Andor.cz - Dračí doupě online

Oddělený výcvik

Kapitola osmá

Toho dne Rihur, ač byl unaven, u večeře neusnul. Joff věděl, že to je zlé znamení. Rihur usínal během večeře každý den. Od rána spolu nepromluvili jediné slovo a to ticho už mu bylo protivné. Nikdy by si býval nepřipustil, že mu jednou bude ticho přítěží. Přímo až cítil chlapcův strach a obavy z každého dalšího dne. Pro Joffa však bylo nejhorší vědomí, že jsou oprávněné.

Zase cítil zmatek ve svém nitru. Tak děsivý a hloupý, říkal si. Jenže nijak se mu toho strachu nedařilo zbavit. Co teď? Musíš mu pomoct. To nejde… Ale ano, jde! Jenže on potřebuje jen přítele a tím já mu být nemohu… A proč bys nemohl? Jistěže můžeš! A co Kateřina? Mám na ni zapomenout? Porušit slib? Neporušíš slib. Už nastal čas, abys ji nechal jít. Ne! Ještě ne! A co když ano? Co když, až utečeš, poznáš, že ona už o tvou pomoc nestojí? Budeš toho pak litovat? Litovat, žes tu Rihura ponechal vlastnímu osudu? To chceš?

“Já nevím!” rozkřikl se. Teprve z Rihurova vyděšeného pohledu poznal, že své myšlenky nechal uniknout nahlas. Rozhlédl se kolem. Ve tvářích přihlížejících uviděl strach, ale i posměch. Jen Rihur se nebál ani nesmál. Jako jediný mlčel, když všichni ostatní propukli v hurónský smích.

To už Joff vstal. Nechtěl dále nečinně sedět. Potřeboval zahnat chmurné myšlenky, kterých se bál. Odolával tázavému pohledu Rihura Ihrnovského…

Jestli něco neuděláš, tak to nevydržíš! Musím… Nedokážeš to věčně! Dokážu! Slábneš! Ne! Ale ano. A co mám dělat? Odpoutat se od minulosti… Začít žít! Já přece žiju! Ne… Nežiješ svůj život. Žil jsi život Kateřiny, ne ten svůj. Už je čas začít… Ale… Zapomeň… Máš tu přítele, který tě potřebuje stejně, jako ty potřebuješ jeho. Nemohu… Tak to zkus. A co potom? Až budu utíkat? Mám ho snad vzít s sebou? Ano! Ale… To nejde. Zdržoval by mě. Něco by se mu stalo. Nechci za něho nést zodpovědnost. Nechceš, ale na to už je pozdě…

Pohledy ostatních už začínaly Joffa probodávat a smích, linoucí se od jejich stolů, ho užíral jako jed…

“Pojď, příteli, půjdeme si lehnout. Nazítří potřebuješ mít sílu,” řekl a uhnul pohledem od chlapce, kterému nyní krutě zalhal. Přátelství, jež mu naznačil, se totiž rozhodl jen předstírat. Nedokázal se vyrovnat s tím, že by měl mít nějakého přítele.

Odešli brzy zpět do svého stanu. Oproti tomu Joff dlouho pozoroval svého společníka, jak blaženě usíná. Byl vděčný za jeho mlčení. Očekával nějaké dotěrné otázky, ale Rihur se na nic neptal. Znovu mu připadalo, že si rozumí i beze slov. Co se to se mnou jenom děje? Tohle není normální…zoufal si Joff před spaním. Nakonec však i jeho přemohla dřímota.

Další den probíhalo vše podle jeho očekávání. Budíček, nástup, rozdělení a prvotní cvičení. Dokonce i neustálé Tarolovy narážky. Barbar si zkrátka nemínil dát pokoj ani nyní, když už neměl přístup k Rihurovi. Jenže Joffovi to nikterak nevadilo. Snad se tím i trochu bavil. Chvílemi obdivoval vlastní trpělivost, ke které je nabádal mistr Danwik. Po zdlouhavých cvičeních boje mu totiž klidné vysedávání a meditace připadaly jako úplný ráj.

Dny ubíhaly a zatímco on si zlepšoval svoji schopnost koncentrace, Rihur dostával pořádně do těla. Co ovšem Joffa alespoň trochu těšilo byl fakt, že chlapec pomalu ale jistě začíná sílit. Ne, že by to na něm zatím bylo moc vidět, ale něco se přece jen projevovat začalo. A to hlavně menší únava. Chlapec už konečně přestal usínat při večeřích a začal pořádně jíst. Několikrát se Joff přistihl, jak se na něj povzbudivě usmívá nebo jak mu po večerech vypráví něco ze svého dětství. V takových chvílích se vždy zarazil a vyprávět přestal, ale Rihur ho nikdy nevybízel k pokračování. Vždy se jen usmál, převalil na druhý bok a usnul.

