Andor.cz - Dračí doupě online

Nevím, jak dlouho mučení trvalo, ale připadalo mi, že miliony let. Jediné co jsem prozradil ale bylo, že jsem skutečně agent B.T.P. Jestli mě nezachrání nějaký zázrak, tak jim řeknu úplně všechno.
„No tak, pane Mark. Řekněte mi všechno, co chci vědět a ta bolest přestane…“ Pomyslel jsem si, že je to docela lákavá nabídka, vždyť konec konců na tom nezáleží. Když jim řeknu co chtějí, tak mě zabijí. Když ne, tak můžou tu bolest natahovat tak dlouho, dokud nezešílím. Už jsem se nadechoval, že jim řeknu přístupový kód k Centrále, když se najednou stal ten zázrak.
Místnost se zachvěla lehkým otřesem a světla zhasla. Hunter zaklel a odběhl, mě zřejmě nepovažoval za nebezpečného (nebo schopného alespoň zvednout prst), takže mě nechal v místnosti samotného. Blokovací pole zmizelo. A moje implantáty se probraly zpět k životu. Cítil jsem, jak se rozeběhly krevní filtry a začaly likvidovat jed, který mi milicionář při výslechu vstříknul do žil. Bylo mi vteřinu od vteřiny lépe. Navíc začali opět pracovat i makroroboti, takže se obnovila rekonstrukce mé paže. Během deseti minut jsem zesílil natolik, že jsem (s pomocí implantátů, jak jinak…) dokázal přetrhnout pouta, která mě držela na výslechovém lůžku. „JO!“
Posadil jsem se a zatmělo se mi před očima. Zřejmě nejsem zase až tak v pořádku, jak jsem si myslel. Vstát, obléknout se a rychle vypadnout. Dobrý plán. Zámek na plast ocelové skříňce, ve které bylo ukryto mé oblečení, byl sice pevný, ale mechanický. Vrazil jsem do něj dvě jehly, které tady používají k výslechu, chvíli s nimi vrtěl a pak už jsem držel svoje věci v náručí. Nevím sice, co se stalo, ale na všech komunikačních frekvencích panoval takový zmatek, že se možná nepozorovaně dostanu až do doků a pak – hluboký vesmíre, zdravím tě! Ale pro jistotu se cestou stavím ve zbrojnici a vezmu si nějakou pořádnou zbraň. Pro jistotu.
Už oblečen a s psychonožem ukrytým v dlani ruky jsem se vyplížil na chodbu. Hunter ale nebyl tak hloupý, jak jsem si původně myslel, protože hned za dveřmi stála stráž s nějakou ohavně vypadající organickou zbraní. Naštěstí byl milicionář překvapený stejně jako já. A on (na rozdíl ode mě) nemá implantáty, které zkracují reakční dobu na tisícinu sekundy. Psychonůž zazářil a voják se se strašlivým řevem chytil za krk a padl na zem. Smůla byla, že to bylo poněkud nápadné.
„Stůj!“ ozval se za mnou šedovlasý příslušník milice v těžké kevlarové zbroji. On sice také neměl implantáty, ale (na rozdíl ode mě) měl v rukách dlouhou, útočnou pušku a za zády šest dalších vojáků.
„Vzdávám se!“ vykřikl jsem a mrštil po skupince kapsli se slzným plynem. Dávka z útočné pušky prořízla vzduch nebezpečně blízko mé maličkosti, tak jsem ani nečekal na kašlání, dávení a jiné příjemné zvuky doprovázející inhalaci slzného plynu a úprkem se vydal ke zbrojnici. Trochu jsem v plastbetonových uličkách zakličkoval a pak, když jsem se ujistil, že mě nikdo nepronásleduje, jsem zpomalil a dál se pohyboval rychlou chůzí. Konečně jsem si mohl trochu vydechnout a začít přemýšlet. Za normálních okolností už by mě dávno měli, ale v Polis se dělo něco velkého.
„Hej, co se děje?“ Elegantně jsem odchytil jednoho ze skupinky mechaniků, která se prohnala kolem mě. „Copak seš úplně blebej?! Probíhá evakuace! Hrozí roztavení jádra! A záchranejch modulů je dost tak pro třicet procent obyvatel stanice… A pro Lidi samozřejmě…“ Pustil jsem mechanika a zase zrychlil z ostré chůze do běhu. Polil mě studený pot. Když se nedostanu do doků dost rychle, nezbude na mě loď a já se tu usmažím. Nebo neusmažím, ale chytí mě milice. Radostné vyhlídky.
Po třech minutách běhu jsem narazil na dalšího milicionáře. Doslova. „Dávejte si kurva poz... Hej! To seš TY!“ Vida jak jsem slavný a oblíbený. Rychlým pohybem jsem vojáčkovi zlomil vaz a odtáhl ho do málo frekventované spojovací chodby. Občas se zabíjet musí, i když to není nic příjemného. A ta puška se bude hodit. Prošacoval jsem ho a nakonec jsem obětoval tři drahocenné minuty a navlékl jsem se i do kevlarové zbroje. Vypadám teď jako pravý drsný milicionář. Jinými slovy - jako idiot. V Polis mají Lidé vše co potřebují, vlastně tam mají VŠE – zbytečný komfort, dokonalou lékařskou péči, bezpečí (ehm…většinou), miliony otroků a bůhvíco ještě. Do milice tedy vstupují jenom kariéristé, po vzrušení toužící mladá hovada a idioti, které vzrušuje moc a kontrola nad ostatními. A takových se vždycky najde spousta.
Rozeběhl jsem se znovu a před očima se mi objevila (díky bohu za můj implantát) taktická mapa Polis, do hangáru je to zhruba dva kilometry klikatými chodbami, musím běžet rovně, druhou chodbou doprava, přes bezpečnostní kontrolu a jsem v hangáru. Jak snadné.
