Andor.cz - Dračí doupě online

Na počátku nebylo vlastně nic. Jen temný, nekonečný, nedozírný prostor. Prázdný a téměř bez života. Stvořený pro potěchu Dětí času.
Ale už tehdy existoval kdesi zárodek velkého nápadu, pomalu vznikající v hlavách mocných.
Těch mocných patnáct entit, Dětí času, patnáct dokonalých bytostí, krásných až k hrůze a nesmrtelných i v počítání času nicoty kolem sebe, se, stvořeno kdysi dávno tím, jenž je nazýván Pánem Času, začínalo pomalu v tom prázdnu nudit, věčně jen sami se sebou, nebo ve společnosti podobně znuděných, stejně dokonalých bytostí.
A právě v jejich myslích, zatímco dleli v sídle Pána času a oddávali se tam blaženým radovánkám, písním a tanci, se zrodila ona vize, zatím nevyslovená, nepojmenovaná, neuskutečněná, ale už nyní tiše podporovaná jejich otcem a pánem.
Stvořit si svět, kde by zabavili svou mysl i tělo uskutečňováním svých myšlenkových vizí.
Ten nápad tiše klíčil až zapustil první kořen a jeho mladý výhonek ukázal první zelenavé, dosud křehké lístky.
Až jednoho dne vyhlédla jedna z Dětí času ven do široširé nicoty a zahlédla hvězdu. Malou a blikající ještě nesměle v tmavé prázdnotě.
Ta entita byla žena. Dainé, dárkyně života.
Tehdy Dainé získala křídla a poprvé vzlétla.
Zamířila k oné mladé, chvějící se hvězdě, neboť z ní zazníval zpěv a ten ji vábil.
Hvězdička byla malá, mladá, teprve několik dní po vzniku, ale někdo na ní zpíval.
Dainé se zdálo zvláštní, že by Pán času stvořil smrtelnou bytost a nepodělil se o to se svými dětmi.
Letěla tedy blíže a hle! Nebyla to hvězda. A nebyla to smrtelná bytost, kdo zpíval. Na neklidné půdě mladého světa vyvěral ze skály pramen a proud jeho vody dopadal na kameny pod sebou.
A na kamenech seděl další z entit, obdařený schopností létat. Vertan, pán vod. Vertan nepotřeboval křídla. Cestoval v myšlenkách, když nebylo vody, kterou by putoval.
Nyní seděl na mladém zárodku světa, v první tůni prvního pramene a zpíval píseň vod, které tento zárodek ještě nedovedl naslouchat.
Byla tak krásná, že Dainé zůstala v údivu stát a poslouchala. A tak teskná, až se Dainina duše zachvěla a Dainé poprvé ve svém dlouhém životě uronila slzu. Ta slza skropila zemi u jejích nohou a ze země v těch místech vyrostl malý semenáček.
Živen vláhou Vertanova pramene a Vertanovou písní, vyrostl těm dvěma před očima v mladý stromek se zlatým listím.
A Dainé přidala k Vertanově písni svou a kolem kořenů stromku vyrůstala tráva a rašily a hned kvetly květiny.
A tehdy, tam pod hvězdami, v písni těch dvou rozkvetl ten mladý svět a splynutím jmen Vertana a Dainé získal název Vereta.
Strom rostl a sílil, kvetl a zrály na něm plody. Plody různých druhů, tvarů, vůní a chutí.
Přilétlo ptactvo ze zahrad Pána času, živilo se těmi plody a po novém světě rozneslo s písní jejich semena, jádra a pecky.
Z těch, ve vláze řek vytrysknuvších z pramenů, vyrostly semenáčky.
A s každým z nich se narodila stromová víla.
Rodily se a rostly po celých stovkách, tisících, statisících, milionech.
Krásné, zelené, urostlé, košaté.....živé.
Povídaly si mezi sebou, až to ševelilo.
A stromové víly se o ně přes den staraly a za nocí pořádaly na lesních paloucích za měsíčného svitu a za zvuku cvrkotu cvrčků ve šťavnaté zelené trávě, tajné plesy.
A vznikla tráva a Dainé do ní sázela štědrou rukou květiny.
A vznikly lesy, divoké, rozsáhlé, husté... tmavé i světlé... z jehličin, listnáčů i smíšené.
