Andor.cz - Dračí doupě online

Výcvik

Kapitola pátá

Rychle se oblékl do stejnokroje stopařů a spolu s Derekem chvatně opustili stan. Šel na nádvoří, kde se setkal s dalšími nastupujícími. Rihura nikde neviděl. Uvědomil si, že asi bude jedním z těch, kdo na nástup dorazí pozdě, neb se mohl převléknout až poté, co on s Derekem opustili stan. Přistihl sám sebe, jak mu přeje co nejnižší trest a přemýšlí, kde asi trávil minulou noc.

Stále se však ještě myšlenkami vracel k tomu snu. Nedokázal pochopit, proč by Derek šel v lese jinam, než jeho pán. Neznal místo ze snu a marně přemítal, kde by se tam asi vzala Kateřina s nějakým cizím raněným chlapcem a hlavně ho trápila ta pasáž, kde místo toho, aby šel k ní a pomohl jí, se jen ohlížel po Derekovi. Co asi bylo na té mýtině? Jenže to už tu byli skoro všichni.

Rihura však Joff ještě stále nikde neviděl. Uvědomil si, že o něho má strach, když se mu útroby zase postavily na odpor.

“Do dvojic podle stanů!” zvolal neústupně velitel. Všichni se přeskupili, jen Joff zůstal stát. Rihur tu stále nebyl a tak se nemohl pořádně zařadit za ostatní. Odevzdaně sledoval, jak si to k němu namířil stejný válečník, který si ho chtěl včera vybrat pro svůj výcvik.

“Jaké je vaše číslo?” zeptal se hlasitě válečník.

“Dvacet pět, pane” odvětil Joff přemáhajíc úzkost.

Velitel si ho zkoumavě prohlížel a pak si sám zkontroloval čísla na jeho medailonku.

“Kde je váš společník, dvacet šest?!” ptal se dál. Chvíli Joffovi připadalo, že vyburcuje kvůli chlapci celý tábor. V tu chvíli se však na nádvoří objevil Rihur, celý zadýchaný.

“Nejdu pozdě?” otázal se nesměle a Joff jen stěží potlačoval smích radosti. Úzkost povolila a on mohl konečně volně dýchat.

Rihur nakonec obdržel jen pokárání a podmínku, aby zítra přišel včas. Velitelé si pak rozebrali vojáky. Nejdříve podle zkušenosti a pak nováčky. Víceméně nebylo rozdělení na válečníky a hraničáře zapotřebí, protože se ukázalo, že první, základní, část výcviku, absolvují společně jak válečníci, tak hraničáři. Jednalo se o výcvik se zbraní.

Mistr Danwik, jak jej mělo oslovovat jeho šest svěřených hraničářů, vytrvale svým novým učedníkům, k nevoli válečníka, vysvětloval, že umění ovládat zbraň není pro hraničáře to nejdůležitější.

Den zahájili rozcvičkou. Poté vysoký, svalnatý a nevrlý krollí válečník s velkým potěšením přinesl několik různých zbrojí. Přinesl pro každého jednu od každého druhu. Poté přikázal, aby si oblékli zbroj vycpávanou.

“Tak, kdo mi poví výhody a nevýhody této zbroje v boji?” odmlčel se. Pozorně si prohlížel své svěřence. Nakonec mu zrak padl na jednoho barbara, který stál těsně vedle Joffa a svíjel se smíchy. Byl o něco silnější a starší než Joff. Zřejmě nikdy neviděl hřeben, protože měl vlasy zcuchané do mnoha malých uzlíků. Měl dlouhou hřívu černých vlasů sahajících až k lopatkám a ve tváři tvrdé rysy s ostrou bradou a nosem. Oči měl tmavé a obočí husté. Joff v něm poznal jednoho ze dvou starších hochů, kteří při cestě do tábora kopali do ležícího Rihura.

“Tak třeba vy?!” ukázal na mladíka a Joff si byl jistý, že to udělal schválně. Zřejmě neměl rád, když se někdo posmíval jeho metodám. Onen barbarský mladík na okamžik zaváhal než odpověděl: “Výhody, pane? Já nevím… Myslím, že nemá žádné. Když na nás někdo zaútočí, tak jeho meč tím projde jako nůž máslem. Vlastně by ani nemusel procházet zbrojí, vždyť to nekryje ruce… nohy ani hlavu. Pane,” dodal mladík a dál na velitele vzdorovitě zahlížel. Ten se však jen usmál.

