Andor.cz - Dračí doupě online

1.Kapitola
Bratři ve zbrani
Noc byla ještě mladá, ale podle temných mračen na obloze, která nedovolila proniknout měsíčním paprskům skrz ně, nasvědčovalo tomu, že noční klid jen tak nebude k dopřání.
Jak hustota oblohy sílila, na zemi pod ní byla aspoň nepatrná zář tajícího sněhu a v té záři se procházely dvě postavy. V tuhle noční dobu by se to dalo předpokládat, ale ne tady u hlubokého lesa Urangal. Skutečnost se ukrývala na jižním okraji této divočiny, neboť právě tam stál vojenský tábor. Ze stanů, narychlo vyrostlých, se ozývalo lehké chrápání unavených vojáků a kolem táborového ohně sedělo pár doposud vzbuzených mužů a němě hleděli do praskajících plamenů. Postavy, jenž před chvíli se procházely kolem lesa, si to zamířily do tábora. Jakmile dosáhly jeho hranic, ozval se varovný křik a postavy zvedly ruce nad hlavu. ,,Prokažte totožnost!“ zakřičela na ně hlídka, ukrytá v křoví s napnutým lukem. ,,Vojín Roxeet, syn Atarův,“ odpověděl vojín Roxeet tak patřičně, aby ho hlídka slyšela. ,,A vojín Endaron, též syn Atarův,“ odpověděla i druhá postava. Hlídka se vynořila z úkrytu a přišla až k oběma vojákům. ,,V pořádku, hoši, můžete pokračovat,“ řekl a zalezl zpátky do křoví. Vojáci pokračovali až směrem k plápolavému ohni, kde už na ně čekal další muž, který zareagoval na volání hlídky. ,,Co vás tak zdrželo, chlapi?“ zeptal se a pokynul jim k ohni. Oba se posadili a sundali si rukavice. ,,Omlouváme se, pane, ale zdržela nás banda tuláků, poslali jsme je do Anuru, snad je přijmou,“ odpověděl Roxeet.
,,A co okraje lesa?“ zeptal se znovu velitel.
,,Nevykazují žádné zlo, na nic jsme nemohli přijít, pane,“ řekl tentokrát Endaron.
,,Takže okolí je čisté,“ řekl si pro sebe velitel a chytl se za bradu, ,,ale i tak bychom měli poslat do lesa zítra průzkumníky.“
,,Nepochybně, pane,“ přikývl Roxeet.
Velitel se zklamaně posadil, čekal něco lepšího než bandu tuláků. Roxeet se podíval na svého bratra. Endaron byl starší o dva roky než on, ale rozdíl mezi nimi moc velký nebyl, včetně tělesné kondice, černých, krátkých vlasů a válečných rysů ve tváři. Oba patřili ke královské gardě z Artu, sedmého království kontinentu Irisije. Jakožto dobří válečníci byli vybráni samotným králem na tuto výpravu, jejíž důvod ležel na událostech, co se udály asi před měsícem. Do síně králova trůnu přišel znavený elf, rasa podobná člověku, a poklekl králi u nohou. Nesl zprávu, šlo tedy zřejmě o posla, co Roxeet slyšel, ale v té zprávě prý stálo, že zde na okraji lesa Urangelu se potulovali drowové, tentokrát rasa připomínající elfské plemeno, drowové však měli sklon ke zlu. Roxeet a Endaron o nich četli jen v knihách, ale nikdy drowa nespatřili. Setkání s ním je strašné, podle svědectví pár lidí, co již s drowy měli tu čest.
Oba bratři se na tuto výpravu těšili, ale prozatím je čekalo jen zklamání, stejně jako i velitele. Jejich úkolem bylo zajistit každého drowa, bez ohledu na to, jestli to má být muž, žena či dítě. Dnes časně odpoledne je velitel poslal prozkoumat jihovýchodní a východní část okraje lesa.
,,Dovolte mi promluvit, pane,“ požádal Endaron.
,,Povolení uděleno, vojáku,“ odsouhlasil velitel.