A Vertan zde vystlal půdu mechem, aby zvířata, která se chystali stvořit, chodila po měkkém, a Dainé osadila les bylinkami, květinami a houbami, aby zvířata měla co jíst.
A vznikly řeky. Ty velké a široké, i ty malé a bystře poskakující cestou z hor do údolí. Ty končící v mořích i ty, které po krkolomném běhu klidně spočinou na hladině jezera.
A Dainé dala řekám a jezerům obyvatele. Mnoho rozličných druhů ryb, obojživelníků a hmyzu našlo ve vodě svůj domov.
Pro ně byly stvořeny rostliny rostoucí ve vodě, nebo v bažinách, aby poskytovaly těm živočichům úkryt, stín před pálícím sluncem... nebo pocit domova.
A potom stvořili Dainé a Vertan společně všechna zvířata na Veretě.
Ta velká i ta malá.
Někdy tou dobou také porodila Dainé Vertanovi syna.
Dostal jméno Astore a darem mu bylo stát se pánem nad lesy a vůbec rostlinstvem mladého světa.
Když Dainé a Vertan tvořili zvířata, byl u toho Astore také. Pomáhal matce hníst těsto na těla, hrál si s kousky kůry stromů, posílal je po proudu řeky Anais, když z ní jeho otec nabíral průzračnou vodu, aby dala svou průzračnost zvířecí duši.
Pomáhal matce těla zpevnit, přidržoval to hebké, z čeho stříhala a šila nahým a neoživeným zvířatům na míru teplé kožíšky srsti.
A pak držel svýma dětskýma ručkama hlavu prvnímu zvířeti, kterému jeho matka vdechla život a otec pak dal vypít průzračnost duše.
Tím prvním zvířetem byl drak.
Bílá dračice.
Byla dlouho jediná.
Sama.
Neboť byla velká a Dainé a Vertan se jejím oživením vyčerpali a museli spát.
Spali dlouhých sedm let.
Ona a malý Astore si tedy společně hráli. Hřištěm jim byl celý svět. Procestovali ho celý. Vždyť Astore byl přece dítě bohů a žádná vzdálenost nebyla pro takové dítě dost velká.
Za těch sedm let ale Astore vyrostl, jako by uběhlo let sedmnáct.
Už to nebyl malý chlapec. Vyrostl z něj mladý muž.
Mladý bůh, jemuž se krásou nevyrovnali ani muži mezi stromovými vílami.
A ten už nechtěl žít s matkou a otcem. Přestože je oba nadevše miloval.
Počkal tedy, až se Dainé a Vertan probudí a potom jim o své touze řekl.
Neradi ho pustili, ale přece odešel.
Nešel sám. Na cestě z domova jej provázela bílá dračice.
Hluboko v lesích si na jednom palouku vystavěl dřevěný hrad. Dost velký, aby v jeho síních mohl pobývat i drak. A dost pevný, aby jej nevzala voda, ani nezchvátil vichr, pokud se otec a matka z nějakých příčin rozzlobí.
A stvořil si v tom hradu společníka.
Říkal mu Parastal a byl to kůň. Hřebec.
Byl ale zvláštní.
Přestože se podobal tomu stádečku koní, které Dainé stvořila jako druhé v pořadí... byl Astoreho přítel jiný.
Měl stříbřitě bílou srst a modré oči, stříbrnou hřívu a ocas a kopyta zářící stříbrem.
A ještě něco měl, co neměli ostatní koně.
Jeden pár končetin navíc.
Ale nebyly to nohy.
Parastal měl křídla, měkká, stříbřitě bělostná, pevná, silná, mohutná... o rozpětí úctyhodných 3 metrů... byl totiž pegasem.
Prvním a jediným na Veretě.
Spolu s koňmi a třetím zvířecím druhem, tygry, dala Dainé život dalšímu svému a Vertanovu dítěti. Tentokrát se zrodila holčička.
Dostala jméno Pena a do vínku vládu nad veškerými živými tvory Verety. Malými, velkými, tlustými, tenkými, ošklivými, krásnými, ve vodě, na zemi i ve vzduchu. Nad těmi, kteří jsou, i těmi, kteří se teprve zrodí.
