Ztraceni
hrálo se Denně
od: 03. července 2011 16:46 do: 28. listopadu 2013 18:41
Dobrodružství vedl(a) Gari
| |
 | Léto je v plném proudu a zase se jeden tábor chýlí ke konci. Sešly se tu různě staré děti ze všech možných koutů republiky - někteří, aby si užili legraci, jiní, aby si dokázali, že jsou nejlepší, a pak i tací, které sem poslali rodiče, aby se jich alespoň na čas zbavili. Tábor právě vrcholí nejočekávanější hrou ze všech - velkým hledáním Pokladu - a všech pět týmů napjatě očekává start. Tady se ukáže, kdo je nejlepší. Tady se ukáže, kdo vyhraje celé to čtrnáctidenní snažení a dostane nejlepší ceny. Neexistuje tu nic jako "není důležité vyhrát, ale zúčastnit se". Vítěz bere vše a druhé místo už neznamená nic. |
| |
| Je parný letní den - vedro k zalknutí, nebe bez mráčku, snad jen na horizontu se rýsuje nějaká ta slibná oblačnost. Polední volno skončilo a konečně je to tady. Chvíle, na kterou jste všichni čekali už od samého začátku tábora. |
| |
 | Čekání na start Tak a je to tady... To se mi děcka zase div neporvou. Koukala jsem na ty obličeje, jak po sobě vrhali navzájem smrtonosný pohledy, a musela jsem se tomu pousmát. Každej rok je to stejný. Pozdravila jsem svý svěřence a ještě se chvíli pošťuchovala s Pavlem. Bylo mi ho líto. Celej tábor se na Poklad těšil jak malej kluk a nakonec kvůli blbý díře v zemi, kterou včera neviděl, jít nemůže. Dělala jsem si trochu starosti, co kdyby se někomu něco stalo a neměl by ho kdo odvíst do tábora. Ale nakonec mám v týmu i tak spoustu pořádnejch chlapů, takže vy to mělo být v cajku. Modří už vyrazili, takže nám zbejvalo deset minut. "Tak, bando, jde se na věc. Máte všichni dost pití? To vedro je dneska fakt vražedný," varovala jsem je a otřela si pot z čela. "Snad večer zaprší. Támhle za kopcema je docela zataženo." Zamyslela jsem se. Vůbec nefouká. To sem snad ani dneska nedorazí, ikdyž... Jeden nikdy neví. "Víte co? Stejně si radši vemte pláštěnky, kdyby náhodou," řekla jsem nakonec. "Takže všichni mají všechno?" ubezpečila jsem se nakonec. "Tak jdem na start, Hanka vám vysvětlí, co a jak," zavelela jsem. Naposled jsem houpla kolem krku Pavlovi, div jsem ho nepovalila, a dostala jsem na cestu pusu na tvář. "Tak jim to koukejte nandat, ať viděj, zač jsou toho Lovci hlav!" loučil se s náma Pavel a bylo na něm vidět, že by nejradši běžel taky. Chudák malej... Vlastně velkej. Vyrazila jsem jako první a vykračovala si to k chatě, kde už stála hlavní vedoucí Hanka a čekala na nás. |
| |
 | Tábor na Šumavě Otevírám oči. Když se kouknu z okna, právě svítá. Je léto, takže bude ještě brzy ráno. Jsem ranní ptáče a na „honbu za pokladem“ se dost těším. Vystávám z postele a natahuji si kraťasy. Je teplo, takže i v tuto brzkou hodinu to s krátkými nohavicemi přeběhnu na toaletu a umývárky, kde začnu s ranní hygienou. Když se vrátím do chatky, všichni ještě spí. Aspoň to tak vypadá. Opět zalézám pod spacák, zapínám si mobil a upravuji sluchátka na uších. Mám ještě dost času vychutnat si pořádnou hudbu. Jako první se náhodným přehráváním spustí skladba Worth Dying For od skupiny Rise Against. A tak jen tak ležím a užívám si muziku jedné z nejlepších punk rockových zahraničních skupin, které znám. Zavřu oči a nechám se unášet hlasem a tóny kytary a bicích. Když oči opět otevřu a vyjdu z toho „transu,“ do kterého jsem se to dostal, tábor je již živý. Venku se to hemží dětmi, kteří si chystají věci na hledání pokladu a cpou do sebe poslední kousky snídaně. Sakra, zase sem propás snídani. No co, dám si něco z těch zbytků vlastních zásob, pomyslím si a opět se zaposlouchám do hudby. Právě hraje moje oblíbená hip-hopová muzika bez textu. Jedna z mála těch, které mám rád. Kenny Rough-Ty Nikdy Hample Session… Taky bych chtěl někdy něco takového umět vytvořit. Po této písničce se konečně zvedám a oblékám si i triko. Na hlavu si nasazuji kšiltovku a do batohu dávám poslední potřené věci. Naopak z něj vytahuji poslední dvě sušenky Twix, které mi zbyly. Mám je místo snídaně. Nijak mi to nevadí, stává se mi to často a tady na táboře je to minimálně po páté. Když „dosnídám“ vyjdu konečně z chatky a ještě si dám pořádný nášup teplého čaje. Rychle vrátím hrnek do chatky a seřadím se u svého týmu. Díky své pauze na čaj jdu jako poslední a přicházím zrovna ve chvíli, kdy ta slepice pitomá peskuje malou Johču. Panebože to je vážně kráva, jinak to ani říct nejde. Nechápu, jak do ní můžou být kluci z Pěchoty tak paf. Jasný, je to docela kus, ale jako větší nánu je fakt těžký najít. Možná jsem jediný, kdo je tohoto názoru, ale je mi to naprosto jedno, protože pevně věřím, že je správný. Mě tím svým sexy zevnějškem nedostane. „Hej, srnko! Můžeš na ni na chvíli přestat řvát? Rozhodně ji tím na odvaze a sebevědomí nepřidáš, pokud ti to ještě nedošlo.“ Oslovení srnko používám záměrně. Všichni ví co znamená. Je to z jedné písničky „Prší Prší“ od Strapa. Často ji v její přítomnosti pouštím pěkně nahlas, abych ji trochu naštval. Vlastně to není všechno. Nejvíce jsem ji asi naštval jednoho deštivého dne. Pršelo a bylo velké bahno. A královna si zrovna, bez plášťěnky, vyšla pro čaj. Jenže na kluzkém terénu uklouzla. Byla celá hnědá a mokrá. Naštvaně se rozhlédla, a ujistila se, že to nikdo neviděl. Ale to měla smůlu, jelikož já ji pozoroval oknem chatky. Rychle jsem ho otevřel a vykřikl na celý tábor pasáž z té její oblíbené písničky: „… velká voda bere všeckých čo sú na **** a já se na to z okna smějem.“ Nejen, že jsem ji tím dost urazil, ale ještě jsem k ní přilákal zraky téměř všech táborníků. V tu chvíli se stala terče, posměchu a její pýcha nejspíše utrpěla velkou ránu. Na odpověď ani nečekám, stejně to bude nějaké arogantní a kyselé, a otáčím se ke klukům z týmu. „Chtělo by to Kanadu. A pořádnou. Poslední noc, pěkně takovou, na kterou nezapomene,“ navrhnu. Na to přichází drobek a já utichám. Nemyslím, že by nám to chtěla překazit, ale proto je jen mezi táborníky. Po jejím pokynu s pláštěnkami se ušklíbnu a šusťákovou, kterou mám kolem pasu si strčím do batohu. „Bude muset stačit,“ povzdechnu si s hraným smutkem. Na to k nám přistupuje Pavel zvaný Kulhavý. „Jasný že to zvládnem,“ odpovím sebevědomě a uchechtnu se nad poznámkou „Však Martin je už taky pořádnej kus chlapa...“ Nijak proti tomu neprotestuju, jen mi přijde komické, že já, se svými 176 centimetry, tento, o dva roky starší, kus chlapa převyšuje a to docela značně. Nic proti tomu klukovi nemám do doby, než se mi začne snažit poroučet. V tu chvíli ho nemám zrovna v lásce, ale vím, že hlavu mu nepředělám. Jinak se mi zdá celkem fajn. Následně už míříme k Hance, která nám má dát všechny potřebné pokyny. Odkazy: Rise Against – Worth Dying For (odkaz) Kenny Rough – Ty Nikdy Hample Session (odkaz) Strapo-Prší Prší (odkaz) – doporučuji alespoň jednou, kvůli příspěvku, poslechnout. Kraťasy (odkaz) Triko (odkaz) Kšiltovka (odkaz - bíločerné provedení) Batoh (odkaz) |
| |
 | Na startu Konečně skončil polední klid. Už se nemůžu dočkat na hru. Chudinka Johča, pomyslím si, když uvidím její slzy. Na jejím místě bych nevydržela. Nejradši bych na tu "srnku" taky něco zakřičela, ale nakonec si to rozmyslím. Potom modří odchází a já přešlápnu. Už jen pár minut a budeme na řadě. Těch pár minut přemýšlím o táboře. Potkala jsem tu spoustu zábavných a příjemných dětí (a vedoucích) a bude se mi stýskat. To, že je tu honba za pokladem taky znamená, že se brzo budeme loučit a pojedem domů. Nakonec ale tyhle myšlenky zaženu. Potom, co nám Drobek řekne ať si vezmem pláštěnky, si ještě zkontroluji věci a jsme na řadě. Ještě zamávám na rozloučenou Pavlovi a potom už konečně jdeme za Hanou. |
| |
 | Stáárt! Už od včerejška jsem byla ohromně natěšená. Jen málokdo si umí představit moji nervozitu a zklamání, když bylo sděleno, že vyrážíme až po obědě... celý den jsem byla zamlklejší než jindy, ale zároveň mnohem neposednější, jako bych se jenom na chvilku posadila a už už mě něco kouslo do zadku, abych musela hnedka vyskočit na nohy. Prostě jsem byla tak nervózní, až mě skoro z toho začalo bolet bříško. Každopádně původ mojí nadšené nervozity je snad jasný. Ačkoliv jsem už na pár táborech byla a i na podobném tomuhle, tohle je snad poprvé, kdy jsem ve skupince, která má šanci vyhrát - a já, i když nejmladší ze všech se toho můžu zúčastni! Navíc máme v týmu vesměs samé bezva lidi, kteří nemají tendenci mě šikanovat za cokoliv, co nezvládám. Johča nemá takové štěstí... Lehce soucitným pohledem sleduju stejně starou holku z druhého týmu. Nerezka na ni řve a nikdo se tomu nesnaží zabránit... proto se rozesměju, když ji Dave okřikne. Nikdy jsem pořádně nepochopila, co to mají všichni s tou srnkou, ale připadá mi to vtipné, a o to víc, že Dave se nebojí jí něco říct, ačkoliv je z jiného týmu a vůbec. Ještě, že s námi je Drobek, ta by na mě nikdy neřvala! Než stačí Hvězdná pěchota odejít, popoběhnu pár kroků za Johčou, která nejspíš půjde poslední, a ačkoliv nejsme nějaké extrémně velké kamarádky, jako prcci držíme pospolu, a proto jí tiše, aby to nemohl slyšet nikdo z jejich týmu, popřeju: "Drž se!" Široce se na ni usměju, povzbudivě ji plácnu po zádech, a pak se znovu vrátím k našim, kde se postavím někam na kraj. Malinkato nepřítomně si prohrábnu prozatím rozpuštěné vlásky a stále nervózní si znovu a znovu upravuju popruhy batohu, aby mi co nejlépe seděly a já nezdržovala hned na začátku, protože by mi batoh byl nepohodlný, přičemž rozhovor Drobka, Pavla a dalších tak nějak nevnímám. Když se ale Drobek zmíní o tom, jestli máme dost pití a pláštěnky, jako bych se vzpamatovala, otočím se na ni a energicky kývnu. "Jasně že! Nemám ale pláštěnku, jenom nepromokavou bundu... bude to stačit?" dodám klasickou dětskou otázku, pro většinu lidí už dost štvoucí. Ostatně takhle blbě se ptají i děcka ve škole, jestli vadí, že budou psát propiskou místo perem atp., že? Já si to ale zatím neuvědomuju. Ptám se naprosto upřímně, a pokud by někdo měl podrážděné odpovědi, budu z toho akorát smutná. Pak už ale všichni vyrážíme pro instrukce, a já se pohotově zapojím Drobkovi po boku. S většinou lidí od nás jsem tu víceméně zadobře, ale ona je vůbec nejlepší, a to hned v několika ohledech. "Ty jo, já se strašně těším," svěřím se se svými pocity, aniž bych se zajímala, jestli ji to zajímá či to chce vědět. "Fakt! Doufám, že vyhrajeme, akorát chudák Johča, Nerezka ji asi zabije, až si bude chtít na někom vybít zlost," lítostivě si povzdechnu. Pak ale dostanu nápad. "Hele, nemohla bys, pokud vyhrajeme, Nerezce něco říct? Víš, Johča je fakt chudák, ani za nic bych si to s ní nechtěla vyměnit," rezolutně zavrtím hlavou. V tu chvíli ale dojdeme před vedoucí Hanku, a já zmlknu, protože nám má předat instrukce. To zase vím, že se mluvit nemá, když mluví vedoucí, to vím už dávno, a tak pěkně držím pusu na zámek. |
| |
![davidmokryztraceni[1]7746.jpg](davidmokryztraceni[1]7746.jpg) | Vzhůru za pokladem Při tomhle poledním klidu jsem si docela dobře odpočal. Ukázal jsem Maskáčovi jak jeden ze svých bojových fíglů a dal mu jednu radu. Vždy se nemusíš vyhrát hrubou sílou. Musíš využívat i taktiku, nebo třeba rychlost. Snad mu některé mé rady budou ku prospěchu. Vážně se už těším jak to nandáme té Hvězdné pěchotě. Jejich vedoucí není zrovna hodná. Holt musí být i zlí aby tu mohli být hodní. Já však nepatřím ani do jedné skupiny. Když jí Dave řekl srnko pousmál jsem se. Konec nějakého uvažování nad dobrem a zlem. Teď musíme najít poklad. Zatnu pěst. Však uvídíte co Headhunters dokáže. Posluchám co si ostatní povídají dokud jsme nepřišli na řadu a potom posloucháme pokyny Hanky. |
| |
 | Napětí před startem O odpoledním klidu jsem ležel ve stanu a trávil po oběděna kterém jsem se doslova přežral. Naložil jsem si hodně, protože nás čeká finálová bojovka, ale ke konci už jsem nemohl a jelikož nemám rád plýtvání, se sebezapřením jsem to dojed. Následně jsem si to vyčítal: ,,Akorát se tak pobliješ ty hlupáku! Já blbec. Už zní píšťalka a HVT svolává nástup na nástup. Stojíme na plácku a nad hlavami nám vlaje modrá vlajka na znamení že první vyráží Hvězdná pěchota. otočím se na Nerezu a vidím jeden z jejich mnoha útoků na malou a nevinnou Johanku. Vzpomenu na na ranní srnku. A myslím že nejsem jediný. Nesmíme zapomenout připravit s klukama kanadu pro tuhletu nánu. připomenu si. Z jiného směru k nám míří naši dva vedoucí. Pozdravím Drobka a Pavla. Na větu drobka, "Však Martin je už taky pořádnej kus chlapa, tak za tebe zaskočí.", s úsměvem, pohotově reaguju: ,,A co já? Hvězdná pěchota už je na cestě a my míříme k HVT Hance. |
| |
 | Před startem Po obědě, kde jsem si dal tak akorát, abych v nejhorším zvládl odpoledne i bez jídla. Pak zalezu do stanu, poberu všechny věci, co bych mohl potřebovat a pak se vytratím někam do ústraní a v klidu si zapálím. No...a zase je to tady...musíme tu pěchotu rozdrtit...jinak by se nám smála ta čúza, co je jakože vede. Znechuceně si odplivnu, hodím vajgl na zem a zašlápnu ho. Tak, jde se na to. Vrátím se zpátky ke stanu, vytáhnu z něj batoh a jdu si sednout někam do stínu. Potom mě vytáhne David a ukáže mi další bojovej trik. Supr, díky...a tohle jsi mi radit nemusel, to mi tak nějak došlo automaticky. Usměju se a jdu si zase sednout do stínu. Jakmile slyším hvizd píšťalky, tak se zvednu, hodím na záda batoh a loudavě vykročím k náměstíčku. Dojdu na místo a naprosto automaticky vezmu do ruky náš prapor. Když do mě Pavel strčí pěstí, tak se usměju a na oplátku ho taky šťouchnu. Počkám, až nás zavolá Hanka a ještě se otočím na ostatní. Tak, lidi, jsme tady proto, aby jsme vyhráli...takže všichni do toho půjdeme naplno, jasný? Headhunters! Usměju se a jako první vyrazím k Hance. |
| |
 | Minuty před začátkem Po vydatném obědu a následném odpočinku mě probudil nástup. Uh, cože? To už se vybíhá? Vždyť jsem si sotva lehnul... Rozespale se sesunu z postele a naposled zkontroluju batoh s věcma. Zase je vedro jak na poušti a já s sebou táhnu bundu... Vždycky, když si takhle zabalím oblečení navíc, tak funguje jen jako zbytečná přítěž a ani ho nevytáhnu... Že se na to nevy... kašlu. Když vyjdu z chatky, akorát vidím Srnku, jak zas cosi vříská. Bože, kdy ta dostane rozum... Povytáhnu obočí, nechápavě zakroutím hlavou a šinu si to na nástup. Ať jsme dělali, co jsme dělali, nepovedlo se nám získat první místo. Ale to nevadí, na tu bandu žabařů pěchoťáků to stačit bude. Teda doufám, pousměju se. Jen je škoda, že s náma nejde Pavel... S úsměvem si vzpomenu na popěvek o Headhunters a vyrazím k Hance. |
| |
 | Den D - Hurá za pokladem Oběd před závěrečnou částí tábora, hledání pokladu, byl dle očekávání chutný. Nandal jsem si jen tolik, kolik bylo třeba na zahnání hladu a výživu těla, ne víc. protože kdybych se přjedl, tak by mě pak bolelo břicho a nechtěl jsem aby mě na výpravě cokoliv nějak trápilo či mi ztěžovalo pohyb. Jednoduše jsem chtěl eliminovat možnost jakéhokoliv špatného vlivu při běhu a všem čemu budu vystaven, prostě jsem chtěl být fyzikálně fit a vyhrát s týmem hru. Po obědě, když jsme měli klid na odpočinek po jídle, jsem se pustil do přípravy, abych to pak nedělal na poslední chvíli. Potom co jsem se připravil jsem si v klidu mohl lehnout a odpočívat. Když jsme pak svoláváni ke hře, v rychlosti kontroluju zda mám vše v batohu a nůž v kapse. Pak se sházíme a čekáme jen nato až budem moc vyrazit a vyfouknout výhru Pěchotě. Minuty před tím než vyrazíme se zdají jako hodiny. |
| |
| (Dave) "Ty se do toho nepleť, Adamovský," odsekla Daveovi Nerez. V jejím hlase bylo znát, že s ní cloumá vztek, ale snažila se to ze všech sil zakrýt. Pak se otočila k vašemu družstvu zády a odpochodovala i se zbytkem týmu pryč. |
| |
| A je to tu Tak se konečně dočkáme, již zachvíli vyrazíme. Ještě předtím však vyslechnem přednášku kterou kdybych měl přeříkat, tak ztoho vytáhnu pár bodů a bylo by, žádný zbytečný řeči. Ale co jsou to instruktoři a poslouchat je musíme. Když nám Hanka říka že nám tu předá první šifru tak je mi jasný že ji bude chtít většina kluků vzít. Proto si připravím ruku abych nebyl moc nápadnej a pak jí vymrštím pro obálku. ve které je ona šifra. Ale nato si musím ještě pár vteřin počkat. Každá vteřina se zdá věčná. Napětí by se dalo krájet. A je to tu, konečně můžem začít. Nedočkavě máchnu rukou po obálce. Jakmile jí ukořistím. Otevřu jí aby mi jí nevzali a v klidu jsme si mohli přečíst šifru. |
| |
| Startujeme "No jo, pardon klucí," zašklebila jsem se, když mě Pavlík napomenul. "Všichni jste pořádný chlapi, o tom žádná," dodala jsem omluvným tónem. "Jasný, stačí," usmála jsem se na Káju a rozpustile jí pocuchala vlásky. "To já taky, však jim to nandáme, jen ať se Nerez vzteká. A neboj," dodala jsem a spiklenecky se ke Káje naklonila. "Něco s tím uděláme," slíbila jsem polohlasem, aby mě ostatní příliš neslyšeli. Vlastně jsem si nebyla moc jistá, co přesně vůbec můžu pro Johanku udělat. V zásadě jsem nikdy Nerez neměla ráda, ale ostatní instruktoři na ni hrozně drželi a nebylo jednoduchý jí něco říct, aniž bych si proti sobě poštvala půlku vedoucích. Kájina dětská naivita mě občas dostávala pěkně do úzkých. No, snad se to potom nějak vyvrbí. Odebrali jsme se za Hankou, která děckám dala poslední instrukce a pak už nám dala první šifru a vypustila nás. Teď to teprv začne. Samozřejmě jsem znala předem jak obsah šifry, tak trasu i úkryt pokladu, takže pro mně se žádný překvapení nekonalo. Spíš jsem byla zvědavá, jak si moji Headhunteři povedou. Nejhorší je, že by jim člověk občas nejradši poradil, ale nemůže. No co, nemůžu je přece připravit o překvapení. "Pojďte rychle do jídelny," navrhla jsem. "Tam se to bude dobře luštit." |
| |
| Honza jako první popadl obálku a rovnou ji rozdělával. Vykoukl na něj papírek posetý tečkami a čárkami, což vypadalo pro začátek docela jednoduše. Na Drobkův pokyn jste se hned všichni sebrali a spěchali do jídelny, kde jste se namáčkli k prvnímu stolu a položili na něj šifru, aby si ji mohli všichni přečíst.
