sýra a dnešní chléb. Vína měl Mark plný sklep. Vše jsme pobral a vrátil se nazahradu. Můžeme vyrazit." usmál jsem se a vydal se spolu se svým přátelem do lesa. "Snažil jsem se ti tu aspoň utírat prach." prohodil jsem, když jsme dorazil do jeho stromového příbytku. Odložil jsem náklad na kuchyňskou linku.

Ary Evans - 23. srpna 2012 13:05

Se zaujetím jsem pozorovala, jak připravuje jídlo. Už jsem se však na nic nevyptávala... všechno jeho počínání jsem sledovala a UČILA SE. Pokud nemám být pořád na obtíž, tak už je na čase. Vstala jsem a pomáhala mu očistit "brambory". Vypadaly zvláštně, možná jiný druh, než je u nás, také maso bylo úplně jiné... exotické. Nicméně jsem měla hlad jako vlk, takže jsem věřila, že to s ním bez problémů. S napětím jsem čekala na jeho odpověď. Ulevilo se mi, že pořád počítá se mnou a hned se toho chytla. Já... byla bych radši kdybych mohla jít s tebou, udělala jsem na něho psí oči a doufala, že si to nerozmyslí. Nevím jestli by mě zdejší lidé přijali jako on, možná by byli odmítaví vůči někomu novému, jako jsem já. Rozhodně chci zůstat s Palarem. I když už vím, že NENÍ, tak někteří ho za zločince považují a přišlo mi tak nějak vhodné, že budu cestovat s někým, kdo je vlastními lidmi pronásledován. Zbytek večera probíhal v poklidu, jídlo bylo opravdu výborné, ale možná jsem to tak cítila jen proto, že jsem měla obrovský hlad. Už jsem nechtěla dál stáčet řeč na naší situaci, protože jsem si byla vědoma v jakém je nebezpečí a i když vypadal v pohodě, nikdo nemůže být zvyklý na to, že ho chce jeho rasa dopadnout a popravit. Bylo to krapet.. skličující. Proto jsem se raději (dokud Palar chtěl) vyptávala na všechno možné i nemožné, co věděl o rasách a složení obyvatel, zvířat... Myslím, že jednou bych si tady mohla docela dobře zvyknout, ale teď potřebuji průvodce, Palara.

Osud - 24. srpna 2012 16:25

Ary Evans U Palara „Fajn. Jak chceš. Kdyby jsi si to rozmyslela, tak řekni. Aspoň budu mít s kým si povídat.“ Usmál se. Pořád to bylo zvláštní, že se mohl usmívat. Zobáky by na to neměli být uzpůsobeny. Ale jeho byl. Když jste společně jídlo dokončili, sedli jste si ke stolu. Brambory byli sladké, nikdy jsi tedy u vás doma sladké brambory nejedla, ale možná chutnali nějak takhle. Maso chutnalo kupodivu jako maso, nebo spíš naštěstí. Začala jsi se ho vyptávat. Hned na začátku ti řekl, že to nebude jednoduché. V Zahradě žije mnoho druhů, stovky a nikdo nezná všechny. Vyprávěl ti o lidech jako ty, jen jejich těla byla pokrytá šupinami různých barev, jednoho takového jsi viděla, když jste přišli. Říkají jim Hakové. Nebo ti povídal o vysokých tvorech se zelenou kůži a chapadly místo nosu, jsou mírumilovní, ale děsně slintají. Těm se říká Sejlové. Nebo ti řekl o tvorech napůl lidé napůl zvířata a to ti nejvíc připomínalo vaše Kentaury. Ale tady jim říkali Krétové. A říkal ti o mnoho dalších obyvatelích Zahrady. Obrovští, inteligentní tvorové, popis ti připomínal obří kraby. Tvorové kteří ti připomínali Gorily. Lidé s křídly nebo hadími těly. A zvířata tu byli stejně rozmanitá. Byli tu mírumilovní tvorové, ale i agresivní, které víc než cokoliv připomínali monstra z nočních můr. A to nemluvě o tom kolik existuje kultur a ne všechny jsou známé. Slyšel i o místě, kde mají stroje co létají nebo jezdí. Namísto toho, aby si ochočili zvířata. Palar po nějaké době vzhlédl. „Už je docela dost pozdě. Půjdeme spát. Byl to dlouhý den.“ Řekl a zvedl se. Odvedl tě k posteli, kterou ti přenechal. On sám se natáhl do houpací sítě, které jsi si předtím nevšimla. „Dobrou.“ Popřál ti a přetočil se na bok, aby si neležel na křídlech.

Osud - 24. srpna 2012 16:33

soukromá zpráva od Osud pro „Určitě. Ale finále je náročné. Tam už nejsou žádná ořezávatka. Seral je dobrej, ale není sám. Je hodně dobrých bojovníků. Přikývl a počkal na tebe až si skočíš do kuchyně. Hned jsi tam běžel a sbalil nějaké jídlo a hned se vrátil ke svému milému. Vzali jste se za ruce a vydali se k Marikově domu. “To jsi hodný, že jsi na mě myslel.„ Políbil tě na rty. Marik rozsvítil kameny a ty jsi se usadil v obýváku. Marik skočil pro víno a sklenice. Pak jste se uvelebili na pohovce, přitulili se, jedli a pili. Po nějaké době jste už byli najedení, tak jsi se natáhl a nechal jsi Marika ležet na sobě s hlavou na hrudi. “Hmm... takhle mi mi dobře." Pronesl Marik a zněl trochu ospale. Nebylo divu. Nakonec jak se vrátil musel jít hned za tebou. Tedy až si hodil domů věci. Nejspíš nespal a je unavený.

Kristýna Málková - 25. srpna 2012 19:30

Venku s Mornatem Spadla mi brada jen co jsem uviděla vznášející se věž. Už ten zvuk byl divný, ale chtěla jsem se nechat překvapit a všechny otázky na chvíli odsunout stranou. Jenže tohle bylo skutečně něco! Všude elektřina, nepříjemně příjemné.. děsivé, ale působivé. Zírala jsem a pomalu se blížila k věži, zase jednou na Mornata nalepená víc, než by asi bylo zdrávo. Jakmile jsme se objevili v laboratoři, cítila jsem se jako ve filmu. Něco takového jsem neviděla – a už jsem dokonce i přestala počítat situace, kdy jsem si tohle řekla, a znovu mě z toho mrazilo v zádech. Takový výzkum, to musí být něco! Ani nevím proč, vzpomněla jsem si na Batmana s Umou Thurmanovou, protože její Poison Ivy a hromady látek, výzkum, a tak podobně, měly hodně společného. I mistr Darak mi bral slova ze rtů a díky dráčkovi a vejcím, které tu byly, jsem rychle zapomněla i na tu Poison Ivy. Tázavě jsem se podívala na Mornata, ale nemohl tomu pohledu rozumět, protože za ním z mé strany nestálo nic určitého. Tak jsem se jen nervózně protáhla a rozhlížela se kolem sebe. "Myslela jsem, že půjdeme na tržnici nebo tak..," šeptla jsem po chvíli k Mornatovi, zatímco si mistr Darak dodělával své věci. Ani v nejmenším jsem ho nechtěla rušit.

Ary Evans - 28. srpna 2012 22:57

U Palara S pohledem upřeným do ohně jsem poslouchala Palarovo vyprávění. Oči se mi už samovolně zavíraly, ale nechtěla jsem ho přerušovat a sílou vůle zůstala vzhůru. Za tu hodinku povídání mi připadalo, že jsem zestárla nejméně o pět let, ale aspoň jsem mohla nazvat tenhle svět poznaným více než ráno. K mé úlevě Palar rozhodl, že už je čas jít spát a nechal mi svou postel. Přišlo mi to neslušné, že jsem ho vystrnadila, ovšem hned jsem uvážila, že na jedné posteli se mi s ním také spát nechce, to bych si raději lehla na zem. Vlastně jsem s tím neměla problém, ale Palar to hned zavrhl. Měla jsem strach, že nebudu moct usnout, ovšem sotva jsem zavřela oči, nevěděla jsem o sobě. Tohle byl můj první spánek mimo Zemi. Ráno jsem se probudila dříve než Palar, chvíli jsem se rozkoukávala po místnosti, pak jsem tiše vstala, vzala věci a vyrazila do šerých ulic. Chtěla jsem se projít po městě, ale nechtěla jsem ho obtěžovat s takovými banalitami. Prostě nadýchat se čerstvého vzduchu a "snad" se tady trochu porozhlédnout. Moc lidí se tu zatím nepohybovalo. Snažila jsem se na ně moc nezírat, ať už byli jakkoliv zvláštní, ať je snad neurazím... nebo na sebe neupoutám jejich pozornost. Plánovala jsem se do půlhodinky vrátit, snad se Palar nelekne, že jsem pryč. Mohla jsem napsat lístek, ale to mě napadlo až teď.

Vasil Fjodorovič Sokolov - 30. srpna 2012 22:04

Takže když nějaké ženské řeknu, že je kráva, nebude vědět, co to je? A proč mě do prdele vždycky napadne nějaká takováhle blbost? Nemaj krávy, nemaj koně. Tak to tu radši nebudu pít mlíko, nerad bych zjistil, že je třeba...psí. Plný vzpomínek krásný fenky, abych citoval klasika. "Hele, koně jsou taky býložravci a někteří koušou s takovou chutí, jak kdyby se vegetariánství vzdali. Takže mi vyberte nějakýho hodnýho, línýho a flegmatickýho. A neplácej mě, nebo ti ukážu, jak kouše kůň," varuju ještě Jakodu a přemýšlím, jestli ji prostě jenom stisknu, když na to dojde, nebo ji fakt kousnu. Koloník by z toho určitě zrudnul až za ušima, kdyby to dokázal, kdybych se rozhod pro druhou variantu. "A zadek mě bolet nebude, pokud na to sedlo někdo nenainstaluje anální kolík. Nejsem žádná slečinka." I kdyby bolel, budu tiše skučet, až když to Jakoda neuvidí, to dá rozum. Dobře, asi bolet bude... pamatuju si na to, jak mě učili jezdit na koni. Určitě to ale nebude horší, než když spadnu a Jakoda se mi bude smát. A já vím, že bude!

Osud - 06. září 2012 16:13

Kristýna Málková Mistr Darak Darak něco sledoval v kotli, stoupla jsi si a špičky, aby jsi viděla. Byli tam uloženy vejce v žhavých uhlících a zdálo se, že se jedno klube. Mornat se k tobě sklonil a tiše šeptal. „To ne. Naše zbraně jsou speciální. Snažíme se, aby zůstali jen v rukou naší komunity. Navíc vezmi si, kdyby se taková zbraň dostala třeba do rukou nějaké nájezdnické skupiny nebo banditů.“ Vysvětlil ti. Ale pak šeptal dál. „Tihle okřídlení tvorové tu žili předtím než se tu vystavělo místo. Ale byli skoro vymýceni. Mistr Darak se snaží jejich druh obnovit. Říkáme jim Darakové podle Mistra Daraka, který se o ně tak pečlivě stará. Pod jeho bedlivým dozorem se mu povedlo odchovat už dvacet dospělých jedinců. Mistr Darak zjistil, že když Darakům vezme vejce brzy snesou další, protože mají potřebu odchovat další generaci. Díky tomu tak zdvojnásobil jejich reprodukci. Takže místo toho, aby se za rok narodilo jen deset nových Daraků, díky němu jich je dvacet za rok.“ Vysvětloval ti co Darak dělá. „Je to génius a moc moudrý muž.“ Bylo znát z jeho hlasu, že si Daraka velmi váží. Ary Evans Město Vydala jsi se na procházku městem. Nebyla jsi první mezi probuzenými. Jak už to bývá a zdá se, že i tady. Tak někteří museli jít za svým povinnostmi, prací a možná kdo ví čím dalším. Někteří se zdáli čilí a jiní vypadali unaveně nebo doslova ospale. Někteří ti „lidé“ byli vážně bizardní. Někteří vypadali jako ty, jen se odlišovali barvou kůže nebo měli nějakou končetinu navíc nebo měli jen nepatrné anomálie. Viděla jsi úplně normální ženu, jen měla zvířecí uši a ocas. Jako nějaká ta ptákovina z mangy. Ale viděla jsi i něco na způsob mouchy se sosákem jako motýl, pohybující se však jako kolibřík, velikostí blížící se Vlčákovi a podle toho, že si nesl tašku tak to nebyl obyčejný hmyz. Město nebylo moderní. Ale domy byli postaveny dobře, žádné hrubé stavby. Pěkné, pevné domy, parčíky, fontány, dokonce jsi zahlédla i dětské hřiště. Vývěsné štíty poukazovali, že tady je nějaký obchod. Hostinec, truhlář, pekárna. Pobaveně jsi sledovala dlouhého tvora pokrytého krátkou srstí, jak si to šine na jednokolce ulicí. Vrátila jsi se zpět do domu, protože jsi byla pryč už docela dlouho. Palar byl už vzhůru a připravoval snídani. „Bré ráno.“ Pozdravil tě. „Prošla ses?“ zeptal se a smažil něco co vonělo jako bramboráky. Nalila jsi si čistou vodu ze džbánku, který byl připravený na stole. „Dneska se jdu podívat po práci. Chceš jít se mnou? Třeba se najde i něco pro tebe.“ Navrhl ti a podal ti talíř se třemi plackami. Byli zelené, ale zkusila jsi je. Vonělo to jako bramboráky, ale chuťově ti připomínalo trochu jako... květák s náznakem avokáda. Vasil Sokolov Posun Jakoda se smála. „Anální kolík... dobrý.“ Připadalo ji to vtipný. Mrkla na tebe. „Tak to zkus mě kousnout. Ale čekej, že ti to vrátím.“ Koloník zamumlal něco o tom, že jste oba dva stejní. „Pojďme.“ Řekla Jakoda a vrátili jste se do hostince. Jak Jakoda slíbila za týden jste se začali připravovat na výpravu. Sbalili jste se a ty jsi se omluvil u mistra, že na nějakou chvíli jedeš pryč. Neměl s tím problém. Navíc zmínil, že možná nabereš nějaké zkušenosti. Jakoda sehnala tři ty podivné ptákodinosaury. Sedla, která se podobala těm vaším kovbojským jste si přivázali zásoby, věci na spaní a podobně. Uměl jsi už na nich sedět. Jakoda tě před dvěma dny vzala na projížďku, aby jsi věděl, jak se řídí a sedí. Po těch dvou hodinách tě sice nebolel zadek, ale stehna a třísla. „Tak fajn...“ Prohlásila Jakoda, když se ji zdálo, že jste připraveni. „Hotovo? Můžeme vyrazit?“ podívala se na tebe a Koloníka Jakoda. „Já myslím, že jsem.“ Řekl Koloník co už seděl v sedle a snažil se uvelebit.

Vasil Fjodorovič Sokolov - 09. září 2012 12:46

Nebylo to tak hrozný, jak jsem si myslel. Nakonec i zúročím to, co jsem se u Jakutů naučil a moje dobrodružná povaha mi velela, abych si tu projížďku užil. Je pravda, že v jednu chvíli jsem myslel, že si rozbiju tlamu, ale nakonec jsem to nějak ustál. Dávali jsme si totiž s Jakodou závody, ke kterejm jsem ji vyprovokoval. Zkontroluju hlavně, jestli všechno drží a neupadne to po cestě. A jestli mám meč přichycenej tak, abych ho mohl v případě nouze v pohodě tasit a nepodřízl ptákodinosaura nebo sebe. "Jo." Popoženu zvíře, abych jel vedle Jakody. Na tenhle výlet jsem se těšil jako malej. Pokud se nikdo nezmiňoval o mým životě na Zemi, hlavně o mojí ženě a synovi, vypadalo to, že se s novým údělem docela smiřuju. Nebo co víc - baví mě to tu. Jakoda mě dokázala donutit, abych byl otevřenější, a nedala mi moc čas propadat do občasný melancholie. Dá se říct, že jim věřím. Nemám důvod k opaku. Když mi řeknou, že tohle je jedovatý, je to jedovatý. A jsem fakt rád za tu nekomplikovanost tohodle bytí. Ne poprvé jsem se přistihl při myšlence, jestli bych se vůbec chtěl vrátit, kdybych přišel na způsob. A vyděsilo mě moje vlastní váhání. Nevím. Kdo by se chtěl vracet do byrokratickýho pekla?

Ethan Brooks - 09. září 2012 19:36

soukromá zpráva od Ethan Brooks pro U Marika Byl jsem nespokojenější za poslední dny. Když jsem měl Marika u sebe, cítil jsem se bezpečněji. taky mi skutečně spadl balvan ze srdce, že se mu nic nestalo. V takových situacích mi moderní technologie mého světa vážně chybí. Odpočíval jsem spolu s ním a pozoroval světlo. "Pojď si lehnout, musíš být unavený." ať se vyspí pohodlně, kdo ví, jakou měl cestu. Dovedu ho do ložnice a lehnu si k němu, sám jsem dost rozespalý a zítra je taky den. Probudím se celkem brzy. Zvykl jsem si tak kvůli tréninkům a práci. Pokud Marik spí, nechám ho a zbytečně ho nebudím. Sám si vlezu do sprchy, abych se probudil. Taky bych se už měl oholit! K snídani nakrájím kus z gigantické kedlubny a přidělám omáčku z ovoce, které ani nevím jak se jmenuje, ale tady se tahle kombinace jí dost často. Připomíná mi to mexické bramburky s pálivou omáčkou. Ještě vymačkat pár pomerančů kvůli čerstvému džusu.

Kristýna Málková - 13. září 2012 10:51

S Mornatem u mistra Daraka "Mě to připadá nebezpečné," kouknu s obavami na Mornata. "U nás by se takovým říkalo draci. Ale darakové nebo draci, to je už jedno, jenže co když se v nich něco zlomí a zaútočí, aby získali zpět své území a taky moc a sílu nad ním? V našich příbězích to byli opravdu silní tvorové, já bych se bála dělat něco takového, ale zase.. chápu to," pousměju se. "Jen se všechno může zvrtnout." Nikdy bych nevěřila, že můžu na vlastní oči vidět draky. Pokud to teda jsou draci.. ale co jiného? Poškrábala jsem se ve vlasech a poodstoupila, měla jsem z celého tohoto místa respekt.

Osud - 21. října 2012 13:26

Vasil Sokolov Cesta „Fajn. Takže lidi. Pojedeme na jihozápad, pěkně svižně. Tam dorazíme do hustého lesa, to budeme muset zpomalit. Takže se připravte na noc ztrávenou pod korunou stromů.“ Informovala vás Jakoda a popohnala zvíře. To běhalo podobně jako pštros a asi i stejně rychle. Pokaždé když došlápl jsi se zhoupl dopředu, takže jsi měl pocit, že mu přeletíš přes krk, ale nestalo se tak. Musel jsi si na ten pocit zvyknout. Cesta ubíhala rychle, tyhle zvířata měla výdrž a tak nezpomalili ani po pár kilometrech. Za to zadek tě docela bolel a vnitřní strana stehen. Sice jsi jízdu na nich cvičil s Jakodou, ale takhle dlouho jsi nikdy nejel. Zdálo se, že Koloník trpí stejně jako ty. Za to Jakoda byla úplně v pohodě a dokonce si spokojeně hvízdala. Jeli jste po pláni, která se místy měnila, v jednu chvíli jste jeli po holé a kamenité hlíně, pak se začínala objevovat seschlá tráva a zakrslé stromy, postupně začala zem zelenat až jste nakonec jeli po hezky zelené, květinové pláni. To už jsi v dálce viděl les. Když jste k němu dojeli, zpomalili jste a jeli jste krokem. „Fajn. Teď dávejte pozor. V lesích se potuluje docela dost potvor.“ Řekla Jakoda. „To zní skvěle.“ Poznamenal Koloník. „Nebuď taková srábotka! Rozsekáme všechno co nás bude otravovat. A když budeme mít štěstí bude to i k jídlu.“ Kristýna Málková Mistr Drakan Mornat ti položil ruku na rameno. „Neměj obavy. Vypouští se daleko od města a navíc. Proč by chtěli získat zpátky něco co nikdy neměli? To byli jeho předci. Co neznají to jim neschází.“ Ujistil tě, že je to v pořádku. Dráček se konečně vylíhl a nebyl větší než dlaň. Mistr Drakan ho opatrně vzal do ruky a nabídl většímu drakovi. A k tvému zděšení ho větší drak spolkl jako malinu. Mistr Drakan se narovnal a podíval se na vás. „Nebojte se. Bude v pořádku. První dva týdny musí strávit v žaludku matky, až přijde čas tak ho vyzvrátí.“ Ujistil vás. „Trochu nechutný... ale každý má svoje způsoby výchovy.“ Řekl Mornat pobaveně. Dračice si pak vlezla do kotle, kde se uvelebila mezi vejci a pak spolkla jeden žhavý uhlík. Z nozder ji začal stoupat kouř. „Dobrá. Půjdeme se podívat na zbraně.“ Pobídl vás a vydal se pryč dveřmi, šli jste za ním. Zavedl vás do dalšího patra, která sloužila jako zbrojírna. Všude byli zbraně, ve stojanech, na zdech, viseli ze stropu, mohla jich tu být tak stovka. Možná víc. Meče, halapartny, kopí, luky, kuše a kdo ví co dalšího. „Tak... vybírej. Stačí když je vezmeš do ruky a hned poznáš co k tobě pasuje.“ Pobídl tě Mornat.

Osud - 21. října 2012 13:27

soukromá zpráva od Osud pro U Marika Když jsi se probudil, Marik ještě spal s hlavou pod polštářem. Nechal jsi ho spát a šel se vysprchovat a pak jsi připravil snídani. Brzy se objevil rozespalý Marik rozcuchanými vlasy. „Hmhneb...“ Zamumlal což možná mělo být dobré ráno. Napil se džusu a pak si promnul oči. Když měl konečně rozlepené oči, prohlédl si snídani a usmál se na tebe. „Ty se o mě tak hezky staráš. Děkuji.“ Pustili jste se do snídaně. Marik ji zhltl jako, kdyby kdo ví jak dlouho nejedl. „Mňam.“ Naklonil se nad stolem a jako poděkování tě políbil. „Co máš dneska v plánu?“ zeptal se tě. Pak pohlédl z okna. „Nebudě tě shánět?“ zeptal se. Věděl jsi o kom mluví. Seral jistě už bude vzhůru.

