Andor.cz - Dračí doupě online

Odjezd

Kapitola druhá

Ve stejný den, o mnoho mil dál, se mladíkovy oči zaleskly divokou zlostí, když se z kůlny po jeho boku ozval hlasitý štěkot. “Ticho, Dereku!” osopil se na svého psa, aniž by se ohlédl.

“Dereku, stůj! Slyšíš?!” volala za psem mladíkova sestra. Malý hlídací pes se totiž rozběhl ke svému pánovi, tiše si mu sedl k nohám a dychtivě vrtěl ocasem na znamení toho, že si s ním chce hrát.

Joff se tedy konečně otočil, aby zjistil příčinu toho všeho. Uviděl zprvu jen svoji sestru, jak v plátěné noční košilce, malých dřevácích a s rozcuchanými černými vlasy běží k nim. Najednou se ale zastavila. V očích se jí zračila hrůza, kterou u své sestry neznal. Jak tak stála na rozhraní světla a stínu, který do dvora vrhala kůlna, připomínala bratrovi vílu nebo divoženku, o nichž slýchal báje. Při pohledu do jejích šedozelených očí plných strachu ucítil Joff, že jeho zlost slábne.

Mimoděk sklopil zrak ke svému psovi. Derek dychtivě hleděl na pána, vrtěl ocasem a v tlamě držel Kateřinin přívěsek. Tajemný prstýnek z růžového kamene na proužku kůže. Ten prstýnek, připomínka dávné minulosti, jako vždy i nyní přitahoval Joffův pohled. Z očí mu vytryskly slzy pod přívalem vzpomínek a emocí, které nezvládl. Nestávalo se to často, dávno již poznal hodnotu sebeovládání.

Prudce zvedl hlavu k nebesům, kde se na jasné ranní obloze leskl obrovský žhavý kotouč slunce. V tom se z nedalekého Dalegu ozval zvon. Přesně pětkrát zazněl zvon zvaný Jan. Mladík si náhle uvědomil, že je teprve pět hodin. Pojednou dostal strach. To totiž znamenalo, že nezaspal, jak se obával, když vyšel dnes do chladného jitra. Proto přeci tolik spěchal s prací, aby byl včas hotov. Nyní měl chuť se smát, když viděl, jak jej ošálilo slunce. Slunce, které toho dne vstávalo dříve a jasněji než v jiné dny.

Brzy Joffa bolely oči, a tak opět sklonil zrak. “Pusť, Dereku!” zaburácel. Derek poslušně pustil a se smutným pohledem se vrátil do boudy. Kateřina si beze slova vzala přívěsek a též se odebrala do soukromí. Konečně se rozhostilo ticho. To ticho, na něž Joff toužebně čekal. Nyní už ale nebylo důležité. Důležitý byl čas, jenž vyšetřil svou rychlou prací.

Už se neděsil slunce ani zvonu. Uvědomil si, že je na dvoře sám a má fůru času. Přeťal jedno polínko a nechal se přemoci leností. Nechtěl nic dělat. Vrátil se proto do kůlny, kde umístil sekyrku na místo a usadil se do stínu na složené dřevo. Ani nepostřehl, že ho sestra pozoruje z verandy dírou kolem žebříku. Vznášel se daleko v minulosti.

***

Vzpomínal na den, kdy poprvé spatřil prstýnek své sestry. Bylo to před patnácti lety. Na kraj padla noc, a jak se díval na hvězdy tančící po obloze, nořila se do hlubin stále větší temnoty. Zrovínka, když oknem spatřil měsíc, jenž se klenul k západu, zabušil kdosi na dveře statku.

Tehdy pocítil strach. Stejný strach jako dnes, když uslyšel zvon. Tehdy pětiletému chlapci se hlavou honily představy neuvěřitelnou rychlostí. Nevěděl, co má dělat. Rodiče spali, a jak si uvědomil, oba potřebovali pořádně spát. Vydal se tedy opatrně chodbou ke dveřím. Litoval každého zaváhání a proklel každé prkénko, které zavrzalo pod jeho kroky. Konečně stanul u domovních dveří. Pomalu je otevřel. Dveře zaskřípaly. Tam…

Joffovo napětí polevilo. Konečně mohl opět volně dýchat, přestože se stále bál. Ve skomírajícím světle lucerny uviděl jen proutěný košík, v němž leželo malé miminko. K dítěti byl přiložený pergamen se vzkazem a onen růžový prstýnek. Chlapec neotevřel dopis. Jen se s lucernou rozhlížel kolem. Dítě v košíku neplakalo. Bylo ticho.

Až v nedalekém stínu zahlédl Joff oči. Vyděsil se tak, že mu lucerna vypadla z rukou.

“Neboj se, chlapče,” pravil podivně hladký a mírný hlas, který dal průchod chlapcově fantazii. Představoval si, že ve stínu stojí překrásná žena, nebo víla… možná dokonce jedna z bájných dryád. Ale doopravdy si nepřál vědět, kdo se skrývá v temnotách. Hlas, který uslyšel, zněl klidně a mírumilovně. Joffa opustila hrůza. Zůstal sám nechráněn strachem a zcela odevzdaný.