Bohužel, v cestě mi stálo několik miličních hlídek, které měly zabránit rabování (a mému úniku, troufám si skromně tvrdit). Bohužel pro ně, s útočnou puškou a momentem překvapení neměli nejmenší šanci. Až na tu poslední.
Stojím za rohem v poslední chodbě, která mě dělí od hangáru. Je to široký plastbetonový bulvár, který slouží pro nakládku a vykládku i mohutných strojních zařízení. V tuhle chvíli už byl prázdný. Až na tu hlídku. Je tvořena dvanácti vojáky v kompozicových zbrojích a s těžkými zbraněmi. Navíc to nejsou Lidé, nejsou to Milicionáři, jak jsem si původně myslel, jsou to Vojáci. Geneticky upravení lidé. Necítí bolest, jsou mnohonásobně silnější než obyčejní lidé, mnohonásobně rychlejší a dokáží se zatraceně rychle regenerovat. Jinými slovy - dokážou to co já, ale bez implantátů, jenom za cenu “drobných“ genetických manipulací. A je jich dvanáct. Přemýšlel jsem, jak je obejít, obelstít nebo se kolem nich proplížit, ale nějak mě nic nenapadalo. Takže to budu muset risknout a udělat to postaru. Z ukryté kapsy v mé kombinéze jsem vytáhl miniaturní granát, vytržením pojistky aktivoval a hodil. „Raz, dva tři!“ Napočítal jsem a přesně jakmile jsem dořekl „i!“ se ozval tlumený výbuch a hlasitý řev, to už jsem běžel a střílel z pušky. Zaměřovací systémy mého implantátu jsou úžasné. Po mém granátovém útoku zůstalo bojeschopných pouze sedm Vojáků a v prvních několika vteřinách boje jsem zastřelil další dva. „Pět!“ Řekl jsem si pro sebe a skryl se za opuštěné vykládací vznášedlo kde jsem měl v úmyslu vyměnit zásobník.
Vyměnit zásobník se mi sice podařilo, ale v klidu to rozhodně nebylo. Vojáci totiž, jakmile se vzpamatovali (což jim trvalo asi tři sekundy), začali střílet ze všeho, co měli po ruce. A že toho bylo… Během pár chvilek, co jsem se krčil za vznášedlem, jsem schytal dva projektily menší ráže do ramene. Šly těsně vedle sebe a navíc do mé zraněné ruky. Bolelo to přímo neuvěřitelně.
Vyskočil jsem jako čertík z krabičky a ještě v letu zabil další dva mutanty. Jednoho jsem střelil do levého, druhého do pravého oka. Jeden z vojáků mě (stále ještě letícího) nabral dlouhou dávkou z lehkého kulometu do hrudi. Kevlarový pancíř to sice ustál, ale mám pocit, že mě zlomená žebra bodají do plic. Než jsem se stihl zvednout, další střela mě trefila do přilby. Řemínek, kterým jsem ji měl připnutou pod bradou praskl (nejdříve mi ale málem utrhl hlavu), a přilba odlétla v dál. Další střela - další mrtvý mutant. Ještěže jejich přilby nemají hledí. Kdybych je střílel kamkoliv jinam, tak by to tak snadné nebylo. Už sice zbývali jenom dva, jenomže jeden z nich měl ten kulomet a druhý útočnou pušku. Mnohem účinnější útočnou pušku než mám já – po výstřelu z ní jsem přišel o helmu. Vrhl jsem se sebevražedným skokem vpřed a měl jsem pocit, že kulky z kulometu mi létají přímo do očí. Naštěstí vždycky v poslední chvíli uhnuly. Nejdřív. Po počátečním štěstí (kdy jsem zabil mutanta s útočnou puškou) mě přestaly kulometné projektily míjet. Ohromná kinetická energie mi roztloukla chrániče ramen a mě přirazila zpátky k mé oblíbené zdi. Já se odsud snad nevyhrabu. Navíc mi vylétla zbraň z ruky.
Voják s dýmajícím kulometem v ruce se rozhlédl po svých mrtvých druzích a zjistil, že je poslední na živu. Asi se rozhodl, že si mě vychutná. Přišel pomalým tempem až ke mně a namířil mi kulomet do obličeje. Abych pravdu řekl tak to byl velice (VELICE) nepříjemný pohled. „Teď zdechneš!“ Projevil svou bohatou slovní zásobu a smysl pro společenskou konverzaci. A já stiskl spoušť paralyzátoru.
Voják řekl něco jako „Ghreerereere!“ a padl k zemi. Ještě než dopadl, už jsem sprintoval do hangáru. Je to ohromná prostora, skoro jsem se lekl, že už jsem vstoupil do volného prostoru. Dobrá zpráva byla, že v hangáru zbyla ještě jedna loď. Špatná zpráva byla, že to byl jenom stíhací letoun určený pro obranu stanice – tedy pro pohyb v jejím bezprostředním okolí. Jelikož ale počítačový hlas právě přes interkom zahlásil devatenáct minut do totálního výpadku záložních systémů a celkového kolapsu, nebylo na výběr. Sedl jsem si do kokpitu a zapnul motor stíhačky. Šest minut trvalo, než se zahřál natolik, že jsem mohl vyrazit. Pak už to šlo ráz na ráz - dveře hangáru jsem si otevřel raketou a prudce přidal plyn. Do očí se mi zakousla sametová čerň vesmíru. Obvykle je horizont poset jen hvězdami, ale teď byl - doslova - poset kosmickými loděmi různé velikosti, které směřovaly pryč od Zemské Polis. Pohodlně jsem se opřel, přemýšlel co dál a se zájmem sledoval, co se stane s tou ohromnou stanicí.

