Andor.cz - online Dračí doupě

Jste na malém ostrůvku, který se jmenuje Shioji (vymyšlený). Kolem něj je i spousta dalších menších ostrůvků, ale nás zajímá hlavně tento. Žijete si na něm svůj poklidný život, když ale tu se něco stane. Najdete jakési znamení, které vám bude něco napovídat, ale vy nemáte ponětí co. Nebudete vědět co se děje, ani co se bude dít. Příroda vám bude najednou o hodně blíž a něco se bude dít i s vaší DNA. Dostanete DNA jakéhokoliv savce, je jenom na vás jakého. Máte úkol, jaký se bude týkat celého světa. Musíte zastavit jakéhosi podivného zloducha, který na zem přivádí příšery z jiného světa. Je jenom na vás jestli bude zničen on, nebo svět, je na vás, jestli budete silní, nebo budete trosky, které nic nedokáží, všechno je na vás.

Čtvrtek ráno

Minami

Byli jste s rodinou na noc ve staneh. Pomalu si sedneš a seš celý polámaný a nevyspalý, protože si se celou noc převaloval. Nemáš rád takovéhle výlety. Uděláš vše potřebné a pomalu se vydáš do školy.

Idylla

Něco tě lechtá na noze. Okamžitě otevřeš oči a vystřelíš z postele. Když se trochu rozkoukáš, uvidíš svého bratra, jak se chichotá s peříčkem v ruce. Zařveš na něj a zavřeš se do koupelny. Poté se oblékneš a jdeš dolů na snídani.


Jerry

Probudí tě nepříjemný pískot budíku. Všichni ještě spí, potichoučku se oblékneš, ranní hygiena a sejdeš dolů. Když vejdeš do kuchyně máš tam od táty připravenou snídani a svačinu. Svačinu schováš do tašky a posnídáš, poté se vydáš do školy.

Jackie
Dnes jsi spal pod širákem, nevadí ti to, dnes byla překrásná noc. Pomalu vylezeš ze pacáku a zaposloucháš se do přírodních zvuků. Vykonáš ranní hygienu a vydáš se do školy.

Anna
Do vašeho pokoje přijde mamka a probudí vás. Tvoje ségra protestuje, ale ty ihned vyskočíš a zamíříš do koupelny, abysi tam byla první. Poté se oblékneš a jdeš dolů na snídani. Taťka se ti nabídl, že tě hodí do školy.

Elisa

Do tvého pokoje přijde táta a vzbudí, ovšen ty protestuješ a proto tě začne lochtat. Když tě "vylochtá" z postele, tak se rychle oblečeš, zavřeš se do koupelny a poté se vydáš dolů. Nesnídáš a tak si vezmeš svačinu, co ti připravila mamka a vyrazíš do školy.

Ikugawa

Tvá matka odjela na týden pozorovat delfíny a tak ste doma zůstali jenom ty a tvůj otec. Probudíš se dřív, ale první co se stane, bouchneš se hlavou o skříňku nad postelí. Zanadáváš, oblečeš se a jdeš do koupelny. Poté si rychle připravíš svačinu a jdeš se ještě před školou projít, protože doma nechceš potkat otce.

Ania

Pomalu se probouzíš ve svém malém domečku. Jdeš se vysprchovat a trochu to protáhneš. Vyletíš z koupelny, rychle si uděláš svačinu a běžíš do školy. Zase pozdě.

Amy

Dnes jsi se rozhodla, že se podíváš, jak to po ostrově vypadá a kde by bylo nejlepší vypustit první příšerku. Vyjdeš z Mormondie a pomalu se ploužíš do školy, možná právě tam bude to dobré místo.

Catherine

Vstaneš a zatřeseš s bráškou, aby taky vstal. Brácha se na tebe rozespale otočí a pomalu se štrachá z postele. Vejdeš do koupelny, poté se oblečeš a jdeš dolů za tátou na snídani. Táta ti nabídl, že tě odveze a ty vesele přikývneš.

Ráno
Když se probudím a majznu se tak jen povzdychnu
Už zase.....tradice.
pak jdu z domu a potuluji se kolem školy,jen tak,ale trošku dál od ní aby mi nebyla na očích a nikoho ze školy sem nepotkal
Asi tam nepudu,je to akorát nuda,nuda a eště jednou nuda.
když už se po okolí toulám docela dlouho a za chvilku by měla začít škola tak si uvědomím že by jsem do ní měl přece jen jít,jinak by jsem zase dostal.
GRRR to je zase dilema,půjdu do ní a unudím se k smrti nebo do ní nepůjdu a doma mě umlátí k smrti.Kdyť je to jedno,aspoň si užiju,ale nemám peníze,hold nebudu platit.
Tak tedy do školy nejdu,jdu někam do města někam kde je nějaká restaurace a jdu dovnitř a usednu na volné místo.
Najím se,talíř jim tu nechám a půjdu v klidu zase někam jinam,proč platit.

Můj pokoj, doma

..je to tu tak malé a-
Přestanu snít, jakmile si uvědomím, že to, co cítím na noze, je skutečné. Prudce otevřu oči. Jakmile zahlédnu bratrovu rozesmátou tvář a malinkaté peříčko v jeho ruce, trochu se uklidním. Vzápětí ale dostanu vztek.
"Nite! Ty neřáde, vypadni z mého pokoje!"
Mrsknu po něm svůj polštář a zamířím do koupelny.
Zmetek jeden.. a nedá si pokoj.. ááá.. já ho přetrhnu.. já.. já..
Vztekle bouchnu do dveří a raději je za sebou zamknu. Pak se podívám do zrcadla.
"No, prosím.. takhle to dopadá vždycky!" zahučím při pohledu na vlasy, které připomínají anténu u televize.
Opláchnu si obličej, rozčešu si vlasy a pak se vrhnu na svá zubiska. Hmátnu po hromádce oblečení, kterou jsem si večer připravila a pracně se nasoukám do šedivých kalhot, jasně zeleného trička a do tmavě zeleného svetru. Konečně se dostanu i k líčení.
Vykouknu z koupelny, jestli už Nite opustil můj soukromý prostor, a vylezu ven. Popadnu tašku do školy a seskáču schody.
Při pohledu na toho pokrytce, který sedí za stolem a láduje se lívancema, se zašklebím.
"To bylo fakt moc vtipný.. počkej, tohle si ještě vyřídíme.."
Vypláznu na něj jazyk, tašku položím na volnou židli a sama si sednu.
"Dvojče nedvojče.. budeš pykat.."
Napatlám si lívanec borůvkovým džemem a do sklenky si naliji mléko.

Cesta-->škola

Když se mi dostane prohlášení že mi školu
bude platit stát tak se málem můžu zbláznit
když si představím jaké otravy se mi tam
asi tak dostane kvůli tomu že smrdím vypadám
skoro jak smrtka a taky toho zas tak nenamluvím.
Nakonec se s tím přestanu obtěžovat a
doběhnu do školy poté zamířím do třídy
spatřím tam pár dětí sednu si dozadu
někam kde není moc lidí nablízku a poté
jenom čekám koukajíc s nezájmem do lavice.

Ráno a škola

Pokaždé to rutinní ráno. Jakmile si všimnu, že mám šanci ukořistit koupelnu sama pro sebe, nečekám a už si čistím zuby a zcivilizuji se. Za chvíli mě sice sestra vyžene, ale to mi už nevadí, protože dokončit školní přípravy můžu i v pokoji. Obléknu se a trochu se nalíčím, aby sestra neříkala, že se o sebe “zase“ nestarám.
Nechápu, proč máme pořád pokoj dohromady, to je strašný. Musim jí nějak vystěhovat.
Ale dál se nerozmýšlím a s připraveným učivem v tašce se jdu něčeho nasnídat. Když si připravuji svačinu osloví mě táta.
„Hm, no tak dobře, díky, ale stejně to nemám tak daleko.“

Příjmu jeho nabídku stále ještě unavená a nevyspaná. To už dolů jde i sestra, která má školu o něco blíž než já, takže si může přispat.
Když mě táta upozorní, ať už radši jdu nebo přijdu pozdě, jen otráveně cuknu koutkem a jdu do auta.

Připadám si jako vyhnanec, kterého vyhodili na ulici a poslali ho do mučírny, kde už ho čeká jenom nuda. S neutrálním výrazem dojdu přes šatny do třídy a sednu si na místo. Opíšu si úkol na češtinu, který jsem doma nechtěla dělat a zapovídám se s kamarádkou, která mě trochu probudí z ranního oparu unavenosti, než zazvoní na hodinu.

Vstanu při zvonění otravného budíku a zamáčknu ho."Blbej budík." pomyslím si a s tím pomyšlením jdu do koupelny.Hygienu ledabyle odbydu.Opláchnu se a sčísnu neposedné vlasy.Sejdu do kuchyně a jako každé ráno zde leži rohlík se šunkou a svačina do školy.K tomu čaj.Posnídám a poté z máminy peněženky vytáhnu 10 eur na cigarety.Uklidím svačinu a vyrazím do školy.Cestou se stavím v trafice koupím si cigarety.Po pěti minutách se přede mnou začnou rýsovat obrysy školy.

Zastrčený kout školní zahrady

Rozloučím se s úsměvem, jako každé ráno, se všemy z Mormondie, nasadím svůj školní nepříjemný výraz a máchnu rukama, objeví se ve vzduchu něco neznámého skupenství.
Tak poběž, Flynne, necourej se, nebo z toho nic nebude... zašklebím se na svého nejmilejšího přítele, rytkana jedocasého, nastavím mu ruku, aby po ní mohl vyběhnout na ramena a schovat se pod vlasy.
Strčím jednu nohu do "brány" a...

...už zase jsem vypadla na školní zahradu po hlavě.
já se to snad nenaučím!
Hrábnu si na krk, abych skontrolovala Flynna. Není tam.
Flynne? zašeptám, protože na školní zahradu už pomalu přicházejí děcka. Ještě že tady jsem krytá.
Flynnova nadávání a remcání, jak s ním zacházím si nevšímám, jen mu pomůžu zase na krk.
Nemel. Nasaď výraz domácího mazlíčka a jde se.
Až před vchodem do šaten si uvědomím, že jsem nechala batoh s učebnicemi doma. Tedy v Mormondii.
sakra... To budou zas keci...
zamumlám jen tak k Flynnovi, a bez přezutí zamířím k učebně. Nikdo si mě nevšímá, jak taky, s nikým se nebavím. Když to někdo zkusí, je to jen jednou a nikdy víc. Jsem za to ráda...

Ráno

Probudím se s rozbolavělými zády, vylezu s postele a pomalu se jdu umýt Potom se jdu nasnídat, protože mám docela hlad.Nikdy víc nejedu stanovat, pak to takhle dopadá. Popřeju vše dobré ráno, dobrou chuť a dám se do jídla. Po snídani si vezmu tašku do školy, vezmu si žvýkačku a vyjdu do školy s trochu rozmrzelou náladou.
Cestou do školy přemítám co asi budem dneska dělat. Doufám, že dneska nebudem psat, kvůli tomu víkendu jsem neměl ani náladu se podívat na učení.Dívám se kolem sebe, jestli neuvidím někoho známého, s kým bych si mohl popovídat cestou, ale vypadá to, že ne.

Ráno doma

Zdá se mi sen, hezký sen, proto když náhle uslyším hlas táty, zalezu pod peřinu. Nechci aby ten sen skončil.
"Nechte mě napokoji... Já nikam nejdu... Pitomá škola..."
Po té ucítím tátovy prsty na břiše. Je jasné že takhle mě vždycky probudí. Spadnu z postele jelikož se svíjím smíchy. V tu chvíli si ofrknu.
To zase začíná...
Nakonec s vtalu a s věčným brbláním odhodím peřinu na postel. Na chvíli můj pohled spočne na kalendáři.
Čtvrtek... Uf-f zítra je pátek... Aspoň že tak!
Pomalým tempem se obléknu do černých úzkých riflí, temně fialového trika a černofialové mikiny. Když jsem s oblečením dokonale spokojená, vydám se do koupelny kde vykonám ranní hygienu, také se lehce namaluji, nesnáším totiž holky, které jsou přemalovaný jako ... pomlčím.
Z koupelny se vydám ještě do pokoje, kde si vezmu batoh, který přehodím ledabyle přes rameno a třísknu se svými dveřmi. Dveře jsou zchátrlé, vržou a když se na ně podíváte, zjistíte, že polepené plakáty tam jsou schválně, aby nešlo vidět, co je pod nimi.
Vydám se směrem do kuchyně kde si vezmu nachystanou svačinu. Nikdy nesnídám, je to podle mě ztráty času a stejně, jím strašně málo, takže můj jídelníček je jenom svačina a oběd.
Bez pozdravu se vydám do školy. Nemyslím na to, že mi rodiče vynadají jak se k nim chovám, ale nejdřív by se měli kouknout na sebe.
Celou cestu jsem tiše, potkávám pár lidí, které znám jenom z vidění, ještě ani jednou jsem s nimi nepromluvila. Raději si zapnu mp3 přehrávač, jelikož bych asi tu cestu nevydržela. Havu mám celou dobu sklopenou do země, ne proto že bych byla smutná, ale musím dávat pozor na to, kam šlapu, jelikož já kodážu zakopnout i o vlastní nohy na rovné cestě. Jsem totiž děsné nemehlo.
Do školy to nemám moc daleko, za pár minut už vidím tu "nádheru". Povzdychnu si a vydám se na pozemek školy.

Doma

Jako obyčejně se probudím dřív, než mi zazvoní budík. To už se děje celkem dlouho, jako bych měla v hlavě sama zabudovaný budík. Probudím se vždycky o minutu dřív, než se budík rozdrnčí. Radši ho tedy vždycky rovnou vypínám, aby nedělal po celém domě zbytečný kravál jak při požárním cvičení.
Rozlepím sevřené oči a naprázdno zamrkám. Postel mám přímo naproti oknu, takže samozřejmě dostanu do očí světelnou pecku, jakmile oči otevřu. Tiše zakleju, přetočím se na druhý bok a rychle udeřím do budíku, než stihne dotikat. Teď mám zajištěné ticho. Ale dřív, než na mě zase začne dopadat spánek, jsem odhodlaná, že až napočítám do dvaceti, opravdu vstanu. Jako obvykle ale nemám dost trpělivosti, takže vylezu hned. Sice to je pro mně jako obvykle další šok, když dostanu elektrickou ránu od nabyté pokrývky, ale statečně se vykopnu z postele a vydám se napříč pokojem, stále ještě ospale pomrkávající. Dopotácím se k bratrově posteli a zatřesu s ním.
"Brácha... vstávej, jdeme do školy." řeknu jemně. Prohlédnu si jeho obličej. Samozřejmě, včera brečel. Světlé vlasy má spadané do obličeje a po včerejšku má ještě trochu opuchlé oči a červený nos. A jako vždycky vedle polštáře leží rámeček s fotkou. Fotku vezmu, uklidím ji do nočního stolku a nesmlouvavě vytáhnu bráchu z postele, doufajíc, že ho aspoň trochu rozesměju.
Nic. Brácha stojí na podlaze, v příliš dlouhém pyžamu, rukávem si protírá oči a zívá na plné kolo.
"Harry, řekni mi něco. Aspoň dobrý ráno." zatřesu mu ramenem.
"Dobrý ráno." zamumlá bráška a zamíří ke dveřím.
"Počkej!" zadržím ho. "Takhle do školy nemůžeš. Ještě by si mysleli, že se o tebe nestaráme. Pojď se mnou do koupelny." S těmi slovy Harryho zvednu, heknu pod jeho váhou a odnesu ho do koupelny, kde mu omyju obličej steudenou a následně teplou vodou, učešu mu vlasy na patku a pak ze skříně vyberu čisté oblečení. Jako máma. Já sama si pak rozčešu rozcuchané černé vlasy s bílým přelivem do obvykle rozježeného účesu, opláchnu si obličej, protáhnu si řasy řasenkou a vytáhnu si ze skříně univerzální džínovou sukni ke stehnům a tmavě růžové tílko. Pak si vyberu černé plátěné tenisky se čtyřmi tkaničkami a lebkou a předvedu se bráškovi.
"Pěkný." zamumlá Harry. "A teď půjdeme na snídani?" optá se s naivitou desetiletého dítěte.
"Jestli chceš..." pokrčím rameny. A jako by nic, oba se naráz rozběhneme ke schodům dolů, jako bychom měli závody.
K snídani schroupáme cereálie s mlékem a zapijeme pomerančovým džusem. Pak nám táta nabídne odvoz do školy, s čímž ráda souhlasím, protože nemíním čekat na zastávce dalších dvacet minut. Vezmu si tedy skejťácký batoh, s šedými a černými pruhy, ve kterém mám učení, bráška si vezme svojí tašku a oba nasedneme do auta.
Tedy ne, že by se nám do školy chtělo. Harry by nejradši zase celý den probrečel a já jsem si včera strašně dlouho četla, takže ještě pořád mám "zívandu".
Ale co, nemůže to být přeci tak hrozné. Nebo jo?

Doma

Posnídám celkem v klidu. Jen výjimečně se snížím k tomu, abys na bráchu udělala jednu z grimas, které na mě dělá celou dobu.
Vzpomenu si na naše dětství a uchechtnu se. Byli jsme vždycky považováni za dva raubíře.
Ať se perem a škádlíme, jak chceme, vždycky budeme ta správná dvojka..
Snad z popudu dávných vzpomínek se na bratra vrhnu a začnu mu patlat džem na obličej.
"Pomstáá!"
Samozřejmě si to nenechá jen tak líbit a v okamžiku, kdy nás okřikne mamka, tak jsme oba celí borůvkoví. Mamina nás pošle se opláchnout a převléct s upozorněním, že za pět minut odjíždí - s námi nebo bez nás.
Oba se vřítíme do schodů a za neustálého postrkování běžíme nahoru. Rozdělíme se až u dveří pokojů. Pak na sebe současně vyplázneme jazyk.
To není fér! Jak to vždycky ví? Zmetek..
Vklouznu do pokoje. Džem mám jen na svetru a tričku. Honem se převléknu do podobného trička a zelené mikiny. Pak letím dolů.
Brácha je už samozřejmě tam - nemusel se tak dlouho rozmýšlet, co si vezme. Popadnu svačinu, co zatím mamka připravila, hodím si ji do tašky a navleču se do bundy. Čapnu batoh, obuju se a vyběhnu před dům. Bráchu mám hned v závěsu. Oba si automaticky sedneme dozadu. Od té doby, co se prostě neshodneme na tom, kdo má sedět vepředu, dřepíme vzadu. Cesta probíhá jako vždy - s bráchou do sebe strkáme a děláme na sebe obličeje jako malá děcka.
Před školou se to ale změní. Jakmile vystoupíme z auta, obdaříme se navzájem všeříkajícím pohledem.
Už jsme dospělí..
Nite se hned vrhne ke své partě a já s úsměvem zamířím do toho našeho ústavu.

Probudí mě sluneční paprsky,které se opřou do oken mého malého,rozvrzaného domku.
"Zase ráno..." zaskřehotám a spadnu z postele.
Hygyenu "odfláknu",a obleču si takové krátké hnědé tílko,a dlouhé plandavé kalhoty stejné barvy.
Vlasy si zčísnu do culíku,který mi kouká ze zadní části hlavy.
Batoh si hodím na záda,domácí úkoly jsem si jako vždy neudělala,a nasnídala se.
Měla jsem chleba s máslem. jedla jsem velmi rychle,a pak vyrazila.
Nešla jsem moc rychle.
A když jsem přišla do školy,bylo již pozdě...
Šla jsem do třídy,kde už ostatní seděli,a hodina začala.
"No vida,vida...Anio...Jestlipak umíš přijít i včas?" Řekne učitelka.
Sednu si s jemným úšklebkem,a odpovím.

"To bych sem snad musela chtít..."

Ikugawa

Přijde k tobě číšník a ty si obědnáš, ale tu uvidíš v restauraci svého učitele dějepisu. Asi tě neviděl, ale nejsi si jistý. Vypadá, jakoby někoho hledal. Zeptá se jednoho z číšníků a ten ukáže k tvému stolu.

Jackie

Koukáš do lavice a všichni se na tebe divně dívají. Krom jednoho kluka, který se sanží s tebou komunikovat. V tom přijde učitelka a začínáte matematikou, tvůj nejneoblíbenější předmět.

Anna

Kamarádka s tebou klábosí o různých věcech. Povídáš si s ní, dokud nepřijde učitel a dá vám gesto, aby ste se posadili. Ihned vybírá domácí úkoly a pečlivě kontroluje. Tentokrát si unikla a dál pokračuje hodina.
¨
Jerry

Jdeš ke škole a kolem tebe prochází spousta žáků, kteří o tebe ani okem nezavadí. Vejdeš do třídy a hned hned za tebou přijde učital zeměpisu. "Tak třído, napíšeme si malou písemku" usměje se a začne rozdávat papíry.

Amy

Otočí se za tebou pár kluků a hlasitě si písknou. Co dodat si pěkná, ale ty je ignoruješ. Přijdeš do třídy a sedneš. Něco si potichu šuškáš s Flinem, tady spíš Flinn ti nadává, jak se k němu chováš. Někteří se za tebou otočí a podívají se na tebe jako na blázna. Pak přijde vaše třídní. "Aaaa, Saferová, co byl důvod vaší nepřítomnosti?" vypálí na tebe.

Miharu

Jdeš, ale cestou do školy nikoho nepotkáš, až ve třídě se potkáš s pár kamarádama. Po chvíli zazvoní a do třídy přijde profesorka přírodopisu. Ihned začala zkoušet a ty si byl jeden z neštastníků.

Elisa

Jdeš a žádná tvář ti není známá, tak jdeš úplně sama. Vejdeš do třídy, ale nokde nikdo. "Sakra" vzpomeneš si, že dneska máte první hodinu tělocvik a tak bereš zpátečku a běžíš na školní hřiště.

Catherine

První hodina je tvůj oblíbený předmět, fyzika. Učitel si tě vyzkouší, ale ty bez provlémů odpovíš na všechny jeho otázky. Pochválí tě a ostatní na tebe koukají jako na šprta.

Idylla

Tvůj bratr ti ještě zamává, vyplázne na tebe jazyk. Jenom nad tím pokrčíš rameny a vydáš se do své třídy. Tam potkáš pár kaamarádek a povídáte si, dokud nepříde profesor na hudebku. Ihned vás začne peskovat.

Ania

Učitelka na výtvarku se na tebe kouká káravým pohledem. "Máš zápis do třídní knihy" řekne a začne zapisovat. Obrátíš oči v sloup a začneš si vyndavat věci z baťohu.

Škola

Mávnu holkám ve třídě, shodím svou tašku na židli a vydám se za nimi.
"Tak co se řeší?" zeptám se s úsměvem.
Moje otázka je vcelku zbytečná - každé ráno se řeší to samé.
"Fakt se líbali? Páni.. ale jen se nedělej, Mo.. taky by ses líbala, kdybys měla s kým.."
Drknu do kamarádky se smíchem. Pak naši pozornost upoutá někdo jiný. Dovnitř vejde idol všech dívčích srdcí naší třídy. Kamarádky si hned povzdychnou a já se zaculím. Tohle je prostě rituál.
Puberťačky.. ale co.. on je fakt hezkej.. ty vlasy.. ježiši, Idyllo, neciv na něj! Ještě se to domákne Nite a nedá ti pokoj! Okřiknu sama sebe v duchu.
"Uhm.. holky, už jen stačí, abychom začaly slintat.. no tak, nekoukejte tam.. Terri, zavři tu pusu aspoň!" řeknu se smíchem a kapku hlasitěji, než jsem zamýšlela, čímž si vysloužím kamarádčin nazlobený pohled.
Zaslechnu chraplavé odkašlání.
Ajéje..
"Lekci slušného chování si nechte do svého volného času, slečinko, my se teď budeme věnovat zpěvu, jak osnovy káží.. a když se vaše drahocená kamarádka odtrhne pohledem od Mathewa, byl bych jí neskonale vděčen.."
Zpraží nás hned učitel a vlastně nás i všechny potupí.
Zrudnu a vrátím se na své místo, kde se zhroutím na židli s pohledem upřeným na desku lavice. Jsem připravena se tvářit, jako že zpívám, ale nevydám ani hlásku.
Troubo jeden..

Ve škole

Stůj co stůj si udržuju svůj nepříjemný výraz, i když mám tendenci ke smíchu, jak Flynn pořád nadává, že není žádnej potkan, abych s ním tak zacházela.
Klučičího pískání si nevšímám, jako by nevěděli, že nemaj šanci...paka.
Neuniknou mi zvědavé pohledy. Tohle je poprvé, co je někdo Mormondie tady. Poprvé, co tu mám Flynna. A poprvé, co vypadám jako blázen trpící samomluvou. NE že bych jako blázen některým lidem nepřipadala už předtím, ale nikdy sem nemluvila sama se sebou.
Zapluju do třídy a mám co dělat abych se nerozesmála, když se flynn upřímně podivý vzhledu některých spolužáků.
Mlč, nebo si budou myslet, že sem cvok... zašeptám.
Sednu si do lavice, natáhnu nohy, skřížím je, hlavu si položím na lavici a nevzhlédnu, dokud mě profesorka neosloví.
Jako vždycky paní profesorko.
Odpovím svým pro Zem typyckým monotónním hlasem, plným arogance a pohrdání. K tomu připojím nevinný výraz a hlavu zase položím na lavici, ignorujíc rozzuřený výraz v její tváři. Ušklíbnu se, když mi Flynn začenichá na krku a okomentuje její oblečení.
Zmlkni.řeknu až příliš nahlas...

Ve škole

Na školních pozemících nikoho nevidím, proto jenom pokrčím rameny a vydám se fo budovy. Nepřezouvám se, je to ztráta času. Pomalým krokem se vydám do třídy. Dveř jsou zavřené, což se mi zdá neobvyklé.
Co to ... ?!My nikdy nemáme zavřené dveře!
Prudce otevřu dveře, až se zakolísám, skoro neudržím rovnováhu, ale nakonec se přece jenom zanču soustředit a vyváznu bez jediné rány. Vesele si oddychnu, ale hned po té nakrčím nos. Nelíbí se mi to, že ve třídě není ani živáčka. Snažím se zauvažovat.
Sakra... Vždyť my máme tělocvik...
Obrátím oči v sloup a rozběhnu se směrem k hlavním dveřím, vedoucím na školní hřiště.
Jen tak tak se vyhývám ostatním, několikrát zavrávorám, ale nespadnu.
Uf-f, dneska mám štěstí...
Neběhám moc rychle, vlastně ani moc nejsem sportovní typ. Jediné co umím je se bránit. Běhám pomalu, jsem nemotorná. Neumím gymnastiku, neumím nic. Nikdo ode mě nic neočekává a já jsem ráda. Cítím tu "lásku". Ale bohužel či bohudík jsem jim vděčná za to, že ode mě skoro nic nechtějí, jelikož mi maximálně jde volleyball a vybíjená.
Za chvíli už konečně zahlédnu docela početnou skupinu lidí, kteří jsou dost hluční. Spomalím v rychlý krok, což je ale chyba, jelikož se stále dívám na ně a ne na své nohy. Pochopitelně spadnu. Rychle poníženě vstanu. S nadějí v očích, že můj pád nikdo neviděl, se podívám na ostatní, ale naděje vyprchne hned potom, co zahlédnu naší třídu, jak se dívá směrem na mě a jejich úšklebky a smích napovídají, že to viděli.
A to jsem říkala, jaké mám štěstí!
Ofrknu si a upravím si vlasy. Pomalým krokem a s hlavou sklopenou se vydám k třídě.

Ve škole

„Není nikdo línější než ty.“
Dodá kamarádka naoko káravě, když mě vidí opisovat si od ní úkol.
„Jistě, jistě, ty intelektuále.“
Oplatím jí kousavě ale klidně a sama dobře ví, že to nemyslím vážně. Zalátat svoji lajdačinu stihnu na poslední chvíli a už vchází učitel. Vzorně všichni vstáváme a zase si sedáme. Pohodlně se opřu o židli a čekám, až udělá docházku a takový ostatní věci.

Když si učitel vybírá úkoly, přívětivě se na něj usměji a vím, že nic nepozná. Neochotně mi úsměv oplatí a jde dál.
„Je to maniak, na každou hodinu úkol… to je normální tejrání!“
Pošeptám sousedce Elis, jakmile se mučitel odšourá pryč a zaposlouchám se do šumu ve třídě. Zase se nic nestalo, zase se nic neděje a dít nebude. Učitel nám zadá samostatnou práci a při tom kontroluje úkoly. Můj podvod mi lehce projde, ale to mi bylo přece jasný už od začátku, ne?

Na tváři se mi rýsuje obvyklý flegmatický pohled a přihlouplý úsměv. Hodina češtiny mě nijak zvlášť nebaví, když zrovna nepíšeme sloh, protože ten mě drží na dobrých známkách.
Už aby byl konec hodiny a oběd… a víkend.
Prolétne mi v hlavě a na chvíli odtrhnu pohled od učebnice a sjedu s ním spolužáka v kšiltu ve vedlejší lavici. Rychle si mě všimne a ústy naznačí prosté slovíčko „Nečum!“ a dál si s úsměvem hledí své propisky, se kterou si hraje pod lavicí.
Frajírek. Tu čepici nosí určitě jen proto, aby schoval díru v hlavě.
Otočím se ke své práci a jedním uchem poslouchám výklad učitele a druhým nové, “žhavé“ drby od Elis. Občas jí přikývnu a uznám, že má pravdu, ale i za to je šťastná a mlátí hubou stále dokola. Je to docela unavující, ale nijak se jí nesnažím okřiknout a mlčky čekám, až nás zvonek osvobodí.

Ve škole

Bla bla bla....Samí keci.... pomyslím si,když učitelka zapisuje do třídní knihy.
Stejně jsou tam skoro všechny zápisy o mě... pohrdavě se usměji.
"A domácí úkol jste vypracovala,mladá dámo?" zetá se mrštně učitelka.
"Co myslíte..." odseknu drze,a učitelka napíše do knihy další zápis.
Protočím znovu oči v sloup.
Věci už mám vyndané,ale neposlouchám co říká učitelka...
Sedím na židly,a koukám z okna.
Neskonale se nudím.
Už se těším,jak po škole půjdu domů,a lehu si na postel...nebo půjdu třeba na smetiště...

Ve škole

Jelikož cestou do školy nikoho nepotkám, tak přijdu brzy do šatny chvíli před ostatními, a proto na ně počkám. Pozdravím se s nimi a jdeme pomalu do třídy.
Ve třídě si ihned sednu na svoje místo a podívám se do sešitu.
Pro jistotu se na to podívám. Mám blbej pocit, že to na mě zrovna vyjde se zkoušením. Pročítám si sešit do přírodopisu a snažím se ho do začátku hodiny obstojně naučit.
" Zase se učíš ? Ty toho fakt nenecháš." Podívám se na souseda Yamiho. "No jo, ale já mám takovej blbej pocit, že zrovna mně vyvolá." Dál už se o spolužáka nezajímám a učím se dokud nezazvoní a nepřijde učitelka. Ta zapíše do třídnice a ihned začne zkoušet. "No, tak koho by jsme si mohly vyvolat ? Tak třeba Minami, ten tu má málo známek." Nešťastně se podívám na souseda. "Jsem ti to říkal." Ten se jenom zakření a nechá mě jít. Vezmu si sešit a položím ho na učitelce stůl. Ta se krátce podívá na můj sešit, zavře ho, a pak se na mě podívá. " Tak co by jste nám řekl třeba o savcích ? Oddechl jsem si, protože je to vcelku primitivní otázka. Odpověděl jsem ji a ona jen souhlasně přikývla. Pak mě zkoušela dál, ale jen chvíli, asi porotože chtěla i pár dalších lidí podusit. Dostal jsem dva mínus, s poděkováním o ulevným oddechnutím jsem si šel sednout. Ztěžka jsem si sedla na židly a poslouchal na jaké téma se zrovna ptá mé kamarádky. To není zastak těžké. Liz by to měla zvládnout.
Po zkončení zkoušení se hodina ubírala zase tím nudným způsobem, na jaký jsem zvyklý. Hlavu jsem dal na lavici a skoro jsem usnul, ale soused do mě drbnul loktem, ať dávám pozor, protože se zrovna učitelka dívala naším směrem. Po zkončení hodiny jsem si sbalil věci a odešel s přátely na další hodinu.

