Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

Sám proti soběOblíbit

artem6168.jpg

Autor: Farchad Calor

Sekce: Povídka

Publikováno: 16. března 2008 21:57

Průměrné hodnocení: 0, hodnotilo 0 uživatelů [detaily]

 
Jedna z mých povídek. Vlastně poprvé, kdy jsem nepsal "do šuplíku" a přilepil své dílko někam na síť. Předem děkuji za komentáře, už se těším až mě rozsápete.
 




Přitáhl se za skalní výstupek blíže ke svému cíli. Na okamžik se přitiskl hrudí ke strmé stěně a hlasitě oddechoval. Slyšel jeho škádlivé hihňání, které jej vždy dohánělo k zuřivé nepříčetnosti. Pot mu smáčel roztrhané lněné šaty, které drásaly kůži jako kartáč. Železný, nekvalitní, nekvalitní jako to zatracené erární sukno. Zasyčel a vyhledal si další úchyt.
Pravou nohu vyprostil z těsné škvírky a opatrným pohybem ji přesunul výše, tušil, že možnou oporu zahlédl právě v těchto místech. Aby zkontroloval své mlhavé mínění, musel by pohlédnout dolů a to se neodvážil. Pevná kožená obuv propátrala skalní výčnělky, úchyt tam skutečně byl.
Zapřel se a natáhl ruku vzhůru. Neznámý výčnělek zapraskal, jak na něj převedl většinu své váhy. Zpanikařil. Volnou rukou prudce chňapl jakýsi zakrslý stromek. Dalším prasknutím se ocitl nohama ve vzduchu. Kutálení odlomených kamínků přehlušilo další uchechtnutí.
„Pomoz mi!“ zaprosil a vrhl prosebný pohled na ostře odštípnutou hranu skály, ze které se posměšek ozval.
„Ne, z toho se musíš dostat sám,“ odporoval mu potměšilý hlas.
„Nedokážu to,“ zakňučel slabě skrz popraskané rty. Věděl, že s tímhle přístupem neuspěje, avšak nebyl by to on, aby nezkusil.
„Pokud to nedokážeš sám, nezasloužíš si žít.“ Další výbuch smíchu přiváděl lezcovu krev k varu. Kleč, tam, kde se uchytí, tam také zůstane. Všechnu svou naději vložil do zakrslého jehličnanu. Nohama se zapřel o takřka hladkou stěnu a oběma rukama chytl malou borovici.
Krok. Po takřka svislé stěně vpřed. Ruce, dříve dobře rostlé, oplácané vrstvičkou tuku díky pravidelné stravě, se dlouhými dny hladovění změnily v pletence šlach, které zasténaly po zoufalém zápřahu. Krok po téměř svislé stěně. Levičkou s ulehčením nahmatal konec. Švihl nohou až těsně k hrudníku a zapřen o polámanou borovici, vyskočil na pevnou zem.
S výrazem hrůzy ve světle zelenkavých očích zaslechl za sebou šelestivý zvuk. Vykoukl do hlubiny pod sebe a spatřil zbytky zakrslého stromečku na nejbližší plošině, vzdálené dobrých třicet metrů. Z lůžka stromu – zakrslíka - zbýval pouhý kousíček dřeva ronící kousky smůly.
„Pitomče! Kde by kleč vzala možnost se uchytit a zesílit?“ zaskřehotal druh, jakoby dokázal zuboženému lezci číst myšlenky. Opravdu to nedokázal? Rozhodně si tím nebyl jistý. „Každopádně žiješ,“ shrnul celou záležitost stručně, přičemž zkrabatil vytáhlý obličej lemovaný dlouhými havraními vlasy do jednoho pletence vrásek. „Dosud.“ Podotkl ještě šeptem, jedovatě, přesně tak, aby lezec dostatečně slyšel.
Zadíval se na světlou tvář, jenž monotónní šeď rozviklaných skalních zubů dodávala ještě více běloby, než příroda škodolibého společníka obdařila. Nedokázal to pochopit. Oděn do stejných hadrů jako on sám, lehkých cestovních šatů s černočerným pláštěm s nápadnou stříbrnou sponou ve tvaru psacího brku, neklepal se zimomřivě při každém zafoukání větru. Stejně tak nedostatek jídla jej nechával naprosto bez následků. Podezíral jej, že si snad potají nějaké zásoby uschoval, avšak nedokázal přiřadit umění zrady podobného rozsahu jediné osobě, která jej udržovala naživu, ač svým zvláštním způsobem.
„Teď se zasměješ, chcípáčku,“ prorokoval pitvořivě a drapl lezce za kazajku.
„Siedda, jmenuji se Siedda, syn Arnae a Gilada, jak jsem ti nejmíň stokrát říkal,“ pokusil se odporovat mladší muž se zoufalým leskem v očích hluboko zasazených do nenápadného obličeje ztrhaného námahou. Vrabčí hnízdo uhlově černých vlasů se při každém pohybu takřka o vlastní vůli převalovalo z jedné strany čela na druhou. Společník jej nemilosrdně táhl na vrchol skaliska po pěšince mezi mrazem popraskanými balvany.
„Synonymum pro chcípáčka,“ odvětil pobavený žalostným projevem odporu. Siedda se tedy vzdal mírných prostředků a jediným úderem přesně mířeným na vnitřní stranu lokte přešel do otevřeného útoku.
Svalnatá ruka mu sevřela dlaň ve zkroucenou pěst. Tvrdý pohled světem protřelých očí. Pohled, kterému nedokázal vzdorovat. Očima sklouzl dolů. Druh měl převahu ve všem, v síle, zdraví a ve zkušenostech v místním podnebí, jak napovídaly zkrabacené vrásky na kůži. Jejich rod vyrůstal v mnohem mírnějším podnebí, nebyl stavěný na šplhání skal v mrazech, avšak on dokázal přežít tam, kde Siedda a jemu podobní drkotali zuby a apaticky mrzli bez jediného pokusu teplotě vzdorovat.
Pokud hodlám přežít, musím se podřídit, prolétlo Sieddovi hlavou a vykroutil svou bledou dlaň ze stisku. Upravil si trhance sepraného černého pláště, aby jej alespoň trochu chránil před lezavým mrazem.
Dvojice pokračovala dál. Sieddu hnala dvojice zlověstných očí podporovaná stejně zlověstným tichem, tak nezvyklým po těch dlouhých dnech urážek a zesměšňování.
