2. Krásný domov
Na město Ajzen padal déš». Potichu bubnoval své melodie, neměnné na střechách a kočičích hlavách dlážděni.
Prešn Prajd se víc zachumlal do pláště a pozorněji se zaposlouchal do noční tmy. Dnes se měli z cest vrátit jeho otec a přítel.
Zíko Prajd, otec, zastával na ostrově velevážený úřad - nosil železný klíč, kterým kdysi, před 25. lety, prokázal své místo ve správě města. Otevřel Severovýchodní bránu. Dříve vedl vojska ve válečných taženích do Veronoka, království na východním pobřeží od Ajzenu. Pak se ovšem vydal sem. Zíka zde jmenovali velitelem ozbrojených jednotek. Pro muže to znamenalo spíš odpočinek po letech útrap, jelikož my jsme se vždy snažili vycházet s ostatními v míru a neshody řešit vyjednáváním. Jednou spatřil u dvora správcovu rádkyni Relín, jižanku s osmahlou pletí a vlasy černými, jako ta nejúrodnější půda na zdejších polích. Rozumem se s ní mohla měřit málokterá a upřímnějšího člověka by jste sotva hledali. Zamilovali se do sebe a po několika měsících se vzali. Měli sice jen jednoho syna, Prešna, to však nepřekáželo jejich štěstí.
Při vzpomínce na svého skvělého přítele se musel mladý muž usmívat. Vyrůstali spolu. Marsi Mer nezastával na ostrově nijak důležitou funkci. Pracoval pro Zíka jako úředník. Jinak se zabýval tím, že dělal lidi kolem sebe š»astnými.
Prešnovi se nepodařilo potkat nikoho veselejšího a více přejícího, než byl Marsi.
,,Přestaň se pořád takhle připitoměle usmívat!“ napomínal občas Prešn kamaráda. Marsi se totiž usmíval neustále, což je prý výsadou bláznů.
Teď čekal Prešn netrpělivě před dveřmi do Jižního křídla Pláce, který sloužil jako vládní budova i jako obytné prostory pro ty, které chtěl mít správce stále po ruce. Nervózně přešlapoval a jeho pláš» již docela promokl.
Pak se z protějšího konce náměstí před ním vynořily tři kočáry. Pomalounku mu drkotaly vstříc. Prešn křikl směrem ke dveřím a zevnitř vyběhli čtyři muži v uniformách s pochodněmi a plochými deštníky.
,, Vítám vás!“, zvolal, když se otevřely dveře prvého vozů.
,, Milý příteli!“, odpověděl hlasitě vystupující Marsi ,, Tolik pěkných věci jsem viděl na cestách a nic z toho nebylo tak milé, jako tvá zmoklá hlava!“, zářivě se na svého přítele usmíval, přikročil kvapem a objal Prešna kolem ramen. Zeptal se, ,,Jak se má Kassana?“
,, Roste“, odpověděl mnohoznačně Prajd.
,, Otče!“
,, Dobrý večír!“, pozdravil postarší muž vypadající jako velmi silný a zkušený. Přitiskl syna k sobě, však spěšně se otočil zpátky ke kočáru. Natáhl ruku a pomohl ven drobné postavičce, s tváři a tělem zahaleným do širokého hedvábného pláště tmavě fialové barvy.
,, Jdeme už dovnitř?!“, ptal se Marsi, ,,Nebo se tu utopíme!“
,, Tak pojďme!“, vyzval Prešn otce.
Všichni pospíchali ke dveřím. V nich na ně už čekal nevelký hlouček lidí, kteří je přišli uvítat, zrovna tak, jako Prešn. Blízcí, přátele, mnohdy i kolegové, co se většinou za léta spolupráce začínali rovnat kamarádům. Srdečně se zdravili s cestovateli, vracejícími se ze vzdálených zemí. Přišel i městský správce Vilbert Otins, jenž před roky na bílé písčité plání předvedl lidem svůj zlatý klíč.
,, Lásko!“, vykřikla Kassana, když uviděla svého mladého muže u vstupu.
,, Ahoj, miláčku!“, odpověděl manželce stejně vroucně Marsi a objal ji, ač mu překáželo její bříško. Za dobu jeho nepřítomností skutečně povyrostlo. Zůstali pak jeden vedle druhého dlouho a příliš si nevšímali ostatních v hale ajzenského Paláce.
Prešn se postavil stranou, dal od víru osob, které se chtěli pozdravit nebo nutně něco sdělit přijedším.
Š»astně se usmíval při pohledu na své blízké.
V tom ale odvrátil oči na chvíli stranou. Jako by jej ten pohled zamrazil. Všiml si někoho dalšího, kdo se zdál být v této chvíli všem odcizen. Z fialového pláště se vysvobodila drobná slečna. Uviděl na ní šat typický pro impérium Kidir. Ten by jste našli na východ od Ajzenu a na sever od Veronoka. Tamější lidé byli pověstní drobnou postavou s dlouhýma nohama, bronzovou pleti, kulatou tváří a uměním z mnoha předmětů velmi přesně předvídat budoucnost. Jejich oblek se vyznačoval zvonovým střihem bez náznaku pasu a zcela odhalenými zády, nekonečným množstvím korálků a penízků našitých na mnoha vrstvách jemných průhledných látek, jenž se na světle všelijak mísily a tvořily tak neuvěřitelné odstíny. Tato dívka se od toho průměru nelišila.
Stála k mladíkovi zády a díky tomu si jí mohl pořádně prohlednout alespoň zezadu. Vlasy se kroutily v četných prstencích a copáncích a loknách rozličných druhů a variací.
Zpozoroval letmý pohyb křehké ruky, jak upravuje loknu vedle tváře. Hlava se na okamžik pootočila – spatřil jemnou klenbu čela a záblesk modrého oka, světlého, jako barva nebe pod drobným mráčkem.
na začátek stránky