Pomalu procházím ulicí směrem ke škole a přemejšlím"Ach jo proč je ten svět tak nudnej.Pořád stejný lidi.Šprti.tuláci,opilci.Ženy,muži všichni jsou stejní a ty co jsou jiní samozřejmě nejsou na našem ostrové.Proč je ten svě tak nudný?"Konečně dorazím do školy.Nevlídná budova.Všude postávájí skupinky,které se starají jen o sebe.Naše třída je v přízemí až na konci chodby.Procházím okolo tříd,před nimaž postávaji jiní žáci.Nakonec dorazím do naší třídy.Jen co se usadím dorazí učitel zeměpisu se slovy o písemce na rtech.Rozdá nám listy s testem a já se zahledím na otázky

Ve škole

Vyskočím z auta, zamávám bráškovi a rozběhnu se do třídy. Sice nejdu pozdě, ale jistá časová rezerva by se mi mohla hodit. A i kdyby, první hodina je fyzika. A já jsem Stephensonův oblíbenec, takže se vsadím, že by mi stejně žádný pozdní příchod nedal.
Opřu se do dveří do školy a vyjdu po schodech do prvního patra, kde zatočím doleva až na konec chodby, kde otevřu dveře a vejdu do třídy. Naše třída nemá moc žáků, jen patnáct. Z toho teprve čtyři sedí na svých místech (plus dalších pět sedí na cizích lavicích a vybavuje se). Sednu si na své místo, spustím lehounký batoh z ramene vedle lavice a připravím si učebnici, propisku a sešit na fyziku.
"Čau Catty. Dáš mi prosím tě opsat úkol z fyziky? Prosííím..." zakňourá Lizzie, která sedí za mnou, zatímco se mi naklání přes rameno. Nevím, jestli ji můžu označovat za plnohodnotnou kamarádku, protože mám laťku docela vysoko, ale bavíme se spolu a čas od času od sebe opisujeme.
"Jasně." Podám jí sešit.
"Cvičení šest a sedm?" Ověřuje si Lizzie, zatímco se zbrojí chundelatou propiskou a hledá náležitou stránku v mém sešitě.
"Jo jo. A nezapomeň si tam něco pozměnit, ať to nemáme úplně stejný." Řeknu a očima bloudím po třídě, hledajíc Debbie, moji nejlepší kamarádku pod sluncem. Pak slyším, jak si Lizzie rychlostí blesku opisuje příklady.
Upravuju si svoje vlasy a puntičkářsky si rovnám učebnici, zatímco pokukuju po třídě, a pak konečně Debbie dorazí, celá udýchaná a ve tvářích červená.
"Ujel mi autobus, protože jsem na tebe čekala." Zabručí a pleskne sebou na židli vedle mně.
Plácnu se do čela. "Ježíši, promiň! Já úplně zapomněla, táta mně dneska vezl."
"To už vím." Mručí dál Debbie, ale nevydrží být dlouho naštvaná, a tak se zase začneme klidně bavit.
Zrovna probíráme i s Lizzie, která si už všechno stihla opsat, obvyklá holčičí témata, jako třeba ten naprosto bombový top, který jsme všechny tři viděly v obchodě, když do třídy vejde Stephenson. Ani nedosedne a už kouká, koho by vyzkoušel.
“Tak třeba vy, Catherine, pojďte mi říct, co víte o tlaku.“
Zvednu se ze židle a vydám se k tabuli. Otočím se ke třídě a jako bych četla z učebnice, vykládám, čím se značí, jak se počítá, jaké jsou to vzorce a všechno, co o tlaku vím. A zrovna se chystám ještě uvést nějaký příklad, když mě učitel zarazí.
“Dobrý, dobrý, už nezdržujte. Jedničku máte, takže stačí.“ Pousměje se a zapíše si známku do sešitu.
Spokojeně si sednu do lavice a opřu se o opěrku. Ani mi to nedalo práci. Všichni na mě koukají jako na pěknýho šprta, a Lizzie si dokonce závistivě začne cucat vlasy (což je mimochodem její největší zlozvyk, který nesnáším) ale co já s tím mám dělat. Já přece nemůžu za to, že mi jde fyzika sama od sebe, ne?

Idylla

Celá hodina proběhla relativně dobře, učitel si ani nevšimnul, že nezpíváš a spokojeně se na vás díval. Zazpívali jste asi deset písniček a pak jste se vrhli na nauku, z které vás po pěti minutách zachránil zvonek. Všichni jste si oddechli, protože se učitel právě chystal někoho vyzkoušet. Kamarádky ihned přijdou k tobě a ihned začnete probírat různé věci. Jedna kamarádka ti nabídne, aby si u ní přespala a ty s nadšením přijmeš. Nic jiného se za ten školní den nestalo, všechny hodiny proběhly v pořádku a ani učitelé dnes nedávali žádné neohlášené písemky. Ještě lepší bylo, že vám třídní učitelka řekla, že zítra půjdete do Zoo.

Amy

„Saferová, co máte za problém, nelíbí se vám snad můj výklad? Můžeš to klidně říci za mě, nebo se můžeš projít za ředitelem.“
Zakřičí na tebe učitelka až zčervená.
„Jen se na ní podívej, jak zčervenala jenom po jednom zakřičení, asi by na to měla brát nějaký prášky.“
Zašeptá ti Flynn do ouška a zašimrá tě vousky na krku. Učitelka se po chvíli uklidní a začne zase vykládat dál. Celý školní den už byl v pořádku, nikdo si tě nevšímal, ani učitelé a tak ti jedinou společnost dělal Flynn, který tě celý školní den rozesmíval. Ke konci dne se rozhodneš, že tu ještě týden zůstaneš. Jdeš do domu, kde jste dříve bydleli s rodiči. Sice ti to připomíná spoustu ošklivých vzpomínek, ale je to zase lepší, než zůstat venku.

Elisa

Všichni se na tebe posměšně dívají i tvoje učitelka na tělocvik ztěžka zadržovala smích. „No tak třído,dáme dvě kolečka na rozehřátí“ Usměje se a podívá se na tebe s chápajícím pohledem. Rychle se přemístíš k partě holek a největší provokatérka z celý třídy, kterou ani jedna z vaší party nemáte rádi se do tebe zase naváží.
„ To zase bylo, ty si ale nemehlo“
zasměje se. Ani nemusíš nic říkat, protože se tě ihned zastane celá skupina a holka jménem Marnie už radši mlčí a jde ke svým dvěma “služkám“. Oběhnete dvě kola a začnete hrát vybíjenou. Po nějaké té chvíli jste zůstali v poli jenom ty, což tě dost udivilo a Marnie. Když Marnie řekne další směšnou poznámku na tvůj účet naštveš se a hodíš jí míč přímo do obličeje. Debie zahraje tragickou scénu a všichni se jí jenom smějí, zbytek školního dne probíhal v naprostém klidu.



Anna

Češtinář si po chvíli Elis všimne a okřikne jí, ať konečně zavře pusu. Je ti jí líto, ale na druhou stranu děkuješ bohu, že je konečně zticha. Po chvíli vás vysvobodil z nudného výkladu zvonek. I druhá hodina proběhla v klidu, ale po druhé hodině o přestávce si všichni vyndali své svačiny, kromě tebe a tvé party, která právě probírala horké drby. Tebe to sice moc nezajímá, ale lepší než sedět sama a nudit se. Když tu jedné z holek přiletí na hlavu houska s máslem a ona začne pištět. Jak je u vás zvykem, když něco udělá jeden člověk, musí to po něm všichni ostatní zopakovat. A tak se ve třídě strhla jídlová bitka. Vy ste rychle zalezly pod lavici jenom čekaly ste, až skončí. Když v tom přijde Němčinář a přímo do obličeje mu přiletí okurka, která se mu krásně rozprskne po obličeji. Učitel zrudne vzteky. „Všichni jste tu dnes po škole“ zakřičí a pomalu odchází. Jedna z holek z blízko tebe se pokusí zaprotestovat, ale není to k ničemu. Zbytek dne probíhal v pořádku a tu školu si nakonec taky přežila.

Ania

Když učitelka dopíše a zavře třídnici objeví se jí na tváři ošklivý úsměv, který pro tebe určitě nebude nic dobrého. Pomalu vstane a pomalu dojde až k tobě.
„A víš co Anio, když ti zápisy do třídnice nevadí, tak to můžeme něčím nahradit. Takže tu dneska zůstaneš po škole a pomůžeš našemu panu školníkovi naší školu hezky uklidit“
domluví a posměšně se na tebe podívá. Chceš jí říct nějakou jedovatou poznámku, ale uvědomíš si, že by ti to ještě uškodilo. Radši zůstaneš zticha a v duši jí nadáváš. Celý den byl v pořádku. Všichni ostatní učitelé tě mají rádi, jenom téhle „fúrii“ jsi prostě nepadla do oka. Skoro jsi i zapomněla i na školníka. Odešla by si i ze školy, kdyby tě ovšem nezastavil na chodbě a neposlal tě uklidit přírodopisný kabinet. Otráveně si odfrkneš a vejdeš do kabinetu, pomalu začneš uklízet různé vycpané podobizny zvířat.




Minami

Pomalu jdete na další hodinu, když tu se před vámi objeví parta kluků, kteří šikanují“ malého kluka s brýlemi. Nemáš rád, když si někdo dovoluje na mladší a ještě k tomu v převaze. Ihned zasáhneš, ale skupina se na tebe vrhne. Jediné tvé štěstí bylo, že byli poblíž tví přátelé a tak ti rychle přispěchali na pomoc. “Vůdce“ skupiny ti naznačil, že se ještě potkáte a pak celá skupinka utekla. Malý kluk ti poděkoval. Představil se ti jako Joe a ihned se tě zeptal jestli na oplátku něco nechceš. Je ti Jeho líto a ihned odmítneš. Ještě mu řekneš, že jestli ho někdy zase napadnou, že ti to má říct a pak s kamarády odejdeš na další hodinu. Zbytek školního dne proběhl bez problémů.

Jerry

„Samé lehké otázky“
Zaraduješ se když si přečteš všechny otázky. Rychle všechny vyplníš a odevzdáš jako první. Učitel se na tebe po přečtení tvé písemky překvapeně podívá a pak prohlásí:
„ Výborně Jerry, je vidět, že si se učil za jedna.“
Spokojeně si sedneš zpátky do lavice a ostatní se na tebe jenom nechápavě podívají. Usměješ se na ně a začneš si číst knížku, kterou jsi si přinesl z domova. Ovšem hned po této hodině vás čekala Hudečka a také jste psali test, který zas tak dobrý nebyl, ale bylo ti to v celku jedno, protože tě stejně Hudečka nikdy nezajímala. Na obědě si z tebe jeden tvůj kamarád udělal legraci a podstrčil ti zkažené jablko. Zakousl si se do něj a pak už byla jenom sprška sprostých nadávek na jeho účet.



Catherine

Jsi jediná, kdo dostal ze zkoušení jedničku.
„No jo, šprtka“
Uslyšíš ze zadní lavice, ale necháš to plavat. O přestávce po sobě začnou kluci házet tužky, jako malí kluci. Bohužel dnes na zemi ležel sešit, jeden kluk po něm sklouzl a trefil se hlavou o roh lavice. Nejdřív se zdálo, že je všechno v pořádku, ale když se po chvíli nazvedal, tak jste se k němu šli podívat. Když jste se podívali zblízka, bylo poznat, že mu teče krev z hlavy. Vzpamatovala jsi se jako první běžela jsi pro pomoc. Učitel rychle zavolal sanitku a ta hned přijela. Váš spolužák naštěstí nebyl v ohrožení života a učitel vám dal po zbytek dne volno.

A tak jsem zase dopadla. Nemůžu za to, že jsem se jako malá naučila špatně chodit, to nejde jen tak reklamovat u rodičů. Mám to prostě v krvi. Přiznávám, jsem nemehlo, ale doopravdy za to nemůžu. Mám smůlu, moje modřiny to dokazují.
U laviček se line posměšný smích, dá se předpokládat, že patří jenom a jenom mě. Komu jinému, nikde nějaké nemehlo jako já nevidím.
Odfrknu si. Tohle se opravdu stát nemuselo. Jestli to bude takhle dál pokračovat, buď vyválím všechny v blátě, nebo si pomalu vychutnám jejich slabiny. Musím se mé myšlence pousmát.
Vstanu, nic jiného mi totiž nezbývá. Ležet tam by bylo ještě horší. Naštěstí je země suchá, nikde žádné bláto, proto nejsem špinavá. Stačí se ledabyle oprášit, poupravit mé černé vlasy s šedým nádechem a vše vypadá, jako kdybych nespadla.
Smích se neudržel zadržet a ni učitelce osobně, proto si o sobě pomyslím, že se mi to dokonale „povedlo“. Dopajdám k partě holek. Moc se s nimi nebavím, ale co, mezi nimi se opravdu najdou dobré duše, s kterými se dá normálně promluvit. Ráda i některým holkám pomůžu, vědí, že u mě najdou přesně tu oporu, kterou potřebují. Ale to je jenom u pár lidí. Nemám otevřenou náruč pro všechny, to je jako padat do vlastní pasti. Ne, taková jsem nikdy nebyla a ani nebudu. Jsem většinou tichá, nezvýrazňuji se nijak před lidmi. Až na mou nemotornost a hudbu.
V této partě však nejsou nejenom dobré duše, ale ty mrchy, které přímo nesnáším. Například – Marnie. Větší mrchu snad nikdo neviděl. To víte, ona se vždycky musí zvýraznit.
To její „ To zase bylo, ty si ale nemehlo“ mě dokonale vytočí, ale nejenom mě. Nestačila jsem nic říct a ony se mě začali zastávat. Nevinně jsem se usmála, cítila jsem se v tu chvíli šťastně.
„Chtěla jsi ještě něco?“
Chamtivě se usměji na Marnie, které trucovitě odchází pryč se svými „družkami“. Její nejlepší kamarádky, které využívá. Ale to je jejich věc, ne má. Oni budou trpět. Ne já.
Dvě kolečka jsem pomalu doběhala, raději si od teď dávám na své nohy pozor. Naše učitelka vyrukuje s tím, že dneska si dám pouze vybíjenou. Pokrčím rameny, míčové hry mi jdou skvěle, hlavně volejbal. Sice umím dobře házet, za to moc neumím uhýbat, proto mě udiví, když já a Marnie zůstaneme jediné ve hře. Pokrčím rameny.
Snažím se hrát, jak nejlépe umím, nicméně to nejde, jelikož mé modřiny mi to nedovolují. Po chvilce uslyším uštěpačnou poznámku koho jiného, než Marnie. Opravdu mě naštve. Když dostanu míč do rukou, otočí se o 360° a nezastavitelnou rychlostí se strefím Marnie přímo do obličeje.
Marnie začne vyvádět, ale nikdo se kolem ní neshlukne, jenom dvě její „nejlepší kamarádky“. Všichni se začnou smát, Marnie neustavičně nadává na mou osobnost, ale já ji totálně ignoruji.
„Jako kdybych slyšela nějaký skřehotavý písklavý hlásek...“
Řeknu nahlas a chodím kolem ní.
„Já nic neslyším...“
A dostala to. Má to, co si zasloužila.

Ve škole

Sláva, je klid!
Zaraduji se v duchu, jakmile Elis ztichne. Otravnější jsou snad už jen mouchy a komáři. Sem tam si něco zapíšu do sešitu, aby se neřeklo a učiteli párkrát “zaujatě“ přikývnu. Chudák, asi neví, že první hodinu ho poslouchá jen malá část ospalého osazenstva. Ale učitele nelituji a po zazvonění s hlasitým křikem se stěhujeme do učebny, kde nás čeká další hodina.

Cesta do učebny trvá téměř celou přestávku – standardní studentskou chůzí, která je pomalá a houpavá jako loď na moři. Jakmile skončí i druhá hodina je čas na vytouženou přestávku.
Občas se do debaty v partě taky připojím, ale ne tak často. Nepatřím k těm, kteří by rádi o něčem rozmlouvali, ale to neznamená, že ve třídě na nejnižší příčce oblíbenosti. Někteří mě mají rádi právě pro moji málomluvnost.

Najednou mě ale z mých úvah vytrhne něčí svačina na hlavě kamarádky. Nedokážu vydržet se nesmát a rychle zalezu pod stůl, abych taky jednu neschytala.
Miluju tyhle bitky! Ale zapojovat se nechci, lepší je to jenom sledovat.
S dětským úsměvem sleduji hlučnou akci a v duchu se raduji. Když v tom vše utichne a donutí mě to vykouknout. Nevím, zdali se mám začít smát nebo omlouvat, ale představa zeleniny na učitelově obličeji se naplnila. Na tváři se mi vyloudí nevinný úsměv, který zmizí tak rychle, jako se objevil, když zaslechnu něco o po škole.
„Ale né, to je otrava! Dyk se jen bavíme, má snad vymytej mozek? Nádiva!“
Pronesu si spíš pro sebe a sklouznu se na židli. To je zase den!

Zbytek dne uteče jako voda, ale naopak hodina za trest navíc je nekonečně dlouhá.
Typický, to sme už mohli bejt doma pětkrát!
Nakonec se to ale dá přežít a po obědě ve školní jídelně se odebereme do šatny, přes kterou můžeme zamířit přímo domů nebo, jako někteří, jít spáchat nějakou lákavou neplechu. Chvíli ještě sedím v šatně a zaposlouchám se do cizí vypůjčené MP3jky, kterou jsem si dnes nechala doma. Poté pomalým krokem jdu domů, kde na mě čekají domácí práce. Cestou se ještě zastavím v samoobsluze a koupím si limonádu a tyčinku, na kterou mám, po těžkém dni, zrovna chuť.

Stará, téměř neznámá cesta do domu...

Flynne? Mám nápad. Co takle si udělat výlet do mého domu? Vyprávěla jsem ti o něm... hořce se zasměju, když skončí vyučování a já projdu kolem vstupu do Mormondie, až se Flynn podiví a zmateně mě mrskne jedovým ocáskem, až to zaštípe.
Jau, opatrně Flynne, trochu opatrnosti by neuškodilo. Ty si to neuvědomuješ, ale fakt to bolí... Promnu si ožahlé místo za krkem, holou kůži, kterou Flynn nešťastně ocáskem popálil.
Pak už spolu míříme do domu, na nějž nemám nejhezčí vzpomínky.
Vypadá zpustle. Celou věčnost jsem tu nebyla...
Otočím kulatou klikou a zlehka otevřu dveře, zamčeno není, nikdy nebylo. Panty zlověstně zavržou a já vstoupím do zatuchlé předsíně.
Všechno vypadá téměř stejně, jak jsem to tu před několika lety nechala, až na palcovou vrstvu prachu a rozlehlých tlustých pavučin visících ze stropů.
Ale no tak, neurážej můj domov... ušklíbnu se na Flynna a poslední slovo pronesu s jistým sarkasmem v hlase.
Domov.... cha, domov a na Zemi? ne, domov rovná se Mormondie... navěky...
Zamířím hned ke schodům. Jakási zlověstná, podivná a lehce morbidní touha mě láká vidět to místo, kde se to stalo.
Tiše vycházím schody, jen některé občas zavržou. Rukou jedu po zábradlí, tím stírám tlustou vrstvu prachu, jež mi nenávratně pokrývá dlaně šedou špínou.
Jsem potichu a chvílemi si připadám jako hvězda hollywoodského hororu. Té představě se musím zasmát, chladně, jako lednový vítr. Flynn se za krkem pobaveně zasměje.
Otevřu dveře svého dětského pokoje a usměju se.
Všechno jako dřív... jen ta těla asi někdo pohřbil. Nebo spáli...
Necítím ani špetku lítosti nad tím, co jsem kdysi udělala, udělala bych to zas. A zas a ještě jednou. Zas a znovu, kdybych měla příležitost!
Rozeběhnu se ode dveří a s podivným smíchem skočím na postel. Na jejím povlečení se stále tkví temné skvrny od krve mých rodičů.
Položím hlavu na polštář a natáhnu nohy, nechám Flynna, aby mi po ruce seběhl na postel.
Ale no tak... rozesměju se při jeho poznámce, jako co mu připadám.
Tak jak se ti u mě líbí? Pěknej bejvák, není-liž pravda? zašklebím se a založím ruce za hlavu...

Restaurace

Když ukáže čišník tomu vrahovi na můj stůl tak dělám jakoby nic,jakoby sem ho neznal a nikdy sem ve škole nebyl
Ták jo,když začnu utíkat tak to dopadne blbě,když nezačnu tak taky blbě,no myslim že mi zbývá jen jedna možnost...nebo i druhá ? počkat,i třetí....to ne to je moc krve...další...to také ne to je moc ohně....tak nevím
lehnu si na stůl hlavou mezi ruce a válím se po stole sem tam jako nějaký pětiletý usmrkánek
Já vás všechny jednou zabiju....
zamumlám si tak pro sebe aby to nebylo slyšet,pokavať někdo nestojí přímo zamnou a neposlouchá mě tak by to slyšet neměl nikdo ale s mím štěstím...
tak čekám jestli si pro mě ten vražedný dějepisáš přijde,stejně sám není ve škole tak ať neprudí
Dějepisář,můj nejneoblíbenější předmět...počkat,blbost,já nesnáším všechny,všechny jsou nejneoblíbenější,co budu dělat,umřu nudou,chci nějakou akci,ať třeba přijde nějakej lupič,vrah nebo vyděrač a začne tady střílet,jen nějakou zábavu,prosím bože

Po vyučování-kabinet

Nevrle se vrhnu do kabinetu.
Školník na chvíli odejde z místnosti.
Přehrabuji se ve vycpaných sovách,a pak...
"ÁÁÁááá....fuj tajbl !" zakřičím když najdu jeden z exemplářů.
Je to liška. Smutně jí pohladím po chloupcích,a sleduji vycpané zvíře.
Na lišky mám slabost.
"Kamarádkooo....Co ti to udělali?! " zalituji jí,a pak se přiřítí školník,s otázkou proč jsem křičela.
Jen mávnu rukou.
Teď už je to jedno.
Školník spokojeně odejde, a já opatrně položím lišku na polici.

Ve škole, ve třídě

Vesele se usmívám, když si píšu na papírek se známkami jedničku ze zkoušení z fyziky. Napíšu si ji banánově voňavým gumovacím perem a pak ji obtáhnu modrou fixkou, abych na ni nezapomněla.
Dnešní den začal dobře. Teď jenom, aby to hezky vydrželo. Pomyslím si radostně a schovám papírek do penálu, abych se doma mohla pochlubit.
Pak zvednu hlavu a neslyšně napovídám zoufalé Alexe, dokonalému antitalentu na všechny logické a technické věci.
"Nenapovídat!" Práskne učitel rukou o katedru a já rychle ztichnu, ovšem za vteřinku mi pusa zase jede.
Stejně, Alex slízne tři mínus a to, že nedostala pět je tím, že mi odezírala ze rtů dvě otázky. I tak je šťastná jak blecha, protože je to její nejlepší známka za tenhle týden.
Poto učitel přezkouší ještě několik dalších lidí, ale stejně nikdo nedostane lepší známku než dvojku.
Na občasné závistivé mručení ostatních neodpovídám, a "vtipné" hlasatele sjíždím ledovým pohledem.
Potom zazvoní, a jak si dávám do tašky fyziku a připravuju si angličtinu, trefí mě do ohnutých zad tužka. Zmateně se otočím a zvednu tužku ze země. Všimnu si ostatních kluků, jak drží tužky, a míří je na mě. Chráním si před tužkami obličej, a když dopadne salva tužek, nerozbrečím se, jako by to udělala brejlatá Sally, ani nejdu žalovat, jako užvaněná pipina Tess, ale místo toho se shýbnu pro tužky pod sebou, posbírám je do náruče a začnu je vrhat jako oštěpy zpátky po klucích. Ti se rychle schovají před palbou, zazubí se a vytahují další.
A, což u nás platí skoro pokaždé, jak začne něco dělat jeden, musí to po něm všichni začít okamžitě papouškovat, takže se nám za chvíli ve třídě rozpoutá opravdu krásná tužková bitva. Všichni tasí tužky, a kromě pár holek, které ječí a letí ze třídy pryč, aby náhodou nedostaly tužkou do vlasů, letí vzduchem nejen tužky, ale i pera, gumy, propisky a občas někoho trefí do hlavy i penál nebo pravidla pravopisu, no prostě nádhera a všichni se bezvadně bavíme. Někteří si dokonce vyrábějí provizorní kryty z tašek, za které se schovávají, a pak vyskočí a hodí tužku tam, kde tuší spolužáka. Občas to vypadá dokonce jako v nějaké střílečce. Trochu ulítlá zábava, ale všichni se skvěle zabavili.
Tedy až do chvíle, kdy se jeden kluk rozebíhal přes uličku, aby se ukryl před letícím penálem, a uklouzl do ležícím sešitu.
"Uáááá!" Stihne zaječet a bere se hlavou o roh lavice tak šikovně že se vezme nejen o něj, ale pak se natáhne jak dlouhý, tak široký na zem, a zůstane ležet.
"Hele, Marku, nedělej fóry, pojď, máme ještě tři minuty, než přijde další mučeníčko, tak si to dem užít, nééé?" Zařve na něj jeden kluk a chce hodit další tužku po mně, ale když vidí, že všichni stojíme kolem Marka, který se pořád nehýbe, svěsí ruku dolů a jde se taky podívat.
Skloním se k Markovi a lehce mu zaklepu na břicho.
"Marku... dělej, vstávej, tohle není sranda..." Promlouvám k němu. A protože vím, že Mark je hodně citlivý na svoje sladké blond vlásky po ramena, vezmu ho za ně a snažím se mu udělat z nich co největší rozcuch, aby po mně vyjel, co vyvádím. Jenomže najednou ucítím na ruce něco teplého a když ruku stáhnu k sobě, je to taky červené. Asi setinu vteřiny na to zírám.
"Ježíšikriste, on krvácí z hlavy!!" Zaječím a rozběhnu se ven ze třídy. Po celé chodbě nikdo není, protože už zazvonilo. Naštěstí zrovna přichází učitelka angličtiny, jako obvykle pozdě, na svou hodinu u nás.
"Prosím vás! Haló! Jeden kluk spadl na roh lavice a krvácí z hlavy a nehýbe se a já nevím, co má dělat!" Sypu ze sebe vyděšeně.
Učitelka se rozběhla na svých podpatcích - klap, klap, klap - do tříd a když viděla tu spoušť, rychle volala záchranku. Ta přijela skoro okamžitě a naložili Marka do sanitky. Řekli jen stručně, že bude v pořádku, a odfrčeli do nemocnice s podezřením na otřes mozku.
My jsme byli taky docela otřesení. Seděli jsme v lavicích, ani nedutali a zírali před sebe. Někteří nervózně hryzali pera, jiní si hráli s prsty, dalšín strnule koukali před sebe. Já si prokřupávala klouby, jeden po druhém, což dělám, když jsem nervózní, hodně nervózní.
Ono totiž sedět v lavici a vidět před sebou prázdní místo, a vědět, že ten člověk teď leží v nemocnici a teče mu krev a ta krev je i tady ve třídě, člověka dost otřese.

Právě teď sedím na lavičce v parku s Debbie a přemýšlíme, co budeme dělat teď, když máme zbytek dne volno.
Kvůli jedné pitomé tužkové bitce.

Škola

Cestou na další hodinu uvidím, že skupinka kluků šikanuje menšího a slabšího kluka. Dojdu rychlým krokem k nim. " Hele nechte ho. To se nestydíte jít parta na jednoho malýho kluka. Jste jak malý děti."
Dívám se na ně naštvaně a dívám se jim všem do obličeje. Vzhledem k tomu, že mám přes dva metry a s rozložitou postavou. Po chvilce jeden kluk asi jejich vůdce vyjde krok ke mně. " To si myslíš, že se tě bojíme? Kluci na něj." Poštve tak na mě všechny ty kluky. A jelikož jim nechci ublížit ani si zařídit nějáky malér, tak se jen bráním.
Kamarádi co se do teď dívali zasáhnou a pomůžou mi je zahnat pryč. Už si jich dál nevšímám a podívám se na toho kluka. Ten se ke mě otočí. " Děkuju, že jsi mi pomohl. Jmenuji se Joe, můžu ti to něják splatit ?"
Já jenom zakroutím hlavou."Nepotřebuju to oplatit. Kdyby tě ještě někdy otravovali, tak se ptej po mě. Jmenuji se Minami Itsuki."
Odejdu na další hodinu a potom celý den ve škole proběhne bez žádných dalších zážitků. Po škole jdu pomalu domů.

Elisa

Přijdeš domů a jsi velice unavená z celého školního dne. Jsi nějaká líná a nechce se ti nic dělat. Doma jsi jenom ty a tvoje mamka, tvůj taťka je v práci. Podíváš se z okna a zrovna v tu chvíli jde kolem vašeho domu pošťák a zazvoní na váš zvonek. Nijak tě to nezajímá a zapneš si počítač. Zrovna když si sedneš k zapnutému počítači přijde k tobě mamka a podá ti modrou obálku.
„Přišel pan pošťák a nechal ti tu dopis“
Položila ti obálku vedle tebe na stůl a odešla. Řekla sis, že tu obálku otevřeš později, ale nedokážeš odolat a podíváš se na obálku. Adresa na tebe tam je, ale odesílatel tam není. Připadá ti to trochu divné, protože tady na ostrově se všichni podepisují a tak se podíváš do obálky. Tam je napsána adresa, datum a čas. Adresu neznáš a tak si jí jdeš najít v mapě. Když se vrátíš a podíváš se na zbývající údaje hrozně se lekneš, protože datum ti ukazuje, že tam máš přijít dnes a čas, že tam máš přijít za dvě hodiny. O něco víc tě zneklidňuje, že máš přijít do staré laboratoře, ale zase na druhou stranu tě hrozně láká, vždycky si ráda riskovala a tak si se začala připravovat na odchod.



Anna

Koupíš si svou vytouženou tyčinku a limonádu a pomalu se šouráš domů. Než dojdeš domů máš limonádu vypitou a tyčinku snědenou. Když přijdeš domů nikdo tam není, nevíš kde jsou tvá matka a tvůj táta a tvoje starší sestra je na brigádě. Když se podíváš na lednici je tam vzkaz od matky a modrá obálka, oboje je na lednici připevněno magnetem. Magnet sundáš a přečteš si vzkaz od matky: Ahoj beruško, jeli jsme s tatínkem na obchodním jednání a vrátíme se až v sobotu, tvá starší sestra přijde až zítra ráno, protože brigádu má daleko a potom přespí u kamarádky. Jo a abych nezapomněla, ráno tu byl pošťák a nechal ti tu dopis
PS: Líbám tě 
Nad posledními slovy jenom zakroutíš hlavou a podíváš se, se zájmem na obálku. Otevřeš jí a tam je jenom adresa, datum a čas. Když se zahledíš na adresu, poznáš ji. To je ta, kde se potulovala tvoje segra s tou její příšernou partou, jednou tě vzala s sebou a od té doby se snažíš na to místo zapomenout. Ale zase na druhou stranu tě tam něco láká a tak se podíváš i na datum a čas. Datum je zrovna dneska a čas, ZA PŮL HODINY ?? Zhrozíš se a vyběhneš ven.
„Aspoň se něco bude dít“.
Pomyslíš si



Amy

Všechno ti v domě připadá nechutné a tak si aspoň uklidíš svůj pokoj. Povídáš si s Flynnem, když v tom Flynn zavětří.
„Cítím, že budeš mít problémy holka“
Začne se škaredě smát, ale připadá ti, jako by jenom zakrýval, jak je nejistý. Nechápeš co se děje, ale Flynn se pořád jenom směje. Rád tě takhle popichuje, ale tentokrát ti připadá, jakoby se opravdu něco dělo, jako by snad zneklidnil. Nestihneš se ani Flynna zeptat co se děje, protože ti sleze z ramene a začne šmejdit po pokoji. Nevíš, co mu přelítlo přes nos, ale trochu znejistíš.



Ikugawa

Učitel dějepisu přijde přímo k tvému stolu a sedne si naproti tobě.
„Já vím, že jsi už nějaký ten den nešel do školy, jsem tu kvůli tomu, ale taky mám pro tebe jeden důležitý úkol. Dneska už škola stejně začala, takže do ní už nechoď, ale s tím úkolem to bude trošku těžší. Jestli teďka půjdeš se mnou, ve škole se za tebe přimluvím, že jsi byl nemocný a že jsem ti každý den nosil úkoly, ale na druhou stranu teď musíš jít se mnou, ale jestli nepůjdeš, tak budeš mít velké problémy.“
Znuděně zaúpíš a vstaneš. Profesor dějepisu- Collins také vstal a beze slova se vydal na cestu, ty se poslušně vydáš za ním. Když už jdete asi čtvrt hodiny, uvidíš před sebou starou laboratoř.
„Co se to tu děje, kam mě to vedete ?? „
Začneš protestovat, ale v tom ucítíš bolest na hlavě a ztratíš vědomí. Když se probudíš, jsi v místnosti a vedle tebe je ještě jedna dívka, která má na hlavě malou trhlinku z které jí ještě pořád trochu teče krev a ještě je tam jeden kluk.



Ania

Když jsi doklidila kabinet, všimneš si obálky na učitelčině stole s tvým jménem. Vezmeš ji a otevřeš ji. Je v ní pouze adresa, datum a čas. Podíváš se na adresu, ihned si vzpomeneš, že je to ta, kde si se procházela ve staré laboratoři. Podíváš se na čas a datum a uvědomíš si, že kdyby si teď vyrazila, tak by si se tam dostala právě na čas. Zeptáš se teda školníka, jestli by si mohla odejít a ten ti s radostí odpoví, že ano a ještě ti poděkuje za pomoc, tak se vydáš na cestu.



Catherine

Jsi ještě pořád trochu v šoku z toho úrazu. Táta už ti volal, že jeli oba dva na výlet a tebe tu nechali, protože museli vyjet už brzy ráno, v podstatě jsi o to ani nestála. Když tak jdeš a pořád přemýšlíš nad vaší tužkovou bitkou, když tu se ti naskytne pocit, že tě někdo sleduje.
„Jen moje fantazie, jen moje fantazie.“
Stále si opakuješ, ale pořád máš ten ošklivý pocit. Když zahneš do uličky, kudy si zkracuješ cestu domů uvidíš za sebou stín. Když se za ním otočíš, něco tě praští do hlavy takovou silou, že omdlíš a ještě k tomu tě trochu zraní. Na hlavě se ti udělá malá trhlinka, z které teče malý pramínek krve. Když se probudíš, vidíš jenom na jedno oko, protože přes druhé ti teče pramínek krve, sáhneš na to místo a podíváš se na ruku, která je celá od krve. Polekaně se na ni podíváš.




Minami

Po škole si to vykračuješ menším parčíkem, když v tom před tebe stoupne muž, dosti vysoké a statné postavy.
„Promiňte, nevíte, kde je Ivnova ulice.“
Zeptá se tě a protože jsi dobrák od kosti, tak mu ihned kývneš a zavedeš ho k jmenované ulici. Když už jste skoro tam, všimneš si, jak muž schovává vysílačku. Nijak si toho nevšímáš a zrovna když procházíte jednou z menších uliček, seskupí se okolo tebe spoustu mužů jak hora. Je vidět, že jim o něco de a tak se postavíš do bojové pozice. Chvíli se pereš, ale je jich přece jenom víc a nakonec tě omráčí. Když se probereš, probereš se v místnosti a s tebou je tam ještě jeden kluk a holka, které teče krev z malé trhlinky na hlavě

Cesta

Šmátrám rukou v kapse a hledám klíče od domu, které následně strkám do zámku a konečně si odemykám.
Kde sou všichni? Chjo, se sem musim dobejvat sama.
Odhodím školní tašku k židli u jídelního stolu v kuchyni. Podívám se na náš obvyklý vzkazník – dveře lednice. Ani mě nepřekvapí, že jsou rodiče pryč na tak dlouho. Někdy prostě odjedou a nechají nás tu obě samotné, ale to mi nevadí – dokážeme se o sebe postarat. Spíš mě zarazí, že mi tu pošťák nechal dopis.

