Andor.cz - Dračí doupě online

Vzpomínka, chlapec a sen

kapitola čtvrtá

Horní číslo označující brance bylo čtyřmístné a v Joffově případě mělo hodnotu 0025. Podle zašlosti svého plíšku dospěl mladík k závěru, že jej už někdo nosil. Celkem tomu rozuměl. Někdo zkrátka výcvik absolvuje, a pak už podobné značení není zapotřebí, a nebo při výcviku zemře a jeho značení tak jako v předchozím případě přejde na nového odvedence.

Druhé číslo označující stan však Joffa potěšilo ještě méně. Byla to třináctka. Mladík sice nebyl pověrčivý a v magickou moc toho čísla nevěřil, ale tak nízké číslo znamenalo, že se jedná o jeden ze stanů ve vnitřní části tábora poblíž dřevěných budov. Šance na útěk se tedy zdála být mizivá.

Najednou si uvědomil, že na něco zapomněl. Vrátil se zpět ke kapitánovi, který právě rozdával poslední plíšky a zeptal se, jestli mu bude dovoleno mít po dobu výcviku u sebe svého psa. Velitele to nijak nezaskočilo, tvářil se, jako by s tím počítal, a přikázal jednomu z vojáků, aby Dereka pustil.

Mladému Jirholmovi bylo najednou mnohem lépe a neměl ani sebemenší potíže najít svůj stan. Hlavně to měl tak jednoduché proto, že každý ze zelených stanů měl na sobě příslušné číslo, čehož si až do teď nevšiml. Zalezl si dovnitř a opájel se skutečností, že ve stanu nikdo není.

Uvnitř bylo šero a venkovní ruch se zdál být na hony vzdálený. Derek slušně ležel u svého pána, který jen zamyšleně zíral na stejnokroj složený u svých nohou. Ničeho se ale nedotýkal. Myšlenkami se stále vracel ke Kateřině a k tomu malému klukovi s modrýma očima.

***

Mimo jiné také zavzpomínal na poslední návštěvu vojáků na jejich farmě. Na tu návštěvu, na kterou nikdy nezapomene. Bylo mu tehdy patnáct let a jako každý v jeho věku se i on zajímal o děvčata.

Tou dobou k nim dolehly zvěsti o ztraceném princi Ariménovi, jenž se vrátil z dlouhých cest po světě. Nikdo nedokázal uspokojivě říci, kde se toulal, vědělo se pouze, že přišel z Mirália, jinak známého jako Temného hvozdu.

Joff se o politiku nikdy nezajímal, a protože věnoval veškerý svůj zájem své tehdejší velké lásce Barbaře, dceři hostinské v Dalegu, nepostřehl zvláštní skutečnost, že o týden později starý král zemřel. Lidé si šeptali, že to bylo za velice podivných okolností.

Hned po pohřbu starého krále Viléma as Voleta proběhla korunovace Ariména, který hned vzápětí dostal lidem přízvisko Krutý. Daně se závratně zvýšily. Nový král zabavoval vše, co mohl, začal s náborem nových vojáků a postavil obrovskou armádu. Vypověděl mírovou smlouvu s Lacaszským královstvím, čímž se zřekl rodinné příslušnosti k tamnímu vládci. Jeho otec Vilém as Volet byl totiž bratrem tamního krále Durvika as Voleta.

Následovalo zrušení šlechtických stavů a zákaz jakéhokoliv jiného vyznání než vyznávání boha Měsíce, boha podsvětí a temnoty.

Zemi přikryl temný mrak smrti a strachu. Kněží Měsíce znesvětili všechny ostatní chrámy, které si následně zabrali pro sebe.

Pro obyčejného farmáře to ovšem neměnilo až tolik. Joff se nikdy nehlásil k žádnému z bohů, a tak jediné, co poznamenalo jeho život, bylo zvýšení daní.

Toho dne bylo neobyčejné horko. Dobytek se schovával ve stínu a koně nevycházeli ze stájí. I Joff by raději zůstal v domě, kdyby nemusel s otcem posekat trávu pro dobytek. Byli tedy venku, když se z dáli ozvalo dunění kopyt a mnoha jiných nohou. Společně s otcem se ohlédli tím směrem a spatřili je.

