Andor.cz - Dračí doupě online

Ročně jich parazituje na veřejné dopravě okolo sedmdesáti miliónů, což je v porovnáním s jedním milionem obyvatel Prahy asi jako kdyby každý z nás si každý pátek necvakl lístek.
Sám jsem tak říkajíc ,,na černo“ jezdíval do mých třinácti let. Tehdy jsem se nechal svézt autobusem dvě tři zastávky na hodinu kytaru v Lidové škole umění. Nějaké potencionální riziko, že by mě mohl jako nezletilé dítě chytit a kvůli mně burcoval policisty, mi přišlo směšné. Platit za tyto služby jsem si navykl až s přestupem na jinou školu, kdy už byla pravděpodobnost odchytu vzhledem k délce trasy podstatně vyšší. Kupovat si kupóny do mé tramvajenky jsem si brzy vštípil do hlavy natolik, že když jsem několik měsíců mimo Prahu, trápí mě nevysvětlitelné nutkání, že něco není jak má být. Jako přirozený trémista ve chvílích, když se dělá něco, co by se dělat nemělo, bych s mentalitou zatvrzelých černých ovcí ve stádě bílých oveček sehnaných pod ochranná křídla dopravního podniku asi brzy praštil.
Znám jednu takovou typickou černou pasažérku. Havraní vlasy, tmavě hnědé oči a nebýt toho málo, chodí příhodně nejčastěji oblékaná v černém, jako správný černý záškodník. Zprvu jsem se podivoval, že si necvaká lístek, když jsme společně odcházeli do prostorů metra. Odpovídala mi, že to musí mít člověk pod čepicí, aby vyčíhnul revizora a nic neplatil. Svým způsobem na tom něco bylo. MHD se takto zadarmo vozila už přes tři roky, navíc bez jediného zářezu na pažbě revizora. Když jsem jí taktně upozornil, že tam a tam stojí revizor, ledabyle se ohlédla za sebe, pohodila svojí temně lesklou hřívou s tím, že o něm dávno ví a že prý už někoho ,,vytasil“. Každý, kdo prý nemá jízdenku, buď vystoupil nebo vystoupí, než dopíše pokutu. Pochopitelně by tak měla zůstat ve vagonu s kontrolorem jenom ta vzorná část, o čemž je revizor už pochopitelně zpraven. Ani mě pak neudivilo, že na další zastávce vystoupil, zastrkávaje bloček do kapsy, aniž by zkontroloval zbývající většinu. Nikde jinde se totiž vina lépe neskryje, než v davu.
Začal jsem si pak všímat jejího chovaní. Byla neustále jak na jehlách. Každý nově příchozí byl zpražen jejím bádavým pohledem, který měl prošetřit, zda se neskrývá pod maskou muže oblečeného v modré bundě nějaký ten syčák, co by jí dopadl. Někdy poděšeně s nadávkou na rtech vytáhla rezervní necvaknutou jízdenku, a bylo-li to možné, urychleně si jí cvakla. Proud lkaní pak následoval, když se zmýlila a subjekt revizorem nebyl. Snad jedině pak dojela tak jak se má – za peníze.
Neustále pak tvrdila, že platit nebude. Prý jí nepřipadá městská hromadná doprava natolik komfortní a slušná, aby za to měla platit.
,,Takt, zdvořilost a ohleduplnost a čestnost - to jsou velmi krásné vlastnosti,“ říkávala mi s úsměvem, ,,ale jestli pak máš tyhle pocity, když si vlezeš do přeplněného autobusu.“ Odpovídal jsem popravdě, že nadšený z toho nejsem, ale alespoň se kromě kapsářů ničeho nemusím obávat. Vždy se rozesmála smíchem, jakoby byla krásnou a lstivou Esmeraldou a já hloupým a naivním Quasimodem.
Tahle strategie jí vycházela až do minulého týdne. Jak mi vyprávěla, cestovala tehdy z Hloubětína pozdě k večeru. Sklánějíc se nad sešitem nudného přírodopisu zaklimbala a na několik zastávek se zahleděla z okna, netušíc, že právě poprvé za tři čtyři roky před litou zvěří či ,,pakáží kontrolorskou“, jak říkala, neutekla. Z dumání jí vyrušil až pevný mužský hlas:,,Revize jízdenek.“ Opravdu si netroufám odhadovat, jak se asi musel cítit ten hříšník, který byl přistižen farářem přímo při hříchu. Jako všichni záškodníci naší veřejné dopravy začala hledat lístek. A tak ona lístek hledala nejdříve v kapsách, pak v peněžence a nakonec rozhrabe kabelku, kdyby se tam náhodou neskrýval. A ten gestapák v tmavě modré bundě jí ještě vybízel, aby si s tím dala na čas. Ať si hledá. Však ona moc dobře ví, stejně tak už i revizor samotný, že ona ten lístek nenajde, protože ho ani nebude mít. Po opakovaném prohledání všech zákrutů a záhybů peněženky, kabelky a podšívky kapes, byla nucena ,,přiznat“, že lístek ,,asi ztratila“. Novodobý korzár pročesávající nekonečná moře linek a spojů pražské integrované dopravy si zamnul ruce a pár tahy vypsal sympaticky vypadající lísteček. Ten nakonec paní černá neochotně vyměnila za sedm set korun českých. A že nebyla a nebude sama. Zůstala tak jednou ze čtvrt milionů, kteří tak přispějí Městskému dopravnímu podniku tímto dobrovolným příspěvkem okolo sta miliónů korun českých ročně.

Myslíte si, že tenhle incident něco změnil? Ne, jezdí na černo dál a počítám, že ani po deseti takových lístečcích by nejspíš na černo jezdit nepřestala. Jediné co jí pak zbývá, je vzpomínat na dřívější ,,zlaté rudé“ časy, kdy mohla i dvanáctiletá dívenka přestárlým revizorům s artritidou v rukou namluvit, že jí nebylo ještě šest let. I přesto ona ví jak dnes na to a mám-li se přiznat, má u mě mé sympatie, jako všichni ostatní, co touto ,,občanskou neposlušností“ motají hlavu městským úřadům. Však těch proklamovaných sedm procent neplatičů někdo tvořit musí.