Vasil Fjodorovič Sokolov - 29. října 2012 19:22

V duchu nad tou divnou jízdní potvorou nadávám, ale nikdo, nikdo!, by mě nedonutil přiznat, jak moc mě bolí prdel a všechno okolo. Fakt jsem si na jízdu odvykl - a to jsem předtím nebyl žádnej extra jezdec, na koni jsem seděl ne z požitku, ale z nutnosti při přesunech. A tohle ani není kůň! "Ta část o jídle se mi líbí," ozvu se, protože já bývám hladovej často. A docela mě začalo bavit objevovat zdejší jídlo, pokud to teda nevypadá jako blitky. "Koloníku, doufám, že jsi vzal to svoje dobrý koření." No, asi není jeho, ale něco mi v hospodě chutnalo, tak jsem se ptal, co na to dali. A že si to musíme sehant. I když vypadám, že nedávám pozor na cestu, opak je pravdou.

Kristýna Málková - 04. listopadu 2012 23:44

U mistra Drak snědl draka a já koukala jako puk. Mornat říkal něco o tom, že to má každý jinak, slyšela jsem ho jen polovičatě, šokovaná tímhle světem – znovu a znovu, a v mém případě zřejmě až donekonečna. Mistr dělal jakože nic, pro něj to bylo zcela běžné a normální, Mornat sis tím taky nelámal hlavu. Tak jsem se konečně pohnula a šla za nimi. Jako první jsem vzala do ruky štíhlý kord, vypadal elegantně, spojení kovově stříbrné a modrého kamene bylo snad to nejdokonalejší, co jsem tady za tu chvíli dokázala vidět. Elegantní, aristokratické, dokonalé. Ale neseděli jsme si a tak jsem jí s velkou neochotou vrátila zpátky. Na řadu přišla dýka. Připadala mi praktická, hezká, tak jsem po ní sáhla. „Odstrčila“ mě hned na začátku, jako by ani nechtěla, abychom spolu měly něco společného. Od té doby jsem s výběrem váhala, snažila se najít tu rovnováhu a souznění, o kterém mluvil Mornat, už takhle na dálku. Jako když někoho potkáte a prostě víte, že to bude fajn. Hole, meče, luky.. jeden luk se tvářil přívětivě, mazlivě, takže jsem ho odkládala velmi váhavě, s obezřetností, abych něco nepokazila. A pak jsem ho uviděla. Díky lesku se ztrácel mezi ostatními, jemně žlutý s modrými odlesky a krátkou čepelí. Jílec byl obyčejný, hladký, a z něj vycházely paprsky, jakožto záštita a pod ní se rýsovalo malé umělecké dílo, které sice nemělo přesné obrysy, ale přitahovalo mě. Jako by čepel byla zasazena v kameni a dlouhá léta je omývala voda a otíral se o ně vítr, až do nynější podoby. Opatrně jsem chytila zbraň do ruky. Už tehdy mi nepřipadala studená, ale příjemně teplá, ale kdo ví, třeba jsem si to jen namlouvala. Usmála jsem se. "Páni.. to bude asi ono," váhavě jsem koukla na Mistra i na Mornata, nevěděla jsem, jestli se má stát ještě něco, nebo jde jen o můj pocit. Ostatně, proč by to vždycky mělo být stejné. Oba jsme mohli být tak jedineční, že i naše souznění mohlo mít ty předpoklady.

Osud - 16. listopadu 2012 10:44

Vasil Sokolov Na cestě „Já věděla, že tebe to zaujme!“ Smála se Jakoda. „Jo, vzal.“ Odpověděl Koloník. „Vy by jste taky sežrali všechno že jo?“ Jakoda se znovu zasmála. „No co? Hele... na co máš ty ostré zuby? Někdy by jsi je měl použít.“ „Já jsem spíš labužník než nenažranec.“ Oponoval Koloník. „Jo... ty jsi prostě taková naše slečinka.“ Posmívala se mu. „Přesně.“ Uchechtl se Koloník, který se nestyděl za to, že je jemnější povahy. Ještě nějakou dobu jste jeli. Jakoda dávala pozor na vaše okolí, jen jednou jste zastavili, protože něco uslyšela, ale pak jste jeli dál. Měli jste jednu přestávku na jídlo, ale jinak jste zastavili až když se začínalo stmívat. Ty s Jakodou jste postavili stany a Koloník se postaral o oheň a večeři. Vařil vám nějakou polévku. „Áááh...“ Vydechla Jakoda spokojeně, když jste si sedali k ohništi. „Miluji takovéhle výpravy. Nocování venku, možné nebezpečí, neznámo před námi... co to vaříš?“ Koloník vzhlédl. „Mořské švestky.“ Odpověděl. „Mňam.“ Řekla Jakoda a nakoukla do kotlíku. Taky jsi koukl. Ať už mořské švestky bylo cokoliv, bylo to fialové, šišaté a velké asi jako mango. To v čem to plavalo bylo hnědé. Kristýna Málková U mistra Vybrala jsi si zbraň, opatrně jsi ji vzala do ruky, zbraň tě lehce hřála do dlaně a měla jsi pocit, že je ta pravá. Váhavě jsi jim oznámila svůj výběr. Mornat přišel blíž. „Pěkná.“ Řekl a v té chvíli se začalo něco dít. Ucítila jsi slanou vůni moře a měla jsi dojem, že jsi zaslechla šplouchání bystřiny. Zadívala jsi se na čepel, která ožila. Přesně jak ti kdysi ukázal Mornat svou plamennou zbraň i tahle se probudila k životu. Z jílce vyrazili dva proudy vody, tenké a ohebné jako hadi, šplhali se nahoru a obmotali čepel. Cítila jsi vodu na ruce a během chvíle nebylo po vodě ani stopy, jen zůstal ten pocit vody. Ani ruku jsi neměla mokrou. „Zdá se, že tvůj živel je voda.“ Řekl s úsměvem Mornat. „Líbíš se ji.“ Pochvalně ti stiskl ruku. Tvou zbraň označoval v ženském rodě. Je to vodní zbraň. Takže Ta voda... takže žena. „Gratuluji.“ Řekl mistr Drakan. „Teď je to tvá zbraň. Starej se o ni dobře.“ Pronesl. „Teď tě jen naučit s ní zacházet. Ale vy dvě k sobě pasujete, takže to půjde samo.“ řekl Mornat.

Vasil Fjodorovič Sokolov - 07. prosince 2012 22:17

"Já už žral kde co, navíc tady žijou úplně jiný zvířata než u nás doma, takže pro mě není až takovej rozdíl mezi tím, co si dám v hospodě, a tím, co na mě skočí ze stromu," pokrčím rameny. Všechno jsou to emzáci. Když k večeru slezu z... ne, nezapamatoval jsem si, jak se to hovado jmenuje, hned po jeho obstarání se sesunu k ohništi a moje takovýmhle způsobem nepoužívaný svaly úpí. "Do háje, jak na tom můžete jezdit, cejtím se jak děvka po celodenní šichtě," zavrčím a jsem kurevsky rád, že můžu zas dát po celým dni nohy k sobě. Jindy bych si tohle lamentování nechal pro sebe, nemám zapotřebí fňukat, ovšem vím, jak podobný věci Jakodu pobaví, tak proč ne. Jídlo nekomentuju, ta omáčka mi připomíná barvou i konzistencí věci, na který bych zrovna vzpomínat nechtěl, ale sežrat jsem je taky musel, a Koloník je dost rozmlsanej labužník, jak sám řekl, takže nemám problém nechat to na něm. Hlad je hlad. Zatím si připravím pelech na spaní, než bude jídlo.

Osud - 12. prosince 2012 08:12

Takže. Kvůli blížícím se vánocům budu teď mít stále méně času a je mi jasné, že i vy budete mít víc práce a stresu než obvykle. :P Takže teď prohlašuji že hraní je volné. Napište jak budete chtít a moci. Přesto do konce roku chci aby jste mi aspoň napsali do diskuze, že máte zájem hrát dál jen, že teď nemůžete nebo tak něco. :D Protože je tu dlouho ticho a to většinou není dobré znamení. Všem přeji veselé vánoce :)

Kristýna Málková - 26. prosince 2012 13:16

U mistra Hleděla jsem na zbraň s posvátnou úctou, to, co se tady dneska stalo bylo mimořádné – pro ně ne tolik, jako pro mě. Cítila jsem se s ní spjatá, jako bychom byly jedno a přesto dvě. Byl to zvláštní pocit. Jenže i přesto jsem váhala, co se mých bojových schopností týče. Voda.. to bych nikdy neřekla. Klidná, rozvážná? Haha, to je vtipné, - tichá voda břehy mele. Vzpomínala jsem a vymýšlela, co všechno se dá na vodu vymyslet. Oheň byl svérázný, dobrý sluha špatný pán, prostě mě zajímalo, na kolik to na mě sedí a jestli je to nějaké znamení. "Trénink začnu hned? Postupně, nebo jak?" prohlížela jsem si zbraň, krásně se leskla a vůbec byla tak nějak dokonalá. Ne jen nástroj. Podívala jsem se na Mornata, ale v očích se mi zřela jiná otázka – půjdeme, nebo zůstaneme?

Osud - 02. ledna 2013 23:07

Vasil „Je to o zvyku.“ Řekl Koloník, který taky na nohy trpěl, ale méně než ty. Jen Jakoda byla čilá, ale to je tím, že ta je zvyklá snad na všechno. Tvoje hláška o děvce ji rozesmála, tak že se ohnula v pase a Koloník vyprskl. Už jsi zjistil, že některé hlášky co jsou u vás profláklé, tady neznají. „Tak jídlo. Dejte si.“ Pobízel vás Koloník a všem nandal do misky a k tomu ten kaštanový chleba. Hnědá omáčka chutnala jako řídký guláš a ty mořské švestky, které byli uvnitř lehce oranžové, chutnali zase jako krevety jen trochu víc kořeněné. Bylo to dobré, možná kdyby tam bylo méně toho koření, tak by to bylo ještě lepší. Jakoda pak najedená se spokojeně opřela o strom, který měl šedé listy a leskly se jako kov. „To se musí nechat, Koloníku. Když nic jiného, tak jsi skvělý kuchař.“ Pochválila. „Díky.“ Usmál se a pak kotlík přikryl, aby uchoval zbytky. „Vezmu si první hlídku. Vy dva se vyspěte.“ Řekla Jakoda, která byla nejvíc čilá. „Vy dva si potřebujete víc dáchnout. Zítra vás bude sice všechno bolet... ale pozítří už to bude lepší, bolest bude ustupovat a bo si tělo zvykne.“ Dala si ruce za hlavu. Kristýna U mistra Mistr podal Mornatovi pásek s pochvou, ten si ji od tebe vzal. „Můžeme začít třeba zítra. Dneska se seznamujte a zítra to zkusíme.“ Řekl Mornat a objal tě kolem pasu, aby ti připnul opasek. Dal ti ho tak, aby jsi měla pochvu na levé straně, aby jsi mohla tasit pravou rukou. „Tak.“ Pronesl spokojeně. „Děkuji, mistře.“ Poklonil se mu, ty jsi ho napodobila. „V pořádku. Užívej ji dobře, drahá.“ Pronesl Mistr a vyprovodil vás z věže. „Takže voda. A já mám oheň. Budeme se dobře doplňovat.“ Řekl Mornat, když jste byli venku a šli jste zpátky domů. „Je moc krásná. Mohl jsem čekat, že budeš mít nějakou takovou zbraň.“ Pronesl. Počkat... byla to lichotka? Krásná zbraň... mohl to čekat... tím myslel, že i ty jsi krásná?

Kristýna Málková - 20. ledna 2013 17:08

Cesta z věže Byl zvláštní pocit nosit u pasu meč, jako bych sem patřila o kus víc, než před chvílí, ale i tak – pořád jsem si v hlavě opakovala, jaká jsem cizačka. Nakonec, spousta věcí mi stále unikala a připadala mi vzdálená asi tak, jako můj domov. Tedy ten pravý. "Takže s tebou můžu zůstat..?" ano, probírali jsme to už mockrát, ale já nikdy neměla velké sebevědomí a nikdy jsem nevěřila, že by to tak vážně bylo. Potřebovala jsem, aby mě ujišťoval, abych si mohla být o kousek víc jistá, že mu nevadím a v ničem nepřekážím. Věnuje mi svůj čas, co když tak hatím jeho plány? A práci? Svou lichotkou, která se dala vyložit dost různorodě – a já, jakožto domýšlivá holka, jsem si samozřejmě hned přála, aby to myslel i na mou osobu, ale zároveň jsem se za takové myšlenky styděla. Copak by to šlo, já a Mornat? Jenže mi už stejně pusu dal.. no, bylo to těžké a já cítila, jak má do tváří nabíhá jemný ruměnec. "Ehm.. dě-děkuju," rozpaky jsem se snažila zakrýt zubatým úsměvem. I kdyby to nemělo nic společného se mnou, stejně by mě to rozhodilo.

Osud - 20. ledna 2013 23:42

Kristýna Málková S Mornatem Podíval se na tebe. „Samozřejmě. Vždyť už jsi u mě zabydlená. Máš vlastní postel. Kam jinam bys chtěla jít?“ poplácal tě po rameni, jemně, aby tě nestrhl. „Budeme spolu cvičit a až budeš umět bojovat, vyrazíme spolu někam pryč a splníme nějaký ten úkol a pak se vrátíme domů. Bude to fajn...“ Už si to hezky v duchu maloval. Usmál se na tebe. „Není zač.“ Řekl spokojeně, zdá se že byl rád, že tě to potěšilo. Aspoň to, že ti zčervenaly tváře si vyložil tak, že tě to potěšilo. „Víš co? Oslavíme tvou novou zbraň a zajdeme si to Tavérny na jídlo a ochutnáš místní mok.“ Když jste se dostali na cestu změnil směr a vedl tě do města a ne domů. „A poznáš se s mými přáteli. V téhle době jich tam pár určitě bude.“ Pronesl nadšeně. „Rádi poznají moji chráněnku. A kdyby si z tebe dělali legraci nebo tě popichovali, tak si z toho nic nedělej. Nemyslí to zle.“ Rozpovídal se.

Kristýna Málková - 03. února 2013 00:05

S Mornatem Moc mě potěšilo, jak to vzal, že jsem mohla zůstat.. ach jo, kdybych se na to jen pořád dokola nemusela ptát. Do taverny? Jakože se.. opít?! Poskočila jsem. "Juhí!" zakřenila jsem se na celou ulici a hlavně pak na Mornata. "To bude super. Asi potřebuju trochu upustit, ne, že bych se vyloženě chtěla opít.. ale víš, to všechno.. ta zbraň! Ta zbraň je super!" Chytila jsem ho, či spíše objala, kolem jeho mohutné pracky a lísavě se k němu přitiskla, na tvářích mi stále hrál onen vesele rozpustilý výraz. "Jasně. Vrátím jim to," ujistila jsem ho, že s jeho přáteli určitě nebudu mít problém. No, když jsem si ale vzpomněla na první setkání s jeho sestrou, už jsem si tak jistá nebyla, ale nedala jsem to na sobě znát. Dám si pivínko, dvě, a bude vymalováno! Cestou jsem se jako vždy rozhlížela, připadalo mi to tady vzdáleně krásné, a já tu měla zůstat. Počkat. Opravdu? A co kdybych si za svůj životní cíl dala nejen spokojený život po boku Mornata (ve vší počestnosti, hehe), ale taky hledání cesty domů? Připadala jsem si opilá už teď, a to jsem ještě nezahlídla ani dveře té taverny, kam jsme šli. "A pak si můžeme něco dobrého uvařit. Nebo zítra. Ráno moudřejší večera, zvlášť, když jdeš předtím slavit.. musím vymyslet nějaký recept!" švitořila jsem cestou.

Osud - 29. března 2013 11:39

Kristýna Málková S Mornatem a tavérna Mornata pobavilo tvoje rozjaření nad tím, že se půjdete pobavit a napít. „Jasně. Kamarádi se rádi hašteří. Budeš se jim líbit.“ Řekl spokojeně. „Lepší to bude zítra. Kdo ví, jak dneska dopadneme.“ Pronesl s úsměvem a koukl na tebe. „Vymyslet recept? No to jsem zvědavý s čím přijdeš. Aha... už jsme tady.“ Řekla a ukázal na budovu. K tvému překvapení nesla jasné znaky Japonské kultury. Ne jen znaky... vážně to bylo Japonská stavba. Zevnitř jsi slyšela hlasy a lomoz, jak tam bylo dost lidí. „Tohle místo postavil chlápek co byl tvému druhu podobný. Ale zemřel na stáří. Naštěstí nový majitel to tu zachoval a nic moc nezměnil.“ Řekl Mornat, otevřel ti dveře a vešli jste. Uvnitř to bylo ještě víc japonské, vše bylo tak nějak situováno do ruda, za barem byla velká socha nějakého japonského bůžka. Lampiony a japonské znaky všude možně. Lokál byl plný různých tvorů, jediného člověk, kterého jsi viděla byl muž za barem. Tedy... až na to, že nechával věci vznášet a taky byl poměrně starý. Mornat tě vedl k jednomu dlouhému stolu, který byl z větší části obsazen. „Ahoj!“ pozdravil je Mornat a všichni se na vás otočili. „Mornate! Konečně jsi se vrátil. Už ti tu vychladlo místo.“ Pronesl podivný tvor s modrou kůží, plochým nosem, rohy a rudými vlasy s bradkou. „Kdo je to s tebou?“ ozval se další tvor, který připomínal... hm... žábu? „To je Kristýna. Můj chráněnec. Je v Zahradě nová.“ Představil tě a všichni tě pozdravili. „Kristýno. Tohle jsou moji přátelé. Schenon. Jaman. Ugur. Anila. A Brinda.“ Představil ti každého postupně. „Vítej mezi námi, Kristýno. Vemte místo.“ Pobídla tě Brinda, která byla napůl pták. Zobrazit SPOILER Tavérna Schelon Jaman Ugur Anila Brinda

Kristýna Málková - 03. dubna 2013 18:09

S Mornatem v taverně Z ulice jsem před námi zahlédla stavbu, která mě vrátila k pocitu, že ne všechno je tu tak cizí. Japonsko! No páni! Nejednalo se sice o žádnou mou oblíbenou zemi, ze které bych byla odvařená, ale ten pocit blízkosti hřál u srdce. Tím víc, když jsme vešli dovnitř. Dokonce tu byl i někdo, kdo vypadal jako člověk ze Země, jen obdařen mocnou sílou.. levitace, asi. Třeba to byl jen nějaký druh magie, ne vrozené nadání jako takové, jak jsem zprvu předpokládala. Za tu krátkou dobu, co tu jsem, jsem se docela naučila nezírat na osoby kolem. Někdy mi to nedá, ale v přátelské společnosti se to skutečně nehodilo, a tak jsem si je prohlédla jen zběžně, absolutně si nezapamatovala jejich jména, a zeširoka se usmála. "Ráda vás poznávám!" zaculila jsem se. "Mornat povídal, že jste veselá skupinka," dodala jsem, když jsem si sedala. Vždycky mi dělalo problém začít rozhovor nějak rozumně. Nejvíc se mi líbila ta žena s křídly. Dalo se to očekávat. Vypadala v téhle skupince „nejnormálněji“, ale hlavně jsem obdivovala, jak dokáže žít s takovými křídly. Vypadalo to úchvatně, ale zároveň hrozně těžce, jako by si na zádech nesla svůj životní úděl. "Co si dáme?" vyzvídala jsem. "Je tu dobrá nějaká místní specialita?" trochu jsem doufala třeba v něco, co se pije na Zemi (a nejlíp něco, co se dalo sehnat v Ostravě), ale zatím mi chutnalo vše, co jsem mohla ochutnat.

Osud - 16. června 2013 18:13

Kristýna Málková Zapadla jsi mezi partu dobře. Všichni tě přivítali ve svém kruhu, jako kdyby jsi tam patřila vždycky. Jen jako kdyby jste se dlouho neviděli. Všichni ti objednali to co tu bylo podle nich nejlepší a ty jsi to musela všechno zkusit, aby jsi určila co je nejlepší. Jedno chutnalo jako medovník, druhý jako nějaký silný čaj, další se blížilo chutí k pivu co jsi znala, další chutnalo jak pyré ze šneků, což byl dost hnus a tak dále. Nakonec jste zůstali až do večera. Pořád jste měli o čem mluvit. Dozvěděla jsi se nějaké historky v některých vystupoval i Mornat. Ani nevíš z čeho, ale jakmile jsi se zvedla zamotala se ti hlava a zjistila jsi, že jsi připitá. Zvláštní, že jsi předtím v ničem alkohol necítila... možná až na to co se podobalo pivu. Mornat se taky zvedl, rozloučili jste se a vydali se domů. Cestou jste byli oba hluční jak se na lidi pod parou sluší a patří. Ale doma jste padli na své postele a brzy usnuli. Další den tě poněkud vylekalo to, když jsi začala krkat růžové bubliny. Mornat ti vysvětlil, že to je normální po jednom z těch pití, sám je taky krkal. Další den tě Mornat začal učit s mečem. První tě učil vůbec s mečem zacházet než se pustíte i do zacházení s jeho schopnostmi. Utekl měsíc. Aspoň myslíš. Tedy moc kalendáře nepodporují. Ale s odhadem to bude měsíc. Během té doby jste trénovali nebo se bavili. Mornatovi přátele se stali i tvými přáteli a taky jsi se osamostatnila. Už jsi se vším nečekala na Mornata a dokonce jsi se už i sama vypravovala do města. Díky meči a to, že už s ním docela umíš ti dodávalo pocit jistoty. Pořád jste ještě nezkoušeli aktivovat jeho sílu, ale Mornat ti slíbil, že už brzy. Měla jsi pocit, že kdyby tvoje zbraň byla obyčejná, tak by jsi se tak rychle neučila. Tvůj meč prostě pasoval k tobě. Byl krásný, slunečný den. Už bylo načase, protože týden předtím bylo pořád zataženo nebo pršelo. Ty jsi se vypravila do města na nákup. Když bylo hezky zase otevřeli trh na náměstí a tam se nakupovalo nejlépe. Snad všichni lidé z města vyšli do ulic, všichni si chtěli užít první hezký den po delší době. Takže na trhu bylo celkem dost lidí. Skoro jako kdyby jsi byla v obchoďáku. Jen tu nebyli zdi, eskalátory a vydýchaný vzduch. Na trhu jsi tu a tam uviděla lidi co jsi znala, buď více nebo od vidění, ale jen jste se zdravili. Mornat zůstal doma, protože byl samá kudrlinka a styděl se za to. To vlhko mu totiž zvlnilo hřívu. Ti muži a jejich nesnáze... ale bylo to roztomilé a navíc tě bavilo ho česat, jak jsi se snažila jeho kudrlinky narovnat. Zrovna jsi si prohlížela zeleninu, když se stalo něco nečekaného. Zablesklo se. Nebyla jsi jediná kdo si toho všiml. Hodně lidí zvedlo překvapeně hlavu a zadívali se na čisté, modré nebe. Jak by se mohlo zablesknout? Na nebi nebyl ani mráček. Mezi lidmi to začalo šumět, jak se ptali ostatních co to bylo. Zdá se, že přece jen tady není něco normální. Aby lítali blesky z čistého nebe nebylo normální ani tady. Znovu se zablesklo, tentokrát i pár lidí vyjeklo, jak se lekli. Všimla jsi si, že někteří lidé se raději vydali rychle domů. Asi se začínali bát.

