Andor.cz - Dračí doupě online

„Tady astrostanice jedna.“ Chrčení interkomu se ozvalo náhle a Jack Hyler sebou cuknul. „Identifikujte prosím plavidlo a nastavte palubního autopilota na přistávací režim.“
Takže stanice je v provozu, tedy alespoň její krátkodosahové senzory a komunikační systémy. Myšlenky se mu míhaly hlavou a necítil se zrovna klidný. Tohle mu nahánělo husí kůži. Natáhl se v pilotním křesle, ve kterém byl pečlivě přikurtovaný, aby se za letu ve stavu beztíže při náhodném zážehu korekčních motorů nerozplácl o stěny malé kabiny umístěné ve špičce nákladního modulu. S menšími obtížemi dosáhl na ovládací panel a cosi naťukal na dotykovém displayi, počítač odpověděl sáhodlouhým hlášením, které se začalo odvíjet na obrazovce, a vyčkával, až bude zapnutí autopilota potvrzeno analogovým tlačítkem. Ať letěla kosmonautika vpřed, jak chtěla, stále se spoléhalo na dvoustavové knoflíky, které svou spolehlivostí předčily jakékoliv jiné mechanizmy. Jack zamáčkl jeden z mnoha knoflíků na palubní desce lodi a přitáhl si blíže k ústům mikrofon, který trčel do prostoru směrem od jeho pravé tváře.
„Tady let jedenáct set třicet tři, pokračuji v přistávacím manévru. Potvrďte.“
Z interkomu se opět ozval automat a potvrdil příjem zprávy. Jackovy prsty rychle přeběhly po ovládacím displayi a počítač se pokusil navázat spojení s lidským operátorem na povrchu. Přesně jak předpokládal, nikdo se neozval. Otřásl se.
„Sakra, co se tam mohlo stát.“ Po několika dnech, které strávil v raketě sám, už trochu trpěl samomluvou. Jak to, že se vždycky dostane do takovéhle šlamastiky právě on? Tentokrát si ale musel připustit, že to ani v nejmenším nebyla jeho chyba.

Již čtvrtým rokem pracoval jako pilot pro společnost MineCorp, která jako první získala právo na zkušební těžbu měsíčních hornin. Oxidy titanu, které z většiny tvořily prach pokrývající povrch, se daly velmi snadno přepracovat, a Země tak získala levný přístup k titanu a na Měsíci se zase nemuseli starat o zásoby kyslíku. Jednou týdně vyrážela ze Země nákladní loď, která přivážela na Měsíc zásoby a vodu a vracela se s nákladem vytěženého titanu. Těžba byla velmi ekonomická, protože veškeré nároky na energii jí pokrývaly obrovské panely slunečních kolektorů přímo na povrchu Měsíce, kam dopadaly sluneční paprsky neustále a nezkalené atmosférou. Naopak na druhém konci, na Zemi, se vytěžený titan vykládal na orbitě a vesmírným výtahem se svážel dolů na povrch. Sloužil tak jako protizávaží pro dopravu potřebného vybavení do vesmírného prostoru.

Práce byla celkem příjemná, odmyslíme-li si osamocení, které při třídenní cestě tam a stejně dlouhé zpět pilot zažíval. Nákladní loď, která se kromě nakládání, vykládání a krátkých prohlídek nezastavila ani na chvíli, tvořily dvě části. V beztížném stavu se využívalo obytného modulu, který tvořil velký prstenec, simulující svojí rotací třetinovou pozemskou gravitaci, byl velmi prostorný a skrýval v sobě malou ložnici, kuchyni a tělocvičnu. Druhou, robustní část představoval obrovský nákladový prostor, který také nesl palivové nádrže. Když loď dorazila na orbitu Měsíce, došlo k oddělení těchto dvou modulů a s nákladním se pilot snesl na povrch k nakládání. Křehký prstenec se zanechával na oběžné dráze, protože by v žádném případě přistání nesnesl. Vlastně by se zhroutil svou vlastní vahou, pokud bychom ho umístili na Zem. Na Měsíci by se mu vedlo o něco lépe, ale pořád bylo praktičtější vytvořit loď jako dva oddělitelné moduly, než zbytečně posilovat konstrukci prstence. Cesty probíhaly poměrně hladce a stejně tak těžební práce. Společnost proto plánovala brzké rozšíření dolů a posílení nákladní dopravy na lince Země - Měsíc o další loď. Krásné vyhlídky se ale zbortily jako domeček karet.

