Andor.cz - Dračí doupě online

Rada

Kapitola první

Na kraj padla mlha. Slunce již stálo vysoko na obloze, ale tady u pramenů Noonen, jejíž vody hučely, jak v několika vodopádech stékaly ze skal, se dalo zahlédnout jen z nejvyšší věže, kde sídlil vrchní theurg Anders Lightwielder.

Mladé a pohledné elfí panně stojící na ochozu u Velké obřadní síně to však nikterak nevadilo. Oddávala se totiž rannímu vánku, který jí jemně cuchal zlaté vlasy. Svýma černýma očima shlížela dolů na místo, kde se v nedalekém lese skrývali vesfálští vojáci, i když je nemohla spatřit. Čekala jen na svého mistra, který ji měl pozvat do síně, až si ji rada vyžádá.

Na tento den čekala celý život. Věděla, že dnes započne svoji dlouhou cestu, pro níž ji připravovali celá dlouhá léta. Na věk svého lidu byla ještě mladá, ale přesto žila déle než leckterý člověk. Všechny oslňovala svojí krásou a inteligencí jako její královský otec, kterého nikdy nepoznala. Dívka nežila se svými rodiči a přesto v tom nespatřovala žádnou ztrátu. Otce jí nahradil vrchní čaroděj Chrámů vědění Ikzinog Dimek a se smrtí svých nepoznaných rodičů se tak vypořádala velice dobře. Co jí ale hlavně dodávalo duševní vyrovnanosti bylo vědomí, že je vyvolená.

“Alex…” oslovil dívku dobře známý hlas starého unaveného muže. Elfka jej ihned poznala. Nemohla se mýlit. Existoval jen jeden člověk, který ji tak směl oslovovat. Alex se ale neohlédla, chtěla slyšet ještě něco.

“…zuraven maen li vaetin,” dokončil větu elfím jazykem starý mistr. Dívka se usmála. Ladným pohybem se otočila a vrhla se onomu muži kolem ramen. Pak se ale zahleděla do jeho vrásčité tváře a uviděla ten známý pohled, kterým jí dával najevo, že se zachovala nevhodně.

“Promiňte, mistře,” omluvila se trochu zahanbeně. Pustila svého mistra a postoupila o několik kroků zpět, jenže starý čaroděj se nedokázal dívat do její smutné tváře a náhle se usmál. Usmál se na ni z pod závoje šedých vousů a opět její mateřštinou ji ubezpečil, že se nemá zač omlouvat. Poté k ní sám přistoupil a objal ji. Když obětí povolilo a on uviděl úsměv na její mramorové tváři, nasadil masku zdvořilosti a uklonil se.

“Vaše výsosti, rada Chrámů vědění Vás očekává,” starý šedovousý a šedovlasý čaroděj promluvil tónem majordomů, kteří uvádějí vznešené hosty. Dívka se upřímně usmála a se stejnou zdvořilostní maskou prohodila: “Děkuji…”

Prošla kolem svého vychovatele branou do velké síně. Teprve poté se nejvyšší čaroděj Ikzinog Dimek narovnal a vešel za ní.

“Alexandria de Alvis, princezna Alexandrijská!” promluvil zvučným hlasem vrchní čaroděj Dimek od brány na ochoz. Půvabná žena vkročila do síně s hrdostí jí vlastní. Udělala několik kroků a zastavila se uprostřed. Kolem ní byly v půlkruhu rozestaveny lavice do jakési pyramidy. Velká chrámová okna za jejími zády vrhala do místnosti matné světlo prosvítající mlžným oparem v údolí.

Nastalo ticho. Síň prostoupilo očekávání, které sílilo každou vteřinou. A tu se na nejvyšším místě proti Alexandrii zdvihl ze své lavice starý malý hobití mužík. Nyní nevypadal ale tak malý, když na dívku shlížel z vrcholku postavených lavic.

“Víte, co je dnes za den?” přeptal se ledabyle, jakoby na tom snad ani nezáleželo, a přece to byla otázka, která si žádala odpověď.