Oba se měníme… Co budu jen dělat? Snažil se přemýšlet se stejným hladem jako dřív, ale už se mu to nedařilo. Jednotvárné dny a spousty nových, zajímavých vjemů při poznávání přírody a meditacích ho natolik zaměstnávaly, že úplně přestal myslet na útěk a věnoval se jen současnosti. Poznával, že mu Rihur pomáhá přežít tento výcvikový tábor. Byli si čím dál blíž, ačkoliv se snažil v sobě potlačit ono vědomí.

***


“Pětadvacítko, mohl by ses soustředit?!” nabádal ho Danwik.

“Ano mistře,” odpověděl tiše a znovu se zaposlouchal do výkladu o stopování. Jako budoucí hraničáři museli cvičit mimo tábor, ale přesto se nedalo utéci. Pokaždé je doprovázela hlídka a byli k sobě připoutáni. Joff na to ale nemyslel. Myšlenkami se právě nacházel tam, kde Rihur zrovna cvičil souboje.

“Pětadvacítko! Poslouchej mě konečně!” rozčílil se velitel. “Co si myslíš?!” Joff pohlédl do ustarané tváře starého hraničáře a rozpoznal v ní utrápené rysy. Nedokázal si to vysvětlit. Tarol se smál, ale jeho to nemohlo rozčílit. Úzkost, která obepínala těsně jeho srdce, byla mnohem silnější než kterákoliv zášť…

“Tak, jak už jsem říkal, podle tvaru stopy, samozřejmě, rozpoznáme zvíře, které stopu zanechalo, ale také můžeme zjistit, jestli bylo zraněné a nebo jak bylo těžké. To je důležité hlavně u koní. Tak zjistíte, zda měl kůň jezdce a jak těžkého. Poznáte, jak naložený byl vůz, který koně táhli, či měl-li jezdec brnění,” vyprávěl dále hraničářský mistr. “Tak, pětadvacítka nám to jistě rád předvede!” ukázal na Joffa. Jenže ten se učil rychle… Přistoupil ke stopám v hlíně a počal se jimi zabývat.

“Stopy jsou čerstvé zhruba půl hodiny. Jsou to koňské stopy. Projelo zde pět koní. Směrem do tábora,” odříkával pomalu. Snažil se ze stopy rozpoznat jak těžká mohla zvířata být. Danwik ho poslouchal a když se zadrhl, zeptal se: “A měli koně jezdce?”

To ovšem Joff netušil. Cítil Tarolův pohled plný výsměchu, ale on se nechtěl vzdát. Musím něco vymyslet. Dobře… Přemýšlej! Pět koní a před půl hodinou: “Ano, koně měli jezdce, pane,” pravil, když si uvědomil, že se jedná pravděpodobně o pravidelnou hlídku. Věděl, že taková hlídka čítá tři bojovníky a dva střelce. Jenže nemohl vědět, jestli to dnes zrovna nebyli barbaři nebo krollové. Chtěl ohromit, ale nemohl si být jistý. A pak ke stopám přičichl i Derek. Pes začal divoce štěkat. Takhle Derek štěkal jen na skřety…Vzpomněl si. Ano, jistě skřeti. Ale to není možné. Takhle velké koně by skřeti neosedlali. Goblini! To je ono… “Jeli na nich Goblini, pane,” dořekl svoji myšlenku. Sice si teď uvědomil, že jeho původní předpoklad s pravidelnou hlídkou byl mylný, ale podle Danwikovy reakce poznal, že tentokrát má pravdu.

“Výborně! Překvapil jsi mě, pětadvacítko… Ale to neznamená, že nemusíš dávat pozor, stejně jako ostatní!” varoval ho. Přesto však Joff cítil hrdost. Poplácal Dereka po zádech, aby ho uklidnil, a tiše ho pochválil.

Cvičení toho dne skončilo. Vraceli se do tábora a Tarol Svenn se mu občas snažil podrazit nohy. Neuspěl. Na to Joff příliš často trénoval svoji rovnováhu. Nechtěl dát barbarovi sebemenší příležitost k triumfu. Jak asi dopadl Rihur? Na co to zas myslíš?! napomenul se. Nechtěl takhle uvažovat. Dokázal se ovládat tváří v tvář nepříteli, ale ne sám proti sobě. Všechno to, co si od patnácti vštěpoval, se mohlo co nevidět zhroutit.

“Jsi na sebe příliš tvrdý, Joffe. Víš, že to tak nemusí být,” uklidňovala ho Barbara Kašparová, dcera madame Ofélie z Dalegu. Ale já musím… Ne, nemusíš! Nechej mě už! Poslouchej! Ne! Cožpak vydržíš stále jen předstírat přátelství? Cožpak to má smysl? Podívej se na sebe… Uteču! Opravdu? Ano. Ale zatím se k tomu moc nemáš…Tak už dost! Rozhlédl se kolem sebe. Uzřel tábor, jaký si ho pamatoval. Stál na nádvoří a mnul si zápěstí odřené od lana, na němž ho po celý den vlekli. Několik jiných mužů ho pozorovalo. On sám si ale neuvědomoval, že by snad něco provedl. Pokud si pamatoval, ani nevykřičel své myšlenky nahlas. Proč se na mě tedy tak dívají? tázal se sám sebe… Připadal si jako lapené zvíře. Cítil, že nemá kam utéci, že ani nemůže. Bál se. Poznával, jak moc se mění. Rozhlédl se a vrátil do svého stanu. Alespoň na chvíli uniknout. Jen na okamžik nemyslet na to, kde jsem a proč… Jenže své myšlenky nezastavil. Všechno, co se od 1. srpna stalo, se mu vracelo v podobě vzpomínek.