“Kdo jste?” ptal se chlapec hlasem malých dětí, přesto že jeho mysl a duše byly starší, než měly být.

“Jsem matka, matka nemluvněte na zápraží před tebou, chlapče. Musím nyní odejít, neb zítra zemřít je můj čas. Slib, že se o mou dceru postaráš. Že ti bude sestrou. Jste dobří lidé. I ona bude, když ji vychováte.” Paní mluvila unaveně a naléhavě. Joff netušil, co by měl říci, a přeci promluvil: “Dobrá, paní, slibuji, že ji budu chránit a bude mou sestrou. Nikdy ji neopustím.” Chlapec nepoznával hlas ani slova, jež vyřkl, jako by ani nebyla jeho, a přeci věděl, že jsou pravdivá.

“Jsi statečný hoch a tvé srdce je dobré. Věřím ti. A nyní poslouchej dobře má slova. Chraň ji, chraň ji, jak bude zapotřebí, ale pamatuj. Pamatuj, že každý máme svůj osud, který nezměníme. A někdy musíme tím osudem jít sami. Kateřinin osud je skryt v kamenném prstýnku, jenž je přiložen k dopisu, a v prokletí mého rodu. Jednou, chlapče, ne zítra či za rok, ale jednou, může to být patnáct nebo dvacet let, bude muset jít svou cestou. Poznáš, kdy ten den nastane. Nech ji poté odejít. Nech ji jít, i kdyby do pekel vedla svoje kroky. Slib mi to… přísahej!” naléhala neznámá.

“Slibuji. Nechám ji jít, až přijde čas, ale… ale jak to poznám?” ptal se chlapec zoufale.

“Poznáš…”

Oči a matný obrys neznámé ženy zmizely ve tmě a chlapec dál stál na zápraží. Cítil obrovský zmatek a náhlý strach, jenž si nedokázal vysvětlit. Byla mu zima. A tak vtáhl košík se spícím dítětem do domu, vrátil se ještě pro lucernu a šel vzbudit rodiče, jimž to všechno vylíčil.

***

Nyní byl Joff ospalý. Dávno mu již nebylo pět let a měl mnohem více síly i odvahy než tenkrát. Jen ta slova zapomněl. Slova neznámé ženy, o níž přemýšlel často jen jako o přízraku. Většinou na ni ale nemyslel. Bylo mnohem snadnější sám sobě, jako ostatním, lhát, že je Káťa jeho sestrou.

Dnes o tom všem však přemýšlel, jako by se to stalo včera. Netušil proč, ale bylo mu to vlastně jedno, vždyť již téměř spal…

“Verbíři! Verbíři jedou…!”

Teprve Kateřinin vyděšený hlas a slova plná zoufalství vytrhly dvacetiletého farmáře z náhlé otupělosti. Než si stihl uvědomit plnou podstatu těch slov, dívka seběhla po žebříku dolu do kůlny: “Joffe! Musíš utíkat! Tam ze severu jedou si pro tebe, slyšíš?! Uteč!”

Až teď zaslechl bubny. Bubny, jejichž zlověstné válečné dunění rozvracelo životy obyčejných lidí. Mladík konečně procitl, hledě na vyděšenou sestru.

“Ne! Ty utíkej…! Běž, a běž daleko! Slyšíš?!” vyjel na ni hrubě. Tak hrubě, jak ani sám nechtěl, ale uvědomoval si, že je to nezbytné, aby jej poslechla. Ona se stala totiž jediným člověkem, na kterém mu doopravdy záleželo. Jinak všemi pohrdal a stranil se jich. Dokonce i vlastním rodičům se vyhýbal, pokud to šlo.

Déle už nečekal. Rychle vstal, instinktivně popadl sekyru a vyběhl na dvůr. Zůstal stát před kůlnou, očekávaje příchod vojáků. Ze dveří domu se opatrně vypotácela matka podpírajíc otce, kteří zaslechli Kateřinino volání. Ve tvářích se jim zračil strach a na povrch se draly staré vrásky. Otcova noha, dávno zmrzačená, bezvládně připomínala poslední vjezd vojáků do tohoto dvora. Ne že by to kterýkoliv člen rodiny potřeboval připomínat.

Oba rodiče nyní působili zasněně, neboť se jejich myšlenky toulaly daleko ve vlastních vzpomínkách. Jinoch přesně věděl, nač vzpomínají, on sám ale myšlenky zahnal. Soustředil se pouze na tento čas a toto místo.

Skvrna na obzoru se pomalu zvětšovala a dostávala tvar. Až se do dvora vhrnul oddíl vojáků i čerstvých branců. Joffovi se tak nějak v hloubi duše ulevilo, když viděl jen lidi a jim přidružená pokolení. Dvacet lidí, patnáct barbarů a devět krollů. Velitel oddílu si musel nejprve sundat přilbu, než se ukázalo, že je též jen člověk. Brance nepočítal, nemusel. Neznamenali pro něho nebezpečí.

