Andor.cz - Dračí doupě online

Spár šelmy

Žít v lese není lehké, to vám teda povím. Ještě dnes se pozastavuji nad tím, že jsem tam dokázal vůbec přežít. S dýkou, křesadlem, jídlem a vodou na týden není normální zůstat v Temnolese, ale já to udělal. Proč? Hned vám to řeknu.

•

„Grahame! Grahame!“ volal na mě můj bratr, když jsem odcházel do Temnolesa.
„Co je?“ A s těmito slovy jsem se otočil k mému mladšímu bratru, Textriovi.
„Jsi blázen! Jdeš do Temnolesa s dýkou, křesadlem a zásobami na týden! Jdeš na smrt!“
„Neboj vrátím se!“ zvolal jsem přes rameno vykračujíce si po cestě.
„Jo, to jsi říkal vždycky a…a…a vrátil jsi se. A proč tam jdeš!“ křičel za mnou.
Zastavil jsem se a došel k němu.
„V Temnolese žije zvíře, které se jinde nevyskytuje. Stínový tygr. Jeho drápy jsou tak vzácné, že za jeden by sis mohl koupit malou tvrz a najmout 50 ozbrojenců. Představ si, jak to bude vypadat, když budu mít 4 tlapy, každou po 4 drápech.“
„Královský hrad a několik set vojáků?“
„Přesně! Věř mi,“ a položil jsem mu ruku na rameno. Okamžitě ji chytil a rozplakal se. Po smrti otce jsem byl jeho táta já a teď hrozilo, že mě ztratí taky.
„Ale no tak! Copak máma doma potřebuje takového ufňukaného chudáčka?“ snažil jsem se ho povzbudit.
„Ne!“ zavzlykal.
„Tak vidíš! Běž a pomáhej jí, ochraňuj ji a starej se o ni, než se vrátím.“
„Dobře,“ řekl poněkud šťastněji bráška.
Ještě jednou jsem ho pohladil, otočil se a vyrazil.
„Šťastnou cestu!“ volala za mnou máma.
Zamával jsem jim a pohvizdujíce si svou oblíbenou melodii se vydal k Temnolesu.

•

Asi po půl hodině svižné chůze jsem vedle cesty spatřil jabloň. Jablka mám rád a tak jsem si jich šel pár natrhat. Jakmile jsem se pro jedno natáhl, něco mě škublo za opasek. Prudce jsem se otočil a než jsem stihl vytáhnout dýku, kdosi mi ke krku přiložil meč.
„Ani se nepohni,“ řekl maskovaný muž.
„Nevím, jestli ti těch pár měďáků stojí za to, ale jestli je chceš, tak si posluž,“ pronesl jsem ledabyle.
„Myslel jsem, že budeš bohatší.“ S těmito slovy si sundal šátek a kápi. Pod ní se objevila tvář gnóma s udiveným výrazem.
„Když mě pustíš, tak ti dám víc, než pár mincí,“ začal jsem smlouvat.
„Jo? Tak to vybal,“ podotkl s posměchem.
„Určitě víš, že v Temnolese žije stínový tygr.“
„Jo. A co s ním?“
„Já tam jdu a když mě pustíš a pomůžeš mi ho najít, tak ti dám dva jeho drápy.“
„Čtyři!“ vykřikl nesmlouvavě.
„Tři!“
„Killian, lupič-kavalír, k vašim službám!“ A při tomto krátkém, leč výstižném proslovu mi sklonil poklonu.
„Jo díky. Tak pojď! Honem, nebo ho někdo chytí před námi!“
Zvedl se, zatasil meč a vrátil mi moje peníze.
„Proč jsi se tak rozhodl?“
„Můj otec býval vysoce postavený šlechtic. Král ho i s jeho vojáky povolal do bitvy, ale z bitvy se už nevrátil a protože moje matka odmítla při svatbě přijmout šlechtický titul, tak nám vše vzali. Bydlíme ve staré hrnčírně, která jediná nám z celého hradu patří. Pro drápy té bestie jdu proto, abych koupil hrad zpět.“ Při posledních slovech jsem mluvil už pomalu a šeptem.
„To je smutný. Já nedopad o nic líp.“
„Jak to?“
„Řekl bys, že jsem alchymista?“
„Ne!“
„No a přeci jo. Při jednom z mých pokusů mi vybuchl lektvar a celá moje laboratoř vzplanula. Během deseti minut hořela celá městská čtvrť. V tom zmatku si nikdo gnómského alchymisty nevšiml a tak se mi povedlo utéct za město. A od tý doby se živím jako lupič a zloděj. Je to ubohý ale aspoň nezdechnu hlady.“
Nevypadal nadšeně, když mi to povídal
„Hele, začátek lesa!“ vykřikl najednou a ukázal před nás.
„No jo, máš pravdu. Kdo ví, co tam na nás čeká,“ řekl jsem s velkým povzdechem, přehodil jsem si batoh na druhé rameno a pokusil se vkročit do lesa pravou nohou.

