Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

Šaty bez ramínekOblíbit

trn2898.jpg

Autor: Dj_Sat

Sekce: Povídka

Publikováno: 05. prosince 2007 16:40

Průměrné hodnocení: 8, hodnotilo 1 uživatelů [detaily]

 
Tak asi včera sem Vam postnul první verzi, proto abych Vam ulehčil práci s korekci a hlavne za příspění Evky za co ji moc děkuju sem postuju tuhle verzi, tak si to užíte a Adminy prosim aby do článku kdyzžtak hodily tuhle...těšim se na komentáře:)
 


Tenkrát jsem ji miloval, dnes už jen vzpomínám a nikdo dodnes neví, jak to tenkrát bylo… Kromě mě.
Byla nádherná a okouzlující. Její vlasy hrály sytě kaštanovou barvou, dopadaly na odhalená ramena, která všem v okolí dokazovala, jak nádhernou má pleť, neporušenou a hladkou. Pamatuji si ten okamžik, když jsme s rodiči poprvé přijeli na návštěvu a ona se objevila jako blesk z čistého nebe, na sobě jen šaty na ramínkách, které tak ráda nosila a pod nimi džíny, které obepínaly její nádherně zaoblený zadeček. Tvář měla jako anděl a v očích… ano, v těch hlubokých očích, plných nádherné zelené louky, jí skákaly plamínky. Jen já věděl, že ve skutečnosti to není takový anděl, za kterého se vydává před dospělými, ale že je v ní i kus té ďábelské povahy, která má chuť dělat lumpárny.
Rty měla plné, nemalovala se, patřila k té sortě dívek, které byly krásné, tak jak byly stvořené. Kdybyste se vedle ní ráno probudili, tak byste pořád viděli tu dívku, která vedle Vás ulehla večer a přitom to nebyl filmový trik.
Hned na první návštěvě jsem se do ní zamiloval. Byla to láska na první pohled a vždycky, když jsem za ní mohl jet, tak jsem měl velkou trému. Cítil jsem, že ona je ta pravá.
Po čase, když jsme spolu začali chodit, byl jsem nejšťastnějším člověkem pod sluncem a užíval jsem si její přítomnost. Mnoho lidí říkalo, že ji moc poslouchám a to ve všem, ale já věděl, že to není pravda, že mě to jen baví dělat. Měl sem rád každý její dotek, pohlazení i každý její nápad. Ten jeden její nápad měl být však osudný.
Bylo to před dvaceti lety a až teď si myslím, že jsem natolik vyrovnaný, abych o tom podal svědectví. Až nyní udržím tužku ve své dlani, aniž by mi vypadla, až nyní jsem se odvážil a chci zkusit své vzpomínky poskládat na papír.
Ten den byl letní, možná byl zrovna červen, nebo to bylo na přelomu července, to už nevím, čas se pro mne stal nedůležitým pojmem. Důležité je CO se stalo, než KDY se to stalo.
Přijel jsem za Evičkou, jako každé léto na čtrnáct dní. Už s koncem školy jsem odpočítával každou hodinu, minutu, kdy se uvidíme. V autobuse jsem se snažil co nejvíc spát, abych tam už byl a mohl ji obejmout, políbit a vzít někam na procházku.
Jenže tenkrát jsem přijel a ona byla celý můj pobyt nějaká jiná, nebyla tak živá, jak sem ji znal, ale spíše taková zamyšlená, moc v pozoru, když sem se jí dotknul, tak jako by se snad vždycky lekla. Přicházely na mě divné myšlenky, ale bál jsem se přímo zeptat. Bál jsem se toho, že se se mnou chce rozejít a to jsem nechtěl, byla by to věc, co by mě dostala do kolen. Teď s odstupem času si říkám, že by tehdy bylo o dost lepší slyšet, že se se mnou rozchází, než to, že už nemůže dál a že se hrozně bojí a musí mi něco říct.
Seděli jsme zrovna na houpačce a byl krásný letní večer, foukal lehký vánek a pohrával si s jejími vlasy, ona seděla vedle mne a hlavu si opírala o moje rameno. Dívala se zasněně na západ slunce a najednou ke mně promluvila.
"Víš, Tome, bojím se." Její hlas zněl jakoby zdálky, byl i takový lehce vystrašený. "Viděla jsem něco, co jsem asi neměla. Pamatuješ na ten plot v lese s výstrahou, že dál nikdo nesmí, a že je to soukromá parcela?"
