Andor.cz - Dračí doupě online

Radek se ten večer připravoval, jako nikdy předtím. Mělo to být jeho první zasvěcení mezi "Prastaré", sektu bezmezně věřící v lepší život na nové planetě. Jejich Vůdce je tam měl dostat v jedné kosmické lodi, kterou sestrojovali. On sám byl dřív jen malým a obtloustlým hošíkem, ze kterého si každý dělal jen srandu. Nyní však, v den svých pětadvacátých narozenin, dostal možnost postoupit o několik sociálních příček výš v jejich sektě a snad i v životě. Byl to pro něj den D. Vyčistil si zuby, pořádně se vysprchoval. Před zrcadlem se pak zastavil, aby se oholil a dlouze se do něj zadíval s rukama opřenýma o umyvadlo.
"Tak, dneska konečně něčeho dosáhneš, Radku. Dnes se staneš jedním z nich. Právoplatným členem." Usmál se na sebe a stáhl si své vlasy do culíku. Jeho tvář už nezdobily pupínky jako dřív, přešly ho společně s pubertou. Nyní to byl vcelku hezký mladý muž. A dnes ho čekala tak trochu jiná zkouška dospělosti. Navlékl si na sebe sytě rudý hábit, který vypadal jako prostěradlo, které si děti o Halloweenu přehodí přes sebe, aby vypadaly jako duchové. Tohle byl však jeho společenský oblek na tuto příležitost. Nasoukal se do nohavic z pytloviny, které měly značit jeho nynější chudobu a na krk si pověsil zlatý řetěz, který naopak měl značit lepší život na vzdálené planetě. Věřil tomu opravdu moc. Svých přátel, těch pár co jich měl, se již dávno zbavil, protože ho prý jen brzdili a hlavně se mu tuhle ideu snažili vymluvit. On ale neposlouchal.
Teď byl už připraven vyrazit. Ještě se podíval na hodinky. Ukazovaly právě půl osmé. "Nejvyšší čas vyrazit. Hodně štěstí, Radku," popřál sám sobě. Za tu dobu, co doma trávil sám, si již zvykl mluvit ke svému nitru. Mnohdy strávil celé hodiny povídáním si sám se sebou. Dělalo mu to dobře, zvlášť po té stránce, že mu neměl kdo odporovat a každý jeho názor byl proto správný. Byl se sebou maximálně spokojen. Hrdě si tedy vykročil před dům, kde již na něj čekalo jeho auto. Byla to stará černá corvetta, jediný dárek, který si nechal. Zdědil ho po svém otci, kterého nadevše miloval. Bohužel ho postihla rakovina plic, byl přeci jen vášnivým kuřákem už padesát let a to jednomu na zdraví nepřidá. Nicméně byl teď mrtvý a Radek se chystal na svou cestu za lepším životem právě v jeho autě.
Cesta probíhala klidně, dokonce si z dobré nálady pustil i kazetu s náhrávkou od Johnyho Cashe. Právě hrál jeho oblíbenou píseň Ring of fire, se kterou si Radek zanotoval, a dojel před velký venkovský statek, kde se konaly sešlosti Prastarých. Zaparkoval na provizorním parkovišti v ohradě, kde se dřív zřejmě pásl dobytek. Vystoupil a už na něj dýchala svoboda, ta vůně lepšího a nového světa. Věděl, že je to jeho poslání, být novým člověkem v lepším světě. Už tu pár aut stálo. Sešel tedy z trávy na hliněnou cestičku, která vedla až do stodoly. Ta byla opravdu prostorná. Uvnitř byly židle jako ve škole a směřovaly k pódiu. To bylo dřevěné, uprostřed byl mikrofón, do kterého mluvil zřejmě ten, kdo měl právě co říct, tedy hlavně jejich vůdce. Byl to muž středního věku, ale velmi zachovalý. Udržoval si mladistvý vzhled a elánu měl nejméně za tři. Pro všechny byl znám jako Vůdce, nikdo neznal jeho jméno, povolání ani nic o jeho soukromém životě. Všichni ale věděli jedno, ten muž uměl mluvit a všichni mu bezmezně věřili.
