Andor.cz - Dračí doupě online

Treema d´elghinn
Kdesi v temnotě kapala voda. Zvuk kapek se monotónně odrážel od stěn jeskyně, které si mohla pouze domýšlet. Seděla nahá na vlhkých kamenech, rukama objímajíc kolena, a třásla se. Pořád se třásla. Už to musela být snad věčnost, co se dostala na tohle temné, vlhké místo. Čas se ale těžko počítá v temnotě, kde jediným společníkem je kapající voda. Ne, jediným vlastně ne. Občas ho zaslechla. Příčinu všeho svého trápení. Zaslechla škrábání kamenů kolem ní, nebo táhlý těžký výdech. Mnohem řidčeji se ozývaly zvuky chřestění a vrzání. A jeden se ozval jen jednou a navždy jí zůstal v mysli...
Právě se probudila, poprvé ve vlhké temnotě, netušila, jak a kdo jí sem dostal, ale byla tu. Přesto nic nechápala. Proč je kolem ní tma a vlhko? Kde je její měkká, jemná přikrývka? Kde jsou její služebné, které jí vždy podaly pomocnou ruku? Kde je její otec, kterého vídala jen zřídka, ale věděla, že ji tajně chodí hlídat, když spí? Kdesi kolem žaludku narůstal nepříjemný pocit. Pak se jí myslí mihl obraz. Byl to jen záblesk, ale příšerně ji vyděsil. Zprudka se nadechla, až vzduch hvízdl staženým hrdlem.
Proč je v té temnotě takové teplo? Kde to jsem, co se stalo? Co je to za zvuk?
Nečekaný zvuk se ozval znovu. Znělo to jako had, kterého jí jednou, kdysi, otec ukazoval. Byl starý a pokrytý seschlou vrstvou šupin. A na ocase toho hada byl kus staré kůže, který vydával podivné chřestivé zvuky. Velice podobný zvuk zaslechla teď, ale bylo to, jako by těch hadů bylo víc, stovky...
Dlouho se neozval žádný další zvuk a její roznícená mysl se pomalu začínala uklidňovat. Byla zvědavá a měla hlad. Pomalu, pomalinku se opatrně vracela v mysli k tomu výjevu, který ji tolik vyděsil. Krev, tma, černé šupiny, otec. Její otec ležící na zemi, lebku rozdrcenou o stěnu a po podlaze se táhnoucí krvavá šmouha. Znovu černé šupiny a potom ty oči. Ledově modré oči, bez zornic, duhovky, či čehokoliv. Prostě jen dvě modré štěrbiny v šupinatém těle. Otřásla se a pokusila se potlačit podivné vzpomínky do pozadí, až pak si začala uvědomovat...
„Otče! Nééééé!“
Objala rukama kolena a začala vzlykat. V té chvíli netušila, kolikrát ještě bude takhle plakat, než uplyne další dlouhý den. Pomalu jí slzy vysychaly. Propadala se do malátného stavu truchlení. Již téměř znovu usnula, když se ozval ten zvuk. Tentokráte byl mnohem silnější a hlubší. Jako by jí najednou vrazila do uší podivná síla a zatlačila jí na mozek. Současně se jí rozvibrovaly kosti a kolem ní se roztřásla skála. Nemohla vnímat nic jiného, než hluk. A když jí konečně dozněl v uších a skála se přestala chvět, najednou jí konečně došlo, co předtím viděla... „Lhûg,“ zašeptala a v jejích očích se zrcadlil všechen strach, který za svůj nedlouhý život poznala...

Odkudsi z temnoty přicházel zvuk kapek. Už jí z něj bolela hlava. Nemožnost prohlédnout tmu jí to neulehčila ani v nejmenším. Pokusila se pohnout. Byla ztuhlá, ale ztěžka rozhýbala údy. Měla hroznou žízeň. Tušila, kde se v temnotě kolem ní nalézá pramen podivně slaně chutnající vody. Už jednou z něj pila. Zvedla se opatrně na kolena a úmorně se začala sunout po ohlazených kamenech. Znovu se odřela o jakýsi kovový předmět, který trčel zaražený do kamene, věděla, že jde správně. Po chvíli se konečně její prsty dotkly kusu vlhkého mechu a do nosu jí udeřil sirný zápach. Natáhla dlaně před sebe do temnoty a ty se naplnily teplou kapalinou. Pomalu upila. Pořád ještě jí ta podivná voda drásala v krku, ale musela pít. Znovu se napila a postupně se otočila. Pach síry byl příliš silný, než by se dal vydržet a aby bylo možno zůstat u spásného pramene. Svým hlemýždím tempem se posouvala dál po teplých kamenech, než znovu narazila na ten předmět. Tentokráte se jí zdál teplejší a také ostrý. Chtěla ho hmatem prozkoumat, ale náhle, jako by se kolem ní sevřela skála. Cosi jí obklopilo hruď, břicho, boky a zdvihlo. Odevzdaně se nechala nést, než se před ní objevily dvě zářící modré oči. „Lhûg,“ řekla bez překvapení a se stopou jízlivosti v hlase. Už s ním strávila dost času, prvotní děs ji opustil a místo něj nastoupila odevzdaná hrdost, jaká se zmocňuje některých před jistou smrtí.