Otočil jsem svůj pohled k ní: "Ano, to víš, že si to pamatuju, lásko, bylo to napsané, no spíše vypálené na takovém hrozném kusu dřeva. Vypadalo to hodně strašidelně." V tu chvíli mi ruku stiskla víc, že jsem až malinko musel sevřít zuby bolestí.
"Víš, jednou mi to nedalo a já ten plot přelezla," pokračovala dál ve svém vyprávění. "Je to velký pozemek a dlouho za tím plotem nic není, až asi po dvou kilometrech je stavení. Spíš bych řekla, že je to něco obezděného, uvnitř bude podle mě velký dvůr. Na zdi je lacině nahozená omítka, má to rezavé a hodně staré okapy.
Když sem to procházela kolem, tak jsem zjistila, že je to postavené do čtverce a je to opravdu hodně rozlehlé, střechu to má jen v jednom místě, kde se zřejmě bydlí, ale i na ní jsou už staré tašky a občas zahlédneš i díru. Nepochopím, jak tam někdo může bydlet, ale co bylo děsivé je, že jsem odtamtud slyšela pláč a ten mne po nocích pronásleduje doteď. Nebyla jsem schopná se jít podívat, kdo tam plakal, ale bylo to děsivé, byl to bolestný pláč Tome!
Bylo to před týdnem a nikomu jsem to neřekla, čekala jsem na tebe a doufala, že se tam se mnou vydáš, abychom zjistili, kdo tam bydlí, anebo kdo tam plakal."
Po tomhle vyprávění jsem nejdřív musel najít slinu, kterou bych mohl polknout, abych mohl aspoň trochu promluvit. Pořád jsem cítil, jak pevně drží mou ruku ve své. Možná, kdybych tenkrát dokázal odmítnout nějaký její návrh, tak mohlo být všechno jinak a dnes bychom byli spolu v nějakém krásném baráčku se zahradou, dvěma dětmi a psem, kterého si vždycky tak moc přála.
Ale osud tomu chtěl zřejmě jinak a já jsem jí slíbil, že se tam zítra půjdeme po obědě podívat. Ten večer byl unikátní a nádherný, polibky nebraly konce a nevím, jestli to tehdy zapříčinila ta krásná noc, kdy jsme poslouchali jen zvuk noční zvěře a lesa spojeného s hraním na piáno její maminky, nebo to byla předzvěst něčeho, co se mělo stát. Její dlaně hladily mé a teplo jejího těla se s vnímáním tulilo k mému, naposledy jsme se pomilovali a usnuli jsme v objetí.
Ráno se Evička probudila jako první a hned mne, pusou na nos a se slovy, že bych již měl vstávat, budila.
"Jsem ráda, že tu jsi byl se mnou, takhle jsem už hodně dlouho a krásně nespala, cítila jsem se v bezpečí." Já se tehdy jenom usmál a poplácal ji po zadečku, ať jde udělat snídani. Celý den až do oběda trval poměrně dlouho a já na ni víc a víc viděl, jak začíná být nervózní. Po obědě se na mne usmála a mámě řekla, že se vrátíme až večer, že jdeme na procházku k rybníku.
Dodnes nechápu, proč jí tenkrát lhala, jestli máma něco tušila o tom, kdo tam bydlí, nebo co se děje, nevím, to jsou jen dohady.
Vyrazili jsme, na zádech batohy, v nich svačinu a baterku. Ten den byl takový zamračený a myslel jsem, že bude pršet, tak jsem se jí to nejdříve snažil rozmluvit, ale nedala se. Nakonec měla pravdu, nepršelo a já si znovu říkám, že kdyby pršelo, zase mohlo být všechno jinak, ale jak? Oddálilo by to něco? Nebo úplně vymazalo? Tyhle myšlenky mne budou provázet už do smrti.
Evička měla svižné tempo, ani jsme se nedrželi za ruce, aspoň ne do té doby, než jsme přišli k tomu plotu s výstrahou psanou na kusu dřeva. V tu chvíli mne chytila za ruku a já cítil pot, který naznačoval jak moc je nervózní. Nedá se říct, že já nebyl, ale spíše z toho, že je ona, než z toho, že jsem se bál, co tam najdeme. Byl jsem člověk, který uvažoval optimisticky a změnil jsem se až na téhle výpravě.
V plotě byly nesčetně díry, a tak jsme byli za chviličku na druhé straně. Evička mě neomylně, ruku v ruce, vedla k tomu stavení. Po chvíli jsem to spatřil. V jednu chvíli by si člověk myslel, že je to starý statek na vesnici, ale tady jsme byli za plotem s výhružnou cedulí a hluboko v lese.
