Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

Kam andělé nelétají...Oblíbit

oko2076.jpg

Autor: Imric

Sekce: Povídka

Publikováno: 26. listopadu 2007 11:28

Průměrné hodnocení: 6, hodnotilo 1 uživatelů [detaily]

 
Takový menší literární experiment. Je to o osudu jedné úplně obyčejné slečny, o dekadenci společnosti, o lidské "úctě k životu" a o lidskosti obecně.
 


Mladá fronta DNES 12. května 2064

Dnes ráno byl v Evropském parlamentu (dále jen EP) přijat návrh číslo 48. Tato koncepce německého poslance Mullera bude údajně mít za následek, že do dvaceti let bude v celé Evropě vymýcena nemoc způsobovaná virem HIV, AIDS. Nezvladatelný nárůst nemocných si vynutil zřízení nové generace Léčeben pro dlouhodobě nemocné, kde budou povinně internováni všichni nakažení virem HIV. Tato kontroverzní metoda boje s AIDS má mnoho odpůrců. Ze zákona bude totiž každý nakažený mít povinnost se sám a dobrovolně hlásit v nejbližší Léčebně. Kdo neuposlechne, je postaven mimo zákon. Podle odborníků by se však měly počty nově nakažených jedinců drasticky snížit.

ČTK



Bylo pochmurné, sychravé a deštivé počasí. Mladá, vyhublá dívka s jasně zelenýma očima ležela na posteli s železnými pelestmi. Jmenovala se Klára. Za okny začalo pršet a vítr cloumal stromy v parku.
Klára to viděla skrz mříže v okně. Byla by mnohem raději venku, než tam, kde byla teď… Než v Léčebně.
Na zeleno vymalované zdi rámovaly řady postelí s více či méně zchátralými lidskými troskami. Uprostřed místnosti byla malá kabinka se záchodem, kde z rezavého kohoutku u umyvadla tekla špinavá voda. Klára ležela a koukala se z okna. Sledovala mraky a přemýšlela, co se to s ní vlastně stalo. Venku se zatím pomalu stmívalo. Po půl hodině se rozsvítila světla. Úsporné žárovky žhnuly slabým, žlutým světlem, které dokázalo stíny v místnosti sotva naředit. Na posteli vedle Kláry ležel mladý muž. Tiše plakal a volal maminku. Byl už na tom hodně špatně. Soused z druhé strany dívčiny postele byl nováček, přinesli ho teprve včera. Docela dlouho se snažil s Klárou seznámit, nebo dokonce spřátelit. Ale ona jen ležela a koukala z okna. Věděla totiž, že smrt si nevybírá a nechtěla přijít o dalšího přítele. Lidé tu umírali až příliš rychle. To byl ostatně účel Léčeben.
Klára ležela ve své posteli a potichu si přísahala, že plakat už nebude. Měla hlad, strašný hlad. Měla štěstí, že se ještě dokázala sama najíst. Kdo nedokázal udržet lžíci, posadit se na posteli nebo ubránit svou polévku před ostatními pacienty, umíral hlady. Každý večer pak přišli zřízenci a odvezli mrtvé. Klára mrtvým často záviděla. Dříve vzpomínala na domov, na svou rodinu a na svého přítele. Proplakala celé noci. Teď už jen ležela a koukala se z okna. Lustry se houpaly a vrhaly měňavé stíny na živoucí mrtvoly, kterými Klára a ostatní v této místnosti byli. Dívka ležela na zádech a pozorovala odlesky světla na stropě. Z koutku oka jí stekla slza. Vzpomněla si na svého prvního chlapce a nenáviděla ho. Nenáviděla ho za to, že jí nakazil. Vzpomněla si na rodiče a nenáviděla je za to, že jí nepřišli ani jednou navštívit, vzpomínala na přátele a spolužáky a všechny je nenáviděla. Nenáviděla i sama sebe, že nedokáže sebrat odvahu a vzít si život. Trpěla. Muž vedle ní sténal a plakal. Potom usnul horečnatým spánkem deliria.