|
| |
| Vyrážíme Konečně jsme u Hanky. Informace, které nám říká, poslouchám jen na půl ucha. První, co opravdu vnímám, je "minuta". Tuším, že obálku bude chtít spoustu dětí a nemám moc ráda tlačenice, takže stojím kousíček opodál. Už jen pár vteřin... Jak jsou dlouhé a pomalé! Když nám konečně podá obálku, Honza ji rychle vezme a rozbalí. Zajímalo by mě, co bude 1. šifra... "Jsem pro Drobkův návrh - pojďme do jídelny." řeknu, ikdyž pochybuji, že by mě někdo vnímal. |
| |
| 1. šifra Když jsme se tedy odebraly do jídelny. Takže tu máme první šifru. A to je... prohlídnu si papír ...není to šifra Mistra Leonarda ale pohá morseovka. Konečně jsem si začal vzpomínat nato jak jsou tečky a čárky v morzeovce, starý dobrý kámoši, ještě že jsme tahle blbly. Asi po dvou minutách luštění pak můžu přečíst vzkaz jinak než po písmencích ale jao souvislí text. Visi, vis, visatec, podním stojí chlupatec. Až vysatec upadne, chlupatec ho popadne. podívám se na ostatní Přemejšlejte, mě to v tuhle chvíli nic neříká. Jen mi to připomíná nějaký ovoce co když spadne nazem tak ho člověk sebere. Jem ožný že nás to zavede ke stromu, ale je to jen první zdání. Takže tomu moc nevěřte. |
| |
| První šifra Dojdu v čele skupinky k Hance a na oko ji vzorně poslouchám. Jasné, jako každej rok. Jakmile se objeví obálka, tak se všichni posunou blíž k Hance a já jim místo uvolním. No dobře, pokud chtějí držet tu obálku, já jim v tom bránit nebudu, už jsem si to párkrát užil. Pak jenom Hanka pustí obálku a Drobek zavelí do jídelny. Rychle tam doběhneme, já se opřu o jeden ze sloupů a poslouchám, jak ostatní luští. Morseovka, tou se vždycky začíná, ty pravý srandy teprve přijdou. Jak Honza přečte hádanku, na chvíli se zamyslím a představím si okolí tábora. Hele, chlapi, co takhle ten velkej dub? Visatec je žalud a chlupatec je prase...co myslíte vy? Sakra, takhle po mě chtějí přemýšlet a nedají mi možnost si zapálit...to je k prdu. |
| |
| Vyrážíme "Dík," spokojeně a s důvěrou se usměju na Lenku, když slíbí, že mi pomůže Johanku nějak zachránit od Nerezky, která ji zřejmě bude chtít šikanovat, pokud mi vyhrajeme - a jako že my vyhrajem, o tom žádná, cha! Během toho, co Hanka mluví, mlčím, ale v zásadě neposlouchám, protože jsem příliš zaměstnaná tím, že nohou rejpu do nějaké dírky v zemi a snažím se z ní dostat ten kámen. Ale slovo "minuta" moji pozornost upoutalo snadno a stoprocentně. Rychle zvednu hlavu jako větřící pes, a potom se rychle přemístím blíž k Hance, abych obálku získala JÁ! To, že s šifrou v ní asi nebudu vědět co udělat je vedlejší, ale já chci tu obálku! Jenomže na to nestačím. Vezme ji Honza dřív, než já si na ni vůbec stačím sáhnout. Zklamaně protáhnu obličej. "Hej!" Ale snad nikdo mě nevnímá. Naštěstí pro ně nemám v povaze se hned rozbrečet, takže se radši chytnu Drobkova nápadu. "Jídelnáá!" vykřiknu, a co nejrychlejc zamířím do jídelny, jako by to byl nějaký závod. Když už teda nemůžu aspoň držet šifru, nacpu se k Honzíkovi co nejblíž, abych tam aspoň viděla - trošku mě mrzí, že mě nenechají nijak pomoct, já koneckonců tuhle šifru taky znám, chodím na skauta, a tam jsme se to učili! Jedinej problém, že já bych na to potřebovala tak deset minut, a ideálně k tomu ještě klíč napsanej na papíru, kdybych si na něco nemohla vzpomenout. On to má hotový za chvilku. Tak aspoň jsem hned u něj, abych byla u středu řešení problému. "Prasátko? Kde?!" zaujatě se podívám na Martina, jako bych nepochopila, o čem se tady bavěj. "U dubu je prasátko?" vypísknu. Z očí mi kouká, že právě teď myslím na to, jak se tam nejrychleji dostat a s prasátkem se pomazlit. |
| |
| 1. úkol Už vydím jak se všichni připravujou vzít obálku kde se nalézá náš první úkol. Nojo abychom se z toho nezbláznili, jen klídek je to teprve první úkol. Nakonec nastane čas a většina se vrhne po obálce, poté se rozhodnem, že by jsme to měli řešit v jídelně, protože tam budem mít na to klid. Dobrý nápad. Když dorazíme do jídelny posadím se blízko a počkám až na to podívají. Honza řekne, že je to morseovka. Poslechnu si co se v ní píše a když Maskáč řekne o dubu a praseti. Jenom se usměju. To je přesně to místo kam bychom asi měli jít, nebo někdo z vás má lepší nápad? |
| |
| Po startu Už jen pár vteřn... Někdo ji chňapněte a rychle, ať doženem náskok. Honza je rychlej, jen ji sebere, slyším, jak se říká jídelna, a běžím tam za ostatními, abych taky třeba případně pomohl s luštěním. Asi to ale nebude třeba, 1. šifra bývá jednoduchá, takže než si ji pořádně prohlédnu, už ji někdo přelouská sám... Přesně tak se taky stalo, morseovku přeložili během chvíle a význam toho následoval taky hned. "To je ono! Dub! Seberte si věci a honem, ať je doženem!" začíná mě chytat adrenalin. |
| |
| Vyrážíme Hanka si nás svolala že za chvilinku budem moci vyrazit. Všichni napjatě čekáme na start. Jen Patočka je znechucen že si nemůže zapálet. Stojím vedle něj a nedělá mi to radost. Jedna minuta do startu a všichni už jsou fyzicky i psychicky připraveni porazit tu prašivou Hvězdnou pěchotu. 1. 0. Honza jako první popadne obálku. Na Karolínce je vidět že si ji chtěla vzít pro sebe. No to se ví, držet indícii, nad to není. Teda aspoň pro ni. Po návrhu Drobka se všichni urychleně přesunem do jídelny, kde Honza obálku rozbalí a za chvíli vyluští. Ale s rozumným nápadem přijde až Patočka. To není špatné. Honem poďme tam! Opět urychleně všichni vybíháme. |
| |
 | Převalovala jsem se na posteli a kecala s Tarou. K obědu jsem toho moc nesnědla, ale stejně jsem měla žaludek jak na vodě. Jestli na mě zas jde migréna... To by bylo pěkně v prdeli. Celej tábor se těším na tuhle hru a nakonec bych z ní nic neměla? Ale ne, asi jsem se jenom blbě vyspala. Pro jistotu jsem si do batohu přibalila platíčko brufenů, kdyby náhodou, ikdyž mi bylo jasný, že jestli mě to chytne po cestě, tak mi prášky nepomůžou. Konečně zapískali nástup. Svalila jsem se z postele, nasoukala se do sandálů a s batohem na zádech jsme vyrazili na plac. Chvíli jsem ještě bez zájmu pozorovala, jak Nerez buzeruje Johanku, jako to vždycky dělala. Pozice nejmladšího je vždycky nevděčná. Nechala jsem to bejt. Stejně s tím nic neudělám, zato Dave se do ní zase pustil. Že má vůbec nervy se s tou krávou hádat. Za chvíli dorazila Drobek s Pavlem a už jsme jenom čekali na start. Pěchota už vypadla, takže jsme byli na řadě. Stejně jim nakopem prdel. Pavel chudák nemoh jít, páč si včera nějak blbě vymkl kotník. To mě docela sralo. Bez něj to nebude ono. Vyrazili jsme za Hankou. Stála jsem tam, co říkala mi lezlo jedním uchem tam a druhým ven a přemejšlela jsem, jestli mi takhle šoufl bude celou cestu. Pak už to šlo rychle. Honza popadl šifru, někdo zavelel "Jídelna" a už všichni běželi, jenom já se za něma šourala volným krokem. Nechci si ten žaludek ještě víc rozhoupat. Když jsem dorazila, už to měli vyluštěný a už nás hnali k Dubu. Ou jé... |
| |
 | Zapískali nástup. A já se oddychla. Povídání s nějakým, typu Lucky, je občas tak namáhavé! Slezla jsem z postele, vzala dřív připravený batoh a rychle si vzala glády. Jejích zavázání sice trvalo trochu dýl, ale za chvíli už jsem byla připravená a stála na pláci. Pak už jsem šla se všemi ve skupině a užívala si pěkného počasí. Jednou jsem se otočila na Lucku, od rána nevypadala moc dobře, ale pak jsem se o ní už nestarala. |
| |
| Svižným tempem jste vyrazili k Velkému dubu. Po cestě se dobře šlo, jen se vám pod nohama prášilo, jak bylo sucho. Vzrostlé smrky vás chránily před nejhorším slunečním žárem, tak vám cesta pěkně ubíhala a za slabou čtvrthodinku se před vámi otevřela mýtina, které dominoval majestátní starý strom.
|
| |
| 2. šifra Svižně jsme vyšli z jídelny. Po chvilce chůze jsme dorazili k už uschlému stromu. Výborně, Pěchota měla problémy! zajásám. Předpokládám, že je to tak jednoduché jak to vypadá a rychle sáhnu do díry ve stromu. Objev se šifro číslo dvě! přeju si a zavřu oči. Pomalu přemýšlím, kdyby to nevyšlo. Určitě by byla v kořenech. Ale snad bude tady. |
| |
| U dubu Nikdo si mě a mého zájmu o jakési imaginární prasátko - jehož existenci jsem záhadným způsobem vyrozuměla z té zprávy - nevšímá. Asi to bude tím vzrušením z posledního úkolu, kdy nám jde o pozici, ale to mě samozřejmě ani nenapadne. Zklamaně protáhnu obličej. Připadám si tu jako páté kolo u vozu! Když se vydáme k Velkému dubu, schválně se šourám co nejvíc to jde - abych na sebe tak nějak upozornila, či vyzkoumala, jestli tady na mě aspoň někomu záleží a půjde se mnou vzadu. Připadám si v téhle soutěži tak trošku zapomenutá. Rozhodně to je lepší, než to má Johanka, která je naopak středem pozornosti a ti magoři se do ní naváží každou chvíli, ale mě se nelíbí ani být tak nějak zvolna vykopnutá událostmi. Nálada se mi ihned spraví, když zahlédnu Pěchotu, kterou jsme teď dohnali, víceméně. Vydám ze sebe radostný výkřik. Teď jenom najít tu zprávu. Automaticky mě napadne, že to bude v té dutině stromu - je to taková zvláštnost toho stromu, nepochybuju o tom, že šifra bude uvnitř, a kdyby nebyla, překvapí mě to - ale než tam stačím doběhnout a vítězně se aspoň trošku přičinit na dílu celé skupiny, už u stromu stojí Téra s naprosto stejným nápadem. V tu chvíli o celou věc ztrácím zájem, a trucovitě si kecnu přímo na zem, a protestně se schválně dívám někam úplně mimo celé dění. Nemůžu dělat vůbec nic - to je strašná nuda! Mohla bych brečet, ale to já moc nemusím. Já raději trucuju - což je pro moje opatrovatele, moji skupinu, v něčem výhodnější, ale v něčem zase míň. Tahle soutěž je vážně na nic, jenom běháme sem tam a zábava žádná... |
| |
| Téra neváhá a sáhne do dutiny stromu. Zdá se to být celkem logický úkryt pro šifru. Ruka šátrá, šátrá... Uvnitř je nějaké zetlelé listí a bordel všeho druhu a nakonec ucítí, jak jí nějaký hmyz přelezl po ruce. Brr... Snad pavouk, brouk nebo stonožka. Každopádně to bylo odporné. |
| |
| Hledání druhé šifry Když dorazíme ke starému kolosálnímu dubu zahlédneme jak Pěchota odchází. Je pěkné že jsme jejich náskok zkrátili, ale teď je hlavní najít tu šifru. Když Tereza prohledá dutinu stromu nic nenalezne. Bylo by to pěkné místo pro šifru, ale příliš primitivní. Budem ji muset najít a vyřešit rychle, jinak nám pěšáci zase pláchnou. Je nás tu dost abychom mohli hledat všichni najednou. Prozkoumáme tak větší plochu za kratší čas. Takže bych řekl že většina holek asi bude hledat na zemi. Rozeběhnu se proti kmeni, odrazím se od jeho spodni části a vylezu na větev. Dřepnu si na větev s rozrtaženými koleny a mezi nimi mám ruce na větvy, abych měl větší stabilitu A já a ještě někdo z kluků můžem prohledat vrch stromu. Větvi po větvi. Ale neřekl bych, že když bude obálka na stromě že bude vysoko. Nu co uvidíme. Někdo má nějaké jiné nápady nebo stížnosti k tomuto plánu? |
| |
| Pod dubem, za dubem... První šifru zvládli dobře. Aby taky ne, když to byla jenom morseovka. Dokonce ji i rychle pochopili, což mě docela mile překvapilo. Kája brebentila cosi o prasátku, čemuž jsem se fakt musela smát. Děti jsou někdy kouzelný. Bohužel si jí chudinky nikdo nevšímal, jak se všichni zažrali do hry. Počkala jsem si na ni, protože se natruc loudala, a vzala ji kolem ramen. "Ale no tak, copak je?" chlácholila jsem ji. Sklonila jsem se k ní a žertovně jí stáhla kšiltovku trochu do čela. "Kluci tě štvou, co?" Pokývala jsem hlavou. "Víš co? Nenecháme si to od nich líbit. Pojď, předběhneme je a vyfoukneme jim další šifru," hecovala jsem Káju, chytla ji za ruku a zrychlila krok. Dorazili jsme k Dubu. Docela mě zajímalo, jestli je napadne, kde zprávu hledat. Na první chyták samozřejmě naletěli, ale v dutině stromu nebyla, nene. Tak lehký jim to přece neuděláme. Tuhle schovku vymyslel Pavlík a je vážně báječná. No, to jsem zvědavá. Kája zase trucovala. Někdy je to s ní k nevydržení, ale copak já byla jiná, když mi bylo devět? Prostě to k tomuhle věku patří. Došla jsem k ní a dřepla si vedle. "Teda, ty se snadno vzdáváš. Podívej, Téra to nenašla. Ještě máš šanci. Jen se pěkně porozhlídni a všem jim ukaž, zač je toho prcek," mrkla jsem na ni a chytla ji za špičku nosu. "Nesmíš se nechat tak rychle odradit," dodala jsem povzbudivě a zase vyskočila na nohy. Netrpělivě jsem poskakovala a bojovala s touhou jim napovědět. Někdy je to k zbláznění, když člověk ví, ale nemůže nic dělat. To už je ale úděl vedoucích. Chjo, někdy bych si skoro přála bejt ještě chvíli obyčejnej hráč. |
| |
| Strom Vykřiknu když mi něco přeběhne po ruce. Snad to nebyl pavouk!!! Všimnu si Káji a povzbudivě jí ukážu svou špinavou ruku. "Buď ráda, že jsi tam nemusela sahat. Aspoň nejsi tak špinavá." "Budu hledat u kořenů. Nejsem opice, abych lezla po stromech." shýbnu se a prohledávám díry pod kořeny. "Možná by se někdo mohl podívat i dál od stromu? Pěchota to hledala docela dlouho." |
| |
| Cesta do pekel Hnali nás k Velkýmu dubu. Klopýtala jsem za něma, abych nezůstala úplně vzadu a celou cestu si opakovala: Nebudu mít migrénu. Dneska ne. Sakra, nic to není! Už ani nevím, za jak rychle jsme tam byli, ale připadalo mi to jak věčnost. Všichni se dali do hledání, ale já jsem neměla chuť vůbec na nic. Měla jsem pocit, jak kdyby mě někdo praštil palicí. Obcházela jsem kolem a naoko se rozhlížela, ale jediný, na co jsem se dokázala soustředit, byla narůstající bolest hlavy. Nakonec jsem to nevydržela, odešla kousek stranou, vylovila z batohu prášek a láhev s vodou a nacpala ho do sebe. To je v prdeli! To je v prdeli... opakovala jsem si pořád dokola. |
| |
| U dubu Naštěstí mě Lenka nenechá jenom tak. Chvíli se ještě kaboním, ale potom se zeširoka usměju, a už i celkem s klidem zrychlím, a s rukou v její ruce vyrazím rychle za ostatními. "Jasně!" zahlásám odhodlaně a už i s lepší náladou. Moc dobře vím, proč ji mám tak ráda. Mimo jiné stejně jako rychle začínám trucovat, tak se i rychle nechávám zase obměkčit. Jenomže než stačím doběhnout k dubu, abych strčila ruku do zjevné skrýše v té dutině, už tam dřív dorazí Terka. Protáhnu obličej, a trucovitě jsem si dřepla opodál. Ale znovu dorazil můj zachránce - optimista v podobě Drobka. "Když oni mě nenechaj vůbec nic dělat, je to strašně nefér," jakoby fňuknu, ale potom se zase vrátím do odhodlanější a lepší nálady. Lenka se v tom vážně vyzná. Není možný, abych mohla odporovat tomu milému naléhání... šlo by to, ale to zase chápu, že tím bych si nijak nepomohla - i ona by to přemlouvání nakonec vzdala, a ze mě by byl jen ošklivý neudobřitelný kakabus, se kterým by se nikdo nechtěl bavit, a to já nechci. Vyskočím na nohy, oklepu si ze zadku listí, a rychle se vydám hledat. Zaslechnu Téru, která na mě mluví, a zvednu k ní pohled. Mírně netrpělivě přikývnu. Teď chci hledat! Kluci lezou na strom - to mě nijak nebere. Téra začne prohlížet kořeny a navrhuje, ať se někdo podívá opodál, ale to se mě nechce, mám za to, že zpráva určitě bude u zdroje. Odběhnu na druhou stranu kmene než je Téra a taky se podívám mezi kořeny. Chvílema zdvihnu zrak a prohlížím si kůru - tenhle velký starý strom na ní má spoustu záhybů, které by se daly využít jako skrýš pro kus papíru - nebo mě se ty záhyby aspoň zdají dostatečně velké. Hledám spíš rychle a nesoustředěně, ne bůhvíjak pečlivě, takže se brzo začnu posouvat kolem kmene, jak prohlížím, jestli tam zpráva není, doufajíc, že ji konečně najdu první já. |
| |
| Dub Když jsme dorazily k dubu tak se nám podařilo dohnat Hvězdnou Pěchotu. To je vážně dobrý teď ještě najít tu šifru. Zatím jsme zjistili, že se další vzkaz nenalézá v dutině stromu a Hanyš ho začal hledat nahoře ve větvých. Kde by to tak mohlo být? Prvně se kouknu jestli není zastrčený mezi kořeny. Pokud ne tak se vyzdvihnu rukama na horu na větev a nohama se potom opřu o tu větev abych nespadl, potom tam začnu hledat nějaké dutiny, či spáru kam by se dal strčit ta zpráva. Jo já ti s tím hledáním na hoře pomůžu. |
| |
| U dubu Po mém návrhu vyběhneme k velkému dubu a doženeme tak hvězdnou pěchotu. No, doženeme...zrovna odbíhá. Lidi, jedem, jedem, musíme je předehnat. Kouknu na dutinu a pousměju se. Tam by ji fakt nedávali, nejsou blbí. Ani nečekám na prozkoumání dutiny a prohlídnu si strom. Ale támhle nahoře to vypadá na nějakou dutinu, tam by to už mohlo být. Vyskočím, chytnu se větve a vyškrábu se nahoru až k domnělé dutině a zkusím ji prozkoumat, pokud nic nenajdu, tak začnu hledat i jinde v koruně. |
| |
| Hledání 2. šifry Když mě během cesty začne tížit batoh, vynadám si, že mám s sebou zase zbytečně krámů... Snažím se držet krok se zbytkem skupiny, ale řadím se spíš mezi tu pomalejší část... Sotva uvidím dub, pousměju se, že doháníme Pěchotu, a napadají mě překotně nápady, jeden za druhým, kde by šifra mohla být... Že by ta škvíra? Nebo v kořenech? Tam je taky dost místa... Nebo snad někde pod kůrou, případně schovaná nahoře ve větvích? Jak tak koukám, to samé napadá i další členy týmu, kteří nelení a hledají... Abych nepřekážel, poodejdu kousek od stromu a dívám se po zemi, mezi blízkým porostem a spadanými větvemi a také zkoumám strom dokola z větší vzdálenosti, jestli někde v koruně neuvidím náznak šifry. |
| |
| Dub a druhá šifra Jdu vepředu, ale když si všimnu že Lucka zaostává zastavím a počkám na ní. Svým zevnějškem je hodně pěkná. Jsem rád že z ní není nadřazená kráva jako z Terezy, nově jmenované srnky.Položím jí roku na rameno a s tázavým pohledem se zeptám,,Jsi v pořádku? Nevapadáš kdoví jak čile. Po odpovědi že to jde, kterou jsem tak trochu čekal a se kterou nesouhlasím se vydám opět dopředu. Stačí že jste na stromě dva. Není zas tak obrovský. Začnu hledat v trochu větším okruhu než ostatní. Pečlivě se dívám pod každý kámen a rozhrabávám hlínu na podezdřelých místech. Ztrácím tím hodně času, ale jestli to tam někde je, najdu to. |
| |
| Hledání Panebože co je to za rýmovačku? To má být jako návod? Ok, co se dá dělat, musíme na to jinak... Snažím se přemýšlet nad prvním zadáním, ale ostatní už zjevně pokročili dále než já. Běžíme k velikému stromu, kde jsme dokonce zasthili i pěchotu. Hustý, museli se fakt zdržet. Takže jde se hledat. Dutina očividně nevyšla. Starší kluci skáčou na strom, jen Miky a Matěj zůstávají na zemi. I když bych rád nahoru, je tam přeplněno, musím hledat dole. Počkat? Co když to první nebyla jen mapa ale i návod? Třeba je koruna špatná, je to nazemi a naším úkolem je sebrat to. Není třeba říkat nahlas to, co si myslím, protože je dost lidí, kteří tady dole hledají a tak se intenzivně zapojím také. Většinou to bývá schované chytře. Pod lampou je největší tma, myslím, že se tím částo řídí. Obhlídnu tedy kmen, jestli náhodou obálka není zastrčená někde za kůrou. Pochybuji, ale kusit se to musí. Jako další možnost zběžně prohlédnu větve, zda-li není obálku kryta v listech. Ale to je práce lezců. Když ani jedna možnotí nevyjde, prostě se připojím k Mikymu a začnu s ním prohlédávat zem kolem dubu. Nejsem moc podrobný, spíše se zaměřuji na co největší prostor. //Všem se omlouvám, ale škola mě teď totálně požrala, takže jsem kromě tréninku neměl na nic čas. Sotva jsem stihl u PJovat tu jedinou jeskyni kterou vedu. |