Alespoň tak se to jevilo Jackovi Hylerovi, který 31. března 2034 seděl jako obvykle v křesle obytného prstence a četl si nějaké zprávy na internetu. Ukrátit si dlouhou chvíli na třídenní cestě nebylo snadné. Načítání stránky se nekonečně vleklo, kvůli Dopplerovu jevu bylo třeba upravit nosný signál a přenosová rychlost se tak dramaticky snížila. Konečně se stránka načetla, když v tom se rozeznělo vyzvánění. Situace musí být opravdu vážná, když se společnost odhodlá kontaktovat nákladní loď, protože komunikace s lodí není nijak snadná, vzhledem k tomu, jak malou kapacitu má přenosový signál. Proto se přibližně dvouvteřinové zpoždění vlivem konečné rychlosti světla prodlužovalo na zhruba deset vteřin, než se digitalizovaný hlas protlačil úzkým přenosovým kanálem. Srdce se mu rozbušilo, zatím tohle zažil jenom jednou, a to když mu volali, že přístroje zaznamenaly něco podivného na pravém boku lodi. Musel se tehdy okamžitě vrátit, aby to prohlédli technici. Nakonec se ukázalo, že se mu na boku zachytil nějaký zbytek starého komunikačního satelitu. Teď už byl skoro u Měsíce a ani nejlepší digitální teleskopy nemohly na lodi nic rozeznat. Co se tedy mohlo proboha stát? Stiskl displej tam, kde ho k tomu vybízelo velké zelené tlačítko. Čekal, za deset vteřin se ozval velmi zkreslený hlas.
„Hylere, slyšíte mě?“
„Ano, co se děje?“ V ústech mu vyschlo a jazyk se mu lepil na patro, jako když se skoro leklá ryba plácá v bahně. Dalších deset vteřin bylo ticho, z reproduktorů se linuly jenom tlumené statické poruchy.
„Máme menší problém,“ začal ze široka hlas z reproduktoru, Hyler v něm s obtížemi rozeznával Jeffa Clarka, šéfa komunikace. „Asi před hodinou jsme ztratili spojení s Astrostanicí jedna a nedaří se nám ho navázat. Nemáme tušení, co se stalo, ale doufáme, že jde jen o dočasnou poruchu. Bude nám trvat nejméně jeden den, než vypravíme další loď, a tři bude trvat, než na Měsíc doletí. Vám už zbývá jen několik hodin, a proto chceme, abyste se tam podíval první a zjistil, co se stalo. Nevrhejte se do žádného rizika, ale pokuste se zprovoznit komunikaci a ozvat se nám.“
Doufáme?! Chceme?! Jack se zrovna chystal odpovědět něco ve smyslu, že tohle určitě není v popisu jeho práce, ale už to nestihl. Statické praskání utichlo, komunikační kanál se uzavřel.