•

Tma, která nás obklopila, byla neproniknutelná i Killianovým bystrým zrakem. Díky tomu, že byl alchymista, tak měl základní znalosti o magii. Začaroval kouzlo proti tmě, které však v Temnolese působí jen na vzdálenost několika metrů. Když jsem se otočil, světlo sem pronikalo jen otvorem, kterým jsme přišli.
„Dávej bacha. Kdo sem šel, už se nevrátil. Měj oči na stopkách.“ Vzhledem k okolní tmě, jsem mu neviděl do tváře, ale bylo mi jasné, že na tuto výpravu nevěří.
Po půl hodině volné chůze Killian prudce vyjekl.
„Co se děje!? Co ti je Killiane?“
Padl na kolena a křečovitě svíral jedno místo na krku. Pak se mu podlomila ruka a v obrovských křečích padl na zem. Kopal kolem sebe nohama, drkotal zuby a křičel bolestí. Nevím co se mu stalo, ale rychle jsem ho chytil a pevně sevřel rukama, aby se nehýbal. Přikryl jsem ho svým pláštěm a všemi přikrývkami, které jsme měli. Nevím, co ho to chytlo za nemoc, protože jediné dvě nemoci, které poznám, jsou rýma a kašel. Po několika hodinách se uklidnil a na krku mu natekl obrovský kousanec. Asi od nějakého hmyzu, který přenáší tuto nemoc. Zrudly mu oči a přestal se klepat, ale vůbec nemluvil. Nepřijímal jídlo a stále vykašlával krev. Po dvou dnech se vzbudil a chraplavým šeptem si řekl o medovinu. Byl jsem štěstím bez sebe, když jsem otvíral jednu láhev a pomalu mu ji přiložil ke rtům. Málem se tím pitím udávil. Ihned si také řekl o jídlo a s chutí se do něj zakousl. Oči už neměl tak červené a vypadal celkem dobře. Po třech dnech odpočinku už dokázal vstát a ujít pár kroků.
„Zítra se vydáme dál.“ Řekl vesele a už ne tak unaveně.
Ráno jsme vstali asi časně. Do Temnolesa slunce nesvítí a tak jsme nevěděli kolik je hodin.
„Co ti bylo?“ zeptal jsem se.
„Rudá zimnice. Přenáší jí takovej velkej komár. Měl jsem štěstí, že jsi byl se mnou a že jsi mě přikryl. Teplo je téměř jediný lék na tuhle chorobu.“
„Vyděsil jsi mě, jak jsi kolem sebe kopal a mlátil.“
„Jo, jo, to jsou klasický příznaky. Prudký křeče, červený oči, otoky a vykašlávání krve."
„No, hlavně, že jsi v pořádku,“ řekl jsem mu a podal mu jeho meč.
„A to nebylo to nejhorší, co nás mohlo potkat.“
Tahle slova mě zamrazila u srdce. Tohle nebylo to nejhorší? Teprve teď jsem se o nás začal bát.

