Andor.cz - Dračí doupě online

Tomáš a Lenka spolu začali chodit už dávno, už když jim bylo šestnáct let. Tehdy se potkali na škole a oba věděli, že k sobě patří. Přitahovaly je nejen společné zájmy, ale i chuť poznávat něco nového, něco tajemného, oba zajímala hlavně okultní věda spojená se satanismem. Když byste se jich ovšem zeptali, jestli věří v Satana, tak se vám vysmějí, že je to jen povídačka pro děti. Když se poprvé v tom sladkém roce plném lásky políbili, tehdy se začal odvíjet jejich příběh.

…

„Nikdy tě neopustím, vím, že je to navěky.“ Lehce se usmál a znovu se sklonil k Lenčiným rtům, které pro něj byly v tu chvíli tou nejsladší věcí, co kdy mohl ochutnat. Rukou projížděl mezi dlouhými blonďatými vlasy, které sem tam nahodily kudrlinku. Tahle malá nedokonalost z ní dělala anděla. Rád říkával, že je jeho „temný andílek“. Také na to vypadala, tvář měla bez jediného pupínku, rty nádherně plné a postavu, že by jí kdejaká modelka mohla jen zdálky závidět, a to jí bylo teprve šestnáct. Tomáš byl naproti ní mohutný, jeho vlasy měli barvu usušené slámy, malinko delší a mnohdy pořádně rozčepýřené. Nikdy si s tím hlavu nelámal, vždy jen zatřepal hlavou a nechal je popadat jak chtějí na jeho široká ramena nebo je urovnal zkušeným pohybem ruky za uši.
Ráda si s jeho vlasy pohrávala, pletla z nich culíčky, copánky, dávala mu do nich střapečky, no vystřídal na hlavě plnou řadu účesů, některé měl na den, některé i na víc.
„Chci, aby to tak bylo.“ Z jejích úst to znělo tak nádherně pro jeho uši, až se celý zachvěl a musel ji pohladit po ruce a usmát se.
Náhle sáhl rukou za záda a z kapsy vyndal malý vyskakovací nožík, mezi sebe a Lenku položil svíčku a uchopil její ruku do své. Jeho pohled byl zaslepený nádhernou a nehynoucí láskou.
„Pokud se tedy tak má stát a my se nikdy nerozejdeme, tak ať to máme i stvrzené před samotným peklem.“ Znovu se na ni usmál a ona mu úsměv oplatila, věděla co bude následovat a nijak se nebránila, nechala špičku nože jemně proniknout svou kůží na prstu. Když se objevila první kapka krve, tak Tomáš nůž otřel a udělal to samé sobě, pak vzal její ránu a přiložil si ji na svou. Byla to pro ně kouzelná chvilka. Náhle se ona naklonila a políbila ho, pak mu dala z prstu ochutnat svou vlastní krev. Přejela po jeho rtech a Tom se na ni díval, přímo do očí si hleděli, bylo to velmi silné pouto v tu chvíli. Chytil ji za zápěstí, aby si tu chvíli vychutnal, a tak jen jemně pohybovala prstem. On si pomalu olízl rty a nechal si chvilku chuť její krve v puse. Byla sladká jako ona, jen na konci měla lehce hořký dovětek, když ji polykal. To samé udělal i on jí a ona přijala, olízla smyslně jeho prst, její jazyk se jako had obtočil kolem jeho prstu a její rty prst objaly jen proto, aby ho mohla sát. Tom zavřel oči a vychutnával si ten slastný pocit blaha a vzrušení. Když už to nemohl vydržet, pevně ji druhou rukou chytil za vlasy a náhle zatáhl dolů, aby se mu musela podvolit, z jeho stisku a zrychleného dechu bylo cítit, jak moc je vzrušený. Divoce ji políbil a pak povalil na zem, kde z ní strhal věci a vášnivě se s ní pomiloval. Nechala se sebou takhle manipulovat, tahle submisivita se jí velice líbila a i ona měla co dělat, aby se udržela a nekřičela při mohutných přívalech vzrušení, aby se neprobudili její rodiče. Na konci se oba svalili na postel vedle sebe, šťastní a spokojení, schoulila se do klubíčka a přitulila se k Tomovi zády a nechala ho, aby ji objal a v noci hřál. Té noci však neměl mít klidné spaní, zdál se mu sen.

…

Den byl nádherný a on jel na motorce se svým dobrým kamarádem za zády. Věděl, že jede za ní a příteli povídal, jak ji miluje, těšil se na ni a moc si přál mu ji představit. Když dojeli na místo, tak ho však moc vřele nepřivítala, jen letmou pusou na tvář s podivným pohledem, zatímco na jeho přítele se nádherně usmála, jak to uměla jen ona. Tom si připadal v tu chvíli velmi odstrčený. Když se seznámili, pozvala je dál.

Pak si jen vzpomínal na ten sen, měl z něho útržky, náhle se probudil a prostě něco zapomněl, jediné co věděl, že v tom snu nebyl on tím, koho Lenka chtěla a po kom tak moc koukala. Ten sen rychle vyhnal ze své hlavy.

…

Jak roky plynuly, byla tato noc pro něj stále nezapomenutelná, na sen již dávno zapomněl. Dnes, v den jeho pětadvacátých narozenin, však neseděl s Lenkou u ní doma nad svíčkami, ale ležel v nemocnici s těžkým mozkovým nádorem. Nikdy nevěděl proč se tak stalo a čím si ho zasloužil a ani proč ho postihl tak brzo. Vždyť byl jeho život šťastný, byl s dívkou svého srdce a nadevše ji miloval. Lenka teď u něj seděla na pokoji a hladila ho po hlavě, po té samé hlavě, kde dřív byly jeho vlasy, se kterými si tak ráda hrávala. Nyní však byla Tomova hlava holá, popleněna mnohým ozařováním. Jeho dech byl přerývavý, mnohdy kašlal až krev a jeho stav byl velmi zubožený. Z toho kluka, který byl dříve plný života a lásky, postupně všechno odcházelo, jediné co ho však drželo při životě, byla jeho láska k Lence. Nyní však měl slyšet ještě horší věc, než pro něj byla smrt.
„Musím ti něco říct, Tome... jen nevím, přijde mi to hnusné, ale nemůžu dál.“ Jeho oči se zastavily na jejích, v tu ránu sklonila svůj pohled k jeho ruce. „Už nemůžu dál a myslím, že bude lepší, když se tu pravdu dozvíš.“ Jemně si oddychla, aby mohla povídat dál „Víš, já už sem za tebou nemůžu nikdy přijít, mrzí mě to, ale tohle není život, jaký jsem si představovala. Vím, že si teď o mne budeš myslet, jaká sem bestie, ale věř, že tě mám svým způsobem ráda. To co jsme prožili bylo nádherný, ale já tady nemůžu každý den sedět a vidět, jak vyprchává život z tebe a mě se život venku zase ničí. Začala jsem proto před pár dny chodit s Markem. Milujeme se, je mi to líto.“ V tu chvíly by se v něm krve nedořezal, jeho největší přítel se během chvíle stal jeho největším nepřítelem. Zatmělo se mu před očima a začal kašlat, byl to zlý a dávivý kašel, který chvilku trval, než ho dostal pod kontrolu a mohl něco říct. „Cože? Ty mě chceš říct, že už nechceš bejt se mnou? Teď, když tě nejvíc potřebuju? A ještě začneš chodit s mym nejlepším kamarádem?!“ Smutně se na Toma zadívala a kývla, to kývnutí pro Toma znamenalo odpověď na vše. Neztropil další vyrvál, ani nemohl, jen jeho oči se zaleskly a tak je zavřel, otočil hlavu na druhou stranu od Lenky a pustil její ruku. „Odejdi, prosím.“
Smutně vstala a beze slova odešla ke dveřím, když otevřela tak uslyšela jen: „Nezapomeň, co sme si slíbili, budem navždy spolu... navždy.“ Pak již odešla, dveře se pomalu zabouchly a Tomáš zůstal ležet v bílém pokoji sám, jen se svými vzpomínkami.

…

Dva dny na to se Lenka s Markem, který byl úplným opakem Tomáše, měl krátce střižené černé vlasy, tvrdší rysy a rozhodně o něco hrubější vzezření, bavila u něj doma. „Víš, nechtěla jsem mu to tak říct, ale už to vážně dál nešlo. Miluju tě, Marečku, a pro něj bude lepší, když to bude vědět.“ Marek jen souhlasně přikývl a než stačila říci cokoliv dalšího, tak ji začal líbat. Pro ní byl touhou, sex idolem a ona ho chtěla, byla znovu zamilovaná.
Oba se s Markem seznámili při jedné takové malé seanci, byl hlavním představeným veleknězem malé sekty, jež se nazývala „Satanovy děti“. Byly tam mladí lidé, co hledali zábavu, ale i lidé, kteří v Satana věřili opravdu, Tom k nim nechtěl vstoupit, ale Marek ho pořád přemlouval, měl pádné argumenty, ale Tomovi se tam něco nezdálo. Nechtěl být členem něčeho, co ho jen zajímalo, ale přitom v to zas tolik nevěřil. Bylo to skoro před rokem, než u Toma vypukla nemoc, oba dva se tam šli jen podívat a v tu dobu k nim právě promlouval Marek. Zúčastnili se tehdy jen malého sezení, ale nevstoupili. Marek se však velmi náhle stal, možná díky velmi důvěřivé Tomově povaze, jeho nejlepší přítelem, avšak ani po té k nim s Lenkou nevstoupili.
Ona však netušila, že ji čeká ještě horší osud než Toma. Když Markovi už nic nestálo v cestě a v jejích očích viděl velkou oddanost a zamilovanost, tak pro něj nebylo těžké ji přemluvit, aby k nim do sekty vstoupila a aby se připojila i na větší seanci než byla ta, kterou s Tomem navštívila.
Ten večer si oblékla černý korzet obepínající její plnou hruď, vzala si k němu stejně černou sukni s železnými sponkami a krásné tmavé lesklé kozačky, rty si namalovala sytě rudou rtěnkou a celý obličej pokryla bílým pudrem. Vypadala v tu chvíli jak gotička, které můžeme vidět na každém obrázku v nesčetných internetových odkazech, ale byla opravdu nádherná.
Marek pro ní přijel svou tmavě modrou mazdou přesně v jedenáct hodin večer, a když nasedala, tak ho polibek neminul. Byla šťastná, že je s ním. Když přijeli na místo, které bylo na okraji města, kde se světla lamp potkávají s krásným lesem, plným vůně a života, uviděla, jak tam již čeká asi deset lidí s černými kápěmi na hlavách. Vystoupila a slušně pozdravila, nikdo si jí však nevšímal. Když chtěla chytnou Marka za ruku, že půjde s ním, tak se k ní najednou moc neměl. Popadl ji za zápěstí a táhl k čekajícím lidem. Trošku fascinovaně se na něj zadívala, ale nic nenamítala.
„Tak jdem, jdem, už máme velký zpoždění, krucinál,“ zavrčel Marek a všichni se rozešli za nimi hlouběji do lesa. „Marku, přestaň se mnou tak tahat, snad můžu jít sama, ne?!“ po chvíli jí došla trpělivost a musela se ozvat. „Jen bys zdržovala, tak dělej!“ okřikl ji a dál táhnul. Tohle se Lence už ale nelíbilo, začala se lehce bát. „No tak, Marečku, pusť mě, opravdu se mi tohle tvoje zacházení nelíbí, já chci domů.“ Snad jako by neslyšel a jen ji tvrději zmáčkl.

…

V tu dobu se Tomáš probudil, těžce dýchal, kašlal a nemohl popadnout dech, jako by ho někdo škrtil. Ztěžka se posadil na posteli a podíval se z okna do černé noci. Lehce se usmál, noc byla nádherná, bylo to již jen zřídka kdy se usmíval, ale dnešek se mu opravdu líbil. Měsíc krásně svítil a hvězd bylo taky dost a hlavně jasno. Jeho oči se pak stočily na prst, do kterého se píchl a kterým dal slib, že Lenku nikdy neopustí. Zavřel oči a lehce, bezmyšlenkovitě se jím dotkl vlastních rtů a políbil ho... myslel na ní. Pak znovu pomaličku usnul.

…

„Tak sakra přidej!“ ozval se a znovu ji zatáhl, že až zaškobrtla a upadla na zem. Neurvale ji postavil na nohy a zas se dal do kroku „To seš tak nešikovná, že neumíš chodit, nebo co?!“ Lenka už plakala, nevěděla, co se to s jejím milovaným děje, takovýhle nebýval. Než s ním začala chodit, tak to býval veselý člověk a hlavně moc hodný, pomáhal jí ve chvílích, kdy Toma posedla ta hrozná nemoc. Teď to byl ale jiný člověk, zlý a ona litovala, že ho vůbec poznala.
Za chvíli dorazili na menší palouk, který ozařoval měsíc. Tam již stáli další dva lidé v kápích, uprostřed byl nakreslený velký pentagram a na každém cípu hvězdy hořela rudá svíce. Vítr se tam přes stromy nedostal, takže ani oheň nedělal žádné taneční kreace, jen si tak pomalu plápolal.
Marek ji dotáhl doprostřed kruhu a tam ji pustil, v tu ránu se na něj podívala a už, už chtěla udělat krok stranou a zmizet z toho prokletého pentagramu, když ji zastavila velká facka od něj. Podlehla jí a sesula se k zemi. Začala znovu plakat a držela se za bolavou tvář, dívala se po přihlížejících lidech v kápích a čekala nějakou pomoc, nějaké slovo na její obranu, ale marně. Nikdo nic neudělal, jen tam tak stáli do kruhu jako špatně vytesané sochy.
Náhle jeden z nich zvedl ruku a promluvil k Markovi: „Nyní nadešla chvíle, kdy se této dívce dostane té cti potkat velectěného mocipána. Nechť obřad započne.“ Lenka s hrůzou v očích poslouchala, co ten muž povídá a až velmi pozdě jí došlo, že tato sekta není sektou, která věří v člověka a je normální, ale že to jsou fanatici, kteří věří v něco nadpřirozeného, věří v Satana.
Chtěla se na ně rozkřiknout, ale místo toho z ní strachy vyšel jen usedavý vzlykot a pláč. Zakryla si rukama obličej, v puse cítila slanou chuť svých slz.
Marek k ní přistoupil a s ním ještě další tři muži, každý ji chytil za jednu končetinu a začal ji svazovat. Když se pokoušela bránit, tak jen schytala od Marka další rány do obličeje, ještě silnější než před tím ta facka. Začala krvácet a nyní se ji v puse mísily slzy s krví. Z té pachutě jí bylo na zvracení. Muži ji roztáhli ruce i nohy a přivázali k zabodnutým kolíkům v zemi, pak z ní strhali oblečení a teď tam ležela nahá, potřísněná vlastní krví a bezmocná.
Její rádoby přítel na sebe navlékl také kápi a pomalým krokem přešel k její hlavě, potichu se zasmál a zašeptal: „Tak tohle jsi holčičko nečekala, co?! Že se ti dostane až takovéhle cti!“ Pak se zase zvedl a udělal krok zpět za pentagram, ostatní se postavili dokola. Jeden muž se podíval zpod kápě na Marka a zaťukal na hodinky „Bude dvanáct, tak začnem.“ Marek vytáhl velký zdobený nůž do levé ruky a do pravé si dal knihu, z které začal předčítat.
„IA MASS SSARATU! Já Tě vzývám ohněm GIRROVÝM. Závojem potopeného Varloorni a světlem SHAMMASHINÝM. Já Tě volám, přede mne, jako viditelný stín.Ve viditelné formě, aby jsi střežil a chránil tento posvěcený kruh, tuto Svatou bránu. Ať ten, jehož jméno je nevyslovitelné, jeho číslo nepoznatelné, kterého ještě nikdo nikdy neviděl, žádný geometr nezměřil a kterého ještě žádný mág nevolal. VOLÁM TĚ ZDE TEĎ. Povstaň, u ANUA Tě vyvolávám! Povstaň, u ENLILA Tě vyvolávám! Povstaň, u ENKIHO Tě vyvolávám! Přestaň být EGURROVÝM spáčem. Přestaň lhát nepovstávající pod Horami KUR. Povstaň, z jam starodávných holocaustů. Povstaň, ze starého bludiště NARR NARRATU! Přijď, u ANUA! Přijď, u ENLILA! Přijď, u ENKIHO! Ve jménu Úmluvy, přijď a povstaň přede mnou! IA MASS SSARATU! IA MASS SSARATU! IA MASS SSARATU ZI KIA KANPA! BARRGOLOMOLONETH KIA!SHTAH!“
V tu ránu do Lenčiného srdce dopadl nůž, projel lehce a nedělalo mu velké potíže způsobit velké krvácení, které ji pomalu začlo dávit a dusit, měla plnou pusu krve a nemohla dýchat, věděla, že je to její poslední chvíle a vyčítala si velkou chybu, kterou již nemohla napravit. Poslední její myšlenka byla na Tomáše, jak ji vždy miloval. Pak se jí plíce zalily krví a Lenka již nepoznala, jaké je to být dítětem Satanovým.

…

Tomáš se ze snu usmíval, nic ho v tu chvíli netrápilo, měl nádherný sen. Byl zase zdravý a seděl v pokoji naproti Lence. V jedné ruce nůž a v druhé ruce její dlaň. Usmál se a lehce bodl do její kůže, kde se vyrojila kapička krve. Pak bodl sebe a spojil je v krevní pouto. „Prožijem spolu všechno, jsi mým temným andílkem... Nikdy tě neopustím, vím, že je to navěky.“

…

Ráno bylo krásné, zalité sluncem a veselým povykováním dětí, co šly právě kolem oken nemocnice do školy. Sestřička vzala léky a šla se podívat na běžnou ranní obchůzku pacientů. Když však vstoupila do Tomova pokoje, zjistila, že jeho život se zastavil nadobro. Přivolala tedy smutně doktora, který pouze konstatoval smrt kolem dvanácté hodiny noční. Sestra všechno zapsala a zakryla mu pomalu hlavu běloskvoucím prostěradlem. Poslední, co viděla, byl jeho úsměv na rtech. „Aspoň zemřel šťastný,“ tiše konstatovala a pro sebe si za něj pronesla tichou modlitbu.