Autopilot si předával spousty dat s povrchovou stanicí a opatrně naváděl loď na přistání. Nepřítomnost atmosféry na Měsíci činila z brždění velmi obtížný manévr a brzdné motory musely pracovat naprosto bezchybně a synchronizovaně, jinak všechno mohlo skončit katastrofou a loď mohla přidělat na zjizvený povrch Měsíce další kráter. Tah, který vzdoroval měsíční přitažlivosti, rozvibroval trup celé lodi a na několik minut zaměstnal palubní počítač, který se zahltil složitými výpočty, aby udržel loď vybalancovanou. Konečně se ozvalo cvakání mechanizmu podvozku a loď se zhoupla na pneumatických stojnách. Hučení motorů sláblo, až utichlo úplně. V kabině se teď ozývalo jenom cinkání chladnoucího kovu. Jack seděl v pilotním křesle a zamyšleně pozoroval stanici. Rozkládala se jako nenápadná krtčí nora těsně nad povrchem, se kterým skoro splývala. Kvůli chybějící atmosféře a magnetickému poli Měsíce bylo potřeba větší část stanice zahrnout dvou- až třímetrovou vrstvou měsíční horniny, která poskytuje alespoň nějakou ochranu proti záření, které vytrvale bombarduje šedavý povrch. Odhalené zůstaly jen termoregulační nádrže, přechodová komora a skleník se samozatmavovacími skly a roletovým systémem. Kdyby se mohl Jack podívat za sebe směrem od základny, uviděl by ještě sluneční kolektory elektrárny, velké baňky zpracovatelského závodu a garážová stání pro těžkou techniku. Vůbec se mu tam ven nechtělo. Byl tu už tolikrát, ale tentokrát na něj známá místa působila velmi nepříjemným dojmem. Všechno se zdálo cizí, teď, když se tu nehnula ani molekula. Byl zvyklý, že přílet nákladní lodi je událost, na kterou se každý těší, a obvykle na něj už venku čekají jeden nebo dva členové těžebního teamu s připraveným elektrotraktorem, aby mu pomohli odvozit zásoby. Dnes na něj ale nikdo nečekal a Jack si začal tíživě uvědomovat, jak tajuplně působí měsíční povrch. Bez přítomnosti jakéhokoliv plynu bylo vidět každičký detail i na dálku, všude se rýsovaly ostré stíny od jasně orámovaného, v černi podivně utopeného Slunce a celá scenérie se před Jackovýma očima rozprostírala v odstínech šedé, jakoby na Měsíci nebylo místo pro jinou barvu. Povzdechl si a zkusil rádiovou komunikaci. Okamžitě se spojil se stanicí, ale na druhém konci ho nečekalo nic jiného než ticho. Zkusil postupně všech osm standardních kanálů a nakonec ještě přepnul na nouzový kanál. Žádná odpověď. Další, ještě hlubší povzdech. Bude muset tam ven. Co se sakra stalo, kde jsou všichni? Před očima se mu promítly obrázky zadušené nebo zmrzlé posádky stanice a otřásl se při pomyšlení na to, že je tam takhle najde. Kristepane, proč se to muselo stát zrovna teď, proč ne za týden, až bude mít službu Hank. Trocha škodolibosti teď nemůže uškodit, pomyslel si.

Neochotně se vymotal z pásů a přešel k zabudovaným skříňkám, které v sobě ukrývaly prastaré ošoupané skafandry. „Staré dobré pětašediny“, tak se jim přezdívalo. Skafandry, které používala společnost, vycházely z klasických T-64b skafandrů, které používal kosmický program Ruské federace. Laboratoře společnosti si je upravily po svém a zachovaly číslování oficiálního vývojového střediska. Vznikly tak T-65, které se bleskově rozšířily v soukromém sektoru využívání kosmu. Velmi odolné a levné, ale na tomhle kousku, do kterého se pilot právě soukal, se už pořádně podepsaly čtyři roky intenzivního používání. Display zabudovaný do hledí hrál žlutými výstražnými světly, skoro všechno běželo v nouzovém režimu. Navíc se nějak zkroutila izolace v prstech pravé ruky a tak při delším používání omrzaly prsty. Hyler ještě jednou překontroloval rukama v nešikovných rukavicích všechny spoje a hermeticky uzavřel přilbu. Alespoň několik kolonek se rozsvítilo zeleně, ohlašovaly, že skafandr těsní, nádrže jsou plné směsi a baterie jsou plně nabité. Na nákladní lodi se nepředpokládalo žádné využití pro zbraně a proto se na palubě nenacházela ani jedna. Aby se Jack necítil tak bezbranně, vzal do ruky alespoň osobní plazmovou svářečku. Jako zbraň nestála za nic, ale přece jen mu těžký kousek kovu dodal trochu pocitu jistoty. Na Zemi by svářečka vážila bezmála 70 kilo, tady měla sotva 12. Otevřel dveře přechodové komory a pokřižoval se.

