Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

Neznámá jezdkyně(7.kapitola)Oblíbit

drak2882.jpg

Autor: Jackie Decker

Sekce: Na pokračování

Publikováno: 27. ledna 2008 11:53

Průměrné hodnocení: 10, hodnotilo 1 uživatelů [detaily]

 
Alexandria se musí vypravit na svou cestu. Nečeká jí lehká pouť a ví to, ale... Pořád ji vidí mnohem jednodušší než ve skutečnosti má být. Vždyť ani sama neví kam jít... Pro co se tedy rozhodne?
 


Hraničář
Kapitola sedmá


Elfí panna těkala myšlenkami mezi tím co vyslechla a svým plánovaným odjezdem. Věděla snad až příliš dobře, že opravdu musí co nejdříve odejít, ale vůbec se jí nechtělo.
Vyhlédla z okna svého pokoje a sledovala vodopád, který padal ze skal vedle jejích oken.
Připadala si tak malá a bezvýznamná… Právě tohoto pocitu se nejvíce bála. Existovala totiž i ta možnost, že skutečně je příliš bezvýznamná na to, aby dokázala splnit všechny Radou uložené úkoly.

Dívka zavřela oči a snažila se vybavit si rozhovor z dnešního rána.



„Pane.“

„Ano? Co si přejete, veličenstvo?“ pravil tiše její mistr.

„Pane, já jen… chtěla jsem se jen zeptat, proč se mnou nemluvíte poslední týdny? Stalo se snad něco mezi námi?“ dívka hleděla do Ikzinogovi tváře zcela vyvedená z míry jeho ustaraným pohledem, díky kterému vypadal ještě starší, než skutečně byl.

„Svit kona vialend, mí Thu.“ - Odpusť prosím, má paní. - starý muž se rázem zastyděl a sklopil svou tvář, aby tak nemusel čelit jejímu pohledu. Připadal si hloupě…

„Mí Ebrithila, Iha kona vialend. Iha musita la fotogor dav chutělavim li tantem dívoden.“ - Můj mistře, já prosím o odpuštění. Musím na cestu a chtěla jsem ti dát sbohem. –

„Svit viela tí son prajet, mí Thu. Zuraven maen vin vaetin, Alex. Mí liven soon ujivon,“ –
Omluva vaše je přijatá, má paní. Provázej vás světlo hvězd, Alex. Mé srdce si bude stýskat, – odvětil starý lidský muž a usmál se na ni: „Přeji ti hodně štěstí. Jsi–li již dost připravena, pak opravdu musíš jít,“ pravil starý čaroděj vlídně tentokrát již obecnou řečí.

„Není ještě něco, co bych měla vědět?“ zeptala se nejistě.

„Je toho ještě spoustu, co bys měla vědět, ale již nic, co bych ti směl říci,“ odpověděl ustaraně. Dívce připadalo, že trochu posmutněl, ale neměla už čas to posoudit, neboť si pana Dimeka odvolali k jeho ostatním studentům.



Od toho rozhovoru již uplynulo mnoho hodin a Alex měla opravdu nejvyšší čas. Pořád ji ta slova ovšem sužovala. Bála se, že se v jejím mistrovi právě děje změna, která ještě může ovlivnit její život dost neblaze. Obzvlášť je-li pravda, že má skutečně porušit slib. Tolik starostí neměla již dlouho. Nezbylo jí ovšem nic jiného než doufat, že její mistr dělá správnou věc, když mlčí o dalších věcech. Otevřela oči a uvědomila si, že ještě stále stojí u svého okna.

Pocit bezvýznamnosti z ní vyprchal až tehdy, když ve svých bílých šatech sedala na svého koně Gilvanesta. Elfové měli ve zvyku jezdit na koních bez sedla a mladá princezna se v tom za ta léta také pocvičila. Když se Gilvanest rozjel, cítila se svobodná, jako ještě nikdy.

Uháněla se svým koněm podél jednoho z pramenů Noonen směrem na jih. Musela nejprve opustit pásmo Adoraských hor, než mohla odbočit na východ do Lacaského království. Bylo již odpoledne a zde v malém údolí mezi horami panovalo šero. Snad i proto si Alexandria nevšimla, že je sledována.