“Ano,” ujistila jej elfka opovržlivým tónem. Plně si uvědomovala, jak drze to vyznělo, ale chovala vůči onomu hobitovi jistou vnitřní zášť. Ten ale dělal, že se vůbec nic pohoršujícího nestalo: “Tak tedy, dnes je prvního srpna. Mimo jiné i den, který nazýváme dnem velkého svítání. Jistě víte, co to znamená…?”

“Den velkého svítání je den, kdy se ze svého spánku probouzí Rokitianne, Snící perla. Den, kdy tato prokletá víla pronáší svoji věštbu,” odrecitovala zpěvavým hlasem text z jednoho starého svitku, který si přečetla v knihovně.

“Dobrá… Domníváme se, a máme pro to vážný důvod, že dnes je mimo jiné den, kdy její věštba bude mylná. Tak praví stará legenda i proroctví. Což ovšem znamená, že mezi námi již žije Posel smrti. Jediným, kdo vyšel z Temného hvozdu a odpovídal by tak svitku s proroctvím, je nynější král Vesfálského království, král Arimén,” odmlčel se hobit a pozorně sledoval mladou elfí pannu stojící před radou. V její tváři se však neobjevil jediný záchvěv zvědavosti nebo nepochopení. “Chcete k tomu snad něco dodat?” zeptal se, když v jejích očích uviděl vzpurnost.

“Ano! Znám proroctví, pane. Až z Temného hvozdu vyjde Posel smrti a Snící perla se zmýlí ve své věštbě, temná noc padne na tuto zemi a potrvá tak dlouho, dokud Chrámy vědění neopustí svatá elfka se jménem bájného města a neotevře Alexandrijskou bránu. Dokud čas nezmění místo a z jiného světa nepřijde Vyvolená fénixů a dokud smrt neoslepí oči nevinnosti, která pak zaslepená ukáže cestu novému přátelství. Tam započne cesta plná zoufalství a nebezpečí.

Až Ohniví koně cválat budou kaňonem a jejich vůdce nezkrotná dívka osedlá, jen vítr její jméno, bolest a nejtajnější přání bude znát. To ona krásná Neznámá stane se klíčem ke slunci nového dne. I klíč však musí do zámku býti správně umístěn. Jinak dveře zůstanou navždy zamčené…” Dívka mluvila pomalu hlasem bez sebemenšího zabarvení. Když skončila, opět zabořila své černé oči do tváře nejvyššího theurga Anderse Lightwieldera, onoho malého hobita na vrcholku pyramidy z lavic.

“Výborně,” pokračoval theurg ironicky. Ovšem nyní již nehleděl na dívku. Očima vyhledal svého dlouholetého přítele Ikzinoga Dimeka s výrazem plným zlosti, přesto však k Alexandrii mluvil, jako by se nic nestalo: “Takže víte, že se v tom proroctví mluví o Ariménovi, Poslu smrti, vás, elfce se jménem bájného města, a o Rokitiane, Snící perle. A také o nezkrotné dívce, Neznámé Jezdkyni, jejíž totožnost nám není známa. V tom je její síla. My nemůžeme vidět tu, která se jí stane, dokud tak neučiní. Též je tam řeč o Vyvolené fénixů, ženě, která přijde z jiného světa. A pak jsou tu ještě ti dva. Jeden či jedna s očima plnýma nevinnosti a jeho nebo její přítel či přítelkyně. Ti dva se spolu již brzy setkají. Pochopila jste zjevně, že se budete muset dříve či později vydat na cestu. Budete mít hned několik úkolů, o kterých rada rozhodla.

Vaším prvním úkolem je pochopitelně najít a sjednotit Vyvolenou fénixů, chlapce či dívku s očima nevinnosti, s jeho či její přítelkyní nebo přítelem a dívku tak nezkrotnou, že by dokázala osedlat ohnivé koně. Vyvolenou fénixů nebude tak těžké odhalit. Jejím poznávacím znamením nebude jenom výjimečnost a neznalost našeho jazyka, ale hlavně pero ptáka fénixe, které jí dá sílu jej přivolat. Nikdo nepozná Neznámou Jezdkyni, dokud neosedlá Ohnivého koně. A co se týče dalších dvou, je jen na Vás, abyste je nalezla.

