Andor.cz - Dračí doupě online

1. Vstup

Uprostřed Slavnostního města Ajzen stojí nejvyšší věž světa. Nazývá se Bílou. Z města vede sedm brán, které jsou vytesány do mohutných skal a vedou k sedmi přístavům.
Dal za skalami a přístavy je moře.
Kdyby šlo Ajzen k čemukoli přirovnat, jistě bych to udělal. Ale k čemu? K diamantu, k jeho tvrdostí, k tomu jak se do dálky třpytivá a láka všecky pohledy? Kde by pak ovšem zůstal život, co dává budovám jejich krásu. Možná k jabloní, co roste a košatí se do všech stran, daruje plody a květy po jaru? Však na podzim listí opadne a půda u kořenů se promění v červí bal? Ne, asi se nic nenajde. Ajzenští přece červi nejsou, ba naopak – kdykoli jsem se sem vracel, vždy mě nejvíc fascinovali právě oni. Více než jakékoli stavby, zahrady, lesy, pole, květy ze zdejších krajin, nebo příkré holé skály, či moře, které když vyšplháte na zdejší útesy, se zda byt nejširší a nejmodřejší.
Snad se vám mé vyprávění bude zdát pohádkou, výmyslem, či klamem. Já bych, ale nazýval Ajzen ,, dlouhodobým výzkumným projektem“. Kdo s ním ovšem začal, nevím.
Začnu z úplného začátku, než se dostanu k vlastnímu výpravovaní.
Jednoho jarního rána se vzbudilo ve mnoha zemích a městech světa nespočet lidi s vtíravou myšlenkou, která jim jako maják ozařovala příští kroky a svým vlastním světlem stínila ostatní záměry.
Vydat se tak na moře! Jakýmkoliv způsobem se k němu dostat. Nezáleží co tomu obětuješ! Byt T A M. Tam k onomu pustém místu uprostřed mořské hladiny, které je vzdálené všem souším a ostatním zemím.
Mnozí z nich se nikdy nerozhodli vyjit vstříc svému snu, ale ti, kteří skutečně odešli, uvedli shodně, že na lodě nastoupili dne 13. 7. roku 258 Starého letopočtu. A to byli nikým nevedení, ze zcela různých končin, bez jasného cíle. Pluli však ke stejnému místu.
Stal se ještě jeden div – sedm z těch tisíc se v oné noci před probuzením, začali dusit. Se vztyčili na svých ložích. Cítili nesnesitelnou hořkost v ústech. Vyděsili se. Dlani si zakryli pusu a až odvedli ruku pryč… Uviděli v ni přislaném nočním světle kromě svých vlastních slin drobný klíček ze vzácných kovu. Uschovali si jej a střežili je.
Lodě se setkaly dne 23. 11. téhož roku. Sešly se ve stejnou dobu, ač plavidla přicházela z různých končin, mnohé totiž na cestě mučilo bezvětří, jiným zase celou dobu přál rychlý vítr a tak se hnaly k cíli šílenou rychlostí.
Lodě se vystavěly v opatrné vzdáleností jedná od druhé. Kapitáni
nevěděli, co se tu stalo, proč se zde shromáždilo tolik různých korábu z rozlišných území. Viděli v tom zradu, léčku, či past. Ale při tom se neodvážili zvednout plachty. Ani se nepřibližovali blíž k sobě, aby se pokusili vysvětlit situaci. Nebylo by jim to k ničemu – nikdo nic nevěděl.
Až úsvit prohnal svými růžovými prsty oblohu a pozval slunce na její každodenní pout‘, vyvstala otázka u četných posádek ,, Co ted‘?“
Mnozí se rozhodli zůstat, občas čistě kvůli své vlastní zvědavosti. Ale lodě odpluli kousek zpátky. Jedni se rozhodli odejít – spustili na vodu čluny s těmi, kteří odmítali opustit toto místo a nedokázali odtrhnou oči od modré hladiny.
Přečkali takto den během kterého se tu neodehrál téměř žádný pohyb. Večer vyšla drobná průzkumnice Večernice, pozvala za sebou své společnice hvězdy a přítelkyni noc , které se pomalu objevovali v zástupu jeden za druhým. Na vodě se začalo vyskytovat čím dál tím více člunu s vysazenými lidmi, které většinou nepřijmali na cizí paluby, ale ti neváhali dat v sazku svůj vlastní život, jen aby tu mohli zůstat o něco díl.
Když noční tma zahalila vše do tmy ozval se šum, který byl zprvu slabý. Pak nabýval na síle. Na vodě se začaly objevovat neustale větší a větší vlny. Bouře ovšem nepřicházela. Hvězdy třpytily stále. Lidí se vylekali. Na hladině přibylo mnoho drobných loděk, někteří jednotlivci si vystačili i s pouhými kusy tramu. Zato už by jste tu sotva hledali původní velké koráby. K ránu byste v hluku nezaslechli vlastní hlas, když byste promluvil.
Při prvních paprscích světla uviděli před sebou ještě beztvarou hmotu a nedokázali zdaleka určit, od čeho se tu vytvořila. Teprve slunce odhalilo bílé skály, co tvořili souvislou kružnici kolem velkého vnitřního území, zářili bělosti, čerstvě zrozené a natolik hladké, že je někteří považovali za zed‘, ze kterých padaly vodopády vody a tvořili lehký mlžní opar. Stromy rostli přerychle, jakoby chtěli dohnat roky spánku. Koruny vzrostlých jedli se ohýbaly ze strany na stranu. V některých místech se objevoval tenký cípek písku.
Zbyli jen ti posedlí myšlenkou, co se ukrývala za bílou zdi. Spatřili tento obraz a už na něj nikdy nezapomněli. Zahořel v nich něhou a obrovský pocit, že sem patři. Již bez nejmenších obav podpluli blíž.
Všude byl klid.