Velitel obešel řadu mužů a náhle se ozvalo zapráskání bičem. Joff se lekl a stejně jako ostatní se prudce otočil. Ten barbarský mladík sice vykřikl a upadl, ale když ho potom velitel zvedal ze země a sundával mu zboj, ukázalo se, že nemá na kůži ani šrám. Joff se jen potutelně usmál, bohužel tak ovšem učinil zrovna ve chvíli, kdy se na něj ten černovlasý barbar podíval. Ihned se jeho pohled naplnil takovou nenávistí, že kdyby mohl pohledem vraždit, byl již Joff mrtvý.

“Vycpávaná zboj. Je lehká a pohodlná. Tu si vezme do boje ten, který se vyhýbá čelnímu střetu, potřebuje volnost pohybu a alespoň částečné krytí. Většinou špehové a nebo střelci. Nedejte se ovšem mýlit. I tato zbroj vám může zachránit život. Je účinná proti biči, praku, částečně proti malým bodným a vrhacím zbraním.

Dobrá a teď to ze sebe sundejte! Oblečete si nyní zbroje kožené…”

A tak to šlo až do oběda. Každý vyzkoušel všechny zbroje až po rytířskou, která Joffovi vyhovovala ze všeho nejméně. Rihurovi od vycpávané zase nevyhovovala žádná. Kožená ho na několika místech tlačila, šupinová byla těžká a špatně tvarovaná, kroužková ho tížila ještě víc, i když ta ho alespoň neškrábala. Plátovou už neunesl a zhroutil se v ní. Do rytířské tedy nemělo smysl ho vůbec oblékat, protože to dopadlo obdobně. Podle Joffa ovšem zkušený válečník věděl co dělá, když je nutil, aby si to všichni vyzkoušeli na vlastní kůži.

Černovlasý barbar vedle se Rihurovi neustále posmíval. Zřejmě proto, že na Joffovi nenašel nic, čemu by se mohl smát. O to se vlastně také Joff snažil. Nechtěl mu dát příležitost k triumfu. Ač se sám potýkal s nejrůznějšími obtížemi. Třeba už v kroužkové zbroji pocítil tíhu, ale stejně jako ten barbar nedal na sobě nic znát.

Snažil se nemyslet na malého Rihura Ihrnovského a nevšímat si ho, ačkoliv to šlo jen velice těžko. Kluk se ho pořád na něco vyptával, i když mu neodpovídal. A krom toho nešlo si nevšimnout neustálého barbarova posměchu určeném právě chlapci.

U oběda se nedočkali moc velkého odpočinku. Měli dost naspěch, aby se stačili najíst a pak honem ven a dál cvičit. Víceméně šlo jen o to, aby se naučili v jednotlivých zbrojích pohybovat a hlavně snášet pády. Opět měl největší problémy Rihur, který byl už tak unavený, že padl sotva se do té které zbroje navlíkl.

Černovlasý, barbarský, mladý muž se chlapci i nadále smál, jako by doufal, že se ho Joff zastane. Když tak neučinil ani v průběhu odpoledne, vypadal, že asi brzy pukne vzteky.

U večeře panovala dobrá nálada. Většina z branců a vojáků se smála. Jen nováčci byli spíše unaveni a moc nemluvili. Rihur byl obzvlášť zamlklý. Mlčel a nimral se v jídle. Za celý večer nespořádal ani sousto. Joff si uvědomil, že pokud chlapec nebude pořádně jíst, jeho šance na přežití výcviku je mizivá.

On to nezvládne.

Musí to zvládnout.

Není to voják, nemá krev ani duši válečníka.

Naučí se ji mít a pak bude stejný jako všichni ti, které nenávidíš.

Asi bych mu měl pomoci. Nemá žádné přátele bez pomoci nepřežije ani týden.

Nestojí ti za to. Ani ho neznáš. Důležité je, abys přežil ty.

On ale pomoc potřebuje, tak jako ji možná potřebuje Kateřina.

