Andor.cz - Dračí doupě online

Pravda.
Pravda tolik utlačovaná, tolik klamaná, ale z jakého důvodu?
Vidíš to? Už se zase hádají a určitě za to můžu jenom já.

Velká pomněnkově modrá očička plná očekávání a strachu hledí na prosklené dveře, kde se míhají stíny postav.
Strach, který ji začíná naplňovat, jelikož ví, že se otec každou chvíli uchýlí vybít si zlost právě na ní.
Shlédne hubeně vyhlížející nožičky a ruce, které jsou navíc ještě posety mnoha modřinami. Slzy se jí derou na povrch, nedokáže je udržet, ač by moc chtěla.
Jak moc by chtěla někam hrozně utéct, nechce čekat na to až ji otec zase surově zbije a z ní bude zase jenom troska.
Až ji zamkne v pokoji, bez jídla a vody, bez světla… samotnou, tak samotinkou.

Proč zrovna na mně se vylívá tolik zlosti?

Otázka, jež se dívce honí hlavou stále a znovu, se promítá, ale odpověď se nikde nenachází. Nechápe to… možná to nechce pochopit, protože potom by věděla, proč to otec dělá, takhle, když to neví, snaží se, ale nejde to. Podivné myšlení, ale jí to vyhovuje. Neptá se, nic neříká, jen plní, co jí řeknou, aby přežila v tomhle světě plném nástrah. Plném zloby, strachu a hnusu.
Natolik mlaďounká a nepoznaná. Minimum času strávila mezi lidmi, natož s dětmi. Noční můry, které ji dnes a denně v noci postihují, ji nutí, aby snad už ani nespala. Bojí se večera, jelikož ví, že přijde spánek. Bojí se ulehnout do své postýlky a zavřít oči, protože ta noční můra přijde zas.

Nikdy nechtěl, aby se narodila.
Nikdy.
Neměla se narodit, ale už je pozdě a teď ji takhle trápí.

Dívenka přemýšlí, jestli by nebylo lepší ukončit svoji pouť na tomhle podivném místě, ale ví, že by jí to maminka nikdy neodpustila, a tak raději ponese tíhu otcovy zbabělosti a snaží se vydržet nátlak, bolest a zlost, která ji obklopuje všude, kam se podívá, ze všech stran… prostě všude.
Tíseň a bezmoc. Jediné, co cítí! Co zná za pocit.
Dětský smích se už dávno v těchto zdech stal minulostí. Už dávno tu panuje smutek, bolest, pláč, volání o pomoc nebo prosení o smilování.
Nic víc a nic míň.

Dveře se tiše otevřou a ona hledí se strachem ke stínu, jenž se řine od světla. Očičky jede výš a výš, vidí ten chtivý a zlostný pohled v jeho očích. Bojí se, ale ví, že to nejhorší ji teprve čeká. Hlasité bouchnutí dveří, rychlé kroky k jejímu bezbrannému tělíčku.
Váhavost, která se na malý okamžik objeví v očích mučitele, když na ni shlédne. Tak nevinná, ke všemu ještě malé dítě. Jak na něj hledí, vzbuzuje v něm lítost, kterou však stále přehlušuje vztek. Chvíli nad ní jen tak stojí, a pak se už neovládne. Nechce, aby jej ovládala pro ta její roztomilá kukadla.
Chtivé ruce se k ní natáhnou a pak…
Ticho.
Nic víc.

Místností, kde už je dávno tma, se rozlehne dětský naříkající pláč.
Kolénka přitáhla k bradičce, slzičky stékají po tváři, potůček krve řinoucí se z úst, rýsující se modřiny všude po těle, velké oči volající o pomoc.
Nikdo je neslyší.
Místnost je zahalená tmou. Tmou, která vše pohlcuje, která budí strach. Přesto malé klubíčko neštěstí se choulí v jednom z rohů v místnosti. Takhle tam už sedí několik hodin, noc je v plném proudu a měsíc s hvězdami jsou už dávno vysoko na nebi. Za několik hodin bude zase svítat a večer tohle možná přijde zas.
Možná.
Konečně dostane odvahu vstát, pohnout se. V děsivé křeči, jenž její tělíčko drželo, se nemohla odpoutat… až teď.
Všechno ji bolí. Celé tělo. Pohled upřený na okno - je tu dusno a ona by se potřebovala konečně pořádně nadechnout.
Čerstvý vzduch.
Otevře okno a pomalu si vyleze na jeho římsu. Z okna je vidět celá ulice. Úplně celá, nádherný výhled na místo, kde ona žije jako ve vězení a nikdo to vlastně neví. Nikdo, jen ona a její mučitelé.
Lehký chladný vánek laská její bolavé tělo. Uvolňuje a hojí její rány na těle i na duši. Cítí se lépe, ale to jen teď. Je klidná, smířená se svým osudem. Hledí na hvězdy, přemýšlejíc o všem, co ji napadne.
Myšlenka na smrt ji však velice překvapí a pohled spadne z výše dolů - na zem. Nemá chuť tu dále být. Chytne se římsy okna a pomůže si vstát. Chvíli hledí do dáli a pak už jen náhlý krok vpřed.
Krok, jenž mluví za vše.
Krok, který ukončil její trápení.
Krok pro ni nejlepší nadevše.
Rychlý pád, který však už dávno nevnímá. Myšlenka, co bude potom. Náhlé světlo? Temnota?
Ona už to ví…

Je ráno.
Výkřik náhle protne ještě tichou ulici, která se až teď začne probouzet do dalšího dne. Více a více lidí se začíná prodírat závěsy a záclonami, aby vykoukli z okna ven. To co vidí… nevěří.
Nevěří, že by se něco takového mohlo stát. Zrovna tady, ale kdo to vůbec je? A co se to vůbec stalo?

Ach, to je neštěstí.
Lidi se hromadí kolem bezvládného tělíčka, jež leží na chodníku.
Všude okolo je krev.
Všude.
Není to hezký pohled, mnozí odvrací znechucené tváře a zároveň litují.
Sirény policejních aut, která někdo přivolal, jsou blíž a blíž…
Avšak dívenka už neslyší. Osvobozená ode všeho, co ji kdy trápilo, co jí kdy přidělávalo starosti. Od bolesti, útrap a nevinnosti.
Strasti, kterými si musela projít - jsou všechny pryč a ona už nikdy nic takového nezažije. Tam, kde je, se k ní chovají hezky. Moc hezky, a jí se tam líbí.

Vše musela snášet, ale teď už nemusí.
Už nikdy…