Každým dalším krokem předpokládal, co nalezne. Nemohl se však neblahému zjištění vyhnout, tedy považoval za vhodnější osudu vyjít vstříc. O podobném chování často čítal za dob svých studií, dosud jej však pochopit nedokázal. Tehdy jsem si nesáhl na dno zbylých sil, nevyčerpal naději, letělo mu hlavou.
Ano, naděje, pamatoval, jak vylezl na první skálu, aby se rozhlédl po okolí. Za hodinu lopocení stanul na vrcholu a nespatřil nic jiného než další a další kusy časem ohlodaného kamene, čnící výsměšně nad Sieddovou maličkostí.
Naděje stále nepatřila mezi nedostatkové zboží, když vystoupal na další horu, tentokrát vyšší, aby měl lepší výhled. Bledý šlachovitý muž se v duchu hořce pousmál. Kolikátý zatracený výstup je ten nynější? Kusy skal, pohledy na rozlehlé kamenné pláně ohraničené dalšími horami, vše mu splývalo v jedno. Možná desátý, jedenáctý? Nevěděl, hlava mu třeštila jako po divoké pitce s přáteli. Ten úder do hlavy, jaký utrpěl, když spolu s ostatními projížděl skrz průsmyk, mu skutečně na bystrém uvažování nepřidal. Teď se tu poflakoval s tímhle... a hledal záchranu.
Prozřel ze zastřeného vzpomínání a rozhlédl se po bezútěšném liduprázdnu obklopující jej s neúprosností smrtky brousící kosu. Další a další kilometry zvrásněných plání. Toto byly hory, které kdosi prozaicky nazval Velké. Sedl si na studený kámen. Nedokázal sebrat sílu ani k drkotání zuby. Věřil, že toto byl jeho poslední výstup.
Teď měl přistoupit on, prohodit několik svých obvyklých škodolibých slůvek, napumpovat Sieddu nenávistí, nejvydatnějším zdrojem energie.
Čekal několik bezútěšných minut, proměnivší se v dlouhé hodiny, a povzbuzení stále nepřicházelo. Slunce, jakkoli schované za olověně šedivými mračny, se dle nenadálého úbytku světla muselo alespoň zčásti ukrýt za horizont. Ve Velkých horách nikdy nebyly dost dobře rozeznatelné jednotlivé denní cykly. Krajina bez konce se táhla kam až oko dohlédlo a tvoru procházejícím jejím mrtvým srdcem připadala takřka stejná za jakékoliv viditelnosti.
Tma položila svůj rubáš. Sestup by měl být jednodušší, usoudil Siedda dle přírodní stezky vedoucí shodou okolností k dalšímu skalnímu velikánovi. Poslední, tenhle výstup byl poslední! Šlachy v křečích protestovaly a dožadovaly se odpočinku.
„Můžu tu zůstat a umrznout, taky ovšem můžu jít dál,“ zašeptal. „Sám, na nikoho jiného se spoléhat nemůžu.“ Dokončil myšlenku rozhlížeje se po okolí.
„Přesně tak, chcípáčku.“ Na rozdíl od předchozích chvil nebyl rád, že hlas opět slyší.
Nenávist! Ne, ta chvilková, kterou obvykle častoval svého společníka. Byl to ten druh sžírajícího nepřátelství, které ke komusi v horské karavaně cítil. Okamžitě se o nově zjevivší ztracenou vzpomínku s druhem podělil.
„To jsou tvoje věci,“ odvětil svým typickým nezájmem a vykročil zkušeným krokem kupředu. Siedda cítil, že se pod slupkou nezájmu skrývala zamlčená odpověď. Nervózní přejíždění ukazováčkem po jeho zvláštním tmavorudém řetízku to dokazovalo. Přesto dál nevyzvídal. Oddal se osudu, vzpomněl si na svůj slib a následoval společníka.
Cesta se vlivem různých odboček a přestávek protáhla do dalšího svítání. Po rozednění zjistili, že se toulali v soustředných kruzích okolo vrcholku a schůdný průchod míjeli každou chvíli.
Cesta dolů se proměnila v neustálé popichování. Tentokrát Siedda si přestal brát servítky a slovní ataky se stejnou potměšilostí vracel.
Každým vhodně zvoleným slovem se druhova tvář vyjasňovala, až téměř na kamenité pláni zvolal radostně: „Zní mi to jako něčí dospívání v opravdového chlapa!“ Zamručel po jednom ukázkovém slovním výpadu směřujícím na jeho znalost hor, která jim nepomohla najít stezku. „Možná i tu odměnu si zasloužíš!“ zvolal a přistoupil ke skalnímu výklenku, ze kterého nabral hrst plesnivé hmoty z růžků chráněných před sluncem.
„Hostina!“ Vysvětlil vše a strčil mazlavou hmotu bledému mladíkovi před nos. Zelenohnědá hmota páchla po neudržovaném sklepě a pomalu protékala mezi prsty. „Lišejek,“ spustil společník spokojeně, že může předvést své umění. „Nevypadá na to, ale je celkem chutný a výživný, pokud se osmaží.“ Vycenil zažloutlé zuby kontrastující s pletí a vychutnával si moc okamžiku. „Syrový je však takřka nepoživatelný. Co však se přinutíš sníst a nevyvrhneš, to tě udrží při životě. Prý má Lišejek léčivé účinky a posiluje ducha i tělo.“
Utrápený Sieddův pohled padl na nevábnou hmotu, kterému díky výkladu přisuzoval vlastnosti shnilé zeleniny v lepším případě a řídkých výkalů přístavních psů v případě horším. Puch zetleliny jej připravil o všechnu chuť. Po dlouhém přemítání smočil jazyk v nazelenalé kašičce.
Překvapivě nechutnala nijak zvlášť odporně, dokonce po další degustaci nezatížené společníkovou předpovědí dokázal se zavřenýma očima považovat řídkou hmotu za vystydlou pórkovou polévku, jak naznačovala příbuzná příchuť.
