Andor.cz - Dračí doupě online

Je čas

Kapitola šestá

Alexandria ještě celý měsíc zůstávala v Chrámech vědění, jako by se nedokázala ze dne na den rozloučit se svým dosavadním životem, ke kterému neodmyslitelně patřila i trojice představitelů v radě Ikzinog Dimek, Anders Lightwielder a elfí mág Sajgon.

Tolik již věděla o jejich dobrodružstvích, která s velkým zájmem poslouchala od Amyly, kněžky bohyně Oxarien, která je vázána svým kněžským závazkem říkat pravdu. Bála se totiž, že její mistr, učitel a přítel, by mohl ledacos zatajit. Ne snad bezdůvodně, ale její zvědavost nesměla, alespoň podle ní, zůstat neuspokojena.

S mistrem Sajgonem neměla zrovna přátelský vztah, neboť, ačkoliv byl jedním ze tří elfů na Granielu, přísně dodržoval etiketu, a tak s ní málokdy hovořil jinak než v rámci zdvořilostních frází. Prohlédnout ty jeho bledé, hluboké oči se zdálo být nemožné, a tak ani netušila, o čem přemýšlel, když s ní hovořil. Neodvažovala se použít na něho příslušné zaklínadlo pro odhalení cizích myšlenek, neboť jí bylo jasné, že by to zjistil. A nebylo to zrovna nejzdvořilejší, vloudit se někomu do hlavy.

Oproti tomu od Anderse Lightwieldera ani nechtěla nic znát. Nezáleželo jí na něm. On, ačkoliv největší z theurgů, ji nezajímal. Hlavně proto, že to kvůli němu Ikzinog tolik trpěl v posledních letech. Vlastně celých padesát pět let ode dne, kdy skládal přísahu.

To byl ostatně příběh, který od Amyly toužila slyšet nejvíce, jak to bylo s jejich přísahou…

"Oheň sžírá slzy a pláč,
ač dnes již vím proč a nač
ti skřeti napadli nás…

Přátelství nás dvou
zní písní dojemnou,
v lukách spojenou.

Dni plné bolesti
přátelství proklestí
až tam, kde nyní sní…

Ty život jsi mi zachránil,
já věrnost přislíbil,
o přátelství snil.

Tolik už je to let,
kdy v mém srdci roztál led,
já nerad bych se plet.

Jakýpak je osud náš?
Kolik toho vlastně znáš?
Já vím, pro co oči máš!

Chrámy v dálce jsou tvůj sen
a já přítel jen,
v nich skrývá se tvůj den.

Je tam slib, který nedává ti spát,
a já už vím, že musím dát
duši svou, snad.

Jen běž a přísahej,
na mé obavy nedbej,
na mě nečekej!

Obavy mé, ty mě neskolí.
Vím, co slib přátelství stojí
a srdce bolí…

S tebou půjdu i do pekel!
Nebojím se už velkých Chrámových skel!
S tebou půjdu, jsem tvůj přítel…

I já budu přísahat,
slib bohům pokládat,
neboj, už víc nebudu se hádat.

S tebou půjdu i do pekel!
Nebojím se už velkých Chrámových skel!
S tebou půjdu, jsem tvůj přítel…



Tak zněla píseň, kterou Ikzinog složil a zazpíval tenkrát, když se jeho nejlepší přítel Anders rozhodl vstoupit do Chrámů vědění a přijmout tak nabídku a žádost tehdejšího vrchního theurga, Slavomíra Hunomichra. Ten byl již starý a přál si, aby to byl právě mladý Lightwielder, kdo nastoupí na jeho místo.

Anders samozřejmě byl obeznámen s tíhou slibu, který každý nový člen skládá bohům. Takový slib umožní tomu, kdo ho složí, znát některé věci budoucí - ovšem s tím, že to, co vidí, nesmí nikomu říci a nesmí ani sám zasáhnout. Může dávat rady a může pomáhat, ale nesmí třeba zachránit vlastním přičiněním někoho, kdo měl zemřít, nebo zabít někoho, kdo měl žít…

Rozhodl se, že skutečně přísahu složí. A i Ikzinog přistoupil k tomu slibu, který by jinak dobrovolně nikdy neskládal. Vidina věčného přátelství poháněla srdce člověka, kterého jinak ve všem provázela obrovská smůla.

Od toho ta vnitřní zášť mezi princeznou a vrchním theurgem:

“Andersi, v těchto zdech platí, že ten, kdo složí přísahu, zde má své místo.” Mistr se chvíli odmlčel, aby v mladíkovi vystupňoval určité napětí a zvědavost. Netušil ovšem, že spolu s ní vystupňuje i úzkost, kterou Anders cítil od chvíle, kdy do ticha vnikla slova jeho přítele Ikzinoga, skládajícího přísahu. Mladík stál a hleděl šedovlasému starci do očí. Ten v jeho tváři spatřil děs, tísnící jeho duši a rozhodl se to podivné trápení ukončit. Až snad příliš pozdě pochopil, z čeho pramení Andersův strach.

“Ale my, kteří víme, jsme již nyní srozuměni s tím, že tvůj přítel Ikzinog svůj slib poruší. Já se toho již nedožiji, ale ty poznáš, kdy to bude.”

Teprve, když slova dozněla, pochopil starý Hunomichr, jak pevné a velké bylo přátelství obou učňů. Zadíval se totiž hlouběji do Andesových očí a uviděl, jak se z nich vytrácí lesk a barva opouští jeho líc. To již šedovlasý mistr věděl, že mu to neměl říkat. Chlapec sám by nejspíš takovou informaci dopředu nikdy nehledal, protože by Ikzinogovi plně důvěřoval. Uzřel jasnou, prosebnou otázku, kterou by Anders nikdy nevyslovil, ale jistě by ho trápila do konce vlastního bytí. Vrchní theurg se zkrátka nevydržel déle dívat, jak z jeho nejlepšího žáka odchází vůle k životu a rozhodl se jeho nevyřčenou otázku zodpovědět:

“Proč jej tedy nechávám přísahat? Protože i já skládal stejný slib jako vy, protože i já jsem vázán stejnými pravidly. Mohu vidět budoucnost, ale rozhodnutí, co s ní, musím nechat těm, kdož ještě nepřísahali. Nesmím zasáhnout. Kdybych z moci toho, že vím, co Ikzinog udělá, zabránil jeho slibu, způsobil bych zlo třikrát takové, jaké způsobí on a to samo bude ještě třikrát větší než bez jeho přičinění. Takový je náš úděl, můj mladý učedníku. Zklamal jsi mne, myslel jsem, že jsi to již dávno pochopil…” hlas mu selhal. Uviděl, jak se v Andersově tváři zračí takové zoufalství, které si starý muž jen stěží dokázal představit.

Anders se zadíval do bezstarostné tváře svého přítele. Veden zoufalstvím, podíval se i na druhého přítele, elfího mága Sajgona. K Sajgonovi neměl tak silné pouto přátelství, ale nyní hledal pomoc a porozumění. Sajgon vždycky tvrdil, že zná jejich budoucnost, aniž by musel přísahat. Dlouho se to z něj snažil vypáčit a jen kvůli Ikzinogovi se mu otevřeně nepostavil. Snad i elf měl takové důvody, že na Anderse nikdy nezaútočil. Každopádně Sajgon pohled opětoval. Čekal, že se na něho Anders podívá.

Jen na kratičký okamžik si ti dva hleděli do očí. Mladý Lightwielder z elfovy tváře však nedokázal nic vyčíst. Celý svět a všichni bohové jako by byli proti němu. Do dnešního dne Anders plně věřil, že osud má každý ve svých rukou. Pokud je to tak, pak existuje ještě jistá naděje…

Anders cítil obrovskou bolest. Bál se, že již nikdy nebude moci pohlédnout Ikzinogovi do očí. Představil si, jaké to bude, až budou mít společný pokoj a on mu nebude moci říct, co se o jeho budoucnosti dozvěděl. Věděl, že bude tázán, co ho trápí, stejně jako to, že nebude smět odpovědět. Nedokáže se tvářit, jako by se nic nestalo. Jak se ostatně má kamarádit s někým, kdo jednoho dne možná zmaří jeho celoživotní boj za dobro a mír? Dokáže být i nadále Ikzinogovým přítelem? Sám sobě nedokázal s jistotou odpovědět, zda svému dlouholetému příteli dokáže lhát. O to to bylo horší, když si zcela reálně dokázal připustit, že by Ikzinog svou přísahu porušil, přestože se tak ještě nikdy nestalo.

Anders toužil utéci. Rozběhnout se a nezastavit, dokud bude mít alespoň trochu sil. Ta touha byla silnější než on, ačkoliv se jí vzpíral. Anders nebyl z těch, kteří utečou při sebemenší známce nebezpečí, a proto byl nyní sám sebou velice překvapen a zmaten.

Do Ikzinogových uší dolehl jeho vlastní, jakoby vzdálený hlas: “A tímto bych chtěl předem poděkovat všem bohům…”

Klap… klap… klap…

Jen dupot Andersových bot přerušil posvátnou harmonii panující ve Velké síni, když pronikl ozvěnou chrámové klenby. Davem všech přítomných to zašumělo, jen kněží zůstali až nepřirozeně tiší, aby zachovali alespoň něco z předchozí panenské atmosféry. Nikdo se za Andersem nevydal a nepřišel mu ulehčit jeho trápení.

Sajgon jen bez hnutí stál a všechno sledoval nepřítomným pohledem a v duchu se neustále vracel k oné noci, kdy se změnil, kdy se mu v nočních tmách poprvé zjevil Q. Quincy Wane, mladý člověk, stižen prokletím věčného života a cestováním mezi světy. Proč Q? Proč jsi mi tenkrát odhalil budoucnost? Bylo to skutečně tak nezbytné? Příliš dobře si Sajgon uvědomoval, proč to tehdy Q udělal. Chtěl ho tak naučit soucitu, kterému ho nedokázal naučit nikdo jiný. Přesto by si nyní Sajgon přál, aby to nikdy neudělal. Býval by nejspíš již dávno na Anderse zaútočil. Ten by se mu nemohl ubránit a Ikzinog by sice svého přítele chránil, třeba vlastním tělem, ale s jeho smůlou by beztak neměl šanci. A tak by nebylo Anderse ani Ikzinoga, nebyl by nikdo, kdo by porušil slib. Měl jsem je zabít. Ale možná ještě existuje naděje. Ještě není pozdě.

Oproti tomu Ikzinog se chtěl rozběhnout. Býval by neváhal, ale zoufalý pohled vrchního theurga jej zadržel. Zadržel jej alespoň do té chvíle, než se zahleděl do tváře svého druhého přítele Sajgona. Výraz zamyšlený, nepřítomný a s fanatickým leskem jej definitivně přikoval zpět do kleku. Ovšem ve svém slibu již nemohl pokračovat. Úplně zapomněl, kde vlastně skončil a nedokázal svá slova vypátrat.

Ostatně mu přísaha nepřipadala již tolik důležitá. V jeho srdci zůstala jediná touha. Touha být u svého přítele, když ho potřebuje. Jenže si nebyl jistý, zda může opustit slibový kruh z plamenů, v jehož středu se nachází. Byli tu také ještě ti kněží, kteří stále mlčeli a vypadali jako v transu.

Sajgon vypátral v myšlenkách potřebné soustředění a svou myslí opustil Velkou síň:

“Ó Veliký Kazane, bože vší náhody na tomto i jiných světech. Já tvůj věrný služebník si nyní žádám tvé přízně a pomoci. Byl jsi mi již mnohokrát nápomocen a já vždy respektoval vůli náhody. Proto prosím, vyslyš mne i nyní, kdy je mé přání tolik veliké. Žádám tě, abys rozhodl ve věci osudu, prosím tě, nemohl bys nyní nějakou náhodou přerušit Ikzinogův slib?”

Sajgon vytáhl z jedné z kapes Kazanovu požehnanou minci náhody a určil si strany. Panna - přerušení přísahy; Orel - vůle osudu; Hrana - Ikzinogova vlastní vůle. Poté Sajgon provedl svůj osudový hod mincí.

Mince svižně proťala stojatý vzduch v síni a mág ji pozorně sledoval. Ta vteřinka rotace skončila úderem o zem, který se mírně rozezněl ozvěnou. Sajgon pohotově sklonil zrak na tu minci a spatřil, jak zůstala stát na hraně mezi dvěma kameny, kterými byla Velká síň vydlážděna.

Ikzinog zaslechl slabou ozvěnu čehosi, co podle zvuku nedokázal identifikovat. Podíval se na Sajgona, který zrovna to cosi sbíral ze země, a pak opětoval jeho pohled. Nyní již jeho tvář nebyla bez výrazu a tak chladná jako obvykle. Spatřil, že ať se stalo cokoliv, najednou na něj hledí neobvykle vážně. Jako by měl snad ve svých rukou osud celého světa. Mladý čaroděj to ovšem nedokázal pochopit. Stejný výraz měli náhle všichni kolem.

Co jsem udělal? Proč se po mně tak dívají? Vědí snad, co chci udělat? Ale co chci vlastně udělat? Chci jít za Andersem a zjistit, co se mu stalo, abych mu mohl pomoci. Ale vím, že pokud slib přeruším, tak už ho nebudu moci skládat znova, což by znamenalo, že nebudu moci s Andersem trávit tolik času jako jeho přítel. A konec konců, Sajgon přeci říkal, že zná naši budoucnost, a že všichni budeme skládat přísahu. Ale také povídal, že přijdu o svého přítele, o Anderse, v souvislosti s tou přísahou. A to nechci. Málem jsem ho ztratil, když jsem ho sem nechtěl následovat a teď ho teda rozhodně neztratím, když už jsem kvůli tomu došel až sem. Teď ne! Bylo to jako ta nejhorší noční můra. Ale Ikzinog již nemohl couvnout. Porušil přísahu, kterou dal svému otci, že nikdy nebude slibovat v Chrámech vědění. A chtěl si být jistý, že ji neporušil nadarmo, a tak se spíše než Sajgonovi rozhodl věřit Andersovi, který tvrdil, že o svém osudu rozhodují sami. Nebyl tak vázán mágovou předpovědí, že o svého přítele přijde a na tomto základě se rozhodl dokončit slib s tím, že až to udělá, ihned půjde za Andersem a pokusí se mu nějak pomoci.

“A tímto bych chtěl předem poděkovat všem bohům na Rosteru za přijetí do jejich krásných síní a posvátného pouta příčiny a následku.”

Mladíkův hlas dozněl a Sajgonovy naděje tím zhasly. Nechápal, jak se ten člověk mohl takto rozhodnout, ale každopádně již bylo pozdě. Nejvyšší kněz mu dal své požehnání a Ikzinog pomalu odcházel z kruhu ven. Ohně pohasly a z vrcholku věže se ozvaly zvony. Zvony, které otřásly srdci všech živých na celém světě.

Zvony zazněly i v Andersově srdci. Stál na ochozu, neschopen slova. Pozoroval soumrak, jako by byl posledním, co ve svém životě vidí. Teprve nyní si uvědomil, jak tíživý osud si zvolil, vědět a nesmět nic dělat je totiž to nejhorší. Mimo jiné cítil také obrovské zklamání, vždyť on Ikzinogovi tolik věřil. Vzpomněl si na píseň, kterou mu tehdy zazpíval Ikzinog, když mu řekl, že se rozhodl přistoupit na nabídku vrchního theurga a po přísaze a jeho smrti zaujmout jeho místo. Sám nyní zpíval píseň. Neměl ji komu zpívat, ale zbavoval se tak vnitřního napětí, které jej jinak tolik svazovalo.

Ikzinogu, bohové již dávno
určili nám naši pouť.
Neboť my, my jsme jejich děti, jimž slovo bylo dáno,
slovo, jenž vylučuje soud.
Osud nás obou jsme do Chrámů vložili
a mně můj mistr pověděl, já vím Ikzinogu.
Vím, proč oba jsme slibovali
a vím, proč zvony zazněly, ač přál bych si opak trochu.
Vidím zdi Chrámů od základů se třást.
Vidím zoufalství v tvých očích se pást,
hledí na mne, i ty se díváš,
já teď poznávám, jaký osud nám všem dáváš.
Co vpouštíš do světa skrze city té Neznámé?

Dali nám přátelství, bohové pošetilí,
učili nás jeden druhému po boku stát,
i když jsme je nechápali.
A nýbrž cítil jsem zlověstnou bestii, jež snažila se nás rozervat.
Otáčím se nyní k tobě, příteli,
s tichou prosbou v modlitbách.
Odejdi, prosím, dokud je ještě čas, zbývá-li,
a ponechej mě v temných snách.
Lituji, žes se mnou sem šel, kéž bohové dají mi sílu.

Ty, můj příteli, ty nemohl bys
v moci své a kouzel kráse rozumět,
jak tíživá je cesta vědění,
poznání, jehož mírou je největší daň,
touhy, jež vlastnímu srdci jsou cizí.
Zůstat zde nemohl bys, ve zdech toulání
hvězdnou krajinou, co zrcadlí se
v duších, pálících samotou.

A přesto mne provázíš cestou, tížící
srdce mé a duši tvou slepě se mísící
žhavostí roků, jež nekonečnými být se zdají.
Jako bys neviděl síly, jež jednou nás rozdělí.
Matoucí je složitost, v duši ukrytá.
Však v divokém hněvu světa,
když spolu kráčeli jsme, životy naše spojily se.
Proto nezapomenu! Na ráno v lukách,
kde padl slib, zrozený v mukách.

Bohové světa chtěli by
učiti nás,
ubohé sloužící jejich krutostí.
Proč jenom poslechls vnitřní hlas?
Proč přišel jsi slib svůj klást?
Myšlenky mé budou bez světel.

Ne kvůli bohům, ale kvůli tobě.
Kvůli tvé duši, jež není připravena.
Není připravena se mnou jít
cestou vidoucího poznání,
bez naděje, té cesty kupředu, ta jediná,
co skrz Chrámy vede, ta se ti nepoddá.
A já zase nemohu již z cesty své sejít,
když pro nás oba bylo tolik těžké vejít.

Jak těžké je poznání?
Jak těžké je s ním žít?
S vědomím, že spatřil jsem svit
očí jako mlha ranní,
vlasů jako pero havraní.
Duše má odchází a s ní i hvězda přátelství.

Sbohem Ikzinogu...

V mrazivém tichu, které nastalo, se na ochozu objevil Ikzinog a v té chvíli jejich přátelství pohaslo…"

Alexandria, jako vždy, i tentokrát sledovala Amylu s němým úžasem a přemýšlela, zda se to skutečně tak mohlo stát. Její mistr jí to nikdy nevyprávěl tak dopodrobna a doposud ani netušila, že pan Sajgon je vyznavačem Kazanovým. Nyní se ale Amyla zvedla a tichým, zcela nepřítomným hlasem pravila: “Je čas!”

Alexandria procitla ze svého zamyšlení a také se postavila. Trochu nechápavě hleděla na kněžku ,a pak se zeptala dříve, než si svou otázku řádně promyslela: “Promiňte, ale… Čas na co?”

“Na váš odjezd. Věřte mi přeci. Víte, že já nemohu lhát. A nyní je již opravdu nejvyšší čas, nemá cenu, abyste zde více otálela. Vaše poslání je velice důležité,” pravila žena s přízračným, jakoby měsíčním, svitem kolem sebe, bílou pletí a bezvýraznou tváří mluvila jednotvárně, i co bylo občas skoro jako prokletí, mluvila pravdu. Amyla se vytratila z princezniných komnat dříve, než si to její společnice stihla uvědomit, a Alexadria zůstala sama jen se svými myšlenkami.