Co se stalo? Mě pošta přece nechodí.
Jen pokrčím rameny a zvědavě obracím obálku mezi prsty. Roztrhnu ji a přečtu si vzkaz. Zvláštní - kdo je odesilatel? Jakmile poznám adresu, vybaví se mi ta sestřina příšerná banda, jaká s nimi byla nuda a jak mi vůbec nepadli do oka a jak… ZA PŮL HODINY?!
Zbrkle vyběhnu z domu a rychle zamknu dům, klíče si dám zpět do kapsy. Běžím na známou adresu, kterou jsem si přečetl v dopise.

„To ještě stihnu…“
Říkám si pro sebe a v tom okamžiku zakopnu o vlastní nohu a skácím se na špinavou zem. Zakleju a pomalu se zvednu. Rozhlédnu se po okolí, jestli někdo neviděl můj malý trapas – ne, vyvázla jsem jen s malou odřeninou na ruce. Opráším svoje oblečení a zarazím se.
Co blbnu? Tak přídu pozdě, no bóže! Dyk mě je to v podstatě jedno. Ať už tam na mě čeká kdokoliv, nedokáže se ani představit a vybalit vo co mu go, nestojí za to… au, sem lemra, co neumí ani běhat.

Kdybych to nechala plavat, udělám líp, ale teď už stejně nemám nic na práci takže si můžu dělat co chci. V duchu se zasměju a už normálním krokem jdu ke svému cíly. Dorazím tam s malým zpožděním. Obyčejná laboratoř. Co tady asi budu dělat? V hlavě mám tolik otázek, na které neznám odpověď. Hledám vchod do budovy nebo někoho… podezřelého?

Na cestě domů... a kdesi

"Tak ahoj, Catty, už musím. Dneska brácha slaví narozky, tak aspoň využiju tohohle času a pomůžu matce." prohlásí Debbie. Přátelsky se obejmeme a takové to typické "Tak čau!" taky padne. Pak ještě zvednem ruku do pozdravu a obě se rozejdeme.
Zase se ohlédnu na cestu před sebou a vytáhnu z kapsy mobil. Na displeji, s tapetou s medvídkem pandou, vidím nepřijatý hovor od táty. Zmáčknu tlačítko "call back" a přiložím mobil k uchu. Hluboko v uších se mi rozezní známé "tú, tú". Rychle zltumím hlasitost na polovinu. Vždycky si dávám mobil na nejvyšší hlasitost, abych ho slyšela, ale teď jsem byla tak rozrošená, že jsem si toho nevšimla. Konečně zaslechnu cvaknutí přijatého hovoru:
"Zlato?" ozve se. "To jsi ty, Cat?"
"Jo, to jsem já. Proč jsi mi volal?" Chvilku napřed nikdo neodpovídá, a já slyším, jak táta křičí na bráchu: "Počkej, já polezu první!" Pak zase slyší, jak přikládá mobil k uchu, takové to šustění - a pak se ozve:
"Beruško, nezlob, se, ale jeli jsme s tvým bratrem na výlet. Vzal jsem ho ze školy a odjeli jsme brzo ráno. Nezlobíš se, že ne, Cat?"
"Ne, vůbec."
"To je dobře. Vrátíme se večer, ahoj."
"Ahoj."
Pak zase slyším jen "tút, tút" a konec.
Strčím si tedy mobil zpět do kapsy a pokračuju na cestě domů. Pořád nemůžu vytlačit z hlavy ten obraz, tu vzpomínku, tu chvíli, kdy jsem zhrozeně zírala na ruku od krve, zatímco z kluka přede mnou vyprchávalo vědomí, společně s tou červenou krví...
Otřesu se, jako bych dostala zimnici, a snažím se vyklepat z mysli ten dotěrný snímek. Bohužel se mi to nepovede, a tak zabloudím o ulici dvě dál. Naštěstí si vzpomenu, že odsud vede pěkná zkratka k domu, a tak zahnu za uličku.
Znovu se otřesu, tentokrát je to ale jiné. Cítím v zádech čísi pohled, jako by mě vrtal přes batoh ke kostře, a ten pocit se mi rozlézá po celém těle. Vím, nebo spíš chci vědět, že za mnou nic není, ale nedaří se mi to.
Je to jen tvoje až příliš bujná fantazie, holka, zklidni se, proč by tě měl někdo sledovat... Klídek, no tak... namlouvám si, ale v duchu už za sebou vidím nějakého úchyla, zloděje, únosce, nebo vraha...
Když ale zase zahnu, všimnu si za sebou stínu.
Sakra. Jakže byla ta sebeobrana? Jednu ruku pod bradu, kopnout do rozkroku, a prst zahánkout k oku a snažit se vydloubnout oko.... přemýšlím zoufale a snažím se nevnímat ten děsivý pocit - strach.
Prudce se otočím a užuž chci kopat a křičet, a taky jsem připravená odhodit v nejhorším tašku a doufat, že mu bude stačit aspoň to, a utíkat. Ale to, co dostanu, jsem nečekala. Ve vteřině mě cosi tvrdého praští do hlavy neuvěřitelnou silou a já se skácím k zemi. Ještě cítím tu hroznou bolest tak vteřinu, a zamlženýma očima vidím mlhavý stín, ale pak se ponořím do černé tmy a upadnu do stavu, kterému se říká mdloby.

"Co to... uhm..." zamumlám a rozlepím jedno oko. Druhé rozlepit nejde. Radši toho nechám a pokusím se rozhlédnout. Všimnu si někoho, kdo taky leží.
V neuvěřitelně rychlém reflexu se prudce posadím a ruce zvednu do obrany. Pak se zase skácím zpátky.
Celé tělo mě bolí, ale i tak zvednu bolavou, jakoby paralyzovanou ruku, a dotknu se zavřeného oka. Opět cítím a vidím krev na ruce. Nevědomky se otřesu a zděšeně se rozhlédnu. Cítím velkou bolest, takovou tu řezavou a bolestivou, a cítím, že mi pořád teče z hlavy krev.
Ach bože, kde to sakra jsem?... to už ale nestihnu domyslet, protože to znovu přijde - zase upadám do spánku...

V mém domě

Tázavě se na Flynna podívám. Ale vypadá, že rozhodně nehodlá nic vysvětlovat, tak se jen posadím do křesla u okna.
Jak to myslíš?
Flynn však začne pročenichávat pokoj a šmejdí, kde se dá.
Flynne?!
Naléhám na něj, když vystrčí čumák zpoza nočního stolku, v tlamě má chomáček nějakých vlasů. Dle blonďaté barvy soudím, že jde o vlasy mého otce.
Fuj je to!
Okřiknu ho dřív, než si uvědomím, že to není žádný domácí mazlíček, nýbrž tvor stejně inteligentní jako já.
Promiň, ale je to nechutný. Flynne, jak to myslíš? Jaký problémy? Nás přece nikdo nemůže zastavit. Jsem mistriní plánování, mám to přesně vypočítané. Vypustím tvory z Mormondie sem a ovládneme Zemi. Není nikdo, kdo by nám v tom mohl zabránit. Flynne, odpověz!
Vážně začínám být nervózní a na ukazováček natáčím pramínek vlasů.
Nebo že bych na něco zapoměla? Ne, to není možné. Jsem na téhle zami momentálně ten nejmocnější člověk, jen o tom zatím nikdo neví. Tak co je za problém?
Usilovně přemýšlím, co tím Flynn mínil. Uvědomím si, že on má mnohem víc smyslů, než člověk. Možná díky jednomu z nich ví něco, co já nemohu ani v nejmenším tušit.
Přece není nikdo, kdo by dokázal porazit mě a mé přátele z Mormondie. Nikdo! Nebo snad ano?... Ne...

někde v laboratoři či co to je

Když se tam probudím tak asi minutu koukám kolem jako sova z nudlí,pak se vzpamatuju,chci vykřiknout ale dojde mi že by to asi nebyl dobrý nápad
ááá unesl mě šílenec,nenapadlo by mě že na to někdy pomyslím - já chci zpátky do školy !
začnu se všelijak kroutit,pak mi dojde že to je kravina,že mám asi halucinace nebo to je jen sen,tak zavřu oči a usmívám se,ale po chvilce mi dojde že to asi sen nebude,při snu by mě asi nebolela hlava,pak se kouknu kolem sebe,první co zaregistruji je nějaká holka s krvavou dírou v hlavě a vedle je nějakej kluk
to nevypadá dobře
pak dostanu záchvat,asi vztéku
Tááákže,já řík...
zabolí mě pusa tak jaksi přestanu a začnu zhluboka dýchat
tak klid,všechno bude dobrý,teť někdo přijde a tuhle hru zkončí,ale doufám že to zkončí dobře pro nás
Začnu se klepat vzteky,protože jsem nadmíru vytočený,kdyby sem nebyl tady a nebyla tady ta krvavá holka tak by sem začal řvát a mlátit do všeho kolem,bohužel je to jaksi nemoné,tak prostě jen zavřu oči a čekám co se stane
To nás budou jako mučit hladem ?

Cesta domů -> Doma

Cesta domů je obyčejná. Není ani hezky, ani škaredě, zdá se mi, ale počasí nevnímám. Spíše se sklopenou hlavou dávám pozor na to, abych zase nespadla a nepřipsala bych si další trapas. A to se mi vůbec nechce. Ve škole se nic zvláštního nestalo. Nuda, učení, nuda.... A tak se dá zhodnotit všechny hodiny. I když jsem nic nedělala, připadám si pekelně unavená. Jen vůbec nevím čím to je. Já se opravdu dneska nenamáhala. To vlastně skoro nikdy nedělám, nejsem vůbec sportovní typ. Nevnímám okolí kolem, k tomu mi napomáhají mp3 a její sluchátka, z kterých se line nádherný hlas Pierra Bouviera. Konečně dopajdám, a to prosím bez žádného klopýtnutí, k mému domovu.
Ten „domov“ je menší obyčejný domek s garáží a malým dvorkem za domem. Jeho nevýhodou je, že byl postaven na menším kopečku, a tak abyste se k němu dostali,musíte otevřít branku a vystoupat po strmých schodech. Odmalička tyto schody nesnáším, jako malá jsem si myslela, že mě nemají rády a proto na nich pořád padám. Teď už vím, že je to pouze má nemotornost. Tentokrát však klopýtnu, štěstí už odešlo. Asi je to tím, kde je můj cíl – „Domov“.
Chvíli mi trvá než ve svém batohu, kde mám „všechno hezky uložené“, najdu klíče od dveří. Branku míváme vždycky otevřenou, jen dveře se musí odemykat. Další nevýhoda tohoto domu. Dům je šedý, není nic, co by vám na něm upoutalo pozornost. Jedině ony strmé schody.
Nakonec přece jenom klíče najdu a já šťastná, že jsem je našla, protože někdy to bývá problém. Někdy jsem extrémně zapomětlivá, a moje spolehlivost se po té vytrácí. Odemknu dveře, klíče si dám do kapsy od riflí a třísknu s dveřmi – moje obvyklá reakce, když přijdu domů. Zuji si boty, když uslyším známý hlas. Hlas mé matky.
“Elis?“
Ozve se z kuchyně. Máma nejspíš ohřívá můj oběd, jelikož se už jídla z jídelny nedotknu. A to nikdy. Naštěstí máma má na vaření většinou čas a když ne, umím si jídlo uvařit sama. Kolikrát vařím večeři, nebo dokonce i oběd.
Táta není doma, jelikož to by máma byla ticho, neřekla by ani slovo, možná by ani nevařila. Je to s nimi fakt o život.
“Hmmm? Jo, jsem to já....“
Zabručím, ale tak, aby to matka slyšela. Ozve se mumlání, něco jako „co zase s tebou je“. Co nejrychleji (pro mě to znamená „rychle a bez klopýtnutí“) jdu do svého pokoje, kde si zapnu počítač, převleču se do svého obvyklého oblečení na doma – černé číslo o pár čísel větší, olivově zelené tepláky a papuče opět větší než má noha – velké a chlupaté s tváří opice. S ní můžu žertovat, že se mi podobá.
I přes to, že už mám dávno zapnutý počítač, se dívám z okna. Máme hezký výhled, který opravdu stojí za tu námahu po strmých schodech.Ten pohled je k nezaplacení. Zrovna vidím jak jde k nám pošťák. Prstem míří na náš zvonek a za sekundu už zvonek dolehl až k mému pokoji. Rychle si sednu k počítači, jelikož se mi tam vůbec nechce. Jak už jsem řekla, cítím se unaveně. A zajímalo by mě proč.
Mamka hned za okamžik zaklepe na dveře, a já zamručím známé „dále“. Donesla mi modrou obálku a v druhé ruce talíř se špagetami a omáčkou. Pousměji se na ni.
“Děkuji...“
Máti hned za chvíli zmizí, nejspíš mě nechce rušit. A to bych ji moc ani nedoporučovala. Oddálila jsem se totiž od nich, už nemám sílu na jejich hádky, které znám od svých 3 let. Kolikrát se s nimi hádám hůř než s učiteli.
Nejdřív jsem se rozhodla, že sním oběd. Obálku nechám na později. A tak se najím, po té začnu vyhledávat různé věci na internetu. Jenže mi to nedá. Láká mě ten dopis. Málokdo mi někdo píše, dopisy nedostávám. A ještě když je to v modré obálce!
Proto odložím už dávno čistý talíř, a do ruky si vezmu obálku. Zadívám se na ní. Je na ní napsaná má adresa, ale udiví mne, že tam není jméno a adresa odesílatele. Rychle obálku roztrhnu a přečtu si dopis. Teda spíš jenom papír, na kterém je napsaná adresa, datum a čas.
Co to má znamenat? Všichni se tady podepisují, tak o je to za záhadnosti! Že by rande?
Pousměji se. Adresu neznám proto si ji vyhledám na internetovém serveru, kde jsou online mapy. Zjistím si, že na té adrese je stará laboratoř. Tím se mi ihned změní myšlenky.
Dobře, takže to rande nejspíš nebude. Možná mi to poslali spolužáci, jelikož mě chtějí vystrašit...
Podívat se na zbývající „parametry“. Datum je jasný, je to datum dnešní, a čas určuje, že bych na tom místě měla být za dvě hodiny. Zdá se mi to jako dobrý čas. Chtěla bych vědět, co se tam skrývá, kdo mi to napsal a vůbec proč. Riskovat se musí, a já i přes svou nemotornost ji mám ráda. Proto se začnu převlíkat, líčit se a upravovat si vlasy tak, abych vypadala hezky a dokonale, ale ne jako přemalovaná mrcha. Tak nikdy vypadat nechci. Dvě hodiny jsou tak akorát, jelikož stejně budu ještě dělat pár věcí na počítači. A bude chvíli trvat, než tam přijdu.

V parku

Poškole si zajdu do malého parku nedaleko na půlce cesty domů. Najednou ke mě přijde muž s dobře stavěnou postavou. Tak bych chtěl jednou vypadat. Zpetá se mě na kednu ulici a já se rozhodnu ho tam rovnou dovézt. Stejnak mám cestu kolem.
Když už jsme skoro tam, tak si všimnu, že si ten muž schovává vysílačku nebo něco podobného do kabátu. To se mi asi jen zdálo. Teprve až procházíme jednou menší uličkou mezi domy, tak se kolem nás objeví pár chlapů. Vůbec nepromluví, a tak se rozhodnu bránit. Vzhledem k tomu, že jich bylo moc to, ale rychle skončilo.

Po probuzení

Pomalu se proberu a trochu potřepu hlavou, jako bych tu bolest chtěl setřást. Rozhlédnu se kolem a zjistím, že jsem v nějáké menší místnosti a se mnou jsou tam dva další lide , kluk a holka. Mezitím co se probírám vidím, že se ta dívka pohne, ale nevypadá dobře. Teče ji krev z hlavy a má něco s rukou. Ten kluk na tom taky není nejlíp. Jenom něco zablábolil a snaží se tvářit naštvaně.
Počkám ještě chvíli a pak se po kolenou a rukou dostanu k dívce. Nahmátnu jí tep, a tak se mi uleví. Vypadá to, že je spíš v šoku. Nechám ji teda být a radši se ještě podívám na toho kluka. "Nenapadá tě proč nás napadli a dovlekli sem ? Mě teda nic nenapadlo." Mluveni i pohyb mi udělali trochu zle, ale poté co se zhluboka nedechnu se to zlepší.

Anna

Hledáš vchod ale nikde nic najednou uvidíš, jak přímo k tobě kráčí váš učitel dějepisu, vytřeštíš oči, co ten tu dělá, přijde až k tobě a aniž by si byla schopna jakékoliv reakce praští tě do hlavy až ztratíš vědomí. Hodí tě do jakési ohyzdné místnosti s dvěmi dalšími dívenkami a v místnosti byli už dva kluci a ještě jedna dívenka, která měla skoro půlku hlavy od krve a stále jí z hlavy trochu krve teklo. Z toho jak tě omráčeli ještě vidíš mlhavě, ale tohoto jsi si všimla ještě si všimneš, že údajný muž tobě neznámý, přijde k jednomu z kluků a dá mu do ruky nějaké obvazy, řekne mu něco, čemu nerozumíš a odejde. Kluk (Minami) vstane a začne tobě neznámé dívce obvazovat hlavu. Přijdeš, no spíše se připlazíš k nim a zeptáš se Minamiho jestli nechce pomoct…

Amy

Ty si myslíš, že tě nikdo neporazí, také jsem si to myslel, ale teď, no nevím holka..
Začne se na tebe pochybovačně dívat a také začne papat jakousi neidentifikovatelnou zelenou sušenku, kterou našel zpod tvého stolu společně s údajnými vlasy.
Promiň holka, ale nemůžu tě pořád vodit za ručičku jako nějakou malou holčičku, ano mohl bych, ale musíš se naučit starat se sama o sebe..
Vychrlí na tebe mezi sousty.
A taky by si mohla koupit nějaký dobrý sušenky, tohle je pěknej hnus.
Zakření se a zbytek sušenky hodí zase zpátky za stůl.
Možná by si se měla trochu opatřit, myslím, měla by si tu teď tak tři dny být a zmapovat si pořádně celý tento poměrně malý ostrov a potom započít první éru našeho plánu.
Dořekne a tázavě se na tebe podívá.

Elisa

Když se konečně dochystáš na svoji osudovou cestu, která ti naprosto překope celý tvůj doteďka docela normální život překope vzhůru nohama. Jdeš a ani nejsi u staré laboratoře a už tě někdo omráčí. Probudí tě rána, kterou si dáš, když spadneš na zem.
Opatrně, už jsi nám zmrzačil jednoho pokusného králíka.
Pokárá ho druhá postava, která stojí přímo vedle něj a porozhlédne se po místnosti. Poté přejde k Minamimu, předá mu obvazy a něco mu řekne, čemuž nerozumíš. Poté se osoba vedle tebe pohne a blíží se směrem k Minamimu, který obvazuje zraněnou dívku. V poměrně malé místnosti je s tebou ještě pět lidí a všichni vypadají dost udiveně kromě té zraněné dívenky.

Elizabeth

Nevíš co se s tebou děje, jsi v bezvědomí. Probere tě teprve skřípot velkých a pevných dveří a následný náraz na zem, nebyl silný, ale přesto si trochu zaúpěla. Podíváš se směrem ke stropu a tam uvidíš pár pavučin a na nich velké ohyzdné….. Začneš se hrozně třást a zrychleně dýchat (můžeš si vymyslet i cokoliv dalšího :D). Snažíš se uklidnit a myslet na hezké věci. Radši se podíváš po místnosti, všichni jsou netrpělivý a vypadají dost vynervovaně. Tvá fobie tě mučí, jako kdybys byla v jednom ohni, je ti zle a hrozně ses začala všeho bát.

Catherine

Nevíš co se kolem tebe děje, nevíš co se s tebou děje, jsi v bezvědomí. Probudí tě až dotyky na hlavě pomalu otevřeš oči a nad tebou se sklání jakýsi kluk, trochu se lekneš a cukneš hlavou ucítíš bolest, jakoby ti do hlavy zapíchli tisíce a tisíce ostrých jehel. Pomalu si šáhneš na hlavu a to co ucítíš nejsou vlasy, ale jsou to obvazy v tu chvíli ti vše dojde, ta rána do hlavy a ta krev co ti poté z té menší rány tekla. Rozhlédneš se po místnosti, vidíš tváře, které znáš od vidění ze školy. Ale v rohu uvidíš někoho, koho jsi ještě neviděla, podivně se třese, nechápeš pomoct, chceš jí pomoct, ale nemůžeš se ani pohnout.

Minami

Do místnosti přivedou, no spíše dotáhnou další tři osoby. Přijde k tobě jeden z dvou, kteří je sem dotáhli a dá ti do ruky obvazy.
Vím že jsi schopný, tak ji ošetři.
Řekne, vstane a odejde. Podíváš se směrem k dívce a začneš jí obvazovat hlavu. Po chvíli se probudí a začne se rozhlížet po místnosti, také se rozhlédneš. Všichni vypadají tak rozrušeně a vynervovaně a jedna dívenka co sedí v rohu zvlášť.

Ikugawa
Když na tebe Minami promluví otevřeš oči a zvedneš hlavu. Když si chystáš jazyk na správná slova otevřou se dveře a do místnosti dva velcí týpci přitáhnou další tři děvčata. Potom jeden přijde k Minamimu a požádá ho o laskavost. Chvíli se díváš, co dělá a poté se rozhlédneš po místnosti, všichni jsou značně nerozhodní a vyvedení z míry. Jedna dívenka v koutě je na tom značně docela špatně, dokonce se i třese, ale nepřipadá ti, že by to bylo z toho.

Kdesi s lidmi a pavouky

Sotva otevřu oči, naskytne se mi nepříliš hezký pohled, ale pro mě je přímo příšerný. Velcí pavouci ve velkých pavučinách na stropě mě vyděsí. Ústami ztuhnou v bezhlasém křiku. Nakonec se celá roztřesená rozhlédnu po místnosti, snažíc se nemyslet na pavouky a pavučiny. Raději se sooustředím na lidi v místnosti. Postupně si všechny prohlédnu. jako poslední se zaměřím na krvácející dívku a pokusím se dostat k ní.

V mém starém pokoji

Proč bych tu měla...zůstávat? Ne, má pravdu, měla bych to okouknout...
Asi máš pravdu Flynne...
Usilovně přemýšlím, a přemýšlím.
Flynne, proč tak najednou? Děje se něco, co bych měla vědět? Mě nikdo za ručičku vodit nemusí, dokážu se o sebe postarat, vždycky jsem to zvládala...
Ušklíbnu se při pohledu na krvavé skvrny na ložní prádle.
Ale, bez tvé pomoci mi to půjde mnohem hůř. Flynne, co se děje, co se stalo nebo stane?
ne, ne ne ne NEEEE!!! Žádné překážky nejsou přípustné. Zvlášť ty nebezpečné. Jediný, kdo je tu teď nebezpečný, jsem já....
Rozhodně si nehodlám připustit, že bych měla být ohrožena já, nebo můj plán, na to jsem asi příliš... co vlastně? krutá? sobecká? kdo ví...

V temné místnosti

Znovu se podívám na tu dívku. Je na tom vážně blbě. Kdybych aspoň měl něco čím bych jí to krvácení zastavil. Sakra. Ať se rozhlížím jak chci, nic nenajdu.
Ještě se podívám na toho kluka, ale ten vypadá v pořádku. Ale proč nás sem dovlekli ? A co, že byly tak organizovaní. A proč zrovna nás ? To chtějí výkupný nebo co ?
Nestihnu se moc zamyslet a už se otevřou dveře. Dva svalovci dovlečou do místnosti další tři dívky. Cože ? Víc lidí ? Jeden ke mě přijde a dá mi obvaz. "Díky." Než stihnu něco říct, tak už se otočí a odchází. "Asi nám neřeknete, proč jsme tady, že ?" Ani jeden z nich neodpoví a jen zabouchnou dveře.
Nestarám se o to dál a dojdu k té dívce, cpo je na tom tak špatně. Snažím se ji dotat do lepší polohy, tak ji opřu zády o stěnu.
Potom ji začnu pečlivě obvazovat ránu na hlavě. Asi v polovině ke mě po kolenou dojde nějáká dívka. "Jseš hodná, ale já to zvládnu." Dívám se na tebe a víš, že to myslím vážně. Pak se rozhlédnu a vidím další dívku, ale ta spíš vypadá, že má strach. "Myslím, že by jsi se měla spíš postarat o tu dívku támhle." Ukážu hlavou k dívce, která se třese a pořád běhá očima po místnosti. Měli by jsme se asi líp poznat. Nejspíš budu muset začít.
Dokončím to obvazování, zkontroluji, že se navyvrátí na stranu a stoupnu si. Dojdu skoro do středu a podívám se po lidech, co jsou při vědomí nebo aspoň v klidu.
"Ahoj moje jméno je Minami, ale můžete mi říkat Ikky. Vypadá to, že tu nějákou dobu ztrávíme spolu, takže by jsme se mohly představit nebo říct, co si pamatujeme než nás unesli." Snažím se vypadat klidný. Dokonce se mírně usměji, jen abych dodal ostatním kuráž a zlepšil jejich stav. Rád bych věděl co za tím vším stojí.
Znovu se kolem rozhlédnu a narovnám se abych vypadal silný.
Vydíte před sebou kluka něco přes dva metry vysokého s širokými rameny. Má zelené oči krátké černé vlasy.
"Jestli se někdo cítí, že by mohl něco říct, tak mluvte. Rád bych totiž věděl co za tím vším je." Posadím se a začnu s tím co si pamatuji já. "Nejdřív, ale začnu já. Stejně toho moc není." Posadím se trochu pohodlněji, a pak začnu.
"V parku mě oslovil muž, který nevěděl, kde je jedna ulice. Nepamatuji si jméno té ulice, ale na tom asi stejně nezáleží. Když už jsme tam skoro byly, všiml jsem si vysílačky, a když jsme se dostali do jedné úzké uličky, tak se objevili další chlápci a po krátkém boji mě přemohli. Dostal jsem ránu, a pak si jenom pamatuji, že se probouzím tady." Ukážu na celou místnost. Snad někdo z nich ví víc.

Zajetí

Au, to je kus vola ten učitel.
Nadávám v duchu, ještě než se mi zavřou oči a upadnu do bezvědomí.
Probudím se až v nějaké neznámé místnosti a dalšími, které tu drží jako mě. Na chvíli to nevnímám a snažím se trochu probrat.
Kde to sem? Proč tu sem? Kdo sou oni a co chtěj? Výkupný? Já mám pech, rodiče jsou pryč i se sestrou.
Nesnáším, když mám tolik otázek, na které si nedokážu sama odpovědět. Promnu si spánky a pořádně otevřu oči, rozhlédnu se po místnosti a zastavím pohledem na mužích, kteří mě sem přitáhli. Říkají něco, čemu nerozumím. Rozhodnu se, že pomůžu tomu klukovi. Pomalu se dobelhám po čtyřech k zraněné dívce.

Nepotřebuje další pomoc, přikývnu a opřu se o stěnu vedle obvazované. Kluk mě upozorní na vyděšenou dívku, které jsem si málem ani nevšimla. Snaží se dostat k zraněné, jdu jí naproti a zastavím ji.
„Počkej, co je ti, sedni si a uklidni se.“ Řeknu jí potichu.
Chytnu ji za ramena a jemně se jí snažím posadit a opřít o stěnu. Nejsem moc dobrá v utěšování nebo tak, vždy jsem to nechávala na ostatních – jejich problém, nevnucovala jsem se jim, ale dívku chytnu jen za ramena a chvíli ji sleduju. Nejspíš se bojí celý téhle místnosti nebo nevím čeho, ale mezitím mladík, který obvázával zraněnou, vstane a dojde do středu místnosti.

Představí se jako Minami a vypadá docela klidně. Myšlenka na to, že tu strávíme delší dobu, mě trochu vyděsí – opravdu tu nechci zůstat dlouho. Začne vyprávět, jak se sem dostal a mě napadne, jestli to třeba není nějaká stávka učitelů, ale radši takovou pitomost rychle vyženu z hlavy. Taky bych ráda zjistila, co se stalo a co se stane. Nejspíš čeká, jestli někdo řekne něco víc a abych mu pomohla, taky řeknu svoji historku.
„Mě přišel dopis. Teda příjdu ze školy a na stole mám modrou obálku a uvnitř bylo napsaný… vlastně jen adresa starý laboratoře, vydám se tam z nudy a můj učitel dějepisu mi de naproti. Taky sem od něj dostala jen ránu do hlavy a probudila se tady. Nic dalšího nevim.“
Rozhlédnu se po místnosti a můj pohled skončí na vyděšené dívce, kterou mám vedle sebe.
Achjo, co se to atdy děje?!

Život vzhůru nohama

Když mě zastaví dívka, se slovy abych se uklidnila jenom se ještě víc roztřesu, protože moje mysl, se už zase stáčí k pavoukům. Když se mě pokusí navíc posadit a hlavně opřít o stěnu, v hrůze že na mě pavouci slezou, se jí rychle vycuknu.
"Ne, to né!" vykřiknu tiše (takže mě asi slišela jenom ta dívka) couvajíc od stěny. Snažím se nedívat na strop, ani nemyslet na to, jak po mě ty pavouci lezou. Celá roztřesená odcouvám asi metr od stěny. Mezitím už ten kluk krvácející dívce pomůže, takže se zastavím, protože už není důvod někam chodit. Celá roztřesená si dřepnu na zem a pozoruji dívku, která se mě pokusila posadit.
Když začne Minami mluvit poslouchám. Potom také poslouchám tu dívku, co se rozhodla mi pomoct, jenže mi tím moc nepomohla. Když domluví, tak po chvilce mlčení, kdy zvažuji co má říct a také se snažím trochu zklidnit, ze sebe nakonec vypravím: "Já jsem Elizabeth, ale většinou se mi říká Eli. Nepamatuju si nic z toho co se stalo a proč jsem byla v bezvědomí. Jenom to probuzení."
...kdy jsem málem zase omdlela strachy. Ach bože, to je snad zlej sen. pomyslím si, ale nahlas to neřeknu. Už tak asi vypadám divně, když se klepu v nějaký místnosti, kde asi ostatní nevidí nic, čeho by se měli bát.

Paul

Jdeš si po ulici, normálně by jsi radši zůstal zavřený doma, ale maminka tě poprosila, abys došel na nákup, protože doma už není nic k jídlu a tvá matka i s tvojí sestrou mají moc práce. Matka ti dá mapku, ve které se ale vůbec neorientuješ a proto si jdeš jen tak na zdař bůh po městě a hledáš nějaké nákupní centrum. Žádný dopis ti nepřišel a ty o ničem nevíš, nevíš o nebezpečí co ti právě hrozí ale v tom,…………….. “prásk!“ trefí tě cosi do hlavy a ty ihned ztratíš vědomí. Vidíš pouze temnotu a bolí tě hlava, jako by ti do ní udeřili kamenem, pomalu začneš nabírat vědomí. Cítíš, jak se houpeš, jako by jsi byl na houpačce, ale tohle není houpačka ne, tohle je něco úplně jiného. Najednou uslyšíš, jako by se otevíraly nějaké opravdu těžké a při tom i opravdu staré dveře. Už, už chceš otevřít oči, když v tom tě naprosto probere bolestivý dopad na jakousi velice studenou a tvrdou podlahu v neurčité místnosti, kde jsi nikdy nebyl a nikoho z těch co jsou tu neznáš. Když se za tebou zavřou dveře a ty se podíváš po místnosti, uvidíš tam šest osob asi stejně staří jako jsi ty. Nikoho neznáš a všichni jsou ti cizí, to je asi pochopitelné, když jsi tu nový..

Amy

Máš pravdu, jsi schopná holka, ale všechno se časem dozvíš, ono to na sebe nenechá dlouho čekat.
Ušklíbne se Flynn a začne šmejdit po celém pokoji.
Víš, měli by jsme jít trochu nakoupit, mám hlad a do školy zítra nepůjdeš a půjdeme se tady porozhlédnout, kam by jsme asi tak potom vypustili naši první velkou kamarádku.
Vychrlí na tebe Flynn svůj rozpis, jako kdyby to byli nějaké domácí práce. Prostě už to má v povaze, vždycky chtěl všechno mít přesně naplánované, vždycky mě všechno do minuty, nikdy se nikde nenudil a dokud jsi nebyla ve své zemi, dělal tam jakýsi záskok místo tebe, takže mu to nemůžeš mít za zlé.
Tak co, souhlasíš ??
Zeptá se tě Flynn netrpělivě, vyleze ti po pravé ruce až ke krku a pošimrá tě vousky po krku.

Ostatní

V místnosti se na chvíli rozlehne ticho, hrobové ticho. Jediné co ho přerušuje je Elizabethin zrychlený dech, který má kvůli své fobii z pavouků. Když v tom se otevřou dveře a do nich vstoupí opět naše známá dvojice v kuklách a s sebou táhnou kluka, kterého nikdo z vás nezná, asi je tu nový. (taaak a teď by jste se měli mezi sebou trochu poznat, protože bych vás chtěla vidět, jak spolupracujete a při tom se vůbec neznáte, promiň Elis že ti kopíruji slova :D)

Zatraceně špatnej nákup

Fuj, kam jsem se to dostal? Co je to za místo? Všechnu je tu takové klidné a tiché, že by člověk myslel že je na tomhle místě úplně sám. Tohle není domov, to určitě ne.