Kristýna Málková - 03. července 2013 22:37

Město Prohlížela jsem si zboží na stánku, když se zablesklo. Sice jsem si tady na to už zvykla, ale i tak jsem tomu prvnímu záblesku nevěnovala až tolik pozornosti – jako první mě totiž napadlo, že si poblíž někdo něco fotí. Rychle mi ale došlo, že tady nikdo foťák mít nebude a to už se kolem mě rozjela ustrašená šuškanda, co že se to asi stalo. Druhý záblesk pohnul i se mnou. Neměla jsem z toho dobrý pocit, ale jaký mělo smysl utíkat domů, když mě vážně zajímalo, co se děje? Možná zdejší bohové? Ti, kteří můžou za to, že jsme všichni tady? Cesta.. domů? Hleděla jsem k obloze a přemýšlela, jestli bych se chtěla vrátit domů, ke všem těm stereotypům a nudným dnům. Jenže tam byla i má rodina a chtě nechtě se mi po nich občas zastesklo. Zatímco se mnohé kolem mě balilo a lidé pelášili domů, já jsem ještě stále hleděla k obloze a snažila se zjistit, jestli záblesky nemohly vzniknout někde na zemi. A taky jsem trochu čekala, až se objeví vesmírná loď, protože jí přestane fungovat maskování – kusy toho, co jsem od mala znala, byly stále ve mně a v takových situacích to byly dost živé vzpomínky, ať už na realitu, nebo na různé filmy.

Osud - 02. srpna 2013 16:16
	Takže rozhodla jsem se tady zásadně zakročit. Mnoho z vás mi tady už pomalu rok slibují, že se zase pohnou atd. A myslím, že jsem měla dost trpělivosti. Ale ta už pomalu dochází. Takže dávám všem čas do pondělí se vyjádřit. Pokud ne, tak v pondělí večer začnu vyhazovat.

Osud - 14. srpna 2013 17:13

Kristýna Město Sledovala jsi oblohu, nebyla jsi sama, kdo se takhle díval, ale většina lidí se radši klidila pryč. I stánkaři začínali schovávat zboží a chystali se pelášit do bezpečí ať už se dělo cokoliv. Další záblesk a pak jsi uslyšela vzdálené zapraskání statické elektřiny. A po další chvíli směrem k obloze vystřelil blesk a rozběhl se po obloze, jako praskliny a pak zase zmizel. Blesky mířili od země do nebe. Ne naopak? Že by bouřka naopak? Zdálo se ti, že obloha o odstín ztmavla. Nakonec jsi se radši vydala směrem domů, aby jsi o tom řekla Mornatovi. A bude asi lepší tam nečekat až do tebe udeří blesk nebo co to je. Asi v polovině cesty jsi narazila na Mornata, který k tobě spěchal ulicí a ustaraně se mračil. „Kristýn. Co se děje?“ zeptal se tě a pohlédl na nebe. „Děje se něco divného.“

Mira Kadrasová - 15. srpna 2013 12:59

„Úžasný“ deň Dvere reštaurácie C´est la vie sa ticho zaklapli za mojím chrbtom. Bol to dobrý podnik. Páriky sedeli za stolmi pre dvoch a pri svetle sviečky si šepkali sladké nezmysli. Muži v oblekoch a ženy v kostýmoch sedeli vo väčších skupinkách a preberali určite samé dôležité veci. Ani jedno, ani druhé nebolo pre mňa. Ja som tam totiž pracovala ako servírka. Po ôsmich hodinách lietania od stolu ku stolu som už toho všetkého mala tak akurát a tešila som sa domov. Najradšej by som si dala horúcu sprchu a zaliezla do postele, lenže to by som hneď zaspala. A to som si nemohla dovoliť. Zajtra je síce sobota, ibaže ja mám zajtra školu. Študujem biológiu, externe, a to znamená víkendová drina. Písomka, ktorá má preveriť, ako chápeme dedičnosť a či vieme používať Mendelove štvorce je viac menej nočnou morou. Takže už sa teším na večer strávený v spoločnosti hrachu s bielymi kvetinkami a hrachu s červenými kvetinkami.... paráda. Otrávene si prehodím kapucňu cez hlavu, zrýchlim krok a v slúchadlách mi začne spievať ženský hlas: When the shadows remain in the light of day On the wings of darkness he'll retaliate He'll be falling from grace Till the end of all his days From the ashes of hate It's a cruel demon's fate On the wings of darkness He's returned to stay There will be no escape Cause he's fallen far grom grace. Funkcia náhodného výberu skladby si zo mňa zase robila srandu. Nie že by som nemala rada Within Temptation, ale práve túto skladbu som teraz nepotrebovala počuť. Podráždene vypnem prehrávač. Poobzerám sa a prebehnem na druhú stranu cesty, ku vysokému, kamennému domu. Tu, na treťom poschodí bývam... spolu s ďalšími piatimi dievčatami. Študentský privát som všetkými jeho starosťami a radosťami. Dnes je našťastie piatok večer, baby budú niekde vonku a ja sa budem môcť nerušene učiť. Otvorím dvere a v duchu preklínam každý jeden schod, kým sa dostanem do tretieho poschodia. Dom je starý, výťah sem nikto nenamontoval. Keď za sebou nakoniec zabuchnem vchodové dvere, vydýchnem si. Skopnem z nôh topánky, rýchlim prieskumom sa uistím, že byt mám naozaj len pre seba. Zavriem sa v kúpeľni a užívam si horúcu sprchu. Potom ale nemilosrdne stiahnem teplú vodu a po chvíli prskám a poskakujem pod úplne studenou. Je to krutý spôsob ako sa ešte pár hodín prinútiť udržať oči otvorené a mozog funkčný. Ešte si rýchlo umyjem zuby, prehodím cez seba o tri čísla väčšie tričko a krátke pyžamovavé nohavice. Keď napokon zaleziem do svojho kumbálu, je deväť večer. Vytiahnem teda skriptá, zošit s poznámkami, ďalší poznámkový blok a ceruzu s ohryzaným koncom. Podľa toho viem, že je moja. Ďalšie dve hodiny intenzívne píšem, škrtám, opakujem si poučky a preklínam Mendela aj jeho štvorec. Keď skončím, som úplne vymletá a keby sa ma niekto spýtal, ako sa volám, asi poviem niečo ako AaBb. Niekedy vtedy som sa asi prepadla do spánku. Spím skutočne tvrdo. A aj nejako dlho. Nemal mi už zvoniť budík? Ešte v polospánku zašátram okolo seba v snahe nájsť mobil a zistiť, koľko je vlastne hodín. Moja ruka však nahmatá len trávu. Počkať, trávu?! Rozlepím prekvapene oči a vyskočím... teda, chcela by som vyskočiť. Pri tomto pokuse som si bolestivo udrela hlavu o konáriky kríka, pod ktorým som ležala. Bolestne syčiac a ohmatávajúc si udretú hlavu vyleziem spod krovia a neveriacky sa poobzerám vôkol. Kam moje oči dovidia sa rozprestiera.... Záhrada.

Osud - 15. srpna 2013 17:10

Mira Zahrada Rozhlédla jsi se. Viděla jsi trávu, stromy, kamenné lavičky, sochy obrostlé mechem nebo popínavými rostlinami vše vypadalo staře. Jako když se o to už roky nikdo nestará. Pak jsi uviděla nebe a zelené? Mraky žluté? Dvě slunce?! Kde to sakra jsi? Na sobě jsi měla to v čem jsi šla spát, zvedla jsi se a lekla se, když ti něco sjelo dolů po těle a spadlo do trávy. Sklonila jsi se a sebrala řetízek s malým válečkem, ne věší než článek malíčku. Chvíli jsi ho zkoumala, ale nezjistila jsi jeho funkci, tak jsi si ho nasadila. Pak jsi se vydala na průzkum tohohle místa. Viditelně to tu je už dlouho opuštěné a ty jsi možná první osoba za celá desetiletí, která sem vešla. Někde blízko jsi slyšela vodu a ne jen říčku, podle rámusu, který sílil tu někde byl vodopád. Prošla jsi závojem z břečťanu a naskytla se ti krásná podívaná. Cesta vedla dál, ale ztenčila se. Ze stran ji obklopovala voda a travnaté ostrůvky. Cesta končila schody, které vedli k vyvýšenému místu a jednomu rudému stromu. V pozadí toho všeho padala z výšky voda ve velkém vodopádu. „Hmmmmuuuu!“ uslyšela jsi zvuk, který tě donutil otočil hlavu. Na jednom z ostrůvku stála rodinka krav... tedy.... něco co bylo krávám vzdáleně podobné. Mělo to rohy, ale ty rostli z ramen. Místo kopyt to mělo prsty... vypadali spíš jako kříženec krávy a dinosaura. Samec... to jsi poznala podle tlamy, vzhlédl a koukl na tebe tmavýma očima. Podle zubů býložravec, a zřejmě ho tvá přítomnost nijak nevzrušovala. Kolem nich skotačilo mládě.

Mira Kadrasová - 15. srpna 2013 17:57

Záhrada Obzerám sa vôkol seba a pomaly ale isto sa do mňa dáva panika. Pre Kristove rany, veď ja mám dneska dôležitú písomku! Mne sa musí snívať... Silne sa poštípem na ruke, ale okrem toho, že to bolí, sa nedostal žiadaný efekt. Okrem toho tento môj pohyb uvoľnil dačo, čo mi skĺzlo po tele a dopadlo k nohám. Pritlmene zhíknem a odskočím. Potom tú vec zdvihnem. Je to vlastne prívesok na retiazke. Vyzerá celkom zaujímavo, jedna z mojich strelených spolubývajúcich by povedala, že by sa dal použiť ako skvelé kyvadlo. Zaškľabím sa a aby som retiazku s kyvadlom nestratila, navlečiem si ju okolo krku. Predsa len, musí niekomu patriť...Lenže kde to pri všetkých pekelných démonoch som?! Ohromene zažmurkám na dve slnká, zelenú oblohu a žlté mračná. Teda na nedostatok pestrosti sa sťažovať nemôžem. Celé miesto pripomína nejakú palácovú záhradu, až na to, že tu ten palác chýba. Alebo nie? Vyleziem na chodník, pokrytý popraskanou dlažbou. Do bosých nôh sa s chuťou zahryznú drobné úlomky a ja nad týmto nepohodlím podráždene zavrčím. Obzerám sa a hľadám nejaké vodítko, ako z tohto maléru von. Na jednej strane mi výhľad blokuje brečtanový záves, a tak sa vyberiem k nemu. Rozhrniem ho a zostanem v úžase stáť. Nech som už v akokoľvek veľkom prúsere, nedokážem neobdivovať to, čo vidím. Mohutný vodopád s dravým hučaním spadá ani nevidím odkiaľ. Vodná triešť a slnečné svetlo kreslia závoj dúhových oblúkov. Voda sa prepletá medzi ostrovčekmi trávy a chodník, ktorý ma priviedol ku brečtanu pokračuje ďalej. Na jeho konci stojí strom s červeným lístím. „Ja musím byť mŕtva a toto je asi raj...“ zašepkám pridusene. Stojím tam ako soľný stĺp a nedokážem sa vynadívať. Vtedy sa odniekiaľ ozve skutočne divný zvuk a ja prekvapene nadskočím. Zdá sa, že dnešné ráno na mňa ešte nevybalilo všetky prekvapenia. Prejdem niekoľko ďalších krokov a a znova zostanem čumieť ako pero z gauča. Študujem biológiu, skúšku zo zoológie som mala za A, ale čo je toto za zviera.... Povedala by som, že asi zmutovaná krava. Alebo jak. Alebo byvol.... proste dačo, čo nemá rohy tam, kde by logicky mali byť. Urobila som ešte pár krokov smerom k týmto tvorom, no potom som zostala stáť. Medzi samcom a samicou (aspoň tak som to identifikovala) totiž pobehovalo mláďa. Samec sa síce tváril, že si ma nevšíma, lenže ak prekročím tú pomyslenú hranicu, vymedzujúcu jeho osobný priestor, bude zle... Ak sa bude snažiť chrániť mladé, nebude poznať zľutovanie. Lenže, čo ak som naozaj mŕtva a toto je raj? Čo ak je to zviera priateľské? A niečo také ako pud sebazáchovy je len pozostatok po mojom mizernom smrteľnom živote? Počkať, a čo ma asi tak zabilo? Zamotávam sa do svojich myšlienok viac a viac. Rozhodla som sa nechať kravy kravami. Po chodníčku som zamierila pomedzi ostrovčeky ku červenému stromu. Predsa len, ak je toto raj, tak zrejme v ňom je aj ten povestný Strom Poznania. Čo ak je to ten tam dolu? Ticho sa zasmejem na vlastnej predstave. Asi mi už začína šibať...

Osud - 15. srpna 2013 21:00

Vasil Posun Jak Jakoda řekla, ty i Koloník jste na druhý den trpěli. Bolel tě zadek, ale hlavně stehna a třísla. Jakoda samozřejmě byla úplně čerstvá a veselá a bavilo ji utahovat si z vašich útrpných výrazů. Třetí den se ostrá bolest změnila v tupou a ke konci dne už jste byli v pohodě. Jakoda ví o čem mluví. Dostali jste se z lesa a až na menší incident s otravnýma ještěrkama, co vám ukradli zásoby a museli jste je tři hodiny nahánět se nic moc nestalo. Dostali jste se na pahorkovité pláně, kam oko dohlédlo bylo vše zelené, ale tak nerovné, že nebudete moc jet moc rychle. Ale jak se ukázalo vaši ptáci byli na taková místa uzpůsobeny a poskakovali jako kamzíci. Co tě, ale nejvíc zaujalo bylo, že jste mířili k něčemu co jsi neuměl dobře pojmenovat. Tvarem to připomínalo jako obrovskou baterku, která byla napůl pohřbena v zemi. „Odtud jsou ruiny kousek. Tady se na chvíli zastavíme.“ Řekla Jakoda a ukázala na ten tvar. Když jste přijeli blíž a konečně jsi si mohl prohlédnout detaily vypadalo to jako kus nějaké lodi. Ta věc byla obydlená, když jste vjeli dovnitř jednou z oválných dír odhalil se vám pohled na barevné tržiště. Kostra téhle věci ti ještě víc v hlavě vyvolávalo dojem, že jde o kus nějakého mimozemského plavidla. Zvlášť, když některé části téhle věci bylo stále funkční a fungovala tu světla. Napovědělo ti to, že tohle není jen kus lodi, ale že někde pod zemí je pohřben další kus, kde musí být zdroj energie pro všechny ty světla. Zajímalo by tě jestli to tady někoho taky napadlo. „Dobrý ne?“ usmála se na vás Jakoda. „Tady se schází obchodníci z celého okolí. Seženeš tu spoustu věcí. A vidíte támhle to?“ ukázala na jednu z místností, která byla osvětlena tou přízračnou modří. „Super bar. Mají tam skvělé pití.“

Osud - 15. srpna 2013 21:16

Mira Zahrada Krávy... nazývejme je prostě krávami, si tě dál nevšímali a přežvykovali trávu. Jen mládě doskotačilo ke kraji, plošiny a koukalo na tebe, přešlapovalo jako kdyby se odhodlávalo k tomu přeskočit. Ale neudělalo to, nakonec asi uznal, že je to na něj moc daleko. Za chvíli, jak už je u mladých všech druhý zvykem, jeho zájem rozptýlilo něco jiného. Sledovala jsi teď strom, zdálo se ti, že musí být něčím zvláštní, když on a jeho okolí bylo to jediné co bylo zbarveno jinak než zeleně. Už jsi byla od schodů nahoru jen pár metrů, když jsi uslyšela další zvuk. Ale tenhle byl pro tebe trochu známější. Znělo to jako pleskání blanitých křídel. Koutkem oka jsi zahlédla nějaký pohyb na nebi a tvé tělo reagovalo automaticky. Vrhla jsi se za jeden z trávou porostlých kamenů a opatrně jsi koukala ven, aby jsi zjistila co jsi to zahlédla. Na okamžik se tě mozek snažil přesvědčit o tom, že je to velký netopýr. Ale to zvládal jen okamžik než ten tvor zpomalil křídly pád a pomalu dosedl na zem na vrcholu schodiště a mávl velkým mečem, který si tupou stranou opřel o rameno. Nebýt jistých věci vsadila by jsi si na to, že je to muž. To podle oblečení, postoje a stavbou těla. Jenže ten zbytek... asi nebylo od škody pochybovat o svém zdravém rozumu. Protože ten tvor, muž byl napůl drak. Drak, humanoidní tělesné stavby, oblečený jako nějaký bojovník a s mečem. Měl šupiny, křídla, ocas, rohy a prostě všechno. Drakomuž se rozhlédl a dal si druhou ruku v bok, podíval se na krávy a pak se otočil směrem ke stromu a zmizel ti z dohledu, ale věděla jsi, že tam je, jen ti porost a skály znemožnili pohled na něj.

Vasil Fjodorovič Sokolov - 15. srpna 2013 23:50

Jakodino pošťuchování po nějaké době začnu jednoduše ignorovat a chvíli si dávám voraz. Dumám nad svými věcmi, kochám se okolím. KDo ví, co se mi honí hlavou. Možná to s tou adaptabilitou nebude zas tak horké, možná se mi zdál nějaký sen, který mě donutil zase začít přemýšlet nad tím, co jsem kdysi nazýval domovem. Jo, trochu mě přepadl splín. Ne že bych byl protivnej, jenom nereaguju na vtipy a sám se o ně nepokouším a spíš poslouchám, než že bych sám mluvil. Po večerech se hrabu klackem v ohništi, zírám do plamenů a sedí kolem mě chmurná aura vzpomínek. Na každýho to jednou dojde. Viděl jsem Saghanin vyčítavej výraz, slzy, kdy mi svou podivnou řečí vyčítala, jak snadno jsem na ni zapomněl. Nezapomněl! Ale copak se mám neustále trápit? Stejně mě to sebralo. Vím, že to jenom pitomej sen, ale ona tam někde je, někde brečí, že je sama se synem... I kdyby se mě vyptávali, mlčím jako hrob. Odbudu je, že se o tom nechci bavit. Asi za to může zdejší krajina, která mi v něčem připomněla Sibiř. Proto se vzpomínky a sny vrátily s takovou intenzitou. Taky se probralo moje svědomí. Popravdě mě i přešla chuť občas pokukovat po ztepilé Jakodě. Do očí se mi vrátí život, až když uvidím tu divnou věc. Narovnám se v sedle a vypadámm naprosto zaujat panoramatem před sebou. Vesmírná loď? Já věděl, že tu něco takovýho bude! Nějak nás sem museli dostat! Teda... je to blbost, kdyby nás sem dostali lodí, pochybuju, že bych se objevil sám kdesi... někde tak daleko. Ale vysvětlovalo by to tu technologii. Moc nevnímám, co mi kdo z nich říká, prohlížím si vrak lodi a děsně toužím se podívat na ten generátor, co to tu drží v chodu. Vlastně bych chtěl to tu všechno prošmejdit. Tuhle kraksnu už asi nerozjedem, ale třeba se tu někde najde nějaká, kterou ano? Nebo někdo, kdo ví, jak jsme se sem dostali! Třeba ten sen byl znamení. Třeba mi ho poslal i na tu dálku Kesuk, abych nezapomínal. Abych nepřestal bojovat. Abych se snažil najít cestu zpátky k rodině. "Jo, potřebuju panáka. A někoho, kdo něco ví o týhle lodi," zamumlám a vydám se k baru.