Vaším druhým úkolem je najít všechny čtyři amulety otevírající Alexandrijskou bránu. Jeden z nich, konkrétně Zaenit, máte jako rodinné dědictví. A s jejich pomocí musíte bránu otevřít. Následně se musíte ujmout vlády v elfím městě a vyslat vojáky, kteří tak pomohou zachránit naši zemi. Oba úkoly, jak poznáte, jsou navzájem spjaty.

Třetí úkol je, jak se domníváme, ze všech nejtěžší. Musíte získat druhou polovinu proroctví, kterou mají již po dlouhá léta ukrytou trpaslíci v Banilii v Žiavemském pohoří. Je totiž možné, že je v něm něco důležitého, co může ovlivnit, zda budete muset i nadále plnit předchozí dva úkoly. Tedy náš nejvyšší mág Sajgon si to myslí,” odmlčel se a v davu pod sebou vyhledal týl svého druhého společníka, s nímž kdysi cestoval. Sajgon byl také elf a měl stejné zlaté vlasy jako Alexandria, nebyl tudíž problém ho najít. Sajgon ale na Andersova slova ani pohled nijak nereagoval.

Všechno, co theurg řekl, Alexandria dávno věděla, protože ji na to připravoval její vychovatel, mistr a přítel dlouhý čas.

“Rozumím, pane. Kdy mám vyrazit?” optala se s předstíranou zvědavostí, neb odpověď znala předem.

“Čím dříve, tím lépe. Arimén už začal plenit a vraždit. Spory mezi Vesfálským a Lacaszským královstvím se vyhrocují. Je válečná pohotovost. Jeďte tedy a ať Vás provází štěstí. Zasedání rady skončilo, můžete odejít… Zůstane jen Vrchní čaroděj!” dořekl s důrazem na poslední slovo.

Všichni opustili velkou síň a zůstali tam jen Anders a Ikzinog.

“Co všechno jsi jí řekl?!” ptal se pohoršeně Anders.

“Všechno, co jsem považoval za důležité,” ohradil se starý muž, který svého někdejšího přítele převyšoval hned o více jak půl metru.

“Neřekls jí ale... Neporušil jsi slib, že ne?” Nyní to znělo zoufale a prosebně zároveň. Anders se zahleděl do tváře vousatého člověka před sebou, jakoby se obával nejhoršího.

“Ne!” odvětil stroze Ikzinog, který si v přítomnosti stejně starého hobitího theurga rázem připadal jako odsouzenec poslaný na smrt za zločin, který nespáchal.

Anders se zatvářil sklíčeně.

“Proč jsi jí neřekl všechno?” zeptal se ho Ikzinog. Tuto otázku chtěl položit již dávno, ale nikdy nebyl dost zoufalý, aby to udělal. Nyní se ovšem situace změnila. Alexandria měla opustit bezpečí Chrámů, což s nedostatkem informací mohlo být to poslední, co v životě udělá.

“A co jako?” zeptal se pohoršeně Anders, který byl zjevně uražen Ikzinogovou vzpurnou reakcí.

“Proč jsi ji neupozornil, že ona není tou Neznámou Jezdkyní, že ona není dost nezkrotná…”

“Protože to přece z toho svitku jasně vyplývá, ona není hloupá a bude-li nad tím přemýšlet, dojde ke stejnému závěru. Já jí dal jen takové informace, aby jí mohlo dojít, že je jich celkem pět. Pokud si to ovšem její Výsost vyloží jinak, tak to není moje chyba,” pravil hobit dotčeně.

“Proč jsi jí neřekl, že to jsou chlapci? Ti dva budoucí přátelé. I to o tom klukovi, měla by to znát. Vědět, že mu hrozí nebezpečí. Mohl jsi jí odhalit i jejich totožnost…” naléhal Ikzinog.

“Ne, to tedy nemohl! A ty také nemůžeš! Neřekneš jí ani slovo navíc! Nesmíš! Porušil bys slib. Víš, co by to znamenalo?!!!” Anders už skoro křičel. Tak ho Ikzinog neznal. Pod tíhou této nečekané změny sám sklopil pohled. “Ano,” hlesl a odvrátil pohled.

Po chvíli, bez jediného dalšího slova, opustil Anders velkou síň a zanechal Ikzinoga jeho vnitřnímu zármutku a bolesti nad chováním přítele.