Cestou městem se snažím myslet na cokoli, jen ne na tátu, ale ten obraz jeho těla se mi pořád vrací. Je něco jiného vidět mrtvolu milované osoby než vidět mrtvolu nepřítele. Té milované osoby se už nijak nezbavíte, na nepřítele zapomenete. V tu chvíli mi před očima vyskočí pohled těch vyděšených očí, co zcela nechápali a žadonili o pomoc a poslední kousek soucitu, ale nic z toho nedostali.
Pak přišla tma a s ní i bolest. V tu chvíli ať se snažím sebevíc, nemůžu myslet, křičet, prostě nic.
Začínám konečně vnímat svět okolo sebe, ale mé tělo je stále slabé a sotva dokážu pohnout prstem, natož třeba celou rukou nebo otevřít oči. Cítím jak se mé tělo houpe, jako na houpačce či tak něco, ale houpačka to není, to je to jediné, co v tuhle chvíli dokáže můj mozek vyprodukovat, ale na víc se nezmůžu.
Ozve se vrzání, podle těžkosti vrzání se nejspíš jedná o dveře nebo něco jiného hodně těžkého a otáčivého.
První věc co ucítím skutečně na vlastní kůži je dopad nejspíš na zem, kamennou a chladnou. Nechtějí se mi otevřít oči, nejspíš ze strachu, co spatřím nebo možná z toho, co bych mohl spatřit. Nakonec je nechám zavřené, jen se převalím na záda s rukama roztaženýma jako Ježíš na kříži.
Co příde teď? Velká kostěná dáma s kosou? Nebo rohatec a stařík se svatozáří? Nebo....
Z promlouvání k sám sobě mě vytrhne až cosi, co se mi začne pohybovat po dlani, pavouk. Bez rozmýšlení sevřu ruku v pěst a nebohého pavouka rozdrtím. Dále zůstanu ležet a nechávám se uklidnit zvuky svého vlastního dechu. Pak mi ale něco dojde. Ten dech, ten není můj. Pomalu otevřu oči. Rychle prolétnu všechno ve svém zorném úhlu. V tu ránu se mi vrátí i bolest hlavy. Pomalými pohyby se posadím, nohy si přitáhnu k sobě s kolenama lehce nadzvednutýma. O levé koleno, které je níž, si opřu ruku o zápěstí a o pravé si opřu loket, při čemž si pravou rukou začnu lehce masírovat místo na hlavě, kde mě to bolí. Po krátké chvilce zvednu pohled výše než na zem přede mnou a spatřím šest dalších lidí, přibližně asi stejně starých jako já. Rukou sjedu po černých vlasech a nechám jí, aby se zkroutila do jakési přirozené polohy a jen tiše sleduji lidi přede mnou.

Kdesi... možná... v... v laboratoři?

Bezva, takže to byl jen sen.
To bylo první, co mi přišlo na mysl, když jsem se opět začala probouzet.
Třeba jsem byla prostě moc unavená, a doma usnula při jídle. Myslím, že slyším tátu...
Spokojeně se usměju, ale vytřeštím oči, když mě začne strašlivě bolet hlava a i ten úsměv bolí. Bolestný úsměv na mé tváři se zkroutí do úšklebku a za chvíli se zmateně začnu rozhlížet okolo. V rohu vidím třesoucí se dívku, pak tu stojí několik dalších lidí v mém věku, a jeden z nich zrovna mluví. Téměř automaticky zvednu ruku a dotknu se hlavy, ovšem necítím své vlasy, nýbrž cosi, co nepřipomíná ani vlasy, ani dredy, ale spíš ručník nebo hadr nebo... obvaz.
Takže se mi to přece jen nezdálo. To už mi samozřejmě mohlo dojít dřív, ale pořád jsem měla malou naději, že se stane něco, a já přejdu z tohohle snu, který navazoval na první, zpátky do reality, probudí mě domovní zvonek, a já poběžím otevřít tátovi s Harrym...
Houbeles, jsme někde zavření a nevíme kde. Super. Opravdu, opravdu super. Nejvydařenější odpoledne, jaké jsem kdy zažila.
Poslouchám slova toho Minamiho, pak té holky. Napadne mě, že jestli se mi podaří něco říct, tak určitě nebudu chromá. Zkroutím pusu do úšklebku, rozhlédnu se kolem sebe a pokusím se posadit, ovšem ruce mne zradí a než se jimi přesunu k tělu, asi by mohla uběhnout třetí světová válka. Vzdám se tedy naděje, že bych si s nimi mohla promluvit, a koukat na ně přitom, a tak začnu pohybovat rty a mluvit do stropu:
"Já jsem... uf... Catherine." dává mi celkem práci cokoliv říct, a tak jsem ráda, že ze sebe po minutě dostanu svoje jméno.
"Ale všichni... všichni mi řík-říkají Cat."
No bezva, Catherine. Než jim sdělíš důvod své návštěvy, tak uběhne týden. Zkus to líp, tímhle tempem z tebe bude babka, než dořekneš větu! pomyslím si, a pokusím se mluvit dál.
"Šla jsem ze... ško...ly."
Je mi neuvěřitelně trapné jak mluvím, připadá mi, že je to horší a horší a obličej mě bolí tím víc, čím se snažím dělat delší a lepší věty.
"A... a něk... někdo mě sledoval, a já... jsem mu chtě... chtěla utéct, a-le něčím mě praštil... a p-pak jsem se ocitla... tady a..."
Cokoliv chci říct dál, nejde to. Ať se snažím, jak chci, nemůžu už vyslovit jedinou hásku, jako by mi někdo přetnul hlasivky a stala se ze mně němá.
Po dvouminutové pauze, kdy jsem nabírala síly opět pohnout rty, jsem ze sebe vymáčkla:
"Není tu ně... něco k pití?"
Bohužel není, nebo je přímo za mnou, protože žádné nevidím. Škoda, mám strašnou žízeň a sucho v ústech. Jazyk se mi lepí na patro a to dává mé mluvě ještě horší přízvuk. Jako bych byla Norka, nebo Švýcarka, nebo nějaká taková ta severská dívenka s plavými vlasy, holí v ruce, ovečkami kolem široké, vyšívané sukně, mrazem červenými tvářemi a krátkýma nohama.
Cítím, jak na mě zase jdou mrákoty, protože se mi zatemňuje před očima, ale pak zjistím, že to jen neudržím oči otevřené.
Hergot! To jsem tak slabá? Seber se, Cat! Nedělej tu chudinku! pomyslím si, seberu všechny síly, které najdu, a zvednu hlavu. Najednou je to taková úleva, zase se moct svobodně pohybovat (i když se to vztahuje zatím jen na hlavu), že mám chuť si zavýsknout. Ovšem, to už bych vypadala, že jsem se pomátla úplně, a tak mlčím, zatímco se vší silou snažím zvednout prsty.
Sice za úporné bolesti, avšak přece. Dalších pět minut mi trvalo, než jsem sebrala síly a mohla začít pohybovat prsty na levé ruce, a moct se na ně dívat. Nikdy jsem si tak moc neuvědomovala, jak jsou všechny svaly v těle důležité, ale je to tak.
Zvednu zápěstí, opřu jej o břicho a sleduju tu třesoucí se dívčinu.
"Co se... co ti je? El-Eli?" zeptám se a začnu se pokoušet zvednout celé tělo. Na to však už nemám dost síly, a tak zůstanu ležet, místo toho však pomalu pohybuji zápěstím nahoru.

Kdopak to tu leží, zmrzačený, obvázaný a zcela bezmocný? Šestnáctiletá dívka, asi sto sedmdesát centimetrů vysoká, ovšem teď leží, takže se to nedá učit přesně. Pod obvazy má rozježené, černé vlasy s bílými pruhy ve vlasech, patrně přelivy, protože jsou o pár milimetrů odrostlé. Vlasy jsou sestříhané do véčka, nejkratší vlasy jsou na čele, a pak prameny postupně sestupují dolů, až se setkávají dole na šíji. Na sobě má tmavě růžové tílko s čtyřmi ramínky a černým nápisem LOVE, džínovou sukni - ne ultrakrátkou, ale není ani po kolena, takže něco mezi, a černé plátěnky. Dívka má zřejmě ráda číslo čtyři, protože mají čtyři tkaničky - dvě bílé, dvě černé. Po vnějších stranách bot jsou potisky, dvě bílé lebky, kolem dokola mají maličké bílé kamínky, ty umělohmotné, které bývají na tričkách pro malé holčičky.
Až na ten obvaz je velmi hezká, má zajímavě tmavé oči, posazené daleko od sebe, tenké obočí, labutí krk a výrazné lícní kosti. Prostě kost XD

P.S.

MH: Málem jsem na to zapomněl, tak se omlouvám, že to píšu až takhle zvlášť.

Jsem přibližně 170 cm vysoký průměrné postavy. Na sobě černé tryčko s logem Fear Factory (odkaz), černé jeany s roztrhanými koleny, černo černé boty s rudými věcmi jako třeba ty čáry po stranách a tak. Na rukou motorkářské rukavice bez prstů a chrániče na lokty černé barvy. Na krku mi visí stříbrný pokřivený křížek s kostrou místo Ježíše.

Chvíli doma -> Cesta do laboratoře -> Sny? Halucinace? ->V jedné pitomé laboratoři, jak vidím, kde se změní můj život, aniž bych o tom věděla...

Vyzývavě stojím před zrcadlem. Stále jsem se ptala Jít nebo zůstat?, ale rozhodla jsem se pro první možnost. V zrcadle se tyčila velmi malá dívka s krásnými černými vlasy, které jí obepínali tvář a vršek trupu. Měla je volně rozpuštěné a rozježené, vlasy měla rovné jako linky v sešitě. Tváře měla jako vždy nepatrně narůžovělé, oči vždy zvýrazněné, koutky úst se ji nepatrně zdvihali do křivého úsměvu. Hnědé oči ji šibalsky zářily štěstím, že to bude zajímavé a dobrodružné. Na sobě měla černé triko, které ji zeštíhlovalo ještě víc, než byla. Triko zakrývala fialová mikina, která stejně jako vlasy obepínala a zkrásňovala tvar jejího trupu. Velmi úzké bledě modré džíny a bílé boty ji jenom zdokonalovali.
A tak jsem se cítila v zrcadle. Pravda – nebyla jsem moc krásná, ale byla jsem na sebe pyšná, že jsem dokázala, co jsem mohla. Nikdy jsem nedávala na první místo krásu, nedávám ji ani teď, ale přece jenom měla krása něco do sebe. Bohužel to bylo první místo pro hodně lidí, kteří si ještě stále neuvědomili, že krása není vše.
Když jsem si řekla: “Je to dobrý!“, skoro až během jsem se vytratila ze svého pokoje. Za sekundu jsem se objevila u domovních dveří. Váhavě jsem stikla kliku a otočila se, abych si prohlédla dům.
“Mami, jdu ven!“ Křikla jsem, a aniž bych čekala na odpověď otevřela jsem dveře a vstoupila na svobodu, kterou jsem tak milovala.
Šla jsem různými uličkami, některé byli tak úzké a temné, až jsem se bála, že mě někdo přepadne. Chodila jsem jako létající motýl, mé hladké kroky se za mnou vůbec neozývali. Spokojeně jsem oddychovala. Až do té chvíle, až jsem uslyšela ránu, která mě totálně složila. Omráčena jsem upadla na chvilku do spánku.

Neviděla jsem nic. Slyšela jsem hlasy, kterým jsem ale nerozuměla. Měla jsem chuť křičet, co nejhlasitěji naříkat, aby mi pomohli. Všude byly pestré barvy a já jsem doufala, že se nemusím bát. Bohužel stal se opak. Místo dalších barev se však zjevila tma a já cítila, jak se mi krev vracela do těla. Cítila jsem celé mé tělo. Rozhlížela jsem se, jestli tu nenajdu něco. Nikde však nic.
Po chvíli obhlížení jsem však zahlédla světlo. Bylo tak jasné, že jsem skoro oslepla. Musela jsem přivřít své oči, obočí zkřivit. Ani přesto mi ono světlo nevadilo. Ba naopak. Natahovala jsem k němu ruku jako malé miminko, které natahovalo ručičky k obličeji své maminky. Ale marně. Pak jsem ucítila další ránu, která se šířila hlavně z oblasti hlavy. Otevírala jsem oči....

Otevírala jsem oči. Světlo pohltilo všechno mou temnotu ze snu. Byla jsem ráda, že jsem byla vzhůru, ale proklínala jsem všechno kvůli bolesti hlavy.
“Opatrně, už jsi nám zmrzačil jednoho pokusného králíka.“
Zírala jsem na dva neznámé muže. Co tohle mělo znamenat?
Reflexivně jsem se postavila, když oba dva muži odešli. Zakolísala se mi hlava,a já nešikovně upadla. Nenávistně jsem pohlédla na své nohy a našpulila rty. Po chvilce jsem však přestala koukat na sebe, ale na všechno, co bylo kolem mne. Co jsem viděla? Několik lidí, které jsem viděla možná párkrát ve škole, ale neznala jsem je. Nemotorně jsem seděla v bílé místnosti, kde pobíhali pavouci, vypadalo to jako nějaká stará laboratoř.
Vůbec jsem nechápala. Já se dostala tam, kde jsem měla namířeno, i přes to, že mě někdo omráčil?
Z myšlenek mě vytrhl nějaký hlas. Oklepala jsem se a zírala jsem na dvoumetrového kluka, který se představoval. Pak se představovali nějací lidé. Koukala jsem na ně utrápeně, ne kvůli sobě, ale kvůli nim. Jako kdybych s nimi soucítila. Udivilo mne, když jedna holka řekla, že dostala dopis. Zírala jsem na ni s otevřenou pusou.
Utkvěla jsem na dvou dívkách. Jedna se klepala, jako kdyby měla z něčeho strach a ta druhá měla kolem sebe obvaz. Vůbec nedokázala mluvit. Dostala jsem strach. Co když s námi chtějí něco udělat? Řekli slovní spojení „pokusný králík“. Rychle jsem povstala a měla jsem nutnost vykřičet se, ale přede mě upadla ona dívka, která měla obvazy.
Byla nádherná, ale já se na krásu nedívala. V tu chvíli jsem k ní poklekla a poklepala jsem jí ne lících. Zároveň mi oči těkaly po celé místnosti, jestli se nenajde kapka vody. Měla jsem nutnost té dívce pomoct, byť jsem ji neznala.
“C-c-c-co mám dělat?“
Potřebovala nutně nějakou tekutinu do sebe, ale nikde nebylo nic. Také by ušel čistý vzduch, kterého tu byl nedostatek.
V této chvíli jsem si nemyslela, že je slušné představit, byla to taková nevhodná chvíle. Zírala jsem na dívku s nadějí, že se uklidní a že se stane nějaký zázrak, který jí pomůže a zachrání.
Později jsem si všimla, že je tu kluk, kterého jsem v životě nikdy neviděla. Byl docela pohledný, ale já byla děsně mimo, takže jsem se nezmohla a ni na slovo. Měla jsem chuť bodnout se do srdce tak aby mi tekla krev, kterou by ta dívka mohla vypít. Udělala bych cokoli, jelikož mi dvě slovíčka uvízla v hlavě: „pokusní králíci“.
Tohle se nesmělo stát a pokud bychom se jim mohli postavit, potřebujeme sílu, hodně síly. Ale kdoví, jestli vůbec nějakou máme. Jestli máme vůbec nějakou naději na přežití. Jestli nás mají v plánu zabít nebo nějak znetvořit.
Měla jsem strach. Ne o sebe, ale o ostatní, byť jsem je neznala.

Všichni přítomní v místnosti

Každý má aspoň malý, malilinký strach. Nikdo by se za toto neměl stydět, je to normální lidská reakce, jakmile člověk zjistí, že je v prostoru, který nezná a je unesen s lidmi o kterých také moc neví, je pochopitelné, že strach se ozve ač větší či menší silou. Někdy se dostaví když se před vámi objeví něco nebo někdo mnohem rychleji, než by někdo očekával, ale jsou i horší případy a vy se právě v jednom nacházíte. Někdo vás unesl. Nevíte kdo. Nevíte co s vámi má v úmyslu. Víte jenom přibližnou polohu kde jste pravděpodobně jste v místnosti ve staré místnosti, ale nikdo si nemůže být ničím jistý. Co když v dobu, co vás omráčili vás převezli na druhý konec světa ?? Víte vy snad někdo jak dlouho jste byli v bezvědomí, co když to byli minuty, dny měsíce… Nikdo si nemůže být ničím jistý, co když lidi ve vašem okolí jsou zrádci. I kdyby by byli co vám zbývá ?? Spiknout se a umřít pomalu jeden po druhém a nebo se spojit a snažit se jednotně vydržet až do hořkého konce kdy si kat přijde pro vaše hlavy… Rozhlédnete se po místnosti, je tu sedm lidí a jedním z nich jste i vy. Je tu dívka vystrašená z pavouků, která se třese jen pomyšlení na ně a teď ke všemu je má přímo nad hlavou… Je tu dívka, která má rozbitou hlavu, je vzhůru, ale stále v šoku mžourá po místnosti. Chtěla by sklenici vody, ale kde by ji měl někdo sehnat ?? Jste ve čtvercové, šedě vymalované a už celkem staré místnosti. Kolem vás nikde nic, jen podlaha, stěny strop. Nic pro vás důležitého, aby jste přežili… Když si myslíte, že už by snad těch unesených osob a další šoky už snad nepřijdou. Chyba !! Po chvíli hrobového ticha v místnosti se dnes už asi po sté otevřou s velkým skřípáním a vrzáním dveře. Všichni zvednou oči v naději, že se někdo spletl a teď je šel propustit. Jak pošetilé !! Do místnosti přijdou znovu naši dva známí a ten statnější, v tomto smyslu myslím i neohrabanější, táhne v náruči tělo nějaké osoby, pravděpodobně dalšího chudáka, kterého si sem přivezli pro vás z neznámých důvodů stejně jako vás. Každý si myslí, že je v bezvědomí, nebo aspoň někdo, že ji sem dovezli stejně jako vy, ovšem jakmile ji položí na dosah vašich očí můžete se pokochat. Ještě než na ni všichni pohlédnete řekne jeden z hlídačů a přitom se podívá na zraněnou Catherine, aby se ujistil jak jí je:
Myslím, že na tom není zrovna psychicky a ani fyzicky zrovna nejlíp, tak se prosím snažte se trochu pomoct a za chvíli tu budete mít jídlo.
Co to bylo ?? Jako kdyby v jeho hlase bylo slyšet lítosti, či prosby, copak tohle snad od únosců vůbec možné ?? Dívka, která ležela na zemi nebyla v bezvědomí, to asi vysvětlovala jak sebou cukala a snažila se otevřít pusu a vyřknout nějaká slova. Ale to nebyla podstata šoku, který by mohl někdo z tohoto obrázku vyčíst, neležela tam volně jako všichni ostatní. Měla pásku přes oči, nic neviděla a bylo vidět, už jenom na jejím zbytku obličeje, tedy spíše na její puse, jak je z toho vystrašená, bála se. Všichni by jste si asi řekli:
„Ať si ten šátek sundá, copak nemá ruce ??“
To je pravda, ale ona prostě nemohla, měla ruce svázané a nohy jak by smet. Provazy nebyli tolik utažené, normální člověk by se z nich lehce dostal, přesto bylo vidět, jak je má otlačené. Další čeho jste si mohli všimnout je to, jak je vysílená, člověk, který by měl sílu by se aspoň posadil, ale ona sebou jenom bezvládně mrskala a nakonec i toho nechala, jako kdyby ztratila chuť dále bojovat za svobodu, jako kdyby se vzdala svému mučiteli připravena cokoliv říci. Nedivím se, že toho nechala, provazy měla na kůži a jak se mrskala ještě to bylo způsobeno tím, že je neměla dostatečně svázané si začínala rozdírat kůži a kdyby si ji rozedřela do krve, nebylo by to dobré, protože ty provazy by asi udělali své. I na nohou měla provazy na kůži, tříčtvrteční zvonové džíny jí v tom moc nepomohli a proto tam jen tak ležela, uši napnuté. (reakce je na vás :) )

Lea

Už jsi sem tam co zažila, školní šikana a takové ty věci ale teď, jako kdyby se ti všechno vymazalo, rodina, přátelé, vlastně celá tvá minulost, všechno bylo pryč. Ať jsi se snažila jakkoliv nic, žádná radostná či smutná vzpomínka, prostě samé černo. Jsi snad v nebi, či dokonce v pekle ?? Ne, kdybys byla v pekle, či v nebi, či dokonce v ráji, necítila by jsi na zápěstí jakýsi tlak, který tě nutí mít ruce za zády a u sebe, to samé cítíš na nohách a také cítíš, jak máš přes oči něco převázaného.Když tě někdo, nebo něco konečně položí na zem, sice tvrdou a studenou tak, že se zachvěješ, ale je to mnohem lepší něž to hopání, když tě nesli. Když si uslyšela ty slova ty lítostivá slova, chtěla jsi něco namítnout, ale byla jsi až příliš po fyzické a i po psychické stránce dosti vyčerpaná. Když jsi slyšela zavření dveří několikrát si sebou škubla, ale po chvíli jsi přestala, jako kdyby ti až teď došlo, že ten, koho jsi neviděla určitě nemluvil do větru a ještě k tomu tě začali provazy na tvých kotnících a zápěstích nepříjemně řezat do kůže. Nemůžeš nic udělat, brečet je k ničemu, akorát proléváš slzy nad něčím, na co si ani nepamatuješ, je ti hrozně, jako kdybys zapomněla na celý svět, ale nebyla to tvoje chyba. Lehla jsi si a své ruce jsi nechala bezvládně viset zpoza zad, čekáš na reakci lidí, které jsi asi ještě nikdy neviděla a ani by jsi se nedivila, kdyby si tě nikdo nevšímal, ostatně jako tím bylo až do teď.

Další "spoluvězeň"

Na otázko co mi je nereaguji. Normálně byh asi odpověděla, ale teď se moje pozornost obrátila ke svázané dívce. Hned jak ji pustí jdu k ní a začnu jí rozvazovat, ruce, nohy a šátek přes oči. Snažím se pracovat opatrně, abych jí nezpůsobila ještě větší bolest a neodřela ji, ale zároveň rychle, protože nepředpokládám, že když je spoutaná, tak se uklidní. Když jí rozvážu pokusím se pomoct jí se posadit. Už se nesoustředím na pavouky a svou fóbii, ta dívka potřebuje pomoc a to je teď hlavní.

Vzhled
Velmi nízká (necelých 150 cm), ale i tak její rysy ukazují, že jí je víc než osm nebo devět.
Má dlouhé černé vlnité vlasy a nepřirozeně, mrazivě modré oči. Na sobě tmavé manžestráky a zeleno modře pruhovaný svetr, který možná byl čistý, ale teď je celý od prachu. Ostatně kalhoty na tom nejsou o moc lépe.

Místnost

Neznámá dívka se mi rychle vytrhne a začne mne sledovat. Moc jsem jí nepomohla, ale nechápu proč. Nedokážu si vysvětlit co se jí děje – nenapadá mě, že se někdo může bát něčeho, jako jsou pavouci, až takhle moc. Nechám ji být, poslechnu si její příběh a sklopím zraky k zemi.
Proč zrovna já? Proč my? Nechci skončit tak, že nás tady nechaj skapat. Co mám dělat? To je nějaká blbá zábava nějakějch teroristů s vymytym mozkem?

Hrobové ticho prolomí až naši únosci, kteří přinesli další oběť. Vítej v klubu, kluku! Pomyslím si, ale na hlas radši neřeknu nic. Zvláštní styl oblékání. Nikdy bych ho nenosila, nerada na sebe upozorňuji a ani se mi moc nelibí. Ztrápený obličej se mi znovu obrátí k zemi. Pokrčím si kolena a při tom ze sebe začne soukat jednotlivá slova ta zraněná holka. Ani její styl oblékání se mi nelíbí. Možná je ještě horší. Podívám se na svoje obyčejné šedomodré džíny, hnědé jednoduché tričko a tmavě fialovou mikinu. Moje oblíbené barvy.
Sem to já ale pitomá… v takovýhle situaci přemýšlet vo tom, co maj ostatní na sobě. Přestaň, Anka!
V duchu se okřiknu a sleduji, jak si Catherine žádá o vodu. Nemohu jí nijak pomoci, to je smůla. Všichni máme smůlu, i když je na tom možná nejhůř. Na nás všechny dopadá strach z toho, že nám tu něco udělají. Dopadá na nás těžká beznaděj, až mě z toho mrazí v zádech. Alespoň já to tak cítím.
Vyruší mě hlasité vrzání dveří. Vykulím oči a zrychlí se mi dech. Při pohledu na svázanou dívku mi stydne krev v žilách. Připadá mi to jako z filmu a vůbec se mi to nelíbí. Opravdu si z nás udělají pokusné králíky? Je to jako noční můra. Mám sice strach, ale zvednu se a pomáhám Elizabeth s rozvazováním provazů. Nechápu to chování únosců a vůbec se mi to nelíbí. Snažím se nijak víc ublížit nově unesené dívce a trochu jí ulevit.

Ještě chvilku tady a přestanu mít rád šedou

Jak tak pozoruji ty lidi tady a to kde jsem, je mi pomalu jasné, že tady nehodlám zůstat ani o chvilku déle.
Tak mě napadá, když jsem byl mimo, sebrali mi věci?
Ruka z hlavy mi sjede za záda a začnu něco nahmatávat.
Je tam. Toho budou litovat.
Pomalu se postavím na nohy, jde to ztuha, ale přece. Trochu se oklepu a zbytky pavouka si utřu do kalhot. Pak se otevřou dveře a já tiše pozoruji nově přinesenou.
To je podraz, mě tu táhnou, div že mi nezničí boty a kalhoty a jí si luxusně přinesou v náručí. I když pořád jsem na tom líp, mě alespoň nesvázali.
Hezky to hraje hošan, ten asi bude ten "hodnej" z těhlech dvouch. Každopádně to je jedno, už teď jsou mrtvý, oba.
Jakmile se za nimi zaklapnou dveře, hned se k té nové sesypou dvě holky a začnou jí rozvazovat. Mohl bych jim ušetřit spoustu práce, ale místo toho se postavím vedle těch dveří, odkud přišli ti dva.
Říkali, že přinesou jídlo. Ať tím mysleli cokoli, tak či tak oni budou jídlem pro moji Lauru.
Levou rukou naznačím gesto ostatním, aby mlčeli a pravou rukou si šáhnu za záda, to co vytáhnu, možná někoho překvapí, nůž a ne ledajaký, velký armádní nůž dělaný na zabíjení.
Když budou dost chytrý a budou mlčet, tak to snad klapne. Až se otevřou dveře, nechám je vejít a až na ně budu mít dobrej výhled, tak poznaj, že si se mnou neměli zahrávat Prvního bodnu do krku a než se ten druhej rozkouká, bude tam tu kudlu mít taky. Pak mi snad už nic nebude stát v cestě ven. Jen doufat, že přijdou jen dva a venku nečeká armáda dalších podobnejch.
Přitisknu se zády na zeď vedle dveří a s nožem připraveným vyčkávám na svojí příležitost. Na očích je mi jasně vidět, že se nebojím toho, co nejspíše nadejde.

MH: Pjko, pak mi dyštak napiš, jestli mi ten můj plán vyšel.

V místnosti...

Beznadějně jsem sledovala dívku skoro v bezvědomí – Cattie, nebo tak nějak, nepamatuji si moc to její jméno. Prohlížím si několikrát celou místnost, ale všichni se začali zajímat o tu dívku svázanou jako nějakou oběť. Jeden hlídač se úzkostlivě díval na tu dívku jménem Cattie (nebo jak se to jmenovala???). To, co vyřknul ze svých úst mi otevřelo pusu dokořán. Na to, že jsou naši věznitelé, mají lítost v očích. Tak proč nás nepustí? Co se to teda k čertům tady děje?!
Nikdo mi neodpověděl na mou otázku, kterou možná ani nikdo neslyšel. Ani mi to nevadilo, nerada jsem byla ve středu pozornosti v těchto situacích. Dělalo se mi z toho všeho zle.
Proč jsou lidé takoví? Jsou to mrchy, a my s tím nic neuděláme.
Povzdechla jsem si, nejspíš až příliš nahlas. Tušila jsem, že tohle nedopadne dobře.
Znovu jsem se porozhlédla po místnosti. Očima jsem přejela všechny osoby, které v místnosti byly. Byli jsme jenom „pokusní králíci“ a to mě štvalo. Do očí se mi na vteřinu vtrhly slzy, ale bleskurychle jsem je zahnala. Nejhorší je jen tak sedět a brečet, slzy ničemu nepomohou.
Oči mi spočinuli na tom chlapci, kterého jsem v životě neviděla. Dívala jsem se, jak se zvedl a přitisknul se ke zdi. Vytáhnul odněkud ze svého těla nůž, kterým ve filmech lidé zabíjeli. Musela jsem křivit obličejem. Sice to byl docela dobrý plán, ale mu nevyjde. Chtěla jsem mu to vymluvit, ale udělat na nás gesto, abychom byli zticha a já jenom mohla protočit očima.
Začalo mi vysychat v krku, ale žízeň se dala ignorovat a vydržet. Zavrtěla jsem hlavou, aby chlapec pochopil, že mu to nevyjde. Raději jsem se otočila chlapci s nožem zády, sice mě mohl klidně bodnout, ale bylo mi to jedno. To, co plánoval, jsem nechtěla vidět. Po chvilce jsem vstala a šla k dvěma holkám, které skláněly a rozvazovaly tu „nejnovější“ dívku v místnosti.
“Potřebujete pomoct?“
Chtěla jsem být trošku nápomocná, ale nevěděla jsem jak.

Mám snad na vybranou? zabručim otráveně a zamířím z baráku. Dveře samozřejmě nezamykám, stejně sem nikdo nechodí. Vyprávěj se o něm zajímavý věci...
Jistěže jsem schopná holka. Nebejt mě, nikdy by se Flynn nedozvěděl o tomhle ubohém, leč užitečném světě. Jsem schopná a není nikdo, kdo by mě zastavil...
Nakupovat? A za co asi? peníze nemám, nepotřebuju je. PRostě něco čornem... Seš pro?
Ušklíbnu se. Vážně od té doby, co mám Mormondii, jsem nakupovat nepotřebovala. Ani nemám za co. Rodiče s kapsama plnýma kapesnýho nemám a tady nežiju, aby mi někdo dával nějaký dávky. Prostě se o sebe dokážu postarat i bez peněz.
Flynne, ty mi prostě neřekneš všechno na rovinu, co?
Nakrčím nos a přimhouřím trochu oči před prudkým slunečním světlem. Skloním hlavu a zahalým se do clony vlasů, Flynn mě zatím lehtá na krku.

Všichni přítomní v místnosti

Spousta změn se stala hned v jeden okamžik, nejdříve se otevřou dveře. Paul je samozřejmě na svém místě a jelikož to s nožem umí velice dobře jednoho zraní, ne smrtelně. Paul zaútočí a zaskočení únosci nejsou tak pohotový. Jednomu se zabodne nůž do paže. Z hrdla se mu vyrve hlasitý a bylo v něm cítit, že i tolik bolestný sten. Po paži mu začala téci rudě zbarvená tekutina. Kap, kap, začala pomalu dopadat na podlahu a kde kdo by jsi myslel, že za chvíli bude z té dost hluboké rány srčet spousta krve. Ale po chvíli krev přestala kapat a na paži už nebylo znát, že by měl jakékoliv zranění. Jako kdyby se vyléčily v neskutečně rychlém tempu. Mezitím, co se toto událo ten druhý, menší a méně statnější přeběhl k Paulovi a nůž mu vytrhl z ruky. Zohýbal ho do rozpatlané formy, na to, jak vypadá je až neskutečně silný. Tu nerozpoznatelnou hmotu si prohlédne a poté ji s nezájmem strčí zpátky do kapsy. Paula shodí násilím na zem, na břicho, ruce mu dá na záda a prohledá ho. Jestli u sebe ještě něco měl, tak mu to sebral tak ne a jestli nic, tak vstal a zadíval se k ostatním. Ten větší, statnější se k Paulovi přiřítil s ohněm v očích.
Ty, ty, co si myslíš, že děláš ??
Kopne ho do hlavy takovou silou, že Paul okamžitě ztrácí vědomí. Ten co se díval na ostatní, říkejme mu Danny se podíval po tom vyšším, tomu říkejme Michael a prohlédl Paula, jestli náhodou se mu něco nestalo.
Opatrně, ještě je zraníš a budeme pro náš pokus muset hledat další.
Pokárá ho a nevšímá si vystrašených pohledů. Poté se zadívá na Leu a na Ikugawu. Podívá se na Michaela a společně kývnou. Danny vezme Leu, Michael Ikugawu a jdou pryč. Poté za sebou zavřou dveře. Nikdo neví oč jde, co se stalo a stane, ale to slovo, „pokus“ nevěstí nic dobrého.
Po chvíli uslyšíte dva výstřely. Nevíte, čemu patřily a nevíte v čem se zastavily, ale vážné obavy ještě narostou poté, co se do místnosti dva únosci vrátí bez těl a vezou pouze vozík plný vod v láhvích a jakéhosi jídla. Vozík nechají v půlce místnosti a odejdou.


Amy
Máš pravdu.
Zamručí Flynn.
Krást, já na to myslel už od začátku čornout, ale nevím, jak se to říká v tom vašem nesmyslném jazyce. Vždyť to mě tady na tom světě nejvíce baví.
Skáče si po tvém krku nedočkavě a se pořád ptá, kdy už tam budete. Když se ho zeptáš, nervozně se zakroutí na tvém krku, čímž tě lechtá ocáskem a fousky.
Promiň Amy, ale ne, nemůžu ti to říct, neptej se mne proč, sám to moc dobře nevím, ale prostě nesmím. Akorát ti napovím, měla by jsi tady to mapování zrychlit, nanejvýš čtyři dne a co nejrychleji tuto zemi ovládnout, nebo se něco stane, co už nebudeme moct vrátit zpátky.
Podívá se na obchodní dům. Který je přímo před vámi.

Chtě nechtě, nemůžu s Flynnem udělat nic jiného. Prostě mi to nepoví, musim se s tím smířit. Ale jeho slova mě dostatečně žerou...
Což o to, čtyři dny, to zvládnu, ale co je to nebezpečí? To se vyrojil nějakej suprhrdina, nebo co?
Prohlédnu si obchoďák.
Ehm... tenhle neznám... vypadá to, že tam budou kamery... aspoň bude zábava... ušklíbnu se a s Flynnem, tvářícím se jako neškodný potkan, na krku vejdu do obchoďáku.
Jezdicí schody? Páni, tady se toho změnilo...
Místo abych zamířila obhlížet butiky, jak by to udělala jiná holka v mém věku, zamířím v přízemí do supermarketu.
Flynne, mám nápad. Já tě pustim na zem, vyber si co chceš, mě taky něco vem, a já se tu budu zatim rozhlížet. Pěkně vymyšlená krádež... kdo to kdy vyděl, čorovat potkana... uchichtnu se spíš sama pro sebe a pustím Flynna na zem
Nezapomeň, že miluju karamel! zavolám za ním ještě a tázavých pohledů nakupujících si nevšímám.
Na čumíš, dědku?! vyjedu po chvíli bloudění po obchodě na páprdu, kterej mě pozoruje při mým lezení po kolenou a chytání do kapes toho, co mi Flynn "nenápadně" přinesl.
Votoč se vo holi a koukej padat, než ti ten tvůj vrásčitej xicht strčim pod regál!
Znechuceně si ho měřim a jeho remcání o nevychovanosti a neschopných rodičích malých gangsterů mi přijde docela vtipné.
Gangster? to je fajné...