Pak bys měl pomoct Kateřině a ne jemu.

Sestře pomoci nemůžu, jemu ano.

Takový zmatek už Joff dlouho nepocítil. Celý svět jakoby stál proti němu. Náhle si připadal zcela bezradný. Nakonec jídlo dojedl a nezbývalo mu, než bezvládného chlapce, který mezitím podlehl únavě, odnést do stanu, kde na něho čekal Derek. Položil chlapce pod deku a sám ulehl vedle něho. Dereka tentokrát nechal spát venku. Nechtěl, aby první, co Rihur ráno uvidí, byl psí čumák, protože pak už by se z toho nemusel nikdy vzpamatovat.

Joff tak úplně nesouhlasil s vlastním rozhodnutím, ale kdesi uvnitř jej hřálo.

Ráno Joff dohlédl na to, aby tam chlapec dorazil včas, i když se s ním stále neodvažoval mluvit a vyhýbal se jeho vděčnému pohledu. Rihur byl ještě stále unavený, jako by snad vůbec nespal.

Další den cvičení byl stejně únavný jako ten minulý. Museli si vyzkoušet všechny zbraně od dýk a tesáků až po obouruční meče a těžká, válečná kladiva. Jenže Rihur nebyl sto vládnout čímkoliv větším a těžším než krátkým mečem. Joff něco takového pochopitelně očekával, stejně jako čekal i stálý zájem onoho černovlasého barbara ze včerejška. Jako by byl přímo posedlý, aby mohl Joffovi oplatit jeho posměšný úšklebek. Jenže ten se nedal nachytat. Byl stejně houževnatý a tak barbar nenacházel příležitost.

Nejhorší na tom ovšem bylo, že Joff se mu původně vůbec nechtěl posmívat, jen mu tak ten úsměv vyklouzl a nyní na to doplácí Rihur, který se i nadále stal terčem posměchu hlavně toho barbara. Cítil, že si je dva stále více lidí dává dohromady, jako by snad byli nejlepšími přáteli. Ostatně si Joff také uvědomoval, že to je to, čeho by chlapec nejraději docílil.

Už u oběda Rihur sotva pojedl, jak byl vyčerpaný. Joff o něho měl starost, ač se ji snažil sám v sobě potlačit.

“Jez!” vyklouzlo mu omylem a než si uvědomil, co se stalo, již nestihl uhnout chlapcovu pohledu. Zmocnila se ho panika, kterou se snažil všemožně zamaskovat: “Jez… Musíš mít sílu… nebo se ti budou neustále smát… A to přeci nechceš… ne?” Rihur na něho chvíli zíral s otevřenými ústy a pak do sebe začal bez odpovědi ládovat oběd mnohem rychleji.

Do večera se den vlekl, jako by se snad slunce chtělo kochat pohledem na cvičící hochy. Když po večeři ulehali ke spánku, Joff spatřil v očích Rihura nevýslovné pochopení a snad i… je to možné… Lítost. Jako by si z ničeho nic rozuměli beze slov.

A tak to šlo celý měsíc. Výcvik se zbraněmi se hrozivě vlekl a Joff se už pomalu začínal bát, že mezi hraničáři a válečníky není žádný rozdíl. Joff s Rihurem cvičili většinou společně, pokud jim to mistr válečník, Rudok, povolil. Ten černovlasý barbar, Tarol Sven, jak se jednoho dne povýšeně představil, se sice snažil mezi ně všemožně dostat, ale neměl příliš úspěch. A když se mu to náhodou podařilo, byl Joffovým obávaným protivníkem a postrachem malého Rihura. Zdálo se, že čím déle se snaží Joffa porazit, tím více roste jeho odhodlání.

Jenže Joff měl svých starostí dost. Kateřina, Rihur, útěk. Pořád ještě se nedokázal rozhodnout, a to již uplynul celý měsíc. Nyní se právě dověděl, že další výcvik již bude probíhat odděleně, což znamenalo, že bude s ostatními dalšími pěti budoucími hraničáři, mezi nimiž je i Tarol, trénovat pod Danwikovým velením a Rihur že zůstane mezi ostatními válečníky, což chlapec nesl velice těžce…