„Říkals, že přijdeš. Je to tedy naposledy?“ V jejím hlase zazněl podtón hrdosti. Konečně se smířila s osudem. Modré plochy očí se o něco zúžily. Představila si výraz tvora naproti ní a ústa jí přejel samolibý úsměv. Cosi jí náhle vniklo do ramene s nezměrnou silou a zapáčilo zevnitř na lopatku. Bolestí téměř omdlela, ale sirný zápach jí to neumožnil. Oči před ní pomalu uhnuly směrem vzhůru, až jí zmizely za těžko rozeznatelným obrysem siluety. Pocítila vedro a vzhůru vyletěl plamen, který ji po dnech temnoty oslnil. Rychle semkla víčka, ale na sítnici zůstal vypálen obraz majestátního těla a ostrých zubů. Znovu oči pomalu otevřela. Kolem ní, po obvodu obrovité jeskyně plápolal oheň. Na ni se upíral pohled páru těch zvláštních modrých očí a dračí tělo pohlcovalo záři ohně černými šupinami. Neplakala, neměla už co plakat, jen se sípavě nadechla, ale plně dýchat jí nedovoloval spár, jenž ji svíral.
Treemma d´elghinn, Černý drak propasti se na ni znovu zahleděl a v jeho tváři se zračila nelibost. Jeskyni rozezněl dunivý hlas:
„Tváří v tvář smrti jsi náhle hrdá.“
Drak převaloval každé slůvko v obrovské tlamě.
„Možná pro tebe bude smrt odměnou, samice červů.“
Věděla, že nemá smysl mu dál skákat do řeči. Nechtěla ho zas tolik rozzlobit, chtěla to už mít za sebou.
„Máš štěstí. Dnes mám obzvláště silnou chuť vzít ti život. Bude to rychlé...“ Ještě nedořekl poslední hlásku a od stěn jeskyně se odrazilo slabé, „lup“.
Sevřel bezvládné tělo a donesl je nad obrovskou tlamu. Na dlouhém krku zaklonil hlavu a tvrdým stiskem vymačkal všechnu tu čistou krev. Nebyla pro něj ničím víc, než delikátní kapkou. Potom rozevřel spár a bezvládné tělo světlovlasé dívky se propadlo šerem až do jeho chřtánu. Zuby scvakly, tkáň utlumila zvuky zbytku praskajících kostí i slabé polknutí.
„Vidíš, Phishd´issan?! Tohle jsem udělal jí a tohle mohu udělat i tobě a ty si stále myslíš, že můžeš jen tak odmítnout?!“
Až příliš lidský úder obrovské dračí tlapy ulomil jeden z krápníků a protější stěna jej rozdrtila na malé kousky.. Drak zařval a vypustil další plamen, který olízl strop jeskyně.
Ale můj čas přijde. Až vyřídím tu hloupost, kterou si vymyslel zlatý, pomstím se jí za tu troufalost, za tu urážku.
Drak mávl tlapou a oheň hořící po obvodu jeskyně zhasl. Postupně, s trpělivostí vybroušenou staletími, se otočil a dlouhým tunelem se odplazil ze své sluje. Za ním se v temnotě zableskly dva rubínové body a temná myšlenka se odrazila od stěn jeskyně: A pomstím se i já tobě...

Zákon

Na večerní obloze se mihl stín. Obrovský profil zakryl hvězdy, aby je vzápětí znovu ukázal světu. Treema natočil tělo a začal ve spirále pomalu klesat. Dával si načas, přestože se čekalo jen na něj. On byl přeci Černý a ač mu to většinou bylo proti mysli, byl druhým nejmocnějším drakem tohoto světa. Třetím nejmocnějším stvořením po bozích na nebesích. Postupně dosedl až na širokou římsu a než složil křídla, pozvedl hlavu a vyřval svou výzvu do nočního vzduchu. Odkudsi z prostoru před ním se ozvala odpověď.
Aaaarggh! Už je tu zas! Nenechá mi chvíli klidu!
Jako by ho přivolal myšlenkami, vnitřek jeskyně před ním ozářil oslepující zlatý lesk a tisíc krát se odrazil na šupinách všech přítomných. Jak se slušelo, vešel Černý dovnitř. Prošel řadami těl, oděnými do nejrůznějších barev a zastavil se před starým zlatým drakem. Pomalu, neochotně a se závistí v očích sklonil svou velkou hlavu, až se čelistí dotkl země před svým vládcem.