Těžké dveře vedoucí ven z místnosti, která se stala Klářiným domovem i vězením, se otevřely. Vešli dva zřízenci. Oba měli na sobě hermeticky uzavřený oblek. Byl to předpis ministerstva, který omezoval riziko nakažení zaměstnanců Léčeben na naprosté minimum. Jeden z nich tlačil vozík. To znamenalo jediné. Někdo zemřel. Zřízenci se i s vozíkem zastavili u Klářiny postele. A ona dostala strach. Přes to, že se milionkrát chtěla zabít, vzít si život, přesto, že toužila usnout a už se neprobudit, se najednou o svůj život bála. Zbytečně. Zřízenci na vozík naložili Klářina souseda. Z druhé strany uprázdněné postele se ozval hlas. „Proč ho odvážíte? Vždyť on ještě není mrtvý.“ Byl to slabý hlas jednoho z dalších pacientů. Vyšší zřízenec se na muže na vozíku podíval, sáhl mu na krk a řekl.: „Sice není, ale do večera je stejnak po něm. Nepudem sem přece dvakrát.“ Muž na vozíku se probral a začal opět tiše plakat. Pláč a skřípění koleček vzbuzoval v ostatních pacientech hrůzu, prastarou hrůzu z nejtemnějších hlubin lidského mozku. Hrůzu ze smrti. Hrůzu z nemohoucnosti. Hrůzu z beznaděje.
„Vy hajzlové, vy hajzlové… hajzlové…“ Plakal soused odváženého muže. Dveře se s temným, definitivním zvukem podobným hromu zabouchly.
Dny běžely jeden za druhým. Klára už nevnímala čas. Nevěděla, jak dlouho tu je. Naději ztratila dávno, teď už ztratila i vůli k životu. Kdyby mohla, neváhala by ani sekundu a zabila se. Jenomže už to nedokázala.
A pak, po bůhví jak dlouhém čase, se temnota na chvíli roztrhla. Kláru přišel navštívit její otec. Byl to starý muž menší postavy, skleslého držení těla a s pohledem plným bolesti. Byl to zlomený muž. Klára si ho pamatovala jako vysokého, veselého pána, který sotva překročil čtyřicítku. Teď z něj byla troska. Podíval se na ni svýma vyhaslýma očima a zašeptal.: „Holčičko moje, co ti to jenom udělali…“ Klára porušila svůj slib a rozplakala se. „Trvalo mi čtyři měsíce, než se mi povedlo sehnat povolení tě navštívit,“ pokračoval stále stejně tiše. „Tati…“ vydechla Klára. „Klárinko.“ Rozplakal se i on. „Holčičko moje…“ Pověděl jí, co se stalo doma, jak, když jí odvlekla Zdravotní policie, se její maminka oběsila. Jak její sestra utekla z domova, pověděl jí, jak on nemohl nic dělat, jenom obíhat úřady, aby viděl svou poslední dceru. „Teď už, Klárinko, můžu klidně umřít,“ svěřil se jí nakonec. Klára jen plakala, když ho zřízenci odváděli pryč. Už ho nikdy neviděla. Už neviděla nikdy nikoho. Krátce po této návštěvě totiž Klára Doležalová zemřela. Zemřela opuštěná v kladenské Léčebně dlouhodobě nemocných. Nikdo se to nedozvěděl, nikdo se o to nezajímal. Její tělo bylo bez obřadu spáleno v krematoriu Léčebny a její popel rozptýlen.
Klára Doležalová, věk šestnáct let.


Mladá fronta DNES 24. srpna 2092

Bývalý europoslanec Muller, proslulý koncepcí Léčeben byl nalezen dnes ráno ve svém bytě brutálně zavražděn. Sousedka, paní Helena Munsdorfová, která našla jeho tělo, musela být hospitalizována, protože upadla do těžkého šoku. Muller byl totiž podle policejního vyšetřovatele Mandinskeho před smrtí krutě mučen.
U jeho těla nalezla policie kopie fotografií interiérů z Léčeben. Zatím není jasné, jestli je měl u sebe Muller již před smrtí, nebo zda je u něj nechal jeho vrah.

ČTK
 

Komentáře, názory, hodnocení

Kong Bao-tan - 17. prosince 2007 22:04
waaxquie80614485.jpg
Krom možné nepříjemné asociace Mullera s totalitními praktimami jiného německého politika mi to přišlo dobré.

Ještě bych chtěl podotknout, že začátek a konec jsou vážně dobré, to mezi tím by mohlo být lepší, ale celkový dojem z toho mám dobrý (vzhledem k tématu).
 
Sargo - 14. prosince 2007 13:22
wel1d5kk1aaa19357.jpg
Imric - 13.Prosince 2007 21:13
Ač to může znít podivně, aby to byl větší doják, je třeba více faktů :-D

Imric - 14.Prosince 2007 09:18
To je pochopitelné (mě by tam nikdo nedostal :-)), nicméně pod vlivem příliš silných emocí a zážitků jen zřídka vznikají dobrá díla (leda hodně vypsanou rukou, která ovládá rutinní postupy bez přemýšlení :-)), člověku chybí nadhled. :-)
 
Imric - 14. prosince 2007 09:18
oko2076.jpg
Spyder - 13.Prosince 2007 22:57
njn, to je moje zakladni chyba... poslal jsem to dilko (opět) dříve než bylo dopilováno.

Mimochodem napsal jsem ho ovládán dojmy po výletu do Osvětimi. Kdo tam byl, dovede si představit proč zrovna německý poslanec, kdo ne, nemá smysl nic vysvětlovat. Birkenau se člověku zakousne do duše. Někdy až tak že začne psát takové kraviny
 
Spyder - 13. prosince 2007 22:57
demon16950.jpg
Imric - 13.Prosince 2007 21:13
Njn, ale to tam právě nejni napsaný. Že dostávaj jen jedno jídlo, že je tam zima, že nemaj léky...to tam chybí ;-)
 
Imric - 13. prosince 2007 21:13
oko2076.jpg
co se čtk týče, tak si všimněte, že mladá fronta od nich nakupuje zprávy (nejen)
co se pacientů hiv pozitivních týče, tak hádejte jak rychle umiraji bez posilujicich leku a bez nistatinu... navic jedno jidlo deně, zima, nesterilní prostředí apod...

jinak, díky za komentáře, pokusím se to přepsat aby to byl větší doják ;-)
 
Spyder - 12. prosince 2007 21:38
demon16950.jpg
Hmm, tak já tady při sledování/poslouchání fotbalu píšu komentář, že to na mě moc citově nezapůsobilo, že je to suše psaný, ale nápad dobrej...no a vidim, že už se jen opakuju, takže jdu do kouta a budu mlčet.

I tak mi to přijde jako lepší průměr. 6.
 
Eithné - 12. prosince 2007 21:31
dub2857.jpg
Nápad je dobrý, zpracování horší.
Ano, lidi nakažení HIV neumírají tak rychle - Sargo mě s tímhle předběhlo.
Hraní na emoce se ti nedaří, je to napsané moc suše, o pacientce nic nevíme. Na to, aby čtenář s hrdinou cítil, se s ním musí dokázat ztotožnit.
Ke všemu to působilo dojmem, že první a poslední zpráva je od ČTK a to mezitím od Mladé fronty.

Nevím. Nápad dobrý, ale jinak se mi to moc nelíbilo.
 
Sargo - 12. prosince 2007 21:12
wel1d5kk1aaa19357.jpg
Nepotěším tě, ale moc mě to nenadchlo. Což o to, napsané je to dobře a jsem ráda, že jsi se tak rozepsal :-) Je i příjemné, že až na čárky a nějaké to ji/jí nekazí dojem hafo hrubek. Čte se to dobře, slušná slovní zásoba a též absence rušivých obratů potěší.
A teď k tomu, proč se mi to nelíbilo :-)

Ačkoli jsi zasadil děj relativně daleko do budoucnosti, myslím, že by to chtělo víc než to, aby byl vysvětlen takový obrat evropské společnosti od humánního přístupu k obětem. Také to, že to prosadil zrovna německý poslanec se mi moc nelíbí, zavání to nezdravými asociacemi a předsudky.
Děj samotný je jenom hra na emoce, chybí jakákoli fakta - jak ty léčebny vypadají, také třeba proč hiv pozitivní, kteří mohou být léta v naprosté pohodě a plné síle, tam tak rychle umírají? V takových podmínkách by se daly předpokládat spíš vzpoury, jako ve vězení. Muži a ženy pohromadě? Nepravděpodobné. Prostě se tam píše jenom o tom, že jsou tam bezcitní prevíti a ona rezignovala - a to je málo. Navíc, proč zemřela ona najednou?
Konec se mi zamlouvá. :-))
 
PsychoP - 12. prosince 2007 20:53
falling8927.jpg
Odporné, zvrhlé, děsivé a zároveň úžasné. Dekadentní už jen pointou. Svým zvráceným způsobem se mi to líbí.
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.092519044876099 sekund

na začátek stránky