Andor.cz - Dračí doupě online

Otevřel oči. Zděšením je hned zavřel, neboť mu ostré světlo rvalo mozek v lebce skrze jeho pohled. Chtěl pohnout paží, ale nešlo to. Nohy jej neposlouchaly, ani tělo. Byl připoutaný k jakési desce. Znovu rychle otevřel oči, zasáhla jej neskutečná vlna paniky doprovázená hlasitým skřekem, když pohlédl před své bezmocné tělo… Připoutaný pevnou kůží k železné desce pohybující se šnečím tempem kupředu. A tam, pár metrů před ním, další člověk, který se ještě nestačil ani probudit, podobně připevněn k onomu kovu. Chtěl křičet, probudit ho, ale cítil, že skrze jakousi překážku v krku nemůže křičet. Zmítal se, cítil však, že má na těle další rány, zřejmě řezné či bodné. Přesto všechno jej pud sebezáchovy nezklamal a stále se snažil všelijakými pohyby dostat zpod kůží, utéct tak a pokusit se osvobodit toho druhého… Zvonilo mu v uších, stále zoufale fňukal a trhal pažemi, tělem i nohama. Nebylo mu to nic platné, opasky byly příliš pevně ukotvené k desce...

Vyčerpaný, nechal spadnout hlavu zpět na desku, mozek začal odpočítávat sekundy, za které se deska posunula o dalších několik centimetrů blíže k tomu chladnému noži smrti, který se již pomalu začal pohybovat z hlavy gilotiny. Věděl, co nastane. Kdo ví, proč opět zvedl hlavu - to už nůž opravdu zrychlil své pohyby a s hlasitým řinčením dopadal na stále se posunující kov… Dostavily se další přívaly bezmocných slz, zaslechl první hlasitý jekot, který mu téměř protrhl ušní bubínky. Zběsile zvedl hlavu, aby viděl, co se to děje, a všiml si, jak gilotina velmi pomaličku odsekává úzké kousíčky těla dívenky ležící před ním. Cítil, jak nejen jeho srdce buší na celou temnou místnost, kde nešlo vidět ani na půl metru mimo ostré zářivky nad jejich těly, jen a pouze před sebe.

...Nůž mezitím dále vykonával svou práci. Kostra dívčina chodidla nebyla ani z daleka nejmenší překážkou, natožpak kotník či holeně… Protínal kůži, svalstvo i kosti, jakoby jen kdosi krájel máslo na ranní snídani…

…chtěl, aby už to konečně všechno přestalo, aby ho už někdo zbavil jeho hlavy dříve, než prožije ta muka co dívka ležící před ním. Ten nelidský jekot, patřící snad ještě dítěti, trhal každou chvílí jeho uši a on jakoby malátněl… Najednou se čas zastavil. Nůž se zasekl v dívčiných kolenou, pohybující se deska se zastavila a z temnoty místnosti se ozvalo jakési veselé pohvizdování. Dívenka nepřestávala zoufale ječet, již bez poloviny nohou, v ústech se jí tvořila pěna tím mučícím šokem, přesto však on slyšel i to hvízdání. Rozsvítila se další světla v místnosti a ozvaly se první tiché kroky odněkud za jeho hlavou. Snažil se otočit hlavu jak to jen šlo, pohlédnout na toho, kdo to vše určitě zapříčinil, ne, není pochyb, že on je nějak uspal a nechal napospas tomu nástroji…
"Nekoukááát!" - Přiletěla mu bolestivá facka velikou dlaní v kožené rukavici na pravou tvář. Nad jeho hlavou se naklonila ona postava, na tváři bílou masku bez úst, bez očí. Měla dlouhé, havraní vlasy a bílý plášť, to je vše, čeho si dokázal všimnout. Vyděšený pohled z jeho tváře nezmizel, opět se snažil vykřiknout o pomoc, ale znovu mu to bylo znemožněno jakýmsi předmětem v krku, byť mohl téměř bez problémů dýchat… Nezmohl se na žádná slova, vyděšen strachy jen smrtelně rychle hekal. Pozoroval postavu, jak si pomalu kráčí dále ku gilotině, opět si prozpěvujíc tu ironicky veselou melodii. "Šmarja, šmarja… Že já to vždycky špatně nastavím!" - zabědoval mužský hlas, byť zženštilým tónem, zpoza masky a muž sám, jak již bylo jisto, hlasitě si povzdechl a zakroutil hlavou, jakoby snad přemýšlel nad šitím na stroji. "No nic…" - Pomalu se natáhl k noži a vzápětí se ozvaly nepěkné zvuky lámajících se kostí, krve a svaloviny upadnuvší na desku.
"Pomalu nakrájet na malé kousíčky, pak otočit vzhůru nohama… Kdo to kdy viděl, takový podivný návod na krájení masa?" - Ozvalo se opět od muže, který, jak vidno, si zřejmě nedělal vůbec nic z toho, co právě dělal. "Neřvat mi tady, nebo na tebe zavolám maminku a ta ti naplácá!" - křikl na zmučenou dívenku, kterou zrovna pomalu odpoutával zpod kůží. Pomalu ji vzal pod pažemi a položil na břicho, vlepil jí jeden výchovný pohlavek a opět připevnil k desce, byť zřejmě věděl, že děvčátko se samo ani nepohne.

…Odcházel… Opět s tou podivnou melodií v ústech, světla zhasla a nůž opět dokončil svou trajektorii, následně pak opět vyletěl k hlavě gilotiny… Ozval se další nechutný zvuk, spolu s dopadnuvším kovem na kov. Dívčin hlas utichl…

…Téměř se zalkl tím pohledem, který se mu naskytl. Bezvládné tělíčko porcované na další kousky směrem od hlavy, křehká malá lebka neměla žádnou šanci odolat tomu kovu. Tiše skučel zoufalstvím, znovu se bezmocně zazmítal ve svém vězení, ale nebylo mu to nic platné. Kousky drtě lebky a té podivné směsice nervů a vyteklého mozku pomalu odpadávaly postupně za dalšími částmi dívčina tělíčka, pak i krk, ramena a torso... Omdlel.