Andor.cz - Dračí doupě online

Hle, temná mračna stahují se,
zlo uchvátit chce křehký květ.
Však místo v té tmě nemění se,
dnes bard nebude přehánět.
Kapky řinčí, vítr sílí,
i hrdina se musí bát.
Když útočníci spějí k cíli,
setrvá jak pevnost stát.

Lesklá zbroj vstříc zlobě záře,
štít a meč v pozoru jsou.
Ač strach nehyzdí jejich tváře,
on ví, že pro smrt teď si jdou.
Již není noc, neb ráno - svítá,
jen jeden živý z mnoha zbyl.
Nezraněn se v křečích zmítá,
lituje, co způsobil.

Obrazy ho stejné kosí,
noc co noc se vrací zpět.
Za konec utrpení prosí.
"Proč pln smrti je můj svět?"
Sny černější jsou s každým činem,
jenž zprvu zdál se správným být.
Život cti chtěl, teď je v jiném,
kde z rukou krev si musí smýt.

Každý den je jako druhý,
utrpení, smrt a žal.
Zas z oken visí černé stuhy.
Vždyť se snažil - pomáhal.
V srdci sám tak necítí se,
přec pro druhé je hrdinou.
Co při pohledu letmém rdí se,
chrání dívku nevinnou.


Že k hrdinství i láska patří,
budeme to klišé hrát.
Nebrání se, zázrak spatří,
život svůj všanc s chutí dát.
Zas zvítězí, jak už to bývá,
bez na těle šrámu, sám.
Jí pramen vlasů přes tvář splývá.
"Tu krásku přeci dávno znám..."

Již pouť netráví v osamění,
spolu chtějí navždy být.
Rač smrt zvolí, kde štěstí není,
než bez něho by měla žít.
On zas chce splnit každé přání,
jež kdy by mohla jenom mít.
Proč smrt je stíhá, nemá zdání,
pro odpověď k ní chtějí jít.

Osud svůj uvnitř každý nosí,
únik ze spárů smrti,
pak odezvu svou míti musí,
kdo ostrouhají, jsme Ti.
S tím pánem není radno hrát,
co o konci má rozhodnout.
Proč museli se v cestu dát,
když sen svůj mohli pozvednout.

Meč práci má i pevný štít,
všude kam se spolu hnou.
Čím blíže k cíli mohou být,
víc zakryti jsou temnotou.
Pověsti, zkazky varují,
že pánem tím je temný drak.
Na nářky, hrozby nedají
- co přijde zítra, řešit pak.


Sny stálé jsou, ten mysli klam,
on přeludů je strážcem v nich.
"Svůj život za ně klidně dám!"
Zas stojí v krve krůpějích.
Vždy pomoci chce z utrpení,
těm zbloudilým pryč z nesnází,
však nic než smrt v těch zlých snech není,
co každou noc jej provází.

Ticho, chlad, ni ptáčka zpěv,
ani větru pohlazení.
Páru tuhne v žilách krev,
v té pustině života není.
Náhle stojí, dívka krásná,
tiše špitne, "Támhle! Tam!"
I příčina je rázem jasná,
kde prstík končí, chátrá chrám.

Po pár krocích dech zatají,
znak v průčelí přec dobře zná,
jí pravdu hvězdy netají,
na hrudi jej rytíř má.
Dál kráčí jako omámená,
on temnotě vstříc, poznání.
Mít ochránce, nic neznamená
- před životem nás nebrání.

Neutéct, jak možnost skýtá,
toť bezpochyby věčný hřích.
Co v chrámě starém chladem vítá,
je zlověstný ten dračí smích.
Těžkou tmu, jež vstříc se valí,
tu nelze skolit ránem.
Temný hlas ji v uších pálí:
"Já nejsem smrti pánem!"


Dál trýzní, nezná slitování.
"Vůli pána plním svého
a plnit budu bez váhání!",
ta slova věstí cosi zlého.
Osud svůj uvnitř každý nosí,
únik ze spárů smrti,
pak odezvu svou míti musí,
kdo ostrouhají, jsme Ti.

Vteřina jak rok je, věk,
když tušení ji vnitru sžírá.
Již rozumí i chrabrý rek
a temná mysl srdce svírá.
V hrudi bijí holubice.
Proč tma si vždycky zamane,
vládnout tam, kde září svíce?
Tlukot navždy ustane...

Bezvládné to tělo padá,
oči zavřené už jsou.
Proč zemřela, dívka mladá,
a stíny do svých řad ji zvou?
Budoucnost již nemají,
rytíř drží lásku svou.
Teď pohledy se setkají,
ten jeho jde skrz temnotou.

"Zemři!", křičí, zbraň svou svírá.
"Neodcházej! Zůstaň! Stůj!"
Po odpovědi už jen zírá...
"Jak si přeješ, pane můj..."