| |
| Všichni jste se s vervou pustili do hledání, poháněni vidinou, že Pěchotě šlapete na paty. Zkoušeli jste prohledat snad všechna možná místa - korunu, kůru, kořeny i přilehlý podrost...  |
| |
| U dubu Dlouho hledáme a nic nencházíme, až Dave radostným zavoláním naznačí, že něco našel. Přiběhnu k němu a kouknu na dlouhou větev. Hmm...tak tohle je oříšek. Rozhlédnu se a dostanu nápad. Navrhuju něco zkusit. Tady Kája by mohla vylízt Honzovi na ramena a zkusit dosáhnout na tu obálku...pokud to nepůjde, tak já vylezu nahoru a zkusím jim pomoct tím, že tu špičku větve dostanu níž. Co vy na to? Kájo? Že budeš šikovná holka a pomůžeš nám? Snad ta větev nepraskne...a snad to vyjde. Tázavě se zadívám na ostatní, hlavně na Honzu a Káju. |
| |
| 2. šifra Hledala jsem v kořenech, když Dave ohlásil, že něco má. Podívala jsem se na zprávy zavěšené na konci větve. Šikula... Po vyslechnutí Maskáčova nápadu jsem jen krátce přikývla. Jiný mě nenapadá. Přešla jsem dál od větve aby měli dost prostoru na pokus sundat šifru a při té příležitosti se koukla směrem, kterým jsme přišli. Snad nás nedoženou. Ale vypadá, že máme docela náskok. |
| |
| Jak pro obálku? Po chvíli hledání Dave uvidí obálky viset na jedné větvi. Sákra, tam jsem se taky díval, proč jsem nic neviděl? Všichni se seběhneme a vymýšlíme, jak se pro ně dostat, jsou totiž značně vysoko. Když Martin nadhodí svůj nápad, hned mu oporuji: "Myslím, že to nebude stačit... To bys tu větev musel hodně ohnout a na to vypadá příliš masivně. Mě napadla možnost, ale ta by vyžadovala někoho vyššího s dobrou rovnováhou a někoho silnějšího - jednoho bychom vysadili tomu druhému na ramena. On by se postavil a my bychom ho pak za spodní část noh přidržovali, aby líp držel rovnováhu. Nějací dobrovolníci?" ušklíbnu se. A teď to akorát smetou ze stolu jako blbinu... Ach jo. |
| |
| Obálky Když byli obálky nalezeny, hned začli plánovat jak tu naši dostat dolu. Když vyslechnu to co řekl Martin, řeknu si že je to dobrý nápad. Poté zaslechnu Matěje musím se pousmát. Matěji tvůj plán mi zní úplně stejně jako Martinův, jen podaný v jiném kabátku. A, ano Martine beru tvůj nápad jako rozumný a mohl by vyjít. Jen bude třeba trochu jej pozměnit. Nemám nic proti tomu abych tam někoho vysadil, ale Kája, nic proti tobě Kájo, je nato malá, nedosáhla by tam. Já říkám že buďto Ty nebo Miky mi vleze na ramena a aby jsme urychlili sundávání obálky, mám tu jistou věc. vytáhnu kapesní nůž ze své levé přední kapsy Je dost ostrý na přeříznutí hovězí šlachy, takže si s provázkem poradí jako nic, jen si dávejte moc velký pozor při manipulaci, nechci aby se někdo zranil, takže jestli použijete ten nůž ostatním bych radil aby odstoupili aby kdyby vám ten nůž vypadl z ruky aby to někoho nezabilo. A taky pozor aby jste se nepořezali, je to velmi jednoduché se s tak ostrým nožem pořezat. Nejsem zvyklí komukoliv svěřit svůj nůž byť na chvíli, ale pro tým jsem schopen udělat i vyjímku. Stojím s nožem v ruce, nůž není otevřený, a čekám na reakci ostatních. |
| |
| Zpráva Obálku jsem nenašla, a navíc podle toho, co řekli Honza a Matěj, nemůžu ani nijak pomoci. Rozmrzele protáhnu obličej. Víte jak strašně ráda bych pomohla, kdyby mě vysadili někomu na ramena? Ale už zase ne, prostě ne a ne, a nemůžu, jednou jsem na to moc malá a je to. No prostě moje funkce v celé téhle akci je vážně k ničemu. Tentokrát netrucuju až tak výrazně, ale založím si ruce na prsou, a můj výraz dává dost jasně najevo, že mě nijak nepotěšilo, že nedostanu možnost se tu taky nějak angažovat - oba dva samozřejmě udali naprosto logické důvody, proč to nejde, ale jako by mě to při mém věku a tomu, že jsem prostě dítě, mohlo zajímat. Já tu prostě nemám šanci jakkoliv pomoct! Můj výraz má teď spíš sklon k smutnému výrazu. Pro akční dítě jako já není nic horšího, než když není zabaveno. |
| |
| Co dělat? Když najdem obálku slezu ze stromu. Poslechnu si návrhy jak se tam dostat. "Mám plán B pokud tam vy dva nedosáhnete, uděláme něco jako piramidu zatímco maskáč bude na stromě skusí dát níž větev. Miki, já a Matěj potom na nás vyleze Dave a Hanyš a nakonec na ně vyleze Karolínka. Společně tam potom dosáhnem. Co vy na to?" Poslechnu si co na to řeknou. Pokud se nám to podaří hnedka bez plánu B tak aspoň trochu rozveselím Karolínku, protože plán A je velmi dobrý, ale člověk nikdy neví. Něž se pustíme do práce ještě řeknu "Tak jdem na to lidi, nandáme to té namyšlené Hvězdné pěchotě." |
| |
| Ježiš, furt kecají a navrhují to samý pořád dokola, jenom s jinejma lidma. Povzdechnu si a na chviličku jsem se zadíval do koruny stromu. Když to nevyjde s Kájou, tak vyzkoušíme někoho jinýho, šlo mi jenom o to, jestli nemáte úplně jinej nápad. Pyramida zní dobře, ale je to o hubu, zkusíme to prvně s Kájou, kdyžtak ji vymění někdo jinej. Dejte jí nějakej nůž, aby tu obálku získala jednodušejc a jdeme na to. Nečekám na reakci a vyhoupnu se na strom a najdu si takovou pozici, abych kdyžtak mohl mírně zatlačit na tu správnou větev a čekám. |
| |
| Druhá šifra Paráda, našli, zaradovala jsem se v duchu. Ještě jsem se tomu musela pod fousy smát, jak měli vodítko přímo v textu zprávy a vůbec si ho nevšimli. Ale zvládli to nakonec docela obstojně. Skoro jsem obdivně hvízdla, když je vůbec nezaskočilo, jak by mohli tu šifru dostat dolů. Marťas je šikula, akorát po jeho posledním nápadu jsem se do toho musela vložit. "Hele hoši brzděte, nůž proboha ne! Ještě se u toho zabijete. Ta obálka se dá vpohodě utrhnout rukou, když za ni zatáhneš," ujistila jsem je. A to už jsem si myslela, že maj rozumu dost... |
| |
| 2 obálka První návrh zní posadit si někoho na ramena, druhý udělat piramidu.Zkus si jít do spodu ty vole. To si fakt myslíš že to tam někdo vydrží? Zkusíme nejprve trakzvaný plán A, ale nejvyšší je Patočka, takže by bylo lepší, kdybys slezl dolů a nahoru jsem šel třeba já. Klusem se vydám ke stromu, abych vylezl nahoru. Drobek se lekne když uslyší, že by Kája měla dostat nůž a už nás ujišťuje že se to dá jednoduše strhnout. |
| |
| Na větvi Miky, koukni se pořádně, Honza je stejně velkej jako já, možná je i vyšší. Zkusíme to s ním. Není čas kecat a oni furt diskutujou, ach jo...zkusit to by jim zabralo půlku doby, kterou promrhali kecáním. |
| |
| Tak jdem na to, ne? Všichni se tak dohadujou, až se v tom začínám ztrácet; protože jsem ale zaslechla během rozhovoru své jméno, snažím se dávat aspoň nějaký pozor. Nejsem si jistá, jestli jsem dobře rozuměla, ale v životě bych to nepřiznala. Takže můžu se pokusit sundat tu obálku, ne? Hnedka jako by mě naplnila nová energie. Shodím ze zad batoh, a popoběhnu, abych stála přímo pod obálkou. Neřešíc cokoliv, co oni říkají, se podívám nahoru, na svůj cíl, a potom vrhnu netrpělivý pohled na Honzu, protože jsem vyrozuměla, že na ramena mě vezme on. Svraštím čelo, a potom se neudržím, a zavolám na něj: "No tak, Honzoo, pocem, zkusíme to!" Vypadám celkem netrpělivě, protože jsem si uvědomila, že čím déle tu mrháme časem, tím větší a větší náskok Pěchota získává. Není divu, že jim samotným trvalo tak dlouho, než úkol splnili. A to to vypadalo, jaký máme najednou náskok! |
| |
| Keci místo činů Je zajímavé sledovat jak se kluci dohadují, ale to nám nepomůže. Nemůžeme ztrácet čas. Hoši buď to se už sakra rozhodnete kdo mi vleze na ramena nebo skočíme na záložní plán. Kájo klid, já vím že chceš pomoct, ale to můžeš jedině tak že bych spojil dlaně a ty mi dala jednu nohu mezi ně, rukama by ses musela držet mých ramen a až bych řekl teď musela by ses odrazit od zem nohou a já bych tě tam nahoru vyhodil. Podívám se nahoru a pak zpátky na Karolínku Pak až bys zase padala musel bych tě chytit pod rameny, ale je to nebezpečný. Tak nevim jestli ti to nevadí nebo to nevadí Lence. Ale mohli bychom to zkusit než se dohodnu jak to bude. Možná to bude rychlejší, ale tam nahoře nato budeš mít jedinou šanci a čim víc tě budu vyhazovat, tím víc mě postupně bude zmáhat únava. |
| |
| Další plán To všechno se mi zdá moc složitý... Co kdybychom zkusili najít nějakej dvoumetrovej klacek a na něj připevnili třeba provázkem ten nůž? Když já nebo Honza natáhneme ruce tak bychom tam měli dosáhnout a pak už stačí provázek přeříznout, co vy na to?" |
| |
| Neschopnost se shodnout Po těch dvou týdnech bychom mohli být sehranější, no co. Né každý tábor se povede. Snad se mi povede někdy narazit na tábor kde bude opravdu dobrá parta. Ludičky! Do toho. Podmě Káju vysadit na Honzu a kdyby to nešlo, už budem hledat klacek. vydám se ke Karolínce a vezmu jemně za ručku.Pojď, už musíme něco dělat. Kája vyloženě překypuje radostí, že jsme si ji všimli a že může pomoct. A samozřejmě je i hrdá že to ona bude ta, která tu obáku sundá. Když Hanyšovi vysadíme Káju na ramena odběhnu do lesa hledat pořádný, dlouhý, pevný klacek, ale pochybuji že tam ten nůž tak pevně uvážem. |
| |
| Zmatek Jsem z toho čím dál víc zmatenější. Jedni navrhují, ať něco zkusej se mnou, jiní ať se to zkusí s někým jiným, Honza mi zrovna navrhuje, že mě tam nahoru "vyhodí", protože jinak potřebné výšky nedosáhnem, a Miky naopak opakuje, že bychom měli mě vysadit Honzíkovi na ramena - no prostě strašlivej guláš. Trochu mě to znervózňuje, že mám problém se v celé věci zorientovat. Nakonec to vyřeším "elegantně", a obrátím se na Honzu, jako kdyby nikdo z ostatních vůbec nic neřekl. "Tak jo," přikývnu s pokrčením ramen na jeho návrh, přistoupím blíž a zvednu nožku, abych mu ji mohla dát do dlaní. Až mě vyhodí do vzduchu, pokusím se co nejlépe chňapnout po černé obálce, která nám jistě patří. Nebezpečí toho, že mě Honza dole nemusí chytit, neřeším, takové věci mě poněkud netrápí. |
| |
| Po hodné chvíli dohadování se tedy rozhodli Honza s Karolínkou jednat. Honza spojil ruce a Kája si na připravenou oporu stoupla nohou, přičemž se držela Hanyše za ramena. Drobek radši zavřela oči a jenom doufala, že ji pak Honza zvládne chytit. |
| |
| Nevydařený pokus Dáme se tedy do toho pokusu, a já vyletím do vzduchu. Nejprve jsem zavýskla, protože pocit že létáte je skvělý, ale po tom, co jsem o malinký kousek nezvládla dosáhnout na obálku a zamířila k zemi mě popadl náhlý a krátký záchvat paniky, jehož následkem bylo poděšené vypísknutí. Honza mě ale včas chytil, a teď zase stojím v klidu na zemi. Najednou jako by žádný strach z toho, že mě taky včas chytit nemusel, nebyl. "Ještě jednou, a trochu výš!" pobízím ho, abychom to zkusili znovu, když se to nepovedlo ne proto, že bych minula, ale proto, že jsem tam zkrátka nedosáhla. Aniž by stačil odpovědět, už se ho chytám za ruku a připravuju se, že uděláme ještě jeden pokus. |
| |
| "Kájin" pokus Sleduji, jak se konečně rozhodují, že Káju zkusí vyhodit nahoru. No tak, to zvládnete! zavřu pěsti a oči. Otevřu je zrovna, když Kája už už sahá po obálce. Takový kousíček.. pomyslím si zklamaně. Naštěstí se aspoň podařilo Káju chytit než spadla. "Myslíš, že by jsi mě unesl? Asi těžko..." Řeknu směrem k Honzovi. "Tak pojďme na tu pyramidu nebo něco z toho, co jste navrhli." Ještě vrhnu pohled směrem k táboru. Zatím nikdo nejde, ale kolik času nám ještě zbývá? |
| |
| První pokus Tak jsme se konečně dohodli a Honza vyhodil Káju do vzduchu. Viděl jsem, jak rukou těsně promáchla a pak jenom vypískla při letu zpátky. Pak se okamžitě ozve, že to zkusí znova. No lepší než ztrácet čas dalšíma dohadama. Kývnu na Káju a usměju se. Jo, zkus to ještě jednou, teď už to určitě půjde. Přelezu k větvi a trochu na ni zatlačím, abych špičku s obálkami dostal trochu níž. Tak, snad to vyjde. |
| |
| Když to nejde na poprví, zkus to znova Kájo, můžeme, teď když Márty stojí na větvi By to neměl být problém. Když zaslechnu Terku,, podívám se na ní. Tery unesl bych tě v klidu. To mi věř. Ale ještě to zkusíme tady s prckem. Jak to dořeknu podívám se na Káju a usměju se. Tak co jsi připravena? Teď se do toho pokusim dát trochu víc síly. Když to nejde silou, jde to ještě větší. Podívám se na Martina Dávej pozor, ať nespadneš, nerad bych aby se někomu něco stalo a zraněnej nás budeš zdržovat. Kouknu Karolínce do očí Můžem? Hned jak řekneš tě vyhodim, tak se snaž, ať nám ti Pěšáci daleko nezdrhnou. |
| |
| První pokus sice nevyšel, ale to Honzu s Kájou neodradilo. Maskáč se tentokrát pokusil jim pomoci a trochu větev se šiframi ohnul. Kája zaujmula startovní pozici a fíííí! Už letěla nahoru. Máchla ručkou a k jejímu obrovskému vzrušení opravdu ucítila v prstech papír. Pevně sevřela stisk, ale to už letěla zpátky a cítila, jak se obálka utrhla. Honza ji chytil tentokrát tak tak, přistání bylo poněkud tvrdší, než napoprvé, ale zvládlo se to. Kája vítězoslavně třímala v ruce černou obálku. Komě ní bohužel taky ještě žlutou, kterou v tom spěchu omylem vzala s sebou, takže jste Turboželvám prokázali službičku. Naštěstí startujou stejně až jako poslední. |
| |
| Mám obálku! Všichni jsou pro, aby se neztrácel čas, a my to zkusili ještě jednou – což já chci, stačí, aby mě Honza vyhodil jenom o kousíček výš a už bych tam určitě dosáhla. Takže zaujmu startovní pozici, a s úsměvem plným nedočkavého očekávání kývnu, aby mě Honza vyhodil do vzduchu a já se podruhé pokusila o získání papírku. Těžko říct, jestli jsem tentokrát letěla výše, nebo to bylo tím, že Martin nám větev trochu ohnul, tak jako tak plná náhlého vzrušení z toho, že se to povedlo, ucítím mezi prsty papír a pevně stisknu. Letím zpátky dolů i s nějakou obálkou. Tentokrát už ani nevypísknu strachy, dopad je ale tvrdší, než předtím – což se ale stejně zvládlo, protože já se soustředím akorát na to, že se mi to povedlo. V ruce mám krom naší obálky ještě žlutou obálku Turboželv, ale stejně startují až poslední a nás v životě nemůžou dohnat, takže toho bych se nebála. Vítězoslavně vrhnu pohled na všechny kolem, a zajásám. „My to dokázali!“ Aniž bych ji zjevně hodlala dát z ruky, žlutou obálku odhodím na zem a tu černou dychtivě roztrhnu, abych odhalila její obsah. |
| |
| Kája si s radostí obálku otevře a nedočkavě vytáhne zprávu. |
| |
| Druhá šifra Sledovat je, jak se poperou s umístěním druhé šifry, byla docela sranda. Vymyslel to Kamil, instruktor od Legie Nesmrtelných, a museli si na to vzít docela dlouhej žebřík. Chvíli už jsem se začínala divit, jak rychle přišli na způsob sundávání, ale pak se začali dohadovat a skutek utek. Stála jsem opodál a škodolibě se usmívala, jenže čím dýl se nemohli dohodnout, tím víc moje nervozita rostla. Přece jenom jsem tajně doufala, že přesně tady Pěchotu doženeme. No tak, dělejte! Musela jsem se několikrát kousnout do jazyka, abych se do toho nevložila a neporadila jim. Nakonec se ale dokopali k činu a rozhodli se házet Káju. Nebylo to sice přesně řešení, který jsme při umisťování šifry měli na mysli, ale připadalo mi ještě použitelný. Jen jsem doufala, že se prckovi nic nestane. Když došlo na věc, radši jsem si zakryla oči. Napoprvý nic, Káju naštěstí chytili. Podle všeho chyběl jen malej kousek. No tak, Martine ohni už tu větev, od čeho tam sedíš?! vztekala jsem se a nemohla se dočkat dalšího pokusu. Naštěstí byla Kája dostatečně nadšená a hned vzápětí se šlo na věc znovu. Zase jsem si zakryla oči, ale radostný výkřiky mě ujistily, že tentokrát to vyšlo. "Paráda, jste nejlepší!" neskrývala jsem radost a hopsala nadšením jak malá holka. Všimla jsem si, že Kája omylem urvala i obálku Turboželv, ale s tím jsme při vymýšlení tak nějak počítali. "Tu žlutou obálku strčte dovnitř do díry ve stromě," řekla jsem. Sice je to lehčí schovávačka, ale to už je daň za špatnej manévr. Navíc to dá šanci i těm chudákům, který startujou až jako poslední. A kdyby se ostatní týmy divily, že našli jen žlutou, tak istruktoři už budou vědět a situaci jim vysvětlí. Teď už zbývá jenom to vyluštit. Na to jsem taky byla hodně zvědavá, protože tahle variace na jednu z používaných šifer byla docela záludná, tak uvidíme, jak se s tím poperou. |
| |
| Sláva, už to našli... Konečně někdo našel ty obálky. Visely na stromě. Dali se hned do vymejšlení všemožnejch i nemožnejch způsobů, jak tu svoji dostat dolů, ale já jsem se do toho nehrnula. Bylo mi fakt blbě. V hlavě mi pulzovala bolest a já jenom doufala, že ji dva ibalginy trochu zkrotěj. Loupla jsem pohledem po Drobkovi, ale ta měla oči jenom pro ty, co se účastnili hledání. Fajn... Odebrala jsem se na opačnou stranu kmene, než byli ostatní, sedla jsem si a zády se opřela o strom. Zhluboka jsem dejchala. Čas se nekonečně vlekl. Zaregistrovala jsem mimoděk, že už se jim povedlo obálku sundat, ale mě už to začínalo bejt všechno jedno. Pokud se to tak do deseti minut nespraví, asi už dál nepůjdu. A já jsem moc dobře věděla, že nespraví... |
| |
| Obálka je dole Po dlouhém dohadování, jak že to vlastně sundáme, se Káje úspěšně podařilo obálku chytit. Usměju se a hned se zajímám, jaká to je šifra tentokrát. Po letmém pohledu mě hned napadá: "Vždyť tahle je taky jednoduchá. Stačí číst vždy první a poslední písmeno šifry..." Po chvíli hláskování se mi povede dostat z toho smysluplnou větu. "Další zpráva na vás čeká na dlouhém vrchu... Pfff, zase abysme běželi." ušklíbnu se, ale pak se s úsměvem obrátím na ostatní, spokojený sám se sebou. "Je to jen kousek, třeba když pospíšíme, doženem pěčhoťáky..." |
| |
| První výhoz. Kájá obláku nechytla a slyším pronikavý pískot při letu dolů.Au, to mi dělat nemusíš. Poznamenám ke Káji. Chudák Honza. Ten je tomu nejblíž. Naštěstí Karolínka je z toho nadšená a okmažitě chce druhý výhoz. Patočka ještě více přitlačí na větev, Honza trochu více mákne... a Kája drží obálku. V euforii z úspěchu ji možná ani nedošlo, že utrahla obálky dvě. Ta druhá parří žlutým. Kája ji jako úplnou zbytečnost zahodí na zem a celá nažhavená začne trhat obálku. No holka, apoň zahazovat jsi tu druhou nemusela. V obálce je krátká zpráva z přeházených písmen. Takové šifry jsem nikdy neměl rád, ale brzy na řešení přijdu. Jelikož stojím naproti Karolíně, točím hlavu jako sova, abych si zprávu mohl přečíst. Prvně mne napadne přehazovat písmena ve slovech, ale když zpatřím slovo NÁE, doje mi, že to asi bude jinak. Po chvilce se mi podaří přijít na slova ,, další zpráva,, ale dál už nic a celou zprávu přeluští Matěj. Poplácám Matěje po zádech. ,, Na co čekáme? Pojďme. Patočka, polez dolů! Křiknu na Maskáče a vydám se směrem k vrchu. |