Vojáky na koních s hordou skřetů v patách. Chvíli se zdálo, jako by vojáci prchali před ohavnými skřety, jejichž odporný pach k nim donesl lehký vítr.

Vrátili se k domu. Uložili kosy do kůlny a otec si místo nich vzal sekyru. Joff spatřil v otcových očích jakési zoufalé odhodlání. Tehdy tomu nerozuměl. Připadalo mu hloupé a zbytečné, aby otec tolik riskoval. Vždyť pořád ještě ani nevědí, o co se jedná.

Zanedlouho již stála celá Jirholmova rodina na zápraží a vyčkávala příjezdu vojáků. Nečekali dlouho. Vojáci a skřeti se do dvora vrhnuli jako bouře a bez optání začali shánět dobytek a koně. Rodiny choulící se k sobě si zatím nikdo nevšímal. Kapitán vojáků si sňal z hlavy přilbu a vydával rozkazy. Joff ho ihned poznal, stejně jako si byl jist, že ho poznali i ostatní. Byl to Radoslav Pelikán, dlouholetý přítel jeho otce. Nyní však v jeho tváři znetvořené krutostí nenašel jedinou známku starého přátelství. Nedokázal pochopit, co se s ním stalo. Vlastně na to ani neměl čas.

Skřeti, ohavní tvorové se zelenošedou kůží a žlutýma očima, páchnoucí na míle daleko, si totiž se zabavováním docela pospíšili. Konečně se přestal vířit prach a zvířata byla spoutaná a připravená k odvedení. Chvíli se zdálo, že velitel své stvůry odvede bez jediného slova.

Tehdy to Joffovi připadalo nezdvořilé a nevhodné, ale dnes by si býval přál, aby to udělal. Kapitán se náhle zahleděl na hlouček lidí u zápraží a očima vyhledal Joffovu matku Alžbětu. Ve hnědých očích mu náhle zaplál oheň vzteku a nenávisti, která léta nevyšla na povrch. Joff pocítil náhlý příliv strachu, který tehdy ještě nedokázal zvládnout. Zoufale těkal očima z otce na kapitána Radoslava Pelikána, který v tu chvíli promluvil. “Myslím, že jsme na něco zapomněli, co hoši?” zeptal se s posměšným úšklebkem, který v jeho tváři vypadal spíše jako zlověstná grimasa než úsměv.

“Vem Káťu dovnitř!” zašeptal otec.

“Proč?” ptal se zoufale Joff, který za žádnou cenu nechtěl otce opustit.

“Udělej to!!” rozkázal opět Jan Jirholm a připravil si sekyru do bojové polohy.

Joff uchopil Kateřinu za její drobnou ručku a honem ji vtáhl do domu. Proběhli chodbičkou do světnice, kde se skrčili pod jedním oknem, aby ani náhodou nemohli zahlédnout, co se venku děje. Joff bojoval s vlastní zvědavostí a strachem. Kateřina se ho pevně držela a poplašeně štkala, až měl chlapec promočenou košili.

Zvenku k nim doléhaly různé zvuky. Zlověstné chroptění skřetů, řinkot zbraní a nesrozumitelné výkřiky strachu, bolesti a zloby.

Náhle se rozhostilo ticho. Jediným pomalu utichávajícím zvukem se stal zvuk odjíždějících vojáků. Ještě dlouhou chvíli Joff váhal, zda se má podívat ven, zda má vyjít z domu. Ale poté jej přemohla zvědavost. Musel si být jistý. Nejistota v něm dusila i poslední zbytky odvahy, která v něm ještě zůstala.

Zanechal proto Kateřinu ve světnici a nakázal jí, aby se nedívala ven, dokud se pro ni nevrátí. Sám se pomalými nejistými krůčky vydal ke dveřím. Náhle stál před nimi a musel sám sebe nutit, aby vůbec dokázal otevřít.