Bylo to divné, vše vypadalo, jak Evička popsala, strany jsem dokonce krokoval a každá měla opravdu stejný počet kroků, takže to byl jasný čtverec o délce strany přibližně sto metrů a jen deset metrů z toho zřejmě činilo obytné stavení se střechou a zbytek musel být dvorek. Nic jsme ale neslyšeli, možná tam nikdo nebydlel a možná byly pryč nebo spali, nicméně nyní jsme tu už byli, a to se nedalo vrátit, něco nás táhlo kupředu.
Podívala se na mě a já pochopil, že mám vylézt nahoru na zídku a podívat se tam. Našel jsem si špalek, který tam byl pohozený, aby se mi líp vyšplhalo nahoru. To co jsem tam uviděl, bylo jako bych se dostal někam do psího útulku, ale dávno opuštěného, všude na dvoře byly psí kotce o rozměrech tak metr na metr. Prostě byly malé a velký pes by tam měl hodně stísněné bydlení.
Náhle mě z toho údivu vytrhlo tiché: "Psst, hej Tome." Otočil jsem se a Evička chtěla taky nahoru, vzal jsem ji tedy za ruku a snažil se ji vytáhnout, trochu si pomohla, ale malinko si o stěnu nešikovně roztrhla koleno. Nebylo to nic velkého, ale krev tekla. Ona se jen pousmála, že je to dobré, obvázala si to narychlo kapesníkem, který do sebe krev ihned nasáknul, ale Evička si toho už nevšímala, spíš se se mnou dívala na ty kotce.
"Co myslíš, že to je? Opuštěný psí útulek?" sebrala mi myšlenku z jazyka a tak sem jenom kývl. Náhle přehodila nohu dovnitř a koukla se na mne: "Podívám se dovnitř."
Než jsem stihl zareagovat, tak už stála na pevné zemi dole. Malinko jsem v hlavě zaklel, že by se tohle dělat nemělo, ale nezbylo mi nic jiného než skočit za ní. Rozhlédli jsme se a zjistili, že tu skutečně nikdo není, aspoň ne teď, a tak jsme se vydali mezi kotce. To co jsme tam spatřili, bych nejradši hned zapomněl.
Ty zamřížované boudy, to vězení pro zvířata, bylo každé nadepsané úplně stejně, jako výstraha na plotu. To, co tam bylo ale nepřipomínalo výstrahu, jako spíš největší hnus, jakého se může někdo dopustit. Pamatuji si, že tam byl kotec nadepsaný "Neposlušný pes".
Uvnitř byl velký kůl a na něm nabodnutá prostřelená hlava psa, zřejmě vlčáka, i když přesně to určit nešlo, byla již ve značném stádiu rozkladu. Evička se na mne zhnuseně podívala a z vrásek, co jí vyskákaly na čele, jsem usoudil, že to také nevidí ráda.
"Kdo tohle mohl udělat… to je nechutný." Ani nevěděla, jakou má pravdu, protože takových kotců tam bylo víc. Na jednom stálo: "Králík na hraní" a byl tam králík pověšený na takovém tom dřevěném základu, ze kterého visí provázky a ty jsou připevněny k částem loutky, aby mohla být jako živá. Tohle bylo dřív skutečně ale živé. V hlavě mi pak ještě utkvěl třetí kotec ze čtyř, který si pamatuju. Bylo na něm: "Mé první morče" a uvnitř kotce bylo morče, respektive to co z něj zbylo, protože bylo prolezlé červama a jinou havětí, kteří pomaličku dohlodávali to rozkládající se maso, co zbylo na tom ubohém zvířeti.
"Tohle mausoleum je to nejhnusnější co sem kdy viděla, tohle se musí někde oznámit, Tome." Podívala se na mě vyděšeně, ale zároveň naštvaně, když v tom skříply těžké dřevěné dveře vedoucí ze dvora do lesa a pryč z téhle hrůzy. Jediné co sem zahlédl před tím, než jsem se schoval do kotce s morčetem, byl hnusně zelený pletený svetr na velkém pupku, pak jsem již nic neviděl, protože z kotce, kde jsme se strachy krčili, bylo špatně vidět. Jen sem věděl, že tam musí být dvě postavy, byly totiž slyšet dvoje kroky a oba dva zvuky byly velmi těžké, takže to šlo odhadovat na dva velké chlapy. Evička se mi tiskla k rameni a jako by se jí zastavil dech, když uslyšela ten chraplavý hlas, jak tomu druhému říká: "Cejtim tu krev a je hodně čerstvá."