| |
| Pokračujem Sice to trvalo dlouho, ale máme druhou šifru. Super. Než se stačím na ni podívat, tak už jsme ji vyřešili. Aspoň něco jsme zvládli rychle. Na pokyn Dropka popadnu žlutou obálku a zastrčím ji do tý díry ve stromě co nevíc to jde. Honem musíme si pospíšit. |
| |
| Druhá šifra Při druhém pokusu už Kája dosáhla a utrhla obálku...teda, obálky. Drobek okamžitě reagovala, že máme obálku Turboželv schovat do dutiny, což David hnedka udělá. Než stihnu seskočit, tak Kája roztrhne obálku a Mates rozluští šifru. Seskočím ze stromu a hodím na záda batoh. No, na dlouhej vrch, honem, honem, za chvíli máme pěchotu za sebou a deme si pro vítězství. Vyrazím dopředu jako první a v běhu si zapínám popruhy, aby mi batoh na zádech líp seděl. Po pár krocích se ohlídnu a případně počkám na ostatní. |
| |
| Konec Už jsem nějak přestávala vnímat dění okolo. Bolest pulzující v hlavě už dávno přesáhla snesitelnou mez. Zaregistrovala jsem, jak se všichni najednou sebrali a měli se k odchodu. Zvedla jsem se, aby mi neutelki dřív, než si všimnou, že chybím... ale to jsem neměla dělat. Jakmile jsem se postavila na nohy, všechno se se mnou rozhoupalo a obrátil se mi žaludek. Ještě jsem se stihla narychlo chytit kmene, abych zas nespadla, než jsem mezi kořeny vyklopila to málo, co jsem dneska zvládla sníst... |
| |
| Nečekaný komplikace No jasně, začala jsem se skoro smát. Proč mě ale vůbec nepřekvapuje, kdo to vyluštil a s jakou rychlostí a samozřejmostí. Tak trochu jsem už dopředu čekala, že se na žádný šifře díky Matesovi nezdržíme dýl, než minutku, ať by byla sebenáročnější. To byl taky důvod, proč jsem byla přesvědčená, že Pěchota proti nám nemá šanci. Na celým táboře se nevyskytoval mozek takovýho kalibru, jako má ten Kučerovic klučina. "Tak na co čekáme, jdem!" zavýskla jsem nadšeně a už jsem se měla k odchodu, když jsem spatřila Lucku, jak úporně zvrací opřená o strom. "Stůjte, počkejte chvilku," zastavila jsem zbytek týmu a rychle přiběhla k Lucce. "Luci, co je ti?" ptala jsem se vyděšeně. |
| |
| Zdržení Udělám sotva pár kroků a už slyším Drobka, jak na nás volá, abychom zastavili. Trochu naštvaně se otočím a uvidím, jak se Lucka opírá o strom a Lenka se jí věnuje. Do háje, to nám tak scházelo...co teď? Přejdu zpátky k Lucce a zamyšleně se kousnu do rtu. Chviličku koukám do země a pak se otočím ke zbytku týmu. Hele, běžte napřed, kdyžtak na nás počkejte u další šifry, my se s Drobkem postraráme o Lucku, jo? Tázavě ještě kouknu na Drobka, sundám batoh a vyhrabu z něj čutoru s vodou. |
| |
| Konec "Migréna... Sorry," povede se mi ze sebe mdlým hlasem vypravit mezi blitím. Myslím, že Drobkovi musí bejt jasný, že pro mě je to konečná. Budu ráda, když se mi podaří nějak dopravit do tábora. Po chvíli, když se mi žaludek přestane tolik obracet, vytáhnu papírovej kapesník a utřu si pusu. Sakra, vlasy... prožene se mi hlavou. Nebyl tu nikdo, kdo by mi je podržel, takže jsou zasviněný od... Ale to mi v tu chvíli bylo stejně jedno, protože jsem měla hlavu jako střep a i šustění listí na stromech mi připadalo, jako kdyby mi někdo těsně u ucha zběsile mačkal noviny - akorát asi tak desetkrát hlasitějc. |
| |
| Nečekaný komplikace Sakra! Sakra! Proč mi nikdy neřekla, že trpí na migrény? Ale k čemu by mi to bylo? Ach ne, co teď?! Hlavou se mi honily zoufalý myšlenky jedna přes druhou a já jsem věděla víc než co jinýho, že se musím rozhodnout rychle, jestli máme Pěchotu dohnat. Lucka jít dál nemohla, to bylo jasný. Musela se vrátit zpátky do tábora. Ale někdo musí jít s ní. Od toho jsou vždycky v týmu dva instruktoři. Proč se to sakra muselo stát zrovna mně, když tu Pavel s náma není? Co si teď počnu? Mezitím se Marťa chopil situace a poslal ostatní napřed. "Běžte," potvrdila jsem jeho slova a mávla rukou směrem k Dlouhýmu vrchu. Však už to tady znají. Jenže se mi je vůbec nechtělo nechávat samotný. Přeci jenom je to dlouhá cesta a kdo ví, čeho všeho jsou schopný? Martin byl jedinej, komu jsem je byla ochotná svěřit, ikdyž Honza s Dejvem už byli taky v podstatě dospělí chlapi, ale prostě Martin byl v mejch očích jediná dostačující náhražka za instruktora. "Musíme ji odvíst do tábora," řekla jsem nešťastně napůl Martinovi, napůl pro sebe. "Jenže to bude trvat dlouho a mezitím nám zbytek uteče. Víš co?" teď už jsem mluvila přímo k Martinovi. "Já ji odvedu a pak vás doženu. Znám trasu a vezmu to zkratkou. Potřebuju, abys šel s něma a dával na ně pozor. Prosím," dodala jsem se ztrápeným výrazem. "Běž." |
| |
| Zdržení Poslechnu si Drobkův návrh a mezitím podám Lucce čutoru, aby se trochu napila vody. Na, dej si trochu. No, snad se nic velkýho nestane, když s něma budu...to by nebylo příjemný. Podívám se na smutnýho Drobka a přikývnu. Dobře, vrať se s Luckou do tábora a pak nás dožeň...máme případně na nějakým místě počkat? Jo, a nemám si pro jistotu vzít lékárničku? Snad se nic nestane, ale chci být připravenej. Zavřu čutoru, hodím ji do batohu a čekám na odpověď. |
| |
| Další zdržení Je hezké že se nám podařilo najít a rozluštit tu šifru, ale teď nám bohužel přibyl další problém. Lucka a její migréna. Když si ji všimnou Drobek s Martinem, snaží se jí pomoct. Jak jí Martin dává vodu, jak Lenka říká aby šel s námi. Chytnu Martina za rameno. Promiň Márty, nechci aby to vyznělo nelidsky, ale musíme jít. Lucce už víc pomoct nemůžeme s Lenkou to zvládnou, neboj. A když vezmeš lékárničku, nic tim nepokazíš. Lenka si nás najde, hned jak to bude možné. Ona se tu vyzná a vý jakou cestou má jít. Pojď, vyhrajem to, za Lucku a za nás. Porazíme je. |
| |
| Lucka Už jsme se chystali jít, když se Lucce udělalo špatně. Jaj, nechtěla bych být v její kůži... Ale naprosto nevím, jak jí pomoct a tak jen čekám na ostatní, abych nepřekážela. Pak se rozhodnou, že Lucka s Drobkem půjdou zpět a my budeme pokračovat. "To bude dobrý.." dost slabě se ji snažím povzbudit, ale aspoň to zkusím. Pak přikývnu, ani nevím na co a vydám se pomalu na cestu. |
| |
| Nečekaný komplikace "Ne, určitě nečekejte," zavrtěla jsem rozhodně hlavou. "Vpohodě vás zkratkou doženu," ujistila jsem Marťu. "Lékárničku ti klidně dám," přikývla jsem a vylovila ji z batůžku. "Na," podala jsem mu naditou tmavozelenou taštičku s červeným křížem. "Snad ji nebudete potřebovat," ušklíbla jsem se. "Kdyby něco, tak mobil na mě máš, a teď už mazejte, ať vám Pěchota nezdrhne. Uvidíme se." Otočila jsem se k Lucce, která mezitím vypadala, jako že bude za chvíli znovu zvracet. "Dala bych ti na tu hlavu nějakej prášek, ale takhle by ti asi moc nepomoh," zalomila jsem rukama. Lucka ale odpověděla, že už si vzala předtím. "Tak pojď, snad to do tábora zvládnem a pak si lehneš," řekla jsem konejšivě a podepřela ji. Vyrazili jsme zpátky do tábora. To nám ta hra dneska pěkně začíná, zanadávala jsem v duchu. |
| |
| A tak vás chudák Lucie nešťastně opustila spolu s Drobkem, krerá se ale snad brzo zase připojí. Pospíšili jste si tedy dál po cestě, abyste co nejvíce zkrouhli náskok, který před vámi Pěchota má.
Bylo krásně. Sluníčko prosvítalo mezi větvemi vysokých borovic a pod nohama se vám prášilo, jak byla hlín rozpraskaná a suchá. Snažili jste se držet tempo, i když z vás za chvíli pot jen lil. Minuli jste křižovatku s cestou vedoucí spodní oklikou zpět do tábora a blížili se k takzvanému Dlouhému vrchu - kopci strmému a špičatému, který výrazně vyčníval nad okolní krajinou. Cesta kolem něj opsala oblouk téměř o 180°, aby se před vámi vynořila kýžená odbočka vedoucí k vrcholu.
|
| |
| Zase na cestě! Drobek mi odpoví a dá mi do ruky lékárničku. Luci, drž se, vyhrajeme to pro tebe. Hodím do batohu lékárničku, zapnu ho a hodím si ho na záda. Ještě jednou se na Lucku povzbudivě usměju a otočím se. No tak, co tady ještě děláte? Rychle na dlouhej vrch, ať nám pěchota neuteče! Nadhodím si batoh a vyrazím v čele skupiny. Chudák Lucka, snad bude v pohodě...ale teď musíme porazit pěchotu. Čas od času se ohlédnu a pokud někdo nestíhá, tak trochu zpomalím. Na dlouhém vrchu Doběhneme až pod dlouhý vrch a tam potkáme Pěchotu, jak již utíká kamsi do dálky. Sakra, zase před námi mají náskok...a chudák Johanka. Zatnu zuby a do kopce vyrazím snad ještě rychleji, než jsem běžel předtím. Lapajíc po dechu vyběhnu úplně na vrchol a začnu se rozhlížet, kde by tak mohla být šifra schovaná. Přitom si od pasu odepnu čutoru, napiju se a pak ji podám dál. Na, napijte se...a pak hnedka hledáme další šifru, má někdo nějakej nápad, kde by mohla být? |
| |
| Nový problém Když se Lucce udělá zle, jen bezradně koukám a přemýšlím, jak se to asi vyřeší. Hmmm, snad bude v pořádku. Jen doufám, že další problémy se už nevyskytnou... Jak potkáme Pěchotu a Martin přidá do kroku, začínám ztrácet tempo, přece jen nejsem zvyklej běhat s batohem do kopce takovou rychlostí. Každopádně se snažím udržet tak, aby mi neutekli. Na kopci odhodím batoh, protáhnu se a začnu rázovat po okolí a koukat, kde by mohla být šifra. |
| |
| Na dlouhý vrch Drobek za námi cosi zavolá. Okamžitě jak se otočím mi dojde co je. Lucka už nevydržela a začala zvracet. Bezradně stojím a zúčastněně na ni koukám, Je mi jí líto, ale naopak mě tlačí dopředu touha po dohnání Pěchoty. Po chvilince si to martin S Drobkem vyřídí a s malým kompromisem se to vyřeší. vyrazíme na dlouhý vrch. Cestou potkáme Pěchotu jak kluše proti nám. Pošklebují se nám a jelikž tu není drobek, dovolují si i urážky. To bych přešel celkem v pohodě. Prostě jsou to marní idioti, ale mám velice špatný pocit z Johanky. Jak ji Srnka táhne za sebou jako ulovenou srnu. Nebere vpotaz, že Johanka občas zakopne a pověsí se ji na ruku. Ještě ji za to dává kapky. Napadne mě, že bych si asi přá, abychom Johanku měli u sebe. Srnka by ji dala pokoj a Karolínky by si měla s kým povídat, když už s námi to moc nejde. Nahoře začnu šmejdit všude kolem a slídit po nápovědě. ,, Škoda, že musel Drobek zůstat dole s Luckou. Určitě by jsme z ní dostali aspoň malé vodítko." Postěžuju si Matějovi. |
| |
| Dlouhý vrch Když jsme se rozloučili s Drobkem a Luckou, vyrazili jsme dál k šifře č. 3. Pěchota! zamračím se na ně a radši strhnu zrak do země. Takže by jsme měli pohnout... Po celkem krátké chvilce sprintu dorazíme na Dlouhý vrch. Rozhlídnu se jak po zemi tak po stromech, ale dál se věnuji spíš zemi. Stromy už tu koneckonců byly... "Asi se podívám na zem u kořenů..." Možná blbost, ale zkusit se musí vše. |
| |
| Dlouhý vrch Ohlednu se a zjišťuju nepřijemnou událost Lucce se udělalo zle. Naštěstí to Drobek rychle vyřešila, ale i tak je to velmi nepřjemné. Co se dá dělat, musíme pokračovat dál a vyhrát. Pokud někde hodně zaostává tak mu vezmu na chvilu batoh aby se mu běželo lépe. Cestou narazíme na Hvězdnou pěchotu. Pohledem na ně, že jsme je dohnali mě nabije ještě víc energií a spolu s ostaními dorazím na Dlouy vrch. Na pár vteřin se vydýchám a odložím batoh či batohy. Poté hned začnu hledat další šifru. |
| |
| Hledání na Dlouhém vrchu Když při cestě na Dlouhý vrch potkáme Pěchotu, přidáme jak to jen jde. Jakmile dorazíme na vrch tak se napiju abych zahnal nepříjemné sucho v krku. Poté uložím pití zpět do batohu a vydám se hledat šifru. Jako první se vydám prohledat místa pod kameny, jenž se dají bez potíží zvednout. Jestli tam žádné nebudou, tak se vydám hledat další šifru ke stromům. Snad ji najdeme co nejdříve, aby jsme je dohnali. Hledejte, čím dříve najdem obálku tím líp pro nás. |
| |
| Dlouhý vrch Otevřela jsem druhou obálku. Šifra mi samozřejmě nic neřekla, ale to mi nebrání, abych ten papír stále vítězoslavně třímala v ruce a tím všem ostatním znemožňovala si ho pořádně prohlédnout. Mezi tím, co ostatní luští, vrhnu na Lenku, která jásá nad naším uměním, radostný výraz. Koneckonců, to JÁ pomohla tomu, že jsme obálku dostali na zem! Matěj šifru vyluštil během chvilky. Ostatně se to dalo čekat. Víc, než informaci, kde nás čeká druhá šifra, ale nepotřebuju. I papír s touhle šifrou zahodím jako naprosto zbytečnost a jako vítr uháním směrem k Dlouhému vrchu, neohlížejíc se na ostatní. Samozřejmě mi po chvíli dojde dech, ale i tak pokračuji v čele, nevšímajíc si čehokoliv, co se děje za mnou, včetně toho, že Lucku odeslali i s Drobkem pryč. Jenomže za chvíli mě samozřejmě všichni dohnali, a oproti jejich dlouhým nohám začínám mít poměrně velký problém stíhat. Naštěstí jsem dost nabuzená na to, že si mám pospíšit, abychom porazili Pěchotu, že mě ani nenapadne otráveně zpomalit a zdržovat, ale přeci jenom na mě musí, hlavně v tom kopci, trochu počkat. Po tom, co dorazíme moc nahoru, jsem chvilkově příliš vyčerpaná na to, abych cokoliv hledala, takže se akorát složím na zem, a počkám, až ke mně dojde Martinova čutora, ze který se každý může napít. Sedím na zemi, upíjím z čutory, až to vypadá, že jsem si ji přivlastnila, a s jakýmsi zasněným pohledem sleduji všechny okolo, jako by se mě najednou veškeré dění nijak netýkalo. Je to ale jen chvilkový stav způsobený tím udýcháním z cesty vzhůru, že se mi nechce vůbec nic dělat. |
| |
| Když se vám konečně podařilo trochu popadnout dech, dala se většina z vás do hledání. Jaké bylo příjemné překvapení, když Honza našel obálky hned pod druhým kamenem, pod který se podíval. WREVQGV-HV-KLALIMV Tentokrát to bylo nějak podezřele krátké. |
| |
| Další šifra A hele, už máme zase šifru? Stihl jsem se jen zběžně porozhlédnout a Honza už ji našel. Cítím úlevu a rozlévá se ve mně pocit, že máme na to předehnat Pěchotu. Netrpělivě se deru k šifře s cílem vyluštit ji jako první. Překvapí mě, že je tak krátká, sednu si k ní a už si začnu něco mumlat: "Hmmm... X-S... Ne, V-Q... U-P-C... Hmm..." Zamračím se a začnu si něco počítat na prstech. W, X, Y, Z... A, B, C... D! R, S, T, U, V, W, X, Y, Z... A, B, C, D, E, F, G, H... I! V, E... Jaj, tak tohle už z hlavy nedám... Rozhlédnu se kolem sebe a až v tu chvíli si uvědomím, že tu nejsem sám. Pokud někdo mezitím šifru nevyřešil, porozhlédnu se po svém batohu ve snaze sehnat tužku a papír. "Mám za to, že je to obrácená abeceda, ale počítat ty písmenka na prstech je dost namáhavý" zasměju se. "Nemáte tu někdo po ruce něco na psaní?" |
| |
| Nová šifra Hmm... sednu si k Matějovi a zadívám se na šifru. "Na psaní... myslím že ne, ale dalo by seto i bez papíru. Ty dvě písmenka budou něco jako "na" nebo "do" a podle toho by měl jít i zbytek a nemělo by to být tak těžké.... Teda aspoň myslím... H + 6 je n, v + 5 je a.... To moc nevychází s tím zbytkem.... H + ...22? je d, a v + 19 je o... To taky nejde... H + 14 je v, v + 9 je e... Tak nevím." Podívám se po ostatních, jestli nemají ten papír nebo nápad, jak to vyluštit jinak. |
| |
| "Ne, nechápeš mě... Myslel jsem obrácnou abecedu... Jako že 'A' je 'Z', 'B' je 'Y' a tak dál... Vypadalo to dobře, zatím mi tam vycházelo něco jako 'dívejte', ale z hlavy si to nezvládám vybavit a zapamatovat..." Pokud se neobjeví žádný papír, vstanu, zaběhnu si pro pohozený batoh a pokusím se ho v něm najít. |
| |
| šifra na dlouhém vrchu Sotva se ke mě dostane zpátky čutora, tak už někdo našel šifru a Matěj nad ní sedí. Co tady pěchotě tak dlouho trvalo? Vždyť to máme hned hotový... Najednou se začne Matěj shánět po papíru. Vyhrabu svůj blok z batohu a i s propiskou mu ho podám. Na, ať tu pěchotu doženeme. |
| |
| Rozlousknutí "Díky." usměju se a vezmu si od Martina blok. Napíšu si pod sebe abecedu a postupně vypisuju jednotlivá písmena řešení. "Dívejte se pozorně... Co to má do háje znamenat?" rozhlédnu se bezradně po ostatních? "Jediný, co mě tak napadá, je, že by tu mohla být ještě jedna šifra... Ale kde? Nedovedu si moc představit, jak by jim tahleta odpověď mohla stačit k tomu, aby zase běželi někam pryč. Jako Pěchota." |
| |
| Šifra vyřešena Mezi tím, co jsem seděla opodál, pila, a tvářila se, že se mě nic z toho, co se děje kolem, vlastně netýká, všichni ostatní luštili šifru. Obvykle bývám do práce celá hrr, ovšem tady jsem se omezila na nic nedělání, protože jsem po cestě nahoru byla celkem vyčerpaná. Ve chvíli ale, kdy je šifra vyřešena, okamžitě se zvednu s batohem na zádech na nohy, a pospíchám ke skupince, která šifru rozluštila. Naštěstí právě v čas, abych slyšela, jaký byl význam zašifrovaného textu. Dívejte se pozorně... Ostatní to spíše zmátlo, mě to prostě a jednoduše zklamalo. Co je tohle za radu? Myslím, že bychom se obešli i bez téhle šifry - pozorně bychom se dívali stejně! Přesto se ale konečně dám do akce, zastavím se na místě, a pozorným pohledem si prohlížím celé prostranství. Kouknu se i nahoru, kdyby to zas náhodou bylo schované na stromě... vypadám, že nic nedělám, nebo jsem doopravdy uvěřila, že bude stačit, když se budu pozorně dívat místo toho, abych dělala cokoliv praktického. Já v to ale opravdu doufám! Když už neumím luštit šifry, chci být ta, která je bude nacházet! |
| |
| Šifra Když se Matějovi podařilo pomocí bloku s tužkou rozluštit šifru zjistili jsme co už dávno víme. Dívejte se pozorně. zopakuji si tu větičku a zamyslím se. Dívejte se pozorně? Proč by nám připomínali to co víme? Proč? Po chvíli uvažování mě přepadne jistá myšlenka. V jednoduchosti spočívá genialita. řeknu polohlasně. Co když to není vodítko k tomu že je tu ještě jedna šifra. Ano, je možné, že je ale co když to je jednodušší než ji vidíme. Jsme na dlouhém vrchu. A támhle u kamenů kde byla šifra je pěkný rozhled. Je možné že myslí jen aby jsem se rozhlédly. Možná máme vidět místo kam máme jít. Co když to tak je, pojďte, podíváme se za zkoušku nic nedáme. Teda pokud proti tomu nic nemáte. |
| |
| Honza dostal nápad a spěchal se, snad i s pár dalšími zvědavci, rozhlédnout z vršku kopce. Snažil se najít nějaké vodítko, které by vás navedlo k další šifře a hle - na malé dřevěné rozhledně, vykukující mezi stromy, visel trs dlouhých praporů, po jednom od každé barvy družstva. Nebylo pochyb, že to je přesně to, co jste měli najít. Kam máte jít, jste taky nemuseli dlouho přemýšlet - jediná taková stavba v širokém dalekém okolí se nacházela na Krátkém vrchu.