Kapitán sedě na koni zastavil celou jednotku ledabylým gestem, aniž by sesedl z koně. Povýšeně se rozhlédl po všech přítomných, jako by jim tím prokazoval poctu. Poté se důkladněji zaměřil právě na Joffa, u jehož nohou nyní seděl Derek a vrčel. Prohlížel si mladíka kritickým okem, a teprve po dlouhé minutě konečně promluvil k mládencově otci: “Jane Jirholme, z moci titulu královského verbíře si přicházím pro tvého syna, ženu a dceru.”

Hlas toho muže zněl přísně a nesmlouvavě. V očích neměl ani náznak soucitu, jen jakési vnitřní uspokojení. Než ovšem stačil starý Jirholm cokoliv říci, promluvil jeho syn: “Půjdu s vámi, kapitáne, podrobím se králově vůli, ale má matka a sestra zůstanou zde!” Joff mluvil naprosto nevzrušeným tónem, stejně přísně jako velitel, jehož oči se nyní zaleskly opovržením. Joff neměl nikdy v úmyslu se opravdu podvolit. Chtěl jen chránit svou sestru.

“Půjdou, stejně jako ty!” trval na svém velitel. Ovšem většímu respektu než ta slova se těšila zlověstná, strašlivá jizva vedoucí přes jeho levou tvář. Už už se chystal vydat rozkaz k násilí, pouhým mávnutím ruky, když v tom se z verandy za jejich zády ozval dívčí hlas: “Né!!!…”

Všichni se v tu chvíli podívali po zdroji onoho výkřiku, jímž, jak se ukázalo, byla Kateřina. Nikdo si jí do té doby nevšiml. Joff se opětovně otřásl strachem. Skutečnost, že Kateřina neuposlechla jeho naléhání, ho vyvedla z míry. Chvilkové zaváhání způsobené šokem však brzy polevilo a Joff pochopil, že musí jednat. Otočil se zpět tváří k veliteli s napřaženou sekyrou, odhodlán zabít. Zadíval se do očí nepřítele, které byly stále upřené na jeho sestru. Náhle uviděl, že se v kapitánově tváři cosi změnilo. Veškeré opovržení a fanatický lesk se rozplynuly, jako by byly poraženy. Nedokázal se proto odhodlat k útoku, který chtěl provést. Velitel shlédl zpět na Joffa a naprosto nicneříkajícím hlasem pronesl: “Tedy dobrá, mladý muži, zůstanou zde.”

Velitel se odvrátil s kamennou tváří a vyslal dva statné krolly, aby jej připoutali na lano k ostatním brancům. Joff nedokázal správně pochopit, co se doopravdy stalo, a tak se nechal poslušně odvést a zařadit. Jen marně přemýšlel, co v očích Kateřiny dokázalo změnit rozhodnutí pevně odhodlaného velitele. Ani nezaregistroval, jak se vojáci snaží nasadit Derekovi obojek a tak ho odvléci i s Joffem. Kdyby to ovšem vnímal, připadalo by mu divné, z jakého popudu by s sebou chtěli vzít i psa. Obzvlášť, když se velitel choval tak, jako by to byla naprostá samozřejmost.

Nyní Joff ale střídavě přemýšlel nad svou sestrou a nad případným útěkem, ke kterému byl odhodlaný ještě dříve, než kapitánovi vojáků nabídl, aby si ho odvedli. Hluboko ve svém srdci si zkrátka odmítl připustit, že právě dnešek je den, kdy by měl Kateřinu opustit. Šik vojáků se dal pomalu do pohybu.

Mladík uviděl své rodiče plakat a pocítil jen zlost. Připadalo mu od nich sobecké plakat, když právě nyní odchází, aby jim poskytl ještě několik šťastných dní. Na sestru se ale nepodíval. Měl strach z jejích očí a z toho, co se před chvílí odehrálo. Když ale opouštěli farmu směrem k Dalegu, městu na dvě míle od statku, uslyšel svou sestru pět pomalou smutnou píseň, která se zarývala hluboko do jeho duše.

Den právě vstal,
když rozkaz byl dán:
“Pojedeš s námi
bojovat do dáli.”

Pro rozkaz jasný chtěl ses prát.
Nakonec ale musel ses vzdát.
Ach, bratře, kams to odjel,
o starost svou se rozděl…

Slunce zastínilo tvůj odchod.
Nenajdeš zpět do dětství vchod.
Domovem tvým bude stan,
až poznáš, že proti osudu bojuješ sám.

Joff slyšel píseň své sestry a marně přemýšlel nad jejím významem. Kde se v Kateřině vzala ta slova, která mu nyní brala dech? Pamatuj, že každý máme svůj osud, který nezměníme; Domovem tvým bude stan, až poznáš, že proti osudu bojuješ sám. Souvisí to nějak? Ale jak by mohlo, když její matka tu větu vyslovila, byla ještě malé miminko. Tak proč se se mnou loučí těmi slovy? Proč se vůbec loučí? Já přeci uteču. Uteču hned, jak to půjde. Dnešek nebude tím dnem. Nebude!…