Billlie Piper - 16. srpna 2013 04:40

Vzpomínky,párty a probuzení Plán byl že když budu odpočívat doma tak dostatečná dávka seriálů a zmrzliny vytlačí toho nyní už nejmenovaného doktora z mých myšlenek.Zajedu lžíci do kýble se zmrzlinou a pak při polknutí syknu když si jí naberu moc.Když zazvoní telefon uleví se mi protože návrh mých kamarádek je to co potřebuji.Jít ven,změnit prostředí vzduch a myšlenky.Pokud zde zůstanu ještě nějakou dobu tak hrozí že s tím gaučem srostu.A to nemluvím o tom co udělá všechna ta zmrzlina s mým zažíváním.Vzpomínám si na tropickou dietu,řekněme že ten pátý den mně to vážně pročistilo Takže v sedm,budu se muset učesat.A taky co si vezmu na sebe? Přičichnu k tričku a ucítím směs různých vůní.Radši dál nedefinovat stejně jako jak dlouho ho mám na sobě.Nezbytné přípravy se moc neprotáhnou jdu si přece jen vyčistit hlavu nejdu tam balit chlapy.Kamarádky přicházejí o čtvrt hodiny dřív asi se bojí aby si to nerozmyslela.A protože čekání na mně dole by pro ně bylo brzy příliš fádní tak jedna se snaží oddělal zvonek zatímco druhá klepe na dveře aby všichni věděli že mně přišli navštívit. „Ahoj ráda vás vidím,ale musíte vzburcovat celý dům?“ Cesta netrvá tak dlouho,možná to bude tím jak rychle jsme jeli. Mám pocit že jsem při cestě viděla ráfky policejního auta. Před klubem odstavíme auto a vevnitř se rozhodnu vyzkoušet svůj plán.A on kupodivu funguje neboť se skutečně začínám bavit.Když mi pak ukazují svůj objev a já jim chci říct že jsem sem nepřišla lovit chlapy neberou ne jako odpověď.A tak nakonec rezignuji.Vstanu a vydám se k tomu muži co mně předtím sledoval. „Ahoj já jsem Billie.“ Chlapík se otočí a pořádně si mně prohlédne a pak se mile usměje.Pak se představí a já se posadím protože zde chvíli pobudu.Jistě holky chtěli abych jim ho přivedla,ale já jsem zde ta která se přišla bavit a přijít na jiné myšlenky. „Ono záleží na tom jak to myslíš.Pořád se něco děje protože všechno je relativní neboť vesmír je nekonečný a světlo jediné svíčky ho bude navždy osvětlovat.A pokud by jsi poznal světlo svíčky bylo by už jídlo uvařené.Čili pokud spadne strom a není nikdo kdo by ho slyšel spadnout vydá nějaký zvuk?“ Ten výraz který pak nasadil když jsem odpověděla na jeho pitomou nedomyšlenou otázku stojí opravdu zato.Vypadá to že se tu konečně začínám bavit.On odejde ke svým kamarádům a mně sledují zase ty moje kamarádky.Správně bych to nechala tak a řekla jim že si mají tam dojít za jeho kamarády.Přece jsem sem nepřišla lovit chlapy,ale jsem zvyklá že dostanu to co chci.Dojdu tedy k jeho kamarádům a pokračuji: „Ahoj?Co tě tak vyděsilo?Nebo jak jsi říkal děje se něco?Myslela jsem že zde jsou na blábolení zvyklí.“ Ale odpoví mi jeho mohutný kamarád.Armádní výcvik nebo je jen hloupý a silný?Co kdyby šel natlouct led svou hlavou? „Vestra figantur umbrella in recti.(Strč si do konečníku deštník).“pronesla jsem k tomu hulvátovi protože tuhle metodu jsem používala docela často.Výhoda studia medicíny je v tom že přijdete o styku s latinou a ta se hodí když chcete říct svůj názor,ale nechcete aby vám rozuměli.Ovšem pak se mně překvapivě zastane ten blonďák „No já přišla s kamaradkami a ... no ... já jsme Billie a ty?“ Nakonec mé kamarádky přestane bavit tam čekat až za nimi příjdu a příjdou samy.A k Thomasovi (jak se ten blonďák jmenuje) zase příjdou jeho kamarádi takže najednou je tu až moc hlučno.Ale brzo dojde k seznámení jednotlivé páry se rozcházejí a já opět zůstanu s Thomasem sama.Nejdřív sedíme a pak tančíme a na to že jsem si sem přišla odpočinout od mužů se docela bavím.Hlavně Thomas není doktor,ale obchoduje s realitami.ale také hraje hokej,lyžuje a leze po horách zatímco můj největší sportovní výkon byl když jsem zabila rejska smetákem.Nakonec díky přemíře pití mu vylíčím co mně trápí.Nechám utěšit ovšem jak noc postupuje tak nakonec se začínáme všichni cítit poněkud unaveně.Thomas zavolá taxík odveze mně domů a odtud odchází taky.Spojená,opilá a docela unavená doklopýtám k posteli a spadnu do ní.Ovšem probuzení stojí za to.Přemýšlím o velkém sudu s ledem do kterého bych strčila hlavu abych vyhnala skupina nadšeným zvoníku kteří se snaží dohnat skupinu zapálených trpaslíků bušících do svých kovadlin.Obě skupiny se činí se stejnou úporností že zvuky v mé hlavě se začnou přibližovat zvukům železniční koleje do které někdo freneticky buší.Poněkud okolí beru tak že střízlivím a to že jsem se neprobudila ve své posteli tak že jsem si nejspíš ustlala v něčí zahradě.Vstanu a protáhnu se čehož hned zalituji protože to vyvolá další bolest hlavy.Nejdřív prohlédnu sebe mám na sobě tílko barvy bordó a černé kalhoty.Boty jsem asi nechala před taxíkem protože jsem myslela že už jsem ve svém bytě.Pak se rozhlédnu kolem a zjišťuji že to je opravdu krásná zahrada,ale když je to krásná zahrada měla bych z ní rychle odejít než přijde její majitel a začne vyvádět.A až ze mně ucítí všechen ten alkohol jistě zavolá na policii. Takže kdepak je východ?

Osud - 16. srpna 2013 07:32

Billlie Zahrada Když jsi vstala, něco tě zastudilo na prsou. Koukla jsi se pod triko a mezi prsy jsi našla zaklíněný řetízek. Vytáhla jsi ho a prohlédla. Nikdy dřív jsi ho neviděla. Vypadalo to jako řetízek s ozdobou ne větší než článek malíčku s malým displejem, ještě menší než nehet. Netušila jsi, kde jsi to vzala, ale pověsila si to na krk a začala uvažovat, kde tu jsou asi vrátka na ulici. Vykročila jsi a prohlížela si zahradu. Vypadala zanedbaně. Kamenné lavičky by potřebovali zbavit rostlin a vyměnit úplně, protože už zubem času popraskali. Stejný osud potkal i sochy a fontány, které nějakým zázrakem ještě fungovali, aspoň nějaké. Vše bylo zarostlé a křovinořez tu byl vážně potřeba. Ale možná to tak je schválně, protože to tu takhle vypadalo starobyle. Brzy jsi narazila na potok, tak jsi se u něj zastavila, opláchla obličej, ale nedovolila jsi si spláchnout i sucho v puse. Sice vypadala čistě, ale to nic neznamená. Studená voda ti vrátila trochu rozumu a ty jsi začínala uvažovat nad tím, že nevíš o tom, že by někdo v okolí tvého bydliště měl takovouhle zahradu. Navíc tak velkou, že konec je v nedohlednu a navíc jsi ani neslyšela vzdálený provoz města. Cesta najednou začala stoupat, první lehce, ale pak už hodně, že jsi se po chvíli zadýchala. Ale pořád nic. Žádný východ a ani hluk města. Jak dlouho už jsi šla? Hodinu? To není možné, aby tu někdo měl tak velkou zahradu. Možná chodíš v kruhu. Konečně cesta přestala stoupat a zase byla rovná a jen pár metrů před tebou keře, stromy a to všechno končilo a konečně jsi viděla volné prostranství. Teď uvidíš východ. Rychle jsi se vydala ven ze zahrady, ale to co jsi viděla rozhodně nepatřilo do světa, který jsi znala. Tím výstupem jsi asi vyšplhala na nějakou menší horu, protože před tebou se rozprostřelo úžasné a neuvěřitelné panorama. Všude kam tvé oko dohlédlo vládla zelená. Ze země jako mrakodrapy trčeli skály, nebe kterého jsi si konečně všimla, bylo nazelenalé a ne modré. Oblaka spíš žlutá a slunce... slunce nebylo na obloze samotné, ale měl tu ještě menšího, modrého sourozence. Ale to vše zastínila jiná věc. A to, že ve vzduchu, ve volném prostoru mezi skálami se vznášela země. Vzdušný ostrov na kterém stálo město.

Osud - 16. srpna 2013 07:46

Vasil Tržiště Vydali jste se k baru, před ním jste seskočili a přidali své ptáky k ostatním, směsici jízdních zvířat, které ty vaše vůbec nebyli nejdivnější. Jakoda se však podivila tvým slovům. „Jaká loď?“ zeptala se, když jste vcházeli. Přivítalo vás měkké modré světlo, které zářilo ze zdí a stropu a hluk v podobě mnoha hlasů hostů. Stejně jako zvířata venku, jejich majitelé byli podivná směska tvorů, humanoidů, kříženců a kdo ví čeho dalšího. Ale nebyl jsi tu jediný člověk. Všiml jsi si hned několik lidí, kterým nic nescházelo a ani nepřibývalo. Lidé jako ty i když vypadali mnohem více ostříleněji než ty. Pokud šlo o nábytek, tak ho nikdo neměnil a asi to ani nešlo. Místa k sezení a stoly ve tvaru čtverce byli součástí místnosti, zapuštěné v podlaze a nikde nebyl vidět zlom, bylo to, jako kdyby vyrůstali přímo ze struktury místnosti. Jen bar tu byl nový. Za barem byl šedý tvor s mnoha rukama, zdá se, že mnohorucí jsou oblíbení zaměstnanci barů. Jakoda vás lokty a nadávkami dostala až k baru, kde jste si mohli objednat. Všichni tři jste dostali skleničky s čirou a modře zářící tekutinou, tušil jsi, že barva je taková schválně, aby vystihovala osvětlení místnosti. Napil jsi se, tekutina tě zapálila v krku a vyhrkli ti slzy do očí. Pálilo to jako vodka, ale chutnalo to jako pálivá paprika. Jakoda to do sebe zkušeně kopla. „Háááá....“ Hekla a zašklebila se. „Pálí to jako peklo.“ Zamlaskala a podívala se na tebe. „Tak co je to s tou lodí?“ chtěla vědět a objednala si další.

Mira Kadrasová - 16. srpna 2013 14:27

Problémy majú krídla Ešte chvíľu sa obzerám a potom sa vyberiem dolu, ku tomu podivnému stromu. Záujem som našťastie vyvolala len u toho mláďaťa. Až teraz som si všimla, že tieto potvory nemajú len rohy na úplne inom mieste, ale majú aj dačo s nohami. Mám možnosť si to preštudovať, pretože mláďa stojí na okraji svojho ostrovčeka, a vymýšľa, ako by sa si dostalo bližšie ku mne. Našťastie si zrejme nedôveruje natoľko, aby uskutočnilo svoj úmysel a tak sa pekne vráti ku otravovaniu vlastných rodičov. Nechám tie podivné zvieratá svojmu osudu a idem ku stromu, ktorý som si sama pre seba pomenovala Strom Poznania. Je zrejme niečím iný, zvláštny, keďže zatiaľ všetko rastlinstvo tu som videla zelené. On jediný je červený. Stále mi vŕta v hlave, kde to asi som. V raji sa asi také potvorské kravy nenachádzajú... alebo áno? Som už takmer v cieli svojej cesty, keď mi nad hlavou zaplieskajú krídla. Reakcia je čisto inštinktívna: hádžem sa za najbližší kameň. Dačo som zazrela na oblohe, a nebola som si úplne istá tým, čo to je. Ak som teda mŕtva, mohol by to byť anjel... Zvedavo vykuknem, pretože som začula to čudo pristávať. Mohutnými spätnými zábermi krídel pristáva.... He??? Tak toto asi anjel nebude, skôr jeho padlý príbuzný. Silné, blanité krídla, šupinatá koža, rohy... a určite aj tlama plná ostrých zubov. To, čo tam pristálo, je drak. Teda, nie ako ten, čo som videla nakresleného na obale jednej knižky. Tento má v rukách meč a dokonca má na sebe celkom slušné šaty. Prestanem na neho zízať a stočím sa za kameňom do klbka. V hlave sa mi krúti kolotoč divokých myšlienok. Mne preskočilo. Šibe mi... Zbláznila som sa! Na ceste domov ma musel niekto prepadnúť a zdrogoval ma pod obraz. Toto proste nie je možné! Draci sú akurát tak na filmových plátnach a knižkách! Znova vykuknem spoza kameňa a vidím, ako drak zmizol niekde za stromom. Čo teraz? Pôsobí inteligentne... Je oblečený a určite teraz vyzerá civilizovanejšie ako ja. Takže to nebude len hlúpe zviera... Keď už by ma chcel zabiť, tak ma aspoň rozsekne tým šviháckym mečom, a neprehryzne mi krk. Nervózne sa zaškľabím nad týmto zistením ale rozvíjam myšlienku ďalej. Je to jediný tvor široko ďaleko, ktorý by mi mohol povedať, čo sa mi vlastne stalo. A tak sa opatrne vytiahnem spoza kameňa, prebehnem ku ďalšiemu, chvíľu za ním skrčená počúvam, nájdem si nový kameň, prebehnem zaň... a takto to opakujem, kým sa nedostanem dostatočne blízko, aby som mohla vidieť, kde drak je a čo robí. Chcem sa s ním rozprávať, to je pravda, lenže to neznamená, že k nemu napochodujem len tak.

Vasil Fjodorovič Sokolov - 16. srpna 2013 14:37

Prohlížím si vnitřek lodi a mám co dělat, abych se ovládl a nezačal tu lézt po čtyřech zjišťuje, jak byly vymodelovaný ty stoly a jestli tu někde není ještě něco zajímavýho. Po všech těch středověkých kulisách je tohle jak rána do hlavy, najednou takový sci-fi. Kopnu do sebe po vzoru Jakody pití. A už teď vím, že si další nedám. Chlast by neměl chutnat jako paprika. "Tohle je podle mě havarovaná vesmírná loď. Aspoň z mýho pohledu člověka ze Země to tak vypadá. Koráb, co vyletí mimo mraky a atmosféru ke hvězdám." Nevím, nakolik pochopí sousloví "vesmírná loď", tak se jim to snažím přiblížit. "To znamená, že tu někde musí bejt technologie na únik. Jak jinak by nás sem dostali. Ti, co stvořili Zahradu, museli něco takovýho mít." Je to tu zas. To, co jsem říkal na začátku. A už je jasný, proč jsem byl tak zaraženej a nemluvnej. Pořád se chci vrátit domů.

Osud - 16. srpna 2013 17:44

Mira Dostala jsi se tak blízko až jsi mohla zase vidět toho drakomuže. Klečel na jenom koleni u kmene stromu a pod ním rozprostřel plátýnko. Šupinatými prsty se prodíral barevnou peřinou květin a trhal jen určité rostliny, které pak pokládal na plátno. Jeho ocas se za ním kroutil sem a tam, že zametal podlahu a zaslechla jsi, že si něco zamyšleně bručí. Nevšiml si tě. Chvíli jsi ho pozorovala a uvědomila si, jak jemně s kytkami zachází. Opatrně, po jednom, dával květiny na stranu, aby našel tu co hledal a opatrně ji pokládal na plátno. Byl do své práce ponořen. A ty jsi uvažovala jestli ho máš oslovit nebo ne. V tu chvíli za tebou něco žuchlo a než jsi se stačila ohlédnout někdo ti promluvil do ucha. „Copak to tu máme?“ ten někdo tě chytil za oblečení za krkem a zvedl do výšky, jako kdyby jsi byla peříčko. Konečně jsi se ohlédla. Byl to další drakomuž, ale tenhle byl modrý, méně oblečený, víc rohatý a místo meče třímal kopí. „Hele Gorbe koho jsem tu našel špehovat!“ zavolal na červeného drakomuže a vydal se k němu a tebe nesl před sebou. Červený drakomuž vzhlédl, když tě uviděl postavil se. „Hmm... to je člověk.“ Řekl červený. Překvapovalo tě, jak lidsky jejich hlasy zněli. Oba měli hlasy hluboké a kupodivu příjemné. „To vidím taky. Ženská.“ Dodal modrý a vynesl tě až nahoru, kde tě konečně postavil před drakomuže jménem Gorb. Gorb byl před tebou, modrý za tebou... nebylo kam utéci. „Jak jsi se sem dostala, maličká?“ chtěl věděl Gorb. Vasil Tržiště Snažil jsi se jim to vysvětlit. Jakoda mezitím objednala misku s červenými bobulemi, které si házela do pusy a žvýkala je. Zkusil jsi to, chutnalo to jako žvýkací tabák. Koloník to pochopil. „Jasně. Myslíš ti co sem všechny unesly.“ Pokývl hlavou. Rozhlédl se. „To mě nenapadlo. Podobné věci jsou roztroušeny všude možně.“ Poznamenal. „Z jedné takové věci je dokonce město.“ Poklepal na podlahu nohou. „Ale je to možné?“ ptala se Jakoda. „Možná to jsou pozůstatky těch prvních co sem unesli. Pořád mi připadá divné být v jednu chvíli doma a pak najednou tady, aniž by ten člověk cokoliv postřehl.“ Zavrtěla hlavou Jakoda.

Mira Kadrasová - 16. srpna 2013 18:44

Zvedavosť zabila mačku Podarilo sa mi presunúť na miesto, z ktorého som videla na červeného drakomuža. Zdá sa, že je zabraný do .... botaniky? Zrejme áno, preberá sa kvetinami rastúcimi pod červeným stromom a niektoré z nich odtrhne a uloží na dopredu pripravené plátno. Je až fascinujúce, ako jeho nepochybne silné, šupinaté prsty jemne prečesávajú rastliny v pátraní po tých správnych. Popri tom si dačo hundral popod nos a pošvihával chvostom ako na dačo sústredená mačka. Mám sa mu prihovoriť? Mira neblázni, veď práve preto si sa sem plížila! Tak zdvihni zadok a .... Práve vtedy dačo žuchlo za mnou na zem. Strhla som sa a bez toho, aby som sa obzerala som sa chcela kotúľom dostať z nebezpečného miesta. Nestihla som. Dajaká neznáma, strašidelná sila ma zdvihla za tričko ako mačka mladé a za uchom sa mi ozvalo: „Copak to tu máme?“ Neodvážim sa ani kníknuť. Jedným očkom som sa totiž pozrela ponad plece a zistila som, že ten, čo ma drží, je ďalší drakomuž a tlama plná ostrých zubov je nebezpečne blízko môjmu krku. Zavolal na svojho priateľa a vybral sa za ním. Visím mu z rúk ako uterák. Pohojdávanie pri drakovej chôdzi našťastie maskuje, ako sa trasiem strachom. Skutočne nedôstojný spôsob, ako byť uvedená do spoločnosti. Potom mi ale začnú pracovať kolieska v hlave. Ako to, že im rozumiem? A zdá sa, že vedia čo som zač... V tej chvíli ma modrý drakomuž pustí na zem a červený mi položí otázku, po ktorej sa mi chce hystericky smiať... Napravím si pokrkvané tričko a odpoviem: „Tak trochu som dúfala, že mi to poviete vy. Ja som sa tu dnes ráno totiž zobudila.“

Vasil Fjodorovič Sokolov - 16. srpna 2013 20:24

"Taky to divný je," poznamenám temně, moje myšlenky se zjevně nacházej v jiným místě a čase. Zase na chvíli zmlknu a žvýkám. "Pořád nedokážu pochopit, co tím někdo sleduje? Dělá mu dobře, že ničí lidem život?" Kdyby tu některej z těch pitomejch emzáků byl, přísahám, že bych z něj tu pravdu vytloukl. "Musí tu být nějaký funkční zařízení, když jsem se sem nedávno dostal. Musí... Víte o těhle věcech ještě něco? Koloníku, ty přece rád studuješ, nemohli bysme sehnat mapu a zaznamenat do ní všechny podobný věci? Třeba mě pak něco napadne, když to uvidím." Anebo najdu něco v konkrétních vracích.

Osud - 16. srpna 2013 21:41

Mira Po tvé odpovědi se na sebe ti dva podívají. „Co? Nováček?“ mluvili na sebe a ne na tebe. „Už je to pár let co na naše území poslali nějakého nováčka.“ Pronesl Gorb. „Jo. Myslím, že patnáct. Poslední byl Hlavl.“ Řekl modrý. „Jooo.... to byl průšvih.“ Pokývl hlavou Gorb. „Tahle, ale nevypadá, že by dělala problémy.“ Ukázal na tebe modrý. Gorb si tě prohlédl od hlavy k patě a souhlasně přikývl. „To je fakt. Vezmeme ji k nám Side?“ zeptal se modrého Gorb. Konečně jsi mohla modrého nazývat jménem. Sid. Sid přikývl. „A není to náhodou naše povinnost? Postarat se o nováčky?“ dodal. „Jo. Pravda.“ Gorb se znovu zadíval na tebe. „No maličká. Je to tak, že tě unesli z tvého domova na jinou planetu. Této planetě říkáme Zahrada. Už stovky, možná tisíce let sem někdo unáší všechny možné a i nemožné tvory z celého vesmíru. Ale v poslední době se už tak nových jako jsi ty neobjevuje. Je to nejspíš tím, že je tu už poměrně dost tvorů a ti se dál rozmnožují. Třeba já se Sidem jsme se tu už narodili. Jsme třetí generace co se tu už narodili.“ Vysvětloval ti. „No a je takové nepsané pravidlo, že všem novým jako jsi ty se musí pomoci, aby si tu zvykly. A vzhledem k tomu, že jsme tě našli mi. Tak ti pomůžeme.“ Vasil Koloník se na tebe zadíval. „Mapa jako celková není. Možná leda tak oblastí. Některé části Zahrady se pravidelně mění, takže není možné udělat mapu celé Zahrady. Trvalo by to roky a až by byla hotová tak by půlka věcí nebyla tam kde má. To nikomu za tu práci nestojí.“ Vysvětlil ti. Jakoda se na tebe zkoumavě dívala, asi si všimla tvé zapálenosti, což byl dost rozdíl od toho, jak jsi byl poslední pár dny letargický. Napila se, tentokrát to co pila bylo zelené. „Možná bychom tu mohli sehnat mapu naší oblasti a zkusit to zaznamenávat do ní.“ Navrhl Koloník. „Zdá se, že nás chceš co nejrychleji opustit.“ Poznamenala Jakoda ledabyle.

Vasil Fjodorovič Sokolov - 16. srpna 2013 21:57

"Mění? Jak jako mění? I u nás se terén mění, ale to je v řádech tisíců a milionů let." Dalo se čekat, že to nebude tak jednoduchý. Že tu nebude nic, jak má bejt. Třeba že se tu bude terén měnit sám od sebe. Sakra. Sakra, sakra, sakra. "Možná..." Můj prvotní zápal trochu opadl, jak mě jejich vysvětlení zchladilo. Podívám se na Jakodu. Jo, byli ke mně vstřícní, pomohli mi, ale copak můžu zapomenout na rodinu? Na syna? Když je nějaká naděje? Neměl jsem tak snadno složit zbraně! Takhle mě to přece neučili! "Chci za ženou a synem," řeknu tiše, čelisti pevně semknutý a pohled zabodnutej do toho jejího. "Jak by ti bylo, kdyby tě někdo vyrval přímo z lůžka tvý ženy? Nebo spíš muže. Zrovna když se ti nedávno narodil syn. A hodil tě do cizího světa. Bez vysvětlení. Jen tak, pro nějaký svoje chorý potěšení, jako když děcko sleduje pod mikroskopem mravence." V mým hlase zazní stopa hořkosti nad tím, jak je ten osud zkurvenej. "To, že jsem se přizpůsobil, neznamená, že se mi nestýská a že nebudu hledat způsob, jak se dostat domů nebo aspoň přijít na to, proč to udělali."