Její nehty se do mě zaryly, až jsem si musel dát pěst do pusy a skousnout ji, abych nesykl bolestí. "Mazej se podívat, odkud jde ten smrad." V odpovědi tohohle, pro nás hrůzného zjištění, bylo ještě hrůznější zachrochtání toho druhého chlapa, který zřejmě nebyl tak chytrý jako ten první a mluvit asi moc neuměl, protože nevydával jiné zvuky, než právě to chroptění.
S úděsem jsem se podíval na Evičku a vzal ji za ruku. "Musíme odsud vypadnout," pomalu sem otevřel kotec, protože jsem věděl, že ten chlap jde zrovna druhou řadou kotců od té naší, kde jsme se schovávali. Rychle jsme se potřebovali dostat ke zdi a přelézt ji. Dveřmi to bohužel nešlo, tam stál ten tlustý chlap v brčálově zeleném svetru.
Museli jsme se dostat přes dvě řady kotců a věděl jsem, že jestli to nedokážeme, že se stane něco hrozného. Cestou jsme se museli ještě jednou schovat právě v kotci se psí hlavou a tam sem ztratil přehled, kde je ten chlap s tím chrochtavým zvukem vycházejícím mu z hrdla. Chvilku jsem se musel zaposlouchat, abych zjistil, že je dál, že teď máme šanci rychle přeskočit zeď. Byl tam trakař a já věděl, že to stihneme, když vyskočíme oba naráz, že nás nikdo nechytí.
Mrknul jsem na Evičku a ona mne pochopila, rozrazili jsme kotec, skočili na trakař a v tu ránu jsem zpoza dvou řad slyšel zlostné a hlasité chropotání, jako by se snažil řvát, upozornit toho druhého, kde jsem. Odrazili jsme se a já dopadl během vteřinky na druhou stranu, dopadl jsem však sám.
Evička nestála vedle mě, ten druhý se tam vzal ani nevím odkud a chytil ji za nohu a stáhl zpátky. Zavřel jsem oči a strachy, naštvaností i panikou jsem nevěděl, co mám dělat. Jen sem slyšel Evičku, jak prosí, aby ji pustili a jak prosí, aby někdo přivedl pomoc. Došlo mi co mám udělat, musím přivést rychle pomoc, s tímhle nic sám nezvládnu.
Rozeběhl jsem se jako vítr ku domovu a poslední, co jsem slyšel, bylo chrochtání s tak hnusně veselým náznakem, který slýchávám dodnes, jako když někdo dostane novou hračku.
Běžel jsem a cestou mi tekly slzy, potřeboval jsem jí pomoct a ihned jsem zaběhl k jejím rodičům, všechno jsem jim řekl a její máma s tátou se na mě dívali vystrašeně, avšak teď už i vím, když si na to znovu vzpomínám, že mi nevěřili, a že když jim lhala, že jdeme k rybníku, tak to bylo úplně zbytečné, ano její rodiče věděli o tom stavení, ale měli ho za dávno opuštěné, jak jsem později zjistil.
Ihned jsme sedli do auta a už cestou volali policii, která dorazila k lesu a se psy chvilinku za námi, hned jsme se rozběhli směrem ke stavení. Psi štěkali jak diví a jeden policista se držel tak blízko u mě, že mě to až bylo nepříjemné, nevěděl jsem, co bude následovat. Vtrhli dovnitř a nikde nikdo nebyl, znovu jako by to bylo opuštěné místo, procházeli jsme zhnuseně mezi kotci a volali na Evičku, ale nic se neozývalo, až na posledním kotci byl nově vypálený název: "Zvědavé děvče" a v kotci na kůlu nabodnuté torzo bez nohou, hlavy a rukou, na kterém byly šaty, a já hned poznal - ne ty šaty, ale její neposkvrněnou pleť na ramenou, které vykukovaly z pod šatů bez ramínek.
Dal jsem se v usedavý pláč a vtrhl jsem do kotce, abych byl s ní, pak už jen vím, jak mi nasazují pouta, nikdo mi nevěřil a odsoudili mne ponenáhlu. Dostal jsem doživotí a teď tu sedím, konečně mi sundali tu bílou vestu s dlouhými rukávy dozadu, říkají o mě, že jsem psychopatický blázen, ale já vím, že ti praví běhají někde po lesích a to, co udělali Evičce udělali určitě více lidem.
Kotce jsou někde určitě nové, ale se stejně hrůzným obsahem toho mausolea. Také vím, že čas je jen paranoia tohohle světa a kdybychom se uměli správně rozhodovat, tak mohlo být všechno jinak. Každou noc, co uléhám, uléhám s pocitem viny, ale i s pocitem, že sem ji miloval, miloval jsem tu její nádhernou pleť a viděl sem ji znovu se smát v šatech bez ramínek.
 