Dveře zaskřípaly a Joffovi se naskytl hrůzný pohled. Vyšel pomalu na dvůr a pořádně se rozhlédl. To, co uviděl, navždy mělo změnit jeho duši. Všude kolem se válela těla zabitých skřetů v kalužích černé krve. To celé doplňoval pach mrtvých, který byl horší než u živých skřetů. Joff nepočítal mrtvá těla. Samotné jejich vzezření ho ubíjelo. Pak uviděl svou plačící matku, jak ze sebe sundává jedno z těch mrtvých těl, celá potřísněná jeho černou krví. Matka zoufale plakala a snažila se ze sebe tu krev setřít. Akorát tak odhalila chlapcovým očím hrozivé škrábance na své kůži.

Joff nedokázal plakat. Býval by tolik chtěl, ale nedokázal to. Stál tam jak přikovaný k zemi a nebyl s to se vůbec pohnout. Jen se rozhlížel v němém úžasu a snažil se pochopit, co se zde stalo. A pak to uviděl. Místo, kde se černá krev mísila s krví rudou, čili lidskou. Už-už chtěl začít křičet, ale výkřik se mu nevydral z hrdla ven. Jen zíral na velice zraněného lidského vojáka, který natahoval svou paži k Joffově otci. Jan Jirholm stál nad tělem vojáka opřený jen o jednu nohu. Joffovi se zdálo, jako by svou druhou nohu nemohl použít. V otcově tváři byla znát únava a přemáhaná bolest. Náhle se však jeho oči zaleskly neskrývaným vztekem. Uchopil pevněji svou sekyru, napřáhl a …

Dutá rána a bezvládná vojákova paže klesající do kaluže krve až probraly Joffa z jeho němého úžasu.

“Né!!!” zvolal a rozběhl se ke svému otci, který si ho zjevně doteď nevšiml. Joff se nedokázal ovládnout a v rozběhu porazil svého otce na bolavou nohu a začal ho vzteky bušit do hrudi.

Vždyť to byl právě jeho otec, kdo mu vždy vštěpoval, že se musí umět ovládat, že nikdy nesmí zabít nebo udeřit bezbranného člověka a už vůbec ne, pokud leží na zemi.

Byla to až matka, která ho zadržela a sundala z otce.

“Nenávidím tě! Nenávidím!” vřeštěl tehdy Joff na otce pln vzteku. Vztek ho po chvíli přešel, ale to již upadl do hluboké apatie. Nereagoval na vysvětlení, že skřeti chtěli znásilnit jeho matku a otec ji jen bránil. Ani na to, že se otec neovládl, když tam toho vojáka viděl ležet.

Náhle si ale uvědomil, že když odjížděli, jeli na východ do města. Z náhlého popudu se zdvihl a běžel urychleně do Dalegu. Myslel jen na jediné, na Barbaru. Netrvalo dlouho a vkročil do města. Ničeho si nevšímal, vydal se po hlavní ulici až k hospodě Na Výsluní, kde jeho milovaná žila. Už když se tam blížil, doléhal k jeho uším pláč. Viděl, že i tady došlo k násilnostem, ale nezahlédl zde jediného vojáka či skřeta živého, ni mrtvého. A tu uviděl Barbařinu matku, madame Ofélii, jak jí říkávali.

“Joffe, ach, chlapče, prosím… teď nemůžeš dál…” Madame Ofélie nebyla nyní ta překrásná dáma, jakou znával. Byla ustaraná a pláč jí vůbec neslušel. Stejně jako jeho matka měla nyní i ona škrábance po těle a Joff se obával nejhoršího. Neviděl však dovnitř, protože Ofélie Kašparová byla tělnatá dáma a zabírala celý vchod. Musel tedy odejít.

Toho dne se již více nedozvěděl. Vše se dovídal až časem, že když vojáci a skřeti přijeli, tak zabavovali vše, co mohli. A že potom se velitel rozhlédl a pravil: “Nikomu bych neradil, aby se nám stavil na odpor, na statku to zkusili a za to se nyní pomstíme na vás…” Poté skřeti stejně jako u nich se vydali a znásilnili všechny ženy ve městě. I Barbaru a její matku.