Dodatek !!

Po chvíli, kdy se ještě nikdo nestihl ani zvednout pro vodu se přiřítila naše známá dvojka a v ruce nesly další unesenou. Měla svázané pouze ruce, ale samozřejmě jako vy všichni je zatím v bezvědomí. Položí ji před vás odejdou. Dívka pomalu otevře oči. Je vidět, že je zmatená jako jste byli vy a jako vlastně ještě pořád jste.


Idylla

Cítíš jak se houpeš, jako by tě někdo ukolébal ke spánku. Ale nechce se ti otevřít oči, na to ti připadají až moc těžké.Uslyšíš vrzání, pod tlakem, jak se otevírají velice těžké a staré dveře. Pomalu se ti vracejí útržky předešlé události. Vyšla jsi z domu a pak, BUM nic jiného si nepamatuješ. Když se pokusíš pohnout hlavou ucítíš bodavou bolest, to jsou ještě následky z omráčení, ano až teď ti to dochází, NĚKDO TĚ UNESL. Pomalu otevřeš oči a uvidíš kolem sebe dalších šest lidí.

Život naruby
Všechno je na mě příliš rychlé. Paul najednou leží na zemi v bezvědomí, je tam další oběť a dva z nás odvedou. Když se ozvou výstřely, doufám, že jich se to netýkal. Vzpamatuji se a pokusím se zastavit ty dva, co přinesly tu novou dívku.

Co jste udělali s... s těma dvěma co jste odvedly? A proč tu vůbec jsme my? O jaké pokusu jste to mluvily?

Ať už to stihnu a odpoví mi, nebo ne, zamyslím se, co dělat dál. Vyděšená mám hlavu úplně vygumovanou, ale nakonec poliju Paula trochou vody a začnu rozvazovat tu novou dívku. Snažím se jí pokud možno neublížit anevyděsit jí ještě víc než je.

V laboratoři

Ano, Paulovi to nevyšla, ale já si to přece myslela. Jenomže o to jsem se nezajímala. Já se dívala na toho „poraněného“. Neuvěřitelnou rychlostí se mu hojila rána, a na to jsem zírala. Dokonce jsem musela zavřít oči, když do Paula ten jeden kopnul. Všeho na mě v té chvíli bylo moc.
A pak vzali jednoho kluka a holku. Bylo to pro mě drastické, hlavně když jsem uslyšela výstřely.
Začala jsem se klepat, nemohla jsem si pomoct. Z vozíku jsem ještě sebrala dvě láhve pitné vody. Jednu jsem podala té holce, která je obvázaná a ještě stále leží na zemi a druhou si ponechala.
Napila jsem se pár loků vodu a pak celou láhev vody vylila na sebe. Celá jsem se klepala strachy, co mohlo přijít, udělala bych každou pitomost, taková už jsem.
Pak tu přinesli další holku a já ji upřímně litovala, protože je tu nová. Ta jedna ji rozvázala a já raději zůstala u té dívky, co ležela. Jedno slovo mi však zůstalo v hlavě.
Pokus...

Sen nebo realita, kdo ví, ten nepoví.

Dveře se konečně začali otvírat.
Teď nebo nikdy.
Vyrazím připraven zabíjet. Před očima se mi objeví rudo a od té chvíle jsem zcela z nějakého neznámého důvodu přestal zcela vnímat okolí.


Rudá barva začne pomalu ustupovat a mé okolí konečně začne dostávat tvar. Když se mi konečně povede rozeznávat jednotlivé objekty, uvědomím si, že jsem zcela někde jinde a s jinými lidmi, že ležím na rosou pokryté trávě. Ležím na břiše s hlavou zcela zakrytou trávou.
Co? Co to je? Co se stalo?
Přetočím se trochu nejistě na záda a s překvapeným výrazem pohlédnu na 9 kluků přibližně stejně starých jako já, kteří stojí kolem mě a s chladnými pohledy mě pozorují. Jeden z nich se ke mně sehnul a podal mi ruku. Hned jsem ho poznal, nebylo pochyb, musí to být můj otec, jen o dost let mladší. Chytnul jsem jeho ruku a nechal se vytáhnout na nohy, jenže v polovině cesty na nohy se mi zamotala hlava a vše se slilo v rudou skvrnu.


Pak jsem se probudil z bezvědomí, ale kdy to přesně bylo, to nechám na PJce.

Tajná, studená místnost v jisté laboratoři - SOS!!!

Co mi velmi pomohlo bylo to, že jsem zjistila, že se můžu lépe hýbat. Jako by se v posledních třech vteřinách můj mozek zase rozpracoval, můžu hýbat rukama, trupem i hlavou, dokonce i nohama, ale na těch jsem stále ještě vratká. Zvednu hlavu. Pohlíží na mě dívka. Vypadá mladší než já, má dlouhé černé vlasy a vypadá moc hodně. Snaží se mi pomoct, ale není čím, voda není...
"D-díky..." zamumlám vděčně, přesto, že mi nijak nepomohla. Ale pokusila se, vypadá, jako by se bála spíš o nás, než o sebe.
Roztřeseně se posadím, ani nevím, kde to jsem. mám dojem, že sedím na posteli, ale jako by se se mnou svět točil, najednou si nejsem jistá a padám s měkkým ŽUCH na zem. Rovnováhu ještě zdaleka nemám, ač se snažím, jak chci. Nic mě to nebolelo, spadla jsem šikovně, ale i tak se mi ještě motá hlava a jak se snažím se postavit, musím se vší silou držet kraje postele, aby se mi nerozjely nohy do stran. Opět se vysadím na postel a pevně se držím všeho, co na ní je, abych opět neupadla. Jednou rukou si chytím hlavu a držím si ji, zatímco oči upírám přímo před sebe, dokud se mi rozmazaný, rozostřený a rozházený. Tuším, že tohle nebude dobrý, ale i tak se snažím zase nabýt ztracenou rovnováhu. Po několika minutách se mi to povede, a zatímco přinesou novou dívku, mnu si oči a prohrabávám vlasy, protože kdykoliv jsem na nějakém hodně hnusném a špinavém místě, začne mě nepříjemně svrbět hlava, jako bych v ní měla vši. A taky celé tělo. Brrr. Nato novou dívku rozvážou, zatímco jeden z kluků se postaví ke dveřím.
Co to dělá? pomyslím si zmateně. To se na ně chce vrhnout, až sem zase přijdou? A... a co to sakra má v ruce? Není-není to nůž, že ne? Doprčic, on je chce zabít? To se zbláznil? Co... co když se mu to nepovede a oni se naštvou? Já-já se bojím! to měl ten nůž u sebe pořád? On je ozbrojený? Prosím... prosím, ať je tohle jen nějaký hnusný sen, prosím... brečím v duchu. Prosím... já nechci... já chci domů... já se chci probudit... prosím... prosím... pros-
"A DOST." zašeptám důrazně sama pro sebe. "Všichni se z toho vzpamatovali. Nebuď fňukna. Nech toho. Dej si svátek a přestaň se litovat. Místo toho se snaž radši hejbat, ať nezůstaneš jen takhle."
Začnu poťukávat prsty o postel a hýbat se, co nejvíc můžu. Nakonec se lehce rozkývaně postavím.
V tu chvíli se opět otevřou dveře a všechno se seběhne tak rychle. Kluk se na ně vrhne a zatímco se s nimi pere, reflexivně se snažím dostat od nože dál, ale jak couvám dozadu, narazím do něčeho tvrdého a skácím se opět na podlahu, kde zůstanu zlomeně ležet, sledujíc zápas.
"Co to sakra bylo?" vyjeknu, když se za nimi zavřou dveře a jednoho kluka s jinou holkou odvedou pryč. Klukovi to nevyšlo a já to čekala, kdo by si ale byl pomyslel, že se tomu jednomu takovým způsobem zahojí rána?
Trochu vyplašeně se rozhlédnu kolem sebe, jako vystrašené kotě.
Trhnu sebou leknutím, když se ozvou dva výstřely.
"Takže oni nás přeci jen chtějí zabít... co jsme vám sakra provedli?!" zašeptám. Původně jsem to chtěla říct je pro sebe, ale byla jsem tak mimo, že jsem to téměř vykřikla.
Přijmu láhev od té černovlasé dívky a znovu jí poděkuju. Vděčně otevřu láhev a na několik zátahů ji celou vypiju. Normálně jsem jako velbloud - klidně i dva dny vypiju sotva čaj k snídani, ale ten třetí den do sebe vodu liju jak nezavřená. Jsem lehce zvláštní tvor, viďte?
V tu chvíli, kdy se mi ty výstřely znovu promítnou v hlavě, se ve mně ozve starý známý bojovný hlas:
Nemůžeš je nechat vyhrát, Cat. Ty ještě nemůžeš a nechceš umřít a taky neumřeš. Postav se jim. A jestli už máš umřít, tak za sebe bojuj.
Přesně tak.
Já budu bojovat.
I kdybych měla umřít, postavím se jim.
Přesně to udělám.
"No tak se proberme!" prohlásím nahlas a divím se přitom, de se ve mně najednou vzal ten bojovný (a zdravý) hlas. "Co jsme jim provedli? Nic! I kdyby to mělo dopadnout stejně, jako to dopadlo tady u něj," sehnu se ke klučíkovi s nožem, "tak se jim musíme postavit. Jestli tamty dva zabili, nebo na nich právě udělali nějaký stašný testy, tak já to tak nenechám. Sice jsem se právě postavila a držím se na nohou teprve pár minut, ale i tak hodlám... i tak se s nimi hodlám porvat. Je mi jasné, že mě nakonec přeperou a já toho budu litovat, ale když už by se mi mělo stát cokoliv, radši odejdu s myšlenkou, že jsem se jim alespoň postavila, než s myšlenkou, že jsem zbabělý zajíc. Jdete se mnou?"
Na tuto odvážnou řeč vypiju poslední zbyteček vody z láhve a musím se posadit na zem, protože se mi lehce začaly třást nohy.

Laboratoř

Téměř se při onom pohupování usmívám. V mysli se mi totiž vynoří vzpomínka na mé dětství, kdy mě přesně takhle houpal táta na kolenou. Zpíval mi u toho - sice falešně ale i tak to bylo milé. Když houpání přestane, honí se mi hlavou jedna věc..
Co mi to jen zpíval?
Při snaze si vzpomenout pohnu hlavou, ale okamžitě toho zalituji. Takovou bolest jsem snad ještě nepoznala. Vypadá to, jako kdyby se mi chtěla hlava rozpadnout na tisíc kousků.
No moment! Proč by.. vždyť jsem jen.. ale ne.. to se mi jen zdá!
Celá popletená otevřu oči a koukám kolem. Jsem stále ještě mimo. Téměř ani nepostřehnu, že mě někdo rozvázal.
Bože.. ona je to pravda.. kdo v dnešní době ještě unáší lidi? Proč zrovna já? A kdo jsou tihle? Jsou nebezpeční? Proč tu jsem? Co se mnou hodlají udělat? Provedli něco mé rodině?
Otázky ve své hlavě nemůžu zastavit. Začnou mě napadat nehezké věci, které mohli udělat mým blízkým. To se mi vůbec nelíbí. Dám si dlaně na spánky, jako kdybych tak mohla zastavit své myšlenky. Nejde to.
Teprve pak si uvědomím, že i ostatní jsou vystrašení. Kvůli svým myšlenkám jsem dosud nevnímala ani jejich slova natož činy, což mi moc nepomáhá.
Jsme na jedné lodi..
"Proč?" tiše zamumlám.
Oni jistě pochopí..

V té otřesné laboratoři

Ta dívka, u které jsem celou dobu mokrá seděla, se zvedla. Po chvíli už měla tělo docela v rovnováze a tak se docela dobře držela, aniž by spadla. Ale pak se z ní dostal strach a z ní se stala odhodlaná holka. Musela jsem přiznat, že její slova jsem potřebovala slyšet, jelikož mi dodala sílu bránit se a zaútočit.
“Já půjdu s tebou. Nemám žádné zranění a prát se docela umím. Sice nás dvě přeperou, ale máš pravdu – lepší se bránit, než zůstat tady jako zbabělec. A nějakou slabinu přece musí mít.“
Snažila jsem se vstát, ale místo toho jsem přemýšlela o jejich slabinách. Nějaké přece mít musí, někde musí být něco, na co jsou velice citliví. Nebo to byli nějaké stvůry, které nás chtěli na něco využít.
“Já ze sebe pokusného králíka dělat nebudu.“
Odhodlaně jsem vstala a jednou rukou podepřela onu dívku, kdyby náhodou upadla. Jenomže... co se stane právě teď, to si nikdo z nás nedokázal představit. Každý myslel pesimisticky, i když se snažil v sobě mít nějakou naději. Možná to přežijeme, ale dokud nebudeme vědět, co s námi chtějí udělat, můžeme jen doufat, že budeme v pořádku.
Když fyzicky jsou zdatní, možná budou citliví na duševní stránce...
“A co když budeme muset zaútočit tak, že je uhodíme na citlivou stránku jejich duše? Možná, že zrovna jsou citliví po psychické stránce.“
Byla to jen úvaha, ale doufala jsem, že byla správná.

Když se mi podaří vysvobodit ji s pout obrátím se ke Cat a Elis. Jejich nápad mi připadá naprosto šílený. Prát se. Copak neviděly, jak dopadl ten černovlasý?

Uvědomujete si vy dvě, že nemáte šanci? Podívejte se na něj

mávnu rukou k Paulovi

a on měl nůž. Copak vám nedochází, že i když jste dvě, nemáta nejmenší šanci. Neříkám ať tu sedíme a čekáme až nás zabijou. Ale tohle je holý nesmysl. To je jako sebevražda. Ani já nechci bejt laboratorní krysa, ale nejsem taky cvok, abych dělala beznadějný akce a zabíjela se při nich!

řeknu s pohledem na ty dvě. Nezní to naštvaně, ezní to žese vzdávám. Zní to spíš odhodlaně.

Místnost

Stále dokola si v duchu říkám, že na tom ještě nejsem tak hrozně, když v tom naši únosci se na nás přijdou podívat a neznámý kluk na ně zaútočí. Pomalu couvnu ze středu místnosti ke stěně, kde si sednu a opřu se o ni. Třeštím oči a sleduji, jak se zraněnému velkou rychlostí hojí rány. To je i nad moje chápání a tak se jen tisknu ke zdi. Odtáhnou ty dva a potom uslyším výstřely.
Sleduji, jak nám moc laskavě přivezli vodu a jídlo až na podnose. Z toho všeho, co se mi děje nemám ani hlad. Nespouštím utrápené oči ze dveří – nejradši by se mi chtělo plakat, ale udržím se a po chvíli to přejde. Musím přestat myslet na to, co znamenaly dva výstřely tlumené dveřmi, které nás tu drží. Vstanu, dojdu si také pro láhev vody a jdu zase zpět ke stěně.
Co tady děláme? Co s námi zamýšlej…
V hlavě mi hryže otázka jako pes – otravný pes. Pomalu odšroubuji závěr u lahve a napiji se. Voda je podle chuti obyčejná a při mém štěstí určitě otrávená. Plave v ní spousta červů a hadů, ale já si jich nevšimla, protože jsou průhlední. Smějí se mi do obličeje a křičí "Vypij mě! Vypij mě! Máš smůlu a pořád mít budeš! Umřeš tady, chudinko…". Zase ve všem vidím jen to špatné, ale co je dobrého na tom, že tady trčíme a nejspíše na nás budou dělat nějaké pokusy. Alespoň v tom nejsem sama, to by mě naprosto rozsekalo ironií.

Prohlížím si chvíli vodu v láhvi chvíli zavřené dveře, dokud nepromluví dívka, která se představila jako Catherine. Promnu si kořen nosu a projedu si rukou vlasy. Nevím, co si o tom mám myslet a nechce se mi nijak moc vyjadřovat se. Nechci tady na ní křičet a kazit jí její odhodlanost. Potom se k ní přidá i další dívka a jiná dívka nám zase nedává moc velkou naději. Každý má jiný názor, ale já se chci taky bít, i když se přikláním k tomu, že neuspějeme. Je tu možná jedna strategie – hromadný nálet na únosce, kteří nevypadali ozbrojení. Pokud jim zrovna o to, aby to tak vypadalo, nešlo.
Jakmile domluví černovlasá (Elizabeth) podívám se na ní.
Jasně, že asi nemáme šanci, ale ty budeš jen čekat, až na tebe přijde řada? Já jim pomůžu, protože bych hlavně chtěla zjistit, co se to tady děje a proč tady sme. Nechci bejt pokusnej králík a rvát se určitě budu, když v tom nebudu sama… jestli nás právě teď poslouchaj je to špatný, ale když neviděli ani toho kluka, nás možná taky ne.
Povídám si s ní v duchu a pohledem přejedu k Paulovi.
"Měli sme mu nejspíš pomoct, ale na to už je pozdě… pomohla bych vám, ale nevím v čem vám mám pomoct. Chcete je zničit přesilou? Nebudou příště už víc připravený a třeba i ozbrojený? Ani nevíme, co tu děláme… je to beznadějný a mrzí mě to, ale nejspíš budeme muset čekat na náš osud… hlady tu přece neumřeme."
Poslední ironickou poznámku jsem si nemohla odpustit. Znovu se kouknu k poloprázdné láhvi.
Sme jenom pokusy…

Laboratoř- Místnost- další nové přírůstky

Místnost plná lidí a to zdaleka není konec. Všichni jsou zmatení, zaskočení, vystrašení a podobné reakce. Řekli by jste si, sedm lidí, to by jim snad mohlo stačit no ne? Omyl… Po dalších pár minutách, ve kterých mohli všichni přemýšlet nad ležícím Paulem, jak mu pomoci, či jak se z té příšerné místnosti a vlastně z celého tohoto neuvěřitelného příběhu, který se skutečně děje utéct. Někteří už propadli vidinou, že to skončí špatně a teď přemýšlejí, jak asi skončí, jak je zabijí či kam je odvezou, aby je mohli prodat jako nějaký nábytek.
Není příjemné být v místnosti a nevědět co se děje, co se bude dít, co se na vás chystá, výstřely a poté příchod bez vašich dvou spoluvězňů je jasný, něco se stalo, s nimi se něco stalo. Dopadnete tak snad všichni? Nebo se nad některými z vás či nad všemi slitují? A nebo snad mají úplně jiné plány? Každého trápí nějaké myšlenky, každý se bojí něčeho, co mu zde hrozí, každý má skrytá přání a plány, jak se odsud dostat.
Není to vše, po pár trpkých minutách, co Paul ležel v bezvědomí a snil si svůj sen se znovu otevřou dveře. Ozve se ten zvuk, který už všichni ze srdce nenávidí a heleďme se, do místnosti přijde jak jinak než zase naše dvojka a nesou další dvě unesené. Obě svázané od hlavy až k patě, nohy a pusu převázanou, ruce a nohy svázané. Jde to k horšímu, nejdřív jenom omámeni a teď už svázáni, co bude příště? Mrtví?
Položí obě dvě dívky na zem a zase odkráčí ven větší, silnější se ještě s úšklebkem na Paula, který stále leží v bezvědomí na zemi. Odejdou a dvě dívky leží na zemi, každá jiná, ale přesto jsou vám všem v jednom podobné. Obě jsou tu teď za nějakým účelem, o kterém nikdo neví, neví co se za ním skrývá, neví k čemu slouží a nevědí, proč se to všechno vlastně stalo, proč zrovna on…
Po chvíli se probudí Paul, kterého pekelně bolí hlava.

Silvia a Bell

Cítíte obě, jak vás něco svírá kolem boků a máte takový houpavý pocit. Ať se snažíte jakkoliv pohnout nejde to, jste svázané. Uslyšíte skřípavý zvuk, jakoby se otevíraly dveře a pak znovu pár kroků. Pak se ucítíte pod sebou konečně pevnou půdu.

Amy

„Kamery? No super, hlavně ta zábava.“
se Flynn, ale po chvíli se začne jako nechápavé a hlavně nevinné, malé zvířátko, které ti sedí na krku.
„Jo, to bude zábava, konečně mohu dělat něco já, po celé roky jsi mi dala jenom pár možností, kdy jsem mohl taky něco udělat já..“
Začne remcat, ale už se začne rozbíhat k regálům se sušenkami.
„Hmm, karamel, karamel…“
Můžeš ještě slyšet a poté se ztratí mezi nohama ostatních lidí.
Začne ti přinášet různé sladkosti a jenom sladkosti, které ti nechává po zemi.
Když se u tebe zastaví, je to tak akorát, už by se ti nic do kapes, které máš všude po sobě nevešel ani jeden, jediný, malý bonbonek.
Když ti zase vyleze na krk chvíli tam tak uvelebuje, ale potom se jeho tělíčko naježí vzrušení toho, co má přijít.
„Podívej se za sebe.“
Řekne ti, jestli se otočíš, uvidíš dva velké muže, kteří míří přímo k tobě a na sobě uniformu a vysílačky v rukou.

Laboratoř

Nic kolem mne není jen tma a zápach jaké si chemikálie, kterou mne uspali. Nic se mi nezdálo bylo to spaní , po kterém jsem se probudila zbitá jako pes.
Nevydala jsem ze sebe ani slovo, jelikož mi v tom bránil roubík z kapesníku. Silné ruce mě zvedli ze země a naložili do jakého si auta, které se pohybovalo velmi rychle a zatáčky střihalo celkem nebezpečně cítila jsem jak se přesouvám z jedné strany na druhou a narážím do něčeho měkkého.Nevím jak to identifikovat jelikož mám zavázané oči.
Najednou auto zastavilo a muž promluvil.
"tak tu máš to zboží.A teď zaplať" pronesl hejskovsky a najednou byly slyšet jen dva výstřely a pach krve zaplnil místnost.
"Tohle je tvá odměna."překvapil mne ledový tón ženského hlasu. A potom následovala kadence příkazů jako by je vypouštěl kulomet.Věty byli krátké, ale vypovídaly o všem co chtěla žena povědět.
"Odneste je do cely aby nám neutekly" Zachytila jsem poslední větu a opět se ponořila do spánku.
Když jsem se probrala neměla jsem už zavázané oči, ale ruce a nohy jsem svázané měla. Nemohla jsem se pohnout.
Dívka vedle mne ještě spala..
"Ano to je to měkké do čeho jsem narazila"popřemýšlím a opět usnu.

Polibek smrti by byl v tuto chvíli darem

Tati? Prvním znakem mého probuzení je tiché zašeptání toho slova.
Pomalu otevřu oči a pokusím se rozhlédnout, ale moje hlava je jak přikovaná k podlaze a to málo, co vidím, mi splývá v jeden rozmazaný obraz.
Co?....Co to bylo?....Co se....aaaah, moje hlava. zasténám tiše a donutím ruce k pohybu. Trochu rychleji je dostanu až k hlavě, kterou chytnou.
Konečně se mi povede rozlišovat jednotlivé postavy.
Přetočím se na záda a rukama přejedu přes obličej.
Co se stalo? Pamatuji si jen...jen krev a pak....ach, tati, co to má znamenat? Mluvím tiše, spíše k sobě než k ostatním. Ostatní spíše zcela ignoruji, než abych si jen nevšímal.
Tati, co to má všechno znamenat? Má to nějaký smysl, nebo si s námi jen hrají? Proč my? Proč já? Odpověz mi, tati.
Rychle se postavím na nohy, z čehož se mi zamotá hlava a nohy mě také začnou zrazovat, ale i přes to se vrávoravým způsobem dostanu až ke dveřím, o které se zastavím.
Hej, sráči! Zakřičím na dveře a uhodím do nich. Nevím jaké jsou vaše záměry, jestli budete chtít výkupné, nebo se tím jen nehorázně bavíte, ale jestli se chceš pobavit, tak poslouchej. Přiznávám se vám, i všem, co jsou zde a bůh je mi svědkem, že nelžu. Zabil jsem 5 lidí jenom kvůli tomu, že to byli nehorázní sráči jako vy. Tak, doufám, že jste spokojení. Po křiku do dveří několikrát udeřím, poté se o ně opřu zády a pomalu se sesunu k zemi. Přitáhnu nohy k sobě, hlavu schovám mezi kolena, které poté obchytím rukama.
Proč tati? Proč? Vydechnu a tiše se rozbrečím.

Varování pro všechny !!!

Tááák lidi a jelikož mne tady několik lidí neposlouchá, tak nemohu jinak, ale musím to takto udělat, když budu potřebovat či chtít, aby jste napsali, pošlu vám soukromou poštou varování.
Nejdřív příjde první varování, za to vám ještě nic neberu
Když nenapíšete, přijde druhé a asi jste si všichni všimli, že vedle vaší ikonkou máte takovou zeleno-červenou čáru, to jsou životy. Každý z vás má 100 procent životu, ale když vám budu muset poslat druhé vyzvání, seberu vám dvacet, zbyde 80..
Nenapíšete-li další vyzvání a dalších dvacet dolů ubyde 60
Další ignorace, dalších dvacet zbyde 40..
Další nenapsání, dalších dvacet dolů, máte 20
A ten kdo bude mít tak velkou drzpst, že nenapíše ani po tomto, tak je to bezkonkurenční odkrouhnutí vaší postavy
Píšu to , ikdyby tu nebyli třeba čtyři týdny, mají se omluvit a když ne, tak mají prostě smůlu !!!
Jsem ochotna vrátit životy, když mi za včasného upozornění řeknete důvod, proč jste nenapsali a nebyli tu...
Také samozřejmě nebudu nikomu ubírat body, když se mi omluví předem, chtěla bych poprosit, aby mi všichni psali do soukromé pošty !!!!!
Takže si všichni dávejte pozor na poštu a na svojí životní čáru, toť vše =)

Obchoďák

Všechno, co mi Flynn donese nacpu do kapes a vesele se usmívám. Záměrně vyhledávám kamery a culím se do nich.
Cože? proč?
Trošku se zamračím, když se Flynn naježí a zamumlá, že se mám otočit. KDyž se ježí, je vzrušený. Když se ježí, čeká ho zábava. No paráda.
Otočím se a ušklíbnu se na dva bouchače s vysílačkou.
Počkám, až dojdou ke mně a nevinně se usměju.
Nějaký problém pánové?
Budem zdrhat nebo na ně mám pustit malou roztomilou krysičku?
Flynne? Chceš se pobavit?
Zašeptám koutkem úst ke kamarádovi a muže nechám nechápavě zírat. K jednomu z nich natáhnu ruku a nechám "potkana" aby přeběhl po paži na rameno ochranky.
Víš co máš dělat...
Založím ruce na prsou a pozoruju Flynnovo počínání. Ach jak miluju jeho schopnosti. Lepší než nudní zemští živočichové.

Alexandr a Colm

Pomalu otevřeš oči, ale to jediné co vidíš je nažloutlá běloba látky, kterou máš převázanou přes oči. Cítíš houpavý pohled. Chceš něco říct, ale rty máš ještě stále ztěžklé. Po chvíli uslyšíš vrzání velkých těžkých a podle zvuku i starých dveří. Poté dalších pár kroků a poté dech, ne jeden, ale mnohem více, co to tu je, co se děje?
Ucítíš pod sebou chladnou zem. Nemůžeš se hýbat, truce máš svázané za zády a nohy jsou také svázané. Z obou stran vedle sebe ucítíš něco teplého a měkkého.

Ostatní

Po chviličce, kdy nestihnete nikdo nic udělat znovu přijdou, teď s dvěma chlapci v rukou a poskládají je vedle těch dalších dvou.

Amy

Když se těch dvou bouchačů zeptáš, jenom se zamračí a podívají se na tvé plné kapsy.
Promluvíš k Flynnovi koukají na tebe, jako kdybys právě přišla z Marsu.
Jakmile vypustíš Flynna, skočí na jednoho z nich a běhat po celém těle, skáče po obou a ty se svíjí smích.
Hraje si s nimi takhle pěknou chvíli, někteří už se na ně dívají, jako by se právě zbláznili.
Po chvíli, kdy už to Flynna přestane bavit oba kousne a ty poté spadnou na zem a ty můžeš slyšet jejich chrápání. Totiž on to může slyšet každý.
„Tak jdeme ne.“
Usměje se Flynn a skočí ti na ruku, po které ti vyšplhá na rameno.

Místnost

Jako ybch se probral z blbého snu,škubnu sebou a otevřu oči,jsem upocený.
Když vidím bíle,až nažloutlé světlo dojde mi že se dívám doi stěny a snažím se otočit.V to msi uvědomím že mám svázané ruce a nohy a přez oči mám uvázaný šátek.
Co..že?
zeptám se sám sebe zmateně.
Cítím jak seídm na studené podlaze ale něco vedle mě mě hřeje.
Když chci zjistit jeslti to jsou další lidé nebo koberce,zvířata,peřiny cokoliv uslyším dveře a kroky.
Za hcvíli cítím že to je více lidí a jsou u mě.
Začnu se vrtět a ruky se snažím dostat z uzavření šátku.
Kde jsem?!

Další čtyři

Když Anna domluví nevěřícně se na ní podívám. Co jí to poboha napadá? Nevypravím ze sebe v údivu ani slovíčko a vlastně možná ani nemusím. Pochybuji, že bych jí to vysvětlila. Když se Paul začne zvedat, chci něco říct, ale nestačím to. Paul začne křičet a já jen udiveně přihlížím s pocitem, že tay už mě nic nepřekvapí. Jenže když se pak rozbrečí tak mě překvapí znovu. Nevím jak mu pomoct, takže začnu rozvazovat ty dvě nové dívky. Když přinesou další dva rozvážu i je. Potom se dojdu napít.

Někde..
Když se probudím, cítím se velice divně a navíc cítím že sedím na židli. Pak otevřu oči a zjistím že nic nevidím.
Sakra! Jak jsem se sem dostal! Jsem si jistý, že jsem včera usínal ve své měkké posteli! Ale kde to můžu být! Klid, jen klid, nesím propadnout panice, panika nic nevyřeší. Hýbat se nemůžu, ani nic nevidím, takže nezbývá nic jiného než čekat.
Ještě jednou se pokusím pohnout rukama, rozplést provaz, nebo provléknout ruce.
Nejde to...je to pevně utáhlé.
Najednou uslyším kroky a hlasy.
To budou nejspíš ti, kteří mě sem dostali, nebo možná kdokoliv jiný.
Povzdechnu si nad svojí situací.
Možná když se budu chovat co nejlépe a spolupracovat, můžu z toho vyváznout bez úhony.
Dál už jen vyčkávám a snažím se poslouchat co to říkají a stejně mám sto chutí jim říct: Jsem moc rád že vás vidím!
Po té chvilce vyčkávání mě naprosto nečekaně někdo rozváže.
Tak to...to jsem vážně nečekal.
Chvilku po trvá než si zvyknu na světlo v místnosti. Postavím se na nohy, pár krát si poskočím, abych se zbavil mravenčení v nohou, rozhýbu ruce a hned běžím k té která mě rozvázala. Když jsem u ní chytnu ji za rameno a otočím ji.
Prosím tě..můžeš mi říct kde to jsem?
Sleduji ji s očima plnýma napětí.
Teď už snad uvěřím čemukoliv...tohle přece musí být jen sen...

Místnost

Jakmile domluvím, znovu se otevřou staré dveře.
Objeví se dvě dívky a opět svázané. Už se chci zvednout a jít jim pomoct, ale mezitím se už probouzí Paul a něco si tiše mumlá. Nijak zvlášť mu nerozumím, ale jeho slova mě připoutají k zemi.
Hmmm, zajímalo by mě, jestli třeba támhle sousedka nebude nějakej mafián… sedim tu s vrahem, kterej navíc ještě teď brečí. Fááájn, jen do mě! Bože, chudáci holky!
Když se Paul sesune k zemi, postavím se na nohy, ale znovu se otevřou dveře a v místnosti jsou rázem další dva přírůstky, tentokrát chlapci. Na tváři se mi objeví naštvaný škleb. Sehnu se k první dívce (Isabella) a odstraním jí látku z očí. Na chvíli se probudí, ale potom znovu ztratí vědomí a usne. Začnu s rozvazováním pomáhat Elizabeth, dokud nerozvážeme i posledního kluka.
"Co tady děláte? Co se vám stalo? A kdo ste?"
Zasypu chlapce hned otázkami a pohledem přejedu i dvě dívky. Jeden z nich vstane a běží za Elizabeth.
Mohli by vědět, proč tady sme… ksakru, to je ale blbá situace, já už tady bejt nechci!

Místnost

Když se s divným pocitem přimáčknu ke zdi a čekám co se stane uslyším tiché pohybi a ucitím že mé ruce a nohy jsou volné.
Mám se bát nebo se mi má ulevit?
zeptám se sám sebe zmateně a stále se nehybně opírám o zeď.
Když mi někdo rozváže i čoi mám je zavřené a po chvíli je otevřu.
Světlo v mísntosti je ostré a biej mi do očí,přeložím si před ně oči a skrz prsty se dívám po mísntosti.Ujistéím že je tu více "dětí" v mé věkové kategorii.
Podívám se na dívku (annu) a chlapce (colma) kteří sou u mě.
Kde to jsme?
Zeptám se a už se dívám po msítnosti.

Laboratoř

Přinesli další čtyři osoby, dvě děvčata a dvě kluky. Měla jsem chuť brečet, jelikož tohle ebylo normální. Proč nás tu takhle věznili. Až teď jsem pocítila chlad v zádech, všechnu tu zimu až v kostech. Začala jsem se třást, takže jsem nikoho nevnímala. Neměla jsem se polívat ledovou vodou. Proč se vůbec o nás starali? Měli jsme buď zemřít, nebo být na něčem zkoušeni. Ani jedna možnost se mi nezamlouvala. Nejlepší volba byl únik, který ale nijak nešel uskutečnit.
Nechtěla jsem, aby se nám něco stalo. Stála jsem vedle té dívčiny, které jsme byli odhodlané k obraně, ale teď, když jsem viděla, kolik nás je, jsem o obraně začala dosti pochybovat. Je jasné, že bych to vyzkoušela, ale oplatilo by se to vůbec? Možná bych to ještě zhoršila, a to jsem opravdu nechtěla. Místo úniku jsem si sedla a obličej zabořila do svých ledově chladných rukou. Tušila jsem, že mám z toho strachu a té atmosféry horečku, proto mi příjemně ruky čelo chladily.
“PROČ?“
Vykřikla jsem, i když jsem nechtěla tohle udělat. V té bolesti, v které jsem se svíjela, už nešlo nic jiného udělat. Doslova jsem šílela, dlouhé nehty jsem zrývala do čela, čímž jsem si způsobovala ještě větší bolest. Byl to takový můj zvyk – když byla naštvaná, na pokraji své vůle, zaryla jsem své nehty do kůže. Nevěděla jsem, z čeho to mám, ale to mě ani nezajímalo. To jsem prostě vždy dělala, a nejspíš to už nespravím.
Co je lepší? Oddat se těm šílencům a být jejich „pokusný králík“, nebo zemřít? V této chvíli jsem si nedokázala odpovědět.