Obligátní smích se nedostavil. Společník zmizel a dlouhou chvíli se neukazoval. Siedda znovu nahlížel na štíty okolních hor s mnohem větším optimismem, než doposud. Každé utrpení jednou skončí, ať tak či onak. Hodiny filozofie se mu připomínaly jedna po druhé. Mozek začínal znovu pracovat a přinášel nové odpovědi, avšak s každým odhaleným tajemstvím šla ruku v ruce horda otázek volající po zodpovězení.
On, horský vůdce, tu nebyl. Zmizel v nejtěžší chvíli jako obvykle a nechal jej samotného čelit útrapám. Kolikrát se mu povedlo nečekaně zmizet a nechat karavanu osudu napospas a znovu se navrátit v nejkritičtější chvíli. Dvakrát? Třikrát? Ani Lišejek nebyl všemocný a nepovznesl Sieddova ducha natolik, aby se shledal se ztracenou pamětí.
Ne, ať sám či nikoliv, musí pokračovat dále. Rozhodně se narovnal. Bolesti nezmizely, naopak, mysl otupovala svalová křeč silnější, než kdykoli předtím. Přesto všechno ve své snaze nemohl ustat. První krok byl pravým očistcem, avšak s přibývající vzdáleností, která jej dělila od vyjedeného lišejníkového výklenku, se očistec měnil v monotónnost tupě trestajícího pekla. Občasné ostré škubání nahradila neutuchající tupá bolest namáhaných šlach.
Dostal se do obvyklého tempa. Povzbuzující účinky pomíjely a bledý muž zapadl do tíživého stereotypu.
Zjevil se náhle. „Chutnalo ti?“ otázal se konverzačním tónem, jako by navazoval na právě přerušený hovor. Siedda mlčky přikývl. „Bylo toho sotva na tři hlty. Jeden jsi si sám znechutil a tím pádem zkazil,“ pokračoval laškovně.
„Já?“ rozkřikl se vztekle. „Kdo mi říkal, jak je ta břečka hnusná? Kdo mě popichoval, až jsem ztratil chuť?“ Pohlédl do zamlžených očí, tvář jemně zrůžovělou hněvem.
„Proč věříš člověku, který nevynechá příležitost, aby tě shodil před sebou samým?“ Slova ostrá jako břitva se zařezávala Sieddovi do hlavy s razancí těžké bitevní sekyry. Povzdechl si. Musí si dávat pozor. Musí...
„Věřit jen sám sobě?“ Společník se zastavil a zopakoval otázku medovým hláskem. Přesvědčen o pravdě vlastních slov rozjařeně si hladil vrásky na bradě a pozoroval přítele pohledem naprosté převahy.
Siedda si odfrkl a nasupeně pokračoval v chůzi. Klopýtal přes kamenitou stráň, když jej napadla palčivá otázka. „Proč jsi vůbec vstoupil do Logaere?“ vyštěkl znechuceně. „Máte pomáhat každému v poznání, ne je šikanovat jako otroky.“
Po chvilce tichého přemýšlení společník vydechl. „Lišejek udělal své, tak?“ Uchechtl si. „Prvně je třeba říct, že ne všem, ale jen a pouze vyvoleným bytostem naší krve máme pomáhat k poznání.“ Rozmáchl se rukama doširoka. „Vědomosti, znalosti, umění. To vše potřebuje náš národ, aby mohl prosperovat. Ale jakým způsobem takové dovednosti získáváte? Kolik let strávili tobě podobní zavření mezi knihami a pergameny plných nesmyslných teorií?“ Popadl Sieddu za rameno a podíval se mu tvrdě do očí. „Praxe a nic jiného ne praxe ti pomůže obstát, a bolest spolu se strádáním ti k ní může dopomoci. Podívej se na mě, ani neumím číst a můžu se beztrestně vozit na bandě změkčilých spratků, jako jsi ty.“
Pohledy se střetly. Siedda po chvíli oči odtrhl a zíral do dáli. „Máš nás odradit, je to tak? Naplnit nás zážitky, kterými naplníme stohy papíru, ale nedovolit nám si na takový toulavý život zvyknout.“ Otázka, ač nenásilně položena, nesla v sobě tiché obvinění.
„Neodvracej pohled. A neptej se na otázky, ke kterým znáš odpověď.“ Odpověděl vyhýbavě, aniž by jakkoli porušil kamennou masku plnou sebeuspokojení a převahy.
Siedda zavřel oči a klopýtal dál studenou plání. Nechal do sebe řezat neviditelnými břitvami vichru a ani se nesnažil chránit se chatrnými cáry oděvu. Slyšel jisté kročeje společníka, který následoval bez obvyklých poznámek. Doslova cítil údiv nad výkonem jeho vlastní mysli, když prokoukl celý plán svých nadřízených, mistrů, chlebodárců a zároveň i katanů.
Ano, z mysli se mu nořily vzpomínky na Laedara, přítele z nejvěrnějších, na jeho ostentativní lynčování horalským davem, kdy celá skupina budoucích profesionálních kronikářů Sivého lidu byla nucena zírat na potupnou smrt svého přítele.
Zvídavost byla kronikářovou hlavní devizou, avšak projevená v nesprávný čas na nesprávném místě mívala fatální následky. Siedda si matně vzpomínal na útržky Laedarových zápisků, které měl to privilegium si jako přítel a rádce přečíst. Oslava barbarských zvyků místních, jednoduchých a přímočaře účelných, jistojistě byla trnem v oku pompézním mistrům.
On spolu se svými nadřízenými také plni zadostiučinění pozorovali dohasínající svíci Laedarova života a nehnuli pro něj ani prstem.
Historie našeho národa je ohromující a plná velkých postav, kdo si tvrdí opak, ten budiž proklet na sto tisíckrát Čtveřicí. Tak znělo neoficiální heslo kronikářů jejich lidu a takové chování se od nich také očekávalo.
Kráčel nyní před Sieddou, pokud mohl skrz přimhouřená víčka soudit, zlovolně dupající ve snaze zahnat a vybít si nenadálou nenávist. Hluboké oči vysílaly blesky na všechny strany. Ozvalo se zachřestění podobné zaškrtání dvou kamínků o sebe.
On se zprudka zastavil a zaposlouchal se do větrů skučících po pláni pátrající po každé skulince mezi kameny. „Galmuci. Čekal jsem je tu.“
