Andor.cz - Dračí doupě online

Včera večer se mi ještě třásly ruce. Když jsem pomyslel na to, co mne čeká, byl jsem nervózní jak před svým prvním bojem. Od něj už uplynulo dobrých patnáct zim a část z jejich běloby se mi usadila ve vlasech a vousech, a všechen jejich chlad se teď zakousl do duše. Dnes jsou však pohyby rukou úsporné a jisté, dopínám řemení pancíře jemně rozeznívajícího kovové kroužky.
Jsem si vědom soupeřovy převahy, už několikrát jsme zkřížili meč, ale dnes nás čeká souboj na život a na smrt. Vím, že budu potřebovat každou myslitelnou výhodu, a tak nemohu nic zanedbat. Postupně na mně přibývá oceli, každá část zbroje nachází své platné místo.
Zapnu pás s pochvou a v ní tak známým mečem, natáhnu plátové rukavice a zkusmo se projdu po pokoji, vlastně spíš cele, vyzkouším i několik prudších pohybů a cvičných výpadů. Nakonec sevřu pod paží přilbu a rozhodným krokem vyrazím ven.
Nečekala mne zaplivaná chodba do arény, kdepak. Nikdy jsem v ní nebojoval, ale na bitevní pole jsem dodnes také nemířil - po lesklých dlaždicích, kobercích s vysokým vlasem, kolem gobelínů a portrétů z dřívějších dob. Pohledům na ně se musím obzvláště varovat.
Kolem procházející lidé mne nezajímají, nestojím o diváky. I když nejsem, cítím se příliš starý, než abych si dělal starosti se zítřkem a příliš zdrcený, než…
Nasadím přilbu, čímž přeruším zběsilý rej myšlenek a soustředím se na cíl. Bojiště se nenachází ani příliš daleko, a i když jsem obrnil své tělo, musím ještě obrnit své srdce. Snažil jsem se o to celou noc, potřebuji však jistotu, že v rozhodující chvíli neselžu.
Prošel jsem kolem místnosti se stolem, jenž se stal symbolem mé vlády. Symbolizoval sdílení moci, nikoliv manželek, věrnost, ne zradu naivního hlupáka.
Dveře do komnat sloužící nezanedbali, a tak ani nezaskřípěly, drahé koberce ztlumily opancéřované kroky a řinčení zbroje přehlušovala hra na flétnu.
Vzduch je provoněn ohněm a milováním.
Rozrážím dveře do ložnice, překračuji práh. Zápach páření sílí.
Krásné vlasy rozhozené po polštáři, moc dobře znám jejich lesk i vůni. A láska v očích kdysi patřila celá mně, jenže teď tomu tak není. Jak je od něj odvrátí, zbývá pro mě jen strach. Otevírá ústa. Zrádcovský prsten, který jsem jí navlékl, se třpytí na prsteníčku ruky zakrývající k výkřiku se nadechující hruď.
Nahý muž u okna pouští flétnu. Vím, že není o moc mladší, ale právě teď se oproti němu cítím jako stařec a nejspíš tak i vypadám. Přinutím se myslet jen na to, že milování ho oslabilo a hra mu snad zkrátila dech. Obojí je podružné, protože ani nemá zbroj. Znám jeho tvář dobře, a tak z ní snadno vyčtu prosbu o milost.
Pro koho?
Jílec Excaliburu padne do ruky stejně skvěle jako kdykoliv předtím.