Thomas Anderson, Voják, příslušník speciálních sborů Zemské Kosmické Armády, se probral po necelých dvaceti minutách. Ležel v krvi svých spolubojovníků a navíc se cítil jako po opravdu brutální alkoholové opici. Potácivě vstal a sevřel si rukama hlavu. Chvíli se soustředil na regeneraci a pulzující bolest hlavy ustoupila. Pak si uvědomil, co ho probralo – vřeštění sirén a odpočet. „TŘICET VTEŘIN DO ZHROUCENÍ SYSTÉMU!“ I přes svůj tvrdý výcvik začal pociťovat cosi jako paniku. Nevěděl, co má dělat – na nic už nemá čas. Běžel do hangáru, jenomže ten už byl prázdný - ten zločinec dokonce prostřelil vrata ven do vesmíru. Ještě že jsou jištěny automatickým silovým polem. Thomas se sesul na podlahu a v naprostém zoufalství sledoval skrz rozstřílená vrata mizící lodě. „SEDM VTEŘIN DO ZHROUCENÍ SYSTÉMU!“ Smířen se smrtí v duchu odpočítával spolu s počítačem. Pět, čtyři, tři, dva, jedna…! Prudce zavřel oči a čekal na explozi, která roztrhá celou Polis na kusy se vším, co se v ní nachází. Exploze nepřicházela. Otevřel oči. „Kurva,“ vydechl, „já žiju.“ Vstal a radostně vyskočil. „Žiju! JO! A máš to, vesmíre, chtěls dostat Nesmrtelnýho Thomase Andersona, ale to sis ukous kurevsky tuhý sous.-„ Zarazil se v půli slova. Zhasla totiž světla, i ta nouzová a jeho pohltila absolutní tma. Pak zakašlala a naposledy vydechla ventilace. Potom vypadla umělá gravitace a Voják se vznesl do vzduchu. „Sice je tma a lítám, ale kyslíku je pro jednoho dost, zajdu se kouknout do ostatních hangárů. Já to přežiju!“ Snažil se přesvědčit sám sebe. Potom přestala proudit energie do Harnachových emitorů a silové pole vypadlo.
Thomas Anderson, voják, příslušník speciálních sborů Zemské Kosmické Armády, byl mrtvý během tří sekund. V kosmickém vakuu nepřežije ani mutant. Možná by se před smrtí cítil trochu lépe, kdyby věděl, že se pomstí.