Siedda se zastavil. Oči otevřené dokořán nedbaje kapiček slz nepříjemně tuhnoucích na mrznoucích víčkách. Galmuci. Střeženým cestám se vyhýbali a pouze občas prudce útočili na zásobovací karavany, jejichž obránce přemáhali pouze silou počtu.
Toto byl jejich kraj. Maličké bandy se tu jistojistě zákonitě toulat musely, krádeže a boj na dlouho početné krky nenasytí a v chudém období takový lišejec je galmuky považován za lahodnou specialitu.
Z kožené pochvy vytasil střenku nožíku, kterým lehce zašermoval ve vzduchu. Slabých sedm palců pro tvora jeho velikosti neznamenalo bůhvíjakou zbraň, nicméně malým galmuků zranění i takovým perořízkem by mohla být smrtelná.
„Správně, postav se jim,“ vybídl jej druh, aniž by sám alespoň nahmatal vlastní zbraň. „Postav se jim a zemři, chlapče, vždyť neumíš s tím želízkem pořádně vyprat brambory, natož bojovat.“ Ušklíbl se.
Siedda vzal společníka za loket a jemně jej táhl sebou. Oba zdánlivě pokračovali v chůzi, nerušeni tichým cupkáním zrohovatělých tlapek tvorečků o kameny.
„Jen tak dál, velký válečníku, pokračuj,“ utrousil šeptem na Sieddu, který po koutku sledoval pohyb malinkých postaviček a čekal na nejvhodnější okamžik k útoku.
Osmičlenná skupina přešla od plížení k ostrému klusu, kterými hodlala zdolat zbývající vzdálenost mezi jimi samými a budoucí obětí.
Čepel nožíku se zahnutou špičkou se zaleskla a přerušila šedivou jednotvárnost krajiny. Siedda zařval z plných plic a vrhl se proti vlně galmuků. Skupina zakolísala před nenadálým protiútokem. Pěst vytvrzená jílcem zbraně udeřila jednoho z podlých tvorečků do tváře. Padl na dalšího a zavalil jej. To už čepel vystřelila a opsala dlouhý půloblouk. Tmavomodrá krev vytryskla ze dvou zelenošedých těl. Těžká sukovice se mihla vzduchem a dopadla na místo, kde před desetinou sekundy se Siedda nacházel. To už se však vyhýbal rezavému meči jen proto, aby vzápětí zakopl o zmateného galmuka, který se mu nedopatřením dostal do zad.
On se tiše usmíval pod vousy. Nezaujatě sledoval celý souboj, aniž by mu galmuci věnovali sebemenší pozornost. Jako by platilo, že když se nezabývá on jimi, galmuci naopak ignorují další kořist vhodnou k oloupení.
Rukama si přikryl obličej, aby zastavil dopad sukovice. Nůž mu vypadl z ruky. Ocel zacinkala o balvan. Protivník se napřáhl mečem ke konečnému úderu. Zoufalý kopanec do břicha mu vysál všechen vzduch plic a zanechal jej na zemi lapajícího po dechu. Uklidňující jílec zbraně se mu znovu ocitl v rukou. Přesným bodem vrazil střenku mužíčkovi se sukovicí do oka. Důrazný úder vedený kyjem na předloktí mu však zabránil vstát. Vykroutil nepříteli kyj sevřený v pěst za zvuku zubů nervózně skřípajících o sebe. Sevření povolil teprve až mu do asymetricky velkých nosních dírek vrazil prsty a škubl. Krev se vyvalila v mocném proudu na všechny strany.
Úder obloukem kolem dokola srazil zbylé protivníky k zemi. To byla poslední kapka, z překvapené kořisti se stal lovec a nemilosrdný zabiják. Galmuci se odplazili a odkulhali pryč, pryč od sivého tvora pološíleného krví precizně zabitého nepřítele.
Avšak poslední, čeho se mohli dočkat, bylo milosrdenství. Vše, své odloučení od přátel, svou ztracenou paměť, všechen hněv si vybíjel pronásledováním zbabělých tvorečků, jejichž krátké nohy se mu nemohly rovnat. Poslední padl s bodnou ránou v zádech. Bez milosti, beze studu.
On se stále usmíval. „Pěkné,“ poznamenal nepřítomně.
„To je asi tak jediné, co jsem se v přístavních knajpách doma naučil, jakže to říkáš? Ach ano, praktického.“ Vydralo se mu z úst opilých vítězstvím divoké zvolání. Ihned se však zarazil.
"Vzpomněl sis na domov, je to tak?“ rozhodil rukama společník a pokračoval v chůzi, jako by pár metrů od něj neležela těla útočníků.
Siedda přikývl. Otec, matka, mágové. Mocní mágové, kteří nečekali od svého jediného syna nic menšího, že je jednoho dne oba překoná. Jaké rozčarování, když si mladík vyvolil místo vlády nad magickými silami dráhu léčitele. A jak se rozčarování změnilo ve stud, když po přesně pěti letech i toto studium opustil.
Doma jej nic dobrého nečekalo. Logaere Danto, Brána vědění, poslední přístav pro ztroskotance se vzděláním. Upsal se jim do konce života. Co naplat, že Logaere nebyla tou societou vyhnanců a romantických dobrodruhů, kterou očekával. Závazky jeho lid plnil do puntíku, jinak by nebyl tam, kde dnes.
Bez možnosti návratu, nic jiného nehledal a ničeho jiného se mu nedostalo. Ideál mizel jeden po druhém. Romantické představy byly zašlapávány ryzí pragmatičností mistrů a jejich touhou všechny zápisy korigovat a přepisovat k obrazu svému.
Cesta z ostrovů byla jediným možným vysvobozením. Vysvobozením? Bylo snad vysvobozením umírat v pustině v doprovodu poskoka kronikářů? Celá tíživá situace na něj dolehla po dlouhé době apatického nevnímání vlastní zranitelnosti. Pohlédl na svá pohublá zápěstí. Podrbal se v mastných vlasech padajících z nedostatků výživy. Každý hladový stah žaludku se měnil v nepředstavitelnou bolest. Uchechtnutí jeho druha, dýka vnořená přímo do hlavy, kde přeorávala hodnoty a samotné vnímání světa. Poprvé si uvědomil jeho vliv na něj samotného. Byl by schopen bez ostychu sprostě zabít ty malé, takřka roztomilé tvorečky, donucené okolnostmi k loupení a přepadávání? Z mysli mu vytanul pohled na poráženou raněnou mulu. Nemohl jinak, než odvrátit zrak od dobíjeného zvířete, které v posledních okamžicích života prosilo o pomoc. Pomoc, která se mu dostala v podobě čistě sťaté hlavy od horského vůdce.