Z údolí vyjela ani ne za hodinu. Ihned se stočila k východu, kde tušila hraniční pevnost lacaských vojáků. Alexandria měla díky letitému studiu map téměř přesné znalosti, co se kde nachází a pro jistotu si i jednu mapu vezla sebou. Nebylo toho moc, co taková čarodějka na cestách potřebuje a proto ani neměla žádná velká zavazadla. Díky tomu mohl její kůň vyvinout až nepředvídanou rychlost, pro kterou byl kdysi jeho rod vyšlechtěn.

Zanedlouho minula poslední stromy Hraničního lesa a uháněla již jen po rozlehlých loukách. V dáli na západě zapadalo slunce, nebe zahalily červánky, a dívka by málem zůstala jen uchváceně stát na místě, ale její smysl pro povinnost se ukázal silnější, než by si kdy připustila.

Gilvanest nesl svou paní věrně s lehkostí svých předků. Na rozdíl od ní ovšem až příliš dobře cítil klisnu jejich pronásledovatele. Nedal se však ničím vyvést z míry. Výchova těchto koní byla výjimečná, stejně jako jejich inteligence.

Slunce se přehouplo přes obzor. Na nebi se už počaly objevovat první hvězdy, když ona elfí panna zahlédla v dáli ohně pevnosti. Pocítila příval nenadálého štěstí. První etapu své cesty zvládla dokonale. Pevnost byla poměrně velká stavba podobná hradu obklopená kamennými hradbami. Chtěla zde jen strávit poklidnou noc, aby pak mohla zítra pokračovat v cestě do Kollu, Lacaského hlavního města, kde chtěla navštívit krále.

„Kdo jste a co zde pohledáváte?!“ ptal se přísným hlasem strážný na hradbách.

„Alexandria de Alvis, princezna Alexandrijská!“ Čarodějka se raději rozhodla pro upřímnost, i když si byla vědoma, že způsobí rozruch. Pořád se to jevilo bezpečněji, než lhát a riskovat odhalení. Pak by jim stejně musela všechno vysvětlovat. Příliš dobře brala na vědomí starou pravdu. Nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Neměla důvod si znepřátelit Lacaské království nějakou pošetilostí, které by se byla dopustila.

„Kdo že?“ zeptal se znovu voják.

Díky klidu elfí krve se Alexandria neunáhlila ani nerozčilila a znovu zopakovala předchozí odpověď stejně vlídně. Ostatně nemohla očekávat, že ji někdo bude znát. Její království bylo již po šedesát let zavřené za magickou bránou a většina lidí jej už začalo pokládat jen za obyčejnou legendu. Nakonec musela zopakovat svou odpověď ještě kapitánovi hlídky a veliteli pevnosti, než jí konečně otevřeli bránu.

Gilvanest vnesl svou paní hrdě na hřbetě, a to tak, že se mnozí podivovali nad majestátností té dvojice. Brána pevnosti se za nimi zavřela.

„Smím vám pomoci, paní?“ zeptal se zdvořile velitel pevnosti. Se stejnou zdvořilostí dívka přijala. Sice se chvíli potýkala se svou hrdostí, která toto řešení razantně odmítala, ale rozum zvítězil. Teď záleželo na dobrém vychování více než kdy dříve.

Gilvanest zaržál a zadupal kopyty. Dívka poplácala věrného oře po krku a věnovala zhruba čtyřicetiletému zrzavému veliteli pohled plný únavy.

„Omlouvám se, paní, je mi líto, že vás moji lidé nevpustili, ale…“

„To je v pořádku, generále, znám bezpečnostní opatření vaší země, stejně jako důvody pro jejich zřízení. Ostatně to je také důvod, proč mne z Chrámů vědění posílají na moji pouť. Chtěla jsem vás požádat o nocleh, než se zítřejšího rána vydám na cestu do Kollu, k vašemu vládci.“

Alexandria mluvila téměř nezaujatým, unaveným hlasem, aby dala najevo své vyčerpání. Mimoto tím nechala vystoupit i jakousi nadřazenost nad ním.

Generálova tvář ztuhla v jakémsi nepřirozeném šklebu, zatímco přihlížející vojáci se potutelně usmívali. Nikdo ovšem nic víc nenaznačil. Velitel přikázal dvěma mladým vojákům, aby ukázali princezně, kde bude spát a sám trochu nabručeně odešel.
Dívka věděla, proč se tak zachoval, ale nelitovala toho, jak to řekla, neboť to byl jediný způsob, jak mu všechno vysvětlit a zároveň neříct nic důležitého, co by mohlo její poslání ohrozit.

Ráno pak vstala za svítání a co nejrychleji provedla všechny ranní úkony, které byla naučena. Omyla se vodou, učesala si dlouhé zlaté vlasy, oblékla si své bílé šaty a pojedla něco málo ze svých zásob. Pravda, mohla jít na snídani zde v pevnosti, ale dívka považovala za lepší více na sebe neupozorňovat.

Gilvanest již stál na nádvoří připraven. Nikde ještě nikdo nebyl kromě hlídek na hradbách a toho také hodlala Alexandria využít. Sotva se však vyhoupla na koně, už u ní stál generál.

„Odjet bez rozloučení není zrovna zdvořilé, madam.“

Mladé čarodějce vteřinku trvalo než si uvědomila o čem mluví a právě tato vteřinka zaváhání podlomila nadřazenost, kterou včera dala najevo.

„Ovšem nenechte se mýlit, výsosti, nikdo vám nebude v odjezdu bránit. Popravdě jsem předpokládal, že se budete chtít nepozorovaně vytratit. Je zde však ještě něco, co by jste měla vědět.“ Teprve nyní ho Alexandria začala opravdu poslouchat. Ve svém nitru sváděla boj. Hrdost a etiketa, svědomí a čest.

„Někdo vás sleduje. Naši špehové objevili tábořiště nedaleko pevnosti. Je velice pravděpodobné, že se jedná o vesfálského hraničáře. Je pravděpodobně dost zkušený, neboť se nám ho nepodařilo vypátrat. A právě to nás vede k domněnce, že také chce, abyste věděla, že jste sledována. Zamaskoval své stopy, ale tábořiště ne…“

Tentokrát už si Alexandria připadala opravdu hloupě. Nikdy si nepřipustila, že by ji mohli sledovat a teď toto varování musí přijmout od člověka, kterého včera ponížila před jeho podřízenými.

„A právě proto jsem se rozhodl darovat vám tento meč,“ generál se na okamžik odmlčel a od pasu si odepnul pochvu s mečem, "nechť vás chrání tak jako chránil mne v těžkých dobách jež byly, jsou a budou.“ Požehnal generál meči a aniž by čekal na omluvu či slova díků, odešel zpět do budovy, ze které před okamžikem odešel.

Alexandria přijala velkorysý dar a nevěděla, co si počít. Chtěla se omluvit a poděkovat, ale než to stihla, velitel již byl pryč. Už-už chtěla sesednout a jít za ním, když v tom se před ní otevřela východní brána a Gilvanest ji bez jakéhokoliv rozkazu vynesl ven do volné krajiny.

Dívka zastavila svého oře a kord, který dostala od velitele pevnosti, si připnula ke zdobenému opasku. Ještě poslední pohled věnovala pevnosti Baladar, než se spolu s Gilvanestem vydala na další cestu.

Celý další den jí trvalo, než dojela do malé vesničky Kamin. Byla to opravdu malá vesnička, kde žili jen obyčejní lidé, ale kupodivu se nezdálo, že by měli nějaký nedostatek. Pravda, ani přebytek, ale vzájemnou spoluprací si všichni udrželi přijatelnou životní úroveň. Děti si tu vesele hrály, jakoby ani netušily, že jejich zem je na pokraji války.

Dívka se tu setkala s naprosto nevídanou pohostinností místních obyvatel. Lidé jí zastavili a místní žena nabízela chléb, sůl a kozí mléko. Elfí panna to zdvořile přijala a pak každému z přítomných dala po jedné zlaté minci. Lidé sice z počátku nechtěli přijmout nabízený dar, ale posléze se nechali celkem spokojeně přesvědčit.
Alexandria se ubytovala v místním hostinci, Zlaté hvězdě, a ustájila Gilvanesta ve stáji, mezi dvěma tažnými koňmi.

Ráno dalšího dne po každodenních ranních úkonech, když Alexnadria vyváděla svého koně ze stáje, ji nikterak nepřekvapilo, že ve stáji nalezla mimo svého a dvou tažných koní i jezdeckou klisnu. Klisna to byla vznešená, sice ne z takového rodu jako Gilvanest, ale přesto bylo znát, že je to kobyla šlechetného rodu.


Čarodějka vyjela za rozbřesku. Překvapilo ji, kolik lidí je již vzhůru a pečuje o svá pole a zahrady. Těsně před koncem vesnice ale musela Gilvanesta prudce zastavit. V cestě stálo malé děvče. Měla jen šedivou halenku a chodila bosa. Mladá usmolená tvář a neupravené vlasy Alexandrii připadaly v této vesničce jako něco nepatřičného. Dívka se natolik vymykala zdejšímu normálu, že to vzbudilo její pozornost.

„Kdo jsi?“ zeptala se neznámé dívky vlídně, ale ta se náhle rozplynula, jakoby byla jen přelud. Alexandria se doposud s něčím takovým nesetkala. Věděla o iluzivních kouzlech, která dokáží stvořit neexistující obraz nebo vnutit někomu nežádoucí pocity. Sama jedno takové uměla, ale ještě nikdy neslyšela, že by někdo stvořil iluzi člověka, i když věděla, že i to je možné. Marně se rozhlížela po zdroji neznámého kouzla. Čekala že se dívka znovu zjeví, ale nestalo se nic. Nikdo z lidí kolem nevypadal, že by snad dokázal ovládat magii. A tak nakonec musela Alexandria pokračovat v cestě s další nevyřčenou otázkou ve svém srdci.

Gilvanest nesl princeznu tak lehce, jakoby snad ani nic nevážila. Sama Alexandria si ostatně připadala lehce jako letní vánek. Ovšem na volných pláních a lukách Lacaského království se cítila až neúměrně zranitelná…

Kdo byla ta dívka? Kdo na mě seslal iluzivní kouzlo? A proč mi chtěl ukázat zrovna ji? Kdo je ten co mě sleduje? Je to skutečně vesfálský hraničář? A pokud ano, jak je to možné? Cožpak o mě Arimén, ví? A pokud ano, tak jak může Rada očekávat, že splním všechny své úkoly pokud po mě půjde sám Posel smrti? Ach mistře, proč jsi mi neřekl víc?

Alexandriiny myšlenky plynuly rychle a dívka ani netušila, že zrovna když si v duchu položila svou poslední otázku, se nad tou samou otázkou rozplakal i její mistr Ikzinog Dimek sedící v své pracovně.

Dívka ujížděla nejvyšší rychlostí svého koně a zastavovala, jen když si potřeboval odpočinout její oř. Věděla, že se musí zbavit svého pronásledovatele. Ovšem v duši ji pálila jedna vyřknutá věta. Věta generála pevnosti Baladar: „A právě to nás vede k domněnce, že také chce, abyste věděla, že jste sledována. Zamaskoval svoje stopy, ale tábořiště ne.“ Celý svět jako by byl proti ní a ona cítila jen obrovský zmatek a strach. Netušila, jak by se měla zachovat.

Původně chtěla jet za králem Durvikem as Voletem, ale teď si nebyla jistá, co tam vlastně bude dělat. Všechny důležité informace zanechala za sebou v Chrámech vědění. V královském městě by sice unikla hraničáři, ale tam bude mít Arimén jistě jiné špehy, pomyslela si. Jenže si ani nebyla jistá, jestli se má snažit zbavit pronásledovatele, protože se dalo předpokládat, že s tím bude počítat, když se nechal odhalit.

A tu jí došlo, co musí udělat. Rozhodla se navštívit královský dvůr, aby se setkala s jediným vládcem, který ještě stojí v cestě Poslu smrti, ale vzpomněla si ještě na jednu osobu, kterou by měla vyhledat. Poustevník. Napadlo ji. Z map přesně věděla, kde je jeho chatrč.

Už když opouštěla Chrámy vědění, počítala s tím, že to nebude zrovna lehká pouť, ale netušila, že již na jejím počátku bude muset dělat tak veliká rozhodnutí. Od poustevníka si slibovala rady pro další cestu.

Toho večera dorazila do další vesničky. Jmenovala se Sari. Elfku to jméno fascinovalo.
Znamenalo totiž v trpasličím jazyce, utrpení… Alexadria nedokázala pochopit, proč tak lidé pojmenovali toto místo. Byla tu úrodná půda a oni zde žili stejně dobře jako v Kaminu. Na první pohled bylo všechno v pořádku. Ovšem jedna věc dávala znát, že zde doopravdy někdo trpěl. Velký monumentální obsidiánový sloup, v němž bylo vyobrazeno mnoho trpasličích hlav a na jeho vrcholu se tyčila velká válečná sekyra.

Alexandia věděla, čeho je připomínkou. Před mnoha lety se tři vládci trpaslíků rozhodli opustit Adorasské pohoří a odstěhovat se do Žiavemských hor, kde svou kletbou stíhán žil jeden rudý drak. Král Gilborn zvolil pro svůj rod cestu po moři, král Funriel vedl svůj lid podél toku Noonen a poslední z panovníků, Ragnarok, zlákán svým zrádným sluhou, šel přes Lacaské pláně. Sluha zabil svého pána, když tvrdě spal a tím vyvolal vzpouru lidu. Tehdy poprvé a naposledy stál trpaslík proti trpaslíkovi na bitevním poli.

Ta legenda, ač stará, se vznášela nad tímto místem jako černý mrak. Ovšem zdálo se, že Alexandria je jediná, která to cítila. Zdejší lidé ji vítali obdobně jako v Kaminu a stejným způsobem zde strávila i noc.

Mladá elfka seděla toho večera u krbu a v hlubokém zahloubání hleděla do plápolajícího ohně. Magická síla naplnila zamčený pokoj. Po dlouhé půl hodině se ze vzduchu ‘magie‘ stvořila nejprve silueta a poté i celý havran.

Vesničtí obyvatelé byli překvapeni, když druhého dne opustila hostinec s havranem na svém rameni, ale ona se cítila daleko lépe. Už nebyla sama…

Nikdo z těch, kteří na ni hleděli s posvátnou úctou či se zalíbením netušil, že havran na jejím rameni jí slouží jako druhé oči. Vědomí těch dvou bylo totiž spojeno magickým poutem.

Klisna jejich pronásledovatele byla opět ve stáji, tak jako tomu bylo minulého dne. Alexandria si tedy byla jistá, že ji stále drží pod dohledem. Byla ale odhodlána zjistit kdo to je a pokud možno se mu ztratit. Zanechala Driany, svého havrana, ve stáji s jasným úkolem.

Až na tuto klisnu její jezdec usedne, budeš ho sledovat. Poletíš za ním, dokud se vám vesnice neztratí z dohledu, pak sešleš efekt. Tvým úkolem je ho vyděsit. Ihned potom se ke mně opět připojíš. Nechceme, aby se mu něco stalo…
Alexandia tiše opustila stáj a na svém bílém vznešeném koni vyjela po cestě na jihovýchod. Brzy se vědomí, o které se dělila s Driany, roztrhlo a po havraní mysli v elfce zůstala jen mlha. Přesto přesně věděla, že je její přítelkyně v pořádku.

Zatímco Alexandia již byla dvě hodiny na cestě, vešel její pronásledovatel do stájí. Na pozdrav zaržál na svoji klisnu, která mu stejným způsobem odpověděla a uklonil se svému oři. Muž to byl silný a udatný, mohlo mu být tak pětatřicet. Jeho vlasy byly snad kdysi světlé, ale teď už je měl natolik špinavé, že to nebylo příliš poznat. Svaly měl vypracované a oblečení prosté. Vlastnil ale ještě něco. Dlouhý meč, připevněný na svých zádech, a štít.

A nebyl by to správný hraničář, kdyby si nepovšiml havrana sedícího na trámu nad jeho klisnou. Seslal jednoduché kouzlo aniž by promluvil a zakrákal přesně jako by krákal obyčejný havran. Jenže Driany nebyla obyčejný havran. Byla stvořena magií a i když uměla krákat jako každý havran, její inteligence byla mnohem vyšší. Driany by dokázala napodobit zvuky, ale ne řeč. Měla od své paní jasný úkol.

Havran mu neodpověděl na pozdrav. Dál seděl strnule na trámu, pozorujíce svoji budoucí oběť. Bohdan však nebyl hloupý. Věděl o kouzelnících všechno, takže i to, že jakmile dosáhne kouzelník jistého stupně znalostí, může si z magie vytvořit přítele, který bude nadán magickou silou a vyšší inteligencí. Věděl i o sdíleném vědomí mezi kouzelníkem a jeho přítelem, který může mít buďto podobu havrana, kočky nebo ďáblíka. Špeh Bohdan nemusel nijak dlouho přemýšlet, aby věděl, která bije. Stačilo mu jen koncentrovat svou mysl, aby seslal úder varování, vědom si toho, že každý kouzelník může za svůj život povolat z magických hlubin jen tři přátele a žádného dvakrát.

Ovšem úder jeho mysli byl silnější, než Bruno očekával. Driany spadla mrtva k zemi a pouto mezi ní a Alexandriou se zpřetrhalo.

Mladé elfce vyhrkly slzy z očí. Věděla, čím je způsobena prázdnota, která tak náhle zaplnila její duši. Prázdnota na místě, kde bývala mlha po vzdáleném vědomí Driany. Ačkoliv pouto mezi ní a havranem trvalo pouze několik hodin, což pro elfku příliš neznamená, jeho ztráta byla velice bolestivá. Nebyla to bolest jako taková, ale bolest citová. Bolest ze ztráty někoho milovaného…

O to horší to pro mladou čarodějku bylo, když si uvědomila, že je to ztráta nezvratná. Přesto všechno však jela dál. Nenechala Gilvanesta zastavit, když vycítil smutek a stesk své paní. Jela dál… Pryč od Sari… Pryč od místa plného utrpení. Teď už i ona měla důvod to místo tak nazývat. I ona už se nikdy netoužila vrátit do těch míst. Poprvé chápala ve svém životě bolest trpaslíků, kteří na tomto místě ztratili svého milovaného krále.
Městem Taman projela bez zastávky a nejvyšší rychlostí svého koně uháněla k jihu do Kollu. Cestu, kterou by obyčejný kůň projel za den a půl zvládl Gilvanest během jednoho dne. Sice už byla tma, když přijeli k městským hradbám, ale Alexandria byla spokojena s výkonem svého vznešeného koně. Spokojenost však nedokázala zastínit smutek a stesk po Driany.

„Kdo jste?!“ zvolal jeden ze strážných drsným lacaským nářečím.

„Alexandria de Alvis, princezna Alexandrijská! Koukejte mě vpustit, nebo si budu stěžovat přímo u vašeho krále!“ tentokrát jí klid elfí krve nepomohl přemoci emoce. Žal nad ztrátou přítele byl ještě příliš čerstvý. Muž na hradbách se zalekl hrdého aristokratického hlasu, který mohl patřit jen někomu vznešenému. Pohlédl dolů a zavolal si na pomoc i další hlídkující. Jeden z nich pak okamžitě vydal rozkaz otevřít bránu.
A tak Alexandria vjela do hlavního města Lacaského království, Kollu, pod pláštěm temné noci…
 

Komentáře, názory, hodnocení

Jackie Decker - 12. února 2008 18:50
drak2882.jpg
delph - 12.Února 2008 15:40
Pro mě má přemýšlení postav daleko větší působivost. Ano postava má konat. ale na druhou stranu by mělo být vysvětleno proč tak koná... Ale je to jen můj osobní názor a v tomto duchu i píšu...
 
delph - 12. února 2008 15:40
untitled-39996.jpg
no je pravda že příběh se musí nějak rozvinout než se do toho skočí. nemúžeš vybalit akci hned ze začátku, pokud to není jen nějaká úvodní potyčka která má čtenáře přesvědčit že se bude bavit. četl jsme knihu kde nuda byla skoro prvních sto stránek. Ale celkově bych řek že hlavní výhodou téhle kapitoly bylo že se tu zas tolik nepřemýšlelo, což ty děláš často že postavy častěji přemýšlí než konají a mluví a to ztrácí pro mě na spádovitosti děje.
 
Jackie Decker - 11. února 2008 13:27
drak2882.jpg
delph - 11.Února 2008 13:24

Omllouvám se. Bronu se jmenoval původně a Bohdan bylo náhradní jméno... Dále už o něm bude jen jako o Bohdanovi. Někde mi Bruno zůstalo to se omlouvám, moje chyba...
Jinak jsem ráda, že se ti alespoNˇjedna kapitola líbila :D
Je to trapné, když jen jedna, ale to nevadí mám co zlepšovat :-) jinak popsat hraničáře dříve by šlo, ale myslela jsem že to takhle stačí no... třeba se mýlím...
O tom jak tvořila přítele se rozepsat mohu taky, myslela jsem že by to kazilo, ale to se dá změnit... :-)
 
delph - 11. února 2008 13:24
untitled-39996.jpg
konečně pořádně čtivá kapitola :) I když možná bych se ještě více rozepsal o tom jak toho přítele tovřila. Dodal tomu trochu energičnosti a taky záhad magie :) a snad i toho hraničáře popsal o trochu dřív než přišel ke koni, ale od okamžiku kdy vstla on.

ps: jednou se jmenuje Bohdan a jednou Bruno.. tedy pokud to není jméno a příjmení :)
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.062657117843628 sekund

na začátek stránky