Andor.cz - Dračí doupě online

Zlatavé paprsky olizovaly okvětní lístky krvavě rudých růží rozevírajících se žárem jak rozvášněné rty. Slabý jarní vánek, dosud ještě nesoucí poslední dotek zimy, je rozechvíval a pohrával si s nimi, nutil koruny stromů ke zpěvu a tanci. Kadeře mraků na blankytném nebi již nehrozily bílou pokrývkou. Byl to krásný slunečný den v Nagrandu.
Na jazycích vánku se třepetalo malé bezbranné chmýříčko. Plulo unášené sem a tam, proplétalo se mezi stonky oněch krásných růží kymácejících se ze strany na stranu. Běloskvoucí nitky občas pohladily lístek či zavadily o nabroušený trn.
Pozvolna ohřívající se půda zaduněla úderem, jenž jí uštědřila těžká bota z blyštící se oceli. V zoufalém zašumění se dvě z královen květin zhroutily do zapomnění pod vahou paladina, který právě nastavoval svůj štít rozzuřené stvůře řítící se na něj ve slepé nenávisti. Malé chmýříčko tančilo kolem zdobeného meče ověnčeného zvláštní zlatou září, která byla schopna zastínit samotné Slunce sledující celou scenerii ze své nebeské rozhledny.
Krví podlité oči jak květy růží hnaly orka kupředu. Jeho vrásčitou kůží pokryté nohy drtily veškeré dílo přírody, jenž mu stálo v cestě. Nad loukou se vznášely a pomaloučku se zase snášely násilím odtržené lístky skomírající v navlhlé hlíně. Všichni malincí tvorečkové se snažili co nejrychleji vyklidit bitevní pole a cupitali krovkami, jak jen mohli a i tak jich mnoho pod dusotem dvou soků nalezlo svou cestu do neznáma.
Vzduch zasténal pod ohromným ostřím obouruční bitevní sekery, jenž se zakousla do kruhového štítu. Paladin poklesl a svým opancéřovaným kolenem rozryl a nakypřil půdu. Další padlý květ se odrážel v lesklém nákoleníku stejně jako právě prolétávající zmatené chmýříčko.
To se nyní sneslo a propletlo mezi nohama znovu sekajícího orka. Válečník udeřil a těžké ostří opět prohnulo štít. V odpověď hvízdlo zlatavé ostří mečíku a nahlédlo dovnitř bestie. Z hrdla se vydral bolestný výkřik. Řevem zvířený vzduch donutil chmýříčko zavlnit bílými nitkami a sklouznout po lesklém pancíři.
Netvor vrávoravě udělal několik kroků zpět a podupal další rudé tanečnice rozpohybované větrem. Krev obarvila mladé zelené lístky. Paladin znovu vstal a pokusil se o protiútok, ale orka popadlo krvavé šílenství, jenž ho dohnalo k běhu vstříc člověku. Ten stačil nastavit štít, do kterého sok narazil plnou vahou. Paladin padl na zem a již nestačil nastavit následujícímu úderu do cesty zohýbaný štít. Sekera prorazila hrudní plát a brnění se zbarvilo do rubínové. Bolest však chrabrého muže nezastavila a ten máchl mečem k nebi. Od slunce se snesl zlatý paprsek a zahalil paladina oslepující září. Ork zmateně couvl a v hrůze stiskl rukojeť své zbraně.
Ze záře vystoupil onen svatý muž již bez štítu, s proraženým hrudním plátem zalitým krví. Stále krvácel, ale šel kupředu. Ork se snažil bránit úderu rozzářeného meče, ale ten přetnul jeho sekeru a spolu s ní i hrdlo. Nestvůra se zhroutila se zachrčením k zemi. Pod odcházejícím válečníkem zmizela i příroda, rudé květy, zelené lístky, brouci a další maličcí. Ještě chvíli svalnaté nohy ryly patami do hlíny, ale s provlhnutím půdy krví postupně přestaly.
Paladin vše sledoval již jakoby z povzdálí. Jeho oči se rozostřily a vše se pomalinku nořilo do tmy. Již věděl, že spolu s orkským válečníkem budou putovat neznámou cestou do krajů, které nikdo z nich ještě neuzřel. Padl na kolena a pak ho podupaná tráva udeřila do tváře. Jarní, stále ještě chladná půda zvlhla další horkou krví a v té krvi, v šarlatové kaluži, se nyní topilo ono malé bezbranné chmýříčko, jenž ztrácelo svou bělost a svou svobodu na jazycích vánku, který stále nesl poslední dotek zimy a pohrával si se zbylými růžemi vyhřívajícími rudé okvětní lístky v paprscích Slunce svítícího stále stejně. Stejně jako před onou nesmyslnou bitvou. Koruny stromů zpívaly a tančily, jak jim velel vánek, který přinesl další malé chmýříčko s chvějícími se bílými nitkami. Ozval se zpěv nad loukou poletujícího malého ptáčka a děsivý výkřik dalšího orka a zazvonění ostří na štítu…