•

Šli jsme pomalu, ale obezřetněji. Na každý šelest jsme reagovali tasením zbraní a zvětšením magického plamene, který Killian vyčaroval.
„Slyším vodu! Slyším tekoucí vodu!“ vykřikl Killian a posvítil před nás.
Opravdu před námi tekla řeka, ale něco se mi na ní nezdálo. Bylá klidná, nezvykle, až děsivě klidná.
„Pojď, přebrodíme ji!“ nutil mě Killian, ale já stál jako přikovaný.
„Něco se mi na tý řece nezdá, Killiane.“
„Co!“
„Není v ní jediná ryba, ani kousek života! V magii se nevyznám, ale to, že tahle řeka není normální, by poznal i vesnickej nevzdělanej sedlák!“ zařval jsem na Killiana, který byl už jen pár metrů od řeky.
„Tím jsi chtěl říct co?“ zrudl Killian, který si myslel, že jsem ho urazil.
„Nechtěl jsem tě naštvat, Killiane, ale ta řeka opravdu není v pořádku.“ S těmito slovy jsem sebral celkem velký kámen a řekl Killianovi, aby na něj zaměřil světlo. Hodil jsem ho jako žabku a než stihl dopadnout na vodu, obalil se slušnou vrstvou ledu.
„Vidíš! Co se přiblíží na pár centimetrů k hladině, zledovatí,“ řekl jsem s triumfálním výrazem.
„Tak tu asi nepřebrodíme,“ posmutněl Killian.
„Máš provaz?“ zeptal jsem se ho.
„Jo. Proč?“
„Ten tvůj šátek bych taky potřeboval.“
„OK, ale co s tím chceš dělat?“ tázavě se na mě podíval.
Neodpověděl jsem. Místo toho jsem šátek roztrhl na tři kusy.
„Ne!“ vykřikl Killian. Pozdě.
Na každý kousek šátku jsem položil tak asi střední kámen a zavázal je do úhledných balíčků. Roztřepil jsem lano na tři konce a každý z nich přivázal na jeden balíček. Místo roztržení jsem zajistil, aby se lano dál netřepilo.
„Ty zabalený kameny nám poslouží místo háku a pokusíme se je zaklesnou támhle v těch větvích,“ začal jsem vysvětlovat svůj plán, „pak se rozběhneš, chytneš se lana a pokusíš se pustit tak, abys řeku přeletěl. Po tobě půjdu já. Lano budeme muset oželet, protože ho nebudeme moci sundat, ale poslouží nám na cestu zpátky.“ dokončil jsem svůj výklad.
„Jsi génius, ale nevím, jestli to vyjde.“
„Musí!“ řekl jsem a hodil lano do větví za řekou.
Zachytilo se hned na první pokus a dokonce celkem pevně. Killian šel jako první. Rozběhl se, odrazil a chytil se lana. Chvíli se houpal a pak skočil. Dopadl pevně na nohy, trochu se zapotácel, ale byl na druhé straně.
„Teď ty!“ volal na mě.
Rozběhl jsem se, ale škobrtl jsem a jen tak tak chytil lano. Chvíli jsem se houpal a s hrůzou zjistil, že i kdybych se snažil sebevíc, tak na druhý břeh nedoskočím. Lano se totiž zastavilo, přestalo se houpat. Když to Killian viděl, snažil se něco vymyslet, ale já na něj zavolal, ať je jen připravenej mě vytáhnout. Pustil jsem se a pokusil se dostat co nejvíc ke břehu. Do vody jsem zapadl až po kolena a nebýt Killiana, tak bych asi umrzl. Vytáhl mě na břeh a svým kouzelný ohněm mi začal rozehřívat led na nohách. Vůbec jsem je necítil, ale když rozmrzly, křičel jsem na Killiana, ať mi je radši usekne, protože ta bolest byla nesnesitelná. Po dvaceti minutách ustoupila, ale já se na nohy nemohl postavit. Killian zkoušel všemožné mastičky, které měl s sebou a nakonec jedna zabrala. Už jsem byl schopný udělat pár kroků. Sice jako batole, ale udělal. Několik hodin jsme ještě odpočívali a pak vyrazili dál po cestě. Myslím, že Killian měl pravdu. Čekají nás mnohem horší věci.
„Hele, jak se vůbec jmenuješ ty?“
„Graham Hrnčíř.“
„Hrnčíř? Ty spravuješ hrnce?“ tázavě na mě pohlédl.
„Nejenom to, dokonce je vyrábím. Nějak se živit musíme. Hrnčířinu mě naučila moje matka.“
„Aha,“ usmál se Killian.
Kamarádit se se zlodějem-mágem je výhoda. Jiní by mě měli taky za zločince, ale ať si melou co chtějí. Je to dobře, protože sám bych tu byl dávno mrtvej.

