Andor.cz - Dračí doupě online

Úsvit Azurového Měsíce a První Království
Tam, kde vládne noc,
Tam zlo přebírá moc,
Však dobro vždy zvítězí
V zemi Dark Numeroana
Vládne měsíc navždy…

Tato slova jsou vytesaná do jednoho ze sedmi mystických kamenů Uru – Agama, které dávají všemu život a vytvářejí osud sedmi království. Jejich mocná síla je velká a vytváří jednu z nejsilnějších schopností, kterou si smrtelníci mohou představit.
Tento příběh je velkou legendou. Legendou o tajemné zemi, sedmi dracích, kteří svojí mocí vládnou všemu živému a o tajném spiknutí, jenž dovede Sedm Království skoro na pokraj zhouby a utrpení. Legendě o elfce, která zůstane jediná svého druhu a bude bojovat proti svému vlastnímu, zmutovanému lidu. A taky příběh o sedmi dracích, kteří díky své nezměrné moci mohou vládnout komukoliv; ale od toho tu nejsou. Příběh o meči, který ukovali ze skleněného království a taky z nejjasnější hvězdy na obloze, samotné zemi Dark Numeroany.
Nyní dovolte, abych vám tento příběh celý převyprávěl, neb velká dobrodružství neožívají každý den.


Bylo časné ráno. Tak časné, že čerstvé kapičky rosy pomalu stékaly po listech každé rostlinky a vytvářely na půdě vlhkou vrstvu. Květy se již otevíraly vycházejícímu slunci, které se snažilo proniknout skrz šedou pokrývku mraků. Avšak nějaké paprsky osvítily i tvář líbezného tvaru a rysů. Sluneční světlo zasvítilo na zavřené oko a to se rázem otevřelo. A pak druhé.
Ona tvář patřila ne příliš staré dívce. Byla přikrytá pod svým huňatým, hnědým pláštěm a vnímala jen zpěv ranních ptáčat, občas i studený závan větru. Dívka se překulila z boku na záda a její mysl určitě odmítala jen tak hned vstát. Přesto jí povinnosti volaly, to ona dobře věděla. Po chvilce, kdy ještě unavená zírala na oblohu, se donutila posadit. Nevidomky zírala před sebe. Poté dlouze zívla a tentokrát se postavila. Šla kousek od místa, kde spala. Pak se znova posadila a nabrala ze studánky do hladkých, leč trochu špinavých rukou vodu a napila se. Když tento proces vykonala, umyla si ve vodě ještě obličej. Viděla svůj odraz v třpytivé hladině. Měla nádherné dlouhé vlasy sluneční barvy, které až příliš nápadně zářily na světle. Oči měla modro – černé a uši střední velikosti, zakončené špičkou. Tato dívka nebyla člověk, nýbrž elfka, kterým se jinak říkalo i Mýtičtí elfové. Jmenovala se Eradia. Na Mýtickou elfku to byla vskutku samotářka. Mýtičtí elfové na rozdíl od svých příbuzných, Lesních elfů, žili poněkud dobrodružným životem a cestovali po celých Sedmi Královstvích, které zde, v Zemi Irisija, byli vytyčeny. Momentálně se Eradia nacházela ve vůbec prvním horském Království Afana Agra.

