Andor.cz - Dračí doupě online

Oči plné nevinnosti

Kapitola třetí

Pochod branců v doprovodu vojáků byl jednotvárný. Zastavili se akorát v Dalegu na nábor dalších chlapců a několika vybraných žen. Jejich osudy Joff předem znal, ale nelitoval jich.

Každý večer se utábořili. Vojáci je zastavili na nějakém místě, rozvinuli své stany kolem branců, které nechali spoutané spát bez stanů a přikrývek. Nebylo to nejpohodlnější, ale Joffovi to nevadilo. Vždy pozoroval hvězdy, než usnul. A toto pozorování každého večera doprovázel tichý pláč některého z jinochů.

Každé ráno pak se sbalili a pokračovali v cestě. Třetího dne, kdy již měli za sebou město, prošli kolem hraničního lesa a zítra se očekával tábor, do Joffa při pochodu kdosi vrazil. Mladík se ohlédl a zastavil. Na zemi se choulil sotva čtrnáctiletý chlapec, do kterého kopali dva starší hoši. Onen kluk, do kterého kopali, plakal a zoufale je prosil dětským hláskem, ať jej nechají.

Joffa polila vlna zlosti. Nejen, že v pláči chlapce rozpoznal pláč, který slýchal z večera, ale celé toto jednání vůči němu se mu hnusilo. Kopat do bezbranného na zemi považoval za nečestné. Oči mu zaplály jako toho rána, kdy musel odejít z domu.Tentokrát tu však nebyla Kateřina, aby ho zkrotila. Ohnal se po jednom z kopajících a svou silnou paží jej udeřil do břicha. Druhý se na něho sice vzápětí vrhl, ale to už je od sebe oddělili tři statní krollové, kteří svou silou a výškou převyšovali lidi.

Všichni čtyři byli odvedeni stranou. Nikdo se nikoho na nic neptal, velitel vydal rozkazy, aby byli připoutáni ke stromu a zbičováni. Joffova psa drželi dva vojáci stranou na krátkém vodítku, aby nikoho nepokousal. Švihání bičem o záda mladých branců se neslo údolím kolem lesa jako zlověstná předzvěst nějaké pohromy. To vše bylo doprovázeno výkřiky bolesti toho ubrečeného chlapce. Joff a ostatní dva muži sice bolest cítili, ale s vypětím všech sil dosáhli toho, že nevydali ani hlásku.

Každý dostal za svůj prohřešek deset ran. Velitel poté bičování zastavil a nařídil, aby Joffa a ty dva, co mlčeli, přivázali zpátky k ostatním a toho malého aby mu přivázali za koně.

Joff poprvé po dlouhé době pocítil lítost. Litoval toho malého kluka, kterého nyní zapřahovali za koně. Sledoval celou tu děsivou scénu a vnitřnosti se mu stavěly na odpor. Kdesi v sobě dusil obrovskou touhu pomoci tomu klukovi a marně se snažil té touze porozumět.

Velitel se pomalu rozjel a vydal rozkaz k pochodu. Joff ještě stále nedokázal odtrhnout oči od kluka, který nyní jeho pohled postřehl. Jen na kratičký okamžik si hleděli ti dva do očí. A přece Joff věděl, že na něj nikdy nezapomene.

Ty modré oči, do kterých hleděl, zely takovou čistotou a nevinností, že to Joff považoval za nemožné.roč by mě měl zajímat? Je to jen chlapec! říkal si v duchu Joff. Nechtěl upírat svou pozornost a zájem k ničemu jinému než k plánování útěku. Snažil se vypudit ze své mysli ty oči, ale nedařilo se.

Té noci pršelo. Nikoho ale nezajímalo, že branci spí venku. Opět uslyšel chlapcův pláč, který pronikal stále hlouběji do jeho duše. Pojednou nenáviděl ten pláč i toho kluka, že se mu postavili do cesty. Nenáviděl ale i sám sebe, že se mu kdy podíval do očí. Té noci nemohl Joff usnout, ať dělal cokoli. Tížily jej mimo jiné i hrůzné představy toho, co se asi děje doma. Stále se proto snažil soustředit na útěk, ale vyhlídky na něj byly příliš malé. Na noc totiž byli branci spoutáni řetězem a Dereka poutávali k jednomu stanu, kde ho nepřetržitě někdo hlídal. Stráže pak v táboře chodily po dvou a měly tři hlídky současně.

Mladík jen se zoufalstvím pozoroval, jak z nebe dopadají kapky deště, které mu smáčely tělo i tvář. Nakonec jej konečně přemohla dřímota.

Když je probudili, měl dojem, jako by vůbec nespal.

Toho dne promočení a unavení dorazili do velkého tábora vojáků za dřevěnými palisádami. Když se otevřela brána, mladíkova naděje na útěk téměř znovu pohasla. Procházeli kolem řad zelených stanů až na jakési nádvoří, kde bylo postaveno několik dřevěných budov. Byly to třeba ubytovna pro důstojníky, hlavní štáb, jídelna, atd. Tam od zbytku oddílu odešel kapitán. Zmizel v jedné z postavených budov. Joff ho dále nepozoroval. Sklopil oči v beznadějném gestu. Nechtěl vědět, kam velitel odchází, jediné, co si v tu chvíli doopravdy přál, bylo, aby to už všechno skončilo. Aby směl být na chvíli sám, tam, kde by měl chvíli ticho a klid.

Kapitán se vrátil poměrně brzy spolu s mužem, který v rukou držel starý ošumělý klobouk, nařídil odpoutání chlapce od koně a důležitě se postavil čelem k brancům.

Joffa svírala úzkost. Cítil se jako zvíře lapené v kleci. Měl rád širé stepi, hluboké lesy, zkrátka volnost a svobodu.

“Noví odvedenci,” promluvil konečně velitel. “Počínaje tímto dnem jste vstoupili do královské armády. Budete dělat, co se vám řekne a kdy se vám řekne! To platí i pro dámy,” dodal s úšklebkem. Poté posunkem rozkázal, aby dívky odvedli od ostatních.

“Mluvit budete, jen když budete tázáni. Budíček je za svítání, večerka za soumraku. Počítejte i s nočními cvičeními. Od zítřka nastoupíte výcvik podle rozdělení do dvou kategorií. Voják a stopař.” Na okamžik se opět odmlčel a důležitě ukázal na jednu z dřevěných budov.

“Toto je jídelna. Tam se přijdete najíst poprvé asi za hodinu. Nyní vám rozdám železné plíšky, které budete nosit. Na nich jsou vytepána dvě čísla. To horní je vaše číslo. Tím se budete hlásit po dobu výcviku. To druhé je číslo vašeho stanu. Ten stan bude vaším domovem po celou dubu, kterou tady strávíte. Ve stanu budete vždy po dvou. Je ve vašem zájmu, abyste se svým spolubydlícím dobře vycházeli.”

Kapitán domluvil a od muže vedle si vytáhl z klobouku několik prvních řetízků s plíšky.