„Zdravím tě, můj pane,“ ozvala se nanejvýš uctivá slova v prastarém dračím jazyce. Další obvyklá formální popřání silného těla a bystré mysli už nezazněla...
Jen na moment se v očích Zlatého zaleskl třpytivý hněv. Poté se znovu vrátila vyrovnaná maska a lehkým pokývnutím hlavy dovolil Treemovi zaujmout místo po své levici. Za jeho zády se Černý jedním pohledem pozdravil se Stříbrnou, pohodlně, ale majestátně usazenou po pravici jeho nenáviděného pána.
Konečně Zlatý promluvil a jeho hlas zněl staře, ale silně a mnoho červených, žlutých a modrých se při něm přikrčilo.
„Tedy začněme! Nechal jsem vás sem svolat, neboť přichází nová doba změny. Svět prochází začátkem nového věku a je čas měnit znovu staré pořádky. Stane se mnoho změn, na které vás musím připravit.“ A je jich pár, které se nikdy nedozvíte.
„První a nejdůležitější místo má však dnes změna starého zákona. Zákona, který platil po všechny předchozí věky. V tomto věku se objevili noví tvorové, jejichž mysl je mocnější, než mysl zvířat a tedy jsou novým plnoprávným druhem. Současně s jejich objevením tedy ruším staré právo přežití. Ode dneška budou někteří slabí přežívat pod naší ochranou, dokud se z nich nestanou silní, neboť vím a viděl jsem!“
Levá strana sálu zašuměla a ozvalo se vrzání šupin, jak někteří mladší netrpělivě přešlápli na místě. Černý udělal dva kroky vpřed a obrátil hlavu na zlatého krále:
„Pane?! Chceš měnit zákon, díky kterému přežíváš ty sám? Chceš nám odepřít naše výsadní práva, která pramení od nejvyšších bohů? Odmítám tohle rouhání, pane.“
Zelenkavý plivanec dopleskl na jeden z kamenů na podlaze a v mžiku ho roztavil.
„Tohle jednoduše nemůžeš!“
Jeskyní se ozvaly další nesouhlasné zvuky, ale všechny byly přehlušeny, když zařvala stříbrná a druhá stříbrná, stočená u jejích nohou. Rázem všichni umlkli. Zlatý přejel místnost pohledem a zastavil se vlevo na dvou planoucích modrých očích, soupeřících s jeho vlastní zlatou září. „Rozhodl jsem,“ pravil klidně a spražil černého přísným pohledem. „Přijmi mé rozhodnutí, nebo nastup svůj trest.“
Ani slůvkem se nezmínil o pradávném právu výzvy. Bylo bezpředmětné, jak už naučil celé generace protivníků z dračího rodu.
„Ha!“ Rozkřikl se černý, ale lehce se pod planoucíma očima přikrčil a stáhl pohled.
„Jak je vidno, jsem tu zbytečný! Přijmu tedy tvé rozhodnutí, ale nic mě neváže poslouchat ty nesmysly do konce. Mám povinnost přijít, ne vytrvat.“
Zvedl své mohutné a silné tělo a rozestoupeným sálem odešel k východu. Tam roztáhl křídla, odrazil se a během chvíle se stal jen stínem na noční obloze. Sál se uklidnil. Dva zelení, jeden modrý a tři červení draci také dali najevo svůj nesouhlas, ale jen Modrý se odvážil odejít. Zbytek noci se pak už nesl v dusné atmosféře a nervózním tichu, rušeném pouze monologem Zlatého...

Zkáza

Hvězdnou noční oblohu proťal stín. Jen se mihl, zakryl pár zářících bodů a znovu zmizel. Treema měl vztek. Vztek, jaký nepocítilo žádné nižší stvoření. Nejdříve ho ona odmítla, potom ten nesmyslný zákon zlatého, kterého navíc ukrutně nenáviděl. Ve tmě viděl snad ještě lépe, než za denního světla a tak si mohl všimnout i dalekých siluet neosvětlených budov spokojeně oddechujícího města. Změnil směr. Nestávalo se mu často to, co některým jiným, kterým ve vzteku smysly zastírala rudá mlha. On uměl nenávidět jen chladně a stejně chladně se nyní blížil k věži nejvyšší z budov, ve středu kruhu hradeb. Zpomalil a propnul dlouhé tělo i mohutná křídla tak, že věž téměř neslyšně obletěl úzkým obloukem. A jakoby náhodou, zavadil špicí ocasu o jeden z lehce vyčnívajících kamenů zdiva. Poodletěl kousek dál a znovu máchl křídly pro druhý průlet. Nevýslovně ho rozčílilo, když si všiml, že se mu podařilo jen v tlusté zdi vížky prorazit malý otvor. Tentokráte se už neudržel. Jeho pohyby ztratily smrtelnou ladnost. Ztěžka čelně narazil hrudními pláty na skosenou střechu a ještě jednou mávl křídly. Nejdřív se věž povážlivě nahnula a ozvalo se ohlušující praskání zdiva. Ve městě pod ním byly tím zvukem umlčeny první zděšené výkřiky. Drak zapřel všechny čtyři končetiny a naposledy máchl křídly. Konečně pod jeho náporem prohnutá zeď praskla, jako čepel přemáhaného rapíru a vychrlila na nejbližší domy spršku kamení a úlomků. Do všeho praskotu a ohlušujících ran se ozval věžní zvon, prorážející s řinčením z věže. Vzápětí se zřítil na mnohem nižší střechu podlouhlé radnice, prorazil ji a usmrtil nic netušícího radního, přepočítávajícího v té pozdní noční hodině pokladnu.