Zahnal myšlenky na minulost. Změnil se a on s tím nemohl nic dělat.
Co to? Ušima mu projel varovný signál zvěstující další nebezpečí. Kradmé pokládání tlapek na placáky. Šveholení šeptané řeči pronášené obdivným tónem. Prudké otočení, náhlé ztichnutí. Tíživé vytí větru.
„Další, jsou tu další,“ poznamenal on škodolibě a poupravil si černý plášť, aby jej lépe chránil před přívaly mrazu.
Další šeptání, tentokrát na opačné straně. Nikde nikdo. To se galmukům upřít nedalo, byli to přirození mistři ve skrývání.
A nebo také ne. Jak dlouho nejedl? Kdy se naposled napil z něčeho jiného než z kaluže v puklinách skal? Halucinace, to by zuboženému Sieddovi scházelo. Cítil, jak jej naplňuje nenávist vůči okolnostem, které jej přivedly sem, vůči celému světu. Společník, ten za všechno může! On karavaně velel, když horští bandité těsně za jedním z kontrolních bodů skupinu Sivého lidu přepadli. Dva kronikáři, učňové jako Siedda, za jeho chybu zaplatili životem.
Hlava jej bolela jako střep. Všechny poklady světa a mnohem více by dal za odpověď na otázku, jak se zde vlastně ocitl? Znovu a znovu prožíval ten pocit, pocit, kdy si uvědomil zastřenou skutečnost, avšak v setině sekundy ji znovu zapomněl. Možná, že mistři měli pravdu. Existují skutečnosti, na jejichž odpověď nemá netrénovaná mysl právo, kde trénovaná znamenala pružná, podlézavá a naprosto bez výčitek.
Mistři! Kronikářské pohrobky, které svůj produktivní věk měli dávno za sebou, živící se sekýrováním jim podřízených a soupeřících o moc mezi sebou. Historii píšou vítězové, okřídlené přísloví, které se nemůže více mýlit. Historii většinou píší muži a ženy držící zapisovatele pod krkem smlouvami a přísahami. A občas také vhodnou výhrůžkou a tajemně tasenou dýkou pod skrytem pláště.
Možná, že tohle je ta svoboda jakou hledal. Hory a kamenité pláně, toho všeho byl pánem, bez intrik, bez zodpovědnosti.
„Nemysli si, že jim vyvázneš. Věz, že i pro tvé tělo pošlou specialistu, který zajistí aby veškerá tajemství našeho lidu nebylo vyzrazena,“ ujistil jej společník. Zdálo se mu to, či v jeho hlase byla znát chvilková bázeň? „Ano, bojím se jich,“ přisvědčil s nenadálou upřímností. „A to jsem pouhý negramota s cenou nepatrně vyšší než solidní mezek.“ Na chvíli posmutněl a nakonec ze sebe vypravil. „Nikdo jim neunikne!“
Nikdo, nikdy, pochmurná, definitivní slova. Musel se vlastně smát sám sobě. Neměl šanci na záchranu, každou chvíli mohl zemřít, a on řeší, zda uprchnout před řádem, byť okolnostmi vnuceným.
Tlapky pokračovaly ve svém lehoučkém cvakání, které se neustále přibližovalo. Neměl strach ze smrti, byl s ní takřka smířený, avšak tuto poslední odpověď by sám sobě neupřel. Rozběhl se kupředu ve snaze získat několik drahocenných vteřin k přemýšlení.
Zůstat věrný a zemřít vnitřně spokojený se životem? Koneckonců, plnil příkazy svých pánů, co naplat, že díky neschopnému horskému vůdci nestačil zaznamenat všechny získané vědomosti o horských národech.
Další možností bylo zradit, pravda, nezradit činy, nýbrž pouze v myšlenkách, v myšlenkách umírajícího, pokud jej smysly neklamaly a další vlna šedivých válečníků se dala do běhu. Připustit, že vedl prázdný život, bez úspěchů a zemřel v opuštěné krajině, aniž by mohl použít nejvyššího práva živého tvora měnit svět kolem sebe?
Postupně zpomaloval tempo, jak musel stoupat na skalní převis tyčící se nad krajinou. Útočící galmuci dle nevěrohodných bojových pokřiků přešli do útoku. Ještě pár kroků a bude mít odříznutou cestu zpět. Musí se rozhodnout, ihned!
Věrnost by byla svatou Čtveřicí přijata s jistým povděkem, neboť kdo by v nebeském království nestál o stálého služebníka, otevřeného a nezáludného?
Ne, to by však nebyl on. Neopustil už jednou své kořeny jen proto aby skončil jako nějaký podřadný roub na okrasném stromu, byť sebevzhlednějším.
Ač tu dozajista zemře, nebude jistě spokojen ani s posledním výdechem. Nespokojenost je předzvěstí zlepšení. Tak ať tedy zemře horším, s nadějí na možnou dokonalost! Nenechá se zaslepit, natož zastavit. Pohlédl s vnitřním klidem na hordu valících se galmuků. Byli skuteční, žádná halucinace. Přiběhnuvší společník se zadýchaně zajíkl a vytřeštil oči. Siedda tím směrem pohlédl také, avšak očima plnýma medové blaženosti.
Cesta, zničená karavana, tečky mrtvých těl zachumlaných v černý rubáš, roucho kronikářů. Vzpomínky, návaly vzpomínek.
Karavana drkotala nocí. Oči si již dávno zvykly na místní polotmu – polosvětlo a všichni se mohli věnovat dokončování zápisů. Dnes však nikdo netrávil čas svou oblíbenou činností. Jeden z vozů byl plný učedníků hltajících Sieddou nahlas předčítané zápisy ztracených přátel, jejichž těla sebou vezli v úplně posledním voze přikrytá plachtou.
