Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

Já ten svět neřídímOblíbit

reaper8809.gif

Autor: Poslední Ocelot

Sekce: Povídka

Publikováno: 15. března 2008 01:59

Průměrné hodnocení: 6.5, hodnotilo 2 uživatelů [detaily]

 
.... Jedná se o úlet... tak to prosím vnímejte i jako úlet.....
 


Já ten svět neřídím

Ráno jsem se probudil, po noční akci mě pořádně bolela hlava, kouknu vedle sebe. Vše v pořádku, má přítelkyně tam byla, měl jsem totiž zvláštní sen.
Začalo to jako obyčejná noční pařba. Hospoda, kámoši, pivo, hulení. Tam před hospodou dostali kámoši jeden príma nápad, místo abychom platili, polejem toho, který se nejmíň zhulí, lihem a zapálíme ho. Tím za celou akcičku zaplatíme. Hospodskej bude mít dobrou podívanou a na prachy určitě zapomene. Nevím už ani, kdo nejmíň hulil, ale já jsem to určitě nebyl. A myslím, že ani má přítelkyně ne. Každopádně někoho jsme chytili, polili lihem a zapálili, možná jsme ho ještě připevnili k židli, už si nejsem jist. Samozřejmě, že zapálený křičel, ale nám to přišlo v tom stavu jako dobrá sranda. Hostinský zavolal hasiče a my, nadšeni tím, jak to pěkně vyšlo, jsme se vyvalili zadním vchodem. A nějak se odpotáceli domů. Ve chvíli, kdy otvírám dveře od bytu, jsem se samozřejmě probudil.
Moje přítelkyně ležela na boku zády ke mě, nic neobvyklého, říkám si a jdu si umýt obličej. Odpotácím se do koupelny a mžourám na sebe do zrcadla. Nic zvláštního, opláchnu si tedy obličej, vyčistím zuby, znovu si opláchnu obličej. Již zcela svěží na sebe koukám do zrcadla. Nos je na svém místě, ústa taktéž. Moje oči... jsou... takové zvláštní, připadají mi jiné. Zcela určitě byly modré, ale teď, teď jsou zelené. No nic, nechám to plavat a jdu připravit snídani. Otevřu lednici a hledám máslo, všiml jsem si jahodové marmelády. Přijde mi to zvláštní, já ani má přítelkyně nemáme jahody rádi. To nic, říkám si, možná je to malinová, teď po tý pařbě mi to moc nemyslí. Z kredence vytáhnu včerejší housky a namažu máslem. Říkám si, že zjistím, co je ta marmeláda zač. Odšroubuji víčko a naberu na prst. Na marmeládu je to nezvykle řídké, chuť mi také nepřipadá jahodová. Ale to nic, zavřu plechovku a vrátím ji do lednice. Vezmu si housku a zkouším si vzpomenout, co se vlastně v noci stalo, ale ať se namáhám, jak se namáhám, nemůžu si vzpomenout. No nic, nechám to být. Volám přítelkyni z pelechu. Nic neodpovídá, sním další housku a znova ji zavolám. „Už jen dvě housky, lásko!“ Stále nic. Sním tu třetí housku a jdu se za ní podívat. Už jsem celkem při smyslech, a tak již ve dveřích ložnice vím, že něco není v pořádku. Moje přítelkyně má hlavu ve velmi nepřirozené poloze. Co nejrychleji se k ní po tomto uvědomění přesunu a lehce s ní zacloumám. Hlava se pohne a já nemusím nic víc zjišťovat, abych věděl, že moje přítelkyně je mrtvá. Okamžitě si vzpomenu, co se včera stalo.
Sešli jsme se za domem Tlusťocha, a od něj jsme vyrazili do hospody. Cesta proběhla v poklidu, sem tam nějaký ten vtípek, a pak jsme již stáli před hospodou, nasadili si tvrďácké černé brýle a vstoupili dovnitř. Obsadili jsme náš obvyklý stůl a objednali si první rundu. Rychle jsme ji do sebe hodili a jelo se další kolo. Vůbec už nevím, kolik těch kol vlastně bylo, jen někde v polovině jízdy někdo vyměnil cigaretu za špeka. A pořádná jízda teprve začala, navštívil jsem spousty mně doposud neznámých, a myslím, že i jiným doposud neznámých, krajů. Byl jsem v zemi neutuchajících mrazů i v zemi obřích trpaslíků, v zemi rudé oblohy, v zemi modrých pastvin. V zemi skřítků i v zemi policistů. Pak jsem někde mezi sny spatřil svou přítelkyni tancovat na stole, ukázala na mě ukazovákem a naznačila mi následovat ji. Nic jsem neváhal a vyskočil na stůl, tancovali jsme po všech možných stolech, i úplně cizích lidí třeba, a protancovali jsme se až ke dveřím. Vzal jsem přítelkyni a hodil ji ze stolu dolů do lítacích dveří. Veronika, tak se jmenovala, narazila hlavou do dveří a upadla na zem. Věděl jsem, že si se mnou hraje, a tak jsem ji vzal a věděl, že doma se probere a láskyplně se na mě vrhne a prožijeme bouřlivou noc. Nic takového se však nestalo, v noci jsem tedy otráveně padl do postele.