Joff se z toho nikdy nevzpamatoval. Nedokázal už být Barbaře tak blízko jako dřív, přestože se jí nikdy neodvážil lhát tak, jako lhal jiným. Všichni kolem něj mu připadali poskvrnění a nečistí. Nenáviděl otce, že se skřety bojoval, a nenáviděl matku, že se nepodvolila. Myslel si totiž, a byl o tom vnitřně přesvědčen, že kdyby se to bývalo nestalo, tak by Barbaru neznásilnili a on by ji mohl nadále milovat, zatímco takhle cítil vinu za to, co se stalo, a nedokázal již s tím vědomím Barbaru milovat. Nenáviděl vojáky a kapitána Pelikána, a o to více cítil nenávist i ke skřetům. Věděl, že za to, co se stalo, může hlavně a především král, ale král je přeci také člověk… Bál se, že mu to bude Barbara vyčítat, a i když tak nečinila, připadal si od té doby v její přítomnosti jako zloduch.

***

Čas ale plynul rychle. Hodina byla již skoro pryč. Náhle se průchod do stanu otevřel a dovnitř strčil hlavu malý chlapec. Oči hocha se rozšířily do grimasy nevýslovného strachu a z úst se mu vydral jek. Derek vycítil jeho strach a hned se k chlapci vrhl. Ten jen s trhnutím uskočil, zakopl a skončil na zemi. Derek štěkal před stanem a dával tak neznámému najevo, kdo je tady pánem.

Joff to celé vnímal, ale chvíli mu trvalo, než se vyprostil z pout myšlenek, aby mohl zareagovat. Vyšel ze stanu za Derekem a uviděl, jak se ten malý chlapec, za všeobecného veselí přihlížejících, zoufale kryje před psem, který štěkal, jen aby pouštěl hrůzu.

Pán pohladil svého psa po hřbetě a ten přestal štěkat. Místo toho nyní vrtěl ocasem, bral to jako dobrou hru. Joff toho chlapce ihned poznal. Byl to ten samý, který do něj strčil při pochodu. Joff stále mlčel. Vnímal tíživé pohledy přihlížejících, ale nedokázal odtrhnout pohled od toho kluka. Jeho modré oči připomínaly oblohu a hříva špinavě blonďatých vlasů mu spadala do čela. Obličej měl dobromyslný a kulatý, zato tělo útlé a slabé. Zkrátka tento kluk nemohl připomínat vojáka ani s notnou dávkou fantazie.

Náhle si Joff uvědomil, že se onen kluk pokoušel vniknout do jeho stanu a vzpomněl si na plíšky s čísly. Mimoděk ten svůj sevřel v ruce. Bude i tento chlapec z těch, kteří výcvik nepřežijí? Ta myšlenka jej zasáhla jako šíp a náhle pocítil touhu toho chlapce bránit. Znovu se ji snažil pochopit a stejně jako minule se ničeho kloudného nedobral.

Chlapcovy oči byly tak upřímné a čisté, že ani s dávkou zatrpklosti k němu Joff necítil ten pohrdavý odpor jako ke všem ostatním. Přesto ho nijak netěšilo pomyšlení, že by měli být spolu v jednom stanu, naplňovalo jej přeci jen vnitřním odporem. Ne však k tomu chlapci. Nelíbila se mu zkrátka představa, že by měl svůj stan vůbec s někým sdílet.

“Dereku, běž do stanu!” přikázal věcně Joff a jeho pes se poslušně ztratil v útrobách stanu. Chlapci se evidentně ulevilo a začal pomalu vstávat. Někteří z přihlížejících se začali hlasitě smát a vykřikovat, že se Rih bojí psů.

“Jsem Joff Jirholm, syn bývalého královského koňáka, Jana Jirholma,” promluvil Joff. Mluvil tak nezabarveně, jak jen dokázal, a vypjal se přitom hrdě do celé své výše. Ne, že by byl na svůj původ doopravdy hrdý, ale chtěl tak utnout posměšky kolemstojících lidí. Opravdu se někteří přestali smát a šli si po svém. Ti druzí se sice ještě pochechtávali, ale již potichu.