Jako nejstarší ze skupiny se toho nelehkého úkolu ujal a nyní se prokousával hrubým textem psaným nejistou rukou novicky Tessariny.
„Lid je zde divoký a zpupný, nikomu nevydají více, než mu doopravdy náleží, ani kdyby nejvroucněji žádal a na kolenou se plahočil. Zdejší lid jednoduše na rozdávání nemá ničeho. A přesto se tu dává plnými hrstmi. Láska, to pod sluncem nejkrásnější a nejvíc ceněné tu bratr obdařuje bratra, matka dceru, a to až do všech dosud žijících kolen.“ Přednášel zastřeným hlasem. Tessarina byla romantickou dušičkou a nehodila se pro intriky domovských ostrovů. Stejně jako Siedda sem přišla najít azyl. A nestačilo málo, zemřela ve spánku zasažená šípem banditího lukostřelce.
Bandité však smrt svých dvou průzkumníků nesli těžce. Než se Siedda stačil nadechnout, práskl výboj syrové magie do vozu obsypaného devíti učni.
Těla létala vzduchem, syrová magie, doména místních mágů, skučící torza kronikářů zároveň bodala žhavými jehlicemi, bušila do nich kamennými perlíky a držela je při životě alespoň na tak dlouho, aby protrpěla svůj díl bolesti.
Siedda ve středu chráněn svými přáteli dostal slabší dávku, která jeho mysl několikrát přiblížila k tenké hranici šílenství. Vše netrvalo více jak několik úderů srdce, ale kdo nezažil, neuvěří, kolik bolesti může tělo za tak krátkou dobu protrpět. Svištěly tětivy luků. Bolestí zaslepené oči těkaly z místa na místo a vnímaly pouze šedivé obrysy. Nečekal takovou zuřivost, takové utrpení, zatnul však zuby a nechával se unášet proudem událostí.
Silueta v čele karavany seskočila z kozlíku vedoucí muly a běžela k hromadě těl ve snaze zachránit alespoň holý život. Osudu však neunikla. Šíp zasáhl záda horského vůdce a vzápětí jej následoval další. V agónii vykřikoval kletby na bandity, práci a hlavně na „ty nedomrlé bažanty“.
Bolest polevila. Pokud Siedda dokázal posoudit, bandité sestupovaly ze skalních převisů a skrýši za balvany. Nesmí sem přijít, nesmí zkontrolovat oběti, jinak je se mnou konec, proběhlo mu hlavou.
Další bolestný výkřik horského vůdce, zhrouceného těsně vedle Sieddy. Nesmí! Pomaličku vytasil z opasku nůž. Čepel se zakousla do krku. Vykvetl šarlatový květ a z otevřené dýchací trubice teď místo křiku vycházelo již jen dusivé chrčení.
Siedda schoval nůž a vykouzlil na obličeji grimasu bolesti a překvapení. Bandité zřejmě svému mágovi důvěřovali. Stačilo pár kradmých pohledů, zda sebou některá z obětí ještě neškube. Zmučených výrazů se zřejmě členové bandy nabažili dost a dost.
Ač organizovanější a početnější, nešlo o pravé profesionály v pravém slova smyslu. Kolem tajné truhlice zabudované do jednoho z vozů prošli naprosto bez povšimnutí a raději se věnovali rabování tenkých zásob jídla. Z bujarých výkřiků trvajících mnoho hodin, které však nehybně ležícímu Sieddovi připadaly jako předlouhé dny, nakonec usnuli tvrdým spánkem po vydařené práci.
Siedda proklouzl kolem dvou mužů, kteří za trest byli postaveni na hlídku. Jejich rozhořčení zřejmě tlumil pouhý strach z velitele. Velitel však nyní spal s ostatními, proto se dvojice starala o likvidaci zbylých zásob. Neměli vlastně doopravdy co na práci, vždyť kontrolní body plné ozbrojených horalů byli daleko a kromě téhle osamocené karavany tudy projížděli už jen kupci, a to koncem čtvrtletí, se svou dlouhou řadou vozů pod bedlivým dohledem najatých žoldnéřů. Těžko by jim někdo mohl mí za zlé, když místní šeravé noci nespatřili rozevlátý plášť prchající do divočiny, divočiny, kde nepřežijí ani ti nejodolnější z horalů, aniž by si zachovali tu nejcennější věc, vlastní já.
Ohořelé trosky vozů doutnající sněhovým kouřem rozptylovaným vichrem do ztracena. Vyježděné koleje v oblázčité stezce poseté mrtvolami banditů a uniformovaných horských domobranců.
Siedda pohlédl za sebe, horda galmuků již dělilo od jazyka skalního převisu jen několik kroků. První vlna již proběhla skrz druhovu mlžnou postavu měnící se v páru. To, co dříve považoval za přívěsek, nyní vypadalo jako jasné řezné poranění. Smrtelné, bezcitné, vedené atavistickou touhou přežít.
Věděl o nich mnohem dříve, než skutečně vyvraždili všechny jeho přátele a přesto na bandity neupozornil. Doufal, že v potyčce se mu podaří uniknout horskému vůdci a s ním i celé Logaere.
Tváře přátel, druhů, společníků. Vnímavé dobrotivé oči mladičké Tessariny. Nebyla její smrt dostatečným varováním, spoléhal, že i malá šarvátka s obejde bez obětí?
Rozplývající se přítel a kat v jedné osobě se široce pousmál. „Jen tvoje vina!“ zasyčel s posledním vítězným úšklebkem na vrásčitých rtech.
Palcát, zřejmě kořist od osamělého poutníka, proťal vzduch a jen těsně minul vyčerpané tělo. Nenechá se zaslepit, nenechá se zastavit. „Udělal bych to znovu,“ zašeptal. „Slyšíš? Udělal bych to znovu!“
Sukovice srazila bledý pytel kostí z převisu. Zapraskala oslabená žebra při dopadu na tvrdé kamení. Domobrana si všimla rozruchu a s tasenými zbraněmi se vrhla proti novému nepříteli. Sieddovi se zatočila hlava a přijal s potěšením uklidňující náruč bezvědomí.

