Andor.cz - Dračí doupě online

„Dobrý den vinčuji dobrý pane.“ ozval se hlas, který jsem rozhodně nečekal. Ne tady. Byl tak vřelý a přátelský. A poslední dobou jsem zvyklý spíš na křik, řev a rychlý útěk.
Zvednu hlavu od šálku dobré teplé kávy, z které vychutnávám každou kapku, nasávám esenci, jakoby to bylo to nejcennější na světě.
„Dobrý podvečer i vám.“ Popřeji neznámému mladíku a zadívám se mu do očí, které mi prozradí více, než tisíce slov.

Vzrušené výkřiky uspokojení. Tma, je zatmění měsíce, je máloco vidět, ale výkřiky jakoby vedly neznámého pozorovatele přímo k tomu jednomu místu. Výdechy a nádechy milenců. Jejich spocená těla. Dívce může být tak pětadvacet a je velmi pohledná. Má krásná ňadra.
Znovu hlas té dívky, ale právě křičí a to bolestí. Venku je deštivo, kapky stékají po oknech. Ve světničce, ke které patřila ta okna je hezky útulno a teplo. Něco se chystá. Je tam starší žena. Atmosféru narušuje shon. Křik dítěte. Je takový malý a ošklivý.
Ten stejný barák. Ale je krásný letní den. Ptáci vesele zpívají. Venku přede dveřmi si hraje malý chlapec. Sotva se batolí, ale už teď je jasné, že to bude pěkný lump. Vedle sedí ta dívka, jeho matka. Něco přebírá a usmívá se. Je to kouzelný úsměv.
Dětský smích se ozývá teplým jarním ránem. Jsou u potoku a cákají se navzájem. Jeden chlapec stojí opodál, zřejmě je mu zima. Sleduje ostatní. Smích pokračuje, přibíhají k němu nějací další chlapci a smějí se. Zvedají ho, brání se, stále jen smích. Voda se rozstříkla, jak chlapcovo tělo dopadlo doprostřed potoka. Topí se, i když je tam minimální hloubka, leží na zádech. Jeden z chlapců, kteří ho tam házeli se nesměje, vlastně už smích nezní. Tomu chlapci se z nosu řine krev.
Nějaký mladík, stále ten stejný, ale už starší. Může mu být tak patnáct. Drží dívku za ruku. Něco říká, dívka se usmívá. On je vážný, pak to ta dívka nevydrží a začne se nahlas smát. Okolo nich je nakonec víc děvčat a všechny se mu smějí. Objeví se slzy na jeho tváři a on uteče. Děvčata se stále smějí. Až na jedno. Stojí trochu stranou a sleduje utíkajícího chlapce.
Už to není mladík, ale mladý muž. Je mu minimálně dvacet. Něco říká té dívce, která se tenkrát nesmála. Pak ji nesměle políbil. Nesmělý polibek přešel v krásné vášnivé líbání. Vše je tak krásné, dojemné a romantické. Strašně emotivní.

Zornička mého oka se opět zaostřila na tvář je o málo starší, než v tom posledním vjemu. Nezadržel jsem to a jedna slza opustila mé oko a svou pou» ukončila na tváři.
„Můžu vám nějak posloužit mladý muži?“ zeptám se ho po kratičké pomlce. Ten, kdo nemá stejný dar jako já, by neuvěřil, že za tak krátkou chvíli se dá vidět prakticky celý život.
„Ano mistře. Slyšel jsem, že ovládáte jisté umění. Měl bych otázku. Prosím.“ Je tak mladý a už se chce ptát starce, jaké bude jeho stáří. Jeho blonďaté vlasy jsou ještě plné síly, stejně jako jeho ruce. Určitě je…

Hlasité údery kladiva, kterak dopadává na kovadlinu rozeznívají celou kovárnu. Mužovo spocené tělo se leskne v žáru výhně před ním. Ková s obrovskou zručností. Opravdová mistrovská díla.

Ale přitom tak jemný obličej. Vůbec se to k němu nehodí. Nevšimnout si těch mozolů, tak mne to ani nenapadlo.
„Ptej se. Možná ti odpovím.“ Povzdychnu si. Ale stejně jsem to čekal.
„Před měsícem jsem si vzal jednu dívku. Jmenuje se Alisha. Hrozně moc ji miluji a přemýšleli jsme o dětech. Ale co jsem slyšel, tak je taková špatná doba na to přivést dítě na svět. Chtěl bych jen vědět, zda to má cenu. Nechci, aby naše dítě trpělo.“ Vypověděl mi, co měl na srdci

Malebná chaloupka, přesně ta, kterou už znám. Mladík je o něco starší, vlastně o několik let. Dívka je těhotná. Vypadá to na dvojčata. Dívá se ze dveří na svého manžela, který štípá dříví. Jeho malý asi pětiletý syn mu pomáhá. Nosí mu malé kousky dříví. Dívčina sukně se zavlní, protože z chalupy se vynořila malá holčička. Je jí něco přes dva. Dívá se na otce a staršího bratříčka.
V příští chvíli se idilka změnila v peklo. Z dívčina hrdla trčí opeřený konec šípu a ona upouští džbán s mlékem. Malá holčička si to ještě neuvědomila, ale její manžel už ano. Rychle se rozhlédl a chystal se použít sekyru na obranu, ale než to stihl udělat, tak se další tři šípy zabodly i do jeho těla. Před chaloupkou se objevilo několik vojáků. Malý chlapec objímá umírajícího otce. Krev je všude, kde je vidět. Jeden voják mu usekl mečem hlavu. Malé děvčátko stojící ve dveřích začalo plakat. Nejen kvůli tomu, že šlápla na jeden střep ze džbánu, ale také proto, že maminka se o ní najednou nestará a ti pánové nevypadají příjemně. Ale byl to jen chvilkový pocit. Další šíp ukončil její život a několik zapálených pochodní přistálo na střeše.
Kdysi snad krásná mýtinka kousek za vesnicí, ale nyní se s ní žene pět jezdců ve zbrojích na koni. V povzdálí vzplála kdysi malebná chaloupka. Zřejmě lehne popelem. Byla celá dřevěná.

Na chvíli nevím, co říct. Hlavou mi blesknou možné varianty, jak by mohlo vše proběhnout. Uplyne několik vteřin. Opřu se a zahledím se někam do stropu.
„Ano. Měli byste si je pořídit. Přinesou vám mnoho radosti.“ Odpovím mu. Nevypadá moc spokojeně, protože jsem přemýšlel celkem dlouho.
„Jste si jistý? Nevy..“ začal, ale já jsem ho přerušil.
„Jsem si naprosto jistý. Ještě dnes začněte. Bude to krásný a silný syn.“ Odpovím mu. To už mu zřejmě stačilo. Usmál se, aby se úplně uklidnil.
„Mockrát vám děkuji pane. Můžu pro vás něco udělat?“ nabídne se mi.
Jen zavrtím hlavou.
„Ne, děkuji. Stejně jsem již na odchodu.“ Odpovím mu, dopiji kývu, která mi zbyla v šálku a zvednu se od stolu.
„Jsem rád, že jsem tě poznal Eldvine.“ Povím mu, když ho plácám po zádech. Otočil se a ještě za mnou zavolal: „Já též mistře Belzare! Já též!“

Už nejsem nejmladší a tak podzimní větřík, který pročísl mé husté šedé řasy a několik delších bílých vlasů, mne donutil se otřást. Zima je již za dveřmi. Sevřel jsem ve své staré ruce svou hůl a dal se na pochod někam dál.

Tento příběh jsem jednou vyprávěl. A ptali se mne, proč jsem mu tak poradil. Nemohl jsem jinak, než jim odpovědět, že je mnoho věcí, které se těžko vysvětlují, ale já o nich vím.
Byla to ta nejlepší možnost.
A celou dobu byli neskonale š»astni…