Billlie Piper - 16. srpna 2013 22:06

Zahrada Když vstávám tak náhle ucítím nějaký chlad a tlak na prsou.Když si sáhnu pod tílko a najdu mezi prsy zaklíněný nějaký zvláštní přívěšek tak jsi ho podrobně prohlédnu. Mála ozdoba a dokonce i malý display kde jsem to už viděla?A co bych měla říct?Vždy říkali něco jiného a já nevím přesně kterou z těch slov bych vlastně měla použít.Ach kdybych si ze včerejška pamatovala poněkud víc. Sice jsem ten přívěsek nikdy neviděla,ale možná to znamená že si jenom nepamatuji jak jsem k němu přišla.Ale dám si ho na krk a rozhodnu se vydat hledat branku na ulici.A venku jistě zjistím kde to vlastně jsem. Netušila jsem že někdo v okolí má zahradu. Když jsem si teď prohlížela zahradu zjistila jsem že je poněkud zanedbaná.Kamenné lavičky by potřebovali zbavit rostlin nebo rovnou úplně vyměnit protože působením času popraskali.Stejný osud potkal i fontány které jsou v takovém stavu že je zázrak že aspoň nějaké z nich fungují.Navíc je tu všechno tak zarostlé že tu už dávno nikdo nepoužil křovinořez.Tohle nevzniklo přes noc možná zde na to někdo zapomněl či tohle místo opustil,ale kdo by to udělal?A proč?Jak to tu mohl někdo nechat takhle zpustnout? Přišel o zahradníka,zahradník je lenoch,nebo to všechno tu je kvůli tomu zdání starobylosti? Když narazím na potok tak si opláchnu obličej,ale ani přes pocit že mi v puse chcípla krysa se nenapiji.Pokud je potok ve stejném stavu jako všechno okolí mohlo by mi to v lepším případě obrátit žaludek naruby.Sice vypadá čistě,ale to nemusí nic znamenat.Měla bych nedat na vzhled a provést rozbor kdybych však měla čím.Pak však dostanu nápad.Opatrně ponořím do vody tu ozdobu na přívěšku a a pak si jí prohlédnu.Pokud se nic nestane tak ji utřu do tílka a opět si dám přívěšek na krk abych ho neztratila.Studená voda mně dost probere takže si vzpomenu že na tuhle zahradu si ani nepamatuji.Nepamatuji si ani že by tu měl někdo takovou zahradu navíc tak velikou že pořád nevím konec.A ani neslyším zvuky města,ale možná jsou tu protihlukové stěny nebo jiná izolace.Třeba si majitel cení klidu,pokoje a soukromí a proto to zde vybudoval.Cesta kterou jsem se vydala začala stoupat sice nejdřív pomalu,ale pak postupně čím dál víc zvyšuje.Mám brzy pocit že se ten kopec změnil v horu a než se tam dostanu na vrchol docela se zadýchám.Vrací se mi vzpomínky a s nimi i Thomas který rád šplhá na hory.A já se zadýchám i když mám vyjít tento kopec.I když tento kopec je docela strmý. Ale přesto tu něco nesedí jak dlouho už jdu?Hodinu?Podívala bych se na mobil,ale vzhledem k tomu že jsem se nedívala když jsem vstala zřejmě by to nemělo ten správný účinek. Ale přesto bych už měla vidět východ nebo aspoň slyšet hluk města.Není možné aby měl někdo tak velkou zahradu pokud celou dobu nechodím v kruhu.I to je možné ovšem to co uvidím pak mně povzbudí.Kopec přestane stoupat a já před sebou uvidím keře a stromy které však vzápětí skončí. Konečně uvidím východ projdu na ulici a zjistím kde to vlastně jsem. Vyrazím kupředu a zbytek cesty k brance doběhnu ovšem když minu stromy a keře čeká mně další překvapení.Prudce zabrzdím a prsty zaryji do hlíny,být tohle komix tak mi oči vyletí z důlku a čelist spadne na zem.To co před sebou uvidím je buď úžasné a neuvěřitelné panorama nebo nejhorší kocovina co jsem zažila.Ovšem je to skutečné neboť cítím hlavu která mně bolí z toho co jsem včera vypila a nohy které mně zase bolí z toho výstupu.A taky se mi začínají vracet vzpomínky,jak jsem křičela že trest za nevěru je kastrace a kamarádky se přidali.A taky na svůj byt a na to že jsme šla spát do své postele.A i když vím že toho budu litovat podívám se nahoru. Nebe je zelené,oblaka žlutá a na nebi jsou hned dvě slunce.Asi tahle planeta obíhá kolem dvojhvězdy. Ano měla bych si připustit nevyhnutelnou pravdu a to že jsem na jiné planetě.Jeden by měl dávat pozor na přání,ale jak jsem mohla vědět že usnu na Zemi a probudím se na jiné planetě. Ještě že jsem byla tak opilá a rovnou padla do postele aniž bych se předtím svlékla.Ale zase tak hrozné nebylo.Nahota mi problémy nedělá protože se zbytečně nestydím.Navíc v současné situaci by jistě byli na řešení důležitější věci než to co mám nebo nemám na sobě. Rozhodnu se to dál neřešit a radši se podívám kde to vlastně jsem.Vypadá to že jsem skutečně vystoupila na nějakou horu a dole je spousta vysokých skal.Jenomže dolů se mi vůbec nechce možná by šlo jít po obvodu,ale to si všimnu další podivnosti.Přede mnou si všimnu kusu země která trčí ve vzduchu a na ní je nějaké město. Laputa?Aspoň tak Gulliver nazval to město na létajícím ostrově. Rozhodnu se zatím nepřemýšlet zda je to možné nebo jak je to možné a podívat se na tu vzdušnou zemi blíž.

Mira Kadrasová - 17. srpna 2013 00:20

V dračej moci Po mojom prehlásení vidím v plazích tvárach prekvapenie. No, páni, keby ste vedeli, aká prekvapená som bola ja! Avšak z ich rozhovoru som pochopila, že takéto zjavenia pre nich nie sú až taká novinka. Počúvam, o čom hovoria a moja čeľusť v nemom úžase klesá a klesá... Napokon zdvihnem ruky a odtackám sa pár krokov bokom. „Spomaľte, páni. Je toho ... trošku moc.“ Niekoľko krát sa hlboko nadýchnem a cítim, že sa začínam triasť na celom tele. „Takže po poriadku... vy mi tu tvrdíte, že ma niekto uniesol z môjho domova... prakticky z mojej postele a vysadil ma tu?!“ Hrôza v mojich očiach je nefalšovaná, a ak sa tieto tvory dokážu riadiť čuchom, pach môjho strachu musí byť cítiť na kilometre. Vydeseným pohľadom ešte raz preletím blízke, skutočne rozprávkové okolie. Lenže to, čo vidím ja, je väzenie. Cítim sa ako laboratórna myš, ktorú nejaký šialený vedec pichol do preskleného terária spolu so svojim najnovším vynálezom, a je zvedaví, ako to dopadne. Cítim, ako mi prudko klesá tlak a pred očami mi tancujú farebné svetielka. Pravdepodobne som práve smrteľne zbledla. Vtedy mi docvakol ďalší fakt, čo červený drakomuž... ako? Gorb? Áno, Gorb to povedal... „A vy ste už tretia generácia?!“ Tu nie je únik?! Nedá sa ujsť?! Zakrúti sa mi hlava, pred očami vybuchnú tisíce farebných ohňostrojov a ja sa celkom obyčajne porúčam v mdlobách k zemi.

Osud - 18. srpna 2013 11:45

Vasil Koloník se poškrábal na nose. „Prostě mění. Tam kde předtím byla rovina je najednou les nebo skála. Vesnice tady vznikají a zanikají. Tam kde předtím byla řeka je najednou jen strouha. Jediné co zůstává stále jsou asi vysoké hory, rozlehlé lesy a velká města.“ Odpověděl. Jakoda tě poslouchala a ani nemrkla. „To nevím.“ Odpověděla nakonec. „Protože nic takového nemám.“ Pokrčila rameny. „Takže těžko můžu říci, že vím nebo jen tuším jak ti je.“ Dopila pití. „Jen mě to překvapilo. Až do téhle chvíle jsi se zrovna domů moc nehrnul.“ Pozvedla obočí a pak se rozhlédla. „Kdybych věděla, co s tebou tohle místo udělá vzala bych tě sem dávno.“ Pronesla. „Chceš domů, tak ti s tím pomůžeme. I když pravděpodobnost úspěchu se rovná nule.“ Dodal Koloník. „Aspoň si pak budeš moci říci, že jsi udělal co šlo a nemusel si pak nikdy vyčítat, že jsi se na rodinu vykašlal.“ Přikývla Jakoda. Tak to je dobrý. Chtějí ti pomoci najít cestu domů i když nevěří, že se to povede. Billie Pomalu a opatrně jsi se po bosých nohou vydala směrem k tomu vznášejícímu se městu. Musela jsi opatrně, aby jsi si hned nerozedřela chodidla, ale naštěstí byla skoro všude tráva, tak to šlo. Nešla jsi dlouho, když jsi zaslechla ránu, jakoby výstřel a následný hrdelný řehot. Pak jsi uslyšela ptačí skřek, vzhlédla jsi a vykulila oči na obrovského ptáka. Byl velký možná jako rogalo a rozhodně vypadal nebezpečně. I odtud jsi viděla ostrý zobák a dlouho smrtelně nebezpečné drápy. Navíc byl děsně šerednej, jako kdyby krůty se zvětšili a naučili létat. Tenhle obří pták by tě snadno popadl do drápů a odnesl do hnízda nebo někam kde by tě roztrhal na kousky. Teď jsi se radši víc skrývala, aby tě neuviděl. Ale možná to nebylo nutné, protože se zajímal o něco na zemi a vydával vzteklé skřeky. Tu střelbu a smích jsi slyšela ještě několikrát než jsi ho uviděla. Vykoukla jsi z křoví a viděla jsi trpaslíka. Opravdu klasického trpoše. Velikostí dosahoval asi k tvému hrudníku, podsaditý, ale silný a v rukou držel velkou pušku. Ne moderní, ale takovou tu starou na střelný prach. Střílel po tom velkém ptáku, chechtal se a nadával mu. Trpaslík nedovolil ptáku se přiblížit, vždycky když to zkusil, tak ho střelil. Boj už dlouho netrval. Pták to nakonec vzdal a letěl pryč i když dost nejistě. Trpaslík mu zahrozil pěstí. „Ty zatracený opeřenče! Vrať se! Chcípni jako chlap!“ Mira „Hej! Hej!“ slyšela jsi Sida, jak řekl varovně a chytil tě. To jsi ještě vnímala než jsi odešla do říše temnoty. Když jsi přišla k sobě, byla jsi už někde úplně jinde. Ležela jsi na posteli, přikrytá až k bradě. Posadila jsi se a zjistila jsi, že je to palanda. Zespoda svítilo tlumené světlo a slyšela jsi škrábání brku o papír. Ten zvuk jsi znala z televize. Rozhlédla jsi se po místnosti. Nebyla zrovna velká, ale možná to byl jen takový dojem, protože byla přeplněná věcmi, knihami, papíry, divnými věcmi. Podívala jsi se dolů a viděla rohatou hlavu Gorba, jak sedí u stolu a pokrývá žlutý papír písmem. Vážně držel v ruce brk a na roku měl kalamář s inkoustem. Nad hlavou měl lampu, která mu svítila na práci. Zdá se, že drakomuži tě odnesli domů a Gorb tě uložil ve své posteli. Jen tak mimochodem tě napadlo, že s tím ocasem a křídly musí spát na břiše.

Vasil Fjodorovič Sokolov - 18. srpna 2013 15:28

"A víte, čím to je?" Že by tu procesy probíhaly o tolik rychleji? Ale to by tu měla být opravdu dynamická tektonická činnost, strašlivý sucha, aby řeky jen tak vysychaly... moment, co že to říkali o objevování se vesnic? Zanikají, vznikají... to je někdo musí postavit, ne? To je přirozenej proces toho všeho. No, aspoň mi Jakoda nelže a nesnaží se mě utěšit těma kecama z různých psychologických příruček. To ji šlechtí. "Protože jsem se pokoušel přežít to. Zapomenout. Jenže tahle loď... to znamená, že tu možnost JE. Nemysli si, že jsem nad tím neuvažoval, ale jsem voják. Stejně jako ty jsi bojovnice. Je pro nás jednodušší se přizpůsobit a přijmout realitu jako fakt. Tohle," poklepu klouby prstů do stolu, "je dost reálný k tomu, abych se vzchopil a začal pořádně hledat." Já se tomu rozhodl věřit, jinak by nemělo moc smysl se o to pokoušet. Malomyslnost ničemu nepomohla. Já mám zase cíl. Přesně to potřebuju. Poslední dva týdny, nebo jak je to dlouho, byly vyčerpávající, byla s nima i zábava, bylo to něco jako nedobrovolná dovolená, jako když zkejsnete někde v cizině, protože kvůli okolnostem vás nikdo na rendez-vous nevyzvedne. "Dík."

Mira Kadrasová - 18. srpna 2013 15:44

Prebudenie „Hej! Hej!“ vykríkol modrý drakomuž, lenže to mi už v tej chvíli bolo srdečne fuk. Hmm, posteľ... Prevrátim sa na druhý bok a pritiahnem si prikrývku. Písomka! Zdesene rozlepím oči a zmätene zažmurkám do šera. Vzápätí mi v hlave začnú pracovať divoké spomienky na dnešné ráno. Takže to nebol len zlý sen? Čo som komu urobila! Ja... ja mám predsa povinnosti doma! Školu, ktorú som chcela ukončiť! Rezignovane vzdychnem a chystám sa praktikovať protestný spánok, lenže zvedavosť je priveľká. Mala by som sa aspoň pokúsiť zistiť viac. Kde to vlastne som? Posadím sa a poobzerám sa. Som v nejakom dome, ktorý je celkom slušne zaprataný knihami, zvitkami, papiermi a vecami, ktorým len ťažko hádam účel. Do toho všetkého sa mieša zvláštny škrabot. Opatrne vyleziem zo svojho lôžka a dolu uvidím rohatú hlavu červe... nie, má meno. Chvíľu pátram v pamäti, a potom si spomeniem. Gorb. Tak Gorb dolu dačo píše. Krehké brko v jeho dračích drápoch pôsobí trošku nepatrične. Trošku dosť. Lenže potom si spomeniem, s akou opatrnosťou zbieral bylinky a navyše ani na mojom tele nie sú žiadne škrabance. Niekto z nich, možno práve môj píšúci spoločník, ma vzal, priniesol sem a starostlivo uložil. Na chvíľu sa pozastavím nad tým, že tento zvláštny príbuzný rozprávkového draka má dom a posteľ. Potom sa v duchu vysmejem sebe samej... Veď má predsa šaty a správa sa civilizovane... čo si očakávala? Jaskyňu? Hlúúúúpa! Nuž... moja hlava stále odmieta prijať fakt, že to, čo som prakticky do včera poznala len z kníh a televízie zrazu sedí kúsok odo mňa a dačo píše. Hmm, i keď to písanie by ešte šlo... ale ako asi spí? Prebudí sa moja vedecká a zvedavá časť a začne analyzovať. S tými krídlami a chvostom to musí byť zrejme dosť nepohodlné... Asi v tomto prípade naozaj spí ako rozprávkový drak... natiahnutý na bruchu, s krídlami poskladanými a chvostom obmotaným okolo tela. Mala by som zliezť dolu a... Rozpačito si prehrabnem vlasy. Zídem teda dolu a ticho pozdravím: „Ahoj. Ja... je mi ľúto, čo sa stalo. Správam sa ako hysterická hlupaňa.“

Kristýna Málková - 18. srpna 2013 18:49

Město – S Mornatem "Já nevím, netuším. Vypadá to, jako by někdo mohl metat blesky do nebe, napadá tě někdo, kdo by to mohl být? Nějaký vědec, nebo něco takového. V rámci výzkumu.. ale nemyslím si, že je to dobré," ukáži na oblohu. "Je tmavší, než předtím. Buď to dělá někdo záměrně s nějakým cílem, nebo se stala chyba. Nebo.. je to vyšší moc, ale tomu nevěřím," na chvilinku jsem se zamyslela a pak se podívala na Mornata. "Měli bychom to prozkoumat. Já jdu určitě," tázavě jsem se na něj podívala, zda se ke mně přidá a podpoří mě, nebo mi naopak dá důvod, proč se raději někde schovat a nic nepodnikat, dokud se to celé neuklidní.

Billlie Piper - 18. srpna 2013 21:06

Laputa,Středozem či Warhammer? Pomalu a opatrně se vydám k městu.Jsem zvyklá chodit bosá a tak vím jak našlapovat abych si hned nerozedřela chodidla.Navíc je zde spousta trávy která mi současnou situaci dost ulehčuje.Nejdu však moc daleko když uslyším a vystřel a pak křik. Zcela určitě to byl výstřel i když ani ten druhý zvuk se mi moc nelíbil. Určitě to byl skřek nějaké okřídlené příšery s drápy a se spoustou zubů.Moje představivost zapracuje a začíná vytvářet jednu bestii za druhou takže se nejdřív bojím pohlédnout nahoru.Ovšem pak se ozve ptačí křik a mně napadne že to třeba může být gryf jenomže když se nakonec přece jen podívám nahoru tak zjistím že to je něco mnohem horšího. Přerostlá krůta velikosti rogala.Zhmotnělá noční můra,ale tohle sen není.Bolí mně hlava a taky nohy a myslím si že začínám mít hlad.A ve snu dotyčný bolest necítí protože vše je jen projekcí kterou stvořila jeho mysl. Dobře teď zavřu oči a až je opět otevřu tak tu nic z toho nebude.Zavřu oči a chvíli dýchám jenomže když je otevřu tahle noční můra tu je pořád.Ale dobrá zpráva je že ty naštvané skřeky nepatři mně,ale někomu na zemi kdo po tom ptákovi střílí.Můžu zůstat schovaná a počkat až tu ošklivou imitaci ptáka ten dotyčný zastřelí nebo se odsud odplížit dokud spolu bojují.Ovšem pak uslyším jak se ke střelbě přidá i smích. To by mně zajímalo co je na současné situaci tak směšného i když mít bazuku tak bych se smála taky. Když však vykouknu abych toho střelce uviděla tak mně čeká další překvapení. Je to trpaslík.On je to trpaslík.Proč mně to tak udivuje? V ruce má starou pušku na střelný prach kterou střílí po tom ptákovi,ale nejen střílí on se tím i baví.Je tu na lovu i když nechápu jaký má důvod toho ptáka ponižovat.Je to zvíře nikdy to nepochopí.Pták toho má naštěstí brzy dost a odletí ovšem k velkém zklamaní trpaslíka. Dobře asi bych se měla někoho zeptat kde to jsem.A když je tu ten trpaslík tak proč bych se nezeptala jeho.Jen opatrně trpaslíci bývají prchliví. Vystoupím z křoví a pak ho oslovím i když si mně možná ještě nevšiml.Vím že riskuji,ale já nikdy na tyhle tanečky typu kašlání či zvedaní obočí nebyla „Ahoj.Promiň že tě vyrušuji při lovu,ale nevíš kde to jsem?“

Osud - 28. srpna 2013 16:47

Vasil Jakoda se zazubila. „Takže co bude? Měníme plány?“ zeptala se. „Chceš tu zkoumat tuhle... loď? Nebo pojedeme dál podle plánu?“ rozhlédla se po místnosti. Koloník sklouzl ze židle. „Půjdu se podívat po obchodech. Třeba tu najdu i nějakou tu mapu tohohle území.“ Řekl a mávl na vás s tím se vydal zase ven z baru. „Hm... říkám si jestli bych se vrátila i já, kdybychom našli cestu. Vím odkud přišel můj rod, zkazky o naší planetě se předává od úst k ústům. Ale to víš... narodila jsem se tady. Tohle je můj domov.“ Tvářila se zamyšleně. „Možná bych se tam ráda podívala, ale jedině s možností vrátit se sem. Jinak asi ne.“ Mira Gorb k tobě vzhlédl. Překvapilo tě to, protože měl brejličky. Vzhledem k tomu, že neměl uši, tedy ne takové jako ty, tak neměl o co nožičky zaháknout. Takže byl upraveny tak, aby drželi za rohy na jeho hlavě. Zvláštní, že díky takové maličkosti vypadal poměrně kultivovaně. „V pořádku. Není třeba se omlouvat.“ Odpověděl ti a sundal si brýle, které odložil na stůl. Zaklapl knihu do které psal. „Je to přirozená reakce inteligentního tvora ženského pohlaví. Vlastně bych řekl, že to byla přiměřená reakce vzhledem k situaci. Lepší než kdyby jsi křičela, brečela, vztekala se nebo dělala něco podobně hlučného.“ Postavil se. Byl hodně vysoký, jak vstal měl jen o pár centimetrů níže oči než teď ty. „Jak se cítíš?“ zeptal se tě, natáhl se a vzal tě za ruku. Jeho ruka byla suchá, teplá a šupinatá. Ne jako u hadů. Jeho šupiny byli drsnější. Přitlačil ti prsty na vnitřní stranu zápěstí a počítal, kontroloval ti srdeční tep. Kristýna Mornat se na tebe zadíval, když jsi říkala, že to chceš prozkoumat. Vesele se usmál. „Rozhodně. Ale první pojď domů. Musíš odložit nákup a vzít si meč.“ Přikývl. Vzal od tebe košík, pak tě vzal za ruku a spěchali jste zpátky domů. Košík jste nechali v domě, ty jsi se převlékla do vhodnějšího oblečení. Za tu dobu co jsi tady už jsi měla víc oblečení. I takové které se hodí víc na výpravy. Mornat tě postupně vybavoval. Pak jsi si připnula pochvu se svým mečem, než jsi se připravila Mornat sbalil tlumok do kterého dal trochu zásob. Nevíte jistě jak daleko půjdete, klidně se to může nacházet mimo město. Pak jste na sebe přikývly a vyšli znovu z domu. Mornat měl viditelnou radost. Nevíš však jistě z toho že se děje něco zajímavého nebo z toho, že na to jdete spolu jako parťáci. Možná obojí. Zrovna když jste vyšli ven, udeřil další blesk, oba jste vzhlédli právě včas, aby jste viděli, že v té chvíli se ptáci, jejichž siluety viděli na nebi, se zastavili uprostřed letu a pak začali padat dolů, jako zralé hrušky. „Hmmm.... to nevypadá dobře.“ Zamručel Mornat. „Jdeme.“ Pobídl tě a sám vyrazil směrem odkud jste tušili, že je to nebo ten co to dělá. Billie Trpaslík se k tobě prudce otočil, na okamžik na tebe mířil, ale jakmile si tě prohlédl hodil si svou podivnou pušku na záda. „Sakra, to jsem se lekl ženská!“ odplivl si, jako kdyby mluvil o čertu. „Kde jsi se tu sebrala?“ zeptal se místo odpovědi, ale pak se rozhodl odpovědět. „No, kde? V Zahradě přeci.“ máchl rukou, ale pak si tě znovu prohlédl. „Ahááá... ty si nová, což?“ Pokýval hlavou. „Jsi v Zahradě. Tak tomu tady všeci říkají. Byla jsi unesena těmi co to tu ovládají, vládnou... nebo co já vím co su zač. Unášejí lidi po celém vosmíru a pak je strčej sem. Jo, jo... a tebe taky. Pojď, děvčico, tu není bezpečno, když tu poletují ty potvory.“ Mávl na tebe bobře a vydal se k malému domku, kterého jsi si předtím nevšimla, protože byl tak zarostlý, že vypadal jako tlustý strom. Jenže teď, když jsi na něj upřela pozornost jsi uviděla dveře a díru, která byla oknem.

Kristýna Málková - 28. srpna 2013 19:55

Město – S Mornatem "Máš pravdu..," pohlédla jsem na nákup a kousla se do rtu. Úplně jsem na něj zapomněla. Rychle jsme se vydali domů, uklidila nakoupené věci a já se odběhla převléknout. Vybrala jsem si dlouhé kalhoty, halenu a kabátek, v tom vydržím i terénu i několik dní. Vlasy jsem si svázala kusem kožené šňůrky, která sice nevypadala tak hezky, jako všechny ty barevné pentle, které mi trhovkyně nabízela, ale vlasy držely mnohem lépe a déle. Popadla jsem pochvu, připnula si ji a rychle zkontrolovala i meč, jako by mu snad mohlo něco být. Pošetilá starost, ale měla jsem radost, když bylo všechno v pořádku. Pak jsme vyrazili. Udělali jsme sotva pár kroků, kdy se zablesklo a z nebe začali padat ptáci. Těžko říct, jestli už v té době byli mrtví, nebo je paralyzovaní, ale po dopadu budou na kaši tak jako tak. "Poslyš," nedalo mi to a přidala jsem do kroku, abych Mornatovi stačila. "Nemůže se někdo pokoušet to tu zničit? Aby viděl, co se stane? Já.. no, u nás doma byly různé laboratoře, kde se prozkoumávaly různé věci. Snad všechno, na co si vzpomeneš. A v klecích tam žily třeba myši a vědci zkoumali, co a jak se stane když.. chápeš? Třeba jsme taky něčí pokusné myši a někdo, kdo tu je vězněný stejně, jako my, se tomu snaží přijít na kloub," přemýšlela jsem nahlas, zatímco jsme šli. Znělo to přehnaně, ale přece jen na tomhle místě bylo tolik tvorů, ras, náboženství i způsobů myšlení a nahlížení na různé věci, že bych se nedivila ničemu. Navíc naše překladače - někdo je musel vymyslet a vyrobit, třeba je to už dlouhá léta jen o automatizaci, ale někdo na začátku za tímhle nápadem stát musel. "Ach jo, kdyby bylo něco, co by nám nějak mohlo napovědět dřív, než dojdeme," povzdechla jsem si, "třeba to nakonec vážně bude jen nějaký nepovedený pokus." A žádná velká záchrana se konat nebude. Hm, aspoň by to ale bylo bezpečnější.

Billlie Piper - 29. srpna 2013 09:53

Trpaslík Vypadá to že asi nebylo zrovna dobré oslovit toho trpaslíka nebo aspoň v tuto chvíli.Možná jsem měla počkat až položí tu pušku jenomže já byla tak nadšená že jsem konečně potkala někoho kdo mi řekne o co zde vlastně jde. Navíc když znám trpasličí povahu tak riskuji že mně dřív zastřelí než se mně vůbec pokusí na něco zeptat. Naštěstí to trvá jen chvíli a když si svou podivnou pušku zase pověsí na záda tak se mi docela uleví. „Vy jste se lekl?Vy?No kde bych se tu sebrala probudila jsem se tu.“odpovím mu pak a jsem ráda že jsem včera byla o něco méně opilá.Zavrtím hlavou a rozhodnu se poslechnout kde to vlastně jsem. V zahradě no to sedí.Nová?Jak nová? „Aha a co je tohle?Vězení,trestanecká kolonie nebo obří laboratoř?A co jsou ty obří létající krůty?A to město nad námi?“ I když to co jsou ty létající krůty zřejmě nebudu chtít vědět takže spíš se vydám za tím trpaslíkem ke stromu ve kterém asi bydlí. Strom?Nebydlí trpaslíci pod zemí?Je to zahrada.Jasně a co to létající město?

Mira Kadrasová - 02. září 2013 22:14

Krátkozraký drak? Červený šupináč ku mne zdvihne pohľad a ja prekvapene zažmurkám. Tam, kde by mal človek nos, sedia drakovi drobné okuliare. Poznamenal, že sa nie je za čo ospravedlňovať, zaklapol knihu a zamieril ku mne. Inštinkt mi našepkával, že by som sa mala báť, predsa len, vyzerá byť dosť silný. Avšak... píšuceho draka s citom pre botaniku s okuliarmi na nose sa mi akosi nedalo báť. Po jeho poznámke na moju reakciu sa kyslo zaškľabím a odpoviem: "Tak to som potom zrejme inteligentnejšia, ako som si doteraz myslela." Venujem môjmu spoločníkovi neveselý úsmev a nechám ho, nech potichu počíta tep. Zaujímalo by ma, odkiaľ vie, aké sú správne hodnoty zdravého človeka. Napokon sa spýta, ako sa cítim. Nakloním hlavu na bok v štýle zvedavého psa a odpoviem: "Ako sa cítim fyzicky alebo psychicky? Pokiaľ ide o telo, to sa spamätalo. V hlave mám stále zmätok a istá časť môjho ja odmieta akceptovať túto realitu." Bezradne sa poobzerám po zariadení izby a pokrčím ramenami. "Dnes ráno mi niekto zrušil celý môj doterajší život a hodil ma niekam, kde nemám najmenšej potuchy, ako to chodí a čo tu mám vlastne robiť... Nič mi nedáva zmysel. V mojom svete som sa už osamostatnila, dokázala som žiť... tu?" Pocítim, že sa ma znova chytá panika, ale tentokrát ju rázne potlačím. Jedno odpadnutie stačilo, a tomuto láskavému tvorovi už nechcem spôsobovať ďalšie starosti.

Osud - 16. září 2013 09:40

Kristýna Mornat se na tebe zadíval. „To je možný, ale takovým divným způsobem? K čemu je dobré vysílat do nebe blesky?“ podíval se znovu na nebe. „Pokud jde o ten pokus... tak to je jedno z vysvětlení co v Zahradě koluje. A je asi i nepravděpodobnější. Ono se moc vysvětlení asi ani nenaskytuje. Proč by někdo tahal lidi z celého vesmíru na jedno místo? Pochybuji, že to má být za odměnu.“ Pokrčil rameny. „Heh.... jen nebuď netrpělivá. Uvidíme proti čemu se postavíme.“ Řekl a stiskl ti rameno. Sešli jste na cestu vedoucí z města, cesta byla hezky vyšlapaná až k lesu, pak se změnila už jen na vyšlapaný chodníček. Ponořili jste se mezi stromy. Teď už jste moc výboje neviděli, ale slyšeli jste je. Pořád řádili. Tu a tam jste se museli vyhnout ležícím ptákům, někteří byli mrtví, ale většina z nich byla jen omráčená. Aspoň, že tak... těžko říct co by se stalo s ekosystémem, kdyby tu pomřeli všichni ptáci. Šli jste čtvrt hodiny a ucítila jsem v puse chuť ozónu a Mornatova srst se naježila statickou elektřinou. „Jsme blízko. Připrav se.“ Řekl ti Mornat vážně a tasil svůj meč. Chvíli počkal až se připravíš a pak jste se vydali dál. Všimla jsi si, že Mornat se teď pohybuje mnohem opatrnější, našlapoval měkce a jeho pohyby byli mnohem ladnější. Napadlo tě, že by mohl být skvělý tanečník. A taky ti připomínal šelmu co je na lovu. Les vás vyplivl na pastvu. Byla to pastva protože prostranství bylo ohraničeno plotem, asi tu sem někdo z města vodí svou chovnou zvěř. Naštěstí teď tu žádná nebyla. Mornat klesl na jedno koleno a rozhlížel se. Nikoho jste neviděli, tak či onak někde od prostředka pastviny k nebi vystřelil další blesk. Tělo tě zabrnělo a Mornatovi po těle přeběhli drobné výboje, oklepal se z toho. Opatrně jste se blížili k plotu, Mornat ho bez problémů přeskočil a nepřestával se obezřetně rozhlížet. „Nikoho nevidím.“ Řekl se zamračením. Pak se zadíval směrem ke středu. „Něco tam je...“ Zabručel. Taky jsi se tam zadívala, musela jsi přivřít oči, ale viděla jsi to. Něco černého tam trčelo ze země. Billie Trpaslík si zamlaskal. „Tolik otázek.“ Zabručel si a uvnitř svého domku sebral nějaký kámen, zatřepal s ním a ten začal červeně svítit. Pak to samé udělal s pár dalšími a už bylo vidět do všech koutů. Domek byl skromný, vlastně to tam vypadalo jak v lovecké chatě. Pryčna, jednoduchý stolek a židlička, kamna s vařičem a pak hlavně různé pomůcky, vypadalo to na součásti zbraně, pak nože, šípy, rozbitá kuše, která čekala na opravu, kožešiny. „Tak....“ Nechal tě sednout si na pryčnu a sám si sedl na stoličku. „K první otázce, děvčico. Nejspíš všechno... nikdo neví jistě. Je to vězení, možná tu jsme za trest, možná za odměnu.... možná je to tu jen obří experiment. Jojo.... každý si myslí něco. A ty krůty jak su je nazvala... to jsou Mochyně. Nebezpečné potvory, jo to jo. Je tu lovím bo se přemnožili, potvory. A když su přemnožené, tak létají pro jídlo dál a útočí na osídlená místa. Jo kdyby jen tu a tam šlohli nějakej dobytek tak to by tolik nevadilo, ale ony si klidně odnesou i člověka a hlavně si trůfají na děcka. Takže jsem tu a snažím se je pobít na takovej počet aby už nemuseli lítat do vesnic. Na město si netroufnou.“ Zase vstal a zažehl kamna a dal vařit vodu s plechové konvici. „A město? To je Tolpie. Největší město v oblasti.“ Mira Když zkontroloval tvůj tep, zase ruku stáhl, zdá se že ho máš v pořádku, protože nic neřekl. Pověděla jsi mu, jak se cítíš a Gorb tě chlácholivě poplácal po ruce, kterou ještě před chvíli držel. „To je pochopitelná reakce. Je těžké adaptovat se na nové prostředí, zvlášť, když to bylo nedobrovolně. Ale neboj se. Nemusíš se s tím vypořádat sama. Existuje tu nepsané pravidlo. Pomoci těm co jsou tu noví. A vzhledem k tomu, že jsme tě našli mi... tak ti taky pomůžeme se přizpůsobit.“ Usmál se na tebe. Zubatý úsměv, ale kupodivu ne nepříjemný. „Co kdyby jsi se převlékla a půjdeme se najíst? Ukážu ti město.“ Řekl a odvrátil se od tebe. Pak sebral hromádku oblečení, které ti podal. Zdá se, že zatím co jsi byla mimo ti sehnali něco na sebe. Gorb vyšel ven aby jsi se mohla v klidu obléci, chvíli jsi to oblečení zkoumala, naštěstí to nebylo nic složitého a kupodivu bylo i hezké. Takže jsi se oblékla a pak vyšla ven za Gorbem, který na tebe čekal opřený o zábradlí a díval se do vody. Překvapeně jsi se rozhlédla. Město stálo na vodě a bylo... neuvěřitelné. Gorb se k tobě otočil a spokojeně přikývl. „Tak pojď.“ Pobídl tě. Vydali jste se ulicí pryč. Město bylo rušné, byli tu hlavně drakolidi jako je Gorb, ale viděla jsi tu i další podivné tvory. Ale i lidi. „Nacházíš se v městě Lumra. Je to druhé největší město této oblasti. Největší je Merok, ale to je daleko od nás. Je to město naší rasy, proto je tu nejvíc mých lidí, ale s přistěhovalci nemáme problém.“ Začal ti vysvětlovat.

Mira Kadrasová - 23. září 2013 17:32

Vychádzka Gorb si vypočuje moje fňukanie a chlácholivo ma potľapká po ruke. Mira, vzchop sa konečne! Z prísľubu pomoci som zase trošku rozpačitá. Nemám potuchy, ako by som sa mohla týmto tvorom odvďačiť. Veď nič nemám... "Ďakujem," poviem a odpoviem na Gorbov zubatý úsmev vlastným. Jeho ďalší návrh ma zaskočí. Prezliecť? Mesto? Jedlo? Pri tom poslednom sa mi ozve žalúdok a ja si uvedomím, že naposledy som jedla ešte predchádzajúceho večera... a odvtedy už uplynula slušná doba. Mechanicky prevezmem kôpku šiat a s výrazom nechápavého teliatka sledujem, ako Gorb opustí dom, nech mám súkromie. Vzdychnem si a začnem skúmať šaty. Našťastie strih nie je nijak komplikovaný, dá sa uhádnuť, kde sa má čo uviazať a zapnúť, takže som po chvíli oblečená. Materiál mi pripomínal našu bavlnu, zvyšok bola možno vlna a koža. Nevyzeralo to zle, i keď červený drakomuž mal zjavnú náklonnosť ku červenej a jej odtieňom. Ja som zase nebola fanúšikom ružovej či cyklámenovej... Ale, holt- mala som šaty a nemusela som tu pobiehať v pyžamovom tričku a vyťahaných kraťasoch. Pri predstave, že by som tak mala vyjsť do ulíc mesta ma oblieva studený pot. A vlastne- mesto? Zdá sa, že Gorba trochu vyspovedám. Prestanem sa obzerať a konečne vyjdem von. Gorb si ma obzrie a zdá sa, že je spokojný. Aj ja by som bola. Neviem ako, ale uhádol moju veľkosť. Vykročím s ním a poobzerám sa okolo. "Páni..." potichu vydýchnem a v úžase si idem vykrútiť krk, ako sa snažím zachytiť pohľadom všetko okolo seba. Počúvam, ako Gorb hovorí o Lumre a napokon prikývnem. "Tvoj národ vytvoril úžasné mesto. Nikdy som nič takéto nevidela." Znova sa poobzerám, pohľadom kĺžem po vežičkách a pilieroch. Potichu pokračujem: "Bolo obdobie, keď sa i v našom svete stavalo podobne. No ľudí pribúdalo a potreba dať im strechu nad hlavou vytlačila z našich miest krásu. Dúfam, že to sa Lumre nikdy nestane." Pohladím zdobený múr, popri ktorom prechádzame. Svoje slová myslím úprimne. Spomienka na môj domov mi podsunie otázku: "Ako sme vlastne ďaleko od miesta, kde ste ma našli? A čo si tam robil? Teda... pokiaľ to nie je tajomstvo..."

Billlie Piper - 25. září 2013 10:11

Mikrokosmos? Jako by tento svět byl uzavřen jako žloutek ve skořápce normálního vesmíru.Nebo jsme tu v jiné galaxii daleko od Země jedinou myšlenkou ... Vnímat celou planetu a všechny bytosti které na ní žijí.Vidět jejich očima,slyšet jejich ušima,vnímat jejich pocity i veškerou neživou hmotu.Vidět tuhle planetu v celé své kráse před sebou jako na dlani s jejím souputníkem a dalšími měsíci.A to už nemluvím o hvězdě okolo které tato a jiné planety obíhají.A pak tu jsou další hvězdy,obrovský nekonečný prostor který však vůbec není prázdný.Je zaplněn stovkami,tisíci,miliony,či miliardami hvězd které tvoří dohromady jednu galaxii.Ale nejde jen o tuhle galaxii,ale miliardy galaxií skládající se z miliard hvězd.Ale tohle je pořád jen začátek.Metagalaxie a Megavesmír.Uf ... To jsem se do toho zapojila poněkud moc a začíná mně z toho bolet hlava.Na to zřejmě moje znalosti sci-fi stačit nebudou.Radši vstoupím dovnitř a sleduji jak Trpaslík zatřepá nějakým kamenem a ten se pak začne červeně zářit.Pokoj vypadá jako lovecká chata s prostým vzhledem zařízením. Typický trpasličí styl.Pryčna,jednoduchý stůl a židle,kamna a vařič a různé pomůcky.Součásti zbraně,nože,šípy,rozbitá kuše a kožešiny. Posadím se na pryčnu a vyslechnu všechno co mi ten trpaslík řekne. „No to je pak divná odměna a jak je to velké?Asi nikdo ještě tuhle planetu nezmapoval.“ Trpaslík vstane a začne vařit vodu na konvici zatím co já se rozhodnu zeptat o něčem ohledně toho létajícího města a okolí.Asi bude lepší ho moc nezahlcovat otázkami. „Aha a šlo by se do toho města nějak dostat?A jak velká je tahle oblast?“

Kristýna Málková - 28. září 2013 19:09

S Mornatem na výpravě Vůbec se mi nelíbilo, jak Mornatovi přebíhala po srsti elektřina. V jednu chvíli jsem mu chtěla říct, aby tady raději zůstal, ale druhou stranu, on se tvářil, že se nic neděje. Tedy krom toho, co jsme tu byli prozkoumat. Následovala jsem jej přes plot a hledala kolem nás cokoliv, co by nám mohlo ublížit. Do toho Mornat pronesl, že něco vidí. Když jsem pořádně přimhouřila oči a zaostřila, viděla jsem to taky. "Musíme to prozkoumat blíž, jinak je to k ničemu," řekla jsem a svírala jílec svého meče. "Jenže.. nemusí to být bezpečné," zamyslela jsem se. Pořád to byla elektřina, nějaké výboje, hrozilo, že umřeme jako ti ptáci, když jsme tak blízko. "Potřebujeme něco, čím se izolujeme, aby nás proud nezasáhl. Ach jo.. jenže co když je to něco netechnického? Myslím tím, no, magického?" podívala jsem se na něj, o co tom soudí.

Osud - 15. října 2013 21:25
	Omlouvám se, že nepíšu. Jak se blíží vánoce máme stále víc práce. O víkendu mám ale volno, tak s tím pohnu.

Osud - 29. října 2013 11:44

Mira Lumra a Gorb Gorb se obšťastnil zubatým úsměvem. „Děkuji. Jsme na naše město pyšní. Město bylo postaveno kombinací kamenického umění a magie. Trvalo to pár staletí než byla Lumra postavena do nynější velkoleposti.“ Mávl rukou, jako kdyby chtěl obsáhnout všechno kolem. Podíval se na tebe. „To se nestane. Každý kdo tu chce trvale bydlet si musí podat žádost u Tribunálu, schválení trvá pár měsíců. Mezitím přistěhovalec bydlí v podnájmu či v ubytovně. Ale to je jen formalita. Většinou bývají žádosti schváleni během pár dní, ale těch pár měsíců trvá než se postaví pro nového obyvatele obydlí. Po dostavení se odevzdá přistěhovalci povolení a rovnou se zavede do jeho nového domu. Díky tomu zachováváme vzhled města. Nikdo tu nechce ošklivé chýše, které by byli jako jizva na tváři.“ Vysvětlil ti postup, jak se sem dá přistěhovat. Zajímala jsi se, jak daleko jsi od místa kde jsi se probudila. „Pár kilometrů. Odnesli jsme tě sem. Musím říci, že to, že jsi omdlela nám přišlo vhod. Protože jsme letěli a řekl bych, že být při vědomí bylo by to pro tebe dost stresový výlet.“ Řekl. „Není to tajemství. Protože to místo sama nikdy nenajdeš.“ Vysvětlil ti. „Je to taková přírodní zahrada bylinek. Jsem doktor a ty bylinky mají silné léčivé účinky. Došli mi, tak jsme musel jít natrhat nové, abych mohl udělat léky.“ Tak doktor... to by pár věcí vysvětlovalo. Třeba jak to, že tenhle obří ještěr co má určitě neuvěřitelnou sílu, dokázal tak jemně zacházet s rostlinami, které sbíral. „Budeš chtít se tu usadit?“ zeptal se tě a chytil tě za rameno, aby tě zastavil. Stáli jste před mostem, který se začal zvedat nahoru, aby pod ním mohla proplout krásná, dřevěná loď s bílými plachtami. Nějaký čtyř ruký humanoid ve strážném koši na vás zamával. Když loď proplula, most se začal zase spouštět dolů. V tu chvíli jsi si všimla semaforu. Tedy... asi to byl semafor. Protože na sloupu až do této chvíle zářil červený kámen a jakmile byl most dole rozzářil se blankytně modrý. Znovu jste vykročili. Zahnuli jste do další ulice, kromě domů tu byli i obchody. Obchody označovali vývěsné štíty a slyšela jsi často cinkání zvonku, jak někdo vyšel nebo vešel. Procházela jsi kolem vitrín, které ukazovali všelijaké zboží. Oblečení, nábytek, krystaly svítící různými barvami, zbraně, zbroje, zvířata. Na okamžik jsi zírala na roztomilé, chundelaté stvoření, které si zrovna zaujatě čistilo kožich. Vypadalo to trochu jako Čipmank s hustou srstí. Nakonec jste došli k restauraci, byl to podnik s otevřeným výčepem. Něco jako zahradní restaurace. „Tady se najíme.“ Řekl a rozhlédl se. Bylo tu několik hostů, draků jako on, on tu byl jediný červený, jinak ostatní byli zelení, fialoví, modrý... a kromě nich tu byli i další. Někteří vypadali jako lidé, jiní zase vůbec. Sedli jste si ke kulatému stolku a vzduchem k vám hned připlachtili jídelní lístky. „Objednej si co chceš.“ Pobídl tě a natočil se tak aby jsi viděla do jeho lístku. „Až si vybereš, přitlač do tohohle okýnka prst.“ Ukázal ti to. U každého jídla byl prázdný čtvereček. Když u jednoho přitiskl prst, ten se žlutě rozsvítil. Pak udělal to samé u nabídky pití. „Až budeš mít vybráno, polož lístek na stůl.“ Odložil ho na kraj stolu, ten se po chvíli zase vznesl a odplachtil pryč. Asi do kuchyně. Billie Trpoš „Odměna... tož každý to bere jinak. Pro mňa je to odměna. Je tu sranda. Spousta potvur k zabití.“ Pokrčil rameny a někde vyštrachal dva plecháčky, něco do nich nasypal a pak to zalil horkou vodou. Podal ti jeden plecháček a pak se sám posadil se svým, zafoukal a napil se. Čichla jsi k vodě, která zhnědla. Vonělo to jako kuřecí polévka. Ale na pití to bylo ještě příliš horké. „Jasně, že se jde do města dostat. Co by to bylo za město, kdyby su tam nešlo dostat.“ Napil se. „Tuž velká, velká oblast. Všude lesy a zvířata a potvory a tak dále. Ale jak velká? To nevím.“ Pokrčil znovu rameny. „Ale vezmu tě do města. Děvčica jako ty by tam sama nechodila. Beze zbraně, něco by ťa sežralo.“ Pokývl hlavou. Lokla jsi si vody, sice to vonělo jako kuřecí polévka, ale chutnalo to jako kořeněný guláš s jakousi příchutí co jsi neznala, ale bylo to dobré. Kristýna S Mornatem na výpravě Mornat se na tebe zadíval. „Těžko říct. Mě to připadá jako magie, ale na druhou stranu jsem nikdy neviděl výboj elektřiny.“ Odpověděl ti. „Uvidíme. Půjdeme k tomu. Ono to možná na větší tvory moc nepůsobí. Jinak bychom cestou narazili na větší zvířata než jen ptáky.“ Kývl na tebe a vydali jste se blíž. Vždy, když vyletěl z té věci výboj, jste se zastavili a přikrčili, ale kromě dalších výbojů a mírného brnění co jsi cítila se nic zvláštního nedělalo. Konečně jste došli dost blízko na to, aby jsi si mohla prohlédnout co to je. Vypadalo to jako... krychle napůl pohřbená v zemi. Pulzovala jakousi energií, že to vypadalo jako tlukot srdce a čím blíž byl další výbor tím rychleji tlouklo. Další výbor vyrazil k nebi, ale byli jste docela blízko a tlaková vlna energie, která se z krychle vyvalila vás porazila na zem. „Sakra co to je?“ hekl Mornat a sedl si a pak vyskočil na nohy. Začal kostku obezřetně obcházet. Po chvíli do ní mečem šťouchl a hned uskočil, ale nic se mu nestalo. „Co s tou věcí budeme dělat? Nemá to někde vypínač?“ nakláněl hlavu na stranu jestli si něčeho nevšimne. Zdá se, že v tomhle případě si Mornat neví rady.

Billlie Piper - 20. listopadu 2013 15:04

U trpaslíka Poslechnu si trpaslíka a moc mně to nepřekvapí.Jistě trpaslíci milují boj a podobné věci a tak by se tohle dalo očekávat,ale jedna věc mně poněkud překvapí.Nebývají trpaslíci poněkud chamtiví?Co zlato a drahé kamení a podobné věci?Radši se na to nebudu ptát protože vím jak jsou na to dotyčné osoby citlivé.Vezmu plechový hrnek mávám jím foukám do něj a přemýšlím co dál.Vím že tohle není Warcraft nebo nějaké jiné univerzum a že v každém k trpaslíkům přistupují jinak ovšem zde to vypadá jako by svezli představy na jedno místo. Univerza v jednom velkém univerzu.Skladiště nebo též knihovna nebo ... zahrada. Čichnu k vodě která zhnědla a čekám čaj,ale voní to jako kuřecí polévka.Ale ještě je to moc horké na pití jak zjistím když do toho namočím prst. „No jsou města kde si nepřejí aby se do nich šlo dostat.“odpovím pak tomu trpaslíkovi.Ovšem to jak je tahle oblast zmapovaná a zda to vůbec jde jsem nečekala.Možná se sama tvoří tak jak to je nutné a v tom případě by se tvořila sama.Což by znamenalo že by se její povrch neustále měnil a tak by byly mapy k ničemu. Možná to bude jako u Zeměplochy kdy je země položena na čtyřech slonech a ti stojí na želvě která pluje vesmírem. Kývnu pak na trpaslíkovu nabídku a opatrně si loknu,ale místo kuřecího vývaru ochutnám něco jako kořeněný guláš.Takže to nakonec popíjím než bude čas se vydat do města.

Kristýna Málková - 19. ledna 2014 22:17

S Mornatem na výpravě Odhodí nás to, ale jen malinko. I tak je to dost na to, abychom si to oba zapamatovali a dávali si příště lepší pozor. Něco jako tohle jsem v životě neviděla, ale to není nijak překvapují.. Na tomhle místě, kde jsou všichni, co kdy existovali.. nebo pravděpodobně všichni, co kdy existovali. "Nějak to musí jít vypnout," řeknu odhodlaně a vydám se blíž, když vím, že to bouchnutí mečem Mornatovi nijak neublížilo. Teď už aspoň vím, že když to bude pulsovat rychleji, mám se vzdálit, ale zatím.. zatím mám čas na prohlížení si té věci hezky z blízka. Prohlídnu si vrch, pak i boky. Tahat to ven ze země asi nebude nejlepší nápad, jedině, že bychom sehnali lano a vytáhli to z větší dálky, kdy by nám energie téhle věci ani nemusela pomoct k dalšímu pádu. Zatím hledám jen něco, s čím by se dalo manipulovat. Nic moc z toho asi nebude, když znám jen lampičky a televizi, ach jo.. na tohle jsem prd platná. "Mohlo to spadnout z nebe? Že by to předtím letělo, víš..," přemítala jsem k ohledávání kostky nahlas a prohlížela si i okraje země, ve které byla, abych poznala, jestli je tu už delší dobu a něco - nebo někdo ji spustil nebo vážně mohla spadnout až dneska.

Mira Kadrasová - 21. ledna 2014 13:21

Prehliadka Lumry Vyrazili sme do mesta. Počúvam, ako mi Gorb rozpráva o Lumre, a ja sa usmievam. Z každého jeho slova je jasné, že je na mesto patrične pyšný. Nedivím sa mu, má byť na čo. Prikyvujem, keď počúvam, čo všetko je potrebné urobiť a zariadiť, kým sa sem niekto prisťahuje. Ten systém sa mi páči, i keď si nie som istá, ako bude taký prisťahovalec schopný zaplatiť nový dom. Dočkala som sa aj odpovede na otázku, ako sme ďaleko od miesta, kde ma našli. Pri zmienke o lietaní vycerím zuby v úsmeve. Horšie by bolo, keby som sa prebrala niekde na pol ceste a zistila by som, že som vo vzduchu! Ešte len to by bol cirkus! Gorb spomenie, že je lekár, a mne docvaknú súvislosti. Hneď sa s ním cítim ešte o niečo bezpečnejšie. I keď... nikdy som nemala pocit, že by ma skutočne ohrozoval. Úsmev mi zamrzne po otázke, či sa chcem v Lumre usadiť. Vyhýbavo pokrčím plecami a tvárim sa, že ma náramne zaujíma most a plachetnica. Zatiaľ mi divoko rotujú hlavou myšlienky a nejak sa v nich strácam. Domov? Nový domov? Môj svet? Povinnosti? Uááááá! DOSŤ! Donútim sa zastaviť ten kolotoč a radšej sa sústredím na okolie. Prešli sme na ulicu, ktorú si pre seba uzurpovali majitelia obchodíkov. Nestíhala som sa čudovať, a jedine zvyšky slušného správania a oceľová vôľa mu udržali po Gorbovom boku. Inak by som lietala od výkladu k výkladu a vypliešťala oči nad toľkými podivnosťami. Iste, šaty, nábytok a veci každodennej potreby neboli nič nové, i keď aj tie sa líšili v drobných detailoch. Lenže čo sú tie zvláštne kryštály? A tie zbrane? A čo je zač to rozkošné malé zvieratko, usilovne si čistiace vlastný kožuch? Ani som netušila ako a zrazu sme stáli pred reštauráciou. Môj žalúdok spokojne zavrnel pri predstave jedla. Ja som trochu nesmelo prezrela osadenstvo podniku. Hlavne draci ako Gorb, ale zvyšok... uch. Na druhej strane, aspoň tu nesvietim ako zrelý banán v komíne a vyhnem sa neželanej pozornosti. Medzi tým sme sa usadili a ja som nedôverčivo zažmurkala na jedálny lístok, ktorý mi pristál pred nosom. Zvedavo ho zdvihnem a sledujem, čo robí môj spoločník. Už som chcela povedať, že akosi nerozumiem tomu, čo sa tam píše, keď... som to zrazu prečítať vedela. Nie že by som z toho bola o niečo múdrejšia, a tak sa moje objednávanie podobalo na Športku a Bingo. Len dúfam, že to čo mi prinesú, nebude javiť tendencie utekať z taniera... Odložím lístok na stôl a ten poslušne odplachtí smerom, ktorým tuším kuchyňu. Chvíľu sledujem cvrkot na ulici, keď si uvedomím, že moje prsty sa automaticky začali hrať s retiazkou na mojom krku. Pozornejšie si prezriem prívesok a napokon sa spýtam: „Čo je vlastne toto? Keď som to pri sebe našla, myslela som si, že to niekto stratil.“

Osud - 21. května 2014 23:05

Mira Lumra a Gorb Gorb se podíval na tvůj přívěsek. „To je překladač. Ten kdo všechny unáší vždy nechá toho člověka jen v tom v čem spal a s tímhle.“ Pokrčil rameny. „Díky tomuhle rozumíš ty mě a já tobě.“ Vysvětlil ti. „Prostě to jen nos. Nesundávej to. Nikdy. Je to vodotěsné i ohnivzdorné a tak dále. Á máme tu pití.“ Řekl a vzhlédl. Přišlo k vám červené stvoření s hlavou jak šišatý míč. Bez nosu, velkými rty, malou bradou a očima s černým bělmem a světlými duhovkami. Trochu připomínal žraloka kladivouna. Položil... nebo položila velkou, baňatou sklenici před Gorba. Barva jeho pití byla modrá s červenými kousky co tam plavali. Tvoje pití zase bylo žluto oranžové, jako banko a bublalo. Stvoření zase odešlo a Gorb se napil. Dotkla jsi se sklenice, byla studená. Zkusila jsi ještě ponořit prst do kapaliny, ale i přes to, že pití bublalo, tak nebylo horké. Nakonec jsi se odhodlala a napila jsi se. První tě na jazyku štípla kyselost, ale jakmile jsi to polkla, tak to chutnalo sladce. Trochu ti to připomínalo zázvor. „Tak či onak. Prozatím zůstaneš u mě než se rozhodneš co dál. Vzhledem k tomu, že jsi mi předtím neodpověděla předpokládám, že si to potřebuješ rozmyslet. To chápu. Ale hned teď ti řeknu jednu věc. Na návrat domů zapomeň. Většina těch co to zkoušela se už nikdy nevrátila nebo to po x letech vzdali.“ Zadíval se na tebe. „Nechci ti brát naději, Miro. Jen si myslím, že je lepší, když to řeknu hned namísto toho, aby jsi si myslela, že se brzy vrátíš domů.“ Ono červené stvoření vám teď přinesli jídlo. Gorb měl velký kus masa, vypadalo to jako steak s velkými listy něčeho... asi salátu. Ty jsi dostala.... mělo to tvar jako croosant, ale struktura byla trochu divná. Bylo to takové vroubkované. Opatrně jsi jeden rozlomila. Uvnitř byla zelenina, nejspíš zelenina. Teď ti trvalo trochu déle než jsi se odhodlala, ale kousla jsi si. Naštěstí se to dalo jíst. Vlastně to bylo skvělé. Chutnalo to trochu jako chleba spolu s lístkovým těstem a grilovanou zeleninou se sladkým dresinkem. „Hééééj Gorbe!“ uslyšela jsi někoho zavolat jméno tvého společníka. Podívala jsi se na něj a nedalo si nevšimnout, jak si ztěžka povzdychl. Za ním se objevil muž. Byl podobný člověku. Jediné co ho odlišovalo byla namodralá pokožka a rudé oči. Co to tu všichni mají s tou červenou? „Gorbe. Dlouho jsem tě neviděl.“ Pronesl muž a sedl si vedle něj. „Sháněl jsem tě, víš o tom?“ usmíval se. „Ano. Co jsem si všiml, tak za mnou chodíš pořád i když jsem ti řekl už dávno, že nemám zájem. Ale z nějakého důvodu si viditelně myslíš, že změním názor.“ Odpověděl Gorb a ukrojil si kus masa. „Ale no tak Gorbe! Jsi nejlepší v celém městě. Tvoje účast by zvedla naše šance.“ Lanařil ho muž. „Ne, Fridele.“ Podíval se na tebe Gorb s výrazem, který ti jasně řekl, jak ho přítomnost tohohle muže obtěžuje. Fridel si tě taky konečně všiml. Jeho úsměv se ještě víc rozšířil. „Ááááá! Ty jsi tu se slečnou. Měl jsi říct, že máš rande. Hned bych odplul.“ Gorbovi zaskočilo. „Tak to není.“ Odkašlal si trochu rozpačitě. „A navíc pochybuji, že by jsi vážně odešel.“ Dodal. Fridel si položil ruku na srdce s výrazem ublíženosti. „To se mě dotklo Gorbe. Vážně, že jo.“ Otočil se zase na tebe. „Zdravím tě krasavice. Já jsem Fridel. Nejlepší průzkumník ve městě.“ „A taky největší kecal ve městě.“ Utrousil Gorb. Fridel se ušklíbl a mlaskl jazykem o patro. „Možná, že někdy přeháním, ale nikdy nelžu a nevymýšlím si.“ Bránil se. Kristýna S Mornatem „Letělo? Ale vždyť to nemá křídla.“ Protestoval Mornat, ale pak pohlédl na nebe, jako kdyby čekal, že tam těhle věcí poletí celé hejno. Zavrtěl hlavou a pak se znovu podíval na bednu. Dloubl do něj špičkou meče, ale nic se nestalo. „Jestli se to nedá vypnout musíme to rozbít. Nemůžeme tu tohle nechat, aby to zabíjelo ptáky a děsilo lidi.“ Podíval se na tebe. Znovu se pulzování začalo stupňovat, tak jste raději utekli o kus dál než ten výbor vystřelil, pak jste se k tomu zase vrátili. „Tak dost. Prostě to zničím ať je to cokoliv.“ Řekl Mornat a trochu odstoupil. „Radši taky jdi stranou.“ Pobídl tě. Počkal až tak uděláš a rozmáchl se. Čepel jeho meče vzplála ohněm a pak tnul směrem dolů, jako když chce sekerou rozseknout špalek. Ostří jeho meče zajelo do kostky, začalo se z ní jiskřit, jak tím procházela elektřina. Meč zajel hluboko, začal ho vytahovat, aby znovu tnul a kostku úplně rozpůlil. Ale v tu chvíli předmět začal zářit a jiskřit ještě víc. Než jsi stačila něco udělat, tak ta věc bouchla. Mornat hekl a skončil na zemi. Kostka se rozletěla na kousky, ale zanechala po sobě trhlinu. Vypadalo to jako trhlina v prostoru, ale zmenšovala se. Zadívala jsi se do ní. Zdálo se, že v ní vidíš kamennou ulici a obrysy nějakých domů. Trhlina se stále víc scvrkávala až zmizela s lupnutím úplně. „Uuhhh.. co to sakra bylo?“ postěžoval si Mornat, který se zvedal do sedu a držel se za oko. Mezi prsty mu tekla krev. Jeden ze střepů ho musel zasáhnout. Billie Trpaslík „Takovu blbost slyším prvně. Nač města, kduž se do ňach nedá dostat?“ vrtěl hlavou. Rychle vypil obsah plecháčku a zase vstal. Začal vzadu něco lovit, ty jsi zatím popíjela tu věc. „Něčo ti sežeňu na seba. A pak můžem jít.“ Řekl trpaslík a vrátil se k tobě s velkým, duhově barevným pinčem a se sandály. „To su vem. Lepší než nic. Ve městě su můžeš pořídit něco lapšůho.“ Pokrčil rameny a pak začal sbírat věci kolem a strkal je do brašny. „Co jsu vlastně zač, děvčico?“ zeptal se tě trpaslík. „Na to, co se ťu stalo su docela klidná.“ Pokrčil širokými rameny.

Billlie Piper - 22. května 2014 12:55

Skutečný trpaslík „No jsou města která si střeží své tajemství,ale to je zde asi zbytečné.“odpovím mu.Vyprávět mu o Zakázaném městě by nemělo smysl když stejně neví o čem to vlastně mluvím.Popíjím a on začne něco hledat.Pak se však zarazím. Co mu vadí na mém oblečení?Nějaké fantasy hadry nosit nebudu. „No díky.“odpovím a prohlížím si hlavně to pončo.Usmívám se nebo se aspoň o to snažím i když to nejspíš vypadá jako že mně bolí zuby.I když ty sandály se hodí i když jsme zvyklá chodit bosá stejně bych si něco podobného našla.To pončo si pak vezmu taky hlavně že netrvá na nějakém fantasy oblečení.To bych mu rovnou rozmluvila. „No možná.“odpovím potom,ale jsem ráda že se změnilo téma.Klidná?Klidná?Zdání klame,ale když zde budu vyšilovat domů mně to nedostane. „No já nejdřív myslela že jsem si po včerejšku ustlala jinde.A pak jsme myslela že to je sen nebo ta největší kocovina.Nebo obojí,ale já tohle už viděla.Jen jsem nečekala že to uvidím jako něco skutečného viděla jsme všechno zde zvlášť.Ale jak řekl Sherlock Holmes když vyloučíme vše nemožné to co zůstane ať je jakkoliv nepravděpodobné musí být pravda.“ Ale ty mi nerozumíš že?Dobře tak jinak. „Já jsem Billie.Musím mít to pončo?“ Ty sandály si nechám,ale to pončo vypadá jako noční můra nějakého surrealisty.

Mira Kadrasová - 22. května 2014 16:57

Obed a nový známy Vypočujem si vysvetlenie, že to, čo mám na krku, je prekladač. Zrejme práve vďaka nemu som si bola schopná objednať nejaké to jedlo. Predstava, že by som sa tu ocitla bez možnosti rozumieť miestnym, mi naháňa hrôzu. Chvíľu študujem retiazku, či by nebolo možné ju nejakým spôsobom skrátiť tak, aby sa mi pri nejakej náhode nedopatrením nezvliekla z krku. To už ale k nášmu stolu príde... čudo. Snažím sa obzrieť si toho tvora, a nenechať sa pritom načapať pri zízaní. Fascinujú ma jeho oči, a i keď vyzerá naozaj podivne, zdá sa mi istým spôsobom krásny. Potom ale moju pozornosť upúta nápoj, čo predomňa postaví. To Gorbove je modré, pláva tam dačo červené ale aspoň nejaví tendenciu vyvrieť z pohára. To moje oranžovo žlté sa zďaleka nespráva tak spôsobne. Nenápadne do toho strčím prst. Ešte raz si prekvapene pozriem pohár. Nápoj sa správa, akoby vrel, ale v skutočnosti je skôr príjemne chladivý. Odhodlám sa teda ochutnať. Pod prvým náporom kyslosti na chvíľu stiahnem ústa, no po prehltnutí mi jazyk pošteklí príjemná, sladká chuť. Rýchlo odpijem znova. Mľask, toto je chutné, ako sa to volalo? Márne sa snažím vyloviť názov nápoja z pamäti. Popri mojom experimentovaní s nápojom začne Gorb znovu rozprávať. A to čo hovorí, je pre mňa ťažké akceptovať. Odsuniem pohár trochu bokom. "Ja... veľmi si cením tvoju pomoc, a rovnako aj tvoju úprimnosť. V každom prípade, nemôžem sa vzdať nádeje na návrat. To mi už moje samotné ja nedovolí. Nemám vo zvyku sa vzdávať, len preto, že mi hovoria, že to nejde. Zrejme potrebujem spadnúť a dostať poriadnu ranu, a potom sa už spamätám..." rozpačito sa usmejem. "Keď však vravíš, že odtiaľto nie je návrat, čo by som tu teda po zvyšok svojho života mohla robiť? Doma som študovala biológiu, neviem, či by tu k niečomu moja škola bola... a pochybujem, že tu žije niečo, čo by sa podobalo našim koňom..." Vtedy sa k nám vráti to podivné stvorenie a spolu s ním aj naše jedlo. Gorb potvrdil môj odhad, že je mäsožravec, a pred ním pristál tanier s poriadnym kusom mäsa. Zato ja som dostala... niečo. Ale lákavo to voňalo. Menšie rohlíčky z na pohľad lístkového cesta mali na sebe zaujímavý vzor, ako keby boli upečené v nejakej formičke. Zvedavo to roztrhnem. Vnútri sa nachádza nejaká zelenina... asi. A uvoľnil sa ďalší obláčik chutnej vône. Môj žalúdok zavrčí, čím mi dá najavo, že skúmania už bolo tak akurát a mám začať tú dobrotu ládovať dnu. Ešte chvíľu to skúmam, potom zahryznem. Cesto pod zubami príjemne chrumká, zelenina vonia a sladký dresing tomu všetkému dodáva priamo božskú chuť. Hoci som objednávala naslepo, tento typ mi vyšiel. Musím sa brzdiť, aby som nejedla príliš hltavo. Tak som zaujatá tou dobrotou, že som skoro prepočula niekoho volať meno môjho spoločníka. Zdvihnem pohľad od taniera, aby som si obzrela prichádzajúceho muža. Vyzeral by ako človek, keby nebol vlastne modrý s červenými očami. Rýchlo pozriem na Gorba, a príjemný, uvoľnený výraz na jeho dračej tvári vystriedal otrávený úškľabok. Fridel, tak sa ten muž volal, zjavne nebol na zozname obľúbenosti jeho známostí nijak vysoko. Keďže som bola po celý čas ticho, zjavne si ma všimol až teraz. Padlo slovo "rande" a Gorbovi zabehlo. Nevydržala som to a vyprskla som do smiechu. Fridel sa otočí ku mne a po jeho oslovení pre tento krát zaskočí mne. Krásavica?! Teda... nie som nijaká špata, ale slovo krásavica ma určite nedefinuje. Rýchlo sa napijem a s úsmevom počúvam Gorbove slová. Kecal... jop, to ho zrejme vystihuje. Ale aj tak sa na Fridela usmejem a poviem: "Ja som Mira, teší ma." Pretože vidím, že Gorbovi nie je milá jeho prítomnosť, nechcem vyzvedať, o čo medzi týmito dvomi ide. Určite by to predĺžilo dobu, čo by tu zostal s nami, a mať trochu ohľad na môjho šupinatého spoločníka je to najmenej, čo môžem urobiť. Spýtať sa ho koniec koncov môžem aj potom.

