Andor.cz - Dračí doupě online

Dne třetího, měsíce devátého, roku Ohnivého draka

Dnes potratilo šest žen, otec Merten to má za zlé znamení a nutí nás k většímu a pokornějšímu pokání. Modlíme se za celé město třikrát denně, zpovídáme se jedenkrát tolik. Už mi z toho začíná být nevolno, zpřísnil se půst. Procházíme městem a světíme zapadlé uličky plné vrávorajících postav opilců a kašlajících nemocných. Jsou nachlazení z nastávajícího podzimu, nemají ani dobré boty. Dětský klan se stáhnul z ulic, již nežebrá. Nevíme, kde jsou, asi se schovávají. Před čím, to nedokáže nikdo z nás říci přesně. Bratr Bern se domnívá, že je to tím nastávajícím podzimem, že si vyrábějí boty z toho, co vyžebraly či našly v kanálech. Máme pro ně připravené přikrývky, až se zase objeví, nabídneme jim místo v hospicu.

Dne desátého, měsíce devátého, roku Ohnivého draka

Na severní hradbě se objevil podivný obrazec z krve. Hodně krve, avšak nikdo nepociťuje ztrátu. Ani zvířat, ani lidí. Otec Merten onemocněl, blouzní a tápe v horečkách, požírají ho běsi, místo něj nastoupil bratr Gwer.
Začínáme se obávat, že krev patří dětem z klanu, protože se stále ještě neobjevily. Po městě chodíme ve trojicích a hledáme je. Bratr Ren nalezl mapy kanálů, takže prohledáme i stoky. Někde být musí, pokud jsou mrtvé, tak jejich těla. Strážci jsou neustále bdělí, z města by se nikomu nepodařilo mrtvoly vyvést. Hrabě znásobil hlídky na hradbách.

Den sedmnáctý, měsíce devátého, roku Ohnivého draka

Otec Merten za strašlivých bolestí zemřel. Jeho tělo bylo v takové křeči, že pohled na něj vydržel jen bratr Morst, který jej nechal narychlo pohřbít a hrob raději vysvětil.
Děti se našly, tedy část z nich. Jsou naživu, ale jako by spaly. Nejsou úplně při vědomí, straní se nás. Dali jsme jim celé křídlo v hospicu, zabarikádovaly se tam a nechtějí nikoho pouštět.
Krev na hradbách je dávno smyta a symboly se už znovu neukázaly. Z toho měl otec Gwer trochu strach.
Otec Gwer se zdržuje především v knihovně a pročítá mýty a zkazky o zlu a démonech.
Někteří z bratří z hospicu se začínají chovat zvláštně, bojí se přibližovat k lidem. Na těle se jim objevují drobné ranky.
Bratra Berna poslal pro nějaké vymítače do velmi odlehlého města, bojí se, že nepřijdou včas, ale jsou to ti nejlepší, prý.

Den dvacátý čtvrtý, měsíce devátého, roku Ohnivého draka

Začínají se tu dít věci, o kterých se mi nezdálo ani v těch nejhorších snech. Potratily všechny ženy. S brekem utíkaly do hospicu. Krvácely. Byly zděšené a my, my také. Bratr Bern se ještě nevrátil, otec Gwer zešedivěl a začal si mumlat sám pro sebe.
Nevíme, co dělají děti v pravém křídle. Nevycházejí ven, ale

Kapky krve dopadly na rozepsaný list kroniky neznámého mnicha. Olízla si nehet, kterým jej podřízla. Devítiletá holčička slastně přivřela víčka, nasládlá pachuť krve jí dělala až nemístně dobře. Měla zakázáno zabíjet ve špitále. Číst neuměla, ale něco jí říkalo, že bude lepší, když ten počmáraný spis vezme sebou k Sivenovi. Sbalila tedy pergameny a dala si je do podpaždí. Ladnými krůčky vyrazila z cely a úslužně za sebou zavřela dveře.

Cupitala přímo do hospicu, naslouchala, zda neuslyší kroky či slova, ale nic takového se nestalo, takže v pořádku dorazila, kam chtěla. Třikrát zaklepala a jednou do dveří kopla: “Tady Aničkáááá,“ zasyčela skrze ostré zuby, takže si poranila jazyk. Už zase.

Otevřel jí podsaditý klučina, který byl jen o něco málo starší než ona a líbezně se na ni usmál. Moc se mu líbila a on nevěděl, jak jí to dát najevo. Určitě se zeptá Sivena, ten bude vědět, a poradí mu jak na ni. Ještě dlouho se za ní díval, ačkoliv už dávno zahnula za roh a on už neslyšel její kroky. Jen si povzdychnul a začal pomalu zajišťovat dveře.

Před Sivenovým pokojem klečela na všech čtyřech Mimi. Už dávno nebyla dívenkou s azurovýma očima. Nohy i ruce se jí prodloužily a na obličeji se objevilo veliké tetování. Jazyk měla dlouhý a zuby, zuby drobné, avšak jejich stisk drtil kosti. Anička na ni hleděla s bázní a úctou, nemohla si dovolit žádný chybný pohyb, protože Mimi už nevnímala jako třináctileté děvče. Vše si vyložila po svém. Prohlížela si ji krhavým pohledem a natáčela hlavu na stranu. Zkoumala ji od hadry omotaných nožek až po dlouhé černé vlásky. Nedůvěřivě nasála vzduch a pak s velkou námahou hlesla: „Choou thuu chcoueš?“

Nebylo pochyb, že z ní cítila krev, ale to si holčička neuvědomovala. Ostatně jako spoustu dalších věcí.

„Jdu za Sivenem, Mimi, mám knížků,“ nadšeně se zazubila a ukázala archy pergamenu, „pro něj, je to určo důležitý,“ pokývala hlavičkou, ale žádný jiný pohyb si nedovolila, dokud Mimi neustoupila. Hned nato bleskově vpadla k hochovi.

Seděl tam, symbol nedosažitelné krásy: „Ahoj, Sivene,“ stydlivě se pousmála a zůstala stát u dveří. Jen laxně nadzdvihnul obočí a vyčkával. Jeho pomněnkové oči byly tak poutavé, snad proto chvíli trvalo, než maličké došlo, že čeká, až vyklopí, proč tu je. „Našla jsem tohle a nebylo to v knihovně,“ pochlubila se a váhavými krůčky došla až k němu.

Vzal si archy: „Děkuji, Aničko, můžeš jít,“ jeho hlas byl hluboký, neklukovský. Věděl, že děvčátko potěší, že zná jeho jméno. Byla to jen strategie, aby si ho naklonil na svou stranu. Každá dívenka je ráda hýčkána slovy. Nezáleží na věku, ani na jejím rozpoložení. Sice nevěděl, odkud to ví a proč, ale nestaral se o to, nepátral po svých nově nabytých znalostech.

Začetl se s podivným úsměvem ve tváři a Anička se mezitím vypařila jak pára nad hrncem.
„Dobrodruhové, hmm, vymítači démonů...“ ušklíbl se a se vyhlédl z okna.
***

Vešel jsem do města, vonělo to tu zoufalstvím a bezmocí. Na kostele se nám sochy démonů smály do očí. Cítil jsem se prázdně. Ptal jsem se sám sebe, kam nás to ten mnich zavedl. Vše si tu hrálo na nudnou fádnost, avšak mě ten klid a bezútěšnost okamžiku mě znepokojovaly víc, než bych byl ochoten přiznat. Tušil jsem, že v noci to tu bude vypadat jinak.

Bylo nás sedm, už ten velký počet znamenal, že nepůjde jen tak o něco. Příchod zla byl totiž předpovídán už dávno. V tisíci verzích i v tisíci možných časech. Jednou to bylo hned, jednou zítra… lidská fantasie je jen zabijákem normálního úsudku. Nestavím se vysloveně proti, jen je neustále těžší a namáhavější hledat pravdu v dialogu dvou osob. Ta si zastřená bloumá mezi řádky mnohdy neviděna. Už dávno si zvykla, že není odhalena, že je až příliš průsvitná na to, aby byla zaznamenána.

Následovali jsme bratra Berna do kláštera, kde jsme se dozvěděli o podivném symbolu na zdi a o potratech. Nakonec si nás vzal stranou jeden z mnichů: „Ještě tu je záhadná smrt bratra Justuse,“ pronesl bázlivě.

„A mohl byste nás zavést do jeho cely?“ zeptal jsem se a on přikývnul. Ostatní zůstali dole s tím, že na prohledání místnosti stačí jeden. Mnich se nad tím trochu zarazil, ale neřekl nic. Ukázal mi ji a já prostě vešel. Byla tu tma a voněla tu krev, nikdo tu nevyvětral. Tušil jsem, že tu asi nebude něco v pořádku. Krev a následná smrt není nikdy spojována s přírodním úkazem, nejedná-li se o nemoc. Polilo mě horko, cítil jsem se hloupě, že jsem se nechal tak nachytat, ale past nepřicházela. Nic. Zběžně jsem prohlédl celu, také nic. Rozhodl jsem se jít zpět do hospicu, vyšel jsem na chodbu a přemýšlel kudy. Připomínalo mi to tu trochu labyrint.

To, co jsem potom uviděl mi vyrazilo dech. Šest vymítačů, statných chlapů, tu umíralo v kalužích vlastní krve. Co se tu k sakru stalo?! Ptal jsem se sám sebe, ale odpověď nepřicházela. Uviděl jsem i nějaké mrtvé nestvůrky, asi děti… dal jsem se na útěk, tyhle prostory byly moc veliké, abych se ubránil.
***

Anička opět vyrazila do polomrtvého kláštera na lup nějakých těch cetek, drobných cenností, ze kterých si dělala svůj tajný, nejtajnější poklad. Věděla, kde je čí cela, a přesto byla ponořená do svých úvah, kteráže je nejlepší a nejbohatší. Kde najde co a kde zas ono. A zda se vydá do druhého či třetího patra. První bylo nadmíru nudné a krom toho ho už měla prošmejděné.

Zpívala si, Siven ji ujistil, že vše už je v pořádku.

Pak se jí oči zalily slzami. Horkými a opravdovými. Tělo se jí prohnulo pod náporem té věci. Bolelo to, ten ničema jí hleděl do očí, zatímco meč nestoudně trhal blůzku i srdce. Kousla se do jazyka. Tentokrát naposled.
***

Nikdy mě nepřestane udivovat, kolik mají démoni podob. Proč si berou děti a znetvořují je. Útočí tak na naše city? Zabít dítě je jiné, než zabít dospělého. Zdá se bezbranné a to i v momentě, kdy má v ústech tolik ostrých zubů. Její pohled byl lidsky nevinný, lidsky zmatený a lidsky umíral. Chtěl jsem být smutný, ale nešlo to. Má mysl si paličatě opakovala zab nebo budeš zabit, nešlo to jinak. S veškerou něžností jsem mrtvou dívku vzal do náručí. Probudit se z věčného snu nemohla, už jen díky runám na zbrani. Musel jsem ji odnést někam, kde by nebyla vidět.

Zabíjet je po jednom je pošetilost, poslední vzpoura před vlastní smrtí. Co přinese zítřek, kdo ví. Vešel jsem do cely. Páchla krví. Čerstvou krví.

Za zády se mi ozvalo jen: „Aňhičkha..“


Zveřejněno na www.dracidoupe.cz, korektura bez přímých řečí - Lyrie