Komentáře, názory, hodnocení

Dj_Sat - 27. prosince 2007 23:37
trn2898.jpg
Sargo - 27.Prosince 2007 22:26
Sem ted trochu mimo, omluvte zhorsenou kvalitu obrazu:)
 
Sargo - 27. prosince 2007 22:26
wel1d5kk1aaa19357.jpg
Dj_Sat - 27.Prosince 2007 22:14
Kdybys nás měl tak rád, nenasekáš v této hlášce... moment... ne, u dva a dvaceti chyb a překlepů se vždycky ztratím... O:-)
:-D
Tak príma, beru tě za slovo, těším se na další dílo ;-)
 
Dj_Sat - 27. prosince 2007 22:14
trn2898.jpg
Eithné - 27.Prosince 2007 19:40
Sargo - 27.Prosince 2007 21:38

Dobre dámy, tak abyste videli, že nemám jen Temnou stránku:)...tak kvuli V8m se příste budu víc snažit...to je abyste vedeli, ze i když peskuju tak vám mám porád rad:)
 
Sargo - 27. prosince 2007 21:38
wel1d5kk1aaa19357.jpg
Dj_Sat - 27.Prosince 2007 14:29
Che, tomuhle říkáš zaujatá? To ti pošlu, co řekla na MOJÍ povídku a ještě mi pošleš soustrastný dopis! :-D Když děláš lamoviny, tak se nediv ;-) Grácie mají svůj účel, nikdo nerad dělá zbytečnou práci.
A přitom je fakt škoda, že se trochu víc nesnažíš se nad těmi povídkami zamyslet, protože nepíšeš zas tak špatně. Ale je to odfláknuté ;-)
 
Eithné - 27. prosince 2007 19:40
dub2857.jpg
Dj_Sat - 27.Prosince 2007 14:29
Příště tam tedy piš, pro koho je to určené. Pelleron je na tebe hodnější? Chápu dobře, že jsi tedy dal dílo do Grácií, aby ti ho někdo pochválil? Obvykle to lidi dělají, aby jim bylo řečeno, co by příště měli napravit, v čem to drhne. Jestli nejsi schopný přijmout objektivní kritiku, prosím, nedávej to příště do Grácií.