Radek šel ihned najít své místo pod pódiem. Věděl, že přijde ta chvíle, kdy bude vyzván nahoru, na ty prkna, kde se stane jedním z těch vyšších. Jedním z těch, co si budou moci k sobě na nové planetě vybrat jako první ženu svého srdce a založit s ní rodinu. Moc se na to těšil. Na jeho tváři hrál úsměv i po celou dobu, co se díval nedočkavě po stodole. Ta se pomalinku zaplňovala. Na některé lidi kývl, protože je znal. Kvůli některým se i postavil, aby jim mohl potřást rukou, ale hlavně nedočkavě vyhlížel Vůdce, aby to už mohlo začít. Je zajímavé, že se tady scházeli opravdu lidé všeho věku i jakéhokoliv zaměření. Byly zde mladí lidé, co právě vylezli ze škol, maminky s dětmi, důchodci ale i právníci, výš postavené osoby, zedníci, dělníci, prodavači, pekaři, lidé co pracuji se softwarem, no prostě od každého něco. Radek si tak v hlavě kolikrát říkával, že až se dostanou na novou planetu, tak budou umět opravdu všechno.
Padla devátá hodina a většina lidí už byla usazených. Radek seděl vedle starší paní, která se na něj pořád usmívala. Už byla v důchodu a za svůj život prožila od druhé světové války ledacos, ale tohle je první věc, co ji pořádně nadchla, a opravdu toužila po lepším životě. Jmenovala se Libuška. Jako každá správná babička měla už šedivé vlasy, ale Radek o ní věděl, že je to moc hodná paní. Ona se k němu naklonila a pošeptala mu: "Tak dneska je tvůj velký den, Radečku, viď?!" Usmál se na ní a kývl. "Konečně jsem se taky dočkal, snad to dobře dopadne." "Myslím, že se nemáš čeho bát, bude to dobré a Vůdce z tebe udělá ještě lepšího člověka, než jsi." V tu chvíli se však ve stodole zhaslo a jen jeden reflektor se zaměřil na pódium do míst, kde byly dveře. Všude se roznesl kouř z kouřových přístrojů kolem dveří a do toho vstoupila postava Vůdce. Pomalu přes dým šel až k mikrofonu. Tam dvakrát poklepal a odkašlal si.
"Vítejte, přátelé," započal Vůdce svou řeč a jeho hlas byl opravdu velmi hluboký a dost reprezentativní, člověk mu prostě podlehl ihned jak ho uslyšel. Ve stodole se rozsvítilo. "Dnes jsme se tu sešli hlavně proto, abychom projednali pár věcí, ale hlavně přivítali do řad Prastarých jednoho nového starého člena a tím není nikdo jiný, než Radek Bauman." Poukázal směrem k Radkovi a ostatní začali tleskat. Radek jen vstal a uklonil se všem a s úsměvem se zase posadil. Kývnutím směrem k Vůdci mu nejen poděkoval, ale předal i pomyslné slovo.
"Děkuji Radku, všichni věříme, že to dnes dokážeš. Ale teď nejdřív k pár věcem. Za prvé chci říci, že stavba lodi se již blíží do závěrečného ladění a již brzy budeme moci vyrazit ke hvězdám a lepšímu životu." V tu chvíli se stodolou rozneslo hlasité: "Chvalme Vůdce!" Ten již je na to ale zvyklý, tak se jen pousmál a pokračoval: "Za další potřebujeme od Vás znovu přispět na poslední součástky, od každého bude stačit dvě stě korun, takže nyní pošleme košíky a prosím Vás všechny, kteří máte opravdový zájem na tom, aby se nám vše povedlo, abyste dávali do košíku peníze." Z koutu vykročili dva muži s košíky a poslali mezi lid, každý tam dával své peníze a jejich fanatismus jim koukal z oči přímo do peněženky, protože se ani nikdo nezdráhal. Na Vůdcově tváři bylo vidět velké potěšení. Když už to vypadalo, že se vybralo od všech, tak to ukončil slovy. "A nyní přejděme k tomu, proč jsme se tu dneska sešli." Lidé se zase plni nedočkavosti obrátili k pódiu a Radek se lehce nervózně posunul na židli.
Z kouřových přístrojů se znovu začal linout kouř. Všude se zase zhaslo a Radek byl pohybem Vůdcovy ruky vyzván nahoru na pódium. Otevřely se dveře a z nich vyšel muž v kápi a s židlí v ruce. Tu položil přesně doprostřed. Ihned se na ni zaměřil paprsek světla z reflektoru. Radek věděl hned, že je pro něj. Neváhal a usadil se. Ve stodole bylo mrtvolné ticho. Nikdo ani nedutal. Pak se znovu otevřely dveře a vešel další muž s pohárem v ruce. Když se pohár dostal k Vůdci a hlavně pod světlo, lehce zazářil. Byl celý ze zlata a byly do něj umělecky vyryté ornamenty. Z kalichu se linul bílý opar, který Radek mnohdy vídával v televizi, když běžely nějaké fantasy příběhy o alchymistech.