Zánik stanice byl pro mě obrovským zklamáním. Žádná efektní exploze, žádné malé slunce, které by na chvíli prozářilo kosmickou tmu, prostě nic takového. Stanice prostě zhasla. V pravém slova smyslu to nebyl ani „zánik“, až mechanici nainstalují nové jádro, Polis znovu ožije. Dost mě to mrzelo, ale i tak se mi povedlo něco, co žádnému agentovi v historii B.T.P. Sabotoval jsem Polis. Až teď zpětně jsem si uvědomil, jaké jsem měl štěstí při umisťování bomby. Naprostou náhodou jsem ji nechal na nejzranitelnějším místě celé stanice – u jádra plazmového reaktoru.
„No co, holt mám víc štěstí, než rozumu.“ Usmál jsem se a otočil raketu směrem ke Skokové bráně. Skoková brána je transportní zařízení pro menší lodě, které nejsou vybaveny pro dlouhé mezihvězdné či meziplanetární lety. Díky tomu se i malé a pomalé lodě od Pluta k Merkuru dostanou místo za několik měsíců za pouhých šest hodin. Můj implantát mi spočítal, že mám ve stíhačce dost paliva i kyslíku, abych se dostal pomocí Skokové brány k Marsu. Pokud rozlousknu kód. Brány jsou totiž od roku 2292 zpoplatněny a každá loď musí mít svůj vlastní identifikační kód, který obsahuje číslo účtu pro převod peněz na bankovní konta společnosti I.S.T. (Intergalaktic space traveling), technické informace o lodi a konečně také informace o pilotovi. Tedy o mně.
Když jsem sahal po ovládání, abych se přesunul k bráně, ucítil jsem slabý náraz, když jsem se ohlédl, nic jsem neviděl. Počítač nehlásil žádnou závadu, tak jsem přidal plyn. To jsem neměl dělat. Ve vakuu naprosto nehlučný výbuch mojí stíhačce rozerval levou trysku. „Kurva! Kurva! Kurva!“ Řval jsem do vytí výstražného systému a v blikání rudých kontrolek se pokoušel ovládnout řízení. Marně. Stíhačka si dělala co chtěla. A potom mě zachytilo gravitační pole Země. „KURVA!“ Jak jsem se blížil k atmosféře této zlověstné planety, horečnatě jsem přemýšlel, jak se vyhnout pádu. Na nic jsem nepřišel.
Sestupem do atmosféry se stroj rozžhavil do červena a v jeho konstrukci začalo zlověstně praskat. Normálně by měla operační stíhačka této třídy sestup vydržet, ale normálně se na přistání jde asi poloviční rychlostí a se dvěma tryskami. „Někde tu musí…“ hrabal jsem se pod sedačkou tak dlouho až má ruka nahmatala popruhy. „Jo!“ V malém prostoru kokpitu jsem se začal soukat do popruhů padáku a zároveň se snažil udržet stíhačku alespoň kabinou nahoru. Když jsem byl sto jedenáct metrů nad zemí, katapultoval jsem se. Přes řev rozráženého vzduchu jsem ani neslyšel tlumený výbuch, který doprovází katapultaci. Okamžitě jsem škubl za šňůru, padák se rozvinul, popruhy nebezpečně zadrnčely, prudké zpomalení a už jsem pohodlně plachtil dolů. Dolů na Povrch. Do Pekla. Přestal jsem se usmívat…
Při sestupu jsem přemýšlel, jak se odtud dostanu, co mě čeká a jenom tak letmo mi prolétla hlavou otázka, co vlastně způsobilo výbuch té zatracené trysky.

Tělo Thomase Andersona bylo spolu s unikajícím vzduchem vysáto do vesmíru. Letělo rychlostí, jako by bylo vystřeleno z pneumatického kanónu. Stíhačka, ve které seděl John Mark, byla dost daleko. Že by ji tělo bývalého vojáka zasáhlo, bylo pravděpodobné, asi jako že si President Rigolov z Marsovské Centrály a Velkovévoda sir Carl Johnatan Elton ze Zemské Polis podají ruce a spáchají rituální sebevraždu. Přesto se to stalo. Jakmile agent B.T.P. otočil stíhačku směrem ke Skokové bráně, vlétlo mutantovo tělo do rozžhavené trysky, kde se za holou kůži na obličeji bývalý voják připekl ke stěně trysky. Kdyby to byl jakýkoliv jiný kus vesmírného smetí, po zážehu by se odpařil. Thomas Anderson měl ale u sebe spoustu munice.

Asi technická závada, řekl jsem si. Potom mě země pokrytá popelem udeřila do nohou. Neuvěřitelné se stalo skutkem. Já, John Mark, jsem jako první agent B.T.P. přistál na Povrchu Země. Radost z toho prvenství ale nemám pražádnou.

Kapitola druhá – Povrch

----------------to be continued-----------------