Andor.cz - Dračí doupě online

„Strýčku?“ zamrkal Šišla zalepenýma očima.
„Kde máš pštrosa?! Říkal sem ti, že ho máš hlídat jako oko v hlavě!“ zamručel postarší muž v rádiovce a gatích na kšandy. V ruce třímal velice pečlivě nabroušené vidle- ty nosil pouze ve svátky, byly to hooodně sváteční vidle. Pár pestrobarevných pentlí z nich viselo skoro až po zem a ty nejdelší byly zabarveny na koncích od močůvky do odstínů žluté, oranžové až hnědé.
„Já nevím, strýčku… Vybouchla klinika a pak bylo všude tma, asi někdo zhasnul…“
„To mě nezajímá…“ zahřměl strýček až mu jeho malá, sepraná čepice poskočila na plešaté hlavě. „Ten pštros měl pouze nalomenou páteř, nic, co by se nedalo nijak zpravit… Ale teď je fuč… Zřejmě ho sbalili do nějakého náklaďáku a odvezli… Já ho už nikdy nenajdúúú…“ prolomil se mu jinak obvykle pevný, nekompromisní a sebevědomý hlas a začal se zalykat slzami.
„Omlouvám se strýčku…“
„Hmpf, nefíš ani jak to bfyl dobfrý pftrosf…“ polykal sopel a slzy nešťastný chovatel.
„Je mi to opravdu moc líto…“ svěsil hlavu Šišla, který se, hned jak strýček přišel, zvedl z postele, obul si erární papuče a už by připravený jít pštrosa hledat. Ale jemná, leč pevná ruka zdravotní sestry zalupala klouby a naznačila mu, že by si měl ještě lehnout. Sestra stála v rohu pokoje, naproti železným mřížím postele jako nehybná socha. V jedné ruce svírala injekční stříkačku a v zubech držela dvě jehly. Pravou rukou naznačovala Šišlovi, co má dělat a taky co dělat nemá. Právě teď neměl vstávat z postele…
Ne zemi se začaly vytvářet velké kaluže slz. Strýček usedavě vzlykal a hlasitě smrkal co cípu svého kabátu. Sestra odešla najít nějaký kýbl a hadr, hrozilo zatopení nemocničního sklepu, kde byla patologie a velké mrazicí boxy na uchovávání všeho možného. Od svačiny primáře, přes těla nebožtíků až po chemikálie a léčiva. Onehdy tam dokonce byl zamrazen milenec jedné ze sestřiček. Říkala, že si ho nechá na potom…
Zdravotní sestřička se vrátila s prapodivným nástrojem, skládajícím se z dlouhé zahnuté hadičky a korýtka, používaným k odsávání slin při náročných zubařských zákrocích. Odsávačka fungovala znamenitě. Párkrát se sice zasekla, protože ze země vcucla, co neměla, zřejmě nějakého švába, ale za pár chvil nebylo po potopě ani stopy. Spokojeně pokývala hlavou a odnesla korýtko. Pak vzala bědujícího chovatele za ruku a šoupla mu pod bradu kyblík, aby se situace už neopakovala a ona nemusela půjčovat odsávačku třeba od chirurgů… Ti měli pilno sto šedesát osm hodin týdně… Po půl kýblu to strýček vzdal a sedl si na okraj šišlovy postele. Zalapal po dechu…
„No nic, vyřídíme si to doma…“ řekl již pevným, vyrovnaným hlasem, zvedl se z postele a otřel si hřbetem ruky nos. Pak se otočil na podpatku a odkráčel z pokoje.
Šišla se zatvářil bezradně, poškrabal se na čele, lehl si do měkkého, voňavého povlečení a během půl sekundy usnul. Zdálo se mu o pštrosech, strýčkovi a domu na tisíci nožkách.

***

Propustili ho po dvou dnech léčení s tím, že nemají dostatek volných lůžek, protože pan Křivozub podplatil jednu uklizečku a ta mu zařídila, že bude mít volné hned čtyři postele; měl rád hodně prostoru…
Šišla šel tedy s rozbitou hlavou směrem k domu strýčka. Měl z toho špatný pocit… Uvolněný obvaz, kterým měl zafačovanou hlavu, mu poletoval kolem ucha jako mdlá vlajka poražených. Krok střídal krok… Nevšímal si lidí kolem sebe; jen jednou se otočil a to za ladně se pohupujícím pozadím kypré dcery mlékaře Zkyslouna. Pak zaslechl podivné vrzání, jakoby rezavého kolečka… Otočil se.
„Nezbedo!“ zaradoval se, když zahlédl usměvavou, známou tvář.
„Šau Žužlo!“ zavlnil dásněmi stařík.
„Na co máš ten vozejk? Snad se ti něco nestalo?“
„Baže né, ale oni žikali, že bfich si to měl fsít… Pfý sem onechdá žlapomněl, na čšo mám nohy…“ zavrtěl nesouhlasně bělovlasou hlavou stařík. „Ale oni to netomysleli, já teťka nefím, na co sou ty kolečka… Pfý se mám žídit potle tohotle plánku… Koukej…“podal Šišlovi malý zmuchlaný papírek.
Šišla návod přečetl nahlas- „Použití, čtěte pozorně. Uchopte pevně postraní obruče obou koleček (ty věci kulatého tvaru, připevněné podél sedadla vozíčku) do pravé a levé ruky a silně zatlačte dopředu; vozík se začne pohybovat. Páka upevněná mezi stupadly slouží k řízení do stran. Pokud pohnete pákou doprava, vozík se na tu stranu natočí. Pokud byste náhodou chtěli jet doleva, přetočte páku doleva. Jak zkombinujete pohon a řízení, firmu nezajímá. Nezatěžujte, prosím, výrobce s tím, že nemáte dostatek rukou, to jste si měli zařídit před narozením… Přejeme Vám hodně najetých kilometrů.
Pozn.: Výrobce nebere žádnou zodpovědnost nad tím, když si uživatel způsobí nějaké zranění při nevhodném používání tohoto vozidla. Dbejte na pravidla silničního provozu! Nezajíždějte žáby ani mravence a případným obětím nehody se řádně omluvte a rodiny odškodněte. Při užívání tohoto stroje je nutné řidičské oprávnění typu I 51 a řidič nesmí být mladší šesti měsíců. Děkujeme za pochopení. Vaše akciová společnost VRZAL s.r.o..“ Šišla dočetl a vrátil papírek staříkovi. „A ty se v tom vyznáš? Já teda nechápu, jak se to ovládá… Tolik jakýchsi páček…“
„Dyť je tam eňom jedňa…“
„No právě…“
„Jó, no fidíš, já to zapomněl fyžídit, že tě chledal ten oficírek z Ušchandy!“ Rozsvítilo se dědkovi v palici a zapleskal ušima.
„Jó? A co chtěl?“
„Pfrý se tam máš chlásit, aši tě pšijali…“
„Týbrďo… Děkuju, žes mi to řek, Nezbedo… Zatím ahoj, musím tam hned zajít, to se asi už neuvidíme!“
Nezbedovo achoj už Šišla neslyšel, nechal ho samotného daleko za sebou; řítil se přes ulice tak rychle, že mu kvičel v uších vítr. Zabrzdil před Ušandou patami, až rozvířil prach a způsobil tak kalamitu na mravenčí dálnici. Oprášil si z ramene neviditelné smítko a vstoupil dovnitř.
Přivítal ho jako vždycky pach formalínu smíchaný se žluklým ušním mazem a všetečný pohled růžolícího úředníka.
„Pojďte dál, chlapče…“ zaševelil medovým hlasem.
„Dobrý den, vašnosto.“
„Dělali jsme výběrové řízení a vybrali jsme vás, máte radost? Abych pravdu řekl, přihlásil jste se jako jediný, takže jsme vás přihlášené museli rozpočítat…“
„Opravdu? To mě těší.“
„Mě také… Přidělíme vám vozidlo a dáme vám instrukce… Jen se chci zeptat, máte všechno, co budete na cestě potřebovat?“
„Mno, měl bych se asi jí sbalit…“ zamyslel se Šišla.
„Dobře, budu vás čekat za hodinku tady, ano?“ zvedl jedno obočí úředník.
„Ano, už letím…“ usmál se rozradostněle klučina, otočil se na patě a rychle vyběhl z Ušandy.

***

V tom sprintu si stačil radostně poskočit, ale zabalancoval a upadl na jednoho žabího mnicha v dlouhé černé sutaně s žabím stehýnkem vyšitým zlatou nití na zádech. Ten něco zamumlal ve smyslu, že kdyby věřil v Žábu, nemohl by upadnout, poněvadž víra nadlehčuje nejen duši. Omluvil se mu a běžel dál…
Dál přes Zelené náměstí, jež nebylo vůbec zelené nýbrž zářivě fialové, jelikož se starostovi Hlavního Města znelíbila monotónní barva listí stromů, které na náměstí rostly. Mimochodem, barva listů se stačila změnit rychleji, než název. Přeskočil kaluž zředěné fialkové barvy, protože rosa rozpouštěla barvu na každém lístečku. Odmotal si z hlavy obvaz a hodil ho za plot pekaře Myšochleba. Sprintoval přes most Zpráchnivělých nadějí, skrz náměstí Svatého Pobucha a okolo ulice Stodůlky.
Když vběhl celý udýchaný do strýčkovy stáje, lemur se snažil skrýt za záda podezřelou, tmavě zelenou lahvičku s kolkováním.
„ Kajetáne? Jedem pryč, sbal si svý věci, za hodinu máme být v Ušandě, jedem do světa!“ vyhrkl na něj a popadal dech.
„Ó? Skvělý nápad! Právě jsem přemýšlel nad tím, jak budu platit jedný kočce alimeny a ty mi řekneš tohle; já věděl, že se věci vyřeší samy…“ pleskl packami lemur a ukázal své špičaté zoubky vylámané na jedné straně od korkových uzávěrů lahví. Alkohol je zrádný…
„Ty budeš mít mrňouse? A víš, že mě to nepřekvapuje? Ty vymeteš každou párty a diskošku, tak se nediv, já ti to říkal…“
„No jo, vždyť já vím…“ poškrabal se lemur na krku a zatvářil se nevinně.
„Tak metej, nemáme čas. Podej mi do baťohu ty Omalovánky, ať si mám co číst během cesty a běž sebrat nějakou zavařeninu a salám strýčkovi ať je co zakousnout. Já vemu naše peníze, deku a napíšu strýčkovi dopis…“
„Jasná páka!“ zasalutoval lemur a vyběhl po všech čtyřech pro věci, o které mu Šišla řekl.
Ten vytáhl zpod stoličky blok s čistými papíry, jeden vytrhl a rozhlížel se po něčem, co by mohlo nahradit inkoust.
Když dopsal poslední písmeno tím způsobem, že ho seskládal ze stébla sena a nalepil jej pštrosím trusem na papír, kriticky si ho prohlédl a spokojeně zamlaskal. Otočil se ještě jednou po stájích a vzdychl. Strávil tu bezmála dva roky poctivé dřiny a žádné zábavy, přesto mu asi bude smutno… Nechal dopis na stoličce, přehodil si batoh přes rameno a vyšel rázným krokem ven ze stájí. Lemur ho čekal se širokým úsměvem a se štanglí salámu, velkou lahví zavařeniny a dvěma žlutými jablíčky. Vykročili společně k Ušandě…

***

„Takže, mapu jsem vám dal, pár drobných, aby se neřeklo taky, a klíčky od vozidla máte zde…“ podal světlovlasý úředník Šišlovi svazek klíčů, na kterém viselo víc přívěsků, než klíčů. Jen tak mimochodem, byl tam pouze jeden klíč…
„Děkuju vám za všecko, vašnosto…“ usmál se na něj Šišla.
„Nemáte za co… Osud celého světa je ve Vašich rukách… Tedy, ehm… Osud… Osud celého světa ne, ale pouze pana Ploskonohy… A to si myslím, že je velice významná věc… Kdo by nám pak odklízel všecko to listí?“
„Já vím, tak raději už pojedu, nechci, aby mne zastihl polední déšť… Cobydup jsem zpátky, to mi věřte…“ zasalutoval mladík úředníkovi, chytl se otěží a pracně vylezl na své nové vozidlo- krásného, fungl nového Jaka typu Tur 25E s dlouhou, tmavě hnědou metalízovou srstí, jenže se leskla na kilometry daleko, se speciálním výkonným motorem s malou spotřebou, širokými kopyty a zpětnými zrcátky, připevněnými na špičatých rozích. Zvíře nesouhlasně zamručelo, když se Šišla zachytil srsti na krku, aby nespadl.
Zkontroloval připevněné sedlové brašny a vysadil Kajetána ze svého ramene Jakovi za krk. Připnul lemurovi tříbodový pás a sám chytil otěže. Zamlaskal. Zvíře přežvykovalo trávu. Znovu zamlaskal. Nic. Ještě jednou se pokusil mlasknout, ale už dopředu věděl, že to nebude k ničemu. Úředník, celou dobu stojící opodál jen pokrčil rameny, otočil se a odkráčel, kroutíc při tom nezvykle nápadně pozadím.
„Hejá…“ zkusil Šišla. Zvíře stále žvýkalo. „Jedem… No táák…“ popohnal ho patami.
„Žvýk… Žvýk… Žvýk…“
Šišla to zkusil jinak… „Já-se-pot-ře-bu-ju- dos-tat- co-nej-rych-lejc-z-Hlav-ní-ho-Měs-ta-pro-sím…“ slabikoval a za každou slabikou jemně zatáhl otěžemi, nebo kopl patami. Bezvýsledně… Kajetán se otočil ze svého posedu a bezradně zamával černými pacičkami.
„Tak takhle to nepůjde…“ vzdal to mladík a rozhlížel se po okolí, čím by mohl donutit Jaka ke spolupráci. Okolo stájí bylo pusto a prázdno. Obvykle tam byl takový puch, že se i otrlé mouchy odstěhovaly pár kilometrů dál od této zamořené oblasti. Na horizontu se začaly vytvářet pruhy horkého, těžkého až nedýchatelného vzduchu, který se v dáli převaloval jako obrovské kvantum nadbytečného břišního tuku, jenž se týden co týden trápí na rotopedu ve fitness centru. Přes vylidněnou pláň, kam nedávno zcela bezdůvodně navezli dvě tuny písku, jež teď vítr rozfoukával, přeběhla ještěrka. Šišla si otřel zpocené čelo. Okenice s oprýskaným lakem rytmicky narážely do oken a doplňovaly tak skřek meluzíny. Zábradlí se vrzavě kývalo, uvítací tabule nad průčelím opuštěného domu skřípala a ze stěny bývalé budovy káznice se odloupl papír. Šišla ho chytil v letu. Byl na něm načmáraný něčí portrét a pod ním nápis – bandita Jack „Nazádavlez“ Odpáráváč - odměna 5000* Dole, pod hvězdičkou bylo malinkým písmem dodáno-bez zdanění; daň činí 99,5% z odměny… Zmuchlal papír a odhodil ho.

***

Byl to zázrak? Možná ano, pokud tomu chcete věřit, každopádně se Šišlovi podařilo nějakým neznámým způsobem Jaka přinutit k pohybu. Zvíře se obezřetně pohybovalo směrem dopředu dlouhými, houpavými kroky, absolutně odlišným těm, jakými by se mělo zvíře této anatomické stavby těla pohybovat. Šišla je pevně držel; Jakův hřbet se houpal jako vlny, takže spíš než jízdu to mohlo náhodnému kolemjdoucímu připadat jako surfování na rozbouřeném moři. Projeli kolem budovy, nesoucí na průčelí domu červeným kulatým písmem napsaný název – SALOON a pak konečně opustili hranice Hlavního Města.
Vzduch venku byl takový… Jiný… Není pravdou, že by byl čistší, ale lépe se dýchal. Slunce už bylo za nejvyšším bodem své dráhy a právě se bavilo velice trestuhodnou, žhářskou zábavou. Vždycky si vykouklo určitou část lesa a pak ji nenápadně zapálilo. Byla to vděčná zábava- pokaždé se les rozhořel jinak.
Jak se pomalu přesouval svým kolébavým krokem po úzké pěšině. Kajetán už toho houpání měl dost, tak raději slezl a cupital vedle nich po svých. Okolo pěšiny rostlo bodláčí, kopřivy a další otravnosti, co vždy připraveně čekaly na neukázněné řidiče, až do nich zahučí a nechají se tak polaskat pichlavými ostny. V dálce, za vysokými korunami višňo-třešní se rozléhal svět, o kterém neměl nikdo ze skupinky ani potuchy. Alespoň zatím ne.
Šišla přemítal, co ho vlastně vedlo k tomu, aby opustil svůj domov, svou rodinu (pokud se ovšem za rodinu dal strýček považovat) a svou práci… Měl svůj krámek s cukrátky rád. Sice se tam kvůli zamoření hmyzem nedalo v době oběda ani pohnout, ale o to tu přece nešlo… Vyhnal z hlavy melancholické myšlenky; vždyť nebyl ani půl hodiny pryč z města…
V tom horkém oparu zahlédl vozido, jedoucí, či spíš plazící se proti nim. Byl to obrovský rodinný karavan značky Šnek Ride, typ nejspíš 1589.45 poháněný bio naftou, vyráběnou ze salátového oleje. Z okýnka v hlemýždí ulitě vykoukla ženská hlava s popelavými vlasy. Zamávala károvanou utěrkou na nádobí a řidič, seriózní muž v buřince, pohodlně zaklíněný mezi ulitu a hlavu hlemýždě přitáhl za ruční, vlastně oční brzdu. Vůz se prudce zastavil. Uvnitř zahalekal ženský hlas – „Mon Dieu!“ A bylo slyšet tvrdý náraz a následný třeskot železa, sypajícího se z příborníku.
„Bonjour! Pardon, monsieur, mi projíštět… Omlufte nous…“ zamával buřinkou a škrobeně se usmál.
„Bonšůr!“ Šišla se taky usmál. „No, nevím, jak nás chcete s takovou kraksnou objet…“ dodal pro sebe potichu, ale ten podivný cizinec ho stejně zaslechl.
„Krachs nou? Non, non, non… Ce n´est pas faillite!“ rozhořčil se cizinec.
„Co to mele to tele?“ zdvihl jedno obočí Kajetán a zatočil si pracičkou několikrát kolem hlavy.
„Takhle to asi nepůjde…“ poškrabal se na hlavě Šišla a váhavě slezl z Jaka. Ten se ihned zastavil a začal se pást bodláčím, rostoucím u rigólku. Cesta byla příliš úzká, než aby se mohla obě vozidla objet.
Z karavanu vystoupila řidičova žena. Velice pohledná, štíhlá, se sukní pod kolena, červeným baretkem a rudě nalakovanými nehty. Šla přímo naproti Šišlovi. Nastavila svou jemnou ručku, aby ji políbil. Šišla tyhle zvyky neznal. Prudce jí s rukou zatřásl a spustil, lehce omámen jejím silným parfémem. „Aj má lady, nevím, jak se chcete přes ten problém dostat… Je to… Zapeklité…“ usmíval se přiblble, jelikož do přísad parfému dali výrobci zřejmě nějaké omamné látky, možná směs toluenu…
Žena se na něj vyděšeně podívala. „Qu'est-ce qui s'est passé? --- Maladie? --- Peste? ---Tu? --- Au secours!“ zavřískla, otočila se na podpatcích a prchala do karavanu. Muž to taky slyšel. Zatrhal otěžemi a s tváří bělejší než zubní pasta otočil své vozidlo do protisměru. Aniž by Šišla věděl jak a odkud, vykouzlil řidič raketový pohon a byl během mžiku za horizontem. Zbyl po nich jen vypálený pruh a ožehlé obočí.
Šišla se ohlédl na Kajetána. Ten stál s otevřenou tlamičkou dokořán a nějak se nemohl vzpamatovat. Pak si otřel začerněnou hlavičku a prohlásil, potutelně se usmívajíc „Asi jsi ji neměl nazvat lady… Je to takové osobní, víš…“

***

„Zase jsi vyhrál, Brute, já už s tebou Člověče, rozzlob ho! Hrát nebudu, švindluješ…“
„Ale Hero, to byl jen takový přátelský mač. Hned se nemůžeš durdit… Ale přiznej, žes to projela na celé čáře…“
I ty Brute, zahráváš si… Nebýt Hery, není pečení… A to by pak byla katastrofa!“ dobíral si svou kolegyni Hammers, bůh řečníků, ochránce kladiv a velký fanda velkých akciových společností a hry na Babu.
„Zakazuji ti, abys se mnou takhle jednal!“ zaprskala Hera a jedním rozmachem ruky smetla z hracího pole všechny figurky. „A už nikdy víc nechci hrát tuhle stupidní, pozemskou hru…“
„Dobře, tak co poker? Mariáš? Vrchcáby? Piškvorky? Scrabble? Kostky? Lidské Šachy? Dámu? Monopoly? Sudoku? Mlýn? Klidně i vodní…“
„Ne… Už mne tyhle obyčejné hry nebaví… Není to o tom, že mi vadí, že neustále prohrávám… Jde o princip… Chce to nějakou inovaci… Něco, co tu ještě nikdy nebylo…“ zvedla obočí Hera, bohyně úrody, zeleniny, vánočního cukroví a velká odpůrkyně kosmetiky, testované na zvířatech.
„Máš na mysli něco konkrétního?“ utnul rozrůstající se debatu na už mockrát omílané téma hřmotný bůh s dlouhými, plavými vlasy, ještě delšími vousy a s páskou přes jedno oko, zavrtal se do obláčku a zavdal si pořádně piva. Byl to Svipal, řečený „Vrtošivý“, pán války, smrti a extáze. Častěji než Svipal, však používal pseudonym Ódin. Líbil se mu proto, protože když jste chtěli vyslovit první samohlásku ó, museli jste zkroutit pusu tak, že to vlastně vypadalo, jako byste se divili nad jeho božskostí, ale buďme upřímní, nic božského na něm nebylo.