Jestli jsem byl někdy na dně, tak tohle je mnohem níž

Ucítím na zádech tlak, to ty prokletý dveře se začali otevírat, opět.
Odskočím od dveří, ale stále se držím při zemi, jako nějaké zvíře. To co přinesli mi je zcela jedno, stejně se na to hned slítli ostatní jak supy, mě zajímají oni dva. Když položí "balíček" a začnou odcházet, vycením na ně zuby a zavrčím.
Jakmile se za nimi zavřou dveře, trochu se uklidním. Zalezu si do nejbližšího rohu, kde se posadím, opřu o zeď a odvrátím pohled tak, abych nekoukal na ostatní.
Co se to se mnou děje? Chovám se jak zvíře a přijde mi to normální. Tohle nejsem já, nebo možná jsem? Kdo vlastně jsem? Jsem nic. Jsem pouho pouhé nic, které samo osobě nic neznamená, a když se k něčemu připojí, znamená ještě méně. Jedno vím, jistě, jestli se odtud někdy dostanu, už nikdy nebudu stejný. Už nebudu nic, budu něco. Budu něco zcela nového nepoznaného. Něco lepšího a něco mnohem víc, než jsem byl doposud. Budu....
Mé myšlenky přeruší výkřik jedné z dívek.
Proč? Zopakuji po dívce klidným hlasem, ale dost nahlas, aby to slyšeli všichni přítomní. Přesunu pohled na přítomné. Proč? To je ta otázka, kterou si každý z nás opakuje už od chvíle, co se zde probudil a poprvé zjistil, že beznaděj v těchto zdech je až neskutečná. Každý z nás se určitě alespoň sám sebe zeptal, proč nám to dělají? Ale není ta správná otázka, proč si to zasloužím? Každý z nás udělal ve svém životě něco, za co si zaslouží potrestat. Já se přiznávám, zabil jsem a svůj trest zde na tomto místě přijímám. Oni si nás určiě nevybrali náhodou. Tohle má být pro nás trest za to, jací jsme. A nebo ne? Jedno je jisté, tohle neskončí dokud nezemřeme mi nebo oni, ale je tu možnost, že po nás něco chtějí. Raději se každej z vás zamyslete nad možným důvodem, proč tu jsme a klidně ho i řekněte na hlas, jestli budete mít tu potřebu. Co když to je to, co po nás chtějí.
Po skončení své řeči odvrátím pohled opět směrem od nich.

Laboratoř

Unaveně se usměju. Je to spíš jen pozvednutí koutků - na nějaký zářivý úsměv opravdu nemám náladu.
"Díky..." řeknu polohlasně Elis. Není to normální mluvení, ale ani šepot, něco mezi tím, je to, jako když vidíte v televizi reklamu na čokoládu, vidíte, jak teče jako řeka kolem hezké holky s implantáty a kde k vám promlouvá nějaká dáma smyslným nevýrazným hlasem. Mě jen chybí ta smyslnost.
"Já se taky poperu, když to bude třeba..." Na ukázku předvedu jednu jednoduchou figuru z Aikida - základní póza, tenkan, odhod do strany s úkrokem. "Umím to. Já myslím, že-" ovšem co si myslím, už nedořeknu, protože mi do řeči skočí Elizabeth. Vykulím na ni oči.
"To myslíš vážně? Čekat tu jak telata na porážku? Jak krysy na deratizátora? Jak... jak odsouzenci na elektrický křeslo? Máš nějaký jiný nápad? Máš na výběr jenom dvě možnosti, za a) buď se jim postavíš, nebo za b) prostě si tu počkáš na odpravení! Tady není možnost c) !" vysvětlím jí skoro zoufale.
Proč to nechápe...? napadne mě.
Tahle Anna mě tedy zklamala ještě víc. Teď už úplně vyšinutá jí na podlomených kolenou domlouvám: "Ty jsi se úplně zbláznila! To samý jako pro Elizabeth: čekat na odpravení dobrovolně je naprostá volovina! Je pomalu jedno, jestli umřeš hlady, pod injekcí nebo při nějakým pokusu, furt je to to samý! Umřeš! Ale když se na ně vrhneme, tak je šance jedna ku miliónu že uspějeme. Viděla jsem, stejně jako vy, jak se jim ty rány hojily. Bylo to neuvěřitelný. Ale na rozdíl od vás chci něco dělat! Něco... co nám aspoň pomůže, jakýmkoliv způsobem... nikdo z vás přece nechce umřít, tak proč se tak chováte?"
Zavrtím zklamaně hlavou. "Jen... jen jsem doufala, že za sebe budete bojovat. Ale vy jste už asi tak zaslepení strachem, že vám je to jedno. A nebo... vypadáte, opravdu tak vypadáte, jako by vám na životě nezáleželo." Teď už mluvím úplně nahlas. "Záleží, ne? Řekněte, že ano... a pojďte za sebe bojovat... i kdyby to k ničemu nebylo..."
No dobře, konec jsem trochu zdramatizovala, ale doufala jsem, že to pomůže - tahle banda je naprosto beznadějný případ. Ale když se mi mou starou třídu podařilo přimět k pochodu proti kácení stromů, i když to na začátku vypadalo úplně beznadějně, tak proč by se mi to tady nepovedlo?

Přinesli další čtyři. Panebože, já se z toho opravdu zblázním! Tohle je zlý sen! ponurá atmosféra tohohle věznění na mě pomalu dopadá, stejně jako na ostatní. Vím, jak se cítím: jako králík, zahnaný do kouta dravou liškou. Přesně takhle. Nejhorší na tom je, že ta liška drží injekční stříkačku a nahání neustále další králíky.

Paul se nám probudil a pronesl svou velkou řeč. Už to prostě nevydržím. Já se musím vykřičet.
"ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ" zaječím, vytrhnu se z Elisina podepření a padnu koleny na zem. Tiše syknu bolestí. Opravdu jsem to ze sebe potřebovala dostat. Teď se cítím daleko líp.
"Máš ten dojem, že když ty jsi tu vrah, tak i my ostatní jsme něco podobného provedli? Spíš bych řekla, že tohle je naprosto náhodný výběr... a nebo v sobě máme nějaký zvláštní gen, který se rozhodli zkoumat podivní vědátoři." ušklíbnu se ironicky. Pak mám chuť v ironii pokračovat:
"Co takhle zkusit techniku: někdo se zapotácí, upadne na zem a hraje nemocnýho, zlosyni přiběhnou a zatímco se třeba sklánějí nad nemocným, ostatní se na ně vrhnou? To by vám všem vyhovovalo, ne? Je to přece jiný způsob útoku."
Založím si ruce na prsou, opřu se o stěnu vedle dveří a s úšklebkem sleduju ostatní.
Tak si poraďte sami.

Otázky a odpovědi, výkřiky a klidná řeč.

Sotva se napiju dostanu dvě stejné otázky, na které odpovím dost stručně.

V nějaký laboratoři.

Potom se konečně pořádně napiji. Na Paulovu řeč nereaguji, ale na Catherininou už ano.

Řekla jsem jasně, že nechci být pokusná krysa. Možnost za A - pár z nás se jim postaví a odnesou to všichni. Možnost za B - dělat nebudu, protože já chci žít. Možnost za C - nenechat se. Přežít. Bránit se když budu muset. To je ta možnost za C Catherine.

řeknu a s divokostí v očích pokračuji.

Catherine já se nebojím. Alespoň toho co myslíš. Teda jasně že se bojim, ale ten strach z těch lidí překonat dokážu. Já se bojim něčeho vco by tobě připadalo jako hloupost, ale já se toho bojim mnohem víc, než čehokoliv jinýho.

pohled mi sklouzne k stropu, načež se trochu přikrčím, bojujíc s panikou, ale pokračuji v řeči.

Stejně jako ty se bojíš smrti, se já bojím tý havěti u stropu. Jo bojim se PAVOUKŮ. Pro mě to představuje mnohem větší překážku než... oni.

Probuzení!

Bolí mne hlava z vydýchaného zvuku.Koukám po místnosti a je tu zase o pár lidí víc. Pořád se nemohu hýbat ale mluvit už můžu.
Kde to jsem? Zakoktám a podívám se na mladíka, který pronesl svou řeč a popotáhnu.

Otázky,odpovědi,výkřiky,rozkazy..

Poslocuhám vše co se tu řekne ale nci neřeknu,nemám co bych dodal,nevím jak bych to udělal já osobně.
Když se probudí,"pdobudí" další dívka vypadá že abspolutně neví kde je a necítí se tu mco dobře,dodju k ní.
"Neboj vše bude brzy jak má být"Snad
Poslední slovo si nehcám pro sebe a rozvážu jí porvazy které ji pevně svýrají nohy a ruce.

V zapomnění
Najednou otevřu oči. Kolem mě je šero, téměř tma. Není divu že nic nevidím. A ten divný pocit kolem těla...
Trochu sebou škubnu. Nic. Nemůžu se pohnout - vůbec.
Co se to.. pomyslím si, když se dostaví houpavý pocit. Nechce se mi zvracet, ale čekala bych, že na lodi budu za příjemnějších okolností.
Co vlastně dělám na lodi? uvědomím si překvapeně. Protože neznám nic jiného tak houpavého, tohle musí být loď.
Pak uslyším ten skřípavý zvuk. Kde by se na lodi vzaly dveře?
Tohle bude nákladní loď.. Napadne mě. To, že na většině lodí jsou dveře, mi nedojde. A ty kroky. Zní to až zlověstně. Znovu se snažím pohnout, ale bezúspěšně.
A teď... Teď si jsem jistá. Tady je země. Houpavý pocit zmizel - bohužel.
Ale co tu dělám? Kde vůbec jsem? Ptám se sama sebe, jak mi začínají docházet souvislosti.
Unesli mě.. Uvědomím si. Tiše polknu.

Laboratoř
Když už jsem u Elizabet, chvilku to trvá než mi odpoví a tak můžu vyslechnou řeči ostatních lidí. Jsem mnohem klidnější než před chvílí, i když vůbec nevím proč, ale mám chuť mluvit, stejně mám panty ještě zatuhlé.
Pokud je tady možnost, že někdo něco hrozného provedl, je možné, že jsem to byl já! Vždyť jsem nechal zemřít sestru nemomohl jsem jí!
Při vzpomínce na ni mi ukápne slza, myslím na ni pořád, prakticky neustále.
Promiň mi to sestřičko, že jsem ti nepomohl...
Otočím se, abych viděl na všechny lidi.
Ale myslím, že to nebude ten pravý důvod, všichni tady nemohli nic hrozného udělat, to je až moc nepravděpodobné.
Chvíli poslouchám Catynu řeč.
Má pravdu, mě už na životě nezáleží, bylo by lepší být se sestrou, ale její slova...
Přistoupím k dívce a chytnu ji za rameno.
Ty opravdu umíš ve člověku probudit chuť k životu, je to dobrý nápad, ale co venku? Co když jich tam hlídá mnohem víc? To by jsme už nezvládli, ale kdyby jsme byli dostatečně zuřivý.
Chytnu se za hlavu.
To se nedá! Nemůžu přemýšlet nad něčím čemu vůbec nerozumím.
Obratím se k ostatním.
Asi tu není žádný šíleně dobrý taktik, že?
Lehce pohrdavě se ušklíbnu.
Vážně si myslí, že bude vše jak má být? Není tohle jen začátek a vše bude jen horší.
Chce se mi smát i brečet, ale co...sleduji tu dívku, která zatím měla nějaký nápad na útok.

V laboratoři

Nevěděla jsem, co říct, jen jsem nevěřícně koukala na ostatní. Každý měl jiný názor, ale já si stála za onou dívčinou jménem Cat. Přidal se k ní jeden kluk, který měl naprostou pravdu. Bylo mi nesmírně špatně, byli jsme tu až moc dlouho, netušila jsem, co s námi budou dělat.
A co kdyby....?
Dostala jsem menší nápad, a měřila si všechny v místnosti. Koukla jsem se na sebe a pak vstala, jelikož jsem chtěla říct menší nápad. Sice byl nebezpečný kvůli následkům, ale za uváženou by rozhodně stál. Nejdřív jsem ale chtěla říct něco Elizabeth
“Já se nebojím smrti, ale nechci tady zůstat jako pokusný králík. Nenechám se tu týrat nějakými chlápky.“
Otočila jsem se na toho kluka a trošku se usmála.
“Máš pravdu, ale co kdyby někdo hrál, že mu něco je tak, aby se ti dva dostali dál od dveří a někdo z nás vyběhl ven? Sice by to něco stálo, ale věděli bychom, co nás čeká. A já bych se pro to klidně obětovala.“
Mluvila jsem s jakýmsi klidem v hlase, vlastně nevím, co za těmito zdmi očekávat. A bolest mi nevadila, nějak bych to přetrpěla, jako tohle všechno.
“Mě samotné by mi nevadili následky a jak už jsem viděla na tom klukovi, co na ně vyrazil s kudlou, trest dostal jenom on. A já bych nějakou tu bolest přetrpěla.“
Necítila jsem se jako nějaká oběť, abych zachránila ostatní, ale nechtěla jsem sedět tady a nedělat vůbec nic.
“Co na to říkáte?“

Místnost (Jak jste přišli na tu laboratoř?)

Tiše sedím a poslouchám to, jak se domlouvají na plánu.
Je asi vůbec nenapadlo, že je můžou poslouchat, ale plán je to dobrý, mohl by vyjít, ale musíme využít vše, co se dá využít v náš prospěch.
Rozhlédnu se po místnosti, hlavně po lidech, v jakém jsou stavu a zdali vypadají boje schopně. Můj pohled se zastaví na holce s nejvíce bojovým duchem (Cat).
Chápu tón tvého hlasu. Ne každý nesa na svých ramenech tak závažný hřích, jako je vražda, ale každý si zaslouží trest, ať už udělal, to co neměl, nebo neudělal, to co měl.
Postavím se na nohy a s pohledem generála se rozhlédnu po ostatních.
Někdo se tu ptal po taktikovi, nejsem ten nejlepší taktik na světě, ale něco málo o tom vím. Vše co se dá proti nim použít, se bude hodit. Takže jestli vás stejně jako mě neprohledali, tak cokoli se bude hodit. Dále doufám, že se tu nikdo z vás nebojí tmy, protože využití tmy se bude hodit, takže ty světla Ukáži na lampy visící nám nad hlavami. nejspíše budou muset pryč. Dále kdokoliv, kdo tu má nějaký problém, který by ho brzdil v boji, tak ať o něm řekne hned. Významně se při těch slovech podívám na dívku vyklepanou z pavouků.
Přejdu ke Cat, sehnu se k ní a zašeptám jí do ucha: Poslední řeč nechám na tobě.
Poté přejdu k Elizabeth, sehnu se k ní a pokusím se o milý úsměv.
Já vím, že mi nejspíše nevěříš, ale jestli se chceš zbavit svého strachu, tak mě poslouchej a bude vše dobré.
Když mi bude ochotna naslouchat.
Co nejvíce nenápadně se rozhlédnu po zdi okolo ní, kde spatřím jednoho pavouka kousek od ní, který leze směrem dolů.
Tak dobře, zavři oči a nech se vést. Natáhni před sebe ruce a až ti řeknu, tak se snima rozmáchneš a zastavíš se až o zeď. Počkej! Pozoruji jak pomalu pavouk leze do víšky jejich rukou. Teď! Sleduji jak se rozmáchne a na zdi rozmáčkne pavouka. Gratuluji, je po něm.

Okolí

Poděkuji klukovi, který mě rozvázal a sednu si do kouta a pozoruji okolí. Někdo mi přinese vodu nějak si nevšímám tváří jen pípnu nesmělé.


Děkuji.

A dívám se na zeď, která mi přijde nejvíc atraktivní.Poslouchám názory lidí jak a co bude.Nechat se věznit a týrat nebo učinit určité kroky a rvát se o život.
Chytnu si svůj talisman, který jsem dostala od svého otce , který cestoval po jižní Americe. Dráp černého jaguára, který dostal od šamana, když natáčel dokument o Máyských pokladech.

Paul je moc horká hlava. Pomyslím si.

Nejrozumnější tu je dívka s černými vlasy. Neznám ji jménem.Ale vypadá schopně.Podívám se na ni.

Já vím,že na mém názoru asi nezáleží, ale Ty kluku s černými vlasy jsi moch horká hlava , abys nás vedl.
Jsem pro támhle tu dívku.
NAtáhnu ruku směrem ke Cat. A čekám na to jestli se na mě sesypou ostatní.

Místnost

"Ty to pořád, ale pořád vůbec nechápeš." zavrtím s povzdechem hlavou vůči Elizabeth. "Tohle je vážná věc. Jak se chceš bránit, prosím tě? Jediná obrana je v tomhle případě útok. Prostě tu není možnost C. Fakt ne, tohle je uzavřená věc. Nebo se snad chceš bránit tak, že je začneš kopat, až se k tobě přiblíží? Protože jinak si tu tvoji představu obrany představit nedovedu." ušklíbnu se. “Nebo jestli to myslíš jinak, tak mi to laskavě vysvětli.“ prohlásím už maličko protivně a postupně si prokřupu všechny prsty na rukou a protáhnu páteř tak, že mi zapraskají téměř všechny obratle. Mezitím poslouchám další její řečičky.
Lehce uraženě se proti ní ohradím.
"Přesně tak, trefila´s to. Až na jeden háček: já se smrti nebojím. Byla sem u toho, když mi umřel děda, moje máma je mrtvá. Nehraju si na hrdinku, jenže tak to doopravdy je. Nebojím se smrti. Bojím se spíš..." Na okamžik se zarazím a lehce překvapeně si uvědomím, že se vlastně ani nebojím. Je to divné, ale nestrachuju se. Možná je to tím, že jsem se tomu postavila a vyburcovala ostatní k něčemu, co by se dalo nazvat plánováním, ale opravdu nemám strach.
"Prostě... prostě jenom nechci, aby na mě dělali nějaký pokusy nebo mě odkrouhli. Nevím jak vy, ale já se do hrobu ještě nechystám a dlouho se chystat nehodlám. Mám v plánu ještě dost věcí a jedna z nich dostat se odtud." prohlásím. “A jestli pro tebe představují pavouci větší překážku než oni, tak mi předlož svůj návrh.“ dobře si uvědomuju, že jsem na ní dost silně nepříjemná, ale už prostě nemám chuť dál poslouchat její tlachání o tom, jak se musíme bránit.
“Díky.“ usměju se na blonďáčka. Pak se otočím na Elis. Ta je mi sympatická. Pomohla mi nejvíc ze všech ostatních. Kdyby tady nepanovala taková atmosféra, klidně bych s ní zapředla lepší rozhovor. Přikročím k ní a nevím, proč to dělám, ale vezmu ji kamarádsky jednou rukou kolem ramene.
“Jestli bychom to udělali takhle, tak půjdu s tebou. Možná už je to trochu moc, že by utekli dva, ale asi bych umřela, kdybych nechala odejít dalšího bez jediného dozoru nebo aspoň někoho, kdo by mu pomohl.“
Pustím Elis, vytáhnu z kapsy na sukni gumičku a stáhnu si vlasy do „pracovního“ drdolu – udělám si jakýsi primitivní drdol tím, že si udělám normální culík a při poslední otáčce gumičky vezmu konečky vlasů pod ni. Vypadám najednou mnohem víc... přinejmenším dospěle a vážněji.
Takže kterej plán bude lepší? Paulův nebo Elis? Já hlasuju pro Elis... ale ty světla... nebyl by snad takový problém je vypnout, ne? napadne mě.
“Oukej. Takže si to srovnáme, ať se tu nehrneme jeden přes druhýho. Objevilo se tu několik návrhů, jak postupovat dál. Potom tu máme pár zraněnejch, fobii a několik bojeschopnejch. Právě jsem dostala zprávu, že k vám mám pronést nějakou řeč, jenže já ji umím říct jedině když mi to jde z pusy samo a já už vypotřebovala všechna slova...“ pokusím se nastolit příjemnější atmosféru sladkým úsměvem na tváři a vtípkem na konec, “ale zkusím vám říct aspoň pár vět, ať nejste zklamaní. Takže: už asi všichni jste se rozhodli, že ano, že se budeme nějakým způsobem bránit, protože čekat tu, až nás postupně jednoho po druhým vyhuběj nebo co to dělaj, je podle mýho názoru dost ubohý. O už můžeme rovnou zabušit na dveře a pěkně je poprosit, jestli by nevzali zrovna vás jako další. Nemíním uvažovat o tom, co se stalo s těmi, co odvedli, protože by se tu slabší povahy mohly sesypat, ale aspoň tu máme dva návrhy: Paulův, který obsahuje vypnutí světel a potom ,náš´ s Elis, který obsahuje hru na mrtvýho brouka a útěk pro dobro ostatních. Pak je tu ještě jeden nereálný a sice Elizebethin, který obsahuje slova bránit se.“ Nemyslela jsem to tak, ale i když to vyznělo směšně, muselo to Elizabeth ublížit, což jsem v plánu neměla, takže k ní vyšlu omluvný pohled a pokračuju:
“Netvrdím o sobě, že jsem nějak extra moudrá nebo rozumná, ale podle mého selského rozumu bych volila z možností umřít NEBO zmutovat NEBO něco jinýho, co mají v plánu NEBO se s nimi porvat tu poslední, protože tam je na rozdíl od ostatních taková malá, nepatrná šance asi jedna ku miliónu, že se nám to povede a osvobodíme se. A jak říká Pratchett ve Zeměploše, tak šance milión ku jedné je v devíti případech z desíti ta správná. Tak co, lidičky, jdete do toho se mnou? Jestli ano, tak hlasujte. Jestli ne, tak jděte někam.“ prohlásím a zakončím svou řeč na lehký tón.
Přátelsky se usměju na vlnité vlasy, které mě podpořily (což jsem nečekala) a směšně se ukloním. “Díky. Takže stav je: Paul – 0 hlasů, Elis a já – 1 hlas, Elizabeth 0 hlasů. Tak pojďte, lidi, hlasujte, vyjádřete se!“ mile se usmívám a v duchu se nenávidím za ty sladký řečičky, který tu na ně vypouštím. Ale jestli se chci stát političkou, tak v tomhle oboru se orientuju docela slušně.
A právě na tyhle sladký řečičky lidi nejvíc zabírají.

Místnost

Nepochopili mě… ale co, já se s nima hádat nechci - nemyslela sem to tak, že bych se chtěla zabít, bože! Měla sem to asi líp osvětlit.
Pozorně poslouchám všechno, co se tady řekne a o každém si tu dělám patřičný obrázek. Při tom se pomalu přesunu ke stěně, kde si znovu sednu. Někteří si tu sdělují své příběhy a někteří se snaží vymyslet i nějaký plán. Za plán jsem velice vděčná, protože se radši řídím podle někoho a držím s ním krok, dokud se mi to hodí a je to pro mě přínosné. Už mnohokrát jsem si připadala jako parazit, který se přetvařuje a čerpá prospěch ze svého okolí, ale zlé výčitky mne nikdy netrápili – je to snad důvod proč jsem tady? Těžko, tohle se stává jenom ve filmech. Nikdy jsem tím nikomu neublížila, i když jsem si to někdy moc přála. Jsem jenom kritik v zákulisí, který nikdy nic nevymyslí.

Hrát mrtvýho brouka? To je starý a účinný, dobrej nápad, ale má dost děr, který se teď nedaj zalátovat. Nevíme, co můžeme ještě čekat od našich únosců a co nás čeká venku, kdy zase příjdou… sice se tu nikdo nebojí smrti, ale co když je to prostě nad naše síly? Nechci, aby se mi něco stalo sakra, ale budeme muset něco dělat a dál se rozhodovat rychle… mrtvej brouk je na tohle ideální.
Vyslechnu si i nápad od Paula. Zajímalo by mě, co by chtěl dělat dál, ale už to nedopoví. Nejvíce se mi zamlouvá nápad těch dvou holek, co drží spolu a mají stejné názory. Catherine nám dlouze promlouvá do duše, potutelně se na ni usmívám s rukou opřenou loktem o pokrčené koleno a prsty před tváří. Vedle sebe mám položenou svou láhev s vodou.

Je docela výřečná a na některý tady to možná zabere, to je dobře, ale určitě ne na mě. Pomůžu jí, budu se prát jako vzteklej pes, ale budu si o ní myslet svý… stejně jako o ostatních. Doufám, že se ostatní přidaj, páč jinak tohle všechno nemá cenu. Schválně co všechno se z toho vyklube a jak se to zařídí. Možná bude mít někdo ještě lepší nápad, ale já určitě ne – kazit jim to kritikou nechci, to se mi nehodí.
"Dobře, já sem pro mrtvýho brouka."
Zavolám na ni prostě a přátelsky se usměji. Postavím se a čekám, jestli se přidá někdo další k jejich plánu.

Obchoďák

Zasměju se, když ochranka padne na zem a začne chrápat.
Panečku, a to tady maj hlídat...
S úsměvem nechám Flynna aby mi vyšplhal zas na rameno a s naplněnými kapsami vyjdu z obchodu. To že na mě lidi zírají jak na zjevení, někteří dokonce vyděšeně, většina však pohoršeně, mě nijak netrápí.
Nečum, nebo taky usneš!
Vybafnu na nějakého malého klučíka a lehce vycením zuby. Když se vyděšeně stáhne mamince za záda, rozesměju se.
Tak co, kam teď? Doufám, že nechceš zase zpátky do baráku?

Všichni "vyvolení"

U každého je znát zmatení, strach… Ale ne každý se hodlá vzdát, někdo plánuje, plánuje a plánuje, jak by se odsud mohl dostat, jak by se dalo uprchnout a tohle všechno smýt, jako ošklivou šmouhu. Hodně nápadů tu je, ale bude nějaký fungovat? Jste si jisti, že je to dobrý nápad? Co když vás za chvíli pustí a vy si jenom přiděláváte starosti?
Kdo ví, tohle nebylo řečeno nikomu. Každý má svou teorii, co s nimi chtějí udělat.. Mají je jako výkupné? Nebo je chtějí zabít? Nebo jsou to nějací pokusní králíci? Nevědí, mohou jenom doufat a skládat kousky skládanky, jejíž dílky se sem tam objeví.
Je tu spoustu tváří, ale skoro všichni skrývají své pravé emoce. Někdo se v sobě samém hádá, co by mohl udělat, jak postupovat, někdo vymýšlí strategický plán, jiní vzdávají jakoukoliv šanci na útěk. Ať je to tak, či tak, něco se s vámi bude dít, je to jasné, nemají v úmyslu vás pouštět, či vás dokonce propustit, ne v téhle chvíli.
Ať jste uprostřed jakékoliv debaty, jakéhokoliv hloubání, či přemýšlení, to, co se stane v dalších pár minutách všechno přeruší a vy začnete žít úplně jiný život, než jste dosud žily.

Do místnosti vjede lůžko, na nímž je připoutaná mladá slečna vašeho věku. Všichni na ní koukají, jako na kdyby to byl právě on, co tam za chvíli bude ležet taky. A ano, opravdu se tak za chvíli stane. Dívka, která leží na lehátku má na ústech plynovou masku a nohy a ruce má připoutané k lůžku. (Pro ty, co nepochopili – Mia =P)
Místnost je poměrně velká a tak se všichni přitlačí ke stěně nejdál od dveří. Za lůžkem stojí postava, nevíte, kdo to je, nevíte, jakého je pohlaví. Ta postava je v obleku, hlavu má schovanou, oblek je bílé barvy. Po chvíli do místnosti přijede dalších devět vozíků, přesně tolik vás je v místnosti. Všichni jsou v oblecích, nikomu nemůžete vidět do obličeje, nikoho nemůžete rozpoznávat. A poté se do už takhle celkem těsné místnosti narve ještě dvanáct velikých mužů, mezi nimiž je i naše známá dvojka. Dveře se zavřely a zamkly z venkovní strany, takže venku jsou další muži a ještě k tomu z místnosti se nedá uprchnout. Někteří šokovaní touto rychlou akcí se nechali chytit ihned, stejně tak to udělali,ti, kterým bylo dopředu jasné, že z tohohle není úniku. Ale pár jedinců se našlo, pár jedinců, kteří se snažili vyhrát, i když uměli bojové umění a tak dál a tak dál, prostě všechny, žádná vyjímka, naprosto všichni byli chyceni, někdo dříve, někdo později. Byli jste přivázáni k lůžku a oni vám nasadili roušku, klidně i násilím. Z roušky se pomalu linul takový nasládlý zápach, po němž jste všichni usnuly..



Amy

Flynn se chichotá s tebou, ale najednou ztuhne a zavětří. Nervózně se ti zavrtí na krku a chvílemi dokonce zastavuje dech. Chvíli ho napjatě sleduješ, dokud ses ho nezeptala. Podívá se na tebe v očích vystrašený výraz, což je velice divné, protože Flynn nikdy nevypadal takto vystrašeně.
„Změna plánu, královno, naši kamarádku musíme vyslat teď, teď hned! Je na čase, abych ti všechno řekl, víš už párkrát z našeho světa uteklo pár příšer, které se ztratily v tomto světě a právě kvůli nim se tady na zemi založila tajná organizace jménem Flat, která vybírá pár dětí z nějaké země a dá jim nějakou zvířecí DNA a ty potom mají nějakou energii. Jsou to jejich zbraně proti nám. Zrovna dneska jsem cítil ten pach, pach DNA, ale myslel jsem si, že to zatím nic není, ale teď, teď, jsem zmaten……já…..já..“
Zakoktá se, je vidět, že je zmatený a v očích se mu zračí napětí.
„Co tady ještě stojíš, běž ne..“
Zakřičí na tebe, seskočí ti z ramene a sám se co nejrychleji vydá směrem k portálu do druhého světa, do tvého světa.

Vzhůru do brány jiné dimenze a ještě dál! Mormondie!!!

Nejprve jdu se smíchem a ani nemám nikam přesně namířeno, když mi Flynn začne povídat o tom spolku. Nejprve tomu moc nerozumím, nechápu, o čem mluví.
Flynne, a proč o tom nic nevím? Jak se podařilo tvorům z Mormondie dostat na Zemi? Je ještě jiný portál? Jiný vstup?
Když konečně pochopím, pocítím nával strachu. Což jsem cítila naposled.... no už je to hodně dávno.
Flynn na mě zakřičí a rozeběhne se na školní pozemek. Okamžitě běžím za ním a po hlavě skočím do otevřené membrány, kde vteřinu přede mnou skončil Flynn...

...
Jau, kruci!
Zakleju, když se praštím do hlavy o leštěnou podlahu v "mém" paláci.
Flynne!!! Okamžitě ke mně!!! A všichni ostatní taky!!! HNÉÉÉÉD!!!
Zaječím poněkud histericky, když se sbírám na nohy a usazuji se na trůn.
Všichni svolaní se shromážní pod schůdky přede mnou a se zatajeným dechem mě sledují. Všichni vypadají, jako by moc dobře věděli, co se děje.

Místnost
Ha! Konečně vidím! Že by zázrak?
Rozhlédnu se kolem. Až teď přestávám vnímat vlny. Dojde mi, že to byly hlasy, ne vlny.
Spatřím tváře. U některých mám pocit, že už jsem je zahlédla.. Ale kdo ví.
No potěš pomyslím si, když mě napadne, že oni tu jsou taky kvůli výkupnému. Že by se somálští piráti přesunuli sem?
Po chvíli mi dojde, o čem se ostatní baví. O únikovém plánu. Jsem pesimistka, nevěřím tomu. I kdyby se to povedlo, kdo zaručí, že se to nestane znovu? Vždyť ani nejsou důkazy!
Pak se otevřou dveře, dřív, než stihnu něco říct i já.
Dovnitř jede lůžko. Na něm si všimnu nějaké dívky. Má plynovou masku.
Proč má plynovou masku? Pomyslím si nechápavě. Cítím, jak sepřimačkávám ke zdi. Části mého mozku to došlo a tak jedná.
Oni nás chtějí uspat! Dohjde i dalším částí mého mozku. A když do místnosti vjedou další lůžka.. Jsme tu jako v kleci - čekáme, až na nás budou moci dělat pokusy.
Až teď si všimnu, že jsou u lůžek i lidé. Mají masky. Nejde jim vidět do obličeje..
Pak tam přijdou další muži. Tiše zakleju - stěží slyším sama sebe. Dveře se zamknou. Zvenku.
Možná, že nemám šanci, ale jsem připravená bojovat. Někoho párkrát kopnu a do někoho celkem silně vrazím. Přesto je jich moc... Strašně moc. Nakonec mě připevní k jednomu z lůžků a dají mi přes obličej roušku. Cítím nasládlou vůni..

Lůžka a lidé

To co řekne Cat i při svém proslovu se mě nijak nedokne a nad tím cvičením s Paulem jen zavrtím hlavou.

Někteří lidi jsou fakticky naivní, ale takhe pitomej nápad jsem ještě nezažila.

Pomyslím a chystám se to Cat vysvětlit. Nestihnu to. Lůžk které přijede mě překvapí a s ostatními se stáhnu do koua. Další lůžka.

Ty jsou pro nás

napane mě a uhnu na místo, kde budu mít více prostoru. Stejně mi to nepomůže. Chytí mě ať už jakkoliv a táhnou k něakému lůžku. Ohlédnu se po Cat. Taky jí mají... Na jeden malý okamžik mi jí je líto. Je o jedno. Roušce se u ani nebráním, stejně my jí tak i tak dají. stejně jako ostatním. Vůně. Ne spíš smrad. Fujtajbl.

Všechny ty řeči byli na nic

je to poslední co mě napadne. Pak už jen upadnu do bezesného spánku.