Treema pustil stříšku, několikerým záběrem křídel nabral potřebnou výšku a začal kroužit nad probouzejícím se městem. Rád si vybíjel takhle svoji zlobu, ale chyběla tomu zábava a riziko. Proto kroužil a čekal, než se zmobilizuje městská hlídka. Ještě ani nedozněl rezonující zvuk mohutného bronzového zvonu a rozechvělým vzduchem prolétl jeho řev:
„Vstávejte! Červové přírody! Vstávejte a sledujte, jakou zkázu vám přinesl drak propasti!“
Řval ve svém rodném jazyce a smál se nemohoucnosti lidí dole pod ním. Ještě chvíli si vychutnával pocit. Ještě malou chvilku, těsně předtím, než se zformoval oddíl lučištníků a potom začal s koncem anonymního města.
Otevřel tlamu a z ní vyšlehl purpurový oheň. Kam dopadl, pukaly cihly a kámen se tavil. Lidé, zvířata i dřevo byli všichni páleni na prach. A těm, kteří od žáru stáli dál, se škvařila kůže. Na chvíli zastavil své dílo zkázy, aby mohl vychutnat emoce škvařících se postaviček v hloubce pod ním. „K čemu chránit červa, když jeho nářek tolik lahodí mým smyslům.“ Zavrčel si pro sebe a znovu se přehnal nad městem jako kotel ohně přetékající zlobou. Když byl hotov s prostory města, zakroužil a rozhlédl se. Velký stín na obloze se zastavil. Vzplanuly na něm dva malé modré ohníčky a když se jednou jejich těkání zastavilo na utíkající kořisti, už jim neunikla. Tak toho večera končil starý řád poslušnosti zlatému. Tak skončila elfí panna i bezejmenné lidské město a nebylo to ještě zdaleka vše, co mělo v nejbližších chvílích skončit…

Vášeň

Treema D´elghinn již téměř ukojil svůj hlad po utrpení. Uvnitř ho však stále zžírala temná nenávist. Rozhodl se, že plýtvat silou, by již nemuselo být rozumné. Pořád se ale potřeboval uklidnit. Nabral tedy výšku a ochlazujíc své rozpálené tělo studeným nočním větrem, rozletěl se do hor. Do Bouřících vrchů, jak se jim začalo přezdívat poté, co se zde usadil jeho dvůr. Všichni měli toho dne být na Velké radě. Jen ti nejnižší, ti kteří nestáli za nic se mohli krčit uvnitř svých slují a čekat na bouřlivý příchod temného pána, jenž se nikdy ze svých výletů nevracel s dobrou náladou. Alespoň tak to předpokládal Treema, když se dalšího večera vracel na svůj trůn. Když se po čase, který drakovi nepřišel o nic delší než vteřina, přiblížil Bouřícím vrchům, něco se mu zdálo být v nepořádku. Opatrně zakroužil nad úzkou kotlinou, než se spustil dolů a dosedl na římsu. Složil křídla a pomalu, rozvážně a ostražitě prošel nízkým obloukem vchodu.
Uvnitř se škrábání jeho drápů rozléhalo mramorovým sálem a mezi gigantickými sloupy. Nikde nikdo, přesně dle jeho očekávání. Došel až k olbřímímu trůnu. Masivní kus z tmavého kamene, střídání onyxu, mramoru a obsidiánu. Zdobený rytinami draků, démonů a reliéfy znázorňujícími různé druhy smrti a utrpení. Stočil se na chladném a studeném stolci a propadl se do stavu dřímoty, kdy mu hlavou letěly zběsile myšlenky a on plánoval, intrikařil a čekal. Vždy ho to dokázalo uklidnit. Zůstával takhle často několik hodin, někdy dokonce i dnů, nebo týdnů, ale dnes jeho černé duši neměl být dopřán klid.