Vůdce přistoupil zezadu k Radkovi a pohár pozvedl do výše. "Nyní nadešla ta chvíle, na kterou jsi tak dlouho čekal. Staneš se lepším člověkem. Po vypití tohoto poháru budeš jedním z nás, Vyšších. Ten kdož bude mít tu moc vládnout. Zasloužil sis ji za svou velkou oddanost naší věci. Jsi tím pravým, kdo by měl stát v těch nejvyšších pozicích a nastolovat pořádek, aby vše fungovalo tak, jak má." Pohár pomalu klesal při jeho slovech až k Radkovým ústům. "Vybrali jsme tě, tak nás nyní nezklam a vypij svůj pohár do dna, abys zapomněl na vše, co bylo a v hlavě již měl jen to, co bude." Pomalu pohár naklonil a Radek začal pít. "Pij můj synu!" Tekutina měla dost hořkou chuť a tak se musel zprvu přemoci, aby polkl další doušek. Docela dost i zapáchala, ale statečně polykal až do konce. Když dopil, Vůdce odložil pohár na připravený podnos, který držel jeden z jeho přisluhovačů. "A nyní jsi náš už navěky a jeden z Vyšších, příteli." Radek se chtěl zvednout ze židle a všem poděkovat, poklonit se. Dát najevo svou radost. Jenže to nešlo moc dobře, ale hlavně se mu pořádně zamotala hlava a zase si sedl. Přejel očima sál. Všechno najednou viděl rozmazaně a nemohl zaostřit na nic, na nikoho konkrétního. Zkusil se znovu postavit. Pořádně se zapřel do opěradel a vstal. Jenže nevydržel moc dlouho a podlomily se mu nohy a Radek upadl do mdlob.
Probudily ho silné dešťové kapky, které dopadaly na plechový strop stodoly a vytvářely tak děsivou filharmonii. Pomaličku otevřel oči a rukou si na chvíli zakryl oči, aby je ochránil zaprvé před světlem reflektoru, který na něj pořád svítil a za druhé, aby si promnul oči. S menšími potížemi se posadil a náhle si uvědomil, že nikoho nikde nevidí a ani neslyší. Dlaněmi si zakryl obličej. Zatřepal hlavou a pořádně si zívl. Párkrát ještě zamrkal a vstal. Věděl, kde je tu na zdi vypínač na světlo, a tak se k němu pomalu, ještě potácivým krokem, dostal. Když však rozsvítil, spatřil ten nejstrašnější pohled, co kdy viděl. Nikdo nemohl vydat ani hlásku, protože všude byla krev. Zbytky lidských těl. Vyvrhnuté vnitřnosti. Zjevně odsekané ruce, nohy, hlavy. Rozťaté hlavy, ze kterých ještě pomalu lezl mozek, díky tomu, že se již neměl kam vejít, protože lebka byla zjevně promáčknutá, tak si hledal místo jinde. Ruce a nohy, ze kterých vykukovaly kosti a cáry masa jen tak plandaly. Nikdo nebyl živý. Pach krve tu byl tak velký, že se Radkovi znovu zatočila hlava a pozvracel se. Vůbec netušil, co se to děje, nemohl si srovnat jednu věc ke druhé. Naposled si pamatuje, jak se napil z poháru a najednou nic. A teď tu jsou všude kolem mrtvoly jeho přátel. Lidí, se kterými věřil v lepší planetu a oni tu leží mrtví. Rozsekaní na kousky. Bez známky života. Musel to rozdýchat. Vstal a zakryl si pusu, před návalem dalších žaludečních šťáv deroucích se na povrch. Vydal se mezi zbytky těl ke dveřím stodoly. Šel kolem muže, kterému hlava visela na kousku kůže, seděl ještě na židli a vypadalo to, že mu za chvíli ta hlava upadne. Nikdo, zdá se, nebyl ušetřen. Ženy, muži a dokonce ani děti. Byl to strašný pohled a Radek jen spěchal ke dveřím. Chtěl se dostat pryč z tohohle pekla.
Rychle otevřel dveře a vyšel ven, skoro až vyběhl. Venku byla stále noc, ale před sebou spatřil Vůdce. Za ním stálo asi dvacet jeho nejvěrnějších přisluhovačů a každý měl v rukou velkou sekeru. Oni i sekery byly od krve, jakoby se v ní koupali. Radkovi rychle vše došlo, vždyť to bylo tak jasné. Sekery a rozsekaná těla. Všude krev, ale jeho mysl byla zmatená. Proč to, všemi tak milovaný, Vůdce udělal. Rozbrečel se jak malé dítě a doběhl ke skupině. Radek chytl Vůdce za rameno a otočil ho k sobě. Jeho pohled byl nepřítomný, stejně jako ostatních. Všichni koukali na to černé nebe ze kterého padal déšť.