Místnost

Jakmile uvidím vjíždějící lůžko a na něm připoutanou nějakou holku, ostražitě se postavím na nohy. S mírně vyplašeným obličejem sleduji i ostatní vozíky a pomalu se přimačkávám ke zdi.
Do háje… samozřejmě, že se z toho nedostanem, jako by sem si to nemyslela…
Mám z toho všeho nervy v kýblu. Nějaký bombič se ke mě nahrne a usmyslí si, že mě přiváže v vozíku pro pokusný králíky. Zbožně ho sleduji natisknutá ke stěně, neschopná jediného slova nebo kroku. Hrubě mě chytne za ruku, ale vzpamutuji se a chvatně mu ucuknu. Na nic nečeká a rychle mě čapne znovu. Chápu, že vzdorovat je hloupost, ale snažím se i přesto bránit. V očích se mi mihne zuřivost, ale na to je už dost pozdě – vleče mě k jednomu z vozíků. Zoufale se mu snažím vyklouznout nebo ho koupnout, ale nemám šanci. Z pusy se mi hrnou nadávky, o kterých ani nevím, kde jsem je slyšela.

Kruci, parchanti chcípácký! Nechci, nechci, nechci!
Připoutaná na lůžku už nadávám jenom v duchu. Nejsem tak snadná kořist a bombičovi musí pomoct ještě jeden jeho kumpán, ale i tak dosáhnou svého. Rychle házím hlavou, aby mi nemohli nasadit tu masku, ale všechno je beznadějné.
Těžce oddechuji a dívám se do dvou neznámých tváří, které mě svázaly a nasadily masku.
Bude to pro tebe hodně zlý, tati. A pro mámu to bude taky těžký, pokud mě už nikdy neuvidíte… mám strach.
Cítím nasládnlou vůni - moje tělo ochabne a víčka ztěžknou.

Místnost

Nekladu odpor jen se víc tlačím k zadní zdi a modlím se za ostatní.
Najednou do místnosti začnou navážet podivná nemocniční lůžka, která jsou připravena pro nás.
Najednou po mě hrábnou silné ruce jedna ruka mě drží okolo pasu a d ruhá se snaží mi chytit ruce abych nemohla škrábat, ale to netuší co umí mé nohy.
Přímím zásehem to gorila schytá mezi nohy a příšerně zaúpí, ale v tom po mě skočí silnější gorila a ta mi nezapomene držet i nohy a ruce. Ve vodorovné poloze se dívám jak mé spoluvězně umisťují na ta podivná lůžka. Na kterém se ocitnu po chvíli i já .
Když už přikurtovaná ležím a lapu po dechu tak mi najednou na ústa přistane podivná maska. Kroutím hlavou a snažím se masku shodit.
Najednou z ní začne unikat podivný nasládlí zápach a světla jsou rozmazanější a mé vědomí neví kde se nachází. A já se pomalu loučím se životem, který byl tak krátký.

Amy

Flynn nervózně přikývne.
„Občas se v Mormondii objeví nějaký ten portál, ne jako ten, co používáme k vstupu do Mormondie na tom školním dvorku, ten je stálý. Ale tyhle portály jsou něco jiného, víš Amy, v Mormondii je pár osob, které s tebou nesouhlasí a které chtějí tu moc pro sebe a nechtějí žádnou královnu. Já sám na tohle dávám pozor a mám pár kamarádů, kteří mi pomáhají tyto zvrhlíky objevit a zničit. Ovšem někdy se stane, že nám některý proklouzne mezi prsty. Jsou to často talentované osoby a oni si dokážou pomocí kamene Umoliu otevřít svůj vlastní portál, který ovšem dlouho nevydrží, nanejvýš takových šest, pět minut.“
Flynn hlasitě a především nervózně polkne a podívá se po tobě, jak na to asi zareaguješ, jako by se bál, že by jsi ho chtěla zašlápnout a věděl, že by jsi k tomu mohla mít i patřičný důvod.
Když doběhnete k portálu, Flynn skáče jako první a ty po tvém skoku, kdy skončíš s pusou přilepenou na podlaze „tvého“ paláce.
Když zaječíš, všichni se k tobě přisunou a na jejich tvářích je jasně čitelné, že vědí o co se jedná, asi to taky vycítili, není teď zrovna čas nad tím moc přemýšlet.
„Co budeme dělat ó Všemocná?“
Zeptá se jedna příšera, křiklavě fialová, slizká jako slimák.
„Máme další problém, jeden z nás to není, Ludicala, kde ta je?“
Rozhlédne se Flynn po místnosti, ale jak jsi si sama mohla všimnout, nikde není.
„Já to věděl, další zrádce, vy, ihned se jděte podívat do jejího přístřešku.“
Rozkáže Flynn třem obyvatelům mormondie a podíval se na tebe nervózně.
„Je to jenom na vás Královno, jak se rozhodnete?“
Zeptá se a v tu chvíli celý sál zmlkne a všichni na tebe upírají svá velká, či malá kukadla.

Místnost - zdá se mi to, nebo mi začalo srdce bušit silněji?

Rozhlédnu se po ostatních, přičemž švihnu hlavou tak prudce, až se mi uvolní gumička a spadne na zem. Ohlédnu se po ní, vypátrám ji pohledem, ale nezvednu ji.
Je to jen gumička za pár šupů, která nevydrží ani jeden prudší pohyb hlavou. Stejně ji většinou používám, když se koupu a nechci si namočit vlasy. Je to zbytečný.
"Dobře. To znamená dva hlasy pro nás s Elisss, Elizzz nula hlasů a Paul taky nula. Ještě někdo bude hlasovat? Ne? Takže vítězí plán o mrtvým broukovi, to znamená že někdo si teď lehne na zem a bude předstírat strašný bolesti a-" začnu plánovat, ale nedořeknu. Na chodbě se ozvou podivné zvuky... jako hluboce znějící otevírání a zavírání dveří a potom duté zvuky, jako by se spousta věcí rolovala po podlaze.
Mimoděk mi začne silně bušit srdce a polije mne horko, jako když se cítím hodně nervózní. Skoro automaticky horko zmizí, ale jakoby se všechno přemístilo na do stehen. Téměř vzápětí mne polije další vlna, tentokrát tak studená, až mi naskočí husí kůže. V břiše se mi začne něco svírat a pomalu si uvědomuju, že mám strach.
Velký strach.

Otevřou se dveře a z nich vyjedou rambové s vozíčky. Okamžitě je mi jasné, pro koho jsou určené.
Zase cítím, že se čím dál tím víc bojím. Ale ne smrti. Bojím se o to, jak to zvládne táta... a Harry... že umřu... když už se tak strašně sesypal z máminy smrti.
Vždycky jsem vás měla ráda, táto, Harry. Jestli jsem na vás někdy byla hnusná, je mi to líto a omlouvám se. Mějte se hezky. Nebuďte smutní. Řekni Harrymu, tati, že jsem odešla za mámou. A že mu obě posíláme pusu. Berte to sportovně. Mám vás ráda. Sbohem... pronesu v duchu svou poslední řeč.
Vykřiknu, abych naposledy slyšela svůj hlas. Pak už nemyslím. Jednám instinktivně, jako zvíře zahnané do kouta.
Jeden z chlapů se na mě vrhne. Nevím, jestli se mi to nezdá, ale připadá mi ze všech největší a nejsilnější. Připadám si pod ním malá, i se svými 170 cm.
Chce mne chytit klasickou formou "za břicho". Ukročím vedle něj do strany, chytnu bleskově jeho zápěstí, rychle rozpažím ruce, jednu pod jeho bedra, druhou nad ramena, a druhou nohu jej vyvedu ze své dráhy, přičemž ho stihnu kopnout kolenem do břicha. Padá na zem a vrhám se na dalšího, který si dává pozor. Ukročím na druhou stranu za něj, vyvedu jej z jeho rovnováhy a stojím teď téměř za ním, přičemž mu držím ruce. Chvatně se přetočím, ruce roztáhnu, takže musí ukročit dopředu, jinak mu vykloubím rameno - a muž se zapotácí dopředu. Mám šanci na další boj, ale je mi jasné, že se všem neubráním... proto už jen ječím a kopu.
Nakonec mne chytnou dva, jeden za ruce, druhý za nohy, a surově přenesou na lůžko. pokusím se z něj seskočit, ale násilím mě na něm přidrží. Alespoň vymrštím nohu kolmo vzhůru a odstrčím druhého z nich a snažím se páčit ruce, což je nejlepší obrana - ale nezvládám to, na ústa mi tisknou masku a já pomalu omdlévám...
"Mami....?" zašeptám. Zdá se mi to, nebo ji v dálce vidím?

Místnost

Nevědomě se opírám o zeď a přemýšlín nad tímhle vším,proč zrovna my?Lidé kteří se ani neznají,nemají k sobě nic společného a vidí se poprvé v životě.
Občas zaslechnu něco o nějákém plánu,ale nevěnuji tomu tolik pozornosti abych byl schopný odpovídat a jednat-vše je zbytečné,podle mě.
Není cesta úniku,dřív nebo později se dozvýme proč jsme tu a co po nás ti lidé,kteří nas tu drží,chtejí.
Podívám se na ostatní,někteří neví kde jsou,jiní hledají své blízké a ti bystřejší stále vymýšlejí plán jak se od sud dostat.

....

Já sám se nedokáži do žádné z techto tří zkupin ani do jedné zařadit,zvykl jsem si takhle žít,být ignorován,nemít kamarády.
Třeba tu nejsem proto aby nás někdo trestal a dělal nám něco zlého,třeba máme přeci jen něco společného a kvůli tomu tady jsme.

....

Když ale tak přemýšlím proč jsme se tady vlastně sečli uslyším nepatrné cvaknutí dveří-zámek.
Někdo vchází,mají na sobě divné oblečení a táhnou před sebou lůžka,na jendom z ncih už leží nejáká dívka,přez hlavu má plynovou masku a "spí"

....

"Fajn,asi si nechtějí povídat."
Zamylsím se nad situací ale v tom už nás do kouta,jako nějáké ovce,zahání několik nabouchaných vysokých chlapíků,mé oko padlo na otho,který není proti mě moc velký,má tetování přez oblyčej a tmavé oči.Jeho pohled není takový jako ten náš,plný přátelství a milosti.Tváří se jako by mne chtěl zabít.

....

Když už je zkoro u mě polknu.
"Nemohu zemřít,ne,nemohu!"
"povzbuzuji" se a ucítím hclad zdi,jsem u zdi a týpek asi 15 centimetrů ode mne.
Natáhne ruce mím směrem a snaží se mě uchopit a dát na vozík.
Když mé oko padne na Cat vidím její mršnost a bojovou techniku.
Pamatuji si něco z jednoho filmu,už ani nevím kdy jsem ho viděl.

....


Fajn,takže teď noha.
napadně mě a dupnu mu na nohu.
Přez jeho tvrdé boty to snad nemohlo jít ani cítit.Jen se zašklebyl a já se naštval,rukou jsem se ho pokusil udeřit do břicha a druhou rukou ho odtáhnout.Až teď jsem si uvědomyl že nemám žádnou šanci.
Za chvíli jsem jako vetšina ostatní přivázaný k lehátku a začínám cítit tu nasládlou vůni.Spím.

Všichni co byli vybráni, všichni, které potkalo zrovna tohle..

Jenom chci říct, že tohle je pro všechny, i pro nováčky. Prostě vás někdo, nebo něco praštilo po hlavě a vy teď ležíte v bezvědomí, klidně ten začátek tak trochu doplňte, mě to vadit nebude, ale prosím, nepřehánět! =)
Každému se zdál sen a každému se zdálo to samé, akorát to hlavní tam bylo u každého trochu jinak. Ten sen byl takto:

Každý jste ležel(a) na nějakém pěkném místě
(Elisa – v lese, mezi stromy, na měkkém mechu,
Paul – na vyprahlé zemi, sem tam se objevil nějaký ten trs vyschlé trávy,
Anna – na padlém stromě, přesněji na kmeni padlého stromu v lese, kousek od tebe je malinká školka,
Elizabeth – mezi různými jarními kvítky, přesněji na louce,
Isabella – na kameni uprostřed mýtiny v lese,
Carol – v měkké trávě, všude kolem tebe jsou nory,
Alex – v jakési jeskyni, kousek od východu, takže na tebe dopadají paprsky slunce,
Cat – v krásném lese plným exotických rostlin a krásné přírody,
Silvia – na skalním útesu, pod tebou už je jenom moře a útesy,
Mia - na obláčku, není vidět kde jsi, pod tebou jsou jenom oblačna,
Chino – na pěkné pastvině, všude je cítit vůně sena)
Ležíte, nemusíte nad ničím přemýšlet tohle místo je tak uklidňující, ale najednou se něco změní, nevíte co a proč, ale cítíte to.
Když ucítíte jako kdyby vás někdo sledoval, nebo jako kdyby kolem vás někdo byl. Rozhlédnete se po okolí, všude kolem vás jsou zvířata
(Tedy ta, která jste si vybrala takže kolem Alexe budou třeba vlci a kolem Cat levharti, a podobně)
Když se podíváte na sebe, čeká vás veliké opravdu veliké překvapení, nejdříve vám pomalu narostou ouška a pak se postupně celí přeměňujete do toho určitého zvířete. A když už si myslíte, že to nemůže být horší objeví se pruh oslepujícího, bílého světla.

Právě jste se probudili, všude kolem vás jsou ostatní, jenom dvě zde chybí – Elisa a Mia.
(Z důvodu ztráty inspirace se od nás na chvíli oddělí, ale já jsem skálopevně přesvědčena, že se zase objeví =))
U nich byly objeveny komplikace a proto musely být převezeny jinam, kde budou pod neustálým dohledem celých dvacet čtyři hodin denně.
Jste napojeni na jakési kapačky, na každé kapačce je obrázek vašeho zvířete. Nevíte proč, nevíte jak, ale je to tak.
Samozřejmě kolem vás všude pípají nějaké přístroje a kolem vás chodí tři muži v bílých pláštích, s brýlemi posazenými na nose a s pevnými deskami v rukách, na kterých byli připevněny nějaké papíry.

V místnosti plné lidí a přístrojů

Ani jsem nedutala, poslouchala jsem ostatní jako bych tam snad ani nebyla, a pak... A pak mě obklopila temnota, černá a neproniknutelná, kterou brzy vypudila vůně sušených i rozkvetlých lučních bylin. Stojím tam, hledím na modré nebe a louka se kam až oko dohlédne, snažím si vybavit, jaká část Shioji to je nebo zda je to jeden z těch na mapě maličce vypadajících ostrůvků.
Trošku se vyděsím, když na sobě ucítím něčí pohled a když se otočím, jsou kolem mě koně. Krásná hrdá a neskonale volná zvířata. Uvažuji, zda bych si mohla na jednoho z nich sednout. Celému stádu vévodí Popelavý, prohlíží si mě svým vědoucím pohledem a já si říkám, cože to na mně asi tak vidí.

Ovšem ani to není konec. Z plic se mi vydere poděšený výkřik, když vidím, že se mi děje NĚCO s tělem. Zorničky se rozšíří strachem, ano, já pociťuji strach, a přitom... můj křik zaniká v prostoru. V bílém světle.

Pomalu otevřu oči, oslepena světlem v mé hlavě. Srdce se mi zachvěje v poplašeném tónu, zrychlí se mi i dech. Mám strach. Co se to děje?! Cítím, jak mi po skráni stekla kapka ledového potu. Orosilo se mi i čelo.
Strach.
Na sucho jsem polkla, slin se mi nedostávala. Chtěla bych tu teď u sebe mít bratra, aby mi poradil, pověděl, co se stalo a řekl mi, že bude lépe, že každý mrak má stříbrný lem. Aby mě pohladil po vlasech, seděl u mě. Něco zajímavého mi přečetl, ano, to bych si teď přála.
I v davu může být člověk osamělý. Podívám se na ty tři a na ostatní. Někteří vypadají starší než já, ale třeba se mi to jenom zdá. Někteří mají zavřené oči, doufám, že... že jsou v pořádku!
Zkusím zvednout ruku...

Sen

Už nejsem na měkkém lůžku, na kterém mi podali tu látku na spaní, ale ležím na tvrdém kameni a na nose mi šimrá polední slunko, které proniká mezi stromy.
Když procitnu úplně zjistím, že okolo mne je postávají kočkovité šelmy. Promnu si oči a zaostřím.

Panteři,vždyť mě rozsápou.

Dívají se na mě dva dospělí jedinci a několik mláďat si pohrává okolo kamene. Vrní a vrčí a skákají po sobě a dovolávají se po pozornosti svých rodičů a snad i mě.

Najednou se něco stane a já pozoruji, že na hlavě mi něco vyrůstá a nad zadkem také.
Vyskočím na kámen a sáhnu si nad zadek.

H, ocas, co jsem komu udělala?

Pomyslím si a skácím se na kolena a opřu si hlavu o ruce. Najednou mě na čele začne něco lechtat. Zhrozím se, když zjistím, že to jsou černé chloupky a tlapky se zatažitelnými drápky.
Podívám se do slunka a jeho záře mne oslepí.

Cítím jak mi padá ruka a rychle sebou cuknu.

Byl to jen sen.

Uklidňuji sama sebe a podívám se nad sebe, kde je upevněný vak s infuzním roztokem, který mi pomalu vtéká do žíly.

Najednou mě zpozoruje muž s deskami a začne něco zapisovat.

Sen; místnost
To, co uvidím, mě dost překvapí. Útesy. Moře.
Já sama jsem na jednom z útesů.
Chvíli jen tak zírám na moře. Je to nádherný pohled.
Proč mám takový pocit, že.. ani nedokončím myšlenku, prostě se otočím. Uvidím spoustu irbisů, tedy levhartů sněžných. Cítím, jak mi padá čelist. Jsou nádherní.
Nádhera... pomyslím si a rozejdu se k nejbližšímu z irbisů.
Cítím, jak mě něco táhne dozadu. Pootočím hlavou a uvidím dlouhý bílý ocas s černými skvrnami. Okamžitě se zase zarazím.
To už ale ucítím svědivý pocit na hlavě. Rukou se zlehka dotknu místa, kde bych měla mít vlasy.
Místo nic nahmatám něco.. Něco srstnatého. Chvíli mi trvá, než mi dojde, že jsou to uši.

Tím ale překvapení nekončí. Vzápětí se ocitnu uprostřed bílého světla.

Zavřu oči, snažím se zmírnit světlo. Pak, když už odchází, je zase pomalu otevřu. Jsem v nějaké místnosti. Na rukou mám připevněné hadičky. Pomalu, téměř až líně, sleduji, kam vedou. Ke kapačce. Ke kapačce s obrázkem irbise.
Jak.. Jakto že je tam irbis? Jak věděli, že se mi o něm zdálo? Jakto, že tam je zrovna irbis? ptám se sama sebe zmateně a zírám na kapačku. Zároveň cítím, že se trochu třesu. Mám strach.
Píp. Pootočím hlavou a zjistím, že tu pípají přístroje. Strach mi nedovolí vnímat všechno naráz. Jsem jako ochromená.
Jen sleduji, jak kolem chodí muži s deskami, na nichž jsou připevněné papíry. Nedokážu nic říct.
Pomoc.. zašeptá moje mysl.

Sen-- místnost s přístroji

Po příchodu ze školy, celkem klidném, jsem se rozhodovala, co budu dělat. Úkoly na mne nečekaly, takže jsem mohla jít ven.
Jenom tak mimochodem usednu na židli a uvědomím si, jak jsou mé nohy unavené. Teď to místo po odpočinku volá po spánku... Zvláště, když si vzpomenu, že za hodinu musím vyrazit na atletiku.
Aniž bych se k tomu nějak rozhodla, zvednu se ze židle a jedním plavným skokem nazad se ocitnu na posteli. Rozhodím doširoka ruce a zavřu oči. Ani se nemusím snažit a uchvátí mě podivný a i celkem živý sen...

Objevím se (nebo už tam ležím?) na trávě. Je měkká a poddajná, naprosto skvělé místo pro nějaké zvířecí bytečky...
Nadzvednu se na loktech.
Když se rozhlédnu, zjistím, že jsem měla v jistém smyslu pravdu- opravdu tu jsou v trávě roztroušeny nory, když se pozorněji podívám, všimnu si, že mnohem více je tam takzvaných "pelechů", které si zajíci stavějí z trávy.
Zajíci?
Ano, najednou tu jsou... Roztomilí ušáčci, malí i velcí, hnědé barvy, protože jsou to zajíci... Ti malí vypadají jako plyšáčci, dychtím si jednoho z nich pohladit... A všichni se činí, hrají si, boxují, jedí, myjí se... Vidím prostě jakýsi pravidlný zaječí život.
Zvednu se na kolena, abych na ty zajíčky lépe viděla. Všimnu si ale něčeho zvláštního... Moje tělo se začíná přetvářet, místo abych klečela jaksi podivně sedím na nohách a cítím, jak jsou moje uši najednou nepřirozeně vysoko...
Huh? Heh? Co to? Co se to děje? Pomoc!!!
Zachvátí mě panika. Možná, že kdybych viděla, co se děje, tak bych tolik nejančila, protože proměnit se v malého, roztomilého zajíčka je celkem úžasné... Nic takového ale nevidím a jsem hrozně překvapená, co se to děje.

Najednou mě oslepí celkem silné bilé světlo. Instinktivně nastavím ruku před oči a snažím se podívat mezi prsty- záře je tak silná,že mě to nutí okamžitě zavřít i oči, abych se ochránila.
Světlo pomalu začne mizet... A zmizí...

Uvědomím si svoje tělo. Je překvapivě těžké, to se mi ale možná zdá po tom spánku. Tak mi to koneckonců přijde vždycky.
Na řadu přijde otevření očí. Vidím zpočátku trochu rozmazaně, pak se ale pohled zaostří. Jako první vidím nějakou kapačku, je na ní obrázek zajíce...
Zajíc... Ti byli v tom mém snu...
Něco mě nutí myslet tak trochu zpomaleně, těžko říct, co za to může. Možná ta kapačka...
Kapačka? Co to do mě pouštějí? A kdo vůbec?
Začnu pootáčet hlavou a rozhlédnu se po místnosti. Vidím, že tu jsou nějací tři muži, kteří něco zapisují, zjevně mě sledují... Potom tu jsou nějací ostatní. Někteří jsou starší než já, někteří stejného věku, alespoň podle toho, co můžu odhadnout. Zároveň si uvědomím jednotvárné pípání přístrojů.
Takže, kde to jsem? Podle těch přístrojů a mužů asi v nemocnici... V nemocnici? Neeee...
Moje tělo se roztřásne a dech se zrychlí. Mám děsivý strach z nemocnic, zvláště, když jsem do těch přístrojů zapojená já a ne nikdo jiný...
Také začnu citlivě vnímat pach dezinfekce.
Pomoc... Chci pryč...
Můj pohled se vrátí zpět ke kapačce. Chvíli si ji jen zamyšleně prohlížím, myšlenky se mi pomalu převalují v hlavě...
Pohlédnu zpět na ty muže. Co tu dělají?

Džungle => laboratoř?

Zamrkám. Ležím na zemi, někde na trávě. Obličejem jsem otočená vzhůru. Nevidím ale nebe, jen... koruny tropických stromů. Z dálky slyším cvrkot brouků a hukot řeky.
To už jsem umřela? Šlo to rychle... pomyslím si.
Vzepřu se na loktech, zvednu trup do sedu, pokrčím nohy a rukama si je obejmu. Hlavu si položím na kolena.
Rozhlédnu se, pouze očima, kolem sebe.
Nádherná příroda. Sedím na malém skalním výběžku, porostlém čímsi, podobným mechem, vyčnívajícím z tmavě zelené trávy a visícím asi deset metrů nad říčkou, vinoucí se klikatě mezi jasně zelenými stromy s dlouhými listy. Mezi některými si občas tyčí jehličnan. Pár kroků od špiček mých nohou směrem od řeky leží napůl rozpadlá, ztrouchnivělá část kmenu stromu, dokonale vydlabaná a vyžraná... termity? Je to krása, vypadá to jako horský prales - není to přímo džungle, ale třeba na horách, když roste hodně stromů a dál, je prales. V takovém teď jsem.
Z trávy vyrůstají podivné květiny, které jsem neviděla ani v učebnicích bioly. Tam, kde tráva není, je spousta spadaného jehličí a tmavé hlíny. Otočím se na břicho. Do obličeje mi vystříkne pár studených kapek vody, které se odrazily od kamenů v řece. Pohlédnu do ní a upřeně do ní zírám, dokud mě nezačnou pálit oči.
I přes všechnu tu krásu kolem nejsem šťastná.
Jak to? Co tu dělám? Jestliže jsem mrtvá, co tu dělám? Proč nejsem s mámou? Já nechci být mrtvá! A když už, chtěla jsem být přece s mámou a dědou! Kde je máma? Chci mámu! Tati! Harry! Kde jste kdo? Pomoc!
V očích se mi objeví slzy. Nechám je dlouho téct po tvářích, než je hřbetem dlaně otřu. Skloním hlavu a schovám ji do volného místa mezi nohama a břichem.
Pevně sevřu víčka.
Tohle se mi zdá. Musela jsem jenom usnout... tohle je jen další sen... až se probudím, všechno bude zase v pořádku!
Můj smysl pro racionalitu, či spíš nesmysl pro tenhle způsob představivosti, mě přinutí zvednout ruku a vší silou se štípnout do druhé paže.
"Jau!" zavřísknu. Štípnu se znovu. pokračuju tak ještě dlouho, dokud nemám celou ruku červenou a konečně si neuvědomím, že snad přeci jen nespím.
"A co je zas sakra tohle?" zakroutím hlavou.
Určitě se mi to zdá. Já si jen představuju, že se štípu. Nemůžu přece ve spánku jako náměsíčná zvednout ruku a opravdu se štípat. To přece nejde! Nemá to logiku! Nikdy jsem nebyla náměsíčná. Jen můj mozek navozuje představu té bolesti, kterou bych normálně při štípnutí cítila. Prostě jenom počkám, až se probudím... uklidňuju se v duchu.
Znovu si důkladně prohlédnu své okolí. Nezdá se mi to. Opravdu tady jsou... levharti obláčkoví. Nebo pardálové obláčkoví. Jak chcete. Každopádně jsou to ta nejkrásnější zvířata na celém širém světě. Nejsou moc velká, spíš malá, mají sotva něco kolem jednoho metru na výšku a váží pod pětadvacet kilo. Mají nádherný kožich, velké černé skvrny se širokými stříbrnými kolečky okolo, které připomínají obláčky.
Nemůžu se na ně vynadívat. Dokonce zapomínám na to, že sem se chtěla zlobit. Můžu na nich oči nechat – na tom malém mláďátku, které běží za maminkou dole podél řeky a teď zakoplo a kutálí se po svahu dolů, než ho zachytí opodál pijící dospělý pardál. Můžu nechat oči i na tom kočičákovi, který leží na té větvi jednoho ze stromů, s levou zadní tlapou visící volně dolů a ocasem máchajícím ve vzduchu.
Mám dojem, že mě pozorují. Nervózně se zachvěju. I když jsou to nádherná stvoření, pořád jsou to šelmy. Navíc mají špičáky, které připomínají šavlozubého tygra.
Vzápětí bych se však nejradši proměnila taky v jednoho z nich a užívala si ten nádherný pocit, být kočkou. Nejradši bych se teď zvedla a každého z nich si pohladila a pomazlila se s ním, jako s plyšáčkem.

Vzápětí svého rozhodnutí začnu litovat. Tohle je asi sen, ve kterém se mi plní přání. Uši se mi začnou zvedat, cítím je výš než normálně a zdá se mi, že mají podivný tvar... zvednu ruku a nahmatám je. Na vteřinku si myslím, že se mi na ně přilepil mech, ale vzápětí si uvědomím, že to jsou moje uši. Něco cítím i na rukou. Rychle si ji dám před obličej. Zmateně sleduju, jak postupně zarůstá polodlouhými stříbrnými chlupy s černými skvrnami, prsty se řadí do jiné formy, jako do kočičí tlapky a nehty se prodlužují a kroutí do černého, trojúhelníkovitého tvaru drápu. Zavřísknu. Musím se zvednout na nohy, protože mi v sezení začíná vadit něco dlouhého a tvrdého, co mě vlastně si odpérovává od země. Cítím to na sobě, i když se zvednu. E zlou předtuchou si už zvířecí tlapkou sáhnu do oněch míst a nahmatám dlouhý, silný chlupatý ocas. Oblečení, které na sobě mám, mi začíná být až příliš volné. Jako bych se smrskávala. V ústech cítím podivný tlak na všechny špičáky, který mě nutí otevřít pusu, protože jinak si zlomím zuby, vzápětí se mi pusa prodlužuje do chlupaté tlamy, nos sjíždí níž a níž a mění se do černého čumáku. Nemůžu udržet rovnováhu na dvou nohách. Musím se sklonit na všechny čtyři, jinak hrozí, že spadnu dozadu. V očích cítím podivný tah, jako by se mi zorničky stahovaly do sebe. Mám strach.
Vzápětí mě do očí udeří silné, bílé světlo, já zavřísknu a padám do vody...

Prudce dopadnu, až celým svým tělem hodím. Místo studené vody ovšem cítím jen měkké lůžko.
Ne... ne! Znova už ne, prosím! pomyslím si zoufale, když se očima rozhlédnu kolem. Bolí mě celé tělo, ale dobrá zpráva je, že už se ani v nejmenším necítím chlupatá a tlak v místech beder už taky necítím.
Zvednu oči. Jsem napojená na kapačky. Nemám ráda jehly. Prohlédnu si pozorně obrázek na láhvi, ke které jsem připojená. Levhart. Ten, o kterém se mi zdálo.
Zachvěju se.
Cítím nepatrný tah a tlak v rukách zároveň, jak mám do rukou puštěné hadičky. Chce se mi křičet. Tohle už nechci. Nelíbí se mi to. Chci pryč.
Otevřu pusu a začnu soustavně křičet. Otočím se na toho muže, který sedí na židli vedle mé postele. Začnu ječet ještě víc, takovou silou, jakou jsem ještě nikdy nekřičela. Neječím ze strachu – i když bych se asi měla bát -, ale proto, že chci křičet. Z očí mi vytrysknou slzy vzteku. Nemůžu mluvit. Nevím proč. Tak aspoň křičím. Křičím tak, že je to slyšet po celé místnosti. Znovu sebou začnu házet, tentokrát nedobrovolně. Bolí mě ruce... hodně.
Stále však křičím. Chci umřít. Nedostává se mi dechu, ale nevadí mi to. Čím dřív umřu, tím líp. Už nechci žádné testy!
A křičím, křičím a křičím...

Sen -> místnost s přístroji

Otvírám doteď zavřené oči a zjišťuji že ležím na zádech na něčem úděsně nepohodlném. "Ták tohle asi nebude moje postel.." Pomyslím si otráveně a zírám do tmy nad sebou. Vlastně je tma všude kolem mě. To je ještě lepší. [ironie]
Posadím se, přičemž mě něco nepříjemně zatlačí do kostrče. Trochu se posunu. Jo, dobrý, byl to jen kámen. "Počkat..! Co?? Kámen..?" Rozhlédnu se kolem sebe. Někde přede mnou je vidět trochu světla, ale vypadá to že budu muset trochu lézt po mírné stráni. Kolem jsou jen kamenné stěny a různé kamenné výčnělky, kterých se chytám při vstávání. Tak tedy díky těm výčnělkům vstanu ale kvůli svému 1 metru a 70-ti centimetrům (skoro 1,78) se musím trošičku přikrčit, abych se tady vůbec vešla. Pomaličku postupuji směrem ven, protože to světlo na konci musí být denní světlo. "Anebo jsem umřela..? Říká se že když člověk umře je v černé chodbě s bílým světlem na konci...... Blbost! Ta chodba při úmrtí by na 100% neměla kamenné stěny a nebyla by cítit.." ..čím vlastně? Celou dobu jsem tu cítila jeden určitý pach, který jsem si vlastně ani neuvědomovala. Navíc nemůžu přijít na to, co to vlastně je. Udělám dalších pár kroků a šlápnu na něco, co zapraská. Trhnu sebou leknutím a otoím se, abych vidla, co jsem to zašlápla. Samozřejmě že v tom šeru nic konkrétního nepoznám.. Když se zamyslím nad tím, kde jsem, tuším velice, co jsem to rozšlápla. I přes to se tu cítím bezpečně a jako doma.. "Divné.."
Pokračuji v lezení ven. Udělám pár dalších kroků a už lezu ven. Naštěstí se strop zvedal souběžně se zemí takže jsem se při vylézání nebouchla do hlavy. Jakmile jsem venku, narovnám se a otočím čelem ke vchodu jeskyně. Omyl, spíš to vypadá jen jako mělká díra do skály, jak se dovnitř jde směrem dolů. Celá skalní stěna je až překvapivě vysoká a strmá, spíše vypadá jako útes, jen kdyby tady u mě bylo moře. Otočím se opět zády k jeskyni a začnu věnovat pozornost okolní přírodě. Hned u skály začíná smíšený les. Listnaté i jehličnaté stromy tu rostou v téměř pravidelném intervalu a je jich neuvěřitelně moc. Slyším ptačí zpěv a nedaleko tekoucí řeku. Slunce krásně svítí a vytváří krásné pablesky odrážející se v listech stromů. Je to nádherný pohled, ale řeknu si že to tu projdu a vydám se k tekoucí vodě. Po pár desítkách metrů, při kterých se orientuji téměř jen podle sluchu konečně zahlédnu řeku. Masy vody se valí minimálně 10 metrů širokým korytem a kapky stříkající při nárazech do kamenů a stromů podél břehu s na slunci třpytí jako čistý křišťál.
Rozeběhnu se k řece a cestou zpomaluji. Když jsem u vody, zkusím teplotu rukou. Trochu vypísknu šokem, i přesto že jsem přesně tohle čekala. Ta voda je ÚPLNĚ ledová. Krátce se zasměju sama sobě a vzápětí se zarazím. "Něco..." Zavrtím hlaovu. "Někdo... mě sleduje.." Vycítím to, ani nevím jak ale prostě vím že někde za mnou tam, kde jsem před pouhými okamžiky stála někdo je. Otočím se a div mi neupadne spodní čelist údivem a překvapením.
Tygr!
A k tomu je to Ussurijský tygr!! Tenhle poddruh totiž poznám snad úplně všude. Chvilku šokovaně hledím tygrovi do očí, je ode mě vzdálený něco kolem 10-20 metrů. Což je podle mě docela málo. Vzhledem k tomu, že nejsem žádná gazela by mě mohl během pár vteřin chytit. "Ale proč se neschoval..???" Tygři se obvykle před útokem schovají a plíží se ke své kořisti. Tenhle ne, jen postává nedaleko ode mě a pozorně sleduje jakýkoli můj pohyb.
Najednou cítit, jak se mi začnou měnit uši. Podivně se posunují nahoru a zřetelně cítím jak mění tvar. Ruce mě šíleně brní, ale nebolí to. Je to jen trochu nepříjemné. Zvednu je abych si osahala uši, za účelem zjištění co s nimi je. Ucítím ale jen srst. "Chlupy?!?! Zaobleé uši na vrchu hlavy"?! Zmateně sundám ruce ze svých uší a všimnu si co se s nimi stalo. Prsty a celá ruka se rozšířily a rychlostí zvuku porostly zlato-žluto-oranžovými chlupy. Špičky prstů zbělely a nehty se změnily v silné tvrdé drápy černé jako obsidián.
Zavrtím něčím, co bych ani neměla mít a uvědomím si, že okamžik předtím jsem cítila brnění u kostrče. Otočím hlaovu a uvidím.. "..ocásek?!" Podivím se v duchu, když spatřím ocas stejně barevný jako tlapy, jen s tmavě hnědou, skoro černou pruhovanou kresbou. začnu ztrácet rovnováhu a musím dopadnout ze dvou na všechny čtyři, abych sebou neflákla o zem. Pomalu si začínám uvědomovat co se stalo a kdybych byla ve zvířecí podobě, začnu se smát. "OK, je to jen sen.. jen sen..." Uklidňuji se v duchu a musím na okamžik zavřít oči, protože se mi nezvykle zaostřili a na chvilku pocítím jak se mi protahují zorničky. Opět otevřu oči a cítím se daleko lépe.
Najednou se objeví bílý záblesk a já se leknu. Bohužel v tomhle zvířecím těle to znamená uskočit aspoň o tři metry a to znamená jediné: spadnutí do té ledové tekoucí vody se solidně silným proudem! Vykřiknu (nebo spíš zařvu)....