“Já… já jsem Rihur, syn Rithórina Ihrnovského z Jilovy. To... to byl tvůj pes… Já jen… je tohle stan číslo třináct? Neumím počítat a oni tvrdili, že… no, tvrdili, že jo. Nemohl by ten pes spát venku…?” ptal se nesměle ten umouněný modrooký chlapec, který poslední noci Joffovi vzal spaní. Rihur sahal Joffovi sotva po prsa a ani zdaleka neměl tak svalnaté mužné tělo jako on.

Pro Joffa to bylo těžké. Stále ještě se nerozhodl ohledně klukových očí a nyní měl rozhodovat, kde bude Derek spát. Dlouze si Rihura prohlížel kritickým pohledem, než se pod tíhou vzpomínky se skřety rozhodl držet se od něho a nechtěných pocitů co nejdál.

“Ano… Ano a ne!” odpověděl tvrdým hlasem na Rihurovu otázku.

“Ano… Jako že je tvůj… myslím ten pes? A ano, jako že je to třináctka? To je bezva a… A ne jako…to jako…” nedořekl. Stál tam s němou hrůzou v očích a Joff jen s velkým vypětím odolával jeho tolik trýznivému pohledu. Aby dodal důrazu svým slovům, otočil se a zalezl zpět do stanu.

Neseděl ale v přítmí svého stanu dlouho. Brzy se totiž ozval zvon z jídelny. Původně tam ani nechtěl jít, ale přemohl jej hlad. Když vyšel ven, ještě se ani nestmívalo. Mohlo být tak sedm večer. Kráčel pomalu. Nespěchal.

Rozhlížel se a zkoumal zabezpečení tábora. Také si prohlížel ostatní odvedence. Mnozí byli starší a zkušenější. Někteří se věkově Joffovi vyrovnali. Ale měli zde i mladší hochy. Obvykle tak mezi šestnáctým až devatenáctým rokem. Marně se Joff pokoušel rozlousknout věkovou hádanku, neboť si byl jist, že Rihurovi může být maximálně čtrnáct let.

Proč by v jeho případě udělali výjímku? Je snad opravdu něčím zvláštní? Dlouho o tom nepřemýšlel. Musel se také věnovat tomu, aby si nabral jídlo. Fronta se pomalu zkracovala. Joff se letmo rozhlédl po sále plném lidí a najednou si uvědomil, kolik je zde zastoupeno jiných ras. Trpaslíky viděl jen dva, hobitů s kudůky zde nebylo více než prstů na rukou. Zato krollů a barbarů by se nedopočítal. Vlastně se ani nenamáhal je počítat.

Konečně měl plný talíř hrachové kaše, k čemuž dostal i vajíčko na volské oko. Zprvu netušil, kam se usadí, všechny stoly se zdály být až příliš obsazené. Pak si povšiml jednoho stolu, který byl prázdný. Totiž téměř prázdný. Seděl u něho jen Rihur Ihrnovský. Neměl problém ho poznat. Ta kulatá tvář se špinavě blonďatými vlasy a útlé tělo si na takovém místě plném svalnatých a urostlých mladých mužů zkrátka nemohl splést.

Chlapec seděl a smutně se nimral v jídle. Občas spolkl nějaké to sousto, ale Joffovi připadalo, že přes vzlyky sotva může jíst. Joff se cítil vůči chlapci provinile. Stále více zjišťoval, že mu na tom klukovi z nějakých důvodů záleží. A přesto nechtěl, aby to tak bylo. Nové pocity ho velice omezovaly.

Nemohl déle stát na místě, proto vykročil k chlapcovu stolu. Cítil, že je sledován četnými pohledy, ale nevšímal si toho. Nebylo mu dvakrát do řeči, protože v sobě dusil vše, co s Rihurem souviselo, a snažil se na něho nemyslet. Proto pozdravil jen: “Ahoj!”

Viděl, jak sebou Rihur škubl, až málem spadl ze židle, a pocit provinilosti v něm zesílil. Omluvil se tedy a snažil se nedat najevo vlastní úzkost. Rihur v jeho srdci soupeřil s Kateřinou, které byl povinován slibem, proto mu nehodlal dovolit, aby zvítězil.

