Andor.cz - Dračí doupě online

Bylo to dávno. Tak hrozně dávno, že snad vzal to čas,
však zůstalo to ve mně, tak jako zůstalo by v každém z vás.
Teď vidím znova to, když před očima mám srub známý,
když sedám na vývrat a bloudím vzpomínkami.

Vše vidím jako tenkrát před lety, když vracel jsem se domů z lovu,
zářivé hvězdy byly skryty za těžkými mraky a bledý měsíc v novu.
Zdánlivě opuštěný srub mne dovnitř zval, okolo popadané stromy.
S prvními kapkami já vstoupil jsem, však něco nesedlo mi.

Po zádech chlad mi běžel, když jsem v koutě slyšel mělký dech.
Vycouvat chtěl jsem, otázka zazněla však: „Kam ten spěch?
Zůstaň tu, chceš-li, když už jsi tu, přece nevydám tě bouři.“
Z temnoty vynořil se muž, nezvykle urostlý byl, kalné oči mhouřil.

Přiznávám, mnoho neviděl jsem. I to málo pak mně zdálo se být dosti.
Naslouchal mému vyprávění z cest, za to mne těžkým vínem hostil.
On příliš nemluvil, však stále vrací se mi hloubka jeho hlasu,
krocená divokost v něm, ozvěna dávno zašlých časů.

Odešla bouře stejně neslyšně a náhle, jak předtím přihnala se,
on ztěžka vydechl, než vybídl mne k odchodu tím zvláštně temným hlasem.
Mohutnou ruku nabídl mi v pozdravu, mne zamrazilo v těle.
„Odejdi, příteli, už z mého domu, zlým byl bych hostitelem.

Něco je špatně a vina tvá, bohové vědí, že snad ani má to není.
A víc sem nevracej se, snad radši ani za dne ne, však zvlášť ne po setmění.
Dnes štěstí přálo ti, snad náhoda či bohové, však hlavně luna v novu.
Já zkrotil jsem svou krev a hlad, však nezkoušej to znovu.

Odejdi daleko a rychle. Jdi, příteli, a zapomeň, že byl jsi někdy tady.“
Pak zavrčel, než stiskl rty, než ke dveřím mne postrčil a obrátil se zády.
Znělo to bolestně, trýznivě, se spoustou žalu, však také naléhavě,
ozvěna jeho tolik temných slov mi nyní krouží v hlavě.

Předlouhá léta jsem se bránil myšlenkám, že zkusím lovit v tomto lese,
až teď jsem navrátil se v tato místa. Ač možná dost to zkázu s sebou nese,
já prostě musel jsem. Stalo se totiž něco, co nikdy nemělo se státi,
dneska ne lovit zvěř, varovat toho muže jsem se vrátil.

Včera, když slunce táhlo k polednímu, u paty hlavní městské brány
tambor tam na vědomost dával, hlásil na všechny světa strany,
že lov se chystá dosud neviděný, což rozkaz samotného krále,
na tvory noci v lesích v celé zemi. Vládce prý ať je za to chválen.

Vyhnány mají být prý stvůry krvelačné, které se v nejtemnějších koutech krčí,
za novu že prý štvanice ta začne na tvory rasy lidské, podstaty však vlčí.
To nečekal jsem na nic, sebral svých věcí pár a sem jsem vyrazil.
Varovat muže, který oné stejně temné noci mi v bouři hostitelem byl.

Když hledím tady do prázdného rámu dveří, netuším, zda ten nápad za to stál,
vím, že tu nemusím být, ale také jsem si jist, že bych to znovu udělal.
Z šepotu lesa po mě stará kletba sahá, smrt nese každé slovo u ní.
Noc zdá se temná jako mysl vraha, je novoluní.