Kruté období neprožívám a jestli někdy taková doba nastane, pak se těšte :-P
 
Dj_Sat - 27. prosince 2007 14:29
trn2898.jpg
Eithné - 27.Prosince 2007 12:12
Ježiš Eithne me to pride jak když ses vážně zaujata nebo prozíváš nejaky krutý období, tak ja to priste radsi hodim Pell, ta je na me hodnejsi...sezer me, zmlat me, zabij me a tem co se to bude libit rekni, ze sou dementi protoze to nefunguje:)...ne dobrý, já mám svůj nazor, ty más svuj nazor, to je jako v kuchyni, taky nedelam nic tak jak je a vzdycky z toho vyjde neco co aspon trochu funguje...takze bud nastvana, plivej síru a ohen ale prosim te, trosku soudnosti:)
 
Eithné - 27. prosince 2007 12:12
dub2857.jpg
Dj_Sat - 27.Prosince 2007 12:03
Pak tedy bylo asi zbytečné dávat to do Grácií, neb tam jsme od toho, abychom pomáhali měnit povídky horší na povídky lepší. Pakliže si to autor jen přečte, pokýve hlavou a zase kritiku zapomene, svůj účel to neplní a je to od nás zbytečná námaha.

K té logice jen tolik - účel povídky je, aby fungovala. Fungovat = zaujmout, pohltit, líbit se.
Nelogický příběh může fungovat, logický příběh fungovat nemusí. Bohužel, u tebe je nelogický příběh a příliš nefunguje.

A ke čtenářům :o) Když mi bylo asi osm, napsala jsem pár povídek a dala je přečíst rodičům. Byli z nich úplně vedle, strašně nadšení, hned je dali babičkám a dědovi a tak a babička, která sama pár knížek napsala, byla úplně happy.
Ty povídky jsou strašné, dnes se za ně hluboce stydím. Je něco jiného, hodnotí-li ti povídky přátelé nebo příbuzní, případně cizí člověk přímo do očí, a je něco jiného, hodnotí-li ti díla někdo takřka cizí a bez osobního kontaktu. Přátelé nikdy nebudou zcela upřímní, pokud jim dílo nesedí.
 
Dj_Sat - 27. prosince 2007 12:03
trn2898.jpg
Eithné - 27.Prosince 2007 01:44
Protože do gracií sem to hodil až potom co sem to hodil sem, navíc je fakt, že já příbehy nemenim...at se to muze zdat komukoliv jakkoliv divné, me nejde o to aby to melo buhvíjakou logiku, formu či cokoliv jineho protože se našlo dost lidí kterým se to libilo a kterým nejde o jméno, nejde o logiku tolik (skoro žádnej pribeh či horor nemá logiku, vždyt kolikrát si řikáte třeba u filmu: "No tak tohle bych teda vážně neudelal":) )...nicméne beru Vaši kritiku tak jak je, ohle už nezmenim, mužu to zkusit do přístího ale podle me má každej příbeh svůj život, svou vlastní logiku který sahá až za hranice naší fantazie a o tom to je, pokud nekdo vidí i za hranice toho pribehu tak se mu to muže libit a me jde o to aby si našel i takove čtenáře:)...a vím, že si jich už pár našel a proto sem štastnej ale sem štastnej i za Vás vy moji malí kritici:)
 
Eygam - 27. prosince 2007 11:47
upr84.gif
Mně se taky nezdálo jméno Evička, ale spíš proto, že ji popisuješ jako nějakou femme fatale a k tomu se prostě Evička nehodí. přinejmenším ne zdrobnělina.
Souhlasím s výhradami Eithné, postavy se chovají hrozně nesmyslně, navíc každej soudnej člověk by tam nelez dvakrát, ale rovnou volal policii. No...je fakt, že kdyby se literární postavy chovaly soudně, nebylo byčasto o čem psát....
Hlavně mi vadí ten konec, určitě by ho nezatkli, vždyť by neměli jedinej důkaz.
 