“Omlouvám se, pane. Je mi líto, že jsem vás urazil… Byl jsem drzý… já vím, ale… Již jednou jste mi pomohl a já doufal, že ve Vás mám přítele. Nebudu Vás již více obtěžovat,” vykoktal ze sebe Rihur přes vzlyky. Joff jen sledoval, jak chlapec pozvedá svůj zrak, aby se mu zahleděl do očí. Ale to nyní nemohl připustit, proto on sám oči sklonil do talíře a zoufale se snažil něco vymyslet.

Nechápal, proč se mu ten kluk omlouvá. On sám necítil potřebu nějaké omluvy, a už vůbec ne od Rihura. Jenže v tuto chvíli si jeho omluva žádala nějakou reakci. Netušil však, co by měl říci. Raději se tedy věnoval jídlu a doufal, že chlapec brzy odejde.

V průběhu večeře k jejich i k jiným stolům zavítali důstojníci. Vždy se ptali na stan a stranu, kterou si v něm vybrali. Tedy alespoň u Rihura s Joffem to byl hlavní rozhodující faktor, neboť se ten válečník velice zasazoval o to, aby mu připadl Joff k výcviku, protože Rihur byl příliš slabý. Jenže hraničářský mistr si také malého kluka pod sebe vzít nechtěl s tím, že by ještě nezvládl trpělivost, která je prý na stopařském výcviku to hlavní. A tak se nakonec rozhodlo díky tomu, že si Joff vybral pravou stranu, kde před ním lehával nějaký hraničář.

Ani po této návštěvě nenašel v sobě Joff odvahu cokoliv říci a stále více si uvědomoval, že ten kluk čeká na jeho odpověď.

Pomalu se zvedl, odnesl tác, a teprve až když byl venku před jídelnou, kde na něho čekal Derek, si uvědomil, jak těsně za ním chlapec kráčel. Jeho zděšený výkřik se nedal přeslechnout. Joffovi se žaludek zmítal v křečích, když si představil, jak hrozné to pro Rihura musí být. Než by se ovšem otočil a vyšel mu vstříc, raději se ještě více zatvrdil.

Nedbaje chlapcova strachu ze psů, vlezl si Joff do stanu i s Derekem. Považoval to za dobrý způsob, jak se toho otravného kluka zbavit. Alespoň v noci na něj nebudu muset myslet, pomyslel si Joff, jenže se mýlil.

Dlouho nemohl usnout kvůli obrovské tíze vlastního svědomí. Neustále před očima měl Rihura a jeho modré oči, kterého střídala Kateřina, oproti chlapci tak jiná. Téměř se mohl dotknout jejích černých vlasů, uhranut jejíma šedozelenýma očima, tak neobvyklýma pro černovlasou dívku.

A pak náhle stál v křoví u nějaké lesní paseky, na které viděl jít Kateřinu vlekoucí nějakého stejně starého zraněného chlapce, kterého Joff neznal. Dívka byla neučesaná a měla potrhané šaty. Toho chlapce Joff neznal. Dvakrát se podíval, jestli to náhodou není Rihur, ale nebyl. Stál tam a nedokázal se pohnout. Býval by tak rád šel za ní.

Místo toho se začal rozhlížet kolem sebe a vyděsilo jej, že u sebe nemá Dereka. Náhle se cítil zoufalý a vyděšený, ač mu připadalo, že k tomu nemá důvod. Tu z dálky uslyšel štěkot. Veden náhlým popudem se rozběhl tím směrem. Nevnímal bolest nohou, když probíhal maliním a jen marně přemýšlel, co se asi stalo. Co uvidí, až se ocitne na místě?

A pak konečně vběhl na mýtinu. Rozhlédl se…

Hlas trubek jej vytrhl z onoho podivného snu. Ležel sám ve svém stanu a nechtěl se probudit. Cítil obrovskou zvědavost. Co asi bylo na té mýtině? Poté tuto myšlenku zahnal s vědomím, že se musí dostavit na nástup. Derek už byl připraven, jen dychtivě hleděl na Joffa, jako by očekával nějakou skvělou hru.