Prach vám vířil pod nohama a slunce, pražící teď přímo na cestu, vám svítilo do očí. Vedro už bylo doopravdy nesnesitelné. Navíc se vzduch ani trochu nehýbal. Prostě peklo. Ale vám to bylo jedno, protože jediné, na co jste dokázali myslet, bylo jak dohnat Pěchotu. Zastavili jste se na chvilku u studánky, kde Maskáč doplnil čutoru, a pak už to bylo jen kousek do cíle.
V lese začala být najednou docela tma. Vzduch se prudce ochlazoval a zároveň s tím se začal zvedat vítr. To jste akorát dorazili na Krátký vrch. Když jste přicházeli, opět jste se míjeli s Pěchotou, která, snad poněkud vykolejená prudkou změnou počasí, si tentokrát odpustila obvyklé popichování a místo toho co nejrychleji pelášila pryč.
Nikdo z vás ještě nikdy neviděl nic podobného, snad ani v nejdivočejších snech. Copak se počasí úplně zbláznilo? |
| |
| Šifra Šifru jsem opět nenašel. Škoda. Aspoň, že už ji má někdo jiný. Jak jinak Matěj se hned pustil do luštění. Když si řekl o blok, vydal jsem se k Maskáčovu batohu, jelikož jsem tam blok zahlídl, ale Patočka byl rychlejší a už ho měl. Dívejte se pozorně. Co to může znamenat? Možná nějaký paradox... Skvěle Honzo! Vydám se za Honzou na kámen. Z nedalekého posedu seberem vlajeěku a vydáme se na krátký vrch. Cestou potkáme Pěchotu, která vykolejená (stejně jako my) počasím, které se začalo rychle měnit drží jazyk za zuby a jen o nás zavadí pár pohledy. Otrávená Johanka Dostává Od Srnky ještě větší kapky. Bouřka Tý vole, otočím se na Téru To už začíná být divné. Zakryju si oči před velmi oslnivým bleskem. Ihned potom se spustí liják. Rozběhnu se k Patočkovi, ale už jsem stejně tak mokrý, že mu ani do batohu nelezu. Určitě už promakla i tam pláštěnka. Mám rád děšť. Když je teplo a já zmknu. Když spocené tělo ochladí deštík, ale tohle je uč moc. Kapky bijí do lící, očí, krku, úst a štípou. Nepředstavitelně štípou. Snad se Drobkovi s Lucií nic nestane! zakřičím s obavami na ostatní. |
| |
| Říkejme tomu bouřka Smysl šifry jsem správně nepochopila, a ani nenašla další řešení. Než z toho ale stačím znovu být trochu rozmrzelá, všichni se akčně ženou z kopce dolů, proto nelením, a běžím taky. Trochu hůř se mi stíhá, a nejmíň dvakrát jsem se skoro přerazila, ale naštěstí mne zachránila nějaká šťastná náhoda, kdy jsem se trošku lekla, ale mohla jsem pokračovat dál v cestě. Po chvíli zase přestávám stíhat, ale na rozdíl od cesty do kopce je pro mě mnohem snazší snažit udržet tempo, a když už, tak aspoň nezastavovat, takže taky neběžím až tolik vzadu. Jediné mínus je, že Krátký vrch není až tolik blízko, proto jsem nakonec v tom nesnesitelném vedru musela zpomalit do chůze s trochou pofňukávání, protože když s sebou nemáme Lenku, nezdá se, že by někdo měl zájem se tu o mě starat a jít se mnou vzadu. Zastavili se ale na chviličku o studánky, kde jsem všechny došla, a po napití se se snažila stíhat, jak to nejlépe šlo. Ve vzduchu totiž začala být taková divná atmosféra... a já nechtěla zůstat sama vzadu! Zvlášť když se začalo stmívat. Bojím se tmy. Potom zahřmělo a spustil se liják. Z bouřky děs nemám, ale z té tmy jo, a navíc mě celkem vystrašil ten déšť. Kromě toho je mi strašná zima. Aniž by mě napadlo tahat pláštěnku ven z batohu, vrhnu se k nejbližšímu důvěryhodnému člověku, totiž Martinovi, a ať chce nebo nechce, chytnu se ho za ruku. Hned se cítím líp. On tu sice z kluků není největší, abych měla dojem, že má největší šanci mě ochránit, ale zase věřím jeho ostatním schopnostem. Nevšímám si toho, že mu to může být nepříjemné. Třesu se zimou, držím se jeho ruky, odmítajíc pustit se, a mé tmavé oči mu náhle věnují ustrašený pohled. "Mám strach!" řeknu, skoro až vykřiknu, aby mě bylo slyšet. |
| |
| Nápad Matěj rychle vyluští šifru a oznámí nám obsah. Dívejte se pozorně? Co? Kousnu se do rtu a přemýšlím, co tím vlastně mysleli. Téměř okamžitě přijde Honza s nápadem, že se máme dívat pozorně po okolí. Potom už zabralo jenom chvilku, než někdo zahlédl prapory na rozhledně. Výborně, to je na krátkým vrchu. Jedeme! Musíme dohnat pěchotu! Ještě si rychle vezmu od Matěje blok, schovám ho do batohu, ten pořádně zavřu a hodím na záda. Pak počkám, až vyběhne poslední z nás a poběžím poslední, aby se nikdo neztratil. Cesta na krátký vrch Během cesty začala Kája po docela dlouhé době zaostávat, tak jsem zpomalil a vzal ji za ruku. Pojď, Kájo, už je to jenom kousek...pak si trochu odpočineš, neboj. Běžím s ní až ke studánce, kde si na chviličku oddechneme a vyrazíme dál. Najednou se začne stmívat a na obloze se začnou honit černý mraky. V tom okamžiku Kája trochu zrychlila a dohnali jsme zbytek skupinky. To se blíží konec světa, nebo co? Zrovna když jsme minuli pěchotu a dorazili na krátký vrch, tak se zablesklo a spustil se šílený liják i s větrem. Doprdele, to fakt nemohlo přijít jinej den...achjo. Kája mě silně stikne ruku a smutně se na mě podívá. Neboj, to za chvíli přejde...čupni si na zem a všechno bude dobrý. Skrčím se, abych ji mohl obejmout okolo ramen. Hej, Miky, o Lucku a Drobka se nestarej, ty jsou určitě v pořádku v táboře a bojí se o nás. Hlavně si všichni čupněte a dávejte si pozor, aby vás něco netrefilo. Snad se to za chvíli uklidní...musíme doufat. |
| |
| Slejvák "Ajo... zapomněla jsem co je převrácená abeceda..." sleduju bleskurychlé luštění a jen kroutím hlavou. Proboha to snad není člověk... jak to dělá? Každopádně stejně takovou pochvalu si zaslouží i Honza za rozluštění co s šifrou a za nedlouho jsme na cestě ke Krátkému vrchu. Docela stíhám, ale po cestě upadnu do jakéhosi tranzu kdy nevnímám nikoho a nic kolem sebe a jen nad něčím přemýšlím. Vesměs jsou to vzpomínky, představy a všechno možné. Vytrhne mě až setkání s Pěchotou ikdyž proběhne v docela poklidném duchu. Konečně si prohlídnu oblohu a najednou se zastavím. Cože? Vždyť neběžíme tak dlouho, jak se může nashromáždit tolik mraků během pár minut? Vyndám si pláštěnku a pak pokračuju aby na mě nečekali dlouho. "Víc než divný." odpovím Mikymu. Rozhlédnu se po obloze a schytám na plno skoro oslepující blesk. Ruce a víčka mi pozdě zakryjou oči a před očima mám ještě notnou chvíli skvrnu. Cítím, jak mi z deště chladnou ruce. Dám si je před obličej abych je trochu zahřála dechem a čupnu si jak mi napoví Martin. Hrozná bouřka! |
| |
| Bouřka Šifra je už nalezena a už se luští tak si na chvilku sednu a oddechnu si. Naneštěstí si všimnu, že je obloha najednou úplně zatažená. Co se to sakra děje? Po pár vteřinách blízko nás uhodil blesk a hned na to nás zasáhl prudký slejvák. Ihned se svalím k zemi. No to je teda skvělý neměli bychom zůstávat na vrchu, jinak by nás mohl další blesk usmažit. Měli bychom jít radši níž z to vrchu. Samozřejmě, ale co nejvíc přikrčení k zemi. Snad z tohohle neonemocním. Zdá se, že to ta zatracená pěchota vyhraje. Do háje. |
| |
| Bouře zuřila čím dál zběsileji. V Konstrukci rozhledny se ozývalo zlověstné praskání, až se najednou z hlasitým skřípěním zřítila k zemi jen malý kousek od vás. O kus dál se vysokánská borovice zlomila jako sirka a ulomená část popadla se zaduněním na zem. Začínalo to být opravdu nebezpečné. Byli jste promrzlí na kost, cvakaly vám zuby zimou. Pak se stalo něco hrozného. Do stromu vedle vás udeřil blesk a téměř ho rozštípl na půl. Ze zlomu vystřelilo několik ostrých úlomků, z nichž jeden zasáhl Davea přímo do krku. S nevěřícím výrazem se svalil na zem a oběma rukama se roztržitě dotýkal toho několik centimetrů dlouhého kousku dřeva, ale nedokázal udělat nic jiného. Za chvíli bylo všude spousta krve. Ať jste se snažili Daveovi pomoct sebevíc, za chvilku vás přestal vnímat a minimálně těm starším z vás bylo jasné, že je konec. Druhá štěpina, zhruba o velikosti krátké tužky, zasáhla Taru do levého ramene. Ačkoliv to musí hodně bolet, tohle zranění ji nijak na životě neohrožuje. |
| |
| V bouři Krčím se u země a objímám Káju, aby se tolik nebála. Najednou kousek od nás v lese padne k zemi strom a za zády se nám zřítí rozhledna. No do prdele, co to sakra je? Ohlédnu se přes rameno a zrovna vidím, jak do stromu udeří blesk a jedna štěpina trefí Davea do krku. Co to kur... Rychle k němu doběhnu a kleknu si u něj.Dave, drž se, bude to v pohodě...hlavně buď v klidu. Rychle si sundám tričko a pokusím se s ním zabránit úniku krve. Drž se, no tak, dělej. Hej, doneste z batohu lékárničku! Dělejte sakra! Zhruba v tomhle okamžiku Dave zmálátní. Kurva! Neumírej! Drž se! Sice se ještě trochu snažím, ale je mi jasné, že je to zbytečné. Zničeně hodím tričko na zem a zoufale si sednu vedle něj. Složím hlavu do dlaní a snažím se nějak dát dohromady. |
| |
| Dave?! Blesky a déšť doplňoval takový vítr, že jsem se v čupu neudržela a musela jsem se víc opřít o zem. "Měli bysme se rychle vrátit do tábora... není sice nejlepší nápad běžet, ale tohle se tak rychle nepř..." V tu chvíli rozhledna zapraskala a svalila se na zem. Díkybohu, že tam nikdo nebyl... Dřevo očividně nebylo stavěné na takové bouře, protože hned po chvíli se zlomil strom jen o kousek dál. "Pojďme do táb..." Málem jsem si ukousla jazyk když nás ohlušil hrom z táák blizoučkého blesku! Zemřu! Uteč! Ne, zůstaň dřepět nebo tě zasáhne jiný blesk! Musíš se dostat do budovy! Vymaním se z hádky uvnitř a rozhlídnu se po ostatních. V uších mi zvoní a nikoho neslyším, ale oči jsem zavřela a tudíž vidím... ovšem hned jsem toho zalitovala. "Davide!!!" nahlucho vykřiknu a jakoby zdálky zaslechnu, jak se Martin shání po lékarničce. Kde je? Kde je lékárnička? Proboha, podejte muji někdo!!! Po chvíli plné krve a bezmoci, zoufalosti a strachu bylo ale jasné, že ho nezachráníme... Oči se mi zaplnily slzami, chytla jsem Dejva za ruku a snažila se ho povzbudit... marně. Sedla jsem si zničeně vedle něj a pak se kousek od nás zase objevil blesk. A spolu s bleskem jsem se probrala a pud sebezáchovy se zase začal hádat s rozumem. Ovšem tentokrát povzbuzený situací měl pud vyhráno během vteřinky. "Do tábora! MUSÍME SE SCHOVAT!!!" zařvu na všechny a podívám se po cestě. " Nechci ho tu nechat ale musíme, MUSÍME jít! Pryč od dřeva, od všeho! Do tábora!" |
| |
| Bouřka! Musím přiznat, že ve chvíli, kdy se mi dostane náležité pozornosti od Martina, v podobě objetí okolo ramen, hned se přestávám tolik bát. Dle rady si čupnu na zem, a i když je mi z ledového deště pořád velká zima, už nemám takový strach jako před chvílí. Možná proto, že v objetí někoho staršího se cítím v bezpečí. To je poněkud naivní názor, ale dobře funguje tím stylem, že aspoň nehysterčím a tím neobtěžuji všechny okolo. Vyjeknu, když se ozve hlasité žuchnutí, jak se zboří rozhledna. Ale pořád se vyloženě nebojím, starší Martin je tu, ten by mě přece ochránil, kdyby... ... a tady nastává moment, kdy už tu Martin není, protože se zvedl, aby běžel k Daveovi. Obejmu své tělo pažemi a třesu se zimou, automaticky se otočím směrem, kterým Martin šel, a tam uvidím tu spoušť. Dave v strašlivém tratolišti krve. "ÁÁÁÁÁÁÁÁÁáááááááááááááá !!" zařvu strašlivým leknutím, vyskočím na nohy, a místo toho, abych se jako ostatní k němu vrhala a snažila se mu pomoct, pojmu snahu uklidit se co nejdál, abych se na to nemusela koukat. Díkybohu mě nenapadne zmizet v lese, tam to vypadá moc strašidelně, ale schovám se za nejbližší strom. Když ona tam je taková tma... Zpoza stromu se zase najednou objevím na místě. Můj pohled vidí mrtvého Davea, krev, zhrouceného Martina, zraněnou Taru, Téru snažící se něco organizovat... mám dojem, že je toho na mne moc. Nejradši bych šla pryč, jenomže bojím se jít sama, a navíc do tmy. Nenapadne mě nic lepšího než se strašlivě rozplakat, a pomalu se svézt na zem. Schovat se do klubíčka a brečet, jako bych si měla vybrečet oči. A strašlivě si přát, aby někdo přišel, obejmul mě, a klidně i nepravdivě mě ujistil... hlavně aby mě ujistil, že všechno bude v pořádku. |
| |
| Nepříjemná situace Nemám rád bouřky když jsem venku, neboť vím co dokáže s člověkem udělat. Netrvá to moc dlouho a jsem mokrej jako pes. Randál, hukot, a nepříjemnej pocit v hrudi, standardní bouřka. Bohužel se tomu tak nestalo, neboť blesk právě zničil strom na šrot. Je špatné že máme máme zraněnou, ale to nejhorší je že jeden z odštěpků stromu zasáhl Davida do krku. Co horší když jsem se dostal blíž bylo vidět že mu není pomoci. Když to uvidí Kája rozbrečí se, tohle není podívaná pro děti. Postarejte se někdo o Káju a všichni kdo maj slabej žaludek vzdalte se. Skrčím se k Davově tělu a vezmu Martina za rameno a mluvím tak aby to slyšeli jen ti kdo jsou u Davida s lítostí v hlase Podle toho co vidim, tak mu ten odštěpek protnul krční tepnu, během pár vteřin omdlel a pak za chvíli vykrvácel. Tohle zranění se nedalo zastavit. Jestli mu bije srdce tak trvá dvě minuty než ztratí většinu krve. Věř mi, že vím o čem mluvím. Podívám se do země a pak zpět na tělo Davida. Měli bychom tělo zabalit a odnést. Zaslouží si důstojný pohřeb. Nechť mu je země lehká. |
| |
| Bouřka Kapky deště stále otravně a nepřijemně koušou do kůže na zátylku, pažích a obličeji. Celou bouřku provází prakticky jeden dlouhý hrom- mnoho hromů, které se neustále střídají a nedají úším oddechnout. Vítr cloumá stomy, v lese slyšíme praskání lámaného dřeva a z korun stromů padají větve, tlusté jako Kája v pase. Všude okolo padají blesky, některé dost blízko nás. Říká se, že blesk nikdy neudeří na stejné místo dvakrát. Přestávám tomu věřit. Téra a někteří ostatní pobízí, abychom šli urychleně do tábora, což je asi taky nejrozumější možnost. A nejbezpečnější. Umomí se základ posedu a žačne padat. Uteču co nejdál od místa dopadu a doletu třísek, ale třísce už neunikl Daev. Do stromu blízko nás vjel blesk a rozštípl jej. Odlétlo mnoho třísek, jedna z nich trefila Daeva. Ale ten ani nemuk. Hrklo ve mě. Viděl jsem jak mu z krku vystříkla krev. Rozklepalo se mi tělo, mozek se zatemnil. Bože můj, co se to děje. Tara křičí bolestí, možná spíše strachem. Kája, schovaná u kraje lesa brečí. Pomalým krokem se vydám k Daevovi. U cestou tam jsem věděl, co se mu stalo a co s ním je, ale moje osobnost si to nepřipouštěla. Nebyla schopna připustit si, že vděla smrt přítele. K tomu morbidní. Došel jsem tam. Daeve.... Nahlídnu Honzovi přes rameno a obrátí se ve mě žaludek. Do ruda zbarvená, krví nacucaná mokrá krev, roztrhané maso a ke všemu smrtelný výraz obrovské bolesti v Daevově obličeji. První část přistane Honzovi na rameni, ale zbytek přistane již na zemi. Chvíli se neuvědomuji, co se stalo. Jak se to vůbec mohlo stát. Mozek se srovnává s realitou. Když se po nevím kolika minutách ,,proberu" začnu nehorázně nadávat. Je mi úplně jedno, že to slyší Kája. Vybíjím si zlost, vztek a bezmoc tím, čím můžu. OPět se ohlédnu na Daeva, ještě jednou se mi obrátí žaludek. Nechápu, jak se ti dva udrží na nohou, ještě klidně mluvit. Krev mi nenahání strach ani neomdlévám, ale po tomhle zážitku mi narostou šediny už ve dvaceti. Jestli se dvaceti dožiju... |
| |
| Bouřka Když ztmavne obloha, v první chvíli to považuju jen za přeháňku, jeden mrak, který zrovna zakryl Slunce. Do přeháňky to však bohužel má velmi daleko. Mraky rychle pokryjí celou oblohu a já se nestačím divit, co se to vlastně děje. Když se začaly formovat první černé mraky, hlavou mi probleskla myšlenka na bundu, teď však tuto myšlenku zavrhuji a okamžitě tahám z batohu pláštěnku. Napůl fascinován tak prudkou změnou počasí se věnuji úpravě oblečení pro danou situaci. Rychle přes sebe přetáhnu mikinu a zapnu si bundu, pláštěnku držím smotanou v ruce a snažím se držet krok. Počasí, jako by se ale zbláznilo, pokračuje ve svém šíleném tempu. Pomalu se mi začíná do hlavy vkrádat myšlenka, že jít teď schovat se do tábora je lepší možnost, než se dál honit za pokladem. Ani když potkáme pěchotu, sílící názor neměním. Když se mračna roztrhnou a okolo začne zuřit bouřka v plné síle, neostýchám se už podělit se o názor s ostatními: "Nebylo by lepší jít do tábora? V tomhle počasí stejně šance na nějaké další luštění a běhaní moc nestoupnou," křičím a choulím se do pláštěnky ve snaze ubránit se silnému větru, který nás bičuje vodou ve snaze promočit nás až na kost. Stupňující se množství blesků mi dodává sebedůvěru. "V takovym počasí je to i nebezpečný, vážně bychom se měli jít schovat." To už to ale jde ráz na ráz. Větve se lámají, spadne rozhledna... A nakonec uhodí blesk do stromu kousek od nás. Jak se ozve rána, leknu se a škubnu sebou. Když se rozkoukám a uvidím krev a spoušť, jakou to nadělalo, nezmůžu se v první chvíli na víc, než překvapený pohled a nechápavý výraz v očích. Pak se ale Mikymu udělá špatně a já už to nevydržím a přidám se k němu. Že je zraněná i Tara jsem si už ani nevšiml. Dřepnu si pak a zavřu na chvíli oči a v hlavě se mi honí podobná bouře jako nad hlavou. Nevím co mám dělat a když uslyším potvrzení, že to Dave nepřežil, na jistotě mi to nepřidá. Doufám jen naivně, že ostatní to nějak vyřeší a všechno bude v pořádku. |
| |
| Bouřka Pořád velmi silně prší, blesky letájí hlava nehlava a najednou jeden blesk uhodí velmi blízko nás do stromu a spatřím jak Dave dostal kusem dřeva přímo do krku. Hned potom z něj začalo vytýkat tolik krve, že už mi to bylo jasný, on nepřežije. Sakra jak se to mohlo stát a zrovna teď a tady? Jen klid musím se soustředit. Co nejrychleji se vzpamatuju tím, že zklidním dychání a podívám se po ostatních. Zjistím, že Tara se také zranila přijdu k ní a opatrně vyndám kus dřeva z její levé ruky a hned tu ránu obvážu obvazem. Pak se podívám znovu po ostatních a zjistím další věc Karolína někam zmizela tak rychle vstanu a vydám se jí hledat, ale po pár krocích vydím, že je schovaná za stromem a je určitě velmi vyděšená. Nedivím se, že pro ni je to mnohem horší. Přijdu k ní a pokusím se ji nějak uklidnit. Co nejklidněji jí řeknu. Vše bude v pořádku nebreč. |
| |
| David se pokouší Taru ošetřit. Jde to špatně, protože na to není pořádně vidět a navíc silně prší a kde co lítá vzduchem. Když se dotkne třísky v jejím rameni, Tara vykřikne a ucukne. Nakonec se mu ale podaří ji nějak přesvědčit a třísku vytáhne. Tara zaskučí a instinktivně se dotkne rány. Pak si trochu nepřítomně olizuje prsty od krve, zatímco se jí David snaží rameno ovázat, jak nejlíp umí. Výsledek naštěstí není nijak zlý, ale situaci moc neprospívá, že obvaz je okamžitě promočený od deště. |
| |