Probudilo jej hrubé pleskání po tvářích. Nedůvěřivé oči horalů si jej pečlivě přeměřovaly. Pokusil se pohnout. Dle bolesti na hrudníku odhadoval tak dvě, tři zlomená žebra.
Přece jen jsem se pět let u felčarů neflákal, přejel mu po tváři spokojený úsměv.
„Pánové, mám pro vás nabídku, kterou jednoduše nedokážete odmítnout. Dejte mi jídlo a zapomeňte na mě.“ Vrávoravě přešel k jednomu z vozů. „A já tu zapomenu tohle!“ zvolal teatrálně a pokusil trhnout rukou. Bolest se však nedokázala překonat. Opatrným pohybem proto vysunul tajnou skříňku ze zadní nápravy. Dle očekávání se vykutálelo několik zlaťáků.
Horalé na sebe pohlédli.
I tvé hnijící tělo jim bude stát za hledání, vynořila se mu neveselá myšlenka, když za monotónního klapání valachových podkov ujížděl k nejbližší vesnici, vak nacpaný k prasknutí nejrůznějšími pokroutkami, ze kterých labužnicky uždiboval, jako by ochutnával božskou manu. Po dlouhé době se konečně cítil sytý. Svoboda, to jej hřálo u srdce nejvíc. Svoboda, o kterou jej však může připravit i sebemenší zdržení. Musí na sever, do širé stepi, tam se ukryje nejlépe. Přes nepříznivou situaci se cítil skoro jako znovuzrozený.
Skoro. Pomyslný červíček svědomí si ukousl další sousto jeho duše. Začínalo se stmívat a on se obával zalehnout. Po pár mílích přesto upadl do polospánku plném nočních můr.
Mrtvých se prý není třeba obávat, živých ano, ale co takhle sebe samotného?
 