***


“Joffe?” oslovil jej Rihur. “Zanedlouho budou zvonit na večeři. Měli bychom jít, ať nám nezasednou místa. Vždyť je znáš, nikdy si nedají pokoj.” Chlapec se na něho unaveně usmál. Jak se jen může smát?

“Dobrá, už jdu…” odpověděl. Celé se to zdálo podivné. Nejprve mě ošálí slunce. Potom mě Kateřina neuposlechne a jediným pohledem zkrotí kapitána vojáků. A ještě k tomu ta její píseň… Nakonec pomůžu jednomu klukovi, aby ho neukopali, a on se teď vtírá do mé mysli. Nesmím tu s ním zůstat, ale nemohu s ním ani utéci.

Zazněly zvony z kuchyně a to už oba stáli u dveří, které se jako na povel otevřely. Ocitli se v čele fronty. Nabrali si jídlo a šli se usadit.

“Tak, co jste dnes dělali?” byl Joff tázán. Chtěl svému společníkovi jen odseknout, ale místo toho se zakuckal.

“To je dobré… Nemusíš nic říkat,” řekl vysíleně Rihur, věnuje se jídlu na svém talíři. Nemůžeš neustále mlčet, když se ptá! A co mám dělat? Mluvit s ním. To nejde. Mohlo by… Ale já to tak nechci. Už takhle je to dost těžké. Ano… Nemyslím. Vždyť se ti to líbí. Líbí se ti jeho dotěrné otázky i úsměvy, kterými tě častuje. Máš ho rád, tak proč si to konečně nepřipustíš. Ne! Nemám ho rád a už vůbec nehodlám překročit vytyčenou hranici. A nezdá se ti, že už jsi ji překročil?

“Tak dost!” řekl nasupeně. Tenká hranice mezi myšlenkou a řečí byla opět prolomena a Joff si plně uvědomoval, jak to vyznělo. Strach teď poháněl jeho myšlení, když rozum selhal. Strach, že by Rihur mohl odhalit jeho předstírané přátelství.

“Nejsem malé dítě. Můžeš se mnou mluvit normálně,” řekl. “Odpovím ti, jestli chceš… Co jsme dělali? To je jednoduché… Zkoumali jsme stopy a meditovali. Celkem nic extra…” dokončil a nacpal si do úst pořádné sousto chleba, aby už nemohl mluvit. Nedíval se na Rihura, jemuž právě zalhal. A myslíš, že tímhle sis pomohl? Ne, ale ještě chvíli to tak vydrží… Jenomže jakou chvíli? Než uteču. A ty utečeš?

To už to nemohl vydržet. Prudce vstal a odešel z jídelny. Rihur ho nenásledoval. Bloumal po táboře, až se rozezněly trubky oznamující večerku. Nechtěl, aby to takhle dopadlo. Nikdy to nechtěl nechat zajít až takhle daleko.

Den střídal den a Joffova snaha odcizit se chlapci a přitom mu neublížit se minula účinkem. Kdykoliv by se mu totiž chtěl účinně vzdálit, tak by mu to ublížilo. Byla to pro něj zdánlivě bezvýchodná situace. Sváděl denně svůj vnitřní boj, o kterém dobře věděl, že jej nemůže vyhrát. Přes veškeré své odhodlání k útěku stále zůstával a neuměl sám sobě vysvětlit, proč to vlastně dělá. Spíše si to odmítal připustit.

***


Čas v táboře ztrácel veškerou důležitost a on už si ani neuvědomoval, že uplynuly téměř dva měsíce od jeho naverbování. V duchu cítil, že se válka s Lacaským královstvím den ode dne blíží, ale nepřipouštěl si to. Bylo pro něho stále horší soustředit se a zvládat všechno, co od nich požadoval mistr Danwik. Tarolovo dotírání se stávalo nesnesitelným a Joff ho snášel jen s vypětím všech sil. Poznával, že Rihurova přítomnost mu dost pomáhá, ale sám sobě ji pokud možno odpíral. To nemůžeš dělat do nekonečna, stále mu znělo v myšlenkách. Jenže to přece dobře věděl. Uvědomoval si, že stojí na tenkém ledě, který hodlá brzy prasknout. Poznal, že tam zůstane stát než led povolí, protože se nikdy nedokáže odhodlat k činu. Věc, jindy tak snadnou, nyní nezvládne. A to jsem si myslel, že jsem silný…