| V bouři podruhé Jak tak zoufale klečím vedle Davea, najednou mi na rameni přistane "dárek" od Mikyho. Nepřítomně popadnu tričko a otřu se. Pak zaslechnu výkřik, vzhlédnu a všimnu si Davida, jak ošetřuje Taru. Do pytle... Hej, máte pravdu...jdeme radši někam níž. Půjdeme pohromadě, dívejte se pořádně okolo sebe, kdyby něco padalo nebo letělo, tak varujte a snažte se uhnout. Já jdu poslední. Ještě se skloním, zatlačím Daveovi oči a prstem mu na hruď naznačím kříž. Vrátíme se pro tebe, to ti slibuju. Hodím si na záda batoh, do ruky vezmu triko a rozhlédnu se. Hej, Davide, drž se s Kájou, jo? Nechci aby se nám někdo ztratil. Nakonec přijdu k Taře, kouknu jí na rameno a potichu si s ní promluvím: Až budeme aspoň trochu v bezpečí, tak se na to rameno podíváme líp, jo? Zatím to vydrž. Pak se rozhlédnu po ostatních a pokusím se je případně trochu popohnat. |
| |
| Stále v bouři Vypadá, že můj návrh jít pryč projde. Vidím ještě Mikyho a Matěje jak nám ukazují obsah žaludku a ležící tělo ale pak se rychle odvrátím. Jinak bych se musela přidat taky. Pdívám se směrem ke Káji. Chudinka, takovýhle šok... Ikdyž srovnat se s tím bude těžké pro všechny včetně mě. Jestli okamžitě nepřestaneš myslet na tyhle věci...!!! Pak už nás Martin k mé radosti popohání pryč. Taky si všimnu, že i Tara je zraněná, ale dál se tomu nevěnuju. Konečně jdeš pryč! Hurá! raduje se vítězná strana mozku a druhá to zatím nekomentuje... Díky tomu taky vůbec dokážu jít a tolik se netřesu. Dívám se na oblohu a každý blesk se mnou trhne, každý pohyb stromů mě děsí ale nějak jdu. Kéž bych už byla v táboře... prosííím. |
| |
| Pod vlivem hrozivých událostí jste se naproto zděšení a otřesení vydali co nejrychleji do bezpečí tábora. Mraky byly tak černé, že se přes ně nedostalo žádné světlo a vy jste šli spíš po paměti, protože jste skoro neviděli na cestu. Naštěstí ti stálejší účastníci tábora mezi vámi si cestu docela pamatovali a tak jste pod jejich vedením škobrtali po rozblácené cestě dál. Obrázek  Ani jste nevěděli, jak dlouho vlastně jdete. Ti z vás, kteří znali cestu, začali mít beznadějný pocit, že někde zabloudili. Bylo těžké se orientovat v takové tmě. Nepochybně jste ale sešli z cesty. Zoufale jste se prodírali podrostem a škobrtali přes kořeny a přáli si, ať tahle noční můra skončí. Obrázek |
| |
| Deštěm a blesky dál a dál Všichni jsou rádi, že jdeme pryč a tak jsme z kopce vyrazili pěkně svižně. Sice je dost tma, ale i přes ni zvládáme držet směr k táboru. Teda, v nějakém okamžiku jsme se nejspíš ztratili. Nepamatuju si, že by cesta k táboru měla tolik kořenů a nízkejch větví. Když už se chystám zavolat, aby se ostatní zastavili, tak se zableskne, spadne posledních pár kapek a bouřka je pryč. Co to kur...? Stejně jako ostatní zastavím a chvíli se zmateně rozhlížím. Kde to jsme? Co to krucinál znamená? Po krátké chvilce si všimnu blízké mítinky, vyrazím k ní a mávnutím ruky naznačím ostatním, aby šli za mnou. Na mítince shodím batoh a vedle rozhodím tričko. Tak...lidi...vypadá to, že do tábora jen tak nedojdeme. A tak navrhuju tady rozdělat oheň, usušit věci...a pak zkusit někam dojít. Nebo jinak...rozděláme oheń, začneme sušit oblečení a během toho se rozhodneme, co dál. Tak kdyžtak zkuste najít nějaký dřevo, já se podívám Taře na rameno a pak taky půjdeme na dřevo. Hned jak domluvím, tak vytáhnu z batohu lékárničku a zajdu za Tarou. Sundám jí obvaz, pokusím se vyčistit ránu vodou z čutory a pak jí ruku omotám obvazem z lékárničky. Dávej si na tu ránu pozor, ten obvaz si zkus udržovat čistej a když bude příležitost, tak někomu řekni, aby ti tu ránu vymil. Kdyby to začalo nějak moc bolet, nebo se s tím něco dělo, tak řekni. Teď nám tu pohlídej věci, my zatím posbíráme dřevo, jo? Povzbudivě se na Taru usměju, zvednu se a pokud ostatní sbírají dřevo, tak vyrazím taky. |
| |
| Kdesi Po několika metrech v naprosté tmě se zdrojem světla jen v několika blescích mi došlo, že ani ti dlouhodobější táborníci pořádně neví kudy jdeme. Nebo si minimálně nejsou jistí. My se odtud nedostaneme... Pak se ale stane něco... neuvěřitelného. Bouřka je během vteřiny pryč, my v nějakém lese jako z fantasy filmu... "Jde mít halucinace z šoku?... prosím, řekněte že jo," pípnu. Koukám na tu přírodu a vše kolem sebe a pak i na Martina, který nás organizuje, jakoby... jakobysme byli na tom nejpředvídatelnějším místě. Bezva, když je tak v klidu, mám halucinace. Snažím se opravit to co vidím, ale nejde mi to... Nebo... osahám vše co je mi nablízku abych se ujistila, že jsme jinde a pak mi dojde že déšť bych cítila... Takže jsme vážně... POMÓÓÓC! Trochu přece jen povzbuzená Martinovou... pohotovostí se trochu zapojím. "Oheň je dobrý nápad, ale myslím že voda bude akutnější... to co máme je na den - snad... Možná bysme se měli rozdělit?" Pak ze sebe shodím zbytečné oblečení, ale s urovnáváním si opravdu hlavu nedělám. "Jdu se asi podívat do nejbližšího okolí pro vodu... Měl by jít asi někdo se mnou?" |
| |
| Překvapení Běžíme zpátky lesem, v srdci s děsem. Po cestách bloudíme, mezi stromy se brodíme. Kam nás ta cesta dostane? Pak najednou bouřka ustane. Nevíme kde se nacházíme, na mýtince se scházíme. Martin nám tu káže, pak Téře ránu váže. Jenže já připomínku mám, tak najevo jí dám. Marty, je pěkný že chceš založit oheň a dohodnout se. Jenže než založíme oheň, měli by jsme se porozhlédnout po okolí, jestli nás něco pak neohrozí. Teď k dalšímu bodu. Jak Téra říka, potřebujeme vodu. Když už tak navrhuju aby nikdo nikam nechodil sám. Chodit ve dvou bude bezpečnější. Jo, abych nezapoměl lidi. Nic co tu nejdete nejezte, neznáme to tu, tak to neriskujte. Potřebovali bychom někoho kdo se tu vyzná a nebude nás chtít na místě, víte co. Téro, já s tebou pujdu s tou rukou moc neuneseš, ani se neubráníš. Pak se ohnu a seberu kus dřeva. Když ho vezmu do ruky, švihnu klackem kolem sebe, usměju se, dostal jsem další nápad. Bylo by taky dobrý si udělat nějaký zbraně na obranu, ikdyž budou primitivní. Lepší něco než nic. |
| |
| Změna Když jsme se vraceli do tábora, měl jsem skloněnou hlavu a prostě tupě následoval ostatní. Zvrat nastal až v okamžiku, kdy znenadání ustala bouře a okolí se rozjasnilo. Nechápavě se rozhlédnu po okolí, poslechnu si názory ostatních, ohledně toho, co bychom měli udělat. Poté ze sebe shodím pláštěnku, položím na ni batoh a z něj vyštrachám mobil a podívám se, jestli přežil bouřku. Podívám se, jestli tu je signál a sdělím to ostatním. Sám se protáhnu, když konečně nemám batoh, a také zjistím, jak jsem na tom co se týče suchosti věcí na sobě a v batohu. "Tohleto jsem ještě nežral... Zdravej rozum mi říká, že podobný místo v okolí tábora nemá co dělat, ale kam jsme to teda došli?" ptám se ostatních, aniž bych očekával nějaké smysluplné vysvětlení. Stále s nevěřícným výrazem na tváři dojdu za Martinem a nabídnu mu pomoc s ohněm. "Já u sebe sirky ani zapalovač nemám, jak jste na tom vy? Myslím, že do tábora odsud jen tak netrefíme, tak bych projistotu zajistil jak oheň, tak i nějakej improvizovanej přístřešek a vodu. Dejte si ale pozor, abyste se někam nezatoulali... Lepší bude, když se udržíme po kupě." |
| |
| Matěj vyloví z batohu mobil a s úlevou zjistí, že funguje. Nikoli s úlevou už ale zjišťuje, že signál není naprosto žádný, ale snad to i trochu čekal. Jelikož si stihl zavčas nasadit pláštěnku, ani věci v batohu neutrpěly větší újmu a narozdíl od věcí většiny ostatních jsou víceméně suché. |
| |
| Někde jinde Vyrazíme pryč z kopce. Skoro vůbec nevnímám kudy jdem, protože jsem úplně myšlenkami jinde kvůli té hrozné události na kopci. Pořád jdem k táboru a najednou se rozjasní a přestane pršet. Co to? Co se zase děje? Když se totiž rozhlídnu tak vydím rostliny, které rozhodně nerostou na šumavě. Kam jsme se to dostali? Zastavím se a poslechnu si názory ostatních na současnou situaci. Já mám zapalovač. Běžte pro dřevo. Já to tu ohlídám pro všechny případy. Kdyby se něco stalo tak vás zavolám. Sundám ze sebe většinu mokrého oblečení a boty. Dám to na nějaký kámen sušit. Potom si sednu na jiný kámen a pozoruju okolí. |
| |
| Kdo ví kde?! Nebyla jsem schopná ničeho víc než snahy nekoukat tam a nekontrolovatelného pláče. O chvíli později přišel i záchvat dávení. Pane bože, ať je to prosím jenom sen! Prostě jsem upadla, praštila se do hlavy, a čirou náhodou vidím něco takového...! Postřehla jsem, že ke mně přišel David, a snažil se mě uklidnit. Být starší a trošičku víc taktní, možná se snažím dát najevo, že mi ta podpora pomohla aspoň trošku. Jenomže to bych nesměla být devítiletý prcek, že? Jako bych si Davida sotva všimla, brečím dál, jako bych se nemohla uklidnit. A výjimečně to není jenom tím, že bych na sebe chtěla přitáhnout pozornost. Prostě brečím jenom proto, že nevím, co jiného mám sakra dělat! Jsem celá promočená, je mi zima, viděla jsem tu nejděsivější věc za celý svůj život... strašlivě se bojím, a pořád tu není někdo, kdo by mě doopravdy obejmul a neustále mi šeptal uklidňující slova! Když se ale všichni někam vydají, nezbyde mi než jít taky, sama tu určitě zůstat nechci. Celou cestu jsem se vůbec neorientovala, kam jdeme, jenom jsem tak nějak šla, a z očí stále kanula hrozná spousta slz... až když déšť najednou zmizel, už se cítím líp. Zato mi ale začala být zima. "Je mi hrozná kosa!" zafňukám nahlas, naprosto ignorujíc veškeré snahy svého okolí to tady nějak zorganizovat. Neposlouchám, nedokážu se v téhle situaci soustředit na nic jiného než na sebe. Jenomže pokud mě nebudou vnímat, tak ono je to stejně asi jedno... Naštěstí je ale moje pozornost rozrušena něčím jiným. Najednou zapomenu i na tu zimu, když si všimnu těch velkých fialových hub. S očima doširoka rozevřenýma, jako si malé děti často překvapeně prohlíží divy svého okolí, se k nim vydám, a natáhnu ruku, abych si je zkusila pohladit po klobouku. "Páni, co to je?" |
| |
| Povrch houby je měkký, houbovitý a po dešti poněkud slizký. Pokud se jej dotkneš, na prstech ti ulpí trochu toho slizu. Jinak je to ale, pomineme-li velikost a barvu, houba jako každá jiná. |
| |
| Houba Zkusila jsem ji pohladit schválně, abych zjistila, jestli na ní není něco vyloženě divného. Jenomže s mírnou dávkou zklamání zjistím, že je to jenom houba jako každá jiná. Akorát ten sliz, co mi zůstal na ruce, je krapet nechutný. Byla bych ho olízla, abych zkusila, jak to chutná, ale pak si vzpomenu na to, že existují jedovaté houby, vlastně, a že to asi není nejlepší nápad. Takže to radši utřu do trička. Otočím se k lidem, co se nerozešli hledat nějaké ty věci vhodné k přežití, či co, vlastně ani nemám přesnou představu, co tu teď všichni chystají. "Koukejte na tu houbu! Co kdybychom si ji dali k večeři?" optám se s dětským úsměvem, který nedává pochybovat o tom, že si nedělám legraci a myslím to naprosto vážně. |
| |
| Pro vodu? K mému nápadu jít pro vodu se připojí Honza. Po nápadu o zbrani se rozhlédnu, jestli neuvidím nějaký lepší klacek poblíž, kdyžtak si ho vezmu. "Zapalovač opravdu nemám..." omluvně se podívám po Matějovi ikdyž pro jistotu prošmátrám kapsy. Kdyby náhodou... "Takže prvně voda nebo oheň nebo dřevo? Nebo jak se rozdělíme? Já bych šla pro tu vodu třeba s Honzou jestli půjde... akorát ta možná bude dost daleko, abysme se neztratili... Nějakej nápad?" Pak se ozve David, že má zapalovač. "Super, funguje že jo?" Ale všimnu si Káji, jak sahá na houbu. "NE! Nehodláš ten sliz oblíznout že ne?" vyhrknu možná trochu hlasitěji, než jsem plánovala. Naštěstí si to Kája rozmyslí. "Asi bych tu houbu nejedla.... minimálně dokud ještě máme jinou možnost..." snažím se říct trochu přívětivěji. "Ukaž, nechceš si sundat trochu toho mokrýho oblečení? Třeba ti pak bude aspoň o něco tepleji..." pokusím se i usmát, ikdyž nejspíš to vypadá jako nějakej nepovedenej škleb. Ale co už. "Takže jak s tím aby jsme se neztratili. Asi nikdo z vás nemá provázek? Nebo něco, co by se dalo roztrhat a rozvěsit na stromy? Ikdyž na to by se dalo použít i to mokrý oblečení a ani by se nemuselo trhat... Nebo nápad, jak jinak se orientovat?" |
| |
| Rozhlížíš se kolem po nějakém klacku, ale nic, co by se dalo použít jako provizorní zbraň tu nevidíš. Na mýtince moc klacků není a co tak vidíš okolo, tak je buď moc velké a neforemné, nebo dlouhé a tenké. |
| |
| V říši divů, úplně jako Alenka Po mém návrhu na rozdělání ohně ostatní navrhnou najít vodu. No...lidi, jestli chcete, tak si pro tu vodu jít můžete, já vás nechci nikam nutit. Samozřejmě voda je důležitá, to neříkám...ale já nechci v noci zmrznout...a v tom mokrým oblečení v noci zmrznu. Takže, navrhuju...rozdělat oheň a pak nějaká skupinka vyrazí pro vodu, jo? A samozřejmě se držte ve dvojcích, předpokládal jsem, že to vám dojde. A zapalovač mám taky, o ten nouze nebude. Tož, shoďte věci a vzhůru na dřevo! Ať to máme co nejdřív hotový...a pokud najdete nějakej použitelnej klacek, tak si ho vemte na obranu, jako má tady Honza. A hlavně se neztraťte. Jak domluvím, tak dojdu ke Káje a čupnu si k ní. Hele, tu houbu nech radši na pokoji, možná by mohla být jedovatá...a přece nechceš být nemocná, že ne? Hele, co kdyby sis tu sedla na kámen a hlídala nám věci, zatímco budeme nosit dřevo? Kouknu na Matěje a mávnu na něj rukou. Ty pojď taky na dřevo, Kája to zvládne ohlídat sama. Nakonec se ještě podívám do batohu, v jakým stavu mám věci, vytáhnu z něj nůž a pověsím si ho k opasku, načež vyrazím do okolí posbírat nějaký dřevo, hlavně tenký na podpal a dávám si pozor, abych se neztratil. |
| |
| Pokrčím rameny, dám si 2 Tic Tacy, nabídnu i Martinovi a pak jdu sbírat dřevo. |
| |
| Ovečky. Jedna ovečka, druhá ovečka... Ne, jen jedna samotinká ovečka. Opuštěná... Kým? Smysly? Vydám se za ostatními k táboru. Tupě, poslušně jaka ovce na špagátě. Rozprší se ještě víc, ale mě je to jedno. Jdu. Myslím na jeden a ten samý obrázek. Dave s kolíkem třísek v krku. Jak mu stříká krev. Ty jeho oči.... Začne se blískat, ale mě je to jedno. Jdu hluše jako ovce na špagátě. Jen přimhouřím oči. Někteří říkají, že jsme se možná ztratili, ale mě je to jedno. Najednou pršet přestalo. V několika mlo sekundách Zastavím se. Nachvíli mi z halvy zmizí i obrázek Daeva. ....... Nad hlavami pluje hustá hradba mraků. Mraky plují nad obrovskými stromy. Stromy v našem světě nezmými. Nad keři roztodivných tvarů. Nad půlmetrovými houbami. Nad slizem táhnoucím se po stromech místo kůry. Nad plody velkými jako ananas se sytě fialovám povrchem a červenými, hmm... bradavkami. Plody se kývou na vysokém úzkém stonku jako takový ten boxovací pytel na tyči. Kecnu na zem. Opět se mi obejví Daev. Všichni tady chodí. Chtějí hledat vodu. Vodu! Kde to vůbec jsme? Jak ví, že tady voda exisstuje? Nebo chtějí zapálit oheň. Oheň. Oheň.Oheň. Oheň.Oheň. Oheň.Oheň. Oheň zní mi v hlavě několik minut. Chystají si klacky na obranu,a le před čím? Dělají, jakoby to tu znali, věděli co dělat. nachystají si klacky na obranu, před čím? Nočními můrami? Ne doprdele! TOhle nemůže být skutečné. NE IAAA! Všichni na mě otočí své pohledy. Co doprdele děláte? Daev je mrtvý. Jsem někde v řiti a vy si chcete hledat klacky na obranu. Vodu na pití? Oheň pro teplo? Děláte jakoby se nic nestalo. Jakoby to bylo normální? Kde Kurva jsme? Na výletě v Tramtárii?.... Nechápavě na mě hledí.Podívejte na ten strom! Podívejte se sakra! zalknu se pláčem.Co, cocoto ksakru je? A ty houby? Kam jsme se to dostali? Chcete hledat klacky na obranu. Pche! Stejně tu všichni zařvem! Zařvem slyšíte? ZAŘVEM!.... Kde to jsme. Vzlyk. Kde to jsem?! Vzlyk vzlyk.Kde to jsme. Kde to jsme. Kde to jsme. Kde to jsme. Kde to jsme..... |
| |
| Na podivné pasece Tak teda nevím, jestli jsem z té třísky dostala infekci a teď mám horečku a halucinace? Nebo jsem usnula a ve snu se ocitla někde, kde jsou houby velký jako keře a ještě k tomu fialový? Nepamatuju se, že bysme někde zastavili a tábořili a tepavá bolest v paži mě upozorňuje, že sen to asi nebude. Někdo se rozhodl jít pro dřevo, někdo pro vodu (Kam?) a Miky vyšiluje. To, že křičí, nikomu nepomůže a vyvolávat, že tady zařvem taky není řešení. Taky mám strach a nevím kde jsme a co dělat, ale většina lidí se tady snaží chovat statečně a zachovat chladnou hlavu. I když je za to obdivuju, nejradši bych se stočila do klubíčka a dělala, že tu nejsem, ale tím se taky nic nevyřeší. Bojím se... A Mikyho řev mě neuklidní. V takových situacích pomáhá jedna věc. nadechnu se a přejdu k němu. Snad mu to trochu pomůže dostat se z té hysterie. Stoupnu si před něj a lepnu mu facku. |
| |
| Facka Dostal jsem facku. Tara ke mě přistoupila a dala mi facku. Zmkl jsem. Stejně jsem řekl skoro všechno. Vyjukaně, trochu zle se na ni podívám a jdu si sednout pod strom. Pořád otáčím hlavu, škubu sebou, jakobych hledal něco, co mě sleduje. Sednu si pod strom TO jsem tady jedinný, kdo pochopil, že tohle Šumava není? Copak to astatní nepochopili? brumlám si pro sebe pod stromem. Ze vzdálenosti větší než metr mi nikdo nemůže rozumět. Přitáhnu si kolena k tělu, abych se zahřál a byl co nejmenším cílem. Jsem zmatený. |
| |
| Jdeme sehnat vodu. Krásně dění sledovat jak letí Tařina ruka přistává přímo na Mikyho obličeji. No i když už neřve, furt je tak trochu otrvnej. Jestli to tak půjde dál budu z něj na prášky. My víme že tohle není Šumava, sakra! Tak kvůli tomu nefňukej! Nevíme kde jsme a co na nás číhá. A jestli budeš i nadále mít histerák, tak tě tim klackem majznu po palici. Chvíli se nadechuju a vydechuju abych se uklidnil, po náhlém výbuchu vzteku. Po chvíli jsem zas ve svim klidu. Hele, nevíme kde jsme, ale potřebujeme nějaký ty zásoby a zdroj vody. Protože jsou naše zásoby dosti tenké, bude nejlepší když se klidu všichni co můžeme, vydáme hledat potřebné věci. Takže já jdu teda hledat tu vodu. Téro jdeš teda se mnou? Jestli ano tak pojď ať se můžem vrátit co nejdřív do "tábora". Chvíli počkám na odpověď Terky a bez ohledu nato zda půjde či ne, se připravuji na cestu. |
| |
| Pro vodu Miky mi tedy přikývne na nápad jít pro vodu. "Ale počkej - co ta orientace? Rozvěsíme oblečení? Bojím se jít jen tak a spolíhat na vlastní úsudek kudy...." Vezmu si s sebou flašky od těch co už je vypili a počkám jak se Miky vyjádří k orientaci... |
| |