Když se otevřely dveře do volného prostoru, polil ho pot. Nechal aktivovaný interkom, a tak ponurou atmosféru měsíční krajiny doplňovalo neustálé šumění statických ruchů, ozev z vesmíru. Dýchal těžce, jako kdyby stoupal do kopce, a hledí se mu trošku zamlžovalo. Filtry, jak jinak, pracovaly v nouzovém režimu. Spíše skákaje než chůzí se blížil k hlavnímu obytnému komplexu a nervózně se rozhlížel. Hledí přilby mu zastiňovalo výhled do stran a ať kroutil hlavou jak chtěl, viděl pořád jenom dopředu. Po nekonečných dvanácti vteřinách doskákal až k přechodové komoře. Zelené světlo oznamovalo, že je možné vstoupit. Stiskl tedy velké tlačítko, které bylo uzpůsobeno neohrabaným těžkým rukavicím robustních těžebních skafandrů. Dveře se neslyšně odsunuly stranou a objevila se asi osm metrů dlouhá místnost, na jejíchž stranách byly mříže atmosférických pump. Vstoupil dovnitř a dveře uzavřel. Na obrovských ovladačích, které působily spíše dojmem stavebnice pro batolata, navolil zaplnění komory atmosférou. Šustivé ticho interkomu přerušil odmítavý zvuk jako troubení auta v dálce. Trhl sebou, ale pak si uvědomil, že interkom je automaticky napojen na informační systém základny, a podíval se na display, který informoval o stavu přechodové komory. Červená zpráva oznamovala chybu 154, text pod tímto sdělením vysvětloval, že je nemožné použít přechodovou komoru. Odklikl zprávu velkým kulatým tlačítkem a pokusil se spustit proces znovu. Stejná reakce – chyba 154. Těžkopádným ovladačem vyvolal obrazovku podrobností. Okamžitě ztuhl – komoru nebylo možné použít, protože vnitřek stanice podle počítače neměl atmosféru. Zděšeně třeštil oči na to, jak se ho počítač snaží přesvědčit, aby kontaktoval údržbu stanice a postaral se o znovunatlakovaní obytných prostor. Znovu se mu vybavili udušení zmrzlí členové těžební společnosti. Třeba se ale někomu podařilo dostat do skafandru a přežil. Muselo se tu stát něco strašného, ale zvenku nezpozoroval na stanici žádné poškození. Stiskl tlačítko pro otevření vnitřních dveří a ty se okamžitě odsunuly. Čekal ho výhled do potemnělé chodby, svítila jenom nouzová světla. Tak proto nefunguje dálkový vysílač. Musel vypadnout primární zdroj energie a celá stanice teď odebírá energii z nouzových baterií. Opatrně začal postupovat chodbou a v rukou pevně třímal svářečku, jako by byla jedinou jistotou v tomhle děsivém snu. Všechny dveře byly otevřené, stanice se musela zbavit vzduchu okamžitě, ale nikde nebylo vidět stopy po nepořádku, který by takováhle katastrofa způsobila. Ježily se mu všechny chlupy na těle, když přemýšlel nad tajemnými událostmi, které se tu v posledních hodinách odehrály.