•

Po chvíli cesty od řeky jsme zaslechli hlasitý bzukot.
„Koukej! Obří sršni! Pryč!“ zařval Killian. Už jsem se chystal udělat čelem vzad, když tu najednou na nás někdo pomluvil!
„Nebojte! Nemáme v úmyslu vás zzzabít,“ promluvil vyslanec sršní kolonie, „a ani bychom nemohli. Svými zbraněmi a žihadly vám přes kožené oblečení neublížíme.“
Killian přidal světlo a spatřili jsme velkého žlutočerného sršně velkého asi 10 palců. Mohl vážit asi tak půl kila a se zbrojí a zbraněmi, které měl u sebe, by dal dohromady kilo.
„Prosím, potřebovali bychom vaši pomoc!“
„A to jakou?“
„Jste velcí a lépe vybavení než my, proto vás chceme požádat o pomoc při hledání naší královny.“
„Ale ta musí být přeci v úlu, ne?“ zeptal jsem se s tázavým pohledem.
„Ano, je, ale ne v našem,“ posmutněl hned vyslanec.
„Jak to?“
„Unesli ji rudí sršni a odmítají nám ji vydat. Nechtějí ji vyměnit ani zzza výkupné.“
„A co válka? Jak tak koukám, jsou vás tisíce,“ ukázal jsem směrem za něj.
„To ano, ale rudí sršni jsou mnohem silnější a větší. Bohužel. Už jsme jejich úl zzzkoušeli dobýt několikrát, ale vždy nás odrazzzili dříve, než jsme se k němu dostali.“
„Kde je ten jejich úl?“
Všiml jsem si drobných jiskřiček naděje ve vyslancových očích.
„Vy nám opravdu pomůžete?“ s těmito slovy zvedl hlavičku a podíval se na nás.
„Jistě!“ zvolal Killian.
„Skvělé! Půjdete rovně po této cestě a dojdete k velkému úlu. Uvnitř drží naši královnu. Zzzkuste vyjednávat a kdyby to nepomohlo, použijte násilí. Nemůžete ho minout. Blokuje cestu.“
Ve mně najednou hrklo. Blokuje cestu?