A otevřu oči. Jsem zpocená snad úplně všude, ruce mě bolí a nepřirozeně pulizují. až asi po dvou minutách vzoamatovávání mi dojde, že jsem napojená na kapačky a další podobné věci. Vlastně mě nebolí jen ruce, ale i celé nohy. Zrak mám trochu rozostřený, ale ten se během následujících pár vteřin vrátí do normálu. Lůžko, na kterém ležím není moc pohodlné, ale zdaleka to není tak hrozné jako ty kameny v mém snu.
"No páni... Tomu říkám sen.." Pomyslím se a opět se začnu rozhlížet po místnosti. "Kde to vlastně jsem..?" Zeptám se v duchu - ani nevím kdo by mi odpověděl - a zaujme mě obrázek na kapačkách. Tygr..? Ale.. ten byl i u té řeky... V mém snu..
Trhnu sebou když ucítím ostrou bolest v rukách, který však téměř hned odezní. Chci si nějak postěžovat sama pro sebe, ale nemůžu promluvit. Nevím proč, je to jako by mi zkameněl jazyk. "Nesnáším nemocnice.." Zavrčím si pro sebe v duchu. Podle vzduchu, bílých zdí a tří mužů v bílých pláštích pobýhající sem a tam se dá odtušit místo kde se nacházím. Jen bych neřekla že tahle nemocnice bude jen tak ledajaká. "Chci pryč.." Pomyslím si s náhlým zoufalstvím a beznadějně se rozhlížím a hledám jakoukoli možnost či záminku k odchodu, útěku nebo prostě možnosti dostat se pryč - říkejte si tom ujak chcete..

Sen > Místnost

Mé tělo jako by stále padá a padá a padá.
Když v tom najendou..
..Dopadnu,ležím na studené zemi,když se podívám kolem sebe zjistím že jsem v jeskyni.Dopadají na mne paprsky lsunce které nejsou moc teplé.
Najendou si všimnu vlka,pár metrů ode mne.
Posadí se a nasaje pach.
Hlavu nakloní do zadu čumákem nahoru a začne výt.
V okamžiku přiběhnou další vlci a rozprostřou se kolem mě.
Přikloní se více k zemi a vycení zuby,z plic jim chrčí chraplaví hlas a já jsem v obavách.
Začne se mi rosit čelo,cítím jak kapky potu stékají a já nvím co mám dělat.
Dívám se na toho co všechny zavolal který jen sedí a sleduji mne.
Když v tom najednou ucítím divný pocit,pocit jako by mi něco vyrustálo z těla,něco neobvyklého.
Když něco cítím na hlavě sáhnu si tam,jsou to uši,na dotek bych přísahal že jsou stejné jako mají ti vlci.
Dopadnu na kolena a nevěřícně uši ošahávám,v tom už cítím jak mi rostě něco dalšího,je to ocas.
Začne se mi vlnit podél mého těla a je opět stejný,na chlup stejný jako mají tihle vlci.

"Co to?!"

zeptám se sám sebe nechápavě ale v tom jako by se jeskyní prohnal blesk,bíle světlo mě oslepí,vlci se rozpadnou v prach a já se trhnutím proberu.
Ovšem se zastavím,dál sebou trhnout mi nedovolí hadičky které mám všude omotané,všude kolem pípají různe přístroje a chpodí tu pár mužu s tucty papírů.
Když se dívám kolem sebe vidím trochu rozmazaně,stále jsem se zcela neprobral z prášků které nám dali a radšji si lehnu.

Sen

Ležím na tvrdém kmeni stromu, ale i tak mi připadá, že ležím v měkké bavlně. Moje tváře mlsně olizují sluneční paprsky pronikající mezi stromy. Cítím les po dešti a vůni jehličí. Tohle místo je jedno z mých nejoblíbenějších vůbec.

Pomalu otevírám oči, ale rychle si stíním výhled rukou.
Kde to sem?
Posadím se a svěsím nohy z kmenu. Je ztrouchnivělý. Chytnu se nějaké větve, ale ulomí se pod mojí váhou a já zahučím do prohlubně na zemi.
"Huh? Dopr… blbá větev"
Snažím se vstát, ale jakmile se postavím na nohy, sklouznu se a klesnu do kolen. Ušklíbnu se a začnu ze sebe oprašovat zvlhlou hlínu. Jde to ztěžka, asi tady doopravdy pršelo. Čistím se, ale nezapomínám sledovat okolí. Uslyším prasknutí větvičky a polekaně se otočím. Třeštím oči na malé stvoření, které si mě asi ještě nevšimlo nebo dělá, že tady nejsem. Něco očmuchává na ztrouchnivělém stromě a po chvíli seskočí dál ode mě. Zamrkám. Rychle se odplazím blíž ke stromu a oči vykulím ještě víc. Je jich tu spousta. Jako kdyby se najednou přiběhli podívat na moji smůlu a smát se mi, ale oni si mě téměř nevšímají. Jsou jako jedna velká rodina, i když pochybuji, že je to tak správně.
Já tady ve skutečnosti nejsem – tohle není možný, to je jenom hezkej sen… nebo sem už umřela?
Prohlížím si je se zasněným pohledem a nemůžu se jich nabažit. Ne že bych to byli moje oblíbená zvířata, ale líbí se mi.
Sou roztomilý a tak velcí… huh? Velcí?!
Kuny se mi opravdu zdají být stejně velké jako já. Ony se zvětšují – nebo se já zmenšuji! Stále se zmenšuji, dokud mi nezastíní výhled spadlý kmen. Vyděšeně zakřičím a nechápu co se děje. Ucítím svoji novou část těla vyrůstající z konce mé páteře.
Ocas?!
Potom mi začínají rašit uši na hlavě, divně se mi ohýbá obličej a zkracují nohy a ruce. Připadám si jako v hororu, ale zároveň je to docela příjemné a zvláštní – takový sen jsem ještě nikdy neměla a vždy jsem si ho přála. Začíná se mi to líbit čím dál víc, ale oslepí mě bílé světlo a všechno skončí.

Čí je to křik... nekřič… to bolí…
Probouzím se na neznámém místě. Otráveně otevírám oči a přemýšlím, kde to zase jsem. Civím do bílé a chladné zdi. To není můj sen. Žádné slunce a žádný les. Mírně pohnu hlavou a s nechápajícím obličejem si prohlížím kapačku s obrázkem nějakého zvířete, ke které jsem napojená. Chci zvednout ruku a vytrhnout tu mučící trubičku, ale mám moc těžké ruce a jsem unavená. A navíc tu stále někdo křičí. Rozhlédnu se ale co vidím se mi ani trochu nelíbí. Vřeští tu holka, kterou jsem už někde viděla. Je tu ale i víc lidí.
Bože, to ne! Ta místnost a ty bombiči!
Zalapu po dechu a snažím se vytrhat ze sebe kapačky.
Už nechci bejt pokusnej králík! Vy hajzlové, já nejsem váš pokusnej králík!
Škubu sebou a zuřivě se oháním rukama.
Nechci!

Snění

Ležím v záplavě trávy a květin. Dívám se na nebe. A je mi krásně, jsem šťastná jako nikdy. Splněný sen.
Zvednu se a rozeběhnu se. Jen kousek prostě běžím a pak znovu padám do trávy, do květů, do radosti. Ležím obličejem k zemi a najednou mi něco přeskočí po zádech. A znovu. Nadzvednu se. Přede mnou leží hranostaj. Krásný, malý, hranostaj sněžný. A všude kolem jsou další. Spousty, spousty hranostajů. Válejí se v květinách skákají dívají se k nebi, hrají si, žijí. Žijí a já bych chtěla s nimi. Chtěla bych. Ale já se narodila s tím prokletím. S prokletím být člověk.
Najednou se svalím a přetočím na záda. Něco jako by mě chtělo rozervat a já, já se nebráním. Dívám se na nebe a čekám. Konec.
Posadím se a vykřiknu. Tedy spíše zakňučím. Na co jsem si to sedla? Chci se postavit, ale neudržím se na nohou. Dopadnu na čtyři a v tom mi to dojde. Jsem strašně malá. Podívám se na ruce. Tlapky! Rychle se celá začnu prohlížet. Kde jsem vzala ocas a chlupy?
Hranostaj. Jeden z mnoha tady. A přesto jsem něčím jiná alespoň myslím. Já bych přece měla být člověk. Ale nechci. Prokletí je pryč. Běžím, dováím skáču válím se, hraju si s ostatními. Krása. Zvykám si na nové tělo a jsem tak šťastná. Běžím s ostatními hranostaji šílený kolotoč, krásný kolotoč, kolotoč život sedím s nimi na jejich sedadlech. Letím s nimi životem. Ale končí to. Jsem zase Elizabeth, ležím na lůžku připojená ke kapačce. Ne prosím ne neberte mi to prosím to nesmíte! křičím v mysli. Skoro se rozbrečím. Ale nerozbrečím. Cat začne ječet a já ječím s ní už nemám co ztratit. Nade mnou je na kapačce obrázek krásného hranostaje.

Anabella

Zrovna si to vykračuješ ze školy je pátek, můžeš se těšit na víkend plný odpočinku, když tu ucítíš na hlavě ohromnou bolest po které upadáš do bezvědomí. To tě někdo trefil do hlavy a omráčil.
Zdál se ti sen, zdálo se ti, že ležíš na mráčku a spokojeně si ležíš. Ale najednou se něco stalo, měla jsi dojem, že tě někdo sleduje, v této obavě jsi se pro jistotu rozhlédla. A přeci!
Kolem tebe bylo spoustu sokolů, seděli vedle tebe, létali všude kolem. Najednou se všichni usadili kolem tebe a zvědavě na tebe pohlíželi. Nevěděla jsi co chtějí, co vidí, ale pociťovala jsi jakési šimrání po celém těle. Podíváš se po sobě a uvidíš , že se na tvém těle začínají objevovat peříčka, začínáš se
Pomalu ale jistě proměňovat na sokola. V tu chvíli k tobě vytryskne proud bílého světla a naprosto tě oslepí. Otevřeš oči, tohle všechno byla díky bohu jenom jedna jediná a velice divná noční můra. Pomalu si uvědomuješ, co se stalo, oni tě unesli!
Když se ti konečně zrak trochu srovná a konečně nevidíš rozmazaně, můžeš si všimnou bílého stropu, ale ten se pohybuje. Uslyšíš zavrzat dveře a k tvým uším dolehne hlasitý jekot. Vedle sebe máš kapačku a na ní je obrázek sokola.

Podivný sen?

Byl pátek, jeden z mých oblíbených dní. Končila škola, začínal víkend. Hlavou už se mi honili plány, co o něm podniknu.
"Možná si udělám takové domácí kino," napadne mě.
S letmým úsměvem si dál vykračuji, stále blíž a blíž pokoji. Ale tohle jsem opravdu nečekala. Záchvat silné bolesti hlavy a pak...
Temno, prízdnota, samota... Z ničehonic se vznáším v oblacích - přesněji řečeno na nich ležím. Blízkost slunce už mi nedělala problém a okolo mě poletovali mí oblíbení ptáci.
Začínala jsem si myslet, že sním opravdu nádherný sen. Ale v tu chvíli se to zvrtlo. Jak se říká, nechval dne před večerem.
To jsem se totiž uviděla. Vlastní ruku... teď vlastně křídlo... porostlou peřím. Chtělo se mi vykřiknout, ale stejně se to do toho snu nedostalo.
Vysvobodil mě výtrysk bílé barvy, přesněji řečeno světla, a chtěla jsem mu být i vděčná, neprobudit se tam, kde jsem. Ale bylo to tak.
Docházelo mi to vcelku rychle. Představila jsme si celý scénář s trhlými doktory, jak se snaží z dětí udělat zvěř. A pak jsem si uvědomila, že možná právě to je pravda.
To už se mi vrátí zrak. Prvně přelétnu očima strop.
"Sanitka?" odhadnu, ale nedělám ukvapené závěry.
Trhnu sebou když uslyším křik. "Že bych nebyla sama?"
V tom si všimnu kapačky. Prohlédnu si obrázek, nejdřív jsem chtěla vyslovit poklonu autorovi toho dílka, když mi došlo, co to vlastně je.
"Ne!" vyjeknu. "Tohle není skutečné! Jen se mi zdá noční můra... jen si to představuju..."
Má snaha o uklidnění vyšla naprázdno. Zachvátila mě panika. Škubla jsem sebou a snažila se vytáhnout jehlu s tekutinou z kapačky ven. třeba ještě nebylo pozdě... Nechtěla jsme křičet a zbytečně upoutávat pozornost, kdyby se mi podařilo to odpojit...

Všichni vyvolení..

K vám do místnosti přijedou další nosítka, vypadá to na další nevinou oběť ktará se stala součástí toho všeho tady. Ječící dívky a ty, kteří se pokoušeli si vytrhnout jehlu ihned uklidnili. Všem, kteří se zmítali či ječeli vpíchli uklidňovací sérum, , takže jste ucítili jako kdyby vás už nic nestresovalo a celé tělo vám ztěžklo. I přes to holkám které ječely dali do pusy roubík a ty co se snažili vstát či se snažili vytrhnout si jehlu svázali ruce či nohy.
Poté vám všem zavázali oči a mohli jste cítit, jak se nosítka dala do pohybu. Ten kdo měl lepší sluch mohl slyšet, že i kolečka se šourají po podlaze.
Najednou každý ucítí na svých bocích ruce a po chvíli pod sebou může cítit tvrdou zem, ovšem rukama může nahmatat trsy trávy. Všem sundají pásky přes oči a než se každý může rozkoukat obrovské dveře, které připomínají dveře od garáže se s hlasitým „Klap“ zavřou.
Když se rozhlédnete všimnete si dvaceti metrové zdi, která se tyčí nad stromy, ovšem je vidět, že je hodně vzdálená, už nemáte jehly v rukou, maximálně mohou být vidět vpichy, ale to je tak všechno.
Teď jste v prostředí, kde se nad vámi tyčí modrá nebesa, všude kolem vás jsou stromy, keře tráva, nedaleko můžete zaslechnout šum nějakého lesního potůčku, kdyby jste nevěděli, že vás unesli, mohl by to být ráj na zemi

Kdo to ví, odpoví, odpoví mi na otázku.. Kde to jsme?
Další nosítka. Další nevinná oběť, stejně jako my ostatní. Navíc těm "problematickým" dávají injekce. Svázali je, dali jim roubíky. Svým způsobem jsem ráda, že jsem nezačala ječet.
Šátek. Proč mi dávají přes oči šátek? A proč.. Proč se pohybujeme?
Co na nás chtějí zkoušet dál..? prám se sama sebe roztřeseně. Normálně se až tak moc nebojím, ale tohle.. Tohle je děs, noční můra. Bojím se pohnout se. Kdo ví, co by mi udělali..
Ruce mám u boků, ale nejsem si vědoma toho, že bych jimi hýbala. Absolutně netuším, co se děje. Tvrdá zem, kterou pod sebou ucítím, mi na rozhledu nedodá. Dokonce ucítím trs trávy.
Tráva? pomyslím si nechápavě. To by totiž znamenalo, že jsme venku. Že by nás už pustili..?
Někdo mi sundá pásku, kterou jsem měla zavázanou přes oči. Chvíli mi trvá, než si zase zvyknu na světlo. Ale to už vidím dveře. Zavřené dveře.
Pootočím hlavou a uvidím stromy. Nad nimi se tyčí zeď.
Proč je tam ta zeď? nechápu. Přesto to tu vypadá nádherně - stromy, tráva, modrá obloha, dokonce zaslechnu šum potůčku.
Pak mě napadne podívat se na ruce. Vidím jen vpichy po jehlách, nic víc.
,,Vy.. Vy někdo chápete, co se vlastně stalo..?" Zeptám se ostatních, očima těkám z jednoho na druhého.

Někde.. kde vlastně?!

Přivezli další nosítka.
Kolik nás vlastně dohromady je?! Zmateně se dívám po ostatních. Křičícím vpichují něco na uklidnění, vzpírajícím také a těm, kteří křičeli, dali ještě navíc (pro jistotu..?) i roubík.
Páni, ještě že jsem nezačala vyvádět.. Ale ještě chvíli a skončila bych taky s roubíkem... Napadne mě, že bych mohla využít zaneprázdněnosti mužů v pláštích a pomalu se postavím, že zkusím uniknout.
Bohužel si mě všimnou a okamžitě mě nedobrovolně položí zpět na lůžko a připoutají mi nohy a ruce. Začínám kypět. Tohle je moc! Pak mi ještě k tomu zavážou oči.
Co?? Co chtějí dělat?? Je mi nepříjemné být zbavena zraku. Cítím že se lůžko se mnou vydává do pohybu. Kam... kam nás sakra vezou?!
Pak cítím že mě někdo položil na zem. Rozvážou mi ruce i nohy a nakonec odvážou i oči. Okamžitě se zvednu do sedu, bohužel jsem ale kvůli předešlému zavázání očí trochu dezorientovaná a motá se mi hlava ani nevím z čeho. Právě si mnu spánky, když uslyším hlasitý zvuk dovření dveří. Leknutím trhnu hlavou a uvědomím si, že není nejlepší čas na odpočinek.
Kolem mě postávají, polehávají a sedí všichni ostatní - a že nás je na můj vkus požehnaně..! Vstanu ze země, přičemž si všimnu že už nemám žádné jehly ani hadičky v rukou. Aspoň něco...
Následně se tady rozhlížím. Okolo je bujná flóra - stromy, keře, různé druhy trav i lučních a polních květin. Odněkud slyším slabé zurčení vodního proudu - nejspíš potůček. Kdybych si nevšimla že za stromy (a nad nimi) se tyčí vysoká stěna, a kdybych nevěděla že nás unesli, byla bych tu šťastná a běhala bych sem a tam.
Neklidně přešlápnu a zavrtím hlavou, jako reakci na otázku jedné dívky. Nechápavě si prohlížím okolí i ostatní, kteří jsou tu také zavřeni.

Jeskyně je pozastavena z důvodu nedostatku času..

Někde... Neznámo kde

Zvláštní. Někteří kolem mě ječeli, jiní leželi v klidu, jako já. Někteří sebou i zmítali...
Nemám ráda nemocnice, připadá mi, jako bych se teď objevila v nějakém hrůzném snu. Ono, koneckonců, proč bych nemohla být ve snu? To před chvílí byl sen, nebo ne?
Pohnu hlavou a všimnu si, že ji mám podivně ztěžklou. Možná mi v ní i trochu pulzuje bolest... Hlavně se mi dělá nevolno, když pohlédnu na hadičku napojenou do mé ruky.
Přivezli další nosítka. Křičící dostali roubíky, zmítající se nějakou injekci, po níž se zklidnili. Byla jsem ráda, že jsem si nesáhla na čelo...
Čichám dezinfekci, jejíž pach mi po chvíli začne připadat nepatrný, protože si na něj zvyknu. Jen se rozhlížím kolem sebe, nehýbu hlavou, abych nepodpořila bolest v ní...
Najednou ke mně někdo přistoupí a pevnou černou páskou, která nepropouští světlo, mi zaváže oči.
Jsem překvapená. Hodně překvapená. Zdálo se, že jsou doktoři, a že se o nás starají, maximálně nás mají na pozorování...
Hlavou mi prokmitne obrázek zajíce na kapačce. Proč tam byl zrovna zajíc? Věděli o mém snu? Těžko říct... I ostatní měli na kapačkách nějaká zvířata... Znamená to tedy, že v tom nejsem sama? Že i oni měli nějaký podivný sen?
Asi nemá příliš cenu se to snažit řešit, když ležím na lehátku, v ruce mám jehlu z kapačky, mám zavázané oči a vím, že při nadměrném pohybu či jakékoliv řeči by mě umlčeli... Proto v tichu čekám, co bude dál, srdce mi splašeně buší.
Pokud jsou ostatní zticha, možná i zaslechnu kolečkašoupající se po podlaze... To mi ale nijak nepomůže.
A najednou... Ruce na boku, tvrdá zem... Tráva pode mnou, náhlé světlo a hlasité KLAP.
Rychle zavřu oči, po té chvíli ve tmě v náhlém slunečním světle nic nevidím. I když je teď otevřu, stejně...
Rychle mrkám, abych se vzpamatovala a viděla své okolí.
Zvednu se do sedu a rozhlédnu se. Pozitivní věcí bylo, že jsem neměla v ruce jehlu. Další pozitivum bylo, že jsem nebyla v nemocnici. Dále bylo příjemné toto prostředí... A také to, že v tom zjevně nejsem sama, protože kolem mě byla spousta dalších lidí.
Byla jsem v lese, nebo někde na mírně zalesněné krajině? Těžko říct... Kažopádně byla vidět vysoká zeď, ale ta byla daleko... Modré nebe bylo nádherné... Bylo to jako ráj na zemi.
Možná bych tu klidně zůstala, alespoň bych se nemusela vrátit do společnosti nevlastních sourozenců a matčina "milého" přítele, který mě svými trapnými poznámkami doháněl k šílenství.
Rozhlédnu se po ostatních, vypadají asi podobně zmateně jako já. Zvednu se na nohy a čekám, jestli někdo z nich něco řekne.
Ano, jedna dívka promluví, a stejně jako jedna další jí odpovím zavrtěním hlavy.
"Kde to jsme? Proč tu jsme? A proč zrovna my?"
Tyhle otázky se mi honí hlavou.
"Ale co, tohle není důležité... Spíš, co máme dělat?"
Pohlédnu na ostatní a na mysli mi vytane zurčení blízkého potůčku.
"Řekněme, že svým cílem prohlásím to, abych našla tu vodu... Přeci jenom, pokud tu budeme dlouhodoběji, nějaká voda se bude hodit."
Trochu si oklepu kalhoty od trávy, abych nevypadala divně, zaposlouchám se do zvuků lesa a potom se vydám za zvukem vody. Sice zvláštní cíl, a možná na mě ostatní budou civět, ale pořád lepší dělat alespoň tohle než vůbec nic...

Ve stínu lesa...

Mám strach, jsem zmatená a myšlenky mi víří hlavou jak by byly listím, se kterým si pohrává podzimní vítr. Nejsem schopná křičet, jen pláču, vlastně nechci plakat, ale slzy mi z očí stékají samy od sebe a máčejí mi vlasy. Cítím na tváři slanou cestičku, to je jediná jistota, vše ostatní kolem mě plyne a já... snažím se zavřít oči, být tichá, být zapomenutá, nepovšimnutá. Nejde to, křik zděšených okolo mě utichá, chtěla jsem taky křičet, otevřela ústa a... vše ve mě zhynulo, hlasivky se ani jednou jedinkráte nepohnuly. Zemřely v útrobách mě samotné a s nimi zemřel i hlas.

Málem jsem se pomočila, když jsem viděla toho doktora, ten plášť. Hrůza v mých se prohloubila a byla zakryta šátkem. Všechny ostatní vjemy se znásobily. Chtěla jsem se schoulit do klubíčka, chtěla jsem se probudit ze svého hrozivého snu. Bratříčku, můj silný bratříčku, bojím se..

A vše je opět jinak, děsivě se zde přelévá jedno s druhým, po čele mi stéká chladný pot a nejde se pořádně nadechnout. Volnýma rukama si z očí strhnu šátek a přitom se škrábnu v obličeji. Opět pláču. Sednu si a nohy si přitáhnu k bradě. Pláču a chci plakat. Pak si všimnu, že jsou tu i jiní, té dívce vedle mě opatrně sundám šátek také, chvějí se mi ruce, mám v nich třas, bojím se, že ji škrábnu.
Promluví.
Je tak silná...
Snažím se být silná jako ona nebo jako bráška, chvíli na ni jen hledím, než posbírám všechnu sílu: “Ne,“ zakroutím hlavou a po obličeji se mi valí slzy velké jako hrachy. Raději schovám tvář, aby si o mně nemyslela, že jsem jako malá.

Všichni, kdo uvízli kdesi

Každý je nejspíše zmatený, taky kdo by se komu divil že. Tady jednoho napojí na nějaké hadičky, v další chvíli ležíte kdesi…prostě někde, všude kolem vás je to samý zvuk, samý člověk v bílém plášti, samý blázinec, no a potom vás šoupnou do nějaké ohrady plné přírody, jako kdyby jste byli nějaká zvířata, to snad není ani možné. Každý určitě pociťuje strach je tom úplně normální, navíc v takové situaci, komu by bylo příjemné, kdo by se nebál, když vás unesou a dělají s vámi věci o kterých nemáte ani páru.
Můžete mít spoustu otázek,ale kdo vám asi tak dá odpověď, jste v „ohradě“, která je plná přírody, tady tedy asi nenajdete odpovědi na své otázky, jedině tak, že by byli vyryty do stromu, či něco takového.
Jenom tam tak sedíte, zatím nikdo není tak odvážný, aby se vydal na průzkum sám, navíc je tu pár jedinců, kteří by potřebovali utěšit, trochu pochlácholit, povzbudit, každý není tak silný, aby se přes tohle jenom tak psychicky převezl, chce to čas, ale i podporu ostatních. Najednou uslyšíte jakési zamručení a následné zašustění listů. Co to asi tak může být? Někdo to může přirovnat k větru, ale že by vítr mručel? To tedy není moc pravděpodobné.
Ty všímavější mohou zahlédnout, jak se něco fialového mihlo kolem vás, třeba jenom koutkem oka, ale ta fialová byla opravdu zářivá, že by si jí jenom slepý nevšiml.
Tohle zavání opravdovým průšvihem, všichni rychle na nohy, je čas na trochu sprintu. Ale jakmile se otočíte, před vás přiskočí znovu to cosi fialového. Co to je? V tuhle chvíli nikdo není schopný popsat jelikož to podivuhodné stvoření se neustále pohybuje a hlavně se pohybuje neuvěřitelnou rychlostí, takže máte šanci vidět jenom fialovou šmouhu.
Když tu, co to? To stvoření se zastavilo a teď se nad vámi tyčí. Můžete vidět obrovskou fialovou žížalu, nebo něco takového odkaz (Bez toho dinosaura je to vlastně i docela ona x), dávám to sem jenom pro takový přehled, aby jste mi tam potom nepsali nějaké kraviny x))
Jak jsem říkala, velká fialová žížala, která má celou svou horní část těla (krom břicha vše) pokrytou takovými malými šedými destičkami, kterými neprorazí nic, ani postol, ani meč, ani žádná jiná zbraň, kterou zatím znáte.
Jak si můžete všimnout na obrázku, má poměrně hodně zubů, kdyby vás vzala do tlamy, asi by to nebylo zrovna dvakrát příjemné. Ještě k tomu jí (mluvme o ní v ženském rodě jelikož je to ta příšera, která utekla z paláce, tudíž je to zrádce a jmenuje se Ludicala, ta Ludicala x)) teče z huby jakási fialová tekutina, opravdu nechutné, je to takové fialové a už z dálky je vidět, že to bude poněkud slizké.
Jak si můžete nadále všimnout, příšera nemá oči a ani uši nejsou k zahlédnutí. Oči příšera nemá, nýbrž je slepá, čehož y se mělo využít. Uši má skryté, ale neslyší na ně moc dobře. Ale co má perfektní, to je čich, cítí na míle daleko, takže by jste se jí asi jenom těžko schovali.
Příšera se pohne, nejdřív se k vám nahnula a jednoho po druhém pořádně očuchala, jestli se někdo pokusil utéct, chytla ho ocasem a položila ho zpátky na místo, kde ten dotyčný byl. (Aby vás nenapadlo mi utéct x))
Poté zaslechnete směrem od Ludicaly jakési zafunění, což mělo nejspíše znamenat odfrk.
Ludicala se najednou řítí ohromnou rychlostí kolem vás, až kolem vás udělá jakési prašné kolo. Poté po vás plivne tu fialovou tekutinu, co jí neustále kapá z tlamy. Někomu se podařilo utéct, někdo to bohužel schytal a teď si připadá, jako kdyby byl v nějakém želé. Zkrátka a jednoduše je uvězněn v želatinovém, slizkém vězení a nemůže se hnout.
Přesněji Carol, Chiyo, Elliott, Mia, Elisa, Silvia a Anna jsou chycené v želatinovém vězení a ostatní jsou na svobodě.
Co nadělat, venku jsou čtyři a vevnitř jsou ostatní, ale není moc pravděpodobné, že se dostanete skrz ten prašný vír, co teď?
(Já vás žádám, aby jste napsali, co zkusíte a ne, že mi napíšete „Bum, prásk, třísk a příšeru jsou skolil/a“ to prosím opravdu ne, vy pouze napište, co zkusíte a já vám napíšu, jestli to vyjde nebo ne =) Jinak příspěvky, typu „Bum…“ mažu x))

Příroda

Ležím a nevím kde jen cítím pod zády měkou trávu. Pomalu otevřu oči. Na levém boku vidím trávu a pár ostatních ze všech těch co tu jsou. Zvednu se a rozhlédnu kolem sebe. Vskutku obdivuhodná příroda, ale já nejsem žádné zvířátko aby si mě každý věznil jak se mu zlíbil a nebo na mně dělal dokonce pokusy. Chci okamžitě odejít pryč, najít východ a vypadnout. Než to však stihnu objeví se fialový netvor. Obrovská žížala mi vžene do očí hrůzu, kterou mají lidé z velkých, neznámých věcí. Na milisekundu ztuhnu, abych se vzápětí zoufala pokusila utéct. Marně. Obrovský ocas mě donutí vykřiknout hrůzou a kdyžse ocitnu zpět na místě kde jsem ležela už se jen kousíček odkulím a zvednu na nohy.
Pozoruji žížalu, která vytvoří prachový kruh a:
(protože jsem to nepochopila)

Pokud jsme mi čtyři šťastní venku z kruhu:

Zamířím ke kruhu pomalými plynulýmí kroky dávajíc pozor na příšeru a na to co dělaji ostatní. Když už jsem skoro vněm zadržím dech a pokusím se proběhnout a pomoci ostatním.

Pokud jsme uvnitř kruhu a pouza neparalizovaní:

Držím se dál od "zalepených" a prohlížím si kde všude je sliz. Potom opatrně zvednu ze země větev, kámen či něco podobného a pokusím se dostat sliz z ke mně nejblíže stojící postavy.

Kdesi...

V jednu chvíli jsem ležela a cítila jenom bolest, nic jiného, jenom bolest, hned po té, co se mi zdál ten sen, jak jsem se skálopevně přeměnila na kojota. Bylo to se mnou čím dál horší, ale postupně bolest polevovala a já jsem ještě chvíli ležela, než jsem pocítila ten čerstvý vánek. Probudila jsem se a vzbudila se do lesního života, nevěděla jsem, jak jsem se tu ocitla, ale to nejspíš nikdo z nás. Zmatenost, strach, zlost, bolest a zároveň radost, že jste vůbec naživu (i když jsem se musela štípnout, abych tomu uvěřila), tak tyhle pocity ve mně vřely, aniž bych o tom měla potuchy. Některým se možná objevily slzy v očích, nicméně já byla tak dezorientovaná, že jsem vlastně si nedokázala vzpomenout na události mého života. Potřebovala jsem čas vzpamatovat se.
Ten ale nebyl. Najednou jsem z toho fialového záblesku dostala takový reflexní šok, že jsem vyskočila na nohy a rozhlížela jsem. Čekala jsem nějaké napadení, protože i když jsem měla ráda fialovou barvu, tohle nevěstilo nic dobrého. A měla jsem v koutku duše pravdu. Náhle se tam objevilo. TO. Nevěděla jsem jak to nazvat, bylo to sice housenka, ale já si vždycky housenky představovala milé, malé, neslizké. Tahle gigantická slizká příšera měla pouze podobu housenky. V duchu jsem si pomyslela, že jestli to přežiji, tak začnu mít fobie z housenek.
Když mě TO očuchává, mám nepříjemný pocit. Chtěla jsem vzít nohy na ramena, ale stála jsem jako přibitá. Nejspíš ze strachu. Jenomže jsem litovala, že jsem pořád stála na svém místě, protože jsem ten sliz schytala mezi prvními. Bylo to nechutné, být uvnitř jakési želatiny, kde se nemůžete skoro ani hnout. Až tehdy jsem pocítila záchvěv adrenalinu, proto jsem se snažila dostat ze svého vězení. Hledala jsem očima nějaký potůček, kde bych mohla se i s vězením dotáhnout, protože jsem doufala, že jestli to je něco jako želatina, tak voda mě z tohoto nechutného vězení dostane.
Sakra!