Městem vládl soumrak. Silueta umrlého muže stála na krví, výkaly a špínou světa potřísněných dlaždicích jedné z nesčetných anonymních ulic Eliandoru. Několik metrů odtud se převalovaly temné a hluboké proudy Rentvy. Řeka sebou nesla vše, co již město nebylo schopno pohřbít ve svých útrobách. Na dně se líně převalovaly stovky pobitých mrtvol. Ty, které tady byly již delší čas, se vydávaly na svou pou» k hladině. Často plavaly těsně pod ní a jen čeřily její temný odraz šípy a přilbicemi vystupujícími k temnému nebi… Muž, spíše než by stál, se opíral o svůj meč, jehož hrot spočíval kdesi mezi rozbitými fragmenty dlaždic. Hlavu měl skloněnou. Jeho obrys, propadající se pod tíhou hrozného, nezadržitelného osudu, byl znatelný snad jen proto, že polovina města již byla uchvácena stravujícími plameny, které se do temnoty a kouře nad městem vpíjely v přízračné koroně.
Muž stál opřen v předklonu uprostřed cesty a nebylo nikoho, kdo by si ho byl všimnul. Na pahýlech tisíciletého stromu v dáli za ním neseděli ptáci, v Rentvě již dávno neplavaly ryby. Ani mrtvola nehorázně bílé a špinavé ženy, opodál při stěně jednoho z domů, o něj nejevila pražádný zájem. Z jejích nezatlačených očí vytékal na zem věčný chlad mísený s černým hnusem, krví, bezmocí a beznadějí, utopené v řece temnoty. Vzduch byl plný strachu a kouře.
Do zdí kdysi majestátního Eliandoru se zařezával hrozitánský křik smrti. Bičoval všechny, kdo snad přežili, takovou silou, že padali k zemi, neschopni čehokoli jiného, než jen bezmocného třasu v křečích, a očekávání spásného vysvobození na rezavé čepeli. Skřeti nebrali zajatce. Jejich přerývavý řev burácel oblohou... jistě na desítky mil daleko. Létal ulicemi jako smrtka s kosou připravenou podseknout nohy komukoliv, kdo snad ještě neleží, nebo jen pevně nestojí opřen o mohutný sloup. A ulice duněly… Každý úder skřetího bubnu odpočítával čas vyměřený lidskému plemeni na tomto světě, nemilosrdně, úder za úderem.
Muž. Stál. Ještě. Ještě nebyl zlomen. Stál a nenaslouchal vtíravému volaní stínů. Tiše hleděl do proudů Rentvy a dodýchával svůj poslední vzdech. Stál opřen o svůj meč, svého jediného opravdového přítele na svém hrobě. Věděl to. Jeho čas byl tu. Chvíli. Za chvíli… Na hladině řeky se objevila nová mrtvola. Odplula. Nic. Smrt. Řeka dala na chvíli muži vidět cár něčí košile. Muž stál nad řekou a v nekonečném okamžiku ne nepodobném samotné smrti uslyšel něco, co zde nemělo své místo. Ale co? Nejprve nechápal, zvedl hlavu a rozhlížel se kolem. Nic, jen v něm sílil úporný pocit něčeho cizího, něčeho nového… Světlo. Nechápavě upřel oči v dál a zaposlouchal se. Šálil ho sluch, či byl to jen sen? Zaslechl v dáli mužské hlasy, jak prozpěvují válečný chorál... Světlo, které slyšel, bylo spíš výmyslem jeho ztrýzněné mysli, než opravdovou písní, ale ten niterný pocit, který pocítil, když je uslyšel, mu zacelil všechny rány a vlil sílu do skoro mrtvého těla k novému boji.
Postavil se, narovnal, a pozvedl zkrvavený meč směrem k domům na druhé straně za řekou. Našel v sobě sílu, aby překročil řeku a opustil svůj hrob. Zemře se ctí, která náleží rodu lidí a zaslouží si tak místo v zemi nesmrtelných… Dej bůh požehnání lidem v jejich smrti.
*ZTT*