Andor.cz - Dračí doupě online

Most

Sedím doma u počítače a přemýšlím - včera jsem něco pokazil. Vím to a chci to napravit, ale není to možné. Snažím se přesvědčit sám sebe, že stejnou chybu již neudělám – omyl, udělám ji znova, a pak ještě jednou. Pokaždé, když ji udělám, dá se to přirovnat k droze, v tu chvíli, kdy to vykonávám, je to dobré, před tím jsem třeba chtěl udělat něco jiného, něco hodnotnějšího, ale v tu chvíli je mi to jedno. Užívám si to a až potom přemýšlím. Když dojde na přemýšlení, je již pozdě. „Nevadí. Udělám to zítra.“ Říkám si, jenže zítra je již pozdě, již to nejde. Je to jako když rozboříš most a jsi dohodnut s někým, že ho postavíte spolu. Každý z jedné strany, uprostřed se máte spojit, aby most nespadl. Jenže já jdu stavět most o den později - můj člověk zatím postavil moc velký kus mostu a převážil se do vody. Sedím na břehu a pláču nad svou slabostí, pokoušel jsem se ho marně vylovit. Ale je zavalen sutinami - sutinami těžkého mostu. Až ho vylovím, říkám si, vše mu to vysvětlím. Ale co když ho nevylovím? Leknu se náhle. Musím něco dělat. To je ono, dostavím ten most úplně sám. Přeplavu řeku a postavím půlku mostu, přeplavu zpět a dostavím ho, jenže to není ono. Ten most jsme celý postavil já a tudíž znám každé jeho místo. Bezradně chodím po mostě a přemýšlím, jestli jsi stále pode mnou, nebo již nade mnou. Nakonec to nevydržím a znovu se tě pokusím vylovit. Marně znovu a znovu se jako blázen potápím do hlubin a stále tě nemohu najít. Jdu na to tedy jinak, vezmu si na pomoc megafon a volám, volám nad vodou, zkouším to i pod vodou, ale stále tě nemohu najít a ty se neozýváš. Vím, že jsme chtěli most postavit spolu, ale já jsem to ztopil... a proč? Tážeš se proč? Dobře, já ti to povím, beztak jsi již nejspíš tam nahoře. Pro přízemní slabost k rychlému požitku. Ne nejedná se o to, že bych šel stavět most jiný, dokonce i to by trvalo dlouho a navíc bych musel stavět most zcela nový a nebo dokonce, což se mi hnusí - bych musel dostavět most rozestavěný někým jiným. Nevím z čeho by mi potom bylo víc špatně, jestli ze mě nebo z cizího mostu.
A tak sedím u toho počítače, píšu tento příběh a nevím, zda-li to k něčemu bude. Pohne to s tebou? Nepohne? Budu muset odejít znovu do temnot zatracení, kam nejspíš patřím, jak jsem se již několikrát přesvědčil. Není třeba nikoho litovat, nestojím o to aby mne někdo litoval pro mé chyby, nebudu se litovat, jednou se ze zatracení navrátím a doufám, že se navrátím jako jiný člověk, jako někdo kdo do temnoty zatracení již nikdy neodejde. Jako někdo, kdo nechybuje kvůli malichernostem, jako někdo kdo nepodléhá vášni a pokušení. Jako někdo jiný.