| Vyrážíme Tak konečně vyrazíme pro tu vodu místo zbytečného žvanění. No i když to není náš svět, řekl bych že tu bude taky sever a jih, takže by jsme se mohli orientovat dle stromů nebo budeme sbírat věci a po nějaké vzdálenosti je odhodíme a označíme si tak cestu kterou jsme šli. Stejně by jsme se neměli moc vzdalovat. Porozhlédnu se po okolí a rozhoduju se kudy jít, po chvíli dumání vyrážím do lesa ve směru kterým jsme šli než jsme se tu zasekli. Opatrujte se tu zatím, my jdeme. Pronesu ještě než vykročím do neznáma. Tery, drž se u mě, ať nezabloudíme. V tu chvíli mizím v lese. Začínám se rozhlížet okolo sebe a naslouchat, jestli neuslyším hučení vody či šum kroků obyvatel tohoto lesa. I když nejsem žádná nitka, pořád mám strach z toho co na nás může zaútočit. Strach z toho že vůbec nevím kde to jsme a co tu je a není. Tak mi nezbývá než doufat že nenarazíme na problémy a že brzy najdeme co hledáme a brzy se vrátíme k ostatním. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Pro vodu Zobrazit SPOILER Terén se svažoval mírně z kopečka. Značili jte si cestu kameny a klacky, takže snad nebudete mít problémy vrátit se zpět k ostatním. Rovněž vám to pomáhá držet si směr, abyste nechodili v kruhu. Zobrazit SPOILER Na nebe jste už moc neviděli, protože stromy tady dosahovaly závratné výšky, ale tušili jste, že do setmění zas tak dlouhá doba už taky nezbývá. Při představě, že by vás zastihla noc v těchto končinách, vás pořádně zamrazilo. Možná byste se měli vrátit... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Na mýtině |
| |
| soukromá zpráva od Jan Hanyš pro Šli jsme už nějakou tu chvíli, ale jediný co bylo slyšet byli ptáci a další živočichové obývající tuto krásnou zem. Byla sic krásná, ale po hledané vodě ani vidu, ani slechu. Ať jsme hledali jak jsme chtěli nic jsme nemohli najít. Tak nám nezbývalo nic jiného, než jít dál a dál do lesa. Jak jsme tak šli hlouběji do lesa, jeho krása začínala pohasínat a začal se měnit ve strašidelné místo. Tomu efektu napomáhalo i zapadající slunce, což nebylo dobře. Potřebujeme světlo abychom se mohli vrátit. No tady se světlem tolik problému nebude díky fosforeskujícím houbám a mechům, ale tam v té části lesa takových rostlin moc není. Stejně by mě zajímalo, jaká reakce způsobuje to že ty houby svítí ve tmě. I když jsme došli až sem, vodu jsme nenašli a museli jsme se vrátit aby nás nezastihla tma. To by pak přežít noc nebyl možná lehký úkol. Už jen ta myšlenka vyvolávala strach. Tery, otočím se směrem k Tereze měli bychom se vrátit než zapadne slunce. Můžeme ty kamínky a větve nechat na jejich místě, aby jsme věděly kde už jsme byly. hlavou se mi bleskne myšlenka Snad tu není nikdo kdo by nás podle toho vystopoval, ale to bude moct i podle našich stop. Když to bude umět. Co myslíš, budeme je za sebou sbírat nebo ne? Tak či tak, měli bychom se rozhodnout rychle. |
| |
| soukromá zpráva od Tereza "Téra" Vlčková pro Nevím, jestli byly kamínky a klacíky dobrý nápad ale vypadá, že on se v nich celkem vyzná... snad? napadne mě po chvíli bloudění lesem. "Je t-tu doc-cela hezky ž-že?" zašeptám "trochu" nervózně přes záchvěv zimy, jak zavanul vítr. Nemůžu se zbavit představy že támhle za tím stromem na nás něco vyskočí a nebude to žádná roztomilá veverka. Bohužel vodu nikde nevidíme a zacházíme hloub do lesa, což se mi taky moc nelíbí... ale nic lepšího mě stejně nenapadá než jít dál. Po chvíli už se naprosto zbavím představy že za dalším stromem na nás něco vybafne. Začínám se dívat po čemkoliv co by mi trochu připomínalo naši zem. Nemohl by tu být jablečnej strom?... moc se mi nechce zkoušet co je jedlý a co jedovatý, ikdyž to vypadá, že nakonec nic jinýho nezbude. Začíná se stmívat a mě začínají bolet nohy po dni na nohou a protože se třesu jak zimou tak strachem a k tomu ještě šokem, zastavím se - přeně když na mě Honza začne mluvit. "Já nevím... jelikož nevypadá, že tady na vodu narazíme, ani se mi sem znova nechce... Musí přece být něco blíž k táboru. Nenechávala bych je tady ale kdybysme je rozkopávali nebo sbírali tak se do tábora dostanem až po setmění, což možná i takhle... Já bych je sebrala až někdo u tábora - a kdyžtak víme, že už jsme tu byli a voda tu není, když bysme na ně ještě narazili. Taky by mě zajímalo, jestli ostatní už udělali oheň a... doufám že jsou v pořádku." Podívám se na cestu z kamínků. Snad se přes tu cestu zatím neprohnalo nějaké stado, které by ji rozbořilo... to bysme byli ztracení. No dost! Pokusím se zahnat nespočet myšlenek a jednoduše se vydám na zpáteční cestu. Taky si vzpomenu, že stále nemám nějaký klacek jako zbraň, takže se po něm rozhlížím. |
| |
| V "táboře" Miky sklapnul, což je povzbudivé. Měla jsem z něj nervy na pochodu. Honza a Téra vyrazili pro vodu a já se rozhlídnu po mýtině a hledám nějaké klacky, ale všechno je mokré, to prostě hořet nebude. Napadne mě, že by možná okolo kmenů nejbližších stromů nemuselo být tak mokro, přece jen větve déšť trochu zachytí. Vydám se k nejbližšímu stromu. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Tara |
| |
| Pod stromem "Sakra... všechno je mokrý jak vytažený z potoka. To se asi dneska neohřejem..." |
| |
| Tábor někde v neznámu Sedím na kameni a sleduji co dělají ostatní. Když Tara řekne, že se dneska neohřejem. Můžeme si zacvičit a tím se aspoň trochu ohřát, ale bude to moc únavné, nebo je tu ješte jedna možnost, a to že se zahřejeme vlastními těly, ale tohle by byla asi i otázka morálky. Prostě záleží na tom jak jste unavení a jak promrzlí a podle toho se rozmyslete, ale neměli bysme tu sedět a nic nedělat. Jinak se nachladíme a vzhledem k tomu, že nevíme kde jsme, tak tu asi na žádného doktora nenarazíme. Já zatím stále sedím na kameni a čekám na odpověď ostatních. |
| |
| soukromá zpráva od Martin "Maskáč" Patočka pro Zkusím sbírat dřevo, ale hned zjistím, že je pěkně mokrý. Do háje. Tara zajde pod strom a oznámí nám, že tam je dřevo taky mokrý. Rozmrzele jeden z klacků nakopnu. Do pytle už! Sednu si na kámen a zadívám se do země. Kde by tak mohlo být suchý dřevo...aspoň trocha... Sedím a hlavou se mi honí myšlenky. Po pár minutách se zvednu a přejdu k batohu. Lidi, zkuste se kdyžtak podívat pod velkýma kamenama...tam by možná mohlo být něco suchýho...a hledejte hlavně spoustu suchejch větviček na podpal. Věřím, že při troše snahy dokážeme trochu vysušit ty klacky co tu jsou a pak s nima topit...ale potřebujeme spoustu tenkýho na podpal. Tak běžte. Z batohu vyhrabu jednu z krabiček a smutně se dívám, jak je mokrá. Nakonec vytáhnu jednu z cigaret, z batohu vyhrabu ještě zapalovač a začnu to cigáro aspoň trochu vysoušet. |
| |
| soukromá zpráva od Karolína Mužíková pro Chvíli sedím na kameni, koulím očima a pozoruju ostatní, jak pobíhají sem tam a sbírají dřevo. Po chvíli mě to ale přestane bavit a tak slezu a zkouším taky nějaké najít. Přecházím sem a tam po mýtince a občas seberu klacík. Moc dlouho mi to ale nevydrží a za chvilku už s pootevřenou pusou koukám po všech těch barevných kytičkách a bobulkách. Jak asi chutnají tady ty červený? říkám si, ale dbám ponaučení, která nám do nekonečna omílali vedoucí, že bobulky, co neznáme, nesmíme jíst. Nakonec mě i tohle omrzí a tak si sednu zpátky na kámen a znuděně koukám, jak ostatní zkouší rozdělat oheň a nejde jim to. |
| |
| Na mýtině Dělali jste, co jste mohli, ale ani po nějakých dvou hodinách snažení jste nenašli nic suchého či hořlavého. Ať jste se snažili sebevíc, zkoušeli zapalovat drobounké větvičky a trochu některé klacíky osušit, vaše úsilí zkrátka nepřinášelo kýžený efekt. Navíc se znova trochu rozpršelo. |
| |
| Zase na začátku Chvíli po západu Slunce a začátku deště jsme se dokázali vrátit do "tábora". Hmm... aspoň na nás nic po cestě nevybaflo, ikdyž jsme v podstatě šli zbytečně. "Voda tam nebyla - jenom nějaká ještě divnější část lesa než je tahle. Taky jste moc neuspěli?" podívám se po hromádce dříví. Zakručí mi v žaludku. "Předpokládám, že jsou všichni pro, aby se držela hlídka? Teda nevím, jestli už jste to nějak nerozlosovávali, když jsme tu nebyli. Já.. myslím, že tu první bych neustála po tý chůzi..." A taky je otázka co s jídlem - jednou to nejspíš prostě budem must risknout a něco sníst, hlady moc dlouho nevydržíme a mohla by v tom být aspoň trochu voda... voda? Já jsem tak blbá až to bolí - vždyť prší! Pokud to neudělal někdo přede mnou, pokusím se najít něco, do čeho by se voda dala chytit. Kdyžtak nějak upravím pláštěnku, aby se v ní něco vody udželo. Taky se podívám, jestli nějak vyřešili kde budeme spát - třeba nějakej přístřešek nebo střecha z oblečení. Ikdyž je spíš lepší mít oblečení na sobě než řešit z něj střechu. |
| |
| Oheň Od stromu o který jsem byl opřený se přesunu k základům pro ohniště. Kolena v obrané pozici stočená u brady. Klacíkem hrabu v zemi a mám chuť se zeptat kdy bude oheň, ale něco mi říká, že by je to mohlo naštvat. Proč by je to mělo naštvat? říká si jedna část. A ta druhá:Protože nepomáháš. Ale její hlas je tak slabý že mizí, vytrácí se a zaniká téměř okamžitě. Třepnu hlavou a opatrně vstanu. Chci se napít z listu na kterém se vysrážela voda ale něco zahouká já sebou škubnu jako v epileptickém záchvatu a svalím se na zem do klubíčka. Po chvilince vytáhnu hlavu a začnu se rozhlížet. Pak vztanu a naneštěstí se ale scéna opakuje jen s tím, že zahoukání je mnohem, mnohem strašidelnější. V klubíčku se doplazím pod velký list a žačn lízat vodu z houby cukaje seboupři každém dalších strašidelném zahoukání. Přichází noc. Noc. Noc. Vše ztichlo. Tma mne téměř elého pohltila a tak se odhodlám a připajdám se co nejblíže ke skupince. Co nejblíž i kvůli teplu. ,,Dobrou noc." řeknu a ztočím se do klubíčka na zemi vedle Tary, která mi dala tu facku, ale na to už jsem zapoměl. |
| |
| Vlhká noc Během té cesty tam i zpět uběhlo mnoho času. Dokonce tolik času že při cestě zpět zapadlo slunce za obzor. Ať jsme kde jsme, západ slunce je pěkný jak u nás, tak tady. Byl by ale hezčí kdyby jsme měli tu vodu a mohli si sednout někam a bez starostí sledovat jak pomalu zapadá. Když jsme dorazili do tábora, uviděl jsem jak sice našli dřeva dost, ale oheň se jim nepodařil rozdělat. Na to bylo, jak vidno, dřevo příliš vlhké. Takže se nejspíše neohřejeme. Zvláště když prší, budeme moci alespoň takhle získat vodu, ale taky se před ní budeme muset nějak ochránit. Postavit přístřeší nebo tak něco. Ale to teď asi nezvládneme. Když Terka domluví, povšimnu si jak jsou ti lidi z našeho týmu unaveni, jiní vypadají otráveně, jiní zase jako by se nic nedělo. Je lepší když je alespoň pár lidí v klidu. Hlavou mi proletí myšlenka. My jsme tady, ale co je s těmi dalšími lidmi, co se s nimi stalo, taky jsou tu někde, nebo kde sakra jsou. Já klidně budu držet hlídku, stejně bych neusnul. Mám příliš rozprouděnou krev v těle. A alespoň se mi sklidní tep, a já se uklidním. Jen mi řekněte koho mám probudit jako dalšího. |
| |
| Mokro a tma Když začalo pršet, opět jsem si znechuceně nasadil batoh a pláštěnku. Když se pak ani s vodou nebo dřevem ostatní nevrátili, náladu mi to taky nepřidalo. "Tak mě napadá, jestli by nebylo lepší hlídat třeba po dvou, kdyby se něco stalo... Osobně bych dal přednost delší hlídce s někým dalším, než to mít rychleji za sebou na vlastní pěst," řekl jsem, když se řešilo, kdo a jak bude hlídat, zatímco ostatní budou spát. "Jinak je mi tak nějak jedno, kdy to na mě vyjde, takže mě prostě vzbuďte, až bude potřeba. Teď jsem už vážně unavenej a jdu se pokusit trochu prospat," dodal jsem, pak se ještě zarazil, podíval jsem se na Taru, z batohu vytáhl plato Ibalginu a nabídlo jí ho. "Třeba se ti trochu uleví, vezmi si jeden..." Pak jsem si konečně položil batoh před nějaký větší strom, opřel jsem si o něj hlavu a zabalený do bundy a pláštěnky začal podřimovat. |
| |
| Na mýtince Když začne znova pršet, dám se do pláče. Chci domů. Nebo aspoň do tábora. Kde to vůbec jsme? Už mě nezajímají veliké houby a barevné kytičky. Zajímá mě jenom to, že je mi zima, nemám se kam schovat před deštěm a není tady Drobek, aby mě uklidnila. Martin zase nemá čas, snaží se něco vymyslet. Téra s Honzou se pořád nevrací a já mám strach, jestli je v tom lese něco nesežralo. Asi tak trochu čekám, jestli mě někdo nepřijde uklidnit, ale jestli ne, vzdávám to a zalezu si pod strom vedle Tary a Mikyho. Tary jsem se vždycky trochu bála, protože chodí pořád v černém a připomíná mi upíra, ale tentokrát mi to bylo jedno a objala jsem ji pevně kolem pasu a brečela jí do trička. Jestli mě odehnala, lehla jsem si na zem vedle Mikyho. Konečně přišli Téra s Honzou z lesa. Vyskočím a radostně hupsnu Terce kolem krku. "Myslela jsem, že vás něco sežralo," brebentím a odmítám Téru pustit. Pak začne Honza povídat něco o hlídce. Dostanu jsem z toho husí kůži. "To budu muset hlídat úplně sama?" vyděsím se. |
| |
| Karolína Nad pohledem, zavěšené Karolíny na Terčině krku se musím lehce pousmát. Je to zajímavý pohled. Jestli jsi se bála že nás něco sežralo bála jsi se zbytečně, ty náš pidiMužíku. Projedu Káje po hlavě rukou abych ji lehce prohrábl vlasy. Nato se nechat něčím pozřít jsem moc velkej magor. pronesu s lehkým úsměvem. Navíc, stále u sebe mám nůž a bez boje nedám ani sebe, ani nikoho dalšího na němž mi alespoň trochu záleží. Po chvíli se zeptá, zjevně znepokojená na to, zda bude držet hlídku sama. Zase se mi objeví ve tváři náznak pobavení. Milá, zlatá. Kdybys pořádně poslouchala. Říkal jsem že tu hlídku budu držet, že bych neusnul i kdybych šel ležet. Jestli chceš můžeš klidně mít hlídku se mnou. Jestli se teda nebudeš moc bát. |
| |
| Mýtina Když se nám nepodařilo rozdělat oheň a ani jsme nenašli vodu dost mě to vzalo. Co se dá dělat, zítra snad budem mít větší štěstí, pokud se ho ovšem teda dožijem. Vzbuďte mě až budete potřebovat vystřídat na hlídce, musím si utřídit myšlenky a trochu odpočinout. Se sednu z kamene a jdu blíž k ostatním co si jdou dát šlofíka, dám si na sebe mokrou mikinu a pod hlavu svůj bágl a jdu spát. |
| |
| Pořád na mýtině Krolínka pláče, znova prší a v ruce mi nepříjemně pulsuje bolest. Ibalgin od Matěje si s díky vezmu, asi nepomůže, ale aspoň to sníží šance na zánět... chtělo by to asi vyčistit a možná o sešít, ale o tom si tady můžu nechat leda tak zdát. Sednu si na zem, kde je trocha méně mokrého jehličí pod jakýmsi stromem, a přitáhnu si nohy k tělu, je mi zima, jsem promočená... Za chvíli se přisune Miky a stočí se do klubíčka poblíž mě, vypadá to, že facku mi už odpustil, ale nejsem si jistá, co s ním provede olíznutí houby... myslím, že to nebyl nejlepší nápad. Za chvíli se k nám připojí i Karolínka a pevně mě chytne kolem pasu. Vypadá vystrašeně, chudák malá... ale když se ke mě přitiskla, je mi tepleji, zahříváme se vzájemně. Z ničeho nic vystartuje. Podívám se kam běží ale to už visí na krku Téře, která se s Honzou vrátila. Situace je taková, že nemáme vodu, ani dřevo. Navzdory dešti začínám mít žízeň... Ostatní řeší hlídky. Mě je celkem jedno, která na mě vyjde, vezmu si jí třeba s Mikym, ten už vypadá, že zalehnul. Prostě mi řekněte, až bude potřeba. Nakonec podlehnu žízni a velice opatrně zkusím sklepat do dlaně pár kapek z listů na stromech. Snad se neottrávím. |
| |
| mýtina Po chvíli snažení usoudím, že je cigareta dost suchá a schovám ji v dlani. Přejdu k hromádce nanošenýho dříví a rozmrzele ho začnu prohlížet. Tak z tohohle udělat oheň, to by byl zázrak... Chvilku se snažím s drobnýma klacíkama a zapalovačem, ale po chvíli ztratím nervy. Doprdele! Švihnu klackem o zem a postavím se. Do pusy si zastrčím cigaretu, zapálím ji a zapalovač hodím vedle dříví. Zkuste to někdo jinej, já jdu trochu prohlídnout okolí. Potáhnu z cigára a rychlým krokem vyrazím z mýtiny náhodným směrem. Jakmile jsem mimo doslech z mýtiny, tak cosi zakleju, sednu si na zem a opřu se o strom. Před očima se mi honí Daveův obličej a krk, zalitý krví a pořád mám pocit, že v rukou držím zkrvavené tričko. Do prdele, proč musel umřít, proč, proč...a proč se to muselo stát zrovna nám? Proč? Vztekle vstanu a s rozběhem nakopnu nejbližší klacek, načež se hlavou opřu o kmen stromu, pěstmi do něj udeřím a zavřu oči. Pod víčky se mi začnou objevovat slzy, které pomalu sklouzávají po obličeji a padají na zem. Asi po desíti minutách se od stromu odlepím, pokračuju v kouření cigarety a snažím se trochu uklidnit a přemýšlet. Tak...co by mohlo pomoct? Foťák, jídlo, voda, oblečení... kápézetka... kůra... já jsem takovej debil! Dokouřím cigaretu, hodím ji na zem a automatickým pohybem ji zašlápnu. Pak vyrazím směr zpátky mýtina. Vrátím se zpátky dohromady asi po půl hodině a přejdu rovnou k hromádce dříví. Hele, zkuste udělat nějaký aspoň trochu suchý místo na oheň...vytrhejte trávu a tak a hlavně vyberte ty nejtenčí větvičky co najdete...chci něco zkusit. Z batohu vytáhnu nůž, sundám z něj obal a vyrazím na kraj mýtiny a vyhlédnu si nějaký strom s vhodnou kůrou. S pomocí nože zkusím sloupnout několik kusů kůry. Pak, zpátky u dřeva, z klacíků a kůry vytvořím půlkruhovou zástěnu, která by měla aspoň trochu chránit proti větru. Nakonec vytáhnu z brašničky plechovou krabičku a z ní vyhrabu březovou kůru. Tak, a jestli mi to nevyjde, tak se už fakt naštvu. Opatrně rozlámu kůru na několik menších kousků, jeden z nich se pokusím zapálit, položit na zem a na něj postupně přikládat kůru a pak ty nejtenčí klacíky. Chvíli to vypadá nadějně, ale pak kůra shoří a klacíky zhasnou. Kurva! Vztekle vstanu a udělám pár rychlých kroků, během kterých si brblám pod vousy jakési nadávky. Pak se zastavím a povzdechnu si. Fakt jsem věřil, že to bude fungovat. Se smutkem v očích se vrátím k batohu, vytáhnu z něj košili a převléknu se. Během tohohle se jednak s prázdnou vrátí Téra a Honza a druhak se začnou řešit hlídky. Jo, hlídky jsou dobrej nápad...navrhuju po dvojicích a každá dvojice by měla hlídat aspoň dvě hodiny...vezmu si s Honzou první hlídku, kdo se hlásíte na další? Než se někdo přihlásí, tak vytáhnu z batohu pláštěnku a podám ji nejbližší osobě. zkuste si na tu pláštěnku polehat, aby na vás tolik nešla vlhkost od země. Sám si vytáhnu a obleču bundu a kouknu na hodinky, kolik je zhruba hodin. |
| |
| Na mýtince "To je dobře," oddechnu si, když mě Honzík ubezpečí, že nemusím držet hlídku sama. Martin řekne, že se bude hlídat po dvou a že si vezme hlídku z Honzou. "Můžu mít hlídku s tebou? Prosím, řekni, že můžu," koukám prosebně na Téru, které pořád ještě visím kolem krku. |
| |
| Maskáčovy hodinky říkají 19:49. |
| |
| Večer Pokusím se na Káju pousmát a položím ji dlaň na hlavu. "Počítám na hlídce s tebou. Ale teď se zkusíme vyspat dobře?" odhrnu jehličí, položím si pod hlavu batoh a nabídnu Káji aby si lehla vedle. Přes sebe natáhnu mikinu. |
| |