Eithné - 27. prosince 2007 01:44
dub2857.jpg
Mám dotaz - proč jsi to dával i do Grácií, když ses kritice nepřizpůsobil ani trochu a nezměnil jsi ani čárku?
S radostí sem ovšem zkopíruji svoji kritiku odtama, když už jsem ji psala. K ní bych ráda dodala, že autor předkládá čtenáři jen povídku, žádné vysvětlivky typu "ale to bylo myšlené tak a tak a to bylo psané podle snu a proto je to tak divné". Povídka má být jasná a srozumitelná už po přečtení.


Zarazilo mě jméno té dívky. Evička - je to příliš biblické jméno na to, aby se použilo do takového příběhu, rušilo mě.

Dál se mi nelíbila přímá řeč. Zkus nahlas říct: "Je to velký pozemek, a dlouho za tím plotem nic není, až asi po dvou kilometrech je stavení. Spíš bych řekla, že je to něco obezděného, uvnitř bude podle mě velký dvůr. Na zdi je lacině nahozená omítka, má to rezavé a hodně staré okapy.
Když sem to procházela kolem, tak jsem zjistila, že je to postavené do čtverce a je to opravdu hodně rozlehlé, střechu to má jen v jednom místě, kde se zřejmě bydlí, ale i na ní jsou už staré tašky a občas zahlédneš i díru. Nepochopím jak tam někdo může bydlet; ale co bylo děsivé, že jsem odtamtud slyšela pláč a ten mne po nocích pronásleduje do teď. Nebyla jsem schopná se jít podívat, kdo tam plakal ale bylo to děsivé, byl to bolestný pláč Tome!
Bylo to před týdnem a nikomu sem to neřekla, čekala jsem na Tebe a doufala, že se tam se mnou vydáš, abychom zjistili kdo tam bydlí anebo kdo tam plakal."
Tohle prostě holka, která se bojí, neřekne. Ne tak rozsáhle, ne tak uceleně. Už jsi někdy řekl, že je někde "lacině nahozená omítka"? To se používá při psaní, ne při mluvení.

Dál, např., tam je, že on "po chvíli spatřil", když šli k tomu stavení. Ale ta chvíle musela mít aspoň 20 minut, neb průměrná chůze člověka je 6 km/h a jestli to bylo kilometr daleko, nebyli by tam rychleji. Les je zpomalí, ačkoliv šli svižně.

"strany jsem dokonce krokoval" - no to snad ne :o) Už vidím, jak vleze někam, kvůli čemu má přítelkyně noční můry, a první, co udělá, je, že vykrokuje strany :o)

"obvázala si to narychlo kapesníkem" - jestli jí to teklo málo, kapesníkem by si to neobvázala. Jestli to teklo hodně, přestala by se někam sápat, neb by skučela dole. Kromě toho, dámské kapesníky jsou moc malé na to, aby se jimi dalo nějak funkčně obvázat koleno.

Název - nelíbí se mi, nic o povídce nevypovídá, je zkrátka úplně mimo.

Závěr - nelíbí se mi. Je blbost, aby odsoudili jeho, vždyť to by bylo natolik neprůkazné... ne, tohle ti neuvěří nikdo.

No... co říct? Připomíná mi to trochu takové ty horory pro děti, třeba z Anči a Pepíka ze Čtyřlístku. Je to strašně jednoduchoučké a prvoplánové... nevím, no, nijak mě to nezaujalo.

Jo, a kromě toho, pravopis by mohl být rozhodně lepší ;o)
 
Ramirez - 26. prosince 2007 15:14
ickuz116t2370.gif
Zajímavý brácha :-)
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.085279941558838 sekund

na začátek stránky