Eradie stékaly kapičky vody dolů po tváři a dívka se otočila. V dálce viděla věžičky a hradby města Anur, které bylo hlavním městem této země. Právě toto město včera večer v pozdních hodinách opustila a přespala zde, na hranicích Urangelského lesa.
Eradia zprvu litovala, že opustila útulné město, kde mohla přespat v taverně u Černé Orchideje, ale spát venku jí taky nedělalo problém. Důvod, proč zde, v tomto království, u tohoto města a na hranicích tohoto lesa stála, bylo, že před několika dny, kdy kráčela po jezerním království Aldaron, ji oslovil jeden z Vodních Skřítků. Jeho druhové, co střeží jakési tajemno na dně jezera, prý objevili neznámou magickou energii, která vycházela z tohoto lesa. Eradia se proto vydala na delší cestu, až konečně překročila vodní plochu Aldaronu a vydala se do hor, kterých v tomto království bylo nespočet a zčásti tvořily jeho krajinu.
Nyní Eradia stojí před Urangelským lesem a chystá se vejít vstříc neznámu.
Proto, aniž by se nasnídala ze svých zásob, si vzala plášť, co ji celou noc zahříval a poté i svůj krátký meč a luk. Přes jedno rameno si přehodila mošnu a přes samotná záda toulec s pěti šípy.
Pak nabrala do plic čerstvý ranní vzduch a plynulým krokem do lesa vkročila.
Její sluch zaznamenával spousty zvířecích zvuků a i zvěř samu, která Eradiu zvědavě pozorovala. Cítila z ní přírodní krev nebo-li Dítě Přírody, jak Lesní elfové říkali svému národu. Ale Mýtičtí takoví nebyli, i když to byli elfové. Přesto nikdy nezabili žádné zvíře a jejich oděvy byli čistě upletené z neškodných rostlinek.
Eradia šla obezřetným krokem, smysly a postřeh připravené, o tomto lese se povídaly různé pohádky. Les byl taky hodně hluboký a tak Eradia pochodovala velmi dlouho, než dosáhla pověstné Mýtiny Studánky. Rozhodla se, že si odpočine, proto se posadila na bujnou vegetaci a pohlédla na oblohu, která byla jen stěží vidět skrz mohutné koruny stromů. Sluneční paprsky již nesvítily, to bylo jisté, ale Eradia stěží odhadla denní čas. Protože nesnídala, vytáhla z mošny užmoulaný balíček a dala si něco k snědku, což jí dodalo trochu energie.
Poté, co dojedla, uslyšela divný šramot. Jakoby les ožil, koruny stromů se začaly hýbat a všude se ozýval nezvyklý šum, který by nahnal strach každému, ale Eradie ani moc ne. Sice netušila, jestli ten šum způsobuje ona magie, o které jí pověděli Vodní Skřítkové, ale věděla, že to nebude jen silnější poryv větru.
Náhle však šum ustal stejně tak rychle, jako začal a na Mýtinu Studánky vkročil tvor. Eradia zbystřila a otočila se.
Před ní stál tvor podobný kozlovi. Měl však kožené kalhoty a vestu. V ruce držel malý tesák a po spatření Eradii vyhrkl jakási slova, asi se snažil Eradie něco říci.
,,Promiň, ale není ti rozumět,“ řekla Eradia.
Kozel, který stál na dvou nohou a vzpřímeně, zavrčel. Pak ale promluvil lidským, obyčejným jazykem, i když mu to dělalo velikou potíž, jak Eradia usoudila.
,,Já… být satyr, já menovat Willhem a já být z rodu Airese. Ty ne nepřítel?“ tázal se.
Eradia většinou mluvila svým jazykem, ale lidštinu také uměla a tak odpověděla, mnohem srozumitelněji než satyr.
,,Ne, já jsem tvůj přítel, nechci ti ublížit,“ odpověděla.
Satyr zatleskal a přistoupil blíže. ,,Já myslet, že ty nepřítel, Dítě Přírody,“ řekl satyr a hleděl na Eradiiny uši.
,,Ne, milý Willheme, já patřím k rodu Mýtických, ne k lesním. Jmenuji se Eradia,“ představila se elfka a podala satyrovi ruku na náznak přátelství.
Satyr na ruku němě zíral a odmítal tu svou podat. A ani je nepodal, protože Eradie po chvíli došlo, že satyrové se zdraví jinak a jí tento způsob byl naprosto neznámý.
,,Já být na honu za masem, ono mi ale rychle utíkat,“ vysvětlil satyr a nervózně začichal do vzduchu. ,,Má kořist blízko, ona nás pozorovat. Já muset jít. Ouchru Agara,“ pozdravil satyr a rychlým krokem opustil Mýtinu Studánky.
Eradia litovala, že se ho nezeptala na přítomnost magie, ale přesto tuto pochmurnost hodila za hlavu, sbalila si své věci a šla dál na sever, hlouběji do lesa.
Asi po další hodině se nezvyklý šum a poryv větru ozval znova, tentokrát to bylo silnější než předtím. Eradie vítr cuchal vlasy a snažil se ji natlačit na kmen nejbližšího stromu.
A pak zase šum skončil dřív, než začal. Eradia se zvedla ze země a rozhlédla se. Někde by tu měl být zdroj oné magie a Eradia věděla, že je blízko.
Po pár krocích se bujná vegetace rozšířila a zvětšila. Eradia již nešla po malé travičce, ale tentokrát šlapala po rostlinkách a jakýchsi bílých koříncích. Vytáhla meč a jeden z kořínků usekla. Byl velice podobný lidské podobě, něco jako mandragora, ale tenhle byl jiný. Jakoby symbolizoval napůl člověka, napůl ještěra. Eradia tápala v paměti a pak si vzpomněla, že nedávno, kdy byla na návštěvě sedmého a hlavního království Artu, potkala tam lidskou rasu, říkající si Arnové. Vždycky, kdy se jim zachtělo, se proměnili v obrovského drakoještěra. Nádherná stvoření, myslela si tenkrát Eradia, mnohem ušlechtilejší než horský jednorožci.
Několikrát kořínek převrátila v ruce a potěžkala. Podoba Arna byla hrozná, ale usoudila, že Arnové takto nevypadají. Představila si Arna a tento kořínek. Kořínek měl lidskou podobu, ale po celé délce páteře se jakoby linuly ostny, zakončeny smrtícím ocasem.
Eradia si kořínek strčila do mošny a řekla si, že později to prozkoumá.
Vydala se opět na cestu a pak, konečně po několika hodinách, se v lese objevila stavba, připomínající chrám. Vyhlížel velmi zvláštně, protože byl porostlý lesní vegetací a měl našedlou barvu, ale v dávné době byla zřejmě bílá, nebo mramorová. Když Eradia vcházela, všimla si, že na bráně, která měla obloukový tvar, bylo vytesáno sedm draků a každý vypadal jinak. První drak měl dohromady čtyři křídla a velmi malý ocas s jedním ostnem, druhý byl větší, přesto měl však jen dvě křídla, ale z hlavy mu rostl jeden roh, připomínající právě roh jednorožce. Třetí drak měl velice malá křidélka, a celkem jich bylo asi deset, aby mohutný dračí kolos unesla, neboť třetí drak měl objemnější bříško. Čtvrtý drak vypadal nejhrozivěji. Ostny po celé délce krku, ostny na hlavě, ostny na dvou křídlech a mohutné drápy na nohou.
Pátý drak vyhlížel zase velmi strašidelně, do brány byl vytesán jako přízrak, ale protože obrazce byly ve skutečnosti reliéfy, nešlo je pořádně určit.
Zbývající dva draci měli poškozenou strukturu, jakoby rozrytou prstem či kamenem.
Eradia si dračí reliéfy zapamatovala a vkročila do chrámu.
Uvnitř ji uvítalo strašidelné ticho, přehlušené jen občasným křupnutím malého křemínku.
Eradia se rozhlížela. Všude na stěnách se tyčily hroby, zakryté vždy dřevěnou deskou. Uvnitř chrámu nehořely žádné pochodně a proto zde začínala být velká tma. Eradia vždy na tmu myslela a brala si s sebou malou lucerničku. Poté ji artefaktem, koupeným v Anuru, zapálila a pokračovala dál, v jedné ruce lucernu, v druhé ruce meč a její nejsilnější zbraň, velmi silný sluch.
Chodba najednou končila. Před Eradií stály obrovské, kruh připomínající kamenné dveře. Vedle dveří byl na stěně otvor. Eradia k němu přiblížila zrak a tvar otvoru jí něco připomínal. No ovšem, kořínek z lesa. Vytáhla ho z mošny a vložila do otvoru. Ucítila lehký otřes a hnědý prach ji posypal hlavu a tělo. Kamenné dveře se s rachotem otevřely a umožnily Eradie další postup. Oprášila se a vkročila.
Kvůli slabému světlu lucerničky neodhadla, jestli se nacházela v místnosti nebo v další chodbě, ale světlo lucerničky osvítilo nejbližší stěnu. A na ní… další draci, úplně stejní, jako draci na bráně.
Ale tyto reliéfy už vzhlížely jinak a shodou okolností poslední dva draci byli opět poškození.
Eradia shlédla níž na stěnu a osvítila jakýsi divný nápis v neznámém jazyce, přesto ve známém písmu.
Přiblížila více lucerničku a dala se do čtení:

Mauritara Uru – Agama,
Mauritara Draugo,
Mauritara Koarna,
Firgo Numeroana,
Okoroama Pator Tiner,
Un Dork i Beator.

Eradie vrtalo hlavou, co ta slova mohou znamenat, ale pečlivě si je několikrát přečetla a zapamatovala.
Ještě chvíli se rozhlížela po tmavé místnosti, když v tom najednou… uslyšela zběsilé funění. Bála se otočit, podivná věc stála určitě za ní. Pomalu, s očima napůl zavřenýma se otočila. Pak se vše seběhlo hodně rychle. Stála za ní jakási bytost, zářící stříbrným světlem a Eradiu vztekle pozorovala. V ruce držela meč nepřirozených tvarů a jakmile se Eradia otočila, bytost vyjekla a zaútočila. Eradia po ní mrštila lucerničku a obrovská plamenná výheň jí ozářila tvář, jakmile se dala na zběsilý útěk. Proběhla dveřmi, nevnímaje divoký křik bytosti, která se za ní, omotaná plameny, vrhala. Běžela v naprosté tmě, ve které šlo sotva utíkat, natož bojovat. V dálce však vrhalo světlo lesa svoji moc a Eradia se brzo ocitla před chrámem. Celá zpocená si odhrnula pramínky vlasů z očí a oddechla si. Ne na dlouho.
Hořící obyvatel chrámu na ní vyskočil, ale Eradia byla ve výhodě. Bytosti zřejmě vadilo světlo a jakmile na Eradiu vyskočila, padla na zem a zřejmě mrtvá se nechala, až jí plameny vysají život z její duše.
Eradia nevnímala bušení srdce, ale uhasínající křik bytosti. Ještě před chvíli němý les pročísl hlas, jenž naháněl Eradie hrůzu. Povstala a naslouchala.
,,Manora Oara Erdalola Numeroana!“

Pak všude nastalo ticho. Eradia, stojící před chrámem a před mrtvým tělem bytosti, se chytla za hlavu. Opět slovům nerozuměla a lámala si s nimi hlavu. Probudila jakési prokletí? Nebo něco jiného?
Každopádně věděla, že ona, mladá Mýtická Elfka, objevila něco, co jí pár nocí nenechá spát.
Kéž by pár nocí…