I ona rostla rychle.
Den byl pro ni jako týden, týden jako měsíc, měsíc jako rok.
A na cestách ji při tom doprovázel tygr.
Když se Pena naučila mluvit, začala mu říkat Zerto.
Stejně jako Parastal, byl i Zerto zvláštní.
I on měl srst povětšinou bílou i tam, kde u obyčejných tygrů přechází bílá v pískově žlutou a poté v narezlou. A pruhy, které ostatní tygři mají černé, jemu svítily zlatem.
Neuměl sice létat, ale jeho dech dokázal mrazit... nebo rozehřát, co bylo zrovna třeba.
Zerto totiž nebyl tygr. Byl gorvan – první a jediný svého druhu.
Dainé pak stvořila ještě jeden živočišný druh. Opice. Byly jich tisíce. Různých velikostí, tvarů, povah. Přizpůsobené různým prostředím.
A první ptáky.
A porodila Vertanovi třetí a poslední dítě. Opět dívenku.
Neal, která už v den svého zrození získala dar vlády nad vším neživým.
I toto dítě mělo svého magického průvodce v podobě zvířete.
Její průvodce byl pták. Havran.
Jmenoval se Estren.
A kromě černého peří, jaké mívají všichni havrani, měl ještě stříbrný zobák a na nohou stříbrné drápy.
Jenže měl také dar moudrosti a řeči.
Estren totiž nebyl havran... Estren byl smrtonoš.
První a ZATÍM jediný.
Daine a Vertan milovali všechny tři své děti stejně. Nemohli však zabránit, aby si, až vyrostou, šly svou cestou.
Byli to, konec konců, patroni světa. A mohli by jen těžko na něm vládnout životu a smrti.
Proto i obě dívky brzy odešly a zanechaly rodiče samotné, přicházejíce jen občas... požádat o radu či o pomoc. Rozřešit při. Nechat si napravit, co pokazily.
Ale jak čas plynul, přicházely božské děti ke svým rodičům řidčeji a řidčeji.
Nejdříve se Astore v lesích setkal s lesní vílou Derentes a se souhlasem rodičů ji pojal za ženu. A přestal chodit pro rady a pro pomoc za rodiči. Měl teď moudrou a krásnou Derentes.
Poté se Pena kdesi na svých toulkách světem a při tvorbě zvířat kdesi v pláních seznámila s lučním skřítkem Emeraldem... A také dostala svolení rodičů ke sňatku.
I ona po čase přestala k rodičům chodit pro rady. Měla přece veselého, důvtipného a pozorného Emeralda. A navíc byla brzy se svým mužem v očekávání.
A tak počala, jako všechny budoucí matky, zvelebovat hrad, vystavěný daleko v jižních pláních, ze třpytivého křišťálu, rudého rubínu a zelenomodrých slz smaragdu, aby před příchodem děťátka vypadal co nejútulněji.
Jen Neal dlouho zůstávala sama. Postavila si svůj hrad v Bílých horách na severu.
Hrad z kamene, kde věčně hořel oheň, aby zde bylo světlo a stěny nechladily.
Místo pevné a majestátní, ale pro mnohé asi nepříliš útulné.
Jeden se však nakonec našel. Věčný bard. Věčný polétavý snílek.
Sám vítr.
Okouzlující a sám okouzlen Nealinou krásou.
Jmenoval se Istrin a byl králem větrných víl.
I Neal dostala rodičovské požehnání ke sňatku. A také ona přestala brzy docházet k rodičům pro rady a pro pomoc. Měla teď přece zcestovalého, moudrého a spravedlivého muže. Krále. Měla Istrina.
A také s ním brzy otěhotněla.
Po nějaké době se Astoreho krásné manželce narodil syn Irvel.
Pena přispěla k rozrůstající se rodině čtyřčaty. Třemi už od mládí statnými chlapci Rokem, Laerdem a Esdernem a křehkou holčičkou jménem Ithana.
Neal pak přidala k rodinným přírůstkům své dvě ratolesti. Překrásnou holčičku Aeine a po otci věčně zasněného syna Leedea.
A tak se strom života rozšířil o další letokruhy.
A rozkošatěl se, jak se božská rodina rozrůstala.