| Na mýtince Pomaličku Téru pustím a jsem šťastná, že mě neodbyla. Kývnu hlavou a poslušně si jdu vedle ní lehnout - však už jsem taky ze všech těch ošklivých událostí pěkně unavená. Jenže zem je studená a mokrá. Mám toho dost. Dlouho se vrtím a tiše fňukám, až mě nakonec únava přemůže a usnu. |
| |
| A tak šli všichni až na Martina s Honzou spát. Polehali si pod stromy, pod sebou bundy, pláštěnky a pod hlavou batohy, snažíc se o co nejmenší nepohodlí. Obyčejně by se asi nikomu v mokru a zimě na tvrdé zemi usnout nepodařilo, ale fyzické i psychické vyčerpání bylo značné a tak postupně všichni upadli do špatného bezesného spánku. |
| |
| Na hlídce Postupně si všichni polehají, najdou jakž-takž pohodlnou polohu a pravděpodobně i usnou. Během té doby se začne stmívat a celá mýtina se zahalí do šera, které postupně houstne a houstne, až je téměř dokonalá tma. Beru to jako samozřejmost, dokud si nevšimnu, že houby a lišejníky podivně světélkují. No do háje. Co to sakra znamená? Chvíli zmateně koukám okolo sebe. Po krátkém zmatení se vzpamatuju, dojdu k batohu a znovu se v něm začnu přehrabovat. Prvně vytáhnu nůž a pověsím si ho na opasek, načež vytáhnu brašnu a z ní zrcadlovku. Kryt objektivu schovám do kapsy, popruh si omotám okolo ruky, vypnu blesk a vydám se postupně fotit všechny druhy svítících věcí, co se mi podaří na mýtině najít. Během focení se roztrhají mraky a odkryjí jakýsi zvláštní měsíc. Jak si ho všimnu, tak na něj bez váhání zamířím foťák a zmáčknu spoušť. Pak dám na objektiv kryt a celej foťák schovám zpátky do brašny a batohu. Zamyšleně kouknu na hodinky. Hmm...za půl hodiny máme půlnoc. Navrhuju vzbudit další hlídku okolo jedný a aby se pak střídali po dvou hodinách, co ty na to? Nervózně popocházím po "tábořišti" a snažím se uspořádat si myšlenky. Kde to sakra jsme? Jak se dostaneme zpátky? Já se musím dostat zpátky, mám doma Pavlu...krucipísek. Nikdo z tábora nás nezachrání, ten déšť musel zakrýt jakýkoliv stopy...teda, až...až na Davea. Sakra, my jsem v řiti jak Němci na konci druhý světový. Jak tak přemýšlím, tak zaregistruju jakýsi rozruch mezi spícíma. Rychle přeběhnu ke spáčům a všimnu si, že Miky se převaluje v křečích. Do háje, do háje, co se sakra děje? Mávnu na Honzu. Dělej, pojď ho hlídat, já jdu najít lékárničku. Během řeči se zvednu a vyrazím najít lékárničku. Ve zmatku mi chvíli trvá, než ji najdu a tak pokračuju. Sakra, a nevíš co se mu to stalo? Nebo proč? Něco snědl, vypil, o něco se škrábl? Co? Mezitím se začnou probouzet ostatní a zmatkařit. Hele, všichni se uklidněte. Co teď potřebujem ze všeho nejmíň jsou zmatky. A budou mluvit jenom ti, kteří ví, co dělat když se někdo otráví. No? Nějaký návrhy? Trochu zoufale se rozhlížím po ostatních a očekávám jakýkoliv nápad. |
| |
| Hlídka Po nějakém čase se všichni uloží ke spánku. Jen já a Martin jsme zůstali na hlídce. Já si v klidu donesu věci ke stromu, kde si hodim batoh ke stromu, opřu se o něj zády a položím si na nohy mikinu. Během hlídky je vidět světélkující houby, stromy, prostě to co už jsem vyděl, když jsme šli hledat vodu. Ale jak vidno Martyho to zjevně zaujalo. Sleduji jak po chvíli vytáhne foťák a začne si to dokumentovat. Proč si to fotíš? Řekl bych že nemá cenu to fotit, když to teď budeme vídat noc co noc. Po chvíli se roztáhne obloha a odhalí tak měsíc. Měsíc abnormálně velký měsíc. Což mi připomnělo když jsem si četl knihu, kde byla zmínka o Hekatině říši, kterou stvořila podle toho jak vypadal náš svět před dávnými časy, kdy lidská rasa byla teprve na počátku. V dobách než se potopila Danu Talis nám známá jako Atlantida. Měsíc vypadal pěkně, pak sem zaslechl Martina jak mluví. Co? Jo změna hlídky, počkal bych tak do půlnoci. Protože jsou pak jen tři další hlídky, což kdyby se střídali po dvou hodinách, by znamenalo, že budou hlídky do šesti do rána. Po chvíli začne být ruch v táboře. Miki dostal záchvat nebo co a Martin se mu snaží pomoci. Za chvíli mě zavolá, tak se zvednu, ku podivu se mi nezačne točit hlava a dokonce i vidim, na to jak rychle jsem vstal. Tak se rychle přesunu k Mikimu a pohlídám ho jak Marty žádal. No, ten pitomec olizoval vodu z tamhle té houby. Ukážu na tu houbu kterou olízl. Zřejmě došlo k intoxikaci. Všimnu si dalších lidí jak se probrali. Buďte v klidu. Rozruchem mu nepomůžete. Martine, protože nemáme šajna jakej jed ta houba má, budem ním prolejt vody co to jen půjde, aby se vyplavil z těla než se začnou játra ho odstranit samotný. Voda vyplaví jed tím že bude chodit na záchod, případně se pochčije protože v tomhle stavu to asi ovládat nebude. Každopádně, když mu jed zůstane v těle, nevim jestli se jedná o nervovej jed nebo jakej, ale každopádně, pokud v něm zůstane zdecimuje mu játra. Musíme ho nalít vodou, i kdyby veškerou co tu máme, ale musíme ho nechat pít často, ne naráz a moc, ale častěji a míň. |
| |
| První noc Po celkem nepohodlném, ale příjemném spánku mě vzbudil rozhovor hlídky a šrum od někoho z nás... Jen co jsem otevřela oči jsem sebou trhla a omylem tak praštila Káju, která spala vedle mě. Co to sakra... kde to proboha sem?! Nevěřícně koukám na měsíc na obloze. Asi po půl minutě si začnu všímat i co se děje okolo mě. Prvně si všimnu, že kluci z hlídky mluví něco o jedech. Hned na to si všimnu Mikyho. Není otrávenej to ne! Nemůže... prostě NE! Všechno ve mě se stáhne a do očí se mi dostanou slzy, a k tomu si vzpomenu na Davea. Co mám dělat? Chytnu se Káji pokud u mě ještě leží, jinak chytnu cokoliv co je na jejím místě. Ok, uklidni se.... Miky potřebuje pomoc, když mu nepomůžeš půjde za Davem. Při myšlenkové zmínce o Daveovi se začnu cítit ještě hůř než předtím. Taky zaslechnu něco o použití všechny vody pro Mikyho a opět ve mě vypukne další vnitřní boj - mé sobečtější já, které nechce umřít žízní a mé já, které chce aby Miky přežil. Nakonec se rozhodnu prostě ležet na zemi a pokusit se vytlačit všechny myšlenky a pocity... což jak brzo zjistím je nemožné. Cítím jak mi někdo šlápne na nohu - nebo se mi to jen zdá? - a posadím se. Fajn - zkusím jim pomoct, rozhodnu se a popojdu k mé pláštěnce, abych zjistila jestli fungovala a zůstala v ní voda. pokud tam něco je, dám to klukům z hlídky a sednu si na kraj mýtiny, kde počkám co bude dál. |
| |
| Noc na mýtině Rozdělily se hlídky a zalehlo se na jehličí, každý dle svých možností. Nesnáším spaní bez možnosti se přikrýt, ale dneska mi to už asi bylo jedno. Usnula jsem docela rychle. zdály se mi dost zmatené sny a pak mě z nich vytrhl hluk poblíž mě. Sednu si, Miky, který si lehl jen kousek vedle mně, se svíjí v křečích a zvrací... To bude tou zatracenou houbou kterou olízl... bleskne mi hlavou. Došlo to i ostatním. Honza navrhuje nalít do něj všechnu vodu, co máme. Honzo, to nemá smysl, olízl ji před víc jak třema hodinama, proplachovat by ho mělo smysl v případě, že by mel jed v žaludku, spolu s jídlem. Po takovéhle době už to nezabere, jed už v játrech dávno bude. A podle toho, že jenom z olíznutí je totálně mimo, tak je asi dost silnej. Sáhnu Mikymu na čelo a u toho usilovně vzpomínám, co jsme se na zdravovědě učili o otravách neznámýmy jedy. Martine, nemáš v lékárničce Carbosorb ? (živočišné uhlí) Asi to bude k ničemu, ale mělo by to vázat všechno toxický, i když tady... Je větší sranda si o jedech jenom číst v knížkách, než se s tím setkat na živo... |
| |
| Noční trable Poté, co se ozve Tara, tak rychle vyhrabu lékárničku a podívám se do ní. Výborně, je tady. Celou lékárničku hodím Taře. Tady máš, zkus udělat co je v tvých silách. A pokud něco potřebuješ, tak si řekni, pomůžu. Nervózně přešlapuju a hořečně přemýšlím, co bych mohl dělat. |
| |
| Noc na mýtině Martin mi hodí lékárničku. V z krabičky vylovím platíčko s černými tabletami a na chvíli se zamyslím. Miky se dál svíjí v křečích, čelo má zmáčené ledovým potem. Podívám se Na Martina. On je asi nespolkne... povedlo by se nám je nějak rozdrtit a smíchat s vodou? |
| |
| Všechno připomínalo noční můru. Dostali jste do Mikyho nějaký ten Carbosorb, ale nezdálo se to mít valný efekt. Stejně všechno za chvíli vyzvracel. Nakonec se trochu uklidnil, ale měli jste podezření, že je to spíše vyčerpáním, než nějakým zlepšením stavu. Nakonec šli Martin s Honzou spát a na hlídce se vystřídali ostatní víceméně podle plánu, a snažili se dávat pozor na Mikyho a občas do něj dostat trochu pití. |
| |
| Zbytek noci a 2.den Pláštěnku s minimem vody držím v ruce od doby co se vzbudím, než mi ji někdo vezme. Během té doby se dívám na její nocí tmavou barvu a zárověň světlo od měsíců a hvězd. Prostě jen stojím a přemýšlím nad naší situací, maximálně se sem tam zatřepu zimou nebo zakašlu. "Já chci domů.. do své postýlky, k televizi nebo aspoň knížce. Je něco úplně jinýho o těch hrdinech číst než sám v tom světě být..." spíš si šeptám, těžko to někdo slyšel. A to jsem jima opovrhovala... těma strašpytlama v knížkách.. jsou přece v tak krásné zemi, co bych za to dala tam být a oni chtějí domů? Ušklíbnu se. Pokud mi pláštěnku nikdo nevezme, sama ji někomu dám - i vodu v ní i ji samotnou. Fajn... co máme dělat? Co by dělal nějaký hrdina z knížky? Měli bysme najít vodu a jídlo... víme, že tamta houba je asi jedovatá, ale něco tu jíst musíme... musíme to holt risknout pokus - omyl.. Z té představy se mi zvedne žaludek. Já nechcu umřít! Fajn... taky musíme rozdělat oheň, jinak tu během dvou dnech skončíme na obyčejném nachlazení... nemluvě o zdejší fauně. Jenže to dřevo je mokrý... Napadne mě sice ta největší blbost, ale cokoliv mi přijde lepší než stát jako y a vím, že neusnu a u Mikyho bych jen překážela - co s otravou to skutečně netuším. Tak se vydám k dřevu a začnu ho rukou třít. Aspoň trošku... ne ani trošku ale aspoň to zahřeje mě. Na špínu nehledím a mokrá jsem už tak, takže jediný na co si dávám pozor je, abych si neprotrhla rukáv. Po chvíli mě to ale přestane bavit a pokud mě nikdo nebude potřebovat, půjdu si zase lehnout vedle Káji. (omlouvám se - nevím jestli mám hlídku a kdy, tak to přeskočím :( ) Probudím se až za úsvitu, celá rozlámaná a prochladlá. Takhle to dál nejde... "Ahmmnah... Asi by vážně bylo lepší kdybysme všichni spali u sebe.. aspoň bysme měli trochu víc tepla..*pčííík* nevím kdo to už říkal?" vstanu s těmito skřípějícími slovy jak jsem dýl nepoužívala hlas a od lehčího nachlazení, ikdyž nevím kolik lidí je už vzhůru aby je slyšelo. Podívám se směrem na Mikyho a Taru a vzpomenu si na Davea... Sakra! Proč my?.. aspoň už to tu vypadá trochu normálněji.. musíme nějak vyřešit to jídlo.. Podívám se po těch, co už jsou vzhůru. "Půjdeme se dneska zase podívat po vodě? Asi bysme měli.. jaký máme ještě zásoby jídla a pití?" vzpomenu si na svou musli tyčinku... myslím, že bych ji ještě měla mít... pokud ji mám, položím ji na zem, měli bysme si potraviny rozdělit všem stejně... Pak se podívám na Tařinu ruku a vzpomenu si, že mám šátek. Pokud by bylo potřeba vyměnit obvaz, můžu jí ho dát... proč mě to nenapadlo dřív? Nechápu jak můžu takhle přemýšlet, ale snažím se zavřít emoce hluboko uvnitř a jednat čistě podle rozumu.. Dave je pryč, nemá smysl se ním zabývat. Miky umírá, ale co pro něj můžu udělat? V tomhle se nevyznám... ale když donesu vodu, prospěje to všem... pokud se vrátím. Pak mě napadne, že šátek si může někdo ovázat kolem krku.. nevím jestli to pomůže když to bude bez alpy ale lepší než nic. A tak se prostě zeptám : "Chce někdo můj šátek?" |
| |
| Velmi špatná noc a 2.den ráno Když jsem zavřel oči cítil jsem se vážně zle a velmi hrozný chlad. Nejhorší na tom bylo, že se mi začal zdát sen o tom jak postupně jeden po druhém umíráme, za tím co já jsem byl pořád naživu a ještě k tomu jsem nic nemohl dělat. Najedou mě na chvilku naštěstí probral Maskáč. Já jsem se vrátil do reality a vzpomněl si co se stalo s Davem avšak byl moc unaven na nějakou reakci a padl jsem zase do svých hrůzných nočních můr. Na svoji hlídku jsem se probral a hlídal, ale neřekl jsem ani slovo stále jsem jen mlčel a mlčel. Potom jsem šel zase spát. Ráno mi vůbec nebylo zrovna dobře, byla mi strašná zima. Vstal jsem, otevřel jsem batoh a vytáhl z ní alpu a šátek, trochu jsem si lokl a trochu jsem nalil na šáték. Aspoň mě to trochu zahřeje. Potom dojdu k Taře, podívám se na její zranění a zavážu ji svůj zaalpovanej šátek kolem rány. To by ti mělo trochu pomoci. Pak se zvednu a kouknu se po ostatních. Co se včera dělo? Vzpomínám si, že si mě Makáči budil. Na otázku Téry odpovím: To jsem říkal já a pokud neseženeme do další noci oheň, tak už budeme muset ležet u sebe. Pak dám svůj kapesník Téře. To by ti mělo pomoc se vyhnout zacpaného nosu. Taky bych šel hledat jídlo a vodu. Kdo ještě půjde? |
| |
| Dalšího rána Druhého dne brzy z rána, vzbudil jsem se po slušném spánku. Něco přelétlo na obloze, snad vrána, byla ale trochu zima kvůli rannímu vánku. Hnusný počasí ve spolek. Bylo to horší než bych čekal. Lidi nám nastydli. Taře se přitížilo. A ten blb co nám olizuje co nemá, je bledej jak stěna. Mám zimu rád, ale nesnáším to, že u mě vyvolává to že potřebuju smrkat, ale to jde i bez kapesníku. Vstanu a podejdu dál od "tábora" a zmáčknu si levou část nosu a rychle vydechnu, to samý udělám s pravou. To by jsme měli tohle. Vrátím se k svým druhům. Ironie, vždy jsem si představoval jak bych žil kdybych někde na Zemi ztroskotal s lidma. Tahle ironie mě donutila se smát. A teď se to stalo. Ale nikdy mě nenapadlo že se to stane ve světě kterej se tomu našemu podobá snad jen tím že je tu den a noc. Alespoň že teď je slunce na nebi. Mohli by jsme si najít nějakej plac kam svítí slunce my bychom tam nechali uschnout věci. Ale nejdřív se musíme z mobilizovat. Ale skupina je jen tak rychlá jako její nejslabší člen. A jelikož tu máme nepohodlí a nikomu není do zpěvu, pár oslabených a jednoho out. Tak nevim jak to půjde. Davide, to co se včera dělo byl záchvat támhle toho. Ukážu na Mikyho. Alespoň víme co nemáme jíst, ani lízat či se toho dotýkat. Co se týče hledání jídla a vody, půjdu. Ale nejdřív musíme pomoci všem, aby se postavily na nohy. Obrazně řečeno. Kdyby se něco stalo aby se mohli alespoň trochu bránit. Bude li to mít cenu. |
| |
| Ráno Ráno se překulím z bundy a pomalu vstanu. Do háje, to byla mizerná noc. Rozhlédnu se po okolí. Krucinál, proč vstávám jako poslední? Z čutory si dám trochu vody a podám ji osobě, co je nejblíž. Na, trochu se napij a pošli dál. Pak si povzdechnu a zase si sednu na bundu. Tak...jak je na tom David? A druhá věc, co navrhujete dneska dělat? Jít někam, zůstat tady... Rozhlédnu se po ostatních a zatímco čekám na jejich "odpovědi", tak si vytáhnu a zapálím cigaretu. |
| |
| Ráno Probudím se celý rozlámaný a prochladlý, prostě žádná sláva. V noci jsem toho naspal méně než obvykle, asi za to mohla kombinace nepříjemných podmínek spolu s psychickým vypětím ze včerejšího dne. Hned si uvědomuji, že se tedy o žádný sen nejednalo a my se stále nacházíme v nějaké Tramtárii. Skvělý... Napiju se, vytáhnu z batohu chleba a zakousnu se do něj. Poslechnu si návrhy a poznatky ostatních. "Radši bych se někam přesunul, třeba tu přece jen najdeme nějakou civilizaci... Otázkou je, jestli jsme schopni vyrazit všichni, hmmm...." zamyslím se v reakci na Maskáče. Jakmile dojím svoji snídani, pokusím se porozhlédnout okolo, jestli už třeba dřevo není sušší než včera. |
| |
| Probuzení Vzbudí mě lezavý chlad v nohách a pulzující horká bolest v ruce. V první chvíli vůbec nevím kde jsem. Slyším kolem sebe mluvit lidi... Sakra, proč musí mluvit tak nahlas... Otevřu oči, Ležím stočená do klubíčka a koukám před sebe, oči mám zamlžené, mrkám... konečně se mi podaří jakž takž zaostřit. Pak mi dojde, že vlastně nikdo nemluví extra nahlas, to jen všechny zvuky rezonují v mé třeštící hlavě. Je mi strašné horko a přitom se klepu zimou. Bolí mě vlastně asi úplně všechno... nejradši bych si zalezla do vany plné horké vody, nebo ještě líp, do své vlastní postele... Najednou si vzpomenu na noční příhodu s Mikym a konečně mi začne docházet, že už to není jen táborová bojovka, ale že se tu něco zvrtlo... "Brý... chrcht, chropt, kuck v krku mám sucho, studeno a bolavo. Opatrně si odkašlu a zkusím to znova. "Dobrý ráno... jak jste na tom? Co Miky? Podívám se jeho směrem. Leží, nehýbe se, hrudník se nepatrně zvihá a v obličeji vypadá jak vosková maska... Pokusím se vstát, ale opravdu mě bolí celé tělo, nejspíš jsem z toho včerejšího deště a spaní na chladné zemi pořádně nastydla... |
| |
| Arhhgff Vzbudím se s ostatními. V puse cítím zvratky a chce se mi na záchod. Podle stavu mých kalhot ne poprvé. Nic si nepamatuju, chytím se za břicho. ,,Arhhgff! Vodu prosím." zasténám. Co se mi stalo? Rozlepím pořádně oči a rozhlédnu se kolem. Uvědím si co si ze včerejška pamatuju. Pak mi vyskočí obrázek mrtvého Davea a s krátký výkřikem se rozevzlykám. Bolesti břicha jsou tak otupující, že mě ani nenapadá, že třeba možná umírám. |
| |
| Takže vzhůru pro vodu!.. nebo pro cokoliv, co nám pomůže přežít... Postupně se probouzí i další členové týmu. "Fajn takže.. předpokládám, že všichni se nikam nedostanem." Mikymu by pohyb udělal jedině hůř... "Ale měli bychom se podívat po čemkoliv - vodě, civilizaci.. takže se musíme rozdělit - řekněte kdo zůstane a kdo půjde. Já jdu... navrhuji aby zůstala Tara, Miky, Karolínka a ještě někdo s nimi. Bylo by fajn rozdělat oheň." podívám se na Maskáče. Oheň, ne cigarety - jen tím plýtváš.. ale jak myslíš.. hádat se nebudu, zavrtím hlavou. Vezmu si do ruky plus mínus použitelný klacek a hrst kamínků, které se osvědčily... a po cestě jich bude dost. Jelikož k šátku se nikdo nepřihlásil, dám ho Karolínce. Musíme tu vodu donést... teď už se nesmíme vrátit s prázdnou... absolutně se na tu myšlenku upnu a částečně tím rozptýlím myšlenky na nepohodlí a můj stav. Počkám na ostatní, pokud se někdo přidá, a vyjdu opačným směrem než jsme šli s Mikym... Miky, cos to udělal? Oči se mi zalijou slzami.. a pak pomalu vykročím do lesa... |
| |
| Všem se moc omlouvám, ale až do odvolání vyhlašuju oficiální pauzu. |
| |
 | Pozastavení beru na vědomí, nicméně půlrok pro herní příspěvek stále platí, tak pozor na to ;) Drag |
| |
| Bude nějaký herní příspěvek? Už máte ten půlrok za sebou ;) |
| |
| Nevím jestli to má Drag pohlídané tak radši napíšu :-). A těm co se těšili na herní příspěvek se omlouvám :-D |
| |
| Překročili jste půlroční neaktivitu, takže dokud nenapíšete herní příspěvek, prostě se z odpadu nedostanete. Dám na to čas do pondělka, kdy budu dělat kompletní úklid. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR