Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

Osudové okamžikyOblíbit

reaper8809.gif

Autor: Poslední Ocelot

Sekce: Povídka

Publikováno: 21. ledna 2008 20:28

Průměrné hodnocení: 10, hodnotilo 1 uživatelů [detaily]

 
Ne tohle vůbec neni fantasy, je to povídka, kterou jsem napsal v afektu
 


Mnich


Víte, já měl na ženy vždycky tak trochu smůlu, nevím čím to, ale vždy jsem je nějak odpuzoval. Celý tenhle příběh v podstatě začal, když mi bylo 15 a probouzely se ve mně hormony. Touha množit se a prohánět děvčata pomalu přerůstala v šílenství, byl jsem ta léta samá prdelka, samá kozička, samá... no však víte. Ale děvčata z mého okolí nějak nesdílela mé nadšení s jakým jsem je plácal po zadku, nebo okouněl na jejich prsa. A dávala mi to patřičně najevo, sprostým nadávkám jsem se samozřejmě vysmál věda, že to nemyslí vážně a ve skutečnosti mě pouze pobízí k tomu, abych pokračoval. Ale ona nakonec vždy utekla, nejspíš ze strachu z něčeho nového, neznámého. Tenkrát jsem si myslel, jaký jsem neodolatelný šarmantní mladík s jedinečným vtipem a smyslem pro takt. Ostatně abych si to nemyslel, když mi to mí rodiče a prarodiče odjakživa vtloukali do hlavy. To bylo samé „Takovej hezkej kluk se bude holkám líbit.“, „Holky mají rády takové elegány jako jsi ty“, „Si fešák, holky tě budou milovat.“ A vůbec takové to „blablabla...“ Takový ty věci, co vám lezou věčně na mozek, až jim dokonce začnete i věřit, jenže pak se dožijete toho věku jako já a tvrdě narazíte. Pravda, u někoho se to vyplní, ale najdou se i jedinci jako já, u kterých se to prostě nevyplní a nakonec upadnete do takové podivné flegmatílie, že pokud náhodou narazíte na nějakou, třeba tu pravou, tak ani nevíte co dělat, protože jste již dávno rezignovali. A právě o tomhle vám budu vypravovat, o tom, jak jsem tu pravou skoro nalezl.

Bylo to takové to idylické kýčovité ráno – sluníčko svítí, odráží se v oknech a já právě vycházím ze dveří našeho domu a štráduju si to přímo do školy, zastavím se na přechodu a zezadu do mě vrazí dívka (náhoda?), otočím se a vidím, že se jí rozsypaly věci. V celé své galantnosti jsem jí je sesbíral a podal, dívka se začervenala a řekla:
„Už máme zelenou...“
Popravdě, čekal jsem něco jiného, ale v tom jejím pohledu jsem spatřil něco nevyřčeného. Nevím, co mě to tenkrát popadlo, ale podal jsem jí rámě. Na její tváři se objevil ruměnec, ale rámě přijala a my spolu přešli ulici tak, jak ulici přecházejí šlechtici. V mé rezignované hlavě začaly bouřit myšlenky a sny o naší budoucnosti a pak jsme přešli ulici a ona mi poděkovala. Jako dáma se uklonila a odspěchala pryč, zatímco já tam stál jako trouba, stále napůl ponořen ve svých snech. Celé tohle mé zasnění skončilo mým dalším pozdním příchodem do školy, posledním příchodem do školy. Chodil jsem do školy poměrně často pozdě a tudíž jsem dostal takové ultimátum, že nesmím měsíc přijít pozdě do školy (to bylo včera, co jsem ho dostal), jinak bude průšvih. Vešel jsem do třídy, ještě stále zasněný a učitelka na mě hned vyjela.
„Aaaaa, známá firma se nám dostavila! Co kdyby si to milostpán naštrádoval rovnou do ředitelny?!“
A mě nenapadlo nic jinýho, než vzít roha - a to tak, že úplně. Doběhl jsem domů, doma už nikdo nebyl, rodiče totiž pěkně dřou, táta je horník a máma dělá nějakou sekretářku nebo tak něco. Rychle jsem vysypal svou školní tašku a naházel do ní nějaký oblečení, spacák, no prostě všechno možný, co sem si myslel, že se mi může hodit. Pak jsem si vzal doklady, nějaký svoje úspory a vyrazil na svou životní odyseu. Ještě bych možná měl dodat, že mi tenkrát bylo celých 19 let a život jsem měl před sebou a mladičký idiotismus stále s sebou. Pln idealismu jsem vyrazil stopem někam na sever, k večeru jsem dorazil do toho městečka, takové to ideální městečko pro nový život. Stálo na okraji stromy zarostlých hor, tam v těch horách nebylo nic kromě kláštera a ostatně koho zajímá klášter, že? Jelikož jsem sice byl naplněn optimismem a idiotismem mládí, kupodivu ve mě byla vštípena i potřeba šetřit, kde se dá. To víte, moji rodiče nejsou zrovna nejbohatší. Takže jsem se rozhodl pro přenocování venku pod širým nebem. Zalezl jsem kus na kraj od lesa, našel si pěkný mech. Rozbalil spacák, bágl si dal pod hlavu a pomalu se pohroužil do říše snů. Tady se možná budete podivovat, ale přes noc mě nikdo neokradl, dokonce ani nepokousali mravenci. A ráno jsem si začal shánět práci, zkoušel jsem to různě – na mechanika, že se zaučím; na metaře, že to tak těžké není; na podomního prodejce novin; na každou ptákovinu, až se mě nakonec ujal jeden moc hodný pán se svým obchůdkem. Vypomáhal jsem mu kde se dalo, třeba i doma na půdě a tak. Vlastně ten obchůdek byl celý jeho život a můj nyní také.
A tak plynuly roky a já spokojen jsem říkal lidem, že toto zboží máme, toto ne, toto ano, ano jistě podám ho, ano stojí to tolik a tolik, ne stojí to tolik a tolik, ne, je mi líto – dovezou to až v pondělí, ano děkuji – přijďte zase. Bydlel jsem tam v krámě defakto za pultem, ten hodný starý pán mi tam věnoval místnůstku a tak roky plynuly. A plynuly, starý pán chátral, ale já jsem mu pomáhal dál a dál, jako by to byl můj vlastní tatík. No jo vlastně... moji rodiče, co se s nimi stalo?
Vzal jsem si dovolenou na týden a odjel do svého starého světa, do světa, ze kterého jsem prchl. Do světa, kde nikdo nezná ohledu na druhého, do světa, kde se všichni ženou vpřed a nikdo neohlíží vzad, do toho hnusného moderního necitlivého světa. Dorazil jsem večer a přikradl se k našemu domu, na zvoncích stále bylo jméno naší rodiny. Až do rána jsem seděl na lavičce před domem a nevěděl, co si počít, zda mám vstoupit a... bál jsem se, co bude, pak jsem zpozoroval nějakou dívku, jak zvoní na náš zvonek (asi to bylo nějaké osudové rozhodnutí nebo já nevím, ale prostě jsem věděl, že zvoní na moje rodiče), naklonila se ke sluchátku/mluvítku a něco řekla a zase odešla. Té dívce bylo asi jako mně, to jest zhruba 27. Někde jsem ji určitě viděl, jen jsem ksakru vážně nevěděl kde (taky kdo by si něco pamatoval osm let zpátky, že?). Nevím, zda to bylo kvůli té dívce, nebo kvůli něčemu jinému, ale zvedl jsem se a šel ke dveřím, zrovna z nich vycházela matka do práce. Ale mě zase popadl strach a tak jsem rychle stočil chůzi tak, aby mi neviděla do tváře. A počkal jsem až odejde, pak jsem vytáhl klíče a vešel do našeho domu. Zavalily mě vzpomínky na mé dětství, na celý můj život v tomto domě, schod po schodu se mi vybavovaly a připadaly mi tak vzdálené, tak cizí, tak zvláštní. Konečně jsem stál před naším prahem, strčil jsem klíč do zámku a opatrně vešel dovnitř. Bylo asi deset ráno, otec by se měl ze šichty vrátit asi tak kolem šestý, takže doma neměl nikdo být. Prošel jsem celý byt, byl to skutečně náš byt, byly tam fotky mých rodičů, byly tam moje fotky, a byly tam ještě jedny fotky. Byly tam fotky nějakého dalšího dítěte... asi mého bratra... Pane bože! Já mám bratra... podle nejnovější fotky mu bude tak 6-7let. Zhroutil jsem se na zem a plakal, já mám bratra... vířilo mi hlavou... já mám bratra... bratra... ale kde je...? Asi bude ve školce... nebo jak se teďkon strkají děti... ležel jsem asi deset minut na podlaze a plakal... nevím proč, ale prostě jsem plakal a myslel na svoje rodiče a na „svého“ bratra. A pak se mi do hlavy vkradly další myšlenky... dopadne jako já? Uteče? Nebo to bude vzorný chlapec? Bude nosit samé jedničky? Nebo to bude nějaký rebel? Bude sedět na louce a říkat lidem „mír a lásku“? A pak vytáhne z kapsy jointa a řekne... „Dáš si? Pro světový mír...“ Pane bože... já v boha nikdy nevěřil, ale vždyť já mám bratra...
Byl jsem ve svém pokoji a koukal skelným pohledem z okna, když přišla matka z práce a asi i ze školky, protože jsem slyšel i nějaké lehké krůčky... a pak dětský hlásek
„Mami, někdo mi ukrad bačkůrku...“
„Ale no tak, drobečku, neodkopnul sis jí někam?“
„Ne ne a ne... někdo mi jí ukrad!“
„Ale no tak se nerozčiluj, však my ji najdeme...“
„A mami, proč jsou dveře tam do toho tajného pokoje pootevřené?“
„Ale co to...“ maminka se zarazila, a pak se zeptala...
„Je tu? Je tu někdo?“
Neříkal jsem nic, jen jsem dál zíral z okna a čekal, co se z toho vyvine. Pak moje maminka vešla do pokoje, viděl jsem ji matně v odrazu skla, v ruce měla paličku na maso. Zastavila se, zalapala po dechu, palička jí vypadla z ruky a rozplakala se. Otočil jsem se a pohlédl na svou maminku, která sedí na bobku a pláče před svým dlouho ztraceným synem. Zvedl jsem se a pomalu k ní došel a objal ji, plakala mi teď na rameni a já hleděl do nechápavé tváře toho malého klučíka – mého bratra.
„Mami... Kdo je ten pán?“
Maminka se se slzami v očích obrátila na mého bratříčka a
„Ten pán je tvůj bratr...“ a zase se rozplakala
„Ale mami, já žádného bratra nemám...“
Maminka mu s pláčem odpověděla:
„Ale ano, máš, stojí teď před tebou, broučku. Pojď, obejmi ho.“
Šprcek se pomalu přišoural a objal moje nohy, sehnul jsem se tedy a vysadil si ho na rameno, div že se hlavou nepraštil o strop. Bratříček radostí zavřískal. A pak jsme tam prostě takhle stáli a koukali na sebe, mamince tekly slzy, mě také tekly slzy a bratříček se rozhlížel z té výše.
Přišel otec, my zrovna seděli v obýváku a koukali na televizi, maminka trvala na tom, že mě vyslechne, až přijde tatínek. Otec se zastavil na prahu dveří od obýváku (neviděl mi přes křeslo do tváře) a tázal se maminky, co to tady má za chlapa... maminka mu odpověděla, aby se na něj šel podívat z blízka.
„To se teda podívam a holobrádek se koukne na moji pěst!“ zahřměl tatínek.
Rázně se přede mě postavil, takže mi bránil ve výhledu na televizi. Už už se napřahoval, ale v tom se na momentík zarazil, otevřel pusu a pak... pak mi jednu vlepil a začal řvát a jeho řev se pomalu měnil v radostný pláč.
„Ty... ty... ty... Ty darebáku! Co jsme se pro tebe s maminkou naplakali! Ty zmetku jedna! Co jsme pro tebe všecko neudělali a ty... tys to všecko zahodil za hlavu! Ty darebáku...“ Tady v té poslední části už tatínek plakal a objal mě, z mého nosu mu crčela krev na rameno, ale jemu to vůbec nevadilo.
„Tak povídej, ty darebáku jedna....“
Dal jsem se tedy do vyprávění, vyprávěl jsem jim vše, co jsem zatím vyprávěl vám a pak jsem se zeptal na tu dívku, co ráno zvoní.
„To je ta dívka tam od toho semaforu,“ povídá maminka, „dává si za vinu, že jsi utekl, byla do tebe zamilovaná, od dvanácti let... a kladla si za vinu, že jsi utekl z domova, dali jsme totiž tvou fotku do místních novin, polepili jsme všechny sloupy široko daleko. Báli jsme se, že tě někdo unesl a ta dívka se po tobě chodí od té doby každý den ptát na nové zprávy.“
Byl jsem dojat, již dávno jsem se smířil se samotářským životem a teď jsem se dověděl, že mě miluje ta dívka, ta dívka co jsem s ní přešel tu ulici. Tatínek rozčíleně vypnul televizi a vyprávěl, co se zatím ve městě změnilo a že je rád, že jsem se vrátil a jestli zase odejdu. Musel jsem ho zklamat a říct, že ano, starému pánovi jsem to slíbil. A mám také starého pána moc rád. Tatínek se mi omluvil za to, že mi dal do čenichu, ale byl prostě překvapený a naštvaný zároveň, já jsem mu řekl, že se nic nestalo – prostě trocha krve. Víte, přemýšlel jsem, jak co nejkýčovitěji překvapit onu dívku. No nechte se překvapit. Ráno jsem zase seděl na té lavičce pozoroval ji, jak zvoní, matičce jsem řekl, aby jí zatím nic neříkala. Dívka tedy dozvonila a šla pryč, sledoval jsem ji. Ano jako malý kluk jsem ji sledoval, sledoval jsem ji až skoro ke škole. (Maminka říkala, že je teď učitelka – asi doufá, že jednou tu školu dokončím,) Ale tam na tom osudném přechodu jsem přešel do akce, jaká náhoda, že zrovna byla červená, stál jsem za ní a když naskočila zelená, rychle jsem si stoupl před ní a nabídl jí rámě. Otevřela překvapením pusu (krásné písmeno „O“) a uronila slzu, pak rámě přijala a tak jako před lety jsme opět přešli onen přechod. Přemýšlel jsem, jestli uteče jako posledně, jestli se bude historie opakovat. Neopakovala se, na druhé straně ulice se ke mě přivinula. Já jsem jí levou rukou prohrábl vlasy a poté jsme se poprvé políbili. A pak znovu a znovu, líbali jsme se tak dlouho, že kvůli mě přišla pozdě na vyučování (i když myslím, že studentům to moc nevadilo). Po škole jsem na ni čekal před školou, a jak jsem zjistil, její láska ke mě se snad stala legendou, nebo já nevím. Protože když vyběhla jako rozradostněná malá holka ze dveří školy a padla mi rovnou do náruče, tak půlce lidí okolo vypadly všechny věci z rukou, druhé půlce vypadla ústa z pantů. A my se celý šťastní vydali do města se poznávat a já jsem samozřejmě zjistil, že je to má životní láska. Někdo, na koho se prostě vyplatilo čekat celý můj dosavadní život, takovou jako ona už nikdy nepotkám.
A pak skončila má týdenní dovolená, ale já jí slíbil, že zase co nejdřív přijedu, dal jsem jí svou adresu, kdyby chtěla přijet na víkend. Rozloučil jsem se s rodiči, se svým malým bráškou a odjel za starým pánem. V obchodě mě čekala těžká životní ztráta, starý pán zemřel, akorát ho odnášeli do márnice. Pohřeb byl asi za tři dny, jakožto jeho skoro syn a nyní správce jeho majetku (pokud se do roka neobjeví jeho jediná vnučka, tak i dědic) jsem měl samozřejmě poslední řeč nad zemřelým. Sepsal jsem tedy asi stránkový projev, který jsem myslel vážně a za kterým si stojím dodnes. A starý pán byl podle jeho závěti uložen na místní hřbitov, nechal jsem mu za své skromné úspory udělat krásný pomníček. A pak se můj život opět vrátil do běžných kolejí s tím, že na víkendy jsem jezdil do svého rodného města. Městská správa poslala dopis vnučce, aby se dostavila prohlédnout své dědictví, podepsat závěť a uhradila dědickou daň. Musím Vám říct, že dva měsíce po smrti starého pána mě potkala další osudová rána. Bylo to ve středu, přesně si to pamatuji, 6. března léta páně 1978, když do krámu vstoupil úředník a za ním ona – vnučka starého pána a zároveň má životní láska. Byl jsem zrovna v půlce věty, když mi to naplno došlo: má láska + úředník s listinou... = životní převrat = štěstí. Zákazník se podíval tam, kam jsem se díval já a pak zpět do mých nyní již uslzených očí a vytušil, že jeho dotaz počká.
„Tak tohle je vaše dědictví, tady ten domeček i s obchodem, a tady ten pán je správce.“ A ukázal na mě a podal jí listinu. Vzala listinu, přijala pero od úředníka, podepsala, odehnala úředníka, vyhnala dokonce i zákazníky a pak se na mě šibalsky usmála a zatáhla mě nahoru do ložnice, kde naplno započal můj ŽIVOT, život se vším všudy. Život s člověkem, kterého miluji, v práci, kterou miluji. Asi se teď ptáte, proč vám to vlastně vyprávím a asi čekáte, že by to mohl být konec... není to konec.

Další osudová rána mého života přišla o půl roku později, taktéž si přesně pamatuji datum a pamatuji si dokonce i čas, kdy jsem se to dozvěděl. Bylo to přesně ve čtvrtek 11. září 1979 v 15:43, zrovna bylo polojasno. Do krámu opět přišel úředník, z jeho výrazu jsem poznal, že něco není v pořádku. Měl listinu, položil ji na pult přede mě. Četl jsem a s každým dalším přečteným řádkem byla listina mokřejší a mokřejší od mých slz. V listině stálo, zda chci jakožto poslední možný dědic převzít své dědictví. Zaškrtl jsem kolonku NE a vrátil s pláčem listinu úředníkovi, úředník se slzou v oku přikývl. Víte, náš příběh se nějak dostal do místních novin, takže každý znal náš příběh. Za půlroku se nám mělo narodit dítě, v listině též bylo oznámeno jak má žena zemřela. Srazil ji náklaďák, když přecházela ulici. Dodnes nevím, co se stalo s řidičem (byl to dodavatel zboží pro náš obchod), ale slyšel jsem že se prý zastřelil, ale nevím to jistě. Ještě ten den jsem opustil město. Jediné, co jsem s sebou měl, byl obrázek mojí ženy, víte, dodnes se na ni dívám se zálibou a s bolestí v srdci. Odešel jsem do kláštera v horách za městem, protože osud mi jasně naznačil, že já milovat ani být milován nemůžu, dal mi trochu ochutnat, to ano a bylo to krásné, překrásné, nádherné... Přeji všem, kteří nemají takovou smůlu jako já, aby si toho vážili a vychutnávali každý okamžik, celým svým srdcem.

Tak teď jste to slyšeli celé a teď mě prosím nechte, úplně se mi z toho chce plakat, víte, já nevím proč, ale asi je pláč mým osudem. Odeberu se tedy nyní do své cely, budu se dívat na její obrázek a plakat.

 

Komentáře, názory, hodnocení

Poslední Ocelot - 25. února 2008 19:22
reaper8809.gif
Cheche.. páni kritici... já sem nikdy neřekl, že se jedná o mistrovské dílo..... každopádně dík za kritiku ;-)
 
Krizak - 04. února 2008 13:18
krizak8227.jpg
Tak ještě než si přečtu další komentáře vyjádřím se k tomu. To mi dává právo se případně opakovat.

Myslel jsem, že mi vylezou oči z důlku, když jsem na to brejlil. No vážně, pane doktore. Jestli mi nevěříte, tak se na to podívejte. Pomalu se to odvíjí a začíná to být hrozně nereálné. Podivnost za podivností se kupí, působí tam jako pěsti na oči, kopance do koulí a ruce lámané v loktech. To by vám, pane doktore, mělo usnadnit mojí diagnózu. Vůbec se mi to nelíbí, protože je to naivně debilní. Kdyby to aspoň bylo jenom naivní.

No, sorry, že se to do toho tak opírám, ale úplně mi to drásalo nervy, když jsem to četl. A oči mi opravdu z důlků lezly. Jednotlivé podivnosti a nepěknosti nebudu rozebírat, bylo by toho moc. Víceméně se mi nelíbí celý koncept.

Pod čarou: řemeslně mi to přijde docela dobré.
 
Arion2 - 30. ledna 2008 11:03
a5615.png
Mhm, já nevím co říct... asi souhlasím s předchozími komentáři.

Osobně se mi to nelíbilo.
Žádná krev, žádná temnota, žádný upír a prostě vůbec žádné nic.
Zápletka mi přijde trapná sama o sobě a s přihlédnutím k tomu konci, ehm... tedy prostě jako bys něco takového nezažil či aspoň neviděl v TV nebo nečetl krimi.
Opakování slov.
Přijde mi trochu divné používat pořád „maminka“ a „tatínek“ (mamka, matka - otec, táta).


Co se musí nechat je, že i když je to celkově (z mého pohledu) blbé, tak se to docela dobře čte.


Ale nezoufej, každý den není posvícení.
Příště třeba zaujmeš víc. Hodně štěstí do dalšího projektu.
J."Arion2"P.

[Pokud by někdo měl něco k mému komentáři, ke komunikaci použijte Andorskou poštu. Na každý článek chodím jen jednou.]
 
Eithné - 30. ledna 2008 09:44
dub2857.jpg
Naprosto souhlasím se Sargo. Název mi sice nevadil, ale třeba opakování slov ano (a opakovat i slova, jako je "štrádovat", to už je opravdu silné kafe :o)), to, že se to tváří, že jde o Čechy, a pak najednou ne, je podivné, a vůbec je tam toho víc.
Ale čtivé to je. Jen bych - být tebou - příště zkusila nějakou originálnější a promyšlenější zápletku.

A áno, to jsem chtěla - ta anotace je děsivá. Kdybys neměl v hodnocení desítku, neotevřela bych to. Takhle jsem se chtěla přesvědčit, že je to desítka daná jedním člověkem a nikým jiným to ohodnocené není, stejně jako se o tom přesvědčuji u jedniček :o)
 
Sargo - 29. ledna 2008 23:27
wel1d5kk1aaa19357.jpg
Tak v prvé řadě musím vytknout název. Úplně nesmyslně prozradí pointu.
Co tam hodně vadí, je jakýsi nedostatek reálna. Zpočátku se to tváří, že jde o naši malou českou kotlinu, pak ale reálie neodpovídají, ale nejsou ani dost absurdní na to, aby z toho vznikl vlastní funkční věrohodný svět.
Příliš často používáš konkrétní číselné údaje, i když by bylo kolikrát lépe říci "několik dní" nebo "pár hodin".
Není pravděpodobné, že by ho tak vzala představa bratra, kterého v životě neviděl. I ve skutečnosti se láska teprve postupně vytváří, neskočí člověku za krk ;-)
Onen 6-7 letý bratr se chová, jako by mu byly tři nebo čtyři.
Je absurdní, aby se ta dívka chodila na něj ptát každý den. Bylo by to od ní vůči rodičům jednak dost kruté, jednak není pravděpodobné, že by to zvládala technicky. Někdo takový by byl rozhodně zralý na psychiatra.
Otec, který jde automaticky zmlátit návštěvu mužského pohlaví? Absurdní poněkud :-)) (Zvlášť když té matce musí být dobře k padesátce.)
Není pravděpodobné, že by si učitelka lajzla před žáky takové chování k cizímu chlapovi.
Má se to odehrávat v roce 1979, ale to tu jaksi nebyli žádní soukromníci - těžko někdo mohl dědit obchod.
O smrti kohokoli blízkého se těžko bude dozvídat od úředníka s listinami ohledně dědictví! To je tam fakt hrozná pasáž.
Mňo, to je tak, na co jsem si vzpomněla. Také se ti tam občas příliš opakují slova.
A při tom všem nepíšeš zas tak špatně. Dialogy jsou sice velice mizerné, ale píšeš hladce a ubíhá to. Styl má zkrátka velkou šanci na vybroušení, obsah - by zasloužil víc promyslet ;-)
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.07205605506897 sekund

na začátek stránky