Cosi ho vyrušilo. Donutilo ostny na jeho hřbetě zaškrábat o kámen. Z útrob mu uniklo dunivé zavrčení. Pokáral se vnitřně za takovou nekázeň a vzápětí si uvědomil, co ho tak rozčílilo. Jistě. Bylo to tady. Ten známý pach, který mu dokázal uvařit krev v žilách. O moment později zaslechl tlumené škrábání drápů a zahlédl karmínový záblesk mihnout se mezi sloupy. Ležel ale dál. Už věděl, kdo ho vyrušil a nechtěl rozhodně dát něco takového najevo. Ten jediný tvor si totiž dovolil ho odmítnout, opovrhovat jím, aniž by na to měl právo. Ani zlatý nikdy neudělal tu chybu, že by ho podcenil. A za tuhle chybu ten někdo draze zaplatí.
„Tolik se bojíš mého hněvu, že se musíš plížit mezi stíny mého sídla?“ Zavrčel jakoby rozespale, přestože byl již plně při smyslech.
Kdesi mezi stíny mu odpovědělo další zavrčení a karmínová barva šupin prozářila stíny, které kolem sebe stahoval, světlem ohně. Žlutorudý pár očí mu drze vrátil temný pohled a Phishd´issan se před ním objevila v celé své kráse a majestátu, který jí jako první z rudých náležel.
„Před tebou?“ ozvala se drze a pozvedla hlavu, namísto úklony. „Před tebou se nemá potřebu plížit ani ten nejposlednější červ.“
Zařval. Věděl, jak jednoduše dokázala vyprovokovat jeho vlastní hněv, ale uklidňovalo ho pomyšlení na její velice omezenou schopnost opravdu intrikařit. V mžiku stál na nohou a jeho černá hlava se nebezpečně přiblížila k jen o malinko menší dračici. „Varuji tě, plamínku. Stačí mi jen málo a zdusím tě. Zanikneš. Nepřivolávej na sebe můj hněv, protože nevíš, s čím si zahráváš.“ Šeptal. Jeho hlas se nesl téměř hadím sykotem a jeho oči se změnily na úzké štěrbiny. Byl trochu unavený z rušné noci, ale pořád si byl naprosto jistý svým postavením. O krok couvla. Na malou chvilku znejistěla a stáhla se. Ale ne na dlouho. V žilách jí koloval plamen starobylého rodu těch, kteří kdysi dávno vládli. Nedala se odradit tak snadno. Netušila ale, kam ji její odvaha dovede. Natáhla se zpět, tak blízko, že mu hleděla přímo do magií zaslepených očí. Tak blízko, že by stačil jeden chybný pohyb a jeden z nich by tomu druhému prorazil lebku dlouhými tesáky. Považovala se však za rychlejší a silnější. „Nesnaž se mi vyhrožovat!“ Její hlas byl silnější, nesnažila se šeptat, raději dala průchod dunivému vrčení. „Nejsem a nikdy nebudu jedna z těch ustrašených ještěrek, které se před tebou krčí. Neurážej moji hrdost, nebo ucítíš můj žár, o kterém tak vzletně mluvíš ve chvílích samoty.“ Znovu se od něj odtáhla, uvolnila postoj. „Přišla jsem ti oznámit, že odcházím. Již mě v těchto síních nehledej. Odcházím někam, kde se na tebe nebudu muset pořád dívat. Dělá se mi z tebe zle.“ Ustoupila ještě o krok a ladně se otočila, vydávajíc na obdiv dokonalou hru svalů na dračím těle, které mohli mnozí závidět. Vztyčila hlavu a dala se na odchod. Treema byl po těch slovech chvíli jako opařený. Stál stále ve stejné póze a jen plochy očí měnily pomalu barvu, až po téměř bílou. Postupně sledoval odcházející samici. Sledoval každý její pohrdavý krok, každý pohyb těla, kterým dokázala dát mu najevo svůj odpor. Pomalu se začal třást. Jeho staré a tvrdé šupiny přitom vydávaly zvuk obrovského chřestidla. Cloumal jím vztek na nejvyšší možné úrovni. Ani ledový chlad jeho nenávisti ke zlatému se nikdy nemohl vyrovnat tomu, co cítil teď. „PHISHD´ISSAN!“ Rozlehl se síněmi jeho řev. Když ozvěna toho zvuku dorazila až do podzemních jam, několik zde žijících slabších tvorů si raději vzalo život, jen aby uniklo možné bolesti. Vychrlil vzhůru temně purpurový plamen a rozpustil tak část umě zpracovaného kamenného stropu. Z jeho očí vyšlehla bledě modrá záře a v tom okamžiku zmizel. Během jediného úderu srdce se objevil na nejvyšší špici Bouřících vrchů, nad kterým se na ranní obloze objevilo krvavě rudé slunce, jen aby bylo vzápětí zastíněno těžkými černými mraky. „PHISHD´ISSAN!“ Zařval znovu a skočil, roztáhl křídla a nabral rychlost. Zakroužil nad vrcholky a planoucím pohledem pročesával okolí. Vzduch se začal plnit vlhkostí a pachem uvolněné energie nadcházející bouřky. Jeho nozdry byly ale stále plné sirnatého pachu té, která si dovolila ho urazit. V jednom momentě ji spatřil, rychle se vzdalující na západ, ozářenou posledním rudým paprskem rychle se skrývajícího zrádného slunce. „PHISHD´ISSAN!“ Zařval potřetí a do hor udeřil první blesk. Ohlušující rána výboje ale nedokázala předčít sílu dračího řevu. Vrhl se za ní. Čím dál tím rychleji mávajíc křídly, bičován provazci lijáku, které se náhle snesly z těžkých mraků, roztahujících se široko daleko. I přesto se jí pomalu blížil, hnán nekonečným vztekem, který v něm dokázala nesmyslně vznítit. Přiblížil se na doslech. „Chyba Phish, nemělas dělat takovou chybu. Tohle se neodpouští.“
Věděla, že je za ní ihned, jak se poprvé ozval a dostala strach. Ale až doteď netušila, jak blízko k ní se stačil dostat. Prudce změnila směr a téměř se v letu otočila, aby se vymanila z nevýhodné polohy kořisti. Bez rozmýšlení a zbytečných slov se nadechla a plivla po něm ohnivou kouli. Jakoby nic takového nečekal, zasáhla ho přímo do hlavy, ale než se stačila zaradovat, objevil se venku z plamenů výbuchu, trochu zpomalen, ale nezraněn, ledově modré oči stažené do úzkých štěrbin, sledujíc ji tím chladným pohledem. Otevřel tlamu a odpověděl svým vlastním temným ohněm. Prvnímu zášlehu se dokázala vyhnout, ale druhý jí popálil hřbet, jak se znovu snažila nabrat vzdálenost. Za oběma draky se začala objevovat mlžná čára, jak se kapky vody, které se dotkly rozpáleného povrchu dračího těla, měnily v páru. Další zášleh plamene zableskl noční oblohou a Phishd´issan se znovu vyhnula. Spálená kůže pod šupinami jí ale ztěžovala pohyb. Klesla o něco níž. Napínajíc seškvařené šlachy poutající křídla. Najednou se zjevil před ní. Jako přízrak ve světě ztemnělém bouří. Nedokázala zastavit, nebo změnit směr a těžký úder tlapou ji srazil k zemi. Narazila tvrdě a zlomila si křídlo. Ztěžka otočila hlavu a zadívala se na něj. Jenom temnější stín, proti tmavému pozadí. Přistál a pomalu kráčel k ní. Chvilkový záblesk ozářil jeho šílenou grimasu a odhalené tesáky. „Udělala jsi obrovskou chybu Phish a takové se neodpouštějí.“ Přišel se ještě blíž, jazykem černým jako smola přejel po spáleném místě a nechal do něj skanout jed a žíravinu. Pak se natáhl ještě blíž, k prohnutému ležícímu krku, nazelenalý jed odkapávající z odhalených zubů. Bála se. Pocítila šílený strach, který za svůj život pozná jen málo takto mocných tvorů. Ze všech posledních sil se za pomoci nezlomeného křídla přetočila na záda. Měla štěstí, dokázala ho překvapit. Kopla silnou pravou zadní tlapou a zasáhla ho tvrdě zespodu. Vyrvala mu tím velký plát šupiny a špicí drápu přejela po tvrdých žebrech. Zkropila ji černá krev. Na nic nečekala a naslepo sekla přední. Ucítila pod drápy měkké, drobné šupiny a uvědomila si, že trefila krk. Obrovská váha se jí svezla z těla. Dokázala znovu o kus zvednout hlavu a spatřila poslední obraz ve svém dlouhém životě. Rozevřené ledové oči a doširoka roztažená černá tlama s odkapávajícím zeleným jedem. Potom už jen fialovočerný záblesk a poté nic. Celá hlava jí zahořela žárem, na který ani ona nebyla zvyklá. Otevřené oči se v mžiku seškvařily. Vzápětí přišel hrozný chlad. Necítila bubnování kapek do hrdého, karmínového těla, necítila žár dračího ohně, jenom ledový chlad země a smrti.. Potom už necítila nic. Jen příjemné teplo řeky duší...
Přestal chrlit černý plamen, až dávno poté, co zemřela. Sám se na chvíli svezl vedle rozpáleného těla, které velice pomalu a neochotně počínalo žhnout zevnitř. Neměl by riskovat tak malou vzdálenost, ale neměl zrovna sílu se hýbat. Mohl jen ležet a doufat, že nebude stráven v prvním zášlehu. Jako by ho přivolal myšlenkami, rudými šupinami se prodral bílý plamen a s hukotem se roztáhl po celém těle. Netrvalo dlouho, než skonala tak, jak končí všichni ohniví a mocní. Stráveni vlastním plamenem. Déšť se pomalu ustálil a mraky se začaly trhat. Nepříjemné slunce jimi prorazilo s neskonalou veselostí a počalo ho otravovat svou dotěrnou září. Pomalu se zvedl, oči, úplně zavřené před ostrým jasem, postupně částečně odkryl. Musel se dostat do úkrytu. Věděl, že touhle dobou bude již Modrý v pevnosti v Bouřících vrších a věděl také, jak by se zachoval, kdyby se dozvěděl o momentální slabosti svého pána. Měl ještě svůj vlastní tajný úkryt. Musel se tam dostat. Z rány na krku mu odkapávala rudá krev a hruď měl také vlhkou, i když mu byl jen vytržen kus masa. Pomalu rozhýbal ztuhlá křídla, jako zázrakem nezraněná a s bolestí na hrudi se odrazil. V několika minutách nabral výšku a kurz a na dohořívající tělo přestal myslet. Letěl nejrychleji, jak mohl. Na denním světle, zraněný a vyčerpaný se mohl stát cílem i nižších tvorů. Oči mu již začala zastírat mlha, když se dostal k chladivé černé skále. Dosedl ztěžka, magickým slovem otevřel vchod a vstoupil do tunelů. Plazil se poměrně dlouho a rozdrásaná hruď mu v tuto chvíli vadila nejvíc. Konečně se dostal z úzkého tunelu do krápníkaté síně. S nezájmem přejel pohledem po místě, kam dopadly některé části dívčina těla a lehl si o kus dál. Téměř ihned zavřel oči a usnul...

Černá smrt

Probudil se s neurčitým pocitem ohrožení. Měl spát mnohem déle, možná i několik dní. Tolik času ale zdaleka neuplynulo. Ani se nepohnul. Neotevřel ani oči. Jen na chvilinku se změnil proud jeho dechu. Velice rychle se zase zklidnil. Cítil Přítomnost. Bylo to velké, temné a mocné. Po hodně dlouhé době se cítil ohrožen. Opatrně se pohnul. Velice pomalu. Zvedl hlavu a do tmy zasvítily modré oči.
„Vím že tu jsi...“
„A já vím, že víš!“
Na jeho tváři se objevil podivný, překvapený výraz. Ta slova ho udeřila jako náraz do pevné skály. Dokonalým zrakem zachytil pohyb, ale ihned mu zase vetřelec zmizel z dohledu. Jen díky železné vůli nepropadl naprosto lidské panice, ale pocítil nepříjemný strach a samotný fakt toho, že má z něčeho strach ho děsil. Přese všechno ale nepřestal používat rozum. Vzdal pokusy zachytit pohyb očima a místo toho rozprostřel magicky své vědomí okolo sebe do prostor jeskyně. To, co zjistil ho zmátlo ještě více. Kolem něj, jakoby téměř žádný prostor nebyl. Jen trocha vzduchu a dál jen vše pohlcující temnota, svíjející kolem něj své smyčky. Znovu se jeho vědomí otřáslo, ale znovu ten příboj emocí dokázal již v počátku zadržet.
Mezitím se kolem něj v temnotě sluje stáčely smyčky obrovského, hadího těla. Jemné, dokonale černé šupiny neodrážely téměř žádné světlo. Ale proud černých myšlenek se odrážel od stěn jeskyně a vytvářel jezero, v němž se drak topil. Postupně, pomalu našel vzor ve stínech a oddělil hadí tělo od zbytku prostoru jeskyně. Dokonce ho i viděl. Velké okruhy stáčející se v dokonalém, pomalém tanci smrti. Věděl, že má co dělat s velice mocným protivníkem. Znal tato stvoření, odvěké nepřátele veškeré dračí rasy. Byli zde již na začátku času a již tenkrát se stávalo, že nejeden z rodu našel toto stvoření ve svém hnízdě. Pro zdravého draka mohl být problémem, ne však pro černého, jenže teď byl zraněný a unavený předchozím bojem. Zbývala pořád důležitá otázka: „Kde se vzal zrovna tady?“
Tápeš? Hledáš? Ozvalo se Treemovi v mysli, jako by se rozezněl věžní zvon, který teď leží kdesi v prachu a sutinách na několika rozdrcených mrtvolách.
Než tě, slabého a nemocného, sprovodím ze světa, povím ti odpověď na tvé otázky, povím ti to malé černé tajemství…
Tys mne stvořil. Vznikl jsem z tvé zlovůle, z tvých intrik, a konečně a jenom díky tvému zločinu a provinění… Porušil jsi zákon. Upustil jsi poslední kapku a pohár tvého osudu přetekl… A teď můj milý stvořiteli… Teď zemřeš!
S tím se smyčky hnuly rychlostí pro lidské oko nepoznatelnou a zdánlivě odnikud vystřelila obrovitá hlava s dvěma vyklopenými zuby, dlouhými jako kopí. Drak, zaražený pravdou, se kterou se musel vyrovnat, nestihl vůbec zareagovat včas. Jedové zuby svistly tmou a tvrdým nárazem přelomily nepříliš silné šupiny chránící krk a zajely téměř celé do měkkého masa. Tou příšernou bolestí byl drak vytržen z předchozího transu a reflexivně se ohnal vší silou jedné z mohutných tlap. Do hadího těla narazila hřbetem, ale i to stačilo, aby byl had odmrštěn stranou a pustil se dračího krku. Bylo ale příliš pozdě. Odporně páchnoucí jed odkapávající z otevřené rány na Treemově krku byl dostatečným důkazem blížícího se konce.
Draka pohltil poslední záchvat šíleného zápasu. Jeho animalita prolomila brány vůle a rozletěla se jeho tělem ještě rychleji, než mu jím srdce prohánělo jed. Zařval svou poslední životní výzvu a vrhl se za unikající hadí hlavou. Ten byl nyní v nevýhodě, protože díky tomu, že draka obtočil, neměl jak mu uhnout. Hlava sice Treemovi z dosahu unikla, ale místo ní narazil na šupinatý bok. Ihned zaklesl tlamu a pařáty a trhl, otevírajíc tak širokou a hlubokou ránu. Hadím tělem proběhla křeč, jak se bolestí stáhlo. Tím se Treemovi dostaly do dosahu pařátů další části trupu a on se nerozhodoval dlouho, jak tuhle situaci využít. Onyxové drápy odleskly paprsek měsíčního světla, dopadající do jeskyně nepatrným světlíkem a vyťaly další tři hluboké rány v hadově těle. Nato se had pokusil o protiútok, čímž svůj osud zpečetil. Hněvem ovládaný Treema bez zaváhání uhnul svou vlastní hlavou a zakousl se do hadího krku. V tu chvíli ucítil první účinky jedu. Jeho stisk měl být silnější. Pořád to ale stačilo na to, aby hadovi zlomil páteř a roztrhl tepnu., ze které mu do tlamy vystříkla silně kyselá, horká, přesto však neškodná hadí krev. Neměl už ale sílu udržet se na nohou a tak se obě titánská těla svezla k zemi. Had byl po smrti a z Treemi odcházel život závratnou rychlostí. Jeho tělo ochabovalo, oči se zavírali. Stisk však nepovolil, do poslední chvíle držel pevně.

Jeskyni ozářil jasný plamen. Dračí tělo, napuštěné jedem a zdechlé začínalo pomalu samo od sebe hořet. Jakoby s radostí očišťoval oheň chladný kámen od jedu, vyhlazoval skálu a měnil obě těla v prach. Netrvalo dlouho a z jeskyně naplněné sirnými výpary a podzemními plyny se ozvala vlna výbuchů. První rozmetal těla, druhý urážel staleté krápníky, třetí zbortil sloupy, po čtvrtém se sesul strop a pohřbil tak ve společné mohyle popel jich obou…

Epilog

Ve velkém krbu hořící polena dávno zhasla, ale od řeřavějícího zuhelnatělého dřeva šlo pořád ještě příjemné teplo. Vítr skučící za zdmi citadely se již také téměř utišil. Jen jeden starý muž byl v tu pozdní hodinu ještě vzhůru v celém olbřímím sídle. Vlasy mu již dávno prokvetly stříbrem a ruka příliš ztěžkla, než by udržela meč. Jednou rukou hladil krátké blonďaté vlasy chlapce, jehož hlava mu spočívala v klíně, druhou v nicotném světle převracel kruhový předmět, brož, na níž byla rytina draka, zápasícího s hadem. Pozvedl oči nad krb, k místu, kde ve tmě visel neviděn prapor se stejným znakem. Znakem jeho rodu. Pamatoval si každičkou nitku v tom ručně tkaném kusu a dokázal si jej i ve tmě dokonale představit. Pojednou přestal hladit chlapce a uchopil koženou šňůrku, procházející medailonem v jeho rukou. Přetáhl si jí přes hlavu a stočil pohled na spokojeně oddechujícího chlapce.
”Ano,“řekl.”Přesně takhle se to jistojistě událo. A proto musíš být silný, abys mohl bojovat a musíš být dobrý a spravedlivý, abys svou sílu uměl správně použít… A snad jednou…”
Starcova slova se vytratila v nesrozumitelném mumlání, jak mu hlava klesla na prsa a on počal usínat.
Venku za zdmi se znovu zvedl vítr ale poslední, co stařec uslyšel, než zavřel pronikavě modré oči, byla vzdálená bojovná výzva vyřvaná širokému okolí…