"Proč Vůdče? Proč jsi to udělal, proboha?!" Spustil na něj hystericky Radek. Nevěděl co má dělat a jen s ním cloumal. Hlavní iniciátor téhle masové vraždy však jen stál, nechal sebou házet a s klidným hlasem, koukajíc na nebe, odvětil něco, co by Radek v tuhle chvíli nejméně čekal. "Vidíš ten krásný déšť? Je jako lidský život. Rychle ubíhá, je nepředvídatelný a když spadne na zem, tak skončí, ale všichni věříme, že jednou přijde. Není to ironie, Radku? Proč oni nevěřili?! Opravdu nevěřili. Museli jsme je tu nechat a takhle to pro ně bude lepší. Jestli chceš, tak se přidej k nám, nebo tu zůstaň s nimi jako jejich součást." Dál se díval na nebe. V klidu a stále stejně. Radek byl oproti tomu výrazně v šoku. "Jak si to můžeš myslet, všichni ti věřili a tys je takhle zradil... Už nejsi můj Vůdce!" V tu chvíli se však něco změnilo a všichni za Vůdcovými zády se vrhli se svými sekerami na Radka. To neměl říkat, ale co, stejně by ho potkal stejný osud jako ty nebožáky uvnitř. Dopadla první rána.
Radek se v tu chvíli probudil ze mdlob. Prvně si promnul oči ale nevstával. Chtěl si nejdřív ujasnit, že to byl sen. Byl rád, že se mu to jen zdálo, ale proč tu pořád cítí ten hnusný pach. Zatřepal hlavou, aby ho vyhnal ze své hlavy, ale on tam byl pořád. Chtěl vstát, ale jak se opřel o podlahu, nahmatal něco tvrdého. Kus dřeva, sebral ho a posunul na pruh světla z reflektoru. Byla to zakrvácená sekera. I na jeho rukou byla krev. On byl celý od krve. Druhou rukou se, až šíleně, začal škrábat zezadu na hlavě a celý se třásl. Rychle vstal a musel jít rozsvítit. Všude byl ten samý pohled. Samé rozsekané mrtvoly. Na nic nečekal a rozběhl se ke dveřím. Ty však byly zamknuté. Začal do nich zběsile bušit. Venku byl slyšet déšť a smích a hlas jejich Vůdce. "Tak jak se ti to líbilo, Radku? Být na chvíli v kůži někoho jiného. Opravdu sis v tom snu myslel, že sem to byl já, kdo ty lidi zabil. Ne, dokázal si to ty, jsi nyní nejvyšší. Dokázal jsi všechny s mou malou pomocí dostat na jinou planetu, kde jim bude lépe. Jen škoda, že tam teď nebudeš s nimi. Ty totiž pojedeš do chládku a já si půjdu užívat za ty těžce vydřený prachy, chlapečku fanatickej. Za chvíli ti sem přijede policie a seberou tě za masovou vraždu. Nepřej si vědět, co zažiješ ve vězení jako masovej vrah. Kdybys viděl, jak ty lidi řvali, když jsi je tam sekal. Byl jsi jak lidská zbraň, nikdo tě nemohl zastavit a mnou chytře zamknutá stodola z toho udělala parádní vězení. Trošku halucinogenní látky a byl z tebe dokonalej vrah. No, já jdu a ty měj hodně štěstí s vysvětlováním policii." Radek nevěřil vlastním uším. Slyšel Vůdcovy vzdalující se kroky. Začal se znovu celý klepat a nevěděl co má dělat. Náhle se začal i on sám děsivě smát. Jeho oči byly jako nepřítomné. Popadl sekyru a znovu začal kolem sebe sekat do všech těl. Lítaly zbytky masa. Krev cákala na všechny strany a Radek propadl svému fanatismu.
Když přijela policie a otevřela dveře do stodoly, tak spatřili ten nejkrutější čin ve své historii. Všude rozsekaná těla a člověka s bílými vlasy zbarvenými rudou krví, jak sedí na židli v záři reflektoru a má nepřítomný pohled nahoru. "Co jste to sakra udělal, chlape?" Rozkřikl se s nataženou zbraní jeden policista. Šílený Radek už jen odpověděl: "Když venku tak nádherně prší..."