Andor.cz - Dračí doupě online

Když vládne nuda a horko

Sedím doma na zápraží a uvažuji, co mám dnes dělat, chlastat rozhodně nepůjdu – ještě teď je mi špatně z poslední akce. Tak sedím dál a zvažuji své možnosti: Jít na nádraží a tam zkusit štěstí, nebo jít do staré továrny si zlomit nohu. Pak taky můžu jít běhat kolem domu, ale to v tomhle horku taky není chytrý nápad. Na koupaliště nemůžu od té poslední příhody, kdy jsem to trochu nevychytal s toaletou (byl jsem na velký). No tak asi budu muset jít na to nádraží, jak to tak vypadá. Pan Tuml mě už zná, sice to je už dávno, co jsem tam jako malý kluk pobíhal mezi vlaky a on mě pronásledoval, ale snad si vzpomene.
Líně jsem se zvedl a vyrazil přes město k nádraží, ušel jsem pár bloků a počkal chviličku na autobus. Jel jsem několik stanic a vystoupil před nádražím. Hlavní budova byla nově zrekonstruována a tak to byla stavba moderní architektury. Nicméně nenechte se zmýlit, vlaky jsou stále staré, koleje jakbysmet. Prošel jsem tedy hlavní budovou až na nástupiště, jako před lety jsem se rozhlédl zda neuvidím pana Tumla a rychle jsem přeběhl za první vlak, vklouzl jsem dovnitř, byl to prázdný kupéčkový vagon. Rychle jsem ho celý prošel, zda nenajdu něco zajímavého, nu nenašel jsem. Vylezl jsem na druhé straně vagonu na opačnou stranu od nástupiště. Můj pohled se setkal s obyčejným uhlákem, nu což, v mládí to byla zábava, tak proč si nezavzpomínat. Dnes jsem již snadno vlezl do vagonu, byl plný písku. Na nic jsem neváhal a skákal z vagonu na vagon, až na konec vlaku. „Stůj! Tam nemáš co pohledávat!“ To si mě konečně pan Tuml všiml. Na nic jsem nečekal a skákal jsem zase k lokomotivě. Pan Tuml mi již byl na stopě, ale já věděl, že trochu kulhá a tak jsem na něj občas trochu počkal. „Stuj ty darebáku! Na tebe si ještě pamatuju!“ (No aby ne, když kulhá kvůli mně). U lokomotivy jsem seskočil na druhou stranu od pana Tumla a běžel ke konci vlaku. Když co nevidím, leží přede mnou tělo. V ten moment jsem strnul, neb toto není normální. V zimě bych si řekl, že je to bezdomovec, který umrzl, ale tenhle chlap ležel na sluníčku a nejevil známky života. Ano, možná si říkáte, že pak je to bezdomovec, který se upekl. Rychle jsem k němu přiskočil a změřil mu tep (to je ale náhodička, že jsem vyhrál soutěž mladých zdravotníků v mládí, že?). Jak jsem již tušil, byl mrtev. Nu má mladická zvědavost mi nedala, abych mu nevzal peněženku a nevylezl zase na vagon. Ohlédl jsem se na pana Tumla, který teď strnule hleděl na tělo. Já jsem na nic nečekal a zdrhal pryč.
Když se k tomu teď zpětně ohlédnu z mříže své cely, tak zdrhnout tenkrát byla pěkná blbost. Byl jsem obviněn a odsouzen z ozbrojené loupeže (neměl jsem mu tu peněženku brát). Byl jsem nespravedlivě odsouzen za něco, co jsem neudělal, teď je mi třicet a čeká mě poslední rok vězení, tuším, že těch bonusových sedm let mám za nohu pana Tumla, ale s tím teď nic moc nenadělám.