Nevěděl jsem, co dělat po tomto strašném zjištění. Jediné, co mě napadlo, bylo to, že jsem úplně odepsaný. Verčina rodina je starobylá rodina obchodníků a mají tady ve městě velký vliv. Nad ničím jsem se nerozmýšlel a skočil do auta, mimochodem bylo Veroničino, dostala ho od otce k narozeninám. Bylo kompletně elektronické, ale to mně bylo vcelku jedno. Nastartoval jsem a vyrazil pryč. Bylo mi jedno kam, prostě pryč. Jedu a přemýšlím, kam se dát, vím, že to skončí špatně. Jedu po dálnici, na tachometru mám již 160 km/h a je mi to jedno. Koukám upřeně před sebe, na tachometru je již 190 km/h. Vjíždím na most. To, co vidím na kraji, mi doslova vyrazilo dech. Na kraji mostu sedí moje Veronika a mává mi. Jsem jako omámený a oči mám jen pro ni. Tohle není možné, blesklo mi hlavou. Ta tráva, musí to být tou trávou – mám stále halucinace. Rychle otočím hlavu zpět do směru jízdy. Dva metry přede mnou někdo hodil myšku zprava, nic neváhám a strhávám volant ke kraji. Naboural jsem auto, které jsem zrovna předjížděl. Já i s mým vozem se řítím z mostu dolů. Hladina řeky se přibližuje a já přemýšlím, co jsem udělal špatně. Vzpomínám si na to, jak to všechno začalo. Bylo to na střední škole v prváku. Můj nejlepší kamarád mi jednoho dne večer zavolal, ať si zítra vezmu do školy dvě kila, že má super nápad. Nic jsem neváhal a dvě kila přines. Kámoš, jak se zdá, taky nezahálel a hned po škole jsme vyrazili na jeden plácek kus za městem. Byl tam takový muž ve fraku a za ním obrovský skinhead s pálkou na baseball. Franta, tak se jmenoval můj kamarád, mu dal asi čtyři kila a dostal černý igelitový sáček. Hned jak ho měl, jsem ho chytil za kabát a zdrhali jsme pryč. Ten velký pán se mi vůbec nelíbil. Po několika minutách běhu či ostré chůze jsme dorazili do parku, tam jsme si sedli na lavičku. A Franta otevřel sáček, vytáhl krabičku cigaret a několik balených cigaret. Nejdřív mi dal obyčejnou cigaretu. Nic moc, říkám si, za tohle sem teda zaplatil dvě stovky? Ale pak Franta vytáhl kusovku, ve skutečnosti se jednalo o špeka. To už bylo něco lepšího, rychle jsem to vykouřil a dožadoval se dalšího kousku. A pak už to šlo od desíti k pěti. Po roku spotřeby marihuany jsme přešli na něco tvrdšího, a pak jsem potkal Veroniku. Zasvětil jsem ji postupně do světa nepoznaných rozkoší. Chtěl jsem jí i ukázat to, co děláme na akcích, kde ona není, na našich pánských jízdách, kde se ládujeme heroinem, morfiem a dalšími látkami.
Auto dopadlo na hladinu, elektrické zámky se zacvakly, okýnka vyzkratovala, rádio utichlo a já se pomalu i s autem potápěl na dno řeky. Nebyla moc hluboká, pouhých asi pět nebo šest metrů. Ale tak jako všude byla špinavá a dno kalné, do auta pomalu natékala voda a já věděl že je konec. Přemítal jsem nad tím, zda se dřív utopím nebo udusím. Nakonec jsem dospěl k zajímavému řešení. Otevřel jsem přihrádku na místě protijezdce a trochu uvnitř praštil do dna. K nohám spolujezdce, který tam nebyl, spadl černý igelitový sáček. Rychle jsem ho otevřel a vytáhl obsah – dvě injekce a několik „kusovek“. Nic jsem neváhal a injekce si nabodl do žil. Krásný pocit mě zaplavil, ale já věděl, že to ještě není ono. Našel jsem v kapse zapalovač a zapálil „kusovku“. Moje mysl se naposledy pohroužila do světa snů.
Procitl jsem těsně před tím, než zazvonil telefon. Bylo mi 15 a já věděl, že volá Franta, a věděl jsem i s jakým úmyslem. Zvedl jsem telefon a pozdravil Frantu, trochu se podivil, jak to, že vím, kdo volá. Nechal jsem ho přemítat a řekl jsem mu, že ty dvě kila mu vezmu. Teď již byl velmi zmaten a řekl jen, že se mnou počítá. Chtěl jsem mu vrazit pěstí, nebo si vzít vzduchovku a toho pána s černým sáčkem zastřelit. Hned po škole jsem vyrazil za Frantou, Franta na nic nečekal a vyrazili jsme za město. Víc než on mě jsem vedl já jeho. Franta se už ničemu nedivil, tam od toho pána ve fraku jsem převzal sáček a celý nedočkavý jsem ho otevřel hned za rohem, byl tam ten samý obsah. Ohledal jsem překvapeného Frantu a našel jeho zapalovač. Cigarety jsem mu vrazil do ruky a rovnou vytáhl „kusovku“ a ponořil se do světa snů...

 

Komentáře, názory, hodnocení

Eithné - 29. března 2008 13:28
dub2857.jpg
Je to zajímavé a dobré. Střevo opravdu máš, je to čtivé. Jen je to taková krátká hříčka, zkus napsat něco delšího, se zájmem si to přečtu ;o)
 
Jawillka - 29. března 2008 13:13
tn_cf17l9950.jpg
hezké :)
 
Sargo - 28. března 2008 21:42
wel1d5kk1aaa19357.jpg

Poslední Ocelot - 28.Března 2008 21:18
Vida, takže střevo by bylo, ale jsi flákač. :-DD
 
Poslední Ocelot - 28. března 2008 21:18
reaper8809.gif
Potíž je, drazí kritici, že toto je první povídka, kterou jsem kdy sepsal... myslím tedy sepsal a dokončil.....takže mi nezbývá než se nad vašimi komentáři jen šklebit :)
 
Sargo - 28. března 2008 21:13
wel1d5kk1aaa19357.jpg

Vida, tak to bylo oproti minule mnohem lepší :-)
Myslím, že když fakt budeš hodně psát, časem si vytříbíš velice dobrý a originální styl. Zatím to ještě drhne, ale už tam je tam znát a vypadá víc než nadějně.
U téhle povídky třeba ocenit, že vážně odsejpá a že nekončí předvídatelně. :-)
 
Prasek323 - 28. března 2008 18:14
aura2-png-male3891.png
Zajímavé, šílené, nenudící, zajímalo mi jak to skončí... Nebudu to pročítat znovu kvůli chybám, čárkám atd... to ať si užijí jiní, mně se to lbílo :)
 
PsychoP - 28. března 2008 10:45
falling8927.jpg
Kouzelné a děsivé...
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.074172973632812 sekund

na začátek stránky