•

Odešli jsme od pevnosti malých-velkých sršňů. Šli jsme poměrně dlouho, než jsme před sebou uslyšeli slabý bzukot. Opatrně jsme se přiblížili a spatřili obrovský úl, který byl velký asi jako malý vesnický dům. Po jeho stranách byla spousta vchodů a branek, všude byly malé věže a na nich ozbrojení rudí sršňové. Celému hradu vévodil palác na vrcholu úlu. Teprve teď jsme zjistili, proč nemohli naši přátelé hrad dobýt. Rudí sršni byli skoro dvakrát tak velcí.
„Co tu pohledáváte! Kliďte se odsud!“ zakřičel celkem slušně vyzbrojený sršeň.
„Počkejte, jdeme vyjednával jménem malých-velkých sršňů,“ řekl jsem odhodlaně.
„Ti zmetci se bojí přijít sami a tak posílají lidi! Hahahahahahaha!! Určitě jste přišli kvůli jejich královně.“
„Jo, to jsme přišli! Proč jste ji unesli a vězníte ji tu?!“ zeptal jsem se rázně, abych dal najevo své rozčilení.
„Proč? Měli jsme s nimi dohodu a oni ji porušili. Vzali jsme jim královnu a vyměníme ji jedině, až splní svou část dohody!“
„Co je to za dohodu?“
„Mají nám jednou měsíčně dodávat jíl. Přesněji řečeno sto liber.“
„Kde by vzali jíl?“
„Kde? Milý člověče, jejich úl stojí na ložisku!“
„A kdyby vám ten jíl dali?“
„Královnu jim vrátíme, ale toho jílu bude tři sta liber!“
„Dobře. Mám ještě dotaz.“
„Mluv!“
„Dá se tudy jít dál?“
„Ano, ale to ti řeknu, až přineseš ten jíl!“ A při těchto slovech se otočil a společně s hlídkou odletěl k hradu.

•

Vrátili jsme se k našim přátelům a vše jsme jim vypověděli.
„To je zzzlé,“ poznamenal vyslanec.
„Jak to?“ zeptal jsem se.
„Pod naším úlem už žádný jíl není. Všechen jsme jim ho vytěžili, ale oni nám to nevěří.“
„No to je opravdu špatné, ale možná bych věděl, kde jíl sehnat!“ vykřikl Killian.
„Kde?“ řekl jsem já i vyslanec najednou.
„Když jsme sem šli, všiml jsem si malého jezírka,“ pověděl triumfálně Killian.
„Kdybychom ho vypustili a nechali trošinku proschnout, máme dvěstě liber jílu.“
„Ale oni chtějí třista, Killiane,“ připomněl jsem mu podmínky rudých sršňů.
„To vím, proto mezi ten jíl přimícháme sto liber hlíny.“
„Ale oni to určitě pozzznají!“ namítl vyslanec.
„Mám lektvar, který, pokud vyleju do toho pytle, tak se zbylá hlína promění taky v jíl. To je ta magie,“ s posledním slovem se trochu pousmál. Tak jsme pracovali podle Killianových pokynů a za tři dny jsme měli tři pytle jílu, každý po sto librách. Odnesli jsme jíl rudým sršňům a řekli jim, že malí-velcí sršňové už opravdu žádný jíl nemají.
„No dobrá. Poletím se tam podívat, ale jestli je to lež,“ zavrčel nevrle kapitán.
„Ptal jsi se ještě, jestli se tudy dá jít dál. Jo, ale tu cestu dlouho nikdo nepoužíval, protože je plná nemrtvých. Ale pokud tudy chceš jít, dám vám vojáky, kteří vás tam dovedou, a nějaké pochodně,“ řekl a odletěl. Za chvíli byl zpět s plně vyzbrojenými vojáky a dvěmi pochodněmi. Vojáci se nás ujali a vedli nás skrz neprostupnou houštinu. Stanuli jsme před velkými padacími dveřmi.
„Tak tudy a dole rovně. Cesta vede přímo na paseku. Hodně štěstí,“ řekl jeden z vojáků a podali nám pochodně.
Štěstí budem potřebovat. To jo.

•

Dole to děsně páchlo rozkladem masa a zatuchlou krví. Všude se povalovaly zbytky těl a sem tam jsme rozšlápli nějakou lebku. Šli jsme pomalu. Pravda, cesta vedla rovně. Nikde žádné výklenky či vedlejší cesty. Pomalu jsme se báli, že nám nebudou pochodně stačit, ale Killian by zkusil tu fintu s ohněm v ruce. Šli jsme možná dvě hodiny, když jsem si všiml kostry přibodnuté ke zdi obrovským černým kopím. Pomalu jsem se přiblížil a začal si jí prohlížet. Nevypadala jako kostry, co se povalovaly kolem. Ty byly totiž očividně mnohem starší než ona. Vtom mě kostra popadla za ruku a stiskla ji tak, že jsem měl pocit, že se mi její kostnaté prsty zatínají hluboko do masa. Její oči zaplály jasně rudým plamenem.
„Libera me! Libera me!“ začala sípavě chroptět.
„Libera me, libera me, kurník,“ přemýšlel horečně Killian, „už to mám! Libera me znamená latinsky osvoboď mne,“ zvolal vítězoslavně.
Kostra na něj pohlédla, jakoby věděla, že jí porozuměl. Něco na něj promluvila. Nerozuměl jsem tomu, protože to bylo buď latinsky, ale spíš, jak jsme zjistili, tak elfsky. Řekla mu, že za života byla elfí kněz a byl sem poslán s družinou bojovníků, aby uzavřeli portál z hlubších sfér, kterým sem přicházeli démoni. Podařilo se mu zavřít bránu, ale poslední démon, kterého ta síla vtahovala zpět, po něm hodil kopí, které ho přišpendlilo ke zdi. Vzal jsem kopí a vší silou zatáhl. Kostra mě pustila a taky zabrala za kopí. Společnými silami jsme ho nakonec vytáhli. Kostra spadla na zem, po chvíli se ale zvedla a šla rovně. Zastavila se před zdí a stlačila jednu z cihel. Tu se zeď rozestoupila a kostra vyšla na sluneční světlo, otočila se a zašeptala: „Děkuji“. Potom její oči vyhasly a ona se rozpadla. Killian vzal do ruky kopí a chvíli s ním třásl, pak si ho prohlížel.
„Hmm, tohle je dost starý kopí. Čtu tady v těch runách, že bylo ukováno v nižších sférách a patřilo Stvořiteli. Asi mu tak říkali, je to s velkým S. Byl však zabit při jedné z bitev s lovci démonů a kopí získal Tyran. Zas s velkým písmenem. No, podle všeho to je dost unikátní kopí a stojí za to, si ho nechat,“ ukončil svůj výklad.
Nechal bych si ho i tak, i když je moje dýka skoro stejně tak velká, jako Killianův meč, je pořád lepší, mít něco delšího a podle všeho očarovaného. Vyšli jsme na osvětlenou paseku. Á, konečně sluneční světlo. Řekl jsem si, když mě slunce málem oslepilo. Vykopali jsme hrob a našeho elfského přítele čestně pohřbili. Zaslouží si to. Rozdělali jsme oheň a utábořili jsme se. Když se setmělo a vyšel měsíc, objevil se uprostřed mýtiny podivný stín...
„Ale to je…“
„…stínový tygr!“ doplnil jsem Killiana.
„Při úplňku je zranitelný, jen při úplňku, a ten je právě teď. Máme jen jednu možnost,“ řekl jsem potichu.
Killian vytáhl z pouzdra vrhací nůž, napřáhl a hodil. Slyšel jsem jen svist nože a bolestivé zaúpění tygra.
Nůž ho sice nezabil, ale dost ho poranil. Tygr se očividně naštval a vrhl se na nás. Já jen stihl sebrat kopí a napřáhnout ho před sebe. Killian takové štěstí neměl. Tygr se po něm ohnal packou a odhodil ho stranou, ještě než stačil vytasit meč a navíc mu ošklivě poranil rameno. Killian padl na zem a praštil se do hlavy. Omráčil se. Teď se tygr podíval na mě. Ohnal jsme se po něm kopím, ale marně. Skočil, a kdybych se včas neuhnul na stranu, byl by mě dost ošklivě drápnul. Zlostně zavrčel, když zjistil, že minul a provedl další výpad. Tentokrát jsem měl štěstí a podařilo se mi ho zasáhnout do břicha. Tygr bolestivě vyjekl a dopadl na zem. Killian vedle mě zasténal a já pochopil, že přichází k sobě. Pomalu se zvedl a popadl meč. Tygr si ho všiml a věděl, že je lepší zabít, než zranit, a rozběhl se proti Killianovi. Když vyskočil, lehl si Killian na zem a napřáhl meč. Tygr na něj doslova skočil a probodl se téměř skrz na skrz, ale pořád kolem sebe máchal packami v bolestné agónii. Napřáhl jsem kopí a hodil ho po tygrovi. Kopí letělo s obdivuhodnou lehkostí a jako řízená střela probodlo tygra. Ten se mrtvý svalil k zemi. Killian se zvednul a odplivl si. Vzal jsem dýku a uřezal tygrovi packy. Jednu jsem podal Killianovi a ten ji okamžitě uschoval do batohu. Já si svoje také schoval a vyrazili jsme na cestu zpět.
„Díky za můj podíl,“ otočil se na mě Killian.
„Zasloužíš si ho, ale co tvé rameno?“ zeptal jsem se.
„Je v pořádku, je jen pochroumaný, bude to dobrý."
Konečně to zkončilo.

•

Cesta zpět byla jednodušší a rychlejší, než sem. Cestou jsme potkali staré známé sršně a zjistili jsme, že oba malé klany spolu uzavřely spojenectví a vzájemně si pomáhají. Velmi mě to potěšilo a malí sršní nám poděkovali za to, co jsme pro ně vykonali. U řeky jsme našli lano v mírně zledovatělém stavu, ale Killian ho rozmrazil a rozhoupal tak, že jsme se oba, a bez úhony, dostali na druhý břeh... Vyšli jsme z lesa a já v dálce spatřil jabloň, u které jsme se s Killianem setkali.
„Tady se naše cesty rozcházejí,“ řekl Killian.
„Ne tak docela. Killiane, já si za ty drápy koupím hrad svého otce zpět a přál bych si, aby jsi se stal mým dvorním alchymistou,“ navrhl jsem Killianovi.
„I přes riziko možných výbuchů? Jsem rád, že mi tohle nabízíš a s radostí přijímám.“
„Díky,“ řekl jsem spokojeně.
Došli jsme do podhradí, kde mě s radostí uvítal bráška.
„Kdo je tohle, Grahame?“ zeptal se mě a ukázal na Killiana.
„To je strýček Killian.“
„Aha, dobrý den,“ pozdravil mého společníka.
„Tobě taky, mladý muži,“ zasmál se Killian.
Šel jsem domů za matkou, která zrovna pekla chléb.
„Konečně jsi se mi vrátil,“ řekla a objala mě.
Poobědvali jsme s Killianem slepičí polévku a chléb a po obědě jsem se vydal za tím tlustým šlechticem, co mu patřil hrad. Dal jsem mu jen jednu jedinou packu a on se div neroztrhnul radostí. Okamžitě mi předal správu nad hradem a podhradím a se svými vojáky odjel pryč. Za další packu jsem najal vojáky na obranu hradu. Killian packu prodal a usídlil se v jednom domě na hradě, ze kterého se čas od času ozvala rána jako z děla, když se mu nevydařil lektvar. Z peněz za packu v podstatě jen opravoval dům. Třetí packu jsem prodal a jmění, které jsem za ni dostal, jsem uložil do pokladnice. Peněz bylo tolik, že bych s tím vystačil do konce života. Snížil jsem daně v podhradí a uspořádal slavnost. Mí poddaní, no spíš rolníci, protože mi nebyli nijak zavázáni, mě milovali. Byl jsem očividně lepší baron, než ten přede mnou. A bráška? Ten byl na hradě pečenej vařenej. Hrál si se strážemi, běhal po hradbách a hodiny trávil s Killianem v jeho laboratoři. Dost si ho totiž oblíbil a Killian ho dokonce zasvětil do tajemství alchymie. Myslíte si, že tím tento příběh skončil? Pro vás ano, ale pro mě ne. Život je totiž otevřená kniha, plná příběhů. Záleží jen na tom, jak umíme číst.

KONEC