Konečně dorazil do velína. Ve skafandru měl mokro, jakoby se právě vysprchoval. Kontrolka filtrů přešla do oranžové a větráček ventilace podivně chrčel, skafandr nebyl aktivní po takovou dobu v kuse už pořádně dlouho a teď nečekanou zátěž nesl velmi nelibě. Pohledem přes již z půlky zamlžené hledí přelétl kontrolní panely. Některé systémy běžely na plný výkon, jiné se topily v červené záplavě. Naprosto nelogické, těžba podle řídícího počítače pokračovala normálně, jako by generátory pořád pracovaly, ale systémy umělé atmosféry, komunikace, vytápění, osvětlení – všechny byly neaktivní. Zkusmo zahýbal páčkou osvětlení a k jeho údivu osvítilo celý velín jasné světlo. Proboha, někdo tyhle systémy vyřadil z provozu vědomě, elektrárna pracovala normálně! V hlavě se mu přelévaly podivné představy toho, co se mohlo stát. Žádná teorie se nezdála dost věrohodná. Pozapínal všechny systémy. Automatický hlas mu v interkomu oznámil, že dýchatelné atmosféry a přijatelné teploty bude dosaženo za 23 minut. Zdálo se, že je všechno v pořádku. Jenom systém dálkové komunikace svítil tvrdošíjně červeně. Neohrabaně zamanévroval rukou na dotykovém displayi a nechal si vyvolat obraz ze všech kamer na stanici. Jednotlivé záběry se před ním střídaly. Na obrazu z kamery nad přechodovou komorou, který se mu na vteřinku zjevil, se mu něco nezdálo. Vrátil se tedy zpět a vyděšeně ztuhnul.
„Kristepane, co se tu děje?“ uniklo mu přiškrceně z úst. Na zemi přímo před přechodovou komorou ležela postava ve skafandru obličejem k zemi. Popadl svářečku a vyrazil, jak nejrychleji mu to nemotorný skafandr dovolil, zpátky k východu. Atmosféra byla zatím řídká, ale přesto trvalo snad minutu, než ho komora pustila ven. Pořád tam byl. Přiskočil ke skafandru a otočil ho. Zaječel jako malé dítě a odskočil prudce zpátky, až vylétl skoro na okrouhlou střechu základny. Skafandr byl prázdný, nebylo v něm vůbec nic. Po celém těle mu přebíhaly mrazivé proudy a dech se mu zrychlil. Další šok ho čekal, když se pokusil rozhlédnout skrz mlhavou clonu na přilbě. Další tři skafandry stály uprostřed cesty mezi jeho lodí a základnou. Ječel jako smyslů zbavený a začal zuřivě bušit do tlačítka přechodové komory. Dveře se netečně otevřely a Jack vběhl do místnůstky a zhroutil se u stěny. Rukou hmátl po uzamykacím tlačítku a nechal komoru zaplnit řídkou atmosférou.
„Proboha svatýho, co se tady děje. Do prdele, kurva...“ Zuby mu jektaly a třásl se po celém těle. Konečně se trochu vzpamatoval a vyhlédl malým trojúhelníkovým oknem ven. Skafandry byly pořád na svém místě. Odtrhnul od nich pohled a vydal se zpátky do velína. Cesta mu trvala aspoň deset minut. Nahlížel opatrně do každého výklenku s prstem připraveným na spoušti svářečky. Dokonce několikrát vlivem třesu v rukách omylem spustil a svářečka vyplivla trochu žhavé plazmy. Konečně se vrátil do velína a vyvolal obrazy z kamer. Teď už mu povolily nervy úplně. Na každém obrazu se ukázal skafandr stojící uprostřed planiny. Všechny kamery se koukaly stejným směrem, nemožné, a přesto to viděl. Po tvářích se mu koulely slzy jako hrachy a tělo se hroutilo, jak zoufalstvím vzlykal. Svezl se k zemi a zády se zdrceně opřel o pult. Když se mohl přes slzy trochu rozhlédnout, helma byla už téměř neprůhledná. Přesto rozeznal siluetu skafandru, jak se k němu blíží. Řval jako tur, jako lapené zvíře, a zbytky adrenalinu, které se mu ještě nevyplavily do krve, v něm teď vzepjaly bojového ducha. Naslepo šátral kolem sebe a hledal svářečku, kterou v zoufalství pustil. Nenašel ji a skafandr ho chytil za ramena třásl s ním. Křičel a zběsile kolem sebe mlátil. Cítil, jak mu povolily svěrače. Pak už byla jenom tma.

Probral se o několik hodin později. Ležel na lůžku ošetřovny. Doléhaly na něj myšlenky na minulé události a když se úplně probral, okamžitě se svalil z postele a sebral první věc, kterou mohl použít ke své obraně. Dálkový ovladač k počítači byl ještě horší zbraní než svářečka. Dveře do pokoje se s lehkým svistotem odsunuly. Stál v nich muž v bílém, doktor LeRoy z Astrozákladny jedna.
„Klid, Jacku, všechno je v pořádku.“
Hyler nemohl uvěřit svým očím a ovladač mu vypadl z bezvládných prstů.
„Lehni si zpátky, prožil jsi pořádný šok.“
„Skafandry, katastrofa, mrtví... všichni mrtví...“ začal nesrozumitelně blekotat Hyler a šermoval rukama. LeRoy k němu došel a autoritativně ho zatlačil na postel.
„Jacku... nevím, jak bych... Byl to hodně hloupý žert... kanadský žertík. Víš, mysleli jsme, že na apríla... no, nejdřív nám to přišlo jako dobrý nápad. Ale byl to jenom apríl!“ LeRoy se očividně trápil, když tohle říkal. Jack se vyděšeně podíval na obrazovku na nočním stolku. Oznamovala: 1.4.2034. Rozplakal se, dnes už podruhé. Nemohl to vypětí snést, cítil se jako blázen, jako by právě přežil svou smrt, jako by ho všichni zradili. Ležel bezvládně na posteli a LeRoy ho držel za ruku a utěšoval ho. Tak tohle byl opravdu nepovedený apríl.