Osud - 22. května 2014 18:52

Mira Lumra Gorb a Fridel „Mě taky těší Miro. Jsem Fridel.“ Proběhlo mezi vámi oficiální představení. Gorb si hlasitě povzdychl, ale Fridel to ignoroval. „Tady Gorb je jeden z pěti Senninů. Nejváženějších a nejsilnějších lidí ve městě. Mít někoho takového na své straně je jako výhra v loterii.“ Prozradil ti Fridel. „Odvolaného Sennina.“ Dodal Gorb a dal si kousek masa do pusy. Fridel to odmávl. „Ale nespravedlivě odvolaný. To ví všichni.“ Gorb se zamračil. „Pochybuji, že zrovna ty víš jestli to bylo spravedlivě nebo nespravedlivě.“ Fridel pokrčil rameny. „Znám tě dlouho, Gorbe. Vím jistě, že by jsi nikdy neudělal to co o tobě říkají.“ Na okamžik zvážněl. „Nech toho, Fridele. Jenom Miru mateš. Nemá tušení o co jde. Je nová.“ Začal ho Gorb brzdit. „Ooohhh... tak nová?“ zaměřil se kecal na tebe. „Aha chápu. Takže fakt to není rande. Gorb ti dělá guru než se naučíš jak to tady chodí.“ Chápavě pokýval hlavou. „No Gorbe? Pořád říkáš ne?“ naklonil se k drakovi. Gorb ho chytil za rameno a odstrčil od sebe. „Pořád ne.“ Odpověděl. Fridel se zasmál a vstal. „Dobře. Ale zítra se tě přijdu zeptat znova.“ „Tak to se doma schovám pod postel.“ Odpověděl mu na to Gorb a Fridel se znovu zasmál. Zamával ti a vydal se pryč. Gorb si povzdychl. „Fridel je hrozně otravnej. Ale jen když něco chce. Teď po mě chce, abych se účastnil nějaké jeho výpravy. Ale já nemám zájem cestovat kdo ví kam a kdo ví za čím.“ Vysvětlil ti Gorb. „Ale teď snad už budeme mít klid na jídlo.“ Billie Trpaslík „Já jsem Twak.“ Přikývl trpaslík. Trpaslík na tebe koukal jako vyoraný krtek, protože ti moc nerozuměl. Možná by jsi měla uzpůsobit svou mluvu a nepoužívat metafory, kterým stejně tady nikdo neporozumí. Ale nakonec jsi řekla něco čemu rozuměl. „Nemusíš. Jen jsem su myslel, že by su chtěla něco na seba.“ Pokrčil rameny a pak si hodil brašnu na záda. Pak začal sbírat zbraně. Sekera, kuš, mečík, dýka a to je snad všechno. Jednu dýku podal tobě. „Pro jistotu.“ Řekl a pak vyšel ven. Počkal na tebe. „Tak poď za mnou. A dělej co ti řeknu. Kduž půjde všechno dobře, tak do večíra do města dojdem.“ Pobídl tě a vydal se na cestu směrem k městu. „Tak odkaď seš?“ ptal se tvůj trpasličí průvodce Twak.

Mira Kadrasová - 22. května 2014 20:33

Ukecanosť nadovšetko Fridel je naozaj tak ukecaný, ako Gorb vravel. Na druhej strane sa dostávam ku informáciám, ktoré by som zrejme len tak ľahko nezistila. Jednoducho by ma nenapadlo spýtať sa to. Keď napokon odíde, vydýchnem si zarovno s dračím mužom. Ešte chvíľu hľadím za ním a potom nadhodím: "Páni, mala som pocit, že sa mu tie ústa nezavrú," no potom som sa rozosmiala: "A zajtra by sme mali niekam zmiznúť z mesta, najlepšie na celý deň." Vrátila som sa ku svojmu jedlu a pustila som sa do dvoch zostávajúcich zeleninových kapsičiek. Bol by hriech ich nezjesť. Potom som ale predsa len neodolala a spýtala som sa: "O akú výpravu sa vlastne jedná? A prečo to považuješ za nezmysel?" Samozrejme, bola som zvedavá aj na tú záležitosť okolo toho zvláštne znejúceho titulu... ako to bolo? Senin? Nie... vyslovoval to trošku ináč... Trochu mi to pripomínalo náš titul "senátor" a možno to bolo niečo podobné. Lenže Gorbovi to bolo zjavne nepríjemné a ja som mala svoju výchovu. Okrem toho, ako by som mu asi pomohla?

Billlie Piper - 21. června 2014 15:40

Naprosto k neuvěření Trpaslík se pak představí.Twak?To není zrovna jméno pro trpaslíka,ovšem proč by zde mělo být něco tak jak znám.Tohle není Středozem ani nic co by mohlo být podobné tomu co znám.Je to taková směsice stylů.Ten trpaslík se na mně dívá docela zajímavým pohledem.Já tušila že mi neporozumí právě proto jsem mu nevyprávěla o Zakázaném městě.Taky jsme ráda že to pončo mít nemusím tak si ho sundám a pak odpovím. „Děkuji,ale já už něco na sobě mám.“ Pak se dívám jak začíná sbírat zbraně.Sekeru,kuši,nějaký mečík a dýku.Jistě cesta bude dlouhá a nebezpečná.Jednu dýku podá mně dobře to se bude hodit na krájení jídla. Nejsem voják abych se učila bojovat s nožem,ale to mu zatím říkat nebudu. Vyjdu za trpaslíkem a pak přikývnu na to co pak řekne jen mně poněkud zarazí to že se tam dostaneme do večera.To nemá nějaké jezdecké zvíře nebo stroj?Asi ne dobře tak půjdeme pěšky aspoň si prohlédnu místo kde nejspíš strávím zbytek svého života.To je jako ve hře Gothic až na to že zde není žádná Bariéra protože tahle planeta asi nemá hranice. Svět je převrácený planeta nekonečné velikosti existuje v konečném vesmíru.Nebo je to jinak a my jsme v jiné galaxii.Nebo jiném nadčasovém světě. Když se vydáme na cestu Twak mi položí otázku kterou jsem čekala,ale nevím jak na ní odpovědět.I když to není trpaslík jakého znám z fantasy příběhů jak mu mám vysvětlit to odkud pocházím? „To se těžko popisuje.Co kdyby si mi nejdřív řekl odkud pocházíš ty a já se o to pak taky pokusím.“

Kristýna Málková - 28. září 2014 17:41

S Mornatem Kostka pulsovala a byla na první pohled k nezastavení. Jen co se vybila, začala se znovu nabíjet a tak pořád dokola. Účinky jednotlivých výbojů musely být stejné, nebo minimálně podobné, jako to, co jsme viděli před chvílí. Mornat se rozhodl kostku rozbít. Nepřipadalo mi to jako nejlepší nápad, hlavně, když jsme netušili, co je to za technologii a co by se mohlo stát. V mé hlavě to samozřejmě byly nejrůznější hororové scénáře, včetně toho, jak by se mohla kostka rozložit na nějakého robota a začít se bránit, a podobně. Na jeho radu, po menším divadle, že se mi nelíbí, co chce udělat, a měli bychom zkusit vymyslet něco jiného, jsem nakonec skutečně odstoupila a sledovala, jak se jeho meč zabořil do kostky a ta začala jiskřit. Byla to právě ta chvíle, kdy jsem čekala, že se stane něco hrozného. Byla jsem připravená vyrazit kupředu. Kostka skutečně jiskřila víc, než předtím, bylo jasné, že se něco stane – a tak kostka vybuchla. Bylo to rychlé, ale ne nečekané. Mornata výbuch odhodil na zem. Okamžitě jsem k němu vyběhla, nehledě na to, co by se mohlo ještě stát. I díky tomu jsem viděla trhlinu, která tu po kostce zbyla. Jenže i ta zmizela. Místo toho místa, kde byla ještě před chvílí kostka jsem se vrhla k Mornatovi. "Jsi v pořádku? U bohů.. teče ti krev! Ukaž mi to, musíme krvácení zastavit," v tu chvíli jsem byla vyplašená, ale odhodlaná mu pomoci, odráželo se to v tónu mého hlasu. "Viděla jsem.. asi byla natolik naplněná nějakou energií, že.. vlastně nevím, co by mohla dělat, ale viděla jsem něco, co rozhodně nepatřilo do naší reality. Buď to byla trhlina v čase, která ukazovala kus toho, jak to tu jednou bude vypadat, nebo to bylo úplně jiné místo," mluvila jsem rychle a dost se mračila.

Osud - 28. září 2014 20:14

Mira S Gorbem Gorb se usmál. „To není špatný nápad.“ Odpověděl na to, že by jste zítra mohli zmizet z města. „Potřebuji další bylinky. Mohla by jsi jít se mnou a pomoct mi. Taky by jsi se mohla něco přiučit. Místní rostliny jsou velmi užitečné. Buďto jsou velmi léčivé a nebo velmi jedovaté a ano... a nebo velmi chutné jako koření do jídla.“ Vysvětlil ti. Chvíli jste mlčky jedli, než ti to nedalo a začala se vyptávat na tu výpravu o kterou on nestál. „Ale... tvrdí, že našel rozvaliny původních obyvatel téhle planety a že to tam ještě nikdo nerozkradl, takže by tam mohlo být spoustu zajímavých věcí.“ Začal ti vysvětlovat. „Netvrdím, že by to bylo k ničemu. Kdyby to byla pravda bylo by to velmi významné, protože o původních obyvatelích se ví jen velmi málo. Problém, že našel takové rozvaliny už několikrát. Akorát se ukázalo, že je to něco úplně jiného. On věří, že našel něco skvělého... bohužel se většinou plete.“ Pokrčil rameny. „Vytáhl mě na pět takových výprav. Pět. Nakonec jsem to s ním vzdal.“ Billie S Twakem Twak trhl rameny, asi to bylo pokrčení. „Tuž já su tu už narodil. V dnešnej době už moc dováčíků není. Prej, že kdysu se tu naváčici objevovalu po desůtkách každý den. Ale dnes? Zahrada je už poměro plná. Nováčícu se už objevuju jen tu a tam za pár let.“ Vysvětlil ti. „Většuna ludí co potkáš se tu už narodila. Nováčici byli jejich rodiče, prarodiče, praprarodiče a tak dál.“ Vysvětlil ti a šel pomaleji, aby jsi mu stačila. „Moja prabábi byla nováčíca. Vyprávěla mi jak jsem byl malů usmrkanuc o domovině. Krůsná zema plná hor, vůlkánů, nebezpečných bestyjů s kterůma byla čest bojovat. Zema plná bohatství, stačulo se jen natáhnut. Prabábi byla z malůho kmena, ale známého pro velké bojůvníky, kteří vybojuvali kmeni uznání. Znů to pro mna jako ráj. Takže důfám, že až zemřu odeberu se můja důša do země mých předků.“ Mluvil o tom zapáleně, skoro jako věřící. Procházeli jste kolem jednoho velkého keře, z kterého za chůze strhl několik listů, nacpal si je do pusy a začal žvýkat. Podíval se na tebe a čekal co mu teda povíš. Kristýna S Mornatem Hned jsi k Mornatovi přiběhla a dělala si starosti. Mornat se držel za oko a ty jsi si mohla jen představovat z čeho mu teče krev. Možná mu střep vypíchl oko, ale to byl ten nejčernější scénář. Mornat zabručel, ale nakonec ruku odtáhl. „Trhlina?“ opakoval. On to vidět nemohl, protože se v tu chvíli válel na zemi a víc se staral o své oko. „Hmmm.... to se mi ani trochu nelíbí Kris.“ Řekl a zamračil se na tebe jedním okem. Ty jsi mu začala zranění kontrolovat. Nebylo to vážné, kus střepu mu rozřízl obočí a uvízl v tlusté kůži. Slyšela jsi o tom, že z hlavy teče nejvíc krve i když je zranění malé, ale tohle je poprvé co jsi něco takového zažila. Mornat měl oko zavřené, aby mu krev do něj nestékala. „Sice tu máme oblasti, které jsou technicky vyspělé, ale tady u nás takové pekelné věci nemáme. Nevím čím to je. Už pár lidí se sem snažilo dostat stroje z těch jiných částí, ale vždycky se hned porouchali. A taky jsem slyšel, že naše magie, která je tady silná tam zeslabí. Sestra si myslí, že to tak někdo udělal schválně, aby se každá oblast rozvíjela jinak. Pomaleji nebo rychleji. Myslím si, že má pravdu.“ Vysvětloval ti zatím co jsi vytahovala střep. Fousky mu zaškubaly, když jsi to udělala, ale ani nepípl. „Tahle věc byla technika. Takže je jasné, že začala selhávat. Ale.... jak se to sem dostalo?“ díval se na tebe otevřeným okem.

Billlie Piper - 14. října 2014 23:07

Převrácený svět To co mi Twak řekne mně udiví copak tahle Zahrada není nekonečná? Slyšela jsem o pohádkové zemi která nemá hranice.Nebo o planetě nekonečné velikosti která existuje v konečném vesmíru i když v obou případech to bylo vždy poněkud jinak.A pak je tu tento trpaslík Twak to není ani jméno pro trpaslíka spíš pro žabáka. Ovšem to co mi pak řekne mně začíná dávat smysl.Že by přece jen pocházel ze Středozemě?Aspoň tohle podle jeho popisů by to mohla být Morrie.Ovšem co mu mám říct já?Doufala jsem že bude mít nějaké vzpomínky z původního světa na které bych mohla navázat ovšem takto? Nemůžu mu říct že v mém světě neexistuje.Že je jen výmysl různých osob.Že je první trpaslík kterého vidím protože do této doby jsem si byla jistá že trpaslíci neexistují. „No tohle potvrzuje to co jsem tušila.Vy trpaslíci žijete v horách,pod zemí aspoň tak to platí v mém světě.No a já pocházím z jednoho velkého města včera jsem trochu moc slavila a pak si pamatuji že jsme se ocitla zde.Nejdřív jsem si myslela že tohle kolem je jen kocovina.“ Vím že to nebude stačit,ale potom už utrhnu stejný lístek jako Twak a opatrně do něj kousnu protože co je dobré pro trpaslíka nemusí být dobré pro mně.Klidně to může být jejich verze wasabi.

Mira Kadrasová - 01. března 2015 21:05

Plánujeme Pri zmienke o bylinkách zvedavo nastražím uši. Botaniku mám rada. "To znie ako výborný nápad. Pokiaľ tu mám prežiť.... nejakú dobu (zahryzla som si do jazyka, drali sa mi naň slová ako "celý život"), tieto znalosti sa mi veľmi zídu. " Snažím sa vybaviť si, ako vyzerali byliny čo včera Gorb zbieral. Nu, viacej ako miestnej flóre som sa venovala zízaniu na drakomuža. Potom ale začal vysvetľovať, o akú výpravu sa vo Fidelovom prípade jedná. "Táto planéta má aj nejakých pôvodných obyvateľov? To oni nás sem... premiestnili? Prepáč, trochu sa v tom strácam... nejak mi to všetko nedáva zmysel. Hlavne nechápem prečo si niekto, či už pôvodní obyvatelia či niekto iný, dáva takú námahu, aby sem premiestnil jedno zmätené dievča... a peknú zbierku ostatných bytostí," odsuniem už prázdny tanier, dopijem nápoj a rozhliadnem sa po miestnosti.

Osud - 03. května 2015 18:09

Mira Kadrasová Gorb Gorb se na tebe zadíval a ty jsi poznala, že se chystá k vysvětlování. Už jsi se začala orientovat v základní sestavě dračích grimas... nebo přinejmenším u něj ano. „Těžko říci. Původní obyvatelé této planety buďto můžou být ti co tohle vymysleli a nebo to byla prostě rasa, která se na této planetě vyvinula. Buď to, nebo ono a nebo obojí. Víme toho hodně málo.“ Řekl a přejel si drápem po šupinaté bradě. Když se škrábal znělo to, jako když někdo škrábe kamenem o dřevo. „A podle čeho se rozhodnutí koho odnesou... to taky nevíme. Ale existuje teorie, že ti co to vymysleli jsou už dávno pryč, mrtví nebo odešli a celou tu věc s unášením provádí nějaký stroj automaticky. K tomu se poměrně přikláním já. Protože četnost nových unesených je stále méně. Říkám si jestli tomu stroji třeba nedochází energie.“ Podíval se na tebe a pokrčil rameny. „Ale všechno to jsou jen spekulace, dohady nebo zbožná přání. Bylo mnoho, kteří hledali odpovědi. Někteří se vrátili s nepořízenou, jiní se nevrátili vůbec. Buďto se rozhodli usadit tam kam došli nebo našli odpovědi. A to vede k dvěma dalším možnostem. Buďto je to zabilo nebo se vrátili domů a laskavě se rozhodli, že ostatním nešťastníkům nic neřeknou.“ Billie Piper Twak Twak pokýval hlavou. „Jo. Tuž to je normoš. Všeci noví se tutoš tak objeví. Du doma chrnět a pak Pufff.... objeví se tu.“ Rozmáchl dramaticky rukama. „Nesu první a asi ani poslední.“ Pokrčil rameny. Napodobila jsi Twaka, utrhla lístek a zkusila do něj kousnout. Pár kapek z listu ti vyteklo na jazyk. Chutnalo to jako mentolová žvikačka. „Tak ty děvčica rádo slavíš? Tak to se mým kámošům budeš páčit. Všeci máme rády ti co se umí bavit.“ Vyplivl listy a podle toho, jak začal mlít pantem se snažil dostat ze zubů zbytky listů. Zastavil se a rozhlédl se, poškrábal se na tváři a ještě chvíli se rozhlížel než se vnořil do jednoho hustého křoví. Už jsi chtěla jít za ním, když se znovu vynořil a vedl vedle sebe kolo. Tedy.... bylo by to kolo, kdyby to nemělo opeřená křídla a vzadu něco co vypadalo jako malý parní kotel s komínem. „Tož mám jen jednosedák. Ale to su zvládne.“ Poplácal malé červené sedátko a vydal se dál a hybrida kola vedl vedle sebe.

Mira Kadrasová - 28. května 2015 14:33

Debata pokračuje Počúvam Gorbovo vysvetľovanie a pritom sledujem dračiu mimiku jeho tváre. Šupiny v okolí jeho očí sa poskladali do jemných vejárikov a celkovo sa nepatrne zmenilo aj držanie jeho tela. Hoci som tu bola jediným jeho poslucháčom, tak trochu to budilo dojem, akoby sa chystal hovoriť pred celou sálou. Zrejme to malo čo robiť s jeho postavením senina a zvyk je železná košeľa. Z jeho slov pochopím, že zrejme vedia iba o málo viac, ako ja. Robiť nejaký výskum vo svete, ktorý už čert vie ako dlho hostí tvorov a kultúry zo všetkých možných a nemožných kútov vesmíru je zrejme robota na draka... eh, že to musím takto povedať. Určiť, že niečo je skutočne pôvodné a vlastné tomuto svetu musí byť zrejme nemožné. Ak tu teda nemajú nejakú metódu, ktorá by bola podobná našej metóde polčasu rozpadu uhlíka. Prestanem sa zaoberať možnosťou datovania možných archeologických objavov a počúvam ďalej. Nejaký stroj, ktorému dochádza energia? Zaujímavá myšlienka. Možno ani nie energia... možno sa len blížime ku vrchnej hranici populácie na planéte a nové "vzorky" už nie je treba... Gorb pokračuje ďalej o tých, ktorý skúmali ako z tadiaľto ubziknúť a pre istotu sa vôbec nevrátili. Aké milé. To ma ale vedie ku ďalšej otázke. Existuje vôbec nejaká mapa tohto sveta? Ak áno, rada by som ju videla. Ale toto má zatiaľ čas. Som najedená, v príjemnej spoločnosti a úprimne povedané... nič sa mi nechce. Alebo presnejšie povedané, neviem, čo by sa mi malo chcieť. Je jasné, že by som svojmu spoločníkovi mala aspoň dačo odpovedať. „No... v blízkej dobe sa zrejme na žiadnu pátraciu akciu, ako sa odtiaľto dostať, nechystám. Nie som hazardér. A tiež nie som fanúšik tej Fidelovej expedície. Takže zrejme môžme na zajtra spokojne ďalej plánovať bylinkárčenie." Spokojne sa usmejem. „A čo budeme robiť teraz? Teda... pokiaľ ťa nezdržujem od nejakých povinností," dokončím neisto. Nemá náhodou ako lekár nejakú službu v nemocnici?

Billlie Piper - 15. června 2015 22:32

Twak a podivné vozítko Twak právě předvádí jak se zde každý nový objeví a já no ... nevím co si o tom mám myslet.Potřebuji informace ovšem to chce čas a čas je něco čeho nejspíš budu mít dostatek. Až moc mám pocit že já nebudu poslední.Už se odsud někdo dostal?A pokud ano jaká je šance že se vrátil tam odkud přišel?Tohle vypadá jako dokonalé místo pro život,planeta která si sama sbírá své obyvatele aby tu žili.Jako Sikaris jejíž štědrost obyvatel maskovala zvláštní formu jejich sobectví. Když se zakousnu do lístku tak mně překvapí jeho chuť. Mentolová žvýkačka.Páni,dobrý. Utrhnu si další list,ale to Twak opět promluví a já si nejsem jistá.Znám trpasličí oslavy a právě alkohol mně sem dostal. Dobře nemohl za to jen alkohol a já jsem ráda že jsem se tak opila a nestihla jsem se před spaním svléknout. Vyvedu se ze svých myšlenek když Twak zmizí v křoví.Doufám že si šel jen ulevit protože myšlenka že se budu prodírat křovím se mi moc nelíbí.Ovšem Twak se brzy objeví a vede kolo,než mně však napadne zda je tam ještě jedno všimnu si že to kolo má křídla a parní kotel. „Jasně a jak?To budu sedět na rámu nebo za tebou?myslíš si že to je bezpečné?“zeptám se pak když si to parní létající kolo poněkud nedůvěřivě prohlížím.

Drag Oncave - 09. srpna 2015 18:32

Nový příspěvek v dobrodružství. Modrý. Kvůli dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad" a přišel na Vás správce s koštětem. Dejte mi do dvou týdnů vědět (nejlépe přímo herním příspěvkem, pokud si nechcete spamovat v dobrodružství, můžete i poštou), jestli jste našli novou chuť k hraní nebo byste rádi vyměnili vypravěče. Pokud se mi neozvete, po skončení lhůty bude dobrodružství ukončeno! Drag Oncave PS: Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu! Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní.