Andor.cz - Dračí doupě online

Paříž, červenec roku 1714, po narození Krista.

Dobrý den, otče, jmenuji se Gérard Ingres a rád bych učinil zpověď. Jak vidíte, již umírám… Nesnažte se mě uklidnit, vím, že umírám. Jsem starý muž a cítím, jak smrt obchází kolem mého lože. Koneckonců, proto jsem si nechal zavolat vás, potřebuji rozhřešení. Ano, vidím překvapení ve vašich očích, mám pověst vzorného křesťana, a přesto v hodině smrti potřebuji rozhřešení. Abych vás příliš dlouho nezdržoval, začnu vyprávět.
Narodil jsem se roku 1639 v Paříži a už od okamžiku, kdy jsem poprvé nabral vzduch do svých plic, jsem byl obklopen přepychem. Můj otec byl Jean Baptista Ingres, nejbohatší obchodník Francie. Naše rodina si žila na úrovni… no jako šlechtici. Dostalo se mi kvalitního vzdělání, vystudoval jsem filosofii na Sorboně. A velice brzy jsem zjistil, že mě poznání láká mnohem více než obchod. Otec nadšen nebyl, ale rozhodl se mi nebránit, byl to osvícený muž. A já studoval. Vzdělání bylo pro mě drogou, studoval jsem teologii, anatomii, matematiku… Prostě vše, co se na Sorboně vyučovalo. A ve všem jsem exceloval. Získal jsem mnoho akademických titulů i uznání akademické veřejnosti, všichni mě považovali za geniálního, ale já měl problém. Vše, co jsem se chtěl naučit, jsem se naučil, nebylo žádného vědeckého odvětví, v němž bych nevynikal. Stal se ze mě pravděpodobně poslední žijící polyhistor. A můj život ztratil smysl. Najednou totiž nebylo co poznávat, najednou nebylo žádné tajemství, které by mě lákalo a které bych měl zdolat. Prostě nic.
Jednou se mi ale do rukou dostala kniha světoznámého alchymisty - Johna Dee. Byla to vlastně náhoda, vrazil jsem do nějakého cizince na ulici a ten tu knihu upustil. Když jsem ji zvedl a chtěl mu ji podat, byl pryč. Nejdříve jsem se na alchymii díval jako na pohanskou pavědu, ale pak mě naprosto pohltila. A přes alchymii jsem se dostal k hermetismu a od hermetismu k magii, kabale a astrologii. Plně jsem se ponořil do studia těchto spirituálních věd a zjistil jsem, že vzdělání, které jsem získal na Sorboně, je nic ve srovnání s absolutním duchovním poznáním, které mi hermetické vědy nabízely. Netrvalo dlouho a stal jsem se výborným mágem, astrologem, alchymistou i kabalistou. Ani tyto vědy už přede mnou neměly žádné tajemství. Až na jedno. V alchymistických traktátech jsem narazil na jedno jméno. To jméno znělo Imric Dammerung. Čím více jsem hledal, tím více narážek, zmínek a nejasných výpovědí jsem nacházel. V necronomiconu, indických Védách, astrologických traktátech, satanské bibli, ale dokonce i na smaragdové desce Herma Trismegista (zašifrovaně). Nemohl jsem ale zjistit kdo ta bytost, ten Imric Dammerung, vlastně je. Jak léta plynula a já stárl, byl jsem stále zoufalejší. Vyvolával jsem děsivé netvory z nejhlubších hlubin pekelných, oživoval jsem mrtvé, mluvil jsem se starými bohy, ale nikdo mi neřekl, kdo je Imric Dammerung. Nakonec jsem sáhl k zoufalému činu. Na podlahu ve své dílně jsem nakreslil pentagram, zažehl černé svíce a začal vyvolávací rituál znovu. Jenže tentokrát jsem nevyvolával jenom tak někoho. Vyvolal jsem samotného satana. Pamatuji se, jak jsem na něj volal jeho pravým jménem. „Lux Fereíne! Světlonoši! Přijď!“ Ano, vidím to, jako by to bylo včera. Byl to troufalý, drzý a také trochu zoufalý pokus… a možná proto vyšel. Přímo uprostřed pentagramu se zjevila temná postava, byla impozantní a vyzařovalo z ní zlo. Nekonečné zlo. „Lux Fereíne! Pekelný kníže! Vyzývám tě! Odpověz na mé otázky!“ Cítil jsem, že je mou žádostí velice rozzuřen, ale také pobaven, věděl jsem, že nesmím dát najevo slabost. Potom promluvil. „Smrtelníku, proč chceš znát Imrica Dammerunga? Proč tvá nehodná mysl touží po poznání takovéto bytosti?“ Byla to otázka a rozkaz zároveň a já mu musel odpovědět, nějak mě ani nenapadlo, že bych mu neodpověděl. „Toužím po Poznání, Světlonoši. Poznání znamená moc. A dokonalé poznání znamená dokonalou moc. Stal bych se nejmocnější bytostí ve vesmíru. Stal bych se Bohem.“
Mluvil se mnou, protože jsem v něm probudil zájem. A nezabil mě, protože jsem měl moc. Ohromnou moc. Žádný vévoda ani král se mi nemohl rovnat. Žádný čaroděj nebyl tak silný, jako já. Satan sice byl nedozírně mocnější než já, ale ani tak se mnou nechtěl bojovat. Jeho hlas zněl jako nářek miliard trpících duší, když mi odpovídal na moji otázku. „Řeknu ti, kdo je Imric Dammerung, ale pouze to ti dokonalé poznání nepřinese, budeš se s ním muset setkat a poznat ho osobně. A myslím si, že ani s mou radou se ti to nepovede. On je totiž úsvit a západ slunce. Pozorovatel, který je u každého lidského zrození a každé smrti. Je to poutník kráčející ve stínech, mocnější, než si dovedeš představit. Je to manipulátor, který tahá za nitky lidských osudů, je to spisovatel píšící do knihy života. A hlavně je to sběratel. Sbírá lidské duše. Nevybírá si podle jejich dobroty - jako Bůh, či podle zlých činů a myšlenek - jako já. Vybírá si ty, kteří ho zaujmou svým osudem, svým životem, svými činy… a nebo svou smrtí.“ Lucifer se usmál a já zbledl. „Jak vidíš, ubohý smrtelníku, nikdy nemáš šanci se setkat s Imricem Dammerungem, ale nemyl se. On tě vidí. Vidí vás všechny. Stejně jako já! A ty, Gérarde Ingresi, budeš po smrti můj. Už se těším, až pozřu tvoji duši!“ Satan se rozesmál a zmizel. A já věděl, že má pravdu. Za temné experimenty, co jsem prováděl si zasloužím skončit v pekle, ale dá se tomu vyhnout. Stačí se seznámit s Imricem Dammerungem, pak by se má moc vyrovnala moci bohů a já bych se vyhnul věčnému utrpení. Naprosto jsem tedy propadl jediné myšlence; hledat a nalézt tu tajemnou bytost. Choval jsem se jako posedlý, pracoval ve dne i v noci, ale nepovedlo se. A teď umírám. Když znáte můj příběh Otče, dáte mi rozhřešení?

Otec Francois se beze slova zvedl a odešel. Tiše zuřil. Jak ten bezvěrec mohl mít takovou drzost a požádat ho, potom všem, co provedl, o rozhřešení? Ať si trpí v pekle. Než došel do kostela, kde měl sloužit mši, Gérard Ingres zemřel.

Temnota mě pomalu pohltila, takže je to pravda, já, který jsem se mohl stát Bohem, umírám bez rozhřešení, bez usmíření, nikým nelitován a nikým nevzpomínán. Zemřu a mou duši pohltí Peklo, jehož pozornost jsem na sebe tak hloupě přitáhl.

Lucifer se objevil v malém pokoji a sehnul se nad tělem zesnulého mága. Chvíli si užíval ten pohled a pak mu zabořil pařáty do hrudi. Tento brutální čin však nezanechal na starcově těle žádné fyzické zranění. Když se ďábel narovnal, držel v ruce Ingresovu duši. Úplně cítil mágovu moc, až se z toho zatetelil blahem. Čím mocnější duše, tím lépe chutná. Pozvedl malou zářivou kouli, kterou svíral v pařátech ke svým ústům, připraven ji strávit, když se z kouta místnosti ozval mrazivý hlas. „Lux Fereíne. Dost.“ Ďábel se otočil a spatřil hubeného, bledého muže v černém plášti. „TY?!“ zařval. Neznámý se však jen usmál. „Nezapomínej na dohodu, ďáble. Přišel jsem si pro tu duši.“ Satan zařval vzteky a zmizel, zůstal po něm jen zápach síry a Gérardova duše. Bledý muž ji obratně chytil a skryl do svého pláště. Usmál se. Teď má ve sbírce duši člověka, který se skoro stal Bohem. Kdyby nebyl Ingres mrtvý, poznal by, že cizince již jednou viděl. Byl to muž, který mu dal jeho první esoterickou knihu – Diova alchymistická traktáta. Byl to Imric Dammerung, Sběratel lidských příběhů.