,,Chci se jen zeptat, jestli bychom my dva ten les zítra mohli prozkoumat?“
Roxeet se na svého bratra překvapeně podíval.
,,Hmm, ne. Je mi líto hoši, ale zítra vás pošlu prozkoumat jihozápad lesa a navíc se potřebujete více prospat,“ odpověděl velitel.
,,Ano, pane, děkuji,“ řekl trochu zklamaně Endaron.
,,Když se tu bavíme o spánku, myslím, že půjdu,“ rozhodl sám za sebe Roxeet a zvedl se.
,,Ještě posečkej vojáku, zapomněl jsi na večeři,“ řekl velitel a zvedl misku s dušeným masem. Roxeet mávl rukou. ,,Vždy chodím spát s prázdným žaludkem, nechte mi to ke snídani,“ odmítl Roxeet, došel až ke koženému spacáku a zalezl si do něj. U ohně zůstal jen velitel, Endaron a pár dřímajících vojáků, kteří by už únavou nedošli do stanu. Zatímco Endaron žvýkal krajíc chleba a dušené maso, velitel odešel hlídat další část tábora. "Ti zatracení drowové mu nedají spát,“ pomyslel si Endaron a dál velitele pozoroval.
Noc ubíhala celkem v pořádku, Endaron se po večeři odebral do říše snů a hlídka v křoví se vystřídala. Chvílemi se ozývaly skřeky zvěře z lesa, ale pár hodin před úsvitem se poblíž tábora zjevily další postavy. ,,Prokažte totožnost,“ ozvalo se z křoví, ale postavy dál stály a hleděly na velitele, který měl už svůj meč po ruce. Z křoví vyšel první šíp, jako varování. Zabodl se do zasněžené půdy poblíž postav. Aniž by to někdo čekal, lučištník ve křoví odhalil svoji pozici a odpověď na jeho šíp byla letící dýka. Voják vypadl z křoví, protentokrát měl štěstí, dýka se shodou náhod zabodla do luku. Jedna z postav se posměšně zasmála. Že by to nebyla náhoda? Každopádně se po smíchu dala do řeči, do lidské řeči. ,,Omlouvám se, ale nevěděla jsem, jakou totožnost.“
Po těchto slovech se blížila k táboru, kde už čekal velitel. Pár postav zůstalo ve stínech, ale pouze jedna se vynořila do světla pochodní. Velitel hlasitě polkl a jeho srdce se mu dunivě rozbušilo. Hleděl do tváře mladé drowky. Opravdu byla jako elfové, ale její kůže měla být temně černá, tato dívka však měla temně modrou. Vlasy měla bledší než jednorožec hřívu a její oči zářily červeně. V ruce sebejistě tiskla luk a u ramene velitel zpozoroval pár šípu, nejspíš uložené v toulci, a oblečená byla v kroužkovém brnění černé barvy. U opasku se houpalo pouzdro od dýky. Ta už ležela málem zabitému vojínovi v ruce. I když zjev drowky byl strašidelný, velitel si zachoval důstojnost. Přitom se snažil pokynout hlídce, aby vzbudila ostatní.
,,Pokud patříte k rase drowí, nejste zde vítáni a my máme plné oprávnění vás zadržet,“ oznámil suše drowce.
,,Promiňte, pane, ale my jsme nepřišli na kus řeči, jsme tu kvůli varování,“ na tváři drowky se objevil značný usměv.
,,Varování?“ zeptal se udiveně velitel.
,,Ano, nyní slyšte, prosím. Držte se co nejdál od lesa, je to pro vaše vlastní dobro. Myslete na své muže, veliteli,“ oznamovala drowka jízlivým hlasem.
,,Věnujte mi svůj čas, ženo, a povězte mi víc,“ požádal velitel, aby získal více informací, ale i více času na probuzení posil.
,,Je mi líto, veliteli, ale stejně byste zavolal své hlídky, na to opravdu nemáme čas,“ omluvila se drowka a otočila se na podpatku. Velitel nemohl zaútočit, ne sám.
Jak ale k čertu věděla o chystaném probuzení mých vojáků?
Velitelovi táhle otázka vážně svírala jeho myšlenky, přesto mohl jen sledovat, jak skupina postav mizí v houštinách lesa.

Ráno za rozbřesku už byl celý tábor na nohou, vojáci probuzení nečekanou noční návštěvou rozespale běhali kolem, někomu chyběla pochva na meč, někomu zase zimní plášť a byl tu i jeden voják, co se vyptával na svojí manželku. Roxeet a Endaron vše sledovali, docela se divili, že elitní vojáci, jako jsou tito, nejsou schopni se připravit na nástup. Ale i oni dva si připadali podezřele otupělí. ,,Jsme jen silně ospalí, to je vše,“ uklidňoval situaci Roxeet a společně se svým bratrem zasalutovali veliteli, jehož kroky směřovali k nim. ,,Veliteli, viděl jste drowa?“ zeptal se dětinsky Endaron. ,,Ano, viděl, vskutku nepříjemný pohled, to vám povídám, hoši,“ odpověděl velitel, ,,ale jsem tu kvůli něčemu jinému.“
Už při příchodu velitele se oba vojáci všimli luku, kde byla zabodnuta dýka drowky. Velitel luk podal nejdřív Roxeetovi a pak Endaronovi na prohlédnutí. ,,Takhle nikdo házet neumí,“ poznamenal Endaron rozhodně.
,,Hochu, viděl jsem to sám na vlastní oči,“ přivedl ho do omylu velitel.
Dýka projela prostřední, tenkou rukojetí luku a zasekl se v půli čepele. ,,Bojím se to říct hoši, ale ta drowka věděla, že se chystám probudit ostatní, je tohle možné?“ otázal se velitel.
,,Co třeba magie?“ navrhl Roxeet.
,,Viděl jsem už hodně druhů magie, ale tohle nemělo s magií nic společného,“ zamítl jeho domněnku velitel.
,,Je tu i možnost jasnovidectví,“ řekl Endaron.
,,To je sice možné, ale v knize o rasách Irisije se o drowech nic takového nepíše, leda že by ten spisovatel něco přehlédl,“ přitakal velitel.
,,Může být i více schopností, co drowové umí a my o nich nevíme nic, jen se podívejte na vojáky, včetně nás. Taková ospalost a zbrklost není obvyklá, zvláště u nás ne,“ řekl Endaron, zatímco jeden z vojáků převrhl stojan s kopí.
,,Drowka mě varovala, říkala, ať neposílám své vojáky do lesa, myslím si však, že mě chtěla jen zastrašit. Každopádně jsem pozměnil náš plán ze včerejška. Jihozápadní část okraje lesa prozkoumají jiní vojáci a vy dva se vypravíte do lesa,“ ukázal prstem velitel na Roxeeta a Endarona.
,,My?“ zeptal se Roxeet udiveně. ,,Ale přece jste říkal, že…“
,,Říkal jsem, že vy půjdete prozkoumat okraj lesa, ale nyní přišel můj nový rozkaz. Vy se dáte do lesa a prozkoumáte nejbližší okolí, ale hoši, nechoďte moc hluboko, kdo ví, co tam na vás může číhat, kromě drowů,“ řekl velitel.
,,Kdy máme vyrazit?“ upravoval si zbroj Endaron.
,,Čím dříve, tím lépe a ještě něco, hoši,“ řekl velitel, když už se oba bratři obraceli směrem k houštinám lesního porostu.
,,Nepoužívejte to naše tajemství, jen v Artu můžeme, tak zní pravidlo.“
Roxeet se usmál: ,,Nebojte, veliteli, hraničáři po nás nepůjdou.“
,,Nepoužívat, to je rozkaz!“ přikázal velitel a pokynul vojákům. Bratři vstoupili do lesa, z tábora k nim doléhali velitelovi příkazy a zvuky zbrklosti vojáků.
Jak oba vojáci do lesa čím dál více pronikali, jejich smysly se zostřovaly a oni nešli lehkovážně. Postupovali opatrně a tiše, při každém podezřelém zvuku lesní zvěře se zastavili a rozhlíželi se na všechny strany. Asi po hodině tiché chůze lesní půdou se Roxeet zastavil a Endaron s ním. ,,Neviděl jsi doufám to, co já?“ zeptal se Roxeet s nadějí v hlase. ,,Bohužel ano, bratře,“ odpověděl Endaron. Oba se rozdělili a skryli za stromy, zatímco jejich zraky byly upoutány na podezřelý pohyb ze severovýchodu. V houštinách se tam cosi pohybovalo a mířilo k nim pomalým krokem. Endaron zavřel oči a sevřel rty, když vytahoval meč z pochvy, dal si záležet, aby jedinou nezaskřípěl. Povedlo se mu to, zato Roxeet, ač se snažil jak chtěl, spodní část čepele meče se zadrhla o kovovou stěnu a zaskřípěla celkem hlasitě. Bytost zpozorovala, ale byla už blízko. Ale zastavila se a přikrčila se, s hlasitým funěním hledíc na stromy, kde se skrývalo pro ní neznámo. Endaron nevylézal, měl by pak co do činění s tou potvorou, která byla připravená. Oba se neodvážili ani dýchat. Když funění ustalo, Endaron se rychle vyhoupl za strom a srazil již nepřekvapenou bytost na zem. Roxeet mu přiběhl na pomoc a oběti znemožnili pohyb. Nešlo o žádného drowa, ani o lesní zvěř, spíš o obrovského kozlího muže, který pořádně klel a zmítal sebou. Jeho řeči Roxeet a Endaron nerozuměli, přesto na něj promluvili, ať se uklidní. ,,Klídek, nemrskej sebou, nechceme ti ublížit, pokud nechceš ublížit ty nám,“ syčel Endaron. Jeho slova dosáhla úspěchu. Kozlí muž se přestal zmítat. ,,Pustím tě, ale nesmíš utéct,“ smlouval nadále Endaron, zatímco Roxeet tiskl špičku meče bytosti ke krku.
,,Pustit mě, vy hlupák, já vám rozumět, ale vy mě nechtět pustit,“ promluvil k údivu obou bratru kozlí muž. Pohrdavě si odfrkl v okamžiku, kdy ho Endaron pustil. Postavil se na nohy a oprášil si obnaženou hruď. ,,Co jsi zač, odpověz!“ rozkázal Roxeet spěšně.
,,Já být satyr, človíčku, ale ty se mě nejspíš bát, moc ty křičíš. Mé jméno být Willhem,“ odpověděl satyr.
,,Satyr?“ otázal se udiveně Endaron svého bratra.
,,My satyrové být obyvatelé této přerostlé houštiny, lesa Urangal, my být mírumilovní, my vám nechtět neublížit, já se jen vás leknout,“ vysvětlil Willhem. Satyrové dosahovali většího vzrůstu než lidé, ale jejich síla se zdála být poněkud malá, neboť jak bratři viděli, satyr se nevykroutil z Endaronova sevření. Zeptali se ho i na tuto věc, odpověď měla ráznou výplň. ,,Naše síla nám stačit jen na ulovení divé zvěře, my nikdy neválčit, nás nikdo neohrozit, snad kromě temných skřítků, potulujíc se zde po lese.“
,,Co jsi to říkal?“ vyjel na něj Roxeet.
,,Temní skřítkové se tu potulují, velice se podobají Dětem přírody, nevím jak se jim říká ve vašem jazyce,“ odpověděl Willhem.
Roxeet se otočil na svého bratra. ,,Mám takový pocit, že Děti přírody jsou elfové z Omery, toho přírodního království ve středu Irisije,“ řekl.
,,Takže když jsou temní skřítkové podobní Dětem přírody, neboli elfům, tak ti skřítkové jsou podle satyra…“ Endaron se ta slova bál doříct. Otočili se k satyrovi. ,,Willheme, děkujeme ti za pomoc, nyní prosím obrať své kroky k domovu a neohlížej se,“ řekli mu.
,,Já vás rád poznat, človíčci,“ usmál se satyr a spokojeně odcházel směrem na jih.
,,Co myslíš, máme pokračovat, nebo se vrátit do tábora a informovat velitele o situaci v lese?“ zeptal se Roxeet svého bratra. ,,Moc bojovat se mi nechce a použít naši schopnost nemůžeme, tak zbývá jediná možnost se vrátit do tábora,“ odpověděl Endaron zamyšleně a hleděl do hloubi lesa. ,,Dobrá, tak jdeme,“ řekli si. Udělali chybu, neboť sám les měl oči a uši a zatímco si povídali se satyrem, přestali se věnovat své pozornosti a dělali příliš velký hluk. Jakmile se rozhodli odejít, ze stromu na ně spadla síť, zatížená balvany a přimáčkla je k zemi. ,,K čertu, co to…?“ zaklel Endarona, zatímco Roxeet chmatal pohotově po meči. Moc toho neviděli v tak těsném prostoru, ale podle zvuků se kolem nich sbíhali další a další postavy. Pak zaslechli oba hlas. ,,Varovali jsme velitele, aby sem neposílal své vojáky, jako varování a pro výstrahu mu pošleme vaše hlavy.“
Krve by se v nich nedořezal.
,,Roxeete, musíme použít naši schopnost, prostě musíme,“ zašeptal Endaron, ale číši ruce je už zvedaly. ,,Myslím, že s tebou souhlasím, jen nesnáším tu bolest,“ přitakal Roxeet a konečně měli výhled na osoby v počtu asi dvacet, oděné v rudých pláštích, kromě jedné, která měla černý, zato všichni nosili na obličejích masky. ,,Pamatuješ si, co nám vždy otec připomínal, kdykoliv jsme se rvali, stalo se to naším životním heslem?“ zeptal se svého bratra Endaron. ,,Bratři ve zbrani,“ vzpomněl si Roxeet. ,,Ano, bratři ve zbrani!“ zakřičel Endaron a stisknul si hruď. Následovala oslepující záře a následný výbuch, který odmrštil dvě postavy, co svíraly síť se svými zajatci. Satyra Willhema nechaly osoby být a jak si tak kráčel spokojeně lesem, jeho hvízdání přerušila ta rána. Překvapeně se obrátil za ohniskem zvuku, ale po výbuchu následovaly bolestné výkřiky a útěk nohou. Bohužel, les nepatřil zrovna mezi světlá místa, tak Willhem nemohl nic vidět. Najednou kolem něho proběhla osoba, ve které poznal temnou skřítku. Její černý plášť se prohýbal pod vsáklou krví a ona sama proběhla kolem satyra bez povšimnutí, ruku si pevně držíc, aby zastavila krvácení. Velice se podivil, co mohlo takové bojovníky jako temné skřítky, tak zřídit. Stále si s tím lámal hlavu, ale pokračoval ve své chůzi do jeho rodné, lesní vesnice.

,,No skvělé, hoši, to se vám povedlo, neříkal jsem vám, ať se nepoužijete svoji zbraň?“ ptal se velitel rozrušeně a prohlížel si oba bratry, jejichž pokožka byla zborcená rudou krví.
,,Omlouváme se pane, jiná možnost nebyla na výběr, nějak jsme se museli zachránit a pomohlo to,“ řekl omluvně Roxeet.
Velitel si povzdechl. ,,Jestli se tohle dostane až k hraničářům, bude z toho velký průšvih, dobře víte, co naše rasa už způsobila, zvlášť v té druhé podobě.“
,,Už se to nebude opakovat, pane, podle mě bychom se měli stáhnout do Anuru, hradby má dost pevné,“ upozornil Endaron.
,,Ano, to bychom mohli, nebo spíš musíme. Vy dva si umyjte aspoň obličej a odstraňte ty znaky, ať vypadáte zase jako lidi,“ přikázal velitel a ostatní vojáci se dali do balení tábora.
,,No, bratře, to jsme to pěkně zvorali,“ řekl Roxeet, zatímco si Endaron drhnul ruce nepříjemně studenou vodou a on si natíral obličej odstraňovací emulzí.
,,Z té proměny jsem nikdy neměl dobrý pocit, ale pak je naše síla neuvěřitelná…“ usmál se Endaron.