Komentáře, názory, hodnocení

Sargo - 11. dubna 2008 23:40
wel1d5kk1aaa19357.jpg
Farchad Calor - 11.Dubna 2008 23:20
Teď dodatečně ale z toho vůbec nemám špatný pocit :-) Střela vedle je silné slovo. Má to něco do sebe a určitě bych to nezahazovala. Není rozhodně obvyklé, aby začínající autor měl již takovou představu o svém světě a je to sympatické.
Ale ty zmíněné věci... však víš. ;-)
 
Farchad Calor - 11. dubna 2008 23:20
artem6168.jpg
Sargo - 09.Dubna 2008 23:17
Jop, musím říct, že osm "áčtverek" je na mě celkem málo a uznávám, že mám nechutnou tendenci všechno roztahovat, takřka stejně nechutně velikou jako fobii z opakování vlastních jmen. Inu, zkusím se přemoci a tyhle problémy překonat.
No, uznávám, že to celé bylo trochu střelou vedle a můžu říct jediné: Příště bude líp.
 
Sargo - 09. dubna 2008 23:17
wel1d5kk1aaa19357.jpg

Co si budeme namlouvat, je to děsně dlouhé. :-)
Nicméně statečně jsem se probojovala až na konec a tak k tomu pár slov říci mohu :-)
Hlavní a zásadní chyba toho celého je - zmatečnost. Doporučovala bych je oba pojmenovat a těmi jmény je nazývat. Zvlášť ke konci jsem se úplně ztratila, netušíc, která bije a komu. I kdyby jsi toho průvodce pojmenovat nechtěl, pořád mu ještě Siedda může v duchu nějak říkat a lze to užívat. I slohově je jednou z největších slabin snaha neopakovat nějaká slova, která se je snaží odlišit.
Děj nejsem schopná zcela posoudit, protože jsem se ke konci, jak již zmíněno, ztratila, ale připadalo mi to už moc přehnané. (Navíc tělo tučné se ti do šlachovitého námahou bez jídla nezmění. Prostě by dotyčný dávno chcípnul.) Tedy chování toho průvodce myslím hlavně.
Nápad ale velmi dobrý a taky docela obstojně píšeš.
Ráda bych si od tebe přečetla něco dalšího, o tomhle nejsem schopná moc říct; snad kromě toho, že by se určitě vyplatilo věnovat čas a energii na dopracování. :-)
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.06415581703186 sekund

na začátek stránky